1

Protopsychologové

M. Hunt - 3. kapitola - Protopsychologové – s. 67 – 97

Alena Plháková - Vývoj psychologie v rámci novodobé evropské filosofie - 1. Racionalismus - 2.

Empirismus a Asocianismus - 3. Osvícenství - 4. Německá klasická filosofie - s. 17 - 69

Ttetí návrat

- S renesancí a počátkem novověku (17. st.) dochází ke změně společenského klimatu

(reformace, humanismus aj.), šítení nových vynálezů (knihtisk, mikroskop či barometr),

o Ale i k rozvoji vědy včetně zakládání učených spolků, z nichž postupně vznikají

Královské vědecké společnosti (napt. Londýn – 1662)

- Ptestože protopsychologové 17. a 18. st. neznali jiný způsob zkoumání duševní činnosti než

ptemýšlením a úvahami, věděli o nových objevech fyziků a fyziologů

o Neupravovali jen starší teorie, ale vytvotili také dvě výrazně nové podoby prapůvodní

psychologie

Racionalisté

René Descartes

- Filosof, matematik, fyzik

- První osobností od dob Aristotelových, která vytvotila novou psychologii

- Svými úvahami obnovuje starý dualismus těla a mysli. Svůj pohled opírá o víru; protože Bůh

vybavil naši mysl tělem a smysly a protože nás neklame, materiální ptedměty určitě existují a

naše vjemy se velice blíží jejich podobě

- Měl jako člověk své doby také zčásti empirický sklon – horlivě se zajímal o poznatky nové

fyziologie, sám pitval živočichy a sledoval vztahy mezi nervovým systémem a svaly

- Mnohé z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie. Tekutinu,

která naplňuje mozkové komory neboli dutiny – dnes ji známe jako mozkomíšní mok -,

považoval za „životní energii“

- Ačkoliv je jeho mechanicko-hydraulická teorie v podrobnostech chybná, v jednom

významném ohledu se podivuhodně blíží skutečnosti: ptisuzuje ovládání svalů impulzům,

které pticházejí z mozku prosttednictvím eferentních nervů

- Jako první popsal jev, kterému se bude později tíkat reflex, pti němž na speciální vnější

podnět vyvolává speciální odpověď organismu

- Ale mechanicko-hydraulická teorie nevysvětlila vědomí, myšlení nebo vůli – Descartes se

domníval, že tyto vyšší duševní aktivity musejí být funkcemi duše (nebo mysli)

- Ptedpokládá existence vrozených idejí (nativismus) – ptedstav, které nejsou odvozeny ze

zkušenosti, nýbrž jsou člověku vrozené – napt. dokonalost, kvalita, nekonečno, geometrické

axiomy atd.

- Jeho dualistická koncepce těla a duše ptinášela krajně obtížný problém – interakce duše a

těla (mind-body problem) – kde a jak probíhá jejich vzájemné ovlivňování?

o Dle Descarta v epifýze (šišince) – dnes víme, že šlo o mylné ptesvědčení

2

- Tělesné zážitky plodí v duši vášně; myšlení a vůle tídí proud životní energie, která vyvolává

hnutí ovládané vůlí

o Velmi silné vášně mohou vyvolat „zmatek“ životní energie. Ten pak pteváží nad duší

ovlivňující epifýzu a způsobí reakci, která je protikladná úsudku a vůli duše

- Klasifikuje vášně, ale neptináší žádnou poučnou teorii ohledně jejich vzniku. Rozeznává šest

primárních – údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek

o Všechny ostatní považuje za jejich variace nebo kombinace

Karteziáni

- Následovníci Descarta, ktetí se v průběhu dalšího století snažili jeho psychologii modifikovat,

aby vysvětlili, jak může duše, nehmotná substance, působit na hmotnou, trojrozměrnou

epifýzu, nebo naopak

o Jejich hlavní ptístup ptedstavovalo tvrzení, že mezi tělem a myslí vlastně není žádná

ptíčinná spojitost

- A. Geulinex – tělo a mysl jsou jako dva hodinové stroje, které Bůh natáhne a setídí, aby

fungovaly v naprostém souladu jednoho s druhým, a pak už nemusí nic dělat

(=“paralelismus“)

J. B. Spinoza

- V otázkách svobodné vůle, ptíčinnosti a vztahu těla a duše dospěl čistě racionálními

metodami k velmi odlišným odpovědím než Descartes

- Jeho vliv na psychologii je problematický – některé jeho myšlenky o vesmíru, světě a

psychologii se zdají velmi moderní a jiné velmi zastaralé

o Něktetí badatelé jeho vliv považují za ptínosný, jiný za bezvýznamný

- Nejmodernější myšlenkou je jeho definice Boha – Spinoza ho ztotožňuje s vesmírem a

veškerou v něm obsaženou hmotou a duchem

o V jeho pojetí je Bůh podtízen svým zákonům, a proto nemůže zasahovat do tádu věcí

- Na rozdíl od Descarta, který větil ve svobodnou vůli, Spinoza soudil, že všechno duševní dění,

stejně jako tělesné, má svou ptíčinu, jež má také ptedcházející ptíčinu – determinismus

- Snažil se Descartův dualismus ptekonat svým filosofickým monismem. Podle Spinozy jsou

duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance)

- Spinozův svět včetně lidské duševní aktivity je zcela podtízen ptírodním zákonům a lze mu

porozumět – tímto způsobem ptedjímá základní ptedpoklad vědecké psychologie

o Také tíká, že nejzákladnější lidskou pohnutkou je sebezáchova – tím rovněž

ptedpovídá moderní psychologickou teorii

- Spinoza se zabýval vnímáním, pamětí, ptedstavivostí, vytvátením myšlenek, vědomím,

vášním (emocím), ale netekl o nich témět nic nového

- Rozlišuje tti základní afekty – radost, smutek a touhu. Tyto afekty vyplývají ze žádosti, což je

jeho termín k označení různých lidských motivů

- Spinozův (psychofyzický) paralelismus ovlivnil některé německé psychology 19. st., ale

z moderní psychologie zcela vymizel. Jeho myšlenky tak zapůsobily na vývoj psychologie jen

neptímo (ale napt. i Freuda)

3

Ch. Wolff

- Propracoval a uspotádal Leibnizovy myšlenky – byl jeho žákem

- Psychologii považoval za součást propedeutiky (ptípravy) ke studiu filosofie. Rozdělil

psychologii na dva obory, a to na psychologii empirickou a racionální

o V díle „Psychologia empirica“ se zabýval zkoumáním duševního života metodou

introspekce; zavedl zde také pojem psychometrie

o Ve spise „Psychologia rationalis“ uvádí ptedevším metafyzické spekulace o podstatě

lidské duše

- Dle něj je základní duševní silou síla ptedstavivosti, která je zároveň stálou snahou po

činnosti, po změně ptedstav

o Lze tudíž rozlišovat duševní mohutnost poznávací a snahovou, ttetí je mohutnost

citová

- Od Leibnitze ptejal ptedpoklad existence různých stupňů jasnosti duševních stavů, ale také

apercepci

- Pattí k zakladatelům nauky o pozornosti, kterou chápe jako schopnost duše dát jedné části

složeného vjemu větší jasnost než ostatním

o Čím je pozornost větší, tím menší je její rozsah

- Dále rozdělil poznávací procesy na vyšší a nižší. Vyšší vždy vyžadují užívání slov či jiných znaků

Empirikové

- Důraz kladen na zkušenost, tedy empirii a experiment – v psychologii se tak objevila tada

„protopsychologů“, ktetí odmítali Descartovo učení o vrozených idejích, a ktetí ptedložili

světské vysvětlení duševních aktivit a chování

- Tito „protopsychologové“ jsou známi jako empirikové – ne proto, že by byli experimentalisty

(na rozdíl od ptírodních vědců neměli ptedstavu, jak experimenty v psychologii provádět,

o Ale protože soudili, že se mysl rozvíjí empirickými prosttedky – ideje jsou odvozovány

ze zkušenosti

Fr. Bacon

- Snažil se postavit vědu na empirických základech a vědeckých metodách, odmítal

spekulativní metafyzické systémy, dílo Nová organon („Nová metoda“ – oproti dedukci)

o Věda by dle něj měla sloužit ke zlepšení lidského života, praktický účel poznání je dle

něj pokrok

- Zdrojem poznání by měla být ptedevším smyslová zkušenost (empirie), jejíž výsledky lze

sttízlivě zobecňovat – induktivní metoda

o K ovětení teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je tteba

hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protiptíklady

- Dále popsal některé typické klamné úsudky, omyly a ptedsudky lidského rozumu, tzv. idoly,

které je tteba odstranit, protože se „objevují opět pti obnově věd a ztěžují tu práci“

o Idoly rodu – vlastní lidské ptirozenosti, myslné ptedstavy, dané omezeností našich

smyslů, se sklonem ke zjednodušování a výkladu z našich vlastních hledisek

o Idoly jeskyně – klamy, vyvolané naší subjektivní povahou, výchovou, návyky

o Idoly tržiště – klamy tečové komunikace, plynoucí z neptesného používání pojmů

4

o Idoly divadla – klamy, které ptijímáme z tradice, v níž se necháváme klamně

ovlivňovat spory a hádkami jednotlivých filosofů

Th. Hobbes

- Čestné místo v psychologickém panteonu si Hobbes zasloužil svou empirickou epistemologií.

Když navštívil Galilea a byl značně ovlivněn jeho fyzikou, dospěl k závěru, že všechno dění má

svůj základ v pohybu

o Když to aplikoval na psychologii, dedukoval, že všechny duševní aktivity musí být

způsobeny pohybem atomů v nervovém systému a mozku jako reakce na pohyb

atomů v okolním světě

- Odmítal koncepci nehmotné duše, které je dle něj pouze metaforou života, ale odmítal též

učení o vrozeních idejích

o Říkal, že všechno vzniká ze smyslových zážitků: složité myšlenky se odvozují

z jednotlivých a jednotlivé myšlenky z počitků

- Tento názor ovšem nebyl nový – v té či oné podobě jej zastával Alkmaion, Demokritos,

Aristoteles aj.

o Ale Hobbes šel dále než oni – využíval fyzikálních principů, později známých jako

Newtonův první zákon pohybu, aby vysvětlil, jak se smyslové dojmy stávají

ptedstavami, vzpomínkami a obecným poznáním

- Hobbesovo podání empirické psychologie, ač primitivní a založené na smyšlené fyziologii, je

důležitým mezníkem. Ptedstavuje první pokus vysvětlit, jak se smyslové vjemy mění ve vyšší

duševní procesy

o Byl průkopníkem ještě v jiném směru – byl prvním asocianistou. Ačkoliv spíše užíval

termín „sled myšlenek“ než „asociace“, ptedstavuje první osobnost v tradici, která

nakonec vedla k experimentální psychologii 19. st. a behaviorismu 20. st.

- Tento názor ovšem nebyl nový – v té či oné podobě jej zastával Alkmaion, Demokritos,

Aristoteles aj.

- Všechny psychické jevy pokládal za výsledek pohybů hmoty, které pti dráždění lidských

smyslů vyvolávají jemné pohyby nervů, jež prožíváme jako „zdání“ něčeho vnějšího

o Ke zdánlivým (sekundárním) vlastnostem ptedmětů, které existují pouze díky

pohybům v našich smyslech, pattí barvy, zvuky a vůně

- Ptedkládá také ucelenou teorii imaginace – ptedstavu definuje jako ochabující vjem. Rozlišil

ptedstavy prosté (pamětní) a složené (fantazijní)

o Prosté – vzpomínkou na věci, které jsme ptedtím vnímali – kůň či člověk

o Složená ptedstava vzniká, když z pohledu na muže a koně sestavíme ve své mysli

ptedstavu kentaura (tj. aglutinace)

- Popsal také tzv. paobrazy, i když sám tento pojem nepoužívá

- Myšlení považuje za souslednost ptedstav, která má svůj původ v dtívější zkušenosti

o Řazení myšlenek (ptedstav) není náhodné – na druhou stranu ani deterministické

- Řazení myšlenek může být buď neúmyslné a nestálé, jak je tomu pti bezstarostném

společenském rozhovoru, nebo ustálené.

o Rozlišuje tedy volné a tízené asociace

5

J. Locke

- Často nazýván „otcem anglického empiricismu“. V rámci politické filosofie argumentoval, že

jistá ptirozená práva včetně svobody zůstávají v platnosti, i když lidé ptecházejí ze stadia

ptírodního života k životu společenskému

- Zkoumání lidského rozumu – publikována r. 1690; psal je dvacet let; ihned po vydání se tímto

dílem proslavil

- Historický význam Lockova zkoumání spočívá ve vysvětlení, jak získáváme znalosti

o Rozhodl se, že nebude uvažovat o „našich duševních hnutích nebo změnách našeho

těla“, díky nimž máme počitky, vjemy či myšlenky

o Neopíral se o formální deduktivní logiku jako Descartes či Spinoza, místo toho

používal empirický ptístup, jaký byl tehdy dostupný – ovětoval zkušenosti vlastní i

jiných

Sám se účastnil ptinejmenším jednoho experimentu s horkou, studenou a

vlažnou vodou – zjištění, že naše vnímání je navzdory objektivnímu podnětu

subjektivní a neodráží věrně objektivní hodnoty

o Kritika učení o vrozených idejí – napt. něktetí lidé nemají ideu Boha, která by však

podle Descarta měla být vrozena všem.

o Tabula rasa – mysl je pti narození nepopsaný list, na který píše zkušenost

- Dva zdroje „idejí“ (vše od vjemů po abstraktní pojmy) – jsou to počitky a reflexe (vlastně

operace se vším, co si mysl osvojuje)

- Naše smyslové orgány ptedávají mysli počitky; ty nazývá „jednoduchými idejemi“

o Z nich mysl postupně vytvátí „reflexivní ideje“ (odraz vlastních schopností vnímat,

myslet, projevovat vůli atd.)

- Ze vzájemného působení těchto dvou druhů idejí vznikají všechny ostatní, včetně těch

nejsložitějších a nejobtížněji pochopitelných

- Problematizace – jak můžeme vědět, že to, co vnímáme, skutečně ptedstavuje to, co existuje

mimo naši mysl?

o Locke nevidí důvod k pochybnostech, že o světě kolem nás máme pravdivé znalosti –

podobně jako Descartes tíká, že Bůh by nás neoklamal, ale jeho poznámky nemají

podtext zbožnosti jako spíš zdravého rozumu

- Problémy spjaté s Lockovým pojednáním o vnímání – Locke nerozlišoval mezi čitím a

vnímáním; témět dvě st. se mezi těmito dvěma pojmy ještě nedělal rozdíl

- Akceptoval dtívější rozlišování kvality objektů – na primární a sekundární

o Primární kvality jsou od objektů neoddělitelné, bez ohledu na to, do jaké míry e

mohou měnit – jednoduché ideje tvrdosti, velikosti, tvaru, pohybu, klidu a množství

o Sekundární kvality – barva, zvuk, chuť a vůně, v objektech neexistují ve formě, ale

jsou to počitky, které v nás vyvolávají primární kvality objektů

Fialová ve tmě není fialová; je fialová jen tehdy, když u nás podnítí počitek

této barvy

- Lockovi také bývá ptipisováno prvenství v rámci teorie asocianismu – ovšem často

nezaslouženě

o Dle něj spojujeme jednoduché ideje, abychom vytvotili složitější, a poznamenává, že

ve vytvátení takových kombinací hraje roli opakování a potěšení.

- Ale neuvádí nic o zákonitostech asociací a neptisuzuje tématu velkou závažnost

6

- Ačkoli bylo Lockovo pojednání o asociacích idejí omezené, podnítilo ostatní, aby prostudovali

způsoby, jakými se takovéto spojitosti a tetězce idejí v mysli vytvátejí

o Vliv napt. na behaviorismus

G. Berkeley

- Inspirovala jej krátká pasáž v Lockovi, který si klad otázku, zda by člověk, který se narodil

slepý a později získal zrak, byl schopen samotným zrakem rozeznat krychli od koule

o Lock soudil, že nikoli; Berkeley s ním souhlasil, ale podnítilo ho to, aby problém dále

studoval a založil svou analýzu na asociativní psychologii

- Sám zrak, tíkal, nedává novorozenci žádnou ptedstavu vzdálenosti, tvaru, velikosti nebo

relativního umístění

o Je to dáno opakovanou zkušeností – dotykem, natažením ruky, chůzí - , že se dětí učí

dělat prostorové úsudky

- Vizuální nápovědy vzdálenosti, velikosti a tvaru spojujeme s tím, co jsme poznali jinými

smysly

o Skutečný ptíspěvek k teorii vnímání – Berkeleyho analýza ptedpověděla či vedla k

„molekulárnímu“ ptístupu pozdější psychologii – k úsilí rozložit všechny prožitky na

jejich nejjednodušší součásti

- Jeho vysvětlení vnímání vzdálenosti by obstálo v kterékoliv soudobé učebnici obecné

psychologie, která se zabývá tzv. monokulárními vodítky pti prostorovém vidění

o Dále zdůvodnil akomodaci čočky v ptítomnosti různě vzdálených ptedmětů, a popsal

fenomén v psychologii známý jako binokulární konvergence (vodítko pti vnímání

vzdálenosti)

- Berkeley snadno pronikal k hlavním závěrům Lockova rozlišování mezi primárními a

sekundárními kvalitami.

o Jestliže všechny znalosti pocházejí z našich vjemů, neznáme z okolního světa nic

kromě nich – jsou ale jen sekundárními kvalitami

- Jak víme, že hmota nebo substance, v níž prý tkví primárně kvality, opravdu existuje? Jsme

schopni vědět, že existuje jen to, co vnímáme. Esse est percipi – být znamená být vnímán

- Berkeley zachránil existenci světa odvoláním se k Bohu, věčnému pozorovateli, který vše vidí

neustále

- D. Hume – Berkeleyho argumenty neumožňují žádnou odpověď a nikoho neptesvědčují

D. Hume

- Žil v 18. st., v době osvícenství jako vládnoucího filosofického hnutí, které se opíralo o vědu a

rozum, a zpochybňovalo tradiční náboženství a zastávalo víru ve všeobecný pokrok lidstva

- Když psal své dílo Pojednání o lidské ptirozenosti, jeho hlavním cílem bylo rozvinout morální

filosofii založenou na „vědě o člověku“, kterou mínil psychologii

o Proto začal konstruovat teorii o lidských vášních a našich ptedstavách o nich, což

nutně vyžadovalo, aby věděl, odkud ptedstavy pocházejí – a to na empirickém

základě

- Opíral se o introspektivní pozorování vlastní mysli – jeho názor na samé vědomé myšlení,

založený na zkoumání vlastních myšlenkových procesů, byl takový, že se mysl celá skládá

z vjemů

7

o Mj. prohlašoval, že povaha duše je „nesrozumitelnou otázkou“, o níž nemá cenu

diskutovat

- Rozlišoval mezi „dojmy“ (jeho výraz pro počitky či vjemy) a „idejemi“ (což pro něho byly tytéž

zážitky za neptítomnosti objektu – napt. vzpomínky, úvahy, sny)

- Stejně jako Locke soudil, že tyto jednoduché prvky jsou součástmi, z nichž se vytvátejí složité

a abstraktní ideje. Ale jak?

- Musí existovat „jednotící princip“, který dle něj nabývá ttí forem

o Kvality, z nichž vznikají asociace a jimiž je mysl vedena od jedné ideje ke druhé, jsou

tti – podobnost, blízkost časová a místní, a vztah ptíčiny a následku

- Asociace čili spojování myšlenek na základě těchto ttí vlastností považoval za základní princip

myšlení a ptisuzoval mu stejnou důležitost, jakou má gravitace v pohybu hvězd

o Dokonce asociacím tíkal „druh ptitažlivosti“, která způsobuje, že ideje spolu souvisejí

- Vymezil se však vůči kauzalitě, ptíčinnosti – ptíčinnost je pouze návykem mysli. Nemůžeme ji

v žádném zásadním smyslu prožívat ani vnímat; víme jenom, že když se stane jedna věc,

ptihodí se i druhá

o Ptedvídat, že tomu tak bude vždy, může vést k omylu – můžeme jen dovozovat, že až

se ptíště stane A, bude pravděpodobně následovat B

- Hume dospěl k závěru, že v kauzalitu a reálnost vnějšího světa větíme ne proto, že jsme

opravdu ptesvědčeni o její existenci, ale proto, že je těžké žít se skeptickým názorem

Empiricko-asocianistická škola

- Vytešila některé obtížné problémy v dualismu těla a mysli a vrozených idejí, nastolila však

nové otázky

- Nová psychologická teorie nevedla jen k subjektivismu a nezpochybnila jen platnost

ptíčinného vztahu, redukováním významných duševních procesů na vnímání a asociace

o A nijak nedokázala osvětlit vyšší duševní fenomény, jako je usuzování, teč, nevědomé

myšlení, tešení problémů a kreativita

- Jako nejužitečnější se nakonec ukázala v podobě teorie srovnávací psychologie

- D. Hartley – lékat, inspirován Lockem, napsal studii o asocianismu Zkoumání člověka

- Každým jevem se nejprve zabýval po duševní a pak po fyziologické stránce

o Vnější vibrace hmoty musejí vyvolávat odpovídající vibrace nekonečně malých částic

v nervech. Tyto vibrace produkují miniaturní protějšky neboli „slabé záchvěvy…,

fyziologické protějšky idejí“

- T. Reid, D. Stewart, T. Brown – subjektivismus a skepticismus považovali za vyvrácený

zdravým rozumem – lidé všech věkových skupin a národů větí v existenci vnějšího světa a

vztah ptíčiny a následku, protože jim to napovídá zdravý rozum

- Reid také názorně ukázal, že jednoduché zákony asociací k vysvětlení složitých duševních

funkcí ptíliš nepostačují.

o Proto oživil starší pojem duševních schopností – zvláště vrozených vloh. Pozdější

psychologové se existenci těchto schopností snažili buď prokázat, nebo vyvrátit

- Brown – existují jak primární, tak sekundární zákony „sugescí“ (asociací); sekundární za

zvláštních podmínek mění působnost primárních

o Slovo „studený“ může tímto způsobem v určitou dobu a na určitém místě asociovat

pojem „tmavý“, a v jinou dobu a na jiném místě může asociovat „horký“

- J. Mill – vlastní verze asocianismu, vyložen v díle Analýza fenoménu lidské mysli

8

o Jsou jen dva druhy duševních prvků – počitky a ideje – veškeré asociace se odehrávají

působením jednoho faktoru, časové souběžnosti nebo blízkosti dvou zážitků

Složité ideje jsou jen pospojováním jednodušších

- J. S. Mill – syn J. Milla, revidoval otcovu hypotézu o vytvátení složitých idejí pouze na základě

hromadění jednoduchých idejí

o Dle něj jde o syntézu velmi podobnou chemickým sloučeninám, které mají jiné

vlastnosti než prvky, z nichž jsou složeny

- Ve shodě s tím prohlašoval, že zákony asociací nám nemohou tíci, jak vznikají složité ideje

nebo z čeho se skládají; můžeme se učit jen ze zkušenosti a ptímých experimentů

o Tím pomohl asocianismus orientovat k experimentální psychologii

- Popsal základní metody induktivního myšlení – tzv. Millovi metody – shoda, rozdíl a sdružené

změny)

o Shoda – hledání společných prvků v různých ptípadech nebo událostech

o Rozdíl – ovětení toho, zda chybění ptíčiny provází také neptítomnost myšlení – viz

začlenění kontrolní skupiny

o Metoda sdružených změn – ptedchůdce soudobých korelačních metod

- Rozčlenil jména na denotativní a konotativní – ptispění k lingvistice

o Denotativní – napt. člověk, označujeme jím všechny lidské bytosti sdílející určitou

charakteristiku (tj. prostý popis)

o Konotativní – ptidružené, subjektivní a jedinečné vlastnosti objektů (napt. špatný či

škodlivý)

- A. Bain – věnoval se psychologii většinu svého života, obohatil fyziologii. Ačkoli popíral

existenci vrozených idejí, tíkal, že mysl novorozenců ve skutečnosti není nepopsanou

stránkou

o Mají reflexy, instinkty a různý stupeň bystrosti

Osvícenství

- Viz popis doby u Huma

- Mezi ptedstavitele (zejména Francouzi) pattili Denis Diderot, Voltaire, La Mettrie, de

Condillac či d’Alembert, Holbach, Helvétius aj.

o Pro psychologii jsou relevantní myšlenky jen některých z nich

La Mettrie

- Lékat, důsledný materialista – mj. nabyl ptesvědčení, že veškeré duševní schopnosti člověka

jsou kauzálně podmíněny jeho tělesnými vlastnostmi

o Jeden z ptedchůdců srovnávací psychologie

de Condillac

- Ptedstavitel senzualismu – teorie poznání, která považuje za jeho základní zdroj smyslovou

zkušenost

- Pozornost vysvětluje tím, že silnější počitek ptevládne nad slabšími.

o Paměť vzniká tak, že určitou senzorickou zkušenost zakoušíme podruhé a

rozpoznáme ji.

