V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Přežívá vakovlk?, Hlavní téma: Tajemství Měsíční šachty, Reportáž: Festival Fantazie 2009, Slovo šéfredaktora: První rok s Camelotem,

Recenze: Stíny ledu; Země přízraků; Stín černého hvozdu; The Hunt For Gollum; Never winter nights II, Fantastika: WarCraft; Povídky: Prenasledovaný; Ragnarök, Magic: the Gathering: Magic 2010, Deskové hry: Snow Tails, Záhady: Pyramida ve

Waldviertelu; Strašidelné vozy, Historie: Zaniklá vesnice Maloniny; Třicetiletá válka, Historie na vlastní kůži: Úlomky z let 1945 - 1989, Mytologie: Úvod do severské

mytologie; Keltští bohové – Část první, Rozhovor: Rozhovor s Walterem Pavlišem

Milí čtenáři! Nemohu tomu uvěřit, ale je to tak. Brzy

uplyne rok od doby, kdy vyšlo první číslo Camelotu!

Byl to rok, který sice uplynul neuvěřitelně rychle, pro mě byl ale velmi významný.

Malé ohlédnutí zpět najdete na straně 8 v článku První rok s Camelotem.

12. číslo je zaměřeno na slovenskou Měsíční šachtu. Nejspíš se ptáte: Co že to ta Měsíční šachta je? Odpověď najdete v článku Tajemství Měsíční šachty a pokud vás toto téma zaujme, nepřehlédněte ani tematický rozhovor s Walterem Pavlišem na straně 28.

Na své si přijdou také fanoušci fenoménu WarCraft, protože knižní sérií z tohoto světa se zabýváme v rubrice Fantastika.

A všechny zájemce o mytologii odkážu na stranu 26, kde najdete první část seriálu o severských mýtech.

Na závěr tohoto úvodníku bych chtěl popřát hodně štěstí badateli Ivanu Mackerlemu, čtenářům jistě známému, který se v září vypraví do jihoamerického Matto Grosso pátrat po stopách plukovníka Percyho Harrisona Fawcetta. Více se o tom dočtete na www.mackerle.cz.

Pěkné čtení Vám přeje Jakub „Gandalf“ Cepník

Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Přežívá vakovlk?…...………………………..3 Hlavní téma – Tajemství Měsíční šachty..............................4 Reportáž – Festival Fantazie 2009….……...........................6Slovo šéfredaktora – První rok s Camelotem.......................8 Literatura – Stíny ledu, Země přízr., Stín černého hvozdu...9 Fantastika – WarCraft.........................................................10 Film – The Hunt For Gollum........................................…..11 Hra – Never Winter Nights II.............................................12 Povídková část: Prenasledovaný (Rastislav Kučírek)...................................13 Ragnarök (Jakub Cepník).............................……………..14 Magic: the Gathering – Magic 2010....……………….......16 Deskové hry – Snow Tails................….……………….....17 Záhada – Pyramida ve Waldviertelu...................................18 Záhada – Strašidelné vozy..................................................20 Historie – Zaniklá vesnice Maloniny..................................21 Historie – Třicetiletá válka......……...................................22 Historie na vlastní kůži – Úlomky z let 1945 - 1989..........23 Mytologie – Úvod do severské mytologie…..…................26 Mytologie – Keltští bohové – Část první............................27 Rozhovor – Rozhovor s Walterem Pavlišem......................28

Výzva – Camelot brzy oslaví první narozeniny! Napište na fórum, co si o našem magazínu myslíte, co se vám na něm líbí, co byste si přáli zlepšit. Pro zdokonalování Camelotu je zpětná vazba čtenářů maximálně důležitá!

Příští číslo vychází v pondělí 5. října 2009.

Přijmeme do redakce redaktora, ilustrátora a vlastně i kohokoli jiného, kdo by nám chtěl nějak pomoct.

Chtěli byste se na tvorbě Camelotu také podílet? Pošlete do redakce na ukázku nějaké své dílo (článek, povídku, kresbu...) a v případě, že se nám bude líbit, můžete se stát redaktorem! Předem upozorňujeme, že členové redakce nemají nárok na finanční ohodnocení.

Camelot má svoji skupinu na Facebooku - nezapomeňte se do ní také připojit! Název skupiny je "E-magazín Camelot" a lze ji snadno najít ve vyhledávání.

Stonehenge, zřejmě nejkrásnější kamenný kruh ve Velké Británii

Přežívá vakovlk? Anna C.

Na rozdíl od příšer, o nichž byla řeč v minulých „zajímavostech“ a jejichž existence je poněkud pochybná, vypadá existence vakovlka daleko

reálnější.

Vakovlk je prý podobný velkému psu, kterého Australané nazývají „tasmánský tygr“. Má být velký asi jako vlk, žlutohnědě nebo šedě zbarvený, s tmavými svislými pruhy na zadní části těla. A má jít o vačnatce! Ještě před 100 lety se vyskytoval v Tasmánii, ale byl vybíjen jako škodná, protože zabíjel zvířata, např. dobytek, nežral z nich maso, ale vnitřnosti a vysával z nich krev. Nebyl znám případ, že by zabil člověka. Poslední exemplář měl být chycen do pasti v roce 1933. Byl dán do zoo, ale žil tam jen tři roky.

O vyhubení vakovlka v Austrálii se zasloužil hlavně pes dingo, protože jeho smečky vychytaly samotářskému vakovlkovi kořist.

Běloši, kteří přišli do Austrálie v 18. století, nikdy vakovlka neulovili, přesto se neustále objevují zprávy o občasném pozorování tohoto zvířete.

V roce 1966 byl nalezen v šachtě opuštěného zlatokopeckého městečka dost zachovalý mrtvý vakovlk. Nález vyvolal velký zájem, ale zoologové se neshodli na odhadu stáří zvířecí mrtvoly.

Výprava Ivana Mackerleho, která se v roce 2000 vypravila pátrat po záhadných tvorech Austrálie, uviděla cestou z Národního parku Iron Range jakéhosi psa běžícího přímo proti nim. Jeden z cestovatelů ho nafilmoval, ale „pes“ bleskurychle zmizel v lese a přátelé se nikdy nedohodli, jestli měl pruhy, nebo ne. Ze záběru to nebylo patrné. Nejznámější anglický kryptozoolog Shuker po zhlédnutí zaslaných snímků pořízených z videokamery popřel, že by mohlo jít o vakovlka.

Zdroj: Cesty za příšerami a dobrodružstvím, Motto 2005, autor: Ivan Mackerle

Tajemství Měsíční šachty Stanislav Cepník st.

Je to záhada, která zaměstnává nejednu generaci. Je šachta skutečná, nebo je to výplod bujné fantazie jednoho člověka? Pokud je vymyšlená, těžko lze pochopit autorovu motivaci. Rozhodně se nechtěl nějak zvlášť zviditelnit. To, co o sobě uvedl, je plné rozporů, údaje neodpovídají skutečnosti. Ti, co šli po jeho stopě, zjistili, že záměrně mlží. Téměř všechno je jinak –jeho účast ve Slovenském národním povstání ve funkci kapitána slovenské armády, místo, kam situoval svůj záhadný objev. Neodpovídají ani údaje o lidech, kteří mu pomáhali, když se skrýval se svými dvěma druhy v horách před Němci. Tím se v této práci zabývat nebudeme. Uveďmě ale to, co říká kapitán Horák ve svém deníku o náhodném objevu: „Připomínalo to obrovské černé silo, stěnu očividně lidského původu, hladkou jako sklo. Dalo se předpokládat, že jde o ohromný válec o průměru nejméně 25 metrů, zaražený do okolní skály. Celá modročerná stěna byla z materiálu, který spojoval vlastnosti oceli, kryptokrystalického křemene a kaučuku. Krumpáč na ní nezanechal stopy a energicky odskakoval.“ Dále kapitán uvádí, že trhlinou ve válcovité stěně bylo možno proniknout dál do kolmé šachty ve tvaru půlměsíce, která vedla do neznáma. Vnitřní povrch šachty byl rovněž pokryt oním neuvěřitelně tvrdým materiálem. Kapitán několikrát vystřelil z pušky do stěn, ale kulky na nich nezanechaly ani stopu. Vyvolaly jenom ohromné modrozelené jiskry a štiplavý zápach. „Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním,“ uvádí kapitán Horák, „ale musím přiznat, že se mne mezi těmito vysokými kolmými a saténově lesklými stěnami s matematickým zakřivením zmocňuje pocit, že jsem se střetl s velmi podivnou a hrozivě vypadající mocností.“ Do jeskyně se vrátil ještě několikrát. Snažil se dosvítit na její konec, kopal v jejím dně a na její stěně objevil jakési rýhování. Zdálo se mu, že rýhovaná část stěny je teplejší než hladká plocha. K dalšímu průzkumu se už nedostal a nepodařilo se mu ani odštípnout vzorek záhadného materiálu. Francouzský spisovatel a milovník záhad Jacques Bergier uveřejnil deník kapitána

Horáka ve své „Knize nevysvětlitelného“ (v roce 1995 vyšla v češtině). Přiklání se k domněnce, že Měsíční šachta je dílo dávné nebo mimozemské civilizace, a jako bývalý chemik a atomový fyzik si myslí, že by mohlo jít o nový neznámý materiál, který vznikl miliony let trvajícím radioaktivním ostřelováním z okolních hornin bohatých na uran a radium. Sám šachtu považuje za jednu z nejpozoruhodnějších záhad naší planety. Udivující je i dokonalý tvar šachty. Rumunští vědci Ing. Constantinescu a Ing. Timosenko předložili roku 1983 na konferenci o výzkumu psychotroniky domněnku, že šachta (podobně jako jiné známé záhadné jevy) sloužila jako jakýsi rezonátor nebo čočka pro zesilování nám dosud neznámé vesmírné energie. Obrovský válec by však mohl být také trupem havarované rakety nebo sondy mimozemšťanů, která se zapíchla do země v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký. Americký spisovatel Alec Maclellan uvádí v roce 1982 ve své knize o ztracené

podzemní říši Aghartě, že by to mohla být zavalená šachta do této říše a že o této šachtě věděl už v roce 1939 německý speciální oddíl Ahnenerbe, který se Aghartou zabýval. Něco podobného si myslí i polský ufolog Leśniakiewicz, který ji navíc ztotožňuje se záhadným skleněným tunelem v nedaleké Babí hoře. Podle něho je to podzemní tunelová komunikace skryté neznámé civilizace. Na Bergierovu knihu upozornil Ivana Mackerleho v roce 1978 krátce před svou smrtí dr. Ludvík Souček, který se v několika knihách sám zabýval řadou záhad. Ivan Mackerle s Michalem Brumlíkem (svým někdejším spolupracovníkem) se pustili do hledání. Vycházeli z deníku kapitána Horáka, který popisuje boje i místo, kde jeskyni objevili. (Při svém odchodu vstup do ní zakryli.) Všechno ale bylo ve skutečnosti jinak. Uváděné boje v tom místě neproběhly, Němci tehdy používali jiné zbraně, než uvádí deník, popisovaná místa v dané lokalitě ►

Pohled shora na Měsíční šachtu

neexistovala, jiná byla i rodina pastevce, který kapitána a jeho druhy ukrývající se před Němci údajně podporoval. Pátrání se obrátilo na osobu kapitána Horáka a na osoby, s nimiž měl být ve styku. Potvrdilo se, že údaje v deníku neodpovídají skutečnosti. Pátračů a hledačů přibývalo. Horákova cesta vedla do USA. Tam v Pueblu vlastnil restauraci a tam také v roce 1976 zemřel. Horákův deník byl uveřejněn roku 1965 ve speleologickém časopisu NSS News, odkud ho převzal francouzský spisovatel Bergier. Americký geolog, který napsal úvod k článku, přiznal, že si zeměpisné souřadnice vymyslel, aby se američtí čtenáři mohli aspoň přibližně zorientovat. Jeskyně tedy mohla být jinde. Sám Horák uvádí jenom jediný konkrétní údaj: „...na těchto příkrých svazích Tater mohly přístup do jeskyně zavalit sesuvy kamení...“ Není vůbec jasné, zda šlo o Vysoké, Nízké nebo Belanské Tatry (těm by snad popisovaná krajina odpovídala nejlépe). Už se zdálo, že jsou hledači na správné stopě, ale ta byla falešná. Zcela pochopitelně se vyskytly domněnky, že si kapitán Horák vše vymyslel, protože v příběhu je hodně faktických chyb a nesrovnalostí. To vedlo Ivana Mackerleho k přesvědčení, že deník ve skutečnosti

nikdy neexistoval, že všechno bylo dopsáno až v roce 1965 na základě vzpomínek. O existenci šachty však Mackerle nepochyboval, už proto, že sám Horák nevěděl, jak záhadu vysvětlit. Svůj objev pouze popisoval. S úvahami o mimozemšťanech přišel až mnohem později Bergier. V roce 1985 nabídl Meckerlovi spolupráci slovenský speleolog a milovník záhad Eda Piovarči. Protože byl zároveň vyznavačem

duchovních věd a alternativních metod pátrání, napadlo ho zapojit do hledání známého sensibila Ing. Rumlera. Ten se prostřednictvím svého média dověděl, že v Měsíční šachtě je zbytek přístroje mimozemšťanů. Celé zařízení pracuje na Měsíci. Jeho výrobce prý pochází ze souhvězdí Labutě, kde vedle sebe údajně existují dvě civilizace (v jedné z nich jsou i potomci Atlanťanů). Navzájem se znají a obě dodnes Zemi sledují a navštěvují. Médium nakreslilo dva obrázky, pak je roztrhlo – a jasnovidní stav skončil. Ing. Rumler pak pomocí pendlu zjistil, že hledaná lokalita je někde v Belanských Tatrách. Hledání pokračovalo i po roce 1990, objevily se také domněnky o účasti UFO. Šachta vzbudila zájem rovněž v zahraničí, uvažovalo se dokonce i o zájmu tajných služeb atd. Kolem záhadné šachty se za léta neúspěšného, ale napínavého hledání plného překvapivých obratů vytvořil mýtus, ale zda jde o skutečný jev, to dodnes nevíme. ■ Obrázky: www.moonshaft.net Více si o Měsíční šachtě můžete přečíst na stránkách www.moonshaft.net Nepřehlédněte také tematický rozhovor s Walterem Pavlišem na straně 28.

Měsíční šachta (Wall) s prasklinou (Crack)

Vertikální řez Měsíční šachtou a jeskyní k ní vedoucí

Web: • www.moonshaft.net • www.mackerle.cz/slovenska-republika/

Knihy: • Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J.

Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman

Festival Fantazie 2009 Jakub Cepník

Stalo se tak jednoho krásného dne, že se na mě nečekaně usmálo štěstí a povedlo se mi vyhrát v Pevnosti dva pětidenní volňásky na největší český con - Festival Fantazie. Vzhledem k tomu, že jsem měl na začátku prázdnin dost práce s Camelotem, naplánoval jsem si, že se zúčastním až druhé poloviny festivalu - od pondělí 6. do soboty 11. července. V pondělí odpoledne jsme tedy společně s bratrem Honzou (redaktorem naší filmové rubriky) na poslední chvíli nastoupili do autobusu Praha - Chotěboř. O dvě hodiny později jsme se již bezradně rozhlíželi po chotěbořském náměstí T. G. M. a přemýšleli, co dál. Naštěstí se kolem potloukalo plno "zvláštních lidí" v různých kostýmech: Vydali jsme se za nimi a brzy jsme se ocitli před místním kinem, kde byla umístěna registrační místnost FF. Registrace byla sice zdlouhavá, proběhla ale bez problémů. Postavili jsme si stan v rozlehlé sportovní hale a protože už bylo pozdě, vykašlali jsme se ten den na přednášky a šli se vyspat. Na začátek menší výlet Ráno jsme si po probuzení prohlédli program a shodli jsme se na tom, že se dopoledne nic moc zajímavého nebude dít, že nás zajímá až přednáška o Nostradamovi, která začíná ve dvanáct hodin. To znamená, že nám zbývalo přes

dvě hodiny volna. Co s ním? „Několik kilometrů od Chotěboře stojí dva novodobé menhiry. Pojďme se na ně podívat,“ navrhl jsem. Honza si to pečlivě promyslel a nakonec souhlasil. Na mapě jsme spočítali, že od vesnic Jilém a Sedletín, kde mají menhiry stát, nás dělí asi čtyři kilometry. Tam a zpátky to tedy bude kilometrů osm, to za dvě hodiny bez

problémů zvládneme. Náš optimismus nás po půlhodině chůze po místní asfaltce začal opouštět. Sice jsme nasadili velmi vysoké tempo, přesto cesta ubíhala strašně pomalu. Uplynula další půlhodina a další... Nakonec nám cesta k prvnímu kameni trvala skoro dvě hodiny a byla dlouhá asi sedm kilometrů. Na přednášku o Nostradamovi jsme tedy mohli zapomenout. Alespoň se nám podařilo objevit jeden z hledaných menhirů. Stál na malém vršku uprostřed pole, takže jsme se museli prodírat vysokým obilím, abychom se k němu dostali. Nafotili jsme ho, vrátili se obilím zpátky a vydali se dál, do Sedletína, kde by měl být druhý menhir. Začali jsme mít hlad a žízeň. „Proč jsme si s sebou nevzali svačinu?“ nadávali jsme. Když jsme před sebou spatřili samoobsluhu, zaradovali jsme se. Dali jsme se do běhu a... bylo zavřeno. Navíc jsme zjistili, že nám museli doslova zabouchnout před nosem. Podle hodin za výlohou bylo 11:57, přitom měli mít otevřeno až do dvanácti. Nálada se nám zlepšila až ve chvíli, když jsme ve výhledu mezi dvěma domy spatřili vysoký kámen. Došli jsme tedy oklikou na ono místo a přišli na to, že to není žádný menhir, nýbrž jen jakýsi sloupek uprostřed něčí zahrady. Otrávilo nás to natolik, že jsme vzdali další hledání a vypravili se po rozpálené asfaltce zpět do Chotěboře. ►

Slunko pálilo, my jsme pochopitelně neměli opalovací krém a v následujících dnech jsme na to řádně doplatili. Do Chotěboře jsme nakonec dorazili až odpoledne, celkem jsme ušli asi patnáct kilometrů. Ihned jsme zamířili do místního supermarketu a pořádně se najedli a napili... Jak to na FF chodí Především je nutné říct, že byl festival skvěle zorganizovaný, a pokud vím, vše fungovalo tak, jak mělo. Co jste mohli na FF dělat? V první řadě se tam odehrálo množství zajímavých přednášek, o tom ale budu mluvit až později. Byl zde obrovský sál, ve kterém jste si mohli zdarma půjčit jakoukoliv deskovou hru a společně s přáteli si ji u některého stolku zahrát. Vyzkoušet jste si mohli i videohry na různých konzolích, z nichž nejzábavnější mi přišlo Nintendo Wii, na kterém jsem drtil redakční kolegy v tenisu (kromě mě a mého bratra přijeli na FF ještě redaktoři Rasťo Kučírek a Honza Holan). :-) Nesmíme zapomenout na filmovou projekci! Pokud jste si předem zakoupili za nízkou cenu místenky, mohli jste v místním kině zhlédnout nějaký film - já jsem byl jen na jednom, a to na Jménu krále. Kromě toho bylo pro návštěvníky připraveno několik speciálních akcí, jako např. vodní bitva či lety sportovním letadlem.

Nejlepší přednášky Není samozřejmě možné napsat sem o všech přednáškách, které jsem navštívil - bylo jich plno. Zmíním se alespoň o těch, které byly podle mého názoru nejzdařilejší a utkvěly mi v paměti. Na nejvyšší příčce se v mém osobním žebříčku umístily hned dvě. První z nich nesla název Věda v nacistickém Německu a byla součástí linie MaelstöM. Přednášející, Jan "Jerson" Průcha, mluvil o úrovni vědy v nacistickém Německu a Třetí říši.

Zajímavým způsobem popisoval, čím se tehdejší vědci zabývali, a zmiňoval se i o scestných nacistických myšlenkách, jako je např. teorie duté Země. Druhou "top přednáškou" byl Vývoj zbraní Orků (v programu nesprávně nazvaný Mytologie Orků) od Kryštofa Sladkého. V této přednášce se mluvilo o jihoamerickém kmeni Šetá, jehož příslušníkům se říká "Orkové". Pan Sladký popisoval vývoj zbraní v tomto kmeni. Nejzajímavější pak byla druhá část přednášky, která proběhla o několik hodin později venku, a to praktická ukázka. Mohli jste si vyzkoušet např. házení oštěpem, střílení z luku či troubení na orkský roh. Zaujala mě i přednáška Lidské oběti - Mýty a skutečnost od Anny "Noiry" Dostálové. Noira se v ní snažila vysvětlit skutečný význam lidských obětí, které dnes chápeme jako vrchol barbarismu. Doopravdy to tak ale nemuselo být. Zajímaví mi také přišli Keltové od Hany Vittkové, několik přednášek s vojenskou tématikou od Jana Procházky a beseda Mystici a mágové od Darth Ziry. Závěrem můžu říci, že se Festival Fantazie zdařil, dokonce předčil má očekávání. Je mi sice trochu líto, že mi unikla hlavní programová linie - Avalcon, na které se vystřídalo velké množství známých osobností, ale s tím už nic nenadělám. :-) ■ Fotografie: Rastislav Kučírek, Jan Cepník, Jakub Cepník

První rok s Camelotem Jakub Cepník

Už je to tak. I když se to zdá neuvěřitelné, v říjnu uplyne rok od doby, kdy vyšlo první číslo Camelotu. Psaní Camelotu není jednoduché. Věnuji mu většinu volného času. Zanedbávám školu a další povinnosti. Sedím celé dny (a někdy i noci) u počítače a pak se ploužím jako zombie s kruhy pod očima... Camelot je totiž magazín, kterému jsem společně s dalšími lidmi vdechl život, mám ho rád a jsem ochoten mu mnohé obětovat. Krátké ohlédnutí zpět Na konci letních prázdnin 2008 jsme dostali já a můj kamarád Honza Holan nezávisle na sobě nápad, že začneme vytvářet vlastní časopis. Původně jsme ho chtěli prodávat ve škole, ale zanedlouho se z něj vyklubal internetový magazín. Pojmenoval jsem ho Camelot. Přibrali jsme do party spolužáka Vláďu Záveského a společnými silami vytvořili první číslo. Založili jsme webové stránky www.camelot.own.cz, avšak vzápětí jsme je kvůli technickým problémům přesunuli na adresu www.camelot.czweb.org. První číslo vyšlo 2. října 2008. Dostali jsme několik vesměs pochvalných e-mailů, což nám dodalo na optimismu a popohnalo do tvorby dalších čísel. Dva týdny poté, co vyšlo první číslo, nás kontaktoval Jan "Pechy" Pechanec, šéfredaktor Sardenu (www.sarden.cz). Nabídl nám spolupráci v podobě propagace - zveřejnil na Sardenu skvělý článek o Camelotu a v následujících měsících tam umisťoval (a stále umisťuje) i upoutávky na další čísla. Nebýt Pechyho, Camelot by dnes nejspíše byl na horší úrovni a měl méně čtenářů. V 2. čísle nám přibyl další redaktor - můj děda Stanislav Cepník st. -, a naopak odpadl Vláďa Záveský. Také jsme navázali spolupráci s Jakubem Dobalem, který na svém blogu www.deskovehry.blogspot.com píše o deskových hrách. Požádali jsme Tomáše Němce, šéfredaktora magazínu Pevnost, zda by nemohl publikovat krátkou upoutávku na Camelot. Ta se nakonec objevila v Pevnosti 12/2008. Měli jsme z ní obrovskou radost. V prosinci jsme spustili nový web a s ním i nové fórum. Se čtvrtým číslem přišla změna designu. Ten původní totiž mnoho lidí kritizovalo, že je příliš dětský, křiklavě barevný. Přišli

jsme tedy s temnějším vzhledem a ten zatím používáme dodnes. Grafik Petr Šimčík pro nás vytvořil nový, pěkný design webu, který funguje od dubna. Domluvili jsme spolupráci s Jiřím Šikou, autorem webu www.tajemstvi.webnode.cz. V červnu jsme pak přibrali nového redaktora, Rasťo Kučírka ze Slovenska. Camelot má tedy od té doby mezinárodní redakci. :-) A to už se pomalu dostáváme do současnosti... Co chystáme dále? Pojďme se podívat, co chystáme v dalším ročníku (kromě toho, že se pokusíme zvednout kvalitu jednotlivých článků a zlepšit celkovou úroveň magazínu). Fantastika - v oblasti fantastiky budeme víceméně pokračovat v již vyjetých kolejích - těšte se na další recenze, reportáže, rozhovory i teoretické články. Konkrétně se chceme v říjnu podívat na zoubek slavnému britskému sitcomu Červený trpaslík, též chystáme číslo zaměřené na trilogii Goblin od Jima C. Hinese. Co bude dál, je zatím ve hvězdách. Historie - jak se ukázalo v anketě na našem webu, články o historii máte docela rádi. Proto jich chceme přinášet větší množství než dosud a zabývat se jednotlivými historickými obdobími alespoň trochu systematicky.

Mytologie - ze všeho nejraději máte ale mytologii. V prvním ročníku jsme probírali mýty Keltů, Slovanů a Egypťanů, ve druhém se vrhneme na Seveřany a Germány (první část seriálu Severská mytologie můžete najít už v tomto čísle). Rád bych se také zaměřil na indiánský folklór. Mohu prozradit, že chystám seriál zabývající se strašidly, přízraky a jinými obludami z prostředí české kotliny. Záhady - prozradím, že se v blízké budoucnosti chceme zaměřit na zakázanou archeologii a na zmizelé světadíly. Pomozte nám! Co s tím můžete dělat vy? Nejvíc nám pomůžete, když budete hlasovat v anketách, psát na fórum, posílat nám maily nebo se připojíte do naší skupiny na Facebooku. Musíme totiž vědět, co čtenáři vyžadují, a zpětná odezva je pro nás velmi důležitá. Pokud byste se chtěli na časopisu přímo podílet, máme pro vás dobrou zprávu - sháníme redaktory, ilustrátory a vlastně i kohokoli jiného, kdo by nám chtěl s tvorbou Camelotu nějak pomoct. Předem upozorňuji, že zatím pouze bez nároku na finanční odměnu. ■

Literatura

WarCraft: Stíny ledu Richard A. Knaak, Jae-Hwan Kim WarCraft: Stíny ledu je druhá kniha z komiksové série Warcraft – Sluneční studna. Tato série sleduje osud modrého draka Kalecgose, který byl svým pánem vyslán, aby prozkoumal podivný nárůst magické síly. Druhý díl pokračuje tam, kde skončil

první. Sluneční studna byla zničena elfem

Dar´Khanem, Arthasovým

služebníkem a rozvalinami Quel Thalasu se prochází pěšáci Pohromy. Kalecgos cestuje spolu s lidskou dívkou Anveeou a

dračicí Tyrygosou do hor v naději, že najdou trpaslíka Loggiho Grymstona, který by možná dokázal sejmout jejich kouzelné obojky, jimiž je spoutal Dar´Khan. Zatímco se naše trojice vydává do hor, nemrtvé pohromě se dostala do držení vzácná koule z Ner'Zhulu, díky které byl nejspíše probuzen mrazivý wyrm, který řádí v horách. Pohroma sílí a nikdo se jí nemůže postavit... Příběh je pozoruhodný a celá kniha je zajímavě pojata, ať už stylem kresby, či způsobem vyprávění příběhu. Jedná se o paperback a kresby jsou černobílé, avšak velmi precizní, jednoduše skvělé, vtáhnou vás do děje a zaujmou dokonce i hráče WarCraftu, kteří jsou zvyklí na třetí rozměr. Plusem je také cena knihy – pohybuje se okolo 150 korun. Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr) Stručné info: Autoři: Richard A. Knaak, Jae-Hwan Kim, Překlad: Ondřej Duha, Obálka: Jae-Hwan Kim, Nakladatelství: Alpress, Rok vydání: 2007

Jan Holan

WarCraft: Země přízraků Richard A. Knaak, Jae-Hwan Kim WarCraft: Země přízraků je třetím a tudíž závěrečným dílem série WarCraft:

Sluneční studna. Drak Kalesgos s dračicí Tyrigou a Jaradem Macem, který přísahal věrnost Arthasovi, pronásledují elfa Dar'Khana, Arthasova služebíka, který kdysi zavinil zánik Sluneční studny a nyní se ji chystá obnovit a využít už podruhé ve svůj prospěch. A aby toho nebylo málo, unesl lidskou dívku Anveeu, o které si myslí, že je samotnou energií Sluneční studny. A není zas tak moc daleko od pravdy. Svůj zlotřilý plán hodlá uskutečnit na místě, kde původně stála Sluneční studna, tedy v samotném srdci města vysokých elfů, v Quel'Thalasu. Avšak v rozvalinách Quel'Thalasu, na místě obsazeném Pohromou, pořád přežívá skupinka elfských hraničářů, kteří měli před lety za úkol Sluneční studnu chránit. A nikdy nezapomenou na toho, kdo zavinil jejich pád. Kniha se nese ve stejném duchu jako její předchozí díl. Černobílé kresby jsou pořád umně vyvedené a pojetí příběhu taky tak. Kniha nadále zůstává paperbackem, díky čemuž si udržela nízkou cenu. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Stručné info: Autoři: Richard A. Knaak, Jae-Hwan Kim, Překlad: Ondřej Duha, Obálka: Jae-Hwan Kim, Nakladatelství: Alpress, Rok vydání: 2008

