Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Bakalářská práce

Claude Lévi-Strauss a vznik strukturální

antropologie

Václav Kubík

Plzeň 2012

1

Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Katedra antropologie

Studijní program Antropologie

Studijní obor Sociální a kulturní antropologie

Bakalářská práce

Claude Lévi-Strauss a vznik strukturální

antropologie

Václav Kubík

Vedoucí práce:

Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D.,DSc.

Katedra historických věd

Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni

Plzeň 2012

2

Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.

Plzeň, červen 2012 ………………………

3

Poděkování

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Prof. RNDr. Ivo Budilovi, Ph.D.,DSc.

za trpělivost, cenné rady a systematické vedení po dobu zpracování

bakalářské práce.

4

1 ÚVOD………………………………………………………………………5

2 CLAUDE LÉVI-STRAUSS………………………………………………7

2.1 Vznik Strukturální antropologie……………………………….9

2.1.1 Strukturální analýza v jazykovědě.…………………………13

2.1.2 Vztah etnologie a historie…………………………………...16

2.1.3 Příbuzenství a sociální organizace………………………...19

2.1.4 Mýtus……………………………………………………….....24

2.1.5 Magie………………………………………………………….26

2.1.6 Umění…………………………………………………………29

3 Závěr……………………………………………………………………..32

4 Resumé & SUMMARY.....……………………………………….……34

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ…………………..37

5

1 ÚVOD

V této bakalářské práci budeme na následujících stranách

mapovat důležité aspekty, jež tvoří dílo známého francouzského vědce a

hlavního představitele strukturalismu. Claude Lévi-Strauss byl osobností,

která velmi zásadním směrem určovala vývoj humanitních věd ve

dvacátém století. Předmětem našeho zájmu je především vznik

strukturální antropologie a právě dílo tohoto vědce. Vlastní rekonstrukce

pak zahrne nejen antropologii, ale i několik dalších vědních oborů, které

měly bezprostřední vliv na dílo Lévi-Strausse. Objasníme tedy například

vzájemný vztah etnologie a historie, který je pro vlastní antropologii

významný.

Pojem „struktura“ je úzce spjat s celou řadou humanitních věd, z

něj pak vychází vlastní metodologický postup. Z čeho tedy vyvěrala

strukturální antropologie Claude Lévi-Strausse? Naše práce se zaměřuje

na strukturu jazyka. V kontextu díla autora rozebere také sociální

organizaci, magii a umění. Pomocí kompilativní metody se pak práce

snaží dát odpověď na následující otázky.

V čem spočívá přínos díla Lévi-Strausse? Je třeba dílo autora

zapomenout a jak je to s popularitou strukturalismu v antropologických

vědách dnes? Práci tvoří několik pasáží. V první části se zaměříme na

posloupnost intelektuálních dějin Clauda Lévi-Strausse. V druhé pak

vymezujeme vlastní pojmy „strukturalismus“ a „struktura“, dále uvedeme

důvody vzniku tohoto směru v Antropologii. Následně se zaměříme

především na jazykovědu, ze které autorova strukturální antropologie

vycházela.

Naše práce se tedy pokusí nejen objasnit vznik strukturální

antropologie, odpovědět na položené otázky, ale i představit dílo

Lévi-Strausse, nastínit vzájemný vztah jednotlivých aspektů, které budou

někdy elekticky sloučeny, jindy dány do vzájemné opozice, která je tak

typická pro dílo tohoto francouzského vědce. Z četných kritik, které

6

vyvolala rozsáhlá práce Lévi-Strausse, který se antropologii snažil chápat

holisticky a chtěl do ní zahrnout široké aspekty lidského jednání, některé

vybereme a zkusíme je vzhledem ke kontextu doby posoudit.

7

2 CLAUDE LÉVI-STRAUSS

Claude Lévi-Strauss, se narodil 28. listopadu 1908 v Bruselu, své

dětství ale prožil v umělecké atmosféře Paříže. I toto mělo zjevně vliv na

jeho pozdější multioborový přesah a velmi pozitivní vliv k imaginaci. Na

pařížské Sorboně studoval práva, filosofii a sociologii. Nejen filosofickým

vzorem pro něj byl Jean Jacgues Rousseau (1712 – 1778), kterého

později označil za „zakladatele věd o člověku.“ Filosofii přednášel na

lyceích, ale jelikož ho tato věda tak trochu zklamala, využil nabídky

přednášet sociologii na nově založené univerzitě v brazilském Sao Paulu.

Zároveň se na konci prvního akademického roku začal věnovat

terénnímu výzkumu.

Velkou inspirací pro něj byla kniha amerického kulturního

antropologa Roberta Heinricha Lowieho (1883 - 1957) Primitive culture1

(1920), kde se autor snažil nahradit do té doby především ekonomický

determinismus. Psal se rok 1936, kdy Lévi-Strauss poprvé studoval

zdobení těla a další zvyky Bororů a Kaďuvejů.2 Dobrodružství a

objevování „Nového světa“ mohlo na základě finanční podpory

francouzské vlády pokračovat v roce 1938, kdy prováděl terénní výzkum

na severozápadě Brazílie mezi polonomádskými Ňambikwáry. S nimi i

několik měsíců žil. Jelikož se jednalo o první velkou terénní práci, není

příliš překvapivé, že se nedočkala kladného ohlasu. Zachycena byla

v knize Smutné tropy (1955) a především díky literárnímu talentu autora

je známa po celém světě. U nás se nedávno dočkala svého druhého

vydání.3 Jako velmi důležitý aspekt se nám však jeví respekt a sympatie

ke kultuře původních obyvatel Jižní Ameriky a také rostoucí skepse

k filosofickému směřování „Starého světa“ 4 té doby.

1

Lowie v této knize také kritizuje unilineární sociální determinismus2 Jejich zvyky a život (s. 104-173 ) popisoval Lévi-Strauss stejně jako tomu bylo u Ňambikwárů

(s.174-224) v knize Smutné tropy, zde také pojednává o Tupí-Kawahíbech (s.225-262)3 Druhé vydání Smutných tropů se datuje do roku 2011, tedy 35 let po prvním4 Označení Starý svět se traduje již od patnáctého století, mezi tyto kontinenty řadíme Evropu, Asii a Afriku.

8

Do dalšího života Lévi-Strausse však zásadně zasáhla 2. světová

válka a fakt, že po návratu do Francie musel díky svým židovským

předkům z Evropy uprchnout. Jak už to však v životě bývá, některé, na

první pohled velmi nepříjemné skutečnosti, mohou být ve svých

důsledcích přínosné. Claude Lévi-Strauss emigroval do New Yorku, kde

dostal místo v dodnes fungující škole New School of Social Research.5

Tam pokračoval ve své práci, kterou nadále rozvíjel. Po válce zůstal Lévi-

Strauss v USA, a to až do roku 1948, Pracoval zde jako kulturní atašé na

francouzském velvyslanectví ve Washingtonu. Po svém návratu do

Francie zastával řadu důležitých funkcí v institucích jako Musée de

l'Homme 6 v Paříži, kde pracoval jako prozatímní ředitel (1949 - 1950) a

na École des Hautes Études pratique,7 kde byl zaměstnán jako ředitel

antropologického institutu (1950 - 1967). V tomto období byla strukturální

antropologie na vrcholu. Samotný termín strukturalismus se v tuto dobu

používal v celé řadě teorií mimo antropologie. Velká část jeho práce se

také dotýkala účasti v ekologickém odrazu působení lidí. Důležité pro něj

byly takzvané „barevné hodnoty“, neboli vyjádření nechuti k omezenosti a

sterilitě etnik. Výsledek toho byl fakt, že se stal hrdinou pro některé

moderní ekologické ideologie. V knize Myšlení přírodních národů (1962)

dokázal oslavovat „primitivní umění", což povzbudilo obecnou

francouzskou veřejnost v zájmu o exotiku. Nejen tato kniha dokázala, co

se odborného výkladu týče, přispět k oslavě kulturní diversity a propagaci

kulturního relativismu. S tím se ruku v ruce pojí i aktivní působení Lévi-

Strausse v organizaci UNESCO. Díky vzájemné spolupráci vznikla také

kniha Rasa a dějiny8 (1952).

