UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH V ĚD
Ústav fyzioterapie
Ivana Kubáčová
Význam postury ve fyziokonceptech
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Věra Jančíková
Olomouc 2016
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Věry
Jančíkové s použitím pouze uvedených bibliografických a elektronických zdrojů.
Olomouc 30. 6. 2016 ____________________
podpis
Poděkování
Děkuji Mgr. Věře Jančíkové za odborné vedení, ochotu a poskytnutí cenných rad
během tvorby této práce. Především pak děkuji své rodině a přátelům za jejich pomoc a
podporu.
ANOTACE
Typ závěrečné práce: Bakalářská práce
Název práce v ČJ: Význam postury ve fyziokonceptech
Název práce v AJ: The Importance of Posture in Physiotherapeutic Concepts
Datum zadání: 2016-01-31
Datum odevzdání: 2016-06-30
Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta zdravotnických věd
Ústav fyzioterapie
Autor práce: Ivana Kubáčová
Vedoucí práce: Mgr. Věra Jančíková
Oponent práce: Mgr. Jana Tomsová
Abstrakt v ČJ: Tato bakalářská práce pojednává o významu postury ve vybraných
konceptech fyzioterapie. V rámci teoretické části je popisována definice a význam postury.
Následuje snaha vymezit různé pojmy a dělení v souvislostech s posturou. Podrobněji
se věnuji popisu vybraných konceptů a metod z oblasti fyzioterapie a zaměřuji se především
na jejich souvislost s posturou. Do diskuze jsou vybrány studie a články, které se snaží
prokázat účinnost jednotlivých metodik. V závěru shrnuji a porovnávám výsledky z teorie
a studií.
Abstrakt v AJ: This bachelor’s thesis discusses the importance of posture in selected
physiotherapeutic concepts. The theoretical part describes the definition and importance
of posture. The following is an effort to define various terms and divisions in context with
posture. I dedicate myself to describe selected physiotherapy concepts and methods in greater
detail and focus mainly on their relationship with posture. The discussion comprises of studies
and articles that seek to prove the effectiveness of different methodologies. I summarize
and compare the results of theory and studies in the conclusion.
Klí čová slova v ČJ: postura, posturální stabilita, posturální stabilizace, posturální funkce,
koncepty fyzioterapie
Klí čová slova v AJ: posture, postural stability, postural stabilization, postural function,
physiotherapeutic concepts
Rozsah: 46 stran/ 2 strany příloh
6
OBSAH
ÚVOD.........................................................................................................................................8
1 POSTURA..........................................................................................................................9
1.1 Posturální stabilita ........................................................................................................ 9
1.2 Posturální reaktibilita ................................................................................................. 11
1.3 Posturální stabilizace.................................................................................................. 11
1.3.1 Svaly podílející se na stabilizaci trupu .............................................................11
1.3.2 Hluboký stabilizační systém páteře ..................................................................12
1.3.3 Centrace kloubu................................................................................................12
1.4 Posturální vývoj.......................................................................................................... 13
1.5 Posturální motorika .................................................................................................... 14
2 POSTURÁLNÍ KONTROLA ..........................................................................................15
2.1 Senzorická složka....................................................................................................... 15
2.2 Řídící složka............................................................................................................... 17
2.3 Výkonná složka .......................................................................................................... 17
3 POSTURÁLNÍ FUNKCE A JEJÍ PORUCHY ................................................................19
4 FYZIOTERAPEUTICKÉ KONCEPTY ..........................................................................21
4.1 Brügger koncept ......................................................................................................... 21
4.2 Metoda podle Roswithy Brunkowové........................................................................ 22
4.3 Senzomotorická stimulace dle Jandy a Vávrové........................................................ 22
4.4 Metoda McKenzie ...................................................................................................... 24
4.5 S-E-T Koncept – Sling Exercise Therapy .................................................................. 25
4.6 Škola zad .................................................................................................................... 26
4.7 Bazální programy a podprogramy dle Jarmily Čápové..............................................27
4.8 SM Systém ................................................................................................................. 28
4.9 Dynamická neuromuskulární stabilizace.................................................................... 29
4.10 Globální posturální reedukace podle Soucharda ........................................................ 31
7
DISKUZE .................................................................................................................................32
ZÁVĚR.....................................................................................................................................39
REFERENČNÍ SEZNAM........................................................................................................40
SEZNAM ZKRATEK..............................................................................................................45
SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................................46
8
ÚVOD
Mezi hlavní cíle této bakalářské práce patří vymezení pojmu „postura“ a to tak,
aby bylo možné pochopit její význam v rámci jednotlivých konceptů. Jelikož je téma velmi
rozsáhlé, bylo mou snahou vytvořit souvislosti, které mohou být následně aplikovány
na použité metody. Výběr konceptů závisel na tom, zda pracují s posturou či nikoliv. Postura
doprovází každý pohyb a polohu, tudíž je velmi významná z pohledu fyzioterapie.
Ve své bakalářské práci popisuji, jakým způsobem metody pracují a jaký mají vliv
na funkci postury a posturální stabilitu. V kapitolách jsem popsala, jak jsou důležité pojmy
jako je stabilita a stabilizační funkce postury, se kterou pracují koncepty.
Každý koncept se nějakým způsobem liší z hlediska jeho provedení a filozofie.
Všechny však mají společný cíl a to kladné ovlivnění postury. To je stěžejní pro každého
člověka, neboť může docházet z důvodu uspěchaného a náročného životního stylu
k negativnímu dopadu na posturu. Mohou tedy vznikat různé posturální dysfunkce, které mají
vliv na dlouhodobý vývoj zdravotního stavu. Z toho vyplývá, že je nesmírně důležité znát
prostředky, metody, či koncepty, které se těmito problémy zabývají. Tím je následně
umožněna, z pohledu fyzioterapie, pomoc při nápravě dysfunkčních stavů a nastavení
optimálních parametrů pro každého jedince.
Klíčovými slovy při vyhledávání literatury byly postura, posturální stabilita, posturální
stabilizace, posturální funkce, koncepty fyzioterapie a jejich anglické ekvivalenty.
Odborné studie a literatura byly vyhledávány v databázích PubMed, Web of Science,
Science Direct a Google Scholar. Celkem bylo použito 30 anglicky psaných článků a 2 knihy
zahraniční literatury.
9
1 POSTURA
„Postura je dynamický proces udržování polohy těla a jeho částí před započetím
a po skončení pohybu“ (Dylevský, 2009, s. 64). Někteří autoři se při vymezení pojmu postura
zabývají pouze jejími rovnovážnými funkcemi, někteří se dokonce spokojí s vyšetřením stoje
či sedu. Na pojem postura se však musíme dívat z mnohem širšího aspektu (Kolář, 2009,
s. 38).
Véle (2006, s. 97) vymezuje posturu jako zaujatou polohu těla a jeho částí v klidu,
a to jak před jeho začátkem, tak před ukončením. Na první pohled se tento výrok jeví jako
něco statického, ale nutně v sobě ukrývá také dynamiku. Přesněji řečeno jde o dynamický
proces udržování polohy těla vůči měnícím se okolním podmínkám.
Termín postura můžeme definovat jako orientaci těla nebo tělesného segmentu vzhledem
ke gravitačnímu vektoru. Pohyb začíná a končí v postuře, náš motorický systém se nezabývá
po většinu času pohybem těla, ale spíše se podílí na udržování postury (Winter, 1995, s. 194).
Dle Koláře (2009, s. 38–39) chápeme posturu jako aktivní držení segmentů těla proti
působení zevních sil, a to nejčastěji proti síle tíhové. Postura je součástí jakékoliv polohy těla,
není pouze vyjádřením vzpřímeného stoje. Důležité je však uvědomění, že postura je základní
podmínkou pohybu. Obsahuje v sobě pojmy, jako jsou posturální stabilita (viz kap. 1.1),
posturální reaktibilita (viz kap. 1.2) a posturální stabilizace (viz kap. 1.3).
