SOCIÁLNÍ GERONTOLOGIE A GERIATRIE - VŠPJ/Sociální... · Geriatrie . Geriatrie je lékařská disciplína, která se zaobírá medicínskými aspekty stárnutí a stáří, hlavně

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

SOCIÁLNÍ GERONTOLOGIE

A GERIATRIE

STUDIJNÍ TEXT

Jana Gabrielová

2017

Katedra sociální práce

2

Obsah:

ÚVOD 4

1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ Z POHLEDU NOVĚJŠÍCH TEORETICKÝCH SMĚRŮ 5

1.1 Vymezenie základních pojmů 5

1.2 Teorie stárnutí 8

2 FYZIOLOGICKÉ, PSYCHICKÉ A SOCIÁLNÍ ZMĚNY VE STÁŘÍ 12

2.1 Fyziologické změny 12

2.2 Psychické změny 14

2.3 Sociální změny 16

3 PŘÍPRAVA NA STÁRNUTÍ A STAROBU Z PERSPEKTIVY ZDRAVOTNĚ-

SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ 18

4 SYSTÉM ZDRAVOTNÍ PÉČE S AKCENTEM NA SENIORY 23

5 SPECIFIKA NEMOCÍ SENIORSKÉHO VĚKU 28

5.1 Zvláštnosti nemocí ve stáří 28

5.2 Geriatrické syndromy 29

6 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ VE STÁŘÍ 34

6.1 Důchodové pojištění 34

6.2 Sociální služby pro seniory 35

7 VÝZNAM RODINY A VÍCEGENERAČNÍCH VZTAHŮ V ŽIVOTĚ

STARŠÍHO ČLOVĚKA 39

7.1 Senioři a rodina 39

7.2 Mezigenerační vztahy 41

8 PÉČE O SENIORY V POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH SOCIÁLNÍCH

SLUŽEB 44

8.1 Adaptace starších lidí na život v institucionálizovaněm prostředí 44

8.2 Vybrané terapie poskytované v pobytových zaŕízeních sociálních služe 47

9 SPECIFIKA PRÁCE S OSOBAMI VYŠŠÍHO VĚKU 52

9.1 Potřeby jako výchozí bod pri práci se starším člověkem 52

9.2 Sociální opora starších lidí 54

9.3 Specifika sociální práce se staršími lidmi 55

10 VOLNÝ ČAS SENIORŮ A VZDĚLÁVÁNÍ OSOB VE VYŠŠÍM VĚKU 58

10.1 Vzdělávání seniorů 58

10.2 Volný čas seniorů 59

3

11 TŘETÍ SEKTOR, DOBROVOLNICTVÍ A STARŠÍ LIDÉ 62

11.1 Třetí sektor 62

11.2 Dobrovolnictví 63

11.3 Dobrovolnictví seniorů 64

12 OTÁZKY VÍRY, UMÍRÁNÍ A SMRTI U LIDÍ V SENIORSKÉM VĚKU 66

12.1 Umírání 66

12.2 Paliativní péče 67

12.3 Hospicová péče 68

POUŽITÁ LITERATURA 70

4

ÚVOD

Vážené studentky a vážení studenti,

studijní text s názvem „Sociální gerontologie a geriatrie“ bude vaším průvodcem při

studiu předmětu Sociální gerontologie a geriatrie. Je určený studentům oboru

Zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.

Studijní text je rozdělen do dvanácti kapitol. V první kapitole je pozornost věnovaná

vymezení základních pojmů (stáří, stárnutí, gerontologie, geriatrie, sociální

gerontologie a sociální geriatrie) a vybraných teorií stárnutí (stochastické

a nestochastické teorie). Druhá kapitola popisuje fyziologické, psychické a sociální

změny ve stáří. Cílem třetí kapitoly je seznámit studenty s problematikou přípravy na

stáří a stárnutí. Čtvrtá kapitola popisuje systém zdravotní péče s důrazem na seniory.

V páté kapitole jsou vymezena specifika nemocí seniorského věku a jsou

charakterizovány vybrané geriatrické syndromy. Šestá kapitola se zaměřuje na

sociální zabezpečení seniorů. Stručně se věnuje důchodkovému pojištění a sociálním

službám určeným seniorům. V sedmé kapitole je pozornost věnovaná rodině seniora

a mezigeneračním vztahům. Osmá kapitola podává popis péče o seniory

v pobytových zařízeních sociálních služeb. V deváté kapitole jsou specifikována

specifika práce se staršími lidmi. Desátá kapitola se věnuje volnému času

a vzdělávání seniorů. Cílem jedenácté kapitoly je přinést základní poznatky

vztahující se k dobrovolnictví starších lidí. Dvanáctá kapitola se věnuje problematice

umírání a smrti u populace seniorů.

Přeji hodně úspěchů při studiu a věřím, že tento studijní text vám k nim dopomůže.

Mgr. Jana Gabrielová, PhD.

5

1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ Z POHLEDU

NOVĚJŠÍCH TEORETICKÝCH SMĚRŮ

Cíl:

Cílem této kapitoly je přiblížit studentům základní pojmy týkající se problematiky

stáří a stárnutí a popsat vybrané teorie stárnutí.

Klíčová slova:

stáří, stárnutí, geriatrie, gerontologie, sociální gerontologie, stochastické teorie,

nestochastické teorie

Průvodce studiem:

Tato kapitola přináší základní informace vztahující se k problematice stáří a stárnutí.

Klade střední nároky na studium.

Stárnutí populace se týká celého světa. Stalo se důležitým fenoménem, se kterým

musí počítat nejenom systémy zdravotní péče, sociálních služeb a sociálního

zabezpečení. Týká se celé společnosti včetně politiků na centrální, regionální i místní

úrovni, kteří budou stále častěji čelit problémům a výzvám vyplývajícím ze stárnutí

populace.

1.1 VYMEZENIE ZÁKLADNÍCH POJMŮ

V této podkapitole budou definovány následující pojmy: stárnutí, stáří, geriatrie,

gerontologie, sociální geriatrie a sociální gerontologie.

Stárnutí

Stárnutí lze charakterizovat jako období, ve kterém u lidí nastávají (různou rychlostí)

postupné změny na úrovni molekulární až orgánové, v důsledku čehož se zmenšuje

schopnost realizovat jednotlivé funkce organizmu. V tomto období se zmenšuje

schopnost adaptace (Hrozenská a kol., 2008).

Podle Litomerického (1996) stárnutí je kontinuální proces, který se neprojevuje

stejnou rychlostí u všech lidí, ale ovlivňuje ho mnoho faktorů, například získané

genetické vlastnosti, ale i prostředí, ve kterém člověk žije. Stárnutí není choroba, ale

fyziologický proces, tedy přirozené období života.

6

Podle Hegyiho (2001) věk člověka lze dělit z hlediska vícero aspektů:

• chronologický věk – věk kalendářní, odpovídá skutečně prožitému času bez

ohledu na stav organizmu,

• biologický věk – je důsledkem geneticky řízeného programu, působení vnějšího

prostředí a způsobu života a přítomnosti nemocí či úrazů,

• funkční věk – odpovídá funkčnímu potenciálu člověka, je daný souhrnem

charakteristik biologických, psychologických a sociálních,

• psychologický věk – je důsledkem funkčních změn v průběhu stárnutí,

individuálních osobnostních črt a subjektivního věku,

• sociální věk – zahrnuje přítomnost, resp. nepřítomnost životního programu a do

jisté míry závisí na věku odchodu do důchodu.

Světová zdravotnická organizace člení střední a vyšší věk následovně:

• období středního věku (45-59 let),

• období raného stáří (staršího věku; 60-74 let),

• období vlastního stáří (pokročilého, vysokého věku; 75-89 let),

• období dlouhověkosti; nad 90 let (Haškovcová, 2010).

Stáří

Stáří je závěrečná etapa života, u člověka často vymezovaná jako doba od skončení

ekonomické aktivity do smrti, nazývaná též třetím věkem (Hrozenská a kol., 2008).

Podle Čevely, Kalvacha a Čeledové (2012) stáří je všeobecné označení nejranějších

fází ontogeneze. Jde o poslední vývojovou etapu, která uzavírá, završuje lidský život.

Souhrnně jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických

probíhajících druhově specifickou rychlostí a s výraznou interindividuální

variabilitou vedoucí k typickému obrazu označovanému jako fenotyp stáří.

Fenotyp stáří můžeme charakterizovat jako souhrn vnějších znaků vlastností

organizmu, resp. jedince ale zároveň jako skupinu jedinců stejného zevnějšku. Na

fenotyp působí vícero faktorů:

• uplatňovaný životní styl – stravovací návyky, pohybová aktivita,

• přirozené stárnutí – jde o celoživotní proces, evidentnější v zátěžových situacích

od 4. decénia, v běžných denních situacích od 6. resp. 7. decénia,

• vliv prostředí – fyzikálního (UV záření) ale i sociálního, resp. společenského

(postoj společnosti k starším lidem, k stárnutí a stáří, stejně jako

i socioekonomická situace subkultury starších lidí),

• osobnost člověka – zejména jeho aktivní nebo pasivní životní styl, jeho postoj

k životu, stáří, případně smrti,

• zdravotní anamnéza – přehled nemocí, které se u jedince v průběhu života

vyskytly, úrazy, fraktury, operace apod. (Hrozenská a kol., 2008).

Stařecký stav a vzhled jsou potom dány především:

• zákonitou biologickou involucí, do značné míry geneticky determinovanou,

• projevy a důsledky úrazů a nemocí, částečně geneticky determinovaných,

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btov%C3%A1_zdravotnick%C3%A1_organizace

7

• životním způsobem, zejména výživou, pohybovou a mentální aktivitou, či naopak

pasivitou,

• adaptačními reakcemi na involuční a chorobné změny,

• vlivy fyzikálního a sociálního prostředí včetně společenského vymezení sociální

role starého člověka, respektive penzistu,

• psychickým stavem – motivací, aspiracemi, očekáváními, představou o vlastním

stáří, adaptací na stárnutí, osobnostními charakteristikami (Čevela, Kalvach,

Čeledová, 2012).

Podoby stárnutí a stáří

Stárnutí a stáří mohou nabývat 3 podoby:

1. Úspěšné stárnutí a zdravé aktivní stárnutí – zdravotný a funkční stav i psychická

adaptace na stáří a ekonomická situace odpovídají nárokům prostředí a sociální

situace, což umožňuje spokojnost, seberealizaci a participací až hluboko do

dlouhověkosti; hlavně v bezbariérovém prostředí vstřícně univerzálního designu

je potřeba podporných služeb minimálně, důležitá je nabídka aktivit, vytvoření

prostoru a podmínek pro realizaci a participaci, včetně zaměstnanosti.

2. Obvyklé stárnutí a stáří – existuje nerovnováha mezi zhoršeným zdravotním

a funkčním stavem, psychickými potřebami, nároky prostředí a sociálně-

ekonomickými možnostmi. Důsledkem je nedostatečná spokojnost, seberealizace

a/nebo participace odpovídající v současnosti mnohým stejně starým občanům

(vrstevníkům) v dané společnosti.

3. Patologické stárnutí – zdravotný a funkční stav, adaptace, spokojnost,

seberealizace, participace jsou výrazně horší než u vrstevníků; nemoci a funkční

deteriorace (zhoršení, úpadek) vyššího věku jsou výraznější nebo nastupují dříve,

je přítomna závažná disabilita, dochází k maladaptaci, rezignaci, sociální exkluzi,

zalomení životního příběhu, k selhání plnění ontogenetické úlohy stáří, ke ztrátě

soběstačnosti, případně k zanedbávání a zneužívání. Obvyklá je chudoba (Čevela,

Kalvach, Čeledová, 2012).

Geriatrie

Geriatrie je lékařská disciplína, která se zaobírá medicínskými aspekty stárnutí

a stáří, hlavně nemocemi, jejich etiologií a patogenezí, přičemž současně zohledňuje

biologické, psychologické a sociální zvláštnosti vyplývající z vyššího věku.

Specializuje se na prevenci, stejně jako na diagnostiku, léčbu a rehabilitaci stavů

nemoci starších lidí a jejich sociálních důsledků (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).

Gerontologie

Gerontologie je všeobecný pojem pro nauku o stárnutí a stáří. Zkoumá je z pohledu

biologického, demografického, sociálního a z mnohých dalších aspektů (Holmerová

a kol., 2007).

Gerontologie jako věda o stárnutí a stáří se dělí na:

1. Teoretická gerontologie – zaobírá se výzkumem stárnutí organizmu, příčinami

a mechanizmy stárnutí, experimentálními možnostmi jeho ovlivnění.

8

2. Klinická gerontologie čili geriatrie – zabývá se starým člověkem ve zdraví

a nemoci, diagnostikou, léčbou, rehabilitací a prevencí jeho stavů nemoci a jejich

sociálních důsledků. Skupina geriatrických pacientů je vymezená věkem nad

65 let. Očekávaným výsledkem geriatrické péče je snaha o zlepšení stavu, sociální

reintegraci, uchování soběstačnosti a zvýšení kvality života starého člověka.

3. Sociální gerontologie – zabývá se postavením starého člověka ve společnosti,

jeho vztahem k ní, otázkami jeho společenské integrace, aktivitami osobními

a společenskými na jedné straně a vztahem společnosti k starému člověku na

straně druhé (Hegyi, Krajčík, 2010)

Podle Hrozenské a Dvořáčkové (2013) je potřebné důkladně rozlišovat pojmy

geriatrie a gerontologie, stejně jako jejich přívlastek sociální.

Sociální gerontologie X sociální geriatrie

Sociální gerontologie se soustředí na vzájemné vztahy mezi starším člověkem

a společností, zajímá se o jeho postavení ve společnosti, o jeho vztah k ní, taktéž se

zabývá otázkami společenské integrace seniorů, osobními a společenskými

aktivitami seniorů1, stejně jako vztahem společnosti k této věkové skupině. Patří sem

také systém zdravotní a sociální péče o osoby vyššího věku, resp. systém sociální

ochrany starších lidí. Sociální gerontologie sleduje demografický trend obyvatelstva

stejně jako i zdravotní stav celé populace seniorů v daném státu (Hrozenská,

Dvořáčková, 2013).

Sociální geriatrie se na rozdíl od sociální gerontologie zabývá sociální problematikou

jednotlivce, která se obvykle vyskytuje jako určitý „nadstavbový problém“

geriatrického pacienta. Z uvedených úvah jednoznačně vyplývá, že oddělení

zdravotních a sociálních intervencí poskytovaných seniorovi není možná, právě

naopak je potřebná jejich vzájemná kompatibilita ve smyslu zachování holistického

přístupu k člověku (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).

1.2 TEORIE STÁRNUTÍ

Teorie stárnutí se dají vysvětlit ze dvou základních aspektů. V prvním případě jde

o proces naprogramovaný, v druhém o proces náhodný. Naprogramované stárnutí se

projevuje například zhoršováním zraku, sluchu, změnami na kůži, ubýváním svalové

hmoty. Při teorii náhodného stárnutí sehrávají roli úlohu nepříznivé vlivy, které

poškozují buňky těla, dokud je úplně nezničí. Endogenní (vnitřní) faktory jsou

podmíněny hlavně dědičností. Exogenní (vnější) faktory jsou podmíněny životním

stylem, stravováním, pohybovou aktivitou a dodržováním zásad racionálního života.

V současnosti je východiskem konsenzus názorů, při kterých úlohu sehrává

genetická výbava člověka, která je po dobu života neustále ovlivňovaná různými

vlivy vnějšího a vnitřního prostředí, které do jisté míry mají schopnost modifikovat

hranici a délku lidského věku (Hrozenská a kol., 2008).

1 Pojmy starší člověk, senior, osoba vyššího věku jsou pro účely této opory chápány jako synonyma.

9

Teorie stárnutí je možné rozdělit do 2 hlavních skupin:

1. Teorie stochastické (teorie opotřebování, náhodných změn) – předpokládají, že

děje spojené se stárnutím jsou převážně náhodné, že s věkem (plynoucím časem)

se zvyšuje opotřebování, poškození, poruchy, chyby, selhávání buňkového řazení

a celého uspořádání organizmu (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

K stochastickým teoriím patří: teorie omylů a katastrof proteosyntézy, teorie

překřížení („cross-linking theory“), teorie „opotřebování“, teorie mutační, teorie

volných radikálů a teorie spolehlivosti.

• Teorie omylů a katastrof proteosyntézy – dochází k hromadění chyb v syntéze

proteinů při jejich transkripci a translaci. Abnormální proteiny vznikají hlavně

v posttranslační fázi (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

• Teorie překřížení („cross-linking theory“) – dochází k překřížení a tím

k znehodnocení proteinů a dalších buňkových makromolekul. Stárnutí je

spojené se zvýšeným výskytem příčných vazeb hlavně kolagenových vláken.

Překřížením dvou nebo vícero makromolekul nastává změna charakteru

a funkce molekul, a tím i stárnutí. Kolagenové tkáně postupně ztrácí pružnost,

což se projevuje zejména na kůži, v podkožních tkáních, tepnách, kloubech

apod. (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

• Teorie „opotřebování“ – dochází ke kumulativnímu poškození životně

nenahraditelných častí organizmu, včetně glykosilace bílkovin vystupňované

u diabetiků (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

• Teorie mutační – vychází z poznatku, že po dobu celého života člověka

dochází v jeho somatických buňkách k hromadění mutací v deoxyribonukleové

kyselině (DNA). Tyto mutace jsou považovány za prvotní příčinu stárnutí. Se

zvyšujícím se věkem přibývají i tyto mutace, a proto se ve starších buňkách

vyskytuje zvýšené množství bílkovin se změněnou strukturou a funkcí. Každý

organizmus má účinné mechanizmy na opravu mutacemi poškozených DNA.

Opravu zabezpečují reparační enzymy. Ve starých buňkách nastává překročení

kapacity oprav a hromadí se mutace. Tím buňka stárne, až nakonec odumře

(Hrozenská, Dvořáčková, 2013).

• Teorie volných radikálů – vznikla na základě objevů v oblasti medicíny.

Zformuloval ji D. Harman. Teorie spojuje stárnutí buněk s procesem dýchání.

Při procesu dýchání vznikají dočasné volné radikály čili agresivní sloučeniny

kyslíku, které mohou napadat, poškozovat nebo omezovat funkčnost struktury

buněk, molekuly bílkovin nebo dědičnou výbavu. Nadbytek volných radikálů

způsobuje vznik nemocí, jako je arterioskleróza, srdeční infarkt, autoimunní

procesy, rakovina atd. Volné radikály způsobují i předčasné stárnutí, protože

zapříčiňují zánik struktur, které jsou organizmu vlastní (Hrozenská,


• Teorie spolehlivosti – stárnutí, stejně jako vymírání věkových kohort je

projevem univerzálního selhávání systému v čase, pravděpodobnosti výskytu

poškození, chyb a poruch. Je určitým univerzálním popisem selhávání orgánů,

resp. systémů lidského těla. Stárnutí tu vystupuje jako přímý důsledek

10

systémové redundance – nadbytečnosti. Vysvětluje pokles mortality

v pozdějším věku v důsledku vyčerpání redundance a přežití nejstabilnějších,

nejvýkonnějších jedinců (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

2. Teorie nestochastické (teorie naprogramování) – předpokládají, že stárnutí je

především geneticky předurčené, programované (Čevela, Kalvach, Čeledová,

2012).

K nestochastickým teoriím můžeme zařadit následující teorie: pacemakerová

teorie (teorie genetických hodin), genetická teorie, Hayflicková teorie

limitovaného počtu buňkových dělení, existence genu dlouhověkosti či naopak

progerie a evoluční teorie.

• Pacemakerová teorii (teorii genetických hodin) – určité orgány či systémy se

považují za pacemaker (neuroimunoendokrynní, hlavně hypotalamus)

geneticky naprogramovaný na určitý algoritmus stárnutí a délky života.

Algoritmus „běží“ od narození (resp. už od prenatální fáze ontogeneze).

• Genetická teorie – je založená na vyšším věku rodičů, kde je pravděpodobnost,

že pokud se dožívají vysokého věku, tak jejich děti se dožijí vyššího věku

a naopak. Předpokládá se, že základem dlouhověkosti individua nebo druhu je

molekulární, genetický materiál, který se nachází v oplodněném vajíčku

příslušného organizmu. Dominuje tedy společenská dispozice k nemocem, ne

však k délce života jako takové tedy ani k dlouhověkosti.