5 Univerzita The New School for Social Research byla založena roku 1919 a nejen ve své době bránit cenzuře a politickému ovlivňování univerzit. (http://www.newschool.edu/history.aspx)6 Muzeum člověka, které bylo založeno roku 1937 (http://www.museedelhomme.fr)7 Tradice této školy se datuje do 18. Století (http://www.ephe.sorbonne.fr/ecole/une-longue-histoire.html)8 Ta měla vyzvat čtenáře především mimo akademickou obec k tolerantnosti a ke snaze o vzájemné poznávání kultur a národů.

9

Od roku 1959 přednášel jako profesor sociální antropologii na

Collège de France. Kromě mnoha jiných ocenění získal v roce 1973 cenu

Erasmus a byl členem francouzské, americké, britské, nizozemské a

norské Akademie. Je pozoruhodné, že i přes obrovský respekt, a to

zejména ve Francii, nemá Lévi-Strauss žádné přímé následovníky nebo

studenty. Na mnoho lidí mělo a má Lévi-Straussovo myšlení obrovský

vliv, namátkou třeba filosofové Foucault, nebo Derrida. Po tomto vědci

byla také pojmenována relativně nedávno vytvořená sbírka domorodých

umění v muzeu Quai Branly v Paříži. Nejvýznamnější část jeho prací je

pak publikována v Bibliothèque de la Pléiade, což se stalo už za jeho

života. Tato čest je obvykle vyhrazena jen pro mrtvé velikány, jako byl

třeba Aristotelés. Claude Lévi-Strauss zemřel v Paříži 30. října 2009.

2.1 Vznik Strukturální antropologie

Před vlastním vznikem strukturalismu hrálo v antropologii důležitou

úlohu hned několik jejich směrů, které se vzájemně ovlivňovaly a zároveň

na sebe kriticky reflektovaly. Stručný přehled začneme u evolucionismu,

který postupný vývoj chápe, jako neustálé zdokonalování lidstva. Pro jeho

rozvoj bylo velmi důležité vymezení biologické evoluce a vzestup

přírodních věd. I pro difuzionisty byla v první řadě důležitá tzv. kulturní

změna. Vycházeli především ze socioekonomické geografie. Jejich

výzkumy však více vycházely z kulturního relativismu. Jako kritika

difuzionismu pak vznikl konfiguracionismus, který můžeme

charakterizovat především snahou o systémovou interpretaci kultury.

Psychologická antropologie se pak promítá především zájmem o lidskou

osobnost a kulturu. Hierarchicky předcházející směr strukturální

antropologie se pak začal zaměřovat především na terénní výzkum,

10

participující na funkcionální jednotě společnosti. Byl jím funkcionalismus,

ze kterého posléze vyšel strukturální funkcionalismus9.

Vlastní obor antropologie není pouze jakýmsi státem ve státě, ale

spolupracuje s celou řadou nejen humanitních věd. Určující diskurz tak

spoluvytváří například již zmíněná biologie. Do tohoto souboru je tak

nutno přinést i určitý řád a strukturu. K tomu nám může pomoci i níže

uvedená charakteristika strukturalismu.

Myšlení v souvislostech částí a celku a jejich vzájemné odkázanosti

na sebe, jejich funkčních závislostí a napětí, řídících samoregulací celků,

myšlení dynamického přechodu jedněch struktur v druhé a nepřetržité

restrukturace struktur nižšího řádu vlivem struktur vyššího řádu v přírodě i

ve společnosti, myšlení spjatosti společenských struktur s dynamickou

hierarchií významů a hodnot, napětí znaku a věci, smyslu a mlčení, bytí a

nicoty – to je cesta myšlení, která otevírá přístup k problémům

budoucnosti v celé řadě vědních oborů.“10

Na první pohled komplikovaná definice dává tušit, že vlastní

strukturalismus je vědeckou metodou, kterou je v jistém slova smyslu

možno aplikovat na celou řadu aspektů lidského bádání. Vychází ze

souvislostí, které nám dávají jednotlivé části, neboli znaky. Ty je pak

možno komponovat do jednotlivých struktur a shlukovat je do organizací.

Důležitým aspekt, který z této citace vychází, je bezesporu i určitá

schopnost kombinace a rekombinace jednotlivých faktorů. Ta vychází

z matematiky. K otázce používání struktury v antropologii se také

vyjadřuje Alfred Louis Kroeber (1876 – 1960), podle kterého vlastní pojem

struktury obsahuje vše, co není beztvaré.11 K této kritice, která

zpochybňuje používání tohoto termínu, se Lévi-Strauss staví čelem a

9 (Soukup, 1994 s.23-98)

10 (Chvatík, 1994 s. 7)11

(Kroeber, 1948 s.325)

11

odůvodňuje ho již dřívějším používáním, především v rovině příbuzenství,

která má své pevné místo v kontextu etnologie.

Přísně vědecké hledisko práce Clauda Lévi-Strausse bylo z velké

části výsledkem kombinace dvou typů teoretických vlivů. Jednak to byl

kontakt s americkou kulturní antropologií a za druhé do jeho profesního

života zásadně zasáhlo seznámení s bývalým členem Pražského

lingvistického kroužku12 Romanem Jakobsonem (1896 - 1982). Ten ho

zasvětil do tajů strukturální lingvistiky. V jazykovědě našel Lévi-Strauss

metodu, která mu umožnila uzpůsobit představu o výkladu hledání

struktury lidského nevědomí a byla tak nejdůležitější subdisciplínou, která

znamenala následný vznik strukturální antropologie. Stejný název, tedy

Strukturální antropologie (1958), dostala i publikace, ze které v této práci

nejčastěji vycházíme. Po patnácti letech se tento výbor textu dočkal

svého druhého vydání.

Zrození strukturální antropologie tedy nebylo náhodné, samotný

směr navazuje na celou řadu svých předchůdců a obohacuje dosud

zažitá paradigmata o nové názory. Z perspektivy dnešní doby pak

můžeme zařadit i další náhled na daný směr.

„Pro francouzskou strukturální antropologii, spjatou s dílem C. Lévi-

Strausse, je typická snaha odhalit pod rozmanitostí empirické skutečnosti

univerzální struktury lidské aktivity.“ 13

Jak by tedy podle Lévi-Strausse měl antropolog postupovat a na co

by se měl soustředit? Jedním z parametrů úspěchu je dle Lévi-Strausse

objektivita. Doporučení, které se dá u strukturalisty čekat je využití

jazykovědy, která má díky dobře zvolené metodologii za úkol dosáhnout

úplnosti. Dosáhnout toho dle Lévi-Strausse můžeme i díky rozčlenění

12 Pražský lingvistický kroužek byl jednou z nejvlivnějších škol jazykovědného myšlení před druhou světovou válkou. Prostřednictvím svých členů jako byli Roman Jakobson nebo René Wellek ovlivlnil moderní americkou lingvistiku i jazykovědce po celém světě. (http://www.praguelinguistics.org/cs/o_prazskem_lingvistickem_krouzku)13

(Soukup, 2004 s.130)

12

jednotlivých složek na menší celky. Díky tomu můžeme vytvořit modely,

které se budou snažit objevit formu společnou všem projevům

společenského života. Tuto tendenci vymezil již Mauss pojmem „sociální

fakt.“ Posledním rysem výzkumu antropologa je pak dle Lévi-Strausse

zjišťování významu, který se nám především v malých společenstvích

může díky osobnějším vztahům ukazovat daleko lépe, než je tomu u

společností „civilizovaných.“ Uvedený postup zasazuje Lévi-Strauss do

pole aplikované antropologie. Stěžejní metodou, která má dosáhnout

kvalitativně objektivnějších poznatků je terénní výzkum. Před povoláním

antropologa se podle Lévi-Strausse otevírají zajímavé perspektivy,

otázkou zůstává, jak je sami antropologové naplní.

Vliv práce, kterou Lévi-Strauss přinesl na paškál vědy přesáhl

teoretický rámec antropologie. Velkou stopu zanechal především na poli

americké kulturní antropologie, kde dílo Lévi-Strausse zapůsobilo

především na představitele nové etnografie, kteří se snaží o koncepci

symbolického či kognitivního systému. Ve Velké Británii pak ke

strukturalistům řadí Rodney Needham (1923 – 2006), vliv tohoto směru

pak můžeme sledovat u Marshalla Sahlinse (1930).

13

2.1.1 Strukturální analýza v jazykovědě

V jazykovědě našel Lévi-Strauss metodu, která mu umožnila ještě

více uzpůsobit představu o výkladu hledání struktury lidského nevědomí.

