Starší období Všehrdovy literární činnosti

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Starší období Všehrdovy literární činnostiAuthor(s): JAN MARTÍNEKSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 104, Čís. 2 (1981), pp. 90-101Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460772 .

Accessed: 15/06/2014 22:57

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 22:57:17 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23460772?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Starší období Všehrdovy literární činnosti

JAN MARTINEK (PRAHA)

V předchozím článku týkajícím se veršovaného varování Pražanů před dohodou s papežem, které pochází z roku 1493 a je přičítáno Všehrdovi, jsem zdůraznil potřebu věnovat pozornost staršímu období Všehrdovy literární činnosti. Konstatoval jsem, že Všehrdovo právnické a překla datelské dílo vzniklé v době největšího rozvoje jeho tvůrčích sil bylo v posledních desítiletích dobře prozkoumáno, že však jsme odkázání, po kud jde o poznání jeho literárních začátků, na sice výborné, ale přece jen bezmála sto let staré práce Truhlářovy. Za toto století byly o Vše hrdově latinském období napsány většinou jen málo informované práce kompilačního charakteru. Je dobře známo, jak velkou měrou předurčily Všehrdovy humanistické snahy v oblasti latinského písemnictví jeho poz dější literární vývoj. Z toho důvodu je žádoucí lepší poznání latinských základů jeho vrcholného díla psaného českým jazykem.

U většiny autorů je předěl mezi jednotlivými obdobími jejich tvůrčí činností plynulý, u Všehrda lze stanovit časovou hranici mezi starším a vrcholným obdobím jeho literárního působení nápadně přesně. Všehr dovo latinské období bylo ukončeno v prvních dnech měsíce ledna 1494 polemikou Bohuslava z Lobkovic. Nemám ovšem v úmyslu připisovat tomuto literárnímu dokumentu neúměrně velký význam pro Všehrdův vývoj. Naopak mohu poukázat na svůj předchozí článek v tomto časopise, kde jsou důkazy o tom, že se roztržka mezi oběma významnými huma nisty patrně připravovala v důsledku různících se názorů již delší dobu. Jestliže se přesto odvažuji stanovit tak přesný předěl s odvoláním na Bohuslavovu polemiku, je to proto, že neobyčejně důrazně ukončila přá telství obou spisovatelů, zamezila Všehrdovi přístup do humanistického literárního společenství vedeného Bohuslavem, zdiskreditovala Všehrda v humanistických kruzích vůbec a odsoudila tak předem jeho literární pokusy v latinském jazyce k nezdaru. Zde nehrála roli míra oprávněnos ti Bohuslavových výtek, nýbrž jeho bezmezná autorita nejen v českých zemích, nýbrž v celém tehdejším kulturním světě. Tím nemá být řečeno, že ve Všehrdovi uzrála myšlenka psát českým jazykem teprve po roz chodu s Bohuslavem. Její uskutečnění bylo Bohuslavovou polemikou uspíšeno, ale ve své podstatě se tento úmysl zakládal na starších do mácích tradicích, v nichž byl Všehrd vychováván ještě před započetím humanistických studií. Tyto starší tradice rychle nabyly vrchu v okamži

ku, kdy byla Všehrdovi uzavřena cesta k latinskému působení. Jeho cti žádost ho vedla k uplatnění v literatuře, latinská oblast však již nesli bovala úspěch, a proto se rozhodl zvýšit své úsilí o dosažení cílů na půdě česky psané literatury.

Ve zmíněné studii, kterou jsem uveřejnil v předchozím čísle tohoto časopisu jako první splátku na náš dluh, pokud jde o poznání Všehrdova latinského díla, jsem vyslovil názor, že důkladné srovnání veršů Qui cae lum terramque..jimiž parodoval nepodepsaný autor báseň Bohuslava z Lobkovic vítající smíření s papežem, s myšlenkami a formou Všehrdo vých česky psaných prací svědčí s určitou pravděpodobností pro Všehr dovo autorství této parodie, kterou Dějiny české literatury (1959) Vše

90



STARŠÍ OBDOBÍ VŠEHRDOVY ČINNOSTI

hrdovi upírají. Poněvadž však jde o pouhou pravděpodobnost a nikoli o jistotu, nezahrnuji tyto verše mezi doklady Všehrdovy starší literární

činnosti, kam by časově patřily.

Jedním z důvodů, proč nebyla staršímu období Všehrdova literárního působení věnována náležitá pozornost, je nepatrný počet nepochybných Všehrdových prací z té doby. Patří sem především korespondence s Bo huslavem z Lobkovic, v níž se však zachovaly z mnoha Všehrdových listů pouze dva, které by k charakteristice Všehrdovy humanistické činnosti zdaleka nestačily. Je tedy třeba napodobit postup badatelů o antice, kteří pro obsahovou rekonstrukci nezachovaného díla a pro poznání ná zorů starověkých myslitelů a spisovatelů využívají svědectví jejich sou časníků nebo i pozdějších antických autorů. V našem případě je hlavním svědkem Všehrdův vrstevník (a ve zkoumaném období také přítel) Bo huslav z Lobkovic, jehož latinský literární odkaz osmdesátých a první poloviny devadesátých let patnáctého století se zachoval mnohem lépe než Všehrdův. Pro charakteristiku Všehrdova humanistického snažení

je svědkem nejpovolanějším, protože do detailu znal zájmy a názory svého nejbllžšího společníka při pěstování humanistické literatury a pro tože jako vynikající představitel tohoto literárního směru nejlépe mohl

posoudit, do jaké míry Všehrd dosahoval cílů humanistického snažení. Lze

tedy tvrdit s naprostou jistotou, že Bohuslav mohl podat pravdivou a výstižnou charakteristiku Všehrda jako humanisty. O tom, zda ji podle pravdy podat chtěl, lze ovšem vyslovit vážné pochybnosti, protože nej podrobnější zprávy o Všehrdovi poskytuje právě nenávistná polemika proti němu z 2. ledna 1494.1 Nejdříve uvedeme Bohuslavova svědectví

