Siddhartha Mukherjee (nar. 1970) je světoznámý americký lékař a vědecindického původu. Přednáší na Kolumbijské univerzitě a jako lékař působív jejím medicínském centru. Lékařství vystudoval na Harvardu a poté absol-voval postgraduální program na Stanfordské a Oxfordské univerzitě. Je spe-cialistou v oboru hematologie a onkologie, publikoval mimo jiné v časopisechJournal of Clinical Investigation či Nature. Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Sze,a dcerou žije střídavě v Bostonu a v New Yorku.

Vládkyně všech nemocí. Příběh rakovinyVědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světěstrhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor, lékař, vědeca oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá s preciznostíbuněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Vý-sledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají více nežpět tisíc let. Životopis rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve sta-rověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažilinemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pocho-pením její podstaty.

Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžkýzápas o život – od perské královny Atosy přes první pacienty vystavené radiacia chemoterapii v devatenáctém století až po Mukherjeeho vlastní pacientkuCarlu. Příběh rakoviny je totiž příběhem lidské vynalézavosti, houževnatostia vytrvalosti, ale také arogance, povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčístaletí objevů, omylů, vítězství a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdcůi současníků, kteří zasvětili všechen důvtip souboji s nekonečně vynalézavýmprotivníkem. S protivníkem, o němž se ještě před třemi desítkami let domní-vali, že ho jednou provždy porazí.

Vládkyně všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnostiléčby rakoviny. Je to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm,kdo chtějí této nemoci porozumět.

Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011)a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějšíchanglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nej-lepších odborných knih všech dob.

NEJMOCNĚJŠÍ Z NEMOCÍ

Kniha amerického lékaře a vědce Siddharthy Mukherjeeho je dějinami on-kologie od prvního pozorování této nemoci až po současnost. Přečetl jsemji jedním dechem, je napsána poutavě, srozumitelně a svojí dramatičnostípřipomíná téměř detektivku, zatím s nejistým koncem. Popisuje nelehkoua klikatou cestu výzkumu a léčení zhoubných nádorů, cestu plnou omylůa zklamání, ale také velkých nadějí a vítězství. Příběh rakoviny se týká kaž-dého z nás, vždyť v České republice v průběhu života onemocní zhoubnýmnádorem každý třetí občan a každý čtvrtý na tuto nemoc zemře.

Knihu doporučuji široké čtenářské obci, každý v ní může najít poučení, na-pětí a také víru, že pokrok ve výzkumu a léčení onkologických onemocněníje obrovský, i když ještě zdaleka nejsme na konci úspěšné cesty. A kdoví,zda nějaký konec existuje, zda je rakovinu – vzhledem k její povaze – vůbecmožné vymýtit.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.onkolog a internista

předseda České onkologické společnosti

„Tato velkolepá studie rakoviny ukazuje, že navzdory všem pokrokůmv medicíně nemůžeme vyhrát nad chorobou, která je deformovanou verzínás samotných.“

The Guardian

„Jen vzácně se podaří propojit vědeckou a intimní stránku nemoci takelegantně, jako v této erudované, poutavé a vlídné knize.“

Barnes & Noble

SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

VLÁDKYNĚVŠECHNEMOCÍ

Příběh rakoviny

Siddhartha Mukherjee

VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍPříběh rakovinyČeský překlad prof. RNDr. Jan Šmarda, CSc.Vědecká redakce prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.Přeloženo z anglického originálu „The Emperor of all Maladies:A Biography of Cancer“. Scribner, New York, 2011Brno, Nakladatelství Masarykovy univerzity, 2015

Rozsah cca 580 stranPevná vazba s přebalemFormát 17 x 24 cmPředběžná cena 580 KčV prodeji od října 2015Při objednání do 30. července 2015 sleva 20 %

Objednávky přijímá:Nakladatelství Masarykovy univerzityRybkova 19, 602 00 Brnoe-mail: munipress@press.muni.czwww.muni.cz/press/vladkyne

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 1

Siddhartha Mukherjee (nar. 1970) je světoznámý americký lékař a vědecindického původu. Přednáší na Kolumbijské univerzitě a jako lékař působív jejím medicínském centru. Lékařství vystudoval na Harvardu a poté absol-voval postgraduální program na Stanfordské a Oxfordské univerzitě. Je spe-cialistou v oboru hematologie a onkologie, publikoval mimo jiné v časopisechJournal of Clinical Investigation či Nature. Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Sze,a dcerou žije střídavě v Bostonu a v New Yorku.

Vládkyně všech nemocí. Příběh rakovinyVědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světěstrhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor, lékař, vědeca oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá s preciznostíbuněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Vý-sledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají více nežpět tisíc let. Životopis rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve sta-rověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažilinemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pocho-pením její podstaty.

Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžkýzápas o život – od perské královny Atosy přes první pacienty vystavené radiacia chemoterapii v devatenáctém století až po Mukherjeeho vlastní pacientkuCarlu. Příběh rakoviny je totiž příběhem lidské vynalézavosti, houževnatostia vytrvalosti, ale také arogance, povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčístaletí objevů, omylů, vítězství a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdcůi současníků, kteří zasvětili všechen důvtip souboji s nekonečně vynalézavýmprotivníkem. S protivníkem, o němž se ještě před třemi desítkami let domní-vali, že ho jednou provždy porazí.

Vládkyně všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnostiléčby rakoviny. Je to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm,kdo chtějí této nemoci porozumět.

Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011)a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějšíchanglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nej-lepších odborných knih všech dob.

NEJMOCNĚJŠÍ Z NEMOCÍ

Kniha amerického lékaře a vědce Siddharthy Mukherjeeho je dějinami on-kologie od prvního pozorování této nemoci až po současnost. Přečetl jsemji jedním dechem, je napsána poutavě, srozumitelně a svojí dramatičnostípřipomíná téměř detektivku, zatím s nejistým koncem. Popisuje nelehkoua klikatou cestu výzkumu a léčení zhoubných nádorů, cestu plnou omylůa zklamání, ale také velkých nadějí a vítězství. Příběh rakoviny se týká kaž-dého z nás, vždyť v České republice v průběhu života onemocní zhoubnýmnádorem každý třetí občan a každý čtvrtý na tuto nemoc zemře.

Knihu doporučuji široké čtenářské obci, každý v ní může najít poučení, na-pětí a také víru, že pokrok ve výzkumu a léčení onkologických onemocněníje obrovský, i když ještě zdaleka nejsme na konci úspěšné cesty. A kdoví,zda nějaký konec existuje, zda je rakovinu – vzhledem k její povaze – vůbecmožné vymýtit.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.onkolog a internista

předseda České onkologické společnosti

„Tato velkolepá studie rakoviny ukazuje, že navzdory všem pokrokůmv medicíně nemůžeme vyhrát nad chorobou, která je deformovanou verzínás samotných.“

The Guardian

„Jen vzácně se podaří propojit vědeckou a intimní stránku nemoci takelegantně, jako v této erudované, poutavé a vlídné knize.“

Barnes & Noble

SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

VLÁDKYNĚVŠECHNEMOCÍ

Příběh rakoviny

Siddhartha Mukherjee

VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍPříběh rakovinyČeský překlad prof. RNDr. Jan Šmarda, CSc.Vědecká redakce prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.Přeloženo z anglického originálu „The Emperor of all Maladies:A Biography of Cancer“. Scribner, New York, 2011Brno, Nakladatelství Masarykovy univerzity, 2015

Rozsah cca 580 stranPevná vazba s přebalemFormát 17 x 24 cmPředběžná cena 580 KčV prodeji od října 2015Při objednání do 30. července 2015 sleva 20 %

Objednávky přijímá:Nakladatelství Masarykovy univerzityRybkova 19, 602 00 Brnoe-mail: munipress@press.muni.czwww.muni.cz/press/vladkyne

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 1

PROLOg

Zoufalá nemoc

jen lékem zoufalým se vyhojí,

anebo vůbec ne.