Sám sebe pokládal za vědce, který jazykovědu možná trochu nevědomě

používal již před svým působením v USA. Strukturální lingvistika mu

především usnadnila studovat různé části života. Mezi nejdůležitější

struktury patří v jeho podání systém vztahů mezi jednotkami14, neboli

vztahy mezi prvky. Ty jsou vždy důležitější, než prvky samotné. Základem

strukturální antropologie je dle Lévi-Strausse názor, že lidský mozek

zpracovává systematicky organizované jednotky informace, které se

kombinují a rekombinují. Vytváří tak modely, které někdy vysvětlují svět,

ve kterém žijeme, jindy naznačují pomyslné alternativy.

Mezi osobnosti, které z naší perspektivy především formovali

moderní jazykovědu a pro pojetí oboru strukturální lingvistky měli zásadní

vliv, patří především Ferdinand de Saussur (1857 - 1913). V této části

pak především vycházíme z díla Kurz obecné lingvistiky (1915). Určitý

převrat v lingivstice a velou inspiraci pro antropologii znamenala také

teorie Edwarda Sapira ( 1884 – 1939) a Benjamina Lee Whorfa (1897 –

1941) o třech částech. Dle Sapira a Whorfa pomocí jazyka myslíme,

každý jazyk má svou specifickou vizi reality a ony vize se díky konstrukci

různými jazyky vzájemně liší. Další a neméně výraznou roli na tvorbu

Lévi-Strause mělo již zmíněné setkání s Romanem Jakobsonem. Další

součástí jazykovědných disciplín je tzv. fonologie. Mezi jejíž významné

představitele patří také Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (1898-1938) pak

v základní hláskové úrovni jazyka rozlišuje dvojí možný pohled:

fonemický či fonologický. Jako zkoumání fonémů, tj. zvukových nositelů

významu, při němž nejde o povahu různých zvuků a artikulací jako

14 (De Saussure,1996, s. 52-54)

14

takových, nýbrž o to, které v daném jazyce rozlišují mezi dvěma slovy a

jsou tedy nositeli významu.15

Vlastní fonologie tak nejenom přináší tento vztah, ale na straně

druhé dokáže dalším vědám přinášet nové perspektivy. Fonologickou

metodu pak Trubeckoj shrnuje do čtyř základních kroků: za prvé,

fonologie postupuje od zkoumání vědomých jazykových jevů ke zkoumání

její nevědomé infrastruktury; odmítá pojímat prvky jako nezávislé entity, a

ve své analýze naopak vychází ze vztahů mezi prvky; zavádí pojem

systém „Dnešní fonologie se neomezuje na prohlášení, že fonémy jsou

vždy členy nějakého systému, ale ukazuje konkrétní fonologické systémy

a ozřejmuje jejich strukturu“; a konečně se snaží odhalit obecné zákony

buď indukcí, „nebo… logickou dedukcí, což jim dodává absolutní

charakter“ 16

V tomto ohledu pak Lévi-Strauss dokazuje možnosti, které právě

ony fonémy znamenají pro výzkum příbuzenských systémů. Fonémy i

příbuzenské termíny jsou prvky, které tvoří význam. U obou platí, že se

vytvářejí na úrovni nevědomí a svého významu dosahují až za

předpokladu, že je začleníme do systému. Lévi-Strauss tak vysvětluje onu

tezi takto: „jevy příbuzenství jsou v jiném řádu skutečnosti jevy stejného

typu jako jevy lingvistické“. 17

Při této paralele by se tedy mohlo zdát, že na úrovni slovní zásoby

dokážeme definovat seznam určitých vztahů. S tím ale Lévi-Strauss

zásadně nesouhlasí, jelikož na úrovni slovní zásoby většinou neexistují

nutně vztahy. Fonologickou analýzu tedy v souladu s učením Lévi-

Strausse nemůžeme provádět na slovech. Tento fakt platí jak

v jazykovědě, tak i v sociologii jazyka. V tomto ohledu pak můžeme

narazit na základní otázku, co vlastně definuje systém naší slovní

15 (Černý, 1996 s.18)16 ( Lévi-Strauss, 2006 s.40) Cituje v překladu Jindřicha Vacka z knihy Troubetzkoy,N.S. La Phonologie actuelle, in Psychologie du langage, Paříž 1933 s.243

15

zásoby? Lévi-Strauss si v tomto vypomáhá označením: Systém

pojmenování. Protože jsou ale vztahy v rodině, o kterou nám jde v rámci

výkladu příbuzenství, určovány i jinými skutečnostmi, zvolil Lévi-Straus

v opozici proti systému pojmenování systém postojů. Celkem lehce si

vybavíme lásku, nenávist, náklonnost či nepřátelství. Vytvoření zvolených

systému je prostředkem pro zdokonalení metodologie a zároveň

poukazuje na fakt, že tabulka příbuzenských termínů nejde ruku v ruce

s tabulkou rodinných postojů. Uvedený postoj zaujímal Alfred Reginald

Radcliffe-Brown (1881 – 1955). Další důležitou věc, kterou Lévi-Strauss

tvrdí je, že příbuzenský systém je jazykem neuniverzálním. Do značné

míry tomu tak je díky kultuře, jejím produktem je jazyk.

Úkolem antropologa, podle Lévi-Strausse, není vysvětlovat důvod,

proč má kultura určitou formu, ale pochopit a objasnit principy organizace,

které jsou základem pro její další transformaci. Ta se vyskytuje jako určitá

nositelka kultury, řeší problémy, které jsou buď praktické, nebo čistě

intelektuální. Antropologie je tedy vědecká a zároveň i naturalistická

disciplína. Při pohledu na proměny jazyka, které se postupem času

neustále objevují jako nové promluvy a jsou generovány pomocí nástrojů,

jež určitý jazyk dává k dispozici, chce díky struktuře lingvistiky pochopit

principy, které onu změnu vytvářejí. Lingvistika, jak ji chápe Lévi-Strauss,

je tedy odvětví humanitních a přírodních věd, která je zároveň schopna

přímo spolupracovat s psychologií a neurologií.

Tato spolupráce je podmíněna skutečností, že neznáme vědomě

fonémy, které používáme ve svých promluvách. „Když mluvíme,

syntaktických a morfologických zákonů jazyka si nejsme vědomi.“ 18

Podle Lévi-Strausse tak platí pravidlo paralelního vývoje v našich myslích,

který ovlivňuje vztah jazyka a kultury.

17 (Lévi-Strauss, 2006 s.41)18

(Lévi-Strauss, 2006 s.58)

16

Lév-Strauss ve svých úvahách „západní“ styl myšlení příliš

neoslavoval, ale snažil se ho posunout. Proti němu se v duchu

poststrukturalismu postavil se svou kritikou Jacques Derrida (1930 -

2004). Jeho oponentura byla postavena především na

dekonstruktivistickém základě, což je příznačně v opozici Lévi-Strausse.

2.1.2 Vztah etnologie a historie

V humanitních vědách obecně hraje svoji důležitou roli historie.

Nejinak tomu je i v antropologii. I když na tento pohled nenacházejí

někteří etnologové stejný názor. Hned na úvod této problematiky by ale

bylo dobré vymezit samotné termíny. Začneme u etnolografie, tu Lévi–

Strauss definuje následovně: „náplň etnografie spočívá v pozorování a

analýze lidských skupin pojímaných v jejich jedinečnosti (z teoretických i

praktických důvodů, které však nikterak nesouvisejí s povahou výzkumu,

často vybíraných mezi těmi, jež se nejvíc liší od skupiny naší); toto

porovnání a analýza směřují k co nejvěrnější rekonstrukci života každé

z nich19.“

Oproti tomu se etnologie snaží obohatit pohled na věc především

díky srovnávání oněch etnografem sebraných dat. Samotný termín

etnologie se pak především v anglosaských zemích přestává používat a

je nahrazován označení sociální a kulturní antropologie. Sociální

antropologie zkoumá především institucí skrze systém představ a kulturní

antropologie se věnuje především technikám, které jsou ve službách

společenského života.20 Vzájemný vztah mezi etnologií a historií pak

autor chápe především takto: “buďto jsou naše vědy spjaty s

19 (Lévi-Strauss, 2006 s.16)20

Tamtéž

17

diachronickým rozměrem jevů, tj. s jejich posloupností v čase, a potom

nedokáží podat jejich historii, nebo se pokoušejí pracovat metodou

historikovou a časový rozměr jim uniká.” 21 Z tohoto pohledu tak Lévi-

Strauss chápe značnou propojenost těchto entit, v tomto ohledu není

sám. Dalo by se říci, že v této problematice navazuje především na práci

Franze Boase (1858 - 1942). Ten se vzájemnou provázaností zabýval a

dané problematice mimo jiné prohlásil: “Máme-li pochopit historii, nestačí

vědět, jaké věci jsou, ale musíme vědět, jak se tím, čím jsou staly”. 22

Náhled na vzájemný vztah etnologie a historie pak může být na rozdíl od

do té doby tradiční etnologie, která používala ve většině případů právě

historické metody následující. Lévi-Strauss nahlíží na etnologii jako na

obor, který zkoumá především ty druhé, což znamená, že badatel sám

není nativním členem dané kultury.

