UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI4 Anotace Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní části, a to teoretickou a praktickou

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA SOCIOLOGIE, ANDRAGOGIKY A KULTURNÍ

ANTROPOLOGIE

ŽIVOT S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE

VYPRACOVALA: Romana Synková

VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Andrea Preissová-Krejčí, Ph.D.

OLOMOUC 2013

2

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedené

literatury a jiných zdrojů.

V Olomouci dne 28. března 2013

…………………………..

3

Ráda bych poděkovala všem informantům, kteří se podíleli na tvorbě rozhovorů, za

jejich vstřícnost a ochotu poskytnout informace z jejich života. Dále bych chtěla

poděkovat vedoucí své bakalářské práce Mgr. Andree Preissové-Krejčí, Ph.D. za její

rady a pomoc.

4

Anotace

Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní

části, a to teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuji vymezení základních

pojmů, rozdělení tělesného postižení a zmiňuji i počet tělesně postižených na území

České republiky. Následně se zabývám integrací tělesně postižených do společnosti,

kde se v souvislosti s tělesným postižením zaměřuji na rodinu, partnerství a sexualitu,

zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a sdružení pro tělesně postižené.

Další kapitola je věnována postojům dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením a

s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a také prezentováním tělesně postižených

v médiích. Dále rozebírám psychologii osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.

Praktická část byla realizována formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci a jejím

cílem bylo posoudit, jak se změnil život člověka, který následkem úrazu či nemoci

v dospělosti skončil na vozíčku.

Klíčová slova: tělesné postižení, handicap, integrace, předsudky, diskriminace,

vrozené postižení, získané postižení, fyzické bariéry, kvalita života

5

Annotation

The work deals about life with disability. This work has two parts, theoretical part and

practical part. The theoretical part is dedicated to defining the basic concepts,

distribution of disability and number of disabled in Czech republic. Then I deal with the

integration of disabled where in the context of disabled focus on the family, partnership

and sexuality, employment, care and social services and organizations and associations

for disabled. Next chapter addresses the attitudes of today´s society for people with

disabilities and related prejudices, discrimination and presenting disabled people in the

media. Then I analyze the psychology of people with disabilities and physical barriers.

Practical part was realized in the form of interviews with disabled and its aim was to

find out how it has changed the lives of people who due to injury or illness in adulthood

ended up in a wheelchair.

Keywords: disability, handicap, integration, prejudices, discrimination, congenital

disability, acquired disability, physical barriers, quality of life

6

Obsah

1 Úvod .......................................................................................................................... 8

2 Tělesné postižení ..................................................................................................... 10

2.1 Tělesné postižení .............................................................................................. 10

2.2 Handicap .......................................................................................................... 10

2.3 Stigma .............................................................................................................. 11

2.4 Základní rozdělení tělesných postižení ............................................................ 12

2.4.1 Obrny ........................................................................................................ 12

2.4.2 Deformace ................................................................................................. 12

2.4.3 Amputace .................................................................................................. 13

2.5 Počet tělesně postižených občanů v ČR ........................................................... 13

3 Integrace tělesně postižených do společnosti .......................................................... 15

3.1 Tělesně postižení a rodina ................................................................................ 15

3.2 Partnerství a sexualita člověka s tělesným postižením .................................... 16

3.3 Zaměstnanost tělesně postižených ................................................................... 17

3.4 Sociální péče a služby ...................................................................................... 18

3.5 Organizace a sdružení pro tělesně postižené .................................................... 19

3.5.1 Občanské sdružení Dobré místo pro život ................................................ 20

3.5.2 Spolek Trend vozíčkářů Olomouc ............................................................ 21

4 Postoje dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením ..................................... 22

4.1 Předsudky ......................................................................................................... 23

4.2 Diskriminace .................................................................................................... 24

4.3 Tělesně postižení a média ................................................................................ 24

5 Psychologie osob s tělesným postižením ................................................................ 26

5.1 Vrozené postižení ............................................................................................. 26

5.2 Získané postižení .............................................................................................. 26

5.3 Strategie zvládání náročné životní situace ....................................................... 27

7

6 Fyzické bariéry ........................................................................................................ 29

7 Výzkumná část ........................................................................................................ 32

7.1 Cíl výzkumu ..................................................................................................... 32

7.2 Výzkumné otázky ............................................................................................. 32

7.3 Cílová skupina .................................................................................................. 32

7.4 Výzkumná metoda ........................................................................................... 33

7.5 Rozhovory ........................................................................................................ 33

7.6 Analýza rozhovorů ........................................................................................... 33

7.6.1 Postoje okolní společnosti ........................................................................ 35

7.6.2 Způsob života ............................................................................................ 36

7.6.3 Bariéry v životě tělesně postižených ........................................................ 37

7.6.4 Vyrovnávání se s postižením .................................................................... 38

7.7 Odpovědi na výzkumné otázky ........................................................................ 39

8 Závěr ........................................................................................................................ 41

9 Zdroje ...................................................................................................................... 42

9.1 Rozhovory ........................................................................................................ 42

9.2 Použitá literatura .............................................................................................. 42

9.3 Internetové zdroje ............................................................................................. 43

9.4 Další zdroje ...................................................................................................... 44

8

1 Úvod

Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Jako inspirace mi

posloužila kniha od známého amerického antropologa Roberta F. Murphyho, která u nás

v roce 2001 vyšla pod názvem Umlčené tělo. Jedná se o autorovu autobiografii, která se

soustřeďuje na jeho život poté, co mu byl diagnostikován nádor v páteři. To postupně

vedlo ke ztrátě hybnosti a upoutání na invalidní vozík což se nejdramatičtěji projevilo

na autorově psychice. Murphymu se knihu, která je výsledkem dlouhodobého terénního

antropologického výzkumu sociálního světa tělesně postižených lidí, podařilo zasadit do

širšího rámce kulturní antropologie.

O problematice tělesného postižení velice často uvažujeme pouze jako o něčem, co se

týká druhých a nikoliv nás. Nedokážeme se tím pádem do situace takto

handicapovaných osob plně vcítit. Mnohdy si neuvědomujeme, že člověk, který

v průběhu svého života ochrnul a ocitl se na invalidním vozíku, přišel o mnohem více,

než o schopnost chodit. Ztratil také část svého vlastního já a získal zcela novou identitu.

Často u něj převládá pocit osamělosti a ve společnosti si začne náhle připadat jako

cizinec.

Mezi čtyři největší změny v životě tělesně postižených lidí patří podle Murphyho

snížená sebeúcta, obsazení a ovládnutí myšlení fyzickými deficity, silný spodní proud

zlosti a získání nové, totální a nežádoucí identity.1

V první kapitole své práce se zabývám definováním a vysvětlením základních pojmů,

které s tělesným postižením souvisejí. Dále se věnuji základnímu rozdělení tělesných

postižení a uvádím i počet tělesně postižených občanů v ČR. V další kapitole jsem se

zaměřila na integraci tělesně postižených do společnosti. Zde se věnuji těmto oblastem:

rodina, partnerství a sexualita, zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a

spolky pro tělesně postižené. Následně se zabývám postoji dnešní společnosti k lidem

s tělesným postižením a s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a prezentováním

tělesně postižených v médiích. Poslední dvě kapitoly jsou zaměřeny na psychologii

osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.

1 MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 75 - 113.

9

Druhá, prakticky zaměřená, část práce je věnována terénnímu výzkumu realizovanému

formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci. Jeho cílem bylo posoudit, jak tělesné

postižení jakožto následek úrazu či nemoci v dospělosti změnilo život informantů.

V této části práce jsem se tedy zaměřila na faktory, které jejich život nějakým způsobem

ovlivňují. Jsou to postoje okolní společnosti, způsob života, bariéry v životě tělesně

postižených a vyrovnávání se s postižením.

10

2 Tělesné postižení

2.1 Tělesné postižení

Tento pojem zahrnuje dvě prolínající se skupiny. Jsou jimi:

1. Chronické (dlouhodobé) postižení - ve většině případů jde o onemocnění, které

se vyznačuje dlouhodobým nepříznivým stavem nebo je prakticky nevyléčitelné.

Vede k omezení výkonnosti, což může mít vliv na pohybové schopnosti a zcela

pochopitelně také výrazně ovlivňuje kvalitu života. Přesto však nemusí být na

první pohled patrné a jedinec tak není ihned stigmatizován. Někteří autoři

používají pro tuto skupinu onemocnění označení interní postižení.

2. Lokomoční (pohybové) postižení - jde o takové onemocnění, kdy dochází

k omezení nebo k úplnému znemožnění pohybu. Toto postižení bývá většinou

zřejmé na první pohled a lidé s touto poruchou jsou v určitých činnostech

výrazně omezeni a z některých aktivit dokonce přímo vyloučeni. Kvalita života

je tímto výrazně ovlivněna.2

2.2 Handicap

Je důležité uvědomit si, že handicap není ekvivalentem tělesného postižení. Matoušek

jej charakterizuje jako nepříznivou sociální situaci člověka vyplývající z poruchy nebo

omezené schopnosti.3 Handicap tedy nevzniká samotným postižením, ale rozvíjí se až

v návaznosti na bariéry všeho druhu, postoje okolí a ladění i přiměřenost sociální

interakce.4 Na rozdíl od poruch a funkčních omezení, které Matoušek považuje za

neovlivnitelné, handicap lze systémovými opatřeními změnit.5

2 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,

tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 87 - 88. 3 Tamtéž, s. 90 - 91.

4 KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2005. s. 202. 5 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,

tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 90 - 91.

11

2.3 Stigma

Stigma je ve své podstatě silně diskreditující atribut. Jeho nositelem je ten, kdo vlastní

určitý charakteristický rys, jenž se může vnutit do naší pozornosti a způsobit tak

odvrácení se od tohoto jedince a pominutí nároků jeho dalších atributů. Je zcela běžné,

že na stigmatizovanou osobu pohlížíme jako na někoho, kdo není tak úplně člověkem.

