Úvod do Nového

zákonaPřehled

literatury a teologie

Petr Pokorný

Ulrich Heckel

VYŠEHRAD

Petr Pokorný / Ulrich HeckelEinleitung in das Neue Testament. Seine Literatur und Theologie im Überblick

Copyright © Mohr Siebeck GmbH & Co. KG, Tübingen 2007Translation © Pavel Moskala a Lucie Kopecká, 2013

ISBN 978-80-7429-186-9

Na přebalu:Evangelista LukášGodescalkův evangeliářAachen, 781–783

Kniha vychází s podporou nadace Gustav-Adolf-Werk a Ministerstva kultury ČR

Illustrissimo ordini theologorumUniversitatis Fredericae Guilelminae Bonnensisatqueillustrissimo ordini theologorumUniversitatis Reformatae Budapestinaede Casparo Carolio nominataeab utroquemagno theologiae doctoris honore ornatushunc libellum grato animo dedicat P. P.

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1 UVEDENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211.1 K dějinám disciplíny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221.2 K významu literárního úvodu jako vědeckého podoboru. . . . . . . . 321.3 Předběžné hermeneutické úvahy: Funkce jazyka . . . . . . . . . . . . . . 33

1.3.1 Jazyk jako organizování zkušenosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331.3.2 Jazyk jako strukturování světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351.3.3 Metaforický charakter náboženské řeči . . . . . . . . . . . . . . . . 361.3.4 Metafora a skutečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

1.4 Text. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391.4.1 Literární osobitost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391.4.2 Faktory čtení textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401.4.3 Text jako svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431.4.4 Autentičnost svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451.4.5 Teologická funkce historické kritiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461.4.6 Předporozumění čtenáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

1.5 Podstata výkladu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

2 PŘEDPOKLADY VZNIKU NOVÉHO ZÁKONA . . . . . . . . . . . . 532.1 Židovská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

2.1.1 Bible Židů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 542.1.2 Bible a Talmud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 572.1.3 Starý a Nový zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 612.1.4 Septuaginta a jazyk Nového zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . 652.1.5 Starozákonní kánon a problém biblické teologie . . . . . . . . . 71

2.2 Helénistická kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 742.2.1 Židovská apokalyptika a helénistická kultura . . . . . . . . . . . 742.2.2 Rané křesťanství a helénismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 782.2.3 Řecké sbírky sentencí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 802.2.4 Biografie a dějepisectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 812.2.5 Dramatické prvky v Novém zákoně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 822.2.6 Rétorika a epistolografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

3 NOVÝ ZÁKON JAKO KÁNON . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 853.1 Problém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 863.2 Teologické předpoklady křesťanského kánonu. . . . . . . . . . . . . . . . 873.3 Idea křesťanského kánonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 923.4 Vznik novozákonního kánonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 973.5 Ohraničení kánonu a vztah k židovské Bibli. . . . . . . . . . . . . . . . . . 1013.6 Pořadí a označení jednotlivých knih a jejich skupin . . . . . . . . . . . . 107

4 TEXT NOVÉHO ZÁKONA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1104.1 Psaní v pozdní antice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1114.2 Původní text Nového zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

4.2.1 Rukopisy na papyru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1164.2.2 Majuskulní rukopisy na pergamenu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1184.2.3 Minuskulní rukopisy a lekcionáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1214.2.4 Citace v rané křesťanské literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1224.2.5 Staré překlady Nového zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

4.2.5.1 Latinské překlady I: Vetus Latina . . . . . . . . . . . . . . 1234.2.5.2 Latinské překlady II: Vulgáta . . . . . . . . . . . . . . . . . 1244.2.5.3 Syrské, koptské a jiné staré překlady . . . . . . . . . . . 126

4.3 Metody a výsledky textové kritiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1284.3.1 Metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1284.3.2 Současný stav zkoumání biblického textu . . . . . . . . . . . . . . 1304.3.3 Nejznámější textové odchylky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1344.3.4 Novodobá vydání řeckého textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

Exkurz 1: K rozdělení novozákonního textu na kapitoly a verše . . . . . . 1354.3.5 Teologický problém rekonstrukce textu. . . . . . . . . . . . . . . . 138

5 PAVLOVY LISTY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1395.1 List jako náhrada apoštolovy osobní přítomnosti . . . . . . . . . . . . . . 1405.2 Zaměření na křesťanské obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1415.3 Předčítání při bohoslužbě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1425.4 Listy jako prostředek komunikace v církvi (k ekleziologii). . . . . . . 1425.5 Intertextualita listů (předpoklady křesťanské teologie) . . . . . . . . . 145

5.5.1 Citáty z Písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1465.5.1.1 Septuaginta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1475.5.1.2 Řecká helénistická literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

5.6 Starší ústní tradice (předpavlovské povelikonoční tituly a formule) . . . . . . . . . . . . . . . 148

5.6.1 Christologické výsostné tituly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1495.6.1.1 Kristus – Mesiáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1495.6.1.2 Syn boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1535.6.1.3 Pán – Kyrios . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1565.6.1.4 Syn člověka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1575.6.1.5 Význam christologických titulů . . . . . . . . . . . . . . . 158

5.6.2 Tradiční formy liturgie, misie a katecheze . . . . . . . . . . . . . . 1595.6.2.1 Formule víry v 1K 15,3b–5: Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání . . . . . . . . . . . . . . . . 1595.6.2.2 Křest. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1625.6.2.3 Večeře Páně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

Exkurz 2: Zástupnost, smírčí oběť, smíření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1845.6.2.4 Kristovské hymny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1915.6.2.5 Tradice Ježíšových slov a činů. . . . . . . . . . . . . . . . . 192

5.7 Typy a forma listů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1955.8 Pavlovy autentické listy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

5.8.1 Problém chronologie Pavlova života . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2015.8.2 Pavlův životopis a jeho vztah k Pavlově teologii . . . . . . . . . 204

5.9 Korpus Pavlových listů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2165.10 První list Tesalonickým. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

5.10.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2195.10.2 Případy úmrtí křesťanů jako teologický problém . . . . . . . . . 2215.10.3 Apokalyptika a Pavlovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2235.10.4 Doba a místo sepsání, adresáti a integrita . . . . . . . . . . . . . . 228

5.11 List Galatským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2295.11.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2305.11.2 Rétorická forma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2365.11.3 Teologie: Odpůrci a učení o ospravedlnění . . . . . . . . . . . . . 2375.11.4 Ekleziologický význam učení o ospravedlnění. . . . . . . . . . . 2455.11.5 Doba sepsání, místo vzniku a adresáti . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

5.12 První list Korintským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2545.12.1 Důvod sepsání, členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2555.12.2 Otázka literární integrity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2625.12.3 Pisatel, doba vzniku a křesťanská obec v Korintu . . . . . . . . 2635.12.4 Skupiny uvnitř křesťanské obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2665.12.5 Teologie kříže, „tělo Kristovo“, naděje vzkříšení . . . . . . . . . 270

5.13 Druhý list Korintským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2795.13.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281

5.13.2 Integrita, podnět, doba a místo(a) sepsání. . . . . . . . . . . . . . 2855.13.3 Teologie a význam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288

5.13.3.1 Ke 2K 1–9: Sláva, utrpení, smíření . . . . . . . . . . . . . 2885.13.3.2 K 2K 10 –13: Síla ve slabosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295

5.14 List Filipským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2985.14.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2995.14.2 Pisatel, adresáti a literární integrita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3015.14.3 Protivníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3045.14.4 Teologický záměr: Život ve světla naděje . . . . . . . . . . . . . . . 3065.14.5 Hymnus na Krista Fp 2,6 –11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3075.14.6 Most k deuteropavlovským listům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3125.14.7 Místo a čas sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314

5.15 List Filemonovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3155.15.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3165.15.2 Místo a okolnosti sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3175.15.3 Model teologické etiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318

5.16 List Římanům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3205.16.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3215.16.2 Adresáti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3285.16.3 Text, integrita, místo a doba sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3305.16.4 Důvod sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3315.16.5 Teologie: Učení o ospravedlnění, antropologie, Izrael, státní moc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334

6 SYNOPTICKÁ EVANGELIA A SKUTKY APOŠTOLŮ . . . . . . . 3486.1 Synoptická otázka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348

6.1.1 Problém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3486.1.2 Objev ústní tradice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350

Exkurz 3: Kritika tradice ve škole dějin formy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3526.1.3 Hypotéza fragmentů a hypotéza praevangelia . . . . . . . . . . . 3566.1.4 Hypotézy literární závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357

6.1.4.1 Literární závislost I: Griesbachova hypotéza . . . . . 3586.1.4.2 Literární závislost II: Teorie dvou pramenů . . . . . . 361

Exkurz 4: Kritika redakce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3656.1.5 Pramen logií. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367

6.1.5.1 Přehled rekonstruovaného obsahu . . . . . . . . . . . . . 3706.1.5.2 Charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370

6.1.5.3 Teologie pramene Q (a jeho vývojové etapy?) . . . . 3736.1.5.4 Pramen logií a Markovo evangelium . . . . . . . . . . . 377

6.1.6 Další evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3796.1.6.1 Tomášovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3806.1.6.2 Petrovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3866.1.6.3 Tajné Markovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3876.1.6.4 Papyrus Egerton 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3886.1.6.5 Další apokryfní evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391

6.2 Evangelium podle Marka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3936.2.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3956.2.2 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4036.2.3 Pisatel, místo vzniku, datování a zamýšlený okruh čtenářů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4046.2.4 Starší tradice a předstupně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408

Exkurz 5: Předmarkovský pašijní příběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4096.2.5 Jazyk a styl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4126.2.6 Žánr a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413

Exkurz 6: Zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414Exkurz 7: Podobenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426

6.2.6.1 „Počátek evangelia Ježíše Krista“ jako nadpis. . . . . 4306.2.7 Markova christologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435

6.2.7.1 Syn Davidův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4356.2.7.2 Syn člověka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4376.2.7.3 Syn boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4396.2.7.4 Mesiášské tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4426.2.7.5 Markova teologie kříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445

6.2.8 Učednictví jako následování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4486.2.9 Přikázání lásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4566.2.10 Otevřený konec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459

6.3 Evangelium podle Matouše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4616.3.1 Jazyk, členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4626.3.2 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4716.3.3 Matoušova teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472

6.3.3.1 Nadpis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4726.3.3.2 Pět Ježíšových řečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4736.3.3.3 Reflexivní citáty a Matoušova christologie . . . . . . . 4776.3.3.4 Význam počátku a konce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482

6.3.4 Účel sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4846.3.4.1 Polemika s farizeji a Pavlovými žáky. . . . . . . . . . . . 4856.3.4.2 Etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4966.3.4.3 Ekleziologie (včetně Otčenáše) . . . . . . . . . . . . . . . 500

6.3.5 Pisatel, doba a místo vzniku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5086.4 Evangelium podle Lukáše a Skutky apoštolů . . . . . . . . . . . . . . . . . 510

6.4.1 Lukášův dvoudílný spis: Záměr a prameny . . . . . . . . . . . . . 5136.4.2 Jazyk a kompozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5186.4.3 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520

6.4.3.1 Lukášovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5206.4.3.2 Skutky apoštolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527

6.4.4 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5316.4.5 Lukášova teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533

6.4.5.1 Pojetí času. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5336.4.5.2 Lid boží (ekleziologie a pneumatologie) . . . . . . . . 5366.4.5.3 Christologie a soteriologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5476.4.5.4 Sociální etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560

6.4.6 Dedikace, pisatel, čas a místo sepsání. . . . . . . . . . . . . . . . . . 563

7 JANOVSKÉ SPISY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5687.1 Janovy listy a Evangelium podle Jana. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 568

7.1.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5717.1.1.1 Janovo evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5717.1.1.2 Janovy listy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 577

7.1.2 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5787.1.3 Vztah k synoptikům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5807.1.4 Prameny a náboženskodějinné pozadí . . . . . . . . . . . . . . . . . 5857.1.5 Teologie Janova evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 590

7.1.5.1 (Vtělené) Slovo: Christologie a soteriologie . . . . . . 5907.1.5.2 Pneumatologie a eschatologie . . . . . . . . . . . . . . . . 6007.1.5.3 Ekleziologie a etika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 603

7.1.6 Janovská škola, pisatel(é) a doba vzniku . . . . . . . . . . . . . . . 6107.1.7 K teologii Janových listů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 619

7.2 Zjevení Janovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6227.2.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6237.2.2 Text, jazyk a literární žánr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 628

Exkurz 8: Apokalyptika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 631

7.2.3 Typy výkladu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6347.2.4 Eschatologie a christologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6367.2.5 Soteriologie a Pavlovo dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6417.2.6 Nebeská liturgie, církev a její etika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 643

Exkurz 9: Císařský kult . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6467.2.7 Pisatel, místo, doba, podnět a účel sepsání . . . . . . . . . . . . . 648

8 DEUTEROPAVLOVSKÉ SPISY (A LIST JAKUBŮV) . . . . . . . . 6528.1 Pavlovské školy a jejich působení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 652Exkurz 10: Problém pseudepigrafie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6558.2 List Koloským a list Efezským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 660

8.2.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6628.2.1.1 List Koloským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6628.2.1.2 List Efezským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 664

8.2.2 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6668.2.3 Místo obou listů v rámci Corpus Paulinum . . . . . . . . . . . . . . 6668.2.4 Společné ekleziologické tendence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 671

Exkurz 11: Řády domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6728.2.5 Christologická teze listu Koloským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6758.2.6 Literární forma, adresáti, doba a místo vzniku listu Koloským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6788.2.7 Ekleziologická výzva v listu Efezským . . . . . . . . . . . . . . . . . 6808.2.8 Adresáti, pisatel, doba a místo vzniku listu Efezským . . . . . 684

8.3 Druhý list Tesalonickým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6868.3.1 Členění, obsah a vztah k Prvnímu listu Tesalonickým . . . . . 6878.3.2 Zaměření: Proti ochabující bdělosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6888.3.3 Pisatel, doba a místo sepsání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6918.3.4 Dějiny působení a význam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 692

8.4 Pastorální listy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6928.4.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 693

8.4.1.1 První list Timoteovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6948.4.1.2 List Titovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6978.4.1.3 Druhý list Timoteovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 698

8.4.2 Nejstarší svědectví, záměr, vznik a pisatel . . . . . . . . . . . . . . 699Exkurz 12: Církev a její úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 706

8.4.3 Postavení v dějinách pavlovských komunit . . . . . . . . . . . . . 708

8.5 List Židům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7118.5.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7128.5.2 Text, literární charakter a zpracované tradice. . . . . . . . . . 7158.5.3 Teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7188.5.4 Adresáti, pisatel, místo a doba vzniku . . . . . . . . . . . . . . . 7268.5.5 Místo listu v raném křesťanství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 727

8.6 První list Petrův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7288.6.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7298.6.2 Text, adresáti, tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7318.6.3 Teologická reflexe sociálního a politického ohrožení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7338.6.4 Pisatel, místo a doba vzniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 741

8.7 List Judův a Druhý list Petrův. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7448.7.1 Členění a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 745

8.7.1.1 List Judův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7458.7.1.2 Druhý list Petrův. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 746

8.7.2 Konflikt s herezí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7478.7.3 Pisatel, závislost, adresáti, doba a místo vzniku . . . . . . . . 752

8.8 List Jakubův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7558.8.1 Obsah, literární žánr a adresáti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7568.8.2 Teologické motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7598.8.3 Pisatel, doba a místo sepsání, dějiny recepce . . . . . . . . . . 766

9 ZÁVĚREM: SPOLEČNÉ RYSY A ROZDÍLY NOVOZÁKONNÍCH SPISŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . 769

10 CHRONOLOGICKÝ A GEOGRAFICKÝ PŘEHLED . . . . . . . 78510.1 Chronologie novozákonní doby v širším rámci dějin . . . . . . . . . 78510.2 Geografický přehled dějin raného křesťanství . . . . . . . . . . . . . . 790

11 EDICE TEXTŮ, POMŮCKY A KOMENTÁŘE . . . . . . . . . . . . 792

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 799Rejstřík spisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 803Rejstřík věcný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 816Rejstřík hebrejských, řeckých a latinských pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 834

17Předmluva

PŘEDMLUVA

Tato kniha vznikla na přání nakladatelství Mohr Siebeck v Tübingen jako univerzitní učebnice dvou oborů: literárního úvodu a teologie Nového zákona. Při její přípravě jsem využil zkušenosti získané při práci na starším a podstatně kratším českém Literárním a teologickém úvodu do Nového zákona (Vyšehrad, Praha 1993), ale protože biblistika v metodologii i výsledcích jednotlivých exegetických projektů mezitím vstoupila do nové etapy, zpracoval jsem celou látku nově.

Když v roce 2003 přistoupilo nakladatelství k poslední jazykové a stylistické revizi textu, byl k úpravě rukopisu přizván můj mladší kolega prof. Dr. theol. Ulrich Heckel. Znal jsem již z doby svého tübingenského hostování, kdy byl mou pomocnou vědeckou silou z řad studentů. Byla to šťastná volba. Kolega Heckel nejen vylepšil styl mé němčiny, ale udělal z této knihy skutečnou učebnici se shrnutími obsahu biblických knih, přehledy a tabulkami, a stal se i jejím spolu-autorem: rozšířil některé údaje z dobového pozadí, napsal tematická shrnutí a doplňky a v oddílech o janovských spisech a deuteropavlov-ských listech má významný podíl i na vlastním výkladu. V některých otázkách (autorství janovských spisů) jsem se přiklonil k jeho mínění. Připojil také exegetická pozorování důležitá pro praktickou teologii a jeho celkový přínos rozšířil rozsah rukopisu téměř o třetinu.

Zprvu jsem se obával, že po rozšíření textu bude směr mého výkla-du, který chce být i originálním badatelským přínosem, méně zřetelný, ale zdá se, že tomu tak není. Nejen proto, že učebnicová shrnutí jsou graficky odlišena od ostatního textu, ale zejména proto, že exegetická metodika a teologické myšlení kolegy Heckela jsou mi blízké a spolu-práce s ním byla dělná.

Největším problémem při psaní učebnic je jejich přehlednost a sro-zumitelnost. Dobrá univerzitní učebnice by měla být vědeckým projek-tem interpretace dlouhodobých tendencí bádání v jejich celku – pro-jektem přesahujícím rozměr jednotlivých monografií. Současně však musí didakticky pojatý text otevřené problémy vyostřit, protože jejich

18 Předmluva

relativizace a harmonizace skutečné interpretaci nikdy neposloužila. Jak se podařilo obojí poslání spojit, posoudí čtenáři a uživatelé.

Za jazykovou úpravu první verze vděčím svému kolegovi doc. dr. W. B. Oerterovi (FF UK), celý text, zejména kapitolu o textologii přehlédl a  cennými připomínkami přispěl můj dlouholetý přítel prof. dr. H. G. Bethge (Humboldtova univerzita, Berlín) se svou spo-lupracovnicí I. Schlettererovou. Kapitolu o hermeneutice jsem konzul-toval s doc. dr. J. Čapkem, což ovšem neznamená, že její text vyjadřuje jeho názor. Při přípravě rukopisu mi byla kvalifikovanou pomocnicí Mgr. L. Kopecká (Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze). Užitečné rady nám poskytli kolegové a kolegyně prof. dr. Ch. Böt-trich, doc. dr. R. Deines, prof. dr. R. Feldmeier, farář dr. M. Gese, prof. dr. J. Frey, doc. dr. U. Mittmann -Richertová, farář dr. R. Mös-singer a prof. dr. R. Zimmermann. Oba děkujeme svým studentům v Praze a v Tübingen za dotazy a nápady, kolega Heckel děkuje i své matce dr. G. Heckelové a rodičům své ženy paní L. a dr. G. Schoe-bovým, stejně jako prof. dr. W. Werbeckovi za přečtení korektur německého originálu. Kontrolu biblických odkazů, podle níž byly provedeny opravy v českém i ruském překladu, provedl můj starší bratr PhDr. Mgr. (theol.) Jan Pokorný, od něhož jsem se naučil lásce k teologii.

Last but not least děkuji nakladateli, panu dr. h. c. G. Siebeckovi, za návrh, abych tuto učebnici napsal, a za její přijetí do řady Univer-sitäts -Taschenbücher. Panu šéfredaktorovi dr. H. Ziebritzkému děkuji za organizaci práce a za nápad angažovat prof. Heckela jako spolu-pracovníka. Čtenářům a uživatelům této učebnice budeme vděčni za připomínky.

Struktura této knihy je blízká žánru literárních úvodů (kdo, kdy, kde, pro koho a proč jednotlivé texty sepsal), přesahuje je však důsled-ným pojednáním teologie jednotlivých spisů a vrstev Nového zákona. Vedle jednotlivých informací jde o náčrt celkové koncepce novozákonního kánonu s jeho společnými intencemi i vnitřním napětím.

