Univerzita Palackého v OlomouciPrávnická fakulta

Anna Karlová

Problémy trestního postihu mladistvých

Diplomová práce

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Problémy trestního postihu mladistvých

vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.

V Olomouci dne 25.6 2012 Anna Karlová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce JUDr. Milaně Hrušákové, Ph.D. za její

rady, připomínky a podněty při zpracování této práce.

Obsah

Úvod……………………………………………………………………………………. 6

1. Historický vývoj, právní úprava, věcná působnost zákona……………………… 8

2. Obecný účel zákona………………………………………………………………… 10

3. Základní pojmy……………………………………………………………………… 12

3.1 Osoby blízké věku mladistvým…………………………………………. 13

3.2 Děti mladší patnácti let…………………………………………………. 14

3.3 Trestní odpovědnost mladistvých………………………………………. 15

3.4 Provinění………………………………………………………………… 16

4. Problémy postihu mladistvých……………………………………………………… 18

4.1 Výchovná opatření……………………………………………………… 19

4.1.1 Ukládání výchovných opatření v průběhu řízení………………… 20

4.1.2 Důsledky nedodržení výchovných opatření……………………. 22

4.1.3 Dohled probačního úředníka……………………………………. 24

4.1.4 Probační program………………………………………………… 27

4.1.5 Výchovné povinnosti…………………………………………… 31

4.1.6 Výchovná omezení………………………………………………. 35

4.1.7 Napomenutí s výstrahou………………………………………… 35

4.2 Ochranná opatření……………………………………………………… 37

4.2.1 Ochranná výchova……………………………………………… 38

4.3 Trestní opatření………………………………………………………… 39

4.3.1 Obecně prospěšné práce………………………………………… 41

4.3.2 Zákaz činnosti…………………………………………………… 43

4.3.3 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce……. 43

4.3.4 Vyhoštění………………………………………………………… 44

4.3.5 Peněžité opatření…………………………………………………. 45

4.3.6 Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu ……………. 48

4.3.7 Podmíněné odsouzení, podmíněné odsouzení s dohledem……… 50

4.3.8 Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody………………. 53

4.3.9 Trestní opatření bez speciální úpravy v ZSM, Domácí vězení…. 55

5. Systém ukládání opatření mladistvým podle německého JGG………………… 57

Závěr…………………………………………………………………………………… 59

Seznam použitých zkratek……………………………………………………………… 61

Seznam použitých zdrojů……………………………………………………………… 62

Shrnutí…………………………………………………………………………………. 66

Klíčová slova…………………………………………………………………………… 68

Úvod

Tato diplomová práce se věnuje tématu Problémy trestního postihu mladistvých. Téma

jsem si zvolila z důvodu atraktivity této problematiky jak pro oblast trestněprávní teorie, tak

pro aplikační praxi trestního práva. Tématika osob mladistvých je také konstantně mediálně

poutavá, což lze odůvodnit právě věkovou nedozrálostí pachatelů provinění. Kriminalita

mladistvých je ve společnosti vnímána jako závaznější problém v porovnání s trestnou

činností dospělých pachatelů. Mnohdy je dokonce považována za selhání společnosti jako

celku, nikoliv jen za pochybení jednotlivce. Toto chápání sdílejí i současné odborné

publikace, které se tomuto tématu věnují. Často je zmiňován fakt, že protiprávní čin je nejen

projevem selhání rodiny a samotného mladistvého, ale i sociální funkce státu, která neplnila

svoji preventivní funkci především v oblasti rodinného práva.

Problémy trestání mladistvých se dostávají do popředí zejména v souvislosti

s nejzávažnějšími proviněními, které páchají osoby pohybující se na hranici trestní

odpovědnosti. Tím se zvedá ve společnosti vlna nevole spojená především s úvahami o

snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Poslední hojné diskuze na toto téma proběhly

v době schvalování nového trestního zákoníku1. Problematika dolní hranice trestní

odpovědnosti je sice objektivně velmi zajímavá a hojně diskutovaná, ale ne tak provázaná se

zadáním této diplomové práce, proto ji ponechávám stranou.

Právní úprava vztahující se na kategorii mladistvých pachatelů je obsažena ve

zvláštním zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví

ve věcech mládeže a o změně některých zákonů2. Jako úprava speciální se omezuje pouze na

specifika sankcionování mladistvých. Proto je nutné jak v aplikační praxi soudů3, tak při

zpracování jakékoli odborné práce zabývající se tímto tématem, zohlednit i obecné

trestněprávní normy (především TZ a TŘ4). Tak je činěno i v této práci.

Esenciální myšlenkou, která se prolíná celou jeho úpravou, je idea výchovného

působení opatření ukládaných mladistvým vycházející z konceptu restorativní justice5. Tímto

pojetím, které se promítá do všech moderních evropských zákoníků včetně české právní

úpravy, se zaobírám na více místech, jelikož jako hlavní idea prostupuje všemi částmi

problematiky této diplomové práce.1 zákon č. 40/2009 Sb., dále označován zkratkou TZ2 zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále označován zkratkou ZSM3 Myšleno soudů pro mládež. Pod pojmem soud se v této práci rozumí soud pro mládež, pokud není řečeno jinak. 4 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zkratka TŘ5 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 2

6

Pod označením postih mladistvého je třeba si představit zákonné následky

protiprávních činů mladistvých. ZSM je označuje pojmem opatření. Těžištěm této diplomové

práce je tedy rozbor jednotlivých opatření. Dle názvu diplomové práce by jejím jádrem měla

být především trestní opatření. Z důvodu výjimečnosti v trestněprávní úpravě a také z důvodu

vztahu k účelu ZSM důkladně rozebírám i opatření výchovná, jelikož jsou to právě ona, která

jsou svojí povahou nejlépe uzpůsobena dosáhnout účelu ZSM. Naopak v pozadí ponechávám

opatření ochranná, protože jsou - leč univerzální a uplatnitelná i u mladistvých – ne tak těsně

provázaná se speciální problematikou mladistvých.

V této práci se soustřeďuji na to, co je specifické a úzce spjaté s mladistvými. Proto při

pojednávání o tématu upřednostňuji instituty, které se používají výhradně při postihu

mladistvého, nebo takové, které se uplatní i při trestání dospělých pachatelů, ale při aplikaci

na mladistvé provinilce vyvolávají pochybnost či zájem. Dále také upřednostňuji

hmotněprávní úpravu před procesní. Mým cílem je spíše vyzdvihnout jedinečnosti právní

úpravy mladistvých a popřípadě její spornosti či nedokonalosti. Současně neopomíjím

základní pojmy, jejichž vynecháním by dle mého názoru utrpěla logická struktura práce.

V souhrnu by mělo jít o komplexní přehled obsahující jak imanentní pojmy českého trestního

práva mladistvých, tak i jednotlivé problémy a zvláštnosti. Celek je doplněn judikaturou a

vlastními názory na dané téma.

Při psaní této práce využívám metod analýzy, kompilace a komparace. Analýzy ve

vtahu k rozebíraným problémům, kompilaci především ve spojení se základními informacemi

o daném problému a komparaci ve vztahu buď k protichůdným názorům, nebo v porovnání

české legislativy se zahraniční právní úpravou. K porovnání jsem si zvolila úpravu Spolkové

republiky Německo, jelikož je postavena na stejném ideovém základu.6 Základními zdroji při

psaní této práce jsou jistě komentovaná znění ZSM a TZ. Dále pak především odborné články

na toto téma od JUDr. Sotoláře, JUDr. Hrušákové a JUDr. Ščerby.

1. Historický vývoj, právní úprava, věcná působnost zákona

6 Jedná se o výchovný účel opatření užitých při sankcionování mladistvého (§ 9 ZSM, § 2 des Jugendgerichtsgesetzes – zkratka JGG)

7

Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, nabyl účinnosti 1. ledna

2004, čímž nahradil dosavadní úpravu obsaženou v trestním zákoně. Z hlediska

chronologického vývoje je tento zákon krokem vpřed oproti stavu předcházejícímu jeho

přijetí, jelikož problematika trestání mladistvých neměla více než padesát let speciální úpravu

v samostatném zákoně. Jinak tomu bylo v období první republiky. Zde platil zákon č. 48/1931

Sb. z.a n., o trestním soudnictví nad mládeží. Kromě zahraničních zákonů a závazných

mezinárodních dokumentů týkajících se delikventní mládeže byla tato úprava v mnohém

inspirací pro současný ZSM. Tento zákon byl na velmi vysoké úrovni, o čemž svědčí řada

institutů, ke kterým se současná právní úprava vrací.7 Především zde byl zdůrazněn

preventivní účel sankcí a pomocná role trestní represe, které se staly pilíři účinné právní

úpravy sankcionování mladistvých.

Následující vývoj však zařadil problematiku mladistvých zpátky do trestního zákona.

Stalo se tak roku 1950 a tento stav přetrval až do roku 2004. Pojetí vztahu trestání

mladistvých a dospělých v jednom zákoně však dlouhodobě nevyhovovalo, neboť

neumožňovalo dostatečnou diferenciaci trestního postihu mladistvých a dospělých pachatelů.8

Neexistovaly specializované soudy pro mladistvé, státní zástupci a dokonce ani

specializovaný systém Probační a mediační služby. Proto se po vzniku samostatné České

republiky začalo pracovat na nové legislativní úpravě. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2003

přijetím zákona č. 218/2003 Sb., který následujícího roku nabyl účinnosti.

Základní a nejdůležitější teze je řazena logicky do prvního ustanovení tohoto zákona.

Zde se stanovuje, že ZSM upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy

uvedené v TZ, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon

soudnictví ve věcech mládeže. Tímto ustanovením je deklarovaná věcná působnost zákona,

který se vztahuje na věkovou hranici mládeže bez výslovného vymezení dolní hranice,

s horním věkovým limitem do dovršení 18 let. Vztahuje se tedy nejen na mladistvé starší

patnácti let, ale také na druhou věkovou kategorii, kterou tento zákon vymezuje tj. dětí mladší

patnácti let. Předmět právní regulace je uveden výčtem oblastí vztahů, na které zákon dopadá

(tj. podmínky odpovědnosti mládeže, opatření, postup rozhodování a výkon soudnictví ve

věcech mládeže).9 Tyto vztahy se týkají jak hmotněprávních, tak procesních otázek.

ZSM má charakter speciální úpravy vůči dalším obecným právním předpisům zejména

TZ a TŘ. Tato specialita je vymezena v § 1 odst. 3 ZSM. Ten stanoví, že pokud ZSM 7 HRUŠÁKOVÁ, M., ŽATECKÁ, E. Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2005, roč. 13, č. 1, s. 828 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 4459 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 3

8

nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku,

obecných právních předpisů. Z tohoto ustanovení vyplývá aplikační přednost ZSM před TZ.

Situace, kdy může nastat konflikt úpravy zvláštní a obecné, osvětluje Prof. Jelínek ve své

učebnici trestního práva hmotného a uvádí způsoby řešení těchto střetů. V podstatě lze narazit

na tři možné alternativy, jak mohou tyto úpravy kolidovat. Za prvé je možné, že ZSM

některou problematiku týkající se trestné činnosti mládeže neupravuje vůbec. V tomto případě

se použijí ustanovení TZ s ohledem na obecný účel sankcí vyjádřený v § 9 odst. 1 ZSM.

Naproti tomu, jestliže ZSM upravuje komplexně institut neznámý TZ, pak se použijí příslušná

ustanovení ZSM a TZ se užije, jen pokud jde o aplikaci obecných zásad pro ukládání trestních

sankcí. Třetí podoba konkurence těchto norem nastane v případě, když ZSM upravuje

speciálně některé dílčí otázky sankcionování mladistvých a v ostatních případech se použije

TZ.10

2. Obecný účel zákona

Unikum právní úpravy trestání mladistvých a také jejím charakteristickým znakem,

který ji odlišuje od úpravy vztahující se na věkovou kategorii dospělých pachatelů, je právě

její účel. Základní vymezení účelu zákona nalezneme v ustanoveních § 1 odst. 2, § 3 odst. 1 a

10 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 446-447

9

§ 9 odst. 1 ZSM. Vychází z myšlenky, že u mladistvého obecně existuje větší možnost, že se

podaří jeho výchovu a budoucí život včas usměrnit tak, aby se taková osoba v budoucnu

trestné činnosti vyvarovala.11 V § 1 odst. 2 ZSM je zakotveno, že projednáním protiprávních

činů páchaných mladistvými se sleduje toho, aby se mladistvý zdržel dalšího protiprávního

jednání, aby přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho činem, a aby řízení vedené proti němu

přispělo k předcházení a zamezování páchání dalších protiprávních činů. Z tohoto lze dovodit,

že cílem zákona je především pozitivně působit na sociální rozvoj mladistvého a to tak, aby se

zdržel dalšího kriminálního jednání. Tento závěr potvrzuje § 9 ZSM, který stanoví, že účelem

opatření ukládaných mladistvým je zejména vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj

mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním

vlastnostem, rodinné výchově a prostředí mladistvého, z něhož pochází, dále pak jeho ochrana

před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Toto ustanovení zdůrazňuje

kromě výše zmíněného i skutečnost, že je třeba zohledňovat rozumový a mravní vývoj

mladistvého a jeho sociální prostředí při ukládání vhodného opatření nápravě. Tato v zákoně

zdůrazněná individualizace je dalším důležitým atributem trestání mladistvých delikventů.

Shrnutím těchto dvou paragrafů získáme obecný účel ZSM. Jedná se o výchovný,

resp. individuálně preventivní účel.12 V souvislosti s ním je na místě zmínit ještě jeden

princip, který se projevuje i při trestání dospělých pachatelů, ale u mladistvých se ještě

striktněji zohledňuje. Jedná se o pomocnou roli trestní represe při sankcionování mladistvých,

která se zásadou prevence jistě souvisí a dohromady s ní vytváří komplexní návod, jak

přistupovat k mladistvému pachateli. V ZSM ji nalezneme v § 3 odst. 2, který uvádí, že trestní

opatření lze užít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující

narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly

k dosažení účelu tohoto zákona. Zvláštními způsoby řízení se rozumí tzv. odklony.

V trestních věcech mladistvých se jedná o podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a

odstoupení od trestního stíhání.

Idea výchovného účelu vychází z konceptu restorativní justice. Pojetí restorativní

justice vychází z předpokladu, že je efektivnější mladistvého usměrnit k chování v souladu

s právními normami a tak předcházet jeho další trestné činnosti, než jej trestat a tak působit

pouze do minulosti.13 Na tomto principu je postavena i německá koncepce trestního práva pro

mladistvé (§ 2 JGG). 11 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 44512 Tamtéž s. 44913 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 2

10

3. Základní pojmy

Jedním z projevů odlišného přístupu k mladistvému pachateli je existence odchylek

v právní terminologii oproti pojmosloví užívaném TZ. Před pojednáním o hlavním tématu

této práce je proto nezbytné definovat základní pojmy, kterými jsou mladistvý, trestní

odpovědnost mladistvých, provinění, opatření atd. K tomuto účelu je vyhrazena tato kapitola.

11

V shora citovaném ustanovení § 1 ZSM se vyskytuje pojem mládež. Tento termín ve

smyslu ZSM v sobě zahrnuje dvě skupiny tj. mladistvé a osoby mladší patnáct let. Na obě tyto

skupiny se vztahuje znění ZSM, i když s jinými právními důsledky. Mladistvou je osoba,

která dovršila patnáctý rok věku a nepřekročila osmnáctý rok věku. Trestně odpovědnou se

stává osoba den po svých patnáctých narozeninách, stejně jako období, kdy je člověk dle

ZSM osobou mladistvou, končí den po osmnáctých narozeninách (§ 139 TZ). Dopustí-li se

tedy fyzická osoba činu jinak trestného v den svých patnáctých narozenin, nebude trestně

odpovědná z důvodu nedostatku věku. Spáchá – li provinění v den svých osmnáctých

narozenin, je trestně odpovědná ještě jako mladistvá.14

Smyslem této úpravy je podle odborné literatury předejít sporům ohledně konkrétní

hodiny narození. Dle mého názoru je v podstatě irelevantní, zda trestní odpovědnost započne

dnem narozenin, nebo den poté. Pochybuji, že den může mít významný vliv na rozumovou a

mravní vyspělost dítěte, která byla a je základním východiskem při určování dolní hranice

trestní odpovědnosti. Z důvodu právní jistoty by bylo pravděpodobně lepší nabýt trestní

odpovědnosti v den narozenin, jelikož dle mého názoru laická veřejnost není seznámena se

skutečností, že se tak děje až den poté. Navíc vezmeme-li v úvahu jiná právní odvětví např.

občanské právo, zde se nabývá zletilosti v den osmnáctých narozenin. Jsem si vědoma, že tyto

dvě odvětví nelze z juristického pohledu srovnávat, jelikož jsou založeny na jiných základech,

což vyplývá ze skutečnosti, že občanské právo je právo soukromé a trestní právo spadá do

odvětví práva veřejného. Z pohledu laické veřejnosti však může být tento stav matoucí.

Otázky nabývání zletilosti či trestní odpovědnosti by měly být jasné i pro právní laiky, jelikož

v obou případech jde o záležitosti, které v jejich sféře působí nejvýznamnější právní důsledky.

3.1 Osoby blízké věku mladistvých

K pojmům mládež a mladiství se váže další věková skupina, kterou je pro úplnost

nutné zmínit. TZ ji označuje jako osoby blízké věku mladistvých. Jedná se již o kategorii

dospělých pachatelů tj. po dosažení věku osmnácti let. Horní hranice není zákonem

vymezena, z logiky věci však nebude výrazně vzdálena hranici plné trestní odpovědnosti.

Podobně jako mladiství pachatelé jsou tyto osoby určitým způsobem zvýhodněny z důvodu

14 JELÍNEK, J., MELICHAROVÁ, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 7

12

nižšího věku. Zohledňuje se tak fakt, že sociální vývoj jedince nemusí být ve věku 18-ti let

zcela ukončen a proto je třeba k tomuto přihlédnout.15 TZ považuje věk blízký věku

mladistvých za polehčující okolnost (§ 41 písm. f) TZ), ke které přihlíží při vyměřování

trestu. Dále lze této osobě uložit některá z výchovných opatření uvedených v ZSM za

obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Jedná se o situaci, kdy soud rozhoduje

o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 odst. 5 TZ). Na rozdíl od mladistvých

však nepřipadá v úvahu, že by tato osoba byla z důvodu nedostatku rozumové a mravní

vyspělosti trestně neodpovědná.

Obdobu kategorie osob blízkých věku mladistvých upravuje německý zákon

o soudnictví mládeže. Jedná se o tzv. dospívající ve věku mezi osmnácti a dvaceti lety (§ 1

odst.2 JGG - Jugendgerichtsgesetz). Oproti naší úpravě je tato věková skupina vymezena

v zákonu o soudnictví mládeže a za zákonných podmínek (nikoliv vždy) se řídí jeho zněním.

