Upload
pulsy
View
217
Download
0
Embed Size (px)
DESCRIPTION
Â
Citation preview
STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE
2 / PROSINEC 2014
POLEMIKY A LITERÁRNÍ
KOMUNIKACE
2/2014 Polemiky a literární komunikace
Pulsy: 2/2014
Polemiky a literární komunikace
Editorka čísla
Barbora Svobodová
Redakční rada:
Zdeněk Ježek, Marek Lollok,
Barbora Svobodová, Lucie
Štěrbová, Vojtěch Velísek
Korektura:
Lucie Štěrbová, Monika
Víchová
Obálka a sazba:
Vojtěch Winkler
Logo:
Peter Kušnírik
Foto:
Libor Galia
vydává Revue PULSY
adresa: Lipnice nad Sázavou
232, 582 32
pulsyrevue.wordpress.com
„Píšete pro autora, nebo pro čtenáře? ptávají se toho, komu se kritik říká. Naivita otázky tkví v tom,
že nepočítá s třetí možností. A právě ona platí; hledání a nalézání třetí, čtvrté, páté možnosti zdá
se být vůbec v dnešním světě stroze uzavřených a nevybíravých stanovisek jednou z lidských
nadějí.
Pro tebe píšu, odpovídá tedy kritik. Tak málo chcete? vytýkají mu jedni, zazlívajíce mu rezignaci
na jeho společenské poslání. Tak mnoho chcete? zazlívají mu druzí, vytýkajíce dostředivý aristo-
kratismus. Nechci nic, uzavírá tázaný; chci jenom přijít na kloub věcem.“
Jiří Opelík, Ten komu se kritik říká, Host do domu, 1968
6TŘI PRO TŘIanketa
10KRITIKA NENÍ UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍRozhovor s Evou Klíčovou
OBSAH
20POTREFENÝKOHOUTText Barbory Svobodové
28LITERATURA A RRREVOLUCEText Zdeňka Ježka
36CO ZBYLO Z OBCE SPISOVATELŮText Jakuba Jariny
44ANGAŽOVANOST V POEZII JAKO STŘET DVOU GENERACÍText Jana Krejčího
EPodobně jako nás při volbě tématu prvního čís-
la Pulsů, věnovaného Olegu Susovi, inspirovalo
jeho nedožité životní jubileum, vděčí také číslo
druhé jinému výročí, jež iniciovalo jeho vznik.
V roce 1954 vyšel v listopadovém Hostu do domu
silně kriticky laděný článek Jana Trefulky O no-
vých verších Pavla Kohouta – polemicky, který
upozornil na limity dobově prosazované ideo-
logicky podmíněné poezie, a vyvolal tak v české
literatuře velký skandál, jenž nezůstal pouze v ro-
vině kulturní, ale jeho dosah byl mnohem širší.
Po šedesáti letech, které v tomto roce uplynuly
od vypuknutí tohoto dnes již legendárního spo-
ru, jsme si tedy jako jeho připomínku vytyčili pro
druhé číslo našeho studentského časopisu téma
literární polemiky, kritiky a obecněji možnosti li-
terární komunikace.
Polemický spor se ve slovesném umění samo-
zřejmě objevuje od nepaměti a prochází celou
jeho historií, stačí vzpomenout velké antické
rétory, v českém prostředí pak středověké a ra-
něnovověké disputace a literární hádání se nebo
pozdější rozsáhlé diskuse soustředící se na Má-
chův Máj, Havlíčkovu polemiku s Tylovým Po-
sledním Čechem či pravost Rukopisů a mnoho
jiných. Příspěvky a texty shromážděné v tomto
čísle však časově a tematicky zůstaly zakotveny
ve 20. a 21. století. Čtenáři, jejichž zájem je pri-
márně soustředěn na starší epochy literární his-
torie, snad prominou. Útěchou jim ale může být
skutečnost, že respondenti v úvodní anketě Tři
pro tři – Erik Gilk, František Schildberger a Dalibor
Tureček – uvažují o polemice v širších souvislos-
tech a každý z nich přestavuje svůj pohled na to,
co je polemika, (co není) a k čemu je na světě.
Z rozhovoru Kritika není ublížení na zdraví, kte-
rý vedl Marek Lollok s přední osobností současné
kritiky a redaktorkou Hosta Evou Klíčovou, pak
vystupuje množství témat s polemikou spoje-
ných. Podoby literárního diskursu, jeho nepsaná
EDITORIAL PROSINEC 2014
pravidla a role kritika, nebo spíše kritičky, v něm
představují pouze skromný výběr několika z nich.
Oddíl věnovaný studiím následně otevírá text,
v němž se pokouším přiblížit právě již tolikrát vzpo-
mínanou „aféru Kohout – Trefulka“, která představuje
jedno z prvních zpochybnění služebné funkce litera-
tury a jejího podřízení politicky diktovaným kritériím
v období po únorovém převratu. V principu velmi
podobné téma sleduje také příspěvek Zdeňka Ježka
odehrávající se ovšem v jiném historickém kontex-
tu a kulisách. Předmětem jeho zájmu se stal tzv. spor
o generaci, v němž se střetli zastánci avantgardních
tendencí a příznivci realistického směřování prole-
tářského umění. Jejich diskuse se vztahovaly k otáz-
ce možnosti existence tzv. čistého umění a poměru
modernistických uměleckých vizí k ideám komuni-
smu v období přelomu 20. a 30. let minulého století.
Pozornost k událostem nedávno minulým a sou-
časným obrací článek Jakuba Jariny Co zby-
lo z Obce spisovatelů. Autor se v něm vyjadřuje
k fungování či spíše nefungování této organice,
přibližuje historii spisovatelských institucí a pou-
kazuje na příčiny soudobého neutěšeného sta-
vu. Závěrečný příspěvek Angažovanost v poe-
zii jako střet dvou generací vychází z bakalářské
práce Jana Krejčího a velmi podrobně se věnuje
aktuálnímu tématu, jež literárním světem dnes
rezonuje. Text mapuje nedávné diskuse věno-
vané problematice tvorby odpovídající předem
formulovaným programům i možnostem poezie
komentovat a ovlivňovat společenské dění.
Přeji příjemné počtení, a pokud budete mít chuť
polemizovat s číslem o polemikách, směle do
toho!
Barbora Svobodová,
editorka čísla
6 // PULSY - studentská literární revue
ANKETA
Třipro tři
V historii české literatury se odehrálo množství polemických sporů, některé z nich zapadly, jiné
přetrvaly, další právě probíhají. Zajímalo nás, jak se na polemiku dívají lidé pohybující se v literárním
světě, proto jsme s následujícími dotazy oslovili tři osobnosti: Erika Gilka, Františka Schildbergera
a Dalibora Turečka.
I. Vnímáte polemiku jako důležitý žánr lite-
rární komunikace? Je její význam proměnlivý
v závislosti na historickém kontextu a jak ji
hodnotíte ze své pozice literárního
vědce / pedagoga / kritika / spisovatele?
Erik Gilk: Určitě je to podstatný a leckdy určující
druh literární komunikace, i když jeho význam se
časem zásadně proměňuje. Mluvíme-li o časo-
pisecké platformě, nemůžeme nevidět, že pole-
mika z periodik po druhé světové válce postupně
téměř vymizela. Jsem rád, že měsíčník Host se
čas od času vrací k praxi časopisů z šedesátých
let, kdy se pěstovaly jakési kulaté diskusní stoly
nad významnými literárními texty. Právě taková
diskuse může mít blízko k polemice, jak je patr-
né z diskuse nad Reinerovým románem Básník
v sedmém čísle letošního Hosta.
Jestliže budeme za druh polemiky považovat lite-
rární dílo, jehož prostřednictvím autor polemizuje
s poetikou či názory jiného literáta, takových na-
jdeme nejspíše dost i dnes. Avšak není-li v tako-
vých případech explicitně deklarováno, s kým či
s jakým dílem se vede polemika, nemusí být jako
taková vůbec rozpoznána.
František Schildberger: Polemika je normálním
jevem zdravého a živého literárního a vůbec
uměleckého dění. Nesmí být polemiky málo, pak
zaniká, nesmí jí být mnoho, pak zaniká také; my-
slím si, že polemice paradoxně na celém světě
uškodilo rozšíření internetu. Polemika totiž, my-
slím si to aspoň, má mít i jistou úroveň v obsahu
a formě. Jestliže si kdysi člověk musel na svou
polemiku nejdřív ořezat brk a donést si inkoust,
víc pak myslel na to, co napíše. Polemika je nor-
málním jevem zdravého a živého literárního a vů-
bec uměleckého dění. Polemizuješ? Pak žiješ!
Polemizuješ dobře? Tím tvoříš! Myslím si také, že
zlatou érou české literární polemiky byl přelom
minulého a předminulého století. Dnes je lite-
ratura – i společnost – méně živá, méně barvi-
tá, méně hravá i vážná, kladoucí menší důraz na
význam a myšlenky. Pokud se ptáte na polemiku
jako žánr – je to podle mého názoru trochu jiná
otázka; připravený, promyšlený polemický text,
nová Filipika proti misomusům, je něco, co nám v
naší – kromě polomrtvosti a nechuti k myšlenkám
taky dost oportunistické společnosti – chybí. A to
hlavní: nutné je věřit, že existuje něco jako objek-
tivní pravda, ve velkých věcech i v maličkostech,
a že je věcí člověka ji hledat a je schopností člově-
PULSY - studentská literární revue // 7
ka ji nalézt; pokud má pravdu každý a současně
nikdo, pak nemá jakákoliv polemika smysl.
Dalibor Tureček: Rozhodně vnímám. Vždyť pod-
statná část dobových literárních hodnot byla
ustalována v polemice. A přitom ještě musíme
rozlišit mezi polemikou jako žánrem, řekněme
polemikou rétorickou a explicitní, a polemikou
intertextuální, povězme implicitní. To druhé –
pro názornost – představuje třeba známý poměr
Erbenova Záhořova lože k Máchovu Máji. Pokud
zůstaneme u pole, které mi je nejbližší, tedy
u českého 19. století, shledáme řadu zásadních
explicitních polemik: první polemika proti Má-
chovi z roku 1834, kdy šlo o Marinku; polemika
o Máj; polemika Havlíčkova vůči Tylovi (o Posled-
ního Čecha); polemiky Nerudovy o moderní lite-
raturu ve sporu s Jakubem Malým, dlouhodobé
polemiky o Rukopisy; polemiky modernistů proti
Vrchlickému; polemiky ideálních realistů kolem
Osvěty proti Zolovi a naturalismu vůbec… Jisté
osobnosti na polemice vybudovaly svou kulturní
pozici – vezměme jen příklad Šaldův. Polemiky
se přitom v čase mění i nemění. Proměňuje se
jejich předmět, liší se dobová rétorika, ale základní
figury polemiky zůstávají takřka totožné – tak jak
je svého času duchaplným výčtem postihl Karel
Čapek. Badatelsky i didakticky jsou polemiky mi-
mořádně názorné a vděčné. A to snad ještě více
v případě polemik implicitních, v případě nega-
tivně se vymezující intertextuality, kdy máme ješ-
tě možnost radovat se nad shledáváním původ-
ních podnětů polemické kontrafaktury. Někdy
ovšem taková hádanka bývá velmi snadno k roz-
lousknutí, když například Karel Mašek (Fa Presto)
ve své sbírce Utíkej, Káčo zparoduje styl jmenovi-
tých a jmenovaných básníků.
II. Čím mohou polemiky, jež se odehrály v li-
terární historii, ovlivnit či inspirovat současné
studenty? Má smysl, aby se podrobněji zabýva-
li diskusemi nad Májem, debatou o realismu, spo-
rem o verších Pavla Kohouta a dalšími?
Erik Gilk: Domnívám se, že pro současné studenty
může být poznání dobových polemik a diskusí po-
třebné hned z několika důvodů. Na prvním místě
prostě a jednoduše patří k literárnímu provozu a
jsou, respektive byly součástí literárněhistorické-
ho kontextu. Mohou tedy přispět k hlubším zna-
lostem konkrétní epochy, díla či autora. Za druhé
lze na polemice demonstrovat nelinearitu a di-
skontinuitu literární historie. Může se totiž přiho-
dit, že názor, který na první pohled působí příliš
konzervativně, který neladí s očekávanou struk-
turou dobových estetických norem, převládne
v polemice a ukáže se jako hlas dominantní.
A za třetí se lze na polemikách velmi dobře poučit,
jakými prostředky a způsoby lze vyargumentovat
svůj postoj a obhájit ho před názory konkurenč-
ními. Polemika může tedy sloužit jako dokonalá
laboratoř pro tvůrčí literární kritiku.
František Schildberger: No – tady budu odpo-
vídat jako pedagog, nezlobte se. Nestěžujte si,
prosím, že se musíte učit o dávno mrtvých po-
lemikách dávno mrtvých autorů! Neutvrzujte se,
prosím, v představě, že vám jejich znalost k niče-
mu není. Inspirace není vždy přímá, není to ko-
pytem sem, kopytem zpět. Nesnažte se uchránit
své mozky od znalosti zbytečných faktů: stejně
něco v té hlavě mít musíte, prázdná nezůstane.
Ve skutečnosti dobře nevíme, která fakta jsou
cenná a která ne. Nesnažte se proto vstoupit do
literárního lesa s jednoduchým plánkem, nýbrž
se solidní mapou, nejlépe s mapou generálního
štábu: až v terénu zabloudíte (a jistěže zabloudíte,
všichni jsme, mnohokrát, zabloudili) – najednou
vám budou k orientaci dobré body, které jste ig-
norovali, kterými jste pohrdali, ty zejména!
Dalibor Tureček: Jde o to, co koho na minulosti
zajímá. Pro historika jsou – jak už svrchu praveno
– polemiky ideálními „uzlovými body“, v nichž
na sebe narážejí různorodé představy, například
o žádoucí a na druhé straně nepřípustné podobě
literatury a literárnosti. Dále jsou minulé polemi-
ky mimořádně živým zrcadlem hodnot a identit
obecné povahy: viz například celou základní po-
lemickou figuru takzvaného národního obrození,
tedy napětí MY × NĚMCI, které pojmenoval
8 // PULSY - studentská literární revue
Palacký a výborně o něm psal třeba Vladimír Ma-
cura. Přitom je potřeba zdůraznit, že z historic-
kého hlediska, zpětně nahlíženo, žádná polemika
sama o sobě nemá hodnotu ani význam: ty jim
teprve musíme přisoudit, jako přisuzujeme funkci
a hodnotu jakémukoli historickému faktu. Proto
nelze bez dalšího říci, zda má smysl se podrobněji
zabývat diskusemi nad Májem. Dovedu si vyba-
vit řadu pedagogů, v jejichž konceptu a podání
to smysl naprosto nemá. A vice versa. V tom je
ovšem polemika zcela nevinně. A konečně: stu-
diem polemiky se studující také učí polemizovat
– a není právě dnes tato schopnost neústupné,
ale logicky jasné, argumentačně korektní a zása-
dové polemiky něco, co by si naši studenti mohli
a měli z univerzit odnášet do svého občanského
života? Možná by bylo ku prospěchu věci, kdyby
se v naší současnosti oživilo umění polemiky na
úkor nadávání, osobních animozit a urážek, hru-
bosti a malosti.
III. Pokud byste si mohl vybrat jakýkoliv pole-
mický spor nebo kritickou diskuzi, do níž bys-
te se chtěl zapojit, jaká by to byla? A z jakého
důvodu? Vyskytuje se v historii české literatu-
ry nějaký mistr polemiky, kterého obdivujete?
Erik Gilk: Zabýval jsem se poslední dobou před-
válečnou modernou a musím přiznat, že étos
a verva, s jakou obhajovali aktéři generační dis-
kuse v letech 1912 až 1913 svůj názor na umění
a na uměleckou tvorbu, mě okouzlil. Chtěl bych
s nimi alespoň načas sdílet neoblomné přesvěd-
čení o správnosti vlastního názoru, ať už to byl
F. X. Šalda, Arne Novák, Otakar Theer, S. K. Neu-
mann nebo Karel Čapek…
František Schildberger: Vypočítávat mistry čes-
ké literární polemiky, promiňte prosím, nebudu,
bylo by jich mnoho a nemohl bych se vyhnout
opakování notoricky a přímo alkoholicky známých
jmen. Spíš bych rád upozornil na autory skvělých
polemik nikoli literárních, to snad bude inspira-
tivnější. Kolik o přesném myšlení a přesném ar-
gumentování se člověk naučí četbou (i studiem!)
komentářů Ferdinanda Peroutky! Jak přesně ar-
gumentuje Pavel Tigrid! A jakým malým koncer-
tem svobodného a důsledného myšlení je Havlo-
va stále nedoceněná stať o Moci bezmocných. Do
které že polemiky bych se chtěl já osobně zapojit,
ptáte se? Myslím, že jsem duch dosti polemický,
polemika je způsob mého myšlení, kdykoli před-
náším anebo píšu, o literatuře i o společnosti, po-
každé vlastně s něčím polemizuji, třeba jen tím,
že hovořím o tématech, o kterých se nemluví.
Všimněte si prosím: i teď, místo abych odpověděl
na otázky vaší ankety, polemizuji tak trochu s tím,
jak jsou položeny.
Dalibor Tureček: Obdivuji Havlíčka pro analytic-
kou neúprosnost soudů, Nerudu pro literární kva-
lity jeho polemik, zejména těch fejetonistických.
Z implicitních polemik obdivuji celé Máchovo
přeznačení romanticko vlasteneckého konceptu
do podoby skeptické, romanticky ironické sub-
jektivní výpovědi. Méně mě někdy uchvacují jistě
brilantní a kulturně velmi podnětné i podstatné
polemiky Šaldovy: vnímám v nich jistou kom-
ponentu sebestředné zahleděnosti, která tu a tam
převáží nad věcí. Přenést se do minulých polemik
ale nijak netoužím. Jednak to prostě není možné.
A pak: člověk má pokud možno dostát polemi-
kám, které mu nese jeho vlastní doba a život.
PULSY - studentská literární revue // 9
ROZHOVOR
10 // PULSY - studentská literární revue
(ROZHOVOR S EVOU KLÍČOVOU)
Jméno Evy Klíčové v naší literární kritice nelze přehlédnout. Již několik let se coby kmenová redaktorka časopisu Host soustavně vyjadřuje zejména k současné české próze. Jak o této své činnosti přemýšlí, jak vidí ostatní kritiky a vůbec prostor pro literární komunikaci – to jsou hlavní témata našeho rozhovoru.
Kritik-profesionál?
V poslední době se objevují úvahy nad tím, zda
je naše společnost schopna uživit spisovatele,
resp. zda o to vůbec má zájem. Jak je to s na-
šimi kritiky? Dá se u nás cele věnovat pouze
kritice?
Dá se uživit literaturou, kritikou ne. Myslím, že
málokdo z kritiků by o to ve skutečnosti stál. Po-
kud mám mluvit za sebe, nedovedu si představit,
že bych vyprodukovala měsíčně třeba osm kritik
a recenzí. Pravděpodobně bych taky těžko v tom-
to rozsahu našla publikační prostor. A navíc, kri-
tika „nevyčerpává“ jenom autora kritizovaného
díla, ale zvláštním způsobem i kritika, který by se
přirozeně při takovém množství požadovaných
textů mohl začít opakovat, mohl by sklouznout
k jakémusi užitkovému typu psaní.
Jak se díváš na odměňování kritiků za jejich
práci?
Co se týká odměňování kritiků, je zřejmé, že po-
kud bychom si přepočetli práci na hodiny, tak se
to „nevyplatí“. Je otázka, od čeho cenu kritiky od-
víjet: pokud bychom ji odvíjeli od ceny například
běžné normostrany textu v médiích obecně, tak
myslím, že na tom kritika není ani hůř, ani líp
a asi to odpovídá jakémukoli jinému typu článku.
Je samozřejmě nespravedlivé, že například filmo-
vý kritik zhlédne film za dvě hodiny, což je doba,
za kterou knížku většinou nepřečtete.
Naštěstí se kritici zpravidla nezabývají jenom kri-
tikou, ale bývají například redaktory, dramaturgy
a podobně. Myslím koneckonců, že „dělat výhrad-
ně kritiku“ by asi ani nešlo, že by to bylo dokon-
ce kontraproduktivní. Lepší odměňování kritiků
by sami kritici nepochybně ocenili společensky
Kritika neníublížení nazdraví
PULSY - studentská literární revue // 11
12 // PULSY - studentská literární revue
kýženou vyšší spotřebou, ale asi by to nemělo
přímý dopad na kvalitu jejich práce, protože se
stejně musí něčím živit. Na druhou stranu ten
honorář by asi neměl být úplně směšný.
Specifickým typem kritiků jsou taky studenti
píšící kritiky, pro něž publikování samo o sobě
může být více vzrušující než honorář. Profesio-
nální kritiky bych ale hledala mezi lidmi, kteří se
zabývají literaturou i jiným způsobem, mezi lite-
rárními historiky, teoretiky, publicisty atd.
Jak tedy podle Tebe v současnosti vypadá kri-
tik-profesionál (ať už se tedy fakticky literární
kritikou živí či nikoli)?
Lidí, kteří píšou o literatuře, je samozřejmě víc
než kritiků. Jsou různé typy kritik a některým
bychom ani kritika říkat nemuseli, kdyby ne-
pojednávaly o nějakých aktuálních literárních
textech, ale to zase záleží, jak se k tomu staví
konkrétní médium. Jiné je to v literárních časo-
pisech, které jsou různé a různě nakládají s pro-
storem pro kritiku, a jiné je to v denících a týde-
nících či jejich webových podobách.
Budu volně parafrázovat slova Markéty Piláto-
vé, jíž jsem se dotkla kritickou kritikou, a která
přitom byla zásluhou redaktora ještě poměrně
krotká. Tato kritika se dostala na internet, kde se
pod ní rozvířila dlouhá diskuze včetně vyjádře-
ní autorky, že takovéto „popravy“ si mají kritici
nechat do literárních časopisů, zatímco v „seri-
ózních“ médiích – šlo tehdy o Respekt – by se
prostřednictvím kritiky mělo knihám a literatuře
pomáhat… Zkrátka to vyznělo, jako kdyby litera-
tura byla nějaká chromá chudinka a čtenář „seri-
ózních médií“ blbec, který se musí vodit za ruku,
aby věděl, která kniha je pro něj dobrá. Je to ale
asi linie jakéhosi sporu, který visí ve vzduchu: co
tedy s kritikou v „seriózních“ médiích a denících?
Je jasné, že zejména z tištěných médií literární
kritika mizí, ale třeba se dočkáme bodu obratu.
„Podnikatelská“ představa, která se zrodila někdy
v devadesátých letech, že je nutné psát o tom,
co zajímá čtenáře, takříkajíc odspoda, není podle
mě tak jednoznačná. Média by si měla uvědomit,
že jsou to právě ona, kdo nastoluje a otevírá té-
mata, o kterých se bude mluvit. Navíc čtenář, který
Kan
celá
ř E
vy
Klíč
ov
é
PULSY - studentská literární revue // 13
má potřebu obsáhlejší žurnalistiky, než najde na
iDnesu, bude spíše intelektuálně nadprůměrný
a kritické uvažování by ho nemělo vnitřně urá-
žet. Vymlouvat se na nějakou velkou, neznámou
čtenářskou masu, které je nutné vyjít vstříc bulva-
rizací, je hloupost.
Myslíš, že by literární kritice mohlo nějak po-
moci, pokud by se její tvůrci, kritici, více začali
identifikovat se svou profesí (činností) a svými
kolegy, například pod hlavičkou nějakého ži-
vého stavovského spolku? Víme sice, že sdru-
žování, alespoň mezi spisovateli a možná ze-
jména jenom kvůli neutěšenému stavu v Obci
spisovatelů, není moc v módě; nemyslíš ale,
že něco jako zájmové sdružení kritiků, „kteří
to myslí vážně“ a kteří svým členům vytváře-
jí lepší podmínky, by v dnešní době v našich
podmínkách nefungovalo?
