Temná noc u Jana od Kříže (1/14)

Ne každá temnota je 'temnou nocí'

Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin

naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry'. I oni – podobně jako

všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé

vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství.

Přitom nezáleží na tom, jestli jde o věřící, o kterých čteme na stránkách Bible, nebo o věřící dneška:

temnota není cizí nikomu. Dokonce i nejzářivější příklady křesťanského života - lidé, které nazýváme

‚svatými' - musely projít zkušeností noci duše. Jedním z nich byl Jan od Kříže.

To, co Jan v 16. století poznal, dokázal prohlédnout a předat o temnotách lidského srdce, od té doby

pomohlo mnoha křesťanům kráčet svou vlastní cestou víry a projít temnotami, kterým na ní museli

čelit. Pomohlo jim to rozumět sobě samým, procesům, které se v nich odehrávají, příp. posloužit

dalším lidem s podobnou zkušeností. Nicméně ne každá temnota, která se objeví v životě člověka, je

‚temnou nocí', jak ji chápe Jan od Kříže. To, co Jan diagnostikuje pomocí obrazu ‚temné noci', je

specifická zkušenost. Co do původu a účinku se liší od jiných zkušeností temnoty, velmi často však jde

s nimi ruku v ruce, nezřídka může být jejich příčinou.

V předmluvě ke knize Výstup na horu Karmel hovoří Jan od Kříže o ‚velkém trápení, které prožívají

mnozí'. Nemyslí zde vlastní ‚temnou noc' – ta patří k životu člověka jako noc ke dni. Myslí na

skutečnost, že mnozí, které Pán do této noci chce uvést, se neumí zorientovat a často se zkušenosti

temné noci brání. Nerozumí, co se s nimi děje, protože je do této tématiky nikdo nezasvětil, nepoučil

je. Ve spisech Jana od Kříže se můžeme poučit, co znamená ‚temná noc', do které Bůh člověka uvádí,

a jak na toto Boží ‚opatření' reagovat.

Janovy spisy mohou člověku pomoci vykročit na vlastní duchovní cestu, učit se jí rozumět,

interpretovat duševně-duchovní zkušenosti, zaměřovat se na podstatné a neztrácet čas s druhořadým,

chápat souvislosti, jednotlivosti začleňovat do celku, odlišit to, co je pravé, od toho, co je iluzorní nebo

co je útěkem od reality. Jan nás rovněž učí správně používat metody duchovního života, aby se nestaly

cílem samy v sobě, a tedy překážkou na cestě k cíli, kterým není nic menšího, než Bůh sám.

Katolická církev pokládá Jana od Kříže za velkého učitele křesťanské spirituality. Pius XI. jej v roce

1926 zařadil mezi učitele církve s titulem „doctor mysticus". Dodnes však bývá Jan často nahlížen pod

nálepkou ‚přísného, životu nepřátelského askety', což mnoha lidem znesnadňuje přístup k tomuto

světci a zvl. k duchovnímu bohatství, které mu Bůh svěřil pro mnohé, zvl. pro ty, kdo usilují o hluboké

láskyplné poznání Boha a o sjednocení s Ním.

(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes

vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška OCarm.)

Temná noc u Jana od Kříže (2/14)

Stát se »Bohem« po boku Boha

Na pozadí toho, co Jan od Kříže učil, psal a žil, je třeba vidět jeho celkové pojetí lidského života ve

světle evangelia; života jako teologicky a antropologicky orientované cesty křesťanské spirituality. To

je důležitým předpokladem, aby člověk správně pochopil Janovu nauku o »temné noci«. Bratr Jan nám

nezanechal žádný systematický traktát o duchovním životě a podobně ani systematickou nauku o

temné noci. Nicméně v jeho obsáhlém díle se dá poměrně snadno toto celkové pojetí křesťanského

duchovního života »vystopovat«.

Jako teolog vychází Jan z pohledu na Boha; na Boha, kterého Ježíš zvěstoval jako Otce (Abba), jako

toho, kdo člověka bezpodmínečně miluje. O tomto Bohu říká první list Janův: »Bůh je světlo a není v

něm nejmenší tmy« (1 Jan 1,5), v pohledu na Něj rozvíjí bratr Jan svou spiritualitu. Na lidský život

pohlíží z perspektivy cíle, který mu odhaluje novozákonní zjevení. Biblická místa jako 1 Jan 3,2:

»Budeme mu podobni« a 2 Petr 1,5: »Staneme se účastnými božské přirozenosti« vykládá v duchu

teologie otců tak, že Bůh se rozhodl proměnit nás v »Bohy« skrze účast na svém božství, podobně jako

oheň proměňuje všechno v sebe. V Janově perspektivě je budoucností člověka: »stát se Bohem po

boku Boha« v svobodném dialogickém partnerství.

Bůh v Janově pojetí je přitom důsledně Bohem křesťanské víry; je Společenstvím, trinitárním

tajemstvím Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh jsou Tři, tvořící božskou jednotu. Tomuto Bohu bude

člověk připodobněn. Ve stavu dosažení své dokonalosti bude člověk jako jedna ze tří božských osob, a

sice v tom smyslu, že bude schopen kreativní lásky podobné lásce Boží: »Duše bude mít účast na

samotném Bohu, takže bude konat v něm a spolu s ním dílo Nejsvětější Trojice« (1). Bude žít v

dokonalém sjednocení s božskými osobami Trojice a současně bude dokonale milovat druhé lidi,

podobně jak se milují osoby Trojice. To je Bohem zamýšlená, dovršená budoucnost člověka.

Z této perspektivy Jan interpretuje lidský život. Ví, že veškeré naše hledání, všechny touhy, zápasy a

úsilí lidského srdce jsou výrazem procesu zrání k dosažení tohoto cíle. Stvoření člověka ještě není

uzavřeno. Rozdíl mezi jeho současným stavem a tím, kým se má podle biblického zaslíbení stát,

umožňuje Janovi chápat lidský život jako proces »přetvoření člověka v Boha«: člověk spoluprožívá,

jak ho Bůh formuje »podle svého obrazu« (Gen 1,26), a je povolán na tomto díle spolupracovat.

Podle Jana jde v pozemském životě člověka vposledku o to být uschopněn k nebeskému životu, učit se

už zde na zemi žít v Božím království – tedy v království vztahů –, učit se žít vztahy podle »Božích

parametrů«, žít ve vztahu k Otci, Synu a Duchu, žít ve vztazích k druhým lidem, k celému stvoření. V

tom spatřuje bratr Jan smysl veškeré zbožnosti, to je účelem všech »duchovních praktik« a nejzazším

smyslem etiky a náboženství vůbec. To je Janova mystika a to je jeho chápání společenství s druhými

lidmi.

Mystika přitom představuje prostý vstup do existenciálního (2), osobního vztahu se skrytým a přesto

přítomným trojjediným Bohem; mystik, jak ho chápe Jan od Kříže, je člověk, který může říci nejen

»věřím v Boha«, ale »věřím v Tebe, Bože« a »důvěřuji Ti, Bože«. Společenství s druhými představuje

rovněž osobní přátelské vztahy nesené vztahem k Bohu. Mystika je osobním uskutečněním lásky k

Bohu, přátelské vztahy osobním uskutečněním lásky k bližním. Obojí patří neoddělitelně k sobě.

Jan ve svých dílech sice nemluví o zrání mezilidských vztahů, ale to má jen vnější důvody – chtěl

pojednat o jiných tématech. Rozhodně je však pravdou, že jako se jeho spisy staly školou mystiky, tak

byl jeho život školou srdečných přátelských vztahů k druhým lidem a byl nesen láskou k celému

stvoření.

(1) Duchovní píseň 39,6; (2) Ve smyslu zasahujícího celou lidskou bytost.

(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes

vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška OCarm.)

Temná noc u Jana od Kříže (3/14)

Mystika a přátelství nutně vyžadují askezi

Cesta vedoucí k cíli a naplnění smyslu lidského života, k člověku »proměněnému«, »dokonalému«,

způsobilému pro Boží království, spočívá v růstu v lásce, ve schopnosti lásku přijímat a lásku

opětovat.

Láska pro Jana od Kříže znamená: navázat vztah a žít ve vztahu, svobodně odpovědět a znovu a znovu

odpovídat na svobodnou nabídku druhého, vstoupit s ním do prostoru sdíleného života, v němž už není

středem a vše určujícím faktorem mé »já«, ale právě vztah k druhému, k němu jako k »ty«. Jde o

ústřední pravdu křesťanské spirituality a Jan ji vyjádřil velmi krásnou a často citovanou formulací: »V

podvečer (svého života a každého dne) budeš zkoušen z lásky. Uč se milovat, jak Bůh chce být

milován a upusť od svých způsobů« (1).