• Hayflicková teorie limitovaného počtu buňkových dělení – v buňkových

kulturách mohou buňky podstoupit jen definovaný počet dělení, „počítadlem“

je zkracování konečných částí chromozómů, tzv. těloměr, při každém dělení

buňky.

• Existenci genu dlouhověkosti či naopak progerie (předčasné stárnutí) –

u člověka se předpokládá uplatnění vlivu genetických faktorů na naději dožití

asi 35 %. Zbylých 65 % je daných faktory vnějšího prostředí a životního stylu,

které jsou individuálně variabilní a ovlivnitelné jevy, opotřebováním, včetně

úrazů a geneticky nepodmíněných nemocí.

• Evoluční teorie – zabývá se hledáním „smyslu, potřebnosti a přínosu“ stárnutí.

Evoluční teorie studují i vztah délky stáří k délce života a délce nutné péče

o potomky. Stárnutí znevýhodňuje staré jedince oproti mladým v boji o přežití

a rozmnožování, zrychluje střídání vůdců samců ve smečce, a tím obměnu

genofondu a rozšíření evolučního výběru při změnách prostředí (Čevela,

Kalvach, Čeledová, 2012).

11

Shrnutí

Stáří je poslední vývojovou etapou, která uzavírá, završuje lidský život. Souhrnně jde

o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických probíhajících

druhovo specifickou rychlostí a s výraznou interindividuální variabilitou. Stárnutí je

proces charakterizovaný strukturálními a funkčními změnami organizmu, jako

i poklesem schopností a výkonností jedince. Geriatrie je lékařská disciplína, která se

zabývá medicínskými aspekty stárnutí a stáří, zejména chorobami, jejich etiologií

a patogenezí. Gerontologie je všeobecný pojem pro nauku o stárnutí a stáří. Teorie

stárnutí můžeme rozdělit do dvou skupin: 1. teorie stochastické a 2. teorie

nestochastické.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vysvětlete pojmy stáří a stárnutí.

2. Promyslete, jaké důsledky pro společnost se sebou nese stárnutí populace.

3. Vysvětlete pojmy (sociální) geriatrie a (sociální) gerontologie a uveďte rozdíly

mezi nimi.

4. Vysvětlete a popište rozdíly mezi stochastickými a nestochastickými teoriemi

stárnutí.

Doporučená literatura

ČEVELA, R., KALVACH, Z., ČELEDOVÁ, L. Sociální gerontologie: Úvod do

problematiky. Praha: Grada, 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-3901-4.

HROZENSKÁ, M. a kol. Sociálna práca so staršími ľuďmi a jej teoreticko-praktické

východiská. Martin: Vydavatelství Osveta, 2008. 180 s. ISBN 978-80-8063-282-3.

Σ

12

2 FYZIOLOGICKÉ, PSYCHICKÉ A SOCIÁLNÍ

ZMĚNY VE STÁŘÍ

Cíl:

Tato kapitola popisuje fyziologické, psychologické a sociální změny, které se sebou

přináší stárnutí.

Klíčová slova:

zhoršení zraku, zhoršení sluchu, pokles fyzické výdrže

Průvodce studiem:

V této kapitole se studenti dozvědí o fyziologických, psychických a sociálních

změnách ve stáří. Není náročná na studium.

2.1 FYZIOLOGICKÉ ZMĚNY

Stárnutí je přirozený, nevyhnutelný a nezvratný proces. Je to komplexní děj, který je

výsledkem vlivu vícero faktorů. Každý jedinec stárne jinak, jiným tempem. Součástí

stárnutí je involuce tkání, která začíná probíhat v určitých buněčných funkcích už

od 5. roku života (Hrozenská a kol., 2008).

K fyziologickým změnám dochází okolo 40. roku veku jedince, navzdory tomu, že

příznaky stárnutí nejsou navenek poznatelné. Je to proces, při kterém organizmus

překonává mnoho změn. Vliv sehrávají hlavně genetické faktory, venkovní prostředí,

životný styl jedince (hlavně správná výživa a tělesná aktivita), jeho schopnost

přizpůsobit se novým podmínkám (adaptovat se) a stav organizmu (somatický

i psychický) (Hrozenská a kol., 2008).

Mezi fyziologické změny patří hlavně změny kvality kůže a vlasů, snížení funkce

smyslových orgánů, ubývání kosterní a svalové hmoty, čímž kosti ztrácí stabilitu

a pevnost. Změny se dotýkají dýchací soustavy, trávicí, kardiovaskulární,

hormonální, nervové, vylučovací. Tyto změny jako i jiné degenerativní procesy, mají

začátek v rané dospělosti (Stuart-Hamilton, 1999). Zhoršující se tělesný stav má

následně vliv na prožívání seniora a kvalitu jeho života. Snižující se mobilita

omezuje jeho soběstačnost. Často dochází k sociální izolaci a senior potřebuje pomoc

ze svého okolí.

13

Tělesné změny se týkají většiny orgánových soustav a jejich orgánů. Nejvíc nápadné

jsou na kůži nebo pohybovém systému, které zřetelně vidíme. Dále probíhají v:

• kardiovaskulárním systému,

• respiračním systému,

• trávícím systému,

• pohlavním a vylučovacím systému,

• nervovém systému,

• smyslovém vnímání, spánku (Mlýnková, 2011).

Kožní ústrojí

Kůže atrofuje, přibývají vrásky, ztrácí se elasticita a pružnost, objevují se

pigmentové skvrny, zhoršuje se funkce mazových žláz. Obnova buněk je pomalejší.

Vlasy šedivějí a vypadávají. Na atypických místech se objevuje nežádoucí ochlupení,

např. na bradě, na nose, uších a nad očnicovými oblouky (Hrozenská a kol., 2008).

Pohybový systém

Může dojít ke změnám spojeným s výškou a váhou postavy. Ke snížení výšky

postavy dochází, protože atrofují (zmenšují, smršťují se) meziobratlové plotničky.

Někteří senioři mohou chodit v mírném předklonu. Příčinou je ochabování příčně

pruhované svaloviny, která už není schopná udržet postavu vzpřímeně. Kosti mohou

řídnout a stávat se tak křehkými, tím se může zvýšit riziko zlomenin a úrazů

(Mlýnková, 2011).

Kardiovaskulární systém

Klesá pracovní kapacita srdce. To se může projevit při zvýšené fyzické zátěži a při

stresu. Srdeční chlopně ztrácí pružnost a snižuje se činnost srdce jako pumpy. Srdce

je potom schopné přečerpávat méně krve. Může dojít k poklesu průtoku krve všemi

orgány, včetně obličeje, mozku, koronárních cév. Klesá elasticita cév a může se

objevit hypertenze. Příčinou snížené elasticity cév je ukládání tukových látek

a vápníku do stěny tepen (ateroskleróza) (Mlýnková, 2011).

Respirační systém

Zmenšuje se výkonnost dýchacího systému. Plíce mění strukturu a ztrácí pružnost

(Hrozenská a kol., 2008). S postupujícím věkem u mnohých seniorů klesá respirační

schopnost plic. Typickým projevem je zadýchávání (Mlýnková, 2011).

Trávicí systém

Změny v oblasti zažívacího systému vyplývají ze snížené sekrece slín a šťáv

na trávení, zhoršené funkce sfinkterů, snížením tonusu stěn, zpomalením peristaltiky

a častými obstipacemi. K poruše trávení přispívá zhoršení žvýkací funkce po ztrátě

zubů (Hrozenská a kol., 2008).

Pohlavní a vylučovací systém

Sexuální aktivita u seniorů je výrazně individuální. U mnohých osob přetrvává

do vysokého věku. Degenerativní změny mužských pohlavních žláz probíhají velmi

pomalu. U žen jsou degenerativní změny výrazné a objevují se po menopauze

(Mlýnková, 2011).

14

Ve vyšším věku klesá schopnost ledvin tvořit a vylučovat moc. Klesá kapacita

močového měchýře, snižuje se síla obou svěračů. Někteří senioři nemusí být schopni

udržet moč. Může to být způsobeno zvýšenou prostatou nebo u žen ochabnutím

svalstva pánevního dna. Dále se snižuje schopnost kompletního vyprázdnění celého

močového měchýře (Mlýnková, 2011).

Nervový systém

Nervy a nervová vlákna stárnou. Snižuje se jejich schopnost přenášení a přijímání

vzruchů. Reflexy jsou pomalejší a méně účinné. Vznikají poruchy v metabolismu

glukózy a kalcia. Paměť se zhoršuje. Tyto změny mají vliv na možnou emoční

labilitu, demenci, poruchu osobnosti a snížení adaptační schopnosti (Hrozenská

a kol., 2008).

Smyslové vnímání

V oblasti smyslových orgánů nastávají změny, které jsou charakterizovány sníženou

ostrostí zraku, sluchu, zhoršuje se adaptace na tmu. Nastává porucha termoregulace,

s poklesem pocit žízně a redukcí vnímání bolesti (Hrozenská a kol., 2008).

Z hlediska zhoršování zraku nastává s přibývajícím věkem hlavně snížení schopnosti

adaptace na světlo, na tmu a zhoršení akomodace (zaostření). Čočka začíná hrubnout,

pouzdro ztrácí elasticitu, až se stává relativně ztuhnutým tělesem. Navíce se čočka

zvětšuje. Po osmdesátce je už téměř každý jedinec postižen šedým zákalem

(kataraktou), který způsobuje snižování ostrosti obrazu na okraji nebo ve středu

zorného pole. Postižení mají pocit, jako by všechno zahaloval závoj. Někteří vidí

dvojmo, resp. každý obrys má stín. I tady se projevuje individuální průběh stárnutí.

U některých lidí může nastat dramatické zhoršení zraku v průběhu několika měsíců,

u jiných trvá více než 10 roků, než začnou zakalení čočky pociťovat jako rušivé.

Sluch postupně slábne už v průběhu dospělosti. V 50-ti má množství lidí alespoň

za určitých okolností slabší sluch. Všeobecně však není možné stanovit podíl

vlastního stárnutí a vlivu prostředí na oslabení sluchu, protože oba dva faktory tu

bezpochyby sehrávají významnou úlohu.

Nejrozšířenějším typem oslabení sluchu u starších lidí je tzv. presbyakuze –

nedoslýchavost stárnoucích. Tento stav se může projevovat v několika podobách.

Jejich společným znakem však je zhoršování vnímání zvuků vysokých frekvencí

(Hrozenská a kol., 208).

2.2 PSYCHICKÉ ZMĚNY

Stárnutí zahrnuje různé změny psychiky, které se s rostoucím věkem mohou

objevovat u každého člověka individuálně.

Mezi psychickými změnami a projevy ve stáří existují značné individuální rozdíly.

Zjednodušeně můžeme říci, že dochází ke zhoršení kognitivních funkcí, tedy

vnímání, paměti, představ, myšlení. Může klesat pružnost myšlení a psychická

vitalita (Mlýnková, 2011).

15

Paměť

Poruchy paměti jsou časté ve stáří, ale mohou se vyskytovat už od středního věku.

Senzorická paměť si podrží informaci asi jen 1-2 sekundy, potom se informace ztrácí,

pokud není určená na další zpracování. V krátkodobé paměti setrvávají informace

15-20 sekund a pokud jsou posilňovány opakováním, nebo mají pro seniora hlubší

emocionální význam, jsou dále transferované do dlouhodobé paměti. Kapacita

krátkodobé paměti se ve vyšším věku pozvolna snižuje, s možností většího deficitu,

např. při manipulaci s informacemi. Pokud se informace dostali do dlouhodobé

paměti, starší lidé jsou schopni je dlouhodobě udržet. Hlavní problém je jejich

„vyhledání“ v paměti, zejména pokud jde o spontánní vybavení Hrozenská a kol.,

2008).

Epizodická paměť znamená, že uložené informace se váží k určité době, k určitému

místu, týkají se faktů z osobní zkušenosti (Hrozenská a kol., 2008).

Sémantická paměť obsahuje osvojené znalosti, slova a jejich významy, symboly,

násobení apod., jako i získané vědomosti.

Při fyziologickém stárnutí se zhoršuje nejdříve epizodická paměť. Dlouho zachovaná

sémantická paměť obsahuje celoživotní zkušenosti, takže může posloužit jako základ

pro další učení. Je to zároveň pro seniory možnost kompenzace nevyhnutelných

deficitů, v porovnání s mladší generací (Hrozenská a kol., 2008).

Motivace

Motivace k činnosti může u některých jedinců vlivem zvyšujícího se věku klesat.

Tento jev však nemůžeme považovat za konstantní. Mnozí starší lidé jsou

do vysokého věku aktivní, věnují se oblíbeným činnostem. Motivace úzce souvisí

s rodinnými vztahy nebo interpersonálními vztahy v instituci, ve které senior žije,

jako i s vlastním sebehodnocením staršího člověka, s jeho potřebou uznání


Krystalická a fluidní inteligence

Krystalická inteligence udává množství vědomostí, které člověk získal v průběhu

života. Měří se jednoduchými, přímými otázkami, které vymezují hranice jedincovy

báze vědomostí.

Fluidní inteligence znamená schopnost řešit problémy, pro které neexistuje řešení,

ke kterému by bylo možné dojít na základě formálního vzdělání či zkušeností daných

kulturou. Je to schopnost subjektu řešit nové problémy (Hrozenská a kol., 2008).

Fluidní inteligence s věkem slábne, zatímco krystalická zůstává téměř nedotknutá


16

2.3 SOCIÁLNÍ ZMĚNY

Sociální stárnutí úzce souvisí s odchodem do starobního důchodu. Je to jedna

ze zásadních změn v životě, která člověka může ovlivnit v negativním i pozitivním

slova smyslu (Mlýnková, 2011).

Za začátek sociálního stáří se obyčejně považuje odchod do důchodu či věk vzniku

nároku na starobní důchod. Hlavně tento ukazatel však vykazuje významný

civilizační (historický) posun spolu s důrazem na autonomii a participaci seniorů. Je

možné předpokládat nárůst různorodosti v schopnosti a zájmech

pracovat/penzionovat, a to odlišně v různých profesích, i přibývání přechodných

forem postupného penzionování, částečné zaměstnanosti. Současně se do vyššího

věku posouvají i jiné sociální události včetně pozdějšího rodičovství a uzavírání

manželství (Hrozenská a kol., 2008).

Zásadní význam z hlediska sociálního stárnutí sehrává samotné prostředí, ve kterém

senior prožívá svůj život. Je potřebné najít nejvíce vyhovující prostředí pro život

seniora, které respektuje a zabezpečuje jeho potřeby (přání, představy o životě,

zdravotní stav, rodinné vztahy i finanční poměry jednotlivce) v plném rozsahu. Toto

je možné v domácím, i v institucionálním prostředí (Hrozenská a kol., 2008).

Klevetová (2017) nabízí souhrn (biologických, psychologických i sociálních)

kterými jedinec staršího věku prochází. Jde o změny a ztráty z nich plynoucí (tabulka

1).

Tabulka 1 Změny a ztráty staršího člověka.

Změny Ztráty

pracovní role ztráta pracovního kolektivu a pracovních

návyků

role otce/matky – tzv. prázdné hnízdo odchod dospělých dětí

společenská role – odchod do důchodu sociální izolace

rozvod – nemoc – smrť partnera/tky osamělost/samota

bydlení – odchod do nemocnice, odchod

do zařízení sociálních služeb

soukromí, vlastní domov

ztráta fyzických sil neschopnost péče o sebe – závislost na

druhých lidech

změna fyzického vzhledu ochota něco nového si koupit, zkrášlit se,

jít do společnosti

smyslové funkce okamžitá orientace a jednání

zdroj: Klevetová, 2017

17

Shrnutí

Stárnutí se sebou přináší fyziologické, psychické a sociální změny. K fyziologickým

změnám patří hlavně změny kvality kůže a vlasů, snížení funkce smyslových orgánů,

ubývání kosterní a svalové hmoty, čím kosti ztrácí stabilitu a pevnost. Změny se

dotýkají dýchací soustavy, trávicí, kardiovaskulární, hormonální, nervové,

vylučovací. Mezi psychickými změnami a projevy ve stáří existují značné

individuální rozdíly. Dochází k zhoršení kognitivních funkcí, tedy vnímání, paměti,

představ, myšlení. Sociální stárnutí úzce souvisí s odchodem do starobního důchodu.

Je to jedna ze zásadních změn v životě, která člověka může ovlivnit v negativním

i pozitivním slova smyslu.


1. Popište fyziologické změny ve stáří.

2. Popište psychické změny v stáří.

3. Popište sociální změny ve stáří.





východiská. Martin: Vydavateľstvo Osveta, 2008. 180 s. ISBN 978-80-8063-282-3.

KLEVETOVÁ, D. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2017. 224 s.

ISBN 978-80-271-0102-3.

MLÝNKOVÁ, J. Péče o staré občany. Praha: Grada, 2011. 192 s. ISBN 978-80-247-

3872-7.

Σ

18

3 PŘÍPRAVA NA STÁRNUTÍ A STÁŘÍ

Z PERSPEKTIVY ZDRAVOTNĚ-SOCIÁLNÍCH

PRACOVNÍKŮ

Cíl:

V této kapitole je pozornost věnovaná fázím a rovinám příprav na stáří a jejich

významu.

Klíčová slova:

dlouhodobá příprava na stáří, sociálna příprava na stáří, zdravé stárnutí, aktivní stáří

Průvodce studiem:

Tato kapitola není náročná na studium. Jsou v ní prezentovány fáze a roviny příprav

na stáří.

Stárnutí je přirozený, nepřetržitý a nezvratný proces, při kterém vznikají změny

organizmu v závislosti na působení mnohých vnějších a vnitřních faktorů. Mezi

nejdůležitější patří strukturní a funkční změny, stejně jako pokles adaptability.

Pozitivní a negativní vlivy působící na průběh stárnutí mají velký význam především

v středním věku (Hrozenská a kol., 2008).

Mezi pozitivní vlivy patří dobrý psychofyzický stav kardiovaskulárního,

respiračního, pohybového a nervového systému, jako i metabolizmu, smyslových

orgánů a psychiky. Není možné opomenout ani sociálně-ekonomický stav, tedy

kvalifikaci, úroveň vzdělání, stupeň zodpovědnosti v povolání, výšku příjmu,

charakter činnosti, hygienu práce, životní styl a kvalitu života, konstruktivní řešení

zátěžových situací apod. (Hrozenská a kol., 2008).

Mezi negativní vlivy patří především hlavní příčiny nemocí – arterioskleróza,

zhoubné nádory, degenerativní změny pohybového systému, poruchy metabolizmu

a psychických funkcí i stresové faktory příznačné pro vyšší věk, vyplývající

z pracovního a životního prostředí, kumulace psychické zátěže, problémové,

frustrující, deprimující a stresové životní situace a krize, jejichž výsledkem jsou

nejčastěji psychosomatická onemocnění. Vážné nemoci středního věku vytváří

nepříznivé předpoklady pro další osud stárnoucího organizmu (Hrozenská a kol.,

2008).

19

Úsilí o odstranění, resp. minimalizování uvedených rizikových faktorů spočívá

v celoživotní přípravě na stárnutí, cílem které je připravit jedince na aktivní stáří,

podle možností v dobrém zdraví, tvořivé pohodě a v důstojném prostředí s patřičným

sociálním zabezpečením (Hrozenská a kol., 2008).

Příprava na stárnutí a stáří by měla probíhat ve třech fázích:

1. Permanentní nebo dlouhodobá příprava – probíhá po celý život člověka, je

součástí výchovy k manželství, občanské a etické výchovy na školách. Promítá se

do systému přiměřených postojů ke stárnutí a starší generaci vůbec (Hrozenská

a kol., 2008). Praktické informace o tom, jak se chovat ke starým lidem, poskytují

rodiče dětem tím, jako se chovají k vlastním rodičům, jak o nich hovoří, jak se

tváří, jak s nimi komunikují. Příkladem je též schopnost řešení péče o seniora

v rodině, celkový postoj k situaci (Mlýnková, 2011).

2. Střednědobá příprava – doba, kdy do nástupu do důchodu zůstává zhruba 10 roků

ekonomicky aktivního života. Ve středním věku by měl každý člověk akceptovat

stáří jako zákonitou neoddělitelnou součást života a včas se zaměřit na volbu

životního programu a vyvodit z toho praktické důsledky: pomalu, ale jistě se

na třetí věk připravovat. V této souvislosti by si každý měl zodpovědně položit

otázku, co bude dělat, až nebude moci dělat to, co je zatím prioritní náplní

dosavadního profesního života. Každý člověk je zodpovědný za kvalitu svého

života, tedy i za kvalitu svého života ve stáří (Hrozenská a kol., 2008).