V novozákonní vědě se praktická znalost Bible, literární úvod a teologie Nového zákona předkládají většinou v oddělených publikacích. Protože však tyto obory spolu úzce souvisí, pokusili jsme se o jejich integraci v jednom svazku, který praktickou znalost podává většinou v podo-bě grafických přehledů, zatímco otázky úvodu a především teologii

19Předmluva

(teologie) jednotlivých spisů v souvislém textu. Exkurzy s příčnými přehledy umožňují uživatelům spojit literární a historický kontext jednotlivých textů do plastičtějšího obrazu.

Vlastní záměr této publikace je kriticky rekonstruovat situaci vzni-ku jednotlivých novozákonních spisů, teologický záměr jejich autorů a načrtnout exegeticky podložené a reflektované pojetí Nového zákona jako celku s jeho společnými rysy i otevřenými problémy, které jsou předmě-tem diskuse a sporu jeho autorů, ale přesto je v jistém smyslu spojují.

Základní literaturu (komentáře, monografie, studie) k jednotlivým spisům uvádíme na začátku příslušných kapitol. Jde jen o nejdůležitější sekundární literaturu a o texty, které autoři zvláště doporučují. Biblické citáty odpovídají většinou českému ekumenickému překladu (ČEP).

S vděčností připomínám, že českou verzi přeložili z němčiny Mgr. Pavel Moskala (většina textu) a Mgr. Lucie Kopecká (§ 1; 4 –5.6.2.2 a 5.8.2.–5.9). Pro české vydání jsem text i seznamy literatury mírně zestručnil a přizpůsobil našemu prostředí. Na vzniku českého vydání má rozhodující zásluhu nakladatelství Vyšehrad, které k němu podalo podnět. Zejména děkujeme paní redaktorce Mgr. Radce Fia-lové za odbornou péči o přípravu rukopisu k tisku.

V Praze 21. 4. 2013 Petr Pokorný

351.3 Předběžné hermeneutické úvahy: funkce jazyka

řecký výraz diathéké

závěťsouhrnné

označení pro  boží vůli

smlouva

Starý / Nový zákon jako stará a nová

smlouva

Obr. 1: Sémantické pole (srv. § 2.1.3b)

1.3.2 Jazyk jako strukturování světa

Začleněním slov do věty se dostáváme k funkci mluvnice. Svět jazyka je nejen prostředkem k zaznamenání „skutečného“ světa, je sám jed-ním z jeho rozměrů. Žijeme v projektech jazyka, v nichž je relativním středem gramatické „já“ . Ostatní „osoby“ představují jeho orientační body – jeho společenské pole. To sice sestává také z dalších „já“, je však z pohledu mluvčího „já“ definováno jako „ty“, „on“, „ona“ atd.

Především existuje ve světě jazyka hledisko, které se vyjadřuje mluvnickými časy. Do zorného pole vstupují přítomnost, minulost a budoucnost i jejich vztahy: např. perfektum spojuje minulost s pří-tomností. Prostřednictvím časů je umožněna nejen orientace v čase, ale svět je spoluutvářen ještě hlouběji, než se děje pomocí slovní zásoby: do mluvnické minulosti umisťujeme již prožité události, které tak lze zprostředkovat ostatním. V budoucím čase hovoříme o tom, co očeká-váme. Tímto časovým rozlišením se dění, jež obklopuje naše „nyní“, začleňuje do světa dějin, rozprostírajícího se v mluvnicky organizova-ném čase, který si představujeme jako prostor, „kvaziprostorově“. Tato analýza vzpomínky je popsána již Augustinem (354 – 430) a jako téma

36 1 Uvedení

teologické a filosofické reflexe rozvinuta v X. a XI. knize jeho Vyznání. Minulost je přítomna prostřednictvím vzpomínky a vzpomínka „žije“ v jazyce (podle Augustina „ve slovech“; conf. X,20).

Jazyk tedy vytváří komunikativní, intersubjektivní model skutečnosti, v němž se pohybujeme a který nemůžeme opustit. Důsledný konstruk-tivismus pokládá tento model za reálnější než tzv. objektivní svět, který zaznamenáváme pouze optikou oněch projektů. Konstruktivistický pohled je však mylným úsudkem. K největším výdobytkům jazyka totiž patří, že je schopen sám sebe relativizovat, tj. dát najevo, že to, k čemu se vztahuje, překračuje svět jazyka. Hovoří „o něčem“.26 Toto „něco“ je sice dosažitelné pouze prostřednictvím jazyka, přesto však lze mluvnicky signalizovat, že se realita ve světě jazyka nevyčerpává. O něčem mluvit je základní podobou interpretace, komentování.

Jazyk plní také referenční funkci, podílí se na vztazích k prostředí. Vztah textů k jejich okolí je tématem, k jehož zvládnutí rozhodujícím způsobem přispívá literární úvod.

Z toho plyne, že exegetické metody musí rozlišovat mezi texty a skutečností, kterou tyto texty dosvědčují. Když někdo identifikuje obojí, tj. pokládá biblický text jako takový už za přímé boží zjevení a neklade zpětné otázky, neodpovídá to charakteru těchto textů jako konkrétní podobě jazyka. Biblické texty nejsou božím slovem, avšak obsahují a dosvědčují boží zjevení v tomto světě. U biblických textů se zpětně tážeme na obsah zjevení zpravidla prostřednictvím historického přiblížení. Tato kritika se týká jak fundamentalistických interpretací Písma, které stavějí na roveň znění textů a boží slovo, jež dosvědčují, tak i důsledně strukturalistických (konstruktivistických) výkladů, které neodpovídají realitě božího zjevení v tomto světě.

1.3.3 Metaforický charakter náboženské řečiliteratura: Paul Ricoeur, La métaphore vive, 1975, (něm. překl.: Die lebendige Metapher Übergänge 12, München 1986); Gerhard Kurz, Metapher, Allegorie, Symbol, Tübingen 20045.

26 Toto je hlavním argumentem Paula Ricoeura proti důslednému strukturalismu (kon-struktivismu).

371.3 Předběžné hermeneutické úvahy: funkce jazyka

Antickému člověku skýtal mýtus (§ 1.1a.c) se svými dávnými pověst-mi rámec vyprávění, který zahrnoval svět jako celek a spojoval různé vztahy lidského života a dějin. Byl s jazykem ko -extenzivní, tzn. týkal se celého jazykového prostoru.

Tento obsáhlý rámec však jazyk může načrtnout i  jinak. To, co není zvenčí konkrétně představitelné – dějiny jako celek a také dosud neznámé jevy – neumíme v našem sekularizovaném světě postihnout. Do této nepředmětné oblasti patří většina náboženských jevů. Bez-prostředním užitím lexikální zásoby znaků je lze stěží verbalizovat. K podstatě kódování totiž patří, že význam kódů znají jako společnou zásobu znaků obě strany – mluvící i oslovený, autor i čtenář, odesila-tel i adresát. Kódy mohou sdělovat jen to, co je již známé. Aby jazyk zmínil něco obecně nezakusitelného, musí již známé kódy uvést do nové, neočekávané souvislosti, takže znaky získají novou funkci. Tímto novým využitím se znaky „inovují“.27

Extrémní, dalo by se také říci paradoxní podobou takové nové kombinace, která vyjadřuje hledání nových významových souvislostí, je metafora. Metaforicky užité slovo získává v takovém větném kontextu nový význam, v němž stále zaznívá i něco z jeho základních významů. Například „království boží“ bezpochyby není královstvím s viditelným územím, státními zaměstnanci a armádou. Je to skutečně něco nového, co tu v předmětném světě ještě není. Je to království „Boha“. A přece je to království v tom smyslu, že se týká lidí a jejich vztahů. Metafora, která „doslovně“ vzato není ověřitelná, může sloužit jako model pro něco, co tu ještě není a jako takové se přesto stává srozumitelným. Každé paradoxní spojení několika znaků přirozeně není metaforou. Metafora vzniká, když takové slovní spojení při poslechu skutečně pomáhá k pochopení věci, tj. když je metafora dále užívána.28

Aristotelés definoval metaforu především v její estetické funkci jako řečnické zkrášlení (poet. 21–22 [1457b–1458b]). Proud novější lingvistiky odhalil kognitivní význam metafory, vedoucí k novým poznatkům. V hermeneutice z těchto poznatků vyvodil důsledky Paul

27 Srv. P. Ricoeur, Temps et récit I, Paris 1983, s. 229n (český překlad: Čas a vyprávění, z fr. přel. M. Petříček jr. a V. Dvořáková, Praha 2000). Mluví o teologickém záměru, který nám umožňuje zařadit jednotlivé zkušenosti do metaforicky utvořené obsáhlé struktury.28 Někteří lingvisté proto tvrdí, že existují pouze dobré metafory. Podobenství a ale-gorie se od metafory liší tím, že (většinou pomocí „jako“ nebo kontextem) otevřeně ohlašují přechod do analogického modelu světa (exkurz 7).

38 1 Uvedení

Ricoeur:29 výpověď autentické metafory nemůže být její racionální interpretací nikdy úplně vyčerpána. Můžeme sice popsat, co by asi metafora chtěla říci, ale její výstižnost a působivá poetika se tím ztrácí. V takovém případě ji lze interpretovat pouze jinou metaforou nebo určitým druhem analogické řeči. Tak může Ježíš vysvětlit metaforu „království boží“ tím, že říká: království boží je „jako“ – a následuje podobenství (exkurz 7).

Metaforu můžeme chápat jako základní prvek alternativního, nové-ho projektu světa, jako charakteristický rys nové skutečnosti. V tomto smyslu je možno metaforu charakterizovat jako sekularizovanou formu mýtu. „Mytické“ jsou takové výrazy proto, že naznačují možnost alter-nativního světa a proto, že některé metafory jako „nebe“, „záchrana, spása“ či „zmrtvýchvstání“ se týkají celého horizontu lidského světa (jsou se světem jazyka ko -extenzivní). Sekularizovaným mýtem jsou metafory v tom smyslu, že jsme si při jejich užívání vědomi jejich mož-né nahraditelnosti jinými výrazy našeho jazykového světa.