1.1 Posturální stabilita
Posturální stabilita je schopnost těla udržet stabilní pozici a upravovat ji v případě ztráty
rovnováhy (Mohammadirad et al., 2012, s. 628). Vařeka (2002, s. 116) ve svém článku
definoval posturální stabilitu jako schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat
na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému nebo neřízenému pádu.
Ve statické poloze tělo nemění svou polohu, avšak každá statická poloha obsahuje zároveň i
děje dynamické. Zaujetí určité polohy totiž zahrnuje proces, při kterém tělo čelí labilitě
pohybové soustavy, což je pro pohyb nutný předpoklad. Tento proces není určitý, ale probíhá
neustále (Kolář, 2009, s. 39).
Těžiště těla (Centre of Pressure) je myšlený bod, do nějž umisťujeme tíhovou sílu.
Celkové těžiště těla se nachází zhruba ve výši druhého křížového obratle. Pro posturu
má zásadní význam opora – oporná báze. Je třeba neustále kontrolovat pohyb těžiště těla
ve vztahu k nohám nebo pohybem nohou ve vztahu k těžišti. Základním předpokladem
10
pro stabilitu ve statické poloze je promítání těžiště v každém okamžiku do opěrné báze. Nutné
je si uvědomit, že se však nemusí promítat do opěrné plochy. Opěrná plocha je pouze část
podložky, která je v přímém kontaktu s tělem, avšak opěrná báze je celková plocha
ohraničená nejvzdálenějšími hranicemi opěrné plochy nebo opěrných ploch. Z toho vyplývá,
že opěrná báze bývá větší než opěrná plocha. S udržováním postury úzce souvisí pojem
balance neboli rovnováha, do jejíhož řízení jsou zapojeny tři hlavní senzorické systémy: zrak,
vestibulární a senzorický systém. Tento obecný termín popisuje dynamiku držení těla,
aby nedošlo k nezamýšlenému pádu. Souvisí se setrvačnými silami působícími na tělo
a setrvačnými silami jednotlivých segmentů těla (Heebner at al., 2015, s. 535; Kolář, 2009,
s. 39; Winter, 1995, s. 194).
Posturální stabilitu dělíme na dynamickou a statickou. Dynamická stabilita fixuje změny,
které nastávají při uvedení těla do pohybu. Statická stabilita je využita při „klidových“
polohách, např. stoji, či sedu (Dylevský, 2009, s. 143). Podle Véleho (2006, s. 97–98) spolu
tyto systémy vzájemně velmi úzce spolupracují. Také Heebner et al. (2015, s. 535) rozdělil
stabilitu na statickou a dynamickou složku. Statická schopnost dokáže udržet vzpřímenou
polohu těla nad opěrnou bází. Dynamická složka dokáže kontrolovat změny poloh těžiště těla
a také jeho zobrazení v opěrné bázi při přechodu z dynamického do statického stavu.
Stabilita je ovlivněna biomechanickými i neurofyziologickými faktory. Mezi faktory
biomechanické patří například velikost opěrné plochy (Kolář, 2009, s. 39). Heebner
et al. (2015, s. 536) přikládá význam také faktorům psychologickým a dalším důležitým
aspektům, ke kterým patří věk, pohlaví, pohybové aktivity a případná pohybová oslabení.
Též podle Goliwase et al. (2015, s. 83) závisí posturální stabilita na neurologických,
ortopedických a funkčních faktorech stejně tak, jako na věku a pohlaví jedince. Mezi
ortopedické faktory, které mají vliv na stabilitu postury, lze hlavně zahrnout strukturu celé
dolní končetiny a jejího akra, stav ligament – převážně v kolenním kloubu, stav svalové
složky a skeletu (Trzaskoma et al., 2013, s. 29; Mohammadirad et al., 2012 s. 628–629; Pauk
et al., 2013, s. 92–93; Gross et al., 2012, s. 649–650). Do funkčních faktorů můžeme zařadit
také sportovní trénink. Bylo zpozorováno, že správně naplánovaný trénink vede ke zvýšení
posturální stability u vybraných probandů (Mohammadirad et al., 2012, s. 633–635; Davlin,
2004, s. 1175).
11
1.2 Posturální reaktibilita
Posturální reaktibilitou nazýváme reakční stabilizační funkci těla. Využitím kontrakční
svalové síly překonáváme odpor, který vyvolá náročné silové působení proti určitému
segmentu těla. Za náročné silové působení můžeme považovat například zvedání těžkých
břemen, či pohyby končetin proti různým odporům, nebo odrazové úsilí. Dochází k převedení
kontrakční síly na momenty sil v pákovém segmentovém systému těla a to vyvolá reakční
svalové síly v pohybovém systému. Důležitým účelem je však zpevnění pohybových
segmentů těla, aby se mohlo vytvořit stabilní a pevné punctum fixum a pohyblivé punctum
mobile (Kolář, 2009, s. 40).
1.3 Posturální stabilizace
Jde o centrálně řízené aktivní držení tělních segmentů vůči působením zevních sil. Jedná
se o aktivní svalovou aktivitu, která zpevňuje segmenty. Právě zpevnění segmentů umožní
dosažení vzpřímené polohy těla a lokomoci. Bez koordinované svalové aktivity by docházelo
ke zborcení kostry. Posturální stabilizace je však součástí všech pohybů, například i tehdy, že
se jedná pouze o pohyb horních či dolních končetin (Kolář, 2009, s. 40). Stabilizační systém
funguje jako aktivní prostředek centrální nervové soustavy pro zachování posturální stability
(Suchomel, 2006, s. 121).
Véle (2006, s. 110) rozeznává dva typy stabilizace: pružnou vnitřní segmentovou
stabilizaci, která je řízena krátkými hlubokými stabilizačními svaly, a vnější sektorovou
stabilizaci, řízenou povrchněji uloženými delšími záběrovými svaly.
1.3.1 Svaly podílející se na stabilizaci trupu
Základem motoriky je svalový tonus. Tento termín můžeme definovat jako trvalou,
lehkou kontrakci kosterních svalů. Rozlišujeme dvě komponenty svalové činnosti: postojovou
a pohybovou. Pro posturu je stěžejní postojová komponenta (postojová motorika), jenž se
podílí na udržování určité žádoucí pozice těla či jeho části v prostoru. Pohybová komponenta
zajišťuje cílené pohyby, kterých je dosaženo pouze zaujetím kvalitní polohy těla (postury).
Obě složky jsou tak při každé svalové činnosti neoddělitelně spojeny (Králíček, 2011, s. 123).
Svalový systém se jako celek podílí na zachování stabilizace pohybového systému. Různí
autoři pojímají jeho dělení odlišně z pohledu rozdílných kritérií. (Palaščáková-Špringerová,
2012, s. 12). Suchomel (2006, s. 118) zmiňuje ve své práci dělení dle Jandy na tonický a
fázický svalový systém.
12
Rozdělení stabilizačního systému do tří subsystémů v souladu s Panjabim (1992) uvádí
Suchomel, Lisický (2004, s. 129). Jde o:
Pasivní subsystém, ke kterému řadí obratle, meziobratlové ploténky a ligamenta. Aktivní
subsystém, kam patří svaly, které mají přímý vliv na páteř.
Neutrální subsystém, který řídí stabilitu celého osového orgánu.
Podle Véleho (2006, s. 103) dělíme svaly, které se podílejí na posturální stabilizaci, do
dvou skupin. První skupinou jsou svaly tonické. Tyto svaly jsou hluboce uložené, krátké,
slabé a slouží k udržení polohy v kloubu. Jsou označovány též jako shunt muscles. Druhou
skupinou jsou svaly fázické, spurt muscles. Jsou povrchně uložené a jsou hlavním zdrojem sil
pro pohyb nebo korekci polohy. Platí, že jsou delší a silnější než svaly tonické. Hluboké svaly
jsou pro posturální stabilizační funkci velmi důležité (Kolář, 2009, s. 233).