Právě tento předpoklad se stává živnou půdou pro nejrůznější formy diskriminace, které

značně stěžují začlenění takovýchto jedinců do společnosti. Na základě jedné původní

nedokonalosti často připisujeme dané osobě celou řadu dalších nedostatků a pohlížíme

na ni dosti odlišným způsobem. Často se zapomíná, že člověk s nějakým handicapem

má stejné představy o identitě jako ostatní lidé. Věří, že má v rámci své sociální

kategorie nárok na stejné šance. Jestliže ovšem zaznamená, že není všemi plně

akceptován (a ví proč tomu tak je), může uvěřit tomu, že doopravdy nesplňuje

požadavky na to, čím by měl skutečně být. Následkem toho začne svou vadu vnímat

jako něco poskvrňujícího. Brzy na to se objeví pocit hanby, nenávist k sobě samému a

sebeponižování. Pokud se navíc dostane do nějakých problémů, mnohdy se to připíše

právě jeho postižení. Goffman mluví o třech rozdílných typech stigmat. Prvním z nich

jsou tělesné ošklivosti, dále rozlišuje vady charakteru vnímané jako slabá vůle,

nepřirozené vášně atd. a kmenová stigmata rasy, národa a náboženství, která se

zpravidla šíří po rodových liniích.6

Člověk, který je upoután na invalidní vozík, se tedy jaksi odchyluje od standardní lidské

podoby a je tak okamžitě stigmatizován. Spousta lidí, která se v životě nemusí potýkat s

žádným zdravotním znevýhodněním, se potom takovýmto osobám záměrně straní a

mnohdy jim i nevědomě odepírá úctu. Postižené, a tedy stigmatizované osoby mohou na

svou situaci reagovat buď pokusem o nápravu své vady (např. operace) nebo snahou

napravit svůj stav nepřímo tím, že věnují velkou část svého úsilí snaze vyniknout v

některé z činností právě v oblastech, jež jsou na základě obecného přesvědčení pro

danou osobu uzavřeny. Pro tělesně postižené je první možnost často nedostupná, a tak

se kvůli kompenzaci věnují např. nejrůznějším sportům.7

6 GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické

nakladatelství, 2003. s. 11 - 13. 7 Tamtéž, s. 17 - 18.

12

2.4 Základní rozdělení tělesných postižení

Tělesné postižení můžeme rozdělit na vrozené (první projevy se objeví do druhého roku

věku dítěte) a získané (k poruše došlo až po druhém roce věku dítěte). Nelze opomenout

ani progresivní (či regresivní) onemocnění, které sice k tělesnému postižení vede až

v průběhu života, ale predispozice již získal jedinec při narození.8 Z hlediska prognózy

zase rozlišujeme tělesné postižení relativně stabilizovaného charakteru, tělesné

postižení, při kterém je možno léčbou dosáhnout jistého zlepšení stavu a tělesné

postižení, při němž se stav zhoršuje. Podle stupně tělesné postižení hodnotíme jako

lehké, střední a těžké.9

Z hlediska příčin a projevů tělesné postižení dělíme na obrny, deformace a amputace.10

2.4.1 Obrny

Obrny mají původ v poškození centrálního nervového systému. Dochází k tomu

v průběhu vývoje jedince, vlivem nemoci nebo po úrazu. Obrny podle intenzity dělíme

na parézy (částečné ochrnutí) a plegie (úplné ochrnutí). Relativně častá je dětská

mozková obrna, která podle stupně, rozsahu a specifických symptomů může být různě

závažná, přičemž dominují poruchy svalového napětí, hybnosti a koordinace pohybů

s patrnou disharmonií motorického vývoje. Dalšími typy obrn jsou např. infekční obrna,

traumatická obrna a periferní obrna.11

2.4.2 Deformace

Jako deformace označujeme vrozené i získané vady vyznačující se nesprávným tvarem

určité části těla. Může jít např. o získanou deformaci páteře. U tohoto postižení hraje

8 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. II. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2010. s. 51. 9 LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky (Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole).

Praha: Portál, 2010. s. 236. 10

NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,

tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 123. 11

Tamtéž, s. 123 - 126.

13

klíčovou roli rehabilitace. Zařadit sem můžeme také malformaci, což je patologické

vyvinutí různých částí těla, většinou končetin.12

2.4.3 Amputace

Amputace je umělé oddělení části nebo celé končetiny od trupu. Amputace může nastat

již v dětském věku v důsledku vážných úrazů. Provádí se při vážných poranění (zvláště

pokud jsou zničeny důležité cévy), při nezvládnutelné infekci s celkovými septickými

projevy ohrožujícími život, při dlouhodobém nevyléčitelném místním onemocnění a u

velmi těžkých vrozených deformit nohou.13

Obecně rozlišujeme amputaci primární (časnou), která se provede ihned, co se posoudí

škody z úrazu, sekundární, v případě, že je amputace jediným možným racionálním

řešením a terciální, když je stav definitivní a další úspěchy v léčbě již nelze očekávat.14

Ve většině případů se ztráta končetiny dá kompenzovat protézou. Její používání však

není vůbec jednoduché a jedinec se tak s ní po amputaci musí dlouho učit zacházet.15

2.5 Počet tělesně postižených občanů v ČR

Z demograficko-statistického hlediska lze říci, že v České republice žije zhruba 1 milion

zdravotně postižených občanů, což je téměř 10 procent celé populace.16

Výsledky

šetření o zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007 ukázaly, že

osoby s tělesným postižením jsou mezi nimi druhou nejpočetnější skupinou. Napočítáno

jich bylo celkem 550 407 tisíc. Dále bylo zjištěno, že výskyt tělesného postižení se

12

VEČEŘOVÁ, Jitka. Zahrady pro tělesně postižené. Lednice 2006. s. 15. Diplomová práce na

Zahradnické fakultě Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně. 13 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2008. s. 51. 14

Tamtéž. 15



KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.

14

rapidně zvyšuje ve věku 45 - 59 let. Nejčastější příčinou tělesného postižení je u mužů i

u žen nemoc. Ta je potom s velkým rozdílem následována úrazem.17

Díky stárnutí populace, negativním prenatálním i časně postnatálním vlivům, neklesající

úrazovosti a nárostu degenerativních i tzv. civilizačních onemocnění nelze očekávat, že

lidí s funkčním omezením motoriky bude ubývat.18

17

Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o zdravotně

postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. s. 15 - 17. 18


Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.

15

3 Integrace tělesně postižených do společnosti

Integrace náleží k základním fenoménům rozvoje osobnosti a utváření kvality života

tělesně handicapovaných. Nelze ovšem říci, že je na ni naše společnost připravena.

Izolovanost postižených lidí je velice závažným jevem, jenž se promítá do všech oblastí

života. Znamená to především popření práva postižených podílet se na společenském

dění a využívat svých schopností v rovné soutěži se zdravými. Zároveň vyvolává

vysoké ztráty ekonomické.19

Adaptaci potom lze definovat jako schopnost postiženého člověka přizpůsobit se

sociálnímu prostředí, komunitě, společenským podmínkám. Hovořit můžeme také o tzv.

utilitě, což znamená, že tělesně handicapovaný člověk již není samostatný a v mnoha

oblastech je závislý na pomoci druhých. Není zkrátka schopen se zcela socializovat a

nemůže také trvale žít samostatně. Je třeba zmínit i inferioritu. Typická je pro ni

především nepoužitelnost a vyčlenění (totální izolace) ze společnosti. V tomto případě

se vůbec nevytvářejí sociální vztahy, což vede k segregaci tělesně postižených.20

3.1 Tělesně postižení a rodina

Rodina je velice důležitým faktorem v životě každého člověka. Záleží především na její

skladbě, hodnotové orientaci, na výchovném stylu, jenž může mít širokou škálu podob a

na její sociokulturní a ekonomické úrovni.21

Rodinám s tělesně handicapovaným členem se často nedostává úcty a porozumění. Je

zcela logické, že právě ti, co postiženého člověka moc dobře neznají, nejvíce podléhají

stereotypním reakcím. Pokud se s ním ovšem nějakým způsobem sblíží, přístup k nim

většinou výrazně změní. Existují ale i takové případy, kdy mnohem vstřícnější postoj

k postiženým osobám zaujímají lidé, kteří s nimi naopak nijak blízký vztah nemají.

Nakonec platí, že postižení daného jedince může úplně stejným způsobem odpuzovat

19

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 25. 20


Palackého v Olomouci, 2005. s. 26 - 27. 21

PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 28.

16

osoby mu blízké i zcela cizí.22

Pokud je tělesně postiženým někdo dospělý, může dojít k

výraznému narušení rodinného systému. Role autority a vzájemnosti je naprosto

vykolejena. Velké problémy působí i pocit závislosti, pocit viny (postižený člověk si

připadá jako přítěž) a pocit odcizení rodinnému životu, což je částečně způsobeno

ztrátou spontánnosti a pohyblivosti. Je potom velice důležité rodiny s tělesně

postiženým členem podporovat, a to nejen ekonomicky. Poskytována by jim měla být

také odborná lékařská a metodická pomoc.23

3.2 Partnerství a sexualita člověka s tělesným postižením

Vůbec jednou z prvních obětí paralytického postižení se stává sexuální život páru. Ten

buď zcela končí, nebo se dramaticky mění. Zdravý člověk by se však měl naučit

respektovat určitá omezení, jež z postižení jeho partnera vyplývají a také objevovat,

vnímat a rozvíjet jeho vlastnosti a schopnosti, které jej činí jedinečným, přitažlivým či

atraktivním.24

Partneři by mezi sebou měli také naprosto otevřeně komunikovat ve

všech oblastech, neboť dialog snižuje napětí a vede ke zvýšení důvěry.25

Pohybově postižený člověk, jenž by si chtěl vyvážený partnerský svazek teprve

vytvořit, bude mít situaci ztíženou o následující faktory: zdravotní stav, psychický stav

a sociální klima. První jmenovaný faktor může nezasvěcenu osobu vylekat nebo

odpudit, psychický stav zase výrazně ztěžuje navázání a následně i udržení partnerského

vztahu. Nakonec větší šanci uspět při hledání partnera mají ti, co mají jasnou životní

perspektivu a zázemí citlivě podporující touhu po partnerském soužití. Tělesně postižení

mají navíc relativně omezeny reálné možnosti setkávání se, jelikož se i přes integrační

snahy většinou pohybují v omezeném sociálním okruhu lidí. To jejich možnosti

seznámení a volbu partnera rovněž limituje. Velice často se stává, že tělesně postižený

člověk dá přednost stejně postiženému partnerovi, neboť právě u něj nachází

porozumění pro své problémy. Za důkaz úspěšného začlenění se tělesně postižených do

22

GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické

nakladatelství, 2003. s. 65. 23

MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 163 - 175. 24

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 39. 25


Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 22.