Nevysvětluje však, jak si člověk ukládá do paměti prvotní zážitky

9

- Také láska, nenávist a vůle vznikají podle jeho mínění na základě smyslových zkušeností

J.-J. Rousseau

- U hlediska psychologie je ztejmě nejvýznamnějším Rousseauovým dílem pedagogický román

„Emil čili o výchově“ – ptedkládá zde svou vizi výchovy chlapce od narození až do dospělosti

o Základní myšlenou je, že člověk se rodí jako dobrý – ptíčinou lidské zkaženosti jsou

záporné vzory, ptedsudky i celé společenské ztízení

Německý nativismus

- Vliv Descarta, dualismu těla a duše, ale i nativismu

G. W. Leibniz

- Jeho nauka – monadologie – ho ptivedla k ptedpokladu, že jsou různé úrovně vědomí, k nové

myšlence v psychologii

o Čím složitější seskupení, tím i vyšší duševní funkce. Živočichové, ačkoli vnímají,

nemají sebeuvědomění, ale lidé ano; proto existuje více než jedna úroveň vědomí

K Freudovu nevědomí a podvědomí to má ještě daleko, ale znamená to

počátek

- Ve snaze vysvětlit zdroj vědomí ptedpokládal proces – „apercepci“ -, který nám jistými

vrozenými způsoby nebo ptesvědčením umožňuje uvědomit si mnoho našich drobných

nevědomých vjemů a porozumět jim

o Tyto vrozené ideje nejsou zvláštními pojmy, ale způsoby, jak porozumět zkušenostem

I. Kant

- Ovlivněn mj. i Humem, který ho „probudil z dogmatického spánku“

- Rozlišuje poznání a priori, které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti, a poznání a

posteriori, jež má svůj hlavní zdroj ve zkušenosti

- Je pravda, tíká, že zkušenost nás vybavuje jen velmi omezenými znalostmi, ale zdaleka není

pro mysl jediným zdrojem vědění

o Obecné pravdy, které jsou zároveň nositelem vnittní nutnosti, musejí být na

zkušenosti nezávislé – samy o sobě jasné a jisté

- Takové jasné a jisté pravdy skutečně existují, viz matematika – dvě a dvě budou vždy čtyti

- Tuto jistotu nám dává vrozená struktura naší mysli, ptirozený a nevyhnutelný způsob, jakým

funguje.

o Chaos zážitků je aktivně uspotádáván a pteměňován ve spolehlivé vědění

- Takové znalosti si začínáme osvojovat na základě poznání vztahů objektů a událostí

v prostoru a čase – ne zkušeností, ale vrozenou schopností; prostor a čas jsou formami

(intuice neboli nazírání) neboli vrozeně daných způsobů, jimiž na věci nahlížíme

- Potom, po uspotádání našich smyslových informací v prostoru a čase, o nich provedeme další

úsudky pomocí dalších vrozených idejí čili transcendentálních principů (kategorií)

o Jsou vestavěným aparátem, jímž se mysl zkušeností zmocňuje

10

- Napt. zjištění, že každá událost má svou ptíčinu, nepochází ze zkušenosti – když se nám

nedostává schopnosti uvědomit si ptíčinu a následek, nic z okolního světa nepochopíme.

o Proto to musí být tak, že k rozeznání ptíčiny a následku máme vrozenou schopnost

- Kantův názor na myšlení spíše jako proces než nervovou činnost zamětil německou

psychologii na studium vědomí a „fenomenální zkušenosti“

o Dualismus se udržel, protože „mysl“ byla dle Kanta zjevně transcendentálním

fenoménem, odlišným od vnímání a asociací

- Jeho teorie umožnila vývoj dalších variant nativistické psychologie, zejména v Německu, a

nalezla v této zemi své moderní protější, ne-li následovníky, napt. teorii Noama Chomského o

vrozených schopnostech dětské mysli pochopit syntax mluvené teči

- Kant se domníval, že mysl je sérií procesů, které se odehrávají v čase, ale nezabírají prostor,

což ho vedlo k úsudku, že duševní procesy nelze mětit (protože nezabírají prostor), a

psychologie proto nemůže být experimentální vědou

A. Schopenhauer

- Člověk žije v subjektivním světě jevů zprosttedkovaných jeho poznávacími schopnostmi. Také

živočichové žijí podle Schopenhauera ve světě svých ptedstav, ale pouze člověk si může tuto

skutečnost reflexivně a abstraktně uvědomit

o Nositelem ptedstavy světa je tedy poznávající subjekt, zatímco vše, co poznává,

včetně vlastního těla, je objekt

- Ptíroda je subjektivní ptedstava, která je ovšem jevovou stránkou skryté hlubší skutečnosti,

věcí o sobě, jíž je nevědomá vůle, což je temné, nerozumné, bezdůvodné, hlubinné puzení

o V oblasti živé ptírody má věc o sobě povahu slepé vůle k životu, která může působit i

tam, kde není žádné poznání, resp. vědomí – viz instinktivní chování u živočichů

- Člověk se od ostatních živočichů liší tím, že vůli k životu částečně reflektuje ptedevším

v podobě chtění, které je však zpravidla pouze otrockou službou vůli

o V tíši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle pohlavní pud, který je ve

službách zachování druhu a je někdy silnější než individuální pud sebezáchovy

- Vůle se tu může projevit jako zcela nezávislá na rozumu

- Decentrace subjektu – ptedpoklad, že pocit svobodné vůle může být pouhou iluzí a že člověk

je často ovládán silami, které se vymykají jeho vědomé kontrole

o Což se dále objevuje napt. u Freuda a dalších, inspirace napt. pro evoluční psychology

F. Nietzsche

- Ptedpokládal, že podstatou života je vůle k moci – podvědomá tendence, která se projevuje

v intimních vztazích i v širším společenství, je ptirozeným důsledkem lidské nerovnosti

o Každý člověk usiluje o dosažení a udržení nadtazeného postavení, ptičemž úspěšnost

této snahy je potvrzením osobní síly

- V jeho díle nazvaném „Radostná věda“ nalezneme tadu pozoruhodných úvah o podstatě

lidského vědomí

o Vědomí je posledním a nejpozdějším vývojovým článkem organické tíše, a tudíž také

tím, co je v ní nejméně hotové a nejslabší

- Vyslovuje domněnku, že vědomí se vyvinulo pod tlakem potteby dorozumívání – je vlastně

spojovací sítí mezi lidmi

11

o Uvědomované myšlení (uvědomění si toho, co člověku chybí, co cítí, co si myslí atd.)

je pouze jeho nejmenší částí, nejpovrchnější a nejhorší

Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy

- Ve druhé polovině 19.století se vytvořily předpoklady pro vznik psychologie jako

samostatné vědy - Na počátku měla psychologie empirický a experimentální charakter 1- Filozofické předpoklady

- Velmi silná empirická tradice filosofie v Evropě- v druhé polovině 19.stol se začal

prosazovat pozitivismus

a. August Comte(1798-1857)

- Zásadním dílem je 6-svazkový kurz pozitivní filozofie, který vycházel 1830-42

- Navazoval na Saint-Simona a předpokládal, že veškeré lidské myšlení sleduje zákon

tří stádií

o Teologické- lidé hledají vysvětlení světa(démoni, nymfy), uvažovali

animisticky a antropomorfně - tak vzniknul polyteismus

o Metafyzické stádium – antičtí filozofové vymýšlí abstraktní teoretické

systémy, svět ovládají neviditelné síly, ale již nejsou nadpřirozené –

monoteismus

o Pozitivní stádium – zkoumání omezeno na objektivní jevy a nezpochybytelné

fakta

- Za jeden z vrcholů poznání považoval možnost předvídat budoucí události

- Kritizoval introspektivní metodu v psychologii, kterou nezařadil do klasifikace

vědních oborů

- Hlavním zdrojem poznání v pozitivismu je empirické poznání a experiment, důraz na

exaktní vědy, filozofie je jen služka věd

- Pozitivismem se řídí mnoho psychologů dnešní doby, např. tzv.akademická

psychologie

b. Herbert Spencer(1820-1903)

- Anglický filozof

- Hlásil se k pozitivismu, ale ve svých dílem prosazoval pokrok – zavedl termín evoluce

- Ve vývoji se podle něj střídají dva základní procesy – diferenciace a integrace

o jednoduché homogenní celky se nejprve rozdělují na části a potom se spojují

do vyšších a složitějších útvarů

o vývoj tedy není nahodilý, ale nutný

- jeho stěžejní dílo: Principy psychologie

o věřil, že neschopní lidé vymírají, pokrok se dědí

- další dílo Principy sociologie

o společnost rozdělil na vojenskou – řídí se právem silnějšího a průmyslovou –

individualita a dělba práce

o podstatným ukazatelem pokrokové společnosti vidí postavení žen, které je

v průmyslové společnosti daleko lepší

o věřil v úplné vymázání rozdílů mezi muži a ženami

- podporoval individualismus a volnou ekonomickou soutěž

- kritizoval socialismus a jakékoliv snahy státu řídit občany

- jeho myšlenky jsou označovány za sociální darwinismus

2- Vývojové teorie

a. Georges Cuvier(1769-1832)

- Teorie katastrof – díky kataklyzmatům, klimatickým změnám vyhynulo mnoho druhů

rostlin, živočichů

12

b. Jean Baptiste de Lamarck(1744-1829)

- Zapříčinil se o to, že se proměny Země, fauny, flory začaly chápat jako progresivní

proces

- Dílo: filozofie zoologická

o Popsal teorii vývoje organismů

o Evoluce je výsledkem působení dvou sil: vůle k pokroku a snaha o

přizpůsobení, tělesné změny se dědí

c. Charles Darwin(1809-1882) - Nechal se inspirovat teorii Thomase Malthuse, že počet živočichů roste řadou

geometrickou, přičemž jídlo arimetrickou – počty lidí se udržují hladomory, válkami –

přežívají jen ti nejsilnější

- Dílo: O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru

o Tři pilíře- druhové variace, boj o přežití a přirozený výběr

- O původu člověka

o Srovnání člověka s jinými živočišnými druhy, dokazuje příbuzenský vztah

o Poukazuje na rozdíly mezi člověkem a vyššími živočichy

o Pohlavní pud

- Výraz emocí u člověka a zvířat

o Lidé a jejich zoologičtí příbuzní používají k vyjádření emocí podobné svalové

pohyby

o Exprese je vrozená, dříve sloužila k účelům dorozumívání se s členy kmene

d. Gregor Mendel(1822-1884)

- Studium dědičnosti

e. Pierre Teilhard de Chardin(1881-1955)

- Propojení křesťanské tradice s biologickou koncepcí

3- Rozvoj fyziologie

- 19.století- velký rozvoj fyziologie

a. Johannes Muller(1801-1858)

- Německý vědec, první profesor fyziologie v Berlíně

- Teorie specifických nervových energií – stimulace nervů vede k tvoření počitků,

protože každý nerv obsahuje specifickou energii či kvalitu

b. Hermann von Helmholtz(1821-1894)

- Žák Mullera

- Kromě fyzikálních a chemických komponent působí i vitální síla

- Zastánce materialismu

- Založil mechanickou školu fyziologie

- Zformuloval zákon o zachování energie, vynalezl oftalmoskop

- Měřil rychlost nervového impulsu u žáby, u člověka – jednoduchý reakční čas

- Uvažoval o bezděčném nevědomém usuzování

- Dílo: příručky fyziologické optiky

- Trichromatická teorie barevného vidění- Young-Helmholtzova teorie

- Teorie o kodování kmitočtu zvukových vln- rezonanční teorie

c. Jan Evangelista Purkyně(1787-1869)

- Nejen přírodovědec, ale zkoumal i vědomí, spánek, zrakové vnímání

- Tzv. Purkyňův jev – při přítmí vidíme lépe zeleno-modro-fialové barvy spektra

- Dílo: O spánku, snech a stavech příbuzných

o Zmínil zde osvěžující a léčivou funkci spánku

o Předjímal některé Freudovi úvahy, ale také Jungovu teorii kompenzační funkci

snu

- Dílo: Individuální duševní ústroj člověka

13

o Rozlišil dvě hlavní metody zkoumání psychiky: antropologická- zkoumá

souvislost duševních zvláštností s tělesnými, psychologickou- zkoumání na

základě vlastních zkušeností druhé a sebe sama a následné porovnávání

výsledků, jako třetí cestu uváděl metodu fenomenologickou- duševní stavy a

úkony jsou výjevy, které můžeme porovnávat

d. Ewald Hering(1834-1918)

- Teorie protikladných procesů- na sítnici jsou tři páry receptorů modrá-žlutá, červená-

zelená, černá-bílá, vždy se zapíná jen jedna barva z dvojice

- Spor o podstatu vnímání s Helmholtzem, Hering zastánce nativismu

4- Rozvoj neurologie

- Problém lokalizace mozkových funkcí- nová věda Frenologie

a. Franz Josef Gall(1758-1828)

- Tvar lebky odpovídá tvaru mozku

- schopnosti člověka jsou rozmístěné v určitých oblastech mozku

- vykonával veřejné pitvy mozku a tak prováděl svá zjištění

- jako první objevil křížení míšních drah, pravá hemisféra ovládá levou část těla…

- dále tvrdil, že čím větší má člověk šedou kůru, tím je inteligentnější

b. Johann Christopher Spurtzheim(1776-1832)

- Kolega Galla, pracovali společně, zmapovali kolem třiceti oblastí mozku

- Na základě svých zjištění, poskytoval lidem rady na zvládání osobních problémů

- Zavedl pojem frenologie

c. Jean-Pierre-Marie Flourens(1794-1867)

- Tvořil opozici frenologie

- Zdokonalil ablaci- odjímal zvířatům jednotlivé části mozku a po jejich zotavení

pozoroval efekt

- Zjistil, že sídlem motoriky je mozeček, mozková kůra je sídlem obecných mentálních

funkcí, vnímání, učení a vůle

d. Paul Broca(1824-1880)

- Zkoumal lokalizaci řečových center

- Na základě pitvy pacienta, který rozuměl, ale uměl říkat jenom slovo tan zjistil, kde se

nachází centrum řeči- Brocova oblast

- Motorická afázie- stav, kdy pacient například po mrtvici má omezené řečové

schopnosti

5- Psychofyzika

a. Ernst Heinrich Weber(1795-1878)

- Věnoval se anatomii a fyziologii na univerzitě v Lipsku

- Zmapoval hmat- rozdílnost citlivosti kůže

- Dále měřil nejmenší rozlišitelný rozdíl- rozdílový práh se mění s velikostí

standardního podnětu- tzv. Weberův zákon

b. Gustav Theodor Fechner(1801-1887)

- Žák Webera

- Dílo: Elementy psychofyziky- shrnutí všech svých poznatků

- Weber-Fechnerův zákon

- Dále zavedl pojmy absolutní a rozdílový práh

- Vytvořil tři metody

o Metoda přizpůsobení- jedinec upravuje intenzitu podnětu do té doby než sám

myslí, že se jedná o prahový podnět

o Metoda konstantního podnětu- podněty kolísají okolo prahové hodnoty,

odpovědi se zprůměrují

14

o Metoda limitů- intenzita se snižuje od zřetelně neprahového podnětu až po

podprahový

c. Stanley Smith Stevens(1906-1973)

- Navázal na Fechnera a měření smyslové zkušenosti doplnil o metodu přímého odhadu-

subjekt přiřazuje podnětům hodnoty, když je dvakrát jasnější, dostane dvakrát větší

hodnotu

- Zjistil, že weber-fechnerův zákon neplatí pro všechny situace, nahradil ho tzv.

Mocninovým zákonem

Zakladatelé samostatné vědy 1- Wilhem Maximilian Wundt(1832-1920)

- Někteří spojují Wundta jako zakladatele vědy s dílem Základy fyziologické

psychologie-1874, jiní se přiklánějí k roku 1879- kdy přejmenoval svoji laboratoř na

psychologický institut - Jako hlavní výzkumnou metodu využíval introspekci, která probíhala za jasných

podmínek

- Mnoho výzkumů se orientovalo na diskriminační reakční čas

- Nevěnoval se jen psychologii, a školilo se u něj mnoho psychologů tehdejší doby

- Jako předmět psychologie viděl vědomí- které se dá rozložit na jednotlivé psychické

elementy- počitky, pocity a volní akty

- Počitky vznikají na základě smyslových podnětů- rozdělil 7 základních

- Pocity mají dimenze napětí-uvolnění, libost-nelibost a vzrušení-uklidnění

- Volní akty považoval za klíčové a označuje svou psychologii za voluntaristickou

- Zastánce psychofyzického paralelismu- duševní a tělesné jevy se doprovázejí, ale

neovlivnují

- Apercepce- výběrové zaměření pozornosti, hlavní činitel je vůle

2- Francis Galton(1822-1911)

- Zabýval se studiem individuálních rozdílů, hlavně schopností

- Na základě Darwina považoval inteligenci, typ nadání za dědičné

- Dílo: Dědičný genius

- Prováděl měření desítky tisíců lidí, to ho dovedlo k používání statistických

metod(později rozpracoval Paerson- korelace)

- Metoda dotazníků, srovnávání dvojčat, výzkumy imaginace, asociační test

3- Hermann Ebbinghaus(1850-1909)

- Dílo: O Paměti- vyvrací Wundtovu myšlenku, že se duševní procesy nedají

experimentálně zkoumat

- Zkoušel nejrůznější pamětní pokusy sám na sobě- např. pamatování bezsmyslných

slabik- zjištění, že kapacita paměti je 7 prvků

- Dalším zjištěním bylo, že zapomínání je nejprve velmi rychlé, postupně se zpomaluje

- Ovlivnil výzkumy paměti na dalších 50 let

4- William James(1843-1910)

- Dílo: Principy psychologie- psychologie jako věda o mentálním životě- o jeho

fenoménech i podmínkách

- Kritika Wundta, říkal, že se vědomí pořád mění a proto nesouhlasil s jeho výzkumem

- Hlavní funkci vědomí je usnadnit lidem přizpůsobení se okolnímu světu na základě

možnosti volit

15

- Rozlišení mezi vědomými rozhodnutími a návyky, které jsou nevědomé

- Lidská mysl má tendenci automatizovat co nejvíce aktivit- tvořit návyky

- Vlivem Darwina věnuje jednu část knihy instinktům

- Rozlišil já poznávající(I) a já poznávané(me)- poznávané já dále na materiální,

sociální a duchovní já

- Autorem teorie emocí- James-Langeova teorie emocí

- Věnuje se i tématu náboženství, osobní náboženská zkušenost má podle něj kořeny

v mystických stavech vědomí- ty nejde vystihnout slovy, mají noetickou kvalitu a jsou

pomíjivé- v této souvislosti na sobě prováděl pokusy s rajským plynem

- Představitel filozofického pragmatismu- pojetí pravdy- pravdivé je podle Jamese to, co

je užitečné

7. Historické psychologické školy (str. 101 - 127)

1. Empirické a experimentální psychologické školy

a) Strukturalismus

- bezprosttedně navazuje na W. Wundta, hlavní ptedstavitel Edward Bradford Titchener jeho

myšlenky ptenesl do USA, z jeho žáků vynikal napt. Edwin Garrigues Boring

- definice mysli (souhrn duš. dějů během celého života jedince), vědomí (souhrn psychických

procesů probíhajících v mysli v momentálním okamžiku)

- úkolem psychologie zjistit elementární složky mysli pomocí introspekce, na základě toho rozlišení

počitků, ptedstav a pocitů (všechny druhy vědomé zkušenosti vznikají jejich kombinací)

- zjednodušení Wundtových myšlenek, ze současného pohledu umělá a málo významná psy škola

b) Funkcionalismus

- vznik v USA jako opozice strukturalismu, vliv strukturalismu a Darwinovy evoluční teorie

- Granville Stanley Hall: zakladatel prvního psy časopisu v USA „American Journal of Psychology“,

jeden z prvních am. psychologů zajímajících se o psychoanalýzu, vývojový psycholog se zamětením

na adolescenci, jednotlivé etapy ontogenetického vývoje jsou zkráceným opakováním historie

celého lidstva, ontogeneze je tedy rekapitulací antropogeneze

- John Dewey: studium významu praktické činnosti, člověk jako jazyková bytost, pedagogické heslo

„uč se činem“

- James Rowland Angell: funkcionální psy usiluje o rozpoznání a vykreslení typických operací

vědomí v aktuálních životních podmínkách X strukturální psy popisuje a analyzuje obsahy vědomí

nezávisle na vnějších okolnostech; mentální aktivita jedince ptispívá k jeho ptizpůsobení prosttedí;

jedinec chápán jako psychofyzický celek studovaný v jeho vztazích ke světu; vědomí jako tídící

fenomén

- Vznik aplikované psychologie: psy diagnostika, průmyslová a klinická psy, průkopníci James

McKeen Cattell (zavedení termínu mentální testy, jeho baterie testů ale neprůkazná), Hugo

Münsterberg (zastánce nerovnosti mužů a žen, ve válce na straně Německa; podíl na vzniku

forenzní, klinické a prům. psy, jako jeden z prvních užíval termín aplikovaná psy; stadium paměti a

falešných vzpomínek, ptedstupeň personalistiky, psy reklamy)

16

c) Francouzská psychologie

- rozvoj ve spojení s psychiatrií a neurologií, podíl na rozvoji klinické psy a psychoterapie

- Théodule Armand Ribot: první psy laboratot ve Francii, tvůrčí činnost umělců a vědců dělí na 4

části: postavení problému, inkubace, iluminace a ovětení; monografie o citech, paměti a

pozornosti

- Jean Martin Charcot – neurolog, učitel Freuda, studium konverzních hysterických symptomů a

jejich léčení hypnózou (ta byla ve Francii zprofanovaná kvůli mesmerismu), 3 stavy hypnózy:

letargie, katalepsie a somnambulismus, tyto stavy jsou pozorovatelné pouze u hysteriků

- Pierre Marie Félix Janet – rozlišuje nižší automatismy (vývojově starší) a vyšší psychické fce

(myšlení, vůle,…), u lidí trpících duš. poruchou dominují automatismy; jako první se pokusil o psy

vysvětlení vzniku hysterické neurózy, za jejíž hlavní ptíčinu považoval traumatické vzpomínky – na

jejich zapomínání se podílí disociace vědomí vedoucí k tomu, že se stanou součástí odloučeného

podvědomí (anticipace Freudových myšlenek)

- Alfred Binet – rozvoj testů inteligence, navazuje na něj Jean Piaget; spolu s Théodorem Simonem

vytvotil testy inteligence pro děti, intelektovou vyspělost dítěte určovali na základě rozdílu mezi

mentálním a chronologickým věkem (neptesné, proto ustanovuje něm. psycholog William Stern

inteligenční kvocient jako podíl mentálního a chronologického věku, na návrh Lewise Termana

později násobený stem)

d) Würzburská škola

- zakladatel Oswald Külpe (žák Wundta), spolu s Karlem Marbem zakladatel psychologického

institutu zabývajícího se výzkumem myšlenkových procesů a jejich volního tízení (konflikt

s Wundtem), hlavní metodou systematická experimentální introspekce

- podle Külpeho existují nenázorné akty vědomí, jako abstrakce, zobecňování apod.

- Narziss Kaspar Ach – odhalení determinující tendence (dnes běžnější termín mentální nastavení –

ptipravenost mysli tešit úkol nevědomými prosttedky), navazují: Otto Selz, Henry Jackson Watt

- Karl Bühler – aha-zážitek, spolu s manželkou Charlotte založení centra studia dětské psy, rozdělení

vývoje dítěte na stadium instinktové, návykové a intelektové. Charlotte s později v Americe

podílela na vzniku humanistické psychologie (+rozvoj dětských diagnostických metod, zabývání se

celým vývojem lidského života)

- Karl Bühler ptispěl ke vzniku tvarové psy, ve Würzburku se školili dva zakladatelé gestalt psy: Max

Wetrtheimer a Kurt Koffka

2. Psychologické školy ovlivněné filozofií

a) Duchovědná psychologie

- ptedchůdce Georg Wilhelm Friedrich Hegel: duch jako určitý protiklad ptírody, duch subjektivní,

objektivní a absolutní, vyvíjí se podle zákonů dialektiky – teze, antiteze (negace) a syntéza.