William Shakespeare, Hamlet

Rakovina začíná a končí u člověka. Na tento základní fakt někdy, obklopeni

vědeckou abstrakcí, zapomínáme. Lékaři léčí nejen nemoci, ale také pacienty, a jsou

tak současně konfrontováni se dvěma rozměry své profesionální existence.

June goodfieldová

Carla Reedová, třicetiletá učitelka z mateřské školy v Ipswichi ve státěMassachusetts a matka tří malých dětí, se ráno 19. května 2004 probudilas bolestí hlavy. Později vzpomínala, „že to nebyla obyčejná bolest hlavy,ale takové zvláštní ochromení, které jasně signalizovalo, že něco jehrozně špatně“.

Něco velmi vážného se dělo téměř měsíc. Koncem dubna si Carlavšimla, že má na zádech pár modřin. Jednou ráno se nečekaně objevilyjako nějaká podivná znamení, zvětšovaly se a po měsíci zmizely. Na zá-dech po sobě zanechaly zřetelné stopy. Téměř neznatelně jí začaly bled-nout dásně. Už začátkem května Carla, dosud temperamentní a energickážena zvyklá trávit hodiny ve třídě s pěti- a šestiletými dětmi, stěží zvládlavyjít nahoru po schodech. Někdy byla ráno tak vyčerpaná, že nedoká-zala ani pořádně vstát a po domě se s námahou pohybovala jen po čty-řech. Mohla spát neklidným spánkem dvanáct až čtrnáct hodin denně,aby se pak probudila tak nepřekonatelně unavená, že se raději otočila nadruhý bok a spala dál.

Během těch čtyř týdnů zašla Carla v doprovodu svého manžela dvakrátk praktické lékařce, ale na žádné testy ani diagnózu nedošlo. Občas po-ciťovala silnou bolest v kostech, která však zase nečekaně mizela. Lé-kařka se pokoušela nalézt nějaké vysvětlení a naznačila, že patrně půjdeo migrénu. Carle předepsala aspirin, který jí však zhoršil krvácení z po-bledlých dásní.

Nemoc, která se objevovala a zase mizela, nevyvolala ve společenské,družné a temperamentní Carle ani tak obavy, jako spíš zmatek. Dosudnikdy nebyla vážně nemocná. Nemocnice pro ni představovala ne-známé místo, nikdy se nesetkala s odborným lékařem, natož s onkolo-gem. Příznaky si Carla vysvětlovala různě – přepracováním, depresemi,

trávicími potížemi, neurózou nebo nespavostí. Nakonec však instinktivněvycítila, že uvnitř jejího těla se děje něco akutního a katastrofického.

Toho 19. května odpoledne Carla předala své tři děti sousedce, znovu zajelado ordinace a požádala o provedení krevních testů. Sestra zahájila rutinní vy-šetření krevního obrazu a nasála krev ze žíly. Lékařka to pozorně a fascino-vaně sledovala: tekutina, která zvolna vytékala ze žíly do zkumavky, byla takvodnatá, bledá a řídká, že krev připomínala jen stěží.

Zbytek dne Carla strávila jako obvykle. Druhý den ráno, když kupovala ryby,jí zazvonil telefon.

„Potřebujeme ještě trochu vaší krve,“ řekla sestra z ordinace.„Kdy mám přijít?“ zeptala se Carla a přemýšlela o svém hektickém dni.

Pamatuje si, že se podívala na hodiny. Čtvrtkilový lososí steak se zahříval v ná-kupním košíku a hrozilo, že se zkazí, když zůstane v teple příliš dlouho.

Carliny vzpomínky na nemoc jsou vlastně plné všedních konkrétností: ho-diny, auto, děti, zkumavka s bledou krví, sprcha, na kterou nedošlo, ryba naslunci, naléhavý hlas v telefonu. Carla si nevzpomíná přesně, co sestra říkala,jen jí utkvěl dojem naléhavosti. „Přijďte hned,“ slyšela nejspíš. „Přijďte hned.“

S Carliným případem jsem se poprvé setkal 21. května v 7 hodin ráno v rychlo-vlaku spojujícím Kendall Square a Charles Street v Bostonu. Zpráva, kterázablikala na mém pageru, byla psána heslovitě, s chladnou naléhavostí oprav-dového stavu nouze. Carla Reedová / nová pacientka s leukemií /14. patro / prosím, přijďte ihned. Když vlak vystřelil z dlouhého tmavéhotunelu, náhle jsem zahlédl skleněné věže Massachusettské všeobecnénemocnice a uviděl okna pokojů ve čtrnáctém patře.

Předpokládal jsem, že v jednom z nich sedí osamělá Carla. V okolních míst-nostech se pravděpodobně rozjíždí horečnatá aktivita. Mezi odděleníma laboratořemi ve druhém patře pendlují zkumavky s krví. Sestřičky pobíhajíse vzorky, stážisté sbírají údaje pro ranní hlášení, bzučí alarmy a odesílají sezprávy. Někde v útrobách nemocnice se v zapnutém mikroskopu pohybujíčočky tak, aby zaostřily obraz Carliných krevních buněk.

Tím vším jsem si byl relativně jistý, protože přijetí pacienta s akutní leukemiípokaždé projede nemocnicí jako blesk – od lůžkového oddělení pro onkolo-gické pacienty v horních patrech až po klinické laboratoře pohřbené hlubokov suterénu. Leukemie je rakovina bílých krvinek, rakovina v jedné z nejprud-ších a nejagresivnějších forem, kdy „i říznutí papírem vyvolává stav ohrožení“,jak svým pacientům ráda připomínala jedna ze sester.

Leukemie je výjimečná forma rakoviny i pro začínající onkology. Na každéhozapůsobí její tempo, intenzita, rychlost růstu i nezbytná a často drastickározhodnutí lékařů; je úděsné tuto nemoc prožít, sledovat i léčit. Tělo napa-dené leukemií je dotlačeno ke svému fyziologickému limitu. Všechny systémyjako srdce, plíce, krev pracují na maximum svých možností. Sestry mi doplnilymezery v celém příběhu.

Krevní testy provedené Carlinou praktickou lékařkou prokázaly, že má kri-ticky nízký počet červených krvinek, méně než třetinu normálního stavu.Její krev obsahovala miliony velkých, maligních bílých buněk – blastů, jak jeoznačují onkologové –, které nahradily normální bílé krvinky. Když se lékařkakonečně dobrala správné diagnózy, poslala Carlu do Massachusettské vše-obecné nemocnice.

Šel jsem dlouhou prázdnou chodbou ke Carlinu pokoji. Podlaha se ještě třpy-tila a byla cítit dezinfekcí po ranním úklidu. Zkontroloval jsem seznam po-třebných krevních testů a v duchu se připravoval na rozhovor s Carlou, kterýmě čekal. S lítostí jsem si uvědomil, že v mém soucitu je už něco nacvičenéhoa zautomatizovaného. Právě jsem prožíval desátý měsíc své „stáže v onkologii“– dvouletého intenzivního lékařského programu pro specialisty v oborurakoviny – a cítil jsem, že klesám až na dno. Během těch deseti nepopsatelněbolestných a náročných měsíců mi zemřely desítky pacientů, které jsem mělna starost. Cítil jsem, že na smrt a prázdnotu si pomalu zvykám a tím se bez-děky snažím chránit před soustavným náporem emocí.

V nemocnici nás bylo sedm takových specialistů onkologů. Na papíře jsmevypadali jako úžasný tým: byli jsme absolventi pěti lékařských fakult čtyř uni-verzitních nemocnic, měli jsme za sebou šestašedesát let lékařského a vědec-kého tréninku a dvanáct postgraduálních titulů. Avšak ani roky výcviku anitituly nás nemohly připravit na tento program. Jakkoliv bylo studium na lé-kařské fakultě vyčerpávající a obtížné, po prvních měsících stáže vzpomínkyna ně vyprchaly a ukázalo se, že vše dosavadní byla jen dětská hra a mateřskáškola lékařského výcviku.

Rakovina byla v našich životech všudypřítomná. Útočila na naši představi-vost, zaplňovala naši paměť, infiltrovala každou naši konverzaci a myšlenku.A pokud jsme byli do problematiky rakoviny takto ponořeni my, lékaři, pakživoty našich pacientů byly touto nemocí zcela rozvráceny. Hlavní hrdinarománu Rakovina od Alexandra Solženicyna, ruský čtyřicátník Pavel Nikola-jevič Rusanov, se jednoho dne dozví, že má krční nádor, a je okamžitě dopra-ven na onkologické oddělení bezejmenné nemocnice kdesi na dálnémseveru. Diagnóza rakoviny, tedy pouhý otisk její přítomnosti, a nikoliv nemocsamotná, se pro Rusanova stává rozsudkem smrti. Zbavuje ho identity, oblékádo pacientské haleny – tragikomického nelidského mundúru, připomínají-cího vězeňskou uniformu – a získává nad ním naprostou nadvládu. Rusanovzjišťuje, že s diagnózou rakoviny vstupuje do nekonečného lékařského gu-lagu, daleko mocnějšího a ničivějšího, než je ten reálný, kterému se vyhnul.(Solženicyn měl zřejmě v úmyslu vytvořit paralelu mezi totalitním režimemonkologické nemocnice a totalitním režimem venku. Když jsem se na tutoparalelu zeptal jedné ženy s rakovinou děložního čípku, trpce mi odpověděla:„Já bohužel žádné metafory nepotřebuji. Onkologické oddělení pro mě bylomístem nesvobody, mým vězením.“)

Jako lékař jsem se učil léčit pacienty s rakovinou, ale přitom jsem siani zdaleka neuměl představit, jak trpí ztrátou svobody. Avšak i perifernějsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla sta-hující všechno a všechny na svou oběžnou dráhu. Jeden můj kolega,který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělilradu: „Jmenuje se to hloubkový tréninkový program,“ řekl skoro šeptem,„jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělatvšechno proto, aby ses neutopil. Pěstuj si život mimo nemocnici, jinaktě to pohltí.“

Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večerjsem končil v autě na chladném betonu nemocničního parkoviště, vesvětle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínaludálosti dne. Sžíraly mě osudy pacientů a zároveň mě pronásledovalamá vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šesta-šedesátileté farmaceutce s rakovinou plic o další kolo, když na žádnouléčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kom-binaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovattak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit sevybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správnézařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do novéhoklinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět for-málnímu a záludnému jazyku informovaného souhlasu?

A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitompodrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by se před mýmaočima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem bareva já se nemohl od obrazovky odvrátit. Instinktivně jsem tušil, že mojezkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejížobrysy jsem však zatím nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájemo historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti.

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 2

PROLOg

Zoufalá nemoc

jen lékem zoufalým se vyhojí,

anebo vůbec ne.

William Shakespeare, Hamlet

Rakovina začíná a končí u člověka. Na tento základní fakt někdy, obklopeni

vědeckou abstrakcí, zapomínáme. Lékaři léčí nejen nemoci, ale také pacienty, a jsou

tak současně konfrontováni se dvěma rozměry své profesionální existence.

June goodfieldová

Carla Reedová, třicetiletá učitelka z mateřské školy v Ipswichi ve státěMassachusetts a matka tří malých dětí, se ráno 19. května 2004 probudilas bolestí hlavy. Později vzpomínala, „že to nebyla obyčejná bolest hlavy,ale takové zvláštní ochromení, které jasně signalizovalo, že něco jehrozně špatně“.

Něco velmi vážného se dělo téměř měsíc. Koncem dubna si Carlavšimla, že má na zádech pár modřin. Jednou ráno se nečekaně objevilyjako nějaká podivná znamení, zvětšovaly se a po měsíci zmizely. Na zá-dech po sobě zanechaly zřetelné stopy. Téměř neznatelně jí začaly bled-nout dásně. Už začátkem května Carla, dosud temperamentní a energickážena zvyklá trávit hodiny ve třídě s pěti- a šestiletými dětmi, stěží zvládlavyjít nahoru po schodech. Někdy byla ráno tak vyčerpaná, že nedoká-zala ani pořádně vstát a po domě se s námahou pohybovala jen po čty-řech. Mohla spát neklidným spánkem dvanáct až čtrnáct hodin denně,aby se pak probudila tak nepřekonatelně unavená, že se raději otočila nadruhý bok a spala dál.

Během těch čtyř týdnů zašla Carla v doprovodu svého manžela dvakrátk praktické lékařce, ale na žádné testy ani diagnózu nedošlo. Občas po-ciťovala silnou bolest v kostech, která však zase nečekaně mizela. Lé-kařka se pokoušela nalézt nějaké vysvětlení a naznačila, že patrně půjdeo migrénu. Carle předepsala aspirin, který jí však zhoršil krvácení z po-bledlých dásní.

Nemoc, která se objevovala a zase mizela, nevyvolala ve společenské,družné a temperamentní Carle ani tak obavy, jako spíš zmatek. Dosudnikdy nebyla vážně nemocná. Nemocnice pro ni představovala ne-známé místo, nikdy se nesetkala s odborným lékařem, natož s onkolo-gem. Příznaky si Carla vysvětlovala různě – přepracováním, depresemi,

trávicími potížemi, neurózou nebo nespavostí. Nakonec však instinktivněvycítila, že uvnitř jejího těla se děje něco akutního a katastrofického.

Toho 19. května odpoledne Carla předala své tři děti sousedce, znovu zajelado ordinace a požádala o provedení krevních testů. Sestra zahájila rutinní vy-šetření krevního obrazu a nasála krev ze žíly. Lékařka to pozorně a fascino-vaně sledovala: tekutina, která zvolna vytékala ze žíly do zkumavky, byla takvodnatá, bledá a řídká, že krev připomínala jen stěží.

Zbytek dne Carla strávila jako obvykle. Druhý den ráno, když kupovala ryby,jí zazvonil telefon.

„Potřebujeme ještě trochu vaší krve,“ řekla sestra z ordinace.„Kdy mám přijít?“ zeptala se Carla a přemýšlela o svém hektickém dni.

Pamatuje si, že se podívala na hodiny. Čtvrtkilový lososí steak se zahříval v ná-kupním košíku a hrozilo, že se zkazí, když zůstane v teple příliš dlouho.

Carliny vzpomínky na nemoc jsou vlastně plné všedních konkrétností: ho-diny, auto, děti, zkumavka s bledou krví, sprcha, na kterou nedošlo, ryba naslunci, naléhavý hlas v telefonu. Carla si nevzpomíná přesně, co sestra říkala,jen jí utkvěl dojem naléhavosti. „Přijďte hned,“ slyšela nejspíš. „Přijďte hned.“

S Carliným případem jsem se poprvé setkal 21. května v 7 hodin ráno v rychlo-vlaku spojujícím Kendall Square a Charles Street v Bostonu. Zpráva, kterázablikala na mém pageru, byla psána heslovitě, s chladnou naléhavostí oprav-dového stavu nouze. Carla Reedová / nová pacientka s leukemií /14. patro / prosím, přijďte ihned. Když vlak vystřelil z dlouhého tmavéhotunelu, náhle jsem zahlédl skleněné věže Massachusettské všeobecnénemocnice a uviděl okna pokojů ve čtrnáctém patře.

Předpokládal jsem, že v jednom z nich sedí osamělá Carla. V okolních míst-nostech se pravděpodobně rozjíždí horečnatá aktivita. Mezi odděleníma laboratořemi ve druhém patře pendlují zkumavky s krví. Sestřičky pobíhajíse vzorky, stážisté sbírají údaje pro ranní hlášení, bzučí alarmy a odesílají sezprávy. Někde v útrobách nemocnice se v zapnutém mikroskopu pohybujíčočky tak, aby zaostřily obraz Carliných krevních buněk.

Tím vším jsem si byl relativně jistý, protože přijetí pacienta s akutní leukemiípokaždé projede nemocnicí jako blesk – od lůžkového oddělení pro onkolo-gické pacienty v horních patrech až po klinické laboratoře pohřbené hlubokov suterénu. Leukemie je rakovina bílých krvinek, rakovina v jedné z nejprud-ších a nejagresivnějších forem, kdy „i říznutí papírem vyvolává stav ohrožení“,jak svým pacientům ráda připomínala jedna ze sester.

Leukemie je výjimečná forma rakoviny i pro začínající onkology. Na každéhozapůsobí její tempo, intenzita, rychlost růstu i nezbytná a často drastickározhodnutí lékařů; je úděsné tuto nemoc prožít, sledovat i léčit. Tělo napa-dené leukemií je dotlačeno ke svému fyziologickému limitu. Všechny systémyjako srdce, plíce, krev pracují na maximum svých možností. Sestry mi doplnilymezery v celém příběhu.

Krevní testy provedené Carlinou praktickou lékařkou prokázaly, že má kri-ticky nízký počet červených krvinek, méně než třetinu normálního stavu.Její krev obsahovala miliony velkých, maligních bílých buněk – blastů, jak jeoznačují onkologové –, které nahradily normální bílé krvinky. Když se lékařkakonečně dobrala správné diagnózy, poslala Carlu do Massachusettské vše-obecné nemocnice.

Šel jsem dlouhou prázdnou chodbou ke Carlinu pokoji. Podlaha se ještě třpy-tila a byla cítit dezinfekcí po ranním úklidu. Zkontroloval jsem seznam po-třebných krevních testů a v duchu se připravoval na rozhovor s Carlou, kterýmě čekal. S lítostí jsem si uvědomil, že v mém soucitu je už něco nacvičenéhoa zautomatizovaného. Právě jsem prožíval desátý měsíc své „stáže v onkologii“– dvouletého intenzivního lékařského programu pro specialisty v oborurakoviny – a cítil jsem, že klesám až na dno. Během těch deseti nepopsatelněbolestných a náročných měsíců mi zemřely desítky pacientů, které jsem mělna starost. Cítil jsem, že na smrt a prázdnotu si pomalu zvykám a tím se bez-děky snažím chránit před soustavným náporem emocí.

V nemocnici nás bylo sedm takových specialistů onkologů. Na papíře jsmevypadali jako úžasný tým: byli jsme absolventi pěti lékařských fakult čtyř uni-verzitních nemocnic, měli jsme za sebou šestašedesát let lékařského a vědec-kého tréninku a dvanáct postgraduálních titulů. Avšak ani roky výcviku anitituly nás nemohly připravit na tento program. Jakkoliv bylo studium na lé-kařské fakultě vyčerpávající a obtížné, po prvních měsících stáže vzpomínkyna ně vyprchaly a ukázalo se, že vše dosavadní byla jen dětská hra a mateřskáškola lékařského výcviku.

Rakovina byla v našich životech všudypřítomná. Útočila na naši představi-vost, zaplňovala naši paměť, infiltrovala každou naši konverzaci a myšlenku.A pokud jsme byli do problematiky rakoviny takto ponořeni my, lékaři, pakživoty našich pacientů byly touto nemocí zcela rozvráceny. Hlavní hrdinarománu Rakovina od Alexandra Solženicyna, ruský čtyřicátník Pavel Nikola-jevič Rusanov, se jednoho dne dozví, že má krční nádor, a je okamžitě dopra-ven na onkologické oddělení bezejmenné nemocnice kdesi na dálnémseveru. Diagnóza rakoviny, tedy pouhý otisk její přítomnosti, a nikoliv nemocsamotná, se pro Rusanova stává rozsudkem smrti. Zbavuje ho identity, oblékádo pacientské haleny – tragikomického nelidského mundúru, připomínají-cího vězeňskou uniformu – a získává nad ním naprostou nadvládu. Rusanovzjišťuje, že s diagnózou rakoviny vstupuje do nekonečného lékařského gu-lagu, daleko mocnějšího a ničivějšího, než je ten reálný, kterému se vyhnul.(Solženicyn měl zřejmě v úmyslu vytvořit paralelu mezi totalitním režimemonkologické nemocnice a totalitním režimem venku. Když jsem se na tutoparalelu zeptal jedné ženy s rakovinou děložního čípku, trpce mi odpověděla:„Já bohužel žádné metafory nepotřebuji. Onkologické oddělení pro mě bylomístem nesvobody, mým vězením.“)

Jako lékař jsem se učil léčit pacienty s rakovinou, ale přitom jsem siani zdaleka neuměl představit, jak trpí ztrátou svobody. Avšak i perifernějsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla sta-hující všechno a všechny na svou oběžnou dráhu. Jeden můj kolega,který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělilradu: „Jmenuje se to hloubkový tréninkový program,“ řekl skoro šeptem,„jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělatvšechno proto, aby ses neutopil. Pěstuj si život mimo nemocnici, jinaktě to pohltí.“

Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večerjsem končil v autě na chladném betonu nemocničního parkoviště, vesvětle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínaludálosti dne. Sžíraly mě osudy pacientů a zároveň mě pronásledovalamá vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šesta-šedesátileté farmaceutce s rakovinou plic o další kolo, když na žádnouléčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kom-binaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovattak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit sevybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správnézařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do novéhoklinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět for-málnímu a záludnému jazyku informovaného souhlasu?

A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitompodrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by se před mýmaočima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem bareva já se nemohl od obrazovky odvrátit. Instinktivně jsem tušil, že mojezkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejížobrysy jsem však zatím nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájemo historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti.

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 2

PROLOg

Zoufalá nemoc

jen lékem zoufalým se vyhojí,

anebo vůbec ne.

William Shakespeare, Hamlet

Rakovina začíná a končí u člověka. Na tento základní fakt někdy, obklopeni

vědeckou abstrakcí, zapomínáme. Lékaři léčí nejen nemoci, ale také pacienty, a jsou

tak současně konfrontováni se dvěma rozměry své profesionální existence.

June goodfieldová

Carla Reedová, třicetiletá učitelka z mateřské školy v Ipswichi ve státěMassachusetts a matka tří malých dětí, se ráno 19. května 2004 probudilas bolestí hlavy. Později vzpomínala, „že to nebyla obyčejná bolest hlavy,ale takové zvláštní ochromení, které jasně signalizovalo, že něco jehrozně špatně“.

Něco velmi vážného se dělo téměř měsíc. Koncem dubna si Carlavšimla, že má na zádech pár modřin. Jednou ráno se nečekaně objevilyjako nějaká podivná znamení, zvětšovaly se a po měsíci zmizely. Na zá-dech po sobě zanechaly zřetelné stopy. Téměř neznatelně jí začaly bled-nout dásně. Už začátkem května Carla, dosud temperamentní a energickážena zvyklá trávit hodiny ve třídě s pěti- a šestiletými dětmi, stěží zvládlavyjít nahoru po schodech. Někdy byla ráno tak vyčerpaná, že nedoká-zala ani pořádně vstát a po domě se s námahou pohybovala jen po čty-řech. Mohla spát neklidným spánkem dvanáct až čtrnáct hodin denně,aby se pak probudila tak nepřekonatelně unavená, že se raději otočila nadruhý bok a spala dál.

Během těch čtyř týdnů zašla Carla v doprovodu svého manžela dvakrátk praktické lékařce, ale na žádné testy ani diagnózu nedošlo. Občas po-ciťovala silnou bolest v kostech, která však zase nečekaně mizela. Lé-kařka se pokoušela nalézt nějaké vysvětlení a naznačila, že patrně půjdeo migrénu. Carle předepsala aspirin, který jí však zhoršil krvácení z po-bledlých dásní.

Nemoc, která se objevovala a zase mizela, nevyvolala ve společenské,družné a temperamentní Carle ani tak obavy, jako spíš zmatek. Dosudnikdy nebyla vážně nemocná. Nemocnice pro ni představovala ne-známé místo, nikdy se nesetkala s odborným lékařem, natož s onkolo-gem. Příznaky si Carla vysvětlovala různě – přepracováním, depresemi,

trávicími potížemi, neurózou nebo nespavostí. Nakonec však instinktivněvycítila, že uvnitř jejího těla se děje něco akutního a katastrofického.

Toho 19. května odpoledne Carla předala své tři děti sousedce, znovu zajelado ordinace a požádala o provedení krevních testů. Sestra zahájila rutinní vy-šetření krevního obrazu a nasála krev ze žíly. Lékařka to pozorně a fascino-vaně sledovala: tekutina, která zvolna vytékala ze žíly do zkumavky, byla takvodnatá, bledá a řídká, že krev připomínala jen stěží.

Zbytek dne Carla strávila jako obvykle. Druhý den ráno, když kupovala ryby,jí zazvonil telefon.

„Potřebujeme ještě trochu vaší krve,“ řekla sestra z ordinace.„Kdy mám přijít?“ zeptala se Carla a přemýšlela o svém hektickém dni.

Pamatuje si, že se podívala na hodiny. Čtvrtkilový lososí steak se zahříval v ná-kupním košíku a hrozilo, že se zkazí, když zůstane v teple příliš dlouho.

Carliny vzpomínky na nemoc jsou vlastně plné všedních konkrétností: ho-diny, auto, děti, zkumavka s bledou krví, sprcha, na kterou nedošlo, ryba naslunci, naléhavý hlas v telefonu. Carla si nevzpomíná přesně, co sestra říkala,jen jí utkvěl dojem naléhavosti. „Přijďte hned,“ slyšela nejspíš. „Přijďte hned.“

S Carliným případem jsem se poprvé setkal 21. května v 7 hodin ráno v rychlo-vlaku spojujícím Kendall Square a Charles Street v Bostonu. Zpráva, kterázablikala na mém pageru, byla psána heslovitě, s chladnou naléhavostí oprav-dového stavu nouze. Carla Reedová / nová pacientka s leukemií /14. patro / prosím, přijďte ihned. Když vlak vystřelil z dlouhého tmavéhotunelu, náhle jsem zahlédl skleněné věže Massachusettské všeobecnénemocnice a uviděl okna pokojů ve čtrnáctém patře.

Předpokládal jsem, že v jednom z nich sedí osamělá Carla. V okolních míst-nostech se pravděpodobně rozjíždí horečnatá aktivita. Mezi odděleníma laboratořemi ve druhém patře pendlují zkumavky s krví. Sestřičky pobíhajíse vzorky, stážisté sbírají údaje pro ranní hlášení, bzučí alarmy a odesílají sezprávy. Někde v útrobách nemocnice se v zapnutém mikroskopu pohybujíčočky tak, aby zaostřily obraz Carliných krevních buněk.

Tím vším jsem si byl relativně jistý, protože přijetí pacienta s akutní leukemiípokaždé projede nemocnicí jako blesk – od lůžkového oddělení pro onkolo-gické pacienty v horních patrech až po klinické laboratoře pohřbené hlubokov suterénu. Leukemie je rakovina bílých krvinek, rakovina v jedné z nejprud-ších a nejagresivnějších forem, kdy „i říznutí papírem vyvolává stav ohrožení“,jak svým pacientům ráda připomínala jedna ze sester.

Leukemie je výjimečná forma rakoviny i pro začínající onkology. Na každéhozapůsobí její tempo, intenzita, rychlost růstu i nezbytná a často drastickározhodnutí lékařů; je úděsné tuto nemoc prožít, sledovat i léčit. Tělo napa-dené leukemií je dotlačeno ke svému fyziologickému limitu. Všechny systémyjako srdce, plíce, krev pracují na maximum svých možností. Sestry mi doplnilymezery v celém příběhu.

Krevní testy provedené Carlinou praktickou lékařkou prokázaly, že má kri-ticky nízký počet červených krvinek, méně než třetinu normálního stavu.Její krev obsahovala miliony velkých, maligních bílých buněk – blastů, jak jeoznačují onkologové –, které nahradily normální bílé krvinky. Když se lékařkakonečně dobrala správné diagnózy, poslala Carlu do Massachusettské vše-obecné nemocnice.

Šel jsem dlouhou prázdnou chodbou ke Carlinu pokoji. Podlaha se ještě třpy-tila a byla cítit dezinfekcí po ranním úklidu. Zkontroloval jsem seznam po-třebných krevních testů a v duchu se připravoval na rozhovor s Carlou, kterýmě čekal. S lítostí jsem si uvědomil, že v mém soucitu je už něco nacvičenéhoa zautomatizovaného. Právě jsem prožíval desátý měsíc své „stáže v onkologii“– dvouletého intenzivního lékařského programu pro specialisty v oborurakoviny – a cítil jsem, že klesám až na dno. Během těch deseti nepopsatelněbolestných a náročných měsíců mi zemřely desítky pacientů, které jsem mělna starost. Cítil jsem, že na smrt a prázdnotu si pomalu zvykám a tím se bez-děky snažím chránit před soustavným náporem emocí.

