8/2014 Černý den armády 2

Připraveni pro operaceNATO – CREVAL 12

I exploze zanechá stopy 18

Válka Válka na Doupověna Doupověstrany 10–13strany 10–13

obsahČerný den armády 2Exploze na základně v afghánském Bagramuzabila čtyři naše vojáky (pátý podlehl svým zraněním o týden později)

Deset afghánských křížků 4Naše armáda přišla v misích již o pětadvacet vojáků, další desítky jich utrpěly zranění

Dělat věci tak, jak se dělat mají 6Představujeme novou ředitelku Národního úřadu pro vyzbrojování Jitku Nalevajkovou

Opravil bitevní vrtulník „na koleně“ 8Palubní technik Bohuslav H. z české jednotky AAT v Kábulu byl oceněn titulem Warrior of the Week

Válka na Doupově 10Cvičení Strong Campaigner

Připraveni pro operace NATO – CREVAL 12Cvičení Strong Campaigner

Svým lidem prostě musíte rozumět 14Pozvali jsme se na kafe k Aleši Opatovi

Armáda pomáhá „převalákům“ 16Klisny koně Převalského odletěly vojenským speciálem do Mongolska

Voda za odměnu 17Na Seči se skákalo s novými padákovýmikomplety OVP-12SL do vody

I exploze zanechá stopy 18Mezinárodní kurz zaměřený na výcvik specialistů zabývajících se vyšetřováním nástražných výbušných systémů

DARPA Robotics ChallengeZáchranní roboti jdou do akce 22Technika a výzbroj

Beretta I-Protect – komplexnímonitorovací systém jednotlivce 25Technika a výzbroj

VHS – moderní chorvatský „bullpup“ 26Technika a výzbroj

Co je to šifrování a jak fungujeelektronický podpis? 28CIRC – Computer Incident Response Capability

Odprodej nepotřebných bitevníků 30Podepsání smluv na odprodej podzvukových bitevníků L-159 ALCA

Úspěšných šest měsíců dětského centra 32Zeptali jsme se plk. Pavla Vobůrky na provoz zařízení pro předškolní děti zaměstnanců resortu obrany

Svatováclavský pohár zůstal v Táboře 34První ročník střelecké soutěže

Aby Brdy byly bezpečnější 36Zrušení vojenského újezdu Brdy a jeho nutná asanace po dosavadní vojenské činnosti

Střela 9M17P Skorpion 39Technika a výzbroj

Pontonová mostová souprava PMS 41Technika a výzbroj

Interní komunikační portál 43

Jeden z mnoha hrdinských příběhů 44Od vypuknutí Slovenského národního povstání uplyne v těchto dnech sedmdesát let

Za velmi důležité označil Bohuslav Sobotka navýšení rozpočtu Minister-stva obrany v příštím roce na 43,5 miliardy korun. Tato částka představuje podle něj „nezbytné minimum‟, aby armáda byla schopna lépe plnit své závazky, které má v rámci NATO.

Oba politici si také během společného rozhovoru potvrdili, že v rámci koa lice platí dohoda o možném postupném navyšování rozpočtu Minister-stva obrany i v příštích letech. „Koaliční dohoda hovoří o cíli 1,4 % HDP, kterého by mělo dosáhnout Ministerstvo obrany z hlediska svého rozpočtu do roku 2020,‟ uvedl Sobotka s tím, že tento podle jeho slov realistický cíl by umožnil efektivně naplňovat závazky, které má ČR v rámci Aliance.

Předseda vlády Bohuslav Sobotka pochválil nové vedení Ministerstva obrany za snahu o zvýšení efektivity, hledání úspor a transparentnost – tedy oblasti, v nichž podle premiéra Ministerstvo obrany v uplynulých letech „výrazně prohrávalo‟. „Jsem velmi rád, že zatím posledních šest měsíců se v souvislosti s fungováním resortu obrany a s jeho hospodařením žádná taková podivná nebo pochybná kauza neobjevila. Už to samo o sobě je podle mého názoru dobrá zpráva,‟ konstatoval.

V souvislosti s úsporami Martin Stropnický uvedl, že se jeho úřadu po-dařilo z letošního rozpočtu ušetřit asi 1,3 miliardy korun. „Podařilo se nám ušetřit už jenom tím, že jsme třeba zrušili plánovanou realizaci některých investic, které jsme nepovažovali za nezbytné,‟ řekl Stropnický. Resort také prodal nepotřebný majetek za přibližně čtvrt miliardy korun. „Zhruba stejný objem už je připraven na prodej,‟ dodal.

Premiér Bohuslav Sobotka pak ocenil zejména prodej první části nepo-třebných letounů L-159. Efektivitě vynakládání fi nančních prostředků by podle něj pomohla i užší spolupráce se Slovenskem, konkrétně mezi armá-dami a obrannými průmysly obou států. „Domnívám se, že tady může exis-tovat celá řada synergií mezi ČR a SR jak z hlediska vyzbrojování armády, výcviku, společného působení v zahraničí, tak i v oblasti spolupráce v oblasti obranného průmyslu.‟

www.army.cz

Předseda vlády navštívil Ministerstvo obrany

Premiér Bohuslav Sobotka se poslední červencový den v rámci svých bilančních cest po ministerstvech setkal s ministrem obrany Martinem Stropnickým. Po schůzce uvedl, že pro resort obrany je důležitá mimo jiné stabilita – jak v personální, tak ekonomické oblasti.

3A report 8/2014 2 A report 8/2014

Účast naší armády v afghánské misi odstar-tovalo nasazení 6. polní nemocnice v Kábulu v roce 2002. Za dvanáct let se v této operaci vystřídaly tisíce českých vojáků. Během inciden-tu 8. července 2014 zahynuli příslušníci 2. stráž-ní roty BAF úkolového uskupení AČR ISAF. Ta zahájila plnění operačního úkolu v afghánské provincii Parvan v dubnu letošního roku a měla by ho ukončit v říjnu. Operačně je podřízena americkému prapornímu úkolovému usku-pení TF 1-320, které má na starosti ochranu

největší spojenecké základny v Afghánistánu, Bagramu. Zde je soustředěno až čtyřicet tisíc spojeneckých vojáků. Právě ochrana severní části této základny je svěřena české jednotce.

Rota o sto padesáti vojácích se člení na sedm čet. Tvoří ji převážně příslušníci 41. mechanizo-vaného a 43. výsadkového praporu, doplnění vojáky dalších devíti útvarů a zařízení AČR. Veli-telem roty je kapitán Jiří Pazděra.

K úkolům jednotky nepatří pouze bezpro-střední ochrana základny, musí rovněž co nejvíce

eliminovat případné raketové útoky na Bagram. Z tohoto důvodu vyjíždějí naši vojáci na americ-kých vozidlech MRAP až do vzdálenosti dvace-ti kilometrů od základny a prezentací své roty se snaží z této oblasti vytlačit protivníka. Právě při takovéto činnosti došlo k tragické události.

Všem pěti vojákům, kteří zahynuli – rotmis-trům Davidu Benešovi a Jaroslavu Lieskovanovi, četaři Ivo Klusákovi, desátníkům Janu Šenkýřovi a Liboru Ligačovi – vypravila armáda vojenské pohřby. In memoriam byli povýšeni do hodnosti štábního praporčíka a obdrželi resortní vyzna-menání Kříž obrany státu.

Osmatřicetiletý desátník Jan Šenkýř sloužil v Armádě České republiky již osm let, jednalo se však o jeho první zahraniční misi. Po absol-vování přípravné služby v roce 2006 byl zařazen na funkci řidiče nejdříve u 14. brigády logistické podpory a následně u 13. dělostřelecké brigá-dy. V dubnu 2011 nastoupil k 43. výsadkovému praporu do Chrudimi. Opět na funkci řidiče, ten-tokrát čety zbraní.

Třiatřicetiletý desátník Libor Ligač nastoupil do armády 1. října 2010. Po celé čtyři roky služ-by byl příslušníkem 43. výsadkového praporu. Začínal zde jako obsluha minometného družstva čety zbraní, následovalo družstvo automatických

granátometů AGS-17 a funkce odstřelovače. Absolvoval dvě zahraniční mise, obě na území Afghánistánu.

Čtyřiatřicetiletý četař Ivo Klusák nastoupil do Armády České republiky před čtrnácti lety, v roce 2000. Po celou dobu byl příslušníkem 43. výsadkového praporu. Ze základní pozice pancéřovníka postoupil na řidiče a na staršího operátora velitelského družstva 2. výsadkové roty. Měl za sebou šest zahraničních misí, z toho čtyři v Afghánistánu. Nejen z tohoto hlediska patřil k těm nejzkušenějším vojákům. Byl to tichý introvert. Kdykoliv ale kterýkoliv z jeho kolegů potřeboval, byl připraven mu vytáhnout trn z paty. Měl rád přírodu a z té také čerpal energii.

Nejzkušenější a také fyzicky nejzdatnější z padlých vojáků byl devětatřicetiletý rotmistr Jaroslav Lieskovan. Celou svou vojenskou kariéru strávil u 43. výsadkového praporu v Chrudimi, kam nastoupil v roce 1995. Za devatenáct let služby vystřídal řadu funkcí, převládaly většinou posty velitelů družstev. Před několika týdny ode-šel do Afghánistánu z pozice zástupce velitele čety zbraní 2. výsadkové roty, kterou vykonával poslední dva roky. Z vojáků, kteří zahynuli, měl nejvíce zkušeností. Celkově prošel osmi misemi, z toho byly čtyři v Afghánistánu. Všichni se sho-dovali na tom, že byl duší jednotky. Přezdívali mu Lesi.

Jednalo se o jediného vojáka, který neza-hynul přímo na místě incidentu. O svůj život bojoval ještě celý týden po sebevražedném útoku. Do České republiky byl převezen v ne-děli 13. července. Následujícího dne skonal. V době jeho hospitalizace v americké nemocnici na Bagramu se v tomto zařízení hlásily desítky vojáků jako dárcové krve, kterou tolik potřebo-val. Lékaři Jaroslava Lieskovana se shodovali, že ještě nezažili, aby někdo dokázal tak dlouho vzdorovat tak vážným poraněním.

Naopak nejmladším z vojáků byl osmadva-cetiletý rotmistr David Beneš. Jako jediný z této skupiny nesloužil u výsadkového praporu, ale u 41. mechanizovaného praporu ze Žatce.

Černý den armádyÚterý 8. července 2014 bude v historii naší armády zahalené do černého sametu. Vojáci 2. strážní roty BAF (Bagram Air Field) ze základny Bagram vykonávali v brzkých ranních hodinách patrolu ve východoafghánské provincii Parvan. Prověřovali místa možného odpalu raket na základnu. Zhruba ve tři čtvrtě na osm místního času se zapojili do rozhovoru se zdejšími obyvateli. Mezi ně se však vmísil sebevražedný atentátník ve stejnokroji afghánské policie. Ten také odpálil výbušninu umístěnou v ochranné vestě. Následná exploze zabila čtyři naše vojáky (pátý Jaroslav Lieskovan podlehl svým zraněním o týden později, 14. července) a více než desítku místních obyvatel, mezi kterými nechyběly děti. Jednalo se o největší hromadnou ztrátu Armády České republiky v její novodobé historii.

Zaznamenali jsme

„Pamatuji si den, kdy jsem Lesiho v roce 1995 poprvé potkal. Bylo to v Chrudimi na letišti. Do řeči se se mnou dal vysoký, extrémně hubený kluk s výrazným orlím nosem. V duchu jsem si říkal, kamaráde, budeš na sobě muset trochu popracovat, než z tebe bude para-šutista. Tehdy jsem však naprosto netušil, jakou v sobě má Lesák vůli a vnitřní sílu. Začal se měnit před očima. Tvrdě na sobě pracoval, učil se výsadkářské řemeslo a každou chvíli trávil v posilovně. Stal se ve velice krátké době spolehlivým, výjimečným a respektovaným vojákem s otevřeným srdcem pro svoji jednotku a kamarády. Právem patřil do jádra nově vznikajícího profesionálního výsadkového praporu.

V roce 2007 jsem byl velitelem jednotky výsadkářů nasazené v Afghánistánu. Lesi tam samozřejmě nechyběl. Působili jsme na severovýchodě země, v provincii Badachšán. Jednou jsem byl pozván místním guvernérem společně s německým kolegou na oslavy Dne nezá-vislosti. Taková pozvání nelze z mnoha důvodů odmítnout, a to zejména v situaci, kdy jsme se snažili získat důvěru místních obyvatel. Ve stanovený den jsme vyrazili a Lesi byl se svými vojáky součástí jednotky, která odpovídala za naši bezpečnost. Dorazili jsme na místo, kde nás na stadionu očekávaly tisíce lidí. Bylo jasné, že jako host nemůžu jít na tribunu v kom-pletní balistické ochraně a s puškou v ruce. Odložil jsem zbraň, a začal si sundávat neprů-střelnou vestu. V tom ke mně přišel Lesák a říká: Zbláznil ses?! Vysvětlil jsem mu, o co jde, nehnutě mě poslouchal. Pak se ohnul, dal mi do kapsy pistoli a řekl, kdyby se to pohnojilo, tak bojuj a my si pro tebe přijdeme. Seděl jsem na tribuně mezi dvacítkou vousatých Afghán-ců a asi sto padesát metrů od sebe jsem viděl na střeše jednoho z kalátů sedícího Lesiho s útočnou puškou v ruce. Hlídal mě. V ten moment jsem neměl strach, věděl jsem, že když to neklapne, že si pro mne přijdou. Byl jsem hrdý na Lesáka a jeho vojáky. Věřil jsem jim.‟

Z vystoupení generálmajora Aleše Opaty na pohřbu rotmistra Jaroslava Lieskovana

„Vždycky si vzpomenu na svoji první patrolu. Byla do distriktu Koshi. Okamžitě se kolem nás seběhly děti, chtěly komunikovat. Byl to takový první opravdový kontakt s místními lidmi. Mile nás překvapili. Pochopitelně jsme se připravovali i na jednání a kontakt s nimi. Ve sku-tečnosti jsou lidé většinou přátelštější, než jsem očekával. Zvláštní je to s dětmi, vyžadují si pozornost a to je někdy problém.‟

Z rozhovoru s rotmistrem Davidem Benešem během jeho první afghánské mise v roce 2009

„Honza Šenkýř byl nejlepší kluk, kterého jsem kdy poznal a potkal. A jsem za to velmi rád. Protože takového kamaráda už nikdy mít nebudu. Byl to vynikající voják. Sloužil rád, bavilo ho to. Dělal to všechno pro svoji zemi.‟

desátník Tomáš Jeníček, 2. výsadková rota

„Ligiho jsme znali jako zkušeného výsadkáře, schopného odstřelovače, výborně připrave-ného, prostě skvělého vojáka a výborného kamaráda, který vždy dokázal podržet svůj tým. Odpočívej v pokoji, bylo nám ctí s tebou sloužit. Všem nám budeš moc chybět.‟

Z dopisu příslušníků 2. výsadkové roty čteného na pohřbu desátníka Libora Ligače

Do armády vstoupil v roce 2006. Vystudoval elektrotechnickou školu. V žateckém prapo-ru začínal na pozici střelce, později postoupil na funkce velitele družstva a zástupce velite-le čety. Měl rád tvrdou hudbu, hokejový klub New York Rangers a seriál Simpsonovi. Říkali mu Beny. Měl za sebou tři mise v Afghánistá-nu. Podle velitele 41. mechanizovaného prapo-ru podplukovníka Zdeňka Mikuly to byl voják, na kterého bylo naprosté spolehnutí. Výborný kamarád, který neměl rád teorii, o to více ho ale bavil praktický výcvik. Všude s sebou tahal svůj těžký kulomet. Při svých misích v Afghánistánu si našel čas nejen na plnění služebních povin-ností, ale také pomáhal ostatním s budováním pece na chleba. K srdci mu zde přirostla toulavá fenka Brita.

Text: Vladimír MarekFoto: autor a Jan Kouba

5A report 8/2014 4 A report 8/2014

Jako první zahynul 19. února 1991 v Hafr Al-Batinu v Saudské Arábii během operace Pouštní bouře podporučík československé armá-dy Petr Šimonka. Jen v Afghánistánu mají naši vojáci již deset křížků. Ten první patřil podpra-porčíku Nikolaji Martynovovi ze 43. výsadkového praporu Chrudim. Společně se svou jednotkou plnil v roce 2007 úkoly na severu Afghánistánu v provincii Badachšán. Na jaře objevili vojáci vy-soko v horách zapadlou správní vesnici Skazer, vzdálenou od základny ve Fajzábádu více než dvě stě kilometrů. A právě do ní měli naši vojáci dopravit humanitární pomoc.

Při návratu 3. května 2007 se zhruba čtyři-cet kilometrů před základnou náhle změnilo počasí. Obloha se zatáhla a z šedivých mraků se spustil hustý, drobný déšť. Někdy v té době uvízlo na cestě poslední vozidlo kolony, utrhla se pod ním část vozovky. Bylo potřeba vyprostit osádku, zajistit zbraně, munici, materiál a infor-movat základnu o nastalých problémech. Během záchranné akce se náhle spustily z oblohy proudy vody. Lavina bahna a kamení, kterou liják utrhl, podle očitých svědků svým hlukem připomínala valící se tankovou kolonu. Smetla všechno, co jí stálo v cestě. Včetně našeho automobilu a dvou vojáků, kteří z něho vyprošťovali mate riál. Jed-nalo se právě o Kolju Martynova a Miloše Plá-šila. Další členové patroly měli to štěstí, že je

zachytil pouze okraj laviny. Situace byla kritická. Bouře neutichala, všude kolem neproniknutelná tma. Kolona byla navíc rozdělena dalšími dvě-ma závaly. Bylo nezbytné urychleně poskytnout pomoc zraněným vojákům, na hledání dvojice smetené lavinou nemohlo být v tomto okamžiku ani pomyšlení.

Martynov byl otočen k lavině zády a schytal to naplno. S Plášilem si lavina doslova pohrála, dolámala mu celé tělo. Všude měl bláto, nemohl dýchat. Než se stačil alespoň trochu zorientovat, přišla druhá lavina. Udeřila do něj obrovskou rychlostí. „Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Na okamžik jsem se ocitl ve vzduchu, aby mě hned vzápětí doslova vcucla masa horniny. Náraz mi málem amputoval zaklíněnou nohu. Cí-til jsem, jak mi holeň bezvládně plápolá,‟ vzpo-mínal na otřesné okamžiky Miloš Plášil. Valící se hornina ho odnesla na dno kaňonu. V ledo-vé vodě strávil s těžkými zraněními celou noc. Na rozdíl od kamaráda Kolji Martynova se mu podařilo přežít.

Čekali další útok Neuplynul ani rok od této tragédie a v těs-

ném sledu za sebou si naše armáda připsa-la v Afghánistánu další dva křížky. V pondělí 17. března 2008 doprovázela v jihoafghánské provincii Hílmand ve městě Gíršik patrola slo-žená z vojáků speciální jednotky Vojenské po-licie SOG dánský tým CIMIC. Bylo půl desáté ráno. Sebevražedný atentátník, který se odpá-lil, stál asi patnáct metrů od nich. Výbuch byl tak mohutný, že na místě usmrtil nejen pra-porčíka Milana Štěrbu, ale i čtyři dánské vojáky a tři civilisty. Kromě toho byl český příslušník

později další účastník této mise praporčík Michal Adamec. „Všichni, kteří jen trochu mohli, po-máhali raněným nebo zaujali kruhovou obranu. Čekali jsme další útok. Obvykle totiž přicházejí v několika vlnách. Ať již jde o explozi zaparkova-ného auta, či o palbu protitankovými střelami.‟

Oběť Měděné horyK další tragické události došlo jen o šest týd-

nů později v provincii Lógar. Zde od března 2008 začínal na základně Shank pracovat náš provinč-ní rekonstrukční tým. Ve středu 30. dubna 2008 vyrazila ze základny větší kolona o dvanácti vo-zidlech. Čtyři z nich patřila Afghánské národní armádě. Úkolem této operace bylo prozkoumat pohoří Aynak, kde se v té době dělaly zkušební vrty na zjištění přítomnosti měděné rudy. Tuto lokalitu získali čínští těžaři, naši vojáci měli zjis-tit, jak pokročili v průzkumu a kdy případně může dojít k zahájení samotné těžby na Mědě-né hoře.

Jednalo se vyloženě o vojenskou patrolu bez civilních expertů. Až do výbuchu probíhal přesun naprosto bezproblémově. Na improvizo-vaný výbušný prostředek najelo čtvrté vozidlo v koloně. Jeho velitelem byl nadporučík Robert Chudý a řidičem praporčík Radim Vaculík. Oba sloužili u 102. průzkumného praporu. Humvee iniciovalo výbušný prostředek předním kolem. Tomu také odpovídalo poškození vozidla přede-vším v přední části. Přestože na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o tragickou událost, nikdo nezmatkoval, všichni postupovali přesně

Deset afghánských křížkůNaše armáda přišla v misích již o pětadvacet vojáků, další desítky jich utrpěly zranění

Tragická událost, ke které došlo 8. července 2014 poblíž základny Bagram, zvýšila počet obětí českých a československých vojáků, kteří během posledního čtvrt století zahynuli v misích, na pětadvacet.

podle standardních operačních postupů. Tedy zajištění obrany, pozorování a propátrávání. Bylo potřeba zjistit, zda se v blízkosti nenachází další výbušný prostředek. Čeští vojáci vyprosti-li osoby z vozidla a zdravotníci kolony poskytli první pomoc zraněným vojákům. Bohužel řidiči Radimu Vaculíkovi již nikdo pomoci nemohl.

Do čtyřiceti minut po incidentu přiletěl MEDEVAC, který dopravil raněné do americké polní nemocnice v Bagramu (ROLE III). Robert Chudý přišel o horní a dolní končetinu. Nebýt včasného a kvalifi kovaného zdravotnického zá-sahu, za který nás pochválili i američtí lékaři na Bagramu, mohly být následky ještě horší.

Radim Vaculík, který při tomto incidentu za-hynul, pocházel z Hluku u Uherského Hradiště. Předtím než vstoupil do armády, jezdil s kamio-nem. Především do Ruska a na Východ. V rod-né obci byl členem sboru dobrovolných hasičů. Všichni, kdo ho znali, se shodují v jednom – byl to srdečný, hodný kluk. Vyslovený pohodář.

Výbušnina v propustkuV úterý 31. května 2011 krátce po deváté

hodině afghánského času při přesunu 2. jednot-ky OMLT najelo vozidlo Iveco u vesnice Salar v provincii Wardak na výbušné zařízení. Rotmistr Rober Vyroubal přitom utrpěl smrtelné zranění. Jednalo se o příslušníka 73. tankového prapo-ru z Přáslavic. „S Robertem jsem se seznámil v roce 2007 při výcviku do mise. Přišel jsem k nástěnce na rotě a čtu, že velitele družstva mi v irácké Basře bude dělat praporčík Vyroubal.

Vůbec jsem nevěděl, o koho jde, a tak jsem začal nenápadně sondovat u služebně starších. Odpovídali mi vesměs všichni hodně podobně: „Virus? Tak to máš super, je naprosto v pohodě, férový chlapík, svému řemeslu rozumí a nezka-zí žádnou legraci.‟ V několika dalších měsících jsem jim musel dát za pravdu,‟ napsal jeden z jeho kamarádů z 2. jednotky OMLT Wardak, desátník A. V.

