S MONZUNEM ZA ZÁDY (a někdy i na zádech)deník z putování po Indii v roce 2004

Od návratu z naší první a zatím poslední cesty do Indie uplynulo devět měsíců. Pilně jsme pracovali a šetřili. Dokoupili jsme vybavení, např. povlaky na batohy, které cestováním ve vlacích a na střechách autobusů velmi trpí. Keramický filtr Katadyn, který nám ušetří část peněz za balenou vodu a umožní pobyt v místech, kde pro nás pitná voda není dostupná, nám přivezl kamarád z Německa.Dušan dal v práci výpověď, já přesvědčila ředitele, aby mi dal opět tři měsíce volna a sehnala za sebe zástup. Doba našeho odletu se přiblížila na dosah......

Je sobota 20.března 2004 půl šesté ráno a my vyrážíme MHD na letiště v Ruzyni. Kromě toho, že jsme zapomněli vyndat z příručního zavazadla naše „super“ nůžtičky na nehty a musíme je vyhodit do plechové krabice, kde jsou snad stovky zabavených a vyhozených nůžek, pilníčků a podobných „nebezpečných“ věcí, proběhla celá desetihodinová cesta, včetně přestupu v Miláně, bez problémů a v pohodě.. V Bombaji jsme po jedenácté v noci a naše radost je o to větší, že s námi přiletěly i oba naše batohy.Dušan našel místo, kde strávíme zbytek noci - v příletové hale v davu čekajících Indů jsme anonymní, nikdo si nás nevšímá a k ničemu nás nepřemlouvá (na levný hotel, taxi a pod.)Ve dvě se jdeme najíst do naší známé restaurace u parkoviště. Dušanova oblíbená masala dosa, na kterou se už dlouho těšil však není, ale čočkový dál, placky čapátí i citrónové pickles jsou výborné. Poznáváme i tváře číšníků.Neděle 21.3.2004 - Ve čtyři ráno jedeme kombinací rikšy, příměstského vlaku a taxíku na Viktoriino nádraží.Lístky na vlak do Margaa v Goe kupujeme bez problémů, ale také bez místenky. Ani to však není překážkou – ochotný Ind, který se tam objevil, nás odvede na již plné nástupiště, po 45 minutách čekání naskočí do přijíždějícího vlaku a obsadí nám dvě místa na dřevěných lavicích. To vše za předem dohodnutý bakšiš.. Po chvíli jízdy Dušan vyleze na horní „palandu“, která slouží pro zavazadla a usne. Poklimbávám vsedě také, probdělá noc na letišti je znát. Batohy jsme přiřetězovali nahoře nad sedadly.Asi po třech hodinách se prostřídáme. Je to tvrdé, ale ležím !Cesta trvá skoro dvanáct hodin. Nejsme žádný super expres, tak si užíváme známé pohledy na zdejší krajinu – zelenou, zaprášenou, plnou políček, palem, domečků, s nezbytnými odpadky podél kolejí a hnědými zadnicemi Indů, kteří ráno konají svou potřebu zcela bez zábran. Spousta lavinovitě pobíhajících prodavačů (samosa, čaj, kafe, samosa ...) v nás vyvolává veselí. Jeden za druhým vycházejí zpoza rohu, procházejí vagónem a pokřikují. Nabídka mnohonásobně překračuje poptávku, přesto proud neustává.Ve tři odpoledne sundávají spolucestující Indové zavazadla z druhé palandy a ač na ní chybí několik prkének, Dušan se uloží k odpočinku.V šest večer přijíždíme do Margaa. S batohy na zádech jdeme pěšky na autobusovou zastávku. Nejprve sami, pak s doprovodem přátelského Inda, který nám najde autobus, dostane bakšiš, a my za 15min dojedeme do našeho dnešního cíle – Benaulimu.Rozhodujeme se, zda vsadit na „jistotu“ a jít bydlet tam, kde minule, ale překonáme únavu a zkoušíme ubytování, o kterém jsme četli v jednom cestopisu - Pinto Tourist Cottages. Cena se sice zvýšila, ale dvoulůžkový pokoj je nově vymalovaný, čistý, s tekoucí sprchou, evropským záchodem a velikými postelemi. První Evropan, který nám nahlédne do pokoje, je Paul - Angličan, kterého známe z loňska !! Po sprše a převlečeni do čistého jdeme na večeři. Restaurace Dishn’s na hlavní ulici má živou hudbu – preluduje tu Ind na kytaru a Evropanka na klávesy a asi dvakrát se shodnou na stejné písni.Dáváme si rybu po Goánsku v kokosové omáčce s rýží. Pálí jako čert, už jsme odvykli. Pak pomerančový a melounový džus. Po večeři se vydáme pěšky asi kilometr na pláž – moře, vlny, vítr. Po cestě titíž kašmírští prodavači, stejné vystavené věci .... probleskne mi hlavou, že to nemůže být rok, co jsem tady byla naposledy, že je to jen chvíle....Pondělí 22.3. - V půl jedenácté vstáváme a poledne trávíme v jedné z plážových restaurací u rybího steaku a banánových palačinek. Restaurace jsou roztroušené na celém břehu moře, postavené z bambusu a palmových kůlů, se střechami krytými palmovými listy. Je po sezóně a tak až na ty nejnavštěvovanější vládne všude poklid.Odpoledne skotačíme ve vlnách báječně teplého Arabského moře, objednáváme si v restauraci pivo a banánovou palačinku a válíme se na lehátkách. Slunce pálí. K večeři máme velkou rybu Kingfisch, hranolky, salát a ananasové džusy Úterý 23.3. - Po deváté už jdeme přespolní cestou k pláži. Objevujeme pár zajímavých penzionů a restaurací, venkovanky pletoucí rohože z palmových listů, ryby sušící se na zemi na silnici a po úzké stezce přes vesnici a rýžová políčka dojdeme k moři. U vyhlédnuté restaurace obsadíme lehátka pod slunečníkem a posnídáme – dvě omelety se sýrem a zeleninou, konvičku čaje.Koupání v moři střídáme se zvládáním přílivu plážových prodavačů a prodavaček, kteří v tento posezonní čas nemají mnoho zákazníků a o to jsou přesvědčivější a urputnější. Kupujeme pár věcí - sárong, řetízky na kotník a také ovoce. V podvečer se procházíme daleko po pláži, až k nějakému velkému turistickému resortu s trávníkem, vodotrysky a policisty. Pozorujeme úžasný západ slunce..., a spoustu malých nohatých ptáčků, utíkajících před vlnami.Středa 24.3. - Po snídani v restauraci Satkar na křižovatce Maria Hall, poslední typické místní dhábě s cenami a jídlem pro domorodce, jedeme přecpaným autobusem na nádraží do Margaa pro jízdenky do Gókarnu. (Po dvou hodinách čekání ve frontě nám u okénka řekli, že rezervace nebyla nutná.)

- 1 -

Dušan zajde k holiči ostříhat se a oholit. Čekám a zaujatě pozoruji druhého holiče při masáži hlavy jiného klienta, tato procedura mi je posléze také nabídnuta. A je to tedy síla – těch ran a bušení.... Hlava, šíje, záda až do pasu, prokřupaný krk, uši!, vytahané vlasy, masáž obličeje. Chvílemi se mi chce zakřičet „už dost“, ale vydržím a výsledný efekt je super. Totéž absolvuje i Dušan.Odpoledne cestou k moři kolem malého jezírka uprostřed rýžových polí, se na naše nohy už metr od jeho břehu vrhají příšerně štípající červení mravenci. Večer už trochu balíme, chvíli sedíme na verandě u piva a od ochotného Paula sbíráme informace o Gókarnu, kam se chceme přesunout zítra.Ve čtvrtek 25.3. vstáváme brzy a naposledy si užíváme úžasné moře.V Margau pak chvilku sedíme ve zdejším krásném parku se spoustou květin, keřů a cestiček vysypaných oranžovým pískem. Dušan škádlí malou holku, která přišla žebrat, oba z toho mají legraci. Na nádraží jdeme pěšky. Je po poledni, pěkné vedro.Nástupiště je plné, vlak také, ale díky naší prozíravé rezervaci je vše v pohodě. Po dvou hodinách vystupujeme v Gókarna Road. Do města je to ještě asi deset kilometrů a před nádražím minibus - kolektivní taxík - již plný. Francouzka, sedící uvnitř, když se tam cpeme my, prohlásí, že je to snad vtip. Není. Po nás se docpou ještě další, na celkový počet dvacet tři dospělých! a asi deset batohů. Nejedeme tak jediní. U policejní stanice, kde musí všichni cizinci vystoupit a vyplnit papír o všem možném a nemožném, vidíme další minibus, kde z okének koukají zadky Indů. Asi se jich tam vešlo ještě víc než nás.Máme pěkný pokoj ve třetím patře Paulem doporučeného hotelu Gókarn International. Je zde příšerné vedro, ale krásný výhled na koruny palem. Po chvíli začne něco ukrutně smrdět - jako hořící elektrické kabely a vypadne proud. Dostáváme jiný pokoj o patro níž. Je chladnější, stejně pěkný a na palmy vidíme také. Jdeme se projít. Nekoukli jsme se předtím do mapy, tak jdeme chvíli po silnici, párkrát zahneme a malý kluk nás vede přes rýžová políčka zpět na cestu do města. Dostává od Dušana pohled Prahy, z něhož má velikou radost. Večer je z balkónu nad palmami vidět spousta hvězd a krásný ležící měsíční srpek. Palmy jsou jako rozvlněné zelené moře ...Pátek 26.3. - Po snídani (Dušan má konečně svou masala dosu, já banánové placky s pálivou omáčkou) procházíme městem. Gókarn je známé, dvě tisíciletí staré šivaistické centrum. Zdá se poměrně malé. Ulice jsou čistě umetené, před vchody domků bíle vysypané mandaly. Spousta chrámů, do kterých však cizinci kvůli nějakým incidentům v minulosti nemají přístup. Dojdeme až k moři. Špinavá pláž plná odpadků, dva krásní velcí velbloudi vozí turisty. Pláž zde slouží k rituálům a očistným koupelím věřících, není vhodná k normálnímu koupání v plavkách. Naštěstí je tu o pár kilometrů dál dalších pět pláží, které se chystáme odpoledne prozkoumat.Seznamujeme se s dvěma dívkami – z Brna a ze Žiliny. Obě jsou studentky, jedna má dokonce před státnicemi. Vypravily se sem na tři týdny, protože se jim podařilo sehnat levné mládežnické letenky. Jelikož již za tři dny odlétají, rozhodly se jet s námi na výlet po plážích. Bus do Bellikonu, odkud se dá dojít na Paradise Beach, jak nám radil Paul, odjíždí po dvanácté. Hopsáme a skákáme v poloprázdném autobusu asi dvacet minut. Dalších dvacet minut jdeme po úzké stezce lesem, přelezeme skálu a jsme tam. V krásné malé zátoce, obklopené černými skalami, s palmami, bílým pískem, jedním občerstvením, které vlastní nějaký Angličan. Teď nám jeho kamarád vaří výbornou kávu na vařiči ze dvou kamenů. Koupeme se, ležíme v hamakách a užíváme si poklidu tohoto místa. Jen Míša, studentka psychologie ze Žiliny, se učí. Kromě nás tu jsou ještě dva kluci, holohlaví a nahatí leží pod stříškou z palmového listí. Přes sezónu zde prý bylo až padesát lidí a dost Čechů. Teď to tu za týden zavřou.Ve čtyři hodiny se vydáváme na devět kilometrů dlouhou cestu přes všechny pláže zpět do Gókarnu. Pláže jsou pěkné, každá jiná. Název Půlměsíc či ÓM vystihuje jejich tvar. Všude jsou ubytovaní v někdy prapodivných chýších i dost prapodivně vypadající Evropané či Američané, někteří poměrně vysokého věku. Bývalí hipíci ?Celou cestu se slunce milosrdně schovává za mraky, na posledním úseku jdeme po jakési náhorní planině, kde spousta Indů hraje kriket.Večeříme spolu s děvčaty v Preme Restaurantu a říkáme jim, co se skrývá pod názvy jednotlivých jídel. Ony moc nejedí, protože nevědí co si dát a vezou si proto spoustu jídla z domova.V sobotu 27.3. se ráno jdeme rozloučit s děvčaty a popřát jim šťastný let domů.U posvátné nádrže si Indové myli těla, Indky praly a brahmáni vykonávali posvátné obřady, spokojeně všichni vedle sebe. Na pláži přijíždějící rybáři vytahovali lodě plné ryb a ženy a děvčata nakládaly jejich úlovky do košů. Procházíme Gókarnem sem tam a trochu litujeme, že nemůžeme do chrámu, protože se nikde nedá posadit k odpočinku než v restauracích.Neděle 28.3. - Po šesté posnídáme na autobusovém nádraží čaj a banánové placky banse, tak výborné, že si bereme ještě dvě s sebou. Máme skoro luxusní autobus. Sedáme si na první dvojku, kde je místo na batohy a nohy. Když nám průvodčí prodá lístky a autobus se rozjede, oznámí nám, že to naše místo je jeho a žádá nás o přesednutí. Je plno. Asi po půl hodině pár lidí vystoupí a my si jdeme sednout dozadu, kde je také poměrně dost místa, ale hodně to skáče. Úplně vzadu sedí nějaká Evropanka a ač je v autobusu zákaz kouření, dává si každou chvíli cigaretu a pak i jointa. Do Udupi je to asi 160 km. Sto km od cíle je malé městečko Murdeneswara s obří zlatou sochou boha Šivy, která ční vysoko nad palmy. Po cestě typická indická krajina – palmy a rýžová políčka, někdy jedeme těsně vedle pláže. V Udupi jsme za čtyři a půl hodiny i s 15ti minutovou přestávkou na oběd.Dušan se po příjezdu hned zorientuje a rychle dojdeme až ke Kršnovu chrámu. Po cestě prozkoumáváme hotely a až hotel Bhoo-Váraha, hned za loňským Udupi Hotelem se stane naším dnešním noclehem. Cena vcelku výhodná, pokoj velký a docela čistý s výhledem na prostranství před chrámem. Vybalíme, vysprchujeme se, trochu vyperu a jdeme na obhlídku.

- 2 -

Velké dřevěné ozdobně vyřezávané vozy s kopulemi převyšující budovy, z nichž jeden je zcela nový či zrekonstruovaný, jsou bez ochranných látkových obalů a u nich přistavené schůdky. Zdá se, že se něco bude dít. Chrám je plný lidí, v jednom místě jich spousta sedí, hraje a zpívá mantru „Hare Kršna, Hare Rama“. Posedíme chvíli u nich a pak jdeme na prasádam, který se koná dvakrát denně.Veliká místnost v patře se sedmi jakoby kulečníkovými drahami, kde mohou po stranách sedět poutníci. Vešlo by se jich sem odhadem tak osm set. Lidi si vždy sedají proti sobě, z obou stran jedné „dráhy“. Když je plná, rozdají se talíře – palmové listy, na ně se nalije trocha vody na umytí, a pak už to jde jedno za druhým. Vždy jeden či dva bráhmani s nádobou (v případě rýže je to vozík na kolečkách) naběračkou rychle nandávají postupně všem na „talíř“. Nandává se, či spíše kydne, asi šest až sedm chodů. Výborná je předposlední sladká kokosová omáčka. Kdo si chce přidat, dostane. Když se řada lidí nají, jeden bráhman velkým dřevěným shrnovákem (jak na sníh) postupně odhrne všechny vyjedené talíře (listy) ke zdi a naloží do koše. Dvě ženy zametou zbytky, polijí vodou a uklidí dočista. Mezitím obsadí poutníci další řadu a krmení pokračuje. Mají to „vymakané“. Podíváme se také do chléva - krávy a telátka to tu mají čisté a vypadají spokojeně. Asi se o ně vzorně pečuje, je to Kršnovo oblíbené zvíře.Povídáme si s indickou rodinou o hnutí Hare Kršna u nás a u nich. (Hare Kršna – ISKCON je společnost pro vědomí Kršny). Jejich syn je „oddaný“, oni jsou na něj hrdi a také potěšeni naší návštěvou ve zdejším slavném chrámu.V šest hodin, kdy pomalu začíná tma, Dušan ještě spí, já píšu deník a venku před chrámem se mezitím objevil slon. Začínají ho oblékat – dostane červenou pokrývku se zlatým vyšíváním a zlatou čelenku.V půl osmé, kdy už jsme venku, začíná veliké bubnování a vyhrávání. Bráhmani z chrámu vynesou dvě sošky božstev k chrámové nádrži, vloží je do nazdobené a osvětlené loďky a vozí kolem dokola nádrže. Pak obě přenesou do obřích, teď rozsvícených, dřevěných vozů, stojících před chrámovou bránou. Dav bosých a nadšených Indů tři obrovské a těžké vozy, od nejmenšího k největšímu, pomocí lan rozhýbe a táhne okolo chrámů. Před nimi kráčí slon.Halasná muzika, bubnování, ohňostroj. Pondělí 29.3. - K snídani halvu a čaj, pak autobusem za tři a půl rupie do Malpé – malé smradlavé rybářské vesničky. Za poplatek jedné rupie jsme vpuštěni do přístavu, kde kotví mnoho rybářských člunů a bárek. U přístaviště lodí na StMary´s Island, cíli našeho dnešního výletu, je nás pět zájemců. Je ale potřeba třiceti. Čekáme asi hodinu, zda se dostaví další a povídáme si s lékařem z Paňdžábu o jeho práci i o studiu jeho syna na blízké lékařské koleji. V jedenáct to vzdáme a necháme se odvést rikšou na pláž, kterou nám předtím doporučila děvčata v Gókarnu – pláž zdálky krásnou, ale zblízka samé h...... Všude, kam oko dohlédne. Voda v moři špinavá. Ostrovy v dálce vypadají krásně.Dojdeme po pláži asi půl kilometru až k Paradise Isle Beach Resortu - takové „oáze uprostřed pouště“. Zcela nový komplex mezi pláží a lesem z kokosových palem, zatím asi jen na jídlo. Spousta jednotlivých bílých altánů, červené taškové střechy, sochy, kytky, tráva, potůčky, zlaté rybičky, naaranžované květiny ve vázách a mísách s vodou. Všude čisťounko. Dáváme si dvě masala dosy, řádně okořeněné a výborné. Dušan jogurtové lassí, já melounový džus. Povídáme si s manažerem o jejich plánech - příští rok by tady už chtěli mít i ubytování. Třeba pak uklidí i tu pláž.V Udupi si zjišťujeme a předplatíme autobus směr Bangalore. Odjíždí ve 22 hodin a v Hassanu, kam se potřebujeme dostat, je ve 4 ráno. Máme sice zaplacenou noc, kterou zde už neprospíme, ale „check out time“ – čas, kdy se musí opustit pokoj, uplynul ve 12 hodin.Večer jdeme ještě jednou do chrámu. Všude spousta lidí, probíhá púdža. Úterý 30.3. - Luxusní a pohodlný bus, ve kterém se dalo i spát, dojel do Hassanu ve 3:30 ráno. I v tuto dobu živé nádraží, spousta lidí spí na zemi. Dušan brzy objeví bus do CR Patny, plný spících lidí a dětí. Udělají nám však místo, přiřetězujeme si batohy na střechu a za dvacet minut odjíždíme. V CR Patně jsme ve 4:40 hod. Hladce odoláváme nabídce rikšáků dopravit nás do dnešního cíle za 70Rs. Brzy najdeme kolektivní dodávku (á 5 Rs), která tímto směrem jezdí také, s dřevěnými prkny podél stěn místo sedaček. A další dobrodružství začíná. Kromě nás se do ní nacpe ještě asi dvacet mužů s pytli, koši a všelijakým nákladem vzadu a na střeše, pravděpodobně dělníků na poli. Dva, někdy i tři visí ze dveří. Auto takřka praská ve švech, ale jede. Po cestě se vecpe ještě pár lidí a pytlů. Je obdivuhodné, jak jsou všichni „skladní“ a v pohodě.Asi dva kilometry před naší dnešní konečnou všichni vystoupí a hoši řidiči nás dovezou do Šravanabélgóly až před dharamsálu. Jsme ve velkém posvátném místě džinistů. V ubytovací kanceláři nám za 150Rs papírově přidělí pokoj, vedle v dharamsále pak je na výběr s postelemi či bez. Volíme první možnost. Je tu čisto, dvorek s parkovou úpravou, stíněná veranda okolo vytváří příjemný chládek i v pokojích. Zjišťujeme, že ani v poledne nepotřebujeme větrák, stejně nejde elektřina. Osaměle poletujícího komára zažene zapálená spirálka. Vody je tu prý nedostatek, teče jen ráno, šetří se. Pořádně pršet bude až za tři měsíce. Po „kbelíkové“ sprše se převlékneme a venku před dharamsálou posnídáme v hloučku Indů nadýchané čerstvé a výborné idli- sambar u pojízdného stánku.Šravanabélgóla je vesnice mezi dvěma kopci. Oba jsou pro džinisty posvátné a na obou vystavěli několik chrámů. Je půl sedmé, sluníčko už vstalo, ale je schované za mrakem. Jdeme k cestě na Indragiri Hill. Boty musí do úschovny a šest set dvacet do skály vytesaných schodů absolvujeme bosky. Žula je příjemná na došlap a sluníčko ještě nepálí. Nahoře je pár svatyní a otevřené nádvoří, obklopující osmnáct metrů vysokou sochu z 10. stol., z jednoho kusu mramoru vytesaného stojícího nahého Gómatešvaru, jednoho z dvaceti čtyř tírthankarů, osvícených džinistických učitelů. Před ním na zemi je jeho malá zlatá kopie, kterou přítomní kněží spolu s nohami velké sochy obřadně polévají. Dostáváme požehnání a každý dva bílé kvítky za uši. Na nádvoří je pár lidí, dvě mnišky v bílém zpívají posvátné texty - mantry. Sedíme a vnímáme atmosféru chrámu – vůni, zpěv, kněze, rituály, obětiny., klid. Zvenčí jsou hezké výhledy na okolní rovnou krajinu, pláně s políčky posetými velkými kusy žuly a palmové háje. Cestou zpět se nahoru valí spousta dětí a dospělých. Ze skalní plošiny je vidět velká nádrž, protější kopec, chrámy i celá Šravanabélgóla, která je poměrně malá. Každých dvanáct let se tu koná slavnost, které se zúčastní kolem 35 000 lidí. Sestupujeme už po rozehřátém schodišti.