Důležitým faktorem je i přes určité odlišnosti těchto svalových skupin to, že mají vždy i
posturální funkci, jejíž kvalita je určená tím, nakolik se jednotlivé svaly, nebo skupiny svalů,
zapojují do této posturální funkce. Přesněji řečeno jakým způsobem jsou schopny koaktivace
v konceptu celého těla. Na stabilizaci trupu se podílí celý svalový řetězec, ne jeden konkrétní
sval (Palaščáková-Špringerová, 2012, s. 12; Suchomel, 2006, s. 118).
1.3.2 Hluboký stabilizační systém páteře
Hluboký stabilizační systém páteře (HSSP) zajišťuje svalovou souhru a podílí se na
segmentové stabilizaci páteře, tedy způsobuje zpevnění páteře během všech pohybů. Zapojení
svalů do stabilizace se děje automaticky a je to nezbytné pro ochranu páteře. Na stabilizaci se
podílí celý svalový řetězec, ne jeden jediný sval. HSSP zahrnuje především autochtonní
muskulaturu a funkční stabilizační jednotku v podobě
m. transverzus abdominis, svalů pánevního dna, bránice, mm. multifidi, m. serratus posterior
a inferior, m. quadratus lumborum. Z důvodu podobných funkcí, jež se týkají propriocepce,
centrace segmentů a anticipace se do HSSP řadí i svaly periferně uložené, například drobné
svaly chodidla, extrarotátory ramene, či pelvitrochanterické svaly atd. (Honová, 2012, s. 42;
Kolář, Lewitt, 2005, s. 270; Palaščáková-Špringerová, 2012, s. 12; Suchomel, 2006,
s. 121–122).
1.3.3 Centrace kloubu
Suchomel (2006, s. 113–114) srovnává pojetí centrace kloubu dle Koláře a profesora
Jandy. Kolář (2009) mluví o funkční centraci kloubu, která vychází z posturální ontogeneze.
13
Odděluje ji tak od ortopedického pojetí centrace, která je vztažena k morfologické podstatě
kloubu a vyjadřují ji pojmy centrace, decentrace, subluxace či luxace, které zároveň popisují
postavení kloubu. Funkční centrace je takové postavení kloubu, které umožní optimální
statické zatížení. Profesor Janda mluví o nejfyziologičtějším zatížení kloubu, kterého
dosáhneme ideálním rozložením tlaků na jednotlivé kloubní plochy tak, jak odpovídají
architektonice kostí. Je nutné tedy dosáhnout optimálních statických i dynamických poměrů
v celém pohybovém aparátu.
Suchomel (2006, s. 114, 118) ještě dodává, že centrované postavení neodpovídá
pouhému statickému nastavení segmentů, ale je dáno rovnovážnou svalovou aktivitou. Uvádí
myšlenku, že pokud jsou klouby centrovány v klidu i pohybu, jde o tzv. ideální posturální
držení, či posturální chování.
1.4 Posturální vývoj
Průběh posturální ontogeneze je postupným směřováním ke vzpřímenému držení těla.
V této fázi vývoje se rozvíjí individuálně posturální a lokomoční funkce. Posturální reakce
jsou spuštěny pohledem dítěte na věci, které způsobují emoční reakce a touhu přiblížit
se k nim a postupuje rozvojem posturálních funkcí osového orgánu. Tyto funkce
jsou zprostředkovány pomocí končetin a možností opory o horní končetiny. Dochází
k postupnému otáčení, plazení, plížení, lezení a poté k postupné lokomoci ve vertikále (Véle,
2006, s. 53).
Uzrávání CNS (centrální nervové soustavy) je charakteristické různými vývojovými
stupni a vývojová kineziologie je definována přesným architektonickým vyjádřením každého
motorického vývojového stupně. Zejména se však zaobírá kineziologickým obsahem
v každém motorickém vývojovém vzoru, který je charakteristický pro určitý věk dítěte
(Honová, 2012, s. 42-43).
Vývoj postury je také schopnost kvalitního nastavení polohy v kloubech a jejich
zpevnění pomocí koordinované svalové aktivity a vývoj nákročné a opěrné funkce. V průběhu
posturální ontogeneze se při první fázi motorického vývoje postupně vytváří lordokyfotické
zakřivení páteře a postavení pánve a hrudníku. Tyto změny umožňuje vzájemná souhra
extenzorů páteře, hlubokých flexorů krku a nitrobřišního tlaku. Důležitá je následná návaznost
vývoje cílené fázické hybnosti, čímž je myšlen vývoj nákročné (úchopové) a opěrné
(odrazové) funkce. Ty jsou popsány dvojím funkčním projevem pomocí ipsilaterálního
a kontralaterálního vzoru, neboli procesu otáčení a plazení či lezení (Kolář, 2009, s. 36–37).
14
1.5 Posturální motorika
Honová (2012, s. 42) ve své práci v souvislosti s posturální motorikou zmiňuje
profesora Vojtu, který již v 50. letech minulého století vyjádřil myšlenku, že motorika
člověka vznikla z vrozených programů, které vznikají při vývoji druhově specifické posturální
ontogeneze. Právě bipedální lokomoce je vrcholem posturální ontogeneze. Také podle
Čápové (2008, s. 18) patří motorika neodmyslitelně k ontogenetickému vývoji jedince, jelikož
působí na jeho hybnost v reflexní fázi, tedy v době, kdy ještě není schopnost motorického
učení zcela vyvinuta. Při motorickém vývoji se postupně uplatňují souhry svalů, tedy přesněji
myšleno držení těla a lokomoční pohyb. Tyto souhry se v mozku ukládají jako matrice. Dítě
je schopno naučit se zvedat hlavičku, uchopovat věci, lézt po čtyřech, a to zcela automaticky
prostřednictvím svalových aktivit. Tyto svalové aktivity se realizují při zrání CNS, jde tedy
o geneticky podmíněné funkce, díky nimž je možné posoudit vývojový věk a průběh
fyziologického vývoje mozku (Kolář, 2006, s. 44).
Funkcí posturální motoriky je udržovat tělní segmenty v určité poloze pomocí
vyvažování, balancí. Zajišťuje tím možnost rychlého přechodu z klidné polohy do pohybu
a naopak. Tato funkce posturální motoriky je důležitá, neboť chrání tělo před poškozením
(Véle, 2006, s. 98). Posturální motorika zajišťuje výchozí polohu těla, tedy posturu cíleně
zaměřenou, stabilizuje průběh pohybu a zajišťuje také polohu konečnou. Tato konečná poloha
je zároveň výchozí posturou pro další pohybovou fázi. Veškeré tyto děje se odehrávají vůči
gravitačnímu vlivu. Jelikož se život člověka odehrává v gravitačním poli, je i posturální
motorika všudypřítomná a posturální svalstvo neustále aktivní. Posturální motoriku vnímáme
jako pocit jistoty či nejistoty (Čápová, 2008, s. 19).
15
2 POSTURÁLNÍ KONTROLA
Hlavním cílem posturální kontroly je udržení posturální stability, stabilizace
a orientace těla v prostoru. Posturální kontrola zahrnuje percepční a motorické systémy, které
jsou organizovány k dosažení specifického záměru. Veškerou funkci zajišťuje vzájemná
spolupráce složek senzorického, řídícího a výkonného systému (Horak, 2006, s. 7–8;
Lacour et al., 2008, s. 412).
2.1 Senzorická složka
Hlavním významem senzorické složky je poskytovat informace o měnících
se podmínkách vnitřního i vnějšího prostředí, a to v takové míře, aby na ně mohl posturální
systém reagovat. Určité senzory, tedy receptory nejprve přijímají podněty z prostředí
a následně je přemění na vzruch, který se dále šíří do částí senzorického systému a mozkové
kůry. Tyto senzory se rozdělují na proprioceptory, exteroceptory a interoceptory (Rokyta,
2000, s. 231).
