Stručná(regionální(geologie(České(republiky( 1,8mil.l 0 ...departments.fsv.cvut.cz/k135/data/wp-upload/2016/12/regionalka.pdf! 3! kromě! příkopových! bazénů,! i! dvě!

1

Stručná regionální geologie České republiky

ABSOLUTNÍ STÁŘÍ ZEMĚ: (5,6 – 4,6 mld. let = kosmické stádium) 1, 8 mil.l. ANTROPOZOIKUM / kvartér -‐ čtvrtohory/ 65 mil.l. KENOZOIKUM / třetihory = terciér / 230 mil.l. MEZOZOIKUM / druhohory / 570 mil.l. PALEOZOIKUM /prvohory/ -‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐-‐0,6 mld. před současností PROTEROZOIKUM / starohory/ (svrchní proterozoikum -‐ algonkium) 3,7 mld.l. – nejstarší známé horniny 4,6 (-‐4,7) mld. před současností začíná ARCHAIKUM / prahory/ KVARTÉR : HOLOCÉN

PLEISTOCÉN

TERCIÉR : NEOGÉN

PALEOGÉN

DRUHOHORY : KŘÍDA

JURA

TRIAS

PRVOHORY : PERM

KARBON

DEVON

SILUR

ORDOVIK

KAMBRIUM

………………………………………………… PREKAMBRIUM

2

Blokové dělení Českého masivu

Z hlediska zlomové tektoniky je Český masív složitou mozaikou ker různé velikosti, důležitosti i stáří, ovlivněnou poslední, tedy neoidní (saxonskou) tektogenezí (Obr. 1). Nejstarší zlomový systém Českého masívu probíhal ve směru Z -‐ V, podřízený systém ve směru S -‐ J. Během kadomského geotektonického cyklu se vytvořil základní zlomový systém hlubokých zlomů směru SV -‐ JZ a SZ – JV, jako např. jáchymovský, labská zóna, středočeský, přibyslavský, litoměřický a sázavský. Tyto hlubinné zlomy měly patrně charakter významných rozhraní mezi hřbety a brázdami kadomské mobilní zóny, což se projevilo i různým typem vulkanismu. Tak např. podél středočeského hlubinného zlomu, v dnešním jílovském pásmu, byl činný bazický i kyselý vulkanismus (metabazity, porfyroidy, plagiaplity), v řadě kritických míst křížení těchto zlomových systémů intrudovala bazická a ultrabazické tělesa, např. ranský masív na křížení hlubinného zlomu přibyslavského a železnohorského.

Obr. 1: Základní zlomové systémy České republiky.

Řada těchto zlomů při variském geotektonickém cyklu umožnila intruzi granitoidních plutonů. Rovněž staropaleozoické vulkanity Barrandienu využily druhotné zlomové systémy středočeského hlubinného zlomu. S devonským bazickým vulkanismem v moravsko-‐slezské oblasti je spojen např. zlom červenohorského sedla i zlom šternbersko-‐hornobenešovského pásma. Na křížení významnějších struktur pronikaly v téže době i gabro-‐peridotitové masívy jesenický a sobotínský. Některé zlomy se projevily i specifickým způsobem, prokřemeněním širokých pásem bavorského a českého křemenného valu i rozsáhlou mylonitizací (přibyslavská a svojanovská zóna). Hercynská fáze variského cyklu zanechala v Českém masívu,

3

kromě příkopových bazénů, i dvě lineárně uložené deprese, zaplněné permokarbonem (brázda blanická a brázda boskovická). Koncem variského cyklu došlo i ke kompresi barrandienské paleozoické pánve, jež byla příčinou vzniku synklinální struktury (synklinoria) a řady směrných dislokací (např. pražského zlomu). Podél nich byly vnitřní kry symetricky vysunovány k okrajům struktury.

Některé části Českého masívu byly postiženy i alpinotypní tektonikou i příkrovovou stavbou. Těmito oblastmi jsou např. alpinotypní zóna moravsko-‐slezská, příkrovové nasunutí dřínovské (na Tišnovsku uvnitř jádra klenby Moravika). Velmi složitou stavbu (příkrovovou) variského stáří má i oblast Hrubého Jeseníku. Podle morávní linie, na východním okraji Českého masívu, došlo k příkrovovým nasunutím (např. nasunutí moldanubika na moravikum, vacetínské nasunutí na Drahanské vysočině a ramzovská linie při západním okraji Silesika).

Tektogeneze platformního pokryvu je založena na existenci výše popsaného zlomového systému (Obr. 2) a na ovlivnění Českého masívu neoidní tektonikou. Tak např. většina zlomů patrných v porušení české křídové pánve představuje vlastně průměty zlomů podložního labského zlomového systému. Krušnohorský zlomový systém a s ním prostorově spojená centra basaltového vulkanismu odpovídají existenci litoměřického hlubinného zlomu. V místech křížení jáchymovského hlubinného zlomu s blanickou brázdou vznikl složitý tektonický útvar -‐ jihočeská jezerní oblast, vyplněná sedimenty svrchní křídy a terciéru.

Základní zlomové systémy Českého masívu ( SZ -‐ JV, SV -‐ JZ, V -‐ Z a S -‐ J) podmiňují tedy jeho složitou mozaikovou (blokovou) stavbu a na tomto základě můžeme dále rozlišovat bloky krušnohorský, tepelsko-‐barrandienský, moldanubický, labský, sudetský, slezský a blok, který leží již v podloží Karpatské soustavy. Bloková stavba Českého masívu je výsledkem tektogeneze kadomského, variského a v závěrečné a konečné podobě, neoidního cyklu.

Geologické jednotky České republiky

Dva velké celky -‐ Český masív – hlavně variské vrásnění (devon až trias)

-‐ Karpatská soustava – hlavně alpinské vrásnění (druhohory až třetihory)

-‐ hranice – Znojmo, Brno, Přerov, Vyškov, Ostrava

Brunovistulikum – nad zlomem, kde se stýká spodní stavba Karpat s Českým masívem; prevariské krystalinikum; brněnský masiv (výchoz); budováno plutonickým a dále metamorfním komplexem

4

Český masív

Základní dělení Českého masívu na jednotlivé oblasti je znázorněno na Obr. 2.

Obr. 2: Základní rozdělení Českého masivu na jednotlivé oblasti.

