UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Přírodovědecká fakulta

Katedra rozvojových studií

Matěj PERTL

Dodávky zbraní do vybraných rozvojových

zemí Afriky

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Jiří PÁNEK

Olomouc 2013

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně, a že jsem uvedl

veškeré použité zdroje.

V Olomouci dne 26. 4. 2013 ..........................

Podpis

Poděkování

Tímto bych chtěl poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu Mgr. Jiřímu Pánkovi,

za ochotný a vstřícný přístup, odborné rady a za jeho trpělivost, kterou během vedení

této práce vždy projevoval.

Obsah

Seznam použitých zkratek ............................................................................................. 8

Seznam tabulek a obrázků ........................................................................................... 10

1. Úvod ....................................................................................................................... 11

2. Cíle práce ................................................................................................................ 14

3. Metody zpracování .................................................................................................. 15

4. Zbraně ..................................................................................................................... 16

4.1. Největší výrobci, firmy ..................................................................................... 16

4.1.1. Lockheed Martin ........................................................................................ 16

4.1.2. Boeing ........................................................................................................ 17

4.1.3. BAE Systems.............................................................................................. 17

4.2. Nejčastěji používané zbraně v konfliktech v zemích Afriky............................... 18

4.2.1. Small Arms and Light Weapons .............................................................. 18

4.2.1.1. Charakteristické znaky ..................................................................... 20

4.2.1.2. Základní kategorie ........................................................................... 22

4.2.1.3. Kalashnikov AK-47 ......................................................................... 23

5. Obchod se zbraněmi ................................................................................................ 26

5.1. Transformace obchodu se zbraněmi .................................................................. 26

5.2. Mezinárodní obchod se zbraněmi ...................................................................... 28

5.2.1. Dodavatelé ................................................................................................. 28

5.2.2. Příjemci ...................................................................................................... 29

5.3. Nelegální obchod se zbraněmi ........................................................................... 30

5.3.2. Soukromí obchodníci se zbraněmi .............................................................. 33

5.3.2.1. Viktor Bout ...................................................................................... 33

5.3.2.2. Leonid Minin ................................................................................... 35

5.4. Zbrojní embarga OSN vydaná vůči zemím Afriky ............................................. 38

5.4.1. Rezoluce vůči Pobřeží slonoviny ................................................................ 39

6. Konflikty v Africe ................................................................................................... 43

6.1. Základní rozdělení konfliktu, války ................................................................... 44

6.2. Vybrané africké konflikty a SALW .................................................................. 45

6.2.1. Konflikt v Súdánu (Dárfúru) ....................................................................... 46

6.2.2. Konflikt v Demokratické republice Kongo .................................................. 48

6.2.3. Konflikt v Pobřeží slonoviny ...................................................................... 51

6.3. Shrnutí kapitoly................................................................................................. 53

6.4. Vliv zbraní na dětskou populaci ........................................................................ 54

7. Závěr ....................................................................................................................... 56

8. Shrnutí..................................................................................................................... 58

9. Seznam použitých zdrojů ......................................................................................... 60

8

Seznam použitých zkratek

ACDA Arms Control and Disarmament Agency

AK Avtomat Kalashnikova

AU African Union

BAE British Aerospace

CNDP Congrès national pour la défense du peuple (angl. National

Congress for the Defence of the People)

DEA Drug Enforcement Administration

DRK Demokratická republika Kongo

FAL (FN) Fusil Automatique Léger (Fabrique Nationale de Herstal)

FARC Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia (angl..

Revolutionary Armed Forces of Colombia)

FSI Failed States Index

IMI (Uzi) Israel Military Industries

JAR Jihoafrická republika

JEM Justice and Equality Movement

MANPADS Man-portable air-defense systems

NASA National Aeronautics and Space Administration

NPFL National Patriotic Front of Liberia

OSN Organizace spojených národů

RENAMO Resistência Nacional Moçambicana (angl.. Mozambican National

Resistance)

RPG Rocket-propelled grenade

RUF Revolutionary United Front

SAE Spojené arabské emiráty

SALW Small Arms and Light Weapons

SLM/A Sudan Liberation Movement/Army

SPLA Sudan People's Liberation Army

SSSR Svaz sovětských socialistických republik

9

UNAMID The United Nations African Mission in Darfur

UNITA União Nacional para a Independência Total de Angola (angl..

National Union for the Total Independence of Angola)

USA United States of America

10

Seznam tabulek a obrázků

Tabulka 1: Objem importu SALW do Pobřeží slonoviny, 2002 – 2007........................41

Tabulka 2: Zbrojní embarga OSN pro Africké země v letech 1966 - 2006 .................. 42

Tabulka 3: 6 hlavních příjemců zbraní v subsaharské Africe (mimo Jižní Afriku), 1996

– 2010 ......................................................................................................................... 45

Tabulka 4: Import malých palných zbraní a munice do Súdánu, 1996 – 2010 ............. 48

Tabulka 5: Import malých palných zbraní a munice do DRK, 1996 - 2010 ................. 51

Tabulka 6: Import malých palných zbraní a munice do Pobřeží slonoviny, 1996 - 2010

.................................................................................................................................... 53

Obrázek 1: Konflikty v Africe, 2000 – 2009 .............................................................. 43

Obrázek 2: Mapa Súdánu, Jižního Súdánu, oblast Dárfúru ......................................... 47

Obrázek 3: Mapa Demokratické republiky Kongo ...................................................... 50

11

1. Úvod

Afrika je kontinent s celou řadou problémů, které ji sužují po mnoha stránkách.

Často se jedná o nedostatečnou infrastrukturu, korupci, nestabilní a nedemokratické

režimy, nízkou úroveň školství, odliv mozků, epidemie AIDS a jiných nemocí apod.

(Záhořík, 2010, s. 6) Mimo to, se mnoho afrických zemí potýkalo nebo potýká s určitou

formou konfliktu s různou délkou trvání, ať se jedná o občanskou válku či státní převrat.

Konflikty se mohou opakovat, bývají značně vytrvalé, jsou nákladné a lze je považovat

za jednu z příčin chudoby a faktor bránící růstu. (Collier, 2009)

Po rozpadu koloniální nadvlády došlo v Africe k rozmachu krvavých

kmenových a národnostních konfliktů. Tento vývoj osvobozené Afriky odhalil veškerou

rozpornost života domorodé společnosti. Realizace státní samostatnosti se tak mnohdy

stala předmětem nesmiřitelného boje o mocenské pozice mezi jednotlivými etniky.

Vzájemná rivalita mezi kmeny a národnostními skupinami se stala hlavní hybnou silou

vývoje většiny afrických zemí. Tragickými důsledky dosavadních konfliktů jsou mimo

jiné vysoký počet obětí na životech a velký počet uprchlíků, kteří jsou dnes jedním

z hlavních zdrojů napětí mezi mnoha africkými státy. (Volenec, 2004)

Vypuknutí občanské války má mnoho příčin a závisí na faktorech, které zvyšují

či snižují náchylnost země k určitému konfliktu. Může jít o příčiny sociální, politické,

geografické či ekonomické. Lze najít mnoho souvislostí rizika války s výší příjmů,

pomalým ekonomickým růstem či závislostí na vývozu surovin (ropa, diamanty, zlato,

měď a další). Afrika je epicentrem nízkých příjmů a pomalého růstu a stala se tak i

ohniskem převratů. Stejně tak to platí pro občanské války, kdy se sklon země k válce

zvyšuje s její zhoršující se ekonomickou výkonností. (Collier, 2009)

Afrika se stala jedním z významných míst mnoha střetů a konfliktů v období od

50. do 80. let, což souviselo s kontextem studené války. Důležitými aktéry a soupeři v

tomto období byly Spojené státy americké a Svaz sovětských socialistických republik,

oba podporující různé režimy. Během studené války se státy, zejména v subsaharské

Africe, kde vzniklé politické elity hledaly podporu u jedné z velmocí, usídlovaly ve

sféře vlivu některé z nich výměnou za hospodářskou pomoc, dodávky zbraní či

vojenskou ochranu. (Záhořík, 2010) Když se tato ochrana zhroutila, zhroutila se i

bezpečnostní síť, která chránila státy se slabými nebo neschopnými vládami před

12

ztrátou kontroly nad jejich územím či jejich zdroji. V důsledku toho všeho se pak v

devadesátých letech objevil nový výraz tzv. zhroucený stát1, tedy stát s velmi nízkou

kontrolou či vlivem legitimní vlády prakticky ve všech oblastech života. Od roku 1990

počet těchto a dalších slabých států znatelně přibývá a nezákonnému obchodu se v

takovýchto zemích daří. (Naím, 2008, s. 32)

Konec studené války především znamenal explozi vnitrostátních konfliktů,

povstání, občanských válek a jiných sporů (Naím, 2008, s. 45). Nastávající situace,

nejen na africkém kontinentě, tak mnohdy vyžadovaly a vyžadují neustálý přísun zbraní

prakticky všem bojujícím stranám. Vyvstává tedy otázka, jak jsou takovéto konflikty

podporovány a kým a kde se bere množství zbraní, bezesporu potřebných pro vznik a

udržování jakékoliv války. Částečnou odpověď lze najít na dnešním globálním trhu, kde

je k prodeji nabízeno téměř cokoliv, samozřejmě včetně zbraní od tzv. malých a lehkých

po kulomety, raketomety, centrifugy a chemikálie používané při vývoji zbraní jaderných

a jde tedy o nezákonný obchod, který porušuje dohody a procedury používané

konkrétními státy k organizování legálního obchodu (Naím, 2008).

Stejně jak se měnil svět po téměř všech stránkách, společně s tím se měnil i

nezákonný obchod a přizpůsoboval se novým trendům, pravidlům, potřebám a aktuální

situaci. Ilegální obchod byť jen se zbraněmi, které jsou tématem této práce, nemluvě o

obchodu s drogami, ohroženými druhy živočichů či rostlin, orgány k transplantaci atd.,

je velmi složitý systém a postihnout jej se všemi svými aspekty není v této práci možné.

Bakalářská práce se věnuje především problematice související s ručními palnými a

lehkými zbraněmi (SALW – Small Arms and Light Weapons), které jsou nejčastějšími

a hlavními nástroji násilí v téměř všech konfliktech v zemích Afriky2 (Pytlak, n.d.),

1 Za zhroucený stát lze považovat zemi tehdy, když „instituce státu jsou natolik oslabené, že již nedokáží udržovat svoji autoritu či politický pořádek za hranicemi hlavního města“ (Rotberg, 2004; převzato z

Waisová a kol., 2007). Selhání státu má několik znaků: jedním z nejčastějších je ztráta fyzické kontroly

nad svým územím nebo ztráta monopolu na legitimní použití síly. Jiné atributy selhání státu zahrnují

neschopnost legitimní autority provádět kolektivní rozhodnutí, neschopnost poskytovat veřejné služby,

neschopnost komunikovat s ostatními státy jako plnoprávný člen mezinárodního společenství. Dalšími

indikátory mohou být rozsáhlá korupce a kriminální chování, neschopnost vybírat daně, nedobrovolná

dislokace obyvatelstva, prudký hospodářský pokles, ekonomická nerovnost skupin obyvatelstva, odliv

mozků a další. Míra funkčnosti/zhroucenosti státu-měřeno pomocí tzv. Failed States Index organizace

Fund for Peace-příklady zhroucených států (respektive s nejvyšším FSI) - Somálsko, Demokratická

republika Kongo, Súdán, Čad, Zimbabwe. (The Fund for Peace, 2013) 2 Díky jejich vlastnostem, které jsou popsány v kapitole - 4.2. Nejčastěji používané zbraně v konfliktech v zemích Afriky.

13

jejich vlivu na dynamiku konfliktů, délku trvání, jeho charakter a dále také důsledkům

způsobeným neustálými boji podporovanými přísunem zbraní.

14

2. Cíle práce

Bakalářská práce si klade za cíl popsat problematiku legálního i nelegálního

obchodu se zbraněmi a jakou souvislost má přísun zbraní (malých a lehkých ručních

zbraní) s možností vzniku konfliktu, délkou trvání a jeho charakterem ve vybraných

rozvojových zemích Afriky. Je třeba se věnovat jednotlivým dílčím aspektům obchodu

se zbraněmi a jejich dodáním na místo určení, čemuž je přizpůsobena vnitřní struktura

práce.

První část má za cíl vybrat a charakterizovat nejčastěji používané a

nejrozšířenější zbraně v afrických konfliktech, včetně jedné z nejznámějších útočných

pušek vůbec, AK-47. Vedle toho se zabývá stručným popisem několika předních

světových zbrojních společností a výrobců zbraní.

Druhý oddíl se věnuje obchodu se zbraněmi, jeho charakteristickým znakům za

éry studené války, vývoji, přeměně a přizpůsobení se novým trendům od počátku

devadesátých let. Dále je zaměřen na legální obchod, tedy na největší exportéry a

příjemce zbraní, na nelegální obchod, kde jsou zahrnuti dva soukromí obchodníci se

zbraněmi a je zde také podkapitola věnující se zbrojním embargům vydaným vůči

zemím Afriky.

Ve třetí části práce je kapitola zaměřená na tři vybrané konflikty na africkém

kontinentu, které jsou stručně charakterizovány a dány do souvislosti s přísunem

malých palných zbraní během určitého období.

15

3. Metody zpracování

Při psaní bakalářské práce byla použita metoda analýzy vybraného textu a

metoda syntézy. Stěžejním bylo vyhledávání, překlad a komplementace dat a jejich

následná interpretace v textu.

Informace byly získávány jak z primárních zdrojů (od mezinárodních institucí,

mezinárodní databáze), tak ze sekundárních (z monografií, odborných časopisů) a často

bylo také využíváno internetových zdrojů. Většina dostupných materiálů, zabývajících

se tématem zbraní, obchodu se zbraněmi a jejich vlivu na charakter konfliktu, je psána

v anglickém jazyce. Tomuto tématu se alespoň z části věnuje řada zahraničních

odborníků. Bylo využito prací Moisése Naíma (2008), Michaela Klare (1999), C. J.

Chiverse (2006) a dalších. Z českých autorů bylo mimo jiné využito prací Jana Záhoříka

(2010, 2012), Jana Eichlera (2009), Milana Zeleného (2009).

Byla také napsána řada bakalářských prací, věnujících se tématům blízkým této

práci. Například - Mezinárodní obchod se zbraněmi (Špirková, 2010), Mezinárodní

obchod se zbraněmi: dopady, možnosti regulace a jejich efektivita (Hiklová, 2010),

Analýza vývoje mezinárodního obchodu se zbraněmi (Wagnerová, 2011), Právní

regulace mezinárodního obchodu se střelnými zbraněmi (Červený, 2010), apod.

V textu se často pracuje se zkratkou SALW, tedy Small Arms and Light

Weapons. Je používáno přímo označení SALW nebo autorem zvolený český překlad

ruční palné a lehké zbraně či jen malé a lehké zbraně.

V práci je použit systém poznámek pod čarou, jež poskytují vysvětlení

některých pojmů a informací v textu k lepšímu pochopení souvislostí. Pro zapisování

odkazů na citace v textu je použita metoda Harvardského systému. Přímé citace jsou

v textu dány do uvozovek a označeny kurzívou. Seznam kompletních citací je uveden

v seznamu použitých zdrojů.

16

4. Zbraně

4.1. Největší výrobci, firmy

Tato podkapitola se pro představu zabývá třemi největšími zbrojními

společnostmi, jejich velmi stručným popisem a objemem zbraní prodaných během

jednoho roku.

SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute) (2013) sestavil

seznam 100 největších světových společností vyrábějících zbraně, v pořadí podle jejich

hodnoty prodeje zbraní v roce 2011. Tento seznam nezahrnuje společnosti z Číny, a to

z důvodu nedostatku přesných údajů potřebných k porovnání. V Číně, a pravděpodobně

i jiných zemích jako např. Kazachstánu nebo Ukrajině, je zcela jistě řada podniků

dostatečně velkých na to, aby se mohly objevit na tomto seznamu, pokud by byl

dostatek spolehlivých dat.

Prodej zbraní3 (údaje v milionech amerických dolarů):

1) Lockheed Martin (USA) – 36 270

2) Boeing (USA) – 31 830

3) BAE Systems (Velká Británie) – 29 150

V seznamu sta největších společností za rok 2011 je podstatná část z USA (47

%), dále velká část z Velké Británie (10 %), Francie (9 %), Ruska, Itálie a dalších.

V první desítce jich je 7 z USA.

4.1.1. Lockheed Martin

Lockheed Martin je celosvětově působící bezpečnostní a leteckou společnosti,

která zaměstnává zhruba 120 000 lidí po celém světě a zabývá se zejména výzkumem,

plánováním, vývojem, výrobou, integrací a podporou progresivních technologických

systémů, produktů a služeb. Je největším poskytovatelem služeb v oblasti IT, systémová

3 Prodej vojenských výrobků a služeb vojenským uživatelům (domácí zakázky i pro export) určeny pro

vojenské využití, mezi vojenské služby patří technický servis, údržby, opravy, apod. (SIPRI, 2013)

17

integrace a školení státním institucím v USA. Spolupracuje především s americkým

ministerstvem obrany a americkými vládními agenturami. Sídlo společnosti je

v Bethesda, USA. (Lockheed Martin Corporation, 2013)

Společnost poskytuje řadu služeb v oblasti managementu, strojírenství a dále

technických, vědeckých a informačních služeb. Slouží domácím i mezinárodním

zákazníkům s produkty a službami, které mají obrané, civilní a komerční využití. (The

New York Times Company, 2013)

4.1.2. Boeing

Boeing je přední světovou leteckou společností a největším výrobcem

komerčních proudových letadel v kombinaci s vojenskými letadly. Kromě toho

navrhuje a vyrábí rotorová letadla, elektronické a obranné systémy, rakety, družice a

vyspělé informační a komunikační systémy. Je hlavním poskytovatelem služeb pro

NASA4. Společnost také poskytuje vojenské a komerční služby letecké podpory.

Boeing působí ve 150 zemích a je jedním z největších vývozců v USA z hlediska tržeb.

Zaměstnává více než 170 000 lidí po celých Spojených státech a v 70 zemích světa.

Sídlo je v Chicagu, USA. (Boeing, 2013)

4.1.3. BAE Systems

BAE Systems je globální obraná, letecká a bezpečnostní společnost, která

zaměstnává na 88 200 lidí po celém světě. Jejich produkty a služby pokrývají vzdušné,

pozemní a námořní síly, dále pokročilou elektroniku, bezpečnostní, informační

technologie a podpůrné služby. Sídlo společnosti je v Londýně, Velká Británie. (BAE

Systems, 2013)

4 Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration)

18

4.2. Nejčastěji používané zbraně v konfliktech v zemích Afriky

4.2.1. Small Arms and Light Weapons

SALW jsou obecně osobní zbraně, které mohou být ovládané pouze jednou

osobou nebo je lze namontovat na běžná užitková vozidla. Obvykle tato skupina zbraní

zahrnuje revolvery, samonabíjecí pistole, pušky, samopaly a lehké automatické zbraně a

dále se mezi ně řadí těžké kulomety, ruční granátomety, přenosné odpalovací zařízení

systémů protitankových a protiletadlových řízených střel a minomety s kalibrem (ráží)

menším než 100 mm. (Pytlak, n.d.) Dle UNODA (2013) jsou SALW levné, lehké,

snadno ovladatelné a jednoduché na přepravu a údržbu.

Odhadem je po celém světě v oběhu asi 875 milionů ručních palných zbraní

(small arms), vyráběno více než 1000 firmami z téměř 100 zemí. Většina zemí a

množství nestátních ozbrojených skupin si obstarávají ruční zbraně a podle odhadu

jejich roční legální obchod s těmito zbraněmi přesahuje 8,5 miliardy dolarů. Přesné

hodnocení je však obtížné, komplikované neochotou mnoha států poskytnout veřejné

informace o jejich výrobě, vývozu a dovozu ručních palných zbraní. Analýza jejich

nelegálních aktivit je ještě obtížnější. (The Small Arms Survey, 2013a)

Jedním z velkých problémů je globální šíření automatických zbraní vojenského

typu. Odhaduje se, že 60 – 70 milionů AK-47 a jiných zbraní typu AK bylo vyrobeno

od roku 1947 a další jsou každý rok vyráběny v Rusku, Číně, Bulharsku, Egyptě, Iráku,

Polsku, Rumunsku a Severní Koreji. Kromě toho, bylo přibližně 8 milionů kopií

americké pušky M-16 vyrobeno v posledních desetiletích, spolu se 7 miliony

německých Heckler & Koch G3, 5-7 miliony belgických FN FAL a 10 miliony

izraelských samopalů IMI Uzi. Celkem bylo v té době po celém světě v oběhu kolem

125 milionů automatických zbraní. (Klare, 1999)

Většina zbraní dovážených do Afriky patří právě mezi malé a lehké zbraně

(zejména kvůli vlastnostem popsaných v další kapitole) (Infoservis společnosti Člověk

v tísni při České televizi, o.p.s., 2001), které jsou široce využívány ve velké části

dnešních konfliktů a ty jsou tak vedeny převážně s jejich pomocí (UNODA, 2013).

V devadesátých letech byly SALW hlavním bojovým prostředkem ve 47 ze 49

velkých konfliktů a ročně přišlo o život odhadem přes půl milionu lidí, přičemž velkou

19

většinu z nich tvořili civilisté. Tyto zbraně podněcují konflikty, vyvolávají vlny

uprchlíků, ohrožují mír a rozvoj, demokracii a lidská práva. Dalším negativním

důsledkem je přímá spojitost mezi šířením SALW a ekonomickou zaostalostí. (UNIC

Praha, 2005)

Jejich účelem je nejen zabíjet, ale také mrzačit (Infoservis společnosti Člověk v

tísni při České televizi, o.p.s., 2001). Zranění způsobená SALW často zanechávají trvalé

následky, což má dopad na trh práce. Kromě toho dostupnost SALW zvyšuje

kriminalitu a vede k růstu počtu vysídlených osob. (UNIC Praha, 2005) Ruční palné

zbraně jsou také dominantními nástroji násilných trestných činů (UNODA, 2013). Dále

je také velmi obtížné provádět jakoukoliv poválečnou rekonstrukci a budovat

bezpečnost a stabilitu v nestabilních regionech, kde jsou SALW rozšířeny. (UNIC

Praha, 2005)

Mezi země vyrábějící ruční palné zbraně a střelivo patří většina průmyslově

vyspělých zemí a dále také Argentina, Brazílie, Chile, Egypt, Indie, Írán, Irák, Izrael,

Mexiko, Pákistán, Peru, Singapur, Jižní Afrika, Tchaj-wan, Turecko a obě Koreje

(Klare, 1999).

Velké množství ručních palných zbraní a střeliva také proudí prostřednictvím

černého trhu k etnickým nebo povstaleckým sílám, včetně např. NPFL Libérie, UNITA

v Angole, RENAMO v Mosambiku či SPLA v Súdánu. Mnoho dalších zbraní se

dostane do rukou válčících stran z krádeží vládních arzenálů, nákupů od

zkorumpovaných vojenských a policejních pracovníků, darů od členů své etnické

skupiny žijící v zahraničí nebo od přátelských vlád. Opět platí, že není možné zjistit

přesné počty množství zbraní. (Klare, 1999)

V současné době nejsou k dispozici přesné údaje o počtu ručních palných a

lehkých zbraní, které jsou po celém světě v oběhu. Velké množství ručních palných

zbraní je drženo v soukromých rukou. (UNODA, 2013)

20

4.2.1.1. Charakteristické znaky

Neexistuje žádná obecně přijímaná definice "small arms" nebo "light weapons"5.

Podle Small Arms Survey (2013b), je za určující vlastnost považována přenositelnost

zbraní. V této skupině jsou zahrnuty civilní, soukromé i vojenské zbraně, avšak s

podmínkou, že přístroj nebo systém může být přenášen prostřednictvím jednotlivce,

malé skupiny lidí nebo přepravován zvířetem či (lehkým) vozidlem.

- ruční palné zbraně (small arms): revolvery a samonabíjecí pistole, pušky a

karabiny, útočné pušky, samopaly a lehké kulomety.

- lehké zbraně (light weapons): těžké kulomety, ruční a montážní (upevněné)

granátomety, přenosné protiletadlové zbraně, přenosné protitankové zbraně,

přenosné odpalovací zařízení protitankových řízených střel a raketových

systémů, přenosné odpalovací zařízení protiletadlových raketových systémů

(MANPADS) a minomety s ráží (kalibrem) menší než 100 mm.

Podle Pytlak (n.d.), společně s informacemi jiného autora uvedeného v textu,

mají ruční palné a lehké zbraně (SALW) několik charakteristických znaků:

- Nízká cena a široká dostupnost: Ruční palné zbraně jsou relativně technicky

nenáročné válečné nástroje. Ruční palné zbraně jsou levné a snadno šiřitelné.

V důsledku konce studené války se miliony zbraní stalo přebytečnými a byly

svými původními majiteli vrženy na světový trh, kde se často dostávají do

rukou zkorumpovaných kriminálních prodejců, kteří nemají problém je

prodat komukoli, jako např. skupině NPFL Charlese Taylora (Klare, 1999).

- Rostoucí smrtící účinek: Zvyšování dostupnosti rychlopalných vojenských

útočných pušek, automatických pistolí a samopalů a jejich distribuce

nestátním subjektům dává těmto aktérům palebnou sílu, která často

převyšuje policejní nebo vojenské možnosti.

Tyto zbraně mohou působit obrovské škody. Moderní útočná puška vystřelí

stovky ran za minutu, což umožňuje hrstce bojovníků napadnout vesnici a

zabít nebo zranit každého v dohledu. Kulky jsou vystřeleny tak vysokou

5 Z důvodu přehlednosti autor zůstává u anglického termínu, který není v české terminologii zcela přesně vymezen. Používaný překlad zní malé palné a lehké zbraně.

21

rychlostí, že střet s jakoukoliv částí lidského těla může způsobit masivní

trauma nebo smrt. (Klare, 1999)

- Přenosnost: Pohyb ručních palných zbraní je velmi obtížné sledovat či

monitorovat. Ruční palné a lehké zbraně mohou být přenášeny jedním

vojákem nebo pomocí malého vozidla, lze je tak snadno odeslat nebo

pašovat do konfliktních oblastí.

Například jeden kůň může nést tucet pušek přes husté džungle nebo přes

vysoké horské průsmyky a obcházet vládní kontrolní body. Několik koní tak

může zásobit malou armádu operující téměř mimo dosah v odlehlých

oblastech za vládní linií. (Klare, 1999)

- Vojenské, policejní a civilní využití: Na rozdíl od velkých konvenčních

zbraní, ruční palné a lehké zbraně překračují hranici oddělující vojenské a

policejní síly od civilního obyvatelstva. V mnoha zemích tak došlo k

dramatickému nárůstu počtu a velikosti soukromých milicí a bezpečnostních

firem, které, v mnoha případech, jsou vybaveny zbraněmi vojenského typu.

- Jednoduchost, životnost a odolnost: Ruční palné zbraně se snadno udržují a

mohou vydržet i několik desetiletí. Nevyžadují téměř jakékoliv školení jak je

používat, což výrazně zvyšuje jejich využití v konfliktech neformálními

milicemi a dětskými vojáky. Zbraně typu AK-47 a M-16 vyžadují pouze

jednoduchou údržbu a s tréninkem jen pár hodin se může mladý teenager

dozvědět vše, co potřebuje k jejich použití (Klare, 1999).

Pro všechny důvody uvedené výše, se SALW staly hlavním nástrojem boje v

drtivé většině konfliktů v období po skončení studené války do současnosti (Klare,

1999).

22

4.2.1.2. Základní kategorie

SALW lze rozdělit do několika kategorií. Nejdůležitějším rozdílem je dělení

mezi civilní6 a vojenské výrobky. Ruční palné zbraně a střelivo jsou často vyvinuty pro

vojenské použití a pak se dostanou na civilní trh. (Small Arms Survey, 2013c)

- Small arms (ruční palné zbraně) - zahrnují revolvery a samonabíjecí pistole,

pušky a karabiny, útočné pušky, samopaly a lehké kulomety. Pistole a

revolvery jsou nejvíce rozšířené z mnoho ručních palných zbraní. Světově

nejvíce populární ruční zbraň vojenského typu je pistol Makarov 9mm,

vyráběna v Ruské federaci po dobu nejméně 50 let. Automatické útočné

pušky jsou převážně používány jako pěchotní zbraně. Trhu dominují tři

modely zbraní - série Kalashnikov AK (Ruská federace), série M-16 (USA)

a FN-FAL (Belgie).

- Munice - zahrnuje širokou škálu produktů, což znamená, že podrobná

kategorizace je obtížná. Základní způsob, jak třídit munici ručních palných

zbraní je podle rozměru nábojnice.

- Less-lethal weapons (méně smrtící zbraně) - The Small Arms Survey

považuje za méně smrtící zbraně určené ke zneškodnění lidí bez způsobení

smrti nebo trvalého, nevratného zranění. Tradiční obušek jako příklad

nejstarší známé ne-smrtící zbraně. Všechny méně - smrtící zbraně mohou být

smrtelné, pokud jsou používány bez přiměřeného použití síly. Jako příklady

moderních ne - smrtících zbraní můžeme uvést bariéry, ostnaté dráty,

elektrické zbraně, akustické zbraně, látky k potlačení nepokojů a

biochemické a paralyzující prostředky.

- Lehké zbraně (light weapons) - to jsou minomety s kalibrem (ráží) do 100

mm, ruční a automatické granátomety, těžké kulomety, přenosné

protitankové a protiletadlové raketové systémy, (bezzákluzové) pušky i

pistole, přenosné raketomety a přenosné rakety.

6 Palné zbraně, které nemají vojenský charakter, jsou (dle českého právního řádu) zbraně určené pro

sportovní účely, hobby, lov či sebeobranu (MZV ČR, 2009).

23

- MANPADS - Man-portable air-defence systems jsou individuální přenosné

lehké raketové systémy země - vzduch určené pro provoz jednotlivcem nebo

malou posádkou.

4.2.1.3. Kalashnikov AK-47

Na počátku studené války, v roce 1947, designéři pod vedením bývalého

sovětského vojáka Michaila Kalashnikova vytvořili zbraň AK-47, tedy lehkou

automatickou útočnou pušku, model Avtomat Kalashnikova 1947. (McCarthy, 2010)

AK-47, AK je zkratka pro "automatický (Avtomat) Kalashnikov", číslo znamená rok

1947, kdy sovětská armáda přijala prototyp pro masovou výrobu. (Chivers, 2006)

Označení AK-47 je často obecně používáno pro označení všech modifikací7

útočné pušky Kalashnikov. Nicméně AK-47 je specifický model. Pozdější zbraně po

vzoru Kalashnikov zachovávají mnoho konstrukčních rysů AK-47. (Small Arms

Survey, 2013d) Jde o varianty tohoto modelu jako AKM, čínský typ 568 či srbská

Zastava M70 (The Economist, 2009).

