1

PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PŘEŽITÍ

pplk.PaedDr.Mgr. Bedřich Brückner, pprap. Andrea Bednaříková

(Hlavní velitelství Vojenské policie AČR Praha, 2004)

O fenoménu přežití se v psychologické literatuře pojednává v různých kontextech, aniž by byl vždy

přesně definován význam pojmu. Jsou popsány příběhy lidí, kteří přežili živelné katastrofy, kdy vyhlídka na

uchování života byla z objektivního hlediska minimální. O fenoménu přežití se také mluví u nemocných

trpících infaustním onemocněním, kdy prognóza je nepříznivá a navzdory tomu lidé neumírají, nebo tehdy,

když jedinec překoná svou vlastní klinickou smrt. Vědci sledovali skupinu lidí, kteří prošli koncentračními

tábory nebo jinými stresovými událostmi za 2. světové války a došli k závěru, že nevykazují zjevné

psychické poškození. Autoři se domnívají, že to bylo možné proto, že tito Iidé měli vhodné zvládací

strategie, jež jim pomohly nepřízeň osudu překonat. Upozorňuje se na existenci určitých osobnostních

zvláštností pro fenomén přežití: 1. Smysl pro humor, 2. flexibilní styl ega, 3. smysl pro participaci,

4. surgence, 5. vůle zápasit a bojovat, 6. schopnost „vypouštět napětí“ a 7. existence dobrých vztahů v

rodině (sociální opora) a dobrá pracovní perspektiva.

I. TEORETICKÉ ASPEKTY PŘEŽITÍ

Přežití (survival) - termín je vysvětlen jako akt, stav či fakt přežití, tj. existence nebo žití, které je delší nežli

u někoho jiného anebo které pokračuje po nějakém jevu, nebo něčí smrti či pokračuje nehledě na,

nebo po, určitou událost. Přestože aktuální problémy přežití v divočině, jak byl tento termín původně

„romanticky“ chápán, jsou staré jako lidstvo samo (primitivní člověk vlastně ani jiný problém neřešil),

je problematika tzv. „přežití“, hodnocena v moderních armádách současnosti jako klíčový faktor

určitých druhů činnosti. V nasnadě je však poněkud širší pohled než militantní: přežití jednoduše

charakterizováno jako prosté pokračování existence v daném prostředí v širokém okruhu aktivit,

počínaje klasickým přístupem typu výcviku speciálních parajednotek až po specializované pojetí

civilní obrany i obecné lidské připravenosti pro řešení nenadálých situací.

Situace přežití jako osudový mezník. V běžném životě kolem sebe vidíme tolik lidského neštěstí, že to

u některých lidí vyvolává až apatii k problémům ostatních. Zemětřesení, válečné konflikty, havárie

chemických továren, jaderných elektráren, politické a náboženské masakry, hladomor, extrémní

teplo, neštěstí při masových akcích z jednoho soudku. Z dalšího pak autohavárie, laviny, ztracení se

v přírodě, konflikt s partami chuligánů či lupiči apod. To jsou namátkou některé situace přežití, kde

však platí někdy určitá obecná pravidla proto, že člověk je vybaven pro jejich řešení jen jedním

mozkem, jedním metabolismem, a jednou informační databází. Jelikož statistika i zkušenosti

neúprosně ukazují, že ti, kteří vědí, co a jak, mají obecně větší naději i nárok přežít, je obecně možno

říci, že člověk by měl být připraven.

Přežití „an sich“ je procesem či obecně výsledkem analýzy a řešení určitého typu situace. Na naši

psychiku působí vysokou měrou napětí nebezpečím ohrožení zdraví, života nebo uznávaných hodnot

a dlouhodobým psychickým zatížením - stresem. Náročné situace vznikají s nepřiměřeností úkolů

2

k řešení, co do kvality i kvantity. Problémové situace mohou být adaptační (přizpůsobení se),

adjustační (přizpůsobivost), rozhodovací, bariérové či konfliktní.

Hraniční situace mají dva charakteristické rysy: 1. Působí na člověka fyzicky, na jeho tělo, a aktivují

obranné reakce, případně vedou k poranění více či méně závažnému. 2. Vyvolávají jistou

psychologicko-sociální situaci, na kterou jedinec nebývá zvyklý, ale musí reagovat. Obranné reakce

jsou pak na jedné straně instinktivní, v další fázi racionální.

Situace přežití může převrátit většinu navyklých pořádků života naruby, ale operační systém zůstává

v nás jako soubor informací, na jehož základě řešíme úkoly životních situací. Systém napomáhá, ale

i ztěžuje řešit situaci třemi typy informačních souborů: víra, mýty a magično.

Víra. Pro přežití může být velmi významné, pokud je člověk naplněn vírou ve zdar své akce, což odpovídá

naší známé pozitivní motivaci. Člověk však může hluboce věřit i jiným věcem natolik, že to ovlivní

jeho přežití. Je známo, že jenom malou část populace nelze zlomit metodami psychického teroru.

Zbytek lidí je však mnohem odolnější, věří-li skálopevně ve zdar své akce a v její oprávněnost či

v autoritu. Tisíciletá experimentální zkušenost v potírání osob, které silně věřily svému poslání, až do

té míry, že šly na sám okraj pokračování své existence v daném prostředí, sice neukazuje návod

k přežití, neb mnoho jich padlo proti přesile, ale ukazuje nám, co tyto osoby dokázaly vydržet

psychicky i fyzicky.

Okolí chápeme jako ohrožující a nepřátelské. Neuvědomujeme si, a to je pro přežití v přírodě nebo

jakémkoliv systému mimořádně důležité, že jsme její nedělitelnou součástí, kde se vyskytujeme, se

kterou musíme tvořivě spolupracovat a ne proti ní bojovat. Musíme se naučit přírodu (okolí) použít,

neboť tím, že proti okolí v dané situaci budeme bojovat, ztratíme marně tolik energie, že se přežití

stane problematické. Proto musíme okolí a situaci použít.