Vůči pachateli z řad mladých dospělých se postupuje podle trestního práva pro mladistvé,

pokud odpovídá kategorii mladistvých z hlediska stupně svého rozvoje, nebo pokud se

dopustil méně závažného trestného činu za okolností charakteristických pro trestné činy

mladistvých (§ 105 odst. 1 JGG). Dle německého trestního práva postupuje tedy soud pro

mládež při ukládání sankcí mladým dospělým buď dle zákona o soudnictví mládeže za

podmínek § 105 JGG, nebo pokud tyto podmínky nejsou naplněny, aplikuje předpisy

obecného trestního práva. Formulaci německého zákona o soudnictví mládeže považuji za

povedenou, jelikož je dle mého více variabilní, než naše úprava. Umožňuje pachatele potrestat

jak podle práva pro mladistvé, tak podle obecných předpisů, a to v závislosti (nehledě nyní na

druhé diferenční kriterium méně závažných činů) na složce rozumového a mravního rozvoje,

což ještě více individualizuje postih a přispívá tak k volbě adekvátní reakce na konkrétní

trestnou činnost.

3.2 Děti mladší patnácti let

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný

(§ 25 TZ). Tato osoba je dle terminologie ZSM osobou mladší patnácti let a protiprávní činy,

které tato osoba spáchá a které zároveň naplňují všechny znaky trestného činu či provinění

s výjimkou věku, se označují jako činy jinak trestné. Název je zcela logický, jelikož pokud by

pachatel splňoval zákonný znak tj. věk, jednalo by se o trestný čin. Přesto, že tato věková

15 ŠÁMAL, Pavel a kol. Komentář k trestnímu zákoníku. 1. vydání. Praha:C.H.Beck, 2009, s. 300

13

skupina není trestně odpovědná, spojuje ZSM s jejím kriminálním jednáním určité právní

důsledky. Právní rámec, na jehož základě je toto možné, vytváří hlava třetí ZSM.

Následek činu jinak trestného se v právní rovině nazývá opatřením. Podle § 93 ZSM

lze dětem mladším patnácti let v případě jejich kriminální činnosti uložit opatření, která jsou

vyjmenována v prvním odstavci tohoto ustanovení. Jsou jimi výchovné povinnosti, výchovná

omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného

vhodného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochrannou

výchovu a taktéž zcela nově ochranné léčení! (§ 93 odst. 1 ZSM ) Lze jim uložit i více

jmenovaných opatření současně, je-li to třeba k dosažení účelu ZSM (§ 93 odst. 9 ZSM ).

Tento výčet je taxativní. Na druhé straně jsou některá opatření vymezena pouze

rámcově a ponechávají široký prostor pro jejich individualizaci. Zejména u výchovných

povinností a výchovných omezení lze uložit opatření výslovně nejmenované, pokud svou

povahou spadá do připuštěného typu opatření.16 Subsidiarita jiných částí ZSM při ukládání

opatření, nebo dokonce TZ, je nepřípustná. Opět v kontrastu s tímto tvrzením naprostá většina

z těchto opatření koresponduje svou povahou a obsahem určitým výchovným a ochranným

opatřením uplatnitelným podle hlavy druhé ZSM. Proto také zákon u většiny z nich,

konkrétně u výchovných povinností, výchovných omezení, napomenutí s výstrahou a

u dohledu probačního úředníka výslovně odkazuje na přiměřené použití jejich úpravy v této

hlavě, a tím ji ve stanoveném rozsahu – tedy ne vždy v jejím celku – činí použitelnou i

v právním režimu hlavy třetí vztahující se na delikvenci trestně neodpovědných dětí.17

Německý JGG se vztahuje na věkovou kategorii mladistvého od 14 – 18 let a za

zákonných podmínek také na dospívajícího od 18-20 let. Kategorii dětí mladších čtrnácti let

JGG nevymezuje. Pokud by se dítě mladší čtrnácti let dopustilo protiprávního činu, lze proti

němu užít opatření podle německého rodinného práva.

3.3 Trestní odpovědnost mladistvých

Na úpravě trestní odpovědnosti mladistvého se může demonstrovat vztah speciality

ZSM vůči TZ. Trestní odpovědnost mladistvého upravuje §5 ZSM. Po prostudování tohoto

ustanovení zjistíme, že je zde vytyčena pouze jedna podmínka trestní odpovědnosti. Ohledně

ostatních si musíme vypomoci trestním zákoníkem konkrétně § 12n TZ. Pachatelem trestného

činu může být pouze osoba fyzická, která dovršila patnáctý rok věku a byla v době spáchání

16 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 75217 Tamtéž s. 147

14

činu příčetná (§ 12n TZ). Mladistvý může být pachatelem provinění za výše uvedených

podmínek a dále musí být k tomu rozumově a mravně vyspělý, aby mohl rozpoznat jeho

protiprávnost nebo ovládat své jednání (§ 5 odst. 1 ZSM ).

Diferenčním znakem trestní odpovědnosti mladistvého, jímž se odlišuje odpovědnost

mladistvého a dospělého, je rozumová a mravní vyspělost. Koncepce problematiky rozumové

a mravní vyspělosti mladistvých pachatelů je založena na ideji, že období psychického

dospívání je individuální proces, který probíhá u každého jedince různě. Vývojová

opožděnost může mít za následek, že mladistvý nebude schopen rozpoznat protiprávnost

svého činu (schopnost rozpoznávací) nebo nebude moci ovládnout své jednání (schopnost

určovací), i když jeho vrstevníci toho vzhledem k normálnímu vývoji schopni jsou. Tento

znak trestní odpovědnosti je tedy individuální. Při jeho absenci není spravedlivé mladistvého

trestat, jelikož není schopen sám nést důsledky svého protiprávního jednání. Psychická

nedozrálost může mít původ v různých faktorech např.: v mentální dispozici každého

mladistvého, prostředí, v němž mladistvý vyrůstá, ve vzorech a autoritách v jeho okolí.

Zejména je pak ovlivněn rodinou a její dostatečnou či nedostatečnou péčí věnovanou

mladistvému.18

Již název rozumová a mravní vyspělost napovídá, že se jedná o dvě složky, které se

vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry celek. Obecně je

složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání

schopností pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní

tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se pak považuje proces, v němž si

osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osobnosti osvojuje normy chování,

které platí v daném období rozvoje společnosti, tyto přeměňuje na osobní a morální kvality.

V závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého rozumová a mravní

vyspělost dostává trvalejší ráz.19

Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že mladistvý není v důsledku své

nízké rozumové a mravní vyspělosti schopen rozpoznat protiprávnost činu. Dále se jedná i

o případ, kdy mladistvý sice vnímal rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyl

schopen pochopit společenské souvislosti, jeho společenský smysl a dopad. Nedostatek

schopnosti určovací se spatřuje v tom, že mladistvý není způsobilý ovládat své jednání.

Mladistvý si tedy v důsledku svého dosaženého stupně rozumové a mravní vyspělosti sice

18 ŘÍHA, J. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 29519 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 44

15

uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání svými

duševními schopnostmi regulovat, tedy ovládnout.20

Nedostatečná rozumová a mravní vyspělost se nejvíce projeví u méně závažných

trestných činů. I v případě, kdy je mladistvý z nějakého důvodu opožděn v sociálním vývoji,

většinou dokáže rozeznat, že závažnější jednání např. vraždy a znásilnění jsou špatné. Chápou

skutečnost, že krást se nemá. Ovšem náročnější je pro ně klasifikovat trestné činy, jakými jsou

např. drobné neoprávněné užívání cizí věci, omezování osobní svobody, lehké výtržnictví,

počítačové delikty apod. Problematické pro ně může být určení, co je správné a co nikoli

v případě složitějších trestných činů (např. podvodu, ohrožení devizového hospodářství), nebo

když nad nimi stojí autorita, která vydává mladistvému příkazy. Zda u mladistvého jsou či

nejsou dány schopnosti rozpoznávací a určovací, je proto třeba posuzovat se zřetelem na

povahu spáchaného činu. Soud nezjišťuje trestní odpovědnost mladistvého jako takovou, ale

vždy jen ve vztahu k určitému činu, tedy k určitému provinění.21

Tuto podmínku trestní odpovědnosti formuluje obdobně i § 3 JGG, který stanovuje, že

mladistvý je trestně odpovědný, pokud je v době činu dostatečně rozumově a mravně vyspělý,

aby rozpoznal protiprávnost činu a podle tohoto vědomí jednal. Za situace, kdy tato složka

chybí, lze opět využít výchovných prostředků podle německého rodinného práva.

3.4 Provinění

Trestný čin spáchaný mladistvými se nazývá provinění (§6 odst. 1 ZSM). Z formulace

tohoto ustanovení jasně vyplývá, že provinění je jiný termín užívaný pro trestné činy páchané

mladistvými. Nevymezuje novou kategorii trestných činů, jen ho odlišně pojmenovává. Je

zároveň jediným označením pro trestné činy mladistvých, proto se u nich nehovoří

o přečinech, zločinech či zvlášť závažných zločinech. Pro všechny tyto typy trestných činů se

v případě mladistvého pachatele užije jednotný pojem provinění. Důvod, proč se provinění

zavedlo do legislativní úpravy jako název pro trestné činy páchané mladistvými, je ten, že

neobsahuje tak výrazné odsouzení, a tím i stigmatizující prvky jako je tomu u termínu trestný

čin.22 Snaha o omezení sankčních prvků, včetně společenského odsouzení mladistvého, je plně

v souladu s teorií restorarivní justice.

20 Tamtéž s. 4621 srov. R 17/1979 - Tamtéž s. 4422 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 52

16

Nestanoví-li ZSM jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým TZ

(§ 6 odst. 2 ZSM). TZ je třeba plně užít již při definování provinění a konstituování jeho

zákonných znaků, jelikož ZSM provinění nikterak dále nevymezuje a ani nemusí s ohledem

na dikci § 6 odst. 1. Provinění je tedy protiprávní čin, který TZ označuje za trestný a který

vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 TZ).

Zavedení formálního pojetí trestného činu v TZ se na základě § 6 odst. 2 ZSM

promítlo i do definice provinění. V důsledku tohoto došlo k vypuštění znaku společenské

nebezpečnosti trestného činu, který u mladistvých musel být větší než malý. Dle mého

ke škodě tak odpadá v zákoně výslovná uvedená diferenciace trestného činu mladistvého a

dospělého pachatele, kde byla požadována společenská nebezpečnost vyšší než nepatrná.

4. Problémy postihu mladistvých

Po objasnění základních pojmů, na něž se bude následně navazovat, je na čase

přistoupit blíže k jádru mé diplomové práce. Celá tato část se bude zaobírat institutem, který

v základních pojmech nebyl osvětlen a ponechán z důvodu logičtější struktury do kapitoly

této. Je jím pojem opatření. Opatření je totiž tím postihem, který je ukládán mladistvému jako

následek spáchání provinění a je tudíž těžištěm této diplomové práce. Je hmotněprávní reakcí

na trestnou činnost mladistvých. V názvu diplomové práce je kladen důraz na trestní postih tj.

zejména na trestní opatření. Ta ovšem nejsou jedinou složkou postihu mladistvého. Dle

17

názoru JUDr. Ščerby ZSM jednoznačně upřednostňuje ukládání výchovných opatření,23

s čímž bez výhrad souhlasím. Proto považuji za důležité věnovat se důkladně i jim.

Odlišné označení právních následků trestné činnosti mladistvých je založeno na stejné

myšlence jako v případě termínu provinění. Označení trest totiž iniciuje spíše újmu, kdežto

účel opatření dle § 9 ZSM by měl vést k aktivnímu působení na chování mladistvého a jeho

sociální okolí.24 V literatuře lze nalézt i kritiku tohoto odlišného označení. Je v ní namítáno, že

mění chápání trestného činu jako nejzávažnějšího společenského jednání a že by si mladistvý

měl uvědomit i odsouzeníhodnost činu.25 Osobně však považuji myšlenku restorativní justice

za efektivní ideu v zamezování trestné činnosti mladistvých, která se i za dobu účinnosti ZSM

osvědčila, a s ohledem na ni je název opatření pro následky trestných činů mladistvých

vhodnější.

Systém ukládání opatření je založený na monismu trestně právních sankcí.26 Soustava

trestních sankcí je sice jednotná, ale vnitřně důkladně strukturovaná a provázaná. V takto

vytvořeném prostoru lze diferencovaně přistupovat k řešení příčin stíhané trestné činnosti,

vyvíjet aktivity směřující k obnovení sociálního zázemí mladistvých a náležitě reflektovat

potřeby osob poškozených jejich jednáním.27 Teorie dělí opatření na ty, která lze uložit

mladistvým a na opatření ukládané dětem mladším patnácti let. Legální členění nalezneme v §

10 odst. 1 ZSM. Ustanovení vyjmenovává tři druhy opatření tj. výchovná, ochranná a trestní.

Každé z nich se dále vnitřně štěpí. Výčet je taxativní. Nelze ho rozšiřovat žádným způsobem

– tedy ani výkladem – a s poukazem na žádný důvod – tedy ani na splnění účelu zákona nebo

účelu ukládaného opatření.28 Mimo výčtu je důležitá i hierarchie opatření. Začíná

výchovnými, jakožto nejšetrnějšími zásahy do integrity mládeže, a končí trestními, které

obsahují i silnou represivní složku. Trestní opatření a především trest odnětí svobody by měly

být prostředkem ultima racio.

Za splnění zákonných předpokladů lze mladistvému uložit jakýkoliv druh opatření.

Lze je i kombinovat a vzájemně kumulovat. Tak například může být uloženo více

výchovných opatření najednou, také i v kombinaci s ochranným nebo trestním opatřením.

Trestní opatření může být také kumulováno, pokud to nevylučuje jeho povaha nebo zákon.

23 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 13424 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 1325 ŠÁMAL, P. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní.rozhledy, 2004, č. 24, s. 88726 Na rozdíl od trestání dospělých pachatelů, kde je systém dualistický tj. tresty a ochranná opatření.27 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 8628 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 86

18

V neposlední řadě je možno ukončit řízení bez uložení opatření v případě, pokud postačí

k dosažení účelu ZSM jen projednání činu např. při upuštění od uložení trestního opatření,

nebo v rámci odklonů.

4.1 Výchovná opatření

Výchovná opatření zavedená jako novum právní úpravy mladistvých současným ZSM

a také jako unikát trestněprávní úpravy nalezneme pouze v ZSM, nikoliv v TZ. Tato

skutečnost je dalším logickým důsledek odlišné filozofie trestání mladistvých a dospělých

pachatelů, kde u mladistvých dominuje výchovný aspekt.

Smysl a účel výchovných opatření je konkretizací v úvodu citovaných ustanovení § 1

odst. 2, § 3 odst. 1 a § 9 odst. 1 ZSM. Dále je doplňuje ustanovení § 15 odst. 4 ZSM, které

stanovuje, že výchovná opatření usměrňují způsob života mladistvého, a tím podporují

a zajišťují jeho výchovu. Všechna jmenovaná ustanovení ve svém součtu vytvářejí rámec pro

aplikaci výchovných opatření. Účel je formulován toliko obecně, aby mohl soud při svém

rozhodování vhodněji reagovat na konkrétní situaci, zejména zohlednit osobnost mladistvého,

jeho osobní, rodinné a sociální poměry, dále povahu a stupeň závažnosti spáchaného činu.

Obecnost účelu ukládání výchovných opatření, možnost kumulace výchovných

opatření či možnost kombinovat výchovná opatření s jinými druhy opatření přispívají k

jejich vysoké variabilitě. Je tak možno individuálně reagovat na různé aspekty trestné

činnosti, životní poměry mladistvého a na skutečnosti charakterizující jeho osobu. Z tohoto

důvodu mají výchovná opatření největší potenciál k žádoucímu ovlivnění chování

mladistvého po činu, k obnovení jeho sociálního zázemí, k urovnání konfliktních vztahů

spojených se stíhaným proviněním a k vytvoření předpokladů pro další sociální rozvoj

mladistvého.29 Jsou to tedy především výchovná opatření, která jsou způsobilá naplňovat

výchovně preventivní účel ZSM, byla vytvořena jako speciální nástroj k jeho efektivnímu

docílení a jako taková zaujímají v ZSM klíčové místo.

Podle § 15 odst. 2 ZSM jsou výchovnými opatření dohled probačního úředníka,

probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou. Dle

zákonné dikce je lze uložit buď při upuštění od trestního opatření, při podmíněném upuštění

od trestního opatření, nebo pokud to dovoluje jejich povaha, tak vedle uloženého ochranného

či trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení (§ 15 odst. 1 ZSM ). Z §

29 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 150

19

15 ZSM vyplývá, že výchovné opatření může být i jedinou sankcí, která se mladistvému

uloží. Tento postup však může být za určitých okolností neefektivní (více viz kap. 4.1.2).

4.1.1 Ukládání výchovných opatření v průběhu řízení

Jedinečnost výchovných opatření tkví také v tom, že jako jediné mohou být uloženy již

v průběhu řízení před rozhodnutím o vině (§ 15 odst. 3 ZSM). Právní úprava je k této

možnosti usměrňovat život mladistvého již před vydáním rozhodnutí velmi příznivě

nakloněna, jelikož až na výjimku (souhlas mladistvého) nezakotvuje žádná výrazná omezení.

Soud a v přípravném řízení státní zástupce může využít tohoto nástroje v jakémkoliv třeba i

nejranějším stádiu trestního řízení od jeho zahájení až do pravomocného skončení. Může je

uložit i soud odvolací, který není omezen zásadou reformationis in peius. Tento zákaz se

uplatní toliko ve vztahu k trestním opatřením, takže odvolací soud může výchovné opatření

uložit i mladistvému, kterému jej soud prvního stupně neuložil, stejně jako mu může uložit

výchovné opatření zasahující do jeho běžného života více než opatření, které mu uložil soud

prvního stupně.30 Oproti tomu nepřichází v úvahu uložení výchovného opatření po

pravomocném skončení řízení např. ve vykonávacím řízení. Zde je dovolena pouze změna či

zrušení opatření za zákonných podmínek.

