Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu v

Univerzita Karlova v Praze

Fakulta sociálních věd

Institut politologických studií

Proměna geopolitického významu Severního

ledového oceánu v důsledku klimatických změn

Bohumil Doboš

Bakalářská práce

Praha 2011

Create PDF files without this message by purchasing novaPDF printer (http://www.novapdf.com)

http://www.novapdf.com


Autor práce: Bohumil Doboš

Vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, PhD.

Oponent práce:

Datum obhajoby: 2011

Hodnocení:




Bibliografický záznam: DOBOŠ, Bohumil. Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu v důsledku klimatických změn. Praha, 2011. 52 s. Bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra politologie. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Michael Romancov, PhD..

Klíčová slova:

Severní ledový oceán, nerostné suroviny, Severní cesta, geopolitika

Keywords:

Arctic Ocean, mineral resources, Northern Route, geopolitics




Prohlášení:

Prohlašuji, že práce byla vypracována v souladu s opatřením děkana č. 29/2010 čl. 4 §3. Práce byla vypracována samostatně, všechna použitá literatura byla náležitě citována a tato práce nebyla užita k zisku jiného nebo stejného titulu. Dále souhlasím se zveřejněním práce pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne: Bohumil Doboš




Poděkování:

Rád bych zde poděkoval všem osobám, které spolupracovali a pomáhali mi s vytvořením této práce a to předně PhDr. Michaelu Romancovovi, Ph.D., bez kterého by vůbec nemohla vzniknout.




Univerzita Karlova v Praze

Fakulta sociálních věd

Institut politologických studií

PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu

v důsledku klimatických změn

Bohumil Doboš

Vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, Ph.D.

V Praze dne 22.dubna 2010




Vymezení tématu:

K problému globálních klimatických změn, byla již popsána spousta stran

a toto téma bylo zkoumáno z nejrůznějších úhlů. Taktéž byl v literatuře zmapován

vliv globálního oteplování na tání arktického ledovce. Co však nebylo doposud

dostatečně prozkoumáno, je vliv úbytku arktického ledovce na geostrategickou

úlohu oblasti Severního ledového oceánu ve světové politice. Tento nedostatečný

zájem je na jednu stranu poměrně pochopitelný vzhledem k tomu, jak okrajovým

regionem Severní ledový oceán byl, na druhou stranu je podceňování možných

problému v této oblasti nebezpečné z důvodu nebezpečí budoucích konfliktů o

nerostné bohatství v regionu (v kontextu předpokládaných konfliktů o nerostné

bohatství po celém světě).

V období, kdy byla po většinu roku značná část Severního ledového

oceánu pokryta ledem, nemohla být o nějakém větším ekonomickém významu

Arktidy v mezinárodním dění řeč (presto že její vojensko-strategický význam jako

nejkratší spojnice mezi supervelmocemi byl rozpoznán již během studené války).

S úbytkem ledové pokrývky se však ukázalo, jaký význam může mít tato oblast

pro budoucí mezinárodním dění právě v oblasti ekonomické. Prvním významným

artiklem, který je podstatný pro budoucí vývoj v regionu, je zatím do značné míry

pouze odhadovaná, zásoba ropy a zemního plynu, popř. dalších nerostných

surovin. K tomuto výskytu se váže první střet, ke kterému může v oblasti dojít a

tím je nedostatečně zmapované dno Severního ledového oceánu, jehož znalost je

esenciální k dosahu takzvaných Exkluzivních ekonomických zón (EEZ), které by

zajišťovaly jejich majitelům přístup k surovinám, které se pod mořským

povrchem nacházejí. V této souvislosti vyvstává největší problém v souvislosti

s expanzí a aktivitou Ruské federace podnikané ve snaze zajistit pro sebe co

největší část území a to z toho důvodu, že v některých oblastech zajisté dojde

k překrytí EEZ jednotlivých států (zde největší potencionál mají spory Dánska a




Ruska) a tím pádem k nutnosti diplomatického jednání o jejich vymezení, které

má veškeré předpoklady k tomu, aby bylo minimálně značně komplikované.

Druhým zásadním faktorem, kterým se budu ve své práci zabývat, je

případný odklon obchodních tras na cestě Dálný východ – Evropa z jižní cesty

(Indický oceán, Suezský průplav) na, v případě pokračujícího tání arktického

ledovce, nově zpřístupněnou severní cestu (Beringova úžina, kolem pobřeží

Ruské federace), která je, jak naznačuje nedávný pokus, jednoznačně rychlejší a

v současné době, kdy hrozí v západním Indickém oceánu útoky pirátů z afrického

pobřeží, i bezpečnější variantou. Zde si je ovšem potřeba uvědomit problémy,

kterým se můžou obchodní společnosti vystavit v důsledku vnitropolitických

problémů Ruska, stejně jako problémy s ruskou byrokracií, která, zdá se, je

v současnosti největším problémem ve využití této trasy.

Motivace:

Toto téma jsem si vybral z toho důvodu, že se mi zdá v současné době

opomíjené. Je pravdou, že v důsledku globálních klimatických změn dochází, a

nejspíše ve větší míře ještě dojde, k velkému množství změn, které se projeví na

mezinárodním dění. Ovšem podle mého názoru by se měla pozornost věnovat

oblasti Severního ledového oceánu věnovat už jenom proto, jací aktéři zde přímo

vstupují do hry, tzn., kteří nemají v oblasti jen zájmy, ale kterých se problém

přímo teritoriálně týká. Státy z možností vstupu do zápolení o profit roztátí

arktického ledovce jsou totiž jak členské státy NATO (konkrétně USA, Kanada,

Norsko a Dánsko (mimo jiné i člen Evropské unie)) a právě Ruská federace, čímž

se zde vytváří oblast pro potencionální další třecí plochy, které vznikly v důsledku

rozšíření NATO ve východní Evropě. Jak Rusko reaguje na pocit ohrožení a

narušení sebou vnímané ruské „sféry vlivu“ jsme mohli vidět jak při invazi do

Gruzie v létě 2008, tak i na reakci na plánovaný protiraketový štít v Polsku a




České republice. Také změna trasy lodní dopravy z oblasti Dálného východu

může jak pomoci k růstu významu Ruské federaci, jejímiž vodami by tato doprava

musela, alespoň pokud (popř. dokud) nedojde k dostatečnému roztátí arktického

ledovce, které by umožnilo se teritoriálním vodám Ruska vyhnout, vést, tak i

k ekonomickým ztrátám u států, které těží z lodní dopravy na současné jižní trase

(např. Egypt ze Suezského průplavu).

Podoba práce:

- V první části práce se pokusím o geografické a geopolitické vymezení

prostoru, kterému se budu v průběhu práce věnovat a také se pokusím

stručně popsat nejdůležitější body v politickém formování regionu.

- Ve druhé části práce se zmíním o důsledcích klimatických změn na

podobu arktického ledovce, což je klíčová podstata studovaného

problému.

- Třetí část bude věnována možnostem surovinového využití Arktidy a

potencionálním rozporům ve vymezení oblastí vlivu jednotlivých států,

které se do tohoto „boje“ zapojí. Také se zde budu věnovat

využitelnosti zdrojů ukrytých pod Severním ledovým oceánem, které

nebude jednoduché. Zde bych se chtěl zaměřit hlavně na možnosti

Ruské federace na tyto zdroje dosáhnout, vzhledem k jejím problémům

s využitím zdrojů umístěným v asijské části země.

- Čtvrtá část bude obsahovat poznatky k problematice změny

obchodních tras Dálný východ – Evropa. A jejich dopad na státy

nacházející se na současné trase mezinárodního obchodu a na možná

rizika, která může odklon trasy na sever přinést.

- V závěru se pokusím shrnout poznatky nabyté v průběhu práce a jejich

zhodnocení pomocí komparace jednotlivých přístupů k problému a

analýzy použitých dokumentů.




Zdroje:

- Shamil Midkhatovich Yenikeyeff, Timothy Fenton Krysiek - The

Battle for the Next Energy Frontier: The Russian Polar Expedition and

the Future of Arctic Hydrocarbons . Oxford Energy Comment [online].

Srpen 2007. Dostupný z WWW

<http://www.oxfordenergy.org/pdfs/comment_0807-3.pdf>

- http://earthobservatory.nasa.gov/

- Stephen Harper – Expanding Canadian Forces Operations in the

Arctic. Dostupný z WWW <

http://www.pm.gc.ca/eng/media.asp?id=1785>

- http://www.arctic.noaa.gov/

- Telis Demos – Arctic Circle Oil Rush. Fortune. roč. 156. č. 4. str. 11-

12. Dostupný z WWW

< http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=1&hid=7&sid=e0d9dbd6-

0383-420c-878e-

5276039fabff%40sessionmgr14&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2Z

Q%3d%3d#db=a9h&AN=26198946#db=a9h&AN=26198946>

- Fred Weird – As icecaps melt, Russia races for Arctic oil. Christian

Science Monitor. roč. 99. č.171 str. 1-12. Dostupný z WWW

<

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=3&hid=106&sid=3c8d37c1

-88fa-4698-8e35-

8d95fe8cb646%40sessionmgr112&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2

ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=25974844>

- Andrew Meier – Arctic Riches. Time Europe. roč. 156. č. 19. str. 58.

Dostupný z WWW

<

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=3&hid=104&sid=eff8cca0-




b367-44f4-813a-

3f7e2594231e%40sessionmgr110&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2

ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=3730046>

- Jessa Gamble – Arctic Landgrab. Scientific American. roč. 301. č. 2.

Dostupný z WWW

<

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=3&hid=104&sid=a9b332e5

-3dd7-46d5-95a0-

a86f6c05bb54%40sessionmgr112&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2

ZQ%3d%3d#db=iih&AN=42873997>

- Drawing lines in melting ice. Economist. roč. 384. č. 8542 str. 51-52.

Dostupný z WWW

<

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=3&hid=104&sid=82ba95d8

-74bf-41f7-9beb-

3ac3dfd726e6%40sessionmgr104&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2

ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=26261300>

Arctic trade route soon possible. Arctic Focus. Dostupný z WWW

<http://arcticfocus.com/business/379>

- ARCON-Arctic Container - Morten Mejlænder-Larsen. Det Norske

Veritas. Dostupný z WWW

<http://www.dnv.com/industry/maritime/publicationsanddownloads/pu

blications/dnvcontainershipupdate/2009/02/arcon.asp>

- The EU and the Arctic region. European Commission Maritime

Affairs. Dostupný z WWW <

http://ec.europa.eu/maritimeaffairs/arctic_overview_en.html>

- The Northern Dimension Policy. European Commission External

Relations. Dostupný z WWW

<http://ec.europa.eu/external_relations/north_dim/index_en.htm>




- HNÍZDO, B. (1995). Mezinárodní perspektivy politických regionů. Praha:

ISE. - GLASSNER, M. I. (1996). Political Geography. New York, Chicago: John

Wiley and Sons. - WALLERSTEIN, I. M. (2005). Úpadek americké moci: USA v chaotickém

světě. Praha: Sociologické nakladatelství. - HUNTINGTON, S. P. (2001). Střet civilizací: Boj kultur a proměna

světového řádu. Praha: Rybka Publishers.




