Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická fakulta

Emma Grigorjanová

Použití zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení

Diplomová práce

Olomouc 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Použití zvukového záznamu jako důkazu

v  trestním řízení vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.

V Olomouci dne 15. srpna 2015 Emma Grigorjanová

2

3

4

Děkuji panu prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, Csc. za odborné vedení práce a cenné připomínky,

které mi pomohly tuto práci zkompletovat. Rovněž děkuji i ostatním vyučujícím z katedry

trestního práva, zejména panu JUDr. Filipu Ščerbovi, Ph.D., za předané znalosti a cenné rady

v průběhu celého magisterského studia.

5

Obsah

1 Úvod.......................................................................................................................................6

2 Dokazování v trestním řízení..............................................................................................9

2.1 Význam dokazování...................................................................................................10

2.2 Vymezení základních pojmů......................................................................................11

2.3 Závažnost, pravdivost a zákonnost důkazů................................................................12

2.4 Nepřípustnost některých důkazních prostředků..........................................................13

2.5 Důsledky porušení zákonných postupů......................................................................17

3 Právní úprava dokazování v České republice a mezinárodních dokumentech............19

3.1 Právní úprava dokazování v České republice.............................................................19

3.2 Evropská úmluva o lidských právech.........................................................................20

3.3 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech..............................................23

4 Záznamy pořizované orgány činnými v trestním řízení.................................................24

4.1 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu.....................................................24

4.2 Pořizování záznamů v rámci operativně pátracích prostředků...................................29

4.2.1 Záznamy pořizované při sledování osob a věcí...................................................29

4.2.2 Záznamy pořizované při použití agenta...............................................................32

4.3 Další možnosti pořizování zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení...33

5 Pořizování zvukových záznamů soukromými osobami..................................................34

5.1 Pohled soudů na otázku pořizování zvukových záznamů..........................................35

5.1.1 Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001..................36

5.1.2 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 229/2008 ze dne 27. 2. 2008............37

5.1.3 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 ze dne 3. 5. 2007..............37

5.1.4 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006.........................38

5.1.5 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,

sp. zn. 14 To 379/2008 ze dne 4. 2. 2009.....................................................................39

6

5.2 Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004............................................39

5.3 Pohled odborníků na otázku pořizování zvukových záznamů...................................40

6 Použití soukromého zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení.....................43

6.1 Přípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou...................................44

6.2 Nepřípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou..............................45

6.3 Přípustnost provedení zvukové nahrávky...................................................................46

6.4 Limity zásahu do ústavně garantovaných práv...........................................................48

6.5 Aplikace testu proporcionality....................................................................................50

6.5.1 Případ přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení.................50

6.5.2 Případ nepřípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení.............51

6.5.3 Hraniční případ použitelnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení 52

7 Závěr....................................................................................................................................54

8 Seznam použitých zdrojů..................................................................................................57

9 Shrnutí práce......................................................................................................................61

10 Seznam klíčových slov........................................................................................................63

7

1 Úvod

Tato diplomová práce je zaměřena na oblast dokazování, konkrétně na použití zvukového

záznamu jako důkazů v trestním řízení.

V trestním řízení je nezbytné rozlišovat mezi důkazy opatřenými orgány činnými

v trestním řízení a mezi důkazy předkládanými soukromými osobami. Pravidla pro opatřování

a následné provádění důkazů orgány činnými v trestním řízení jsou stanovena zejména

v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„trestní řád“). Procesní podmínky opatřování a provádění důkazů stanovené trestním řádem

pro orgány činné v trestním řízení se však neuplatní u soukromých osob (myšleno osob

odlišných od orgánů činných v trestním řízení).

S vývojem společnosti a pokrokem v oblasti moderní techniky a vědy vznikají také nové

způsoby získávání důkazů. Jednou z možností opatřování důkazu, která se u soukromých osob

stává v poslední době velmi rozšířenou, je pořizování zvukových nebo obrazových

(či zvukově obrazových) záznamů prostřednictvím mobilních telefonů, diktafonů, mp3

přehrávačů, videokamer a jiných zařízení schopných zachytit zvuk či obraz.

V práci si kladu za cíl zejména posoudit přípustnost takovýchto zvukových záznamů jako

důkazu v trestním řízení s rozlišením zvukového záznamu opatřeného orgánem činným

v trestním řízení a zvukového záznamu opatřeného soukromou osobou.

Zvláště se chci zaměřit na velmi problematický jev, že k získání takovýchto důkazů

dochází v drtivé většině bez souhlasu a vědomí nahrávané osoby, neboť si velmi těžko dokážu

představit situaci, kdy osoba páchající trestný čin dává souhlas k tomu, aby byla

při takovémto nezákonném jednání nahrávána. Důležité je však uvědomit si, že takto získaný

důkaz nemusí předkládat pouze osoba, která poukazuje na pachatele trestného činu

nebo osoba poškozená, ale může ho předkládat i osoba, která chce naopak dokázat svou

nevinu či svou domnělou vinu zmírnit.

Mou snahou v této diplomové práci bude odpovědět zejména na následující otázky: jsou

zvukové záznamy pořízené a předložené osobami odlišnými od orgánů činných v trestním

řízení přípustné jako důkaz v trestním řízení a jaké jsou, v případě jejich přípustnosti,

podmínky a hranice použitelnosti takto získaných záznamů?

Ve druhé kapitole a zároveň úvodní části práce se budu věnovat dokazování v obecné

rovině. Zejména vymezím význam dokazování, definuji základní pojmy a zaměřím

8

se na nepřípustnost některých důkazních prostředků. Výslovná vylučovací klauzule

je stanovena pouze v § 89 odst. 3 trestního řádu, který zakazuje použití důkazu získaného

nezákonným donucením či jeho hrozbou. V této souvislosti poukáži na zákazy nucení

k výpovědi či k doznání obsažené v trestním řádu a budu se věnovat otázce použitelnosti

dalších důkazů získaných v souvislosti s nezákonně vynuceným doznáním. Další případy

zakázaných, neúčinných či nepoužitelných důkazních prostředků dovodím výkladem

z jednotlivých ustanovení s problematikou souvisejících a z rozhodovací činnosti soudů a

jiných předpisů. Následně budu pojednávat o důsledcích porušení zákonných postupů

s ohledem na vady podstatné a vady nepodstatné.

Kapitola třetí bude zaměřena na právní úpravu dokazování v České republice a na úpravu

obsaženou ve významných mezinárodních dokumentech, kterými je Česká republika vázána,

a kterými jsou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt

o občanských a politických právech.

Kapitolu čtvrtou již budu věnovat konkrétní úpravě pořizování zvukových záznamů

orgány činnými v trestním řízení. Významný je v této souvislosti institut odposlechu

telekomunikačního provozu upravený v § 88 trestního řádu, kterému vyčlením celou

podkapitolu. Přitom se zaměřím na právní úpravu, definici pojmů odposlech a

telekomunikační provoz, podmínky pro nařízení, délku trvání a další relevantní skutečnosti,

včetně grafického znázornění efektivity zvukových záznamů získaných na základě

odposlechu telekomunikačního provozu. Zvukové záznamy mohou orgány provádějící

dokazování opatřovat také v rámci operativně pátracích prostředků, a to při sledování osob

a věci dle ustanovení § 158d trestního řádu nebo při použití agenta dle § 158e trestního řádu.

Těmto institutům bude věnována další podkapitola. Také u zvukových záznamů pořízených

dle § 158d trestního řádu uvedu grafické zobrazení efektivity získaných a využitých

zvukových záznamů. Oba grafy budou zpracovány na základě údajů Policejního prezidia ČR

vztahujících se k roku 2013 a věřím, že dokáží, jak důležité zvukové záznamy jako důkazy

mohou být. V následující podkapitola uvedu již pouze přehledově další možnosti získání

zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení.

Pátá kapitola bude zaměřena na otázku opatřování zvukových záznamů soukromými

osobami, které mohou být velmi účinným instrumentem pro prokázání nebo objasnění

skutečností důležitých pro rozhodnutí. Těžištěm diplomové práce přitom bude rozbor

relevantní judikatury k dané problematice. Mou snahou bude vybrat ty části rozhodnutí,

které považuji za nejpřínosnější a vyzdvihnout nejdůležitější výroky zde uvedené. Domnívám

9

se, že důležitý je rovněž pohled státního zastupitelství jako jednoho z orgánu činného

v trestním řízení a proto uvedu i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k použitelnosti

magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení. Za přínosné považuji

také rozvedení názorů odborníků z oblasti trestního práva, kteří se k dané problematice

vyjádřili v článcích publikovaných v odborných právních časopisech.

Šestá kapitola bude posuzovat samotnou přípustnost soukromého zvukového záznamu

jako důkazu v trestním řízení. Zpočátku se zaměřím na přípustnost opatření zvukového

záznamu soukromou osobou. Následně se pokusím kriticky rozebrat situace, za kterých bych

opatření a připuštění zvukového záznamu považovala za nepřípustné a rozvedu podmínky

pro připuštění provedení předmětného důkazního prostředku. V další podkapitole se zaměřím

na limity zásahu do ústavně garantovaných práv. Zde bude mou snahou odpovědět na otázku,

kde je hranice mezi zájmem státu (společnosti, popř. poškozených) na odhalení trestné

činnosti a dopadení jejich pachatele a ústavně garantovanými právy, kterými budou nejčastěji

právo na soukromý a rodinný život nebo o právo na listovní tajemství, jež zahrnuje také právo

na tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem či jiným podobným zařízením.

Pro tento účel vymezím test proporcionality formulovaný Ústavním soudem, který aplikuji

na konkrétní trestněprávní situace. Výsledkem by mělo být vymezení, v jakých případech

považuji provedení zvukového záznamu za přípustné, i když jeho provedením dojde k zásahu

do  ústavně garantovaného práva pachatele, a v jakém případě již zásah považuji

za nepřípustný, neboť práva dotčené osoby převáží.

10

2 Dokazování v trestním řízení

Dokazování představuje bezesporu nedílnou součást všech moderních soudních řízení.

Jinak tomu není ani v řízení trestním, ve kterém ho vymezujeme jako zvláštní postup

upravený trestním řádem.

Dokazování můžeme charakterizovat jako zákonem upravený postup orgánů činných

v trestním řízení, jehož úkolem je umožnit poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí.

Tím se rozumí vyhledání důkazů o nich, provedení těchto důkazů, procesní zajištění

získaných poznatků a jejich následné zhodnocení.1 Důkazy vyhledávají zejména orgány činné

v trestním řízení, které mají dle § 5 odst. 2 trestního řádu povinnost objasňovat stejně pečlivě

okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.

K tomuto trestním řádem vymezenému postupu orgánů činných v trestním řízení

však dochází také za zákonem vymezené součinnosti stran, neboť v zákonem vymezeném

rozsahu se na dokazování podílí i ty strany trestního řízení, které nejsou orgány činnými

v trestním řízení.2 Dokazování dnes již není čistě doménou orgánů činných v trestním řízení,

byť jsou to právě ony, kdo za ně nesou odpovědnost.

Vyhledat, opatřit a předložit vlastní důkaz je tedy také významným právem obviněného

(a zároveň tzv. materiálním důkazním břemenem obviněného).3 Tato oprávnění se

obviněnému umožňují v zájmu zajištění plného uplatnění práva na obhajobu.4

Dle § 89 trestního řádu  je třeba dokazovat zejména, zda se stal skutek, ve kterém

je spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchala osoba obviněného, za jakých pohnutek

skutek spáchala, skutečnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti daného činu a další

podstatné okolnosti týkající se spáchaného trestného činu.

Proces dokazování představuje ve své podstatě proces poznání určitého jevu – trestného

činu, který se již stal. Z toho plyne, že jde o poznání faktů a skutečností, které existovaly

v minulosti, a které poznáváme pouze zprostředkovaně pomocí stop a jiných pramenů bez

přímého pozorování.5 Objektem posuzování v trestním řízení jsou tedy okolnosti a události,

jež se staly v minulosti, a které orgány činné v trestním řízení samy osobně nepozorovaly

a ani se jich neúčastnily. Orgány činné v trestním řízení se tak s nimi mohou seznámit pouze 1 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 3692 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 s. 3463 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 13174 VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3655 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v  trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 25

11

nepřímo, a to tím, že si jejich průběh rekonstruují právě pomocí důkazů. Předmětná

rekonstrukce pak musí být úplná a přesná, neboť na ní závisí výsledek celého trestního řízení

a dosažení jeho účelu.6

Účelem dokazování je rekonstrukce událostí z minulosti tak, aby poznání skutečností

bylo jejím správným odrazem. Cílem dokazování je tedy zjistit pravdu, a to takovou, která je

ve shodě se realitou.7

Důležité je také podotknout, že dokázána musí být vždy vina, pouhé nevyvrácení

podezření k odsouzení nestačí.8

2.1 Význam dokazování

Dodržování procesního postupu dokazování představuje zejména záruku zákonného

procesu vedeného proti osobě obviněného, je podmínkou přípustnosti použití získaných

důkazů a předpokladem uplatnění práv obviněného. Pro orgány činné v trestním řízení slouží

zákonná ustanovení o dokazování jako návod pro racionální postup při vytváření skutkového

podkladu pro konečné rozhodnutí.9

Důležitost této procesní činnosti tak spočívá v rozhodování o výsledku trestního procesu,

o jeho správnosti a spravedlnosti, o přesvědčivosti a konečně i o jeho výchovném účinku.10

Jeho význam je především v tom, že umožnuje zjistit skutkový základ pro rozhodnutí

a z toho důvodu je vedle rozhodování nejdůležitějším procesní činností orgánů činných

v trestním řízení. Nesmíme však zapomínat, že význam dokazování spočívá také v tom,

že umožňuje aktivní účast stran v trestním řízení pro účinné uplatňování jejich práv.11

Jedině dokazování, které proběhlo v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za

dodržení všech zákonných požadavků, může vést ke správnému, spravedlivému

a přesvědčivému rozhodnutí.12

2.2 Vymezení základních pojmů

Pro správné pochopení této diplomové práce a obecně problematiky dokazování považuji

za nezbytné vymezit si na začátku odbornou terminologií, která je v práci používána,

6 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 13147 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 3318 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 3319 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131310 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 36911 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131412 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v  trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 89

12

a to hlavně z toho důvodu, že stejný pojem v chápání laickém a právním nemusí mít vždy

totožný význam.

Mezi nejdůležitější výrazy, které je dle mého názoru nezbytné znát a nezaměňovat, patří

předmět důkazu, důkazní prostředek, důkaz, nositel důkazu (pramen důkazu) a subjekty

dokazování.

Je sice pravdou, že trestní řád pojmy jako důkaz, důkazní prostředek a pramen důkazu

ne vždy důsledně rozlišuje, já se však pokusím rozdíly mezi uvedenými (i souvisejícími)

výrazy správně vymezit.

Jako předmět důkazu označujeme skutečnost, která má být zjištěna, 13 a na které

zpravidla přímo či nepřímo závisí rozhodnutí ve věci samé.14

Nástroj používaný orgány činnými v trestním řízení při dokazování, sloužící k poznání

skutečností, které jsou předmětem důkazu, nazýváme důkazním prostředkem. Tím je ohledání

osob nebo věcí, výslech osob a dále seznamování se orgánů činných v trestním řízení

s obsahem zpráv o předmětu důkazů zachycených na věcech, ať už písemně či jiným

způsobem.15 Důkazní prostředkem je tedy procesní činnost orgánu činného v trestním řízení,

ale i oprávněné strany trestního řízení.