- bloková stavba Českého masívu výsledkem zlomové tektoniky kadomského, hercynského a alpínského cyklu

- od variského vrásnění převážně souší (výjimka svrchnokřídová mořská transgrese), hluboká denudace – odkryv hornin krystalinika

- reakce na alpinské vrásnění – saxonská tektonogeneze – mobilizace starých strukturně-‐tektonických linií (případně vznik nových);

- pohyby na starých zlomových liniích – ovlivnění morfologie (nejvýrazněji v kvartéru – Krušné h., Jizerské h., Krkonoše, Jeseníky) – díky svému zlomovo-‐vrásovému tektonickému stylu = součást saxonika

- vývoj Českého masívu – předplatformní etapa (kadomský, makedonský a moldanubický cyklus) a platformní etapa (spodní/svrchní trias)

- převaha krystalinika, zlomová tektonika, morfologicky parovinné tvary, vyrovnanější spádové křivky řek, horniny kvalitní

- kry různé velikosti, důležitosti i stáří - podél zlomů různý vulkanismus – při variském geotektonickém cyklu – intruze

granitoidních plutonů

5

- hercynská fáze variského cyklu – dvě lineární deprese zaplněné permokarbonem – blanická a boskovická brázda

- některé části postiženy i alpinotypní tektonikou i příkrovovou stavbou (např. Hrubý Jeseník – složitá příkrovová stavba)

- Regionálně geologické jednotky Českého masívu z hlediska časové posloupnosti jsou následující:

Ø Předplatformní krystalické j. vč. zvrásněného paleozoika Ø Předplatformní svrchnopaleozoické j. neboli limnický

permokarbon – přechod mezi předplatformním a platformním vývojem ČM

Ø Platformní jednotky – Svrchní stavba ČM

pozn. předplatformní – do úplného skončení variského geotektonického cyklu (konec prvohor)

Regionálně geologické členění Českého masívu

I. Krystalinika a jednotky prevariské

Zastoupené horniny: regionálně metamorfované horniny v širokém spektru (ruly, granulity, migmatity, amfibolity, fylity, svory, mramory, kvarcity apod.) Ke krystalinikům přísluší masívy magmatitů (převažují kyselé a neutrální)

Stáří: většina krystalinik je výsledkem variské metamorfózy se stopami předchozích metamorfóz

Litologie (uložení): ve většině deformované a zvrásněné

Tektonika: bývají silně tektonizované -‐ rozpukané, dislokované

Hydrogeologie: regiony metamorfitů jsou na podzemní vodu chudé; nalezneme zde kolektory puklinové (hlubší) a mělké ve zvětralinovém plášti; v mramorech se vyskytuje voda krasová; agresivita podzemních vod může být CO2, kyselostní (v horských oblastech), popř. způsobená nedostatečnou mineralizací (vody hladové)

Základové poměry: eluvia, deluvia a ostatní horniny pokryvných útvarů se liší svojí povahou podle zdrojových hornin -‐ převažují horniny písčité a písčito-‐kamenité z granitoidů a spíše jílovité a jílovito-‐písčité z méně metamorfovaných hornin (např. svorů, fylitů)

Geodynamické jevy: objevují se jednak ve spojení s proměnlivým, často i hlubokým zvětráváním, odpovídajícímu tektonickému postižení hornin; recentní svahové deformace jsou spíše vzácné -‐ charakter skalního řícení a podobných pohybů

Spodní stavba ČM

6

Suroviny: granitické horniny, mramory -‐ ušlechtilý dekorační kámen (obklady, dlažby, sochařský kámen); ruly, granulity -‐ hrubé kamenivo, štěrkový kámen, drcené kamenivo; bazické horniny -‐ kámen do obalovaných drtí, dekorační kámen; zvětráváním ze živcových hornin (žuly, některé ruly) vznikají kaoliny -‐ keramické suroviny; fylity -‐ střešní krytiny, obklady

Morfologie: Hornatiny, vrchoviny a pahorkatiny.

Spodní nemetamorfovaná stavba – odlišný charakter

Zastoupené horniny: rozsáhlé komplexy prachovitých, jílových a drobových břidlic s vložkami drob, slepenců, vápenců, pískovců, křemenců, vápnitých břidlic a vyvřelin (spility, diabázy, porfyry, porfyrity, keratofyry, jílovské pásmo, tufy a tufity)

Litologie (uložení): sedimentární horniny jsou vrstevnaté a často flyšovitě usazené; vulkanity tvoří převážně žíly a příkrovy (submarinní)

Tektonika: složitě vrásněné, dislokované a také jinak tektonizované

Hydrogeologie: hladina podzemní vody ne vždy spojitá; kolektorem jsou horniny většinou s puklinovou propustností (puklinové systémy a dislokace); oběhy vody závislé na výplni a sevření puklin; kolektory mohou tvořit i křehčí křemence či křemenné pískovce, které bývají hojněji rozpukané; v nadloží se vytváří kolektor v pokryvných útvarech (jeho vlastnosti se odvíjejí z geneze a zdrojových hornin); mnoho pelitických hornin obsahuje minerály, podmiňujících síranovou agresivitu; ve vápencích jsou běžné krasové vody (Český kras, Moravský kras, Hranice)

Základové poměry: podmínky pro zakládání běžných staveb jsou většinou příznivé; výjimka -‐ hluboce zvětralé partie hornin (vyskytují se nepravidelně); obecně platí, že vhodnější základové půdy jsou na psamitických horninách, vulkanitech, vápencích a horší na pelitech

Geodynamické jevy: svahové deformace nepříliš četné; ve skalních horninách většinou dochází k rychlým pohybům po předurčených plochách (puklinatost, vrstevnatost); běžné pohyby v pokryvných útvarech které mají charakter creepu, hákování vrstev apod.

Suroviny: některé horniny se těžily a těží jako štěrkový kámen (vulkanity, droby); křemence – dlažba; obrovské zásoby surovin silurské a devonské vápence pro cementářský i jiný průmysl; zvláštní kapitolou byla těžba železných sedimentárních rud (Ejpovice, Rudná, Nučice, Praha -‐ Červený vrch)

Morfologie: pahorkatiny až vrchoviny (Brdy, Křivoklátsko); elevace vytvářejí většinou odolnější horniny, naopak nížinné a plošinné formy přísluší horninám méně resistentním; nápadná bývá morfologie krasových oblastí

7

Předplatformní krystalické jednotky -‐ oblasti

• Moldanubická oblast (Obr. 3) – převážně silně metamorfované krystalické komplexy, tělesa granitoidních hornin, styk moldanubické oblasti s okolními jednotkami je převážně tektonický; vůči středočeské oblasti je moldanubikum omezeno středočeským hlubinným zlomem se směrem JZ-‐SV (přibližně od Klatov k Říčanům), podél kterého pronikl k povrchu středočeský pluton; na JZ je moldanubikum omezeno vůči středočeské oblasti západočeským zlomovým pásmem s českým křemenným valem, mariánskolázeňským a tachovským zlomem; na S a SV se moldanubikum stýká s kutnohorsko-‐svrateckým krystalinikem; V Z části je hranice vedena na styku monotónní skupiny hornin moldanubika s horninami kutnohorského krystalinika; ve V části je hranicí zlomové pásmo při jihozápadní straně svrateckého krystalinika; východní hranicí moldanubika je tzv. moldanubické nasunutí (moldanubikum nasunuto na horniny moravika); jižní hranice moldanubika, která je zároveň hranicí celého Českého masívu omezuje variský orogen vůči alpínskému -‐ přesná poloha však není známa, poněvadž horniny moldanubika jsou zde překryty terciérními sedimenty alpské předhlubně

Obr. 3: Moldanubická oblast – 1a oblast Českého lesa, 1b oblast Šumavy a jižních Čech, 1c Strážecká oblast, 1d oblast Západní Moravy, 1e Středočeský pluton, 1f

Moldanubický pluton (převzato z Chamra et al., 2005).