1

Obsah:

1. Úvod......................................................................................... ........ 3

2. Geografické a historické vymezení regionu................................. 4

2.1. Geografie....................................................................... 4

2.2. Historie.......................................................................... 5

3. Přírodní faktory............................................................................. 6

3.1. Tání arktického ledovce................................................ 7

3.2. „Peak oil“...................................................................... 8

4. Nerostné bohatství „dálného severu“ a geopolitika................... 10

4.1. Námořní právo............................................................. 10

4.2. Spory o Lomonosovovův hřbet................................... 12

4.3. Nerostné suroviny v Arktidě....................................... 13

4.4. Vlajka na severním pólu a reakce v regionu............... 16

4.5. Arktida a politika........................................................ 17

4.5.1. Rusko........................................................ 17

4.5.2. Dánsko...................................................... 20

4.5.3. Norsko....................................................... 20

4.5.4. Kanada....................................................... 21

4.5.5. USA.......................................................... 21

4.5.6.. Evropská unie a inuitské organizace....... 22

4.6. Spolupráce v regionu................................................. 23

4.6.1. Průzkum.................................................. 23

4.6.2. Těžba....................................................... 24




2

4.6.3. Ochrana životního prostředí.................. 24

5. Severní průlivy.......................................................................... 25

5.1. Geografie severních průlivů..................................... 25

5.2. Historie Severní cesty............................................... 26

5.3. Problémy současných tras......................................... 27

5.4. Alternativní trasy...................................................... 28

5.5. Problémy Severní cesty............................................ 29

5.6. Výhody Severní cesty............................................... 30

5.7. Dopady zprovoznění severních průlivů.................... 31

5.7.1. Rusko, Kanada........................................ 31

5.7.2. Státy podél současné trasy...................... 32

5.7.3. Globální dopady...................................... 33

6. Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu

v důsledku klimatických změn (Závěr)........................................ 34

Bibliografie..................................................................................... 39

Přílohy............................................................................................ 43




3

1. Úvod

Práce se zabývá aspekty ovlivňujícími změnu významu Severního

ledového oceánu z geopolitického hlediska, co tato změna přinese a jaké jsou její

možné následky. Abychom plně prozkoumali výše zmíněnou problematiku,

podíváme se prvně stručně na historický vývoj v regionu a na geografické

vymezení oblasti. V další části prozkoumáme dva důležité faktory, které ovlivňují

zkoumanou změnu. Jeden environmentální v podobě globální klimatické změny

způsobující tání arktického ledovce a druhý bezpečnostně-ekonomický v podobě

tzv. peak oil neboli bodu, kdy dojde/došlo k vytěžení poloviny konvenčních zásob

ropy na planetě, v jehož důsledku se dá očekávat růst cen ropy a taktéž zostřené

souboje o zbývající naleziště (z nich jedno z největších s doposud nezapočatou

těžbou se pravděpodobně nachází právě pod Severním ledovým oceánem). S tím

souvisí další část práce věnující se možnému surovinovému využití Arktidy a

problémy s tím souvisejícími jako nejednoznačnost mořských hranic,

environmentální rizika apod. V této části bude klíčovým zkoumaným hráčem

Ruská federace, jakožto stát s největší závislostí na vývozu nerostných surovin ze

všech států zapojených do souboje o Arktidu a také největšími teritoriálními

nároky v oblasti Severního ledového oceánu, ale ukážeme si také dopady případné

těžby v Severním ledovém oceánu na ostatní státy v regionu. Posledním

zkoumaným jevem je pravděpodobnost otevření tzv. Severní cesty mezi Dálným

východem a Evropou, která má potenciál výrazně zkrátit čas a zlevnit přepravu

zboží z východoasijských továren na evropský trh. V této části se zaměříme na

problémy současné přepravy, stejně jako využití ruských teritoriálních vod pro

mezinárodní obchod. V závěrečné části se pak pokusíme vyvodit ze současné

situace a ze všech informací předložených v průběhu práce některá východiska

pro budoucí vývoj v arktickém regionu. Práce má podobu případové studie

analyzující dostupné zdroje a poznatky s ambicí vyvodit z nich v závěru

nejpravděpodobnější scénáře budoucího vývoje v oblasti.




4

Při zkoumání problematiky je důležité si uvědomit, že vzhledem

k relativní novosti celé problematiky, neexistuje tak velká zásoba literatury

věnující se tématu v celé jeho šíři. I přesto, že v práci cituji mnoho dílčích prací

(hlavně článků z odborných časopisů), jen zlomek z nich se věnuje opravdu celé

problematice nového vývoje v oblasti Severního ledového oceánu, a tak všechny

závěrečné analýzy jsou postaveny na zhodnocení těchto dokumentů a vyvození

nejpravděpodobnějších scénářů vývoje v regionu. Celkově se dá říct, že větší

pozornost je v literatuře věnována surovinovému využití Arktidy, než zpřístupnění

Severní cesty i přesto, že případné zpřístupnění Severní cesty by mělo globální

dopad na mezinárodní obchod spojený se změnami v geopolitickém významu i u

tak v současnosti důležitých regionech jako je Blízký východ.

2. Geografické a historické vymezení regionu

Pro zkoumání geopolitických změn v oblasti Severního ledového oceánu

je prvně potřebné specifikovat, jakou oblastí se přesně zabýváme a také jaké

historické faktory vedly k současnému geopolitickému rozložení v regionu.

2.1. Geografie

Při pokusu přesně vymezit oblast Severního ledového oceánu narážíme na

problém nedostatečného historického zájmu geografů o Arktidu. Jak si ukážeme

dále v práci, tato neznalost geografie regionu způsobuje v současnosti problémy

s vymezením území tzv. Exklusivních ekonomických zón.

Encyclopedia Britannica specifikuje Severní ledový oceán jako oblast

téměř zcela obklopenou pevninou Eurasie a Severní Ameriky (Ostenso, 2010),

CIA Factbook jako vodní masu mezi Evropou, Asií a Severní Amerikou

koncentrovanou hlavně severně od polárního kruhu s rozlohou cca. 14 milionů

km2 (CIA, The World Factbook, 2010)1. Mezi státy, které mají k tomuto oceánu

1 viz. mapa příloha 1




5

přístup, se řadí Kanada, Spojené státy americké, Ruská federace, Norsko a

Dánsko2. Hlavním sporným bodem v oceánu je nedostatečně prozkoumaný

Lomonosovův hřbet se svými zásobami nerostných surovin a územními nároky ze

strany Ruska, Kanady a Dánska (Gamble, 2009).

V práci pracuji s pojmy Severní ledový oceán a Arktida. Pod Severním

ledovým oceánem budu používat vodní masu oddělenou od Tichého oceánu

Beringovou úžinou a od Atlantiku rozhraním Davisovy úžiny a Labradorského

moře, Dánskou úžinou a Grónským mořem a dále jejím prodloužením až

k pobřeží Norska, díky čemuž do oblasti nezapočítám pobřeží Islandu. Za Arktidu

považuji oblast severně od severního polárního kruhu.

2.2. Historie

Historicky nebyl arktický region nikdy příliš důležitý. V 19. a 20. století

začala být zdůrazňována možnost jeho potenciálního komerčního využití a to

hlavně vzhledem k možnosti rybolovu (došlo zde také k prvním rozporům jako

sporu o Špicberky mezi Dánskem a Norskem apod.) (Goblet, 1955). Několikrát

(už od 16. století) byla také zkoumána možnost využití tzv. Severní cesty, ale tyto

pokusy vždy ztroskotaly kvůli nehostinnému podnebí v regionu. Oblast byla také

důležitá pro zásobování Sovětského svazu během 2. světové války.3 Během

Studené války byl Severní ledový oceán jednou z důležitých strategických oblastí

jakožto spojnice mezi SSSR a USA.

K osidlování pobřeží Severního ledového oceánu docházelo postupně.

Jako první byla osídlena oblast Skandinávie a to díky nejpříznivějším

klimatickým podmínkám způsobeným vlivem Golfského proudu. V novověkých

dějinách udržovalo do roku 1814 Norsko s Dánskem společnou unii zajišťujícímu

tomuto soustátí přístup k Severnímu ledovému oceánu. Po podepsání Kielské

2 viz. mapa příloha 2 3 Těmto jevům se blíže věnuje kapitola věnovaná Severní cestě.




6

smlouvy však Dánsko o území Norska přišlo a od té doby má přístup do

zkoumaného regionu pouze prostřednictvím území Grónska. Norsko bylo mezi

lety 1814 a 1905 ve společném státu se Švédskem. Po osamostatnění v roce 1905

se pak stalo dalším státem s přístupem k Severnímu ledovému oceánu (Nisbet

Bain, 1905).

Po oblasti Skandinávie bylo druhým regionem, kde došlo k vytvoření

státního útvaru na pobřeží Severního ledového oceánu Rusko. Moskevské

knížectví jako předchůdce současného Ruska dosáhlo pobřeží tohoto oceánu v 15.

století a pokračovalo v prodlužování své pobřežní čáry směrem na východ až do

18. století, kdy obsadilo území Aljašky. K ustálení současné podoby Ruska na

pobřeží Severního ledového oceánu došlo v roce 1867 prodáním Aljašky

Spojeným státům americkým (Christian, 1997).

USA se nákupem Aljašky staly dalším státem zasahujícím do zkoumané

oblasti. K definitivnímu stanovení hranic došlo v roce 1903, kdy tzv. Hay-

Herbertova smlouva vyřešila územní spory s Kanadou (Haycox, 2002).

Poslední stát s přístupem k Severnímu ledovému oceánu je Kanada. Území

Kanady začalo být objevováno a obsazováno evropskými mocnostmi od 16.

století a až do roku 1763 a podepsání Pařížské dohody byla poznamenána spory

mezi Anglií a Francií (Jaenen, 2010) (Taylor, 1947). Hranice mezi USA a

Kanadou byly stanoveny na jihu Kanady roku 1783 mírovou smlouvou mezi USA

a Anglií (Errington, 1994) a v oblasti severozápadu v roce 1903 dohodou mezi

USA a Kanadou, která získala nezávislost na Velké Británii v roce 1867.

3. Přírodní faktory

V další kapitole se podíváme na dva významné přírodní faktory ovlivňující

geopolitickou situaci v Arktidě. Prvním, který přímo vytváří zájem o tuto oblast,

je tání arktického ledovce v důsledku globálních klimatických změn. Vzhledem




7

k tomu, že toto není klimatologická ani environmentální studie nebudu zabíhat do

podrobností, ani se pokoušet o vysvětlení probíhajících jevů (tzn., jestli jsou

způsobeny lidskou činností, či přirozeně, atd.), ale pouze popíši stávající trend ve

vývoji arktického ledovce.

Druhým faktorem nepřímo ovlivňujícím zájem o Severní ledový oceán je

problematika s datací tzv. „peak oil“ neboli momentu, kdy dojde k vytěžení

poloviny zásob ropy na planetě. Vzhledem k důležitosti ropy pro současný svět

bude každý nárůst cen nebo problém v zásobování touto surovinu velmi citelný.

Nalezení a zajištění případných významnějších zásob ropy v Severním ledovém

oceánu může pomoct tento problém odsunout a dá se proto očekávat, že všechny

státy v oblasti se budou snažit si pro sebe získat co největší část těchto nalezišť.

3.1. Tání arktického ledovce

Pro komerční využití Severního ledového oceánu je nezbytné, aby došlo

k dostatečnému roztátí arktického ledovce. Nejenže je v současnosti nemožné

využívat surovinové bohatství skryté pod ledovou pokrývkou (případně by to bylo

velice náročné), ale ledová pokrývka také zabraňuje druhému potencionálnímu

významnému využití oblasti v podobě nové obchodní trasy z Asie do Evropy.

V minulosti byl jediným ekonomickým využitím vod v Severním ledovém oceánu

rybolov, který vedl například k rozporům mezi Dánskem a Norskem o vymezení

původních zón pro rybaření mezi Špicberky a Grónskem (Pedersen, 2009).

Prvním jevem, na který se podíváme, je snižující se tloušťka arktického

ledovce. Při pozorování vývoje tohoto jevu můžeme sledovat velký zlom okolo

roku 19884. Mezi lety 1988 a 2005 došlo k průměrnému ztenčení ledové pokrývky

asi o 1,3 metru, která v současnosti jen málokde dosahuje průměrné tloušťky přes

2 metry (a to hlavně u pobřeží Kanady). Tato pozorování jsou dokázána jak

měřeními z ponorek (50. – 70. léta a 90. léta), tak i z družic (Lindsay, 2005). 4 viz. graf příloha 3




8

Dalším důležitým sledovaným faktorem je samotná velikost arktického

ledovce. Pro pozorování jsou důležitá dvě období v roce – březen, kdy je ledovec

na svém maximu a září, kdy je naopak na minimu. Pozorování rozlohy ledovce

jsou prováděna kontinuálně od roku 1979. Během této doby pozorujeme stálý

pokles v jeho rozloze – více viditelný při minimální velikosti5. Hodnoty z roku

20106 ukazují třetí nejnižší hodnoty od roku 1979, překonané pouze lety 2007 a

2008 (Perovich, 2010). Zajímavým fenoménem je, že v období minimální

velikosti dochází k roztátí ledovce v dostatečné míře, aby umožnil průjezd

obchodním lodím kolem pobřeží Ruska. Pokud bude tento trend pokračovat (což

se zdá velice pravděpodobné, protože je pozorováno, že uvnitř arktického ledovce

byly nastartovány procesy, které vedou k tání bez ohledu na vnější faktory

(Lindsay, 2005)) bude velice pravděpodobně možné tuto trasu začít v blízké

budoucnosti využívat.