V nemocnici nás bylo sedm takových specialistů onkologů. Na papíře jsmevypadali jako úžasný tým: byli jsme absolventi pěti lékařských fakult čtyř uni-verzitních nemocnic, měli jsme za sebou šestašedesát let lékařského a vědec-kého tréninku a dvanáct postgraduálních titulů. Avšak ani roky výcviku anitituly nás nemohly připravit na tento program. Jakkoliv bylo studium na lé-kařské fakultě vyčerpávající a obtížné, po prvních měsících stáže vzpomínkyna ně vyprchaly a ukázalo se, že vše dosavadní byla jen dětská hra a mateřskáškola lékařského výcviku.

Rakovina byla v našich životech všudypřítomná. Útočila na naši představi-vost, zaplňovala naši paměť, infiltrovala každou naši konverzaci a myšlenku.A pokud jsme byli do problematiky rakoviny takto ponořeni my, lékaři, pakživoty našich pacientů byly touto nemocí zcela rozvráceny. Hlavní hrdinarománu Rakovina od Alexandra Solženicyna, ruský čtyřicátník Pavel Nikola-jevič Rusanov, se jednoho dne dozví, že má krční nádor, a je okamžitě dopra-ven na onkologické oddělení bezejmenné nemocnice kdesi na dálnémseveru. Diagnóza rakoviny, tedy pouhý otisk její přítomnosti, a nikoliv nemocsamotná, se pro Rusanova stává rozsudkem smrti. Zbavuje ho identity, oblékádo pacientské haleny – tragikomického nelidského mundúru, připomínají-cího vězeňskou uniformu – a získává nad ním naprostou nadvládu. Rusanovzjišťuje, že s diagnózou rakoviny vstupuje do nekonečného lékařského gu-lagu, daleko mocnějšího a ničivějšího, než je ten reálný, kterému se vyhnul.(Solženicyn měl zřejmě v úmyslu vytvořit paralelu mezi totalitním režimemonkologické nemocnice a totalitním režimem venku. Když jsem se na tutoparalelu zeptal jedné ženy s rakovinou děložního čípku, trpce mi odpověděla:„Já bohužel žádné metafory nepotřebuji. Onkologické oddělení pro mě bylomístem nesvobody, mým vězením.“)

Jako lékař jsem se učil léčit pacienty s rakovinou, ale přitom jsem siani zdaleka neuměl představit, jak trpí ztrátou svobody. Avšak i perifernějsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla sta-hující všechno a všechny na svou oběžnou dráhu. Jeden můj kolega,který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělilradu: „Jmenuje se to hloubkový tréninkový program,“ řekl skoro šeptem,„jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělatvšechno proto, aby ses neutopil. Pěstuj si život mimo nemocnici, jinaktě to pohltí.“

Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večerjsem končil v autě na chladném betonu nemocničního parkoviště, vesvětle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínaludálosti dne. Sžíraly mě osudy pacientů a zároveň mě pronásledovalamá vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šesta-šedesátileté farmaceutce s rakovinou plic o další kolo, když na žádnouléčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kom-binaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovattak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit sevybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správnézařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do novéhoklinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět for-málnímu a záludnému jazyku informovaného souhlasu?

A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitompodrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by se před mýmaočima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem bareva já se nemohl od obrazovky odvrátit. Instinktivně jsem tušil, že mojezkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejížobrysy jsem však zatím nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájemo historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti.

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 2

PROLOg

Zoufalá nemoc

jen lékem zoufalým se vyhojí,

anebo vůbec ne.

William Shakespeare, Hamlet

Rakovina začíná a končí u člověka. Na tento základní fakt někdy, obklopeni

vědeckou abstrakcí, zapomínáme. Lékaři léčí nejen nemoci, ale také pacienty, a jsou

tak současně konfrontováni se dvěma rozměry své profesionální existence.

June goodfieldová

Carla Reedová, třicetiletá učitelka z mateřské školy v Ipswichi ve státěMassachusetts a matka tří malých dětí, se ráno 19. května 2004 probudilas bolestí hlavy. Později vzpomínala, „že to nebyla obyčejná bolest hlavy,ale takové zvláštní ochromení, které jasně signalizovalo, že něco jehrozně špatně“.

Něco velmi vážného se dělo téměř měsíc. Koncem dubna si Carlavšimla, že má na zádech pár modřin. Jednou ráno se nečekaně objevilyjako nějaká podivná znamení, zvětšovaly se a po měsíci zmizely. Na zá-dech po sobě zanechaly zřetelné stopy. Téměř neznatelně jí začaly bled-nout dásně. Už začátkem května Carla, dosud temperamentní a energickážena zvyklá trávit hodiny ve třídě s pěti- a šestiletými dětmi, stěží zvládlavyjít nahoru po schodech. Někdy byla ráno tak vyčerpaná, že nedoká-zala ani pořádně vstát a po domě se s námahou pohybovala jen po čty-řech. Mohla spát neklidným spánkem dvanáct až čtrnáct hodin denně,aby se pak probudila tak nepřekonatelně unavená, že se raději otočila nadruhý bok a spala dál.

Během těch čtyř týdnů zašla Carla v doprovodu svého manžela dvakrátk praktické lékařce, ale na žádné testy ani diagnózu nedošlo. Občas po-ciťovala silnou bolest v kostech, která však zase nečekaně mizela. Lé-kařka se pokoušela nalézt nějaké vysvětlení a naznačila, že patrně půjdeo migrénu. Carle předepsala aspirin, který jí však zhoršil krvácení z po-bledlých dásní.

Nemoc, která se objevovala a zase mizela, nevyvolala ve společenské,družné a temperamentní Carle ani tak obavy, jako spíš zmatek. Dosudnikdy nebyla vážně nemocná. Nemocnice pro ni představovala ne-známé místo, nikdy se nesetkala s odborným lékařem, natož s onkolo-gem. Příznaky si Carla vysvětlovala různě – přepracováním, depresemi,

trávicími potížemi, neurózou nebo nespavostí. Nakonec však instinktivněvycítila, že uvnitř jejího těla se děje něco akutního a katastrofického.

Toho 19. května odpoledne Carla předala své tři děti sousedce, znovu zajelado ordinace a požádala o provedení krevních testů. Sestra zahájila rutinní vy-šetření krevního obrazu a nasála krev ze žíly. Lékařka to pozorně a fascino-vaně sledovala: tekutina, která zvolna vytékala ze žíly do zkumavky, byla takvodnatá, bledá a řídká, že krev připomínala jen stěží.

Zbytek dne Carla strávila jako obvykle. Druhý den ráno, když kupovala ryby,jí zazvonil telefon.

„Potřebujeme ještě trochu vaší krve,“ řekla sestra z ordinace.„Kdy mám přijít?“ zeptala se Carla a přemýšlela o svém hektickém dni.

Pamatuje si, že se podívala na hodiny. Čtvrtkilový lososí steak se zahříval v ná-kupním košíku a hrozilo, že se zkazí, když zůstane v teple příliš dlouho.