Metafory patří k náboženské řeči a také v Bibli mají klíčovou funkci: království boží, zmrtvýchvstání, Syn boží. Metaforický rozměr těchto metafor znají všichni věřící: Věděli a vědí i dnes, že zmrtvýchvstání (vzkříšení) není běžné vstání z postele a že Ježíš nemůže být Synem božím ve fyzickém smyslu (§ 5.6.1.2), že tedy musí jít o nový, překva-pivý a zároveň intenzivnější význam známých výrazů. Uvnitř skupiny, která učinila společné, v okolí neobvyklé zkušenosti, mohou metafory fungovat jako jedinečné kódy, takže jejich metaforický charakter občas není vnímán. Tak se např. v církevní oblasti používá slovo „spása“ jako souhrnný výraz pro záchranu ode všeho utrpení i nicoty. Nechtějí -li se křesťané izolovat a nechat se vytlačit do ghetta, musí si metaforický charakter křesťanské řeči znovu uvědomit. Jen tak jsou schopni od důvěrně známého způsobu vyjadřování metodicky zaujmout odstup a svou víru nově interpretovat.

29 Srv. P. Ricoeur, Die lebendige Metapher, 77nn, s. 188 –193; (P. Ricoeur /) E. Jüngel, Metapher (B.EvTh), München 1974, s. 117nn. Kognitivní funkci metafory zpochybnil především D. Davidson, What Metaphors Mean, v: On Metaphor, Chicago 1978. K sou-časné diskusi o metafoře viz J. Stern, Metaphor in Context, Cambridge, MA – London 2000, s. 39 – 66.

391.4 Text

1.3.4 Metafora a skutečnost

Každá metafora obsahuje rudimentární projekt alternativního světa. Názornou se tato osobitost stává v pavlovské interpretaci křesťanského křtu, kterou Pavel předkládá v Ř 6,1–14. Zde křest označuje (pravděpo-dobně v již převzaté křesťanské tradici) jako umírání s Kristem, které zaručuje i naději na zmrtvýchvstání. Křest je tedy liturgickým vstupem do světa této základní metafory křesťanského vyznání a má důsledky pro orientaci v životě: znamená novou hierarchii hodnot.

Pramenem života samozřejmě není sama metafora, nýbrž skuteč-nost, kterou metafora a liturgické dění představují. Jde však o sku-tečnost, která je znázorněna metaforickým způsobem vyjadřování,30 symbolickými gesty a liturgickými rituály. Proto se nejedná jen o meta-forické zpřítomnění, ale o nenahraditelné metaforické zpřítomnění této nové skutečnosti. Nejsou to prostě „jen“ obrazy, symboly a rity, nýbrž zároveň zkušenosti s jinou skutečností, které jsou tím názorně přibližovány až do tělesného prožívání. Toto porozumění je možným základem interpretace svátostí (§ 5.6.2.2–3).

1.4 TEXT

Je -li nějaký jazykový projekt písemně fixován, jedná se o text.

1.4.1 Literární osobitostliteratura: Erich Auerbach, Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevrop-ských literaturách (1946) (z něm. přel. V. Kafka, M. Žilina a B. Preisner), Praha 19982; René Wellek – Austin Warren, Teorie literatury (1942) (z angl. přel. M. Calda a M. Procházka), Olomouc 1996; Amos N. Wilder, Early Christian Rhetoric, Cam-bridge, MS 19712; Jean Calloud, L’Analyse structurale du récit, Lyon 1973; George A. Kennedy, New Testament Interpretation through Rhetorical Criticism, Chapel Hill – London 1984; Peter V. Zima, Literarische Ästhetik (UTB), Tübingen 1991; Georg Strecker, Literaturgeschichte des Neuen Testaments (UTB), Göttingen

30 Že se podobenství podobá metafoře, ukazují N. Goodman, Languages of Art, Indiana-polis 1976, 19772, nebo H. Weder, Die Gleichnisse Jesu als Metaphern (FRLANT 120), Göttingen 19802, s. 59n.

40 1 Uvedení

1992; Detlev Dormeyer, Das Neue Testament im Rahmen der antiken Literatur-geschichte, Darmstadt 1993; J. David Hester Amador, Academic Constraints in Rhetorical Criticism of the New Testament (JSNT SS 174), Sheffield 1999.

Když čteme starý literární text, pociťujeme velmi konkrétně, že jsme se přemístili do jiného světa. V podstatě platí tato zkušenost pro všechny literární texty, a sice proto, že jejich svět je fixovaný, zatímco svět čtenáře se stále pohybuje. Svět popsaný v textu se liší od našeho vlastního světa tím, že „věc“, která se v něm znázorňuje, je viděna ze specifického zorného úhlu. Přístup k věci, o niž v textu jde, se nám otevírá prostřednictvím textu.

Písemně fixovaný a literárně zpracovaný text představuje „svět“ (svět textu) uvnitř světa jazyka. Napsaný text se stává možným univerzálním majetkem, protože je všeobecně přístupný.

Podobně jako mluvnická pravidla určují větnou stavbu, ovlivňují také literární žánry se svými základními syntaktickými, sémantickými a pragmatickými příznaky tvorbu nových textů.31 Žánry literárních textů (evangelia, listy) a zčásti i druhy ústní tradice (zázračné příběhy, podobenství, Ježíšovy výroky, formule vyznání) jsou tradicí, na jejímž pozadí lze vyslovit novou věc. Protože se každý žánr vyznačuje zná-mými prvky, mají žánry v komunikaci stabilizující funkci.

Po druhé světové válce nově zaměřili pozornost na literární roz-měr Nového zákona Erich Auerbach a Amos N. Wilder. Nalezli odezvu, protože jejich analýzy zkoumaly texty především jako makrostruktury vědomě utvářené autory. Celková kompozice je pro pochopení textu zvlášť poučná. Neboť v pohledu na pragmatiku textu (vztah k uživa-teli znaků, resp. slov) mají jeho podvědomě vzniklé rozměry poměrně malý význam.32

1.4.2 Faktory čtení textu

Písemně fixované texty mají také svou stinnou stránku: obsahují vzpo-mínky nebo se vyjadřují k významné věci, ale mlčí, když jsou tázány (Platón, Faidr. 274e–275a). Oslovují nás a přitahují náš zájem. Nejsou

31 Srv. P. Ricoeur, Biblical Hermeneutics, s. 69 (lit. § 1.3).32 Např. četba odborně dobře sestavené knihy „L’analyse rhétorique“ R. Meyneta (Paris 1989) může čtenáře snadno odvést od hlavních problémů exegeze.

411.4 Text

však dialogické. Hovoří k nám z jiné doby, do níž od nás nevede žádná přímá cesta. Zejména čtení starých textů potřebuje různá vysvětlení, abychom lépe pochopili jejich smysl.

Výklad, k němuž patří probrání úvodních otázek a teologického profilu jednotlivých literárních textů, má proto otevřít přímý dialog s textem, který už pro nás kvůli časovému a prostorovému odstupu v bezprostřední podobě není možný. Překlenout tuto mezeru mezi čtenářovým tázáním a mlčením textů je úkolem exegeze. Nový zákon je tedy sbírkou literárních textů,33 které potřebují zprostředkování v podobě meta‑textu (komentáře, kázání atd.) zvlášť intenzivně. „Zvlášť intenzivně“ musí toto vypořádávání probíhat proto, že jde o texty, jež se na jednu stranu týkají základních otázek života a lidské naděje, na druhou stranu však jsou starobylé a pocházejí z cizího prostředí. Vnějšími znaky odstupu, který nás dělí od situace vzniku, jsou např. jména osob a míst, jež se přímému přenesení vzpírají.34

Už teď vidíme, že čtení textu je komplexní proces: čtenář (a jeho svět) se setkává s textem a jeho světem, který se odvolává na věc, jež má zase svůj vlastní svět. Svět „věci“ nás sice potkává prostřednictvím textu, ale vyžaduje svou relativní autonomii, „intencionální exterito-riotu“.35 Čtvrtým účastníkem procesu čtení, který zůstává mnohokrát skrytý za textem, je autor (autoři). Často je jeho svět tak podobný světu textu, že za textem „spí“, avšak na některých místech zasahuje do textu jako postava. Např. v Pavlových listech představují pozdravy, apoštol-ské požehnání či varování (1K 16,22–24) zřetelný zlom v argumentační nebo parenetické formě textu v korpusu listu. Také ich -forma vyprá-vění ve fiktivních narativních textech, jako např. ve Zjevení Janově, je jiným pokusem dále čtenářům zprostředkovat něco z váhy přímého vztahu autora k „věci“ (§ 7.2.2). Většinou se proto počítá se čtyřmi fak-tory, jež určují čtení a výklad textů. Dávají dohromady komunikativní čtverec, který je třeba hermeneuticky uvážit:

33 I když se některé novozákonní knihy nedají pokládat za literaturu v užším slova smyslu, je kánon jako celek (§ 3) bezpochyby sbírkou literárních textů.34 Na potlačení referenční funkce jazyka vybudoval svou teorii exegeze E. Drewermann, Tiefenpsychologie und Exegese I, Olten – Freiburg (Br.) 19853; ke kritice viz G. Lohfink / R. Pesch, Tiefenpsychologie und keine Exegese (SBS 129), Stuttgart 1987; J. Frey, Eugen Drewermann und die biblische Exegese (WUNT II/71), Tübingen 1995.35 P. Ricoeur, The Canon between the Text and the Community, v: P. Pokorný / J. Ros‑kovec (vyd.), Philosophical Hermeneutics (viz pozn. 22), s. 7–26, zde s. 9.

42 1 Uvedení

věc

autor čtenář

text

Obr. 2: Faktory čtení textu

Podle tohoto čtverce se někdy člení i metody používané při výkla-du: začínají nejprve lingvisticko -strukturalistickou analýzou jakožto metodou, která se týká samotného světa textu. Zadruhé pokračují recepčně -estetickým zkoumáním pragmatiky, jež se táže na skutečné nebo zamýšlené působení textu na čtenáře, resp. posluchače. Jako třetí následuje popis teologie či filosofie textu a začtvrté k tomu přistupují otázky speciálního úvodu k jednotlivým spisům, jež zkoumají svět autora (a původních adresátů).36 Schéma lze ovšem chápat jen jako odkaz na základní směry, ve kterých působí jednotlivé metody výkladu.

Při práci s každým textem je třeba upozornit na funkci jednotlivých metod. Nadto je možno počet faktorů, jež jsou při výkladu ve hře, ještě rozšířit. Skutečný autor se někdy liší od autora literárního. S tímto jevem se setkáme např. u pseudepigrafů, kde nám neznámý autor zveřejňuje svůj spis pod jménem uznávané autority (exkurz 10). Něco podobného platí i pro rozlišení mezi literárními adresáty (např. Teofil v L 1,3; Sk 1,1), skutečnými adresáty (veřejnost, pro kterou Lukáš psal) a – samozřejmě – dnešními čtenáři.

