Větrné mlýny

Hoří

Větrné mlýny

Sudabeh Mohafez

Sudabeh Mohafez

Hoří

Hoří

Sudabeh Mohafez

Martinovi a návratu záře

© 2010 by DuMont Buchverlag,Cologne (Allemagne), original title Brennt© Sudabeh Mohafez, 2013Translation, epilogue © Tereza Semotamová, 2013Cover photo © David Konečný, 2013© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-079-4

Z němčiny přeložila Tereza Semotamová

fragile, she doesn’t see her beautyshe tries to get awaysometimes it’s just that nothing seems worth savingi can’t watch her slip awayi won’t let you fall apart

the fragilenine inch nails

i know the pieces fi t’cause i watched them tumble down

schismtool

Později se dozvím, že před požárem došlo k výbuchu,ale teď tomu tak ještě neříkám, slyším jen ten zvuk,který to slovo označuje, totiž: buch!, jednoznačněněco jako: buch! A to mě probudilo.

Hasič, ten mladý s poškrábanou tváří, pak řekne,že to byl zázrak. To řekne. To, že jsem přežila já a mojekočky, byl zázrak. A že ten zázrak přímo souvisís výbuchem, to řekne taky: Kdybyste to neslyšela,kdyby vás to neprobudilo, tak… A já ty tři tečky sly-ším naprosto zřetelně, stejně jako jsem v noci sly-šela to buch!, totiž: on to slovo nechce vyslovit. Tenmladý hasič s poškrábanou tváří nechce vyslovitslovo mrtvá.

Že bych teď totiž byla mrtvá: nežila bych, byloby po mně, byla bych mrtvolou nebo zuhelnatělýmzbytkem mrtvoly, kdyby mě nevzbudil ten výbuch,který neúmyslně způsobila paní Pietzschová tím,

15

že úmyslně zapálila dřevěnou stěnu politou benzí-nem. To všechno mi řekne ten mladý hasič s poškrá-banou tváří, ale až za čtyři nebo pět hodin, krátcepředtím, než pták svým zpěvem ohlásí ráno, kdy užz domu stoupá jen studený, černý kouř a smrdí tudřevěné uhlí a chemikálie, poté co z uzavřené Wil-skistrasse odjely čtyři z pěti hasičských vozů, poté colidé z požárního oddělení, u kriminální policie totižexistuje speciální oddělení pro požáry, tedy poté copánové z požárního oddělení se žlutými umělohmot-nými helmami prozkoumali veškeré stopy a odešli,tak teprve poté ten mladý hasič s poškrábanou tvářířekne tu větu, co končí třemi tečkami, ale teď v bytěještě vládne sametově černá tma a venku taky. Jeslyšet jen ten podivný šelest, ne: syčení. Něco v bytěšelestí a syčí. Nebo venku na chodbě domu?

Naprosto soustředěně a naprosto vzpřímeně sena posteli zvednu a nezdá se mi to, jsem naopak úplně při smyslech, přestože většinou mi dlouhotrvá, než se proberu, jen velmi pomalu přecházímze spánku do probuzení, a zaznamenám, jako nějakéčidlo, jako nějaký přijímač signálů, zaznamenám,že kočky upřeně zírají do stěny. Nohy mají pevnězabořené do polštáře, do polštáře, který leží vedlemého polštáře, s nastraženýma ušima upřeně zí-rají na stěnu, která konec matrace dělí od domovníchodby, od schodiště domu, od venkovního světa.

16

S trhnutím vyskočím, běžím tam, odkud je slyšet syčení, které s každým krokem sílí. Proběhnu kříd-lovými dveřmi, starými, bíle natřenými křídlovými dveřmi, potom do studia a doleva na chodbu: syčení vychází ze schodiště.

Otevřít dveře bytu, okamžitě je zase zavřít. Dveře hoří zvenku, to znamená: devadesát krát dvě stě cen-timetrů velká plocha, která stojí kolmo k zemi, a je-likož jsem otevřela, zasahuje v ostrém úhlu do mého bytu a šlehá plameny. Dřevěná stěna nalevo ode dveří hoří a hoří i podlaha u dveří a faktem je, že v tento okamžik přemýšlím. V okamžiku, kdy dveře prudce otevřu a zase okamžitě zavřu, přemýšlím o vodě, o nějaké dece, kterou bych plameny uhasila. Pře-mýšlím o ochraně. Jenže sotva ty dveře zabouchnu: ohnivý věnec. Rámem dveří se náhle dovnitř bytu za-čnou drát plameny. Olejová barva se roztéká, smrdí, vznikají puchýře, které praskají.

Když hoří, tak se musí zavolat hasiči: vzpomenu si. Vytočím 112. Mluvím s  mužem, který se pod tímhle číslem ohlásí. Mluvím velmi klidně: Hoří, řeknu. Wilskistrasse 56, blízko stanice metra Kru-mme Lanke. Ptá se, jak se jmenuju. Mané, řeknu, pak to ale za mnou začne dunět a já sluchátko pustím na zem. Šelestění už vniklo dovnitř, syčení taky. Na-táhnout si kalhoty, rychlostí blesku. Tričko, ve kte-rém jsem spala, staré, široké, s modrobílými proužky,

17

si nechat na sobě, přes ně hodit vestu. Žádné po-city: jen se obléknout, rozhlédnout se. Už neexistuježádná hranice mezi tím, co je venku a uvnitř.

Chňapnu, ano, přesně tak: chňapnu po kocourovi.Je úplně klidný. Jsou mu čtyři a půl měsíce. Právěpoznává svět, pomyslím si a přitisknu si ho na hruďa on se mi přes tričko svými drápky zatne do kůže.Slovo drápečky neexistuje. Kdyby existovalo, tak bych řekla, že se svými drápečky zatne do mé kůže.Nechce se pustit. Nemůžu mu vysvětlit, že to, codělá, celé věci nepomáhá a mně tím celou situaci spíštrošku komplikuje. Tak své kůži na hrudi přikážu, aťsi to tak nebere, zatímco se dívám po kočce, volámna ni. Konečně ji slyším.

Kočka je na druhé straně toho syčení, to zna-mená: je daleko ode mě a já si pomyslím, že umře,takže nařídím svému mozku, aby myslel pouze uži-tečně. Kocour na mé hrudi ztěžka dýchá, pak vřísknea já se rozkašlu. Ještě jednou zavolám na kočku, kteráuhoří. V tomto okamžiku to je její budoucnost: uho-řet. Nebo nejdřív se udusit, pak uhořet. Odpoví mi,zamňouká, zavříská, syčením prostupuje její vystra-šenost.

Sáhnu po klíčích od bytu, které leží na klavíru,zbytečný pohyb, nesmyslně, mechanicky, nechámje spadnout na zem stejně jako předtím sluchátko,jedinou prázdnou rukou si do kapsy u kalhot nacpu

18

peněženku: občanka. Když člověk má co do činění s policií, potřebuje občanku. Když hoří, nepřijedou jen hasiči.

Bez přestání kašlu. Uprostřed studia stojím ob-klopená syčením a nemůžu pohnout žádným svalem, můžu už jen stát a rozhlížet se kolem sebe a poslou-chat, naslouchat. Studio kolem mě, praská, šelestí. Zavřu oči. Nemyslet. Nic si nemyslet. Oči nechat za-vřené, abych neviděla hudební nástroje, ani jeden z nich, abych neviděla mixážní pult a počítače, Apple ani starý Atari. Oči nechat úplně zavřené. Kocour na mé hrudi vříská. Otevřít oči, podívat se na něj. Natahuje hlavu směrem k balkonu v ložnici. Podívat se tam, kam se dívá on. Kocour má chytrý nápad: tam bychom se měli schovat. Ale já pořád ještě stojím a nemůžu pohnout žádným svalem a odhlučňovací kužely na zdech se roztékají, stoupá z nich leptavý kouř a najednou to zase zaslechnu: ostré, vysoké ko-čičí volání, ozývající se z dálky. Jakoby samy od sebe se moje nohy najednou pohnou: utíkají, běží, ze stu-dia do ložnice. Kocour se drápečky zatne hluboko do kůže nad hrudí, přestal ale vřískat.

