5. Prognóza politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje ve světě v

horizontu let 2020-2025

5.1. Úvodem

Hrozba ekologické krize, hrozba globální finanční krize a hrozba terorismu jako hlavní rysy

světové rizikové společnosti a stírání hranic mezi těmito hrozbami: takto charakterizoval

významný německý sociolog Ulrich Beck hlavní „osu“ vývoje světa ve 21. století. Přednáška,

kde zmínil a podrobně charakterizoval rysy takové společnosti, sice zazněla na London

School of Economics and Political Science v únoru 2002, nicméně její kontury nastínil v dnes

již klasickém sociologickém díle „Riziková společnost“, napsaném před téměř čtvrtstoletím

v roce 1986.1 Tedy v roce, kdy se teprve rýsovaly zásadní politické, ekonomické a sociální

změny spojené s koncem studené války a rozpadem modelu světa, jehož podobu zásadně

ovlivňovaly dvě proti sobě stojící supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz.

Beckovy závěry v konfrontaci se současnou politickou a bezpečnostní realitou jsou v zásadě

stále aktuální a mohou být bezesporu stále cenným rámcem pro naše uvažování o možné,

nepochybně i „rizikové“, budoucnosti v horizontu příštích 15 let. Stejně tak jako celá řada

zahraničních prognostických studií, které mapují budoucí trendy globálního vývoje, mezi

kterými zaujímají významné místo studie Institutu strategických studií EU z roku 2006 a

Národní zpravodajské rady Spojených států amerických z roku 2008.2

Prognóza se soustřeďuje na dva hlavní okruhy: hlavní trendy vývoje ve světě do r. 2025

(životní prostředí, energetické zdroje, „tradiční“ a noví aktéři zásadně ovlivňující světový

vývoj, problém vládnutí na národní a globální úrovni, vývoj ekonomiky, demografický vývoj,

klíčové bezpečnostní hrozby), předpokládaný vývoj, politickou, ekonomickou a bezpečnostní

strategii hlavních světových aktérů (Spojené státy americké, Evropská unie Čína, Rusko) a

též na základní kontury vývoje islámského světa.

1Beck, U. (2004): Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha, Sociologické nakladatelství 2004, 431 stran. 2 The New Global Puzzle. What World for the EU in 2025 (2006). Paris, European Union Institute for Security Studies 2006, <http://www.iss-eu.org/books/NGP.pdf>, 250 s.,Global Trends 2025: A Transformed World The National Intelligence Council’s 2025 Project (2008). <http://www.dni.gov/nic/PDF_2025/2025_Global_Trends_Final_Report.pdf>, 99 s.

322

5.2. Hlavní trendy světového vývoje

V nadcházejících patnácti letech se v globálním měřítku budou stále více projevovat dopady

degradace životního prostředí, jehož průvodním znakem je především proces globálního

oteplování. Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergoverrnmental Panel on

Climate Change- IPCC),3 která byla zveřejněna počátkem února 2007 v Paříži v této

souvislosti uvádí, že  výrazně vyšší koncentrace tzv. skleníkových plynů (kysličník uhličitý -

CO2, metan CH2 a oxid dusný N2O) od roku 1750 jsou výsledkem činnosti člověka.4 Svět je

podle Zprávy na cestě k teplejšímu podnebí a extrémnějším výkyvům teplot. V první čtvrtině

21. století vzroste teplota v celosvětovém měřítku mezi 0,4 stupni Celsia a 1,1 stupněm

Celsia, což nebude mít ještě katastrofální konsekvence, nicméně již se k nim přiblížíme.5

Řada regionů v Asii a Africe bude postižena díky globálnímu oteplování suchem, což

způsobí, že se jeho vlivem ocitnou stovky milionů lidí bez možnosti přístupu k nezávadné

pitné vodě a relevantní obživy, neboť nebude k dispozici dostatečný objem obdělávatelné

zemědělské půdy.. Evropa sice nebude v dramatické míře přímo dotčena degradací životního

prostředí, nicméně globální oteplování může způsobit i vážné teplotní výkyvy na evropském

území. Extrémní horka a sucha na straně jedné a na straně druhé extrémně chladné počasí

mohou vyvolat častější ničivé záplavy, negativně ovlivnit např. zemědělskou výrobu a

představovat velkou zátěž pro zajištění elektrické energie, resp. udržování energetické

infrastruktury. Především v kontextu budoucí značné závislosti EU na dodávkách

energetických surovin z mimoevropských, často velmi nestabilních teritorií to představuje

velkou bezpečnostní hrozbu. Druhou velkou hrozbou pro Evropu mohou být následky

ozbrojených konfliktů a střetů v regionech Afriky a Asie vyvolaných suchem a sloužících

k získání nedostávajících se potravinových a surovinových zdrojů. V prvé řadě se může jednat

o migrační vlny z postižených oblastí do Evropy.

Vlivem negativních změn klimatu se v globálním měřítku dostane výrazně do  popředí

především zajištění dostatku vody jako strategické suroviny, resp. vodních zdrojů, což má

zásadní význam pro udržení života na zemi. I když je 71 % planety pokryto vodou, pouhá 3

3 Panel IPCC byl ustaven v roce 1988 Programem OSN pro životní prostředí (UNEP) a Světovou meteorologickou organizací (WMO). Míra validity této zprávy je dána tím, že vědecký pokrok na poli moderování chování klimatu a analyzování měřených dat poskytuje vědcům velmi vysokou míru jistoty (90 procent) v chápání toho jak činnost člověka ovlivňuje oteplování světa. 4 Zpráva The CNA Corporation „National Security and the Threat of Climate Change“ (www.SecurityAndClimate.cna.org ) uvádí, že úroveň kysličníku uhličitého v atmosféře je vyšší než kdykoliv v posledních 650 tisících letech.5 Hranice zlomu, kdy začne nevratný, řetězový sled globálních změn je podle IPCC 2 stupně Celsia.

323

% vody je pitná, nicméně většina z těchto 3 % je ve formě sněhu a ledu. Méně než 1 % této

vody, tj. 0,03 % světových zásob vody, je dostupné lidem. Problém dostupnosti a distribuce

vody, resp. vodních zdrojů, bude jedním z nejdůležitějších problémů následujících dvou

dekád a celého 21. století.6 Silně se zde přitom prolíná ekonomická, sociální a bezpečnostní

dimenze. Ilustruje to mj. skutečnost, že v současnosti 1,1 miliardy lidí nemá přístup

k nezávadné pitné vodě a v roce 2025 se předpokládá, že toto číslo vzroste až na 3 miliardy.

2,6 miliardy obyvatel země (milióny z nich v městských slumech) nemá k dispozici sanitární

systémy a z tohoto důvodu nežije v odpovídajících hygienických podmínkách.7 Právě

s nedostatkem vody je spojeno 80 % všech nemocí v rozvojových zemích. Přístup k dostatku

vody již je a ve vzrůstající míře bude zdrojem dvoustranných či regionálních konfliktů, což

vyplývá i z toho, že 40 % lidstva žije ve 260 povodích, které sdílejí dva nebo více států.

Konflikty mohou vznikat ze snahy získat větší díl vodních zdrojů jednoho státu na úkor

druhého pro zajištění zásobování obyvatel a chodu průmyslové a zemědělské výroby či

z důvodu znečišťování vodních zdrojů právě kvůli této výrobě Studie NATO „Future Security

Environment“ v této souvislosti indikuje 20 nejrizikovějších oblastí, kde k uvedeným

konfliktům může dojít.8

Zásadní systémová změna v přístupu k životnímu prostředí je ale stále odkládána, neboť

by si zřejmě vyžádala rozsáhlé přehodnocení přístupu k politickému,  ekonomickému a

sociálnímu vývoji ve světě Přijímána jsou ale pouze minimální opatření, jakými jsou např.

omezení emisí skleníkových plynů o 5,3 % na základě Kjótského protokolu, která ovšem

nemohou zásadněji zvrátit výše naznačené negativní trendy. Kjótský protokol, podle kterého

by se měly snížit emise oxidu uhličitého do ovzduší o 5 až 7 % do roku 2010 oproti hladině

z roku 1990 má platnost pouze do prosince 2012. Nicméně ani tento cíl, který je úplným

minimem (podle ekologických expertů by zlom negativních trendů v globálním oteplování

vyžadoval omezení emisí oxidu uhličitého v řádu desítek procent), nebude splněn z několika

důvodů. K protokolu se nepřipojily Spojené státy jako největší světový znečišťovatel a spolu 6 Klimatologický ústav Hadley Centre for Climate Prediction and Research ve Velké Británii v jedné ze svých expertních vizí nastínil značně pesimistickou vizi budoucnosti:. Podle studie bude ke konci 21. století zasažena polovina zemského povrchu katastrofálním suchem a v ohrožení se tak ocitnou životy stamiliónů lidí. Průvodním jevem bude hlad, masová migrace obyvatelstva, nedostatek vody a války o ni. 7 Viz The World in 2025. Rising Asia and Socio-Ecological Transition (2009). European Comission – Directorate General for Research, Brussels < http://ec.europa.eu/research/social-sciences/pdf/the-world-in-2025-report_en.pdf >. K pouhému snížení počtu lidí, kteří nemají přístup k nezávadné pitné vodě, do roku 2015 na polovinu by bylo potřeba vybudovat denně 340 000 vodovodních a 460 000 kanalizačních přípojek. Zajištění dostupnosti vody v rozvojových zemích si vyžádá investice v objemu 180 miliard dolarů ročně (dnes se vydává částka 80 miliard dolarů ročně).8 Jedná se o oblasti Tigrisu a Eufratu, Nilu, La Platy, Lempy, Orange, Incomati, Limpopa, Okavanga, Zambezi, Kunene, jezera Čad, Senegalské pánve, Jordánu, Kura – Araksi, Obu, Aralského jezera, Gangy-Brahmaputry – Menghy, Mekongu, Žluté řeky, Hanu a Ťumenské pánve (Viz Future Security Environment , Draft 1.3. – Symposium FSE-04 Apr. 2006, s.25).

324

s nimi i další velcí znečišťovatelé Čína a Indie. Protokol tak pokrývá pouhou čtvrtinu

celosvětových emisí.9

Spojené státy zůstanou v perspektivě 20 let největším světovým znečišťovatelem životního

prostředí. Američané, kteří se podílejí 5 % na světové populaci, zatížili v roce 2006 ovzduší

25 % emisí skleníkových plynů v celosvětovém měřítku. Do roku 2030 dojde pouze k

relativně nepatrné změně: bude to o 3 % méně, tj. 22 %. Pro celkovou představu o roli tří

největších znečišťovatelů je možné uvést, že každý Američan zatíží ročně atmosféru asi

dvaceti tunami oxidu uhličitého, Evropan devíti a Číňan 5 tunami. Z tohoto důvodu je

naprosto zásadní role těchto tří aktérů při dosažení a následné implementaci substantivní

dohody o redukci skleníkových plynů. Na klimatickém summitu v Kodani v prosinci 2009 se

ale takové dohody dosáhnout nepodařilo, mj. i díky tomu, že na summitu nešlo pouze o spory

ohledně míry klimatických závazků, nýbrž i o střet globálních politických a ekonomických sil

utvářejícího se multipolárního světa, kde na jedné straně stál bohatý „Sever“ (Spojené státy,

EU) a na straně druhé bohatnoucí, „Východ“ (Čína) spolu s méně rozvinutým „Jihem“

hájícími svůj nárok na průmyslový rozvoj.

Výrazným limitem pozitivních změn při ochraně životního prostředí ale bude fakt, že do r.

2020 se počítá se vzrůstem spotřeby energetických zdrojů (ropa, plyn10) o 50 %, přičemž na

tomto nárůstu se budou velmi výrazně podílet rychle se rozvíjející ekonomické giganty – Čína

(předpokládaný vzrůst spotřeby o 150 %) a Indie.11 Ceny ropy a plynu na světových trzích

bude i díky této skutečnosti růst.

V popředí pozornosti s výrazným bezpečnostním podtextem bude stále otázka dostupnosti

neobnovitelných energetických zdrojů a celková výše investic do energetické sféry. Jedním

z předpokladů, aby energetické zdroje byly schopny pokrýt světové potřeby v horizontu roku

2020, bude ztrojnásobení investic do jejich udržování a rozvoje.

Klíčový význam pro zajišťování dodávek hlavních energetických surovin bude mít nadále

Blízký východ a oblast Perského zálivu, kde jsou dislokovány největší zásoby ropy na světě

9 EU ovšem také neplní požadavky Kjótského protokolu. V říjnu 2006 např. Evropská agentura pro životní prostředí zveřejnila zprávu, že 15 „starých“ členských zemí EU zřejmě sníží emise pouze o 0,6 % do roku 2010, přičemž do roku 2012 to mělo být 8 procent.10 V současné době připadá 40 % světové energetické spotřeby na ropu, 26 % na uhlí a 24 % na plyn. Předpokládá se, že v roce 2010 bude plyn na druhém místě. 11 Viz Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council’s 2020 Project (2004), http://www.cia.gov/nic/NIC_globaltrend2020_s2.html. Čína přestala být soběstačná v produkci ropy již v roce 1993 a v současnosti spotřeba ropy v Číně roste ročně o 7,5%. Podle údajů mezinárodní agentury pro energii by čínská denní spotřeba ropy mohla vzrůst ze současných 3 milionů barelů na 11 milionů barelů v roce 2030.

325

(Saúdská Arábie, Írán, Irák, Sjednocené arabské emiráty).12 Dále se jedná o Rusko13 ,

kaspický region, Nigérii, Venezuelu, Angolu a Alžírsko (velké zásoby plynu).

