MIKROEKONOMIE

1

FUNKCE POPTÁVKY

POJEM POPTÁVKY, ZÁKON POPTÁVKY

Poptávka (angl. demand - D) představuje mnoţství komodity., které si kupující přejí koupit

za daných cen a jinak nezměněných podmínek (ceteris paribus). Poptávka existuje pouze

tehdy, je-li někdo schopen a ochoten zaplatit za zboţí čí sluţbu. Tato ochota a schopnost bude

mít své hranice (nejsme zpravidla ochotni dát veškeré své příjmy za jednu dobrou večeři či

jedny hezké šaty). „Schopnost" je v případě spotřebitele dána jeho rozpočtem, příjmy,

„ochota" se odvíjí z uţitečnosti, naléhavosti potřeby, která bude takto uspokojena (člověk

umírající ţízní na poušti dá vše, co má, za libovolné mnoţství tekutiny). Aspekt naléhavosti je

v řadě případů značně subjektivní (jak „moc potřebujeme" nové šaty či značkovou

kosmetiku).

Následující výklad je více zaměřen na trh statků a sluţeb, takţe v souvislosti s poptávkou

hovoříme zejména o spotřebiteli. Zvláštnostem ostatních typů trhů je věnována pozornost v

následujících kapitolách.

Model, k němuţ bychom se měli v závěru následující kapitoly dopracovat, patří k

základním a velmi jednoduchým ekonomickým modelům. Jak jíţ bylo zdůrazněno ve druhé

kapitole, jednoduchost ekonomických modeluje „vykoupena" tírn, ţe se soustředí na základní

vztah a ostatní povaţují za neměnné (ceteris paribus). Tak i v našem modelu předpokládáme,

ţe jediným motivem, který ovlivňuje spotřebitelovo chování, je cena produktu. Ve skutečnosti

je však těchto motivů a vlivů daleko více. Pokud budeme sledovat pouze vztah mnoţství a

ceny, znázorňuje poptávková křivka mnoţství zboží, které kupující můţe a je ochoten (za

jinak stejných podmínek) koupit při různých jednotkových cenách. Toto mnoţství bude

logicky tím vyšší, Čím je niţší cena produktu (a naopak). Mnoţství a cena jsou zde tedy v nepřímé úměrnosti. Křivka poptávky směřuje dolů. Zákon poptávky

zní: s rostoucí cenou poptávané mnoţství klesá. Křivka poptávky vyjadřuje nepřímou úměrnost mezi cenou a poptávaným mnoţstvím; čím vyšší je cena

výrobku, tím menší mnoţství budou spotřebitelé poţadovat. Zvýšení ceny vede k pohybu vzhůru po

poptávkové křivce. Křivka je negativně skloněná, tedy jde z levého horního do pravého dolního rohu grafu,

kde na vodorovné ose je měřeno mnoţství a na svislé jednotková cena zboţí. Toto označení os se jiţ v

ekonomii vţilo, i kdyţ samozřejmě není jediným moţným řešením. Pro označení os se označují často

symboly převzaté z angličtiny - P (price) pro cenu a Q (quantity) pro mnoţství.

Obr. č. 5.1 - Obecný graf poptávky

0 Q mnoţství

cena

P

MIKROEKONOMIE

2

Funkce poptávky vyjadřuje záměr kupujícího koupit, neříká, jaké nákupy se nakonec

budou skutečně realizovat. Lze jí vyjádřit matematickou rovnici. Jejím grafickým vyjádřením

je klesající křivka (zpravidla křivka a ne přímka, neboť pokles zájmu při růstu ceny nebývá

většinou lineární). Nakolik křivka klesá, je dáno elasticitou poptávky (viz dále).

Poptávka vyjadřuje charakter celého vztahu mezi mnoţstvím a cenou, ne jeho jednotlivé

případy. Vztah poptávky zahrnuje celou řadu dílčích dvojic poptávaných mnoţství a

jednotkových cen vyjadřujících zájmy jednotlivých kupujících (např. někdo je ochoten za

oběd v restauraci utratit maximálně Kč 100,-, pro jiného bude přijatelná i několikanásobně

vyšší Částka při odpovídající kvalitě; lze očekávat, ţe ve druhé skupině se bude nalézat

výrazně méně lidí neţ ve skupině první).

DETERMINANTY ZMĚNY POPTÁVKY Funkce poptávky zůstává stejná do té doby, dokud se nemění základní podmínky. Při změnách níţe

uvedených (i některých dalších) faktorů můţe dojít ke změně celého vztahu mezi poptávaným mnoţstvím a

cenou. Vyjádřením této změny bude nová funkce, rovnice, graf. Došlo k posunu poptávky.

Obr. č. 5.2 - Posuny poptávkové křivky Cena' • PA

O Qc mnoţství Poptávka se zvyšuje, pokud při všech jednotkových cenách je poptávané mnoţství větší,

neţ ve výchozím případě. Výrazem zvýšení poptávky je posun poptávkové křivky doprava

a nahoru. K tomu dochází zejména při změnách těchto determinant:

• při rostoucích příjmech

• při změně vkusu - růstu přání

• pří růstu ceny substitutů či poklesu ceny komplementů;

• při růstu výkonnosti ekonomiky;

• při růstu propagace, marketingu, který přesvědčí spotřebitele k vyšším nákupům;

• při očekávání růstu ceny produktu

Důsledky popsané situace znázorňuje obr. č. 5.2. Křivka DB je původní křivkou poptávky,

křivka DC křivkou zvýšenou v důsledku některého z výše uvedených vlivů. Při kaţdé

jednotkové ceně (jako např. při ceně PA na obrázku) je poptávané mnoţství větší, neţ za

výchozí situace.

Analogicky sníţení poptávky (graficky vyjádřené posunem křivky směrem doleva a dolů)

nastává zejména v důsledku posunu těchto determinant:

• klesajících příjmů;

MIKROEKONOMIE

3

• při změně vkusu - poklesu zájmu o výrobek;

• při růstu ceny komplementů či poklesu ceny substitutů;

• při poklesu výkonnosti ekonomiky;

• působením negativních marketingových vlivů (např. informací o škodlivosti výrobku,

negativních informací o firmě samé);

• při očekávání poklesu ceny produktu.

PRUŽNOST POPTÁVKY A NABÍDKY , ROVNOVÁŽNÁ CENA

ELASTICITA POPTÁVKY

CENOVÁ ELASTICITA POPTÁVKY

Poptávka tedy s růstem jednotkové ceny klesá. Tak lze také definovat základní zákon

poptávky. To, „jak rychle" klesá, a jaký tvar má její křivka, závisí na dalších skutečnostech.

Patří mezi ně především tzv. cenová elasticita poptávky, tj. pružnost, se kterou poptávka

reaguje na změny cen. Elasticita se uvádí jako poměr změny mnoţství a změny ceny zboţí.

Je-li velikost elasticity vyšší neţ jedna (v absolutní hodnotě - elasticita logicky vychází jako

záporné číslo!), je poptávka povaţována za elastickou, je-lí elasticita menši neţ jedna,

povaţuje se poptávka za neelastickou, hraničním případem je jednotková elasticita. Malá

elasticita poptávky znamená, ţe i poměrně velká změna ceny povede pouze k malé změně

poptávaného mnoţství. Naopak je-li elasticita vysoká, vede i malá změna ceny k velké změně

poptávaného objemu (viz obr.). Elasticitu lze snadno vypočíst i prostřednictvím změn

celkových trţeb - pokud se zvýšením ceny sníţilo mnoţství natolik, ţe klesly celkové trţby

(mnoţství x cena), je poptávka elastická. Pokud se zvýšením ceny trţby rostou, je poptávka

neelastická.

Obr. č, 5.3 - Elasticita poptávky

MIKROEKONOMIE

4

Tab. č, 5.1 Charakteristiky cenové elasticity poptávky

Znak Elastická poptávka Neelastická poptávka

Hodnota ukazateíe větší neţ 1 menší neţ 1

Růst cen znamená větší pokies poptáva-

ného mnoţství menší pokles poptáva-

ného mnoţství

Sklon poptávkové

křivky plochá strmá

Počet substitutů mnoho málo

Typ zboţí luxusní nezbytné

Cena zboţí drahé levné

Příklad koţich chléb

Pramen: Young R.: Basic Economic Problems, Biz/ed 2000

Elasticita nemusí být v průběhu poptávkové funkce konstantní. Proto se sleduje v

konkrétních bodech či intervalech.

Elasticitu poptávky ovlivňují především dva faktory. Jedním z nich je charakter zboţí. U

výrobků, jejichţ spotřeba je nezbytná, je elasticita zpravidla malá. Na druhé straně u

luxusního zboţí je zpravidla poptávka velmi elastická.

Druhým důleţitým faktorem, ovlivňujícím elasticitu, je existence tzv. substitutů a

komplementů. Substituty nazýváme zastupitelné zboţí 5. Pojmem komplementy označujeme

vzájemně se doplňující zboţí. V extrémním případě můţeme hovořit o příkladech typu pravá

bota -levá bota, ale vhodnými příklady jsou í auto - benzín - pneumatiky nebo počítače -

software. Spotřebitel tyto výrobky spotřebovává společně a změna ceny jednoho z nich

ovlivní i poptávku po ostatních stejným směrem.

Elasticita je ovlivňována i jednotkovou cenou zboţí. U zboţí denní potřeby je elasticita

velmi malá - jedná se o statky, které jsou pro lidi nezbytné, proto často i několikanásobná

změna ceny nevede k velkým změnám v poptávce. Malou elasticitu vykazují také statky

nepatrné ceny. Např. před r. 1989 stál rohlík Kčs 0,30, bochník chleba zhruba Kčs 5,-a litr

mléka Kčs 2,-. Po liberalizaci stouply ceny těchto produktů více, neţ by odpovídalo růstu

rnezd. Přesto se spotřeba těchto základních potravin výrazně nezměnila. Naopak výrobky,

jejichţ spotřeba není absolutně nezbytná, vykazují vysokou elasticitu. Jedná se hlavně o

luxusní zboţí a módní novinky. Zde i malá změna ceny vede k velkým změnám poptávky.

Poptávku si lze představit jako zcela fixní, čili absolutně neelastickou (znázorněnou jako

vertikální linii), pokud je určitého zboţí poţadován právě určitý počet a jiné mnoţství nemá

pro spotřebitele smysl. Teoreticky by mohlo jít např. o počet bytů v určité konkrétní situaci.

Poptávku si lze představit jako absolutně elastickou (horizontální linii), je-li cena předem

stanovena tak, ţe spotřebitelé budou za tuto cenu poţadovat jakékoliv mnoţství výrobku.

Substituční a důchodový efekt

S rychlostí reakce poptávaného mnoţství na jednotkovou cenu souvisí dva hlavni motivy,

které ovlivňují chování spotřebitele:

1. Substituční efekt. Při změně ceny určitého výchozího statku je významnou sloţkou

rozhodování o tom, zda produkt dále spotřebovávat, i situace na trhu jeho substitutů.