Popravdě si to moc nedovedu představit. Myslím,
že kritik je z podstaty povaha spíše vznětlivá a kon-
fliktní, někdo, kdo pořád kritizuje a nic nedělá, jak
všichni dobře víme (smích).
Mám pocit, že vše víceméně funguje, ačkoli to
není nějak formálně organizováno. Probíhá celá
řada diskuzí a kulatých stolů pro různá média,
nedávná diskuze na půdě ÚČL AV, Transitdisplay;
vycházejí tematická čísla o literární kritice – na-
posledy třeba A2, proti kritikům se vymezují au-
toři třeba Dvanácti odstavců… Zkrátka je vidět, že
kritika je živé téma a kritický život v té relativně
malé komunitě funguje i bez nějaké vnější orga-
nizační záštity.
Co se týká například oceňování kritiků, ani tím
si nejsem jistá. Moc si to nedovedu představit,
spíše už vidím různé spory, které by kolem toho
vznikly – současné literárně kritické prostředí je
příliš malé na to, aby bylo nutné generovat něja-
ká ocenění. Po pár ročnících by nebylo, komu to
dát. Signálem uznání kritika je spíše zpětná vazba,
ohlasy, které potvrzují, že co napsal, úplně neza-
padne. To je podle mě důležitější než, že dostane
nějakou sošku. A je sympatické, že ta platforma
je otevřená. Kdokoliv by chtěl psát literární kritiku,
může začít.
V případě kritiků z řad vědeckých pracovníků také
může nastat to omezení, že za kritiku v nerecen-
zovaném časopise nejsou „rivové“ body a musí se
psát jiné texty za rivy do „kafemlejnku“. Sveřepých
jedinců, kteří píšou kritiky bez ohledu na tuto si-
tuaci, jako je Jiří Trávníček nebo Pavel Janoušek,
je zlomek.
Pavel Janoušek ve své knize Černá kočka ho-
voří o tzv. subjektu znalce v myšlení o litera-
tuře. Řadí do něj různé typy účastníků lite-
rárního života, spisovatelem počínaje přes
redaktory, kritiky, nakladatele atd. Na okruh
těchto lidí lze nazírat jako na určitou komuni-
tu. Jaká je podle Tebe tato komunita „profesio-
nálních“ čtenářů, resp. více či méně aktivních
účastníků literární komunikace? V čem jsou
její zvláštnosti?
Myslím si, že je to stejné jako v jiných oborech.
Tím, že je naše literatura malá, dostává malý pro-
stor v médiích, málo lidí o ní referuje a tak dále, je
nevyhnutelné, že se lidé v této sféře často osobně
znají. Když jsem začínala psát, nikdo mě neznal
a já jsem taky osobně nikoho neznala, mé jméno
bylo považováno za pseudonym a různě se spe-
kulovalo, že je pod ním skrytý někdo jiný a kdo asi.
Měla jsem pocit, že je to dočasná výhoda právě
v tom, že mám před sebou pouze text a nevidím
za ním trudný osud autora a jeho letitou mraven-
čí práci. Myslela jsem si, že je to pouze prozatímní
výhoda, ale dnes se mi zdá, že se to nakonec příliš
nezměnilo. Mám pocit, že každý, kdo do toho po-
myslného ringu jde se svým autorským textem,
musí počítat s tím, že se nemusí nutně setkat
s pochopením, a to platí samozřejmě i pro texty
kritiků. Je samozřejmě rozdíl v tom, když autor do
textu investuje práci někdy i v řádu let a kritik svůj
text připravuje v řádu hodin. V případě úspěchu
ale autora románu zase čeká větší sláva a bohat-
ství – a teplé místečko v čítance.
Ale to riziko podnikání je na tom vzrušující: i to,
že může dojít k nějakému konfliktu, sporu. Kriti-
ky, které jsou smířlivé a kráčejí směrem k textům
14 // PULSY - studentská literární revue
s přílišným „předporozuměním“, podle mě ztrácí
kritickou účinnost a nakonec jsou i čtenářsky ne-
atraktivní. Je škoda, že se takto žánr v některých
případech sám připravuje o svou funkci. Navíc
myslím, že negativní kritika není něco tak straš-
ného, abych to já jako kritik nemohla komukoliv
udělat. Na to se nejen neumírá, ale ani to nemá
příliš vliv například na prodej. Kritika – ač ne-
dokonalá a „nechápavá“ – by měla být vnímána
jako neocenitelná zpětná vazba. Naopak konejše-
ní literárních textů a psaní kritik „marketingově“
uvrhne literaturu do naprosté bezvýznamnosti.
Do jaké míry je podle Tebe schopnost napsat
kvalitní kritiku věcí talentu a do jaké míry se
to dá naučit?
Myslím, že se to dá naučit. Je taky otázka, na co by
člověk měl mít talent? Na čtení, porozumění tex-
tu? Předpokladem je asi určitá citlivost vůči textu
i jeho kontextu, a pak také schopnost zformulovat
názor pokud možno pregnantněji, vtipněji, úder-
něji než je toho schopen někdo jiný, kdo má taky
citlivost vůči textu a jeho kontextu.
Řekla bych, že důležitější než talent pro něco tak
speciálního jako je kritika, je spíš nutné mít na to
povahu. Existuje samozřejmě řada přístupů a řada
způsobů: provokující výbušná kritika, která na-
štve skoro všechny, a na druhé straně vstřícnější,
interpretační kritika. Myslím, že kritika je disciplí-
na spíše volná, ale dá se z velké části naučit, není
to jiné než tvorba jakéhokoliv jiného textu a jako
ve všem, je i u kritiky potřeba používat hlavně ro-
zum.
Jak ses ty sama dostala k psaní kritik a jak ses
je učila psát?
Přiznám se, že jsem se sama nechala vést, jak-
koli to zní mysticky, citem. Ve chvíli, kdybych se
opakovala a kdyby bylo dopředu jasné, co si budu
myslet, tak by mě to samotnou nebavilo. Jde
zkrátka o to, udělat si to zajímavé a dobrodružné.
Není dobrým signálem, když už si člověk říká, že
musí napsat text, že je to strašný a nebaví ho to,
že má deadline za tři dny a podobně. Člověka by
mělo bavit psát, pak je to vidět i na výsledném
textu. Také u kritiků lze pak pozorovat jakési vy-
hoření, chvíli, kdy přichází už jen rutina a čistá
nenávist k beletrii.
Kritiky a polemiky
Literární recenze a kritiky lze chápat jako své-
ho druhu polemiku s hodnoceným literárním
dílem; dá se předpokládat, že v této činnosti
spočívá gró práce každého kritika. Objevuje se
samozřejmě spousta různých, navzájem od-
lišných názorů, mínění a soudů. Jsou situace,
kdy považuješ za nutné na mínění jiných rea-
govat? V jakých případech to zpravidla děláš?
Dělám to, když mám aspoň trochu čas (smích).
Obecně se dá říct, že reaguju, když mám pocit,
že má smysl reagovat, když to není jenom takové
pinkání míčku tam a zpátky jenom proto, abych
měla poslední slovo. Někdy je reakce vysloveně
hloupá a sama sebe usvědčuje z naivity. Někdy
jsou reakce naopak rafinovanější a přiznám se, že
na takové reaguji ráda, beru to sportovně.
Pokud člověk někoho zná osobně, nutně jinak čte
i jeho psané texty. Tak to bylo i s tím tajemnem
kolem mého jména. Když mě nikdo neznal, byly
mé texty někdy interpretovány velmi radikálně
a sama jsem tehdy byla překvapena, jakou osob-
nost jsou za nimi mí oponenti schopni zkon-
struovat. Je to každému vlastní – taková lidová
psychologizace textu. Pokud jsme se pak potkali
s některými polemiky, tak jsme se vlastně zasmá-
li. Někdy se totiž text zdá ostřejší, razantnější a vy-
hrocenější než osoba, která za ním ve skutečnosti
stojí – a tak to má být.
Dá se nad tímto fenoménem (souhrnně to nazvěme
třeba jako metareflexe) pouvažovat nějak obecněji?
V jakém stavu je u nás v současnosti podle Tebe tato
část literární reflexe, tedy reakce na bezprostřední
recenze a kritiky, myslíš také, že v dnešní době podo-
bu a úroveň diskuzí hodně podmiňují nová média?
Jak kdy, myslím si, že ta úroveň není úplně špat-
PULSY - studentská literární revue // 15
ná. Celá řada diskuzí běží na internetu, na Face-
booku… Nepřipadá mi, že by to bylo méně kulti-
vované než klasicky psané texty určené k otištění.
Mám naopak zkušenost, že nejvzteklejší reakce
přišly mailem a jejich autoři pochopitelně žádali
otištění – třeba František Dryje jednou poslal ta-
kový surreálný obří text, na který by se ani reago-
vat nedalo a vlastně to byla jen performance, ne
polemika. Nebo například, jak zareagovat na bá-
seň o vlastním zadku, že ano. Jejím autorem byl
tehdy Petr Král, který mi po nějaké době řekl, že
je dobře, že mám smysl pro humor. Ale já vlastně
dodneška nevím, jestli to bylo vtipné (úsměv).
Tedy jak je vidět, nedá se říct, že by internet sám
o sobě kritickou debatu nějak vulgarizoval. Pro
mě je zajímavé, že literární komunita na internetu
komunikuje s určitou nadsázkou; někdy jedova-
těji a méně promyšleně, spontánněji. Přesto my-
slím, že to nejsou výkřiky do tmy, naopak je vidět,
že to přitahuje lidi, kteří jsou schopni se vyjádřit
lépe než například náš pan prezident nebo nějaký
surrealista.
Do jaké míry podle Tebe v oblasti literární kri-
tiky hraje roli způsob, jakým se názor vyřkne,
v porovnání s tím, co se vyřkne. Myslíš, že
snaha „zapůsobit“ (tj. jaksi efektně zaujmout
čtenáře a znaleckou komunitu) je podstatnou
součástí „hry“ zvané literární kritika nebo my-
slíš, že přiléhavé pozorování se prosadí samo?
Nic se samo neprosadí, na to nevěřím. Ale ani
to, co se prosadí, nemusí být nutně to správné,
pravdivé a to nejtrefnější. Pokud použiju onu me-
taforu hry, opravdu záleží na tom, jak originální
kostým navléknete, aby v tom reji nezapadl. Jsou
samozřejmě různé typy kritiků a různé typy čte-
nářů: některý čtenář se pobaví nad Jiřím Peňá-
sem, některý nad Janem Štolbou.
Mně osobně jsou bližší spíš ty jadrnější texty,
které jsou třeba i – za cenu zkreslení – vyhroce-
nější, které mají potenciál vyprovokovat nějakou
polemiku. Polemika je vždycky cenná. Mám ale
pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí
velmi brzy, že se bohužel až příliš brzy není o čem
bavit, možná i kvůli všeobecnému pocitu, že vliv
literatury je u nás omezený. Nakonec spory o an-
gažovanost, koncept velkého románu a podobně
jsou spíše jisté vize kritiků, které zatím nemají vel-
kou oporu v tom, co se skutečně tiskne a čte. Na
druhou stranu nelze říci, že by to autory nezají-
malo – například Kahudův letošní opus považuji
za svého druhu karikaturu velkého společenské-
ho románu – a to je skvělé.
Jakým způsobem tedy vnímáš koncept velké-
ho románu a očekávání s ním spjatá Ty?
O mně se to ví, já jsem jeden z těch, který na něj
pořád čeká (smích). V devadesátých letech, ale
de facto se to táhne dosud, se v případě úvah
o „románu ze současnosti“, a o generační próze,
případně později také o angažovanosti a sociální
funkci literatury, jednalo hlavně o spor o – ideo-
logicko-historické – konotace. Rozumím tomu,
že se tehdy román chtěl osvobodit od služeb-
ných společenských úkolů, které u nás literatura
od obrození do roku 1989 vždy měla, což se navíc
potkalo s euforií z postmoderny, ale podle mě se
ukazuje, že tato „lehkonohá“ literatura nakonec
nikoho nezajímá.
Literatura se tak sama dobrovolně odebrala z ve-
řejného diskurzu, ačkoli to není jenom její vina.
Odtažitost autorů od něčeho, co můžeme – ni-
koli pejorativně – označit jako mainstream, však
byla zřejmá. Přitom mainstream, alespoň tak jak
ho vnímám, je prostor, do kterého se autor může
„vlomit“ inteligentní knihou, kde může avant-
„Mám ale pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí velmi brzy...“
16 // PULSY - studentská literární revue
gardně působit a který má smysl dobývat. Je sice
zajímavé, když si někdo vytvoří nějakou hravou,
intelektuální, sofistikovanou literární hračičku,
ovšem pokud nefunguje sociálně – tedy přede-
vším čtenářsky, můžeme si ji nanejvýš přečíst
večer v pomyslném literárním Mensa klubu a jít
spát. Naopak zajímavá je literatura, která půso-
bí ven. Ani mainstream není stabilním korytem,
kam se slejou všechny literární splašky, a pak to
lid obecný čte. I mainstream je něco, co se pohy-
buje, formuje. Pokud se podívám na překladovou
literaturu, což je zejména ve své původní zemi
právě mainstream, vidím, že naše štítivost vůči
širším společenským tématům není na místě.
O sobě
Dostáváme se pomalu k tématu měřítek, ji-
miž hodnotíme posuzovaná díla. Jak se k této
otázce stavíš? Zkusila by ses charakterizovat
jako určitý kritický typ?
Píšu hlavně o próze, poezii prakticky nerecenzu-
ju, občas něco z odborné literatury. Nejsem tedy
univerzálním kritikem. Asi se nedá říct, že bych
měla nějakou formu, ideu, kterou otiskuju do ka-
ždého textu a to, co přečuhuje, s nepochopením
odříznu. Pokud si na jedné straně představíme
kritika všechápajícího, všepřijímajícího, v němž
se vlastní kritik v pravém slova smyslu nakonec
ztrácí, a na druhé straně této škály rigidního kriti-
ka-kontrolora nějakých svých předem definova-
ných požadavků, což jsou samozřejmě karikatury,
spíše bych se asi viděla trošičku více v tom kont-
rolorovi. Ale zase ne příliš, někde blízko středu.
Myslím, že kritik má mít nějakou představu a ná-
zor, pokud by je neměl, byl by spíš oním běžným
čtenářem. Na druhou stranu je nebezpečné něco
si formulovat dopředu nebo mimo konkrétní tex-
ty. I já občas pochválím text, který je mi trochu
cizí a zdaleka neodpovídá mé ideální představě
o románu, ale který je schopen komunikovat šířeji
než jenom v určitém segmentu poučených čte-
nářů. Připadá mi zvláštní, že se tu fenomén spo-
lečenského románu podceňuje. Ale abych zod-
pověděla otázku: Občas je mi vytýkáno, že pokud
nejde o „velký společenský román“, tak tomu ne-
rozumím a dehonestuji to. Ale pokud se podíváte
na mé texty blíže, je vidět, že je to jenom zkratka
a nálepka; každý máme nějakou nálepku.
Stalo se Ti, že jsi napsání kritiky po přečtení
knihy z nějakého důvodu odmítla (třeba vzhle-
dem k „podjatosti“ k autorovi, tématu, vzhle-
dem k minutí se s obsahem knihy, kvůli pocitu
nepochopení apod.) nebo máš vždy disciplínu
knihu dočíst a zadanou reflexi dopsat?
Dneska už si vybírám knížky, kde cítím alespoň
minimální šanci, že by mě mohly oslovit. Svého
času jsem ale brala všechno, co mi kdo nabídl.
Přišlo mi to jednak jako dobrý trénink a zároveň
jako vzrušující cesta do textů třeba zcela nezná-
mých autorů. Musím ale říct, že i „zasloužilí“ kri-
tici někdy odmítají známé autory z toho důvodu,
že už o nich psali xkrát a už je prostě nebaví se
opakovat, takže to neznamená, že by nezavede-
ní kritici sbírali jen drobky pod stolem: tedy ne-
známé autory z nezavedených nakladatelství. Jak
jsem ale řekla: pokud napíšu nepříznivou kritiku,
nechápu to jako to ublížení na zdraví. Nemám zá-
brany o textu napsat, co si myslím, poslat emoci
a myšlenky, které ve mně kniha vyvolala, dál pro-
střednictvím kritiky a nelámu si hlavu a nespe-
kuluju nad tím, jestli je to moc nebo málo, jestli
autor večer bude nebo nebude brečet.
Jaký je v Tvém případě rozdíl mezi „čtením
knihy, kterou mám recenzovat“ a „čtením kni-
hy jenom tak“?
Vlastně nevím, jestli čtu jenom tak. Vzhledem k dal-
ším závazkům mám i své výzkumné pole nesou-
časné literatury, takže na vyloženě „odpočinkovou“
četbu už nemám moc čas, vlastně ani nevím, jak se
odpočinkově čte – vždycky člověka něco napadá,
nějaké myšlenky, bohužel tomu nelze zabránit.
Když se vrátíme k tomu, čím jsme začali, tedy zda
PULSY - studentská literární revue // 17
18 // PULSY - studentská literární revue
PULSY - studentská literární revue // 19
se může a má kritik živit jenom kritikou, připadá
mi zajímavé číst soudobou literaturu a přitom ji
stále srovnávat se starší literaturou, která fungo-
vala úplně jinak, sem tam si „udělat“ nějaký pře-
klad a podobně. Mám za to, že se to zhodnocuje i
v nezbytné představě, jaká by literatura měla být.
Koneckonců jeden z iniciátorů diskuze o návra-
tu angažovanosti do literatury je Karel Piorecký,
který se zabývá mimo jiné avantgardní poezií a
poezií 20. století – asi i tak nějak se zrodily jeho
myšlenky o angažovanosti, když věděl, že existo-
valo období, kdy literatura byla mnohem důleži-
tější strunou v „sociálním strojku“, než je dnes.
Faktem je, že z mnohatisícové produkce se
do zorného pole recenzentů a kritiků dostane
pouze zlomek. Ten viděný vrchol ledovce však
tvoří obraz o literatuře, z níž nakonec nikdo
není s to, přečíst a sledovat vše. Dá se podle
Tebe literatura ještě „usledovat“?
Situace samozřejmě proměnila, i pozice literatury
v ní se mění. Celá literatura se jaksi posouvá do
nějakého sofistikovaného trávení volného času
než do společenské nutnosti. Pokud opět použiju
to škaredé sousloví běžný čtenář – ovšem víme,
o koho jde – tak ten mnohdy řekne, že neví, co
by si přečetl, protože vůbec neví, co vychází. Je to
začarovaný kruh, kdy vidíme, že média moc ne-
pustí literaturu do hry, zatímco ekonomika, sport,
politika a všemožný „lifestyle“ mají své místo jisté.
V tom vidím hlavní problém.
Na druhou stranu si myslím, že to je trochu klišé
a lenost některých skoročtenářů, kteří hledají ar-
gumenty, proč nečtou, ačkoli mají pocit, že by číst
měli a vymlouvají se na to, že nemají co. Přitom ně-
kteří sami papouškují, že žijeme v informační době,
ale přesto si nejsou schopni dohledat základní in-
formace. Takový servis novinek informací, anotací
i různých recenzí, a nemyslím jen recenze v tradič-
ním slova smyslu, ale i recenze na jakési čtenářské,
přímočařejší úrovni, tady nikdy dříve nebyl.
Zkrátka se domnívám, že se zorientovat dá, na-
víc se běžný čtenář nemusí orientovat úplně ve
všem, potřebuje se zorientovat v tom, co ho zají-
má. Je pravda, že vymizelo ono sdílené „to musíš
přečíst“. Možná se této ambice zříkají sami autoři,
ačkoli by třeba mohli psát i o něčem jiném než
o lyrizovaných privátních vesmírech, o širších
tématech, ale daleko sofistikovaněji a trvanlivěji,
než to dělá žurnalistika, publicistika, bulvární mé-
dia a všemožní ekonomičtí proroci.
Rozhovor vedl Marek Lollok
20 // PULSY - studentská literární revue
Potrefený kohout aneb BÁSNÍK A KRITIKA V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI
Když v listopadu roku 1954 vyšel v tehdy ještě
nepříliš známém a nepříliš zavedeném brněn-
ském časopise Host do domu článek Jana Tre-
fulky kriticky hodnotící druhou sbírku jednoho
z dobově nejpopulárnějších a nejčtenějších bás-
níků Pavla Kohouta, vyvolalo to mezi literární
veřejností velký povyk. A není se čemu divit.
V době, kdy bylo oficiálně proklamováno spo-
jení literatury s politikou komunistické strany
a jedinou závaznou doktrínou byl socialistický
realismus, si mladý kritik dovolil zpochybňo-
vat základní stavební kámen této koncepce, a to
agitátorskou roli básníka vtahujícího čtenáře do
protikapitalistického zápasu o tzv. socialistickou
budoucnost, lepší svět a světlé zítřky.
Pavel Kohout totiž toho času představoval právě
onen typ literáta – mladého svazáka a přesvědče-
ného komunisty, jehož tvorba téměř bez výhrad
odpovídala tehdejší společenské poptávce. Jeho
druhá sbírka Čas lásky a boje vydaná v roce 1953
obsahovala básně oslavující budovatelskou práci,
směřování Číny k socialismu, verše z vojny i ódy
a žalozpěvy opěvující protežované režimní osob-
nosti, především Stalina a Gottwalda, kteří zemřeli
právě v roce 1953.
Trefulkova recenze přitom nebyla prvním
hodnotícím textem, který na Kohoutovu sbírku
v soudobém literárním tisku vyšel. O dva měsíce
dříve se v Literárních novinách objevila krátká kriti-
ka z pera Jana Petrmichla. Ten se sice zmínil o ně-
kterých nedostatcích básníkových veršů – nelíbilo
se mu například, že jsou některé z nich příliš obec-
né, opakují ustálené obrazy a obraty, nebo nejsou
dostatečně propracované (srov. PETRMICHL 1954:
6). Ve své podstatě se tyto kritikovy výtky v mno-
hém shodují s pozdějšími výhradami v Hostu. Na
rozdíl od Trefulkovy však byla Petrmichlova kri-
tika zabalena do oslavného hávu vyzdvihujícího
Kohoutovu angažovanost, autor byl označen za
básníka „mládí naší společnosti“ a byl postaven na
piedestal vedle Wolkera, tedy zásadní dobové au-
tority (srov. TAMTÉŽ). Podobně opatrně a velmi
vstřícně je pak napsáno i hodnocení pocházející
od Kohoutova básnického kolegy Miroslava Čer-
venky (srov. ČERVENKA 1954: 4).
Těžko dnes můžeme Kohouta a další autory
takto laděné poezie soudit. Milan Uhde, který také
ve svých mladických letech napsal oslavnou po-
emu na Stalina, se k celé situaci několikrát vyjádřil
v tom smyslu, že ideje prosazované vládnoucím
režimem byly pro mladé lidi velmi líbivé a nebylo
obtížné jim propadnout. Zvláště přihlédneme-
-li k tomu, že tato generace prožila dospívání ve
válečném období, což ji hluboce poznamenalo
(srov. Historie.cs 2013). Na druhou stranu i mezi
text: Barbora Svobodová
PULSY - studentská literární revue // 21
Kohoutovými vrstevníky existovali autoři a kriti-
kové, kteří se s tímto pojetím umění zcela nezto-
tožňovali a k nimž patřil také Jan Trefulka. Jeho
kritická recenze zmíněné Kohoutovy básnické
sbírky vyšla v jedenáctém čísle Hosta do domu
pod názvem O nových verších Pavla Kohouta –
polemicky (viz TREFULKA 1954: 505–508).