Užití výchovných opatření v průběhu řízení je vázáno na podmínku, že mladistvý

s uložením opatření vysloví souhlas. Ten může dát pouze on způsobem nezpůsobující

pochybnost a nesmí být k tomuto účelu nikým zastoupen. Zákon neklade na souhlas

mladistvého žádné specifické požadavky ohledně formy, proto ho lze učinit všemi způsoby

přípustnými pro podání. Souhlas lze kdykoliv do pravomocného skončení řízení odvolat

prohlášením adresovaným soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci. Tím také ze zákona

končí jeho výkon, aniž by bylo třeba o tom vydávat rozhodnutí.31

Výhoda ukládání výchovných opatření v průběhu řízení a pravděpodobně také smysl

zavedení této eventuality je možnost pohotověji, včasněji a tedy efektivněji reagovat na

trestnou činnost mladistvého a dále možnost kontinuálního výchovného působení během

celého řízení a následně po jeho skončení prostřednictvím výchovných opatření uložených

rozhodnutím soudu ve věci samé. Rychlost reakce a dlouhodobé výchovné působení jsou

pozitiva, která dle mého nejvýznamnějším způsobem přispívají k nápravě zejména prvně

trestaných mladistvých provinilců a mladistvých, kteří se opakování trestné činnosti dopustili 30 Tamtéž s. 15331 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 159

20

v důsledku nedostatku pozitivního vedení a kontroly. Druhým kladem užití výchovných

opatření v průběhu řízení, ovšem za podmínky jejich úspěšného výkonu, je vytvoření

předpokladů pro využití velice širokých možností skončit trestní stíhání odklony

od standardního soudního řízení bez provedení stigmatizujícího hlavního líčení, stejně jako

možností upuštění od potrestání a využití trestních opatření nespojených s odnětím svobody.32

Tento způsob ukončení trestního řízení považují autoři komentáře33 opět za efektivnější

v zamezení represe, než odstrašující účinek trestních opatření. V souhrnu lze přínos ukládání

opatření v průběhu řízení spatřovat především v posilování preventivní funkce sankcionování

mladistvých.

Na opačné straně vzbudilo znění § 15 odst. 3 ZSM rozruch z důvodu kolize

s elementární zásadou trestního práva presumpcí neviny. Dokážu si představit situaci, kdy

soud mladistvému uloží výchovné opatření v průběhu řízení, které následně skončí

osvobozujícím rozsudkem. Střed se zásadou presumpce neviny je řešen de facto

dobrovolností mladistvého postoupit výkon výchovného opatření. Dále k tomu přistupuje

skutečnost, že na výchovné opatření není nahlíženo jako na klasický „trest“ uložený z důvodu

spáchání negativního skutku, nýbrž jako na prostředek, který má mladistvému pomoci

v řádném životu a v uplatnění ve společnosti.

Zápor výchovných opatření ukládaných v průběhu řízení je spatřován taktéž v nebezpečí,

že mladistvý udělí svůj souhlas ve snaze přispět k co nejmírnějšímu rozhodnutí ve věci.

Motivem může být také obava z nespravedlivého trestu. Řešení tohoto problému nastiňuje ve

svém článku JUDr. Ščerba. Soud by se dle jeho názoru měl vyvarovat jakéhokoliv nátlaku na

mladistvého a omezit se pouze na poučení mladistvého o důsledcích vykonání opatření.34

Osobně se domnívám, že i takovýto postup soudu nevyloučí riziko zmíněného jevu. Pokud

soud poučí mladistvého, že v případě bezproblémového výkonu výchovného opatření může

např. upustit od potrestání, schválit narovnání a samozřejmě mu tyto instituty osvětlí

s ohledem na jeho věk, je to dle mého názoru pro mladistvého stimul, aby udělil souhlas i bez

přesvědčení o své vině. Již prosté poučení o důsledcích uložení výchovných opatření bych

tedy považovala nikoliv za nátlak, ale za silnou motivaci k udělení souhlasu ve snaze přispět

k mírnějšímu rozhodnutí ve věci. Vyhnout se poučení není přípustné, proto není z dané

situace jiné východisko než to, které uvádí JUDr. Ščerba. Bránit tomuto jevu, alespoň do

určité míry, by měl dle JUDr. Ščerby také obhájce, kterého mladistvý mít musí.35

32 Tamtéž s. 15333 ŠÁMAL, P a kol. Komentář k zákonu o soudnictví mládeže…34 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 13535 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 8

21

Německý JGG neumožňuje uložit v průběhu řízení opatření ukládaná při meritorním

skončení věci. § 71 JGG však upravuje možnost uložení opatření podobající se do jisté míry

výchovným opatřením. Důležité je, že tato opatření smí působit pouze výchovně a nemohou

mít trestní charakter. V úvahu tak přichází například zákaz navštěvovat určitá místa, nestýkat

se s určitými osobami, příkaz bydlet s rodinou apod. Naopak soud není oprávněn uložit příkaz

k zaplacení určité peněžité částky, nebo k výkonu určité činnost, jelikož v nich je sankční

složka značně obsažena.36

4.1.2 Důsledky nedodržení podmínek výchovných opatření

Právní úprava ZSM neobsahuje žádný obecný trestněprávní následek při porušování

podmínek výkonu výchovného opatření. Je to zapříčiněno vysokou variabilitou forem plnění a

okolností jejich uplatnění. Proto za situace, kdy se mladistvý odmítá podrobit výkonu

opatření, nelze jeho aktivní účast vynutit a nerespektování soudního rozhodnutí sankcionovat.

Vyvodit lze jen, a nikoliv ve všech případech, nepřímé faktické důsledky, které však v praxi

mají významný vliv na vůli mladistvého podrobit se uloženým výchovným opatřením.37

V průběhu řízení může mít negativní postoj mladistvého k výchovnému opatření,

uloženému s jeho souhlasem, vliv na konečné rozhodnutí soudu. Mladistvý si negativním

přístupem zmaří možnost řešit svoji věc pomocí odklonů od standardního řízení, nebo

trestním opatřením nespojeným s odnětím svobody. Po meritorním skončení věci však

podobný následek porušení pravidel výkonu výchovného opatření vyvodit nelze. Pouze

v případech spojených s podmíněným skončením trestního stíhání, vedle podmíněného

trestního opatření a při podmíněném upuštění od uložení trestního opatření spojuje zákon

s nedodržením podmínek výkonu výchovných opatření určité trestněprávní důsledky

korespondující povaze daného meritorního rozhodnutí. Tak např. neplnění výchovného

opatření ve zkušební době podmíněného upuštění od uložení trestního opatření může vést

k uložení některého z trestních opatření (§ 14 odst. 4 ZSM), jeho nedodržení ve zkušební době

podmíněného odsouzení může být důvodem k nařízení výkonu podmíněně odloženého

trestního opatření odnětí svobody (§ 83 odst. 1 a §  86 odst. 1 TZ) a jeho neplnění ve zkušební

36 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 135-13637 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 157

22

době podmíněně odloženého peněžitého opatření může vést k nařízení jeho výkonu (§ 30

odst. 1 ZSM) atd.38

V souvislosti s tímto problémem mě napadá otázka, zda by se nemělo o zavedení takové

obecné sankce uvažovat? V průběhu řízení není absence této sankce tak zásadním problémem,

jelikož řešení věci pomocí odklonů je motivací a pozitivním ohodnocením bezproblémového

chování mladistvého. Naopak při ignorování autority soudu je možné v konečném rozhodnutí

uložit mladistvému opatření, které více zasahuje do jeho běžného života, což je dostatečnou

represí, která bude působit výchovně a preventivně. Sporná se mi jeví nemožnost soudu

reagovat na porušování podmínek výkonu výchovných opatření uloženými rozhodnutím při

pravomocném skončení věci. Zde je možná adekvátní reakce pouze u postupů jmenovaných o

odstavec výše. Pokud tedy soud rozhodne např. o upuštění od uložení trestního opatření za

současného užití výchovného opatření dle podmínek § 12 odst. 1 písm. b) ZSM, nemá

k dispozici žádný prostředek, kterak se domoci jeho výkonu při nečinnosti mladistvého.

Považuji to za nedostatek právní úpravy. Výchovné opatření má už ze svého názvu iniciovat

výchovu mladistvého. Uložení opatření soudem, jakožto subjektem, který má v systému

orgánu činných v trestním řízení požívat největší vážnosti, které nemůže vynutit, je

nevýchovné a může být mladistvým vnímáno jako selhání autority. Proto dle mého mínění

nemá smysl ukládat mladistvému meritorním rozhodnutím samostatně výchovné opatření bez

využití institutů podmíněného skončení trestního stíhání, podmíněného trestního opatření a

podmíněného upuštění od uložení trestního opatření. Pokud by tak soud přesto učinil,

vystavuje se riziku, že nebude naplněn účel ZSM.

Vodítkem pro nalezení odpovědi na výše položenou otázku může být německá právní

úprava. JGG upravuje dva druhy následků protiprávních činů mladistvých, které jsou do jisté

míry obdobou našich výchovných opatření. Obojí nabízejí možnost reagovat na jejich

porušení formou krátkodobého omezení svobody od dvou dnů až do čtyř týdnů. Navíc je

možno toto opatření uložit na období víkendu, kdy mladistvý nenavštěvuje školu.39 I přesto,

že trest odnětí svobody je nejtěžším zásahem do života mladistvého a jde o prostředek ultima

racio, takováto podoba je dle mého přijatelná, nenarušující vážně režim mladistvého a

zároveň může vhodně působit jako motivace k plnění výchovných opatření.

4.1.3 Dohled probačního úředníka

38 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 15839 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 211

23

Probačním dohledem se rozumí pravidelné sledování chování mladistvého v jeho rodině

a sociálním prostředí, v němž žije, sledování výchovného působení rodičů na něj, kontrola

dodržování zákonem nebo soudem pro mládež stanovených podmínek dohledu a plnění

povinností vyplývajících pro mladistvého z dalších výchovných opatření, byla-li mu uložena,

pomoc mladistvému při řešení příčin spáchané trestné činnosti a jeho životních problémů a 

pozitivní vedení mladistvého probačním úředníkem k životu v souladu se zákonem (§ 16

ZSM ). Jeho podstatou je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování

chování mladistvého provinilce, která je založena na účelné kombinaci prvků kontroly,

pomoci a poradenství.40

Probační dohled lze rozčlenit do dvou složek. První je pasivní složka kontroly. Pasivní

z důvodu, jelikož sama není schopna ovlivnit postoje mladistvého, motivovat jej ke změně

chování a vytvářet předpoklady pro další rozvoj. Je omezena na prosté dohlížení na

mladistvého, zda dodržuje podmínky výkonu dohledu. Důležitost této složky spočívá ve

funkci ochrany společnosti před mladistvými provinilci. Ovšem probační dohled by se neměl

koncentrovat na prosté dozírání nad mladistvým. K naplnění smyslu probačního dohledu více

přispívá složka pomoci a odborného vedení. JUDr. Sotolář k této otázce uvádí, že více než

dohlížecím úředníkem musí být probační úředník profesionálem odhalující skutečné sociální

pozadí provinění mladistvého.41 Jedině tak se může aktivně podílet na řešení jeho aktuálních

problémů, objasňovat příčiny trestné činnosti a vést mladistvého k životu bez konfliktů se

zákonem. Nejen dle JUDr. Sotoláře by pomoc a vedení mladistvého měla být dominantní

složkou probačního dohledu, protože je v ní ukryt větší potenciál ke změně postojů a chování

mladistvého.

§ 16 odst. 3 ZSM jmenuje základní povinnosti a omezení mladistvého spojených

s probačním dohledem. Jsou konstituovány tak, aby umožnily probačnímu úředníkovi plnit

jeho kontrolní funkci a aby naplnily účel probačního dohledu. První písmeno jmenovaného

ustanovení zakotvuje povinnost mladistvého spolupracovat s probačním úředníkem

způsobem, který mu stanoví na základě programu výkonu dohledu. Zrcadlově tak stanovuje i

povinnost probačního úředníka tento program individuálně vzhledem k osobě mladistvého a

okolnostem případu vypracovat. Program dohledu je vhodné připravovat za účasti

mladistvého, což přispívá k jeho individualizaci a motivuje mladistvého k plnění stanovených

40 SOTOLÁŘ, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 30441 Tamtéž s. 305

24

podmínek. Není však třeba, aby mladistvý s jeho obsahem souhlasil. Program dohledu je

možné průběžně modifikovat. Změna však nesmí vybočovat z rámce daného rozhodnutím

soudu a právním řádem, především nesmí stanovovat nové povinnosti a omezení ( čl.4 LPS).42

Mladistvý je dle téhož ustanovení dále povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi

ve lhůtách, které mu stanoví. Stanovení lhůt je tedy zákonem svěřeno probačnímu úředníkovi,

který nad mladistvým vykonává dohled. Ten by při svém rozhodování měl přihlédnout

k poměrům mladistvého, k jeho životní situaci a k prostředí, v němž žije. V celkovém

výsledku by četnost návštěv mladistvého ve středisku Probační a mediační služby neměla

mladistvého neúměrně omezovat a měla by být dostačující z hlediska kontrolní funkce

probačního dohledu.43

Povinnost mladistvého dostavovat se do střediska Probační a mediační služby by neměla

být dominantní. Probační úředník by se měl více zaměřit na šetření v místě pobytu

mladistvého. Návštěvy probačního úředníka v místě, kde mladistvý žije, by měly probíhat

častěji, než ve středisku Probační a mediační služby.44 S tím souvisí i dále zakotvená

povinnost mladistvého nebránit probačnímu úředníkovi ve vstupu do obydlí (§ 16 odst. 3

písm. d)). Obydlím se ve znění tohoto ustanovení myslí objekt, v němž mladistvý skutečně

žije, a to bez ohledu na to, zda k němu má či nemá vlastnické nebo užívací právo. Povinnost

nebránit při vstupu do obydlí se vztahuje pouze na osobu mladistvého. Do bytu rodičů, jiných

vlastníků či nájemců obydlí, kde mladiství bydlí lze vstoupit jen se souhlasem těchto osob.

Stejné platí i při vstupu do ústavu, v němž je mladistvý umístěn. V případě nekonstruktivního

přístupu těchto osob by však JUDr. Sotolář zvážil jejich trestní odpovědnost za trestný čin

ohrožování výchovy dítěte.45

Poslední zákonem výslovně jmenovanou povinností je informační povinnosti

mladistvého ohledně místa pobytu, zaměstnání, dodržování uložených výchovných opatření

a jiných významných okolností z hlediska výkonu dohledu. S touto informační povinností

nejsou spojeny žádné další zásahy do jeho života, nic mu tedy např. nebrání ve změně bydliště

nebo zaměstnání, a pokud by mu probační úředník stanovil povinnost zdržovat se na určitém

místě nebo setrvat v určitém pracovním poměru, bylo by to třeba posoudit jako překročení

jeho oprávnění.46

42 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 17343 Tamtéž44 srov. R 11/200245 SOTOLÁŘ, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 30646 SOTOLÁŘ, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 232

25

Další povinnosti mohou mladistvému vyplývat ze soudně uložených výchovných

opatření. Stejně tak soud, či státní zástupce může podmínky výkonu probačního dohledu

specifikovat. Na rozdíl od podmínek stanovených probačním úředníkem v programu výkonu

dohledu, které může probační úředník v průběhu probačního dohledu modifikovat, lze

povinnosti stanovené soudem nebo státním zástupcem měnit pouze rozhodnutím podle § 81

odst. 1 ZSM, a to z důvodu vymezených § 15 odst. 5 ZSM.

Probační úředník je povinen průběžně informovat o výkonu dohledu orgány činné

v trestním řízení, které dohled uložily, prostřednictvím zpráv minimálně každého půl roku,

nestanoví-li předseda senátu nebo státní zástupce jinak (§ 80 odst. 5 ZSM). Informační

povinnost má probační úředník také v případě, kdy mladistvý porušuje podmínky výkonu

dohledu. Při méně závažném porušení může však probační úředník udělit mladistvému

výstrahu, ve které mu závadové jednání vytkne a upozorní ho, že při jeho opakování nebo

závažnějším porušení informuje soud. Výstrahu lze udělit pouze dvakrát v průběhu jednoho

roku (§ 80 odst. 4 ZSM). Po ukončení výkonu dohledu sestaví probační úředník závěrečnou

zprávu, ve které shrne veškeré informace a uvede své stanovisko k plnění podmínek výkonu

dohledu.

Právní úprava dohledu probačního úředníka obsažená v ustanovení § 16 a v návaznosti

na ně v § 80 je speciální ve vztahu k obecné úpravě dohledu v TZ a TŘ. V trestních věcech

mladistvých se tedy tato obecná právní úprava neuplatní. I ve spojitosti s těmi trestními

opatřeními, která ve své obecné právní úpravě v TZ počítají s uplatněním dohledu – tj.

ve spojitosti s podmíněným odsouzením k trestnímu opatření odnětí svobody a s podmíněným

propuštěním z výkonu nepodmíněného odnětí svobody – se na výkon tohoto dohledu

přiměřeně vztáhne zvláštní právní úprava obsažená v ZSM.47

4.1.4 Probační program

Probační programy jako specifický typ programů uplatnitelných v systému soudnictví

ve věcech mládeže jsou zakotveny v § 17 ZSM. Probačním programem se rozumí zejména

program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický program, program

zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiný

vhodný program k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého (§ 17 odst.1

ZSM). Výčet uvedený v § 17 ZSM je demonstrativní, proto lze za probační program

47 SOTOLÁŘ, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 230

26

považovat i program jinak zaměřený. Probační program, jak lze odvodit z jeho názvu, je

programem probačního typu, proto musí integrovat prvky kontroly, pomoci a vedení. Měl by

směřovat k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které je v rozporu se zákonem, k podpoře

jeho vhodného sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným.48 Probační

programy lze členit na programy ambulantního a internátního typu.

Povahu probačního programu podle § 17 mají programy zapsané ve zvláštním

seznamu vedené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Do seznamu mohou být zapsány pouze

programy schválené ministrem spravedlnosti v akreditačním řízení. Toto je základní rozdíl

oproti programům probačního typu, které se ukládají jako výchovná povinnost dle § 18 ZSM.

Druhá odlišnost by měla spočívat v komplexnosti a strukturovanosti programů dle § 17 ZSM.

Probační program by měl kombinovat široký okruh služeb v oblasti rozvoje sociálních

dovedností, psychologického poradenství, vzdělávání, výkonu obecně prospěšných činností,

terapie různého zaměření a tímto docílit řešení problémů mladistvého v různých sférách jeho

života v jejich vzájemných souvislostech.49 Nejen díky této komplexnosti by měl být probační

program podle § 17 ZSM hlubším zásahem do života mladistvého než programy podle § 18

ZSM. JUDr. Sotolář dokonce polemizuje nad tím, že zásahy probačních programů do běžného

způsobu života mladistvého mohou být intenzivnější, než u některých trestních opatření (např.

podmíněné upuštění od uložení trestního opatření ve srovnání s probačním programem

internátního typu).50 Z požadované komplexnosti probačních programů a z vyšší intenzity

zásahů do života mladistvého autoři komentáře ZSM usuzují, že probační programy podle §

17 ZSM by měly být určeny především pro hlouběji narušené mladistvé se značnými

problémy v různých oblastech života, zpravidla páchající závaznější trestnou činnost.51

K tomuto názoru se kriticky vyjadřuje JUDr. Hrušáková a argumentuje skutečností, že většina

realizátorů probačních programů v ČR, jakožto soukromých subjektů, nemá finanční

prostředky na to, aby zprostředkovala program takto zaměřený.52

Odlišnosti probačních programů a programů probačního typu podle § 18 ZSM nelze

nesporně vymezit. JUDr. Sotolář vyslovuje názor, že záměna zmíněných programů by byla

v rozporu se zákonem, jelikož by se jím obcházely zákonné podmínky uvedené v § 17 ZSM

48 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19249 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 17950 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 18951 SOTOLÁŘ, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 37452 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 38

27

pro ukládání probačního programu.53 On sám však v několika svých pojednáních konstatuje,

že většina probačních programů doposud realizovaných v ČR nesplňuje kritéria probačního

programu dle § 17 ZSM zejména tím, že nejsou komplexní. JUDr. Hrušáková na toto konto

uvádí, že problémem je již zmíněná finanční stránka věci, která je hlavní překážkou pro

realizaci „ryzích“ probačních programů fungujících v zahraničí.54 Nesporným diferenčním

kriteriem, který odlišuje tyto dva druhy programů probačního typu, tak zůstává pouze

formální postup akreditace a zapsání do zvláštního seznamu probačních programů.