- 3 -

Dole, v nejlepší místní restauraci Raghu, si dáme opečené kořeněné brambory, čapátí, čaj a dva přeslazené ananasové džusy. Pak jdeme dospat dnešní napůl probdělou noc a přečkat největší vedro.V půl páté se vydáváme na druhý kopec – Čandragiri Hill. Zde prý přesně podle džinistického zvyku, kolem roku 300 př.n.l., vyhladověl k smrti maurjský císař Čandragupta. Schodů už není tolik, slunce je opět za mraky. Na vrcholku je spousta svatyní, které jsou si dost podobné. Krásný je pohled na protější kopec, kde socha o hodně převyšuje chrám a musí být vidět už zdaleka. Kam oko dohlédne je samá rovina, zdejší dva kopce jsou jediné.Začínají se stahovat mraky, dole po sestupu už prší. Nejhorší liják přečkáme v dhábě na masala dose. Do dharamsály dojdeme za slabého mrholení pěšky. Kaluže jsou všude dost hluboké.Stále nejde proud, zapnou ho prý až po západu slunce. Je tu příjemně chladno i v noci. Středa 31.3. - Dnes je první ráno v Indii, kdy se nebudíme zpocení. Ani není chuť se koupat, voda stejně neteče.V šest odevzdáváme klíč od pokoje, na nádraží si dáme čaj, paní v restauraci nám ochotně pohlídá batohy a my jdeme na obhlídku chrámů, které jsme viděli z kopců. Do toho největšího nás přitáhne zvuk bubnu a trubek. Zní jako džez. Uvnitř se právě koná púdža. Je zde nejen celý komplex svatyní, ale i škola, nemocnice, laboratoř ... Je tu rušno – přijeli dva koně, na svázané bicykly se vztyčuje džinistický prapor, kněz právě vysvěcuje novou, krásně namalovanou tángu – dřevěný povoz. Ve velkém chrámu je uprostřed mezi sloupořadím práškovými barvami vysypaný obrazec - krásná posvátná mandala. Úplně vzadu stojí v řadě sochy všech dvaceti čtyř tírthankarů, před nimi uprostřed je jeden malý zlatý. Dvě ženy tu zaujatě vykonávají obřady. Džinismus má podobné kořeny s buddhismem. Všichni tírthankarové jsou zpodobňováni jako nahé postavy, sedící v meditaci jako Buddha nebo apaticky stojící, což je obvyklejší poloha. Každý má dva ochranné duchy – ženský a mužský – Jakší a Jakšá. Chvíli posedíme v příjemné atmosféře. V džinistické dhábě dostáváme speciálně pro nás vařenou rýži. Trochu ujíme, rýže je horká a pálivá, zbytek se dáváme zabalit a dojíme pak v autobusu.Po silnici projdou chrámoví hudebníci, kolo s vlajkou, dva chlapci v bílých kurtách (dlouhých košilích) se zlatými čelenkami a praporci, ona tánga tažena bílými buvoly s ozdobenými rohy a kněz, nesoucí sochu božstva a obětiny na Čandragiri Hill.Autobus je už na nádraží. Pro samý výmol v silnici přesedáváme raději ze zadního sedadla více dopředu, ale skáče to stále. Projíždíme spoustou vesniček, domečky mají vesměs střechy z tašek a jsou obílené. Je to tu rovina, plná palem, políček a mužů orajících pluhem taženým buvoly. Sem tam nějaký pěkný barevný chrámek.Do Mysore (Maisúru) dojedeme a doskáčeme za dvě a půl hodiny. Hektické nádraží, neúnavní rikšáci. Jdu do jídelny na čaj a džus, Dušan mezitím shánět bydlení – maličký pokoj v hotelu naproti nádraží. Tángou s dědulou a koníkem se necháváme odvézt do Maháradžova paláce, po cestě zastavujeme u prodejen se santálovým dřevem a sárí. I když nic nekupujeme, dědula i tak dostane od obchodníků nějakou provizi. Pak už nás konečně doveze do paláce. Palác je přepychový, postavený začátkem 20.století britským architektem v „indo – saracénském“ slohu. Jsou zde litinové sloupy z Glasgow, křišťálové lustry z Čech, malované belgické sklo, zábradlí a schodiště z italského mramoru. Královské rodině zůstal malý starý palác, ve kterém je dnes muzeum. Velký palác jí znárodnili.Zpátky se vracíme pěšky. Dušan si kupuje bambusovou píšťalu od prodavače, který vycítil jeho zájem a šel s námi asi půl kilometru, než mu ji prodal, za třetinovou cenu, než chtěl na začátku.Večer se vydáme do vyhlášené restaurace RRR. Na stolech jsou prostřené palmové listy, květiny, celý prostor se intenzivně vykuřuje vykuřovadlem a hned zase větrá. Jsme tu skoro sami. Chodíme oproti Indům na večeři dost brzy, oni jedí až kolem osmé - deváté. Cestou domů kolem nádraží vidíme děduly s čerstvě smaženými rozličnými rybami. Tak si za 15 rupek kupujeme jednu pěkně velkou a sníme ji jen tak, sedíce na zápraží domu vedle našeho hotelu. Byla vynikající.Čtvrtek 1.4. - Je apríl, v noci bouřka a teď řádně lije. Posuneme nařízený budík a vstáváme až po půl sedmé. Přemýšlíme, jak skloubit naše plány na dopoledne se stávajícím počasím. Nakonec vytáhneme pevné uzavřené boty, ponožky a bundy, sbalíme a vydáváme se blátivými ulicemi plnými louží na nádraží City. Autobus č.201 na Čamundinu horu odjíždí za dvacet minut. Jedeme kolem paláce, spousty zahrad, výstavných domů a vil.Cesta na chrámové nádvoří vede uličkou plnou stánků s jídlem, ale hlavně s cetkami a věcmi na púdžu. Chvíli se rozmýšlíme, zda se zout, protože po dešti je tu mokro a spousta kaluží. Nakonec boty do úschovy dáme a takřka ihned je nám dvěma Indy vražena do rukou soška a hrst květin. A už jsme „posouváni“ dovnitř chrámu. Ind s velkou boulí na čele nám poskytuje nechtěný výklad - uvnitř je Párvatí, manželka boha Šivy, matka Ganéši se sloní hlavou. Kněží nám počervení čela, květiny na jejich pokyn položíme na oltářík, se soškou udělají obřad a postupně všichni natáhnou ruku, včetně „průvodce“ . Ten nám před odchodem z chrámu, ze kterého jsme tím pádem skoro nic neviděli, poradí, ať sošku vrátíme. Venku k nám přistoupí mladíci a tvrdě vyžadují peníze za „dary“ a květiny. Nedáme se, vracíme sošku, Dušan rozhodně odmítá zaplatit za něco, co předem nebylo domluvené a vlastně ani chtěné. Hoši to po nějaké době vzdají.Částečně si chrám projdeme ještě jednou. Zlatá socha bohyně Párvatí – zde jako Čamundí, není pod květinami skoro vidět.Dolů do města sestupujeme po tisíci schodech, po nichž mají bosí poutníci vystupovat na vrchol. Dredatý sádhu žebrá a chce vyfotit za peníze, kluk nás přesvědčuje, ať od něj koupíme jedno Euro, kněz ve svatyňce píše na zem, že chce sto rupií ..... zvláštní místo....Asi v polovině schodů se objevuje ohromný býk Nandin z jednoho kusu černé žuly, starý přes 340 let. Je ozdoben zvonky a stará se o něj jeho osobní kněz.Asi po půl hodině jsme dole a rikšou dojedeme do hotelu. Přezujeme se do sandálů, už se udělalo zase horko, vyrovnáme účet a z autobusového nádraží nám po deseti minutách odjíždí autobus do Bylakuppe.Na předměstí Maisúru vidíme mnoho velice výstavných domů, několik univerzit a různých škol.Cesta je dobrá, řidič v pohodě, průvodčí sympaťák, před námi na sedadle muslim se zahalenou muslimkou. O pauze si kupujeme dva velké kokosy plné mléka.V Bylakuppe stavíme za dvě a půl hodiny. Rikšou za 50Rs jedeme těch osm a půl kilometru až do tibetského kláštera Sera Dže, což je ohromný komplex ubytoven, chrámů a škol. Jen na univerzitě je přes dva tisíce studentů – mnichů.

- 4 -

V Guest Housu dostaneme veliký čistý pokoj s velkou koupelnou, čistě povlečenou postelí a teplou dekou. Je tu krásný klid a prostor. Sprchujeme se, pak peru špinavé prádlo, které věšíme na terasu. Ve čtyři si dáváme nudlovou polévku thukpu. Vidíme přímo do kuchyně, kde jídlo připravuje jeden Tibeťan a Ind.Univerzita je v podstatě ohromná hala, plná červených, krásně pomalovaných sloupů. Vzadu za ní jsou v zahradě nové čhörteny – stúpy z roku 2003. V osmnáct hodin se začnou scházet mniši, je jich snad tisíc. Takové množství jsme ještě neviděli. Opět jsme svědky jejich hodiny logiky – zdánlivě chaotické debaty, argumentací provázených výpady, nápřahy, tleskáním. Pro nezasvěceného to vypadá jako všeobecná veliká hádka. Sedíme na schodech a spolu s několika dalšími Evropany je zaujatě pozorujeme.Cestou zpět objevíme školu pro mladé mníšky – sedí venku na zemi a sborově recitují.Pátek 2.4 - Pod teplou dekou se dobře spí. Ráno jdeme s mnichy na snídani, všichni máme smažené placky poori s výbornou pálivou kokosovou omáčkou a bramborami s cibulí. K tomu dvě kávy.Chceme dnes zkusit ayurvédskou masáž, kterou zde inzerují. Zdravotní středisko, vzniklé za finančního přispění německého lékaře, je sice už otevřené, ale v přízemí není nikdo, všichni zpívají nahoře. V devět hodin nám manažer telefonicky domluví masáž v Kushalnagaru, dá adresu a rady na cestu.Společně se dvěma mnichy dojedeme kolektivní rikšou do městečka, vcelku snadno najdeme ayurvédské masážní středisko. Mě se ujme Indka v modrém sárí. V masážní místnosti je veliké lehátko, stolek a jinak nic. Svléknu se, dostanu bederní roušku a pak už jsem hojně polévána bylinným olejem a masírována nejprve zezadu, pak zepředu dlouhými táhlými pohyby. Masáž trvá hodinu. Celá promaštěná (olej se nedal všechen setřít) čekám ještě chvíli na Dušana. Ten byl obdobně zpracováván dvěma maséry, pak se však na rozdíl ode mě mohl vykoupat. Cena za tuto proceduru pro oba je 500Rs (350Kč). Po obědě se cestou zpátky do Sera dáme vysadit u Zlatého chrámu. Je to další ohromný komplex plný mnichů, starších i nových staveb, krásně upravených zahrad a několika menších chrámů. Ten hlavní, Zlatý, je veliký prostorný se třemi velkými zlatými sochami uvnitř – Buddha, Padmasambhava - Guru Rimpočhe (ten, který přinesl buddhismus z Indie do Tibetu) a Tara – bohyně Země. Vládne tu příjemná a pracovní atmosféra. Před oltářem je veliká hromada krabic, banánů, pomerančů, sušenek a malí mníšci je odnášejí, uklízejí a blbnou u toho, až jim krabice padají na zem. Dostáváme tašku s „výslužkou“ a na náš dotaz je nám sděleno, že púdža se koná večer v šest. Další chrám se právě staví. Uvnitř je lešení a na něm sedm mužů, kteří malují vnitřní výzdobu - obrazy na stěny. Dušan leze na lešení, fotí a povídá si s jedním z nich. Malíři kromě Tibetu pocházejí i z Nepálu a Bhútánu.V Sera Dže, při procházce zdejším rozlehlým areálem objevujeme spoustu různě velkých a starých chrámů, ubytoven, domků pro mnichy. Neustále se zde dál staví či přistavuje do stran či do výšky další patra. Všimli jsme si, že na všech stavbách pracují samí Indové (z nejnižší kasty „nedotknutelných“) a mniši dělají tzv. stavební dozor. Navečer znovu do Golden templu. Binec z jídla je již vzorně uklizen, rozebírá se „stavba“ ze sladkého těsta, stojící uprostřed chrámu. Púdža se nekoná, asi jsme si špatně rozuměli. Malí mníšci nám zase přinesou banány, sušenky a šest kusů oné dobroty ze sladkého těsta ve tvaru pyramidky. Teď je mniši nandávají do pytlů, venku vysypávají na traktor. Obejdeme chrám a objevíme dlouhou zeď kolem dokola celého objektu, plnou modlitebních mlýnků a řadu bílých stúp.Začíná se zatahovat a blýskat. Rikšáci využívají situace a chtějí za svezení zpět 30 rupií. Jdeme tedy kousek pěšky, jen pár metrů a zastaví nám další rikša. Jsou v ní tři Indové. Dušan si sedá na sedadlo k řidiči, já se vecpu k těm třem vzadu. Dojedeme v pohodě. Sedíme chvíli na terase, mniši také, někteří i venku v hloučcích na trávníku. Venku pobíhají psi, tahají se o prázdný igelitový pytlík, asi pět štěňat honí mámu, která před nimi neustále utíká. Za chvíli začne pršet a hodně se blýská. Za hodinu je po dešti, venku poskakují žáby, začínají otravovat komáři. Mažeme se poměrně spolehlivým Odomosem, vykuřujeme si spirálou pokoj, vyvětráme a zalezeme do pelíšku.Sobota 3.4. - Dnes chceme jít na celodenní výlet do dalších Campů – uprchlických táborů, či spíše vesnic. Zastavujeme se v domku, kde čtyři Tibeťani vyrábějí thangky. Jsou jako vrstvená koláž. Na předlohu z papíru nalepí kousek látky a začistí na druhou stranu. Celá thangka je poskládaná z velikého množství takových malých kousků různobarevného hedvábí. Jsou ještě thangky ručně malované na hedvábí, kolem dokola obšité brokátem. Ty visí všude v chrámech a jsou známější. Jdeme několik kilometrů dál po silničce mezi poli až k 2.Campu, kde mají Internet. Po dlouhých deseti minutách se natáhne Seznam, kde máme poštu, asi tři čtvrtě hodiny píšu dlouhatánský dopis. Snažím se být vtipná, dát domů do Čech co nejvíc informací a zpráv. Než ho stačím odeslat, zmizí. Nemám sílu psát znova. Je tu příšerné vedro. (Dušan venku mezitím hrál s několika místními kluky něco mezi Dámou a Člověče nezlob se). Dál kolem jezera až k 1.Campu. Tady je několik obchodů, v jednom hezké šperky s pravými kameny. Vidíme veliký rozestavěný klášter – bude to mohutná gompa na kopci. Hledáme cestu k dalšímu, z něhož vidíme pouze zlatou střechu a jsme posláni údajně nejkratší, ve skutečnosti děsně dlouhou cestou, kterou si trochu zkracujeme přes pole. Cesta zpět do vesnice druhou stranou je snad čtvrtinová. Rikšou za požadovaných 30 rupek jedeme zpátky do Sera Dže. Řidič vyhodí další zájemce o svezení, neboť jsme si prý touto sumou zaplatili celou rikšu jen pro sebe. Zastavíme se ještě v dílně, kde se tkají vlněné tibetské koberce, kterou jsme prázdnou objevili už ráno. Teď tu pozorujeme u stavu pracující těhotnou Indku. Neumí anglicky, takže se nic nedovíme. Tkaní se zdá velice pomalé, pracné, ale výsledek je krásný – vínový koberec se žlutým vzorem.Večer sedíme na trávníku před Guest Housem stejně jako hloučky mnichů. Tráva je sestříhaná, tvrdá a pichlavá.V neděli 4.4. ráno při snídani donesou tři výborné smažené placky poori jen mě, potom čaj, který jsme si neobjednali a nakonec Dušanovi jen jedno poori bez omáčky, došla.

- 5 -

Dušan jede do Kušalnagaru zjistit autobus do Mangalore, já jdu do templu. Zpívá tam snad pět set mnichů, jeden předříkává, mění výšku i barvu hlasu. Je to fascinující. Sedím na trávě pod stúpami a poslouchám je přes hodinu. Mezitím se vrátil Dušan, šel do malého templu, kde také zpívali mniši a na střechu chrámu, kam já si netroufla. Po obědě najdeme Internet u university. Sedíme tam spolu s několika mnichy. Je zvláštní vidět je u počítače, s mobilem, na traktoru ve vínovém mnišském rouchu, pod ním tričko Nike nebo Reebok, na nohou botasky. Večer pozorujeme blesky, spadne pár kapek. Psí máma neustále utíká před svými pěti štěňaty. Jinak je tu úžasný poklid, balzám na duši.Pondělí 5.4. - Poslední noc v Sera Dže propršela. K snídani obvyklé poori. Sbalíme a jdeme na výlet do džungle. Ta byla na celém zdejším území, než sem přišli v šedesátých letech uprchlí Tibeťané, vyčistili ji, zúrodnili, postavili tu Campy - domky, kláštery a začali obdělávat pole. Při průchodu indickou vesnicí se k nám přidává malé štěně, které nás pak celou cestu provází. Po půlhodině chůze se dostáváme přes hluboký příkop do džungle, tvořené většinou obrovitými bambusovými trsy. Vidíme spoustu hromad sloních bobků, jejich autory, před kterými nás varovali, však ne. Daleko se z časových důvodů nepouštíme. Štěně, které to s námi vše statečně přešlo a přelezlo, zůstává při zpáteční cestě ve vesnici.Autobus z Kušalnagaru do Mangalore místo ve 12:45 odjíždí až po půl hodině a je pěkná rachotina. Silnice opět samý hrbol a výmol, musíme pryč ze zadní sedačky hned, jakmile se uvolní něco vpředu. Nadskakujeme i půl metru vysoko. Cesta vede přes pohoří Západního Ghátu, neustálé zatáčky, těsně za sebou, do kopce, z kopce, po silnici úzké tak akorát pro jedno auto. Někdy nechápu, jak je možné, že se vyhneme s druhým autobusem. Ještě že tu jezdí málo náklaďáků. Okolo Madikeri jsou veliké plantáže kávy. Tak metr, metr a půl vysoké keře s omamně vonícími bílými květy, schované ve stínu pod vysokými stromy či palmami. V Mangalore, po pěti hodinách, si na příjemném nádraží v rezervační přepážce kupujeme dva lístky na „de luxe bus“ do Ernákulamu, který odjíždí dnes večer v deset. Jsme poslední večer v Karnátace, tak si po večeři v jednom intimně osvětleném baru dáváme ještě pivo. Jsem tady jediná žena, jinak tu sedí samí movitější Indové, kteří popíjejí pivo či nějaký alkohol v „placatkách“ a Colu. Všem venku stojí motorky či auta. Asi si tu na nějaké promile v krvi nehrají. Pak už je čas na nástup do autobusu, batohy dáváme dozadu do kufru. Budou asi pěkně špinavé a mokré, soudě dle stavu zavazadlového prostoru, který zamykáme vlastním zámkem. Zkusíme spát, sedačky se sklápí jako postel, jen pro nás dlouhány je málo místa na nohy.Úterý 6.4. - V noci byla bouřka a blesky, teď ještě prší. Kérala je hodně zelená, samé stromy, spousta velkých a výstavných vil, mnoho křesťanských kostelů se zlatými a barevnými sochami světců venku na střechách. Po silnici jdou sloni s nákladem, řada svatých mužů v oranžových rouchách s kříži přes rameno. Do Ernákulamu přijíždíme v půl deváté, po skoro 11ti hodinách jízdy. Na nádraží vyndáváme ven skutečně špinavé a mokré batohy, ještě že letos na ně máme povlaky. Rikšové dnes stávkují a cena za taxík do Kóčinu je přemrštěná.Volíme naši obvyklou taktiku – jdeme naproti do restaurace na snídani. Sympatický majitel se diví našemu přání, dát si k snídani čočkový dál, tak tedy dostaneme to, co všichni okolo nás – tři doplacata stočené koláče rýžových nudlí, dvě misky zeleniny a cizrny v omáčce. Majitel se pouze ujišťuje, zda jsme vegetariáni. Je to zcela jiné jídlo, než jsme doposud jedli, moc dobré.Jdeme pěšky přes kilometr do přístavu. První, na koho narazíme je lodní průvodčí a naše loď odplouvá za tři minuty. Kóčin se rozkládá na několika ostrovech, které propojuje síť všemožných trajektů. Vznikl roku 1341 n.l., kdy se zde po záplavách vytvořil bezpečný přístav. Ten je dnes velký, se spoustou velikých moderních námořních lodí, ale i malých kanoí, bárek, vahadlových člunů. Kotví zde i krásný clipper se skasanými plachtami.Po čtvrt hodině přistáváme ve Fort Kóčinu. Vidíme zdejší obrovské čínské rybářské sítě, několik mužů jednu zrovna vytahuje, prázdnou. Kameny přivázané na lanech slouží jako protizávaží. Muži se při tahání za lana pohupují zvláštním způsobem ze strany na stranu.Ve vytipovaném hotelu Adam’s Old Inn dostáváme pokoj s balkonem, ze kterého se prý za chvilku odstěhují dvě dívky. Domek je stará britská zástavba, která v Kóčinu převládá. Pokojík je čistý, vymalovaný válečkem s motivem růží, se třemi obrázky, z nichž jeden zakrývá klimatizaci a hezkou teráskou pod velkým stromem. Zatímco se uklízí a převlékají postele, Dušan si povídá s pánem, který zde pracuje i jako masér. Ukázuje nám místnost s velkým dřevěným velice starým masážním stolem a napařovací skříň, aby se póry kůže otevřely a dobře vstřebaly olej. Masáž je relaxační, na uvolnění a povzbuzení, ne na bolestivé případy - cena 400Rs.Kérala je pověstná svými ayurvédskými masážemi. Je zde dobré zdravotnictví, mnoho škol, kde mohou studovat i zájemci z řad cizinců. Oficiálně se uvádí také takřka 100% gramotnost, spousta zdejších vysokoškolsky vzdělaných lidí pracuje v zahraničí a podporuje své rodiny tady. Nastěhujeme se, vykoupeme, Dušan asi hodinu spí, já peru a píšu deník. Na břehu u čínských rybářských sítí si kupujeme rybu a vedle v restauraci si ji necháváme osmažit. Jdeme se podívat do kostela Sv. Františka. Je to první evropský kostel v Indii, založený počátkem 16.století, velmi jednoduchý.Pak objevíme domek s honosným názvem Monte Carlo a v příjemné zahrádce na dvorku si dáváme černou kávu a palačinky po kéralsku – s kokosem a kardamonem. Obsluhuje nás dcera domácích, patnáctiletá Daisy, vaří její maminka s babičkou. Opět jsme v turistickém místě s jakousi kontinentální stravou (a odpovídajícími cenami). Je to ale vždy příjemné zpestření po tom od rána do večera neustále pálivém jídle. Domluvíme si večeři, my koupíme rybu a oni nám ji udělají s bramborami. Vyzbrojeni radami vybíráme Seer Fish a Dušan usmlouvá cenu z padesáti na čtyřicet plus vyčištění a malou rybku navíc. Prodavač je překvapen, jak v tom umí chodit a vše bez námitek vyplní. Ryba je pak výborná, s hranolky a oblohou. Jdeme domácím dámám nahoru do kuchyně poděkovat a domluvit opakování na zítra.Večer sedíme na hrázi u moře, vedle nás na terase nějakého luxusního hotelu číšník v bílé košili s motýlkem loví na pytlačku rybu pro cizince, stojícího vedle něj. Asistuje jim připravený kuchař ve vysoké bílé čepici.