Útočná puška AK-47 je pravděpodobně nejpopulárnější a nejvíce symbolickou

ze všech zbraní vůbec. Její charakteristický tvar a rozšířené využití je ikonou násilí 20.

století. (BBC, 2005a) Tato série pušek, dnes téměř všudypřítomných, dosáhla světového

rozšíření hlavně ze dvou důvodů, jsou jednoduché na používání a téměř nikdy neselžou.

Během desetiletí tyto zbraně prošly pouze mírnými úpravami. (Chivers, 2006)

Útočná puška AK-47 je odolná, jednoduchá na používání, složená pouze z devíti

částí, jednoduchá na údržbu a snadno demontovatelná. (BBC, 2005a) Mimo to je zbraň

snadno přenosná a často velmi levná. V některých částech Afriky je tak možné

automatickou pušku AK-47 zakoupit za pouhých 6 dolarů. A protože jsou snadno

přenosné, jsou často používány dětskými vojáky. (BBC, 2001a) Může vystřelit až 600

ran za minutu, s každou kulkou potenciálně smrtící na vzdálenost více než kilometr.

7 Jde např. o Kalashnikov AKM, který byl vyvinut z AK-47 a začal se používat v roce 1959. Dále AK-74

vyvinut na počátku let 1970. Mechanicky je téměř totožný s AKM, ale navržen tak, aby střílel menší

náboje, ráže 5,45 x 39 mm (ráže AK-47 je 7,62 x 39 mm). (Small Arms Survey, 2013d)

8 V roce 1956 začíná výroba čínské první verze útočné pušky AK-47, známé jako typ 56 (McCarthy, 2010).

24

Množství se odhaduje na 70 - 100 milionů kusů - zahrnující AK-47 a AK-74. (BBC,

2005a)

Vyráběna ve větším množství než jakákoli jiná útočná puška 20. století (BBC,

2005b), je nejrozšířenější zbraní na světě. Od té doby, co Rudá armáda přijala prototyp

AK-479, byly licencované varianty tohoto designu vyráběny v nejméně 19 zemích,

včetně Polska, Kuby, Severní Koreji, východního Německa, Bulharska, Egypta, Číny,

Ruska, Rumunska a Iráku. V porovnání druhá nejrozšířenější puška na světě je

americká M16, s množstvím asi 8 až 10 milionů vyrobených kusů. (Chivers, 2006)

Jedním z aspektů zbraně AK-47 je také její kulturní význam pro původně

kolonizované národy jižní Afriky. Po několik desítek let jejího používání, během

protikoloniálních hnutí a bojů proti apartheidu, je tato zbraň spojována s osvobozením.

(Pytlak, n.d.) Silueta AK-47 je např. od roku 1983 zobrazena na mosambické státní

vlajce. (McCarthy, 2010) Písně o svobodě z bojů proti menšinové vládě v Namibii, Jižní

Africe, Zimbabwe a Angole často velebily ctnosti AK-47, a těch bojovníků, kteří ji

nesli. (Pytlak, n.d.)

Na druhé straně problémem, nejen rozvojových zemí Afriky, který tato zbraň

také představuje, je obávaná kombinace dospívajícího mužského bojovníka a této

moderní útočné pušky, která dává povstaleckým a jiným skupinám tohoto typu jejich

smrtící sílu. Malý počet bojovníků často velmi nízkého věku, vybavený AK-47, může

napadnout vesnici a během několika minut jsou schopni zabít nebo zranit stovky lidí.

(Klare, 1999)

„Na některých místech je možné útočnou pušku AK-47 zakoupit za pouhý....pytel

obilí. Jsou jednoduché na užívání: s minimálním výcvikem může dokonce i dítě jeden

ovládat. Lze je jednoduše ukrýt a přenášet. Vzhledem k tomu, že vyžadují minimální

údržbu, mohou vydržet několik desetiletí.“

Generální tajemník OSN Kofi Annan (Kahaner, 2007)

9 V roce 1949 byla přijata jako standardní zbraň pro sovětské vojáky (McCarthy, 2010).

25

„Jsem hrdý na svůj vynález, ale jsem smutný, že je používán teroristy. Raději

bych vynalezl stroj, který by lidé mohli používat, a který by pomáhal farmářům s jejich

prací- například sekačka na trávu.“

Mikhail T. Kalashnikov (Kahaner, 2007)

26

5. Obchod se zbraněmi

Do obchodu s ručními a lehkými zbraněmi, jejich součástí, dílů a munice je

zapojena většina zemí světa. V roce 2006 bylo obchodováno přibližně 4, 5 milionu

střelných zbraní v celkové odhadované hodnotě 1, 7 miliardy amerických dolarů. (Small

Arms Survey, 2013e)

5.1. Transformace obchodu se zbraněmi

Obchod se zbraněmi je starou záležitostí a pašování bylo vždy jeho součástí.

Během let došlo k transformaci obchodu se zbraněmi, který se přizpůsoboval měnícím

se trendům ve světě obecně. (Naím, 2008)

Pro dobré pochopení rozsahu této přeměny je třeba nejprve přezkoumat tento

systém za éry studené války. Po většinu tohoto období, od 60. do konce 80. let 20.

století, byl globální obchod se zbraněmi řízen převážně konkurenčním soupeřením mezi

Washingtonem a Moskvou. Za účelem navázání a udržování úzkých vojenských vztahů

se zeměmi „třetího světa“10

, poskytovaly tyto dvě velmoci stále dokonalejší zbraně

režimům ochotným se připojit k jednomu nebo druhému dominujícímu bloku. Ve snaze

o získání spojenců zemí „třetího světa“, soustředily supervelmoci své činnosti dodávání

zbraní do řady významných oblastí považovaných za stěžejní pro globální rozložení sil.

Ve výsledku to potom znamenalo, že zbraně dodávané dvěma velmocemi (a jejich

blízkými spojenci) představovaly velkou část z množství zbraní v globálním oběhu:

podle americké agentury pro kontrolu zbrojení a odzbrojování (ACDA), zbraně z USA a

sovětské zbraně představovaly v letech 1972-1988 65 % z celkového světového oběhu

zbraní (měřeno v dolarech).

Podle Klare (1996) měl celkově tento systém a globální obchod se zbraněmi za

studené války několik výrazných znaků a to:

10 Termín Třetí svět vznikl během studené války k určení zemí, které se neřadily ani do skupiny zemí

západu představující První svět (Spojené státy, západní evropské národy a jejich spojenci), ani do

komunistického bloku (Sovětský svaz, Čínská lidová republika, Kuba a jejich spojenci) zastupující Druhý

svět. Tato terminologie poskytla způsob, jak rozdělit země do tří skupin na základě sociálních, politických

a ekonomických znaků. Během několika posledních desetiletí se pojem Třetí svět používá zaměnitelně s

označením Globální Jih a rozvojové země. (Tomlinson, 2003)

27

1. naprostou dominanci dvou supervelmocí (a jejich příslušných spojenců)

2. nadřazenost ideologických a geopolitických faktorů při určování příjemců zbraní

3. vznik regionálního soupeření v klíčových oblastech třetího světa.

Dále Klare (1996) uvádí, že v devadesátých letech minulého století došlo k

výrazným změnám v politickém a ekonomickém životě a ve světě vůbec. Obchod se

zbraněmi se transformoval, během let se změnil a přizpůsobil novým pravidlům. Do

jisté míry vznikl nový systém obchodu se zbraněmi. Tento nový systém po konci

studené války není zcela vymezen, jako byl předešlý, ale jeho základní rysy se postupně

stávají evidentní. Patří mezi ně:

1. bezkonkurenční dominance USA v globálním obchodování se zbraněmi

2. nadřazenost ekonomických (oproti ideologickým a geopolitickým) motivů pro vývoz

zbraní

3. vznik nových a rozšiřování stávajících trhů v řadě dalších oblastí

4. rostoucí přitažlivost obchodu se zbraněmi pro (sektářské) milice, povstalecké

skupiny, prodejce na černém trhu a jiné nestátní subjekty.

Pro mezinárodní nezákonný trh se zbraněmi tedy znamenal konec studené války

výraznou změnu, a také to, že se na trhu náhle objevilo obrovské množství

přebytečného zboží, to znamená zbraní všeho druhu: miny a granáty, použité

raketomety, kalashnikovy, vyřazené a znovu opravené bojové vrtulníky, miliardy kusů

munice a dokonce také množství letců, instruktorů a žoldáků, kteří jsou schopni se

přesouvat z jednoho konfliktu do druhého bez ohledu na mezinárodní právo, embarga,

hranice či politiku (Naím, 2008).

28

5.2. Mezinárodní obchod se zbraněmi

5.2.1. Dodavatelé

USA a SSSR, střídavě na prvním místě, dominovaly až do roku 1990

globálnímu obchodu se zbraněmi. Společně tyto dvě velmoci představovaly zhruba 60

% z celkového světového oběhu zbraní. Za nimi následovaly, každý s asi 5 – 10 %,

Velká Británie, Francie a západní Německo. Významně přispívala také řada dalších

evropských zemí, včetně Československa, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, východního

Německa, Nizozemska, Polska, Španělska, Švédska a Švýcarska. Množstvím zbraní

přispívaly dále Brazílií, Čína a Izrael. Dohromady tyto země dodávaly většinu zbraní

na mezinárodní úrovni v éře studené války, včetně prakticky všech letadel, tanků, raket

a válečných lodí. (Klare, 1996)

Jedním z nejvýraznějších aspektů převodů zbraní během posledních desítek let

je stabilní složení pěti největších dodavatelů. V období 1980 - 1984, kdy byly globální

transfery zbraní jedny z nejvyšších, byly největšími dodavateli Sovětský svaz, Spojené

státy, Francie, Velká Británie a Německo a připadal jim podíl 84 % veškerého vývozu.

(Bromley, Holtom, Freeman a Wezeman, 2009)

V období těsně po konci studené války byla situace rozdílná. Rusku a dalším

státům bývalého Sovětského svazu připadal poměrně menší podíl zbrojního exportu, ve

srovnání s předchozími lety. Ruský prodej zbraní do rozvojových zemí se snížil ze 70, 3

miliard dolarů v letech 1987 - 1990 na 13, 7 miliard dolarů v letech 1991 - 1994, což

představuje pokles o 80 %. Naopak, v USA vzrostly tržby v tomto období ze 41 miliard

dolarů na 51 miliard dolarů, což představuje nárůst o 24 %. V případě Ruska mohl být

pokles částečně způsoben problémy se zajištěním nových objednávek z bohatších zemí

kvůli pochybnostem nad schopnostmi svého rozpadajícího se vojensko-průmyslového

komplexu poskytovat náhradní díly a specializovanou údržbu zbraní. Západoevropské

mocnosti, využívající svoji účast na vítězné straně ve studené válce, z velké části

prosperovaly v období po skončení studené války, zatímco v zemích východní Evropy

došlo k významnému poklesu v prodeji vojenského materiálu. (Klare, 1996)

Pokud se podíváme více do současnosti, v období 2004 - 2008 je seznam pěti

největších dodavatelů hlavních konvenčních zbraní prakticky stejný - USA, Rusko,

29

Německo, Francie a Velká Británie. Jejich podíl na světovém vývozu v tomto období

byl 78 %. (Bromley, Holtom, Freeman a Wezeman, 2009)

Mezi lety 2008 – 2012 zůstávají USA a Rusko zdaleka největšími vývozci

zbraní. Mezi pět největších vývozců zbraní v období 2008 – 2012 tak patří USA,

Rusko, Německo, Francie a Čína. Poprvé od konce studené války se stát mimo Evropu a

Severní Ameriku, v tomto případě Čína, objevuje mezi hlavní pětkou. Toto pětileté

období je první od roku 1950, kdy Velká Británie nebyla mezi pěti největšími

dodavateli. Její místo zaujala Čína a stala se pátým největším dodavatelem. (Holtom,

Bromley, Wezeman a Wezeman, 2013)

5.2.2. Příjemci

Strana poptávky v obchodu se zbraněmi také zaznamenala změny od konce

studené války. Po většinu éry studené války připadal velký podíl celosvětového

transportu zbraní na několik zemí „třetího světa“ s úzkými vazbami na jednu nebo

druhou z velmocí: Egypt, Írán, Izrael, Kuvajt, Saúdská Arábie, Jižní Korea, Jižní

Vietnam, Tchaj-wan, Thajsko a Turecko v případě USA, Afghánistán, Alžírsko,

Angola, Kuba, Indie, Irák, Libye, Severní Korea, Severní Vietnam a Sýrie v případě

Sovětského svazu. Společně tyto země přijímaly asi tři čtvrtiny všech zbraní

převedených do zemí ´´třetího světa´´ během tohoto období. (Klare, 1996) V období

1980 - 1984 bylo pět největších příjemců vojenské techniky Irák, Indie, Libye, Sýrie a

Egypt, tvořily 26 % celkového dovozu. (Bromley, Holtom, Freeman a Wezeman, 2009)

Po roce 1990 rostl počet států ohrožených etnickým, povstaleckým nebo

kriminálním násilím a objevovaly se další skupiny příjemců zbraní. Tyto státy - mezi

nimi Afghánistán, Angola, Srí Lanka, Gruzie, Indie, Indonésie, Barma, Peru a Súdán,

získaly velké množství ručních palných zbraní, lehkých zbraní, vrtulníků a dalších

určených pro vnitřní bezpečnostní operace. (Klare, 1996)

Pokud se přesuneme do období 2004 – 2008, tak pěti hlavními příjemci byly -

Čína, Indie, Spojené arabské emiráty, Jižní Korea a Řecko a tvořily 35 % veškerého

dovoz. V posledních letech je seznam největších příjemců zbraní poměrně stabilní. Čína

a Indie jsou na světě dva největší příjemci zbraní pro období 1999 - 2008.

30

Nejvýznamnější změnou ve složení pěti největších dovozců zbraní v posledních letech

byl vstup Spojených arabských emirátů. (Bromley, Holtom, Freeman a Wezeman,

2009)

Složení pěti největších příjemců pro období 2008 - 2012 je Indie, Čína, Pákistán,

Jižní Korea a Singapur. Tok zbraní do Asie a Afriky se výrazně zvýšil mezi lety 2008 -

2012 a 2003 – 2007. Největšími příjemci zbraní v Africe v letech 2008 - 2012 byly

Alžírsko, Maroko a Jižní Afrika. V regionu subsaharské Afriky tvořila Jižní Afrika

v období 2008 - 2012 24 % dovozu hlavních konvenčních zbraní. Uganda a Súdán byly

na druhém a třetím místě největších příjemců v regionu, což představovalo 15 % a 12 %

objemu dovozu. Objem dovozu do regionu západní Afriky se mezi lety 2003 - 2007 a

2008 – 2012 téměř zdvojnásobil, což ale představuje přibližně jen 1 % celosvětového

objemu. Největším příjemcem v západní Africe byla v období 2008 - 2012 Nigérie s

podílem 42 % dovozu celého regionu. Velkou část dovozu do regionu tvořily námořní

hlídkové lodě, pořízeny k boji proti sílícímu pirátství a jiným nezákonným činnostem.

Dále bylo do regionu dodáno menší množství obrněných vozidel, vrtulníků a letadel.