17

společnosti můžeme považovat schopnost založení vlastní rodiny. Je důležité uvědomit

si, že i takovéto osoby mají plné právo na rodinný a rodičovský život.26

3.3 Zaměstnanost tělesně postižených

Práce, resp. zaměstnání má pro tělesně postižené velký význam. Je předpokladem jejich

úplné integrace do společnosti a přispívá k sebeurčení, uznání a kvalitě života. Podle

některých autorů práce znamená zajištění existence, určitou míru nezávislosti, rozšíření

duševního horizontu, strukturovaný všední den, účast na společenském životě, rozvoj a

vývoj k větší odpovědnosti. Někteří ji dokonce považují za zdroj smyslu života.

Zaměstnání pro postižené mnohdy představuje možnost získání vyššího statutu.

Pracující lidé pociťují, že jsou pro společnost užiteční a cenní.27

U tělesně postižených osob je však uplatnění na trhu práce poměrně komplikované.

Důležitá je především správná lokalizace a také podchycení a programové rozvinutí

těch vloh a schopností handicapovaného člověka, jenž nejsou jeho vadou nijak omezeny

nebo deformovány. Ti, co se potom rozhodnou takovéto osoby zaměstnat, musí téměř

vždy investovat do stavebních úprav, nákupu nejrůznějších pomůcek, strojů a

přístrojového vybavení. V tomto jim však vyjadřuje podporu stát a také náklady spojené

se zřízením a provozem společensky žádoucích pracovních míst zčásti hradí státní či

obecní prostředky. Občas se ale bohužel stává, že jsou dotace zneužívány. Právě proto

musí být jejich přidělování objektivně kontrolovatelné a ekonomická podpora by se

měla vždy realizovat ve spolupráci se sociálním pracovníkem, psychologem, lékařem

specialistou nebo odborníkem v oblasti ergonomie. Tato opatření však nakonec

znamenají další byrokratické překážky na cestě tělesně postižených k pracovnímu

uplatnění.28

Specializované pracoviště pro postižené osoby představují chráněné dílny a chráněná

pracoviště, jejichž cílem je vytváření základních předpokladů pro pracovní a

společenské uplatnění postižených občanů vedoucí k dosažení optimální úrovně sociální

adaptace. Vykonavatelem úkolů státu v oblasti zaměstnanosti jsou úřady práce, přičemž

26

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 37 - 38. 27

PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. Brno:

MSD, 2009. s. 40 - 43. 28

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 33 - 34.

18

jedním z jejich nejdůležitějších úkolů je věnovat pozornost občanům se změnou

pracovní schopnosti v důsledku těžšího zdravotního postižení.29

3.4 Sociální péče a služby

Sociální služby představují pro tělesně postižené poměrně širokou škálu podpor,

opatření a pomoci. Tito lidé často nejsou schopni žít zcela samostatně, a proto mohou

zažádat o umístění v zařízení s pobytem (např. ústavy sociální péče) nebo o podporu

v domácích podmínkách, jenž má obvykle tři podoby. Tou první je péče domácí, kdy je

postiženému jedinci přidělen ošetřovatel docházející do jeho domácnosti. Pomáhá mu

tam převážně s hygienou, aplikací léčiv a rehabilitací, s oblékáním, vařením a

vyřizováním nejrůznějších pochůzek. Rozsah pomoci je stanoven smluvně a položky

(až na nějaké výjimky) hradí sám klient. Druhou podobou je osobní asistence. Její

kořeny přímo souvisejí s hnutím Nezávislý život, které založilo několik tělesně

postižených studentů na kalifornské univerzitě v Berkeley. Námětem spojujícím

nezávislý život s osobní asistencí je především úsilí o nezávislost každého jedince.

Znamená to, že všechny osoby s těžkým handicapem mají právo rozhodovat o vlastním

životě a přebírat za něj odpovědnost. Tuto formu podpory lze zjednodušeně považovat

za kompenzaci činností, které nemůže postižený člověk vykonávat sám a které jej

v životě omezují, prostřednictvím osobního asistenta. Požadavky takto

handicapovaných osob jsou zaznamenávány příslušnou agenturou, která v požadovaném

čase a rozsahu ke svým klientům posílá zaškolené asistenty, kteří zrovna mají službu.

Asistenti mohou být ovšem k postiženým vybíráni i natrvalo. Nakonec třetí podobou

podpory života v domácích podmínkách je tzv. respitní péče, která se však u nás dosud

neujala. Vychází se z předpokladu, že člověk pečující v rodině o někoho postiženého,

potřebuje a má i nárok na odpočinek, volný čas. Právě proto by měl být ve výkonu péče

zastoupen asistentem (na určitou dobu převezme péči postiženého) nebo stacionářem

(péči přebírá na několik hodin denně či několik týdnů v roce). Dospělý člověk

29

KREJČÍŘOVÁ, Olga. Manuál zaměřený na orientaci v poradenství a v problematice pracovního

uplatnění osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 12.

19

s handicapem si potom může sám vybrat čas, způsob i agenturu v takovém objemu

služeb, na něž má ze zákona nárok.30

Poskytovatelů sociální péče a služeb se v Olomouci a jeho okolí nachází poměrně dost.

Pečovatelské služby pro tělesně postižené nabízí třeba Charita Olomouc a POMADOL,

s. r. o. Osobní asistenci potom poskytují např. organizace Spolek Trend vozíčkářů

Olomouc nebo Maltézská pomoc.31

3.5 Organizace a sdružení pro tělesně postižené

V České republice najdeme několik neziskových organizací zaměřujících se na

sdružování a pomoc tělesně postiženým osobám. Jednotlivými právními formami

organizací občanské společnosti potom jsou občanské sdružení, nadace a obecně

prospěšná společnost. Nejsou tedy zřizovány za účelem finančního zisku, vyplňují

prostor mezi občanem, obcí a státem a významným znakem je především podíl práce

dobrovolníků. Financovány jsou většinou z členských příspěvků, vlastní činnosti,

sponzorských darů a ze státního nebo obecního rozpočtu.32

Tělesně postižení jedinci, kteří se stanou členy takovýchto organizací, potom

samozřejmě smějí využívat nabízené služby. Může jít třeba o již zmiňovanou osobní

asistenci, sociálně právní poradenství, půjčování kompenzačních pomůcek, pomoc při

hledání pracovního uplatnění, volnočasové aktivity atd. Zároveň mohou také díky

pobytu v prostředí s jinými lidmi trpícími podobným postižením alespoň částečně

odbourávat své psychické problémy. Mají pocit, že pouze v této společnosti se dokáží

plně otevřít a prozradit nápadně upřímné věci. Cítí se zde zkrátka mnohem více

uvolnění, neboť jsou tu přijímáni jako zcela normální osoby. Odtud se jim také dostává

morální podpory, pocitu důvěry i soucitu.

Člověk, jenž se náhle ocitne na invalidním vozíku, se také může spolehnout na to, že

stejně postižené osoby, které jsou se svou situací již vyrovnány, mu poskytnou pomoc.

Většinou ho zahrnou návštěvami, jejichž prostřednictvím jej uvítají v klubu a vysvětlí

30

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 44 - 50. 31

Katalog poskytovatelů sociálních služeb Olomouckého kraje 2011. s. 23 - 28. 32

PROCHÁZKOVÁ, Marcela. Pohybově postižení v kontextu antropologie občanské společnosti. Brno

2011. s. 31. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Masarykovy na ústavu antropologie.

20

mu, jak nejlépe zvládat své tělo a svou psychiku. Ne vždy se však dotyčný s

charakteristikami lidí mu podobnému ztotožní.33

Tělesně postižení lidé většinou chtějí nějakou formou veřejně prezentovat svůj pohled

na svět a měli by tedy takovou možnost dostat. Důraz je na to kladen především v

Americe. Jakmile člověk náležející do této stigmatizované kategorie dosáhne vysokého

pracovního, politického nebo finančního postavení, zpravidla se před ním otevře zcela

nová kariéra, spočívající v zastupování celé skupiny tělesně postižených. Cizí člověk k

těmto lidem pronikne jen velice těžko. Volný přístup mají pouze ti, co patří k tzv.

zasvěceným. Řadí se sem osoby pracující v nejrůznějších podporových zařízeních a

vykonávající činnosti, které jsou pro tělesně postižené nezbytné (např. sestry a

fyzioterapeuti) a také osoby spojené s takto handicapovanými skrze sociální strukturu

(např. rodina).34

Významným sdružením v Olomouci je Občanské sdružení Dobré místo pro život

zastřešující spoustu organizací. Jednou z nich je i Spolek Trend vozíčkářů Olomouc.

3.5.1 Občanské sdružení Dobré místo pro život

Občanské sdružení Dobré místo pro život je registrováno od roku 2009. Funguje na bázi

dobrovolnictví, tudíž se členem může stát každý, kdo chce nezištně pomoci druhým.