- 6 -

Středa 7.4. - Ráno nás vzbudil zpěv z katedrály, kde včera večer vedly mši jeptišky. Je kousek od nás, za školním hřištěm.Snídáme dnes ve stánku, kde jedí rybáři a pozorujeme rybáře vyprazdňující své sítě plné malých rybek, kradoucí ptáky, dražbu právě přinesených vylovených ryb. Mají tu i kalamáry, kraby, raky, mušle, krevety .... tolik druhů ani neznáme.Do Ernákulamu jedeme lodí, měníme v State Bank of India 300 dolarů v šecích na rupie. Dušan si kupuje košili a kalhoty, bude teď více vypadat jako Ind, jen ty puky, které oni mají každé ráno na košilích, budu asi těžko žehlit.Chodíme městem, zde je spíše obchodní čtvrť, několik ulic plných obchodů s oblečením a látkami, s kořením, které se zde v Kérale ve velkém pěstuje – pepř, kardamon, hřebíček, skořice, ale i káva a čaj.Vracíme se zase lodí. Dušan u rybářů vybírá, smlouvá, odchází a je přesvědčován. Nakonec máme větší rybu s jednou menší za 50 rupií. Večeře bude v osm, sice už od půl osmé nepůjde proud, v kuchyni to prý na překážku nebude a nám svíčky nevadí.V půl šesté jdeme do místního kulturního centra na představení divadla Kathakáli. Hodinu probíhá líčení herců, hodně barevné a precizní, které je nezbytnou součástí představení. Další hodinu emocionální pantomimické drama dvou herců - mužů, se zpěvákem a bubeníkem z indických náboženských dějin – z eposu Ramajána. Představení se zde konají spíše pro cizince, ti z luxusních hotelů s venku čekajícími taxíky dnes převažují. Večeře je opět výborná a při svíčkách romantická. Paní domácí si po jídle s námi povídá, ukazuje nám zahradu, kde má spoustu bylin na vaření a ovocné stromy.Po cestě domů vidíme dlouhý průvod Indů v trojstupu, se svíčkami v rukou, kněžími, vozem s agregátem a varhanami, jak za zpěvu křesťanských písní prochází ulicemi.Ve čtvrtek 8.4. ráno balíme. Ujede nám trajekt, tak tedy lokálním busem. Průvodčí i přítomní muži nás po sdělení, kam dál cestujeme, vysadí na křižovatce. Vzápětí jede autobus do Allapuzy. Polovinu cesty stojíme, což je zvlášť pro Dušana obtížné. Není tu dostatečně vysoký prostor, aby se vzpřímený vešel. Za hodinu a půl nás vysadí a ani se nestačíme pořádně rozkoukat, když nás další chlapík vstrčí do autobusu jedoucího do Kollamu. Po cestě vidíme mnoho slonů, nesoucích náklad palmových listů. Všude jsou plakáty či pomalované ploty srpem a kladivem, je těsně před volbami a tato strana zde má velké preference. Mladý rikšák v Kollamu nás horem dolem přemlouvá, ať s ním jedeme až do Varkaly. Vlak nám jede za patnáct minut, všude spousta lidí. Jeden mladík nás „šoupne“ do lehátkového vozu, protože druhá třída, kam máme lístky, je přeplněná a špinavá. Ve Varkale s námi vystoupí a domluví rikšu za normální indickou cenu, která nás všechny odveze na pláž. Je obchodník z Rádžasthánu a má zde vždy přes sezónu krámek s kořením a výrobky ze svého státu.Já sedím s batohy na útesu, pozoruji moře, Dušan mezitím obejde hotely a sežene v malém domečku za 200Rs hezký nový pokoj s vanou ! Všechny penziony, restaurace a převážně kašmírské obchody jsou na útesu z červeného lateritu, dolů na pláž vede několik prudce se svažujících cest a schodů. Na pláži jsou loudící psi, jen jedna prodavačka čaje, jinak prázdno, někde i zavřeno – je po sezóně. Koupeme se jen jednou a dlouho, jsou tu poněkud zrádné vlny, podrážejí nohy. Kus cesty pěšky a kus rikšou do restaurace u zdejšího chámu. Sedíme na terase nad posvátnou nádrží, kterou ze dvou stran obklopují palmy. Je tu krásně. Indové - muži, ženy i děti, každý na jiném místě, provádějí očistu těla i oděvů. Jsou velice šikovní při převlékání, nevykoukne jim ani kousek toho, co má zůstat skryté.Prozkoumáváme státní hotel, který je ve dvě stě let starém sídle Maháradži. Jsou tu veliké pokoje s vysokými stropy v hlavní budově a další příjemné novější v malých domcích roztroušených po zahradě. Provází nás Ind, který však umí málo anglicky, dozvídáme se jen, že ceny tu jsou stálé, 220Rs za jakýkoliv pokoj v sezóně i mimo ni. V jiných ubytovacích zařízením v sezóně vzrostou i na čtyřnásobek. Večer si jdeme sednout do restaurace BlueMoon na útesu. Všude jsou cizinci, vedle nás sedí nad plným stolem jídla osm Němců, jejich blonďaté děti tu pobíhají a hlasitě pokřikují, hraje západní hudba – chvíli mám pocit, že jsme na Jadranu a ne v Indii.Pátek 9.4. - Hledáme nějaké levnější ubytování, chceme tu být alespoň týden. Cestou na sever nic. Inzerovaná restaurace Kérala, která měla mít místní jídla se už také „poevropštila“ a má obvyklé zdejší turistické menu. Posnídáme porridge a čaj na terásce na kůlech, kde fouká vítr, odnáší ubrusy a jídelní lístky a číhají tu velcí černí ptáci na zbytky na talířích. Romantika.Směrem na jih najdeme ubytování v domku na útesu, kde nám slibují 130 za pokoj. Kousek dál je malá nádrž a kéralská ayurvédská nemocnice. Dušan se informuje na kursy ayurvédských masáží, povídá si s doktorem. Procházíme s ním nemocnici a domlouváme si procedury na zítra. Kursy se prý dělají jen v sezóně.Vracíme se zpět druhou stranou, trochu jsme si zašli přes vesnici, dali dobrý oběd v místní dhábě a došli k chrámu. Je poledne, slyšíme hudebníky, buben a trubku, přinášejí božstvo, je púdža a prasádam - posvátné, požehnané jídlo.Po druhé hodině se stěhujeme. Jsme tedy v Golden Beach Resortu, který však, jak se ukáže, nestojí slibovaných 130, ale také 200. Pan domácí si to rozmyslel. Odpoledne se koupeme v moři, fouká vítr a jsou veliké vlny. Hrajeme si v písku, stavíme hrady a vodní příkopy. Večer si v restauraci u nádrže na oslavu Dušanova svátku dáme tři chody a konvičku zázvorového čaje. Zatáhlo se a začala bouřka. Sedíme pod střechou, pozorujeme liják na hladině nádrže, koupající se, myjící a peroucí Indy i v tom dešti. Za dvě hodiny se vyprší, můžeme jít domů. Je tma, sedm večer.Sobota 10.4. - Doktor v nemocnici si s námi povídá. Má zvláštní výslovnost, já mu skoro nerozumím. Rozhodli jsme se pro sedmidenní kůru. Zatímco čekáme, až bude volný stůl pro mou masáž, doktor nás odvede podívat se na proceduru s jedním obtloustlým Indem. Do celého těla mu dva muži v rouškách hodinu vtírají nějaký prášek z bylinek. Měl by po tom hubnout. Doktor mi vybere a ohřeje olej a masáž začne. Doktor s Dušanem přihlíží, vše mu vysvětluje a odvádí ho podívat se na onoho silného muže, který je teď ve Steam Bath, jakési skříňové sauně.Mě masérka - dívka se zlatými náramky a náhrdelníkem v krásných šatech, přes které má velkou černou gumovou zástěru, hodinu vtírá do těla ohřátý olej, ve kterém jsou drobky z bylinek. Je to velice příjemné a mohu relaxovat. Nakonec mě strčí do Steam Bath, kouká mi jen hlava. Pustí papiňák, kde se vaří voda s bylinkami. Všichni stojí u mně a kontrolují, zda mi není špatně. Teplo proudí odspoda, ale není tu takové horko jako bývá v sauně. Po patnácti minutách jdu ven, dívka mě ovívá ze

- 7 -

všech stran, opět pečlivě zabalí do osušky, aby mi nic nepatřičného nekoukalo a jdu na patnáct minut odpočívat. Mezitím se umyje koupelna a pak já - olej moc dobře dolů nejde. Domluvíme se na zítra ráno, už oba dva. K snídani máme mít jen ovoce. Je poledne, jdeme tedy na oběd do nějaké místní dháby. Objevíme ji na křižovatce v takovém přístřešku a u paní si dáme řádně pálivou fish masalu s kokosovou omáčkou, brambory, rýžovou placku, sambar, dva čaje, čtyři banány. Odpoledne se koupeme, musíme k moři cestičkou hluboko dolů z útesu. Navečer se vydáme po pláži směrem ke kavárnám. Červené vysoké útesy jsou dlouhé asi 1500 metrů, zdejší pláž je posvátná, jmenuje se „Papa Našini“ - Ničitel hříchu. Koupe se tu spousta Indů, které hlídají strážci s píšťalkami, několik skupinek mužů zde provádí své obřady. Vytékají tu tři minerální prameny, Dušan bere výbornou vodu z prostředního. Kvůli nim tady Indira Gándiová kdysi postavila nemocnici, ve které se léčí astma. Nebe na západě je úplně čisté, bez mráčku, sedneme si nahoře na útesu na dvě židle, které tam někdo nechal stát a sledujeme fascinující západ slunce. Jasný oranžový kotouč se pomalu mění v temně vínový, až poklidně sklouzne do moře. Poslední stopa na hladině .... a prázdná obloha. Jakoby se celý svět na chvíli zastavil. Domů jdeme přes chrám, kde právě skončil obřad. Všude svítí spousta světýlek v několikapatrových kéralských lampičkách i ve výstupcích na zdech. Je tu atmosféra klidu a míru. Chrám Džanardána Svámí je poměrně malý, údajně tisíc let starý a cizinci tu jsou vítáni. Jen se tady nesmí fotografovat a musíte být bosi, umyti a v čistém vypraném oděvu, jak stojí zvenčí na tabuli.Neděle 11.4. - Snídáme banány a v půl osmé jsme již na masáži. Protože v Indii je na vše dost času, začnou procedury až po půl hodině. Mě nejprve dívka, vlastně paní, která má už malou holčičku, natře olejem a pak asi půlhodiny poklepává bok a nohu ranečkem z bylinek, který máčí v oleji, vařícím se v hluboké pánvi na vařiči. Doktor vše průběžně kontroluje a je zvědavý jako snad všichni Indové – kolik mi je, co dělám, mám–li děti.Čekám zabalená v kusu látky asi dvacet minut, než budu moci jít po Dušanovi do Steam Bath. Dušanova masáž byla příjemná, masíroval ho jen jeden masér, manžel mé masérky, který neumí na rozdíl od ní ani slovo anglicky. Saunu měl dlouho, protože se mu v ní líbilo. Domů se vracíme po třech hodinách. Dušan na krátké procházce najde jiné bydlení, asi tři minuty od současného, v novém domku se čtyřmi pokoji a společnou halou za 175Rs. Penzion vede matka se synem. Je tu příjemně, oba dva jsou v pohodě a stále rozesmátí. V dhábě za pláží mají na oběd vždy jen jeden chod – dnes je to kuřecí birjani. Dušan ho nechce, dostane tedy parottu od snídaně se studenými omáčkami, které si vylepší vařeným vejcem. Moc si nepošmákl, za to já ano. Birjani je výborné – ohromná úhledná hromada rýže, řádně okořeněná, v ní schované dva kusy dušeného kuřete a vařené vejce. I spoustě přítomných mužů očividně chutná. Odpoledne prší a svítí slunce. Lije. Trávíme ho v hale, kde je příjemně. Dušan relaxuje v zavěšeném bambusovém houpacím křesle, já v normálním. Hala má červeně natřené cihlové zdi, bílé rohy a je uprostřed stropu otevřená, oválný otvor překrývá zelená plastová stříška, na které se za slunečného počasí suší prádlo. Klid, otevřenými dveřmi jsou vidět proudy vody, na zápraží spí pes. Prší. Vychází slunce, ustává déšť. Jdeme se projít na pláž plnou lidí. Indové si máchají nohy v moři, dva rybáři chytají ryby na vlasec ze břehu. Úlovek mají zahrabaný v písku, kouká z něj jen ocasní ploutev. Dáme si velký kokosový ořech. Pozítří je prý slavnost se slony. Zítra jsou v Čechách Velikonoce. Začíná zase pršet. Blýská se a hřmí.V pondělí 12.4. se nám masáž podaří zvládnout do deseti hodin. Oba dostaneme teplou vodu i čisté ručníky. Byla už i lepší synchronizace. Doktor odjíždí na festival domů do Trivandrum, vrátí se, až mi tady už nebudeme.Vracíme se jinou cestou kolem chrámu – božstva ve svatyních v chrámové zahradě jsou otevřená a přístupná.Autobusem za dvě rupie dojedeme na křižovatku se známou dhábou. Objednáme si dva čaje (čajvála je očividně potěšen naší opětovnou návštěvou) a každý tři parotty s karí.O půl kilometru dál kupujeme zeleninu a dáváme si mangový džus. Celé osazenstvo krámu je v pozoru a napětí – asi sem nezavítají cizinci tak často. Sám majitel loupe ovoce, dolije do mixeru naši vodu z pramene, pochválí nám ji a ozdobí nám džus kandovanými třešněmi a ayurvédským sirupem. Pití je tak husté, že v něm stojí lžíce, kterou ho nakonec vyjídáme. Rikšou dojedeme k rybímu trhu. Je malý, prodávají tu většinou ženy. Ryby všech velikostí, od malinkatých až po velké naporcované jsou obalené v písku, led tu nemají. Dušan usmlouvá dva velké asi kilové tuňáky z původních 50 na 35 rupek.U nás se domluvíme s paní o přípravě ryb k večeři.Z krátké siesty nás probudí bouřka a liják. Dušan dojde koupit krásně voňavý domácí kokosový olej a po čtvrté se dostavíme do kuchyně. S paní přijde i „manažer“, pohodový kulhavý kluk. Dozvídáme se, že naše koupě nebyla vůbec výhodná, jeden tuňák je jakžtakž, druhý skončí jako žrádlo pro psy. Za asistence všech přítomných a dobré nálady je ryba osmažená a se zeleninovým salátem, který udělám já, námi snědená u stolku v domečku na kůlech. Pak se jdeme projít okrajovou čtvrtí do míst, kde jsme ještě nebyli a kam asi cizinec často nezabloudí. Z ryby nám začíná být divně, tak si v restauraci nad nádrží naordinujeme silný černý čaj. V noci se vzbudíme asi po třech hodinách spánku a cítíme ještě mírnou otravu z tuňáka. Pár hodin si povídáme, až je vše O.K.Již několik nocí nemohu spát, začala jsem tedy místo převalování se v posteli chodit na procházku na útes. Je tu skoro tajuplně. Hranici mezi mořem a obzorem tvoří po celém horizontu spousta světýlek od rybářských loděk. Nahoře tisíce hvězd.Úterý 13.4.Dnešní masáže probíhají koordinovaněji, bez doktorovi přítomnosti je i uvolněnější atmosféra. Dušanovi se oba manželé maséři svěřují, že by rádi za prací do Evropy. Dojdeme si pro vodu k prameni, pro chleba a na Internet. Na pláži svítí sluníčko a mírně prší. Dáme si čaj, napijeme se a než dojdeme domů, jsme úplně propocení. Po obědě střídavě prší nebo lije.Dole na cestě k chrámu je slyšet spoustu bubnů a vidíme průvod – deset bubeníků, tři zlatem ozdobení sloni, na každém dva muži. Jdou k pláži, kam sestupuje jeden slon a koná se obřad. Bubeníci výborně hrají, všude mnoho lidí, Indů i fotografujících

- 8 -

cizinců. Při jízdě autobusem do centra potkáváme ohromný průvod – spoustu bubeníků, několik skupin tanečníků, postavy z divadla Kathakáli, mažoretky a čtrnáct za sebou jdoucích vyparáděných slonů.Na nádraží zakoupíme v pohodě lístky na čtvrteční vlak do Madurai, na křižovatce si v celkem nóbl restauraci dáme dobré jídlo za dobré ceny. Venku potkáváme našeho známého obchodníka z Rádžasthánu, který sem prý denně jezdí na jídlo, neboť je tu několikanásobně levněji než v turistické části na útesu.Zpět si bereme rikšu, kupujeme zeleninu a ujedeme sotva polovinu cesty, když se vrací průvod se slony. Zastaví se doprava, tak koukáme, fotíme a domů dojdeme pěšky. Středa 14.4. - Rozhodli jsme se udělat změnu v masážích – já si dám Shiro-Dharu a Dušan už nic. Jsme totiž docela „přeolejovaní“. Naše rozhodnutí vyvolá trochu protesty, protože doktor to určil jinak, pak se ale maséři přizpůsobí.Na čelo mi uváží pásku, na oči a uši dají tampony z vaty a ležím na tom tvrdém, do mírného oblouku vytvarovaném dřevěném stole. Na vařiči se už ve vodní lázni ohřívá olej. Pak mi z nádoby zavěšené nad mou hlavou kape na čelo. Někdy je vlažný, jindy teplý, to je příjemnější. Celá procedura, kterou bedlivě sleduje a fotí Dušan, je vcelku příjemná, ale dost dlouhá. Dostanu ještě krátkou masáž obličeje a těla. Výsledkem má být uvolnění, zbavení bolesti hlavy, pokud bych jí trpěla, dobrý spánek atd.Na to se pokouším smýt ze sebe a hlavně z úplně nasáklých vlasů olej. Vypotřebovali ho na mě tři čtvrtě litru. Masérka se baví s Dušanem o platech tady a u nás. Ona má tři tisíce rupií za měsíc, doktor prý sedm. Loučíme se. Jdeme rovnou na pláž, kde chceme od rybářů koupit ryby. Jsou tu jen jedni a za svůj úlovek asi pěti malých rybek a třech krevetek chtějí přemrštěnou cenu – 50 rupií. Protože je ale na moři ještě jedna loďka s rozhozenými sítěmi, dáme si čaj a čekáme, až se budou vracet. Za chvíli pádlují zpět. Velice šikovně s loďkou najíždějí na vlnu, která je hodí skoro až na břeh. Loď se skládá vlastně ze tří kusů klád, trochu prohnutých a svázaných na obou koncích provazy. Pádla jsou dvě poloviny rozštípnutého bambusu. Neměla bych odvahu na tom vyjet na rybník natož na moře.Mužům se ze sítě, kterou mají svázanou do balíku, vysype několik ryb, které někdo ihned zahrne pískem. Jdeme se s nimi domluvit. Rybář ryby vyhrabe a chce za ně stovku. Bylo nám řečeno, že zdejší běžná cena je 2 rupie, Dušan nabízí tři za kus, rybek je sedmnáct, a obchod je ihned k oboustranné spokojenosti uzavřen.Muži loví od sedmi let, většinou nemají žádné školy. O výdělek se dělí vždy dva co spolu loví. Někdy je ryb hodně, jindy, jako třeba dnes, méně. Na moře vyjíždějí i víckrát za den.Naše paní hospodyně nám ryby vyčistí a naloží do oleje a koření, co jsme si koupili. My se zatím jdeme vykoupat a pak si nakrájíme zeleninu a rybky upražené i s očima schroupeme.Je vedro. Dnes celý den svítí slunce. V minulých dnech se vždy po obědě zatáhlo a začalo pršet – to je prý předzvěstí monzunu. Po obědě si dáme všichni siestu (hospodyně spí v kuchyni na stole) a potom jdeme na procházku po pláži směrem od chrámu k vesnici.Vidíme spoustu živočichů – na písek vyvržené ryby a několik chobotnic, živého hada, kraby, jak stahují rybky do díry, mnoho mořských orlů, kteří se vznášejí a plachtí nad skalami. Pobřeží je plné červených kamenů, které překonat je někdy dobrodružné – vlny jdou vysoko a rozstřikují se. Jsme značně urousaní. V jednom úseku dlouho stojíme a váháme, protože není vidět za velký kámen. Dožene nás však skupina místních mužů a nejisté místo přecházíme s nimi.Dojdeme až k chýším, přes vesnici, kde se zdravíme se zvědavě si nás prohlížejícími vesničany (asi tudy moc cizinci nechodí), a přes Dušanova holiče se dostaneme k chrámu, odkud je stále více slyšet zpěv. Je tu spousta slavnostně oblečených lidí. Dáme se také do gala a vrátíme se. Hoří tu spousta lampiček. Osm mužů na prostranství před svatyní zpívá a hraje na harmonium, činelky .... Je to moc pěkné a působivé. Sedíme u nich na zemi a posloucháme, až začne u nádrže veliký ohňostroj. Rachejtle jsou všude, v řadě za sebou, dokola, mohutné rány – to je závěrečná oslava indického Nového roku.Sedneme si na čaj do známé dháby Sathram, kam po chvíli opět přijde přátelský vousatý rikšák, bratr majitele. Povídá si s Dušanem o cestování. O kašmírských a rádžasthánských obchodnících a jejich praktikách, kdy prý kilo stříbrných prstýnků koupí nahoře u nich za 350 rupií a tady pak prodávají jeden za 500. Stříbrné nákotníky údajně prodali jednomu Němci za 6500 a on je pak objevil v normálním zlatnictví za pětistovku a pod. Mluví o tom, kolik si vydělá, o hostech, bydlících v Tádži, nejluxusnějším zdejším hotelu (65-100 USD na noc), kteří za svezení na pláž, což je asi pět set metrů, klidně zaplatí rikšákovi sto rupií. Pro místní je jeden kilometr za čtyři.Jdeme domů. Venku už skoro nikdo není. Tady se chodí spát brzy.Poslední pohled z útesu na moře, obzor pokrytý světýlky rybářských bárek, měsíc a hvězdy ...Ve čtvrtek 15.4. je ráno zataženo a prší. Po osmé jdeme na snídani opět do Sathramu, na čaj, parotty a sambar, které nám přinesou hned bez objednávání. Pak k prameni. Sledujeme rybáře, jak připlouvají ke břehu, vědí, kdy čekat, kdy pádlovat pomalu, kdy rychle, jak využít vlny, aby je donesla ke břehu a nepřevrátila. Je radost pozorovat tu jejich nabytou zručnost, je to úplný koncert. Dnes byl velký úlovek – hejno malých asi 15 cm dlouhých rybek. Relaxujeme na posteli a v houpacím křesle v hale. Ve dvanáct máme check out time. Opouštíme domeček, bylo nám tu krásně. Batohy do úschovny na nádraží se nám dát nepodaří, k našemu překvapení ve Varkale žádná úschovna není. Dušan se tedy domluví naproti v hotelu, zaplatíme si „singl room“ za 95Rs a po chvilce dohadování, jelikož jsme dva a ne jeden, můžeme oba s batohy na pokoj. Na obědě ve velké restauraci na křižovatce konečně zažijeme to pravé „nekonečné“ thálí, kdy za 18 Rs máme neomezené množství rýže a minimálně sedm příloh. Dokud můžeme, tak nám přidávají. Indové, i ženy, snědí obdivuhodně ohromné množství rýže, já skončím tak s dětskou porcí, Dušan si občas přidá. Tohle jídlo mi moc chutná, jsou tu zastoupeny všechny chutě, od slané, pálivé, přes sladkou, kyselou, nahořklou. V době oběda či večeře tu je vždy plno, ale je zde tolik číšníků, každý neustále prochází s nějakým druhem jídla, že jsou všichni velice rychle obslouženi. Místní park z nedostatku stínu měníme po necelé hodině za hotelovou sprchu. Chvíli spíme, povídáme. Vlak má dvacet minut zpoždění, odjíždíme až v sedm večer a máme ty nejlepší - horní lehátka.