(Holtom, Bromley, Wezeman a Wezeman, 2013)

Pro představu, hodnota všech dohod o převodech zbraní s rozvojovými zeměmi

byla za rok 2011 odhadem více než 71, 5 miliard amerických dolarů. Z toho hodnota

pouze dodávek do rozvojových zemí byla ve stejném roce odhadem 28 miliard

amerických dolarů. (Grimmett a Kerr, 2012)

5.3. Nelegální obchod se zbraněmi

Dříve byl trh ovládán především vládami států, které uskutečňovaly obchody s

jinými vládami či se společnostmi vlastněnými státem a obchodování se zbraněmi bylo

spojeno s úsilím zajistit si loajalitu zákaznických států např. stíhačkami, fregatami či

municí. Tento způsob obchodu má dosud obrovské rozměry, ale dnes se k němu připojil

kypící soukromý obchod s ručními a lehkými zbraněmi, jako jsou např. ruční

31

raketomety, útočné pušky AK-47 či protitankové střely neboli RPG11

a další. (Naím,

2008)

Nelegální obchod s ručními palnými a lehkými zbraněmi se vyskytuje ve všech

částech světa, ale převážně je soustředěn v oblastech postižených ozbrojenými

konflikty, násilím a organizovaným zločinem, kde je poptávka po zbraních často

nejvyšší. Nelegální obchod se zbraněmi živí občanské války a regionální konflikty,

zásobuje teroristy, drogové kartely a další ozbrojené skupiny a přispívá k násilné trestné

činnosti. (Small Arms Survey, 2013f)

Podle Marsh (2002) lze nezákonný obchod s ručními palnými zbraněmi dále

rozdělit do dvou překrývajících se kategorií: šedý trh a černý trh. Zatímco porušování

státních a mezinárodních právních předpisů jsou v případě šedého trhu prováděné se

spoluúčastí národní vlády, převody na černém trhu se uskutečňují mimo povědomí a

kontroly vlád.

Aktéry mezinárodního obchodu dnes již nejsou pouze vlády států, jak tomu bylo

dříve. V současném světě je ve hře velké množství prostředníků, nezávislých výrobců a

dalších nových aktérů, kteří často nemají trvalá občanství nebo jich naopak mají

několik. (Naím, 2008) V tomto systému fungují tzv. zprostředkovatelé, kteří působí

mezi kupujícím a prodávajícím a usnadňují tak dohodu a celý proces. Zprostředkovatelé

hrají zásadní pomocnou roli, bez které by nelegální dodávky zbraní byly mnohem

obtížnější. (Marsh, 2002)

Obchodování na černém trhu probíhá obvykle na regionální nebo lokální úrovni.

Mezikontinentální zásilky představují pouze malou část nezákonných převodů zboží.

Jednou z nejvýznamnějších forem nezákonného obchodování je způsob většího

množství dodávek s malým počtem zbraní, které se v průběhu doby nahromadí a

výsledkem je velké množství nelegálních zbraní držených v rukou neoprávněných

koncových uživatelů. (Small Arms Survey, 2013f)

I přes to, že má nelegální obchod oproti legálnímu vetší náklady na dopravu,

zbraně bývají prodávány v menším množství. Na druhou stranu nelegálně obchodované

11 Jedna z nejčastějších a nejúčinnějších pěchotních zbraní v současných konfliktech. Je odolná,

jednoduchá a účinná. Zbraň mnoha pěšáků a partyzánů po celém světě. (Grau, 1998)

32

zbraně jsou často již použité, a proto levnější než nové zbraně zakoupené

prostřednictvím legálního obchod. (Marsh, 2002)

Během devadesátých let řada zemí snižovala své bariéry dovozu a vývozu a

omezovala regulace, které překážely zahraničním investicím, a nezákonný obchod

prudce narůstal. Pro nezákonné obchodníky se tak naskytlo mnoho výhod - omezení

hraničních kontrol, možnost zkontrolovat pouze malou část nákladů, systémy

urychleného celního odbavení, nárůst počtu svobodných přístavů, všudypřítomnost

leteckého karga, atd. Navíc sklady a přeprava se dnes řídí dálkově, obchodník a zboží

nemusí být nikdy ve stejnou dobu na stejném místě. Nezákonný obchod má proto

zásadní výhodu oproti vládám v podobě flexibility nového současného globálního trhu

(Naím, 2008). Ilegální převody zbraní porušují mezinárodní právo, právní předpisy

vývozu, tranzitu a předpisy dovážejících zemí. Techniky používané při nelegálním

obchodu zahrnují pašování, falšování dokumentace, praní špinavých peněz, podplácení

úředníků, posádky letadel jsou rekrutovány a legitimní zbrojařské firmy musejí být

přesvědčeny k prodeji svých zbraní. Kromě toho dochází k obcházení licenčních

procesů vyvážejících vlád a v mnoha případech také hraničních kontrol dovozce.

Nelegální obchod se zbraněmi tak vyžaduje celou řadu podvodných praktik. (Marsh,

2002)

Množství neoficiálních obchodníků dnes zásobují trh, který byl kdysi vyhrazen

velkým společnostem, jež uspokojovaly potřeby vlád. Od počátku devadesátých let

docházelo v globálním nezákonném obchodu k odklonu od zafixovaných hierarchií

směrem k decentralizovaným sítím, pašeráci začali být politicky vlivnější než kdykoli

dříve, globální zločin nabyl na objemu a stal se také mocnou politickou silou,

mezinárodní obchod se zbraněmi se transformoval a do značné míry přesunul do

ilegality. (Naím, 2008) Podle většiny dostupných informaci je tedy nelegální obchod se

zbraněmi prováděn převážně soukromými subjekty. Avšak k nezákonnému obchodu

přispívají také některé vlády a to např. prostřednictvím pověřených skupin zapojených

do povstání proti konkurenční vládě, teroristů s podobnými ideologickými programy

nebo jiných nestátních ozbrojených skupin. Tyto případy převodů zbraní, rozšířené v

Africe a dalších regionech, kde jsou ozbrojené konflikty časté, jsou obvykle v rozporu

se zbrojními embargy OSN a mají potenciál destabilizovat i sousední země. (Small

Arms Survey, 2013f)

33

Vlastnosti malých a lehkých zbraní, uvedené v první kapitole, dělají malé zbraně

obzvláště náchylné k nedovolenému obchodování. Jsou často prodávány nelegálně

výměnou za tvrdou měnu nebo zboží, jako jsou diamanty, drogy nebo jiný kontraband.

(BBC, 2005) Právě zboží, jako např. drogy či diamanty, umožňuje skupinám nákup

zbraní, které by si jinak nemohly dovolit. Když byl Leonid Minin (viz níže), hlavní

dodavatel zbraní do konfliktních oblastí v Africe, zatčen v Itálii, měl u sebe několik

desítek gramů kokainu, 150 000 dolarů v hotovosti a africké diamanty v hodnotě půl

milionu dolarů. (Marsh, 2002)

Nezákonnost a utajované jednání obklopující veškerý proces nelegálních

obchodů s ručními zbraněmi dělá určení přesné hodnoty tohoto obchodu zcela nemožné

(Marsh, 2002). Odhady objemu obchodu s ručními palnými zbraněmi na černém trhu se

pohybují od 2 miliard dolarů do 10 miliard dolarů ročně. (BBC, 2005)

5.3.2. Soukromí obchodníci se zbraněmi

5.3.2.1. Viktor Bout

Victor Bout, občan Ruské federace, v mediálním světě též známý jako

obchodník se smrtí, jak ho ve své stejnojmenné knize nazvali novináři Douglas Farah a

Stephen Braun zabývající se tématikou nelegálního prodeje zbraní do zemí rovníkové

Afriky, se narodil v roce 1967 v sovětském Tádžikistánu (BBC, 2012a). Na poli prodeje

zprostředkování a přepravy zbraní se jeho jméno poprvé objevuje v raných

devadesátých letech (International Business Times, 2011) po pádu komunistického

režimu v Sovětském svazu, kdy jako bývalý armádní důstojník letectva armády

Sovětského svazu působící na vojenské základně ve Vitsebesku v Bělorusku

(Wannenburg, 2012) a agent KGB (Washington Times, 2012) využil svých kontaktů a z

60 bojových letounů, ve zmatku odstavených na sovětských vojenských letištích,

vytvořil naoko legální obchodní společnosti registrované v Belgii, Spojených státech,

Libérii, Jihoafrické republice, Svazijsku, Spojených arabských emirátech, Rwandě a ve

Středoafrické republice provozující leteckou přepravu materiálu (Kopp, 2004)

O jeho nelegálních aktivitách je vzhledem k době a vysoké úrovni, na jaké se

své obchodní činnosti věnoval, velice málo důvěryhodných zdrojů. Za ověřené lze

34

považovat tvrzení, že naprostá většina jím zobchodovaných zbraní pochází ze zemí

bývalého východního bloku. Z výše uvedeného důvodu musí autor v této kapitole

vycházet pouze z předpokladů vyslovených v novinových článcích odkazujících na

materiály OSN a na fakta, která zazněla během soudního projednávání v dubnu 2012 na

půdě soudu ve státě New York, USA. Vlastnímu průběhu soudního jednání se bude

autor věnovat ke konci této kapitoly.

Dle dostupných zdrojů se lze domnívat, že Viktor Bout dodával v blíže

nezjištěném měřítku v devadesátých letech skrze své legálně založené obchodní

společnosti registrované ve Spojených arabských emirátech zbraně a vojenský materiál

do regionu Blízkého východu militantním skupinám jako je např. Hizballáh12

.

(Montlake, 2010). Od roku 1995 Viktor Bout svou přepravní síť řídil z Ostende v

Belgii. Bout opustil Belgii poté, co bylo v místních médiích zveřejněno, že prodal 40

tun zbraní Severní Alianci v Afghánistánu13

. Abdul Latif, Boutův kontakt v Severní

Alianci, potvrdil, že jim Bout pomáhal se získáním zbrojního materiálu. OSN se dále

domnívá, že Bout vydělal ve stejné době 50 milionů dolarů na prodeji vojenského

materiálu Talibanu14

skrze společnosti v Pakistánu a to v době před i po vyhlášení

embarga OSN vůči Talibanu. Informace, že obchodoval i s teroristickou organizací Al-

Kajda zůstává stále nepotvrzena. (Wannenburg, 2012) Z faktu, že ve stejné době

dodával zbraně oběma znepřáteleným táborů, lze poukázat na jeho politickou

nezaujatost, kdy Bout se fakticky soustředí pouze na byznys a je mu jedno s kým

obchoduje.

OSN se dále domnívá, že Bout v roce 1996 přepravoval zbraně a vojenský

materiál do Demokratické republiky Kongo skrze leteckou společnost (Air Cess)

registrovanou v Belgii (Wannenburg, 2012). Co se týče jeho dalších obchodních aktivit

na území afrického kontinentu, z dostupných materiálů vyplývá, že jím dodanými

zbraněmi se bojovalo v občanských válkách v Libérii, kde obchodoval s liberijským

12 Vznik v roce 1982 v reakci na izraelskou invazi do Libanonu. Hizballáh ("Boží strana"), šíitská

teroristická skupina prosazující posílení šíitů v Libanonu. Skupina také mimo jiné podporuje palestinské

radikální skupiny v boji proti Izraeli. (NCTC, 2013) 13 Afghánská Severní aliance se skládá z etnicky a nábožensky různorodé skupiny povstaleckých hnutí,

které sjednocuje pouze společná touha svrhnout Taliban (BBC, 2001b). 14 Nekompromisní islámské hnutí v Afghánistánu (od roku 1994) a výrazná hrozba pro vládu země,

podporováno hlavně etnickými Paštúny, svrženo po invazi v Afghánistánu vedené USA v roce 2001 (BBC, 2012b).

35

diktátorem Charlesem Taylorem, Rwandě, Angole a dalších 17 afrických zemích

(International Business Times. 2012).

Jeho působení na poli mezinárodně organizovaného obchodu se zbraněmi je po

nesčetném množství pokusů o jeho zadržení ukončeno až jeho zatčením v březnu roku

2008 v Thajsku, kde následně strávil 2 roky ve vazební věznici (International Business

Times. 2012). K zatčení došlo na základě rozsáhlé operace v utajení, kdy dva agenti z

amerického útvaru pro odhalování drogové kriminality (DEA) vystupující jako

reprezentanti a potencionální kupci z FARC15

(BBC, 2012a) komunikovali a

domlouvali s Boutem nákup 800 raket země - vzduch, které dle následné obžaloby měly

sloužit i k sestřelování amerických pilotů, 30 000 kusů AK-47, 10 milionů nábojů, pět

tun plastické trhaviny C4, neurčené množství granátometů a bojových vozidel

(International Business Times. 2012).

Soudní řízení s Victorem Boutem proběhlo v dubnu 2012 na soudu ve státě New

York, USA. Bout byl obžalován a následně i odsouzen na 25 let vězení za pokus o

prodej výše zmíněného bojového materiálu a za napomáhání teroristickým organizacím

za účelem zabíjení amerických občanů. Během soudního líčení Bout vinu nepřiznal.

Hájil se, že se snažil pouze prodat dvě dopravní letadla a příslibem prodeje zbraní pouze

přilákat zájem kupců. Neustále opakoval, že obvinění proti jeho osobě jsou vylhaná,

jeho proces je pouze politickou hrou, obžaloba je vykonstruována na základě lživých

informací a Bůh ví, že je nevinný. Soud jeho verzi neuvěřil. (Washington Times, 2012)

V současné době se Ruská federace pokouší s poukazem na nelidské podmínky,

kterými musel Bout projít v thajské vazbě, a jeho ruskou státní příslušnost vymoci jeho

předání do Ruska (Montlake, 2010).

5.3.2.2. Leonid Minin

Leonid Yukhimovich Minin se narodil 14. prosince 1947 v Oděse (Ukrajina),

SSSR (UN Security Council, 2012). V letech 1970 ale emigroval do Izraele

(Wannenburg, 2012), kde založil globální síť obchodních společností (s největší

15 Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, organizace v USA označená jako teroristická (BBC, 2012).

36

pravděpodobností na těžbu a zpracování dřeva) (Kopp, 2004). Má sedm známých

falešných jmen, izraelské občanství a pět pasů (Wannenburg, 2012) bolívijský pas,

falešný německý pas, řecký pas, izraelský pas a ruský pas (UN Security Council, 2012).

Minin zbohatl prodejem arzenálu ukrajinských armádních přebytků po konci studené

války (Savković, 2006). Kromě zbraní jeho obchodní zájmy zahrnovaly dřevo,

chemikálie, potraviny, oděvy, kovový šrot a ropu (Kopp, 2004).

Během let byl vyšetřován v mnoha evropských zemích. V polovině let 1970 byl

zatčen v Německu za falšování dokumentů totožnosti. Poté se stěhoval do Bolívie,

Švýcarska, Německa, Monaka a Itálie, kde byl vyšetřován pro obchodování s ropnými

produkty, v souvislosti se zločineckou sítí zahrnující členy ruské mafie. V roce 1993,

zatímco žil v Itálii, založil společnost na těžbu dřeva ve Švýcarsku a otevřel kanceláře

v Monrovii (Libérie) a Tel Avivu (Izrael). Provoz jeho podniků na těžbu exotického

tropického dřeva byl umožněn díky jeho vztahu s liberijským prezidentem Charlesem

Taylorem. (Wannenburg, 2012) V letech 1990 se Minin stal hlavním zprostředkovatel

zbraní do Libérie, kde se v roce 1997 Charles Taylor ujal moci po sedm let trvající

občanské válce (Kopp, 2004). Leonid Minin čelil obvinění za obchodování se zbraněmi

a porušování sankcí OSN vůči Libérii. (Wannenburg, 2012) Jako obchodník se

zbraněmi, v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1343 (viz Tabulka 2),

podporoval režim bývalého prezidenta Taylora, v jeho snaze destabilizovat Sierru

Leone. (UN Security Council, 2012) Je údajně odpovědným za pomoc prezidentu

Charlesu Taylorovi v Libérii transformovat jeho spojence, rebely Spojené revoluční

fronty (RUF) v Sierra Leone, během let 1997-1999, z venkovské armády 400 mužů v

armádu 15 000 až 20 000 mužů. V roce 1999 byl Minin podezřelý z přepravy zásilky 68

tun zbraní z Ukrajiny, přes Burkina Faso do Libérie, jeho soukromým letadlem

zapsaným na Kajmanských ostrovech a provozovaným jinou Mininovou společností v

Monaku. Byl zapletený do další zásilky 113 tun zbraní, určené zdánlivě pro Pobřeží

slonoviny, směřované do Libérie a dále povstalcům Spojené revoluční fronty v Sierra

Leone (Wannenburg, 2012), kteří Libérii používali jako základnu, díky níž obcházely

embargo OSN (Naím, 2008, s. 49).