Akreditace a zapsání do seznamu probačních programů má však ve vztahu

k probíranému problému další významný důsledek. Akreditovaný probační program lze uložit

pouze, jsou-li splněny zákonné podmínky podle § 17 ZSM, což lze považovat za další

diferenční znak oproti programům podle § 18 ZSM. § 17 totiž stanovuje přísnější podmínky

pro aplikaci probačního programu. Z této skutečnosti lze taktéž vyvodit již vyslovený závěr,

že zákonodárce při tvorbě této úpravy předpokládal u tohoto typu probačního programu hlubší

intenzitu zásahu do práv mladistvého. Jinak by stanovení přísnějších podmínek postrádalo

smysl.

Probační program musí dle zákonného znění odpovídat potřebám mladistvého a zájmu

společnosti. Potřebám mladistvého odpovídá program, který svým zaměřením a nabízenými

službami reaguje na aktuální životní problémy mladistvého, které je třeba řešit v zájmu

vytvoření předpokladů pro jeho další zdravý sociální rozvoj. Z hlediska zájmu společnosti je

rozhodující, aby probační program adekvátně reagoval na příčiny trestné činnosti a vedl

mladistvého k chování v souladu s platnými právními normami.55 Druhým zákonným

požadavkem pro uplatnění probačního programu je souhlas mladistvého. Ten je nutný i

v případě uložení probačního programu při meritorním skončení věci, což je unikum při

ukládání nejen výchovných opatření. Odůvodnění opět spočívá v předpokládané intenzitě

zásahů do života mladistvého. K tomu přistupuje fakt, že bez pozitivní motivace a zájmu o

řešení svých problémů nelze dosáhnout účelu probačního programu.56 Souhlas je osobním

úkonem mladistvého a musí splňovat stejné požadavky jako při ukládání výchovného opatření

v průběhu řízení (viz. kapitola 4.1.1).

53 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19654 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 3855 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19356 Tamtéž s. 194

28

Aby mohl mladistvý udělit kvalifikovaný souhlas, musí být s obsahem probačního

programu dostatečně seznámen, což je třetí zákonná podmínka pro uložení probačního

programu. V tomto směru se nelze spokojit s pouhým prostudováním písemných materiálů

shrnujících zaměření a režim výkonu daného programu. Je třeba, aby mu celý způsob jeho

realizace, pravidla účasti na něm, formy zacházení v rámci něho, sledované cíle, rozsah

omezení v běžném způsobu života a metodiku hodnocení účasti na něm objasnil odpovědný

pracovník instituce, která jej realizuje. Při zprostředkování jednání s ním by mu měl být

nápomocen probační úředník.57 Toto jednání by mělo předcházet rozhodnutí soudu nebo

státního zástupce a u většiny programů je zakončeno uzavřením dohody mezi mladistvým a

realizátorem programu. JUDr. Sotolář upozorňuje na problém, že dle standardů programů

schválené Radou pro probaci a mediaci je tento proces řazen až do období následujícího po

rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Také označuje uzavření dohody mezi mladistvým a

realizátorem jako rozpor se zákonem a odůvodňuje to tvrzením, že realizace programů se děje

na základě rozhodnutí soudu, nikoliv dohody s realizátorem programu.58 S prvním tvrzením se

dá jistě souhlasit. I dle mne by tato jednání měla předcházet soudnímu rozhodnutí, jelikož

jenom tak lze zajistit, aby byl mladistvý s programem dostatečně seznámen, mohl vyjádřit

svůj informovaný souhlas a také aby probační program vyhovoval jeho potřebám a zájmu

společnosti. Ohledně dohody bych se ztotožnila s názorem JUDr. Hrušákové, která je

nepovažuje za rozpor se zákonem a poukazuje na jejich nezbytnost. Naopak se shoduje

s JUDr. Sotolářem v názoru, že uzavření dohody s realizátorem programu by mělo předcházet

soudnímu rozhodnutí.59

Další výkladový a aplikační problém nastává v případě ukončení probačního

programu. Ustanovení § 17 ZSM toto speciálně neupravuje. Vyvstává tak otázka, co

s mladistvým, který nedodržuje podmínky probačního programu a dostavuje se do programu

třeba pod vlivem návykových látek? JUDr. Sotolář zdůrazňuje, že vyloučení mladistvého

z programu není pravomocí realizátora a proto je v rozporu se zákonem, pokud pravidla již

akreditovaných probačních programů tuto možnost obsahují.60 Jak tedy postupovat?

Přiměřeně podle § 80. odst. 4 ZSM informuje probační úředník soud (státního zástupce). Ten

může probační program zrušit (změnit) za podmínek § 15 odst. 5 ZSM. Další možné reakce

57 SOTOLÁŘ, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 37558 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19459 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 3960 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 194

29

ve vztahu k mladistvému závisejí opět na povaze daného meritorního rozhodnutí. Obecná

trestněprávní sankce pro mladistvého za nedodržení výchovného opatření není stanovena. Ani

u probačního programu tak není možné mimo zmíněná rozhodnutí reagovat na porušování

podmínek jeho výkonu (viz kap. 4.1.2).

Akreditace probačního programu podléhá výlučné pravomoci ministra spravedlnosti.

Tuto pravomoc nemůže ministr na nikoho převést. Při zápisu do seznamu musí být probační

program identifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s žádným jiným programem. Kritérii

akreditačního procesu by měly být zejména realizovatelnost programu, splnění zákonných

požadavků a účelu ZSM. Akreditace by měla být zárukou, že program je kvalifikovaný a

komplexní. Soud toto hledisko neposuzuje, pouze vybere ze seznamu vhodný program. Poté,

co je program akreditován, nemůže být realizátorem měněn. Změna je přípustná pouze, když

ji schválí ministr. Změnit samotný akreditovaný program není oprávněn ani soud. Soud může

pouze, pokud je to účelné a za splnění zákonných podmínek, změnit dobu trvání probačního

programu, nahradit probační program jiným, nebo ho konkretizovat stanovením dalších

výchovných opatření. Tímto rozhodnutím soudu však nebude a nesmí být dotčena podoba,

obsah, zaměření a režim realizace akreditovaného probačního programu.61

4.1.5 Výchovné povinnosti

Výchovné povinnosti ve smyslu § 18 ZSM mají vesměs podobu příkazů k pozitivnímu

konání, čímž se odlišují od pojmově blízkých výchovných omezení, která jsou naopak

zákazem určitého konání. Obě formy opatření jsou dle mého nástroje nejefektivnější

individualizace trestního postihu. Usuzuji tak z důvodu jejich specifických vlastností a také

z konstrukce právní úpravy. Výchovná omezení a povinnosti mají podobu konkrétních

příkazu nebo zákazů a touto konkrétností samotnou umožňují více individualizovat trestní

postih. Dále jejich výčet je v obou případech demonstrativní, což dává soudu volnost reagovat

povinnostmi a omezeními v zákoně neupravenými. Individualizaci podporuje také možnost

kombinovat výchovné povinnosti a omezení s jakýmkoliv jiným opatřením uloženým dle

ZSM.62 Tímto je umožněno adekvátně doplnit reakci na trestnou činnost mladistvého s

ohledem na konkrétní případ. Zvláštní význam v tomto ohledu má možnost kombinace

61 Tamtéž s. 194-19562 S výjimkou opatření, jehož povaha uložení jiného opatření vylučuje např. nepodmíněné odnětí svobody.

30

různých výchovných povinností a omezení s dohledem probačního úředníka, neboť na jedné

straně mohou blíže specifikovat obsahová zaměření probačních činností vyvíjených v jeho

rámci a současně cíleně rozšířit jeho záběr z hlediska řešení příčin trestné činnosti

mladistvého a vytváření předpokladů pro jeho další pozitivní rozvoj, a na druhé straně

probační úředník může v rámci prováděného dohledu průběžně sledovat plnění těchto

povinností a omezení.63

První výchovnou povinností, kterou zakotvuje § 18 odst. 1 ZSM, je příkaz, aby

mladiství bydlel s rodiči nebo jiným dospělým, který je zodpovědný za jeho výchovu. Pokud

je mladistvý na základě rozhodnutí soudu péče o nezletilé svěřen do výchovy pouze jednoho

z rodičů, nemůže soud mladistvému uložit, aby bydlel s tím z rodičů, kterému nebyl svěřen do

výchovy. Jiným dospělým se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí pěstoun (§ 45a ZOR),

osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy na základě § 45 ZOR, případně poručník podle §

78 ZOR. Účelem této povinnosti je obnovení narušeného sociálního zázemí v rodině, které má

zabránit recidivě.64 Oproti tomu jsem se zprostředkovaně setkala s druhou stranou mince této

výchovné povinnosti. Rodina s pěti dětmi se potýkala s problémem své nejstarší dcery, která

propadla závislosti na drogách, utekla z domova a páchala lehčí formy trestné činnosti.

Posléze byla takto navrácena zpátky do rodiny, kde ale měla nepříznivý vliv na své mladší

sestry, jelikož měly mezi sebou silné sesterské svazky a starší sestra se podílela na jejich

výchově. Soud by tedy měl vzít v úvahu i tento eventuální negativní důsledek povinnosti

bydlet s rodičem. Uložení povinnosti by mělo předcházet důkladné zmapování poměrů

rodiny, v níž mladistvý bydlí. JUDr. Ščerba navíc uvádí, že opomíjet by se nemělo ani

stanovisko rodiče či jiného dospělého k možnosti uložení tohoto výchovného opatření.65

Pod písmenem b) § 18 odst. 1 je uvedena povinnost zaplatit přiměřenou částku na

pomoc obětem trestné činnosti. Přiměřená je taková peněžitá částka, která vychází z osobních

a majetkových možností mladistvého a zohledňuje povahu a závažnost trestné činnosti, které

se mladistvý dopustil. Částka může být vyplacena z peněžitých prostředků mladistvého, které

jsou jeho vlastnictvím a s nimiž může mladistvý volně nakládat. S jakými peněžitými

prostředky může mladistvý samostatně nakládat, se vyvozuje z občanskoprávních předpisů.

Ve smyslu § 9 ObčZ platí, že mladistvý je způsobilý jen k takovým právním úkonům, které

jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Je jisté, že

mladiství není vzhledem ke svému věku způsobilý disponovat s nemovitostmi popř. se

63 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34264 Tamtéž s. 344-34565 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 11

31

stavebním spořením. V ostatních případech je třeba individuálního posouzení. Plnění

ze strany mladistvého musí být určeno na  peněžitou pomoc obětem trestné činnosti

poskytovanou podle zvláštního zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem

trestné činnosti. Úhrada této peněžité částky zde není formou nepřímého trestního postihu, ale

jde o výraz určité reparace veřejného zájmu, který byl proviněním dotčen. Vychází

se z úvahy, že veřejný zájem je dotčen v případě prakticky každého provinění, a to v míře

odpovídající společenské škodlivosti a závažnosti. Poskytnutí plnění mladistvým na pomoc

obětem trestné činnosti je proto určitou formou kompenzace újmy, kterou spácháním

provinění doznal veřejný zájem, a zároveň slouží jako zdroj finančních prostředků pro

poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zákona č.  209/1997 Sb.66

Třetí v zákoně jmenovaná výchovná povinnost je povinnost vykonání společensky

prospěšné činnosti určitého druhu. ZSM pojem společensky prospěšná činnost nevymezuje.

Jelikož se ale svou povahou blíží trestnímu opatření obecně prospěšných prací, lze podpůrně

využít ustanovení § 62 odst. 3 TZ definující obecně prospěšné práce. Společensky prospěšnou

činností může tedy být především výkon činností spočívajících v údržbě veřejných

prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činností

ve prospěch obcí nebo ve prospěch institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou,

školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou

a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou

a sportovní činností. Oproti trestnímu opatření obecně prospěšných prací nenabízí tato

výchovná povinnost možnost přeměny na trestní opatření odnětí svobody, což považuji spíše

za negativum, jelikož zde opět není k dispozici prostředek, který by motivoval popř. potrestal

mladistvého při porušování podmínek výkonu výchovného opatření. JUDr. Ščerba spatřuje

rozdílnost oproti trestnímu opatření OPP především v možnosti uložení společensky

prospěšné činnosti již v průběhu řízení, čímž může sloužit jako osvědčení pozitivního přístupu

mladistvého k práci a případně být tak podkladem pro samotné rozhodnutí ve věci, kdy by se

uložení sankce obecně prospěšných prací tak jevila jako vhodná a dostačující.67 V této

možnosti shledávám hlavní přínos tohoto výchovného opatření. Při rozhodování ve věci samé

bych upřednostnila uložení trestního opatření OPP z již řečeného důvodu, protože umožňuje

reagovat na neplnění podmínek jeho výkonu. Společensky prospěšnou činnost lze

mladistvému uložit pouze na dobu volného času a to tak, aby nenarušila přípravu mladistvého

na budoucí povolání anebo samotný výkon jeho povolání nebo zaměstnání (§ 18 odst. 3 66 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34567 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 12

32

ZSM). Zákon také omezuje dobu výkonu tím, že stanovuje její maximální možnou délku (§

18 odst. 3 ZSM).

Písmeno d) a e) zakotvuje povinnost mladistvého usilovat o vyrovnání s poškozeným a

nahradit podle svých sil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispět k odstranění

následku provinění. Tato povinnost je do jisté míry univerzální, jelikož ji je soud povinen

uložit ve všech případech, kdy byla proviněním způsobena škoda a zatím nedošlo k její

náhradě. Cílem je urovnat vztahy mezi mladistvým a poškozeným narušené spáchaným

proviněním. V tomto ohledu postačuje, když se mladistvý pokusí o odstranění škodlivých

následků, nemusí dojít k jejich úplnému odstranění. Tuto povinnost je třeba odlišit

od povinnosti nahradit škodu v adhezním řízení. Rozdíly jsou logickým důsledkem odlišného

smyslu obou reparací. Zatímco v adhezním řízení jde o zjištění výše škody a kdo za ní

odpovídá, výchovná opatření slouží především k pozitivnímu ovlivnění chování mladistvého,

jehož součástí je odstranění škodlivých následků, kterých se dopustil. Z tohoto vyplývají další

odlišnosti v povaze obou náhrad. Výrok soudu dle § 18 odst. 1 písm. d) není exekučním

titulem na rozdíl od výroku podle § 228 TŘ. Lze ho vyslovit i tehdy, kdy není známá přesná

výše škody a proto také nemusí obsahovat údaj o její výši a dokonce ani označení

poškozeného. K tomu navíc je rozsah náhrady škody mladistvým omezen do té míry, v jaké to

dovolují jeho majetkové poměry.68

Povinnost podrobit se léčení závislosti na návykových látkách vymezuje ZSM pod

písmenem f). Soud ukládá tuto povinnost zpravidla jako reakci na trestnou činnost

mladistvých závislých na omamných a psychotropních látkách, kde při absenci léčby hrozí

dlouhodobě její recidiva. Povinnost podrobit se léčbě má dvě formy s rozdílným právním

režimem. První je uložení ochranného léčení (popř. zabezpečovací detence) postupem podle §

99 TZ (§ 100), druhou stanovení této výchovné povinnosti. Díky vysoké variabilitě

výchovných opatření včetně výchovných povinností může povinnost podrobit se léčbě

závislosti plnit obdobnou funkci jako ochranné léčení. Zásahy do běžného způsobu života

mladistvého mohou být taktéž srovnatelné. Jako výhoda u výchovné povinnosti se jeví

možnost individualizace a kombinace s jinými terapeutickými programy. Dále při určitých

typech soudního rozhodnutí např. podmíněné odsouzení lze vyvodit při porušování podmínek

výkonu léčby trestněprávní důsledky, což u ochranných opatření nepřichází v úvahu. To

vyzdvihuje JUDr. Sotolář jako klad výchovné povinnosti podrobit se léčení a uvádí, že takto

68 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 346

33

lze mladistvého dostatečně motivovat, aby se léčbě podrobil dobrovolně, což je v praxi

mnohem úspěšnější než nucená léčba uložená podle § 99 TZ.69

Poslední v zákoně jmenovanou výchovnou povinnost podrobit se programu

probačního typu jsem rozebrala především ve srovnání s probačními programy podle § 17

ZSM. K tomu bych chtěla doplnit pouze názor JUDr. Ščerby, který úpravu § 17 a 18 ZSM

vnímá jako určité zdvojení možnosti využívat výchovné programy. Dle něj by postačilo tyto

prostředky ponechat v rámci institutu probačního programu, což by přispělo k přehlednosti

právní úpravy i praktického využívání systému sankcí dle ZSM. Nemohlo by tak totiž

docházet k tomu, že dva obsahově stejné či velmi podobné programy budou ukládány v rámci

různých druhů výchovných opatření – jeden jako probační program, druhý jako výchovná

povinnost.70 S tímto názorem se neztotožňuji. Dle mého názoru je idea zákona kvalitní.

K předejití kolizi těchto dvou ustanovení bych jasně vytyčila podmínky akreditace tak, aby

programy výrazně zasahující do práv mladistvého (především programy internátního typu)

byly obligatorně akreditovány. V případě programů méně ovlivňující běžný život mladistvého

se mi proces akreditace jeví zbytečně nákladný.

Závěrem je třeba připomenout, že tento výčet není konečný, jelikož zákon ponechává

prostor pro uložení výchovné povinnosti zákonem neupravené. Při formulaci v zákoně

neupravené povinnosti musí soud dbát především na to, aby byla dostatečně určitá z důvodu

její vykonatelnosti a výkonu kontroly.71

4.1.6 Výchovná omezení

Výchovná omezení (§ 19 ZSM ) mají formu zákazů určitého nežádoucího konání.