- Zakladatel rozumějící (duchovědné) psy Wilhelm Dilthey – ptedstavitel filozofie života, důraz na

rozdíl mezi ptírodními a duchovními vědami (k nim z metodologického hlediska pattí i psy),

základem psy bádání je osobní prožívání a hledání jeho souvislosti s kulturně-historickým

kontextem, základním metodologickým nástrojem humanistických věd hermeneutika

17

- Eduard Spranger – klíčovou poznávací metodou porozumění, hledání vztahů mezi individuálním

prožíváním a konkrétním kulturním kontextem; porozumění druhému je méně omezené, než

porozumění sobě samému; rozlišení mezi objektivním duchem a subjektivní duší (Hegelovo

pojetí); 6 ideálních typů osobnosti: teoretický, ekonomický, estetický, sociální, politický,

náboženský; studium adolescence

b) Psychologie aktu

- zakladatel Franz Clemens Brentano – učitel Ehrenelse, Breuera, Freuda, Masaryka, Husserla a

dalších; definice psy jako vědy o mentálních fenoménech, zavádí pojem intencionalita (každý

psychický jev v sobě zahrnuje něco jako objekt)

c) Fenomenologie:

- Carl Stumpf – učitel Koffky, Kohlera, Wertheimera; psy hudby, fenomenologie považována za druh

introspekce spočívající v ptezkoumávání nezkreslené vnittní zkušenosti, odmítnutí Wundtova

dělení psychické zkušenosti na elementy (čímž vzniká zkreslení)

- Edmund Husserl – snaha o vybudování filozofie na jasných základech, a tedy odmítání výkladu

zkušenosti v širším historickém či psychologickém kontextu: pted filozofováním je tteba provést

fenomenologickou redukci spočívající v „uzávorkování“ okolního světa, eidetická redukce

znamená odhlédnutí od toho, co je pro zkušenost nahodilé, a odhalení invariantních podstat

(esencí); psy jako objektivní vědu považoval za nemožnou; fenomenologicko/psychologická

redukce znamená, že by psycholog měl odhlédnout od vlastní intencionality a zaujmout postoj

„neinteresovaného diváka“; fenomenologický popis časového vědomí

d) Filozofie života

- Henri Bergson – základním pojmem élan vital (životní rozmach, rozlet), vývoj života nevychází ze

hmoty, ale smětuje proti ní k vyšším formám; rozum (inteligence) není schopen postihnout víc než

moment (jako fotografie), k vnittní podstatě ptedmětu proniká intuice; úvahy o subjektivním

prožívání času, ptedchůdce rozlišení epizodické a sémantické paměti

- Hans Adolf Eduard Driesch – studie o telepatii, jasnovidectví a telekinezi; v organismu působí

účelná životní síla (entelechie), duše a tělo se scházejí v mozku; otevtená (rostliny) a uzavtená

(živočichové) životní forma

- František Mareš, Karel Černocký

e) William McDougall

- spolupráce s Galtonem a Spearmanem na rozvoji mentálních testů a eugeniky, jeden ze

zakladatelů sociální psychologie, zájem o parapsychologické jevy

- všechny životní procesy, duševní život a chování jsou účelné, protože vyjadtují základní snahu o

zachování existence individua a druhu; instinkty mají komponentu kognitivní, emotivní a konativní

(snahovou), popis 14 z nich

- základní jednotkou charakteru je sentiment, formovaný vrozeným instinktem a životní zkušeností,

komplexy jsou patologické sentimenty (láska, ptátelství, úcta,…)

- vůle je charakter v akci

- definice psy jako vědy o chování (považován za ptedchůdce behaviorismu), později tento směr

kritizoval

18

- ovlivnil Tolmana (zakladatel účelného behaviorismu), avšak žádní následovníci nebo škola

Gestalt psychologie

ÚVOD K ODDÍLU C -na ptelomu 19. a 20. století se vyčlenilo mnoho směrů z filosofického a psychologického dění -gestaltismus, psychoanalýza, behaviorismus - u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, jejichž teorie byly dále rozpracovávány -existenciální, kognitivní a humanistická psychologie - u zrodu stály spíše skupiny lidí, ktetí byli nespokojeni se stavem teoretické i akademické teorie -transpersonální psychologie - vznikla v 20. století, stojí mimo hlavní proud psychologie, ale ptinesla důležité poznatky ve studiu vědomí -ptedstavitelé těchto směrů spolu nespolupracovali, nedošlo k žádné integraci směrů -dodnes se čeká na nějaký "Koperníkovský obrat" v psychologii, na navrhnutí nového paradigmatu -psychologie je dynamická a neustále se mění a vyvíjí její ptedmět studia

Gestaltismus = tvarová psychologie -gestalt=tvar, útvar, konfigurace -zakladatelé se kriticky stavěli k Wundtovi - snaha najít psychické elementy, z níž se skládají komplexní psychické jevy -základní myšlenkové paradigma podle berlínské školy: Celek je něco jiného než suma částí Gestalt je komplexní kvalita, která má fenomenální, genetický i funkční primát nad částmi Psychické děje vystupují jako celky - hlavně u vnímání, myšlení a učení Duševní dění je proces strukturování , tvotení celků Fenomenální(psychické) tvary odpovídají určitým geneticky daným strukturám(princip

izomorfie) Prožívání je vestavěno do ptedem daných forem(struktur) Hlavní metodou v gestaltu je fenomenologie, introspektivní ptezkoumání jevů jako takových

Vznik gestaltismu -ptedchůdce: Kant(percepce není kombinací senzorických elementů, ale jejich aktivním zpracováním do podoby koherentní zkušenosti) Christian von Ehrenfels - popsal transpozici -ptisuzuje objektům tvarovou kvalitu -myšlenkový ptedchůdce Edgar Rubin - členění percepčního pole na figuru a pozadí (Kratina upozornil na to, že pojem figura už použil Jan Evangelista Purkyně k popisu optických zážitků) -veliký rozvoj této celostní myšlenky v Německu a Rakousku v prvních dekádách 20. století -ptispěl k tomu rozvoj filosofie a ptírodních věd -filosofické hledisko gestaltismu: Husserlova fenomenologie -v ptírodních vědách se inspirovali objevem elektromagnetického pole a jeho zákonitostí, elmag. Pole tvotí strukturu, která určuje chování jednotlivých částic v tomto poli -dělení na dvě školy: berlínská x lipská

Lipská celostní škola Felix Krueger - hlavní ptedstavitel -rozdělil mentální celky do dvou skupin: a)tvary - jsou uzavtené a učleněné b)neučleněné, nediferenciované celky -Lipská škola preferovala zkoumání nediferenciovaných celků - tadíme do nich: zážitky nižších smyslů, zážitky při tělesných pohybech, zážitky vysokého vzrušení, silné únavy atd., které mohou mít celostní kvalitu

19

-podle Kruegera tvary a neučleněné celky jsou vždy vklíněny mezi vyšší celky a nakonec v souhrnný celek zážitkového proudu, jehož celostní kvalitou je cit Ferdinand Kratina - na stáži u Kruegera, docent Psychologického ústavu MU(vedl ho Mihajlo Rostohar) -díla: "Studie z tvarové psychologie", "Úvod do celostní a tvarové psychologie"

Berlínská škola -zabývala se studiem uzavtených tvarů v oblasti percepce, myšlení a učení -členové: M. Wertheimer, W.Kӧhler, K. Koffka, K. Lewin, K. Duncker -vzájemný vztah mysli a těla tešili z hlediska psychofyzického paralelismu(princip izomorfismu) -principem izomorfismu se zabýval Wertheimer a pak Koffka -izomorfie=shoda forem, která vede k ptedpokladu, že pohyby atomů a molekul v mozku nejsou fundamentálně odlišné od myšlenek a citů, ale jsou ve svých molárních aspektech totožné Max Wertheimer -narodil v Praze, studoval nejprve práva a pak filosofii -zaujal ho fenomén zdánlivého pohybu -1916 - vyučoval na Berlínské univerzitě, kde se stal klíčovou postavou Psychologického institutu -spolupráce s Koffkou a Kӧhlerem -1923 - vedoucí katedry na Frankfurtské univerzitě -za Hitlera emigroval do NY -1912 - článek "Experimentelle Studien uber das Sehen von Bewegungen" - popisuje zde fí-fenomén -1923 - článek "Untersuchungen zur Lehre von der Gestalt II" - popisuje tvarové zákony Princip proximity(blízkosti), Podobnosti Kontinuity(dobré ktivky), Pregnance(dobrého tvaru)

-v závěru dodává, že vnímání postupuje ve směru "shora dolů" - od celku k částem(vjemy jsou částí celků) -dílo: "Produktivní myšlení" - aplikace gestaltu v tešení lidských problémů -2 typy myšlení - a)reproduktivní - lidé opakují myšlenkové postupy, které už dtíve využily b)produktivní myšlení - výsledkem hlubokého pochopení struktury daného problému -umožňuje ptenos nových poznatků na jiné problémové situace -podoba se vznikem dobrého tvaru -v jedné kapitole se věnuje myšlení A. Einsteina a jeho teorii relativity -shrnutí jeho poznatků o myšlení: Nahlížíme na mezery, problémové oblasti, poruchy, povrchnosti atd. a zacházíme s nimi

strukturálně Hledáme vnittní strukturální vztahy - vyhovující/nevyhovující- mezi těmito poruchami a danou

situací jako celkem i mezi jejími různými částmi Provádíme operace, jakými jsou strukturální seskupování (grouping) a segregace, centrování

atd. Operace nahlížíme a provádíme v jejich strukturálním umístění, roli, dynamickém významu,

včetně uskutečnění nezbytných změn… Hledáme spíše strukturální než dílčí pravdy

W.Kӧhler - narodil se v Estonsku -koncipoval novou teorii učení na základě experimentů s šimpanzi (spojení bambusových tyči k dosažení banánu) -vytešení problému je výsledkem určité kognitivní změny, tzv. vhledu, jehož podstatou je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci -jedinec je schopný tešit situaci vhledem jen když ji má možnost vnímat její komplexní uspotádání

20

-pokusy s kutaty na Tenerife - ovětoval efekt transpozice -kutata měla zrní na dvou destičkách šedé barvy (světláxtmavá), určitou dobu mohli zobat jen z té tmavé, když si mohli vybrat, vybrali si světlou =>kutata reagovala spíše na relaci mezi jasem odstínů, než na podnět jako takový -jeho teorie učení se zásadně liší od té Thorndikové (pokus-omyl) K.Koffka -narodil se v Berlíně -účastnil se historických výzkumů zdánlivého pohybu ve Frankfurtu -ptednášel na univerzitě v USA "Die Grundlagen der psychischen Entwicklung, Eine Einfuhrung in die Kinderpsychologie" -v této knize aplikoval principy gestaltu na vývoj dětské psychiky -dle autora je instinktivní chování soustava reflexů, Gestalt, který smětuje k dosažení určitého cíle -1922 - v "Psychological Bulletin" vyšel článek "Perception: an introduction to the Gestalt-theory" -Koffka zde upozorňuje na to, že se Gestalt nezabývá jen vnímáním -1935 - "Principy Gestalt psychologie" - rozsáhlé dílo -primárním úkolem vědce je integrovat všechna fakta do jednotné teorie, která je srovnatelná s dobrým tvarem -velkou roli ptipisuje zákonu pregnance -věnuje se zde i paměti a zapamatovávání, pamětní schéma je dobrým ptíkladem Gestaltu K.Duncker -narodil se v Lipsku, studoval u Kӧhlera -1935 - "Psychologie produktivního myšlení" -byl propuštěn s univerzity díky spolupráci s komunismem -emigroval do Anglie - zahájil výzkum bolesti spolu s F. Barlettem -1940 - spáchal sebevraždu -ptispěl svými výzkumy zdánlivě indukovaného pohybu -největší ptínos v oblasti tešení problémů(aplikace Kӧhlerova učení vhledem) -pokusy s vysokoškolskými studenty - pojem: funkční fixace - určité nastavení, když ptedmět opakovaně užíváme k nějakému účelu, ptipisujeme mu určitou funkci, což nám brání použít ho v ptípadě potteby jiným způsobem -problém ozatování nádoru - správné tešení je ozatovat ze všech stran, když však ukázal nákres, na kterém smětuje jediná šipka do směru elipsy, studenti tento problém nevytešili(nastala u nich funkční fixace na nákres) -jeho problém ozatování nádoru dále rozpracovali M. Gicková, K. Holyoak K.Lewin -narodil se v Polsku -od 1921 vyučoval v berlínském Psychologickém institutu - seznámil se zde s tvarovými ptedstaviteli -emigroval do USA - 1945 se stal teditelem výzkumného centra pro skupinovou dynamiku -"teorie pole" - ptedpoklad, že všechny duševní aktivity jedince probíhají v psychologickém poli(živ. Prostoru) -životní prostor=totalita všech faktů, které determinují chování (B) individua v určitém momentu -obklopen vnějším obalem(foreign hull of) nepodléhá psychologickým zákonům -životní prostor(L) zahrnuje osobu(P) v určitém prosttedí € -B=f(P,E) - vztah mezi osobou, chováním a prosttedím -za ptíznivých podmínek mezi osobou a prosttedím je stav rovnováhy = ekvilibrium -pti porušení rovnováhy nastává tenze, která vede k lokomoci(změna životního prostoru s cílem obnovit rovnovážný stav) -životní prostor = silové pole, mezi jedincem a objekty v živ.prostoru vznikají síly psycholog. povahy=vektory -vektory můžou nést pozitivní(ptitahují jedince) či negativní(odpuzují) valenci -síly v prostoru se sečítají a odčítají jako vektory a ovlivňují tak chování jedince -bariéry = hranice bránící lokomoci

21

-ke znázornění živ. Prostoru používal Jordanovy ktivky -v poli jedince mohou vznikat konflikty: a)mezi dvěma pozitivními valencemi, b)mezi pozitivní a negativní, c)mezi dvěma negativními valencemi -1939 - výzkum na téma: vliv stylu vedení na klima ve skupině a výkon; společně s R.Lippittem, R. Whitem -účastníci 10tiletí chlapci, 3 skupiny: autoritátský styl, demokratický a liberální -v liberálním a demokratickém ptátelská atmosféra, v autoritátském agrese a podrážděnost -v liberálním nejnižší výkon -svými názory ptispěl k pedagogické, sociální, průmyslové i ekonomické psychologii, podnítil rozvoj skupinové psychoterapie -jeho žačka: B.V.Zeigarniková - efekt Zeigarnikové - nedokončené úkoly si pamatujeme lépe než ukončené

Neogestaltismus -vznikl pti kontaktu gestalstismu s behaviorismem Charakteristika: Oslabení vlivu fenomenologické filosofie, odklon od hypotézy izomorfismu Aplikace tvarové psychologie na problematiku mezilidských vztahů, na analýzu lidské motivace Další propracování gestaltických myšlenek - zvláště ve výzkumu sociální percepce a myšlení Zdůraznění aktivity subjektu pti tešení problémové situace

-podnítil výzkum malých sociálních skupin a rozvoj různých forem skupinové psychoterapie Kurt Goldstein -narodil se v polské části Slezska -působil na univerzitě v Berlíně - kontakt s gestalitiky, ktetí ho ovlivnili -musel za Hitlera emigrovat do Holandska -1934 - dílo "Organismus" -emigroval do USA, působil na několika univerzitách -později odešel do praxe v oboru neurologie a psychiatrie -jeho ptístup je nazýván organismický=holistický -"The organism: a holistic approach to biology derived from pathological data in man" -ptedložil zde pohled na organismus jako na celek(pokouší se vyrovnat s vnějšími i vnittními požadavky) -všechny části organismu jsou funkčně propojeny -organismus má tendenci uskutečnit "pregnantní" relaci mezi sebou a prosttedím(optimální vztah) -jeho chování je uspotádáno jako utvátení figury a pozadí při vnímání(o tom, co se stane figurou rozhoduje aktuální motivace, ta je určována následujícími principy:) 1)sebeuskutečňování(self-realization), sebeaktualizace(self-aktualization) 2)dospívání k dohodě s vnějším prostředím -dobte obeznámen s psychoanalýzou=>pudové projevy mohou být důsledkem narušení vnittní soudržnosti organismu -jeho teorie ovlivnila: A.Maslowa - ptevzal od něj koncept seberealizace S.H.Foulkes - Goldsteinův asistent, začlenil do své teorie mnoho gestaltických pojmů F.Perls - tvůrce Gestalt terapie

-spojitost mezi Gestalt teorií a terapií: Perls používal propracovanou gestalt teorii neptesně a volně -učení Goldsteina a Lewina významně ptispělo ke vzniku Perlsovy terapeutické školy, ale také do různých forem tréninkových a terapeutických skupin Leon Festinger -narodil se v Brooklynu(NY) -asistent Lewina -"teorie kognitivní disonance" - jádrem jsou následující propozice: 1)mezi kognitivními elementy může existovat disonance nebo nevyhovující(non-fitting) vztahy

22

2)disonance vede ke zvyšování tlaku k její redukci a k vyhýbání se jejímu nárůstu 3)tento tlak se projevuje operacemi, k nimž pattí změny chování, změny poznatků a ptíležitostně také ptijímání nových informací a nových názorů

Závěr -dnes už se tato teorie moc nevyužívá, ale toto uvažování se stalo trvalou součástí psychologie -gestaltem se inspiroval N. Chomsky(syntaktická teorie), výzkum D.H.Hubela, Torstena a N.Wiesela ohledně potvrzení "detektorů rysů" v mozkové kůte(hrají roli pti rozpoznávání kontur ptedmětů)

Behaviorismus (149-167)

velký směr americké psychologie 20. století, který odmítl metodu introspekce jako nevědeckou

ptedmět studia omezen na objektivně pozorovatelná fakta (ptedevším chování)

lidská mysl je černá sktíňka (black box), k níž objektivními metodami nelze proniknout

ptedchůdci behaviorismu

o ruská reflexní škola – založil ji Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905)

Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905) pocházel ze zámožné statkářské rodiny, vystudoval

lékařskou fakultu moskevské univerzity, studoval u Johannese Müllera a Hermanna von

Helmholtze, stal se profesorem na lékařské fakultě v Petrohradě, vyučoval fyziologii v Oděse,

patřil mezi odpůrce introspektivní psychologie

nejznámější dílo „Mozkové reflexy“ (1863/1952) ztotožnil veškerou psychickou činnost

s reflexní nervovou aktivitou

pojem asociace nahradil termínem reflexní oblouk, který počíná smyslovým podrážděním,

pokračuje mozkovou aktivitou a končí svalovým pohybem

dospěl k závěru, že u člověka je reflexní aktivita podstatně složitější než u zvítat

u lidí se setkáváme

s bezděčnými reflexy (kašel, kýchání)

s reflexy úmyslnými - jejich průběh ovlivňují vyšší centra mozková – ta mohou reflexní

pohyby buď tlumit (inhibice podráždění), nebo zesilovat (šíření excitace)

tvrdí, že psychický život je podtízen neměnným zákonitostem – psychologie může být

skutečnou vědou, psychologem-analytikem tudíž může být pouze fyziolog

Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936) – nejvýznamnější představitel ruské reflexní školy; narodil

se jako nejstarší z jedenácti dětí v rodině pravoslavného venkovského popa, z teologického

semináře odešel (díky četbě děl Darwina a Sečenova), studoval nejprve přírodní vědy, poté

medicínu, celý život dodržoval striktní pracovní rozvrh, zažíval finanční potíže do doby, kdy byl

jmenován profesorem Vojensko-lékařské akademie univerzity v Petrohradě, od roku 1910

budoval v Institutu experimentální medicíny laboratoř pro výzkum klasického podmiňování,

později známou jako „Věž ticha“, Pavlov byl náročný, upřímný, přímočarý, striktně

materialistický a objektivní vědec usilující o vysvětlování svého objevu (klasické podmiňování)

z čistě fyziologického hlediska, po VŘSR (1917) byl podporován Leninem i Stalinem (vyšší

nervová činnost se stala oficiální doktrínou psychologie nejen v SSSR, ale i po 2. SV v jeho

satelitních státech, včetně ČSR)

1904 obdržel Nobelovu cenu za výzkum trávicích procesů

světovou proslulost získal ptedevším díky svému objevu klasického podmiňování

23

Pavlov si všiml, že za několik dní od zahájení pokusů trávicích procesů začínají psi slinit

ještě ptedtím, než maso ucítili, napt. když laboratorní ztízenec ptinášející potravu otevíral

dvete, nebo pti zvuku jeho kroků

tento neočekávaný výsledek označil jako podmiňování – termín je odvozen od toho, že

vnější podmínky, které byly zcela neutrální, vyvolávají vrozenou reflexní reakci

pti pokusech byli psi se zavedenými slinnými vývody ptipoutání za obojek ke stojanu na

pracovním stole, badatelé pak spustili metronom (neutrální podnět) a prakticky vzápětí

psovi ptedložili obvyklý pokrm, pokus se opakoval sedmkrát až devětkrát za den, psi brzy

začali slinit bezprosttedně po spuštění metronomu, prakticky všichni osvojili podmíněný

reflex od dvou do deseti dnů

další experimentování byla salivační reakce spojována s dalšími podněty – obrazce,

rytmické doteky na kůži, rozsvícení světla, zvuk zvonku, varhanní píšťaly či telefonu

Pavlov zavedl tadu nových pojmů

o nepodmíněný podnět – evokuje určitou vrozenou reakci bez ptedchozího učení (v

experimentech byl nepodmíněný podnět navlhčené mleté maso se suchary)

o nepodmíněný reflex – nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět (slinění)

o podmíněný podnět – původně neutrální stimul (napt. tikání metronomu, rozsvícení

světla, zvonění), který během učení získal schopnost vyvolávat vrozenou salivační

reakci

o podmíněný reflex – původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný

podnět (tikání metronomu)

upozorňoval, že nově vzniklé dráhy jsou poměrně nestabilní a snadno se pterušují, takže

k jejich upevnění je nutné časté opakování

objevil tadu procesů, které provázejí klasické podmiňování: generalizace, diskriminace,

vyhasínání a spontánní obnovení podmíněných reflexů

ztotožňoval mentální aktivitu s nejvyšší nervovou činností, kterou tvotí dva základní

procesy, a to podráždění (excitace) a útlum (inhibice)

provedl tadu pokusů s navozením tzv. experimentální neurózy, pti nichž došlo u

pokusných zvítat ke „stržení“ vyšší nervové činnosti (diskriminace psa mezi elipsou a

kruhem, s měnícím se poměrem délky a šítky elipsy, nebyl pes schopen odlišit elipsu od

kruhu, na což reagoval zutivým vrčením a snahou o útěk z laboratote) - vysvětlováno

ptepětím procesů excitace a útlumu

neurózy se vyvíjejí v závislosti na typu vyšší nervové činnosti, která je dynamickým

souborem základních vlastností nervových procesů; podle jejich síly, vyrovnanosti a

pohyblivosti se rozlišují základní typy: cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik

o sklon k neuróze mají krajní typy – typ slabý: melancholik (slabé podráždění i útlum),

typ silný, nevyrovnaný: cholerik (silná excitace, slabý útlum)

pro utvátení symptomů a forem neurózy má rozhodující význam specificky lidský typ vyšší

nervové činnosti, daný vzájemným vztahem dvou signálních soustav

o první signální soustavu má člověk společnou se zvítaty, signalizuje mu skutečnost

bezprosttedně jako dojmy, pocity a ptedstavy

o druhá signální soustava je spojena se slovem, „signálem signálů“, a s lidským myšlením

24

o typ umělecký - s ptevahou první signální soustavy a s ptevahou podkorové činnosti,

charakterizován zvýšenou ptístupností dojmů, sklonem k obraznému myšlení, zvýšené

emotivitě a umělecké činnosti, může onemocnět hysterií

o typ vědecký či myslitelský – s ptevahou druhé signální soustavy, má sklon

k abstraktnímu myšlení, zvýšené kritičnosti, systematičnosti, filozofování, vědecké

činnosti a nerozhodnosti, může onemocnět psychastenií

o v současnosti jsou mechanismy klasického, zejména emočního podmiňování opět

zajímavým výzkumným námětem, protože ztejmě výrazně ovlivňují lidské citové

prožívání

o Edward Lee Thorndike (1874-1949) – americký psycholog, považoval se za ptedstavitele

konekcionismu, mnozí badatelé ho pokládají za funkcionalistu, který významně ptispěl k rozvoji

pedagogické psychologie; položil základy behavioristických teorií učení

syn metodistického pastora, rodina se často stěhovala, díky tomuse naučil spoléhat sám na

sebe, zároveň byl extrémně plachý, stal se vynikajícím a velmi ctižádostivým studentem, měl

obdiv k Williamu Jamesovi a jeho „Principům psychologie“, vystudoval na Harvardu, zkoumal

pod Jamesovým vedením, přešel na Kolumbijskou univerzitu, pod vedením Cattella získal

doktorát na základě svých známých pokusů s koťaty (viz dále), byl plodným profesorem (cca

50 knih, 450 článků) s nadprůměrnými příjmy

experimenty s kutaty: umístění kutete do jednoduchého bludiště, které sousedilo

s ohrádkou, v níž byla ostatní kutata, voda a potrava, kute reagovalo zmateným pobíháním,

pípáním, poté se rozeběhlo správným směrem; po několikerém umístění v bludišti se chovalo

klidně a během několika vtetin se vydalo správným směrem; podle Thorndikea se u něj

vytvotila asociace čili spoj mezi počáteční situací v bludišti a mezi uspokojivou odezvou, k níž

vedl běh určitým směrem

experimenty s koťaty (1898 v práci „Animal inteligence“): ptenesení kotěte do dtevěné

„problémové sktíňky“ (puzzle box), jejíž dvítka byla zajištěna dvěma jednoduchými petlicemi,

pted dvítky ležel kousek ryby, kotě se mohlo dostat ven, pokud se mu podatilo provést

jednoduchý úkon, napt. stlačit pohybovou destičku na podlaze sktíňky, tím uvedlo do pohybu

mechanismus, který sloužil k odsunutí závor a otevtení dvítek; pti prvním pokusu se kotě

snažilo protlačit mezerami mezi tyčemi, natahovalo tlapky ven z klece …, za nějakou dobu

(průměrně 150 vtetin) se náhodou stalo, že jeden z pohybů vedl k otevtení dvítek; pti dalším

umístění do sktíňky se chovalo podobně, ale únik trval kratší dobu; nahodilé chování pak

rychle ubývalo, po pěti až deseti pokusech si kotě otevtelo dvítka během několika sekund

podle Thorndikea zvíte umístěné v kleci postupně ttídí své náhodné projevy na základě jejich

důsledků – úspěšné aktivity, na rozdíl od neúspěšných, ptetrvávají v repertoáru

určité akty chování se tak stávají nástrojem (instrumentem) k dosažení uspokojení

Clark L. Hull označil tento typ jako instrumentální podmiňování, tíká se mu také učení

pokusem a omylem, i když Thorndike preferoval název „pokus a náhodný úspěch“

Thorndike vysvětloval průběh učení u zvítat zákony efektu a cviku

zákon efektu v podstatě tíká, že akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se

v ní později vyskytnou s větší pravděpodobností než akty chování, jež k uspokojení nevedou

podle zákona cviku je síla a trvání konekce mezi podnětovou situací a reakcí ptímo úměrná

tomu, jak často tato reakce v dané situaci vznikne

25

Thorndikův zákon efektu ptipomíná Darwinův princip ptirozeného výběru, podle kterého

ptežívají ty druhové variace, jež mají nejlepší ptedpoklady ptizpůsobit se okolnímu prosttedí

Thorndike považoval podmiňování za mechanický proces, jehož podstatou je vytváření spojů

a mezi podněty a uspokojivými reakcemi

raný behaviorismus – označován jako naivní či radikální, končí ptibližně rokem 1930

o John Broadus Watson (1878-1958) byl zakladatelem behaviorismu a po mnoho let jeho vůdcem

narodil se na farmě v Jižní Kalifornii v chudé rodině, 1903 získal doktorát na univerzitě v

Chicagu, jako nejmladší ze všech dosavadních uchazečů; přešel na Baltimore, kde strávil 12

let, během kterých byl na vrcholu své psychologické tvořivosti, 1915 se stal předsedou

Americké psychologické asociace, kvůli skandálnímu rozvodu s první ženou a poměrem

s asistentkou Rosalií Raynerovou, se kterou se Watson později oženil, musel odejít

z univerzity; z nečekané smrti své ženy se nikdy nevzpamatoval

na základě pokusů s krysami, kdy některým odstranili zrak, druhé skupině sttední ucho a ttetí

skupině čichové bulby – a nadále procházely bludištěm poměrně dobte, dospěl s Carrem

k závěru, že se krysy učí pohybovat v bludišti ptedevším díky kinestetickému smyslu, na

základě kterého se u nich vytvátejí asociace mezi svalovými pohyby a zatáčkami v labyrintu

v článku „Psychologie z pohledu behavioristy“ (1913) vymezil ptedmět psychologie - studium

chování (behavior), které je rozložitelné do reakcí, jež lze zkoumat v závislosti na působících

podnětech, výchozím paradigmatem raného behaviorismu je schéma stimulus-reakce (S-R),

zdůraznil, že výzkum chování zvítat je pro psychologii stejně důležité jako studium lidského

chování, kritizoval data získaná introspekcí jako nestabilní a nejasná, podle něj se musí

psychologové vzdát všech zmínek o vědomí a mentálních stavech, měli by studovat pouze

jevy, které lze pozorovat, ptípadně kvantifikovat – tedy fakta chování

choval zvlášť velkou nelibost k termínu vědomí; studium citů redukoval na jejich fyziologickou

komponentu

myšlení pokládal za tiché mluvení neboli implicitní chování, jehož základem je subvokální teč