Dne 5. srpna 2000 byl Minin zatčen v italském Miláně. Zajištěno u něj bylo

několik desítek gramů kokainu, diamantů v hodnotě 500 000 dolarů a 1500 dokumentů.

I když byl pod dohledem, italské orgány uznávají, že zatčení bylo náhodné.

37

(Wannenburg, 2012) Byl zatčen během jednoho z jeho večírků ve společnosti čtyř dam

a právě díky této jeho záliba ve večírcích byl nakonec zadržen (Naím, 2008, s. 49).

Podle zatýkací zprávy, policii k jeho hotelovému pokoji dovedla prostitutka poté, co jí

nebylo zaplaceno za její služby (Kopp, 2004). Po zadržení jeho záznam v rejstříku za

posledních třicet let zahrnoval vyděračství, odcizení identity, drogy, praní špinavých

peněz a obchod se zbraněmi a byl vyšetřován v několika zemích (Naím, 2008, s. 49).

Dokumenty, nalezené v jeho pokoji, poskytují podrobnosti o jeho obchodu s

dřevem, ropou, diamanty a zbraněmi. Potvrzují některé podrobnosti o nezákonných

zásilkách zbraní do Libérie a jeho vlastnictví letadel používaných k jejich transportu.

Zbraně údajně pocházely od ruské společnosti Avia Trend, kterou vlastní ruský

podezřelý obchodník, Valery Cherny16

. (Wannenburg, 2012) Minin dával zakázky právě

této firmě a Cherny nakupoval zbraně z Ukrajiny a přepravoval je z Bulharska.

K přepravě používali např. ukrajinský Antonov 124, najatý britskou dopravní

společností nebo již zmíněné Mininovo vlastní letadlo BAC – 111. Celá operace

dodávek zbraní do Libérie a její financování bylo maskováno nákupem zařízení pro

dřevařský průmysl pro jeho firmu na těžbu dřeva v Libérii. (Naím, 2008, s. 49)

Případ Leonida Minina ukázal opravdovou komplexnost systému

zprostředkovávání zbraní. Při analýze dokumentů, které u něj byly nalezeny, vyšla

najevo komplexní infrastruktura vytvořená jejich zadrženým. Zapojení několik

jednotlivců, včetně úředníků státní správy (např. z Pobřeží Slonoviny a Libérie),

skutečné nebo falešné společnosti, výlisky infrastruktury nezbytné k dokončení

nelegálního přesunu zbraní. Zprostředkovatelé zbraní bývají velmi mobilní a obratně se

dokáží vyhýbat jurisdikcím různých států. Například, je-li sídlo firmy v jedné zemi,

finanční transakce se uskuteční v jiné, zbraně jsou zakoupeny ve třetí a konečně

prodány čtvrté zemi. (Kopp, 2004) Minin využíval legálních společností a transakcí,

překračoval hranice, měnil jurisdikce, aby bylo obtížné cokoliv odhalit (Naím, 2008, s.

50).

Minin nebyl shledán vinným. Pokud by byl odsouzen, čelil by pravděpodobně

12 letům ve vězení za mezinárodní obchod se zbraněmi. (Kopp, 2004) Italský Nejvyšší

16 Jeden z vlastníků společnosti Aviatrend. Podle Interpolu je též známý pod jménem Viktor Vassilievich

Dudenkov a je spojen s obchodem se zbraněmi. (StAR, 2013)

38

soud argumentoval, že ho nemůže stíhat, protože se obchodované zbraně nedotkly

italské půdy. (Holger, 2004) Byl propuštěn z vazby v září roku 2002, v souladu s

rozhodnutím italského Nejvyššího soudu, kvůli nedostatku důvodů pro trestní stíhání.

Musel zaplatit pokutu ve výši více než 50 000 eur za držení pašovaných diamantů.

(Savković, 2006)

5.4. Zbrojní embarga OSN vydaná vůči zemím Afriky

OSN disponuje řadou sankčních nástrojů, kterými lze donutit státy a nevládní

subjekty k dodržování úmluv a jednání v zájmu mezinárodního míru a bezpečnosti.

Zbrojní embarga se po konci studené války stala jednou z nejoblíbenějších forem

sankce, kterými lze přímo ovlivňovat určitý ozbrojený konflikt pomocí regulace

oficiálních zbraňových toků. Sankce má ovšem další, již méně diskutovaný rozměr.

Uložením zbrojní sankce určitému státu okamžitě stoupá cena zbraní na dané území

propašovaných neoficiální cestou, a tím stoupá moc a vliv ilegálních obchodníků se

zbraněmi. Dále je potřeba zdůraznit fakt, že oficiální zákaz dovozu zbraní určitému

státu nebo určité zájmové skupině v reálném světě nikdy zcela neochromí vyzbrojování.

(UN Security Council, 2006) V případě uložení sankce určité odbojové, teroristické

nebo revoluční militantní skupině tato skupina vzhledem k náplni své činnosti rozhodně

nezastaví své vyzbrojování pod hrozbou mezinárodního politického nátlaku. Funkcí

sankce je tedy přinejmenším v případě těchto skupin, jakožto v Africe četném jevu,

např. ztížení a zpomalení jejich aktivit a tím podpoření oficiálních představitelů země,

kde daná skupina funguje, jakož i určitá snaha o vyšší vnitřní bezpečnost občanů

daného státu. Embargo konkrétně v Africe, ale i jiných regionech, nelze chápat jako

samostatné řešení určité krize, spíše jako podpůrný instrument širší mezinárodní

diplomatické strategie a jako součást dalších omezení v podobě např. zmražení majetku

daného státu či zájmové skupiny ve členských státech či zákaz pohybu konkrétních

osob po území členských států OSN. (UN Security Council, 2006)

Jednotlivá zbrojní embarga se mohou lišit pokrytím, rozsahem, účinky,

způsobem provedení a způsobem jejich ukončení. Souhrnně lze zbrojní embarga OSN

rozdělit do dvou hlavních kategorií a to dobrovolná embarga a embarga povinná.

Povinná embarga představují závaznou právní povinnost členského státu OSN dodržet a

39

vynucovat podmínky embarga v podobě zákazu prodeje nebo dodávky zbraní, střeliva,

vojenského materiálu a souvisejících služeb jako přepravy zbrojního materiálu určeného

do embargované země přes vlastní území, zatímco v případě dobrovolných embarg

Rada bezpečnosti vyzývá všechny státy k ukončení dodávek zbraní, střeliva, vojenského

materiálu a souvisejících služeb. (UN Security Council, 2006)

Zbrojní embarga OSN jsou ukládána usnesením přijatým na základě pravomoci

vycházející ze znění kapitoly VII, článku 41 Charty Organizace spojených národů, a to

nejméně 9 z 15 členů Rady bezpečnosti OSN a zároveň všemi stálými členy Rady

bezpečnosti OSN. Už samotné veřejné vyhlášení hrozby vyhlášení zbrojního embarga

může mít žádoucí účinek samotného embarga. Pro kontrolu dodržování povinností a

zákazů stanovených v embargu jsou zpravidla zřizovány nezávislé sledovací a kontrolní

skupiny jako zastupující orgán Rady bezpečnosti OSN, které ve svých veřejných

reportech zveřejňovaných např. na webových stránkách OSN adresovaných Radě

bezpečnosti, hodnotí dodržování embarga. (UN Security Council Sanctions

Committees, 2013)

Na druhou stranu, dopad zbrojního embarga je vždy limitován personálními a

finančními prostředky vynaloženými na jeho dodržování a kontrolu dodržování a v

neposlední řadě vlastní politickou vůlí jednotlivých států Rady bezpečnosti OSN.

Složení nezávislých expertních skupin bývá rekrutováno z personálu stálé mise v New

Yorku a tedy proměnné. (UN Security Council, 2006) Samotné definování toho, co je

vlastně porušení embarga, závisí na interpretaci toho konkrétně složeného kontrolního

orgánu, čímž není zaručena interpretační kontinuita a tedy stejné hodnocení činností

potenciálně embargo porušujících a tedy i následné právní řešení případného porušení

embarga. (UN Security Council, 2013)

5.4.1. Rezoluce vůči Pobřeží slonoviny

Pro přiblížení účinků zbrojního embarga v následujícím odstavci autor uvede

zkrácený překlad znění zbrojního embarga uvaleného na Pobřeží slonoviny v roce 2004

rezolucí č. 1572, část oficiálního reportu kontrolní skupiny zřízené pro kontrolu

dodržování rezoluce, dopad embarga na velikost importu vojenského materiálu v letech

2002 - 2007.

40

„…všechny státy musí po dobu třinácti měsíců od data vyhlášení této rezoluce

učinit konkrétní opatření, aby zabránily přímé či nepřímé dodávce, prodeji nebo

přepravě zbraní nebo souvisejícího materiálu, zejména vojenských letadel a bojového

vybavení pocházejí z jejich území, jakož i poskytování jakékoli pomoci, poradenství

nebo výcviku souvisejících s vojenskou činností vykonané z jejich území, jejich státními

příslušníky nebo plavidly či letadly v nich registrovaných do Pobřeží slonoviny…“

(Security Council Committee, 2013)

Dále bylo součástí rezoluce ustanovení výjimek:

„…zbrojní embargo se nevztahuje na materiální dodávky a technickou pomoc

pro podporu UNOCI (United Nations Operation in Côte d'Ivoire) a francouzské

armády, stejně jako na dodávky ochranných oděvů importovaných přímo OSN nebo

zástupci médií a humanitárních rozvojových pracovníků, pro jejich osobní potřebu.

Výbor OSN pro Pobřeží slonoviny může rozhodnout o povolení výjimek pro import

nesmrtícího vojenského vybavení pro humanitární a ochranné účely, import vojenského

materiálu určenému k evakuaci občanů, a dalšího vojenského vybavení určenému k

dosažení účelu zabezpečení regionu…“ (Security Council Committee, 2013)

Jak autor zmínil výše, samotná interpretace rezoluce může být pro orgán

kontrolující dodržování rezoluce obtížná. Z nejasných formulací výjimek vzniká prostor

pro skrývání ilegálního dovozu vojenského materiálu za dovoz např. vojenského

vybavení určenému k dosažení účelu zabezpečení regionu. Následná kvalifikace

určitého jednání jako porušení embarga může být pak problematická. V oficiální zprávě

kontrolní skupiny zřízené pro Pobřeží slonoviny z roku 2005, tedy rok po uvalení

embarga, vyplývá právě značná nejistota v určitých otázkách. Pro ilustraci situace autor

přikládá překlad několika částí tohoto oficiálního reportu:

„…značná nejistota i v rámci OSN o smlouvách upravujících vojenský trénink a

nevojenské použití vojenského vybavení a nákup vybavení využitelného i pro nevojenské

účely uzavřených před vydáním rezoluce, zda jsou v rozporu s rezolucí či nikoliv ...“

(UN Security Council, 2005)

41

„…Zadávání veřejných zakázek na zboží dvojího užití, zařízení, jako jsou

vozidla 4x4 a dopravní vrtulníky Mi-8 s nočním viděním. Několik států věří, že toto

vybavení nespadá do podmínek rezoluce, i když je možné je použít pro vojenské akce.“

(UN Security Council, 2005)

Z výše uvedeného vyplývá, že úřední aparát OSN neplnil bezchybně činnosti

potřebné k plnému dosažení účelu rezoluce a kontrolní orgán nedisponoval ani po roce

od vyhlášení rezoluce potřebnými interpretačními pravidly, čímž se smysl vyhlášení

rezoluce a její vymáhání stávají v čase neefektivním.

Co se ovšem týče samotného souhrnu importu SALW a munice, jakožto

nejpoužívanějších bojových prostředků, do Pobřeží slonoviny, zde rezoluce účinně

zafungovala. V meziročním srovnání lze sledovat pokles importu v roce po vyhlášení

rezoluce.

Tabulka 1: Objem importu SALW do Pobřeží slonoviny, 2002 – 2007

Rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007

import v mil. $ 0,83 10,74 46,33 0,25 9 0,12

Zdroj: převzato a upraveno dle (Google Ideas, 2013), dostupné na:

http://workshop.chromeexperiments.com/projects/armsglobe/

42

Tabulka 2: Zbrojní embarga OSN pro Africké země v letech 1966 - 2006

Stát

Číslo rezoluce

OSN

Datum

platnosti

Datum vypršení

platnosti

Rhodesie 232 16. 12. 1966 12. 12. 1979

Jižní Afrika 418 4. 11. 1977 26. 5. 1994

Somálsko 733 23. 1. 1992 Trvající

Libye 748 31. 3. 1992 12. 9. 2003

Libérie 788 19. 11. 1992 (7. 3. 2001)

UNITA (Angola) 864 15. 9. 1993 9. 12. 2002

Rwanda 918 17. 5. 1994 (16. 8. 1995)

Rwanda (rebelové) 1011 9. 6. 1995 Trvající

Sierra Leone 1132 8. 10. 1997 (5. 6. 1998)

Sierra Leone (rebelové) 1171 5. 6. 1998 Trvající

Eritrea a Etiopie 1298 17. 5. 2000 15. 5. 2001

Libérie 1343 7. 3. 2001 (22. 12. 2003)

Rebelové v Ituri, S and J Kivu

(DRK) 1493 28. 7. 2003 18. 4. 2005

Libérie 1521 22. 12. 2003 Trvající

Rebelové v Dárfúru (Súdán) 1556 30. 7. 2004 (29. 3. 2005)

Pobřeží slonoviny 1572 15. lis. 2004 Trvající

Dárfúr (Súdán) 1591

29. bře.

2005 Trvající

Rebelové v DRK 1596

18. dub.

2005 Trvající

Zdroj: převzato a upraveno dle (SIPRI, 2013)

43

6. Konflikty v Africe

Jednou z charakteristik devadesátých let je vznik celé řady vnitrostátních

konfliktů. Zatímco někde, v rozvinutých zemích, docházelo po skončení studené války

k prudkému poklesu mezinárodního napětí a zániku možnosti války, v Africe, Latinské

Americe a na Blízkém východě, naproti tomu nadále probíhaly nebo propukaly nové

ozbrojené konflikty (Eichler, 2009). Objevení obrovských zásob zbraní z dob studené

války a relativně neomezený přístup k jejich velkým dodávkám tak podnítilo celou řadu

konfliktů a posílilo ambice a chuť vlád a skupin pustit se do boje. Zároveň nová

dostupnost zbraní a rozkvět v obchodu s ručními zbraněmi otevřely nové možnosti pro

povstalecká a jiná neoficiální hnutí a válka se stala levnější a přitažlivější volbou jak

dosáhnout svého cíle. (Naím, 2008) Smith (2003) uvádí, že od roku 1990 do poloviny

prvního desetiletí 21. století se ve světě odehrálo na 120 ozbrojených konfliktů. Podle

OSN od roku 1990 právě obchod s ručními zbraněmi živil skoro padesát válek po celém

světě, zvláště pak v Africe (Naím, 2008).