Spotřebitelé, kteří dříve spotřebovávali draţší produkt, mohou přejit na trh produktu

levnějšího. Z tohoto důvodu dochází ke sníţení poptávky po výchozím produktu, protoţe část

nakupujících jiţ poptávku po sledovaném produktu netvoří.

MIKROEKONOMIE

5

2. Důchodový efekt. I ti spotřebitelé, kteří na původním trhu setrvají, mohou se svými

nezměněnými příjmy realizovat menší mnoţství nákupů neţ dříve.

Oba motivy ovlivňují chováni spotřebitele současně.

Elasticita poptávky v krátkém a dlouhém časovém období Na chování poptávky má vliv i délka časového období, ve kterém poptávku sledujeme.

Ovlivňuje vkus i změny spotřebitelských zvyklostí. Faktor času se však daleko více projevuje

v chováni výrobce, jak bude popsáno v následující kapitole.

DŮCHODOVÁ ELASTICITA POPTÁVKY

Měření elasticity poptávky poskytují firmám velmi cenné informace pro jejich cenová

rozhodnutí. Není však měřena jen elasticita cenová. Důleţitá je i elasticita důchodová.

Důchodová elasticita poptávky měří pruţnost reakce poptávky na změnu důchodů (příjmů -

např. mezd). Měří se jako poměr procentní změny poptávaného mnoţství a procentní změny

důchodů. Je-H negativní, tj. vede-li zvýšení příjmů ke sníţení poptávky po zboţí, hovoříme o

tzv. zboţí méněcenné (inferiorní), zpravidla se jedná o méně kvalitní a tedy levné druhy

zboţí, které spotřebitelé s niţšími příjmy pouţívají proto, ţe si „nemohou dovolit" jejich

draţší substituty, které by spotřebovávali raději. Pokud tedy jejich příjmy vzrostou, přecházejí

ke spotřebě kvalitnějšího zboţí.

KŘÍŢOVÁ ELASTICITA POPTÁVKY Sledovaným ukazatelem je i kříţová elasticita poptávky, kdy se měří pruţnost reakce

poptávky po jednom zboţí na změnu ceny druhého zboţí. Měří se jako poměr procentní

změny poptávky po jednom druhu zboţí a procentní změny ceny druhého zboţí

Je-li hodnota ukazatele kladná, jsou sledované dva druhy zboţí substituty. Je-H záporná,

jedná se o komplementy.

NÁSTIN TEORIE SPOTŘEBITELE

Teorie spotřebitele je jednou ze dvou základních součástí mikroekonomie. Předmětem

jejího zkoumání je chování domácností na trhu. Kaţdý ze spotřebitelů má určitý vkus a určité

preference. Ty se dají graficky (za určitých zjednodušujících předpokladů) vyjádřit tzv.

indiferenčními křivkami1', tedy křivkami spojujícími body, které jsou pro spotřebitele stejně

uţitečné. Kromě vlastních přání je kaţdý ze spotřebitelů omezen svými příjmy, tzv.

rozpočtem.

Obr. č. 5.4 - Indiferenční křivky a rozpočtové omezení Množství statku A

MIKROEKONOMIE

6

Množství statku B ............ Indiferenční křivky - spojnice bodů přinášejících spotřebiteli stejný užitek - Rozpočtové omezení- kolik statků A a B si může spotřebitel maximálně koupit Kaţdý ze spotřebitelů se pak snaţí najít takové uspokojení svých potřeb, které by bylo

umístěné na co nejvyšší pro něj dosaţitelné indiferenční křivce. Uvedený přístup předpokládá,

ţe lze vyjádřit uţitečnost, kterou spotřeba jednotlivých statků spotřebiteli přináší, ať uţ tak, ţe

se přímo změří pomocí určitých jednotek uţitečnosti (verze kardinalistická), nebo tím, ţe

spotřebitel alespoň uţitečnost jednotlivých statků dokáţe navzájem porovnat (verze

ordinalistická). Pak spotřebitel nebude ochoten za nákup statku vynaloţit vyšší cenu, neţ je

mezní uţitek, který mu spotřeba statku přináší. Ekonomické subjekty se svými příjmy naklá-

dají tak, jak je to pro ně nejuţitečnější.

Pomocí rozpočtového omezení a indiferenčních křivek je pak moţno sestavit křivku

individuální poptávky neboli poţadavků kaţdého jednotlivce. Křivka vyjadřuje vztah mezi

cenou zboţí a poptávaným, tj. poţadovaným mnoţstvím a je základem pro konstrukci

poptávkové křivky.

Rovnováţná cena VZTAH NABÍDKY A POPTÁVKY NA TRHU

Poznali jsme principy fungování nabídky a poptávky charakterizující základní

tendence v chování prodávajících a kupujících na trhu. Prodávající a kupující tak realizují své

protichůdné zájmy - prodávající maximalizuje svůj zisk při co nejvyšší ceně, kupující uţitek

při co nejniţší ceně. Existuje však jedna cena, která vyhovuje jak prodávajícím, tak

kupujícím. Této ceně říkáme rovnováţná cena, tj. cena, za kterou jsou prodávající ještě

ochotní prodat a kupující ještě ochotni koupit. Na obr. č. 6.5 je tato rovnováha vyjádřena

bodem E (equilibrium), kdy se při rovnováţné ceně PE realizuje směna rovnováţného

mnoţství QE.

Pro všechny ceny vyšší, neţ je cena rovnováţná, platí, ţe nabízené mnoţství bude

vyšší, neţ mnoţství poptávané. Na trhu bude zboţí přebytek. To povede k tlaku na pokles

ceny. Na obr. Č. 6.5 by šío o cenu PV. kdy by byli výrobci ochotni prodat mnoţství SV, ale

spotřebitelé budou ochotni nakoupit pouze mnoţství DV. Rozdíl SV - DV je přebytkem na

trhu zboţí.

Bude-li cena na trhu niţší, bude převaţovat poptávka a zboţí bude nedostatek.

Rovnováha můţe být obnovena pouze zvýšením jednotkové ceny produktu. Na obr. č. 6.5 by

MIKROEKONOMIE

7

takovou cenou byla cena PN. Při této ceně by spotřebitelé koupili DN zboţí, výrobci však nabízejí

pouze SN zboţí, rozdíl DN - SN na trhu při této ceně „chybí". Stejný důsledek bude mít i regulovaná cena uměle udrţovaná pod rovnováţnou trţní

cenou. Kaţdá regulace významně modifikuje působeni trţního mechanismu, coţ můţe vést aţ

k jeho úplnému vypojení (např. v centrálně plánované ekonomice).

Obr. č. 6.5 - „Neviditelná ruka trhu"

Rovnováţná cena není neměnná. V trţní ekonomice není kategorií, kterou by bylo

moţno někde objektivně zjistit nebo nařídit. Nabízející í poptávající k ní směřují

prostřednictvím vlastních aktivit na trhu. Proto skutečná cena na trhu nebude nikdy přesně

rovna ceně rovnováţné, ale bude kolem ní oscilovat.

Rovnováţná cena znamená, ţe část účastníků trhu právě splní svá očekávání, část

dosáhne ještě lepších podmínek, neţ byli ochotni akceptovat (tedy někteří kupující zboţí

získali levněji, neţ byla jejich krajní akceptovatelná cena, někteří výrobci prodali zboţí dráţe,

neţ nezbytně potřebovali k úhradě svých nákladů). Tito „spokojenější" účastníci trhu

realizovali přebytek výrobce nebo spotřebitele.

Naopak někteří účastníci trhu odcházejí, aniţ by svá očekávání splnili. Méně efektivní

výrobci z trhu odcházejí, protoţe trţní cena jejich náklady neuhradí. Spotřebitelé omezení

svým disponibilním důchodem těsněji rovněţ musejí z trhu odejít, protoţe je zboţí pro ně

příliš drahé. Tito účastnící trhu tvoří neuspokojenou (nerealizovanou) nabídku nebo

poptávku a musejí hledat příleţitost na alternativních trzích substitutů či jinak.

MIKROEKONOMIE

8

Obr. č. 6.6 - Přebytek výrobce a spotřebitele,

neuspokojená nabídka a poptávka

O QE Q

Na mnoţství zboţí prodané (a nakoupené) na trhu mají vliv i nepřímé daně uvalené na

zboţí. Ty jsou sice zaplaceny kupujícími, ale výrobce je nedostává. Pro kupujícího však

zvyšují cenu zboţí a tím sniţují jeho ochotu si zboţí koupit. Stejný vliv mají i cla uvalená na

dováţené zboţí či transakční náklady spojené trţními interakcemi.

Cenový mechanismus trhu prosazuje optimální chování účastníků trhu. Jíţ Adam

Smith ve svém díle poukazuje na to, ţe všechny subjekty na trhu prosazují své vlastní zájmy.

U spotřebitelů je to maximalizace uţitku, u výrobců maximalizace zisku. Ani jedna ze stran

trhu však nemůţe své zájmy prosadit, aniţ by respektovala zájmy druhé sírany. Spotřebitelé

nemohou poţadovat na trhu tak nízkou cenu, která by neumoţnila výrobcům pokrýt náklady.

Výrobci nemohou zase poţadovat cenu libovolně vysokou - na tu by spotřebitelé

„nepřistoupili". Pokud trţní mechanismus funguje, tedy pokud mají všichni účastníci na trhu

stejnou pozici (pokud ţádný výrobce nebo spotřebitel trh neovládá na úkor ostatních), lze

maximalizovat vlastní uţitek pouze tak, ţe účastník trhu „vyjde vstříc" druhé straně trhu.

Tedy spotřebitel se snaţí získat co největší počet „peněţních hlasů", výrobce se snaţí

zdokonalovat a zlevňovat svou produkci, aby za trţně přijatelnou cenu realizoval zisk.

Situaci, kdy rovné podmínky subjektů na trhu dodrţeny nejsou, rozebírá kap. č. 7.

Podrobnějšímu výkladu o nákladech, výnosech a zisku firmy je věnována kap. č. 15.

MIKROEKONOMIE

9

PRUŽNOST POPTÁVKY A NABÍDKY ( ELASTICITA )

NABÍDKA, VZTAH NABÍDKY A POPTÁVKY NA TRHU

NABÍDKA - POJEM, ZÁKON NABÍDKY

Nabídka (anglicky supply - S) na trhu statků a služeb je vztah mezi mnoţstvím zboţí,

které jsou výrobci ochotni a schopni prodat, a jednotkovou cenou tohoto zboţí. V případě

nabídky je ochota výrobců statek nabízet dána především tím, zda se jim výroba „vyplatí", tj.

zda cena statku na trhuje stejná nebo vyšší neţ cena vstupů, které bylo třeba do výroby vloţit.

To je dáno pouţitou technologií, která určuje náklady a výnosy podniku (podrobněji budou

tyto pojmy rozvedeny v kap. č. 15).