Na historii je možné koukat v podobném světle. Jestliže totiž

zkoumáme například naše předky, ale v jiném časovém horizontu, tedy

sto let nazpět, nejedná se již vzhledem k pomíjivosti času o stejnou a pro

nás nativní skupinu. Vzdálenost v čase tak může například znamenat

zcela jiný pohled na jednotlivé součásti života. V souladu s metodikou

etnografie je tedy dle Lévi–Strausse nutno předkládat a shromažďovat

informace, které je samozřejmě nutno verifikovat. Tu samou úlohu má i

historik, který skládá ověřená data, které se však narozdíl od některých

etnologických poznatků vztahují především k vědomým projevům

chování.

I z dnešního pohledu se jako zajímavý ukazuje výrok Karla Marxe

(1818 - 1883): „Lidé vytvářejí svou vlastní historii, ale nevědí o tom“.

Nutno podotknout, že se Lévi-Straussův strukturalismus odlišoval od

následných marxistických teorií, jelikož nepovažoval za nejzásadnější

příčinu struktury složku materiální. Přitom všem byl ale podle nás zjevně

21 (Lévi-Strauss, 2006 s.16)22

(Boas, 1920 s. 311-322)

18

materialistou, který ekonomickou stránku považoval za jednu

z nejdůležitějších. Výrok samotný je ale do jisté míry signifikantní pro

Lévi-Straussův náhled na kauzualitu etnologie a historie.

Určitý rozpor ve vnímání historie pokládá proti sobě Lévi-Strauss ve

vymezení takzvaných „horkých“ (v jeho podání myšleno západních) a

„studených“ (přírodních) společnostech23. Tato diverzifikace pro něj

představuje větší důležitost historie pro západní svět, který si předávání

historických faktů více osvojil.

Dalším faktorem pro studium vzájemného vztahu těchto

subdisciplín humanitních věd je role písemných dokumentů. Právě jejich

absence znamenala zásadní změnu v postoji etnologů oproti historikům.

Předmětem výzkumu u takzvaných primitivních společností totiž není jen

to, co se nám ukazuje v jisté formě vědomého chování, ale především

způsoby opačného, tedy nevědomého chování. Toto rozdělení Lévi-

Strauss uznává, ale nepovažuje ho za stěžejní, v jeho podání by se

vzájemný vztah měl podobat principu spojených nádob.

Co tedy znamenalo zásadní vliv do do té doby převládajícího

francouzské diskurzu? Podle Lévi-Straussova názoru bylo nutné obohatit

sběr dat v terénu, nejen zobecněním sebraného materiál v mezikulturní a

historické perspektivě, ale zároveň dospět k dalšímu kroku syntézy, tedy

ke globálnímu poznání člověka a jeho myšlení, díky tomuto obohacení

difuze pak můžeme mluvit o již zmíněné sociální a kulturní antropologii.

Do velké hloubky se studiu historie můžeme seznámit také

prostřednictvím jednoho z čelních představitelů školy Annales24, kterým

byl Fernand Braudel (1902 - 1985). Ten prosazuje variantu strukturální

roviny historie. Strukturalismus Lévi-Strausse se vůbec oproti předešlémi

funkcionalistickému směru více zajímal o historii a snažil se znovu

23

Toto rozdělení Lévi-Strauss vymezuje v knize Myšlení přírodních národů (1966).

19

poukázat na její důležitost. Vzájemná spolupráce obou disciplín je tak

velmi důležitá. V tom mu dává za pravdu i Chriss Hahn (1953), který ve

svém článku25 i z dnešního pohledu považuje nutnost zasazení

etnografických dat do širšího historického kontextu za povinnost.

Vzhledem k tomu, že byl Lévi-Strauss také velmi zdatný na poli

filozofie, připadá nám na tomto místě více než hodnotný nadhled nad

celou situací. Sám autor totiž říká, že „svět začal bez člověka a bez něho

také skončí“.26

2.1.3 Příbuzenství a sociální organizace

Studium příbuzenství znamenalo pro Lévi-Strausse velmi důležitou

součást jeho práce. Bylo to způsobeno hned několika faktory. Jednalo a

stále jedná o jednu z nejzákladnějších složek antropologie, která navíc

svou komplexností vyžaduje značnou orientaci, jsou z ní také

odvozovány další aspekty antropologických teorií. Vlastní příbuzenství je

pak staré jako lidstvo samo. To samozřejmě vyplývá z faktu biologické

reprodukce. Na straně druhé však nesmíme opomíjet kulturní

podmíněnost příbuzenských vztahů, ta je často od genealogických

vztahů odvozována.

Ve studiu příbuzenství je nutno zmínit hned několik teoretických

proudů. Jak už název napovídá, výraznou roli v něm sehrál

evolucionismus. Ten z velké části vyzdvihoval poznání vzájemného

uspořádání příbuzenství právě v „primitivních“ společnostech. To mělo

vést k lepšímu poznání „těch druhých“. Mezi čelní představitele tohoto

směru patřil mimo jiné Lewis Henry Morgan (1818 - 1881), který již před

Lévi-Straussem naznačoval, že vlastní příbuzenské termíny vytvářejí

24

Historiografická škola, která měla především ve Francii velký vliv na utváření antropologického myšlení dvacátého století25 (Hann, 2007 s.15-30)26

(Lévi-Strauss, 1966 s.289)

20

systémy. To Morgan osvětluje ve své práci Systems of Consanguinity

and Afiiinity of the Human Family (1871). Evolucionisté obecně však

předpokládali, že na počátku lidstva vlastní rodina neexistovala. Toto

období historie pro Lévi-Strausse „studených“ společností, je tak

v Morganově podobě nazváno stádium primitivní promiskuity. Z toho

odvozují, že toto období bylo věkem matriarchátu, který podle nich

předcházel patriarchátu.

K témtatu příbuzenství se také vyjadřoval difuzionistický přístup

Alfreda Luise Kroebera, ten se ve své knize California kinship systems

(1917) ukazuje zajímavé souvislosti. „Kroeber se snažil ukázat, že

příbuzenská terminologie se přímo nevztahuje k soudobým či minulým

společenským poměrům, ale je podmíněna „psychologickou“ dispozicí,

čímž rozuměl formální dispozice lidského myšlení, které se přímo odrážejí

v povaze jazyka. Alfred Louis Kroeber takto anticipoval strukturální teze

Clauda Lévi-Strausse (včetně binárních opozic).“ 27

Většina již v první polovině dvacátého století známých klasifikací

příbuzenství, se zabývala ústředním pojmem,kterým byl strýc z matčiny

strany. Nejinak tomu bylo i v případě Lévi-Strausse. Ona důležitost byla

vnímána především díky pozůstatku na matrilineární uspořádání sociální

organizace. Dalším zásadním pojmem pro výklad příbuzenství byl

takzvaný avunkulát. Ten podle Radcliffe-Browna obsahuje na jedné

straně autoritu, synovec se ho bojí (jedná se o matrilineární systém),

v protikladu tohoto výkladu si pak synovec naopak užívá důvěry a

manipuluje se strýcem (to v případě systému patrilineárního). Lévi-

Strauss tento model oceňuje, ale zároveň poukazuje na neúplnost této

struktury. Dodává, že by zmíněná korelace měla být doplněna o další

typy vztahů: otec/syn, manželka/manžel, sestra/bratr. K tomu Lévi-

Strauss dodává: „má-li existovat příbuzenská struktura,musí v ní být

27

(Budil, 1999 s.182)

21

přítomny tři typy rodinných vztahů,které jsou v lidské společnosti vždy

dány, totiž vztah pokrevního příbuzenství, vztah aliance a vztah filiace;

jinak řečeno, vztah sourozenectví, vztah manžela a manželky a vztah

rodiče a dítěte“.28

Struktura, která se nám ukazuje v jazyce, je jedním

z nejvýznamnějších nositelů kultury a koresponduje tedy s jejími znaky.