Jeho cílem je vyhledávat pro jednotlivé organizace takové podporovatele, kteří budou

svou pomoc zaměřovat pouze na jedno sdružení a věnovat se mu tak naplno. Pro každou

organizaci se snaží jednou ročně uspořádat akci, která jim finančně pomůže překonat

těžké období financování příspěvkových organizací. Tyto akce ovšem neusilují jen o

výtěžek, jde také o představení a přiblížení těchto organizací spoluobčanům. Touží

rovněž odbourávat mezi zdravými a handicapovanými lidské bariéry.35

33

GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické

nakladatelství, 2003. s. 30. 34

Tamtéž, s. 36 - 41. 35

O sdružení. [online]. [cit. 2013-03-05] Dostupné z: http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php

21

3.5.2 Spolek Trend vozíčkářů Olomouc

Spolek Trend vozíčkářů je jedním z největších poskytovatelů osobní asistence v rámci

celé České republiky. Vznikl v roce 1994 a o tři roky později realizoval svůj první

projekt. Během následujících let se postupně rozšířil. Cílem této organizace je

napomáhat všestranné integraci těžce tělesně postižených občanů a vytvářet podmínky

pro prosazování rovnoprávného a rovnocenného postavení člověka s fyzickým a

kombinovaným postižením ve společnosti. Důraz je kladen především na vytvoření

takových podmínek, za nichž by se o sebe tyto osoby dokázaly samy postarat (případně

za pomoci svých osobních asistentů). Spolek Trend vozíčkářů také podporuje úsilí o

zlepšení životních i sociálních podmínek vlastní aktivitou lidí na invalidním vozíku.

Dále jsou jím realizovány nejrůznější programy, poskytovány sociální a jiné služby v

oblasti podpory těžce zdravotně postižených a prosazována rovnoprávná a rovnocenná

postavení těchto osob. Tímto jsou vlastně vytvářeny podmínky pro plnou účast lidí se

zdravotním postižením ve společnosti. Tato organizace se také ještě podílí na tvorbě a

úpravách obecně závazných předpisů, týkající se této skupiny obyvatel, obhajuje práva

a zastupuje jejich zájmy vůči státním orgánům a jiným institucím na obecní, okresní i

krajské úrovni, spolupracuje při odstraňování jak architektonických, tak

psychologických bariér, informuje veřejnost o nejnovějších metodách a přístupech

uplatňovaných k zdravotně postiženým a sdružuje a spravuje prostředky určených na

pomoc takovýmto lidem. V souladu se svým posláním a zaměřením s těmito prostředky

také samozřejmě nakládá.36

36

Poslání organizace. [online]. [cit. 2013-01-15] Dostupné z: http://www.trendvozickaru.cz/o-nas/nase-

poslani.

22

4 Postoje dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením

Člověk, u kterého se postižení objeví až v průběhu života, zpravidla velmi rychle

zaznamená výraznou změnu v chování k sobě samému. Brzy zjišťuje, že značně odlišné

jsou nyní také postoje okolí. Zdraví lidé se často snaží tělesně postiženým osobám co

nejvíce vyhýbat, čímž je uvrhnou do sociální izolace. Důvody této reakce mohou být

různé. Člověk na vozíčku v některých lidech zkrátka vzbuzuje pocit viny nebo dokonce

vyvolává strach. Někteří považují postižené za nevypočitatelné, pro někoho jsou zase

připomínkou toho, že společnost je prostoupena nerovností a utrpením.37

Jelikož osoby s tělesným postižením mnohdy považujeme za oběti těžkého a tragického

osudu, dáváme si při setkání s nimi mnohem větší pozor, abychom náhodou neřekli

nebo neudělali něco nepatřičného, něco, čím bychom mohli urazit. I tak ale často z naší

strany dochází k jejich ponižování.

Při komunikaci s takto handicapovanou osobou je tedy nadmíru důležité, abychom se

nenechali ovlivnit účinkem prvního dojmu. Klíčové je především aktivní naslouchání,

které lidé s takovýmto handicapem ve spoustě případů ocení ze všeho nejvíc. Pokaždé

bychom měli mít na paměti, že o naši lítost skutečně nestojí, právě naopak, touží se stát

našimi rovnocennými partnery. Důležité je také projevit trpělivost a nevnucovat naši

pomoc těm, kteří o ni skutečně nestojí. Vždy se však můžeme přímo zeptat, zda bychom

pro ně nemohli něco udělat. Pokud je už dotyčný vyrovnaný se svým osudem, není ani

příliš dobré záměrně se vyhýbat tématu jeho postižení. Je nutné vzít v úvahu také to, že

člověk na vozíku se nachází ve zcela jiné pozici než ostatní. Může proto považovat za

obtížné a velmi nepříjemné hovořit se stojící osobou. Zapomínat bychom neměli ani na

fyzický kontakt, který může pomoci upevnit vztah.38

37


SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. s. 36 - 44.

23

4.1 Předsudky

Předsudky velmi úzce souvisí se stigmatem a abnormalitou. Podle mého názoru

předsudky ovlivňují život tělesně postižených velmi výrazným způsobem. Pochopitelně

mají značný podíl na tom, že se tito znevýhodnění jedinci nedokáží plně zapojit do

normálního života. Rozlišujeme několik typů:

1. Paternalistické a podceňující předsudky - lidé pečující o tělesně postižené osoby

věří, že musí ve vztahu k nim uplatňovat ochranitelský postoj. Žijí

v přesvědčení, že takto znevýhodnění jedinci nejsou snad ani schopni

rozhodovat o tom, co je pro ně nejlepší a veškerá rozhodnutí je proto třeba

provádět za ně.

2. Odmítavé a degradující předsudky - tělesně postižení lidé jsou bráni jako

neužiteční, neproduktivní, společnost zatěžující. Věří se, že si za své postižení

mohou sami a proto si nezasluhují podporu a péči, které se jim dostává. Pokud

dosáhnou nějakého úspěchu, okamžitě je zpochybněn.

3. Protektivně - paušalizující předsudky - společnost je nesprávně informovaná o

udělování výhod tělesně postiženým. Myslí si, že jsou až příliš zvýhodňováni a

považuje to za nespravedlivé. Ve skutečnosti jde však pouze o dílčí kompenzaci

jak postižení, tak snížených výdělečných možností.

4. Idealizující (heroizující) předsudky - život s tělesným postižením je vlastně

hrdinství a handicapovaní si tedy právem zaslouží veškerou podporu a péči.

Nicméně i mezi postiženými najdeme takové, kteří mohou výhody zneužívat.

Pokud tedy potom dojde k medializaci, vrhne to špatné světlo i na ostatní

postižené.

Často se setkáváme také s předsudky o rodičovských schopnostech osob s tělesným

postižením. Veřejnost si nemyslí, že by se tělesně postižení lidé mohli dobře postarat o

své potomky, a proto jejich děti lituje.39

Za předsudečný můžeme považovat také tzv. haló-efekt, kdy určitou osobu hodnotíme

na základě prvního dojmu a vnějších znaků, které považujeme pro ni za

39


tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 78 - 81.

24

charakteristické, a podle toho k ní přistupujeme, aniž bychom pochybovali o správnosti

našeho úsudku. Od tohoto se rovněž odvíjí náš postoj i očekávání.40

4.2 Diskriminace

Východiskem pro diskriminaci jsou právě předsudečné postoje. Nastává ve chvíli, když

je s postiženým člověkem zacházeno odlišně a nevýhodněji ve srovnání s jinou osobou

bez postižení, když má nerovnoprávné postavení a oproti jiným ztíženou dostupnost

příležitostí a možností. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením diskriminaci

definuje následujícím způsobem: „Diskriminace z důvodu zdravotního postižení

znamená jakýkoli rozdíl, vyloučení nebo omezení z důvodu zdravotního postižení, jehož

účelem nebo účinkem je poškodit nebo anulovat uznání, užívání nebo uplatňování,

rovnocenně s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické,

hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Zahrnuty jsou všechny

formy diskriminace (přímá, nepřímá), včetně odepření odůvodněného přizpůsobení.

Odůvodněné přizpůsobení je nezbytné a vhodné uzpůsobení a úpravy, které

nepředstavují nepřiměřené břemeno, a v potřebných případech zajišťuje osobám se

zdravotním postižením užívání nebo uplatňování všech lidských práv a základních

svobod rovnocenně s ostatními.“41

Nějaká nová či jiná práva pro postižené osoby

úmluva nicméně nezavádí. Důraz je kladen na legislativně garantovanou dosažitelnost

běžných lidských a občanských práv pro všechny bez rozdílu, na rovné příležitosti a

sebeurčující podporu pro postižené. Každý by měl mít možnost uplatnit své vlohy,

nadání, schopnosti a představy o životě, aby se mohl realizovat, rozhodovat o svém

životě, rovnoprávně a přínosně se účastnit života společnosti.42

4.3 Tělesně postižení a média

Tělesně postižení lidé byli v historickém kontextu prezentování velice negativním

způsobem. Dříve se postižení chápalo různě, některými bylo vnímáno jako boží trest.

40



Tamtéž, s. 82. 42

Tamtéž, s. 82.

25

Jakkoli postižení lidé se vyobrazovali v situacích vyvolávajících výsměch či opovržení,

s různými tělesnými deformacemi se úzce spojovala zloba a zkaženost. Po druhé

světové válce se situace začala postupně měnit, ne však úplně tím žádoucím způsobem.

Tělesně postižení lidé se tehdy nejčastěji zobrazovali jako univerzální skupina lidí, jenž

potřebuje co největší rozsah pomoci. Méně často se potom nepřiměřeně zdůrazňovaly

jejich kvality, díky čemuž byli prezentováni jako hrdinové. Postupem času se však

tělesně postižení lidé začali stále více objevovat v médiích. Veřejnost se tak mohla lépe

seznámit se způsobem a podmínkami jejich života. To spolu s dalšími skutečnostmi

vyvolává řadu nadačních aktivit, sponzorství i obyčejné lidské pomoci.43

Na jednu stranu tedy média postiženým pomáhají, na druhou přispívají k jejich

diskriminaci. Tělesně postižení jsou často zcela vyřazeni z běžných reklam, čímž jsou

nepřímo vyloučeni z role spotřebitele. Dochází také k tomu, že některé reklamy za

účelem získat peníze pro charitativní organizace deformují obraz tělesně postižených

tak, aby vzbuzoval v odběratelích lítost. Jedním z vůbec největších problémů je potom

to, že tělesně postižení lidé nemají žádnou nebo jen minimální možnost ovlivnit, jakým

způsobem budou v médiích prezentování. O tom v drtivé většině případů rozhodují lidé

bez zdravotního postižení. V současnosti je rovněž běžné, že člověk s tělesným

postižením je vnímán spíše jako uniformní reprezentant celé komunity postižených lidí

než jako někdo s vlastní individualitou. Velkou roli hraje i jazyk, který média používají.