- 9 -

V pátek 16.4. po páté ráno jsme v Madurai, na východní straně Indie v Tamilnádu. Vcelku jsme se vyspali, teď sedíme na 1. nástupišti, čteme v průvodci a dáváme si oddechový čas. Rikšou za dvacet rupek do hotelu Sri Devi. Cena za mírně ošumělý pokoj 180Rs a poslíček, tvrdě vyžadující bakšiš, zůstali stejní jako vloni. Také ulice plné bince a výmolů. Trochu vybalíme a vydáme se k chrámu. Za rohem nás to přitáhne do pěkné restaurace Amirtha na snídani. Dáme si doporučit pongal – cosi jako rýžovou kaši s pepřem, velmi dobrou. Už na začátku cesty jsme se rozhodli zkoušet všechna možná jídla, která jsme ještě nejedli. Zjistili jsme, že dost často cizinci nemají na experimentování odvahu.V chrámu Šrí Minakší – Sundaréšvara je ještě poměrně klid, žádní průvodci, nevybalené zavřené stánky, je něco po šesté hodině. Chvíli sedíme u Lotosové nádrže a v Meditační hale. Medituje tu v tichu několik Indů, sedících v losové pozici, ruce otevřené na kolenou. Vnitřní svatyně je jen pro hinduisty.Dopoledne ještě projdeme zeleninový a ovocný trh, k obědu si dáme dvě manga, šťávu z citronů a pomerančů.Ve tři, po odpoledním krátkém spánku, hledáme uličku se zvonky a paní, co smaží koblížky. Po chvíli se nám to podaří. Paní tam je a koblížky jsou stejně dobré jako vloni. Desítky zvonků na tyči tam visí stále, možná i nějaké přibyly. Na oltáříku na zemi pod nimi jsou čerstvé květiny. Jen Ind s bídískem, který tu vloni postával, dnes chybí.Necháváme se cyklo-rikšou odvézt k nádrži Vindijur Mariamman. Je obrovská, vypuštěná, kluci na ní hrají kriket. Napouští se prý jen dvakrát v roce při slavnosti, kdy poutníci na loďkách přejíždějí ke svatyni stojící uprostřed. Ta vypadá zdálky lépe než zblízka, jak zjistíme, když k ní dojdeme přes částečně vyschlé dno nádrže.Rikšák na nás čeká na silnici, hlídá naše sandály v rikše, a my jdeme do menšího chrámu, kde zpívá spousta dětí s učitelkami. Kněz nás vezme dozadu dovnitř svatyně, udělá krátký obřad, mázne nám tilak – červenou tečku hlinkou na čelo, dostane pár rupií. Před svatyní teď krásně zpívá jiný bráhman. Večer před sedmou začíná v paláci Tirumalai Nayak světelná show. Je to povídání z historie, barevně nasvětlené sloupy, zvukové efekty. Odcházíme předčasně, co jsme viděli a slyšeli nám stačilo. Palác se opravuje, jednou bude pěkný, teď nás pustili jen na nádvoří.K večeři si dáme půlku melounu na střeše hotelu. Koukáme na osvětlené gopury – 64m vysoké chrámové brány, barevné a plné soch. Vloni nám takřka vyrazily dech.Sobota 17.4. - Ráno vstáváme po páté, dobalíme a sejdeme dolů těch pět pater, jelikož obsluha výtahu asi spí.Pán v recepci nás přesvědčí, abychom do Kodaikanálu jeli jím zprostředkovaným autobusem. Nastíní nám všemožné výhody a my, ještě rozespalí, na to kývneme. Necháme batohy v recepci, jdeme posnídat a na chvíli do chrámu do meditační haly.Před půl osmou je tu minibus, nastoupíme a jezdíme s ním ještě hodinu po Madurai, kde v jednotlivých hotelech sbíráme pasažéry. V jednom chrámu zrovna myjí slona. V půl deváté konečně opouštíme město, které je nejčistší kolem nádraží. Řidič jede jako o závod, zdá se, že před sebou nikoho nesnese, předjíždí všechny a všude a stále troubí. Údajně měl být za dvě a půl hodiny v cíli. Ale jsme teprve v polovině. Přibližují se kopce a asi třicet kilometrů před Kodaikanálem začínáme dost prudce stoupat. Silnice je úzký pruh asfaltu bez krajnic.Ten, kdo předjíždí nebo se míjí, má minimálně jedna kola venku ze silnice na štěrku či hlíně.Na silnici se pracuje, natírají se patníky, ručně zasypávají největší díry. Po levé straně se otevírá krásný výhled do údolí. Dušan usne. Má asi velkou důvěru k řidičovu umění. Mě z jeho způsobu jízdy spíš bolí hlava. Předjíždí snad zásadně v zatáčkách.Zastavujeme u vodopádu. Je dost vysoký, po monzunech musí být impozantní, teď má poměrně málo vody. Vesničky vysoko ve svahu působí čistě. Všude jsou nápisy nabádající k udržování čistoty a ochrany lesa. Nevím, jak to dodržují Indové, kteří zásadně všechny odpadky vyhazují z okének autobusů či aut. V Kodaikanálu, který je až na vrcholu hřebene ve výšce přes 2000 metrů, jsme v půl jedné, po pěti hodinách jízdy. Vystoupíme, ostatní osazenstvo autobusu se po prohlídce místních zajímavostí večer vrací do Madurai. Při hledání hotelu potkáme dva kluky z Holandska, kteří cestují po Asii. Jsou příšerně špinaví, ale příjemní. Poradí nám hotel a ještě nás k němu dovedou. Máme prý trvat na 250Rs, což Dušan činí. Pro kluky to je moc drahé, spí někde za stovku.Dostaneme pokojík v bývalém britském bungalovu, kamenném domku s verandou, krbem a krásným výhledem. Teď tu sedíme, díváme se na deštěm omyté kopce a posloucháme zpívající ptáky. Jsme na pozdním obědě v nóbl restauraci s ubrusy a číšníky s motýlky, když se spustí ohromný liják. Nemáme deštník ani bundy, chvilku ještě zdržujeme, ale přinesli nám účet, tak přebíháme do cukrárny na zákusky a kávu. Mezitím déšť trochu ustal. Je tu poměrně chladno. Indky nosí svetry přes sárí, muži i bundy a čepice. Neděle 18.4. (30.den) - V noci mi byla zima. Dušan se vyspal výborně, hned v šest vstává a jde koupit snídani – idlí, omáčky a čaj. Sníme, co zvládneme, (je toho moc a pálí to) a vydáváme se na výlet. Je chladno, máme ponožky a tílka. Najdeme vyhlídku na jezero a údolí. Dojdeme až k astrofyzické observatoři. Je na nejvyšším vrcholku Kodaikanálu, 2.347 metrů n.m., je tu klid, krásné lesy, veliké stromy. V muzeu jsou hlavně fotografie hvězd, krásné barevné záběry vesmíru. Sedíme na trávě a relaxujeme v tom nádherném tichu a klidu. Ve dvanáct zavírají. Přesouváme se k malému vodopádu s jezírkem, kde roste máta a je tu malá Ganéšova svatyňka.V jedné z místních jídelen si dáváme oběd – rýži, kuřecí omáčku, brambory, řepu a čaj. Celá jídelna kouká, jak jíme. Už jsem si vcelku zvykla. Rukou se pořádně najíst ještě neumíme, takže i tentokrát použijeme vlastní lžíce. Výchova z dětství - nesahat rukama do jídla je znát, neumíme si dost nabrat do prstů, protože se nedokážeme pořádně zamazat. Indové mají vždy špinavou celou ruku. Okolo spousty stánků se vším možným, od koření, čaje, domácí čokolády po med, jdeme po silnici k Pillar Rocks, místní přírodní „atrakci“. Celé čtyři kilometry nás míjejí Indové v autech, neustále troubí nebo pokřikují z okének. Na místě samém jsou snad tisíce hlučících Indů, množství stánků, autobusů, aut a opic. A asi sto metrů vysoké žulové stěny, zvedající se nad údolí jsou obdivovány a fotografovány. Absolutně žádný klid a prostor. Dušan najde cestu vedoucí lesem zpět, trochu si ji ještě zkrátíme přes golfové hřiště a opět za stálého troubení Indů se po silnici vydáme domů.

- 10 -

Kodaikanalské jezero je také obklíčené stovkami autobusů a aut, stánků a plné lidí, na lodičkách, na cestičkách okolo, na koních, které vedou muži jedoucí na kole, aby koně mohli i klusat. Uvědomili jsme si až teď, že je neděle! Proto tolik lidí.Najíst se jdeme do tibetské restaurace. Zde je klid, čisto, ticho. Příjemná tlumená hudba, dobré plněné knedlíčky momo.Objevíme velké tržiště v ulici, kterou jsme včera přijeli. Trh je tu jen v neděli, nyní pomalu končí. Zůstává prostranství plné zbytků ovoce a zeleniny. Pondělí 19.4. - Ráno chvíli sedíme před domečkem, máme krásný výhled na roviny i kopce. Při ideálních podmínkách je prý vidět až k Madurai. K snídani si dáme banány a horkou vodu na vykoupání. U jezera je lidí tak čtvrtina co včera. Nabízejí nám kola, koně na projížďku i loďky. U paní ve stánku si dáváme dobré, právě osmažené kukuřičné karbanátky a čaj. O kus dál dvě zmrzliny. Stláskáme to všechno dohromady, a doma jsem to já, kdo jde čtyřikrát na onu malou místnůstku. Dušan spí, já píšu deník a opaluju se. Na rohožce nám leží černý pes. V podvečer ve městě v ekologické prodejně Eco-Nut kupujeme tmavý chleba, máslo a sýr v plechovce. Na včerejším tržišti několik kraviček, prasátek a psů „uklízí“ zbytky ovoce a zeleniny.Úterý 20.4. - Do rána přede dveřmi spali psi. Netáhlo. Dušan uvařil v kuchyni silný mátový čaj z máty od vodopádu. Posnídáme chleba s výborným česnekovým sýrem. Chleba s medem navrch. Je to příjemná změna.Škrábe a pobolívá mě v krku, tak kloktám.Dnes se vydáme na výlet na druhou stranu od televizní věže, která je nad námi na kopci. Je to kus trekové cesty popsané v průvodci. Všichni čtyři psi jdou s námi. Jeden se asi po půl kilometru vrací. Prohlížíme si hezký modrobílý kostelík Panny Marie, kde se konají pravidelné bohoslužby. Je jich tu víc jako pozůstatek z koloniální éry Britů, kteří zde měli svá letní sídla. I náš hotel je z téže doby. Míjíme Indky s velikými balíky klacků na hlavách, bosé a s krásnou chůzí. Dušan nasbírá trochu dřeva na oheň, který pak večer rozděláme v krbu. V noci nám tu chodí nějaké zvíře. Slyšíme vždycky šramot. Středa 21.4. - Sklátila mě choroba. Bolí mě v krku, mám rýmu a asi i teplotu. Dušan se o mě stará. Nakoupil mi spoustu dobrot, jen nemám moc chuť k jídlu. Několikrát během dne byl na dřevu, takže máme slušnou zásobu do krbu.Ležím a pospávám celý den. Mraky jsou nízko, viditelnost chvílemi nulová. Zvednou se až kolem čtvrté. Dušan plánuje další cestu. Večer máme krásný oheň. Dnes jsem měla svátek.Ve čtvrtek 22.4. celé dopoledne ležím, jdu jen na malou procházku po Coaker Walk, zdejší vyhlídkové trase. Mlha, či spíše mraky, jsou hluboko v údolí. Postupně stoupají či klesají a mění se viditelnost. Dušan je několikrát žádán o vyfocení s Indy, kteří tak mají zajímavou fotku s cizincem do rodinného alba, jsou tím vždy upřímně potěšeni.Včera se vedle nás ubytovali dva Evropané, tišší, na rozdíl od hlučné a mnohočetné indické rodiny, která se nastěhovala nahoru do velké místnosti - dormitory. Dole pod „turistickými“ ulicemi, které se v tuto dobu polévají asfaltem (ručně), objevujeme rozsáhlý bazar a vlastní město Kodai. Táhne se až na další vršek, na jehož vrcholku stojí velký modrobílý kostel, zasvěcený opět Panně Marii. Večer jsme si koupili za padesát rupií balík dřeva a zatopili v krbu. Koupené dřevo bylo úplně čerstvé a špatně hořelo.V pátek 23.4. vstáváme v sedm a balíme. Na autobusové zastávce chvíli sedíme na lavičce a Dušan chodí průběžně zjišťovat, kdy nám jede přímý bus do Dindiguli. Řidiči nám poradí cestu s přestupem. Odjíždíme v  9:40 autobusem jedoucím do Madrásu. Cesta je stejná, jakou jsme jeli sem, takže všechna vyhlídková místa absolvujeme ještě jednou. Přestupujeme v Batlagundě a průvodčí nás hned nasměruje na další bus. Před Dindiguli, které leží už zase v rovině, je obrovský oválný balvan - skála, vysoká tak osmdesát metrů, nahoře stojí chrám. Je to impozantní pohled.Na nádraží v Dindiguli poobědváme chutné parotty, omelety a čaj. Mám s sebou gel na mytí a desinfekci rukou v případě nedostatku čisté vody – špína po něm beze stopy zmizí a ruce jsou suché a čisté. Vedle nás sedící Ind je jím tak udiven a nadšen, že si půjčí lahvičku a pobíhá s ní po známých, ukazuje a myje jim ruce. Musíme si ji vyžádat zpět, aby nám tam vůbec něco zbylo. Hned po jedné nám odjíždí expres do Trichy, našeho dnešního cíle. Tam jsme v půl čtvrté. Celá cesta šla za sebou jak po drátku.V hotelu Ashby, který je jak ze starých časů, pěkný, čistý a prostorný, platíme za pokoj s televizí 350Rs. Bez televize nebyl žádný. Tak si alespoň chvilku zase užijeme indické videoklipy s vysokým sopránem zpěvaček, tancem a spoustou kostýmů. Nezapomenutelný zážitek, na který se ale nedá dlouho dívat.Po sprše a chvilce odpočinku odjedeme městským autobusem k pevnosti Rock Fort. Cesta k ní vede nejprve rušnou ulicí, kde prodávají vše možné i nemožné. Pevnost je na osmdesát metrů vysoké skále. Bez bot, jak jinak, jdeme po vytesaných schodech nahoru ke Ganéšově chrámu, kam nemůžeme (pouze pro hinduisty). Tak se kocháme pohledem seshora na okolní rovinu s krabicemi domů a třemi obrovskými kameny – skálami na obzoru Na druhé straně za širokým a vyschlým korytem řeky vykukují gopury mezi palmami. Úplně na vršku pevnosti je svatyně, kde se právě za ohlušujícího zvuku bubnu a trubky koná púdža. To ovšem vůbec nevadí malé holčičce, která v tom rámusu a mumraji klidně spí na zemi s palcem v puse. Její sestřička, která u ní seděla na bobku, utekla, když jsem vytahovala foťák.Cestou zpět se zastavujeme v restauraci Vasantha Bhavan a jsme postupně personálem posunování až do druhého patra, do velké místnosti se sloupy, na jedné straně otevřené s výhledem na velkou posvátnou nádrž a mohutný katolický kostel. Dáváme si čaj, lassí, sladkosti a pozorujeme Indy, jezdící po nádrži na šlapadlech.Vracíme se do hotelu s dvěma litry vody. Je vedro. Vzpomínáme, jak jsme včera večer rozdělali oheň, abychom se zahřáli. Teď se potíme a stále pijeme.Sobota 24.4. - Chrám ve Šrínangaru stojí uprostřed palem, je to ten, jehož brány jsme včera viděli seshora z pevnosti. Prvá tři nádvoří jsou propojena s městem, všude plno krámků. Provozuje se zde „obchod“ s úschovou bot – několikrát nás přesvědčují o jejich zutí, mnohem dříve, než je ve skutečnosti třeba.První gopura – chrámová brána je vysoká, růžovo- modro- zeleně malovaná jako ty v Madurai, ale má jen pár figur. Za deset rupií si kupujeme povolení vylézt na střechu a rozhlédnout se po chrámu – na vnitřní nádvoří se svatyní, která má opravdu zlatou kopuli, nehinduisté nesmí.