Milovat tedy rovněž znamená »zříci se«, »pustit to své«, »odevzdat«. S těmito slovy se čtenář

Janových spisů opakovaně setkává zvláště ve Výstupu na horu Karmel. Nemyslí se jimi pohrdání

světem, popírání nebo dokonce »umrtvování« sil přirozenosti. Vždyť Bůh a svět nestojí proti sobě!

Proti sobě stojí: žít ze vztahu (ze vztahů) a žít tak, že jsem zaměřen jen a jen na sebe, případně tak, že

všechno a všechny na sebe poutám a váži. Jako pastoralista ví Jan příliš dobře, jaké utrpení vzniká tam,

kde k sobě člověk sebestředně poutá věci, druhé lidi, a v neposlední řadě i Boha. Má-li člověk žít

přiměřeně, zdravě a obohacujícím způsobem jakýkoli vztah, musí se zříkat sebe, resp. svého sobectví;

to platí pro vztah k věcem, k lidem i k Bohu! »Bůh«, kterého si nárokuji pro sebe, pro osobní, církevní,

společenské cíle, nebo »Bůh«, kterého jsem uvěznil v nějakém obraze či pojmu, je neslučitelný s

životem ve svobodě a lásce Božího království stejnou měrou, jako závislost na tvorech.

Duchovní praxe a náboženské úkony – ať jde o cokoli – nepodporují člověka na cestě k dosažení cíle

(Boha) sami o sobě; mohou být zneužívány ve snaze jejich prostřednictvím se »Boha zmocnit«. V

takovém případě se ale člověk míjí s Božím královstvím, a to »při vší zbožnosti«. Mystika a přátelství

proto nutně vyžadují askezi. Nicméně askeze u Jana od Kříže nepředstavuje určitý předstupeň mystiky

na cestě ke sjednocení s Bohem, a už vůbec ne nějakou vlastní, méně dokonalou cestu ke spáse vedle

cesty dokonalejší – cesty mystické. Spíše obě patří neoddělitelně k sobě. Askeze je odvrácenou stranou

mince, na jejíž přední straně jsou vyraženy pojmy »mystika, přátelství, láska k Bohu, láska k

bližnímu«. Jen samotná askeze člověka nepřetváří, nebo řečeno přesněji: nepřipodobňuje ho Bohu. Je

však nezbytnou průvodkyní na cestě ke spáse, k završené dokonalé mystice, k dokonalému sjednocení

s Bohem v hlubokém vztahu přátelství a lásky.

(1) Výroky, 59;

Temná noc u Jana od Kříže (4/14)

Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji!

Minule jsme hovořili o tom, že mystika a přátelství vyžadují askezi. Tento mysticko-asketický životní

program u Jana od Kříže ale není nesen imperativem »musíš«. Je nesen poselstvím evangelia, které Jan

na jednom místě ve svých spisech shrnuje těmito slovy: „Je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, hledá

mnohem víc její Milovaný ji" (1).

Tento výrok není v Janových ústech zbožnou frázi, ale vyjádřením zkušenosti: zkušenosti vlastní a

zkušeností těch, které duchovně doprovázel a s nimiž byl spřátelen. Jan je přesvědčen, že z Boží strany

vztah vůči člověku již existuje: člověk jej zakouší jako »kontemplaci«, jako »vlévání se« božského

světla do jeho duše. Pro Jana je kontemplace Božím jednáním, nikoli jednáním lidským. Ve spise

Temná noc vysvětluje: „Kontemplace není nic jiného než skryté, pokojné a milostné vlití Boha, které,

je-li mu dán prostor, rozhoří duši plameny lásky" (2). Člověk tedy nemůže kontemplace dosáhnout

vlastním úsilím (3), může ji pouze přijmout.

Jeden z nejdůležitějších Janových přínosů k teologii duchovního života, který bývá většinou málo

doceněn, spočívá v tom, že zkušenosti božské kontemplace přiřazuje nauku o třech božských – vlitých

– ctnostech. Víra, naděje a láska, jsou Boží dary vlité do duše člověka.

Víra je pro Jana od Kříže darem Božím, který je »zachytitelný« v lidské schopnosti poznání. Člověk

tento dar zakouší ve zkušenostech různé povahy a intenzity: jako vnitřní nespokojenost s poznáním,

které je jen částečné, jako pochybování o tom, co je jen povrchní, jako kladení otázek a hledání. Ale

rovněž jako úžas nad velikostí a tajemstvím života, jako »tušení« toho, co je plností, jako »zahlédnutí«

celku, jako dotek skutečnosti, která se skrývá za slovy, a jako »pochopení« toho, co stojí za

formulacemi pravd víry.

Lásku, kterou do duše vlévá Bůh, zakouší člověk v »prostoru«, který Jan v duchu scholastiky nazývá

»vůlí«. Je to prostor emocí a vjemů, schopnosti vycítit a nabýt vnitřní jistoty. Zde se odehrává – aniž

by to člověk mohl sám vyvolat – dotek čehosi hlubokého, podstatného, cenného a vzácného. Zde

dochází k ujištění, že jsem milován, zde přijímám sílu k lásce a stejně tak zde zakouším ono volání ke

ztišení. Zde »tuším«, že Bůh je přítomen, a prožívám jistotu, že jsem v Bohu.

Naději vlévá Bůh do třetí »oblasti duše«, kterou označuje Jan – podobně jako Augustin – »paměť«

(memoria). Pomocí této mohutnosti duše se člověk může rozpomínat na minulost, ale zároveň se

otevírat pro budoucnost. Dar naděje je zakoušen jako nenaplněnost po veškerém našem lidském

snažení. Jako touha po plnosti pravdy, po nejhlubší hlubině vztahů, po dokonalém sjednocení s »Ty«,

jako touha po věčnosti.

Toto psychologicko-duchovní dění představuje u Jana od Kříže zároveň mystickou zkušenost. Jan

nepochybuje ani na okamžik o tom, že »zkušenost Boha« v nejvlastnějším slova smyslu v tomto životě

není možná, protože ta je vyhrazena věčnosti. Křesťanský mystik žije svůj vztah k Bohu – k skrytému

Bohu! – ve víře, nikoli v bezprostředním nebo dokonce »nadpřirozeném« zakoušení Boha. Ve víře

však může ty nejpřirozenější zkušenosti lidského srdce rozpoznávat a interpretovat jako působení

Boží, jako výraz vlití darů víry, naděje a lásky do svého srdce, jako dar kontemplace.

(1) Živý plamen lásky 3,28.

(2) Temná noc I 10,6.

(3) Doslova: kontemplaci člověk nemůže vyrobit.

Temná noc u Jana od Kříže (5/14)

Bůh, který osvěcuje, také »zatemňuje«

Zkušenosti, které Jan nazývá »temnou nocí«, jsou zkušenostmi vyplývajícími ze vztahu, zkušenostmi

kontemplativními, tedy takovými, které působí v člověku Bůh. Temnota a noc jsou obrazy, které jsou

v Janových spisech velmi nápadné.

Jan je zná z dlouhé mystické tradice začínající u otců – především u Origena, Řehoře z Nissy, Pseudo-

Dionýsia Aeropagity – a sahající až k Janu Taulerovi, jehož dílo měl k dispozici v latinském překladu.

I pro Jana od Kříže je »noc« pouze souvztažným pojmem s výrazem »světlo«, který je nosným

symbolem celého učení západní mystiky: Bůh je skrytým ohněm v nejhlubší podstatě duše, je »živým

plamenem« (1), který »září a hřeje« (2) a z hlubin »příbytků duše« (3) vysílá své paprsky do vůle, do

schopnosti poznávat a do paměti; ne, že by v nich byl zachytitelný oheň sám, spíše jeho působení:

teplo lásky a světlo poznání.

Nicméně Bůh, který osvěcuje, také »zatemňuje«. Vnitřní zrak není zvyklý na takové světlo, je tedy

oslepen a zakouší jako temnotu to, co je ve skutečnosti světlem: „Nakolik jsou božské věci samy v

sobě jasnější a zjevnější, natolik jsou temnější a skrytější pro lidskou přirozenost. Tak jako světlo čím

je jasnější, tím víc oslepuje a zatemňuje zřítelnici sovy, a čím víc se oko do slunce dívá naplno, tím

větší temnotu působí zrakovému smyslu a utlumuje ho, protože přesahuje jeho slabost." (4)

Když bratr Jan hovoří o kontemplaci a o Božím působení a jeho osvíceních, které zakoušíme jako

světlo nebo jako temnotu, má na mysli »účinné síly« neboli »ctnosti« v původním slova smyslu: tedy

jakési »energie«, jimiž je člověk uschopněn k vlastnímu jednání. Jde o »nástroje«, které Trojjediný

Bůh Lásky vkládá do duše člověka, »říká jí, jak je má používat, a užívá je spolu s ní« (5), aby ji s nimi

naučil pracovat. Vkládá tyto síly a schopnosti – věřit, milovat a doufat – do schopností lidského ducha,

takže člověk je může používat a v síle kontemplace může jednat: ve spojení s Bohem si klade otázky,

hledá a prožívá pochybnosti, ve spojení s Bohem žasne a věří, s Bohem se raduje z krásy, s Bohem

miluje, s Bohem touží, s Bohem prožívá své úzkosti a doufá, ve spojení s Bohem se obrací k Bohu,

jakož i ke světu – ve světle i v temnotách –, a tak se »zaučuje« do života v Božím království a roste,

tak jako hořčičné zrnko, vstříc dokonalosti.