Výrobce má zpravidla více moţností pouţití svých omezených zdrojů. Pouţije té, které mu

přinese maximální uţitek - zisk. Z existujících alternativ zvolí takovou technologii, která mu

umoţní vyrobit s co nejefektivnějším vyuţitím zdrojů co největší mnoţství výrobků. Tuto

situaci lze vyjádřit graficky tak, jak je to znázorněno ve schématu č. 6.1. Výrobce se snaţí

zvolit tu z dostupných technologií (tedy tu kombinaci výrobních faktorů - např. práce a

kapitálu), která mu přináší nejvyšší prospěch, tedy vede k určitému výsledku s co nejniţšími

náklady. Zpravidla lze stejného výsledku dosáhnout různými technologiemi (např. s větším

vyuţitím ruční práce či s větším vyuţitím strojů - na obrázku tyto technologie spojují křivky

stejného mnoţství produktu - izokvanty). Výrobce zvolí tu z nich, která mu umoţní vyrobit

největší mnoţství výrobků (tedy je umístěna na nejvýše poloţené izokvantě) s mnoţstvím

vstupů, které má k dispozici (dané maximální linií akceptovatelných nákladů – izokostou ).

Obr. Č. 6.1 - Izokvanty a izokosta Vynaložení kapitálu

Práce ----------- Izokvanty - spojnice technologií, které vedou ke stejnému výstupu -" '-' • Izokosta - linie nejvyšších vynaložitelných nákladů

MIKROEKONOMIE

10

Nabídka představuje vztah mezi mnoţstvím zboţí, které si prodávající přejí prodat za

daných cen a jinak nezměněných podmínek, a jednotkovými cenami tohoto zboţí.

Pro výrobce budou podmínky trhu tím snáze akceptovatelné, čím bude vyšší jednotková

cena výrobku. Ta mu totiţ umoţní dosáhnout navrácení vloţených zdrojů i v případě méně

efektivních kombinací výrobních faktorů (draţších technologií, vyšších mezd, draţších

zdrojů).

Zákon nabídky zní: s růstem ceny nabízené mnoţství roste.

Obr. č. 6.2 - Křivka nabídky

P

O Q

I zde lze hovořit o extrémních případech zcela fixní (neelastické) nabidky, která by byla

vyjádřena vertikální přímkou (kdy dostupné technologie neumoţňují zvýšit vyráběná

mnoţství), stejně jako o zcela elastické nabídce vyjádřené křivkou horizontální (např. při

velikém mnoţství výrobců, kteří mohou při stejné ceně zareagovat na jakékoliv poţadavky

určité skupiny spotřebitelů - tak se např. můţe jevit světová nabídka zboţí z pozice malé

otevřené ekonomiky),

DETERMINANTY POSUNU NABÍDKY

Nabídka je pozitivně skloněná, tj. má rostoucí průběh. Vyjadřuje, ţe ochota prodávat na

trhuje tím větší, Čím vyšší je cena výrobku. Jednotlivé body na nabídkové křivce představuji

nabízená mnoţství v konkrétních případech (při konkrétních cenách). Změna ceny nikdy

neposouvá nabídkovou křivku tohoto zboţí. Zvýšení ceny vede k pohybu vzhůru po

nabídkové křivce.

K posunu nabídkové křivky dochází pouze tehdy, mění-li se jiná determinanta neţ cena

samotného zboţí. Takovými determinantami jsou zejména:

• změna nákladů (změna technologii, zavedení mechanizace, vývoj mzdové situace apod.);

• změna mnoţství alternativních nebo současně vyráběných výrobků;

• organizace trhu (stupeň koncentrace výroby, mnoţství výrobců v odvětví - o těchto vlivech

podrobněji pojednává kap. č. 7);

• neočekávaná událost, která nabídku ovlivní (např. změna politické situace, počasí).

MIKROEKONOMIE

11

Zvýšení nabídky posouvá křivku doprava a dolů, sníţení doleva a nahoru. Tento vztah lze vyjádřit

graficky podobným způsobem, jak jiţ bylo v předchozí kapitole znázorněno v případě poptávky (viz obr.

6.3).

Obr. č. 6.3 - Posun nabídkové křivky

SP - původní nabídková křivka SV - nová křivka při zvýšení nabídky

SN - nová křivka při sníţení nabídky D - poptávka

CENOVÁ ELASTICITA NABÍDKY Stejně jako v případě poptávky platí i v případě nabídky, ţe zákon rostoucí nabídky obecně říká, jakým

směrem se bude vztah vyvíjet -tedy ţe nabídková křivka bude rostoucí, pozitivně skloněná. Jak rychle nebo

pomalu křivka roste, je opět otázkou její elasticity. Obdobně jako u poptávky lze hovořit i o cenové

elasticitě nabídky. Cenová elasticita nabídky měří pruţnost reakce nabídky na danou změnu ceny. Měří se jako procentní změna dodávaného mnoţství dělená procentní změnou ceny. Pruţnost reakce nabídky na změnu ceny je dána zejména typem výrobní technologie. Pokud si poptávka

na trhu vyţádá vyšší neţ původně očekávané mnoţství, mohou jen někteří výrobci zareagovat dodáním

vyššího mnoţství. Jsou to jednak ti, kteří mají kratší výrobní cyklus, který jim umoţní operativně reagovat

na změnu poptávky (např. pekárny za předpokladu, ţe mají moţnost získat více mouky). Naopak výrobky

jako jsou turbíny či lokomotivy není moţné ze dne na den vyrobit ve větším mnoţství, V reakci nabídky na změnu situace se významně odráţí i časový horizont rozhodování. Obecně lze říci,

ţe ve velmi krátkém Časovém horizontu (dnech, v některých výrobách i měsících) je kaţdá nabídka

neelastická (nelze významným způsobem měnit produkci v době, kdy uţ dělníci nastoupili do práce, mají k

dispozici jen určité mnoţství materiálu apod.)- Naopak v delším Časovém horizontu (měsíce, roky) je celá

řada vstupních činitelů přizpůsobitelná (lze např. zakoupit nové stroje, podle situace změnit sortiment

vyráběných výrobků, přijmout Či propustit pracovníky). Určitou moţnost okamţitě reagovat dávají výrobci i zásoby hotových výrobků, které je v případě

potřeby moţné prodat a tím zvýšit mnoţství nabízené na trhu. Existence či neexistence těchto zásob ovliv-

ňuje elasticitu nabídky. Zásoby mohou být udrţovány jen v určité míře (velké zásoby na sebe váţí

prostředky, které by alternativně mohly být vyuţity lépe) a jen u určitých (trvanlivých) produktů.

MIKROEKONOMIE

12

Obr. č. 6.4 - Cenově elastická a neelastická nabídka

1 2 3 4 5 JEDNOTKOVÁ

Faktory ovlivňující cenovou elasticitu nabídky lze shrnout takto:

Tab. č. 6.1 - Znaky elasticity nabídky

Znak Elastická nabídka Neelastická nabídka

Hodnota ukazatele Větší neţ 1 Menší neţ 1

Růst cen znamená Vetší růst nabízeného

mnoţství Menší růst nabízeného

mnoţství

Sklon nabídkové křivky Plochá Strmá

Zboţí je vyráběno Rychle Pomalu

Časové období Měsíce Dny

Firma má Velké zásoby Omezené zásoby

Příklad Šrouby Hovězí maso

Pramen: Young R.: Basic Economic Problems, Biz/ed 2000

MIKROEKONOMIE

13

KONKURENCE

Konkurencí rozumíme hospodářskou soutěţ mezi výrobci či prodávajícími nebo kupujícími.

Konkurenci dělíme na cenovou a necenovou podle nástrojů pouţívaných v konkurenčním boji, nebo na

dokonalou a nedokonalou podle struktury trhu, na němţ konkurence probíhá. Viz dále.

KONKURENCE NA STRANĚ POPTÁVKY Konkurence na straně poptávky v normálních trţních podmínkách nemá význam. Její význam

vzroste v okamţiku, kdy je na trhu nedostatek. Mezní projevy konkurence na straně poptávky jsou jevy

známé u nedostatkových trhů: např. fronty, potravinové lístky. Psychologickým efektem s tím souvisejícím

můţe být tzv. „zboţí pod pultem", výměnný obchod atd.

KONKURENCE NAPŘÍČ TRHEM Konkurence napříč trhem je jev, kdy se střetává nabídka s poptávkou. Jedná se v podstatě o

smlouvání, např. vánoční či velikonoční trhy.

KONSTRUKCE DOKONALÉ KONKURENCE Ideální trţní situací je tzv. stav dokonalé konkurence. Dokonalá konkurence se vyznačuje těmito

podmínkami: • Velké mnoţství firem, které prodávají srovnatelné produkty a ţádná z firem není v dominantní pozici. • Mnoho kupujících reprezentujících dostatečnou poptávku. • Firmy nejsou omezeny ve vstupu na trh nebo z jeho odchodu. • Potencionální nově vstupující firmy na trh nejsou zvýhodňovány. • Firmy a kupující jsou zcela informováni o cenách zboţí kaţdé firmy na trhu. • Nabízený produkt nesmí nést znaky necenové konkurence (je anonymní). • Předpokládá se neexistence externalit.

Konkurenční trh je trh s mnoha kupujícími a prodávajícími, kteří obchodují se srovnatelnými

statky tak, ţe kaţdý kupující a kaţdý prodávající je příjemcem ceny, např. trh s pečivem. Ţádný jednotlivý

kupující nemůţe ovlivnit trh s pečivem, protoţe nakupuje v porovnání s velikostí trhu malé mnoţství.

Prodávající je omezen podobně při tvorbě ceny, protoţe mnoho prodejců nabízí v zásadě stejné zboţí.

Protoţe kaţdý prodejce můţe prodat pečiva kolik chce, nemá důvod prodávat za menší nebo vyšší cenu.

Kupující i prodávající v dokonalé konkurenci musí akceptovat cenu, kterou stanoví trh, v důsledku čehoţ se

stávají příjemci ceny. Cílem firmy v dokonalé konkurenci je maximalizace zisku, který je roven rozdílu celkových

příjmů a celkových nákladů. Jelikoţ firma nemůţe ovlivnit cenu, nemůţe ani za této situace dosahovat

mimořádného zisku. Pokud by v určitém odvětví bylo dosahováno mimořádných zisků, vedlo by to k

přílivu dalších firem do odvětví, čímţ by se zvýšila nabídka a současně sníţila cena. Dlouhodobě se cena

ustálí tak, ţe firma dosahuje průměrnou úroveň zisku dosahovaného ve všech odvětvích a její mezní

náklady se rovnají mezním příjmům a ceně. Firma své výnosy můţe zvyšovat zvýšením objemu produkce,

pokud bude takové jednání trhem „přijato". Dále můţe zvýšit zisk např. pouţitím alternativních vstupů,

které ovšem nesmí změnit vlastnosti finálního produktu. Křivka nabídky je tedy tvořena horizontální

přímkou a rovnováţné mnoţství je určeno poptávkou. Dokonalá konkurence je ekonomickou fikcí. Všude tam, kde její podmínky zcela splněny nejsou,

hovoříme o konkurenci nedokonalé.

MIKROEKONOMIE

14

NEDOKONALA KONKURENCE

V této kapitole budeme zkoumat dopady trţní síly a ohniskem našeho zájmu bude

výklad základních typů trţních struktur na nedokonale konkurenčních trzích.