Je tu hrozné horko. Z fíkusu vedle postele srší jiskry, připomíná prskavku. Dřevěná stěna mezi po-stelí a venkovním světem zmizela. Syčení posledních zbytků vlhkosti v prastaré dřevěné podlaze, v rámu dveří: památkově chráněný starý dům s dřevěnými

19

stěnami, které dělí byt od chodby, na některých mís-tech je ještě omítka z hlíny a slámy. Pak začnou pukatskleněné tabule: když otevřu dveře na balkon, slyším,jak praská okno v kuchyni a v koupelně, na druhéstraně syčení se ozývá vřískání kočky.

Můj byt hoří. Řeknu to tiše, skoro to zamumlám,přesto ale mluvím výstižně, velmi přesně: můj bythoří, běžím na balkon, dveře zvenku přivřu, podívámse oknem zpět do bytu, a faktem je, že v tento oka-mžik přemýšlím, totiž: o tom, co ta věta znamená. Coto znamená: můj byt hoří? A co to znamená: můj byt?

Kocour je teď potichu. Je ke mně nehybně a pevněpřitisknutý, ale drápy už mi nezatíná do  masa.A přestože se to nemá, totiž: kvůli přívodu kyslíku,nechala jsem balkonové dveře pootevřené. Oknav kuchyni už jsou stejně prasklá, dřevěné stěny sho-řely, dveře do bytu zmizely, je úplně jedno, jestli bal-konové dveře zůstanou pootevřené nebo ne. Volámna kočku, slyším ji. Ještě žije, a v tu chvíli přijedouhasiči. Později si v protokolu přečtu, že od okamžiku,kdy mě probudilo neúmyslné buch! paní Pietzschové,!zatím uplynulo čtrnáct minut, a pomyslím si, že tobylo rychlé: že hasiči přijeli rychle. A taky, že to bylouklidňující. Je to uklidňující.

Příčná fl étna, zdá se, že jsem ji opravdu vzalas sebou. Kocour na hrudi pod mou levou paží slaběoddechuje. V pravé ruce držím fl étnu. Ležela na kla-

20

víru vedle peněženky a klíčů. Znovu se rozhodnu, že už nebudu myslet na hudební nástroje, na žádný z nich, a rozhlédnu se:

Napravo a nalevo od balkonu jsou o zeď domu opřené hliníkové žebříky, o  zeď z  červených, pa-mátkově chráněných cihel. Nejdřív jsou evakuováni obyvatelé půdních bytů: museli se vyklonit co nej-více z oken, jinak by už nemohli dýchat, dávno by se udusili, bídně pochcípali, kvůli kouři, který se valí z mého balkonu, což je určitě vidět z ulice, i z dálky. Nad těly lidí, kteří se vyklánějí z oken půdních bytů, nepřetržitě čadí proud kouře, temně černý proud kouře, ano, přesně tak: temně černý. Z oken mého bytu taky: proud kouře, jen menší, slabší, tenčí, pro-tože zde oheň silně šlehá plameny, a já se sama sebe ptám, jestli kouř vydává nějaké zvuky.