3. Aktuální nebo krátkodobá příprava – začíná se přibližně 5 roků před dosažením

důchodového věku se zaměřením především na zdravotnická opatření,

psychologickou přípravu na změnu společenské role a optimální vyřešení sociální

otázky ve smyslu plynulého přechodu do důchodu (Hrozenská a kol., 2008).

Přípravu na stárnutí můžeme obecně rozdělit na tři základní roviny: zdravotnickou,

psychologickou a sociální.

Zdravotnická příprava na stárnutí spočívá ve včasném lékařském vyšetření

zaměřeném na včasnou diagnostiku nemocí, především kardiovaskulárních, prevenci

a diagnostiku rizikových faktorů, hlavně hypertenze, hyperglykémie apod. Patří sem

také doporučení přiměřené tělesné aktivity se zachováním zásad pracovní hygieny

kvůli prevenci nemocí pohybového systému (Hrozenská a kol., 2008).

Pro správné posouzení zdravotného stavu je potřebné důkladné poznání zdravotního

stavu staršího člověka a pracovních nároků, které jsou na něho kladeny. Pokud

nejsou pracovní nároky v souladu se zdravotním stavem, je třeba pracovní činnost

přerušit, resp. přejít na přiměřenou práci (Hrozenská a kol., 2008).

Psychologická příprava na stárnutí vychází ze zásad psychohygieny

a gerontopsychologie. K pozitivnímu ovlivňování psychických funkcí, procesů

a stavů dochází jejich stálou stimulací přiměřenými požadavky v rodinném

i společenském životě, při práci, sportu a ve smysluplném využívaní volného času


20

Negativně na psychiku seniora může působit nemoc, která je častým doprovodným

jevem s neefektivním zdoláváním stavů psychické zátěže. Negativní vlivy se objevují

jako důsledek používání nepřiměřených strategií řešení různých druhů psychické

zátěže. Odrážejí se i z izolace, jednostrannosti, nesprávného a nepřiměřeného postoje

k stárnutí a úloze seniora ve společnosti (Hrozenská a kol., 2008).

Hlavní úloha psychologa tedy spočívá v přípravě staršího člověka na změnu

společenské role, životního stylu a životního programu při odchodu do důchodu


Sociální příprava na stárnutí znamená zabezpečení změny organizace práce

v souladu s věkem, výkonností, vzděláním a zdravotním stavem. Přechod

z pracovního prostředí do důchodu by měl být plynulý a postupný. Nastolená

problematika zahrnuje i otázky bydlení, stravování, délky dovolené, trávení volného

času a jiné (Hrozenská a kol., 2008).

K sociální přípravě na stárnutí patří i péče o rodinu, rodina jako významný faktor

existenční jistoty, přizpůsobení bydlení na změněné poměry a požadavky nejenom

v souvislosti s věkem či sociálním stavem, ale i zmenšení rodiny po odchodu dětí

a vytváření bezbariérového prostředí jako projev adaptace na nastávající přijetí

schopnosti k samostatnosti – nezávislosti ve vlastním bytě (Hrozenská a kol., 2008).

Jistým vyvrcholením příprav na stárnutí a stáří je právě čas odchodu do důchodu,

který znamená změnu v životě jednotlivce, na kterou se musí adaptovat. Důchod

představuje komplexní mnohostrannou změnu, jejíž součástí může být ztráta identity

pracovníka, motivace, privilegií a často i příjmu. S odchodem do důchodu se též

spojuje přerušení kontaktů a přátelských vztahů s kolegy, což může vést k pocitu

osamělosti a odvrhnutí až sociálního vyloučení (Hrozenská a kol., 2008).

Jako většina nových věcí v životě člověka i tento zlom přináší se sebou množství

negativních emocí – od strachu přes hněv a zmatek až po nejistotu. Senioři se jakoby

znovu učí žít ve dvojici, s partnerem, se kterým tráví častokrát až 24 hodin denně.

Změnou statusu pracovníka na penzistu může docházet k „přebytku volného času“,

který se starší člověk učí využívat. Pokud je zdravotní stav staršího člověka

uspokojivý, disponuje jedinečnou příležitostí věnovat se aktivitám, na které neměl

v minulosti z různých příčin čas. Zároveň je toto období života vhodné na cestování,

pěstování zálib z dětství a mládí, ale i na dobrovolnické aktivity, které mohou být

prospěšné i pro jiné. Někteří senioři, hlavně ženy, hledají smysl života v péči

o vnoučata, což jim kompenzuje ztrátu dětí a mohou naplno uplatnit svoji výchovnou

rolu (Hrozenská a kol., 2008).

Pro většinu lidí představuje odchod do důchodu jen nepatrnou změnu jejich životní

spokojenosti; u zdravých jedinců může dojít dokonce i k jejímu zvýšení (Hrozenská

a kol., 2008).

Vědci doporučují, aby se už čtyřicátnicí za pomoci odborníků připravovali

na problémy následujícího nelehkého desetiletí. V posledních letech zaměstnání by

se měli padesátníkům poskytovat před důchodcovské kurzy se všestranným

21

poučením o pracovněprávních záležitostech, o nejčastějších problémech

manželského a rodinného života v stáří, o zdravé výživě a psychických změnách,

se kterými je potřebné také počítat. Pomoci by mohlo i psychologické poradenství

volného času, protože člověk bez přiměřené činnosti chátrá duševně i tělesně


Zdravé stárnutí je komplexní proces tvořen vícero složkami, jako jsou genetické

predispozice, vliv vnějšího prostředí, adaptační schopnost jedince apod. Důležitým

komponentem, který se dá ovlivnit a ovlivňovat po dobu života, je životný styl


Změna životního programu člověka odcházejícího do důchodu vede

k upřednostňování jedné či dvou činností, tzv. bazálním aktivitám. Hegyi (2001)

uvádí, že asi 17 % všech seniorů obou pohlaví by chtělo pokračovat ve své

profesionální činnosti, i když v redukovaném rozsahu, asi 30-40 % považuje svůj

byt, dům, zahradu za ideální místo realizace svých aktivit (patří sem i chov domácích

zvířat), asi 50 % má zájem o pobyt v přírodě, procházky a výlety. Hegyi (2001) dále

konstatuje, že 25 % řemeslnických činností mužů je vázaných na dělnickou profesi

v minulosti, zatímco umělecké činnosti, hlavně fotografování, chce vykonávat asi

14 % seniorů. Samozřejmě, volnočasové aktivity a charakter životního stylu jsou

ovlivněny zdravotním stavem seniora, objektivními potřebami, ale i životní filozofií

atd.

Důchodový věk je období života, o kterém se hovoří, že využit volný čas v něm lze

využít tak, jak si kdo přeje. I zde se však mohou objevit dvě omezení: zdravotní stav

a příležitost k práci. Někteří chtějí nadále vykonávat svoji práci, přičemž motivace

může být různá – finanční přilepšení, potřeba být nadále členem pracovního týmu

apod. Nejjednodušším způsobem využití volného času jsou různé záliby a hry. Pro

někoho je to jednoduchá společenská hra, pro jiného sportovní aktivita či

prohlubování intelektuálních schopností a vědomostí. Jako dobrý způsob volného

času se jeví i společnost dvou lidí, čímž by se eliminovalo nepříznivé působení

samoty na jedince (Hrozenská a kol., 2008).

Velký význam má však hlavně u seniorů i rozptýlení se o samotě. Jde převážně

o poslouchání rozhlasu, sledování televize nebo jiné podobné aktivity – řešení

křížovek, ruční práce apod. Tato činnost převažuje hlavně u lidí se sníženou

pohybovou aktivitou. Možnost udržet si kontakt s vnějším prostředím je čtení novin

a časopisů. Starší lidé si tak prohlubují intelektuální zájmy s cílem rozšíření vlastních

vědomostí. Je to též poměrně výrazný hnací motor udržující jejich životaschopnost


Kategorii sociálních kontaktů ve volnočasovém pojetí tvoří kromě jiného sportovní

aktivita, hlavně procházky, plavání, turistika, tanec, jízda na kole, rekreační nohejbal

a jiné. Někteří senioři se rozhodnou dobrovolně pomáhat jiným, odkázaným

na pomoc – pomáhají v domácnosti, s nákupy, vařením, poskytují péči hlavně

imobilním osobám. Umožňují takto závislým lidem zlepšovat kvalitu jejich života,

22

přispívat ke zvyšování jejich samostatnosti a nezávislosti, jsou pro ně společníky

v těžkých životních situacích (Hrozenská a kol., 2008).

Shrnutí

Cílem celoživotní přípravy na stárnutí je připravit jedince na aktivní stáří, podle

možností v dobrém zdraví, tvořivé pohodě a v důstojném prostředí s patřičným

sociálním zabezpečením. Příprava na stárnutí a stáří by měla probíhat ve třech fázích:

1. permanentní nebo dlouhodobá příprava, 2. střednědobá příprava a 3. aktuální nebo

krátkodobá příprava. Přípravu na stárnutí možno v globálním vymezení rozdělit na

tři základní roviny: zdravotnickou, psychologickou a sociální.


1. Popište fáze přípravy na stáří a uveďte příklady.

2. Popište roviny přípravy na stáří a jejich význam.





3872-7.

Σ

23

4 SYSTÉM ZDRAVOTNÍ PÉČE S AKCENTEM NA

SENIORY

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat systém zdravotní péče s důrazem na seniory.

Klíčová slova:

primární zdravotní péče, specializovaná ambulantní zdravotní péče, ošetřovatelské

oddělení, geriatrické centrum

Průvodce studiem:

Tato kapitola prezentuje základní poznatky vztahující se k zdravotní péči

poskytované seniorům. Z časového hlediska není náročná na studium.

Zdravotní a sociální péči o seniory není možné od sebe oddělovat, v praxi jsou často

zdravotní problémy doprovázeny sociálními a naopak (Hrozenská, Dvořáčková,

2013).

V české společnosti se model poskytování péče o nesoběstačné členy rodiny opírá

o tradiční pojetí, které předpokládá, že za zajištění potřeb těchto osob je primárně

zodpovědná rodina, přičemž formální, resp. státní služby bývají využívány až

v situaci, kde neformální poskytovatelé chybějí či péči nezvládají (Hrozenská,


Z tohoto důvodu je velmi důležité vytvářet dostatečnou nabídku služeb, které mohou

rodinu doplnit či dočasně, v případě potřeby, nahradit a podporovat tak život seniora

v přirozeném prostředí, kde bude důraz kladen na jeho individuální potřeby


Základem zdravotní péče o seniory je primární péče, kterou poskytuje praktický lékař

pro dospělé. Praktický lékař ve své práci uplatňuje primární, sekundární a terciární

prevenci. V péči o seniory by měl spolupracovat jako s rodinou, tak s ostatními

složkami primární péče, např. domácí ošetřovatelská péče, ošetřovatelská služba

a jiné neziskové organizace. Domácí ošetřovatelská péče je poskytována

na doporučení praktického lékaře a je hrazená z prostředků zdravotního pojištění.

Tato péče je zajištěna různými agenturami, státními, městskými, charitativními či

soukromými. Pro domácí péči je nevyhnutné, aby byl klinický stav seniora

stabilizovaný, aby domácí prostředí umožňovalo poskytovat péči, která předpokládá

24

během dne i zapojení rodiny nebo jiného laického opatrovatele. K typickým úlohám

domácí péče (home care) patří: ošetřování chronických ran, aplikace inzulínu,

poskytování fyzioterapie a poradenství o kompenzačních pomůckách. Pro rodiny je

významná možnost zapůjčení ošetřovatelských, rehabilitačních a kompenzačních

pomůcek včetně polohovacích lůžek. V případě potřeby zabezpečují zdravotní péči

ambulantní specialisté, především u oborů vnitřního lékařství, urologie, neurologie,

očního lékařství, stomatologie, gynekologie, ortopedie apod. (Hrozenská,


Zdravotní péče pro stárnoucí populaci ve věku nad 65 let se poskytuje ve formě

geriatrické péče, která klade velký důraz na prevenci, diagnostiku léčby, rehabilitaci

a ošetřovatelství seniorů. Geriatrická péče se poskytuje jako specializovaná péče se

zaměřením na udržení soběstačnosti, oddálení závislosti a odkázanosti tak, aby se co

nejdéle umožnil pobyt starších lidí v jejich domácím prostředí. Zároveň respektuje

potřebu kontinuity zdravotnických a sociálních služeb. Součástí geriatrické péče je

podpora zdraví, výchova ke zdraví, ale i výzkum a edukace (Hrozenská a kol., 2008).

Geriatrická zdravotní péče se poskytuje formou ambulantní a ústavní zdravotní péče


1. Ambulantní péče se rozděluje na primární a specializovanou zdravotní péči.

a) Primární zdravotní péče se poskytuje geriatrickým pacientům prostřednictvím

ambulance praktického lékaře pro dospělé. Lékař a sestra v ambulanci

vykonávají samostatně nebo ve vzájemné koordinaci činnosti, které dělíme na:

- preventivní – preventivní vyšetření s cílem včasné diagnostiky a léčby

nemocí, očkování proti chřipce a pneukokovým infekcím a pomoc

jednotlivcům a rodinám podporovat a upevňovat zdraví, předcházet

nemocem a jejich komplikacím prostřednictvím zdravotní výchovy

a poradenské činnosti ve spolupráci s regionálním úřadem veřejného

zdravotnictví,

- diagnosticko-terapeutické činnosti zaměřené na diagnostiku a léčbu

akutních a chronických nemocí seniorů, které se uskutečňují ve spolupráci

s odbornými lékaři příslušných medicínských odborů,

- administrativní činnosti – vedení zdravotních záznamů, třídění výsledků,

nálezů a vyšetření, vedení záznamů pro pojišťovny a spolupráce s nimi,

- návštěvní služba geriatrického pacienta v domácnosti jako součást

primární i sekundární zdravotní péče (Hrozenská a kol., 2008).

b) Specializovaná ambulantní zdravotní péče se poskytuje geriatrickým pacientům

v geriatrické ambulanci nebo v ambulancích ostatních specializovaných odborů

pro dospělé (interna, chirurgie, urologie apod.) na požádání praktického lékaře

pro dospělé (Hrozenská a kol., 2008).

Geriatrická ambulance navazuje svou činností na lůžkové geriatrické oddělení

(nemocniční či postakutní péče), její činnost je léčebně preventivní, dále organizačně

metodická a konziliární a poradenská, a to prostřednictvím konziliární služby pro

nemocnici i pro komunitní služby. Spolupracuje s týmem odborníků v geriatrické péči

25

(geriatr, sestry, fyzioterapeut, ergoterapeut, sociální pracovník). Tyto týmy zajišťují

školení personálu v komunitní péči, pomoc při řešení individuálních situací

geriatrických pacientů a podobně (Holmerová a kol., 2007).

2. Ústavní geriatrická zdravotní péče se zabezpečuje na akutních lůžkách

geriatrických oddělení nemocnic, akutních lůžkách gerontopychiatrických oddělení

nemocníc a na chronických lůžkách léčeben dlouhodobě nemocných, stejně jako

i v rámci paliativní péče a v hospicích.

Geriatrická oddělení poskytují geriatrickým pacientům akutní specializovanou

geriatrickou péči se zabezpečením diferenciální diagnostiky a léčby převážně

interních nemocí se zhodnocením akutního funkčního potenciálu pacientů (Hrozenská

a kol., 2008).

Geriatrické oddělení primárně přijímá pacienty na základě konziliárního vyšetření

ze všech klinik a oddělení a dále cestou geriatrické ambulance na doporučení

praktického nebo odborného lékaře, provádí rehabilitačně doléčovací péči na základě

specifického geriatrického léčebného a rehabilitačního režimu zejména u stavů:

• po traumatech,

• po akutních cerebrovaskulárních a kardiovaskulárních příhodách a s chronickou

kardiovaskulární a neurologickou problematikou,

• s gastroenterologickou, nefrologickou a endokrinologickou problematikou,

• po ortopedických výkonech,

• po chirurgických výkonech, po kardiochirurgických a neurochirurgických

operacích (Jakou péči poskytujeme).

Hospitalizovaní jsou po zlepšení nebo stabilizaci stavu propuštěni domů nebo

překládáni k pokračování léčby a rehabilitaci do zdravotnických zařízení, která mají

charakter léčebny dlouhodobě nemocných, hospice (Jakou péči poskytujeme).

Oddělení dlouhodobě nemocných a léčebny dlouhodobě nemocných poskytují

léčebně-preventivní péči pacientům, jejichž stav si nevyžaduje intenzivní vyšetřování,

ale vyžaduje si léčbu, rehabilitaci, ošetřování a nácvik běžných denních činností. Do

těchto zařízení se přijímají dospělí s chronickými chorobami bez rozdílu věku. Délka

hospitalizace je závislá na stavu pacienta. Rozdíl mezi oddělením dlouhodobě

nemocných a léčebnou pro dlouhodobě nemocné je v tom, že léčebna je samostatným

zdravotnickým zařízením, přičemž oddělení pro dlouhodobě nemocné je součástí

zdravotnického zařízení ústavní péče (Hrozenská a kol., 2008).

Ošetřovatelské oddělení poskytuje péči vysoce závislým pacientům, jejichž stav je

natolik stabilizovaný, že nepotřebují každodenní lékařskou péči, ale intenzivní

ošetřovatelskou péči a rehabilitaci. Indikace na hospitalizaci na tamto oddělení mohou

být tradiční nebo přídavné. K tradičním patří trvalé připoutání na lůžko, inkontinence

moči a stolice, zmatenost apod., k přídavným speciální výživa, inhalace kyslíku,

ošetřování dekubitů a vředů předkolení a kontinuální podávání opiátů při maligních

onemocněních (Hrozenská a kol., 2008).

26

Gerontopsychiatrická oddělení jsou součástí psychiatrických oddělení,

psychiatrických klinik a psychiatrických léčeben. Poskytují gerontopsychiatrickou

péči, tedy psychiatrickou péči o geriatrické pacienty s duševními poruchami

a poruchami chování.

Geriatrické centrum poskytuje komplexní geriatrickou péči a ošetřovatelsko-

opatrovnické služby. Kromě lůžkové ústavní péče se v geriatrickém centru poskytuje

zdravotní péče v geriatrické ambulanci, ve specializovaných ambulancích,

v agenturách domácí ošetřovatelské péče a v hospicích. Obvykle má i geriatrický

stacionář. Jde o nadregionální péči o pacienty starší než 65 let (Hrozenská a kol.,

2008).

Paliativní a hospicová péče je nevyhnutelnou součástí poskytování zdravotní péče

o starší generaci. Zabezpečuje poskytování komplexní péče o pacienty v terminálním

stádiu onemocnění. V rámci paliativní péče se neodkladně diagnostikuje a léčí bolest

a jiné fyzické a psychosociální problémy, zaměřuje se na zlepšení kvality života

pacienta a jeho rodiny a zmírnění utrpení. Formou paliativní péče je hospicová péče,

která je orientovaná na péči o umírající a jejich blízké. Respektuje uspokojování

individuálních potřeb umírajícího a klade důraz na integritu lidské bytosti s jejím

vlastním sociálním prostředím (Hrozenská a kol., 2008).

Shrnutí

Zdravotní péče o stárnoucí populaci ve věku nad 65 let se poskytuje ve formě

geriatrické péče. Geriatrická zdravotní péče se poskytuje formou ambulantní

a ústavní zdravotní péče. Ambulantní péče se rozděluje na primární

a specializovanou zdravotní péči. Primární zdravotní péče se poskytuje geriatrickým

pacientům prostřednictvím ambulance praktického lékaře pro dospělé.

Specializovaná ambulantní zdravotní péče se poskytuje geriatrickým pacientům

v geriatrické ambulanci nebo v ambulancích ostatních specializačních odborů pro

dospělé. Ústavní geriatrická zdravotní péče se zabezpečuje např. na akutních lůžkách

geriatrických oddělení nemocnic, akutních lůžkách gerontopsychiatrických oddělení

nemocnic a na chronických lůžkách léčeben dlouhodobě nemocných.


1. Popřemýšlejte nad argumenty, proč není možné od sebe oddělovat zdravotní

a sociální péči o seniory.

2. Popište zdravotní péči s důrazem na seniory.

Σ

27


HOLMEROVÁ A kol. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: EV Public Relations,

2007. 145 s. ISBN 978-80-254-0179-8.

HROZENSKÁ, M., DVOŘÁČKOVÁ, D. Sociální péče o seniory. Praha: Grada,

2013. 191 s. ISBN: 978-80-247-4139-0.