Důkazem v procesním smyslu se označuje přímý poznatek získaný orgánem činným

v trestním řízení z předmětu důkazu při procesním dokazování.16 Je jím například obsah

výpovědi vyslýchané osoby, výsledek získaný ohledáním, obsah listiny či obsah zvukového

či zvukově obrazového záznamu. Procesní důkaz je tedy jinými slovy výsledek získaný

procesním dokazováním. Jen o důkazy v uvedeném smyslu může orgán činný v trestním

řízení opřít svá skutková zjištění, jež jsou podkladem pro samotné rozhodnutí.17

Mezi důkazním prostředkem a důkazem je tedy rozdíl formy a obsahu.18

Nositelem nebo pramenem důkazu je potom osoba nebo věc, se kterou je důkaz nutně

spjat.19 Jedná se o nositele informace, ze kterého se čerpá poznatek, jež je předmětem

dokazování.20

13 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37214 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 33115 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37216 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37317 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131418 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v  trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 419 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131420 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1314

13

Subjekty dokazování jsou osoby, jež se účastní procesu dokazování, mají vliv

na jeho průběh a na výsledky, a to konkrétně svými úkony, ke kterým je zákon opravňuje

nebo zavazuje. Za subjekty dokazování lze tedy dle významu, jaký mají v rámci dokazování,

považovat orgány činné v trestním řízení, strany trestního řízení a ostatní osoby, pokud mají

vliv na dokazování (např. znalec, ten, kdo je povinen předložit nebo vydat věc důležitou

pro trestní řízení atp.)21

2.3 Závažnost, pravdivost a zákonnost důkazů

Důkazy je třeba hodnotit z hlediska závažnosti, pravdivosti a skutečnosti, zda byly

získány dovoleným způsobem nebo nikoliv. Způsob provedení důkazu je následně určován

právními předpisy.22

Závažností důkazu je jeho upotřebitelnost pro zjištění skutkového stavu, tzn. do jaké

míry poskytuje poznatky o předmětu důkazu.23 Z důkazu, který není závažným, nelze činit

poznatky o předmětu důkazu, jinými slovy nelze z něho činit žádné zjištění v projednávané

věci. 24

Pravdivost důkazu vyjadřuje, které závažné okolnosti, o kterých důkaz podává zprávu,

lze považovat za existující a tedy za dokázané v souladu se skutečností. Míra pravdivosti

důkazu zároveň určuje jeho věrohodnost.25 Pokud se prokáže, že důkaz není pravdivý, potom

nemůžeme informaci odvozenou z nepravdivého důkazu považovat za zjištěnou a vycházet

z ní při rozhodování jako z existující skutečnosti.26

Zákonnost představuje hodnotové hledisko důkazu 27 a rozumí se jím zjištění, zda byl

získán procesním postupem orgánu provádějícího dokazování, který je v souladu s právními

předpisy.28 Pokud orgán činný v trestním řízení porušil při získávání důkazů ustanovení

trestního řádu, mluvíme o důkazech nezákonných.29

21 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131922 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v  trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 423 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35724 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 38325 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35726 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 38327 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v  trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 428 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35729 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 383

14

2.4 Nepřípustnost některých důkazních prostředků

Jednou z nevyhnutelných záruk zabezpečujících zjištění pravdy a tím i objektivního

rozhodnutí v trestních věcech, ochranu práv a oprávněných zájmů občanů, stejně jako

výchovného působení na občany, je přípustnost důkazů a jejich pramene. Pod pojmem

přípustnost důkazu je třeba rozumět vhodnost důkazu z hlediska zákonnosti jejich pramene,

stejně jako zákonnosti metod, prostředků a postupů použitých při získání informací tvořících

jejich obsah.30

Ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu stanoví obecné pravidlo, že „Za důkaz může

sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (…).“ Systematicky nelze žádný druh důkazního

prostředku předem vyloučit. Může se tak však stát v případech, u nichž přímo z trestního řádu

nebo jiného právního předpisu vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku,

nebo ze kterých se dá nepřípustnost dovozovat z některých souvislostí a za určitých

okolností.31

Trestní řád obsahuje výslovnou vylučovací klauzuli pouze v § 89, který v třetím odstavci

uvádí, že „Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být

použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového

donucení nebo hrozby donucení použila.“ Nezákonné donucení přitom může mít jakoukoliv

podobu, zejména půjde o fyzické (násilné) donucení či psychické působení na vůli osoby,

od níž byl důkaz získán, přičemž donucení musí mít takovou intenzitu, aby vedlo k získání

důkazu proti vůli osoby, vůči níž donucení směruje.32

Zákaz donucení či jiné hrozby vyplývá také z jiných ustanovení trestního řádu.

Těmi jsou § 92 odst. 1 či § 164 odst. 3, v nichž je stanoveno, že obviněný nesmí být žádným

způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Uvedená ustanovení jsou výrazem zásady

nemo tenetur se ipsum accusare, která znamená, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe.33

O tom, že vynucené doznání nemůže být použito jako důkaz, není na základě výše

uvedeného sporu. Problematická je však otázka, zda další důkazy získané v souvislosti

s nezákonně vynuceným doznáním již procesně použitelné jsou, a zda může být obviněný

na základě těchto důkazů odsouzen.34 V této souvislosti se často odkazuje na případ Gäfgen

30 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v  trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 7431 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 133732 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134933 MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, 2009, roč. 42, č. 4, s. 252-26434 HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-70

15

proti Německu, projednávaný před Evropským soudem pro lidská práva, ve kterém německý

občan Gäfgen unesl pro výkupné jedenáctiletého Jacoba. Proti policistům stál ve chvíli

zadržení Gäfgena čas a strach o chlapcův život a tak jeden z vyšetřovatelů na příkaz svého

nadřízeného únosci pohrozil násilím, pokud neprozradí, kde se chlapec ukrývá. Pár minut

na to se Gafgen přiznal a sdělil místo úkrytu, bohužel již mrtvého, Jacoba. Zacházení

se stěžovatelem vyhodnotil Evropský soud pro lidská práva jako nelidské ve smyslu čl. 3

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva o lidských

právech“ nebo „Úmluva“)35 a v této souvislosti získané doznání za absolutně neúčinné. Nové

doznání pachatele učiněné před německým zemským soudem však již považoval za hlavní

podklad pro odsouzení. Evropský sodu pro lidská práva se následně musel vypořádat také

s otázkou, zda byly důkazy získané na základě donucení (zejména tělo chlapce, stopy

pneumatik na místě činu atd.) použitelné v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech.

Evropský soud pro lidská práva následně uvedl, že vzhledem k mimořádnosti situace

a s ohledem na ostatní důkazy získané mimo souvislost s doznáním pachatele, měly důkazy

opatřené v souvislosti s vynuceným přiznáním toliko vedlejší a podpůrný charakter. Řízení

před německým soudem tak Evropský soud pro lidská práva neoznačil za nespravedlivé

ve smyslu čl. 6. Evropské úmluvy o lidských právech, neboť vyhledání, provedení a následné

zhodnocení předmětných důkazů dle jeho výroku nevylučovalo právo stěžovatele

na obhajobu.36

K otázce použitelnosti důkazů získaných státními orgány nezákonným způsobem se často

také odkazuje na tzv. americkou doktrínu „plodů z otráveného stromu“ (fruit of the poisonous

tree doctrine). Dle této koncepce nelze připustit ani použití důkazů, pokud informace o jejich

existenci byly získaný nezákonným způsobem.37 Český trestní proces sice nepřevzal doktrínu

plodů z otráveného stromu,38 avšak možnostmi využití doktríny se již mnohokrát zabýval

Ústavní soud 39 a také česká odborná právní veřejnost, kdy např. prof. JUDr. Jan Musil CSc.

vyjádřil názor, že absolutně formulovaný úsudek, že plody z otráveného stromu jsou vždy

otrávené, bez jakékoliv bližší specifikace, je prakticky bezcenný, už jen proto, že vadnost

postupu se může pohybovat na škále od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné

35 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 836 Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 30. června 2008, Gäfgen proti Německu37 HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-7038 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/201339 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13

16

znehodnocení důkazu.40 Také samotná americká soudní praxe v souvislosti s koncepcí plodů

z otráveného stromu vytvořila výjimky z původně striktního pravidla 41 a ani tato koncepce již

tedy není absolutní povahy.

Co se týká pohledu českého soudnictví na koncepci plodů z otráveného stromu a vlastně

na otázku použitelnosti důkazů získaných státními orgány nezákonným způsobem,

ani rigorózní interpretace nevede dle Ústavního soudu k závěru, že jakékoliv pochybení

při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Stejně tak nemůže být

učiněn závěr, že existence nezákonného důkazu způsobuje také nepoužitelnost všech ostatních

důkazů, opatřených v daném trestním řízení. 42 Výjimečnou použitelnost zprostředkovaně

získaných důkazů připustil i doc. JUDr. Jiří Pipek, CSc., pokud by dosavadní průběh trestního

řízení k tomuto důkazu dospěl „s pravděpodobností hraničící s  jistotou“ i bez porušení

předpisů. Avšak pouze s vyloučením případů porušení ústavně garantovaných práv a svobod

či práv zaručených úpravou trestního řízení.43

Nepřípustnost dalších zakázaných, neúčinných nebo nepoužitelných důkazních

prostředků se také dovozuje výkladem z jednotlivých ustanovení s problematikou

souvisejících. Taková nepřípustnost vyplývá například z ustanovení § 88 odst. 6 věty třetí

trestního řádu, z níž plyne, že záznam telekomunikačního provozu nemůže být použit v jiné

trestní věci, aniž by byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené (tzn. trestní stíhání

musí být v takovém případě vedeno pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu

nebo se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice). Dle ustanovení § 102 odst. 1 trestního

řádu nemůže být dále jako důkaz svědeckou výpovědí použita výpověď osoby mladší

osmnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě

ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, pokud by opět nebyly splněny podmínky zde uvedené

(tzn. výslech prováděný zvláště šetrně, po obsahové stránce tak, aby ho nebylo třeba v dalším

řízení zpravidla opakovat, za přítomnosti  orgánu sociálně-právní ochrany dětí, popř. jiné

osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže). V ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu je zase

stanovena nemožnost použití informace získané z komunikace mezi obhájcem a obviněným

při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (zjistí-li tedy policejní orgán

při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým

obhájcem, je povinen záznam odposlechu ihned zničit a informace zjištěné v této souvislosti

40 MUSIL, Jan., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků). Kriminalistika, 2011, roč. 44, č. 1, s. 3-2641 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1342 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1343 PIPEK, Jiří. Zákaz důkazu v českém trestním řízení. Kriminalistika, 1998, roč. 31, č. 4. s. 309-322

17

nikterak nepoužít). Jako důkaz nemůže být taktéž použit záznam pořízený při sledování osob

a věcí dle § 158d odst. 7 trestního řádu, pokud k němu není připojen protokol s náležitostmi

uvedenými v § 55 a 55a trestního řádu.

Co se týká úkonů před zahájením trestního stíhání, úřední záznam o podaném vysvětlení

dle ustanovení § 158 odst. 6 trestního řádu (tj. podané vysvětlení, které nemá povahu

neodkladného nebo neopakovatelného úkonu) lze použít v řízení před soudem jako důkaz

pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Má-li výpověď v tomto stádiu povahu

neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, nebo jedná-li se se o osobu mladší patnácti let

či osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si či je reprodukovat, jsou

s ohledem na její psychický stav pochybnosti, vyslechne se jako svědek za podmínek

uvedených v § 158a trestního řádu (tj. na návrh státního zástupce za účasti soudce). Pokud

výslechy těchto osob nebudou po zahájení trestního stíhání provedeny znovu dle § 164 odst. 4

trestního řádu, mohou být protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení přečteny

nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu přehrány pouze za podmínek

§ 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) trestního řádu; jinak lze pouze

předestřít protokoly o jejich výslechu podle § 212 trestního řádu. Pokud nebudou splněny

podmínky vyžadované trestním řádem, bude se jednat o důkazy nepřípustné.

Obdobných ustanovení je v trestním řádu sice celá řada, ale i přesto se nejedná

o výčet úplný, neboť nepřípustnost některých důkazních prostředků je dovozována také

soudní praxí, kdy se nepřipouští jako důkazní prostředek například výsledek vyšetření

na tzv. detektoru lži44, oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 trestního řádu45 nebo také

úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o skutečnostech zjištěných z telefonického

rozhovoru se svědkem46 atd.

Jako důkazy nelze považovat dále poznatky opatřené podpůrnými operativně pátracími

prostředky dle § 72 až 77 zákona o Policii České republiky47. Jako důkazy nemohou být

použity v trestním řízení také poznatky získané procesním dokazováním, pokud při jejich

vyhledávání, opatřování nebo provádění došlo k porušení právních předpisů, jestliže měly

povahu podstatné vady řízení.48

44 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1992, sp. zn. 6 To 12/9245 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 1993, sp. zn. 6 Tz 46/9346 Uznesenie Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 7. 1983, sp. zn. 1 To 52/8347 Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů48 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1339

18

Zajímavá je také problematika informací získaných policejním orgánem v rámci šetření

na místě spáchaného trestného činu před zahájením trestního stíhání. Pokud by policisté

přijeli na místo oznámeného trestného činu a před zahájením trestního stíhání by se zde

dotazovali např. poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali by tím vysvětlení dle § 158 odst. 3

písm. a) trestního řádu. O takovém vysvětlení je však dle § 158 odst. 6 trestního řádu

nezbytné sepsat úřední záznam. Procesní pravidla stanovená trestním řádem nelze obcházet

tím, že by byli policisté v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci při jejich šetření

na místě vyjádřili přítomné osoby, a svědecké výpovědi policistů by byly nepoužitelným

důkazem.49

Uvedené je potřeba brát jenom jako příklady pro ukázku, neboť případů, za nichž budou

důkazy nepoužitelné, je zcela jistě mnohem více. Zmíněné však pro představu postačí.

2.5 Důsledky porušení zákonných postupů

K neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu vedou zpravidla takové vady úkonů,

které porušují právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Zásada volného hodnocení důkazů

zakotvená v čl. 2 odst. 6 trestního řád ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby byly

důkazy hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo

k vadám řízení přistupováno diferencovaně, materiálně.50

Porušení předpisů o dokazování nemá vždy nutně stejný význam. Někdy se může jednat

pouze o formální vady, jindy může jít o takové nedostatky, v důsledku nichž bude důkaz

v trestním procesu nepoužitelný.51

Následkem důkazu vykazujícího podstatnou vadu řízení (tj. takovou, kterou nelze

odstranit) bude absolutní neúčinnost takového důkazu, avšak trestní řád výslovně nestanovuje

(kromě případu podle § 89 odst. 3 trestního řádu), v jakém případě je nutno porušení

předpisů o dokazování považovat za podstatnou vadu řízení.52 Důkaz trpící podstatnou

procesní vadou z hlediska bytí existuje, avšak z hlediska právní relevance je právně

neúčinný53. Není k němu možné tedy přihlížet a hledí se na něj, jako by vůbec neexistoval.