Systém a povaha kultury se obnažuje právě pomocí příbuzenství.

Příbuzenský systém je podmíněn kulturně, ale můžeme ho připodobnit

k jazyku. Tento základní systém se projevuje ve vztahu mezi rodiči a

dětmi, manželi a nakonec mezi samotnými sourozenci. Lévi-Strauss pak

jako elementární rodinu, která je zároveň jednotkou struktury definuje

ženu, muže a jejich děti, nebo dítě.

Ve svých pracích na téma příbuzenských systémů nachází Claude

Lévi-Strauss důležitý poznatek o incestním tabu, které se nachází ve

všech dosud známých lidských společnostech. Zákon incestu se pojí

s pravidlem exogamie, které vyžaduje svatbu mimo určitou skupinu, nebo

kategorii jedinců. Z toho vyplývá i alternativa svatby mezi křížovými

bratranci a sestřenicemi. K tomuto rozdělení se také pojí rozdělení do

moiet. V některých případech Lévi-Strauss ukazuje na záměrné

upravování moiet kvůli možným sňatkům. Další důvody tohoto rozdělení

můžeme spatřit v hospodářský, náboženských a dalších aktivitách.

Jestliže je toto rozdělení podmíněno některým z těchto důvodů, hovoříme

o takzvané dualistické organizaci.

Tento fakt potvrzuje přechod z přírodního do kulturního prostředí.

„Tato základní příbuzenská struktura je důsledkem všeobecně

přítomného tabu incestu, protože v lidské společnosti muž musí dostat

ženu od jiného muže, který mu dá svou dceru nebo sestru. Proto je

přítomnost strýce z matčiny strany v jisté příbuzenské linii daná a tento

fakt, který je při pouhém empirickém pozorování neviditelný, funguje jako

28

(Lévi-Strauss, 2006 s.51-52)

22

nezbytný předpoklad, aby struktura vůbec mohla existovat."29 Toto

zavedení incestního zákona znamená zásadní vymezení oproti primátům

a vytváří tak určitou regulovanou výměnu oproti nahodilému párování.

Lévi-Strauss se dále oproti velké rozmanitosti známých

příbuzenských systémů snaží tento systém zredukovat na malý počet

základních struktur. Každá z nich pak čítá alespoň jednu ze dvou

základních výměn. Omezená výměna je redukována pouze na dvě

moiety. Generalizovaná výměna je pak otevřenější a zahrnuje minimálně

tři moiety. Další část problematiky strukturalismu se u Lévi-Strausse

dotýká směny, z ní můžeme také vyvozovat důležité součásti sociální

struktury. Ta je dána různou intenzitou, na kterou má vliv společenství

samo, dále pak například četnost interakce. Směna probíhá i přes hranice

a konstituje společenství. V tomto prvku kultury Lévi-Strauss navazuje na

Marcela Mausse (1872 - 1950), který v díle Esej o daru (1925) čerpá

z terénního výzkumu Bronislawa Malinowského (1884 – 1942),

uveřejněného v díle Argonauti západního Pacifiku (1922). V něm

Malinowski ukazuje směnu, která má nejenom ekonomický charakter. Zde

Mauss vyzvedl směnu jako nejdůležitější akt, který tvoří lidskou kulturu.

Pojem samotný také ustavuje například svatbu, v němž hraje prim právě

směna ženy. Malou roli zde dle Lévi-Strausse hraje sexuální touha žen.

To se jeví z dnešního pohledu jako problematické. Díky těmto tezím se na

Lévi-Strausse snesla v pozdějších letech velká vlna kritiky, která byla

ovlivněna vzrůstajícím vlivem žen ve společnosti. Nutno připomenout, že

předmětem studia pro Lévi-Strausse bylo především zkoumání tzv.

„primitivních“ společností“. Z tohto pohledu se tak generové problematice

v naší práci nebudeme věnovat. 30

Samotná výměna je podmíněna jazykem, díky němu dochází k

reciprocitě, během ní je pak po ženách nejčastěji směněno zboží a

29 (Hawkes, 1999 s.31)30

Tuto problematiku shrnují ve své práci Lévi-Strauss a směna Daniel Sosna a Jitka Kotalová, materiál je dostupný na home.zcu.cz/~dsosna/english/texts/Sosna-Kotal%20in%20press.pdf

23

služby. To znamená, že význam symbolů a pojmů musí studovat jak v

kontextu fungování mozku a zároveň specifičnosti historického toku určité

kultury. V tomto ohledu reaguje například na Sigmunda Freuda (1856 -

1939) a Emila Durkheima (1858 - 1917), kde kritizuje genealogická

vysvětlení tabu. Jak již bylo zmíněno, prvním tabu ve společnosti se

týkalo incestního zákona.31 Nicméně Lévi-Strauss také trvá na tom, že i

když kognitivní věda může vysvětlit strukturu, nemůže plně vysvětlit

obsah.

Sociální vztahy jsou podle Lévi-Strausse součástí, která vytváří

vlastní sociální strukturu, která má určitou povahu systému. Je více než

jasné, že tento model nebude vždy stejný a bude podmíněn několika

faktory. Jak se tedy antropolog dokáže dostat k faktům a vytvořit ony

modely? Lévi-Strauss navrhuje tento postup. Jako důležitá se jeví

především možnost a schopnost pozorování. V této části je samozřejmě

velmi důležité zaměřit se na komplexnost sebraných dat a dále pak na

odbourání předsudků, které ať se nám to líbí či ne, většinou máme.

„Prvním úkolem je tedy zjistit, jaká fakta to jsou.“ 32

Následně doporučuje sestavovat takové modely, které splňují

následující předpoklady: Budou jednoduché a zároveň budou používat

pouze zkoumané fakta, tato fakta pak musí být zohledněna vždy

všechna, protože neúplnost může velmi fatálně zohlednit výsledek.

Strukturu zkoumaného modelu pak Lévi-Strauss nachází dvěma postupy.

Může být vytvořena na základě pozorování nebo i experimentování. Tím

je myšleno hledání nejvýhodnějšího modelu odpovídajícího dané

sociokulturní realitě. Lévi-Strauss v tomto případě pracuje s

mechanickými a statistickými modely. Mechanické modely užívá zvláště

v etnologii a sociologii. Ty pak především postihují synchronní vlastnosti.

V jisté opozici se pak nacházejí statistické modely, ty využívá etnografie

31 Incestní tabu nacházíme napříč kulturami, její problematice v sociologickém prostředí se věnuje Antony Giddens (Giddens 1999,s.174-175)32

(Lévi-Strauss, 2006 s.242)

24

a historie a, jsou diachrónní. To znamená, že pracují s časovou

perspektivou. Místem, kde Lévi-Strauss doporučuje využívat tyto modely,

je vlastní terén.

Jak už zmiňujeme v kapitole vzájemného vztahu etnologie a

historie, důležitou změnou, oproti metodě historikově, je práce

s takzvaným nevědomím. Z tohoto pohledu se jako velmi důležitý

ukazuje pohled díky nativní metodě.

Kritiku Lévi-Straussově výkladu příbuzenství vyložil především

Edmund Ronald Leach, (1910 - 1989). Jeho práce jde sice ve šlépějích

francouzského vědce, ale je podstatně více empiricky orientovaná. Sám

Leach byl poměrně kritický i k dalším antropologům. Ačkoli příležitostně

používal Lévi-Straussovu strukturalistickou metodu k popisu netradičních

rysů sociální organizace, obecně se od ní ale velmi vzdaloval. Na straně

druhé představil britské, později nejen akademické obci dílo

francouzského strukturalismu v době, kdy kulminovala jeho největší

sláva.

2.1.4 Mýtus

Dalším předmětem struktury je podle Lévi-Strausse mýtus.