Proprioreceptory registrují polohu a pohyby těla za pomoci svalových vřetének,
šlachových tělísek a kloubních receptorů. Spolu s kožním čitím, dotekem, tlakem
a termorecepcí jej řadíme do somatosenzorického systému, který je schopný detekovat více
signálů (Mysliveček, 2009, s. 219; Rokyta, 2000, s. 275). Jsou tedy umístěny ve svalech,
šlachách, kloubních pouzdrech a fasciích. Stěžejní roli v systému udržování rovnováhy hrají
receptory z šíjových a antigravitačních svalů. V oblasti šíje a krku můžeme najít velké
množství proprioreceptorů nejen ve svalech (m. splenius capitis, m. rectus capitis major),
ale i ve fasciích a kloubních pouzdrech. Tyto receptory pracují na principu dynamometrů
a velice citlivě reagují na změnu délky a napětí ve tkáni – tím poskytují informace o postavení
a pohybech hlavy vůči trupu (Dršata, 2007, s. 30–31; Vrabec, 2002, s. 24). Vliv propriocepce
byl ověřen provedením zkoušky ve dvou variantách – s vizuální kontrolou a bez ní.
Nedostatek vizuální kontroly zapříčinil zvýšení proprioceptivního vnímání. Vliv
vestibulárního aparátu byl také potvrzen u testování pacientů s kochleárním implantátem.
Je zřejmá vzájemná závislost mezi sluchovým a vestibulárním systémem z důvodu jejich
společného umístění. Zlepšením rovnováhy lze zlepšit i sluch (Bujang et al., 2013, s. 80–92).
Exteroreceptory přijímají podněty z vnějšího prostředí pomocí hmatu, zraku, sluchu,
čichu a chuti. Při posturální kontrole je důležitá úloha receptorů umístěných v kůži, tedy
mechanoreceptorů, které slouží k vnímání dotyku a tlaku. Důležité jsou zejména tlakové
16
receptory na chodidlech, protože ovlivňují posturu prostřednictvím informací o tlaku těla
na podloží. Interoreceptory odpovídají na chemické a mechanické podněty z vnitřního
prostředí. (Carpenter, Reddi, 2012, s. 222; Králíček, 2011, s. 71–73; Rokyta, 2000, s. 275).
Do senzorických systémů spadá systém čichový, chuťový, somatoviscerální, sluchový,
vestibulární a zrakový (Rokyta, 2000, s. 275).
Pomocí zraku získáváme z okolního světa až 90 % veškerých informací, u člověka je tudíž
považován za nejdůležitější smysl. Zrak také hraje zásadní roli při udržování posturální
stability, poskytuje totiž centrálnímu nervovému systému aktuální informace o pozici
a pohybu jednotlivých segmentů těla vůči sobě a ve vztahu k okolnímu prostředí. Pokud
testovanému subjektu ubereme zrakovou kontrolu zavřením očí, vzrostou výchylky těla
o 20 až 70 % v závislosti na měření a věku testovaného subjektu (Lord, Menz, 2000, s. 307).
Vestibulární systém detekuje úhlové a lineární zrychlení hlavy a tím i udržování
rovnováhy v závislosti na její poloze. Proto mezi významné signály, které vestibulární systém
zprostředkovává, patří reakce udržující hlavu a trup ve vzpřímené a vyvážené poloze.
Reflexně také řídí vyrovnávací pohyby končetin a očí a také reguluje tonus svalů, zvláště
pak extenzorů (Králíček, 2011, s. 49; Latash, 1998, s. 164; Trojan, 2003, s. 603). Na rozdíl
od ostatních smyslových systémů probíhá činnost vestibulárního systému převážně
v podvědomí, proto si při fyziologickém fungování jeho činnost neuvědomujeme (Dršata,
2007, s. 14).
Funkce vestibulárního systému můžeme rozdělit do dvou částí – statické a dynamické
vestibulární reakce. Statické nebo tonické vestibulární funkce jsou zajišťovány pomocí
otolitového systému, poskytují informace o lineárním zrychlení, jako je například gravitace.
Umožňují tedy vnímání polohy hlavy v prostoru a drážděním otolitového systému lze vyvolat
tonické šíjové reflexy. Dynamické vestibulární reakce jsou zprostředkovány pomocí
polokruhovitých kanálků vnitřního ucha, které reagují na úhlové zrychlení a dovolují
tak člověku vnímat rotační pohyby hlavy v prostoru. Informace z otolitového systému
a polokruhovitých kanálků je přenesena do vestibulárních jader mozkového kmene, která mají
aferentaci i z jiných smyslových zdrojů (Carpenter, Reddi, 2012, s. 217–218).
Ve skutečnosti je možné, aby člověk dokázal udržet posturu bez fungování jednoho
či dvou těchto informačních kanálů. Jako příklad můžeme uvést plavání pod vodou – při této
aktivitě nás o poloze těla informuje pouze vestibulární systém. Pacienti s bilaterální poruchou
vestibulárního systému mohou v normálních podmínkách fungovat díky informacím
17
zrakovým a propriocepci. Jejich výkon je však vždy snížen výpadkem jednoho z těchto
informačních inputů (Carpenter, Reddi, 2012, s. 222).
2.2 Řídící složka
Tato složka sestává ze vzájemné souhry více oddílů centrálního nervového systému.
Především pak z míchy, retikulární formace v mozkovém kmeni, vestibulárních jader,
bazálních ganglií a mozečku. Veškeré tyto struktury však podléhají nejvyššímu centru
kortexu. Za reflexní centrum motoriky je považována retikulární formace (Mysliveček, 2009,
s. 104; Trojan, 2003, s. 683).
Mozeček se z morfologicko-funkčního hlediska dělí na archicerebellum,
paleocerebellum a neocerebellum. Archicerebellum, též vestibulární mozeček, je důležitý
z pohledu integrace informací o poloze a pohybech hlavy, které přicházejí z vestibulárního
aparátu společně se signály z proprioreceptorů a z mozkové kůry. Paleocerebellum je nazýván
spinálním mozečkem a analyzuje signály z míchy. Jeho funkce je optimalizace svalové souhry
(agonistů a antagonistů) a také svalového napětí. Neocerebellum, také zvané jako korový
mozeček, je nejmladší z těchto struktur. Důležitý je pro přejímání informací o plánovaném
pohybu a jeho následná úprava, která je většinou inhibičního charakteru (Kolář, 2009, s. 357;
Mysliveček, 2009, s. 87; Trojan a kol., 2005, s. 46).
Do této složky jsou zahrnuty polohové, postojové a vzpřimovací reflexy. Podstatou
postojových reflexů je svalový tonus, který zajišťuje gama systém a proprioceptivní reflexy.
Nepostradatelnou součástí je aferentace z vestibulárního a proprioceptivního systému.
Vzpřimovací reflexy jsou důležité pro usměrňování těžiště a zpětné navrácení těla
do vzpřímené polohy (Trojan a kol., 2005, s. 45–46; Mysliveček, 2009, s. 114).
2.3 Výkonná složka
Výkonná složka pohybového systému slouží při udržování vzpřímeného držení těla
a jejím výkonným orgánem je sval. Takto vzpřímenou polohu zajišťuje jak pasivní složka,
jejíž součástí jsou kostěné a chrupavčité struktury a ligamenta, tak aktivní složka, která
obsahuje zmíněné svaly pracující na stabilizaci polohy. Tyto dvě složky jsou neoddělitelné
a navzájem spolupracující (Suchomel, 2006, s. 115).