Tento učitel duchovního vedení je přesvědčen, že Bůh sám bdí nad tím, aby proces přetvoření člověka

postupoval vpřed, a také ho přivede k dokonalosti: Stvořitel zůstává člověku věrný a stává se jeho

Dovršitelem. Nicméně také ho zve, aby na tomto procesu dovršení – sebe sama, druhých lidí,

společnosti – aktivně spolupracoval.

Za to, že Jan od Kříže může takto interpretovat lidský život až po hnutí, která se odehrávají v duši

člověka, vděčí svému osobnímu vztahu k Ježíši Kristu, tomu, který nám zjevil skutečnou Boží tvář. Se

stejnou naléhavostí a rozhodností jako jeho současnice Terezie z Avily i Jan zdůrazňuje nutnost obrátit

se k Vtělenému, aby se člověk nezmýlil v cestě, která vede k cíli. Neboť kdo je božským protějškem

člověka – to říká Jan naprosto jednoznačně –, lze spatřit jedině na Ježíši z Nazareta (6). V jednání a ve

slovech jedné z osob Trojice, která se historicky stala člověkem, nám byl pravdivě zjeven skutečný

»Boží charakter«. V Ježíši z Nazareta přichází Bůh člověku vstříc, aby se ho člověk učil znát a – jako

poznaného – milovat, aby se v Něm a ve společenství s Ním setkal s Božím královstvím a přitom se

stal »druhým Kristem«, Bohem po boku Boha. Proces přetvoření v Boha (zbožštění) se tak stává

procesem »připodobnění se Milovanému« (7), tomu, o němž již někteří církevní otcové řekli: „Stal se

člověkem, aby se člověk stal Bohem." Středem duchovního života je proto pro Jana vášnivá touha po

historické osobě Ježíše z Nazareta, po Jeho mystice, přátelství, po Jeho království.

(1) Srov. Živý plamen lásky, 1. sloka, str. 20.

(2) Srov. Temná noc II. 12,7.

(3) Srov. Výstup na horu Karmel I. 9,5.

(4) Temná noc II. 5,3.

(5) Srov. Duchovní píseň 38,4.

(6) Srov. zvl. Výstup na horu Karmel II. 22,5n.

(7) Srov. Duchovní píseň 12,7.

Temná noc u Jana od Kříže (6/14)

Temná noc a »melancholie«

Janova diagnóza »temná noc« se vztahuje na niternou, duševně-duchovní zkušenost jednotlivce. To, co

dnes nazýváme »ztráta víry«, »vzdálení se naší doby od Boha« nebo »smrt Boha v sekularizovaném

světě«, abychom popsali spíše vnější, všeobecné, celou epochu charakterizující »zatemnění víry«,

rozhodně není – přinejmenším přímo a výslovně – tématem, kterým se Jan zabývá.

Jeho »temnou noc« s těmito fenomény nelze ztotožňovat. Ne každá temnota víry je zkušeností temné

noci, jak o ní hovoří Jan, i když ji provázejí »nářky« typu: »Nemohu se už modlit«, »je ve mně jen

vyprahlost a prázdnota«, »v mém utrpení se mi Bůh vzdálil«.

Bratr Jan temnou noc výslovně odlišuje od stavů, kdy se nějak necítím dobře nebo kdy na mne doléhá

melancholie. Temná noc je fenoménem nábožensko-duchovním, nikoli psychologickým nebo

psychopatologickým. Není totožná se zakoušením »temné stránky duše«, jak se jím na konci 19. století

zabýval Sigmund Freud, které v člověku může vyvolat deprese, strachy nebo pocity viny; nebo které –

když se potlačí – se může projevit jako apatie, sklíčenost, strach ze sociálních kontaktů, pocit

prázdnoty a vnitřní rozervanosti, jež na sebe mohou vzít i somatickou podobu.

Ačkoli to, co Jan nazývá temnou nocí, se může právě popsanému prožívání podobat, přece tyto stavy

nejsou temnou nocí. Melancholie (1) se pochopitelně může projevovat ruku v ruce s temnou nocí, ba

co víc: i projevy melancholie se mohou stát temnou nocí, tedy temnotou, kterou Bůh člověka provádí a

»pročišťuje ho«, jak to dělá prostřednictvím zkušenosti temné noci. Jan ví ze své pastorační (a nejspíš i

osobní) zkušenosti: »Ačkoli (tato pročišťující vyprahlost) někdy může být podporována melancholií

nebo jinou povahovou vlastností (jak tomu mnohokrát je), neztrácí proto svůj očistný účinek na

žádostivost, vždyť duše je zbavena všech radostí a má svou starost jen o Boha.« (2)

Je důležité si uvědomit, že temná noc je »stavem duše, který se nedá (ani nemá) uzdravit pomocí léků

nebo nějaké jiné terapie, které zasahují do prožívaných procesů jen zvnějšku; terapie má totiž

odpovídat diagnóze« (3). Toto platí samozřejmě i naopak: depresivní stavy nelze »léčit« duchovními

prostředky (např. intenzivnější či delší modlitbou), ale vyžadují – podle jejich závažnosti – moudrý a

ozdravný způsob života, příp. profesionální lékařskou péči. »Cesta z (depresivní) temnoty se může

zdařit, když dotyčný trpící tuto temnou oblast neponechá v temnotě, nýbrž o ní hovoří a pozvedne ji

tak do vědomí... To se zpravidla podaří jen s profesionální pomocí, protože pokus distancovat se od

těchto depresivních temnot... bývá spojen s velkým strachem. Když se nicméně toto od-identifikování

podaří, světlo má opět šanci, aby se stalo silnějším než temnota.« (4)

I když tedy zkušenost temné noci může jít ruku v ruce s duševním utrpením a dokonce v něm nalézat –

podle dispozic dotyčného člověka – své psychické, příp. psychosomatické vyjádření, přece každá

»složka« této zkušenosti vyžaduje vlastní přístup a vlastní »terapii«.

(1) Výrazem melancholie se v 16. století označovaly různé formy duševního utrpení.

(2) Temná noc I,19,3.

(3) E. Ott, Die Dunkle Nacht der Seele – Depression? Untersuchung zur geislichen Dimension der

Schwermut, Schaffhausen 1982, str. 13.

(4) P. Dieter Funke SMM, teolog a psychoanalytik: Die dunkle Nacht der Seele. Psychoanalytische

Assoziationen zur Nacht; vyšlo v časopise: Wort und Antwort 3/2005 (str. 100-106), str. 105n.

Temná noc u Jana od Kříže (7/14)

»Temnota« a »tma«

Další důležité rozlišení, které najdeme u Jana od Kříže, odpovídá na otázku, čím je »temná noc« jako

nábožensko-duchovní fenomén v životě člověka způsobena. Jan v tomto ohledu rozlišuje, spolu s

Pseudo-Dionysiem Areopagitou (5. stol.), mezi »temnotou« a »tmou«.

Jako Areopagita spatřuje v »temnotě« (řecky »skotos«) následek osobního odvrácení se od Boha.

»Tmu« (řecky »gnophos«) naproti tomu chápe jako působení Boží milosti. První je způsobena

hříchem, zaviněným odmítnutím života ve vztahu s Bohem, druhá tím, že člověk je oslepen tváří v tvář

plnosti Božího světla, proto se ocitá jakoby ve tmě. Jan píše: »Řečeno v duchovním smyslu, něco

jiného je být potmě, a něco jiného být v temnotách. Protože být v temnotách znamená být slepý, jak

jsme řekli, být v hříchu; ale být potmě je možné bez hříchu.« (1) Toto rozlišení však najdeme až v

Janově pozdním díle »Živý plamen lásky«, v předchozích spisech jsou oba termíny užívány více méně

jako synonyma. Nicméně tímto rozlišením Jan sám pojmenoval důležité kritérium, které nám může

pomoci správně porozumět jeho nauce o temné noci.

»Temnota« ve výše zmíněném slova smyslu a »tma« temné noci se od »přirozené zkušenosti vnitřní

temnoty«, způsobené např. slabostí, nemocí, melancholií apod., odlišují tím, že jim biograficky

předchází pozitivní náboženská zkušenost: »dotek« způsobený Boží blízkostí nebo nějaká forma

»prožitku« všeobjímajícího absolutna, který třeba zatím zůstává nezpracovaný rozumem nebo

nepřístupný reflexi. Obě tyto zkušenosti jsou nábožensko-duchovním fenoménem v užším či širším

slova smyslu.