Psychické bariéry myšlení. V krizové situaci musíme analyzovat prvky vlastního myšlení, využití

materialistického pohledu na svět, vysvětlit logicky strach, působící stresory a oprostit se od

informací, které považujeme za samozřejmé. Nebát se přírody - lépe řečeno vědět přesně to, čeho se

bát musíme. S těmito problémy souvisí: 1. Zábrany ve vnímání, bránící vnímat problém nebo

informace nezbytné k jeho řešení. Jsou to těžkosti ve vymezení problému, vidění toho, co

očekáváme. 2. Emocionální zábrany, kam patří strach dělat chyby, selhat, riskovat, neschopnost

tolerovat dvojznačnost, neschopnost relaxovat a nechat řešení zrát, nereagování na výzvy a

problémy, které nevyvolávají řešitelský zájem. 3. Intelektové a výrazové bariéry - řešení problému

s využitím nesprávného jazyka, nesprávné informace.

II. PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PŘEŽITÍ

Základní principy přežití: je navození kladného přístupu, pozitivní motivace, optimismus, využití znalostí a

dovedností, důvěry v kolektiv, velitele i v sebe, a někdy i trochu chuti vsadit na štěstí. Štěstí je jen

pro toho, kdo je na ně připraven psychicky, tělesně i vědomostmi a návyky.

Psychické reakce na situaci v přežití jsou podmíněny mnohdy afektem. Následné reakce trvalého

charakteru jsou velmi vzácné a projevují se zejména u jedinců, kteří byli již před událostí psychicky

postiženi. Psychická otázka přežití je spolu s dobrým zdravotním stavem a dobrou odbornou

vycvičeností základním předpokladem vlastního přežití, neboť situace přežití může být pouhou

zajímavou příhodou, víme-li jak na věc. Vycvičenost rozdělujeme na dvě oblasti: survival - zahrnuje

3

soubor technických dovedností, jako rozdělávání ohně, opatřování vody, signalizace a na straně

druhé, mnohem důležitější, znalost psychických a fyziologických pochodů a mechanismů, jež limitují

naše pochody za běžných a extrémních situací.

Základním pravidlem přežití je fakt, že člověk jakkoliv primitivně vybavený může a musí vydržet i

v nejtěžších podmínkách, pokud přinutí své prostředí, aby mu sloužilo. Člověk v extrémní situaci

musí vnímat znaky a jevy indikující ve svém souhrnu možný vývoj situace a jejich stálé

vyhodnocování. Nesmíme si od protihráče, jimž je celá situace kolem nás, nechat si vzít iniciativu.

Ve střetu je blíže prohře ten, kdo si nechá vzít iniciativu a vnutit styl soupeře.

V situaci přežití je pro psychické zvládnutí situace vhodné přenést se na chvilku do role pozorovatele,

analyzovat negativní vlivy, pro uvedení sebe sama do určité harmonie se situací, jakkoliv se to zdá

paradoxní, do navozeného stavu, kdy potlačíme veškerou nelibost a hledáme prvky, které jsou na

situaci pozitivní či v nás produkují kladné emoce, jako je hezká krajina, dokonalé nástroje, důležitá

akce. Odborníci doporučují identifikovat jednotlivé kroky konkrétních opatření a analyzovat je.

Vymezit přitom otázku časových faktorů. Stanovit dílčí cíle a příliš náročné situace řešit tak, aby se

situace vyvinula a řešení bylo zřejmější.

Pozitivní motivace je bezesporu nejdůležitějším nástrojem k přežití, který naše psýcha má, neboť má

hluboký vliv na relaci mezi funkcemi těla a mysli, na schopnost přijmout realitu nebezpečí a reagovat

na ni odpovídajícím způsobem. K tomu zejména ve skupinách, ale i u nevyvážených jedinců,

přistupuje problém ochoty vzít odpovědnost za sebe i jiné. Z praxe je totiž známo, že často nelze

zachránit člověka, který o to nemá sám zájem. Nezájem může být nakažlivý.

Lidé v situaci přežití se nachází, zejména v davu, kde reakce probíhá jako psychická zkáza, jímž zdrojem

je silně motivovaný jedinec. Nadměrná morální horlivost však později odeznívá a ohrožený se obrací

sám k sobě i s projevy nepřátelského chování k jiným.

KRIZE. Faktor času je však v kritické situaci chápán jako klíčový. Čím méně času bude k dispozici, tím

lépe musí být rozplánován a využit. Využití času je lepší tam, kde jsou dokonalé návyky pro zvládnutí

modelových situací. Krizová situace má akutní stadium předkrizové, tzn. období potencionální krize.

V situaci, kdy katastrofa ještě nenastala, záleží na poměru mezi intenzitou působení vnějších vlivů

a možnostech obranných schopností organismu. Tento poměr se u lidí liší a je ovlivňován zdravím

a psychickým stavem i reálnou či představovanou situací.

Krizová situace je často hromadění psychické zátěže, tvořící tři skupiny: 1. Radikální změna podmínek

života a způsobu činnosti spojená se strádáním, frustrací a deprivací základních životních potřeb.

2. Bezprostřední ohrožení života. 3. Působení faktoru nepředvídaných situačních změn zásadního

významu (strach z neznáma).

Stadium varování, pokud aktivuje biochemické procesy organismu (stres, strach..), příznivě působí na

možnost vypořádat se s problémem. Tuto možnost však ovlivňují dva faktory: 1. Intenzita vnějších

vlivů. 2. Délka trvání zátěže.

HLAVNÍ ASPEKTY STRESORŮ. Organismus se přizpůsobuje široké škále vlivů, nebo jako způsob

přípravy těla pro svalovou práci pro řešení problému „bojovat nebo utéci“, máme ve stresu před

sebou všeobecný adaptační syndrom se stádii: 1. poplach, 2. odpor, 3. vyčerpání.

4

Fyziologický stres bývá sdružen s psychologickým, což záleží na vlivu stresoru. Subjekt se nemůže bránit

jejich působení, což vede k psychickým poruchám. Těm lze předejít přípravou na zvládání stresu a

výcvikem relaxace, počínaje spánkem a konče speciálními cvičeními.

Nepřítomnost stresu je nebezpečný stav, charakterizovaný jako začátek období úpadku. Naopak jeho

přebytek je stav patologický. Je proto nutno zvládnout chybné myšlenkové pochody. K tomu byly

vyvinuty dva postupy: 1) Analýza nejhoršího případu, spočívající v tom, že si představujeme

nejhorší možný vývoj události se všemi z něho plynoucími negativními důsledky a každou fázi si

promyslíme, včetně své reakce na ni. Tento proces zaručuje, že naše myšlení není zatíženo

nekonkrétními obavami, ale naopak - začneme se naprosto konkrétně bát. Poznání, že i na nejhorší

myslitelný vývoj lze reagovat přináší úlevu. 2) Pozitivní přehodnocení, které spočívá k vedení

optimisticky laděnému přehodnocení situace, kterou jsme předtím hodnotili pesimisticky.