Krátce po tomto incidentu zemřel i afghánský tlumočník. Velitel 2. jednotky OMLT podplukov-ník Michal Kucharský utrpěl lehké zranění. Ne-hledě na ně se rozhodl pokračovat v misi. Pod-statně hůře na tom byl řidič. Jeho stav se však podařilo stabilizovat a leteckým speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích.

Na místě se našel zhruba dvousetmetrový drát, kterým byla z úkrytu výbušnina odpálena. Jednalo se o velice silnou nálož, jež obsahovala zhruba padesát kilogramů výbušniny. Byla ulo-žena v propustku pod asfaltovou silnicí.

Dne 6. července 2011 došlo k přepadení předsunuté základny COP SALAR v afghánské provincii Wardak. Během tohoto incidentu byl těžce zraněn český rotmistr Adrian Werner, který zde působil jako instruktor 5. výcvikové-ho týmu 2. jednotky OMLT. Přímo na místě mu byla poskytnuta první pomoc a následně pak i odborná péče ve zdravotnickém zařízení na zá-kladně Shank a u českého polního chirurgického týmu na základně KAIA v Kábulu. Již druhý den po incidentu byl přepraven vojenským speciá-lem do České republiky, do Ústřední vojenské nemocnice v Praze.

Rotmistr Adrian Werner se stal příslušní-kem 71. mechanizovaného praporu v Hranicích v květnu 2004. Začínal jako kulometník a po-stupně se dostal až na funkci zástupce velitele 2. palebné čety minometné baterie. V průběhu své služby se třikrát zúčastnil zahraniční mise, dvakrát v Kosovu a jednou v Afghánistánu.

Lékaři marně bojovali s jeho těžkým zraně-ním. V srpnu 2011, po dohodě s rodinou, byl převezen na specializované pracoviště do vojen-ské nemocnice v Olomouci. Zde bohužel svým zraněním 9. října 2011 podlehl.

Text a foto: Vladimír Marek

patroly praporčík Jiří Schams těžce zraněn a další náš voják byl zraněn lehce.

Mladému britskému spojaři výbuch přerazil nohu. Nehledě na bolest navázal spojení a sna-žil se přivolat radiostanicí pomoc. „Obdivoval jsem ho, jak to i přes nespornou bolest zvládal. Byl přitom v Afghánistánu první den,‟ přiznal

6 A report 8/2014 7A report 8/2014

Jste první ředitelkou Národního úřadu pro vyzbro-jování, která získala toto místo prostřednictvím vý-běrového řízení. Jak moc náročná pro vás byla tato zkouška?

Pokud mohu hodnotit z vlastní zkušenosti, tak výběrové řízení bylo určitě náročné. Odpovídalo pozici, která byla obsazována. Pro mne to byla zajímavá osobní zkušenost.

Vy už jste na rozdíl od některých dalších měla osob-ní zkušenost z Národního úřadu pro vyzbrojování, vedla jste jeden z jeho odborů. Myslíte si, že to pro vás byla výhoda?

Troufnu si říci, že ano. Znala jsem Národní úřad pro vyzbrojování takříkajíc zevnitř, jeho silné i slabé stránky, věděla jsem, jak funguje a jak složitý je proces zadávání veřejných zaká-zek, obzvláště pak v resortu Ministerstva obra-ny. Snáze se pak koncipuje vize do budoucna. Víte, na co se zaměřit.

Po všech těch problematických akvizicích resor-tu kladli organizátoři výběrového řízení největší důraz na naprostou bezúhonnost nového ředitele. Nebojíte se toho velkého závazku?

Pro mne je bezúhonnost naprostou samo-zřejmostí. Byla jsem tak vychována. Několi-krát jsem opakovala v tisku, že mým krédem je dělat věci správně, tak, jak se dělat mají.

Na takovéto pozici je bezúhonnost prostě abso-lutní nezbytnost.

Podobné záměry měli i mnozí z vašich předchůdců. Nakonec ale někteří z nich nejspíš podlehli politic-kým či lobistickým tlakům. Neobáváte se něčeho podobného?

Nerada bych hodnotila své předchůdce. Kaž-dopádně ale za sebe mohu říci, že jsem připra-vená případným tlakům čelit, ať již pocházejí od kohokoliv. Je to prostě součást mé práce. Teď se asi budu opakovat, ale vždycky jsem pracovala tak, abych se pod výsledky své práce mohla podepsat, a to i kdykoliv později.

Ve funkci jste již několik týdnů. Podařilo se vám za tu dobu udělat jakousi inventuru úřadu, na jaké záleži-tosti se hodláte v budoucnu především zaměřit?

Prvořadá je pro mě konsolidace úřadu, aby pracoval jako dobře promazaný stroj a aby vy-stupoval jednotně a srozumitelně pro veřejnost i potenciální dodavatele. Nemohu si nevšim-nout, že výstupy, které vychází z jednotlivých akvizičních odborů, jsou skutečně různé obsa-hové i formální kvality. V tomto směru máme jisté rezervy. Jsem hluboce přesvědčena, že dr-tivá většina pochybení, kterých se v zadávacích řízeních dopouštíme, vzniká z toho, jak nesmír-ně náročné a byrokratické samotné řízení je. Bohužel i malá formální chyba může mít fatální důsledky. Proto je nezbytné rutinní, každodenní procesy na našem úřadu standardizovat, to je naprostý základ, bez kterého se neobejdeme.

Za sebe jsem opakovaně slibovala, že chci jednat férově jak s veřejností, včetně té odbor-né, tak i s našimi potenciálními dodavateli. Chci vidět zpětnou vazbu. Vítám podněty, které by mě upozornily na to, že Národní úřad pro vy-zbrojování nepracuje tak, jak má.

Velkým tématem je také nastavení systému hodnocení zaměstnanců ve vazbě na výsledky, a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Je důležité vědět, kde k případnému pochybení došlo, proč a kdo za něj odpovídá. Je důležité se z chyb poučit a vyvodit z nich důsledky.

Kromě toho spolu s dalšími resortními kole-gy intenzivně pracujeme na reformě akvizičního procesu, který se prostě musí zjednodušit, aby měl zadavatel prostor řešit věci podstatné, nikoli prostou administrativu.

Jak moc obtížně je pro ženu řídit sekci, kde výrazně převažují muži?

V resortu nejsem nováčkem. Myslím si, že mé jméno je v resortu poměrně známé a že za mne hovoří má dosavadní práce. Genderové otázky jsem nikdy neřešila. Na druhou stranu se musím trochu pousmát nad tím, kolik pozornosti vzbu-dilo v médiích to, že jsem žena.

Největší problémy byly v minulosti s cenou nakupo-vaných zbraní. Sledujete průběžné cenové úrovně zbrojních výrobků, o které se zajímá naše armáda, děláte si průběžný průzkum trhu?

V oblasti nákupů vojenského materiálu se v posledních letech radikálně změnilo právní prostředí. Do roku 2011 se prakticky vojenský materiál nemusel vůbec soutěžit. V roce 2011 došlo k novelizaci zákona a primárně musíme

na každý nákup vojenského materiálu vyhlašo-vat soutěž. Pak i naše právní předpisy respektu-jí, že cena vzešlá z otevřené soutěže je cenou adek vátní. Každou výjimku, případně jednací řízení bez uveřejnění, musíme zdůvodňovat. A to nejen v rámci resortu Ministerstva obrany, od určitého fi nančního limitu musíme informo-vat vládu. Pokud se týče tzv. postupu na jedno-ho, resortní interní pravidla podrobně stanoví, jak máme ověřovat cenu obvyklou. U složitých případů pak sáháme nejčastěji k využívání soud-ních znalců.

Není trochu problém se stanovením ceny? Když nakupuji kancelářský papír, tak tam je velká konku-rence. Pokud ale nakupuji nějakou konkrétní zbraň, která by měla mít přísně specifi kované požadavky, tak tam těch dodavatelů asi moc není...

Každému nákupu, a právní i interní předpisy to takto předpokládají, musí předcházet ověření podmínek na trhu. A to právě i za účelem stano-vení hodnoty veřejné zakázky, ověření požado-vaných technických parametrů atd.

V minulosti byla armáda v médiích několikrát kriti-zována za to, že nakoupila draze. Pak se ale ukázalo, že si navíc defi novala celou řadu vlastností, které srovnávací výrobek neměl. Není trochu problém se v tomto všem orientovat?

Ačkoli Národní úřad není zpracovatelem spe-cifi kací, jsem přesvědčena o tom, že v určitých případech, právě protože se jedná o vojenský materiál, je legitimní požadovat konkrétní tech-nické řešení. Na druhou stranu i zákon nám pře-depisuje, že každý takovýto požadavek musí být náležitě zdůvodněn. Současně zadavatel musí připouštět obdobná technická řešení. Při zpra-cování zadávacích dokumentací průběžně spolu-pracujeme s uživatelem, jsme s ním v pravidel-ném kontaktu a jednotlivé konkrétní požadavky po něm chceme zdůvodňovat.

Problémy s akvizicemi ve státní správě byly odjak-živa. Mám takový pocit, že mnozí podnikatelé přistu-pují k zakázkám ze státní správy, jako by to měl být nějaký zlatý důl. Je vůbec možné tuto oblast zcela vyčistit a zprůhlednit?

Jedna z mých priorit, kterou jsem i v rámci výběrového řízení deklarovala, je zlepšení po-věsti armádních zakázek. Vím, že to nebude jednoduché, protože armádní zakázky se staly do jisté míry synonymem podezřelých nákupů. V některých případech si ale říkám, že ne zce-la zaslouženě. Proto pokládám za velmi důle-žité všem srozumitelně a otevřeně vysvětlovat kroky zadavatele. Říkala jsem také, že stojím o zpětnou vazbu, i kdyby se mi to neposloucha-lo dobře.

S týmem pana náměstka Dvořáka i sekcí ma-jetkovou, coby gestorem, pracujeme na nových webových stránkách, které by poskytly veřej-nosti přehledné informace o záměrech minister-stva a vyhlašovaných veřejných zakázkách.

Armáda většinou nakupuje výzbroj ve větších obje-mech. Daří se vždy toto promítnout do ceny a dosáh-nout jakýchsi množstevních slev?

Záleží vždy na zvoleném druhu zadávacího řízení. Pokud cena vzejde z otevřené soutěže,

a musím říci, že v současné době jsme i kritizo-váni za to, že soutěžíme na nejnižší cenu, pak i zákon respektuje, že se jedná o cenu tržní. Tedy cenu správnou, odpovídající a prostor pro jednání je zde minimální. V případě jednacích řízení, ať s uveřejněním nebo bez, je důraz kla-den na vyjednávání nejen o ceně s jejím násled-ným ověřením formou nezávislého posouzení, ať interního či externího.

V minulosti byly problematické nákupy zbrojních kompletů zdůvodňovány tím, že se jedná o ojedině-lé systémy, pro které neexistuje žádné srovnání. Je tomu opravdu tak? Skutečně se v některých přípa-dech nedá dopátrat objektivní ceny?

Pokud určujeme předpokládanou hodnotu ve-řejné zakázky, musíme v maximální možné míře zjistit poměry na trhu. Někdy se ale může stát, že se tyto poměrně na trhu prostě zjistit nedají. O to důležitější je potom vlastní přezkoumání cenových rozkladů.

Mnohdy jsou v případě akvizic specifi kovány para-metry, které jsou určitě prospěšné, ale nemusí jich být dosaženo za každou cenu. V minulosti se jednalo například o pandury, které měly být schopné plavby. Mnohdy právě tyto nadstandardní požadavky bývají předražené. Nesvazuje vám právě toto trochu ruce při vyjednávání o konečné ceně? Můžete říci uživa-teli, ano, tento systém jsme schopni koupit výrazně levněji, pokud slevíte z tohoto požadavku?

Zatím je akviziční systém nastaven tak, že za-davatel, tedy Národní úřad, je vázán specifi kací, kterou mu, když to velmi zjednoduším, připra-vuje uživatel, tj. AČR. Tato myšlenka vychází z principu vzájemné kontroly a zabránění mož-nosti manipulovat se zadávací dokumentací či zadávacím řízením. V současné době tedy náš úřad není tím, kdo by měl říkat armádě, co by měla kupovat. Pokud ale ve specifi kacích nachá-zíme požadavky, o kterých nejsme přesvědčeni, že jsou správné, a to třeba ve vztahu k nedis-kriminaci, k unikátním technickým řešením atd., pak s uživatelem o těchto záležitostech jednáme a s jeho souhlasem pak zadávací dokumentaci upravujeme.

Jak moc důležité je pro vás sledovat trh, jezdit po zbrojních veletrzích, vědět o každé novince?

Touto problematikou se samozřejmě zabý-váme. S ohledem na úsporná opatření to ale zdaleka není v takové míře jako v minulosti. Naši lidé již tím, že ve prospěch uživatele zpra-covávají marketingové informace, tj. informace o poměrech na trhu, musí mít co největší pře-hled. Posílení důležitosti tzv. předakviziční fáze a úlohy projektového řízení jsou nejvýznamněj-šími změnami, které se v akvizičním procesu připravují.

V budoucnu se chcete zaměřit na společné nákupy zbrojních systémů s našimi aliančními partnery. Je takovýto postup vždy ekonomicky výhodnější?

V minulosti se mnohokrát hovořilo o důleži-tosti mezinárodních projektů. V současné době jsme v této oblasti jednoznačně úplně nej-dále, jak jsme kdy byli. Je však poctivé si říci, že se vydáváme průkopnickou cestou: Česká republika dosud opravdový mezinárodní projekt

Dělat věci tak,jak se dělat mají

Představujeme novou ředitelku Národního úřadu pro vyzbrojování Jitku Nalevajkovou

Jitka Nalevajková vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde později získala i doktorát. Od roku 2005 pracovala v různých funkcích v resortu Ministerstva obrany. Dělala například zástupkyni ředitele odboru vnitřní správy MO či ředitelku odboru logistiky a zahraniční pomoci na Národním úřadu pro vyzbrojování. Dne 17. dubna byla jmenována ředitelkou Národního úřadu pro vyzbrojování.

8 A report 8/2014 9A report 8/2014

nerealizovala. Byť nyní, pokud se týče mobilních 3D radiolokátorů, jsme poměrně daleko. Je to o hledání zcela nových řešení, a to právních, ad-ministrativních i technických. Je to pro nás něco principiálně zcela nového. Myslím si, že meziná-rodní spolupráci nemůžeme porovnávat jen fi -nančními přínosy. A to přestože platí obecná po-učka, že pokud něčeho kupujete víc, mělo by to být levnější. Nezanedbatelný je i obecný přínos při spolupráci zejména v rámci zemí i při budo-vání národních obranných schopností a zapojení našeho průmyslu.

Nekomplikuje tu situaci v této oblasti fakt, že rozho-dovací a schvalovací procesy se namísto v jedné zemi odehrávají ve třech čtyřech zemích?

To, že jednotlivé účastnické státy prioritně hájí své národní zájmy, je přirozená záležitost. Zatím ale v mezinárodních projektech cítím sna-hu tohle všechno překonat, dohodnout se, spo-lečně postupovat vpřed.

K obranyschopnosti země výrazně přispívá domácí zbrojní průmysl. Je ale vůbec možné skloubit jeho podporu s akvizicemi, při kterých rozhodují přede-vším náklady?

Zákon o zadávání veřejných zakázek, do kte-rého je transponovaná evropská legislativa, by měl sloužit k podpoře otevřené soutěže a vybu-dování společného evropského obranného trhu. Nutnost udržení našich národních obranných schopností ale samozřejmě nelze také přehlížet. Národní obranný průmysl do jisté míry podporují všechny členské státy EU. I zákon o veřejných zakázkách k tomu dává určité právní nástroje. Umožňuje např. zadavatelům ve členských stá-tech EU zajišťovat si bezpečnost dodávek tak, aby měl stát garantováno, že v případě ohrožení bude mít dané zboží k dispozici. A právě s vy-užitím těchto možností, které nám zákon po-skytuje, se musíme snažit náš obranný průmysl zapojit. Už jen proto, že nemá smysl si zastírat, že nemáme v současné době všechny znalosti a schopnosti v oblasti technologií. Bez znalos-tí obranného průmyslu se zkrátka neobejdeme a není to problém pouze malých států. I velké evropské státy připouští zapojení obranného průmyslu do diskusí o naplňování schopností a podobě specifi kací k jejich zajištění. Musíme ovšem tomu nastavit jasná pravidla.

Neměl by se v této souvislosti stát zamyslet nad tím, jaké zbrojní dodávky by v případě krize nezbytně po-třeboval, a snažit se domácí zbrojní průmysl korigo-vat právě tímto směrem?

Jednou z priorit současného vedení resortu je změna plánování a současně i změna akvi-zičního procesu. Pro mne je to naprosto zá-sadní záležitost. Abych za současných právních podmínek, které rozhodně nejsou jednoduché, mohla úspěšně soutěžit, potřebuji samozřejmě dostatečný časový prostor pro průběh soutěže. V tomto případě je nezbytným předpokladem plánování. Důležité je ale i zjednodušení akvizič-ního procesu a jeho zaměření i na tzv. předakvi-ziční fázi. Na důsledné defi nování schopností a následně i požadavků. To je naprosto klíčový předpoklad pro to, aby potom mohl zdárně pro-běhnout vlastní nákup.

Resort připravuje dva klíčové plánovací strate-gické dokumenty, jeden na ministerstvu a druhý na Generálním štábu. Je to právě ta záležitost, na kterou netrpělivě čekáte a která vám nabídne určitý pohled do budoucna?

Určitě, tyto dokumenty považuji za nesmírně důležité.

Dlouholetým problémem naší armády je nedosta-tek polních stejnokrojů. Nemáte pocit, že systém, kdy armáda na základě jakéhosi odhadu nakupuje výstrojní součástky na sklad a pak je prostřednic-tvím výstrojních bodů „prodává“ vojákům, se již přežil? Pokud by se tato služba poskytovala pro-střednictvím outsourcingu formou elektronických karet, nejspíš by odpadly nekonečné problémy s vý-běrovými řízeními, zbytečně velké skladové zásoby a řada dalších problémů…

Tohle je otázka spíš na majetkového hospo-dáře, potažmo uživatele. Jde totiž o koncepční rozhodnutí, které bych ze své úrovně neměla komentovat. V současné době v této oblasti vzniká projektový tým, který by měl řešit celou oblast výstroje.

Někteří dodavatelé v oblasti výstroje si za armádní peníze v minulosti vyvzorovali některé součástky, které považují za svůj majetek, a tváří se, že i do bu-doucna jsou jedinými možnými dodavateli. Daří se tento problém nějak řešit?

To, že existují průmyslové vzory třetích osob vůči výstrojním součástkám, které používá Armáda ČR, je dědictví určitého historického

vývoje. Na jeho počátku mohl být průmyslový vzor jakousi poukázkou na přímé zadání. V sou-časné době to už ale absolutně neplatí. Vyví-jela se i rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Zhruba od roku 2011 si, podle jeho názoru, zadavatel musí výhrad-ní práva vypořádat ještě předtím, než zahájí soutěž.

Celou tuto oblast jsme společně s majetko-vým hospodářem podrobili určité analýze. Sna-žili jsme se zjistit, která součástka je chráněna průmyslovým vzorem, a která ne. Výsledky již v současné době máme. Je ale potřeba si uvědomit, že pracujeme pouze s otevřenými zdroji. Průmyslové vzory mohou být přihlášeny pod různými názvy. Nikdy tedy nemáte stopro-centní jistotu, že se neobjeví nějaký další prů-myslový vzor. V současné době ale už máme určitou představu, jaká je situace, a pokud požadujeme tu konkrétní výstrojní součástku zatíženou právem třetí osoby, musíme jednat s vlastníkem průmyslového vzoru o podmín-kách jeho využití. Pokud je součástka nechrá-něná, majetkový hospodář pracuje na přihláš-kách průmyslových vzorů ve spolupráci se sekcí průmyslové spolupráce. Jsme dohodnuti s ma-jetkovým hospodářem, že u nově vzorovaných výstrojních součástek musí být ošetřen způsob ochrany průmyslových práv ve prospěch Minis-terstva obrany.

Text a foto: Vladimír Marek

Ocenění Bojovník týdne, nebo také „WoW‟, je udělováno vojákům, kteří předvedli neo-byčejné schopnosti a dovednosti při plnění úkolů. Praporčík Bohuslav H., zvaný českými, americkými i afghánskými kolegy krátce Bob, prakticky na koleně opravil závadu na bitevním vrtulníku Mi-35.

Nezasvěcený člověk by mohl říct, že vymě-nit starý díl za nový je rutina. V Afghánistánu to ale tak úplně neplatí, neboť náhradní díly na leteckou techniku tu ne vždy jsou k dispo-zici. S problémem si Bob poradil šalamounsky. Využil součástek ze starých zkušebních „stendů‟ na Mig-21, které získal od Afghánců, a opravil a zprovoznil tak do té doby letu neschopný bi-tevní vrtulník Mi-35. Jeho iniciativa je o to zá-služnější, že se tak stalo v době prezidentských voleb a na začátku hlavní bojové sezóny Tálibá-nu a přispěl tím k rozšíření letového parku af-ghánských vzdušných sil (Afghan Air Force).

Bobův velitel kapitán Petr Š. celou akci oko-mentoval: „K provedení takové opravy je po-třeba nejen velká manuální zručnost a hluboké odborné znalosti, ale také dlouholetá praxe a zkušenosti s tímto typem vrtulníku a sovět-skou leteckou technikou obecně. Především šlo o to, že Bob přesně odhalil, kde je problém, znal souvislosti a věděl, kam sáhnout mezi ne-potřebné součástky, které se povalovaly kdesi

Opravil bitevní vrtulník„na koleně“

Velké pocty se dostalo palubnímu technikovi Bohuslavu H. z české jednotky AAT (Air Advisory Team) v Kábulu. Velitel aliančního Velitelství výcviku vzdušných sil – Afghánistán (NATO Air Training Command – Afghanistan) brigádní generál John E. Michel ho ocenil prestižním titulem Warrior of the Week.

v hangáru. Bob tak předvedl všem v praxi zná-mé heslo o zlatých českých ručičkách. Myslím, že si udělené ocenění po právu zaslouží.‟

Bohuslav H. je skromný člověk a potlesk amerických letců ho mile překvapil. Neodpustil si malý vtípek, když přítomným nabídl pomoc s případnou opravou Space Shuttle (raketo-plán NASA – pozn. autora). Za to byl odměněn

úsměvy a dalším aplausem. Zástupce velitele plukovník Grey mu na závěr setkání předal za-slouženou pamětní plaketu.

Připravil: praporčík Josef P., vrchní praporčík 9. úkolového uskupení AČR v misi ISAF

Foto: kapitán Petr Šafařík

11A report 8/2014 10 A report 8/2014

Republika Sequena získala samostatnost rozpadem federace. Její vůdčí země Oliveland a Orania se nikdy nesmířily se ztrátou svého vli-vu. Na hranicích jednotlivých států začínají ne-pokoje, tyto země povolávají armádu. Válečný konfl ikt v Evropě je na spadnutí. Rada bezpeč-nosti OSN rozhodla o vojenské pomoci spojenců ohroženého státu Sequena.