Většina zemí, které disponují zásobami energetických surovin, se bude nacházet

v nestabilních regionech nebo bude konfrontována se složitou politickou, ekonomickou a

bezpečnostní situací. Týká se to primárně regionu Blízkého východu a Perského zálivu

(Saúdská Arábie, Irák, Írán). V zájmu zajištění bezproblémových dodávek ropy a plynu pro

Spojené státy a především pro Evropu bude značná pozornost věnována jejich těžbě a

přepravě z regionů mimo Blízký východ. V případě Evropy je možné uvést, že podle studie

Evropské komise vzroste závislost Evropy na dodávkách energetických zdrojů

z mimoevropských teritorií v roce 2020 na úroveň cca 75 %. Týká se to především dodávek

plynu, kdy 51 % plynu je importováno z teritorií mimo EU (Norsko, Alžírsko, Rusko). Ruský

podíl na zajišťování dodávek plynu pro EU v roce 2010 dosáhne 31 procent.14 Snižování

energetické závislosti na Rusku je jednou z evropských priorit, přičemž klíčovou roli v tomto

ohledu představuje region Kaspiku, resp. Zakavkazska a v perspektivě i Střední Asie.

V provozu je již ropovod Baku –Tbilisi-Ceyhan (BTC) a plánuje se i výstavba plynovodu

Nabucco. Nicméně existuje celá řada faktorů, které mohou zmíněný evropský záměr ohrozit.

Především je to velmi intenzivní ruská snaha o vlastní diverzifikaci přepravních tras plynu do

Evropy především prostřednictvím plynovodů Nord Stream (z Ruska po dnu Baltského moře

do SRN) a South Stream (z Ruska po dnu Černého moře do Bulharska), které se zřejmě

podaří uvést do provozu ve druhé dekádě 21. století. Na výstavbě těchto plynovodů se přitom

podílejí velké energetické společnosti ze SRN, Itálie a Francie. Otazník také leží nad tím, zda

se např. pro plánovaný plynovod Nabucco podaří získat dostatečnou kapacitu plynu

především z Ázerbajdžánu a výhledově ze Střední Asie. V daném případě je nutné brát

v úvahu, že Ázerbájdžán má možnosti diverzifikovat svojí spolupráci při dodávkách surovin

(nejen Evropa, ale tradičně Rusko, potenciálně Írán a Čína). V případě Střední Asie je již

v současnosti zřejmé, že vedle Ruska se zde stala klíčovým hráčem Čína, která se mj. přímo

finančně podílela na stavbě plynovodu z Turkmenistánu do Číny uvedeného do provozu

v roce 2010. Roli významného „energetického“ arbitra v regionu bude bezesporu sehrávat 12 Podle zdrojů OPEC disponovala v roce 2003 Saúdská Arábie zásobami ve výši 262 miliard barelů ropy, následována Íránem (133), Irákem (115) a Sjednocenými arabskými emiráty (97). 13 Expertní odhady uvádějí, že Rusko disponuje využitelnými zásobami ropy v objemu 10 – 20 miliard tun (současná úroveň těžby by tak byla zajištěna na 22-45 let) a prozkoumanými zásobami zemního plynu 47 biliónů kubických metrů (úroveň těžby by byla zajištěna na 75 let). Celkové objemy tzv. prognózovaných zásob ropy a plynu na území Ruska dosahují 44 miliardy tun ropy a 127 bilionů kubických metrů zemního plynu. Pokud by se tyto zásoby potvrdily i vrty v případě ropy by Rusku stačily zásoby na 100 let a plynu na 200 let. 14 Hlavními spotřebiteli ruského plynu jsou nové státy EU (EU-10), které pokrývají svou spotřebu ze 73 % z ruských dodávek. Ze „starých“ členských zemí jsou hlavními spotřebiteli ruského plynu SRN (dodávky pokrývají 32 % spotřeby), Itálie a Francie (25 %).

326

nová regionální velmoc Turecko, které spolupracuje nejen s Evropskou unií (míra vstřícnosti

vůči ní i v otázkách zajišťování energetické bezpečnosti se bude bezesporu odvíjet

v závislosti na možnosti přiblížení Turecka do EU), ale i stále více i s Ruskem. V potaz je

třeba brát i faktory vojenskopolitické. Výsledkem rusko-gruzínské války v srpnu 2008 bylo

faktické rozdělení Gruzie a její vojenskostrategické oslabení, což samozřejmě snižuje i míru

bezpečnosti ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan.

Rusko se navíc posiluje svoji pozici důležitého dodavatele energetických surovin do Asie.

Dokladem toho je např. zprovoznění ropovodu Vostočnaja Sibir – Tichyj Okean (VSTO)

vedoucí ze sibiřského Tajšetu do terminálu Kozmino na pobřeží Tichého oceánu, což umožní

navýšit ruský export ropy na asijské trhy ze současných 6% celkové ruské produkce na 25-

30% v perspektivě příštích dvaceti let, což sníží výraznou závislost Ruska na exportu ropy

do Evropy (v současnosti více jak 90% ruské produkce). Na ropovod VSTO je napojena i

Čína (do města Dacin).15 Rusko také zůstane hlavním dodavatelem ropy pro Indii (nyní

pokrývá 73 % její spotřeby). Na Sachalinu byl zároveň v roce 2009 zahájen provoz prvního

ruského závodu na výrobu zkapalněného zemního plynu jehož roční kapacita je 9,6 miliónu

tun plynu, což zajistí pět procent světových dodávek tohoto zdroje energie. Hlavními

odběrateli na 20 -25 let jsou společnosti z Japonska (60% dodávek), Jižní Koreje a

Spojených států.

V globální energetice se nebude ztrácet ze zřetele ani využívání jaderné energetiky. Silná

dynamika jejího vývoje patrná v šedesátých až osmdesátých letech 20. století se však výrazně

zpomalila v jeho poslední dekádě a v současné době je nejpomaleji rostoucím zdrojem energie

(za ropou a uhlím). V příštích třech dekádách se počítá i s poklesem výroby jaderné energie.

Vyplývá to z odhadů Mezinárodní energetické agentury, podle nichž dosáhne podíl jaderné

energetiky na celosvětové energetické výrobě 4,7 % (oproti 6,4 % v roce 2003).16 Vlivem

nedostatku energetických surovin se však tento trend může změnit. Nejambicióznější program

rozvoje jaderné energetiky má nyní Čína, která i tímto způsobem chce eliminovat možné

důsledky již zmíněného energetického deficitu.

V příštích 15 letech bude sice pokračovat úsilí o přestavbu stávající tradiční energetické

architektury založené na spotřebě fosilních paliv – ropy, plynu a uhlí prostřednictvím vývoje

nových technologií, což by mělo vést ke zvyšování globální energetické bezpečnosti. Jedná

15 Čína poskytla na budování této odbočky ropovodu půjčky ruským společnostem Rosněft (15 miliard dolarů) a Transněft (10 miliard dolarů). Rusko bude na základě těchto půjček dodávat ročně Číně 15 milionů tun ropy v letech 2011-2030. Rusko je v současné době po Angole a regionu Blízkého východu třetím hlavním dodavatelem ropy do Číny.16 Viz IEA (Mezinárodní energetická agentura) World Energy Outlook 2004.

327

se nicméně v každém případě o dlouhodobý a technologicky velmi složitý úkol. Zde je

možné uvést, že studie Národní zpravodajské rady Spojených států amerických „Global

Trends 2025: A Transformed World“ z listopadu 2008 uvádí, že vývoj nových technologií

zabere 25 let a teprve v tomto horizontu bude reálné jejich širší využití.17

Mezi hlavními aktéry světového vývoje budou Spojené státy americké usilovat o to, aby svou

pozici nejvlivnějšího politického, ekonomického a vojenského aktéra udržely. Výrazně ovšem

vzroste především politická a ekonomická moc Číny. Čínský vzestup je paralelně, jak dokládá

řada prognostických studií a ekonomických prognóz na příštích 20-25 let, součástí vzestupu

dalších nových globálních a regionálních aktérů mimo transatlantický prostor, který

dominoval světovým dějinám, politice a ekonomice v uplynulých 500 letech. Týká se to

především zemí jižní a východní Asie – právě v tomto regionu probíhají nejzásadnější změny.

Japonsko již není jedinou asijskou zemí „ekonomického zázraku“. Postupně se k němu

přidávají Indie, Vietnam, Singapur, Jižní Korea a Indonésie. Zesílí i postavení zemí

disponujících značnými přírodními, ekonomickými a lidskými zdroji, jako je Jižní Afrika,

Brazílie a Turecko, které se stanou regionálními mocnostmi. Evropa bude nadále hrát velmi

významnou roli ve světovém měřítku, především díky velkému vnitřnímu trhu a politické

infrastruktuře reprezentované Evropskou unií. Rusko si zachová svůj vliv na mezinárodní

záležitosti na základě svých surovinových zdrojů a své důležité bezpečnostní role

v euroasijském prostoru.

Národní státy budou mít v horizontu roku 2020 stále dominantní postavení v rámci světového

uspořádání. Dá se ale předpokládat, že jejich vlády se ocitnou v silné konfrontaci s tlakem

ekonomické globalizace a vlivem rozšiřování nových technologií, zejména informačních, na

politické a společenské procesy. Významnou roli budou hrát v tomto směru i nestátní aktéři,

jejichž vliv bude silně vzrůstat. Patří mezi ně např. nadnárodní ekonomické korporace, jejichž

ekonomická síla je často větší než síla národních. států (Microsoft, Exxon Mobil) Vlivné jsou

v současném světě i některé globální nevládní organizace (Greenpeace, Transparency

International), média a internetové portály formující politické postoje a názory desítek i

stovek milionů obyvatel (televizní kanály CNN, BBC, Al Džazíra, internetový portál You

Tube) a nikoliv v poslední řadě i ozbrojená hnutí s větší či menší mírou hierarchie,

centralizace a koordinace, které jsou schopny negativně ovlivňovat bezpečnostní a

ekonomickou situaci v regionálním i globálním měřítku (Al Kájda, Tálibán, mafiánská

17Global Trends 2025: A Transformed World. The National Intelligence Council’s 2025 Project (2008). <http://www.dni.gov/nic/PDF_2025/2025_Global_Trends_Final_Report.pdf >, s. viii – ix, 47, 49.

328

uskupení, drogové kartely, skupiny mořských pirátů). Síla a vliv je a bude v  silně

globalizovaném světě celkově více rozptýlená.

Na globální úrovni se v příštích deseti až patnácti letech bude stále více projevovat asymetrie

mezi globální realitou a existujícím mechanismem globálního vládnutí. Dá se očekávat, že se

to projeví na činnosti Organizace spojených národů, která v podobě, v jaké vznikla po

skončení druhé světové války, již zřejmě nebude plně akceschopná. Stále významnější roli

mohou hrát i „neformální“ platformy globálního vládnutí, kam nyní patří především G818 a

G2019. Dojde zřejmě k růstu významu G20 především s ohledem na její roli při stanovování

strategie postupu k eliminaci dopadů globální ekonomické a finanční krize v letech 2008 -

2010. Významnou roli v mezinárodní politice a ekonomice ale bude též sehrávat uskupení

silných „nezápadních aktérů“ jaké např. představuje uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie,

Čína). Podle údajů Mezinárodního měnového fondu z roku 2007 představoval ekonomický

potenciál zmíněných čtyř zemí 12% světového HDP (8% v roce 2000), s tím, že v horizontu

let 2040 – 2050 bude jejich HDP vyšší než zemí tvořících do roku 1997 uskupení G7 (USA,

Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko).20

Na konci druhé dekády 21. století se očekává zvýšení výkonnosti světové ekonomiky – její

velikost bude o 80 % větší proti roku 2000 a průměrný příjem na hlavu se zvýší přibližně o 50

procent.21 Přispěje k tomu především systémová změna vývoje, kterou představuje přechod

od modelu industriální společnosti k modelu společnosti vědění,22 přičemž jeho součástí bude

i rozšíření vlivu nových velkých aktérů v globální ekonomice – Číny a Indie (tabulka 1)

18 Členy G8 jsou USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko a Rusko19 G20 tvoří Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kanada, Korea, Mexiko, Rusko, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika, Turecko, Velká Británie a USA. EU je také zastoupena předsednickou zemí EU a Evropskou ústřední bankou. 20 Global Trends 2025: A Transformed World. The National Intelligence Council’s 2025 Project (2008). <http://www.dni.gov/nic/PDF_2025/2025_Global_Trends_Final_Report.pdf > s. vi. 21 Viz Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council’s 2020 Project (2004), http://www.cia.gov/nic/NIC_globaltrend2020_s1.html. 22 Součástí této změny bude i expanze informačních technologií. Např. v roce 2020 by měly být k dispozici počítače v hodnotě pouhých cca 100 dolarů, které budou schopny provádět až 500 miliard operací za vteřinu.

329

Tabulka I

Podíly na světovém HDP (v % s využitím PPP)Země 1995 2007 2020 2030

USA 21,7 19,4 18,3 16,6Čína 5,5 10,1 17,7 22,7Japonsko 8,3 6,0 4,6 3,6Indie 3,1 4,3 6,9 8,7Rusko 2,8 2,9 3,1 2,7EU-27 24,5 20,8 18,6 15,6Francie 3,6 3,0 2,5 2,1Německo 5,3 3,9 3,2 2,5Velká Británie 3,4 3,1 2,9 2,5

Zdroj: The Economics Inteligence Unit – převzato z publikace Charlese Granta Can Europe and China shape a new world order, London, Centre for European Reform, 2008.

Zvýšení výkonnosti světové ekonomiky však bude mít celkově silně nerovnoměrný charakter.