Posledním ukazatelem odtávání arktického ledovce je ztráta vrstev

„starého“ ledu, neboli ledu, který neodtává přes letní období a je odolnější vůči

různým změnám (nejenom teplotním, ale také mořských proudů apod.).

Pozorování tohoto jevu probíhají od 80. let a i když v posledních dvou letech

můžeme sledovat mírný nárůst vrstvy staršího ledu, je trend ubývání pouze

zkreslen extrémním úbytkem v roce 2007 (Perovich, 2010).

3.2. „Peak oil“

Přírodním faktorem nepřímo ovlivňujícím geopolitický význam Arktidy je

existence pouze omezených světových zásob ropy (jako nejdůležitější suroviny

pro chod současné světové ekonomiky). Teorie tzv. peak oil byla prezentována

v roce 1956 Marrionem Kingem Hubbertem na příkladu vývoje zásob ropy

v USA. Hubbert představil křivku předpovídající budoucí těžbu a úpadek v těžbě

ropy na území USA a datoval maximální hodnoty těžby na období sedmdesátých 5 viz. graf příloha 4 6 viz. mapa příloha 5




9

let7. Jeho předpověď se stala skutečností a opravdu od 70. let množství vytěžené

ropy v USA klesá. Podle stejného scénáře se teoreticky dá předpovědět úpadek

těžby ropy na celé zeměkouli. Problém s datací bodu, odkdy začne těžba ropy na

světě upadat je ten, že nemáme přesnou představu o celkových světových

zásobách ropy a taktéž důvěryhodnost odhadů množství zásob ropy u stávajících

hlavních producentů je značně nespolehlivá (Strahan, 2007). V zásadě existují dva

přístupy – jeden více optimistický a druhý pesimistický. Optimistický

(prezentovaný např. Cambridge Energy Research Associates) počítá s nálezy

nových konvenčních zdrojů ropy a nevidí peak oil jako současnou hrozbu8.

Naopak pesimistický přístup (prezentovaný např. The Association for the Study of

Peak Oil and Gas) ukazuje problém nedostatečného přísunu ropy (popř. zemního

plynu) jako bezprostřední nebezpečí (některé propočty ukazují, že svět prošel

maximálním bodem v těžbě na konci prvního desetiletí 21. století, jiné

předpovídají tento bod do období několika let)9.

Případné vysoké ceny ropy a její nedostatek budou klíčové pro vývoj

v budoucích letech. Svět bude přinucen přejít k vývoji nezávislému na

uhlovodících (nejenom ropě, ale i zemnímu plynu, uhlí, atd.). Tento přechod bude

nejspíš velmi náročný, jelikož do současné chvíle nevidíme žádnou

koncentrovanou snahu o vývoj nových technologií nezávislých na ropě – ve světě

stále roste spotřeba ropy, avšak nedostává se objevů nových nalezišť a

předpoklady ukazují, že i největší producent ropy na světě, Saúdská Arábie, se

blíží k bodu, kdy začne jeho produkce upadat, k čemuž ještě přispívá ničení

ropných polí v důsledku příliš velké těžby (Strahan, 2007). Objev nových nalezišť

v Severním ledovém oceánu nám může pomoct odsunout tento problém a dát nám

čas na vyřešení problému existence civilizace nezávislé na ropě.

7 graf znázorňující předpověď množství vytěžené ropy viz. příloha 6 8 viz. graf příloha 7 9 viz. graf příloha 8




10

Z předpokládaných nedostatků v produkci ropy se dají vyvodit další

důsledky pro mezinárodní scénu a to snahu vyspělých a rozvíjejících se zemí

zajistit si pro sebe co největší přísun této suroviny. Vzhledem k současnému

hospodářskému růstu v Číně a Indii bude tento souboj ještě zostřen, a pokud brzo

nedojde ke změně kurzu v politikách jednotlivých států, tak se budoucnost plná

konfliktů o suroviny zdá velice pravděpodobná. Mezi jeden z těchto konfliktů

může patřit právě souboj o nerostné bohatství v Arktidě.

4. Nerostné bohatství „dálného severu“ a geopolitika

V následující kapitole se blíže podíváme na problémy spojené s objevením

nerostných surovin v Severním ledovém oceánu a jeho vlivem na geopolitickou

situaci v regionu. Prvně si musíme ujasnit, jak se k dělení území staví

mezinárodní námořní právo a na to, jak může ovlivnit rozdělení území Severního

ledového oceánu. Dále pak na problematiku s geologickým průzkumem regionu a

případnou těžbou nerostných surovin (hlavně ropy a zemního plynu) a nakonec na

to, jak tyto naleziště ovlivňují geopolitickou situaci v regionu.

4.1. Námořní právo

Moderní námořní právo začalo vznikat v roce 1958 pod taktovkou OSN.

Vzhledem k situaci, ve které se svět nacházel - ještě živé vzpomínky na 2.

světovou válku, probíhající Studená válka - a z toho plynoucí pociťované potřebě

korigovat vztahy na mořích a oceánech, došlo k velice zásadnímu úspěchu

v oblasti tvorby námořního práva v porovnání s meziválečnými snahami. Přestože

se podařilo vyřešit spoustu sporných bodů, některé důležité přetrvaly (např.

rozloha teritoriálních vod, exklusivních ekonomických zón (v té době hlavně pro

rybaření) atd.). V roce 1960 se uskutečnila druhá konference zabývající se

námořním právem, ale návrh předložený Spojenými státy těsně neprošel, a tak




11

zůstaly tyto problémy stále nedořešené. V roce 1967 byl navržen plán na

ustanovení komise spravující celé oceánské dno pro společné dobro lidstva,

ovšem ani tento plán neuspěl, a tak byla tentýž rok ustanovena komise

připravující návrhy na řešení situace pro třetí konferenci o námořním právu.

K této konferenci došlo v roce 1982, kdy byla přijata tzv. United Nations

Convention on the Law of the Sea (UNCLOS) III, která vstoupila v platnost 16.

listopadu 1994. Problémem bylo, že v době jejího schválení jí nepodepsaly státy

jako Velká Británie, USA nebo Německo jakožto i další významné světové státy a

Spojené státy tak neučinily dodnes (což, jak si ukážeme později, limituje jejich

nároky v Severním ledovém oceánu) (Glassner, 2004).

UNCLOS definuje tři zóny, ve kterých má pobřežní stát různé pravomoci:

1) Teritoriální vody – Teritoriální vody leží do vzdálenosti 12 námořních

mil10 od pobřežní čáry. Toto území je vnímáno jako suverénní území

pobřežního státu a stát nad ním má plnou moc jako nad pevninou. Platí zde

stejný princip jako na pevnině a to, že suverenita státu platí od středu

zeměkoule až do nebe. Jediné omezení suverenity je právo na pokojný

průjezd lodím cizích států (Glassner, 2004).

2) Přilehlé zóny – Dalších 12 námořních mil za teritoriální vody sahá území

tzv. přilehlé zóny. Jde o území, kde má pobřežní stát možnost omezené

jurisdikce a to právo na kontrolu a trestání porušení svých celních,

daňových, imigračních nebo hygienických norem. Přesto se již nejedná o

integrální součást území pobřežního státu (Glassner, 2004).

3) Exklusivní ekonomická zóna (EEZ) – Exklusivní ekonomická zóna sahá

do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřežní čáry. V této oblasti má

pobřežní stát výlučné právo na veškerou ekonomickou aktivitu a taktéž na

všechny zdroje jak živé, tak neživé, jejich využití a konzervaci (Glassner,

2004). Toto území může být prodlouženo v případě existence 10 1 námořní míle = 1 852 metrů




12

kontinentálního šelfu jako přirozeného prodloužení území o dalších

maximálně 150 námořních mil, případně do hloubky 2 500 m11 (Dods,

2010).

V případě, že se jednotlivá území přímořských států překrývají, musí dojít

k vyřešení rozporu diplomatickou cestou (Glassner, 2004).

Pro oblast Severního ledového oceánu je důležitá komise vytvořená

v souvislosti s aplikací námořního práva a to Commission on the Limits of the

Continental Shelf (CLCS), neboli komise zabývající se určováním hranic

kontinentálních šelfů a jejich aplikací na určení EEZ. Každý stát, který má

požadavek na prodloužení své EEZ o kontinentální šelf musí podat svůj návrh

k CLCS do deseti let od podpisu UNCLOS12 a CLCS vypracuje doporučení, na

základě kterého je o jeho žádosti rozhodnuto (Dods, 2010) - tato lhůta pro Rusko

vypršela roku 2009, Norsku v roce 2006, Kanada má čas do roku 2013 a Dánsko

musí podat svou žádost nejpozději o rok později (Economist, 2007). Norsko a

Rusko své žádosti již podaly, kdy ta ambicióznější, ruská, byla odmítnuta s tím, že

je potřeba dalšího výzkumu a dohody se sousedními státy (Gamble, 2009). Norské

žádosti nebyly ve střetu s žádným sousedem kromě malého sporného území

s Ruskem (rozpory vyřešeny podpisem dohody 15. listopadu 2010 (Military News

Agency, 2010))a Dánskem a byly přijaty (Commission on the Limits of the

Continental Shelfs, 2009). Jediným sporem o ohraničení norských vod tak zůstává

spor s Dánskem o vody mezi Špicberky a Grónskem (Pedersen, 2009).

4.2. Spory o Lomonosovův hřbet

V souvislosti se stanovením EEZ probíhají největší rozpory v oblasti

Severního ledového oceánu mezi Ruskem, Dánskem a Kanadu o geografii

11 viz. příloha 9 12 proto můžeme vidět zvýšený zájem o Severní ledový oceán právě v posledních letech kdy se tato lhůta pro zúčastněné státy (samozřejmě mimo USA které ještě UNCLOS nepodepsaly) blíží




13

Lomonosova hřbetu táhnoucího se napříč Severním ledovým oceánem13. Rusko si

činí nárok na tento hřbet jako na přirozené prodloužení území Sibiře v Severním

ledovém oceánu. Pravdou je, že Lomonosův hřbet vznikl odtržením od Sibiře,

ovšem není jisté, jestli je i nadále přirozeným prodloužením Ruska, nebo spíše

prodloužením ostrovů a území v držení Kanady a Dánska, popř. obojí. To, že je

držení Lomonosovova (a taktéž Mendělejevova) hřbetu právoplatným nárokem

Ruska se kremelská vláda snažila dokázat CLCS svou žádostí z roku 200114. Od

té doby se všechny strany snaží prokázat svůj oprávněný nárok na rozšíření EEZ o

co největší část Lomonosovova hřbetu – tento střet je charakterizován sporem

mezi Dánskem a Ruskem o Severní pól. Prokázání oprávněnosti nároků (i toho

jestli je Severní pól spojen s Grónskem nebo se Sibiří) se dá technologicky

prokázat, ale průzkum je velice nákladný a náročný (Gamble, 2009). Navíc je

průzkum dále ztížen po vyostření situace v roce 2007 větší pozorností médií a

vměšováním geopolitiky do geografie (samostatné průzkumy jednotlivých státu

budou tíhnout k podpoře nároků těchto států) (Dods, 2010).

4.3. Nerostné suroviny v Arktidě

V současnosti nejdiskutovanější mezi nerostnými surovinami v Arktidě

jsou bezpochyby ropa a zemní plyn. Na pevninské části Arktidy se tyto suroviny

již výrazněji úspěšně těží na Sibiři pod patronací Ruska a na americké Aljašce.

Vyplatí se však investovat do náročných technologických projektů na těžbu

v Severním ledovém oceánu? Podle odhadů United States Geological Survey se

pod Severním ledovým oceánem může nacházet okolo 13% neobjevených

konvenčních zásob ropy a 30% neobjevených zásob zemního plynu na světě,

neboli přibližně 4% zbývajících vytěžitelných konvečních zásob těchto surovin.

(Gautier, 2009) Toto množství odpovídá přibližně 90 miliardám barelů ropy a asi

47 bilionům m3 zemního plynu (Gamble, 2009). Circum-Arctic Resource

13 viz. mapa příloha 10 14 území požadovaná Ruskem viz. mapa příloha 11




14

Appraisal vytvořil pravděpodobnostní mapy nalezišť pod Severním ledovým

oceánem,15 které ukazují, že největší množství zásob ropy, a ještě patrněji

zemního plynu, se nacházejí pod územím, na které si činí nárok Ruská federace.