28

5 SPECIFIKA NEMOCÍ SENIORSKÉHO VĚKU

Cíl:

V této kapitole se pozornost zaměřuje na specifika nemocí seniorského veku. V první

části jsou definována specifika nemocí ve stáří. Druhá část se věnuje geriatrickým

syndromům.

Klíčová slova:

multimorbidita, imobilizační syndrom, inkontinence, poruchy výživy, geriatrický

maladapční syndrom,

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade střední nároky na studium. Přináší popis specifik nemocí

seniorského věku a geriatrických syndromů.

S věkem se mění spektrum nemocí a ve stáří je zdůrazňována ve vztahu

k zdravotnímu stavu dvojí problematika. Jednak jsou to zvláštnosti nemocí ve stáří,

ze kterých dominují polymorbidita, sklon k chronicitě, atypický průběh choroby,

specifické geriatrické komplikace či odlišná strategie léčby oproti mladším

nemocným. Významná je především úzká provázanost zdravotní a sociální situace.

Druhým okruhem jsou typické okruhy nemocí ve stáří: ischemická choroba srdeční,

cévní mozkové příhody, osteoporóza Alzheimerova nemoc, katarakta apod.

(Ondrušová, 2011).

5.1 ZVLÁŠTNOSTI NEMOCÍ VE STÁŘÍ

Obraz akutní nebo chronické nemoci probíhající ve vyšším věku je ovlivněn

změněným organismem (změněná symptomatologie choroby), změněnou osobností

nemocného seniora (disimulace, agravace) a změněným postojem lékaře

k nemocnému seniorovi (nedocenění příznaků) (Hrozenská a kol., 2008).

Multimorbidita (polymorbidita) je nejtypičtějším projevem vyššího a vysokého věku.

Znamená přítomnost vícero chorob, které se vyskytují u jednoho starého člověka


29

Polypragmaze vzniká jako důsledek multimorbidity. Pacientovi se předpisuje vícero

léků, což může vyvolat poškození jejich nežádoucími účinky nebo jejich vzájemnou

nesnášenlivostí.

Změněný obraz nemoci se projevuje mikrosymptomatologií, kdy jsou chorobné

příznaky jen minimálně vyjádřeny, nebo oligosymptomatologií kdy se choroba

neprojevuje zvýšenou škálou příznaků (Čevela a kol., 2014).

Nespecifická symptomatologie (slabost, malátnost apod.) může být projevem

mnohých nemocí, což stěžuje diagnostiku a následně léčbu probíhajícího

onemocnění (Hrozenská a kol., 2008).

Onemocnění ve vyšším věku mají často sklon ke komplikacím, když jedna choroba

vyprovokuje vypuknutí druhé nebo vznikne geriatrický syndrom (Hrozenská a kol.,

2008).

Změněná reakce na léky patří k těm charakteristikám staršího pacienta, které

způsobují nejvíce těžkostí při racionální terapii jeho onemocnění. Atypické lékové

reakce ohrožují pacienta zvýšeným nebo nedostatečným účinkem léku,

neočekávanými a nežádoucími účinky (Topinková, 2010).

Onemocnění ve stáří mají i svůj sociální rozměr. Každé chronické onemocnění

přináší se sebou sociální důsledky, např. sociální izolace, ztráta komunikace, ztráta

pocitu potřebnosti, snížená soběstačnost apod. (Hegyi, Krajčík, 2010).

5.2 GERIATRICKÉ SYNDROMY

V posledních letech je zdůrazňováno, že některé zdravotní těžkosti se u geriatrických

pacientů vyskytují opakovaně, často a bez vazby na určité onemocnění. Často jsou

tyto těžkosti přehlíženy a považovány za pouhý důsledek stárnutí. A tak vznikl

koncept geriatrických syndromů, který vychází ze zkušenosti, že významné příznaky

(symptomy) či jejich soubory (syndromy) mají obyčejně mnohopočetné a různě

kombinované příčiny, chronický průběh a vedou k omezování pacientovy

nezávislosti. Velmi problematická je jejich léčba (Ondrušová, 2011).

Geriatrické syndromy představují nespecifické komplikace, vznikající v souvislosti

s chorobou, kterou senior trpí. Jsou komplexní – zahrnují složku somatickou,

psychickou a sociální, a to v příčinách i v projevech. Patří k nim: syndrom křehkosti,

syndromy patologického stárnutí, dlouhověkost, imobilizační syndrom, poruchy

výživy, geriatrický maladaptační syndrom sklon k infekčním onemocněním,

demence, deprese, delirium, inkontinence, retence moči, odstipace, poruchy spánku,

poruchy termoregulace, pády a úrazy, ortostatická hypotenze, dekubity, slepota

a hluchota, geriatrické sociální syndromy a perimortální syndromy (Hrozenská a kol.,

2008).

30

Topinková (2010) uvádí, že specifické geriatrické syndromy se vyskytují v oblasti

somatické, psychické a sociální:

1. Sociální syndromy:

• poruchy chůze a pohyblivosti,

• závratě, nestabilita, pády a úrazy,

• inkontinence moče a stolice,

• poruchy termoregulace,

• poruchy příjmu potravy/tekutin,

• dekubity.

2. Psychické syndromy:

• demence,

• deprese,

• delirium,

• poruchy chování,

• poruchy adaptace.

3. Sociální syndromy:

• ztráta soběstačnosti,

• závislost na pomoci druhých,

• sociální izolace,

• týrání a zneužívání,

• dysfunkce rodiny.

V následující části budou charakterizovány vybrané geriatrické syndromy. Pro

získání podrobnějších poznatků o uvedených a dalších geriatrických syndromech si

prostudujte tyto publikace:

• TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2010. 270 s. ISBN 978-

807262-365-5.

• HEGYI, L., KRAJČÍK, Š. Geriatria. Bratislava: Herba, 2010. 608 s. ISBN 978-

80-89171-73-6.

Syndrom křehkosti

Syndrom křehkosti je specifické geriatrické téma, jeden z geriatrických syndromů.

„Starecká křehkost“ je způsobena fyziologickým poklesem výkonnosti orgánů

a úbytkem svalové hmoty (sarkopenie) a kostní hmoty (osteopenie až osteoporóza)

v důsledku dekondice, ale i malnutrice ve stáří (Topinková, 2010).

Primární příčinou křehkosti jsou involuční změny související se stárnutím

organizmu, jejichž následkem je disregulace ve fungování organizmu, snížená

schopnost adaptability a udržování homeostázy, pokles funkčních rezerv vícero

orgánů. Následky těchto změn jsou pokles funkcí kardiovaskulárního systému,

úbytek kostní a svalové hmoty a svalové síly, anorexie, kognitivní a senzorický

deficit, rozvíjí se malnutricie, sarkopenie a osteoporóza, převažuje tělesná inaktivita,

poruchy chůze a rovnováhy. Křehký senior trpí chudnutím, celkovou slabostí

a nevýkonností. Při rozvoji křehkosti spolupůsobí s involucí i jiné faktory –

31

životospráva a onemocnění seniora, vlivy životního prostředí a sociálních podmínek

(Hoozová, 2014).

Imobilizační syndrom

Imobilita je funkční stav, při kterém člověk není schopen volného, rytmického

a účelného pohybu, což ho připoutává k posteli nebo k invalidnímu vozíku. Existují

rozdílné stupně imobility. O úplné imobilitě hovoříme například u člověka

v bezvědomí. S částečnou imobilitou se setkáváme tehdy, když má člověk schopnost

pohybu do určité míry zachovanou, např. nepohyblivá je jen polovina těla (ochrnutí)

nebo nepohybuje některou končetinou (zlomenina). Jsou případy, kdy je senior sice

schopný pohybu, ale má omezenou aktivitu ze zdravotních důvodů (např. při

těžkostech s dýcháním se nedoporučuje chůze po schodech apod.) (Hrozenská a kol.,

2008).

Imobilita je vážným zdravotným rizikem pro kteroukoliv věkovou kategorii, ale

hlavně pro seniory. Vede k rozvoji imobilizačního syndromu (syndrom

dekondicionace), který se projevuje na všech orgánech a orgánových systémech

(Hrozenská a kol., 2008)

Rizikové faktory imobility jsou početné a různorodé. Patří k nim věk nad 80 let,

polymorbidita, terminální stádium různých nemocí, choroby pohybového systému

(artróza, artritida, svalová slabost, pády a úrazy), nemoci CNS (náhlé cévní mozkové

příhody, sclerosis multiplex, Parkinsonova choroba), psychické poruchy (demence,

deprese, psychóza), poruchy statoakustiky, užívání léků (hlavně hodně léků naráz),

maligní onemocnění, těžká chudokrevnost a vnější faktory (klouzavá podlaha, špatné

osvětlení, neznámé prostředí s neočekávanými překážkami, nebezpečné veřejné

komunikace, nepoužívání opory – berle, hůlky a pod. (Hrozenská a kol., 2008).

Instabilita, pády a úrazy

Instabilita je stav doprovázený přechodným nebo trvalým pocitem závratě, nejistotou

ve stoje a při chůzi, pocitem slabosti v nohách a zhoršenou pohyblivostí. Hlavním

rizikem tohoto stavu jsou pády. Frekvence pádů narůstá s věkem, polymorbiditou

a zhoršováním soběstačnosti. Výrazně se na nich podílí i faktory vnějšího prostředí

(klouzavá podlaha, špatné osvětlení, nevhodné uspořádání nábytku apod.). Pády

vznikají hlavně při některých činnostech, jako je vstávání z postele nebo ze stoličky,

chůze po schodech, koupel ve vaně a chůze bez opory (Hrozenská a kol., 2008).

Inkontinence

Močová inkontinence je každý mimovolní únik moči, který je objektivně

dokazatelný. Představuje vážný sociální, hygienický a zdravotní problém.

Inkontinence stolice znamená stratu schopnosti kontroly vůlí a ovládání vylučování

stolice análním otvorem s následným únikem stolice za sociálně nepřijatelných

okolností. Vyskytuje se méně často než inkontinence moči, ale jde o velmi závažný

problém, protože je náročný z hlediska ošetřování a hluboko zasahuje do života

postižených, je zdrojem psychických problémů až společenské izolace (Hrozenká

a kol., 2008).

32

Obstipace (zácpa)

Obstipace je ztížené vyprazdňování stolice nebo její úplné zastavení na určitý čas.

Obstipaci je třeba posuzovat vzhledem na defekační návyky (vyprazdňování

střevního obsahu) nemocného. Příčiny obstipace mohou být somatické – nedostatek

vlákniny a tekutin, málo pohybu, nemoci nebo psychické – změna prostředí,

přítomnost vícero lidí, poloha vleže na posteli, nevhodné stravovací návyky apod.


Poruchy výživy

Patofyziologie stárnutí a stáří se promítá do stavu výživy. Poruchy výživy jsou

ve stáří velmi časté. Pacovský (1994, In Hrozenská a kol., 2008)) je dělí do tří

skupin.

1. Problémy s příjmem potravy jsou způsobeny nechutenstvím, těžkostmi při kousání

(defektní chrup, choroby ústní dutiny), funkčními žaludečně-střevními poruchami

(nauzea, zvracení, průjem, zácpa), potravinovou intolerancí (nesnášenlivost

některých potravin) nebo dietním omezením, psychickým stresem a ekonomickou

situací.

2. Malnutrice je chybný nebo nedostatečný příjem živin. Senior přijímá stravu

ochuzenou o některou živinu nebo komplex živin (bílkoviny, minerální látky,

voda apod.). Malnutrice negativně působí na subjektivní stav seniora, zvyšuje

riziko infekce a proleženin, způsobuje svalovou slabost, což vede k imobilizaci.

3. Obezita je nejrozšířenějším výživovým problémem u lidí vyššího věku,

zapříčiněný hlavně nadměrnou konzumací jídla a nedostatkem tělesné aktivity.

V stáří se často spojuje s cukrovkou 2. typu.

Proleženiny (dekubity)

Proleženina je místní nekróza kůže (odumření živočišného nebo rostlinného tkaniva),

podkoží nebo svalů s následným vředovitým rozpadem. Dekubity vznikají

na místech kostních výčnělků, kde se soustřeďuje tlak těla na pokožku. Jsou to tzv.

predilekční místa, která se mění podle polohy, ve které se nemocný delší čas nachází


Delirium

Je akutní zmatenost charakterizovaná současně poruchou vědomí a pozornosti,

vnímání, myšlení, paměti, chování, emocí nebo cyklu spánku a bdění. Intenzita

deliria bývá různá, kolísá. Jde o přechodný stav, který trvá maximálně 4 týdny.

Vzniká jako komplikace některých nemocí, při užívaní léků nebo při

institucionalizaci (Hrozenská a kol., 2010).

Geriatrický maladaptační syndrom

Maladaptace, která je typická pro vysoký věk, je narušená schopnost přizpůsobování

se organizmu změnám prostředí nebo různým zátěžovým situacím (Hrozenská a kol.,

2008). Následkem selhání adaptace ve vyšším věku vzniká geriatrický maladaptační

syndrom. Vzniká na bázi chronického stresu. Obvykle je stresor psychosociální

(Hegyi, Krajčík, 2010). Jeho rizikové faktory jsou uvedeny v tabulce 2.

33

Tabulka 2 Rizikové faktory geriatrického maladaptačního syndromu

psychické rizika stavy zmatenosti, duševní nemoc, pasivní postoj k životu,

submisivní typ osobnosti

sociální rizika ztráta soběstačnosti, hrozba vzniku odkázanosti, osamělost,

ztráta partnera, život v izolaci, nízký příjem, hrozba

institucionalizace, změna bydliště, změna životního stylu,

zrušení platných hodnot, ztráta programu

biologické rizika vysoký věk, těžká choroba, imobilita, inkontinence

přídavné

biologické rizika

obezita, hypertenze, hypercholesterolémie, alkohol, kouření,

nedostatek pohybu

zdroj: Hegyi, Krajčík, 2010

Shrnutí

S věkem se mění spektrum nemocí a ve stáří je zdůrazňována ve vztahu

ke zdravotnímu stavu dvojí problematika. Jednak jsou to zvláštnosti nemocí a

druhým okruhem jsou typické okruhy nemocí ve stáří. Některé zdravotní těžkosti se

u geriatrických pacientů vyskytují opakovaně, často a bez vazby na určité

onemocnění. A to bylo podnětem na vznik konceptu geriatrických syndromů.


1. Vysvětlete pojmy multimorbidita a polypragmazie.

2. Popište geriatrický maladaptační syndrom a jeho rizikové faktory.

3. Vysvětlete a popište poruchy výživy u seniorů.


HEGYI, L., KRAJČÍK, Š. Geriatria. Bratislava: Herba, 2010. 608 s. ISBN 978-80-

89171-73-6.



TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2010. 270 s. ISBN 978-807262-

365-5.

Σ

34

6 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ VE STÁŘÍ

Cíl:

Cílem této kapitoly je přiblížit studentům systém sociálního zabezpečení seniorů

v České republice.

Klíčová slova:

důchodový systém, starobní důchodek, pečovatelská služba, zařízení sociálních

služeb, domov pro seniory, sociální poradenstvo

Průvodce studiem:

Tato kapitola sumarizuje informace vztahující se k sociálnímu zabezpečení ve stáří,

které by studenti měli znát z předmětu Sociálna politika, a proto není tato kapitola

náročná na studium.

6.1 DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ

Základním hmotněprávním předpisem, který upravuje nároky na důchody

ze základního důchodového pojištění, způsob stanovení výšky důchodu a podmínky

pro jejich výplatu, je Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění

pozdějších předpisů.

Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody:

• starobní,

• invalidní,

• vdovský a vdovecký,

• sirotčí (Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění).

Podle Zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění se důchod skládá z dvou

částí:

• ze základní výměry (stanovená pevná částka stejná pro všechny druhy důchodů

bez ohledu na délku doby pojištění a výšku výdělku),

• z procentuální výměry.

O nároku na důchod, jeho výšku a výplatu rozhoduje Česká správa sociálního

zabezpečení s výjimkou případů, kdy jsou příslušné rozhodovat orgány sociálního

zabezpečení ministerstev obrany, vnitra a spravedlnosti (v případě příslušníků

ozbrojených sil a sborů).

35

6.2 SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY

Sociální služby jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem

zlepšit kvalitu jejich života nebo je v maximální možné míře do společnosti začlenit.

Sociální služby zohledňují jak uživatele, tak jeho rodinu (Matoušek, Koldinská,

2007).

Cílem sociálních služeb je:

• zachovávat lidskou důstojnost klientů,

• vycházet z individuálně určených potřeb klientů,

• rozvíjet aktivně schopnosti klientů,

• zlepšit nebo alespoň zachovat soběstačnost klientů,

• poskytovat služby v zájmu klientů a v náležité kvalitě (Sociální služby, 2017).

Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou pomoc při zvládání

běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí

podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu

domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství,

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti

a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů (Sociální služby, 2017).

Formy poskytování sociálních služeb můžeme rozdělit na služby pobytové,

ambulantní a terénní. Výběr konkrétní služby či formy péče je daný mírou závislosti,

resp. mírou soběstačnosti seniora a jeho aktuálním zdravotním stavem (Hrozenská,


Druhy sociálních služeb pro seniory

Pečovatelská služba je jednou z nejrozšířenějších terénních služeb. Je poskytovaná

seniorům a občanům s těžkým zdravotním postižením, kteří si z důvodu zdravotního

stavu, vysokého věku nebo ztráty soběstačnosti nejsou schopni obstarat nutné práce

v domácnosti a další životní potřeby, nebo kteří z důvodu nepříznivého zdravotního

stavu potřebují ošetření jinou osobou nebo jinou osobní péči, kterou jim nemohou

poskytnout rodinní příslušníci. Hlavním cílem pečovatelských služeb je zajistit

hlavně základní životní potřeby klientů, podporovat samostatný a nezávislý život

v domácnosti, zachovat kontakt se sociálním prostředím a oddálit nutnost umístění

do ústavní péče (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).

Osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou

soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení,

jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového

omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba

potřebuje.

36

Služba obsahuje zejména tyto základní činnosti:

a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

b) pomoc při osobní hygieně,

c) pomoc při zajištění stravy,

d) pomoc při zajištění chodu domácnosti,

e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních

záležitostí (Zákon č. 108/2006 o sociálních službách).

Tísňová péče je terénní služba, kterou se poskytuje nepřetržitá distanční hlasová

a elektronická komunikace s osobami vystavenými stálému vysokému riziku

ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo

schopností.

Služba obsahuje tyto základní činnosti:

a) poskytnutí nebo zprostředkování neodkladné pomoci při krizové situaci,

b) sociálně terapeutické činnosti,

c) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních


Průvodcovské a předčitatelské služby jsou terénní nebo ambulantní služby

poskytované osobám, jejichž schopnosti jsou sníženy z důvodu věku nebo

zdravotního postižení v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně

si vyřídit vlastní záležitosti. Služby mohou být poskytovány též jako součást jiných

služeb.


a) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

b) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních


Odlehčovací služby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované

osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění

nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním

prostředí; cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek.


a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

d) poskytnutí ubytování v případě pobytové služby,

e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

f) sociálně terapeutické činnosti,

g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních

záležitostí,

37

h) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti (Zákon č. 108/2006 o sociálních

službách).

V zákoně o sociálních službách můžeme též najít vymezení zařízení sociálních

služeb. K zařízením, která se zaměřují na seniory, především patří: centra denních

služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením,

domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem.

V celém systému sociálních služeb má specifické postavení sociální poradenství.

Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající

k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství je základní

činností při poskytování všech druhů sociálních služeb; poskytovatelé sociálních

služeb jsou vždy povinni tuto činnost zajistit. Odborné sociální poradenství je

poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob

v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro

seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti

trestných činů a domácího násilí a ve speciálních lůžkových zdravotnických

zařízeních hospicového typu; zahrnuje též sociální práci s osobami, jejichž způsob

života může vést ke konfliktu se společností (Zákon č. 108/2006 o sociálních

službách).

Shrnutí

Tato kapitola přináší stručné informace o důchodovém pojištění v České republice.

Ze základního důchodového pojištění se poskytují: starobní; invalidní; vdovský

a vdovecký; sirotčí důchod. Důchod se skládá ze dvou částí: ze základní výměry

a procentuální výměry. Seniorům mohou být poskytovány tyto sociální služby:

pečovatelská služba, osobní asistence, tísňová péče, odlehčovací služby, centra

denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním

postižením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem.