Dojde k dalšímu prohlubování ekonomických a sociálních rozdílů mezi třemi typy zemí:

zeměmi, jejichž ekonomika je založena na zemědělství, zeměmi s ekonomikami postavenými

na využívání levné pracovní síly a výrobě technicky nenáročných produktů, a nakonec

zeměmi s ekonomikami a sociálními systémy založenými na znalostech (znalostní

ekonomika). Nedá se vyloučit, že růst chudoby a zaostalosti zvláště v regionech bez

perspektivy zásadního ekonomického a sociálního pokroku, mezi které patří především

subsaharská Afrika,23 může vést k eskalaci politických, sociálních, humanitárních a

bezpečnostních problémů. Schopnost najít řešení, jak čelit této potenciální hrozbě,24 se ve

stále větší míře bude stávat součástí úsilí o zajištění globální bezpečnosti.

Potenciální konflikty sociálního charakteru se však rýsují i uvnitř vyspělých zemí. Razantnější

vstup Číny, Indie a spolu s nimi i dalších dynamicky se rozvíjejících států do stále

integrovanější světové ekonomiky bude mj. znamenat vstup dalších stovek milionů lidí

(včetně vysoce kvalifikovaných) na světový trh práce. Výrazně to zvýší tlak na trhy práce

vyspělých zemí, které budou ve vzrůstající míře konfrontovány s přesuny výrobních kapacit (i

vysoce technologicky náročných) do „nových teritorií“. Nelze vyloučit, že to ve vyspělých

zemích vyvolá širší projevy nespokojenosti, které mohou ovlivnit jejich politickou, sociální i

bezpečnostní stabilitu (zvláště za situace, kdy hegemonem této nespokojenosti bude střední

třída, jejíž zájmy budou postiženy v největší míře).

23 Významný americký ekonom, ředitel Institutu Země na Kolumbijské univerzitě v New Yorku Jeffrey Sachs indikuje tři hlavní determinanty udržující Afriku v „pasti“ chudoby a zaostalosti: neschopnost vypěstovat dostatek potravin (produkuje pouze 1118 kg pšenice na hektar), rozšíření nemocí, které mají rozsah pandemie (AIDS, malárie), hospodářská izolace daná velmi špatnou dopravní infrastrukturou. 24 „Finanční“ rozměr takového řešení mj. indikuje údaj uvedený v Programu tisíciletí OSN: do roku 2010 bude Afrika jako nejméně rozvinutý kontinent potřebovat přímou pomoc v hodnotě 50 miliard dolarů ročně.

330

Co se týče demografického vývoje v roce 2020 dosáhne počet obyvatel země 8 miliard (6,5

miliardy v roce 2009), přičemž 61% světové populace bude žít v Asii. Stárnutí populace bude

hlavním demografickým problémem v rozvinutých zemích, ale též v Číně, což významně

ovlivní ekonomickou a sociální politiku (potřeba širších a dostupnějších sociálních služeb,

zdravotní péče apod.). EU bude v následujících 15 letech konfrontována s  výrazným

poklesem počtu obyvatel (v roce 2025 se bude podílet na světové populaci pouze 6,5 %).25

Ve Studii OSN o demografickém vývoji v Evropě se v této souvislosti konstatuje, že pokud se

nezmění současné vývojové trendy, bude Evropská unie potřebovat k udržení dostatečné

dynamiky ekonomické a sociální úrovně do roku 2025 kolem 150 milionů přistěhovalců (tj.

více než 7 milionů ročně). Bezpečnostní rizika spojená s tak velkou úrovní migrace jsou tak

více než očekávatelná.

Do roku 2020 a s velkou mírou pravděpodobnosti i dále za tento horizont budou problémy

bezpečnosti zaujímat jedno z předních míst světové politické agendy. Hlavními

bezpečnostními hrozbami budou dle klasifikace Evropské bezpečnostní strategie z roku 2003

nadále terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, existence

zhroucených států a organizovaný zločin Výčet těchto hrozeb se v perspektivě 10 -15 let

rozšíří o řadu dalších hrozeb: může dojít k narušení ekonomické, energetické, kybernetické a

biologické bezpečnosti, vedle zhroucených států bude představovat bezpečnostní hrozbu i

existence „zhroucených“ velkoměst.26 Bezpečnostními hrozbami budou i tzv. strategické

šoky mezi. které patří např. „mega“ zemětřesení, nebo výbuchy sopek měnících klima

planety, tedy něco, co není možné úplně předvídat nebo ovlivnit. Negativní účinek těchto

25 Jeden z „populačních“ scénářů Evropské komise uvádí, že pokud Unie nezačne výrazněji podporovat porodnost jako součást celkové sociální politiky, začne v Evropě od roku 2011 prudké snižování populace, které povede do roku 2030 k odchodu 21 milionů lidí z pracovního procesu, což je 7 % pracovní síly. Mohlo by to mít i dopady na rekrutaci příslušníků ozbrojených sil (Josef Šmondrk např. uvedl ve svém článku „Zdrojové zabezpečení bezpečnosti a obrany České republiky“ /Vojenské rozhledy č. 4/2004/, že v roce 2025 poklesne kvůli snižování počtu obyvatel ČR a jejich stárnutí reálný rekrutační potenciál o 30 %). 26 Počet lidí žijících v rozvojových zemích ve městech se zvýší z nynějších 2,2 miliardy osob na 3,9 miliardy v roce 2030. Celkem 15 z 22 „megaměst“ (města s více než 10 milióny obyvatel) bude v rozvojových zemích. Rozsáhlá urbanizace v rozvojových zemích již nyní v převážné většině není a s velkou pravděpodobností ani nebude řízeným procesem, což je dáno absencí kvalifikovaného řízení a správy. Tím není možné zajistit odpovídající chod ekonomické, sociální a dopravní infrastruktury, plánování a rozvoje. Městské aglomerace jsou často budovány i v rizikových teritoriích, která jsou vystavována přírodním katastrofám – zemětřesením, zátopám nebo tropickým bouřím,? jež si často vyžádají značné oběti na životech. Především v megaměstech také dochází k obrovskému nárůstu tzv. společenské zranitelnosti (social vulnerability), která je spojena s vysokou mírou sociálního vyloučení. Jeho základním ukazatelem je, že velká většina jejích obyvatel žije ve slumech. Megaměsta jsou také zdrojem obrovské míry znečišťování životního prostředí, a proto i místem pro vznik a šíření nebezpečných nemocí, které mohou přerůst i v epidemie a pandemie s globálním dosahem. Riziková je i vysoká míra násilné a hospodářské kriminality často řízené skupinami organizovaného zločinu. Nepřehlednost megaměst z nich dělá přirozenou základnu pro skupiny mezinárodního organizovaného zločinu a mezinárodního terorismu.

331

„strategických šoků se ale může kumulovat pokud k nim dojde v nestabilních regionech, resp.

zhroucených státech nebo městech.

Z geografického hlediska bude řada bezpečnostních hrozeb, včetně islamistického terorismu,

generována v tzv. oblouku nestability: subsaharská Afrika – severní Afrika a východní Afrika

– Blízký východ – Balkán – Kavkaz – Střední Asie – jihovýchodní Asie. Islamistický

terorismus svými aktivitami a cíli představuje globální bezpečnostní hrozbu znásobenou tím,

že se, slovy francouzského filozofa Jacquese Derridy, „vymyká politickým a státním

strukturám a pohybuje se mimo oblast kodifikovaného práva“. Jeho cíle mají zároveň i

viditelnou politickou dimenzi, kterou je etablovat se jako jedna z rozhodujících globálních

politických sil ovlivňujících světový vývoj .

Konfliktní potenciál „oblouku nestability“ budou znásobovat i další potenciální ohniska

bezpečnostní nestability nacházející se buď přímo v jeho rámci (napjaté izraelsko-palestinské

vztahy, indicko-pákistánský spor o Kašmír), nebo v regionech, které se nacházejí v jeho

relativní blízkosti. Týká se to především Tchaj-wanu (napjaté vztahy s Čínou, která ho

považuje za svoji integrální část) a Korejského poloostrova (existence jaderného potenciálu a

hrozba jeho případného použití KLDR a případné důsledky zhroucení totalitního režimu

v této zemi).

V silně propojené globalizované ekonomice, je vážnou bezpečnostní hrozbou ekonomická a

finanční nestabilita, což se potvrdilo dopady globální ekonomická a finanční krize, která

byla vyvolána kolapsem bankovního sektoru ve Spojených státech v roce 2008. Vzhledem

k poměrně značné neprůhlednosti globálního bankovního sektoru a globálních kapitálových

transakcí není možné v perspektivě 10 -15 let vyloučit opakování podobného druhu krizí

s devastujícím účinkem na politickou, sociální a ekonomickou stabilitu v globálním i

národním měřítku.

Dalším rizikovým faktorem bude šíření zbraní hromadného ničení (ZHN), včetně jaderných.

Na počátku 21. století se ukázalo, že smluvně upravený režim nerozšiřování jaderných zbraní

fungující od sedmdesátých let 20. století neodpovídá rozvoji nových technologií a procesu

globalizace.27 Nezákonný obchod s jadernými materiály a know-how výroby jaderných zbraní

se fakticky vymkly účinné kontrole, což způsobilo, že jadernými zbraněmi nebo

technologiemi k jejich výrobě začal disponovat stále větší počet států, a to i v rizikových

regionech (Blízký východ, východní Asie).

27 V polovině první dekády 21. století jsou ve 43 zemích světa v provozu jaderné elektrárny nebo jaderné reaktory a ve 100 zemích existují zásoby radioaktivních materiálů.

332

Vedle jaderných zbraní se dá očekávat vzrůst role chemických a biologických zbraní, které

bude možné získávat i díky rozvoji jejich komerční výroby. V centru pozornosti teroristických

uskupení budou i na tomto základě chemické látky, které bude složité detekovat. Značnou

hrozbu přitom představují nyní i pro budoucnost biologické zbraně. Případný bioteroristický

útok by měl následky, které by se velmi rychle rozšířily v globálním měřítku.28 Před světem

ovšem stojí i další bezpečnostní hrozba – zneužití nanotechnologie. Reálnou možností se

stává využití tzv. znalosti umožňující hromadné ničení (KMD – knowledge-enabled mass

destruction). Může být proto jen otázkou času, kdy se nanotechnologie stane předmětem

zájmu teroristických organizací, když je již dnes součástí vývoje moderních zbraní.29

5.3. Hlavní aktéři vývoje bezpečnostní situace ve světě

5.3.1. Spojené státy americké

Spojené státy budou do roku 2025 usilovat o udržení role světového lídra v politické,

ekonomické a vojenské30 oblasti. Uchovají si vedoucí pozici v oblasti informačních

technologií a vědeckého výzkumu.31 Stále budou mít významný vliv na poli masové kultury

utvářející vzory chování ve většině světa.

Na druhé straně po dvaceti letech od skončení studené války skončil „unipolární moment“32

ve světové historii, který byl spojen s americkou globální převahou po skončení studené války

a rozpadu hlavního amerického soupeře v ní –Sovětského svazu. Spojené státy budou nuceny

ve vzrůstající míře reflektovat nově se vytvářející politické, ekonomické i vojenské reality ve

světě. Předpokládané zásadní zvýšení ekonomického a politického vlivu Asie (vyplývající

především z růstu Číny a Indie, ale i dalších dynamicky se rozvíjejících asijských zemí)

zaměří primární pozornost Spojených států právě do tohoto prostoru. a to i na úkor

28 Na mezinárodní konferenci organizované mezinárodní organizací kriminální policie INTERPOL v roce 2005 v Lyonu její ředitel Ron Noble konstatoval, že neexistuje žádná jiná tak nebezpečná hrozba – svět však na ni není dostatečně připraven. 29 O problematice nanotechnologie blíže viz Tůma, M.: Nanotechnologie – „spása lidstva“ s bezpečnostními riziky? Mezinárodní vztahy, 39, 2004, číslo 2, s. 36-48. 30 Vypovídá o tom i výše vojenského rozpočtu, který v roce 2009 činil 607 miliardy dolarů, což představuje41,5% světových výdajů na zbrojení. 31 Spojené státy jsou v současné době bezesporu světovou jedničkou v oblasti vědy a výzkumu, což je jeden z klíčových ukazatelů určujících úroveň ekonomického rozvoje země a její perspektivy ve světové ekonomice. V roce 2007 bylo na vědu a výzkum vynaloženo 342 miliard dolarů, což představuje jednu třetinu všech výdajů alokovaných na tuto oblast v nejrozvinutějších zemích světa.32 Tento výraz použil přední americký novinář Charles Krauthammer v roce 1990 („The Unipolar Moment“, Foreign Affairs, Vol. 70, No. 1, America and the World 1990, s.23-33).

333

transatlantických vztahů. Spojené státy budou muset věnovat větší pozornost dalším centrům

moci ve světě, jakými jsou Evropská unie a Rusko. Pozici Spojených států přitom oslabila na

konci první dekády 21. století silná finanční a ekonomická krize, kterou označil ředitel

Národní zpravodajské rady Spojených států amerických Denis Blair na slyšení v americkém

kongresu 12. února 2009 za hlavní hrozbu národní bezpečnosti. Krize může mít i

dlouhodobé následky. V roce 2009 dosáhl např. rozpočtový schodek výše 11,2%, což bylo

nejvíce od r. 1942. kdy byly Spojené státy ve II. světové válce. Podle expertních odhadů

Spojené státy utratí v roce 2019 na obsluze svého dluhu 17% svých příjmů. To může zákonitě

vést k omezování státních výdajů, včetně vojenského rozpočtu a tím i k omezení politického

a vojenského angažmá ve světě.33 Soupeření s „novými“ a „starými“ centry moci může také

přinést problémy s udržováním dolaru jako hlavní světové rezervní měny, což by mohlo mít

za následek přímé oslabení ekonomického postavení Spojených států v globálním měřítku.34

Na americké ekonomice se mohou projevit i dopady přímé vojenské angažovanosti v

některých regionálních konfliktech v příštích 10 -15 letech především v Afghánistánu,

Pákistánu, ale potenciálně i v Iráku, Íránu a Jemenu.