Pro posturální kontrolu a posturální systém je z hlediska výkonné složky důležitý
axiální systém, oblast pánve a dolní končetiny. Axiální systém představuje určitou část
pohybové soustavy, která je soustředěna kolem páteře a jejíž funkce se podílí na udržení
18
vzpřímeného držení těla. Jeho opornou bází je pánev, která převádí zátěž mezi páteří
a dolními končetinami. Pánev je důležitá z hlediska jejího postavení, neboť určuje postavení
a tvar zakřivení páteře. Úkolem dolních končetin z hlediska posturální stability je snaha
zajistit pevný kontakt s podložkou a udržovat vzpřímené držení těla (Véle, 1995, s. 16, 24,
62–63).
19
3 POSTURÁLNÍ FUNKCE A JEJÍ PORUCHY
Veškerá cílená činnost člověka je podmíněna schopností organismu kratší či delší dobu
udržet určitý postoj. Člověk je specifický vzpřímeným, bipedním postojem, který
mu umožňuje použít horní končetiny k cílevědomé manipulaci s předměty. Vzpřímený postoj
člověka představuje složitou pohybovou funkci (Králíček, 2011, s. 138). Je řízen pomocí
centrální nervové soustavy (CNS) a jde o uspořádání pohybových segmentů těla v jeho
podélné ose probíhající ve vertikální poloze tak, aby vzdálenost od paty, která se opírá
o podložku, až k vrcholu hlavy byla co největší a při tom bylo zachováno mírné
a fyziologické zakřivení páteře (Véle, 2006, s. 102).
Posturální funkce je uskutečňována pomocí axiálního systému. Mezi hlavní komponenty
důležité pro udržení vzpřímeného držení těla patří postavení hlavy, zakřivení páteře, nastavení
pánve a poloha a postavení dolních končetin včetně klenby nožní. Postura je důležitá, neboť
pohybu předchází, následně ji posturální systém udržuje a doprovází, a v neposlední řadě
pohyb dokončuje. Ve fázi po skončení pohybu převažuje posturální funkce, jejímž úkolem
je udržení dosažené polohy. Posturální funkce podléhají v průběhu života vývoji z důvodu
reakce na vnější prostředí, ale i z vnitřních příčin, které se dějí v organismu. Vzpřímené
držení těla je specifické pro člověka jak druhově, tak geneticky. Pokud dojde k deformaci
vzpřímeného držení těla, či špatnému uspořádání tělních segmentů, jde o příznak poruchy
zdraví (Kolář, 2006, s. 44; Kopecký, 2010, s. 10; Véle, 1995, s. 72; Véle, 2006, s. 102).
Podstatou funkčních onemocnění je omezení určitých pohybů, které jsou za normálních
podmínek řízeny tak, aby nezatěžovaly kloubně svalovou jednotku. Tato jednotka je zdrojem
informací o možnosti ohrožení přetížením (Rašev, 1992, s. 19).
Nesoulad mezi pohybem a posturální motorikou, který vzniká špatným a nepřesným
nastavením výchozí polohy či výchozího záběru při vadném držení těla (VDT), vede
ke zhoršení pohybového efektu. Dokonce může dojít k selhání pohybového záměru,
nerovnoměrné zátěži na pohybový aparát, až k poruše struktury v podobě poranění, traumatu
atp. VDT je nevýhodným pohybovým programem, který doprovázejí bolesti a potíže
omezující rozsah pohybu. U pacientů s VDT není v rovnováze funkce svalů, která má za úkol
toto postavení zajistit, a to následně způsobuje tzv. decentrované postavení kloubu (Kolář,
2002, s. 106–107; Véle, 2006, s. 98, 101).
20
Posturální instabilita vzniká z důvodu nedostatečnosti svalů při zpevnění segmentů.
Nesprávný nábor svalů při stabilizaci si poté jedinec nevědomky a zcela automaticky zafixuje
a provádí je ve všech svých pohybech a cvičeních. Důsledkem výše popsaného jevu
je stereotypní přetěžování, což je významný etiopatogenetický faktor v řadě hybných poruch.
Porucha stabilizace se projeví subjektivním pocitem nejistoty, v nejvyšším stupni dokonce
závratí (Kolář, 2009, s. 234; Véle, 2006, s. 188).
21
4 FYZIOTERAPEUTICKÉ KONCEPTY
4.1 Brügger koncept
Tento koncept byl vyvinut švýcarským neurologem Aloisem Brüggerem
(1920 až 2001). Zajímal se především o diagnostiku a terapii funkčních poruch pohybového
systému. V letech 1989–1990 definoval tzv. „nociceptivní somatomotorický blokující efekt“,
jež je základním patofyziologickým principem pro diagnózu a následnou terapii právě
funkčních onemocnění v pohybovém systému. Koncept považuje každý pohyb za komplexní.
Vyvolává odpověď celého těla a zapříčiňuje jeho globální reakci. V tomto smyslu vyvinul
Brügger metodu založenou na pochopení spolupráce svalů jako smyček a ne jen jako jejich
izolovanou aktivitu (Kolář, 2009, s. 279; Pavlů, 2003, s. 176).
Myšlenkou konceptu je, že pokud působí na pohybovou soustavu patologicky
změněný aferentní podnět, dochází ke vzniku ochranných mechanismů, a ty spouštějí
ochranné reakce v pohybové soustavě. Dochází tedy ke změně fyziologického nastavení těla.
Ovlivněno je držení těla a pohyby, které se stávají neekonomické (Kolář, 2009, s. 279).
Cílem terapie je tedy určit patologii změn, tuto patologii eliminovat tak, aby byly opět
nastaveny fyziologické a ekonomické podmínky pro držení těla a jeho pohybů. V terapii
se snažíme odstranit nociceptivní aferentaci, zavést vzpřímené držení těla do každodenního
života a pacienta instruovat ke cvičení s Thera-Bandem v rámci agisticko-excentrických
kontrakčních postupů. Terapie vzpřímeného držení těla pracuje s modelem tří ozubených
kol, která jsou ve vzájemném vztahu. Ukazují tři základní pohyby, a to klopení pánve vpřed,
zvednutí hrudníku a protažení šíje (Kolář, 2009, s. 279–280; Rock, Petak-Krueger, 1998).
Takto nastavené držení těla je považováno za normální a přirozené. Vytvoří
se dostatečné místo pro orgány hrudního koše a dutiny břišní, a tak je páteř schopná plnit svou
nosnou funkci. Pokud je tělo vsedě napřímeno, dojde současně ke sklopení pánve vpřed,
vzpřímí se hrudník a dojde k natažení krční páteře, přičemž je pletenec ramenní tažen mírně
dozadu. Při vadném držení těla je nastavení přesně opačné, tedy sklápí se hrudní koš vpřed,
pánev naopak klopena vzad a krční páteř prohnuta dopředu. Stejně tak se vpřed pohybuje
pletenec ramenní (Boner, 1995, s. 16).
Koncept lze využít u funkčních onemocnění hybného systému, u ortopedických
pacientů, například při léčbě skolióz, dokonce u neurologických onemocnění,
např. u centrálních lézí, či Parkinsonovy nemoci (Pavlů, 2003, s. 176).
22
4.2 Metoda podle Roswithy Brunkowové
Zakladatelkou této metody byla německá fyzioterapeutka Roswitha Brunkowová
(1916–1975), která se svou metodou začala zabývat v roce 1965. Vznik a vývoj jejích technik
je spjat s úrazem, který zapříčinil, že byla delší čas nucena používat invalidní vozík (Kolář,
2009, s. 278).
Tento terapeutický koncept je založen na aktivaci diagonálních svalových řetězců.
Aktivace svalových řetězců umožní zlepšení funkce oslabeného svalstva, stabilizační trénink
pro páteř a končetiny, a to bez zatížení kloubů a především reedukaci správných pohybů
bez nežádoucích jevů. Principem této metody je závislost motorické aktivity na postavení aker
vzhledem k trupu a hlavě. Přes pasivní i aktivní nastavení rukou v opoře dochází k aktivaci
svalových řetězců a tím následně k napřímení trupu. Vytvořením opory na jednom akru
je nezbytným předpokladem pro aktivaci dvojice protichůdně jdoucích svalových řetězců.