Metamorfované horniny moldanubika se dělí do dvou skupin – jednotvárná (monotónní) skupina a pestrá skupina. Obě skupiny se liší charakterem původních sedimentárních hornin, ze kterých vznikly. Horniny jednotvárné skupiny jsou především různé typy pararul. Biotit-‐muskovitové, biotitové, sillimanit-‐biotitové a někdy cordierit-‐biotitové. V některých oblastech moldanubika jsou pararuly silně migmatitizovány. Pestrá skupina je také tvořena hlavně pararulami, podobnými s pararulami v jednotvárné skupině, doplněná pestrými vložkami dalších typů metamorfovaných hornin. Jsou to především metakvarcity, grafitové metakvarcity, grafitové ruly, vápenato-‐silikátové horniny (erlany a skarny), krystalické vápence

8

(mramory), amfibolity a granulity. Tělesa serpentinitů, eklogitů a ortorul jsou vázána Především na oblasti pestré skupiny.

Horniny pestré skupiny se v moldanubiku vyskytují ve třech pruzích:

• západní pruh -‐ podél jv. okraje středočeského plutonu • střední pruh -‐ od Passau, přes Český Krumlov do oblasti v. od Pelhřimova • východní pruh -‐ je nejširší a táhne se od Krems v Rakousku přes Moravské

Budějovice, Žďár n. Sázavou, Havlíčkův Brod do oblasti strážeckého moldanubika

Stratigrafickým zařazením jsou metamorfované horniny moldanubika prekambrické. Tělesa hlubinných magmatických hornin vystoupila k povrchu v rámci variské orogeneze podél hlubinných zlomů.

Jedná se především o:

• centrální masív moldanubika (petrograficky méně pestrý, tvořený převážně granitoidy)

• středočeský pluton (petrograficky pestřejší, tvořený převážně granitoidy doplněnými menšími tělesy neutrálních a bazických hlubinných vyvřelých hornin dioritů a gabra).

V obou oblastech je široce rozvinutá kamenická výroba využívající kvalitní horniny, těžitelné i ve velkých blocích.

• Kutnohorsko-‐svratecká oblast (Obr. 4) – vystupuje v severním lemu moldanubické oblasti od kouřimského zlomu při okraji blanické brázdy a pokračuje k východu až k moravsko-‐slezskému zlomovému pásmu mezi Tišnovem a Vírem na řece Svratce, severní omezení vůči středočeské oblasti je litologické (na základě změny hornin); metamorfóza hornin kutnohorsko-‐svrateckého krystalinika je o něco nižší, než u hornin moldanubika, ale i tyto horniny patří do oblasti vysoké metamorfózy; petrograficky pestré; výraznými zlomovými poruchami v kutnohorsko-‐svrateckém krystaliniku jsou hlinská zóna, která odděluje kutnohorské krystalinikum od svrateckého a křídelský a vírský zlom ve svrateckém krystaliniku; kromě těchto nejvýraznějších poruch se v oblasti vyskytuje řada dílčích zlomů a mylonitových zón (obvykle s jílovou výplní), které značně oslabují horninové masívy; oslabené zóny jsou také vázány na svory; tektonické porušení horninových masívů v této oblasti může výrazně komplikovat výstavbu podzemních děl

9

Obr. 4: Kutnohorsko-‐svratecká oblast – 2a Kutnohorské krystalinikum, 2b Čáslavské krystalinikum, 2c Svratecké krystalinikum (převzato z Chamra et al.,

2005).

• Středočeská (bohemikum) oblast (Obr. 5) -‐ nachází se mezi oblastí moldanubickou, kutnohorsko-‐svrateckou, krušnohorskou, lužickou a moravsko-‐slezskou, se řadí jednotky svrchního proterozoika s diskordantně uloženým spodním paleozoikem, které mají podobný litologický vývoj a stratigrafii; od oblasti krušnohorské je středočeská oblast oddělena významným podkrušnohorským (litoměřickým) zlomem a od oblasti lužické labským lineamentem; východní hranice vůči moravsko-‐slezské oblasti je skryta pod permokarbonskými sedimenty; geologická stavba středočeské oblasti je dosti složitá -‐ tvoří ji řada dílčích krystalinických jednotek budovaných metamorfovanými a magmatickými horninami a jednotky sedimentárních hornin prostoupené horninami vulkanickými.

Do středočeské oblasti patří:

Barrandien -‐ území budované komplexy sedimentárních hornin a paleovulkanitů, které se v zásadě dělí na dvě části:

1. svrchnoproterozoickou -‐ budována klastickými sedimenty a silicity (převažují droby, prachovce, jílovce, slepence, buližníky), prostoupenými pestrými vulkanity bazaltového až ryolitového složení

2. paleozoickou -‐ ve spodní části obsahuje klastické sedimenty a silicity, ve svrchní části jsou uloženy karbonátové sedimenty -‐ převažují různé typy vápenců (Koněpruské jeskyně); vulkanity v paleozoiku jsou ryolitového, andezitového, až čedičového složení

10

Obr. 5: Středočeská oblast – 3a Barrandien, 3b metamorfované „ostrovy“ (tehovský, voděradsko-‐zvánovický, čerčanský, zbořenokostelecký, netvořicko-‐neveklovský, křečovický, sedlčansko-‐krásnohorský, mirovický, kasejovický (rožmitálský)), 3c Domažlické krystalinikum, 3d Tepelské krystalinikum, 3e Chrudimské starší

paleozoikum, 3f Železnohorské proterozoikum, 3g Železnohorský pluton, 3h Hlinské paleozoikum a proterozoikum, 3i Poličské krystalinikum, 3j Letovické krystalinikum

(převzato z Chamra et al., 2005).

Krystalinické jednotky -‐ budované metamorfovanými a magmatickými horninami

• na Moravu zasahují poličské a letovické krystalinikum, která mají velmi podobné horninové složení. Jsou tvořena komplexy rul, krystalických vápenců, amfibolitů, granulitů a nemetamorfovaných až metamorfovaných neutrálních, bazických a ultrabazických magmatických hornin

• dále do středočeské oblasti patří drobná tělesa granitoidů v západních Čechách (vyjma karlovarského plutonu) západočeské bazické magmatity -‐ do této dílčí jednotky řadíme tělesa bazických magmatických hornin, která byla z větší části regionálně metamorfována na amfibolity až eklogity; součástí jsou také serpentinity a nemetamorfované neutrální až bazické hlubinné magmatity -‐ diority a gabra; nejvýznamnějšími tělesy jsou: mariánskolázeňský komplex, kdyňský masív, železnohorský pluton

• Sasko-‐durynská (krušnohorská) oblast (Obr. 6) – geograficky zahrnuje region Krušných hor a přilehlých oblastí; vůči středočeské jednotce je na jihovýchodě omezena podkrušnohorským zlomem; na severovýchodě je od oblasti lužické oddělena rovněž tektonicky, tzv. středosaským nasunutím; Na severo-‐ a jihozápad přechází krušnohorská oblast do Německa; má složitou geologickou stavbu a dělí se na řadu dílčích jednotek; horniny zastoupené v této oblasti jsou velmi pestré; v centru oblasti (samotné Krušné hory) převládají silně metamorfované horniny (převážně různé typy rul a migmatitů); v okrajových

11

jednotkách se nacházejí i horniny slaběji metamorfované, jako jsou svory či fylity;

Obr. 6: Sasko-‐durynská oblast – 4a Krušnohorské krystalinikum, 4b Krušnohorský pluton, 4c Durynsko-‐vogtlandské paleozoikum, 4d Výskyty krystalinika v území

podkrušnohorských pánví (chebské fylity, dyleňské svory, ohárecké krystalinikum, slavkovská kra, krystalinikum Opárenského údolí, aj.) (převzato z Chamra et al.,

2005).