Ke konci 19. století a v průběhu 20. století struktura trhu stále méně splňovala

podmínky konstrukce dokonalé konkurence. Stále častěji se v jednotlivých odvětvích

objevovaly oligopolní struktury, kdy většinu nabídky odvětví vyráběl omezený počet

výrobců, zatímco velký počet malých a středních výrobců (konkurenční lem) měl relativně

malý podíl na nabídce odvětví. Oligopolní struktura, která v současnosti v moderních

ekonomikách naprosto převaţuje, je příkladem nedokonale konkurenčního trhu.

Nedokonalá konkurence můţe mít několik forem.

FORMY

Existují dvě hlavní formy nedokonalé konkurence, které můţeme ještě dále rozdělit na

podtypy: konkurence na straně nabídky a konkurence na straně poptávky.

MONOPOL

Prvním podtypem nedokonalé konkurence na straně nabídky je monopol (mono ~

jeden). Tímto pojmem označujeme firmu, která sama ovládá určité výrobní odvětví, má

výsadní postavení ve výrobě nebo směně, coţ umoţňuje dosahování zisku na úkor kupujících.

Firma je monopolem, jestliţe je jediným prodávajícím daného výrobku, a kdyţ její výrobek

nemá blízké substituty (např. Microsoft Corporation se svým operačním systémem Windows).

Hlavní příčinou vzniku monopolu jsou překáţky vstupu na trh. Monopol zůstává jediným

prodávajícím daného statku na daném trhu, protoţe ostatní firmy nemohou na trh vstoupit a

soutěţit s ní.

Překáţky na vstupu vznikají ze tří důvodů:

• Klíčový zdroj vlastni jediná firma.

• Vláda udělí jediné firmě výhradní právo na výrobu určitého statku.

• Jediný výrobce je díky vlastním nákladům efektivnější neţ velký počet výrobců.

Monopoly z důvodů výhradního vlastnictví klíčového zdroje vznikají málokdy. Současné

ekonomiky jsou velké a zdroje vlastní mnoho vlastníků. Jelikoţ se většina zboţí stane

součástí mezinárodního obchodu, jsou jeho trhy světové. Existuje tedy jen velmi málo

příkladů firem, které vlastní zdroj, pro které neexistují ţádné blízké instituty.

V mnoha případech monopoly vznikají, protoţe vláda přidělí jedné osobě nebo firmě

výhradní právo prodávat určité zboţí či sluţbu. Někdy monopol vznikne diky silnému

politickému vlivu budoucího monopolisty (např. výhradní obchodní licence udělované králi v

dávnověku). V současnosti vlády udělují monopol z důvodů veřejného zájmu (např. licenční

zákonodárství). Monopoly vznikají z různých důvodů. Jedním z nich můţe být i např. náročná

technologie, která vyţaduje, aby výroba probíhala ve velkém rozsahu. Tehdy můţe dojít k

tomu, ţe v dané ekonomice je skutečně „místo" jen pro jednu velkou firmu. Takto vzniklé

monopoly zanikají nebo se mohou měnit v nadnárodní monopoly postupnou globalizací svě-

tové ekonomiky.

MIKROEKONOMIE

15

Určité odvětví se tak můţe stát přirozeným monopolem, kdyţ jediná firma můţe

pokrýt nabídku daného zboţí Či sluţeb na celém trhu s niţšími náklady, neţ by mohly dvě

nebo více firem. Taková situace je běţná v případech různých typů sítí, rozvodů vody,

elektřiny, ropovodů, plynovodů apod. Přirozený monopol vzniká, kdyţ existuji rostoucí vý-

nosy z rozsahu na podstatnou část produkce. V takovém případe můţe firma vyrábět jakékoliv

mnoţství produkce s nejniţšími náklady. Kdyţ je firma přirozeným monopolem, méně se

obává nových firem, které by mohly její monopolní sílu ohrozit. V běţné situaci má firma,

která nevlastní klíčový zdroj, nebo nemá vládní ochranu, nemalé potíţe s udrţením své

monopolní pozice. Zisk monopolu láká nové firmy ke vstupu do odvětví a tyto firmy zvyšují

konkurenci na trhu. Vstoupit na trh, kde má určitá firma přirozený monopol, není ale pro

ostatní firmy zajímavé. Potencionální firmy, které by mohly vstoupit na trh, vědí, ţe nemohou

dosáhnout tak nízkých nákladů jako současný monopolista, protoţe by po jejich vstupu měla

kaţdá firma na trhu menší podíl. Jedním z hlavních činitelů, který určuje, zda je dané odvětví

přirozeným monopolem je velikost trhu.

V případě přirozeného monopolu se s růstem výroby neustále sniţují průměrné

náklady a tedy klesají i mezní náklady aţ do chvíle, kdy se vyrovnají s trţní poptávkou. Za

těchto okolností je jedna firma schopna vyrábět levněji neţ více firem. Podíl mezí nízkými

výrobními náklady a vysokou monopolní cenou nenutí monopolistu vyuţívat všech produkč-

ních kapacit, čímţ ekonomice vznikají Škody (reálná produkce je pod úrovní PPF).

Na rozdíl od firmy v dokonalé konkurenci, má monopol poměrně velké moţnosti cenu

ovlivnit. Tato moţnost však není absolutní. V demokratické společnosti nelze nikoho nutit k

nákupu statků a sluţeb.

I monopol musí respektovat křivku poptávky. Poptávková křivka má klesající tvar.

Zvýší-li monopolní firma cenu, klesne odbyt jejich výrobků (viz. obr. 7.1). Monopol tedy

proto musí optimalizovat své postavení z hlediska mnoţství produkce, které dodává na trh, i

ceny. Monopolní firma hledá takový objem nabídky a takovou cenu, při nichţ by dosáhla

maximálního zisku. Cena stanovená monopolem je vyšší neţ náklady příleţitosti, je v ní

zahrnut čistý ekonomický zisk, kterého dosahuje díky svému monopolnímu postavení. Z

ekonomického hlediska je monopolní struktura trhu méně efektivní neţ dokonalá konkurence.

Monopol tedy můţe ovlivňovat cenu produktů pouze tak, ţe vyrobí záměrně méně

produktů a tím zvýší jejich cenu a maximalizuje svůj zisk. Monopol tedy prodává vţdy menší

mnoţství výrobků a za vyšší cenu, neţ je tomu u dokonalé konkurence. Tímto způsobem

výrazně zvyšuje své výhody oproti spotřebitelským produktům.

Graficky lze porovnat vliv poptávky na firmu v dokonalé konkurenci a na monopol.

Poptávkové omezení vede k tomu, ţe monopol můţe zvyšovat prodávané mnoţství pouze při

klesající ceně.

MIKROEKONOMIE

16

Obr. č. 7.1 Působení poptávky na dokonale konkurenční firmu a na monopol

a) dokonalá konkurence b) monopol P P

O Q O Q P = cena Q = mnoţství D = poptávka

Poptávkové omezeni vede k tomu, ţe monopol můţe zvyšovat prodávané mnoţství pouze při klesající

ceně.

Obr. č. 7.2 Poptávka a nabídka v případě dokonale konkurenční firmy, dokonale konkurenčního odvětví a monopolu

a) firma P, N (tis. S=MN

1000 2000 Q

b) dokonale konkurenční odvětví

P(tis.)

MIKROEKONOMIE

17

S = nabídka

D = poptávka

MN = mezní náklady

Q = mnoţství

P = cena

Přebytek výrobce bude výrazně vyšší neţ přebytek spotřebitele u dokonalé

konkurence. Přebytek spotřebitele lze dokonce zcela (nebo téměř zcela) eliminovat zavedením

tzv. cenové diskriminace.

Cenová diskriminace znamená, ţe s niţnými zákazníky zachází monopolista různě a

účtuje jim různé ceny. V extremním případě to znamená, ţe kaţdému spotřebiteli monopolní

výrobce či poskytovatel sluţeb naúčtuje maximální cenu, která je ještě pro spotřebitele

přijatelná. Tím by však zcela zanikl přebytek spotřebitele. Monopoly pouţívají různých

obchodních strategií zaměřených na prodej zboţí za různé ceny různým zákazníkům, př.

kupony na slevu, ceny letenek, mnoţstevní slevy apod.

Monopoly na rozdíl od dokonale konkurenčních trhů nealokují zdroje efektivně.

Reagovat na problém monopolu lze jedním ze čtyř způsobů:

• snahou zavést více konkurence do monopolizovaných odvětví;

• regulací chování monopolů;

• přeměnou některých soukromých monopolů na veřejné podniky;

• nereagováním.

Stát odvozuje svou moc zasahovat do soukromého průmyslu z antitrustového

zákonodárství (v ČR Zákon č. J 43/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe).

Dalším ze způsobů, jak se můţe stát vypořádat s problémem monopolů, je regulace

chování monopolistů. Toto řešení je běţné v případě přirozených monopolů, jako jsou

vodárny a elektrárny. Těmto společnostem není dovoleno prodávat svůj produkt za jakoukoliv

cenu, ale naopak stát jejich ceny reguluje. Stát můţe na tento problém reagovat různými

způsoby, ale ţádný z nich není dokonalý. Jedna z cest je subvence monopolům. Stát v

podstatě platí ztráty spojené s prodejem za ceny na úrovní mezních nákladů. Aby stát mohl

financovat subvence, potřebuje zvýšit příjmy z daní, které v sobě zahrnují náklady mrtvé

váhy, jelikoţ cena, za kterou monopolista prodává, jiţ nezohledňuje mezní náklady na výrobu

daného statku. V případe, ţe se regulovaná cena rovná průměrným celkovým nákladům,

monopol získá nulový zisk. Druhým problémem souvisejícím se systémem regulace

zaloţeným na stanovování cen na úrovni mezních nákladů a také se stanovováním cen na

úrovni průměrných nákladů je, ţe nemotivují monopolistu ke sniţování cen. Regulovaný

monopolista ví, ţe pokud klesnou náklady, sníţí regulátoři i ceny, a tak nepřinese

monopolistovi sníţení nákladů ţádný uţitek. V praxi se proto dovoluje ponechat

monopolistovi část ze zisku z niţších nákladů.

Stát můţe problém monopolu řešit i veřejným vlastnictvím. To znamená, ţe místo

regulování přirozeného monopolu, který provozuje soukromá firma, raději stát provozuje

monopol sám. Toto řešení je běţné v mnoha evropských státech, kde státy vlastní a provozují

sluţby jako telefon, vodárenské a energetické společnosti.

MIKROEKONOMIE

18

Svou výrobní i cenovou politikou jsou monopoly v ekonomice velmi neefektivní, a

proto se státy vzniku monopolu brání výše uvedenými způsoby.

OLIGOPOL

Druhým podtypem nedokonalé konkurence na straně nabídky je oligopol (oligos =

malý). Oligopol je dnes nejběţnějším typem trţní struktury v západní Evropě, Japonsku a

USA, kde jsou typickými oligopolními odvětvími například automobilový, letecký nebo

elektrotechnický průmysl.

Oligopol se jako trţní struktura vyznačuje malým počtem firem vyrábějících celou

nebo převáţnou většinu nabídky odvětví. Některé z nich mají tak významný podíl na trhu, ţe

mohou ovlivňovat cenu. Mohou vyrábět stejnorodou (např. cement) nebo diferencovanou

(např. vína různých značek) produkci.