Další bohatá naleziště ropy a zemního plynu jsou odhadována v území mezi

pobřežím Grónska a Kanady a severně od Aljašky. Dalším zajímavým poznatkem

je, že není moc pravděpodobné, že se významnější zásoby nachází v hlubokém

oceánu, což ještě zvyšuje zájem o arktické hřbety (většina zásob se má nacházet

v hloubkách do 500 m) (Gautier, 2009).

Případná těžba v Severním ledovém oceánu má však značná úskalí,

nejenže se, jak již bylo zmíněno, s řádným průzkumem ekonomické využitelnosti

začalo teprve relativně nedávno,16 ale Arktida je velice náročné prostředí pro

efektivní těžbu jak technologicky, tak i z pohledu environmentální bezpečnosti,

protože případný únik ropy do oceánu by se řešil jen velice obtížně (Yenikeyeff,

2007).

Jak jsme si ukázali, největší zásoby ropy a zemního plynu jsou

předpokládány v oblastech nárokovaných Ruskem. Je však Rusko schopno s nimi

efektivně naložit? Ze států zapojených do „arktické zlaté horečky“ mají největší

zkušenosti s těžbou v extrémních severských podmínkách norské společnosti

(Statoil a Norsk Hydro), které jsou navíc známé svým ohleduplným přístupem

k životnímu prostředí (alespoň ve srovnání s ostatními ropnými společnostmi),

který je v oblasti Severního ledového oceánu potřebný. Rusko si uvědomuje, že

tyto zkušenosti státních firem svého souseda může velmi dobře využít. I přesto, že

je Rusko v geopolitickém ohledu v čele vývoje v Arktidě, jeho technologické

15 viz. příloha 12 16 Výzkum z vojenských důvodů během studené války zkoumal hlavně využitelnost ponorek v arktických vodách (1958 – podplutí americké ponorky Nautilus pod severním pólem) a taktiky odpalování raket zespod ledovce – přesněji jak, kde a kdy prolamovat ponorkami led v případě potřeby atd. I když se tomuto výzkumu více a úspěšněji věnovala americká armáda, ani SSSR s výzkumem nezahálel. Všechny tyto aktivity však skončili s koncem studené války. (Dods, 2010) (Yenikeyeff, 2007)




15

možnosti tomuto vývoji neodpovídají. Nejenže dvě státní firmy Gazprom a

Rosneft nemají s těžbou v oceánu žádnou zkušenost, ale i průzkumné mise jsou

oproti norským pozadu (v roce 2007 mělo Norsko 1 500 průzkumných vrtů oproti

ruským 58). Mezi další společnosti přicházející v úvahu k pomoci jsou

mezinárodní koncerny Exxon, Shell a BP. Tyto společnosti již s ruskou vládou na

některých projektech (např. v oblasti Sachalinu) spolupracují a jmenovitě Exxon

má velké zkušenosti v těžbě v arktických oblastech (na Aljašce), nicméně jejich

nevýhodou je jejich ne moc dobrá pověst hlavně v environmentální oblasti (např.

poslední únik ropy v Mexickém zálivu z vrtu BP) a také to, že se státními

norskými společnostmi se dají domluvit lepší podmínky, obzvláště když Norsko

zažívá svůj vlastní úpadek v těžbě ropy a zemního plynu v Severním moři

(Yenikeyeff, 2007).

Pokud chce Rusko dostát svému závazku a do roku 2020 produkovat 20%

surovin z vrtů v oceánu, musí nutně do zestátněné těžby zapojit soukromý sektor.

Pro soukromé, zahraniční firmy je však v Rusku velice nepříjemné prostředí a

kremelská vláda musí tento fakt změnit jinak vzhledem ke své technologické

zaostalosti, nedostatečným zkušenostem s těžbou mimo pevninu, chybějící

infrastruktuře nutné k transportu surovin a průmyslovým kapacitám k jejich

zpracování nucena k velice nákladným projektů, které budou znamenat velké

zatížení státní rozpočtu. Jaké jsou hlavní problémy, které musí ruská vláda změnit,

aby mohlo dojít k efektivnímu využití surovinových zásob ze Severního ledového

oceánu? Zaprvé je potřeba zmírnit politiku nároku státních těžařských firem na

všechny zásoby nerostných surovin pod Severním ledovým oceánem. Dalším

problémem je velké vměšování Kremlu do podnikatelských činností na ruském

území, což nevytváří dobrý signál pro případné zájemce o podíl na těžební

činnosti (Yenikeyeff, 2007).

Ostatní státy v oblasti jsou na tom v možnostech těžby mnohem lépe.

Norsko, jak již bylo zmíněno, má velké zkušenosti s těžbou v Severním moři.




16

Kanadské státní těžařské firmy (např. Imperial Oil) jsou taktéž schopny těžby

v arktických podmínkách a dá se předpokládat, že Dánsko se Spojenými státy

budou spoléhat na soukromý sektor.

4.4. Vlajka na severním pólu a reakce v regionu

V roce 2007 vyslala Ruská federace do Severního ledového oceánu svojí

expedici za účelem určení geologického půdorysu dna oceánu – neboli se snahou

dokázat, že Lomonosovův hřbet patří k území Ruska. V rámci této expedice došlo

k události, kdy ruská miniponorka uložila titanovou ruskou vlajku na dno oceánu

v místě Severního pólu. Tato akce, která prokázala jak umění státnické, tak

divadelní (statecraf and stagecraft) ruské vlády (Dods, 2010), ukázala na náskok,

který má v geopolitickém ohledu Rusko v této oblasti a jak okolní státy právě do

tohoto momentu byly spíše diváky dění v oblasti.

V reakci na tuto akci se nejhlasitěji ozvali dva soupeři Ruska v souboji o

Lomonosovův hřbet – Kanada a Dánsko. Nejagresivnější reakce přišla od

kanadského ministerského předsedy Stephena Harpera, který prohlásil boj o

Arktidu jako oblast národní bezpečnosti a začal nejenom podporovat průzkumné

mise v oblasti, ale také budování arktických námořních sil a výstavbu nových

vojenských základen v oblasti (Dods, 2010) (Weir, 2007).

Po událostech v roce 2007 se nejenom zvýšil zájem o arktické nerostné

bohatství, ale také se začaly tvořit tři „bloky“ soupeřící o teritoria v regionu.

Prvním je Rusko spolupracující s Norskem (mezi těmito státy došlo, jak již bylo

zmíněno výše, jako u prvních dvou k diplomatickému vyřešení územních rozporů

v oblasti). Druhým by se dala nazvat snaha Dánska a Kanady napadnout

požadavky Ruska a jeho tvrzení o geologii Lomonosovova hřbetu, avšak i mezi

těmito dvěma státy dochází k rozporům o stanovení nároků na území v regionu a

třetím jsou Spojené státy, které vzhledem k tomu, že ještě nepodepsaly UNCLOS




17

III se do tohoto souboje příliš nezapojují, i když provádějí svůj vlastní průzkum u

břehů Aljašky.

Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že žádný ze státu nemá

schopnosti, ani prostředky na to, aby ovládl území Severního ledového oceánu

sám o sobě, a při různých průzkumných misích dochází často ke spolupráci

(vzhledem k nedostatečnému počtu ledoborců (USA mají k dispozici 1, Švédsko

7, Kanada 6, Rusko 18 (Šulc, 2011)) atd.), a tak se může uskutečnit i možnost

kooperace a narovnání vztahů diplomatickou cestu bez zbytečné agrese, i když

nervozita jednotlivých států bude časem určitě narůstat obzvlášť u těch závislých

na vývozu surovin.

4.5. Arktida a politika

V následující části se podívám na jednotlivé státy, nebo jiné celky

v regionu, na jejich závislost na těžbě nerostných surovin a na případné politické

dopady jaké může mít těžba v Severním ledovém oceánu na politickou situaci

v těchto státech, či na způsob jakým mohou situaci v arktické oblasti ovlivnit.

4.5.1. Rusko

Pro poznání významu Ruska v oblasti Severního ledového oceánu jsou

důležité tři faktory – jde o největší ekonomiku závislou na těžbě nerostných

surovin na světě (Gurvich, 2009), jde o dominantního hráče v arktickém regionu a

jeho zásoby ropy (u zemního plynu není situace tak špatná) se tenčí rychleji než u

jiných států produkujících tuto surovinu (při současné produkci je podle OPEC

odhadnutá životnost odhalených ropných polí při současné intenzitě těžby

v Rusku 21 let a na Blízkém východě okolo 80 let) (Bahgat, 2010).

Ruská federace je největším světovým exportérem zemního plynu a

druhým největším exportérem ropy, což se odráží na její závislosti na těchto

surovinách. Nejenže tyto suroviny tvořily v roce 2008 66% exportu, ale na těžbě a




18

ceně těchto komodit je závislá jak hodnota rublu, tak i velká část příjmů ruského

rozpočtu (Gurvich, 2009). Ruská vláda si tuto svou závislost uvědomuje a snaží se

investovat nejen do dalšího průzkumu na pevnině (východní části Sibiře), ale také

v Severním ledovém oceánu (Bahgat, 2010). Vláda současných elit je přímo

závislá na ceně komodit. V případě Ruska se nejedná o přímé kupování podpory

obyvatel jak se tomu děje v případě států např. v oblasti Perského zálivu, kde jsou

příjmy na hlavu vytvářené státním ropným průmyslem tak velké, že obyvatelé

nemusí platit daně a nedemokratické vlády se drží u moci jen díky různým

benefitům darovaných svým občanům, ale díky zestátnění těžařského průmyslu a

růstu cen těchto surovin po roce 2000 nastal v Rusku ekonomický růst, díky

kterému jsou občané ochotni přehlížet některé nedemokratické postupy své vlády

(např. omezování svobody slova, potírání opozice, atd.) (Treisman, 2010). Další

význam nerostných surovin je jejich užití v ruské zahraniční politice, kdy je

hlavně zemní plyn užíván jako geopolitická zbraň proti státům závislým na

dodávkách z Ruska (Gurvich, 2009).

Jak můžeme vidět ruská ekonomika a stabilita vlády je postavená na

nerostném bohatství. Úpadek těžby na západní Sibiři, ve snadno dosažitelných

oblastech, dostává Kreml do svízelné situace, jelikož pro udržení se u moci

potřebují současné elity co nejjistější příjem právě z vývozu surovinového

bohatství, kterého se začíná nedostávat v současných oblastech nejintenzivnější

těžby. Ruská vláda potřebuje na jedné straně kontrolu nad produkcí surovin, ale

na druhé nemůže dále rozvíjet těžbu v odlehlejších částech země bez zahraničních

investorů, kteří s sebou přivezou moderní technologie potřebné pro těžbu ve velmi

obtížných podmínkách. Problém s technologiemi je vidět nejvíce právě v oblasti

Severního ledového oceánu, kde, jak jsme již ukázali dříve, ruské státní firmy

bojují s nedostatkem zkušeností s těžbou na otevřeném moři (Bahgat, 2010).

Tento problém reflektuje např. pokus Rosneftu o spojení sil se společností BP při

těžbě v Karském moři (ČT24, 2011).




19

Ruská vláda si svou závislost na surovinách jasně uvědomuje a díky tomu

se jako první začala aktivně zapojovat do dělení Severního ledového oceánu a

stala se v tomto regionu dominantním hybatelem událostí (Yenikeyeff, 2007).

Jako první podala v roce 2001 žádost k CLCS o prodloužení své EEZ v regionu o

Lomonosovův hřbet a také upoutala pozornost na oblast svou spektakulární akcí

s vlajkou na dně v oblasti Severního pólu v roce 2007. To, že je tato oblast

považována za jednu z prioritních oblastí je vidět i z toho, že v nové obranné

strategii z roku 2009 se v příštím desetiletí počítá s možností střetu o území

v Arktidě a Rusko také vydalo varování vůči NATO, aby se nevměšovalo do

sporů v této oblasti (Bahgat, 2010).

Pokud se Rusku skutečně podaří zajistit si dostatečné zásoby ropy a

zemního plynu, dokáže-li je využít a vydrží-li poptávka po této surovině z Evropy

a rozvíjejícího se asijského trhu, udrží se v roli energetického giganta (hlavně

v oblasti produkce zemního plynu) i po další desetiletí, což mu přinese nejen

ekonomický prospěch, ale také politickou stabilitu. Na druhou stranu pokud dojde

k výraznému poklesu cen komodit a (nebo) Rusko nedokáže využít nová

naleziště, dají se předpokládat politické změny, které mohou zemi posunout

k demokratičtějšímu stylu vládnutí (Treisman, 2010). Samozřejmě alternativním

vývojem je určitá forma autoritářského státu a upevnění restriktivní politiky. Jeho

geopolitický význam se pak bude odvíjet pouze od velikosti státu a jeho vojenské

moci (hlavně držení jaderných zbraní) a ne od energetického významu pro své

okolí.