Z politických, ekonomických (zásoby ropy a plynu) a bezpečnostních důvodů budou i přes

svoje možné oslabení Spojené státy nadále věnovat primární pozornost oblasti Blízkého

východu. Ta se ale také podstatně rozšíří západním (po západní Afriku) a východním (po

jihovýchodní Asii) směrem. Vzhledem k politické, ekonomické a bezpečnostní diverzitě

celého tohoto prostoru to bude velmi komplikovaný úkol. Ten má ovšem ještě druhou

dimenzi, kterou je v prostoru Eurasie omezování možných globálních ambicí Číny. Každý

z obou úkolů je podle amerických expertů sám o sobě složitý, nicméně existuje mezi nimi

vzájemná spojitost a nesplnění jednoho z nich by mohlo znamenat závažnou geopolitickou

porážku Spojených států. V každém případě Spojené státy začaly vnímat Čínu jako důležitý

faktor globální politiky a v perspektivě se budou snažit udržovat strategii balancování mezi

rostoucí Čínou jako klíčového ekonomického partnera a zajišťováním svých strategických

zájmů ( ve Východní Asii především udržováním spojenectví sTchaj-wanem).

33 Ředitel Kontrolního úřadu Spojených států David Walker uvedl ve svém článku v prestižním časopisu „The Futurist“ (březen.-duben 2007), že americký rozpočtový deficit může dosáhnout v perspektivě dvou dekád neudržitelné úrovně. K tomu ještě v tomtéž článku dodal: Pokud bude Amerika pokračovat v nastoupeném kurzu, je pouze otázkou času, kdy se jako loď roztříští o skály”. (celý článek D. Walkera viz http://www.wfs.org/Foresight_for_Government.pdf ).34 Pokud se zisky USA z ražebného (tj. příjmy z vydávání peněz) obrátí z příjmů na ztrátu (tj. americká měna se začne ze světa vracet), dolar výrazně oslabí, což podlomí důvěru v investice do dalších aktiv v USA. Tato obrovská aktiva se začnou přelévat do „nových“ i „starých“ center moci, která tím získají obrovský investiční stimul a tím i ekonomickou moc. Boj o zastavení takového transferu může vyvolat i řadu velmi vážných konfliktních situací mezi USA a těmito centry.

334

Prioritní pozornost Spojené státy soustředí především na „jádro“ islámského světa (Saudská

Arábie, Irák, Írán, Afghánistán. Pákistán). Každá z těchto zemí má pro Spojené státy klíčový

význam z hlediska ekonomického (ropa) a vojensko-strategického. Americká pozice může být

ale oslabena díky ne zcela úspěšným průběhem vojenských operací v Iráku (od r. 2003) a

Afghánistánu (od r. 2001). Spojené státy musí brát v potaz existencí jaderného potenciálu

Pákistánu a nelze vyloučit že jaderným potenciálem bude disponovat i Írán, což může

podstatným způsobem ovlivnit vývoj vojensko-politické situace v regionu Blízkého východu

.Spojené státy budou také věnovat pozornost i teritoriu rozkládajícímu se na sever od „jádra“

islámského světa. Konkrétně se jedná o Zakavkazsko a region Kaspiku, což má čtyři hlavní

důvody: přístup k zásobám ropy a plynu v regionu, potřeba obklíčení Íránu ze severu,

zajištění koridoru kterým se v případě potřeby mohou přepravovat vojenské síly z Evropy do

Střední Asie a neposlední řadě zadržování vlivu Ruska v tomto prostoru. Spojené státy zde

ale mohou narážet ve střednědobé i dlouhodobé perspektivě na řadu problémů: oslabení

Gruzie jako jejich klíčového strategického spojence po rusko-gruzínské válce v roce 2008,

stoupající vliv Turecka jako regionální velmoci, jejíž zájmy nemusí být vždy totožné s USA

(mj. spolupráce s Íránem) a v neposlední řadě i stoupající vliv Číny ve středoasijském regionu

a také v Kaspiku.

Tím, že Spojené státy mohou mít v budoucnu omezenější vojenské kapacity může dojít i k

modifikování základní osy americké vojenské strategie, kterou je schopnost vedení válečných

operací na dvou strategických směrech. V následujících letech se dá spíše předpokládat jisté

balancování a v závislosti na vývoji konkrétní politické a vojenské situace se vybere pouze

jeden z nich. S tím souvisí i předpokládaná konfigurace ozbrojených sil, kdy bude prioritním

teritoriem pozemního vojska Blízký východ, námořnictva východní Asie (včetně Korejského

poloostrova a Tchaj-wanu) a letectva a kosmických sil obě teritoria.

5.3.2. Evropská unie

Hloubka a šíře politické integrace postavená na základech historických zkušeností a odvíjející

se především od stability demokratického vládnutí, velikosti společného trhu, ekonomické

síly, existence jednotné měny, vysoké úrovni vzdělanosti a vysoké úrovně kvalifikace

pracovních sil činí z Evropské unie jednoho z hlavních světových aktérů.35 Globální roli EU

35 Např. podle globálního indexu konkurenceschopnosti (2008-2009) sestavovaného Světovým ekonomickým fórem, kde jsou na čele Spojené státy je v první desítce indexu pět členských zemí EU: Dánsko (3.), Švédsko (4.). Finsko (6.), Německo (7.) Nizozemí (8.). Pro srovnání je možné uvést pořadí dalších významných globálních aktérů: Čína -33.,Indie -53., Rusko-54. a Brazílie-67.

335

podtrhuje i skutečnost, že přispívá 40 procenty do všech rozpočtů OSN a je též lídrem v

poskytování rozvojové a humanitární pomoci na které se podílí v celosvětovém měřítku více

jak 50%. Schopnost udržet, prohloubit a rozšířit uvedené přednosti bude hlavní výzvou pro

Unii v perspektivě příštích 10 až 20 let. Je zřejmé, že to bude velmi složitý úkol, vezme-li se

v úvahu, že Unie má na konci první dekády 21. století 27 členů, a to s velmi různou

ekonomickou úrovní, přičemž v horizontu 2020 -2025 může mít více jak 30 členů.

Největší silou Evropy36 je skutečně vlastní zkušenost kontinentální politické integrace a

stabilizace, která představuje hmatatelný příklad v celosvětovém měřítku. Uplatňování

politiky založené na respektování mezinárodního práva, demokratických principů a lidských

práv, snaha o maximální respektování a využívání multilaterálních institucí, jakými jsou např.

OSN, Světová obchodní organizace nebo Mezinárodní trestní tribunál, vedoucí role ve světě

v úsilí o ochranu životního prostředí atd., odlišují EU nejvýrazněji od ostatních hlavních

aktérů světového vývoje. Týká se to i důrazu na uplatňování principů dobrého vládnutí,

s čímž souvisí přístup k ochraně životního prostředí, k prevenci konfliktů s pomocí nástrojů

„soft security“, včetně důrazu, který se klade na lidskou bezpečnost37 a úroveň rozvojové a

humanitární pomoci.

V perspektivě 10-15 let se dá očekávat trend dalšího prohlubování evropské integrace

v politické, ekonomické i vojenské oblasti jejíž rámec pro to vytváří Lisabonská smlouva,

schválená v roce 2009. Smlouva vytvořila předpoklady pro to, aby EU byla na mezinárodní

scéně 21. století vnímána jako ještě silnější hráč a nikoli pouze jako mnoho různých částí ad

hoc tvořících celek. Unie se ale nicméně bude zřejmě ještě delší období potýkat s tím, že ač

je její pozice v multipolárním světě významná, stále se fakticky jedná o „mocnost bez státu“,

jejíž podoba se stále utváří. EU tak je a bude v nevýhodě proti jiným globálním mocnostem.

Klíčovým úkolem pro EU bude udržení její ekonomické síly. S tím souvisí i nutnost

realizovat rozsáhlé ekonomické reformy, které z jednotlivých členských zemí i Unie jako

celku mají učinit aktéra, který obstojí ve stále více se zostřující globální ekonomické 36 Jsem si vědom složitosti obsahu pojmu „Evropa“. V daném kontextu se tím primárně myslí Evropská unie, v níž je od 1. ledna 2007 sdružena velká většina evropských států – 27. Další evropské státy o členství bezprostředně usilují, ať již ve střednědobé (Chorvatsko), či dlouhodobé (státy západního Balkánu,Turecko) perspektivě. Z politologického hlediska je ale možné přijmout přístup britského historika Timothy Gartona Ashe, který definuje pod pojmem Evropa pět různých významů: historickou koncepci, kontinent s nejasnými hranicemi, evropské státy jednající prostřednictvím svých národních institucí, Evropskou unii a vizi, kterou by měla naplnit (viz Ash, G. T.: 2006. Svobodný svět. Amerika, Evropa a budoucnost Západu. Praha – Litomyšl. Paseka, s. 17). 37 V Doktríně lidské bezpečnosti pro Evropu se mj. uvádí, že Evropa potřebuje ozbrojené síly, nicméně ty musí být koncipovány a používány zcela novým způsobem. Je třeba, aby byly schopny předcházet násilí v různých částech světa nebo ho zadržovat, a to metodami, které se velice liší od klasické obrany a vedení války. Je třeba, aby tyto síly dokázaly uspokojovat skutečné bezpečnostní potřeby lidí, kteří žijí v situacích vážného ohrožení, a činily tak svět bezpečnější i pro Evropany. (Doktrína lidské bezpečnosti pro Evropu. In Bezpečné Česko v bezpečné Evropě. 2006. Úřad vlády ČR, s. 16).

336

konkurenci. Jedná se mj. o dosažení konkurenceschopnosti v oblasti technologických inovací,

R&D. Pokud by tak EU nepostupovala, hlavně v rámci tzv. Lisabonské strategie

hospodářského a sociálního rozvoje, hrozí jí relativní hospodářský propad. Při současném

tempu rozvoje ekonomiky EU by mohl její podíl na světové výrobě klesnout ze současných

25 % na 12 % v roce 2050 (Spojené státy by si udržely svůj čtvrtinový podíl, navýšení podílu

by šlo naopak ve prospěch Číny a Indie).38 K politickým, ekonomickým a sociálním

problémům, které bude Evropa nucena řešit, se přidá i faktor demografické krize spojené se

stárnutím populace, které se v EU postupně stává hmatatelnou realitou. V roce 2025 se bude

EU podílet na světové populaci pouhými 6,5%, ale bude mít největší podíl lidí starších 65 let

ve světě.

Dá se předpokládat, že dojde k posílení bezpečnostního potenciálu unie a to i na základě

Společné bezpečnostní a obranné politiky EU. Ten se bude promítat především do oblastí

bezprostředně s EU sousedících (Středomoří, Západní Balkán, postsovětský prostor. Kavkaz,

Blízký východ) nebo představujících pro ni strategický zájem (Severní a Subsaharská Afrika).

Bude ale nutné vyřešit zatím nedostatečnou schopnost unie vysílat do širokého spektra

vojenských operací dostatečný počet vojáků (v současnosti pouze okolo 100 tisíc, což je cca

5% z celkového početního stavu ozbrojených sil všech členských států EU). Ve druhé dekádě

21. století může ale navyšování vojenských kapacit zbrzdit snižování vojenských rozpočtů

vlivem globální ekonomické krize, která poměrně silně dopadla na Evropu.

Rozšiřování zóny bezpečnosti prostřednictvím procesu rozšiřování EU a prohlubování užší

spolupráce se státy v sousedství Unie prostřednictvím řady specializovaných struktur nebo

agend (Unie pro Středomoří, Barcelonský proces, Východní partnerství) představuje

z geopolitického hlediska velmi důležitý prvek stabilizace bezpečnostní situace v Evropě i

v jejím okolí. Významné je, že se tak děje především politickými a ekonomickými nástroji,

kde významné místo zaujímá i rozvojová pomoc jako prostředek tzv. soft security.

Skutečností je, že okolo EU se formuje tzv. „eurosféra“, což je prostor ve kterém se nachází

70 států na teritoriu bývalého Sovětského svazu, Blízkém východu a Africe, které jsou

spojeny s EU prostřednictvím obchodu, investic a rozvojovou pomocí.

Pro EU bude zásadní zkoušku účinnosti její integrační politiky především oblast Západního

Balkánu. Po vstupu Rumunska a Bulharska do unie 1. ledna 2007 je možné očekávat na

přelomu první a druhé dekády vstup Chorvatska. V případě Srbska a Černé Hory, Bosny a

Hercegoviny, Makedonie a Albánie půjde ze strany EU v prvé řadě o poskytování účinné

38 Viz Colombani, P (ed.): Le Commerce Mondial au XXIe siècle. Institut français des relations internationales 2002. http://www.ifri.org/files/Economie/ifrit.pdf.