Později se naučím ještě jeden odborný termín, ne: spíš zjistím, jaké to je zažít ho na vlastní kůži, neboť jsem o něm dříve už samozřejmě slyšela, četla, použila ho. Zjistím, jaké to je zažít na vlastní kůži výraz ohnisko požáru. Budou tak označeny dveřemého bytu a dřevěná stěna vedle nich a podlaha u nich, totiž: deset litrů benzínu na starém, památ-kově chráněném dřevě, proto je nahoře více kouře než u mě v bytě. Protože moje dveře jsou ohniskem požáru, protože oheň u mě ještě pořád sytí svůj hlad, protože nahoře ještě pořádně nezaútočil, ale

21

jenom tam vyslal kouř, svůj vedlejší produkt. To,co ještě nepožral, co ještě úplně neshořelo, posílánahoru v podobě hustých výparů, v podstatě jakosvůj předvoj, a proto se lidi v půdních bytech, kdenejsou žádné balkony, museli horní částí těla co nej-víc vyklonit z oken, a proto je také hasiči snášejídolů jako první.

Yılmaz, můj soused, jehož děti žijí u jeho bývaléženy a on je vídá jen o víkendech, s dětmi odjel na vý-let do hor a není tím pádem na Wilskistrasse 56v ohrožení života. Vroni a její přítel, kteří žijí v pří-zemí vedle opravny obuvi, se svými dětmi jednoduševylezli okny na trávník před domem, takže taky ne-jsou v ohrožení života. V nebezpečí jsou jen ti, co žijív půdních bytech. Jen oni a kočka, ale ta se nepočítá,přestože řeknu: Moje kočka. Volám to na hasiče podbalkonem, jenomže: šelestění a syčení a teď i hadice,obrovské hadice a modré majáky, nekonečné množ-ství tančících modrých majáků, a motory. Neslyší mě.

Nahoře přelézá paní Naumannová v  lodičkáchna žebřík a vypadá to, jako by ji hasič objímal. Aleve skutečnosti jen stojí o několik příček níž a mákolem ní natažené paže jako nějakou kulatou, širo-kou klec a nedotýká se jí. Chrání ji. Chrání ji, aby nespadla dolů, a já během téhle noci podruhé pře-mýšlím o ochraně a o tom, že bych toho hasiče chtělapolíbit.

22

Faktem je, že to myslím opravdu vážně. Pomys-lím si: Chtěla bych toho hasiče políbit, protože má paže natažené kolem paní Naumannové, která v lo-dičkách, upnutých strečových džínách a švestkově modré prošívané bundě, s trvalou na platinově blond vlasech stojí na žebříku a teď společně s ním svým vlastním tempem, tedy tempem paní Naumannové, sestupuje dolů. Proto bych toho hasiče chtěla políbit.

A říkám si, že se musím naučit myslet úplně jinak, že láska je něco úplně jiného, než co jsem si dosud myslela, totiž: od tohoto okamžiku vím přesně, jaké to je ji zažít. Takové. Takové, jak se cítím, když vidím toho hasiče s pažemi nataženými kolem paní Nau-mannové, tak, přesně tak, aby nespadla dolů, právě proto, a aby se bála co možná nejméně, totiž: i když je to moc zlé, může se člověk pokusit o to, aby ten druhý měl o něco menší strach, a to je láska.

Nepopohání ji a necloumá s ní a neřve na ni a ne-říká jí: Rychleji! Rychleji! A neříká jí ani: Tak po-hněte už, tam nahoře jsou ještě dva lidi! Prostě jen pokaždé, když paní Naumannová sestoupí o jednu příčku níž, udělá to také, a skoro to vypadá, jako by tančili, a já krátce přemýšlím, jestli se ho nezeptám, jak se jmenuje, až po žebříku sleze až do mé blízkosti, on a paní Naumannová cestou dolů totiž budou míjet můj balkon, takže přemýšlím, jestli se ho nezeptám, jak se jmenuje, abych jej později mohla vyhledat

23

a políbit. Ale v tu chvíli praskne sklo v balkonovýchdveřích. V mém bytě hoří, zašeptám, a faktem je, žev tomhle okamžiku už nepřemýšlím o tom, co toznamená.