20

4.5.2. Dánsko

Dánská pozice je ve dvou klíčových ohledech odlišná od ruské. Za prvé

Dánsko není závislé na těžbě nerostných surovin a za druhé, těžba v Arktidě

nepřináší zemi stabilizaci, ale naopak ji vede k rozpadu.

Dánská těžba ropy a zemního plynu je v současnosti soustředěna

v Severním moři a i když přináší vítaný příjem, není klíčovou složkou dánského

hospodářství. Na rozdíl od Ruska tvoří většinu produkce ropa a ne zemní plyn a

současné odhady uvádějí růst v produkci ještě po několik budoucích let

(DATAMONITOR, 2010).

Co se týče rozpadu státu, mám na mysli pravděpodobné budoucí odtržení

Grónska. Grónsko usilovalo o samostatnost už delší čas, nicméně mu v tom bylo

bráněno ekonomickou závislosti na domovském státu. Díky tání arktického

ledovce však tento ostrov získal možnost využít svých zásob nerostných surovin

(hlavně zinku a hliníku) a také levné elektřiny z vodních elektráren. Pokud by

došlo k těžbě v Severním ledovém oceánu, dá se čekat, že by to jen uspíšilo plán

vedoucí k celkové suverenitě, jehož zatím posledním krokem bylo rozšíření

autonomie pro Grónsko v roce 2009 (Power, 2009) (Hadley, 2009).

4.5.3. Norsko

Norsko je dalším státem v regionu závislým na těžbě nerostných surovin.

Jeho produkce ropy a zemního plynu tvoří zhruba 30 % příjmů rozpočtu (CIA,

Norway, 2010). Produkce Norska je v současnosti nejvíce založená na těžbě

v Severním moři. Problémem je, že objem těžby z tohoto regionu od roku 1999

upadá (Institute for the Analysis of Global Security, 2004) a vzhledem k tomu, že

Norsko nemá takové dostupné zásoby jako Rusko, musí těžit ve stále

extrémnějších podmínkách. I přesto, že na rozdíl od většiny států dokázalo

Norsko ustát velký příliv zisků z těžby nerostných surovin s demokratickými




21

institucemi (Listhaug, 2005), dá se předpokládat, že případný výpadek v ziscích

z těžařského průmyslu by zemi stál sociální výdobytky, které ji v současnosti staví

do čela žebříčků kvality života na světě. Nutnost těžby v arktických vodách na

druhou stranu přináší Norsku obrovskou výhodu v oblasti zisku zkušeností a

technologií využitelných v Severním ledovém oceánu a právě tyto dva faktory –

nedostatek vlastních surovin a držení technologií nutných k těžbě v oblasti –

vedou Norsko k úzké spolupráci s Ruskem v arktickém regionu.

4.5.4. Kanada

Kanada jako jeden z největších producentů ropy na západní polokouli a

největší dovozce ropy do USA (U. S. Energy Information Administration, 2009)

má samozřejmý zájem na zisku co největšího podílu v oblasti Severního ledového

oceánu. Její současné zásoby se z velké části skládají z těžko zpracovatelných

ropných písků, a tak vlastnictví zdrojů konvenční ropy, i když hůře přístupných by

byl pro Kanadu velkým přínosem. Z tohoto důvodu je také Kanada nejaktivnějším

„oponentem“ Ruska v souboji o Arktidu a nejagresivněji reaguje na ruské

iniciativy v regionu. Kanadský přístup je popsán slovy kanadského ministerského

předsedy S. Harpera z roku 2007 – „we either use it or lose it“ (buď ji využijeme,

nebo ji ztratíme) (Weir, 2007). Kanada začala po roce 2007 budovat arktickou

námořní flotilu, stejně jako vojenské základny v polárních oblastech. Tento postup

je ještě umocněn pociťovaným bezpečnostním rizikem, které kanadská vláda vidí

ve zpřístupnění tzv. Severozápadního průplavu (o tom blíže v další kapitole). Na

druhou stranu je Kanada dostatečně vyspělá jak politicky, tak ekonomicky, aby

byla schopná případný neúspěch v zisku arktických území bez problémů ustát.

4.5.5. USA

Jak již bylo zmíněno dříve, americké akce v Severním ledovém oceánu

jsou limitovány neschopností ratifikovat smlouvu UNCLOS III a tím se zapojit do

mezinárodního námořního práva, které by Spojeným státům jenom uvnitř EEZ




22

okolo Aljašky zajišťovalo naleziště o velikosti poloviny tohoto poloostrova

(Demos, 2007). Zisk těchto nalezišť je pro USA velice důležitý. Nejenže jde o

největšího spotřebitele a importéra ropy na světě (CIA, Country Comparison - Oil

- Import, 2010), ale jeho spotřeba nadále roste na rozdíl od těžby, která naopak

postupně upadá (Offerdal, 2009). Na konci svého druhého volebního období

vyhlásil prezident Bush mladší direktivu, ve které specifikoval důležitost

arktického regionu pro americkou bezpečnost a vyzval k ratifikaci UNCLOS.

Stejný cíl si určila i současná ministryně zahraničí Hillary Clintonová, přesto se

stále nepodařilo tento dokument klíčový pro americké ambice v Arktidě

ratifikovat. Nepřistoupení k UNCLOS však nebrání Spojeným státům v průzkumu

oblastí, na které má podle této dohody právo (Dods, 2010). USA také zkoumají

možnost spolupráce s dalšími státy v regionu ve smyslu získání nového stabilního

importéra ropy (mimo Kanadu, která již důležitým importérem je) (Offerdal,

2009).

4.5.6. Evropská unie, NATO a inuitské organizace

Evropská unie (EU) se snaží zapojit do dění v oblasti kvůli

environmentálním a bezpečnostním problémům, které může zápas o Severní

ledový oceán způsobit. Ve své oficiální politice vůči Arktidě (European

Commission, 2010) se hlavně staví za šetrný přístup ke křehkému arktickému

regionu a také ke spolupráci všech zúčastněných států, kterou vidí jako prevenci

vůči zbytečnému geopolitickému napětí. Vzhledem k tomu, že Dánsko je součástí

souboje o arktické suroviny jako člen EU, Norsko jako člen Evropské ekonomické

zóny a EU udržuje strategické vazby se zbylými státy v oblasti, je možné, že může

v případných sporech hrát určitou mediační roli, pokud bude schopna

harmonizovat politiku členských států vůči dálnému severu. Další případné

účinkování EU v regionu může spočívat v pomoci při správě oblastí, které

zůstanou součástí mezinárodních vod (Dods, 2010). Přesto Dánsko nemůže

počítat s aktivní podporou EU při vyjednávání svých požadavků.




23

V případě zhoršení bezpečnostní situace v regionu se dá také počítat s větší

angažovaností NATO v regionu, které sice situaci v Arktidě monitoruje (NATO,

2009), ale nemá zatím specifikovanou politiku vůči tomuto regionu ani se nezdá,

že by se chtělo (i přes účast svých členských států v regionu) do sporů nějak

zasahovat.

Dalšími organizacemi, které se snaží působit v regionu, jsou různé inuitské

organizace, které se snaží o zapojení do politického rozhodování o oblasti z pozice

domorodých obyvatel. Inuit Circumpolar Conference, která se konala v roce 2009,

vyhlásila požadavek na zapojení domorodých poradců do tvorby politik pro

arktický region vzhledem k jejich zkušenostem s řešení případných

environmentálních problémů, stejně jako jejich znalostí sociálních potíží místních

obyvatel se kterými je také potřeba se vypořádat (Dods, 2010).

4.6. Spolupráce v regionu

Na závěr této kapitoly je potřeba se ještě uceleně podívat na faktory

spojené s využitím nerostného bohatství, které vedou ke spolupráci států

v regionu. I když se ze současné nejasné situace každý stát snaží získat co nejvíce,

v budoucnu budou tyto body stále důležitější a podle mého názoru povedou

k uklidnění situace v regionu.

4.6.1. Průzkum

Prvním z faktorů je geologický průzkum oblasti Severního ledového

oceánu. Nejenže jde o velmi nákladný a náročný proces, ale jde i o klíčový faktor

dalšího rozvoje oblasti. Pokud nebude jasně stanoveno, jaká teritoria jsou

ovládána konkrétními státy, společnosti nebudou vynakládat výraznější finanční

prostředky na hledání míst vhodných k těžbě, která by jim mohla být sebrána

státem, který oblast převezme. Dá se proto předpokládat, že v budoucnu dojde

k financování nezávislého průzkumu oblasti, popř. k dohodě o rozdělení oblasti




24

diplomatickými metodami a to jednoduše z toho důvodu, že se to jednotlivým

státům více vyplatí. Žádný ze států nemá sílu ovládnout Severní ledový oceán sám

o sobě.

4.6.2. Těžba

Druhým bodem, který může vést ke kooperaci států je těžba samotná.

Jelikož všechny zúčastněné státy mají eminentní zájem na zahájení těžby co

nejrychleji – současné odhady předpokládají začátek intenzivní těžby někdy mezi

lety 2030-2040 (Yenikeyeff, 2007) – a budou muset zahájit spolupráci, aby

efektivně překonali technologické obtíže spojené s využíváním surovin v tak

extrémních podmínkách (začátek tohoto trendu můžeme pozorovat ve vztazích

mezi Ruskem a Norskem).

4.6.3. Ochrana životního prostředí

Třetím momentem potenciální spolupráce je ochrana arktické přírody.

Arktida nabízí velice unikátní a křehké prostředí, což si uvědomují i státy

zúčastněné v boji o Arktidu. Mimoto, že na environmentálně přívětivou politiku

v regionu apeluje EU a inuitské organizace, podepsaly státy přítomné v regionu

v roce 2008 tzv. Ilulissatskou deklaraci, která se zabývá i společnou ochranou

arktické divočiny. Na druhou stranu tímto aktem ztratila svou důležitost Arktická

rada (Arctic Council) ustanovená v 90. letech a z ochrany environmentálních

podmínek v Arktidě byly vynechány Švédsko, Finsko a Island, stejně jako

zástupci mnoha inuitských organizací (Dods, 2010). Arktická rada přesto svou

činnost dodnes neukončila a působí paralelně k Ilulissatské deklaraci. Velmi

důležitým bude v této oblasti vytvoření plánu na prevenci úniku ropy do oceánu a

její případné likvidace, jelikož jakýkoliv únik této suroviny by měl v této oblasti

katastrofální následky a jejich likvidace bude velmi náročná, ne-li nemožná.

K další organizaci, která se nejen na řešení environmentálních, ale i sociálních




25

problémů podílí je také Nordic Council sestávající se ze Skandinávských států a

specializující se právě na území politicky spravovaná skandinávskými státy.

5. Severní průlivy

V následující kapitole se podíváme na další a z celosvětové perspektivy

možná i důležitější, aspekt proměny podmínek v Severním ledovém oceánu a to

zpřístupnění tzv. Severní cesty kolem pobřeží Ruska a Severozápadního průplavu

skrze kanadské arktické souostroví. Ukážeme si výhody a nevýhody těchto tras a

dopady, jaké by jejich využití mělo na státy v regionu, stejně jako na státy

nacházející se na stávajících obchodních trasách.

5.1. Geografie severních průlivů

Prvně si musíme upřesnit kudy tyto dvě, v blízké budoucnosti nejspíše

přístupné, obchodní trasy přesně procházejí. Určení Severozápadní průlivu je

jednodušší – začíná v Lancasterském průplavu, pokračuje skrze Barrowskou

úžinu, Viscount-Melvillův průplav a vstupuje do Beaufortova moře McClureovou

úžinou17 (Khon, 2009). Na rozdíl od Severozápadního průlivu je Severní cesta

kolem pobřeží Ruska definována mnohem nejednoznačněji. V praxi jde o

jakoukoliv cestu mezi Pacifikem a Atlantikem procházející východní částí

Severního ledového oceánu18 – tato nejednoznačnost je dána zaprvé nutností

upravovat cestu vzhledem k výskytu ledové pokrývky a za druhé neexistencí

většího množství ostrovů, kterým by se musela přizpůsobit tak jako v kanadské

části Arktidy.