1. Prostudujte si Zákon č. č. 155/1995 o důchodovém pojištění a zjistěte, jaký je

důchodový věk u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 a u pojištěnců

narozených po roce 1977.

2. Popište druhy sociálních služeb určené seniorům.

Σ

38


Sociální služby [online]. 2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z:

http://www.mpsv.cz/cs/18661#sszp

Zákon č. 155/1995 o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů [online].

2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z:

http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=155~2F1995&part

=&name=&rpp=15

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů [online].

2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/7334


http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=155~2F1995&part=&name=&rpp=15


http://www.mpsv.cz/cs/7334

39

7 VÝZNAM RODINY A VÍCEGENERAČNÍCH

VZTAHŮ V ŽIVOTĚ STARŠÍHO ČLOVĚKA

Cíl:

V této kapitole je pozornost zaměřená na význam rodiny a vícegenerační vztahy

v životě staršího člověka.

Klíčová slova:

senior, rodina, mezigenerační vztahy

Průvodce studiem:

Tato kapitola prezentuje informace o tom, jaký význam má rodina pro život staršího

člověka. Z časového hlediska není náročná na studium.

7.1 SENIOŘI A RODINA

Druhá polovina 20. století je charakteristická přechodem od modernosti přes pozdější

modernost k postmoderní společnosti.

Zhruba od začátku 20. století přecházeli rodiny jako svazky úzce příbuzných osob

více do dnešního pojetí domácností. Z rodin se oddělovali jednotlivci a snižovalo

se vícegenerační soužití, které se udržovalo více na vesnicích a při bydlení

v rodinných domech (Hrozenská a kol., 2008).

Současná rodina je poznamenaná především 4 základními skutečnostmi:

1. snížení stability manželských svazků,

2. úbytek dětí v rodině,

3. rozpad vícegeneračního soužití,

4. snížení úmrtnosti a prodlužování věku.

Spolu s nimi působí i další faktory, jako nárůst vzdělanosti a kvalifikace, vzestup

zaměstnanosti žen a jiné.

Rodina v předcházejícím pojetí se tak zmenšuje nejenom počtem členů v ní, ale ještě

více počtem a intenzitou vzájemných vztahů a vazeb mezi členy. Závažnost

častějšího rozkladu rodiny nespočívá v tom, že přibývají domácností jednotlivců, ale

ve skutečnosti přibývají osamělí jednotlivci, zbavení životného a citového zázemí

nebo přímé opory po dobu životních krizí (Hrozenská a kol., 2008).

40

Pro psychický život seniora má mimořádný význam jeho vztah k společnosti,

především však k rodině. Časté jsou pocity neužitečnosti, přítěž pro jiné, překážky

pro normální a lepší život v rodině apod. Nitro seniora je mnohem zranitelnější, a to

dovoluje vznik pocitů méněcennosti, nejistoty, viny a podobně. Na tomto podkladě

často vznikají neurózy a psychózy. U seniorů se můžeme setkat i s tím, že obviňují

své nejbližší i profesionály, kteří se o ně starají ve zdravotnických zařízeních či

v zařízeních sociálních služeb z nevděku a dalších projevů neuctivého, resp.

neslušného chování. To někdy vede až k teatrálním a dramatickým projevům.

V mnohých případech tyto příznaky je třeba chápat jako projevy začínající

degenerace seniora a patologických změn v neuropsychickém systému jedince


Rodina je nejstarší základní jednotka lidského společenství, jehož organickou

součástí je i starší člověk. Možnost bytí s rodinou v této závěrečné etapě lidského

života je nenahraditelná a v mnoha případech umožňuje staršímu člověku dožít se

delšího věku, přinejmenším mu však přináší šťastnější přežití každodenního života.

Každý starší člověk je rád, když ví, že je na světě někdo, kdo ho potřebuje a na koho

se bude moci v těžkých situacích spolehnout. Pro mnoho starších lidí je to právě

rodina, která jim dává pocit, že ještě stále je jejich existence potřebná a žádaná.

Rodina má v životě staršího člověka významnou úlohu. Vědecké studie ukazují, že

starší lidí žijící v rodinném prostředí jsou šťastnější a zdravší i déle samostatní.

Rodina je nejdůležitějším faktorem v pomoci vyrovnat se se změnami, které stárnutí

přináší. Domácí prostředí, každodenní styk s nejbližšími má nenahraditelnou úlohu

v emocionální, sociální a psychologické podpoře staršího člověka v čase, pokud jeho

zdraví slábne, zužují se sociální kontakty a narůstá závislost na pomoci (Hrozenská,


Ondrejkovič (In Hrozenská a kol., 2008) konstatuje, že sociální role staršího člověka

je daná především očekáváním, která se váží k jeho umístění (pozici) v rodině,

v sociální skupině, v práci, v zaměstnání. Sociální role je současně vázána na platné

normy, pravidla neformální, která jsou součástí kultury dané společnosti, země, příp.

lokality. Společnost podle této teorie přiděluje (přiřazuje) seniorům sociální role,

odlišné od rolí ostatních věkových skupin. V této souvislosti se objevují však i teorie,

podle kterých silnější funkci než přidělenou roli může sehrát habitus. Habitus

bezprostředně souvisí s otázkou jejich identity, stejně jako schopnosti „podívat se na

sebe očima jiných“, tedy vrstevníků i mladších. Zpravidla je spojen s hledáním si

nové identity, nového „názoru na sebe“, což je nejednou více či méně skrýváno a je

spojováno s otevřenou krizí. Tak jako když hledá člověk v období mladosti svoji

identitu, hledá ji i starý člověk, hledá si svoje místo v nových podmínkách svého

života seniora. Právě nová identita bývá bezprostředním zdrojem konkrétního

chování konkrétního člověka. Nová identita nejednou skrývá v sobě rezidua (něco

jako pozůstatky) dřívější identity, ať už v myšlení, oblékání, vyjadřování se,

v zaujímání postojů apod.

Speciální úlohu sehrává status v rodině a v některých společenských skupinách či

v prostředí zaměstnání. V rodině je sociální role starších lidí diferencovaná

41

z hlediska pohlaví (institut babičky) jako i majetkových poměrů. Tu se mohou opírat

starší lidé jen o emocionální vztahy, založené na výchově, lásce, úctě a toleranci


7.2 MEZIGENERAČNÍ VZTAHY

V sociologii se generační problematika pojí s populací. Zkoumá se určitý projev

změny, který může znamenat společensky významnou kvalitativní změnu nebo „jen“

reprodukční přírůstek (Hrozenská a kol., 2008).

Ve společnosti byli, jsou i budou mladí, dospělí a starší jednotlivci. Dominantní

postavení mají generace dospělých s jejich hodnotami, pravidly, normami,

možnostmi a zájmem podílet se na společenském životě, obhajovat ochraňovat či

prosazovat svoje zájmy a postoje (Hrozenská a kol., 2008).

Mladým a starším lidem jsou připisovány jednoznačné role, které reprezentují

navzájem proti sobě stojící sociální charaktery. Mladé generaci přitom připadá úloha

rebelovat proti zažitým pořádkům svých otců a matek. Starší generace stojí

na druhém pólu jako ochránce starých pořádků (Hrozenská a kol., 2008).

V problematice vztahů mezi generacemi se dostáváme ke třem typům názorů:

1. Objektivní názory – názory, kdy si aktéři uvědomují vlastní nedostatky a přednosti

a stejně tak dokáží vidět nejen nedostatky, ale i přednosti příslušníků jiné

generace. Těchto názorů a postojů by mělo být co nejvíce, zvlášť ve vztazích mezi

generacemi.

2. Subjektivní názory – jsou výrazem nesprávného pohledu na život a lidi okolo nás.

V podstatě jde o to, že příslušník určité generace nepřipouští podstatnější chyby

u svých vrstevníků, ale vidí je zejména u druhých. Toto vnímání světa okolo nás

je dáno množstvím okolností, ale především vychází z osobnostních vlastností

každého jedince. Mnohé vlastnosti získává člověk právě v rodině, ve které žije.

Rodiče či prarodiče, kteří zaujímali nekritická stanoviska k jiným generacím,

přenáší tato poselství na děti a pomáhají utvářet jejich mínění o jiných generacích.

3. Předsudky – každá věková skupina má svoje vlastní předsudky. Děti často

zveličují originálnost vlastní prožité zkušenosti. Generace rodičů vlivem zvyků,

které preferuje a absolutizuje, jako by tím odpírala dětem právo na samostatné

tvoření, které ve své době sama vyžadovala od svých rodičů. Výsledkem těchto

přístupů je názorová rozdílnost (Hrozenská a kol., 2008).

Z hlediska dnešní mladé generace žili staří rodiče v předmoderním světe bez kultury

médií a bez konzumních předmětů, které patří k létům mladosti (móda, hudba,

automobil, cestování) (Hrozenská a kol., 2008).

Je potřebné zdůraznit, že jeden z velkých problémů úzkého spolužití dětí, rodičů

a prarodičů je výchova dětí, vnuků a pravnuků. Smíšením vlivů a vazeb na dítě se

prolíná starostlivost, stírají se hranice mezi rolovými úlohami a zasahuje se

do postojů a chování, hlavně když se při těchto procesech uplatňují tradiční

autoritativní postoje starší generace na úkor rodičů dítěte. Často jde o automatické

42

podvědomé procesy, které se v nějaké nepřímé podobě naučili prarodiče

od praprarodičů a ti zase od svých rodičů apod. Babička demonstruje svoje

zkušenosti a často nahrazuje chování matky svým konáním vůči dítěti. Z hlediska

zdravého psychického vývinu dítěte je příznivé, pokud se matka dítěte ve své nové

roli dokáže rozvíjet i za pomoci tchýně nebo matky, která jí může poskytnout svoje

zkušenosti a rady. Není však vhodné, když babička přitom zaujme matčino místo

u dítěte, nebo když s ní o ni soupeří (Hrozenská a kol., 2008).

Prarodiče si rádi berou vnoučata pod svoji ochranu a vychovávají je podle svých

představ, které nemusí být vždy totožné s představami rodičů. Babičky často

přebírají mateřskou roli, protože je jim blízká a rádi se zaobírají dítětem. Pro dítě

není však vždy příznivá péče babičky, která každodenně zastupuje jeho vlastní

matku. Dítětem by se měli zabývat a vychovávat ho především jeho vlastní rodiče


V dnešním světě – ve světě pracovně přeexponovaných rodičů – jsou staří rodiče

oporou, pomocnou rukou při výchově a péči o děti. Ženy, tvůrkyně přirozeného

zabezpečování citového zázemí všem členům rodiny, obětavé, se snahou pomáhat,

být užitečné, připravující děti pro život ve společnosti, jsou těmi, které hledají

a nachází ve vnoučatech nový smysl života. Posláním babičky v moderních časech je

udržet vztahy, kontakty i mezi dospělými dětmi a jejich rodinami tak, aby sourozenci

jim byli vzájemnou oporou a jistým citovým zázemím. Byt starej matky by se měl

stát místem, kde se dospělé děti, synové, dcery, nevěsty, zeťové a vnoučata

pravidelně potkávají, svěřují se se svými problémy, řeší je, radí a povzbuzují se

navzájem jako skutečně jedna velká rodina (Hrozenská a kol., 2008).

Věková hranice babiček a jejich dcer nebo nevěst se dnes v mnohých případech

posouvá nahoru, babičky a jejich dcery jako matky jsou starší, samostatnější. Vztahy

mezi nimi jsou v některých případech horší, v jiných lepší. Mnohé problémy

a mezigenerační konflikty zmizely, ale jiné se přímo nebo nepřímo citově dotýkají

obou stran (Hrozenská a kol., 2008).

Rodina je pro vnoučata školou mezilidských vztahů. Dítě vidí a vnímá, jak se mají

dospělí v rodině rádi, jak jsou k sobě ohleduplní. Na tom, jak se umí dorozumět, umí

sladit svoje osobní přání a možnosti s přáními a možnostmi jiných, se i dítě učí

snášenlivosti, zdrženlivosti, respektu. Dítě se v harmonické rodině učí žít bez stálého

vnitřního napětí, psychického tlaku či podezřívání. V každodenním spolužití se

svými blízkými vidí, jak se k sobě navzájem chovají, jak si projevují náklonnost, jak

umí společně zdolávat překážky (Hrozenská a kol., 2008).

Názory na manželské vztahy a rodinné spolužití se měnili podobně jako názory

na výchovu dětí v rodině – od zdůrazňování hierarchie (nejvýše stál otec, za ním

následovala matka a potom děti v pořadí, jak se narodily) až po ideál rovnocenného

vztahu mezi mužem a ženou. V současnosti se klade důraz na harmonické fungování

celé rodiny. Liberalizuje se postoj k rozvodům. Velké rodiny se štěpí na rodiny

nukleární s relativně vzdáleným kontaktem se širší rodinou. Jednotlivé dobové ideály

se mění, některé rodiny si je přetvářejí, resp. vybírají si jen některé, které potom dále

43

praktikují ve vlastních rodinách. Nedostatek generačního porozumění vede k tomu,

že se lidé cítí být izolovaní, vzdáleni od svých kořenů a od své nejhlubší podstaty


Díky přítomnosti prarodičů přestávají být tabu mýty o umírání a smrti člověka. Dítě

vidí, že starší člověk někdy zeslábne a potřebuje pomoc, případně i odbornou péči.

Dítě může prožívat rytmus života, polaritu mezi narozením a smrtí, přestává se smrti

obávat. Naopak, po dobu života se starými rodiči dítě zažívá plnost života


Shrnutí

Rodina má pro psychický život seniora mimořádný význam. Rodina je

nejdůležitějším faktorem v pomoci vyrovnat se se změnami, které stárnutí přináší.

Domácí prostředí, každodenní styk s nejbližšími má nenahraditelnou úlohu

v emocionální, sociální a psychologické podpoře staršího člověka v čase, kdy jeho

zdraví slábne, zužují se sociální kontakty a narůstá závislost na pomoci. Ve spektru

problematiky vztahů mezi generacemi se dostáváme k třem typům názorů:

1. objektivní názory, 2. subjektivní názory a 3. předsudky.


1. Popište typy názorů na problematiku vztahů mezi generacemi a uveďte příklady.

2. Popište, jak se mění sociální role člověka ve stáří.

3. Uveďte, jaké jsou výhody a nevýhody vícegeneračního soužití.





2013. 191 s. ISBN: 978-80-247-4139-0.


3872-7.

Σ

44

8 PÉČE O SENIORY V POBYTOVÝCH

ZAŘÍZENÍCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Cíl:

Tato kapitola se zaměřuje na problematiku péče o seniory v pobytových zařízeních.

Pozornost je věnována adaptaci starších lidí na život v pobytových zařízeních

a vybraným terapiím, které se realizují v zařízeních sociálních služeb určených pro

seniory.

Klíčová slova:

dobrá adaptace, vyhovující adaptace, zlá adaptace, reminiscenční terapie, validační

terapie, cansiterapie, felinoterapie

Průvodce studiem:

Tato kapitola popisuje péči o seniory v pobytových zařízeních. Neklade vysoké

nároky na studium.

Podle Zákona č. 108/2006 o sociálních službách se pobytovými službami rozumí

služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb. Takže k pobytovým

zařízením sociálních služeb určených pro seniory bychom mohli zařadit: týdenní

stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory,

a domovy se zvláštním režimem.

8.1 ADAPTACE STARŠÍCH LIDÍ NA ŽIVOT

V INSTITUCIONÁLIZOVANĚM PROSTŘEDÍ

I když přijetí starého člověka do instituce patří mezi největší rizika v geriatrii, je

základní otázkou motivace odchodu do domova pro seniory i ostatních zařízení

dlouhodobé institucionalizované péče. Rozhodování seniorů o jejich případném

odchodu do zařízení pro seniory ovlivňuje několik faktorů:

• zdravotné důvody – neschopnost vykonávat základní životní úkony i činnosti

v domácnosti, stálá potřeba pomoci druhou osobou, upoutání na postel, celkový

špatný zdravotní stav, stálé subjektivní těžkosti,

45

• rodinné poměry – nepřítomnost nebo velká vzdálenost dětí, špatné kontakty

s okolím, zaměstnanost všech dětí, nesoběstačný partner, osamělé bydlení, špatné

bytové podmínky dětí,

• psychologické činitele – typ osobnosti, dobrá pověst a zkušenosti s domovem pro

seniory, zachovaná aspoň částečná adaptabilita, smíření se s určitou ztrátou

soukromí, skutečnost, že nechce obtěžovat svoje děti,

• bytové podmínky – nespokojenost s bytem, jeho špatná vybavenost, nemožnost

rychlé signalizace akutní potřeby,

• další sociální činitelé – nezabezpečení pomoci druhou osobou, nefungující

pečovatelská služba apod. (Hegyi, Krajčík, 2010).

Vedle těchto faktorů se uplatňují i krizové činitelé, které rozhodování o umístění

urychlí (např. náhle vzniklá porucha soběstačnosti a osamělost osoby po ztrátě

životního partnera, který potřebu zabezpečoval (Hegyi, Krajčík, 2010).

Příčiny vstupu do zařízení sociálních služeb mohou mít i vliv na to, jak se senioři

v daném zařízení adaptují.

Adaptace starších lidí v zařízení sociálních služeb

Vstup do zařízení sociálních služeb je vážnou událostí, hlavně pokud člověk na to

není připravený. Ti, kteří se mohou na odchod do zařízení určitou dobu připravovat

a sami se rozhodnout, se následně lépe začleňují do nového prostředí. Každá změna

je pro člověka náročná, obzvlášť pro člověka staršího (Hrozenská a kol., 2008).

Ve starším věku dochází k rozvoji nového typu adaptace, jiného, než v mládí

a dospělosti. Adaptaci chápeme jako přizpůsobení se organizmu jedince k změněným

sociálním podmínkám nebo situacím. Probíhá na fyziologické, psychické a socio-

kulturní úrovni. Sociální adaptace je jedním ze základných mechanizmů socializace

osobnosti. Adaptační schopnost starších lidí se snižuje v důsledku změněných

životných podmínek ve stáří. Změna životních podmínek může vyvolat stresové

mechanizmy, vedoucí k selhání adaptace a vzniku geriatrického malaadaptačního

syndromu (Kasanová, 2008).

Při dobrovolném odchodu do domova pro seniory procházejí starší lidé dvěma

fázemi:

• fází nejistoty a vytváření nového stereotypu,

• fází adaptace a přijetí nového životného stylu (Kasanová, 2008).

V případě, že jsou senioři umístěni do domova proti své vůli, doprovázejí adaptační

proces na nové sociokulturní podmínky mnohé problémy a komplikace.

Podle Határa (2005) první je fáze odporu, kdy můžeme pozorovat negativistické,

agresivní až hostilní chování vůči ostatním klientům a personálu domova. Je však

potřebné chápat toto chování ne jako patologický jev, ale spíše jako určitou obrannou

reakci, signál, kterým nám dává starší člověk najevo svoji nespokojnost

s nedobrovolným umístěním do tohoto zařízení. Fáze zoufalství a apatie nastává

tehdy, když senior zjistí, že jeho odpor nevede k žádnému pro něho prospěšnému

řešení. Následně může dojít až k samotné rezignaci, útlumu a apatii k ostatním

46

i k vlastnímu životu. Poslední je fáze vytvoření nové pozitivní vazby, ke které dochází

zpravidla tehdy, kdy klient naváže nový kontakt s jiným klientem, případně

s personálem zařízení.

Vlastní adaptace na institucionální pobyt podle Hegyiho (2001) probíhá ve třech

fázích:

• fáze očekávání – jde o časový úsek začínající rozhodnutím, podáním žádosti až

po vlastní odchod seniora do zařízení,

• fáze vlastní adaptace – nastupuje těsně po přijetí do domova a trvá v průměru šest

měsíců,

• fáze doznívající stresové reakce – bývá doprovázena aktivně a pozitivně laděným

přizpůsobováním se seniorů na nové sociální podmínky a životní styl.

Adaptace každého nového obyvatele si vyžaduje osobitý, individuální přístup,

pozorování a ovlivňování ze strany všech pracovník domova. V první etapě

po příchodu do domova je potřebné předejít pasivnímu až depresivnímu postoji

k životu a zároveň předejít geriatrickému maladaptačnímu syndromu. Diferencovaný

přístup k novým obyvatelům musí vycházet z poznání jejich povahových vlastností,

životných návyků a zájmů. Je potřebné pro každého nově přijatého obyvatele

vypracovat individuální adaptačně-edukační programy (Marcinková, Hrozenská,

Vaňo, 2005).