Uvažování v bludném kruhu, je jedním z nejtypičtějších symptomů stresu, kdy se problém přehrává znovu

a znovu ve vědomí, zatemní naši mysl natolik, že dále nejsme schopni uvažovat racionálně.

Nejčastěji k tomu dochází v noci a brání nám to ve spánku. Vymanit se z této smyčky vyžaduje rázný

čin. Vstát, či něco vypít a stručně na papír popsat problém, který nás tíží. Nevracíme se ke spánku,

pokud nejsme vyčerpáni touto činností. Zde může pomoci i fyzická činnost nebo použití látek

ovlivňující myšlení či navozující spánek.

Adrenální reakce na stres je velmi krátkodobá a extremně energeticky náročná. Série následných stresů

může člověka totálně vyčerpat fyzicky a duševně v krátkém intervalu. Běžné symptomy stresu

mohou být řazeny podle intenzity.

Somatické symptomy - bolesti hlavy, závrať, bolesti v hrudi, pocit nedostatku energie, pocení, zvracení,

záchvaty pocitu horka či chladu.

Symptomy nutkavé, zachvacující - Potíže s pamětí, úzkost, zmatenost, pocit blokování otázek „co počít“,

pomáhá činnosti ve snaze o perfektnost, stálé prověřování a ověřování činnosti, potíže

s rozhodováním, potíže s koncentrací.

Symptomy nepřátelskosti a podrážděnosti - Kritičnost, dráždivost, znepokojenost, nervozita, pocit jakoby

„v pasti“, nepochopnost od ostatních, kteří jsou nepřátelští, pocit poškozenosti, občasné

nekontrolovatelné výbuchy, pocit neoblíbenosti.

Symptomy deprese - Myšlenky na ukončení života, špatná chuť k jídlu, sebeobviňování, pocit samoty,

smutek, nezájem, beznaděj. Rozeznání časných projevů stresu v patopsychologické úrovni a poznání

sebe sama i členů skupiny umožní lepší přizpůsobení se situaci.

Deprivace znamená zjednodušeně nepřítomnost určité podvědomé sféry uspokojující za normálních

podmínek tu kterou potřebu. Bývá rozdělována na senzorickou, spánkovou a citovou.

Frustrace je proces prožívaný znemožněním cesty k ukojení potřeby. Projevuje se jako pocit ohrožení,

nedostatku, omezení, ztráta sebedůvěry. Frustrace je překonávána mechanismy: 1. Agresí, která

může být zaměřena k vlastní osobě. 2. Rezistencí, která zahrnuje mechanismus „snést a přestát“.

3. Regresi, která zahrnuje primitivní jednání. 4. Rezignací (útěkem). Důležité je sledovat hlavní stresory a možnosti jejich kontroly či mechanismu přizpůsobení.

Možnosti intrapsychického zvládnutí stresu jsou: 1. Subjektu musí být dění kolem srozumitelné, chápe

řád a pořádek, pravidla, spoléhá se na strukturu a důvěřuje v řád dění (opakem je chaos). 2. Subjekt

5

musí mít pocit zvládnutelnosti úkolů. Důvěřuje v potencionál a schopnosti (opakem je stav „je to nad

moje síly“). 3. Subjekt musí mít pocit smysluplnosti dění, spíše z emocionální, citové či afektivní

stránky. Musí být přesvědčen, že to, o co se snaží, je smysluplné a že stojí za investici energie, času

a mnohdy i risk. Problémy pak přijímá ne jako tupý úder, ale jako výzvu, která je zdrojem uspokojení

z vysoce motivované činnosti.

Stres působí rozporuplný systém „bojovat nebo utéci“, který se za určitých okolností může ještě umocnit,

pokud se včas nepřijme rozhodnutí. V takových situacích platí vůle překonat ohrožení a neznámou

situaci, to znamená ne risk a hazard, ale vůle, myšlenka, improvizace.

EMOČNÍ REAKCE jsou doplňkem přizpůsobovacích pochodů organismu v situaci, kdy není dostatek

informací. Emoce může být chápána i jako důsledek zhodnocení situace jednotlivce ve smyslu, jak

vyhovuje jeho zájmům. Emoce jsou kladné (mobilizující) a záporné (tlumící), vedoucí až k únavě,

mdlobě a smrti. Následky reakcí na nadměrné emoční situace mohou trvat hodiny, dny, mohou přejít

v akutní neurózu, dokonce v chronickou, která poznamenává na celý život.

Emoční reakce při velkých nehodách:

1. Reakce normální - příznaky: strach, svalové napětí, zmatení, nevolnost, zvracení, tlučení srdce. Co

dělat: reakce vyžadují obvykle jen malou péči, klidná duševní posila je vše, co je třeba, sledujte jej

jak se zklidňuje, mluvte s ním. Co nedělat: neprojevovat extrémní sympatie.

2 Panika (hysterický útěk, slepý útěk) - příznaky: nerozumná tendence k ztrátě úsudku, slepost k realitě,

pláč, hysterie až k vyčerpání, bezcílné pobíhání s minimálními ohledy na bezpečnost. Panika, není-li

zvládnuta, je nakažlivá. Normálně klidné osoby mohou panikařit, v momentě nakaženy jinými, jsou-li

dočasně desorganizováni. Co dělat: začněte přísně, podejte teplý nápoj a jídlo, přísně, ale jemně

izolujte od skupiny, poskytněte pomoc, je-li třeba, projevte soucit a nechte jej povídat, sledujte své

pocity, zůstaňte chladní, znejte meze své psychiky. Co nedělat: nekroťte je brutálně, nebijte je,

nepolévejte je vodou, nedávejte sedativa.

3. Přehnaná reakce - příznaky: vybuchuje záchvaty nesmyslné aktivity, přeceňování aktivit, rychle mluví -

neposlouchá, dává nekonečné návrhy a požadavky na jiné, nadělá víc škody než užitku. Co dělat:

nechejte vypovídat, dejte mu práci, která vyžaduje fyzickou činnost, podejte teplý nápoj a jídlo. Co

nedělat: neříkejte mu, že jedná nenormálně, nedávejte sedativa.