Jan Holan

Stín černého hvozdu Míla Linc Začínající spisovatel (a čtenář Camelotu) Míla "Roggy" Linc má již na kontě velké množství fantasy povídek, zároveň je autorem příručky Středověký svět a jejího pokračování Středověký svět 2. Má tedy dost zkušeností na to, aby se mohl vrhnout na psaní románu, a on tak nedávno učinil. Jeho románový debut, který se na pultech knihkupectví objevil začátkem června a je stou knihou vydanou nakladatelstvím Straky na vrbě, nese hrdý název Stín černého

hvozdu. Odehrává se ve světě, který se v mnohém podobá našemu středověku (autor studoval dějiny na Karlově univerzitě), a tudíž se jedná o tzv. pseuohistorickou fantasy. Příběh začíná velmi optimisticky, a to hrozivým masakrem, při kterém je zabit hejtman z Kozího hrádku, jeho syn a plno dalších lidí. Hlavní hrdina, Richard z Nemanic, se společně s dalšími muži vydává vypátrat, kdo má onu ohavnost na svědomí. Stopy jej nečekaně dovedou do země Černobor, kde právě usedl na trůn uzurpátor kníže Zikmund. A válka je již na spadnutí... Kniha je velmi čtivá a není jednoduché se od ní odtrhnout. Našli byste v ní některé typické rysy moderní fantasy literatury, jako například neustálé střídání dějových linií, které mě sice občas poněkud vytáčí, ale asi se budu muset smířit s tím, že k fantastice zkrátka patří. Za silný klad považuji živé, uvěřitelné a sympatické postavy, které si prostě oblíbíte, ať už je to keljklíř Žibřid se svými milostnými dobrodružstvími, dobrosrdečný rytíř Sovička nebo například kníže Zikmund, hlavní záporák-nezáporák. Autor postupně odhaluje minulost některých hrdinů, až nakonec dospěje k závěrečné pointě, která sice není příliš ohromující (podobná se dala očekávat), nicméně pointa to je - a to je hlavní. Po dočtení knihy pak není úplně jasné, jestli to skončilo dobře, nebo špatně. Pravda je nejspíše někde uprostřed. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává, je zajímavé a českým čtenářům se bude líbit. A kniha se mi ani nezdá taková temná, jak se někde píše, spíše je to celé bráno s lehkým nadhledem. Za zmínku také stojí pěkná obálka od Jany Šouflové a skvělé vnitřní ilustrace, které jsou sice jen velmi jednoduché a černobílé, nicméně k atmosféře knihy skvěle ladí a působí dobově. Celkově mám z knihy kladný dojem a nelituji, že jsem si ji koupil. Roggymu blahopřeji, románový debut se mu zdařil a zajímalo by mně, jak se bude jeho kariéra dále vyvíjet. Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr) Stručné info: Autor: Míla Linc, Obálka: Jana Šouflová, Vnitřní ilustrace: Ondřej Janovský, Nakladatelství: Straky na vrbě, Datum vydání: 3. 6. 2009

Jakub Cepník ■

WarCraft Jan Holan

Svět Warcraftu je obsáhlý a vybojoval si své místo v nejednom srdci. Hlavním tahákem tohoto světa je bezpochyby různorodost, velké množství ras, bohatá historie a hlavně jeho propracovanost. Svět Warcraftu se dělí na čtyři části – Kalimdor, Azeroth, Northrend a Lordaeron. Dále je rozdělen na sedm autonomních národů, ve kterých je nespočet měst, vesnic a hradů. Zkrátka a dobře, svět Warcraftu drží maximum, co se obsáhlosti týče. Zmíněné země obývají stvoření všeho druhu – špičatouší elfové, houževnatí trpaslíci, krvežízniví orci, gnómové se svými ultra-hyper-bezpečnými vynálezy, býkům podobní taurenové a mimo jiné i pán zvířat – člověk. Historie každé z těchto ras by vydala alespoň na menší knížku. I každé město má svou historii – pevnost Stormwind i město orků Orgimmar. Ta historie sahá až k počátkům věků a snad ještě dál. V tomto oboru WarCraft tedy jasně boduje. Kdyby se Blizzard ze začátku nezaměřil na počítače, ale na literaturu, už by mohlo pár desítek knih z tohoto světa vyjít. Takhle jich je zatím pouze několik. A jak to vlastně začalo? Svět Warcraftu vytvořila společnost Blizzard Entertainment, která byla založena v roce 1991. Zakládající členové byli Mike Morhaime, Allen Adham a Frank Pearce. Po úspěšnosti prvního WarCraftu v roce 1994 vsadil Blizzard na tento svět a vytvořil další dva díly. V roce 2004 pak zprovoznil dodnes nejhranější MMO hru, jakou kdy svět viděl – World of WarCraft (WoW). Ta se takřka přes noc stala nejúspěšnější hrou vůbec. V poslední době se ale Blizzard odklonil od počítačů a zaměřuje se další na různé věci s tematikou WarCraftu. Vynechám oblečení a podobné věci, které považuji za samozřejmost, a přejdu k tomu najhlavnějšímu – Blizzard došel k názoru, že by se hodilo nějak zvěčnit historii jeho světa, a tak si pozval spisovatele Richarda A. Knaaka (známého ze sérií DragonLance, DragonRealm a mimochodem i z Diabla), aby jim napsal knihu ze světa WarCraftu. Tak tedy vznikl Den Draka, jehož úspěšnost překonala všechna očekávání. Dále pak vyšly knihy Vládce klanů a Poslední strážce, největší

úspěšnost ale zaznamenal právě Den Draka. Proto Knaak začal pracovat na nové trilogii – Válka Prastarých. Vznikla také kniha ze světa WoW – Kruh nenávisti. Nedávno napsal Knaak také příběh ke komiksové trilogii WarCraft – Sluneční studna (viz. knižní recenze). V současnosti vyšel jak klasický WarCraft, tak i WoW v podobě stolní hry a s WoW se můžete setkat i v karetní podobě. Několik důležitých dat v historii WarCraftu Zrodil se Vesmír. Jak ubíhaly tisíce let, začali Titáni formovat světy z Velké Temnoty. Titán Sargeras kvůli zaslepení své mysli uvěřil, že vše, co dělal doposud, bylo špatně. A spolu s démony se vydal ničit světy, které s ostatními Titány pracně vytvořil.

-15,000 Rasa Nočních elfů vybudovala říši uprostřed Kalimdoru. Začali používat primitivní magii Studny věčnosti a způsobili pád světa.

-9,415 Plamenná legie, přilákána energií studny, kterou uvolnili Noční elfové během svých pokusů, začala obrovskou

invazi do Azerothu. Elfové spolu s draky nakonec hrozbu odvrátili. Poté přísahali, že už nikdy nepoužijí strašlivou moc Studny.

-2,015 Díky používání magie neopatrnými lidmi se o Azeroth znovu začíná zajímat Plamenná legie. Je proto založen řád Strážců Tirisfalu, který vede vlastní soukromou válku s Plamennou legií, aniž by o tom kdokoliv cokoliv věděl.

540 Kil'jaeden, jeden z velitelů Plamenné legie, uzavírá smlouvu s orčím šamanem Ner'zhulem.. Na oplátku za pomoc legii získávají orkové přístup do jiných světů.

581 Dohoda mezi Medivhem a Gul'danem. Medivh otevře portál. Horda přemůže lidi a zlikviduje Medivhovy nepřátele.

583 Portál je otevřen Medivhem a orci začínají svoji invazi.

594 Mág Khadgar je vyslán do Medivhovy věže jako jeho učeň, zároveň ale i jako špion.

598 Medivh je zabit Khadgarem a Lordem Lotharem. Obrázek: www.blizzard.com ■

Zdroje: www.gamepark.cz, www.warcraftportal.ro, www.wikipedia.cz, www.worldofwarcraft-wow-svetwarcraft.estranky.cz

The Hunt For Gollum Jan Cepník

V této recenzi vám chci přiblížit krátký (38 min.) neziskový film, který natočili fanoušci „Pána prstenů“ pro ostatní fanoušky této ságy. Hon na Gluma (jak by se dal název filmu přeložit) je umístěn na internetových stránkách www.thehuntforgollum.com, kde ho může každý zájemce zdarma zhlédnout. Vznikl ve Velké Británii, a mluví se v něm tedy anglicky. Přímo na zmíněných stránkách jsou k dispozici i titulky v několika dalších jazycích, čeština však mezi nimi není. (České titulky se prý kdesi na internetu také nachází, já jsem se nicméně spokojil s těmi anglickými.) Děj filmu se odehrává v době, kdy se „Jeden prsten“ nacházel u Bilba Pytlíka (tedy po skončení „Hobita“, ale ještě před začátkem „Pána prstenů“). Sauron tehdy zajal Gluma, aby se od něj dozvěděl, kde se prsten právě nachází. Nakonec usoudil, že bude nejlepší Gluma pustit a sledovat ho. Sauron totiž správně předpokládal, že Glum se pokusí prsten znovu získat pro sebe. Glum byl však potom chycen Aragornem a ten Gluma odvedl do elfského zajetí do Temného hvozdu. O těchto událostech J.R.R.Tolkien jednak píše v knize Nedokončené příběhy a jednak se o nich zpětně zmiňuje v úvodním dílu trilogie Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Zde se také dozvídáme, že se Glumovi po nějaké době podařilo ze zajetí v Temném hvozdu utéct.

Hon na Gluma zobrazuje pouze chycení Gluma Aragornem a společnou cestu těchto dvou postav do Temného hvozdu. Ani v jedné z výše zmíněných knih se o této epizodě mnoho nedočtete, tvůrci filmu tedy částečně popustili uzdu své fantazii a dějovou linku trochu rozvinuli. Scénář není silnou stránkou snímku, hlavním cílem tvůrců však bylo spíš přiblížit se co nejvíc známému filmovému zpracování „Pána prstenů“ (režiséra Petera Jacksona) po audiovizuální stránce. A to se jim opravdu povedlo. Krásné záběry, kostýmy (včetně skřetích masek), hudba (inspirovaná hudbou z „Pána prstenů“), počítačová grafika (v některých momentech slabší, ale celkově velmi dobrá), obstojné herecké výkony... Nutno však říct, že Hon na Gluma není

zcela amatérským filmem v běžně používaném slova smyslu. Někteří z tvůrců (např. maskér či počítačoví grafici) se zřejmě tvorbě filmů věnují profesionálně, a měli tedy k dispozici prostředky, které jsou pro skutečné „amatéry“ nedostupné. Všichni, kteří se na filmu podíleli, však pracovali zadarmo, dokonce film sami (bez přispění sponzorů) financovali. To, jak Hon na Gluma vznikal, můžete zhlédnout v jakémsi „filmu o filmu“ Behind The Scenes, který je též umístěn na stránkách www.thehuntforgollum.com. O kvalitách Honu na Gluma jsem se již zmínil, zbývá ještě něco málo kritiky. Musím říct, že mi vadila celková temná atmosféra filmu, srovnatelná s pasážemi z Pána prstenů, v nichž se vyskytuje Glum (a které zrovna nemusím). Tuto atmosféru ještě umocňovaly místy nepříjemně rychlé střihy. Scény se skřety mi na náladě také nepřidaly... Dlouho jsem váhal, kolika procenty mám Hon na Gluma ohodnotit. Na jednu stranu má nesporné kvality, na druhou stranu mi však sledování tohoto snímku nebylo příliš příjemné... Hodnocení: 50% (průměr) ■ Fotografie: www.thehuntforgollum.com

20. srpna vyšlo první číslo spřáteleného magazínu Reload, který se zabývá počítačovými hrami. Najdete v něm novinky, preview a samozřejmě plno recenzí – například na hry Modern Warfare II, Assasin’s Creed II, Gothic III, Guitar Hero: Metallica a mnohé další. Můžete si ho stáhnout na adrese www.reload.7u.cz. Doporučujeme!

Never Winter Nights II Jan Holan

Svět nikdy nepotřeboval hrdinu tak moc, jako teď. Uplynuly roku od války Letohradu s Luskanem. Válečně šrámy se zahojily a byl čas nahradit staré zbraně novými. Mečové pobřeží je na úzkém prahu války a je už pomalu jasné, na kterou stranu se převáží. Mezitím v končinách, které nejsou Severním lidem známy, se v Říši mrtvého muže shromažďuje veškeré zlo pod jeden prapor a každou chvíli může temné vojsko vyrazit na děsivou a krvavou výpravu, při níž nezůstane v Letohradě a na Mečovém pobřeží živá duše.

Po instalaci a následném zapnutí hry stanete před volbou vytvoření postavy. Takže nejprve rasa. Najdete zde samozřejmě lidi, elfy, trpaslíky, hobity a gnómy. Příjemným bonusem jsou ale například půlelfové, půlorci a planetélové. Rozeberu pouze pár z nich. Já jsem hned napoprvé kliknul na rasu elfů. A světe div se, otevřelo se mi další menu, ve kterém bylo na výběr: Lesní, Sluneční, Měsíční a Drow (Temný elf). U každé z podras byl docela obsáhlý popis, takže jsem pouhým výběrem strávil dlouhou dobu. Plusem je velká různorodost – např. Temný elf má postih při výskytu na světle, ale zase má zvětšené charisma, vidí ve tmě a je imunní vůči spánku. Další pro mě zajímavou rasou byli planetálové, kteří se dělí na Aasimary a Tieflingy. Těm prvním koluje v žilách božská krev, zatímco ti druzí mají v rodokmenu ďábla. Po výběru rasy následuje všelijaká kosmetická úprava charakteru, která ale nemá na pozdější děj hry vliv. Důležitější je volba povolání. Vyjmenuji pouze ty neobvyklé, s nimiž se většinou nesetkáte. V první řadě je to Bard, který svými písničkami povzbuzuje morálku družiny nebo otupuje mysl nepřítele (nebo že by naopak?). Druhý je Druid, jenž se díky souznění s lesem může proměňovat ve

zvířata, při větším levelu i na elementály. Dále je zde Mnich, ten se specializuje na meditaci a na boj holýma rukama. A poslední, Zaklínač, vesele metá ohnivé koule na všechny strany. Jako by to ale autorům nestačilo. Celkem můžete být mixem až čtyř povolání a navíc ještě můžete dosáhnout povolání prestižních (Božský hrdina, Zuřivý berserk, Učedník červeného draka, Stínový tanečník atd.), která si nemůžete vybrat od začátku, ale musíte nejprve splnit určené podmínky. Tím to všechno ještě zdaleka nekončí. Nyní si musíte vybrat z obrovského množství jednoho boha, kterého budete uctívat. Pokud jste nějaké kouzelnické povolání, můžete si vybrat společníka – je libo vlk, nebo radši dvou metrový pavouk? Rozhodnutí je jen a jen na vás. Úplně posledním krokem je výběr jména, životopisu, hlasu a pozadí (tj. jaký byl váš příběh: opuštěné dítě, vypravěč příběhů atd.). Teď, když jste se prokousali tvorbou charakteru, se podíváme tam, kde začíná váš příběh – do malé vesničky West Harbor. Vesnice vedla vždy poklidný život, tedy až do doby války s Luskanem. Rozhodující bitva této války se totiž odehrála nedaleko vesnice, která byla v té době napadena.