Nežádoucí chování může být jak zákonem nedovolené, tak právním řádem dovolené, leč pro

mladistvého nevhodné, spojené s vyšším rizikem opakování trestné činnosti. Záměr

výchovných omezení je především ochrana mladistvého před škodlivými vlivy, odstranění

základních kriminogenních faktorů a přetrhání vazeb mladistvého na určité kriminální

prostředí.72

§ 19 ZSM obsahuje demonstrativní výčet výchovných omezení. Z hlediska právního

výkladu je problematické výchovné omezení, které zakazuje mladistvému zdržovat se na

určitém místě (§ 19 odst. 1 písm. c)). Kritika odborníků poukazuje na to, že se svým obsahem 69 Tamtéž s. 346-34770 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 1171 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34272 Tamtéž s. 34

34

nápadně blíží trestu zákazu pobytu, který však mladistvému uložit nelze (viz § 24 odst. 1

ZSM a contrario). JUDr. Ščerba konstatuje, že daným výchovným omezením by bylo možné

mladistvého postihnout přísněji než trestním opatřením, což by bylo v hrubém rozporu se

smyslem a účelem výchovných opatření. Východisko spatřuje ve vypuštění tohoto omezení

z ustanovení zákona.73 Osobně se domnívám, že zákaz zdržovat se na určitém místě lze

vymezit úžeji než trest zákazu pobytu. Proto nepovažuji toto výchovné omezení za hrubé

odchýlení od smyslu a účelu výchovných opatření.

4.1.7 Napomenutí s výstrahou

Napomenutí s výstrahou je svou povahou důraznou výtkou mladistvému,

že se dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty určitého provinění, doprovázená

upozorněním na možný postih v případě recidivy trestné činnosti. Jde o jednorázový akt se

záměrem odradit mladistvého od páchání další trestné činnosti. Vyslovuje jej soud a

v přípravném řízení státní zástupce v přítomnosti mladistvého, který nemůže být k tomuto

úkonu zastoupen. Dále zákon požaduje, aby byl při napomenutí mladistvého přítomen

zákonný zástupce (§ 20 odst. 1 ZSM ). Ve srovnání s ostatními opatřeními je napomenutí

specifické svou výraznou sankční povahou. V tomto ohledu se přibližuje trestním opatřením.

Na druhou stranu je však nejméně intenzivním zásahem do běžného života mladistvého. Jeho

účinek lze umocnit přenecháním mladistvého k postižení jeho zákonnému zástupci, škole, jíž

je mladistvý žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije (§ 20 odst. 2 ZSM). Zapojení

těchto subjektů z nejbližšího okolí mladistvého může zvýšit šance na dosažení účelu ZSM.74

Napomenutí s výstrahou lze jako každé výchovné opatření uložit již v průběhu řízení.

Ovšem, co se jeho týče, není tento postup příliš smysluplný. Předně je lze vyslovit pouze

s předchozím souhlasem mladistvého, což je vzhledem k povaze napomenutí naprosto

absurdní a minoucí se účinkem. Problematická by byla taktéž ustanovení o odvolání souhlasu,

jelikož by neměla žádný praktický dopad. Dále napomenutí jako takové více předjímá vinu

mladistvého, jelikož obsahuje konstatování, že se mladistvý protiprávního činu dopustil.

V neposlední řadě by napomenutí v průběhu řízení postrádalo výhodu formovat mladistvého

v průběhu řízení, typické pro ostatní výchovná opatření, pouze by se nečinně vyčkávalo na

konec řízení.75

73 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 1274 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 24975 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 12, s. 137

35

Napomenutí s výstrahou lze uplatnit ve všech trestních věcech. Z logiky věci však lze

dovodit, že bude využíváno při méně závažných proviněních nevyžadující důraznější trestní

sankci. Jako každé výchovné opatření lze sice kombinovat a to i s trestními opatřeními, ale

vzhledem ke své povaze je to naprosto nevhodné a zcela by tím napomenutí ztrácelo svůj

účel. Vhodné se naopak jeví jeho uplatnění při řešení věci pomocí odklonů, popřípadě při

upuštění od uložení trestního opatření.76

Přenechat mladistvého k postižení zákonnému zástupci, škole nebo výchovnému

zařízení je možné pouze ve spojení s napomenutím s výstrahou. Zákon k tomu požaduje, aby

si ve vztahu ke škole a k výchovnému zařízení soud vyžádal jejich stanovisko. Při záporném

stanovisku by soud neměl postupovat v rozporu s ním, ačkoliv jím není vázán. Zřejmě by tím

došlo ke zmaření výchovného účelu napomenutí. JUDr. Sotolář doporučuje77 a i mně se jeví

žádoucí, aby si soud zjistil sám nebo prostřednictvím probačního úředníka představu toho,

komu přenechá postih mladistvého, jak by mladistvého postihl. Jedině tak může posoudit

vhodnost a účelnost tohoto opatření.

Formy postižení mladistvého jeho zákonnými zástupci, školou a výchovným

zařízením se musí odvíjet od jejich oprávnění ve vztahu k němu. Soud přenechá postižení

mladistvého škole v případě trestné činnosti související se školní docházkou např. mladistvý

způsobil škodu na školském zařízení. Postih by poté měl být v souladu se školským řádem

příslušné školy (např. snížení známky z chování, důtka, vyloučení apod.). Totéž platí

u přenechání mladistvého výchovnému zařízení, v němž je mladistvý na základě rozhodnutí

soudu nebo rodičů umístěn. Na základě zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy

nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských

zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, lze mladistvého postihnout odejmutím určité

výhody např. snížit kapesné, omezit nebo zakázat trávení volného času mimo zařízení,

odejmout možnost zúčastnit se určité atraktivní činnosti atd. Volba konkrétní formy postihu

zůstává plně na těchto subjektech, měla by však být v určité proporci k stíhanému provinění

a k postoji mladistvého k němu. Je-li to možné, je vhodné spojit tento postih s určitým

pozitivně motivujícím působením. O výsledcích postihu jsou subjekty povinny informovat

soud ve lhůtě, kterou jim určí.78

76 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 249 - 25077 Tamtéž s. 25178 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 250 - 251

36

4.2 Ochranná opatření

Ochranná opatření patří vedle výchovných a trestních opatření k prostředkům dosažení

účelu ZSM. Jsou jedním z druhů trestněprávních sankcí, přičemž jde o samostatnou kategorii

trestněprávních sankcí u dospělých pachatelů a o zvláštní typ opatření u mladistvých

pachatelů. Ochranná opatření jsou shodně s trestními opatřeními u mladistvých prostředky

státního donucení, ukládána soudy pro mládež (výjimečně obecnými soudy

v občanskoprávním řízení), za splnění zákonných podmínek a vynutitelná státní mocí. Na

druhou stranu vykazují specifické znaky ve srovnání s trestními opatřeními. Ochranné

opatření lze uložit i trestně neodpovědnému mladistvému, nevyjadřují morálně politický

odsudek činu a újma není cílem opatření, pouze prostředkem k dosažení výchovného účelu.

Intenzita ochranného opatření není určována prvořadně povahou a závažností provinění, ale

zejména potřebou léčení, izolace a výchovného ovlivnění mladistvého.79 Určitá závislost na

povaze a závažnosti daného provinění je však žádoucí.80 Výkon ochranných opatření se

nepromlčuje, přičemž nemohou být zahlazena ani prominuta milostí prezidenta republiky.

Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci

nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. První tři jsou upraveny výlučně v TZ.

Ochranná výchova je speciálně zakotvena v § 22 ZSM. Všechny druhy ochranných opatření

lze užít vůči mladistvým delikventům. V této práci se však věnuji pouze ochranné výchově,

protože o ostatních ochranných opatřeních lze pojednat v rámci problematiky dospělých

pachatelů. Ochranná výchova je dle mého názoru, díky své výlučné úpravě a užití v trestních

věcech mladistvým, více propojena s tématem této diplomové práce.

4.2.1 Ochranná výchova

Ochranná výchova je právním následkem provinění nebo činu jinak trestného. Jejím

účelem je odstranění, popř. omezení možnosti vzniku dalších, pro společnost nebezpečných

následků zanedbané výchovy a zároveň umožnění jednotlivci jeho další rozvoj. Ochranná

výchova je krajním prostředkem řešení nedostatku řádné výchovy mladistvého. Znamená

odnětí nezletilce z výchovy rodičů a jeho zařazení do kolektivní výchovy s přísnějším

režimem. Ježto jde o hluboký zásah do práv mladistvého, lze ochrannou výchovu uložit teprve

79 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 211 - 21280 Srov. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 502/02

37

tehdy, když méně intenzivní prostředky výchovy (výchovná opatření, ústavní výchova) již

nemají naději na úspěch.81

Zákon v ustanovení § 22 odst. 1 ZSM uvádí tři alternativní podmínky pro uložení

ochranné výchovy (o výchovu mladistvého není náležitě postaráno, dosavadní výchova byla

zanedbána, prostředí, ve kterém mladistvý žije, neposkytuje záruku náležité výchovy).

Ochranná výchova trvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého

roku věku mladistvého. Vyžaduje-li to zájem mladistvého (např. dokončení vzdělání), může

soud ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku (22 odst. 2 ZSM).

K rozhodnutí o prodloužení ochranné výchovy však musí dojít ještě před dovršením

osmnáctého roku věku mladistvého. Stejně tak lze jen do osmnáctého roku věku ochrannou

výchovu uložit.

Soud může svým rozhodnutím ve formě usnesení změnit ochrannou výchovu uloženou

mladistvému v ústavní výchovu nebo podmíněně umístit mladistvého mimo výchovné

zařízení, jestliže jeho převýchova dosáhla takového stupně, že lze očekávat, že mladistvý

povede život řádného občana, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla

ochranná výchova uložena, a nelze proto dostatečně posoudit, zda mladistvý po propuštění

z ochranné výchovy povede řádný život (§ 23 odst. 1 ZSM). Tato možnost přeměny ochranné

výchovy na ústavní, popř. podmíněné umístění mimo výchovné zařízení, má sloužit

k usnadnění přechodu mladistvého k normálnímu způsobu života. Zároveň tak umožňuje

soudu mladistvého nejen kontrolovat s možností zrušení rozhodnutí o přeměně, pokud nesplní

očekávání chovat se řádným způsobem, ale také může uložením dalších výchovných opatření

působit na mladistvého tak, aby vedl řádný život. Účelné se opět jeví spojit toto rozhodnutí

s dohledem probačního úředníka.82

Nesplní-li mladistvý očekávání, že bez omezení, jimž byl podroben ve výchovném

zařízení, kde vykonával ochrannou výchovu, se bude řádně chovat, soud podmíněné umístění

mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, že se ve výkonu ochranné výchovy pokračuje.

Obdobně postupuje soud při přeměně ústavní výchovy na ochrannou výchovu (§ 23 odst. 2

ZSM ).

4.3 Trestní opatření

81 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 23882 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 243

38

Trestní opatření tvoří nedílnou součást systému opatření ukládaných mladistvým

za spáchaná provinění. Trestní opatření je možno v našem trestním právu charakterizovat jako

specifické zákonem stanovené a státem vynutitelné následky spáchaného provinění

a prostředky k dosažení účelu ZSM, které ukládají soudy v řízení v trestních věcech

mladistvých a které obsahují určitý odsudek spáchaného provinění.83 Je to jeden ze tří

základních právních následků provinění vedle výchovných a ochranných opatření.

Trestní opatření obsahují na rozdíl od výchovných či ochranných opatření negativní

hodnocení spáchaného činu a orientují se převážně na represivní působení. Díky těmto

vlastnostem jsou považovány za nejpřísnější druh opatření. V systému soudnictví mládeže

jsou však výrazně usměrněny výchovných účelem ZSM, jelikož i trestní opatření by měla

přirozeně vést k jeho naplnění. To je zdůrazněno i v § 24 odst. 2 ZSM speciálně upravující

účel trestních opatření, které stanovuje, že trestní opatření musí vzhledem k okolnostem

případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další

rozvoj mladistvého. Újma, která vznikne mladistvému výkonem trestního opatření, nehledě na

její intenzitu, by měla být tedy pouze nezbytným prostředkem k dosažení výchovného účelu

ZSM, nikoliv jejím cílem. Ve srovnání s ostatními opatřeními mají však trestní opatření

nejmenší potenciál k ovlivnění chování mladistvého. Fungují spíše na principu „odstrašení“

mladistvého, který se z obavy před dalším trestem zdrží páchání další trestné činnosti.

Nedochází však k žádné hlubší změně postojů a názorů. Přesto je jejich přínos i v této oblasti

nezanedbatelný, zejména když selžou všechny ostatní prostředky nápravy. S tímto souvisí již

uvedená zásada subsidiarity trestní represe, která určuje, v jakých případech by mělo být

trestních opatření užito. Jedná se o situace, kdy nepostačila ani pohrůžka jejich uložením ani

uložení výchovného nebo ochranného opatření.

Výčet druhů trestních opatření uplatnitelných v trestních věcech mladistvých obsahuje

ustanovení § 24 odst. 1 ZSM.84 Tento výčet je taxativní a nelze jej rozšiřovat žádným

způsobem (např. výkladem) ani s poukazem na řádný důvod (např. na splnění účelu zákona).

Na druhé straně lze za splnění zákonných podmínek uložit každému mladistvému pachateli

kterýkoliv druh trestního opatření, není-li zákonem výslovně stanoveno omezení (viz např.

v §  80 TZ – nemožnost uložit trestní opatření vyhoštění občanu České republiky). Je

přípustné uložit i více druhů trestních opatření vedle sebe v určitých kombinacích. V systému

83 Tamtéž s. 248 -984 Jsou jimi: obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu, tedy podmíněné odsouzení, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, tedy podmíněné odsouzení s dohledem a odnětí svobody nepodmíněné.

39

trestních opatření převažují druhy trestních opatření, která nejsou spojena s odnětím svobody

(tzv. alternativní trestní opatření), což jistě s účelem ZSM a zásadou pomocné úlohy trestní

represe souvisí.

V úpravě trestních opatření ukládaných mladistvým se opět projevuje vztah speciality

ZSM. Z větší části jsou zákonné předpoklady užití trestních opatření vymezeny v TZ. Právní

úprava trestního opatření propadnutí věci a domácího vězení je obsažena výlučně v TZ.

Trestní opatření zákazu činnosti, obecně prospěšných prací a vyhoštění modifikuje ZMS

pouze dílčím způsobem. Trest odnětí svobody a podmíněné odsouzení rozvádí v ZSM

v poměrně velkém rozsahu a peněžité opatření koncipuje z velké části zcela nově.85

4.3.1 Obecně prospěšné práce

Obecná právní úprava trestního opatření obecně prospěšných prací je obsažena v § 62 až

65 TZ. Soud může mladistvému uložit trestní opatření OPP, odsuzuje-li ho za nedbalostní

provinění nebo za úmyslné provinění (přečin u dospělých pachatelů), na které TZ stanoví trest

odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let; jako samostatné trestní opatření

mohou být OPP uloženy, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a osobě a

poměrům mladistvého uložení jiného trestního opatření k dosažení účelu trestního opatření

není třeba (§62 odst. 1 TZ).

Horní hranicí pěti let je míněna horní hranice uvedená v příslušném ustanovení TZ

nesnížená dle § 31 ZSM. Při souběhu trestných činů nesmí horní hranice ani jednoho

trestného činu převyšovat pět let. Jako samostatné trestní opatření mohou být OPP uloženy za

podmínek § 62 odst. 1 TZ věta druhá. Z omezení horní hranice a z ustanovení § 62 lze

odvodit účelové zaměření trestního opatření OPP na provinění menší závažnosti, kde není

třeba působit dalšími trestními opatřeními. To ostatně vyplývá i z praxe probačních úředníků,

kteří kvitují ukládání OPP prvopachatelům méně závažných trestných činů, mladistvým a

nanejvýš recidivistům, kteří ještě nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody.86 Uložení OPP

mladistvým je tedy odborníky kladně hodnoceno. I dle mého mají OPP dobrý potenciál

85 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 6286 ŽATECKÁ, E. Poznatky z praxe probačních pracovníků (možné náměty de lege ferenda). Trestněprávní revue, 2007, č. 6, s. 182

40

k dosažení účelu ZSM zejména tím, že mladistvého vede k odpovědnosti za následek a

aktivnímu podílení se na jeho odstranění.

Trestní opatření OPP záleží v povinnosti mladistvého provést ve stanoveném rozsahu

práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu

a údržbě veřejných budov a komunikací nebo v jiných obdobných činnostech ve prospěch

obcí nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláváním a vědou,

kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí,

podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní,

náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností (§  62 odst. 3 TZ). Dle starších statistik87,

které jsou přístupné na stránkách Sdružení pro probaci a mediaci v justici, vévodí OPP

spočívající v úklidu veřejných komunikací. Podstatou tohoto trestního opatření je tedy vždy

určitá pracovní povinnost, kterou mladistvý musí splnit osobně, bezplatně a ve svém volném

čase (§ 65 odst.1 TZ). Výchovné především je, aby se činnost týkala popř. probíhala v místě

spáchání trestné činnosti, protože takto se mladistvý bezprostředně podílí na odstranění

škodlivého následku, kterého svým činem způsobil.

Horní hranice sazby OPP u mladistvého nesmí převyšovat polovinu horní hranice

stanovené v TZ (§ 26 odst. 1 věta druhá ZSM ). Z toho vyplývá, že soud může mladistvému

uložit OPP v délce maximálně 150 hodin. Dolní hranici ZSM nemodifikuje, proto činí stejně

jako u dospělých 50 hodin. OPP se tedy stanoví na určitý počet celých hodin, jejichž výměra

by měla odpovídat závažnosti provinění, kterého se mladistvý dopustil, s přihlédnutím k účelu

ZSM.88 Mladistvý je povinen odpracovat příslušný počet hodin ve lhůtě dvou let.89 Tato doba

se počítá ode dne nařízení výkonu trestního opatření OPP podle §  336 TŘ.

Ustanovení §  64 TZ požaduje, aby soud při ukládání trestního opatření OPP přihlédl ke 

zdravotní způsobilosti mladistvého. ZSM k tomu navíc formuje v § 26 odst. 1 věta druhá

požadavek, že OPP nesmí ohrožovat zdraví, bezpečnost nebo mravní vývoj mladistvých. Dále

je soud dle § 26 odst. 1 ZSM povinen si vyžádat stanovisko mladistvého, což je do jisté míry

pouze opakováním této povinnosti zakotvené v § 64 TZ.

Trestní opatření OPP motivuje hrozbou přeměny v trestní opatření odnětí svobody

mladistvého k dodržovaní podmínek jeho výkonu. Nabízí tak možnost adekvátní reakce na

87 Analýza situace PMS v oblasti přípravy podkladů. [online]. [cit. 2012-06-01]. Dostupné z: http://www.spj.cz/opp/statistiky/analyza_vsjo.html - Statistiky pocházejí z roku 2001. Aktuálnější statistiky jsem nenalezla. Pro ilustraci prací ukládaných jako OPP tyto statistiky postačují. Domnívám se také, že i současná analýza by vypadala obdobně. 88 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 278 89 Znění po novele č. 330/2011 Sb. Původní lhůta byla jeden rok.