čerpaná z tohoto pramene a pak prozkoumáme jejich hodnověrnost na základě jiných dostupných zdrojů včetně Všehrdových vlastních projevů. Věnujeme pozornost pouze dokladům o Všehrdových zájmech, názorech a snahách v oblasti literatury a humanistických studií. Zprávami o sou kromém životě, jejichž konfrontaci s tehdejšími prameny úřední povahy by mělo být věnováno zvláštní pojednání, se zde nebudeme zabývat. Vy necháme také úsudky o Všehrdovi, které si Bohuslav vytvořil na základě zmíněné parodie, jejíž autorství nelze přičíst Všehrdovi s naprostou jisto tou.

Zprávy, které nás zajímají, znějí v Bohuslavově podání takto:

Ait papa secutus Paulum: „Nolite alta sapere, sed sapite ad sobrietà tem." At hic, quem scientia inflavit, quem multae litterae ad insaniam deduxerunt, nisi quotidie doctissimos sanctissimosque viros laceraret, nisi tolleret os in caelum et mystica fidei improba detestabilique ora

tione, quantum potest, subverteret, rudém se et ignarum ab omnibus existimari putaret (§ 43).

Sed restât, ut de superstitione disseramus et eum non superstitiosum, sed plane irreligiosum ostendamus, quippe qui neque Christianae neque cuipiam alteri religioni astringitur, sed quasi novus Arcesilas aut Carne ades omnia incerta esse arbitratur non dubitaturus, nisi impetum populi

1 Je vydána v edici: Bohuslai Hassensteinii a Lobkowicz Epistulae, tomus 2, Epistu lae ad. familiares, ediderunt Jan Martínek et Dana Martínková, Leipzig 1980, str. 42—55 (list č. 43). Také další Bohuslavovy listy citujeme podle této edice.

91



JAN MARTÍNEK

vereretur, inferos superosque negare. Quotiens enim sanctos blasphemat, quotiens de eis male loquitur, quotiens mystéria sacrificiaque Christiana irridet? Huc nervos eloquentiae suae intendit, in hoc genere causae de

clamai, hic se maxime exercet. Non me ista fingere plerique testes sunt, qui mihi hominis mores saepenumero non narrarunt tantum, sed etiam

depinxerunt. Et queritur de superstitione et impietate, qui veram religi onem et pietatem ne sommando quidem unquam cognovit ( § 77—80],

Multa id genus ex utroque testamento adduci possent, sed sordent sacrae litterae adversario, et quia polita solum, limata, concinna excul

taque legere consuevit, haec quasi rusticana irridet atque aspernatur (§ 88).

Hlavní námitka proti hodnověrnosti této charakteristiky spočívá v ne

skrývané tendenčnosti Bohuslavovy invektivy. Nejvíce pochybností vzbu

zuje tvrzení obsažené v § § 77—80. Nejde o charakteristiku individuál

ní, jíž by snad Bohuslav užil jen v případě Všehrdově, nýbrž o stereo

typní a paušální obvinění, jakými si tento bojovný a nesnášenlivý katolík vyřizoval účty s osobami a skupinami osob, které se přiklonily k jinému náboženskému vyznání nebo se jinak dotkly jeho přesvědčení. Tak píše o Pražanech: Plerique autem superos inferosque omneš fictos esse arbi trantur, o obyvatelích českého království: Plerique superos inferosque omneš esse negant, o nejvyšších zemských úřednících: Neque Cristianam

neque ullam áliam religionem sequuntur2 a o svém někdejším příteli, později vysokém církevním hodnostáři Hieronymu Balbovi: Nullum in caelo censuit esse Deum atd.3 Již sama forma Všehrdovy charakteristiky v §§ 77—80 (irreálné podmínkové souvětí) naznačuje nejistotu. Ani Bo huslavovo zdůvodnění nepřesvědčuje. Potírání kultu svatých a výsměch církevním obřadům (§ 78) není totiž ještě důkazem negace jakéhokoli náboženství, nýbrž může svědčit o příslušnosti k velmi radikálnímu křídlu utrakvistů (k němuž Všehrd nepochybně patřil

— viz předchozí

článek). Bohuslav ostatně vyvrací sám sebe. Přičítá totiž — patrně prá vem — Všehrdovi zmíněnou parodii, která je projevem husity odmítají cího papežství, ale nikoli náboženskou víru vůbec. Pokud se lze v této souvislosti odvolávat na Všehrdovo pozdější stanovisko, je jeho příchyl nost k (radikálnímu) utrakvismu patrná z výběru spisů, které se rozhodl

přeložit, i z předmluv k těmto překladům a ovšem také z četných odbo ček v Knihách devaterých. Sám výklad právního řádu je určován Všehr

dovým křesťanským přesvědčením.4 Je ovšem možné — a jak poznáme Z dalšího výkladu — dokonce velmi pravděpodobné, že v době okolo roku 1490 zatlačily Všehrdovy humanistické zájmy náboženskou proble matiku poněkud do pozadí. Jen tak lze vysvětlit jeho důvěrné přátelství s Bohuslavem, který byl vůči utrakvistům projevujícím výrazně své pře svědčení nesmiřitelný. Oživení vztahu k náboženství kolem roku 1494

bylo u Všehrda návratem k starším tradicím. Některá tvrzení § § 77—80 jsme v předchozím odstavci odmítli jako

2 Všechny tři doklady jsou v edici Bohuslal.. . Epistulae (viz pozn. 1), tomus 1,' Epi stulae de re publica scriptae,.. < Leipzig 1969, č. 1, § 33, č. 2, § 48; č. 3, § 10.