Tyto dvě cesty značně fyzicky zkracují vzdálenosti mezi důležitými trhy

v Severní Americe, Evropě a východní Asii – cesta mezi Jokohamou a 17 viz. mapa příloha 13 18 viz. mapa příloha 14




26

Hamburkem se při užití Severní cesty zkrátí asi o 7, 000 km, mezi Londýnem a

Tokiem při užití Severozápadního průlivu (v závislosti na to, jakou cestu dopravci

volí v současnosti – přes Panamský průplav nebo přes Suezský průplav) o 5,000 –

8,000 km19 (Yenikeyeff, 2007). Zpřístupnění těchto cest by tak bylo největším

zkrácením námořních tras od vybudování Panamského a Suezského průplavu, kdy

např. Panamský průplav zkrátil cestu mezi New Yorkem a San Franciskem o

přibližně 12, 000 km (Goblet, 1955).

5.2. Historie Severní cesty

Není mým úmyslem zde prezentovat podrobný vývoj průzkumu Severní

cesty, proto zde jen stručně poukážu na některé důležité momenty ve vývoji jejího

využití během 20. století.

K prvním pokusům o využití Severní cesty během 20. století došlo ve 30.

letech pod Stalinovou vládou. Tyto pokusy byly úzce spojeny se snahou o co

největší využití sibiřských regionů Sovětského svazu, stejně tak jako se

zásobováním pracovních táborů – gulagů - v této oblasti. Během 2. světové války

byla Severní cesta užívána jako jeden ze způsobů dopravy zásob ze Severní

Ameriky do SSSR vzhledem k tomu, že konvoje přes Atlantický oceán byly

napadány německými ponorkami a taktéž kvůli průjezdu kolem okupovaného

Norska spojenému se značnými obtížemi. V období Studené války byla cesta

rozvíjena hlavně s ohledem na rychlý přesun sovětského námořnictva mezi

atlantickou a pacifickou oblastí v případě vypuknutí válečného konfliktu se státy

NATO. Na konci sovětské éry byla cesta zpřístupněna komerčnímu využití všem

státům na světě, ale přesto byl její potenciál hlavně v zásobování východních částí

Ruska a pohyb zboží od konce 80. let upadal. Tento trend se však velice

pravděpodobně změní s ubývající ledovou pokrývkou a potenciálem Severní cesty

19 viz. mapa příloha 15




27

zkrátit dobu nutnou pro převoz zboží mezi východní Asií a odbytišti v Severní

Americe a v Evropě (Luzin, 2007) (Douglas Brubaker, 1999) (Liu, 2010).

5.3. Problémy současných tras

Současné námořní trasy jsou ustanoveny tak, aby co nejefektivněji

spojovaly tři největší trhy na světě a to východoasijský, severoamerický a

evropský, které dohromady vytvářejí 80% světového exportu a 83% importu20,

kdy k jejich definitivnímu ustanovení došlo po boomu v rozvoji asijského

průmyslu v 80. letech, který umožnil asijským producentům zásobovat rozvinuté

západní trhy (primárně ten evropský) (Verny, 2009). Tyto trasy vedou hlavně skrz

Suezský a Panamský průplav, což je první z jejich problémů a to ze dvou důvodů:

1) I když je v námořním právu ustanoveno právo pokojného průjezdu pro

všechny lodě (a v některých případech jsou pro jednotlivé průplavy

schváleny další mezinárodní regulace), tyto průplavy jsou stále pod

přímou kontrolou jednotlivých států, které je mohou pro určité lodě

uzavřít, tak jak se to stalo v případě uzavření Suezského průplavu pro

izraelské lodě a lodě směřující do Izraele v 70. letech (Glassner, 2004).

2) Tyto průplavy mají jen omezenou kapacitu, a i když dochází k jejich

renovaci, brzo jejich konstrukce nebude stačit objemu mezinárodní

dopravy (Verny, 2009) a trasy se stejně budou muset pro alespoň část

dopravních lodí změnit – pokud nedojde k zprůjezdnění severních tras,

budou se muset vrátit do starých plavebních koridorů vedoucí kolem jihu

Afriky, popř. Jižní Ameriky.

Dalším problémem současných cest je průjezd skrze oblasti nebezpečné

přítomností pirátů a to hlavně Malackým průlivem v jihovýchodní Asii, oblastí

kolem Somálska a Rudým mořem (Glassner, 2004). Přítomnost pirátů v těchto

oblastech je logická, jak v Rudém moři tak hlavně v Malackém průlivu musejí 20 údaj z roku 2008




28

lodě, vzhledem k zúžení oblasti a vysoké koncentraci dopravy, zpomalit a stávají

se tak snadnou kořistí pro loupeživé nájezdy (Glassner, 2004). Situace u Somálska

je více způsobená politickou situací na pevnině, kde v podstatě neexistuje státní

moc kontrolující oblast a schopná zasáhnout proti pirátským základnám.

5.4. Alternativní trasy

Kromě Severní cesty existují k současným obchodním trasám mezi

Evropou a Dálným východem další tři alternativy (Verny, 2009):

1) Železniční doprava přes ruské území: Tento typ dopravy má tu výhodou,

že je mnohem rychlejší než přeprava po vodě. Na druhé straně je dražší a i

přes investice z ruské strany neodpovídá infrastruktura v oblasti potřebám

dopravců. Mezi hlavní problémy této trasy se počítají malá kapacita

přepravy, rozdílný rozchod kolejí oproti většině Evropy a špatné

technologické vybavení překladišť. Přesto však jde o zajímavou

alternativu při přepravě menšího množství zboží a jako kompromis mezi

nízkou cenou námořní a rychlostí letecké přepravy.

2) Kombinace námořní a letecké dopravy: Tato trasa se snaží vyhnout

problému průjezdu Suezským průplavem a taktéž čekání v přeplněných

evropských přístavech tím, že se zboží přesune po vodě do oblasti

Perského zálivu, kde je následně přeloženo na dopravní letadla a

dopraveno do Evropy letecky. Jde sice o rychlejší variantu, ovšem

přeprava většího objemu zboží vzduchem je velice nákladná.

3) Letecká doprava: Poslední možností je přímá letecká přeprava mezi Asií a

Evropou. Tento způsob je nejrychlejší, ale zároveň nejnákladnější a ve

větším měřítku prakticky nepřichází v úvahu.




29

5.5. Problémy Severní cesty

Poslední alternativou k současným trasám je využití Severní cesty. Prvně

se podívejme na problémy, které tato alternativa přináší. Za prvé je to, jako u

všech projektů spojených s Ruskou federací, problém technologický. Sibiřské

pobřeží je velice řídce osídlené (i když mnohem více než arktické oblasti Kanady

nebo USA) a i přesto, že Severní cesta byla ve 20. století Sovětským svazem

využívána, neexistuje zde prakticky žádná infrastruktura. Pokud by mělo přijít

v úvahu větší komerční využití této trasy, muselo by dojít k velkým investicím do

technologického zabezpečení celé trasy a to nejen v podobě záchranných lodí a

ledoborců pro případ potíží, ale i vybudování dostatečně přesných navigačních

zařízení a meteorologických stanic (Verny, 2009).

Další z problémů je taktéž stejný jako v případě pokusů o využití

nerostného bohatství pod Severním ledovým oceánem, a to ruská administrativa.

Nejenže oproti průjezdu Suezským průplavem musí lodě vyplňovat mnohem

komplikovanější povolení s mnohem větším předstihem, ale i poplatky za průjezd

a poskytnutí služeb (ledoborce, meteorologická předpověď atd.) jsou mnohem

vyšší (Verny, 2009).

V neposlední řadě jdou proti využití Severní cesty i environmentální

podmínky v oblasti. Nejenže v mnoha místech u ruského pobřeží je kontinentální

šelf velice mělký a neumožňuje tak proplutí větších lodí (Douglas Brubaker,

1999), ale nepříznivé podmínky snižují možnou rychlost plavby (Verny, 2009) a

taktéž je cesta přístupná pouze po omezenou část roku (Khon, 2009) – tento

aspekt se však bude pravděpodobně do budoucna zlepšovat a jak Severní cesta,

tak Severozápadní průliv budou využitelné po stále větší časový úsek.

Environmentální faktory také nutí dopravce k nákupu nových (popř.

renovaci stávajících) lodí, které budou ledu odolnější a schopné přepravovat zboží

i ve velmi chladných podmínkách. Dalším faktorem, který má dopad na případnou




30

cenu průjezdu je i zvýšená cena pojištění a dalších externích nákladů spojených se

zabezpečením lodí a nákladu vůči extrémním podmínkám v regionu (Verny,

2009).

5.6. Výhody Severní cesty

Mnoho problémů nastíněných výše se však dá snadno vyřešit. Za prvé

Rusko bude nuceno investovat do infrastruktury v Severním ledovém oceánu a na

Sibiři kvůli těžbě v oblasti a dá se předpokládat, že tato infrastruktura bude užita i

pro navigaci a pomoc lodím využívajícím Severní cestu (Khon, 2009).

Co se týče administrativních překážek, platí zde to samé jako u

předcházejícího bodu. Rusko bude nuceno zmírnit a zprůhlednit své

administrativní požadavky kvůli přilákání zahraničních investorů na pomoc

s těžbou v Arktidě a tato změna by měla přispět k úpravě legislativy i v oblasti

průplavu obchodních lodí arktickými vodami.

Problém s přírodními podmínkami v oblasti se bude také časem zlepšovat,

jak bude docházet k oteplování v oblasti (samozřejmě pokud dojde k nějakému

zvratu směrem k ochlazení, nepřichází využití oblasti v úvahu) – současné odhady

předpokládají možnost celoroční plavby v oblasti do 20-30 let (Yenikeyeff, 2007).

Navíc stavba lodí vhodných plavbě v severních vodách neznamená, že tyto lodě

nemůžou být v obdobích, kdy nejsou vhodné podmínky k využití Severní cesty

užity na stávajících trasách. Celkově se tak dá říct, že náklady spojené s přepravou

v tomto regionu se budou velmi pravděpodobně v budoucnu snižovat.

K výhodám užití Severní cesty se mimo eminentní zkrácení vzdálenosti

mezi trhy na Dálném východě a Evropě hlavně řadí její „velikost“, neboli fakt, že

jediným zúžením, které musí lodě nutně překonat je Beringův průliv, a tak nehrozí

tak akutně problémy s akumulací kontejnerových lodí v úzkých průlivech tak jak

se tomu děje na současných trasách, což nejen znovu snižuje čas potřebný pro




31

přepravu, ale také riziko přepadení lodí donucených ke zpomalení, či zastavení na

otevřeném moři. S tím spojenou výhodou je i výrazně menší riziko vytvoření

pirátských skupin v polárních oblastech, kde na jednu stranu jsou odlehlá místa

vhodná pro vytvoření skrytých základen, ale chladné klima bude nejspíše velkým

protivníkem veškerých snah na realizaci podobných ilegálních aktivit.

Celkově se dá říct, že zprovoznění Severní cesty bude hlavně závislé na

rychlosti tání arktického ledovce – tedy na délce období, kdy budou lodě schopny

tuto trasu využívat a také na výši poplatků nutných pro průjezd oblastí – tudíž

ekonomickou výhodností této trasy (Liu, 2010).

5.7. Dopady zprovoznění severních průlivů

5.7.1. Rusko, Kanada

Dopady na státy ležící podél severních průplavů by neměl být nijak velký.

K přizpůsobení se existenci nové severní dimenze dojde hlavně z důvodu souboje

o suroviny a případné otevření nových obchodních tras by tak nemělo být žádnou

velkou komplikací (Khon, 2009). Minimálně z technologického hlediska ne,

jelikož pro bezpečné a trvalé využívání surovin bude potřeba vytvořit dostatečnou

navigační a bezpečnostní infrastrukturu v oblasti, která bude využitelná i pro

obchodní lodě.

Na druhé straně z kanadské strany zaznívají obavy, že zpřístupnění

severního pobřeží vytvoří novou trasu pro příchod ilegálních imigrantů do země,

popřípadě pro pašování drog, zbraní, atd. (Dods, 2010). Vzhledem k tomu, že, jak

jsme si ukázali dříve, Kanada buduje nové arktické námořnictvo a základny

v severních provinciích kvůli ochraně svých zájmů v Arktidě, je velká

pravděpodobnost, že tyto ozbrojené síly můžou být efektivně využity i při potírání

ilegálního pašování zboží a osob do Kanady. Toto pašování bude navíc ztíženo

nevyzpytatelným arktickým podnebím.