„Chceme-li pochopit, co je mýtus, máme tedy na vybranou jen mezi

plytkostí a sofismatem? Někteří tvrdí, že každá společnost ve svých

mýtech vyjadřuje určité základní city jako lásku, nenávist nebo

pomstychtivost, jež sdílí celé lidstvo. Podle jiných mýty představují jakési

pokusy o vysvětlení obtížně pochopitelných jevů.“33 Dále vysvětluje, jaké

mýty se ve společnostech vyskytují, rekapituluje jejich multioborový

přesah a shrnuje: „1. Jestliže mýty mají smysl, pak tento smysl nemůže

být dán izolovanými prvky, z nichž mýty sestávají, nýbrž kombinací

zmíněných prvků. 2. Mýtus náleží do řádu řeči, je její nedílnou součástí;

33

(Lévi-Strauss, 2006, s.183-186)

25

přesto se však jazyk používaný v mýtu vyznačuje specifickými

vlastnostmi. 3. Tyto vlastnosti můžeme hledat pouze nad obvyklou úrovní

jazykového výrazu; jinými slovy, jsou složitější nežli vlastnosti, s nimiž se

setkáváme v jazykovém výrazu libovolného typu.“ 34 Z toho tedy vyplývá,

že mýtus sebe sama napodobuje jako objekt, který zároveň zapadá do

struktury bez toho, aniž by se zabýval, jak si to mnozí myslí, nějakým

druhem reality. Tento přístup jej vedl k tomu, že věnoval zvláštní

pozornost indiánským mýtům. Jejich studie byla nejčastějším předmětem

jeho následné vědecké práce od roku 1960. Mýty ve své vlastní

imaginaci pak Lévi-Strauss představil čtenářům ve čtyřech knihách, které

souborně nazval Mythologica. První díl Syrové a vařené (1964), druhý Od

medu k popelu (1967), třetí Původ stolničení (1968) a závěrečný, čtvrtý,

Nahý člověk (1971).

Analýzu mýtů, kterou se Lévi-Strauss snaží potvrzovat, je vlastně i

víra v účinnost magie, díky níž „přírodní“ národ vkládají víru v

uspořádanost světa. V knize Od medu k popelu se stejně jako

v předešlém díle Mythologicy zaměřuje autor především na binární

opozice jednotlivých mýtu a zároveň jejich opodstatnění35. Využívá zde

terénní zkušenosti a do velké míry také poznatky ze zoologie a botaniky.

Podle Lévi-Strausse med ruší komunikaci mezi člověkem a

nadpřirozenem a tudíž rozvrací kulturu, to však napravuje tabákový kouř,

který dle mýtů komunikaci vytváří.

Pro Lévi-Strausse, znamenají indiánské mýty stav vzájemné

závislosti živých věcí. Mýtus o původu divokých prasat se tak v opozici

zrcadlí s manželstvím. Pravidla dalších mýtů se pak týkají například

vaření. Lidské myšlení se samozřejmě řídí strukturováním kapacity

lidského mozku, ale vysvětlit to je, i v dnešní době moderní medicíny,

více než těžké. V tomto světle mýty zaznamenávají skutečnou historii

hlavního filozofického úsilí lidstva. Lévi-Strauss se pokoušel zaznamenat

34

Tamtéž

26

toto úsilí a tak trochu do něj i vstoupit. Sám sebe viděl jako účastníka

indiánských dialogů, analyzoval situaci a antropologii viděl jako kognitivní

vědu. Mýty se snažil poznat díky hlubokému estetickému cítění.

Vzhledem k tomu, jak se mýty odrážejí ve vztazích živých věcí, bylo

nutné pochopit přirozený vývoj všech druhů. Lévi-Strauss shrnuje mýty

následujícím způsobem. Jestliže vůbec mají smysl, musí se jednat o

kombinaci neizolovaných prvků. Mýty musí být zároveň ukotveny do řádu

řeči, i tak se však nevyhneme některým specifickým vlastnostem. Tyto

vlastnosti je pak nutné hledat nad obvyklou úrovní jazykového výrazu.

Lévi-Strauss k těmto charakteristikám dodává, že vlastností mýtu musí

být také zásadní skutečnost, že mýtus zůstává mýtem.

2.1.5 Magie

Historie, přes kterou bylo na magii nahlíženo, odrážela do jisté míry

předsudky tradice evolucionismu. Na různé rituály, a pro mnohé zcela

iracionální praktiky, se koukala skrze prsty moderní vědy. Magie a mýty

byly brány jako něco archaického. Jednalo se vlastně o určitou předchozí

fázi, na kterou navazovalo racionálno. Je více než zajímavé, že ani

dnešní společnost se jako vědecky a konstruktivně uvažující nemusí zdát.

Pro případy by nebylo třeba chodit příliš daleko. Vraťme se ale k podobě

magie, jak ji vysvětluje Lévi-Strauss.

Magické myšlení, jež je převládajícím typem myšlení u přírodních

národů, je dle Lévi-Strausse „gigantická variace na téma kauzálního

principu.“36. Pro Lévi-Strausse naopak toto myšlení „přírodních“ národů,

jak je přeložen i název jeho stejnojmenné práce, není myšlením divochů,

ani primitivního nebo archaického lidstva, ale je myšlením v „divokém

stavu", které je odlišné od „kultivovaného" nebo „domestikovaného"

myšlení. Rozdíly mezi těmito dvěma odlišnými způsoby „vědeckého

35 Od medu k popelu (Lévi-Strauss, 2006 s.143-196)36

Myšlení přírodních národů (Lévi-Strauss, 1996, s.27)

27

myšlení" nespočívá toliko ve formě, ale spíše v obsahu, který uvažování

užívá a zpracovává. Ono „divoké" myšlení pojímá realitu ze smyslové

úrovně, používá určité aspekty smyslové skutečnosti, aby jimi „vysvětlila"

jiné. Lévi-Strauss je také někdy nazývá „logikou smyslového", či „vědou

konkrétního".

Jako binární opozici v tomto okruhu můžeme zvolit roli šamana a

lékaře tak, jak ho známe z našeho každodenního života. Aby byl náš

výklad přesnější, bude se jednat o porovnání šamanismu a

psychoanalýzy. Lévi-Strauss v tomto případě využívá následující

srovnání: „V tomto ohledu šamanovo léčení zaujímá místo kdesi

uprostřed mezi naší medicínou somatickou a terapiemi psychologickými,

jako je psychoanalýza. Jeho originalita pramení z toho, že na poruchu

organickou aplikuje metodu velmi blízkou terapiím psychologickým.“ 37

Práce šamanů je oproti psychoanalytikům samozřejmě jiná. Lévi-

Strauss vidí zásadní rozdíl především v promluvách jednotlivých aktérů.

Jestliže chce psychoanalytik připravit adreakci, pozorně naslouchá,

zatímco šaman zvolí opačnou strategii. Interpretuje stav druhé strany a

snaží se, aby tento pocit zcela prostoupil tělem nemocného. Když tedy

šaman léčí nemocného, pokouší se podle Lévi-Strausse o co

nejvěrohodnější a zároveň nejoriginálnější postoj. Po ukončení tohoto

„výkonu“ se dostává do stejného stavu, jako vyvolává psychoanalytik. I u

něj dochází k abreakci, tou se v psychoanalýze myslí rozhodný okamžik ,

kdy nemocný znovu intenzivně prožívá počáteční, většinou ne zcela

příjemnou situaci. Ona situace ve většině případů způsobuje zdroj

nemoci, může se jednat o nepříjemný okamžik, díky kterému se pak

nemocný léčí. Smyslem abreakce je tedy vyvolat tento pocit s cílem zbavit

se dané poruchy. V tomto případě se podle Lévi-Strausse stírá rozdíl,

mezi šamanem a psychoanalytikem. Nejzákladnější rozdíl mezi magií a

vědou tedy spočívá v tom, že jedna postuluje determinismus úhrnný a

37

(Lévi-Strauss, 2006, s. 175)

28

úplný, kdežto druhá rozlišuje různé roviny, z nichž pouze některé

připouštějí určité formy determinismu, přičemž ty jsou v jiných rovinách

neplatné.38

Lévi-Strauss tak v mnohém zpochybnil předpoklady o neschopnosti

abstraktního myšlení, které předpokládal Herbert Spencer (1820 - 1903) a

které je sdíleno i některými ekonomy.