»Temnota«, o níž mluví Jan, je stavem, který by se dal vyjádřit např. větou: »To podstatné a veliké, co

mě v životě neslo, se mi pro samý aktivismus či přemíru smyslnosti vytratilo«. Příčina »temnoty«

přitom v prvé řadě nespočívá v hříších, které člověka v jeho slabosti a nedokonalosti tvora provázejí a

budou provázet po celý život; spíše je třeba hledat ji v »hříchu« (v jednotném čísle), v »odvrácení se«

od Boha, který se kdysi dotkl mého srdce a stal se mým »pokladem« či »drahocennou perlou« (2):

namísto mystiky, která představuje živý a žitý osobní vztah člověka s Bohem, nastoupil život v

sebestřednosti, který si chce vystačit sám, úsilí o »seberealizaci« jen a jen podle svých vlastních přání

a představ, hledání své slávy – klidně prostřednictvím zvěstování evangelia či jiné služby v církvi. Je

jasné, že taková temnota, tedy zaviněné vzdálení se od Boha, vyžaduje jinou pomoc než temná noc.

Mohu se z ní vymanit jen tak, že opět vstoupím do světla: do osobního konkrétně žitého vztahu s

Bohem.

»Tma« (temné noci) je součástí vztahu s Bohem. Bratr Jan neradí vyhnout se jí nebo ji odstranit;

temnou noc je třeba přijmout, projít jí, vydržet ji. Důležitá je tedy co nejpřesnější diagnóza s ohledem

na různé druhy temnoty duše a rovněž odpovídající »terapie«.

(1) Živý plamen lásky 3,71; (2) srv. Mt 13,44-16.

Temná noc u Jana od Kříže (8/14)

Noc a tma jsou obrazem touhy milujícího srdce

Jak »temnotě«, tak i »temné noci« předchází v životě člověka pozitivní náboženská zkušenost: něco

jako Boží dotek, paprsek jeho slávy a velikosti, který zazářil v myšlení a poznání člověka, intuitivní

zachycení Boží přítomnosti v srdci (1), uvědomění si božské pravdy a vnímání božské lásky... Na

začátku spisu »Temná noc« bratr Jan svým čtenářům tuto zkušenost připomíná: Bůh nejprve dává duši

»sílit na duchu a postupně ji obdarovává, tak jako to dělá milující matka s křehkým dítětem, když ho

zahřívá teplem svých ňader a krmí ho lahodným mlékem a pokrmem lehkým a sladkým a ve své

náruči je chová a hýčká« (2).

Teprve po této zkušenosti božského světla může následovat zkušenost »temné noci«; avšak ne jako v

případě »temnoty«, kdy temnota je důsledkem provinění člověka, nýbrž zde je důvodem »tmy« Bůh

sám. Mateřská láska Boží vede člověka do tmy! »Zároveň s tím, jak (dítě) roste, mu matka postupně

odnímá laskání, začíná skrývat svou něžnou lásku, pokládá hořkou pryskyřici na sladký prs a

vymaňuje je ze své náruče.« A sice proto, »aby chodilo po vlastních nohou, aby se zároveň s

opouštěním krajiny dětství vydávalo ke skutečnostem větším a podstatnějším« (3).

Temná noc je »zkušeností odnětí«, nebo řečeno přesněji: temné noci jsou zkušenostmi odnětí. Jan od

Kříže totiž chápe obraz »temné noci« ve smyslu trojí odlišné zkušenosti, kde každá má svou

specifickou podobu. Všechny tři mají tutéž příčinu: Boha, který je nejjasnějším světlem; ale přesto

jsou prožívány odlišně a každá z nich vyžaduje zvláštní »terapii«. Jan opět používá obrazu, aby tyto tři

druhy zkušenosti temné noci odlišil a každou charakterizoval v její jedinečnosti. Tímto obrazem je

reálná noc a její tři fáze, jimiž jeden den končí a druhý začíná:

- K »počátku noci při stmívání« Jan připodobňuje noc smyslů;

- »půlnoci, která je úplně tmavá«, odpovídá noc ducha;

- noc cesty víry přirovnává ke »svítání, které bezprostředně předchází dennímu světlu«; Jan sám tuto

noc označuje jako »noc, kterou je Bůh sám« (4).

Tento obraz samozřejmě nelze chápat tak, že by jedna fáze duchovní noci nutně a přímočaře

navazovala na druhou, jak je tomu u reálné noci. Jan chce především říci, že tato trojí rozdílná noc je

»nocí jedinou«, protože má společnou příčinu ve »skryté Boží přítomnosti«. Nebo řečeno slovy Temné

noci: že za tímto trojím odnětím se skrývá totéž láskyplně pečující srdce matky, která vede dítě k

plnému rozvoji a dospělosti.

Jan užívá tohoto přirovnání v knize »Výstup na horu Karmel«, která má být komentářem k jeho básni

»Za jedné noci temné« a v níž začíná vykládat svou nauku o temné noci. Sám se sice tohoto dělení

nebude striktně držet (5), přestože se k němu v témže díle ještě jednou vrátí (6), nicméně pro

pochopení jeho nauky je toto trojí dělení zkušenosti duchovní noci podstatné.

A stejně tak podstatné je Janovo srovnání s přirozenou nocí. Řeč obrazů a symbolů tvoří v Janově díle

základ, z něhož pak vyrůstá slovní teologicko-duchovní reflexe. Symbol je se zkušeností spjat těsněji,

rodí se spolu s ní a doprovází ji. Symbolika má rozhodně větší než jen ilustrativní hodnotu: hlubší

intuicí odráží obsah zkušenosti lépe než pojmová řeč.

Je patrné, že »noc« pro Jana není primárně negativním symbolem. Jan noc miloval a v klášterech

Kastilie a Andalusie často trávil noci tak, že se modlil a meditoval venku pod širým nebem až do

východu slunce. A tak prožívání stmívání za teplých letních měsíců, půlnocí černých jako uhel a

postupného svítání ho naučily o Bohu a životě s Ním víc než množství knih, které přečetl.

Aby člověk porozuměl tomu, co Jan napsal o temnotách ve víře, měl by jej napodobit! Strávit celou

noc od stmívání do úsvitu v tichu pod širým nebem! Noc odhaluje svoji moudrost jen v noci; noc

reálná, stejně jako noc víry. Noc a tma jsou pro Jana obrazem ticha, mlčenlivého očekávání v

naslouchání a touhy milujícího srdce. Literárně to Jan vyjádřil ve verších »Duchovní písně«, v nichž

zpívá:

Můj milovaný: hory,

lesní osamělá údolí,

vzdálené ostrovy,

zvučné řeky,

svist láskyplných větrů,

ztichlá noc

před východem svítání,

umlčená hudba,

zvučící samota,

večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou.

Temná noc, v každé z oněch tří způsobů duchovní zkušenosti, je pro bratra Jana kontemplativní

zkušeností Boha, je intenzivním pročišťováním, které působí »Milovaný«, aby nás více a lépe připravil

pro patření na božské světlo.

(1) Jan říká »ve vůli«. (2) Temná noc I,1,2; (3) tamtéž; (4) srv. Výstup I,2,5; (5) Nakonec popíše v

knize jen první dvě zkušenosti – noc smyslu a noc ducha. (6) srv. Výstup II,2.

Temná noc u Jana od Kříže (9/14)

Co je »temná noc«?

Co myslel Jan od Kříže »temnou nocí«? Najít jednoznačnou odpověď není vůbec snadné. Ve svých

spisech nám Jan nezanechal – jak bychom si přáli – její přesnou definici. On sám po mnoho let

»zápasil« o objasnění tohoto fenoménu. Při psaní se znovu a znovu pokouší najít slova a obrazy, aby

psychologicky i teologicky osvětlil tuto vlastní zkušenost i zkušenost těch, které doprovázel. Proto je

třeba vzít v potaz celé Janovo dílo, abychom se dobrali toho, jak jí rozuměl on.

Rozhodně nevystačíme s tím, že budeme studovat jen spis, který je výslovně nazván »Temná noc«. Už

jen proto, že »Výstup na horu Karmel« a »Temná noc« jsou koncipovány jako spis jediný, a tedy

výroky na toto téma ve »Výstupu...« nutně doplňují to, co čteme ve spisu »Temná noc«. Ve svém

posledním díle »Živý plamen lásky«, které Jan pravděpodobně ještě krátce smrtí přepracoval, odkazuje

čtenáře na svůj dřívější spis »Temná noc výstupu na horu Karmel« (1). To znamená, že »Výstup...« a

»Temná noc« byly rozděleny do dvou knih až po Janově smrti.