4. Neaktivní reakce (omámení, šok, deprese) - příznaky: neschopnost zotavit se z původního šoku

z otupělosti. Tupý výraz bez emocí, náladovost, beznaděj, nezájem okolí, pomalu bez cíle bloumá,

neodpovídá téměř na otázky, uzavírá se do sebe před dalším stresem, zmatený, nemůže zastávat

odpovědnou práci bez dohledu. Co dělat: navoďte komunikaci, ponechávejte ho povídat o jeho

citech a o tom, co se mu stalo, ukažte sympatii, nezlobte se na něj, dejte mu teplý nápoj, jídlo, uložte

mu jednoduchou práci a kontrolujte ji. Co nedělat: neříkejte mu „vykašli se na to“, neprojevujte

extrémní lítost, nedávat sedativa, neprojevujte, že se zlobíte.

5. Silná fyzická reakce (převrácená) - příznaky: silná nevolnost, subjekt obrací svoji úzkost do silné víry,

že část jeho těla nefunguje, často je tato nefunkčnost stejná jako by byla skutečná. Co dělat:

projevujte zájem, nalezněte drobnou práci, aby se odreagoval, učiňte mu pohodlí, lékařsky ho

ošetřete, sledujte své pocity. Co nedělat: neříkejte „to nic není“, nedávejte mu vinu ani se mu

neposmívejte, nepřivolávejte nepřiměřenou pozornost zranění, ale neignorujte je.

6

TYPY REAKCÍ NA NÁHLOU PŘÍHODU: 1. Žádné vnější projevy změny v chování, racionální překonávání

emočního stavu, rychlý návrat schopnosti k práci. 2. Mírný stupeň podráždění, bledost líce, třes prstů,

končetin až celého těla (vůlí nezvládnutelný), růst krevního tlaku i tepové frekvence, pocení velkými

kapkami na čele i dlaních, pot je lepkavý, až páchne. Je vhodné dodat sebedůvěru, např. pohovorem.

Schopnost k práci bývá zachována, někdy je i zvýšená. 3. Reaktivní deprese, útlum, pokles

schopnosti k práci, těžko ovlivnitelný stav. Hrozí vznik neurózy, akutního vyčerpání. Prognóza

celkového stavu není příliš příznivá. 4. Emoční šok s panickou reakcí, vědomí bývá zastřené.

Panické reakce: emoční paralýza a hyperkinetická forma. Při prvé jsou lidé otupeni. Druhá se

projevuje panickým útěkem či bezúčelnými pohyby, při sníženém vědomí. Reakce může přetrvat i po

vymizení nebezpečí.

Útlum, únava, stres. Jestliže člověk dojde k závěru, že nemůže nic dělat (a tento stav je opět nakažlivý),

celkový útlum se prohloubí. V hlubokém útlumu beznaděje byly popsány i případy akutního infarktu

myokardu. Kromě tělesné a svalové únavy působí i únava duševní, která působí nepozornost,

nedbalost, ztrátu úsudku a rozumnosti. Senzorická únava působí změny v pocitech tepla a zimy,

v pozornosti k nebezpečným faktorům. Tento stav vysoce snižuje pravděpodobnost přežití v krizi.

Příroda nás vybavila reakcí na stres. Změny v organismu, na který působí stresor jsou nespecifickými

reakcemi. Nespecifické proto, že reakce při opakování stejného podnětu se zmenšuje. Tím je možná

adaptace na vyšší zátěž a roste výkon. Vše se děje pro jediný účel: poskytnout organismu rychlou

možnost bojovat nebo utéci.

REAKCE NA KRIZOVÉ SITUACE. Značnou důležitost má zejména zvládnutí strachu a úzkosti. Toto

zvládnutí se děje nejčastěji cestou uvědomění, pochopení a rozboru.

Úzkost je reakce, která se však nemusí opírat o nic konkrétního. Je projevována pocitem bezmocnosti,

nedůvěry v budoucnost, sklíčenost a může vyústit do kategorie strachu, či neuróz. Může být také

vyvolána nemožností uspokojit některou ze základních potřeb. Strach i úzkost nemají limit pro

zvládnutí. Úzkost může být podnětem k vyšší aktivitě a motivaci.

Strach je hlavní stresor v situaci přežití. Je to nepřiměřená reakce skutečné. Dochází k němu, když subjekt

není již schopen zbavit se pocitu nebezpečí. Jde však o naučený chybný způsob reakce. Hlavním

úkolem zůstává zvládnutí stresové reakce připraveností na danou situaci: 1. Strach nesmí člověka

ovládnout - ohromení strachem je půl cesty k záhubě. 2. Důvěřovat nelze i někomu, kdo tvrdí, že

nemá strach. 3. Není situace, kde by nebyla aspoň malá možnost vyváznout, ale to jen tehdy,

překoná-li člověk vliv strachu a zůstane aktivní.

Jednou z forem strachu je i odkládání práce. Řešením této situace je, že si rozdělíme činnosti tak, že

šetříme uspokojivou práci na pozdější období a napřed si odbudeme nepříznivou.

Ke kontrole strachu a úzkosti lze doporučit: 1. Neutíkat od strachu a jeho původců, očekávat je, zůstat

chladný, soustředěný a klidný, pokusit se je pochopit, pozorovat, přijmout, prostudovat, i podívat se

na ně jakoby zvenčí, z druhé strany, vyhodnotit je, rozptýlit představy a mýty, uvědomit si psychické

nebezpečí podlehnutí a uniknout mu třeba rozborem a zdůvodněním, rozhodnout se k akci a dokonce

je využít k motivaci. 2. Doufejte v nejlepší, ale začněte se připravovat na nejhorší. 3. Varujte se

nečinnosti, buďte připravení, informováni, zaměstnáni, pozitivně naladěni, trpěliví, důvěřujte druhým,

7

doufejte. 4. Potlačit strach udržováním stálého zaměstnání a bojem proti žízni, hladu, zimě, bolesti,

nepohodlí. 5. Pomůže i zpěv, samomluva, pozitivní myšlení. 6. Držte se silou mocí reálu.

Překonat strach pomůže někdy i čistá zlost a agrese. Zlost lze agresivně namířit i přímo na faktor působící

strach (nepřítel). V krajním případě je možno použít i násilí nebo psychofarmak. Psychofarmaka, čili

psychotropní látky, ovlivňují psychický stav subjektu tak, že mohou nemocné léčit, ale zdravé uvést

do psychotického stavu.