Oligopolní struktura obsahuje určité prvky konkurence i monopolu. V praxi se proto

oligopolní firmy chovají velmi rozdílně. Postupují-li ve shodě, jsou schopny se přiblíţit

monopolu a hledat takovou strategii z hlediska cen a mnoţství vyráběného zboţí, které vede k

maximalizaci zisku. Taková situace můţe nastat v případě cenového vůdcovství, kdy je v

odvětví jedna z firem v postavení uznávaného vůdce, nebo při existenci kartelových či jiných

dohod. Shoda můţe být narušena v případě sniţováním cen některou z firem. Pak můţe

propuknout cenová válka. Firmy si předháněním ve sniţování cen způsobují ztráty. Z této

situace těţí zákaznici, protoţe mohou levně nakupovat.

Oligopol představuje relativně stabilní a dlouhodobě se prosazující formu struktury

trhu. V chování oligopolních struktur se setkáme vedle cenové konkurence velmi často s

prvky necenové konkurence, která vychází z kvality výrobků, jejich vysoké technické

úrovně, reklamy apod. Reklama hraje na jedné straně důleţitou úlohu při přetahování

koupěschopné části od konkurence, do určité míry pomáhá spotřebitelům se rozhodovat,

avšak na druhé straně zdraţuje zboţí a můţe rovněţ vést k umělému vytváření neracionálních

potřeb (např. alkohol).

Obecně oligopol nabízí v porovnání s konstrukcí dokonalé konkurence menší

mnoţství výrobků za vyšší cenu, avšak cenové rozdíly nejsou tak velké jako u monopolu. V

současné ekonomické teorii je rozbor chování oligopolů velice aktuální. Dochází zde k vyuţiti

teorie her.2

V roce 1994 za významný přínos k řešení této problematiky obdrţeli Nobelovu

cenu J. Nash, R. Selten a J. Harsanyi.

Teoreticky nejjednodušším, v praxi však nejnebezpečnějším typem oligopolů je tzv.

koluzivní oligopol neboli kartel. Kartel vzniká tehdy, pokud se zástupci jednotlivých firem

dohodnou na společné výrobní a cenové politice. Takový oligopol se svým chováním blíţí

monopolu a proto jsou kartely ve většině ekonomik zakázány. Naštěstí pro spotřebitele jsou

však kartely velmi nestabilní. Tím, ţe jsou kartely nelegální a chování jednotlivých firem tak

není vynutitelné, dochází často k tomu, ţe zúčastněné firmy dohody porušují, snaţí se

překročit stanovená mnoţstvi a tím zvýšit svůj zisk na úkor zisku ostatních firem v kartelu

(viz. např. chování arabských států v rámci OPEC, Organization of Petrol Exporting

Countries ).

MIKROEKONOMIE

19

TRH VÝROBNÍCH FAKTORŮ

TRHY VÝROBNÍCH FAKTORŮ

ÚVOD - SPECIFIKA TRHŮ VÝROBNÍCH FAKTORŮ

Jak jiţ bylo vysvětleno v předchozích kapitolách, jsou trhy statků a sluţeb, o nichţ

pojednávaly kapitoly 4-6, pouze jedním z typů trhů, kde dochází ke směně výsledků výroby.

Neméně důleţité jsou trhy výrobních faktorů, tedy vstupů výrobního procesu. Ze studia

základního ekonomického koloběhu je zřejmé, ţe na tomto typu trhů tvoří poptávku firmy,

které výrobní faktory potřebují získat, a nabídku domácnosti, v jejichţ vlastnictví se výrobní

faktory nacházejí. Kaţdý ze tří základních výrobních faktorů - půda, práce i kapitál - mají

navíc své zvláštnosti, které způsobují, ţe je třeba se kaţdým z těchto trhů zabývat zvlášť.

0 výrobních faktorech lze dále hovořit v obecné rovině, nebo je moţné pojednat o

těchto faktorech zvlášť. Firma se rozhoduje mezi několika moţnostmi dosaţení téhoţ cíle.

Cena výrobních faktorů rozhoduje o tom, jaká kombinace výrobních faktorů je zvolena (např.

více kapitálově nebo pracovně náročná), protoţe jednotlivé výrobní faktory jsou navzájem

těsně provázány.

I trhy výrobních faktorů mohou být trhy konkurenčními (i kdyţ dokonalou

konkurenci je nutno povaţovat za fikci), nebo mohou být ovlivňovány dominantními

účastníky (monopol, monopson). Situace na trhu výrobního faktoru se pak odráţí v cenách

výrobních faktorů, kterými jsou (jak jiţ bylo definováno v kapitole 3) renta, mzda a úrok

nebo zisk. Pokud jsou určité výrobní faktory zcela výjimečné a kupující má skutečně velký

zájem na jejich získání, musí zaplatit vyšší cenu. Část platby, kterou poptávající platí nad

cenu nabídky, nazýváme ekonomickou rentou. Na trhu půdy se jedná o pozemky vyšší

bonity či výhodnější polohy, na trhu práce o špičkové pracovníky, které si chce zaměstnavatel

„udrţet". Absolutním vyjádřením ekonomické renty je tzv. čistá ekonomická renta, kterou

jsou oceňovány statky či faktory unikátní nebo existující ve fixním malém mnoţství, jako jsou

např. staroţitnosti, umělecká díla, archivní vina, unikátní pozemky a nemovitosti, špičkoví

manaţéři, umělci, sportovci, vědci. Tato forma ekonomické renty je zpravidla trvalá

(staroţitnosti hodnotu neztrácejí, naopak s Časem získávají). ..Běţná" ekonomická renta

vyjadřuje vzácnost určitého statku či faktoru (v dřívějších kapitolách byla označena jako

„přebytek výrobce"). Tento přebytek je Často přechodný (v určité době výkonný pracovník či

efektivní výrobce můţe být po čase překonán jiným).

TRH PŮDY

Půda je nereprodukovatelným výrobním faktorem, který zahrnuje veškeré dosud nezpracované

přírodní zdroje, které člověk vyuţívá k další výrobě. Přestoţe je půda „volně" dostupná v přírodě (nikdo ji

„nevyrobil"), má svoji cenu, protoţe je vzácná (existuje jí jen omezené mnoţství), existuje po ní poptávka,

je důvod ji vlastnit a směňovat, a tudíţ se zde vytváří trh. Cena půdy - renta - je kategorií, která je spojena především s náklady obětované příleţitosti. Výše

ekonomického uţitku, který půda přináší vlastníku nebo nájemci, je dána rozdílem mezi očekávanými pří-

nosy z půdy a náklady, které je třeba v souvislosti s těmito přínosy vynaloţit (u zemědělské půdy jde o

rozdíl mezi očekávanými trţbami z prodeje úrody zemědělského pozemku a náklady spojenými s

obděláváním pozemku, sklizením a prodejem úrody; u pozemků ve městech se bude jednat o rozdíl mezi

očekávaným příjmem z nájemného a náklady na vybudování prostor, které budou pronajímány). Pokud

takový kladný rozdíl existuje, dělí se prostřednictvím renty mezi majitele pozemku a nájemce, který jej

vyuţívá.

MIKROEKONOMIE

20

Zvláštností půdy je nejen omezený výskyt, ale i různá kvalita jednotlivých pozemků, daná jednak

jejich úrodností, bonitou, jednak jejich umístěním. Renta za neúrodný pozemek v obtíţně dostupné oblasti

bude výrazně niţší (v některých případech je dokonce moţné, ţe se poptávka po takovém pozemku vůbec

nevytvoří) neţ renta za úrodné pole v zemědělské oblasti Či pozemek v centru velkoměsta. Na rozdíl od ji-

ných výrobních faktorů je navíc velmi omezená moţnost tyto rozdíly nějakým způsobem změnit (zúrodnění

pozemku můţe být spojeno s náklady vyššími neţ očekávané přínosy, ne vţdy se podaří do odlehlé oblasti

zavést dopravu, turistický ruch apod.). Pro vyuţívání půdy budou samozřejmě preferovány bonitnější

a lépe umístěné pozemky, pokud uţ jsou všechny vyuţity, jsou najímány pozemky horších

kvalit, ovšem za niţší renty. Pokud jsou vyuţity všechny existující pozemky, řídí se jejich

cena jiţ pouze poptávkou, nabídka se stává fixní nebo téměř fixní.

Obr. č. 8.1 - Trh půdy

L (rozloha půdy)

Nabízí se otázka, zda je renta (cena výrobního faktoru půda) ekonomickou rentou Či

dokonce Čistou ekonomickou rentou. Pro hovoří např. fakt, ţe půdy je omezené mnoţství,

nelze ji další výrobou rozšířit, podobně jako u výše zmíněných statků oceňovaných Čistou

ekonomickou rentou. Někteří ekonomové navrhují, aby případné dodatečné příjmy státu byly

realizovány vyšším zdaněním rent. Na rozdíl od příjmů z ostatních výrobních faktorů by

podle jejich názoru vyšší zdanění rent neznamenalo sníţeni zájmu o vyuţívání půdy, pouze

sníţení příjmů majitelů půdy1.

MIKROEKONOMIE

21

TRH PRÁCE

ZVLÁŠTNOSTI TRHU PRÁCE

Za předpokladu, ţe obe strany trhu jsou nuceny akceptovat trţní ceny, které jsou dány

„zvenčí", je motivace účastníků trhu následující:

Poptávka po práci Podnikatel, který maximalizuje zisk, bude najímat výrobní faktory (včetně práce)

pouze tehdy, pokud očekávaný přinos z nich převýší očekávané náklady - cenu těchto faktorů.

Práce je navíc ze tří základních výrobních faktorů něj flexibilnější - různými metodami lze i v

relativně krátkém časovém horizontu ovlivňovat mnoţství práce zapojené do výroby

(zavedení další směny, přesčasové práce, vyuţití brigádníků).

Poptávka po práci je závislá na produktivitě této práce (cena produktu práce ve vztahu

ke mzdám). Elasticita poptávky po práci ve vztahu k výši jednotkové mzdy bude záležel

zejména na:

• prodejnosti vyráběného zboţí a elasticitě poptávky po něm (je-li ţádán výsledný produkt,

bude ţádaná i práce nutná k jeho vytvoření);

• podílu mezd na celkových nákladech na produkt (pří vysokém podílu mzdových nákladů

bude změna mzdy daleko výrazněji ovlivňovat cenu produktu a můţe tak způsobit sníţení

poptávky po něm);

• moţnosti nahradit práci kapitálem (lze-li bez problémů nahradit ruční práci prací strojů,

pak při růstu mezd můţe podnikatel ve středně a dlouhodobém Časovém horizontu preferovat

kapitálově náročné technologie).

Nabídka práce Nabídka práce je tvořena souhrnem individuálních nabídek jednotlivých pracovníků,

kteří zvažují, zda budou vůbec za daných podmínek svou práci nabízet a v jakém mnoţství.