(tj. nepatrné pohyby hlasivek)

užívání slov je podle něj výsledkem podmiňování, slova nahrazují různé objekty a aktivity ve

vnějším světě

základní psychologické metody: pozorování, experiment, slovní výpověď (slovní projevy -

druh chování, které je stejně objektivně pozorovatelné jako motorické reakce), výkonové

texty

domníval se, že lidská osobnost je v podstatě utvátena prosttedím, respektive podmiňováním

– je tedy pouze jakýmsi souhrnem návyků

vrozená citová výbava je poměrně chudá: sestává se ze ttí základních emocí – strach, vztek,

láska

studie „malého Alberta“: s Raynerovou se pokusili dokázat, že původní emocionální reakce se

mohou prosttednictvím podmiňování rozšítit na jiné objekty; experiment začal, když bylo

Albertovi devět měsíců, a trval tti měsíce, na začátku umístili do jeho blízkosti bílou krysu,

současně se ozval hluk způsobený údery kladiva, což byl nepodmíněný podnět, který měl u

Alberta vyvolat vrozenou reakce strachu; už po sedmi opakováních se vytvotila podmíněná

reakce – pohled na krysu u chlapce evokoval zjevné známky strachu; po dvanácti dnech učení

mu byly ptedkládány další ptedměty, které se podobaly bílým krysám (bílé, srstnaté), zjistilo

26

se, že se podmíněný strach generalizoval na králíka, psa, masku Santa Clause, kožešinový

kabát; cucání palce jeho strach poněkud redukoval

na tuto studii navázala Mary Conver Jonesová (1897-1987), kdy se pokusila vyléčit u ttíletého

Petra vzniklou fóbii z bílých myší, králíků a vlněných ptedmětů; umisťovala bílého králíka stále

blíž k Petrovi, když si hrál s dětmi nebo když jedl (ptíjemný podnět), strach byl na základě této

metody postupně odstraněn

ptestože byl pokus Watsona a Raynerové kritizován pro četné metodologické nedostatky a

nikdy se ho nepodatilo úspěšně replikovat, stal se spolu se studií Jonesové jedním

z východisek behaviorální psychoterapie

o Karl Spencer Lashey (1890-1958) – ortodoxní Watsonův ptíznivec, zakladatel neuropsychologie,

věnoval se experimentálnímu studiu chování krys v bludišti se zamětením na proces učení

v knize „Mozkové mechanismy“ (1929) odmítl myšlenku lokalizace mozkových funkcí a dospěl

závěru, že všechny oblasti mozku ptispívají k učení stejnou měrou (princip ekvipotenciality) a

že efektivnost učení závisí na celkovém množství nepoškozené mozkové tkáně, v současnosti

se však myšlenka lokalizace některých psychických funkcí, zejména tečových, opět prosazuje

v článku „Behavioristická interpretace vědomí“ (1923) byl ve vymezení ptedmětu psychologie

radikálnější než Watson, podle jeho názoru by psychologové měli usilovat o čistě fyziologické

vysvětlení chování a vědomí

počátkem 30. let už byly jeho názory mnohem umírněnější, ptipustil, že behavioristická,

tvarová i účelná (purposive) psychologie mají kus pravdy, ale žádná z nich nevysvětluje fakta

„cerebrální fyziologie“ úplně

zdůrazni, že k dalšímu pokroku vědy není nezbytná zcela správná teorie mozkové aktivity

neobehaviorismus

o neobehaviorismus, který byl do konce 50. let dominantním směrem am. psychologie, vychází

z ptedpokladu, že behaviorální odezva je funkcí podnětu a organismu, tj. R = f(S,O)

o na ptelomu 20. a 30. let behavioristé usilovali o zptesnění vědeckého jazyka psychologie a jejích

teoretických základů, včetně filozofických

o logický pozitivismus (nejvýznamnějším ptedstavitelem byl Rudolf Carnap (1891-1970));

novopozitivisté požadovali, aby filozofie důsledně používala vědecky smysluplné výroky

o podle Carnapa je věta smysluplná tehdy

když neobsahuje žádná smysluprázdná slova typu nic, duše světa či světový duch, pro které

nemohou být udány žádné empirické znaky

když je správně syntakticky utvotena

o ptíkladem porušení pravidel syntaxe je Heideggerův výrok nic nicuje, otázka, jak poznat nic je

pak ukázkou filozofického pseudoproblému

o úsilí o zptesnění odborné terminologie podnítil také operacionalismus, jehož tvůrcem byl

harvardský fyzik Percy Williams Bridgman (1882-1961), který vydal spis „Logika moderních věd“

(1927), podle něj měla věda používat pouze operacionálně definované pojmy, určené souborem

operací nezbytných k jejich stanovení, upozornil na to, že zdánlivě stejný pojem může mít

rozdílný význam, pokud pti jeho mětení používáme odlišný postup, pojem je synonymum pro

příslušný soubor operací

o Stanley S. Stevens - experimentální psycholog, byl ovlivněn Bridgmanovými názory;

operacionalismus dává odpověď na stěžejní otázku logického pozitivismu, která zní: Jak lze

27

definovat vědecké pojmy, které nelze ptímo pozorovat? Na základě využití operacionálních

definic, jež zahrnují ptesný popis mětení a experimentálních proměnných, mohou psychologové

studovat „neviditelné“ pojmy, jako jsou hlad, úzkost, agrese či paměť, aniž by se zpronevětili

nárokům pozitivistické filozofie, napt. hlad lze definovat počtem hodin bez ptíjmu potravy

o operacionální definice jsou i nadále součástí kvantitativních, ptedevším, experimentálních

výzkumných metod, ptesný popis všech sledovaných proměnných totiž umožňuje opakování

(replikaci) daného pokusu, což je základní metoda, která slouží k potvrzení spolehlivosti

získaných výsledků

o Edward Chace Tolman (1886-1959) se narodil v rodině úspěšného obchodníka v Massachusetts;

vystudoval elektrochemii na MIT, poté začal studovat na Harvardu filozofii a psychologii (nadchly

ho Jamesovy „Principy psychologie“), během studií se seznámil s Kurtem Koffkou, později ho

ovlivnila teorie pole Kurta Lewina, vyučoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde prováděl

systematické výzkumy chování krys v bludišti; během kariéry se několikrát dostal do potíží kvůli

svému pacifismu a nechuti vůči politickým manipulacím v údobí mccarthysmu

ovlivnila ho Gestalt psychologie a hormická psychologie Williama McDougalla

1932 vydal spis „Účelné chování u zvítat a lidí“, v němž zavedl pojem intervenující proměnná

(chování není pouhou bezprosttední reakcí na podnět, ale je ovlivňováno tadou vnittních

proměnných, k nimž pattí dědičnost (H), dtívější učení (T) a momentální fyziologické stavy

(P)) a začal rozlišovat molekulární a molární chování

molekulární chování zahrnuje velmi jednoduché, často fyziologické projevy

molární chování je účelná behaviorální struktura, jakou je napt. u člověka pravidelné

cvičení na piano s cílem naučit se hrát

zpochybnil konekcionistické teorie učení, domníval se, že s výjimkou jednoduchých reflexů

lze zvítecí i lidské chování modifikovat na základě zkušeností, Thorndikeův zákon efektu

pokládal za ptílišné zjednodušení

živé organismy se postupně důkladně seznamují s prosttedím, ve kterém se pohybují, krysa

procházející bludištěm se snaží najít správnou cestu, pti dalším pokusu už hledá jídlo, což

dává jejímu chování účel a cíl, zvíte na každé ktižovatce pátrá po vodítcích, která by mu

pomohla najít cestu k potravě; termínem sign-gestalt označuje naučené vztahy mezi těmito

vodítky a očekáváním živočicha; krysa si postupně osvojuje poznatky o prostorovém

uspotádání bludiště tzv. kognitivní mapu

s Honzikem (1930) pokus týkající se latentního učení – učení může probíhat i bez posilování

o Clark Leonard Hull (1884-1952) se narodil v chudé farmářské rodině, celý život zápasil s mnoha

sociálními i zdravotními těžkostmi (ve 24 letech prodělal obrnu a zůstal částečně ochrnut),

vystudoval důlní inženýrství, přešel na psychologii (nevyžadovala velkou tělesnou námahu,

ctižádostivým lidem umožňovala rychlý vzestup), ve 34 letech získal doktorát na univerzitě ve

Wisconsinu, 1929 se stal profesorem na Yaleově univerzitě, kde zůstal až do smrti (srdeční

mrtvice), ve 40. a 50. letech patřil mezi nejcitovanější americké psychology, měl řadu nadšených

žáků, po jeho smrti nastal postupný odlev zájmu o jeho dílo, které je dnes především předmětem

zájmu historiků

psychologii (v souladu se svým původním technickým zamětením) chápal jako ptírodní vědu

28

pti výzkumu by měly být všechny proměnné operacionálně definovány a zjištěné zákony

chování vyjádteny matematickými rovnicemi

svoji teorii označoval jako hypoteticko-deduktivní systém (který začíná souborem hypotéz,

na jejichž základě lze dedukovat behaviorální projevy; jestliže experimenty potvrdí predikce,

získá badatel další článek teorie)

živé organismy (včetně člověka) považoval za automatické entity, bez mysli, duše či ducha

odděleného od těla, které jsou vybaveny několika adaptivními behaviorálními mechanismy

učení (k nimž pattí pavlovovské a instrumentální podmiňování, diskriminační učení)

nejvýznamnější dílo: „Principy chování“ (1942) – důležitými proměnnými jsou drive (puzení),

což je primární motivační stav založený na pottebách organismu – definuje ho trváním

deprivace (napt. hlad je určen počtem hodin bez ptíjmu potravy); posílení (zpevnění) je

důsledkem redukce drivu; incentivy (pobídky) jsou objekty, které tuto redukci umožňují

(napt. jídlo, pití)

výsledkem učení jsou ptedevším podmíněné reflexy, instrumentální reakce a návyky

snaha operacionálně definovat intervenující proměnné (ptedevším síla návyku a reakční

potenciál), napt. zákon formování návyku SHr nebo vymezení reakčního potenciálu SEr (který

určuje intenzitu reakce organismu na daný podnět)

ptedpokládal, že chování ovlivňují také sekundární drivy, posílení a incentivy, jež se utvátejí

na základě primárních prosttednictvím klasického podmiňování

jeho teorie byla těžkopádná a omezená na to, aby mohla objasnit všechny složitosti lidského

chování, natož prožívání

dílo se dočkalo několika aplikací jeho žáků, tzv. yalské školy, k níž pattili ptedevším Neal Elgar

Miller (1902-2002) a John Dollard (1900-1980) – pokusili se o syntézu teorií učení

s psychoanalýzou, což vedlo k vydání proslulého díla „Frustrace a agrese“ (1939, podíleli se

na ní i L. W. Doob, O. H. Mowrer a R. R. Sears), ktetí definovali frustraci jako stav, který

vzniká, brání-li dosažení cíle (uspokojení potteby) nějaká ptekážka; ptetvotili ranou Freudovu

teorii agrese do tzv. frustračně-agresivní hypotézy: výskyt agrese vždy ptedpokládá existenci

frustrace, a naopak, existence frustrace vždy vede k určité formě agrese; druhá část hypotézy

(frustrace vždy vede k agresi) byla zpochybňována i samotnými autory, Sears považoval

substituci za nejběžnější důsledek frustrace, pti níž nový (náhradní) cíl nese určité vlastnosti

původního zablokovaného cíle, což umožňuje redukovat sílu prvotního podráždění

Miller a Dollard později publikovali vlivná díla „Sociální učení a imitace“ (1941) –

ptedznamenala moderní teorie sociálního učení, „Osobnost a psychoterapie“ (1950)

o Burrhus Frederic Skinner (1904-1990) chtěl se stát spisovatelem, na základě seznámení se

s pracemi Watsona a Pavlova začal studovat psychologii na Harvardově univerzitě, po třech

letech získal doktorát v oboru experimentální psychologie, vyučoval i na Minnesotské univerzitě a

na Univerzitě státu Indiana

byl zastáncem S-R ptístupu, v doktorské dizertaci odmítl pojem intervenující proměnná

„Chování organismu“ (1938): rozlišil dva druhy chování: respondentní a operantní

respondenty jsou vyvolané (elicited) reakce (napt. slinění evokované podmíněným

podnětem)

zatímco operanty jsou „vysílané“ (emitted) projevy (napt. pohyby kočky v uzavteném

prostoru)

experimentoval ptedevším s laboratorními myšmi a holuby

29

používal speciální sktíňku (Skinner box), která se od Thorndikovy klece lišila tím, že

posilovaná reakce, neumožňovala únik, ale vedla k tomu, že dovnitt spadlo trochu potravy

rozlišil tti druhy posílení (zpevnění), které ovlivňují častost operantní reakce u zvítat

pozitivní posílení vede chování ke kladným, ptíjemným či uspokojivým výsledkům

pti negativním posílení jsou důsledky chování kladné v tom smyslu, že něco neptíjemného

ustane nebo se vůbec nevyskytne

v ptípadě trestů vede chování k záporným, neptíznivým důsledkům

operantní podmiňování je druh učení, pti kterém se mění pravděpodobnost výskytu aktů

chování (operantů) na základě jejich důsledků

zkoumal, jak ovlivňuje průběh učení rozvržení pozitivního zpevňování – závěr: nepravidelné

odměňování je mnohem účinější než pravidelné

hledal odpověď na otázku, co se stane, bude-li živočich dostávat odměny nezávisle na svém

chování; pokus vedl k vysvětlení pověrčivého chování: 8 holubů dostávalo každých 15 vtetin

jídlo; zvítata spojila ptísun potravy s aktivitou, kterou prováděla těsně pted tím, než k němu

došlo, frekvence této aktivity se pak ztetelně zvýšila (napt. jeden z holubů začal nápadně

často kývat hlavou nahoru a dolů, další se točil na místě…), Skinner z toho vyvodil závěr, že

různé druhy pověrčivého chování lze vysvětlit náhodným zpevněním, kterými se zvítata i lidé

pokoušejí „ptivolat“ zážitky úspěchu

1948 vydal novelu „Walden two“ (stala se bestsellerem a zároveň vyvolala tadu kritiky) –

utopická verze lidské komunity, v níž je chování jejích členů tízeno mechanismem kladného

zpevňování, vůdce komunity Frazier neomylně ví, jaké chování je dobré a špatné

1971 „Za svobodou a důstojností“ – další kontroverzní dílo; svoboda a důstojnost jsou

nepozorovatelné mentalistické konstrukty pro vědeckou psychologii v podstatě nepoužitelné,

do této kategorie tadí obranné mechnismy, nevědomi, archetypy, vyrovnávací (coping)

strategie, sebeaktualizaci, vědomí, hlad i žízeň; podle něj skutečná svoboda nebo důstojnost

neexistuje, dobré či špatné způsoby chování jsou pouze důsledkem mnohdy chaotického

způsobu odměňování, které společnost poskytuje

hodnocení behaviorismu

o diskutabilní ptínos pro další vývoj psychologie

o behaviorismus usiloval o zásadní zvědečtění psychologie redukcí ptedmětu na studium chování

o obohatil kvantitativní metodologii zavedením pojmů nezávislá, závislá a intervenující proměnná;

nemalým ptínosem je také výzkumné používání operacionálních definic

o klasický behaviorismus je ptevážně historický směr, který má tadu životaschopných odnoží:

teorie učení Alberta Bandury, Juliana Rottera a Martina Seligmana, který jako první popsal

naučenou bezmocnost, proti ní postavil naučený optimismus

kognitivně-behaviorální psychoterapie, která se vyvinula z behaviorální terapie Hanse J.

Eysencka a Josepha Wolpeho; využívají principy klasického i operantního podmiňování, a to

pti práci s dětmi i dospělými

Ondřej Kondáš (1930-2002) propracoval zvláštní variantu behaviorální terapie, tzv.

discentní psychoterapii, která uznává zvláštnosti lidského učení

Petr Možný a Ján Praško – významní ptedstavitelé KBT v Čechách, zasloužili se o vznik

České společnosti pro kognitivně-behavirorální terapii, vydali učebnici „Kognitivně-

behaviorální terapie. Úvod do teorie a praxe“

30

o padesátiletá dominance behaviorismu v USA vývoj psychologie v některých oblastech zbrzdila

nebo dokonce poškodila: až do 60. let 20. století se v podstatě nezkoumalo vědomí, imaginace a

cítění, velmi omezené bylo studium myšlení, teči a dalších specificky lidských projevů

Psychodynamická psychologie

- směry, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se pojmenovat podvědomé nebo

nevědomé aspekty psychického života

- a zároveň tyto vrstvy považují za základ lidské psychiky

- součástí je: psychoanalýza, Jungova analytická psychologie, Adlerova individuální

psychologie, kulturní psychoanalýza atd.

- dalším společným rysem je to, že předpokládají, že zážitky z raného dětství nás

ovlivní v budoucnosti

Psychoanalýza

- zakladatel Sigmund Freud (1856- 1939) považoval za základní dynamické síly

psychického dění nevědomé popudy sexuální a agresivní, které společnost zkouší

potlačovat

- pudy jsou tak z vědomí odsunuty do nevědomí, kde ale dále ovlivňují chování a

prožívání

- existují různé psychoanalytické školy, které ale veskrze vychází z Freuda (např. ego-

psychoanalýza, britská a škola objektních vztahů atd.)

- Freud vycházel z několika konceptů:

konstantnost psychické energie- pokud se nahromadí příliš mnoho energie,

organismus má potřebu ji „vybít“, zdrojem psychické energie jsou pudy (mentální

reprezentace tělesných procesů)- sexuální (libido), smrti (thanatos)

existence mentálního aparátu- srovnatelný např. se zažívacím aparátem; má své

vlastní zákonitosti fungování

psychický determinismus- jakýkoliv duševní fenomén má svoji příčinu (člověk si

ji nemusí uvědomovat), všechny duševní obsahy jsou asociativně propojeny

princip nevědomí- velká část duševního aparátu funguje nevědomě

- dalším pojmem je Freudova teorie psychosexuálního vývoje: orální, anální, falická

fáze (Oidipův komplex), období latence a genitální období

- při poruchách může dojít k fixaci nebo regresi některé z fází, výsledkem může být

sexuální perverze nebo neuróza

- psychoanalytik Sandler rozdělil Freudovu práci do tří období:

afekt- trauma- konflikty mezi vědomím a nevědomím, vznik konverze (=

transformace psychické energie do podoby somatických problémů), spis Studie o

hysterii

etapa topografického modelu psychiky (1897- 1923)- díla: Výklad snů,

Psychopatologie všedního života, Tři pojednání k teorii sexuality; systém nevědomí

(princip slasti), předvědomí (princip reality) a vědomí

31

- primární procesy (způsob psychického fungování charakteristický pro nevědomí, jdou

poznat ze snů- popírání reality, bezčasovost, bez logických pravidel) a sekundární

procesy (jsou výsledkem působení vnějšího světa na lidskou psychiku)

- zabýval se sny- manifestní význam (co si lidé pamatují po probuzení) a latentní

význam (splnění pudového přání), + chybnými úkony

fáze strukturálního modelu lidské psychiky- kniha Ego a Id, id (primitivní pudy), ego

(sebezáchovná funkce), superego (svědomí a dětské ideály)

- dva základní druhy úzkosti:

automatická- vzniká samovolně, kdykoliv je ego zaplaveno přívalem

nezvládnutelných podnětů

signální- předvídání nebezpečných nebo traumatických událostí, mobilizace

obranných mechanismů

Ego-psychologie

- vznikla jako reakce na to, že ve Freudově pojetí byla oblast ega málo popsána

Anna Freudová (1895- 1982)

- vývojová psychologie a psychoterapie dětí

- význam rané afektivní vazby mezi matkou a dítětem

- dílo: Ego a obranné mechanismy (1936)

Já si své mechanismy neuvědomuje, ale terapeut je pozná na základě výsledků jejich

působení

dělí je podle toho, zda jsou namířeny proti pudovým přáním z id

regrese- návrat z vyššího na nižší vývojový stupeň, na kterém se podařilo uspokojení

pudů

represe- nepřijatelné psychické obsahy jsou udržovány mimo vědomí

projekce- nepřijatelné pohnutky jedinec připisuje někomu jinému

reaktivní formace- chrání ego před návratem vytěsněných pudových impulzů

popření

nebo zda působí proti nepříjemným podnětům z vnější reality

identifikace s agresorem

altruistické vzdání se- člověk se zřekne svých tužeb ve prospěch druhého, může si

vážit sebe sama

Heinz Hartmann (1894- 1970)

- zakladatel ego-psychologie

- už při narození má člověk vrozenou matici pro vznik ega (nevzniká tak v závislosti na

id, jak tvrdil Freud)

32

- součástí ega je i nekonfliktní sféra- mimo oblast s impulzy z id nebo superega; probíhá

v ní vývoj motoriky, vnímání, řeči, myšlení, tvořivosti atd.

- díky rozvoji těchto funkcí je člověk schopen samostatné existence

- ego čerpá energii z pudových impulzů v procesu neutralizace, kdy je zbavuje

sexuálních a agresivních kvalit

Britská škola objektních vztahů

- citové vztahy k blízkým lidem, které si dítě vytváří od narození, hrají v jeho

psychickém vývoji větší roli než pudové uspokojení

- zakladatelkou je Melanie Kleinová, dalšími představiteli jsou např. Winnicott, Balint a

Bion

Melanie Kleinová (1882- 1960)

- zdůrazňovala význam raných vývojových etap (od 3 let) pro normální vývoj i pro

vznik psychopatologických poruch

- vycházela z toho, že dítě vnímá objekty již od narození; zpočátku je nedokáže

pochopit jako celek, takže se mu rozpadá na částečné objekty, ty se dělí na dobré a

špatné

- základní organizací psychického života je splitting (= štěpení) zážitků na pozitivní a

negativní

- nepříjemných zážitků se dítě zbavuje mechanismem projektivní identifikace

směrované především na matku

- dítě mezi 4. a 6. měsícem začíná vidět matku jako zdroj i příjemce dobrých i špatných

pocitů, dítě se nejvíce bojí toho, že by mohlo poškodit svoji matku a snaží se ji

„zvnitřnit“ a tím i chránit- tuto ranou formu internalizace nazývá inkorporací

- v druhé polovině prvního roku se u dítěte objevuje tendence k reparaci- dítě

předpokládá, že matku poškodilo a snaží se to napravit (např. schopnost lítosti)

- nenahraditelnost pečující osoby dítě může řešit dvěma způsoby:

o manickou obranou- popření důležitosti matky

o závistí- dítě chce matku zničit a znehodnotit

Donald Winnicott (1896- 1971)

- dítě je na začátku života součástí jednotky matka- dítě, v ní se rozvíjí jeho základní

vztahová kapacita

- aby se tato kapacita mohla rozvinout, je potřeba přítomnost „dosti dobré matky“, ta

přiměřeně empaticky reaguje na psychické i fyzické potřeby dítěte

- nejranější stav dětské psychiky označuje jako neintegraci

- v rámci bezpečného vztahu s matkou dítě začíná rozlišovat mezi sebou a ostatními

lidmi

- podle toho, jak matka reaguje na iniciativu dítěte, vzniká buď pravé self (reaguje

citlivě), nebo nepravé self (reaguje necitlivě)- takové dítě se neřídí svými autentickými

potřebami a pocity, ale snaží se přizpůsobit potřebám objektu

33

- zavedl také pojem přechodový (tranzitorní) objekt- působí uklidňujícím dojmem,

protože připomíná dítěti příjemnou interakci s matkou (např. plyšový medvídek,

deka), dítě ho plně vlastní a utváří si k němu vztah

Michael Balint (1896- 1970)

- zkoumal z psychoanalytického hlediska vztah lékař- pacient

- pacienti prý vyhledávají lékaře, aby jim „poskytl“ láskyplnou péči

- je také autorem metody kazuistik nazvané balintovské skupiny (v podstatě supervize,

kde psychologové analyzují své vlastní citové reakce na pacienty, jejichž léčba

nepostupuje moc dobře

Wilfred Ruprecht Bion (1897- 1979)

- psychotická zkušenost je podle něj důsledkem toho, že se matce nepodařilo

poskytnout dítěti kontejner pro jeho strach ze smrti, dobrá matka by měla být schopna

kontejnovat, tj. psychicky přijmout a zpracovat projektivní informace svého dítěte,

tedy jeho bolesti, trápení a úzkost

- např. když dítě pláče, tak reflexivně zareaguje na danou potřebu dítěte

- dílo: Učení se ze zkušenost, zavedl v něm pojem alfa-funkce (označení souboru

mentálních operací, které společně transformují syrové senzorické imprese (beta-

elementy) do prvků zkušenosti (alfa-elementy), jež lze využít v běžné vědomé i

nevědomé psychické aktivitě

- alfa-elementy jsou něco jako myšlenkové fenomény, zatímco beta-elementy jsou

jednotlivé prvky, kterých se mysl snaží zbavit (projektivní identifikace, agování,

chorobné symptomy)

- první zážitky dítěte mají povahu beta-prvků, ale s pomocí matčina kontejneru jsou

předělány na alfa-prvky (pokud se tak nestane, dítě je vnímá jako velmi nepříjemné-

příklad z Plhákové: dítě spadne a rozpláče se a matka ho za to ještě potrestá)

- pokud se takové dítě dostane k terapeutovi, tak by mu terapeut měl kontejnovat jeho

zkušenosti, a vytvářet mu tak podpůrné prostředí a v podstatě mu nahrazuje matku

Americká škola objektních vztahů

- od britské se liší tím, že pokládá vznik vnitřních mentálních reprezentací za výsledek

přirozeného a v celku nekomplikovaného vývoje

- reprezentace objektů jsou celistvé a relativně stabilní

- jejich nejranější formy vznikají kolem 3. roku života po dosažení tzv. citové objektní

stálosti (vnímá objekty vnějšího světa jako stálé i bez jeho přítomnosti a vytváří si

k nim stálé vztahy- má rádo své rodiče i sourozence bez ohledu na to, jak se k němu

momentálně chovají)

Margaret Mahlerová (1897- 1985)