Krystalinické jednotky krušnohorské oblasti prostupují tělesa magmatických hornin, ke kterým patří:

1. teplický paleoryolitový komplex -‐ vystupuje mezi Teplicemi, Krupkou a Cínovcem; složitý komplex výlevných a žilných hornin, kombinovaných i s vulkanoklastickými horninami ryolitového složení; teplický křemenný porfyr byl odedávna používán v Teplicích a okolí jako vhodný stavební kámen

Zvláštní postavení má největší těleso granitoidních hornin v oblasti:

2. karlovarský pluton -‐ vyskytují se zde dva druhy granitoidů, odlišných navzájem svým stářím -‐ starší jsou biotitové granity a granodiority, mladší jsou granity postižené následnou albitizací a vznikem specifického typu mineralizace; značný význam mají i nejmladší přeměny granitoidů (přeměna draselných živců na kaolinit), vedoucí ke vzniku některých kaolínových ložisek

• Lužická (lugická) oblast (Obr. 7) -‐ od krušnohorské oblasti je lužická oblast oddělena (jak bylo zmíněno výše) tektonicky, povrchově dobře zjistitelným, tzv. středosaským nasunutím, které je pokračováním labského lineamentu; jižní hranice se středočeskou oblastí je skryta pod platformními sedimenty

12

české křídové tabule -‐ je rovněž tektonická a tvoří ji výrazné zlomové pásmo, označované jako labský lineament, východní hranicí lužické oblasti je ramzovské a nýznerovské nasunutí, což jsou výrazné tektonické linie omezující lužickou oblast vůči moravsko-‐slezské oblasti, severní hranice oblasti probíhá na území Polska a je překryta mocnými vrstvami sedimentárních hornin, je však pravděpodobné, že lužická oblast pokračuje v podloží sedimentů až k oderskému lineamentu

Obr. 7: Lužická oblast -‐ 5a Krkonošsko-‐jizerské krystalinikum, 5b Lužický pluton, 5c Krkonošsko-‐jizerský pluton, 5d Orlicko-‐sněžnické krystalinikum, 5e Zábřežské krystalinikum, 5f Staroměstské krystalinikum (převzato z Chamra et al., 2005).

V západní části lugické oblasti při styku s krušnohorskou oblastí vystupuje:

• Labské břidličné pohoří, tvořené převážně sedimentárními a metamorfovanými horninami (fylity a svory, jílové břidlice, arkózové pískovce a droby), celý komplex prorážejí mladší, drobná, tělesa granitoidů

• lužický pluton -‐ nachází se v sz. části lužické oblasti, velké granitoidní těleso kadomského stáří (časově ekvivalent brněnského masívu), hlavním horninovým typem je granodiorit, významné postavení má také rumburská žula, pluton je prostoupen množstvím různých typů žilných hornin

Lužická oblast na východ od lužického plutonu je tvořena řadou dílčích jednotek -‐ krystalinik, v nichž jsou zastoupeny především různé typy metamorfovaných hornin a magmatitů. Jsou to:

• Krkonošsko-‐jizerské krystalinikum, kde hlavními horninovými typy jsou ortoruly, svory a fylity, v rámci variské orogeneze proniklo do těchto hornin velké těleso granitoidů -‐ krkonošsko-‐jizerský pluton, který je tvořen převážně biotitovým granitem s velkými (růžovými) vyrostlicemi draselného živce

13

• Orlicko-‐kladské krystalinikum zasahuje na Moravu, vyskytují se zde ruly, migmatity a svory, přítomnost poloh mramorů, metakvarcitů, grafitických hornin a různých metabazitů, eklogitů a granulitů

• Novoměstské krystalinikum -‐ tvořeno hlavně různými druhy fylitů a metamorfovanými bazickými magmatity, vč. hlubinných magmatických hornin, granitoidy jsou zastoupeny v několika masívech, které prorážejí metamorfované horniny, ojedinělé jsou v oblasti orlických hor intruze gaber

• Zábřežské krystalinikum -‐ tvořeno amfibolity a křemennými diority spolu se svory, rulami a místy migmatity

• Staroměstské krystalinikum -‐ nejvýchodnější jednotkou lužické oblasti, hlavními horninami jsou ruly s vložkami krystalických vápenců, erlanů, metakvarcitů a grafitových břidlic, dále jsou hojně zastoupeny amfibolity

• Moravskoslezská oblast (Obr. 8) -‐ její vymezení je poněkud složitější, než u jiných oblastí -‐ jedinou prokazatelnou hranicí je moravské zlomové pásmo, které tvoří západní okraj moravsko-‐slezské oblasti a odděluje ji (od jihu k severu) od oblastí: moldanubické, kutnohorsko-‐svratecké, středočeské a lužické, severní hranice je kryta mladšími sedimentárními horninami, východní a jižní hranice jsou překryty flyšovými příkrovy a předhlubní alpsko-‐karpatského orogenu, na povrchu je hranicí styk jednotek moravsko-‐slezské oblasti s neogenními horninami karpatské předhlubně

Obr. 8: Moravsko-‐slezská oblast -‐ 6a Brunovistulikum, 6b Moravikum, 6c Silezikum, 6d Žulovský masiv, Moravskoslezské paleozoikum (převzato z Chamra et al., 2005).

• Moravikum -‐ jednotka protažená severojižním směrem přiléhající z východu k moldanubiku a vkliňující se mezi svratecké a letovické krystalinikum, na východě je omezeno permokarbonskými a neogenními sedimenty, na jihu pokračuje na rakouském území, složeno ze dvou částí: na jihu je to dyjská klenba, na severu klenba svratecká, tvořeno hlavně různými druhy

14

metamorfovaných hornin -‐ fylity, svory, ruly, které místy přecházejí až do migmatitů, v jádrech obou kleneb pak vystupují granitoidní horniny kadomského stáří -‐ dyjský masív (v dyjské klenbě) a tišnovské brunidy (ve svratecké klenbě)

• Silezikum -‐ na západě omezeno tektonicky vůči lužické oblasti, na jihu je ukončeno soustavou nectavských zlomů v Hornomoravském úvalu, na východě hranice shodná s geografickou hranicí mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, na severu pokračuje silesikum do Polska v podloží terciérních a kvartérních sedimentů, celá oblast byla velmi silně deformována a regionálně metamorfována v období variské orogeneze, nejvíce zastoupeny jsou ruly, místy až migmatity a svory spolu s erlany, amfibolity (jesenický a sobotínský amfibolitový masív), metakvarcity, krystalické vápence a grafitové horniny, metamorfované horniny byly v rámci variské orogeneze proniknuty granitoidními masívy (žulovský masív)