41

porušovaní podmínek OPP. Spatřuji v tom další výhodu užití OPP při sankcionování

mladistvých. Při ukládání OPP může soud zároveň uložit výchovná opatření (§ 26 odst. 1

ZSM), která budou působit na mladistvého, aby vedl řádný život, a mladistvý bude pod

hrozbou přeměny motivován výchovná opatření plnit. OPP se dále přemění na trestní opatření

odnětí svobody za podmínky, pokud mladistvý nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu

trestního opatření OPP, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestního

opatření OPP, jinak maří výkon tohoto trestního opatření, nebo zaviněně nevykonává

ve stanovené době uložené trestní opatření.

Novela TZ č. 330/2011 Sb. zavedla do stávající úpravy možnost přeměnit trestní opatření

OPP na trestní opatření domácího vězení, budou-li splněny podmínky vyžadované § 60 odst.

1 TZ. Soudu se tak nabízí druhá alternativa jak postupovat v případě, že pachatel porušuje

podmínky výkonu OPP. Rozhodnutí, který z těchto dvou zákonem dovolených postupů soud

využije, je ponecháno na jeho volné úvaze. Ovšem, pokud se soud rozhodne pro přeměnu na

trestní opatření domácího vězení, musí pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen,

stanovit náhradní trest odnětí svobody, který nesmí být přísnější nežli trest, který by pachateli

hrozil v případě přeměny trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody (§ 65 odst. 2

písm. a)). Zavedení možnosti přeměny trestního opatření OPP na trestní opatření domácího

vězení ostře kritizuje JUDr. Ščerba, který tuto novelizaci považuje za nesmyslnou,

rozporuplnou a oslabující autoritu trestního opatření domácího vězení.90

4.3.2 Zákaz činnosti

O trestním opatření zákazu činnosti se ZSM zmiňuje pouze v jednom odstavci

ustanovení § 26. Jinak se plně uplatní úprava stanovená v TZ. Z tohoto důvodu a také díky

tomu, že jsem u trestního opatření zákazu činnosti nenarazila na vážnější problém, o kterém

bych se chtěla zmínit, uvedu k němu jen pár základních informací.

Podstatou trestního opatření zákazu činnosti je povinnost zdržet se výkonu určité

činnosti. Jde o trestní opatření, jehož smyslem je mladistvému přímo zabránit v dalším

páchání trestné činnosti, a to jeho dočasným vyřazením z možnosti zastávat a vykonávat

určité zaměstnání, povolání nebo funkce anebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí

zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy.91 Mladistvému lze trestním

opatřením zákazu činnosti zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustil provinění. 90 ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 5.91 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 63

42

Souvislost spáchaného provinění s činností, která může být zakázána, musí být přímá a 

bezprostřední, i když se nevyžaduje nutně souvislost kauzální.92

ZSM stanovuje pouze dvě omezení a odchylky od obecné úpravy zákazu činnosti a to, že

zákaz činnosti nesmí být na překážku přípravě na povolání mladistvého a horní hranice sazby

tohoto opatření nesmí převyšovat pět let. Jinak aplikace tohoto trestního opatření na mladistvé

nevyvolává žádné větší komplikace.

4.3.3 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

Trestní opatření zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud

uložit mladistvému, který se dopustil úmyslného provinění v souvislosti s návštěvou takové

akce (§  76 odst. 1 TZ). Společenskou akcí se zde rozumí v podstatě jakákoliv organizovaná

událost, které se zúčastní více osob a při níž dochází k uspokojování společenských a jiných

sociálních potřeb lidí, tedy k sociální interakci. Zákon výslovně zmiňuje sportovní a kulturní

akce, ale může jít i o jiné akce společenské povahy, například lidové zábavy, diskotéky, plesy,

různé ceremoniály nebo oslavy. Typickým příkladem aplikace tohoto trestního opatření jsou

případy trestné činnosti v souvislosti s výtržnostmi na sportovních utkáních.93

Zákaz vstupu na takové společenské akce lze mladistvému uložit jako trestní opatření jen

v reakci na úmyslné provinění spáchané v přímé souvislosti s takovou akcí. Otázkou však

zůstává, co se rozumí pod pojmem přímá souvislost? JUDr. Ščerba se domnívá, že možnost

uložení trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní či jiné společenské akce nelze omezovat

jen na případy, kdy čin je spáchán přímo na místě konání takové akce. Dle jeho názoru by

soudy měly zákonnou podmínku, spočívající v souvislosti trestného činu s návštěvou určité

akce, vykládat šířeji a sledovat tohoto účel trestu.94

ZSM pamatuje na toto opatření pouze při stanovování horní hranice, kterou tradičně

snižuje na polovinu tj. pět let, jinak se plně uplatní úprava v TZ. Dolní hranice u tohoto

opatření není stanovena. Soud musí při jejím stanovení dbát toho, aby uložené trestní opatření

mohlo splnit svůj účel. Dle stanovisek praxe většinou nepřichází v úvahu vyměření tohoto

opatření na dobu kratší než několik měsíců.95

92 srov. č. 5/1980 Sb. rozh. tr.93 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 283-28494 ŠČERBA, F. Právní úprava nových alternativních trestů. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 8795 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 284

43

V komentáři96 se dočtete, že toto opatření představuje výrazný zásah do svobody pohybu.

Osobně se domnívám, že zásah je mnohem méně citelný než u některých jiných trestních

opatření, dokonce si troufám tvrdit, že jeden z nejméně intenzivních. I proto považuji toto

trestní opatření za přiměřené při sankcionování mladistvého, nepředstavující tak výrazné

omezení jako například trestní opatření odnětí svobody.

4.3.4 Vyhoštění

Pro trestní opatření vyhoštění platí úplný opak ohledně intenzity zásahu, kterou jsem

popsala u zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. S trestním opatřením

odnětí svobody bych ho zařadila do zásahů nejvíce narušující základní lidská práva, v případě

tohoto opatření se jedná o článek 14 LPS. K tomu dále přistupuje skutečnost, že toto opatření

nepůsobí výchovně, proto by mělo jít zejména u mladistvých o opatření krajního využití,

pouze pokud to vyžaduje ochrana nejdůležitějších společenských zájmů.

Vyhoštěním se zde rozumí odnětí práva cizince nadále se zdržovat na území ČR

(pokud takové právo měl) a jeho přemístění na území jiného státu nebo jeho předání

příslušným orgánům jiného státu. Co do svého plošného působení se vyhoštění vztahuje

na celé území ČR a vždy se ukládá z území ČR do ciziny. Bezprostředním účelem trestního

opatření vyhoštění je zabránit mladistvému provinilci v páchání další trestné činnosti

na území ČR, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému

zájmu (§ 80 TZ).97 Jak vyplynulo z předchozích odstavců, vyhostit nelze občana ČR. Za

jistých podmínek je ztíženo i vyhoštění občana EU (pouze při vážném ohrožení bezpečnosti

státu). Dále ustanovení § 80 odst. 3 TZ uvádí řadu četných výjimek, kdy soud trest vyhoštění

nesmí uložit.

V trestních věcech mladistvých je na soud kladen požadavek, aby přihlédl

k nejlepšímu zájmu mladistvého, zejména k jeho osobním a rodinným poměrům, a zabránil

tomu, aby mladistvý byl vydán nebezpečí zpustnutí. U mladistvého, který je občanem

Evropské unie, musí být navíc splněna podmínka, že neuložením tohoto druhu trestního

opatření by došlo k vážnému ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo že

vyhoštění je v nejlepším zájmu takového mladistvého. ZSM dále u mladistvých vylučuje

uložení vyhoštění na dobu neurčitou a zkracuje jeho sazbu od jednoho roku do pěti let (§ 26

odst. 4 ZSM). Jeho konkrétní výměra se určuje podle povahy a závažnosti spáchaného 96 Tamtéž97 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 64

44

provinění, možností nápravy a poměrů mladistvého pachatele a podle stupně ohrožení

bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (§ 80 odst. 2 TZ).

4.3.5 Peněžité opatření

Peněžité opatření je významnou alternativou ke krátkodobým trestním opatřením

odnětí svobody. Majetková povaha peněžitého opatření z něj činí vhodný prostředek

k dosažení účelu trestního opatření zejména v případech, kdy se mladistvý dopustil provinění

motivovaného snahou o neoprávněný majetkový prospěch nebo negativním vztahem

k ochraně a nedotknutelnosti cizího majetku (nešetrnost, vandalismus). Z těchto důvodů

peněžité opatření přichází v úvahu při postihu provinění především majetkových, ale také

provinění obecně nebezpečných, provinění proti životnímu prostředí a provinění proti

pořádku ve věcech veřejných. Dalším okruhem provinění, při jejichž postihu může mít

peněžité opatření opodstatnění, jsou provinění, ke kterým mladistvý potřebuje určité finanční

prostředky a uložení peněžitého opatření by tyto peněžní prostředky odčerpalo a tak by se

zabránilo páchání další trestné činnosti. Třetí sférou, kde se peněžité opatření využije, jsou

méně závažná provinění. 98

Obecné předpoklady uložení peněžitého opatření již klasicky formuje TZ a to v § 67.

ZSM je doplňuje o dva specifické předpoklady vztahující se na mladistvé pachatele. Peněžité

opatření lze mladistvému uložit pouze, je-li výdělečně činný nebo jeho majetkové poměry

uložení takového opatření umožňují (§ 27 odst. 1 ZSM ). Co se týče majetkových poměrů

mladistvého, je však nutné, aby s těmito prostředky mohl samostatně nakládat (viz kap.

4.1.6). Příjmy z výdělečné činnosti se v zásadě řadí mezi prostředky, se kterými mladistvý

samostatně nakládat může. Příjem zároveň musí být dostatečně vysoký, aby postačoval

k úhradě vyměřeného peněžitého opatření.99

Peněžité opatření se vyměřují formou denní sazby. Denní sazba je tedy způsobem

stanovení celkové výše částky peněžitého opatření, nikoliv způsob jeho zaplacení. To je

tradičně možné učinit buď jednorázově, nebo ve splátkách, dle rozhodnutí soudu. U

mladistvých vzhledem k jejich majetkovým poměrům připadá v úvahu spíše druhá

z uvedených možností. Denní sazba u mladistvých provinilců činí 100 až 5000 Kč na den a

může být stanovena na 10 až 365 dnů (§ 27 odst. 2 a 3 ZSM). Koncepce denní sazby ukládána

na určitý počet dnů je formována na principu, že počet sazeb se určuje podle povahy a 98 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 29599 Tamtéž s. 298

45

závažnosti provinění a za provinění stejné závažnosti se ukládá stejný počet sazeb. Toto

řešení považuji za velmi zdařilé nejen pro to, že umožňuje spravedlivě reagovat na trestnou

činnost různé závažnosti, ale také jistě přispívá k předvídatelnosti práva ve vztahu

k peněžitému opatření a tak k principu právní jistoty. Výše denní sazby je určována podle

osobních a majetkových poměrů mladistvého. Tím se má docílit stejné citelnosti užitého

peněžitého opatření u různě výdělečně schopných mladistvých.100 Oproti první myšlence,

která dle mého nemůže vyvolat rozsáhlou diskuzi, mne v souvislosti se závislostí výše sazby

na majetkových poměrech mladistvého napadají možné protiargumenty proti této konstrukci.

Lze namítat, že porušení veřejného zájmu je nezávisle na příjmu mladistvých stejné, a proto

by i jeho náhrada měla být ve stejné výši. Někteří radikálnější by mohli dokonce namítat, že

tím dochází k znevýhodnění movitějších pachatelů z důvodu jejich příjmu. Na podporu

stávající úpravy je však možné argumentovat jejím účelem, u mladistvých účelem

výchovným. Pokud by byl zásah do života mladistvého s většími příjmy méně intenzivní, jistě

by mladistvého tolik nemotivoval k životu v souladu s právními normami. Je třeba učinit

poslední poznámku k tomuto tématu. U dospělých pachatelů zákon používá taktéž koncepci

denní sazby. S ohledem na fakt, že jsou ve většině případů výdělečně činní, jim zákon stanoví

vyšší výměru denní sazby a počet dní, na které může být stanovena.

S uložením peněžitého opatření je soud povinen stanovit náhradní trestní opatření odnětí

svobody. Soud pojme obligatorně tento výrok do rozsudku, kterým peněžité opatření ukládá.

Jeho výměra by měla být v určité proporci s výši uloženého peněžitého opatření, maximálně

však jeden rok. Je-li však horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené za příslušné

provinění nižší než jeden rok, nesmí náhradní trestní opatření přesahovat tuto nižší horní

hranici. Když je peněžité opatření ukládáno spolu s trestním opatřením odnětí svobody, nesmí

součet výměry uloženého a náhradního opatření odnětí svobody přesahovat horní hranici

trestní sazby odnětí svobody za provinění, v reakci na které je ukládáno. Náhradní trestní

opatření se vykoná, pokud mladistvý ve stanovené lhůtě peněžité opatření neuhradí. Pokud se

bez zavinění mladistvého stane peněžité opatření nedobytným, náhradní odnětí svobody se

nevykoná a od výkonu se upustí.101

Soud může po právní moci rozhodnutí o uložení peněžitého opatření rozhodnout

po vyjádření mladistvého, že jeho zaplacení nebo nevykonaný zbytek bude nahrazen tím, že

mladistvý vykoná obecně prospěšnou činnost v rámci probačního programu podle § 17

100 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 66101 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 66

46

odst. 1, 2 pro tento účel zřízeného, nebo společensky prospěšnou činnost v rámci výchovné

povinnosti podle § 18 odst. 1 písm. c) (§ 27 odst. 5 ZSM). ZSM tím výrazně posiluje

alternativní podobu tohoto trestního opatření – fakticky totiž vytváří podmínky pro odvrácení

výkonu náhradního trestního opatření odnětí svobody za neuhrazené peněžité opatření

výkonem obecně a společensky prospěšných činností.102 Pro uložení probačního programu je

však potřeba souhlasu mladistvého (§ 17 odst. 2 ZSM). K uložení společensky prospěšné

činnosti je třeba pouze jeho vyjádření požadované § 27 ZSM.

Peněžité opatření je dle mého v ZSM koncipováno vhodně ve smyslu užití vůči

mladistvým. Hrozbou výkonu náhradního opatření odnětí svobody mladistvého motivuje

k řádnému výkonu peněžitého opatření. Naopak možností uložit mladistvému probační

program či vykonání společensky prospěšné činnosti lze zhojit tvrdost zákona vůči

mladistvému v případě, kdy má v úmyslu se napravit, ale k výkonu peněžitého opatření mu

brání překážka ne zcela závislá na jeho vůli. Zákon tak zde ponechává široký prostor pro

dosažení účelu ZSM. Na druhé straně je nutno podotknout, že většina mladistvých není

výdělečně činná nebo nemá dostatek vlastních finančních prostředků, aby splnila podmínky

v § 27 odst. 1 ZSM pro uložení peněžitého opatření, což všechny jeho výhody samozřejmě

neguje.

4.3.6 Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu

Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu je trestním opatřením, které nemá

v TZ paralelní vyjádření. Proto lze jako specifické opatření uložit pouze mladistvému.

Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu se logicky uplatní na provinění stejné

povahy, jako jeho nepodmíněná verze. Odlišnost spočívá v podmíněném odložení jeho

výkonu, které by mělo vhodně řešit situace, kdy k naplnění účelu ZSM soud potřebuje

po stanovenou dobu sledovat chování mladistvého a ověřit, zda je či není třeba na něj působit

bezprostředním výkonem peněžitého opatření. Vzhledem k tomu může soud podmíněně

odložit výkon peněžitého opatření i u takového mladistvého, u kterého zatím – v době

rozhodování soudu o vině a o využitelných opatřeních – není ještě zřejmé, zda bude účel

zákona splněn i bez jeho vlastního výkonu.103

Při ukládání peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu soud postupuje tak, že

vynese odsuzující rozsudek a uloží peněžité opatření, ale jeho výkon odloží pod podmínkou, 102 Tamtéž103 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 67

47

že mladistvý se bude ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým

podmínkám. Zákonné podmínky pro využití tohoto postupu jsou formulovány

v § 28 odst. 1 ZSM. Prvním předpokladem je důvodné přesvědčení soudu, že vzhledem

k osobě mladistvého, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí,

ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, bude účelu trestního opatření dosaženo i bez

jeho výkonu. Při hodnocení všech těchto jmenovaných okolností charakterizujících skutek a

osobu mladistvého je třeba je posuzovat nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemné souvislosti.

Druhým alternativním předpokladem podmíněného odložení výkonu peněžitého opatření

upraveným v § 28 odst. 1 písm. b) je, že soud přijme nabízenou záruku za nápravu

mladistvého a za těchto okolností se výkon uloženého opatření nejeví nutným vzhledem

k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl. Tím může být rodič, jiný příbuzný, vedoucí na

pracovišti, také zájmové sdružené občanů podle § 3 TŘ. V každém případě by mělo jít

o někoho, kdo mladistvého dobře zná a je schopen pozitivně ovlivnit jeho chování. Mladistvý

by zároveň měl být ochoten podrobit se jeho působení.104

Soud v rozhodnutí o odložení výkonu peněžitého opatření obligatorně ukládá zkušební

dobu až na tři léta, přičemž může mladistvému dále uložit výchovná opatření směřující

k tomu, aby vedl řádný život. Dolní hranice zkušební doby není zákonem vymezena, proto její

stanovení je věcí vlastní úvahy soudu. Konkrétní délka zkušební doby by měla být aspoň

taková, aby umožňovala naplnit její smysl, tedy sledováním chování mladistvého zjistit, zda

je nutné nařízení výkonu podmíněně odloženého peněžitého opatření či nikoli. Významnou

skutečností, kterou je třeba zohlednit při úvahách o minimální délce zkušební doby, může být

rovněž naplnění smyslu stanovených výchovných opatření, byly-li uloženy. Tomuto záměru

by jistě neodpovídala zkušební doba jen několika málo dnů nebo týdnů. Běh zkušební doby je

nepřetržitý, protože zákon nepočítá se žádnými skutečnostmi, které by ji stavěly nebo

přerušily.105 Její délku stanovenou v rozsudku není možné dodatečně zkrátit ani prodloužit,

pouze ji lze za podmínek § 29 odst. 3 ZSM započítat.

Pokud mladistvý během zkušební doby vede řádný život a vyhoví uloženým

podmínkám, vynese soud rozhodnutí, že se mladistvý osvědčil. Zákon nikde nedefinuje, co

se rozumí řádným životem. Z judikatury však vyplývá, že se neomezuje pouze na život

v souladu s právními normami.106 Vedení řádného života ve zkušební době a  plnění

povinností a omezení plynoucích z uložených opatření tvoří základní obsahovou náplň

104 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 67105 Tamtéž s. 68106 srov. č. 59/1973 Sb. rozh. tr.