- 11 -

Procházíme kolem dokola. Odchytí nás nějaký bráhman, vysvětlí komu je chrám zasvěcen, pak má Dušan napsat do sešitu své i mé jméno, adresu a oni se za nás budou modlit. Stačí maličkost – dvě stě rupií. Dáme dvacet s tím, že s sebou víc nemáme. Jeden z kněží se s tím spokojí, druhý už méně. Dostaneme lístky bazalky, obejdeme svatyni a pomalu se vracíme zpět. V hotelu sprchu, hodinovou siestu a sbalit.Stavujeme se na obědě. Číšník okolo nás poskakuje, míchá mi sodovku, apod. Tam, kam nechodí cizinci, je často mnohem přátelštější atmosféra. Autobus, kam nás opět dostrkají Indové, jede do Tandžávuru hned po 14té hodině. Tam mě Dušan zavede do A/C Non Veg restaurace naproti nádraží a vydá se hledat hotel. Klimatizace je příjemná, žádný jiný host v místnůstce není. Dám si porci smažené ryby, jogurt a pití. Snad všechen personál je „auf“. Číšník u mě stojí, dokud rybu nesním, brčkem mi vymíchává bubliny z nápoje. Postupně se tam vystřídají snad všichni včetně šéfa. Dušan se pak nají také, už bez asistence personálu. Neděle 25.4. - V krásně široké posteli s příjemnou matrací hotelu Yagappa se dobře spalo. Díky dvěma protilehlým oknům se dá udělat průvan, takže tu není až takové vedro.Posnídáme mango a rikšou dojedeme do hlavního chrámu Brhadišvara. Má dvě mohutné obdélníkové kamenné brány v přírodní barvě žuly, ohromné prostorné nádvoří, nad svatyní vysokou věž – vímánu. Se svými 61 m byla v době stavby r.1010 n.l. prý nejvyšší v celé Indii. Je tu příjemně, prostor a volnost. Veliká socha býka Nandina znamená, že chrám je zasvěcen bohu Šivovi.O kus dál objevíme park s nádrží, kde si za 20Rs půjčíme šlapadlo a půl hodiny se vozíme po nádrži i do zakázaných míst, kde jsou zatopené zbytky nějakých chrámů. Nenapadlo nás, že se to nesmí, ale přesvědčil nás o tom Ind, marně na břehu mávající a gestikulující, že máme jet jinam. Je tu i vodopád a uprostřed ostrůvek se svatyňkou, na nějž je přístup lanovkou.Procházíme poměrně čistými a příjemnými ulicemi města a objevujeme další velké i malé chrámy. V jednom, dost už lety poničeném, jsou potěšeni naší návštěvou. Provedou nás po něm a ukáží i uzamčená božstva. Na ulici lidé zastavují Dušana a vyptávají se, cizinci se tu prý moc často nevyskytují. Postupně dojdeme až ke královskému paláci. Celé staré město bylo kdysi obklopeno vysokými hradbami, jejichž zbytky jsou stále vidět. Nyní se veliké prostory uvnitř využívají i jako hřiště, pasou se tu kravičky.Vstupné do paláce, 50Rs pro cizince, zahrnuje přístup na tři památky. Do muzeí je jednotné vstupné 1 rupie. Projdeme je všechna. Celý palác se opravuje, jednou to bude opět nádhera.Pak vyšlapeme po úzkých schodech na sedmipatrovou zvonici, kde se Dušan dává do dlouhého hovoru se třemi indickými mladíky. Seshora je krásný výhled na celé město, kluci nám ukazují, kde bydlí a že by jejich rodina byla potěšena, kdybychom přišli na návštěvu. Na další věž, postavenou jako gopura, je přístup přes umělecké muzeum, které ale otvírá až ve tři hodiny. Tak hodinu a půl posedáváme po nádvoří, hledáme stín a stále pijeme. V muzeu si prohlédneme krásné bronzové a kamenné sochy božstev. Je tu jedna z největších a nejkrásnějších sbírek bronzů v Indii.Průchody ve věži mezi pilíři se patro od patra zmenšují, jde o to, zda jimi ještě prolezeme. Uprostřed na stropě je namalovaná vždy veliká barevná mandala.Při cestě rikšou domů odoláváme nabízeným návštěvách obchodů, těšíme se na sprchu a chvilkovou relaxaci na posteli.Na půl šestou chceme být zase v chrámu. Fotíme, jsme foceni, sedíme na trávě spolu s indickými rodinami, odpovídáme na zvědavé otázky, pozorujeme „hladícího“ slona, vidíme v chrámu odhalený obrovský Šiva-lingam, zvaný Adavallan, „ten, který umí tančit“ – odkaz na Šivu jako Natarádžu, krále tance.Pondělí 26.4. - Vaříme si čaj a po desáté jedeme do města. Procházíme a prozkoumáváme ho křížem krážem. Na oběd se stavujeme v jedné z mnoha vegetariánských restaurací. Na polovině stolů mají prostřené banánové listy, známku toho, že k obědu je thálí. Usedneme a hned dostáváme kopec rýže a asi devět omáček. Mě vyhovují tyto rozličné chutě, Dušan raději masala dosu. Kolem páté jedeme zase do chrámu. Sedíme na trávě, pak se jdeme zblízka podívat na Šiva-lingam, je z černé žuly, přes 3,5 metru vysoký.Přípravy na další den festivalu se stále protahují. Asi dvacet mužů vyneslo ven na silných kládách pravděpodobně velmi těžkou velkou sochu slona. Dali ji na vůz a pak totéž udělali s nějakým ohromným božstvem. Všude připevnili spoustu světýlek, která svítí, blikají, úplně jak na pouti.Přítomní lidé usedají na zem, dostávají prasádam - vařenou cizrnu (i my ji dostali) a potom většina odchází. Zastavují se u nás, podávají nám ruce, ukazují nás dětem ....My se dlouho díváme na slona, jak je hladí po hlavách, pózuje pro fotografování, vozí děti na hřbetě. Pak ho nakrmím prasádem, pohladím po drsném a chlupatém chobotu. Koupíme si venku meloun a jdeme domů. Je skoro deset. Úterý 27.4. - Ráno sbalíme, autobusem dojedeme na Nové nádraží. Dětským žebrákům dáme zbytky cizrny z chrámu, ale jejich žebravé úsilí ještě zesílí, tak před nimi utíkáme do autobusu na Kumbakónam. Po našem nastoupení se autobus hned rozjíždí a do cílového, čtyřicet km vzdáleného místa dojede za hodinu a půl. Dušan zahlédne vytipovaný hotel, tak vyskočíme ještě před nádražím. Dostáváme vcelku čistý pokoj s poněkud zašlou podlahou za 160Rs.Chrámy mají otevřeno až od čtyř hodin. Nágešvara Svámi Šiva, nejstarší chrám v Kumbakónamu, založený v  r. 886, má hojně malované gopury, okolo vnitřní svatyně kamenné postavy z roku 907 – 940 n.l. Nejvíce na nás zapůsobil tříhlavý Brahma. V dalším chrámu, Rámasvámí, je krásná mandapa – sál s mnoha bohatě zdobenými sloupy.Z jiného malého chrámku, který Dušan zahlédl z autobusu, se vyklube malá dílna, v níž se odlévají bronzové sochy. Doma v koupelně jsme objevili, že máme vlastně masážní sprchu, má jen tři dírky, ostatní jsou zarostlé vodním kamenem. Proud vody z oněch třech pěkně štípe na kůži.Středa 28.4. (40. den) - Jdeme si prohlédnout zdejší proslavenou nádrž. Je obrovská, neobvyklého lichoběžníkového tvaru. Říká se o ní, že je naplněna nektarem nesmrtelnosti a prý jednou za dvanáct let sem přitéká voda z osmi svatých řek, Gangy, Brahmaputry, Jamuny..... To se koná vždy velká slavnost. Naposledy byla v únoru 2004, kdy se zde očistilo posvátnou koupelí na čtyři miliony lidí.

- 12 -

Teď má málo vody a uvnitř asi dvacet skruží. Po dně, po kolena až pas ve vodě, chodí poutníci od jedné skruže ke druhé a lijí si vodu na hlavu. Autobusem dojedeme do vesnice Swámímalai. Vystoupíme a vydáme se za průvodem, který veze zrovna božstvo kolem chrámu. Vpředu jde ozdobený slon. V chrámu vidíme ukládání božstva k odpočinku. Sundávají mu ozdoby a zlaté řetízky a pokládají do „postele“.Chrám Svámínátha je postavený do dvou pater, na místě bývalého kopce, kde se podle pověsti v jedné z inkarnací Šivův syn Murungan stal učitelem (svámí) svého otce. Toto událost symbolizuje Šiva-lingam, který má uvnitř postavu syna.Dušan sem pak položí květinový věnec, který dostal od bráhmana v hlavní svatyni. Obejdeme chrám a po pěšině se vydáme za vesnici mezi rýžová pole, kde není takové vedro, jako v ulicích. Fouká příjemný větřík, pole jsou krásně zelená, sedneme si u malé svatyňky a prohodíme pár slov s mužem, plejícím rýži, který nám nabízí čaj a my jemu sušenky. Všichni z políček se shromáždí okolo, najednou je tu deset lidí. Vyptávají se nás a my zase jich.Potom najdeme to, proč jsme sem hlavně přijeli – dílnu na výrobu bronzů. Prohlédneme si nejprve zboží v krámě, vybereme kéralskou lampu, která byla vyrobená v dílně vzadu a jdeme se tam podívat. Ukazují nám skoro celý výrobní proces, jednotlivé fáze sochy, od modelu ve vosku po opracování již vychladlého odlitku. V průběhu výkladu se několikrát přijde ujistit prodavač zepředu z krámu, jestli doopravdy chceme koupit tu lampu. Výklad - Sthápathiové – řemeslníci pracují metodou tzv. ztraceného vosku, která je známá již od roku 2500 – 1500 př.n.l. To se socha do všech detailů vymodeluje z vosku – proporce jsou přesně stanovené ve Védách, obalí se třemi vrstvami hlíny smíchané s popelem z plev, soli a mleté bavlny. Na každém konci se ponechá otvor. Zahřeje se v peci, vosk roztaje, vyteče a dovnitř se nalije roztavená slitina mědi, stříbra, zlata, mosazi a olova. Po vystydnutí se hliněná skořápka sloupne a socha se opracuje pilníky a dlátky dočista.Fotíme sochy, řemeslníky i sebe s nimi. Bereme si zakoupenou lampu a venku se ještě jeden z nich o nás postará – odežene žebráky a zastrčí nás do toho správného autobusu do Kumbakónamu.Koupíme si knoty a ghí – přepuštěné máslo a večer si zapálíme lampu.Ve čtvrtek 29.4. jedeme autobusem č.256 do místa s jazykolomným jménem – Gangáikóndačólampuram, malé vesnice s velkým chrámem, stylově podobným tomu v Tándžavuru. Velké prostorné nádvoří s udržovaným trávníkem, květinovými záhony a spousty palem připomíná spíše krásný zámecký park. Ochotný bráhman nám ukazuje čtyři metry vysoký lingam – obdrželi jsme tak „daršan“. Prohlížíme si celý chrám i malé svatyně na nádvoří, chvíli ležíme na trávě.Ve stinné čajovně při čaji čekáme na autobus do Čidambaramu. Komunikační bariéru překlene až bratr čajovníka, student, který mluví anglicky. Povídá si s Dušanem, překládá ostatním, fotografují se a v příjemné atmosféře uteče hodina a půl, kdy tudy projíždí očekávaný autobus. Kvůli batohům si sedáme na zadní sedadlo, takže si opět užijeme všechny hopsáky a díry. Občas je polovina silnice zahrazená a suší se na ní seno. Za půl druhé hodiny jsme v Čidambaramu a rikšou v hotelu Sabanayagam. Chceme se po cestě vykoupat, ale teče úplně vařící voda. Je z nádrže na střeše, kde se schraňuje a teď za pálícího slunce i ohřívá. V šest hodin se v chrámu Sabhanájaha Natarádža účastníme velice působivé, až sugestivní púdži, kdy za zvuků zvonků, bubnu, trubky se lidé stojící v řadě za sebou snaží zahlédnout sochu Šivy. Pátek 30.4. - Nejživěji bylo v našem hotelu kolem jedenácté až půlnoci. Je tu pravděpodobně ubytovaný zájezd a teď všichni vstávají po čtvrté hodině. V šest už je pěkné teplo. Jdeme ještě na chvíli do chrámu. Posedíme mezi sloupy a pozorujeme „cvrkot“: spoustu bráhmanů, žijících zde svůj běžný denní život - s taškou plnou nakoupené zeleniny, čtoucí noviny, debatující.V půl dvanácté sedíme v autobusu a v Pondichery jsme za dvě a půl hodiny. Je to bývalé hlavní město bývalé francouzské Indie. Žil zde Šrí Aurobindo, bojovník za svobodu Bengálska, jehož ášram prý přitahuje tisíce věřících z celého světa. K vegetariánské restauraci nás odvede nějaký žebrák, po cestě nám ukáže autobus jedoucí pak do Mamallapuramu. Dostane svůj bakšiš a my jídlo, jediné, které se zde teď podává, nekonečné a dobré thálí.Pět minut po nastoupení se autobus do Mahabalípuramu (Mamallapuramu) rozjíždí a trvá mu dalších deset, než se vymotá z hektického nádraží ven. Cesta dlouhá téměř 100km je teď o poznání rychlejší. Silnice je téměř v perfektním stavu, občas připomíná dálnici, s bílými čarami, krajnicemi a srozumitelnými ukazateli. Vidíme malé vesnice, palmy, velká prostranství plná malých nádržek na odpařování mořské vody a výrobu mořské soli.Za dvě a čtvrt hodiny jsme na místě. Projdeme pár hotelů a ubytujeme se v hotýlku Silver Moon, v rohovém pokoji s velkou terasou.V templu hraje pět muzikantů a bráhmani nesou božstvo (Višnu) na večerní procházku. I my se jdeme projít na pláž, kde se hned stáváme terčem zájmu dvou prodavaček. Od jedné kupujeme mušli s vyřezanými slony. Dušan se nechá oholit a namasírovat hlavu. Povečeříme u stánku a zajdeme do střešní restaurace Tina Blue na pivo a příjemnou reprodukovanou hudbu. Sobota 1.5. - jsou zde stovky indických turistů. Plné parkoviště aut, autobusů i mnoho cizinců na zájezdu. Zkrátka všude proudí procesí lidí. A jelikož je to asi z hlediska prodeje úspěšný den, jsme neustále někým oslovováni či taháni do krámů.Po absolvování prohlídky kamenického obchodu, kde kupujeme několik malých přívěšků, odmění Dušan deseti rupiemi za „průvodcovské“ služby pána, který se na nás přilepil hned u první jeskyně a z něhož se vyklubal posléze kameník. Kromě toho, co jsme už znali z loňska, nám ukázal strom, ze kterého se dávno před zubním kartáčkem používala dřívka na čištění zubů.Poledne trávíme na terase. Je po sezóně, nikdo kromě nás tu nebydlí a tak ji máme jen pro sebe. Je tady spousta květin v květináčích, naklánějí se sem stromy ze dvorku. Do rána nám tu rozkvetly malé fialové kytičky. Obloha je plná mraků, což je docela příjemné.V podvečer se na druhý konec terasy nastěhoval pár z Anglie. Jsou dva měsíce na cestě, mají to celkem na půl roku. Neděle 2.5. - Autobus č.117 nás vysadí před krokodýlí farmou, kterou zde v šedesátých letech založil jeden americký zoolog. Hned v první ohradě je pět set šedesát krokodýlů, dlouhých něco přes metr, leží jeden přes druhého na suchu, ve vodě je plno,

- 13 -

koukají jen oči. Na dalším místě dva ošetřovatelé hledají tyčí v písku nakladená vejce. Aby to však mohli dělat v klidu, musí nejprve dlouhou holí zahnat do vody dva útočící veliké krokodýly, samici a samce. Jeden z nich bouchá samici přes tlamu, většího samce mnohokrát šťouchá mezi oči, což se mu evidentně nelíbí a dál tvrdošíjně útočí. Trvá dost dlouho než dají pokoj, nakonec se samice potopí, samec leží ve vodě a připraven číhá.Je zde mnoho druhů krokodýlů z Indie i ze světa. Také expozice hadů, ryb a želv. Kobrám, které sem přinášejí muži z vesnice, se zde odebírá ze zubů jed a pak se vracejí zpět do volné přírody. Popojedeme autobusem dál. Zastaví nám po sedmi kilometrech tam, kde normálně nestaví, u půjčovny loděk pod mostem, kde čeká spousta Indů na projížďku. Do Dakšina Čitra, zdejšího skanzenu, jdeme ještě dva kilometry pěšky po silnici.Překvapením pro nás je vstupné, z 5Rs uváděných v průvodci se vyšplhalo pro cizince na 175Rs. Dáme to dohromady, ale už nám moc pro dnešek nezbude. Skanzen, který tvoří původní domky asi z pěti států Indie je poklidný, čistý a zajímavý. Vidíme spoustu věcí, které se používají dodnes a jsou desítky let staré. Dušana zaujal kruhový dům a hliněné pícky s otvorem na dřevo – „sporáky“ na vaření. Prohlížíme si to tu všechno skoro tři hodiny, posedáváme na zápražích domků, je tu příjemně .....U silnice si dáme jídlo (thálí a dosu) a autobusem č.19 dojedeme do Kovalamu. Tam se po zastavení okamžitě hrne dovnitř spousta lidí dřív, než ti uvnitř stačí vystoupit. Je to pěkný binec. Musím použít lokty, abych se dostala ven. Přestupujeme. Po cestě začíná pršet, asi půl hodiny po příjezdu do Mamallapuramu už lije. Na večeři jdeme v bundách.V pondělí 3.5. se budíme do deště. Střídavě prší či lije až do devíti. Posnídáme u stánku a Dušan si nechává u místního ševce, který pracuje sedíc na zemi u silnice, spravit sandály, které se mu začaly trhat. Mistr si s nimi poradí dobře. myslím, že v Čechách by to už nikdo nespravil. Tady opravují i to, co u nás dávno končí jako neopravitelné v popelnici.Vidíme děti táhnoucí božstvo na voze. Důležití a velmi potřební jsou zde zvedači elektrických drátů, kterých tu je přes ulice nataženo spoustu. Speciálně upravenou tyčí nadzvedávají všechny visící dráty, aby božstvo vysoko na voze mohlo bez problémů projet. Je tu také mnoho vlajek, auta a rikši s tlampači, muži s prapory na motorkách – předvolební politická agitace. Obejdeme město, zjistíme si kurs ve směnárnách, protože budeme muset vyměnit, a sotva dojdeme domů, zase prší. Na oběd se nám podaří dojít až po druhé hodině. Největší problém je přebrodit se přes ohromné louže a bláto.Kolem půl čtvrté se vydáme do chrámu Shore, nejstaršího kamenného chrámu v Jižní Indii. Se vstupným 5 USD na osobu jsme počítali už dopředu. Prohlížíme si celek i detaily, někdy je zvláštním způsobem restaurován. Cestu k Pěti Ráthám, skupině kamenných monolitů, kde platí stejná vstupenka, si zkrátíme po pláži, kde cválají muži na koních. Kupujeme čtyři přívěšky u příjemného kameníka, kterého jsme vyrušili od jídla. Sotva dojdeme domů, zase prší.Po šesté se trochu vyčasí a my se jdeme podívat do kamenické dílny kousek od moře. Zdejší mladý kameník má zajímavé a zcela jiné věci než ostatní ve vesnici. Dušana zaujme soška Buddhy z růžovo-oranžového mramoru a po patřičném smlouvání se rozhodne pro koupi. Je tu spousta zvláštních sošek – „Moudrost“ – hlava starce v kmeni stromu, sedící dívka, další nedokončený Buddha v jiné pozici, lampičky, šachové figurky. Co kus, to originál. Ve směnárně zjistíme, že kurs mezitím povýšil o padesátník, tak měníme 400 dolarů v šecích. Náhlou průtrž přečkáme ve vedlejší čajovně hovorem s kameníkem z loňska, kterého jsme již letos několikrát potkali. Přebrodíme se koupit Buddhu - k oboustranné spokojenosti je obchod uzavřen a zpečetěn čajem.Úterý 4.5. - Někdy v noci přestalo pršet. Po snídani (v dhábě u zastávky) se Dušanovi pověsí opice na nohavici a loudí. Dostane kousek sladké dobroty a v osm už sedíme v autobusu do Madrásu. Za hodinu jsme na okraji a přes půl hodiny popojíždíme až na nové nádraží Mofussil Bus Terminus. Po celém městě je veliký provoz. Hledáme autobus jedoucí na Anna Salai a další k Theosofické společnosti, našemu dnešnímu cíli. Je zde dost složitý systém MHD, autobusy jsou označené buď čísly nebo čísly i písmeny současně. Zastávek je třeba pět za sebou a čísla jsou napsaná až na nich. Na některých ulicích ani zastávky nejsou a kde autobus staví, ví jen místní. Pro nás dost chaotické, ještě že nám Indové vždy poradí. Neví-li jeden, sám se ptá ostatních. Po hodině a půl dorazíme k branám zahrad Theosofické společnosti. Už je zavřeno. Prší, takže si projdeme prodejnu knih, která je hned za bránou. Je zde převážně esoterická literatura a hlavně knihy Krishnamurtiho. Koupíme si pohlednice a jdeme se projít, najíst a přečkat dobu do odpoledního opětovného otevření.Theosofickou společnost založil v r.1875 v New Yorku americký plukovník Henry Olcott a ruská šlechtična madame Helena Petrovna Blavatská jako společnost založenou na víře v rovnost a pravdu všech náboženství. V roce 1882 přesunuli své působiště do Madrásu.Po otevření posedíme v hlavní budově, vysoké, příjemné a vzdušné, kde jsou plastiky Krista, Buddhy, Kršny, Zarathuštry, symboly islámu. V parku, který zabírá veliké území (270 akrů) je mnoho kokosových palem, ořechy leží spadlé na zemi a zdá se, že je nikdo nesbírá. Je tu několik pavilónů, jezírko s lotosy, buddhistická stúpa plná květin, protože zítra je svátek Vesak - Buddhovo narození, osvícení, úmrtí – vstup do Nirvány. Vše je zavřené, někde se opravuje. Je zde klid a žádní lidé, jen personál. Velký posvátný 400 let starý banyán, pod kterým míval J. Krišnamurti přednášky, vypadá spíše jako les, jak znovu zakořeňuje vzdušné kořeny a už nemá hlavní kmen – matku. Roste tu spousta zvláštních stromů se zajímavými plody, v jezírku kvetoucí rákos. Každá země, kde byla ustanovena theosofická společnost (deska s daty je uvnitř hlavní budovy), zde má zasazený strom. České republice patrně uhynul, zůstala tu pouze hromádka hlíny s tabulkou.Od čtyř hodin postupně cestujeme na nádraží Central pro lístky na vlak dál. Na čtvrtek už nejsou, máme přijít zítra ráno, bude-li volná turistická kvóta.Přesouváme na Mofussil Terminus, je to hektika, celé město je zacpané, posunujeme se po metrech. Totéž absolvujeme ještě jednou v autobusu do Mamallapuramu, kam dojedeme v půl desáté. Je tu klid, skoro všichni už spí.Středa 5.5. - V noci byla pěkná bouřka a slejvák. Hromy, blesky a krásný úplněk. Celý den střídavě prší či lije. Povalujeme se, masírujeme, meditujeme, chvíli sedíme na terase. Květinám déšť svědčí, stromům vyrazily nové veliké listy.Spojíme snídani s obědem ve chvíli, kdy déšť na hodinu ustal. U nádrže jsou zase bráhmani s božstvem a velikými ozdobnými deštníky.