Obrázek 1: Konflikty v Africe, 2000 – 2009

Zdroj: Převzato z Williams (2011)

44

6.1. Základní rozdělení konfliktu, války

Výraz konflikt lze definovat mnoha způsoby a na základě celé řady znaků.

V odborné literatuře se objevují odlišné definice a nelze tak pro vymezení použít pouze

jednu, která by dokázala objektivně charakterizovat a vystihnout jeho význam. (Zelený,

2009)

Eichler (2009, s. 74) uvádí, že válka je nejčastěji definována jako přímé násilí

mezi státy. Za válku se považuje takový ozbrojený spor, při kterém je přímo na bojištích

během jednoho roku zabito nejméně tisíc lidí. Pojem válka se používá v případech, když

jsou v ní nasazeny státní ozbrojené síly. Výraz ozbrojený konflikt se pak používá,

pokud je zabito méně než tisíc lidí.

Dále pak Eichler (2009, s. 77-81) rozděluje války a konflikty do skupin, vedené

za účelem dosažení určitého cíle, zájmu či z jiných důvodů a motivů:

- Války občanské – ozbrojené síly podporují v rámci jednoho státu jednu

skupinu a mezistátní – ozbrojené síly jsou nasazeny dvěma či více státy.

- Války podle intenzity – světová (globální), totální, omezená

- Války vedené kvůli hranicím

- Války s politickými cíli

- Války z ekonomických důvodů

- Etnické konflikty

- Náboženské konflikty

- Ideologické konflikty

45

6.2. Vybrané africké konflikty a SALW

Tato část poskytuje přehled o třech intenzivních konfliktech na africkém

kontinentu v posledních několika letech. Import zbraní je dán do souvislosti s obdobím,

kdy byly země sužovány konflikty a s obdobím relativního klidu. Konflikty jsou

vybrány z důvodu jejich umístění mezi hlavními příjemci zbraní v Africe ve

sledovaném období a také jejich relativní aktuálnosti.

Tabulka 3: 6 hlavních příjemců zbraní v subsaharské Africe (mimo Jižní Afriku), 1996 – 2010

Příjemce Podíl Příjemce Podíl Příjemce Podíl

Angola 25 Súdán 29 Nigérie 20

Etiopie 20 Etiopie 17 Súdán 16

Eritrea 12 Angola 16 Čad 9

DRK 9 Eritrea 9 Namíbie 9

Botswana 6 Pobřeží Slonoviny 4 DRK 6

Súdán 4 Nigérie 3 Rovníková Guinea 5

1996 - 2000 2001 - 2005 2006 - 2010

* Čísla jsou podíly v % na celkovém objemu dovozů hlavních konvenčních zbraní v subsaharské Africe.

Červeně je označeno umístění zemí popsaných níže.

Zdroj: Převzato a upraveno dle (Wezeman, Wezeman a Béraud-Sudreau, 2011)

Cílem této kapitoly není detailně popsat válečné konflikty, ale pouze přiblížit

situaci pro následnou analýzu toku zbraní do těchto oblastí v období od 1996 do 2010.

Tabulka u každé konfliktní oblasti (tabulky 4., 5. a 6.) znázorňuje objem importu zbraní

v milionech amerických dolarů v jednotlivých letech 1996 – 2010 a u každého roku je

seznam hlavních exportérů. Červeně je v tabulkách označeno velmi výrazné zvýšení

objemu importu zbraní, červeně tučně jsou označeni hlavni exportéři a modře je

označen rok, kdy bylo vyhlášeno zbrojní embargo OSN (viz Tabulka 2).

Údaje v tabulkách se vztahují na oprávněné převody ručních palných zbraní a

munice schválené vládou. Jsou zahrnuty vojenské zbraně, civilní zbraně a munice.

Nejedná se tedy o celkový objem transferů všech zbraní, ale jen jeho část. Pochopitelně

není zahrnut objem nelegálního obchodu se zbraněmi.

46

6.2.1. Konflikt v Súdánu (Dárfúru)

Strany konfliktu:

- JEM – Justice and Equality Movement – Hnutí za spravedlnost a rovnost je

vojensko politická strana usilující o rovnoprávnost a rovné dělení

ekonomických statků v rámci jednotného Súdánu (Sudan Tribune, 2012).

- SLM/A –Sudan Liberation Movement/Army - Súdánská osvobozenecká

armáda – separatistické hnutí, které požaduje samostatnost Dárfúru. Vzniklo

na pozadí tří nearabských dárfúrských etnických kmenů – Fur, Zaghawa a

Masalit. (Sudan Tribune, 2011)

- Provládní milice Džandžavíd – ozbrojená frakce arabského kmene Baggarů.

Jejich název lze volně přeložit jako zlí jezdící na koních. (Záhořík, 2012, s.

113) I přes velice nemoderní způsob boje, jako třeba zmínění pohyb vojáků

na koních, Džandžavíd hlavně svou krutostí působí rozsáhlé škody hlavně na

civilním obyvatelstvu. Stojí na straně centrální vlády. Jejich činy jsou kryty

vládou a nejsou potrestány. Súdánská vláda nikdy přímo nepřiznala, že by

oficiálně s touto organizací kooperovala. (The United Human Rights

Council, 2013)

Súdán bývá v literatuře považován za „most mezi arabským světem se

subsaharskou kulturou“ (Záhořík, 2012, s. 101). Tento fakt lze považovat za jednu,

nikoliv jedinou, příčinu vleklých občanských válek v Súdánu. Válečný stav v Súdánu

trvá prakticky od jeho osamostatnění se v roce 1956 (Eichler, 2009, s. 109), kdy se

prvotně jednalo o soupeření dvou relativně homogenních celků arabského a

islamistického Severu proti černošskému křesťanskému Jihu. Tato občanská válka

trvající prakticky bez přestávky až do podepsání mírové smlouvy v roce 2005 za sebou

zanechala 1, 9 miliónu mrtvých civilistů a 4 miliony uprchlíku. (Sudan Tribune, 2011)

Dalšími příčinami složité a vznětlivé situace v Súdánu je prosazování a akumulace

investic a ekonomického bohatství vládnoucí arabskou vrstvou obyvatel v oblasti kolem

hlavního města Chartúmu na úkor vzdálenějším regionům, jakým je např. Dárfúr, čímž

se dostaneme k příčinám do dnešní doby trvajícího konfliktu právě v Dárfúru, jakožto

západo-súdánskému regionu s velice špatně rozvinutou infrastrukturou, kde se i obtížně

prosazoval vliv hlavního města (Záhořík, 2012, s. 113). Jednou z příčin konfliktu je

47

bezesporu i období sucha na konci 80. let, kdy rychlá desertifikace území vyvolala tlak

na vodní zdroje a pasteveckou půdu, o které začali soupeřit místní kmeny. Konflikt se

naplno rozhořel v roce 2003 po útocích rebelujících organizací JEM a SLM na vládní

instituce jako policejní stanice, vládní vojenské základy a vojenské konvoje a trvá

v různé intenzitě až do dnešních dní. (Záhořík, 2012, s. 115) Dárfúrský konflikt za

sebou zatím zanechal odhadem 500 000 obětí a 2, 5 milionu lidí v uprchlických

táborech. Odhaduje se, že každý den zahyne dalších 100 – 200 lidí. (The United Human

Rights Council, 2013)

V roce 2004 byla vyhlášena rezoluce Rady bezpečnosti 1556 směřující proti

Dárfúrským rebelům a následně v roce 2005 rezoluce 1591 směřující proti celému

Dárfúru obsahující mimo jiné zbrojní embargo. V roce 2007 byla do Dárfúru vyslána

společná hybridní mírová mise OSN a Africké unie pod jménem UNAMID, která měla

dohlížet na mírová opatření. (UNAMID, 2013) Její úspěch je však trváním konfliktu

zpochybnitelný.

Obrázek 2: Mapa Súdánu, Jižního Súdánu, oblast Dárfúru

Zdroj: Převzato z The Economist (2006)

48

Tabulka 4: Import malých palných zbraní a munice do Súdánu, 1996 – 2010

Roky

Import (mil.

amerických dolarů)Exportéři

1996 0,0053 ČR, Kypr

1997 0,339 Čína, Kypr, ČR, Švýcarsko, Bulharsko

1998 0,018 Kypr, Saudksá Arábie, Řecko, Švýcarsko, Velká Británie

1999 0,785 Írán, Kypr, Řecko, Švýcarsko

2000 1,44 Írán, Kypr, Turecko, Řecko, Švýcarsko, Francie

2001 0,055Írán, Katar, Kypr, Turecko, Egypt, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Velká

Brtiánie

2002 8,58Čína, Írán, SAE, Katar, Saudská Arábie, Jemen, Egypt, Kypr, Turecko,

Řecko, Německo, Švýcarsko

2003 18,04Čína, Írán, SAE, Saudská Arábie, Jemen, Egypt, Kypr, Turecko, Německo,

Španělsko

2004 5,37Malajsie, Čína, Írán, SAE, Saudská Arábie, Egypt, Kypr, Turecko, Rusko,

Dánsko, Velká Británie

2005 12,17Austrálie, Thajsko, Čína, SAE, Saudská Arábie, Írán, Egypt, Kypr, Turecko,

Libanon, Řecko, Itálie, ČR, Slovensko, Německo

2006 11,19Čína, Indie, Pákistán, Írán, SAE, Saudská Arábie, Katar, Kuvajt, Keňa,

Egypt, Kypr, Libanon, Turecko, Řecko, Francie, Německo, Velká Británie

2007 1,46Singapur, Indie, Čína, Jižní Korea, SAE, Saudská Arábie, Keňa, Egypt,

Libanon, Kypr, Turecko, Itálie, Rakousko, Německo, Velká Brtiánie

2008 4,19Čína, Indie, SAE, Saudská Arábie, Keňa, Egypt, Kypr, Turecko, Libanon,

Itálie, Německo, Velká Británie

2009 2,57 Čína, Rusko, SAE, Keňa, Egypt, Libanon, Turecko, Ukrajina, Sierra Leone

2010 2,43 Thajsko, Keňa, Uganda, Egypt, Libanon, Turecko, Rusko

*SAE – Spojené arabské emiráty

Zdroj: Převzato a upraveno dle (Google Ideas, 2013), dostupné na:

http://workshop.chromeexperiments.com/projects/armsglobe/

6.2.2. Konflikt v Demokratické republice Kongo

Demokratická republika Kongo je země, která má velmi bohaté zásoby ropy,

kovů, drahých kovů, diamantů a také dřeva. Toto nerostné a zemědělské bohatství DRK

lze brát jako jeden z motivů okolních zemí a hlavní příčinu sporů. Jde především o

severovýchod země, kde na hranici dochází k rozsáhlému a dlouhodobému střetávání

zájmů aktérů konfliktu. (Eichler, 2009)

49

Dalším motivem sousedních zemí, které měly v bývalém Zairu své zájmy a zemí

v celém regionu, bylo se zbavit Mobutua Sese Seka, jehož režim přivedl zemi k rozpadu

a ohrožoval stabilitu regionu (Záhořík, 2012, s. 130)

Etnický konflikt a občanská válka v tehdejším Zairu začaly genocidou kmenu

Tutsiů (Eichler, 2009) a byly odstartovány masivním přílivem uprchlíků v roce 1994

kvůli bojům ve Rwandě a Burundi (CIA, 2013). V letech 1996 a 1997 Rwanda a

Uganda podnítily a podpořily povstání kmene Tutsiů, které začalo v provincii Ituri s

cílem neutralizovat vojenské kapacity Hutuů v celé DRK (Eichler, 2009). V roce 1997

tak Rwandou podporované povstání vedené Laurentem Kabilou, svrhlo režim Mobuta

Sese Seka, kdy rwandská vláda podpořila povstání při snaze neutralizovat rwandské

povstalecké síly působící ve východních částech území Demokratické republiky Kongo

(Lamb, Dye, 2009).

Nové vládě DRK se nicméně nepodařilo přijmout účinná opatření proti těmto

povstaleckým skupinám a v srpnu v roce 1998 byl Kabilův režim sám napaden druhým

povstáním opírajícím se o dřívější spojence Rwandu a Ugandu a soustava povstaleckých

skupin tak zahájila vojenskou kampaň s cílem vyhnat vládu Laurenta Kabily. Nová

vláda DRK byla schopná udržet si kontrolu nad státním aparátem jen za vojenské

pomoci z Angoly, Čadu, Namibie, Súdánu a Zimbabwe. (CIA, 2013; Lamb, Dye, 2009)

Dohoda o příměří byla podepsána v červenci 1999 Demokratickou republikou

Kongo, konžskými ozbrojenými povstaleckými skupinami, Angolou, Namibií,

Rwandou, Ugandou a Zimbabwe (CIA, 2013). V listopadu 1999 byla přesto nasazena

mise OSN17

s cílem usnadnit a podpořit odzbrojení a úsilí budování míru v Konžské

demokratické republice, avšak navzdory nasazení OSN ozbrojené násilí ve většině

východních provincií pokračovalo i po podepsání mírové dohody a bylo zhoršeno

rozsáhlou dostupností a pašováním zbraní (Lamb, Dye, 2009).

Po zavraždění prezidenta Laurenta Kabily v roce 2001 ho na jeho pozici nahradil

jeho syn Joseph, který se zdál být svolnější vyjednávat s rebely a stejně tak

spolupracovat s mezinárodními organizacemi. (Růžičková, n.d.) Vyjednávání o míru

vrcholilo v Pretorii v červnu 2002, kdy byl sestaven plán na vytvoření nové vlády a

17 MONUC - the United Nations Organization Mission in the Democratic Republic of the Congo založena

Radou bezpečnosti OSN (MONUC, 2009).

50

válka tak byla ukončena de iure (Plumptre, 2003, s. 74-75). De facto válka neskončila a

s obměnami o ní lze hovořit dodnes (Růžičková, n.d.).

Na konci dubna 2003 vyvrcholily vleklé krutosti ve válkách ve východní části

Konga v Ituri, kdy po odchodu rwandských vojsk začaly řádit ozbrojené vzbouřenecké

jednotky a rozpoutaly zběsilé čistky. Postup vzbouřenců si nakonec vynutil zásah

mezinárodního společenství a v květnu 2003 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o

vyslání mnohonárodních sil do oblasti. (Eichler, 2009) Dále pak, v červenci roku 2003,

Rada bezpečnosti OSN (rezoluce OSN 1493) uložila zbrojní embargo vůči všem

zahraničním a domácím ozbrojeným skupinám a milicím, které operují v provinciích

Severní Kivu, Jižní Kivu a v oblasti Ituri (Lamb, Dye, 2009).

Navzdory volbám a zformování nové vlády (únor 2007) nedošlo v DRK ke

stabilizaci situace a nastolení míru. Východní provincie – Ituri, Severní a Jižní Kivu a

Katanga zůstávají i nadále nestabilními, konfliktními a centrální vláda je zcela

neschopná situaci řešit. (Růžičková, n.d.) Koncem srpna 2008 se rozsáhlý ozbrojený

konflikt vrátil do oblasti kolem města Goma v Severním Kivu po zahájení povstání

Národního kongresu na obranu lidu (CNDP) proti vládě Demokratické republiky Kongo

a jejích spojeneckých sil (Lamb, Dye, 2009).