To byl plán rozehry fi ktivního konfl iktu, do kte-rého zasáhli v souladu s článkem 5 Washing-tonské smlouvy o kolektivní obraně členských států NATO příslušníci 4. brigádního úkolového uskupení české armády. Bojové situace, které museli vojáci řešit, se odehrávaly během tří dnů na několika místech drsného doupovského teré-nu. Na základě výsledků, jichž při plnění úkolů dosáhli, jim monitoři NATO a vedoucí hodnoti-telských týmů svými podpisy potvrdili připra-venost pro operace NATO – CREVAL (Combat Readiness Evaluation).

Bojové drily s novými postupy

Prvky 4. brigádního úkolového uskupení byly po dobu deseti dnů nasazeny jako vševojsková záloha velitele fi ktivní divize. „Vojáci tu cvičili

v souladu se zásadami doktrinálního boje. To zna-mená, že museli přizpůsobit bojové drily součas-ným požadavkům a postupům, které jsou kladeny na příslušníky úkolových uskupení předurčených do aliančních sil,‟ konstatuje vedoucí hodnotitel-ského týmu pro velitelství 4. BÚU plukovník To-máš Špok. S tím také souvisí náš závazek vůči Alianci na dosažení plných operačních schopností českého brigádního úkolového uskupení, posta-veného na příslušnících 4. brigády rychlého nasa-zení, doplněného o další prvky z celé české armá-dy k 1. červenci tohoto roku. V průběhu cvičení se jednotky přesouvaly v prostoru nasazení a bo-jovaly s nepřítelem. „Jedna noha na zemi,‟ tak označil major Jiří Líbal jeden z taktických postu-pů, kterého využili vojáci 42. mechanizovaného praporu při překročení čáry obrany 71. mechani-zovaného praporu v rámci operace 4. brigádního úkolového uskupení.

Dva roky přípravy se vyplatily

Vojáci se při plném nasazení zdokonalovali například v maskování, ničení cílů za pomoci předsunutých leteckých návodčích, budování skrytých postavení, řešili incidenty s nástražnými

výbušnými systémy, napadení kolony či velitel-ských stanovišť nepřítelem, výsadky z vrtulní-ků, střet s demonstranty nebo si museli poradit s radiačním a chemickým nebezpečím při dělo-střeleckém přepadu chemickou municí s násled-ným zamořením prostoru.

„Při hodnocení vojáků jsme se zaměřili na ře-šení různých taktických situací,‟ konstatuje vedoucí hodnotitelského týmu pro 42. mecha-nizovaný prapor plukovník Ladislav Švejda. „In-cidenty plně odpovídají možným reálným situa-cím, které mohou nastat v aliančních operacích. Z výsledků je vidět, že téměř dvouletá příprava se vyplatila a naši vojáci uspěli na výbornou.‟ Řídící cvičení a zároveň velitel pozemních sil ge-nerálmajor Ján Gurník vysvětluje: „Cvičení mělo prověřit schopnosti velitele a štábu 4. brigádní-ho úkolového uskupení účinně velet podřízeným jednotkám bojové sestavy a především pružně

Válka na DoupověTéměř pět tisíc vojáků, přes tisíc kusů techniky včetně vrtulníků, tanků či obrněných vozidel. To byly druhé největší manévry za osm let od vzniku české armády, které se odehrály v rámci cvičení Strong Campaigner od 18. do 26. června 2014 ve vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách. Dvaasedmdesát hodin plného nasazení v boji prověřilo nejen velitele a samotné vojáky, ale testovala se i připravenost techniky.

Od vzniku Armády České republiky se jednalo o dru-hé největší cvičení na našem území a vy jste byl jeho řídícím. Poslední cvičení obdobného rozsahu se konalo v říjnu 2006. Před osmi lety jste ve funkci zástupce velitele společných sil – velitele pozem-ních sil toto cvičení řídil. Lze stručně popsat Strong Campaigner 2006 versus Strong Campaigner 2014?

Tato dvě cvičení byla naprosto rozdílná, ze-jména z pozice pozemních sil. V roce 2006 jsme ze společných sil obdrželi úkol vytvořit mecha-nizovanou divizi a zaměřit se na činnost štábu, který řídil podřízené jednotky. Tvořili jsme jeden tým, v němž měl každý své místo a věděl na-prosto přesně, co má dělat. Vojáci byli sehraní,

měli za sebou několik cvičení i štábních nácviků. Z mé pozice řídícího cvičení v roce 2006 bylo vše jistým způsobem jednodušší, účelnější, dy-namičtější a samotná příprava štábu nebyla tak náročná. Simulovaný prvek, který řídil v letoš-ním roce 4. brigádní úkolové uskupení v rámci cvičení Strong Campaigner, tj. divize, musí být naprosto profesionální a fundovaný, schopný velet brigádě, adekvátně ji vést a něco jí předat. Současné Velitelství pozemních sil má padesát vojáků a my jsme museli začít v nové struktuře budovat štáb divize od začátku. Doplnit jej o pří-slušníky brigád a pluků, jejichž příprava byla v tomto případě komplikovanější. Bylo méně štábních nácviků a chyběly jim také zkušenosti

z operačně-taktického stupně velení a řízení. Ří-dící prvek by měl být konsolidovaný a schopný vést. Poděkování tedy náleží 4. brigádě rychlého nasazení a 7. mechanizované brigádě, bez je-jichž přispění by se nám to zvládnout nepo-dařilo. Tato skutečnost mne vede k zamyšlení se nad budoucností. Příprava brigádního úkolo-vého uskupení bude vzhledem k platným certi-fi kacím postupně procházet cyklem opakování, a tak erudice divize jako nadřízeného prvku je tedy na místě. A moje vize do budoucna – stej-ně úspěšně, jako jsme letos v červenci završili přípravu a certifi kaci 4. brigádního úkolového uskupení, chci splnit certifi kaci 7. brigádního úkolového uskupení v roce 2017.

Bleskový rozhovor s genmjr. Jánem Gurníkem

reagovat a adekvátně se rozhodovat v návaz-nosti na aktuální vývoj na bojišti.‟

„Výcvik byl velmi náročný, a to jak pro vojá-ky, tak pro techniku,‟ konstatoval velitel 4. bri-gádního úkolového uskupení a současný velitel 4. brigády rychlého nasazení plukovník Miroslav Hlaváč. „Co je ale pro mě důležité, je to, že vojáci tu odvedli ve velmi drsných podmínkách profe-sionální práci, určitě si sáhli na dno svých fyzic-kých, ale i psychických sil. Zúročili jsme tu dva roky práce a prolité litry potu a právě získanou certifi kací jsme se posunuli u našich aliančních spojenců velmi vysoko. Dali jsme najevo, že jsme schopni plnit své úkoly, a to s plným nasazením jak vojáků, tak techniky.‟

Autor: Jana Deckerová

napadení kolony či velitel-

13A report 8/2014 12 A report 8/2014

S tím souvisel i závazek vůči Alianci na dosažení plných operačních schopností českého brigádního úkolového uskupení, postaveného na pří-slušnících 4. brigády rychlého nasazení, doplněného o další prvky z celé české armády k 1. červenci 2014.

Národní certifi kace jednotek 4. BÚU a současně certifi kace velitelství 4. BÚU a 42. mechanizovaného praporu podle hodnocení bojové připra-venosti pro operace NATO – CREVAL (Combat Readiness Evaluation) se uskutečnila ve dnech 22. až 24. června 2014 za účasti monitorů NATO. V úterý 24. června přesně v 17 hodin byli velitelé 4. BÚU a 42. mechani-zovaného praporu seznámeni s hodnocením velitelství a jednotky. Výsle-dek – připraveni k bojovému nasazení.

V průběhu cvičení vojáci řešili různé taktické situace, reagovali na vyhlá-šení radiačního a chemického nebezpečí, dělostřelecký přepad, napadení kolony nepřátelskými letouny, incidenty s nástražnými výbušnými systémy a procházeli minovým polem. Tento výcvik odpovídal možným reálným si-tuacím, které mohou nastat v aliančních operacích. Jejich postupy bedlivě sledovali monitoři NATO, mezinárodní pozorovatelé, ale i odborní hodno-titelé pro danou oblast z řad Armády České republiky. Jejich závěrečné zprávy byly k získání certifi kace rozhodující.

Autor: Jana Deckerová

PŘIPRAVENI PRO OPERACENATO – CREVALNATO – CREVALPrvky 4. brigádního úkolového uskupení (BÚU) byly po dobu deseti dní zasazeny do prostoru simulovaného pod určitým taktickým námětem jako vševojsková záloha velitele fi ktivní divize. Vojáci cvičili se zásadami doktrinálního boje, a museli tedy přizpůsobit bojové drily současným požadavkům a postupům aliančních sil.

plukovník gšt. Miroslav Hlaváč,velitel 4. BÚU a 4. brigády rychlého nasazení

„Jsem rád, že dosažením plných operačních schopností deklarujeme připravenost příslušníků 4. brigádního úkolového uskupení ke společné ochraně teritoria České republiky a účasti v me-zinárodních operacích v souladu s článkem 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní ochraně členských států NATO. V rámci tohoto náročného cvičení jsme tak zúročili téměř dvouletou velmi náročnou přípravu a já jsem rád, že mohu všem vojákům, kteří k tomuto výsledku při-spěli, poděkovat. Poděkovat za jejich profesionalitu, s jakou ke své práci přistupovali, a ohlasy mezinárodních monitorovacích týmů to jen potvrzují. Děkuji všem.‟

plukovník Vasile Radu Popa,monitor NATO Rumunsko pro 42. mpr.

„Jako člen monitorského týmu NATO jsem byl již na ně-kolika certifi kacích v rámci Aliance. Musím říci, že čeští vo-jáci jsou bezvadně připraveni a na jejich výkonech při jed-notlivých incidentech, o kterých samozřejmě dopředu nevěděli, je jejich připravenost znát. A nejen to. Je na nich vidět, že výcvik a bojové postupy už mají zažité. Proto jsem rád, že jsem svým podpisem mohl potvrdit, že 42. mecha-nizovaný prapor dosáhl certifi kace a je tak od 1. července 2014 plně připraven pro operace NATO – CREVAL.‟

nadporučík Martin Kratochvíl,koordinační důstojník pro 42. mpr.

„Mým úkolem v rámci toho certifi kační-ho cvičení je tak zvaně vědět o všem, co se v rámci simulace v prostoru odehrává. U mě se scházejí veškeré informace, veš-keré výstupy z konkrétních akcí a incidentů, ale také všechny nenadálé situace, které je třeba řešit. To znamená, že jsem neustále na příjmu a rozhoduji o dalších postupech jednotlivých jednotek. U mne se také sou-střeďují veškeré fi nální zprávy jednotlivých hodnotitelů a jejich zprávy se pak budou tady na velitelství fi nalizovat do závěrečné zprávy.‟

rotmistr Stanislav Hlaváček,velitel panduru 42. mpr.

„K převrácení pan-duru došlo vzhledem k blátivému terénu po předchozím dešti. Pneumatiky se za-hltily blátem a navíc se utrhl nezpevněný okraj vozovky. Ale i na tyto nenadálé situace jsme v rám-ci výcviku připraveni a při nastalé situaci následují standardní postupy. Posádka byla

připoutána, takže došlo jen k malému zranění jednoho vojáka, který měl odřený loket. Mým úkolem jako veli-tele vozidla bylo za prvé zjistit, zda došlo ke zranění po-sádky, a o nastalé situaci neprodleně vyrozumět velitele. Nehody tohoto typu se mohou v rámci boje vyskytnout, a proto se je snažíme i v rámci výcviku drilovat a nacvi-čovat jejich možný průběh.‟

desátník Miroslav Toman,řidič Land Roveru pro hodnotitelské týmy

„Pro mě je vždy rozhodující znát místo a čas. Znamená to, že mapu prostoru musím mít tak trochu v hlavě. Místo se totiž dozvím vždy těsně před akcí. Hodnotitelské týmy vyráží vždycky k incidentu, který musí jednotka aktuálně řešit. Mým úkolem je hodnotitele nebo monitory dopravit přesně tam, kde se incident odehrává. Není to vždy jed-noduché, stačí přehlédnout jednu odbočku – a nastává minimálně časový problém. Můj úkol je v tom, že mu-sím dokonale znát vojenský prostor a v co nejkratším časovém úseku tam dopravit monitorovací tým, aby byl svědkem řešení úkolů jednotky. Je pravda, že během těch několika dnů už tu mám najeto pár set kilometrů a začínám si tykat s kdejakou odbočkou…‟

major Josef Pavlík, hodnotitel oblasti o ochraně proti zbraním hromadného ničení

„Z pozice hodnotitele musím říci, že při po-suzování jednotky garantujeme především dodržení standardů činností při vedení bo-jové operace. Tyto požadavky jsou v mém případě plně v souladu s alianční doktrínou ochrany proti zbraním hromadného ničení. Samotná certifi kace se skládá ze dvou fází. První je dokumentační kontrola, která pro-běhla hned první den. Vzápětí následuje fáze druhá, kontrola přímo v poli se závěrečným hodnocením jednotky. Konkrétně tady jsme svědky reakce na incident, kdy byl na jed-notku veden přepad dělostřeleckou chemic-kou municí naplněnou nervově paralytickými látkami. Mým úkolem je vyhodnotit postup velitele a činnost jednotky. Sleduji vzájem-nou komunikaci, vyvedení jednotky z kon-taminovaného prostoru a její následnou dekontaminaci, a to jak osob, tak techniky. Následně dokončím hodnocení za celou ob-last a předám podklady do konečného hod-nocení jednotky.‟

24. června 2014

Potvrzeno

42. mpr

15A report 8/2014

Pozvali jsme se na kafe

Pane generále, všichni věříme, že se na nohy po-stavíme a půjdeme dál. Na vaší uniformě vidím pro tento okamžik téměř symbolickou nášivku výsadko-vého praporu od čtvrté brigády rychlého nasazení. Čím pro vás „čtyřka“ je?

Brigáda rychlého nasazení je pro mne, stej-ně jako pro většinu lidí, co v ní sloužili, srdeční záležitost. Já jsem nastoupil ke „čtyřce‟ v době, kdy se formovala, a strávil jsem tam deset nebo dvanáct let. Prošel jsem tam všemi veli-telskými funkcemi. Srdeční záležitost to je také proto, že když v roce 1994 vznikala, tak to byl nový typ jednotky, nový typ myšlení. Přišla tam spousta šikovných lidí. My jsme v té době byli nadporučíci a kapitáni, měli jsme před sebou velké vzory, byla tam spousta práce. Brigáda byla prvním stupněm, který měnil podobu celé armády. Šli jsme k brigádě rychlého nasazení s obrovským zájmem bez ohledu na čas, na ro-dinu a další věci. Byla tam dobrá parta lidí, dob-ře se tam pracovalo, přišla spousta zkušeností. Mně se u „čtyřky‟ líbilo.

Je tam ta parta stále?Odešel jsem z funkce velitele a již to není v té

rovině, jak si někdo myslí, že pořád na „čtyřku‟

k Aleši Opatovi

nějakým způsobem dohlížím, i když to někteří lidé říkají. Není to pravda. Práce u brigády skon-čila, jsou tam noví velitelé, noví lidé a stejně jako mně by vadilo, kdyby mi bývalý velitel říkal, co mám dělat, vadí to i jiným. To je správné a logické. Etapa služby u brigády pro mne skon-čila. Nehodil jsem to samozřejmě za hlavu, ale dnes je to na lidech, co tam pracují. Důležité je pro mne, že brigáda toho ducha srdcařství stále má. Důležité také je, že dnes nejsou významné rozdíly mezi čtvrtou a sedmou brigádou. Obě brigády jsou schopny spolupracovat, vycháze-jí si vstříc a dochází k tomu, o co jsme se my více či méně snažili, a to „k míchání krve‟. Lidé od čtvrté brigády slouží u sedmé brigády a na-opak. Myslím, že to je dobře.

Ale popravdě. Byla zde určitá rivalita…Rivalita zde byla, ale ta správná a opravdová.

Zdravá rivalita je zcela normální jev a panuje ve všech jednotkách armád NATO. Vždy zde pa-noval a panuje soutěživý duch mezi jednotkami. Ano, „čtyřka‟ byla ve své době o něco starší, o něco zkušenější, ale ať velel „sedmičce‟ kdo-koli, vždy jsme vycházeli profesionálně. Sedmá brigáda udělala obrovský skok dopředu, tak jako

celá česká armáda. Konečně téměř dvanáctileté nasazení v Afghánistánu jednotky změnilo. Sys-tém profesionalizace vytvořil poměrně kvalitní nejnižší velitelský sbor na úrovni velitelů druž-stev, tedy těch, kterým se říká páteř armády. Tito velitelé začali vnímat odpovědnost za řízení lidí a prostředí v Afghánistánu. Nasazení ve vál-kou zmítané zemi na ně mělo obrovský vliv. Myslím si, že obě brigády jsou dnes srovnatelné ve všech aspektech.

Kus života jste také zasvětil přípravě a organizaci kurzů Komando. Stálo to za to úsilí?

Organizování tohoto kurzu pro nás bylo ur-čitým východiskem z nouze. Začali jsme o něm uvažovat v době, kdy došlo k profesionalizaci armády a my jsme velice rychle zjistili, že ve-litelé družstev potřebují absolvovat kurz tohoto zaměření. Šlo o to, naučit je velet a řídit jednot-ku v bojové situaci, kde to není o napsání lístku na stravu nebo vyplnění rozvrhu zaměstnání. Velitelé potřebovali získat pocit zodpovědnosti, získat schopnost pracovat pod tlakem, naučit se svým lidem rozumět. To byl důvod, proč jsme kurz Komando začali připravovat a organizovat. Takový kurz zde zkrátka chyběl. My jsme v té době posílali vojáky do Spojených států na kur-zy Rangers, posílali jsme je do Francie na kurzy Commandos i do Velké Británie. Zkrátka všude možně, ale doma nám tento druh výcviku schá-zel. Využili jsme zkušenosti absolventů z kurzů, o kterých jsem hovořil, a vytvořili vlastní plán. Jedno je nutné si uvědomit, není to obdoba těchto kurzů, ale je to velmi účelově postavené a zaměřené na výchovu bojovníků v základních velitelských funkcích.

S výcvikem a nasazením zvláště v zahraničních operacích se velmi často zdůrazňuje význam drilu. Často se píše „voják měl nadrilováno“. Takže cvičí-me, nebo drilujeme?

Bez základního výcviku, chcete-li drilu, se ne-obejdete. Jsou prostě modelové situace, které voják musí mít nacvičené a musí v nich reago-vat a přitom příliš nepřemýšlet. Ty věci musí mít zautomatizované. Například voják, který byl

před nedávnem v Bagramu oceněn titulem „hr-dina týdne‟, měl nadrilováno. Prostě reagoval, jak byl vycvičen. Vojáků s tímto oceněním jsou dnes desítky a v obdobných situacích reagovali naprosto stejně. Jsou mezi nimi například i pří-slušníci z pyrotechnické jednotky, ale také le-tecký návodčí. Ten, přestože řídil palebnou pod-poru, byl ještě schopen vést boj s nepřítelem. Zachránil život americkému vojákovi, protože dokázal rychle reagovat a zneškodnit nepřítele dřív, než ten stačil zaútočit na Američana. Množ-ství oceněných vojáků jasně dokazuje, že přípra-va a ono drilování jsou na vysoké úrovni a mají své opodstatnění.

Již několikrát jste zmínil zahraniční operace. Vy sám jste působil na všech hlavních teritoriích. Začněme tedy tou první zkušeností, a to byla mise v Bosně a Hercegovině…

Bosnu jsme začali vnímat jako důležitou misi v době operace IFOR, kdy se Armáda České re-publiky, tehdy ještě jako armáda nečlenského státu Severoatlantické aliance, poprvé podílela na operaci pod vlajkou NATO. To pro nás byla obrovská výzva, obrovská zkušenost.

Po Bosně, tedy misi IFOR a později SFOR, jste působil v Kosovu v misi KFOR…

Tato mise z mého osobního pohledu – tehdy jsem byl ve funkci velitele praporu – byla rutinní operace, ke které se vojáci připravovali. Došla na nás řada a tak jsme zde plnili operační úkol.

Pak již následoval Afghánistán…Operace ISAF, to je kovadlina české armády.

Bylo to poprvé, kdy se česká armáda v naprosto extrémních podmínkách, ve velmi cizím prostře-dí, o kterém většina z nás neměla ani předsta-vu, zapojila do bojových operací, do situací, kde se opravdu střílelo, kde se vedla válka. Myslím si, že čeští vojáci a česká armáda zde odvedli a od-vádí obrovský kus práce a že zejména alianční partneři uvěřili, že jsme důvěryhodný partner, na kterého se můžou spolehnout. Důležité také je, že jsme v Afghánistánu nepůsobili nikdy takzvaně za větrem. Vždy jsme byli ve složitém prostředí. Tyto okolnosti armádu také posunuly obrovským způsobem dopředu.

Měl jste někdy strach?Ten, kdo nemá strach, je blázen. Každý má

strach, ale vycvičení vojáci si s ním umějí po-radit. V době, kdy jsem sloužil u výsadkářů, tak nám tehdejší náčelník výsadkové přípravy podplukovník Čejka říkal: „Ten, kdo se nebojí skákat z letadla a nemá z toho strach, je na nej-lepší cestě, aby se zabil.‟ Vždy platí, že stra-chu se nevyhnete, protože jste člověk. Jste-li v ohrožení života, tak určitým způsobem reaguj-te. Naším úkolem a úkolem velitelů je vojáky na tyto možné situace připravit, aby vzniklou si-tuaci zvládli a reagovali správně, aby si se stra-chem a následným bojovým stresem dokázali poradit. Myslím si, že se nám to v uplynulých letech dařilo a daří.

Hovoříte o seskocích. Kolik jich máte za sebou?Já jsem to nikdy nepočítal. Vždy jsem se na vý-

sadkovou přípravu díval ze dvou pohledů. První byl, že skákání na padáku lidi stmelí, vojáci si v kabině letounu více rozumí. Padák totiž nepo-zná hodnosti. Padák neví, zda na šňůrách visí desátník nebo podplukovník. Skákání pomáhá i překonat strach, o kterém jsme hovořili. Vztahy, které vznikají v těchto jednotkách, jsou mnohdy na celý život. Druhý pohled souvisí s ryze vojen-sko-technickou oblastí. Padák je jedním z mož-ných dopravních prostředků vojáka k cíli, proto této oblasti věnujeme pozornost. Nikdy nebyl na prvním místě vlastní seskok, ale činnost, která následuje po seskoku, kdy „válka‟ pro výsadkáře teprve začíná. Skákání mne bavilo, ale abych si vedl záznamník, kdy, kam a do čeho jsem skočil, to ne. Prostě to patřilo k mé práci.

Pane generále, za pár dnů zamknete pražskou kan-celář a otevřete tu v Monsu. Co od působení na me-zinárodním velitelství očekáváte?

Především další zkušenosti. Nic netrvá věčně a žít s představou, že budete ředitelem SOC nebo velitelem brigády patnáct let, je prostě omyl. Mys-lím si, že rotace na velitelských funkcích v hori-zontu tří až pěti let je nutná. Těch pět let je podle mne maximum, kdy jste schopen odvádět práci a přidat nějakou hodnotu. Po určité době je nutné se posunout dál a načerpat jiné zkušenosti. A prá-ce v aliančních strukturách je onou další zkušenos-tí. Já jsem se s aliančním systémem velení a řízení setkával v zahraničních operacích. Dnes se na tuto činnost budu dívat z druhé strany, ze strany pláno-vání a dalších nezbytných činností.

Nebude vám chybět ten zdejší adrenalin?Vždy bude chybět, protože jak my říkáme –

práce v lese, práce s lidmi, práce v operacích je nejzajímavější na vojenském řemesle. Tam dělá-te to, co jste se učil, na co jste se cvičil a připra-voval. Myslím si, že každý, kdo tuto práci dělal, tak si určitým způsobem stýská a že se občas-ným nostalgickým vzpomínkám nevyhne. Navíc mezi lidmi, se kterými jsem u jednotek slou-žil, mám spoustu kamarádů a přátel, na které se mohu kdykoliv obrátit. Nikdo nemládne a čas od času je potřeba uvolnit místa a pozice pro mladší a ještě agresivnější generaci.

Zbude vám teď více času na vaše koníčky, na ryba-ření a motorku?

Tak na rybaření teď opravdu času moc neby-lo. Já ale rybaření vnímám jako důsledek toho, co jsem dělal. Tohle hobby je spojeno s přírodou a zpravidla dokonce s krásnou přírodou. K vodě patří i dobrá parta přátel. Já nemusím každý druhý týden chytit žraloka, stačí čas od času si někde sednout u vody a vyčistit si hlavu a dobít baterky. A motorka? Tak tu jsem měl vždy rád. I to je určitý způsob odreagování, způsobu, jak přijít na jiné myšlenky. S motorkou je samozřej-mě spojené cestování a to mám také rád. Každý má jiné zájmy. Tím ovšem neříkám, že když ob-čas jdu na ryby a občas se projedu na motorce, že nemám rád například knížky o historii.

Děkujeme za rozhovorPřipravil Jan Procházka

Foto: Jan Kouba

Svým lidemprostě musíte ROZUMĚTROZUMĚTSetkání se zástupcem náčelníka Generálního štábu AČR – ředitelem Společného operačního centra generálmajorem Alešem Opatou, který od srpna letošního roku působí na aliančním velitelství v Monsu, mi s odstupem času připomíná zmařený fotbalový zápas. V prvním poločase jsme stihli „odehrát‟ celý následující rozhovor. Těsně před koncem pětačtyřicáté minuty však do rozehraného „zápasu‟ vstoupil nezvaný útočník – sebevrah, obtočený výbušninou. Jeho nesmyslný teroristický útok stál život pět českých vojáků. Situaci ve druhém, zcela logicky již neodehraném „poločase‟, který byl plný smutečních obřadů, žalu a pláče, nejlépe vystihují slova generála Opaty: „Život se nezastaví, život musí jít dál. Budeme truchlit, v řadě případů se to neobejde bez slz. Ale postavíme se na nohy a jedeme dál. Pokud bychom udělali cokoliv jiného, náš nepřítel by vyhrál.‟

Podsadité, hnědorezavé koníky s krátkou hřívou a tmavým pruhem na hřbetě objevil roku 1879 pro západní svět generál carské armády Nikolaj Michajlovič Przewalskij, po kterém tento druh do-stal jméno. Kertag neboli kůň Převalského obýval původně teritoria východoevropských a středo-asijských stepí, na konci 19. století se však vysky-toval pouze v příhraničních oblastech Mongolska a Číny. Do konce šedesátých let dvacátého století byli tito koně kvůli lovu i ubývajícímu přirozené-mu prostředí téměř vyhubeni. V současnosti jsou k vidění víceméně jen v zoologických zahradách a v chovných stanicích. Návrat koní Převalského do Gobi B začal v roce 1992 pod vedením němec-kých a později švýcarských organizací. Na podzim roku 2009 čítala tamní populace přes sto pade-sát koní. Po kruté zimě z přelomu let 2009–2010 se však stav koní dramaticky snížil na pouhých devětačtyřicet. V současné době počet koní po-malu, ale jistě roste. Příchod nepříbuzných zvířat z Evropy představuje důležitý krok pro zdravý rozvoj tamní populace.

První transport koní Převalského do jejich domoviny v Mongolsku se uskutečnil v polovi-ně června 2011, kdy do rezervace Khomiin Talu byly vojenským letounem CASA C-295M a po-sléze auty přepraveny klisny Lima, Kordula, Cas-sovia a hřebec Matyáš. Druhý transport proběhl v polovině července 2012, kdy do národního

parku Tachin Tal v poušti Gobi B odcestovaly klisny Xara, Anežka, Spela a Greta. Potřetí zamí-řily do mongolské stepi (1. července 2013) opět samé klisny: Lotusz, Barča, Spange a Jácint.

Národní park Gobi B má pro návrat koně Pře-valského do přirozeného prostředí mimořádný význam, protože leží asi sedmdesát kilometrů od míst, kde byli v roce 1968 poslední divocí koně pozorováni.

Letiště Bulgan disponuje pouze nezpevně-nou přistávací plochou. Podle předpokladů tam CASA dosedla ve středu ve 13:35 hodin místního času. V reálu se jednalo o bezmála osmnácti-hodinový let se dvěma mezipřistáními. Výjimeč-nou letovou misi plnily dvě posádky kbelské

základny dopravního letectva – kapitáni letounů kpt. Jaroslav Bulíř a pplk. Milan Laniak. Násled-ně absolvovali koně v transportních boxech ješ-tě zhruba sedmihodinovou cestu na korbách aut do národního parku Gobi B, kde byli vypuštěni do aklimatizační ohrady.

Již v pořadí čtvrté přepravě koně Převalského do Mongolska přihlížel také náměstek ministra obrany pro obranné akvizice Bohuslav Dvořák: „Transportem koní Převalského zvyšujeme pro-fesní mistrovství dopravních pilotů. Posádky le-tounů získávají zkušenosti, které mohou uplatnit při nasazení v zahraničních misích. Tento zásluž-ný projekt Návrat divokých koní chceme podpo-rovat i nadále,‟ řekl B. Dvořák.

Text: Pavel LangFoto: archiv ZOO Praha

Armáda pomáhá„převalákům“

Klisny koně Převalského Gretel, Bayan a Ulla odletěly vojenským speciálem do Mongolska

První červencový den, šest minut po patnácté hodině, odstartoval z ranveje 24. základny dopravního letectva v Praze--Kbelích transportní letoun CASA C-295M s číslem 0455 na trupu. Pasažérkami zvláštního letu CEF 677 směřujícího přes Kazaň a Novosibirsk do mongolského Bulganu byly Ulla, Gretel a Bayan. Jinými slovy, klisny koně Převalského.

16 A report 8/2014 17A report 8/2014

Je pár minut před desátou hodinou, když se na jedné z ploch u vodní nádrže Seč začí-nají roztáčet rotorové listy transportního vr-tulníku Mi-17 z výzbroje kbelské základny do-pravního letectva. O chvíli později se k němu vydává patnáctičlenný zástup výsadkářů. Už na první pohled je patrné, že jsou identicky vybaveni, a to záchrannou vestou a padáko-vým kompletem OVP-12SL. Poté, co nastoupí

na palubu stroje, dostává kapitán vrtulníku po-volení ke vzletu. Dva výkonné motory zvedají „nula osm tři čtyřku‟ ze země. Za pár minut je již Mi-17 ve výšce čtyř set metrů a míří k urče-nému bodu vysazení.

Pro první „pětku‟ výsadkářů nastává fi nále. Povel výsadkového průvodce neboli vysazova-če je zřetelný – klepnutí na rameno a rozkaz „Vpřed!‟. V intervalu v řádu vteřin vyskakují další

čtyři profesionálové. Vrtulník opouští prostor seč-ské přehrady a nevelkým okruhem se vrací zpět na požadovaný kurz. Následuje druhý a třetí vý-sadek. Poté stroj přistává, aby vzal na palubu další skupinu výsadkářů. „Na dnešním cvičení je přítomných sto sedmdesát výsadkářů a plánuje-me, že každý z nich provede jeden cvičný seskok do vody,‟ říká podplukovník Petr Štěpán, zástup-ce vedoucího oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy na sekci rozvoje a plá-nování schopností Ministerstva obrany, a dodává, že takovýto druh výcviku výsadkové jednotky AČR provádějí i na dalších vodních plochách – jako jsou například Plumlov, Břehy u Přelouče nebo Hracholusky – a každému z nich předchází náročné organizační zabezpečení.

Nabíledni je otázka související se specifi ky seskoků do vody, které nepatří mezi ty nejná-ročnější. Výsadkoví profíci totiž berou „vodu‟ za odměnu a hodnotí to jako „pěkný‟ seskok. Obecně lze však říct, že výsadkář s padákem přímo do vody neskáče. Okamžik před bezpro-středním kontaktem s vodní hladinou se totiž výsadkář odpoutává z postroje a do vody padá za situace, kdy už padák drží v rukou. „Zhru-ba sto metrů před dopadem na vodní hladinu si dává záložní padák na bok. Následně si odepíná nožní popruhy a rozepne prsní popruh. Necelý metr nad vodou vysedne z padákového postroje a jde do vody. Vesta ho udržuje nad hladinou a on vyčká příjezdu záchranářů s člunem. Ti jej i s padákem naloží a převezou na břeh. Kdyby voják do vody přistával ustrojený v padáku, tak mu hrozí nebezpečí utonutí,‟ popisuje dění zku-šený instruktor chrudimského 43. výsadkového praporu praporčík Antonín Koudelka.

Text: Pavel LangFoto: Jan Kouba

Voda za odměnuNa Seči se skákalo s novými padákovými komplety OVP-12SL do vody

Většina rekreantů nacházejících se druhé červencové úterý na vodní nádrži Seč hleděla několik hodin vzhůru. Jejich pozornost přitahoval vojenský vrtulník a z něho skákající výsadkáři. Ani v nejmenším se však nejednalo o zábavný program pro „dovolenkáře‟. Profesionálové ze 4. brigády rychlého nasazení a z dalších útvarů Armády České republiky zde prováděli cvičné seskoky do vody!

19A report 8/2014 18 A report 8/2014

Řízenou explozi v maďarském výcvikovém prostoru Hájmáskér připravili úmyslně alianční pyrotechnici. Pod vyřazený pancéřovaný au-tomobil nainstalovali dělostřelecký náboj ráže 152 mm a následně jej i odpálili. Celá záležitost byla součástí výcviku posluchačů mezinárodního kurzu WIT (Weapons Intelligence Team Cour-se), který ve spolupráci s maďarskou poddůstoj-nickou akademií zorganizovalo koncem června letošního roku španělské Centrum výjimečnosti zaměřené na likvidaci nástražných výbušných systémů (Counter Improvised Explosive Devices Centre of Excellence).

Sedm zkušených instruktorů

Celý projekt zastřešuje velitelství ACT v Nor-folku. Finančně se na něm podílí tři země – Dán-sko, Norsko a Česká republika. Centrum pořádá

takovýchto kurzů každý rok pět. V letošním roce se jednalo již o třetí běh. Jeho přípravu a or-ganizaci měl shodou okolností na starosti čes-ký příslušník centra kapitán Michal Augustin. „Smyslem tohoto kurzu je připravit WIT spe-cialisty především pro nasazení v Afghánistá-nu. Zaměstnání je třítýdenní. Prvních šest dnů se věnuje teorii proložené krátkými praktickými lekcemi v prostorách maďarské akademie. Ná-sleduje praktický výcvik bez použití ostré mu-nice, ale, jak jste mohli vidět v tomto případě, někdy i s jejím použitím. Posluchači si tak mají možnost v praxi vyzkoušet celou řadu odbor-ných forenzních postupů, jako je fotografová-ní, sběr dat, otisků, stop DNA atd. Právě tady na střelnici mají za úkol dohledat místo činu po explozi výbušniny,‟ vysvětluje kapitán Au-gustin. „Samotný kurz vede deset velice zkuše-ných instruktorů. Každý z nich prošel několika nasazeními nejen v Afghánistánu, ale i v dalších zahraničních operacích. Jeden z instruktorů je

z naší armády. Další jsou ze Švédska, Francie, Maďarska, Rumunska, Irska a Spojených států amerických. Každý z nich má jiné zkušenosti. Systém přípravy se v jednotlivých zemích trochu liší. Instruktoři ale pracují v párech, takže mají možnost vzájemně se doplňovat.‟

Španělské centrum pošle několik měsíců před zahájením kurzu jednotlivým zemím zvací do-pis. Pak již záleží jen na nich, koho nominují. V kurzu je dvacet míst. Centrum výjimečnosti nakonec rozhodne o tom, kdo nastoupí. Prio-ritně se berou lidé, kteří budou během příštích šesti měsíců nasazeni do zahraniční operace jako WIT specia listé. Teprve když zbudou volná místa, přijímají se i další uchazeči. Je snaha rov-ným dílem podělit všechny národy.

Velké zkušenosti s týmy WIT mají Švédové a Francouzi, kteří se na tuto oblast již dlouhá léta specializují. Česká republika a Maďarsko jsou na začátku budování těchto schopností. Za této situace je pro nás výhodou, že se může-me poučit od těch, kteří jsou v této oblasti o pět deset let dál. „Velký význam v tomto směru pro nás mělo nasazení v Afghánistánu. Ať si říká kdo chce co chce, bojové nasazení je něco naprosto nenahraditelného. Jsem přesvědčen, že to změ-nilo nejen pyrotechnickou službu, ale celou naši armádu,‟ říká Michal Augustin.

Pět výbuchůVe výcvikovém prostoru je celkově připraveno

pět pracovišť, na kterých došlo k ostrým odpa-lům. Kromě automobilů jsou výbuchy zaměřeny i na makety vojáků. Exploze tankového náboje ráže 125 mm dokázala roztrhat neprůstřelnou vestu doslova na kusy. Ochranný plát odmrštila dobře dvacet metrů daleko. Nás ale nejvíce zají-má pracoviště, na kterém působí náš instruktor nadporučík Miroslav Hronek. Ten strávil řadu let ve funkci kriminalistického technika, teprve poté se začal specializovat na činnost WIT týmů. Chtěl využít schopností a znalostí z předchozí funkce a zkombinovat je s pyrotechnickou od-borností. Proto se zaměřil na tuto problematiku.

I exploze zanechá stopy

V Maďarsku se i v české režii uskutečnil mezinárodní kurz zaměřený na výcvik specialistů zabývajících se vyšetřováním nástražných výbušných systémů

Mohutný výbuch vymrštil pancéřovaný vůz do vzduchu a po několika sekundách nechal jeho trosky dopadnout na zem. Oblak dýmu a zvířeného prachu se začal postupně rozpadat. Už bylo vidět siluetu vraku. Najednou ale vyšlehl z trosek plamen a k nebi začal stoupat hřib černého dýmu. Vzňal se vnitřek vozidla.

21A report 8/2014 20 A report 8/2014

Ve Vojenské policii je takových lidí víc. V tomto kurzu je prvním českým instruktorem z řad Vo-jenské policie. Vytvořil zde dvojici s maďarským kolegou. Netají se tím, že mají k sobě blízko. V minulosti již pracovali ve společném týmu během cvičení v Nizozemsku. „Neříkám, že jde všechno úplně bez problémů. Když pracujeme takto v mnohonárodní skupině, občas se nějaké potíže objeví. A to především v jazykové oblasti. Po odborné stránce si rozumíme dobře. Problé-my jsou spíš s odbornou terminologií,‟ dodává nadporučík Hronek.

Úkolem čtyřčlenného týmu (tvořeného Norem, Belgičanem, Němcem a Maďarem), který mají na starosti, je ohledat vrak osobního automobi-lu, který zničila neznámá výbušnina. „Vyšetření místa výbuchu a sběr podkladů mají určitý vý-znam pro pyrotechniky, mnohem důležitější jsou ale pro zpravodajce a samozřejmě také pro vý-robce a lidi zabývající se nákupem vybavení pro pyrotechniky. Situace v této oblasti se neustále mění, vývoj jde kupředu a na to je nezbytné průběžně reagovat. Především z tohoto důvodu se všechno sleduje a vytvářejí se nejrůznější da-tabáze. Díky nim se nám daří mapovat protivní-ka. Zaznamenáváme nejen stopy vedoucí k jeho

dopadení, ale i druh nálože či iniciátoru, který použil, místo uložení, sílu výbuchu a způsob od-pálení,‟ upozorňuje kapitán Augustin. „Situace v oblasti výbušných systémů v Afghánistánu prošla určitým vývojem. Francouzi v současné době vozí z Mali také trochu jiné zkušenosti. Jsme tedy připraveni na celou škálu možných incidentů. Většinou v souvislosti s pokračová-ním konfl iktů docházejí teroristům zdroje a oni z konvenční munice přecházejí na munici impro-vizovanou. Je možné tedy sledovat postupný přechod na ještě primitivnější a improvizovaněj-ší formy. Na tento neustálý vývoj musíme být připraveni. Hodně záleží na představivosti útoč-níka, co se rozhodne použít. Jediná věc, která ho limituje, je jeho fantazie. Z tohoto důvodu jsme během tohoto výcviku použili jako spouš-těč například krabičku cigaret. Právě ty nové věci jsou pro pyrotechnika to nejobtížnější.‟

Dvacet velitelůNespornou výhodou kurzu je, že všichni pří-

slušníci týmu průběžně rotují v jednotlivých funkcích. Mají tak možnost působit ve funk-ci velitele týmu, fotografa, sběratele stop

a zapisovatele. Český instruktor nadporučík Mi-roslav Hronek vysvětluje posluchačům, jaký je jejich úkol. Hned od prvního okamžiku sleduje každý jejich krok. V té počáteční fázi jde o to, aby si nepoškodili stopy. Výbuch poničil auto-mobil. Stovky drobných projektilů jsou rozesety všude kolem. Některé z nich prorazily karosérii a prolétly na druhou stranu. „Můžeme mít v Af-ghánistánu sebevíc pyrotechnických EOD týmů, tím však až následně hasíme požár, nejdeme po jeho příčinách. Najít a pokusit se odstranit příčiny by mělo patřit k úkolům WIT týmu. Ten by měl celý incident vyšetřit a získané informa-ce předat zpravodajcům a Vojenské policii. Obě složky se na základě získaných údajů budou snažit odstranit příčiny těchto záležitostí. Vý-znamnou roli v tomto směru může sehrávat od-běr otisků prstů a vzorků DNA. Právě tyto indicie

je mohou přivést až k výrobci výbušných systé-mů,‟ zdůrazňuje nadporučík Hronek. „Nejedná se o nějakou novou záležitost. Aliance se tak-to pojaté prevenci začala věnovat již v Iráku. Například Britové měli svůj WIT tým v Kosovu. Postupně se do tohoto procesu zapojily i ostatní státy. Naše armáda se tomu začala věnovat tak před čtyřmi pěti lety.‟

Mezinárodní tým WIT V4V té době jsme začali intenzivně připravovat

k plnění těchto úkolů nejen příslušníky Vojenské policie, ale i ženisty z Bechyně. V současnosti máme k dispozici celou řadu lidí, kteří prošli tím-to výcvikem a jsou schopni tuto službu zajišťo-vat. Bez problémů můžeme postavit tak tři čtyři týmy. Navíc v případě potřeby není problém

jejich počet velice rychle rozšířit. Vojenská policie disponuje například velkým potenciálem v tom, že má vyškolené lidi na funkcích kriminalistic-kých techniků, kteří umí odebrat otisky prstů, vzorky DNA a další stopy. Přesun do týmů WIT by pro ně neměl být problém. Zatím nám ale chybí reálné nasazení. Podle našich WIT specia-listů ale i k němu časem dojde.

„V české – bohužel nejen laické, ale i odbor-né – veřejnosti se komplex boje s nástražnými systémy velmi často omezuje jen na samotný nástražný systém a činnost pyrotechniků sou-visející s jeho odstraněním. Tím ale tato práce teprve začíná. Po nich přicházejí právě specia-listé WIT, kteří přímo na místě vytěží, co se dá, a postoupí to na vyšší stupně, kde se s těmito údaji dál pracuje. Teprve na základě výsledků z tohoto procesu může dojít k účinnému boji s celou sítí stojící za původní explozí,‟ dodává kapitán Augustin.

Naše početnější zastoupení v letošním kurzu není rozhodně náhodné. Právě se zde rodí pod-statně širší spolupráce naší armády v této oblasti s maďarskou stranou. V minulosti se na nás Ma-ďaři obrátili s požadavkem na vytvoření malého mezinárodního WIT týmu, který by fungoval v rámci uskupení zemí V4. Vzájemná spolupráce mezi našimi armádami v této oblasti se zatím úspěšně rozvíjí. Maďaři mají postaveny již tři WIT týmy, jeden z nich je v současné době na-sazen v Afghánistánu. „Ti kluci nám jsou hodně blízcí. Všechny maďarské týmy mají výbornou úroveň. I po jazykové stránce jsou velmi dobře připraveny. Pokud se tedy týče nějaké spolu-práce, neexistuje žádný problém,‟ říká Miroslav Hronek.

Na závěr získali certifi kátJediného českého zástupce v roli poslucha-

če kurzu jsme zastihli při vyšetřování inciden-tu spojeného s výbuchem obrněného vozidla.

Role tohoto týmu WIT byla ztížena tím, že ná-sledný požár vozidla poničil velké množství stop. Přesto i zde se sice pomalu, ale přece jen dařilo odhalovat stopy, které by vedly k pacha-teli. Nadrotmistr Michal Žehra z olomouckého velitelství vojenské policie kdysi ještě na poho-tovostním oddělení absolvoval základní, áčkový pyrotechnický kurz. Navíc splňoval jazykové požadavky. A tak dostal nabídku absolvovat přípravu v Maďarsku. Pro většinu posluchačů je úvodní fáze tohoto kurzu velice těžká. Postup-ně se jim ale daří překonávat veškeré problémy a podávají standardní výkony. „Nemyslel jsem si, že to bude tak náročné. A to jak z odborné-ho hlediska, tak i z hlediska jazykové vybave-nosti. V průběhu kurzu jsme byli konfrontováni s mnoha odbornými záležitostmi. S mnohými odbornými výrazy jsem se již v minulosti se-tkal, pokud se ale týče vyšší úrovně EOD pro-blematiky, kriminalistických postupů, měl jsem v odborné terminologii jisté rezervy. O to byla pro mne celá záležitost náročnější,‟ upozorňuje nadrotmistr Žehra. „Celkově to ale byla velká zkušenost. Měl jsem možnost vyzkoušet si jak kriminalistickou, tak i taktickou oblast činnosti. A to všechno v mezinárodním prostředí. Mu-sel jsem zpracovat vlastní raport, který jsem později přednášel ostatním. Člověka naplňuje i smysl té práce. Je to velice přínosná záleži-tost, která pomáhá zachraňovat lidské životy.‟

Letošní kurz byl tak trochu výjimečný i tím, že se ho v roli pozorovatelů účastnili rovněž pří-slušníci amerického velitelství v Evropě EUCOM. Smyslem jejich přítomnosti bylo posoudit mož-nost, jak by se bezprostředně zapojili do výuky. Na konci kurzu získal každý z účastníků certifi -kát, že v souladu se STANAG 2298 je nositelem minimálních schopností WIT.

Text a foto: Vladimír Marek

22 Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM A report 8/2014 23A report 8/2014 TECHNIKA A VÝZBROJ

Například pouze v případě výbuchu v jader-né elektrárně Černobyl bylo v letech 1986–1992 k odstraňování jeho následků zapojeno přes 600 000 tzv. likvidátorů. Dnes je již všeobecně známým faktem, že celá řada těchto de facto nedobrovolně nasazených příslušníků ozbroje-ných sil a záchranných složek v průběhu svého působení v místě černobylské havárie obdržela vysoké dávky radiace, což v jejich řadách ná-sledně způsobilo množství předčasných úmrtí nebo vznik závažných a často nevyléčitelných chorob.

Je jasné, že i přes veškerou snahu minima-lizovat případná rizika se lidská rasa nevyhne obdobným rozsáhlým průmyslovým katastro-fám ani v budoucnu. I to bylo jedním z důvo-dů, proč v říjnu 2012 vyhlásila americká DARPA (De fense Advanced Research Projects Agen-cy neboli Obranná agentura pro pokročilé vý-zkumné projekty) otevřenou soutěž nazvanou DARPA Ro botics Challenge (dále pouze DRC). Ta navazuje na obdobné akce (DARPA Grand Chal-lenge a DARPA Urban Challenge), které pro-běhly v rozmezí let 2004–2007 a jejichž cílem

bylo prozkoumat možnost autonomního provozu bezosádkových vozidel v terénu i běžném měst-ském provozu. DRC, která má trvat zhruba dva a čtvrt roku, se skládá z celkem tří soutěžních kol – jednoho virtuálního (které se uskutečnilo od 17. do 21. června loňského roku) a dvou reál-ných (první proběhlo ve dnech 20.–21. prosince 2013 na automobilovém závodišti Homestead--Miami Speedway a závěrečné fi nále se odehra-je v letošním prosinci).

Pestrý „robotický peloton“ DRC

Virtuálního kola DRC se zúčastnilo na 26 týmů z osmi různých zemí. V jeho průběhu měly pro-kázat schopnost v reálném čase řídit virtuálního robota v simulovaném, trojrozměrném světě. Na základě výsledků bylo vybráno 16 nejlepších týmů, jež se kvalifi kovaly do dalšího – tentokrát již reálného – kola.

V něm se střetlo šest hlavních účastníků s vlastním hardwarem – tedy robotem vyvinu-tým ve vlastní režii – v celkem osmi „záchranář-ských‟ disciplínách. V úvodu musely přihlášené

soutěžní stroje nastoupit do přistaveného vozi-dla Polaris Ranger XP 900 EPS, s jeho pomocí bez kolize projet překážkovou dráhou, zastavit, vystoupit a nakonec opustit inkriminovaný pro-stor. Následující disciplína spočívala v překo-nání různých nerovných povrchů, které měly představovat trosky zřícených budov. Třetí úkol představovalo zdolání zhruba 2,4 m vysokého žebříkového schodiště. Po něm měli roboti od-blokovat otevřené dveře, tedy odstranit celkem deset různých předmětů představujících zával, a projít jimi. Dalším úkolem se stalo otevření běžného otočného typu dveří, a to jak tahem, tak tlakem. Poté museli roboti za pomoci akumu-látorové vrtačky vyříznout požadovaný trojúhel-níkový tvar ze sádrokartonové desky o tloušťce přibližně 12,5 mm. Předposlední disciplínou bylo uzavření tří ventilů (jednoho kulového a dvou sedlových) o různých velikostech. Závěrečným úkolem se stalo rozmotání požární hadice a její připojení (přišroubování) k hydrantu.

Prvním účastníkem druhého soutěžního kola se stal tým Tartan Rescue z Národního středis-ka robotnického inženýrství (National Robotics

and Technology). Výška robota Hubo je 140 cm, hmotnost 60 kg a rozpětí paží 204 cm.

Následující soutěžící – Laboratoř proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory, zkráceně JPL), působící na Kalifornském technologickém institutu (California Institute of Technology) – je vědeckým pracovištěm Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration, NASA), jež se podí-lelo např. na takových projektech, jakými byl vývoj dvojice „marsovských‟ robotických vozítek Spirit a Oportunity či průzkumné sondy Cassini. Do práce tohoto týmu se ovšem zapojily i další dvě známé vysoké školy ze „západního pobřeží‟ – Stanford University a University of California. V rámci DRC se snaží prosadit prostřednictvím svého primáty inspirovaného robota nazvaného RoboSimian, který se vyznačuje zavalitým, kulo-vitým tvarem těla a čtyřmi univerzálními konče-tinami sloužícími jak k pohybu, tak k manipulaci s předměty. RoboSimian je (ve vzpřímené po-zici na dvou končetinách) 164 cm vysoký, váží (včetně baterií) 108 kg a při rozpažení dosahuje hodnoty 221 cm.

Zajímavostí je, že NASA v soutěži fi guruje hned dvakrát. Jejím dalším zástupcem se stal tým Johnsonova vesmírného střediska (ofi ciál-ně pojmenovaného Lyndon B. Johnson Spa-ce Center) a jeho „umělý záchranář‟ Valkyrie. Při jeho konstrukci bylo využito poznatků získa-ných v rámci vývoje „robotnického astronauta‟

DARPA Robotics Challenge Záchranní roboti jdou do akceTrvalý růst lidské populace a čím dál větší závislost naší civilizace na složitých technologiích vytváří téměř ideální podmínky pro vznik různých závažných průmyslových katastrof. Pokud se podíváme na některé příklady z nedávné historie (indický Bhópál v roce 1984, ukrajinský Černobyl v roce 1986, Deepwater Horizont v Mexickém zálivu v roce 2010 či japonská Fukušima v roce 2011), lze jednoznačně identifi kovat hlavní shodné rysy všech těchto událostí. Jsou jimi především vysoký počet postižených osob a obrovský humanitární i ekonomický dopad uvedených neštěstí.

Robot Valkyrie (postavený na bázi Robonauta 2, připravovaného pro práci v otevřeném kosmickém prostoru) v rámci DRC selhal

Atlas – robotická platforma fi nancovaná agenturou DARPA a vyvinutá společností Boston Dynamics – je při DRC poskytnuta menším týmům, které nemají prostředky na drahý hardware. Právě pro ně by mohla být cena pro vítěze v hodnotě 2 mil. USD velice lákavá a mohla by jim, v případě výhry, umožnit investici těchto peněz do vlastního výzkumu a vývoje.

Engineering Center neboli NREC), které je sou-částí Carnegie Mellon University z amerického Pittsburghu. Ten se zapojil do DRC se svým humanoidním robotem Chimp (Carnegie Mel-lon University Highly Intelligent Mobile Plat-form), jenž využívá na rozdíl od svých soupeřů ke zlepšení vlastní rovnováhy i pásy. Udržová-ní vzpřímené polohy pomocí statické namísto dynamické stability by mělo mj. snížit nároky na vývoj složitého řídicího systému. Chimp (což je zároveň dvojsmysl odkazující na jeho ob-ratnost, neboť „chimp‟ znamená v anglickém jazyce „šimpanz‟) je vysoký 160,5 cm, jeho hmotnost je přes 180 kg a rozpětí paží zhruba 300 cm.

Další univerzitní tým, tentokrát pod vedením fi ladelfské Drexel University, přihlásil do DRC svého dvounohého robota využívajícího otevře-né architektury a nazvaného Hubo (pravděpo-dobně složenina slov „HUmanoid‟ a „roBOt‟). Kromě akademiků z Drexelu se na přípravě ro-bota Hubo podílely vědecké kapacity z takových renomovaných institucí, jako jsou Columbia University, University of Delaware, Georgia In-stitute of Technology, Indiana University, Ohio State University, Purdue University, Swarthmo-re College a Worcester Polytechnic Institute, a z jediného neamerického zástupce – Korejské-ho vyššího vědeckého a technologického insti-tutu (v anglickém jazyce známého pod zkratkou KAIST – Korea Advanced Institute of Science

Hubo z fi ladelfské Drexel University při manipulaci s ventilem

RoboSimian v podání kalifornské JPL je dalším „želízkem v ohni‟ fi nancovaným agenturou NASA

Společnost SCHAFT Inc. představila svého„robota-záchranáře‟ ze země vycházejícího slunce

Záchranní roboti dle vize agentury DARPA. Výhodou poloautonomních strojů bude mj. i to, že je bude moci ovládat pouze zběžně proškolený uživatel, na kterého tak nebudou kladeny extrémní pracovní nároky. Ke spojení mezi člověkem a strojem bude navíc postačovat i fi nančně méně nákladný systém s nižší přenosovou rychlostí.

24 Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM A report 8/2014 25A report 8/2014 TECHNIKA A VÝZBROJ

Robonauta 2 (též označovaného prostě jako R2), připravovaného ve spolupráci se strojírenským gigantem General Motors a fi rmou Oceaneering Space Systems. Tento antropomorf byl navržen specifi cky jako budoucí možná náhrada (nebo spíše doplněk) lidských posádek kosmických plavidel a vesmírných stanic, předurčený k pl-nění zvlášť nebezpečných nebo zdlouhavých a monotónních činností. Konstrukce robota R2, která je založena na starším modelu R1, mu umožňuje používat širokou škálu vybavení urče-ného k práci ve volném vesmíru. Jeho výhodou proti předchůdci je však více než čtyřnásobná rychlost pohybu, menší rozměry, vyšší obratnost a lepší senzory. Robot Valkyrie je 185 cm vysoký, jeho hmotnost je 130 kg a rozpětí paží 203 cm.

Společnost SCHAFT Inc. (jejímž současným majoritním vlastníkem je internetový gigant Google) byla v roce 2012 založena laboratoří Jo-hou Systems Kougaku (JSK), působící na půdě Tokijské univerzity. Její tým v DRC nasadil svého robota S-One, jenž vychází z dřívějšího stro-je HRP-2. Jeho výška je 148 cm, hmotnost 95 kg a rozpětí paží zhruba 131 cm.

Posledním robotem představeným v rám-ci DRC se stal THOR-OP (Tactical Hazardous Operations Robot – Open Platform) z labora-toře RoMeLa pensylvánské Virginia Polytechnic Institute and State University. Na jeho vývo-ji se ovšem kromě akademiků z Virginia Tech

podíleli odborníci i z dalších státních a soukromých subjektů – např. Uni-versity of Pennsylvania, společnosti Harris Corporation či jihokorejské fi rmy Robotis. THOR-OP dosahu-je výšky 178 cm, hmotnosti 65 kg a rozpětí paží 208 cm.

I přes svůj neúspěch na DRC má ještě RoMeLa naději, že se její THOR (i když pod novým označe-

ním SAFFiR – Shipboard Autonomous Firefi gh-ting Robot neboli námořní autonomní hasičský robot) prosadí. Eminentní zájem o něj totiž pro-jevilo US Navy, které by ho v budoucnosti rádo vidělo na palubách svých plavidel v záchranář-ské roli. Zda je tato myšlenka životaschopná, to by se mělo prokázat již v únoru letošního roku, kdy proběhne zkouška robota SAFFiR na palubě vyřazeného výsadkového plavidla USS Shadwell (LSD-15) zakotveného v alabamském městě Mobile.

Světlá budoucnost pro „roboty-záchranáře“

Současné robotické systémy se obvykle vy-značují omezenou funkčností, specifi ckým za-měřením na plnění pouze některých činností, nízkou mobilitou a jejich využití je navíc často omezeno pouze na laboratorní podmínky. Finál-ním výsledkem DRC by však měl být vývoj série univerzálních poloautonomních pozemních robo-tů, uzpůsobených k provádění složitých úkonů v nehostinném, životu nebezpečném nebo zamo-řeném reálném prostředí. Tyto záchranné stroje by měly být schopny používat široké spekt rum standardních nástrojů a vybavení (včetně např. motorových vozidel), které je možno nalézt okolo nás v každodenním životě. K dosažení tohoto cíle

proto DARPA požaduje po soutěžních týmech vy-lepšení stávajících technologií zejména v oblasti lidským operátorem částečně kontrolovaného procesu vnímání a rozhodování, pohyblivosti, ob-ratnosti, síly a vytrvalosti.

Kromě primárního cíle – urychlení techno-logického pokroku v oblasti robotiky – je dru-hotným záměrem pořadatelů DRC snaha snížit náklady na vývoj softwaru a hardwaru pozem-ních bez osádkových prostředků tím, že do toho-to procesu zapojí i další zájemce, pro něž by za normálních okolností byla takováto účast (ať již z důvodu absence požadovaných certifi kátů nebo nedostatku fi nancí) nedostupná. Sou-těž DRC je totiž kromě velkých fi rem a výzkum-ných institucí otevřená i malým týmům či do-konce jednotlivcům. To ostatně dokladuje i fakt, že sedm z celkem 16 týmů, které se probojovaly do druhého kola, nesoutěží s vlastním produk-tem, ale s robotem Atlas bezplatně poskytnu-tým agenturou DARPA. Kromě toho bude každý z nich vybaven plně funkčním experimentálním simulátorem, obsahujícím virtuální modely ro-botů, jejich komponentů a různých okolních prostředí. Simulátor, naprogramovaný nezisko-vou nadací Open Source Robotics Foundation, je vytvořen na základě otevřeného softwarové-ho (tzv. open-source) balíčku Gazebo a umožní uživatelům v reálném čase provádět jak testy proveditelnosti navrhovaných řešení, tak ná-sledně fyzicky ovládat své soutěžní roboty.

Úspěšné završení DRC koncem roku 2014 by dle představ DARPA mělo tvořit důležitý milník na poli aplikované robotiky. Veškerý další výzkum v tomto vědním oboru by tak měl v budoucnosti těžit z výsledků zmíněné soutěže a sklízet plody mezinárodní spolupráce, která k nim vedla.

Text: Dušan RovenskýFoto: DARPA, NASA

Konečné výsledky semifi nálového kola DRC

Pořadí Název týmu Počet bodů

1. SCHAFT 27

2. IHMC Robotics 20

3. Tartan Rescue 18

4. MIT 16

5. RoboSimian 14

6. TRACLabs 11

7. WRECS 11

8. TROOPER 9

9. THOR 8

10. ViGIR 8

11. KAIST 8

12. HKU 3

13. DRC-Hubo 3

14. Chiron 0

15. NASA JSC 0

16. Mojavaton 0

Prvních osm týmů postupuje do fi nále soutěže plánovaného na prosinec 2014

Při DRC musel každý ze soutěžních robotů nasednout do speciálně modifi kovaného vozidlaPolaris Ranger XP 900 EPS a bezpečně v něm projet překážkovou dráhu

Robot Chimp využívá k pohybu alternativně jak bipedie, tak pásy na všech čtyřech končetinách

Ať již při zásazích proti nebezpečným pa-chatelům nebo při běžném hlídkování v ulicích dnešních velkoměst závisí u strážců veřejného pořádku schopnost přežít zejména na komu-nikaci a týmové spolupráci s ostatními členy jednotky. V případě vzniku nenadálých situací (např. při útoku ze zálohy) však často není čas ani možnost běžným způsobem informovat své kolegy a nadřízené o vývoji událostí či si vyžá-dat posily. Tento problém by měl pomoci řešit právě systém I-Protect, který v reálném čase předává tyto údaje do operačního střediska a členům ostatních hlídek (přičemž stav každé monitorované zbraně odpovídá určitému stup-ni ohrožení, např. zda je zajištěná a zasunutá v pouzdře, vytažená, nabitá a odjištěná atd.). V případě nouze by tak výsledkem mělo být vý-razné zkrácení doby potřebné k přijetí odpovída-jícího rozhodnutí.

I-Protect využívá pokročilé, avšak intuitivně ovladatelné příslušenství a je navržen tak, aby maximálním možným způsobem chránil život

a zdraví svého uživatele a zlep-šoval jeho situační přehled, aniž by z jeho strany vy-žadoval jakoukoli obsluhu či údrž-bu. Celý systém sestává ze dvou hlavních součás-tí – modifi kované pistole Beretta Px4i Storm a ná-tělníku BZEROi.

Modulární Be-retta P×4i Storm, vyráběná ve třech různých rážích (9 mm Luger/Parabellum, .40 S&W a .45 ACP), je moderní a komerčně úspěšná zbraň, která se na trhu objevila poprvé v roce 2004. Rám pistole je za pomoci termoplastové technologie vytvořen z odolných polymerů. Sen-zory systému I-Protect jsou zabudovány přímo

do těla zbraně a žádným způsobem nemění její užitné vlastnosti. V současné době se tak jed-ná o jediný komerčně dostupný produkt, jehož komponenty jsou přímo integrovány do těla zbraně – nikoli však proto, aby ovlivňovaly její funkčnost, ale aby monitorovaly její stav.

Monitorování životních pochodů a polohy těla vojáka představuje další z klíčových údajů nezbytných pro správné vyhodnocení situace ze strany jeho nadřízených. Proto v sobě nátělník BZEROi integruje několik senzorů, které shromaž-ďují nezbytná data a následně je bezdrátovým způsobem předávají všem zainteresovaným oso-bám. Funkční prádlo BZEROi využívá technologie WarmUP a Deocell, jež udržují příjemnou teplotu, odvádějí pot a zabraňují vzniku nepříjemného tě-lesného pachu i při zvýšené fyzické námaze. Ne-spornou výhodou je také fakt, že BZEROi schne až třikrát rychleji než bavlněné oblečení. Kromě běžného provedení se nátělník BZEROi vyrábí i v ohnivzdorné variantě, vhodné zejména pro osádky služebních vozidel či vrtulníků.

Společnost Beretta prozatím nezveřejnila konkrétní technické parametry systému I-Pro-tect, avšak je jisté, že produkty tohoto typu v blízké budoucnosti již nebudou pouze domé-nou vědecko-fantastické literatury, ale stanou se součástí běžné reality.

Text: Dušan RovenskýFoto: Beretta

Beretta I-Protect– komplexní monitorovací systém jednotlivceNový komplexní monitorovací systém I-Protect z dílny známého italského výrobce zbraní Beretta, představený na letošním pařížském veletrhu MILPOL, reprezentuje v mnoha ohledech zhmotnění snů (či nočních můr, záleží na úhlu pohledu), jež mnozí prožívají při čtení sci-fi knih. Systém I-Protect totiž představuje zcela nový způsob sledování důležitých životních funkcí a stavu výzbroje příslušníků bezpečnostních sborů při různých nebezpečných akcích.

Kompletní systém Beretta I-Protect

Senzor pojistky(odjištěná/zajištěná)

Akcelerometr Komunikační mikroprocesor IrDA

Úložiště dat (tzv. černá skříňka) systému I-Protect

Elektronické počítadlo výstřelů

Senzor kohoutu zbraně (napnutý/vypuštěný)

Senzor náboje v nábojové komoře a polohy závěru

26 Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM A report 8/2014 27A report 8/2014 TECHNIKA A VÝZBROJ

Je logické, že výrazný vliv na nově vznikající konstrukční školu chorvatských ručních zbraní měly ilegálně dovážené typy zejména západ-ní provenience. Klasickým příkladem tak může být např. 40mm šestiranný granátomet RBG-6 (což je bezlicenční kopie jihoafrického granáto-metu Milkor MGL) nebo útočná puška APS-95 (vycházející z izraelského Galilu) v ráži 5,56 mm, se kterou se původně počítalo pro přezbrojení pozemních jednotek chorvatských ozbroje-ných sil (Oružane snage Republike Hrvatske, dále pouze OSRH). Drastické škrty v rozpočtu chorvatského ministerstva obrany, jež nastaly po podepsání tzv. Daytonské dohody v prosinci 1995 a následném ukončení krvavého bratro-vražedného konfl iktu, však znamenaly, že OSRH odebraly jen minimální množství zbraní APS-95. Přechod na novou ráži 5,56 × 45 mm dle normy NATO STANAG 4172 se proto nekonal a arzenál OSRH tak byl i nadále tvořen převážně rychle

Tento stav byl ovšem v dlouhodobém hori-zontu neudržitelný, a proto byl okolo roku 2003 opět zahájen vývoj kompletně nové útočné puš-ky. V roce 2005 byl poprvé veřejnosti předsta-ven její prototyp, označovaný jako VHS (Više-namjenska Hrvatska Strojnica neboli univerzální chorvatská automatická puška), který se vyzna-čoval tzv. koncepcí bullpup. Celkově se prezen-tovaná zbraň VHS vnějším vzhledem velice silně podobala francouzské FAMAS F1.

Koncepce „bullpup‟ použitá u řady VHS se od-lišuje od tradiční konstrukce umístěním pažbičky se spoušťovým ústrojím nikoli za zásobník, ale před něj. Jejím posunutím je odstraněn jinak nevyužitý prostor v hlavišti pažby, neobsahu-jící žádný mechanismus, a opěrka ramene je umístěna bezprostředně u zadní části pouzdra závěru. Takovéto řešení umožňuje při zachová-ní stejné délky hlavně značně zkrátit celkovou délku zbraně nebo při zachování stejné délky zbraně podstatně prodloužit hlaveň (čímž dojde k nárůstu úsťové rychlosti a tím pádem i do-střelu a přesnosti). Stejně jako u již zmiňované zn. FAMAS lze k přenášení VHS využít držadlo, umístěné podél prakticky celé délky záměrné. Obdobně je řešené i napínací táhlo závěru, kte-ré se nachází nad hlavní v prostoru mezi drža-dlem a tělem zbraně.

Náboje jsou podávány z dvaceti- či třiceti-ranných průhledných polymerových zásobníků. Modularitu zbraní VHS zvyšuje i fakt, že u nich lze kompletní předpažbí nahradit jednoranným VHS-BG (Višenamjenska Hrvatska Strojnica – Bacač Granata, tedy granátometem pro univer-zální chorvatskou automatickou pušku) v ráži 40 × 46 mm.

Dne 19. listopadu 2007 ministerstvo obrany podepsalo s výrobcem VHS, společností HS Pro-dukt d. o. o. z Karlovace, kontrakt na nákup pa-desátikusové ověřovací série, která byla určena pro příslušníky chorvatského kontingentu mezi-národních sil ISAF v Afghánistánu. Zde měla být prověřena v extrémním klimatu, v podmínkách reálného válečného konfl iktu. Na základě po-zitivního uživatelského hodnocení bylo poslé-ze v letech 2008–2009 rozhodnuto o nákupu

1 000 a v následujícím roce dalších 2 000 pušek VHS-D1 a karabin VHS-K1.

K plnému přezbrojení deklarují OSRH dlouho-dobou potřebu přibližně 17 000 nových dlouhých zbraní, avšak vzhledem k faktu, že se i Chorvat-sko v oblasti obranných akvizic potýká s důsledky ekonomické krize, probíhají dodávky zbraní VHS obou typů pro OSRH postupně. Do konce letoš-ního roku by tak měly mít OSRH ve své výzbroji zhruba 5 600 kusů VHS v obou variantách.

V dubnu 2013, v rámci veletrhu ASDA (Ad-riatic Sea Defense & Aerospace), představila

fi rma HS Produkt d. o. o. upgradovanou ver-zi útočné pušky a karabiny VHS. Nová zbraň označovaná jako VHS-D2, respektive VHS-K2 se vyznačuje několika důležitými konstrukčními změnami. První a nejmarkantnější z nich je in-stalace lišt Picatinny MIL-STD-1913, které slouží k upevnění doplňkového vybavení (např. optic-kých i laserových zaměřovačů, taktických svíti-len, rukojetí apod.). Tím došlo k odstranění pů-vodního optického zaměřovače integrovaného do horního držadla zbraně a nyní tak uživatel není omezen na jediný produkt, ale může si libo-volně vybrat ze širokého spektra komerčně do-stupných typů od renomovaných výrobců míři-del. Na modernizované zbrani se tak standardně nacházejí celkem čtyři raily (na horním držadle a levé, pravé a spodní straně předpažbí).