- 14 -

Večeři si dáváme v Tina Blue. Z předchozí střešní restaurace s výhledem na moře nás vyhnal vítr, který v mžiku otočil ubrusy a odnesl někam jídelní lístek.Večer nám pod balkonem po ulici přepochodovali vojáci se zbraněmi. Bylo jich asi padesát, žádná velká kázeň, zbraň držel každý, jak ho napadlo.Ve čtvrtek 6.5. ráno po sedmé jedeme do Madrásu, dnes autobusem, který staví na každé mezi. Posledně jsme si koupili mapu, včera ji nastudovali a tak teď vystupujeme na zastávce v Adyaru, abychom nemuseli přes celé město sem a zase tam. V Theosofické společnosti najdeme jejich proslavenou knihovnu. Ukáží nám však pouze jednu malou místnůstku s několika zajímavými knihami. Dál nemůžeme, je to pouze pro členy a umluvit se nedají.Na nádraží Central je to dobrodružnější. Turistická kvóta pro nás je, ale vždy pouze na část cesty. Máme lístky do Howrahu, ale ne z něj dál, za další měsíc do Varanásí, ale už ne zpět do Bombaje. Máme prý hned po příjezdu do zmíněných míst zajít pro turistickou kvótu tam. Popojedeme busem a rikšou do kostela Svatého Ondřeje. Je kruhový, s velkými sloupy, lavicemi do půlkruhu a modrou kopulí jako oblohou. Předlohou byl kostel Sv.Martina v polích v Londýně. Varhaník zrovna hraje na varhany a pak na klavír. Sedíme, posloucháme, je tu dobře. Na věž, ze které má být krásná vyhlídka na Madrás, se nemůže, opravuje se. V muzeu, kam je pro cizince vstup 250Rs, pro Indy 5Rs, si prohlížíme několik sálů s různou vycpanou a preparovanou zvířenou, bronzovými sochami, ale to, co bychom chtěli nejvíc vidět - buddhistické sochy a hudební nástroje, je zavřené – opravuje se. Prý snad za rok.Vracíme se zpět na Mofussil. Trávíme tady spoustu času v autobusech, tak ještě jedna zajímavost – sedadla na levé straně jsou žen, na pravé mužů. Žena smí sedět na druhé straně, jede-li s manželem, muž nikoliv. Tak já někdy sedím a Dušan nade mnou stojí, ač je sedadlo vedle prázdné. Občas to porušujeme, ale u cizinců se to toleruje.Pátek 7.5. - V noci je bouřka, v půl jedné jdu sbírat prádlo a převěsit pod střechu a na zábradlí schodiště. Ráno jsme měli nařízený budík na půl pátou, ale do Kančípuramu dnes nepojedeme, prší.Dnešek je tedy relaxační a odpočinkový. Procházíme vytesané jeskyně a posedáváme po skalách. Na jedné skále, tak 20 cm od nás prochází tlupa asi patnácti opic, od dospělých po mláďata. Jedna zahlédne tašku a pokusí se nám ji sebrat. Neuspěje. Za chvíli další pokus o totéž. Nakonec sebere skoro plnou dvoulitrovou láhev vody a táhne ji pryč. Dušan jde pro ni a nakonec opici po dobrém přesvědčí, aby ji nechala. Pozorujeme mláďata, jak se honí, skáčí po větvích a škádlí se. Celý den jezdí po ulicích muži s prapory na kolech a motorkách. Večer za ohlušujícího rachotu projíždí průvod vlajkonošů a nasvícení, strnule se usmívající a mávající „soudruzi“ na otevřeném autě. Jsou volby. Sobota 8.5. (50. den) - Ráno vstáváme v půl páté a po rozkoukání (v noci opět lilo) přelezeme zamčenou bránu. Autobus č.212 do Kánčípuramu chytneme v půli cesty na zastávku, jede o deset minut dřív. Cesta do Kánčí trvá skoro dvě hodiny. Hned na autobusovém nádraží se na nás nalepí rikšák a mele a mele jak o život, kam a za kolik nás všude odveze. Mizíme v restauraci, ke které nás pronásleduje. Chvíli čeká před ní a když nevycházíme, odjíždí. Po jídle si na nás počká další. Chceme si půjčit kola, ale půjčovna kol podle jednoho neexistuje, podle druhého je jen pro Indy. Ale je i pro nás. Za dvě rupie na hodinu máme vcelku slušná kola. Jedeme nejprve k Pállavskému chrámu, ten má být podle rikšáků pět km daleko. Je tak jeden a půl- možná i méně. Stihneme ho obejít a chvíli posedět, pak přijde průvodce. Spíše než výkladem je zaujat našimi foťáky, tak mu Dušan vše vysvětlí a ukáže. V devět přijde bráhman, otevře templ a jdeme na povídání dovnitř. Je tu velký lingam a krásně zachovalé plastiky Šivy a ostatního božského Pantheonu v neobvyklých pozicích a výrazech. Chrám je z sedmého století. Ještě společné foto samospouští a loučíme se. Objedeme další čtyři chrámy. Na kole je to fajn, nikdo nás neobtěžuje. V půl jedné odcházíme z posledního, také z  8.stol., kde místní průvodce bere Dušana na střechu.Obědváme ve stejné, až po strop krásně vykachlíčkované restaurace „Sri Krishna“. Mezitím je dešťová přeháňka. Po obědě dojedeme do jednoho obchodu, odkud nás odvedou do domku, kde mladý muž se svou ženou tkají sárí. Ruční stav je přes celý domek, sárí o délce 5,5 metru se tká patnáct dní. Chvíli pozorujeme, jak si zručně přehazují člunek a systémem provázků muž vytváří vzor na ploše a okraj ze zlatých nití. Dušan je fotí při práci a venku s celou rodinou. Zdá se, že jsme tu byli první takováto návštěva.V krámě nám majitel a několik prodavačů předvádí různá krásná hedvábná sárí za pět až osm tisíc rupií. Jedno vypadá dobře a líbí se mi, trochu smlouváme, z 5900Rs na 2800, na 1800, dál to, zdá se, nejde. Odjíždíme a když zastavujeme o pár metrů dál na křižovatce, majitel nás volá zpět a my ho kupujeme za 1500 rupií. Teď už jen rychle vrátit kola a autobus jedoucí zpět zastavujeme na křižovatce zase o deset minut dřív než měl v jízdním řádu. Zůstali jsme v Mahabalipuramu devět nocí, to jsme ani původně nepočítali. Spousta cizinců tu prý tráví i měsíc či dva. Po večeři si chceme dát ještě naposledy pivo, ale místní prodejny (bary) mají tři dny zavřeno – tzv. suché dny při volbách, takže ani v restauracích není k dostání.Neděle 9.5. - Ráno jede autobus do Madrásu opět o deset minut dřív. Vystoupíme jako minule v Adyaru a po dvaceti minutách se dočkáme dalšího k nádraží Central.Dnešek bude celý cestovní. Pan montér, který se vrací ze služební cesty z Emirátů, spojí svým laskavým přístupem nás se zbytkem osazenstva v kupé, vyděšeného z naší přítomnosti - otce s malou dcerkou a pána středního věku. Hodně si povídá s Dušanem – o průmyslu, stavbě domů, penězích, rozdílech ... a vše překládá ostatním. Nakonec si na konečné v Howrahu (části Kalkaty), po dvaceti devíti hodinách jízdy, všichni podáme na rozloučenou ruce.Pondělí 10.5. - S batohy na zádech jdeme hledat rezervační kancelář, která sídlí ve vedlejší budově. Podaří se nám sehnat jízdenky dál do Jailpalguri, turistická kvóta (3 místa) byla ještě volná.Přejíždíme taxíkem na další nádraží přes pověstný Howrah Bridge. Most, přes který se údajně stěží dá projet, jak je přeplněný auty, koly, povozy a pěšáky, je skoro prázdný a krásně průjezdný. Také ulice zejí prázdnotou, sem tam projede auto. Mají zde i tramvaje, které prý přestávají být funkční vzhledem k tomu, že nemohou podle potřeby uhnout z kolejí a chtějí je proto zrušit.

- 15 -

Ve vlaku jsme neprozřetelně snědli něco, co nebylo to pravé, pravděpodobně staré placičky purí s omáčkou, koupené venku na peróně. Oba se několikrát vystřídáme na záchodě, požijeme i Endiaron, než to odejde.Zkoušíme si vyjít k džinistickému chrámu, který tu má podle mapy někde blízko být. Ale ač bylo při přejezdu taxíkem město vylidněné, zde je na mnoha místech dav, spousta čekajících policistů s helmami a zbraněmi. Normálně nosí pouze dřevěné hole. Dnes je třetí den voleb a atmosféra tady je velice napjatá, jakoby nějaká „mela“ visela ve vzduchu.Jakmile jsme se zeptali na cestu, srotil se okolo nás dav lidí, který nám ale stejně neporadil. Od jednoho Sikha v krámku jsme dostali pouze radu vzít si dál taxi, která se nám vzhledem k atmosféře zdála oprávněná. Asi po kilometru chůze to skutečně vzdáváme, taxi nikde. Přijímáme nabídku pěšího rikši jet s ním nazpět. Za to, že nás naložil, se mu dostává ze sroceného davu pokřikování a od někoho i rány kamenem do zad. Zodpovědně nás ale odveze za deset rupií na nádraží. Vzájemně si děkujeme.Ze šesti hodin čekání, které jsme měli původně před sebou, se to smrsklo teď na tři a ty už přečkáme raději na nádraží. V kantýně si dáme černý čaj a omeletu s toastovým chlebem, jediné jídlo co nám teď nevadí. Před devátou přijíždí vlak, nastoupíme a chvíli si povídáme s novinářem, který má veliký přehled. O České republice, o politice u nás toho ví víc než my. Jelikož máme horní lehátka, brzy zalehneme a spíme až do osmi do rána.Úterý 11.5. - Asi s dvacetiminutovým zpožděním přijíždíme po deseti hodinách do New Jailpalguri. Než se trochu rozkoukáme, vrhnou se na nás řidiči taxíků a džípů s nabídkami na odvoz do Dárdžilingu za cenu od 200 do 700 rupií. Zvolíme obvyklou taktiku, uchýlíme se do restaurace na dál, čapátí a rýži a tam získáme cenné informace.Kolektivní rikšou za 2x 10Rs (pro místní je to pět) dojedeme do Šiliguri, kde najdeme předplacené džípy do Dárdžilingu. Cena – 70 pro jednoho. Dáme si batohy na střechu a necháme se přesvědčit, že místa vzadu jsou pro nás fajn, tam se nebudeme mačkat. (To sice ne, ale taky se nevejdeme ve vzpřímené pozici pod střechu a celou cestu sedíme natočeni bokem s ohnutou hlavou.)Po chvíli čekání na všechny pasažéry vyjíždí ve 12:20 náš plně obsazený pěkný nový džíp na cestu. Úzkou, dost rozbitou, plnou ostrých zatáček a velikých stoupáků. Na silnici je velký provoz, hlavně spousta džípů různého stáří a stavu. Po cestě míjíme houfy školáků. Někteří se rozběhnou za džípem, jedoucím před námi a postupně se jich na něj navěsí sedm. Přetížený džíp nezvládá stoupání, tak ho předjíždíme. Okolo nás jsou v prudkém svahu čajové plantáže, kterým se zde říká čajové zahrady. Šplháme stále vzhůru a po šestnácté hodině dojedeme do Dárdžilingu. Máme za sebou celkem 58 hodin jízdy a 2320 km.Ubytujeme se v tibetském hotýlku, přímo sousedícím s malým chrámem. Jeho červenožlutá střecha byla vidět z ulice a přitáhla nás sem. Večer absolvujeme jen letmou procházku na Mall, hlavní turistickou třídu a centrum města, ležící na samém vrcholu kopce. Všude spousta lidí, obchodů, koníci vozící děti, Tibeťanky v sárí i v džínách. K večeři si dáme nudlovou polévku thukpu a po sedmé už zalézáme pod teplé deky.Středa 12.5. - Město se probouzí kolem čtvrté – vyjíždějí a stále troubí džípy, od pěti vedle zpívají mniši, cinkají zvonky. Necháme si dole v kuchyni ohřát vodu, mezitím si uvaříme čaj a do té ve kbelíku donesené horké vody si strčíme nohy. To je ze všeho nejpříjemnější.Po této relaxační proceduře se jdeme projít a najít magistrátní úřad, kde si potřebujeme nechat vystavit zvláštní povolení, tzv. permit na vstup do Sikkimu. Úřad nakonec objevíme asi půldruhého kilometru od nás, permity se však čtyři dny nevydávají. O délce našeho pobytu zde je tedy rozhodnuto. Dojdeme na čajovou plantáž. Naproti ve svahu natáčejí videoklip – pobíhá tam mezi keři muž a žena s vlajícím šálem, přisvěcují si zrcadly a pouští k tomu hudbu. Odpoledne strávené v botanické zahradě je krásné, jen skleníky s orchidejemi, které jsme hlavně chtěli vidět, jsou zavřené. Okolo jednoho se pne nádherná vistárie z roku 1878 !, s vodorovně se táhnoucím kmenem, tvořícím klenbu. Dušan objevil jídelničku, spíše malou dřevěnou boudičku na kůlech, kde vaří čerstvé, zeleninou plněné knedlíčky momo s polévkou – 10 ks za 10 rupií. Dáme si rovnou dvakrát.Čtvrtek 13.5. - Ráno před čtvrtou opět odjíždí spousta lidí džípy. Všichni míří na Tiger Hill - Tygří vrch, odkud má být při dobré viditelnosti vidět třetí nejvyšší hora světa – Kančendžunga. Ve tři čtvrtě na pět je už úplné světlo, rozednívá se tu mnohem dřív než dole, v pět jsou snad všichni lidi v ulicích. Mniši začali zpívat a hrát. Dušan dojde do pekárny pro buchty, uvaříme čaj. Je mlha či mraky, není vidět skoro nic. Tak to bylo včera i dnes skoro po celý den. Jdeme se projít, ale z výhledů není nic, místy je vidět maximálně na třicet metrů. Jinak neproniknutelně bílo. Zajdeme do jídelničky na momo a doma si vaříme ráno koupené čaje postupně jeden za druhým, ochutnáváme a porovnáváme.V templu vedle nás (je zasvěcen guruovi, jehož sedmdesátiletá dcera tam stále bydlí) nás všude ochotně provedou a pozvou na zítřejší púdžu.Vystoupáme po cestičkách a schodech nahoru na vrchol kopce. Občas je skrze mraky vidět město – změt různých staveb s plechovými střechami. Dojdeme k Pagodě míru a japonskému buddhistickému chrámu před ní. Odtud se ozývá zvuk bubnu. Dva mniši zpívají a bubnují na dva velké bubny a několik sedících návštěvníků na malé ploché bubínky. I my se připojujeme. Pagoda je veliká, celá bílá se zlatými sochami Buddhy na čtyřech světových stranách. Okolo jsou v kameni vytesané různé buddhistické výjevy. Všude krásně čisto, upravené květinové záhony, ozdobně sestříhané stromy. V pátek 14.5 nás po ránu budí známá mantra, jakou posloucháme i doma, hlasitě se linoucí z vedlejšího templu. Už víme, že to je z magnetofonu. Po cestě na čajovou plantáž je všude velký provoz – spousta džípů, autobusů, chodců. V čajové továrně se nás ujme Ind a podává nám odborný výklad o tom, jak se sbírá a zpracovává čaj. Od sušení, či spíše zavadnutí lístků, přes jejich srolování, třídění, fermentaci, sušení v sušičce, opět třídění a pak ještě ruční dotřiďování a dočišťování té nejlepší kvality. Čaj se zabalí do známých dřevěných beden. I. a II. kvalita jde na export, z čehož ta nejlepší jen do Japonska a Anglie.V sezóně, která je dvakrát do roka, tu pracuje čtyři sta sběraček. Trhají pouze tři vrchní lístky a hází za sebe do nůše, kterou mají na zádech s popruhem upevněným přes čelo. Vejde se do ní asi 8 kg lístků, za kilo dostanou 6Rs, tj. 4Kč, za celou nůši pak navíc prémii 3Rs. Okolo Dárdžilingu je asi osmdesát plantáží. Happy Valley (Šťastné údolí), kde jsme se my byli podívat,

- 16 -

je poměrně malá čajová zahrada přímo na kraji města.Venku mezi keříky fotíme sběračky, chvíli posedíme v zeleni, pozorujeme všude přítomnou mlhu, která se stále přelévá sem a tam.Cestou zpátky se stavíme na čaj v boudě nad továrnou a povídáme si s paní z Nepálu, která tu vaří a prodává čaj. Řekne nám snad i víc než průvodce v továrně. Vysvětlí rozdíly v čajích i jejich rozdílný způsob přípravy.Jsou tu s námi i tři dívky z Evropy. Sedíme tu dost dlouho, popíjíme čaj, povídáme i o tom, odkud jsme, paní umí i pár českých slov, panuje tu příjemná atmosféra. Nakonec si všichni od ní koupíme dobrý čerstvý čaj.Vyřízení povolení – permitu do Sikkimu znamená cestu na magistrát pro formulář, dále na cizinecký úřad pro jedno razítko a zpátky na magistrát pro razítko do pasu a další papír. Ten původní, s kterým jsme běhali těch asi 5 km, si tu nechali.Sobota 15.5. - Ráno chvilku pobíháme po městě a hledáme džíp, který by nás odvezl do Ghúmu. Posílají nás od jednoho k druhému, žádný nechce. Do Šiliguri by nás vzali ochotně. Tak nakonec na nádraží koupíme poslední lístky do Ghúmu na úzkokolejku Darjeeling-Himalayan Railway, přezdívanou „Toy Train“. Odjezd v 9:15, cesta trvá něco přes půl hodiny. Jízda je takřka dobrodružná, kdo ví, z kterého roku jsou vagónky. Pod sedadlem nám pořád něco vrže a přehazuje se, vláček stále houká, jak křižuje silnici. Asi by byly pěkné výhledy, kdyby nám přálo počasí. U Památníku války děláme dvojitý kruh, smyčku, abychom vyrovnali stoupání. Po osmi kilometrech vystupujeme v Ghúmu, nejvyšší stanici (2250 m) a obdivujeme další vláček, tentokrát s parní mašinkou, který právě přijel ze Šiliguri. Topič čistí kotel, vyhazuje popel ven vedle kolejí a pak přikládá lopaty uhlí. Dušan fotí, Indové fotí a obdivují též. Všimli jsme si, že se místní lidí vždy se zájmem dívají, když jede vláček kolem silnice.Trať vybudovali Britové v druhé polovině 19.století a mnohé vagónky či mašinky nejsou o moc mladší. Na nádraží mají malé muzeum, venku různé vagóny, uvnitř působivé fotografie z doby budování kolem roku 1880 i ze současnosti – po monzunech zničené úseky trati. Ta je dlouhá 82 km a spojuje Šiliguri, ležící ve výšce 123 m n.m. v rovině Západního Bengálska, s Dárdžilingem, rozkládajícím se téměř o dva tisíce metrů výše. Vzdušná vzdálenost mezi oběma městy je o padesát kilometrů kratší, než délka trati. Železnice překonává výškový rozdíl 2150 m na 76 kilometrech. Koleje se mnohdy vinou kolem některých kopců jako závitnice až na jejich vrcholek a odsud po mostě na protější svah. Dnes je to památka chráněná Unesco. Dříve sloužila těm, kteří se mohli vydat ze sluncem rozpálených nížin Indie do zdejších hor na osvěžující „letní pobyt“ a také k dopravě kávy a hlavně čaje.V Ghúmu je spousta buddhistických klášterů, které chceme navštívit. Nahoře na kopci objevíme templ z roku 1872 a zúčastníme se právě probíhajícího rituálu. Vedle nás na koberci sedí malý mníšek, tak čtyřletý, který se cpe nějakými kořeněnými nudlemi, drobí kolem sebe a když je ta správná chvíle, vehementně tluče paličkou do velikého zavěšeného bubnu – vždy mimo rytmus, ale o to náruživěji. Občas ohrozí svým rozmachem vedle sedícího otce či Dušana na druhé straně. Zdá se, že někteří krásně a rytmicky hrající mniši tiše „trpí“ jeho produkcí. Venku na nádvoří indický holič stříhá a masíruje mnicha a totéž nabízí posunky i Dušanovi.Sejdeme dolů, dáme si kafe a po delší cestě dojdeme do Starého Ghúmského kláštera. Okolo chrámu je spousta modlitebních mlýnků, které si obejdu a Dušan je mezitím starým mnichem vpuštěn dovnitř. Je tu veliká socha Maitrei, Buddhy budoucího věku. Krásná atmosféra.Prohlédneme si postupně i další chrámy, každý je jiný. V jednom nám provázející mnich vyjmenuje snad všechny sochy, obrazy a předměty, které tam jsou, jinde nás pouze pustí dovnitř, odejdou a nechají nás v klidu a tichu chvíli meditovat. A pak už capeme po silnici zpět do Dárdžilingu. Neděle 16.5. - V noci mě probudí liják. Prší až do rána. Ve městě je ale tím pádem klid. Kolem deváté déšť přestane, na chvíli se protrhnou mraky a my vidíme kopce naproti. Dlouho to ale netrvá a vše je znovu zahaleno v bílém.Jdeme ven kolem jedenácté, prozkoumáváme další čaje. Dostáváme trochu domů na ochutnání. Všichni jsou ochotní, tyto drahé čaje kupují jen cizinci, občas bohatí Indové. Lesní pěšinou plnou sedících zamilovaných dvojic, okolo zavřené lanovky, dojdeme zadním vchodem do Horolezeckého institutu. Stojí tu asi 20 metrů vysoká umělá lezecká stěna. Při vstupu do muzea zjišťujeme, že jsme se sem dostali bez vstupenek. Prodávají je někde dole z druhé strany a platí současně i do ZOO, které volně navazuje. Chovají tu sněžné leopardy, černého medvěda, tibetské vlky, sibiřského tygra, pandu červenou, opice a spoustu dalších zvířat v poměrně velkých výbězích plných stromů, jeskyněk a skutečných či umělých skal. Vstupenky se nám koupit nepodaří, ke vchodu sejdeme až po zavírací hodině – ušetřili jsme nechtěně 20 rupek.V pondělí 17.5. od rána prší či přímo lije a mraky jsou tak blízko, že je vidět na deset metrů.Dušan doběhne pro pečivo a posnídáme. Já odnesu spací povlaky do čistírny, potřebují jednou za čas pořádně vyprat.Povalujeme se po posteli a plánujeme cestu do Sikkimu. Po poledni se najednou roztrhnou mraky a začne být vidět na protější kopce. Obdivujeme dosud neviděné a fotíme. Nahoře na náměstí Chowrasta je spousta lidí zírající na objevivší se hory blízko nás a zasněžené vrcholky v dálce. Obejdeme i zdejší vyhlídky – všude jsou fotící lidi. Úplně nahoře na kopci jsou hinduistické svatyně se spoustou tibetských vlaječek a drzá banda opic. Výhled pro samé stromy a vlaječky není však žádný. Úterý 18.5. - V noci opět prší, ráno jsou trochu vidět kopce. Zabukovat jízdenky na džíp do Gángtóku se nám podaří až na druhém stanovišti za 2x 110Rs, když se nás chvíli pokoušeli přesvědčit, že máme platit 300.Vezmeme si opět trochu čaje na ochutnání – jako první ranní obchod je za symbolickou jednu rupii, a jdeme si ho domů uvařit. Opět začne pršet, a prší a prší ... Vzhledem k relativní zimě (kolem 15-20°C) zde ženy nosí svetry přes sárí či salvár-kamízy, muži saka a bundy. Většinou mají na hlavách čepice, pletené šátky, ramena zahalená v teplých šálách a bosé nohy v sandálech. My máme třeba trička, ale na nohou ponožky.Zdejší nosiči všechno tahají na zádech, připoutané popruhem přes čelo – třeba i dvě plné velké plynové bomby. Dole na jihu se zase vše nosí na hlavách.