Zatímco teď po žebřících sestupují i pan Manteu-ff el a paní Menzelová, slyším za sebou zvuk a zakři-čím a otočím se, na podpatku, plynulým pohybem,a udělám u toho půl kroku dozadu, zády k místu,odkud vychází syčení. Tam, kde mají znít jen roz-kazy, chrčení vysílaček a drhnutí velkých špinavýchhadic o zem, dlaždice a trávu, totiž: na druhé stranědomu, mířící do ulice, slyším hlas.

Slyším ho skoro přímo u ucha, jako by někdozpíval zaklínadlo. A protože by za mnou neměl býtslyšet žádný hlas, ale jen rozkazy a chrčení a hadicea možná ještě tiché tančící majáky, totiž: světlo mod-rých majáků, které se odráží v oknech studia, neboťokna studia se roztříští až za dvě minuty, a pro-tože by za mnou nemělo znít nic jiného, zakřičíma přitisknu k sobě kocoura ještě pevněji a otočímse plynulým pohybem a podívám se na ulici, kde semezi budovami na protější straně a hasičskými vozy a sanitkami a policejními auty zatím shromáždiloasi padesát lidí a přihlížejí. Dívají se na dům, ukazujína něj, objímají se, fotí, telefonují, přestože je hlubokánoc, přesněji: čtyři hodiny a dvacet tři minut, a na-jednou: hasič, kterého bych později chtěla políbit.

24

Stojí mezi mnou a balkonovými dveřmi. Podívám se na něj a najednou pochopím, že ten na žebříku je jeho kolega. Mám přelézt přes zábradlí, široké ka-menné zábradlí balkonu, za ním na žebřík. Teď už to chápu, protože ten hasič, kterého bych později chtěla políbit, se najednou objeví vedle mě. A tak řeknu: Ne.

Řeknu to tiše, ale úplně zřetelně a zavrtím u toho hlavou, aby tomu oba skutečně porozuměli. Až za-chráníte mou kočku, řeknu, a ten hasič, kterého bych později chtěla políbit, si myslí, že jsem zapomněla, že kočku držím v náručí, a ukáže proto na kocoura. Podívám se na něj naštvaně. Říkám: Ne, ne, kočku. Tohle je kocour! Oba si vymění pohledy, pak záro-veň promluví. Kočka, řeknou, a ten, co stojí na žeb-říku, vezme vysílačku a zopakuje to, a ten, kterého bych později chtěla políbit, skloní hlavu a usměje se a řekne, že kočku najdou, a zeptá se, jestli bych si teď dokázala představit, že bych za jeho kolegou přelezla na žebřík, a já přemýšlím, jestli si to dovedu předsta-vit. Vlastně bych byla raději, kdyby na tom žebříku byl ten druhý, protože vím, že nikoho nepopohání a že se nikoho nedotýká a že se s ním bezpečně do-stanu na zem, když spolu budeme po žebříku tančit dolů, ale potom dostanu z hlavy příkaz:

Neměla by to komplikovat. Tiše a tvrdě a nepří-jemně ve mně, uprostřed hlavy, tam, kde přebývají

25

příkazy, co dává hlava, se ozve: Fakt by to neměla tak komplikovat! Takže se posadím na zábradlí, širokékamenné zábradlí, abych přes ně přehodila nohy. Aleoni mě zastaví. Chtějí, abych jim dala fl étnu a ko-coura, a teď už toho mám opravdu dost. Ne! řeknu,zase zavrtím hlavou.