Vytvoření opěrného bodu může být jak reálné, tak virtuální (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003,
s. 133).
Tato terapie se snaží rozlišit chybné dráhy fyziologických vzorů. Léčení pacientů
je uskutečňováno pomocí zpracování motorického deficitu. Proto vychází určitým způsobem
z vývojové kineziologie a respektuje při výběru pozic vzpěrných cvičení z jednotlivých
stupňů motorického vývoje dítěte. Hlavním terapeutickým prostředkem jsou tedy vzpěrná
cvičení, která aktivují svalové řetězce. Izometrická kontrakce konkrétních svalů se může
rozšířit a tím ovlivnit svalstvo trupu (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003, s. 133).
Indikací k tomuto cvičení jsou například funkční poruchy v oblasti páteře, poruchy držení
těla a pohybových vzorců, přetížení a vadné postavení kloubů, roztroušená skleróza,
poúrazové stavy atd. (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003, s. 133).
4.3 Senzomotorická stimulace dle Jandy a Vávrové
Tato metodika byla vypracovaná českým rehabilitačním lékařem a neurologem
profesorem Vladimírem Jandou (1928–2002) a rehabilitační pracovnicí Marií Vávrovou.
Vycházeli z poznatků řady autorů, především anglického ortopeda M. A. R. Freemana, jehož
práci zdokonalovali v 70. letech francouzští fyzioterapeuti C. Hérveou a J. Messéan
ve spolupráci s ortopedem profesorem J. Castaingem (Kolář, 2009, s. 272; Pavlů, 2003,
s. 122, 126).
23
Název tohoto konceptu má znázorňovat provázanost aferentní a eferentní informace
při řízení pohybu. Nejprve byla využívána při terapii nestabilního kolene a kotníku, dnes
se však používá při terapii funkčních poruch pohybového systému, zvláště stabilizačních
svalů. Technika zahrnuje soustavu balančních cviků, které jsou prováděny v různých
posturálních polohách, avšak cviky prováděné ve vertikální poloze jsou z celé metodiky
ty nejdůležitější. Důraz je kladen na facilitaci pohybu z chodidla a aferentaci zvyšující
se přes kožní exteroceptory a kloubní a svalové proprioceptory. Důležitý podíl na facilitaci
má také aktivace hlubokých svalů nohy, a to nejvíce při nácviku a formování prvku, tzv.
„malé nohy“, jímž každý trénink začíná. Pozice začátku nácviku je v sedu, kdy terapeut
pomocí pasivního modelování facilituje nácvik aktivní malé nohy. Pro pacienty, kteří mají
potíže s aktivací a udržením malé nohy, je možné použít pruh Thera-Bandu a připevnit
ho na chodidlo pacienta (Kolář, 2009, s. 272; Page, 2006, s. 80).
Podle Pavlů (2003, s. 126) vychází metoda senzomotorické stimulace z koncepce
o dvou stupních motorického učení:
1. stupeň je snaha zvládnout nově zadaný pohyb a vytvořit základní funkční spojení,
což způsobuje výrazná kortikální aktivita. Řízení činností na této úrovní je náročné
a únavné, proto je snaha předat řízení činností na úroveň nižší.
2. stupeň je řízení, které se děje na úrovni podkorových regulačních center, kdy je celý
proces rychlejší a méně únavnější. Nevýhodou je, že pokud dojde k uložení určitého
stereotypu na této úrovni, je následně již velmi obtížně ovlivnitelný.
Cílem konceptu je dosažení reflexní automatické aktivace žádaných svalů, aby pohyby
nevyžadovaly výraznější kortikální kontrolu. Jen dosažení subkortikální kontroly aktivace
nejdůležitějších svalů zaručí, že budou tyto svaly aktivovány v potřebném časovém úseku
a stupni pro dosažení optimálního a nejméně zatěžujícího provedení pohybu. Důležité
je individuálně zvolené základní cvičení pro každého pacienta, u kterého se postupně zvyšují
nároky podle popsané metodické řady tak, že vyčerpáme všechny možnosti pro úpravy poruch
pohybového aparátu. Terapeut má za cíl dovést pacienta až do cvičení ve stoje, kde je velmi
významným prvkem posturální korekce. Toto vše je důležité, aby mohlo dojít k propojení
nových motorických programů s jeho každodenními činnostmi. Při praktickém provádění této
metody je uplatněna řada pomůcek, jako například kulové a válcové úseče, balanční sandály,
točny, fittery, balanční míče a minitrampolíny (Kolář, 2009, s. 272; Pavlů, 2003, s. 126–127).
Významné využití této metodiky je například ke zlepšení svalové koordinace, svalové
dysbalance, úpravě poruch rovnováhy nebo u chronické vertebrogenní poruchy. Využít
24
se dá i k zlepšení vadných nastavení držení těla a stabilizace trupu jak ve stoji, tak v chůzi.
Vhodné je i začlenění pohybových programů do každodenních aktivit, ke zlepšení stavů
vyžadujících funkční stabilizaci páteře atd. (Kolář, 2009, s. 272-273; Pavlů, 2003, s. 127).
4.4 Metoda McKenzie
Zakladatel této metody, fyzioterapeut Robin A. McKenzie (1931–2013), pocházel
z Nového Zélandu. Jeho metoda je zaměřena hlavně na pacienty s vertebrogenními obtížemi.
Základní myšlenkou je primární, sekundární a terciální prevence. Léčebný postup vychází
z teorie, že základní příčina bolestivých stavů páteře má mechanickou podstatu a lze jí tedy
také mechanicky řešit. Důležitou součástí léčby je vedení pacienta k sebeodpovědnosti a tedy
i k vlastnímu aktivnímu přičinění při léčbě. Nejprve je nutné určit diagnózu a následná terapie
či autoterapie je vybrána podle klasifikace problému daného pacienta (Kolář, 2009, s. 464-
465; Pavlů, 2003, s. 216).
McKenzie vypozoroval, že se u mnoha pacientů s bolestmi v oblasti bederní páteře
bolesti objevují nebo zhoršují při kyfotickém držení těla v sedu, zatímco ve stoji a v chůzi,
kdy dochází k pohodlnějšímu postavení bederní páteře a pánve, mají bolesti mírnější
charakter. Je prokázáno, že při kyfotickém držení těla v oblasti bederní páteře dochází
ke zvyšování tlaku v meziobratlových ploténkách a jejich jádra se posunují dorsálně. Naproti
tomu při lordotizaci se tlak uvnitř plotének snižuje a dochází k posunu jader ventrálně.
McKenzie se tedy opírá o hypotézu, že většinu bolestí zad vyvolává dráždění nervových
zakončení v přetěžovaných strukturách. Díky tomu přikládá autor významný podíl extenzi
bederní páteře. Obdobný výklad aplikuje také pro mechanismus krční páteře (Pavlů, 2003,
s. 216).
McKenzie používal v diagnostice systematické hodnocení k rozpoznání porušené tkáně.
Zahrnul do vyšetření pasivní a aktivní rozsah pohybu a rozlišoval pacienty do skupin
ve vztahu ke svalům na kontraktilní stavy a na stavy interní ze vztahů ke kloubům,
ligamentům a burzám (Nováková, 2005, s. 76).
U posturálních pacientů nedochází při opakovaných testech k žádné iritaci symptomů,
což značí, že jde o bolest vyvolanou během ochablého držení těla. Posturální bolest
je provokována především při prodlužované zátěži ve stavu ochablého držení těla. Tento stav
nazývá McKenzie jako syndrom VDT, nebo též posturální syndrom. Základem
mechanického problému je statické přetížení. Základem úspěšné terapie je edukace správného
25
držení těla a změna návyků pacienta, pravidelné cvičení doporučené i během pracovní doby
a ergonomické opěrky (Kolář, 2009, s. 465; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 216).