Další změnu představuje nová teleskopická pažba, kterou je možné nastavit do šesti růz-ných pozic, a tím prodlužovat či zkracovat dél-ku zbraně dle konkrétní potřeby. Toto řešení je poměrně běžné u útočných pušek klasické kon-strukce, avšak v případě zbraní koncepce „bull-pup‟ se nejedná o obvyklou záležitost.

Na rozdíl od původních zbraní řady VHS lze při střelbě u VHS-D2 a VHS-K2 jednoduše

VHSVHS – moderníchorvatský „bullpup“

Již od vypuknutí občanské války na území bývalé Jugoslávie počátkem 90. let minulého století muselo samostatné Chorvatsko budovat silnou průmyslovou základnu, která by umožnila vyzbrojení nově vznikajících ozbrojených sil tohoto státu. Ačkoli Chorvaté relativně úspěšně obcházeli uvalené zbrojní embargo (trvající od září 1991 do června 1996), nemohly jejich nákupy na černém trhu nikdy plnohodnotně nahradit chybějící domácí produkci. Z tohoto důvodu postupně zahájila část federálních zbrojovek nacházejících se na území Chorvatska výrobu různých improvizovaných obrněných vozidel, dělostřeleckých systémů nebo ručních zbraní (mnohdy vycházejících z původních jugoslávských vzorů). Kromě toho vznikaly i nové zbrojní továrny – často konverzí strojírenských fi rem dříve orientovaných na civilní produkci.

Základní TTD útočných pušek řady VHSTyp VHS-K1 VHS-D1 VHS-K2 VHS-D2Ráže 5,56 × 45 mmPočet/stoupání drážek 6/178 mm vpravoDélka hlavně 410 mm 500 mm 410 mm 500 mmDélka zbraně 675 mm 765 mm 708/750 mm* 798/849 mm*Šířka zbraně 55 mm 75 mmVýška zbraně 230/237 mm** 233 mmVýška zbraně se zásobníkem 300/307 mm** 298 mmHmotnost zbraně bez zásobníku 3,42 / 3,44 kg** 3,52 / 3,54 kg** 3,4 kg 3,5 kgRychlost střelby (teoretická) 810 ran/min 860 ran/min 800–850 ran/min 860–900 ran/minPočet nábojů v zásobníku 20/30 ks

* Se zasunutou/vysunutou teleskopickou pažbou ** Standardní držadlo / držadlo s integrovanou lištou Picatinny MIL-STD-1913

upravit vyhazování prázdných nábojnic na levou či pravou stranu. VHS druhé řady jsou taktéž oproti předchozímu typu vybaveny rozměrným odražečem chránícím střelce před vyletujícími nábojnicemi, jehož absence byla u zbraní první řady kritizována.

Podstatnou modifi kaci prodělal i spouštěcí mechanismus. Pojistka kombinovaná s přepína-čem režimu střelby (nově jednotlivými ranami//dávkami) byla přemístěna z pozice před spouští na mnohem ergonomičtější místo nad spoušť, z obou stran těla zbraně. Navíc došlo i ke zvět-šení lučíku, což má usnadnit obsluhu zbraně v rukavicích.

Jak VHS-D2, tak VHS-K2 představují důstojné nástupce svých předchůdců a v případě pokra-čování přezbrojování OSRH i v dalších letech se tedy jeví jako velmi pravděpodobné, že veš-keré další dodávky se budou realizovat již jen v tomto modernizovaném standardu.

Text: Dušan RovenskýFoto: US DoD, HS Produkt d. o. o.

zastarávajícími Zastavami M70, pochá-zejícími ze skladů bývalé Jugosláv-ské lidové armády.

Integrovaný optický zaměřovač nacházející se v horním držadle zbraně se vyznačuje 1,5násobným zvětšením. VHS je taktéž možné osadit krátkým bodákem, uchycovaným pod hlavní.

V dubnu 2013 byly veřejnosti poprvé představeny dvě nové verze zbraně VHS, označované jako VHS-D2 (na snímku) a VHS-K2

Karabina VHS-K1 (z chorvatského „kratka‟ čili krátká)

Útočná puška VHS-D1 (z chorvatského „duga‟ neboli dlouhá)

28 A report 8/2014

Velitel 22. základny vrtulníkového letectva organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u jednotky předsunutých leteckých návodčích (FAC)

VZP, předchozí praxe v bojových jednotkách AČR výhodou

Středoškolské vzdělání s maturitou pro místa s hodností praporčík

Pokročilá znalost AJ Zdravotní klasifi kace „A“ výsadkář Předpoklad pro získání BP „Tajné“ Fyzické a psychické předpoklady Další vojenské dovednosti výhodou

VSTUPNÍ PODMÍNKY: Prestižní funkce FAC v hodnostech praporčíků Získání jedné z nejžádanějších specializací pro operace NATO

Dynamicky se rozvíjející profese Odborná příprava a výcvik v zahraničí Odpovídající zázemí na moderní letecké základně včetně přímé účasti na leteckém výcviku

Výcvik ve výsadkové přípravě Nasazení v zahraničních operacích

NAŠE NABÍDKA:

Registrace uchazečů proběhne formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní tel. a Alcatel) na adresu czechfac@yahoo.com a bude uzavřena 15. října 2014.

Uchazeči budou vyrozuměni o výsledcích prvotního výběru na základě posouzení životopisů do 20. října 2014.

Druhá část výběru je dvoudenní a proběhne ve dnech 30.–31. října 2014 u 22. zvrl Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou.

Další podrobnosti budou uchazečům sděleny individuálně, popř. je možné kontaktovat telefonicky velitele roty FAC na alc. čísle 438 521nebo mobilu 725 585 062.

PRŮBĚH VÝBĚRU:

Informační technologie jsou čím dál více vyu-žívány a zařazovány do běžného života každého z nás. To, co jsme museli dříve řešit osobně, nebo poštou, teď vyřídíme jednoduše a rych-le z pohodlí domova, ať už se jedná o přístup k bankovnímu účtu, e-mailovou korespondenci nebo třeba přenos dat. Toto usnadnění však nese svá úskalí. Přemýšleli jste někdy nad tím, kde se nachází nebo jak vypadá člověk, se kte-rým vyřizujete své záležitosti? Při osobním se-tkání se tato otázka stává zbytečnou, ale co v online světě? Jak zajistit, aby se má citlivá data nedostala do rukou, kterým nejsou určena, např. při odcizení nebo ztrátě notebooku nebo USB disku? Jak si mohu být jistý, že zobrazené internetové stránky patří bance, a ne útočníkovi, který chce získat mé přihlašovací údaje? V těchto i jiných případech vám pomůže šifrování, které v podstatě začíná už tím, že si některé soubory zaheslujete nebo nastavíte silný přístupový kód do svého mobilního telefonu. Podstata šifrování je však složitější. A proto vám v dnešním člán-ku nabídneme obecný popis principu šifrování a jednotlivým problematikám se budeme věno-vat v článcích příštích.

Kryptografi e neboli šifrování je v dnešní době nedílnou součástí IT bezpečnosti. Jde vlastně o proces, kdy jsou plně čitelná data převádě-na na data šifrovaná, čitelná pouze pro maji-tele dešifrovacího klíče. Základem šifrování je algoritmus sestavený na matematickém základě a klíč, který algoritmu udává způsob šifrování či dešifrování. Pokud tedy útočník použije ne-správný klíč, algoritmus data dešifruje chybně

Informační technologie jsou čím dál více vyu-ívány a zařazovány do běžného života každého

á l dří ř š b ě

Co je to šifrování a jak funguje Co je to šifrování a jak funguje elektronický podpis?elektronický podpis?

a výsledkem bude spleť nic neříkajících znaků. Existují také algoritmy, které dokáží při použi-tí špatného klíče generovat smysluplné falešné zprávy, a útočník pak nabyde dojmu, že byl pro-vedený útok úspěšný.

Šifry lze dělit do dvou hlavních kategorií, a to na jednosměrné a obousměrné. Jednosměrné šifry zašifrují zprávu, kterou již nelze dešifrovat. Tato metoda se nejčastěji používá k ukládání hesel, čímž se zabrání jejich odhalení. U obou-směrné šifry je zpřístupněn původní originální text jinému uživateli vlastnícímu dešifrovací klíč. Obousměrné šifry lze dále rozdělit na sy-metrické, u kterých se k šifrování i dešifrování používá stejný klíč, a asymetrické, kde je zapo-třebí dvou klíčů, jednoho veřejného a druhého soukromého.

Výhodou symetrického šifrování je jeho re-lativní rychlost oproti šifrování asymetrickému, avšak z důvodu použití jediného klíče je zapo-třebí tento klíč poskytnout i druhé straně, což může být kámen úrazu. Dostane-li se útočník mezi komunikující strany a odchytí-li tento klíč, je schopen dešifrovat celou komunikaci. U asy-metrického šifrování si každá strana vygeneru-je svůj privátní a veřejný klíč. Strany si vymění veřejné klíče, kterými následně šifrují zprávy. Tyto zprávy lze dešifrovat pouze privátními klíči, které však útočník nemá k dispozici, protože ne-došlo k jejich sdílení. V dnešní době se využívá kombinace obou těchto způsobů, kdy si strany pomocí asymetrického šifrování předají klíč, po-mocí kterého budou následně symetricky šifro-vat komunikaci.

Speciálním případem šifrování jsou vám jistě známé elektronické podpisy, které jsou použí-vány například pro e-mailovou koresponden-ci s úřady veřejné správy. Elektronický podpis současně zajišťuje ověření identity odesilatele, integritu zprávy, nepopiratelnost autora a časo-vé razítko. Jde v podstatě o asymetrické šifro-vání, pouze v obrácené podobě. K původnímu dokumentu je připojen tzv. otisk zprávy a ten je zašifrován privátním klíčem odesílatele. Příjem-ce následně pomocí veřejného klíče otisk zprá-vy dešifruje, a v případě, že se otisky shodují, jedná se o totožný dokument. Aby se zaručilo, že klíč není podvržen útočníkem, je k vlastnímu podpisu zprávy přikládán certifi kát třetí strany, tzv. certifi kační autority, která stvrzuje, že pode-pisující osoba je vlastníkem daného páru klíčů. Jedná se v podstatě o elektronicky podepsaný veřejný klíč autora, ke kterému jsou připojeny jeho identifi kační údaje.

Tyto certifi káty neslouží pouze k ověření auto-ra elektronického podpisu, ale vydávají se také např. certifi káty zajišťující zabezpečenou ko-munikaci internetových stránek. A tomu, jakým způsobem je zabezpečena věrohodnost interne-tových stránek nebo jakým způsobem šifrovat obyčejnou e-mailovou zprávu, se budeme vě-novat příště.

Připravili: npor. Lenka Fadrná a por. David MinaříkZdroj obrázku: threatpost.com

30 A report 8/2014 31A report 8/2014

Podle ministra obrany si podepsání smluv mezi Ministerstvem obrany a společností AERO Vodochody AEROSPACE nepochybně za-slouží velkou pozornost. „Svým způsobem to lze označit za historický okamžik. Nový mana-gement Ministerstva obrany považoval odprodej nepotřebných letounů L-159 za jednu ze svých priorit. Dnes mohu s potěšením konstatovat, že se náročná jednání všech zainteresovaných subjektů podařilo dovést do zdárného konce,‟ řekl Martin Stropnický.

Nasazení za oceánem Na konci listopadu 2013 oznámil tehdejší mi-

nistr obrany Vlastimil Picek, že o osmadvacet (z toho čtyři na náhradní díly) uskladněných podzvukových bitevníků L-159 ALCA má vážný zájem americká fi rma Draken International, se sídlem na regionálním letišti Lakeland (Flo-rida), podnikající v oblasti leteckého výcviku. Stroje, které společnost provozuje – má jich přes padesát, včetně ruských nadzvukových

stíhaček MiG-21 a českých proudových podzvu-kových cvičných strojů L-39 Albatros – simulují protivníka při výcviku vzdušného boje americ-kých pilotů.

Ve Spojených státech je model, kdy soukromé společnosti pomáhají s výcvikem ozbrojeným si-lám, včetně vojenského letectva, standardní zá-ležitostí. Pro americké vzdušné síly, námořnictvo i námořní pěchotu takto pracují desítky fi rem. Disponují vlastními proudovými letouny a při le-teckém výcviku s nimi jejich piloti, většinou bý-valí zkušení vojenští letci, simulují ve vzduchu potenciálního nepřítele. Pro roli takzvaných Red Air při výcviku využívá americké vojenské letectvo už dlouhé roky nejen vlastní leteckou techniku (např. Douglas A-4 Skyhawk nebo Aer-macchi MB-339), ale i stroje z takzvaného bý-valého východního bloku. V reálu se tedy jedná i o migy, suchoje a albatrosy.

Vláda tehdejšího premiéra Jiřího Rusno-ka schválila 2. ledna 2014 prodej až 28 le-tounů L-159 společnosti za celkovou částku 21,72 až 25,8 milionu amerických dolarů. Tím klíčovým okamžikem se však stalo usnesení vlá-dy vedené premiérem Bohuslavem Sobotkou ze dne 2. července 2014, kterým byl postup resortu MO ČR v souvislosti s odprodejem ne-potřebných „stopadesátdevítek‟ odsouhlasen a následně i realizován.

Plánovaný harmonogram Stávající smlouva se skládá ze dvou fází od-

prodeje. Ta první je kryta dvěma již podepsa-nými smlouvami – každá řeší odprodej sedmi kusů letadel (šest strojů do provozu a jeden na náhradní díly), celkem tedy čtrnácti letou-nů L-159 (dvanáct do provozu a dva na náhrad-ní díly) do dvou let od nabytí účinnosti smluv (2015–2016). Ve druhé fázi může fi rma Draken odkoupit až čtrnáct dalších letounů L-159. Vý-nos z odprodeje nepotřebných strojů dosáh-ne stovek milionů korun. V případě první fáze půjde o 217 až 250 milionů korun v závislosti na funkčnosti dalších agregátů. V případě rea-lizace kontraktu v plném rozsahu (28 letounů) půjde až o 516 milionů korun.

Ministerstvo obrany letadla prodává prostřed-nictvím jejich výrobce AERO Vodochody. České zákony totiž úřadu nařizují při prodeji vojenské techniky do zahraničí využít českého prostřed-níka. Resort MO ČR platí za uložení nadbyteč-ných L-159 zhruba 10 milionů korun ročně. Od roku 2006 to celkově činilo cca 260 milionů korun. Jakmile nyní budou „stopadesátdevítky‟ vyňaty ze speciálního obalu, skončí platba za je-jich uložení.

Faktem je, že dosavadní několikaleté úsilí o odprodej L-159 nebylo přes desítky jednání

Na Ministerstvu obrany byly podepsány smlouvy na odprodej nepotřebných podzvukových bitevníků L-159 ALCA z výzbroje vzdušných sil Armády České republiky

Odprodej nepotřebných bitevníkůČtrnáctý červencový den byly podepsány smlouvy o odprodeji nepotřebných bojových podzvukových letounů Aero L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) z výzbroje vzdušných sil Armády ČR. V přítomnosti ministra obrany Martina Stropnického a jeho prvního náměstka Jiřího Borovce je za MO ČR stvrdil ředitel Agentury pro nakládání s nepotřebným majetkem MO Luboš Hajduk a člen představenstva akciové společnosti AERO Vodochody AEROSPACE, a. s., Petr Brychta.

úspěšné, stejně jako obchodní veřejná soutěž z roku 2012, v jejímž rámci byla maximální na-bídka za jeden letoun necelých 6 milionů korun. Stávající cena vyjednaná se společností Draken International je tedy vyšší a je rovněž vyšší než cena stanovená nově zpracovanými znaleckými posudky.

Akciová společnost AERO Vodochody AEROSPACE nepotřebné letouny L-159 postup-ně uvede do provozu. Náklady s tím spojené bude účtovat přímo fi rmě Draken, a to nad rá-mec prodejní ceny. Hlavní podmínkou odprodeje jsou provozuschopné motory F124-GA-100 u le-tounů určených k uvedení do provozu. Resort obrany postupně otestuje provozuschopnost motorů na technickém zařízení v Čáslavi v po-čtu nejméně šesti kusů ročně a ověří technický stav dalších agregátů, například radiolokátoru a radio lokačního výstražného přijímače.

Neméně zajímavý je i plánovaný harmono-gram odprodeje. Do konce letošního roku jej lze prezentovat následovně: získání potřebných certifi kátů a licencí pro kupujícího, včetně po-volení vývozu vojenského materiálu. To proto, že části letounu L-159 pocházející ze Spojených států amerických, Italské republiky a Spojené-ho království Velké Británie a Severního Irska podléhají schvalovací proceduře uvedených států. Až bude zkompletována výše uvedená

dokumentace, tak Ministerstvo obrany ČR vy-staví první faktury, které by mohly být zaplace-ny do konce roku 2014. V příštím roce by pro-běhlo testování motorů a agregátů prvních šesti kusů „stopadesátdevítek‟, následně montáž a zprovoznění podzvukových bitevníků L-159. Na přelomu roků 2015 a 2016 se plánuje předá-ní prvních plně funkčních letounů fi rmě Draken International.

V roce 2016 by se uskutečnilo testování motorů a agregátů dalších šesti kusů L-159, poté jejich zkompletování a uvedení do pro-vozuschopného stavu. V témže roce připadá v úvahu i možnost uplatnění opce na další le-touny. S předáním plně funkčních L-159 z druhé transakce se počítá koncem roku 2016 a začát-kem 2017. V letech 2017–2018 by proběhlo tes-tování a kompletace letounů za situace, že bude kupujícím uplatněna opce.

Výše uvedený záměr ještě může svým způso-bem ovlivnit kontrakt s Irákem. Jeho zájem o pat-náct podzvukových bitevníků L-159 stále trvá a společnost AERO Vodochody s jeho představiteli dále jedná. V případě realizace iráckého kontraktu však bude maximální počet letounů L-159 pro fi r-mu Draken International jedenadvacet kusů.

Text: Pavel LangFoto: Jan Kouba

33A report 8/2014 32 A report 8/2014

Srdečně zveme čtenáře Areportu k účasti na akci:

POCHOD ČESKÉ STÁTNOSTI Datum konání: 27. 9. 2014

Veškeré informace: www.pochody.eu

Pochod se uskuteční v krásném prostředí CHKO Chřiby (blízko hradu Buchlov). Využijte pochod jako rodinnou akci a spojte účast například s návštěvou hradu.

Pořádán u příležitosti Dne české státnosti Účast je zaznamenávána do pochodového pasu,

který je účastníkům vydáván.

Do pochodového pasu je možné organizačním štábem zaznamenat nejen délku absolvované trasy, ale v případě

zájmu účastníka i čas a hmotnost nesené zátěže.

Inzerce

Pane řediteli, ve vaší gesci máte unikátní zařízení, které má pomáhat zaměstnancům resortu obrany – rodičům předškolních dětí – sladit jejich pracovní//služební a rodinné povinnosti. Jak vůbec záměr zří-dit toto zařízení vznikl?

Umísťování dětí v předškolním věku do stát-ních či obecních zařízení je celospolečenským problémem, se kterým se potýkají nejen zaměst-nanci resortu obrany. K řešení této záležitosti byl přijat vládní programový dokument, který klade důraz na přijímání opatření podporujících pro-sazování rovných příležitostí pro ženy a muže. Dotazníkové šetření provedené v rámci resortu obrany ukázalo obrovský zájem o resortní před-školní zařízení. V roce 2013 jsme proto spustili projekt, jehož cílem bylo a je ověřit možnost podpořit sladění pracovního/služebního a rodin-ného života zaměstnanců resortu.

Máte za sebou šest měsíců ostrého provozu. Jak jej hodnotíte?

V této fázi mohu hovořit pouze o dílčím vy-hodnocení, neboť určité podklady a rozhodnu-tí k dispozici z objektivních důvodů nemáme. Zpracované dílčí vyhodnocení dokládá úspěšnost projektu, a to nejen po ekonomické stránce. Ro-diče kladně hodnotili, že se jim díky umístění dětí v našem zařízení podařilo skloubit pracovní

povinnosti s rodinným životem. Zároveň je pro nás nesmírně důležité a zásadní, že jsme pro ro-diče, kteří nám děti do péče svěřili, důvěryhod-ní, což se nám potvrdilo ve výsledcích ankety, kterou jsme mezi nimi udělali.

Co je ale nutné dořešit, je zakotvení tohoto typu zařízení legislativně. V době přípravy jsme vychá-zeli z obecně platných právních předpisů – jsme státní instituce. Dnes vidíme, že to byla správná cesta. Pro budoucnost je ale nezbytné vytvořit pro tento typ zařízení jasný legislativní rámec.

Napříč politickým spektrem, ale i v diskusích na so-ciálních sítích se vyskytují pochybnosti o přínosu i náplni výchovy v takových typech zařízení. Mnohdy jsou přirovnávána k pouhé „hlídací službě“. Jak je tomu ve vámi gestorovaném zařízení?

Je pravdou, že názory na přínos těchto za-řízení se velmi liší. V každém případě se jedná o alternativní péči o předškolní děti. Ministerstvo obrany nemůže, a ani nechce, konkurovat stát-ním, obecním či soukromým subjektům v oblasti předškolní výchovy. Filozofi í resortu je podpořit co nejvíce rodin s dětmi, a to tak, aby byl umož-něn nástup zaměstnanců do práce i v případě, kdy jejich dítě není umístěno ve státní školce, ať již z důvodů kapacitních nebo kvůli nízkému věku. Jedná se tedy o krátkodobou službu, ne

o plnohodnotnou náhradu mateřské školky. Je proto velmi důležité, aby každý rodič pokračoval ve snaze o umístění svého dítěte v klasickém předškolním zařízení.

Co se týká výchovného programu, byť toto za-řízení nepodléhá pravidlům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, byl v oblasti edukace vytvořen dle jejich návrhu výchovně-vzdělávací plán. Velký důraz je kladen také na dovybavení užívaných vnitřních i venkovních prostor (heren, hřiště, zahrady). Na tom se velmi aktivně podí-lejí rodiče dětí a patří jim za to náš dík.

Jaká tedy bude budoucnost tohoto konkrétního zařízení?

Původně stanovená délka pilotního provozu zařízení byla rozhodnutím ministra obrany Mar-tina Stropnického prodloužena o další půlrok do konce roku 2014. Jedním z důvodů je aktuál-ní stav schvalování návrhu zákona o poskytová-ní služby péče o dítě v dětské skupině, který významně ovlivní budoucnost a další směřování resortu v této oblasti. Tento zákon byl zpracován Ministerstvem práce a sociálních věcí ve spolu-práci s dalšími resorty, především s Minister-stvem fi nancí a Ministerstvem zdravotnictví. Návrh zákona je inspirován rakouskou úpravou, tzv. kindergruppen, či německou tagesmutter.

Nejde tedy o žádnou experimentální úpravu, ale o osvědčený model předškolní péče, který je běžně provozován v zakládajících státech EU.

Zákon vymezí konkrétní podmínky pro typ služby péče o dítě, který je defi nován jako služ-ba hlídání a péče v dětské skupině a v době na-šeho rozhovoru je připraven k projednání v Se-nátu Parlamentu ČR.