K absolutní neúčinnosti je potom nutné přihlížet již z úřední povinnosti.54

49 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/201250 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1351 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-38252 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134153 NETT, Alexander. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 42-4354 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-382

19

Jestliže se bude jednat o vadu nikoliv podstatnou, tedy o vadu odstranitelnou, může být

takový důkaz hodnocen jako relativně neúčinný. Vadu takového důkazu lze zhojit.55

Zda se bude jednat při porušení zákonných postupů o vadu podstatnou či nikoliv,

bude vždy nutné posuzovat podle konkrétních okolností, s přihlédnutím k charakteru

vady řízení, vlivu na konkrétní důkaz a zejména na význam takovéhoto důkazu pro konkrétní

trestní řízení. Jsou známé i případy takových vad, které dokonce nemusí a nemají vůbec vliv

na použitelnost daného důkazu.56

Je tedy následně věcí výkladu dovodit, jaké důsledky má ta či ona nezákonnost daného

důkazu. Co se týká bytí, tak nezákonný důkaz existuje, avšak z hlediska jeho právní relevance

je buď absolutně neúčinný, relativně neúčinný nebo je účinný.57

55 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-38256 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134157 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v  trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 5

20

3 Právní úprava dokazování v České republice a mezinárodních

dokumentech

Důkazní právo v objektivním smyslu představuje souhrn právních norem trestního práva

procesního, jež upravují postup při dokazování. Následující kapitola proto pojednává o právní

úpravě dokazování v České republice, a to jak na zákonné, tak i ústavní úrovni. Obsahově

se bude jednat ovšem pouze o úpravu v obecné rovině, neboť specifická úprava zaměřená

na zvukové nahrávky, je obsažena dále, v samostatné kapitole.

Při řešení otázek dokazování v trestním řízení je třeba se zabývat nejen vnitrostátní

úpravou, ale je nutné mít na zřeteli taktéž mezinárodní standardy, jimiž se musí dokazování

v trestním řízení řídit, a které představuje zejména Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod.58 Významným dokumentem stanovujícím limity pro dokazování je dále

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

3.1 Právní úprava dokazování v České republice

Základ právní úpravy dokazování v České republice je pro trestní právo procesní, stejně

jako i pro jiné druhy soudních řízení, zakotven v Ústavě České republiky (dále jen „Ústava“)59

a v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).60 V Ústavě se jedná o čl. 95 odst. 1

(vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou) a čl. 96 (zásada

rovnosti, ústnosti a veřejnosti). V Listině se potom jedná o čl. 36 odst. 1 (možnost domáhat se

práva u nezávislého a nestranného soudu), čl. 37 (právo odepřít v jistých případech výpověď,

právo na právní pomoc, zásada rovnosti a právo na tlumočníka), čl. 38 odst. 2 (zásada

veřejnosti, rychlosti, přímosti a právo na obhajobu) a čl. 40 odst. 4 (právo obviněného odepřít

výpověď).

Obecná pravidla a zásady pro dokazování jsou následně stanoveny v ustanovení

§ 2 trestního řádu. Důležitý je zejména odst. 5, který vymezuje povinnost orgánů činných

v trestním řízení postupovat za součinnosti stran způsobem, při němž má být skutkový stav

věci zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o něm.

Dále se dle tohoto ustanovení stranám přiznává právo navrhovat na podporu svých tvrzení

důkazy a tyto také provádět. Odst. 6 kromě toho zakotvuje povinnost orgánů činných 58 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37059 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů60 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů

21

v trestním řízení hodnotit důkazy dle svého přesvědčení a na základě pečlivého uvážení

okolností případů, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Odst. 12 dále ukládá povinnost

přihlédnout při rozhodování pouze k těm důkazům, jež byly při daném jednání provedeny.

Samotnou konkrétní zákonnou úpravu dokazování v trestním řízení následně upravuje

trestní řád v hlavě páté nazvané „Dokazování“. Zde, v §§ 89 až 118, jsou upraveny některé

společné otázky týkající se této důležité procesní činnosti orgánů činných v trestním řízení.

V této souvislosti je významné zejména ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, které stanoví

skutečnost, že jako důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění stavu věci a dále

právo každé ze stran důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.

Pouze okolnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, nemůže

být sama o sobě důvodem pro odmítnutí daného důkazu.

Další pravidla jsou obsažena v jiných ustanoveních specificky pro jednotlivá stádia

trestního řízení.

Zvláštnosti pro dokazování v řízení proti mladistvým jsou obsaženy v §§ 55 až 58 zákona

o soudnictví ve věcech mládeže.61 Co se týká otázky dokazování v řízení

vedeném proti právnické osobě, v takovém případě se použijí ustanovení obsažená v trestním

řádu, není-li to vyloučeno povahou věci.62

Způsob provádění důkazů upravený v hlavě páté trestního řádu se však uplatní pouze

při úkonech prováděných orgány činnými v trestním řízení.

3.2 Evropská úmluva o lidských právech

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice publikovaná

pod č. 209/1992 Sb. Jedná se o nejdůležitější lidskoprávní dokument sjednaný v rámci Rady

Evropy a je základem mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě. Úmluva byla

podepsána 4. listopadu 1950 v Římě a Československo ji ratifikovalo 18. března 1992.63

Význam Evropské úmluvy o lidských právech spočívá zejména v tom, že je jí na základě

čl. 10 Ústavy přiznána aplikační přednost.

Přijetím Úmluvy podléhá Česká republika kontrolnímu mechanismu představovanému

především Evropským soudem pro lidská práva, a proto je potřeba zabývat se také 61 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů62 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů63 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8

22

judikaturou k této Úmluvě, a to především ve vztahu k čl. 6 Úmluvy. Předmětný článek

obsahuje některá obecně platná pravidla dokazování představující atributy spravedlivého

procesu.64

Čl. 6 Úmluvy obsahuje jednotlivé komponenty práva na spravedlivý proces, avšak

neupravuje dokazování jako takové. Z oblasti dokazování obsahuje Úmluva výslovně zejména

projednání věci před nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem (čl. 6 odst. 1),

presumpci neviny (čl. 6 odst. 2), možnosti obhajoby (čl. 6 odst. 3) a výslech svědka

(čl. 6 odst. 3 písm. d)). Na oblast dokazování a způsob provádění důkazů se však vztahují

i základní zásady spravedlnosti řízení, zejména princip rovnosti zbraní a princip

kontradiktornosti. Při opatřování důkazů může docházet také k zásahům do práv a svobod

garantovaných i jinými články Úmluvy, zejména tedy čl. 8, který zaručuje právo

na respektování soukromého a rodinného života.65

Tvůrci Úmluvy zastávají názor, že úprava dokazování je především záležitostí smluvních

států a proto také Úmluva neupravuje obecně přípustnost důkazů, neboť ta patří do působnosti

vnitrostátního práva. Stejně náleží vnitrostátním soudům hodnotit důkazy a závažnost důkazu,

jejichž provedení navrhuje obviněný.66 Soudy ovšem nemusejí provést automaticky každý

důkaz, jenž strany navrhnou. Jednak totiž musí být tento důkaz dostatečně konkrétně označen

a jednak musí být pro dané řízení relevantní.67

Úmluva obecně nevylučuje žádný důkaz s ohledem na jeho povahu, neboť režim

přípustnosti důkazů není ve vnitrostátních úpravách stejný. V kontinentálních právních

systémech platí bez výrazných omezení zásada volnosti dokazování, avšak v systému

common law existují docela důkladná pravidla pro otázku přípustnosti důkazu.68

Co se týká konkrétních problematických situací, kdy opatřováním a zajišťováním důkazů

(jako jsou nahrávky a jiné obdobné důkazy) dochází k zásahům do práv a svobod chráněných

zejména čl. 8 Úmluvy (tj. do práv a na respektování soukromého života, včetně práva

na respektování obydlí a korespondence), k těm se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva

ve svých konkrétních rozhodnutích.

Již z povahy ustanovení čl. 8 odst. 2, jenž vypočítává výjimky, za kterých může být

do tohoto práva zasaženo, vyplývá skutečnost, že čl. 8 není absolutní. I zde je však nezbytné 64 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 35065 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 866 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 194-19567 MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 25668 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 194-195

23

rozlišovat, kdo byl původcem zásahu. Toto oddělování je nezbytné pro závěr, zda bude stát

odpovědný za nesplnění svých negativních závazků, či zda mohou být dotčeny pouze závazky

pozitivní. Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že státu je přičitatelné jednání všech

veřejných orgánů. Zásahy těmito orgány do práv chráněných Úmluvou jsou

posuzovány v rámci negativních závazků.69

V případě čistě soukromého zásahu do osobní sféry dotčené osoby, kdy sporné důkazy

zajistí soukromá osoba bez jakéhokoliv přičinění orgánu státu, může Evropský soud

pro lidská práva zkoumat v souvislosti s čl. 8 maximálně dodržení pozitivních závazů.70

Pokud Evropský soud pro lidská práva dojde k závěru, že orgán veřejné moci

zasáhl do zájmu chráněného čl. 8 Úmluvy (a samozřejmě, že stížnost není zřejmě

neopodstatněná a splňuje další podmínky přijatelnosti), důkazní břemeno nese stát,

aby prokázal, že k zásahu došlo za splnění nezbytných podmínek. Těmi jsou dodržení:

a) zásady legality – zásah musí mít zákonný podklad ve vnitrostátním právu, který musí

být přístupný a předvídatelný;

b) podmínky legitimity – k zásahu může dojít pouze za účelem jednoho ze zájmu

vyjmenovaného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, kterými jsou nezbytnost v demokratické

společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského

blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví

nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných;

c) podmínky proporcionality – při poměřování zájmu státu a nezbytným zásahem

je důležitý také požadavek na účinnou kontrolu. 71

Pokud jedna z podmínek chybí, jde o porušení Úmluvy a dalšími podmínkami se již

Evropský soud pro lidská práva nezabývá.72

Čl. 8 Úmluvy se aplikuje také v případě, kdy nahrávku sice pořídila soukromá osoba,

avšak státní orgán „zásadním způsobem přispěl k realizaci plánu“. K této otázce se Evropský

soud pro lidská práva vyjádřil v případu Van Vondel proti Nizozemí, kde mj. uvedl:

„Soud poznamenává, že nahrání soukromé (telefonní konverzace jedním z účastníků

konverzace a soukromé užití takových nahrávek samo o sobě není v rozporu s čl. 8 Úmluvy,

pokud je provedeno soukromými prostředky. Avšak toto je z podstaty věci potřeba rozlišit

69 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-88270 NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2013, s. 7971 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-92472 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-882

24

od tajného sledování a nahrávání komunikací soukromou osobou v kontextu a ku prospěchu

oficiálního vyšetřování, trestního či jiného s  tichým souhlasem a technickou asistencí

veřejných vyšetřujících orgánů. (…) Za těchto okolností Soud shledává, že státní orgány

zásadním způsobem přispěly k realizaci plánu.“ a v této souvislosti tak došlo

k neoprávněnému zásahu do práva garantovaného čl. 8 Úmluvy. 73

3.3 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé

socialistické republiky podepsán v New Yorku dne 7. října 1968. V platnost vstoupil

dne 23. března 1976 a je u nás publikován ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministra

zahraničních věcí pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“).74

Pakt je pro potřeby dokazování významný zejména proto, že zakotvuje některé základní

zásady tohoto procesního postupu (presumpce neviny, ústnosti, atp.). Ve smyslu dokazování

je důležité ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e), kde je každému, kdo je obviněn z trestného činu,

dána možnost provést výslech nebo dát provést výslech svědků proti sobě a možnost účastnit

se  výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek, jako u svědků

svědčících proti němu. V tomtéž ustanovení v písm. g) je následně zakotvena zásada zákazu

nucení k sebeobviňování, neboť je zde stanoveno, že ten, kdo je obviněn z trestného činu,

nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. V odst. 5 se potom každému, komu

bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, přiznává právo přezkumu důkazů a rozsudku

soudem vyššího stupně.

Pakt, rovněž jako Úmluva, sice neupravuje přípustnost (resp. nepřípustnost) konkrétních

důkazních prostředků, čl. 17 však připouští za jistých okolností zásah do soukromého života,

rodiny, domova či korespondence. Zásah však nesmí být svévolný a každému se přiznává

právo na zákonnou ochranu proti případným zásahům či útokům, které by byly neoprávněné.

73 Evropský soud pro lidská práva: Rozsudek ze dne 25. října 2007, Van Vondel proti Nizozemí74 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním Paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů

25

4 Záznamy pořizované orgány činnými v trestním řízení

V trestním procesu je nezbytné rozlišovat mezi záznamy pořízenými a překládanými

orgány činnými v trestním řízení a mezi nahrávkami pocházejícími od soukromých osob.

Jak jsem již uvedla v kapitole č. 3.1, úprava dokazování obsažená v hlavě páté trestního

řádu se uplatní při úkonech orgánů činných v trestním řízení, dle nichž podle těchto

ustanovení (případně podle pravidel obsažených v úpravě mimo hlavu pátou trestního řádu)

postupují v podstatě všechny orgány činné v trestním řízení, kterými jsou policejní orgán,

státní zástupce i soud.

Nejvýznamnějšími způsoby získávání zvukových záznamů orgány činnými v trestním

řízení jsou dle mého názoru odposlech a záznam telekomunikačního provozu dle ustanovení

§ 88 trestního řádu a záznamy pořizované v rámci operativně pátracích prostředků

dle ustanovení § 158b a násl. trestního řádu.

Trestní řád však zná i jiné případy pořizování zvukových záznamů, které mohou

v hlavním líčení (či veřejném zasedání) sloužit jako důkaz. Jedná se například o pořízení

záznamu dle ustanovení § 183 trestního řádu, či dle ustanovení § 202 odst. 3 trestního řádu.

4.1 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Záznam odposlechu telekomunikačního provozu patří k jednomu z nejpoužívanějších

důkazů v trestním řízení, přičemž při stíhání některých zvláštních forem trestné činnosti,

zejména rozsáhlé organizované kriminality, bývá dokonce důkazem klíčovým

a nezastupitelným.75

Původní úprava odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla ve své prvotní

podobě nedostatečná a vytvářela prostor pro nařízení odposlechu na základě zavádějících

informací soudce a státního zástupce.76 Zákonem č. 177/2008 Sb., účinným od 1. července

2008, byla proto provedena nová úprava odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.77

Dosavadní úprava byla novelou doplněna tak, aby byly tyto instituty využity teprve tehdy,

pokud nebude možné skutečnosti důležité pro trestní řízení zjistit jiným způsobem či pouze

75 NOVOTNÁ, Jaroslava. Opatření důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu v cizině a jeho použití v České republice. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 4, s. 97-10876 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3377 Zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů

26

za podstatně ztížených okolností. Tím došlo ke zdůraznění zásady přiměřenosti a

zdrženlivosti při používání těchto institutů.78

Mimo jiné byla dále upravena a zpřísněna pravidla pro soudce při povolování

odposlechu, kdy se tento musí zabývat tím, zda důkazy potřebné pro dané řízení není možné

opatřit jiným prostředkem než odposlechem a zjišťovat, zda je odposlech přiměřený vzhledem

k závažnosti trestného činu a k ostatním důkazům. Státnímu zástupci zase vznikla povinnost

návrh výrazně lépe odůvodňovat, než tomu bylo dříve.79

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem upraveným

v hlavě čtvrté trestního řádu, který lze uplatnit pouze za dodržení přesných zákonných

postupů a pravidel, neboť při něm dochází k zásahu do základního práva upraveného v čl. 13

Listiny (ochrana listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství zpráv

podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením) a čl. 8 Úmluvy

(právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence).