Kromě toho je třeba dbát na to, že novozákonní texty původně nebyly napsány primárně pro soukromé čtení Bible, jež bylo ve větší míře umožněno teprve nárůstem všeobecného vzdělání a od 19. stol. lacinými tištěnými vydáními biblických společností. Novozákonní spisy byly určeny především k předčítání a poslechu při bohoslužbě: víra v raném křesťanství obvykle nevzchází z četby písemně zachyceného textu, ale z hlasitého předčítání novozákonních spisů37 a „z poslechu“

36 Zobrazení je zjednodušením grafu u M. Oeminga, Úvod do biblické hermeneutiky, s. 17; k metodám výkladu viz tamt, s. 45nn.37 1Te 5,27 (§ 5.3); Ko 4,16; 1Tm 4,13 (exkurz 12); Zj 1,3 (§ 7.2.6); Mk 13,14; Iust. apol. I,67,3 (§ 6.2.3d).

431.4 Text

kázání (Ř 10,17; Ga 3,2.5).38 Vlastní svitky se spisy si mohly dovolit jen celé obce nebo bohatí soukromníci jako etiopský vysoký státní úředník ve Sk 8,26nn, ne však obyčejní členové obce jako otroci, propuštěnci a řemeslníci v Korintu.39

Jakkoli je třeba dbát na faktory každého čtení textu i u textů biblic-kých, mají tyto texty přesto specifickou vlastnost: věc, o které pojedná-vají, se prezentuje jako poselství od Boha, Slovo boží, zjevení. Proto musí být především ověřovány jako závažné svědectví.

1.4.3 Text jako svědectvíliteratura: Jean Griesch, Témoignage et l’attestation, Philosophie 16 (1995), s. 305 –326; Paul Ricoeur, The Hermeneutics of Testimony (1972), naposl. v: týž, Essays on Biblical Interpretation, London 1981, s. 119 –154.

Specifickou funkci zastávají texty, které obsahují osobní svědectví, pod-porující věc, o niž v textu běží. V tomto případě „věc“ získává jako autonomní veličina samostatný význam, který je celou strukturou textu vyzdvižen. Jinak řečeno: svědectví je rétoricky specifický výraz vztahu, v němž autor to, oč v textu jde, dosvědčuje s existenciálním zaujetím. Jeho osobní svědectví je nám dostupné pouze prostřednictvím textu, ale text je může zprostředkovat nezávisle na tom, zda jde o text nara-tivní nebo diskurzivní.

V židovsko -křesťanské tradici má svědectví teologickou funkci: některé události jsou považovány za boží zjevení. Text není přímým zjevením, ale fixovaným svědectvím o tomto zjevení, např. zprávy o Mojžíšově povolání Bohem (Ex 3), viděních proroků (Iz 6; Jr 1 aj.) či vidění apoštola Pavla, v němž se mu zjevil Kristus jako Syn boží a byl mu zjeven obsah evangelia.40 Obvykle zpráva obsahuje sdělení.

38 Srv. „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím!“ na konci oficiálního poselství ve Zj 2,7 aj. (§ 7.2.6).39 1K 1,26nn; 7,21n; 12,13; Sk 18,2n (§ 5.12.3).40 Srv. Ga 1,12.16n; 1K 15,8; Sk 9,3 –15. Tím se odlišuje hermeneutika, počítající se svědectvím, v níž je interpretace odpovědná dosvědčovanému, od pojetí interakce mezi čtenářem a autorem, jak ji chápe např. kostnická škola (W. Iser, Der Akt des Lesens, München 1976, s. 125 aj.; lingvistika se kloní k tomu, aby svět jazyka byl pokládán za autonomní [např. N. Goodman]). Příspěvek kostnické školy, která zdůraznila roli čtenáře,

44 1 Uvedení

Jsou ovšem zjevení, která současně vyzývají k rozhodnutí. Tak fungují i biblická vyprávění, v nichž se představují konkrétní události jako dění, kterým se Bůh chce sdělit. Bez této tradice jednotlivých božích zjevení, jež známe z židovské Bible (z křesťanského Starého zákona), by nebylo možné charakterizovat Ježíše jako konečné, eschatologické boží zjevení. V J 1,18 je Ježíšův příběh označován za boží vyprávění, za boží „exegezi“ (exégésato = „vyprávěl“).

Jako zjevení se označuje konkrétní událost dějin, v níž je Bůh poznán „lidsky“ a v tomto smyslu nepřímo, zprostředkovaně.41 Svědek se může odvolávat jen na to, jak ho text existenciálně zasáhl. Pravda, jeho svě-dectví není ověřitelné. Svědek v tomto případě říká: „To, co dosvěd-čuji, sice nelze prokázat jako pravdivé zobecněním či odkazem na opakovaný výskyt. Nejde tedy o příklad. Avšak moje zkušenost s touto jedinečnou událostí, která má své místo a svou dobu (není to tedy symbol), mne vedla k poznání skutečnosti, jež není omezená na dobu a místo tohoto zjevení.“ Tímto způsobem odhalili křesťané v Ježíšově příběhu charakter Boha, jak vždy byl a jak bude v budoucnosti obecně přístupný (Zj 1,8; 21,6; 22,13). Váha dějinné jedinečnosti, která odlišuje dosvědčené od příkladu nebo symbolu, dodává svědectví jeho zvláštní sílu. Tento mimořádný charakter je však zároveň i zátěží, protože zhod-nocení a interpretace dosvědčeného, kterou každé svědectví obsahuje, je ověřitelné jen nepřímo.

Proto bylo respektování svědectví často pokládáno za nevědecké. Humanitní vědy si však ve skutečnosti bez svědectví nemohou vystačit. Význam svědectví v hermeneutice křesťanských textů má své analo-gie v historiografii a v právní vědě, které jsou rovněž odkázány na svědectví. Na analogii se svědectvím v právní oblasti vybudoval svou hermeneutiku svědectví Paul Ricoeur.42

lze stěží zpochybnit. Přesto je zároveň třeba zdůraznit, že spolupráce na tvorbě smyslu při čtení některých textů má své pevné, textem dané hranice. Není například možná „humanistická“ četba Hitlerovy knihy Mein Kampf.41 Něco jiného je epifanie, která představuje zázračný zásah božstva do pozemského světa.42 P. Ricoeur, The Hermeneutics of Testimony, s. 124n.

451.4 Text

1.4.4 Autentičnost svědectví

Protože pravdu a věrohodnost svědectví nelze přímo ověřit, je nutné uvést znaky autentického svědectví.

a) Pro autentičnost svědectví má rozhodující význam bezbrannost svědka. Přijetí svědectví nemůže být vynuceno. Apoštol Pavel zvyšoval sílu svého svědectví svou vnější slabostí a svou připraveností trpět (1K 2,3; 2K 11,30). Později se v křesťanské církvi stal „svědek“ (martys) synonymem pro mučedníka.

b) Věrohodnost svědectví je posilována svou shodou s jinými nezávis‑lými svědectvími v téže věci (§ 1.4.3).

c) Autentické svědectví souhlasí s jinými výpověďmi o téže věci nebo alespoň neodporuje tomu, co o tomto „případu“ víme z jiných pra-menů. Nápadných je např. více společných rysů Ježíšových výroků ze sbírky výroků (Q) a narativní tradice o Ježíšovi, zejména o pozornosti, kterou věnoval chudým.

d) Autentické svědectví předpokládá prověření údajů v něm obsaže‑ných. Svědectví samo nelze ověřit zpětným dotazem, ale mohou být ověřeny údaje o skutečnostech, které jsou s ním spojeny. Odvolání na Ježíšův kříž (1K 1,23) nebo na celou jeho pozemskou existenci (na Ježí-še „v těle“, 1J 4.1– 6) jsou znakem této tendence. Takový postup má své předchůdce v utváření židovské Bible (§ 1.4.3). Působení svědectví nemá odporovat funkci dosvědčených příběhů, tj. v Novém zákoně Ježíšovu působení v jeho dějinném rozměru.

Když svědectví splňuje všechna shora uvedená kritéria, nejsou tyto znaky ještě samy o sobě dokladem pro pravdivost dosvědčovaného. Tak jako shodná a ověřitelná svědectví před soudem neodnímají soudci jeho povinnost rozhodnout a vyhlásit rozsudek, nejsou svědectví křes-ťanských autorů pro jejich adresáty (prostředí církve) ještě důkazem křesťanské víry. Je však třeba, aby jimi dosvědčené skutečnosti byly brány vážně, tak jako soudce musí brát vážně předložená svědectví.

e) Čtenáři si nepochybně vzpomenou na mnoho událostí, které křesťanské svědectví kompromitovaly (křížové výpravy, pronásledování čarodějnic atd.). A pochopí, když okolí jejich svědectví na základě takových zkušeností nebere vážně. Přehled spisů Nového zákona může však upozornit na některé rysy, které jsou podstatné pro různé raně křesťanské teologie novozákonních spisů jako maximy jednání, zejména přikázání lásky nebo zastávání se slabých. Když je selhání

46 1 Uvedení

v těchto měřítcích přiznáno jako vina, může být alespoň zčásti napra-veno a přiznaná vina může být svědectvím pro věrohodnost toho, vůči čemu jsme se provinili.

1.4.5 Teologická funkce historické kritikyliteratura: Bernard C. Lategan / Willem S. Voster, Text and Reality: Aspects of Reference in Biblical Texts, Philadelphia 1985.

Referenční funkce jazyka předpokládá, že se člověk ve svém světě orientuje s pomocí jazykově zprostředkovaných informací a svědectví. V těch biblických textech, v nichž se jedná o základní orientaci člověka, jde většinou o dosvědčené jedinečné události, které jsou pro lidský život rozhodující a týkají se krajní budoucnosti člověka (§ 1.4.3).