Připravujete rozšíření tohoto projektu?Nejschůdnější cestu vidíme právě ve zřizová-

ní dětských skupin s jasným a naprosto určeným právním rámcem. Pro budoucí rozšíření realizace

projektu Agentura plánování a rozvoje lidských zdrojů a její příslušníci v součinnosti se sekcí personální v současné době připravují návrh zá-vazného dokumentu, který stanoví pravidla pro zřizování a provozování předškolních zařízení v působnosti Ministerstva obrany. Záměrem je defi novat v tomto dokumentu roli a úkoly jed-notlivých organizačních celků MO pro účely plá-nování a řízení procesu zřizování a provozování těchto zařízení spolu s hledáním nejvýhodnější formy fi nancování.

Každému případnému zřízení resortního předškolního zařízení by tak měla předcházet

důkladná analýza konkrétní situace v daném re-gionu a posouzení ekonomické stránky projektu. Jak konkrétně bude vypadat fáze zpracovávání a realizace obdobných projektů v dalších po-sádkách, bude tedy záviset na konečné podobě zmiňovaného dokumentu, příslušných rozhod-nutích a v neposlední řadě na konečném znění uvedeného zákona.

Připravila: Michaela Cvanová,koordinační a projektová pracovnice APRLZ

Úspěšných šest měsícůDĚTSKÉHO CENTRADĚTSKÉHO CENTRAPřed více než půlrokem jsme v A reportu představili nový pilotní projekt Ministerstva obrany, jehož cílem je nabídnout vhodnou alternativu řešení chybějící fi nančně dostupné předškolní péče. V gesci Agentury plánování a rozvoje lidských zdrojů byl tehdy zahájen provoz zařízení pro předškolní děti zaměstnanců resortu obrany. Zeptali jsme se proto ředitele této agentury plukovníka Pavla Vobůrky na poznatky a zkušenosti získané z uplynulých měsíců.

35A report 8/2014 34 A report 8/2014 A A rerepopoortrt 888/2/2010144

poblíž Černé v Pošumaví v prostorách vojenského prostoru Boletice. Účastní-ky čekají dvě trasy: Civil (10 km) a Army (16 km) s náročnými překážkami, kte-ré navrhli bývalí profesionální vojáci Armády ČR.

Start a cíl závodu je v Černé v Pošu-maví, zúčastnit se jej můžete sólo, nebo v týmu. Poměříte své síly se špičkovými profesionály se zkušenostmi z reálných bojových operací. Čas vám pořadatelé sice změří, ale výsledky se vyhlašovat ne-budou: vítězem bude každý, kdo běh do-končí. Součástí doprovodného programu je lanový park, paintball, turnaj v beach volejbalu o ceny, fotbal na umělém hřišti, soutěž ve shybech o ceny a večer hu-dební afterparty s kapelami Prago Union a Houpací koně na oblíbené písečné pláži Windy Point s barmanskou show.

Pořadatelé ARMY RUN ve spolupráci s Nadací Vlčí máky, která pomáhá váleč-ným veteránům, podpoří konáním akce rodinu desátníka Jana Klozeho, odstře-lovače 43. výsadkového praporu, který tragicky zahynul v roce 2013. Za každé-ho registrovaného účastníka ARMY RUN dají pořadatelé částku 25 Kč na jeho dvouletou dceru Lauru.

Cena vstupenky je od 711 Kč (její sou-částí je pití, jídlo, foto a videodokumenta-ce ze závodu i neodmyslitelná vojenská identifi kační známka). Vojáci, policisté, hasiči, váleční veteráni, studenti, týmy o alespoň třech běžcích a další mají ná-rok na zlevněnou vstupenku.

p

Více informací o akci naleznete na stránkách www.armyrun.cz

První ročník českého extrémního překážkového běhu ARMY RUN

se pod patronátemMinisterstva obrany ČR

a Ministerstva vnitra ČR uskuteční

Soutěž jednotlivců a družstev v taktické dyna-mické střelbě z pistole a útočné pušky pro po-zvané příslušníky Armády České republiky přilá-kala střelce ze všech útvarů 4. brigády rychlého nasazení, bechyňského ženijního pluku a také příslušníky Vojenské policie.Ředitel soutěže major Jiří Líbal měl spolu

s hlavním rozhodčím nadrotmistrem Tomášem Růžičkou plné ruce práce už v přípravné části, kdy bylo nutné zabezpečit řadu administrativ-ních věcí, bez nichž by hladký průběh prvního ročníku zcela určitě nebyl možný. Paradoxně prý největší problém byl se zajištěním materiálu, a to především terčů. Naštěstí pomohli kama-rádi – bývalí vojáci, kteří tak mohli sponzorovat tuto nevšední soutěž.

Na dražické střelnici se sešlo celkem třiatřicet soutěžících. Původně bylo připraveno šest situa-cí, s nimiž si museli poradit. Mezi střelci byla i jedna žena – velitelka čety poručice Martina Skalová.

Kromě střeleckých disciplín, při kterých vo-jáci používali své vlastní služební zbraně, čekal na soutěžící také jednoduchý znalostní test.

Zahájení klání nemohlo začít jinak než vzpo-mínkou na kamarády, kteří 8. července položili své životy po sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Slova modlitby, která zazněla z úst kaplana 42. mechanizovaného praporu nadporučíka Jana Böhma, jen tišila bolest, kte-rou tato ztráta způsobila.

Rozhodovala nejen přesná střelba

„Nápad uspořádat takovouto soutěž, která se vymyká pojetí dosavadních střeleckých sou-těží a která tady dosud nebyla, uzrál už vloni. Jenomže množství úkolů, které nás v předešlém roce postihly, ji prostě nedovolilo ani připravit,‟ uvedl hlavní rozhodčí, organizátor a řídící stře-leb v jedné osobě rotmistr Růžička. Připomněl, že se právě táborští střelečtí instruktoři před ča-sem podíleli na vzniku příručky pro střeleckou přípravu, a tak soutěž podobného zaměření je vlastně logickým pokračováním jejich snažení.

Major Líbal doplnil, že cílem jejich soutěže je praktické provedení střelby v nejrůznějších situa-cích, s nimiž se může voják potkat v reálném boji.

„Střelci tady řeší nejrůznější situace, které jsme pro ně vy-mysleli. Samozřejmě, že jsme vycházeli z dosavadních zku-šeností ze zahranič-ních operací. Chceme se maximálně jed-notlivými střeleckými disciplínami přiblížit současnému vedení boje.‟

Pěší střelnice v Dražicích u Tábora dobře vyhovovala záměru soutěže i zaměření jednot-livých soutěžních disciplín. Organizátoři přesto věnovali potřebnou pozornost především bez-pečnosti. Velmi precizně proto načasovali střel-bu na jednotlivých stanovištích při zvládání při-pravených námětů.

Každý závodník musel být ustrojen v oděvu vz. 95, měl ochranné brýle, ochranu sluchu, chrániče kolen, přilbu, balistickou ochranu – tedy přední i zadní plát, pouzdro na pistoli, po-pruh na útočnou pušku, pouzdro na dva zásob-níky do pušky i pistole a nezbytné rukavice.

Velkým plusem pro střelce byl stanovený průběh střelecké situace. Rozhodčí je vždy po-drobně seznámil s tím, co se na tom kterém pracovišti od soutěžícího očekává. Všichni navíc ještě dostali možnost během časového limitu pěti minut provést takzvaný suchý nácvik, tedy projít si střeleckou situaci beze zbraně a vrýt si tak do paměti, na co se při samotném vedení palby soustředit.

I zdánlivě jednoduše vypadající situace mnoh-dy sebrala cenné body. Ostatně o tom se pře-svědčili především střelci při situaci na druhém stanovišti, nazvaném organizátory Paul Black. Tady musel každý jednotlivec absolvovat střelbu s dvacetikilogramovou zátěží na zádech. Zpr-vu vše vypadalo prostě. Voják zalehl na desku ohraničenou červenými čarami a vše se zdálo docela snadné. Již na třetím palebném stanoviš-ti, kde se odehrávala střelba za pohybu na ter-če, mnohý závodník poznal, že zas tak lehké to opravdu není. Potíže nakonec působilo i správné zaujetí palebné pozice – polohy, tedy bez pře-šlapu. Každý přešlap bedliví rozhodčí nemilosrd-ně penalizovali.

Situace, která zcela dokonale prověřila stře-lecké umění soutěžících a kde výrazně záleželo na fl exibilitě každého střelce, na jeho rozvaze, rozhodnosti i ovládání taktických postupů, byla výstižně nazvána Best Friend, tedy nejlepší pří-tel. Ten byl podle simulované rozehry zraněn a jeho kolega-závodník se k němu musel prostří-let a odtáhnout ho do bezpečí. Organizátoři při-pravili na soutěžící řadu netušených záludností, s nimiž bylo nutné se vyrovnat. Své o tom vědí střelci, kteří zapřeli svou zbraň při střelbě z úhlu o bočnici přistavené vétřiesky, která ovšem ne-byla záměrně dost dobře upevněna, nebo ti, co táhli na popruhu zraněného nejlepšího ka-maráda. Figurína totiž vážila dobrých osmdesát kilogramů.

Body nasbírané v časovém limitu i penaliza-ce za chyby rozhodly o tom, že celkovým ví-tězem se stal rotný Stanislav Glos z ochranné služby VP Praha. Mnohem větší důraz kladli or-ganizátoři na týmovou spolupráci – a o to cen-nější je, že prvními v pořadí družstev byli borci z Tábora, a to z 2. roty, za nimi skončili vojenští policisté z Prahy, kteří jsou podle majora Líbala opravdu dobří. Třetí místo obsadili reprezentanti táborské minometné baterie.

Organizátorům této nevšední soutěže – 1. ročníku Svatováclavského poháru – je třeba s uznáním poděkovat. Už proto, že celý průběh soutěže byl téměř bezchybný a zainteresova-ní lidé si uměli poradit se vším, co bylo nut-né zabezpečit, aby se závodníci, mezi nimiž byli i opravdu elitní střelci, mohli už dnes těšit na pokračování v příštím roce…

Text a foto: Mirek Šindelář

Svatováclavský pohár zůstal v TábořePrvní ročník střelecké soutěže, kterou vyhlásil velitel 42. mechanizovaného praporu, se uskutečnil počátkem července na pěší střelnici v Dražicích nedaleko Tábora.

37A report 8/2014 36 A report 8/2014

Vojenský výcvikový prostor Brdy sloužil k růz-ným výcvikovým účelům již od roku 1926. Za tu dobu se zde vystřídali vojáci několika armád. Zapomenuté munice, či té, která sice vylétla z hlavně, ale nevybuchla, je zde podle znalců skutečně požehnaně.Česká armáda na požadavek asanace zare-

agovala promptně a náčelník Generálního štábu vydal nařízení, ve kterém se počítalo s nasaze-ním příslušníků rušeného útvaru, který do té doby zajišťoval provoz střelnic a dalších zařízení využívaných při výcviku. Hlavní role při vyčiš-tění prostoru se ujalo velení ženijního pluku z Bechyně.

Samotné asanaci, respektive chvíli, než že-nisté vůbec přijeli do Brd, předcházela pečlivá příprava. Důležitost této prvotní schůzky potvrdil při návštěvě zdejší bývalé pěší střelnice Kolvín zástupce velitele 13. ženijního pluku plukovník Jiří Tršo: „Přizvaní odborníci se museli nejprve sejít nad mapou současného vojenského újezdu, využít i dobových map a vytipovat, po vyloučení míst, kde už se kdysi asanace dělala, lokality, kde je nutné uskutečnit pyrotechnický průzkum.‟

Hlavní úsilí pak ženisté zaměřili na lokality takzvaných dopadových ploch. Na již zmíněnou střelnici Kolvín a na cvičiště Bahna.

„Celková rozloha újezdu je 12 703 hektarů. Po odečtu již dříve asanovaných ploch jsme došli k názoru, že je třeba metodou pyrotech-nického průzkumu, tedy s detektorem, prověřit do hloubky asi 30 centimetrů zhruba 543 hek-tarů. Ostatní prostory bude nutné projít pěšky v rojnicích a uskutečnit tam asanaci sběrem munice. Samozřejmě, že to je velmi nelehký úkol. Terén je mnohdy neprostupný a je zřejmé, že nepolezeme do míst, kudy určitě nikdy nikdo neprošel a neprojde,‟ uvedl plukovník Tršo, když hovořil o úkolu, který bechyňští vojáci ve spolu-práci s dalšími příslušníky české armády v Br-dech plní.

Právě rozloha a členitost terénu byly hlav-ním důvodem k navýšení počtu osob, které se na pracích podílejí. „Původní počet jedna-padesáti osob jsme zvýšili na současných de-vadesát tři,‟ doplnil zástupce ženijního pluku z Bechyně a statistiku ještě upřesnil: „Je třeba také připočíst další složky, které se asanací sice

přímo nezabývají, ale bez nichž by se pyrotech-nici neobešli. Patří sem především zdravotníci, příslušníci vojenské policie a logistici. Ubytováni jsou v jineckých kasárnách, odkud denně vyrá-žejí do určených prostorů.‟

V Brdech se při asanaci sešla i řada dalších odborníků, kteří především díky svým dosavad-ním zkušenostem mohou poradit i prakticky pomoci. K nim určitě patří také bývalý voják

Josef Tupý. „Prostor pro pyrotechnický prů-zkum jsme si rozdělili do čtyřiceti čtverců. Těmi pyrotechnici a jejich pomocníci, což jsou osoby znalé, jak se zachovat při nálezu munice i jak se pohybovat v terénu, kde je nalezení munice více než pravděpodobné, procházejí a munici označují či přímo sbírají,‟ vysvětlil Josef Tupý. Přiznal, že ženistům hodně pomohlo svědectví místních pamětníků, kteří mnohdy označili pro-story, které potom ženisté zapracovali do svých plánů pro asanaci. K tomu ženijní odborník Tupý řekl: „Upozornili nás na druhy munice, kterou tady můžeme najít. Třeba na střelnici Kolvín dříve střílely tanky a až později se stala pěší střelnicí, kde se konaly střelby z ručních zbraní.‟

Velmi cenné jsou také praktické zkušenosti rotmistra Vlastimila Kalivody, který prošel něko-lika zahraničními misemi a o minovém nebezpe-čí či nevybuchlé munici ví své.

„K nejčastějším nálezům tady patří munice, kterou používali vojáci tehdejší Československé lidové armády. My jí říkáme munice Varšavské smlouvy. Najít se ale dá i munice staršího data výroby,‟ řekl rotmistr a pokračoval: „Stává se, že najdeme i munici, kterou našel někdo před námi, kousek ji poponesl a potom ponechal, naštěstí pro něho, svému osudu. Setkáváme se i s tím, že najdeme munici položenou na vidi-telném místě, tak abychom ji mohli sebrat. Tak nám pomáhají nejspíše zdejší lesáci.‟

Na námitku, že to je přece velmi nebezpečné, rotmistr Kalivoda s vážnou tváří odpoví: „Lidé jsou nepoučitelní, a dokud se jim samotným nic nestane, nedají si říci. Ono se přece tak dlouho chodí se džbánem…‟ Podle slov rotmistra Ka-livody zde pyrotechnici od začátku asanace už zlikvidovali více než 6 300 kusů nejrůznějších druhů munice. Nejvíce prý té, kterou střílely bezzákluzové kanóny. Těmi byli vybaveni v mi-nulosti nejen výsadkáři, ale také třeba i lidové milice. Pyrotechnik s minohledačkou i jeho po-mocník se za den k detekovanému místu sehnou v průměru asi dvatisíckrát. Avšak přibližně jen

Aby Brdy byly bezpečnějšíV listopadu loňského roku byl v rámci balíčku branných zákonů předkládaných Ministerstvem obrany vládě České republiky schválen návrh zákona o zrušení vojenského újezdu Brdy. Již při samotném zpracování nezbytných podkladů bylo zřejmé, že právě prostory vojenského újezdu bude nutné asanovat po dosavadní vojenské činnosti.

třicetkrát jsou úspěšní a detekovaným kovem je munice nebo její fragment.

Rotmistr Kalivoda si ještě povzdychne: „Nej-více nás v práci paradoxně zdržují ti, pro kte-ré asanaci děláme, tedy turisté. Ti z nich, kteří vůbec nerespektují režim vstupu do vojenského újezdu. Ti, kteří nerespektují fakt, že Brdy ne-jsou kromě vyhrazených dnů stále přístupné.‟

Vyprávět o tomto nešvaru může také kapitán Aleš Zika. Působí zde ve funkci velitele pyro-technického odřadu, ve kterém jsou zastoupe-ni všichni ti, kteří se podílejí na vyčištění ploch od nevybuchlé munice či jejích fragmentů.

„Už se nám stalo, že kluci v rojnici narazili na divokou zvěř; máme hlavně respekt před di-vokými prasaty, kterých je tady dost. Postupovat ale musíme mnohdy i houštím v těžkém terénu, a to podle daných pravidel, kdy se dodržují sta-novené rozestupy. S každou rojnicí, kterou tvoří osoby, jež prošly řádným proškolením, jde na-víc zkušenější pyrotechnik, který případný nález označí barevným sprejem. Druhý pyrotechnik potom tuto munici s pomocníkem buď vyzved-ne, anebo ji ponechá na místě. To ale jen v pří-padě, že manipulace s touto municí by mohla být životu nebezpečná.‟

Každý den se nalezená munice po skončení denních prací za asistence pyrotechniků a dal-ších odborníků vojenské policie trhá. Shromáždí se na určeném místě pro trhání a zlikviduje se. Také při této činnosti se pyrotechnici setkávají s nekázní návštěvníků místních lesů, kteří nere-spektují zákazy vstupu ani značení, kterými jsou ohraničena místa asanace. „Objeví-li se v oko-lí trhací jámy nebo místa, kde se musí trhat munice, kterou nešlo vyzvednout, nepovolaná osoba, musíme vše zastavit a čekat, dokud lidé neodejdou do bezpečné vzdálenosti. Tito ne-ukáznění turisté hrozně riskují a nejspíš si vů-bec neuvědomují, jaké nebezpečí jim hrozí. My máme při odpalování munice za úkol bezpečně uzavřít les. To ale bez spolupráce návštěvníků Brd prostě nejde,‟ rozčiloval se oprávněně veli-tel pyrotechniků.

Ti by měli svou práci ukončit na sklonku roku 2017. Dva roky potom, co bude prostor vojen-ských cvičišť v Brdech už předán civilní samo-správě. Ženisté a další osoby zapojené do asa-nace mají podle plánu pracovat vždy osm měsíců v roce. V zimě, když napadne sníh, se stejně pracovat nedá. Navíc, jak argumentuje kapitán Zika, vojáci si také musejí splnit své vševoj-skové odborné povinnosti, zúčastnit se střeleb a vyčerpat dovolenou. Každý měsíc mají v plá-nu vyčistit od nebezpečné munice 400 hektarů. Zatím se jim z ročního úkolu podařilo zvládnout 17 procent, což představuje plochu 550 ha.

O tom, že se ženistům úkol podaří splnit, je přesvědčen zástupce velitele bechyňského plu-ku plukovník Tršo, který ale s opatrností dodá-vá: „Stát se může ještě leccos. Ženisté nežijí jen asanací vojenského újezdu Brdy. Mohou přijít jiné živelní katastrofy a budeme muset pomáhat jinde.‟

Připravil Miroslav Šindelář

38 A report 8/2014 lístkovnice

V roce 1958 zahájila moskevská Konstrukční kancelář přesného strojírenství OKB-16 (dnes známá jako fi rma TočMaš A. E. Nudelmana) vývoj nové generace řízené protitankové rakety vhodné pro použití na pozemní technice a perspektivně i vrtulnících. Požadavek na její vznik vydalo velení armády, které potřebovalo získat spolehlivý prostře-dek pro likvidaci stále narůstajícího počtu amerických tanků v západní Evropě. Vývoj první generace sovětské řízené střely 3M6 Šmel se totiž komplikoval a výsledek nebyl zcela povedený. Hlavním konstruktérem nové střely se stal inženýr Alexandr Emmanuilovič Nudelman, který již během druhé světové války proslul díky svým kulometům. Před konstruktérským týmem stál složitý úkol, protože měli navrhnout ne-jen raketu samotnou, ale také nový způsob jejího pohonu a rovněž i systém navádění umožňující vedení bojové činnosti na vzdálenost až 3 km, který dosud neměl v SSSR analogii.

Po sérii pokusů se konstruktéři rozhodli pro v té době v SSSR ne-konvenční navádění rakety pomocí radiopovelů po vodiči, kterým je raketa po celou dobu letu spojena s vypouštěcím zařízením. I když tento systém vyžaduje přímou optickou viditelnost cíle bez překážek na trase, a vypouštěcí zařízení je proto vystaveno zraku nepřítele, je zároveň velmi odolný proti rušení. Operátor vypouštěcí střelu po jejím odpalu musel korigovat let střely tak, aby zasáhla cíl.

Výsledkem tříletého vývoje se stal komplex 3M11 Falanga, skládající se ze střely 3M11 Flejta a lyžinového vypouštěcího zařízení, v jehož zadní části byl umístěn smotaný naváděcí drátový vodič. Střela samot-ná vážila pouhých 30 kg, což bylo relativně málo. Velmi brzy byl pokus-ný komplet 3M11 instalován na kolový obrněný transportér BRDM-1. Zkoušky během několika vojenských cvičení v roce 1960 a 1961

ukázaly na velmi vysokou přesnost zbraně, i když se zároveň objevily potíže se spolehlivostí. Následně v roce 1962 došlo k přijetí komplexu 3M11 Falanga do výzbroje armády SSSR. Později byla tato střela v růz-ných variantách přijata do výzbroje vozidel BRDM-2.

V roce 1960 byly střely 3M11 poprvé pokusně nainstalovány na vr-tulník, který dával použití zbraně nový rozměr. Kvůli převýšení nebyl problém s vizuálním kontaktem s cílem, i když navádění rakety v rychle se pohybujícím vrtulníku kladlo na operátora nemalé nároky. První pro-totyp vrtulníku Mi-1MU nesl hned čtyři střely po stranách trupu. Insta-lace na lehký vrtulník se ale ukázala jako nevhodná s ohledem na vý-kony stroje. Proto bylo rozhodnuto o použití středního transportního

Střela 9M17P Skorpion

Program:08.00‒13.00 hod. ‒ ukázky techniky, materiálu a schopností chemického vojska AČR s doprovodným

programem VUS Ondráš (ul. 5. května před OC Plaza)09.30‒10.30 hod. ‒ slavnostní nástup 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany

(nám. Dr. E. Beneše)od 14.00 hod. ‒ doprovodný program a společenské setkání

Podmínky účasti a bližší informace naleznete na www.cbrn-liberec.army.cz

Kontakty: nprap. Martin Gajanec, ŠIS, tel.: 973 261 003, mob.: 724 233 236, e-mail: g.m@centrum.cz kpt. Vlastimila Cyprisová, ŠIS, tel: 973 261 006, mob.: 724 960 634, e-mail: vlastimilacyprisova@seznam.cz

95. výročí vzniku plynové služby a chemického vojska19. září 2014 v posádce Liberec

lístkovnice lístkovnice

vrtulníku Mi-4, který měl již disponovat novou generací rakety s ná-zvem 9M17 Skorpion. Původní zaměřování bylo totiž velmi složité a v jedoucím vozidle či letícím vrtulníku i náročné na přesnost. Proto byla později představena vylepšená střela s poloautomatickým navá-děcím systémem. Oproti předchozí verzi musel operátor pouze udržet v zaměřovači záměrný kříž na cíli do doby jeho zásahu, přičemž systém již sám zajišťoval předání příslušných povelů k letu. Prototyp helikopté-ry Mi-4AV získal v roce 1965 celkem čtyři střely inovované verze, která byla vyvíjena hlavně s ohledem na předpokládané použití ve vrtulníku. Díky instalaci naváděcího a zaměřovacího systému K-4V došlo k výraz-nému zpřesnění zásahů. Později se střely 9M17 staly součástí trans-portně bojových vrtulníků Mi-8TV a posléze i Mi-24 ve verzích D a DU (zde byly vybaveny vylepšeným zaměřovacím a naváděcím systémem Raduga F). Právě po jejich zavedení do služby se s vylepšenou verzí 9M17P Skorpion P setkala i československá armáda. Tyto rakety byly jedinou řízenou protitankovou zbraní armádního letectva až do přícho-du modernějších vrtulníků Mi-24V, vyzbrojených typem 9M114.