3 Farrago poematum, 1570 (úplný titul a signatury exemplářů v Rukověti humani stického básnictví 3, Praha 1969, str. 1791, str. 162.

i V. Vaněček, Mistr Vikt. Cornélius ze Všehrd a další vývoj českého právnictví (Rozpravy ČSAV, řada spol. věd, roč. 70, seš. 9, Praha 1960), str. 48.

92



STARSI OBDOBÍ VŠEHRDOVY ČINNOSTI

nepravdivá. Jiná Je situace tam, kde Bohuslav zdůrazňuje Všehrdovu lásku k vědění, značnou sčetlost, veliké vzdělání a z něho plynoucí sebe

vědomí, pěstování řečnictví a zájem o formálně dokonalé literární projevy (rozuměj antické). Tato svědectví jsou přesvědčivá již proto, že zde au tor prudké invektivy přiznává odpůrci ty znalosti a vlastnosti, které sám

považuje za cíl lidského snažení. Jde totiž o znaky, které jsou charakte ristické pro období humanismu. Jediné, co uvedené zprávy zařazuje do kontextu polemiky, je zdůraznění, že Všehrd tyto humanistické cíle sle

duje za cenu zanedbání povinností, které mu ukládá víra, zejména četby Písma, jímž pro neklasickou dikci pohrdá, a výtka, že neklade meze své touze po vědění, jak to doporučuje sv. Pavel.

O Všehrdových znalostech se Bohuslav příznivě vyjadřuje nepřímo také v listě č. 39 (podle edice citované v pozn. 1) a o jeho řečnickém umění

vyslovuje uznalý úsudek ve Farrago, str. 164.5

Uvedené vlastnosti dokládá ovšem také Všehrdovo dílo. Pro období, které sledujeme, jsou to především dopisy č. 19 a 26 (podle číslování v edici uvedené v pozn. 1). Oba obsahují četné výslovné i latentní citáty z antických autorů (v. předchozí článek, zejména pozn. 26) a prozrazují tedy velkou sčetlost. Všehrd cituje správně a v daném kontextu případně, což svědčí o dobrém porozumění starověkým spisovatelům. V naší edici z roku 1980 (viz pozn. 1) bylo poukázáno na možnost vzájemného srov nání cizích dopisů v Bohuslavově korespondenci (str. VII). Lze říci, že Všehrdovy listy v ní zaujímají po obsahové a formální stránce čestné místo. Stylisticky překonávají dopisy Roderika Dubrava, který strávil sedm let na italských školách, a samozřejmě list Samuela Karocha z Lichtenberka, který se výslovně zmiňuje o svých čtyřletých italských studiích. Nabízí se srovnání s listy Jana Šlechty, který byl stejně jako Všehrd absolventem pražského vysokého učení. Charakteristickým zna kem Všehrdových dopisů je usilovná, někdy až afektovaná a ne vždy úspěšná snaha přiblížit se antickému způsobu vyjadřování, Šlechta, jehož styl je již ustálenější, píše kancelářskou latinou své doby poněkud huma nisticky přibarvenou ,ale zdaleka ne vždy klasickou. Bohuslavovým a Bal

bovým dopisům se ovšem Všehrdovy listy, které v ojedinělých, ale přece jen markantních případech nesplňují požadavky kladené na humanistic kou epistolografii, vyrovnat nemohou. Poněkud lepším dojmem působí také přirozenější způsob vyjadřování v dopisech Adelmannových. Ve Vše> hrdově korespondenci je nápadná přílišná skromnost hraničící někde až s ponížeností, projevující se nejen v obsahu, nýbrž i v titulatuře; huma nisté totiž zpravidla neužívali středověkého oslovování a přiblížili se antickému způsobu vyrovnávajícímu společenské rozdíly. Protiklad mezi uctivostí ve Všehrdově korespondenci a břitkostí jemu připisované pa rodie byl bezpochyby jedním z důvodů, proč Bohuslav odpověděl na toto dílko tak podrážděně (srov. jeho slova o Všehrdovi: His, quos coram laudai admiraturque, clam obloquitur atque detrahit, § 70).

Přes malý rozsah srovnávaného materiálu je možno u Všehrda sledo vat vzestupný vývoj. Výchozím bodem je zápis v Liber decanorum (Mo

5 Viz pozn. 3. Poslední distichon Nec minus Andini quam vatis carminé Graios, Victorine, tuo vincimus ingenio přeložil Vinařický (Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic Věk a spisy vybrané, Praha 1836, str. 140) zcela nesprávně.

93



JAN MARTINEK

numenta historica universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis I 2, Pra

gae 1832, pp. 143 n.), kde se autor pokouší ještě celkem neobratně o

vzletný sloh, další stupeň představují zmíněné dva listy č. 19 a 26 a dopis otištěný v Truhlářově Listáři Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic ( Sbír ka pramenů k poznání lit. života v Cechách... II 1, Praha 1893) na str.

215, který ovšem už patří do dalšího období Všehrdovy činnosti, kdy latinu zřejmě zcela neopustil.