Marcinková, Hrozenská a Vaňo (2005) rozlišují tři typy adaptace:

1. Dobrá adaptace – obyvatel je aktivní a zapojují se do všech činností.

Bezprostředně navazuje kontakt s personálem, spolubydlícími, je spokojený,

optimistický, projevuje zájem o dění v zařízení i mimo něj.

2. Vyhovující adaptace – obyvatel neprojevuje aktivní zájem o okolí, ale nestaví se

k němu negativně. K výzvám personálu se staví pasivně a plní je bez zájmu. Jeho

nálada je převážně pesimistická.

3. Špatná adaptace – obyvatel nemá zájem o nové prostředí, nespolupracuje

s personálem, je apatický, depresivní, plačlivý, jídlo přijímá jen z donucení, sedí

zahloubený do sebe a odmítá vykonávat jakoukoliv činnost.

Při dobré adaptaci doba přizpůsobení v domově pro seniory nepřesahuje 6 týdnů, při

vyhovující trvá 4-6 měsíců a při špatné adaptaci až 12 měsíců. Schopnost adaptace

starších lidí je podmíněna věkem, stejně jako i změnami fyzického a psychického

zdraví, pohyblivostí, soběstačností (Hrozenská a kol., 2008).

Podle Novákové a Šejvlové (985, In Hrozenská a kol., 2008) má dobrá adaptace tyto

hlavní charakteristiky:

• senior dobře spolupracuje s personálem,

• senior je přátelský ke spoluobyvatelům,

• pohybuje se sám bez výzvy,

• je pokojný a vyrovnaný,

• zapojuje se do činnosti domova pro seniory,

• má svoje záliby,

47

• vykonává funkce ve společenských organizacích.

Snížená a nedostatečná adaptace se vyznačuje zhoršením až nepřítomností

uvedených charakteristik (Hrozenská a kol., 2008).

Adaptační proces je procesem komplikovaným a zpravidla dlouhodobým. Proto je

důležité pomoci překonat úskalí tohoto období a pomoci jim zdolat tuto životní

situaci (Kasanová, 2008).

8.2 VYBRANÉ TERAPIE POSKYTOVANÉ V POBYTOVÝCH

ZAŔÍZENÍCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Reminiscenční terapie

Vzpomínání je součástí života. Na sklonku života je jen přirozené, že vzpomínky

převažují nad aktivními činy. Vzpomínáním odkrýváme svoji minulost, skutečnosti,

které nás ovlivnily. Při vzpomínaní ve skupině nacházíme spojitosti mezi svými

životnými zkušenostmi a zkušenostmi jiných lidí, a to je možné využít (Hrozenská

a kol., 2008).

Reminiscenční terapie je formou verbální terapie, po dobu které se starší lidé dělí

o vzpomínky se skupinou svých vrstevníků a pečovatelů. Pomocí jednoduchých

podnětů tak dosahují výsledky zadostiučinění a obohacení (Hrozenská a kol., 2008).

Janečková (2005) reminiscenci chápe jako „metodu práce se staršími lidmi, při které

se vyvolávají vzpomínky na události, které mají pro daného člověka hodnotu.

Práce se vzpomínkami prokazatelně zlepšuje psychický, funkční a zdravotný stav

starších lidí:

• jejich život má cenu, byl plný událostí, které jsou důležité a mohou se vyprávět

druhým lidem,

• potvrzují si svoji vlastní identitu, kontinuitu svého života,

• uspokojují potřebu odevzdávat zkušenosti mladší generace a tím se podílet

na pokračování života,

• potkávání se ve skupině, společenství má význam – lidé mohou vzpomínat

společně,

• vzpomínání je metoda validace, umožňuje hodnocení, životní bilancování,

• vzpomínání podněcuje vnímání člověka – vzpomínky jsou spojeny s příjemnými

pocity, přináší prožitek situací tak, jak se kdysi udály včetně tehdejších

smyslových vjemů a emocí,

• vzpomínání je důležitým zdrojem informací pro personál – posilňuje vztah mezi

pečujícím a klientem tím, že se z objektu péče stává subjekt, skutečný člověk

s vlastní historií, zvládnutými a nezvládnutými životnými úlohami, s významnými

rolemi, které vykonával, se vztahy, které prožíval, stává se osobností, která

si zaslouží úctu, zájem, soucit a lásku (Janečková, 2005).

Cílem reminiscenční terapie je zlepšit, resp. udržet současný stav staršího člověka

tak, aby se cítil spokojený, aby byla zachovaná jeho důstojnost a hodnota.

48

Reminiscenční terapie podporuje imaginativní procesy, vnímání sebe samého, jako

i vnímání okolí. Vytváří prostor pro dialog s jinými lidmi (Hrozenská a kol., 2008).

Validační terapie

Validace je terapií pro starší lidi, nedostatečně orientované nebo dezorientované

v důsledku různých forem demence (Hrozenská a kol., 2008).

Základným principem validace je uznání pravdivosti pocitů, emocí staršího člověka.

Pokud jsou jeho pocity odmítnuty, stává se nejistým. Cílem validační terapie je

proniknout do vnitřního světa zážitků dezorientovaných osob a získat si jejich důvěru

a pocit jistoty, který obnovuje vlastní sebevědomí a zmenšuje stres v živote starších

osob (Hrozenská a kol., 2008)

Validační terapie je podle Feil (1982, In Hrozenská a kol., 2008) postavená na

10 všeobecných principech:

1. Každý člověk je jedinečný a musí se s ním zacházet jako s neopakovatelným

individuem.

2. Každý člověk je cenný bez ohledu na to, jak hluboká je jeho dezorientace.

3. Chování dezorientovaných osob má svůj smysl.

4. Chování ve stáří není jen funkčním důsledkem měnící se anatomie mozku, ale

odráží fyzické, sociální a psychické změny, které člověka doprovázeli celým

jeho životem.

5. Chování staršího člověka může být změněno jen tehdy, kdy to chce sám.

6. Starší lidé by měli být akceptování bez jakýchkoliv předsudků.

7. Každá ze životních fází klade na člověka specifické úlohy, které se mají splnit

ve své celistvosti a ve vzájemné provázanosti. Selhávání při plnění těchto úloh

kdykoliv v průběhu života může způsobit psychické těžkosti.

8. Pokud selhává krátkodobá a střednědobá paměť, starší lidí napodobují

rovnováhu ve svém nastávajícím životě oživováním (a používáním) vzpomínek

z minulosti. Minulost a přítomnost se nevylučují.

9. Bolestivé pocity starších lidí, které mohou bez obav vyjádřit a jsou přijati

a validovaní důvěryhodným posluchačem, ztrácí na své těžkosti. Vcítění se

do problémů validovaného klienta mu ulehčuje nesení jeho emocionálního

břemene.

10. Empatie vytváří důvěru, redukuje úzkost a obnovuje důstojnost.

Cíle validační terapie:

• znovunabytí vlastní hodnoty klienta,

• redukce stresu nejenom u klienta ale i u pečovatelů – rodinných příslušníků nebo

odborného personálu.

• změna hodnocení minulého života klientem a vyřešení konfliktů z minulosti,

• redukce chemických a fyzikálních donucovacích prostředků používaných

na zvládnutí klientova maladaptivního chování, snížení potřeby medikace,

• zlepšení verbální a neverbální komunikace klienta, zabránění regresi v jeho

vývoji, zlepšení tělesného a duševního zdraví, prodloužení času samostatnosti

a nezávislosti na druhých (Hrozenská a kol., 2008).

49

Canisterapie

Canisterapie – je to způsob terapie, který využívá pozitivní působení psa na zdraví

člověka. Jde o podpůrnou formu psychoterapie, která je založená na kontaktu

člověka se psem a vzájemné pozitivní interakci. Canisterapie klade důraz především

na řešení problémů psychologických, citových a sociálně integračních (Velemínský

a kol., 2007).

Účastníci canisterapie – chovatel psa, canisterapeutický pes (koterapeut), specialisté

v pomáhajících profesích, klient, rodina nebo jiné sociální prostředí klienta

(Velemínský a kol., 2007).

Cíle canisterapie:

• pohyblivost – rozvoj jemné motoriky, rozvoj hrubé motoriky, motivace k pohybu,

radost z pohybu, spontánní cílený pohyb, koordinace pohybu,

• psychická podpora – opora při odloučení od rodiny, pozitivní naladění, radost,

smích, úsměv, spokojnost, emocionální jistota, odpoutání od problémů, posilnění

pocitu jistoty a bezpečí, přijetí dítěte takového, jaké je, zmírnění pocitu

méněcennosti, podpora sebevědomí, sebedůvěry, přijetí svého handicapu,

• kognitivní oblast, motivace – stimulace vnímání, rozvoj smyslů, pozornost,

soustředění, představivost, učení, paměť, orientace v čase a prostoru, rozvoj

verbální komunikace,

• sociabilita a sociální zručnosti – navázání kontaktu a vztahu s ostatními dětmi,

dospělými, navázání mezilidského kontaktu, zmírnění/ zmizení tendencí

k agresivitě, spolupráce, integrace různých skupin dětí, osvojení a ochota

dodržovat společenské a morální normy, rozvoj hodnotové orientace, osvojení si

sociálního cítění, rozvoj zodpovědnosti,

• vztah k psům, zvířatům, přírodě – odbourání nebo zmírnění strachu ze psů,

pozitivní vztah k psům, zvířatům, přírodě, odstranění nebo zmírnění agresivity

vůči zvířatům (Velemínský a kol., 2007).

Formy canisterapie:

• individuální canisterapie – zahrnuje setkání jednoho klienta s jedním, popřípadě

s vícero canisterapeutickými týmy. Výhodou je přizpůsobení programu a cílené

působení podle individuálních potřeb klienta, možnost intenzivnějšího kontaktu se

psem a snížení rušivých vlivů. Nevýhodami je časová náročnost a závist při

uspokojení jen některých klientů zařízení

• skupinová canisterapie – důležité jsou poměr klientů a psů a zapojení všech

klientů do činnosti a kontaktu se psem. Je tu omezená možnost specifikace

individuálních cílů a jejich naplňování,

• návštěvní program – společný kontakt klienta s canisterapeutickým týmem

probíhá v pravidelných intervalech na předem dohodnutém místě (domovy pro

seniory, školy, léčebny a nemocnice pro dlouhodobě nemocné), deníky

canisterapie pro děti,

50

• jednorázové canisterapeutické a kynologické aktivity – programy probíhají

nejčastěji na školách a v zařízeních ústavní u klientů všech věkových skupin, ale

nejčastěji u dětí,

• pobytový program – hlavní myšlenkou programu je možnost intenzivního

kontaktu dítěte se psem ve spojení s odloučením od běžného sociálního prostředí

dítěte a často ve spojení s pobytem v přírodě (integrační tábory,

psychorehabilitační kurzy pro rodiče s dětmi se zdravotním postižením),

• rezidentní forma – stálý pobyt psa v prostředí klienta (zařízení, rodina),

• krizová intervence – cílem je zmírnění dopadu krize na psychiku cílové skupiny

(záplavy, požár zařízení sociálních služeb, únik plynu, nalezení migrantů

v nehumánních podmínkách, obětí kuplířství) (Velemínský a kol., 2007).

Felinoterapie

Felinoterapie nebo léčba kočkou se dnes už v mnohých vyspělých zemích intenzivně

využívá jako terapeutická metoda (Velemínský a kol., 2007).

Kočka dokáže navodit pozitivní emoce, zanedbatelný není ani význam taktilní

stimulace – hlazení kočky, čímž se zlepšuje projevování citů. Dochází též

k psychickému uvolnění, má úlohu katalyzátorů mezilidských vztahů, pomáhá při

depresích klientů, pomáhá odstraňovat stres, úzkosti a svým předením dokonce

snižuje vysoký krevní tlak (Velemínský a kol., 2007).

Cílem felinoterapie je korekce problémového chování, zmírnění následků postižení,

a to především formou přijímání sebe jako plnohodnotné bytosti, pozitivní ovlivnění

sebevědomí a sebehodnocení, obnovení komunikace s okolím a vzbuzení zájmu

a navazování kontaktů (Hrozenská a kol., 2008).

Shrnutí

V této kapitole byla pozornost věnovaná problematice péče o seniory v pobytových

zařízeních. V první části byly prezentovány příčiny vstupu starších lidí do domova

pro seniory a do jiných druhů dlouhodobé institucionální péče. Dále byly popsány

různé fáze a typy adaptace. Rozeznáváme: 1. dobrou adaptaci, 2. vyhovující

a 3. špatnou adaptaci. V poslední části byly charakterizovány vybrané terapie, které

se využívají při práci se staršími lidmi v pobytových zařízeních. Konkrétně šlo

o reminiscenční terapii, validační terapii, canisterapii a felinoterapii.


1. Jaké jsou příčiny odchodu seniorů do domova pro seniory i do jiných pobytových

zařízení pro ně určených?

2. Popište reminiscenční terapii a uveďte její přínosy pro seniory.

3. Popište validační terapii a vysvětlete, pro koho je vhodná.

4. Jaké formy canisterapie známe?

Σ

51



89171-73-6.



JANEČKOVÁ, H. Sociální práce so starými lidmi. In MATOUŠEK, O. a kol.

Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. ISBN 978-80-7367-818-0. s. 163-193.

KASANOVÁ, A. Sprievodca sociálneho pracovníka II. Seniori a samospráva.

Nitra: Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva UKF v Nitre, 2008. 111 s. ISBN 978-

80-8094-254-0.

VELEMÍNSKÝ, M a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České

Budejovice: DONA, s.r.o., 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6.

52

9 SPECIFIKA PRÁCE S OSOBAMI VYŠŠÍHO

VĚKU

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat specifika práce s osobami vyššího věku. Konkrétně je

pozornost zaměřena na potřeby seniorů, sociální oporu starších lidí a specifika

sociální práce se staršími lidmi.

Klíčová slova:

potřeba, Maslowova hierarchie potřeb, sociální opora, komunikace, sociální práce

Průvodce studiem:

Tato kapitola se věnuje specifikům práce se staršími lidmi. Klade střední nároky

na studium.

9.1 POTŘEBY JAKO VÝCHOZÍ BOD PRI PRÁCI SE STARŠÍM

ČLOVĚKEM

Výchozím bodem v práci se starším klientem jsou potřeby. Základní psychologická

struktura člověka je analogická s jeho fyzickou strukturou. Lidé mají potřeby,

kapacity a tendence, které jsou založeny geneticky. Některé jsou typické pro

všechny, jiné jsou vysoko individuální. Potřeba je něco, co člověku chybí, nebo čeho

má přebytek, ale nemá to, k čemu člověk prostřednictvím potřeby směřuje. Je to

účinná sila, která člověkem hýbe a posouvá ho směrem k člověku, předmětu nebo

činnosti, je projevem bytostného přání. Všechny lidské potřeby tvoří celek, který

spojuje fyzickou, psychickou a sociální stránku člověka, které jsou od sebe

neoddělitelné (Hrozenská a kol., 2008).

Maslow zformuloval teorii lidské motivace, kde jsou mnohotvárné lidské potřeby

hierarchicky uspořádány, to znamená, že určité základní potřeby musí být

uspokojeny dříve než potřeby stojící výše v této hierarchii. Maslowova pyramida

potřeb obsahuje pět stupňů:

1. stupeň – fyziologické potřeby,

2. stupeň – potřeba bezpečí,

3. stupeň – sociální potřeby,

4. stupeň – potřeba autonomie (ve smyslu svobody),

5. stupeň – potřeba seberealizace, sebenaplnění (Hrozenská a kol., 2008).

53

Základní – deficitní potřeby vyrůstají ze zřejmého nedostatku, deficitu u člověka.

Po jejich uspokojení se objevují růstové potřeby – metapotřeby, které vyplývají

ze snahy člověka sledovat cíle, překračovat je, stávat se lepším. (Hrozenská a kol.,

2008).

Mnohé fyziologické potřeby jsou ve své podstatě homeostatické, sloužící k udržení

vnitřní rovnováhy organizmu. Fyziologická potřeba demonstruje v určitých

případech podkladovou somatickou bázi. Za fyziologické se však mohou někdy

maskovat psychologické potřeby. Až když má člověk uspokojenou základní potřebu,

začíná myslet na jiné potřeby.

Dalším stupněm Maslowovy hierarchie jsou potřeby bezpečí: potřeba jistoty,

stability, ochrany, struktury, pořádku, limitů, práva, osvobození od strachu a jiné.

Tyto potřeby můžeme u lidí pozorovat v jednoduchých věcech, jako je touha

po dobrém, finančně výhodném zaměstnání či vyšším bankovním kontě (Hrozenská

a kol., 2008).

Pichaud a Thareauová (1998, In Hrozenská a kol., 2008) rozlišují tři potřeby bezpečí:

1. Potřeba ekonomického zabezpečení – vědomí člověka, že má dostatek peněz

na živobytí. Tato subkategorie potřeby bezpečí může být příčinou pronikavé

úzkosti až strachu, především u starších lidí, kteří přežili válku (dělají si zásoby

potravin apod.).

2. Potřeba fyzického bezpečí – senioři, kteří se těžko pohybují, mají strach a obavy

z pádů. Tuto potřebu možno saturovat různými kompenzačními pomůckami,

podáním pomocné ruky apod.

3. Potřeba psychického bezpečí – znamená mít pocit jistoty a nemít strach, necítit se

ztracený například v čase.

Sociální potřeby tvoří třetí stupeň Maslowovy pyramidy. Člověk nemůže žít dlouho

sám, potřebuje kontakt, komunikaci s druhými lidmi. Potřebuje, aby cítil, že je

součástí domova a rodiny, spolupracovníků v zaměstnání. Potřebuje mít jistotu, že

někam patří. Nemožnost naplnění potřeb sounáležitosti a lásky, nedostatek

psychologické intimnosti je základním obrazem maladjustace (nepřizpůsobivost

požadavkům a potřebám celku). Sociální potřeby v obě obsahují možnosti a kontakty

s jinými lidmi, možnost být a komunikovat s nimi. Sociální potřeby v sobě zahrnují

několik druhů:

1. potřeba informovanosti – mít informace o světě, ve kterém člověk žije,

2. potřeba sounáležitosti se skupinou – být členem nějaké skupiny: rodiny, přátel,

klubu,

3. potřeba lásky – mít někoho rád a přijímat tento cit od druhého,

4. potřeba vyjadřovat se a být vyslyšen – mít možnost s někým hovořit, konverzovat,

vyjadřovat svůj názor.

Potřeba autonomie znamená moci se cítit svobodný, být sám sebe zákonem,

rozhodovat sám za sebe. Hlavně při práci s osobami vyššího věku je třeba mít

na zřeteli, že člověk může být fyzicky závislý a zároveň psychicky úplně autonomní.

54

Součástí potřeby autonomie je i potřeba uznání, vážnosti, pocitu užitečnosti, potřeba

někomu a něčemu sloužit (Hrozenská a kol., 2008).

Potřeba seberealizace se objevuje po uspokojení všech čtyřech úrovní hierarchie.

Zjednodušeně můžeme říci, že člověk musí dělat to, na co se individuálně hodí.

Tento druh potřeb lidi navzájem odlišuje. Na této úrovni jsou individuální rozdíly

nejvyšší (Hrozenská a kol., 2008).

9.2 SOCIÁLNÍ OPORA STARŠÍCH LIDÍ

Sociální opora je jedním z faktorů, které se spolupodílí na udržování či stabilizovaní

kvality života starších lidí. Mareš (2001, In Hrozenská a kol., 2008) definuje sociální

oporu jako dobře míněnou činnost, která je ochotně poskytovaná osobě, se kterou je

poskytovatel v osobním vztahu a tato činnost má kladný efekt u příjemců buď

okamžitě, nebo s časovým odstupem.

Sociální oporou rozumíme pomoc, kterou jednotlivcovi, skupině či komunitě

poskytují jiní aktéři. Všeobecně bychom mohli tuto pomoc charakterizovat jako

aktivní podporu a spoluúčast při řešení zátěžové situace. Sociální opora působí jako

účinný nárazník, který stojí proti stresu, čímž ho tlumí. Při sociální opoře jde o dvě

doplňující se aktivity:

a) dávání nebo též poskytování sociální opory,

b) přijímání sociální opory.

Hlavním cílem poskytování sociální opory je ulehčení zvládání konkrétní nepříznivé

situace. Jednotlivec poskytovanou oporu interpretuje jemu vlastním způsobem.

Na chápání a přijetí nabízené pomoci, resp. poskytované sociální opory má velký

vliv předcházející osobní zkušenost člověka (Hrozenská a kol., 2008).