Hlavní takticko-technická data 9M17P: Délka 1,165 m

Průměr těla 0,142 m

Rozpětí kormidel 0,68 m

Hmotnost 31,5 kg

Hmotnost hlavice 7 kg

Maximální rychlost 230 m/s

Dosah v poloaut. režimu 450 – 4 000 m

Dosah v ruč. režimu 600 – 4 000 m

Bojová hlavice kumulativní

Základní technický popisPoloautomatická střela krátkého doletu 9M17P Skorpion je určená

k likvidaci nepřátelské obrněné techniky a stacionárních cílů. Přední část válcového trupu rakety zaujímá kumulativní bojová hlavice, k níž jsou připevněny dva detonační pyromechanismy. Následuje úsek s elektro-vybavením, radioúsek a dvourežimový raketový motor na tuhé palivo. Zadní část rakety je opatřena čtyřmi rozměrnými směrovými kormidly, která jsou vybavena pohyblivými řídicími ploškami, pomocí kterých do-chází k ovládání trajektorie letu rakety. Dvě plošky nesou rozměrné tra-sírovací trysky vyvedené vně trupu rakety. Pro zjednodušení transportu jsou kormidla na zádi sklopná. Střela se vypouští ze speciálních lyží, v jejichž zadní části je ukryt smotaný naváděcí vodič.

Navádění v Mi-24D obstarává operátor zbraňových systémů pomocí poloautomatické povelové naváděcí soustavy Raduga F. Ta se skládá z optické pozorovací stanice se čtyřnásobným zvětšením, jejíž optika se nachází ve spodní části přídě vrtulníku, a ovládacího pultu umožňu-jícího udržení záměrného kříže na cíli. Operátor může volit mezi polo-automatickým způsobem navedení a ručním režimem.

Text a foto: Jakub Fojtík

Pontonová mostová souprava PMS je ve výzbroji ženijního vojska u speciálních pontonových útvarů. Je unifi kovaná s pontonovou mos-tovou soupravou (PMP) armád států bývalé Varšavské smlouvy. Za-vedená do výzbroje byla v 60. letech, kdy byla v tuzemsku licenčně vyráběna (Slovácké strojírny, a. s., Uherský Brod). Od původní kon-strukce se liší jen dopravními automobily, motorovými vlečnými čluny a součástkami pro kotvení na břeh.

Ve své době byla svou koncepcí i konstrukčním řešením nejprogre-sivnější a stala se vzorem pro soupravy plovoucích mostů států NATO.

Je to typický představitel konstrukčního systému plovoucího mostu s kontinuálními podpěrami, který umožňuje zřizování mostových a pří-vozových přepravišť. Umožňuje stavbu plovoucích mostů základní za-tížitelnosti 60 t a s možností zatížení až 100 t při rozloženém zatížení. Dále umožňuje stavbu přívozových soulodí základní zatížitelnosti 40, 60, 80 t, event. 110 a 150 t. Souprava patří do kategorie vojenské za-těžovací třídy MLC 70.

Jednotná konstrukce mostních a přívozových soulodí umožňuje rychlý přechod z mostové přepravy na přívozovou a naopak. Přitom pro přívozovou přepravu není třeba zřizovat přístavní můstky.

K jejím přednostem patří zejména rychlost stavby, daná originální typizovanou konstrukcí mostních dílů, v nichž je spojená plovoucí pod-pěra s nosnou konstrukcí a vozovkou v jeden celek.

Plovoucí most z pontonové mostové soupravy má vysokou propust-nost danou požadovanou zatížitelností mostu a šířkou vozovky, umož-ňující přepravu běžných břemen hmotnosti, rozměrů a rychlostí. Páso-vou techniku (tanky) lze přepravovat v jednom jízdním pruhu, běžnou kolovou techniku (do 20 t) ve dvou jízdních pruzích. Ze soupravy lze

Pontonová mostová souprava PMS

lístkovnice

Jan Procházka (šéfredaktor) telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: jan_prochazka@klikni.czPavel Lang (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: pavellang@centrum.czVladimír Marek (redaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: v.mare@post.czAndrea Bělohlávková (grafi čka) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: andrea.belohlavkova@seznam.czJan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail: foto.kouba@volny.cz

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:

jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště.

V případě VZP, o. z., i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí.

V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu.

Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

kontakty do redakce

informace pro autory

Interníkomunikační portálwww.ikp.army.cz

Vydává MO ČROdbor komunikace a propagaceTychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694www.army.cz

RedakceRooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786Fax: 973 215 933E-mail: areport@centrum.cz

Šéfredaktor: Jan Procházka

Grafi cká úprava: Andrea Bělohlávková

Jazyková korektura: Jana Menšíková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřujeVHÚ Praha – produkční odděleníRooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563

Tisk: EUROPRINT, a. s.

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Uzávěrka čísla: 5. 8. 2014

Toto číslo vyšlo dne: 11. 8. 2014

Foto na titulní straně: Jiří Hokův

sestavit dva druhy mostu na plovoucích podpěrách, a to s nosností 60 t a délkou 227 m, při zatížení 20 t délky 382 m.

K jejím dalším přednostem patří snadná přeprava po komunikaci, spouštění a nakládání dílů z vozidel na vodu a naopak, bez potřeby dalších mechanizačních prostředků. Výcvik obsluh ve stavbě soulodí a mostů je jednoduchý a snadný, most lze postavit při prakticky libo-volné šířce překážky.Části pontonové mostové soupravy lze využít při překonávání vodní

překážky při vedení bojové činnosti vojsk. Souprava byla vezena původně na vozidlech Tatra T 138, později vy-

robené soupravy na vozidlech Tatra T 813 a poslední soupravy na vozi-dlech Tatra T 815. Všechna vozidla pro přepravu dílů jsou nadrozměrná pro provoz na pozemních komunikacích.

Pro každé vozidlo s dílem je třeba tří osob obsluhy. Dva ženisty, kteří mají jednoznačné úkoly při ovládání jednotlivých dílů, a řidiče. Vozidla, pokládající vozovkové desky, obsluhuje sedm osob.

Souprava má tyto hlavní části: 32 říčních dílů na automobilech T 815 4 pobřežní díly na automobilech T 815 4 pokládky vozovkových desek na automobilech 2 sady pomocného příslušenství na 8 automobilech 12 vlečných motorových člunů s dopravními podvozky SP 5

Zpracoval: npor. Karel Viták (151. ženijní prapor)

Hlavní takticko-technická data:Hmotnost říčního dílu (ŘD) 7 200 kg

Hmotnost pobřežního dílu (PD) 7 700 kg

Hmotnost člunu MO 634 5 500 kg

Hmotnost vozidla s ŘD 23 420 kg

Hmotnost vozidla s PD 23 900 kg

Hmotnost vozidla s vozovkovými deskami 26 300 kg

Délka ŘD 6,75 m

Délka PD 5,5 m

Počet vozovkových desek 80 ks

Max rychlost proudu 2 m/sV příštím vydání se již zaměříme na některé konkrétní dotazy uživatelů a materiály, které Interní komunikační portál nabízí.

Dnes ukončíme představování hlavní nabídky portálu. Minule jsme psali o Předpisech a doku-mentech, které po přihlášení uvidíte v pořadí jako čtvrtou nabídku shora na hlavní stránce. Jako poslední nabídku ve spodní polovině obra-zovky, pod odkazem na Dokumenty, spatříte od-kaz Inzerce. Po kliknutí na něj se rozbalí strán-ka Inzerce, kde jsou chronologicky pod sebou seřazeny všechny inzeráty, které jsou uloženy v této složce. Protože na zobrazenou stránku se všechny nevejdou, jsou na spodním okra-ji stránky k dispozici čísla dalších stránek pro možnost „listování‟ v databázi uveřejněných in-zerátů. Starší a neaktuální inzeráty redakce sice postupně umazává, i přesto je nabídka „aktiv-ních‟ inzerátů poměrně objemná. Aby se vám v množství inzerátů snadněji hledalo, můžete si inzeráty fi ltrovat podle jejich obsahu – zaměření. Nabídka řazení inzerátů – jejich fi ltrace – je umís-těna v pravé části obrazovky. Můžete si nechat zobrazit pouze inzeráty, které nabízí volná místa v resortu, včetně vyhlašovaných výběrových ří-zení (nebo „výběrů‟) a jejich výsledků. Můžete si také nechat zobrazit poptávku míst, případ-ně zaslat redakci na adresu ikp@army.cz svoji poptávku po volném systemizovaném místě,

kterou pak uveřejníme v inzerci. Další volbou nazvanou Vstupenky, oprávnění a permanentky se dostanete např. na nabídku volných vstupe-nek pro vojáky i občanské zaměstnance, které občas některé organizace nabízejí. Po kliknutí na další nabídku Akce a kurzy, se vám zobrazí nabídka akcí pořádaných v rámci resortu MO, např. informace o přeborech AČR, dnech ote-vřených dveří ve vojenských školách apod. Jako poslední z nabídek inzerce spatříte odkaz Vola-reza. Po jejím rozkliknutí spatříte aktuální nabíd-ku pro zaměstnance resortu MO. Jedná se pře-devším o poukazy na domácí rekreaci, dětské tábory nebo informace o další nabídce, kterou poskytují rekreační zařízení VLRZ.

V menu, v pravé horní části obrazovky, může-te vidět ještě jednu nabídku, o které jsme se za-tím nezmiňovali. Jde o nabídku Anketa. Zde redakce otvírá ankety k některým záležitostem, které se dotýkají provozu našich stránek nebo témat řešených portálem. V anketách se může vyjádřit k uvedeným problémům každý registro-vaný uživatel portálu. V budoucnu by měla být tato služba rozšířena i na možnost provádění šir-ších průzkumů názorů uživatelů portálu.

historie 45

Jednou z ústředních postav tohoto výsadku byla Chaviva Reiková. Ta se narodila v roce 1914 na Slovensku jako Marta. Své nové jméno přijala o šestnáct let později. V té době se aktivně zapo-jila do práce sionistické mládežnické organizace Ha-Šomer ha-Cair. Později byla i členkou Mezi-národní ženské sionistické organizace. Význam-ný zlom v jejím životě nastal v roce 1938, kdy se přestěhovala do Bratislavy. Stala se sekretář-kou jednoho z vedoucích pracovníků sionistické-ho hnutí na Slovensku, dr. Oskara Neumanna, vyučovala v přípravných kurzech zájemce o vy-stěhování do Palestiny. Zároveň byla vedoucí se-kretariátu Židovského národního fondu.

Koncem roku 1939 se rozhodla k dalšímu ra-dikálnímu kroku. Společně se svým manželem se přestěhovala do Palestiny. Pomáhala zakládat kibuc Maánit. Zapojila se do programu osídlo-vání území. Chladnou ji nenechávala ani vál-ka. V roce 1941 vstoupila do Hagany a později i do jejích úderných oddílů Palmach. Jednalo se o ilegální vojenskou organizaci, která vznikla v roce 1920 a působila na území Palestiny.

Později se na výzvu britské zpravodajské služ-by SOE hledající židovské dobrovolníky pro spe-ciální operace přihlásila Chaviva do britské armá-dy. Pod krycím jménem Ada Robinson vstoupila do pomocných ženských sborů britského Krá-lovského letectva – RAF. V roce 1942 prodělala pod patronací SOE vojenský zpravodajský výcvik na britské základně poblíž Káhiry.

Na pomoc povstáníUž od konce roku 1943 bylo zřejmé,

že pro východní frontu se doslova strategickým územím stane Slovensko, kde se začalo připra-vovat povstání. Tedy oblast, kterou Chaviva velmi dobře znala a kde měla i kontakty. Dne 19. července 1944 byla společně s dalšími třemi

Tri Duby. Zbývající tři příslušnici byli sice vysaze-ni již 13. září, omylem ale jižně od Bytče. Tedy již ne na povstaleckém území. A tak se k Chavivě připojili až po naprosto vyčerpávajícím pochodu horami 24. září 1944.

Chaviva se na povstaleckém území snažila vystupovat co možná nejméně nápadně. Nená-rokovala si kancelář v budově velitelství, po pře-sunu do Banské Bystrice se ubytovala v prvním poschodí hotelu Národný dom. Zde si zřídila i své první pracoviště.

Ze všeho nejdříve začala pátrat po zbývajících třech členech skupiny. Nikdo o nich ale nevěděl. Dokonce ani JUDr. Július Kirsteuer z velitelství povstalecké armády, kterého měla jako první-ho na seznamu kontaktních osob. Proto také oslovila velitele zpravodajské skupiny Courier 4

nadporučíka Imricha Eröse. Ten společně se svý-mi podřízenými jí potvrdil, že ještě před jejich seskokem byli z letounu vysazeni tři muži v brit-ských vojenských stejnokrojích. O jejich dalším osudu ale nic nevěděl. Informace o navigační chybě tohoto letu se na velitelství v té době ješ-tě nedostala.

Široká škála úkolůProto se Chaviva rozhodla spolupracovat

se skupinou Courier 4. Odešla s ní do Podbre-zové, kde navázala spojení se základnou v Bari. V té době je ale všechny potkala ještě jedna rána. Jejich konspirativní byt v Podbrezové pře-padli neznámí ozbrojenci a zdemolovali veškeré jeho zařízení včetně vysílačky.

Po této události přešla část výsadku Couri-er 4 do oblasti Nízkých Tater a Chaviva Reiková se vrátila do Banské Bystrice. Někdy v té době dorazil na povstalecké území Abba Berdičev se spojovacím materiálem nejen pro skupinu Amsterodam, ale i pro Windproof.

Skupina Amsterodam měla kromě úkolů spo-jených se zpravodajskou činností a zajišťováním spojení mapovat vztahy mezi Čechy a Slováky a postavení Židů na Slovensku. Dále obsta-rávala fi nanční pomoc židovským utečencům

a organizovala transporty židovských dětí přes Maďarsko do Palestiny. A právě v této fázi se Raiková rozhodla zaměřit svou pozornost na pomoc Židům. Využila svých předválečných kontaktů a napojila se na sionistické organiza-ce. Jen na povstaleckém území v té době žilo téměř pět tisíc Židů. Z těch představitelů židov-ské obce, kteří v té době ještě nebyli internováni v táborech, vytvořila výbor se sídlem v budově Židovské lidové školy v Banské Bystrici. Ten po-skytoval pomoc sociálně slabým Židům.

Skupina Amsterodam pomohla rovněž celé řadě spojeneckých pilotů sestřelených nad Slo-venskem v jejich návratu do Itálie. Jednu z radio-stanic předala skupině Courier 4. Spolupracovala i s velitelem skupiny Day kapitánem Edwardem Baranským. Jeho výsadek organizovaný ame-rickou OSS přistál na letišti Tri Duby 7. října 1944. Společně se svými vojáky měl zaškolovat povstalce v používání dopravených amerických zbraní, mimo jiné například reaktivních proti-tankových prostředků M1 Bazook. Kromě toho předával ze Zvolenské Slatiny americkému štábu v Bari informace o pohybech německé armády. Také osud této skupiny byl po pádu povstání tragický.

Chaviva společně se svými kolegy, jak již bylo zmíněno, postavila a vycvičila z židovských dob-rovolníků čtyřicetičlenný partyzánský oddíl.

Jeden z mnoha hrdinských příběhů

Od vypuknutí Slovenského národního povstání uplyne v těchto dnech sedmdesát let

Slovenské národní povstání vypuklo předčasně 29. srpna 1944. Bezprostředně tak reagovalo na obsazování Slovenska německou armádou. Povstání se rychle rozšířilo a zasáhlo třicet okresů, ve kterých žilo 1,7 milionu obyvatel. Dva měsíce, které vzdorovala povstalecká armáda německé převaze, byly naplněny celou řadou hrdinských příběhů. Jejich součástí je i historie operace Amsterodam.

Tragický konecV té době ale již bylo zřejmé, že povstání

se nemůže udržet. Chaviva se v tomto okamži-ku obrátila o pomoc na vojenské a partyzánské velení. Bohužel bezúspěšně. A tak se skupina Amsterodam společně s vycvičenými židovskými partyzány rozdělila na čtyři části a začala se sta-hovat do hor. Chtěli nad Pohronským Bukovcem vybudovat lesní tábor pro tělesně slabší židovské utečence. Zjevně ale špatně odhadli drsné kli-matické podmínky ve slovenských horách v ob-dobí blížící se zimy a především nebezpečí, které na ně číhalo od německých pronásledovatelů. První skupina se dostala do této oblasti 26. října. Další ji vzápětí následovaly. Partyzáni společně s utečenci urychleně vybudovali dočasný tábor a začali připravovat zřízení čtyř potravinových základen.

Tento úkol se jim ale již nepodařilo usku-tečnit. Tábor byl nečekaně přepaden 31. října 1944 v ranních hodinách protipartyzánským ko-mandem. Po prvním úderu se jeho obyvatelům podařilo ještě utéci do lesa. Během následných bojů byli ale tři členové skupiny, včetně Chavivy Reikové, společně s dalšími židovskými utečenci zajati. Oddělili je od ostatních a dopravili na úřa-dovnu gestapa do Banské Bystrice. Zde byli vy-slýchání a mučeni. Jejich osud se naplnil 20. lis-topadu 1944. Společně s dalšími dvě stě padesáti zajatými Židy byli Chaviva s Rafaelem Reiszem zastřeleni v protitankovém příkopu poblíž Krem-ničky u Banské Bystrice. Přímo na místě byli také pohřbeni v hromadném hrobě. Za pozornost sto-jí, že v den popravy Chavivě oznámili, že ji pro-pustí z vězení. Vrátili jí dokonce její oděv.

Kde přesně skonal Zvi Ben Yaakov, se dodnes neví. S největší pravděpodobností byl popraven o několik týdnů později. Ze skupiny Amsterodam přežil jen Chajim Chermeš, kterému se podaři-lo utéci a přidat k partyzánům. V jejich řadách se dočkal osvobození. Po skončení války odjel do Palestiny.

Po osvobození bylo tělo Chavivy Reikové ex-humováno a pietně pohřbeno v britském váleč-ném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze. Na opakovanou žádost izraelské vlády byl ale tento hrob v roce 1952 otevřen a tělo převezeno do Izraele.

Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA

spolubojovníky zařazena rozkazem hlavního veli-telství vzdušných sil na Středním východě do vý-sadku Amsterodam. Ten měl být vysazen na slo-venském území, kde měl nejen zajišťovat spojení pro britskou vojenskou misi při povstaleckém ve-litelství, ale měl plnit rovněž zpravodajské úkoly. Velitelem skupiny byl Zwi Ben Yaakov (krycími jmény Jindřich Grünhut či Michal Janay). Členo-vé pak byli Rafael Reisz (kapitán Stephan Rice) a Chajim Chermeš (kapitán Harry Moris). S tou-to čtveřicí později spolupracoval i Abba Berdičev (vystupující jako poručík Robert Willis). Skupina se 26. srpna 1944 přepravila z Egypta do italské-ho Bari, kde měla čekat na odlet. Ze Slovenska v té době ale přicházely velice nepřesné a často protichůdné zprávy. A tak se její vysazení neu-stále odkládalo. Problém byl také v tom, že Cha-viva nemohla být jako ostatní členové vysaze-na na padáku. Britské zákony totiž zakazovaly za války vysazování žen v týlu protivníka.

To se nakonec ale ukázalo jako velká výhoda. Společně se skupinou amerických pilotů ji do-pravili 17. září 1944 na povstalci obsazené letiště

Příslušníci 4. brigády rychlého nasazení, tedy 43. výsadkový prapor v Chrudimi a 41. mechanizovaný prapor v Žatci, od 10. července zřídili jediný transparentní účet na podporu rodin čtyř padlých výsadkářů 43. výsadkového praporu a padlého příslušníka 41. mechanizo-vaného praporu.

Smyslem sbírky je fi nančně pomoci rodinám, které přišly o své blízké a živitele rodin, a to zejména než jim bude moci být poskytnuta fi nanční pomoc českého státu.

Druhým – avšak neméně důležitým – cílem sbírky je ukázat podporu rodinám vojáků v jejich nelehké životní situaci. Ukázat jim, že oběť jejich blízkých nebyla zbytečná a že si jí národ cení. Dokázat, že si Češi váží nasazení vojáků Armády České republiky.

Věřte nám, že podpora občanů České republiky je pro naši práci důležitější než cokoliv jiného.

PřPřPřřPřísísíísí lulululušnšnšnšnšnícícícíci iii 44.44 bbbbbririririgágááágádydydyydy rrrr rycycycycychlhlhlhléhéhéhé o o o nanaanasasas zezeenínínííníníní, ,, , , tetetetetetedydydydydyydyyy 44 4 44 4 43.3.3.3.3.3.333.33 v v vvv vvvvýsýsýsýsýsýsýssadadadadadadaddadkokokokokokokokoovývývývývývývývvv p p p p p pppprararararararaarr popopopopopoorrrr rrrr vv vv vv CChChChChhhrururururudidididid mimimimi aaa a a 44441.11 m mmeccccececchahahahahaninininizozozozovavavavanýnýý pprarapopoopor r r vv v v v ŽaŽaŽaŽŽŽ tctcřřřřřídídídíddilililililiii ii jejejejedidididid nýnýnýnýný t ttraraaaansnsnsn papapaparererentntntntnínínínín úú úúúčečečečečett ttt nanananan pp ppododododdpopopoporurururu r r r rodododododininininini č čččtytytytytyř ř řř ř papapapappp dldldldldlýcýcýcýcýcý h h hh h vývývývývýv sasassasasas dkdkdkdkdkkkkářřááá ů ů ůů 434333434343. vývývýývýsasasasasadkdkdkdkdkovovovovovéhéhéhéhého o oo o prprprprapapapaporo u a padldlléhéhéhhé o o o o o přpřpřpřp ísísísí luluul šnšnšnííí

Sbírka pro rodinySbírka pro rodinypadlých kamarádůpadlých kamarádů

Účet číslo 44665522/0800 s variabilním symbolem 916je zřízen u České spořitelny, a. s.

Účet bude aktivní do 1. září, kdy budou vybrané prostředky předány rodinám našich padlých kamarádů.

Více informací najdete na Facebooku „43. výsadkový prapor Chrudim“