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možný mimo podmínky stanovené

trestním řádem také podle jiných právních předpisů. Těmi jsou zákon o Bezpečnostní

informační službě 80 (a to použitím zpravodajské techniky), případně zákon o Vojenském

zpravodajství.81 Odposlech osob ve výkonu trestu odnětí svobody umožňuje potom zákon

o výkonu trestu odnětí svobody82. Ve všech těchto případech se jedná o operativně pátrací

metody provedené dle jiného právního předpisu než trestního řádu sloužící k šetření

a záznam o odposlechu nemůže být v uvedených případech použit jako důkaz (a nelze

ho ani zařadit do trestního spisu).83

Odposlech je vymezen jako účelové a přitom utajené vnímání obsahu komunikace

zprostředkované buď telekomunikačními zařízeními, nebo sítěmi prostřednictvím k tomu

účelu určených zařízení. Záznamem se zase myslí souběžné zachycení obsahu komunikace

na nosičích záznamu, jenž umožňují jejich uchování a následnou reprodukci.84

Telekomunikačním provozem se potom rozumí komunikace s využitím telefonu, telefaxu,

78 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3379 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3380 Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů81 Zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů82 Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů83 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72684 MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 363

27

mobilního telefonu, vysílačky i jiného telekomunikačního zařízení, a to včetně zasílání zpráv

elektronickou poštou.85

Úprava pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu je obsažena

v ustanoveních § 88 trestního řádu. Příkaz pro odposlech a záznam telekomunikačního

provozu lze dle prvního odstavce vydat pro trestní řízení vedených pro zločin,

na který stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm

let a pro další trestné činy taxativně vyjmenované v daném ustanovení nebo pro jiné

úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva,

kterou je Česká republika vázána.

Zásadně lze záznam použít jako důkaz pouze v té věci, ve které byl proveden.

V jiné věci, než v té, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden,

lze záznam užít jako důkaz za podmínky, pokud se i v této věci vede trestní stíhání pro čin

uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu, popřípadě pokud s tím souhlasí uživatel

odposlouchávané stanice.86

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje příkazem k odposlechu

a záznamu telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení soudce

na návrh státního zástupce. Vlastní odposlech následně provádí Policie České republiky

(resp. její zvláštní útvar, kterým je útvar činností Policie ČR). Příkaz k odposlechu a záznamu

musí obsahovat potřebné zákonné náležitosti a je nezbytné, aby byl opodstatněn konkrétními

skutkovými okolnostmi odůvodňujícími jeho vydání, přičemž může být vydán,

pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní

řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jeho dosažení jinak

podstatně ztížené. Tyto podmínky jsou přitom výrazem zásady přiměřenosti a zdrženlivosti

vymezené v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu. Pokud následně důvody pro vydání příkazu

k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pominou, je nutné odposlech a záznam

ihned ukončit (a to bez ohledu na dobu vymezenou v příkazu). 87

Příkaz je přitom možné dle ustanovení § 88 odst. 2 trestního řádu vydat na dobu nejdéle

čtyř měsíců. Soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce

soudce krajského soudu, můžou dle odst. 4 citovaného ustanovení dobu trvání odposlechu

a záznamu prodloužit (i opakovaně), opět vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců. O prodloužení

85 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 119986 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72687 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1204 - 1210

28

doby trvání odposlechu rozhoduje v řízení před soudem soudce soudu vyššího stupně

a v přípravném řízení soudce krajského soudu na návrh státního zástupce.

Pokud se jedná o odposlech a záznam telekomunikačního provozu se souhlasem

uživatele odposlouchávané stanice, lze tak činit pouze pro trestné činy vyjmenované

v ustanovení § 88 odst. 5 trestního řádu. Uživatelem odposlouchávané stanice se přitom myslí

každý, kdo využívá či žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, přičemž

se nemusí jednat o účastníka odposlouchávané stanice (souhlas může dát např. u tzv. pevné

linky i manželka, jejíž manžel je účastníkem, který uzavřel smlouvu s poskytovatelem

telekomunikační služby). K odposlechu a záznamu v tomto případě přitom není potřeba

příkazu předsedy senátu (či samosoudce) a v přípravném řízení soudce na návrh státního

zástupce a jejich provedení může nařídit nebo jej provést i sám příslušný orgán činný

v trestním řízení dle příslušného stádia trestního řízení.88

K odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být přistoupeno

i před zahájením trestního stíhání jako k neodkladnému nebo neopakovatelnému úkonu, avšak

pouze za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 trestního řádu a za uvedení skutečností,

na základě kterých byl daný úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný.89

Důkaz záznamem se provádí tak, že se záznam přehraje z nosiče, na němž byl zachycen.

Je-li telekomunikační provoz veden v cizím jazyce, přehraje se za přítomnosti tlumočníka.

Od záznamu telekomunikačního provozu je nezbytné odlišovat protokol o odposlechu

telekomunikačního provozu, který je listinným důkazem. Tento protokol slouží k posouzení

zákonnosti postupu při provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Naproti

tomu záznam o telekomunikačním provozu slouží jako důkaz při rozhodování o vině

obviněného.90

Po pravomocném skončení věci, tj. v době, kdy již nemohou být ohroženy výsledky

trestního řízení, je nezbytné informovat o provedeném odposlechu dotčenou osobu spolu

s poučením o právu žádat o přezkoumání skutečností odůvodňujících zákonnost prováděného

odposlechu u Nejvyššího soudu.91

Níže, pro lepší představu o významu získaných záznamů orgány činnými v trestním

řízení, je uveden v grafickém vyobrazení přehled vyhodnocení efektivity úkonů

88 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 121289 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů90 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72691 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 726 - 727

29

dle § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu. Uvedená data se vztahují k roku 2013, v němž bylo

nařízeno celkem 6 689 úkonů dle ustanovení § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu.92

Pro orientaci v předmětném grafu je však nezbytné uvést definici použitých kategorií,

která se bude následně vztahovat také pro přehled uvedený v následujícím podkapitole

v rámci úkonů dle § 158d odst. 2, odst. 3 a odst. 6 trestního řádu.

Aktivním se v tomto případě myslí úkon, jenž byl aktivován (zahájen, nasazen)

ze strany policejního orgánu, na základě kterého byly zjištěny informace, jež měly přímý

podíl pro  trestní řízení (tzn. získané informace byly využity jako důkaz, pro taktiku či další

průběh vyšetřování, k odvrácení trestného činu či k zadržení pachatele trestné činnosti)

či nepřímý podíl pro trestní řízení (získání informací o jiné trestné činnosti pachatele,

jež původně nebyla předmětem prováděného trestního řízení či zjištění jiné trestné činnosti

třetích osob). Dalším z uvedených údajů jsou neaktivní úkony (policejní orgán požadavek

k realizaci úkonu přijal, úkon byl realizován, ale nebyly pořízeny žádné záznamy pro trestní

řízení, např. protože mobilní telefon byl neaktivní, zájmová osoba se nezdržovala na území

ČR atd.) a informace v  trestním řízení nevyužity (pokud nebyly zjištěny informace, které by

byly příslušným způsobem využitelné, tzv. neefektivní úkon).93

92 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.93 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.

30

Zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx

Jak vyplývá z grafu, v roce 2013 poskytlo kriminalistům téměř 62 % úkonů

dle § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu informace označené kategorií přímý podíl pro trestní

řízení, 0,2 % nepřímý podíl pro trestní řízení a ve více než 16 % byl přínos zahrnut souběžně

do obou kategorií. Celkově byla tedy účinnost vykázána u 78 % odposlechů. U 13,3 % úkonů

nebyly získané informace v trestním řízení využity (v těchto případech je možné považovat

dané úkony za neefektivní) a ve zbývajících 8,6 % byly úkony neaktivní, resp. nerealizované.

4.2 Pořizování záznamů v rámci operativně pátracích prostředků

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu není zdaleka jediným možným

způsobem pořízení zvukového záznamu orgánem činným v trestním řízení. Dalším

významným způsobem pořizování zvukových záznamů jsou například záznamy pořizované

v rámci postupu před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté trestního řádu. Takto je

možné pořídit záznamy v rámci tzv. operativně pátracích prostředků. Tímto způsobem získané

záznamy je možné v trestním řízení na základě § 158b odst. 3 trestního řádu použít jako

důkaz.

4.2.1 Záznamy pořizované při sledování osob a věcí

Sledováním osob a věcí se dle § 158d trestního řádu rozumí získávání poznatků

o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.

31

V rámci tohoto sledování je dle § 158d odst. 2 možné pořizovat na základě písemného

povolení státního zástupce zvukové (obrazové či jiné) záznamy.

Zvukovým záznamem se pro účely tohoto ustanovení rozumí záznamy zachycené

prostřednictvím technického zařízení (magnetofonu, diktafonu, prostorového odposlechu)

na příslušném nosiči, jenž zaznamenává zvukovou komunikaci mezi sledovanou osobou

a jinou osobou, s níž byla sledovaná osoba ve styku na konkrétním místě. Takový záznam

je prováděn skrytě, ať již je konkrétní sledovaný objekt v různé vzdálenosti od místa umístění

příslušného technického prostředku.94

V dalších odstavcích daného ustanovení jsou následně konkretizována

pravidla pro pořizování těchto záznamů. Pokud má být sledováním zasaženo do ústavně

zaručených práv, jako jsou nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství nebo pokud má být

zjišťován obsah jiných písemností a záznamů, které jsou uchovávány v soukromí za použití

technických prostředků, je k takovému zásahu dle ustanovení § 158d odst. 3 trestního řádu

nezbytné předchozí povolení soudce.

Povolení k pořizování záznamů a k zásahům uvedených v přechozích odstavcích

lze  dle ustanovení § 158d odst. 4 trestního řádu vydat pouze na základě písemné žádosti,

jež bude odůvodněna podezřením z konkrétní trestné činnosti. Doba sledování v takovém

případě nesmí být delší než 6 měsíců, avšak může být opakovaně prodloužena, ovšem vždy

na dobu nejvýše šesti měsíců.

Pokud by věc nesnesla odkladu a nešlo by o případy uvedené v § 158d odst. 3 trestního

řádu, kdy by bylo potřeba povolení soudce, šlo by sledování provést i bez povolení státního

zástupce, avšak policejní orgán by byl povinen o povolení bezodkladně dodatečně

požádat a pokud by jej do 48 hodin neobdržel, musel by sledování ukončit, případný

záznam zničit a informace, jež se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Věc přitom

nesnese odkladu v případech, v nichž hrozí, že by byl již v mezidobí při opatřování

souhlasu účel sledování zmařen, anebo by pominuly okolnosti, za nichž lze sledování

uskutečnit. 95

Sledování může být provedeno dle ustanovení § 158d odst. 6 trestního řádu

také se souhlasem toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Uvedenou

osobou se přitom myslí jedinec, který má být sledován, nebo osoba, která vlastní

94 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 199495 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2007

32

nebo oprávněně drží věc, která má být sledována. Tyto případy přitom přicházejí v úvahu

např. při vydírání poškozeného (např. v souvislosti s únosem).96

Pokud má být záznam pořízený při sledování použit následně v trestním řízení

jako důkaz, je k němu nezbytné dle ustanovení § 158d odst. 7 trestního řádu připojit

náležitosti stanovené v §§ 55 a 55a trestního řádu.

V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v ustanovení

§ 158d odst. 2 provedeno, lze dle odst. 10 citovaného ustanovení záznam pořízený

při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení

o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo

sledováním zasahováno.

Dále je opět uveden graf, dle něhož je možné posoudit efektivitu zvukových záznamů

získaných v roce 2013 policejními orgány při úkonech provedených dle ustanovení

§ 158d trestního řádu, přičemž celkově bylo provedeno 4 990 těchto úkonů.97

Pro orientaci v grafu je potřeba využít vysvětlení jednotlivých kategorií uvedených

v předchozí podkapitole.

96 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 201097 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.

33

Zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx

Z hlediska stanovených kategorií efektivity vyplývá závěr, že ze 78,6 % je možné označit

úkony za efektivní, přičemž u 67,7 % byl úkonu přiřazen přímý podíl v trestním řízení,

u 0,2% pouze nepřímý podíl a u 10,8 % došlo k souběhu obojího. V 11,2 % byly úkony

následně neaktivní či nerealizované a v 10,2% nebyly získané informace v trestním řízení

využity.98

4.2.2 Záznamy pořizované při použití agenta

Zvukové záznamy je možné pořizovat také v rámci použití agenta. Agentem může být

přitom dle ustanovení § 158e odst. 2 výlučně příslušník Policie České republiky

nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, jenž plní úkoly uložené mu řídícím

policejním orgánem. Tento vystupuje zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti.

Použití agenta povoluje dle ustanovení § 158e odst. 4 trestního řádu soudce vrchního

soudu na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství. Agenta lze použít

za podmínek stanovených v § 158e trestního řádu, a to pokud je vedeno trestní řízení

pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně

osm let a dále pro trestné činy uvedené v § 158e odst. 1 trestního řádu.

Pokud agent při své činnost pořizuje v rámci sledování osob a věcí zvukové záznamy,

nepotřebuje k této činnosti dle § 158e odst. 5 trestního řádu dalšího povolení. Povolení je však

potřebné v případě pořizování zvukového záznamu při sledování osob a věcí, které by bylo

prováděno za podmínek uvedených v ustanovení § 158d odst. 3 trestního řádu, tedy pokud by

mělo být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství nebo pokud by byl

zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití

technických prostředků.

Použití operativně pátracích prostředků (a s tím související pořizování záznamů)

je možné také až po zahájení trestního stíhání na základě postupu podle § 158b až § 158e

trestního řádu. Po podání obžaloby o nich dle § 158f rozhoduje předseda senátu soudu

prvního stupně i bez návrhu státního zástupce.

98 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.

34

4.3 Další možnosti pořizování zvukových záznamů orgány činnými

v trestním řízení

Výše uvedené případy nepředstavují jediné možnosti získávání zvukových záznamů

orgány činnými v trestním řízení, které mohou později posloužit v hlavním líčení jako důkaz.

Například dle § 183 trestního řádu, ve výjimečných případech, kdy jsou vyslechnuty osoby

mimo hlavní líčení či veřejné zasedání, se následně připouští možnost přehrát zvukový

(popř. obrazový) záznam o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního

zařízení v hlavním líčení či veřejném zasedání o odvolání, a to za podmínek uvedených

v § 211 trestního řádu a u svědka, jímž je osoba mladší patnácti let o okolnostech, jejichž

oživování v paměti by vzhledem k jejímu věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní

a mravní vývoj, za podmínek uvedených v § 102 odst. 2 trestního řádu.

Dále je zde například dle ustanovení § 202 trestního řádu možnost v případě,

kdy se obžalovaný nedostaví bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud připustí, že se hlavní

líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, přehrát zvukové záznamy o výslechu

svědků, znalců či spoluobviněných pořízené prostřednictvím videokonferenčního zařízení,

a to taktéž za podmínek uvedených v § 211 trestního řádu.

35

5 Pořizování zvukových záznamů soukromými osobami

Cílem každého trestního dokazování by mělo být zjištění materiální pravdy.

Nejvhodnější cestou, jak se dopátrat pravdivého poznání, které má být základem

pro rozhodnutí, je v tomto případě zásada vyhledávací.99 Ta je upravena v ustanovení § 2 odst.