- 17 -

Čas až do třetí, kdy déšť ustane, trávíme v posteli střídavě ležením, spaním, čtením či jídlem. Pak se prodíráme zkratkou k poště, uličkou plnou lidí s deštníky. Rozhodneme si tedy také jeden koupit a dojdeme pod ním pro spací povlaky do prádelny. Visí tam pěkně vyprané a vyžehlené na ramínku. Doma vyrovnáme účet, posbírám téměř uschlé prádlo, za dva a půl dne se mu to skoro podařilo, a začnu balit. Dušan leží, trošku se o něj pokouší choroba. Pak zalezeme do čistých povlaků pod deky a usneme.Po druhé hodině v noci někdo v templu roztočí cinkající mlýnek a pustí si mantry...Středa 19.5. - Dušanovi se spalo dobře, vzal si dva Paraleny, já jako obvykle slyšela snad veškeré okolní dění a buzení lidí na chodbě k odjezdu na Tiger Hill, kam my se rozhodli vzhledem k neustále deštivému počasí nakonec nejet.Nástup do džípu máme na půl osmou, nechci přijít moc pozdě, ale Dušan je v klidu. Ukáže se, že oprávněně, džíp ještě nepřijel. Nakonec nám přistaví jiný. Po chvilce hemžení, mezitím co se na střechu ukládají zavazadla, nám indická rodina uvolní naše přední sedadlo a naskládá se dovnitř – na druhé sedačce sedí nakonec čtyři plus malé dítě. Jsou úžasně skladní a zvyklí se mačkat. Další cizinec, kluk z Izraele, sedí vzadu. Místa vepředu, která jsem si přála, se ukáží super, jen je trošku málo místa na nohy, hlavně pro Dušana, který sedí vedle řidiče a musí částečně uhýbat řadící páce. Je nás tu s řidičem a dítětem dvanáct.Horní cestou vyjedeme z Dárdžilingu a asi po čtvrt hodině zastavíme ve vesničce u dílny. Řidič začne s opraváři spravovat chladič – teče. Máme půl hodiny čas. Po cestě se protrhaly mraky a chvíli byly vidět zasněžené vrcholky vysokých hor v dálce. Trochu se pokocháme výhledem i tady a až se obzor zahalí jdeme na čaj do malé dháby, uvaří nám ho na ohni v hliněné pícce. Druhý „hořák“ rozdmýchávají pomocí elektrického ventilátoru a začnou smažit oranžové spirálky, které se prodávají všude a jsou velice oblíbené. Připravené těsto se lije ve tvaru kroužků do oleje hrnečkem, který má ve dně díru. Kroužky se po osmažení ponoří do pánve s chladným cukerným roztokem a nechají nasáknout. Sníme čtyři dobré samosy, auto je mezitím opravené a jedeme dál.Po cestě snad polovina indické rodiny zvrací – při jízdě i po zastavení. Cesta je rozbitá a samá zatáčka, ale řidič je klidný, opatrný a jede stále dvacítkou. Je tu pěkná krajina, samé kopce, veliká a prudká řeka Teesta, ke které sjedeme a cesta vede dlouho kolem ní. „Bílá řeka“ se sjíždí se na raftech i kajacích.Hranici v Rangpo, kde musí všichni cizinci vystoupit, přejedeme v pohodě. Jen si zapíší naše pasy a orazítkují stránku s vízem a permit. V půl jedné jsme v Gángtóku, hlavním městě Sikkimu. Všechny džípy zajíždějí na velké podzemní parkoviště. Nahodíme batohy a jdeme ven do první restaurace, která se nám líbí, na oběd – už indický, zeleninu - mix veg a alu bhaji, což jsou velice tenké a velice pálivé bramborové hranolky. Musíme si k tomu dát čapátí, ty to trochu srovnají. Já tu pak zůstanu a píšu deník, Dušan jde hledat hotel. Všechno je ale plné, navzdory deštivému počasí sezóna v plném proudu. Nakonec seženeme v hotelu Orchid malý tmavý pokojík za 150 rupií s oknem do chodby a společnou koupelnou.Přestalo pršet, vypravíme se ven prozkoumat město. Dojdeme až k velkému čhörtenu (stúpě) Do-Drul, templ a zdejší zahrada jsou zavřené. (Jezdí sem za 50Rs ze shora z města nová kabinková lanovka.) Cestou zpátky obdivujeme okolní kopce, které se vynořují z mraků visících jen na vrcholcích. Projdeme se promenádou – příjemným prostorným místem bez aut. Koupíme si sušenky, doma uvaříme čaj, zapálíme svíčku. Já si čtu o luxusní ayurvédské kosmetice princezny Sahnaz Husain, Dušan o Sikkimu. Čtvrtek 20.5. - Včera večer byl rámus a halas v okolních pokojích a nahoře v restauraci skoro do půlnoci. Začalo zase pršet, přestalo před půl sedmou. Nesvítí světlo, nejde elektřina, což v této místnosti bez okna ven působí dost klaustrofobicky. Navíc je tu hodně cítit plíseň. Vydáme se na druhou stranu města dost příkrou cestou nahoru k Encei Monastery. V klášteře na jedné verandě recitují malí mníšci a ve vedlejší více melodičtěji starší mniši. Po cestě je spousta modlitebních mlýnků. O něco níž si prohlédneme malou expozici květin – orchideje, irisy, primulky.... V březnu a dubnu, kdy je vše v plném květu, se zde pořádají celostátní výstavy. Po cestě se zastavujeme a vyptáváme snad v každém hotelu až seženeme pokoj v Modern Lodge, asi za hodinu bude volný. Potmě při svíčkách sbalíme a stěhujeme se do velikého, světle zeleně vymalovaného pokoje s mnoha okny. Dušan zprovozní bojler na teplou vodu, vykoupeme se, zalehneme a usneme. Odněkud troubí a bubnují mniši.Večer jdeme ven, ve vedlejší restauraci si dáme opět čapátí s omáčkami jako dopoledne, ale teď jako „meals“ za 30 místo „snaks“ za 10 Rs. Je to přitom totéž jídlo. Jen teď večeře a ne přesnídávka.Couráme se po místním korzu, což jsou dvě ulice se záhonem uprostřed, plné obchodů a restaurací, kam je od 17 do 20 hodin zakázán vjezd autům. Příjemné místo plné lidí.V pátek 21.5. si ráno koupíme buchtu, v turistické kanceláři necháme potvrdit permit, abychom mohli do dalších oblastí Sikkimu a jdeme domů. Teď není dobře mě, bolí mě žaludek. Ještě že se tu dá sehnat i jiné než pálivé indické jídlo. To tibetské není skoro kořeněné, mletými papričkami si ochucuje každý sám. Opět střídavě prší či lije. Po obědě jdeme shánět džípy jezdící do Pellingu. To se nám povede až po zdlouhavém vyptávání a pobíhání po Gángtóku. Dojdeme až k lanovce, na konec hřebene, na kterém Gángtók leží. Mezitím se roztrhnou mraky a je vidět do údolí. Protější prudký svah s domečky, spoustu potůčků, vzdálené hory. Na chvilku se objeví slunce a krásná duha. Dojdeme ke klášteru Taschi-ling a v přední hale si prohlédneme krásné mandaly. Okolo chodí Tibeťané s malami a odříkávají mantry. K večeři si necháme přinést toasty na pokoj. Je mi zle.Sobota 22.5. - Dnes je všechno na Dušanovi. Hned ráno jde zamluvit džíp na zítra, jenže už je plný až na zadní sedadla, která nechceme. Zjistí tedy autobus do Pellingu. Úplně promokne, ale přinese výborné čerstvé cibulové buchty. Já jsem v posteli až do tří, průběžně spím. Navečer si koupím dva luxusní krémy od Sahnaz, v hotelu povečeříme omeletu a vločkovou kaši. Na rozloučenou pivo.

- 18 -

Pak sbalíme a jdeme brzy spát.Všimli jsme si, že každé ráno tu jezdí popeláři - otevřené nákladní auto, kam se vysypávají odpadky, či nakládají zabalené v krabicích či pytlích. Muž stojící na korbě tluče na gong, aby si je všichni připravili. Neděle 23.5. - Na autobusovém nádraží je trochu zmatek s jízdenkami, nakonec do autobusu nastupujeme bez nich. Sedneme si u dveří, kde máme vždy více místa pro nohy, což se tentokrát ukáže jako nepříliš vhodné. Dveře jsou celou cestu otevřené, táhne jimi a místy i prší. Cestuje s námi velký strom banánovníku.Cesta se klikatí, dvakrát sjedeme až dolů k řece a pak zase šplháme nahoru. Výhledy moc nejsou, až ke konci cesty jsme pod mraky. Vystupujeme v Gezingu, autobus tu končí, poslední úsek cesty byl k prasknutí narvaný. Je poledne.Dušan sežene kolektivní džíp do Pellingu. Silnice do Pellingu snad kdysi byla asfaltka, ale teď je to místy silně dobrodružný autokros v bahně, ve výšce kolem 2000 metrů - džíp nemá boční dvířka. Místní lidé jsou ale v pohodě, tak jsme také. V hotelu Garuda si dáme oběd, vysprchujeme se a zalezeme do postelí – pro změnu zase prší. V podvečer krátká procházka. V případě příznivého počasí tu musí být nádherně. Večer sedíme dlouho v příjemné a útulné restauraci, nechce se nám do vlhkého pokoje.V pondělí 24.5. ráno jde Dušan na průzkum Pellingu. Jsme rozhodnuti se přestěhovat. Obejdeme pár hotelů a nahoře, u přistávací plochy pro vrtulníky, v hotelu View Point nám nabídnou hezký světlý suchý rohový pokoj se dvěma okny, vlastním malým bojlerem na teplou vodu. Dušan usmlouvá cenu na 250 rupií a za půl hodiny už jsme tam.Na terase hotelu i před ním je spousta krásných květin v květináčích – několik druhů azalek, pelargónie, begonie, kvetoucí kaktusy, orchideje a spousta dalších, které neznám jménem. Musí být odtud krásné výhledy. I nám popřeje štěstí a na chvilku se zvednou mraky. Ukáže se údolí, protilehlé kopce, vodopád, klášter na vršku. Za chvíli se sem opět natáhnou mračna a po obědě začne slejvák. Jsme promrzlí, tak si vlezeme na chvíli do postele. Navečer asi hodinu neprší, jdeme se projít na vršek kousek nad námi.K večeři si Dušan dá čočkový dál, já thukpu s vejcem, která se zítra ukáže jako zdroj mých střevních a žaludečních potíží.Úterý 25.5. - Od rána lije, vše máme vlhké, těch pár kousků prádla, co jsem vyprala, nechce uschnout. Není mi nejlépe, několikrát putuji z postele na WC a zpět.V jedenáct přestává pršet, Dušan koupí k obědu sušenky a čaj, dostane nakreslenou mapku cesty a s půjčeným deštníkem ke dvanácté vyrážíme. Tři kilometry vede cesta lesem ke klášteru Pemajangtse, nazývaného „Dokonalý vznešený lotos“. (Po cestě jsme potkali buddhistickou mnišku z Austrálie, která sem na měsíc přijela a pomohli jí s těžkými zavazadly. V klášteře o ní nevěděli a tak přijetí bylo rozpačité. Zdolalo je však to, že vládla jejich mateřštinou.)V horní místnosti stojící veliká dřevěná vyřezávaná mandala nám takřka vzala dech. Obcházeli jsme jí několikrát dokola, prohlíželi detaily i velmi zvláštní malby na stěnách. Mandala má znázorňovat nebeské království Guru Rimpočhe. Vyřezával ji pět let bývalý představený lama tohoto kláštera.Chvíli sedíme na lavičce na nádvoří a pozorujeme dění – mnichy, pár zahraničních turistů, Indy ....Sestupujeme dolů asi 2 km k troskám bývalého druhého hlavního města Sikkimu - Rabdtense. Jsou zde v podstatě jen zrestaurované základy staveb. Je to příjemné místo téměř bez návštěvníků, ale začne slejvák. Rodina, která žije před hradbami – v bytě z plechu, se třemi postelemi a několika policemi, nám laskavě poskytuje přístřeší než se vyprší. Na zpáteční cestě kupujeme velký nový deštník.Středa 26.5. - Ráno před pátou mě probouzí světlo. Vychází slunce !! Budím Dušana. Začínají být vidět hory, postupně se ukazují různé vrcholy i Kančendžunga, třetí nejvyšší hora světa, 8686 m n.m.. Slunce krásně svítí, všichni jsou venku a obdivují to úžasné, do dneška za mraky skryté panorama. Vyhříváme se na sluníčku, fotíme i snídani si dáme přinést na terasu. Po sedmé hodině odejdou snad všichni Indové a v celém hotelu zbudeme sami. Sušíme a prohříváme všechno navlhlé prádlo i sebe a pozorujeme proměnlivý obzor i kopce pod ním, plné domečků. Vydáme se na kopec za námi ke klášteru Sanga-Choling (z r.1640). Posedáváme na vyhřátých kamenech a postupně šplháme nahoru. Před chrámem mniši, všichni mladí, polehávají po kamenech nebo i spí, malý mníšek nám otevře chrám. Je zde míruplná atmosféra, tři velké sochy božstev. Ukáže nám i hořejší místnosti, kde jsou staré sochy, postavy meditující jakoby v jeskyni v hoře. Okolo chrámu je několik stúp a spousty lilií. Objevíme malou svatyni se třemi mlýnky a čtyři velké, volně přístupné sochy. Nahoře na kopci malí mníškové suší prádlo.Cestou dolů si najednou všímáme spousty orchidejí, které visí v girlandách ze stromů, bílé, červené. Po jednom stromě šplhá ohromný filodendron. Snad každý velký strom poskytuje živnou půdu dalším rostlinám, jsou tu mechy, kapradiny, z větví vlají dlouhé cáry lišejníků.Večer zjišťujeme džípy do Tašidingu, našeho dalšího cíle. Po večeři (zeleninové karbanátky a brambory), si dáme horké mléko, na kterém se, jak stydne, dělá krásný žlutý škraloup. Povídáme si s manažerem, napůl Bhútiou napůl Nepálcem, o tom, kam chceme jet dál. Snaží se mluvit anglicky, ale říká, že má jen čtyři třídy a moc mu to nejde. Je to pro něj namáhavé. Nemá moc příležitostí k angličtině, ve zdejším hotelu jsou prý cizinci vzácností.Čtvrtek 27.5. - Po snídani jsme zkontrolovali Kančengdžungu – je za mraky. Tak si chvíli ohříváme nožičky v horké vodě a přes Dolní Pelling se vydáváme na výlet. Asi po třech kilometrech chůze, kdy jsme obdivovali ohromné filodendrony, obtáčející velké stromy, u nás zastavují džípy. V prvním sedí „náš“ manažer a po několika otázkách nám nabízí výlet k vodopádům a místa ve druhém džípu. Krásný vysoký vodopád Rimbi Falls byl asi o 8 km níž. Dál po typické „džípové“ cestě (napůl asfalt, napůl hlína s potůčky či bystřinami tekoucími přes silnici) jsme viděli další. Mohutný Kančendžunga vodopád, kde se všichni Indové zouvali a lezli do vody, protože místní lidé věří, že je tento vodopád posvátný a smývá hříchy. Mírnější dvojitý vodopád z jezera Khečeopalri nás zaujal víc. Vracíme se deset kilometrů na křižovatku a dalších deset jedeme k jezeru. Na cestě před ním je v krásně zdobené svatyni další obří modlitební mlýnek. Okolo posvátného jezera spousta modlitebních praporků, dřevěné kryté molo s mlýnky, svatyně s hořícími lampičkami. Jezero obklopené lesy, zlaté rybky, dým z vonných tyčinek, klid.

- 19 -

Po cestě tam i zpět jsme viděli ženy, které seděly u silnice a roztloukaly kladivem hromady kamení na štěrk. Děti pásly krávy. Cestáři spravovali díry v silnici hlínou s větvemi.Domů jsme přijeli po třetí hodině, ujeli 65 km a zaplatili za tento hezký výlet protekční cenu 100 rupií. Vpodvečer mizí mraky, objevuje se modrá obloha a za chvíli i zasněžené vrcholky Sinioču, Kančendžungy a ostatních hor. Sedíme na lavičce u hotelové zdi, pozorujeme hory střídavě ozářené zapadajícím sluncem nebo zahalující se do mraků a je nám dobře.Pátek 28.5. (70. den) - Ráno po páté se ještě naposledy pokocháme zasněženými velikány osvětlenými vycházejícím sluncem.Chvíli čekáme na džíp, nakonec přijede autobus, kterým se svezeme do Legšipu. Tam Dušan sežene džíp a hodinu čekáme, až se naplní. V Tašidingu, po 14ti kilometrech vystoupíme a dva muži, kterých se Dušan ptá na cestu, nám nabídnou spaní v klášteře na vršku. (Je to pěkný krpál, na 2km cesty snad 500m převýšení.) Domluví nám spaní u místních a dají oběd ze svého. Jsou z Gángtóku, jeden z nich pracuje v tibetské vládě. Každoročně se zúčastňují prací na opravě kláštera, teď natírali na bílo čhörteny – stúpy, kterých tu je snad dvacet pět. Zítra odjíždějí. Dozvídáme se, že před dvěma roky tu prý byla Češka, spala dva měsíce v domečku mezi čhörteny a meditovala.Sejdeme k posvátným jeskyním, posedíme na kameni, posloucháme cikády.V areálu je také obří modlitební mlýnek. V Sikkimu jsou celkem čtyři – v Pemajangtse, u jezera Khečeopalri, v Joksumu a tady. Všechny byly financovány ze zahraničí. Bydlíme v patře domečku uprostřed kukuřice, na jídlo chodíme k rodině do domku o kus níž, kde vedle je i společné WC a sprcha.Sobota 29.5. - V noci ohromně lije. Vzbudíme se v pět, snídani máme v půl osmé – každý dvě čapátí, jedno vejce a čaj. Potom jdeme do chrámu, dnes jsou oba otevřené, v každém mniši provádějí své rituály. V malém po celý den probíhá púdža, jsou tu dva mniši a jinak samé ženy s mlýnky a růženci.Stěhujeme se z domečku do kláštera, do jeho ubytovny, kde je teď volný pokoj. Nejprve si ho trochu upravíme. Přestěhujeme postele k sobě, pokryjeme dekami, přelepíme igelitem díry po chybějících okenních tabulkách. Sošku Buddhy z Mamallapuramu dáme na příčný trám ve stěně. Odpoledne trávíme na skále a v jeskyni. Skoro do čtyř hodin je krásně a svítí slunce. V podvečer jdeme na púdžu a dostaneme slaný tibetský čaj. Já ho už mohu vypít, Dušanovi to nejde.Prší, cikády mají koncert. Každý den si sundáváme z nohou několik pijavic. Nevadí jim ani zavřené boty a ponožky. V neděli 30.5. je hned od rána krásně slunečno. Na výletě dolů do vesnice si koupíme pár dobrot a zamluvíme pokoj v hotelu Sinioču na poslední noc, abychom to poslední ráno neměli tak daleko na džíp.Projdeme se po hlavní ulici, která je vlastně takovým tržištěm se spoustou krámků, v nichž se prodává skoro totéž. Posedíme u školy, odkud je pěkný výhled a klid, jelikož se dnes neučí. Stejně jako na jihu i tady je ve třídě pouze stolek se židlí pro učitele a holá podlaha s kobercem, kde sedají děti.Po silnici směrem na Joksum objevíme zajímavý atriový rozestavěný dům, poblíž ženy roztloukají kladivy kamení na štěrk, ten se používá při stavbě a opravě silnic. Je to velice špatně placená práce, ale jsou rády, že ji mají.Z dalšího domku uprostřed kukuřice je slyšet několikahlasý zpěv.Objevili jsme obchodníka se zázvorem, krásným, čerstvým, ještě obaleným hlínou proti vyschnutí, který se tu prodává ve velkém po pytlích – 600 kg za 2100 Rs. Po přátelské rozmluvě dostáváme kus na ochutnání.Na oběd se vydrápeme zpátky do kopce a odpoledne, trochu přejedení, chvíli relaxujeme na pokoji. Pak nás Skřítek, tak jsme si pojmenovali malinkého jednookého stařečka, zdejšího strážce klíčů, pustí nahoru do horních místností obou templů. Všude panuje příjemná atmosféra. Meditovat nás tu ale nenechá, protože s sebou nemáme peníze na dar, který bychom za tuto možnost měli věnovat.V pondělí 31.5. posnídáme tentokrát z vlastních zásob – čaj, sušenky a banány. Dopoledne trávíme meditací u stúp. Od devíti hodin svítí slunce. Je to krásný kontrast – modrá obloha, zelené stromy a tráva a bílo-zlaté čhörteny.K obědu máme opět rýži a brambory, jako doposud každý den, dnes s kysaným mlékem.Muži před templem vyrábějí nové stožáry s modlitebními praporci – snad padesát. Je jich tu už úplný les, všechny stupně stáří, od nových po úplně vybledlé a potrhané. Zda jsou všichni muži mniši se moc nepozná, protože tu skoro všichni chodí v civilu - kalhotách a tričku, roucho si berou jen na obřad do chrámu.Odpoledne meditujeme u stúp a k večeři máme pro „změnu“ rýži, brambory teď s petrželkou a kyselé mléko. Holčičce domácích, která nám dělá při jídle společnost, vyrobíme papírovou skládačku. Všem se líbí, nic takového ještě neviděli.Úterý 1.6. - V noci opět lije, do rána se však vyprší a pak celý den svítí sluníčko. Jdeme ke stúpám, Dušan medituje u stromu, já si sednu jako obyčejně na velký kámen v rohu, kde vždy při meditaci sedávám.Okolo po cestičce chodí babky s mlýnky, růžencem - malou a modlí se „Óm, mani padmé húm“. Jedna z nich na mě začne křičet a vykazovat mě pryč. Mnich s ní jdoucí je v klidu. Byl to dnes náš poslední den tady nahoře. Zabalíme a stěhujeme se dolů do vesnice, do malého hotýlku Mont Sinioču. Má čisté prostorné pokoje v patře a horkou! vodu dole ve společné koupelně. Po čtyřech dnech se oba radostně koupeme a myjeme si vlasy. Ležíme v postelích, relaxujeme, venku křičí děti, kokrhají kohouti, vrčí šicí stroj – dědula v čepci naproti přes silnici pracuje venku – šije místní barevné čepce, stejné jako nosí sám.V podvečer si kopeme na dvorku s „hakisakem“, mě brzy vystřídá kluk domácích a jeho kamarád.Ceny za jídlo tu jsou turistické, ale jídlo dobré a po čtyřech dnech jiné než rýže s brambory.V knize hostů jsme objevili jména našich známých, se kterými jsme se setkali minulý rok v Rewalsaru. Středa 2.6. - Vstáváme v pět. V noci se vypršelo, teď je krásně. Posnídáme teplý tibetský chleba, zaplatíme a v sedm hodin už sedíme v džípu do Legšipu. Tam máme spoustu času, než seshora z Gezingu přijede autobus. Posedáváme či postáváme na ulici a pozorujeme cvrkot. Holiče naproti v jeho „salónu“ – dřevěné, trochu plesnivé boudě, ševce a opraváře deštníků v jednom hned vedle. Mezi jejich chatrnými přístřešky kvete krásný strom.