Ten může určitou skupinu lidí stigmatizovat, a tím výrazně přispívat k uplatňování

nerovnosti a marginalizace. Média mohou používat označení vyjadřující bezvládnost a

závislost (např. oběť, invalida, zmrzačený), eufemistická označení snažící se oslabit

předsudky (např. speciální, atypický, výjimečný) a tzv. politizující označení

formulované samotnými zdravotně postiženými lidmi snažící se překonat obraz „role

handicapu“ a vytvořit novou alternativní sebeurčující sociální identitu. To, jak média

tělesně postižené osoby představují, velmi výrazně ovlivňuje zvyšování jejich

sebevědomí, formování veřejného mínění a vlastního sebepojetí.44

43



Tamtéž, s. 88 - 89.

26

5 Psychologie osob s tělesným postižením

5.1 Vrozené postižení

Vrozené postižení mění veškeré podmínky vývoje a sociální vztahy, vyřazuje některé

druhy podnětů a od počátku omezuje vývojové možnosti člověka. Lze konstatovat, že

jde o tzv. bazální zkušenost pro celý rozvoj osobnosti člověka. Pochopitelně má na

vývoj jedince mnohem závažnější vliv než postižení získané, zvláště v oblasti funkcí,

které pro své rozvíjení potřebují podněty z okolí (poznávací procesy, schopnosti).45

Na

druhou stranu lidé s tímto typem postižení mají k dispozici časový prostor a škálu

podpůrných opatření k tomu, aby se na svoji reálnou situaci adaptovali, přijali ji, našli

vlastní cestu k seberealizaci a naučili se žít co možná nejbohatěji.46

5.2 Získané postižení

Získané postižení tolik nezasahuje vývoj funkcí osobnosti, které se až do doby jeho

vzniku mohly vyvíjet normálně. Klade ovšem zase daleko větší nároky na adaptaci,

především v oblasti postižené funkce a kompenzačních funkcí. Znamená rovněž

obrovský zásah do osobnosti, způsobuje duševní trauma a subjektivně je velmi hluboce

prožíváno. Představuje tak obrovský tlak na lidskou psychiku.47

Ten, kdo se tedy ocitne na invalidním vozíku až v průběhu svého života, není často

zpočátku schopen přijmout plný význam toho, co se mu stalo. Pravda do jeho vědomí

proniká pomalu, a tak se může stát, že svou diagnózu nejprve přijímá jen velmi chladně.

Typické je pro něj také pevné přesvědčení spočívající v tom, že se nakonec přeci jen

uzdraví. Mnohdy se naučí žít pouze pro daný okamžik, zvláště tehdy, jeví-li se jeho

budoucnost příliš nejistě. Takovéto osoby si však postupem času začnou stále více

uvědomovat své jen velmi omezené možnosti, což může způsobovat vznik nejrůznějších

psychických poruch. Nejpronikavějším a nejničivějším psychickým syndromem pojícím

45

HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu.

Praha: Karolinum, 1999. s. 65. 46


Palackého v Olomouci, 2005. s. 207. 47


Praha: Karolinum, 1999. s. 65.

27

se s tělesným postižením je podle Murphyho radikální úbytek sebeúcty. Je to pocit

poškozeného já, který se projevuje zvláště při setkání a kontaktu s lidmi z okraje

stejného sociálního prostředí. Pro tyto jedince je dále typické objevení se pocitů viny a

studu, které jsou spolu úzce propojeny a zřejmě také způsobují tendenci stáhnout se ze

světa. Oba tyto jevy, které můžeme považovat za útok na ego, jsou zodpovědné za vznik

tzv. existenční zlosti. Kromě ní rozlišujeme ještě zlost situační. V prvním případě se

jedná o pronikavou zahořklost na osud, ve druhém můžeme mluvit o reakci na frustraci

nebo na pociťované špatné zacházení. Lze také konstatovat, že stud je obzvlášť silným

prostředkem sociální kontroly v malých společnostech.48

Lidé s tímto typem postižení

rovněž velmi silně zažívají pocit ztráty nezávislosti, samostatnosti a svobody.

Rozhodující je potom jeho vnitřní přijetí nebo nepřijetí.49

Zda je získané postižení horší či lepší než vrozené, říci nelze. Kvalitu života výrazně

ovlivňují obě. I když by tělesně postižený člověk měl být vyrovnaný a sebejistý, udržet

si tyto vlastnosti je velice těžké. Ženy se ve společnosti musí daleko více přizpůsobovat

standardům krásy, tělesné vady je tedy znevýhodňují daleko více než muže. Na

psychice mužů se zase hlouběji odráží ekonomická závislost. Lidé na vozíku se stávají

doslova vězněm svého těla a spousta z nich se s tímto faktem nedokáže vyrovnat. Je

tedy nadmíru důležité, aby jim bylo umožněno zapojit se co nejvíce do normálního

života. Vždy bychom měli mít na paměti, že jde jen o postižení zdravotní a nikoliv

sociální.50

5.3 Strategie zvládání náročné životní situace

Postižení lze chápat jako náročnou životní situaci, neboť zvyšuje stres, dlouhodobě

působí na jedince zatěžujícím vlivem, zhoršuje jeho každodenní situaci, způsobuje

spoustu konfliktů a frustrací. Aby se postižený člověk se svou situací vyrovnal, uchyluje

48



Palackého v Olomouci, 2005. s. 25. 50

MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 157 - 175.

28

se k různým technikám. Ty jsou dvojího druhu a vyplývají ze dvou základních reakcí:

agrese (aktivní řešení) a únik (pasivní řešení).51

Technika označovaná jako přímá agresivní řešení se nemusí vždy projevovat pouze jako

fyzické násilí, mnohdy se mění na formy agrese verbální směřovanou vůči sobě,

druhým i vůči věcem. Vyvolávat ji mohou např. situace, kdy se postižený člověk cítí

jako objekt soucitu, jenž v sobě zároveň nese podcenění. Nutno dodat, že jako agresivní

jsou zdravými jedinci často vnímány také určité způsoby chování související se

zvýšenou potřebou sebeprosazení. Další agresivní technikou je upoutávání pozornosti,

které doprovází velký egocentrismus. S ní potom souvisí negativismus, kdy jedinec není

schopen řešit situaci pozitivně, ale velmi silně potřebuje prosadit sebe samého. Časté

jsou rovněž techniky hledání viníka vlastní situace a identifikace se silnější osobností,

jenž představuje jakési východisko ze situace, způsobené vlastní slabostí. Kompenzace

je potom technikou pomáhající vyrovnat deficit v jedné oblasti zvýšenou výkonností

v oblasti jiné.52

Únikové způsoby řešení, rovněž označované jako pasivní, můžeme definovat jako

rezignaci na dosažení cíle či řešení situace. Můžeme sem zařadit např. tyto techniky:

přímý únik z tíživé situace, izolace, popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti,

racionalizace atd. Každá z nich za určitých okolností může alespoň částečně

postiženému člověku pomoci, zároveň však může vést až k patologickým důsledkům.

Únikem z tíživé situace může být třeba nějaká činnost, která člověku pomůže

zapomenout na jeho problémy, např. vášnivé provozování koníčků nebo denní snění.

Izolace je jakési vnitřní uzavření a pro tělesně postižené jedince představuje poměrně

časté únikové řešení. Jako popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti označujeme

techniku, s níž se setkáváme v souvislosti se vztahem postiženého k vlastnímu

postižení. Umožňuje nepřipouštět sobě samému existenci obtíží. Únikovou technikou je

také racionalizace, která rezignaci na dosažení nějakého cíle vysvětluje „racionálně“,

zdůvodnění však mnohdy mohou být velmi iracionální.53

51


Praha: Karolinum, 1999. s. 59 - 61. 52

Tamtéž, s. 61 - 62. 53

Tamtéž, s. 62 - 64.

29

6 Fyzické bariéry

Fyzické (architektonické) bariéry se projevují v každodenním životě lidí na vozíku a

brání jejich zapojení do společnosti a do života vůbec. Právě svoboda pohybu je pro

všechny lidi předpokladem k dalším svobodám, jako je např. vzdělání, shromažďování,

navazování partnerských vztahů, práce, léčení, kulturní a jiné společenské vyžití.

Člověk si existenci takovýchto bariér často uvědomí teprve tehdy, až se ho začnou

bezprostředně dotýkat. S jejich výskytem tedy dochází k omezování práva na svobodu

pohybu v tom nejširším slova smyslu a v řadě případů i k ohrožování bezpečnosti,

zdraví a života.54

Do popředí se stále více dostává tzv. univerzální plánování, které představuje snahu o

vytváření bezbariérového prostředí pro všechny. Velmi důležité bylo především přijetí

Stavebního zákona, který ukládá všem subjektům zúčastněným v procesu výstavby

postupovat při navrhování a projektování staveb, při rozhodování o nich a při jejich

realizaci tak, aby stavby mohli využívat i lidé s omezenou schopností pohybu a

orientace. Prováděcí vyhláška potom stanoví, kterých staveb se tato povinnost týká a

jaké technické požadavky jsou na ně kladeny. Spadají sem např. byty zvláštního určení

a tzv. stavby občanského vybavení, kam můžeme zařadit třeba nemocnice, úřady, hotely

a kulturní zařízení.55

Problematikou bariér se také zabývají např. Listina základních

práv a svobod, Charta přístupu k dopravním službám a infrastruktuře a Národní plán

vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. V posledně jmenovaném

dokumentu jsou charakterizovány oblasti života skupiny zdravotně postižených osob,

stanoveny cíle a závazná opatření pro státní instituce. Jako hlavní cíl je zde stanoveno

zlepšení životních podmínek zdravotně postižených, přičemž v oblasti bariér je třeba

zabránit vzniku nových a odstraňovat ty stávající.56

Ve venkovním prostředí měst a obcí jsou pro tělesně postižené osoby problematické

např. tyto oblasti: přechody pro chodce, přechody přes tramvajové pásy, prostředky

městské hromadné dopravy, informační tabule, poštovní schránky, telefonní automaty,

bankomaty, sloupky zabraňující vjezdu a rampy. Při zpřístupňování prostředí by se

54



Tamtéž, s. 67 - 68. 56

OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob

s hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 144 - 145, 147.