5 trestního řádu a stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení i bez návrhu stran

objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, stejně jako ty svědčící

v jeho prospěch. Ani doznání obviněného nezbavuje povinnosti přezkoumávat pečlivě

všechny okolnosti případu.

V souladu s výše uvedeným je skutečnost, že i přesto, že trestní řád obsahuje některé

prvky kontradiktorního trestního řízení, nejedná se o důkazní břemeno v takovém slova

smyslu, jako ho chápe občanské soudní řízení.100 Otázky řešené v občanském soudním řízení

institutem důkazního břemene, jsou v trestním řízení řešeny na podkladě zásady in dubio

pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného).101

Bohužel, ne vždy se orgánům činným v trestním řízení podaří nashromáždit potřebné

důkazy tak, aby byly vyjasněny všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Z těchto důvodů

dochází k tomu, že i skuteční pachatelé musí být propuštěni právě na základě zásady

in dubio pro reo. Důvodů, proč orgán činný v trestním řízení nenashromáždil všechny

potřebné důkazy, může být celá řada, avšak není mým úkolem hodnotit procesní postupy

policejních a jiných orgánů činných v trestním řízení.

Naštěstí se však obviněnému pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu umožňuje,

aby požadoval provedení jím navrhnutých důkazů a zejména, aby sám důkaz opatřil, vyhledal

nebo předložil (§ 89 odst. 2 trestního řádu).

O takové možnosti můžeme uvažovat i ve vztahu k poškozenému.

Pokud se totiž jeho nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání

bezdůvodného obohacení projednává v adhezním řízení, musí poškozený tento svůj nárok

nějakým způsobem prokázat.102

99 JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 375100 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1315101 JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 375102 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1318

36

Jako velmi účinný prostředek pro prokázání nebo objasnění skutečností důležitých

pro rozhodnutí mohou sloužit právě zvukové (či obrazové) záznamy, které výše zmíněné

osoby mohou opatřit a předložit jako důkaz.

Budu-li dále mluvit pouze o zvukových záznamech, uvedené bude jistě v mnohém

aplikovatelné i pro záznamy obrazové (či zvukově obrazové, čili audiovizuální), neboť účel

a způsob pořizování bude obdobný.

Jak je uvedeno výše, trestní řád obsahuje řadu ustanovení upravujících postup a limity

opatření a použití zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení pro účely dokazování

v trestním řízení. Získání důkazu těmito orgány, byť jen trochu odchylně od zákonem

upraveného postupu, vede k následkům, které jsem již popsala v kapitole č. 2. Pokud však

důkaz pořizuje soukromá osoba, pak jeho opatření není vázáno ustanoveními trestního řádu

a není ani tedy s trestním řádem v rozporu.103

Tato skutečnost však sama o sobě nedává odpověď na otázku, zda je takové jednání

zakázané, povolené za splnění určitých podmínek nebo naopak, zda je pořizování záznamů

soukromými osobami zcela bez hranic. Jednoznačnou odpověď nenajdeme v trestním řádu

a není stanovena ani v žádné jiné zákonné nebo podzákonné právní úpravě. V případě absence

odpovědi proto musíme sáhnout po jiných zdrojích, které mohou sloužit jako určitá vodítka,

a k nimž je zvykem v případě mezer v zákonné úpravě přistupovat. Jistý návod můžeme

spatřovat v rozhodovací činnosti soudů týkající se dané problematiky (včetně judikatury

např. Evropského soudu pro lidská práva), v článcích nebo publikacích odborníků z dané

oblasti trestního práva, v závazných stanoviscích státních orgánů či dalších podobných

zdrojích. Důležité je přitom dbát norem ústavního a mezinárodního práva, kterými je Česká

republika vázána, neboť tyto určují mantinely, z nichž nesmíme vybočit.

5.1 Pohled soudů na otázku pořizování zvukových záznamů

K problematice pořizování a použitelnosti zvukových nahrávek existuje již řada

rozhodnutí, ze kterých lze dovozovat určité závěry ohledně otázky jejich použitelnosti.

Jednotlivé závěry soudů se však občas vzájemně liší, a to zejména s ohledem na různá

kritéria. Je totiž nezbytné rozlišovat, kdo je osobou předkládající zvukový záznam (zda je jím

orgán činný v trestním řízení, jiný orgán veřejné moci, soukromá fyzická nebo právnická

103 GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013, svazek 11, č. 5, s. 8-11

37

osoba), kdo je osobou nahrávanou a v neposlední řadě také v jakém druhu soudního procesu

byla nahrávka použita nebo předložena jako důkaz.

Hodnotit použitelnost nahrávek předkládaných v civilním soudním řízení

nebo ve správním soudnictví či dokonce ve správním řízení není předmětem tématu mé práce.

Je však důležité podotknout, že rozlišování druhu soudního (či správního) řízení je žádoucí,

ne-li nezbytné, a ne všechny závěry vyřčené v rozhodnutích týkajících se jednoho druhu

řízení budou bez dalšího použitelné i v jiném druhu procesu. Tento požadavek je s ohledem

na odlišné zásady uplatňující se v jednotlivých druzích řízení zcela pochopitelný a vždy bude

potřeba posuzovat konkrétní případ s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem.

Důležitá je také doba, kdy k předmětnému rozhodnutí došlo, neboť i názory soudů

se mění spolu s vývojem společenských hodnot.

Níže uvedená judikatura se týká převážně řízení trestního a jedná se pouze o vybraná

rozhodnutí, nikoli o kompletní výčet vztahující se k danému tématu.

5.1.1 Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001

První nález, který v rámci tématu zmíním, sice nepojednává přímo o nahrávkách osob

pořízených a následně použitých jako důkaz trestním řízení, avšak považuji za důležité uvést

závěry, které v předmětném rozhodnutí Ústavní soud vyslovil.

V nadepsaném nálezu se mimo jiné jednalo o použití výpisů účtů telefonů, jež byly

získány od telefonního operátora, čímž došlo k zásahu do práva na ochranu tajemství zpráv

podávaných telefonem plynoucího z čl. 13 Listiny. Obsahem nálezu nebylo pořízení

zvukového záznamu fyzickou osobou mající zájem na výsledku trestního řízení. Jednalo

o pořízení záznamu sice osobou odlišnou od orgánu činného v trestním řízení (společností

Eurotel), avšak tento důkaz byl orgánem činným v trestním řízení od telefonního operátora

vyžádán a následně i předložen. Ústavní soud v daném nálezu sice vyjádřil názor, že „Jestliže

ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně

v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních

práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně

společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány .“, avšak

předmětný důkaz označil za pořízený protiprávně a jeho provedení nejen za nezákonné,

ale i ústavně nepřípustné, neboť postup jakéhokoliv orgánu činného v trestním řízení,

38

jež vybočuje z rámce procesních předpisů, považuje Ústavní soud za rozporný s ústavností

státu a ve svých důsledcích znehodnocující i samotný účel trestního řízení.104

Ústavní soud v tomto případě rozhodl dle mého názoru zcela správně a v souladu

s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž stanoví povinnost uplatňovat státní moc pouze

v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgány činné v trestním řízení mají stanovena

pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, která jsou jim dána trestním

řádem, a pouze podle těchto podmínek musí také v případě potřeby postupovat a nemohou je

obcházet. Důležité však je, že Ústavní soud za jistých okolností připustil průlom ochrany

ústavně zaručených práv, pokud tento bude nezbytný v zájmu ochrany společnosti

a především v zájmu na ochraně před trestnými činy, jejich zjištěním a potrestáním.

5.1.2 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 229/2008 ze dne 27. 2. 2008

Nejvyšší soud se v nadepsaném případě vyjádřil k otázce procesní použitelnosti

zvukového záznamu jako důkazu v soudním řízení, když uvedl, že „je potřeba rozlišovat

odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně

přesně upraveno od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Dle názoru

Nejvyššího soudu vyjádřeného v tomto rozhodnutí „je podstatné, zda záznam, jehož

nepoužitelnosti se obviněný ve svém dovolání domáhá, byl či nebyl pořízen orgány činnými

v  trestním řízení, pro něž je závazné ustanovení § 88 tr. ř. Jestliže tedy zvukový záznam není

pořízen orgánem činným v  trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně

vymezeného postupu a podmínek, za nichž k  takovému opatření důkazu může dojít.“ V daném

případě byla předmětná zvuková nahrávka pořízena soukromou osobou (svědkem) a Nejvyšší

soud tak vyjádřil názor, že v tomto ohledu nelze považovat zvukový záznam za nepřípustný

důkaz pro potřeby trestního řízení, zejména když tento nebyl jediným a klíčovým důkazem a

soud měl při svém rozhodování k dispozici také jiné důkazy, se kterými byl daný záznam

ve shodě.105

5.1.3 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 ze dne 3. 5. 2007

Za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí týkající se dané problematiky považuji nadepsané

rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém soud vyslovil názor, že „zásadně nelze vyloučit

možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou

bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. (…) Přípustnost takového důkazu je však

nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené 104 Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000105 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008

39

v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby

a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

Nejvyšší soud zde opět považuje za významnou okolnost, zda v konkrétním případě stojí

zvukový záznam osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, anebo zda má soud

k dispozici také jiné důkazy, které odůvodňují obvinění, a se kterými je pořízený zvukový

záznam v obsahové shodě.106

5.1.4 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006

Tento nález se týká sice civilní věci, avšak lze mít za to, že některé výroky v něm

uvedené budou použitelné i v řízení trestním, neboť v něm je zájem veřejnosti na řádném

výsledku soudního procesu dokonce mnohem vyšší. V předmětné věci byl jak v řízení před

Vrchním soudem v Olomouci tak i před Nejvyšším soudem použit jako stěžejní důkaz záznam

telefonických hovorů mezi svědkem a jedním z žalovaných, a to bez souhlasu žalovaného.

Ústavní soud v předmětném nálezu považuje za „nepochybné, že každý má právo

zaznamenávat vlastní telefonické hovory (…), neboť existuje obecná povědomost o tom,

že  telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán.“ Na základě

takového výroku Ústavní soud činí závěr, že pokud osoba volající za těchto okolností

telefonát přesto uskuteční, lze mít za to, že konkludentně souhlasí s možností pořízení

zvukového záznamu osobou na druhém konci hovoru. Pokud s takovou možností nesouhlasí

nebo se jí obává, má právo telefonát neuskutečňovat. Obecné soudy však pochybily v tom

smyslu, že připustily použití toliko části telefonátů, o nichž žalovaní tvrdili, že jde o dva

telefonáty. Obecný soud si podle obsahu spisu přitom neověřoval, zda jde skutečně

o telefonáty zmíněných osob a zda přepis odpovídá magnetofonovému záznamu, tedy

neprovedl srovnání záznamu a přepisu. A to i přesto, že právní zástupce žalobce (stěžovatele)

namítl, že se ke správnosti přepisu nemůže vyjádřit. V předmětné věci dospěl Ústavní soud

k závěru, že obecné soudy postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými procesními

předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání,

které vyvolalo porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.107

106 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 107 Nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/2005

40

5.1.5 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,

sp. zn. 14 To 379/2008 ze dne 4. 2. 2009

Další rozhodnutí se týká trestněprávní situace, při níž docházelo k týrání osoby žijící

ve společném obydlí, kterého se dopouštěla žena na svém manželovi. Důležitým důkazem zde

byly právě zvukové a obrazové nahrávky pořízené manželem prostřednictvím mobilního

telefonu bez vědomí a samozřejmě také bez souhlasu pachatelky. Žena namítala zásah

do jejích ústavně garantovaných práv a svobod uvedených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 13

Listiny základních práv a svobod, neboť byly jako důkaz použity nahrávky jejích hlasových

projevů učiněných v soukromí, tedy neurčeným pro veřejnost, které požívají obdobné ochrany

jako listovní tajemství. Krajský soud zde k přípustnosti důkazu nahrávkami vyjádřil názor,

že „Nelze přisvědčit námitkám obžalované, že se jedná o důkaz nezákonný, když nebyl

pořízen za účasti státních orgánů, respektive, že nepřiměřeně zasahuje do soukromí

obžalované. Za důkaz totiž obecně může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci a

skutečnost, že důkaz nevyhledal a nevyžádal orgán činný v  trestním řízení, není důvodem

k  jeho odmítnutí (§ 89 odst. 2 tr. řádu). Uplatněním uvedeného důkazu v  trestním řízení

poškozený ani nepřiměřeně nezasáhl do soukromí obžalované, když pouze zadokumentoval

její chování vůči své osobě.“ Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že to byla naopak

manželka, která v rámci své obhajoby namítala skutečnosti, které výrazně zasahují

do soukromí poškozeného – nastíněné problémy v jeho sexuální oblasti, problémy

v předchozím manželství, následné poměry k nezletilým dětem atp. Poškozený dle soudu

nezasáhl nepřípustně do soukromí obžalované tím, že pořídil předmětný záznam týkající

se výlučně útoků obžalované na jeho osobu.108

5.2 Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004

Dalším pramenem pro posouzení otázky přípustnosti důkazu ve formě zvukového

záznamu je stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004. Jedná se o stanovisko

ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového

záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení, které je však závazné jen pro státní

zastupitelství, a tedy jeho vliv na posouzení otázky přípustnosti důkazu je ve vztahu

k trestnímu řízení soudnímu toliko argumentační. K samotné otázce záznamu rozhovoru je

v něm stanoveno následující: „Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost

je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí (…). Jeho pořízení bez souhlasu osoby,

108 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2009, sp. zn. 14 To 379/2008

41

o jejíž projev jde, orgány činnými v  trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto

možné  jedině na základě zákona a postupem, který je upraven v  trestním řádu

(§ 158d odst. 2 popřípadě odst. 3 trestního řádu). Avšak dále se uvádí, že „Jde-li o bez

účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení

otázky, zda  je či není v daném případě použitelný jako důkaz v  trestním řízení, bude vždy věcí

konkrétního trestního řízení a situace, za níž mí být uvedená informace užita. I když z povahy

takto získané informace vyplývá, že takto získaný záznam nemůže být a priori vyloučen

jako důkaz v  trestním řízení (…), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí

je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem

opatřil a následně použil; samotný zájem na náležitém zjištění skutkového stavu věci však

zásadně takovým převažujícím zájmem není.“109

5.3 Pohled odborníků na otázku pořizování zvukových záznamů

S názory odborníků z okruhu právní obce ohledně otázky pořizování zvukových

nahrávek se můžeme setkat na řadě míst. Většina autorů se shoduje v té části, že ohledně dané

problematiky neexistuje prostá, jasná a jednoznačná odpověď.

Za velmi přínosný považuji názor Mgr. Jana Potměšila publikovaný v časopise Správní

právo na téma Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazu. Autor se ve svém

příspěvků zaměřil na použitelnost soukromých audio a video nahrávek v civilním, trestním

a přestupkovém řízení a uvedl, že je potřeba přihlížet k dosavadní judikatuře, posuzovat

legitimitu zásahu do soukromí a pomoci si aplikací testu proporcionality, v neposlední řadě

také dbát, aby nahrávka nebyla jediným důkazem, o který by se rozhodnutí opíralo. Dále autor

vyjádřil potřebu odvahy soudce k použití vlastního úsudku při posuzování a hodnocení

důkazu s přihlédnutím ke konkrétním a individuálním okolnostem případu.110

Možnost použít tzv. soukromý zvukový nebo obrazový záznam v trestním řízení

připouští ve svém článku K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových

záznamů v trestním řízení jako důkazu také Doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., jenž uvádí, že

záznam není jako důkaz vyloučen, ani když zasahuje do práva na soukromí obviněného. Tuto

možnost dovozuje z ustanovení § 89 odst. 2 věty první trestního řádu. Dodává však, že takto

109Nejvyšší státní zastupitelství. Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení [online]. nsz.cz, 13. května 2004 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/Stanoviska_Proces/2004/stanovisko%202-2004.pdf >110 POTMĚŠIL, Jan. Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazů. Správní právo, 2010, roč. 43, č. 3, s. 129-154

42

nemůžou postupovat orgány činné v trestním řízení a využívat k pořízení nahrávky třetí

osoby, neboť tímto jednáním by došlo k obcházení trestního řádu. Dále je nezbytné záznam

pořídit v souladu s právem nebo za okolností vylučujících protiprávnost. Avšak v případě, že

by byl záznam pořízen protiprávně, nemusí to dle autora nutně vylučovat jeho použitelnost.