Obrázek 3: Mapa Demokratické republiky Kongo

Zdroj: Převzato z BBC (2012)

51

Tabulka 5: Import malých palných zbraní a munice do DRK, 1996 - 2010

Rok Import (mil. amerických dolarů) Exportéři

1996 1,46 ČR, Slovesnko, Španělsko, Francie,

1997 0

1998 18,98 Čína

1999 0

2000 0,149 ČR

2001 0,03 Německo

2002 0,021 Německo

2003 0

2004 0,096 Itálie, Německo,

2005 0,823 Zimbabwe, Itálie, Kanada

2006 0,136 Německo, USA,

2007 0,089 Německo

2008 0,045 Německo

2009 0,124 Německo, Botswana

2010 0,511 USA, Francie, Brazílie, Keňa, Zambie

Zdroj: Převzato a upraveno dle (Google Ideas, 2013), dostupné na:

http://workshop.chromeexperiments.com/projects/armsglobe/

6.2.3. Konflikt v Pobřeží slonoviny

Pobřeží slonoviny bylo od jeho osamostatnění se na koloniální Francii v roce

1960 (Insight On Conflict, 2013) s meziročním růstem ekonomiky o 5,6 % (Buszin,

2005) považováno za ekonomický zázrak Afriky a oázu harmonie soužití občanů

pocházejících z různých etnických skupin, které se na území dnešního Pobřeží

slonoviny právě v důsledku ekonomické prosperity usazovali z okolních států jako

Burkina Faso, Mali, eventuálně z Guineje. (Záhořík, 2012, s. 91) Období klidu

symbolizované dlouhodobou (1960 – 1993) (Insight On Conflict, 2013) vládou

prezidenta „otce zakladatele“ Felixe Houphouet-Boignyho a jeho politikou dialogu a

míru a zákonů podporování občanství nezávisle na zemi původu přistěhovalce skončilo

vojenským převratem 6 let po Boignyho smrti a to v roce 1999. Jendou z hlavních

52

příčin vojenského puče byla právě výjimečně rozmanitá etnická skladba obyvatelstva.

Dnes se o konfliktu v Pobřeží slonoviny hovoří jako o střetu mezi seveřany a jižany,

neboť zatímco v jižní části země žije původní populace Gurů, Kruů a Baolů, z nichž

pocházel i prezident Boigny, severní část je obývána především kmeny jihomandeských

Diolů. (Záhořík, 2012, s. 92) Při sčítání obyvatel v roce 1998 vyšlo najevo, že ve

většině regionů je více než pětina obyvatel imigranty. Pro tyto imigranty, většinou ze

zmíněných států Burkina Faso, Mali a Guineje se vžilo souhrnné označení Diulové, což

znamenalo něco méněcenného, nezodpovědného, stojícího v opozici proti původní

společnosti. (Záhořík, 2012, s. 93)

Ve vojenském převratu v roce 1999 se moci ujal Robert Guei, který novými

zákony o občanství připravil opozičního kandidáta Alassane Ouattara o možnost účasti

v prezidentských volbách v roce 2000. (BBC, 2012c) Ty nakonec vyhrál Laurent

Gbagbo. Ten společně se svými vojenskými jednotkami obsadil hlavní město Abidjan,

aby zabránil Guiemu návrat k moci. (Záhořík, 2012 s. 94) Statisíce demonstrantů byly

vojensky potlačeni. Ozbrojený konflikt se naplno rozhořel v roce 2002 jako reakce

severských islámských kmenů na sílící politický útlak a nemožnost se politicky

angažovat, kdy několik tisíc „seveřanů“ bylo zabito. (BBC, 2012c) Dalším aspektem

konfliktu byla sílící nenávist vůči bývalým koloniálním pánům z Francie, kdy několik

desítek francouzských občanů muselo být ze země z bezpečnostních důvodů

evakuováno. Přestože většina bojů skončila v roce 2004, Pobřeží slonoviny zůstalo

napjaté a rozdělené. Rada bezpečnosti OSN na Pobřeží slonoviny uvalila zbrojní

embargo a další ekonomická omezení spočívající např. ve zmražení určitých majetků

občanů Pobřeží slonoviny. (Insight On Conflict, 2013) Mírové jednotky OSN a Francie

hlídaly zóny oddělující rebely na severu a jih řízený oficiální vládou. V letech 2005 -

2006 došlo k několika pokusům o smíření, ale násilí vždy propuklo v různých částech

země znovu. V roce 2007 došlo k podpisu mírových dohod obsahující několik závazků

pro protagonisty konfliktu. Především se jednalo o odzbrojení bojujících frakcí, správní

reunifikaci území státu a uspořádání všelidových svobodných voleb. (Insight On

Conflict, 2013) Nicméně atmosféra v Pobřeží slonoviny zůstává nadále nestabilní.

53

Tabulka 6: Import malých palných zbraní a munice do Pobřeží slonoviny, 1996 - 2010

RokImport (mil.

amerických dolarů)Exportéři

1996 1,75 JAR, USA, Španělsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, Německo

1997 0,137 USA, Španělsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, Německo, Burkina Faso

1998 1,92 Francie, Itálie, Švýcarsko

1999 1,23 JAR, USA, Francie, Itálie, Švýcarsko

2000 0,368 JAR, Francie, Itálie, Švýcarsko

2001 0,506 JAR, USA, Španělsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, ČR

2002 0,836 JAR, Španělsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, ČR

2003 10,74 Francie, Španělsko

2004 46,33 Francie, Srbsko, USA, Izrael

2005 0,254 USA, Francie, Německo, Itálie

2006 9 JAR, Brazílie, Čína, Bangladéš

2007 0,124 USA, Francie, Německo

2008 0,021 USA, Francie, Nigérie

2009 0,544 Francie, Egypt, Botswana

2010 5,33 USA, SAE, Francie, Německo

Zdroj: Převzato a upraveno dle (Google Ideas, 2013), dostupné na:

workshop.chromeexperiments.com/projects/armsglobe/

6.3. Shrnutí kapitoly

Pokud se podrobněji podíváme na tři vybrané konflikty, které se v Africe

odehrály v posledních letech, je při pohledu do čísel o dovozu malých a lehkých zbrani

zřejmé, že v období vrcholících konfliktů dovoz zbrani výrazně narůstá. Nelze si ale

nevšimnout, které země se na eskalaci dovozu zbraní podílejí. Jsou to vždy země s

historickou koloniální vazbou na místa konfliktu (jako v případě Pobřeží slonoviny)

nebo země, které se historicky koloniální "tahanice o Afriku" nezúčastnily, ale dnes je u

nich zájem o tento kontinent o to patrnější.

Lídrem tohoto novodobého kolonialismu je jednoznačně Čína. Tato novodobá a

expandující velmoc nejen hraje významnou roli v dovozu zbrani do určitých částí

Afriky, ale řadu zemí subsaharské Afriky si postupně ekonomicky podmaňuje a zjevně

tento kontinent považuje za předmět svých ekonomických zájmů. Tento fenomén je

někdy označován jako "China safari". Při pohledu na jednotlivé africké konflikty se na

54

první pohled může zdát, že vznikly na základě politických, etnických či náboženských

důvodů. U některých tomu tak opravdu může být, v mnoha případech však tyto důvody

bývají jen zástěrkou pro ekonomické zájmy společností, zemí či institucí ležících mimo

Afriku. Nadnárodní společnosti, ovládající těžbu fosilních paliv a nerostných surovin

v Kongu, Jižním Súdánu, Zambii a jiných zemích, tahají za nitky a ve svůj prospěch

podporují, i případným dovozem zbraní, tu stranu konfliktu, která vyhovuje jejich

ekonomickým zájmům.

Afrika se tak jen zdánlivě zbavila své koloniální minulosti, závislost na

koloniálních mocnostech vystřídala závislost na nadnárodních společnostech či

expandujících ekonomikách z východu.

6.4. Vliv zbraní na dětskou populaci

Dopady kteréhokoli konfliktu na africkém kontinentě jsou zřejmé – velké ztráty

na životech, množství zraněných, zmrzačených obyvatel, uprchlíků do sousedních zemí,

dopad na ekonomiku a jiné. S problematikou SALW je však spojeno mimo jiné

drancování přírodního bohatství, jako těžba tropického dřeva, ropy, diamantů a jiných

nerostných surovin v závislosti na konkrétní zemi, mnohdy prakticky za jediným

účelem nákupu zbraní a financování konfliktu. Dostupnost a rozšíření SALW má také

výrazný vliv na jednu velmi zranitelnou skupinu obyvatel a to jsou děti.

Děti jsou velice snadno ovlivnitelní. Život od raného věku v prostředí konfliktu a

vystavování násilí a traumatu má pochopitelně negativní vliv jak na vývoj dětí obecně,

tak na jejich vnímání násilí, což se může v budoucnu projevit na rozhodnutí stát se

bojovníkem nebo při možnosti použít zbraň za jakýmkoli účelem v budoucím životě.

V mnoha zemích po celém světě jsou děti přímými účastníky války. Mnohým bylo

odepřeno dětství a slouží jako vojáci často pro nestátní ozbrojené skupiny. Bývají

v předních bojových liniích vybaveni útočnými puškami jako AK-47 či M16, účastní se

sebevražedných misí, slouží jako hledači min, provádí zásobování či fungují jako špioni

a poslové. Někteří z nich jsou násilně unášeni od svých rodin, pro jiné je možnost

sloužit milici či armádě a s něčím se ztotožnit, v prostředí s malými možnostmi práce,

mnohdy přitažlivější volbou než žít nadále v chudobě. (Pytlak, n.d.) Pro mladé

bojovníky, kteří neznají téměř nic jiného kromě války, se jejich zbraně staly symbolem

55

společenského postavení a způsobem obživy a to buď prostřednictvím pouliční

kriminality nebo jako součást organizované zločinecké skupiny. (Boutwell a Klare,

2000)

56

7. Závěr

Rozšíření a dostupnost malých a lehkých zbraní představuje celosvětově

opravdový problém. Souvislost přísunu zbraní a konfliktů v zemích Afriky je zřejmá,

avšak ne přímo ve smyslu přísunu zbraní jako důvodu pro vznik konfliktu. Vypuknutí

konfliktu má mnoho příčin, ať už jde o vznik z etnických, náboženských, politických,

ekonomických či jiných důvodů. Nárůst dovozu zbraní tak může znamenat zvýšenou

pravděpodobnost výskytu konfliktů v zemích Afriky. Široká dostupnost především

malých palných a lehkých zbraní mnohdy znamená možnost volby a dosažení určitého

cíle prostřednictvím zbraní se pro mnohé vlády či povstalecké skupiny stalo přitažlivější

a snazší možností.

Obchod se zbraněmi prošel během let určitými změnami. V období studené

války byl prakticky v režii dvou proti sobě stojících velmocí. Ty, ve snaze o získání

spojenců z rozvojových zemí, určovaly trend obchodu se zbraněmi. Po konci studené

války se však situace změnila. Došlo k vypuknutí mnoha vnitrostátních konfliktů,

povstání a jiných sporů. Zároveň se objevilo velké množství přebytečných zbraní všeho

druhu a v době, kdy téměř neexistovaly jakékoli mezinárodní dohody a pravidla

upravující obchod se zbraněmi došlo k neregulovanému šíření zbraní právě do

konfliktních oblastí, které si přísun zbraní vyžadovaly. Afrika, se stala jedním z

epicenter tohoto dění.

Mezinárodní obchod se zbraněmi funguje dál, ale připojil se k němu také obchod

na černém trhu, který se vzniklé situaci velmi rychle přizpůsobil a Afrika s řadou velmi

chaotických konfliktů, kde proti sobě stojí nespočet neoficiálních povstaleckých skupin,

rebelů, apod., se tak pro něj stala živnou půdou.

Obchod se zbraněmi postrádá transparentnost. Pokud jde o mezinárodní obchod

se všemi zbraněmi, údaje o jeho objemu se výrazně liší i mezi oficiálními agenturami,

které se sběrem těchto dat zabývají. O to nepřesnější jsou tak data o množství

obchodovaných malých palných a lehkých zbraní, které tvoří zlomek objemu

celosvětového obchodu se zbraněmi.

Malé palné a lehké zbraně jsou nejčastěji používanými zbraněmi v afrických

konfliktech a mají dopad na celou společnost. Jsou široce dostupné, levné, jednoduché

na ovládání, odolné a snadno se dají přenášet. Z těchto důvodů jsou ideálními pro

57

obchodování na černém trhu a boj v takových konfliktech, jaké probíhají na africkém

kontinentu. Dnes jsou v oběhu odhadem miliony ručních palných zbraní po celém světě.

Celkový objem legálního obchodu se SALW lze jen velmi nepřesně odhadnout,

nemluvě o podstatném množství těchto zbraní obchodovaných každoročně

prostřednictvím černého trhu.

Žádná organizace neposkytuje konkrétní data o celosvětovém obchodu s malými

palnými a lehkými zbraněmi a to z důvodu velmi obtížného či téměř nemožného

sledování takového množství transakcí k jakým dochází. Přestože malé a lehké zbraně

samy o sobě nejsou příčinou konfliktu, jejich široká dostupnost, nízká cena a další

vlastnosti mohou být podnětem k prodlužování boje, podpoření násilného spíše než

mírové řešení konfliktu a vytváří nejistotu a pocit napětí v celé společnosti.

V poslední době došlo ke zlepšení situace na poli boje proti šíření malých

palných a lehkých zbraní, nicméně bude potřeba vyvinout většího úsilí k výraznějšímu

zlepšení situace. Obchod se zbraněmi zůstává nadále obrovským byznysem a jen těžko

se ho kdokoli vzdá.

58

8. Shrnutí

Bakalářská práce se zaměřuje na roli malých palných a lehkých zbraní

v konfliktech v zemích Afriky. Nejprve je rozebráno základní rozdělení těchto zbraní a

dále jejich vlastnosti, které z nich dělají nejrozšířenější zbraně v Africe. V této kapitole

je také popsána ikona malých palných a lehkých zbraní, útočná puška AK-47. Další část

práce se zabývá obchodem se zbraněmi, jeho transformací po skončení studené války.

Je popsán jak mezinárodní obchod, hlavní exportéři a příjemci zbraní, tak nelegální

obchod se zbraněmi spolu se dvěma příklady soukromých obchodníků na černém trhu,

kterým konec studené války otevřel nové možnosti. Třetí část je zaměřena na stručný

popis tří vybraných konfliktů v Africe, objem importu malých palných a lehkých zbraní

během období konfliktu a mimo něj v souvislosti se zbrojními embargy OSN uvalenými

na řadu afrických zemí. Závěrečná část shrnuje roli obchodu se zbraněmi v kontextu

Afriky.

Klíčová slova: subsaharská Afrika, konflikt, obchod se zbraněmi, malé palné a ruční

zbraně, AK-47

Summary

This thesis focuses on the role of small arms and light weapons in conflicts in

Africa. First, is analyzed basic distribution of these weapons and their characteristics,

which make them the most common weapons in Africa. This chapter also describes the

icon of small arms and light weapons, assault rifle AK-47. Next part deals with the arms

trade and its transformation after the Cold War. It is described as international trade, the

main exporters and recipients of weapons and illegal arms trafficking along with two

examples of private traders on the black market, which end of the Cold War opened up

new possibilities. The third part focuses on a brief description of the three selected

conflicts in Africa, the volume of import of small arms and light weapons during the

conflict and outside it in the context of the UN arms embargoes imposed on a number of

African countries. The final section summarizes the role of the arms trade in the context

of Africa.