Verše psané levou rukou…
Trefulkův text se nese ve výrazně ironickém tónu.
Jeho autor se sice snaží hledat také klady Kohou-
tovy poezie, vyzdvihuje například autorovo nad-
šení nebo smuteční verše za komunistické vůdce,
které ostatně s ohledem na dobový kontext snad
ani nebylo možné hodnotit jinak než pozitivně.
Celkově však celou sbírku velmi ostře odsuzuje,
když poukazuje nejen na formální nedostatky
a prvoplánové zacházení s jazykem, ale zdůraz-
ňuje povrchnost a neopravdovost, s jakou básník
píše o své současnosti. Jeden z důležitých argu-
mentů – a to, že „ani političnost, ani aktuálnost,
ani nadšení nejsou samy o sobě přednostmi po-
esie“ (TAMTÉŽ: 505), pak bude mnohokrát připo-
mínán jako podvratný a nebezpečný výrok.
Stejně tak se kritik zamýšlí i nad obrazem běž-
ného života a nitra básníkových postav, které pod-
le jeho přesvědčení a vlastních zkušeností z pro-
středí dělníků a traktoristů, do něhož se dostal po
svém nedobrovolném odchodu z pražské filozo-
fické fakulty, neodpovídá životní realitě mladých
lidí. Řečeno Trefulkovými slovy, autor vytvořil
„podivuhodný typ mladého člověka“, v němž se
„plačtivý sentiment míchá se siláckými frázemi“
(TAMTÉŽ: 506). Dále je velmi kriticky hodnocen
oddíl s milostnými básněmi, v nichž Kohout na-
hrazuje „vroucnost citu […] vemlouvavostí“ a jeho
láska „zvučí frázemi“ (TAMTÉŽ: 506–507).
Příčinu povrchnosti autorových veršů Jan Tre-
fulka hledá také v tom, že mladý básník je „nejen
spolutvůrcem, ale i obětí jistého prostředí“ – „pro-
středí elitních svazáckých souborů velkých tová-
ren“, které je „tak trochu vyhýčkané a skleníkové“,
mladí lidé zde berou rozum z pouček a neznají
skutečný život, který pak Kohout ve svých bás-
ních nahlíží „jakoby s podia […], s tribun slavností,
s jevišť oslav, z oken jedoucího vlaku či letícího
letadla, z novin a brožur“ a přitom „nemá čas na
tichou básnickou procházku, moudré básnické
zastavení“ (TAMTÉŽ: 506). Jak se později uká-
zalo, ona zmínka o „jistém prostředí“ posloužila
stranickým ideologům jako výborná záminka pro
dezinterpretaci celé Trefulkovy kritiky a vyvoláva-
la mezi nimi až hysterické reakce.
Kritik také zpochybňuje, že by Kohout byl bás-
níkem všech mladých a jeho oblíbenost vysvětlu-
je i tím, že soudobí čtenáři nemají přístup k Sovo-
vi, Seifertovi nebo Halasovi, čtou tedy to, co se jim
nabízí. „Kdyby však měla vyrůst další generace
podle obrazu Kohoutových veršů, bylo by to po-
kolení nesnesitelných krasořečníků a chvástavců.
Výtvarné ztvárnění aféry Kohout – Trefulka z pera Viléma Reichamanna. Host do domu, roč. 2, č. 2, s. 76.
22 // PULSY - studentská literární revue
Jeho knížka, a to je jeho hlavní vada, svádí k plyt-
kému myšlení a cítění“ (TAMTÉŽ: 507–508). Ce-
lou polemiku pak uzavírá proklamace zdůrazňu-
jící potřebu skutečné, promyšlené, propracované
a niterné poezie. Jan Trefulka zde tak zdůrazňu-
je zcela jiná kritéria, než jaká byla pro soudobou
tvorbu závazná a určující. V samotném závěru
se kritik obrací na autora i čtenáře ironickou řeč-
nickou otázkou reagující na konkrétní básníkovo
dvojverší: „Jednou rukou verše píšu / druhou dr-
žím revolver“ slovy: „Může se vyskytnout otáz-
ka, kterou z těch věcí [Kohout] dělá levou rukou“
(TAMTÉŽ: 508).
Polemiky s polemikou
Takového hodnocení vyvolalo velké pozdvižení.
Rozruch nenastal ovšem hned. Z počátku se ve
zčeřených vodách české literatury nic moc ne-
dělo, protože nikdo přesně nevěděl, kdo je Jan
Trefulka a jaká politická frakce za tímto mladým
autorem stojí. Navíc časopis Host do domu, kte-
rý zvolna spěl ke konci svého prvního ročníku,
představoval pro pražské centrum nezajímavé re-
gionální periodikum a možná díky tomu v něm
mohla polemika vyjít právě v této podobě. Do čís-
la byla navíc zařazena v době, kdy stranou dosa-
zený šéfredaktor Bohumír Macák čerpal dovole-
nou a celé číslo místo něj připravoval a schvaloval
Ludvík Kundera. Tomu bylo zřejmé, že text díky
své přímočarosti a odvážným formulacím jen tak
nezapadne a doplnil jej krátkou poznámkou vy-
zývající čtenáře, aby vyjádřili svůj názor a projevili
se ti, „kdož mají chuť polemisovat s polemikou“
(TAMTÉŽ: 508).
Brzy začaly do redakce časopisu chodit desítky
dopisů a podle Kunderových vzpomínek se půl-
ka pisatelů přikláněla k názorům Trefulky a půlka
hájila Kohouta a jeho poezii (in Procesí dychtivých
slov 2003). V následujícím dvanáctém čísle pak
Host do domu otiskl listy běžných čtenářů
i významných dobových osobností. Ozvalo se
například několik vojáků, které popudily Kohou-
tovy vojenské verše, nebo autorovy fanynky vy-
jadřující mu podporu. Za básníka se jednoznačně
postavil Josef Kainar a za kritika Jan Skácel.
Kainar celý Trefulkův výpad nazval jedovatým
až téměř klepařským a především jej interpretoval
jako kritikův osobní útok nejen na Pavla Kohouta,
ale hlavně na celou mládež a zejména na její ofi-
ciální komunistickou stranou zřizovanou organi-
zaci ČSM (Československý svaz mládeže), kterou
pak srdnatě bránil (srov. KAINAR 1954: 550–551).
Právě tato institucionální dimenze, kterou do de-
baty Kainar vnesl, z ní udělala jednoznačně poli-
tickou záležitost. V socialistické společnosti sice
literatura nikdy nebyla „pouze“ literaturou, ale
nyní již v diskusi nešlo v prvé řadě o umění.
Společensko-politický aspekt celého sporu byl
navíc ještě pravděpodobně nechtěně posílen
i příspěvkem Jana Skácela. Jeho text sice připo-
míná spíše jakési čtenářské poznámky či doušky,
nicméně mimořádně trefné a pohotové. Treful-
ka podle Skácela vyslovil nahlas otázky, které se
nabízely už dlouho, a zachránil českou kritiku
před podezřením, že za určitých okolností bývá
hluchoněmá. Zvláště v Kohoutově případě mu
kritik svým hodnocením vlastně udělal velkou
laskavost, když jej upozornil na nedostatky veršů,
které svou plytkostí vyvolávají „podivný, zdánlivě
nemístný a nevysvětlitelný pocit: stud“ (SKÁCEL
1954: 551). Skácel na Trefulkově textu oceňuje
především snahu o opravdové kritické zhodnoce-
ní konkrétního díla a zároveň jej vnímá jako jed-
noznačný pokus nepodporovat „kult osobnosti“,
který se kolem Kohouta začíná vytvářet.1 Navíc se
zde projevila i Skácelova neuvěřitelná umělecká
intuice, když jako daleko zdařilejší než Kohouto-
vu poezii hodnotí autorovu prozaickou tvorbu, ve
které později vynikne mnohem více (srov. TAM-
TÉŽ). Skácel se také zamýšlí nad povahou celé vo-
jenské poezie a dochází k závěrům, že:
1 Skácel navíc použil pojem kultu osobnosti o dva roky dříve, než byl zařazen do oficiálního slovníku. Programový boj proti Stalinově kultu osobnosti vyhlásil Nikita Chruščov až v roce 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany sovětského svazu (srov. KOSATÍK 2013: 128).
PULSY - studentská literární revue // 23
„Poezie o vojně je asi tak stará jako lidstvo, bohužel.
Ani my se bez ní ještě neobejdeme. […] Proto se také jde-
me všichni cvičit ve zbrani a pokládáme to za správné.
Jenom nás proboha nenuťte, abychom milovali to ne-
logické spojení ocele a dřeva, nazývané puška, automat,
kulomet. I takové básničky jsme už četli“ (srov. TAMTÉŽ:
551).
Teprve tato Skácelova slova přilila olej do ohně.
Byla vnímána dokonce tak vážně, že byla svolá-
na celodenní schůze kulturních pracovníků na
ministerstvu národní obrany, které tehdy vedl zeť
Klementa Gottwalda Alexej Čepička, a někteří ze
zúčastněných se vyjádřili v tom smyslu, že za po-
dobné názory by se mělo stavět ke zdi (srov. Pro-
cesí dychtivých slov 2003). O věci se debatovalo
také ve vedení Svazu čs. spisovatelů. Do Brna se
pak vypravila i ministerská komise, která jednala
přímo s Janem Trefulkou, ale ten nakonec nijak
postižen nebyl. Vše odnesl Ludvík Kundera, který
nakonec musel odejít z redakce časopisu.
Trefulkovština
V takové situaci polemická diskuse nemohla jen
tak utichnout a přehoupla se ještě do prvních tří
čísel následujícího ročníku časopisu a v Brně byla
uspořádána beseda se čtenáři (srov. TRÝB 1955:
95). Také v dalších časopisech se k celé záležitosti
začali vyjadřovat především autoři, jichž se zále-
žitost více či méně přímo týkala. Samotná debata
tak získala značně osobní rozměr, nevyhýbala se
přímým útokům na jednotlivé účastníky a před-
mětem sporu velmi rychle přestaly být estetické
„kvality“ Kohoutovy poezie, ale v následujících
polemikách šlo již téměř výhradně o obranu
ČSM, o samotnou ideu socialistické poezie a ob-
raz mladého člověka. Například Jaroslav Bouček
v Mladé frontě přímo napsal, že „nechce řešit literární
stránku věci“, napadá Trefulkovu argumentaci a od-
suzuje jeho touhu po niternosti a opravdovosti poezie,
která je podle něj typická pro básníky jiného okruhu
a generace. „Trefulkovské ‚tiché procházky‘
a ‚moudrá zastavení‘ v tichých koutcích jako hlav-
ní program socialistického básníka, to není nic ji-
ného než maloměšťácké pivní brečení“ (BOUČEK
1955: 4). „Případ Trefulka“ je podle jeho mínění
„střetnutím dvou různých názorů na poslání bás-
níka v naší společnosti“ a individualističtí a bo-
lestínští lidé, jako je kritik, pouze dělají kampaň
proti mládeži, kterou uráží tím, že zpochybňují její
básnický vkus (TAMTÉŽ).
Bouček v textu reaguje také na vyjádření Jana
Skácela, když na výše uvedený citát z básníkovy
glosy odpovídá typickou dobovou rétorikou, z níž
i s odstupem šedesáti let pořád mrazí:
„Co si ten člověk myslí? Pokládá se za nějakého an-
timilitaristu, pacifistu či za co, že takové věci píše dnes,
kdy na naší západní hranici se začíná obludně rýsovat
fašistická wehrmacht? […] V předvečer II. sjezdu ČSM
se objevuje ‚trefulkovština‘, mentalita zavánějící pocity
demobilizace, únavy a pohrdání. Je to cílevědomý po-
kus zahnat poezii z předních pozic budování a boje za
mír do nějakých ‚tichých koutků‘ a subtilních problémů
unavených estétských duší“ (TAMTÉŽ: 4).
Do Hosta do domu pak napsali básníkovi ko-
legové z Fučíkova souboru Jan Zelenka a Karel
Macourek, kteří se jej vehementně zastávali (srov.
MACOUREK – ZELENKA 1955: 24–26). Prostor
dostaly i další čtenářské ohlasy, některé z nich vy-
zývaly Kohouta, aby se k celé situaci také vyjádřil.
V Rudém právu se ještě před Vánoci objevila opa-
trná společná recenze Antonína Jelínka a Milana
Schulze, která se fakticky v mnohém shodovala
s Trefulkovou, ale ani zdaleka nebyla tak přímo-
čará a jednoznačná (srov. JELÍNEK – SCHULZ
1954: 4). Polemický spor se odrazil i v dobově pre-
ferované satiře, ať už té výtvarné, nebo literární.
Kromě drobných kreseb a obrázků, jež doprová-
zely celou diskusi v Hostu do domu, se například
v Literárních novinách objevila i posměšná bás-
nička Miroslava Červenky nazvaná Tichý koutek,
parodující Trefulkův požadavek po niternosti po-
ezie (srov. ČERVENKA 1955: 7). V totožném listu
se ale nachází i asi nejvěcnější a nejvíce podnět-
24 // PULSY - studentská literární revue
ný příspěvek do debaty, jehož autorem byl Karel
Šiktanc, který v prvé řádě zdůrazňoval nezájem
kritiků o estetické kvality literatury a celkový vývoj
mladých básníků (srov. ŠIKTANC 1955: 7). Jako
jeden z mála tak nezabředl do osobní útočné ro-
viny sporu.
V únorovém čísle pak redakce brněnského
časopisu nechala znovu reagovat Jana Treful-
ku, který některé své názory sice lehce zmírnil,
ale v zásadě z nich neustoupil a vymezil se pro-
ti Boučkově snaze udělat z něj podvratný živel,
když znovu zdůraznil principální nedostatky Ko-
houtovy poezie (TREFULKA 1955: 75–77). Nato
redakce avizovala konec diskuse a vyhradila si
právo vyjádřit se k celému sporu. V následují-
cím čísle tak vyšly dva redakční příspěvky, které
ale byly v mnohém protikladné. První, pocháze-
jící z pera Františka Trávníčka, rektora brněnské
univerzity, člena vedení spisovatelského svazu a
předsedy tehdejší redakční rady, hájil Trefulku a
možnost svobodné kritiky s odvoláním na to, že ji
ve svých literárních statích prosazoval i samotný
Stalin (srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117). Zároveň
se výrazně ohradil proti obsáhlému článku Ser-
geje Machonina z Literárních novin (srov. MA-
CHONIN 1955: 4). Ten Trefulkovy názory v mno-
hém zkresluje a za hlavního viníka celého sporu
označuje především redakci časopisu, jež diskusi
vede z individualistických a liberalistických pozic
a přímo tak útočí „na ty ideové principy a názory
o poslání literatury v našem životě“ (TAMTÉŽ: 4).
Trávníčkova ironicky napsaná obrana je podrob-
ným rozborem Machoninova příspěvku, v níž br-
něnský akademik poukazuje na to, jak si kritik ve
svém textu protiřečí. Předseda redakční rady na-
víc zdůrazňuje souhlasné a podpůrné hlasy čte-
nářů, kteří se za Trefulku postavili, jako by se sna-
žil uplatnit zásadu Vox populi, vox dei. Jedinou
výtku na adresu redakce, jež přiznává, je otištění
příspěvku Jana Skácela bez redakčních zásahů
(srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117).
Hned za Trávníčkovým rázným a sebevědo-
mým vyjádřením se však objevilo přehnaně se-
bekritické stanovisko redakce, které celou diskusi
uzavírá. Redakce si v něm sype popel na hlavu
a veřejně se distancuje od Skácelova textu. Tre-
fulka pak podle redaktorů sice odhalil některé for-
mální nedostatky Kohoutových veršů, ale zkreslil
jeho veřejnou činnost a angažované stranictví,
které si už samo o sobě zaslouží ocenění (Uzaví-
ráme…1955: 117–119).
Ačkoli měl být celý případ kajícnou sebekriti-
kou redakce skončen, slova se ještě na poslední
chvíli chopil jeho ústřední aktér. Pavel Kohout
nakonec své vyjádření O smysl a poslání čes-
ké poezie publikoval v Literárních novinách a ne
v Hostu do domu, ač k tomu byl opakovaně vy-
zýván (KOHOUT 1955: 3). Z počátku v něm po-
korně uznává své chyby, uvědomuje si formální
nedostatky sbírky, ale záhy obrací a přechází do
útočného tónu. Jako cíl své poezie deklaruje po-
stihnout složitost života, kterou vidí ve „vnitřních
bitvách, ze kterých vychází […] hrdina s odhodlá-
ním překonat síly minulosti a nastolit požehnaný
věk komunismu.“ Takovou poezii považuje „za
největší společenský úkol básníka lidově demo-
kratické země“ a hodlá ji „hájit proti každému, kdo
by ji chtěl vytlačit odvarem z bylin, slz a stínů, kdo
by nás chtěl vrátit z těžce vybojovaných pozic do
zmateného bludiště třicátých let. Jako to učinili
v některých pasážích své polemiky Jan Trefulka
a Jan Skácel, lhostejno zda chtěně či nechtěně“
(TAMTÉŽ: 3). Kohoutovo vyznání není prosté ani
dalších osobních výpadů proti brněnskému ča-
sopisu i pobočce Svazu čs. spisovatelů a sám sebe
staví do pozice mučedníka. Na jeho výpady však
Host do domu již nijak nereaguje.
A dál…
Po všem rozruchu, který „aféra Kohout – Trefulka“
způsobila, je poměrně velký div, že brněnský ča-
sopis nebyl zastaven a mohl vycházet dál. Dokon-
ce si díky této kritické diskusi získal i jisté renomé
a dostal se do povědomí širšího čtenářstva. Záro-
veň ale s odchodem Ludvíka Kundery ztratil svou
původní odvahu a poklesla i jeho úroveň (srov.
UHDE 2006b: 16). To vše trvalo až do roku 1963,
PULSY - studentská literární revue // 25
kdy se postu šéfredaktora ujal už tolik zmiňova-
ný Jan Skácel, kterého pak v roce 1969 nakonec
vystřídal právě Jan Trefulka. Vypadá to jako ironie
osudu, jako by snad zapojení do tohoto kritického
sporu předurčilo oběma literátům šéfredaktorský
post. Ale to už je jiná historie… Kohout s Trefulkou
se pak na konci 60. let poměrně sblížili a stali se
z nich přátelé.2 Když na celou situaci vzpomínal
Pavel Kohout zpětně ve svých pamětech, tak
o Trefulkovi napsal, že jej tehdy
„životadárně vyrazil z oběžné dráhy onoho socrealis-
tického poety, na níž by byl jinak shořel v houstnoucích
vrstvách času jako tolik básnících sou-druhů. […] Suma
sumárum: Za své vzkříšení vděčí Pražan nejvíce právě
tomuto Brňanu, který ho napřed jako básníka promě-
nil v prach a popel, aby z něho mohl už zanedlouho
vzlétnout… Kdo? Kdepak Fénix! zas jen Kohout, tentokrát
s péry dramatika“ (KOHOUT 2005: 108–110).
„Případ Trefulka vs. Kohout“ představoval jednu
z prvních otevřených diskusí o povaze a podo-
bě umění po únorovém převratu, která měla širší,
prakticky celospolečenský dosah. Ani po svém
oficiálním ukončení debata samozřejmě jen tak
nezapadla. Stala se totiž jedním z podnětů k dlou-
hosáhlé diskusi o možnostech a směřování české
kritiky, o kriteriích hodnocení či o roli angažova-
nosti a stranickosti, do níž se zapojovali význam-
ní představitelé oficiální literatury i mladí básníci
a kritici (srov. např. Diskuse 1955: 5–9; PUJMA-
NOVÁ 1955: 7). Krom toho aféra spojená s Hos-
tem do domu překročila rámec literárního světa
a všímala si jí i běžná periodika. V současné době
si těžko umíme něco podobného představit a je
obtížné hodnotit celý spor dnešníma očima, kdy
jsou naše požadavky na umění zcela jiné.
Minimálně na jednom Trefulkově kritériu cha-
rakterizujícím „dobrou“ poezii napříč časem by-
chom snad přece jen mohli (nebo měli, jak se
alespoň domnívám) trvat i dnes a to, že „skutečná
poesie je solidní, neefektní, vytrvalá práce…
a znalost… a moudrost… a skromnost“ (TREFULKA
1954: 507).
BS
2 Kohout pak v roce 2012 po Trefulkově smrti vytvořil (stejně jako např. Ludvík Vacu-lík) nekrolog brněnského literáta (viz KOHOUT 2012: A12).
26 // PULSY - studentská literární revue
Četl jsem jednou článek kritický
a škubl sebou, bodnut jeho trny:
vždyť také já jsem zhřešil tragicky –
chybí mi teplý koutek závětrný.
Kamínky sbíral bych v té prostoře,
skromňoučce bych tam chodil na procházku
a hnít a snít bych směl tam v pokoře
a dívkám lkát svou přesložitou lásku.
Praha je pro mne náhle bez ceny.
Chodí tu lidé. Překypují chvatem.
Na předměstích houkají sirény.
A tu jde voják – hrůzo – s automatem!
Jen u Karlových lázní hučí jez
a člověk se tu z plna srdce zasní.
Kolikrát jsem tu seděl jako dnes
a chytal hudbu vlnek do svých básní.
Tak přece – koutek! Ale co to je?
Ta Vltava tak prudce vře a letí,
jak by vzpomínala na boje,
jež v české zemi hřměly po staletí.
Jako by ještě nyní hučela
v turbinách slapských vířivě a dravě.
Jako by dosud výstřel slyšela,
jenž zabil u pramenů na Šumavě…
Vltavo – s bohem! Tady není klid!
Tu by se ze mne stal bojovný člověk!
Ještě že mám, kam z Prahy odejít –
vždyť prožil jsem své dětství na venkově.
Vy tiché lesy kolem Vlašimi,
podobáte se vyšívané dece:
tady je koutek, který patří mi.
Usínám v jahodení na pasece.
Tak přece pochválíš mě, kritiku!
Tu cítím jakýs nepříjemný dotyk.
„Uhněte, prosím, pane básníku…“
A hle – kol kope asi dvacet motyk
a za nimi už řady sazenic…
To školku zakládají pionýři!
Vlašimské lesy, nejste pro mne nic,
i ve vás neklid prapodivný víří.
Kam skrýt se? Kde jsi, koutku, pro pět ran?
Tu pravil klasik, hlava tuze chytrá:
„Když ve světě jsi zraňován a štván,
do srdce sestup, do nirvány nitra!“
Tož sestupuju… Ale z hlubiny
zaznívá ke mně divný křik a váda:
to synek pracující rodiny
s měšťákem se v mém srdce rve a hádá.
Měšťák se brání, skučí komicky
a synek do něj jak se patří mlátí.
„Což až s ním, hochu, skončíš navždycky?“
– Ech, vždycky bude o co bojovati! –
Pravda! A já tak vlastně šťastný jsem!
Tož volám proti kritikářským floutkům:
Buď pozdraven ten čas a tato zem,
kde není žádných idylických koutků!
Miroslav ČervenkaDo diskuse o jedné kritice v „Hostu“
Tichý koutek
Reakce Miroslava Červenky vyjadřující se k polemické diskusi v Hostu do domu. Literární noviny,
roč. 4, č. 4, s. 7.
PULSY - studentská literární revue // 27
BOUČEK, Jaroslav1955 Kritika, nebo kampaň?. Mladá fronta, roč. 11, č. 8, s. 4.
CIGÁNEK, Jan1955 Kritik, básník a skutečnost. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 27.
ČERVENKA, Miroslav1954 Čas lásky a boje: K stejnojmenné básnické sbírce Pavla Ko-houta. Mladá fronta, roč. 10, č. 220, s. 4. 1955 Tichý koutek. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7.