Nejen volbou výrazových prostředků, ale i myšlenkovou náplní jsou zmíněné dva Všehrdovy listy v Bohuslavově listáři blízké antice. Třebaže v nich Všehrd reaguje na Bohuslavovu Satiru k sv. Václavu a na zprávy o Bohuslavových východních cestách, jejichž cílem byla také Svatá země, dotýká se křesťanských náboženských představ jen výjimečně (list 19, poslední slova § 12], Literární a morální vzory jsou převážně antické

(19 § 2, 4, 7, 11, 12). Také Všehrdovy vrcholné práce, mezi něž počítáme Knihy devatery

a překlady, lze považovat za průkazné svědectví o jeho dobré humanis tické úrovni ve starším období jeho literárního vývoje, protože začátkem roku 1494 byla jeho humanistická průprava v podstatě ukončena, takže antické reminiscence v jeho hlavních dílech vděčí za svůj vznik přede vším jeho usilovným humanistickým studiím v nejstarším období jeho působení. Po roce 1494 neměl příležitost ke styku s Bohuslavem ani s ji nými humanisty, kteří se řídili při výběru literárních přátel Bohuslavo vou autoritou, a neměl také možnost nahlížet do Bohuslavových knih, což znamenalo v době prvotisků, kdy byly tištěné knihy na domácím trhu ještě vzácné a drahé, nemalou újmu. Jeho povolání a literární plány mu ostatně tehdy sotva dovolovaly důkladnější studium antické a huma nistické literatury, takže těžil především z vědomostí, které získal před rokem 1494.

V některých případech Všehrd antické prameny ve svých vrcholných dílech výslovně cituje. Tak je tomu na str. 456a (Jirečkova vydání; písmeno značí první sloupec), kde říká: Kteříž (jak Plautus mluví) jednú rukú chleba podávají a v druhé kámen drží. Jde o citát z Aul. 195: Altera manu fert lapidem, panem ostentai altera. Podobně říká na str. 4j44b: To, což je Virgilius napsal: O gens infelix, cui te exitio fortuna reservát? Jde o verše z Aen. 5, 624 n. V oddílu III 20, ř. 9—10 uvádí dva verše Horatiovy (Fingere... caveto). Jde o místo v sat. 1, 4, 84—85.

Velmi často Všehrd nijak nenaznačuje antický původ svých slov. Tak

je tomu v sddílu III 23, ř. 37—50. Tento citát byl již rozpoznán — na

posledy o něm psal Vaněček (v. výše pozn. 4), str. 20, pozn. 60.

Jde o slova Ciceronova (Mil. 10,11; uvádím §§, čímž vysvětluji nesou hlas se staršími citacemi, kde je uvedena kapitola). Vaněček má pravdu, že jde o citát doslovný, ale to platí až od řádku 42; začátek citátu je rozšířen a přizpůsoben reáliím a terminologii 15. století. Všehrd použil části citátu (§ 11: Sileni enim leges inter arma) ještě v oddílu IV 11, ř. 82.

Zdroj rčení: Bych sto jazykóv měl a tolikéž úst, železný hlas a měděné peřie není rovněž v Knihách devaterých (II 30, ř. 1) uveden. Jde o citát z Verg. georg. 2,44 = Aen. 6,625n. doplněný patrně o narážku na Aen. 11,770 n. Úsloví: Ne každého člověka jest do Koryntu přijití (VII 15, ř.

13—14) má Všehrd patrně z Horatia (epist. 1, 17, 36: Non cuivis homini

94



STARSI OBDOBl VSEHRDOVY ČINNOSTI

contingit adire Corinthum], třebaže jsou možné i jiné prameny. Slova v oddílu II 18, ř. 3: Neb člověk v štěstí stoje mnoho vyčte přátel jsou ohlasem známého výroku z Ovidia (Trist. 1, 9, 5) a slova Neb svorností

nejmenšie věci vysoko zcházejí, nesvorností najvětšie panstvie i králov stvie rózno se rozcházejí (str. 438b) jsou ze Sallustia (Iug. 10,6: Nam concordia parvae res crescunt, discordia maxumae dilabuntur). Výraz Někteří nohama v nález jdu (II 20, ř. 69, 70) je doslovným překladem antického termínu pedibus in sententiam ire (Liv. 5, 9, 2; 9, 8, 13). Rovněž mnohá příslovečná rčení jsou přímo nebo nepřímo z antických zdrojů (III 12, ř. 21—22: Kde jest dým, tu jest oheň; srov. o vývoji to hoto přísloví v antice Thes. 1. 1. s. v. fumus].

Málokdo by hledal (vzhledem ke zmínce o patronu české země) antic

ký původ ve rčení: Aniž z každého dřeva neb kamene obraz svatého Václava móž vyřezán neb utesán býti (VII 15, ř. 14—15). Podobný výrok však existoval již ve starověku (Non enim ex omni Ugno, ut Pythagoras dicebat, debet Mercurius exsculpi; Apul. apol. 43/, do Knih devaterých se však dostal snad zprostředkovaně. Všehrdovu pojetí se nejvíce podobá italská obměna (Otto, Spnchworter, Leipzig 1890, str. 220, č. 1098: Die Italiener sagen: „Nicht aus jedem Holz werden die Heiligen gemacht.") Pro zajímavost uvádím, že v české latinsky psané literatuře je tento citát doložen ještě u Jana Campana (1572—1622), a to ve formě, která

je bližší antické: Ligno ex omni non fingitur Hermes.6

V druhém vydání Knih vypouštěl Všehrd údaje o původu antických

citátů, ačkoli citáty samotné ponechal. F. Č á d a7 má asi pravdu, když tvrdí, že tak Všehrd činil z obavy, aby neodradil kruhy čtenářů, které

nepřály učenějšímu výkladu. Ze tehdejší čtenáři takové názory projevova li, je doloženo přímo u Všehrda, a to v listě č. 26 (ve vydání citovaném v pozn. 1), § 9: Consueverunt praeterea, quoscunque doctos eruditosque viderint, cuiscunque ordinis illi fuerint, Latine sapientes nominitare. Vitio enim datur apud illos esse doctos, esse eruditos, ita ut saepenu

mero, si lucrum temporale attendas, nil didicisse sit longe fructuosius et

magis gloriosum, quam multum in ludo litterario promovisse. Všehrd sám během času přijal jejich názor: My ... latině, aby nám žádný neroz

uměl, věčně mluviti budem? (otiskl Jireček jako přílohu ke Knihám

devaterým, str. 539). Obecně je ovšem možno poznamenat, že humanisté zacházeli s antickými citáty velmi rafinovaně, že se rádi pochlubili svými znalostmi starověkých autorů, které v hojném počtu uváděli, že však také

ve vhodných případech autora bystrého postřehu nebo vtipné formulace zamlčeli a výrok si tak přivlastnili.8 S oblibou též uváděli řecké autory, ačkoli znali jejich tvrzení prostřednictvím spisů latinských. Tak činí

i Všehrd na začátku oddílu III 13 první redakce Knih devaterých (jde o nedávno zmíněný případ, kdy druhá redakce jména antických autorů