30

potom měly vzít v potaz podmínky, kterými jsou ohleduplnost, bezpečnost, zdraví,

funkčnost, srozumitelnost (uspořádání prostoru, srozumitelnost informací) a

estetičnost.57

Velký problém pro řadu tělesně postižených představuje doprava. Bezbariérovost

dopravních řetězců hraje mnohdy klíčovou úlohu pro volbu místa bydliště a pracoviště

takto handicapovaných obyvatel. Právě dopravní infrastruktura je hlavní podmínkou pro

zapojení osob se sníženou schopností pohybu a orientace do aktivního života a zvýšení

jejich ekonomických aktivit. Velmi často je však zanedbávána. Současný trend navíc

vede k omezování dopravních spojů a místy až k útlumu veřejné autobusové a

železniční dopravy. Tělesně postižení vzhledem ke svému stavu většinou nemohou

využít ani osobní automobilovou dopravu. Na zpřístupnění dopravy se potom podílí

Státní fond dopravní infrastruktury, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo pro místní

rozvoj a nověji také kraje. Odstraňování bariér v této oblasti podporuje i Národní

rozvojový plán mobility pro všechny financovaný ze státního rozpočtu, který byl v roce

2002 vyhlášen Vládním výborem pro zdravotně postižené občany a Národní radou

zdravotně postižených ČR.58

V roce 2003 a 2004 probíhal na základě grantu Evropské komise mezinárodní

srovnávací výzkum týkající se přístupnosti veřejných budov pro handicapované občany.

Jeho závěry ukázaly, že pro vozíčkáře představují největší problém schody a chybějící

rampy. Lidé bez vozíku, avšak s pohybovým omezením, byli zase nejvíce nespokojeni

s kluzkými podlahami a s nedostatkem židlí/laviček.59

Co se týká oblasti bydlení, existují v zásadě tři kategorie zohledňující specifické potřeby

tělesně postižených: bydlení v bezbariérových bytech, bydlení v zařízeních pro těžce

pohybově postižené (zajištěna je komplexní péče) a bydlení v ústavních zařízeních

(vyžadována je celodenní péče odborného personálu). Filipiová klade důraz na důsledné

rozlišování mezi pojmy byt zvláštního určení (určený pro osoby s těžším postižením) a

bezbariérový byt (určený pro lehčí postižení). V prvním případě je především

nestandardně řešen prostor, což vyplývá z nutnosti většího manipulačního prostoru při

57

OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s

hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 146 - 149. 58




Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 33 - 34.

31

pohybu na vozíku. Předpokladem takového bytu je umožnění co nejjednoduššího a co

nejméně namáhavého života. Bude také vybaven jinak než bezbariérový byt.60

Výsledky šetření o zdravotně postižených v ČR z roku 2007 ukázaly, že většina tělesně

postižených (přes 200 000 tisíc) preferuje bydlení v běžných standardních domech či

bytech. V běžných bezbariérových jich potom žije daleko méně (přes 19 000 tisíc).61

60

OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s

hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 150. 61

Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o zdravotně

postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. s. 25 - 27.

32

7 Výzkumná část

7.1 Cíl výzkumu

Cílem práce je posoudit, jak tělesné postižení jakožto následek úrazu či nemoci v

dospělosti změnilo život informantů.

7.2 Výzkumné otázky

Hlavní výzkumná otázka zní: Do jaké míry tělesné postižení změnilo život

dotazovaným osobám?

Následně jsem si od ní odvodila ještě čtyři další dílčí výzkumné otázky:

1. Jak se ve vztahu k tělesně postiženým změnily postoje okolní společnosti?

2. Jak se změnil způsob života tělesně postižených?

3. Jakou roli v životě tělesně postižených hrají bariéry?

4. Jak se tělesně postižení se svou situací vyrovnávají?

7.3 Cílová skupina

V této části bakalářské práce jsem se zaměřila na osoby se získaným tělesným

postižením. Rozhovory byly provedeny s třemi ženami a dvěma muži, kteří jsou díky

vážnému úrazu či nemoci velmi silně pohybově omezeni a odkázáni tak zcela nebo z

větší míry na invalidní vozík. Věk všech pěti respondentů, jenž byli vybíráni z

Olomouce a jeho okolí, se pohybuje od čtyřiceti do šedesáti let. Z důvodu zachování

anonymity jsem pro účely této práce nepoužila celá jména, ale pouze jejich zkratky.

33

7.4 Výzkumná metoda

V práci jsem se rozhodla použít metodu kvalitativního výzkumu. Jako techniku jsem si

zvolila polostandardizovaný rozhovor, který byl proveden s tělesně postiženými

osobami.

Prvním krokem analýzy rozhovorů bylo kódování, které lze definovat jako operaci,

pomocí níž nejprve rozebereme údaje, které následně konceptualizujeme a nakonec

zcela novým způsobem složíme. Otevřené kódování je potom technikou, při níž je text

jako sekvence rozbit na jednotky, jimž se vzápětí přidělí jména. S takto nově

označenými částmi se poté pracuje. Dále jsem použila tzv. techniku „vyložení karet“, v

jejímž rámci se seznam kódů uspořádaných do kategorií seřadí do nějakého obrazce či

linky a na tomto základě se text sestaví tak, že je vlastně převyprávěním obsahu

jednotlivých kategorií. Všechny kategorie spolu ovšem musí být nějakým způsobem

spjaté. Třetím krokem analýzy potom bylo vytvoření kostry analytického příběhu. Jedná

se o jednoduchý popis kategorií a jejich vzájemných vztahů. Z toho se nakonec odvíjela

interpretace analyzovaného materiálu.62

7.5 Rozhovory

Jak již bylo řečeno, rozhovory byly provedeny s pěti osobami se získaným tělesným

postižením, s třemi ženami a dvěma muži. Tři z rozhovorů proběhly přímo v domově

informantů a všechny byly s jejich souhlasem nahrávány na diktafon. Z něj se poté pro

účely této práce postupně přepsaly.

7.6 Analýza rozhovorů

Jelikož jsem si jako cíl práce stanovila zjistit, nakolik tělesné postižení změnilo život

informantů, je nutné zaměřit se na faktory, které jej nějakým způsobem ovlivňují. Do

analýzy jsem proto zařadila následující kategorie: postoje okolní společnosti, způsob

62

ŠEĎOVÁ, Klára, ŠVAŘÍČEK, Roman. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál,

2007. s. 211 - 247.

34

života, bariéry v životě tělesně postižených a vyrovnávání se s postižením. Kategorie

nazvaná jako postoje okolní společnosti obsahuje kódy, kterými jsou např. porozumění,

litování, vyhýbání se, soucit. Na život tělesně postižených tak tato kategorie může mít

pochopitelně jak pozitivní, tak negativní vliv. Okolní společnost zkrátka může svůj

přístup k lidem, kteří se v průběhu svého života ocitnou na vozíčku změnit buď k

lepšímu, nebo k horšímu. Nejbližší příbuzní a přátelé většinou představují pro takto

postižené osoby za každé situace obrovskou podporu, avšak okolní společnost má spíše

tendenci začít se takovýmto lidem vyhýbat. Do kategorie způsob života náleží např.

kódy záliby a chození do společnosti. Spolu s předchozí kategorií má vliv na to, jak se

tělesně postižení lidé se svým handicapem vyrovnávají. Způsob života se po omezení či

znemožnění pohybu pochopitelně zcela mění, jakým způsobem však záleží z velké části

na samotném postiženém. Právě způsob trávení volného času se značně podílí na tom,

jak kvalitně mohou tělesně postižené osoby žít. Název další kategorie je bariéry v životě

tělesně postižených a zařadila jsem pod ní kódy bariéry v bytě, bariéry venku,

překonávání bariér atd. Fyzické bariéry do života tělesně postižených zasáhnou vždy,

neboť jsou v podstatě na každém kroku. Může jít např. o bariéry v budově, kterými jsou

především schody a prahy nebo o bariéry co se týká dopravní obslužnosti. Tato

kategorie pochopitelně ovlivňuje život tělesně postižených pouze v tom negativním

slova smyslu, ale pokaždé trošku jiným způsobem. Poslední kategorie nese označení

vyrovnávání se s postižením a spadají pod ní např. kódy stud, strach a vztek. Právě to,

jak se člověk dokáže se svým handicapem vyrovnat má velký vliv na kvalitu jeho

života.

Kostru analytického příběhu, která z dosavadní analýzy vyplynula, tvoří tyto věty:

1. Postoje rodiny, přátel a širšího okolí a způsob života ovlivňují to, jak se

tělesně postižení lidé vyrovnávají se svým handicapem.

2. Postoje okolní společnosti a způsob života tělesně postižených se mohou

změnit jak k lepšímu, tak k horšímu a mít tak pozitivní i negativní vliv na

jejich kvalitu života.

3. Množství fyzických bariér a míra vyrovnanosti stejně jako postoje okolní

společnosti a způsob života ovlivňují kvalitu života tělesně postižených.

4. S všudypřítomnými bariérami se každý tělesně postižený člověk vyrovnává

poněkud jiným způsobem.

35

7.6.1 Postoje okolní společnosti

Tato kategorie je velmi významná, neboť jak již bylo řečeno, výrazně ovlivňuje to, jak

se tělesně postižení lidé vyrovnávají se svým handicapem, což má potom veliký dopad

na kvalitu jejich života. Spadají pod ní postoje rodiny, přátel i širšího okolí.