34

- dílo: Psychologické zrození lidského dítěte- koncepce mentálního vývoje v raném

dětství

- dítě začíná svůj vývoj ve stavu úplné závislosti na matce (mezi sebou a matkou

nerozlišuje) a pak postupně probíhá proces diferenciace (zrání, líhnutí), jehož

výsledkem je vznik psychické struktury self; proces se skládá z několika částí:

autistická fáze (od narození do 2 měsíců)- dítě se vyrovnává se světem mimo

dělohu, snaží se udržovat homeostázu; nakonec by mělo být synchronní

s rytmy matky

symbiotická fáze (od 2 do 5 měsíců)- empatie a dorozumívání mezi matkou a

dítětem je na vrcholu, dítě prožívá silné pocity omnipotence, protože matka

plní všechna jeho přání

separace- individuace (od 5 měsíců do 3 let)- separace je psychické i tělesné

oddělení dítěte od matky, individuace zahrnuje rozvoj motorických,

percepčních, poznávacích a dalších mentálních schopností, jež umožňují

samostatnou existenci, rozděluje ji do několika subfází:

o diferenciace (od 5 do 9 měsíců)- učí se odlišovat matku od ostatních a

vytváří si její mentální reprezentaci

o praktikování (od 9 do 15 měsíců)- obrovská chuť poznávat vnější svět

(moc přitom nepláčou)

o znovupřiblížení (od 15měsíců do 2 let)- dítě si uvědomuje svoji

oddělenost od matky

o konsolidace individuality (od 2 do 3 let)- dosažení emoční objektní

stálosti (má mentální reprezentaci sebe i matky s dobrými i špatnými

vlastnostmi a může jít v pohodě do školky

- dítě dosáhlo první úrovně osobní identity

- spoluautor knihy Pine, dodal k etapě diferenciace několik charakteristických projevů:

celní prohlídka- dítě ohmatáváním zkoumá matku jako odlišnou bytost

hra na schovávanou- dítě se dovídá, že matka může zmizet a zase se objevit

natahování krku (craning)- projev separace

dítě si také v této fáze uvědomuje tzv. dvojitou stimulaci- pokud se samo sebe

dotkne, tak to ucítí jak na prstech, tak na místě doteku (při dotýkání matky

pouze jednoduchá stimulace)

Otto F. Kernberg (1928)

- provedl revizi Freudovy pudové teorie, podle něj dítě po narození žádné pudové

pohnutky nemá, může jen prožívat pozitivní a negativní afektivní stavy

- dobré a špatné zkušenosti, které dítě prožívá, se organizují do dvou systémů- láska a

nenávist (v podstatě libido a agrese u Freuda)

- vymezil také hraniční poruchy osobnosti- vymezeny jako patologie já (ega)

- doporučuje tzv. strukturální diagnostiku, ta má několik kritérií

slabé ego- projevy: špatná tolerance vůči úzkosti, neschopnost odložit uvolnění

pudových impulzů, neschopnost sublimovat mentální energii

posun k primárně- procesnímu myšlení- myšlení je nestrukturované, ovlivňují

ho afekty

specifické obrany- hlavním mechanismem je štěpení (= dělení vnějších

objektů na úplně dobré a úplně špatné, protikladné reprezentace sebe sama) +

další defenzivní operace

35

o primitivní idealizace- nové objekty jsou rovnou vnímány jako pozitivní,

brzy tento pocit nahradí devalvace (znehodnocení) objektu

o projektivní identifikace- hraniční osobnosti promítají do druhých

negativní impulzy (hněv, zlost, nenávist), poté se těchto osob bojí a

snaží se je mít pod kontrolou

o popření- neuvědomují si, že se jejich vědomí skládá ze dvou

emocionálních nezávislých (a často protikladných) oblastí

o omnipotence (všemohoucnost) a devalvace (znehodnocení)

difuze identity- vzniká jako důsledek neschopnosti integrace kladných i

záporných stránek sebe sama

- dílo: Těžké osobnostní poruchy

Psychologie self Heinze Kohuta

- dílo: Obnova self (self= centrum psychologického univerza)

- základem pro udržení psychického zdraví je udržet kohezi self

- podle něj nahradil „provinilého člověka“ vyrovnávajícího se s oidipovským

komplexem člověk „tragický“, který hledá podporu pro své vyčerpané self

- tragický člověk po celý život usiluje o uznání a ocenění, a to především v dyádě (ve

vztahu mezi self a selfobjektem)

- adekvátní ocenění vede ke spokojenému životu, nezaloženém na uspokojování pudů

- Kohut považuje Freudův model id, ego, superego za neúplný, a přidal by k němu ještě

self, které řídí chování a organizuje zkušenosti, je také subjektivním prožíváním toho,

co jsem

- pozitivní zkušenosti vedou ke vzniku autonomního self (je stabilní, zdatné, silné a plné

energie)

- negativní zkušenosti naproti tomu vedou ke vzniku slabého a nevýkonného self

- v raném dětství vzniká tzv. nukleární self- pocit vlastní ceny, nebo také bezcennosti

na základě toho, jak s ním zachází matka; má dva póly:

pól ambic (grandiózní self)- vyvíjí se na základě tzv. zrcadlení (mirroring) ze

strany rodičů. Je to rodičovská chvála, uznání a zájem o dítě, na základě

zrcadlení dítě zjišťuje, že ho druzí obdivují, díky tomu chce úspěšné vzorce

chování dále rozvíjet

pól cíle (idealizované rodičovské ego)- dítě si silně idealizuje své blízké

selfobjekty (hlavně otce) a jeho cílem se stává stát se stejným jako tento objekt

tenzní oblouk- mezi oběma póly. Působí v každé situaci a podněcuje rozvoj

schopností a dovedností dítěte

- selhání vztahu mezi self a selfobjekty vede k tzv. fragmentaci

- ta je základním psychopatologickým zážitkem, jehož podstatou je rozpad self na

jednotlivé části a tedy narušení jeho koheze

- nebo toto selhání vede k reakci vzteku- ta je projevem ztráty kontroly nad objektem

- Kohut také rozebíral narcistické poruchy osobnosti, ty jsou důsledkem chronického

selhávání selfobjektů daného jedince

- tito jedinci silně reagují na přehlížení a na kritiku většinou tím, že se stáhnou do sebe,

nebo také explozí vzteku

- můžou současně mít jiné poruchy jako sexuální deviace, drogové závislosti nebo

delikvence

36

- existují i tzv. kompenzační struktury self- narcistický jedinec je úspěšný v určité

oblasti

- psychoanalytická léčba může začít, pokud se vytvoří transfer, poté se pomocí

transmutujících internalizací obnovuje vývoj chybějících nebo defektních funkcí self

- jsou tři typy přenosů (transferů):

idealizující přenos- pacient je přesvědčen, že terapeut je nejlepší na světě, a

tím, že se o něj zajímá, je i pacient lepší; probíhá oživení idealizovaného

rodičovského obrazu

zrcadlící přenos- pacient používá terapeuta, aby mu potvrdil jeho dobré

vlastnosti; je oživeno grandiózní self

dvojčecí přenos- analytik je vnímám, jako bytost podobná pacientově

idealizované představě o sobě samém

- Kohut nebere v úvahu dědičnost, podle něj jsou mentální struktury jedince důsledkem

chování jeho rodičů

Slavní odpadlíci

Alfred Adler (1870- 1937)

- kritizoval Freuda za přeceňování sexuality

- Freud mu vyčítal důraz na účelnost a finalitu mentálních dějů

- založil vlastní školu- individuální psychologie

- každý člověk si vytváří určité fiktivní cíle, jejichž sledování ovlivňuje jeho chování a

prožívání

- tyto cíle jsou založeny na subjektivní interpretaci světa, ovlivňují je dva základní

motivy

cit společenský neboli pocit sounáležitosti

touha po moci- snaha překonat pocit méněcennosti a stát se nadřazeným

- individuální psychologie připisuje velkou roli sociálnímu prostředí, jedinec ale není

pasivní, nýbrž k němu zaujímá vlastní postoj, který Adler popisuje jako životní styl

(životní linii)

- životní styl se skládá ze základního sebepojetí, životního cíle a pohledu na svět; utváří

se během prvních 5-6 let života pod vlivem rodinné konstelace (vztahy k rodičům,

postavení v řadě sourozenců atd.)

- např. nejstarší dítě má převahu danou věkem, zatímco nejmladší dítě touží po moci,

protože je nejmladší, tak mu rodiče nedávají zodpovědnost

- jedináčci jsou přesyceni výchovnými prostředky, takže je nesamostatný, čeká, až mu

někdo ukáže cestu, lehce získá pocit, že je něčím zvláštní

- důležitým pojmem pro individuální psychologii jsou také rané vzpomínky

- člověk si později pamatuje jen ty, které jsou nějakým způsobem důležité pro jeho

životní cíl

- dalším představitelem je Rudolf Dreikurs, ten považoval exploraci raných vzpomínek

za jednu z metod stanovení životního stylu; napsal knihu Psychodynamika,

psychoterapie a poradenství

Carl Gustav Jung (1875- 1961)

- s Freudem je rozdělily názorové rozdíly

37

- vypracoval vlastní teorii- analytickou psychologii

- vycházel z pojmu nevědomí, to je ale jakýmsi smetištěm zavržených pudových

tendencí, vytěsněných vzpomínek a asimilovaných zákazů

- nevědomí rozdělil do dvou oblastí

osobní nevědomí- obsahuje zapomenuté, vytěsněné nebo potlačené psychické

zážitky a některé archetypy blízké vědomému životu (např. stín)+ komplexy

(= obraz psychické situace neslučitelné s vědomým postojem)

kolektivní nevědomí- tvořeno především archetypy (= vrozené vzorce

imaginace a cítění), je v nich tisíciletá zkušenost lidstva s opakujícími se

klíčovými situacemi návratu, hledání, boje smrti a zrození

- od Freuda převzal pojem libido= psychická energie obecně

- podle Junga jsou pro člověka v různých obdobích života důležité rozdílné hodnoty

- zhruba do 33 let člověk buduje personu (systém psychických vztahů a sociálních rolí,

které zprostředkovávají styk jedince s okolím)

- kolem krize středního věku se někteří lidé snaží individuovat, hledat svou skutečnou

podstatu

- příklady některých archetypů:

stínu- reprezentuje alter ego (odvrácenou stranu psychiky), je personifikací

zamítnutých psychických obsahů a zážitků; člověk by měl přijmout i svoji

špatnou stránku, v literatuře např. don Quijote a Sancho Panza, Kain a Abel ,…

animus a anima- složka nevědomí, která odpovídá opačnému pohlaví a ukazuje

subjektivní postoj k němu

starého mudrce- personifikace duchovního principu

velká matka- protiklad mudrce, reprezentuje hmotnou přírodní podstatu

pravé já- na konci procesu individuace, kdy dochází k propojení systémů

vědomí a nevědomí; projevuje se jako zážitek životní plnosti, duševní osvícení

- Jung dále rozlišil dvě kategorie psychických funkcí:

racionální (myšlení, cítění)- myšlení je hodnocení prostřednictvím poznatků na

dobré- špatné, cítění je hodnocení poznatků na příjemné- nepříjemné

iracionální (čití, intuice)- obcházejí rozum, nepracují s úsudky, ale s dojmy,

aniž by je hodnotily; vnímání přijímá věci tak, jak jsou, intuice pojímá věci bez

hodnocení

- percepční typ si pamatuje detaily, ale ne souvislosti; naproti tomu intuitivní typ chápe

vnitřní smysl dění

- každý člověk má všechny funkce, ale většinou jedna převládá, dvě jsou pomocné a

čtvrtá inferiorní, protože se nachází v nevědomí

- člověka také charakterizuje to, kam je zaměřeno jeho libido- buď na vnější prostředí

(extraverze), nebo dovnitř (introverze)

Otto Rank (1884- 1939)

- nebyl vystudovaný psycholog, ani lékař, přesto byl uznávaným teoretikem v oblasti

psychologie

- v díle Mýtus zrození hrdiny upozorňuje na podobnost hrdinů v různých kulturách (od

narození ho ohrožují temné síly a nehostinnost rodinného prostředí, v nepřátelském

světě musí překonávat překážky a zápasí se smrtí)

38

- v knize Vývoj psychoanalýzy (napsal ji se S. Ferenczim) doporučil několik odchylek

od ortodoxní psychoanalýzy: aktivnější role terapeuta, stanovení časového limitu

k ukončení terapie, větší důraz na vědomí, vůli a aktuální situaci

- nejvýznamnější dílo: Trauma zrození

- v něm popisuje, že pobyt v matčině lůně je pro každého člověka rajskou situací

bezpodmínečného přijetí a snadného uspokojování potřeb. Tento stav je ukončen

porodním traumatem (odloučení od lůna)

- z toho vyvodil, že separace je nejhorším lidským zážitkem, a nejhlubším přáním je

vrátit se do matčina lůna

- člověk se s porodním traumatem vyrovnává různě: symbolické ztvárnění ve snech,

náboženská sublimace, umělecká idealizace, ale také vytvoření nové bytosti, s níž se

může ztotožnit; ženy si to můžou „zopakovat“ tím, že budou samy matkami

- stopy po přání být opět v děloze lze najít například ve hře na schovávanou (odloučení

a opětovné shledání), ve skákání přes švihadlo a houpání (rytmy pociťované

v prenatálním období); mrtvoly dříve pohřbívané v poloze embrya, lidská obydlí

vypadající jako lůno

- v tomto vytváření symbolů se projevuje snaha člověka utvořit svět jako přesnou kopii

nevědomí (aloplastické utváření)

- pokračovatelé: Rogers, Yalom, transpersonální psychologie

Wilhelm Reich (1987- 1957)

- studoval sexualitu zdravých i nemocných dospělých a dospěl k tomu, že závažnost

onemocnění je přímo úměrná k závažnosti genitální poruchy

- skutečná orgastická potence je známkou mentálního zdraví

- za hlavní příčinu psychopatologie považuje sexualitu potlačující rodinu (velmi

rozšířená, takže je zdrojem velkého množství neuróz- tzv. emocionální mor)

- vytvořil nové léčebné postupy, které označoval jako charakterově analytickou

vegetoterapii

- skládá se z hyperventilace, tělesné manipulace i přímý tělesný kontakt s pacientem

- cílem terapie je dosáhnout pacientovy schopnosti plně se oddat spontánním pohybům

těla (plný orgasmus vybije veškerou přebytečnou tělesnou energii a pacient zůstává

bez příznaků)

- pokračovatelé: bioenergetika (Lowen), transpersonální psychologie a dalš

Kulturní psychoanalýza

- navazuje na psychoanalýzu, ale pro mentální vývoj je nejdůležitější význam

mezilidských vztahů v dětství

- někdy bývá nazývána také humanistickou psychologií

Karen Horneyová (1885- 1952)

- spojovala prvky psychoanalýzy s kulturním hlediskem

- podle ní se dítě rodí do světa plného problémů, je-li opakovaně vystavováno

rozporuplným vlivům, cítí se být nejisté a zranitelné, potom ho přemáhá základní

úzkost, kterou Horneyová definuje jako pocit osamocenosti a bezmocnosti vůči

potencionálně nepřátelskému světu

39

- dítě proti tomu vyvíjí obrany, které se v dospělosti projevují jako neurotické postoje,

neboli pohyby ve vztahu k lidem a mají tři typy:

pohyb k lidem- druzí člověku poskytnou ochranu a pomoc, pokud se jim

podrobí; neurotik se snaží přiřadit k nejsilnějšímu jedinci ve skupině, stále se

podrobuje

pohyb proti lidem- mocnému se nikdo neodváží ubližovat; chce mít vše pod

kontrolou a mít vždy pravdu, nedokáže vytvořit rovnocenný vztah, vždy chce

vládnout

pohyb od lidí- vyhledávání fyzické i psychické samoty; lidi pokládá za hlavní

příčinu všech neštěstí a problémů, tento typ v podstatě rezignoval na

mezilidské vztahy, které považuje za nebezpečné

- ostrou kritikou Freudových jednopohlavně zaměřených teorií se stala jednou ze

zakladatelek feministické psychologie

Erich P. Fromm (1900- 1980)

- podle něj se člověk vydělil z přírody, je zčásti božský, zčásti zvířecí

- člověk je také plný rozporů a protikladů, v knize Lidské srdce popisuje 3 protiklady:

láska k životu (biofilie)- láska ke smrti (nekrofilie)

láska k bližnímu- láska k sobě (narcismus)

svoboda- připoutání k matce

- důležitým tématem u Fromma je cesta lidstva ke svobodě a unikání před touto

svobodou (svoboda vyvolává v člověku obavy- např. z následků jednání odporujících

společenské autoritě, strach z myšlení, rozhodování atd.)

- jednou z forem úniku jsou autoritářské tendence (touha ovládat druhé), nebo

podrobování se

- zabýval se také formováním charakteru (specifické způsoby, jimiž se člověk vztahuje

k okolnímu světu), probíhá ve dvou liniích:

asimilace- získávání a osvojení věcí; při poruchách vznikají různé škodlivé

charaktery:

o receptivní typ- žije konzumně, jeho přání a zájmy jsou určovány zvenčí

o vykořisťovatelský typ- bere všude tam, kde může

o křečkovský typ- svoji vnitřní jistotu zakládají na vlastnění

o tržní typ- vidí život pouze z hlediska prodávání a kupování

o nekrofilní typ- miluje vše, co neroste, je hnán touhou proměnit organické na

anorganické

- proti nim staví produktivní charakter, ten je schopný práce, rozumného myšlení a zralé

lásky

socializace- vytváření vztahů k lidem i sobě samému

- dílo: Umění milovat- rozlišil zde několik typů lásky

bratrská láska- nejzákladnější, je to láska mezi sobě rovnými, zakládá se na

skutečném poznání toho druhého

40

mateřská láska- matka si musí přát, aby se od ní dítě oddělilo, vyžaduje, aby

někdo dával vše a nechtěl nic, než štěstí milovaného

erotická láska- může být stimulována úzkostí ze samoty, přáním dobývat a být

dobýván

Harry S. Sullivan (1892- 1949)

- dílo: Interpersonální teorie psychiatrie- soubor jeho přednášek

- v ní definuje osobnost jako relativně trvalý vzorec opakujících se interpersonálních

situací, které charakterizují lidský život

- podle Sullivana dítě neustále cítí tenzi, jejíž intenzita se pohybuje mezi absolutní

euforií a absolutní tenzí

- jedním ze zdrojů tenze je nedostatečná satisfakce fyziologických potřeb (indikuje tenzi

u pečující osoby)

- druhým zdrojem je úzkost, tu u dítěte indikuje úzkostná matka a vyvolává potřebu

interpersonálního bezpečí (dítě se cítí bezpečně, je-li matka klidná

- hlavní snahou dítěte je zbavit se úzkosti a dosáhnout v mezilidských vztazích bezpečí

- u dítěte se postupně vyvíjí self- systém, ten je produktem interpersonálních zkušeností

s druhými lidmi

Existenciální a humanistická psychologie

- filosoficky a spirituálně laděné směry psychologie 20. století, které se zabývají lidským bytím a jeho

smyslem, lidským svědomím, hodnotami, zodpovědností, osamělostí a intimitou

- snaha pochopit lidské vlastnosti a motivy, kterými se lišíme od zvítat

- humanisté ptedpokládají schopnost svobodné volby kritika psychoanalýzy, důraz na budoucnost

člověka (každý si plánuje s vědomím blížící se smrti) - člověk volí mezi alternativami, za rozhodnutí

nese zodpovědnost; studium lidského prožívání

- metoda - hl. fenomenologie (tj. introspektivní ptezkoumávání vnittní zkušenosti a jejího smyslu)

- psychoterapii chápou jako setkání s druhým člověkem, snaží se vcítit do jeho spolubytí

- na fenomenol. a existenc. filosofii navazuje existenc. psychologie - rozvoj v Evropě - témata: smysl

života, osamělost, utrpení, strach ze smrti

- terapeutickými odnožemi je daseinanalýza a logoterapie

- americká humanistická psychologie zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské ptirozenosti včetně

altruismu, lásky, seberealizace apod.

A) Evropská existenciální psychologie a její filosofická východiska

1) Søren Aabye Kierkegaard (1813-1855)

41

- dánský filosof a teolog, považován za podivína - terč posměchu dánského tisku

- teprve ve 20. století "objevují" jeho myšlenky němečtí a francouzští filosofové existence

- ovlivnil hl. Heideggera; dílo Filosofické drobky

- vymezoval se vůči objektivizující Hegelově filosofii, vyzývá k obratu k niternosti, k opravdovosti,

hlubokém a zodpovědném ptístupu k vlastnímu životu - existenci

- dle něj je pravdou subjektivita - má na mysli vnittní vztah jedince k urč. objektu, problému či otázce

- ten je buď hluboký a uptímný - tedy pravdivý - nebo povrchní a konvenční - tedy nepravdivý (napt.

víra v Boha - buď vášnivá a niterná, nebo prostě není)

- společnosti vytýká ptehnanou rozumnost, povrchnost a konvenčnost máme usilovat o to,

abychom existovali sami za sebe, ne být částí anonymního celku tak vznikne spol. soulad

2) Martin Heidegger (1889-1976)

- německý filosof, ptedchůdce existenciální psychologie; dílo Bytí a čas (1927) je inspirací pro

zakladatele daseinanalýzy

- studovat teologii a filosofii, byl žákem Husserla

- nás zajímá pouze rané období jeho tvorby

- dle něj není člověk stejné jsoucno jako napt. strom či kámen, liší se tím, že se ke svému bytí vztahuje

a musí se o ně starat - toto jedinečné jsoucno označuje jako Dasein (doslova bytí zde) - též pobyt

- pobyt je takové jsoucno, kterému jde v jeho bytí o samo toto bytí - tento bytostný vztah k vlastnímu

bytí nazývá existencí

- dle něj vede existenciální analytika pobytu k nalezení struktury jeho existence, kterou tvotí tzv.

existenciály - ty je tteba odlišovat od kategorií (základní určené věci či zvítata)

- existenciálem je fakt, že lidské bytí je vždy bytí ve světě starost o zajištění bytí

- pobyt také sdílíme s druhými - tzv. spolubytí

- lidské existenci je nutné rozumět skrze časovost - bytí je ohraničeno smrtí - vědomí smrti vyvolává

úzkost, ale zároveň je výzvou k autentické existenci

- člověk je schopen uvědomovat si sám sebe, činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost

3) Daseinanalýza - též existenciální analýza - ptevážně evropský psychologický směr

Ludwig Binswanger (1881-1966): - nejznámější člen psychologické a psychiatrické švýcarské dynastie, 1906 pracuje na klinice v Curychu, kterou vedl E. Bleuer a kde pracoval Jung, témět 50 let byl teditelem sanatoria v Kreuzlingenu

- zpočátku stoupenec Freuda, ve 20. letech se seznamuje s Heideggerovým díle Bytí a čas a zakládá

psychiatrickou daseinanalýzu

42

- mluví o člověku jako o bytí ve světě, který má 3 modality: okolní svět (Umwelt - fyzické prosttedí,

svět věcí), spolusvět (Mitwelt - sdílený s druhými lidmi) a vlastní svět (Eigenwelt - osobní svět

jedince, bytí pro sebe)

- tyto modality by měly být vyvážené, jedinec si vytvátí rozvrhy světa, které se mu více či méně datí

uskutečňovat

- krize pacientů považoval za důležité situace volby pti vytvátení životních plánů

- jeho víra v právo na svobodnou volbu šla tak daleko, že schválil sebevraždu své pacientky

Medard Boss (1903-1990): - švýcarský psychiatr, ve 20. letech minulého stol. prošel výcvikem samotného Freuda, v 50. a 60. letech spolupracoval s Heideggerem

- usiloval o další rozvoj daseinanalýzy v intencích Heideggerovy teorie

Gion Condrau (1919-2006): - žák Bosse, dílo Sigmund Freud &Martin Heidegger - srovnal existenciální analýzu a klasickou Freudovu psychoanalýzu

- za základ daseinanalýzy nepovažuje nevědomí, ale konkrétní uchopení základů lidského bytí

- daseinanalýza se proto v teorii i psychoterapeutické praxi orientuje dle existenciálů, které

charakterizují lidské bytí ve světě (pobyt) - k nim pattí prostorovost, časovost, tělesnost, rozpoložení

(vyladěnost), spolubytí, dějinnost a smrtelnost

- dle něj Freud větil, že k vyléčení stačí dostat pudovost pod kontrolu já, zatímco daseinanalýza

usiluje o stálou otevřenost člověka vůči možnostem jeho existence, zlepšení schopnosti vztahovat se

k věcem i ke svým bližním v psychoanalýze jsou hl. metodou interpretace, v daseinanalýze

hermeneutický výklad

- liší se také pojetí úzkosti a viny - z hlediska exist. analýzy je člověk vinen již tím, dluží-li něco svému

dasein - toto dlužení (provinilost) začíná narozením a končí smrtí

- během života by měl člověk trvale rozvíjet vlastní možnosti, je však schopen uskutečnit jen některé,

ostatním zůstává dlužen úzkost je existenciálem dasein

- v daseinanalýze je hlavní metodou porozumění fenomenologie a hermeneutika

- dle českého daseinanalytika Oldřicha Čálka (nar. 1946) je fenomén to, co nám dává poznat bytí

nějakého jsoucna, které nelze bezprosttedně vnímat - tomu bytí lze porozumět tak, že se prodlí u

jevů, úkazů a ptíznaků, které jej ohlašují, ve všech jejich významech a souvislostech

- k fenoménu pattí i teč, ale hermeneutika je porozumění a výklad (tedy teč sama) - měla by vycházet

z bezprosttedně srozumitelné teči, bez umělých termínů či konstruktů - to jedině umožňuje uchopit

smysl existence jiné bytosti

43

- ptíkladem hermeneutiky je daseinanalytická práce se sny - hl. Boss - liší se od Freuda i Junga tím, že

odmítá hledat skrytý význam snových symbolů, ale považuje snové obrazy za mentální fenomény,

jejichž smysl lze bezprosttedně vyložit z nich samotných

- východiskem daseinanal. psychoterapie je specifická psychopatologie - chápe nemoci jako

deficientní způsob existence (nemoc = ne-moci-být v urč. možnostech vlastního bytí) - vždy

ptedstavuje narušení bytí člověka vcelku, jeho samostatnosti a volnosti rozhodování