• Brunovistulikum -‐ velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska, z větší části zakryta sedimentárními horninami, na východ se noří pod karpatské příkrovy a jeho východní okraj není znám, na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce

• Brněnský masív -‐ hlavním horninovým typem je granodiorit, rozdělen úzkou zónou metamorfovaných bazických hornin (metabazitů) severojižního směru na západní a východní část, horniny jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích

Moravskoslezské paleozoikum -‐ na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech -‐ Moravský kras a hranický devon; devonská sedimentace začíná usazením tzv. bazálních klastik (hematitem zbarvené slepence a pískovce), v jejich nadloží sedimentovaly na Moravě především vápence, v současnosti devonské horniny většinou překryty mladšími karbonskými sedimenty, devonský sled hornin je postižen variskou orogenezí a provrásněn; pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní, u konsolidovaných a morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím -‐ vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody, vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu)

II. Svrchní karbon a perm (Obr. 9)

Zastoupené horniny: jílové břidlice, jílovce, prachovce, slepence, pískovce, arkózy, droby a vulkanity -‐ křemenné porfyry a melafyry

Stáří: Mladší paleozoikum -‐ perm, karbon

15

Litologie (uložení): sedimenty z jezerních a paralických pánví (laguny) a vulkanity (efuzivní příkrovy a další formy vulkanických těles)

Tektonika: horniny bývají kerně dislokované, často uspořádané do příkopových struktur, karbon paralické pánve je zvrásněný (i blokově tektonizovaný)

Hydrogeologie: v sedimentech bývají průlinové kolektory (psamitické sedimenty) a izolátory (pelitické horniny), ve vulkanitech jsou kolektory puklinové, permokarbonské komplexy jsou chudé na podzemní vody a vydatnost zdrojů je nízká, kvalita vody nebývá dobrá, obsahy sulfidů v horninách ovlivňují agresivitu podzemních vod

Základové poměry: pokud neuvažujeme skalní horniny, ale hodnotíme produkty zvětrávání, jsou psefity a psamity kvalitními základovými půdami, naopak z pelitických hornin vznikají základové půdy pro zakládání staveb „citlivější“, znalosti o vlastnostech a chování těchto hornin jsou dostatečně známé vzhledem k velkému množství podzemních staveb, realizovaných v souvislosti s těžbou uhlí

Geodynamické jevy: v geologických strukturách, kde se střídají pelitické a hrubozrnnější sedimenty a zároveň se jedná o území s elevační morfologií, dochází k rozvoji svahových deformací kerného charakteru

Suroviny: pokud neuvažujeme černé uhlí, významnými surovinami pro výrobu drceného kameniva jsou vulkanity, pískovce a arkózy sloužily jako významný stavební kámen, jílové horniny se používají hlavně jako keramická surovina (lupky, kaoliny), kulmské břidlice se používají jako střešní krytina a droby jako drcené kamenivo

Morfologie: Až na výjimky převažuje morfologie pánví, sníženin a brázd, případně v podkrkonoší, na žacléřsku a u Broumova pahorkatin.

Obr. 9: Oblasti permokarbonu (převzato z Chamra et al., 2005).

16

Jednotlivé oblasti permokarbonu jsou následující:

• Moravskoslezský svrchní karbon ⇒ Hornoslezská pánev ⇒ Němčická pánev

• Sudetské (lugické) mladší paleozoikum ⇒ Vnitrosudetská pánev ⇒ Podkrkonošská pánev ⇒ Mnichovohradišťská pánev ⇒ Českokamenická pánev ⇒ Orlická pánev ⇒ Výskyty permu v Orlických horách

• Krušnohorské mladší paleozoikum ⇒ Výskyt u Brandova ⇒ Drobné výskyty mezi Moldavou a Teplicemi

• Středočeské a západočeské mladší paleozoikum ⇒ Plzeňská pánev ⇒ Manětínská pánev ⇒ Radnická pánev ⇒ Žihelská pánev ⇒ Kladensko-‐rakovnická pánev ⇒ Mšensko-‐roudnická pánev

• Mladší paleozoikum brázd ⇒ Boskovická brázda ⇒ Blanická brázda ⇒ Výskyty mladšího paleozoika v Železných horách a v podloží křídy západně od

Hradce Králové

• Moravsko-‐slezský spodní karbon (kulm) -‐ kulmské sedimenty vytvářejí na Moravě velké trojúhelníkovité těleso s rohy v okolí měst Brno, Ostrava a Krnov, kulm se dělí na dvě oblasti -‐ kulm Drahanské vrchoviny a kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů (slezský), petrograficky tvořen komplexem klastických sedimentárních hornin, v oblasti Drahanské vrchoviny jsou zastoupeny především droby a slepence, v oblasti Nízkého Jeseníku převažují černé jílové břidlice, komplex spodnokarbonských sedimentů je rovněž variskou orogenezí provrásněn a porušen zlomy, hydrogeologicky je oblast poměrně suchá, propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m

17

• Svrchní karbon v moravsko-‐slezské oblasti -‐ sedimentace pokračovala bez přerušení do svrchního karbonu na severní Moravě a ve Slezsku v tzv. hornoslezské pánvi, větší část uhlonosných sedimentů svrchního karbonu je však na polském území, na území ČR zasahuje pouze jz. cíp pánve na Ostravsko a Karvinsko (asi 1600 km2), téměř celý komplex sedimentů svrchního karbonu zakryt neogenními sedimenty karpatské předhlubně a flyšových příkrovů Západních Karpat, výchozy jsou pouze ojedinělé, v komplexu sedimentárních hornin je charakteristické cyklické uspořádání: slepenec -‐ pískovec -‐ aleuropelit -‐ kořenová půda -‐ uhelná sloj – aleuropelit, celková mocnost sedimentů svrchního karbonu je 3800 m, sedimentární souvrství je zvrásněno a zlomově porušeno, což přináší komplikace při těžbě uhlí, svrchní karbon nevychází téměř na povrch, a proto není využíván jako základová půda, tektonická stavba, ale zvláště poddolování území může způsobit deformace na povrchu terénu, zvláště v okolí Karviné

• Limnický permokarbon -‐ v období doznívání variské orogeneze vznikly mocné komplexy permo-‐karbonských sedimentů, které se nacházejí v oblasti středočeské, lužické, krušnohorské a v tzv. brázdách (hlubokých tektonických údolí, která se vytvořila v závěru orogeneze na významných zlomech směru SSV-‐JJZ a vyplnila se snosovými sedimenty), převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty (od psefitů po pelity), doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky, jednou z typických barev, díky které se zvláště permské sedimenty dobře poznávají, je červenohnědá, v mocných souvrstvích sedimentů se nacházejí také sloje uhlí, které se těžilo (Kladno, Plzeň, Rosice, Oslavany)

Permokarbonské brázdy lze označit za příkopové propadliny. Na Moravu zasahuje tzv. boskovická brázda, která má severojižní průběh (z podhůří Orlických hor, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až do oblasti Moravského Krumlova).