JELÍNEK, Antonín – SCHULZ, Milan1954 O poesii Pavla Kohouta. Rudé právo, roč. 35, č. 343, s. 4.
KAINAR, Josef1954 O Janu Trefulkovi – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 550—551.
KOHOUT, Pavel1954 Čas lásky a boje. Praha: Mladá fronta, 112 s. 1955 O smysl a poslání české poesie. Literární noviny, roč. 4, č.13, s.3.2005 To byl můj život?? (První díl) 1928—1979. Praha: Paseka, 328 s. 2012 Sbohem, můj drahý střelče! Mladá fronta Dnes, roč. 23, č. 274, s. A12.
KOSATÍK, Pavel2013 Fenomén Kohout. Praha: Mladá fronta, 488 s.
KUPKA, Jiří Svetozár1955 To se vydrží. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 26.
KUSÁK, Alexej1955 Kolem jedné diskuse. Květy, roč. 5, č. 16, s. 4.
MACOUREK, Karel – ZELENKA, Jan1955 Slovíčko s kritikem. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 24—26.
MACHONIN, Sergej1955 Za kritiku ideovou, tvořivou a pomáhající. Literární noviny 1955, roč. 4, č. 5, s. 4.
PETRMICHL, Jan1954 Čas lásky a boje. Literární noviny, roč. 3, č. 36, s. 6.
PUJMANOVÁ, Marie1955 Rozhodně stranickou poezii. Literární noviny, roč. 4, č. 15, s. 7.
PŘIBÁŇ, Michal a kol. 2006—2014 Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: ÚČL AV ČR. [Citováno 29. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/
SKÁCEL, Jan1954 O verších Pavla Kohouta – v glosách. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 551—553.
ŠIKTANC, Karel1955 Několik otevřených slov do diskuse. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7.
TRÁVNÍČEK, František1955 Aby bylo jasno. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 114—117.
TREFULKA, Jan1954 O nových verších Pavla Kohouta – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505—508. 1955 O pravdivém hrdinovi dnešní doby. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 75—77.
TRÝB, Antonín1955 Slovo k besedě se čtenáři. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 95.
UHDE, Milan2006a Host do domu a ještě někdo I. Divadelní noviny, roč. 15, č. 6, s. 16. 2006b Host do domu a ještě někdo II. Divadelní noviny, roč. 15, č. 7, s. 16. 2013 Rozpomínky, co na sebe vím. Praha — Brno: Torst — Host, 647 s.
1955 Uzavíráme diskusi. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 117—119.
1955 Diskuse. Literární noviny, roč.4, č. 24, s. 5—9.
2003 Procesí dychtivých slov [tv dokument online]. 12. 1. 2003 [cit. 3. 11. 2014].Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1062593093-procesi-dychtivych-slov/
2013 Historie.cs: Umění a totalita [tv dokument online]. 16. 2. 2013 [cit. 3. 11. 2014].Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/213452801400006/
LITERATURA
28 // PULSY - studentská literární revue
Literatura a Druhé a třetí desetiletí dvacátého století bylo v české literatuře a její teoretické reflexi ve znamení hledání koncepcí a možností jejich směřování v novém státě. Vznik samostatného Českoslo-venska usnadnil publikační možnosti, ačkoliv cenzura zůstávala ještě zachována a z novin i časopisů často mizely dlouhé pasáže, které podle mínění cenzorů ohrožovaly demokratický vývoj spo-lečnosti či mravní vývoj jednotlivce.Levicové myšlení o literatuře, vzhledem ke svému relativnímu mládí, prošlo v období první republiky několika – svým způso-bem krizovými – momenty, ve kterých docházelo k opětovnému definování cílů, kterých je třeba dosáhnout, a prostředků, které by pro to měly být používány. Jedním z těchto momentů byl i spor na přelomu dvacátých a třicátých let, který je znám jako „diskuse o generaci“.
rrrevoluce
text: Zdeněk Ježek
PULSY - studentská literární revue // 29
Básník na pranýři
Spouštěčem dlouhotrvající debaty, do níž se za-
pojily desítky přispěvatelů – literárních teoreti-
ků, politiků i samotných spisovatelů – byl článek
Koutek generace, který otiskl tehdy čerstvě tři-
cetiletý Jindřich Štyrský v prvním čísle časopisu
Odeon v říjnu roku 1929. Ale prolog, který autora
dost možná inspiroval k jeho výstupu, se odehrál
již o půl roku dříve.
Na konci března 1929 vydalo sedm spisovate-
lů – Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová,
S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert
a Vladislav Vančura – prohlášení s názvem Spi-
sovatelé komunisté komunistickým dělníkům, ve
kterém se vymezili vůči novému vedení Komu-
nistické strany Československa a její „sebevražed-
né politice neschopných dunivých slov“, vyzývali
dělnictvo k aktivitě a žádali mimořádný
sjezd strany (Spisovatelé komunisté… 1970: 47).1
Hned vzápětí proti nim, v článku formulovaném
Juliem Fučíkem, vystoupilo dvanáct2 osobností,
které zaujaly stanovisko opačné. Sedmičku od-
bojných obvinili z „nepochopení významu revo-
lučního hnutí“ a z toho, že se svým vystoupením
postavili proti zájmům revoluční dělnické třídy
(Zásadní stanovisko… 1970: 54).
Spor dvou skupin spisovatelů se již zakrátko
zredukoval na polemiku dvou z nich – na jedné
straně Josefa Hory a na straně druhé Karla Tei-
1 Články a texty vztahující se ke generační diskusi na přelomu 20. a 30. let vyšly ve sborníku Avantgarda známá i neznámá, svazek 3, který uspořádal kolektiv autorů pod vedením Štěpána Vlašína.
2 Přesněji řečeno jedenáct: Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Karel Konrád, Ladislav Novomeský, Vladimír Clementis, Bedřich Václavek, Jiří Weil, Julius Fučík a Vojtěch Tittelbach. Dvanáctým byl Vilém Závada, který ale násled-ně prohlásil, že s projevem nesouhlasil a podepsat jej nechtěl; pochybnosti vzniklyi o podpisu Konstantina Biebla.
30 // PULSY - studentská literární revue
3 Již o půl roku později však při založení Levé fronty názorovou pluralitu, konfrontaci stanovisek a nonkonformitu jejích členů přivítal.
“
ga. Diskuse mezi nimi nebyla zaměřena ani tak
na reálné problémy levicového přístupu k umění,
ale spíše na ideová a mravní stanoviska každého
z nich. Nesmiřitelnost mezi Horou a Teigem byla
dána i jejich, jakkoliv nevelkým, věkovým roz-
dílem. Josef Hora v jednom z článků nazývá
o devět let mladšího Teiga a jeho spolupracov-
níky „hochy“ a v dalším jejich aktivity ironicky
označuje jako snahu o „rrrevoluci“ (srov. HORA
1970c: 100; TÝŽ 1970a: 78). Rozepře mezi Horou
a Teigem se točila hlavně okolo problému, kdo
z nich dvou má právo na to, aby se nazýval ko-
munistou. Josef Hora připomínal zásluhy někte-
rých ze „sedmi“ na poli sociálně orientované lite-
ratury (např. Marie Majerová) či zpracování dějin
dělnického hnutí (S. K. Neumann), ale i svoje: „Já
jsem prožil svůj komunismus, nevyznával jsem
ho hubou, ale vtělil jsem ho do svého díla.
U mne to bylo vnitřní drama, a u mnoha z vás,
milý Teige a komp., jen estetická maska“ (TÝŽ
1970c: 100). Karel Teige však Horovy argumenty,
a tím i jakoukoliv věcně zaměřenou diskusi, od-
mítl3 a jeho tehdejší chování neváhal nazvat pros-
titucí a dodal: „Opovrhujeme vnitřními dramaty,
jež mají své happyendy v Melantrichu a v ofici-
álních poctách“ (TEIGE 1970c: 112; srov. také TÝŽ
1970b: 98).
Opačným směrem mířila výtka Josefa Hory,
který kritizoval Karla Teiga a další z okruhu De-
větsilu za to, že vycházejí při své umělecké práci
například z francouzských prokletých básníků.
Ti totiž pro Horu představovali produkt „zjemně-
lé měšťácké kultury francouzské“ (HORA 1970c:
101). Zatímco pro Teiga bylo v tomto ohledu pod-
statné, že Artur Rimbaud byl členem pařížské
Komuny a Charles Baudelaire dokonce bojoval
na barikádách v roce 1848, Hora a později i Štyr-
ský mu namítali, že revoluční činnost prokletých
básníků byla nepodstatná – Rimbaud vstoupil do
Komuny jen kvůli materiálnímu nedostatku
a vydržel v ní pouhý měsíc (srov. ŠTYRSKÝ 1970b:
137). Inspirace francouzskou avantgardou však
byla kritickým bodem, kolem kterého vznikla dis-
kuse ještě několikrát.
Kromě ideového pole se na přetřes dostala
i otázka ekonomická. Po vystoupení „sedmi“
totiž v témže roce dva z nich – Hora a Vanču-
ra – dostali státní cenu za literaturu, s níž byla
spojena i finanční odměna 5 000 korun. Marie
Majerová byla oproti tomu v Rudém právu ob-
viněna z opačného prohřešku: že se angažovala
v KSČ jen proto, aby získala čtenáře svých děl
a připravila je o jejich „těžce vydělané groše“ (srov.
HORA 1970a: 76).
V tuto chvíli se do sporu vložil F. X. Šalda, který
se postavil na stranu Josefa Hory. Spisovatel pod-
le Šaldy nemusí být hrdinou a materiálně strádat
jen pro své přesvědčení. Nebo lépe řečeno: může
být, ale není možné to po něm vyžadovat. Pokud
by bylo Teigovo stanovisko domyšleno do dů-
sledků, museli by být podle Šaldy stejně odsou-
zeni i všichni dělníci, kteří svou prací v továrnách
umožňují přežít kapitalismu (srov. ŠALDA 1970b:
146).
Také z opačného tábora ovšem zněly hla-
sy o zaprodanosti. Josef Hora se ohrazoval pro-
ti kritice s poukazem na to, že mnozí levicoví
avantgardisté publikovali v Lidových novinách či
(katolickém) Tvaru a „rudě natření měšťáci z oko-
lí Teigova brali pilně státní subvence literární“
(HORA 1970c 101). Tato výtka mířila mimo jiné na
Vítězslava Nezvala, který se podílel na scénářích
k několika filmům oficiální produkce. Nezval se
ovšem (v tehdy nepublikovaném textu Kavárny)
měl v úmyslu bránit tvrzením, že film v žádném
případě nepovažuje za umění, proto se svému
uměleckému směřování nezpronevěřil. Spolu-
práci na scénáři proto vnímal jako každou jinou
práci, která je vykonávána pro výdělek a nikoliv
s uměleckým záměrem (srov. NEZVAL 2007: 219).
Vystoupení „sedmi“ mělo svou dohru i na poli-
tické úrovni. Všech sedm odbojných spisovatelů
bylo na pátém sjezdu KSČ, 30. března 1929, tedy
pouhé čtyři dny po vydání jejich letáku, ze strany
PULSY - studentská literární revue // 31
vyloučeno, což s sebou přineslo možná nečeka-
ný vedlejší efekt. Někteří ze „sedmi“ byli předními
představiteli realistických tendencí v proletář-
ském umění, zatímco jejich oponenti, vesměs
sdružení v Devětsilu, zastávali avantgardní stano-
viska. Podle Vladimíra Dostála proto avantgardis-
té chápali akt vyloučení realistických autorů jako
posílení své pozice (DOSTÁL 1970: 14). Do tohoto
schématu ovšem nezapadají Jaroslav Seifert ani
Vladislav Vančura. Zjevná umělecká i politická
nekonzistence „sedmi“ byla také jednou ze sla-
bin, na které se zaměřili jejich odpůrci. Zatímco
S. K. Neumann ani po vyloučení z KSČ nepřestal
projevovat svou přízeň myšlence komunismu,
což se odrazilo i v tom, že se stal předsedou nově
vzniklého uskupení Levá fronta, Josef Hora se
podle Teigeho svým psaním do Lidových novin
myšlence socialismu zpronevěřil úplně (TEIGE
1970a: 89).
Čisté umění
Ve chvíli, kdy se zdálo, že bouře způsobená od-
bojem sedmi spisovatelů vůči KSČ utichla, došlo
k vydání již zmiňovaného článku Koutek genera-
ce. V něm Jindřich Štyrský nařkl svou generaci,
že místo o umění „sní o koupací vaně“ a místo
básníků jsou v ní vesměs jen „šašci, narcisové
a paraziti“. Jeho vášnivá obžaloba vzbudila veli-
kou odezvu a debata, která se rozvinula, se do-
tkla mnohem závažnějších témat, než tomu bylo
v předcházejícím půlroce (srov. ŠTYRSKÝ 1970a:
102).
Šíře diskuse byla umožněna velkou nejedno-
značností Štyrského textu. Jeho výtky určené
mladé generaci byly naprosto nekonkrétní a ne-
bylo jasné, na koho přesně míří, což umožnilo
Šaldovi chápat je jako sebekritiku, která ale zasa-
huje většinu českých spisovatelů; Teige a Fučík
je interpretovali jako útok na spisovatele, kteří
o několik měsíců dříve vystoupili proti KSČ (srov.
ŠALDA 1970a: 106; FUČÍK 1970: 104; TEIGE 1970c: 115).
V Koutku generace II ale Štyrský prohlásil:
„Svůj článek shledávám naprosto nedvoj-
smyslným a svá slova pokládám za definitivní.
Doufám, že každý v nich nalezl, což jeho jest“
(ŠTYRSKÝ 1970b: 136). Jeho vyjádření je trochu
zvláštní, protože první a druhá věta si zjevně od-
porují. Druhý Koutek generace psal právě proto,
že v tom prvním si každý nalezl, „což jeho jest“.
Pokud bylo jeho cílem rozpoutat diskusi a rozvířit
stojaté vody české umělecké scény, je třeba říci,
že se mu to bezezbytku povedlo, i když pravdě-
podobně nečekal, že se jeho kritika obrátí velmi
rychle a velmi silně proti jemu samému. Brzy vy-
krystalizovalo první velké téma diskuse, kterým se
stala otázka tzv. čistého umění. Na jedné straně
v ní stála mladá avantgardní generace, převážně
působící v Devětsilu, které poskytovali teoretické
zázemí Bedřich Václavek s Karlem Teigem. Proti
nim se postavili „staří“ levicově orientovaní tvůrci
typu S. K. Neumanna či Julia Fučíka.
Bedřich Václavek chápal „čisté umění“, tedy
uměleckou tvorbu zbavenou politických či so-
ciálních konotací a orientující se výhradně na
estetické působení, jako vývojovou nutnost ply-
noucí ze souběžného rozvoje techniky. Stroje
podle Václavka nahradily lidskou práci a stejně
tak strojově čisté tvary moderního umění nahradí
dosud mezi dělnictvem oblíbený realismus (srov.
VÁCLAVEK 1970b: 276–278). Podobné stanovisko
jako Václavek zastával i divadelní režisér Jindřich
Honzl:
„[…] umění se musí zbavit dekorativního množství
prostředků uměleckých, ať čar, ať slov, ať hereckých
gest, musí se oprostit od neúčelné a zbytečné nádhery
jejich, musí se hledět zbýt starých forem, které už nepů-
sobí, jakož i všeho, co je jen umělcovým sebeuspokoje-
ním, autorovým sebeklamáním, co nemá objektivní cíl.
Dílo má svou hodnotu mimo autora, je hodnotou pro
vnímajícího“ (HONZL 1970: 235).
Honzlovi sice nejde přímo o abstrakci, ale co
největší efektivitu působení uměleckého díla
32 // PULSY - studentská literární revue
a jeho očištění od nefunkčních aspektů, což je
přesto velmi blízké Václavkovu pojetí.
„Čisté umění“ bylo obvykle chápáno jako pře-
konání realismu proletářského umění. Pro Karla
Teiga byl realismus součástí oficiálního proudu
a jako takový podle něj (ve shodě s Václavkem)
představoval směr, kterého je nutné se zříct. „[Je
třeba] zhodnotit ten ustavičný souboj akademické
a oficiální tvorby (klasicismus, parnasismus, rea-
lismus) a tvorby revoluční (od romantismu přes
symbolismus a kubismus k surrealismu)“ (TEIGE
1970e: 209–210). Spolu s realismem uvádí Teige
mezi směry oficiální tvorby také parnasismus, což
je poněkud překvapivé. Parnasismus však neměl
revoluční tendence a jeho záměrem nebylo sta-
vět se proti soudobému společenskému systému,
což Teige od „čistého umění“ naopak očekával.
Opačné stanovisko představil Kurt Konrad, který
v podstatě přejal dřívější tvrzení Josefa Hory
o avantgardě jako produktu francouzské měšťác-
ké kultury. Podle Konrada obhájci avantgardního
„čistého umění“ jej neprávem připodobňují k re-
volučnímu hnutí proletariátu, protože i přes spo-
lečné základy zůstává avantgarda stále produk-
tem kapitalistické ideologie. Proletářská literární
kritika, jejímž cílem je bojovat proti kapitalismu,
musí podle Konrada stejně tak bojovat proti jeho
uměleckým směrům (srov. KONRAD 1970: 250).
Ladislav Štoll podpořil Konradův postoj tvrze-
ním (odporujícím Teigemu), že takové umění
není nic jiného než již dříve zavržený parnasis-
mus. Václavek i Teige zůstali podle Štolla na úrov-
ni mechanického vyvozování vývoje umění po-
mocí paralely s vývojem hospodářství, ale jejich
požadavek „čistého umění“ je v podstatě ideali-
stickou koncepcí. Václavkovo kladení realismu
proti „čistému umění“ bylo pro Štolla ještě starým
způsobem myšlení; s revolucí v umění očekával i
nová hlediska a nové umělecké formy (srov. ŠTO-
LL 1970: 348).
Nejednoznačným způsobem se do debaty o „čis-
tém umění“ zapojil Eduard Urx, který na jednu
stranu souhlasil s Václavkovým tvrzením o čis-
tém umění jako nutném důsledku vývoje, záro-
veň jej však kritizoval za snahu striktně oddělit
vývoj umění od politiky, což bylo v podstatě
trockistické (a tedy pro pravověrného marxistu
nepřijatelné) stanovisko. Václavek své názory
shrnul v knize Poezie v rozpacích, ale po Ur-
xově kritice mnohé ze svých názorů pozměnil.
Změn doznala zejména otázka vztahu literatu-
ry (či obecněji umění) a politiky: „Úlohy umě-
ní v revoluční práci nelze sice přeceňovat, ale
uměním lze zasáhnout vrstvy, kterých nelze
zasáhnout přímou prací politickou“ (VÁCLAVEK
1970c: 387). Politika i umění hrají v novém Vác-
lavkově pojetí v podstatě shodnou roli, liší se
jen skupina, na kterou cílí. Tím se Václavek více
přiblížil Teigeho chápání „čistého umění“, které
sice formálně i obsahově ideologické být nemá,
politický postoj tvůrce však tímto požadavkem
dotčen není.
S původním Václavkovým názorem na pro-
blém čistého umění (ještě před Urxovou kriti-
kou) byli ve shodě také dva spisovatelé, kteří se
na začátku roku 1929 postavili proti sobě. Vla-
dislav Vančura a Vítězslav Nezval – oba hájili
nezávislost umění na politickém či filozofickém
podkladu. Zejména u Nezvala je však tvrzení,
že u autora „nezáleží ani na tom, jaký vztah má
k náboženství, ke společnosti, k morálce,“ po-
někud v rozporu s tím, že jen o několik měsí-
ců dříve podepsal stanovisko obsahující větu:
„Skutečný rozvoj moderní kultury je závislý na
revolučním dělnickém hnutí“ (NEZVAL 1970:
267; Zásadní stanoviska… 1970: 54). Vančurův
totožný názor, vtělený do věty „Stanovisko au-
torovo není, či lépe nemá být, posuzováno, je-li
levé či pravé, dosti na tom, je-li tak vysoké, aby
básník ze svého místa přehlédl současné dění.“,
sice také není zrovna pravověrně marxistický,
ale na rozdíl od Nezvala byl Vančura již vylou-
čen z KSČ a nemusel se tedy cítit tolik být vázán
svým politickým smýšlením, jakkoliv zůstávalo
levicové (VANČURA 1970: 402).
PULSY - studentská literární revue // 33
Krize kritérií
Otázka čistého umění byla do značné míry pro-
blémem budoucnosti. Soudobé nesnáze spočíva-
ly zejména v nejistotě levicových literárních kriti-
ků, jak se postavit k reflexi avantgardní literatury.
Další rovinu diskuse proto otevřel článek Pranýř,
dvé židlí, portmonka a humbuk, v němž – v pou-
hé poznámce pod čarou – se Karel Teige pokusil
vysvětlit nedostatky avantgardní kritiky tvrzením,
že se nachází v krizi kritérií. V literatuře podle něj
nejsou tak zjevná kritéria jako například v archi-
tektuře a navíc nemá literární kritika dostatečný
publikační prostor, v němž by se mohla rozvíjet.
Krizi kritérií nezpůsobila nečinnost avantgard-
ních kritiků (jak se později domníval Julius Fučík),
ale právě jejich činnost. Destrukce starých norem
byla podle Teiga nutná ještě před tím, než se za-
čala budovat nová teorie umění, takže pak musela
nastat situace, že stará kritéria už neplatí, ale nová
ještě nejsou definována (TEIGE 1970d: 150; srov.
také TÝŽ 1970e: 208).
Teige si za svůj článek vysloužil výtku od Iva-
na Sekaniny, podle nějž myšlenka o krizi kritérií
avantgardy je vlastně tvrzením o krizi marxistic-
kých věd: „[Teige] jistě přijímá Šaldovu definici
kritiky jako užité psychologie, sociologie a umě-
novědy. Kritéria jsou tedy psychologická, socio-
logická a uměnovědná a musily by být předem
v krizi tyto vědy, aby tu mohla být krize s. Teigem
tvrzená.“ Pro marxistu podle Sekaniny není mož-
né být v krizi kritérií – tu lze připustit u buržoaz-
ních přístupů k vědě, ale marxismus má podle něj
kritéria jasně stanovená. Umělecká kritika je pro
Sekaninu nástroj, jímž se rozliší „negativní a po-
zitivní úkazy“ v tvorbě jednotlivých autorů. Jako
hodnoticí a srovnávací kritérium je pak nutné po-
užít tvorbu světové avantgardy (SEKANINA 1970:
190).
Na jednu stranu chce tedy Sekanina přejmout
komplexní Šaldův pohled na kritiku, který pracuje
s mnoha rozličnými kritérii, na druhou stranu ale
navrhuje omezit se na kritérium jediné – srovná-
ní s jinými díly. Dostává se tím do rizika nekoneč-
ného regresu – světová avantgarda nutně musí
mít nějaká kritéria, aby bylo možné jednotlivá díla
hodnotit – a zároveň do rizika neschopnosti po-
střehnout případný vývoj. Pokud by se objevilo
dílo využívající jiné prostředky než avantgarda,
pak by jej kritici, vyznávající avantgardní tvorbu,
nemohli přijmout. Spolu s Teigem Ivan Sekani-
na kriticky zhodnotil i Nezvalovu Kroniku z konce
tisíciletí a tvorbu Jindřicha Honzla, jemuž vyčítal
odklon od avantgardního divadla. Honzl ale po-
važoval Sekaninovo odsouzení za nepodložené:
zmíněný „avantgardismus“ podle něj není este-
tické kritérium, ale i kdyby jím byl, Ivan Sekanina
se ani nepokusil jej jakkoliv definovat, proto není
příliš jasné, co jím míní. Podle Honzlova míně-
ní se tedy dopouští paradoxu, když mluví o krizi
kritérií, ale sám žádná nemá (HONZL 1970: 233).