Jsou velmi milí a velmi klidní, a za mnou sílísyčení, a později se dozvím, že to celé trvalo dvě mi-nuty, totiž: než se roztříštila okna ve studiu. Zdá se,že teprve tříštění skla mě konečně přesvědčilo, pro-tože v tu chvíli hasiči, kterého bych později chtělapolíbit, podám fl étnu a vysvětlím mu, že v žádnémpřípadě nesmí sahat na klapky, a ukážu mu, kdeji má držet, totiž: na krku, mezi náustkem a prvníklapkou, tam ji smí držet, a on kývne a na klapky nesahá, ale drží ji přesně tam, kde jsem mu to uká-zala, a já si říkám, že vůbec není nešikovný. Potommi pomůže přes zábradlí a kocoura si smím nechatv náručí.

Je tak potichu, až si skoro říkám, jestli jsem honeumačkala. Proto skloním hlavu, až se rty dotknušpiček jeho malých oušek a zašeptám jeho jméno:Sandmane, zašeptám a zadržím dech. Tiše, ale sly-šitelně mňoukne, a zatímco neslézám po žebříkus hasičem, kterého bych později chtěla políbit, ales jeho kolegou, tečou mi po tvářích slzy, protože užvím, že jsem Sandmana neumačkala.

26

Tenhle hasič není tak dobrým tanečníkem jako ten, kterého bych později chtěla políbit. Pevně mě drží za pravou paži. Krátce vzhlédnu ke kouři, co se valí nad námi, a najednou vím, že skutečně vydává zvuky: tlumené, měkké, sotva slyšitelné pohlcování prostoru. Přesně takový zvuk vydává kouř, a kromě toho najednou vím, že smrt už nepřestane syčet. Zvláštní, pomyslím si, protože jsem byla vždycky přesvědčená o tom, že smrt je něco tichého, nehluč-ného, něco jako kouř, jen obráceně, totiž: myslela jsem si, že smrt je tlumené, měkké, sotva slyšitelné rozplynutí prostoru a času. Ale mýlila jsem se. Smrt syčí a šelestí. A už s tím nepřestane, pomyslím si ještě jednou. Patří ti to, řekne ženský hlas.

Škubnu sebou, ohlédnu se. Hasič mě chytne za paži ještě pevněji, a když to udělá, tak poprvé znovu myslím na Hjartana. Ale zavrtím hlavou a on zase zmizí z mých myšlenek. Jednou rukou se pevně držím žebříku, protože druhou k sobě pevně tisknu svého živého kocoura a dávám pozor, aby byl živý i později, a někdo řekne: Existují různé druhy smrti, všechny nesyčí.

Co? zeptám se a otočím se směrem k hasiči, pro-tože to řekl příjemný a hluboký hlas. Už jsme skoro dole, řekne, podívá se na mě a usměje se. Ještě dvě příčky a už tam jsme, říká, a nemám důvod mu ne-věřit. Udělám další krok a stojím, přesně jak řekl,

27

na zemi, na blátivé půdě, v rozšlapané trávě. Vede měk jednomu z hasičských vozů, konečně pouští moupaži a já stojím a dívám se.

Po mé levé straně dům: krčí se. Jako nějaká pliva-jící, dusící se věc, totiž: dusící se kouřem, kterou ně-kdo ubil k smrti, někdo, kdokoli: prostě ji skoro ubilk smrti, protože pořád ještě kašle, sípá, a já pohle-dem přeletím lidi ve voze a ještě jednou se podívámna střechu a zeptám se, jestli byli ve všech bytech.Hasič kývne: Samozřejmě, řekne, proč? Paní Pie-tzschová, odpovím, kašlu, ukazuji na střechu, znovukašlu. Ta tu chybí, řeknu, totiž: Nikde tu není, nesedíani tady ve voze. Ve kterém bytě bydlí? Jeho hlaszní přidušeně. Nahoře vlevo, řekne Vroni za mnouve voze, protože já už zase kašlu. Nahoře, pod stře-chou, dveře nalevo, řeknu, ale hasič už zavírá dveřea běží pryč a já ho pozoruji oknem vozu. Křičí něco,čemu nerozumím, s dalšími šesti či sedmi muži zmizíza domem, tam, kde je vchod ke schodišti. Přitisknuk sobě kocoura pevněji, držím ho opatrně. A ještěkočka v prvním patře vlevo, zašeptám, a protože seokno mým dechem zamlžuje, otočím se.