V takové situaci však doporučuje obezřetnost a možnost použitelnosti nahrávky podrobit

(shodně s názorem Mgr. Jana Potměšila) testu proporcionality.111

Ke sporné otázce použití fotografií, filmových záznamů, videozáznamů a audiozáznamů

zhotovených soukromými osobami před spácháním trestného činu, v jeho průběhu

či bezprostředně po něm se vyjádřili také Doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. a Mgr. Michal

Jílovec ve svém pojednání na téma Zákonnost důkazů v  trestním řízení a její posuzování

aplikační praxí. Tito považují uvedené materiály za přípustné a způsobilé důkazy,

pokud při jejich pořízení nedošlo k porušení zákona anebo práv třetích osob. Pokud

však v případech důkazů získaných na základě nedovolených (popř. nezákonných) zásahů

do práv a svobod jiných došlo a dopustily se takového zásahu orgány činné v trestním řízení

nebo soukromé osoby na jejich výzvu či s jejich tichým vědomím, budou takové důkazy

dle autorů nezákonné a tudíž absolutně neúčinné a v trestním řízení také nepřípustné.

Autoři dále vyjádřili názor, že bychom nikdy neměli podléhat tendencím k odstraňování

„překážek“, které by bránily usvědčení pachatele trestného činu, a to i kdyby byl tlak

veřejného mínění opravdu silný.112

Na závěr bych k této otázce uvedla názor JUDr. Bohumila Repíka, CSc. vyslovený sice

již v roce 1982, avšak do dnešního dne citovaný v dílech právních osobností (např. právě výše

uvedeným Doc. JUDr. Markem Fryštákem, Ph.D). V článku Procesní důsledky porušení

předpisů o dokazování v  trestním řízení se autor vyjádřil k problematice důkazů získaných

nedovolenými zásahy do práva na ochranu osobnosti, kde uvádí, že v řízení lze provést

i takový důkaz, jenž byl pořízen třetí osobou zásahem porušujícím právo na ochranu

osobnosti poskytované občanským zákoníkem. Tento závěr považuje v článku za použitelný

také  pro důkazy získané porušením jiných práv, neboť trestní řád upravuje pouze postup

orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů a nezajímá se dle autora o to, jak

důkaz získala osoba, u které se nachází. Taková osoba má mít povinnost důkaz vydat, přičemž

však její odpovědnosti za porušení práva na ochranu osobnosti (popř. jiného práva) tím nemá

být dotčena. Zajímavý je k této otázce zejména výrok, že „Trestní řád nemůže jít tak daleko, 111 GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013, svazek 11, č. 5, s. 8-11112 FRYŠTÁK, Marek, JÍLOVEC, Michal. Zákonnost důkazů v trestním řízení a její posuzování aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi, 2014, roč. 22, č. 1, s. 46-55

43

aby se vzdával důkazů, které byly popřípadě jejich držiteli, kterými jsou soukromé (třetí

osoby), získány nedovoleným způsobem“.113

Uvedený výrok se může zdát poněkud široký a obecný a ne vždy jistě použitelný, avšak

důležité je, že tento významný autor vyjádřil přípustnost takto opatřených důkazů. Otázka,

která však může v tomto případě vyvstávat je, zda sám bývalý soudce Evropského soudu

pro lidská práva zastával svůj názor i v pozdějších dobách. V roce 2006 se k otázce omezení

lidských práv z hlediska Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

vyjádřil v referátu Lidská práva a závažné formy kriminality. Zde uvedl, že se při zásahu

do práv vymezených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy nerozlišuje závažná a méně závažná zločinnost,

ale „větší nebezpečí hrozící ze závažných forem zločinnosti nemůže nehrát roli při hodnocení,

zda zásah byl v demokratické společnosti nezbytný, tj. zda byla zachována rovnováha,

proporcionálnost mezi veřejným a individuálním zájmem“. Dle dr. Repíka porušení čl. 8

Úmluvy (ve vztahu k odposlechům a audiovizuálnímu sledování) samo o sobě neznamená,

že bylo porušeno i právo na spravedlivý proces, jestliže byly obviněnému poskytnuty

dostatečné záruky pro kontradiktorní projednání takového důkazu, ve kterém se zejména

prověřuje jeho věrohodnost. Evropský soud pro lidská práva dle autora zkoumá, zda řízení

vcelku bylo spravedlivé. Lze mít za to, že autor ani v pozdějších letech netrval na striktně

formalistickém pojetí trestního procesu, když na závěr vyjádřil myšlenku, že „Proces

přetížený formalismem, těžkopádný a někdy zoufale pomalý vyhovuje dobře organizovaným

zločincům, kteří se spoléhají na heslo: Čas plyne, pravda se vytrácí. A  tak nakonec některé

základní principy spravedlivého procesu podmiňují i  jeho účinnost.“114

113 REPÍK, Bohumil. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1982, s. 125-154114 REPÍK, Bohumil. Lidská práva a závažné formy kriminality. Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 285-293

44

6 Použití soukromého zvukového záznamu jako důkazu

v trestním řízení

Pokud dochází k nahrávání osoby, obzvlášť pokud tato o svém zaznamenávání neví,

může tak dojít zároveň k zásahu do jejího osobnostního nebo ústavně zaručeného

a chráněného práva nebo svobody. Právem, do něhož bude v takovém případě nejčastěji

zasahováno, může být zejména právo na soukromý a rodinný život, právo před neoprávněným

shromažďováním a zveřejňováním údajů o své osobě, právo na dobrou pověst a osobní čest,

právo na listovní tajemství, jež zahrnuje i ochranu jiných písemností a záznamů, stejně jako

právo na tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

Otázkou pak je, v jakém zájmu můžeme omezit tato práva a svobody zaručené a ochráněné

na té nejvyšší možné, tj. ústavní úrovni, jaké jsou předpoklady pro taková omezení a jaké jsou

hranice mezi zásahy (ještě) legitimními a zásahy již nezákonnými.

Mou snahou v následující kapitole bude odpovědět na výše uvedené otázky,

i když si uvědomuji, že najít jednoznačnou odpověď pro všechny situace, které mohou nastat,

není zcela jistě možné.

Závěry o přípustnosti zásahu a následné použitelnosti zvukového záznamu jako důkazu

v trestním řízení se budou lišit dle různých situací. Domnívám se, že významnou roli hrají

rozmanité kategorie a je třeba brát při posuzování v úvahu následující skutečnosti:

zda pořízením zvukového záznamu došlo nebo nedošlo k zásahu do ústavně

zaručeného práva nahrávané osoby, a v případě zásahu, kterého konkrétního práva

se týkal;

zda zvukový záznam pořídila třetí osoba, aniž by byla jedním ze subjektů

vyskytujících se na nahrávce či zda nahrávku pořídil jeden ze subjektů vyskytující

se na nahrávce;

zda byl zvukový záznam pořízen při jednání konaném veřejně nebo soukromě;

zda bude zvukový záznam v trestním řízení jediným důkazem nebo zda jsou zde i jiné

důkazy svědčící o vině obžalovaného, jež jsou se zvukovou nahrávkou v obsahové

shodě;

zda zvukový záznam prokazuje vinu či nevinu dotčené osoby;

zda dotčená osoba projevila souhlas s připuštěním nahrávky, či zda se proti připuštění

nahrávky bránila a

45

další okolnosti, jež mohou mít významný vliv při posuzování přípustnosti pořízení

soukromé nahrávky a její použitelnosti jako důkazu v trestním řízení.

6.1 Přípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou

Přípustnost pořízení zvukové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování

v trestním řízení dovozuji z již citovaného ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu,

kde je stanoveno, že „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména

výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a  listiny důležité pro trestní řízení

a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.

Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v  trestním řízení, není důvodem

k odmítnutí takového důkazu.“

Zaměříme-li se na počátek první věty „za důkaz může sloužit vše, co může přispět

k objasnění věci“ a následně užitou částici „zejména“, kterou zákonodárce před uvedeným

výčtem důkazních prostředků použil, je zřejmé, že se jedná o výčet demonstrativní. Jinak

tomu ani být nemůže, neboť zákonodárce není schopen předpokládat všechny možné životní

situace, pokrok vědy a techniky a nové druhy důkazních prostředků již při tvorbě zákona.

Proto by žádný důkaz neměl být a priori vyloučen jen proto, že není v zákoně výslovně

uveden či proto, že jej předložila osoba odlišná od orgánu činného v trestním řízení.

Přípustnost zvukové nahrávky pořízené soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení

(v obecné rovině), dovozuji také ze skutečnosti, že z trestního řádu (ani jiného právního

předpisu) přímo nevyplývá jeho nepřípustnost a tuto nedovozuji ani výkladem ustanovení

trestního řádu (opomenu-li situace, kdy by byl zvukový záznam pořízen například

v souvislosti s mučením či za jiné nepřípustné či nezákonné situace).

Jak je mi doposud známo, zvuková nahrávka pořízená soukromou osobou není obecně

vyloučena jako důkaz ani soudní praxí. Ba naopak, z již citovaných soudních rozhodnutí

uvedených v kapitole 5.1 vyplývá přípustnost těchto nahrávek v soudním, resp. trestním

řízení. Ač si soudy v uvedených rozsudcích vybraly každý jinou skutečnost jako klíčovou

pro posuzování, všechny v obecné rovině přípustnost zvukových záznamů jako takových

potvrdily.

V neposlední řadě také odborníci z právní oblasti (resp. ti z nich, jež svůj názor veřejně

vyjádřili) ve velké většině ve svých článcích, publikacích a diskuzích tyto nahrávky jako

důkazy připouštějí.

46

S ohledem na tyto výše uvedené skutečnosti obecně dovozuji, že opatření zvukového

záznamu soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení obecně možné je.

6.2 Nepřípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou

V předchozí podkapitole jsem vymezila skutečnosti, z nichž dovozuji přípustnost

pořízení zvukového záznamu soukromou osobou o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.

Avšak umím si představit situace, za kterých bude opatření zvukové nahrávky soukromou

osobou nepřípustné či dokonce nezákonné.

Nepřípustnost důkazních prostředků jsem již vymezila v kapitole č. 2.4 a její následky

v kapitole č. 2.5. Toto vymezení se vztahuje sice převážně pro orgány činné v trestním řízení

(ty se konec konců totiž nemůžou odchýlit od pravidel stanovených trestním řádem),

avšak domnívám se, že některá ustanovení budou použitelná i pro soukromé osoby.

Nepřípustný bude zřejmě důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového

donucení, ač se ustanovení § 89 odst. 3 trestního řádu týká orgánů činných v trestním řízení,

domnívám se, že toto ustanovení bude aplikovatelné i pro důkazy získané soukromými

osobami. Pokud by orgány připustily takto získaný důkaz, předmětné ustanovení by dle mého

názoru porušily.

O to spíše bude nepřípustný důkaz, pokud by byl získán na základě mučení nebo méně

intenzivnějších forem krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání

(opomenu-li situaci, kdy by byl tento důkaz použit proti osobě, která se mučení dopustila).

Zákaz mučení je jedním z absolutních práv chráněných v čl. 7 odst. 2 Listiny a zároveň je

zakotven v řadě významných mezinárodních dokumentů. Zákaz mučení lze označit za součást

tvrdého jádra mezinárodního práva a prolomení nebo omezen tohoto zákazu neumožňuje

ani Listina, a to za žádných, sebevýjimečnějších okolností.115

Nepřípustný bude zcela jistě i zvukový záznam získaný soukromou osobou, pokud ji

k jeho opatření vyzval orgán činný v trestním řízení, poskytl ji k tomu potřebné technické

prostředky či jakoukoliv jinou součinnost. Tímto jednáním by totiž došlo k jasnému

obcházení zákona orgánem činným v trestním řízení.

Umím si představit také situaci nepřípustnosti zvukové nahrávky, která byla pořízena

ohledně osoby, jež mluvené slovo vypověděla např. ve stavu hypnózy.

115 LANGÁŠEK, Tomáš. In WAGNEROVÁ, Eliška (ed). Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012 (čl. 7 Listiny základních práv a svobod)

47

Životní situace jsou nepředvídatelné, a proto nelze vymezit okruh všech možných

případů, které mohou nastat. Naštěstí zde máme bohatou judikaturu obecných soudů,

Ústavního soudu, ale také například Evropského soudu pro lidská práva. Tato rozhodnutí

mohou následně sloužit jako vodítka pro posouzení jednotlivých případů. V neposlední řadě

věřím, že můžeme spoléhat ve zdravý rozum a odborný úsudek soudců.

6.3 Přípustnost provedení zvukové nahrávky

V předchozích podkapitolách jsem dovodila obecnou přípustnost pořízení zvukové

nahrávka jako důkazu o skutečnostech týkajících se trestné činnosti, při níž byla osoba

pořizující zvukovou nahrávku nějakým způsobem zainteresována. Tato osoba se mohla

vyskytnout v roli poškozeného, svědka či dokonce pachatele nebo spolupachatele

(popř. účastníka) trestného činu.

Jak jsem uvedla výše, na posouzení otázky přípustnosti opatření a následného provedení

důkazního prostředku může mít vliv řada faktorů. Dle mého názoru totiž bude rozdíl, pokud

bude nahrávka pořízena při trestném činu páchaném veřejně, před mnoha svědky, kdy si jeden

z těchto svědků či poškozených začne tuto trestnou činnost nahrávat, či zda dojde ke skrytému

nahrávání v domácnosti pachatele, přičemž se na nahrávce mohou vyskytnout také osobní

(intimní, soukromé) informace nahrávaného nebo také třeba jiní členové domácnosti

pachatele. V prvním případě by byl případný namítaný zásah do ústavně chráněných práv,

jakými jsou soukromý či rodinný život, zcela jistě nemístný (když se sám pachatel rozhodne

provést trestnou činnost veřejně). V druhém případě by se již muselo poměřovat, zda byl tento

zásah ještě přípustný či nikoliv.

Význam může mít také skutečnost, kdo je osobou nahrávající trestnou situaci

a dovolávající se předmětné nahrávky. Pokud bude nahrávku pořizovat pachatel, aby měl

podklad o tom, jak trestná činnost probíhala a tento ochotně důkazní prostředek předloží,

nevidím důvod pro odmítnutí takové nahrávky. Obzvlášť, pokud by osoba předkládající

nahrávku nebyla skutečným pachatelem a chtěla tak dokázat svou nevinu. Pokud je však

situace opačná a nahrávka byla pořízena bez vědomí pachatele a předkládaná jinou osobou,

zde je možné taktéž uvažovat nad případným zásahem do ústavně chráněného práva

a poměřovat jeho přípustnost.