Zvládnutí strachu a úzkosti u druhých je nutno stmelit skupinu, vystoupit jako ve vedoucí roli, zavést

disciplínu, užít příkladu pozitivního, negativní potlačit, likvidovat, využít fakta, že i kuráž je nakažlivá,

spolupracovat, sdílet informace, být aktivní, likvidovat prvé známky paniky, sledovat a odhadovat

myšlení druhých a jeho vývoj.

Panika je kolektivní strach nepřipraveného, neinformovaného kolektivu a ohrožuje jeho existenci.

Nuda ta patří k faktorům ovlivňující situaci přežití. Bývá směšována s únavou a sdružována se ztrátou

zájmu. Není-li zvládnuta, ústí v ignoraci, apatii. Ke zvládnutí je nutno opět organizovat činnost,

mnohdy i neužitečnou, hry, výcvik a hlavně aktivita.

Únava sama o sobě způsobuje nepozornost, nepřesnost, poruchy spánku, nervozitu. Kombinuje se

s hladem, žízní, nervovým vypětím a dalšími stresory. Proti únavě v běžném případě aplikujeme

lehké jídlo bohaté na jednoduché cukry, bílkoviny, soli, ale i vitamíny. Snížením pocitu únavy

farmaky, cigaretou, alkoholem ve skutečnosti maskuje projevy únavy a organismus ztrácí kontrolu

nad sníženými schopnostmi a energetickou bilancí.

Návod STOP uvádí, jak reagovat v nenadálé krizové situaci.

S - Stop!, zastav se a přestaň s neuváženou činností.

T - Trochu se zamysli, jaká ti hrozí nebezpečí, analyzuj počasí, terén, zdroje energie a materiálu, své

vyhlídky na přežití, likviduj hrozící faktory.

O - Okoukni to kolem, co můžeš kde využít, vodu, cestu, palivo, přístřešek, jídlo.

P - Plánuj, poté co jsi promyslel a okouknul všechny aspekty svého případu, zkus si naplánovat, jak

z toho ven.

ROZHODOVÁNÍ V SITUACÍCH PŘEŽITÍ. Hlavní součást této problematiky tvoří psychické problémy ve

skupině. Proces rozhodování, poté co stanovíme rizika, je řízením rizika. V časové tísni, buď

zmanipulujeme působící stresory, nebo jejich dopad odložíme. Nejde-li to, použijeme k řešení situace

intuice. Vědomí rizika nás nutí počítat s nezdarem a vypracovat včas variantu náhradního řešení.

Rizika jasně vyjádříme a zhodnotíme. Minimalizujeme rizika zajištěných dílčích kroků, eventuelně

ovlivněním faktorů působících.

Příčiny chybných rozhodnutí. Vzájemné působení dvou a více činitelů v přístupu k rozhodování se

považuje za základní zdroje chyb při rozhodování nedostatečné nebo chybné využití schopností

člověka a nevyužití možností reprezentovaných množstvím informací, na jejichž základě se

rozhoduje. Vždy si musíme ujasnit jaké informace jsou k řešení problému nezbytné.

Příčiny vzniku chybných rozhodnutí:

1. Nedostatek informací, na základě kterých se rozhodujeme.

2. Proces vnímání, nedostatečné zapracování informací. Informace jsou prezentovány proti

našemu očekávání, vyžadují větší intenzitu, trvání a kvalitu než za normálních okolností.

8

3. Podcenění, případně přecenění některých emociálně silných pro rozhodujícího osobnostně

významných informací, na základě nichž se rozhoduje. Při strachu nejsme ochotni vnímat situaci

kompletně; co považujeme za nejvíce ohrožující, na to zaměřujeme pozornost, unikají nám další

aspekty.

4. Rozhodování pod silným, bezprostředním vlivem emocí.

5. „Nejasnost“ v kritériích, podle nichž podklady a informace pro rozhodování posuzujeme.

6. Vlastní očekávání, kdy přání se stává otcem našeho rozhodnutí bez ohledu na realitu;

7. Nevhodné návyky, případně neznalost optimálních postupů při rozhodování. Uvědomění si příčin

chybných rozhodnutí spolu s ochotou a schopností je odstranit.

Není rozhodující kdo, ale někdo musí najít kuráž a bezkonfliktně se ujmout vedoucího postavení ve

skupině, zabránit panice, hysterii, nepořádku a zachovat několik pravidel:

1. Po zhodnocení situace oznámit všem, kdo se ujímá vedení; jenom tento vedoucí bude oprávněn

poskytovat a přijímat informace, on rozhodne, jak se s informacemi naloží.

2. Rozhodnout, co má být uděláno, a udělit úkoly členům skupiny nebo organizačně podřízeným

skupinám, stanovit jejich pořadí důležitosti.

3. Je-li nařízena nebo nutná evakuace, zajistit bezpečný odchod či odvoz.

4. Nepřipustit unáhlené jednání, kompromisy a „snadná“ řešení.

5. Nepřipustit soutěžení a hádání, buď vyhrají všichni, nebo nikdo.

6. Zajistit „smysluplnou“ činnost pro každého, je-li situace taková, že hrozí nuda či osamění.

7. Hovořit, pozorovat, mít zájem, informovat, zajistit účinnou informovanost (v rámci katastrof

v civilizaci neprodleně informovat veřejnost), o věcech je nutno otevřeně hovořit, je však potřeba

zabránit hlasování, které žene lidi do uvažování „buď a nebo“.

8. Zjistit, jaké kolují desinformace a hned je uvést na pravou míru.

9. Izolovat osoby se sklony k hysterii a panice (i vhodnou činností).

10. Neprojevovat velkou sympatii, účast, lítost, ale ani brutalitu, nehádat se není-li to nutné.

11. Šířit klid, kuráž, naději a odhodlání.

12. Přijmout plán činnosti a přizpůsobovat ho vývoji situace.

13. Připravovat se na možnou katastrofu již předem.

14. Zůstat ve velení až do doby, kdy odpovědnost převezme nadřízená, ochraňující autorita.

Pro situaci ohrožení či nejistoty je příznačné, že jde o stavy enormně zatěžující psychiku. Důvodem je

skutečnost, že vyžadují rychlé rozhodování a bezprostřední reagování vzhledem k ohrožení

významných hodnot či potřeb: života, zdraví, majetku, oprávněných zájmů našich či jiných osob,

hrozící nebezpečí z prodlení. A to vše při absenci dostatečného množství informací pro přijetí

zdůvodněného rozhodnutí. Pocit ohrožení je přitom záležitostí individuálního prožívání. Málo

informací, „nečitelnost“ situace, časová tíseň, potřeba riskovat, tlak odpovědnosti, vědomí závažnosti

rozhodnutí a uvědomění si vážných následků, to jsou charakteristiky situací, v nichž se příslušníci

ozbrojených složek ocitají častěji než pracovníci v jiných profesích. Negativní pocity, které tyto

situace vyvolávají, spolu s tlakem vnějších podmínek a potřebou rychle se rozhodnout, jsou častým

zdrojem chybných rozhodnutí.