Vztahuje-li se text k jedinečné události, jsou zajímavé i jeho dato‑vání, okolnosti vzniku a jeho duchovní východisko. V biblických textech je spojení s  jedinečnou událostí na některých místech teologicky zdůvodněno. Za zvláštní události platí ve Starém zákoně povolání Abrahamovo (Gn 12,1–9), vyjití z Egypta (Ex 1–15), předání Zákona na Sinaji (Ex 19,1–24,14) a vystoupení proroků (Izajáš, Jeremjáš atd.). Tyto události dosvědčují bibličtí autoři jako boží zjevení.43 Jako svědci vyjímají tyto události z celku dění a označují je jako orientační body pro víru Izraele, že je lidem vyvoleným Hospodinem a je jím veden dějinami. V Novém zákoně je Ježíšův příběh pokládán křesťanskými autory za konečné boží zjevení. Tím je novozákonní svědectví zároveň přiznáním k božímu zjevení v Ježíšově osobě a životě. Tento způsob vyznání, který se pojil s teologickou reflexí trvalého Ježíšova významu, se prosadil v křesťanské církvi již na počátku 2. stol. vůči entuziastic-kým hnutím, jež měla primárně zájem na působení Ducha, méně pak na společných základech tradice víry. Toto přiznání k Ježíšově osobě se stalo předpokladem myšlenky křesťanského kánonu (§ 3.2–3).44

43 Význam svědectví pro současnou diskusi (znovu)odhalil P. Ricoeur. Ke kategorii zjevení je velmi nedůvěřivý (La critique et la conviction, Paris 1995, s. 225), pokud není zjevení doloženo svědky, kteří svou existencí demonstrují závažnost dosvědčeného (Toward a Hermeneutic of the Idea of Revelation, v: týž, Essays on Biblical Interpreta-tion, London 1981, s. 73 –118).44 K filosofii společenské funkce biblických svědectví viz P. Ricoeur, Le Canon entre le texte et la communauté, v: P. Pokorný / J. Roskovec (vyd.), Philosophical Hermeneutics (viz pozn. 22), s. 7–26.

471.4 Text

Že se Bůh zjevil v Ježíšově vystoupení a novozákonní autoři tento příběh dosvědčují, umožnilo již v novozákonní době úzkou zpětnou vazbu textů na Ježíšovu osobu, která chránila křesťanskou tradici před nekontrolovatelnými novými výtvory. Jednotlivé stopy onoho duchov-ního boje můžeme sledovat na několika místech. Především u Pavla je zjevná tendence oponovat entuziastům Ježíšovým křížem (1K 1,18; § 5.12.5e). Týmž směrem ukazuje programová vazba křesťanského pro-rokování na vtěleného Ježíše Krista (1J 4,1–3; 2J 7; § 7.1.7). Zpětnou vazbu na boží působení v Ježíšově příběhu má v úmyslu především (sub)žánr evangelium, který vrcholí ve velikonočním vyznání nebo ve velikonočních vyprávěních, ale co do svého obsahu je Ježíšovým životopisem (§ 6.2.6; 6.2.6.1).

Historická kritika, která jako metoda výkladu dominuje v novo‑dobé exegezi, byla ve svém rozvoji ovlivněna teologickými důvody jen nepřímo. Princip ad fontes („k pramenům“), převzatý z humanismu, hegelovské pojetí dialektiky dějin a pozitivistické chápání pravdy jako sumy informací ovlivnily rozvoj metod historické kritiky. Teologické zdůvodnění nicméně zcela nechybělo, protože vždy šlo také o pocho-pení Ježíšova poselství. Exegeze je kritická (z řeckého krinó = „rozlišuji, posuzuji“), pokud v návaznosti na Johanna Salomo Semlera (§ 1.1a) rozlišuje mezi „Písmem svatým“ a „božím slovem“ a když hledí na biblické texty jako na spisy vzniklé v dějinách, napsané lidmi, k jejichž interpretaci nasazuje obecně přístupné, rozumné metody výkladu textu, které jsou k dispozici i pro každý profánní text.

Dnes obvyklý kánon metodických kroků byl nejprve postupně vyvíjen. Původní znění novozákonních spisů se pokouší v raném novověku a intenzivněji od 18. stol. rekonstruovat textová kritika (§ 4). Kritika tradice a dějin formy analyzují od 18. stol. proces tradování látek obsa-žených v evangeliích. V 19. stol. se jejich představitelé ptají na literární závislosti mezi synoptickými evangelii a v bádání o Ježíšově životě na historického Ježíše (§ 6.1.2; exkurz 3). Od první světové války zkou-mají také formule, vyznání, hymny či etické pasáže45 obsažené v Pav-lových listech (§ 5.6.2). Po druhé světové válce začíná kritika redakce odhalovat význam evangelistů jako spisovatelů a teologů a zpracovávat

45 Srv. seznamy ctností a neřestí (§ 5.11.1 ke Ga 5,19 –13; § 8.2.4) či řády domácnosti (něm. „Haustafeln“), exkurz 11.

48 1 Uvedení

jejich osobitost, která daleko přesahuje pouhé sbírání látky (exkurz 4). Protože s nástupem osvícenství byl význam kánonu oslaben (§ 1.1a– b), vyvstal již v 19. stol. nový zájem o dějiny utváření kánonu (§ 3). Je tře-ba doplnit ještě zkoumání dějin a dějin náboženství, které od pozdního 19. stol. osvětlují židovské a helénistické pozadí a ve druhé polovině 20. stol. dostávají nové impulsy díky nálezům pramenů v Kumránu u Mrtvého moře (1947) a v Nag Hammádí v Horním Egyptě (1945).46 Další podněty skýtají sociologické studie, které od 60. let zkoumají spo-lečenské vztahy raných křesťanů.47 Po druhé světové válce se přidaly nové poznatky jazykovědy a literární vědy vyjádření, která zvažují funkci jazyka (§ 1.3), texty chápou jako součást procesu komunikace mezi autorem a příjemci a prostřednictvím narativních, resp. rétorických analýz se v souladu s estetikou recepce ptají na zamýšlené či skutečné působení v průběhu čtení a poslouchání (§ 1.4.1; 2.2.6).48

Jako křesťané musíme určit teologickou relevanci historické biblistiky se všemi jejími metodami: její teologický význam spočívá v jejím příspěv-ku ke vzpomínce na Ježíše, který odpovídá dnešním možnostem rekon-strukce minulosti. Je nástrojem zpětné vazby víry na Ježíšovu osobu a zároveň nástrojem kontroly jejího vyznání. Profánní bádání si musí být vědomo toho, že historické zkoumání Bible souvisí s dějinným charakterem jejího obsahu, božím zjevením v příběhu Ježíše Krista. Protože Ježíšovo vystoupení bylo dějinnou událostí, nejsou metody historické biblistiky náhodné či nepřiměřené, nýbrž jsou přiměřeným prostředkem interpretace jeho poselství. Hlavním úkolem exegetické práce je v neposlední řadě vykreslit v jednotlivých krocích ústřední obsahy zvěsti.

Nový zákon není jen nejdůležitějším historickým pramenem pro zkou‑mání dějin ježíšovského hnutí, ale jako takový je měřítkem pro utváření křesťanské víry. Úkolem exegeze jako historické disciplíny však zůstává rekonstruovat původní význam biblických textů, vykládat jejich funkci

46 K židovské tradici srv. § 2.1 (E. Schürer, Geschichte des jüdischen Volkes, 1901–1911) a k helénistické kultuře § 2.2; 5.5.1.2, vliv školy dějin náboženství při výkladu křtu (§ 5.6.2.2a), při hypotézách o gnózi v Korintu (§ 5.12.4) nebo v Janově evangeliu (§ 7.1.4d) a pro teologické zhodnocení úvah ohledně typů výkladu Janova zjevení (§ 7.2.3).47 Srv. např. putující misionáře (§ 6.1.5.3e; 6.2.8a) nebo složení obcí (§ 5.12.3).48 Pro úvod srv. W. Egger, Methodenlehre zum Neuen Testament, Freiburg aj. 19933.

491.4 Text

v souvislosti se vznikem a objasňovat jejich obsah. Od toho je třeba odlišovat zprostředkovatelský úkol církve, který má užitek z exegetic-kého zpřístupnění biblických textů, ale pro konkrétní působení potře-buje ještě další hermeneutickou, systematicko- a prakticko teologickou reflexi.

1.4.6 Předporozumění čtenářeliteratura: Hans‑Georg Gadamer, Wahrheit und Methode, Tübingen 19652; Ulrich H. J. Körtner, Der inspirierte Leser. Zentrale Aspekte biblischer Herme-neutik, Göttingen 1994; Anthony C. Thiselton, New Horizons in Hermeneutics, Exeter 1985.

Právě dosah biblických textů, které se čtou při bohoslužbách a v nichž je Ježíš označován za klíčovou osobu lidské naděje (Pán, Syn boží, Spasitel), budí zájem o Bibli.

Přesto je třeba zdůraznit, že teorie porozumění nezná žádnou specific-ky biblickou nebo teologickou hermeneutiku. Ke každému textu náleží předporozumění. Každý text je koncipován a napsán s pragmatickým záměrem. Na počátku každého textu stojí přesvědčení, že to, co se stalo textem, „stojí za řeč (příp. za čtení)“. Rozdíl tkví pouze v intenzitě, dosahu a významu napsaného a rovněž předporozumění, s nímž se čtenáři zajímají o různé texty.49 Existenciálně může být rozdíl mezi biblickými a jinými texty kvalitativní, přesto je struktura interpretace v obou případech podobná. Principiálně existuje jen jedna hermene-utika, jinak by hermeneutika nebyla skutečnou teorií komunikace.50

49 Srv. nanejvýš poučné autobiografické eseje četných badatelek a badatelů v oblasti Nového zákona u E.‑M. Beckera (vyd.), Neutestamentliche Wissenschaft (UTB), Tübin-gen 2003.50 To platí mj. jako kritika v mnoha ohledech oprávněného výkladu Bible z hlediska kánonu (canonical approach) u B. S. Childse, The New Testament as Canon (lit. § 1), s. 34nn, a pro zdůraznění konečné podoby textu u H. W. Freie, Types of Christian Theo logy, New Haven 1992, s. 15. Podceňují referenční rozměr textu, tzn. jeho zpětnou vazbu, která ho spojuje s Ježíšovým příběhem (§ 1.4.5). Když kritická interpretace prin-cipiálně nezpochybňuje hranice kánonu, neznamená to, že exegeta musí respektovat kanonicitu, nýbrž že kanonické texty mají skutečně něco společného, co obstojí i při kritickém zkoumání.