Oba spisy mají svůj základ v básni »Za jedné noci temné«. Tato báseň, se všemi osmi slokami, je

předřazena jak »Výstupu na horu Karmel«, tak »Temné noci«. Její verše zachycují mystickou

zkušenost temné noci samozřejmě bezprostředněji, než Janovy komentáře a výklady. Nechme tedy

nejprve zaznít tuto báseň:

Za jedné noci temné

s touhou, v lásce roznícena,

ó, blahé štěstí!,

vyšla jsem nepozorována,

když můj dům již byl utišen.

V temnotách a bezpečná,

po skrytých schodech přestrojena,

ó, blahé štěstí!,

v temnotách a ve skrytosti,

když můj dům již byl utišen.

V tu šťastnou noc,

vskrytu, aniž mě kdo viděl,

ani já jsem na nic nehleděla,

bez jiného světla a vůdce,

leč s tím, které v srdci plálo.

To mě vedlo

bezpečněji než světlo poledne

tam, kde mě očekával

ten, o kterém jsem dobře věděla,

v místě, kde nikdo nebyl.

Ó, noci, která jsi vedla!

Ó, noci, milejší než svítání!

Ó, noci, která jsi spojila

Milovaného s milovanou,

milovanou v Milovaného přetvořila!

Na mé rozkvetlé hrudi,

která se celá jen pro něj uchovávala,

tam zůstal spát,

a já jsem se mu dávala,

a vějíře cedrů skýtaly vánek.

Vánek cimbuří,

když jsem jeho vlasy rozplétala,

svou klidnou rukou

mě na šíji zranil,

a všechny mé smysly vyloučil.

Zůstala jsem a zapomněla na sebe,

svou tvář jsem sklonila nad Milovaným,

všechno přestalo a opustila jsem sebe,

když jsem zanechala svou starost

zapomenutou uprostřed lilií. (2)

Z těchto osmi slok Jan komentuje výslovně jen první dvě; spis »Výstup na horu Karmel« nedokončil a

»Temná noc« končí náhle a nečekaně citátem prvního řádku třetí sloky. Jan byl především duchovním

vůdcem, knihy psal ve zbývajícím čase a jen, když to pokládal za nutné. Přece však výklad zkušenosti

temné noci nezůstal nedokončen. Obsahově se oněch šest slok, které ve »Výstupu...« a »Temné noci«

zůstaly bez komentáře, totiž překrývá se slokami »Písně mezí duší a Snoubencem«, která je základem

spisu »Duchovní píseň«; a rovněž »Písní, které zpívá duše v důvěrném sjednocení s Bohem«, které Jan

vykládá v »Živém plameni lásky«. Z toho vyplývá, že chceme-li dospět k co nejautentičtějšímu

výkladu fenoménu »temné noci« v Janově pojetí, musíme kromě »Výstupu...« a »Temné noci«

zohlednit i zbývající Janovy velké spisy: »Duchovní píseň« a »Živý plamen lásky«.

A nadto ještě jednu Janovu báseň, která také výslovně hovoří o zkušenosti »temné noci« a která nese

název »Já o studnici vím«:

Já o studnicí vím, jež vody rozlévá

i v temné noci.

Tu věčnou studnici může ukrývat stín,

kde vždycky najdu ji, já spolehlivě vím

i v temné noci.

Snad bez počátku je, snad ani nemá dna,

však dobře vím, že vše v ní počátek svůj má

i v temné noci.

Vím, že nic nemůže být v světě krásnější,

že zem i nebesa tam žízeň konejší

i v temné noci.

Vím, že je bez konce té studny hlubina

a její podstatu že člověk nepozná

i v temné noci.

Jas této studnice se nikdy nezmění

a světlo veškeré vychází pouze z ní

i v temné noci.

Já vím, že její zdroj tak přebohatý jest,

že zavlažuje lid, peklo i nebe hvězd

i v temné noci.

Proud, který vyráží na povrch z hlubiny

jako ta studnice je hojný, všemocný

i v temné noci.

Proud ten dva zdroje má ukryty v nitru svém,

leč ani jedním z nich nebude předstižen

i v temné noci.

Ta věčná studnice je chlebem života

a život dává nám, jsouc uvnitř ukryta

i v temné noci.

Je zde a svolává všechno, co živé je

ať blíže přistoupí a z ní se napije

i v temné noci.

Ta živá studnice, po které toužil jsem,

zde v chlebě života mi bude pokrmem

i v temné noci. (3)

Dříve, než se v příštím pokračování pokusíme představit nauku o »temné noci« Jana od Kříže, nebo

řečeno přesněji: o »trojí podobě zkušenosti temné noci«, nechme na sebe v meditaci působit obě

uvedené básně. Osobní meditace nám pomůže uvědomit si svou vlastní zkušenost temné noci na své

cestě víry. Osobní zkušenost je totiž předpokladem pro »vstup do školy duchovního doprovázení« Jana

od Kříže. Jan nám pak svými úvahami může pomoci blíže »diagnostikovat«, co se v nás odehrává,

proč to tak je a jak správně za daných okolností jednat.

(1) Živý plamen lásky 1,25; (2) Přeložil o. Vojtěch od sv. Hedviky OCD; (3) Sv. Jan od Kříže, Poezie,

KNA 1992.

(

Temná noc u Jana od Kříže (10/14)

Temná noc smyslu

V literatuře se v souvislosti s Janovou naukou o temné noci často setkáváme s termínem »temná noc

smyslů«. Tento výraz je nepřesný a může být zavádějící, zejména proto, že se smysly lidé často

asociují negativně zabarvený výraz »smyslnost«.

Janem popsanou zkušenost nelze chápat ani jako »noc pocitů« nebo »noc citového života« a srovnávat

ji s »bezútěšností«, v níž Boha člověk »nepociťuje«. Podobné prožívání bude Jan od Kříže řadit k

»temné noci ducha«. Onen první ze tří způsobů mystické noci (1) lze nejlépe přirovnat k první fázi

reálné noci, „jež nastává, když se věci ztrácejí ze zřetele" (2). Ještě jednou: když se člověku ze zřetele

ztrácejí věci, nikoli Bůh.

Jan hovoří o »temné noci smyslu«. Výraz »sentido« (smysl) užívá v singuláru, ne v plurálu. »Sentido«

ale nepředstavuje jeden z tělesných smyslů člověka, nýbrž celou oblast smyslů: jde o souhru pěti

„vnějších tělesných smyslů, jimiž jsou: zrak, sluch, čich, chuť a hmat" (3), které fungují jako „okna"

(4), skrze něž – tak komentuje Jana od Kříže Edith Steinová – „lidský duch vyhlíží do světa" (5). A k

těmto pěti vnějším smyslům Jan řadí rovněž „vnitřní tělesný smysl, to je obrazotvornost a fantazii" (6).

Noc smyslu je tedy první zkušeností mystické noci, která se ovšem v životě víry mnohokrát a v různé

intenzitě opakuje a vrací. Je důsledkem toho, že se člověka dotýká blízkost milujícího Boha, neboť

tyto »dotyky Boží« (7), které člověka proměňují, působí zároveň i bolest.

I když je pravdou, že to, co poznáváme a pociťujeme z Boha, je nepatrné, přece však to relativizuje

všechny »věci« a všechno naše dosavadní bohatství; dokáže to rozechvět vše, co bylo v našem životě

dosud pevné a jisté. K oněm »věcem« a onomu bohatství patří vše stvořené, i nádherná slova o Bohu, i

ta nejhlubší a nejinteligentnější teologie, dokonce i lidé, které máme rádi. Vše, co před tímto poznáním

a dotykem Boha bylo důležité, co se vnějším a vnitřním smyslům jevilo jako zářivé, oslnivé a

nepostradatelné, co zaslibovalo naplnění naší žádosti a nasycení našich nenasytných tužeb, ztrácí tváří

v tvář těmto dotykům hodnotu absolutna. Jako by se vše, co bylo ve dne jasně vidět, co „ozařovalo a

oslňovalo naše oko" (8), pomalu a nezadržitelně nořilo do tmy tak, jako když se stmívá a přichází noc.

Člověk jen ví – „aniž chápe" (9) – že vše stvořené, vše, co je přístupné nebo představitelné našim

smyslům, nemůže být »nejvyšší hodnotou a cílem«. Od této chvíle už nelze tuto „mystickou

inteligenci" (10), toto tajemné poznání, že vše by bylo »ničím (nada)«, kdyby to nebylo zaměřeno k

božské skutečnosti, jež se člověku odhalila v tichém poznání, v duši potlačit nebo z ní vypudit, aniž by

utrpěla škodu.

Do duše zavítá určitý »stesk«, velmi podobný trudnomyslnosti, a přece jiný než trudnomyslnost, ano,

jakási neodvratná samota. Jde o druh samoty, která Ježíše po křtu v Jordánu pudila do pouště, stejně

jako Pavla po obrácení u Damašku.

Temná noc smyslu může trvat několik okamžiků, může však pronikat duši, ducha a tělo měsíce a roky.