Teigovo (a v podstatě i Honzlovo) stanovisko
podpořil Bedřich Václavek, pro nějž představa
o pevnosti kritérií byla pouze vulgárním mar-
xismem a skutečný marxista krizi kritérií vidí.
V polemické reakci na článek Julia Fučíka se vy-
mezil proti mylné představě, že marxismus nabízí
jasná kritéria a je to pouze chyba avantgardních
kritiků, že je nedovedou aplikovat (srov. VÁCLA-
VEK 1970a: 211). Na stranu Sekaninova názoru
se oproti tomu postavil S. K. Neumann: „Zmatky
v levé frontě zavinili teoretikové a kritikové, hlá-
sící se ke komunismu, kteří soustavně a šmahem
přijímali všechno formálně ‚avantgardní‘ a ‚ne-
konformistické’, ale prominuli si zařadit to vždy
na pravé místo ve vývoji modernosti […]“ (NEU-
MANN 1970: 229). Jedním z cílů Neumannovy
kritiky mohl být i Bedřich Václavek, který se neta-
jil svým oceňováním katolické literatury, zejména
Jaroslava Durycha.
Obě dvě strany – Teige s Václavkem i Fučík
s Neumannem – se shodly alespoň na tom, že
avantgardní kritika ještě v českém prostředí ne-
vykonala téměř žádnou práci. Liší se ale v tom,
co z toho vyvozují. Pro Václavka musí být kritéria
hodnocení literatury výsledkem dlouhotrvající-
34 // PULSY - studentská literární revue
ho úsilí, a tedy pokud kritika nekoná, kritéria být
určena ani nemohou. Neumann na druhé straně
předpokládá, že kritéria marxistické literární vědy
jsou pevně dána jejím filozofickým základem a
literární kritika už s nimi potom může pracovat.
Kavárna jako prapříčina
Původ rozštěpení umělecké levice však nemu-
síme hledat pouze v rozlišných názorech na zá-
kladní estetické, literární a politické otázky, ale
i v záležitostech mnohem prostších a přízemněj-
ších. Vítězslav Nezval kořeny celého sporu spo-
joval s jednou ne příliš významnou kavárenskou
historkou, jež se odehrála roku 1928. Jednoho dne
došlo v Národní kavárně ke konfliktu mezi číšní-
kem a hlučnou skupinkou pravidelných hostů,
zástupců mladé literární generace, z nichž někteří
byli členy Devětsilu. Po několika měsících, ve kte-
rých jim jako útočiště sloužila kavárna Slávie, se
rozhodli do Národní kavárny vrátit; jeden z nich
– Karel Teige – ji však navštěvovat odmítl, čímž
mezi ním a jeho přáteli vznikl nesoulad a, slovy
Vítězslava Nezvala: „půda pro generační roztržky
byla připravena“ (NEZVAL 2007: 210).
V diskusi probíhající na přelomu let dvacátých
a třicátých si levicově orientovaná literární kriti-
ka ujasňovala mnohé, s konečnou platností však
bylo vyřešeno málo. Polemické výpady se často
dostávaly až na rovinu osobních urážek, z dneš-
ního pohledu někdy až roztomilých, jako když
Josef Hora píše, že Karel Teige „je komunistou asi
tak jako kakadu dravcem“ (HORA 1970b: 94).
Spor o tzv. čisté umění byl určován především
pokusem o zařazení francouzské avantgardy. Zá-
sadní otázka zněla, zda má větší váhu občanský
postoj básníka, nebo jeho umělecká tvorba, která
mohla ideové zabarvení díla programově odmí-
tat. Zastánci nezávislosti umělce na politickém
kontextu museli alespoň částečně ustoupit, po-
kud se chtěli hlásit ke komunismu a nebýt obvi-
něni z trockistické úchylky. Proto Bedřich Václa-
vek, který původně patřil k hlavním zastáncům
„čistého umění“, pod vlivem kritiky Eduarda Urxe
přiznal důležitost umění v politickém boji, jak-
koliv stále ještě zastával názor, že v poezii budou
nutným důsledkem vývoje strojově čisté tvary.
Nejasnosti v estetických otázkách pak daly
vzniku další rovině diskuse. Tvrzením o krizi kri-
térií si Karel Teige vysloužil výtky za nepochopení
marxismu a přílišnému podléhání vlivu moder-
ního umění. Avšak i ti, kteří krizi kritérií odmítali,
byli nuceni uznat, že avantgardní literární kritika
se zatím příliš nerozvinula, což bylo někdy – např.
u Julia Fučíka – i přiznanou sebekritikou.
Následujících několik let měla literární kritika
možnost pokusit se tuto ztrátu dohnat, než byly
její možnosti – v některých případech definitiv-
ně – přerušeny druhou světovou válkou. Po ní již
oba dva problémy ustoupily do pozadí. „Krize“ se
v dogmatickém ovzduší padesátých let stala tak-
řka zakázaným slovem a snaha o „čisté umění“
ztratila smrtí Bedřicha Václavka největšího za-
stánce. Zatímco ve třicátých letech nebylo pod-
le slov Jindřicha Štyrského pro pravého básníka
místo jinde než na pranýři, po válce už museli
umělci pranýř vyměnit za čestné místo v prvo-
májových průvodech.
ZJ
PULSY - studentská literární revue // 35
DOSTÁL, Vladimír 1970 Diskuse ne pouze generační. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 7–44.
FUČÍK, Julius1970 [1929] Generace na dvou židlích. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 104.
HONZL, Jindřich1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 233–242.
HORA, Josef 1970a [1929a] Literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 70–88.1970b [1929b] Karel Teige napsal do ReDu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 94–95.1970c [1929c] Odpověď Teigovi. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 100–101.
KONRAD, Kurt 1970 [1930] Krize kapitalismu a „souručenství“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 249–251.
NEUMANN, Stanislav K. 1970 [1930] Do diskuse o čistotě generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 228–232.
NEZVAL, Vítězslav 1970 [1930] Přednáška o avantgardní literatuře. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 259–269.2007 Kavárny. In ŠTYRSKÝ, Jindřich. Texty. Praha: Argo, 2007, s. 210–223.
SEKANINA, Ivan 1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 189–200.
ŠALDA, František Xaver 1970a [1929a] Příklad sebekritiky. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 106.1970b [1929b] Spory a rozpory v generaci „devětsilské“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 145–149.
ŠTOLL, Ladislav 1970 [1931] Lidé v „laboratoři“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 342–350.
ŠTYRSKÝ, Jindřich 1970a [1929a] Koutek generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 102–103.1970b [1929b] Koutek generace II. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 136–138.
TEIGE, Karel1970a [1929a] Josef Hora, literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 89–90.1970b [1929b] Literatura a prostituce. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 98–99.1970c [1929c] 1929. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 107–118.1970d [1929d] Pranýř, dvé židlí, portmonka a humbuk. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 150–158.1970e [1930] Bouře na levé frontě. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgar-da známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 206–210.
VÁCLAVEK, Bedřich 1970a [1930a] O marxistickou teorii umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 211–214.1970b [1930b] „Nová věcnost“ estetickou paralelou konsolidace starého řádu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 275–280.1970c [1931] O marxistickou estetiku. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 384–392.
VANČURA, Vladislav 1970 [1931]Z přednášky o takzvaném novém umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 399–406.
1970 Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 47–49.
1970 Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 54–55.
LITERATURA
36 // PULSY - studentská literární revue
Co zbylo z Obcespisovatelů
Od Syndikátu ke Svazu, od Svazu k Obci
V jednom z článků, které se na webu Obce spi-
sovatelů objevily coby reakce na jarní panelovou
diskuzi, označil Radim Uzel současnou Obec za
organizaci, která psala politické dějiny této země
a „jejímž předsedou byl kdysi jediný český nositel
Nobelovy ceny za literaturu“ (UZEL 2014). Pravda,
organizace, jejíž je Uzel místopředsedou, skuteč-
ně svou činností navazuje na dlouhou tradici li-
terárního sdružování, onu dějinnou cestu, na je-
jímž konci má současná Obec stát, však přeci jen
výrazně zkrátil a urovnal.
První spisovatelské spolky byly zakládány již
v průběhu 19. století. Vedle organizací typu Umě-
lecké besedy, které poskytovaly spíše prostor pro
vzájemná setkávání a diskuzi, vznikaly i organi-
zace profesní, jejichž cílem bylo chránit hmotné
zájmy spisovatelů, poskytovat jim právní pomoc
při jednáních s nakladateli, ale také zastupovat li-
teráty při jednáních s ministerstvy. První takovou
organizací byl Spolek českých spisovatelů-belet-
ristů Máj (1887, původně Klub českých spisova-
telů), nejvýznačnější pak Syndikát českých spiso-
vatelů, založený roku 1918. Syndikát započal svoji
činnost jako organizace zastupující zájmy všech
Pokud jde o historii našich spisovatelských spolků, uplynulé čtvrtsto-
letí v ní nebude zapsáno zrovna zlatým písmem. Obec spisovatelů byla
jednou z prvních a nejsledovanějších kulturních organizací, které po
sametové revoluci vznikly, ale její další osud byl v mnoha ohledech
typický: na jedné straně svoboda a nezávislost, na straně druhé nejisté
místo ve společnosti s proměněným systémem hodnot a stejně nejis-
té ekonomické zajištění. A také nezájem, ostatně když před třemi lety
Obec téměř zanikla, bylo vůbec nejpřekvapivější, jak málo pozornosti
taková událost vyvolala.
Ale zatímco s prvními dvěma problémy se Obec potýká i nadále, na ne-
dostatek pozornosti si za poslední rok a půl stěžovat nemůže. Rozvinula
se kolem ní relativně živá diskuze: započala několika kritickými články
Karla Pioreckého, vyvrcholila letos v dubnu panelovou diskuzí a dozní-
vá v podstatě dodnes. O co v ní jde? Jak se to stalo, že dnes mnozí nad
Obcí lámou hůl? A proč by nás to vlastně mělo zajímat?
text: Jakub Jarina
PULSY - studentská literární revue // 37
spisovatelů, jakkoliv podmínky pro přijetí nebyly
z nejvolnějších – publikace alespoň tří umělecky
hodnotných knih, případně šesti překladů, nebo
dlouholetá publicistická činnost. Po druhé světo-
vé válce však začala postupná proměna Syndikátu
v odborovou organizaci ideově vázanou na sílící
komunistickou stranou. Po Únoru se Syndikát stal
centrální literární institucí, zatímco ostatní spolky
byly buď asimilovány, nebo rovnou rozpuštěny.1
Již v březnu 1948 byly navíc zahájeny přípra-
vy na spojení Syndikátu se Spolkem slovenských
spisovatelů a jejich přetavení v jedinou zastřešu-
jící organizaci – Svaz československých spisova-
telů. Přechod to nebyl hladký. Již svým názvem
se ostatně nová organizace přihlásila ke Svazu
sovětských spisovatelů, jehož stanovy také z větší
části přejala. Příklon k sovětskému modelu s se-
bou nesl i „očistné probírky“, po nichž se počet
členů zredukoval na pouhou šestinu. Účelem
Svazu bylo uvádět v praxi oficiální kulturně-poli-
tickou linii a vytvářet obraz názorové i tvůrčí jed-
noty českého spisovatelstva. Za mocné finanční
podpory státu byla organizována politická školení
literátů či takzvané komandýrovky, v jejichž rám-
ci navštěvovali spisovatelé průmyslové podniky,
stavby apod., aby načerpali látku pro svá díla.
Navzdory proklamacím však Svaz zcela homo-
genní nebyl, již od počátku 50. let se v jeho ve-
dení projevovaly polemiky, které vesměs odrážely
spory ve vedení KSČ a politické zvraty v samot-
ném Sovětském svazu (BAUER 2011). V dobách
politického uvolnění se navíc právě z řad Svazu
ozývala kritika režimu a jeho dogmat – tak tomu
bylo na dlouho odkládaném II. sjezdu v roce 1956
a především v druhé polovině 60. let, kdy se Svaz
pod vedením Jiřího Šotoly stal silným hráčem
v boji za demokratické hodnoty.
Po srpnové okupaci byla činnost Svazu česko-
slovenských spisovatelů soustavně omezována
a nakonec byl během federalizace Českosloven-
ska nahrazen dvěma dílčími národními organi-
zacemi. V českém prostředí měl být onou náhra-
dou Svaz českých spisovatelů, založený v červnu
1969. Svaz, do jehož čela byl zvolen Jaroslav Sei-
fert, sice vznikl na počátku normalizace, přesto
navázal na ideály pražského jara. Jeho existence
tak měla poněkud paradoxní charakter: přestože
po svém předchůdci převzal veškerou agendu,
ministerstvo vnitra a kultury odmítlo uznat jeho
stanovy a existence organizace tak nikdy nena-
byla právní platnosti. Jedním z řady kroků, kte-
rými se vláda snažila činnost Svazu paralyzovat,
bylo převedení jeho majetku pod nově ustanove-
ný Český literární fond. Svazu byla sice přiznána
finanční náhrada, zároveň byl ale odstaven jeho
účet, takže penězi na zmraženém účtu bylo mož-
né disponovat až po revoluci, kdy Svaz teprve
svoji činnost formálně ukončil (BLÁHOVÁ 2009).
Díky podobným krokům Svaz koncem roku 1970
ve své činnosti ustal.
Novou spisovatelskou organizaci, tentokrát již
věrnou požadavkům normalizační politiky, se
podařilo ustanovit až o dva roky později. Problé-
mem bylo najít reprezentativní osobnosti do je-
jího čela a vlastně i pro členskou základnu, ne-
boť většina uznávaných autorů, bývalých členů
Seifertova svazu, pohlížela na novou organizaci
s despektem. Normalizační svaz tak sdružoval
spíše autory nižšího řádu, kteří však byli ochotni
se odmítavě vymezit vůči událostem let šedesá-
tých.
Navzdory jisté bezradnosti patrné z vystupo-
vání Svazu po listopadu 1989 a nejednotnosti
stanovisek, jež jeho členové zaujímali vůči re-
volučnímu dění, bylo zcela zřejmé, že organiza-
ce nemůže pokračovat ve své současné podobě.
Pokus pokračovat v činnosti pod jménem Sdru-
žení českých spisovatelů neměl dlouhého trvání
– ještě na jaře roku 1990 bylo odhlasováno její
zrušení. V té době už totiž existovala organizace
1 Jednou z mála nestranických organizací, které se po roce 1948 zachovaly, bylo České centrum PEN klubu, založené již roku 1925. I to se však muselo podřídit novým kulturně--politickým podmínkám, jeho činnost navíc byla omezena na minimum a až do druhé poloviny 50. let se český PEN klub nacházel ve stavu ne nepodobném hibernaci.
38 // PULSY - studentská literární revue
jiná, jejíž minulost nebyla zatížena totalitním dě-
dictvím. Tou organizací byla samozřejmě Obec
spisovatelů.
Obec samotná vznikla 3. 12. 1989 v pražském
Realistickém divadle. Od počátku se vymezila vůči
Svazu českých spisovatelů, založena byla naopak
s myšlenkou navázat na tradici prvorepublikové-
ho Syndikátu2 a fungovat jako odborová organi-
zace, která má spisovatele podporovat a chránit
a která je otevřená všem. Po seifertovském sva-
zu, který teprve nyní mohl formálně ukončit svoji
činnost, podědila peníze ze zmrazeného účtu, po
svazu normalizačním pak přejala právní a majet-
kové záležitosti včetně správy Českého literárního
fondu. Tak započala další kapitola českého spiso-
vatelského sdružování.
Projedené dědictví
Existence Obce spisovatelů se v době jejího za-
ložení jevila jako něco nutného a samozřejmého
– bylo třeba sjednotit literární prostor, po léta roz-
dělený do tří samostatných publikačních okru-
hů, a také rehabilitovat ty, kteří byli z oficiálního
literárního života vyloučeni. Navíc převládala
představa návratu k „zlatým“ šedesátým letům
a výlučnému postavení spisovatelů jako svědomí
národa. Jenže společenský vývoj po roce 1989
zdaleka nebyl pro profesní organizaci spisovate-
lů příznivý. Nedostatek realistického úsudku při
rozhodování o osudu Obce ji navíc záhy navedl
na cestu neodvratného konce.
Svůj podíl na tom měli i samotní autoři. De-
vadesátá léta se nesla ve znamení svobody
a individualismu, převládalo nadšení z literatury
očištěné od mimoestetických funkcí. Spisovate-
lé nastupujících generací se dobrovolně ocitali
na okraji zájmu, nechtěli svou tvorbou oslovovat
široké publikum a reflektovat společenský vývoj.
Angažovanost, profesní hrdost a organizované
spolčování je nelákaly – o členství v Obci nestá-
li. Členskou základnu Obce tak tvořili především
spisovatelé starších generací a také ti, pro které
byla samotná členská legitimace prostředkem se-
benaplnění. Takovému stavu ostatně napomohly
i zpočátku velmi liberální podmínky pro přijetí.
Přestože se Obec formovala jako odborová or-
ganizace se spíše volnou strukturou, její vlast-
ní členové ji vesměs chápaly jako pokračování
předlistopadového Svazu a očekávali i podobný
servis. Zvláště regionální pobočky přistupovaly
k Obci nadále jako k centrální řídící organizaci, jež
je měla finančně podporovat. Brzy ale bylo jasné,
že v nových podmínkách není taková podoba or-
ganizace udržitelná – dotace od státu zdaleka ne-
dostačovaly na pokrytí provozních nákladů a pe-
níze zděděné po Svazu nemohly vydržet věčně.
V souvislosti s problematickým vývojem Obce
se zpravidla mluví o manažerských selháních,
ovšem faktem je, že dnešní nešťastná situace
v mnoha ohledech vyplynula z přání a požadavků
samotné členské základny. Jistá liknavost ostatně
byla patrná již v začátcích. „Všichni se tvářili tak
vážně, a přitom pod povrchem se to flikovalo,“
podotýká Petr A. Bílek a vzpomíná, že například
stanovy Obce byly založeny na překladu stanov
estonského svazu. „Seděli jsme a cítili, že nic ne-
vymyslíme, a tak Vladimír Macura odjel domů
překládat, protože volbou estonštiny byla záruka,
že to okopírování nikdo nepozná“ (VEJLUPEK –
BÍLEK 2003). Velmi příznačně se jeví drobná afé-
ra, která provázela volbu předsednictva na první
valné hromadě v dubnu 1990, o níž některé dení-
ky referovaly jako o nedemokratické a zmanipu-
lované. Výběr kandidátů tehdy skutečně nepro-
běhl zcela řádně a demokraticky, ovšem to bylo
zcela demokraticky posvěceno souhlasem pléna,
které se zjevně nechtělo zdržovat formalitami
(srov. např. BERKOVÁ 1990: 2).
Daleko závažnější bylo, že podobným způso-
bem Obec blokovala snahy o vlastní reformaci.
2 Jakkoliv by se mohlo zdát, že se volbou názvu zakladatelé přihlásili k Obci spisovatelů, tj. organizaci založené roku 1934 Karlem Čapkem a Josefem Horou, jež si kladla za cíl vystupovat proti fašismu a pravicovému extremismu, není tomu tak. Podle Pavla Janouška se původně předpokládaný název Syndikát českých spisovatelů ukázal jako nevhodný, protože jeho zkratka by byla stejná jako zkratka socialistického Svazu. „Bylo tedy nutné hledat slovo začínající jiným písmenem než S…“ (Janoušek 2011: 8). Z nabízejících se možností se obec zdála nejpřijatelnější.
PULSY - studentská literární revue // 39
V polovině devadesátých let tak byly odmítnuty
návrhy na úsporná opatření, když Eva Kantůrko-
vá přislíbila sehnat finance na udržení Obce ve
stávající podobě. Peníze skutečně opatřila – pro-
dejem vily v Karlových Varech, posledního ma-
jetku Obce. Tak sice vznikl další finanční polštář,
ovšem organizace i nadále hospodařila s ročním
deficitem, jehož výše do deseti let dosáhla jedno-
ho a půl milionu korun.
Poslední pokus o zvrácení situace iniciovala v
roce 2004 skupina kolem Pavla Janouška, Miro-
slava Balaštíka, Bogdana Trojaka a Lubomíra Ka-
sala. Snažili se prosadit úsporné návrhy spočívají-
cí ve snížení nákladů (především těch mzdových)
a zásadní změně organizační struktury. Regio-
nální pobočky měly získat větší autonomii i od-
povědnost a samy spravovat svůj chod a získávat
finance z místních zdrojů. Reformní návrhy však
byly odmítnuty s tím, že členové Obce si žádnou
změnu nepřejí. Snad věřili, že se včas podaří na-
lézt štědrého mecenáše, snad se domnívali, že
stát nakonec prozře a nenechá největší českou
spisovatelskou organizaci padnout. Nestalo se tak
a v roce 2011 Obci nezbyly finance ani na vlastní
likvidaci. Poslední ranou, která pád jen urychlila,
byla finanční kontrola, která odhalila nesrovna-
losti v účetnictví Obce, takže jí byly zastaveny
i přislíbené granty.
Několik měsíců se proslýchalo, že Obec svo-
ji činnost ukončí, ale její členové rozhodli jinak:
v hromadném dotazníku se vyslovili pro zacho-
vání, a tak bylo na červencové valné hromadě
zvoleno nové vedení. Do čela organizace nastou-
pil kontroverzní filmař Tomáš Magnusek, kte-
rý přislíbil obnovit webové stránky i informační
bulletin Dokořán, především se ale nabídl jako
schopný fundraiser a sám vyrovnal některé akut-
ní pohledávky Obce (SPRÁVCOVÁ – ŠKRABAL
2012). Další rok strávila Obec v nečinnosti, neboť
Magnusek byl zaneprázdněný natáčením dalšího
filmu, pak se však přece jen daly věci do pohybu.
Pochybnosti nad fungováním Obce však zda-
leka nemizí. Podařilo se vydat bulletin Dokořán,
ale zůstalo u dvou čísel, která připravil a finan-
coval Miroslav Sígl (STIBOR 2014: 27). Ten krátce
poté zemřel a další čísla se již neobjevila. Webové
stránky se skutečně rozeběhly, ale jejich úroveň
je nevalná – nepřehledný design ztěžuje orien-
taci, k nalezení tu nejsou ani slibované odkazy na
stránky krajských poboček, ani vydaná čísla in-
formačního bulletinu a vlastně ani seznam členů,
který stále ještě nebyl aktualizován. Obec se or-
ganizačně podílí na řadě akcí a začala také udí-
let Cenu Miroslava Švandrlíka. Ve zkoušce nej-
větší, za kterou bychom mohli považovat situaci
z loňského roku, kdy ministerstvo kultury výraz-
ně snížilo dotace na živé umění, což mimo jiné
ohrozilo existenci řady literárních časopisů, však
jednoznačně selhala. Hrozbu se podařilo odvrá-
tit, ovšem jen díky ad hoc vzniklé iniciativě Za-
chraňte kulturu 2013. Ze strany Obce spisovatelů,
navzdory jejím stanovám, žádná pomoc nepřišla.
Situace kolem Obce je tedy přinejmenším
dvojznačná: jedni mluví o zázračné resuscitaci,
pro jiné je zvolení Magnuska jen důkazem na-
prostého úpadku a ztráty soudnosti (srov. např.
PIORECKÝ 2013). Za takového stavu se odehrála
panelová diskuze, kterou na jaře uspořádal časo-
pis A2.
Panelové míjení
K diskuzi v pražské galerii Tranzitdisplay byli při-
zváni Miroslav Balaštík a Karel Piorecký, za Obec
spisovatelů pak Radim Uzel a Františka Vrbenská.