Ekonomická teorie vychází z předpokladu, ţe práce představuje pro pracovníka jakousi újmu,

kdy musí obětovat svůj volný čas, který obecně preferuje, za účelem získání příjmu ve výši

umoţňující nákup statků a sluţeb k uspokojení potřeb pracovníka. Stejně jako i u jiných

rozhodování, i v tomto případě mohou mít pracovníci různé preference (jak co se týče míry

preference volného času před prací, tak co se týče mnoţství peněz, které pracovník potřebuje

k uspokojení svých potřeb).

Rozhodováni o objemu nabízené práce má samozřejmě svá omezení. To základní se

týká doby, kterou je vůbec moţné pracovat (dáno jednak fyzickým objemem času - den má

,jen" 24 hodin, měsíc kolem 30 dní, rok 365 či 366 dní - tak i platnými normami pracovního

práva, kdy bývá stanovena jak plná týdenní pracovní doba, tak maximální objem práce

přesčas, délka zákonné dovolené apod.). Svou roli hrají i národní zvyklosti (např. siesta v

jiţních zemích, počet státních svátků) a obecná úroveň kvalifikovanosti pracovníků v zemi

(kvalifikovanější pracovníci obecně začínají pracovat ve vyšším věku, po ukončení přípravy

na povolání). Důleţitým faktorem rozhodováni je i to, ţe díky systému sociálních podpor

zpravidla volba „nepracovat" neznamená současně nulový, ale pouze určitý minimální objem

zdrojů k obţivě. Naopak příjem z práce bývá zdaněn progresivně, coţ sniţuje motivaci

pracovníka více pracovat. Svou roli hraje i fakt, ţe u řady profesí činí pracovník pouze volbu

pracovat - nepracovat, moţnost ovlivnit počet odpracovaných hodin můţe být v některých

profesích problematická (pásová výroba).

Práce a volný čas jsou při rozhodování lidí substituty, které se navzájem vylučují.

Pokud se zvýší cena práce, poroste ochota lidí pracovat. I tato ochota má vsak své hranice, jak

bude dále vysvětleno.

MIKROEKONOMIE

22

Trh práce Nabídka práce a poptávka po práci se střetávají na trhu práce. Chtějí-li pracovníci vyšší mzdu,

musí zvýšit svou kvalifikaci nebo pracovat více. Tím se stanou pro zaměstnavatele přínosnějšími a on bude

ochoten jim zaplatit vyšší mzdu. Výše mzdy na trhu práce bude dána zejména těmito faktory: 1. počtem obyvatel země (tj. jak vzácným faktorem práce je); 2. kvalifikací a pracovní morálkou obyvatel; 3. mnoţstvím dostupného kapitálu (tj. tím, jak snadné je substituovat práci kapitálem).

Tak lze vysvětlit, proč je např. úroveň mezd v rozvojových zemích, kde je mnoho obyvatel a

naopak výrazný nedostatek kapitálu, zpravidla výrazně niţší neţ např. v SRN nebo USA, kde je situace

opačná.

Trh práce a mzdy mají tendenci se přizpůsobovat velmi pomalu, a to zpravidla směrem vzhůru neţ

dolů. Rozhodující charakteristikou trhu práce jsou nepruţné mzdy a dlouhodobá nerovnováha mezi

nabídkou práce a poptávkou po ní. Základem nepruţnosti mezd je mikroekonomické chováni

ekonomických subjektů při stanovení mezd. Strnulost mzdových sazeb má své důvody na straně nabídky

práce i na straně poptávky po práci. Významnou úlohu zde hrají náklady spojené se změnami ve mzdových

a platových soustavách, vliv změn ve mzdových sazbách na pocit spravedlnosti, dobré pracovní výkony a

sloţitost jednání s odbory. Podnikatelé zpravidla nebudou nahrazovat osvědčené pracovníky

nezaměstnanými, kteří by byli ochotni nastoupit za niţší mzdy, protoţe by to vyţadovalo další dodatečné

náklady za najímání, zaučování a zapracování. Je zde ovšem i riziko, ţe se neosvědči. Určité ztráty na

produktivitě práce vznikají i proto, ţe jim bude nějakou dobu trvat, neţ se jejich pracovní úsilí dostane do

harmonického souladu s Činností pracovní skupiny. Vliv existence strnulých mezd na vznik nedobrovolné

nezaměstnanosti ukazuje následující graf. Dalším specifickým rysem trhu práce je jeho výrazná segmentace do nekonkurujících si skupin.

Letecký pilot nemůţe nastoupit jako chirurg v nemocnici, sochař asi stěţí zaujme místo instalatéra.

Obr. Č. 8.2 - Strnulé mzdy a nezaměstnanost

W

W l = nepruţná mzda Ls - nabídka po práci Ld = poptávka po práci AB = nedobrovolná zaměstnanost Zp = zaměstnanost

Obr. č. 8.2 ukazuje vliv existence strnulých mezd na vznik nedobrovolné

nezaměstnanosti. Při nepruţné mzdě Wl vzniká nezaměstnanost daná rozdílem mezi nabídkou

práce Ls a poptávkou po práci Ld. Tuto nezaměstnanost znázorněnou úsečkou AB ozna-

čujeme jako nedobrovolnou, protoţe tito nezaměstnaní jsou při mzdové sazbě W l ochotni

nastoupit do práce, ale firmy nejsou ochotny při této mzdové sazbě je zaměstnat.

Substituční a důchodový efekt na trhu práce - křivka nabídky práce

MIKROEKONOMIE

23

Tak jako na ostatních trzích, projevuje se i na trhu práce substituční a důchodový efekt

změn nabízeného a poptávaného mnoţství. V případě trhu práce však působí tyto efekty

odlišně.

Důchodový efekt obecně znamená, ţe při změně ceny produktu se mění reálný

důchod jednotlivce (při sníţení ceny určitého zboţí si ho můţe za jinak stejných podmínek

koupit více a naopak). Pokud se zvýší mzda, umoţní to člověku za jinak stejných podmínek

spotřebovávat větší mnoţství statků a sluţeb, coţ je preferovaná situace. Důchodový efekt

tedy vede ke zvýšení nabídky práce.

Substituční efekt umoţňuje při vyšší rnzdě nahradit určitou část práce volným Časem

při zachování stejné úrovně spotřeby. Vzhledem k tomu, ţe pro pracovníka je preferovaným

stavem maximalizace volného Času, vede substituční efekt k obecnému sníţení nabídky

práce.

Pokud roste jednotková mzda, budou mít pracovníci motiv více pracovat a tak zvýšit

svůj příjem. Pokud však povaţují zvýšený příjem za dostatečný pro uspokojení svých potřeb,

mohou nadále nabízet stejné mnoţství práce, při výraznějším nárůstu mzdy mohou dokonce

začít pracovat méně (bez přesčasů, vedlejšího zaměstnáni, menší počet hodin týdně apod. - i

za menši mnoţství odpracovaného Času mohou totiţ získat vyšší příjem neţ dříve při vyšším

objemu práce). Jako v případě nabídky práce obecně, je toto rozhodnuti vysoce individuální

záleţitost; stejné zvýšení mzdy můţe být pro jednoho pracovníka podnětem k vyššímu

nasazení, pro jiného jen potvrzením dosavadního úsilí a pro dalšího podnětem k omezení

nabídky práce. V celkovém souhrnu nabídky práce na trhu však lze obecně konstatovat, ţe při

nízkých hladinách mezd vede zvýšení mzdy k větší nabídce práce, ve středních úrovních se

nabídka stává méně elastickou (křivka aţ vertikální) a u vysokých mezd celkově nabídka

klesá, takţe se křivka „zpětně zakřivuje". Bod zlomu je na obr. 8.3 zobrazen jako X. Pokud je

mzdová sazba niţší neţ wx je substituční efekt větší neţ důchodový a zvýšení mzdy vede ke

zvýšeni nabídky práce. Při vyšších mzdových sazbách subjekty sníţí nabídku práce a začínají

preferovat volný čas.

Obr. č. 8.3 - Křivka nabídky práce - substituční a důchodový efekt plná zaměstnanost

MIKROEKONOMIE

24

MONOPOL A MONOPSON NA TRHU PRÁCE

Na trhu práce mohou nastat případy dominantního ovládání - běţné jsou na obou

stranách trhu.

Monopol na trhu práce začíná působit, pokud stranu nabídky - tedy zaměstnance -

reprezentuje jediný subjekt, který tak získává vyjednávači sílu. K tomu běţně dochází

prostřednictvím odborových, případně profesních organizací. Je pravda, ţe pokud by

pracovníci vystupovali „kaţdý za sebe", byli by proti zaměstnavatelům ve velké nevýhodě.

Poţadavek důstojných pracovních podmínek včetně odměňováni je jistě legitimní, problémem

je, pokud mzda poţadovaná reprezentanty pracovníků převýší trţné rovnováţnou mez. V řadě

případů se takové vyjednávání týká pouze části pracovníků (členů určité odborové organizace,

pracovníků určité profese). Tlakem organizací reprezentujících zaměstnance tak můţe

vzniknout nezaměstnanost i v případe, ţe pracovníci mimo „chráněnou" skupinu by byli

ochotni a schopni práci vykonávat za niţší mzdu. Obdobně jako v jiných případech

nedokonalé konkurence nemůţe však ţádná strana trhu přinutit „protistranu" změnit chováni.

Pokud budou reprezentanti pracovníků poţadovat vyšší mzdy (je zřejmé, ţe jednání nebudou

vedena o rovnováţnou úroveň mezd, které by pracovníci získali i bez vyjednávání, ale o mzdy

vyšší), musejí počítat s tím, ţe za daných podmínek bude zaměstnáno méně pracovníků.

Omezení výkonu určitých profesí např. absolvováním školy, sloţením zkoušek vede ke

zvýšení mzdy této .skupiny v důsledku sníţeni nabídky práce (pokud nedojde k výraznému

zvýšení počtu lidí tyto podmínky splňujících).

K ovládnutí trhu práce můţe dojít i na straně poptávky, můţe tedy vzniknout

monopson (případně oligopson). Ten vzniká v případě, ţe se výroba výrazně koncentruje a v

určité lokalitě existuje jen jeden významnější zaměstnavatel (např. pro určité profesní skupiny

pracovníků), nebo v případě, ţe se sdruţí zaměstnavatelé a vystupují vůči zaměstnancům

jednotně. V takovém případě mohou zaměstnavatelé naopak prosazovat niţší neţ rovnováţné

mzdy, a to i za cenu zaměstnání menšího počtu pracovníků a sníţeni produkce. Tomu je

moţné Čelit stanovením minimální mzdy.

Pokud jsou dominantním způsobem ovládány obě sírany trhu práce, tj. pokud proti

sobe stojí monopol a monopson, záleţí výsledek vyjednávání na síle obou stran.

DALŠÍ FAKTORY, KTERÉ MOHOU ZPŮSOBIT ODLIŠNOSTI VE MZDÁCH V ţivotě se lze setkat s případy, kdy na první pohled stejně náročné a kvalifikované

práce jsou odměňovány Í výrazně odlišným způsobem. Lze spatřovat několik moţných příčin

tohoto jevu:

• Rozdíly mezi segmenty nabídky práce. Trh práce je značně segmentovaný, pracovní

profese nejsou navzájem zastupitelné. To se týká zejména vysoce kvalifikovaných profesí.