Nejbližší rodina, jak z několika provedených rozhovorů vyplynulo, stojí ve většině

případů při sobě v každé situaci. Ke svému členu se zpravidla neotočí zády ani ve

chvíli, kdy ho potká takový osud, jakým je např. ochrnutí. Obvykle je to právě naopak,

neštěstí jako jsou třeba vážné úrazy či nemoci rodinu spíše ještě více sblíží. Tento fakt

dokládá třeba následující věta z rozhovoru s paní E. N., když mluví o trávení času se

svým manželem: „Paradoxně nás ten můj úraz daleko víc sblížil.“ Přestože jsou mnohdy

v takovýchto situacích tou největší možnou podporou partneři či partnerky, stává se

občas, že zrovna oni se se stavem svých protějšků vyrovnat nedokáží. To je zřejmé z

těchto vět: „…ano začala jsem zakopávat a takhle, ono to totiž vypadalo, jako, že jsem

opilá třeba ze začátku a můj bejvalej se s tím nedokázal smířit tak jak já. On se za mě

styděl, jako že, že si myslijou lidi, že su opilá.“

Velkou podporu představují i přátelé. Někdy se však stává, že se někteří z nich

přestanou s postiženou osobou stýkat. Pohybově handicapovaní svůj okruh přátel často

rozšíří o ty, které potkal podobný osud. Většinou se právě díky tomu v jejich

společnosti cítí uvolněně, což je patrné z této části věty: „…ale v těch Kladrubech na

těch rehabilitačních cvičeních tam, tam jsem vlastně byla mezi svýma, vlastně tam k

sobě mají ti lidi blíž, protože mají stejný problémy a ty společný, to společný neštěstí

sbližuje…“ Mnohdy dokáží pouze s nimi naprosto otevřeně mluvit o svém postižení a o

tom, co je trápí. K seznámení dochází třeba právě na zmiňovaných rehabilitačních

cvičeních, v nemocnicích nebo v nejrůznějších organizacích a spolcích pro tělesně

postižené. Pro jejich členy, kteří jsou se svým stavem již dostatečně vyrovnáni, je

potom typický smysl pro humor, jak dokládá následující část věty: „…a je fakt, že jsme

dobrá parta, protože jsme se sešli, tak že si z toho děláme srandu.“

V potaz je třeba vzít také reakce a postoje širšího okolí třeba na vesnici nebo ve městě,

kde postižený člověk žije. Jak již bylo řečeno v teoretické části práce, spousta z nás má

tendenci se jakkoli postiženým osobám, ke kterým nijak blízký vztah nemá, vyhýbat.

Dokládají to třeba tyto věty: „A některý se třeba několik let prostě jakoby vyhýbali a až

36

po několika letech se zase se mnou setkali. A sami to tak, že prostě pro ně to bylo

hrozně těžký a že nevěděli, co mi…prostě báli se to, jo. To je taková přirozená obrana u

člověka.“ Z rozhovorů s tělesně postiženými dále vyplynulo, že mezi běžné reakce

širšího okolí patří také litování. To ovšem takto handicapovaní lidé zrovna dvakrát rádi

nemají, což dokládá např. tohle tvrzení: „Takže samozřejmě, tak jak se o to mluví, že

taková ňáká lítost a přehnaná lítost už vůbec ne, to jako si myslím, že ti postižení,

nejenom, že to nemají rádi, ale ani jim to nedělá dobře, prostě žádnýmu z nás nezbývá

nic jiného než se s tím ňákým způsobem vyrovnat a naučit se s tím žít, že jo, a bere to

tak jak je to a tak když vám to bude někdo za den pětkrát připomínat, tak to samozřejmě

jako příjemný není no.“ Další kódy, které se v této kategorii objevily, byly vstřícnost,

soucit a přehnaná starostlivost. Vyloženě negativní reakce, jako je např. posměch, ani v

jednom z rozhovorů zaznamenána nebyla.

7.6.2 Způsob života

Významnou roli v životě každého člověka hrají záliby. Člověk, který skončí na vozíku,

se musí téměř vždy nějakých svých koníčků vzdát, neboť následky pohybového

omezení jsou obrovské. „No, tak já jsem aktivní léta dělal myslivost, že jo, a já nevím

rybaření a takový věci a to všechno šlo do pryč.“ Zda si jako náhradu potom najde

nějaké jiné, záleží pouze na něm samotném. Důležité je především to, aby ho i nové

koníčky určitým způsobem naplňovaly. Pokud se mu je nalézt podaří, pravděpodobně se

se svým postižením snáze vyrovná. Tělesně postižený člověk se často musí vzdát i

svého zaměstnání, což většinou nesnáší zrovna nejlépe, neboť práce výrazně ovlivňuje

kvalitu života.

Do této kategorie jsem se rozhodla zařadit také kód chození do společnosti. Zde se

výpovědi informantů různily. Spoustě tělesně postiženým lidem není pobývat ve

společnosti mimo domov, kde se cítí v bezpečí, příjemné. Vadí jim zvědavé pohledy ze

strany zdravých a také lítost, kterou vůči nim projevují. Určitou roli samozřejmě hrají

také fyzické bariéry. Některým tělesně postiženým na druhou stranu chození do

společnosti vůbec žádný problém nedělá a činí tak rádi. To platí především pro ty, co

tohle provozovali i předtím, než skončili na vozíčku. „Já rozhodně nemůžu říct, že bych

seděla doma. Říkám různý aktivity, zapojuju se do různých aktivit, jo, prostě chodím na

37

aktivity Dobrého místa pro život, které pořádá tak různě. Jo, takže rozhodně prostě dá se

říct, že furt něco dělám. Cestuju po republice.“

7.6.3 Bariéry v životě tělesně postižených

Stálý problém pro lidi na vozíčku představují architektonické bariéry a to i přesto, že se

v poslední době stále více realizují nejrůznější projekty na jejich odstraňování. Do

života lidí, kteří v důsledku nemocí a úrazů skončí na invalidním vozíku, zasáhnou vždy

nějakým způsobem a pochopitelně tak změní jejich život. S bariérami potom úzce

souvisí závislost na pomoci druhých. Tento kód se objevil téměř ve všech rozhovorech.

„…spoustu věcí, které jste byla zvyklá dělat, najednou dělat nemůžete, to, co jste dělala,

jak se říká levou zadní, tak musíte prostě slušně poprosit někoho v rodině, aby to, aby

vám s tím pomohl nebo to udělal za vás…“ Tělesně postižení lidé se už zkrátka

nemohou ve všem spoléhat jen sami na sebe, což mnohdy nesou velmi špatně. Cítí se

být pro své blízké spíše přítěží, a tak se snaží o co možná největší samostatnost.

Dokládají to např. tyto věty z rozhovoru s panem P. B.: „A rozhodně bych se bránil

tomu, abych prostě využíval, já nevím, takový třeba i ty nejdostupnější prostředky, aby

člověk sám nemusel tak nějak, tak to ne. Tak to samozřejmě, že ta snaha je, aby, aby

člověk pokud možno byl co nejvíc samostatný. Co to de, samozřejmě.“ Nebo třeba

tvrzení z rozhovoru s paní E. N.: „…samozřejmě se snažím trošku tu domácnost

zvládat, člověk má takovej dobrej pocit, že je potřebnej a není, jak bych to řekla, na

obtíž, i když nikdy mi to nedal nikdo ani náznakem najevo, ale samozřejmě když, čím

člověk si kolem toho sebe víc udělá, tím se cítí samostatnější a spokojenější.“

Je důležité uvědomit si, že každý člověk se může s nejrůznějšími bariérami setkat v jiné

míře. Více se s nimi budou muset potýkat např. lidé, kteří jsou úplně pohybově omezeni

a odkázáni tak zcela na vozík, než ti, co chodit ještě trochu dokáží. Velkou roli hraje

také to, jak rychle se lidé na vozíčku naučí zábrany alespoň nějakým způsobem

překonávat. „Ono vás to stejně donutí (smích) já nevím, jak bych to přirovnal (smích) já

nevím, když vám něco spadne a teď se proto prostě nedostanete, že jo, tak, tak prostě

vymyslíte něco, aby jste si to podala, že jo (smích).“

Bezbariérový byt je často pro vozíčkáře nezbytný. V případě žádosti o jeho přidělení

většinou nastává poměrně dlouhá čekací lhůta, což může pro takto postižené osoby

38

představovat velký problém. Tohle je typické převážně pro lidi, kteří se na vozíčku

ocitli po vážném úrazu a jiné bydlení tedy potřebují co nejdříve. Ti, co se na invalidní

vozík mohli připravit dopředu díky své pozvolna postupující nemoci, jsou na tom v

tomto ohledu mnohem lépe, neboť mohou začít problematické bydlení řešit zavčas.

Dokládá to třeba tohle tvrzení: „…já už jsem věděl, že s tou nohou je to špatný, tak už

jsem si to dělal takový bezbariérový tady, podlahy takový jaký jsou, snadnější na

údržbu a tak dál, takže jsem neřešil žádné ňáké plovoucí podlahy, to je jenom v ložnici,

jinak mám všude dlažbu. No tak že jo, s tím vozíkem, to se moc šetrně k tomu nechová

a i když člověk šel třeba na té protéze, tak to zas není o tom, že, že by se mohl za

každýma dveřama přezouvat, že jo, to je takový trošku složitější s tou protézou no.

Takže z toho důvodu se to řešilo tak no.“

7.6.4 Vyrovnávání se s postižením

Předpokladem k tomu, aby se člověk se svým postižením vyrovnal, je překonání

veškerých psychických bariér, mezi které patří např. pocit studu, viny nebo strachu.

Samozřejmě, že se tak nestane ze dne na den, ale s pomocí rodiny a dobrým způsobem

života se to může podařit poměrně rychle. Velký význam se připisuje také organizacím

a spolkům pro tělesně postižené, které mohou mít na psychiku značný vliv. Oporou

některých je zase víra v Boha. „…ale mě taky třeba moc pomáhá to, že věřím v Boha a

tady ta víra, tu víru máte v srdci a jako, jako věříte. Věříte, že nic se neděje bez příčiny.