Pokud snad někdo čekal debatu nad tím, jaký
smysl v dnešní době může mít zastřešující literár-
ní organizace, případně jak si členové Obce před-
stavují její budoucnost a jaké kroky podnikají, aby
z ní učinili respektovanou profesní organizaci,
čekalo ho rychlé vystřízlivění. Když Františka Vr-
benská na výtku, že současná Obec není schopna
hájit zájmy spisovatelů vůči nakladatelům a státu,
odpověděla prvním z řady proslovů o nedosta-
tečném ohodnocení dnešních spisovatelů, jako
by to snad mělo vysvětlovat, proč se právě Obec
nezasazuje o zlepšení takové situace, bylo zřejmé,
40 // PULSY - studentská literární revue
že obě strany budou těžko hledat nejen společ-
né slovo, ale i téma (srov. Kritický klub A2 2014).
Diskuzi z větší části skutečně charakterizovalo
vzájemné míjení a nedorozumění a i díky tomu
se její účastníci nedostali příliš daleko od svých
základních tezí, natož aby dospěli k nějakým zá-
věrům. Pokusme se ale alespoň o základní shrnutí
celého večera.
Kritické výtky vůči Obci se zakládaly především
na tvrzení, že ve skutečnosti nefunguje jako pro-
fesní organizace. To nejzákladnější a nejsmyslupl-
nější, co by podle Balaštíka i Pioreckého podobná
instituce měla dělat, je odborové zastoupení spi-
sovatelů jako příslušníků určitého cechu a prosa-
zování jejich potřeb a požadavků. Takovou funkci
ovšem Obec neplní – a zřejmě ani plnit nemůže,
neboť české spisovatelstvo již řadu let nerepre-
zentuje. V její radě zasedají lidé, které zná jako
spisovatele jen málokdo, zatímco autoři, kteří se
zásadně podílejí na českém literárním dění, ve-
směs členy Obce nejsou a vlastně o to ani nesto-
jí (TAMTÉŽ). Z Obce spisovatelů tak zbyla pouze
značka, zbavená svého původního obsahu, ov-
šem stále spojená s jistou prestiží a symbolickým
kapitálem, který je v současné době vyčerpáván.
V podobném duchu promluvila z řad přihlížejí-
cích i Petra Hůlová, která prohlásila, že představa
profesní organizace jí sice připadá lákavá a po-
třebná a byla by ochotná se na jejím chodu po-
dílet, ale Obec samotná na ni působí příliš nedů-
věryhodně.
Stanovisko zástupců Obce naopak pramenilo
z přesvědčení, že podobná organizace má samo-
zřejmý a nezpochybnitelný smysl sama o sobě,
byť by byl dán jen tím, že je tradiční a spolčující.
Sama možnost, že by jí někdo mohl tento smysl
upírat, jako by je překvapila. Snad i proto zástupci
Obce volili spíše obranný tón a onu zvláštní ré-
torickou strategii, která velí si před každým argu-
mentem utvořit jisté alibi umenšením sama sebe.
Smysl současné podoby Obce spisovatelů vyjá-
dřila Františka Vrbenská jasně i nejasně zároveň:
má chránit „kulturu slova v rozbouřených vodách
postmoderních časů“ (TAMTÉŽ). To ovšem v je-
jích očích obnáší vytvářet prostor pro vzájemné
setkávání a podporovat tvorbu těch, kdo ještě na-
vzdory oněm rozbouřeným vodám píší, ať už při
tom vytvářejí nějaké hodnoty nebo ne. Bohatě
stačí, že to někomu udělá radost. Takovéto poje-
tí podpory spisovatele jako by jeho postavení na
okraji přijímalo jako stav, nad nímž lze lamento-
vat, ale který není možné zvrátit.
Zatímco Vrbenská v průběhu večera neskrývala
silné zaujetí, Radim Uzel se snažil zaujmout roli
styčného důstojníka. Jeho postoj by bylo lze vy-
jádřit pořekadly: nemá cenu plakat nad rozlitým
mlékem a všichni přece táhneme za jeden pro-
vaz – v čemž je samozřejmě hodně pravdy, ale
nezodpovězena zůstává otázka, k čemu je uvá-
zaný druhý konec onoho příslovečného prova-
zu. Současné fungování Obce Uzel prezentoval
jako v zásadě pozitivní – samozřejmě vzhledem
k tomu, že se ještě nedávno nacházela ve sta-
vu klinické smrti. Na druhou stranu fakt, že jako
hlavní úspěchy dvouletého provozu oživené or-
ganizace jmenoval udržení kanceláře, zprovoz-
nění webu a několik zamítnutých žádostí o gran-
ty, nedával ke sdílení optimismu příliš důvodů.
Postoj Uzla i Vrbenské vyzařoval jakýsi obro-
zenský patos, pocit uspokojení z toho, že se oži-
vuje cosi tradičního, brání cosi přehlíženého (viz
i tvrzení Vrbenské, že zvýšení DPH na knihy není
největší problém v době, kdy mladí lidé přestávají
číst). Opakovaně se vracejícím tématem jim byla
nezištná obětavost, s níž se členové Obce na jejím
chodu podílejí, nejzazším argumentem pak ono
neprůstřelné: tak si to pojďte zkusit.
Přestože Uzel i Vrbenská na začátku diskuze
předeslali ochotu přijmout kritiku, konstruktivní
dialog se navázat nedařilo. Je otázka, zda něco ta-
kového bylo vůbec možné: oba literární vědci již
nad Obcí zjevně zlomili hůl, druhá strana si zase
nechtěla připustit, že by někomu jejich činnost
mohla přijít nedostatečná. Názory jednotlivých
účastníků, ostatně již dopředu vcelku odhadnu-
telné, se tak protnuly jen málokdy. O povaze spo-
ru možná víc vypověděly dva poněkud komické
momenty – první nastal ve chvíli, kdy Radim Uzel
PULSY - studentská literární revue // 41
na položenou otázku odpověděl, že se cítí být spi-
sovatelem a za své nejlepší dílo považuje memo-
áry, které by „při bedlivém studiu možná snesly
nějakou literární hodnotu“ (TAMTÉŽ). O druhou
takovou epizodu se postarala Petra Hůlová, když
jako příklad oné již zmíněné neserióznosti uved-
la jeden ze životopisů na webových stránkách
Obce, v němž se Alois Marhoul představil jako
„milovník života, vína a jedné ženy“ (TAMTÉŽ).
Přítomní členové Obce to příznačně pochopili
jako výpad proti Marhoulovi samotnému, nikoliv
tak, že od člena rady Obce spisovatelů, tedy od
někoho, kdo by měl reprezentovat české spisova-
telstvo jako celek, by se daly očekávat informace
poněkud zásadnější.
Jarní panelová diskuze možná nebyla v pra-
vém smyslu plodná, ovšem nebyla ani bez vý-
znamu. Její přínos nespočívá v tom, že by pod-
nítila k dialogu, přinesla konkrétní návrhy, nebo
alespoň uvedla kola do pohybu, ale spíše v tom, že
ukázala, že nic takového již zřejmě nelze očekávat
– schází k tomu snad společná vůle, především
ale sdílená vize toho, jak by podobná organizace
měla fungovat, i toho, co je to vlastně literatura
a spisovatel.
… a jeho dozvuky
Několikrát během diskuze Radim Uzel vytkl svým
oponentům, že neargumentují ad rem, nýbrž ad
hominem. Pomiňme fakt, že v tomto případě ono
res a homo do značné míry splývá, takže i Pi-
oreckého vyhrocené „já tam [v Obci] nechci být
s vámi“ bylo možná nezdvořilé, ale v zásadě k věci
(TAMTÉŽ). Za pozornost především stojí, že ani
Uzel se tomuto argumentačnímu faulu nevyhnul,
když se výtky protistrany pokusil vyložit jako ky-
selé hrozny, projev dávné zášti. Ve článku K jedné
literární diskuzi, uveřejněném na webu Obce, pak
svůj výklad rozvinul v ucelený příběh: „Ti nasu-
pení poetové nebyli totiž asi před deseti lety zvo-
leni do Rady spisovatelské organizace. Nebyla prý
také přijata jejich vize úsporného programu. […]
Je zajímavé, že takový pocit ublížení přežije deset
let“ (UZEL 2014). Těžko říct, zda Uzel svému příbě-
hu skutečně věří, nebo se vědomě snaží kritické
výtky vůči Obci neutralizovat a bagatelizovat, fak-
tem ale je, že staví na nepravdivých informacích.
Předně: Karel Piorecký nikdy členem Obce nebyl
a před deseti lety, jak sám uvádí, teprve dokončo-
val vysokoškolská studia. Miroslav Balaštík naproti
tomu do rady zvolen byl, několik let v ní působil
a dobrovolně z ní vystoupil. Vyprávění o ješitných
ublížencích tak nabývá povážlivé trhliny, ovšem
podobných omylů jeho autor v pouhých dese-
ti odstavcích nakupil víc – není například jasné,
proč o Pioreckém a Balaštíkovi opakovaně mlu-
ví jako o básnících, z čeho usuzuje, že již ne-
dovedou rekapitulovat onen úsporný program,
a v čem má spočívat zdůrazňovaná návaznost
na seifertovský svaz spisovatelů. Tváří v tvář ta-
kovému informačnímu zmatení se nelze divit,
že Karel Piorecký v reakci na Uzlův článek mluví
přímo o invazi diletantů coby odvrácené straně
demokratizace literatury: „Amatéry a diletanty už
dnes zkrátka hanba nefackuje, když se postaví do
čela organizace, která má primárně reprezentovat
profesionály“ (PIORECKÝ 2014: 19).
O něco hlasitější dozvuky mělo vystoupení Pe-
try Hůlové. Členy Obce provokovala především
onou výtkou směřovanou k Marhoulově životo-
pisu a na webu Obce na ni reagovalo hned ně-
kolik článků, v čele s krátkou zprávou ze setkání
středočeských a pražských spisovatelů. Její ano-
nymní autor zrekapituloval Uzlovo vyprávění
o ublížencích, načež prohlásil Hůlovou za nosi-
telku literárního kýče, jejíž dílo patří „do suterénu
české literatury“ a jejíž agresivita převyšuje její li-
terární kvalitu (Setkání… 2014). Vyvolávala-li Obec
v Petře Hůlové dojem neserióznosti a bohorov-
nosti, jen sotva mohla dodat lepší důkaz správ-
nosti takového úsudku.
Na urážlivý text následně upozornila série člán-
ků v Lidových novinách a Respektu a počátkem
července vydala sama Obec prohlášení, ve kte-
rém se od uvedených názorů distancovala a Hů-
lové se omluvila. Šlo prý o „politováníhodné se-
42 // PULSY - studentská literární revue
lhání jednotlivce, nevyjadřující stanovisko Rady
či Obce spisovatelů a Obec přijala opatření, aby se
podobná situace v budoucnu neopakovala“ (KO-
VÁŘOVÁ 2014). Sluší se podotknout, že ani onu
inkriminovanou frázi již v životopisu Aloise Mar-
houla nenajdete.
Hůlová sama se k tématu vrátila ve článku
Kmen literátů, kde zdůraznila potřebu existence
profesní organizace, která by na rozdíl od Obce
spisovatelů, jež se „míjí se vším, co se v českém
literárním prostoru jeví jako podstatné“, skutečně
dobře dělala svou práci (HŮLOVÁ 2014: 5). Jako
tři základní pilíře, na kterých by taková organiza-
ce měla stát, vytyčila odborové zastoupení, vzá-
jemné setkávání, diskuze a reflexi a také vědomí
sounáležitosti, které by spisovatelům dodávalo
potřebné sebevědomí. Pokud by taková institu-
ce fungovala, mohla by napomoci k vytvoření
podmínek, za nichž by se čeští spisovatelé mohli
naplno věnovat literární tvorbě a odvádět tak co
možná nejkvalitnější práci (TAMTÉŽ).
Článek Petry Hůlové ukazuje, že zvýšený zá-
jem o Obec spisovatelů a českou literární infra-
strukturu obecně odráží hlubší pohyb v chápání
spisovatele a jeho postavení ve společnosti. Stále
zřetelněji se rýsují názory, že spisovatel by ne-
měl být jen hobbistou, výjimečně talentovaným
bloudem, který v ústraní chrlí svá neužitečná pís-
menka, protože nemůže jinak, ale spíše skuteč-
ným profesionálem, jehož práci společnost a stát
vyžaduje, považuje za prospěšnou a také náležitě
oceňuje. Požadavek profesionalizace, stejně jako
obrat od kratochvilovského solipsismu k anga-
žovanosti a sdružování, však nekoresponduje se
současným směřováním Obce spisovatelů a je
zřejmé, že budou-li spisovatelé chtít skutečně
reprezentativní a funkční organizaci, budou si ji
muset založit sami. Unie spisovatelů, zakládaná
autory kolem Petry Hůlové, Jana Němce a Jany
Šrámkové a stavící právě na Hůlovou formulo-
vaných požadavcích, představuje první naději na
zkvalitnění české literární infrastruktury. A přes-
tože podle všeho nemá jít o náhradu nefunkční
Obce, můžeme doufat, že touha českých spiso-
vatelů po sdružování a nabytí společenské presti-
že nalezne v brzké době adekvátní platformu.
Red. pozn.: Na konci listopadu letošního roku byla autory kolem Petry
Hůlové založena nová spisovatelská organizace nazvaná Asociace spi-
sovatelů. Článek Jakuba Jariny byl v této době již napsán a připraven
k vydání, proto v textu o dané organizaci není zmínka. Autor však
k tomuto tématu napsal krátký dovětek, který je přístupný na webových
stránkách revue Pulsy.
JJ
PULSY - studentská literární revue // 43
BAUER, Michal2011 Úzkost spoluviny. II sjezd Svazu československých spisova-telů jako pokus o vzdor vůči moci. Britské listy [online]. 19. 4. 2011 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://blisty.cz/art/58279.html
BERKOVÁ, Alexandra1990 Jakou radu. Tvar, roč. 1, č. 4, s. 2.
BLÁHOVÁ, Kateřina2009 Svaz českých spisovatelů (1). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 6. 10. 2009 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1371& 2010 Svaz českých spisovatelů (2). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Akt. 31. 12. 2013 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1725&2011 Svaz československých spisovatelů (1). In Slovník české litera-tury po roce 1945 [online]. 1. 2. 2011 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1629&
FALTEISEK, Lubor1990 Konec sezóny v zámku Dobříš. Tvar, roč. 1, č. 2, s. 2.
HŮLOVÁ, Petra2014 Kmen literátů. A2, roč. 10, č. 13, s. 5.
JANOUŠEK, Pavel2011 Chcete mne? Host, roč. 27, č. 6, s. 8–17.
KOVÁŘOVÁ, Daniela2014 Obec spisovatelů se omlouvá [online]. 2. 7. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z http://www.obecspisovatelu.cz/news/obec-spi-sovatelu-se-omlouva/
PIORECKÁ, Kateřina2014 Literatura bez střechy nad hlavou: k sociální dynamice české-ho literárního prostoru. A2, roč. 10, č. 13, s. 6.
PIORECKÝ, Karel2013 Svědomí národa mlčí. Tvar, roč. 24, č. 1, s. 4–5.2014 Invaze diletantů. A2, roč. 10, č. 13, s. 18–19.
SPRÁVCOVÁ, Božena – ŠKRABAL, Michal2012 Zkusit něco udělat. Rozhovor s předsedou Obce spisovatelů Tomášem Magnuskem (za asistence Pavla Weigela). Tvar 23, č. 4, s. 1, 4–5.
STIBOR, Vladimír2014 Zpráva o stavu Obce spisovatelů. In Biblio, roč. 2, č. 2, s. 27.
UZEL, Radim2014 K jedné literární diskusi.. [online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/k-jedne-li-terarni-diskusi-/
VEJLUPEK, Miroslav - BÍLEK, Petr A.2003 [Rozhovor s Petrem A. Bílkem]. Chůdové kořeny [online], roč. 2, č. 3 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.v-art.cz/chudove_koreny/r02c03/anti-morpheus/bilek.htm
1989 Obec spisovatelů založena. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 3.
1989 Dobříš 2. 12. ‘89. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 2.
2014 Kritický klub A2: K čemu je nám Obec spisovatelů? [audio záznam diskuse online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: https://soundcloud.com/a2larm/kriticky-klub-a-2-k-cemu-je-nam-obec-spisovatelu
2014 Setkání středočeských a pražských spisovatelů se dobře bavilo [online]. 3. 5. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/setkani--stredoceskych-a-prazskych-spisovatelu-se-dobre-bavilo/
LITERATURA
44 // PULSY - studentská literární revue
„Já bývám teď taky jatý touhou neškodit a když,
tak sám sobě, bývám jatý touhou cestovat, ale na
útraty svých nohou, bývám jatý touhou bojovat,
ale jen a jen proti samému sobě, bývám jatý tou-
hou vyvraždit všechno to, co je ve mně špatné
a malověrné, bývám jatý touhou dělat revoluci,
ale jen sám proti sobě, proti konvencím, kterých
jsem pln, jsem jatý touhou psát manifesty, ale
jen proti maloměšťákovi, který je ve mně. Jsem
jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří
jsou na tom bědněji a hůř než já [...]”
(Bohumil Hrabal, Domácí úkoly z pilnosti).
REFLEXE LITERÁRNÍCH
POLEMIK O ÚLOZE POEZIE
V LETECH 2008–2012
Angažovanost v poezii jako střet
dvou generací
Příčiny současné diskuse o angažovanosti poezie
Problematika angažovanosti v současné literatu-
ře vyvolává mezi autory i literárními odborníky
jistou kontroverzi, kterou lze pozorovat v literár-
ních časopisech v článcích autorů i literárních
odborníků. Není se čemu divit. Dané téma má
v sobě stále něco z minulosti. I dnes si spojujeme
angažovanost se stranicky protežovanou litera-
turou komunistického režimu. Polemiky nad tím,
zdali psát politicky a společensky angažovaně,
nebo ne, živí rovněž diskuse nad údajnou krizí
literatury. S takovýmto označením stavu součas-
ného literárního světa přišel novinář Štefan Švec
v eseji publikované v kulturním čtrnáctideníku A2
(ŠVEC 2008). Připomeňme si tak některé skuteč-
nosti, které spory o angažovanost provází.
Jedním z často skloňovaných pojmů se stává
ghetto. Objevují se názory, že se poezie píše sama
pro sebe. Literáti si pak navzájem chodí na své
literární besedy bez účasti širší veřejnosti (CVEK
2009). Čtení básní je výsadou autorů samotných,
a dokonce i u studentů bohemistiky tato schop-
nost mizí (BÍLEK 2011). Vinou špatné prezentace
dochází k úbytku dotací na kulturu; přehnaná
text: Jan Krejčí
PULSY - studentská literární revue // 45
uzavřenost zapříčiňuje pokles čtenářů (TOŠKOVÁ
2009). Kvůli malému přílivu peněz nemohou na-
kladatelé vydávat náročnější literaturu a dochází
tedy k její komercializaci. Společně s takřka nulo-
vým ohlasem v médiích se literatura (a především
poezie) dostává na okraj (SPRÁVCOVÁ 2012b).
Současně vychází množství sbírek, které nestí-
há literární kritika recenzovat. Aktuální poezie je
kromě stálých a ověřených autorů nezmapova-
ná a ocitá se v chaosu. Některé sbírky si vydáva-
jí autoři sami. To se následně projevuje na jejich
konečném výsledku – díla neodpovídají kritériím
dobré poezie, ke které je možno se neustále vra-
cet. Nedůsledná redaktorská činnost (rozkolísaná
typografie, nadměrné užívání kurzivy i pravopis-
né chyby) přispívá k celkovému špatnému doj-
mu z některých sbírek (srov. např. sbírky: Andreji
Vatulíkové Ona je ten tragický typ nebo texty Ka-
mila Prince Sonáta pro rezavou harfu). Ona ne-
přehlednost už jen podporuje malý zájem veřej-
nosti o poezii (ŠTOLBA 2008). „V tomto chaosu
pak zapadá i tvorba výrazných osobností, což se
zpětně obrací proti literatuře samé“ (CHOCHO-
LATÝ 2009: 75). Současným českým básníkům
chybí rovněž dostatečné sebevědomí. Nejsou tak
schopni tvořit obsáhlé výbory, nebudují promyš-
leně své dílo a málo čtou – neznají světovou ani
domácí literaturu (srov. KRÁL 2009).
Na druhou stranu se v literatuře po roce 2010
poprvé objevují úspěšní autoři, kteří začínali pu-
blikovat svou tvorbu na internetu (Jakub Řehák,
Ladislav Zedník, Jonáš Hájek). Počet autorů uve-
řejňujících texty na literárních serverech stou-
pá, čímž tento druh literatury začíná nabývat na
významu (srov. STRAKA 2011). Webové stránky
Totem nebo Písmák (kterou v roce 2011 denně
navštívilo 2800 uživatelů) utvářejí specifické ko-
munity, kde se stírá rozdělení na čtenáře, autora
a kritika. Tyto komunity pak hodnotí, píšou a čtou
přítomné texty (to vše často pod přezdívkou).
Stále častěji se mluví o čtenáři, na kterého by
měl autor myslet. Někteří básníci se tak snaží
ve své tvorbě pracovat s tématy, jež by měla být
publiku blízká. Věnují se konkrétním událostem,
místům, osobnostem i aktuálním problém (krize
společnosti, vztahů i politiky). Tyto tendence jsou
např. viditelné u Miroslava Bočka – Některé mra-
ky letí pomaleji (BOČEK 2011). V básních sílí spo-
lečenská kritika, např. 55 007 znaků včetně mezer
(2011) Ondřeje Buddeuse, a začíná se objevovat
tzv. angažovanost. Ta je patrná například u Jana
Těsnohlídka ml. ve sbírkách – Násilí bez předsud-
ků (2009) a Rakovina (2011), dále také v pracích Fi-
lipa Špeciána a Ondřeje Holubce.
Poezie se snaží vstoupit do veřejného prostoru,
chce se vyjádřit ke skutečnosti, otevírá dialog se
čtenářem. Na tyto tendence plynule navazuje její
sebereflexe (prováděná básníky i kritiky) a hledání
její úlohy v současnosti (STRAKA 2011). Autoři se
mnohdy stávají výraznými osobnostmi (neodliši-
telnými od lyrického subjektu svých básní), kte-
ré provokují (Jan Těsnohlídek ml.). Texty anga-
žovaných básníků mají jasnou pointu. Většinou
rovněž pracují s příběhem.1 „Obrat k ryze epické
poezii“ však není možný. Chybí zde nějaký velký
příběh, který by prožila celá generace a který by
bylo v básních možno reflektovat (srov. ŘEHÁK
2010). Snad jedině boj proti konzumní a vulgár-
ní kultuře by se mohl stát zástupným nositelem
společného tématu. Poezii postavené na příbě-
hu je navíc vytýkáno jen suché zaznamenávání
skutečnosti bez jakéhokoliv přesahu (KRÁL 2009).
Práce s prožitou zkušeností je samozřejmě jed-
nou z tvůrčích cest, autor však tuto zkušenost
musí umět přetavit v báseň. V opačném případě
se stává text banálním. Druhým extrémem pak je
setrvávání v tradici spirituální, uzavřené poezie
90. let (srov. JAREŠ 2010). Dekorativnost a sna-
ha o vznešenost mnohdy hraničí rovněž s banál-
ností. Opětovně tak dochází k míjení výpovědi
textu se čtenářem.