Vznikají tak vlastně samostatné dílčí trhy práce, na nichţ se situace můţe významně lišit.

• Vzdělání pracovníků. Vzdělání představuje pro pracovníka určitou investici do

budoucnosti, lze očekávat, ţe vzdělaný pracovník bude lépe adaptabilní, má lepší schopnost

řešit problémy, bude proto výkonnější. Pro zaměstnavatele je absolvování určitého stupně

vzdělání důleţitým signálem o tom, ţe zaměstnanec je schopen a ochoten se dále rozvíjet. Ne

všichni jsou ochotni a schopni absolvovat vysokoškolská studia. Ne vţdy přitom hrají největší

roli znalosti, které Člověk vzděláním získal. Řada pracovníků se velmi úspěšně realizovala i v

jiných oborech, neţ které vystudovali.

• Vztah k práci. I výše uvedené zásady nemusí vţdy vysvětlit rozdíly v odměňování.

Nabízí se např. otázka, proč jsou učitelé a akademičtí pracovníci odměňováni zpravidla hůře,

neţ pracovníci odpovídající (vysokoškolské) kvalifikace v jiných oborech. Objevují se různé

MIKROEKONOMIE

25

názory včetně toho, ţe pro řadu pracovníků těchto profesí je přínosem práce sama o sobě, ţe

mají práci tak rádi, ţe obětují i případný ušlý vyšší příjem3.

• Diskriminace. O diskriminaci hovoříme, je-li jedna skupina pracovníků v odměňování a

přístupu k pracovním příleţitostem trvale znevýhodňována, aniţ by to bylo ekonomicky

ospravedlnitelné. V současné době se nejvíce hovoří o případech diskriminace ţen (statisticky

je skutečně prokázáno, ţe mzdy ţen jsou niţší neţ mzdy muţů odpovídající kvalifikace a ţe v

řídících funkcích je ţen výrazně méně neţ muţů) a případech rasové diskriminace. Příčiny

obou forem diskriminace jsou komplexnější (rozdíly ve výchově ţen, specifika některých

národnostních kultur). V některých případech můţe být odlišné pracovní zařazení způsobeno

rozhodnutím pracovníka (nejít studovat, věnovat se rodině apod.), v řadě případů však jde i o

pocit zaměstnavatelů, ţe určitá skupina pracovníků je rizikovější.

• Migrace. O migraci hovoříme tehdy, pokud lidé trvale opouštějí svojí zemi (emigrace -

např. z důvodů nezaměstnanosti, nízké ţivotní úrovně, klimatických podmínek), nebo naopak

do země přicházejí odjinud (imigrace - např. z důvodů lepších pracovních vyhlídek a vysoké

ţivotní úrovně v zemi). Rozdíl mezi počtem emigrujících a imigrujících osob je označován

jako čistá migrace. Ta ovlivňuje nabídku práce v zemi.

TRH KAPITÁLU

Hovoříme-li o kapitálu jako výrobním faktoru, máme zpravidla na mysli jednu z jeho

forem - finanční kapitál, tedy zejména peníze a cenné papíry, nebo kapitál reálný ve formě

určitého konkrétního výrobního zařízení, které je za peníze pořizováno. Obdobně jako u

jiných výrobních faktorů je pořizování Či rozšiřování tohoto typu vstupu ospravedlnitelné

tehdy, pokud přinese vyšší zdroje, neţ které do něj byly vloţeny. Jde opět o vztah mezi

mezním nákladem a mezním výnosem. Reálný kapitál často vystupuje jako alternativa k

ostatním vstupům, zejména k práci. Podnikatel volí, ve které kombinaci mu vstupy přinesou

nejvyšší zisk (zda je výhodnější kapitálově náročnější či pracovně náročnější technologie).

Rozhodování o pořízení reálného kapitálu jsou vţdy dlouhodobá.

Reálný kapitál představují hmotné statky, při jejichţ pořizování se vytváří nabídka a poptávka

obdobně jako u trhů jiných statků (vzhledem k charakteru kapitálových statků bude na trhu

spíše menší počet jak výrobců, tak kupujících). Z hlediska výrobce půjde tedy o situaci, která

jiţ byla popsána v kapitole 6. Pro kupujícího budou podstatnými faktory rozhodování o

pořízení tohoto zařízení jednak očekávané výnosy z provozu statku, jednak jeho očekávaná

míra fyzického a morálního znehodnocení. Očekávané výnosy lze ocenit a porovnat s

pořizovací cenou zařízení. Vzhledem k tomu, ţe jde o peněţní Částky generované v různých

časových obdobích, počítá se v takových propočtech i s Časovou hodnotou peněz (nominálně

stejná částka získaná za několik let má jinou hodnotu neţ Částka v současné době; rozdíl je

jednak v nákladech obětované příleţitosti ve formě ušlého úroku, jednak v moţném inflač-

ním vývoji).

U finančního kapitálu je rozhodující nabízená míra zhodnocení. Obecně ji označujeme

jako úrok, i kdyţ u některých typů cenných papírů můţe mít jinou jevovou formu (např.

dividenda u akcie). Pro investora je přitom rozhodující úrok reálný, tedy skutečné zhodnocení

(nominální úrok je sniţován existující inflací). Problematice trhů cenných papírů bude

věnována pozornost v kap. č. 14.

Trh kapitálu je důleţitou sloţkou finančních trhů, spolu s trhem peněz a trhem

zahraničním měn (viz kap. č. 10 a 12).

MIKROEKONOMIE

26

VEŘEJNÉ STATKY

VEŘEJNÉ STATKY = HOLMAN strana 198

Veřejné statky jsou také bezplatně uţívány, ale ze zcela jiných důvodů. Na rozdíl od

takových statků, jako je parkování na náměstí, veřejné statky nemohou být zpoplatněny a

musí být poskytovány bezplatně. Ukáţeme se nejprve na příkladech, proč je tomu tak . Pouliční osvětlení

Pouliční osvětlení je velmi uţitečným statkem. Kdyby ve vašem městě nebylo, jistě

byste je postrádali. Náklady nu pouliční osvětlení jsou přitom všude hrazeny z městské

pokladny. Napadlo vás někdy, proč se nenajde firma, která by vybudovala a provozovala

pouliční osvětlení jako „soukromý byznys"? Tak si představte, ţe byste byli vlastníkem firmy,

která by ty udělala. Očekávali byste, ţe íidé vám budou ochotni za tento uţitečný statek platit

a ţe tím pokryjete své náklady. Ke svému zklamání vsak zjistíte, ţe nejste schopni za pouliční

osvětlení vybrat poplatky - nikdo vám nic nedá, ačkoli má z něho prospěch. Kdyţ někoho na

ulici zastavíte a chcete, aby vám zaplatil, řekne vám, Ţe to není jeho věc, ţe on pouliční

osvětlení nepotřebuje tak nutně, aby za něj platil. Nemáte ţádnou moţnost přinutit jej k

placení. Nemůţete totiţ tomu, kdo nezaplatí, zabránit v uţívání pouličního osvětlení -

nemůţete ho donutit, aby chodil jinudy. Většina lidí se bude chovat jako „černí pasaţéři" -

budou se „vézt" zadarmo tím spíše, zeje nelze „chytit".

Vypnete tedy osvětlení o dáte do novin zprávu, ţe dokud vám kaţdý obyvatel města

nezaplatí na čtvrtletí dopředu, neobnovíte provoz. Pan Růţička by rád zaplatil, jen kdyby

věděl, ţe to udělají i ostatní a ţe osvětlení bude obnoveno. Protoţe to neví,, nezaplatí ani on.

Takto uvaţují všichni, a proto nedostanete od nikoho nic. Nezbude vám tedy nic jiného neţ

osvětlení vypnout. Všichni budou naštvaní, ale nikdo neví co dělat. Trh selhal.

Nakonec se do toho vloţí město ~ zavede daň na pouliční osvětlení, ze které vám bude

platit. Všichni obyvatelé města si oddechnou a vy budete schopni pokrýt náklady a

provozovat osvětlení města. Pouliční osvětlení se stalo veřejným statkem.

Ale jak máme poznat, co je veřejným statkem a co ne? Ne všechno, co si lidé platí

prostřednictvím daní, je veřejným statkem ve skutečném slova smyslu. Například škola

veřejným statkem není, i kdyţ je mnoho státních škol. V případě škol trh neselhává tak jako v

případě pouličního osvětlení - soukromé školy existují a prosperují.

Podívejte se znovu na příklady pouličního osvětlení. Proč nemohou být soukromými

statky? Protoţe by soukromá firma nebyla schopna vybírat od uţivatelů poplatky - není

schopna ty, kdo nezaplatí, vyloučit ze spotřeby takového statku. Lidé by se chovali jako

„černí pasažéři", které nelze „chytit" a „vyloučit".

Tato klíčová vlastnost veřejných statků se nazývá nevylučitelnost ze spotřeby - nemoţ-

nost vyloučit kohokoli z uţívání statku. Takový statek, který je „nevylučitelný" ze spotřeby,

musí být financován prostřednictvím daní. Kdyby takové statky nefinancoval stát (obec)

prostřednictvím daní, neexistovaly by - nikdo by je neposkytoval.

Veřejný statek se od soukromého statku významně liší tím, ţe o jeho mnoţství

nemohou rozhodnout spotřebitelé projevením svých preferencí (poptávek) na trhu, nýbrţ musí

jej určit stát (obec). Úředníci a politikové se přitom nemohou opřít o poptávku, protoţe u

veřejného statku ţádná trţní poptávka neexistuje a nelze ji ani odhadnout. I kdybychom se lidí

ptali, kolik by byli ochotni zaplatit za to, ţe je v obci pouliční osvětlení, nebo za to, ţe máme

armádu, nebyli by schopni dát smysluplnou odpověď. Mnoţství veřejného statku (například

MIKROEKONOMIE

27

rozsah pouličního osvětlení, velikost armády nebo hustotu okresních silnic) proto nelze určit

jinak neţli politickým rozhodnutím. Veřejné statky nemusí být nutně poskytovány státními podniky nebo státními

úřady a institucemi. Musí být financovány z veřejných rozpočtů - tedy z daní. Stát však

můţe tyto statky objednávat od soukromých firem. Například veřejné osvětlení je veřejným

statkem a stát nebo obec jej musí zaplatit ze svého rozpočtu, ale jeho vybudování objedná u

soukromé firmy.

SHRNUTI

Volný zdroj je takový zdroj, který je kaţdému k dispozici bezplatně. Ale bezplatné

vyuţívání můţe vést k neefektivnosti nebo dokonce k nevratnému zničení zdroje.

Volný statek je statek, který je k dispozici zdarma. Náklady hradí stát nebo obce.

Q Volné statky bývají statky nedostatkovými.

Veřejný statek je statek, který musí být poskytován bezplatně, protoţe spotřebitele nelze

vyloučit ze spotřeby. Existuje zde neodstranitelný problém „černého pasaţéra.

Nevylučitelnost ze spotřeby je základní vlastností veřejných statků.

O mnoţství veřejného statku nemohou rozhodnout spotřebitelé projevením svých

preferencí (poptávek) na trhu. Trţní rozhodování je zde nahrazeno politickým rozhodováním.