Uvnitř vozu je směsice výparů z potu, alkoholu,Lenoru, spánku, loje a strachu, a já si zapnu vestui s kocourem až k bradě a dám pod Sandmana dru-hou ruku, abych mu udělala hnízdečko, úkryt, projduúzkou uličkou mezi koleny sousedů a posadím se

28

na poslední volné místo: vzadu, vedle pana Manteu-ff ela, a mám i vsedě pod kočkou ruku. Lehká, teplá živá váha v mé levé ruce.

Paní Pietzschová v domě není, řekne hasič s krva-vými škrábanci na tváři, který po půlhodině ote-vře dveře hasičského vozu, drží něco v náruči, něco tmavého, zamazaného od pěny z hasicího přístroje. Patří někomu z vás tahle kočka? A já chci říct „ano“ a zvednout ruku. Chci říct, že je moje, proto otevřu pusu, ale: nic. Vzduch v krku stojí jako sloup z tvrdé, šedě žíhané žuly a slyším promluvit pana Manteu-ff ela. Není to vaše kočka? zeptá se a dívá se na mě. Ale já jsem zaklíněná mezi vnitřním a vnějším svě-tem a říkám si, že se co nevidět zadusím žulovým sloupem a že je to naprosto nemožné, že to nemůže být pravda, a pak mi z krku vyjde hlasité, ječivé za-pištění a hasič s poškrábanou tváří chce vstoupit do vozu, aby mi podal kočku, ale ta hlasitě zasyčí a sama proskočí směsicí výparů a přistane napůl na mém klíně a napůl na svém schovaném bráškovi, který ani nedutá.

Lepivá, mokrá kočičí srst v mé ruce. Jak se jme-nuje? ptá se hasič, který teď stojí vedle mě, a přestože se moje kočka jmenuje Joplin, říkám: Death, a vů-bec se tomu nedivím, ani tomu, že Joplin má nové jméno, ani tomu, že najednou zase můžu dýchat,

29

a tedy i mluvit a kývnu a ještě jednou řeknu: Jmenujese Death.

Kočka se okamžitě schová, totiž: okamžitě zalezek Sandmanovi pod mou vestu. Chvíli se tam tro-chu melou, pak ztichnou, a já pod nimi držím rukua moje vesta je kryje. Death, řekne hasič, usmějese a skloní hlavu na stranu a pan Manteuff el vzdychnea Jessica, které je pět roků, řekne: To je roztomilý!A ukáže na špičku Sandmanova ocásku, který vyku-kuje zespod mé vesty, a Mike, Jessičin bratr, kterémujsou tři, spí opřený o svou mámu a má u toho palecv puse, a hasič s poškrábanou tváří odejde a nechádveře vozu otevřené, a když už ho nevidím, tak sipomyslím, že určitě zase nebudu moct dýchat neboprasknu nebo se sesypu, a tak vstanu, obě ruce mámpod vestou, a vystoupím z vozu a dýchám zakouřený vzduch, dýchám vzpřímeně, to znamená: s rovnýmizády a bradou lehce zdviženou k nebi.

Že jsou červené, to vím, ale nevidím to, protože jeještě noc, ale vím, že ty tmavé pruhy na páskách jsoučervené. Šikmé červenobílé pruhy na uzavírací páscea za nimi: lidi. Paní z obchodu se zdravou výživou:župan, tenisky, vedle ní pán z obchodu se zdravouvýživou: župan, pantofl e. On má s sebou jezevčíkana vodítku. Bydlí nad obchodem a kolem nich stojídalší lidi. Osmdesát? Sto? Jak to vypadá, když někdestojí sto lidí?

30