- das. klasifikace nemocí vychází z toho, která možnost chování či vztahování je omezena či narušena,

psychoter. vztah spočívá v zástupné starosti o druhého

- léčebným cílem není odejmout klientovi starost o jeho bytí, ale naopak mu starost jakožto

existenciál zptístupnit

- hl. metody: fenomenologický rozhovor, výklad existenciální situace, smyslu potíží a výklad snů;

terapie individuální, skupinová i s rodinami

- vyhýbání se apriorním pojmům, teoretickým schématům, úvahám o interakci jedince s prosttedím a

pátrání po možných kauzálních souvislostech, terapeut se nechává vést problémy pacienta a

ptizpůsobit se jeho jazyku - to však může vést k pohlcení terapeuta problémem

4) Logoterapie Viktora E. Frankla (1905-1997)

- zakladatel třetí vídeňské školy psychoterapie (po Freudovi a Adlerovi)

- narozen ve Vídni, matka z Prahy, otec z Pohotelic, židovský původ

- dopisoval si s Freudem, kterého si cenil, ptestože s jeho koncepcemi nesouhlasil, později ho zaujal

Adler, avšak zdůrazňoval duchovní dimenzi lidského bytí

- studoval medicínu, pracoval jak neurolog a psychiatr

- deportován se svou manželkou do koncentračních táborů, kde zahynula celá jeho rodina

- již ve 20. a 30. letech minulého stol. mluví o logoterapii a existenciální analýze

- dílo Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy (1946)

- chápe člověka jako jednotu několika dimenzí či způsobů bytí, a to biologického, psychologického a

duchovního

- jádrem duchovní neboli noické dimenze je lidská schopnost sebetranscendence

- být člověkem znamená být vždy zaměřen na něco/někoho mimo sebe (dílo, jiný člověk, bůh)

- ústtedním pojem je vůle ke smyslu (Wille zum Sinn), kterou chápe jako pottebu smyslu života a

jeho naplňování - smysl lidské existence je dán napětím mezi realitou a ideály, které mají být

uskutečněny napětím mezi existencí a esencí, mezi bytím a smyslem

44

- upozorňuje na rozdíl mezi seberealizací a přesahováním sebe sama - uskutečňujeme sami sebe jen

v míte, v níž naplňujeme smysl, seberealizace je vedlejší účinek naplnění smyslu

- člověk sám smysl nestanovuje, smysl ho ptesahuje; vnímání a uskutečnění smyslu je ale podtízeno

subjektivitě lidského vědění a svědomí

- jsoucí a nutný je bůh a víra, naděje a láska

- svědomí pattí ke specificky lidským fenoménům, který lze definovat jako intuitivní schopnost najít

jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci, je to orgán smyslu - ale ptipouští, že se

člověk pti odhalování smyslu situace může mýlit

- smrt dává lidskému životu smysl

- rozlišil 3 kategorie hodnot, ke kterým se člověk může vztahovat a naplnit tak smysl svého bytí -

hodnoty tvůrčí (úkoly povolání či rodiny), zážitkové hodnoty (ptijímání a prožívání světa) a hodnoty

postojové (jak se člověk postaví k nezměnitelnému osudu)

- důraz na to, abychom si uvědomili svou odpovědnost zhledem ke konečnosti existence a

jedinečnosti vlastního osudu

- osudem je to, co se vymyká svobodě člověka, co není v jeho moci - dělí se na biologický osud

(tělesné dispozice či postižení), psychologický osud (dtívější zkušenosti) a sociologický osud

(společenské postavení)

- lidský duch má sílu svému osudu vzdorovat ptinejmenším v tom, že k němu zaujme statečný postoj -

tím se svobodná vůle staví proti osudu

- upozornil, že záp. společnosti často trpí pocitem bezesmyslnosti - tzv. existenciální vakuum - pti

ztrátě smyslu života prožíváme existenciální frustraci - ta může vyústit v noogenní neurózu, depresi

či psychosomatickou nemoc

- mírným projevem existenciálního vakua je nedělní neuróza - deprese propukající tehdy, když ustává

aktivita všedních dnů a my si uvědomíme prázdnotu našeho bytí - ta a výše zmíněné vyžadují terapii,

vycházející z duchovních zdrojů, tedy logoterapii (logos = duchovno, nadto, smysl)

- další ptedstavitelé logoterapie - Elizaeth S. Lukasová (nar. 1942), Alfred Länge (1951) u nás napt.

Karel Balcar (1939)

- Lukasová vytvotila Logo-test - zkouška mětení prožívané smysluplnosti a existenciální frustrace;

Länge vytvotil Existenciální škálu

5) Roland David Laing (1927-1989)

- psychiatr, citát: "Život je sexuálně ptenosná nemoc"; Skot

- ovlivnila ho Sullivanova interpersonální teorie psychiatrie

45

- dílo Rozdělené self (1960) - zde rané psychiatrické zkušenosti, studia existenciální filosofie a

psychoanalýzy; Politika prožívání (1967) - zpochybňuje normalitu civilizovaného člověka

- postupně vsttebával i další proudy své doby, hl. teorii G. Batesona o podílu dvojné vazby na vzniku

schizofrenie, zajímal se o psychedelické zkušenosti

- celý život ptezkoumával hranici mezi šílenstvím a duš zdravím, prosazoval humánní ptistup k

pacientům bez nadtízenosti lékate

- kritizoval soudobou společnost, která produkuje narušené a destruktivní rodiny

- trpěl závislostí na alkoholu a depresemi

- zabýval se individuální lidskou existencí - dle něj člověk ve stavu základní ontologické jistoty zakouší

své vlastní bytí jako skutečné, živé a úplné, za normálních okolností je jasně odlišeno od zbytku světa

a identita a autonomie nejsou zpochybněny - pak je bytí kontinuální v čase, vnittně soudržné a

pevné, opravdové a hodnotné, shodující s tělem - takoví lidé jednají s pocitem skutečnosti a

totožnosti sebe sama i druhých

- ve stavu základní ontologické nejistoty se člověk může cítit více neskutečný než skutečný, více

mrtvý než živý, nejistě odlišený od zbytku světa, cítit odlišené self od těla apod. - tato osoba se bude

zamětovat hl. na svou ochranu, ne na uspokojení - běžné životní zkušenosti ohrožují její nízký práh

ontologické jistoty

- abychom se mohli vztahovat k ostatním, je tteba mít pocit vlastní nezávislé totožnosti

- rozlišil 3 formy ohrožení (úzkosti) ontologicky nejistých osob:

pohlcení/absorpce - strach, že ve vztahu ztratí svou identitu - teší to izolací - protiklad mezi úplnou ztrátou bytí pohlcením druhou osobou a úplnou osamělostí

imploze/zahlcení - prožitek naprosté hrůzy ze světa schopného kdykoli vtrhnout do člověka a zcela zničit jeho subjektivitu - perzekuční úzkost

petrifikace a depersonalizace - strach z toho, že s ním druzí budou jednat jako s věcí, popírat jeho osobní svébytnost, ignorovat jeho pocity - brání se tím, že se pokouší ostatní pertifikovat)

- ten, kdo se obává absorpce, imploze či zmrazení své subjektivity se často pokouší zahltit či zničit

subjektivitu druhého člověka - to se však dostává do bludného kruhu u schizoidních a schizofrenních

osob - reakcí je schizoidní stažení self ve snaze ochránit své bytí, pocit identity však vyžaduje někoho,

kdo člověka zná, sloučení uznání a sebeuznání

- stažení se ze skutečnosti ale vede k ochuzení self

B) Humanistická psychologie

- zakladatelé ji označili za třetí sílu v psychologii - protiváha psychoanalýzy a behaviorismu

- ptedpokládá existenci svobodné volby, cílevědomé, účelné a tvotivé jednání

- vrací se ke klas. pojetí psychologie jako vědy o prožívání, vrací se k introspektivní metodě

46

- zákl. konceptem je seberealizace či sebeaktualizace, kterou Maslow definoval jako lidskou touhu po

sebenaplnění, jako tendenci uskutečnit to, co je možné

- kromě níže zmíněných tam pattí J. Bugental, A.Sutich, S. Jourard

- 1961 je v USA na Brandeisově univerzitě založena Americká asociace pro hum. psychologii

1) Abraham Harold Maslow (1908-1970)

- zajímal se o psychoanalýzu, ale dospěl k celostnímu humanistickému pojetí psychiky

- nezamětoval se na psychické poruchy, ale to, co vede k mentálnímu zdraví

- r. 1967 se stal ptedsedou APA; dílo Motivace a osobnost (1954)

- teorie motivace - existuje minimálně 5 skupin cílů - základních potřeb: fyziologické potřeby (žízeň,

hlad, sex, únava, spánek), bezpečí (ptedvídatelnost, uspotádanost), láska (náklonnost, sounáležitost),

uznání a sebeaktualizace (snaha udělat to, pro co se hodím)

- vyšší potteby se projevují až po uspokojení nižších, méně naléhavé potteby jsou minimalizovány,

zapomenuty či popteny

- sebeaktualizace považuje za touhu po sebenaplnění, uplatnění svých možností

- kritika: sporná hierarchie, může jít pouze o žebtíček potteb ambiciózních mužů západu

2) Rollo R. May (1909-1994)

- studoval angličtinu, teckou literaturu a dějiny

- r. 1932 prodělal vážnou duševní krizi, téhož roku absolvoval letní seminát vedený Adlerem -zde se

dozvěděl, že jeho misionátské poslání v Řecku je výsledkem transformace pocitů méněcennosti do

fantazií o falešné morální nadtazenosti

- následně studuje teologii v New Yorku, kde se setkává s existenciálním teologem P. Tillichem

- onemocněl tuberkulózou, v sanatoriích četl Nietzscheho a Kierkegaarda - rozhodující vliv

- absolvoval psychoanalytický výcvik, stal se klinickým psychologem

- oceněn také za humanitární aktivity (odstranění chudoby, nemocí a nespravedlnosti)

- seznámil americkou psychologickou obec s evropskou existenciální filosofií

- sám se považoval za existenciálního psychologa, navrhl několik hl. principů nového směru:

exist. psychologie by se měla zabývat tím, co konstituuje člověka jako lidskou bytost

k tomu se musí vzdát konvenčního vědeckého ptedpokladu, že složitější lze vysvětlit jednodušším - to vychází z evolučního modelu: organizace výv. vyšších živočichů jsou vysvětlovány na zákl. projevů

47

nižších organismů - dle něj lze jednoduššímu porozumět v termínech vyššího člověka lze pochopit na základě schopnosti uvědomovat si sebe sama

zákl. jednotkou studia by v psychoterapii neměl být problém pacienta, ale pacient a psycholog existující ve světě, tak jak je v danou chvíli reprezentován v pracovně terapeuta

- souhlasí s Freudem, že nás ovlivňují nevědomé tlaky, obavy i minulé zkušenosti, pokud to ale

akceptuji, rezignuji na svou schopnost svobodné volby

- dílo Láska a vůle (1969)

- zákl. lidské motivy označuje termínem daimon - jakákoli ptirozená funkce, která může osobu zcela

ovládnout (napt. sex a eros, hněv a vztek, bažení po moci...) - daimonické bývá kreativní i destruktivní

zároveň

- sex = nárůst a uvolnění tělesného napětí, podnět a reakce, smětuje k uspokojení a relaxaci X eros -

prožívání osobních intencí a významů, stav bytí, cílem je toužení, dychtění, hledání

- pokládá eros za daimon, který se projevuje láskou i nenávistí, probouzí nás k životu, je proti klidu

- definoval lidskou vůli jako schopnost organizovat své self; přání, které je projevem daimonů, je

imaginativní pohrávání si s možností výskytu urč. jednání či stavu

- má-li člověk jen vůli a žádné ptání, je to puritán; má-li ptání, ale ne vůli, je infantilní

- lidským úkolem je usilovat o jednotu lásky a vůle - tím smětuje ke zralosti a celistvosti

3) Carl Ransom Rogers (1902-1987)

- z chicagské protestantské fundamentalistické rodiny, pociťoval tlak náboženských norem, proti

kterým se boutil a vytvotil učení o svobodném rozvoji osobnosti, na kterou se v psychoterapii nemá

vyvíjet žádný nátlak, ale poskytnout jí empatické porozumění

- začal v poradenských centrech pro děti, potádal psychter. výcviky, prováděl výzkumy efektu

psychoterapie

- jeho teorie je podobná teorii H. Kohuta, ale je srozumitelnější - liší se hl. v pohledu na člověka

(Kohut chápe self jako trvalou strukturu, empatie má podpotit její vývoj a diferenciaci X v rogersovské

terapii je self (sebepojetí) proměnlivý, neustále se vyvíjející nástroj či mapa, která člověku umožňuje

vytvátet hypotézy a vstupovat se světem do interakcí

- empatie poskytovaná terapeutem má vést k tomu, aby člověk začal věřit svým prožitkům a tídil se

jimi pti tešení problémů

- Kohut bere empatii za hl. terapeutický nástroj u narcistů a hraničních osob, Rogers u všech

- Kohut považuje za rozhodující vnější vlivy na vývoj jedince, Rogers na vnitřní

- Rogers označil svůj ptístup jak terapii zaměřenou na člověka - dle něj mají lidé vrozenou tendenci k

růstu, zralosti a pozitivní změně

48

- zákl. motivační silou je snaha o sebeaktualizaci, od narození je nám vlastní organismické

hodnocení - umožňuje kladně hodnotit zkušenosti, které život udržují a zkvalitňují

- vývoj dětí probíhá bez problémů, pokud jim rodiče poskytují tzv. bezpodmínečné (nepodmíněné,

bezvýhradné) přijetí - tedy že jsou milovány i tehdy, když nejsou ideální X podmínečné přijetí - děti

jsou oceněny za správné chování děti pak z obavy ze ztráty lásky popírají vlastní pocity a ptijímají

hodnoty druhých, jejich sebepojetí neodpovídá autentickým prožitkům, což může být zdrojem

psychických obtíží v dospělosti

- je tvůrcem nedirektivní psychoterapie - každý jedinec na zákl. vrozených sebeaktualizačních a

hodnotících procesů sám nejlépe ví, jakou změnu pottebuje a jakou cestou se má ubírat; úkolem

terapeuta je umožnit mu osobnostní růst a lepší sebepojetí - k vytvotení takové atmosféry musí splnit

3 ptedpoklady:

autentičnost, opravdovost, kongruence - terapeut musí otevteně prožívat pocity a postoje, které se v něm aktuálně vynotují

akceptace, zájem, důvěra - bezpodmínečné pozitivní ptijetí klienta, bez hodnocení

empatické porozumění - terapeut si uvědomuje klientovy pocity, porozumění mu sděluje - u nás je ptedstavitelem rogersovské psychoterapie Jan Vymětal (1945)

Plháková – 12.kapitola

KOGNITÍVNA PSYCHOLÓGIA

Kognitívna psychológia sa zrodila v 50. a 60. rokoch 20. storočia v USA, odtiaľ sa rozšírila aj do Európy.

Kognitívni psychológovia zdôrazňujú, že ak chceme pochopiť správanie, musíme skúmať subjektívne

mentálne udalosti (reakcia na behaviorizmus). Klasická kognitívna psychológia považuje ľudskú myseľ

za systém spracovania informácií. Nahradenie bahaviorizmu na akademickej pôde kognitívnou

psychológiou býva označované aj ako kognitívna revolúcia.

KUHNOVO POJATIE VEDECKÝCH REVOLÚCIÍ

Kuhn vyštudoval fyziku na Harvarde, od nej však prešiel k histórii vedy, ktorú neskôr vyučoval. V knihe

„Štruktúra vedeckých revolúcií“ zaviedol termín paradigma. Paradigma = obecne uznávané vedecké

výsledky, ktoré v danej chvíli predstavujú model problémov a model ich riešení. Akoháhle je

paradigma prijaté, nastáva obdobie „normálnej vedy“, počas ktorého vedci rozpracovávajú dielčie

problémy, ale nesnažia sa vytvoriť novú, prevratnú teóriu. Čo sa nepodarí vtesnať do mantinelov

paradigmatu, býva často úplne opomíjané. Skôr či neskôr sa však objaví anomália, ktorá do prijatého

paradigma nezapadne => napätie => nové teórie => objavná/revolučná/nová teória => prijatie

nového paradigma: a to je vedeckou revolúciou. Upozorňuje ale, že zmena paradigamtu nemusí vždy

znamenať pokrok.

ZAKLADATELIA KOGNITÍVNEJ PSYCHOLÓGIE

Georg Armitage Miller (1920)

študoval na Harvarde, neskôr tam pracoval v psycho-akustickom laboratóriu zameranom na

výskum reči

49

keď sa zoznámil s lingvistickou teóriou Noama Chomského, jeho pochybnosti o behaviorizme

to výrazne posilnilo

v roku 1960 spolu s J.S. Brunerom založil „Harvardské centrum pre kognitívne štúdiá“

za podstatu kognitívnej revolúcie považuje, že sa nová generácia psychológou nebojí používať

slová ako „myseľ, pamäť, percepcia, očakávanie, ...“

je autorom 2och zásadných teoretických konceptov:

o predpoklad existencie zmysluplných informačných jednotiek („chunks“)

o magické číslo 7±2: kapacita krátkodobej pamäte je cca 5-9 jednotlivých položiek

alebo 5-9 chunks

v roku 1960 publikoval spolu s E. Galanterom a K. Pribramom knihu „Plány a štruktúra

správania“

o inšpirovaná kybernetikou N. Wienera a jeho konceptom spätnej väzby

o plán je pre organizmus to isté, čo pre PC program

o základnou jednotkou plánu je TOTE (test-operate-test-exit)

o cyklus test-operácia sa opakuje dovtedy, kým nie je dosiahnutý vytýčený cieľ

o kombináciou základných jednotie vznikajú zložitejšie plány - stratégie

o plán je hierarchický proces, ktorý riadi poradie, v ktorom budú vykonávané

sekvencie operácií

o spätnoväzobný sysém teda umožňuje vnútorné riadenie správania

Jerom Seymur Bruner (1915)

narodil sa v New Yorku, ale často sa sťahoval

získal titul Ph.D. na Harvarde, kde v 40. rokoch spolu s L. Postmanom skúmal vplyv

kognitívnych očakávaní na vnímanie, alebo s S.S. Goodmanom vplyv hodnôt a potrieb na

vnímanie

v období 1952-1972 bol profesorom na Harvarde

v roku 1956 vydal spolu s J.J. Goodnowovou a G.A. Austinom knihu „Štúdium myslenia“

o zaoberá sa najmä myšlienkovými stratégiami, ktoré ľudia používajú pri tvorbe

pojmov

o hlavný krok je kategorizácia – zoskupenie objektov, udalostí a ľudí do určitých tried

redukuje zložitosť okolitého prostredia

je nástrojom identifikácie objektov okolitého sveta

vytvorenie pojmovej kategórie pomocou definičných rysov znižuje nutnosť

neustáleho učenia sa

kategorizácia formuje naše inštrumentálne správanie (ak viem, že je niečo

horúce, nechytím sa toho holou rukou...)

umožňuje vytváranie mentálnych máp okolitého sveta

o rozlíšenie disjunktívnych a konjunktívnych pojmov

Bruner neskôr vynikol ako vývojový a pedagogický psychológ

o zdôrazňoval význam kultúrneho kontextu pri vývoji a učení

o pre USA objavil prácu L. Vygotského (najmä koncept zóny primárneho vývoja)

v 80.-90. rokoch 20. storočia výrazne prispel k vzniku naratívnej psychológie (kniha Acts of

Meaning)

Ulric Neisser (1928)

50

narodil sa v Nemecku, ale ako malý sa presťahoval do USA

na Harvarde začal študovať fyziku, ale Millerove prednášky a Koffkove „Princípy Gestalt

psychológie“ ho priviedli k psychológii a v roku 1956 z naj na Harvarde zložil doktorát

v roku 1967 publikoval knihu „Kognitívna psychológia“

o je považovaná za oficiálny začiatok nového psychologického smeru

o pomohla psychológiu presmerovať od správania k poznávacím procesom

o sám Niesser považuje za nevyhnutné aj ďalšie prístupy (dynamickú psychológiu,

behaviorizmus), ale kritizuje predchádzajúce výsadné postavenie behaviorizmu

je skeptický k hľadaniu analógií medzi počítačovými operáciami a psychickými procesmi, lebo

„umelé inteligencie“ sú jednorozmerné, nerobia chyby, neprežívajú emócie, ...

inšpirácia F.Ch. Bartlettom (Veľká Británia)

o pamäť je konštruktívnej povahy

o kognitívne štruktúry (schémata) hrajú dôležitú úlohu pri učení a zapamätávaní

o vybavovanie je organizované v intenciách zýchto štruktúr, lebo rovnakým spôsobom

bola organizovaná aj pôvodná skúsenosť

o v roku 1976 kniha „Poznanie a realita“

kritika úzkeho zamerania kognitívnej psychológie napočítačovú simuláciu

a preferencie laboratórneho výskumu

UMELÁ INTELIGENCIA

= programy, ktoré napodobňujú ľudské myslenie (artificial intelligence, AI)

Alan Mathison Turing (1912-1954)

zakladateľ vedy o počítačoch

v roku 1936 teoreticky popísal prvý moderný počítač

počas II. sv. vojny rozlúštil nemecký tajný kód Enigma

v roku 1950 kniha „Výpočetní stroj a inteligence“

o konštrukciu počítača prirovnáva k „budovaniu mozgu“

o navrhol tzv. Turingov test (či dokáže počítač myslieť ako človek, zatiaľ žiaden

neobstál)

zomrel na otravu kyanidom, asi to bola samovražda po odhalení jeho homosexuality

a následnej nútenej liečbe

Herbert A. Simon & Allen Newell

Simon: získal Nobelovu cenu za ekonómiu

doktorát z politických vied na univerzite v Chyicagu

Newell: vyštudoval fyziku a matematiku

neskôr učil počítačovú vedu

spolupracovať na programoch simulujúcich ľudskú inteligenciu začali v roku 1952

vychádzali z tzv. počítačovej metafory:

o ľudská myseľ predstavuje systém spracovania informácií, ktorý pozostáva

z receptorov a efektorov, procesoru a pamäte

51

pri výskumoch myslenia používali metódu záznamu hlasitého uvažovania

v roku 1957 vytvorili program „General problem solver“

v roku 1958 uverejnili spolu s J.C.Shawem prvé počítačové šachy – začali vytvárať heuristické

programy šachu, ktoré sledovali dielčie ciele (vyhodiť dámu apod.)

v roku 1972 vydali dielo „Human problem solving“

o definovali v ňom, čo je to „problém“

Simon & Newell popísali dobre a zle definované problémy:

o dobre: ľudská myseľ dokáže testovať, či zvolený postup vedie k riešeniu

o zle: všetky možné kroky sa nedajú systematicky overovať, takže je potrebné

postupovať heuristicky

v rade problémových situácií sa dá využiť heuristický postup analýzy prostriedkov z hľadiska

cieľa

nepotvrdil sa ich pôvodný predpoklad, že „človeka môžeme modelovať ako digitálny počítač“

VÝSKUM IMAGINÁCIE

Allan U. Paivio

bol jedným z prvých autorov, ktorí oživili záujem o výskum imaginácie

v roku 1971 vydal dielo „Predstavivosť a verbálne procesy“ a uverejnil v ňom svoju teóriu

dvojitého kódovania:

o v mysli existujú 2 základné systémy spracovania informácií: verbálny a neverbálny

o logogény:

základná jednotka verbálneho systému

obsahujú informácie potrebné k užívaniu slov

sú vzájomne asociatívne prepojené

o imagény:

tvoria neverbálny systém

obsahujú údaje potrebné pre vytvorenie senzorických predstáv

Paivio predpokladá, že verbálny a neverbálny systém sú vzájomne prepojené => spracovanie

podnetov v jednom z nich môže aktivovať druhý

túto objsmernú väzbu označuje ako referenčné spojenie

teóriu dvojitého kódovania, ale aj výhrady voči nej , predstavila v Čechách Miluše Sedláková

Roger N. Shepard

skúmal tzv. mentálnu rotáciu predstáv

dospel k rýchlosti 60˚ za sekundu

hoci je tento výskum považovaný za prelomový, schopnosť manipulovať s predstavami už

predtým využívali tvorcovia IQ testov

52

Stephen M. Kosslyn

skúmal vizuálne predstavy a ľudskú schopnosť vidieť ich „vnútorným zrakom“

predstavovanie považuje za nástroj mentálnej reprezentácie vonkajšieho sveta

predstava izomorfne korešponduje s predmety, ktoré znázorňuje

Proti Kosslynovmu pojatiu imaginácie vznikla silná opozícia

Zenon W. Pylyshyn:

o videnie predstáv vnútorným zrakom je iba ilúziou

o pri výskumoch imaginácie ľudia využívajú svoje znalosti o svete, aby simulovali

mentálnu manipuláciu s predstavami

o výskum predstavivosti jej inherentnú podstatu čoby média spracovania informácií

nepotvrdil

J.R. Anderson a J.A. Fodor:

o predpokladajú. že základnou formou mentálnych reprezentácií sú propozície (tj.

elementárne myšlienky vyjadrené verbálne)

o z tohto hľadiska sú predstavi epifenomenálnej povahy

TEÓRIA MODULOV JERRYHO A. FODORA

J.A. Fodor (1935) je filozof, lingvista a kognitívny vedec, profesor filozofie v New Jersey

podľa neho existuje rozdiel medzi mozgovým hardware a mentálnymi stavmi

kniha „Modularita mysli“

kniha „Jazyk myslenia“

o základnou formou mentálnej reprezentácie je propozícia, ktorá je kombináciou

syntaxe a významu

navrhol modulárnu teóriu mysli => mentálne spracovanie informácií prebieha na troch

úrovniach:

o transdukcia: z vonkajších podnetov sa stávajú nervové impulzy

o vystupné systémy: popis informácií a ich pochopenie

o centrálne procesory: v nich prebieha myslenie

Druhá úroveň je relatívne nezávislá, jej subsystémy spracovávajú informácie ako moduly. Ich

hlavnou úlohou je pretvoriť vstupné údaje do pochopiteľných mentálnych reprezentácií.

Moduly pracujú veľmi rýchlo, ich výstupy sú plytké (mělké). Ich činnosť podporuje stála

neuronálna výstavba.

53

Funkciou centrálnych procesorov je fixácia určitých presvedčení. Najprv zistia, čo im vstupné

systémy doručili a potom to porovnajú s pamäťou. Na základe toho vypočítajú „najlepšiu

hypotézu“. Ak sa táto overí, stáva sa trvalým presvedčením.