Platformní jednotky

III. Jura Českého masívu

Sporadický výskyt; arkózové pískovce s polohami slepenců v proměnlivé hmotnosti do 100 m; v izolovaných tektonických krách u České Lípy (slepence, pískovce) a v okolí Brna (např. Moravský kras, písčité vápence, vápence s rohovce, vápnité pískovce)

Výskyt:

a. v severních Čechách b. v Moravském krasu a u Brna

18

IV. Křída (Obr. 10)

Zastoupené horniny: pískovce (slepence), jíly, jílovce, slíny, slínovce, jílovité vápence, opuky, diatomity

Stáří: cenoman, senon, turon.

Litologie (uložení): jezerní sedimenty (jihočeské pánve), mořské sedimenty (Česká křídová tabule). Střídání psamitických a pelitických poloh

Tektonika: horninové komplexy jsou uložené ve sklonech blízkých horizontálnímu uložení (do cca 10 stupňů), ploché rozsáhlé synklinální struktury, porušení sítí zlomových struktur

Hydrogeologie: významná hydrogeologická struktura -‐ důležité průlinové kolektory uzavírané pelitickými izolátory (artéské, napjaté horizonty); někdy i puklinové propustnosti – opuky; vysoké vydatnosti zdrojů podzemních vod, důležité pro zásobování pitnou vodou, vody středně tvrdé, volný CO2, někdy síranová agresivita

Obr. 10: Oblasti křídy (převzato z Chamra et al., 2005).

Základové poměry: vlastnosti hornin jsou velmi odlišné -‐ zakládání na pískovcích a produktech jejich zvětrávání je příznivé, nezvětralé opuky jsou únosné a nestlačitelné, naopak je tomu u zvětralých hornin, pelitické horniny představují základovou půdu málo příznivou (jsou stlačitelné, bobtnavé a naopak smrštitelné, namrzavé), podmínky zakládání v jihočeských pánvích jsou horší vzhledem k převažujícím pelitickým sedimentům

Geodynamické jevy: jsou to typické horninové komplexy, které jsou zvláště v souvislosti s hydrogeologií velmi náchylné k rozvoji svahových pohybů -‐ proudové,

19

plošné a kerné sesuvy, skalní řícení, často jsou sesuvné struktury ovlivněné i průniky vulkanických těles

Suroviny: opuky, pískovce -‐ významný stavební kámen v historii i novověku, písky (sklářské, slévárenské, stavební) – z rozpadlých pískovců, vápnité jílovce až vápence se zpracovávají jako cementářská surovina, jíly slouží jako žáruvzdorné a některé mohou být součástí cihlářských hlín

Morfologie: Nížinné oblasti, plošiny, tabulové hory, kuesty, v jižních Čechách pánve.

Spodnokřídové sedimenty jsou zachovány jen v drobných ostrůvcích u Blanska. Hlavní transgrese moře a s ní spojená sedimentace nastala až ve svrchní křídě. Zaplavena byla prakticky celá severní část Českého masívu. Vznikla tím česká křídová tabule (Obr. 11).

Obr. 11: Svrchně křídové a třetihorní jednotky Českého masívu: 1 -‐ pánve kontinentálního terciéru a komplexy neovulkanitů, 2 -‐ mořský miocén karpatské

předhlubně, 3 -‐ svrchní křída, 4 -‐ podloží terciéru a svrchní křídy, 5 – zlomy (převzato z http://geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/skripta/REGGEOL.htm).

Převládají zde subhorizontálně uložené sedimenty mořského původu. Petrograficky se jedná o mocná souvrství převážně pískovců a jílovců až slínovců. V některých místech přecházejí slínovce do opuk. Pískovce a opuky se intenzívně využívají (již od středověku) jako stavební kámen.

Cyklické střídání propustných pískovců a nepropustných pelitů vytváří ideální struktury pro zadržování podzemní vody. Pískovce s průlinovou propustností tvoří kolektory, pelity izolátory. Tím, že česká křídová tabule má tvar pánve s největší hloubkou uprostřed, dochází k proudění podzemních vod od okrajů do středu pánve a vytvářejí se tím na mnoha místech podzemní vody s napjatou hladinou (artéské studny).

20

Tektonicky jsou sedimenty české křídové tabule intenzívně porušeny řadou dílčích zlomů, které všechny souvisejí s velkou zlomovou strukturou -‐ labským lineamentem, který ve směru SZ-‐JV prochází v podloží pánve. Zlomová tektonika přináší někdy potíže při zakládání staveb.

Křídové sladkovodní sedimenty obdobných horninových typů se nacházejí na území jižních Čech, v pánvi českobudějovické a třeboňské.

Jednotlivé oblasti křídy jsou následující:

• Česká křídová pánev ⇒ Lužický vývoj ⇒ Jizerský vývoj ⇒ Labský vývoj ⇒ Orlicko-‐žďárský vývoj ⇒ Ohárecký vývoj ⇒ Vltavo-‐berounský vývoj ⇒ Kolínský vývoj ⇒ Hejšovinský vývoj ⇒ Bystřický vývoj

• Osoblažská křída

• Jihočeské pánve ⇒ Třeboňská pánev ⇒ Budějovická pánev

• Další výskyty křídy ⇒ Křída u Rudic ⇒ Křída u Kuřimi ⇒ Křída na jv. svazích Českého masivu (Mikulov) ⇒ Relikt křídových sedimentů (Opavsko)

V. Terciér

Zastoupené horniny: jezerní pánevní sedimenty: písky, štěrkopísky, někdy až křemité pískovce (křemence), jíly, jílovce; sedimentárně vulkanogenní komplexy; často dochází ke střídání těchto typů hornin; vulkanity: ryolity, trachyty, fonolity, bazalty a příslušné vulkanoklastické horniny

Stáří: neogén

Litologie (uložení): vrstvy, střídání vrstev, vložky, čočky u sedimentů a vulkanoklastických sedimentů; sopouchy pně, žíly a příkrovy u vulkanitů

21

Tektonika: usazené horniny nejsou postižené vrásněním, zlomové linie kopírují tektoniku starší, nebo jsou dislokovány saxonskými vlivy; vulkanity vystupují po starší tektonice, puklinové systémy často souvisejí s chladnutím magmatického materiálu

Hydrogeologie: střídání hornin proměnlivé mocnosti je ovlivňující pro množství akumulované podzemní vody, kolektory jsou průlinové a vzhledem k litologii hornin se často setkáváme s napjatými hladinami; někdy mohou být jílovce občasnými puklinovými kolektory; podzemní voda má často agresivní účinky vzhledem k obsahům pyritu (sulfidů) a sádrovce; hydrogeologický systém je důlní činností rozvrácený; vulkanity jsou velmi chudé na podzemní vodu, i když bývají puklinaté -‐ ty jsou však sevřené, nebo jsou odtoky velmi rychlé, pokud je těleso rozvolněné např. svahovými pohyby; vydatnost vodních zdrojů je malá; zajímavé jsou postvulkanické jevy: termální vody, kyselky, výrony CO2