Domnívám se, že důležitá je také skutečnost, o jakou zvukovou nahrávku

by se v trestněprávním případě jednalo. V případě nahrávání telefonických hovorů v dnešní

době moderních technologií, zvláště s ohledem na vlastnosti tzv. „chytrých telefonů“,

48

považuji za rozumné předpokládat, že daný hovor může být nahráván. Pokud i přes znalost

těchto funkcí dnešních telefonů hovor uskutečňuji, může být tento můj projev druhou stranou

považován za mlčky udělený souhlas. Opačná situace nastává, když nahrávám osobu skrytě

např. na diktafon či jiné zařízení způsobilé zachytit zvuk na místě, kde by to druhá strana

obecně neočekávala (např. u ní doma) a ze situace lze dovodit, že by s tím jistě také

nesouhlasila. V takovém případě může opět dojít k zásahu do ústavně chráněného práva

takové osoby a taktéž bychom posuzovali případný zásah a míru tohoto zásahu.

Pokud budou v předmětném trestním řízení předloženy, provedeny a prověřeny také jiné

důkazy, jež budou ve svém souhrnu dokládat jasný obraz o všech podstatných okolnostech

spáchaného trestného činu, a zvuková nahrávka bude jen jedním z důkazu, který trestnou

činnost pachatele dokládá (a tato by byla doložena i bez existence této zvukové nahrávky,

popř. je doložena až v souhrnu všech důkazů společně s předmětnou nahrávkou), měla by být

daná nahrávka taktéž připuštěna (po předchozím posouzení zásahu a jeho intenzity do práv

nahrávané osoby). Problematická situace však může nastat, pokud by byla nahrávka jediným

usvědčujícím důkazem, v takovém případě bude na zvážení soudu, zda mu nahrávka

poskytuje jasný, kvalitní a věrohodný obraz o všech podstatných okolnostech spáchaného

trestného činu nebo nikoliv.

Mám za to, že význam pro připuštění zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení

musí mít také skutečnost, jaký je technický stav nahrávky a její kvalita. Pokud se bude jednat

o nahrávku, jejíž zvuk bude čistý, sdělení nahrávaného bude srozumitelné, hlas

identifikovatelný a bude prověřeno, že nahrávka je v původní, nezměněné a jinak

nezpracované podobě (tedy, že nebyla nijak sestříhána ani do ní nebylo jinak zasahováno),

bude z tohoto hlediska zcela jistě způsobilým důkazem. Oproti tomu nahrávka, jež má

špatnou kvalitu zvuku a ze které není vždy jasné, co nahrávaná osoba říkala, či nahrávka,

do které bylo technicky zasahováno a byly z ní (zejména) přímo nahrávajícím vypuštěny

určité pasáže, by neměla být v trestním řízení jako důkaz provedena.

49

6.4 Limity zásahu do ústavně garantovaných práv

V této podkapitole se pokusím odpovědět na otázku, kde je hranice mezi zájmem státu

(společnosti, popř. poškozených) na odhalení trestné činnosti a pachatelů trestných činů

a ústavně garantovanými právy osob, jako jsou právo na soukromí, rodinný život, dobrou

pověst, osobní čest či právo na listovní tajemství a ochranu jiných písemností, záznamů, právo

na tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením.

Je důležité podotknout, že všechna ústavně garantovaná práva nejsou neomezitelná

(nejedná-li se ovšem o práva absolutní, jako právo nebýt držen v otroctví, práva nebýt

za žádné situace mučen, práva nebýt vězněn pro neschopnost dostát smluvních závazků atp.).

Omezení základních práv je však do té míry důležité, že by pro ně měla platit výhrada zákona

(tzn. nemožnost omezení základního práva na základě podzákonného předpisu).

Konkrétní účel limitace základních práv zakotvuje Listina pouze u některých práv

(např. čl. 12, čl. 14 nebo čl. 16), u jiných základních práv zmocňuje k jejich omezení přímo

zákonodárce (např. čl. 13 Listiny).116

Nezbytným požadavkem však je, aby zákonná omezení základních práv a svobod, platila

dle čl. 4 odst. 3 Listiny stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky,

a aby dle odst. 4 stejného ustanovení bylo šetřeno smyslu a podstaty ustanovení o mezích

základních práv. Taková omezení nesmějí být dle citovaného ustanovení zneužívána k jiným

účelům, než pro která byla stanovena.

Zákonný základ pro omezení základních práv zaručených Listinou je pro trestní řízení

stanoven trestním řádem, a to v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, ze kterého vyplývá

zároveň zásada zdrženlivosti (nebo také přiměřenosti), jež stanoví, že: „Trestní věci

projednávají (orgány činné v trestním řízení - pozn. aut.) s plným šetřením práv a svobod

zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských

právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů

trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se  takové úkony dotýkají, zasahovat jen

v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního

řízení.“

S ohledem na uvedenou zásadu trestního řízení se domnívám, že k tomu, aby byla

zvuková nahrávka, při jejímž použití dojde k zásahu do práva nahrávané osoby, provedena

116 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012 (čl. 4 Listiny základních práv a svobod)

50

před soudem v souladu s citovaným ustanovením, je nezbytné, aby prošla tzv. „testem

proporcionality“.

Test proporcionality byl formulován Ústavním soudem, přičemž jde o posouzení

dle tří kategorií. První je kritérium vhodnosti, kterým je odpověď na otázku, zda institut

omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaného cíle. Druhým kritériem je

posouzení potřebnosti, jež spočívá v porovnání legislativního prostředku, omezující základní

právo (svobodu) s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak

nedotýkajících se základních práv a svobod. Posledním kritériem je porovnání závažnosti

obou v kolizi stojících základních práv.117

Princip proporcionality je tedy nástroj, který přikazuje, aby v každém jednotlivém

případě docházelo pouze k takovému omezení základního práva, které je nezbytné

a spravedlivě požadovatelné tak, aby byl ještě naplněn účel omezení. Je tedy nezbytné

zkoumat, zda jde o omezení vhodné a potřebné (popř. nutné) k tomu, aby byl dosažen

aprobovaný cíl. Zásah je v takovém případě vhodný, pokud vykazuje takovou věcnou

souvislost s účelem, že dosažení daného účelu přinejmenším podporuje. Potřebnost zásahu

potom předpokládá, že k dispozici není žádný jiný mírnější a zároveň stejně vhodný

prostředek. Na závěr je nezbytné, aby se zásah (omezení základního práva) nevymykal

z proporcionálního poměru k významu sledovaného cíle.118 K tomu lze obecně říci, že čím

více se zásah do soukromí dotýká informací z intimní sféry, tím přísnější požadavky jsou

kladeny na proporcionalitu takového zásahu.119

Domnívám se, že v případě důkladné aplikace testu proporcionality při poměřování

zásahu do práva osoby vyskytující se na zvukové nahrávce a zájmem společnosti na odhalení

trestného činu a jeho pachatele dojde soud k závěru, zda je zásah přípustný (a proto k němu

přikročí) nebo zda je zásah nepřípustný a ústavně chráněné právo dotčeného převáží.

Pokud soud dojde k závěru, že zásah byl (jednoduše řečeno) vhodný, potřebný

a přiměřený a s ohledem na zvážení dalších okolností konkrétního případu, může předmětný

zvukový záznam jako důkaz v trestním řízení použít, avšak s maximálním šetřením práv

dotčeného subjektu.

117 Nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 4/1994 118 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 289 (čl. 10 Listiny základních práv a svobod)119 WAGNEROVÁ, Eliška. Právo na soukromí: Kde má být svoboda, tam musí být soukromí. In ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 62

51

6.5 Aplikace testu proporcionality

Na tomto místě bych ráda provedla demonstraci aplikace testu proporcionality

pro potřeby zhodnocení přípustnosti zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení.

Skutkové stavy jednotlivých případů jsou čerpány jednak z reálných kauz, které jsem použila

jako inspiraci a jednak se jedná o situace plně hypotetické, mnou vykonstruované. Ve všech

případech se bude jednat o posuzování přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu, ovšem

vždy s ohledem na respektování práva na soukromí a tajemství zpráv podávaných telefonem

nebo jiným podobným zařízením zakotvených v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 7, čl. 10 a 13

Listiny. Právo na soukromí a právo na ochranu tajemství podávaných telefon a jiným

podobným zařízením zvolené pro potřeby poměřování jsem vybrala z důvodu, že právě tato

práva jsou nejvíce ohrožena připuštěním zvukového záznamu jako důkazu a lze mít za to, že

zásahy do těchto práv budou pachatelé trestných činů nejčastěji namítat.

6.5.1 Případ přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení

Osoba A vydírala osobu B, a to tak, že po B vymáhala výhružnými telefonáty jeho

údajný dluh. Pod nátlakem výhružek zpočátku B podepsal směnku, kterou následně jako

ručitel podepsala pod nátlakem výhružek také osoba C. Dále A nutil B uznat notářským

zápisem svůj údajný dluh, což B odmítal. A navštívil B v jeho kanceláři, kde mu opětovně

hrozil likvidací, zničením života, nedostudováním jeho přítelkyně a dalšími výhružkami. Pod

tímto nátlakem B ještě téhož dne v kanceláři notářky podepsal notářský zápis o uznání dluhu.

Poškozený B u soudu popsal výhružky stěžovatele, které navíc podložil telefonickou

nahrávkou pořízenou bez vědomí a souhlasu osoby A a také výpovědí osoby C,

která se rovněž stala objektem výhružek ze strany A. A u soudu namítal porušení čl. 13

Listiny základních práv a svobod, tedy zásah do listovního tajemství, které se vztahuje rovněž

na tajemství zpráv podávaných telefonem.120

Test proporcionality je definován již v předchozí podkapitole, a proto přejdu rovnou

k jeho aplikaci na daný případ. V posuzovaném případě je cílem prokázání skutečností, že

došlo k vydírání poškozeného, k nucení konat věci proti své vůli, k vyvolání strachu z násilí či

jiné těžké újmy či k přinucení vzdát se svého majetku. V neposlední řadě je sledovaným cílem

jistě také ochrana společnosti před trestnými činy a tím, aby byly takové činy zjištěny a jejich

pachatelé potrestáni.

120 Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06

52

Při aplikaci testu proporcionality se nejprve ptáme na vhodnost zásahu (provedení

telefonické nahrávky) k tomu, aby byl dosažen sledovaný cíl. Na tuto otázku mohu s jistotou

odpovědět, že předložení nahrávky dokládající trestnou činnost je jistě způsobilé dosáhnout

sledovaného cíle, tedy prokázání trestné činnosti pachatele.

Co se týká kritéria potřebnosti, tedy zda lze sledovaného cíle dosáhnout i jinak, obávám

se, že u trestné činnosti probíhající takto skrytě, je to velmi obtížné. Pokud by si poškozený

trestnou činnost pachatele nenahrál, stála by proti sobě pouze tvrzení pachatele proti tvrzení

poškozeného. Domnívám se, že sledovaného cíle by v tomto případě v takové kvalitě nebylo

možno dosáhnout jinými prostředky (opomenu-li odposlech a záznam telekomunikačního

prostředku dle ustanovení § 88 trestního řádu, pro které nebyly v posuzovaném případě

splněny podmínky, zejména ještě nebylo vedeno trestní řízení). Pachatel si dal záležet na tom,

aby jeho trestné činnosti nebyl přítomen nikdo další a pouhé svědectví poškozeného by mohlo

být nedostatečné.

Na závěr k poměřování újmy na právech pachatele a veřejném zájmu na takovém zásahu

bych uvedla, že zájem poškozeného a veřejnosti musí v tomto konkrétním případě převážit.

K zachycení hlasového projevu pachatele došlo za situace, kdy se dopouštěl společensky

škodlivého jednání, které je považováno za trestný čin, nikoliv za situace, kdy by předmětem

hovoru byly skutečnosti rodinné, jinak soukromé či intimní povahy (např. svěřování

se s tajemstvím, intimní rozhovor s milenkou atp.). Pachatel se dobrovolně rozhodl využít

technického prostředku čistě k páchání své trestné činnosti, přitom se nejednalo ze strany

poškozeného o provokaci k protiprávnímu chování, nešlo o nahrávku upravovanou a záznam

sloužil navíc jako důkaz podpůrný, prokazující pravdivost tvrzení osoby B i C. Tyto důkazy

ve svém souhrnu prokázaly vinu pachatele bez důvodných pochybností. V takovém případě

nevidím důvod, proč by neměl být zvukový záznam připuštěn jako důkaz v trestním řízení.

6.5.2 Případ nepřípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení

Následující případ je smyšleným a představuje situaci, za které bych použití zvukové

nahrávky pořízené soukromou osobou jako důkaz v trestním řízení nepřipustila.

Osoba A se vláme do osobního automobilu osoby B a odcizí z něj peněženku s nemalým

finančním obnosem. A následně z místa činu utíká, avšak B ji stihne zahlédnout a pozná

v osobě A svého souseda. B je zároveň vynikající počítačový odborník, který se rozhodne vzít

věci do vlastních rukou. Večer se nabourá osobě A do počítače a vyslechne si a zároveň

nahraje hovor probíhající mezi osobou A a osobou C přes počítačový program Skype. Osoba

53

A a osoba C jsou milenci, a jelikož jsou si vědomi skutečnosti, že je nikdo nemůže slyšet,

sdělují si velmi intimní milostné informace. Mimo tyhle skutečnosti se A svěří osobě C,

že dnes přišel k jisté finanční částce, která náhodou odpovídá přesné výši, jaká byla odcizena

osobě B. Osoba B chce prokázat vinu osoby A předmětnou nahrávkou. A namítá zásah

do nedotknutelnosti soukromí dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a porušení

tajemství zpráv podávaných jiným zařízením dle čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování otázky, zda byl zásah vhodný ve smyslu, zda umožňuje dosáhnout

sledovaného cíle (kterým je v tomto případě ochrana poškozeného a zájem na odhalení trestné

činnosti a dopadení pachatele), už zde mám své pochybnosti, avšak s ohledem na skutečnost,

že dosažení sledovaného cíle přinejmenším podporuje, dovozuji, že mohl být vhodným.

Následuje posuzování potřebnosti daného zásahu, tedy zda není k dispozici žádný jiný

mírnější a zároveň stejně vhodný prostředek. Tady bych však již došla k závěru, že zde takový

prostředek jistě je. Vina pachatele se v tomto případě dá prokázat například otisky prstů

na automobilu, které mohou být dokonce mnohem vhodnějším prostředkem pro prokázání

viny pachatele (než nedostatečné doznání) a zároveň by jejich použitím nedošlo k tak

intenzivnímu zásahu, ke kterému došlo tím, že se poškozený B naboural do soukromé

a intimní konverzace.

S tím souvisí třetí kritérium poměřování, v němž by dle mého názoru převážilo právo

pachatele na soukromí a zachování tajemství zpráv podávaných technickým zařízením, neboť

se domnívám, že poškozený zasáhl do velmi intimní sféry pachatele nepřiměřeným

způsobem.

6.5.3 Hraniční případ použitelnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení

V tomto případě se jedná opět o situaci hypotetickou. Osoba A se vloupe bez vědomí

a souhlasu osoby B do bytu, v němž B žije se svou rodinou (čímž se zároveň dopouští

porušování domovní svobody) a umístí zde štěnici, z níž následně získá zvukový záznam

zachycující doznání osoby B (o spáchání loupežného přepadení), které činí při rozhovoru

se svou manželkou. Osoba A tak získala nahrávku trestným činem a zároveň zasáhla do práva

na soukromý a rodinný život garantované osobě B čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv

a svobod a čl. 8 Úmluvy.