Fodorova teória má veľký ohlas, akceptovali ju aj evoluční psychológovia. Podporujú ju aj najnovšie

prístupy k inteligencii (napr. Gardnerova teória rozmanitých inteligencií).

KONEKCIONIZMUS

mnohí ho pokladajú za ďalšie posunutie paradigmatu v Kuhnovskom pojatí

jeho predchodcom je Donald O. Hebb, ktorý sa zaujímal o zmeny štruktúry neuronálnych

spojov v mozgu v dôsledku učenia. Predpokladal existenciu bunečných zhlukov

(koordinované štruktúry neurónov, základ učenia)

k významným predstaviteľom konekcionizmu patria James McClelland a David Rumelhart

niektorí vedci ponúkajú miesto počítačovej tzv. mozgovú metaforu:

o ľudské poznanie je produktom súbežnej aktivácie množstva jednoduchých

elementov, ktoré by mohli odpovedať neurónom

Konekcionizmus vychádza z predpokladu, že informácie je možné rozčleniť na elementy –

uzly, medzi ktorými existujú spoje (konekcie), ktoré majú rozdielnu silu. Prepojené uzly

vytvárajú siete. Systém sa učí na základe zmeny sily spojov => výstupy môžu byť lepšie než

vstupy

konecionizmus počíta s existenciou paralelného a sériového spracovania informácií

ďalším teoretickým predpokladom je existencia skrytých jednotiek (napr. povahové rysy)

Konekcionistické modely sa zdajú byť štrukturálne aj funkčne podobné neuronálnym sieťam v mozdu.

Vysvetľujú množstvo poznávacích fenoménov. Fodor a Pylyshyn ale upozornili na to, že nie je jasné,

prečo by elementárne sieťové uzly mali chápať významy a meniť ich. Konekcionizmus považujú iba za

sofistikovanejšiu verziu britského asocianizmu.

Plháková kapitola 13

Transpersonálna psychológia

Nie je možné radiť ju medzi hlavné smery psychológie 20. storočia, ale v 80. a 90. rokoch vzbudzovala

veľký záujem a môže byť pomerne inšpiratívna

VZNIK TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE

transpersonálna psychológia vznikla koncom 60. rokov v USA a voľne naväzuje na

humanistickú psychológiu

v roku 1967 sa v Kalifornii stretla malá pracovná skupina (Maslow, Sutiche, Grof a ďalší)

s cieľom vytvoriť „novú psychológiu“, ktorá bude brať ohľad na celú šírku ľudských zžitkov,

vrátane zvláštnych stavov vedomia

prijali Grofov návrh a nazvali ju „transpersonálna psychológia“

54

PREDCHODCOVIA TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE

Wiliam James

V diele „Druhy náboženskej skúsenosti“ sa zaoberal mystickými stavmi vedomia. V roku 1882

zverejnil popis subjektívnych zážitkov vyvolaných vdychovaním kysličníku dusného.

Carl Gustav Jung

Grof, jeden zo zakladateľov transpersonálnej psychológie, považuje za jej predchodcu aj C.G. Junga.

Podľa neho svedčí pozorovanie z psychoterapie s LSD pre existenciu kolektívneho nevedomia a pre

dynamiku archetypálnych štruktúr, pre jeho pojatie libida atď. Grof tiež vyzdvihuje Jungov princíp

synchronicity (zmysluplný súčasný výskyt udalostí oddelených v priestore a čase).

Roberto Assagioli

Psychiater, tvorca psychosyntézy. Zaoberal sa najmä kladnými a konštruktívnymi aspektami ľudskej

psychiky, než patológiou. Celkovú štruktúru osobnosti rozčlenil na nasledujúce dynamické zložky:

nižšie nevedomie

stredné nevedomie

vyššie nevedomie/nadvedomie

pole vedomia

vedomé osobné ja

vyššie, čiže transpersonálne ja

kolektívne nevedomie

Individuálna myseľ je obalená polopriepustnou blanou, ktorou môže presakovať oblasť širšieho

psychedelického prostredia zdieľaného s ostatnými ľuďmi.

PSYCHEDELICKÉ HNUTIE

Jeho vedúcou postavou bol Timothy Leary (1920-1996)

autor Dotazníku interpersonálnej diagnózy (ICL)

ako profesor na Harvarde experimentoval s LSD a psylocybínom (1960), ale už o 3 roky musel

odísť

potom sa ako „drogový kráľ“ potuloval po USA a celom svete a dokonca ho chvíľu aj väznili

mozog považoval za „biocomputer“ a osychadeliká typu LSD môžu aktivovať nervové okruhy

=> sprístupnenie neobvyklých stavov vedomia

v roku 1964 kniha „Psychadelická skúsenosť“

o upravená verzia „Tibetskej knihy mstvych“

o sprievodca jednotlivými fázami intoxikácie

rozlišuje 8 úrovní vedomia

o nehybné/stuporózne

o emocionálne

o symbolické

o somatické

55

o senzorické

o bunečné

o molekulárne

o mimotelové

v 80. a 90. rokov sa venoval pôsobeniu interakcie medzi človekom a počítačom na ľudskú

psychiku a možnosťami predĺženia ľudského života (ale Plháková má dojem, že to robil iba

preto, aby bol stále v centre pozornosti... :D )

Ďalším bol Richard Alpert (1931), Learyho blízky priateľ

pochádza z NY, najmladší z 3och synov bohatého židovského právnika

1958-1963 vyučoval na Harvarde, ale bol prepustený kvôli účasti na výskume psychadelických

drog

v roku 1967 odišiel do Indie, začal meditovať, prijal meno Ram Dass a keď sa vrátil do USA,

vydal celú radu kníh (napr. „Cesta uvedomenia: Sprievodca meditujúceho“)

v roku 1997 – mozgová mstvica => čiastočná expresívna afázia, paralýza pravej strany tela;

napriek tomu naďalej píše a vyučuje

A napokon Ralph Metzner (1935 v Nemecku)

v súčasnosti patrí medzi predstaviteľov tzv. zelenej psychológie (ovládnutie prírody je

patologickým produktom západnej kultúry, snaha o harmóniu človeka a prírody)

K psychadelickému hnutiu sa pridalo mnoho spisovateľov, napr. Huxley, Ginsberg, Watts...

DRUHY PSYCHADELICKEJ SKÚSENOSTI

Knihu s týmto názvom v roku 1967 vydali manželia Robert Masters a Jean Houstonová. Rozlíšili 4

hlavné úrovne prežitku, vyvolaného psychotropnými látkami:

1. zmyslová úroveň (zmenené vnímanie objektov, času, ....)

2. rekolektívne-analytická úroveň (skúmanie osobných problémov apod.)

3. symbolická úroveň (eideitické predstavy, archetypálne symboly, ...)

4. integrálna úroveň (zriedkavá, pocit osvietenia, stretnutia s Bohom, ...)

Dosiahnutie integrálnej úrovne považujú za pozitívne pre ďalší život.

Výskum účinkov LSD bol na západe postupne zakázaný. Oficiálne kvôli občasnému vziknu

psychotických porúch následkom intoxikácie, ale špekuluje sa aj o tom, že v skutočnosti sa politici iba

boja takzvaných „turned on people“, ktorí nemajú záujem slúžiť politickým hrám ;)

PREDMET ŠTÚDIA TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE

v roku 1969 editoval transpersonálny psychológ Charles Tart knihu „Zmenené stavy

vedomia“

o zmenený stav vedomia => kvalitatívny posun vo vzoroch mentálneho fungovania

o patrí sem napr. spánok a snenie, stavy vyvolané meditáciou, hypnózou, drogami, ...

56

obecné charakteristiky zmeneného stavu vedomia:

o zmeny v myslení

o narušené vnímanie času a chronológie

o strata kontroly

o zmeny vo vyjadrovaní emócií

o zmeny v obraze tela

o percepčné skreslenie

o zmeny vo význame alebo významnosti

o pocit nezdeliteľnosti

o pocity obrodenia

o hypersugestibilita termín „zmenené stavy vedomia“ transpersonálny psychológovia

opustili a nahradili ho stavmi rozšíreného/zosileného vedomia, resp. mimoriadnymi

stavmi vedomia

Grof delí transpersonálne zážitky do 3och skupín:

1. Rozšírenie vedomia za bežné hranice priestoru

2. Rozšírenie vedomia za obvyklé časové hranice

3. Rozšírenie vedomia do oblastí a rozmerov, ktoré nie sú považované za súčasť

objektívnej reality

NIEKTORÉ PRÍRODOVEDNÉ TEÓRIE

Masters a Houstonová predpokladajú, že mimoriadne stavy vedomia vznikajú aktiváciou hlbokých

vrstiev nevedomia. Iní autori sa prikláňajú k názoru, že tieto stavy pramenia skôr z vonkajšieho zdroja

a zachycujú nejaký transemprirický aspekt okolia, ktorý si normálne neuvedomujeme. Uvažuje sa aj

o existencii kosmického vedomia, vesmírnej inteligencie či zdieľaneého mentálneho poľa.

Teória morfogenetických polí (Rupert Sheldrake)

forma, vývoj a správanie organizmu je riadené morfogenetickými poľami príslušného

živočíšneho druhu

morfologická rezonancia: ak sa kritický počet členov druhu niečo naučí alebo získa nejakú

vlastnosť, získajú ju aj ostatní členovia tohto druhu, hoci spolu nie sú v kontakte

kniha „Tao prírody“

Holografický (holonómny) model sveta

popis na základe princípu fungovania holografického premietania

David Bohm (1917-1992)

o svet, ktorý pozorujeme zmyslami, je iba nepatrný zlomok reality

rozvinutý (explikátny) rád: to, čo vnímame (hologam)

zavinutý (implikátny)rád: hlbší zdroj bežných vnemov (zdroj premietania)

o kniha „Celistvosť a implikátny rád“

realita ako súdržný celok má podiel na trvalom procese zmeny (holopohybe)

hmota a život sú abstrakcie odvodené z holopohybu

57

VÝZNAMNÍ TRANSPERSONÁLNI PSYCHOLÓGOVIA

Karl Harry Pribram (1919 vo Viedni)

neurofyziológ a psychológ

aplikoval holografický model sveta na činnosť mozgu a mentálne javy

spojenie mysle a mozgu tvoria tesné, recipročné, sebaorganizujúce procedúry

medzi nervovou a mentálnou úrovňou neustále prebiehajú transformačné deje

Stanislav Grof (1931)

český psychiater, spoluzakladateľ Výskumného ústavu psychiatrického

v roku 1967 emigroval do USA

po všeobecnom zákaze vyskúmov s psychoaktívnymi látkami vypracoval techniku

holotropného dýchania

momentálne má súkromný inštitút pri San Francisku, kde sa venuje výcviku holotropného

dýchania a transpersonálnej psychológie

volá po „preklenutí priepasti“ medzi súčasnou psychológiou a psychiatriou a východnými

duchovnými tradíciami (napr. jóga, taoizmus), lebo ich hlboké poznatky o ľudskej psyché

súčasná veda adekvátne neabsorbovala

kniha „Holotropné dýchanie“

je presvedčený o možnosti reinkarnácie a terapeutického využitia zážitkov z minulých životov

Ken Wilber (1949)

jeho dielo je pokusom o syntézu západného a východného spôsobu myslenia

kniha „Spektrum vedomia“ (1977)

o vedomie prirovnáva k dúhe alebo k elektromagnetickému vlneniu

o 4 hlavné úrovne vedomia:

1. Úroveň ega: na ktorej sa človek nestotožňuje s celým organizmom (preto

zvykneme hovoriť „Mám telo“ miesto „Som telo“)

2. Bisociálna úroveň: sociálne prostredie človeka

3. Existenciálna úroveň: zmysel pre identitu

4. Transpersonálna úroveň: úroveň kolektívneho vedomia

o napokon sa všetky úrovne noria do úrovne Mysle, ktorá je hlavným záujmom

duchovných a mystických náuk východu a západu

v poslednej dobe Wilber usiluje o vytvorenie integrálnej psychológie

14. POČÁTKY POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE

Ovlivněno vydáním Kuhnovy „Struktury vědeckých revolucí“ 1962 > vedlo ke zpochybňování

dosavadních poznatků tzv. společensko-vědních oborů, kritizován byl ptedevším jejich

ptetrvávající realismus - ptedpoklad, že „objektivní realita“ existuje nezávisle na lidských a

kognitivních schopnostech, ptičemž vědci neustále smětují k jejímu ptesnějšímu a pravdivějšímu

poznání

58

Vrchol kritiky v 70. letech – upozorněno na historickou, kulturní, hodnotovou a jazykovou

podmíněnost toho, co je považováno za reálné a pravdivé > začalo se hovotit o obratu k jazyku,

ptípadně o kritickém či diskursivním obratu ve vědách o člověku = postmodernismus

O jeho rozšítení se zasloužil hl. francouzský filozof Jean-François Lyotard svou studií

„Postmoderní situace“ z r.1979 – vymezil dichotomii moderní versus postmoderní

o Za moderní považuje snahu legitimizovat realitu prosttednitvím tzv. velkých ptíběhů X za

postmoderní naopak považuje nedůvětivost k těmto „metanarativním“ ptíběhům

(ptíběhy, které usilují o univerzální interpretaci světa – napt. Hegelova dialektika ducha

či osvícenský ptíběh o hrdinovi vědění, který svou práci ptispívá k míru a pokroku)

o Legitimizace ve vědě – proces, během kterého „zákonodárce“ rozhoduje o tom, zda se

určitá výpověď stane součástí ptijatého vědeckého diskurzu; to ovšem nevysvětluje, kdo

je oprávněn stanovit, který diskurs je vědecký a který nikoliv => problém legitimizace

„zákonodárce“, poukazuje na těsný vztah vědění a moci > postmodernismus útočí na vše,

co si dělá nárok na všeobecnou platnost; vystupuje proti velkým teoriím (vědeckým

autoritám)

Podle slovenské psycholožky Viery Bačové není postmodernismus systematickou teorií nebo

filozofií; spíše se jedná o různé (často velmi odlišné) interpretace současné kultury, spojuje je

chápání lidského poznání jako relativního, proměnlivého a subjektivního

Většinou odmítají odcizenou kvantitativní metodologii – tu považují za nepovedenou imitaci

metod velkých ptírodních věd, uptednostňují kvalitativní výzkum > proto jsou někdy označovány

jako kvalitativní psychologie

14.1 PŘEDCHŮDCI POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE

Postmoderní psychologie čerpá nejen z filozofie, ale také z antropologie, sociologie, lingvistika a

tady dalších vědních oborů

Významně ptispěli sociální psychologové

George Herbert MEAD (1863-1931)

jeden z tvůrců tzv. symbolického interakcionismu - pti utvátení já (self) ptipisuje rozhodující

význam společenským procesům

rané formy interakce u dítěte ptedcházejí vzniku myšlení a schopnosti sebereflexe – zdrojem jeho

mentality jsou podle Meada symbolické, hl. jazykové interakce mezi dítětem a pečující osobou, to

s sebou ptináší dva důsledky:

o 1. Vnější dorozumívání a vnittní ptemýšlení jsou si velice podobné – je internalizován

proces konverzace s druhými lidmi

o 2. Já (self) vniká v průběhu zvnittňování symbolických interakcí, schopnost sebereflexe se

vyvíjí na základě reakcí druhých lidí na dětské chování

Jeho dílo je jedním ze zdrojů diskursivní psychologie Pottera a Edwarse

Ze soudobého pohledu jej lze pokládat za raného sociálního konstrukcionistu

59

Gordon William ALLPORT (1897-1967)

Kladl důraz na individualitu jedince, nesouhlasil s názorem Hanse Eysencka, že vědci by měli

zkoumat jedince jako „průsečík určitého počtu obecných kvantitativních proměnných“

V článku „The general and the unique in psychological science“ rozlišil tzv. nomotetický a

idiografický přístup:

o Nomotetický ptístup (reprezentovaný Eysenckem) => chování určité osoby je výsledkem

působení obecných zákonů

o Idiografický ptístup => naopak každého člověka chápe jako jedinečný „ptípad“

George Alexander KELLY (1905-1967)

proslavil se teorií osobních konstruktů – upozornil na to, že lidé nejednají v souladu s tím, jaký

svět skutečně je, ale podle svých konstrukcí o tomto světě; ty jsou ochotni ve světle nových

zkušeností pozměňovat (tzv. neformální vědci)

je jedním z tvůrců tzv. konstruktivismu = každý člověk si ve své mysli sám vytvátí svět, ve kterém

existuje

krom výše uvedených autorů by bylo možné zmínit také Piageta, Vygotského, ptedstavitelé

lingvistického strukturalismu apod.

14.2 NĚKTEŘÍ TVŮRCI POSTMODERNÍHO STANOVISKA

Bateson, Matura, Varela – dnes zmiňováni hl. v souvislosti s rodinnou terapií + Foucalt, Derrida –

na ty navazuje ptedevším kritická psychologie a diskursivní analýza

Gregory BATESON (1904-1980)

ptesahy do tady vědních oborů (biologie, antropologie, kybernetika, psychiatrie, etologie..)

otec genetik, Bateson vystudoval biologii a antropologii, oženil se s Margaret Meadovou (pozn.:

poukázala na to, že pro osobnost není rozhodující biologická, ale kulturní determinace) –

společně provedli tadu významných terénních výzkumů domorodců žijících na Nové Guineji a na

Bali

dílo „Kroky k ekologii mysli“

na základě svých antropologických studií zavedl pojem schizmogeneze = diference sociálních

skupin, 2 hl.kategorie:

o Symetrická diferenciace (schizmogeneze) – členové skupin mají ptibližně stejné aspirace

i vzorce chování; napt. rozdělení vesnic nebo evropských národů, existují mezi nimi

symetrické vztahy, progresivní diferenciace zde může vyústit v extrémní neptátelství,

soupetení – může vést až ke zhroucení systému

o Komplementární diferenciace – mezi chováním a aspiracemi členů dvou skupin jsou

fundamentální rozdíly > členění společnosti na sociální vrstvy, ttídy, kasty, věkové

skupiny, v některých ptípadech i na muže a ženy, ktetí mají komplementární vztahy;

progresivní diference se zde projevuje tím, že submitivita jedné skupiny podporuje

asertivitu druhé, která zpětně posiluje ústupnost první skupiny atd.; není-li tato

schizmogeneze ničím omezena, vede k distorzi (narušení) osobností členů skupin a

k jejich vzájemné nenávisti, jež vyústí ve zhroucení systému

60

o Další možností je reciprocita – zahrnuje symetrickou i komplementární diferenciaci, které

se vzájemně vyvažují, takže se neprojevuje tendence k selhání systému

Později ptedstavitelé paloaltské terapeutické školy popsali ještě tzv. metakomplementární vztah

= osoba (skupina) je navenek v podtízeném postavení, ale svého „nadtízeného“ různými manévry

skrytě ovládá

R. 1956 uvetejnil Bateson + Jackson, Haley a Weakland proslulý článek „Toward a theory of

schizophrenia“ – zde navrhli novou teorii lidské komunikace, navázali ptitom na teorii logických

typů (Bertrand a Russell: „Principia mathematica“) – ta je založena na rozlišování různých úrovní

komunikace > rozlišuje mezi vlastní zprávou a jejím „rámováním“ (framing) či označováním =

zpráva o zprávě, pti jejím vyjadtování se lidé často opírají o neverbální prosttedky; schopnost

rozeznat různé úrovně komunikace zásadně ptispívá k pochopení významu

Bateson a spol. ptedpokládají, že schizofrenici nejsou schopni rozlišovat mezi různými „logický

typy“ (to se projevuje problémy pti rozpoznávání různých úrovní kominikace či pti popisování

vlastních myšlenek, pocitů apod.), tato neschopnost by podle nich mohla být důsledkem toho, že

schizofrenici byli opakovaně vystaveni situaci dvojné vazby (double bind), ta se vyznačuje

následujícími charakteristikami:

o Mezi osobami je životně důležitý vztah – nejčastěji vztah matka-dítě, jednu z osob lze

označit jako oběť

o Primární negativní ptíkaz – 2 formy: a) „Nedělej to a to, nebo tě potrestám“ nebo b)

„Pokud uděláš to a to, potrestám tě“

o Sekundární ptíkaz – na abstraktnější úrovni, v rozporu s prvním, napt. sdělení ve smyslu

„Nepodtizuj se mým ptíkazům“, vyjádteno neverbálně nebo slovně

o Terciální záporný ptíkaz – zakazuje oběti z dané situace uniknout, nejčastěji spojený

s hrozbou lásky

=> jedinec je chycen ve vztahové pasti, ve které druhá osoba vyjadtuje sdělení na dvou úrovních,

ptičemž jedna druhou popírá

Misogynní vyznění teorie, ženy-matky vykresleny jako bezcitné, patogenní

Obecné aspekty Batesonovy teorie komunikace znamenaly rozhodující podnět pro rozvoj

komunikační a rodinné terapie

Dále se zabýval neobecnějšími epistemologickými otázkami, které podle něj nelze oddělovat od

ontologických

Ve své teorii poznání se opíral ptedevším o kybernetiku, což mimo jiné vedlo k jeho známé

definici informace jako „rozdílu, který dělá rozdíl“

Snažil se stanovit obecné mentální charakteristiky živých systémů – ty podle něj nejsou vlastní

jen některé jejich části, ale vždy celku jako systému => tyto mentální charakteristiky, tj. mysl, lze

podle něj tudíž najít nejen u člověka, ale u všech živých systémů, včetně společenských

Dále kritizoval Darwinovu evoluční teorii, podle níž je jednotkou rodina, živočišný druh či čeleď,

ktetí s ostatními svádějí krutý boj o ptežití – podle Batesona je jednotkou ptežití spíše

organismus plus prostředí – „organismus, který zničí své prosttedí, zničí sebe sama“ > jednotkou

ptežití je živý systém = mysl

Dílo: „Mysl a ptíroda“ – zde uvádí další obecná kritéria mysli (pt. 1. Mysl je shlukem interagujících

částí či složek 2. Tato interakce je spouštěna rozdílem atd.)

Podle Plhákové jeho úsilí o nalezení obecných vztahových vzorců charakterizujících živé systémy

ptedstavuje jeden z mála úspěšných pokusů o ptekonání karteziánského dualismu

61

Humberto MATURANA (1928) a Francisco VARELA (1946-2001)

Maturama - v Chile vystudoval medicínu, v Anglii anatomii, v USA na Harvardu biologii, autorem

slavné teorie autopoiesis, kterou později propracoval se svým studentem a spolupracovníkem

Franciscem Varelou

Pti svém výzkumu vnímání barev Matura dospěl k závěru, že nervový systém pracuje jako

uzavtená síť vzájemných interakcí, jakákoliv změna vztahů mezi složkami vyústí ve změnu dalších

vztahů = cirkulární organizace, ta je podle něj základní organizací všech živých systémů

Funkcí každé složky je napomáhat produkci a transformaci dalších složek a zároveň udržovat

cirkularitu sítě

Dále tvrdil, že vnímání nelze považovat za pouhé znázornění objektivně existující reality, ale spíše

za neptetržitou tvorbu nových vztahů uvnitt nervové sítě > vnímání a poznání nereprezentují

vnější realitu, ale spíše ji konstruují prosttednictvím procesu cirkulární organizace nervového

systému > těmito názory ptispěl ke vzniku tzv. radikálního konstruktivismu, pro který je jedinou

skutečnou realitou svět vnittní zkušenosti, který si každý jedinec sám vytvátí

Vnímání a poznávání je podle něj vlastní všem organismům – bez ohledu na to, zda mají nervový

systém či nikoliv – to ptedstavuje (podobně jako u Batesona) radikální rozšíření teorie mysli –

bakterie nebo rostlina nemá mozek, ale má mysl; nejjednodušší organismy dokážou vnímat, tedy

i poznávat; nevidí, ale vnímají změny ve svém okolním prosttedí – rozdíly mezi světlem as stínem,

horkem a zimou, vysokou a nízkou koncentrací chemické látky atd.