Bitva skončila a život ve vesničce jde dál. Každý rok tam byl vyhlašován Pohár Žní – soutěž, které se účastnili dospívající chlapci a dívky a dokazovali, co se v nich skrývá. Zároveň je Pohár připomínkou oné tragické události, kdy byla vesnice napadena. A zde začíná tvůj příběh. Spolu s kamarády Bevilem a Amie se jako každý rok zúčastníš Poháru. Ještě nikdy jste nevyhráli a tento rok je poslední, kdy se můžete zúčastnit. Jedná se v podstatě o takový tutorial, ve kterém se naučíte vše potřebné. Dělí se na čtyři soutěže: zápas, střelba (vede ji tvůj adoptivní otec elf Daeghun), kouzlení a zlodějská soutěž. Po úspěšném zdolání všech soutěží se ocitáš ná pódiu, kde ti má být předán pohár. Lidé se veselí a medovina teče proudem. Najednou se ale setmí a do vesnice vtrhne tlupa temných trpaslíků a čepelnatců. Domy jsou okamžitě v plamenech a starosta George organizuje domobranu. Mezitím skoro do středu vesnice pronikne divný tvor, očividně zručný v používání destruktivní magie. Vesnický mág Tarmas se ho pokouší zastavit, ale očividně se mu to nedaří. Amie (Tamasova žákyně) mu i přes jeho protesty přijde na pomoc a skončí sežehnutá na popel. Útok přečkáte díky Daeghunovi, který přivede pomoc. Ovšem vyskytuje se teorie, že ty stvůry něco hledaly a že to nenašly, takže se pro to vrátí a vesnice další útok nepřežije...

Hře se nedá skoro nic vytknout, má skvělý příběh, vysokou variabilitu, velkou znovuhratelnost, skvělou grafika, výborné zvuky a v neposlední řadě i možnost stáhnutí češtiny. Jediným mínusem jsou trochu větší hardwarové nároky. Hodnocení: 95 % (téměř dokonalé) ■ Obrázky: www.atari.com/nwn2/

Prenasledovaný Splnené sny – Část druhá

Rastislav Kučírek Sedel som dole v krčme na drevenej

stoličke a zmätene sa obzeral. Mal som pocit akoby všetci poznali moje činy a predsa sa k nim stavali kladne.

Elf sedel vzpriamene a do hrdla si lial pivo. Drevený zvuk dopadnutia krígľa o stôl ma vytiahol z dumaní:

„Kto je Garwell?“ Hlavu za doprovodu hlasného

povzdychu si zaboril do dlaní. Sledoval som, ako mu tmavé ruky prechádzajú po tvári. So stále sklonenou hlavou uprel na mňa zrak:

„Na hľadanie nového života si si nevybral dobré miesto.“

„Nech je hocijaký, ja chcem iný. Nemusí byť nový.“

„Odišiel si odtiaľ príliš skoro.“ „Ja som si nechcel na ten svet

zvyknúť. Nepáčil sa mi a jeho dobré charaktery boli pre mňa príliš málo.“

„Nevieš, o čo sa ukracuješ. Toľko krás sa tam dá nájsť...“

„Ilúzie... Je to tam strašne choré, chcel som to zmeniť, nedalo sa...“

„A mal si nejaké riešenie?“ „Bičom vycvičiť. Ako Napoleon.“ „Tým by si nič nevyriešil. Sám pred

sebou nikam neujdeš. Všetko závisí len od toho, ako sa k tomu budeš stavať a vyberať si to svoje.“

„Vyháňate ma odtiaľto? A odkiaľ vlastne poznáte tamojší svet?“

„Garwell je človek, ktorý tam bol. A to sme obaja.“

„Takže máme niečo spoločné...“ Zachveli sa mu pery, ako keď sa chce

človek pousmiať. Zvážnel. Na čelo sa vzniesli vrásky, ktoré po chvíli zmizli. Naklonil sa ku mne a šepol:

„Ideme do izby hore.“ Vstal a ja som ho mlčky nasledoval.

Tma v predsieni mi rozžmurkala oči. „Švihaj!“ ozval sa pridusene a začal

skákať hore schodmi. Stuhol som a vybehol chytro za ním. Čo sa deje? Hľadel som na neho nechápavo, keď odomykal dvere. Vleteli sme dovnútra a on okamžite začal barikádovať dvere.

Zhrozil som sa. Ide ma napadnúť?

„Čo sa stalo!? Okamžite mi odpovedz!“ siahol som po dýke, ktorá spolu s inými nástrojmi stále ležala na posteli. Zazrel na mňa a usiloval sa ďalej. Nechápal som. Vôbec som ničomu nerozumel. Elf, ktorý bol v našej zemi ma

najprv napadol, potom sa spriatelil a nakoniec ma barikáduje vo svojej izbe.

„Neskôr ti všetko vysvetlím.“ - odpovedal akoby vedel, na čo myslím.

Zaprel sa do komody a tlačil ju k dverám. Ozval sa tlmený zvuk a dvere boli kompletne zaistené.

„Okamžite si zober všetky veci,“ zavelil a ja som poslúchol.

Prekladal som si luk cez hruď a sledoval ho:

„Keď sme tam sedeli, zbadal som za tvojím chrbtom jedného muž...“ – nedopovedal, pretože mu do chrbta silno vrazila komoda, vzopretá proti dverám. Od tupej bolesti, čo mu vrazila do chrbta, sa začal zvíjať na zemi. Niekto z vonku sa dobíjal dnu.

Rýchlo som sa spamätal. Všetky veci som mal už pri sebe a tlačil spolu s elfom barikádu späť do dverí. Ozval sa druhý úder obrovskej sily a oboch nás odhodilo dozadu.

„Už je neskoro,“ zasyčal elf a prudko sa otočil späť k dverám. Vydržia maximálne ešte dva údery.

Pozrel som na okno. Bolo príliš malé a nebolo možnosti úniku. Celý napätý som behal zrakom od dverí ku oknu a uvedomoval si, že sme v prekliatej pasci. Začal som tlačiť do dverí spolu s ním. Tretí úder nás opäť odhodil. Pristáli sme tesne vedľa seba. Mihol som ho pohľadom. Tentokrát som miesto neho sústredil pozornosť na dvere ja. Boli rozpráskané a miestami boli až také veľké diery, že som videl von. Nikoho som však v tom prítmí nemohol spatriť.

Z krátkych postrehov ma zrazu vyrušil zvuk plameňa. Na stenu, v ktorej bolo okno, smerovala malá ohnivá guľa. Zanechávala za sebou stopu, ktorá smerovala z pravej ruky elfa. Bol v bojovom postoji a zahĺbený pri sústredení na zaklínadlo.

Dvere sa celkom vyvalili a protivníci vleteli dovnútra. Všetko sa zrazu akoby spomalilo. Pomaly som otáčal hlavu k nepriateľom a zrazu ma ohlušila nepredstaviteľná rana. Ohnivá guľa, pristála na stene a rozhadzovala vôkol seba ťažké drevené trámce. Počul som rev a kvílenie smrti a všetko sa mi to zrazu zdalo ako sen. Drevené triesky lietali okolo môjho obranného panciera. Ani jedna sa ma nedotkla a za mnou vraždili. Otáčal som hlavu za obeťami. Pomaly, všetko bolo spomalené.

Zrazu ma zdrapli za ramená čiesi ruky. Strhli ma a bežali so mnou smerom k bývalej stene, ktorá bola teraz v plameňoch. Striaslo ma, prebral som sa a začal bojovať o vlastný život.

Na tvári som pocítil závan vetra. Snažil som sa okolie identifikovať očami, ale nič som nevidel. Uvedomil som si, že sme vo vzduchu.

Zacítil som tupý úder na nohy. Konečne som sa ocitol v reálnom čase. Ruky, ktoré ma stále zvierali, teraz jemne povolili. Zistil som, že som práve s niekým vyskočil von z tej horľavej izby.

Oči začínali spoznávať obrysy stromov a za chrbtom hostinec. Postavil som sa na nohy. Z diery, odkiaľ sme vyleteli, stále šľahali plamene. Silno som žmurkal a snažil sa spraviť prvé kroky. Stisk ramien zosilnel. Trhol som sa a pokúšal sa vymaniť.

„Prestaň,“ ozval sa známy hlas. „Ty? Čo si to spravil?! Horí celá

budova! Zabil si toľko ľudí...“ „Tí ľudia by inak zabili nás. A mnoho

z nich to prežilo, tí čo zostali dole. Nesmieme strácať čas!“

„Tí ľudia hore sú mŕtvi! Zabil si ich!“ Jeho pohľad jasne naznačoval, že teraz

na to nie je čas. Do očí sa mi tisli slzy. Za chrbtom som začul nenávistné

bojové pokriky a škrtnutie šable o pošvu. Stiahli sa mi všetky svaly a začal som bežať o život.

Vybehol som z okolia krčmy a šprintoval cez lúku. Elf bežal kúsok za mnou. Bola už noc a mesiac svietil na cestu. Tráva šušťala, ako som ju pretínal, a v hore, ku ktorej som sa blížil, zavíjali vlci. Dychčal som a na zmätené myšlienky som už nemal čas.

Začal sa boj o život a ja som bol korisť.

●●● Okraj lesa bol odo mňa vzdialený už

asi len kilometer. Viditeľnosť sa výrazne zhoršila, pretože mesiac zakryl nejaký oblak.

Nekonečnej energie zrazu akoby ubúdalo.

Konečne som našiel čas na to, aby som sa obzrel za seba. Nikoho nebolo vidno. Uvedomil som si, že hlasy vojakov ani dychčanie elfa už za sebou dlhšie ►

nepočujem. Pozrel som späť na les. Zavíjanie vlkov bolo oveľa silnejšie. Zmocnil sa ma pocit väčšieho strachu z lesa. Ešte raz som sa pozrel smerom k hostincu. Už som nevidel ani plamene.

Zrazu som dačo začul. Svišťanie, akoby sa niekto pomaly zaháňal s mečom, ale meč to nebol. Toto bolo o mnoho hlasitejšie a blížilo sa to oveľa rýchlo. Napätie sa vo mne stupňovalo.

Až keď som začul švihnutie pár metrov odo mňa, hodil som sa k zemi. Zaľahol som trávu a chrbtom sa mi predrala štipľavá bolesť. Zdvihol som zrak. Mrak práve odkryl mesiac, ktorý vzápätí všetko osvetlil.

Nado mnou krúžil drak. Obrovské krídla pretínali vzduch a hlava hľadala moje telo na zemi. Na gigantickej postave draka som však uzrel niečo viac. Zbadal som obrysy ľudskej siluety.

Dlho som neotáľal. V momente som vstal a so všetkou zvyšnou silou som bežal smerom do lesa. Hora sa mi zrazu zdala byť neuveriteľne ďaleko, keď som za sebou počul švihanie krídel. Energia, ktorá sa zdala byť už vyčerpaná, bola zrazu opäť naplnená. Nohy sa mi prepletali a jediné, po čom som túžil, bol život. Hocijaký.

Konečne som dobehol k okraju lesa. Drak sa ma viackrát pokúšal chytiť, ale vždy som sa prikrčil. Teraz ma chcel stihnúť zdrapnúť ešte pred lesom. Vletel som do čiernoty a v momente zostal stáť ako prikovaný. Nevidel som absolútne nič.

Zaznel tvrdý úder a praskanie dreva. Drak si ku mne prebojovával cestu. Pomaly som sa rozbiehal s rukami pred sebou. Nahmatal som zopár stromov a pridával na tempe.

Vtom som zacítil po celom tele chlad. Postupoval od nôh až po hruď. Bežať ďalej sa nedalo, bol som po krk vo vode. Nával vody sunúci sa do mojich úst ma vďaka mojim plaveckým schopnostiam neutopil.

Začal som hľadať breh, ale kvôli dezorientácii tmou to bolo takmer nemožné. Šlapal som vodu a snažil sa nešpliechať, aby som neupútal pozornosť nepriateľa.

Drak sa však bezpochybne blížil. Zvuk praskajúceho dreva bol určite aspoň desať metrov blízko.

Rozhodol som sa potopiť. Nevedel som, či je to len lesná bystrina alebo jazero, nevedel som a nevidel som vôbec nič. Pri dne ma udržiavala záťaž výbavy, ktorú som nosil.

Vo vode to strašne zadunelo. Dračia noha vstúpila do vody.

Začal som pociťovať kritický nedostatok kyslíka.

Druhá rana. Dusil som sa. Hlava ma preukrutne

bolela a videl som červeno aj keď som mal zavreté oči.

Brucho mi sťahovalo, pohyby tela som prestal ovládať.

Z celej sily som sa snažil rukami a nohami vyplávať späť k hladine.

Počul som tlkot srdca. Spomaľoval. Hladina už neexituje. Stratila sa.

Vznášal som sa. Všade bolo veľa svetla, zelený pahorok...

●●● „...Nechajte ma, nechajte maaa... čo je,

kto je?...moja hlava....aaaa....“ „To bude dobré, všetko bude dobré,

len kľud, všetko je v poriadku...“ „Kde som?“ „V raji, všetko bude dobré...“ „Ten vzduch.... vznášame sa?“ „Lietaš, chlapče, lietaš...“ Otvoril som oči a zbadal hviezdnaté

nebo. Uvoľnil som hlavu a zaspal... ■

Obrázek: www.pictures.com

Ragnarök Šestá část povídky Wotanovo bratrstvo

Jakub Cepník

„To jsou oni,“ řekl Kasowski a ukázal na pět postav, které se pohybovaly po zasněžené pláni několik kilometrů před námi. Konečně, po několika dnech plahočení hlubokými závějemi, jsme zpozorovali své nepřátele.

„Vypadá to, že o nás zatím nevědí,“ obrátil se k nám profesor, „a budeme se snažit, aby to tak zůstalo. Rozbijeme tábor za tamtím torosem,“ ukázal na vysokou hromadu ledu, „a v cestě budeme pokračovat, až bude úplná tma.“ Kasowski přikývl a začal vytahovat stan ze zavazadla, které táhl při jízdě na lyžích za sebou. Ostatní učinili po jeho vzoru.

Když byly stany postaveny, zalezli jsme dovnitř a čekali. V myšlenkách jsem se vracel k nedávným událostem.

Poté, co jsme opustili Longyearbyen a vydali se společně s doktorkou Tobiasovou na polární stanici Barneo, Kasowski získal další zprávy o počínání členů Bratrstva. Ti blázni se vypravili směrem k severnímu pólu. Zrovna teď, během polární noci, v největší zimě! Co nám zbývalo? Museli jsme je následovat. Nakoupili jsme v Barneu nutnou výbavu, včetně důležitých polárních lyží s tulením pásem a pušek medvědobijek. Přidali se k nám další dva muži, Andrew a Gregory, Kasowskiho přátelé. A pak už jsme se vydali vstříc věčnému ledu a mrazu...

Převaloval jsem se ve stanu a byl jsem nervózní. Za pár hodin se setkáme s nepřítelem. Co se bude dít potom? To nejspíš zatím nevěděl ani Kasowski. „Měli bychom se vydat dál,“ upozornil profesor, „než sbalíme stany, bude tma.“

O hodinu později jsme tedy opět projížděli na lyžích tuleňkách hlubokými závějemi. Stopy členů Brarstva stačily během těch několika hodin úplně zapadat.

Vyjeli jsme na nízký zasněžený vršek a před námi se rozprostřel pohled na obrovskou průrvu v nekonečném ledu. Byla plná vody a ve tmě se nedalo poznat, jak je široká. „Co teď?“ zamračil jsem se. „Nezoufejte,“ odpověděl profesor, „do zítřka to zřejmě znovu zamrzne. A vsadil bych se, že tu naši kolegové někde budou čekat - obcházet to kolem by bylo velmi zdlouhavé.“ „Mají náskok několik hodin. Možná už jsou dávno na druhé straně,“ odpověděl Kasowski. Vtom ho Andrew chytil za rameno a ukázal kamsi nalevo. Ve sněhu tam byl jakýsi podivný kopeček, geometricky přesná vypouklina o průměru asi dvaceti metrů.

„K zemi,“ zavelel profesor, „nesmí

nás vidět.“ Schovali jsme se za blízkou hromadou ledu. „To bude nějaká budova,“ zašeptal profesor, „možná bunkr.“ „Já to prohlédnout,“ navrhl lámanou češtinou Gregory. Kasowski přikývl a Gregory vzápětí zmizel kdesi za torosem. Za chvíli byl zpět. „Z druhé strana vchod,“ řekl, „půjdeme?“

"Co nám zbývá?" ozvala se doktorka Tobiasová, která od začátku výpravy téměř nepromluvila. „Jdeme,“ souhlasil Kasowski.

Zavazadla jsme nechali za torosem a s naprostou tichostí se proplížili k podivnému kopečku. Teprve teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Ano, říkal jsem si, profesor měl pravdu. To skutečně musí být nějaký zasypaný bunkr. Když jsme ho obešli, spatřili jsme ve sněhu kruhový otvor, který před chvílí někdo odkryl. Dveře! Profesor z nich opatrně smetl sníh a ukázalo se, že jsou kovové. Uprostřed měly jakýsi úchyt určený k otevírání. „Uhněte stranou,“ rozkázal Kasowski, uchopil do jedné ruky pistoli a druhou rukou za dveře zabral. Byly odemčené! Pomalu se otevřely a odhalily nám vstup do jakési osvětlené chodby, která se po několika metrech rozbíhala do třech různých směrů. Kasowski nám naznačil, ať čekáme a s připravenou pistolí vešel dovnitř. Na křižovatce odbočil doprava. Zanedlouho se vrátil a mával na nás, že ho máme následovat.

Jako první vešla dovnitř doktorka Tobiasová, za ní já, profesor a skupinu uzavírali hromotluci Andrew s Gregorym. Došli jsme na místo, kde se chodba větvila do třech různých směrů. Dva z nich byly ukončené železnými dveřmi, zato napravo jsem uviděl točité schodiště, které vedlo kamsi dolů. Tam také zamířil Kasowski. U schodiště nás zastavil a přimhouřil oči. Zezdola k nám dolehl tlumený zvuk hovoru: „...a přinášeli jsme ti mnohé oběti. Ano, mocný Wotane, poznali jsme, že se blíží Ragnarök, že starý svět zanikne. Třikrát za sebou nastala krutá zima, jak říkala věštba. Svět je sužován neklidem a válkou. Navíc i jiní lidé předpověděli na dnešní den apokalypsu. Byli to staří Mayové, jejichž letopočet končí právě na zimní slunovrat letošního roku. Ano, Wotane, víme, že věštba mluví o prohře starých bohů a zkáze celého světa. Věštkyně ovšem nepočítala s tím, že se objeví tvůj nejmocnější služebník. Wotane, vyslyš nás! Žádáme tě o to, abys nám propůjčil svého nejstrašnějšího služebníka. Změníme osud ve prospěch bohů!“

Chvíli bylo ticho. „Šílenci,“ zašeptal Kasowski. Pak se však ozvala hlasitá rána a

bunkrem se prohnala mohutná tlaková vlna. V první chvíli jsem si myslel, že dole něco explodovalo a že jsou naši nepřátelé mrtví, pak se ale ozval nelidský hlas a mně se sevřelo hrdlo hrůzou. „Wotan vyslyšel vaši prosbu! Vidíte? To já jsem ten, kterého jste chtěli vidět. A dobře mě poslouchejte: do vašeho doupěte vnikli nepřátelé! Schovávají se tu a poslouchají vás! Ztrestejte je za to!“

Pak se ozval dupot a mně došlo, že nahoru vybíhá několik lidí. „Kurva!“ zaklel Kasowski a namířil pistoli ke schodišti. „Ne, Arture, musíme odtud pryč,“ okřikl ho Pittner a vyběhl ven z bunkru. Chvíli jsem váhal, ale když za profesorem běžela i doktorka, následoval jsem ho taky. Za zády se mi ozval výstřel. Ohlédl jsem se a uviděl jsem, jak Kasowski s Andrewem a Gregorym také utíkají. Venku mě přivítala vánice, jakou jsem ještě v životě neviděl. Z nebe padalo tolik sněhu, že mi závěje téměř narůstaly před očima. „Rychle za mnou!“ řval profesor a snažil se vyhrabat ze sněhu naše zavazadla. Já s doktorkou jsme ho v zápětí dostihli a pomohli jsme mu. Nazuli jsme si lyže a to už se k nám blížili i Andrew, Gregory a jako poslední Kasowski. „Jednoho jsem zranil,“ volal vítězoslavně, „budeme mít slušný náskok.“ V tu chvíli se z bunkru vyřítilo několik postav. Znovu se ozvala rána z pistole, střelec však naštěstí minul. Kasowski odpověděl dalším výstřelem a my jsme zatím vyhrabali ze sněhu zbylá zavazadla. „Berte jen to nejdůležitější, zbytek tu musíme nechat!“ halekal profesor. Kasowski si jako poslední nazul lyže a rychle jsme vyjeli pryč. Nepřátelé za námi stále stříleli, ale my už jsme byli daleko a oni se nemohli trefit. Pokoušeli se nás sice dostihnout, bez lyží se ale bořili do sněhu a my jsme se od nich stále vzdalovali. Než bunkr zmizel za vysokými torosy, ještě jednou jsem se ohlédl. U bunkru stála známá postava s chapadly.

„Stalo se něco divného,“ vyprávěl

nám o tři dny později ruský polárník Oleg na stanici Barneo. „Celou oblohu ozářila zelená záře, najednou vypadl signál a úplně jsme ztratili spojení s celým světem. Nikdo nám neřekl, co se děje. Včera jsme vyslali dva piloty na výzvědy a zatím se nevrátili.“ „Tak to vypadá, že se na výzvědy vypravíme i my,“ řekl zasmušile Kasowski. „Nepůjčili byste nám nějakou loď?“ ■

Magic 2010 Adam „iLegolas“ Cepník

Ve světě Magic: the Gahtering se nedávno objevila edice s názvem „Magic 2010“. „Co to je?“ řekne si každý. Je to vlastně základní edice. Přesto je zde hodně novinek. A to nejenom v kartách. Například zde už nenajdete žádné „in play“, ale jen „battlefield“. Někdo dokonce tvrdí, že je v této edici zrušen mana burn! Jsou zde zachovány jen nějaké karty z předchozích edic. Nyní vám (jako obvykle) doporučím nějaké povedené karty. 1. Ant Queen je 5/5 insect za tři libovolné a dvě zelené. Je to sice poměrně vysoká mana cost, ale když se vám tuto potvůrku podaří vyložit, můžete se radovat. Může totiž za jednu zelenou manu a jednu libovolnou manu vyložit zeleného 1/1 tokena insect do hry („onto the battlefield“). 2. Vampire Nocturnus je zajímavá mythic rare karta. Stojí tři černé a jednu libovolnou manu. Útok i obranu má tři. Od chvíle vyložení hrajete s otočenou vrchní kartou vaší knihovny. A pokud je ta vrchní karta černé barvy, všichni vaši vampíři mají po tu dobu +2/+1 a flying. 3. Child of Night je sice obyčejná common karta, ale do černého balíku by se hodila. Stojí jednu

libovolnou a jednu černou manu. Sílu má dva a obranu jedna. A k tomu má ještě schopnost lifelink (tzn., že dostanete tolik životů, kolik tato kreatura udělí zranění). 4. Glacial Fortress je land. Vstupuje do hry tapnutý, pokud nemáte vyložený nějaký Island nebo Plains. Za tapnutí vám vyprodukuje buď jednu bílou nebo modrou manu. Jsou ještě čtyři takové karty, pouze s jinou kombinací barev. 5. Ligntning Bolt je vlastně vylepšený Volcanic Hammer. Udělí tři damage do cílové bytosti nebo hráče. Stojí jen jednu červenou manu! To je však znát na ceně v korunách českých – stojí 50,- Kč. 6. Angel's Mercy si nepleťte se známým „Angel of Mercy“. Tato karta je instant a stojí dvě libovolné a dvě bílé many. Přidá vám 7 životů! 7. Elite Vanguard je human soldier, který stojí jen jedinou bílou manu. Útok má 2 a obranu 1.

8. Platinum Angel je nejspíš všem známá karta. Stojí sedm libovolných man. Útok i obranu má 4. Po dobu, kdy je tento anděl vyložen, nemůžete prohrát a soupeř nemůže vyhrát. Zajímavé, že? 9. Whispersilk Cloak je velice povedený equipment. Stojí jen tři libovolné many a equip stojí dvě libovolné many. Equipnutá kreatura je neblokovatelná a nezacílitelná! 10. Elvish Archdruid stojí dvě zelené a jednu libovolnou manu. Sílu i obranu má dva. Přidá všem vašim ostatním elfům +1/+1 a za tapnutí vám vyprodukuje tolik zelených man, kolik máte vyložených elfů! Zhodnocení - Podle mě se edice Magic 2010 velice povedla a rozhodně stojí za to ji vyzkoušet nebo si ji alespoň prohlédnout na internetu. Pořád se zvyšuje i kvalita ilustrací. Doufejme, že to takhle vydrží už navždycky... ■ Obrázky: www.magiccards.info

Nové slovní obraty v edici Magic 2010: 1. „battlefield“ = „in play“ 2. „cast“ = „play“ (ne play jako hra, ale play jako hrát) 3. „exile“ = „remove from the game“ 4. „activated“ = „played“ (u aktivovaných schopností)

Snow Tails Jakub Dobal

(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2–5

Doporučený věk: od 10 let

Délka hry: 45 minut

Autor: Fraser a Gordon Lemontovi

Rok vydání: 2008

Výrobce: Fragor Games, Asmodée Editions

Obvyklá cena: cca 950 Kč

Herní systém: závodní hra, k pohybu slouží karty

Čeština: hra není lokalizovaná do češtiny, herní materiál neobsahuje cizojazyčné texty, pravidla jsou k dispozici v angličtině a němčině, v češtině ke stažení

Snow Tails je další z originálních deskových her bratrské dvojice Frasera a Gordona Lemontových. Jsou autory například her Haste Bock?, Antler Island, Hameln. Tentokrát připravili závodní hru. Úspěšnou premiéru měla hra v Essenu 2008. Toto první vydání je beznadějně rozebrané. Díky Asmodée Editions je od dubna k dispozici v reedici (vydavatel uvažoval o změně názvu, ale díky tlaku hráčů a fanoušků hry si to rozmyslel).

Hra představuje originální závod psích spřežení. Každý hráč vede své saně tažené dvěma psy klikatící se zasněženou tratí, která skrývá řadu záludných zúžení a překážek. Jen ten nejšikovnější "mucher" dorazí do cíle bez jediné nehody. Zvítězí přirozeně ten nejrychlejší.

Hra přináší jedinečný mechanismus pohybu. Každé sáně mají brzdu a táhnou je dva psi. K určení pohybu se používají karty v hodnotách 1–5. Hráči mají v ruce

během hry pět karet, z nichž vybírají. Hráč může ve svém tahu zahrát jednu až tři karty (stejné hodnoty) – "položí" je na psy či brzdu. Aktuální rychlost (o kolik polí se sáně pohnou kupředu) zjistíme tak, že sečteme hodnotu síly obou psů a od ní odečteme hodnotu brzdy. Sáně pak zatáčejí směrem, kde táhne silnější pes. Počet drah, které přejede, určí rozdíl síly psů.

Tah hráče se skládá ze tří kroků: 1. zahrání 1–3 karet stejné hodnoty, 2. pohyb saní, 3. dolíznutí karet z balíčku do pěti. Každý hráč má vlastní balíček karet. Hráči vždy hrají v pořadí podle pozice v závodu. V případě, že jsou sáně vedle sebe, hraje dříve ten, kdo stojí na vnitřní straně zatáčky.

Pokud se sáněmi vyjedete z trati, narazíte do soupeře či projedete "kontrolní" body příliš rychle, dostanete "crash" kartu, která vám

pak zabírá místo v ruce. S rostoucím počtem poškození se zhoršuje váš výběr karet pro další manévry.

Závodní trať je variabilní, navíc skrývá různá nebezpečí pro náročnější hráče (stromy, soutěsky), takže žádný závod nebude stejný. Podle zkušenosti hráčů můžete připravit odpovídající tratě. Hra je rychlá a svižná. Můžete vyzkoušet sérii závodů s různě dlouhými a obtížnými tratěmi.

Hra má celkem jednoduchou, účelnou a příjemnou grafiku. Tratě a psí spřežení jsou z pevného kartonu, sáně a stromečky jsou dřevěné. Spřežení z prvního vydání obsahuje kolečko, které hráči umožňuje jeho natáčení podle situace na trati (abyste měli stále přehled o tom, kde je vnitřní a vnější strana tratě).

Pravidla hry nejsou složitá. Rychle s nimi seznámíte i mladší či méně zkušené hráče. Proto se dobře hodí pro rodinné hraní. Hra je určena dvěma až pěti hráčům. Ve větším počtu hráčů je hra zábavnější. Častěji dochází k nečekaným situacím a kolizím. Náhoda je ve hře zastoupena kartami, které máte v ruce. Nemáte proto vždy k dispozici ty karty, které by vám umožnily nejoptimálnější pohyb. Navíc musíte plánovat několik tahů dopředu, jinak byste své sáně rozbili hned v první zatáčce.

Snow Tails je pěkná hra, která osloví i ty, kdo jinak závodní hry moc nevyhledávají. Je jednoduchá, rychlá a přitom s neotřelým řešením pohybu spřežení. Doporučuji. ■

Pyramida ve Waldviertelu Jakub Cepník

Mysleli jste si, že pyramidy najdete pouze v Egyptě a ve střední Americe? Omyl! Jedna se totiž nachází i nedaleko českých hranic, v rakouském kraji Waldviertelu (to v překladu znamená "lesní čtvrť). Jedná se o přibližně sedm metrů vysokou a sedmnáct metrů širokou stupňovitou pyramidu z kamení. Kdo a kdy ji postavil? K čemu měla sloužit? A co má znamenat runový nápis, který se nachází na nedalekém kameni? Pokusím se na tyto otázky nabídnout možné odpovědi. Kdybyste se na zalesněný vršek, kde pyramida stojí, vypravili před deseti lety, našli byste tam pouze haldu kamení. Až v roce 2000 byla pyramida kompletně zrekonstruována. Já jsem se k ní vypravil s rodinou v první polovině prázdnin. V té době jsme totiž byli ubytováni nedaleko města Dačice a odtud to už do Rakouska není daleko. Najít pyramidu bylo docela jednoduché - musíte jet po silnici č. 38 ze Zwettlu do Gross Gerungs. Za městem Ober Neustift nesmíte přehlédnout ukazatel, který vás nasměruje doprava na "steinpyramide" (kamennou pyramidu). Pak už není problém dojet po směrovkách až na pěkné parkoviště s informačními tabulemi a mapkou, od kterého vede značená stezka až k cíli. Cesta nebyla příliš dlouhá, tipoval bych to na jeden či dva kilometry. Našli jsme hodně hřibů žlutomasých ("babek") -

Rakušáci totiž houby nesbírají. Hlavně jsme ale u cesty narazili na velký kámen s jakýmsi runovým nápisem (nepřehlédnete ho). Když jsem se ho později pokoušel rozluštit, přišel jsem na to, že je psaný v

germánských runách - futharku (přesněji v dánském futharku). Zřejmě se jedná o dvě slova - HAIL BISMIR (poslední znak chybí - ten se mi nepovedlo rozluštit). Co to znamená? "Hail" je možná obmněnou nacistického pozdravu "heil". Tento pozdrav, jenž může v překladu znamenat "sláva!", užívají i někteří neopohani, z čehož usuzuji, že má možná kořeny ve starogermánském folklóru. Nápis tedy možná znamená "Sláva Bismirovi". Kdo je ale Bismir? Zjistil jsem pouze, že žije několik lidí s takovým příjmením - například ve Francii. Šli jsme dál a brzy jsme mezi stromy konečně spatřili kamennou pyramidu. Vypadala sice krásně, ale trochu nás zklamalo, že je z jedné strany pobořená (bylo u ní napsáno, že ji v roce 2006 poničily přírodní živly). Sám jsem si ověřil, jak jsou v ní kameny lehce zasazené a jdou bez problémů vyvrátit. Na druhou stranu je pravda, že se o ni místní občané dobře starají - je obehnána plotem a především jsou vedle ní postaveny dva dřevěné "posedy", ze kterých si můžete pyramidu prohlédnout. Nechybí ani tabule s důležitými informacemi - pochopitelně v němčině ►

(moc jsem si tedy nepočetl). Někdo také vytvořil v blízkosti pyramidy "labyrint" z kamínků. Původ Nad původem pyramidy si lámou odborníci hlavu a nejsou schopni říct, kdo ji vlastně postavil. Hodně se proto začalo mluvit o jejím údajném pravěkém původu. Objevila se dokonce informace, že je pyramida stará 2000 let. Nevím sice, odkud tato zpráva pochází, jsem nicméně přesvědčen, že je to pouhá fáma. O žádné podobné stavbě ve střední Evropě se neví a navíc v okolí pyramidy není doloženo pravěké osídlení. Někteří vědci se proto přiklání k názoru, že ji postavili svobodní zednáři (na německé Wikipedii se píše, že to může souviset se založením svobodných zednářů na nedalekém zámku Rosenau v roce 1747. Jinde jsem sice četl, že byl řád svobodných zednářů založen roku 1717 v Anglii, pravdou nicméně zůstává, že se na zámku Rosenau nacházejí zednářské lóže a můžete tam navštívit výstavu zaměřenou právě na zednářství). To je velmi zajímavá a podstatná informace! Je příznačné, že toto záhadné společenství opředené mnoha legendami, je spojené zrovna s tajemnou kamennou pyramidou... Účel Zastánci tvrzení o pravěkém původu

pyramidy přišli s poměrně zajímavou, i když podle mého názoru nepravděpodobnou teorií - pyramida prý sloužila při kmenových setkáních jako "stupnice", která ukazovala postavení jednotlivých mužů ve kmeni (náčelník byl nejvýše atd.). Zastánci této teorie se opírají mimo jiné o tvrzení, že dřív na pyramidě existovaly jakési dřevěné mezistupně, které mohly usnadňovat výstup nahoru. Pozoruhodné jsou též výsledky psychotronického výzkumu, provedeného panem Aloisem Melberem. Pyramidu podle něj protínají dvě energetické linie (jedna se táhne od jihovýchodu, druhá od severozápadu), které se střetávají přímo v

prostředku nejvyššího stupně. Jeden z dvou "posedů" byl na linii záměrně postaven. Co si o tom myslet? Jak už jsem zmínil, pochybuji o tom, že je pyramida pravěká. Sice by se mi to tak líbilo víc, nejsou pro to ale žádné důkazy. Teorie se svobodnými zednáři se jeví jako mnohem pravděpodobnější a nutno podotknout, že na stavbě záhadnosti vůbec neubírá. Stále zůstává nezodpovězeno mnoho otázek. K čemu měla pyramida sloužit? Když vezmeme v úvahu, že se její stavitelé vláčeli s dvěma tisíci tunami kamení, musela mít pro ně velký význam. Napadá mě, že se v jejím nitru může skrývat nějaký důležitý předmět, ale to je jen spekulace.

Každopádně si myslím, že abychom mohli tuto záhadu aslespoň zčásti rozluštit, byl by zapotřebí důkladný archeologický průzkum. A vám mohu jen doporučit, abyste se také zajeli na Waldviertelskou pyramidu podívat, je to pěkný výlet. ■ Fotografie: Adam Cepník, www.wikipedia.cz (fotografie mayské pyramidy) Obrázek (znak Svobodných zednářů): www.wikipedia.cz

Znak svobodných zednářů

Web: • www.kpufo.cz (Klub psychotroniky a UFO) • http://de.wikipedia.org

Strašidelné vozy Jiří Šika

(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)

Ne všichni duchové přicházejí v lidské nebo živočišné podobě. K nejbizarnějším patří oživlé předměty! Jedním z nejpříšernějších zjevení tohoto druhu je dozajista vůz smrti lady Mary Howardové, o němž se říká, že jezdí po staré King's Way, cestě vedoucí bažinami devonského hrabství mezi Tavistockém a Okehamptonem. Ve voze je uvězněn silný přízrak lady Howardové, dcery statkáře ze 17. století Sira Johna Fitze z Fitzfordu, a samotný kočár je sestaven z kostí a lebek jejích čtyř manželů, které prý všechny zavraždila. Před kočárem dokonce běží kostra psa. Večer 28. června 1944 asi ve tři čtvrtě na deset se David Hanchet vracel na kole domů severním londýnským předměstím Enfield Old Town. Když se chystal na křižovatce přejet ulici Bell Lane, spatřil, že přímo skrz živý plot, který vlevo ohraničoval jakýsi pozemek, náhle projel vysoký černý kočár s vozkou na kozlíku tažený spřežením černých koní. Zcela tiše a zářící namodralým světlem přejel podél živého plotu, jeho kola se vznášela asi třicet centimetrů nad zemí a pak zmizel ve vratech jakési staré garáže. Kočí měl na sobě vysoký černý klobouk, po boku dlouhý bič, v kočáře sedělo několik pasažérů. Chlapec na kole, který ten neuvěřitelný zjev také viděl, ve strachu ujel. Tak se odehrálo jen jedno z mnoha setkání s tajuplným děsivým kočárem, který jezdí po Bell Lane, a podle legendy neblaze proslulým „soudce katem“

Georgem Jeffreysem, který za vlády Jamese 2. poslal mnoho lidí na šibenici. Během roku 1936 si lidé vyprávěli o modernějším strašidelném voze – nejednalo se skutečně o nic jiného než o klasický dvoupatrový autobus č.7 ! Vůz jasně červené barvy uvnitř osvětlený a s rozsvícenými reflektory několikrát projel kolem půlnoci ulicí Sv. Marka v Kensingtonu, ale v autobuse nikdo neviděl žádné cestující ani řidiče. Míjelo ho mnoho aut a v panice prudce uhýbalo, aby se mu vyhnulo, ale záhadná novinka v nadpřirozeném světě, zakletý dvoupatrový autobus, náhle zmizel, když jeden řidič, znervoznělý nepochopitelným zjevením, naboural do zdi a zahynul. Nedlouho poté byla zedˇ zbořena a vozovka kvůli bezpečnější jízdě rozšířena - a fantom

autobusu se už neukázal. V novější době se také objevily zvěsti o přízračném Spitfiru, který svědkové viděli a slyšeli blízko letiště Biggin Hill na jižním okraji Londýna, a o zjevení bombardéru Wellington v Dyfedu, který přeletěl nad údolím Towy mezi Landeilem a Landovery v místech, kde tyto letouny za druhé světové války prováděly cvičné lety. Ale nejstrašnější musí být přeludné silniční nehody, při nichž je dopravní prostředek skutečný, ale z obětí se stane duch. Andrew Cutajar jel za deštivého večera 2. listopadu 1981 po silnici A 12 směrem na Great Yarmouth a blízko Hoptonu uviděl uprostřed vozovky šedivý opar. Když přijel blíž, mlha získala podobu vysokého muže s dlouhými vlasy oblečeného v dlouhém kabátě či plášti a staromódních šněrovacích botách. Postava se nijak nesnažila uhnout z cesty, a tak Cutajar zabrzdil, aby se jí vyhnul. Jeho vůz však dostal smyk na mokré vozovce, řítil se na muže stojícího na silnici - a projel skrz něj! Neznámý nebyl hmatatelnější než mlha a jen se rozplynul. Cutajarův vůz vylétl ze silnice na trávník, ale řidič se naštěstí nezranil. Pokud šlo o oběť, ukázalo se, že na tomto místě se odehrálo několik podobných incidentů, a jak se zdá, strašil zde duch z dávného století, kdy lidé neměli o moderní dopravě ani zdání! ■ Fotografie: www.tajemstvi.webnode.cz, www.wikipedia.cz

Zaniklá vesnice Maloniny Adam „iLegolas“ Cepník

Na konci letošního července jsme s rodinou jako obvykle jeli na Prachaticko, do vesnice Frantoly. Je zde nádherná a divoká příroda a skoro liduprázdno. Asi dva kilometry od Frantol leží bývalá vesnice Maloniny. Už minulý rok jsme procházeli kolem pomníku s nápisem „PLESCHEN – MALONINY“, ale nevěděli jsme, že v křoví za pomníkem se skrývají hmatatelné pozůstatky vesnice zničené v roce 1957. Letos jsme na radu místních obyvatel šli dále za pomník a octli jsme se tak uprostřed návsi bývalé obce. Vedla tam zarostlá cesta. Po stranách bylo křoví a mýtinky s vysokou trávou. Napravo od cesty bylo vidět bývalý rybníček. Dříve byl v podstatě centrem obce, dnes jen smutnou památkou někdejšího osídlení. Byl zarostlý rákosím, ale nebyla v něm skoro žádná voda. Asi deset metrů vedle něj byla pod trnitým keřem odklopená betonová studna, byla však zasypaná. Když jsme se vydali po cestě dále do kopce, po levé straně jsem spatřil vylomený rozcestník (nikoliv turistický). Byl opřený o nízký strom. Nápisy na něm se však nedochovaly. Pokud je ale ještě z doby, kdy zde byla vesnice, je obdivuhodné, že se za tu dobu nerozložil a nezmizel. Hned poté jsme vešli do listnatého lesa. Na cestě tu rostly kopřivy (naštěstí jsme měli holinky) a jiné lesní rostliny. Napravo od cesty byla zborcená zídka zarostlá mechem. Podle historické mapky zde však žádný dům nestával. Asi o 15 metrů dále jsme po pravé straně uviděli nejzachovalejší památku na obec – bývalý kamenolom. Byla to obrovská půlkruhová hromada velkých balvanů. Střed lomu byl

podle očekávání zatopený. Rostlo zde rákosí a jiné vodní rostliny – i cestička která do lomu vedla byla bahnitá a zarostlá. Vyšplhali jsme tedy alespoň na kamenou haldu (byla vysoká asi pět metrů, široká deset metrů a dlouhá alespoň sto metrů, ale raději se těmito údaji moc neřiďte – nemám dobrý odhad) a rozhlédli jsme se po okolí. Nic kromě stromů a kamení jsme ale neviděli. Slezli jsme tedy dolů a vydali jsme se zpět – dále už nic nebylo. Znovu jsme si prohlédlyi náves, ale jedinými pozůstatky domů byly hromádky kamení nebo zbytky zdí, kterých bych si nejpíše obyčejný kolemjdoucí ani nevšiml. Ještě jsme hledali sklepní okýnko, které by mělo být podle místních u cesty, ale marně. Jak to zde ale vypadalo dříve? Obec byla založena už v roce 1349. Existovala ohromných 608 let a byla

zničena v roce 1957. Kolem ní byly dříve rozlehlé ovocné sady (údajně se dochoval jen jediný ovocný strom, já jsem si ale žádného nevšiml). Ve vsi se nacházel statek Toischn – Hof, před kterým stála zvonička (viz. obrázek). Více jsem bohužel nezjistil. Maloniny jsou jen vzorkem z rozsáhlé sítě zaniklých vesnic v okolí. Bydlelo zde totiž hodně Němců, a proto byly vesnice a samoty zničeny. Jmenujme například Ostrou horu, Lažišťklo (neboli Šlok, z německého Shlag), Ovesné, Koller, Doubrava aj. ■ Fotografie a obrázky: www.maps.google.com (úprava – Adam Cepník), www.zanikleobce.cz, www.mapy.cz

Třicetiletá válka Anna C.

Války bohužel provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence. Jejich příčiny mohou být nejrůznější, od těch malicherných až po velmi závažné, i jejich délka může být různá.

Třicetiletá válka je pojem označující evropskou válku v 1. polovině 17. století. Svým třicetiletým trváním představovala zřejmě nejdelší válku v dějinách hned po tzv. stoleté válce mezi Anglií a Francií ve 14. století, ta však nezasáhla tak rozsáhlá území.

Třicetiletá válka byla první moderní válkou v dějinách. Začala jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty a skončila jako boj o moc mezi významnými evropskými státy. Její příčiny byly tak složité, že se historikové stěží shodnou na jednotném výkladu. I její průběh na různých evropských válečných polích byl složitý, proto se v něm neškolený historik orientuje těžko. Jak už bylo řečeno, počáteční charakter náboženské války byl postupně setřen rozpory mocenskými, válka přerostla v boj o územní, mocenské, politické zisky mezi evropskými feudálními státy. Fáze třicetileté války:

1. Tzv. česká válka v letech 1618 – 1620 začala českým stavovským povstáním a skončila porážkou na Bílé hoře.

2. Války o Horní a Dolní Falc, tedy o území patřící původně „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému. Horní Falc sousedila s naším Českým lesem. Dolní s hlavním městem Heidelbergem se rozkládala mezi Rýnem a Moselou. V této etapě se vytvořila protihabsburská koalice (Nizozemsko, Dánsko, Anglie). Poražený Fridrich o obě Falce přišel.

3. Třetí fáze je nazývána válkou dánskou. Vojenskou koalici vedl dánský král Kristian IV. Tato fáze byla vrcholnou etapou ve vojenských úspěších Albrechta z Valdštejna, když zmařil plány koalice dobýt severoněmecká přímořská území.

4. Čtvrtá fáze nastává v roce 1630, kdy do války vstupuje švédský protestantský král Gustav II. Adolf. Vybojoval zpět severní Německo a tvrdě porazil katolíky v bitvách u Breitenfeldu a Lützenu. Hovoříme o válce švédské, charakterizované střídavými úspěchy obou válčících stran. Konflikt nabyl obrovských rozměrů, zasáhl většinu evropských civilizovaných zemí, vyžádal si nesmírné oběti. Šlo o válku všech proti všem, která v podstatě nepřinesla řešení žádného klíčového problému

Za poslední etapu třicetileté války lze považovat mírová jednání od poloviny 40. let zakončená tzv. vestfálským mírem v roce 1648. Česká válka začala českým stavovským povstáním roku 1618. Do té doby byly u nás v oblasti víry poměrně demokratické poměry dané Rudolfovým majestátem z r. 1609, který zaručoval každému jedinci svobodu svědomí. To nemělo v okolní křesťanské Evropě obdobu. Tam platilo heslo „koho vláda, toho víra“. Postupně však i u nás docházelo katolickými Habsburky k omezování těchto svobod. Císař Matyáš, který sídlil na rozdíl od svého předchůdce Rudolfa II. trvale ve Vídni, svěřil vládu svým zástupcům – místodržitelům, vesměs katolickým šlechticům. Česká nekatolická šlechta (Čechy byly v té době převážně protestantské) projevila svou nespokojenost se svévolným rušením zákonů a svobod.

Vytváří se stavovská opozice. Její protesty vyvrcholily druhou pražskou defenestrací (první byla v počátcích husitství). Zástupci českých stavů se sešli na sněmu. Když přítomní místodržitelé nebyli ochotni vyhovět jejich požadavkům, byli dva z nich, Martinic a Slavata, a jejich sekretář Fabricius vyhozeni z vysoko položených oken dvorské kanceláře do hradního příkopu. Jen velké štěstí jim zachránilo život. Tato událost byla signálem k zahájení dobrodružného povstání, které mělo pro naši zemi (ale i pro další země) nedozírné následky.

V roce 1619 sesadily české stavy Ferdinanda II., Matyášova následníka, který byl zapřísáhlým odpůrcem nekatolíků, a zvolili si za krále Fridricha Falckého.

Roztržka vyvrcholila 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře, na výšině u

letohrádku Hvězda. Bitva proslula jako rozhodující mezník. Jí končí česká fáze třicetileté války. Končí vítězstvím císařské armády spojené s vojsky katolické Ligy. Bitva (spíše šarvátka) trvala půl druhé hodiny a představovala krach pro české vojsko, jehož vrchním velitelem byl Kristian z Anhaltu.

Fridrich Falcký (tzv. zimní král) prchá ze země.

Příčin bylo mnoho: unáhlenost a nepřipravenost, složení vojska (mnoho cizích žoldnéřů), úpadek morálky, špatné vybavení, navíc chyběly velké osobnosti... Ani s pověstnou statečností Moravanů (ve skutečnosti hlavně cizích žoldnéřů) to nebylo tak slavné, jak se tradičně uvádí.

Následky: Ferdinand II. se krutě mstil. Připomeňme si 27 hrdelních rozsudků nad předáky povstání, obrovský rozsah konfiskací majetku, počátek násilné rekatolizace s následným odchodem asi 185 šlechtických rodin a možná 30 tisíc nešlechtických (nebyly statistiky) do exilu. Tak odešlo nejméně 100 tisíc lidí (také např. Jan Amos Komeský).

Od roku 1627 bylo katolické náboženství uzákoněno jako jediné povolené, stalo se státním náboženstvím. Habsburkové byli ustanoveni za dědičnou dynastii.

K negativním důsledkům pro české země je třeba připočíst i ztrátu dvou historických korunních zemí – Dolní a Horní Lužice. Staly se kořistí saského kurfiřta, který byl sice luterán, ale pak se přidal na habsburskou stranu. To byla jeho pomsta za to, že byl českým králem zvolen jeho protikandidát Fridrich Falcký. Obě ztracené země se staly součástí Německa už natrvalo. ■ Obrázek: www.wikipedia.cz Zdroje budou uvedeny u poslední části

Úlomky z let 1945 - 1989 Stanislav Cepník st.

6. května 1945 jsme netrpělivě čekali na příchod Američanů do Tlučné (v Plzni už byli, ta už byla osvobozena). Stáli jsme na ulici, kde byl amplion. V tom se spustil takový zvláštní tichý déšť. Slunce svítilo, přitom pršelo, ale divně a vysloveně smutně. Dodnes to mám v živé paměti. Maminka říkala, že v tak radostný den je to nespravedlivé, ale ona to byla zřejmě předzvěst toho příštího zlého, co přišlo po únoru 1948. 18. června navštívil Plzeň prezident Beneš. Do města se sjeli lidé z širokého okolí, všichni ho chtěli vidět, všichni ho chtěli přivítat. Díky tomu se nám ho podařilo zahlédnout jen letmo, když projížděl k náměstí. Tam jsme se nedostali, bylo přeplněné. Byly proneseny slavnostní projevy, pan prezident vyznamenal několik amerických důstojníků. Za zvuků hudby 9. americké pěší divize a hudby československé obrněné brigády z Anglie pak proběhla přehlídka americké armády. ●●● Volby v roce 1946 vyhráli komunisté. Proto měli nejpočetnější zastoupení ve vládě (tam byly poměrně zastoupeny všechny čtyři tehdy existující strany) a jednali tak, že někteří nekomunističtí ministři podali v únoru 1948 demisi (bohužel ne všichni ve stejný den). Prezident Beneš nakonec pod tvrdým nátlakem komunistů v čele s ministerským předsedou Gottwaldem demisi přijal.

Komunisté byli na tuto situaci velice dobře připraveni. Měli k dispozici své ozbrojené Lidové milice a v záloze Sovětský svaz. Připravovali si půdu tak, že brzy po válce zahájili protiamerickou kampaň. Strašili lidi tím, že Spojené státy připravují další světovou válku – a to u některých lidí tehdy zabíralo. Po válce jsme jako země postižená válkou sice přijali významnou, zejména potravinovou, pomoc UNRRY, ale na nátlak Sovětského svazu už jsme museli odmítnout Marshallův plán hospodářské pomoci. ●●● Po únoru začali komunisté zavírat své odpůrce. Někteří významnější z nich údajně vyskočili z okna, těm šťastnějším se podařilo odejít včas do emigrace. 10. března 1948 byl zavražděn ministr Jan Masaryk. Jeho smrt byla prezentována jako sebevražda, a to třeba i jeho tajemníkem Sumem, ale z některých pozdějších šetření je stále více zřejmé, že o sebevraždu (skok z okna) nemohlo jít. Policejní šetření z roku 2004 dospělo k závěru, že šlo skutečně o vraždu. V květnu nemocný a psychicky zlomený prezident Beneš abdikoval a 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí zemřel.

●●● Dále už jen telegraficky: Dochází k emigraci řady významných osobností, pokračuje znárodňování, jsou zadrátovány západní hranice, je prováděna kolektivizace zemědělství. Následují politické procesy a vraždy (Dr. Milada Horáková a další), pak přicházejí na řadu paradoxně i procesy s některými komunisty, kteří se aktivně podíleli na politických procesech s nekomunisty, a popravy některých (Rudolf Slánský a další). Byla zavedena tzv. jednotná škola (to znamenalo pokles úrovně školství), jednotná tělovýchova, byl rozpuštěn Junák, Skaut DTJ a další, vznikl Pionýr. Začaly politické prověrky, persekuce nepohodlných (věznice Jáchymov, Mírov, Bory aj.), došlo k omezování církve, zejména katolické, k vykonstruovaným procesům s katolickými spisovateli – a velmi tvrdé tresty. ●●● V roce 1953 zemřel Stalin, krátce po něm i Gottwald. To byla nesmírná úleva a začátek mírného uvolňování ►

politických poměrů. To se rozvíjelo, i když pomalu, slibně dál, a když už se zdálo, že se alespoň zčásti vrací demokracie, došlo 21. srpna 1968 k přepadení naší republiky našimi „spojenci“ z Varšavské smlouvy – a bylo po všem. Opět následovaly politické čistky, další vlna emigrace, vyřazování „závadných“ autorů z knihoven (mohlo jít třeba i o čistě odbornou nepolitickou literaturu), tedy tzv. normalizace se vším všudy. V 80. letech došlo k několika střetnutím nebojácnějších s politickou mocí, sice potlačených, ale systém už byl vážně narušen – až došlo k událostem 17. listopadu 1989. Jak to bylo skutečně, do jaké míry šlo o předchozí dohody, o v hrubých rysech předem určený scénář, jak uvádějí někteří odborníci prý na základě nově objevených materiálů, to necháme na prostudování a posouzení budoucím historikům. ●●●

Přílohy: 1. O prozíravosti prezidenta Beneše svědčí to, co říká o svých dekretech 14. 12. 1945. Dnes si potomci nacistů osobují právo na vrácení právem vyvlastněných majetků s tím, že jejich předkové prý nebyli nacisté, přestože jim to bylo v roce 1945 prokázáno, Někteří naši současní advokáti jim jdou (jistě nezištně) na ruku. Prezident Beneš tehdy řekl: „Přijde chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všechno zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací“ kampaní... Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“ (Český Krumlov – dvorana hotelu Růže – u busty prezidenta Beneše) My jsme zvláštní národ. V nebezpečí se dokážeme semknout, ale jenom na chvilku

– pak nás nadšení rychle opustí. Dnes, kdy jsme si zlikvidovali většinu svého průmyslu (zavřeli nebo prodali cizincům), prodáváme ve velkém pozemky, zejména v západním pohraničí, Němcům a Holanďanům. Vidina peněz vede některé z nás k tomu, co už se nedá nikdy napravit. ●●●

2. Zmínil jsem se, že se komunisté velmi cílevědomě připravovali na poválečné převzetí moci. Kdo z vás četl Krabici živých od Norberta Frýda, jistě si vzpomene, že vězňové, kteří v koncentračních táborech pracovali v kartotéce, zachraňovali vězně předurčené k smrti tím, že jejich kartu zaměnili za kartu zemřelého vězně. Tím jim dali jiné jméno a většinou je zachránili. Nebo naopak se komunisté z kartotéky zbavovali podobných způsobem svých možných poválečných protivníků (o tom Frýd pochopitelně nepíše). Vzpomínám si na novinový článek, v němž bývalý vězeň uvádí, že takto komunisté poslali na smrt uvězněného synovce prezidenta Beneše. (Článek jsem bohužel někam založil či ztratil, takže neznám ani jméno autora, a tudíž lze těžko dokázat pravdivost tohoto údaje.) ●●●

3. Brzy po únoru 1948 začala kolektivizace zemědělství. Agitátoři obcházeli nejen zemědělce, ale i občany, kteří měli jen několik arů polí, na nichž pěstovali krmení pro domácí zvířectvo. S jejich „svolením“ mohlo JZD jejich pozemek bezplatně používat. Většina sedláků do družstva vstoupila – viděli, že jim celkem nic jiného nezbývá. V naší obci tam nevstoupili dva sedláci. Jejich úrodné pozemky jim byly (údajně kvůli scelování lánů) vyměněny za ty nejhorší a nejvzdálenější. K tomu jim byly předepsány takové dodávky, že je nemohli splnit. Jeden z těch „rebelů“ snad později rezignoval, druhý, Josef Franc, nepovolil. Navíc vlastnil velký pískový lom. Z toho si obec začala brát písek. France si zavolali a nabídli mu za kubický metr kvalitního písku 15,- Kčs staré měny (tj. 3,- Kčs nové). Odmítl. Dali mu podepsat prohlášení, že tuto cenu odmítá. Když podepsal, poděkovali mu, že jim tedy dává písek dobrovolně zdarma – a brali si ho dál. Protože nedokázal plnit dodávky a nemlčel, zabavili mu statek a jeho i s manželkou a nejmladším synem vystěhovali jako zemědělské dělníky na státní statek na Pardubicko. Dva jejich starší synové byli řezníci a prý i

rváči, proto jednomu z nich obec nakonec zabavený statek prodala za 15 000,- Kč. Starý Franc se za několik let, když dosáhl penzijního věku, mohl do obce vrátit (to už byly volnější poměry). Koupil si malou chalupu a pracoval v lese. ●●●

4. Bývalý vedoucí tlučenského Junáka, Karel Bek, utekl za hranice a po čase se tajně vrátil jako agent. Napsal neprozřetelně své ženě dopis, že se s ní chce sejít. Na poště pracoval člověk, který dopisy podezřelých osob otvíral, a tak šel Karel Bek do Jáchymova (odsoudili ho na 25 let). Manželka se s ním pochopitelně rozvedla. Když byl propuštěn, nevím za jak dlouho, zašel za svou bývalou manželkou (bydlela blízko nás). Ti, co ho viděli, říkali, že byl šedivý a bezzubý, i když ještě nebyl starý. Z obce se odstěhoval. ●●●

5. Další specialitou komunistického režimu bylo kádrování. Kdo se soudruhům nelíbil, nedostal své děti do školy na studie ani na slušnější řemeslo. Ani on sám nemohl mít nějaké lepší pracovní zařazení. O tom bych mohl napsat poměrně dost, ale ty vzpomínky by byly nekonečné. ●●●

6. Zejména v 50. letech pak byli občané vyzýváni, aby se zúčastňovali „národních směn“ a různých brigád (bezplatně). ●●●

Závěrem: Komunistický režim byl zrůdný, stejně jako všechny totalitní režimy. Nutil lidi, aby se přetvařovali (dělali to kvůli dětem). Pro ty obyčejné řadové občany, kteří neprotestovali proti režimu, byly vytvořeny celkem přijatelné sociální podmínky, rebelové byli trestáni a jejich rodiny měly životní podmínky velmi ztížené.

Komunisté a jejich rodiny měli samozřejmě výsadní postavení ve všem. ■ Fotografie: www.wikimediafoundation.org, www.jaromir-jermar.cz (foto – Josef Ehm), kniha Vrací se hospodář (Václav Kačín, Tiskové a propagační oddělení ONV, Plzenň 1945)

Fotografie z návštěvy prezidenta Beneše v Plzni 18. 6. 1945:

(Fotografie: Pražský, Vaneš, Kubín, Křen, Reichl)

Úvod do severské mytologie Stanislav Cepník st.

Poznámka k následujícímu textu: V tomto stručném přehledu jsem se snažil vybrat jen nejpodstatnější věci. Omezil jsem na nejmenší možnou míru jména, pominul jsem možné současné výklady některých jevů, jsou poměrně rozdílné. I jméno se v jednotlivých (přeložených) mýtech nepatrně liší: Asirové – Ásové, Vanirové – Vanové, Ymi – Ymir, Vél – Vé, Buri – Búr atd. Severská mytologie (popř. její části) byla zpracována různými českými autory, zájemci se s nimi mohou seznámit v knihovnách, některé si mohou i koupit. Úvod Germánské kmeny se objevily v severní Evropě v rané době železné (před rokem 500 př. n. l.). Jejich původ není dodnes jednoznačně určený, ale když se v posledních stoletích před n. l. dostaly do styku kmeny s Římskou říší, byly už mezi nimi výrazně vymezené kmeny. K nim patřili na severu Anglové, Sasové, Jutové, Dánové a Švédové, na severozápadě Frankové, na jihozápadě Suebové, na severovýchodě Vandalové, na východě Gótové. Hovořili různými jazyky a každý kmen se mohl skládat z menších kmenů. Během prvního tisíciletí n. l. osídlily tyto kmeny velké části Evropy. Prakticky byly usídleny od Islandu a Británie až po Španělsko, na východě se dostaly až k Černému moři. O jejich náboženství víme poměrně málo. Byly to pohané uctívající mnoho bohů, jejich náboženství podle místních poměrů i cizích vlivů (pohanských římských, křesťanských, ale i slovanských a keltských). Proto neexistuje žádná jednotná germánská mytologie. Na naše území přicházejí v prvním tisíciletí př. n. l. a střídají osídlení Keltů. Většinu území ovládli Markomani, do severních Čech zasahovalo území Hermundurů, Moravu osídlili Kvádové. V 5.století pak splývají Germáni na našem území se Slovany. Nejstarším zdrojem germánské mytologie je sluneční vůz z Trundholmu. Je to 57 cm dlouhý vůz z doby bronzové potažený zlatem, který byl nalezen v močále v Seelandu v Dánsku. Představuje sluneční kotouč tažený koněm. Domníváme se, že byl vláčen po poli, aby zajistil dobrou úrodu. Pokud jde o autentické germánské informace, až na runové zápisy a obrazy

na kamenech nemáme zaznamenány historické události. Mýty byly předávány ústním podáním, to dělali hlavně básníci a pěvci (ve skandinávských zemích tzv. skaldové), a tak známe germánskou mytologii často ze záznamů příslušníků jiných národů. Důležitými prameny jsou zprávy Řeků a Římanů (Caesar – Zápisky o válce galské – 58 – 51 př. n. l., Tacitus – Germania – 98 n.l.). Jsou aplikovány na římské poměry. Podstatné informace přinášejí také křesťanské výnosy proti pohanské víře a pohanským obyčejům, stejně jako misijní zprávy. Křesťanství pronikalo ke germánským kmenům v různých dobách – od 4. století (Gótové) až po 10. a 11.století (Skandinávci). Nejbohatší zdroje tradic se dochovaly proto na severu především v islandských Eddách z 13. století (starší je básnická, mladší prozaická). Tento severský komplex mýtů je jednotnější a rozsáhlejší než soubory ze středního a východního Německa. Germánské kmeny uctívaly původně různé bohy a bohyně, sice pod různými jmény, ale totožné. Nejznámějšími severskými božstvy byli Odin, Thór, Freyr, Freya a Niord, ale nevíme dost dobře, jak byli uctíváni. Ani archeologické nálezy nám v tom nepomohou. Obě Eddy z 13. století nám sice pohanskou činnost přibližují, ale nejsou zcela spolehlivé, jsou vyprávěny až křesťanskými autory. Severská mytologie Obsahuje pověsti, legendy a představy o hrdinech, bozích a o světě (o jeho vzniku, účelu a konci). Pochází od germánských kmenů obývajících Skandidávský poloostrov. Jsou to např. Norové, Švédové a Dánové, které spojuje vikinská minulost. Staré náboženské představy v ní zachycené jsou společné všem germánským kmenům, například i Anglům a Sasům, ale ti přijali křesťanství mnohem dříve než Seveřané. K severské mytologii je někdy řazena i mytologie finská. Pro poznání severské mytologie máme jen malé množství přesných zdrojů. Jak už je v úvodu připomenuto, patří k nejznámějším zřejmě sbírka mytologických a hrdinským básní, veršovaná Edda, sestavená z různých pramenů naznámými autory pravděpodobně v raném 13. století. Nedlouho po ní napsal islandský politik Snorri Sturluson (1179 – 1241) prozaickou Eddu, další významný

zdroj. Má čtyři části. Nejvýznamnějším zdrojem poznání severské mytologie je vyprávění o bozích čerpané v některých případech z veršované Eddy. Občas se dovídáme něco o germánských mýtech i mimo Skandinávii, ale to bylo sepsáno buď římskými autory málo znalými germánských poměrů, nebo germánskými autory, kteří už přijali křesťanství. Jednu z nejstarších zmínek o germánských mýtech přináší už v úvodu zmíněný římský historik Tacitus v díle Germania. Někdy jde o informace zavádějící, přesto však cenné. Severský panteon tvoří dvě skupiny bohů: válečničtí Ásové a Vanové spojovaní s plodností. Za nejvyššího boha je považován zřejmě Ódin, jeden ze tří prvotních bohů a patron magie a run (o runách bude pojednáno později), následuje Thór, bůh války, a Frey, bůh plodnosti. Kromě bohů existují zlí obři, světlí elfové a černí álfové (trpaslíci). V severské mytologii existuje (poměrně nejasný) systém devíti světů spojených světovým jasanem Yggdrasillem. V nich sídlí už zmiňovaná stvoření, lidé a duše mrtvých. ■ Obrázek: www.wikipedia.cz Zdroje budou uvedeny u poslední části

Keltští bohové – Část první Jan Holan

Cernunn(os) Bůh-jelen, někdy také nazývaný Kernonnos. Je to bůh plodnosti, divokých zvířat, života i podsvětí a také bůh astrální roviny. Byl symbolem ročního koloběhu – vlastně představoval jakýsi kalendář: Narodil se o zimním slunovratu, oženil se o svátku Beltine (1. květen) a zemřel o letním slunovratu. Tím Keltům nahrazoval Měsíční bohyni (podle legendy je ostatně Cernunnos potomkem Velké bohyně). Měsíční bohyni nahrazuje a pokračuje v cyklu smrti, znovuzrození a vtělení. Bývá vyobrazován různě, i když jeho nejčastější podoba je podoba muže s jeleními parohy, které mívá zdobené zářivými prsteny. Někdy bývá taky líčen s taškou peněz, či ve společnosti hada s beraní hlavou. Římany býval někdy popisován s třemi jeřáby, kteří mu létali nad hlavou. Ve Francii byly nalezeny paleolitické malby, které zachycují zpříma stojícího kolouška, či muže oblečeného v kostýmu jelena. Cerununnosův původ se tedy datuje právě do tohoto období. Byl znám po celé Galii a jeho kult se rozšířil dokonce i do Británie. Tento kult byl jedním z mála, které vydržely a přenesly se s pár změnami i do křesťanství. Tam se Cernunn uchytil jednak jako ďábel – to kvůli svým parohům a silnému vlivu na pohany –, ale také jako docela dobře známý Svatý Hubert, patron lesa a lovu. Pouze málokterý z bohů tak dlouho přetrval. Nejznámějším z Cernunnových potomků v lidové démonologii je britský Herne Lovec, který po Cernunnovi přejal úlohu pána zvěře s parohy na hlavě. Znám je po celé Anglii a jeho nejznámějším bydlištěm je okolí blízko starého dubu ve windsorském lese v Berkshire. Díky tomu se dokonce dostal i do Shakespearova díla Veselé paničky windsorské. V této době už Cernunna poznala celá raně křesťanská západní Evropa. Dnes si jej také přisvojují milovníci přírody a ekologové. Had s beraní hlavou Had s beraní hlavou je jedním z nejvzácnějších zvířat, která se zachovala z galského folklóru. Nevyskytuje se v žádné

další antické mytologii. Spojení berana a hada je velice zajímavé. Beran byl považován za ochránce před uřknutím a proto bývala v domech často pověšena jeho hlava se stočenými rohy. Had zase představuje dobré zvíře. Spojení těchto dvou zvířat zůstává pro odborníky záhadou. Cernunnův poklad Jednou, když byla skupinka mužů na lovu, přihodila se jim zvláštní věc. Na jedné mýtince natrefili na mohutného jelena s nádherným parožím. „Pán lesa,“ šeptali lovci. Byl u Galů obecně znám jako překrásný silný jelen se světle zbarvenou skvrnou uprostřed čela, která utvářela tvar měsíce. O tomto jelenovi stařešinové mluvili na konci oslav, když už jim chmelovina rozvázala jazyk a oni vzpomínali a přeháněli. Galové se vzpamatovali z nečekaného střetnutí, otočili se a běželi do vesnice chlubit se neobyčejným setkáním. Zastavil je až poměrně hlasitý zvuk. To znamenalo, že jelen nemohl být tak daleko! Jaké by bylo překvapení, kdyby se vrátili do vesnice s chyceným Pánem lesa! Tolik slávy nikdo z nich ještě nezažil. Vydali se tedy po jelenových stopách. Našli ho nedaleko. Měl zdviženou hlavu a okusoval listí z nedalekého stromu. Najednou se ohlédl a jeho oči na ně upřeně hleděly. Poté odběhl o

kousek dál. Lovci ho dostihli, ale on zase utekl. Tak to šlo dál a muže to uzačínalo dopalovat. Už nejméně dvacetkrát byli na délku kopí od jelena, ale on vždy utekl. Nakonec se skupince podařilo obklíčit ho ve skalnaté rokli. Házeli po něm oštěpy, ale ty vždycky narazily jen do holé skály. Jelen zatím odběhl do malé skalní průrvy. Galové ho následovali. Má to ještě cenu? Co když je to doupě nějakého strašlivého podzemního boha? Avšak lovci byli zaslepeni hněvem, a proto vstoupili do jeskyně. Jakmile vyšli, vykřikli a padli tváří k zemi. Naproti nim totiž seděla divná postava, muž s parožím ověšeným zářivými prsteny. Cernunnos! Bůh jelen! Cernunnos rozvázal vak, který držel na kolenou. Vypadly z něj zlaté mince a některé se dokutálely až k lovcům. Ti se ale nemohli pohnout. Nohy zkameněly, víčka ztěžkla. Nedokázali vzdorovat a za chvíli upadli do hlubokého spánku. Když se probudili, les už byl pod nadvládou noci. Sami sebe se ptali, zdali se jim to nezdálo, avšak jeden z nich o něco zavadil. Byl to kožený vak plný mincí. Štědrý Cernunnos, bůh hojnosti, zmizel, ale zanechal jim poklad. ■ Fotografie: www.wikipedia.cz

Knihy: • Mýty a Legendy: Egypt, Řecko, Galie, Gemini 1991,

autor: A. Quesnel

Web: • www.fext.cz • www.keltove.wbs.cz • pantheon.org/areas/mythology/europe/celtic/articles.html

Rozhovor s Walterem Pavlišem Jakub Cepník

Walter Pavliš je neúnavným hledačem slovenské Měsíční šachty (o které jste si mohli přečíst na straně 4). Věříte, že Měsíční šachta existuje? Ano věřím, i když občas pochybuji o tom, zda hledaným objektem je skutečně to, co autor příběhu Antonín Horák popisuje. Spíše se mi po těch letech hledání zdá pravděpodobnější, že Antonín Horák využil příběh k tomu, aby nalezl v tehdejším Československu spolupracovníky, kteří byli schopni se pohybovat v jeskyních, a s jejich pomocí vyzvednout, nebo znovu objevit něco jiného, než je popisovaná Měsíční šachta. K tomuto závěru mě vede to, že jsme pečlivým rozborem příběhu prakticky dokázali nesmyslnost válečné historky, která celý příběh uvádí. Ta situace prostě nemohla vypadat tak, jak ji autor popisuje. Přesto si myslím, že měl Horák nějaký důvod, proč napsal ten příběh právě takto. Pokročilo nějak pátrání od poslední aktualizace webu www.moonshaft.net? Pátrání pokračuje v několika směrech, přičemž hlavním směrem je zjišťování pravé identity autora příběhu v čase druhé světové války nebo před ní. Antonín Horák při své emigraci totiž poskytl americkým úřadům některé údaje o svém životě. Především svůj životopis, ale i historky, které mají za úkol přesvědčit orgány USA o tom, že za války stál na správné straně. Hledáním v archívech, matrikách i v záznamech imigračních úřadů jsme zjistili, že Horák uvedl údaje falešné, někdy dokonce nesmyslné. Z tohoto důvodu se domnívám, že Horák měl důvod svou minulost tajit. S největší pravděpodobností se nějakým způsobem

zapletl do spolupráce s německou válečnou mašinérií a pak musel emigrovat. V USA vystupoval jako báňský inženýr z Jáchymova a účastník Slovenského národního povstání a také odbojové organizace v Čechách. Podle údajů, které však poskytl a které jsme prověřovali, to však vypadá na snůšku výmyslů. Například koncentrační tábor, o kterém vyprávěl, že z něj utekl za pomoci české odbojové organizace, byl založen až dva roky poté, co měl údajně utéci. Navíc šlo sice o pracovní tábor, ale nebyl nijak hlídaný. Stejně dopadlo ověřování škol, o kterých uvedl, že tam studoval. Ani v jednom případě jsme nemohli potvrdit, že by tam byl veden jako student. Opět se opakuje až podivuhodně nesmyslná situace, kdy Horák ve svém životopise uvede, že vystudoval školu, která v uvedeném roce již neexistuje! Životopis je tedy zjevně vymyšlen, ale až s překvapivě průhlednými chybami. Byl takový ignorant? Nebo byl v časovém tlaku a neuvědomil si takovéto chyby? To zatím nevíme. Myslíte, že se vám někdy povede Měsíční šachtu najít? Kupodivu se čas od času objeví další nová stopa, která nám dává naději, že se nám podaří celý příběh rozluštit. To mi dodává vždy novou energii do hledání. Navíc se o příběh zajímá větší skupina lidí, kteří jsou ochotni takřka detektivními metodami pátrat po dalších stopách vedoucích k objasnění této záhady. Jaký je podle vás původ Měsíční šachty?

Na to opravdu neumím odpovědět. Rád bych, kdyby se potvrdila slova Antonína Horáka, který v příběhu naznačuje možnost pozůstatku po starodávné civilizaci, ale jak jsem již napsal, hledaným objektem může být i nějaká záležitost spojená s válečnými událostmi. A přičteme-li k tomu snahu Antonína Horáka o změnu své minulosti, pak hledání dostává poněkud jiný rozměr. Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů při dalším pátrání! ■ Fotografie: Walter Pavliš – www.picasaweb.google.cz/walter.pavlis

Camelot – září 2009 vychází 31. 8. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!