337

pomoci pro dosažení větší míry jejich politické a ekonomické stability, která by vytvořila

rámec pro možné budoucí členství v EU (jedná se ovšem o zatím vzdálenější perspektivu

v horizontu 10-15 let). Dá se očekávat, že tento proces bude velmi komplikovaný, negativně

ovlivněný historickými resentimenty (kaskáda válečných konfliktů, občanských válek a

etnických čistek v devadesátých letech 20. století), stagnujícími ekonomikami, přetrvávajícím

působením organizovaného zločinu, silnou korupcí a v neposlední řadě nedořešením otázek

státoprávního uspořádání, mj. ovlivňovaných i úsilím o etnickou homogenizaci (vztahy mezi

srbskou, chorvatskou a muslimskou entitou v Bosně a Hercegovině, srbskou a albánskou

entitou v Kosovu, makedonskou a albánskou entitou v Makedonii). Otevřenou otázkou je, zda

Kosovo, které získalo v první dekádě 21. století částečnou nezávislost nebude spíše stálým

zdrojem bezpečnostního napětí na Balkáně, mj. i díky vlivu organizovaného zločinu na chod

státu. Proces stabilizace Západního Balkánu tak bude velmi komplikovaný, jeho neúspěch by

ovšem negativně ovlivnil nejen stabilitu regionu, ale i celé EU.

Do roku 2020 se ale zřejmě nepodaří pro nesouhlas řady členských států EU (Francie,

Německo), aby se Turecko stalo dalším členem EU, což může vést ke komplikacím ve

vzájemných vztazích, mj. i v oblasti zajišťování energetické bezpečnosti unie. Turecko jako

regionální mocnost může více prosazovat vlastní zájmy v regionu Blízkého východu a

Kavkazu, včetně užší spolupráce s Ruskem a to i na úkor zájmů EU.

„Východní“ směr politiky EU (Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Moldávie) bude nadále

představovat jednu z unijních priorit. Prioritní zemí bude samozřejmě Rusko, se kterým má

EU zájem o strategické partnerství. Zájmy EU a Ruska se ale budou stále dostávat do

protikladu vyplývajícího z rozdílných představ obou protagonistů o budoucí roli řady zemí

v postsovětském prostoru. Patrné to bude v následujících letech především na Ukrajině, v

Gruzii a částečně v Moldávii, které deklarují svůj zájem o členství, resp. užší spolupráci s EU

(a též NATO), což není Ruskem pozitivně přijímáno. Jejich integrační snahy budou ale

ztíženy nutností dlouhodobě provádět radikální politické a ekonomické reformy, jejichž

realizace může vyvolat značné politické, ekonomické a bezpečnostní turbulence, znásobované

navíc stále vysokou mírou ekonomické závislosti na Rusku.39 Podpora reforem ze strany EU

může být přitom limitována nutností řešit vlastní problémy (zachování politické

akceschopnosti rozšířené EU, udržení její hospodářské dynamiky, vysoké ceny energetických

surovin apod.).

39 Jako příklady je možné uvést 100% závislost na dodávkách ruského plynu v Moldávii a 40% na Ukrajině a fakt, že ruské společnosti mají rozhodující podíly (50 až 100 %) ve třech významných gruzínských společnostech vyrábějících a distribuujících elektrickou energii.

338

Klíčovou osu spolupráce EU s Ruskem ovšem představuje a bude představovat i v

dlouhodobém horizontu především spolupráce v oblasti energetiky vyplývající z míry

závislosti EU na jeho energetických zdrojích. V této souvislosti nelze vyloučit, že některé

členské země mohou v budoucích vztazích s Ruskem více preferovat své vlastní zájmy, což

by zřejmě dále narušilo funkčnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.40

Bezpečnostní vývoj v bližším i vzdálenějším okolí EU, provázený řadou kritických momentů,

bude zřejmě akcelerovat pozornost EU na posilování své bezpečnostní dimenze, která by

potvrdila roli EU jako globálního bezpečnostního aktéra. Tento proces bude přesahovat

horizont roku 2020 a jeho průběh může ovlivňovat řada faktorů. Na prvním místě se jedná

především o postoj Spojených států k budoucnosti transatlantických vztahů, resp. k

potřebnosti a využitelnosti Severoatlantické aliance pro realizaci jejich strategických cílů a

zájmů. Tento postoj zatím není definitivně uzavřen, ale je nutné brát v úvahu vliv

„strategického posunu“ těžiště světových záležitostí z euroatlantické oblasti do oblasti Asie,

resp. Tichého oceánu, kde budou Spojené státy posilovat spolupráci se zdejšími spojenci

(Jižní Korea, Japonsko, Austrálie). Není proto možné vyloučit variantu, že poklesne význam

Severoatlantické aliance jako plnohodnotně fungující vojenské struktury, i když tento pokles

může trvat delší dobu.

Ze zřetele nelze ztrácet ani dynamický nástup nových aktérů do světové globální politiky.

Jejich ekonomický a vědecký rozvoj se může promítnout také do sféry vývoje vojenských

technologií, což by v dlouhodobějším horizontu mohlo znamenat i ohrožení superiorní pozice

Spojených států. Přineslo by to nevyhnutelně nejen přehodnocování bezpečnostních hrozeb,

ale i doktrinálních přístupů v bezpečnostní politice. Evropská unie by nemohla být výjimkou.

Urychlený rozvoj vlastní Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) se tak může i z

uvedených důvodů stát skutečným imperativem unijní politiky. Odráží to i tzv. Základní cíl

2010 (Headline Goal 2010), který počítá s rozšířením schopností Unie v celém spektru

operací na zvládání krizí a vytváří pro to příslušné kapacity v institucionální, operační a

plánovací rovině.41 V perspektivě 10-20 let by měly být na tomto základě vytvořené

ozbrojené síly EU schopny vést až pět druhů operací42 (rozsáhlá operace na podporu míru,

humanitární intervence velké intenzity, regionální válka, v níž by šlo o evropské strategické

40 Příkladem je např. postup Německa, které se s Ruskem podílí na výstavbě plynovodu Nord Stream, jež bude do Německa dodávat plyn z Ruska přímo po dnu Baltského moře. Rusko tak významně posílí vlastní diverzifikaci dodávek plynu do Evropy41 Blíže viz Khol, R.: Rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky v roce 2004. Bezpečnostní témata číslo 2, 2004, Centrum bezpečnostních analýz, Ústav mezinárodních vztahů Praha.42 Viz European Defence. A proposal for a White Paper. Report of an independent Task Force. May 2004 (http://www.iss-eu.org/chaillot/wp2004.pdf).

339

zájmy, preventivní zásah proti úderu za použití ZHN a obrana vlastního území). Politické elity

EU a jednotlivých členských zemí EU budou pro zajištění těchto ambicí nuceny podstoupit

velmi složitou politickou diskusi s veřejností, aby obhájily navýšení vojenských rozpočtů

nutných k vytvoření kapacit, jimiž zatím Evropa nedisponuje (zpravodajství, mobilní síly,

letadlové lodě, transportní letadla, strategický průzkum, přesně naváděná munice atd.). Bez

nich by tyto ambice byly neuskutečnitelné. Alternativou může být pokles politické váhy

Evropské unie v globálním měřítku.

Složitost politické diskuse o potřebě vydávat více zdrojů na vnější bezpečnost bude dána i

tím, že se paralelně dá předpokládat posilování kapacit bezpečnosti vnitřní. Její význam bude

stoupat s potřebou účinněji čelit nebezpečí terorismu, organizovaného zločinu a ilegální

migrace. Podoba vnitřní bezpečnosti přitom zřejmě dozná výrazných změn, neboť

pravděpodobně dojde k posílení vzájemného propojení a koordinace širokého spektra složek

(zpravodajské služby, soudnictví, policie, civilní ochrana, ozbrojené síly, zdravotnictví)

v zájmu fungování systému komplexního řízení bezpečnosti. Bude se tak dít na národních

úrovních s předpokládaným posílením evropských agentur pro policejní a soudní spolupráci

(Europol, Eurojust, Frontex).

5.3.3. Čína

Rychlý vzrůst vlivu Číny jako významného faktoru globální politiky je třeba vnímat i

v širších historických souvislostech. V roce 1993 přijala Vojenská komise Komunistické

strany (KS) Číny doktrínu „tři severy a čtyři moře“ (za tři severy je považováno NATO,

Rusko, a USA), přičemž realizace doktríny počítá s tím, že na konci druhé dekády 21. století,

v roce 2019 Čína „tři severy a čtyři moře“ překoná, 21. století se stane stoletím Číny a Čína

velmocí první třídy. Doktrína byla zřejmě součástí úsilí o modernizaci země a vybudování

silné ekonomiky, zahájeného na konci sedmdesátých let 20. století z podnětu tehdejšího

čínského nejvyššího představitele Teng-Siao Pchinga. Její první etapa se realizovala pod

devízou „Modernizace a posilování“ v letech 1979–1989, další etapa „Stabilizace a

vyrovnávání“, která je také označována jako etapa dalšího bývalého čínského nejvyššího

představitele Ťang Ce Mina následně trvala dvě dekády. V současnosti je realizována etapa

„Velikosti a důstojnosti“, jejímž strategickým cílem je aktivní vstup do vnějšího světa.

340

Dosažení tohoto strategického cíle se opírá o velkou dynamiku čínského hospodářského růstu,

díky kterému bude v roce 2020 čínská ekonomika v objemu HDP druhá za Spojenými

státy.43 Ekonomickou sílu Číny odrážejí i další faktory: Čína dnes produkuje dvě třetiny

světové produkce kopírovacích přístrojů,bot, hraček a mikrovlnných trub, polovinu cementu,

DVD přehrávačů, digitálních fotoaparátů a textilu, třetinu ocele, DVD –romů a stolních

počítačů čtvrtinu mobilních telefonů, televizorů a autorádií.44 Na druhé straně je nutné

vnímat, že Čína jako země s největším počtem obyvatel na světě (1,3 miliardy) a třetí největší

co do rozlohy je stále zemí velkých kontrastů, které vyplývají z toho, že patřila ještě před

několika desetiletími k velmi chudé a zaostalé části světa. Dosažení standardní životní úrovně,

jež se přibližuje západním měřítkům, tak rozhodně nebude snadnou záležitostí. Experti

očekávají, že Čína může dosáhnout úrovně HDP na hlavu vyspělejších západních zemí okolo

roku 2050.45 Ekonomický a sociální vývoj v Číně přitom není a nebude bez rizik, která jsou

průvodními projevy dynamického přerodu země. Namátkou je možné např. uvést nebezpečí

vyplývající z rozdílů v ekonomické a sociální úrovni mezi pobřežními a vnitrozemskými

regiony, vysokou úroveň nezaměstnanosti, křehkost finančního systému, patrnou nestabilitu

státního průmyslového sektoru, nebezpečí vzrůstající korupce a také nárůst kriminality ve

velkých městech.

Období do roku 2020 bude také důležité z hlediska hledání přístupů pro možné řešení klíčové

politické otázky: jak udržet rovnováhu mezi tržní ekonomikou a jednopolárním politickým

systémem. Nedá se předpokládat, že by se KS Číny vzdala svého mocenského monopolu,

který v mnoha ohledech vyplývá z reálií vývoje Číny ve 20. století. Autoritativní systém

vládnutí, ve kterém Komunistická strana hraje primární roli, je nicméně celospolečensky

akceptován a má pevnou podporu jak mezi elitami, tak v rodící se střední vrstvě. Tato

podpora může být zesílena prostřednictvím prvků, které zvýrazní částečnou participaci

občanů na vládnutí (volby na místní úrovni, veřejná slyšení, konzultativní mechanismy na

lokální, regionální a národní úrovni s  cílem nabídnout možnost občanům více participovat na

procesu řízení a správy). Fungování takového systému vládnutí bude garantováno novou

generací vůdců, kteří dostali vzdělání v západním stylu (i na západních univerzitách).46

43 Čínský HDP má dosáhnout na konci první dekády tohoto století Německa a v  roce 2015 Japonska. Předpokládá se, že samotné Spojené státy budou Čínou dostihnuty v roce 2040. Pro doplnění je možné uvést, že druhý nejvýznamnější aktér v Asii – Indie má objemem svého HDP dostihnout okolo roku 2025 Německo (viz Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council’s 2020 Project /2004/), http://www.cia.gov/nic/NIC_globaltrend2020_s1.html). 44 Skidelsky, R. (2005): The Chinese Shadow, http://www.nybooks.com/articles/18437 45 Pro srovnání je možné uvést že úroveň HDP na hlavu (ve stálých cenách s využitím PPP) dosáhla v roce 2010 pole Mezinárodního měnového fondu v Číně 7 210, v Německu 34 901 a ve Spojených státech amerických 47 400 dolarů. V ČR činí 25 087 dolarů.46 Na školách ve Spojených státech nyní studuje více než 50 tisíc čínských studentů.

341

Jedním z prvků prosazování „řízené demokracie“ může být fakt, že Stanovy KS Číny nyní

umožňují vstup do strany i kategorii podnikatelů, kteří tak byli zrovnoprávněni s „tradičními“

kategoriemi (dělníci, rolníci, pracující inteligence).

V současném období má Čína jako hlavní strategické priority návrat Tchaj-wanu pod plnou

čínskou kontrolu, bezproblémový přístup k energetickým zdrojům a trhům a s tím spojené

posilování své aktivní přítomnosti za „strategickými hranicemi“ Číny, což se týká především

regionu Blízkého východu a Střední Asie. Třetí prioritou je pak eliminace možných

separatistických tendencí na čínské periferii, což se týká především Ujgurské autonomní

oblasti Sin-ťiang, kde existuje přímá souvislost s druhou prioritou, týkající se zajištění

energetických zdrojů.