Typy faktorů:

9

Riziko - nastává tehdy, kdy je subjektu rozhodování o každém alternativním výsledku jeho rozhodování

známo, jak velkou má naději, že se podaří jej realizovat.

Nejistota - nastává tehdy, jestliže subjekt rozhodování nemá k dispozici dostatek informací potřebných

k rozhodování, jejichž výskyt je nejistý a nemůže ho ovlivnit.

Konflikt - nastává vždy, je-li výsledek rozhodování včetně realizace závislý na rozhodování a jednání

dalších osob (s protichůdnými zájmy). Konfliktnost je v každém rozhodnutí.

Proces rozhodování ovlivňují vnější a vnitřní činitelé. Jsou jimi:

1. Množství a kvalita informací, které o problému, o němž rozhodujeme, máme v momentě rozhodování

k dispozici. Jednou z nejčastějších příčin chybných rozhodnutí je nedostatek, ale i přebytek informací

a jejich špatná kvalita (neúplné, nepravdivé, změněné nezáměrně a záměrně - dezinformace). Právě

pro situace nejistoty či rizika je příznačná potřeba rozhodovat se při nedostatku informací, což

zvyšuje rizikovost našeho rozhodování.

2. Charakter problému, o němž rozhodujeme. Problém, který se nás bezprostředně, osobně dotýká,

vyvolává potřebu rozhodovat a jednat podstatně výrazněji, než jde-li o problém neosobní. Individuální

význam, který situaci či problému přisoudíme, působí při rozhodování jako stimulující (ale často

stresogenní) faktor. V situacích rizika bývají ohroženy významné hodnoty, zdraví, náš život, život

blízkých apod. Ty pak umocňují potřebu rozhodovat a jednat.

3. Osobnostní dispozice rozhodujícího se jedince, a to především: 1) Schopnost reálně vnímat realitu,

souvislosti, vztahy. 2) V důsledku chybného vnímání buď neregistrujeme signály, změny, které

nastaly, a naše rozhodování i reakce jsou zpozdilé. Nebo naopak vnímáme signály a změny tam, kde

nenastaly, a naše rozhodování i reakce jsou ukvapené. 3) Schopnost emocionálně zhodnotit situaci,

př. uvědomit si vliv emocí na rozhodování. 4) V rozhodování lidí nelze emoce vyloučit, protože právě

ony jsou odrazem subjektivní užitečnosti rozhodnutí a stimulačním činitelem v procesu rozhodování.

5) Vedle vědomých motivů, jejichž vliv na naše rozhodování si většinou uvědomujeme, existují

i motivy nevědomé, vyplývající z předsudků, z potlačených pudových hnutí. Ty mohou být příčinou

nelogických, nezdůvodněných a pro okolí nesrozumitelných rozhodnutí. 6) Zkušenosti a sociální

dovednosti. 7) V situacích ohrožení nebo rizika mohou právě naše zkušenosti být činitelem

usnadňujícím naše rozhodování. 8) Kvalita vůle, volních vlastností. 9) Pocit odpovědnosti za správné

vyřešení rizikové situace, za záchranu (například životně důležitých hodnot) je činitelem aktivizující

náš rozhodovací proces. 10) Ostatní vlastnosti. Ty buď usnadňují, nebo komplikují rozhodování

a přijímání rozhodnutí.

Situační faktory - jedná se především o psychologické klima pro rozhodování, čas, vliv sociální skupiny,

jímž je rozhodující se jedinec členem, sociální role, ve které rozhoduje, závažnost, kterou on sám,

případně jeho rozhodnutí přisuzuje.

PSYCHOLOGIE PŘEŽITÍ. Nevzdát se a nebát se je základní zásadou přežití. Málo pozornosti je

věnováno psychice jednotlivce (skupiny), který se ocitl v situaci vyžadující vypětí psychických sil

k tomu, aby uvedly do akce síly fyzické nezbytné pro přežití; zde není na místě teoretizování,

potřebné jsou praktické rady, metodika vojenského výcviku v přežití.

Psychologie přežití. Nikdo nemůže být úplně připraven pro všechny situace, v nichž je jeho přežití

ohroženo. Avšak bez ohledu na to, jak je připraven, je vždy pro něho šokem, když se náhle ocitne

10

v opuštěné krajině, a to šokem emocionálním, duševním i fyzickým. Proto je nezbytné osvojit si nejen

metody, ale i psychologii přežití.

Vůle přežití. Přežití je většinou věcí mentálního postoje. Nejdůležitějším činitelem je přitom vůle přežít. Ať

jde o osamoceného jedince nebo o skupinu, v každém případě vzniknou emocionální problémy

šokem, strachem, zoufalstvím, osamělostí nebo nudou. kromě těchto psychických nebezpečí budou

na vůli působit poranění, bolesti, únava, hlad anebo žízeň. Jestliže nejsme duševně připraveni na

překonání všech překážek a na to, že bude nutno čelit nejhoršímu, značně se zmenší naděje na to,

že všechno šťastně a ve zdraví překonáme.

Zkušenosti dokazují, že zatížitelnost lidského těla je obdivuhodná, jestliže je ovládána lidským duchem.

I za nejtvrdších podmínek může vůle k přežití udržet životní proces. Potřeba energie krytá

potravinami může být tento samotný duchovní postoj rozhodující pro zachování života.

Vhodná příprava může člověku, který se ocitl v ohrožení života poskytovat velkou výhodu pro zvládnutí

takové situace. Znalost způsobů jak přežít vytváří sebedůvěru a se sebedůvěrou je možno ovládnout

prostředí, v němž jsme se ocitli.

Panika a strach. Strach zostřuje smysly a upozorňuje na možná nebezpečí a rizika. Avšak strach je nutno

omezovat a usměrňovat, aby nepřerostl v paniku. Panika je nejhorší reakcí na situaci, v níž se

rozhoduje o přežití. Při panice se plýtvá energií, racionální myšlení je degradováno a jsou

znemožněna pozitivní opatření vedoucí k přežití. Panika může vést k beznaději, která je prvním

krokem ke ztrátě vůle k přežití. Výcvik v metodách přežití a jejich znalost dodávají sebedůvěru

a vedou k sebeovládání i k ovládání prostředí.