EXTERNALITY

VYMEZENI POJMU

Pro soudobou ekonomickou teorii i praxi je příznačné, ţe pod po-jrnem externality se

často skrývá řada různých pojetí. Někdy je tím míněno prostě to, ţe se jedná o vnější efekty

nebo také efekty přelévání (efekty sousedství). Vyjděme z této jednoduché verze pojmu

externality a pokusme se objasnit, jak lze chápat adjektivum vnější: podstatou externalit je to,

ţe se vyskytují a existují vně trhu. neprocházejí trţními transakcemi a tudíţ nejsou trhem

oceněny. S tím úzce souvisí druhý podstatný aspekt vymezení pojmu extemaiity. tedy

fenomén přeléváni: nastává tehdy, kdyţ náklady nebo přínosy, vyvolané aktivitami jednoho

subjektu jsou přenášeny (přelévány) na jiné subjekty, jímţ ovlivňují jejich náklady nebo

přínosy, aniţ by tento vztah přelévání byl zachycen prostřednictvím systému cen (tedy ti, kdo

náklady způsobí, ani ti. kdo přínosy získají, za ně nezaplatí).

Sloţitost externaíit odráţí následující \yroky, které jsou někdy povaţovány za zřejmé a

nerozporné, jindy jsou některými autory podrobeny kritickému rozboru a terminologickému

upřesnění/

• Externality jsou jedním z druhů trţního selhání (vedle monopolů a veřejných statků), které

nastává v důsledku nepřesného vymezení vlastnických práv a jejich prosazení.

• Externality vznikají jako důsledek neexistence trhů.

• Mezi externalitami a veřejnými statky můţeme najít úzkou vazbu: veřejný statek lze

jednoznačně povaţovat za externalitu. protoţe jeho spotřeba vstupuje do uţitkových funkcí

všech spotřebitelů.

V této souvislosti je vhodné připomenout definici veřejných a soukromých statků, tak

jak ji uvádí dnes jiţ klasická učebnice ekonomie hlavního proudu:

„Veřejné statky" jsou statky, jejichţ přínos je nedělitelně rozptýlen po celé

společnosti bez ohledu na to, zda jednotlivci chtějí tento veřejný statek koupit.

MIKROEKONOMIE

28

„Naproti tomu soukromé statky jsou statky, které lze dělit a poskytovat odděleně

různým jednotlivcům, aniţ vznikají vnější přínosy nebo náklady jiným jednotlivcům.

Efektivní poskytování veřejných statků si často vynucuje aktivní přítomnost vlády, zatímco

soukromé statky mohou být efektivně alokovány trhy."

DRUHY EXTERNALIT Nejčastěji se externality (efekty sousedství) člení na pozitivní a negativní.

Za pozitivní externalitu (vnější úsporu) se zpravidla povaţuje stav, kdy aktivita

jednoho ekonomického subjektu způsobuje uţitek (prospěch) někomu jinému, a to jako

nezamýšlený důsledek, na který příjemce nemusí vynaloţit vlastní prostředky (příklady typu

vztah sadař-včelař).

Negativní externality (vnější záporné úspory) nastávají tehdy, kdyţ aktivita jednoho

ekonomického subjektu způsobuje jinému subjektu náklady (Škodu), přičemţ příjemce musí

tyto náklady (škodu) krýt vlastními prostředky.3 (elementární příklad typu vypouštění nečistot

do vodního toku poškozuje rybáře, varovnější negativní externalitou je skleníkový efekt,

vznikající nezamyšleně spalováním pevných paliv v důsledku hromaděni kysličníku

uhličitého a dalších stopových plynů v atmosféře).

Jinou moţností členění externalit je rozlišení na mezní externality

(malé změny v úrovni aktivity generující externalitu mají dopad na výrobu nebo uţitek té

strany, která je externalitou ovlivněna) a inframezní externality (daná aktivita sice generuje

externalitu, malé nebo mezní změny v její úrovni však nemají dopad na výrobu nebo uţitek

strany, která je externalitou ovlivněna).

MOŢNOSTI ŘEŠENI

Při pokusech sníţit úroveň znečištění ovzduší se ukazuje, jak obtíţné či dokonce

nerealizovatelné jsou snahy zcela eliminovat emise (dosáhnout splnění poţadavků extrémních

ochránců přírody by znamenalo zavřít ocelářské průmyslové odvětví, chemický průmysl i

zakázat veškerou automobilovou dopravu). Cesta, která má naději na úspěch, vyţaduje

poměřování hodnoty výstupu odvětví se škodami za znečištění.

„Neregulovaná trţní ekonomika bude generovat takové úrovně znečišťování (čí jiných

externalit), při kterých se mezní soukromá škoda ze znečišťováni rovná mezním soukromým

nákladům na zmírnění znečišťování. Efektivní situace nastává, kdyţ se mezní společenská

škoda rovná mezním společenským nákladům na zmírnění znečišťováni."

V uvedeném výroku (který na úrovni akademických úvah lze povaţovat za relevantní),

se v koncentrované podobě odráţí neřešený úkol i výzva pro budoucí řešitele: jak stanovit

společenské náklady.

PROBLÉM SPOLEČENSKÝCH NÁKLADŮ - COASEHO PŘÍNOS

K problémům, spjatým s pojmem společenské náklady v souvislosti s externalitami, se

zásadním způsobem vyslovil Čelný soudobý představitel neoinstitucionalismu ve stati

nazvané „Problém společenských nákladů", v němţ se zaměřil na transakce firem, které mají

Škodlivý efekt na ostatní ň. Při tomto řešení problému společenských nákladů byl rozpracován

koncept transakčních nákladů, který později vešel do běţného slovníku neoinstitucionálních

ekonomů jako souhrn nákladů, spojených s realizací trţní transakce (tedy nákladů na

vyhledávání, informování, vyjednáváni, uzavření kontraktu, měření, kontrolu a prosazení

kontraktu).

Ukazuje se, ţe řada navrhovaných kroků, jimiţ bývá obvykle argumentováno ve prospěch

opatření směřujících k omezení znečištění., zdaleka nesplňuje očekávání (rozhodováni o tom,

zda zatížit producenta

znečištění daní, nebo vyloučit, případně zakázat administrativně produkci emisí, apod,).

MIKROEKONOMIE

29

Různé interpretace Coaseho věty (teorému) naznačují, nakolik obtíţný úkol se skrývá

v teoretických i praktických snahách o eliminaci negativních dopadů externalit na

dlouhodobou efektivnost. Některé interpretace akcentují svobodnou směnu a váţí

ekonomickou efektivnost na jasné definování zákonných oprávnění („legal entitlements") a

jejich svobodného směňování a prosazení soukromých kontraktů. Někdy bývá kladen důraz

na neoklasickou optiku, podle níţ trhy jsou neefektivní tehdy, nesplňuji-li podmínky konceptu

dokonalé konkurence (především jde o existenci mnoha kupujících i prodávajících účastníků

trhu, úplné či symetrické informace o parametrech trţní transakce, nulové transakční náklady

a konečně neexistenci externalit).

Z interpretací Coaseho teorému vyplývá, ţe eliminovat negativní dopady externalit

lze, jednak právním a ekonomickým vymezením mantinelů, ve kterých se původci

negativních externalit pohybují a tím předem omezit jejich vznik, a jednak trţním způsobem

ovlivňovat chování těchto subjektů ještě před vznikem negativních externalit.

Syntetický výraz, který vyzdvihuje význam role transakčních nákladů, umoţňuje

interpretovat Coaseho přínos k analýze externalit přibliţně takto: Výchozí alokace zákonných

oprávnění nemá dlouhodobý vliv na efektivnost, jestliţe by byly transakční náklady jejích

směny nulové. Avšak právě Coaseho příspěvek dokládá, ţe ani v teorii, ani v praxi nejsou

transakční náklady nikdy nulové. Jde tedy především o to, aby byly transakční náklady co

moţná nejniţší.

OTÁZKA SOUKROMÝCH ŘEŠENÍ EXTERNALIT Tradičně se podobná otázka klade v souvislosti s negativními exter-nalitami (v trţním

prostředí existuje relativně nízká pravděpodobnost internalizace negativních externalit:

původce škody nebude ochoten si do vlastních nákladů zahrnout náklady na odstranění

negativní externa-lity, kterou svou aktivitou způsobil příjemci škody).

Obecně platí, ţe jediným skutečně privátním řešením externalit je kompenzace, a to se všerni

praktickými obtíţemi, pramenícími vesměs z nemoţnosti uspokojivého ocenění způsobené

škody.

Sociální sankce bývají povaţovány za další typ moţného privátního řešení externalit.

Zřetelným aspektem tohoto řešení je jeho smíšená povaha (soukromá aktivita poškozeného

nutně vyţaduje veřejné působeni na původce).

Prosazení majetkových práv poškozeného prostřednictvím soudní ţaloby patří opět

mezi smíšená řešení (privátní ţaloba nezbytně vyţaduje veřejný mechanismus moci soudní).

Jak sociální sankce, tak i řešení soudní nejsou tudíţ ryze soukromými řešeními a dokládají

velmi omezené moţností soukromého řešeni externalit.

OTÁZKA VEŘEJNÉHO ŘEŠENÍ EXTERNALIT

Ani tato sféra pokusů vyrovnat se s důsledky negativních externalit není oproštěna od

nedostatků i nedůslednosti, a to jednak na úrovni teoretizujících koncepcí, tak i v poloze

praktických uplatněni.

Principiálně jde o pokusy přiblíţit soukromé náklady firem produkujících negativní

exteraaíity k nákladům společenským. Bez ohledu na to, jak je konkrétní forma takového

„přiblíţení" nazvána, jedná se v podstatě o nějakou verzi tzv. Pigoviánské daně, definovanou

jako: „daň uvalovaná na výrobce externality, konstruovaná způsobem, aby po zavedení daně

soukromé náklady platné pro stranu, která externalitu vytváří, se rovnaly společenským

nákladům dané aktivity."

MIKROEKONOMIE

30

Vágnost uvedené definice napovídá, ţe praktická moţnost naznačeného způsobu

konstrukce bude patrně značně sporná. Tommo skeptickému postoji odpovídá nejen kritické

odmítnutí Pigoviánské daně R. Cosem (autorem stati Problém společenských nákladů z r,

1960), ale především chybějící nástroje, umoţňující určit rozsah toho. co někdo ztrácí nebo

získává a současně jednoznačně určit, kdo je ten. kdo získává. a kdo je ten, kdo ztrácí.

V oboru veřejné ekonomiky se objevují snahy sestavit pouţitelně metody, kterými by

bylo moţno „ocenit" negativní externality, a to jednak přímo, pomocí specificky vymezených

souborů společenských ukazatelů, typů zdraví, bydlení, apod., a jednak nepřímo,

prostřednictvím stanovení funkce škody, způsobené negativní externalitou na trţní hodnotě

referenčního statku. Tyto i ostatní přístupy k veřejnému řešení negativních externalit (zákazy,

příkazy, státní regulace či jednorázová finanční podpora) nelze povaţovat za univerzální cestu

eliminace negativních externalit .