Já se nedívám do minulosti s tím, že bych hledala nějaký důvod nebo někoho chtěla

obviňovat. Beru to prostě jako holý fakt, že se to stalo a že se s tím už teď musím prostě

jenom vyrovnat. K tomu mi dopomáhá právě i ta víra v toho Boha…“

Asi nejhorší chvíle člověk zažívá bezprostředně po dozvědění se své diagnózy. Prvním,

co je třeba překonat je pochopitelně šok, ten vzápětí obvykle následují vztek a beznaděj.

Na více místech byl v rozhovoru k vidění kód naděje, která je zpočátku pro postižené

rovněž typická. I ta do velké míry může ovlivnit psychiku člověka. „…což mně taky

říkal doktor na začátku, jako když mi to řekl opatrně, tak mi jako říkal, ale nemusíte mít

strach, nemusíte skončit na vozíku. Mám pacienty, kteří dvacet let a jsou furt stejní. No

ale pak člověk začíná věřit, že prostě není ten vyvolenej, že prostě opravdu se to horší

no.“

39

Velkým krokem k dosažení vnitřního vyrovnání je podle mého názoru také přiznání

postiženého člověka spočívající v tom, že jeho handicap s sebou přinesl i něco

pozitivního. Mohou tím být např. noví přátelé, nové zkušenosti nebo i nový pohled na

život. Zcela běžnou záležitostí je, že lidé, kteří se ocitli na vozíčku, spoustu věcí ve

svém životě přehodnocují. „Tak ten handicap vždycky dá něco, že jo, protože, víte, ono

to funguje asi tak. Pokud je člověk zdravý, tak si to ani neuvědomuje, bere to jako

prostě normální standart, základní, nic se neděje, pohodička, že jo, klídek, nic není, ale

najednou máte ňáký omezení a musíte se s tím naučit prostě existovat no. Takže

samozřejmě že to něco, něco to i dá. Ne, že to jenom bere, ale že člověk musí přesvědčit

sám sebe, že třeba i s tím postižením se dají některý věci zvládnout, některý bez větších

problémů, některý třeba s většíma problémama, ale jsou řešitelný, že jo.“ Z některých

rozhovorů vyplynulo, že je také dobré mít k životu pozitivní přístup a snažit se užívat si

každý den naplno.

7.7 Odpovědi na výzkumné otázky

Jak se ve vztahu k tělesně postiženým změnily postoje okolní společnosti?

Nejbližší rodina, jak již bylo řečeno, stojí ve většině případů při sobě v každé situaci.

Tělesně postiženého příbuzného se obvykle snaží co nejvíce podporovat a trávit s ním

spoustu času, což mnohdy vede ještě k jejich většímu sblížení. Její postoje se tedy

převážně mění spíše k lepšímu. Občas se však stane, že někteří rodinní příslušníci se s

novou situací vyrovnat nedokáží a za svého člena se stydí. Snaží se proto od něj co

možná nejvíce distancovat.

Přátelé se ve většině případů snaží být rovněž tou největší podporou a jejich postoje se

tedy zpravidla nemění. Platí zde ovšem to samé, jako v předchozím případě. Někteří

prostě odmítnou sdílet stigma postiženého.

Mezi ty nečastější postoje širšího okolí ve vztahu k tělesně handicapovaným patří

především vyhýbání se, litování, soucit a vstřícnost, přičemž první dva jmenované

postižení vnímají negativně.

40

Jak se změnil způsob života tělesně postižených?

Tělesné postižení mnohdy vede ke ztrátě zaměstnání. Rovněž má veliký dopad na

záliby. Lidé, kteří se ocitli na vozíčku, již většinou nemohou provozovat vše, co dříve,

hledají si tedy za to nějakou náhradu. Pokud je to, co dělají, naplňuje, pravděpodobně

jim to pomůže vyrovnat se se svým postižením. Ne všem se najít něco takového

podařilo. Někteří ovšem měli takové koníčky, které mohou provozovat nadále. Chození

do společnosti není spoustě tělesně postiženým moc příjemné, a tak se zdržují spíše

doma. Pouze ti, co tohle ve větší míře provozovali i předtím, než skončili na vozíčku, se

obvykle snaží v tom pokračovat.

Jakou roli v životě tělesně postižených hrají bariéry?

Bariéry v životě lidí na vozíčku hrají nějakou roli vždy. Jak velkou potom závisí na

mnoha faktorech, např. na míře pohybového omezení. Bariéry způsobují závislost

tělesně postižených na pomoci druhých a znemožňují jim úplné zapojení se do

společnosti. Byt bez bariér je obvykle pro vozíčkáře nutností. Lidé, kteří se na vozík a

veškeré bariéry mohli díky pozvolna postupující nemoci připravit dopředu, jsou

většinou mnohem vyrovnanější.

Jak se tělesně postižení se svou situací vyrovnávají?

Každému může k překonání psychických bariér pomoci něco jiného. Velká role se

přisuzuje především rodině, způsobu života, nejrůznějším organizacím a spolkům pro

tělesně postižené a víře v Boha. Na psychiku člověka na vozíčku má rovněž velký vliv

naděje na uzdravení a uvědomění si, že jejich handicap nejen bere ale i dává.

41

8 Závěr

Úraz a mnohdy i nemoc vedoucí k upoutání na invalidní vozík představuje obrovský

životní zlom. Nejen pro postižené, ale i pro jejich rodiny je tak připravená veliká

zkouška. Záleží potom na každém, jakým způsobem se s ní vypořádá. Cílem mnou

realizovaného výzkumu bylo posoudit, na kolik se lidem se získaným tělesným

postižením změnil život. Jak již bylo řečeno, velký vliv na něj mají postoje okolní

společnosti, způsob života, nejrůznější bariéry a vnitřní vyrovnanost.

Velkou chybou, které se mnozí dopouští, je to, že neberou tělesně postižené osoby jako

sobě rovné. Člověk na vozíčku je zkrátka zdravými jedinci často brán jako někdo

podřadnější, někdo, kdo se jim nemůže v žádném případě rovnat. Tohle je však špatná

domněnka. I takto postižení lidé totiž mnohdy dosáhnou stejných nebo i lepších výkonů

než ti, kteří žádný handicap nemají. Neměli bychom se tedy tělesně postiženým lidem

v žádném případě záměrně vyhýbat. Dobré není ani snažit se jim až příliš přehnaně

pomáhat či je litovat.

Důležité je také rozlišovat mezi tělesně postiženými lidmi, neboť každý z nich je svým

způsobem jiný než ostatní a házení všech do jednoho pytle se nikdy moc neosvědčilo.

Každý se se svým stavem může vyrovnávat poněkud jiným způsobem, přičemž

některým se to daří lépe, jiným zase hůře. Velkou roli v tomto hraje především rodina,

která by měla být velikou podporou a vhodný způsob života. Určitý vliv má rovněž

množství bariér, se kterými přichází tělesně postižení do styku. Spoustu věcí, které dříve

vykonávali se samozřejmostí jako je např. oblékání nebo hygiena, se po upoutání na

invalidní vozík pro ně změnila na nesmírně složité či bez pomoci někoho druhého na

nemožné. Tohle si zdraví lidé často neuvědomují. Tělesně postižený člověk se už

zpravidla nikdy nemůže plně spolehnout na sebe samého, v určitých situacích bude

vždy závislý na někom jiném. Právě ztrátu samostatnosti mnozí snášejí nejhůře.

Přestože život s tělesným postižením není zrovna jednoduchý, není ani vyloženě něčím

tragickým. V dnešní době totiž i lidé na vozíčku mají možnost žít poměrně kvalitně.

42

9 Zdroje

9.1 Rozhovory

Rozhovor s panem P. B., vedla Romana Synková, leden 2013

Rozhovor s paní E. N., vedla Romana Synková, leden 2013

Rozhovor s paní E. K., vedla Romana Synková, únor 2013

Rozhovor s paní E. N., vedla Romana Synková, únor 2013

Rozhovor s panem V. R., vedla Romana Synková, únor 2013

9.2 Použitá literatura

GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha:

Sociologické nakladatelství, 2003. 167 s. ISBN 80-86429-21-0.

HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie

handicapu. Praha: Karolinum, 1999. 230 s. ISBN 8071849294.

KREJČÍŘOVÁ, Olga. Manuál zaměřený na orientaci v poradenství a v problematice

pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v

Olomouci, 2007. 32 s. ISBN 9788024416328.

KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 268 s. ISBN 8090365809.

KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme.

Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. 72 s. ISBN 9788024419640.

KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. II.

Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. 63 s. ISBN 978-80-244-2544-3.

LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky (Dítě s postižením, narušením a

ohrožením ve škole). Praha: Portál, 2010. 435 s. ISBN 978-80-7367-679-7.

43

MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 188 s.

ISBN 80-85850-98-2.

NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy

na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. 166 s. ISBN

978-80-7367-873-9.

NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. 159 s. ISBN

80-7178197-5.

OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické

podpory u osob s hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 180 s. ISBN

978-80-210-4575-0.

PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do

společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 40 s. ISBN

9788024416298.

PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh

práce. Brno: MSD, 2009. 170 s. ISBN 9788073920944.

SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. 155 s. ISBN

978-80-7367-691-9.

ŠEĎOVÁ, Klára, ŠVAŘÍČEK, Roman. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.

Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0.

9.3 Internetové zdroje

O sdružení. [online]. [cit. 2013-03-05] Dostupné z:

http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php

Poslání organizace. [online]. [cit. 2013-01-15] Dostupné z:

http://www.trendvozickaru.cz/o-nas/nase-poslani

http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php

http://www.trendvozickaru.cz/o-nas/nase-poslani

44

9.4 Další zdroje

Katalog poskytovatelů sociálních služeb Olomouckého kraje 2011. Olomouc 2011. 126

s. ISBN 978-80-87535-21-9.

Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o

zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. 49 s.

PROCHÁZKOVÁ, Marcela. Pohybově postižení v kontextu antropologie občanské

společnosti. Brno 2011. 62 s. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity

Masarykovy na ústavu antropologie.

VEČEŘOVÁ, Jitka. Zahrady pro tělesně postižené. Lednice 2006. 135 s. Diplomová

práce na Zahradnické fakultě Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

Documents

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI4 Anotace Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní části, a to teoretickou a praktickou