Tchaj-wan bude i nadále jedním z neuralgických bodů asijské bezpečnosti. Pozice obou stran

– čínské a tchajwanské – v polovině první dekády 21. století zatím nesignalizují možnost

blízkého řešení tchajwanské otázky. Na Tchaj-wanu jsou patrné tendence směřující

k prolomení současného stavu (dočasná autonomie a nezávislost), což se na čínské straně

setkává se značně negativní reakcí. Čína nevylučuje ani použití síly v případě, že by se

skutečně Tchaj-wan rozhodl daný status quo změnit. Mj. to signalizuje text tzv.

antiseparačního zákona, přijatého v roce 2005. 47

Krajní řešení – tj. možný ozbrojený konflikt mezi Tchaj-wanem a Čínou – nicméně oslabuje

značná provázanost ekonomik obou zemí, která existuje bez ohledu na de iure neexistující

oficiální styky.48 Důležitý je i postoj Spojených států, které, ač uznávají princip jediné Číny,

by případné silové řešení tchajwanského problému neakceptovaly především z důvodu

ohrožení svých strategických zájmů ve východní Asii (i proto podporují Tchaj-wan

dodávkami nejmodernější výzbroje). Čína bude nucena brát tento fakt minimálně ve

střednědobé perspektivě velmi vážně v úvahu.

47 Zákon proti rozštěpení státu, jak zní jeho oficiální název, byl přijat 17. března 2005 Všečínským shromážděním lidových zástupců. Podle oficiálních čínských zdrojů je cílem tohoto zákona bránit „rozštěpení vlasti“, a to následujícími způsoby: „zabraňovat a potlačovat rozštěpení státu tchajwanskými separatistickými silami, přispět k mírovému sjednocení vlasti, zachovat mír a stabilitu v oblasti tchajwanské úžiny, hájit suverenitu a územní celistvost státu a hájit základní zájmy čínského národa“. Klíčovou částí zákona je zřejmě § 8, ve kterém se uvádí: „Jestliže separatistické síly ‚za nezávislý Tchaj-wan‘ pod jakýmkoli jménem nebo jakýmkoli způsobem podniknou akce za odtržení Tchaj-wanu od Číny, nebo dojde-li k vážnému incidentu, který by ve svém důsledku mohl vést k odtržení Tchaj-wanu od Číny či definitivně zmařit možnost mírového sjednocení, může stát v zájmu zachování suverenity a územní celistvosti přijmout opatření nemírového charakteru a další nezbytná opatření.“ 48 Podle oficiálních údajů investovaly tchajwanské firmy v Číně od začátku devadesátých let 34 miliard dolarů. Údaje Asijské rozvojové banky uvádějí částku mezi šedesáti až osmdesáti miliardami dolarů. V některých sektorech, jako ve výrobě čipů a části zařízení z oblasti informačních technologií, jsou na sobě dokonce obě ekonomiky do značné míry závislé.

342

Zajišťování bezproblémového přístupu k energetickým zdrojům je diktováno nutností pokrýt

vzrůstající energetickou spotřebu země. Čínské úsilí se v daném případě zaměřuje především

na Střední Asii, Blízký východ a Rusko. Nástrojem čínské politiky je posilování bilaterální i

multilaterální spolupráce (dohody o dodávkách ropy a plynu, stavby plynovodů a ropovodů),

která je ale zaměřena i na „vyvažování“ přítomnosti Spojených států v zemích bezprostředně

sousedících s Čínou. Důvodem je čínská obava z jejího „obkličování“. V této souvislosti je

možné uvést, že silným projevem čínské angažovanosti, která má i dlouhodobou dimenzi, je

např. založení a činnost Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), která se postupně stává

velmi silným faktorem regionální politiky. Jejími členy jsou kromě Číny49 Rusko, Kazachstán,

Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán a pozorovateli Indie, Írán a Pákistán. Jejím hlavním

úkolem je boj proti terorismu, extremismu a separatismu zvláště ve středoasijském regionu,

pozornost se ale začíná soustřeďovat i na ekonomickou spolupráci. Pro Čínu má ŠOS

z geopolitického hlediska značný význam i z toho důvodu, že právě středoasijské země spolu

s Pákistánem a Afghánistánem hraničí s oblastí Sin-ťiang, kde žije početná muslimská

menšina (7 milionů). Oblast je základnou separatistického hnutí podporovaného z těchto

zemí, ale také ze Saúdské Arábie, Pákistánu, Turecka a Čečenska. Zajištění stability v této

oblasti jak prostřednictvím bezpečnostních opatření, tak i rozvojovými sociálními programy

pro místní menšinu je jednou z priorit, neboť destabilizace situace by mohla ohrozit výstavbu

a provoz plánovaných ropovodů a plynovodů vedoucích ze Sibiře přes Sin-ťiang na východní

pobřeží Číny.

Z hlediska perspektiv čínské bezpečnostní politiky je zřejmé, že Čína bude posilovat svůj

vojenský potenciál, který bude minimalizovat vojenskou nebo politickou zranitelnost země a

umožní Číně hrát výraznou roli při udržování strategické rovnováhy v Asii. Velmi výrazný je

především růst vojenských kapacit a schopností Číny, který se odráží v kvalitativním a

kvantitativním (dvouciferném) nárůstu vojenských výdajů50 a v reformě a přestavbě Čínské

lidové osvobozenecké armády (ČLOA). V popředí pozornosti je především rozvoj letectva a

námořnictva, což signalizuje zvýšený čínský zájem o případnou vojenskou angažovanost za

hranicemi teritoria Číny – v Tichém oceánu, Jihočínském moři a Indickém oceánu. Součástí 49 Sídlo Šanghajské organizace spolupráce je v Pekingu. 50 Nárůst čínských vojenských výdajů (v milionech dolarů - odhad) dokumentují i údaje SIPRI (< http://milexdata.sipri.org>): 1995: 14 987 , 2000: 44 911, 2005: 52 199, 2006: 52 199, 2008: 63 643. Podle prognostické studie Národní zpravodajské rady Spojených států „Mapping Global Future“ (2004) může v roce 2025 dosáhnout čínský vojenský rozpočet výše až 250 miliard dolarů, a být tak po Spojených státech druhý nejvyšší na světě.

343

výzbroje je ponorková flotila (se zařazováním do výzbroje ponorek vlastní výroby a z Ruska),

fregaty a křižníky, posiluje se námořní letectvo. V roce 2020 má být dokončena první čínská

letadlová loď. Narůstá také kapacita balistických raket středního a krátkého doletu.

Čínskou prioritou však bude především posilování politického a ekonomického vlivu, čemuž

bude napomáhat i rozšiřování politických a ekonomických vztahů s dalšími významnými

světovými aktéry – USA, EU, Ruskem. Součástí takových vztahů bude i „manévrování“ mezi

nimi, kdy se např. dá očekávat, že vztahy s EU budou využívány jako nástroj k vyrovnávání

politického, vojenského a ekonomického vlivu USA v asijském regionu.

Čína bude ale v každém případě v následujících 10 až 15 letech výrazně profitovat z posunu

těžiště světových záležitostí z euroatlantické oblasti, kde leželo po minulá tři staletí, do oblasti

východní Asie.

5.3.4. Rusko

V  první dekádě 21. století se Rusku podařilo překonat zhroucení státu v 90. letech a znovu

obnovit stát, který je schopen garantovat fungování jeho základních atributů, včetně

ekonomiky.51 Vnitřní politická a ekonomická konsolidace Ruska se bezprostředně promítá i

do zahraniční a bezpečnostní politiky. Podle Koncepce zahraniční politiky Ruské federace

přijaté v roce 2008 „Nové Rusko, jež se postavilo na tvrdou půdu národních zájmů, získalo

plnoprávnou roli v mezinárodních záležitostech.“52 Rusko také znovu získalo, podle

dokumentu „Přehled zahraniční politiky Ruské federace“ z roku 2007, „zahraničněpolitickou

samostatnost,“ pozice Ruska v mezinárodních vztazích se stala silnější, což mu umožňuje

výrazněji ovlivňovat i globální politiku.53 Na konci první dekády 21. století se tyto závěry

51 A. Schleifer a D. Treisman v článku „A normal country“ (Foreign Affairs, March/April 2004) mj. konstatují, že „Rusko vstoupilo do 90. let jako země s deformovanou a dezintegrovanou plánovanou ekonomikou, obrovským deficitem spotřebního zboží a velkým množstvím vojáků. Desetiletí zakončilo jako normální kapitalistická země s průměrnými příjmy“ (autoři uvádějí, že HDP na hlavu dosahuje podle údajů OSN podle nákupní parity 8000 dolarů, což je srovnatelné s Argentinou v roce 1991 nebo Mexikem v roce 1999). Bez ohledu na to, že ekonomická produktivita se po rozpadu SSSR silně snížila, přesvědčivé výpočty dokazují, že v roce 2003 je tendence opačná.“ (…) „To, že je s Ruskem vše v pořádku, může rozladit ty, kteří čekali více, a málo utěšit ty, kteří nemají volbu a kteří jsou nuceni vydržet nestabilní život v zemi. Ale pro zemi, která byla pouze před 15 lety „impériem zla“, ohrožovala vlastní národ a další země, je to samo o sobě značným úspěchem, zasluhujícím obdiv.“ (…) [Západ] získal místo výbojného protivníka s tisíci jadernými raketami, které byly na něj zacíleny, partnera připraveného ke spolupráci v oblasti odzbrojení, boje s terorismem a zadržování občanských válek.

52 Koncepcija vněšněj politiki Rossijskoj feděraciji, http://www.mid.ru/ns-osndoc.nsf/0e9272befa34209743256c630042d1aa/d48737161a0bc944c32574870048d8f7?OpenDocument, s. 3.53Obzor vněšněj politiki Rossijskoj feděraciji, http://www.mid.ru/brp_4.nsf/sps/690A2BAF968B1FA4C32572B100304A6E#%D0%92%D0%92%D0%95%D0%94%D0%95%D0%9D%D0%98%D0%95.

344

potvrzují a Rusko opět, i s ohledem na své tradice a historii, důrazněji začalo prosazovat

svoje vlastní zájmy. Ruskou prioritou je ale na rozdíl od let studené války, kdy základem

velmocenské politiky byla vojenská síla, posilování ekonomické moci, která má v současném

globalizovaném a silně vzájemně propojeném světě. primární význam. Opírá se přitom o své

velké nerostné bohatství. Jasně to vyplývá z prvního odstavce  Energetické strategie Ruska

do roku 2020 přijaté ruskou vládou v roce 2003, kde se uvádí, že „Rusko disponuje velkými

zásobami energetických zdrojů a mohutným palivo-energetickým komplexem, který

představuje základnu rozvoje ekonomiky, nástroj realizace vnitřní a vnější politiky. Úloha

země na světových energetických trzích určuje její geopolitický vliv“54. To se bezprostředně

odráží a bude odrážet i na vztazích Ruska se všemi  významnými světovými aktéry, a zvláště

těmi, kteří jsou primárními odběrateli ruské ropy a plynu – především Evropskou unií, Čínou

Indií a v neposlední řadě Japonskem. Rusko tak je a bude důležitým aktérem éry „ropné

geopolitiky“, která bude v mnohém ovlivňovat podobu minimálně dvou nadcházejících dekád

21. století.

Existuje ovšem i negativní stránka ruského energetického bohatství, kterou je míra

závislosti ruské ekonomiky na jeho využívání. Vypovídá o tom skutečnost, že téměř 37 %

příjmů federálního rozpočtu, 20 až 25 % objemu hrubého domácího produktu a 60 %

exportních příjmů Ruské federace pocházejí právě z těžby ropy a plynu.55 Přitom i samotný

energetický komplex potřebuje naléhavě modernizaci,56 což se týká i dalších důležitých

průmyslových odvětví, jako např. strojírenství, které se na celkových exportních příjmech

podílí pouze 9 procenty. Dramatický pokles cen ropy v kontextu globální ekonomické a

finanční krize koncem roku 2008 a v roce 2009, který se negativně promítl do příjmů státního

rozpočtu, znovu připomenul rizikovost závislosti ruské ekonomiky na příjmech z její těžby a

exportu.57

Strukturální přestavba a modernizace ekonomiky s preferencí rozvoje moderních

průmyslových odvětví, ale i dopravní a komunální infrastruktury58 bude tak v každém případě

rozhodovat o tom, zda Rusko může v horizontu 10 až 15 let uspět v globální ekonomické 54 Eněrgetičeskaja stratěgija Rossiji na period do 2020 goda, http://www.minprom.gov.ru/docs/strateg/155 Viz World Bank, From Transition to Development. A Country Economic Memorandum for the Russian Federation (Poverty Reduction and Economic Management Unit, Europe and Central Asia Region, March 2005), 8-9; World Bank, Russian Economic report No 7, February 2004 (www.worldbank.org.ru). 56 Nejedná se přitom pouze o modernizaci těžby a přepravy ropy a plynu, ale i jaderné energetiky. Podle ředitele Rosatomu Sergeje Kirijenka Rusko potřebuje zvýšit podíl elektrické energie vyráběné v jaderných elektrárnách ze současných 16 % na 25 % v roce 2030. K tomu je potřebné postavit do té doby 40 nových jaderných reaktorů. 57 Ve státním rozpočtu pro rok 2009 se počítalo s tím, že průměrná cena ropy za barel bude 95 dolarů, ve skutečnosti cena dosáhla 40 – 45 dolarů. Výpadek příjmů z exportu ropy stál i za poklesem HDP v roce 2009 o 2 -3%. 58 Velkým paradoxem je např. fakt, že ač je Rusko největším producentem plynu na světě, plynofikace země dosahuje pouze 25 procent.

345

konkurenci. Vyžádá si to přitom obrovské kapitálové investice, které podle odhadů samotných

ruských expertů musí dosáhnout v příštích dvaceti letech dvou bilionů dolarů.