48

podmíněně odloženého peněžitého opatření. Ke splnění těchto podmínek by mělo také vést

působení osob, které za mladistvého poskytly záruku. Pokud tyto osoby záruku odvolají, není

to automaticky důvodem k výkonu peněžitého opatření. Za této situace soud obligatorně

přezkoumá chování mladistvého, zda nejsou dány důvody pro výkon peněžitého opatření, a

pokud tomu tak není, ponechá podmíněný odklad v platnosti (§ 30 odst. 2 ZSM).

Neučiní-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o osvědčení nebo

o výkonu peněžitého opatření, aniž na tom měl vinu mladistvý, nastává fikce odsvědčení

(§ 30 odst. 3 ZSM ). Kritériem je zde rozhodnutí soudu o výkonu peněžitého opatření, nikoli

zda mladistvý v této době vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Proto může fikce

nastat i v případě, kdy mladistvý porušoval podmínky výkonu, ale soud o tom nerozhodl.

Vzniku uvedené fikce brání i nepravomocné rozhodnutí. Vinu mladistvého na tom, že soud

do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se podle § 30 odst. 1 osvědčil či

nikoli, lze spatřovat např. v tom, že odjel do ciziny, kde se zdržoval na neznámém místě, nebo

často měnil pobyt, aniž by změnu pobytu nahlásil soudu, popř. jiným příslušným orgánům.107

Fikce má stejné účinky jako rozhodnutí o osvědčení. To znamená, že mladistvému po jejím

vzniku již nelze uložit žádné trestní opatření za provinění, ohledně nichž bylo rozhodnuto

o podmíněném odkladu výkonu peněžitého opatření, a dále také se na mladistvého od jejího

vzniku hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 30 odst. 4 ZSM).

Naopak nepříznivé důsledky pro mladistvého vyvolává rozhodnutí soudu o výkonu

peněžitého opatření. S tímto rozhodnutím, oproti rozhodnutí o osvědčení, nemusí soud

vyčkávat až po uplynutí zkušební doby. V rozhodnutí musí opět obligatorně vyměřit délku

náhradního trestního opatření odnětí svobody a poté může také zvážit, zda nevyužije postupu

podle § 27 odst. 5 ZSM a nenahradí výkon peněžitého opatření vykonáním obecně prospěšné

činnosti. Po rozhodnutí o výkonu peněžitého opatření je tedy další postup identický jako při

ukládání jeho nepodmíněné formy.

Ohledně mého názoru lze říci v podstatě totéž, co jsem uvedla v posledním odstavci

předešlé kapitoly. Ke kladům tam uvedených navíc přistupují výhody podmíněného odložení,

které považuji za efektivní prostředek, jak docílit účelu ZSM. Zejména kombinace

s výchovnými opatřeními a hrozba výkonu peněžitého opatření zvyšují potenciál tohoto

opatření k naplnění účelu ZSM. Celkově je toto opatření velmi variabilní a ponechává soudu

větší množství alternativ, jak dosáhnout účelu ZSM.

107 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 315

49

4.3.7 Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem

Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem představují základní

alternativy k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody. Bývají někdy považovány

za zvláštní formu podmíněného zproštění výkonu trestního opatření, které bylo mladistvému

uloženo, nebo za zvláštní způsob vyměření trestního opatření či za odklad výkonu trestního

opatření. Někdy jsou považovány i za zvláštní institut, který je vedle trestních, výchovných

a ochranných opatření prostředkem k dosažení účelu zákona (jako kvalifikovaná pohrůžka

trestním opatřením). Tyto různé možnosti vyplývají z toho, že ani samotný název „podmíněné

odsouzení“ v TZ a ZSM není přesný. Mladistvý zde není odsouzen podmíněně, protože soud

v takovém případě pravomocně zjistil skutek, kvalifikoval jej jako provinění, uznal

mladistvého vinným z jeho spáchání a uložil mu za něj trestní opatření odnětí svobody, jehož

výkon odložil.108

Postup při ukládání podmíněného odsouzení je v podstatě obdobný jako u peněžitého

opatření s podmíněným odkladem výkonu. Soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trestní

opatření odnětí svobody, ale jeho výkon odloží pod podmínkou, že mladistvý se bude

ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. Stejně jako

podmíněné odložení peněžitého opatření vychází z předpokladu, že samotné trestní stíhání,

vyslovení vinny a hrozba eventuálního výkonu trestního opatření postačuje k naplnění účelu

ZSM. Na mladistvého tak působí spíš motivačně, nikoliv vlastní výkonem trestního opatření,

ke kterému v lepším případě nemusí vůbec dojít. Oproti podmíněnému peněžitému opatření

jej však lze uložit i dospělým pachatelům a TZ obsahuje jeho stěžejní úpravu, kdežto ZSM

o něm hovoří jen ve dvou ustanoveních.

Podmínky pro podmíněný odklad trestního opatření odnětí svobody vymezuje obecně

ustanovení §  81 odst. 1 TZ, podle něhož může soud podmíněně odložit výkon trestního

opatření odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům

mladistvého pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí,

v kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení

na mladistvého pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Na tyto podmínky

odkazuje i ustanovení §  84 odst. 1 TZ o podmíněném odsouzení k trestnímu opatření odnětí

svobody s dohledem s tím, že je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování mladistvého

pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc. Podle § 81 odst. 1 a §  84 odst. 1 TZ lze

108 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 335-336

50

podmíněně odložit jen výkon trestního opatření odnětí svobody, pokud jeho v odsuzujícím

rozsudku stanovená výměra nepřevyšuje tři léta. Tím tato ustanovení zaručují,

že se podmíněné odsouzení použije jako mírnější sankce jen u typově méně závažných

případů. Rozhodná je výměra trestního opatření odnětí svobody stanovená soudem v rozsudku

v konkrétní věci, nikoliv trestní sazba tohoto trestního opatření ve zvláštní části TZ.109

Zákon stanoví dolní i horní hranici zkušební doby pro případ podmíněného odsouzení

(s dohledem) a ta činí jeden až tři roky (§ 33 odst. 1 ZSM). Jejím základním smyslem je

ověření toho, zda je mladistvý schopen takové změny svého chování, která by svědčila o tom,

že se napravil i bez výkonu trestního opatření.110 Tato výměra není nepřekročitelná:

za podmínek stanovených v odstavci 2 ustanovení § 33 ZSM ji lze mimořádně prodloužit, ne

však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby v trvání pěti let.

Její délku stanovenou v rozsudku není možné dodatečně zkrátit. Běh zkušební doby je

nepřetržitý.

Předpokladem výroku soudu, že se  mladistvý ve zkušební době osvědčil, je splnění

obou podmínek uvedených v § 83 odst. 1 a §  86 odst. 1 TZ, tj. vedení řádného života

po celou zkušební dobu a  vyhovění uloženým podmínkám (výchovným opatřením). Dále

může, stejně jako u peněžitého opatření a za obdobných podmínek, nastat fikce osvědčení

(§ 83 odst. 3 a 86 odst. 2 TZ). V opačném případě je na soudu, aby rozhodl o výkonu

podmíněně odloženého trestního opatření odnětí svobody. ZSM poskytuje soudu možnost

ponechat i v případě, že mladistvý zavdal příčinu k nařízení uloženého trestního opatření,

podmíněné odsouzení v platnosti postupem podle ustanovení § 33 odst. 2 ZSM. Zde je

vymezen požadavek na  zpřísnění dosavadního režimu výkonu původního rozhodnutí

některým z dodatečně učiněných opatření podle § 33 odst. 2 písm. a) až c), tedy stanovením

dohledu nad mladistvým, přiměřeným prodloužením zkušební doby nebo stanovením dosud

neuložených výchovných opatření směřujících k tomu, aby mladistvý vedl řádný život. Tato

opatření jsou ukládána alternativně. Dohledem ve smyslu § 33 odst. 2 písm. a) je míněn

dohled probačního úředníka podle § 16 ZSM. Byl-li dohled nad mladistvým stanoven již při

podmíněném odsouzení podle §  85 odst. 2 TZ, jeho opětovné stanovení při rozhodnutí

o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti pochopitelně nepřichází v úvahu. Podobné

platí i při ukládání dosud neuložených výchovných opatření. Smyslem této právní úpravy je

předejít paušálnímu přístupu k výkonu tohoto trestního opatření v reakci na nepříliš závažná

109 Tamtéž s. 336110 Tamtéž s. 339

51

porušení jinak řádného života mladistvého nebo porušení jen určitých dílčích povinností

mladistvým.111

Podmíněné odložení trestního opatření odnětí svobody logicky nabízí obdobné klady

jako podmíněné odložení peněžitého opatření. Lze ho taktéž kombinovat s výchovnými

opatřeními a hrozbou výkonu trestního opatření stimuluje mladistvého k jejich řádnému

výkonu. Stejně jako podmíněně odložené peněžité opatření je, pokud nedojde k výkonu

opatření, nejmírnějším zásahem do běžného života mladistvého. Oproti peněžitému opatření

však nabízí tu výhodu, že lze uložit i mladistvým, kteří nedisponují vlastními finančními

prostředky. Díky těmto skutečnostem považuji toto trestní opatření za adekvátní reakci na

trestnou činnost mladistvých delikventů.

4.3.8 Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody

Jak již bylo mnohokráte uvedeno, trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody je

v systému sankcí určených pro mladistvé pachatele postihem ultima racio. To zdůrazňuje

v podstatě duplicitně § 31 odst. 2 ZSM pomocí formulace, že trestní opatření NOS může soud

mladistvému uložit jen tehdy, jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého

nebo předchozí použitá opatření uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo

k dosažení účelu ZSM. Ohled na předchozí použitá opatření však neznamená, že trestní

opatření NOS nelze použít u prvopachatelů. Vždy bude záviset na individuálním posouzení

konkrétních okolností případu, zda jeho uložení odůvodňují. Ovšem mělo by jít spíše

o výjimky.112 Využívání alternativních trestních opatření při sankcionování mladistvých se

v praxi osvědčilo dlouhodobým poklesem kriminality mládeže. Také mnohé kriminologické

výzkumy potvrdily, že věznění na mladistvém zanechává negativní důsledky a i přes působení

specializovaných pracovníků dále recidivují.113 Proto je třeba uložení tohoto trestního opatření

důkladně zvážit.

Dle mého stěžejní modifikace trestního opatření NOS, kterou ZSM obsahuje, se týká

vymezení jeho hranic v § 31 odst. 1. Trestní sazby odnětí svobody stanovené v TZ

se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí

převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. Ustanovení § 31 odst. 1, o snížení trestních sazeb

111 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 70

112 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 70113 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 318

52

u mladistvých na polovinu, se týká jen trestního opatření odnětí svobody. U  ostatních druhů

trestních opatření, které lze mladistvému uložit, platí zvláštní ustanovení upravující trestní

hranici daného trestního opatření. Hranice trestní sazby se snižuje i v případě, kdy pachatel

spáchal provinění ve věku mladistvého, ale v době řízení již dosáhl zletilosti.114

Následující odstavec zmiňovaného ustanovení prolamuje toto omezení hranice

u provinění, za které TZ ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu (písmeno a)),

povaha a závažnost provinění je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu

nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému

následku mimořádně vysoká (písmeno b)) a soud má za to, že by odnětí svobody v rozmezí

uvedeném v předcházejícím odstavci k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo

(písmeno c)). Zde soud může uložit trestní opatření NOS ve výměře od pěti do deseti let.

Všechny tři podmínky pod písmeny a) až c) musí být splněny kumulativně. Naopak

u alternativ pod písmenem b) stačí, pokud se vyskytne jedna okolnost v tomto písmenu

jmenovaná. Mimořádné zvýšení trestní sazby u mladistvých je obdobou výjimečného trestu

podle § 54 TZ. S ohledem na obdobné podmínky se více přibližuje trestu doživotí. V obou

případech se jedná o nejkrajnější prostředek k dosažení cílů trestního práva. U mimořádného

zvýšení hranice podle ZSM je tato krajnost užití podpořena také tím, že při trestání

mladistvých by měl stále převažovat výchovný účel opatření. Pravděpodobně také s cílem

dosáhnout tohoto účelu a předejít negativním důsledkům věznění mladistvého je v § 78 ZSM

umožněno k návrhu státního zástupce nebo ředitele věznice v případě pozitivní změny

chování mladistvého korigovat délku jemu uloženého nepodmíněného odnětí svobody

podmíněným propuštěním z věznice pro mladistvé bez nutnosti předchozího výkonu jeho

poloviny, resp. dvou třetin.115

Úplně opačným směrem se vydává ustanovení § 32 ZSM, které upravuje podmínky

mimořádného snížení dolní hranice trestní sazby ukládané mladistvým. Rozšíření možnosti

snížení výměry trestního opatření odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby dává větší

možnost zohlednit konkrétní situaci mladistvého a stává se tak dalším projevem snahy

zákonodárce v maximální možné míře individualizovat ukládané trestní opatření odnětí

svobody.116 Mimořádně snížit dolní hranici trestní sazby lze za třech kumulativně daných

podmínek, tj. odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry mladistvého, vzhledem k těmto

skutečnostem by bylo použití trestní sazby odnětí svobody stanovené TZ pro mladistvého 114 Tamtéž s. 319115 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 324116 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 71

53

nepřiměřeně přísné a účelu trestního opatření lze dosáhnout i odnětím svobody kratšího

trvání. Použití ustanovení § 32 nepřichází samozřejmě v úvahu tam, kde dolní hranice

trestního opatření odnětí svobody není TZ stanovena. Mimo toto specifické snížení dolní

hranice trestní sazby u mladistvého obsahuje také TZ ustanovení § 58 o mimořádném snížení

trestu odnětí svobody, jehož aplikaci při postihování mladistvých nic nevylučuje.

Problematicky se jeví pouze odst. 3 tohoto ustanovení obsahující omezení mimořádného

snížení dolní hranice, kterého z důvodu jiného vymezení standardní hranice trestního opatření

NOS ukládané mladistvým nelze aplikovat.

Trestné opatření odnětí svobody zcela logicky vylučuje uplatnění jakýkoliv výchovných

opatření, jakožto nejefektivnějších výchovných prostředků. Dále představuje velmi intenzivní

zásah do života mladistvého s nejmenším výchovným vlivem. Proto je opatřením pro

mladistvého nejméně vhodným a ultima racio. Na druhé straně je třeba podotknout, že i v jeho

případě zákonodárce usiluje prostřednictvím možnosti modifikovat trestní sazbu o větší

variabilitu tohoto opatření a tím alespoň částečně zjemňuje jeho negativní důsledky ve sféře

mladistvého.

4.3.9 Domácí vězení a další trestní opatření bez speciální úpravy v ZSM

Trestní opatření propadnutí věci, stejně jako celkem nové trestní opatření domácího

vězení, není v ZSM upraveno. S ohledem na znění § 24 ZSM, které však s těmito trestními

opatřeními počítá, je lze aplikovat na mladistvé. Při tom se vychází plně z úpravy v TZ.

Trestní opatření domácího vězení je další alternativou k trestnímu

opatření nepodmíněnému odnětí svobody. Ve vztahu k mladistvým poskytuje tu výhodu, že

ho násilně nevytrhává z jeho sociálního prostředí a nenarušuje přípravu na jeho povolání nebo

výkon zaměstnání. Dále ho možností přeměny v trestní opatření odnětí svobody může

motivovat, aby dodržoval podmínky jeho výkonu a podmínky eventuálně uložených

výchovných opatření. Na první pohled se tedy zdá, že toto opatření poskytuje dostatečný

výchovný potenciál k naplnění účelu ZSM.

Problematická je ovšem aplikace tohoto opatření v praxi. Je však nutno podotknout, že

tyto problémy nejsou spojeny výlučně s problematikou mladistvých, ale vznikají i při aplikaci

trestu domácího vězení na dospělé pachatele. Jednoznačně největším a zcela zásadním

problémem souvisejícím s tímto trestem je přetrvávající nemožnost využívat při jeho kontrole

tzv. elektronického monitoringu.117 Dalším výrazným nedostatkem tentokráte právní úpravy,

117 ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 2

54

který bych chtěla zdůraznit, je, že důvodem přeměny trestu domácího vězení v trest odnětí

svobody není vedení řádného života (§ 61 TZ). Takovou povinnost pachatele odsouzeného k

trestu domácího vězení nelze dovodit ze žádného ustanovení TZ či TŘ. Uložení trestu

domácího vězení přitom představuje mj. i projev důvěry ze strany státu (reprezentovaného

soudem), že pachatel nebude trestnou činnost opakovat. Spáchání dalšího deliktu již v době

výkonu trestu znamená závažné porušení této důvěry, jehož adekvátním následkem by měla

být přeměna tohoto trestu v trest odnětí svobody.118 V souvislosti s tímto poznatkem mne

napadá otázka, která se již bezprostředně týká tématu mladistvých. Může být důvodem

přeměny trestního opatření domácího vězení porušování podmínek výkonu výchovných

opatření? Dle mého názoru nelze tuto skutečnost, stejně jako vedení řádného života, podřadit

pod žádný důvod jmenovaný v § 61 TZ. Tento stav jistě nepřispívá k výchovnému účinku

tohoto trestního opatření. Proto je de lege ferenda vhodné novelizovat právní úpravu trestu

domácího vězení a odstranit zmíněné nedostatky.119 S ohledem na právní úpravu trestání

mladistvých považuji za vhodnější novelizovat i ZSM, jelikož tak bude možné stanovit pro

mladistvé speciální podmínky (např. přeměnu domácího vězení při neplnění výchovných

povinností).

Při porovnání výčtu § 24 ZSM a § 52 TZ zjistíme, že § 24 ZSM neuvádí tresty

propadnutí majetku, zákaz pobytu, ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání a ztrátu vojenské

hodnosti. Z toho lze vyvodit pouze jeden logický závěr a to, že tyto druhy trestů při trestním

postihu mladistvého nelze aplikovat.

118 Tamtéž s. 4119 JUDr. Ščerba se ve svém příspěvku na toto téma zmiňuje o dalších nedostatcích, které si jistě také zaslouží pozornost zákonodárce. Více viz: ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 1-5

55

5. Systém ukládání opatření mladistvým podle německého JGG

Německý systém ukládání opatření mladistvým se strukturálně velmi odlišuje

od českého systému trestněprávních sankcí. Z tohoto důvodu jsem uvedla do textu jen pár

jednotlivých poznámek a nakonec vyhradila tuto samostatnou kapitolu, kde o německém

systému pojednám souhrnně. Na druhou stranu přes odlišnost systému jsou některá opatření

ukládaná podle JGG zcela identická s opatřeními podle ZSM.

JGG upravuje v § 5 následky protiprávních činů mladistvých. Jsou jimi tři druhy

sankcí: výchovné, kázeňské a trestní. Dále je možné podle stejného ustanovení uložit

mladistvému povinnost podrobit se psychiatrickému léčení, nebo odvykací kůře

(pravděpodobně se jedná o obdobu našeho ochranného léčení). Všechna opatření mají

směřovat k naplnění výchovného účelu JGG (§ 2 JGG).