V roce 1972 vydali Maturana a Varela práci „O strojích a živých bytostech“, v níž propracovali

pojem autopoiesis = sebeutváření, ten jim získal světovou proslulost

Z tečtiny auto = sám, vlastní, sebe- a poiein = produkovat, tvotit; dosud nepopsaný rys živočichů,

autopoietické systémy jsou autonomní

Dílo „Strom vědění“ – snaha podat své teorie uceleně, Maturana a Varela zde rozlišují:

o Systémy prvního tádu = jednobuněčné organismy

o Systémy druhého tádu = mnohobuněčné organismy

o Systémy ttetího tádu = sociální organizace

Autopoietické jsou pouze systémy prvního a druhého řádu

Každá forma života má svou specifickou doménu, rozlišují:

o Behaviorální domény = existují hlavně v mysli pozorovatele, probíhá zde chování = změny

v prostorovém umístění nebo v postoji

o Sociální doména – probíhá zde dorozumí vání

o Jazyková doména – pouze lidé – lingvistické chování či lingvistické interakce

Vědění vymezují jako efektivní akci, tj. jako účinnou operaci v doméně existence dané živé

bytosti, pouze mentální fenomén

Na kognitivní úrovni ostte rozlišují mezi člověkem a ostatními formami života – jedině člověk

existuje v jazyku; ten u lidstva produkuje nový fenomén mysli a vědomí sebe sama; pouze člověk

může za své chování ptejímat odpovědnost, jazyk člověku umožňuje reflektovat a rozlišovat

důsledky jeho jednání pro ostatní živé bytosti a klasifikovat je jako zodpovědné nebo

nezodpovědné

Fenomén jazykování (languaging) – existuje pouze v rámci sociálního „párování“ > mysl není

něco, co je uvnitt mozku, vědomí a mysl pattí do tíše společenských vazeb

62

Jedinečnost lidí dále spočívá v jejich sociálním párování, které se uskutečňuje prosttednictvím

jazyka, biologickým základem sociálních jevů je podle nich láska – schopnost akceptovat vedle

sebe jinou osobu v každodenním životě

Matura – radikálnější, v procesu poznání ptipisuje rozhodující úlohu pozorovateli, každý člověk

vnímá poněkud odlišný svět – multiverzum (X univerzum); „bez pozorovatele nic není,

pozorovatel je základem veškerého vědění…to, co existuje nezávisle na pozorovateli je věcí víry,

nikoliv bezpečného vědění“;

Varela za ideální považuje sttední cestu mezi reprezentacionismem (vnímání je odrazem

působení objektivní fyzické reality) a solipsismem (popírá existenci vnějšího světa, vnější svět je

výtvorem vědomí), živočich a prosttedí jsou dvě strany téže mince, poznávající a poznávané se

specifikují navzájem – odmítá jejich striktní oddělování

Počátkem 80. let si získal koncept autopoiesis v humanitních vědách ohromnou popularitu

Termín se prosadil zejména v oblasti rodinné terapie, která začala rodinu chápat jako uzavtený

autopoietický systém

Michel FOUCALT [miʃɛl fuko] (1926 – 1984)

jeden z autorů, ktetí rozhodujícím způsobem ptispěli k diskursivnímu obratu v humanitních

vědách

dílo: Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) – zkrácená verze jeho disertace, na

historických ptíkladech zde ukazuje, jak byli zprvu akceptovaní šílenci (pt. v renesenaci

bláznovství považováno za vášeň) ze společnosti postupně vydělování, trestání, internování a

nakonec léčeni; struktura západní společnosti se podle něj od sttedověku utvátela na základě

diferenciace mezi Rozumem a Ne-rozumem (Šílenstvím), teč psychiatrie nazývá monologem

rozumu o šílenství

„Slova a věci“ – díky tomuto dílu považován za ptedního ptedstavitele strukturalismu, od toho se

však později jednoznačně distancoval; podle Foucalta každou historickou epochu charakterizují

určité základní kulturní kódy, které vymezují, co je považováno za pravdivé a jaké vědecké

diskurzy se mohou rozvíjet = epistéma, odborné i jiné společenské diskurzy podle něj slouží

ptedevším k potvrzení dané epistémy

K humanitním vědám ptistupoval s jistým odstupem – mladé, dočasné („čas člověka se chýlí ke

konci“) vědy, označuje je jako humanitní „vědy“

„Archeologie vědění“ – snaha o uptesnění své teorie, pojem epistéma zde nahradil termínem

diskurzivní informace, diskurs definuje jako skupinu výpovědí, které pattí ke stejné diskursivní

informaci, diskursivní praxe = soubor anonymních, historických pravidel, která určují, co lze

vypovídat a jaká je funkce výpovědí, vědění = to, o čem lze hovotit v diskursivní praxi

Zabýval se vzájemným vztahem moci a vědění – dílo „Dohlížet a trestat“ - moc produkuje vědění,

komplex moc-vědění určuje formy a oblasti, v nichž je vědění možné

napt. školství – umožňuje každému jedinci ve společnosti ptístup k jakémukoli typu diskurzu –

ovšem také určuje, co z tohoto diskurzu bude poznáno a jaký charakter bude mít toto poznání –

„každý výchovný systém ptedstavuje politický způsob, jak udržet nebo pozměnit ptisvojování si

projevů, včetně vědění a moci, jež spolu nesou“

63

úvahy o vztahu moci a vědění v praxi společenských věd – vychází z tady opozičních hnutí, která

se vyvinuli vůči různým formám moci (muži X ženy, rodiče X děti, psychiatrie X duševně nemocní,

moc administrativy nad způsobem života) – všechny tyto boje jsou podle něj opozicí vůči účinkům

moci – nejde o skeptické či relativistické odmítnutí všech ovětených pravd

v západní civilizaci že už od sttedověku produkce pravdy očekává ptedevším od rituálu doznání

v psychologii, zejm. v psychoanalýze se podle něj objevily dvě modality produkce pravdy –

procedura doznání a vědecký jazyk - subjekt je zde různými způsoby, které jsou kombinací

tradiční zpovědi a vyšettení, podněcován k mluvení, a to s očekáváním, že nakonec tekne pravdu,

tj. promluví o své sexualitě; psychoanalytik ovšem ptedpokládá, že u toho, kdo mluví, je pravda

sama o sobě neúplná a slepá – skutečným pánem pravdy je zde on – naslouchající, který doznání

na základě interpretace rozluští a tím ustanoví diskurs skutečné vědecké pravdy

Jacques DERRIDA (1930 – 2004)

jeho dílo ovlivnilo ptedevším kritickou a narativní psychologii; jeho pojem dekonstrukce se stal

jedním z teoretických východisek soudobé rodinné terapie

Francouz, účastnil se ptednášek Michela Foucalta

vetejně se zasazoval o konec apartheidu v Jižní Africe a o svobodu projevu v socialistickém

Československu, r. 1981 ptispěl k založení asociace Jan Hus na pomoc českým disidentům,

navštívil také Prahu, Kafkův hrob

byl zde zadržen poté, co mu tajná policie podstrčila do zavazadla podivný prášek a obvinila ho

z pašování drog, r. 1982 byl z Československa vyhoštěn

2 základní pojmy jeho teorie:

o logocentrismus – je spojen s metafyzikou ptítomnosti; západní filozofové většinou

ptedpokládají, že v základu našeho jazyka je určitá „ptítomnost“ – objektivně existující

podstata, kterou můžeme poznávat; hledají tedy konečný logos – podstatu, jež by nám

sloužila jako základ pro myšlení, jazyk a skutečnost (napt. esence, substance, bůh,..)

podle Derridy je však možné, že myšlenkové a jazykové systémy žádný konečný základ nemají,

jazyk se vztahuje jen sám k sobě >

o dekonstrukce – význam slova nikdy není statický či definitivní, ale je časově a

kontextuálně proměnlivý > proto musíme odkládat naši tendenci k ptipisování významu >

dekonstrukce = systematické zpochybňování všech zdánlivě jednoznačných jazykových

významů, odhalování skrytých souvislostí

v oblasti psychoterapie lze dekonstrukci využít zejména v ptípadě, že člověk nadměrně lpí na

kulturně a historicky podmíněných jazykových významech – terapeut se snaží nastínit jiný pohled,

zpochybňuje dichotomicky strukturovaný svět (muž-žena, člověk-zvíte, dobrý-špatný,…),

upozorňuje na to, že se nejedná o absolutní protiklady s ptesně vymezenými hranicemi

Kenneth J. GERGEN (1934)

vůdčí osobnost sociálního konstrukcionismu

kariéru zahájil na Harvardově univerzitě jako výzkumně zamětený sociální psycholog, dnes

Pennsylvánie

64

manžel Mary Gregorové – profesorka psychologie, zabývá se narativní a feministickou

psychologií, také tzv. pozitivním stárnutím; společně publikovali tadu studií z oblasti sociálního

konstrukcionismu

v roce 1973 uvetejnil článek „Sociální psychologie jako historie“ – upozornil na zásadní odlišnost

mezi ptírodními a společenskými vědami, = stabilita X proměnlivost, neopakovatelnost >

sociálně-psychologické jevy jsou vždy specifické pro určitý čas, místo a kulturu – mají povahu

historických poznatků

úloha badatele podle něj nespočívá pouze ve shromažďování a dekódování dat, ale také v tom, že

výsledné údaje (ve snaze prospět) komunikuje zpět do dané populace

interpretace dat ve společenských vědách je však podmíněna daným kulturním kontextem,

ptíklady:

o Hodnotové zkreslení výzkumů – výzkum je ovlivněn osobními hodnotami sociálního

psychologa

o Osvobozující efekt znalostí – člověk obeznámený s efektem ptihlížejího se může snažit –

navzdory ptítomnosti dalších osob, poskytnout jedinci v nouzové situaci pomoc

o Tendence reagovat proti vlivným teoriím – ptedvídatelnost chování (a potenciální

manipulace) člověka staví do zranitelné pozice, ptirozeně se proti tomu brání

o Mnohé teorie ztrácejí svou platnost ve změněných kulturních podmínkách

Článek vyvolal ohromný ohlas, něktetí jej označovali za kontraproduktivní; následovala „krize

sociální psychologie“, která odezněla s koncem 80.let

Gergen pokračoval ve zpochybňování pozitivistických základů společenskovědních oborů, což

z něj učinilo hlavního ptedstavitele kritické psychologie

r. 1991 „Saturované self“ - jednotlivé etapy psychologie ptipodobňuje ke kulturnímu pozadí

v daném období

o raná psychologie (pt. psychoanalýza) – ovlivněna romantickou tradicí, podle které je

skutečná lidská identita obsažena v hlubokém, utajovaném a iracionálním vnittním světe

o modernismus – dominovalo pojetí člověka jako stroje, lidské chování lze vědecky mětit,

je spolehlivé a ptedvídatelné

o kognitivní psychologie – 2. pol. 20. stol., člověk ptirovnáván k počítači

postmoderní období – dramatický nárůst sociálních kontaktů, nové komunikační technologie –

výsledkem je posun ke stavu „sociální saturace“, ve kterém je self zaplaveno, „okupováno“

hodnotami a životními styly jiných lidí

člověk se stává směsicí různých možností, každá z nich reprezentuje některý (některé) z jeho

vztahů > self jedince je souhrn vztahů, jedinec je sociální konstrukcí

sebe sama pak popisuje z mnoha různých perspektiv, vytrácí se stabilita, autentické self

s rozpoznatelnými vlastnostmi; Gergen zdůrazňuje mnohočetnost, fragmentaci a inkoherenci

self v postmoderním světě > místo jediného self vzniká multifrenie = štěpení do vztahových

možností

v knize „An invitation to social contruction“ vymezuje rozdíl mezi konstruktivismem a sociálním

konstrukcionismem – konstruktivisté považují proces vytvátení světa za psychologický,

probíhajícího v „hlavě“ daného jedince X sociální konstrukcionisté považují za reálné to, co je

výsledkem sociálních vztahů

65

15. Některé směry postmoderní psychologie

Dějiny psychologie

To, co je psáno kurzívou, jsou moje vlastní poznámky pro doplnění nebo rozšíření

Postmoderní psychologie – též označovaná jako kritická nebo kvalitativní. Její základy stojí na

fenomenologické filosofii Edmunda Husserla a též je neodmyslitelně spjata s hermeneutikou, která

vychází ptedevším z díla Paula Ricoeura. Další myšlenkové směry, které se na utváření postmoderní

psychologie (a obecně postmoderního myšlení) podepsaly, se dají datovat už formulací Obecné teorie

relativity A. Einsteina, obratem ve fyzice (nestálost, teorie chaosu, nelineární dynamika apod.) a také

z fyziky se vyčleňující systémové vědy (zejména kybernetika II. řádu). Z toho plyne pro psychologii

například následující: objektivní realitu považujeme za nepoznatelnou nebo neexistující, druhému

nemůžeme nikdy zcela rozumět, nikdy ho nemůžeme úplně poznat, neboť je zde stále jistý „šum“,

který tomu brání. Výsledkem utváření mezilidských vztahů (tedy i terapeutického) není navyšovaní

míry vzájemného porozumění, nýbrž snižování míry vzájemného neporozumění ….

Sociální konstrukcionismus:

Základní ptedstava: člověk vnímá druhé lidi na základě svých vlastních životních zkušeností, postojů,

hodnot apod. Soc. kons. to posouvá ještě dále.

Teorie sociální konstrukce ptedpokládá, že lidé nejenže svět vidí svýma očima, ale dokonce sami tyto

percepce vytvátejí – tvoří významy. Lidská realita je tvotená pomocí jazyka, člověk je vždy

ptíslušníkem určité společnosti (je přítomný v mnoha kontextech, pokaždé jinak).

Teorie sociální konstrukce tvrdí, že naptíklad „realita“ nebo „vědění“ jsou čistě společensky

podmíněné fenomény. Co je realitou pro jednoho nemusí být realitou pro druhého. Lidská zkušenost

je tedy vázána na sociální kontext. Aby se to, co je pro mě subjektivní mohlo stát „objektivním“ –

tedy reálným, pottebuji k tomu jazyk. Jazyk je v podstatě ústřední pojem všech postmoderních

proudů a je mu přikládán zásadní význam při vytváření „mé konkrétní reality“ i jejímu poznání.

Psychoterapie jako sociální konstrukce:

Autorem této úvahy je – jak jinak – Kenneth Gergen a východiska zní:

- Od esencialismu k vědomí konstrukce významů: moderní terapie hledá pravdu, odhaluje ji a

na základě toho, co odhalí, poté pracuje. Postmoderní nikoli. Sociální konstruktivisté vstupují

do světa sociálně vytvátených významů a s těmi pracují, nesnaží se pracovat s tím, co existuje

nezávisle na interpretovi.

- Od mysli k diskurzu: úkolem klasické psychoterapie bylo ptezkoumat klienta, pochopit ho a

podnítit v něm žádoucí transformaci. Postmoderní psychoterapie naopak tvrdí, že jazyk je

vztahový a pragmatický. Význam nevzniká uvnitt, ale venku – v síti mezilidských vztahů. Opět

je zde důraz na jazyk a na jeho moc konstruovat sociální realitu, postmoderní terapie se tedy

nesnaží (primárně) pochopit klienta v celé hloubce jeho individuality a něco mu nadiktovat,

66

ale společně s ním převyprávět jeho příběh (mimo jiné také klade důraz na systém, ve kterém

se „pacient“ nachází, proto také systemická terapie nebo koučink).

- Od Self ke vztahu: klasická (moderní) psychologie a psychoterapie považuje individuální

lidské Self za primární, kdežto vztahy, které navazuje, jsou až sekundární. Soc. kons. vede

posun od primárnosti mysli k primárnosti vztahů. Význam (který tvotí jazyk) není lokalizován

v mysli jednotlivce, ale vynotuje se v procesech vztahů.

- Od problémů k projektům: klasická (moderní) terapie je založena na modelu nemoc – >

léčení. Soc. kons. tvrdí, že problém (nemoc) není nezávislý na interpretaci (experta,

terapeuta). To je velmi důležité, v postmoderní terapii nejde o nějaké „labelování“ pacientů a

mistrném „léčení“ terapeutem. V postmoderní terapii je předpokladem rovnost terapeuta a

klienta a zpravidla se vyhýbá analýze minulosti, na místo toho ve společném vztahu – tedy ve

společné realitě, která je na místě konstruována v terapeutickém dialogu – společně hovoří o

možnostech do budoucna, o perspektivách, které klient má.

Velkou průkopnicí a (asi) největší žijící osobností tohoto směru je Harlene Anderson, která vytvotila

terapii, která je založena na spolupráci terapeuta s klientem (tzv. spolupracující ptístup). V této

terapii využívá znalostí klienta o jeho vlastním životě. Opět je zde návaznost na ty moderní

myšlenkové proudy –> Sama ho nemohu poznat. Kdo ho zná nejlépe? On sám. Terapeut klienta

neléčí, terapeut mu pomáhá najít si své vlastní řešení, porozumění, nějakou cestou ven. To je ten

obrovský rozdíl prakticky oproti všemu, co bylo v psychoterapii před tím.

Hodnocení psychologického sociálního konstrukcionismus:

Kritika, kterou soc. kons. zasadil psychologii naivního realismu je v mnoha ptípadech opodstatněná.

Teorii soc. kons. bývá „vyčítáno“, že se odvrací od jednotlivce a spíše se snaží obsáhnout vztahy ve

společnosti. No ale na druhou stranu jsou to vztahy, ve kterých žijeme a je to společnost, která nás

zásadním způsobem formuje, takže je otázkou, do jaké míry je tato kritika opodstatněná. Dále je soc.

kons. vyčítáno, že jakoby zapomněli na lidské tělo, na nervovou soustavu, hormonální procesy apod.

Na druhou stranu, podstata postmoderní psychoterapie není v analýze a odhalování příčin, nýbrž

v odražení se od „tady a teď“ směrem do budoucna, otázka je, do jaké míry je to vlastně třeba.

Diskurzivní analýza:

Jedna z preferovaných metod kvalitativního výzkumu. Existují dvě vlivné verze diskurzivní analýzy:

1) Foucaltovská diskurzivní analýza: zkoumá, jak různé formy jazyka slouží ideologickým,

politickým a jiným společenským zájmům. Diskurz je vzorec významů, který ptitazujeme

určitému pojmu. Napt. medicínský diskurz vysvětluje projevy „pacienta“ chorobami. F.D.A.

se tedy zamětuje na dostupnost diskurzů v rámci dané kultury a na důsledky jejich

ptitazování. Diskurzy vymezují tzv. subjektivní pozici, která ovlivňuje subjektivitu každého

jedince včetně jeho sebepojetí. Člověk, který je nemocný získá v rámci zdravotnického

diskurzu subjektivní pozici pacienta, od které se ptímo odvíjí další významy pro dotyčného

člověka (pasivní, ptíjemce péče apod.). Podobně to může fungovat v psychoterapeutickém

diskurzu a dalších.

2) Název nevím, špatný scan: založena na teorii jazykových her (rozkazovat, hrát divadlo, hádat

hádanku apod.), která je spojena se jménem L. Wittgensteina. Hraní těchto her vyžaduje

67

kulturní znalosti (opět jazyk), důraz na významy slov apod. Jazyk je tedy v podstatě

považován za hru.

Obecně lze shrnout: z kognitivního hlediska je teč nástrojem myšlení. Z pohledu D. A. slouží názory a

vyjádtení vždy určitému společenskému účelu. Tomu je tteba rozumět a vždy záleží na kontextu.

Podle diskurzivní psychologie lze svět „číst“ mnoha rozdílnými způsoby. Objekty a události jsou

konstruovány prosttednictvím jazyka (OPĚT ). Kognitivní psychologie vychází z premisy, že

objektivní percepce reality je teoreticky možná, to je dle D. A. nemožné. Všední realita je vytvátena

jazykem (jazyk ji vlastně reprezentuje). Pokud něco jako objektivní realita existuje, nepoznáme ji. A za

poslední, kognitivisté považují kognitivní struktury (schémata, scénáte, styly) za relativně stálé. D. A.

nikoli, považují vědění a vysoce nestálé. Vzpomínky, hodnocení či pojmenování chápou jako

diskurzivní akci, pti které lidé sledují své společenské zájmy.

Kritika hlavního proudu psychologie:

Postmoderní psychologie kritizuje hlavní proud (mainstream). Tomu je vytýkán zejména:

pozitivizmus, empirismus, redukcionizmus, scientizmus a další. Co je to ten hlavní proud? Vymezuje

se tím: „co je vyučováno jako psychologie v amerických učebnicích“. Vychází to tedy zejména

z behaviorismu a celkově z pozitivistického paradigmatu. Ovšem určit, co ten mainstream vlastně je,

je složité.

Kritika se týká zejména kvantitativní metodologie, psychometriky, psychodiagnostiky

(výkonové testy). Jsou odcizené od člověka, scientistické a značně redukcionistické. Asi není divu, že

postmoderní psychologie klade spíše důraz na kvalitativní metody a techniky. Popřípadě na ty, které

svým způsobem integrují prvky obojího, tomu se říká disciplinovaný přístup k vědění (výzkumu), který

v ČR moc nemáme, ale mám za to, že dříve nebo později zvítězí a vytlačí ten zakořeněný kvantitativní

přístup, který v mnoha případech nemá význam ani smysl.

Další kritika vychází z diskurzivní analýzy a naráží na to, že současná psychologie je de facto západní

věda, která reflektuje hodnoty severoamerické a evropské kultury, zejména heterosexuálních mužů

bílé pleti, ptíslušníků vyšších sttedních vrstev. Je také ztejmé, že psychologické vědění (obecně) je

nestálé, vázané na kulturní kontext a není možné jej ptílišně zobecňovat.

Kritika klinické psychologie:

Kritika zejména různých diagnostických manuálů (opět je zde kladen důraz na jazyk a jeho schopnost

konstruovat realitu). Manuály nálepkují, redukují a ještě k tomu tvotí společenské hodnocení. Dále

kritizují, že klinická psychologie podobně jako klasické lékatství zkoumá člověka v izolaci (nikoli tedy

jako člena systému, jak jsem psal na začátku). Tím v podstatě ptehlížejí úlohu sociálních podmínek pti

vzniku „problému“ klienta. Dále poukazují na to, že současná psychologie se orientuje na západní

kulturu se všemi projevy, ptedpokládá tedy určité hodnoty nebo vlastnosti, jejichž absenci považuje

za nemoc.

Tyto nálepky mají za důsledek, že počet mentálních a behaviorálních poruch je stále víc a díky

nim je stále víc lidí odchýlených od normy. Tyto nálepky pak mohou u „nemocných“ navozovat zcela

zbytečně pocit méněcennosti a odlišnosti od ostatních.

68

Kritika vývojové psychologie:

Pojetí je ovlivněno společenskými, androcentrickými hledisky. Ptedmětem studia vývoj. psy. se staly

děti a také ženy ve své matetské roli. Femininita byla mnohdy ztotožňována s matetstvím.

Ženy, které z nějakého důvodu nechtěly nebo nemohly mít děti, byly tedy ignorovány nebo

stigmatizovány.

Muži celkově jevili malý zájem o otcovskou roli = malý zájem vývoj. psychologů.

Nízká míra participace otců vedla k mnoha negativním vedlejším efektům, které působily jak na děti,

tak na matky.

Postmoderní psychologie taktéž kritizuje, že vývoj. psy. teorie považují za normu pouze vývoj

maskulinního subjektu a celkově se na vývoj dívá z „typicky“ femininního nebo „typicky“

maskulinního hlediska. Opět je zde problém, že normy jsou běžně utváteny z ttídy bílých můžu, ktetí

pocházejí ze zámožnějších rodin v Severní Americe.

Postmoderní psychologie tedy požaduje ptezkoumání – a to v koncepční rovině i v rovině nových

výzkumů.

Feministická psychologie:

Feministická psychologie dosti oprávněně kritizuje tradiční směry, ve kterých dominuje

androcentrické nebo dokonce falocentrického hledisko (viz Freudovo závist penisu apod.). Ženy také

byly často objektem patologizace i psychoterapie, kdy se je terapeuti (muži) snažili ptimět „tradiční“

ženské role (opět zde můžeme vzpomenout Freuda a jeho výzkum hysterie – ženské nemoci).

Pro ptíklady nemusíme chodit daleko – Miroslav Plzák již dlouhá desetiletí RADÍ ze své

expertní mužské heterosexuální pozice ženám, aby v zájmu zachování své normality, oddaně sloužily

mužům.

Není tedy ptekvapivé, že se tato psychologie, která je často založena na útlaku žen a na

demonstrování jejich podtadnosti, stala terčem kritiky. Ještě bych dodal, že na tomto místě není ani

tak podstatné to, jak to aktuálně ve společnosti je, nýbrž jak se k tomu přistupuje a jaké příčiny jsou

zde uváděny. Obecně se dá říct, že po hodně dlouhou dobu byla jako jediná příčina nerovného

postavení žen a mužů uváděna biologická odlišnost. Feministické teorie neříkají, že by to mělo být

naopak, že by muži měli být v kuchyni a ženy v politice, ale tvrdí, že zde panuje společenská nerovnost

a poukazují na to, že rozdíly, které reálně panují (viz politika, kde je 90 % mužů) jsou dány

společenskými rolemi. A jejich snaha je v dekonstrukci těchto rolí a nastolení nějakého individuálního

pohledu, kde má každý možnost volby.

Narativní psychologie:

Bere život člověka jako vyprávění, ptíběh s otevteným koncem.

Událostem v našem životě dáváme smysl právě vyprávěním (OPĚT je zde ten jazyk). Narativní

psychologie vznikla v rámci celosvětového obratu k jazyku v 80. letech. Jedním ze zakladatelů byl

Theodor Roy Sarbin. Další velkou osobností je Jerome S. Bruner.

Dle něho má vyprávění tti základní vlastnosti, které jsou pro narativní psychologii stěžejní:

69

1) Inherentní souslednost: jedinečná sekvence událostí, mentálních stavů a ptíhod. Člověk je

zde v roli herce.

2) Vyprávění „reálné“ a „imaginární“: Obě jsou stejně podstatná.

3) Vyprávění jako most mezi výjimečným a obvyklým. V lidském vyprávění se výjimečné situace

objevují a lidé se je snaží zdůvodnit, dát jim smysl a tím jejich výjimečnost trošku zmírnit.

Další velká jména v historii narativní psychologie: Paulo Ricoeur, Donald Spence a Roy Schafer

(poslední dva byli psychoanalytici, ale svými podněty ovlivnili narativce).

Narativní psychologie není jeden jednotný směr. Zasahuje do mnoha oblastí psychologie, naptíklad

do psychologie osobnosti. Narativní psychologové hledí na osobnosti jako na dlouhé vyprávění

osobního ptíběhu, který píšeme (žijeme) v reálném čase.

S narativní psychologií je též spojen kvalitativní výzkum, zvláště jméno Ivo Čermáka z naší FSS.

Zabývají se zejména otázkami interpretace ptíběhů a toho, co ptíběh odhaluje o jedinci i o

společnosti, ve které žije.

Nejvíce byl (a je) tento proud znatelný a rodinné terapie a rodinném poradenství. Dnes ovšem

zasahuje i dále do klinické a poradenské praxe. Vždy se zamětuje na interpretace a významy, snaží se

podporovat klienty v tom, aby využívali širší a obsažnější možnosti výkladu sebe sama a svých

životních situací.

Na co klade narativní terapie důraz?

1) Vlastní síly klienta (hledí se na silné stránky klienta, nikoli na slabé)

2) Klient je v terapii jako partner (žádná podtazená role)

3) Konstrukcionistický ptístup k vytvátení významů (člověk je bytost hledající význam)

4) Důraz na narativní formu významů (změna životního ptíběhu změní i význam, který tomu lidé

ptisuzují -> dochází k posunu.

Obecně ptevyprávět svůj život není snadné a není to vhodné úplně pro všechny. Ze své, i když krátké,

praxe můžu říct, že si dovedu představit relativně početnou skupinu lidí, proto které tohle prostě není

vhodné. Jednak pro lidi s menším intelektem to není vůbec snadné a také pro lidi, kteří mají velmi silné

externí místo řízení a svůj životní osud přisuzují okolí. S těmi se také špatně pracuje. Je také docela

potřeba, aby byl člověk (klient i terapeut) dost kreativní a čím méně je klient, tím více musí být

terapeut, aby klientovi poskytoval pořád dostatečné množství podnětů a impulsů. Pokud se to ale

povede, je to většinou vynikající výsledek, protože je to něco, co si člověk vymyslí sám pro sebe a to

většinou vůbec nejlépe funguje.