6 Nikoli MercuTlus, protože se rozumí hermovka. Užívám této příležitosti, abych

těmito údaji doplnil svůj článek v Acta univ. Caroilnae — Hisťoria universitatis Caro

linae Pragensis XV 1, 1975, str. 25, kde je sice tento citát správně interpretován, ale

není určen jeho původ. 7 Všehrdovo právnické dílo v dochovaných rukopisech, Právněhistorické studie 7,

1961, str. 105. 8 Srov. můj článek ve sborníku Classica atque mediaevalia Jaroslao Ludvíkovský oc

togenario oblata, Brno 1975, str. 248 n. a pozn. 7 na str. 249.

95



IAN MARTÍNEK

neuvádí). Na citovaném místě píše: Řekl Plato, všech filosofóv světských hlava, a všech lidí výmluvných, co jich kdy prvé bylo, co jich nynie jest neb co jiných potom bude, najvýmluvnější Marcus Cicero po něm připo míná: že ktož jsú předloženi obci, ne jednu stranu obecnieho dobrého opatrovati a druhů opúštěti mají, než tělo celé ve všech jeho údech opatrovati jsú povinni. Tento citát má Všehrd z Ciceronova spisu De

officiis 1,85, kde je Platón jmenován (Omnino qui rei publicae praefuturi sunt, duo P l at o n i s praecepta teneant, unum, ut utilitatem civium sic tueantur, ut quaecumque agunt, ad eam référant obliti commodorum

suorum, alterum, ut totum corpus rei publicae curent, ne, dum partem ali

quam tuentur, reliquas deserant).

Vcelku lze říci, že stejně jako ve Všehrdových listech, je v Knihách de

vaterých a úvodech k překladům antických citátů užito správně a pří padně, někde však je souvislost přece jen poněkud hledaná, takže se citát zdá být samoúčelný. Omyly nejsou časté, což svědčí o dobrém

porozumění obtížným a někdy i odlehlým antickým textům. Případy, kdy Všehrd cituje zdánlivě nesprávně, se dají většinou vysvětlit. Tak píše v Knihách devaterých (IX 2, ř. 20, 21): Z těžká súdce pravdu vyhledá, kdež hnutie taková panují, jakož jest Iulius Ciesař pověděl. U Caesara se

podobný citát patrně nenajde. Všehrd však měl snad na mysli Caesarovu

řeč, jak ji podává Sallustius (Cat. 51, 1—2): Omnis homines ..., qui de rebus dubiis consultant, ab odio, amicitia, ira atque misericordia va cuos esse decet. H au d facile animus v e r um provide t, ubi ili a obficiunt, neque quisquam omnium lubidini simul et usui paruit. Ubi intenderis ingenium, valet; si lubido possidet, ea do minai,ur, animus nihil valet.

Bylo zdůrazněno, že humanistická erudice, kterou Všehrd uplatňuje v pracích vrcholného období, pocházela především z doby jeho přísluš nosti k literárnímu kroužku latinských humanistů. To lze dosvědčit ci táty z antické a humanistické literatury, v nichž je Bohuslavovo pra střednictví s určitou pravděpodobností nebo s naprostou jistotou dolo ženo. Dne 31. 12. 1489 píše Bohuslav Všehrdovi o své Satiře k sv. Václa vu: Continent (se. versiculi) etiam pleraque, quae sibi ipsi male conscii

fortassis in se dieta putarent. Quanquam enim ego neminem nomino citque ideo, ut ille ait, irasci mihi nemo possit, nisi quis ante de se velit

confiteri, vereor tamen tacitas eorum suspiciones, quos offendere hoc

tempore periculosum est. Uvnitř této věty je málo pozměněný citát z Cicerona (Manil. 37). Všehrdovi se toto místo bezpochyby zalíbilo, a proto ho užil ve svých spisech dvakrát: v Knihách devaterých, str. 444ab, s udáním původu (jakož Cicero praví) a v předmluvě k Cypria novu výkladu na modlitbu Páně (Jireček, str. 544) bez uvedení ahtora. V druhém případě přeložil Ciceronova slova takto: Ale já žádného nejme nuji, protož se žádný na mě hněvati nemóže, leč by kdo sám sebe svědom

jsa, o sobě prvé vyhlásiti chtěl.

Když se Všehrd z obavy před důsledky plynoucími ze znepřátelení s vlivným Bohuslavem na něho obrátil listem (který se nám nezachoval), obdržel pozvání k rozhovoru: Quodsi aliquando ad me venire voles et malueris non mea, qui nihil sum, sed ecclesiastica verecunde discere, quam tua impudenter ingerere... [46, § 9). Závěr této věty je citát z Eneáše Silvia (Historia Bohemica, 1532, str. 74). O rok později uplatnil

96




Všehrd tento citát v pozměněné podobě a funkci v předmluvě k překladu spisu O napravení padlého. (Zdá se mi úžitečněje, ještě jiných řečí s stu dem vykladati, nežli své buď česky nebo latině všetečně vtrušovati.)