816 Rejstřík věcný

REJSTŘÍK VĚCNÝ

Aba 154, 169, 194, 235, 242, 325, 439, 502Abraham 46, 63, 65, 88, 146, 207, 231,

233 –237, 243, 245 –250, 280, 321n, 324, 326, 329, 335n, 466, 468, 472n, 521, 537n, 574, 590, 593, 633, 715, 721nn, 763

Adam 325, 339nn, 468, 521, 524, 548, 590

— nový 157, 400, 548— starý 170n— typologie Adam-Kristus 171, 321n,

324, 339n, 441aión 682— nový 76, 172, 222— viz též věk Akvila a Priska / Priscilla 203, 211,

264n, 329 –333alegorie 37, 353, 383, 427n, 583, 594, 606almužny 466, 468, 498namen 602, 609, 628n, 645, 730, 733, 777amorajci („mluvčí) 58anagnórisis 83, 440, 443Anselm z Canterbury 186antijudaismus 609Antikrist 578, 687, 689, 692antilegomena 99, 656n, 768Antiochie 153, 168, 193, 205n, 208, 211n,

232nn, 240, 245, 267, 491, 509, 527n, 530, 550, 567, 683, 726, 732, 767

antiochijský konflikt 207n, 211n, 216, 228, 230, 232nn, 245, 491

antiteze 339, 371, 466, 468, 474, 497, 499n, 611

antropologie 273n, 279, 297, 334, 339n, 343, 682, 741, 765

apoftegmata 353, 356apokalypsy 95, 98, 224, 470, 629 –640,

643, 751

apokalyptika 76 –79, 87, 152, 160n, 221–227, 243, 245, 345, 360, 374n, 376, 385, 438, 631–634, 782

apokryfy 70, 357, 382, 616, 648, 705, 709— evangelia 379 –393— novozákonní 102, 770, 779— skutky 416, 705— starozákonní 69nn, 103n, 147, 357,

648, 768Apollos 127, 257, 265 –268, 528, 530apologie 84, 220, 280 –283, 288, 295,

531, 560apostolicita 23, 96n, 99, 197, 656apoštolát viz Pavel apoštolové, apoštolský 23, 88n, 92, 94,

96n, 108n, 141, 197–200, 204n, 269n, 284, 382, 385, 424, 455n, 506, 508, 612, 641, 644, 648n, 658n, 662–667, 680, 683, 688, 694, 698, 703n, 740, 742, 747–757, 770, 774n

— dekret 134, 206n, 236, 241, 774— falešní 269, 284, 305— koncil 203— konvent 96, 203, 206, 208, 211n, 232,

236, 241, 267, 704, 774apoštolští otcové 87, 92, 352, 619, 769narameismy 406, 412aramejský, aramejština 58, 60, 64, 69,

70, 74n, 126, 154, 156, 189, 199, 309, 338, 350n, 371, 406, 410, 412, 501n, 610, 645, 771

Aristonův závěr 403naskeze 258, 269, 375, 385, 675, 696, 703Athanasios 101, 648Augustin, sv. (Aurelius Augustinus)

35n,124, 163, 203, 293, 321, 350, 634, 636

autarkie 297, 697

817Rejstřík věcný

Babylón 78, 627, 646, 649, 743nbádání o Ježíšově životě 47, 355, 782Barth, Karl 321, 739beránek — Beránek (apokalyptický) 626n, 630,

638, 644, 744— Ježíš jako beránek 166, 573, 582, 584,

592— obětní 161, 553— pesachový 181, 278, 585, 592, 606Berlínský evangelijní fragment (Nezná-

mé berlínské evangelium) 392bezstarostnost 370, 374nBible 42, 54, 63, 579, 581, 635— hebrejská 57n, 61, 64, 69 –73, 79nn,

101, 103n, 371, 657, 777— křesťanská 30, 73, 90, 105, 120, 643,

770— překlady 51n, 64, 66 –69, 95, 103n,

116, 121, 123 –127, 130, 132, 135, 137n, 579, 648,725, 768

— židovská 44n, 54, 57,62n, 65n, 71, 73, 86 –90, 92, 102, 147n, 332, 652n, 658, 720, 750, 769, 777nn

biografie 81n, 107, 202, 230, 379, 384, 413, 464, 471, 513n, 581, 665, 701

biskup 299, 313, 673, 683, 696, 703, 707nblahoslavenství 189, 193, 370, 466,468,

499n, 549n, 623, 625, 645bláznovství 256n, 277blízké očekávání 27, 87n, 91, 96, 159n,

222–227, 290, 301, 306, 377, 522n, 631, 635, 689, 751n, 755

bohabojní 245, 265, 770bohatství 255, 257, 277, 401, 550, 560nbohoslužba 42, 49, 55, 75, 122, 326, 623,

625, 635, 643nn, 650, 663, 684, 696, 707, 710, 724n, 777n

— křesťanská 55, 65, 88n, 107, 142, 149, 179, 191, 195n, 256, 259, 263, 272, 303, 312, 333, 356, 379, 408, 484, 541, 546, 606

— rozumná 326, 347— synagogální 55nn, 63, 79, 147, 434— židovská 55— viz Večeře Páně, hymny, čtení písma,

křest

boží panování viz též království boží 436, 450, 455, 503

boží synovství 154n, 169, 176, 242, 249, 276, 435, 483, 598n, 620, 714, 719

budování (oikodomé) 212, 272, 280, 284, 295, 297, 424, 645, 665, 683, 706, 737, 743

Caesarea 208 –211, 401, 470, 529, 531Caligula 82, 408, 646celníci 452, 523, 523, 550, 553, 555, 559,

565cesty, cestování 144, 201, 206 –211,

252nn, 266, 314, 317, 330 –333, 349, 396, 400, 469, 517, 519n, 522n, 527–531, 533, 550, 559

církev 22n, 26, 64, 88, 97, 102nn, 140 –147, 198, 233, 328, 434, 451, 454, 482, 500, 506n, 513, 535, 537, 539n, 546n, 577, 582, 603, 606 –610, 619, 621, 626nn, 633n, 636nn, 643 –646, 650, 653, 656 –659, 671, 677, 681–685, 689, 694, 696, 702–706, 709nn, 722–729, 733 –727, 742, 755, 758, 760, 766, 769nn, 774, 775, 777nn, 783

— jednotná 106, 133, 176, 206 –208, 664nn, 680, 683, 728

— většinová 90, 577, 619, 728— viz obec, bohoslužba, dům,

ekleziologie císařský kult 82, 347, 646 –651citáty 68, 70, 72, 88, 90, 102, 122n,

145nn, 250, 329, 352, 403, 422, 465, 474, 477, 493, 593, 617, 628, 680, 700, 714–718, 725, 732, 736, 750n, 777

— viz též Písmo – jeho užití cizinec 457, 729 –736, 739, 775Claudius 202n, 328 –331, 333— jeho edikt 202, 211, 265, 331, 346Corpus Paulinum 93, 108n, 133, 140,

216nn, 230, 303, 666, 685, 712, 717, 749

čistota 238, 333, 364, 391, 401, 470, 487, 497n, 683, 737, 761

členění na kapitoly / verše 135člověk 27n, 34, 46, 52, 105, 152, 214,

225, 232–235, 239, 244n, 257n,

818 Rejstřík věcný

273 –276, 283, 289 –294, 297, 300, 308, 310nn, 323 –326, 333 –347, 371, 421, 423, 433, 440n, 446, 457, 494, 496, 502, 514, 547n, 552n, 555n, 559, 561, 563, 573n, 591, 597–603, 620, 638, 643, 687, 702, 714n, 734, 741, 753, 760nn, 765, 774nn, 781, 783

— nový 235, 245, 273, 441, 662nn, 672— starý 167, 170 –176, 243, 339n, 662nn,

672, 682n— viz antropologie, Duch, tělo, duše

Damašek 193n, 204, 211David 151, 154, 435, 598, 657n— viz syn Davidův, trůn Davidův dědictví 175, 336, 428, 556, 564— Pavlovo 612, 641n, 654, 717, 742,

749, 774— židovské 53, 57, 59, 62, 79, 373, 491dědičný hřích 401, 481dějiny 25, 32, 37, 44–48, 52, 78, 91, 97,

102, 106 –108, 221, 224, 339, 396, 419, 428, 460, 473, 496, 514–516, 533 –537, 546, 597, 631–636, 639, 643

— dějepisectví 81, 351, 514n, 536— (kritika) formy 352–356, 365, 630— spásy 247, 334, 473, 493, 634, 709,

777— výkladu děkovná modlitba 142, 177, 197, 221n,

230n, 256n, 299, 316, 321n, 665n, 696démoni 414, 417nn, 423, 425, 492, 589,

696, 740den Páně 190, 220, 226, 645, 687–690,

753, 778Den smíření 184, 459denně 190, 289, 456, 541, 546nDesatero 52, 61, 70, 502, 760děti 231, 235, 250, 324n, 467, 489, 502,

523, 540, 554, 693n, 710— křest dětí 164, 174n, 544— žehnání dětem 174, 401, 523, 525deuterokanonický 64, 69nn, 103n, 125,

147deuteropavlovské listy 31, 190, 216nn,

309, 312n, 564, 774, 776diakoni 314, 527, 542, 673, 696, 737

diaspora 54n, 59, 67, 76, 143, 216, 719, 729, 732, 734, 744, 758, 767, 779

Diatessarón 95, 100, 112, 126, 619diatribé 196, 334dietetické předpisy 75, 232n, 327, 329,

683, 716, 766, 774disputace viz též rozepře 60, 371, 389n,

396, 398n, 408, 418, 520divadlo 82n„dnes“ 190, 501, 504, 526, 545n, 555doketismus 108, 311, 443, 514, 616, 658Domitianus 82, 635, 637, 646, 649n, 743,

752domácí / domovní společenství 141,

144, 333, 588, 615, 644doxologie 109, 134, 231, 301, 326n, 331,

472, 505, 623nn, 629, 665, 715, 732, 746n, 777

druhý příchod Krista 221n, 226, 301, 307, 438, 463, 481, 623, 688, 747, 751n

— viz též parúsie, boží vůle dualismus 225, 343nDuch 95, 114, 169 –176, 194, 242n, 256n,

266, 276,289n, 342, 414, 432, 575 –579, 588, 617, 620, 625, 645, 649, 655, 667, 671, 678, 682, 696, 718, 723, 738, 749nn, 766, 779

— boží 72,198, 223, 233, 260n, 271, 278, 282n, 340, 343, 481, 682

— podle Ducha 322, 325, 342n— svatý 105, 108, 150, 165n, 168n, 198,

234n, 262, 267nn, 370, 398, 455, 457, 466, 482, 521, 529n, 532, 538, 542–545, 551, 555, 558, 575n, 579, 600 –606, 617, 723, 718, 773

— věštecký 528, 530— viz též tělo, Paraklétos, pneumatologie duchové 404, 416nn, 441, 466, 740duchovní dary viz též charismata 260,

268, 655dům boží 272, 696duše, duševní 77, 269, 273n, 289, 414,

41, 584, 591, 633, 676, 723, 7401,765Dvanáct 195, 270, 360, 396, 398, 400,

410, 416, 423, 450, 452–456, 464, 466, 469, 475n, 509, 529, 536n, 542, 565, 584, 644, 648, 765, 770, 774

819Rejstřík věcný

Efez 93, 208n, 211n, 252n, 264, 287, 303, 315, 317m 330, 414, 528, 530, 542n, 610 –613, 625, 640nn, 649, 654,665, 678n, 684nn, 694nn,700n, 704n, 726, 743