Rozvoj Ruska limituje i celá řada dalších problémů – nízká kvalita veřejné správy,

ochranářská opatření, špatná vymahatelnost práva a též stále vysoká míra chudoby, ve které se

nachází okolo 30 milionů obyvatel. Ta je stále příčinou sociálního napětí ve společnosti., jež

může ve větší či menší míře ohrožovat stabilitu země. K politické a ekonomické stabilitě

nepřispívají ani značné rozdíly v ekonomické úrovni jednotlivých ruských regionů.59

Zcela zásadní je nebezpečí demografického úpadku. Podle zprávy Světové banky publikované

v prosinci 200560 došlo v posledních letech k dramatickému poklesu ruské populace,

konkrétně o 6 milionů lidí v rozmezí let 1992–2003 (ze 149 na 143 milionů). Počet obyvatel

by se přitom v příštích dvaceti letech mohl vlivem sociálních a z toho vyplývajících

zdravotních problémů61 snížit na úroveň 129,2 milionu. To by samozřejmě mohlo mít

negativní následky z hlediska disponibility pracovních sil pro ruskou ekonomiku, potřeby

pečovat o velký počet nemocných a starých lidí a v neposlední řadě z hlediska schopnosti

zajistit bezpečnost teritoria Ruska.62

Klíčovou otázkou pro budoucí vývoj Ruska je, zda ruské politické vedení (resp. ruská

politická elita) bude schopno zajistit další fázi společenské a ekonomické transformace země.

Souvisí to i s tím, jak bude postupovat při implementaci demokratických principů vládnutí.

V ruských podmínkách to není a nebude triviální otázka, neboť Rusko si stále v poměrně

krátkém odstupu od ztroskotání nefunkčního modelu socialismu hledá model liberalizovaného

ekonomického a politického režimu.63 Děje se tak a bude se dít v nejednoduchých

podmínkách, kdy stabilitu společnosti mohou ohrožovat nejen zmíněné sociální problémy, ale

i (často z nich vyplývající) politický extremismus, nacionalismus, xenofobie a

59 Jedná se např. o poměrně značné rozdíly např. mezi vyspělými regiony, jakými jsou Moskva, Sankt Petěrburg, Nižněgorodská oblast, Samarská oblast a regiony v Zakavkazsku.60 Viz Eastweek, Issue 21, 15 December 2005 (Centre for Eastern Studies Warsaw). 61 V současné době je 70 % úmrtí v Rusku způsobeno kardiovaskulárními chorobami, nádorovými onemocněními, nadměrnou spotřebou alkoholu, cigaret, dopravními nehodami a násilnou kriminalitou. Rusko má také velký počet obyvatel nakažených virem HIV (některé scénáře předpokládají, že do roku 2025 bude virem HIV nakaženo 11 milionů osob, z nichž 8,7 milionu zemře).62 I z tohoto důvodu ohlásil prezident V. Putin rozsáhlý komplex dlouhodobých politických a ekonomických opatření k podpoře zlepšování zdravotního stavu populace a porodnosti v poselství Federálnímu shromáždění Ruské federace v květnu 2006, jehož cílem je odvrátit nebezpečí „demografické zimy“, která by mohla silně podminovat uskutečnění zásadních cílů ekonomického rozvoje země. 63 Pro dlouhodobý rozvoj „nesurovinové“ ekonomiky jsou podstatné institucionální ekonomické reformy. Hodnoceno indexem ekonomické svobody dosahuje Rusko velmi špatného 122. místa (z celkových 157). Je mu vytýkána především neexistence efektivní ochrany vlastnických práv, přemíra regulací, restrikce zahraničních investic a korupce. Dnešní vytváření státních a polostátních monopolů a oligopolů je pochopitelným projevem konsolidace moci po chaosu 90. let. Udržení dynamiky ekonomického rozvoje v dlouhodobějším horizontu si ale vyžádá větší míru ekonomické „demokratizace“. Tato otázka tak zřejmě bude zásadním politickým tématem k řešení pro vedení Ruska v několika příštích letech.

346

fundamentalismus. V posledním případě se to zvláště týká teritoria severního Kavkazu

(Čečensko, Dagestán, Severní Osetie, Ingušsko), kde míra ekonomické a bezpečnostní

nestability je jednou z příčin vzrůstajícího vlivu islamistických fundamentalistických hnutí ve

zdejších společnostech. Tento vývoj představuje potenciální riziko, neboť nárůst

separatistických tendencí s tím spojených by mohl vést k narušení teritoriální celistvosti

Ruska s bezprostředními následky nejen pro celé Rusko, ale i pro Zakavkazsko, oblast

Kaspiku a část Blízkého východu.

Výše zmíněná strategická autonomie může nicméně v dalších letech vytvářet prostor pro další

politické a ekonomické reformní kroky uvnitř země a může být i základem aktivního působení

Ruska na mezinárodním poli, především pak vůči hlavním aktérům světového vývoje – USA,

EU a Číně.

Rusko bude posilovat „asijský vektor“ ruské bezpečnostní politiky. Týká se to především

spolupráce s Čínou,64 ale i s Indií, což může hrát roli určité protiváhy ambicím Spojených

států zvláště v postsovětském prostoru, které se zde snaží více prosazovat své zájmy

především na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a Ázerbájdžánu. Rusko má a bude mít ambici hrát

významnější roli i v globálnějším měřítku, což se projevuje i velmi aktivní rolí Ruska v rámci

Šanghajské organizace spolupráce nebo užší spoluprací s některými státy na Blízkém východě

(Írán, Sýrie).

Rusko bude pokračovat ve spolupráci s Evropskou unií, jejímž základem je ekonomická

spolupráce s důrazem na oblast energetiky. Vyplývá to z faktu, že na jedné straně je a bude

Evropská unie velmi závislá především na importu plynu z Ruska – dnes se Rusko podílí na

importu 50 % a v roce 2020 to bude již 70 %. Na druhé straně ale Rusko závisí a bude záviset

na příjmech z exportu energetických surovin, které tvoří významnou část objemu vzájemné

obchodní výměny mezi Ruskem a EU. Agenda „vzájemné energetické bezpečnosti“ bude

v horizontu 10-15 let nadále prioritním tématem rusko-unijních vztahů.

Evropská unie bude přitom pro Rusko představovat jeden ze dvou hlavních pilířů ruské vize

evropské, resp. euroasijské integrace. Druhým pilířem by mělo být Euroasijské ekonomické

společenství, jehož členy jsou kromě Ruska Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán

a Uzbekistán (statut pozorovatele mají Arménie, Moldova a Ukrajina). V potaz je nutné brát i

64 Osou rusko-čínské spolupráce je především spolupráce v oblasti energetiky, což vyplývá ze vzrůstajících energetických potřeb Číny. Rusko se stává svými zásobami ropy a plynu (ale také dalších nerostných surovin), které leží v regionech, jež nejsou od Číny příliš vzdáleny, jedním z klíčových čínských partnerů při jejich zajišťování. Objem dodávek ropy do Číny v současnosti dosahuje cca 60 milionů tun. Velmi významnou komoditou rusko-čínské ekonomické spolupráce je vojenská technika a zbraně. Např. v letech 1992 -2005 vyvezlo Rusko do Číny vojenskou techniku za 15 miliard dolarů a Čína se nyní podílí 45% na ruském exportu zbraní.

347

další organizace působící v euroasijském prostoru ve kterých má Rusko značný vliv:

Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB)65 a Šanghajskou organizaci spolupráce

(ŠOS).66 Ruská vize integrace v euroasijském prostoru má a bude mít za cíl udržení

strategického vlivu Ruska v jeho rámci, což však nebude plně odpovídat především zájmům

Spojených států, ale i Evropské unie. Nemusí to ovšem být konstantní pozicí, ta se může

měnit v závislosti na vývoji bezpečnostní situace nebo potřeb prohlubování ekonomické

spolupráce.67

V každém případě si bude Rusko udržovat nadále v eurasijském prostoru velký vliv i díky

svému vojenskému potenciálu, včetně jeho nejsilnější komponenty, kterou představují jaderné

síly. Ty jsou a budou považované za významný mocenský atribut Ruska. V dokumentu

„Aktuální úkoly ozbrojených sil Ruské federace“, který byl přijat v roce 2003 se mj. reaguje

na ty faktory vývoje vojenskopolitické situace ve světě, které mohou být nebezpečné

z vojenského hlediska i pro Rusko. Velká pozornost je např. věnována tendencím vrátit

jaderné zbraně mezi přijatelné nástroje používané v rámci vojenských operací. Zmiňuje se mj.

vývoj jaderných zbraní v řadě zemí a možné náznaky „snížení prahu použití jaderných

zbraní“, což je považováno za faktor, který může narušit globální i regionální bezpečnost.

Rusko je přitom připraveno, jak vyplývá z jeho Vojenské doktríny přijaté v roce 2010, použít

jaderné zbraně proti potenciálnímu agresorovi nejen v případě jaderného útoku, nebo útoku

s použitím jiných typů zbraní hromadného ničení, ale i v případě útoku s použitím

konvenčních zbraní, pokud by byla ohrožena sama existence státu.68

65 Členy OSKB jsou kromě Ruska Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, a Tádžikistán. Smlouva je formálně založena na článku 51 Charty OSN, jenž poskytuje právo na kolektivní obranu. Na tomto základě je ve smlouvě uvedeno, že pokud dojde k agresi proti jakémukoliv signatáři smlouvy, ostatní signatáři mu poskytnou nezbytnou pomoc, včetně vojenské, a též ho podpoří všemi prostředky, jež mají k dispozici. 66 Členy ŠOS jsou kromě Ruska Čína, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, pozorovateli jsou Indie, Írán, Pákistán a Mongolsko. Členské země spolu s pozorovateli zahrnují téměř polovinu světové populace a velmi významnou část teritoria Eurasie, tři dynamicky rostoucí velké ekonomiky, obrovské zásoby energetických surovin a taktéž čtyři země disponující jadernými zbraněmi. Hlavními cíly ŠOS je spolupráce v boji proti třem hlavním bezpečnostním hrozbám v regionu – terorismu, separatismu a extremismu a intenzifikace vzájemné obchodní a ekonomické spolupráce, která se nyní ve značné míře týká především těžby a přepravy ropy a plynu. Dochází ale i k posilování  politické a vojenské dimenze ŠOS, spočívající v úsilí o minimalizaci pokusů o tzv. „regime change“ ke kterým došlo v postsovětském prostoru (Ukrajina, Gruzie) a vytváření protiváhy NATO, resp. USA ve střední Asii. Hlavním limitem ŠOS je ale poměrně značná různorodost cílů jeho jednotlivých členů a pozorovatelů vyplývající z odlišných strategickopolitických priorit, stavu bilaterálních vztahů, odlišné ekonomické síly, vojenského potenciálu, míry vnitropolitické stability, geografické polohy a v neposlední řadě možných historických resentimentů. 67 Přední německý expert na Rusko Alexandr Rahr, koordinátor Fóra EU – Rusko podporovaného Evropskou komisí a ředitel projektu Rusko/SNS Koerberovy nadace vyslovil předpoklad, že Rusko se do roku 2020 stane členem EU. Hlavními důvody ruského členství bude potřeba vyvážit vliv Číny a efektivně čelit tlaku islámského fundamentalismu (viz http://www.imosmi.ru/print/220212.html). Rusko může být i klíčovou částí velkých ekonomických projektů, se kterými se počítá v prostoru Eurasie. Příkladem může být např. idea vytvoření transkontinentálního dopravního koridoru vedoucího přes ruské území od pobřeží Tichého oceánu na pobřeží Atlantiku. 68 Viz Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji < http://news.kremlin.ru/ref_notes/461>.

348

5.3.5. Islámský svět

Islámský svět stále představuje významný pól vlivu, což vyplývá z řady faktorů (geopolitický

význam, bohatství energetických surovin, růst počtu obyvatel ad.). Islámský svět se ovšem

fakticky dělí na dvě odlišné zóny: zónu, ve které je možné zaznamenat patrnou dynamiku

ekonomického a společenského vývoje, a zónu, která naopak prochází ekonomickou a

společenskou stagnací.

Do první zóny je možné zařadit především islámské země v jihovýchodní Asii (Malajsie,

Singapur, Brunej, Indonésie). Tyto země vykazují značný ekonomický růst a jsou i faktickými

lídry integračních procesů v regionu, především v rámci Sdružení zemí jihovýchodní Asie

(ASEAN).69 Nejlidnatější muslimská země na světě – Indonésie je považována za potenciální

regionální velmoc. Státy ASEAN přitom zamýšlejí vytvořit i po vzoru EU jednotný trh

s volným tokem zboží, služeb a investic do roku 2015. Uvažuje se též o postupném vytváření

panasijské zóny volného obchodu, která by zahrnovala spolu se zeměmi ASEAN i Čínu,

Japonsko, Indii, Jižní Koreu, Austrálii a Nový Zéland. Došlo by tak k vzniku největší zóny

volného obchodu na světě, která by zahrnovala asi dvě miliardy obyvatel s roční produkcí až

dva biliony USD. Tento trh by tak svým významem předčil jak EU, tak i sdružení NAFTA,

zahrnující trhy USA, Kanady a Mexika.

Naopak druhá zóna, kam patří především arabský svět, se střetává s řadou značných

vývojových problémů. Především se mu nepodařilo zvládnout na přelomu století nástup

modernity a její zrychlující se šíření prostřednictvím globalizace. Jistým způsobem došlo

k tomu, že náboženské hodnoty, na nichž je postavena islámská společnost, de facto zabránily

politické modernizaci (demokracie, politický pluralismus, občanská participace na vládnutí),

což také ve větší či menší míře omezovalo potenciální ekonomický růst. Ilustrací budiž fakt,

že Blízký východ je v rámci světa jeho nejzaostalejší částí v oblasti tvorby pracovních míst,

produktivity práce, technologické modernizace, rozvoje služeb, vědy a vzdělanostního

systému. Zatím není v krátkodobém a střednědobém horizontu zřejmé, že by se tento stav

mohl změnit. Patrnou stagnaci do značné míry způsobuje paradoxně i dostatek ropy.