Také Bohuslavovo básnické dílo našlo odezvu ve Všehrdových spisech. V již zmíněné Satiře k sv. Václavu, kterou připsal Bohuslav Všehrdovi, čteme tato slova:

Opprimite insontes, proavos memorate parentum vestrorum, en veniet tempus, quo gaudia tanta in fletum et lacrimas nigři mutabit averni arbiter ... (Farrago, str. 13)

Všehrd píše v děkovném listu Bohuslavovi, že považuje pro sebe za pro spěšné Satiru opětovně číst a naučit se jí takřka nazpaměť. Ze se s ní dobře seznámil, svědčí jeho slova v oddílu IX 10 Knih devaterých ( Jireček, str. 442b), která jsou asi ohlasem této Bohuslavovy básně: Jdi nynie... úklady skládaj o nevinných ..., než ještě se ... pochlubuj... a co tě

čeká, pohleď..., věz ..., že ... šanován nebudeš! V některých případech má Všehrd týž antický citát dříve než Bo

huslav. Tak říká v první redakci Knih devaterých V 45, ř. 38—39: Ale viece jest svědek očitý jeden nežli ušatých deset, jakož jest P l aut u s napsal (v druhé redakci: jakož jest jeden napsal). Jde o citát z Plau tova Truculenta (v. 489). Bohuslav ho užil teprve v dopise z léta roku 1508 (č. 152, viz pozn. 1, § 13): Scis enim in huiusmodi rebus unum ocu latum hominem decem auritis anteferri. Není ovšem vyloučeno, že téhož citátu použil dříve v některém nám nezachovaném projevu. Lze jistě připustit, že někde byl Bohuslav závislý na Všehrdovi nebo že šlo o ná hodnou shodu, ale v zásadě nemůže být pochyby, kdo komu otvíral cesty k poznání antiky.

Stejně jako v předchozích odstavcích, byly předloženy i v tomto srov nání s dílem Bohuslavovým pouhé ukázky; srovnatelných míst je daleko více.

Nebylo by správné se domnívat, že Všehrdova erudice získaná četbou

antických autorů v době jeho literárních začátků se později projevila jen v citátech neorganicky zařazených do díla poplatného středověkým tradicím. Naopak se hlásí Knihy devatery a předmluvy k překladům celou svou dikcí, stylistickými prostředky a výstavbou k antice, takže

mají výrazný humanistický charakter. Projevuje se to především plností výrazu, hromaděním slov příbuzného významu (tak i v překladech, které

někdy tímto způsobem rozšiřují, doplňují a vysvětlují originál9), para lelním a protikladným užíváním pojmů, přičemž se věnuje veliká péče souměrnosti a vyváženosti (srov. Knihy devatery IX 10, Jireček str. 444a: Ale od proměněnie při dskách v zemi české daleko jsem zašel k pro měněniem obyčejóv dobrých ve zlé, starých v nové, obyčejných v ne

slýchané, pravých v nepravé, upřiemých ve lstivé, sprostných v úkladné, sůdných v bezprávné.) Stejně jako u Cicerona jsou dlouhé větné periody vystřídány krátkými zvoláními oživujícími hutný, náročný, výrazově bo

9 D. Martínková, Několik poznámek k latinskému a českému textu traktátu Bo

huslava HasiStefnského o správě státu, Zprávy JKF 8, 1966, str. 9 n. (doklad podobného

postupu).

97



JAN MARTÍNEK

hatý a syntakticky složitý výklad (IX 1;, Jireček str. 440a: Hodný bez-■

pravníka takového pohřeb!; srov. Cic. Lael. 67: Indigna hornině dubi

tano!). Všehrd dbá o výrazovou pestrost [varietas) oblíbenou v antice — opakovaná vyjádření týchž věcí jsou výrazově rozrůzněna. Dokonce i v úvodním přehledu, který má poslání čistě věcné, je vyjádřen obsah

jednotlivých knih vždy jinými slovy (Prvnie knihy ... ukazují..., Druhé ... vypravovati budú..., V třetích knihách bude se vymlúvati... Čtvrté jiného nic mieti nebudú než..., Pátým knihám jsú dány zásta

vy... atd.j. Po vzoru antických spisovatelů zařazuje Všehrd do Knih

devaterých obecné odbočky od odborného výkladu, které vyjadřují jeho stanovisko k zásadním otázkám, zpestřují výklad a zpřístupňují jej těm, kdo nečtou dílo jen z úzkého odborného zájmu. Důslednou logickou vý stavbou neobyčejně obtížného výkladu, jíž se Všehrd naučil u římských autorů, překonal dokonce i svého někdejšího přítele Bohuslava, který se mohl seznámit na italských školách s dědictvím antiky lépe než Všehrd na pražské akademii. O ne dost promyšlené koncepci Bohusla

vových prozaických spisů bylo již psáno.10 Bohuslav sám si byl asi tohoto nedostatku vědom, jak vyplývá z humorně podané autokritiky opírající se o citát z Horatiova listu ad Pisones: Rapior nescio quo et coarguen ti mihi usuram feminarum procacitas sese ingessit, ut iam Horatianum illud dicere possim: amphora coepit institui, currente rota eur urceus exit?11 Všehrdovy spisy se vyznačují důslednějším logickým tříděním a plynulejším sledem myšlenek. Podle vzoru antických spisovatelů, kteří kladli velký důraz na seznámení čtenáře s rozvržením a uspořádáním svých literárních projevů (v klasické podobě je to patrné z Ciceronovy řeči Pro lege Manilia), uvedl Všehrd, jak jsme viděli, na začátku Knih

devaterých přehlednou osnovu, a to tak, že umělecky tvoří nedílnou část spisu.