Carliny vzpomínky na nemoc jsou vlastně plné všedních konkrétností: ho-diny, auto, děti, zkumavka s bledou krví, sprcha, na kterou nedošlo, ryba naslunci, naléhavý hlas v telefonu. Carla si nevzpomíná přesně, co sestra říkala,jen jí utkvěl dojem naléhavosti. „Přijďte hned,“ slyšela nejspíš. „Přijďte hned.“

S Carliným případem jsem se poprvé setkal 21. května v 7 hodin ráno v rychlo-vlaku spojujícím Kendall Square a Charles Street v Bostonu. Zpráva, kterázablikala na mém pageru, byla psána heslovitě, s chladnou naléhavostí oprav-dového stavu nouze. Carla Reedová / nová pacientka s leukemií /14. patro / prosím, přijďte ihned. Když vlak vystřelil z dlouhého tmavéhotunelu, náhle jsem zahlédl skleněné věže Massachusettské všeobecnénemocnice a uviděl okna pokojů ve čtrnáctém patře.

Předpokládal jsem, že v jednom z nich sedí osamělá Carla. V okolních míst-nostech se pravděpodobně rozjíždí horečnatá aktivita. Mezi odděleníma laboratořemi ve druhém patře pendlují zkumavky s krví. Sestřičky pobíhajíse vzorky, stážisté sbírají údaje pro ranní hlášení, bzučí alarmy a odesílají sezprávy. Někde v útrobách nemocnice se v zapnutém mikroskopu pohybujíčočky tak, aby zaostřily obraz Carliných krevních buněk.

Tím vším jsem si byl relativně jistý, protože přijetí pacienta s akutní leukemiípokaždé projede nemocnicí jako blesk – od lůžkového oddělení pro onkolo-gické pacienty v horních patrech až po klinické laboratoře pohřbené hlubokov suterénu. Leukemie je rakovina bílých krvinek, rakovina v jedné z nejprud-ších a nejagresivnějších forem, kdy „i říznutí papírem vyvolává stav ohrožení“,jak svým pacientům ráda připomínala jedna ze sester.

Leukemie je výjimečná forma rakoviny i pro začínající onkology. Na každéhozapůsobí její tempo, intenzita, rychlost růstu i nezbytná a často drastickározhodnutí lékařů; je úděsné tuto nemoc prožít, sledovat i léčit. Tělo napa-dené leukemií je dotlačeno ke svému fyziologickému limitu. Všechny systémyjako srdce, plíce, krev pracují na maximum svých možností. Sestry mi doplnilymezery v celém příběhu.

Krevní testy provedené Carlinou praktickou lékařkou prokázaly, že má kri-ticky nízký počet červených krvinek, méně než třetinu normálního stavu.Její krev obsahovala miliony velkých, maligních bílých buněk – blastů, jak jeoznačují onkologové –, které nahradily normální bílé krvinky. Když se lékařkakonečně dobrala správné diagnózy, poslala Carlu do Massachusettské vše-obecné nemocnice.

Šel jsem dlouhou prázdnou chodbou ke Carlinu pokoji. Podlaha se ještě třpy-tila a byla cítit dezinfekcí po ranním úklidu. Zkontroloval jsem seznam po-třebných krevních testů a v duchu se připravoval na rozhovor s Carlou, kterýmě čekal. S lítostí jsem si uvědomil, že v mém soucitu je už něco nacvičenéhoa zautomatizovaného. Právě jsem prožíval desátý měsíc své „stáže v onkologii“– dvouletého intenzivního lékařského programu pro specialisty v oborurakoviny – a cítil jsem, že klesám až na dno. Během těch deseti nepopsatelněbolestných a náročných měsíců mi zemřely desítky pacientů, které jsem mělna starost. Cítil jsem, že na smrt a prázdnotu si pomalu zvykám a tím se bez-děky snažím chránit před soustavným náporem emocí.

V nemocnici nás bylo sedm takových specialistů onkologů. Na papíře jsmevypadali jako úžasný tým: byli jsme absolventi pěti lékařských fakult čtyř uni-verzitních nemocnic, měli jsme za sebou šestašedesát let lékařského a vědec-kého tréninku a dvanáct postgraduálních titulů. Avšak ani roky výcviku anitituly nás nemohly připravit na tento program. Jakkoliv bylo studium na lé-kařské fakultě vyčerpávající a obtížné, po prvních měsících stáže vzpomínkyna ně vyprchaly a ukázalo se, že vše dosavadní byla jen dětská hra a mateřskáškola lékařského výcviku.

Rakovina byla v našich životech všudypřítomná. Útočila na naši představi-vost, zaplňovala naši paměť, infiltrovala každou naši konverzaci a myšlenku.A pokud jsme byli do problematiky rakoviny takto ponořeni my, lékaři, pakživoty našich pacientů byly touto nemocí zcela rozvráceny. Hlavní hrdinarománu Rakovina od Alexandra Solženicyna, ruský čtyřicátník Pavel Nikola-jevič Rusanov, se jednoho dne dozví, že má krční nádor, a je okamžitě dopra-ven na onkologické oddělení bezejmenné nemocnice kdesi na dálnémseveru. Diagnóza rakoviny, tedy pouhý otisk její přítomnosti, a nikoliv nemocsamotná, se pro Rusanova stává rozsudkem smrti. Zbavuje ho identity, oblékádo pacientské haleny – tragikomického nelidského mundúru, připomínají-cího vězeňskou uniformu – a získává nad ním naprostou nadvládu. Rusanovzjišťuje, že s diagnózou rakoviny vstupuje do nekonečného lékařského gu-lagu, daleko mocnějšího a ničivějšího, než je ten reálný, kterému se vyhnul.(Solženicyn měl zřejmě v úmyslu vytvořit paralelu mezi totalitním režimemonkologické nemocnice a totalitním režimem venku. Když jsem se na tutoparalelu zeptal jedné ženy s rakovinou děložního čípku, trpce mi odpověděla:„Já bohužel žádné metafory nepotřebuji. Onkologické oddělení pro mě bylomístem nesvobody, mým vězením.“)

Jako lékař jsem se učil léčit pacienty s rakovinou, ale přitom jsem siani zdaleka neuměl představit, jak trpí ztrátou svobody. Avšak i perifernějsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla sta-hující všechno a všechny na svou oběžnou dráhu. Jeden můj kolega,který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělilradu: „Jmenuje se to hloubkový tréninkový program,“ řekl skoro šeptem,„jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělatvšechno proto, aby ses neutopil. Pěstuj si život mimo nemocnici, jinaktě to pohltí.“

Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večerjsem končil v autě na chladném betonu nemocničního parkoviště, vesvětle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínaludálosti dne. Sžíraly mě osudy pacientů a zároveň mě pronásledovalamá vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šesta-šedesátileté farmaceutce s rakovinou plic o další kolo, když na žádnouléčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kom-binaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovattak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit sevybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správnézařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do novéhoklinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět for-málnímu a záludnému jazyku informovaného souhlasu?

A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitompodrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by se před mýmaočima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem bareva já se nemohl od obrazovky odvrátit. Instinktivně jsem tušil, že mojezkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejížobrysy jsem však zatím nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájemo historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti.

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 2

Siddhartha Mukherjee (nar. 1970) je světoznámý americký lékař a vědecindického původu. Přednáší na Kolumbijské univerzitě a jako lékař působív jejím medicínském centru. Lékařství vystudoval na Harvardu a poté absol-voval postgraduální program na Stanfordské a Oxfordské univerzitě. Je spe-cialistou v oboru hematologie a onkologie, publikoval mimo jiné v časopisechJournal of Clinical Investigation či Nature. Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Sze,a dcerou žije střídavě v Bostonu a v New Yorku.