- 20 -

Vecpeme se do autobusu. Stojíme sotva na jedné noze. V Joretangu měníme zadní kola, ta stará nemají žádný vzorek, nová na tom nejsou o moc lépe. Průvodčí mi zařídí místo na provizorní lavici vepředu, po zbytek cesty sedím vedle indického kluka a dvou dam v sárí.Cesta přes Sikkim je krásná, svahy jsou strmé a velice hluboké. Krásná příroda. Spousta zatáček, lidi v autobuse často zvrací ven z okna.Přejedeme hranice s nezbytnými formalitami a už je Teesta Bridge – most přes řeku Teestu, odkud nám hned po vystoupení jede autobus opačným směrem – do Kalimpongu.Kalimpong leží ve výšce kolem 1250 m n.m. na dávné obchodní stezce do Tibetu. Je to i dnes obchodní centrum, kde se dobře a levně nakupuje a kam se ve dnech trhů sjíždějí džípy vesničané z celého okolí.Zajdeme si do restaurace na polévku Sweet & Sour, já při čaji zůstanu hlídat batohy a Dušan se vypraví hledat hotel. Na druhý pokus najde poblíž indický, kde nikdy neměli cizince. Dostaneme zeleně vymalovaný malý pokoj s velkou čistou koupelnou a výhledem na kopce. Dole na dvoře se na dřevěných bidlech suší dlouhé nudle. Jdeme ven na obhlídku, chvíli sledujeme fotbal na stadionu, okukujeme místní obchody. Koupíme si dortíky a posedíme v kavárně. V podvečer přijdou mraky. Čtvrtek 3.6. - Ráno ještě před pátou nás budí vrkání a bublání holubů sedících na římse pod oknem. Město pomalu ožívá. Po sedmé nám přinesou objednanou výbornou snídani – osmažený tibetský chléb a curd – jogurt. Vyjdeme ke křesťanskému kostelu, který jsme viděli na vršku. Je zavřený a nikdo z kolemjdoucích nám není schopen říct, kdy se otvírá.V bance měníme 150 dolarů za rupie. Zdá se, že pro úředníka představujeme problém, ale nakonec to proběhne vcelku rychle.Kupujeme ručně malované obrázky na černé látce od místních malířů. Osobitý pán, který nám je prodává, má krámek s výrobky zdejších lidí už třicet let. Objevili jsme krásný modrý náhrdelník z lapisu lazuli, jaký chtěla přivézt naše známá. Mají tu i velice zajímavé věci z kostí velkých ryb – bohyni Taru, Buddhu, cestovní skládací oltáříky...Dávám vyprat kalhoty a vyžehlit strašně zmačkanou sukni do malé prádelny naproti hotelu. Sukni mi přinesou za půl hodiny vyžehlenou a zabalenou do novin až na pokoj. Dostaneme i horkou vodu ve veliké konvi – všichni zde jsou velice ochotní, úslužní a příjemní.Odpoledne se vypravíme na kopec k chrámům. Po cestě si u pojízdného pouličního stánku dáváme malinké dobré zeleninové karbanátky, kus za rupku. V tibetském chrámu nás srdečně vítají, (mniši zrovna venku jedí) a vedou do modlitebny v druhém patře, kde je úžasná atmosféra klidu a míru a čisto! Zítra můžeme přijít na púdžu.V chrámu naproti si příjemný a vstřícný mnich s Dušanem povídá o universitách Sera Dže a Sera May, o klášterech, o jednotlivých školách a jejich odnožích - všechny mají stejný cíl, liší se jen technikou k jeho dosažení.Pátek 4.6. - V noci lije, ráno v šest jdeme s deštníkem do templu. Mnich svolává údery gongu osazenstvo na púdžu, sejde se jich dvacet, včetně malých mníšků. Panuje tu velké soustředění, recitace připomíná zpěv. Znějí činely, zvonky, klapací bubínek s přivázanými kuličkami i velký buben. Čím dál víc to graduje, přidává se víc činelů.O přestávce dostaneme slaný čaj a sladkou pletýnku, mniši mají tsampu – kaši z mouky a čaje. Zatímco ostatní mniši poslouchají, bavíme se s mnichem, co vede obřad. Při procházce městem objevíme Kršnův chrám, či spíše modlitebnu se spoustou soch, chrám boha Džaganátha z města Púrí (kde jsme byli vloni), a krásný rozložitý posvátný strom rostoucí mezi domy. Obědváme v tibetské restauraci Annapurna v prvním patře domu kousek od hlavní ulice. Mezitím co nám přinesou na spoustě nádobí objednaný dál, čapátí a rýži, sledujeme ruch na ulici pod námi. Opět jsme v boxu se zatahovacími záclonkami, jak tady pro tibetské restaurace bývá obvyklé. Chceme jít k jezeru Dalo. Ujdeme pár kilometrů a ukáže se, že to k němu je ještě dalších osm, což na mapě bez měřítka, kterou jsme měli, nebylo vidět. Vracíme se zpátky. U stánku si od známé paní koupíme pakoru - smažené kousky brambor se zeleninou. Máme spoustu dobrot za 7 rupií. V sobotu 5.6. od rána svítí sluníčko. Venku na dvorku se teď místo nudlí suší prádlo. Dušan včera pověsil na zeď dva z koupených obrázků a paní pokojská, když se byla ráno ptát na teplou vodu, jimi byla nadšena. Prý to jsou všechno Tibeťané, ona je taky, a hned nám vyjmenovávala spoustu národností, na které se dělí. Taktéž Nepálci. Kluk, který nám opět vydesinfikoval nějakým přípravkem koupelnu, tak fascinovaně hleděl na náš keramický filtr Katadyn (Dušan právě filtroval vodu), že málem zapomněl odejít. Jeden z našich dnešních cílů, továrnu na ruční výrobu papíru, nenajdeme. Objevíme ale soukromé zahrady, kde pěstují květiny na prodej. V jedné mají pěknou kaktusovou zahrádku. Všechny kaktusy, které jsou u nás v květináčích malé, tu jsou veliké a rozkvetlé.V Annapurně si dáme k obědu fried rice, pohodu a pěknou hudbu. Koupíme si malý modlitební mlýnek, který nás upoutal a konečně i ovoce litchi. U nás doma je většinou jen v konzervách, tady nám čerstvé moc chutná.Večeříme opět v Annapurně – pálivé kuřecí kousky, brambory, čapátí. Máme dobré jídlo, soukromí i výhled, příjemnou hudbu, zkrátka romantiku posledního večera na horách. Neděle 6.6. - Vstáváme brzy, vezmeme si teplou vodu, vykoupeme se. Dušan přefiltruje vodu na pití – filtr opět praskne, teď je už na tři kusy. Lepíme, dobalíme, sundáme ze zdí obrázky, dáme bakšiš pokojským - zasloužili si ho vrchovatě.Autobus do New Jailpalguri (N.J.P.) je už přistavený. Nejdřív se zdá, že nás pojede civilizovaně jen dvacet pět, tedy tolik, kolik je míst a místenek, ale těsně před odjezdem jsme opět narvaní k prasknutí. Celou cestu až k řece Teestě vidíme kvetoucí banánovníky. Dívce naproti nám se po hodině udělá špatně. Spousta Indů cestování autobusy špatně snáší. Boční stěny zvenčí jsou toho nezřídka důkazem.

- 21 -

V N.J.P. jsme po třinácté hodině. Autobus dojede až před vlakové nádraží. Dáme si batohy do úschovny a v nádražní kantýně oběd. Posedáváme po nádraží, kolem nás přecházejí černá prasátka – pankáči. Mají na hlavě a hřbetě postavený pruh štětin jako čupřinu. Sežerou pecky od litchi, které jsme naházeli do trávy.Vlak, který přijel, je ten nejnatřískanější, co jsme kdy zažili. Jakžtakž si od Indů uvolníme naše rezervovaná místa, nechtějí se moc hnout. Pak si ale totéž pro svou rodinu vymíní důstojný Sikh v turbanu a tak je nás v kupé pro osm už ne 21, ale jen 16 plus příslušná zavazadla. Máme s Dušanem místa každý jinde, ale po čase se sesedneme dohromady. Je to dost náročné, skoro není kam dát si nohy. Uvolní-li se někde dvacet centimetrů místa, hned je tu další Ind. Pro mě se uprázdnilo mé horní lehátko, Dušan leží dole, ale další dva nevyhoditelní Indové u něj sedí po stranách celou noc.Pondělí 7.6. (80. den) - Noc jsme přečkali, dokonce i spali. Ráno se trochu uvolní natolik, že si můžeme pohodlně sednout. Do Mughal Sarai, cílové stanice, přijíždíme se 40ti minutovým zpožděním.Jeden Sikh nás nasměruje na autobus, zatím prázdný, který asi po půlhodině čekání jede těch zbývajících 17 km do Varanásí. Po klidném severu je zde hektika a vedro. Bez problémů hned seženeme na turistickou kvótu jízdenku do Bombaje, která nám chyběla.Samotné Varanásí nás v tuto dobu tolik nezajímá, odjíždíme tedy dalším autobusem za město, do Sárnáthu, posledního cíle této cesty. Ubytujeme se v Čínském chrámu, dáme si sprchu, čisté oblečení a odpočinek.Úterý 8.6. - Ráno jdeme do viháry Mulagandha Kuti, kterou postavili ze sbírek buddhistů z celého světa na místě první promluvy (v 6.stol. př.n.l.) Sidharáta Gautama, posléze známého jako Buddha - Probuzený. Vevnitř najdeme pozlacenou sochu Buddhy a krásné nástěnné malby, zobrazující výjevy z jeho života, tématicky podobné jako ve všech tibetských chrámech, zde však malované zcela jinou technikou, realistické a velice působivé. V parku hned vedle viháry stojí strom bódhi, kde nás mladík, který ho tu má na starosti, pouští přímo až ke stromu, vše vysvětluje, ukazuje zevnitř další domky, které zde stojí a nabízí Dušanovi, že si může koupit mnišské roucho a jít meditovat ke stromu. Jako dárek nám dává semínka tohoto pro buddhisty posvátného stromu, ať si je zasadíme doma v Čechách.Odcházíme si sednout do zahrady do stínu, je už pěkné horko, meditujeme a po desáté hodině jdeme na snídani.V chrámu pak uklízíme, či spíše gruntujeme náš pokoj. Mniši se námi nechali inspirovat a pustili se do úklidu také. Dokonce někdo uklidil i ve sprchách, kde viselo všude ohromné množství pavučin.Přes poledne jsme zalezlí na pokoji, je vedro, nejde elektrika, tudíž ani ventilátor. Jsme ukrutně zpocení, stále pijeme. Po obědě, po čtvrté hodině, jdeme zase do parku k viháře. Potom na druhý konec městečka do Barmského chrámu, kde je velká zlatá socha Buddhy a dva krásné zvony.Vyháníme komáry, Dušan spravuje a zapojuje druhý – venkovní větrák. Je to o něco lepší.Středa 9.6. - V noci pršelo asi až do pěti, ráno je díky tomu příjemně svěží vzduch. Posadíme se na venkovní ochoz našeho chrámu. Po chvíli na jeho střechu přiletí páv, stojí tam jako krásná ozdoba, občas zakřičí. Pozorujeme stovky můr, které vylétají z děr pod keřem.Vydáváme se do Japonského chrámu s krásnou upravenou zahradou, kopií Buddhovy sochy pod stromem bódhi a krásným interiérem, kde se právě koná obřad. Jeden mnich zpívá, hraje na plochý bubínek, obří buben a nádherně znějící obrovskou mísu. Je to první chrám zde, kde se neupřednostňují turisté – tzn. že prostor pro ně je menší nežli pro praktikující mnichy. Ve středu je velká dřevěná socha ležícího Buddhy. Navštěvujeme ještě Tibetský chrám s obří zlatou Buddhovou sochou a Korejský, stojící poněkud stranou města.V archeologickém muzeu je hlavice z Ašókova sloupu ze 3. století před n.l., jejíž podoba se sousoším čtyř lvů se stala později státním znakem Indické republiky a je na všech indických bankovkách. Z 1. až 2.stol. př.n.l. pocházejí velké sochy bóthisatvů, z 5.stol. n.l. krásně zachované sochy Buddhy. Jdeme i do Jeleního parku, kde jsou kromě jelenů také plameňáci, ibisi, pelikáni, papoušci a šikovná veverka, kterou krmíme oříšky. Dušan si na trávníku kope s místními kluky hakisakem. V chrámu zašívám malé holčičce roztrhané šaty, druhá stojí u mě, ukazujeme mi na vlasy a šeptá „Párvatí“ – že by byla manželka boha Šivy taky zrzavá? Dáme dětem, kterých se tam postupně nashromáždilo víc, meloun. Žijí tady v templu, většinou nemají rodiče, starají se o ně mniši. O zdejší krásnou zahradu pečuje zahradník, vypadající jako Číňan. Po naší chvále jeho díla nám sdělí, že je Ind a je velice poctěn, že zde může pracovat. Ve čtvrtek 10.6. kupujeme vodu, ovocnou halvu s oříšky, chipsy a jdeme na archeologické naleziště. (vstupné 100 Rs pro cizince). Jsou tu zbytky buddhistických chrámů, klášterů a univerzit z 3. až 12. stol., kdy zde údajně žilo 3000 mnichů.Posedáváme po zídkách, meditujeme, krmíme psa, který se k nám přidal. Fotíme ohromnou 33,5m vysokou stúpu s názvem Dhamékh, rovněž známou jako stúpa Dharmačakry, kterou král Ašóka nechal postavit ve 3. stol. př.n.l.Pobudeme na tomto působivém místě více jak dvě hodiny. Indičtí turisté, jak pozorujeme, to zde stačí proběhnout za deset minut. Doma přes poledne spíme, opět nejde elektrika, potíme se jako hrom.Poobědváme fried rice a curd – jogurt, který máme speciálně čerstvý a hustý, nenaředěný vodou, jako se prý obvykle dělává. Tato informace byla pro nás nová, curd jsme pojídali rádi a nikdy nám po něm nic nebylo.Pokus zatelefonovat na letiště a potvrdit zpáteční letenku v Alitalia se opět nezdařil, tak posíláme e-mail na naši agenturu do Prahy s žádostí o potvrzení letu.Pátek 11.6. - V noci je krátký déšť, celý den pod mrakem, čili snesitelně a my ho trávíme střídavě v parku u viháry nebo v chrámu. Dušan udělal dětem papírovou vlaštovku a učí je, jak má létat. To, co je pro naše děti samozřejmost, zde vzbuzuje pozornost i dospělých mnichů.Vpodvečer se ve viháře zpívá text Buddhovy první promluvy – čtyři dospělí mniši a sedm malých. Bohužel hlavní zpěvák nemá příliš melodický hlas. Sobota 12.6. – Neděle 13.6. - Ráno balíme a plánujeme pobyt v Bombaji. Dojdeme si na čaj a pak s batohy před chrám, kde nám přítomní a ochotní kluci, které jsme každý den potkávali, zastaví autobus jedoucí do Varanásí.

- 22 -

Vlak přijel až pět minut před odjezdem. Naše kupé je plné, ale ne přecpané, jako je zbytek vlaku. Místa k sezení se nám podařilo uhájit lépe než minule, už se nedáme. Postupně nabíráme tři hodiny zpoždění.Jedeme na západní pobřeží, při přejezdu přes pohoří Západního Ghátu vidíme krásné hory se znatelnými vrstevnicemi, některé scenérie připomínají fotografie skalních útvarů v Americe. Projíždíme četnými tunely, světlo ve vlaku nesvítí, spousta přítomných dětí hlasitě piští a křičí.Jídlo si pro jistotu dáváme až druhý den v poledne z jídelního vozu. Dušanovi se podaří objednat si omylem druhý oběd ve stanici, což je nakonec fajn, neboť o ten první se spolu dělíme. Poslíček přiběhl na poslední chvíli, když se vlak začal rozjíždět a podal jídlo oknem. Než Dušan našel peníze a poslal mu je přes několik Indů zpět, pěkně si zasprintoval.Cesta je dlouhá a únavná i když krajina za okny je krásná. Nemáme horní lehátka, takže přes den se moc ležet nedá. V půl páté večer, po 29 hodinách, přijíždíme do Bombaje. V Colabě v hotelu Sea Lord nás za 500 Rs ubytují v růžovo-lila pokojíku.Navečer se jdeme projít na nábřeží k moři – vlny vysoko vystřikují, lidé na promenádě jsou celí mokří a mají z toho ohromnou legraci. Čističi uší nám vehementně vnucují ukázku svého umu – zdarma nám chtějí vyčistit jedno ucho. Ubráníme se a dlouhou jehlu si do ucha strčit nenecháme.U obchodníka s kameny kupujeme dva krásné křišťály. K večeři si dáme ryby ve známé restauraci z loňska (i personál nás poznává). Pondělí 14.6. (86. den) - Po deváté hodině se jdeme vyvětrat k Bráně Indie. Ještě poslední fotky – hotel Taj Mahal a Bránu Indie - je nám k tomuto účelu zcela mimořádně otevřen park – bakšiš 10 rupií je odměnou ochotnému hlídači.Sbalíme, ve dvanáct si dáme batohy do recepce a jdeme na oběd. Rybky, špenát, placky róti – naposledy se rozšoupneme.Venku na ulici objevíme další stánky s kameny, Dušan dlouho vybírá, smlouvá, odcházíme atd. nakonec si odnášíme několik krásných křišťálů a dalších kamenů.Už s batohy taxíkem na nádraží Churchgate a lokálním vlakem do stanice Vila Parle. V přecpaném vlaku opět zafunguje kolektivní spolupráce Indů abychom správně a v pohodě vystoupili. Několik rikšáků nás nechce odvést na letiště, protože nejsme ochotni akceptovat jejich cenu 100 Rs. Nakonec jeden žvýkač a plivač červených slin z pánu (betelu) souhlasí se zapnutím taxametru a za cca 3 km dlouhou cestu mu platíme 50 rupek, i když si pak zkouší podanou sto-rupiovku nechat celou.Od 17ti hodin trávíme čas až do 22ti v dolní příletové a pohodové čekárně, stejné jako na začátku této cesty, z níž se přemisťujeme do odletové čekárny s pohodlnými lenoškami, spíše lehátky, vhodnými i na spánek. Po chvíli se však přihrne dav několika desítek lidí – asi Arabů, jejichž letadlo zde nouzově přistálo, a je po klidu. V půl druhé odlétáme. Loučíme se s Indií a děkujeme za vše zde prožité.Po dlouhé cestě do Milána přesedáme na letadlo ČSA a potkáváme prvního Čecha, mladíka Martina, který se vrací po roce studií v USA.Z prvních českých novin po třech měsících se dozvíme, že nejdůležitější událostí je touto dobou v Čechách soutěž Superstar. Za hodinku jsme v Praze na Ruzyni... ...a za další tři již na slavnostním otevření Modré čajovny v Děčíně.

- 23 -