Bohuslav a Všehrd byli dosud uváděni jako protikladné literární zjevy, pokud jde o jazyk, jehož ve svých dílech užívali. Protiklad byl však také v tom, že citově založený a vznětlivý Bohuslav byl mistrem verše (viz článek citovaný v pozn. 8), racionalisticky uvažující12 Všehrd vynikl jako autor odborné prózy, kterou přivedl na vrchol literární dokonalosti. Jeho úspěchy v próze předznamenalo již starší období jeho činnosti, které nás zde především zajímá. Na tomto úsudku není třeba nic měnit ani v tom

případě, jestliže se potvrdí, že zmíněná veršovaná parodie z této doby (incipit: Caelorum pélagique sator...) pochází od Všehrda. Je to próza ve verších, a to ještě metricky nedokonalých.

Antická próza měla stylově blízko k literárně vydávaným řečem a Vše hrd napodobil v Knihách devaterých antiku i v tomto ohledu. Jeho dílo užívá v maximální míře rétorických prostředků, prozrazuje velkou řečnic kou zkušenost a potvrzuje tak pravdivost Bohuslavovy pochvalné zmínky o Všehrdovi jakožto řečníku.

10 Srov. článek citovaný v pozn. 8. 11 Viz vydání citované v pozn. 2, str. 63, ř. 18—21. 12 I ve Všehrdových pracích je ovšem řada citově podbarvených míst, jak již bylo

konstatováno v předchozím článku, ale přesto se zdá, že Všehrd docházel většinou k svým názosům, při jejichž formulaci s oblibou užíval antických rétorických prostřed ků, chladným uvažováním.

98



STARSI OBDOBÍ VŠEHRDOVY ČINNOSTI

Knihy devatery nejsou humanistické pouze formou, nýbrž také myšlen kovou náplní. Pokud jde o právní stránku, zabýval se humanistickou orientací Všehrdovou zejména V. Vaněček v práci uvedené v pozn. 4

(viz zejména str. 45] a autoři pamětního sborníku Corolla dissertationum piae memoriae Magistři Victorini Cornelii de Všehrd ante D annos nati

dedicatarum", Právněhistorické studie 7, 1961, str. 51—324, zvláště M. Boháček (str. 147—199). Humanistické jsou i myšlenky v obec

něji koncipovaných odbočkách od odborného výkladu. Jako příklad lze uvést Všehrdovo renesanční stanovisko k obsahu a morálce pověsti o dív čí válce (předmluva, ř. 17—23), které je v české literatuře humanistic kého období velmi vzácné.13 Většina českých humanistů se totiž v této věci přiklonila k názoru středověkých kronikářů.

S Bohuslavovými zprávami z roku 1494 o tom, že Všehrd intelektuálně a racionalisticky zdůrazňoval vědění na úkor náboženství a v rozporu s ním, nápadně koresponduje jen o rok mladší předmluva ke knihám O napravení padlého, kde Všehrd odvozuje obdivuhodný blahobyt a po řádek v říšských městech od sčetlosti a všeobecného vzdělání Němců, kteří si, jak poznamenává, již přeložili téměř všechny pohanské i křes ťanské autory, a dodává: Kdež u nás ani zákon boží, ani pravda božie, ani ustavičná den jako den kázánie, pěnie, zpievánie, nic k tomu po dobného uvesti, ani v městech, ani na zemi nemohu! (Jireček, str. 538).

Mohlo by se zdát, že náš výklad o vrcholném díle Všehrdově překro čil stanovené meze námětu této práce, která se měla podle titulu zabý vat jen starším obdobím Všehrdova literárního působení. Je proto třeba

opět zdůraznit, že potvrzení Bohuslavovy charakteristiky Všehrda jako humanisty bylo nutno hledat pro nedostatek pramenů ze staršího období také v jeho vrcholném díle, svědčícím zpětně o úrovni humanistického

vzdělání, jehož se dostalo Všehrdovi především v době literárních za

čátků, a o jeho humanistických názorech, které se projevily v nejvýraz nější formě právě ve starším období činnosti.

To, že antika hrála ve Všehrdově tvorbě velkou úlohu, nijak nesnižuje

jeho literární zásluhy. Naopak svědčí o výjimečnosti tohoto humanisty, že dovedl k názornosti výkladu, k dosažení estetického účinku a k obo hacení českého jazyka jako první ze spisovatelů využít v maximální míře

nejlepšího antického odkazu a přitom vytvořil svébytné dílo.

V předchozím výkladu byly předloženy nové důkazy o Bohuslavově velkého vlivu na Všehrda. Než uzavřeme tento článek, položme si ještě otázku, jaké názory spojovaly spisovatele tak rozdílného přesvědčení a čemu je třeba děkovat, že přátelství těchto významných humanistů, které mělo značný vliv na vývoj literatury, přetrvalo dobu pěti let.

Oba autoři prožívali v letech 1489—1493, ze kdy pochází vzájemná korespondence, období největšího humanistického rozletu, kdy ostatní

13 D. Ma r t í n k o v á - P ě n k o v á, Pověst o dívčí válce v naší humanistické litera

tuře, LF 82 1959, str. 131. Rozbor Všehrdových názorů sice v článku všímajícím si díla

novolatinských autorů podán není, ale z místa v Knihách devaterých, citovaného výše v textu je zřejmé, že Všehrd přijal názor Eneáše Silvia, který vychází podle autorky uvedené práce z typicky humanistického pohledu.