Nemůže zůstat bez účinků: noc smyslu tříbí a očišťuje »sentido« (smysl), stále více osvobozuje

člověka od dosud nezřízených žádostí po tom, co není posledním cílem, pomáhá mu uspořádat

hodnotový systém se zaměřením na to, co je podstatné, a znovu jakoby »přeformulovat« svůj postoj k

víře a k životu vůbec. Je to doba, nebo přesněji, jsou to životní údobí, která činí z dítěte dospělého, ze

služebníka společníka, druha a Božího přítele.

(1) Viz. Noc a tma jsou obrazem touhy milujícího srdce; (2) Výstup na horu Karmel I,2,5; (3) Výstup

II,11,1; (4) Výstup I,3,3; (5) v díle Věda kříže; (6) srov. Výstup II,12,3; (7) srov. Výstup II,26,9; (8)

srov. Temná noc II,16,12; (9) srov. Výstup II, 14,12; (10) Temná noc II,13,1.

Temná noc u Jana od Kříže (10/14)

Temná noc smyslu

V literatuře se v souvislosti s Janovou naukou o temné noci často setkáváme s termínem »temná noc

smyslů«. Tento výraz je nepřesný a může být zavádějící, zejména proto, že se smysly lidé často

asociují negativně zabarvený výraz »smyslnost«.

Janem popsanou zkušenost nelze chápat ani jako »noc pocitů« nebo »noc citového života« a srovnávat

ji s »bezútěšností«, v níž Boha člověk »nepociťuje«. Podobné prožívání bude Jan od Kříže řadit k

»temné noci ducha«. Onen první ze tří způsobů mystické noci (1) lze nejlépe přirovnat k první fázi

reálné noci, „jež nastává, když se věci ztrácejí ze zřetele" (2). Ještě jednou: když se člověku ze zřetele

ztrácejí věci, nikoli Bůh.

Jan hovoří o »temné noci smyslu«. Výraz »sentido« (smysl) užívá v singuláru, ne v plurálu. »Sentido«

ale nepředstavuje jeden z tělesných smyslů člověka, nýbrž celou oblast smyslů: jde o souhru pěti

„vnějších tělesných smyslů, jimiž jsou: zrak, sluch, čich, chuť a hmat" (3), které fungují jako „okna"

(4), skrze něž – tak komentuje Jana od Kříže Edith Steinová – „lidský duch vyhlíží do světa" (5). A k

těmto pěti vnějším smyslům Jan řadí rovněž „vnitřní tělesný smysl, to je obrazotvornost a fantazii" (6).

Noc smyslu je tedy první zkušeností mystické noci, která se ovšem v životě víry mnohokrát a v různé

intenzitě opakuje a vrací. Je důsledkem toho, že se člověka dotýká blízkost milujícího Boha, neboť

tyto »dotyky Boží« (7), které člověka proměňují, působí zároveň i bolest.

I když je pravdou, že to, co poznáváme a pociťujeme z Boha, je nepatrné, přece však to relativizuje

všechny »věci« a všechno naše dosavadní bohatství; dokáže to rozechvět vše, co bylo v našem životě

dosud pevné a jisté. K oněm »věcem« a onomu bohatství patří vše stvořené, i nádherná slova o Bohu, i

ta nejhlubší a nejinteligentnější teologie, dokonce i lidé, které máme rádi. Vše, co před tímto poznáním

a dotykem Boha bylo důležité, co se vnějším a vnitřním smyslům jevilo jako zářivé, oslnivé a

nepostradatelné, co zaslibovalo naplnění naší žádosti a nasycení našich nenasytných tužeb, ztrácí tváří

v tvář těmto dotykům hodnotu absolutna. Jako by se vše, co bylo ve dne jasně vidět, co „ozařovalo a

oslňovalo naše oko" (8), pomalu a nezadržitelně nořilo do tmy tak, jako když se stmívá a přichází noc.

Člověk jen ví – „aniž chápe" (9) – že vše stvořené, vše, co je přístupné nebo představitelné našim

smyslům, nemůže být »nejvyšší hodnotou a cílem«. Od této chvíle už nelze tuto „mystickou

inteligenci" (10), toto tajemné poznání, že vše by bylo »ničím (nada)«, kdyby to nebylo zaměřeno k

božské skutečnosti, jež se člověku odhalila v tichém poznání, v duši potlačit nebo z ní vypudit, aniž by

utrpěla škodu.

Do duše zavítá určitý »stesk«, velmi podobný trudnomyslnosti, a přece jiný než trudnomyslnost, ano,

jakási neodvratná samota. Jde o druh samoty, která Ježíše po křtu v Jordánu pudila do pouště, stejně

jako Pavla po obrácení u Damašku.

Temná noc smyslu může trvat několik okamžiků, může však pronikat duši, ducha a tělo měsíce a roky.

Nemůže zůstat bez účinků: noc smyslu tříbí a očišťuje »sentido« (smysl), stále více osvobozuje

člověka od dosud nezřízených žádostí po tom, co není posledním cílem, pomáhá mu uspořádat

hodnotový systém se zaměřením na to, co je podstatné, a znovu jakoby »přeformulovat« svůj postoj k

víře a k životu vůbec. Je to doba, nebo přesněji, jsou to životní údobí, která činí z dítěte dospělého, ze

služebníka společníka, druha a Božího přítele.

(1) Viz. Noc a tma jsou obrazem touhy milujícího srdce; (2) Výstup na horu Karmel I,2,5; (3) Výstup

II,11,1; (4) Výstup I,3,3; (5) v díle Věda kříže; (6) srov. Výstup II,12,3; (7) srov. Výstup II,26,9; (8)

srov. Temná noc II,16,12; (9) srov. Výstup II, 14,12; (10) Temná noc II,13,1.

(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes

vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)

Temná noc u Jana od Kříže (11/14)

Temná noc ducha

„Noche oscura del espiritu" (temná noc ducha) je další fází, kterou věřící musí projít. Obvykle se

objeví již brzy po počáteční zkušenosti noci smyslu, ale může s ní jít i ruku v ruce. Nebo přijde v

životě člověka někdy později. Může trvat vteřiny nebo roky, může se objevovat zřídka nebo často.

V každém případě jí ale předchází – podobně jako temné noci smyslu – oblažující zkušenost Boží

blízkosti. Jestliže se temná noc smyslu týká toho, co je „přirozené", pak noc ducha se vztahuje k tomu,

co je „nadpřirozené", protože člověk postrádá „světlo o věcech nadpřirozených" (1). Když člověk

prožívá noc smyslu, ze zřetele se mu ztrácí věci, přirozené hodnoty, lidé; když prožívá noc ducha,

kterou Jan nazývá také „nocí víry" (2), ztrácí se mu ze zřetele Bůh sám.

Co se děje v noci ducha, vysvětluje mystický učitel církve takto: Bůh je jako sluneční světlo; když

člověk pohlédne do slunce, jsou jeho oči jakoby oslepeny, takže Boží jasnost zakouší jako temnotu (3).

Přirozené schopnosti mysli a rozumu jsou příliš omezené a nezpůsobilé pro vnímání „procitnutí Boha

v duši" (4).

Tato „absence zkušenosti Boha" tedy není znamením Boží nepřítomnosti, nýbrž intenzivnějšího

darování se Boha člověku, rostoucího pronikání Božího světla do duše člověka. To, co by člověk v této

temnotě interpretoval jako opuštěnost nebo dokonce selhání v modlitbě a v duchovním životě, je ve

skutečnosti intenzivní fáze růstu, proces očištění a zrání. Duch člověka je zjemňován, „tříben a

otužen", neboť „takto noc pomalu vytrhuje ducha z jemu běžného a obecného zakoušení věcí, aby ho

přenesla k zakoušení božskému, které je vzdálené a oproštěné od všeho lidského postupu" (5).

Noc ducha je nocí ve vlastním slova smyslu, je „půlnocí, úplně tmavou" (6). To nové, tak krásné a

vzácné, co se na naší dosavadní duchovní cestě zrodilo v našem nitru, teď mizí ve tmě. Skrytou, ale

přesto vnímatelnou Boží přítomnost, tušení absolutna v oblasti poznání a dotyky božské lásky v srdci

už nelze zakoušet. Člověku se zdá, že duše a duch ztratili schopnost zakoušet jako předtím. Stupnice

intenzity této zkušenosti noci sahá od bezmocné letargie až k propastné opuštěnosti.

Člověk zůstává jakoby bez opory. Pod ním zmizela země a nad ním nebe: co zářilo smyslům, už není

nosné, co naplňovalo ducha světlem, přestalo být duchem uchopitelné; včerejší den zmizel v

nenávratnu a nový zůstává v nedohlednu. Je noc, temná půlnoc. Zůstává jediné: Bohem zraněné srdce

a vědomí – které lze potlačit! – že nic menšího než to, co jsme předtím zakusili z Boha, nám už nikdy

nebude stačit. Jan o tom zpívá ve slokách Duchovní písně. Jako mnozí jiní autoři i on používá obrazy z

oblasti snoubenecké lásky, jak je nachází v Písni písní:

Kam ses ukryl,

Milovaný, a mne zanechal v nářku?