Egypt 46, 67n, 78, 99, 112, 116, 119n, 124, 126n, 133, 181, 194, 403, 468, 619, 646, 731

Eirénaios z Lyonu 67, 92, 98, 100, 131, 393, 405n, 434, 563, 610, 613n, 649, 700

ekleziologie 30, 142nn, 195, 207, 245 –255, 271, 277, 296, 453n, 470, 475, 500nn, 536nn, 603, 606, 612, 665, 671, 680n, 729, 733

— viz obec, církev, andělé ekumenický 26, 94, 100, 106, 138, 143,

160, 195, 378, 680, 711, 775entuziasmus 97, 270, 273, 709, 738, 750,

759epifanie 364, 387, 420, 424n, 574, 595,

702episkopové 313n, 542, 551, 683, 696,

698, 705, 707n, 743, 767epistolografie viz též listy 84, 145, 236epištola 88n, 93, 96, 98, 108n, 111,

140 –145esejci 59, 68, 72, 77, 164, 285, 561eschatokol 197, 200, 235, 664, 688eschatologie 27, 222, 266, 289nn, 306n,

338, 373, 496, 500, 635n, 639, 672, 688n,714, 722n, 735, 752, 781nn

— „dvojitá“ / podvojná, rozdvojená, dvojitá 91, 159, 222, 226, 243, 338, 738

— futurální 52, 72, 621, 642— prézentní 91, 266, 385, 703, 705, 709,

602n— uskutečněná 414, 602, 688n, 703etika 29, 174, 238, 318, 346, 374,

457, 476, 496 –499, 561n, 607n, 643, 737–740, 762, 774n

— viz též askeze, řády domácnosti, liber-tinismus, pareneze, katalogy hříchů, katalogy ctností

eucharistie 177, 180n, 190, 397, 425, 480, 529, 541n, 544, 545n, 555, 595, 604nn

— viz též Večeře Páně

eulogie 199, 281n,665, 668, 729, 732, 777evangelia 40, 60, 81, 83, 88, 93 –100, 107,

138, 350 –358— apokryfní 379 –393— kanonická 92, 95, 348n, 379 –390,

403, 448— nadpisy 22, 107, 384, 398, 400, 406,

413, 430, 432, 440, 460, 468, 472, 485, 563, 613

— synoptická 94, 152, 348, 580 –585, 759, 775

evangelisté 22, 28n, 47, 80, 94, 100, 107, 188, 350, 354–367, 371nn, 413, 418, 421, 447, 454n, 683

evangelium („dobrá zpráva / zvěst“) 61, 81, 107, 161, 166, 223, 232, 277, 406, 430n, 448, 549, 553, 666, 684, 699, 708, 749, 783, 771

— jako kniha 396, 413, 430 –434, 459n, 463n, 472, 482, 484, 513 –516, 519n, 563

— jako literární žánr 47, 81, 107, 378n, 384, 395, 413, 462, 613, 640

— viz též zvěstování Evangelium Egypťanů 391exegeze 23, 32nn, 41, 44, 47n, 692, 780exodus 163exorcismy 381, 415 –19, 423, 425, 444

Fajjúmský fragment 391falešní učitelé 299n, 304, 323, 327, 427,

577, 615, 617, 654, 658, 662n, 690, 695nn, 699nn, 703, 745 –755

faráři 734farizeové 57, 59nn, 72, 77, 143, 204n,

211, 216, 223, 300, 341, 370, 374, 397n, 401, 436, 465, 467, 469n, 473, 479, 485 –97, 506, 509, 523, 525, 531, 566, 609, 778nn

Felix 203, 531Festus 203, 531Filip 79, 114, 382, 416, 423, 450, 527,

529n, 542, 551Filipy 208n, 265, 287, 298 –307, 314, 317,

517, 528, 692, 704, 743Filón Alexandrijský 66nn, 82, 268, 590,

681, 714, 719florilegia 90, 477

820 Rejstřík věcný

forma listu 197–201, 577n, 642— o smrti 309— utrpení, obětování 158— víry 207, 245, 257, 261, 270n, 276,

293, 300, 378, 384, 430, 442, 459, 506, 558, 612, 772, 775

— vydání 309, 591, 599, 772— vyslání / poslání 153n, 158, 166, 599,

611, 625— o Synu 321n, 332, 334, 435, 442, 472Freerovo logion 121, 377, 403

Galacie 141, 208n, 211, 231nn, 236 –240, 252nn, 276, 304, 528, 565, 682, 732

Galilea 28, 81, 349, 396, 398 –402, 406, 431, 452, 463 –471, 520n, 523, 527, 537, 773

Gallio 202n, 211, 265Gemara 58Getsemane 154, 399, 402, 445 –448, 453,

502n, 532, 576, 584, 720glosolalie 256, 260, 267, 271n, 543gnóze 24, 48, 93n, 96, 240, 267nn, 289,

304, 310, 378, 382, 385, 387n, 393, 492, 514, 556, 588n, 597, 615, 642, 648, 675n, 681, 702, 710, 780

hagada 60Hagar 231, 235, 243, 250halacha 60hebrejština 56n, 64, 66, 68 –75, 103,

124n, 183, 350, 437, 637helénismus, helénistický 75 –78, 147n,

158, 184n, 223, 268, 294n, 314, 406, 423, 432, 514, 516n, 553, 560, 566, 590, 607, 634, 673, 681, 710, 719, 738, 741, 751, 772, 779

helénisté 527, 542hereze viz falešní učitelé hermeneutika 23n, 26, 30 –52, 73, 247,

347, 433, 457, 497, 594, 630, 712Hispánie 210n, 314, 327, 332, 701historická kritika viz kritika historická hněv boží 220, 223, 243, 322, 324, 335,

627, 672, 722hodina 389, 446, 575, 592, 600, 602, 606homologúmena 99, 201, 212, 656

hostina 143, 177, 179n, 187–191, 237, 259, 272, 333, 370n, 420, 467, 480, 508, 522n, 554n, 557, 561, 592, 607, 627

hřích 27, 161, 165nn, 170 –179, 184–189, 231, 241, 243, 245, 247, 258, 270, 274–278, 283, 373, 398, 400n, 418, 423, 438, 466, 469n, 480n, 490 –493, 496, 501, 504, 544, 547, 548, 552–557, 565, 573, 576, 578, 582, 591n, 597, 625, 659, 695n, 710, 714, 721, 724n, 757, 765, 772

hymny 47, 69, 159, 191n, 272, 299n, 303, 307–313, 323, 326, 516n, 551, 558, 573, 588, 599n, 611, 629, 662n, 671, 677n, 680, 695n, 703n, 709, 712n, 718, 730, 732, 740, 772n, 778

hypotéza — dělící 302n, 306— fragmentů 356n— krajinná (severogalatská) 209, 253n— provinční (jihogalatská) 253n— praevangelia 350, 356n— tradice 350n— vývoje 290— závislosti (Griesbachova) 358 –361,

364

charismata 256n, 260, 271n, 323, 327, 457, 655, 671, 683, 700, 707, 737

chiliasmus 636, 648chléb 89, 177–183, 187–191, 397n, 415,

420, 422, 424, 433, 468, 501, 535, 554, 571n, 584n, 592nn, 604n, 608, 779

— lámání 177nn, 182, 529, 545n— prosba o chléb 468, 501, 503n, 546,

556chrám, jeruzalémský 55, 58n, 68, 75n,

176, 190, 399, 402, 407n, 436, 467, 480, 486nn, 520n, 524n, 529, 537, 541, 548, 550, 573n, 592, 606, 685, 720 –725, 727, 743

— viz dům boží, Leontopolis, kritika chrámu

chrie 80n

Ignatios z Antiochie 93, 122, 217, 288, 314, 319, 509, 653, 659, 683, 685, 696, 708

821Rejstřík věcný

Imitatio Christi viz následování Immanuel 478, 480, 482, 484imputativní pojetí 337iniciace 163, 166n, 173, 176, 499, 544, 778inkarnace 95n, 108, 153n, 192, 433, 447,

558, 573, 591, 596n, 600, 603nn, 608, 611, 617, 638, 773

inspirace 23, 67, 90, 95, 578, 707, 747, 750, 754

— slovní 67, 131intronizace 154n, 310, 312, 638, 718, 773Izrael 53, 55, 66, 72, 79, 81, 102, 105,

143n, 151n, 155 –157, 163, 187, 212, 245, 250, 321–326, 332nn, 345n, 364, 373n, 400nn, 419, 421, 435nn, 450, 452, 473, 479n, 483, 486 –490, 495, 500, 521, 529, 533, 536 –541, 546

Jahve 150, 156n, 312, 475Jákob 345Jakub — bratr Páně 193, 195, 204n, 207, 232,

240n, 245, 270, 304, 385, 542— Zebedeovec 203, 401, 407, 451n, 455,

509, 530Jan — autorství janovských spisů 612nn,

623, 648— jeho evangelium 108, 152, 155, 190,

348n, 390, 423n, 437, 446n, 456n— Křtitel 72, 83, 164–168, 265, 373, 396,

400, 468n, 517, 520 –525, 533nn, 546— presbyter 404— Zebedeovec 203, 401, 452, 509Javne 71, 103, 486jazykověda 30, 48Jeroným (Hieronymus) 68, 70, 79, 103,

116, 121, 123nn, 132, 403Jeruzalém 55, 190n, 203 –212, 230nn,

327, 349, 388, 396 –402, 411, 423, 426, 455, 467, 478, 519 –533, 536n, 541n, 550, 563

— nebeský 627, 719, 722— zničení 59, 143, 216, 250, 373, 407n,

480, 486, 488, 498, 513, 526, 552, 566, 649, 727, 743

— viz sbírka, prvotní obec

Ježíš — den jeho smrti 181— historický 47, 355n, 431— jako objekt víry 86nn, 105n, 156 –159— jako osoba 46 –49, 78n, 97, 149, 168,

354— jeho smrt 87, 91, 96, 151, 154,

159 –162, 167, 170 –172, 177–191, 225nn, 242n, 292n, 300, 379, 401n, 410n, 554n

— pozemský 95n, 354n, 377n, 393, 433n— zaslíbení 234, 248, 435— viz Kristus, výsostné tituly, kříž,

bádání o Ježíšově životě, soteriologie, rodokmen, zástupnost, odpuštění, smíření, vzkříšení

Jidáš 410, 453, 471Jidášovo evangelium 392njiž – ještě ne 91, 159, 171, 226Jordán 165,