59

Keywords: sub-Saharan Africa, conflict, arms trade, small arms and light weapons,

AK-47

60

9. Seznam použitých zdrojů

About UNAMID: Background. UNAMID [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z:

http://unamid.unmissions.org/Default.aspx?tabid=10998&language=en-US

About Us. Boeing [online]. 2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z:

http://www.boeing.com/boeing/companyoffices/aboutus/index.page?

Afghanistan's Northern Alliance. BBC: BBC News [online]. 2001b [cit. 2013-04-24].

Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/1552994.stm

AK-47: Iconic weapon. BBC: BBC News [online]. 2005a [cit. 2013-04-05]. Dostupné

z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4380348.stm

AK-47: The surgeon. BBC: BBC News [online]. 2005b [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4509736.stm

Arms Embargoes Database. SIPRI [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z:

http://www.sipri.org/databases/embargoes#UNembargoes

Arms Embargoes Database. Stockholm International Peace Research Institute [online].

2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.sipri.org/databases/embargoes#UNembargoes

Assault Rifles. Small Arms Survey [online]. 2013d [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-markets/tools/the-weapons-id-

database/assault-rifles.html

BOUTWELL, Jeffrey a Michael T. KLARE. A Scourge of Small Arms. Scientific

American. 2000.

BROMLEY, Mark, Paul HOLTOM, Sam Perlo FREEMAN a Pieter D. WEZEMAN.

Recent Trends In The Arms Trade. SIPRI Background Paper, 2009. Dostupné z:

http://books.sipri.org/files/misc/SIPRIBP0904a.pdf

BUSZIN, Justin. Migration and Conflict: Muslim and Catholics in the Ivory Coast.

2005. Dostupné z:

http://citation.allacademic.com//meta/p_mla_apa_research_citation/0/2/2/8/8/pages2288

6/p22886-1.php

61

CHIVERS, C.J. The Father of 100 Million Rifles. Field & Stream. 2006, Issue 10, s. 70-

85. ISSN 15548066. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=21&sid=a2f255cc-0f84-410b-9777

af535d37d327%40sessionmgr110&hid=120&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG9zd

C1saXZl#db=a9h&AN=19866490

COLLIER, Paul. Miliarda nejchudších: proč se některým zemím nedaří a co s tím.

Praha: Vyšehrad, 2009. ISBN 978-80-7429-010-7.

Corruption Cases: Aviatrend Ltd. StAR [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z:

http://star.worldbank.org/corruption-cases/node/19133

Côte d'Ivoire Sanction Committee - 1572. Security Council Committee [online]. 2013

[cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.un.org/sc/committees/1572/

ČERVENÝ, Jiří. Právní regulace mezinárodního obchodu se střelnými zbraněmi. Brno,

2010. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita.

Definitions of Small Arms and Light Weapons. Small Arms Survey [online]. 2013b [cit.

2013-04-09]. Dostupné z: http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-

markets/definitions.html

EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, s.r.o., 2009.

ISBN 978-80-7367-540-0.

Failed States Index FAQ. The Fund for Peace [online]. 2013 [cit. 2013-04-09].

Dostupné z: http://ffp.statesindex.org/faq#12

Five reasons the US went after 'merchant of death' Viktor Bout. MONTLAKE, Simon.

The Christian Science Monitor [online]. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.csmonitor.com/layout/set/print/content/view/print/344039

Genocide in Darfur. THE UNITED HUMAN RIGHTS COUNCIL [online]. 2013 [cit.

2013-04-20]. Dostupné z: http://www.unitedhumanrights.org/genocide/genocide-in-

sudan.htm

62

GRAU, Lester W. A Weapon For All Seasons: The Old But Effective RPG-7 Promises

to Haunt the Battlefields of Tomorrow. 1998. Dostupné z:

http://www.lavoiestrategique.net/3.cours/3.Documentations/3.3articles/Articles/Armes_

et_materiels/All_Seasons_Weapon_RPG-7.pdf

GRIMMETT, Richard F.. Conventional Arms Transfers to Developing Nations, 2004-

2011. 2012. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/weapons/R42678.pdf

Guns in Africa: Out of control. The Economist Newspaper Limited 2013 [online]. 2009

[cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/14416867

HIKLOVÁ, Nikola. Mezinárodní obchod se zbraněmi: dopady, možnosti regulace a

jejich efektivita. Praha, 2010. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.

Hizballah. National CounterTerrorism Center [online]. 2013 [cit. 2013-04-24].

Dostupné z: http://www.nctc.gov/site/groups/hizballah.html

HOLGER, Anders. Controlling arms brokering: Next steps for EU member states.

Groupe de recherche et d'information sur la paix et la sécurité, 2004. Dostupné z:

http://issat.dcaf.ch/index.php/eng/content/download/9787/93699/file/Anders%202004-

01-eng.pdf

HOLTOM, Paul, Mark BROMLEY, Pieter D. WEZEMAN a Siemon T. WEZEMAN.

Trends In International Arms Transfers, 2012. SIPRI Fact Sheet, 2013.

Illicit Trafficking. Small Arms Survey [online]. 2013f [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-markets/transfers/illicit-trafficking.html

Interactive Globe: Small Arms Imports & Exports. Google Ideas [online]. 2013 [cit.

2013-04-25]. Dostupné z: http://workshop.chromeexperiments.com/projects/armsglobe/

Ivory Coast profile. BBC: News Africa [online]. 2012c [cit. 2013-04-24]. Dostupné z:

http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13287216

Ivory Coast: Conflict timeline. Insight On Conflict [online]. 2013 [cit. 2013-04-25].

Dostupné z: http://www.insightonconflict.org/conflicts/ivory-coast/conflict-

profile/conflict-timeline/

63

Justice and Equality Movement (JEM). SUDAN TRIBUNE [online]. 2012 [cit. 2013-

04-20]. Dostupné z: http://www.sudantribune.com/+-JEM-Justice-and-Equality-

Movement,284-+

KAHANER, Larry. AK-47: The Weapon that Changed the Face of War. New Jersey:

John Wiley & Sons, 2007. ISBN 978-0-471-72641-8.

KLARE, Michael T. The arms trade in the 1990s: changing patterns, rising dangers.

Third World Quarterly [online]. 1996, No 5 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=71d5a031-0430-4793-916c-

b97c62129d3f%40sessionmgr110&vid=1&hid=125

KLARE, Michael T. The arms trade in the 1990s: changing patterns, rising dangers.

Third World Quarterly. 1996, Vol. 17 Issue 5. ISSN 01436597. DOI:

10.1080/01436599615155. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=369ee85d-0874-4473-8170-

a08e08d30ab1%40sessionmgr111&vid=2&hid=124&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1l

aG9zdC1saXZl#db=a9h&AN=3972711

KLARE, Michael. The Kalashnikov age. Bulletin of the Atomic Scientists. 1999, Issue

1. ISSN 00963402. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=a2f255cc-

0f84-410b-9777-

af535d37d327%40sessionmgr110&vid=24&hid=120&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT

1laG9zdC1saXZl#db=sih&AN=1417979

Kontrola obchodu s ručními zbraněmi pro "civilní užití". MZV ČR [online]. 2009 [cit.

2013-04-21]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/kontrola_exportu_z

brani/kontrola_obchodu_s_rucnimi_zbranemi_pro.html

KOPP, Pierre. Sanctions through Legal Means. London, 2004. Dostupné z:

http://www.pierrekopp.com/downloads/ECONOMIC%20SANCTIONS.pdf

LAMB, Guy a Dominique DYE. AFRICAN SOLUTIONS TO AN INTERNATIONAL

PROBLEM: ARMS CONTROL AND DISARMAMENT IN AFRICA. Journal of

International Affairs. 2009, roč. 62, č. 2, s. 69-83. ISSN 0022197X.

64

Letter dated 18 July 2005 from the Chairman of the Security Council Committee

established purs uant to resolution 1572 (2004) concerning Côte d’Ivoire addressed to

the President of the Security Council. In:

http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2005/470. UN Security Council,

2005.

Letter dated 13 September 2006 from the Chairman of the Security Council Committee

estab lished pursuant to resolution 1572 (2004) concerning Côte d’Ivoi re addressed to

the President of the Security Council. In:

http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2006/735. UN Security Council,

2006.

Lockheed Martin Corporation: Company Information. The New York Times Company

[online]. 2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z:

http://topics.nytimes.com/top/news/business/companies/lockheed_martin_corporation/i

ndex.html?offset=10&s=newest

MARSH, Nicholas. Two Sides of the Same Coin? The Legal and Illegal Trade in Small

Arms. The Brown Journal of World Affairs [online]. 2002, Issue 1, s. 220-225 [cit.

2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.watsoninstitute.org/bjwa/archive/9.1/SmallArms/Marsh.pdf

MCCARTHY, Erin. Weapon of choice. Popular Mechanics. 2010, Issue 12. ISSN

00324558. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=66865826-54a1-

498d-8cb6-

39b61ee6a015%40sessionmgr198&vid=1&hid=120&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1l

aG9zdC1saXZl#db=a9h&AN=56675716

'Merchant of Death' Viktor Bout Convicted on Arms-Dealing Charges.

INTERNATIONAL BUSINESS TIMES [online]. 2011 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.ibtimes.com/merchant-death-viktor-bout-convicted-arms-dealing-charges-

364954

NAÍM, Moisés. Černá kniha globalizace. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-

866-2.

65

Obchod se zbraněmi: Afrika - zlatý důl pro obchodníky se zbraněmi. Infoservis

společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s. [online]. 27. 11. 2001 [cit. 2013-03-

30]. Dostupné z: http://www.infoservis.net/art.php?id=1006871713

Our Company. BAE Systems [online]. 2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z:

http://www.baesystems.com/our-company-rzz

PLUMPTRE, A.: Lessons Learned from On-the-Ground Conservation in Rwanda and

the Democratic Republic of the Congo. Journal of Sustainable Forestry. Vol. 16, No.

3/4 s. 74-75.

Product Categories. Small Arms Survey [online]. 2013c [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-markets/products.html

Profile: Viktor Bout. BBC: News Europe [online]. 2012a [cit. 2013-04-19]. Dostupné z:

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11036569

ROTBERG, Robert I. The Failure and Collapse of Nation-States. In Rotberg, Robert I.

(ed.). When States Fail: Causes and Consequences. 1st ed. Princeton: Princeton

University, 2004.

RŮŽIČKOVÁ, Lenka. Demokratická republika Kongo – další selhání OSN?. n.d.

Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/download/docs/68_ruzickova-dr-kongo.pdf

SAVKOVIĆ, Marko. If Guns Were Silent: Failure of the struggle against SALW

proliferation. Western Balkans Security Observer, 2006.

Security Council Sanctions Committees: An Overview. UN Security Council [online].

2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.un.org/sc/committees/

Security Council Committee on Liberia Delists One Individual from Its Travel Ban,

Assets Freeze Lists. In: http://www.un.org/News/Press/docs/2012/sc10696.doc.htm. UN

Security Council, 2012.

Security Council Resolutions. UNITED NATIONS SECURITY COUNCIL [online].

2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.un.org/en/sc/documents/resolutions/index.shtml

66

Small arms: Keeping Africa at war?. BBC: BBC News [online]. 2001a [cit. 2013-04-

05]. Dostupné z:

http://news.bbc.co.uk/2/hi/talking_point/debates/african_debates/1441537.stm

Small Arms and Light Weapons: Africa: A Resource Guide for Religions for Peace. In:

PYTLAK, Allison. United Nations [online]. n.d. [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://www.un.org/disarmament/education/docs/SALW_Africa.pdf

SMITH, Dan. The Atlas of War and Peace. London: Earthscan Publications Ltd., 2003.

Sudan Liberation Movement/Army - Abdel Wahid (SLM-AW/SLA-AW). SUDAN

TRIBUNE [online]. 2011 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z:

http://www.sudantribune.com/spip.php?mot163

Sudan: Glittering towers in a war zone. The Economist [online]. 2006 [cit. 2013-04-25].

Dostupné z: http://www.economist.com/node/8380843

ŠPIRKOVÁ, Klára. Mezinárodní obchod se zbraněmi. Praha, 2010. Diplomová práce.

Vysoká škola ekonomická v Praze.

The SIPRI Top 100 arms-producing and military services companies in the world

excluding China, 2011. SIPRI [online]. 2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z:

http://www.sipri.org/research/armaments/production/Top100

The World Factbook: Democratic Republic of the Congo. Central Intelligence Agency

[online]. 2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z:

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cg.html

TOMLINSON, B. R. What was the Third World?. Journal of Contemporary History

[online]. 2003, No. 2 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.jstor.org/discover/10.2307/3180660?uid=3737856&uid=2&uid=4&sid=211

02080062231

Transfers. Small Arms Survey [online]. 2013e [cit. 2013-04-09]. Dostupné z:

http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-markets/transfers.html

67

United Nations Office for Disarmament Affairs: Small Arms. UNITED NATIONS

[online]. 2013 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z:

http://www.un.org/disarmament/convarms/SALW/

Viktor Bout, Alleged 'Merchant Of Death,' Faces Possible Life In Prison Today.

INTERNATIONAL BUSINESS TIMES [online]. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.ibtimes.com/viktor-bout-alleged-merchant-death-faces-possible-life-prison-

today-434214

VOLENEC, Otakar. Ohniska napětí a konflikty v Africe. Praha: Oeconomica, 2004.

ISBN 80-245-0813-3.

WAGNEROVÁ, Aneta. Analýza vývoje mezinárodního obchodu se zbraněmi. Praha,

2011. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.

WAISOVÁ, Šárka, et al. Slabé státy: Selhání, rozpad a obnova státnosti. Plzeň: Aleš

Čeněk, 2007. 295 s. ISBN 978-80-7380-069-7.

WANNENBURG, Gail. Catching the middlemen fuelling African conflicts. South

African Institute of International Affairs [online]. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.saiia.org.za/war-and-organised-crime-opinion/catching-the-middlemen-

fuelling-african-conflicts.html

Weapons and Markets. Small Arms Survey [online]. 2013a [cit. 2013-04-09]. Dostupné

z: http://www.smallarmssurvey.org/weapons-and-markets.html

Weapons dealer Bout sentenced to 25 years in arms conspiracy. THE WASHINGTON

TIMES [online]. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z:

http://www.washingtontimes.com/news/2012/apr/5/weapons-dealer-bout-sentenced-to-

25-years-in-arms-/?page=all

WEZEMAN, Pieter D., Siemon T. WEZEMAN a Lucie BÉRAUD-SUDREAU. Arms

Flows to Sub-Saharan Africa. SIPRI Policy Paper 30, 2011. Dostupné z:

http://books.sipri.org/product_info?c_product_id=435

68

Who are the Taliban?. BBC: News Asia [online]. 2012b [cit. 2013-04-23]. Dostupné z:

http://www.bbc.co.uk/news/world-south-asia-11451718

Who We Are. Lockheed Martin Corporation [online]. 2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné

z: http://www.lockheedmartin.com/us/who-we-are.html

WILLIAMS, Paul D. War and Conflict in Africa. Cambridge: Polity Press, 2011. ISBN

9780745645445.

ZÁHOŘÍK, Jan. Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace. Praha:

Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-021-0.

ZÁHOŘÍK, Jan. Ohniska napětí v postkoloniální Africe. Praha: Karolinum, 2012. ISBN

978-80-246-1961-3.

ZELENÝ, Milan (2009): Konflikt! Řešit? Vyřešit? Odstranit?. Moderní řízení. č. 4.

ISSN 0026-87. Dostupné z: http://web.fame.utb.cz/cs/docs/KonfliktM_36-39.pdf

Zprávy 2003. UNIC Praha [online]. 2005 [cit. 2013-03-30]. Dostupné z:

http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=907

69