Jednou z propriet, která je při magii využívána jsou i masky. Ty

můžeme dělit dle několika klasifikací. Ve vztahu k výzkumu magie

využívají šamani především takzvané obřadní masky, které mohou mít

funkci iniciační. Dále pak lovecké, které mohou předehrávat akt lovu,

nesmíme zapomenout též na masky válečné. Důležitým rysem, který

označuje masky je i jejich barva, tvar a symbolické asociace. Lévi-

Strauss se jimi podrobně zabýval ve své knize Cesta masek (1972).

Geografickou oblastí, na kterou se především zaměřil, byla Severní

Amerika. V knize pak také poukazuje na vzájemnou transformaci a

propojenost. 39

V tomto ohledu je z pohledu Lévi-Strausse na totemismus a magii

důležitý také postoj Sigmunda Freuda (1856 - 1939), který ve své knize

Totem a tabu (1913), kde Freud propojoval mýty se zákazy zabíjení

totemického zvířete.

Lévi-Strauss uvažuje nad totemismem jako takovým, především

symbolicky. Podle něj není mýtus nikdy úplně vyčerpán, jelikož se objevují

neustále jeho nové varianty, díky tomu buď roste nebo je mrtvý. Jeho dílo

Totemismus dnes (1962) upozorňuje především na to, že totemismus

pokrývá pouze ty případy, kde je možné propojit odpovědi na dvě, v tomto

případě základní, otázky. Kterak se přiřazují lidské bytosti k zvířatům a

rostlinám a jak se spojují názvy příbuzenských skupin se zvířecími a

38 Tamtéž39 V knize Cesta masek se Lévi-Strauss zaměřuje především na tři typy masek, které patří skupinám dzonokwa, swaihwé a xwéxwwé

29

rostlinnými jmény. Upozorňuje na skutečnost, že pro fungování totemismu

jako zvláštního klasifikačního systému, je třeba splnit obě tyto úlohy.

Totemismus pak propojuje do každodenního života.

Na toto téma však Lévi-Strauss nahlíží také nedůvěřivě. Podle něj

se stala tato problematika módou, která dokázala popustit uzdu fantazii a

kombinovat tak zdánlivě nekombinovatelné.

Problematice totemismu se Lévi-Strauss mimojiné věnuje

v samostatné publikaci Totemismus dnes (2001). Dělá to z části jako

ohlédnutí za tématem a také díky faktu, že zasazení klasifikačního

systému do mozaiky tvoří následný obraz dané struktury.

2.1.6 Umění

I v této oblasti využívá Lévi-Strauss strukturalistické přístupy.

Jednotlivé mýty uchopuje do sdružené sítě a vysvětluje podobu

vzájemných vztahů. Fungování celku tak nadřazuje významů jednotek.

Hudbu vnímá jako prostředek mezi lidským jazykem a výkladem mýtu.

Jedná se tak o určitý specifický jazyk, který rezonuje díky své spojující

vlastnosti jednotlivé entity. Hudba tedy zastupuje strukturu stejně tak, jako

dokáže být opozicí. Tuto skutečnost si můžeme představit při sledování

pohádky, která často začíná určitou melodií a končí zvoněním. V tomto

případě se tedy jedná o binární opozice. Důležitou součástí hudby je také

zprostředkování emocionálního charakteru. To plní na jedné straně funkci

estetickou, na straně druhé se jedná ale i o určitou transformaci logiky

věci.

Ve své knize Syrové a vařené připodobňuje Lévi-Strauss paralelu

vnímání mytologického příběhu k hudební partituře. Apeluje nejen na

horizontální čtení not, ale zároveň i na vnímání ve směru vertikálním.

30

Tento postup pak dodává určitou strukturu, která naplňuje příběh. K tomu

udává praktické příklady variace sonáty. Lévi-Strauss analyzoval i

konkrétní díla autorů, kteří od dob renesance charakterizují „západní“

kulturu. Zaměřil se především na díla Árie pustošitele hnízd, Fuga pěti

smyslů, Kantáta vačice a Sonáta dobrých způsobů,odkazuje zde na díla

Richarda Wagnera (1813 - 1883), kterého dokonce připodobňuje na otce

„strukturální analýzy mýtu.“40

Na toto téma se vyjadřuje také teorie archetypů, která nahlíží na

hudbu. Carl Gustav Jung (1875 - 1961) zastává názor, že „Archetypy

jsou typické formy chování.“ 41 Podle Lévi-Strausse však není archetyp

vždy univerzálním východiskem.

Podle Lévi-Strausse je pro „západní“ svět charakteristický takzvaný

domestikovaný způsob myšlení. Pouze umění v tomto ohledu působí

trochu jako tabula rasa, zachovává totiž stále prostor takzvanému

„divokému“ umění.

Lévi-Strauss se v této oblasti snaží dokázat, že hudba, stejně jako

mýtus, dokáže do velké míry překonat „zub času“, jelikož je sdílena a

v tomto případě dochází k určité paralele, která mýtus i hudbu postihuje.

Vzhledem k tomu, že se i v tomto ohledu snaží ukázat jistou strukturu,

označuje posluchače za „označovaného“. To se z našeho pohledu jeví

jako možné, na straně druhé je třeba zahrát na strunu pochybnosti, jelikož

hudba sama dokáže vyvolat celou řadu interpretací, ve kterých si adresát

může partituru vyložit po svém. Toto zjištění je ale pro Lévi-Strausse

spíše plusem, jelikož jeho orientace směrem k lidské diverzitě je

z průběhu jeho života více než zřejmá. V tomto ohledu by bylo dobré

poznamenat některé charakteristiky hudby. Jestliže jde o hudbu

klasickou, může se nám vybavit především funkce sociální, intelektuální,

estetická, nebo emoční ta by byla pro přirovnání k mýtu zjevně

nejtrefnější.

40 Syrové a vařené (Lévi-Strauss, 2006 s.28)41

(Jung, 1997 s.87)

31

Další důležitou charakteristikou, která relativizuje pohled na umění,

je dle Lévi-Strausse především „západní“ vytváření žebříčků

s hierarchickým vývojem, kde starší fáze je nutně horší, než ta pozdější.

Lévi-Strauss se toto porovnání snaží přirovnat k vývoji architektury:

„filozofické studium bylo možno přirovnávat k studiu dějin umění, při němž

by gotika platila nutně za dokonalejší než umění románské a v gotice

samé flamboyantní styl (pozdně gotický styl s tendencí k přehnané

zdobnosti) za nadřazený stylu raně gotickému, ale při němž by si nikdo

nepoložil otázku, co je krásné a co není.“ 42 Tím i do jisté míry oslavuje

takzvané „primitivní umění“. 43

Jak již bylo napsáno, ve struktuře samotné rozeznáváme znakovou

stránku věci, a to především u takzvaného primitivního umění. To se,

narozdíl od umění „západního”, příliš nesnaží zpodobňovat věci jako

takové, nebo je snad dokonale zachytit. O toto dokonalé zachycení se

uchází především fotografie, která dokáže zobrazit daný moment v čase.

Obecně se v případě umění můžeme bavit především o snaze zachycení

určitého obrazu, který je ve formě imaginace předestřen. Zkoumat

můžeme samotné estetické dílo, které se nám jeví také jako záměr. Je to

tedy především znak, který se stává cílem Lévi-Straussova

strukturalistického zkoumání. Jelikož vyrůstal v umělecké Paříži, měl k

umění kladný vztah již odmala. Jeho otec byl malíř. Signifikantní pro

jakékoliv umění je snaha předkládat důkazy o kultuře, ve které se nachází

a kterou zobrazuje. Není tedy tak důležité, jaké znaky se v samotném díle

vyskytují. Z pohledu strukturalismu jde především o vzájemné vztahy,

které mezi sebou vytvářejí barevnou kompozici.

42 (Lévi-Strauss, 1966 s. 35)43 Sám Lévi-Strauss tento termín nerad používá, my ho uvádíme vzhledem k návaznosti na ostatní autory.

32

3 ZÁVĚR

I díky vlivu francouzského strukturalismu se pak především ve

Spojených státech vyvíjí nová paradigmata antropologie. Ty můžeme

souhrnně nazvat nová etnografie. Ta zahrnuje především dva hlavní

obory, mezi ně patří interpretativní a kognitivní antropologie.