Zvyšování ropných příjmů není doprovázeno modernizací průmyslu a společnosti, neboť to

není v zájmu autokratických režimů, které těžbu ropy ovládají.

69 Členy ASEAN jsou Barma, Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Singapur, Thajsko a Vietnam.

349

Tím, že celá oblast Blízkého východu neprošla žádnými podstatnými ekonomickými

reformami, se řada blízkovýchodních zemí dostala do stavu trvalé ekonomické stagnace, která

ovlivňuje celkovou atmosféru ve společnosti. Situaci v regionu v této souvislosti pregnantně

definovala jedna z prognóz Institutu bezpečnostních studií EU (ISS EU): more people, no

jobs, and no vote.70

Expertní studie španělského ministerstva obrany došla v polovině první dekády 21. století

k závěru, že polovina populace v jižních středomořských zemích je mladší 25 let a počet

lidí v zaměstnaneckém věku stoupne ročně do roku 2010 o 4,2 milióny s tím, že tento trend

začal již v roce 2000.71 Pokud budou ovšem tito mladí lidé sociálně frustrováni

neuspokojivou společenskou a ekonomickou situací ve svých zemích, mohou s velkou

pravděpodobností zvolit možnost migrace do Evropy. Důsledky masových migračních vln

mohou být přitom spojeny s celou řadou rizik: ohrožením společenského pořádku, sociální

soudržnosti a veřejné bezpečnosti. Tyto trendy je přitom možné zaznamenat v Evropě,

především její západní a jižní části, již dnes.

Řada vládnoucích autokratických režimů na Blízkém východě k udržení svých pozic, které by

mohl ohrozit tlak nespokojených mas, neváhá podněcovat i nepřátelství vůči Západu, což

vede v konečném důsledku když ne k podpoře, tak minimálně k toleranci vůči islamistickým

teroristickým skupinám, prostřednictvím jejichž aktivit je možné dosáhnout porážky

„nepřátelského“ Západu. V této souvislosti je nutné vnímat, že teroristické útoky, jako

hmatatelný projev tohoto úsilí, jsou a budou integrální součástí globální protizápadní

ideologie, která se široce prosazuje, jak uvádí přední britský novinář, expert na oblast

Blízkého východu Iason Burke, z pocitu zoufalství a ponížení, jenž v islámském světě vládne.

Klíčem k řešení je podle Burkeho několik zásadních kroků: pochopit a podkopat ideologii

druhé strany, připravit radikální islamisty o legitimitu a vytvořit protiváhu evidentní síle

radikální ideologie.72 Významným úkolem v tomto rámci by mělo být i vtahování

neradikálních křídel islamismu do politického procesu. To však bude muset být doprovázeno

realizací celé řady dlouhodobých politických, ekonomických, sociálních a humanitárních

programů. Jedním z prioritních cílů by i v tomto kontextu měla být cílená snaha o eliminaci

existence tzv. slabých států nebo států v úpadku, mj. podporou zlepšení vládnutí,

demokratické svrchovanosti, posilováním jejich nosného systému institucí a podporou boje

70 Long Term Vision, Strand One, Global Context Study for an Initial ESDP Long Term Vision (LTV). European Union Institute for Security Studies 2006, s. 27.71 Viz Strategic Panorama 2005/2006. Ministerio de Defensa. Spanish Institute for Strategic Studies. Real Instituto Elcano, s. 182. 72 Viz Burke, I.: Al Qaeda: The True Story of Radical Islam. London, I. B. Tauris 2004, 304 strany.

350

s negramotností, která je v islámském světě stále ještě vysoká. Je a bude to aktuální úkol

v mnoha islámských zemích, včetně těch, které mají pro Západ značný význam (mj. Egypt,

Irák, Afghánistán). V celkovém komplexu by tak bylo možné získávat důvěru příslušníků

společností a kultur, jejichž jménem vystupují teroristé. Mohly by se tím vytvořit i podmínky

k tomu, aby v budoucnu jeden (nebo i více) islámských států otevřeně označily terorismus za

zločin pošlapávající islám, což by mělo pro výsledek konfliktu s islamistickým terorismem

značný význam. Dosažení „success story“ bude ale zcela jistě dlouhodobou (i

několikagenerační) záležitostí, komplikovanou celou řadou politických, etnických,

náboženských, ekonomických, sociálních a bezpečnostních problémů. Mezi ně bude ve

značné míře patřit i vyřešení vztahu mezi Západem a Íránem, který bude mít stále silnější

ambice posilovat svou roli regionální mocnosti více ovlivňující dění na celém Blízkém

východě, mj. i prostřednictvím navyšování svého vojenského potenciálu.

Na Blízkém východě se bude zřejmě Západ jako celek a především Spojené státy dále

střetávat s nedůvěrou ze strany arabských zemí, která v mnoha ohledech bude i v budoucnu

limitovat relevanci stávajících a potenciálních západních „demokratizačních“ aktivit a

programů.73

Především EU tak bude muset věnovat více pozornosti úsilí o dosažení stabilizace především

blízkovýchodního regionu. Klíčové místo tu bude mít podpora modernizace islámských

společností (reforma ekonomiky, systému vzdělávání, posilování práv žen), což může být

efektivnější než „vnucování“ demokratizace (v prvé řadě prosazování voleb podle západního

vzoru, které mohou – jako v Palestině – přivést k moci extremistická islámská uskupení). Pro

minimalizaci bezpečnostních hrozeb, které vyplývají z aktivit islamistického terorismu na

teritoriu Evropy i v jejím bezprostředním okolí, bude nutné paralelně používat široké

73 Centrum arabských strategických studií ve své „Arabské strategické zprávě“ za roky 2000–2001 uvádí následující příčiny nedůvěry k politice Spojených států vůči islámským zemím: strach se vzrůstajícího intervencionismu, který je srovnáván se starým evropským kolonialismem (s jediným rozdílem, že otevřeně nedeklaruje okupační záměry); vzrůstající obavy z humanitárních intervencí, preventivních úderů USA a spojenců a vměšování do vnitřních záležitostí muslimských zemí, porušování jejich státní suverenity bez svolení RB OSN; USA chtějí vést boj proti terorismu, aniž by konzultovaly a dosáhly souhlasu ostatních zemí s definicí terorismu; intervencionismus USA nemá pouze vojenský charakter, ale je kulturně orientován s cílem měnit identitu muslimských společností; zasahuje do osnov školní výuky, které by měly redukovat důraz na některé islámské hodnoty (vypustit z osnov islámskou koncepci džihádu či upravit osnovy v souladu s americkými globálními zájmy, vlastními výklady islámského dogmatu); Washington usiluje v dlouhodobé perspektivě o zásadní přeměnu tradičního arabského a islámského vědomí, aby neohrožovalo západní způsob života, což je velmi nebezpečná představa; USA neodlišují terorismus od národněosvobozeneckého boje Palestinců a tím si vlastně udržují volné ruce pro cílený tlak na všechny arabské islámské země, které podporují Palestince; USA zbavují terorismus přesného významu, smyslu a snaží se ho rozšířit na každý akt násilí, vzpoury, občanskou válku, ozbrojený boj, i když je součástí národního osvobození, což je přístup, jenž jim umožňuje pragmaticky rozhodnout, co je a co není terorismus v souladu s jejich zájmy (převzato z kapitoly Blízký východ, autor Jaroslav Bureš in Mezinárodní terorismus, Regio číslo 1, 2005, Centrum regionálních analýz, Ústav mezinárodních vztahů Praha).

351

spektrum zpravodajských, policejních a právních prostředků, jež má EU a její členské státy

k dispozici.

Použitá literatura

Balabán, M. (2005): Perspektivy, tendence a hlavní aktéři vývoje bezpečnostní situace ve

světě do roku 2020. In: Bezpečnostní budoucnost České republiky – otázky, výzvy, problémy.

Praha, Ministerstvo obrany ČR – Agentura vojenských informací a služeb, s. 7–33.

Balabán, M. (2007): Hlavní problémy zajištění bezpečnosti Evropské unie v dlouhodobém

horizontu, Vojenské rozhledy, 16 (48), č. 2/2007, s. 3–11.

Balabán, M. (2008): Megatrendy světového vývoje. Praha, Prague Social Science Studies,

Filozofická fakulta UK, Fakulta sociálních věd UK,

<http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/281_031%20-%20Balaban.pdf>, 52 s.

Balabán, M. (2008): Vnitřní, zahraniční a bezpečnostní politika Ruské federace v závěru první

dekády XXI. století a její předpokládaný vývoj. Praha, Prague Social Science Studies,

Filozofická fakulta UK, Fakulta sociálních věd UK,

<http://publication.fsv.cuni.cz/publication.php?id=4913> , 36 s.

Balabán, M. (2008): Zahraniční a bezpečnostní politika Ruské federace v závěru první dekády

21. století a její předpokládaný vývoj, Vojenské rozhledy, 17 (49) č.4/2008, s 79 -93.

Balabán M., Potůček M. (2009): Aktuální stav a perspektivy globálního vládnutí, The Science

for Population Protection, číslo 1/2009, <http://www.population-protection.eu/current-state-

and-prospects-global-governance>.

Balabán, M., Rašek A. (2010): Nezápadní aktéři světové bezpečnosti. Praha, Karolinum,

2010.

Blackwill, D.R. (2009) : The Geopolitical Consequences of the World Economic Recession –

A Caution. RAND Occasional Paper.

<http://www.rand.org/pubs/occasional_papers/2009/RAND_OP275.pdf> . 7 s.

de Montbrial, T. (2007): Mnogopoljarnosť i mnogoobrazije. Rossija v globalnoj politike, N 6,

Nojabr-Děkabr 2007, 8 s.

Dinandjan, R. (2008): BRIK v novom miroporjadke , Meždunarodnaja žizň, č.11/2008, s. 83-

89.

Global Trends 2025: A Transformed World. The National Intelligence Council’s 2025 Project

(2008). <http://www.dni.gov/nic/PDF_2025/2025_Global_Trends_Final_Report.pdf>, 99 s.

352

Grant, Ch. (2009): Is Europe doomed to fail as power? London. Centre for European Reform,

< http://www.cer.org.uk/pdf/essay_905.pdf>, 34 s.

Grant, Ch. (with Barysch, K.) (2008): Can Europe and China Shape a New World Order?

London. Centre for European Reform, <http://www.cer.org.uk/pdf/p_837.pdf>, 59 s.

Grant, Ch. (with Valasek, V.) (2007): Preparing for the multipolar Word: European foreign

and security policy in 2020.London. Centre for European Reform – EU 2020 essay. London,

36 s.

Haass, N. R. (2008): The Age of Nonpolarity. Foreign Affairs, May/June 2008,

<http://www.foreignaffairs.org/20080501faessay87304/richard-n-haass/the-age-of-

nonpolarity.html>.

Hlavní aktéři vývoje bezpečnostní situace ve světě v horizontu 2020 s výhledem 2050.

Sborník z workshopu k přípravě scénáře „Vývoj bezpečnostní situace ve světě, Evropě, ČR v

horizontu roku 2020 s výhledem do roku 2050“. Praha, 14. června 2006,

<http://ceses.cuni.cz/CESES-74-version1-061115_sbornik.pdf>.

Khanna P. (2008): The Second World. New York. Random House 2008. 496 s.

Lavrov, S. (2008): Rusko a svět v 21. Století. Rusko v globální politice, říjen 2008, s. 8-17.

Leonard, M. (2007): Divided World: The struggle for primacy in 2020, London, Centre for

European Reform, 54 s.

Long Term Vision, Strand One, Global Context study for an initial ESDP Long Term Vision

(LTV) (2006). Paris, European Union Institute for Security Studies, 42 s.

Mahbubani. K. (2008) The New Asian Hemisphere: The Irresistable Shift of Global Power to

the East. Public Affairs 2008, 336 s.

Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council’s 2020 Project

(2004). <http://www.cia.gov/nic/NIC_globaltrend2020.html>, 123 s.

Penttilä, R. (2009): Miultilateralism light. The rise of informal international governance.

London. Centre for European Reform, <

http://www.cer.org.uk/pdf/penttila_essay_july09.pdf>, 42 s.

Primakov, E. (2009): Mir bez Rossiji? Moskva. Rossijskaja gazeta 2009, 239.s.

SIPRI Yearbook 2009 Armaments, Disarmament and International Security (2009),

Stockholm International Peace Research Institute 2009, Stockholm, 604 s.

Supjan, V. (2008): Něsměrtělno bolnaja ekonomika SŠA, Meždunarodnaja žizň, č.10/2008, s.

91-110.

The New Global Puzzle. What World for the EU in 2025 (2006). Paris, European Union

Institute for Security Studies 2006, <http://www.iss-eu.org/books/NGP.pdf>, 250 s.

353

Weiss, S. A.(2009) :BRIC-a-Brac. Foreign Policy

<http://www.foreignpolicy.com/story/cms.php?story_id=5011>.

The World in 2025. Rising Asia and Socio-Ecological Transition (2009). European Comission

– Directorate General for Research, Brussels

<http://ec.europa.eu/research/social-sciences/pdf/the-world-in-2025-report_en.pdf >.

Yang, F. (ed.) (2002): Contemporary China and Its Foreign Policy. Beijing, World Affairs

Press 2002, 427 s.

Yusheng, W. (2007): Balance of world power is changing rapidly, China Daily, December 28,

2007

Zakaria, F. (2008): The Future of American Power. Foreign Affairs, <

http://www.foreignaffairs.com/articles/63394/fareed-zakaria/the-future-of-american-power>.

354