V tomto kontextu se podle Karla Pioreckého
počinem roku 2008 stává vystoupení skupiny
Fantasía (jejími členy jsou Adam Borzič, Kamil
Bouška a Petr Řehák). Nejenže trojice básníků
1 I když je epičnost pro angažované básníky typická, setkáme se i s angažovaností přítomnou v imaginativní poezii.
46 // PULSY - studentská literární revue
znovu zavádí do literatury patos2 a angažovanost,
ale rovněž se pokouší „učinit krok zpátky k lyrič-
nosti lyriky” (PIORECKÝ 2009: 116). S vědomím
tradic avantgardních uměleckých směrů počátku
minulého století se snaží o inovaci avantgardy,
např. svým pojetím imaginace je jeden z členů,
Adam Borzič, přirovnáván k Vítězslavu Nezvalovi
(srov. RACKOVÁ-MARTINKOVÁ 2012). I přes příliš
obecné stanovy předkládá Fantasía vlastní pro-
gram, čímž zavádí do současnosti jev vcelku ne-
vídaný. Lze ji tak přirovnat k některým autorům
90. let, kteří rovněž přišli s vlastními programy
(např. Jaromír Typlt, Martin C. Putna spolu s Pe-
trem Borkovcem anebo Martin Reiner).
Právě mladá generace se stává hlavním zastán-
cem angažovanosti v poezii, charakteristické pro
ni jsou i ony tendence k epičnosti, snaha o po-
stihnutí a reflexi skutečnosti. Provází ji touha vy-
členit se ze sterilního literárního prostředí (název
Fantasía), chce narušit klidnou, lyrickou poezii.
Stejně tak dochází i u mladých kritiků k výpadům
proti přehnanému estétství a napodobování star-
ších básních. Stačí připomenout názory Michala
Jareše ostře se vymezujícího proti skácelovské-
mu a prévertovskému epigonství (srov. SIBERO-
VÁ 2011; též JAREŠ 2010).
Tribunou mladé generace se stává časopis Psí
víno, jenž se snaží otiskovat verše mladých literá-
tů. Publikovat v něm lze vše, „co stojí mimo kon-
zervativní pojímání literatury a žánrové škatulky”
(BENÍŠKOVÁ 2012: 64). I přes obecné stanovy,
které časopis vyznává, i přes fakt, že poezii nelze
nařídit, jak má vypadat, přináší Psí víno „smě-
lé a předem nerelatizované vystoupení mladší
generace proti té starší“ (SPRÁVCOVÁ 2011: 24).
Přispěvovatelům rozhodně nelze upřít nadše-
ní i touhu po vytvoření originální poezie. Tato
snaha je však provázena amatérstvím a nezna-
lostí literatury. V básních autoři užívají banálních
slovních obratů. Jako poezie se pak prezentuje
jakýkoliv výrok. Je třeba si ale uvědomit, že věta
zalomená do veršů ještě není básní. Liberální pří-
stup k otiskování básní, jak je patrné v redakční
koncepci Psího vína, tak může přinést i doslov-
nou poezii bez přesahu. Čímž také argumentují
odpůrci takového pojetí básnictví (jež lze nalézt
i mezi mladými literáty) a naopak tvrdí, že tradič-
ní lyrika stále není vyčerpána a má i v současné
době co říct (srov. ŘEHÁK 2010).
Ke generační výpovědi se pak blíží prvotina Jana
Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků: „narodili
jsme se moc brzo – / ještě nikdo neudělal tlustou
čáru za dvacátým stoletím” (TĚSNOHLÍDEK 2009:
8). Co je ovšem pro tuto generaci charakteristic-
ké, na základě čeho je možné ji vymezit? Piorecký
se ve své publikaci zabývající se poezií 90. let 20.
století například snaží uchopit generaci prostřed-
nictvím společně prožité události nebo určité
zkušenosti (srov. PIORECKÝ 2011: 8–10). V pří-
padě Těsnohlídka je podle mého tím formujícím
aspektem fakt, že ačkoliv se ještě narodil v totalitě,
už ji přímo nezažil (autor je ročník 1987); zároveň
je však patrné, že minulost intenzivně vnímá
a uvažuje o ní (ať se jedná o druhou světovou válku,
nebo později právě totalitu). O generaci, která by
mohla například vzejít z uskupení kolem Psího
vína, ale zatím nemám v úmyslu mluvit (podle
Pioreckého se jedná o velmi složitou problemati-
ku, čehož jsem si vědom, srov. TAMTÉŽ). Jisté je,
že Těsnohlídkův přístup naznačuje možný směr,
který by se mohl stát pro mladé básníky generač-
ně určující (narození do demokracie a přitom de-
ziluze z minulosti i přítomnosti).
Polemiky, články, studie a rozhovory týkající se angažované poezie
Problematika mladé angažované poezie, kterou
sledujeme, nutně prochází vývojem. Soustav-
nější diskuse se začaly v literárních časopisech
objevovat teprve v roce 2008.3 Společně s články
týkajícími se krize literatury a polemikami Jiřího
Trávníčka s Petrem Králem se angažovanost stala
dalším z hojně reflektovaných témat literárních
časopisů. Následující řádky se tak budou snažit 2 Adam Borzič chápe patos jako poetiku, jež se nebojí „intenzity, vášně, extrému, rozporu, fragmentu, touhy, totality“ (srov. BORZIČ 2012: 7).
PULSY - studentská literární revue // 47
zmapovat články a polemiky týkající se angažo-
vané poezie v měsíčnících Host a Psí víno a ve
čtrnáctideníku Tvar mezi lety 2008–2012.
Už dopředu lze rozdělit polemizující na dva
tábory, ve kterých tím hlavním zastáncem an-
gažovanosti bude Karel Piorecký. Proti němu se
s konceptem nezávislé a svébytné poezie postaví
nejprve Petr Král, jehož článek Mluvíme o tomtéž
reflektující tuto problematiku se stane našim vý-
chozím bodem (KRÁL 2008a). Je zjevné, že Král
chce reagovat na starší texty věnující se aktuální-
mu stavu poezie. Už v lednovém čísle Tvaru totiž
Piorecký nachází východisko z okrajového posta-
vení básní v tvorbě, která bude reagovat na aktu-
ální problémy (viz polemika s Petrem Boháčem
PIORECKÝ 2008: 7). Tyto názory Král považuje za
řešení pedagogů, kteří mají k poezii pouze pra-
covní vztah a „požadují od básní jen jakési plnění
úkolu“ (KRÁL 2008a: 6). Podle Krále je špatné chtít
po básni doslovnost, i když to dnes většina textů
pojednávajících o ní dělá.
V následné reakci nazve Piorecký tento spor ge-
neračním. Král má podle něj v sobě ještě fixová-
no čtení básně jako úlevu před politickými úkoly.
Piorecký však obhajuje angažovanost4 stavící se
proti společnosti (politice), kterou už báseň vůbec
nezajímá: „Dnešní politický režim od poezie nic
nechce, on totiž poezii a umění vůbec nechce. To
považuji za výzvu k nové, spontánní angažova-
nosti“ (PIORECKÝ 2008: 7). Aktuální politická scé-
na je prý zaměřená proti kultuře a ve snaze zničit
ji jde dokonce cestou nacistů a komunistů. Poezie
je v reakcích na tento stav oproti jiným druhům
umění pozadu. Pokud se však změní a vyvolá
zvědavost (např. komentováním změn ve spo-
lečnosti), začne se jí veřejnost také věnovat (srov.
TAMTÉŽ). Piorecký se tak vyhraňuje proti Královu
pojetí poezie jako svébytné události. Oba kritici se
také liší v pojetí čtenáře, zatímco Král vyzdvihuje
zprostředkovatelskou roli kritika, který čtenáře pro
text získá. Tak jeho mladší kolega prosazuje ná-
zor, že je to sama poezie, která musí o své čtenáře
pečovat vycházet jim vstříc.
Už názvem článku Opravdu na protilehlé straně
ve své další reakci na Pioreckého vymezí Petr Král
zřetelně svůj přístup k poezii a po vzoru Jeana-
-Paula Sartra i svou neangažovanost nazve anga-
žovaností. Současná antikulturní společnost budí
jistě právem obavy, s tím autor souhlasí, bojovat
však proti ní chce důrazem „na samu podsta-
tu básně“. Podle Krále však Piorecký hledá opo-
ru mezi těmi, kdo se „snaží držet krok“ s četnou
„podnikatelskou mentalitou“, jako příklad uvádí
Jiřího Trávníčka a Štefana Švece (KRÁL 2008b).
V září 2008 se do diskuse o angažovanosti za-
pojuje také měsíčník Host. Nesnaží se jít cestou
polemik, jak tomu je ve Tvaru, ale spíše usiluje
o reflexi pojmu z různých hledisek i profesí.
Milena M. Marešová se ve svém článku snaží
pojmout angažovanost šířeji; popisuje nejen
její možnosti v literatuře, ale i v žurnalistice, ve
které vidí hlavní uplatnění této tendence (MA-
REŠOVÁ 2008). Angažovanost chápe jako psaný
projev o něco usilující a zároveň veřejně komen-
tující určité společenské téma (o kterém mohou
psát právě žurnalisté). Zároveň si je ale vědoma,
že je tento pojem zatížen „čtyřicetiletým úsilím
o zobrazení skutečnosti“ (TAMTÉŽ: 12). Marešová
tak zde připomíná nejen komunistickou minu-
lost, ale upozorňuje i na angažovanou tvorbu, jež
nachází u Borovského, Durycha, Demla a dalších
spisovatelů. V současnosti autorka nevidí snahu
o návrat politické či ideologické angažovanosti.
Dokládá to fakt, že se u nás politická a revoluční
poezie (pokud nejde o parodii) nepíše.
Oproti Marešové se spíše spontánně (formou
rozhovoru) vyjadřují k angažovanosti literární
historik Michal Přibáň společně s básníkem a vy-
davatelem Jaroslavem Erikem Fričem (Jak kdesi
říká… 2008). Oba respondenti vidí pojem prizma-
tem minulosti. Podle prvního ze jmenovaných
byla v padesátých letech takto pojatá literatura
„nástrojem prosazování moci“ (TAMTÉŽ: 77).
3 Pojem angažovanost užila ve svém programu literární skupina Fantasía, která tak odstartovala tuto diskusi (BORZIČ— BOUŠKA— ŘEHÁK 2008).
4 Reakce Karla Pioreckého už ve svém nadpise přinese také užití pojmu angažovaná poezie, který dříve ve zmíněném roce nebyl zaznamenán. Další články věnující se angažovanosti pak už operují s tímto označením.
48 // PULSY - studentská literární revue
Přibáň však angažovanost spatřuje nejen v prore-
žimních textech, ale i u exilových autorů. Přizná-
vá tak fakt, že angažovanost nelze jednostranně
spojovat pouze s totalitou, ale že je potřeba ji hle-
dat v širším kontextu. Frič se vzhledem ke zku-
šenostem s totalitou nebojí angažovanost nazvat
mrtvou (tedy alespoň pro starší generaci). Oba re-
spondenti tak stejně jako Marešová vidí problém
angažovanosti v tom, že na ni bude společnost
nahlížet jako na pojem poznamenaný komuni-
stickým režimem. Samotný Frič je pak názoru,
že snad jedině mladá generace by mohla tento
pojem znovu obnovit, čímž předpoví i následný
vývoj, kdy se právě ona stane hlavním zastáncem
angažovanosti.
Angažovanost a literární kritika
V roce 2009 by se mohlo zdát, že diskuse o ten-
dencích v současné poezii ustaly a iniciativu
přebraly články věnující se literární kritice. Námi
sledovaná problematika však byla přítomna
i v těchto textech, jak si na jednom příkladu uká-
žeme. Piorecký ve své polemice s Petrem Králem
(a Jiřím T. Králem) popisuje příčiny krize literár-
ní kritiky (srov. PIORECKÝ 2009; KRÁL 2009b;
KRÁL, J. T. 2009). Své argumenty zakládá na tom,
že kritice chybí určitá vyhraněnost a program
(ostře se vymezuje proti postmodernímu pojetí,
kdy uměleckým dílem může být prakticky coko-
liv). V tomto textu, v němž Piorecký ustanoví svůj
vlastní kritický program, se sám stává angažova-
ným a otevřeně se k uvedenému označení hlásí:5
„Poezie má problematizovat, nikoliv harmonizo-
vat […], literární dílo se nestydí být angažované
a kritické […]“ (PIORECKÝ 2009: 8). Zároveň uvádí,
že kritik nemůže angažovanost zaměnit s agita-
cí, ale má ji vnímat jako protiklad zahleděnosti do
sebe. Piorecký tak v polemice znovu předkládá
svůj koncept přemýšlení o umění, který se ne-
vztahuje pouze k diskusi o poezii, ale postihuje
více oblastí. Program (určitý názor na umění) zde
má za úkol dodávat kritikovi sebevědomí a jasnou
vizi při posuzování díla.
Problematika programu angažovanosti bývá
mnohdy zpochybňována samotnými literárními
kritiky (srov. např. CHOCHOLATÝ 2012; JANOU-
ŠEK 2012; SPRÁVCOVÁ 2012a). Vadí jim totiž, že
nepředkládá žádná řešení, ale pouze obecně na-
stiňuje, jak by poezie nebo literárně-kritické texty
měly vypadat. Čemuž se naopak nebrání jeden
z představitelů angažovaného proudu – Jan
Těsnohlídek ml., který v rozhovoru v souvislosti
s květnovým udělením Ceny Jiřího Ortena za rok
2010 osvětluje, proč píše zaujatě a tedy angažo-
vaně (STÖHR 2010). Sbírku Násilí bez předsudků
vidí básník jako popis problémů mladé generace
tematizující její otázku, kam sebe sama v sou-
časném světě zařadit. Podle Těsnohlídka na nás
společnost klade vysoké nároky. Je to „takový
ten krásný model společnosti, který pro většinu
z nás neplatí“. Autor zde přiznává, že jeho básně
jsou jakési mikropříběhy. V nich nechce dávat
řešení, ale spíše popisovat situaci: „Spíš dívání
se kolem sebe než křik o tom, co a jak by mělo
být“ (TAMTÉŽ: 6). Příběh popisující aktuální sku-
tečnost je pro čtenáře jistě srozumitelnější. Ten-
to druh básnění však podle kritiků velice snadno
sklouzává k prvoplánovosti a k jakémusi přizpů-
sobení básně situaci, což naznačuje i Lubor Kasal.
V příznačně nazvaném článku Karle brzdi! uve-
řejněném ve Tvaru sympatizuje Kasal s Piorec-
kého konceptem větší otevřenosti poezie (KASAL
2010). Problém by však mohl nastat, pokud by se
angažovaná a aktuální poezie změnily v marke-
ting nebo by se přizpůsobily trhu. Tvorbu by tak
ohraničovala jakási norma, která by byla výše než
samotný text. Také označení poezie jako medi-
álního obsahu (jak ji nazývá Piorecký) je podle
Kasala, v souvislosti se situací v médiích a jejich
přístupem ke kultuře, mylné. Autor se i přes sym-
patie k angažovanému směru snaží upozorňovat
na problémy, které by mohly nastat. Paradoxně by
se tak angažovanost stala obětí toho, proti čemu
5 Později v rozhovoru přizná, že program je třeba brát s ohledem na kontext, ve kterém polemiky vznikaly, a s odstupem od celé problematiky (PIORECKÝ: 2010).
PULSY - studentská literární revue // 49
se sama staví (stala by se reklamou, módou zneu-
žívanou autory k vlastní prezentaci).
Jiný přístup k této tendenci než Kasal volí Mi-
chael Hauser. Ve své úvaze staví proti angažo-
vanosti postmodernu. Kvůli její snaze o jinakost
dochází ve všech odvětvích ke ztrátě měřítka (jak
u poezie, tak například i u morálky). Postmoder-
nismus se vymezuje proti směřování někam,
a proto autor vyzývá k následování angažovanos-
ti, která naopak cíl vyžaduje. Je zaujatá a tato zau-
jatost je podle Hausera v básni hluboce zakořeně-
na. Pojí ji se zeskutečněním, změnou neurčitosti
ve skutečnost. V básni je něco, co z ní vystoupí
(slovo, prázdné místo, znak), co čtenáře vyzve, co
ho osloví (vytvoří jistou empatii). Takto pojatá an-
gažovaná tvorba však může lehce ztratit svou po-
etickou funkci. Proto by angažovaná poezie měla
být „jenom“ poezií a vše, „i politický slogan, v ní
má získat nový rozměr, jenž nelze převést na jeho
mimopoetickou podobu“ (HAUSER 2010: 6–7).
Oproti ostatním kritikům tak Hauser vyzdvihu-
je program, který neohraničuje, ale vytyčuje cíl.
Zároveň se ostře staví proti postmoderně, která je
v dnešní době prázdná a kterou je potřeba nahra-
dit jiným pojetím kultury.
Přebírají iniciativu v diskusi básníci sami?
Po dvou letech, v nichž vycházely články a po-
lemiky týkající se angažovanosti, otiskuje Tvar
anketu, kde už s určitým odstupem mohou tuto
tendenci hodnotit sami básníci (BUDDEUS 2010).
A právě oni se v dalších letech stanou hlavními
diskutéry zabývajícími se angažovanou poezií
namísto literárních kritiků, kteří ustoupí do po-
zadí. V úvodním článku předcházejícím anketě
vysloví Ondřej Buddeus požadavek zavést nový
pojem suplující angažovanou poezii (navrhuje
označení akutní, kritická poezie). Angažovanost
je totiž zastaralá, příliš hluboce spojená s ideo-
logií a snadno může sklouznout k dokumentu
(zprávě o světě). Podílet se na fungování světa
prostřednictvím tvorby je nutné a definice něco
ve smyslu angažovanosti však pro to podle něj
neexistuje.
Jestliže Buddeus volá po zavedení jiného ter-
mínu, básníci skupiny Fantasía už automaticky
počítají s angažovaností jako s pojmem, který
má určitou tradici. Pro Adama Borziče je pojem
spojen s otázkami, jež si klade sama doba. Básník
má povinnost podávat veřejnosti názory na svět
a ty v konečné podobě mohou svou epochu ča-
sově přesáhnout (TAMTÉŽ). Podobně též hovoří
i další z členů Fantasíe Kamil Bouška: „Angažova-
nost znamená účast, zájem“ (TAMTÉŽ: 8). Posled-
ní z trojice, Petr Řehák, pak konstatuje, že poezii
prospívá, jestliže se věnuje změnám a poměrům
ve společnosti.
Na problémy spjatými s označením poukazu-
je i další trojice básníků. Jonáš Hájek například
přichází se sartrovským názorem, že každý text
obsahuje autorův postoj (TAMTÉŽ). Rozlišuje také
angažovanou literaturu a angažovanost, která
sleduje ještě něco navíc. U angažované litera-
tury ale dochází k upozadění estetické funkce
a to na úkor funkce společenské nebo politické,
což se jistě projeví negativně na výsledku básně.
Samotnou angažovanost však schvaluje. Z dvojí
perspektivy vnímá sledovanou tendenci rovněž
Ondřej Hanus. Podle něj je angažovanost v širším
pojetí tvořením podle nějakého programu. V už-
ším pojetí ji pak lze chápat jako zadání od někoho,
čímž následně v básni dochází ke ztrátě kvality
(BUDDEUS: 2010). Jakub Řehák vnímá angažo-
vanost jako literaturu, které „o něco jde“. Problém
nastává, pokud se angažovanými stávají publicis-
té, kteří se poté snaží vyhlásit určitý koncept (např.
Piorecký). Poezie podle Řeháka nemusí zastávat
nějaký postoj. Angažovanost se také může vždy
obrátit proti básníkům a zároveň může být anga-
žované už jen to, že básník píše poezii (TAMTÉŽ).
Řehákův pohled se tak stává podobným Hájkovu
pojetí, a i přes jistou sympatii k tomuto směřo-
vání se snaží především upozornit na jeho úskalí.
Posledním z dotázaných je Jan Těsnohlídek ml.,
který se zdrží klasického vyjádření a jako odpověď
pošle svou báseň „Rasistická poezie“, což hned
50 // PULSY - studentská literární revue
v dalším čísle vyvolá vlnu kritiky (TAMTÉŽ).
Krom jiných báseň jako provokativní odsoudí
také Adam Borzič, pro něhož je „Rasistická poe-
zie“ sepsána pouze pro efekt (BORZIČ 2011). Bor-
zič zde paradoxně, jako jeden z představitelů an-
gažované tvorby, kriticky hodnotí dílo vytvořené
podle promyšleného programu, jako tomu v pří-
padě Těsnohlídka opravdu bylo. S tímto odsud-
kem souvisí i reflexe textů dalšího autora z okruhu
angažované poezie, Petra Štengla. Jeho témata
jsou mnohdy velmi společensky problematická
(např. obhajoba Palestinců v konfliktu s Izraelem
v básni Věnováno české lyrické domobraně) a zá-
měr jeho básní pak bývá nejednoznačný a ma-
toucí, což sám autor paradoxně vyzdvihuje (srov.
ŠTENGL 2011). Takováto tvorba se podle Borziče
lehce může stát „jen jinou podobou mediálního
šumu“ (srov. BORZIČ 2011: 7). Básně by naopak
měly být silněji procítěny autorem, jak to bylo
patrné například v textech raného Těsnohlídka.
Program nikdy nesmí převážit nad autentickou
tvorbou, kterou v Borzičově pojetí reprezentu-
je např. básník Milan Kozelka a to i přesto, že je
velmi silně angažovaný. Borzič se rovněž obává,
aby se angažovanost nestala jediným proudem
v současné poezii. U básníka, jenž jako jeden
z prvních otevíral diskusi o angažovanosti, je kri-
tika vlastního směřování gestem svědčím o jeho
sebereflexi. Toto gesto však nebude ojedinělé, jak
lze doložit na dalších článcích. V nich budou ně-
kteří autoři otevřeně se hlásící k angažovanosti
také upozorňovat na nebezpečí, k nimž by mohly
tyto tendence vést.
Jan Kubíček, jenž se snaží hledat angažovanost
i v historii,6 vidí například takové nebezpečí v po-
ezii, která snadno vytváří další mýty a stereotypy,
které nyní utváří média (KUBÍČEK 2011a). Pokud
by literární tvorba následovala pouze fráze, přijala
by stejnou roli jako v 50. letech, kdy sama literatu-
ra pomáhala maskovat skutečnost. Jestliže se Ku-
bíček v prvním článku snaží o jakousi sebereflexi
z pohledu zastánce angažovanosti, ve druhém
textu už pouze poukazuje na krizi literatury. Po
vzoru Pioreckého obhajuje potřebu kritika, který
bude vyznávat určitý program (KUBÍČEK 2011b).
Ten by pak měl touto jednotnou koncepcí pře-
konat krizi v literatuře, která postihuje i samotné
články o poezii. Spor o kritiku se následně znovu
vrátí do polemik o angažované literatuře a stane
se v nich jakoby paralelně rozvíjeným tématem.
Z pozice literárního kritika reaguje na proble-
matiku angažovanosti Pavel Janoušek, který se
skepticky staví k vyhlášení směru, jenž má vyvést
literaturu z krize (JANOUŠEK 2012a). Podle autora
nedává Kubíček odpověď na otázku, jak to udělat,
byť angažovanost „je vždy aktivita s velmi kon-
krétním obsahem“. Kubíček tak podle Janouška
bojuje jen ve jménu programu: „Naším progra-
mem je program […]. Bojujme […] za program an
sich“ (TAMTÉŽ: 8). Na Janouškovu kritiku reaguje
Kubíček předložením svého konceptu programu
a to formou básně: „Angažuji se za: / vnímání /
činnost / hru / pohyb“ (KUBÍČEK 2012: 7). Janou-
šek se poté k tomuto programu sám přihlásí, aby
tak demonstroval jeho přílišnou obecnost (JA-
NOUŠEK 2012b). S nejasností vize souvisí i pro-
blém celé angažované poezie. Sami její zastánci
podle Janouška totiž nevědí, jaké by angažované
umění mělo být. Za angažovaností se pak může
skrývat cokoliv a je tak velmi těžké „přejít od pu-
blicistického hlásání jinak celkem věrohodných
tezí ke skutečné umělecké výpovědi o lidském
bytí“ (TAMTÉŽ: 6). Volání po angažovanosti lze
v kritikově pojetí brát jako hru, kterou vytvořili
její zastánci a na kterou přistoupili i její odpůrci.