Pokud se u pacientů projevuje bolest jen na konci rozsahu pohybu, kdy dochází
k působení normálního tlaku na abnormální tkáň, jde o tzv. dysfunkční syndrom. Léčba
je zaměřena na protažení tkání ve směru omezení. Nutná je motivace pacienta, neboť účinky
terapie se dostavují pomaleji. I tato terapie je doplněna nutnou posturální korekcí (Kolář,
2009, s. 465; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 216).
U pacientů s projevem vystřelujících bolestí při opakovaných pohybech jde o syndrom
poruchový, nebo též derangement. Nejčastěji je postižena krční a bederní oblast. Typické
je vyvolání bolesti tlakem jedním směrem a úlevou bolesti při tlaku ve směru opačném.
Terapie je zvolena podle jednoho z 18 principů a je nutná opět korekce poloh (Kolář, 2009,
s. 465–466; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 217).
Vlastní terapie je tedy složena z významného ovlivnění postury, korekcí poloh,
eliminací pohybů a držení těla, které způsobují bolest, dále ze cvičení, která vedla
při testování ke snížení bolesti, ze cvičení zaměřených na protahování zkrácených svalů
a vazů a hlavně z nácviku vědomého udržování správného držení těla (Kolář, 2009, s. 465–
466; Pavlů, 2003, s. 217–218).
4.5 S-E-T Koncept – Sling Exercise Therapy
Aktivní terapie v závěsu je aktivním cvičením, které má za cíl zlepšit muskuloskeletární
obtíže. Norští fyzioterapeuti vyvinuli koncept, který se v ČR objevuje asi od roku
1997, a to jak v nemocnicích, ambulancích, tak v privátních praxích i domácnostech. Systém
byl dříve aplikován pomocí závěsného zařízení systému Therapi Master, nyní v aparátu
Redcord (Kolář, 2009, s. 280–281; Pavlů, 2003, s. 237).
Therapi Master je závěsný systém se dvěma lany, která jsou lehce nastavitelná
a pomocí systému uzamykatelná. Zároveň k aparátu patří popruhy různých typů a také další
doplňky pro konkrétní terapii. Toto zařízení je připevněno buďto přímo na stropě,
nebo na pojízdné stropní, či mobilní konstrukci (Pavlů, 2003, s. 237).
Redcord je vybaven sadou popruhů, kterou doplňují pevná a elastická lana a především
posuvná stropní konstrukce. Velkou výhodou je využití zařízení pro fyzioterapeuta,
neboť neomezuje při použití, co se týká věku, pohlaví a hlavně kondice, jelikož zde funguje
snadné individuální dávkování zátěže pro každého jedince. Dávkování terapie pro jedince
26
je možné provést hned několika způsoby, a to délkou páky, tedy vzdáleností popruhu
od místa, kde je pohyb prováděn, pozicí pacienta, délkou lan a využitím elastických lan
pro odlehčení (Kolář, 2009, s. 281).
S terapií v závěsu úzce souvisí metoda Neurac, která byla vyvinuta jako aktivní léčebný
přístup skládající se ze cvičení nebo tréninku. Cílem této metody je obnova funkčních
pohybových vzorů tak, aby byl pohyb proveden správně a efektivně (Kirkesola, 2009, s. 3).
S-E-T koncept se skládá z procesu diagnostiky a následné terapeutické intervence.
Cílem diagnostického procesu je určení tzv. slabého článku u pacienta. Slabý článek je určitý
deficit v biomechanickém řetězci, jako například snížená neuromuskulární kontrola, porušená
posturální stabilita či snížená svalová síla. Tento deficit způsobuje následnou dysfunkci
v myoskeletárním systému. Léčebný systém zahrnuje prvky relaxace, senzomotorického
cvičení, nácviku zpevněných svalů, cvičení v otevřených kinematických řetězcích,
dynamických mobilizačních cvičení, specifické stabilizace beder (Kolář, 2009, s. 281;
Kirkesola, 2009, s. 3; Pavlů, 2003, s. 237).
4.6 Škola zad
Na počátku 70. let 20. století se začaly v Severní Americe a Skandinávii rozvíjet
tréninkové programy, které byly nazývány školou zad – Back school. Důvodem byla potřeba
prevence z důvodu rostoucího počtu lidí s funkčními a degenerativními poruchami
pohybového aparátu. Cílem těchto programů byla jak primární,
tak sekundární prevence těchto onemocnění páteře (Pavlů, 2003, s. 213).
Většina škol zad vychází z vyšetření vztahů mezi zatížením meziobratlových disků
a držením těla. Z toho vyplývajícím záměrem je ovlivnění držení těla a pohybového chování
tak, aby nedocházelo k příliš vysokému zatížení meziobratlových disků (Pavlů, 2003, s. 213).
Rašev (1992, s. 93–94) klade ve své publikaci důraz na pochopení principů
a uvědomění si, že mozková kůra zpracovává signály z periferie, které byly propuštěny
z dosavadních míšních a podkorových struktur. Následně vydá mozková kůra povel
k provedení pohybu. Podkorová centra přiřadí konkrétnímu pohybu tzv. pohybové vzory,
až dojde k vytvoření pohybových návyků, které charakterizují jedince.
Jde konkrétně o pořadí zapojování jednotlivých svalů do právě prováděného pohybu.
Na míšní úrovni dochází k vyladění souhry svalových skupin provádějících pohyb a svalů
stabilizujících polohu. Periferie kontroluje provedení pohybu a vysílá výsledný efekt zpátky
27
do centra v mozku. Při konkrétních pohybech jsou svaly zapojovány do pohybu nezávisle
na naší vůli. Díky škole zad však může dojít ke změnám určitých pohybových návyků.
Školy zad představují metodické postupy, které mají smysl jak preventivní,
tak terapeutický. Zabývají se především problematikou obtíží páteře. Programy škol
se skládají z teoretických i praktických částí s vlastními cvičebními postupy. Existuje více
škol, avšak většině je společný určitý základ a smysl, i když se v podrobnostech odlišují.
Důležitá jsou:
� koordinační, protahovací a posilovací cvičení,
� automobilizační cvičení,
� nácvik jednoduchých pohybových stereotypů,
� zaujímání základních poloh (sed, vstávání, nošení břemen atd.) a provádění základních
pohybových činností,
� relaxační techniky, např. Jakobsonova progresivní relaxace (Pavlů, 2003,
s. 213–214).
Škola zad je určena pro pacienty jako prevence vertebrogenních onemocnění,
pro pacienty s chybnými pohybovými návyky vyvolávajícími bolest při funkčních
onemocněních, pro pacienty po terapii organické poruchy s přetrvávajícími
neekonomickými pohybovými návyky a pro pacienty ohrožené statickým přetěžováním
(Pavlů, 2003, s. 214; Rašev, 1992, s. 12–13).
4.7 Bazální programy a podprogramy dle Jarmily Čápové
Tento koncept vyvinutý fyzioterapeutkou Jarmilou Čápovou vytváří tzv. bazální
programy při vertikalizaci člověka a stávají se základními parametry fyziologie. Pracuje tedy
s hybnými programy, které se týkají těla jako celku a především s důsledkem dbá na
fyziologické parametry těchto pohybových programů. Tyto programy a podprogramy využívá
k terapeutickým účelům, zejména k facilitaci a reedukaci pohybů (Čápová, 2008, s. 15).