99



JAN MARTINEK

ohledy bránily rozvíjení jejich renesančních zájmů relativně nejméně. Pojila je i hrdost na slavnou historii českého státu a na někdejší sta) tečnost Čechů.14 O současném stavu měli oba velmi pesimistické názo

ry;15 není tedy prázdné lichocení, když Všehrd chválí v dopisu 19 ostrou kritiku soudobých zlořádů v Bohuslavově Satiře. Oba také usilovně hledali cesty, jak osobním přičiněním obnovit někdejší slávu vlasti a při spět k povznesení jejího kulturního života.16

Nebylo hy ovšem správné Bohuslavův nepopiratelně značný vliv na Všehrda přeceňovat. Všehrd udržoval již v létě roku 1491 nezávisle na Bohuslavově zprostředkování styky s Benátkami (list č. 24)17 a asi roku

1493, tedy ještě v době trvání přátelství s Bohuslavem, si opatřil jinou cestou hymnus Eneáše Silvia, který Bohuslav neznal.18

Docházíme k závěru, v němž je nutno stručně formulovat získané

poznatky. Všehrd dosáhl v raném období svého působení především díky styku s Bohuslavem z Lobkovic velkého rozhledu po antice, jaký mu nemohla dát pražská akademie, kde se humanismus teprve hlásil ke slovu. Na absolventa tohoto vysokého učení psal Všehrd již tehdy uhla zenou latinou a také svou myšlenkovou náplní zaujímají jeho listy čestné místo v tehdejší humanistické epistolografii. K zdokonalení jeho stylu přispěla velká sčetlost v antických literárních památkách klasického

období, které oceňoval podle Bohuslavova svědectví nad Písmo. Důra

zem, jaký kladl Všehrd na poznání a vědění, a svým stanoviskem k zá sadním otázkám, které bylo podmíněno jeho mimořádnými vědomostmi, překonal i svého zkušenějšího přítele Bohuslava, jehož názory předur čovala do značné míry dogmatická úzkostlivost.19 Lze tedy říci, že myš lenkově byl Všehrd v době svých literárních začátků blíže humanismu než Bohuslav. Teprve později usměrnil Všehrdovy názory návrat k domá cím tradicím. Přesto se humanistické myšlenky výrazně projevují i v je ho vrcholném díle. Pro jeho formální stránku vytěžil z antiky vše, co mohlo obohatit jazyk a přispět k přehlednosti, názornosti a stylové vy broušenosti výkladu. Mohl to učinit jen díky vynikající humanistické průpravě, kterou získal v latinském období své činnosti.20)

14 Srov. zejména Bohuslavův list {. 9 z edice citované v pozn. 1, § 4, 5; pokud jde o Všehrda, je ovšem nutno i zde čerpat doklady z díla o něco pozdějšího (Knihy deva

tery, předmluva, ř. 1—72; III 18, ř 25—27; VIII 32, ř. 28—31). 15 Bohuslavův list č. 1 z edice citované v pozn. 2 § 61, další dva listy tohoto vydání,

jmenovanou Satiru k sv. Václavu atd. srov. s předmluvou ke Knihám devaterým, ř. 166 až 169, dále s oddílem IX 10 (Jireček str. 438a nahoře), s ironickou charakteristikou

českých právních poměrů začínající řádkem 120 v oddílu IX 1 atd. 16 Srov. Bohuslavův list čís. 9 z edice citované v pozn. 1, § 7, 8. Pokud jde o Vše

hrda, v. zvláště předmluvy k překladům, dále obecné části Knih devaterých. 17 E. Pražák, Dva všehrdovské příspěvky, Právněhistorické studie 8, 1962, str. 214,

dokládá Všehrdovy styky s benátským knihtiskařem, ovšem v době značně pozdější. 18 Ursula Bruckner, Zu Bohuslaus von Lobkowicz und Aeneas Silvius Plccolomint,

LF 103, 1980, str. 79—81. 19 Srov. můj článek v LF 103, 1980, str. 24—30. 20 Dodatečně upozorňuji na dvě práce ve sborníku k Všehrdovu výročí, který byl

uveden výše v textu jen souborně: J. B. Čapek, Místo Všehrdovo ve vývoji českého a evropského humanismu, Právněhistorické studie 7, 1961, str. 59—76 (o humanistické

myšlenkové náplni Všehrdových spisů). E. Pražák, Knihy devatery jako dílo literární, tamtéž, str. 289—302 (o Všehrdově humanistickém stylu). Tyto práce měly být cito

vány výše v poznámkovém aparátu k příslušným částem tohoto článku.

100




Quo modo Victoriiius Cornélius invenis RÉSUMÉ

Latinae hnmanitatis studia coiuerit

JAN MARTINEK

Victorinus Cornélius, qui ante annum 1490 nobilitatis insignia et titulum a Wssehrd

obtinuit, cum admodum iuvenis Latinae antiquitatis litteras ardenti studio imitatus

esset, annis iam maturior operibus vernacula lingua compositis sermonem patrium egregie ditavit sciemtiamque iuris adeo promovit, ut lmmortalem apud posteros lau dem et gloriam sit consecutus. Quos libros a peritissimo iam et multis litteris cultissimo Victorino scriptos cum plurimi nostrae aetatis eruditi doctissimis commentationibus

laudassent, ad Latina Victorini initia diligenter examinanda regredì maluimus, ex

quibus posteriora etiam illa manarunt. Qui vir eximius exquisitioris stili exemplis non

contentus opinionibus etiam et sententiis praestantissimorum optimae antiquitatis vi rorum incredibiliter delectabatur. Haec itaque veteris sapientiae praecepta exeunte medio aevo in Bohemia renovata adeo acriter arripuit, ut Bohuslaum a Lobkowicz, quo duce et comité ad monumenta vetustatis cognoscenda usus erat, hac ipsa priscae eru

ditionis et verae humanitatis intellegentia superarit. Quorum studiorum haud spernenda vestigia etiam in posterioribus Victorini voluminibus inveniri possunt.

101



Documents

Starší období Všehrdovy literární činnosti