Křivohlavý (2001) definuje sociální oporu jako pomoc, která je poskytovaná

druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové situaci. Všeobecně jde o činnost,

která člověku v tísni jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje. Autor

rozlišuje tyto druhy sociální opory:

1. Instrumentální opora – konkrétní forma pomoci, např. půjčení peněz, vybavení

neodkladných záležitostí na úřadě či pomoc s nákupem do domácnosti.

Iniciátorem je člověk, který se z vlastní vůle rozhodne pomoci člověku, který je

v nouzi, resp. potřebuje pomoc.

2. Informační opora – osoba v nouzi, která potřebuje pomoc, dostane informaci,

která jí pomůže při zorientování se v dané situaci. Nejčastěji jsou to rady, od lidí,

kteří se v podobné situaci už nacházeli, nebo lidí, kteří mají profesionální

zkušenosti s řešením problémů. Tento druh opory se vyznačuje aj „aktivním

nasloucháním“ člověka s problémem a následným plněním jeho potřeb.

3. Emocionální opora – emocionální blízkost osoby potřebující pomoc a osoby

poskytující pomoc prostřednictvím empatie, naslouchání, pohlazení, podání ruky

či vyjádření náklonnosti apod.

55

4. Hodnotící opora – vyjádření úcty a respektu vůči jinému člověku, který potřebuje

pomoc, posilňování jeho kladného sebehodnocení a sebevědomí, povzbuzování

ve víře a naději a jiné.

Stáří se jeví jako citlivé období. Ukazuje se, že síť sociálních vztahů jedinců, kteří

žijí sami, je malá a dále se zmenšuje. Tito osamělí jedinci jsou vystaveni větším

zdravotním rizikům a prokazatelně se dožívají kratšího věku. Na druhé straně

bohatost a kvalita sociální opory se projevuje větším pocitem pohody jedince, lepším

mentálním zdravím, lepším zvládáním choroby a delším životem onkologických

pacientů.

Sociální opora a dobré sociální vztahy významně přispívají ke zdraví. Sociální opora

dodává lidem emocionální a praktické prostředky, které potřebují. Sounáležitost se

sociální sítí, tvořenou komunikací a vzájemnými závazky způsobuje, že lidí cítí, že

o ně má někdo zájem, má je rád, váži si jich a uznává jejich hodnotu. Toto všechno

má mimořádný protektivní účinek na jejich zdraví. Podpůrné vztahy mohou také

podněcovat zdravější způsoby chování. A naopak, špatná kvalita vztahů k blízkým

lidem může zhoršovat duševní a tělesné zdraví (Wilkinson, Marmot, 2005).

9.3 SPECIFIKA SOCIÁLNÍ PRÁCE SE STARŠÍMI LIDMI

Pitnerová a Skarupská (2009) vymezují tato pravidla při sociální práci se staršími

lidmi:

• individualizovaná a plynulá práce spočívá ve správném pochopení potřeb staršího

člověka a efektivní intervenci,

• povzbuzování a motivace k aktivnímu způsobu života vede ke zkvalitnění života

staršího člověka (programy pro starší lidi, pomoc při začlenění do kolektivu,

prevence sociální izolace, pomoc při rozvíjení zájmů apod.),

• poradenství o službách, pomůckách zlepšujících orientaci starších lidí v rámci

svých možností,

• pomoc při řešení generačních konfliktů, pomoc při vzájemné komunikaci,

• pomoc při zapojení se do programů,

• pomoc adaptovat se při změně prostředí (odchod do domova pro seniory, zařízení

podporovaného bydlení),

• získat vyšší sebevědomí, osvobodit se od stereotypů.

K těmto pravidlům bychom mohli zařadit i zásadu nepřehlížet osobní potřeby

starších lidí a nesoustředit se jen na vlastní povinnosti. Podobným problémem je

častý sklon zaměňovat potřebu se žádostí. Někdy to může odpovídat i skutečnosti.

Člověk obvykle vyjadřuje svoji potřebu žádostí. Existují však i žádosti, které

neodpovídají skutečným potřebám (Hrozenská a kol., 2008).

Základem sociální práce so staršími lidmi je práce se vztahem a důvěrou, vytvoření

pocitu bezpečí a jistoty, který patří k základním potřebám starších lidí. Sociální

pracovník bývá často jediným prostředníkem mezi staršími lidmi a okolním světem,

56

prostřednictvím kterého může vyjadřovat svoji vůli, s jeho podporou se může

rozhodovat a udržet si kontrolu nad svým životem.

Charakteristickým rysem sociální práce se staršími lidmi je propojení zdravotní

a sociální péče. Zdravotní problémy spojené s přibývajícím věkem se projevují

i na sociální situaci klientů. Zhoršující se zdravotní stav se sebou přináší omezenou

soběstačnost v běžných denních úkonech a tito lidé jsou postupně stále víc odkázáni

na intervenci rodiny a tam, kde rodina tuto podporu nemůže poskytnout, poskytují ji

profesionálové – sociální pracovníci a jiní. A naopak, složité životní změny, které se

sebou nese důchodový věk, přináší zase zdravotní rizika, která je potřebné při práci

se staršími lidmi brát do úvahy.

I podle Janečkové (2005) specifikem sociální práce se staršími lidmi je i to, že není

možné určit ostrou hranici mezi zdravotní péčí a sociální prací. K jejich průniku

dochází jak ve zdravotnických zařízeních, tak i v zařízeních sociálních služeb.

Zhoršení zdravotního stavu se sebou obyčejně nese potřebu sociálních služeb, proto

je žádoucí, aby byly oba typy služeb poskytované souběžně. Z toho vyplývá, že

sociální pracovník by měl pracovat v týmu společně se zdravotníky.

Shrnutí

Výchozím bodem v práci se starším klientem jsou potřeby. Existují rozličné teorie

potřeb. Jednou z nejznámějších je Maslowova pyramida potřeb, která obsahuje

5 stupňů: 1. fyziologické potřeby, 2. potřeba bezpečí, 3. sociální potřeby, 4. potřeba

autonomie a 5. potřeba seberealizace, sebenaplnění. V souvislosti s prací a péčí

o starší lidi je potřebné připomenout i sociální oporu. Sociální opora a dobré sociální

vztahy významně přispívají ke zdraví. V závěru kapitoly je pozornost věnovaná

sociální práci se staršími lidmi. Základem sociální práce se staršími lidmi je práce se

vztahem a důvěrou, vytvoření pocitu bezpečí a jistoty. Charakteristickým rysem

sociální práce se staršími lidmi je i propojení zdravotní a sociální péče.


1. Popište Maslowovu pyramidu potřeb.

2. V čem se liší potřeby starších lidí od mladších lidí?

3. Vysvětlete pojem „sociální opora“ a její význam pro staršího člověka.

4. Charakterizujte specifika sociální práce se staršími lidmi.

Σ

57




KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. 280 s. ISBN 978-

80-7367-568-4.


3872-7.

58

10 VOLNÝ ČAS SENIORŮ A VZDĚLÁVÁNÍ

OSOB VE VYŠŠÍM VĚKU

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat volný čas a vzdělávání osob vyššího věku. Vzdělávání

seniorské populace je realizované na univerzitách 3. věku a akademiích 3. veku.

Klíčová slova:

volný čas, vzdělávání, univerzita 3. věku, akademie 3. věku

Průvodce studiem:

Tato kapitola se věnuje problematice volného času a vzdělávání. A vzhledem k tomu,

že jde o aktuální téma, která je ve společnosti diskutované, neklade tato kapitola

vysoké nároky na studium.

10.1 VOLNÝ ČAS SENIORŮ

Po odchodu do důchodu se výrazně mění časová struktura dne seniorů. Čas předtím

strávený v práci se stává volným časem a nabízí nové možnosti. Člověk má dostatek

prostoru věnovat se činnostem, které zanedbával, když byl zaměstnaný (Chromová,

2012).

Zajišťování a porovnávání životního stylu starších lidí ukázalo, že životní styl

seniorů ovlivňují aktuální hodnoty a celkové naladění společnosti. S přibývajícím

věkem se mění jejich návyky, preference, postoje, záliby a představy o plnohodnotně

prožitém dni. Starší lidé jsou ve svých každodenních aktivitách zdrženlivější

a odolnější při osvojovaní nových činností, které jsou prezentovány jako zdravé,

prospěšné, humánní, zábavné apod. (Chromová, 2012).

Výraznou měrou se na trávení volného času seniorů podílí vzdělávání. Mnozí starší

lidé v České republice studují na univerzitách třetího věku, navštěvují vzdělávací

kurzy, realizují se v různých klubech. Taktéž se s oblibou věnují dobrovolnictví

a pomoci jiným. Z kulturních aktivit převládá sledování televize a poslech rozhlasu,

už méně pravidelné je čtení a návštěva kulturních akcí. Je to podmíněno poklesem

jejich pohyblivosti, ale i snížením příjmů starších lidí. Pro starší lidi je většinou

důležitější starat se o vlastní domácnost, udržovat kontakty s rodinou či s přáteli.

Určité procento starších lidí se pravidelně věnuje svým zálibám, procházkám

a sportování (Chromová, 2012).

59

Kromě vzpomínaných činností starší lidé rádi poslouchají hudbu, čtou magazíny,

případně informační letáky, věnují se ručním pracím a společenským stolovým hrám,

aktivně působí v církevních spolcích. Zdálo by se, že starší lidé jsou méně tvořiví,

avšak tvořivost je přítomná i ve vyšším věku a projevuje se například při ručních

pracích, amatérských výtvarných technikách, vytváření okrasných zahrad apod.

(Chromová, 2012).

Kulturní zařízení přinášejí širokou nabídku aktivit a akcí pro starší lidi, které jim

umožní objevit a realizovat svoje tvořivé schopnosti a skrytý potenciál. I když nejde

vždy o tvořivost ve smyslu vytváření uměleckých děl, může to být uskutečňování

drobných věcí nebo nepatrných činností, ve kterých je potřebná představivost

a originálnost. Kromě toho kulturní zařízení uspokojují i touhu po zábavě, která

u seniorů často patří mezi motivy návštěvnosti a mezi hlavní důvody, proč ve svém

volném čase nezůstávají doma. Vyhledávání zábavy, využití volného času, potřeba

komunikovat a socializovat se patří mezi nejvýznamnější důvody návštěvnosti

kulturních aktivit. Tyto aktivity podporují zvyšování sebevědomí seniorů, jejich

motivaci aktivně žít, komunikovat, zdokonalovat se a vzdělávat se. Kulturní

organizace se mohou stát místem trávení volného času seniorů právě proto, že nabízí

víc než zábavu (Chromová, 2012).

10.2 VZDĚLÁVÁNÍ SENIORŮ

Stárnutí mozku významně ovlivňuje stárnutí psychické a sociální, jako i edukační

schopnosti a kvalitu života ve vyšším věku. Schopnost učit se není podmíněná

věkem, ale především sociální příslušností, zdravotním stavem, stupněm dosaženého

vzdělání. Starý člověk je schopen si osvojovat nové vědomosti. Rozdíl oproti

mladšímu spočívá v pomalejším tempu výuky, častějším opakováním, využíváním

životních zkušeností při zvládaní učební látky, schopnost aplikace teoretických

poznatků na praktické zkušenosti a řešení právě v důsledku empirie. Schopnost učit

se souvisí s kreativitou (Hegyi, Krajčík, 2010).

Cílem a smyslem edukace je hlavně obohacování života, pochopení úloh seniorského

věku, ulehčení adaptace na změněný způsob života, udržování tělesné a duševní

aktivity a pomoc při orientaci v moderním, rychle se měnícím světě (Hegyi, Krajčík,

2010).

Funkce edukace seniorů můžeme členit podle primárního cíle výchovy a vzdělávání

nebo podle jeho specifického zaměření (Hegyi, Krajčík, 2010).

Primární cíle mohou být vzdělávací (získávání poznatků), kulturní (zaměřené

na rozvíjení osobnosti člověka) nebo sociálno-psychologické (zaměřené

na udržování přiměřené kvality života) (Hegyi, Krajčík, 2010).

Specifické zaměření může být preventivní, rehabilitační, adaptační, komunikační,

kompenzační, aktivizační apod. (Hegyi, Krajčík, 2010).

60

Vzdělávání v seniorském věku můžeme z aspektu úspěšného stárnutí rozdělit do pěti

oblastí:

1. preventivní – informace o úspěšném stárnutí, o možnostech ovlivnění průběhu

stáří včetně přípravy na stáří, podpory funkčního zdraví, prevence závažných

onemocnění,

2. rehabilitační – edukační rehabilitace znalostí, zručností a schopností,

3. volnočasová – poskytnutí nových znalostí, podnětů k řešení, diskusi i k dalšímu

studiu, poskytnutí inspirace k volnočasovým aktivitám a sociálním kontaktům,

animace života,

4. anticipační – poskytnutí informací o změnách, nových jevech, aby nedocházelo

k vypadávání z kontextu společenského vývoje, nových objevů a technologií,

5. komunikační – vzdělání uvádí seniora do společenství lidí, se kterými si může

povídat a rozvíjet přátelské vztahy (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012).

Pokud jde o motivaci k edukačním aktivitám, obvykle jde o kognitivní potřeby

(potřeba získat nové poznatky), sociální potřeby (potřeba kontaktu s vrstevníky),

potřeba aktivity nebo potřeba kompenzovat pociťované nedostatky (Hegyi, Krajčík,

2010).

K objektivním faktorům, které ovlivňují proces učení, patří charakteristiky učiva

(obsah, rozsah, náročnost látky, metody zprostředkování), dále charakteristiky

lektorů a organizátorů (osobnostní a profesionální kompetence) a charakteristika

realizačního prostředí (materiální vybavení, hygienické normy, dostupnost) (Hegyi,

Krajčík, 2010).

Potenciální překážky edukace mohou vyplývat ze subjektivních bariér seniorů

(obavy z poklesu senzorických a kognitivních schopností, nízké sebehodnocení,

tréma a úzkost z nových situací, nedostatek energie a jiné) (Hegyi, Krajčík, 2010).

Potenciální bariéry mohou souviset i s objektivními podmínkami učení (nedostatek

informací o edukačních příležitostech, nevhodná doba konání akcií, problémy

s dopravou, finanční náročnost a jiné) (Hegyi, Krajčík, 2010).

Velmi vhodnou formou výuky jsou univerzity a akademie 3. věku, které kromě

nových poznatků přináší společenské kontakty, životní náplň, vyplnění volného času,

zlepšení kvality života (Hegyi, Krajčík, 2010).

Základní myšlenkou iniciátorů univerzity 3. věku bolo vytvořit druhý životní

program pro ty seniory, kteří se nechtěli uspokojit jen se svými koníčky pěstovanými

v ústraní majoritní společnosti. Bylo opakovaně doloženo, že pokud senioři studují

a aktivně se zúčastňují některého odborně garantovaného programu, méně si všímají

existujících osobních problémů, lépe je překonávají (Haškovcová, 2010).

Akademie 3. věku tradičně nabízí zájemcům z řad seniorů zpravidla velmi pěkné

cykly přednášek, buď monotematických, nebo naopak tematicky pestrých. Podstatné

je to, že zatímco akademie seniorům zpříjemňují život a kultivují volný čas,

univerzity nabádají účastníky k vysoké aktivitě a osobní angažovanosti. Účastník

akademie 3. věku si vyslechne přednášku nebo celý cyklus, může vznést otázky

61

a v omezeném čase případně i diskutovat. Potom akci zhodnotí pro sebe nebo

v kruhu známých a jde domů (Haškovcová, 2010).

Na univerzitě 3. věku musí senior navštívené přednášky doplnit samostudiem a jeho

efektivitu prokázat na seminářích, v písemných pracích a závěrečných zkouškách.

Shrnutí

Po odchodu do důchodu se výrazně mění časová struktura dne seniorů. Čas předtím

strávený v práci se stává volným časem a nabízí nové možnosti. Schopnost učit se

není podmíněna věkem, ale hlavně sociální příslušností, zdravotním stavem stupněm

dosaženého vzdělání. Starý člověk je schopen si osvojovat nové vědomosti. Edukace

ve vyšším věku je realizovaná na univerzitách 3. věku a akademiích 3. věku.


1. Popište možnosti trávení volného času u seniorské populace.

2. Jaké jsou možnosti edukace ve vyšším věku?

3. Vysvětlete rozdíl mezi univerzitou 3. věku a akademií 3. věku.




HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. 365 s.

ISBN 978-80-87109-19-9.


89171-73-6.

CHROMOVÁ, S. Kultúrne aktivity pre starších ľudí. In CHROMOVÁ, S. a kol.

Európsky rok aktívneho starnutia a solidarity medzi generáciami. Bratislava:

Národné osvetové centrum, 2012. 39 s.

Σ

62

11 TŘETÍ SEKTOR, DOBROVOLNICTVÍ

A STARŠÍ LIDÉ

Cíl:

Cílem této kapitoly je vysvětlit pojmy třetí sektor a dobrovolnictví. A taktéž

charakterizovat dobrovolnické aktivity seniorů.

Klíčová slova:

třetí sektor, mimovládní organizace, dobrovolnictví

Průvodce studiem:

Tato kapitola není z časového hlediska náročná na studium, protože přináší základní

poznatky vztahující se k dobrovolnictví starších lidí.

Podle Haškovcové (2010) bylo doloženo, že až 90 % všech zdravotních problémů

mohou občané vyřešit laickou péčí jednak sami o sebe, jednak o svoje blízké,

nejčastěji členy rodiny. Dalších necelých 10 % lidí se úspěšně vyléčí pomocí svého

praktického lékaře a jen 1 % potřebuje nemocniční léčbu. I když je to „málo“,

problémy finančním i personálním zajištěním nemocniční péče jsou velké.

S ohledem na tyto skutečnosti se zdůrazňuje význam vzájemné pomoci, například

v rámci určité skupiny lidí, kteří mají stejné nebo podobné problémy,

a dobrovolnictví, které bývá definováno jako laická pomoc poskytovaná občany

organizovanými v dobrovolných zájmových, charitativních a dalších organizacích.

11.1 TŘETÍ SEKTOR

Mimovládní organizace (MVO) vytvořily vedle vládního a podnikatelského sektoru

samostatný tzv. třetí sektor. Název „třetí sektor“ poukazuje na to, že jde o sektor

působící v prostoru mezi státem a trhem (Mydlíková a kol., 2002).

Organizace a složky třetího sektoru:

1. Mají formální strukturu – jsou do jisté míry formalizované, institucionalizované,

a tedy mohou například uzavírat smluvní vztahy.

2. Mají soukromý (nestátní) charakter – tedy nejsou součástí státního aparátu,

ve správních radách nepřevládají státní úředníci. To však neznamená, že nemohou

63

uzavírat kontrakty se státními institucemi, dostávat vládní podporu nebo mít mezi

členy vládní činitele.

3. Nemají za cíl vytvářet zisk, který by se měl rozdělit pro jejich majitele. Respektují

neziskové přerozdělování finančních prostředků. Eventuální zisk se vrací zpět

do programů, které souvisí se základním posláním organizace.

4. Jsou nezávislé, fungují na samosprávním principu – nekontroluje je stát, ani

instituce stojící mimo ně. Mají vlastní kontrolované mechanizmy určené správní

radou nebo členskou základnou.

5. Obyčejně mají dobrovolnický charakter, tedy zpravidla se v nich projevuje určitý

stupeň dobrovolnické účasti. Přijímají dary i neplatné příspěvky v podobě

neplacené práce (Salamon a kol., 1999).

11.2 DOBROVOLNICTVÍ

Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu (někdy za úhradu

nákladů) sporadicky nebo pravidelně poskytuje svůj čas, energii, vědomosti

a zručnosti ve prospěch ostatních lidí a společnosti bez toho, aby to byl povinný dělat

na základě příbuzenských vztahů nebo profesionální činnosti (Tošner, Sozanská,

2006).

Dobrovolníkem se může stát každý, bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, profese,

vyznání, či postavení na trhu práce (Matulayová, 2013).

V dobrovolnické praxi se střetáváme v podstatě s třemi základními typy

dobrovolníků:

• lidí pracující v organizaci bez jakékoliv finanční náhrady a kompenzace,

• odborníci (překladatelé, právníci, terapeuti), kteří poskytují vysoce specializované

služby, a kteří jsou ohodnoceni jen symbolickou odměnou,

• členové správních rad organizací (Mydlíková a kol., 2002, s. 11).