Základové poměry: pro většinu hornin v pánvích je charakteristická velká stlačitelnost, malá únosnost, citlivost na změny vlhkosti, objemová nestálost, namrzavost, lepivost a rozbřídavost; citlivá jsou souvrství, kde se střídají písčité a jílovité horniny; vše zhoršují nepříznivé hydrogeologické poměry, voda podmiňuje i vznik sufózních jevů; mimořádnou pozornost je třeba věnovat přemístěným materiálům, jako jsou haldové materiály a výsypky

Geodynamické jevy: sedimenty jsou velmi náchylné k sesouvání (hlavně proudové a laterální u nárazových břehů vodních toků), oblast je silně ovlivněna těžební činností (deformace povrchu); rozsáhlé sutě vulkanitů bývají infiltračním prostorem pro napájení objektů náchylných ke svahovým deformacím; bloky vulkanitů mohou tvořit kerné sesuvy; tufové materiály jsou velmi snadno deformovatelné

Suroviny: vulkanity: bazalty jsou zdrojem nejkvalitnějšího kameniva -‐ silniční, železniční štěrky, obalované drti (jinak většinou sloužily vulkanity jako místní stavební kámen); zvláštností je použití fonolitů na výrobu obalového skla; podobně zajímavé je použití bazaltů se sloupcovou odlučností; písky se těží jako stavební materiál i jako slévárenské písky; z dalších surovin jsou to jíly (bentonity), dinasové křemence, keramické jíly, šamotové jíly, křemelina; nejvýznamnější surovinou je však hnědé uhlí

Morfologie: sedimenty tvoří sníženiny, pánve a naopak vulkanity tvoří elevační morfologii; ohraničení a blokovitost pánví je podmíněna tektonicky -‐ většinou starší předterciérní tektonikou, prokopírovanou do mladších formací

Třetihorní horniny se v Českém masívu vyskytují především v západních, severních a jižních Čechách (moravský terciér náleží k jednotce Západních Karpat). Vyskytují se v pánvích, které vznikly především v neogénu (obr. 12).

V neogénu začala výrazná vulkanická aktivita, vedoucí ke vzniku neovulkanitů. Byla vázána na oživení podkrušnohorského zlomu, podél kterého vystupovalo magma ve velké délce, v mnoha přívodních kanálech, k povrchu. Neovulkanity jsou v Českém masívu soustředěny převážně v severních a západních Čechách (Obr. 13). Nejvýznamnějšími jsou stratovulkán Doupovských hor a České středohoří. Neovulkanity vytvářejí různé typy, jak povrchových, tak i podpovrchových těles.

22

Výskyty vulkanitů pokračují jz. směrem až do blízkosti Chebu a Františkových Lázní, kde se nachází pravděpodobně nejmladší sopka na území našeho státu -‐ Komorní hůrka, stará necelý milion let.

Obr. 12: Terciér a neovulkanity v oblasti Českého masívu: 1 až 4 -‐ kontinentální terciér (1 -‐ podkrušnohorské pánve, 2 -‐ jihočeské pánve, 3 -‐ části žitavské pánve, 4 -‐ ostatní významné výskyty, 5 -‐ komplexy neovulkanitů, 6 -‐ mořský miocén karpatské

předhlubně, 7 -‐ významné zlomy (převzato z http://geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/skripta/REGGEOL.htm).

Stejného stáří jsou rovněž neovulkanity na severní Moravě. Nemají ovšem takové rozšíření, jako v severních Čechách. Jedná se o izolované vulkány, založené na křížení zlomů v Nízkém Jeseníku. Čediče zde prorážejí kulmské sedimenty. Nejznámějšími výskyty jsou Uhlířský vrch na okraji Bruntálu, Venušina sopka, Malý Roudný a Velký Roudný. Jsou seřazeny mezi Leskovcem n. Moravicí a Bruntálem. Některé neovulkanity se vyznačují sloupcovitou odlučností, pro jiné je charakteristický bobovitý rozpad. V okolí se také vyskytují méně významné polohy tufitů a nezpevněné sopečné pumy a lapilli. Neovulkanity poskytují kvalitní drcené kamenivo

Některé neovulkanity stojí izolovaně v české křídové tabuli na labském lineamentu (např. Kunětická hora u Pardubic).

23

Obr. 13: Neovulkanity: Doupovské hory -‐ A, České středohoří -‐ B, neovulkanity Nízkého Jeseníku -‐ C, čísly jsou označeny významné zlomy (převzato z http://geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/skripta/REGGEOL.htm).

VI. Kvartér Českého masívu (Obr. 14)

Zastoupené horniny: písky, štěrky, štěrkopísky, jíly, různé hlíny, spraše, sutě, rašelina, travertiny, till

Stáří: pleistocén, holocén

Litologie (uložení): uložení hornin odpovídá genetickému typu horniny, jedná se o vrstevnaté sedimenty, až na produkty vulkanické činnosti (mimo vulkanicko-‐sedimentární produkty); vrstvení hornin je odlišné u deluvií, aluvií, glaciálních sedimentů, eolických sedimentů, popř. jejich vzájemné kombinace; vulkanity tvoří podpovrchové žíly, pně, sopouchy a lávové příkrovy

Tektonika: usazené horniny nejsou tektonicky postižené, jsou však případy, kdy tektonika podmiňuje tvary sedimentačních prostorů i těles hornin (zemin), tektonika ovlivňuje rozšíření tvarů vulkanických těles

Hydrogeologie: v kvartérních psamitických a psefitických sedimentech nalezneme průlinové kolektory; izolátory jsou tvořeny horninami pelitickými (aleuritickými); hladina podzemní vody většinou kopíruje morfologii terénu a navazuje na hladiny vody ve vodotečích (jezerech, nádržích), podzemní vody v kvartéru nebývají mineralizované

Základové poměry: vzhledem k petrografické pestrosti a různosti úložných poměrů, je potřebné vyšetřovat podmínky pro zakládání staveb pro každý případ individuálně; kvartérní sedimenty jsou plošně nejrozšířenějšími horninami -‐ jejich fyzikálně

24

mechanické vlastnosti ovlivňují i hydrogeologické poměry; vedle vhodných základových půd (písčité), jsou jílovité, sprašové a rašelinné více problematické a zakládání staveb je složitější

Geodynamické jevy: pleistocén znamenal mimořádný rozvoj svahových deformací -‐ v kvartérních sedimentech se projevují nejčastěji jako sesouvání v pokryvných útvarech

Suroviny: stavební písky (maltové, štukové), betonářské štěrkopísky, cihlářské hlíny, rašelina, travertin

Morfologie: kvartérní sedimenty „plášťují“ terén, vyplňují údolnice a deprese, tvoří terasy (terasové stupně), vytvářejí závěje, návěje, duny

Obr. 14 Kvartér Českého masívu (převzato z Chamra et al., 2005).

Kvartér na území Českého masívu se dělí na:

A. Kvartér denudačních oblastí B. Kvartér akumulačních oblastí

• Kvartér oblastí kontinentálního zalednění a. Oblast kontinentálního zalednění severních Čech b. Oblast oderská

• Kvartér extraglaciálních oblastí a. Polabí b. Podkrušnohorské pánve c. České středohoří

25

d. Pražská kotlina e. Plzeňská kotlina f. Moravské úvaly

Kvartérní uloženiny Českého masívu jsou geneticky i horninově velmi pestré. Ze sedimentů jsou nejrozšířenější říční sedimenty (terasy, aluviální nivy), eolické sedimenty (spraše) a svahové sedimenty. Méně časté jsou uloženiny glaciální.