Vládkyně všech nemocí. Příběh rakovinyVědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světěstrhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor, lékař, vědeca oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá s preciznostíbuněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Vý-sledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají více nežpět tisíc let. Životopis rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve sta-rověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažilinemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pocho-pením její podstaty.

Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžkýzápas o život – od perské královny Atosy přes první pacienty vystavené radiacia chemoterapii v devatenáctém století až po Mukherjeeho vlastní pacientkuCarlu. Příběh rakoviny je totiž příběhem lidské vynalézavosti, houževnatostia vytrvalosti, ale také arogance, povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčístaletí objevů, omylů, vítězství a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdcůi současníků, kteří zasvětili všechen důvtip souboji s nekonečně vynalézavýmprotivníkem. S protivníkem, o němž se ještě před třemi desítkami let domní-vali, že ho jednou provždy porazí.

Vládkyně všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnostiléčby rakoviny. Je to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm,kdo chtějí této nemoci porozumět.

Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011)a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějšíchanglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nej-lepších odborných knih všech dob.

NEJMOCNĚJŠÍ Z NEMOCÍ

Kniha amerického lékaře a vědce Siddharthy Mukherjeeho je dějinami on-kologie od prvního pozorování této nemoci až po současnost. Přečetl jsemji jedním dechem, je napsána poutavě, srozumitelně a svojí dramatičnostípřipomíná téměř detektivku, zatím s nejistým koncem. Popisuje nelehkoua klikatou cestu výzkumu a léčení zhoubných nádorů, cestu plnou omylůa zklamání, ale také velkých nadějí a vítězství. Příběh rakoviny se týká kaž-dého z nás, vždyť v České republice v průběhu života onemocní zhoubnýmnádorem každý třetí občan a každý čtvrtý na tuto nemoc zemře.

Knihu doporučuji široké čtenářské obci, každý v ní může najít poučení, na-pětí a také víru, že pokrok ve výzkumu a léčení onkologických onemocněníje obrovský, i když ještě zdaleka nejsme na konci úspěšné cesty. A kdoví,zda nějaký konec existuje, zda je rakovinu – vzhledem k její povaze – vůbecmožné vymýtit.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.onkolog a internista

předseda České onkologické společnosti

„Tato velkolepá studie rakoviny ukazuje, že navzdory všem pokrokůmv medicíně nemůžeme vyhrát nad chorobou, která je deformovanou verzínás samotných.“

The Guardian

„Jen vzácně se podaří propojit vědeckou a intimní stránku nemoci takelegantně, jako v této erudované, poutavé a vlídné knize.“

Barnes & Noble

SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

VLÁDKYNĚVŠECHNEMOCÍ

Příběh rakoviny

Siddhartha Mukherjee

VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍPříběh rakovinyČeský překlad prof. RNDr. Jan Šmarda, CSc.Vědecká redakce prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.Přeloženo z anglického originálu „The Emperor of all Maladies:A Biography of Cancer“. Scribner, New York, 2011Brno, Nakladatelství Masarykovy univerzity, 2015

Rozsah cca 580 stranPevná vazba s přebalemFormát 17 x 24 cmPředběžná cena 580 KčV prodeji od října 2015Při objednání do 30. července 2015 sleva 20 %

Objednávky přijímá:Nakladatelství Masarykovy univerzityRybkova 19, 602 00 Brnoe-mail: munipress@press.muni.czwww.muni.cz/press/vladkyne

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 1

Siddhartha Mukherjee (nar. 1970) je světoznámý americký lékař a vědecindického původu. Přednáší na Kolumbijské univerzitě a jako lékař působív jejím medicínském centru. Lékařství vystudoval na Harvardu a poté absol-voval postgraduální program na Stanfordské a Oxfordské univerzitě. Je spe-cialistou v oboru hematologie a onkologie, publikoval mimo jiné v časopisechJournal of Clinical Investigation či Nature. Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Sze,a dcerou žije střídavě v Bostonu a v New Yorku.

Vládkyně všech nemocí. Příběh rakovinyVědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světěstrhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor, lékař, vědeca oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá s preciznostíbuněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Vý-sledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají více nežpět tisíc let. Životopis rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve sta-rověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažilinemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pocho-pením její podstaty.

Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžkýzápas o život – od perské královny Atosy přes první pacienty vystavené radiacia chemoterapii v devatenáctém století až po Mukherjeeho vlastní pacientkuCarlu. Příběh rakoviny je totiž příběhem lidské vynalézavosti, houževnatostia vytrvalosti, ale také arogance, povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčístaletí objevů, omylů, vítězství a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdcůi současníků, kteří zasvětili všechen důvtip souboji s nekonečně vynalézavýmprotivníkem. S protivníkem, o němž se ještě před třemi desítkami let domní-vali, že ho jednou provždy porazí.

Vládkyně všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnostiléčby rakoviny. Je to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm,kdo chtějí této nemoci porozumět.

Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011)a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějšíchanglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nej-lepších odborných knih všech dob.

NEJMOCNĚJŠÍ Z NEMOCÍ

Kniha amerického lékaře a vědce Siddharthy Mukherjeeho je dějinami on-kologie od prvního pozorování této nemoci až po současnost. Přečetl jsemji jedním dechem, je napsána poutavě, srozumitelně a svojí dramatičnostípřipomíná téměř detektivku, zatím s nejistým koncem. Popisuje nelehkoua klikatou cestu výzkumu a léčení zhoubných nádorů, cestu plnou omylůa zklamání, ale také velkých nadějí a vítězství. Příběh rakoviny se týká kaž-dého z nás, vždyť v České republice v průběhu života onemocní zhoubnýmnádorem každý třetí občan a každý čtvrtý na tuto nemoc zemře.

Knihu doporučuji široké čtenářské obci, každý v ní může najít poučení, na-pětí a také víru, že pokrok ve výzkumu a léčení onkologických onemocněníje obrovský, i když ještě zdaleka nejsme na konci úspěšné cesty. A kdoví,zda nějaký konec existuje, zda je rakovinu – vzhledem k její povaze – vůbecmožné vymýtit.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.onkolog a internista

předseda České onkologické společnosti

„Tato velkolepá studie rakoviny ukazuje, že navzdory všem pokrokůmv medicíně nemůžeme vyhrát nad chorobou, která je deformovanou verzínás samotných.“

The Guardian

„Jen vzácně se podaří propojit vědeckou a intimní stránku nemoci takelegantně, jako v této erudované, poutavé a vlídné knize.“

Barnes & Noble

SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

VLÁDKYNĚVŠECHNEMOCÍ

Příběh rakoviny

Siddhartha Mukherjee

VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍPříběh rakovinyČeský překlad prof. RNDr. Jan Šmarda, CSc.Vědecká redakce prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.Přeloženo z anglického originálu „The Emperor of all Maladies:A Biography of Cancer“. Scribner, New York, 2011Brno, Nakladatelství Masarykovy univerzity, 2015

Rozsah cca 580 stranPevná vazba s přebalemFormát 17 x 24 cmPředběžná cena 580 KčV prodeji od října 2015Při objednání do 30. července 2015 sleva 20 %

Objednávky přijímá:Nakladatelství Masarykovy univerzityRybkova 19, 602 00 Brnoe-mail: munipress@press.muni.czwww.muni.cz/press/vladkyne

sklad nova/1:Sestava 1 6.5.2015 14:34 Stránka 1