Je důležité zaměřit se na myšlení co nejrychleji na rozbor situace a na bezprostředně důležité úkoly.

Tento přehled soustřeďuje myšlenky na vážné úkoly a tím zmenšuje strach a nebezpečí paniky.

Důležité jsou tyto body:

1. Promysli si situaci - jaká přímá nebezpečí hrozí, jaké je počasí, terén, co se vyskytuje v okolí

a pomůže mi přežít.

2. Řádně zachovej klid - když plně chápeš svou situaci, je důležité šetřit energii. Nevrhej se do

nějakých fyzických činností, dokud jsi nesestavil plán a nestanovil důležité úkoly. Neúčelné

činnosti vytvářejí beznaděje, které mohou vést k panice.

3. Efektivně uvažuj, kde jsi - pamatuj si svoje okolí, neobvyklé terénní předměty. Vše vede ke

zvýšení možnosti záchrany.

4. Živ svoje myšlenky proti strachu a panice - když jsme si sami vědomi oslabujícího účinku

strachu a paniky, nebezpečí se zmenší. Ověř svůj postoj a objektivně analyzuj výsledky.

5. Improvizovat je možno se naučit - ať jsi se ocitl kdekoli, vždy je ve tvém přímém okolí něco,

pravděpodobně více věcí, co napomůže přežít. Seznam se důvěrně se svým okolím. Tvůj mozek

přetvoří přírodní předměty v nástroje pro přežití.

6. Jasně si uvědom hodnotu života - za extrémních podmínek mohou být na vůli k přežití kladeny

vysoké nároky. Při ztrátě vůle je veškeré vědění o způsobech přežití k ničemu.

Osamělost a nuda. Mohou vést k depresi a podkopat vůli k přežití. psychologický prostředek proti

osamělosti a nudě je stejný jako proti strachu a panice - udržovat ducha v činnosti. Je nutno stanovit

si priority a ukládat si úkoly, jimiž se strádání sníží na minimum, zároveň se zvýší možnosti záchrany

11

a tím se umožní přežití v delším časovém období. Představuj si nečekané, avšak přesto možné

případy tísně, sestavuj plány a formuluj úkoly pro jejich vyřešení. Sestav si časový plán. Ten

poskytuje určitou jistotu, ale zaměstnává také ducha.

Přežití ve skupině. Skupinová dynamika může být pro přežití jednotlivce jak pomocí, tak nebezpečím.

Přežití v rámci skupiny může vést do akce dalšího nebezpečného činitele, a to spory. Spory je nutno

v každém případě vyloučit.

Reakce jednotlivce na situace v nichž se jedná o přežití. Skupiny, které spolupracují a mají velitele

beroucího svou úlohu vážně, mají nejlepší možnosti pro přežití. Jestliže skupina dodržuje níže

uvedené zásady, značně se zvýší vyhlídky na návrat. 1. Akce pro přežití organizovat v rámci skupiny.

2. Sjednotit se kolem jednoho velitele. Velitel musí ukládat jednotlivé úkoly a povinnosti a

zaměstnávat skupinu v rámci celkových činností důležitých pro přežití. 3. V rámci skupiny rozvíjet

pocit vzájemné závislosti. 4. Pokud je možné, musí skupina činit rozhodnutí pod vedením velitele.

Jinak bez ohledu na to, jaká je situace, musí rozhodnutí činit velitel a jeho rozkazy musí být splněny.

Předpoklady přežití pro subjekt, který se rozhodl přežít: 1. Zůstat klidný, chladný a soustředěný. 2. Aktivovat

myšlení. 3.Improvizovat, adaptovat se na situaci. 4. Žít osamocen, mít trpělivost. 5. Doufat v nejlepší, ale

připravovat se na nejhorší. 6. Připustit a analyzovat realitu. 7. Uvědomovat si, odkud přicházejí strachy a

obavy a jak mohou být překonány. 8. Postarat se o sebe a využít svého prostředí k přežití.

III. PRVNÍ PSYCHOLOGICKÁ POMOC

Nejdůležitějším krokem je rozpoznání vyčerpanosti z boje a neuropsychických poruch. Vyčerpanost

z boje je normální reakce na psychickou zátěž plynoucí z boje. Je důležitým prvkem stavu

pohotovosti vojáka. Vyčerpanost představuje významný faktor snižující početní sílu armád. Přitom

velitelé a zdravotní jednotky mohou dělat jednoduchá opatření zaměřená na minimalizování ztrát. Je

nutné rozlišovat mezi akutní a chronickou vyčerpaností z boje.

Akutní vyčerpanost z boje se projevuje několik hodin po zapojení vojáka do boje.

Chronická vyčerpanost z boje se obvykle projeví mnohem později a bývá obtížně léčena. Mezi

nejčastější příznaky vyčerpanosti z boje patří zvracení, zrychlení tepu, podrážděnost, euforie, obtíže

podřídit. Pojem vyčerpanost z boje označuje situaci, kdy některý z příznaků je tak intenzívní, že jeho

nositel jedná neefektivně, paradoxně, je nebezpečný sám sobě a okolí.

Psychologická první pomoc k rychlému návratu do boje. Co má velitel udělat, propukne-li u vojáka

akutní vyčerpanost z boje a velitel zpozoruje na vojákovi příznaky: 1. Nepropadat panice. 2. Zahájit

první psychologickou pomoc a řídit se těmito zásadami: Blízkost - znamená neodsunovat vojáka

pryč od jednotky. Rychlost - pomoc zahájit okamžitě, jakmile je to možné. Očekávání - postiženému

dát najevo, že očekáváme jeho brzký návrat k jednotce. Snadnost - pomoc je jednoduchá, opatření

provádíme vlastními silami jednotky.

POSTUP PŘI PRVNÍ PSYCHOLOGICKÉ POMOCI V BOJI. 1. Nutné uklidnit rozrušeného vojáka a vytvořit

vhodné podmínky pro relaxaci. 2. Vojáka dále nutno utišovat a uklidňovat, zorientovat ho v situaci, ve

které se nachází. 3. Umožnit mu ventilovat jeho pocity a emoce. 4. Zabezpečit, aby měl postižený

odpovídající stravu, tekutiny a odpočinek. 5. Začlenit ho do subordinačních vztahů. 6. Stále mu

12

dodávat pocit přátelství i zájem velitele o jeho stav. 7. Postupně ho začleňovat na jeho místo

v jednotce.