Výchovná opatření se člení na dvě kategorie, z čehož druhá je z hlediska našeho práva

významnější, jelikož nápadně připomíná výchovné povinnosti a omezení dle ZSM. Náleží

sem např. povinnost bydlet s rodičem, účastnit se vzdělávacího programu, vyrovnat se

s poškozeným, nebo např. omezení styku s určitými osobami, zákaz navštěvovat určité

podniky (více § 10 JGG). Výčet je jako v našem právu demonstrativní, proto může soud

uložit výchovné opatření zákonem nejmenované. Oproti našemu právu se však německému

soudu naskýtá možnost uložit v v případě zaviněném neplnění výchovných a kázeňských

povinností trestněprávní sankci ve formě krátkodobého odnětí svobody v délce maximálně

čtyř týdnů (§ 11 odst. 3 a § 15 odst. 3 JGG).

Kázeňská opatření se podle teoretiků německého práva odlišují od výchovných

opatření svou výrazněji sankční složkou. Na druhé straně připouštějí, že toto odlišení není

56

striktní a v některých případech se rozdíly mezi výchovnými a kázeňskými opatření

smývají.120 Kázeňská opatření zahrnují výstrahu, stanovení podmínek (náhrada způsobené

škody, omluva poškozenému, zaplacení peněžní pokuty, vykonání prací) a detenci, jež může

trvat od jednoho víkendu až po čtyři týdny. Kázeňská a výchovná opatření lze kumulovat a

ukládat vedle sebe.

Výstrahu jako kázeňské opatření bych přirovnala k českému napomenutí s výstrahou.

Ovšem německé právo nezná možnost přenechání postihu mladistvého rodičům, škole či

výchovnému zařízení tak, jak ho formuluje české právo. Je ale možné, a podle odborníků na

německé právo také záhodné, kombinovat toto opatření s výchovnými či jinými kázeňskými

opatřeními.121 Výstrahu tak lze spojit s povinností podrobit se dohledu stanovené osoby a tak

se neexistence specifického nástroje přenechání postihu mladistvého rodičům, škole,

výchovnému zařízení kompenzuje. Kázeňské opatření zaplacení určité peněžité částky je

náhradou za peněžitý trest, který nelze mladistvému podle německého práva uložit. Stejné

platí pro kázeňské opatření vykonání obecně prospěšné činnosti, která supluje v trestním

právu mladistvých trest obecně prospěšných prací.122

Kázeňské opatření krátkodobého odnětí svobody může působit jako samostatná

sankce, nebo může sloužit jako prostředek vynucení plnění výchovných opatření. Má tři

formy rozlišující se dobou trvání detence (krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou).

Krátkodobá je ukládána na dobu maximálně dvou víkendů. Zajímavostí z pohledu našeho

práva jistě je, že se vykonává pouze v období volného času. Mladistvý tak nastupuje na výkon

trestu obvykle v pátek po škole či po práci a je propuštěn tak, aby v pondělí se mohl účastnit

výuky, nebo pracovat.123 Střednědobá trvá maximálně čtyři dny, které nemusí být nutně

vykonávány o víkendu. Dlouhodobou detenci soud vyměřuje v rozmezí od jednoho do čtyř

týdnů (§ 16 JGG).

Trest odnětí svobody pro mladistvé je jediným skutečným trestem podle JGG, tedy

alespoň podle označení příslušného oddílu zákona a také dle názoru uvedeného v učebnici

německého trestního práva mladistvých.124 Dle německého JGG nelze užít subsidiárně tresty

upravené v trestním zákoně. Jak již bylo ale výše řečeno, některá kázeňská opatření podle

německého práva plní stejnou funkci jako trestní opatření upravená v ZSM (např. zaplacení

120 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 198121 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 197122 Tamtéž s. 202 - 203123 Tamtéž s. 211124 Tamtéž s. 217

57

peněžité částky, vykonání obecně prospěšné činnosti). Délka trestu odnětí svobody je

omezena na šest měsíců do pěti let s možností mimořádného zvýšení do deseti let. Soud uloží

trest odnětí svobody pro mladistvé, pokud sklon mladistvého k páchání trestné činnosti, který

vyšel najevo v důsledku jeho trestného činu, naznačuje, že výchovná či kázeňská opatření

nepostačí k nápravě pachatele, nebo když uložení takového trestu vyžaduje závažnost

spáchaného činu (§ 17 odst. 2 JGG). Dle německého práva je také možné, za podobných

podmínek jako v ZSM, výkon trestu podmíněně odložit na zkušební dobu a zároveň současně

uložit výchovná či kázeňská opatření. Podmíněné odložení výkonu trestu lze spojit

s dohledem probačního úředníka (§ 21n JGG).

Závěr

Na tomto místě bych ráda zhodnotila dosažení cíle, kterého jsem si předsevzala

v úvodu této diplomové práce. Už tam jsem avizovala, že zamýšlím svoji práci pojmout

komplexněji, než „jen“ analýzou trestních opatření ukládaných mladistvým. Mým původním

cílem bylo osvětlit základní pojmy, vyzdvihnout specifika právní úpravy a samozřejmě

důkladně rozebrat trestní opatření, jakožto ústřední pojem této diplomové práce. Postupem

času jsem zjistila, že tento úkol není splnitelný z důvodu omezení rozsahu diplomové práce.

Můj původní koncept byl daleko rozsáhlejší a v některých pro mne zajímavých

problematikách jsem se musela značně uskromnit, jiné úplně vypustit (např. velmi

diskutovanou tématiku dolní hranice trestní odpovědnosti). V konečném důsledku se však

domnívám, že se mi podařilo alespoň částečně docílit toho, co jsem si v úvodu stanovila jako

svůj cíl. Proto doufám, že nenaplnění všech mých dílčích záměrů bude pouze k mé škodě,

nikoliv ke škodě čtenáře této diplomové práce.

Nejdůležitějším institutem celé právní úpravy sankcionování mladistvých je účel

ZSM. Zároveň je tím nejvýznamnějším specifikem, které odlišuje postih mladistvých

od trestání dospělých pachatelů. K jeho naplnění má sloužit systém opatření a z něj především

opatření výchovná, jako druhý stěžejní pojem v tématice trestního soudnictví nad mládeží.

Trestní opatření jsou naopak prostředkem ultima racio, což je skutečnost, která je nejlépe

charakterizuje ve spojitosti s tématem trestního postihu mladistvých. Základní problém

trestních opatření v souvislosti s mladistvými je, že jsou to opatření nejméně efektivní

k naplnění účelu ZSM. Přesto některá z nich mají výchovný potenciál. Dle mého například

trestní opatření obecně prospěšných prací, nejlépe v kombinaci s výchovními opatřeními,

58

může značně přispět k naplnění účelu ZSM. Dále pak institut podmíněného odložení výkonu

trestního opatření v kombinaci s výchovními opatřeními je podle mého názoru ideální

výchovnou kombinací. Naopak opatřeními nijak neformující mladistvého a proto nevhodné

při jeho postihu jsou trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody a trestní opatření

vyhoštění.

Závěrem této diplomové práce bych ráda uvedla svůj názor na právní úpravu

sankcionování mladistvých. Ze svého pohledu hodnotím právní úpravu ZSM jako moderní a

zdařilou. Dokonce bych ji zhodnotila jako variabilnější, než je právní úprava obsažená

v německém JGG. Novelizace, které považuji za nutné, jsou pouze dílčí. První oblast, která si

zaslouží hlubší zamyšlení, se týká otázky právního následku nedodržení výchovných opatření.

Jelikož jsou výchovná opatření nejefektivnější prostředkem k dosažení účelu ZSM, je třeba,

aby právní úprava zajišťovala jejich realizaci, jinak se svým účelem míjejí. V tomto ohledu

může být inspirací německá právní úprava soudnictví mládeže. Krátkodobé omezení svobody,

uložené dle vzoru německé úpravy na období víkendu, je dle mého mínění akceptovatelnou

reakcí na porušování podmínek výkonu výchovných opatření. Na druhou stranu připouštím,

že by tento trest do naší úpravy koncepčně nezapadal. Česká právní úprava nezná institut,

který by se alespoň přibližoval krátkodobému omezení svobody ve smyslu německé právní

úpravy v JGG. Nicméně diskusi o řešení problému nedostatku trestněprávní sankce za

nedodržení výchovných opatření bych uvítala jako potřebnou.

Druhým důležitým problémem v tématice trestání mladistvých, kterému by měla být

věnována pozornost, je nerealizovatelnost „pravých“ probačních programů. Ovšem v tomto

případě neshledávám až tak výrazné pochybení v právní úpravě, nýbrž v otázce financování

probačních programů. Je třeba se zamyslet nad tím, jak docílit lepšího financování probačních

programů, které je překážkou realizace programů v podobě, v jaké existují v zahraničí.

Hledáním odpovědi na tuto otázku by se mělo zabývat více vědních oborů, protože dle mého

názoru přesahuje tato problematika obor práva a právní vědy.

Podobný problém, avšak nikoliv jen tento, shledávám u trestu (trestního opatření)

domácího vězení. Osobně bych tento trest označila za nejvíce problematický. Jak již bylo

řečeno, největším nedostatkem je nemožnost využívat tzv. elektronický monitoring, což

snižuje využívaní tohoto trestu v praxi. V souvislosti s problematikou mladistvých je to ke

škodě o to více, jelikož trest domácího vězení je dle mého názoru adekvátním prostředkem

k řešení trestné činnost mladistvých delikventů, efektivně nahrazující trestní opatření

nepodmíněného odnětí svobody. Dokonce bych o něm uvažovala jako o trestněprávní sankci

59

za porušování podmínek výkonu výchovných opatření. Dokud však nebudou vyřešeny

problémy s aplikací tohoto trestu, není dle mého účelné ho mladistvým ukládat.

Seznam použitých zkratek

ČR Česká republika

EU Evropská unie

JGG Jugendgerichtgesetz (německá právní úprava soudnictví ve věcech mládeže)

LSP zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

NOS nepodmíněné odnětí svobody

ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

OPP obecně prospěšné práce

TŘ zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

TZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

ZOR zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

ZSM zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a

soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví

ve věcech mládeže)

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

60

Seznam použité literatury

Monografie

BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht.

4.vydání. München: C.H.Beck, 2004. 294 s. ISBN 3 406 51319 0

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání.

Praha: Leges, 2010. 904 s. ISBN 978-80-87212-49-3.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2.

aktualizované vydání. Praha: Leges, 2011. 1280 s. ISBN 978-80-87212-99-8.

JELÍNEK, Jiří, MELICHAROVÁ, Dita. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže

s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2004. 144 s. ISBN 80-7201-

493-5.

MATOUŠEK, Oldřich, KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. 2. aktualizované

vydání. Praha: Portál, 2003. 344 s. ISBN 80-7178-771-X.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Komentář k trestnímu zákoníku. 1. vydání. Praha:C.H.Beck,

2009. 3285 s. ISBN 978-80-7400-109-3

ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena, SOTOLÁŘ, Alexandr, HRUŠÁKOVÁ, Milana.

Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011

ŠČERBA, Filip. Výběrová bibliografie článků z trestního práva 1997 – 2005. Praha:

Linde, 2006. ISBN 80-7201-633-4.

61

Články z odborných časopisů

HRUŠÁKOVÁ, Milana. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech

mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue,

2008, č. 2, s. 37 – 40.

HRUŠÁKOVÁ, Milana, ŽATECKÁ, Eva. Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro

právní vědu a praxi, 2005, roč. 13, č. 1, s. 76 - 87

KOVÁŘOVÁ, Daniela. Ochranná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 8,

s. 1 – 4.

KOVÁŘOVÁ, Daniela. Trestní opatření ukládaná mladistvým. Právo a rodina, 2006,

č. 6, s. 1 – 5.

KOVÁŘOVÁ, Daniela. Výchovná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 9,

s. 1 – 4.

KROFTOVÁ, Andrea. Probační programy pro mladistvé delikventy. Trestněprávní

revue, 2007, č. 10, s. 286 – 290.

MAREŠOVÁ, Alena. Kriminalita mládeže. Trestní právo, 2005, č. 4, s. 14 – 20.

ŘÍHA, Jiří. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 293 - 299

SOTOLÁŘ, Alexandr. K možnosti přenechání postižení mladistvého provinilce

zákonným zástupcům, škola a výchovnému zařízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 11,

s. 333 – 335.

SOTOLÁŘ, Alexandr. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci.

Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 304 – 306.

SOTOLÁŘ, Alexandr. K probačnímu dohledu nad mladistvými a dětmi mladšími

patnácti let. Trestněprávní revue, 2004, č. 12, s. 356 – 357.

SOTOLÁŘ, Alexandr. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech

mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 373 – 378.

SOTOLÁŘ, Alexandr. K uplatnění výchovných opatření vůči mladistvým v průběhu

trestního řízení a v rámci odklonů od standardního trestního řízení. Trestněprávní

revue, 2004, č. 9, s. 276 – 279.

SOTOLÁŘ, Alexandr. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému

soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 9, s. 249 – 253.

SOTOLÁŘ, Alexandr. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve

věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 189 – 199.

62

SOTOLÁŘ, Alexandr. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve

věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 229 – 237.

SOTOLÁŘ, Alexandr, VÁLKOVÁ, Helena. Trestní opatření v trestních věcech

mladistvých. Trestněprávní revue, 2005, č. 2, s. 29 – 34.

SOTOLÁŘ, Alexandr, VÁLKOVÁ, Helena. Trestní opatření v trestních věcech

mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 62 – 74.

SOTOLÁŘ, Alexandr. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému

soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 341 – 352.

ŠÁMAL, Pavel. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní rozhledy,

2004, č. 24, s. 887-894.

ŠČERBA, Filip. Právní úprava nových alternativních trestů. Bulletin advokacie, 2009,

č. 10, s. 86 – 89.

ŠČERBA, Filip. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 133 – 143.

ŠČERBA, Filip. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní

revue, 2012, č. 1, s. 1-5

ŠČERBA, Filip. Výchovná opatření dle návrhu zákona o soudnictví ve věcech

mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 8 – 14.

ŽATECKÁ, Eva. Poznatky z praxe probačních pracovníků (možné náměty de lege

ferenda). Trestněprávní revue, 2007, č. 6, s. 180 – 184.

Internetové zdroje

Analýza situace PMS v oblasti přípravy podkladů. [online]. [cit. 2012-06-01].

Dostupné z: http://www.spj.cz/opp/statistiky/analyza_vsjo.html

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 9.8 1972 sp. zn. 2 Tz 69/72

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 11 Tz 21/78

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 4. 1979 sp. zn. 1 Tz 11/79

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02

Právní předpisy

63

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve

věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

Zákon č. 40/1964Sb., občanský zákoník

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti

64

Shrnutí (abstrakt)

Diplomová práce na téma Problémy trestního postihu mladistvých vychází především

z právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní

činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve

věcech mládeže) a v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Úvodní dvě kapitoly vymezují právní úpravu odpovědnosti mládeže za protiprávní

činy, působnost zákona o soudnictví ve věcech mládeže a jeho účel. Třetí kapitola se věnuje

základním pojmům. Definuje pojmy mládež, mladistvý, osoby blízké věku mladistvých, děti

mladší patnácti let, trestní odpovědnost mladistvých a provinění. Celek je doplněn krátkým

exkurzem do německého trestního práva mladistvých.

Jádro diplomové práce obsahuje kapitola čtvrtá, která rozebírá opatření ukládaná

mladistvým za spáchaná provinění. Tato kapitola je členěna do třech částí dle jednotlivých

druhů opatření, tj. části pojednávající o výchovných opatřeních, části týkající se ochranných

opatření a části věnující se trestním opatřením. Nejméně prostoru je vyčleněno ochranným

opatřením. Z nich je pojednáno pouze o ochranné výchově, jelikož jako specifický druh

ochranného opatření nelze uložit dospělému pachateli. Hlavní pozornost je soustředěna na

opatření výchovná a opatření trestní. Výchovná opatření jsou popsána a rozebrána podrobněji

z toho důvodu, že jsou svým charakterem nejvíce uzpůsobena naplnit výchovný účel zákona

o soudnictví ve věcech mládeže. Důvod, proč je také věnováno více místa trestním opatření,

je ten, že obsahují největší represivní prvek a díky němu zaujímají ve výchovné koncepci

trestání mladistvých delikventů zvláštní místo. Pro lepší orientaci v textu jsou jednotlivé části

rozděleny do podkapitol podle druhů opatření.

V páté kapitole je shrnutí a porovnání německé úpravy ukládání sankcí mladistvému

pachateli podle německého zákona o soudnictví ve věcech mládeže s českou právní úpravou

65

sankcionování mladistvých. Závěr je věnován zdůraznění nejdůležitějších postřehů autorky a

jejímu celkovému zhodnocení české právní úpravy trestání mladistvých.

Sumarry

This thesis focuses on the topic Problems of sanctioning juvenile offenders and

follows in particular the legal amendments included in the Act No. 218/2003 Coll.,

concerning the juvenile liability for illegal actions and the judicature for juvenile matters and

the amendments of certain acts (act concerning judicature in juvenile matters) and in the Act

No. 40/2009 Coll., Penal Code.

Two introductory chapters define legal amendment of liability juveniles for criminal

act, scope of the act and his purpose. Chapters number three defines the fundamental

terminology such as youth, juvenile offender, person close age of juvenile, child under fifteen

years, criminal liability conditions and offence. The whole is completed short excursion into

German juvenile criminal law.

The core of this thesis includes the fourth chapter, which analyzes the measures

imposed against juvenile for committed offense. It is divided into three parts according to

different types of measures. These are part of the educational measures, part of the protective

measures and part of the penal measures. Least the space is devoted to protective measures.

Of these is dealed about the protective upbringing, as a specific type of protective measure,

can not impose against adult offender. Primary attention is focused on educational and penal

measures. Educational measures because of their nature they are most adapted to accomplish

the educational purpose of the act concerning the juvenile liability for illegal actions. Penal

measures are thoroughly analyzed because they contain the most repressive element and so

they occupy in the educational concept of sanctioning juvenile offenders a special place.

Individual parts are divided into subsections according to the measure.

The fifth chapter contains a summary of the German legal amendment of liability

juveniles for criminal act in comparison with the Czech legislation sanctioning juveniles. The

66

conclusion is devoted to highlighting the most important observations of the author and her

overall evaluation of the Czech legislation sanctioning juveniles.

Klíčová slova

Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zákon č. 40/2009 Sb., trestní

zákoník, mladistvý, trestní odpovědnost, provinění, sankce, výchovná opatření, ochranná

opatření, trestní opatření, německé trestní právo mladistvých.

Key words

Act No. 218/2003 Coll., concerning juvenile judicature, act. No. 40/2009 Coll., Penal

Code, juvenile, criminal liability, offence, sanctions, educational measures, protective

measures, penal measures, German juvenile criminal law.

67