Kvartér oblastí kontinentálního zalednění

Kontinentální ledovec pokryl malá území v severním pohraničí Čech a poměrně rozsáhlejší území v tzv. oderské kvartérní oblasti. Ledovec zanechal na Ostravsku čelní morénu složenou ze souvkové hlíny a bloků skandinávských hornin. Dále jsou zde fluvioglaciální sedimenty a to písky, štěrky a varvity (uloženiny ledovcových jezer). Na vrstvy štěrků je v Ostravě vázán významný horizont podzemní vody.

Kvartér extraglaciálních oblastí

Kvartér moravských úvalů je tvořen sprašemi a sprašovými hlínami, komplexy terasových štěrků a v jižní části rozlehlými polohami vátých písků. Jejich charakteristika je uvedena v kapitole o sedimentárních horninách v tomto skriptu.

Karpatská soustava

Na východě sousedí Český masív s Karpatskou soustavou -‐ Západními Karpaty (Obr. 15). Karpatská soustava je součástí alpsko-‐karpatsko-‐himalájského horotvorného systému. Rozhraní je překryto sedimenty karpatské předhlubně. Ve skutečnosti sahají jednotky Českého masívu dále k jihovýchodu, pod flyšové sedimenty (i „bradlové pásmo“) karpatské soustavy, která je přes ně přesunuta k západu. Na území České republiky zasahují horninové komplexy neogenních sedimentů a flyšového pásma.

26

Obr. 15: Regionálně geologické dělení Západních Karpat na území ČR (převzato z Chlupáče et al., 2011).

Kdybychom stručně a přehledně jmenovali celky zastoupené na území České republiky, jsou to:

• Mesozoikum

Triasové horniny jsou známy v klastickém materiálu (valouny břidlic, vápenců, bazické vyvřeliny) hornin moravskoslezské části Západních Karpat.

Jura -‐ pod terciérními uloženinami karpatské předhlubně a případně pod Vnějšími Karpaty byly průzkumnými vrty v podloží odhaleny jurské horniny (vápence, dolomity, pískovce, jílovité vápence). Jurské horniny se objevují jako valouny, bloky až megabloky (bradla, vnější bradlové pásmo), přemístěné do mesozoických a terciérních sedimentů flyšového pásma (magurský flyš -‐ Soláň, Koryčany, Jestřabice v Chřibech, Strážovice ve Ždánickém lese, štramberský vápenec -‐ Kotouč, Pavlovské vrchy). Většinou se jedná o organodetritické vápence.

Křída -‐ křídové sedimenty tvoří spolu s terciérními sedimenty hlavní část alpinsky zvrásněných flyšových Karpat na našem území (magurské, vnější skupina příkrovů, kompletní sled ve slezské jednotce).

27

• Terciér

Mořská sedimentace pokračovala ze svrchní křídy do terciéru (paleogén -‐ neogén) bez přerušení (magurská skupina příkrovů -‐ bělokarpatská jednotka, račanská a bystrická jednotka a vnější menilito-‐krosněnská skupina příkrovů -‐ pouzdřanská, ždánická, podslezská, zdounecká j. a slezská jednotka v kelčském, bašském a godulském vývoji). V miocénu pokračoval vývoj Západních Karpat na Moravě postupným vyzníváním mořské sedimentace ve změlčujících se flyšových pánvích za současného posunu k Českému masívu (v depresích a před čelem nasunovaných příkrovů -‐ Karpatská předhlubeň, Vídeňská pánev).

V textu neuvažujeme o dalších celcích, jež jsou součástí Západních Karpat, ale nezasahují na území České republiky. Jmenovitě se jedná o jaderná pohoří a neovulkanity.

• Karpatská předhlubeň

Z karpatské předhlubně pronikalo moře do bloku Českého masívu a vyplňovalo sedimenty morfologické deprese (založené erozně denudační činností a tektonicky). Jedná se o Dyjskosvratecký a Dolnomoravský úval -‐ Vídeňská pánev (Hornomoravský úval -‐ kontinentální sedimenty) a oblast Ostravské pánve.

Území je v mnoha parametrech podobné jako terciérní pánevní sedimenty. Jsou zde samozřejmě odlišnosti, např. litofaciální vývoj, zdrojový materiál, mořská i brakická sedimentace a další.

• Flyšové sedimenty

Zastoupené horniny: slepence, pískovce (pískovcové komplexy), jílovce (slínovce)

Stáří: křída – paleogén

Litologie (uložení): mohutná souvrství rytmické flyšové sedimentace (převážně jílovcové a slínovcové komplexy)

Tektonika: složité příkrovové komplexy, které vedle vrásové tektoniky jsou zlomově dislokované (horniny hojně puklinaté)

Hydrogeologie: většinou ve flyšových regiónech převládá povrchový odtok (spádové poměry) nad infiltrací; kolektory tvoří jednak psamitické (popř. psefitické) sedimenty; propustnost je puklinová, velmi omezeně průlinová, puklinové systémy se uzavírají, nebo jsou sevřené; významnější úlohu mají spíše struktury zlomového charakteru; eluvia (deluvia) jsou téměř nepropustná; vzhledem k charakteru hornin se vyskytují napjaté hladiny, minerální vody se nacházejí v oblasti Luhačovic.

28

Základové poměry: při hodnocení vlastností je potřebné znát poměry zastoupených hornin s jejich mocnostmi; slepence a pískovce tvoří středně vhodné základové půdy (samozřejmě záleží na dalších okolnostech, např. kvalita cementace), nepříznivé vlastnosti mají hlavně pelitické sedimenty a rytmický flyš; pro zakládání staveb i např. pro rozvoj svahových deformací, má velký význam hodnocení hydrogeologických poměrů v místě

Geodynamické jevy: jedná se o oblast s vysokým výskytem svahových deformací, oblast s intenzivní svahovou erozí, oblast s hlubokým zvětráváním a soliflukčními procesy

Suroviny: spíše místně se využívají pevnější, dobře tmelené pískovce jako obkladový kámen a na méně náročné kamenické výrobky

Morfologie: jedná se o oblasti horského a vrchovinného charakteru; morfologie je velmi pestrá -‐ střídají se hřbety, hřbítky, bohatě větvená a často hluboce zaříznutá údolí, hřbety tvoří obvykle odolnější horniny

Seznam použitých informačních zdrojů

Chamra Sv., Schröfel J., Tylš Vl. (2005): Základy petrografie a regionální geologie ČR. Vydavatelství ČVUT, 181 str.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2011): Geologická minulosti České republiky. Academia, 436 str.

http://geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/skripta/REGGEOL.htm

Documents

Stručná(regionální(geologie(České(republiky( 1,8mil.l 0 ...departments.fsv.cvut.cz/k135/data/wp-upload/2016/12/regionalka.pdf! 3! kromě! příkopových! bazénů,! i! dvě!