Při posuzování vhodnosti tohoto důkazního prostředku bych znovu došla k závěru,

že jistě umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, který je totožný jako u předchozích kauz.

54

Při posuzování druhého a třetího kritéria mám však již své pochybnosti. Jednak ohledně

otázky, zda by v tomto případě nebyl jiný mírnější a zároveň stejně vhodný prostředek

(legální odposlech orgány činnými v trestním řízení) a zda by zájem na odhalení trestné

činnosti a jejího pachatele převážil nad zájmem jednotlivců na jejich soukromém a rodinném

životě. Je sice pravdou, že ze zadání nevyplývá, že by pachatel se svou ženou vedli diskuzi o

intimních a soukromých záležitostech, na druhou stranu se zásah může zdát jako nepřiměřený.

Ať už by byl závěr soudu v takovém případě jakýkoliv, neměla by zůstat nepostižena

skutečnost, že se osoba A, ať už byly její úmysly jakékoliv, dopustila taktéž trestné činnosti.

Důkaz získaný protiprávním jednáním soukromé osoby sice a priori nevede dle mého názoru

k vyloučení jeho přípustnosti v trestním řízení, nicméně protiprávní jednání osoby získávající

takový důkaz by nemělo zůstat nepostiženo.

Samozřejmě bude vždy na uvážení rozhodujícího soudu, zda připustí předmětnou

nahrávku jako důkaz. Soud přitom bude muset, kromě výše uvedeného, přihlížet také k řadě

jiných okolností. Důležitými faktory přitom mohou být skutečnosti, kde a za jakých podmínek

došlo k zachycení hlasového projevu dotčené osoby, zda se jedná o nahrávku upravovanou,

jaký je technický stav a kvalita zvukového záznamu nebo zda se jedná o jediný usvědčující

důkaz či naopak o důkaz ospravedlňující. Takových okolností může být celá řada a bude vždy

záležet na konkrétním případu. Soud přitom bude muset své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Není

totiž povinností soudu vyhovět veškerým důkazním návrhům, avšak odmítne-li určitý důkaz

provést, musí pro to mít své ratio.

55

7 Závěr

Problematika přípustnosti zvukového záznamu jako důkazního prostředku v trestním

řízení je v současné době velmi aktuálním a diskutovaným tématem. V trestním řízení je

nezbytné rozlišovat mezi důkazy opatřenými orgány činnými v trestním řízení a mezi důkazy

předkládanými soukromými osobami. Orgány veřejné moci provádějící dokazování mají

přitom stanovený právní rámec představovaný trestním řádem, od jehož ustanovení se nesmějí

odchýlit. V tomto ohledu je prostor pro diskuze omezený, neboť konkrétní pravidla jsou dána

trestním řádem. Rozpor v názorech však vzniká ohledně zvukových záznamů pořízených

a předkládaných soukromými osobami. Cílem této diplomové práce proto bylo odpověď

na otázku, zda jsou zvukové záznamy pořízené a předkládané osobami odlišnými od orgánů

činných v trestním řízení přípustné jako důkaz v trestním řízení a jaké jsou, v případě jejich

přípustnosti, podmínky a hranice jejich použitelnosti.

Cílem každého trestního dokazování by mělo být zjištění skutečností v potřebném

rozsahu a kvalitě při dodržení všech zákonných požadavků. Bohužel, ne vždy se podaří

orgánům činným v trestním řízení nashromáždit potřebné důkazy tak, aby byly objasněny

všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Na základě této skutečnosti dochází k tomu, že i

skuteční pachatelé musí být s ohledem na zásadu in dubio pro reo propuštěni. Naštěstí se však

obviněnému umožňuje, aby důkaz sám vyhledal, předložil nebo jeho provedení navrhnul.

Systematicky nelze žádný druh důkazního prostředku předem vyloučit, neboť ustanovení

§ 89 odst. 2 trestního řádu stanoví pravidlo, že „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět

k objasnění věci (…).“. Jako možný nástroj pro objasnění skutečností důležitých

pro rozhodnutí tak mohou sloužit právě zvukové záznamy pořízené soukromými osobami.

Takto získané důkazní prostředky můžou být dle mého názoru velmi účinným

instrumentem pro objasnění okolností spáchaného trestného činu a odhalení jejich pachatele.

Tyto důkazní prostředky jsou stále rozšířenější s ohledem na pokrok technických nástrojů

umožňující jejich snadné opatření, avšak absentuje zde jednoznačná odpověď ohledně otázky

jejich přípustnosti a hranice jejich použitelnosti.

Těžištěm diplomové práce byl rozbor relevantní judikatury z hlediska přípustnosti

zvukového záznamu získaného soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení. Ze závěrů

vybraných soudů je zřejmé, že žádný a priori nevylučuje zvukový záznam předložený

soukromou osobou pouze proto, že nebyl pořízen za účasti státních orgánů, a to ani přesto,

56

že jeho připuštěním může dojít k zásahu do ústavně garantovaného práva jiné osoby. Také

vybraní právníci, akademici a bývalý soudce Evropského soudu pro lidská práva a také

Nejvyšší státní zastupitelství považují použití zvukového záznamu jako důkazu v trestním

řízení (i když s jistými výhradami či podmínkami) obecně za přípustné.

Jejich přípustnost jsem dovodila také sama, s ohledem na znění ustanovení § 89 odst. 2

trestního řádu a s ohledem na skutečnost, že z trestního řádu (ani jiného právního předpisu)

přímo nevyplývá jejich nepřípustnost pro účely trestního řízení a tuto jsem obecně nedovodila

ani výkladem ustanovení trestního řádu.

Mám však za to, že v určitých konkrétních situacích bude opatření zvukového záznamu

soukromou osobou nepřípustné a nepřípustná bude i jejich použitelnost. Nepřípustný bude

jistě důkaz získaný soukromou osobou nezákonným donucením nebo hrozbou takového

donucení. O to spíše bude nepřípustný důkaz, pokud by byl získán na základě mučení nebo

méně intenzivnějších forem krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání

(opomenu-li situaci, kdy by byl tento důkaz použit proti osobě, která se mučení dopustila).

Nepřípustný bude zcela jistě také zvukový záznam získaný soukromou osobou, pokud ji

k jeho opatření vyzval orgán činný v trestním řízení, poskytl ji k tomu potřebné technické

prostředky či jakoukoliv jinou součinnost. Tímto jednáním by totiž došlo k jasnému

obcházení zákona orgánem činným v trestním řízení. Dále považuji za nepřípustnou

zvukovou nahrávku, která byla pořízena ohledně osoby, jež mluvené slovo vypověděla např.

ve stavu hypnózy atd.

Dále je třeba mít na paměti, že pokud dochází k nahrávání osob, obzvlášť pokud k tomu

dotčená osoba nedala souhlas, může tak dojít zároveň k zásahu do jejího osobnostního

či ústavně garantovaného práva. Nejčastěji se jedná o právo na soukromý a rodinný život

nebo o právo na listovní tajemství, jež zahrnuje také právo na tajemství zpráv podávaných

telefonem, telegrafem či jiným podobným zařízením. Otázka, na kterou jsem se zaměřila,

byla, v jakém zájmu můžou být tato práva omezena a jaké jsou hranice mezi zásahy ještě

legitimními a zásahy již nepřípustnými. Pro tento účel jsem vymezila test proporcionality

formulovaný Ústavním soudem, který považuji za účinný nástroj pro nalezení odpovědi na to,

zda zvukovou nahrávku jako důkaz připustit, i když by v takovém případě došlo k zásahu

do ústavně garantovaného práva, např. práva na soukromí. Pokud soud při aplikaci testu

proporcionality dojde k závěru, že zásah byl (jednoduše řečeno) vhodný, potřebný

a přiměřený, a s ohledem na zvážení dalších okolností konkrétního případu, může předmětný

57

zvukový záznam jako důkaz v trestním řízení použít, avšak s maximálním šetřením práv

dotčeného subjektu.

Závěrem bych uvedla, že bude samozřejmě vždy na konkrétním soudu, aby zhodnotil,

do jaké míry bude předmětná zvuková nahrávka použitelná. Soud bude přitom muset přihlížet

k řadě okolností, jakými jsou skutečnost, za jakých podmínek došlo k zachycení hlasového

projevu dotčené osoby, zda se nejedná o nahrávku upravovanou, jaký je technický stav

a kvalita nahrávky, zda se jedná o jediný usvědčující důkaz či další významné okolnosti. Své

rozhodnutí však bude muset soud vždy patřičně odůvodnit.

58

8 Seznam použitých zdrojů

8.1 Odborná literatura

(1) FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer,

2015, 928 s.

(2) JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, 864 s.

(3) JELÍNEK Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou.

5. vydání. Praha: Leges, 2014, 1248 s.

(4) MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 573 s.

(5) MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel. Kurz trestního práva.

Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 1166 s.

(6) NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v  trestním řízení ve světle Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova

v Praze, 2013, 205 s.

(7) NETT, Alexandr. K problematice neúčinných důkazů v  trestním řízení. Brno:

Masarykova univerzita, 1995, 57 s.

(8) NETT, Alexander. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997,

115 s.

(9) REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac,

2002, 263 s.

(10) ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,

1056 s.

(11) ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, 2011,

212 s.

(12) VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 672 s.

(13) ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v  trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, 320 s.

8.2 Komentáře

(14) KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck,

2012, 1687 s.

(15) ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,

2013, 4700 s.

59

(16) WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha:

Wolters Kluwer, 2012, 906 s.

8.3 Odborné časopisy

(17) FRYŠTÁK, Marek, JÍLOVEC, Michal. Zákonnost důkazů v trestním řízení

a její posuzování aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi, 2014, roč. 22, č. 1,

s. 46-55

(18) GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových

či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013,

svazek 11, č. 5, s. 8-11

(19) HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání

informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-70

(20) MUSIL, Jan. Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době

postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků). Kriminalistika, 2011,

roč. 44, č. 1, s. 3-26

(21) MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare).

Kriminalistika, 2009, roč. 42, č. 4, s. 252-264

(22) NOVOTNÁ, Jaroslava. Opatření důkazu odposlechem a záznamem

telekomunikačního provozu v cizině a jeho použití v České republice. Trestněprávní

revue, 2009, roč. 8, č. 4, s. 97-108

(23) PIPEK, Jiří. Zákaz důkazu v českém trestním řízení. Kriminalistika, 1998, roč. 31, č.

4. s. 309-322

(24) POTMĚŠIL, Jan. Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazů.

Správní právo, 2010, roč. 43, č. 3, s. 129-154

(25) REPÍK, Bohumil. Lidská práva a závažné formy kriminality. Trestněprávní revue,

2006, roč. 5, č. 10, s. 285-293

(26) REPÍK, Bohumil. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení.

Bulletin advokacie, 1982, s. 125-154

(27) ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní

a relativní  neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue,

2008, roč. 7, č. 12, s. 349-357

(28) VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin

advokacie, 2008, č. 10, s. 28-33

60

8.4 Legislativa

(29) Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8

(30) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních

zákonů

(31) Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny

základních práv a svobod, ve znění pozdějších ústavních zákonů

(32) Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním Paktu

o občanských a politických právech a Mezinárodním Paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů

(33) Zákon č. 141/1964 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů

(34) Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších

předpisů

(35) Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

(36) Zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb.,

o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon

o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů

(37) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví

ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších

předpisů

(38) Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

(39) Zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů

(40) Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,

ve znění pozdějších předpisů

8.5 Judikatura

(41) Nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 4/1994

(42) Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000

(43) Nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/2005

(44) Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13

61

(45) Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 25. října 2007, Van Vondel proti

Nizozemí

(46) Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 30. června 2008, Gäfgen proti

Německu

(47) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2009, sp. zn. 14 To

379/2008

(48) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 1993, sp. zn. 6 Tz 46/93

(49) Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06

(50) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1992, sp. zn. 6 To 12/92

(51) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007

(52) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008

(53) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012

(54) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013

(55) Uznesenie Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. července 1983, sp. zn. 1 To 52/83

8.6 Internetové zdroje

(56) Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza

odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí

dle  trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online].

mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné

na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-

trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.

(57) Nejvyšší státní zastupitelství. Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných

právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu

v  trestním řízení [online]. nsz.cz, 13. května 2004 [cit. 1. června 2015]. Dostupné

na <http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/Stanoviska_Proces/2004/stanovisko%202-

2004.pdf >.

(58)

62

9 Shrnutí práce

Abstrakt

Diplomová práce na téma Použití zvukového záznamu jako důkazu v  trestním řízení si

klade za cíl posoudit zejména přípustnost zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení

s rozlišením zvukového záznamu opatřeného orgánem činným v trestním řízení a zvukového

záznamu pořízeného soukromou osobou. Úvodní část práce je zaměřena na dokazování

v trestním řízení v obecné rovině včetně vymezení základních pojmů a problematiky

nepřípustnosti některých důkazních prostředků. Následně práce pojednává o právní úpravě

dokazování v České republice a o úpravě obsažené v relevantních evropských

a mezinárodních dokumentech. Diplomová práce dále obsahuje právní úpravu opatřování

zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení, zejména úpravu odposlechu

telekomunikačního provozu a záznamů získaných v rámci operativně pátracích prostředků.

Následně práce pojednává o opatřování zvukových záznamů jako důkazů soukromými

osobami. Těžištěm práce je přitom rozbor relevantní judikatury vztahujíc se k dané

problematice. K této otázce jsou předestřeny také názory a stanoviska odborníku z oblasti

trestního práva a také stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Závěr práce je věnován

otázce přípustnosti soukromého zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení

a stanovení limitů pro případný zásah do ústavně garantovaných práv. K tomu účelu je využit

test proporcionality definovaný Ústavním soudem.

Abstract

This diploma thesis, written on the topic Using sound recording as evidence in criminal

proceedings, aims mainly to assess the admissibility of an audio recording as evidence

in criminal proceedings differentiating audio recording provided by the authority involved

in criminal proceedings and the audio recording provided by a private person. Introductory

part of the thesis focuses on evidence in criminal proceedings in general, including the

definition of basic concepts and issues of inadmissibility of certain means of proof.

Subsequently the thesis discusses the legal regulation of evidence in the Czech Republic and

the legislation contained in the relevant European and international documents. The thesis

also contains the legislation dealing with obtaining audio recordings by authorities involved in

criminal proceedings, in particular the regulation of interception of telecommunications and

records obtained under the operational means of searching. Then the thesis deals with

63

obtaining audio recordings as evidence by private persons. The focus of the thesis is an

analysis of the relevant case law related to this issue. The views and opinions of experts in

criminal law and the opinion of the Supreme Public Prosecutor's Office on this matter are also

presented within the thesis. Conclusion of the thesis is devoted to the question of the

admissibility of private audio recording as evidence in criminal proceedings, and setting limits

for any interference with constitutionally guaranteed rights. For this purpose is used the

proportionality test as defined by the Constitutional Court.

64

10 Seznam klíčových slov

Klíčová slova

Dokazování, důkaz, odposlech, záznam, zvukový záznam, soukromá osoba, orgány činné

v trestním řízení, trestný čin

Key words

Evidence, proof, wiretapping, record, soud record, private person, authorities involved

in criminal proceeding, crime

65