Velitel by měl mít na paměti, že jako prevenci před vyčerpaností z boje by měli jeho podřízení využívat

každou možnou chvíli k odpočinku.

Možnosti prevence vzniku vyčerpanosti z boje: 1. Dobrý výcvik a správné vedení. 2. Důvěra v sebe, ke

spolubojovníkům, ve velitele. 3. Dobrá informovanost. 4. Fyzická připravenost a vytrvalost.

5. Vzájemná podpora v nebezpečných situacích. 6. Prostor pro relaxaci a uvolnění.

Možnosti nápravy vzniku vyčerpanosti z boje: 1. Poznat a dát najevo, že příznaky akutního stresu jsou

normální. 2. Použít principy blízkosti, očekávání, snadnosti. 3. Vědět a dávat najevo, že každé

zranění má své psychologické riziko. 4. Pamatovat na poškození v důsledku odsunutí - snížení

sebevědomí, narušení vztahů.

PSYCHOLOGICKÁ POMOC PŘI POHROMÁCH. Lidé, kteří prožili velké nebezpečí nebo přitom ztratili

někoho blízkého, si musí být vědomi toho, že jejich prožitek není ojedinělý, protože mnozí utrpěli

stejně. Jejich zkušenost nám však může pomoci. Psychologická pomoc pomáhá lidem, aby lépe

pochopili situaci a sami sebe, a napomáhá jim, aby vyřešili svoje potíže. Kdy vyhledat psychologickou pomoc: 1. Když pociťujete, že sám nemůžete zvládnout intenzivní pocity

nebo fyzické projevy. 2. Když máte dojem, že vašim pocitům trvá příliš dlouho, aby se navrátily do

normálního stavu, když pociťujete trvalé napětí, zmatek, prázdnotu nebo vyčerpání. 3. Když musíte

vyvíjet aktivitu, abyste svoje pocity zahnali. 4. Když nemáte nikoho, s kým byste sdílel svoje pocity.

5. Když utrpěla vaše pracovní výkonnost.

Prožívané city a emoce: Úzkost - nepříjemný pocit napětí a starosti. Deprese - zoufalost, ztráta zájmu o

svět, apatie, převážně negativní pohled na svět a lidi. Strach z toho, že utrpím sám nebo moji blízcí,

zůstanu opuštěn, že se bude opakovat. Bezradnost, neboť krize prokázala jak naši sílu, tak naši

bezmocnost. Smutek způsobený úmrtím, poraněním, jinými ztrátami. Pocit viny, protože jsem přežil

lépe než jiní, zůstal jsem naživu, nezraněn. Stud, protože jsem se projevil jako bezmocný,

emocionálně zranitelný a potřebující jiné. Vztek na to, co se stalo, na ty, kteří to způsobili nebo

připustili. Vzpomínky na pocity, na ztrátu, na ty, kteří zahynuli.

Pocity jsou zvláště intenzivní, když zahynul velký počet lidí, jejich smrt byla náhlá, násilná, nebo když

nastala za děsivých okolností. Blokování těchto pocitů může vést k nervovým a fyzickým problémům.

Spolu s těmito pocity můžeme zjistit určité tělesné pocity jako nespavost, únavu, neschopnost

soustředění, závratě apod. Několik rad pro zotavení: 1. Neskrývejte svoje pocity. 2. Nevyhýbejte se rozhovoru o události. Použijte

každou příležitost k vyhodnocení zkušeností sám pro sebe a jiné. Rozhovory však musí vést

k vytváření věcného postoje a rozboru. 3. Během krize a po krizi potřebujete mít kolem sebe lidi.

4. Nepřipusťte, aby vám vaše nesnáze zabránily poskytnout jiným lidem možnost s vámi mluvit.

5. Neočekávejte, že vzpomínky pominou- vaše pocity budou zachovány po dlouhou dobu. 6. Nespoléhejte

na uklidňující prostředky, tabletky pro spaní, alkohol, drogy. 7. Věnujte pozornost svému okolí.

Aktivním postojem může člověk překonat velké nebezpečí. Pravděpodobnost přežití se zvyšuje tehdy,

jestliže postižení mají alespoň minimální znalosti, jak se dá ze situace vyváznout. Všichni, co vyvázli

13

z krajního nebezpečí, nepřestali v hloubi duše věřit, že se ze situace dostanou. A to ani tehdy ne,

když se to jevilo zcela nemožné. Člověk nevěří, že by nepřežil. Pro nás, kteří víme, že přežijeme, je

takový pud sebezáchovy pudem velmi významným.

L I T E R A T U R A:

1. Čáp, J., Dytrych, Z.: Utváření osobnosti v náročných situacích. SPN, Praha 1968

2. Darman, P.: Jak přežít v extrémních podmínkách. Alpress, Frýdek-Místek 1997

3. Drašar, P.: Některé psychologické a teoretické aspekty situace přežití. Sokol, Silůvky 1989

4. Dvořák, J.: Člověk mezi životem a smrtí. Avicenum, Praha 1985

5. Kostík. C.: Psychická regulace chování v boji. Naše vojsko, Praha 1989

6. Lewis, J.E.: SAS and elite forces. Robinson Publishing Ltd., London 1997

7. Mikšík, O.: Člověk a svízelné situace. Naše vojsko, Praha 1969

8. Mrkvička, J.: Člověk v akci. Avicenum, Praha 1971

9. Nastoupil, J.: Psychologie přežití a metodika vojenského výcviku. Vojenský profesionál 5/1996

10. Novák, J.: Změna místa pobytu a psychika člověka. Statě 12, Ministerstvo obrany, Praha 1994

11. Oliva, B.: Sám v nepřátelském týlu. Naše vojsko, Praha 1968

12. Pavlíček, J.: Člověk v drsné přírodě. Olympia, Praha 1989

13. Spurný, J.: Rozhodování v situaci ohrožení. Statě 9, Ministerstvo obrany, Praha

14. Šulc, J., Dvořák, J., Morávek, M.: Člověk na pokraji svých sil. Avicenum, Praha 1971

15. Timko, J.: Voják v psychické zátěži. Naše vojsko, Praha 1986

16. Vodrážka, R.: První psychologická pomoc v boji. Vojenský profesionál, MO Praha