Jako jelen jsi utekl,

když jsi mě zranil;

vyběhla jsem za tebou, a byl jsi pryč.

Pastýři, kteří vystupujete

tam, pastvinami na vrchol,

pokud šťastnou náhodou uvidíte

toho, po němž tolik toužím,

řekněte mu, že trpím bolestí a umírám.

V hledání své lásky

půjdu přes hory a řeky,

nebudu trhat květy,

ani se nebudu bát šelem,

a překročím siláky a hranice.

Ó, lesy a houštiny,

vysázené rukou Milovaného!

Ó, louko zelení

a květy posetá!

Řekněte, zda vámi prošel.

Tisíce půvabů rozesel,

prošel chvatně těmito háji

a zkrášlil je pohledem

a svou pouhou podobou

je oděl svou krásou.

Ach, kdo mě může uzdravit?

Vzdej se mi už opravdu;

a neposílej mi

dnes už posla,

který není schopen říci mi,

po čem toužím.

A všichni, kteří (kolem) bloumají,

mi o tobě vyprávějí tisíce půvabů,

a ty mě jen víc zraňují,

a k umírání přivádí mě

jakési „nevímco", které žvatlají.

Avšak, jak to, že (ještě) trváš,

ó, živote, když nežiješ tam, kde žiješ,

a když se tak děje, proč umíráš

na šípy, které dostáváš

z toho, co z Milovaného v sobě počínáš?

(1) Živý plamen lásky 3,71; (2) srov. Výstup I 2,5; (3) srov. např. Výstup II 5,6 a II 8,6; (4) srov. Živý

plamen lásky 4,2; (5) Temná noc II 9,5; (6) srov. Výstup I 2,5.

Temná noc u Jana od Kříže (12/14)

Noc cesty víry

O třetí noci (po noci smyslu a noci ducha) hovoří Jan jen v souvislosti s obrazem přirozené noci a

jejími třemi fázemi, kterými se jeden den uzavírá a k druhému dospívá. Tato třetí noc odpovídá

‚svítání', jež předchází plnému světlu nového dne.

Detailněji se Jan vysvětlení této fáze nevěnuje, nedává jí nějaké zvláštní jméno, ale přesto právě tato

fáze je tématem všech jeho spisů, především poezie a komentářů Živý plamen lásky a Duchovní píseň.

Neboť tato třetí noc je plodem předchozích – temné noci smyslu a temné noci ducha. Duše je v této

fázi převedena od „lidského způsobu" jednání a prožívání vztahů k „božskému způsobu" jednání a

prožívání vztahů (1). Obraz Boha a náboženské představy vůbec jsou osvobozeny od dřívějších

‚zúžení', a tím se proměňuje pohled na sebe, na člověka obecně, na svět i na církev.

Duch a duše jako by získaly zcela novou, dosud netušenou šíři pro přijetí Boha, pravd o Bohu, pro

vztahy k druhým lidem a celému stvoření. Vše, co člověk dokáže správně relativizovat a od čeho se

oprostil, se mu stává Boží „stopou", tím, co „zasadila ruka Milovaného" (2). V hloubi duše – ne už jen

v okrajových oblastech pocitů a myšlení, které jsou ovlivnitelné okolnostmi a tím, jak se cítíme

fyzicky nebo psychicky – může zakusit lásku a pravdu, které staví do nového světla naprosto vše.

„Trýznivé očisty" předchozích nocí podle Jana slouží jen k tomu, aby člověk mohl být „znovuzrozen

pro život ducha"; skrze „tyto bolesti" se v něm „rodí duch spásy, aby se naplnil výrok Izajášův (srov.

Iz 16,17-18), který říká: Od Tvé tváře, Hospodine, jsme počali a byli jsme v porodních bolestech a

porodili jsme ducha spásy" (3).

V komentáři Duchovní píseň Jan znovu užívá obrazu vztahu matky k dítěti, aby přiblížil ovoce tohoto

znovuzrození: „Bůh se (nyní) uděluje v tomto vnitřním sjednocení duši s takovou opravdovostí lásky,

že není náklonnosti matky, která by s takovou něžností laskala svého syna, ani lásky bratra ani

přátelství přítele, která by se s ním mohla srovnávat" (4).

Nicméně Jan je a zůstává i nadále realistou. Rovněž život s Bohem v obdržené šíři a svobodě nazývá

zkušeností noci. Jde o „svítání, kterým je Bůh" (5). Protože Jan této zkušenosti nedává žádné vlastní

jméno, můžeme ji nazvat „nocí cesty víry". Nejde totiž jen o určitý časově ohraničený úsek na naší

duchovní cestě, ale vůbec o způsob, jak člověk v celém svém životě Boha zakouší. V tomto

pozemském životě – vzhledem k možnostem našeho poznání a zakoušení – „je Bůh pro duši tak

temnou nocí jako víra" (6).

Bůh zůstane vždy větší než kapacita našeho poznání a zakoušení. I nejintenzivnější mystická zkušenost

je poznáním zahaleným a temným. Tím se odlišuje pozemské „unio mystica" (mystické sjednocení) od

sjednocení člověka s Bohem ve věčnosti. Teprve „den", k němuž svítání vede, je „dnem, jímž je Bůh v

blaženosti" (7). Bůh sám je Sluncem nového dne, do jehož plného světla mohou oči člověka hledět, jen

když jsou jím proměněny a přivedeny k dokonalosti; když se podobají jeho očím.

Svou zkušenost přetvářející Boží lásky, která „něžně zraňuje", aby v posledku „smrt změnila v život",

toto tajemné „procitání" Boha v duši a duše v Bohu, toto ‚svítání' a ‚noc cesty víry', Jan zachytil – i pro

nás – v básni Ó, živý plameni lásky:

Ó, živý plameni lásky,

který něžně zraňuješ

v nejhlubším středu mé duše!

Když už nejsi bolestivý,

skonči už, chceš-li,

protrhni závoj tohoto

sladkého setkání.

Ó, příjemný žehu!

Ó, ráno blaživá!

Ó, hebká ruko!

Ó, jemný doteku,

který ví, co je věčný život

a splácí každý dluh!

Když zabíjíš,

smrt jsi změnil v život.

Ó, lampy ohnivé,

v jejichž zářích

hluboké jeskyně smyslu,

který byl temný a slepý,

s podivuhodnými přednostmi

dávají spolu teplo a světlo

svému Drahému!

Jak mírně a láskyplně

procitáš v mém lůně,

kde jenom skrytě přebýváš!

A ve svém příjemném dechu,

plném dobra a slávy,

jak jemně rozněcuješ mou lásku! (8)

(1) Srov. Temná noc II 4,2; srov. Duchovní píseň 5,1 a 4. sloka básně; (3) Temná noc II 9,6. (4)

Duchovní píseň 27,1; (5) Výstup I 2,5; (6) Výstup II 2,1; (7) Výstup II 3,5; (8) Živý plamen lásky, str.

20-21.

Temná noc u Jana od Kříže (13/14)

Aktivní přijetí pasivní noci

V souladu s důležitou zásadou Janovy spirituality, a sice že v duchovním životě je třeba spolupracovat

s Boží milostí, nás tento zkušený duchovní vůdce vede k tomu, abychom – z našeho pohledu – pasivní

noc, noc, do níž nás uvádí Bůh sám, přijali a prožili aktivně.

Tím je naznačena terapie, kterou je třeba v případě diagnózy „temná noc" absolvovat: přijmout ji a

vědomě se vystavit jejímu působení; v žádném případě ji nepotlačit nebo se snažit nějakým způsobem

se jí zbavit.

Pro pasivní noc smyslu, tedy noc celé oblasti smyslového vnímání, to může znamenat: vědomě se

vzdát toho, co dotekem Boží blízkosti ztratilo svou dosavadní přitažlivost a punc absolutní důležitosti,

relativizovat to a přiřadit tomu přiměřenější místo ve svém hodnotovém žebříčku; vědomě pustit z

rukou, co je nám jakoby bráno. To se nevztahuje jen na tzv. světské hodnoty, ale rovněž na oblast

duchovního života v nejužším slova smyslu. Nejlépe to vyjadřuje sám Jan v podtitulu knihy Výstup na

horu Karmel, který je zároveň stručnou anotací tohoto díla: „Pojednává o tom, jak se může duše

připravit, aby dospěla zakrátko k sjednocení s Bohem. Dává jak začátečníkům, tak pokročilým, velmi

prospěšnou nauku, aby se uměli oprostit od všeho časného a nepřekáželi si tím, co je duchovní, a

zůstali ve svrchovaném obnažení a ve svobodě ducha, jaká se vyžaduje pro sjednocení s Bohem" (1).