32

Celkově se dá říct, že pokud budou státy postupovat směrem k využití

arktických surovin, vytvoří tím i předpoklady pro využití severních průlivů –

případně dobudování chybějící infrastruktury nebude tak náročné, jako kdyby

v Severním ledovém oceánu žádné suroviny nebyly. Co se týče nepříznivé ruské

administrativy, dá se počítat s její úpravou také spíše vzhledem k využití

nerostných surovin, než k využití Severní cesty.

5.7.2. Státy podél současné trasy

Při zprovoznění severních průplavů pro komerční účely se dá očekávat

pokles dopravy na stávajících trasách a to hlavně na tzv. Královské trase

z východní Asie skrze Malacký průliv a Suezský průplav do Evropy. Tato změna

bude nejvíce pocítěna v jihovýchodní Asii, kudy bude nadále pokračovat pouze

obchod mezi Austrálií a východní Asií. Oproti tomu Suezský průplav zůstane i

nadále důležitou spojnicí mezi Evropou a Perským záliv, popř. dalšími oblastmi

v jižní Asii a východní Africe. Samozřejmě i zde bude znatelný úbytek dopravy,

ale vzhledem k faktu, že Suezský průplav má pouze omezenou kapacitu

odbavování lodí a tato kapacita se v blízké budoucnosti naplní, obchodní trasy by

se stejně musely přesunout jinam.

Dá se očekávat, že úbytek hustoty dopravy bude na Královské trase

postupný. Severní trasa bude prvně využívána spíše ke zmírnění přetlaku

v Suezském průplavu, než jako preferovaná trasa (Verny, 2009). To jestli

dopravci investují do ledu odolných kontejnerových lodí a začnou ve větším

měřítku užívat arktické vody, závisí hlavně na třech faktorech:

1) Reálný nárůst dopravy: Pokud se nenaplní předpoklady o nárůstu dopravy

mezi Evropou a Asií a Suezský průplav bude svou kapacitou stačit

přepravě, nebudou mít dopravní firmy takový zájem na změně této trasy,

protože, i když je výrazně delší než průjezd kolem ruských břehů, jde o




33

levnější trasu a celá oblast je na rozdíl od Sibiře přizpůsobena intenzivní

dopravě.

2) Rychlost tání ledu: Nedá se předpokládat, že firmy investují do masivní

proměny své flotily, když by jí nemohli v Arktidě využít po větší část

roku. Dokud tak nebude Severní cesta průjezdná po většinu roku, nedá se

větší přesun dopravy na tuto trasu čekat.

3) Ruská administrativa: Třetím faktorem, který výrazně ovlivní počet lodí na

Severní cestě, jsou překážky, které bude ruská administrativa klást do

cesty. To znamená hlavně výši poplatků za průjezd a poskytnutí služeb

jako navigace a pomoc při potížích, množství potvrzení žádaných z ruské

strany a také předstih s jakým je potřeba o průjezd zažádat (Verny, 2009).

Dopad na současné státy by neměl být extrémní a nedá se očekávat úplné

vymizení námořní dopravy na současných trasách, nicméně místo přepravy

mezi východní Asií a Evropou se dají očekávat pouze dílčí kratší přesuny po

této trase.

5.7.3. Globální dopady

Z globálního pohledu by při přesunu většího objemu dopravy do Arktidy

došlo k největší změně v mezinárodním obchodu od otevření Suezského a

Panamského průplavu. Došlo by tak k přesunu mezinárodní pozornosti k dění

v Severním ledovém oceánu, který se nedá očekávat v takové míře v případě bojů

o nerostné suroviny, jelikož množství surovin pod Arktidou výrazně nemění

světovou surovinovou geopolitickou situaci. Naopak při přesunu obchodních tras

do oblasti by byl vyvíjen nátlak na stabilitu v oblasti, která by nenarušovala

globální přesun zboží. Dá se tak říct, že i když z pohledu arktických států je

důležitější boj o suroviny, z globálního pohledu bude větší pozornost věnována

bezpečnosti severních průplavů a právě existence obchodních tras v regionu by

měla napomoct mírovému vyřešení sporů o vyhraničení EEZ v oblasti.




34

6. Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu

v důsledku klimatických změn

Na závěr bych rád shrnul změny, ke kterým, z geopolitického hlediska, ve

zkoumaném regionu, dochází.

1) Demilitarizace regionu: Až do konce 80. let byla oblast Severního

ledového oceánu důležitá z vojensko-strategického hlediska. Ledová

pokrývka a celá geografie regionu byla zkoumaná jenom s ohledem na

vojenské potřeby a strategické plány v případě válečného konfliktu mezi

tehdejšími supervelmocemi USA a SSSR. Jediné mírové využití spočívalo

v zásobování některých sibiřských oblastí a Severní cesta byla

monitorována jako možná spojnice mezi Atlantickým a Tichým oceánem

pro přesun sovětského námořnictva. I když v současnosti dochází k rozvoji

vojenských aktivit Kanady v regionu, jde oproti období Studené války jen

o minimální přítomnost.

2) Ústup USA: Během Studené války byly Spojené státy průkopníkem

průzkumu arktické oblasti a jejich přítomnost v regionu byla značná. Po

rozpadu Sovětského svazu se USA stáhly z oblasti a nevěnovaly jí

pozornost. Tento fakt a neschopnost přijmout úmluvu UNCLOS III stojí

USA možnost výrazně se zapojit do „porcování“ Arktidy. Tuto svou

nevýhodu si začaly Spojené státy v nedávné historii uvědomovat, ale i přes

snahu George W. Bushe ke konci svého druhého volebního období, ani

přes snahu současné Obamovy administrativy, se nepodařilo podpořit

americké zájmy v regionu ratifikací výše zmíněné smlouvy.

3) Dominance Ruska: Jako protipól americké pozice v oblasti působí aktivita

Ruské federace. Nejenže má Rusko zaručené nároky na největší část

Severního ledového oceánu a soupeří s Dánskem a Kanadou o další území,

je také iniciátorem změn v regionu. Jako první v roce 2001 podalo žádost

o prodloužení své EEZ o Lomonosovův šelf a jako první upoutalo




35

světovou pozornost na oblast svou akcí na severním pólu v roce 2007. Na

druhou stranu nemá Rusko dostatečné technologické zázemí, aby dokázalo

v Severním ledovém oceánu samo dominovat a samo využívat suroviny

uschované pod jeho dnem. Dalším důvodem pro ruskou dominanci je jeho

kontrola nad Severní cestou, která má potenciál nahradit stávající

přepravní trasy mezi Dálným východem a západoevropským trhem.

4) Vytvoření nového energetického centra: I když situace v Severním

ledovém oceánu nemá ambici výrazně vychýlit současnou světovou

produkci ropy (a pouze potvrdí Rusko jako největšího producenta zemního

plynu), která bude i nadále nejvíce soustředěná v oblasti Perského zálivu a

dalších současných významných oblastech, bude její těžba důležitá pro

státy zapojené do jejího využití, protože jak jsme si ukázali ruská

ekonomika je na ceně a produkci nerostných surovin závislá přímo, norský

sociální systém je umožněn příjmy z těžařského průmyslu, USA jako

největší spotřebitel ropy potřebují co největší vlastní těžbu, Kanadě jako

největšímu dovozci ropy do USA umožní arktická naleziště si tuto pozici

udržet a Grónsku nejspíše umožní definitivní osamostatnění od Dánska.

5) Přesun obchodních tras: Případný přesun námořních obchodních tras do

arktických vod by byl největší změnou v jejich podobě za více jak sto let.

Pokud budou vytvořeny vhodné podmínky pro užití Severní cesty

(kanadský Severozápadní průliv tak velké využití pravděpodobně nemá)

bude to mít globální dopad na podobu světového obchodu. Nejenže to

zvýší důležitost politické stability v Ruské federaci a urychlí to přepravu

zboží z východní Asie do Evropy, ale také to vymaže z mezinárodního

obchodu faktory politické nestability Blízkého východu a jejího dopadu na

průjezdnost Suezského průplavu a také pirátství hlavně v Malackém

průlivu a ve vodách u východní Afriky.




36

Pro modelaci budoucího vývoje v oblasti si nejdříve shrňme faktory

kooperativní a konfliktní.

Mezi kooperativní faktory počítáme hlavně náročnost arktického klimatu,

která vyžaduje spolupráci mezi jednotlivými státy jak v oblasti průzkumu, kdy

žádný stát nemá dostatečné kapacity pro samostatné bádání v oblasti a tak

dochází k půjčování lodí a v budoucnu bude nejspíše k vidění i nějaký

společný tým, snažící se ujasnit geografii oblasti, ale i v případě budoucí

těžby, kdy vytvoření nových technologií vhodných k užití v Severním

ledovém oceánu natolik náročné, že se žádnému státu nevyplatí je financovat

samotnému a soukromé společnosti schopné těžit v oblasti se do regionu

nepotlačí dříve, než budou vyjasněny právní nároky a ustanoveno vhodné

právní prostředí pro těžbu. S tím souvisí i přesvědčení, že na rozdíl od zbylých

oblastí s významnou koncentrací ropy na světě bude v arktickém regionu

faktor „peak oil“ působit spíše kooperativně než konfliktně, protože rostoucí

světová poptávka a klesající produkce bude státy tlačit k co nejrychlejšímu

využití dostupných zdrojů, které by bylo případnými výraznými střety

oddáleno a těžba by mohla přijít až v době, kdy se svět (doufejme úspěšně)

stane nezávislým na uhlovodících.

Dalším faktorem tlačícím ke kooperaci je jak nátlak organizací jako

Evropská unie a Organizace spojených národů na diplomatické urovnání sporů

v oblasti, tak i budoucí nátlak mezinárodního společenství na stabilitu

v oblasti s důležitými obchodními trasami, stejně jako přítomnost NATO

v regionu, kdy se nedá očekávat ozbrojený konflikt mezi státy sdruženými

v NATO a není moc pravděpodobné, že by Rusko riskovalo ozbrojený

konflikt se státy sdruženými v této organizaci.

Naopak konfliktními faktory jsou hlavně snaha každého ze států získat

v oblasti co největší část využitelných zdrojů a s tím spojená nejistota o přesné




37

geografické podobě oblasti, která by poté sloužila jako podklad pro řešení

teritoriálních nároků skrze UNCLOS III a CLCS. Dalším potenciálně

konfliktním faktorem je nejistota ohledně pozice Ruska k situaci v Severním

ledovém oceánu, jelikož i když v současnosti nedisponuje technologiemi

k využití surovinového bohatství v oblasti, tak vzhledem k důležitosti oblasti

může preferovat vyhrocení rozporů v oblasti a snažit se získat kontrolu nad co

největším teritoriem a ne se racionálně dohodnout se státy v okolí a získat

maximum v podobě vytěžených surovin. V případě domácích problémů tak

může Rusko destabilizovat oblast pro odpoutání pozornosti od domácí sféry

na zahraničně-politickou i přes nevýhodnost tohoto kroku z hlediska svého

postavení v oblasti.

Jak tedy bylo naznačeno dříve, budoucnost vývoje v oblasti můžeme vidět

spíše optimisticky, tedy bez ozbrojeného konfliktu. Rusko jako dominantní

hráč v oblasti trpí nedostatkem rozvinuté infrastruktury v oblasti a

nedostatečnou znalostí technologií k těžbě na otevřeném moři, což ho bude

nutit k větší otevřenosti vůči zahraničním investorům schopným zahájit těžbu

v oblasti. Norsko jako technologicky nejvyspělejší stát v oblasti má

k arktickým zásobám minimální přístup, což ho nutí k logické spolupráci

s Ruskem, které má přesně opačný problém. Dánsko se sice snaží prokázat své

nároky v oblasti, ale vzhledem k nejistotě nad kontrolou Grónska do

budoucích let se nedá očekávat, že by riskovalo nějaký vyostřený konflikt,

k tomu navíc se u pozice Dánska dá očekávat určitá mediace a umírnění

pozice ze strany Evropské unie. Spojené státy mají problémy samy se sebou a

tak se nedají očekávat větší nároky v oblasti, pravděpodobně si však budou

hlídat své zájmy u břehů Aljašky a budou si nárokovat EEZ v tomto území i

přes neschopnost ratifikovat UNCLOS III. Nejagresivnější postup

v současnosti zvolila Kanada se svými prohlášeními o národní bezpečnosti v

Arktidě a budováním rozsáhlých (na kanadské poměry) vojenských sil




38

v oblasti Severního ledového oceánu. Přesto pokud ostatní státy nebudou vést

silně konfrontační politiku v regionu, nedá se očekávat, že by s rozpoutáním

nějakého konfliktu začala sama Kanada.

Jediným zdrojem rozporů se tak může stát nevyzpytatelná ruská zahraniční

a bezpečnostní politika a stejně tak i politická nestabilita v tomto státě.

Současná literatura počítá s racionálním jednáním Ruska hlavně v otázkách

těžby a vývozu, přesto můžeme sledovat neustálý nárůst těžby, který není

udržitelný a případná krize v ruské produkci ropy a zemního plynu by zajisté

poznamenala jeho politiku v Severním ledovém oceánu a to nejspíše směrem

k vyhrocení požadavků i za cenu zbytečných střetů. Jak se však zatím zdá,

„nekonfliktní“ scénář je stále pravděpodobnější variantou.




39

Bibliografie Bahgat, B. (Září 2010). Russia’s oil and gas policy. OPEC Energy Review .

CIA. (2010). Country Comparison - Oil - Import. Získáno 17. Prosinec 2010, z Central Intelligence Agency Factbook: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2175rank.html

CIA. (7. Prosinec 2010). Norway. Získáno 16. Prosinec 2010, z Central Intelligence Agency Factbook: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/no.html

CIA. (27. Květen 2010). The World Factbook. Získáno 5. Prosinec 2010, z Central Intelligence Agency: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/xq.html

Commission on the Limits of the Continental Shelfs. (13. Březen 2009). SUMMARY OF THE RECOMMENDATIONS OF THE COMMISSION ON THE LIMITS OF THE CONTINENTAL SHELF IN REGARD TO THE SUBMISSION MADE BY NORWAY IN RESPECT OF AREAS IN THE ARCTIC OCEAN, THE BARENTS SEA AND THE NORWEGIAN SEA ON 27 NOVEMBER 2006. Získáno 9. Prosinec 2010, z United Nations: http://www.un.org/Depts/los/clcs_new/submissions_files/nor06/nor_rec_summ.pdf

ČT24. (15. Leden 2011). BP a Rosněfť se pustí na Arktidu. Získáno 15. Leden 2011, z ČT24: http://www.ct24.cz/ekonomika/112656-bp-a-rosneft-se-pusti-na-arktidu/

DATAMONITOR. (2010). Oil & Gas in Denmark. New York: Datamonitor.

Demos, T. (20. Srpen 2007). Arctic Circle Oil Rush. Fortune , stránky 11-12.

Dods, K. (Listopad 2010). Flag planting and finger pointing: The Law of the Sea, the Arctic and the political geographies of the outer continental shelf. Political Geography , stránky 63 - 73.

Douglas Brubaker, R. Ø. (1999). The Northern Sea Route Regime: Exquisite Superpower Subterfuge? Lysaker: Fridtjof Nansen Institute.

Economist, T. (18. Srpen 2007). Drawing lines in melting ice. The Economist , stránky 51-52.

Errington, E. (1994). The lion, the eagle, and Upper Canada: a developing colonial ideology. Kingston: McGill-Queen's University Press.

European Commission. (2010). The EU and theArctic Region. Získáno 17. Prosinec 2010, z Maritime Affairs: http://ec.europa.eu/maritimeaffairs/arctic_overview_en.html#




40

Gamble, J. (Srpen 2009). Arctic Landgrab. Scientific American , stránky L4-L9.

Gautier, D. L. (5. Prosinec 2009). Assessment of Undiscovered Oil and Gas in the Arctic. Science , stránky 1175-1179.

Glassner, M. F. (2004). Political Geography. Hoboken: John Wiley & Sons, Inc.

Goblet, Y. (1955). Political geography and the World Map. Londýn: George Philip and Son Ltd.

Gurvich, E. V. (Květen 2009). Cyclicality of Fiscal Policy in Oil-Producing Countries. Problems of Economic Transition , stránky 24-53.

Hadley, K. (Leden 2009). Independent Means. History Today , stránky 8-9.

Haycox, S. (2002). Alaska: An American Colony. Londýn: C. Hurst & Co. Ltd.

Christian, D. (1997). Imperial and Soviet Russia: Power, Privilege and the Challenge of Modernity. Londýn: Macmillan Press Ltd.

Institute for the Analysis of Global Security. (24. Květen 2004). North Sea oil is declining. Získáno 16. Prosinec 2010, z Energy Security: http://www.iags.org/n0524043.htm

Jaenen, C. (2010). Paris (1763), Treaty of. Získáno 5. Prosinec 2010, z The Canadian Encyclopedia: http://www.thecanadianencyclopedia.com/index.cfm?PgNm=TCE&Params=A1ARTA0006083

Khon, V. &. (10. Říjen 2009). Perspectives of Northern Sea Route and Northwest Passage in the twenty-first century. Climatic Change , stránky 757–768.

Lindsay, R. Z. (15. Listopad 2005). The Thinning of Arctic Sea Ice, 1988–2003: Have We Passed a Tipping Point? Journal of Climate , stránky 4879-4894.

Listhaug, O. (Září 2005). Oil Wealth Dissatisfaction and Political Trust in Norway: A Resource Curse? West European Politics , stránky 834 - 851.

Liu, M. K. (2010). The potential economic viability of using the Northern Sea Route (NSR) as an alternative route between Asia and Europe. Journal of Transport Geography , stránky 434–444.

Luzin, D. (2007). The Northern Sea Route During World War II, 1939 - 1945. Journal of Slavic Military Studies , stránky 421–432.




41

Military News Agency. (15. Září 2010). Sea delimitation agreement with Norway will simplify drawing border. Interfax .

NATO. (29.. Leden 2009). NATO discusses security prospects in the High North. Získáno 30.. Březen 2011, z NATO: http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_49745.htm?selectedLocale=en

Nisbet Bain, R. (1905). Scandinavia: A Political History of Denmark, Norway and Sweden. Cambridge: Cambridge University Press Warehouse.

Offerdal, K. (2009). The European Arctic in US foreign energy policy: the case of the Norwegian high north. Polar Record , stránky 59-71.

Ostenso, N. A. (2010). Arctic Ocean. Získáno 5. Prosinec 2010, z Encyclopedia Britannica: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/xq.html

Pedersen, T. (2009). Denmark’s Policies Toward the Svalbard Area. Ocean Development & International Law , stránky 319–332.

Perovich, D. M.-M. (15. Říjen 2010). Sea Ice Cover. Získáno 6. Prosinec 2010, z Arctic Report Card: http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/seaice.html

Power, C. (15. Červen 2009). Warming up to Greenland. BusinessWeek , str. 24.

Strahan, D. (2007). The Last Oil Shock. Londýn: John Murray Publishers.

Šulc, F. (24.. Březen 2011). Americké námořnictvo se musí lépe připravit na změnu klimatu. Získáno 30.. Březen 2011, z On War On Peace: http://www.onwar.eu/2011/03/24/namornictvo-usa-se-musi-lepe-pripravit-na-zmenu-klimatu/

Taylor, G. (1947). Canada. Londýn: Methuen & Co. Ltd.

Treisman, D. (Jaro/Léto 2010). Is Russia Cursed By Oil? Journal of International Affairs , stránky 85-102.

U. S. Energy Information Administration. (Červenec 2009). Canada. Získáno 17. Prosinec 2010, z U. S. Energy Information Administration: http://www.eia.doe.gov/cabs/canada/Oil.html

Verny, J. G. (2009). Container shipping on the Northern Sea Route. Int. J. Production Economics , stránky 107-117.




42

Weir, F. (31. Červenec 2007). As icecaps melt, Russia races for Arctic oil. CHristian Science Monitor , stránky 1-12.

Yenikeyeff, S. K. (Srpen 2007). The Battle for the Next Energy Frontier: The Russian Polar Expedition and the Future of Arctic Hydrocarbons. Oxford Energy Comment .




43

Přílohy

1) Oblast Severního ledového oceánu

(zdroj: http://geography.about.com/library/cia/blcarctic.htm)




http://geography.about.com/library/cia/blcarctic.htm

44

2) Politická mapa arktického regionu (červeně vyznačena nejzazší oblast

kam zasahuje arktický ledovec)

(zdroj: http://www.lib.utexas.edu/maps/islands_oceans_poles/arctic_region_pol_2007.jpg)




http://www.lib.utexas.edu/maps/islands_oceans_poles/arctic_region_pol_2007.jpg

45

3) Graf průměrné tloušťky ledové pokrývky Severního ledového oceánu

(zdroj: http://ehis.ebscohost.com.ezproxy.liv.ac.uk/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&hid=3&sid=89b93af5-

235c-4cf9-91e0-86f392b61afa%40sessionmgr11)

4) Graf ukazující úbytek ledu ve vztahu k průměrné hodnotě naměřené

mezi lety 1979 a 2000 (červeně minimální hodnoty ze září, černě maximální

z března)

(zdroj: http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/seaice.html)




http://ehis.ebscohost.com.ezproxy.liv.ac.uk/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&hid=3&sid=89b93af5-235c-4cf9-91e0-86f392b61afa%40sessionmgr11

http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/seaice.html

46

5) Mapa zobrazující velikost ledovce v roce 2010 (fialovou čárou je znázorněna

průměrná velikost z měření mezi lety 1979 a 2000)

(zdroj: http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/seaice.html)

6) Hubertova křivka znázorňující předpověď vývoje produkce ropy v USA

(zdroj: http://crash-watcher.blogspot.com/2010/09/refining-peak-oil-rosy-scenario-part-2.html)




http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/seaice.html

http://crash-watcher.blogspot.com/2010/09/refining-peak-oil-rosy-scenario-part-2.html

47

7) Model časování peak oil podle CERA

(zdroj: http://www.tallrite.com/weblog/blogimages/refs2005/PeakOilIn2030-IHS-CERA.JPG)

8) Model časování peak oil podle APSO

(zdroj: http://www.sos2006.jp/english/rsbs_summary_e/rsbs_files/8.jpg)




http://www.tallrite.com/weblog/blogimages/refs2005/PeakOilIn2030-IHS-CERA.JPG

http://www.sos2006.jp/english/rsbs_summary_e/rsbs_files/8.jpg

48

9) Zóny vlivu pobřežních států podle UNCLOS III

(zdroj: Political Geography 29 (2010), str. 65)

10) Lomonosovův šelf

(zdroj: http://blogs.nature.com/news/thegreatbeyond/Lomonosov.jpg)




http://blogs.nature.com/news/thegreatbeyond/Lomonosov.jpg

49

11) Ruské územní požadavky v Severním ledovém oceánu

(zdroj: Political Geography 29 (2010), str. 67)




50

12) Odhadované zásoby zemního plynu (červeně) a ropy (zeleně) pod

Severním ledovým oceánem

(zdroje: http://images.angelpub.com/2009/23/2291/nelder-eac-chart-2-6-5-09.jpg http://images.angelpub.com/2009/23/2292/nelder-eac-chart-1-6-5-09.jpg)




http://images.angelpub.com/2009/23/2291/nelder-eac-chart-2-6-5-09.jpg

http://images.angelpub.com/2009/23/2292/nelder-eac-chart-1-6-5-09.jpg

51

13) Severozápadní průplav

(zdroj: http://www.pelagic.co.uk/newsinfo/chronpressrels/050728_nwp_indexpage.htm)

14) Severní cesta

(zdroj: http://img3.custompublish.com/getfile.php/782792.623.dvvpffbytc/NOrthernSeaRoute2.jpg)




http://www.pelagic.co.uk/newsinfo/chronpressrels/050728_nwp_indexpage.htm

http://img3.custompublish.com/getfile.php/782792.623.dvvpffbytc/NOrthernSeaRoute2.jpg

52

15) Porovnání současných tras s jejich alternativami v Arktidě

(zdroj: http://www.virginiaplaces.org/settleland/graphics/northwestpassage2.gif)




http://www.virginiaplaces.org/settleland/graphics/northwestpassage2.gif

Documents

Proměna geopolitického významu Severního ledového oceánu v