Vzniká tak diskuse, jež angažovanost propagu-
je, a nic víc. Řešením nastalé situace je podle Ja-
nouška ukončení těchto polemik.
Lze předpokládat, že rozsáhlá diskuse s Pav-
lem Janouškem podnítila Jana Kubíčka k dalšímu
upřesnění svého pohledu na angažovanou poe-
zii. Podle něj v ní jde o ztvárnění daného tématu
6 Z historie lze podle Kubíčka definovat angažovanost jako vztah „uměleckého díla k mimoumělecké skutečnosti“. Tento vztah naplňuje jak tvorba první republiky (např. proletářská poezie, poetismus), tak i poezie v době totality. Během ní měla oficiální literatura povinnost tvořit angažovaně. Protikladem byla podle Kubíčka činnost autorů sdružených okolo edice Půlnoc (především Egona Bondyho a Iva Vodseďálka), jež se angažovala za pomoci dekonstrukce mýtu tvořeného totalitní mocí a také ve spojitosti s dobrovolným outsiderstvím.
PULSY - studentská literární revue // 51
(KUBÍČEK 2012). Autor se ztotožňuje s přístupem
trapné poezie (konkrétně s autory Egonem Bon-
dym a Ivem Vodseďálkem), který chce aplikovat
na současný svět. Jako příklad uvádí báseň stavící
se proti poplatkům na vysokých školách začína-
jící: „Jsem parazitem této společnosti“ (TAMTÉŽ:
6). Podle Kubíčka musí dojít u společnosti k se-
bereflexi, při které se bude cítit trapně. Za další
východisko angažovanosti spatřuje hru, kterou
odhaluje v samotných polemikách už Pavel Ja-
noušek.
Podle Boženy Správcové je tím hlavním aktu-
ální tématem spíše absence dobrých literárních
kritiků. To však nesouvisí s krizí literatury (jak
uvádí Kubíček), ale s útoky proti kritikům a s jejich
vytěsňováním z médií. Nepřítomnost kvalitních
kritiků pak nahrává programům, které vyměňu-
jí jedno klišé za druhé a tvoří pouze podle urči-
té ideologie. Problém je i u tak zvaných kritiků-
-ideologů, kteří recenzují pouze sbírky souznící
s jejich názory, na nichž je mohou demonstrovat.
Správcová zdůrazňuje především fakt, že angažo-
vaná poezie tu byla (i v 90. letech), stejně jako jiné
směry, a že z ní nelze dělat jenom účelový aktu-
ální program (srov. SPRÁVCOVÁ 2012a). Stejně
tak smýšlí i germanista Pavel Novotný. Angažo-
vanost je přítomna v nepřeberném množství děl,
tvoří však vždy jen „jednu z mnoha rovin“ (NO-
VOTNÝ 2012). Jako námět básně lze použít coko-
liv, přitom však musí být básník svobodný, neboť
ideologie může být vždy zneužita.
I přes takovéto množství článků týkajících se
angažovanosti není stále jasné, jak chápat anga-
žovanou poezii dnes. Velký přínos tak představo-
vala podrobná studie Karla Pioreckého, která se
tento problém snaží zmapovat (PIORECKÝ 2012).
Od definice angažovanosti (se snahou zachytit ji
i v historii) se dostává autor až k jejímu osprave-
dlnění. Hlavní pozitivum diskuse, zaobírající se
touto tendencí, spatřuje autor už v její samotné
existenci. Piorecký taktéž navrhuje spíše uvažo-
vat o přítomnosti „angažovanosti v poezii než
o angažované poezii“ a to kvůli komplexnos-
ti textů, které nelze zredukovat na pouhý pojem
(TAMTÉŽ: 25). Zároveň ale odmítá nahradit slovo
angažovanost s ohledem na jeho bohatou tradi-
ci za jiné, jako to prosazoval např. Ondřej Bud-
deus mluvící o akutní či kritické poezii. Jeden ze
základních stavebních rysů této poezie je podle
Pioreckého „specifická významová aktivita for-
my“. Autor tedy uvádí, že takováto báseň musí mít
angažovanost hluboko v sobě a prostřednictvím
jazyka se ji musí snažit předávat. Tento krok je
podle autora velmi obtížný a rozhodně neslouží
k „ústupu od umělecké náročnosti poezie“ (TAM-
TÉŽ: 25).
Samotné psaní angažovaných textů má hlub-
ší kořeny. Podle autora studie se s nimi můžeme
setkat už ve středověku (kroniky – podání dobo-
vého panovníka v pozitivním světle), dále velmi
intenzivně za národního obrození (spor o Ruko-
pisy) nebo koncem 19. století (např. u Svatopluka
Čecha v Písních otroka). Ve 20. století se anga-
žované pojetí literatury stává jakýmsi vzepřením
vůči uzavřenosti básníka (umění pro umění).
Velmi dobrým příkladem je podle Pioreckého
proletářská poezie (kolektivní umění). Tenden-
ce k angažovanosti se však objevují i u pravico-
vých autorů např. Viktora Dyka nebo Karla Čapka.
Doba okupace, osvobození a nástup komunismu
přináší v autorově pojetí spíše tendenčnost než
angažovanost. Je to jednoznačné přihlášení se
k názorům opěvujícím osvobození, odmítajícím
okupaci, později s požadavkem „politicky řízené
literatury“ (TAMTÉŽ: 27).
Problém současné kritiky (nepřijetí angažo-
vanosti) vidí Piorecký v pozůstatku sovětské-
ho modelu angažovanosti v našem literár-
ním prostoru. Kvůli angažovanosti v oficiální
tvorbě vycházející v dobách komunistického
útlaku je nyní pojem prázdný. Stejně tak v de-
vadesátých letech zůstává pojem angažova-
nost pro společnost tabu. Básníci rezignují „na
společenskou funkci své tvorby“ (TAMTÉŽ: 28).
Jejich svoboda se podle Pioreckého stává svo-
bodou uvnitř ghetta a poezie se píše sama pro
sebe. V dnešní době si je ale potřeba uvědo-
mit, že sám čtenář určuje a vytváří názor, což
52 // PULSY - studentská literární revue
je zásadním rozdílem, díky němuž by mohl být
pojem rehabilitován.
Zhodnocení angažovanosti v časopise Host (2012)
Tak jako Tvar přinesl v roce 2010 anketu, která
měla s delším odstupem posoudit chápání anga-
žovanosti a diskusi kolem ní, přichází po dalším
roce s podobnou reflexí také Host (SEGI 2012).
Jedním z témat veřejné debaty Česká literatura
2011: první bilance byla právě angažovaná tvorba,
k níž se vyjádřili literární kritici Jan Štolba, Len-
ka Jungmannová a Karel Piorecký. Jako nutnost
něčeho „výrazně současného […], zřetelnějšího
angažmá v lidské poezii“ vidí tuto tendenci Jan
Štolba (TAMTÉŽ: 12). Zdůrazňuje však, že sám
pojem je poznamenán konotacemi s komunis-
tickým režimem. Společně s Pioreckým v témž
článku hodnotí pozitivně angažovanost i Lenka
Jungmannová, která dále dodává, že se takováto
tvorba nutně nepřekrývá s estetickou hodnotou.
Podle autorky například v současném divadle
ve velké míře nacházíme společenskou anga-
žovanost. Jako témata se objevují kritika médií,
konzumu a diskriminace (srov. např. KAREŠOVÁ
2011).
Dubnové číslo Hostu, kromě krátkého zhodno-
cení angažovanosti, přináší také rozhovor s členy
skupiny Fantasía a krátké představení jejich pro-
gramu (ŘEHÁK 2012). V reakci na otázky spjaté
s programem skupiny Borzič udává, že Fantasía
přichází s vlastní poetikou (patos, angažovanost),
zároveň ale nebere svůj program jako dogma. Pro
druhého z členů, Kamila Boušku, jsou si pojmy
patos a angažovanost, se kterými skupina přichá-
zí, velmi blízké. Jsou vnitřní stopou uvnitř člověka
po zažití určité události, ke které si vytvoří jedinec
citový vztah (jakási forma spoluúčasti). Básníkovi
jde o zesílení smyslu textu a k tomu napomáhá
i prezentace básní v součinnosti s jinými druhy
umění (hudba, obraz, zvuk). Až v revoluční výkřik
(„Psát proti!“) se obrací závěrečná básníkova slova,
kdy chce tvořit bez ohledu na literární kruhy, které
prý umísťují poezii do ghett a různých kategorií
(TAMTÉŽ). Třetí ze skupiny, Petr Řehák, následně
navazuje na Boušku a přímo kritizuje uzavřenost
poezie. Podle něj se jedná o stav, kdy básníci píší
pro básníky. Pojem nový patos (dle Boušky blízký
angažovanosti) má tak poezii otevřít a s jeho po-
mocí má dojít k oslovení většího počtu čtenářů.
Kam kráčíš, česká poezie?
V polemické diskusi je tedy možné vypozorovat
jednoznačný vývoj. Od počátečního mapování
pojmu přechází diskutující až k přenesení an-
gažovanosti do literární kritiky. I ona může mít
program, podle kterého posuzuje určité dílo (Pi-
orecký, Kubíček). Z výše uvedeného je také jasné,
že starší generace si stále spojuje angažovanost
s minulostí (což vytváří negativní, předpojaté
soudy). Rovněž je však možné pozorovat starost
o samo básnictví, které má být svobodné a ne-
svázané pravidly (Král). Právě program se tak stává
častým předmětem kritiky (Správcová, Novotný),
neboť má v sobě něco, co udává směr, co omezuje.
V pozdějších polemikách dochází k polože-
ní otázky, jaká je angažovanost, co zahrnuje.
Pro některé autory se totiž stává příliš obecným
pojmem, pod kterým lze ukrýt mnoho dalších
aspektů (Janoušek). Za hlavní výsledek diskusí lze
tedy označit znovuobjevení tendence, pojmu an-
gažovanosti, což většina autorů hodnotí pozitiv-
ně. Mnoho z nich pak spojuje její obhajobu s ces-
tou, kterou lze překonat literární krizi. Otázkou
však zůstává, zdali krize není pouze uměle živena
podobnými názory a je-li reálným problémem
současné literatury.
Z diskuse o angažovanosti také vyplývá, že toto
téma stále vyvolává velmi rozdílné názory a že je
stále aktuální (polemiky stále pokračují). Disku-
se započatá v roce 2008 je ale pro nás cenným
svědectvím, neboť ukazuje angažovanost z mno-
ha úhlů. Jsme tak schopni postihnout nejen její
pozitiva (přímá reakce na společenská témata,
PULSY - studentská literární revue // 53
uvažování o čtenáři, nastolování problémů), ale
i úskalí, která jsou nezpochybnitelná (ztráta po-
etické funkce, banálnost, ideologizace, neauten-
tičnost).
Současný trend depoetizace básní, užívání pře-
míry volného verše a příběhovosti často z po-
ezie dělá banální záznamy skutečnosti. Jako by
básníci zapomněli, že i básně vyžadují určitou
řemeslnou dovednost (práci s veršem, se slovy,
s rytmem). Mnohdy tak jenom píšou osamoce-
né výkřiky, které by mohly stát kdekoliv v ucele-
nějším textu, a nikdo by je za báseň nepovažoval.
Osobně se domnívám, že schopnost básnit, vy-
jádřit určitý básnický sentiment (náladu), umění
veršovat nebo se obracet k tradičním tématům
(láska, příroda, člověk, život, smrt) přebírají sou-
časné kapely (Zrní, Květy, Cirkus Cermaque v čele
s básníkem Jakubem Čermákem) nebo písničká-
ři (Jiří Smrž, Karel Plíhal, Oldřich Janota, Radůza
či zesnulá Zuzana Navarová). To by však bylo na
další studii.
Angažovanost je jednou z tendencí, ke které se
ve své tvorbě uchylují především básníci z okru-
hu časopisu Psí víno (Petr Štengl, Ondřej Bud-
deus, Ondřej Zajac). Za nejvýraznější osobnost
ztělesňující angažovanou poezii (a to nejen svou
tvorbou), pak považuji Jana Těsnohlídka ml. Jeho
pevné sepětí s realitou je patrné v takřka autentic-
kých záznamech skutečnosti. Popisy problémů,
které jsou pro společnost aktuální, střídá básník
se skepsí vztahující se ke smyslu života. Vykoře-
něnost a tvrdá realita neustále naráží na básníko-
vu naivnost a touhu po opravdové lásce. Zastánci
angažovaného směřování literatury (Piorecký)
se nyní snaží o očištění od negativních konota-
cí, které proud vyvolává v souvislosti se zneuží-
váním literatury v politice v druhé polovině 20.
století (nejen) v Československu. Může tomu na-
pomoci i poukázání na básníky minulého sto-
letí, u kterých se angažovaná tvorba uplatňovala
mnohdy i bez přímých vazeb na politiku či režim
(srov. tvorbu Jana Nerudy, Petra Bezruče, Josefa
Hory či Františka Halase).
Literatura neexistuje a nikdy ani neexistovala
v jakémsi vzduchoprázdnu, ale spíše reaguje na
potřeby doby. Pokud dnes sílí společenská kritika
a občanská nespokojenost, objevuje se v literatuře
i ve větší míře angažovaná poezie. Bylo by špatné
tento proud přehlížet nebo odsuzovat, stejně tak
by nebylo vhodné prohlašovat, že angažovanost
je tím jediným správným směrem, který vyvede
literaturu z údajné krize.
JK
54 // PULSY - studentská literární revue
BALAŠTÍK, Miroslav2010 Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století. 1. vydá-ní. Host: Brno, 168 s.
BENÍŠKOVÁ, Dáša2012 Psí víno: revidováno! Host, roč. 28, č. 1, s. 35–38.
BÍLEK, Petr A.2012 Skomíravý život lyriky. Psí víno, roč. 16, č. 56, s. 38–42.
BOČEK, Miroslav2011 Některé mraky letí pomaleji. 1. vydání. Praha: Dauphin, 67 s.
BORZIČ, Adam2011 Angažované poezie s otazníkem. Tvar, roč. 22, č. 3, s. 6–7.
BORZIČ, Adam – BOUSKA, Kamil – ŘEHÁK, Petr2008 Fantasía. Praha: Dauphin, 48 s. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Jakub Řehák. Host, roč. 28, č. 4, s. 10–11.
BUDDEUS, Ondřej 2010 Angažovaná literatura? Prosím zapněte si bezpečnostní pás (anketa). Tvar, roč. 21, č. 20, s. 8–9.2011 55 007 znaků včetně mezer. 1. vydání. Praha: Petr Štengl, 64 s.
CVEK, Boris2009 Na okraj současné poezie. Psí víno, roč. 14, č. 49, s. 43–44.
HAUSER, Michael2010 Proč potřebujeme angažovanou poezii. Tvar, roč. 21, č. 20, s. 6–7.
CHOCHOLATÝ, Miroslav2009 Telegraficky. Host, roč. 19, č. 10, s. 75.
JANOUŠEK, Pavel2012a Kritika kritiky kritiky. Aneb program programu aneb co lze stvořit z instantní polévky? Tvar, roč. 23, č. 1, s. 8.2012b Poslední tah králem. Ještě k té angažovanosti. Tvar, roč. 23, č. 6, s. 6.
JAREŠ, Michal2010 Nechci být urážen sentimentalitou a patosem. Psí víno, roč. 14, č. 52, s. 44–48.
KAREŠOVÁ, Barbora2011 Angažované divadlo. Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46.
KASAL, Lubor
2010 Karle, brzdi! Tvar, roč. 21, č. 1, s. 8.
KRÁL, Petr2008a Mluvíme o tomtéž? Tvar, roč. 19, č. 10, s. 6–7.2008b Opravdu na protilehlé straně. Tvar, roč. 19, č. 14, s. 14.2009 Pokus o zaručenou kritiku. Tvar, roč. 20, č. 14, s. 14.
KRÁL, Jiří T.2009 Na prahu revoluce aneb poučme se ze zkušenosti katolíků. Psí víno, roč. 13, č. 48, s. 40–41.
KUBÍČEK, Jan2011a Co můžeme chtít od angažované poezie. Tvar, roč. 22, č. 9, s. 8.2011b Kritika literární kritiky. Tvar, roč. 22, č. 19, s. 6–7.2012 Ulžeme lháře jeho vlastní lží! Tvar, roč. 23, č. 8, s. 6–7.
MAREŠOVÁ, Milena M.2008 Jak se žije novinářům v literatuře? Angažovaně? Host, roč. 19, č. 7, s. 12–15.
NOVOTNÝ, Pavel2012 Básník není svazák. Tvar, roč. 23, č. 3, s. 11.
PIORECKÝ, Karel2008 O Petru Královi, angažované poezii a krizi profesionality. Tvar, roč. 19, č. 13, s. 7.2009 Krize literární polemiky? Tvar, roč. 20, č. 16, s. 8.2010 Vystrkovat tykadla ven: rozhovor s Karlem Pioreckým. Tvar, roč. 21, č. 1, s. 4. 2012 Angažovaná poezie: souřadnice pojmu. Psí víno, roč. 16, č. 59+60, s. 23–29.
PRINC, Kamil2011 Sonáta pro rezavou harfu. 1. vydání. Praha: PLOT, 62 s.
ŘEHÁK, Jakub 2010 Dobrá báseň sevře žaludek. Host, 2010, roč. 21, č. 9, s. 16-24. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Host, 2012, roč. 23, č. 4, s. 9-15.
RACKOVÁ-MARTÍNKOVÁ, Simona 2012 Báseň jako dobrodružství. In Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vyd. Brno: Host, s. 206.
SEGI, Stefan2012 Zlomový rok to nebyl. Host, roč. 23, č. 1, s. 8–12.
LITERATURA
PULSY - studentská literární revue // 55
SIEBEROVÁ, Jana2011 Zdechl už hruškovský mainstream? Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46–47.
SPRÁVCOVÁ, Božena2011 13 otázek pro Boženu Správcovou. Jana Sieberová, Psí víno, roč. 15, č. 57, s. 22–24.2012a Je čas? Angažovanost jako projekt z bezradnosti. Tvar, roč. 23, č. 1, s. 6–7.2012b Vražedné mediální hry. Ale co básník? Tvar, roč. 23, č. 13, s. 6–7.
STÖHR, Martin2010 Kam sebe vrazit? Host, roč. 21, č. 6. s. 6.
ŠTENGL, Petr2011 Angažovaná poezie s kádrovým dotazníkem. Tvar, roč. 22, č. 4, s. 3.
ŠTOLBA, Jan2008 Právo prvotiny (Krok za krokem loňskými básnickými debu-ty). Host, roč. 19, č. 3, s. 12–16.
ŠVEC, Štefan2008 Krize české literatury. A2, roč. 4, č. 13, s. 1 a 16–17.
TĚSNOHLÍDEK, Jan ml.2009 Násilí bez předsudků. 2. vydání. Praha: Petr Štengl, 72 s. 2009 Rakovina. 1. vydání. Krucemburk: Jan Těsnohlídek – JT´s, 48 s.
TOŠKOVÁ, Kateřina2009 A v prachy se obrátíš! Několik povzdechů nad „technickým stavem“ současné literatury. Host, roč. 20, č. 1, s. 14–17.
2008 Jak kdesi říká Ferlinghetti — neangažovaná je jenom mrtvola. Host, roč. 19, č. 7, s. 77.
2010 Nejlepší české básně 2010. 1. vydání. Brno: Host, 147 s.
2011 Nejlepší české básně 2011. 1. vydání. Brno: Host, 195 s.
2012 Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vydání. Brno: Host, 226s.
2013 Písmák [online]. 5. 1. 2013 [cit. 5. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.pismak.cz/index.php?data=text&id=5
STématem, kterému jsme se rozhodli věnovat
prostor napříště, je Literatura a politika. Jakkoli
nesourodě, někomu možná hned nevábně toto
spojení zní, nelze nevidět – a v českém kontex-
tu obzvlášť – velikou provázanost obou oblastí.
Nemohou si snad přímo konkurovat, bohudík,
ovšem ať už zjevně či skrytě, jedna nemálo ovliv-
ňovala a ovlivňuje druhou a naopak.
Kromě těchto jaksi dlouhodobějších souvislos-
tí jsme si téma zvolili i jako aktualitu; ani ne tak
proto, že by se nyní psalo o poznání více „politic-
kých“ románů anebo třebas proto, že by se opět
v nejvyšších funkcích objevovali literáti; spíše se
nám zdá, že se dnes literatura i politika dotýkají
těsněji než dříve. Jde však o to, že na sebe podle
všeho pořád nezapomínají: v literatuře ještě ne-
zaniklo volání po společensky (rozuměj také po-
liticky) závažnějších textech, v politice se – nejen
s ohledem na poslední výstupy „sečtělého“ pre-
zidenta – opět intenzivněji uvažuje o tom, v čem
vlastně tkví očekávaná kulturnost a kultivovanost
jejích aktérů…
Jaké jsou tedy možnosti průniků, střetů i koexi-
stence záležitosti tak veřejné a doposud tolik sle-
dované, jakou je politika, a aktivitou (přes veškeré
doložené výjimky) veskrze individuální
a stále okrajovější, jakou je literatura, se pokusíme
probádat v rámci následujícího čísla revue Pulsy.
SLOVO ZÁVĚREM
Marek Lollok,
editor příštího čísla
„Hleďte, i já píši časem kritiky. Myslím, že to nedělám ze
surových instinktů, nýbrž z lásky k literatuře. Někdy, při
nejlepší vůli, se mi knížka nelíbí, a napíši to. A nyní ne-
pochybuji, že jsem autorovi – v jeho vlastních očích –
ukřivil; jsem předem smířen s tím, že mne považuje za
nespravedlivého, klikařského a nekompetentního. Je to
zajisté jeho právo. I já užívám tohoto práva, ublíží-li mně
nějaký nespravedlivý, klikařský a nekompetentní kritik,
který píše špatně o mých knížkách. Zkrátka, mezi uměl-
cem a kritikem je věčný konflikt. ‚Pochval mne, nebo tě
nenávidím.‘ Tento konflikt nelze nikdy odčinit. […]
Skutečné umění se prosazuje pomalu; a kdyby se orga-
nizovala Spojená Kritika Světa zvláštním určením, aby
potlačila dobré umění, buďte si jisti, že vývoj umění by se
tím hrubě nezměnil. Snad by se zpomalil; ale každá pravá
hodnota zaráží ve svém čase, a pak ji nelze ani znáso-
bit, ani zmenšovat. Zlá kritika je konec konců stejně bez-
mocná proti dobré tvorbě jako dobrá a tvořivá kritika proti
paumění.“
Karel Čapek, Kritika, Lidové noviny, 1921
„V největším období naší kritiky chápe se kritika spíše jako
umění, nikoli jako věda. Chápe se ne jako záležitost ap-
likace uměnovědných pouček, ale jako záležitost tvůrčí
osobnosti, velikosti charakteru, jasnozřivosti a vkusu. Do-
mnívám se, že toto pojetí odpovídá i dnešním potřebám
našeho uměleckého života i širším úkolům naší kritiky.
Nelze ovšem klást rovnítko mezi kritiku a umění. Kriti-
ka sama o sobě nevytváří literaturu. Ale je to aleter ego
umění, věčně nespokojené, přecitlivělé, podrážděné, bez
něhož však umělec a umělecký život dnes nemůže být.
Kritika v této podobě má díky možnosti výběru tvůrčích
postupů, díky schopnosti vyjadřovat věci dosud jen tu-
šené ve smělých obrazech, daleko hlubší a silnější dosah
než jakákoliv věda o umění. Dobrá kritika ovšem není,
jako každé umění, žádná zvůle, nýbrž pravdivé poznání,
řád, charakter.“
Jan Trefulka, Několik poznámek o kritice, Nový život, 1956