Nejčastěji se s dobrovolníky setkáváme v neziskových organizacích – občanských

sdruženích, církevních zařízeních a jiných. Pracují v následujících oblastech:

• Ochrana životního prostředí – nejznámější z nich jsou Greenpeace a Děti země.

• Humanitní organizace a organizace na ochranu lidských práv – mezi tyto

organizace patří například jednotlivé organizace OSN, Amnesty International,

Červený kříž apod.

• Sociální a zdravotní oblast – je jednou z nejpočetněji zastoupených, sociální

a zdravotní problémy patří mezi nejakutnější. Dobrovolníci se tu uplatňují

v široké škále zařízení sociálních služeb, jako například domovy pro seniory,

sbírají prostředky pro lidi v nouzi, pracují jako streetworkeři pro drogově závislé

či prostitutky, dále jsou dobrovolníky Linek důvěry či Dětské záchrany, ale

pracují i v nemocnicích, hospicích či jiných zdravotnických zařízeních.

• Kulturní oblast – zahrnuje celou škálu neziskových organizací, které se zaměřují

hlavně na ochranu a revitalizaci kulturních památek.

64

• Sportovní a vzdělávací činnost – jde hlavně o tradiční zájmové kroužky,

tělovýchovné a turistické oddíly, jde tedy o mimoškolské volnočasové aktivity.

Zároveň se dobrovolníci mohou uplatnit např. v oblasti vzdělávání dětí

dlouhodobě hospitalizovaných v nemocnicích nebo léčebnách.

• Jednorázové akce – jde především o pomoc při různých sbírkách, jako jsou

Hodina dětem, Liga proti rakovině, pomoc týraným dětem a jiné. Může jít též

o pomoc pro konkrétní osobu vyhlášenou v médiích (sbírka na operaci, invalidní

vozík a podobně). Stejně tak sem patří i různé benefiční koncerty.

• Zahraniční dobrovolnická služba – na Slovensku se tento typ dobrovolnictví

objevuje až po roku 1989, kdy k nám přišlo mnoho dobrovolníků hlavně z USA

a ze západní Evropy. Jejich činnost byla převážně zaměřená na vyučování jazyka.

Postupně i u nás vznikají organizace, které se věnují vysílání dobrovolníků

do zahraničí, jsou to hlavně mladí lidé, kteří se zúčastňují letních „workcampů“,

ale i dlouhodobých pobytů v zahraničí (Tošner, Sozanská, 2006).

11.3 DOBROVOLNICTVÍ SENIORŮ

V průběhu posledních tří dekád minulého století se diametrálně změnil pohled

odborníků a postupně i společnosti na stáří a seniory. V současnosti se prosazuje

koncept produktivního stárnutí a stáří (Matulayová, 2013).

Věková skupina 60+ prožívá tzv. třetí věk, který je charakteristický aktivitou

a autonomií. Tito senioři často ještě pracují, případně se věnují jiným činnostem

a aktivitám. V tomto období část seniorů hledá a nachází možnosti aktivního

prožívání získaného životního času (Matulayová, 2013).

Nejlepší cestou jak dosáhnout co možná nejvyšší míru nezávislosti a autonomie

ve stáří je docílit, aby senioři zůstali tělesně, duševně a společensky aktivní

a usilovali o smysluplný život. To předpokládá převzetí osobní zodpovědnosti

za vlastní osud. Důležité je chápat svoje stáří jako velkou šanci a možnost, jako

životné období, ve kterém se člověk může dále rozvíjet. Senioři by měli přijmout

tezi, že každý může rozšiřovat svoje zručnosti a zájmy, hledat nové pohledy na život.

Jednu z možností aktivního prožívání stáří pro šedesátníky a sedmdesátníky

představuje právě dobrovolnictví (Matulayová, 2013).

Seniorské dobrovolnické programy jsou nesporným přínosem pro společnost – při

nízkých investicích napomáhají změnám ve společenském a materiálním prostředí

komunit, a tak se spojují se sociálním blahem a rozvojem. Přinášejí vysokou

návratnost – snižují potřebu budoucích zdravotnických a sociálních služeb, využívají

potenciál seniorů, a tak mají silný dopad na kvalitu jejich života (Matulayová, 2013).

Dobrovolnictví může být cestou k překonávání osamělosti i izolace. Může se stát pro

mnohé seniory náplní tím, že otvírá nový prostor pro motivaci a spokojenost ve stáří,

ale na druhé straně mohou senioři – dobrovolníci napomáhat nejenom svým

vrstevníkům, ale i ostatním překonávat osamělost a izolaci (Matulayová, 2013).

65

Shrnutí

Název „třetí sektor“ poukazuje na to, že jde o sektor působící v prostoru mezi státem

a trhem. Organizace a složky třetího sektoru: 1. mají formální strukturu, 2. mají

soukromý (nestátní) charakter, 3. nemají za cíl vytvářet zisk, který by se měl rozdělit

pro jejich majitele, 4. jsou nezávislé, fungují na samosprávním principu a 5. obyčejně

mají dobrovolnický charakter. Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční

odměnu (někdy za úhradu nákladů) sporadicky nebo pravidelně poskytuje svůj čas,

energii, vědomosti a zručnosti v prospěch ostatních lidí a společnosti.


1. Vysvětlete pojem „třetí sektor“.

2. Definujte pojem „dobrovolník“.

3. Jaké přínosy pro společnost mají senioři jako dobrovolníci?

4. Jaké přínosy má dobrovolnictví pro samotné dobrovolníky – seniory?



ISBN 978-80-87109-19-9.

MATULAYOVÁ, T. Dobrovoľnícka práca seniorov v sociálnych službách z aspektu

andragogiky. Dizertačná práca. Bratislava: Filozofická fakulta UK, 2013.

SALAMON, L. M. a kol. Nástup neziskového sektoru (medzinárodní srovnání):

srovnávací projekt neziskového sektoru Univerzity Johns Hopkins, fáze II. Praha:

AGNES, 1999. 59 s. ISBN 80-902633-1-3.

Σ

66

12 OTÁZKY UMÍRÁNÍ A SMRTI U LIDÍ

V SENIORSKÉM VĚKU

Cíl:

V této kapitole je pozornost zaměřena na problematiku umírání a smrti u lidí

v seniorském věku. Věnuje se též paliativní a hospicové péči.

Klíčová slova:

smrt, umírání, paliativní péče, hospice

Průvodce studiem:

Tato kapitola popisuje problematiku umírání, paliativní a hospicovou péči. Neklade

vysoké nároky na studium.

12.1 UMÍRÁNÍ

Umírání:

• třeba akceptovat jako další důležitou část žití, podle toho i přistupovat

k umírajícímu,

• umírání je náročná práce, při které si umírající musí znovu promyslet smysl

dosavadního života, vyrovnat se se svojí chorobou a „dozrát“ do smrti,

• související psychosociální situace je téměř vždy velmi náročná, vyžaduje

od pacienta nové postoje a činnosti,

• od uvědomění si závažnosti diagnózy do úmrtí zůstává určitá doba,

• celý proces umírání se týká i okolí umírajícího (rodina, přátelé i zdravotníci)

(Mojtová, 2008).

Elisabeth Kübler-Rossová (2015) odtabuizovala problematiku umírání a smrti

v celosvětovém měřítku. Napsala knihu „O smrti a umírání“, ve které zachytává

období mezi stanovením diagnózy onemocnění a smrtí. Jednotlivá období rozdělila

do pěti stádií (fází):

1. Šok, popření – odmítání skutečnosti, stanovení diagnózy, negace – psychická

obrana, pomáhá tlumit účinky šokující zprávy, typické pro pacienty, kteří byli

informovaní předčasně, necitlivě a rychle ve snaze lékařů „mít to za sebou“,

zpochybňování klinických nálezů.

2. Hněv, vzpoura, rozhořčení – pokud se obavy změní na jistotu („Proč právě já?“) –

velmi těžké stádium, pacient si naplno uvědomuje realitu a nezvratnost situace,

67

pocit nespravedlnosti, mrzutost, kritizování, konflikty s ošetřujícím personálem,

členy rodiny, agresivita – dostává se do tzv. sociální izolace.

3. Vyjednávání, zpochybňování – vážně nemocný člověk = reakce dítěte,

vyjednávání s osudem (Bohem), co chce ještě stihnout (promoce, svatba dítěte

apod.).

4. Deprese, zoufalství, beznaděj – smutek a lítost („Jaký to má pro mě smysl, co to

pro mě znamená, co mě čeká?“), když nemoc výrazně pokročila, ztráta fyzických

sil, ženy – amputace prsu, neschopnost plnit sociální roli (péče o děti, rodiče),

chce, aby se zkrátilo období utrpení, čekání, aby se všechno skončilo, někdy nic

od nikoho nežádá, může se ale pokusit o sebevraždu.

5. Přijetí, akceptace umírání – „Ano, všechno má svůj smyl, přijímám to a dokážu

to.“, smiřuje se s chorobou i se smrtí, necítí zlost, odpoutává se od života, přičemž

emoční bolest ustupuje, chce být sám (Mojtová, 2008).

Cílem zdravotnického personálu je pomoci nevyléčitelně nemocnému, aby dosáhl

fáze smíření.

12.2 PALIATIVNÍ PÉČE

Slovo palium pochází z latiny a znamená přikrývku, plášť, což evokuje představu

charakteru paliativní péče jako něčeho, co tiší bolest, když už není možné nemoc

vyléčit.

Světová zdravotnická organizace (WHO) v roku 1990 definovala paliativní péči jako

aktivní, celkovou péči o nemocné v čase, kdy nemoc už neodpovídá na kauzální

léčbu. Prvořadou úlohou je kontrola a léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako

řešení psychických, sociálních a spirituálních problémů nemocných. Celkovým cílem

paliativní péče je dosažení co nejvyšší možné kvality života nemocných a jejich

rodin (Mojtová, 2008).

Paliativní péče je profesionální, holistická, interdisciplinární a má být poskytovaná

všem umírající pacientům bez ohledu na jejich diagnózu, či typ zdravotnického

zařízení. Jde o kontinuální péči – od všeobecného přístupu až po specializovanou

disciplínu.

Úlohou paliativní péče je zlepšit kvalitu života pacienta až do smrti, zmírnit utrpení

pacienta a stabilizovat jeho zdravotný stav, poskytnout pacientovi úlevu od bolesti

a jiných závažných symptomů ochoření, zabezpečit pacientovi komplexní léčbu

a péči týmem zdravotnických pracovníků s odbornou způsobilostí, neurychlovat ani

neoddalovat smrt, integrovat psychologické a spirituální aspekty péče o pacienta,

poskytovat podpůrný systém, aby pacient mohl žít co nejaktivněji až do smrti,

poskytovat pomoc příbuzným, blízkým osobám pacienta na zvládnutí problémů

po dobu jeho choroby a aj po jeho smrti v čase smutku (Mojtová, 2008).

68

Formy paliativní péče

A) Ústavní zdravotní péči v oboru paliativní medicína vykonávají:

1. Hospice – jako samostatná zdravotnická zařízení určené k poskytování paliativní

péče se sídlem v samostatné budově. Součástí hospice může být stacionář

paliativní péče, mobilní hospic, ambulance paliativní medicíny, nebo jiné

ambulance specializované zdravotní péče. Paliativní péči poskytovanou hospici

označujeme jako hospicovou péči.

2. Oddělení paliativní medicíny – v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních

jako jejich organizační součást. Od nemocničního oddělení se odlišují

přizpůsobením péče potřebám pacienta, což znamená neomezený čas návštěv,

pacient si určuje čas spánku, čas na jídlo, hygienu apod. Optimální počet postelí je

10 až 20, doporučují se jednopostelové pokoje s příslušenstvím pro pacienty, při

kterých je možnost ubytování blízké osoby.

3. Jednotky paliativní medicíny – zřizované při geriatrických, jiných zdravotnických

zařízeních. Představují samostatnou jednotku skládající se z 2 až

3 jednolůžkových pokojů určených pro pacienty vyžadující paliativní péči.

B) Ambulantní zdravotní péči v oboru paliativní medicína vykonávají:

1. Mobilní hospice – jako návštěvní službu lékaře, sestry a podle potřeby dalších

zdravotnických pracovníků zdravotnického zařízení hospice v domácím prostředí

pacienta s nevyléčitelným onemocněním a umírajícího pacienta. Péče je zaměřena

hlavně na úlevu od bolesti.

2. Ambulance paliativní medicíny, včetně návštěvní služby lékaře a sestry

v domácím prostředí pacienta s nevyléčitelným onemocněním a umírajícího

pacienta.

3. Stacionáře paliativní medicíny poskytují celodenní ambulantní paliativní péči,

která je kratší než 24 hodin, pokud pacient s nevyléčitelným onemocněním

a umírající pacient vyžaduje denně ošetřovatelskou péči, když rodina nezvládne

zabezpečit sociální zázemí 24 hodin denně, nebo když rodina potřebuje zůstat

ekonomicky aktivní (Mojtová, 2008).

12.3 HOSPICOVÁ PÉČE

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje hospicovou péči jako

integrovanou formu zdravotní, sociální a psychologické péče poskytovanou klientům

všech indikačních, diagnostických i věkových skupin, u kterých je prognózou

ošetřujícího lékaře předpokládaná délka života v rozsahu méně než 6 měsíců.

Samozřejmě délka hospicové péče je u každého pacienta individuální a potřebu

hospicové péče mohou mít i pacienti s déle stanovenou prognózou jako je 6 měsíců.

Časové vymezení 6 měsíců nám však pomáhá odlišit hospicovou péči od jiných

forem péče o dlouhodobě nemocné (Mojtová, 2008).

Hospic nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v každé situaci

se bude respektovat jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích svého života

nezůstane sám. Základná filozofie hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku

69

jako jedinečné a neopakovatelné osobnosti a jeho biologických, psychologických,

sociálních a duchovních potřeb.

Svatošová (211) z časového hlediska rozděluje hospicovou péči na tři období:

• období pre finem – péče o nemocného a jeho rodinu od okamžiku zjištění závažné

diagnózy až po nástup terminálního stavu,

• období in finem – péče o doprovázení nemocného pacienta a blízkých po dobu

terminálního stavu, tedy po dobu umírání,

• obdobie post finem – péče o tělo zemřelého, doprovázení pozůstalých podle

potřeby (i dlouhodobě), zpravidla po dobu 1 roka.

Shrnutí

Paliativní péče je aktivní, celková péče o nemocné v čase, kdy nemoc už neodpovídá

na kauzální léčbu. Prvořadou úlohou je kontrola a léčba bolesti a dalších symptomů,

stejně jako řešení psychických, sociálních a spirituálních problémů nemocných.

Hospicová péče je definovaná jako integrovaná forma zdravotní, sociální

a psychologické péče poskytovaná klientem všech indikačních, diagnostických

i věkových skupin, u kterých je prognózou ošetřujícího lékaře předpokládaná délka

života v rozsahu méně než 6 měsíců.


1. Popište fáze umírání.

2. Charakterizujte paliativní péči,

3. Charakterizujte hospicovou péči.


MOJTOVÁ, M. Sociálna práca v zdravotníctve. Bratislava: Vysoká škola

zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n. o., 2008. 137 s. ISBN 978-80-89271-

45-0.

SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1.

Σ

70

POUŽITÁ LITERATURA

ČEVELA, R. a kol. Sociální gerontologie. Východiska ke zdravotní politice

a podpoře zdraví ve stáří. Praha: Grada, 2014. 240 s. ISBN 978-80-247-4544-2.




ISBN 978-80-87109-19-9.

HATÁR, C. Inštitucionálna a edukatívna starostlivosť o seniorov v Slovenskej

republike. Nitra: Pedagogická fakulta UK, 2005. 104 s. ISBN 80-8050-821-6.

HEGYI, L. Klinické a sociálne aspekty ošetrovania starších ľudí. Trnava: SAP,

2001. 127 s. ISBN 80-88908-80-9.


89171-73-6.

HOLMEROVÁ A kol. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: EV Public Relations,

2007. 145 s. ISBN 978-80-254-0179-8.

HOOZOVÁ, J. Krehkosť (frailty): spoločná téma geriatra a paliatológa. Onkológia.

2014. roč. 9, č. 6, ISSN 1339-4215. s. 349–354.




2013. 191 s. ISBN: 978-80-247-4139-0.

CHROMOVÁ, S. Kultúrne aktivity pre starších ľudí. In CHROMOVÁ, S. a kol.

Európsky rok aktívneho starnutia a solidarity medzi generáciami. Bratislava:

Národné osvetové centrum, 2012. 39 s.

Jakou péči poskytujeme [online]. [cit. 2017–08–30]. Dostupné z:

https://www.fnol.cz/oddeleni-geriatrie_30.html

JANEČKOVÁ, H. Sociální práce so starými lidmi. In MATOUŠEK, O. a kol.

Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. ISBN 978-80-7367-818-0. s. 163-193.

KASANOVÁ, A. Sprievodca sociálneho pracovníka II. Seniori a samospráva.

Nitra: Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva UKF v Nitre, 2008. 111 s. ISBN 978-

80-8094-254-0.

KLEVETOVÁ, D. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2017. 224 s.

ISBN 978-80-271-0102-3.

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. 280 s. ISBN 978-80-

7367-568-4.

KÜBLER-ROSS, E. O smrti a umírání. Co by se lidé měli naučit od umírajících.

Praha: Portal, 2015. 320 s. ISBN 978-80-262-0911-9.

LITOMERICKÝ, Š. Kvalita života starého človeka a intervenčná gerontológia. In.

Lekársky obzor. 1996. roč. 45, č. 6, ISSN 0457-4114. s. 177-180.

https://www.fnol.cz/oddeleni-geriatrie_30.html

71

MARCINKOVÁ, D., HROZENSKÁ, M., VAŇO, I.2005. Vybrané kapitoly

z gerontológie. Nitra: Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva UKF v Nitre, 2005.

ISBN 80-8050-878-X s.124.

MATOUŠEK, O., KOLDINSKÁ, K. Úvod. In MATOUŠEK, O. a kol. Sociální

služby. Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál, 2011. ISBN

978-80-262-0041-3. s. 9-16.

MATULAYOVÁ, T. Dobrovoľnícka práca seniorov v sociálnych službách z aspektu

andragogiky. Dizertačná práca. Bratislava: Filozofická fakulta UK, 2013.


3872-7.

MOJTOVÁ, M. Sociálna práca v zdravotníctve. Bratislava: Vysoká škola

zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n. o., 2008. 137 s. ISBN 978-80-89271-

45-0.

MYDLÍKOVÁ, E. a kol. Dobrovoľníctvo na Slovensku alebo „Čo si počať

s dobrovoľníkom“. Bratislava: Asociácia supervízorov a sociálnych poradcov, 2002.

55 s. ISBN 80-968713-0-7.

ONDRUŠOVÁ, J. Stáří a smysl života. Praha: Karolinum, 2011. 168 s. ISBN 978-

80-246-1997-2.

PITNEROVÁ, D. – SKARUPSKÁ, H. Etika a lidská práva v sociální práci se

seniori. In Dni sociálnej práce: Sociálna sféra Slovenskej republiky a sociálna práca

(Európa, právo a prax). I. časť. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2009. ISBN

978-80-8094-454-4. s. 181-187.

SALAMON, L. M. a kol. Nástup neziskového sektoru (medzinárodní srovnání):

srovnávací projekt neziskového sektoru Univerzity Johns Hopkins, fáze II. Praha:

AGNES, 1999. 59 s. ISBN 80-902633-1-3.

Sociální služby [online]. 2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z:


STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. 320 s. ISBN

80-7178-247-2.

SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1.

TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2010. 270 s. ISBN 978-807262-

365-5.

TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích.

Praha: Portál, 2006. 152 s. ISBN 80-7367-178-6.

VELEMÍNSKÝ, M a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České

Budejovice: DONA, s.r.o., 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6.

WILKINSON, R., MARMOT, M. Sociální determinanty zdraví. Fakta & souvislosti.

Kostelec nad Černými lesy, 2005. 52 s. ISBN 80-86625-46-X.

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů [online].

2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/7334


http://www.mpsv.cz/cs/7334

72

Zákon č. 155/1995 o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů [online].

2017. [cit. 2017–09–09]. Dostupné z:

http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=155~2F1995&part

=&name=&rpp=15



73

Vysvětlivky k používaným symbolům

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ

Documents

SOCIÁLNÍ GERONTOLOGIE A GERIATRIE - VŠPJ/Sociální... · Geriatrie . Geriatrie je lékařská disciplína, která se zaobírá medicínskými aspekty stárnutí a stáří, hlavně