Strukturalismus měl také nemalý vliv na antropologii symbolickou. Dalo

by se říci, že takzvaná nová etnografie se snaží kulturu studovat zejména

pomocí terénního výzkumu. Lévi-Strausse můžeme vzhledem k jeho

působení nazvat především kabinetním badatelem. Claude Lévi-Strauss

svým multioborovým přesahem naznačil cestu nejen odborné veřejnosti, ale i

lidstvu jako celku. Svou otevřenou myslí dokázal pružně reagovat na kritiku jeho

prací. V přímé kritice na tento humanismus a otevřenost se pak přinášíme toto

stanovisko Lévi-Strausse. „Všichni tvrdí, že v Althusserovi je

strukturalismus. Osobně nemohu říci, že bych ho tam nalezl. Měl svůj

způsob čtení Kapitálu, který se v některých bodech lišil od toho, jak se

četl dříve… Když Levi-Strauss přečetl mou polemiku, děkoval mi slovy –

Teď jsem pochopil, že jsem udělal dobře, když jsem Althussera nečetl.

Příbuznost mezi strukturalismem Levi-Strausse a Althusserem existovala

jen v představách Pařížanů“ .44

Jeden z největších principů zájmu byla u Lévi-Strausse kulturní diverzita. Tu

tvoří hlavně jazyk. Překlad jeho děl dával větší prostor k zozdílnosti. Tu autor

sám miloval. Z dnešního pohledu na věc se dá také polemizovat s jiným

pohledem na genderovou problematiku, která za posledních třicet let

zaznamenala velký rozvoj. Díky obsáhlosti díla Clauda Lévi-Strausse nemůže

tento materiál vzhledem ke své kapacitě do hloubky postihnout veškeré

kritiky, stejně tak jako detailně zkoumat veškerý podklady k daným

problematikám. Tento materiál by pak bylo dobré rozvíjet v další práci,

pro objevení nových souvislostí a skutečností by pak značnou výhodou

33

byla možnost zkoumat Lévi-Straussovo dílo v jeho rodné řeči. Překlad je

dle našeho názoru zvlášť u tohoto autora subjektivním odrazem vnímání

popisované problematiky. Závěrem naší práce bych se ale rád ztotožnil s

jedním z mnoha výroků. „Lévi-Strauss sice není první ani jediný, kdo zdůrazňuje

strukturální povahu společenských jevů, jeho originalita však spočívá v tom, že ji

bere vážně a důsledně z ní vyvozuje veškeré důsledky.” 45

44 (Aron, 2003 s. 250–251).45 Jean Pouillon rozebírá přínos Lévi-Strausse pro Strukturální antropologii (Pouillon, 1956 s.158).

34

4 RESUMÉ

Claude Lévi-Strauss (1908 - 2009) byl jedním z nejslavnějších

francouzských vědců dvacátého století. Základem jeho strukturální

antropologie byla moderní lingvistika. Pro vývoj strukturální antropologie

byla velmi důležitá fonologie a sémiotika. Práce Clauda Lévi-Strausse je

charakteristická především tím, že kulturu chápe jako systém určitých

binárních opozic, který vytváří strukturu. Ta je často na úrovni nevědomí.

Ve své práci se dotýká celé řady témat, a to především příbuzenství,

které je úzce spjato se sociální organizací. Sociální vztahy jsou proto

založeny na vzájemné směně, která má svá vlastní pravidla. Vlastní

přechod od přírody ke kultuře je podle něj incestním tabu. Pro Lévi-

Strausse není základním stavebním kamenem příbuzenství pouze rodina,

ale spojenectví mezi rodinami, což vede k tvorbě sociálních struktur, které

odrážejí strukturalistický argument, že pozice jednotlivce ve struktuře je

mnohem významnější, než sám jednotlivec.

Jednotlivá témata propojuje přesah vlastního díla, ve kterém Lévi-

Strauss kriticky reflektuje vztah etnologie a historie. V tomto ohledu naráží

na nutnost vzájemné spolupráce. Velká část díla francouzského vědce se

týká výkladu mýtu. Tato práce se této problematice nevěnuje zcela

detailně, rozebírá však úlohu umění, ke kterému má výklad mýtu blízko.

Vlastnost imaginace a práce s myslí, kterou Lévi-Strauss velmi dobře

zvládá, je také zmíněna u tématu magie.

Tato práce snad ukazuje na skutečnost, že strukturální antropologie

může stále přinášet inspiraci nejen do humanitních věd.

35

4 SUMMARY

The name of the theses Claude Lévi-Strauss and the Making of

Structural Anthropology" suggests its scope- the origins and the leading

representative of the scientific discipline. It is aimed on the “golden era”

of the Structural Anthropology, the sixties of 20th century.The introduction

is dedicated to the explanation of the terms or concepts of "structuralism"

and "structure" and it also demonstrates the linkage to other closely

related scientific disciplines.

Claude Levi-Strauss (1908-2009) was one of the most famous

French scientists of the twentieth century. The bases of his structural

anthropology were the modern linguistics and also the semiotics and

phonology. Claude Levi-Strauss work is built on the concept of culture

which is understood as a system of certain binary oppositions creating the

structure. The structure is often on the unconscious level. There are

covered many topics in Levi-Strauss’ work- particularly the kinship which

is closely linked to the social organizations. Levi-Strauss understands

social relations as mutual exchange based with its own rules. The

transition from nature to culture is explained through the incest taboo. Not

only the family is the cornerstone of the kinship, he says, but also the

alliances between families which lead to the development of social

structures. The position of an individual within the social structure is

perceived as much more important than the individual that is the

structuralism argument. Levi-Strauss covers and connects various topics

in his work. Large part of it is related to the interpretation of the myth,

need of mutual cooperation, critical reflection of ethnology and history and

also to imagination, magic and work with mind. Those topics are not

covered in detail in this paper however the role of art (which is related to

interpretation of the myth) is being examined together with the mind

techniques and imagination.

36

The intention of these theses is to point out the structural

anthropology can inspire the arts & humanities.

37

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

ARON, Raymond. Angažovany pozorovatel. Praha: Mlada fronta, 2003

ISBN 80-204-1078-3.

BOAS, Franz. The Methods of Ethnology, American Anthropologist, New

Series, 1920. Vol. 22, No. 4, 311-321 s.

BUDIL, Ivo. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 3. vyd. Praha: Triton,

1999. ISBN 80-7254-001-7.

ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-

96-4.

DE SAUSSURE, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky, Praha: Academia,

1996. 52-54 s.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. 174-175 s. ISBN 80-

7203-124-4.

HANN, Chris. „Rozmanité časové rámce antropologie a její budoucnost

ve střední a východní Evropě.“ Sociologický časopis / Czech Sociological

Review, 2007. 43. (1) 15–30 s.

CHVATÍK, Květoslav. Strukturální estetika. Praha: Victoria, 1994

Publishing a. s. 7 s. ISBN 80-85865-03-3.

JUNG, Carl. G. Archetypy a nevědomí. Výbor z díla, II. 1. vyd. Brno:

Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. ISBN 80-85880-16-4.

KROEBER, Alfred L. Anthropology: race, language, culture, psychology,

pre-history. New York: Harcourt, 1948. Brace and Company. 325 s.

LEACH, Edmund R. Claude Lévi-Strauss. Chicago: University of Chicago

Press. 1989. 15 – 125 s. ISBN-10: 0226469689.

38

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Mythologica 1. Syrové a vařené. 1. vyd.

Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-644-0.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Mythologica 2. Od medu k popelu. 1. vyd.

Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-737-4.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Myšlení přírodních národů. 2. vyd. Liberec:

Dauphin, 1996. 365 s. ISBN 80-901842-9-4.

LÉVI-STRAUSS, Claude. Strukturální antropologie. Praha: Argo, 2006.

183-186 s. ISBN: 80-7203-713-7.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Totemismus dnes. Praha: Dauphin, 2001. 124

s. ISBN 80-7272-007-4.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-

7108-138-8.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Cesta masek, Liberec – Praha: Dauphin,

1996. 199 s. ISBN: 80-86019-22-5.

LÉVI-STRAUSSE, Claude. Smutné tropy, Praha: Odeon, 1996.

POUILLON, Jean. L'œuvre de Claude Levi-Strauss, Les Temps

modernes, 1956 12. Ročník, č.126, 158 s.

SOUKUP, Václav. Dějiny antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004.

667 s. ISBN 80-246-0337-3.