SVATÝ VÁCLAV

Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl podle slovanského

obřadu

Václavovi bylo pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně dítětem, vládla

jeho jménem matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců. Zatím Václav pokračoval v učení a dosáhl veškeré přístupné

vzdělanosti slovanské, latinské i řecké.

Regentství bylo svěřeno Václavově matce Drahomíře, ale výchova Václava a jeho bratra Boleslava byla svěřena Ludmile. Toto rozhodnutí zemských velmožů však vedlo k neshodám mezi

Ludmilou a Drahomírou.

Ludmila ustoupila a odstěhovala se na svůj hrad Tetín. Tam ji v noci z 15. na 16. září 921 přepadli a zavraždili Tunna a Gommon, členové Drahomířiny družiny. Použili ke svému činu šálu,

která se později stala symbolem svaté Ludmily.

Jako osmnáctiletý mladík vzal Václav otěže vlády do

svých rukou. Měl smysl pro spravedlnost a cítil

odpor proti dvorním intrikám. Proto se rozhodl

vzdálit svou matku z knížecího dvora a určil jí

na nějaký čas jako bydliště Budeč. Současně

dal přenést tělesné ostatky babičky svaté Ludmily z Tetína na

Pražský hrad, kde je dal uložit ve chrámě svatého

Jiří. Brzy nato povolal matku Drahomíru opět na

Pražský hrad.

Jako panovník byl vzorem křesťana, dbal o rozšíření křesťanské víry v celém národě. Na Pražském hradě založil chrám svatého Víta. Konal

milosrdenství , pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval

přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a

netrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se

miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také

osobně statečný a výborný jezdec na koni.

Václav poctivě a pravidelně platil německému vládci Jindřichu I. Ptáčníkovi roku 929

dojednaný každoroční poplatek sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra.

Kníže Václav přijímá ostatek sv. Víta od císaře Jindřicha Ptáčníka

Václavův politicko-náboženský směr, jeho orientace na Sasko a odklon od vazeb na

Bavorsko, se znelíbí politické opozici, jejímž představitelem je Václavův vlastní mladší bratr Boleslav (Boleslav I. Ukrutný), sídlící ve svém

údělném knížectví v (Staré) Boleslavi.

VÁCLAVVÁCLAV BOLESLAVBOLESLAV

Boleslav pozval staršího bratra na hostinu v jeho hradci na Staré Boleslavi. Přestože se dané napětí jistě dalo

vnímavým panovníkem vytušit, nabídku přijal a večer 27. září se zúčastnil obrovské hostiny. Boleslav čekal na

příležitost. Mnozí již patrně vytušili hrozící nebezpečí, a tak nabádali knížete k rychlému odjezdu. Ten však nedbal těchto rad a připil slavnostně na archanděla

Michaela.

Ráno se Václav dle zvyku odebírá do kostela na ranní mši. Vše je domluveno, kněz má za úkol

nikoho nevpouštět do kostela a družina panovníka po dlouhé noci stále spí. Boleslav se

vydává se svojí družinou za ním.

Nejprve udeřil Boleslav Václava

mečem do hlavy a když spatřil krev,

zalekl se. Václav stihl v tento okamžik meč

zachytit a povalil bratra na zem.

O zbraň si přitom poranil ruku. Meč

vrátil bratrovi, protože si údajně nechtěl

pošpinit ruce bratrskou krví a nesa

zkrvavenou ruku utíkal do kostela, aby tam

našel azyl. Boleslav se vzpamatoval, zavolal

na své lidi, kteří Václava doběhli a

zabili ho.

Jeho život z něj pomalu vyprchal před branami kostela.

První legenda, která se již zmiňuje o zbožném knížeti a světci, vznikla po roce 974 v přímé

souvislosti se založením pražského biskupství. Někdy mezi léty 992 - 994 je vytvořena

Kristiánova legenda, která vypovídá o dobách minulých velice podrobně.

Teprve po připojení Moravy a po vzniku

olomouckého biskupství v roce 1063 se začíná kult svatého Václava šířit do celé

země. V období posledních

Přemyslovců, za vlády Václava II. je

svatováclavský kult natolik spjat s

vládnoucí dynastií, že král

u příležitosti své korunovace v roce

1297 pasoval některé vybrané šlechtice svatováclavským

mečem na Svatováclavské rytíře.

Každý stát, každá kultura, každý národ a dokonce i každý člověk musí mít před sebou něco, čemu

věří a k čemu může upínat svůj zrak v těžších časech,

kdy se situace zdá neutišitelná a on se cítí zcela bezmocný. Svatý Václav byl k této úloze

předurčen. Měl být naším českým symbolem

vlastenectví, obrazem správného křesťana,

člověka i panovníka. Není tedy divu, že hlavně v

dobách světových válek se nejeden Čech oddal

prosbě našeho patrona o lepší budoucnost.

Když byla na Václavském náměstí

vztyčena jeho socha na koni, dostal náš

symbol, naše naděje konkrétní podobu. A tak 28. září 1918 mu byla do ruky vložena

naše červenobílá vlajka a shromáždění lidu spontánně vyhlásilo

Československou republiku. Svatý Václav se stal otcem českého lidu, který se s námi

raduje v dobách dobrých a utěšuje nás

v dobách zlých.

Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se

studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod

vedením patrona české země svatého Václava vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

Slyš Václave, český kníže, patrone našeho národa,

NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM !