· Web viewJe to převrácená hodnota odporu. Jednotka vodivosti je S (siemens). Pro srovnání schopnosti vodných roztoků vést elektrický proud byla zavedena měrná vodivost

Operační program: Vzdělávání pro konkurenceschopnost

Název projektu:

Zvýšení kvality přírodovědného vzdělávání na Střední škole přírodovědné a zemědělské,

Nový Jičín, příspěvkové organizaci

Chemický rozbor vody

Hydrobiologievýukové texty

Autor:

Mgr. Lenka Doláková

Mgr. Radka Janýšková

Recenzent: Mgr. Vendula Baarová

2012

Anotace

Tento učební text je určen pro studenty studijního oboru Ekologie a biologie (předmět

Monitorování a ekologické analýzy) a pro studenty studijního oboru Agropodnikání (předmět

chemie). Slouží jako pomocný materiál pro laboratorní cvičení a pro přípravu na projektové

dny.

Zvýšení kvality přírodovědného vzdělávání na Střední škole přírodovědné a zemědělské, Nový Jičín, příspěvkové organizaci

Obsah:

Anotace.....................................................................................................................................................2

Obsah:.......................................................................................................................................................3

1. Druhy vod.........................................................................................................................................6

1.1. Přírodní vody............................................................................................................................6

1.1.1. Atmosférické vody...........................................................................................................6

1.1.2. Podzemní vody.................................................................................................................6

1.1.3. Povrchové vody................................................................................................................7

2. Druhy rozborů vod............................................................................................................................7

2.1. Rozbor a hodnocení pitných vod..............................................................................................8

2.2. Rozbor a hodnocení povrchových vod.....................................................................................8

3. Odběr a konzervace vzorků............................................................................................................10

3.1. Základní obecná pravidla odběru vzorků...............................................................................10

3.2. Místo a bod odběru.................................................................................................................10

3.3. Druhy odběru..........................................................................................................................10

3.4. Typy vzorků............................................................................................................................10

3.5. Vzorkovnice............................................................................................................................11

3.6. Způsob odběru a odběrová zařízení........................................................................................12

3.6.1. Odběr vzorků z řek a potoků..........................................................................................12

3.6.2. Odběr vzorku z nádrží, jezer a rybníků..........................................................................12

3.6.3. Odběr vzorků z pramene a studní...................................................................................13

3.6.4. Odběr vzorků pitné vody z vodovodního kohoutku.......................................................13

3.7. Konzervace, doprava a skladování vzorků.............................................................................14

3.7.1. Konzervace vzorků.........................................................................................................14

3.7.2. Doprava a skladování vzorků.........................................................................................17

4. Organoleptické a fyzikální vlastnosti.............................................................................................17

4.1. Barva.......................................................................................................................................17

4.2. Pach........................................................................................................................................18

4.3. Chuť........................................................................................................................................19

4.4. Průhlednost.............................................................................................................................20

4.5. Zákal.......................................................................................................................................21

4.6. Teplota....................................................................................................................................21


5. Souhrnné ukazatele jakosti vody....................................................................................................23

5.1. Veškeré, rozpuštěné a nerozpuštěné látky..............................................................................23

5.2. Konduktivita...........................................................................................................................23

5.3. pH...........................................................................................................................................24

5.4. Neutralizační kapacity............................................................................................................24

5.5. Chemická spotřeba kyslíku (CHSK)......................................................................................26

5.6. Biochemická spotřeba kyslíku (BSK)....................................................................................27

6. Vybraná stanovení kovů ve vodách................................................................................................28

6.1. Vápník a hořčík (celková tvrdost vody).................................................................................28

6.2. Vápník....................................................................................................................................29

6.3. Hořčík.....................................................................................................................................30

6.4. Železo.....................................................................................................................................30

7. Vybraná stanovení nekovů ve vodách............................................................................................31

7.1. Dusík.......................................................................................................................................31

7.1.1. Amoniakální dusík..........................................................................................................31

7.1.2. Dusičnany NO3-..............................................................................................................33

7.1.3. Dusitany NO2-.................................................................................................................34

7.1.4. Celkový dusík.................................................................................................................34

7.2. Fosfor......................................................................................................................................35

7.3. Kyslík (rozpuštěný)................................................................................................................36

7.4. Chlor.......................................................................................................................................38

8. Ekologické dělení vod....................................................................................................................39

8.1. Základní typy vnitrozemských vod........................................................................................39

9. Tekoucí vody..................................................................................................................................41

9.1. Společenstva tekoucích vod....................................................................................................42

9.1.1. Plankton..........................................................................................................................42

9.1.2. Drift................................................................................................................................42

9.1.3. Bentos.............................................................................................................................43

9.2. Květena a vegetace tekoucích vod..........................................................................................48

9.2.1. Makrofytní vegetace vodních toků.................................................................................48

9.3. Samočistící schopnost tekoucích vod.....................................................................................49

9.4. Biologická indikace znečištění vod........................................................................................51

10. Stojaté vody................................................................................................................................54


10.1. Společenstva stojatých vod.................................................................................................54

10.2. Květena a vegetace stojatých vod.......................................................................................55

10.2.1. Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod......................55

10.2.2. Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod..................................................................57

10.2.3. Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní...........................................................58

11. Slovníček pojmů.........................................................................................................................59

Použitá literatura.....................................................................................................................................65


Fyzikálně-chemický rozbor vody

1. Druhy vod

Vody lze rozlišovat podle původu, výskytu a použití:

Podle původu: přírodní a odpadní.

Podle výskytu se přírodní vody dělí na: atmosférické, povrchové a podzemní.

Podle použití: pitná, užitková, provozní a odpadní voda.

1.1. Přírodní vody

1.1.1. Atmosférické vody

Pod pojmem atmosférická voda se rozumí veškerá voda v ovzduší bez ohledu na skupenství.

Srážky jsou výsledkem kondenzace vodních par v ovzduší nebo na různých površích.

Rozeznávají se srážky kapalné (déšť, mrholení, mlha, rosa) a srážky tuhé (sníh, kroupy,

námraza, jinovatka). Srážkové vody patří mezi významné plošné zdroje znečištění

povrchových vod a jsou hlavní příčinou jejich acidifikace.

Základní chemické složení srážek odpovídá z kvalitativního hlediska základnímu složení

podzemních a povrchových vod. Jsou zde však určité rozdíly kvantitativní.

1.1.2. Podzemní vody

Podzemní vodou se rozumí voda přirozeně se vyskytující v horninovém prostředí, pokud není

vázána kapilárními silami.

Podle celkového chemického složení se dělí podzemní vody na prosté vody a minerální vody.

Prostá podzemní voda je voda o celkové mineralizaci nebo s koncentrací volného CO2 pod

1000 mg/l, nad tímto limitem jsou vody minerální.


1.1.3. Povrchové vody

Povrchové vody jsou všechny vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu.

Dělí se na vody kontinentální a vodu mořskou.

Kontinentální povrchové vody jsou:

Tekoucí – vodní toky

Stojaté – jezera, nádrže, rybníky

2. Druhy rozborů vod

Chemický a fyzikální rozbor zahrnuje soubor stanovení jednotlivých chemických

a fyzikálních ukazatelů (tj. složek nebo vlastností) vody. Podle rozsahu tohoto souboru

stanovení se rozeznávají rozbory úplné nebo zkrácené nebo také základní, rozšířené, výběrové

a provozní.

Základní fyzikální a chemický rozbor vody zahrnuje:

Stanovení řady základních chemických a fyzikálních ukazatelů jakosti vody (např.

kyselinová a zásadová neutralizační kapacita, rozpuštěné a nerozpuštěné látky,

celková mineralizace, vodivost, pH).

Stanovení sumárních ukazatelů jakosti vody (organický uhlík, chemická

a biochemická spotřeba kyslíku, tenzidy, AOX).

Stanovení makrosložek vody (hydrogenuhličitany, sírany, chloridy, dusičnany, vápník,

hořčík, sodík, draslík).

Stanovení nutrientů (jednotlivé formy dusíku a fosforu).

Stanovení některých mikrosložek vody (Fe, Mn, Al).

Rozšířený fyzikální a chemický rozbor vody zahrnuje ještě speciální ukazatele:

Toxické kovy (Be, Cr, Cd, Hg atd).

Specifické organické látky (benzen, hexachlorbenzen, tetrachlormethan, PCB, PAU

atd.).


2.1. Rozbor a hodnocení pitných vod

Hygienické požadavky na jakost pitné vody jsou specifikovány ve Vyhlášce Ministerstva

zdravotnictví č. 252/2004 Sb.

Touto vyhláškou se stanoví hygienické limity mikrobiologických, biologických,

fyzikálních, chemických a organoleptických ukazatelů jakosti pitné vody, včetně pitné

vody balené a teplé vody užitkové.

Úplný chemický a fyzikální rozbor pitné vody by měl obsahovat 60 ukazatelů. V praxi

jsou často prováděny rozbory menšího rozsahu, a to buď tzv. základní rozbory (36

ukazatelů) nebo krácené rozbory (15 ukazatelů).

Základní pojmy uvedené ve vyhlášce:

o Mezní hodnota (MH) – limitní hodnota ukazatele pitné vody, jejímž

překročením ztrácí pitná voda vyhovující jakost v ukazateli, jehož hodnota

byla překročena. Ukazatel má funkci indikační a při jeho překročení je nutno

přijmout příslušná opatření.

o Nejvyšší mezní hodnota (NMH) – limitní hodnota ukazatele jakosti vody

s prahovým účinkem, jejíž překročení vylučuje užití vody jako pitné.

o Doporučená hodnota (DH) – hodnota ukazatele jakosti pitné vody, která

odpovídá optimální koncentraci dané látky z hlediska biologické hodnoty pitné

vody.

2.2. Rozbor a hodnocení povrchových vod

Rozbor povrchových vod se provádí za účelem:

Obecné klasifikace jakosti vod

Zjištění vhodnosti vody pro dané konkrétní užití

Systematické kontroly jakosti povrchových vod

Zjištění původce havárie

Kontrola jakosti povrchových vod a klasifikace jakosti povrchových vod se řídí celou řadou

norem. (ČSN 75 7220 Kontrola jakosti povrchových vod.10.1998., ČSN 75 7221 Klasifikace


jakosti povrchových vod.10.1998). Předepisuje mezní hodnoty pro 36 ukazatelů pro 5 tříd

jakosti povrchové vody:

I. třída: neznečištěná voda

II. třída: mírně znečištěná voda

III. třída: znečištěná voda

IV. třída: silně znečištěná voda

V. třída: velmi silně znečištěná voda

ČSN 75 7222 „Kontrola jakosti povrchových vod“ předepisuje minimální počet ukazatelů

(20) pro kontrolu jakosti povrchových vod: teplotu, pH, konduktivitu, nerozpuštěné látky,

rozpuštěný kyslík, BSK5, CHSKMn, CHSKCr, TOC, amoniakální dusík, dusičnanový dusík,

celkový fosfor, chloridy, sírany, mangan, železo, vápník, hořčík, termotolerantní koliformní

bakterie a saprobní index makrozoobentosu (viz kapitola hydrobiologie).

Vybrané ukazatele – mezní hodnoty tříd jakosti vody podle ČSN 75 7221 jsou uvedeny

v následující tabulce (pokud není uvedeno jinak, jsou hodnoty v mg/l):

Ukazatel třída třída třída třída třída

BSK5 < 2 < 4 < 8 < 15 ≥15

CHSKCr < 15 < 25 < 45 < 60 ≥ 60

Amoniakální dusík < 0,3 < 0,7 < 2 < 4 ≥ 4

Dusičnanový dusík < 3 < 6 < 10 < 13 ≥ 13

Celkový fosfor < 0,05 < 0,15 < 0,4 < 1,0 ≥ 1

Rozpuštěný kyslík > 7,5 > 6,5 > 5 > 3 ≤ 3

Konduktivita (mS/m) < 40 < 70 < 110 < 160 ≥ 160

Sírany < 80 < 150 < 250 < 400 ≥ 400

Chloridy < 100 < 200 < 300 < 450 ≥ 450

Vápník < 150 < 200 < 300 < 400 ≥ 400

Hořčík < 50 < 100 < 200 < 300 ≥ 300

Železo < 0,5 < 1 < 2 < 3 ≥ 3

CHSKMn < 6 < 9 < 14 < 20 ≥ 20


Tabulka 1

3. Odběr a konzervace vzorků

3.1. Základní obecná pravidla odběru vzorků

Vzorek musí reprezentovat poměry v místě odběru (průměrný).

Odběr, skladování, doprava a zacházení se vorkem je takové, aby nedošlo ke

změnám jeho sledovaných složek (vlastností).

Objem vzorku k analýze musí být dostatečný (zkrácený rozbor – 1 litr vody, úplný

rozbor – 3 až 5 litrů vody).

K odběru musí být vypracován protokol. [3]

3.2. Místo a bod odběru

Místo odběru označuje lokalitu odběru (název obce, úpravny vody, …)

a podrobnější určení (přítok, odtok, levý břeh, …).

Bod odběru přesně určuje prostor ve vodním útvaru, odkud je vzorek odebírán

(proudnice, hloubka, střed studny, vodovodní kohoutek u spotřebitele,…). [2]

3.3. Druhy odběru

Jednorázové odběry – vzorek se odebere pouze jednou, analyzuje se pouze jednou,

analýza má jen informativní charakter (volí se tam, kde se kvalita vody moc

nemění).

Řadové odběry – odebírá se několik vzorků v různé časové a prostorové

návaznosti (volí se tam, kde jakost vody značně kolísá). [3]

3.4. Typy vzorků

Prostý vzorek – vznikne odebráním celého potřebného objemu k analýze

najednou, analýza charakterizuje zkoumanou vodu v jednom místě a v daném

okamžiku.


Směsný – vznikne smícháním několika prostých vzorků odebraných z téhož místa

v jistých časových intervalech nebo odebraných současně z různých míst

sledovaného toku. [3]

3.5. Vzorkovnice

Vzorek se odebírá do skleněných nebo plastových lahví – vzorkovnic.

Běžně užívané vzorkovnice jsou reagenční skleněné lahve, vyrobené z běžného

sodno-vápenato-křemičitého obalového skla. Ve speciálních případech je třeba užít

vzorkovnice ze skla borokřemičitého.

Z plastových materiálů se nejčastěji používá polyetylen (PE), polyethylentereftalát

(PET), polyvinylchlorid (PVC), polytetrafluorethylen (PTFE). Doporučený druh

vzorkovnic pro stanovení jednotlivých ukazatelů vody je uveden v následující tabulce:

[2]

Druh

vzorkovnice

Stanovovaný ukazatel

Skleněná

nebo plastová

pH, KNK, ZNK, konduktivita, BSK5, organický N, NO2-, NO3

-, Cl-, SO42-,

S2-, Ca, Σ(Ca + Mg), zákal, veškeré látky

Borokřemičité

sklo nebo

plastová

Těžké kovy (mimo Hg), stopové prvky, Fe, Mn

Skleněná Barva, chuť, pach, rozpuštěný O2 (speciální kyslíkové lahve), Cl2 (hnědé

sklo), AOX, sloučeniny fosforu, TOC, CHSKMn, CHSKCr, PAL (tenzidy),

uhlovodíky, tuky, oleje

Borokřemičité

sklo

Hg, fenoly, sloučeniny fosforu

Plastová Na, K, Al, B, F- (ne PTFE), Si, CN-

Tabulka 2

Vzorkovnice (i nové) je nutno před použitím vždy důkladně čistit. Běžné čistící

prostředky jsou kyselina chlorovodíková (zř. 1 : 3) a voda s detergentem. Pro


stanovení fosforečnanů, sloučenin křemíku, boru a tenzidů se k čištění nesmí používat

detergenty. Po čištění vzorkovnic musí následovat vypláchnutí destilovanou vodou.

[2]

Vzorkovnice musí být řádně označeny, je nutno provést záznam o odběru vzorku.

Záznam musí obsahovat:

o datum a čas odběru

o místo odběru

o typ odebrané vody (u pitné vody VZ, IZ)

o číslo a označení vzorku

o žadatele a odběratele

o požadované analýzy

o podmínky odběru (teplota, volný chlor, neobvyklé podmínky)

o podpis odběratele

3.6. Způsob odběru a odběrová zařízení

3.6.1. Odběr vzorků z řek a potoků

Reprezentativní vzorek tekoucí vody se získá v místech největšího proudění, v tzv.

proudnici, to znamená 20 až 30 cm pod hladinou, nejlépe v horní třetině celkové

hloubky. [3]

3.6.2. Odběr vzorku z nádrží, jezer a rybníků

Stojaté vody se vyznačují rozdílnou jakostí v různých polohách a hloubkách, proto je

nutné provádět zonační odběry z různých míst a hloubek z člunu hloubkovým

odběrovým zařízením.

Nejjednodušším zařízením je Mayerova láhev. Do zvolené hloubky se na závěsném

lanku spouští vzorkovnice zatížená závažím a uzavřená zátkou zavěšenou na

pobočném lanku, připojeném k hlavnímu závěsu. Po dosažení zvolené hloubky se

trhnutím za závěs uvolní zátka a láhev se naplní vodou. Vytáhne se hlavním závěsným

lankem. [3]


3.6.3. Odběr vzorků z pramene a studní

Pramen: je-li u pramene vybudována umělá jímka, odebírá se vzorek pod hladinou

přímo do vzorkovnice, má-li pramen odtokovou trubku, vzorek se jímá do nádoby

přímo z výtoku. Nemá-li pramen umělou jímku ani odtokovou trubku, odebírá se

vzorek jako tekoucí voda.

Studna: při odběru vzorků se voda nejprve odčerpává. Byla-li málo používaná, tak se

voda odčerpává 20 minut i déle, až voda vykazuje stálou teplotu. Pokud se studna

dlouho nepoužívala, je nutné celý její obsah vyčerpat a nechat znovu naplnit. [3]

3.6.4. Odběr vzorků pitné vody z vodovodního kohoutku

Chemický rozbor:

o vzorek se odebírá do plastové vzorkovnice o objemu 1 litr

o před vlastním odběrem se voda nechá odtékat ustáleným proudem (ne prudce)

po dobu nejméně 2 – 5 minut

o vzorkovnice se vzorkem propláchne, naplní až po okraj a uzavře

Senzorická analýza:

o vzorek se odebírá do skleněné šroubovací vzorkovnice o objemu 250 ml

o vzorkovnice se naplní až po okraj a uzavře

Mikrobiologický rozbor:

o vzorek se odebírá do sterilní skleněné zábrusové vzorkovnice o objemu 250 ml

nebo 500 ml

o sterilní vzorkovnice se otevře až těsně před vlastním odběrem

o odtáhne se ze zátky alobal, ale nesundává - zátky a zabroušených částí hrdla

se nedotýkat

o vzorkovnice se nevyplachuje, naplní se asi do 90 % objemu (po rysku), ve

vzorkovnici zůstává asi 2 cm vzduchový prostor

o po naplnění se vzorkovnice uzavře a alobal se přitiskne zpět k hrdlu

vzorkovnice. [http://www.vodarenska.cz/technicka-divize/pracoviste-

laboratore]


3.7. Konzervace, doprava a skladování vzorků

3.7.1. Konzervace vzorků

Konzervací se rozumí zachování stejných složek hodnot ukazatelů vzorků vody od

doby odběru až do začátku rozboru.

Změnám některých ukazatelů jakosti vody ve vzorku lze zabránit odběrem do vhodné

vzorkovnice, reakční rychlost změn snížit ochlazením vzorku ihned po odběru na

teplotu 2 – 5 ˚C, skladováním vzorku při této teplotě v temnu během dopravy a po

relativně krátkou dobu před analýzou.

Všeobecně platí, že doba mezi odběrem vzorku a analýzou má být co nejkratší. Ihned

při odběru se obvykle určuje pach, chuť, teplota, pH, neutralizační kapacity, vodivost

a obsah volného CO2.

Ve velmi krátké době se mění pH a teplota, plyny jako jsou O2, CO2, H2S, Cl2 mohou

unikat. Některé složky se mohou při delším stání vzorku adsorbovat na stěnách

vzorkovnice (Fe, Cu, Cd, Al, Mn, Cr, Zn, PO43- aj.), ze skla může docházet

k vyluhování prvků jako je Na, K.


V tabulce jsou uvedeny doporučené časové intervaly mezi zahájením rozboru a odběrem

vzorku u vybraných ukazatelů vody v chemicky nekonzervovaném vzorku. [3]

Stanovení má být

provedeno:

Stanovovaný ukazatel Skladovat

ihned po odběru Barva, pach, teplota, konduktivita, pH, Fe, Cl2, KNK,

ZNK, formy CO2

bez úpravy teploty

do 24 hodin zákal

do 1 měsíce F-, Cl-, K, Na, B bez úpravy teploty

do 6 hodin Pach, pH, amoniakální N ochlazení na 2 - 5˚C

do 24 hodin Konduktivita, veškeré látky, barva, KNK, ZNK, BSK,

fenoly, dusitany, dusičnany, P rozpuštěný i celkový,

Ca, Σ(Ca+Mg)

ochlazení na 2 - 5˚C

do 1 týdne sírany ochlazení na 2 - 5˚C

do 1 měsíce CHSKMn, CHSKCr, TOC zmrazení na -20˚C

Tabulka 3 Doporučený časový interval mezi zahájením rozboru a odběrem vzorku [2]


Konzervace – chemický způsob úpravy odebraného vzorku – viz tabulka.

Způsob chemické konzervace Stanovovaný ukazatel Doporučený interval

mezi konzervací a

odběrem

Nelze chemicky konzervovat Všechny organoleptické vlastnosti, pH,

konduktivita, formy CO2, KNK, ZNK,

veškeré rozpuštěné a nerozpuštěné látky,

BSK5, Cl2, O2

Okyselení vzorku na hodnotu

pH<2:

kyselinou sírovou CHSKMn 2 dny

o CHSKCr 5 dnů

o TOC 1 týden

o NO3-, amoniakální a organický N 24 hodin

o Aniontové tenzidy 2 dny

kyselinou dusičnou AOX 3 dny

kyselinou

chlorovodíkovou

FeII 1 týden

výběr kyseliny podle

užité analytické

metody stanovení

Stopové prvky, těžýké kovy, Al, Mn,

celkové Fe, Ca, Σ(Ca+Mg)

1 měsíc

Speciální způsob konzervace Kyanidy, Hg, sulfidy

Způsob konzervace je součástí

analytického stanovení

Rozpuštěný O2

Tabulka 4 Rozdělení ukazatelů vody podle doporučeného způsobu chemické konzervace [2]


3.7.2. Doprava a skladování vzorků

Vzorkovnice se pro přepravu ukládají do speciálních transportních beden nebo brašen,

opatřených přihrádkami nebo výstelkou proti rozbití. Při mrazivém počasí je nutno

zajistit, aby vzorek vody ve vzorkovnici nezmrznul.

Při přepravě vzorků s nestálými složkami a vlastnostmi je nutno zabránit zvýšení

teploty vzorku a styku vzorku se vzduchem. Pro tyto účely se přepravují zcela

naplněné vzorkovnice v tepelně izolovaných obalech, např. v chladících brašnách.

Vzorky se skladují většinou při teplotě 2 až 5˚C a teprve před rozborem se temperují

na požadovanou teplotu. Temperování se nesmí provádět rychlým ohřevem, při

obvykle požadované teplotě 20˚C je nejlépe ponořit nádobu se vzorkem do vodní

lázně s teplotou maximálně 25˚C. [2]

4. Organoleptické a fyzikální vlastnosti

Organoleptické vlastnosti vody – barva, pach, chuť, zákal a teplota.

4.1. Barva

Barva vody je optická vlastnost vyvolávající změnu spektrálního složení

procházejícího viditelného světla.

Při hodnocení vody se rozlišuje barva:

o Zdánlivá – je vyvolaná rozpuštěnými a nerozpuštěnými suspendovanými

látkami, je stanovována v původním nefiltrovaném a neodstřeďovaném

vzorku.

o Skutečná – je způsobená jen rozpuštěnými látkami, stanovuje se ve

zfiltrovaném vzorku vody

Přírodní vody jsou zbarveny především huminovými kyselinami, fulvokyselinami

(žlutohnědě), železem (červeně).

Přítomnost sinic a řas – zelená, zelenomodrá barva.

Antropogenní původ barvy – průmyslové odpadní vody, vody z výroby celulosy,

odpadní vody, vody z barvíren, vody z ČOV.


Odběr vzorků:

Vzorky se odebírají do průhledných skleněných vzorkovnic objemu nejméně 1 litr

(dokonale čisté).

Rozbor se provádí ihned nebo do 24 h (skladování při 4˚C).

Stanovení barvy:

Vizuální stanovení

o Hodnotí se slovně: sleduje se barva v rozptýleném světle proti bílému pozadí

o Intenzita se vyjadřuje: žádná, slabá, světlá, tmavá

o Odstín se vyjadřuje: žlutý, žlutohnědý, nazelenalý, ....

Srovnání odstínu se standardy

o Principem je srovnání barvy s kolorimetrickou škálou

o Škála se vytvoří různými koncentracemi směsi chloroplatičitanu draselného

K2[PtCl6] a hexahydrátu chloridu kobaltnatého CoCl2.6H20

o Vyhodnocení: výsledky se vyjadřují v miligramech platiny na litr vody (mg.l-1

Pt)

Objektivní metody (instrumentální)

o Měření absorbance v celé oblasti spektra viditelného záření

4.2. Pach

Většina látek, které způsobují pach vody, ovlivňuje také její chuť.

Látky způsobující pach mohou být přírodního původu z biologických procesů

(odumírání rostlin, řas, sinic, činnost mikroorganismů,...) – primární zdroje, nebo ze

sekundárních zdrojů (odpadní vody z průmyslu, měst, zemědělství, chlorace,...).

Mezi nejznámější pachově závadné látky patří produkty petrochemického průmyslu,

estery, alkoholy, ethery, alifatické kyseliny, chlorované uhlovodíky apod.

U pitných vod se pach stanovuje subjektivně smyslovou zkouškou co nejdříve po

odběru při teplotách 20˚C a 60˚C. Pro vyloučení subjektivní chyby se stanovení

účastní několik osob (8 – 12 osob zacvičených, 20 – 30 osob nezacvičených).


Druh pachu: např. zemitý, fekální, hnilobný, travní, plísňový, zatuchlý, rašelinový, po

chemikáliích, po rostlinách apod.

Stupeň pachu pitné a povrchové vody je uveden v následující tabulce.

Stupeň pachu Slovní

charakteristika

Vnější projev pachu

0 Žádná nelze zjistit

1 Velmi slabý pouze odborník

2 Slabý Spotřebitel po upozornění

3 Znatelný spotřebitel

4 Zřetelný Nechuť k požití

5 Velmi silný Nelze pít vodu

Tabulka 5

Limit: pro pitnou vodu platí, že pach musí být přijatelný pro odběratele.

4.3. Chuť

Chuťové vlastnosti jsou podmíněny přítomností látek, které se do vody dostávají

přirozenou cestou nebo důsledkem znečištění. Subjektivně nelze oddělit pachový

a chuťový vjem.

Mezi hlavní anorganické látky s chuťovým účinkem patří sloučeniny Fe, Mn, Mg, Zn,

Cu, chloridy, hydrogenuhličitany, volný oxid uhličitý aj.

Výrazný vliv na chuť má hodnota pH, nejvhodnější hodnota je při pH = 6 až 7, nad pH

8 má voda chuť výrazně louhovito-mýdelnou.

Hodnotit lze pouze vzorky vody zdravotně a hygienicky nezávadné!

Stanovení:

Chuť se zjišťuje smyslově a vyjadřuje se popisem. Stanovuje se co nejdříve po odběru

vzorku při teplotě 20 - 23˚C.

Stanovení se zúčastní několik osob (8 – 12 zacvičených, 20 – 30 nezacvičených).


Hodnotí se základní chuti: sladká, slaná, kyselá, hořká.

Přidávají se popisy dalších vjemů: svíravá, kovová, osvěžující, louhovitá, mdlá,

železitá, zatuchlá, zemitá, prázdná, mýdlovitá atd.

Vyhodnocení: vyhodnocuje se intenzita chuti – viz následující tabulka.

Stupnice Slovní charakteristika

0 Žádná intenzita

1 Sotva znatelná intenzita na jazyku po vyprázdnění úst

2 Znatelná intenzita bez doznívání po vyprázdnění úst

3 Dobře znatelná intenzita

4 Silná intenzita

5 Extrémní intenzita

Tabulka 6 Slovní hodnocení chuti

Limit: pro pitnou vodu platí, že chuť musí být přijatelná pro odběratele.

4.4. Průhlednost

Průhlednost vody je vlastnost vody, která je ovlivněna barvou a zákalem.

Poskytuje přibližnou informaci o kvalitě vody.

Měří se u povrchových a odpadních vod.

1. Stanovení průhlednosti zkušební deskou

Princip:

Měří se hloubka, v níž přestává být viditelná bílá deska, připevněná na závěsu

s vyznačenými hodnotami délky v cm.

Deska je vyrobená z bronzu, potažená bílým plastem a provrtaná 6 otvory.

Deska se spouští do vody tak hluboko, kdy je při pohledu shora právě postřehnutelná.

Výsledky měření:

Udávají se v cm s přesností na dvě platné číslice.


2. Stanovení průhlednosti zkušební trubicí (laboratorní stanovení)

Princip:

Měří se výška sloupce vody, kdy začne být viditelné vzorové písmo nebo zkušební

značka.

Trubice se 60 cm dlouhá o průměru 2,5 cm s vyznačeným dělením po 1 cm.

Vzorové písmo nebo zkušební značka jsou černé na bílém podkladu.

Vzorek vody přiléváme, dokud je písmo nebo značka jasně patrné při pohledu shora.

Vyhodnocení: výsledky se udávají v cm s přesností na 1 cm.

4.5. Zákal

Zákal povrchových vod je způsoben suspendovanými nerozpuštěnými částicemi nebo

koloidními nerozpuštěnými anorganickými i organickými látkami.

Jedná se především o jílové částice, hydratované oxidy železa a hliníku, organické

koloidní látky, řasy, plankton a bakterie.

Měření zákalu se provádí u vod pitných, povrchových i odpadních.

Stanovení zákalu:

Turbidimetricky - měří se útlum zářivého toku procházející kapalinou

o Používá se suspenze formazinu (produkt reakce síranu hydrazinu

a hexamehylentetraminu).

o Výsledky se vyjadřují v tzv. turbidimetrických formazinových jednotkách ZF.

o Zákal se měří před filtrací i po filtraci vzorku.

Limit: pro pitnou vodu 5 ZF, pro kojeneckou vodu 2 ZF

4.6. Teplota


Teplota vody patří mezi nejdůležitější organoleptické ukazatele.

Nejvhodnější teplota pro pitnou vodu je 8°C - 12°C, voda teplejší než 15°C

neosvěžuje, voda chladnější než 5°C může poškozovat trávicí trakt.

Teplota povrchových vod kolísá v průběhu roku podle počasí a ročního období a její

hodnota je důležitá zejména pro posouzení kyslíkových poměrů, rychlosti rozkladu

organických látek, vhodnosti prostředí pro výskyt ryb a jiných vodních organismů.

Stanovení teploty:

Teplota se měří rtuťovým nebo elektrickým teploměrem se stupnicí dělenou po

0,1 nebo 0,05°C.

Teplota se měří současně s odběrem vzorku.

Měření se provádí buď přímo pod hladinou vody, nebo ve vzorkovnici

(vytemperované na teplotu vzorku) ihned po odběru.

Vyjadřování výsledků: ve °C s přesností na 0,1°C.


5. Souhrnné ukazatele jakosti vody

5.1. Veškeré, rozpuštěné a nerozpuštěné látky

Veškeré látky obsažené ve vodě lze rozdělit na rozpuštěné a nerozpuštěné.

Pitná voda nesmí nikdy obsahovat nerozpuštěné látky.

Rozpuštěné látky se stanovují odpařením známého objemu přefiltrované vody,

vysušením při 105˚C do konstantní hmotnosti. U odparku se zjišťuje zbytek po žíhání

při 550˚C, ztráta žíháním – rozdíl hmotností sušeného a žíhaného odparku.

Nerozpuštěné látky – látky pevné nebo koloidně suspendované, zachytí se na filtru,

který sušíme a následně žíháme při 550˚C do konstantní hmotnosti.

5.2. Konduktivita

Vodivost (konduktance) je základní vlastností roztoků elektrolytů. Je to převrácená

hodnota odporu. Jednotka vodivosti je S (siemens).

Pro srovnání schopnosti vodných roztoků vést elektrický proud byla zavedena měrná

vodivost (konduktivita) a udává se v jednotkách S/m nebo mS/m. Dříve užívaná

jednotka µS/cm se převádí podle vztahu: 1 µS/cm = 0,1 mS/m.

Konduktivita umožňuje bezprostřední odhad koncentrace iontově rozpuštěných látek

a celkové mineralizace vody.

Konduktivita roztoku je závislá na koncentraci iontů, jejich náboji, pohyblivosti

a teplotě.

Stanovení konduktivity:

Měříme co nejdříve po odběru.

K odběru vzorku nesmíme používat vzorkovnice za sodného skla, vhodné jsou PE

vzorkovnice.

Měření se provádí při 25 °C, jinak je potřeba provést korekci podle tabulek.

Měření provádíme pomocí konduktometru.


Vyjadřování výsledků: hodnoty v rozsahu do 100 mS/m zaokrouhlujeme na desetiny, nad

touto hodnotou na jednotky mS/m.

Limit pro pitnou vodu: 125 mS/m (MH).

5.3. pH

Definice: pH je záporná hodnota dekadického logaritmu aktivity vodíkových iontů,

vyjádřené v molech na litr (pH = - log aH+).

Aktivita vodíkových iontů je menší než jejich koncentrace, hodnotě koncentrace se

blíží pouze u velmi zředěných roztoků.

Stanovení pH:

1. kolorimetricky – pomocí acidobazických indikátorů

2. potenciometricky – pomocí pH-metru (pH-metr před měřením kalibrujeme pomocí

referenčních roztoků v oblasti blízké měřenému vzorku – pufry pH 4 a 7), měření

provádíme co nejdříve po odběru, vzorek vytemperujeme na 20°C nebo provedeme

korekci na teplotu

Vyjadřování výsledků:

Zaokrouhlení na 1 desetinné místo, teplota vody při měření na desetinu °C.

Limit pro pitnou vodu: pH 6,5 – 9,5 (MH).

5.4. Neutralizační kapacity

Neutralizační kapacita – schopnost vody vázat určité látkové množství jednosytné kyseliny

nebo jednosytné zásady do zvolené hodnoty pH. Volba pH závisí na účelu, ke kterému má

dané stanovení sloužit (např. u průmyslových odpadních vod je vhodné volit pH = 7, neboť

tak lze přibližně určit spotřebu kyseliny nebo zásady na neutralizaci odpadních vod).

Kyselinová neutralizační kapacita (KNK) – je dána spotřebou jednosytné kyseliny při

titraci 1 litru vody do zvolené hodnoty pH (KNK4,5 a KNK8,3).

Zásadová neutralizační kapacita (ZNK) je dána spotřebou jednosytné zásady při titraci

1 litru vody do zvolené hodnoty pH (ZNK4,5 a ZNK8,3)


Odběr vzorků – do čisté PE láhve nebo vzorkovnice z borokřemičitanového skla, objem

nejméně 100 ml, naplní se až po hrdlo a uzavřou zátkou, bez vzduchové bubliny, analýzu je

nutno provést ihned po odběru nebo uchovávat vzorky v chladničce při 2°C - 5°C.

Stanovení KNK 4,5 a KNK8,3

KNK8,3 se stanovuje u vzorků vod, jejichž pH > 8,3 za předpokladu, že ve vzorku

převažuje uhličitanový systém.

Reakce: OH- + H+ → H2O,

CO32- + H+ → HCO3

-

Titrujeme silnou kyselinou, např. HCl (c = 0,1 mol/l nebo 0,01 mol/l), indikátor –

fenolftalein. Při hodnotě pH 8,3 odpovídá spotřeba kyseliny látkovému množství

přítomných uhličitanových aniontů, případně i volných hydroxidových aniontů

v roztoku.

Při titraci vzorku až do pH 4,5 probíhá kromě výše uvedených rovnic ještě reakce:

HCO3- + H+ → H2CO3, indikátor – methyloranž.

Výpočet: KNK=

V HCl⋅cHCl

V vz⋅1000

VHCl – objem HCl spotřebované při titraci v ml

CHCl – koncentrace HCl v mol/l

Vvz – objem titrovaného vzorku v ml

KNK – kyselinová neutralizační kapacita v mmol/l

Stanovení ZNK4,5 a ZNK8,3

Stanovujeme u vzorků vod, jejichž pH < 4,5

Reakce: H+ + OH- → H2O

Titrujeme silnou zásadou, např. NaOH (c = 0,1 mol/l nebo 0,01 mol/l),

indikátor – methyloranž (ZNK 4,5)

Při titraci vzorku až do pH 8,3 (ZNK8,3) navíc reakce:

CO2 + OH- → HCO3-

indikátor – fenolftalein


Výpočet: ZNK=

cNaOH⋅V NaOH

V vz⋅1000

cNaOH – koncentrace NaOH v mol/l

VNaOH – objem NaOH spotřebovaný při titraci v ml

Vvz – objem vzorku v ml

ZNK – v mmol/l

5.5. Chemická spotřeba kyslíku (CHSK)

CHSK udává množství kyslíku, které se za přesně definovaných podmínek spotřebuje

na oxidaci organických látek ve vodě silným oxidačním činidlem.

CHSK je důležitým ukazatelem organického znečištění vody.

Je nedílnou součástí každého rozboru všech druhů vod.

Hodnota CHSK se udává jako hmotnostní koncentrace kyslíku, která je ekvivalentní

spotřebě silného oxidačního činidla na 1 litr vody v mg/l, u odpadních vod v g/l.

Stanovení CHSK Mn (Kubelova metoda)

Používá se u pitných a povrchových vod.

Je jednodušší než dichromanová metoda, ekonomičtější (méně činidel, energie,

netoxicita).

Je založena na oxidaci organických látek manganistanem draselným KMnO4

v prostředí zředěné kyseliny sírové při desetiminutovém varu.

Oxidace probíhá v přebytku odměrného roztoku KMnO4 a jeho úbytek se zjistí po

skončení oxidace přídavkem známého množství standardního roztoku kyseliny

šťavelové, která se zpětně titruje odměrným roztokem manganistanu.

Reakce probíhají podle rovnic:

MnO4- + 5e- + 8H+ → Mn2+ + 4H2O

5(COO)22- + 2 MnO4

- + 16H+ → 2Mn2+ + 10CO2 + 8H20

Stanovení CHSKCr

Je použitelná u všech vod, ale používá se zejména u vod odpadních.

Je účinnější než manganistanová metoda (dochází i k oxidaci velmi stabilních látek),

ale používá vysoce toxické činidlo (dichroman draselný – T+).


Oxidace dichromanem draselným probíhá v silně kyselém prostředí (kyselina sírová)

při dvouhodinovém varu, je katalyzována stříbrnými ionty.

Množství nespotřebovaného dichromanu draselného se zjistí titračně odměrným

roztokem železnaté soli na indikátor ferroin.

Reakce probíhají podle rovnic:

Cr2O72- + 6e- + 14H+ → 2Cr3+ + 7H2O

Cr2O72- + 6Fe2+ + 14H+ → 2Cr3+ + 6Fe3+ + 7H20

Limity:

CHSKMn: v pitných vodách 3 mg/l

CHSKCr: povrchové vody dělí podle hodnot do tříd čistoty

Třída čistoty I II III IV V

CHSKMn (mg/l) <5 <10 <15 <25 >25

CHSKCr (mg/l) <15 <25 <35 <55 >55

Tabulka 7

5.6. Biochemická spotřeba kyslíku (BSK)

BSK – množství kyslíku spotřebovaného mikroorganismy při biochemické oxidaci

organických, popř. anorganických látek (amoniakální dusík, dusitany) ve vodě za

aerobních podmínek.

Vyjadřuje se v mg/l.

Stanovuje se u vod povrchových a odpadních. Patří mezi základní ukazatele, které se

v těchto vodách stanovují.

Hodnota BSK závisí na teplotě při inkubaci, době inkubace, druhu mikroorganismů,

jejich počtu, přítomnosti biogenních prvků, přítomnosti toxických či inhibičních látek,

koncentraci kyslíku, pH prostředí.

Na celém světě se používá metoda pětidenní BSK5 (zřeďovací – standardizovaná

metoda).

Stanovení:

Stanovuje se obsah rozpuštěného kyslíku první a pátý den inkubace.

Vzorek vody se umístí do termostatu (20°C) v uzavřené lahvi.

Důležité je dostatečné množství kyslíku během inkubace.


Limity:

V povrchových vodách je imisní limit 6 mg/l, podle hodnot BSK5 se dělí povrchové

vody do 5 tříd čistoty.

Tabulka 8

6. Vybraná stanovení

kovů ve vodách

6.1. Vápník a hořčík (celková tvrdost vody)

Vápník s hořčíkem se v přírodních vodách vzájemně doprovázejí. Obvykle je

koncentrace vápníku vyšší než hořčíku.

Tvrdost vody způsobují hlavně ve vodě rozpuštěné vápenaté a hořečnaté soli, vázané

jako hydrogenuhličitany, sírany a chloridy.

Přechodná tvrdost vody (karbonátová) – je způsobena Ca(HCO3)2 nebo

Mg(HCO3)2, které jsou nestabilní, rozkládají se zahřátím podle rovnice:

o Ca(HCO3)2 → CaCO3 + H2O + CO2

o Mg(HCO3)2 → MgCO3 + H2O + CO2

Trvalá tvrdost vody (nekarbonátová) – je způsobena sírany a chloridy vápenatými

a hořečnatými. Lze ji odstranit přidáním změkčovadel (soda):

o CaSO4 + Na2CO3 → CaCO3 + Na2SO4

Celková tvrdost vody je součtem obou tvrdostí.

Výsledky:

Vyjadřují se v milimolech na litr (mmol/l) nebo ve stupních německých (°DH).

Převodní vztah: 1 mmol/l c(Ca + Mg) = 5,6°DH

Stanovení celkové tvrdosti vody chelatometricky:

Chelatometrie je druh odměrné analýzy, ve kterém používáme odměrné roztoky

chelatonů, jejichž reakcí s kationty kovů vznikají nedisociované komplexy, zvané

cheláty.



BSK5 (mg/l) <2 <5 <10 <15 >15

Titrace se provádí chelatonem III (EDTA) – disodná sůl kyseliny

ethylendiamintetraoctové. V rovnicích označení H2Y2-

Jeden mol chelatonu váže vždy 1 mol kationtu Ca2+ a Mg2+:

Ca2+ + H2Y2- → CaY2- + 2 H+

Mg2+ + H2Y2- → MgY2- + 2 H+

Při reakci vzniká velké množství H+, proto používáme tlumivý roztok (pufr) –

amoniakální pufr o pH = 10.

Pro určení konce titrace se používá metalochromní indikátor eriochromová čerň T,

který tvoří s vápenatými a hořečnatými ionty vínově červený komplex. Konec titrace

je dán přechodem do ocelově modré barvy.

Výpočet:

c ( Ca+Mg )=cCH 3⋅V CH 3

V vz⋅1000

C(Ca + Mg) ……celková látková koncentrace vápníku a hořčíku v mmol/l

CCH3…………látková koncentrace odměrného roztoku Chelatonu 3 v mol/l

VCH3………….objem odměrného roztoku Chelatonu 3 spotřebovaný při titraci v ml

Vvz……………objem vzorku vody v ml

Rozdělení pitné vody podle tvrdosti (ČSN 75 7111): [3]

Voda Tvrdost vody (mmol/l)

Měkká 0 – 1,25

Středně tvrdá 1,25 – 2,5

Tvrdá 2,5 – 3,75

Velmi tvrdá 3,75 a více

Tabulka 9

Limit pro pitnou vodu: Ca + Mg: 2 – 3,5 mmol/l (DH).

6.2. Vápník


Vápník stanovujeme chelatometricky, titrujeme odměrným roztokem Chelatonu III

v alkalickém prostředí na murexid z červeného do modrofialového zbarvení.

Výsledky: udáváme v mg/l, zaokrouhlujeme na 3 platné číslice.

Výpočet: mCa=

cCH3⋅V CH 3⋅M Ca

V vz⋅1000

Limity pro pitnou vodu: 30 mg/l (MH), 40 – 80 mg/l (DH) – tato hodnota je stanovena

z hlediska zdravotního, nikoliv technického.

6.3. Hořčík

Obsah hořčíku se nestanovuje, ale počítá se z rozdílu spotřeb Chelatonu 3

spotřebovaných při stanovení celkové tvrdosti vody (Ca + Mg) a stanovení vápníku.

Výsledky: udáváme v mg/l, zaokrouhlujeme na 3 platné číslice.

Výpočet: mMg=

cCH 3⋅[V CH 3 (Ca+ Mg )−V CH 3 Ca ]⋅M Mg

V vz⋅1000

Limit pro pitnou vodu: 10 mg/l (MH), 20 – 30 mg/l (DH).

6.4. Železo

Železo se vyskytuje ve vodách v oxidačním stupni II nebo III. Formy výskytu železa

ve vodách závisí na hodnotě pH, oxidačně-redukčním potenciálu a komplexotvorných

látkách přítomných ve vodě.

V bezkyslíkatém redukčním prostředí podzemních vod a v povrchových vodách u dna

nádrží a jezer se vyskytuje železo v oxidačním stupni II.

Ve vodách obsahujících rozpuštěný kyslík je železo v oxidačním stupni III

nejstabilnější formou výskytu.

Železo přítomné ve vodách způsobuje především technické závady tím, že materiály,

se kterými přichází do styku (textilie, papír, potraviny) zbarvuje žlutě až hnědě.

Z hygienického hlediska ovlivňuje negativně organoleptické vlastnosti vody, a to

barvu, chuť a zákal. Negativně ovlivňovat chuť vody a způsobovat její zákal mohou

již koncentrace železa asi nad 0,5 mg/l. I malé koncentrace Fe+II mohou být příčinou


nadměrného rozvoje železitých bakterií, jež pak ucpávají potrubí a při jejichž

odumírání voda zapáchá.

Limity: pitná voda 0,2 mg/l (MH), vodárenské toky 0,5 mg/l, ostatní toky 2,0 mg/l, voda pro

závlahu 10 mg/l.

Stanovení celkového Fe: spektrofotometricky po rekci s 1,10-fenantrolinem.

7. Vybraná stanovení nekovů ve vodách

7.1. Dusík

Dusík spolu s fosforem patří mezi nejdůležitější makrobiogenní prvky. Patří do

skupiny tzv. nutrientů, které jsou nezbytné pro rozvoj mikroorganismů.

Dusík se vyskytuje ve vodách v různých oxidačních stupních, v iontové i neiontové

formě. Podle klesajícího oxidačního stupně lze seřadit dusíkaté sloučeniny obsažené

ve vodách takto: dusičnany, dusitany, amoniakální dusík (NH3 a NH4+) a sloučeniny,

obsahující organicky vázaný dusík (bílkoviny, peptidy, aminokyseliny, nukleové

kyseliny, močovina apod.).

Výskyt těchto jednotlivých forem dusíku je ovlivňován hlavně biologickými procesy

probíhajícími v povrchových, podzemních i odpadních vodách a při biologických

procesech čištění a úpravy vody.

Všechny výše uvedené dusíkaté sloučeniny patří mezi základní složky rozboru

prakticky většiny druhů vod.

7.1.1. Amoniakální dusík

Ve vodách se vyskytuje jako disociovaný NH4+ a nedisociovaný NH3 (NH3.H2O).

Poměr NH4+ a NH3 je závislý na pH a teplotě, při pH < 7 a teplotě 20°C se vyskytuje

pouze jako iont NH4+.

Amoniakální dusík se vyskytuje téměř ve všech druzích vod. V přírodních vodách

bývá koncentrace amoniakálního dusíku malá (desetiny mg/l, výjimečně jednotky


mg/l), splaškové vody obsahují desítky mg/l, některé odpadní průmyslové vody

a odpadní vody ze zemědělství mají stovky mg/l až jednotky g/l.

Je důležitým chemickým indikátorem znečištění podzemních vod živočišnými odpady

(fekální znečištění).

Amoniakální dusík je primárním produktem rozkladu organických dusíkatých látek

živočišného a rostlinného původu. Působí velmi toxicky na ryby, toxicita závisí na

hodnotě pH vody, protože toxický účinek má nedisociovaná molekula NH3.

Antropogenní zdroj AD organického původu: splaškové odpadní vody a odpady ze

zemědělských výrob, emise amoniaku v okolí závodů živočišné výroby.

Antropogenní zdroj AD anorganického původu: dusíkatá hnojiva.

Amoniakální dusík patří mezi parametry, podle nichž se člení povrchové vody do tříd

čistoty. Je indikátorem znečištění živočišnými odpady.

Odběr vzorků: do PE nebo skleněných lahví, analýza by měla proběhnout co nejrychleji, jinak

uschovat při teplotě 2°C až 5°C.

Stanovení: spektrofotometricky s Nesslerovým činidlem nebo indofenolová metoda.

Nesslerova metoda: stanovení je založeno na reakci amoniaku v alkalickém prostředí

s Nesslerovým činidlem (tetrajodidortuťnatan sodný nebo draselný) za vniku tzv.

Millonovy báze (oxidimerkuriaminjodid). Vzniklý produkt je žlutohnědá málo

rozpustná látka, která při malých koncentracích tvoří žlutohnědé koloidní roztoky,

jejichž barevná intenzita se stanovuje spektrofotometricky při vlnové délce 425 nm.

Indofenolová metoda: stanovení je založeno na reakci amoniaku, chlornanu

a salicylanu za vzniku sloučeniny indofenolového typu, která je v alkalickém

prostřední intenzivně modře zbarvena. Reakce je katalyzována nitroprussidem

sodným. Vzniklá látka se stanovuje spektrofotometricky při vlnové délce 655 nm.

Vyjadřování výsledků: v mg/l, zaokrouhlení na tři platné cifry.

Limity:

pitná voda: 0,50 mg/l NH4+

povrchová voda: 0,64 mg/l

Rozdělení povrchových vod do tříd čistoty podle obsahu amoniakálního dusíku uvádí

následující tabulka:



Amoniakální dusík (mg/l) < 0,3 < 0,5 < 1,5 < 5,0 > 5,0

Přepočet na amoniak

(mg/l)

< 0,39 < 0,64 < 1,9 < 6,4 >6,4

Tabulka 10

7.1.2. Dusičnany NO3-

Dusičnany NO3- se vyskytují ve všech typech vod. V neznečištěných vodách jsou

obvykle v nízkých koncentracích (max. desítky mg/l).

Vznikají hlavně sekundárně při nitrifikaci amoniakálního dusíku.

Jsou konečným stupněm rozkladu dusíkatých organických látek v aerobních

podmínkách.

Zdroje znečištění: čistírny odpadních vod, zemědělství (dusíkatá hnojiva).

V povrchových vodách souvisí obsah dusičnanů se stupněm eutrofizace vod.

Dusičnany samy o sobě jsou málo škodlivé. Mohou se však v zažívacím traktu

redukovat bakteriální činností na toxičtější dusitany. Dusitany reagují s hemoglobinem

na methemoglobin, který v krvi nemá schopnost přenášet kyslík. Nejnebezpečnější

jsou pro kojence asi do 3 měsíců, jejichž krev obsahuje tzv. fetální hemoglobin. Ten je

přeměňován na methemoglobin snáze než hemoglobin A, obsažený v krvi starších dětí

a dospělých. Onemocnění kojenců se nazývá methemoglobinaemie, může dojít

k udušení.

Nepřímá toxicita dusičnanů spočívá v tom, že mohou být prekurzory dusitanů, které

reagují v zažívacím traktu s aminy za vzniku N-nitrosaminů (karcinogenní).

Stanovení: ihned po odběru nebo je nutné vzorky konzervovat. Nejčastějšími metodami jsou

spektrofotometrická stanovení a potenciometrie - použití iontově selektivní elektrody.

Přímé spektrofotometrické stanovení s kyselinou salicylovou:


Je založeno na nitraci kyseliny salicylové dusičnany přítomnými ve vzorku v prostředí

kyseliny sírové. Vzniklé produkty jsou žluté, intenzita zbarvení roztoku je úměrná

obsahu dusičnanů. Měří se při vlnové délce 415 nm.

Tato metoda je vhodná pro stanovení dusičnanů v rozsahu koncentrací od 0,5 mg/l do

25 mg/l.

Limity: pitná voda 50 mg/l (NMH), kojenci 15 mg/l.


7.1.3. Dusitany NO2-

Pokud jsou dusitany přítomny ve vodách, vznikají zejména biochemickou oxidací

amoniakálního dusíku (nitrifikací) nebo biochemickou redukcí dusičnanů.

Jsou velmi nestálé a v čistých přírodních vodách nebývají obsaženy vůbec nebo jen ve

stopových koncentracích.

V silněji znečištěných podzemních vodách, v povrchových vodách a v odpadních

vodách – řádově jednotky mg/l.

Jsou indikátorem fekálního znečištění vod.

Přítomnost v pitné vodě je nežádoucí, jsou toxické pro lidský organismus

(methemoglobinaemie, vznik N-nitrosaminů – viz dusičnany).

Stanovení dusitanů:

Ihned po odběru (nestálost), nejpozději do 24 hodin (uchovávat při teplotě 2 - 5°C).

Odběr do PE nebo skleněných lahví.

Nejčastěji se stanovují spektrofotometricky, reakcí s amidem kyseliny sulfanilové

v prostředí kyseliny fosforečné vznikají červená azobarviva, intenzita zabarvení se

měří při vlnové délce 540 nm a je úměrná koncentraci dusitanů ve vzorku vody.

Výsledky: udávají se mg/l NO2- nebo v mg/l N-NO2

-(dusitanový dusík).

Limity: u pitné vody 0,5 mg/l NO2-

7.1.4. Celkový dusík

Obsah celkového dusíku ve vodě je dán součtem koncentrací dusíku všech

anorganických dusíkatých sloučenin (NH3, NH4+, NO2

-, NO3-) a organických

dusíkatých sloučenin (s dusíkem N-III).

Důležitá hodnota při stanovování látkové dusíkové bilance povrchových vod

a biologických čistírenských zařízení odpadních vod.

V pitných vodách se nestanovuje.

Stanovení: veškeré dusíkaté látky ve vzorku jsou převedeny na amonné ionty, sumárně pak

stanoveny jako amoniakální dusík.


7.2. Fosfor

Celkový fosfor se ve vodách vyskytuje ve formě buď anorganických sloučenin (Panorg)

nebo organických sloučenin (Porg).

Anorganické sloučeniny:

o Orthofosforečnany (Portho) – PO43-, HPO4

2-, H2PO4-, výskyt ovlivňuje hlavně pH

vody.

o Polyfosforečnany (Ppoly) – fosforečnany s řetězovou strukturou – součást

pracích prostředků.

Organicky vázaný fosfor:

o Fosfolipidy, fosfoproteiny, koenzymy.

o Produkt biologických procesů (rozklad vodní flóry a fauny, živočišné odpady,

procesy biologického čištění odpadních vod), součást pesticidů, herbicidů

a insekticidů, inhibitorů koroze.

Stanovení:

Jednotlivé formy fosforu se převedou na orthofosforečnany vhodnou předúpravou

vzorku – kyselá hydrolýza za varu, použití oxidačních činidel (např. směs kyseliny

dusičné a sírové)

Odběr vzorku – do plastových nebo skleněných lahví, které musí být před odběrem

důkladně omyty teplou zředěnou HCl (2M) a propláchnuty destilovanou vodou.

Ve vzorkovnicích nesmí zůstat stopy po případně použitém detergentu s obsahem

fosforu.

Analýza – do 4 hodin po odběru.

Spektrofotometrické stanovení: orthofosforečnany reagují v prostředí kyseliny

sírové s molybdenanem amonným za vzniku kyseliny molybdenatofosforečné (žluté

zbarvení), po redukci kyselinou askorbovou vzniká fosfomolybdenová modř. Intenzita

zbarvení je přímo úměrná koncentraci fosforečnanů.

Výsledky: vyjadřují se v mg/l

Limity:

Koncentrace fosforečnanů není ze zdravotního hlediska důležitá, ve vyhlášce MZd

č. 252/2004 Sb. není uvedeno hodnocení koncentrace jednotlivých forem fosforu.


Náhlý vzrůst koncentrace fosforečnanů může u pitných vod indikovat případné fekální

znečištění.

U povrchových vod je stanovení koncentrace fosforečnanů důležité pro posouzení

eutrofizace.

7.3. Kyslík (rozpuštěný)

Kyslík je nejvýznamnější z rozpuštěných plynů ve vodě. Do vody se dostává jednak

difúzí z atmosféry, jednak při fotosyntetické asimilaci vodních rostlin a řas.

Množství rozpuštěného kyslíku závisí na teplotě, tlaku a koncentraci rozpuštěných

látek.

Kyslík je nezbytný pro zajištění aerobních pochodů při samočištění povrchových vod

a při biologickém čištění odpadních vod.

Z hygienického hlediska kyslík nepřímo ovlivňuje chuťové vlastnosti vody, pro pitnou

vodu se doporučuje hodnota nasycení nad 50% (není součástí Vyhl. 252/2004 Sb.).

Patří k nejdůležitějším stanovením u povrchových vod jako ukazatel kyslíkového

režimu, je indikátorem čistoty toků, podle tohoto ukazatele se řadí povrchové vody do

tříd čistoty.

Je nezbytný pro stanovení BSK5.

Stanovení rozpuštěného kyslíku:

Vzorky se odebírají do zvláštních skleněných vzorkovnic se seříznutou zátkou

(kyslíkovky).

Před odběrem vzorku z povrchové vody se nasadí do hrdla lahve odběrný nástavec

a kyslíkovka se ponoří pod hladinu, kde se ponechá až do naplnění

Odběrný nástavec se vyjme z hrdla ještě pod hladinou, láhev se pak vytáhne a co

nejrychleji zazátkuje skleněnou zátkou.

Pod zátkou nesmí zůstat vzduchová bublina.

Pokud není možno kyslík stanovit na místě, musí se vzorek konzervovat.

Je nutno zaznamenat teplotu odebrané vody, teplotu okolí a tlak vzduchu.


Metody stanovení:

1. Jodometrické stanovení (Winklerova metoda)

Nepřímé stanovení kyslíku, založené na jeho oxidační schopnosti.

Kyslík rozpuštěný ve vodě reaguje s hydroxidem manganatým v alkalickém prostředí

za vzniku ekvivalentního množství hydroxidu manganitého podle rovnice:

2 Mn(OH)2 + ½ O2 + H2O → 2 Mn(OH)3

Ten po okyselení vzorku oxiduje přítomný jodid na jod a přechází zpět na ion

manganatý.

Vyloučený jod se pak stanoví titrací odměrným roztokem Na2S2O3 na indikátor

škrobový maz:

Mn(OH)3 + 3 H+ → Mn3+ + 3 H2O

2 Mn3+ + 2 I- → 2 Mn2+ + I2

I2 + 2 S2O32- → 2 I- + S4O6

2-

2. Elektrochemické stanovení s membránovou sondou

Sonda se skládá z elektrody indikační a referentní a vhodného elektrolytu.

Elektrody jsou od měřeného prostředí odděleny selektivní membránou z plastu, která

nepropouští vodu ani iontově rozpuštěné látky, ale pouze plyny, z nichž pouze kyslík

reaguje s elektrodami.

Kyslík difundující membránou je na katodě redukován na hydroxidové ionty a na

anodě vcházejí do roztoku kovové ionty.

Takto vznikající proud je přímo úměrný transportní rychlosti kyslíku ve vzorku vody

za dané teploty a daného atmosférického tlaku.

Metoda je přednostně použitelná tam, kde nelze použít jodometrickou metodu (u vod

silně zabarvených nebo zakalených).

Výsledky: uvádějí se v mg/l nebo v % nasycení.

Limity: u povrchových vod je limit nasycení min. 70% neboli > 6 mg/l

Rozdělení povrchových vod do tříd čistoty podle obsahu rozpuštěného kyslíku:


Rozpuštěný kyslík (mg/l) > 7 > 6 > 5 > 3 ≤ 3

Tabulka 11


7.4. Chlor

Formy výskytu chloru ve vodách: chloridy, elementární chlor, chlornany, kyselina

chlorná, chloraminy, chloritany, chlorečnany, oxid chloričitý a organické

chlorderiváty. Chloraminy (monochloramin, dichloramin, trichloramin) se tvoří při

chloraci vody oxidací za přítomnosti amoniakálního dusíku.

o Chloridy – nejrozšířenější forma výskytu chloru ve vodách.

o Elementární chlor – (a další složky tzv. „celkového aktivního chloru“,

tj. chlornany, kyselina chlorná a chloraminy) nepatří mezi běžné složky vod,

stanovení je důležité u vod, kde byla použita dezinfekce chlorací:

Cl2 + H2O → HClO + H+ + Cl-

V hydrochemii a technologii vody se rozlišují:

o Aktivní chlor – všechny formy chloru, které oxidují jodidy v kyselém prostředí

na jod - molekulární chlor, chlornany, chloraminy, oxid chloričitý

o Volný (aktivní) chlor – molekulární chlor, chlornany, oxid chloričitý

o Vázaný (aktivní) chlor – chloraminy

Stanovení celkového chloru:

1. Jodometrické stanovení: chlor uvolňuje v kyselém prostředí z roztoků ekvivalentní

množství jodu, které se stanoví titrací odměrným roztokem thiosíranu sodného na

indikátor škrobový maz až do odbarvení.

2. Spektrofotometrické stanovení: reakcí s o-tolidinem vzniká žlutě zbarvený reakční

produkt, který se měří při vlnové délce 435 nm.

Stanovení chloridů: Argentometricky podle Mohra

Chloridy se srážejí odměrným roztokem dusičnanu stříbrného v neutrálním nebo

mírně alkalickém prostředí za vzniku málo rozpustného chloridu stříbrného:

Cl- + Ag+ → AgCl

Konec titrace je indikován chromanem draselným, který tvoří s přebytečnými

stříbrnými kationty červenohnědou sraženinu chromanu stříbrného:

2 Ag+ + CrO42- → Ag2CrO4

Limity pro pitnou vodu:

Chlor volný – 0,3 mg/l (MH), chloridy 100 mg/l (MH)


Hydrobiologie

8. Ekologické dělení vod

8.1. Základní typy vnitrozemských vod

Charakter vnitrozemských vod je velmi rozmanitý. Dříve se rozdělovaly vody především

podle původu, podle geografických a podle geologických hledisek. V současné době se

přihlíží k jejich dalším vlastnostem, a to zejména biologickým a fyzikálně chemickým,

a přihlíží se k jejich stálosti.

Z těchto hledisek rozdělujeme vnitrozemské vody na tyto základní typy:

Povrchové vody

a) Stojaté vody - lenitické

Eustatické – jezera, vyznačující se vysokou stálostí životních podmínek

Astatické – rybníky:

- drobné vody, bažiny, slatiny, tůňky

- rašeliniště

b) Tekoucí vody - lotické

Eustatické – prameny a studánky:

- bystřiny a horní toky řek

- veletoky, dolní toky řek

Astatické – potoky a řeky:

- střední toky v nížinách

Podzemní vody

a) Podzemní vody a jeskynní jezírkab) Podzemní tokyc) Skalní a půdní vody


Kromě těchto uvedených typů se mohou vyskytovat přechody mezi jednotlivými typy, nebo

mohou měnit svůj typologický charakter zásahem člověka, např. výstavbou vodních děl –

přehrad, kanálů. [2]

Obrázek 1

Obrázek 2


9. Tekoucí vodyCharakteristickým rysem tekoucích vod je trvalé a jednosměrné proudění vody. Pro koloběh

látek má hlavní význam přísun anorganických a organických látek přítokem a splachy z okolí

a jejich ztráta odtokem. Tekoucí vody jsou součástí říčních systémů, které umožňují šíření

organismů. Spojení s mořem umožňuje i výměnu řady druhů živočichů mezi mořem

a sladkými vodami. Pro tekoucí vody je také charakteristický gradient morfologických,

fyzikálně chemických a biologických vlastností v podélném profilu. Od pramene k ústí roste

šířka a hloubka toku, teplota vody i její roční kolísání, klesá spád koryta a rychlost proudu,

mění se charakter dna, obsah kyslíku a v návaznosti na ně i složení biocenózy.

Z tohoto hlediska se tekoucí vody člení na následující úseky:

Krenon – prameny a pramenné stružky

Rhithron – potoky a horní toky řek

Potamon – střední a dolní toky řek a veletoky [2]

Podle fyziografické struktury toku rozlišujeme tři spolusouvisející, ale ve faktorech odlišné

subsystémy:

1. Volná tekoucí vody – reopelagiál

Blíží se charakteru stojatých vod, má různou rychlost, hloubku a průtok.

2. Bentál – povrchová vrstva dna koryta toku do hloubky několika centimetrů.

S různorodými sedimenty a granulometrií v závislosti na podloží, spádu, rychlosti

a množství vody.

3. Hyporeál – podříční dno

Hlubší vrstva dna s infiltrovanou říční vodou pod aktivním tokem, která je trvale

oživena bentickými organismy vlastního toku až do hloubky několika metrů.


9.1. Společenstva tekoucích vod

9.1.1. Plankton

Organismy pasivně se vznášející nebo omezeně plovoucí ve volné vodě.

Patří zde organismy z nárostů dna (řasy, houby, bakterie) i zástupci jezer, rybníků a slepých

ramen.

Z baktérií jmenujme v tocích chudých na živiny druhy řádu Eubacteriales, Pseudomonadales,

v eutrofizovanějších řekách čeledi Bacillaceae, Enterobacteriace.

Z řas jsou to nejčastěji rozsivky Diatoma, Synedra, Nitzschia, Navicula, Surirella. Dále prvoci

např. Testacea, Ciliata, Flagellata, Rotatoria.

Dále organismy např. Anabaena, Asterionella,, Fragilaria, Scenedesmus, Tabellaria,

Stephanodiscus, Cyclotella, Rotatoria (Brachionus, Keratella, Notholca, Polyarthra,

Euchlanis), Cladocera (Daphnia, Bosmina, Chydorus, Alona), Copepoda (Cyclops,

Thermocyclops, Eudiaptomus).

Plankton tekoucích vod podléhá denním a sezónním změnám a je variabilní v podélném

a příčném profilu toku. Plankton hořejších úseků toku je druhově a početně chudší než ve

středních úsecích a nížinných řekách. [7]

9.1.2. Drift

Proudem odtržený a pasivně unášený zoobentos. [2]

Rozdíl mezi planktonem a driftem spočívá v tom, že planktonní organismy se mohou

v proudící vodě rozmnožovat a cyklicky vyvíjet, kdežto driftující bentické organismy nikoli.


9.1.3. Bentos

Obyvatelé dna

Obrázek 3

9.1.3.1. Mikrobiální bentos

Houby Hyphomycetes na dřevní a listové hmotě, na semenech, kde vytvářejí často

makroskopicky viditelné povlaky. Baktérie Sphaerotilus a houby rodu Leptomitus.

9.1.3.2. Fytobentos

K nejčastějším patří ruduchy (Lemanea, Hildebrandia, Batrachospermum), zelené řasy

(Cladophora, Ulotrix, Oedogonium,) Chrysophyta (Vaucheria, Hydrurus), rozsivky (Diatoma,

Synedra, Achnathes, Meridion, Nitzschia), sinice (Oscillatoria, Phormidium, Rivularia).

Sinice a řasy, případně mechy spolu s dalšími organismy vytvářejí nárostová společenstva,

jejichž složení a umístění na povrchu podkladu se liší podle světelných, proudových,

teplotních a dalších existenčních nároků.

Další zástupci fytobentosu patří ke kořenujícím rostlinám, submerzní (ponořené) vegetaci,

emerzní (vynořené) vegetaci atd. Např. Fontinalis antipyretica, r. Ranunculus, Myriophyllum,

Potamogaton, Callitriche, Sparganium, Nuphar, Nymphaea, Lemna atd.

Většina bentické vegetace toků na konci vegetačního období snižuje svoji produkci nebo hyne

a její biomasa se stává součástí odumřelých organických látek. Jen málo přežívá aktivně přes

zimu. Vyšší rostliny mají produkční optimum v letním období, řasové nárosty na jaře

a podzim. [7]


9.1.3.3. Zoobentos

Horní části kamenů osídlují druhy vázané na potravní zdroje nárostů a z volné vody.

Nárosty obsahují četné prvoky, zvláště Testacea, Ciliata, ploštěnky (Rhabdocoela), háďatka

(Anguillulata), vířníky, některá Oligochaeta (Naididae), želvušky, břichobrvky. Dále zde žijí

některé druhy pakomárů, buchanek a plazivek.

Makrozoobentos povrchu kamenů patří především larvám jepic (Baetis, Oligoneuriella),

muchniček, pakomárů, chrostíků (Anabolis, Brachycentrus, Silo), plžům (Ancilus, Bythinia,

Lymnaea), přísalkám (Blepharicera, Liponeura), broukům (Elmidae). Na spodní části kamenů

žijí prvoci, ploché kolonie hub (Ephydatia fluviatilis), mechovky (Plumatella repens),

ploštěnky (Tricladida), pijavice, plži (Ancylus), korýši (Asselus aquaticus, Gammarus

fassarum, Gammarus roeselli), jepice (Ecdyonurus, Rhithrogena, Epeorus, Ephemerella),

pošvatky (Perlidae, Leuctridae, Nemouridae), chrostíci (Limnephilidae, Hydropsychidae,

Rhyacophilidae, Polycentropidae), ploštice (Aphelocheirus), vodule (Torrenticola, Sperchon,

Lebertia).

Některé druhy žijí na obou stranách kamenů, jiné přelézají na horní stranu jen v noci nebo za

snížené viditelnosti. K další změně úkrytů a typu podkladu dochází během vývoje nebo

v období reprodukce. Např. poslední instary larev pošvatek se stěhují ke břehům, vylézají

mimo vodu a metamorfují. Většina druhů chrostíků čeledi Limnephilidae se soustřeďuje

u břehů, kde se na velkých kamenech zakuklí v nápadných shlucích. Některé druhy

pakomárů, jepic a chrostíků se líhnou přímo z proudící vody. Parazitické druhy střídají

prostor dna a hostitelů (Nematomorpha).

Zoocenózy bahnitého a bahnitopísčitého dna se vyskytují v horských i nížinných tocích.

V horních úsecích řek je jejich množství a složení velmi chudé, protože vhodný sediment se

může vytvořit jen v úzké příbřežní části koryta. Bohatší usazeniny mohou být u břehů

a v tůňových úsecích středních částí toků, v meandrech a na soutocích řek, v řekách nížin

a v deltách. Přes značnou podobnost biotopu s vodami stojatými není struktura jejich

biocenóz zcela identická. Množství organických látek v bahně toků nezatěžovaných

znečištěním je malé vzhledem k neustálé výměně vody, koncentrace kyslíku je dostatečná pro

existenci širokého druhového spektra organismů. Probíhá zde aerobní bakteriální rozklad a na

zastoupené autotrofní organismy navazují další trofické stupně. Z prvoků jsou hojná

Amoebina, Testacea, Ciliata, běžná jsou Rhabdocoela, Nematoda, velmi hojná jsou Rotatoria,


Oligochaeta. Z dvoukřídlých převládají pakomáři rodu Chironomus, Cryptochironomus,

Glyptotendipes a další. Hojné jsou některé druhy pakomárců (Ceratopogonidae). Z ostatních

řádů hmyzu jsou to zástupci jepic (Ephemera vulgata, Caenis horaria, Brachcercus), ploštic

(Micronecta, Nepa, Ranatra), chrostíků (převážně čeledi Limnephilidae), vážek

(Cordulegaster, Gomphus), střechatek (Sialis), některých brouků (Dytiscidae). Ve značném

množství bývají přítomni měkkýši (Valvata, Sphaerium, Pisidium, Unio, Anodonta), hojné

jsou také některé druhy buchanek (Paracyclops, Diacyclops), plazivek a perlooček

(Chydoridae, Macrothricidae).

Zoocenózy hlinitých břehů a dna řek jsou limitovány možností budování úkrytů (chodeb,

jamek, rourek) nebo využívají nějakého přichycovacího zařízení. Tyto možnosti mají

především hrabavé typy jepic (Ephoron, Palingenia, Ephemera), někteří pakomáři

(Glyptotendipes), raci a krabi. Opuštěných úkrytů těchto budovatelů využívají další bentonti –

pakomáři, pakomárci, různonožci, ryby. Přichycovací mechanismy se na hlinitém substrátu

uplatňují u larev chrostíků stavějících sítě, mechovek, některých různonožců (Corophium) a

měkkýšů (Dreissena, Viviparus). Struktura společenstva tohoto podloží je závislá také na jeho

vymývaní a odplavování, po němž dochází k nové kolonizaci podkladu. [7]

9.1.3.4. Hyporeos

Hyporeos neboli potamofreaton tvoří organismy obývající v různé míře části dna do hloubky

několika metrů pod aktivním tokem a do šířky až několik desítek metrů od okraje koryta.

Ve společnosti hyporeálu jsou zastoupeny všechny mikroorganismy, řasy, sinice, prvoci,

Rhabdocoela, volně žijící a parazitické Nematoda, Rotatoria, Nematomorpha, Hirudinea,

Tardigrada, Gastrotricha, Z korýšů jsou zde hojně buchanky (Acanthocyclops languidus, A.

crassicaudis), plazivky (Canthocamptus, Nitocrella hibrnica), perloočky ( Chydoridae),

Ostracoda, Isopoda, Amhipoda, Hydracarina (Acractides, Ljania) a bohatá škála hmyzu: jepic

(Baetis, Heptagenia, Ephemerella, Leptophlebia), pošvatek (Leuctra, Nemoura), dvoukřídlých

(Atherix, Dicranota, Cricotopus, Chelifera), brouků ( Elmis, Limnius). Podstatně méně jsou

zastoupeny larvy muchniček, plicnatí měkkýši a velké typy larev hmyzu. [7]


Obrázek 4

9.1.3.5. Nekton

Do této skupiny živočichů řadíme hydrobionty, kteří jsou schopni překonávat silné proudění

vody. Z globálního hlediska zahrnuje říční nekton nejen ryby (Osteichthyes) a kruhoústé

(Cyclostomata), ale také některé obojživelníky a plazy, kteří se v některých tocích běžně

vyskytují. Často se do nektonu počítají velké druhy korýšů (Decapoda), některých brouků

(Dytiscidae, Hydrophilidae) a další zástupci vodního hmyzu. [7]

9.1.3.5.1. Podélná zonace výskytu ryb v řekách

Pramenné stružky a potůčky mají malý průtok, který příliš nekolísá. Malé množství vody

nedovoluje trvalý výskyt ryb.

Pstruhové potoky mají značný spád, průtok vody ve stovkách litrů za sekundu a kamenité

dno, zřídka s rozsáhlejšími pískovými nánosy. V zimě nezamrzají úplně a letní teploty

zpravidla nepřekračují 16 °C. Jsou trvale dobře prokysličené. Charakteristickými rybami jsou

pstruzi a vranky, místy i střevle a mihule potoční.

V lipanovém pásmu je proud mohutnější a klidnější, objevují se častěji tůně a úseky

fluviatilní. Dno je kamenité, častější jsou písčité nánosy s organickým detritem. Hladina

v zimě téměř celá zamrzá, letní teploty pravidelně přesahují 20°C. Kyslíkové poměry jsou

vyrovnané, nasycení je blízké 100%. Typickými rybami tohoto pásma jsou lipan, střevle,

mřenka, tloušť, proudník, ouklejka pruhovaná. Zasahují zde i ryby pstruhového a parmového

pásma.

Řeky parmového pásma mají široké, poměrně mělké koryto pokryté menšími ohlazenými

kameny. Je zde větší podíl tůní a fluviatilních úseků, v nichž se usazuje písek i jemnější

detritus. Dno je při změnách průtoků značně pohyblivé. Maximální letní teploty mohou

přesahovat 25°C. Spolu s parmou obývá tento úsek většina našich ryb.


V meandrujících nížinných tocích cejnového pásma převažují fluviatilní úseky. Velká část

dna je pokryta štěrkem a pískem, v pomalých částech toků jsou sedimenty bahnité. Změnou

koryta se vytvářejí mrtvá ramena částečně spojená s tokem, po úplném oddělení se z nich

stávají stará ramena. Teplota v těchto tocích dosahuje až 28°C, obsah kyslíku může silně

kolísat. K typickým rybám tohoto pásma patří cejn, bolen, sumec, candát, cejnek, ouklej,

karasi, lín, kapr, perlín, plotice, úhoř. [2]


9.2. Květena a vegetace tekoucích vod

Biotopy, se kterými se můžeme setkat na území České republiky.

9.2.1. Makrofytní vegetace vodních toků

Struktura

Jednovrstevné až dvouvrstevné, druhově chudé porosty ponořených nebo vzplývavých

vodních rostlin kořenujících ve dně. Horizontální rozložení vegetace je závislé na síle a směru

vodního proudu. Reliéf břehu, charakter říčního koryta a síla vodního proudu do značné míry

určují i druhové složení porostů.

Druhové složení

Lakušník okrouhlý

Lakušník vzplývavý

Lakušník štětičkový

Šmel okoličnatý

Hvězdoš háčkatý

Vodní mor kanadský

Stolístek střídavolistý

Rdest alpský

Rdest uzlinatý

Rdest prorostlý

Rdest rdesnolistý

Rdest dlouholistý

Šípatka vodní

Zevar jednoduchý

Pramenička obecná

Potěrka

Hildebrandia rivularis

Lemanea fluviatilis


Ekologie

Střední až dolní, vzácněni horní úseky toků, případně průtočné kanály. Nejlépe vyvinuté

porosty se vyskytují v menších tocích, ve velkých řekách zcela chybějí. Vody jsou mezotrofní

až eutrofní. Dno je kamenité nebo štěrkovité, na dolních tocích s nánosy jemnozrnných

sedimentů. [4]

Obrázek 5

9.3. Samočistící schopnost tekoucích vod

Přirozené životní podmínky a jakost vody v tocích i ve vodních nádržích bývají narušovány

přítokem různých odpadních vod, splachy z povodí i hnilobnými látkami z odumřelých rostlin

a živočišných organismů.

Po určité vzdálenosti po proudu toku se znečištění vody zmírní nebo voda dosáhne původní

čistoty bez jakéhokoliv zásahu člověka a umělého zařízení. Přirozený proces, který toto

způsobuje, nazýváme samočištění. K samočištění vody a postupné likvidaci znečištění

dochází působením fyzikálních, chemických a především biologických pochodů.

Důležitou podmínkou odbourávání nečistot je dostatečný obsah ve vodě rozpuštěného

kyslíku, umožňující činnost aerobních mikroorganismů, zvláště bakterií, které mineralizují

organické látky ve znečištěné vodě.

Samočistící pochody urychluje také zřeďování vody z úseků vlastního koryta nad zdrojem

znečištění i z bočních přítoků. Přispívá k tomu i sedimentace unášených hrubších nečistot.

Okysličování vody je podporováno asimilací vodních rostlin, čeřením vody větrem,

v peřejích, přepadem přes kameny a jezy.

Rozklad organické hmoty je podporován oteplováním vody, které prospívá rozvoji četných

druhů bakterií. Nepříznivě však působí přítomnost toxických látek ve vodě, které omezují

činnost nebo způsobují zánik živých organismů.


Nejvýznamnější úlohu při samočištění mají bakterie, důležité jsou i některé druhy hub

a živočichové. Jejich počet se po ukončení procesu samočištění snižuje v důsledku vzniklého

poklesu obsahu živných látek.

Ponořené rostliny a některé druhy bažinných rostlin přispívají k samočištění vod, a to kromě

důležité produkce kyslíku také podporováním usazování nečistot místním tlumením rychlosti

proudu a odčerpáváním nadměrných živin i některých toxických látek z vody. Čistá voda

v přirozeném prostředí je stále vzácnější, její potřeba však stále naléhavější. Je proto třeba

podporovat samočistící schopnost toků a zabraňovat nadměrnému znečišťování vody, pečovat

o její doplňování ozdravujícími přítoky, provzdušňovat ji a okysličovat. [2]


9.4. Biologická indikace znečištění vod

Společenstva bezobratlých jsou zvláště citlivá na změny svého prostředí a na přítomnost

organického znečištění. Bezobratlí se svou odolností vůči organickému znečištění značně liší.

Obecně lze říci, že na znečištěných místech žijí jen ti odolnější, tedy méně druhů než jinde.

Společenstva bezobratlých jsou výsledkem vývoje v čase, a proto z přítomnosti populací

můžeme usoudit, že v daném prostředí existovaly dobré podmínky. Tak bezobratlí slouží

k průběžnému monitorování fyzikálních a chemických podmínek v tocích, indikují dávné

i nedávné výkyvy kvality vody a biotopu. [9]

Významné úlohy hydrobiontů v samočistícím procesu si odborníci všimli již v sedmdesátých

letech předminulého století. Po nich další položili základy nového vědního oboru,

saprobiologie, nauky o životě v hnilobných vodách. Za její zakladatele jsou považováni

Kolkwitz a Marrson, kteří podle změn struktury společenstva v průběhu samočištění

splaškových vod rozlišili tři základní fáze a paralelně tři stupně čistoty vody (saprobita). [7]

Systém saprobity je založen na skutečnosti, že různé druhy živých organismů mají optimální

podmínky pro život ve vodě různou měrou znečištěné organickými látkami, od vody téměř

bez organických látek až po koncentrované odpadní vody. Svým výskytem tedy mohou

indikovat jakost vody v daném místě.

Ideální indikátory saprobity mají úzkou saprobní valenci. Špatné indikátory mají saprobní

valenci širokou, jejich výskyt není příliš ovlivněn mírou organického znečištění vody.

Saprobní index

Číselné hodnocení saprobity se udává prostřednictvím tzv. saprobního indexu společenstva.

Vypočítává se ze saprobních indexů jednotlivých druhů, jejich hojnosti a indikační váhy.

V tekoucích vodách je pro stanovení saprobity rozhodující makrozoobentos, často se

využívají i nárosty. Ve stojatých vodách je rozhodujícím společenstvem plankton.

Systém saprobity se dělí do jednotlivých stupňů, a to od nejčistších až po nejvíce znečištěnou

vodu.

I. Katarobita (K) – zahrnuje nejčistší vody, např. podzemní prameny a upravenou pitnou

vodu. Katarobní voda je velmi slabě nebo vůbec oživená. Saprobní index: -1.5 - -0.5

II. Limnosaprobita (L) – zahrnuje znečištěné podzemní a hlavně povrchové vody.


Dělí se na 5 stupňů:

1. Xenosaprobita (x) – zahrnuje nejčistší povrchové vody, prameny, pramenné

stružky, pstruhové potoky. K typickým druhům tohoto stupně patří z ryb vranka

a pstruh potoční. [2]

Charakteristickými bioindikátory jsou: ploštěnky (Crenobia alpina), plži

(Bithynella austriaca, Sadleriana pannonica), jepice (Ameletus inopinatus),

chrostíci (Apanatia fimbriata, Plectrocnemia conspersa, Agapetus fuscipes,

crunoecia irrorata). Rostlinné organismy: Hydrurus foetidus, Hildebrandia

rivulare, Lemanea. Druhová rozmanitost je nízká. [7]

2. Oligosaprobita (o) – zahrnuje velmi čisté vody neznečištěné člověkem. Patří do ní

pstruhové říčky a lipanové pásmo. K typickým rybám tohoto stupně patří maréna,

střevle, lipan. BSK5 bývá v tekoucích vodách v průměru pod 2,5 mg/l, ve stojatých

vodách pod 5 mg/l. Obsah kyslíku neklesá v tekoucích vodách pod 8 mg/l, ve

stojatých vodách je u hladiny v průměru 9 mg/l. Saprobní index je 0,5 – 1,5. [2]

Jako bioindikátory slouží: ploštěnky ( Dugesia gonocephala), jepice (Rhithrogena

semicolorata), pošvatka (Dinocras cephalotes), chrostíci (Glossosooma boltoni,

Micrasema minimum, Brachycentrus montanus). Z autotrofních organismů

Batrachospermum. [7]

3. Beta-mezosaprobita (b-m) – je to klimaxové stadium čistoty vody ve střední

Evropě. Zahrnuje pestře oživené vody pásma parmového a cejnového a většiny

rybníků. Typický je výskyt ryb kaprovitých, úhoře, štiky, okouna a sumce. BSK5

v tekoucích vodách je v průměru pod 5 mg/l a ve stojatých vodách pod 10 mg/l.

Obsah kyslíku v tekoucích vodách dosahuje minimální hodnoty 5 mg/l,

ve stojatých vodách u hladiny v průměru 8,5 mg/l. Saprobní index je 1,5 – 2,5. [2]

Bioindikátory: Gammarus roeselii, Potamanthus luteus, Oligoneuriella rhenana,

Heptagenia, vláknitá řasa Cladophora glomerata, Phormidium, Ulothrix,

Vaucheria. Relativně vysoká druhová rozmanitost. [7]

4. Alfamezosaprobita (a) – jedná se o vodu se zvýšeným obsahem organických látek

v důsledku antropogenního znečištění. BSK5 se pohybuje v tekoucích vodách

v průměru pod 10 mg/l, ve stojatých pod 15 mg/l. Intenzivní rozkladné procesy

způsobují kolísání obsahu kyslíku, jehož koncentrace v tekoucích vodách neklesá


pod 1,5 mg/l a ve stojatých je u hladiny v průměru 8 mg/l. Z ryb se zde vyskytuje

většina druhů typických pro betamezosaprobitu. [2]

Bioindikátory: pijavice (Herpobdella octoculata), pakomáři (Chironomus thummi,

Ch. plumosus), korýš (Asellus aquaticus), nárosty vláknitých bakterií

Sphaerotilus, Oscillatoria, Stigeoclonium, Ulothrix. [7]

5. Polysaprobita (p) – vody silně znečištěné organickými látkami, toky pod

vyústěním městských a průmyslových odpadních vod. BSK5 v tocích bývá do

50 mg/l, ve stojatých vodách do 100 mg/l. Často dochází ke kyslíkovým deficitům,

průměrný obsah kyslíku ve stojatých vodách je 3 mg/l. Z ryb se zde může

vyskytovat kapr, karas, lín. Saprobní index je 3,5 – 4,5. [2]

Bioindikátory: bakteriální nárosty (Begiatoa, Streptococcus, Spirilum, Sphaerotilus

natans), řas (Euglena, Phormidium), prvoků (Colpidium, Colpoda, Vorticella),

nitěnky, pakomáři. Druhová rozmanitost nízká, velké populace některých

organismů – nitěnky). [7]

III. Eusaprobita (E) - zahrnuje odpadní vody s velkým množstvím biologicky

rozložitelných organických látek, jejichž rozklad probíhá anaerobně.

IV. Transsaprobita (T) – zahrnuje odpadní vody, v nichž mají rozhodující roli nesaprobní

faktory např. toxické látky, radioaktivní látky, vody s uhelným prachem apod. [2]

Výpočet saprobního indexu

S=∑ Si⋅hi⋅I i

∑ hi⋅Ii

Si saprobní index druhu

Ii indikační váha druhu

hi hojnost druhu ve vzorku

i pořadové číslo druhu ve vzorku


Saprobní indexy a indikační váhy jednotlivých druhů jsou publikovány např. v Komentáři

k ČSN 83 0532.


10. Stojaté vody

10.1. Společenstva stojatých vod

Fyziograficky se životní prostor každé nádrže člení na oblast volné vody – pelagiál a na oblast

dna – bentál.

Pelagiál je obýván jednak planktonem a jednak nektonem. Součástí sladkovodního planktonu

je široký soubor primárních hydrobiontů - od bakterií a jednobuněčných řas a prvoků po

mnohobuněčné řasy a různé bezobratlé, zejména vířníky (Rotatoria), klanonožce (Copepoda)

a perloočky (Cladocera). Ze sekundárních hydrobiontů sem patří larvy koreter (Chaoborus)

a vodule rodu Atax. Výjimečně mohou být součástí sladkovodního planktonu larvy mlžů

(Dreissena polymorpha), medúzka sladkovodní (Craspedocusta sowerbyi).

Bentál představuje celý areál dna, který se dělí na dvě oblasti – litorál a profundál.

Litorál - příbřežní prosvětlená zóna bentálu je charakterizována velmi proměnlivými

podmínkami prostředí s bohatým osídlením. Člení se horizontálně i vertikálně na několik

stupňů. Horní vnější stupeň, epilitorál, není pod přímým vlivem vody nádrže. Blíže k vodní

hladině je supralitorál – postřikované pásmo, které je omýváno pouze při vlnobití. Následuje

eulitorál, který je zatopen trvale, ale je pod vlivem intenzivního pohybu vody. To znamená, že

dno tohoto pásma, pokud není zarostlé vegetací, je neustále vymýváno a ekologické

podmínky jsou zde podobné jako v tekoucích vodách. Významnou složku fytocenóz

a zoocenóz litorálu tvoří nárosty, perifyton. Nárosty jsou vedle baktérií tvořeny rozsivkami,

zelenými řasami a přisedlými nálevníky a prvoky, z mnohobuněčných jsou to zejména

Rotatoria, Nematoda, larvy a kukly komárů (Chironomidae). Žije zde i řada druhů ploštěnek

(Turbellaria), perlooček (Cladocera), buchanek (Copepoda), lasturnatek (Ostracoda), vodulí

(Hydracarina), měkkýšů (Molusca) a larev hmyzu. Podle typů podkladu můžeme nárost členit

na čtyři hlavní skupiny: epifyton – žijící na rostlinách, epizoon – žijících na živočiších,

epiliton – na skalnatém podkladu, epixylon - na dřevěných předmětech.

Profundál – začíná v pásmu, kde se vyrovnává fotosyntetická bilance s respirací. Cenózy

profundálu jsou tvořeny konzumenty, kteří jsou troficky závislí na primární produkci litorálu

a epipelagiálu. Zoocenózy profundálu různých nádrží, jejich druhové složení a kvantitativní

rozvoj populací jsou podstatnou měrou regulovány dvěma faktory:

1. Množstvím a kvalitou potravy dopadající na dno ve formě ,,deště“ pocházejícího

z uhynulého planktonu a rozložených zbytků makrovegetace


2. Kyslíkovým režimem v profundálu, který je limitován přísunem organické hmoty

z vodního sloupce na dno.

Důležitou skupinou profundálu bentosu jsou larvy pakomárů, které jsou i dobrým indikátorem

kyslíkového režimu u dna vodních nádrží. Charakteristickými obyvateli dna oligotrofních vod

jsou larvy pakomárů rodu Tanytarsus, u eutrofních nádrží jsou to larvy pakomárů rodu

Chironomus, z ostatních skupin jsou početně zastoupeni máloštětinatci rodu Tubifex

a Limnodrilus. Typickým představitelem bentosu dystrofních nádrží jsou migrující larvy

komárů koreter (Chaoborus). [7]

10.2. Květena a vegetace stojatých vod

Biotopy, s kterými se můžeme setkat na území České republiky.

10.2.1. Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních

stojatých vod

Struktura

Vegetace ponořených nebo na hladině plovoucích vodních rostlin, kořenujících nebo

nekořenujících v substrátu dna. Podle účasti jednotlivých druhů mohou být porosty

jednovrstevné nebo dvouvrstevné, vzácně, je-li vytvořena vrstva nad vodní hladinou,

i trojvrstevné.

Druhové složení

Aldrovandka měchýřkatá

Lakušník vodní


Růžkatec ostnitý

Vodní mor kanadský

Rdest hustolistý

Voďanka žabí

Okřehek hrbatý

Okřehek menší

Okřehek trojbrázdý


Stolístek klasnatý

Stulík žlutý

Stulík malý

Leknín bílý

Leknín bělostný

Rdesno obojživelné

Rdest ostrolistý

Rdest kadeřavý

Rdest vzplývavý

Rdest světlý

Rdest tupolistý

Nepukalka plovoucí

Závitka mnohokořenná

Řezan pilolistý

Kotvice plovoucí

Bublinatka jižní

Bublinatka obecná

Obrázek 6

Ekologie

Přirozeně eutrofní a mezotrofní stojaté až mírně tekoucí vody nížin a pahorkatin. Zčásti jde

o vody přirozeného původu, zejména mrtvá ramena řek, aluviální tůně a klidné úseky toků,

ale i o rybníky s vyvinutou zonací jednotlivých typů vodní vegetace. Vodní režim je


vyrovnanější než u následujících jednotek, nedochází k periodickému vysychání. Minerální

substrát na dně, štěrk, písek, jíl, je často pokryt silnou vrstvou organického bahna

a rozloženého odpadu, což ukazuje na pokročilejší fázi zazemňovacího procesu.

10.2.2. Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod

Struktura

Vodní vegetace s jednovrstevnou až dvouvrstevnou, vzácně trojvrstevnou strukturou.

Druhové složení

Žabník kopinatý

Žabník jitrocelový

Lakušník vodní


Lakušník štítnatý

Šmel okoličnatý

Hvězdoš mnohotvarý

Hvězdoš háčkatý

Hvězdoš jarní

Žebratka bahenní

Okřehek hrbatý

Okřehek menší

Halucha vodní

Rdest maličký

Rdest vláskovitý

Rukev obojživelná

Šípatka vodní

Zevar jednoduchý

Závitka mnohokořenná

Ekologie


Mělké vodní nádrže v nížinách a pahorkatinách, vzácněji až v podhorském stupni, zejména

aluviální tůně a mrtvá ramena, mělké okrajové zóny rybníků, pískovny, příkopy a kanály.

Voda je přirozeně eutrofní.

Substrát dna je písčitý, jílovitý nebo štěrkovitý, většinou s vrstvou organogenního bahna.

Výška vodního sloupce může výrazně kolísat, v létě často dochází k úplnému vysychání.

10.2.3. Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní

Struktura

Druhově chudá vegetace rašeliništních tůněk s jednoduchou vertikální strukturou.

Druhové složení

Ostřice zobánkatá

Rdest vzplývavý

Rdest rdesnolistý

Zábělník bahenní

Zevar nejmenší

Bublinatka Bremova

Bublinatka prostřední

Bublinatka menší

Bublinatka bledožlutá

Rašeliník bodlavý

Rašeliník křivolistý

Ekologie

Tůňky v rašeliništích na okrajích oligotrofních až dystrofních vodních nádrží, nejčastěji při

pobřeží rybníků. Voda může být podle typů minerálního podloží kyselá až neutrální. [4]


11. Slovníček pojmůAbundance početnost, množství jedinců téhož druhu na jednotku plochy nebo

objemu

Abysál prostředí existující na mořském dně v hlubinách 3000 – 6000 m

Afotická vrstva spodní vrstva vody, kam již neproniká sluneční světlo, neprobíhá zde

asimilační činnost zelených rostlin

Akvatický vodní, žijící dočasně nebo trvale ve vodě

Aluviální území vytvořené akumulační činností říčního toku v poledové době

Batyál prostředí mořského dna v hloubkách 200 - 3000 m

Bentál prostředí na dně vodních toků, nádrží a moří

Bentický týkající se dna vodních toků a nádrží

Bentos soubor organismů žijících na dně ve sladkých vodách (limnobentos),

nebo v mořích (halobentos)

Bioindikátory živé organismy, jejichž výskyt svědčí o přítomnosti některého faktoru

na stanovišti

Biont organismus výrazně přizpůsobený určitému prostředí, v němž žije,

nejčastěji ve složených termínech jako např. edafobiont (v půdě),

hydrobiont (ve vodě)

Břehové porosty zbytky původně lužních lesů podél vodních toků (vrby, olše, topoly,

jasany, javory), zpevňují břehy, chrání před záplavami, zlepšují

mikroklima, snižují výpar vody apod.

Dendrotelma drobná periodická vodní nádrž, vzniklá v dutině nebo rozsoše stromu,

bývá osídlena drobnými živočichy např. larvami komárů

Drift v limnologii organický materiál, zejména drobní živočichové, strhávaní

a odnášení vodou


Dystrofní vodní nádrže s malým obsahem minerálních látek, naopak bohaté na

humusové látky rozpuštěné v koloidním stavu, zbarvující vodu do

žlutohněda

Epilimnion horní vrstva vody v jezerech, rybnících a jiných stojatých vodách,

prozářená slunečními paprsky, v létě zřetelně teplejší než spodní vrstvy

vody

Epineuston soubor živočichů, kteří využívají povrchovou blanku na vodě jako

podklad, na kterém pobíhají nebo kloužou (vodoměrky)

Epipelagiál horní vrstva volné mořské vody do hloubky asi 200 m

Eutrofizace nadměrný přísun minerálních živin, zejména dusičnanů a fosforu do

vodních ekosystémů, způsobuje rozvoj zelených řas ,,vodní květ“

Fotická vrstva horní vrstva vody při hladině prosvětlená Sluncem

Fytoplankton drobné, převážně mikroskopické druhy rostlin vznášející se pasivně ve

vodě (bakterie, sinice, zelené řasy)

Fytotelma drobná vodní nádržka, vznikající periodicky po deštích na rostlinách

v úžlabí listů, přízemních růžicích apod.

Halobentos soubor slanomilných živočichů, žijících na dně slaných vod

Hydrobiocenóza společenstvo organismů žijících ve vodě

Hydrofyty vodní rostliny (s výjimkou planktonu), jejichž obnovovací pletiva

a orgány přetrvávají nepříznivé období ponořené ve vodě nebo na dně

(leknín)

Hygrofilní vlhkomilný organismus

Hygrofyty vlhkomilné rostliny, terestrické rostliny s vysokými požadavky na

vlhkost

Hypolimnion spodní vrstva vody v jezerech a jiných nádržích, nalézající se pod

skočnou vrstvou (s náhlou změnou teploty), má nižší teplotu než horní

vrstva vody (epilimnion)

Hyponeuston vodní živočichové, kteří se při čerpání vzduchu zavěšují nebo opírají o

povrchovou vodní blanku zespodu (larvy komárů, potápníci)


Ichtyologie nauka o rybách

Imago dospělec, konečné stadium individuálního vývoje jedince u hmyzu,

vyvíjí se z kukly nebo dospělé nymfy

Inundace záplavové pásmo kolem řek a potoků

přechodné záplavy, dostavující se pravidelně na jaře při tání sněhu,

bouřkových přívalech kolem toků nejčastěji v nížinách

Katadromní migrace tahy ryb z řek do moře, kde se v určité oblasti rozmnožují (úhoř)

Koloidy látky s jemně rozptýlenými nerozpustnými částečkami hmoty

Krenál prameniště a jeho nejbližší okolí, často zamokřené, s výtokem pramene

Lenitický (lentický) biotop stojatých sladkých vod

Limnický sladkovodní, jezerní, mající vztah ke sladké vodě

Limnion ekologické prostředí sladkých vod se specifickými životními

podmínkami

Limnobentos organismy žijící na dně sladkovodních nádrží nebo toků

Limnofyty rostliny kořenující ve dně sladkovodních nádrží nebo toků, jsou buď

zcela ponořené (submerzní) nebo vyčnívají z vody (emerzní)

Limnologie nauka o životním prostředí a organismech ve sladkých vodách

Litorál pobřežní část vodních nádrží, která leží v rozmezí asi do hloubky 10 m

a břehovou vegetací, jeho hranice je podmíněna morfologií pobřeží

a kolísáním stavu vody

Litorální pobřežní pásmo na okrajích vodních nádrží, obvykle zarostlé vyššími

vodními rostlinami. Je vymezeno hloubkou vody prosvětlené slunečním

zářením. Dělí se na:

Sublitorál, vymezený nízkou hladinou vody

Eulitorál, v němž dochází k velkému kolísání vodní hladiny během roku

Epilitorál, kde půda již není přeplavována vodou, nejvyšší pásmo

Lotický biotop a jeho prostředí v proudící sladké vodě


Marinní mořský

Meandr zakřivenost vodního toku v rovinatém terénu

Nárost povlaky a obaly nižších rostlin i živočichů, narůstající ve vodě na

ponořených částech vyšších rostlin nebo neživých substrátů

Nekton soubor statnějších vodních živočichů, kteří ve vodě plavou vlastním

aktivním pohybem a jsou schopni překonávat i silné proudění vody

Neuston drobné vodní organismy zdržující se na povrchové vodní blance nebo

pod ní (do hloubky asi 5 cm)

Oligosaprobní vody velmi čisté bez antropogenního znečištění

Opalizace odraz a rozptyl světla na vodní hladině, způsobený různými druhy řas,

prvoků a baktérií, usazujících se na povrchové blance vody

Pelagiál životní prostor v oblasti volné vody v oceánech i vodních nádržích

Pelagiální pelagický příslušející volné vodě

Plankton vodní organismy většinou mikroskopických rozměrů, vznášející se

pasivně ve vodě, neschopné samostatného pohybu na větší vzdálenosti

Planktonofágní živočichové živící se planktonem

Pleuston soubor organismů žijících na hladině, na povrchové blance vody

Polder přirozeně nebo uměle ohraničený prostor v blízkosti vodního toku,

který je za sucha využíván zemědělsky apod., za povodní slouží

k zachycení části povodňové vlny

Polysaprobní typ vodního prostředí se silným stupněm rozkladu organické hmoty

a malým množstvím nebo nepřítomností kyslíku

Potamal sladkovodní ekosystém dolní části vodního toku

Profundál životní prostor a podmínky nejhlubší části dna ve sladkovodních

nádržích

Recipient vodní tok, kanál, nádrž, jezero, moře, jímž je přijímána voda z určitého

povodí nebo jeho části


Rheobentos společenstvo vodních živočichů žijících na dně v bystře tekoucích

úsecích toků, výrazně přizpůsobené vodnímu proudu

Rheofilní proudomilní živočichové

Rhitral vodní životní prostředí u prameniště toku a v jeho odtoku

Rhizobentos rostliny kořenující ve dně vodních toků a nádrží

Ripikolní organismy žijící ve vodních březích a na nich

Rivikolní organismy žijící v tekoucích vodách, zejm. řekách

Rozvodí část krajiny, jejíž geomorfologie vytváří rozhraní mezi povodími

Ruderální rumištní, organismy rostoucí nebo žijící na rumištích

Rybník umělá a regulovaná vodní nádrž vytvořená zejména pro odvodnění části

krajiny, následně užívaná především pro chov ryb

Průtočný – zásobovaný vodou z potoka nebo řeky

Nebeský – zásobovaný pouze dešťovou vodou

Řetězec potravní přenos potravní energie z rostlin jako pramene přes sérii organismů

Salina vodní nádrž s vysokým obsahem solí, zpravidla na mořském pobřeží,

využívaná k těžbě soli

Samočištění probíhá postupnou likvidací nečistot jednak abiotickými faktory

prostředí, jednak životní činností organismů, které tam žijí

Saprobie saprobity, stupeň znečištění vody rozkládajícími se organickými

látkami

Saprobionti organismy žijící ve vodách různě znečištěných organickými látkami

Saprofágové živočichové konzumující částečně rozloženou a odumřelou organickou

hmotu rostlinného nebo živočišného původu

Skočná vrstva termoklina, poměrně tenká vrstva vody v nádržích mezi horní teplou

a promíchávanou vrstvou vody u hladiny a spodní studenou vrstvou

u dna. Vytváří se v létě v období bezvětří a stagnace vodních vrstev.

Ve skočné vrstvě poklesem hloubky o 1 m prudce klesá teplota vody

o několik stupňů.


Soutok hydrografický útvar, kde se stýkají dva vodní toky zhruba stejné síly.

Naopak slabší tok ústí, vtéká do silnějšího

Stygobiont živočichové vázaní a výrazně přizpůsobeni k životu v podzemních

vodách

Sublitorál v pobřežních vodách pásmo dna, ležící pod břehovým pásmem

(litorálem)

Substrát podklad, podloží, dno vodního prostředí

Trdliště místo tření kruhoústých, ryb a obojživelníků, často aktivně vyhloubená

jamka ve dně, kde samice vypouští z těla jikry a samec je svým mlíčím

oplodňuje

Tůně malé nádrže vody, trvalé nebo periodické, se specializovanými

rostlinami a živočichy

Ústí prostor, kde vodní tok vtéká do toku vyššího řádu, vodní nádrže nebo

moře

Vodní květ zelené zbarvení vody způsobené masovým rozmnožením sinic během

vegetační sezóny a jejich hromaděním v povrchových vrstvách vody

Vývěr výtok podzemní vody nebo podzemního vodního toku na povrch země

Vzdutí technické nebo přírodní (ledové kry) zvýšení hladiny vodního toku

Zápoj pokryvnost stromového patra, vyjadřuje se v % projekce plochy korun

k celkové analyzované ploše

Zazemňování proces přetváření otevřené vody v pevninu. Probíhá zanášením břehů

organickými i anorganickými sedimenty. U stojatých vod se účastní

zejména rostliny, které produkují mnohem větší biomasy, než se stačí

rozložit.

Zooplankton živočišná složka planktonu, drobnohlední vodní živočichové, kteří

potravně navazují na fytoplankton. [5]


Použitá literatura

1. Cvičení z ekologie živočichů. Vyd. 1. Editor Bohumil Losos. Brno: Masarykova univerzita, 1992,

229 s. ISBN 80-210-0518-1.

2. HARTMAN, Pavel, Ivo PŘIKRYL a Eduard ŠTĚDRONSKÝ. Hydrobiologie. 3., přeprac. vyd.

Praha: Informatorium, 2005, 359 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 80-733-3046-6.

3. HORÁKOVÁ, Marta. Analytika vody. 2. vyd. Praha: Vydavatelství VŠCHT Praha, 2007. ISBN

978-80-7080-520-6.

4. CHYTRÝ, Milan. Katalog biotopů České republiky: interpretační příručka k evropským

programům Natura 2000 a Smaragd. Vyd. 1. Editor Milan Chytrý, Tomáš Kučera, Martin Kočí.

Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci s katedrou botaniky Přírodovědecké

fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Botanickým ústavem Akademie věd České republiky,

2001, 304 s. ISBN 80-860-6455-7.

5. JAKRLOVÁ, Jana. Ekologický slovník terminologický a výkladový. Vyd. 1. Praha: Fortuna,

1999, 144 s. ISBN 80-716-8644-1.

6. KALIČINSKÁ, Jitka. Monitorování životního prostředí. 1. vyd. Ostrava: Pavel Klouda, 2006, 88

s. ISBN 80-863-6913-7.

7. LELLÁK, Jan. Hydrobiologie. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992, 257 s. ISBN 80-706-

6530-0.

8. PITTER, Pavel. Hydrochemie. 2. - přepracované. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 1999. ISBN 80-

7080-340-1.

9. Řeky pro život: revitalizace řek a péče o nivní biotopy. Brno: Veronica, 2001, 439 s. ISBN 80-

238-8939-7.

10. ŠRÁMEK, Vratislav a Ludvík KOSINA. Analytická chemie. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1996, 120 s.

ISBN 80-718-2005-9.


Seznam obrázků

Obrázek 1................................................................................................................................................40

Obrázek 2................................................................................................................................................40

Obrázek 3................................................................................................................................................43

Obrázek 4................................................................................................................................................46

Obrázek 5................................................................................................................................................49

Obrázek 6................................................................................................................................................56


Seznam tabulek

Tabulka 1..................................................................................................................................................9

Tabulka 2................................................................................................................................................11

Tabulka 3 Doporučený časový interval mezi zahájením rozboru a odběrem vzorku [2].......................15

Tabulka 4 Rozdělení ukazatelů vody podle doporučeného způsobu chemické konzervace [2]............16

Tabulka 5................................................................................................................................................19

Tabulka 6 Slovní hodnocení chuti..........................................................................................................20

Tabulka 7................................................................................................................................................27

Tabulka 8................................................................................................................................................27

Tabulka 9................................................................................................................................................29

Tabulka 10..............................................................................................................................................32

Tabulka 11..............................................................................................................................................37


Documents

· Web viewJe to převrácená hodnota odporu. Jednotka vodivosti je S (siemens). Pro srovnání schopnosti vodných roztoků vést elektrický proud byla zavedena měrná vodivost