Pro pasivní noc ducha, v níž se zdánlivě vzdaluje a ztrácí Bůh sám, to může znamenat: vzdát se

dosavadního způsobu komunikace s Bohem; korigovat obraz Boha, který mi byl doposud oporou, ale

nyní se ukazuje jako příliš dětský, zúžený, nedostatečný; zříci se cíleně vyhledávaných zkušeností

Boha; relativizovat způsob modlitby a pobožností, které jsem si oblíbil – až příliš, jako by byly

účinnější než jiné. Věřit teď znamená: zůstat věrný i v temnotě a zdánlivé opuštěnosti z Boží strany. I

když naše volání vystupuje z nejhlubší opuštěnosti a temnoty a Bůh odpovídá mlčením, vsadit vše na

jedinou kartu: „Ty jsi zde!" Aktivně přijmout situaci člověka, který čeká a jehož srdce je zraněné

láskou; být ochoten vydržet bolestnou touhu, i kdyby se měla stupňovat jakkoli.

Je jasné, že tyto teoretické rady nemohou pomoci tomu, kdo se právě ocitá uprostřed noci oblasti

smyslů nebo dokonce v temnotě půlnoci. Ten, kdo prožívá temnotu, kdo se cítí opuštěn nebem i zemí,

odříznut od každé naděje, je zpravidla není schopen přijmout. To, co může skutečně pomoci, je, najde-

li se někdo, kdo mě zná, kdo doufá „se mnou" a věří i „za mne", kdo mi i v tomto stavu rozumí a

dokáže mi říci to, co si sám říci nejsem schopen: „Bůh je zde!"

V jednom z nejkrásnějších Janových dopisů, adresovaném paní Juaně de Pedraza, která na své cestě

víry právě prožívá temnou noc, čteme slova plná porozumění, účasti a hřejivé lásky: „To by mi tak

scházelo, abych na vás zapomínal: pomyslete, zda může být zapomenuto to, co je v duši, tak jako jste

vy... Počínáte si dobře, nedělejte si starosti a radujte se... Nikdy jste na tom nebyla líp než teď,

poněvadž jste nikdy nebyla tak pokorná ani tak podrobená, ani jste nepovažovala sebe a všechny věci

světa za tak málo... Radujte se a spoléhejte na Boha... a přijímejte jako obvykle. Zpověď, jen když by

bylo něco jednoznačného. A nemusíte se o ničem radit. Kdybyste něco měla, napíšete mi to, a napište

mi brzo a častěji" (2).

Noc oblasti smyslů a noc ducha patří k bolestným životním zkušenostem, jež nás uschopňují kráčet

cestou temné víry – víry, která se neopírá o pocity a představy, o vlastní duchovní schémata, ale jen o

Boha. Vedou nás k postoji, který dovoluje Bohu být Bohem. Aktivní spolupráce s Bohem v temnotách

naší cesty víry spočívá v lásce k Bohu, která říká: Bože, smíš být tím, kým jsi: Bohem blízkým, když

chceš být blízko; Bohem vzdáleným, když se chceš vzdálit; Bohem vždy „zcela jiným",

neodpovídajícím mým představám; Bohem, kterého chci hledat a milovat ne kvůli sobě, ale kvůli Tobě

samému.

(1) Výstup, str. 21; (2) Krátké spisy a korespondence, dopis 19, str. 162n.

Temná noc u Jana od Kříže (14/14)

Láskyplná pozornost vůči Bohu

Ve svých spisech – od Výstupu na horu Karmel až po lístky s poznámkami, které nám po něm zůstaly,

a náčrtek „Hůrky dokonalosti" – Jan od Kříže konkrétními radami a pokyny popisoval a vysvětloval,

co má člověk na své duchovní cestě aktivně dělat i pasivně přijímat. Na jednu činnost ale zvlášť

poukazoval znovu a znovu, a sice na advertencia amorosa, tedy na láskyplnou pozornost vůči Bohu

(1).

Advertencia doslova znamená příklon (k). Myslí se tím úkon zcela prostý, možný každému bez

rozdílu: obracím se k Bohu; myslím na to, že Bůh je zde, i když mému smyslovému vnímání zůstává

skrytý; vědomě ho oslovuji: Ty, Bože; hovořím k Němu nebo setrvávám v Jeho přítomnosti beze slov,

spíše v naslouchání než v mluvení. Toť vše! Takový vnitřní úkon vlastně nesmí chybět při žádné

modlitbě či jakékoliv jiné duchovní aktivitě. Tato pozornost vůči Bohu činí z člověka věřícího v Boží

existenci člověka žijícího (ve víře) ve společenství s Bohem.

Jakkoli užitečný může být rozhovor s duchovním vůdcem či sdílení s ostatními, kteří s námi kráčejí

stejnou cestou víry, rozhodujícím krokem z mé strany – právě v temnotě víry – zůstává tento

osobní příklon k Bohu. Obrátit se k Bohu s láskyplnou pozorností pak v situaci temnoty znamená

učinit právě tuto temnotu, opuštěnost a ztrátu orientace na své duchovní cestě tématem své modlitby:

před Bohem a s Ním nově uspořádat hodnoty, vztahy, vše, co jsem dosud v životě pokládal za důležité

a nezbytné, všechno, co se mi v noci oblasti smyslů zrelativizovalo nebo pro mne ztratilo význam; a to

ne uhlazeně, nýbrž se slzami, s nářky a s křikem, tak jako Ukřižovaný volal k Bohu v temnotě noci

ducha z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27,46)

Jan totiž ví velmi dobře, že uzdravit člověka může jen Ten, který způsobil, že věci pro nás ztratily

dosavadní hodnotu; jen Ten, který sám zmizel našemu dosavadnímu prožívání: „Ach, kdo mě může

uzdravit? ... Odhal mi přece svou přítomnost...! Pohleď, rány, které uštědřila láska, může jen láska

uzdravit..." (2). Z dítěte v náručí milující matky se touto cestou – a jedině touto cestou – stává dospělý

člověk, který může být Bohu partnerem: člověk, který věří Boží lásce „i v temné noci" (3). K tomuto

cíli vede Bůh člověka, na této cestě člověka Jan od Kříže doprovází.

(1) Tento výraz se v Janových spisech objevuje čtrnáctkrát.

(2) První větu najdeme v 6. sloce Duchovní písně Jana od Kříže, další pak jsou z poslední sloky

Duchovní písně, ovšem v překladu Reinharda Körnera.

(3) Z básně Já o studnici vím.

(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes

vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)

Co chybí, není psaní nebo mluvení, ale mlčení a konání

Jan od Kříže (1542-1591)

Že jsem nepsal, nebyl nedostatek dobré vůle, poněvadž si opravdu přeji vaše velké dobro, nýbrž

protože se mi zdálo, že hodně už toho je napsáno, aby se mohlo pracovat na tom, na čem záleží, a že

to, co chybí, chybí-li něco, není psaní nebo mluvení, neboť toho obvykle spíše přebývá, nýbrž mlčení a

konání. Mluvení totiž navíc rozptyluje, a mlčení a konání usebírá a dodává duchu sílu.

Jakmile člověk zná to, co mu řekli k jeho pokroku, nepotřebuje už víc slyšet nebo mluvit, nýbrž mlčky

a pečlivě to doopravdy uskutečňovat v pokoře, lásce a pohrdání sebou; a nesnažit se pak hledat něco

nového, co slouží jen k uspokojování žádosti ve vnějších věcech, neboť dokonce ani ty nedokáže

uspokojit a jeho duch zůstává slabý a prázdný bez vnitřní ctnosti. A z toho plyne, že ani to první, ani to

druhé nepřináší prospěch...

Velice je zapotřebí... umět ukrást ďáblu a naší smyslovosti tělo ducha, protože jinak aniž si to

uvědomíme, budeme velice nepokročilí a velmi vzdálení Kristovým ctnostem, a když se probereme,

zjistíme, že naše práce a dílo jsou vykonány naruby a lampa, o níž jsme se domnívali, že ji neseme

rozsvícenou, se ukáže být zhasnutá, neboť jak jsme do ní foukali, aby se podle našeho mínění

rozhořela, spíše jsme ji tím možná úplně uhasili.

Čeho máme nejvíc zapotřebí, je mlčet duchem i jazykem před tímto velkým Bohem, jehož řečí, kterou

on slyší je pouze mlčenlivá láska.

Těší mě, že vám Bůh dal tak svaté touhy, a mnohem více mě bude těšit, až je budete uskutečňovat.

Kdyby vás někdy někdo přesvědčoval, ať by to byl představený nebo kdokoli jiný, o nějaké pohodlné

nauce a i kdyby ji dokládal zázraky, nevěřte jí ani ji nepřijímejte; zapotřebí je totiž více kajícnosti a

více oproštění od všech věcí a nehledejte Krista bez kříže.

(z korespondence sv. Jana od Kříže)