Za základní stavební kámen své terapie a tedy i podmínku jejího úspěchu považuje
cíleně orientovanou posturu, neboli atitudu. Atitudou je míněná postura cíleně orientovaná,
která v sobě nese informace o cíleném pohybu a má tak účelový charakter. Tato atituda
ovlivňuje zásadním způsobem průběh pohybu, neboť je to stav, ve který se promění startovací
postura právě v okamžiku pohybového plánu. Toto je rozhodujícím fenoménem pro průběh
plánovaného pohybu. Atituda je tedy i pro praxi nezbytně důležitá. Můžeme říct,
28
že je základním stavebním kamenem pro veškeré terapeutické vstupy. Za základní důležitou
myšlenku konceptu můžeme považovat, že je pro pacienta během terapie důležitější zvažovat
zásah do jeho výchozí atitudy, než pacientovi opravovat a usměrňovat průběh požadovaného
pohybu svou vůlí (Čápová, 2008, s. 19, 22).
„V konceptu posturální terapie pomocí bazálních programů a podprogramů se snažíme
maximálně respektovat parametry fyziologie hybnosti a minimalizovat tím i produkci
nocicepcí z postupné mikrotraumatizace“ (Čápová, 2008, s. 16).
Tento koncept je využitelný jako prevence a léčba funkčních poruch páteře, k reedukaci
dechové mechaniky, ale také u pacientů s posttraumatickým zraněním míchy s následnou
kvadru a para parézou, či plegií a u pacientů po cévní mozkové příhodě (CMP) s následnou
hemiparézou (Čápová, 2008, s. 15).
4.8 SM Systém
Jde o metodu funkční stabilizace a mobilizace páteře, kterou vyvinul
MUDr. Richard Smíšek ve spolupráci s MUDr. Kateřinou Smíškovou a MUDr. Zuzanou
Smíškovou. Tato metoda se vyvíjela 30 let a byla 25 let klinicky zkoušena například
u pacientů s bolestmi páteře, akutním výhřezem ploténky, nebo u pacientů trpících skoliózou
(Smíšek et al., 2013, s. 5).
„Nejdůležitější na cvičení SM systému je, že pomoci svalových spirálních zřetězení vytváří
v těle sílu vzhůru, která odlehčuje tlak na meziobratlové ploténky a klouby.
Tím umožňuje jejich výživu, regeneraci i léčbu. Zároveň svalové spirály dávají páteři
optimální pohyblivost“ (Smíšek et al., 2013, s. 4).
Spirální svalová zřetězení stabilizují pohyb a stahují oblast pasu. Důležité
je, že vytvářejí v těle trakční sílu směřující vzhůru. Vertikální zřetězení naopak tvoří
komprimující sílu ve směru opačném, tedy dolů. Příčinou bolestí zad je především zvýšené
svalové napětí právě v těchto vertikálních řetězcích. Naproti tomu spirální svalové řetězce
roztahují obratle od sebe a protahují páteř směrem nahoru, což umožní odstranění bolestí
(Smíšek et al., 2013 s. 6–7).
Hlavní příčinou bolestí zad je selhání funkce svalového aparátu a jeho chybné řízení.
Příčinami jsou VDT, poruchy koordinace z pohledu statiky pánve, osy páteře a pohybů
lopatky, svalové nerovnováhy – dysbalance, sedavé zaměstnání bez možnosti regenerace
(Smíšek et al., 2013 s. 8).
29
Při cvičení je využito elastické lano, které umožňuje rozsáhlý pohyb končetin proti
malé síle, která postupně roste a aktivuje svalové spirály. Toto lano můžeme chápat jako
prodloužení svalových vláken aktivujících svalovou spirálu. Tím umožňuje posilovat
a zároveň protahovat svaly v době jejich přirozené relaxace (Smíšek et al., 2013 s. 4).
Efekt trakce je využíván pro léčbu funkčních i strukturálních poruch páteře, k prevenci
přetížení páteře, k následné regeneraci přetížené páteře a k optimálnímu pohybu. Můžeme
tedy říct, že je tato metoda vhodná pro léčbu bolestí páteře v krční, hrudní i bederní oblasti,
nebo jako prevence jejich vzniku. Dále je možné využití u pacientů s akutním výhřezem
plotének, skolióz a jiných pohybových problémů (Smíšek et al., 2013 s. 5, 8).
4.9 Dynamická neuromuskulární stabilizace
Zakladatelem metody zvané Dynamická neuromuskulární stabilizace (DNS)
je prof. PaeDr. Pavel Kolář, Ph.D. Tento koncept prostřednictvím technik typických pro DNS
ovlivňuje funkci svalu, a to v jeho posturálně lokomoční funkci.
Kolář vychází z principu, že k rozvoji síly svalu nestačí vycházet pouze ze začátku
a úponu svalu, ale také z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Tyto řetězce však
nemůžeme odvozovat z pouhých anatomických souvislostí, ale z důležitých řídících procesů
CNS. Pro příklad uvádí aktivitu prsních svalů. Pokud člověk cvičí prsní svalstvo, dojde vždy
zároveň k aktivaci svalů, které stabilizují jejich úpony, tedy svaly zádové, břišní, bránice atd.
Všechny jednotlivé články skeletu musejí být zpevněny vyváženou svalovou aktivitou
agonistů, jinak vzniká posturální instabilita. Posturální instabilita se vyšetřuje pomocí
cílených posturálních testů (Frank et al., 2013, s. 63; Kolář, 2009, s. 233).
Důležitá je myšlenka nepřetěžování měkkých tkání a kostry. Aby k tomuto nežádoucímu
jevu nedocházelo, je nutné, aby svalová aktivita, tedy respektive centrální nervový systém
a vazivový aparát, zajistily zpevňování segmentu v centrovaném postavení kloubu
(vysvětleno v kap. 1.3.3) Dochází k předpokladu rovnováhy mezi svaly v celém
biomechanickém řetězci také mezi produkovanou stabilizační svalovou sílou a působící
velikostí zevní síly (Kolář, 2009, s. 234).
Podle Koláře (2009, s. 234–235) mohou být poruchy segmentální stabilizace, kterou
se koncept zabývá, způsobeny:
� chybnou neuromuskulární kontrolou, mezi jejíž příčiny patří porucha posturálního vývoje,
přijímání chybných dynamických stereotypů a ochranné funkce CNS,
resp. svalů. Poruchy svalových souher vznikají v souvislostech s abnormálním
30
posturálním vývojem, chybně naučených a fixovaných činností, atd. Reakce a adaptace
CNS na vzniklou patologickou situaci způsobí charakteristické změny svalového napětí
a tím následně celé postury,
� nedostatečností svalů, které zajišťují v ideálním případě stabilizaci kloubu,
� vazivovou nedostatečností a poruchami v lokálních, regionálních a globálních
anatomických parametrech. Stabilizaci kloubu během působení zevních sil ovlivňují
jak anatomické parametry, např. tvar čéšky, postavení jamky ramenního kloubu,
tak charakter mezenchymových tkání. Tuto situaci rozhodujícím způsobem samotné
cvičení neovlivní, ale lze ji alespoň kompenzovat, popřípadě využít drobných korekčních
operací.
Mezi obecné principy tohoto konceptu patří cílené ovlivnění stabilizačních funkcí, které
vychází z programů posturání ontogeneze. Konkrétními příklady využití jsou například
centrace kloubů, facilitace pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpory proti
plánovanému pohybu a mnoho dalších. Další důležitou zásadou konceptu je ovlivnění trupové
stabilizace, konkrétně HSSP, které je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.
Svaly jsou následně cvičeny ve vývojových posturálních řadách. Dochází k začlenění svalů
do centrálních biomechanických programů, a to umožní modulaci automatizovaného zapojení
konkrétního svalu v jeho posturální funkci. Cvičení k ovlivnění stabilizace vychází
z myšlenky, že zpevnění segmentu nezávisí pouze na svalech příslušného segmentu,
ale je zapojeno do celkové globální svalové souhry, která vychází z opor. Při cvičení je ještě
důležité si uvědomit, že síla jedince vynaložená při provádění pohybu nesmí být větší, než je
síla daných stabilizujících svalů. Pokud bychom toto pravidlo nedodrželi, docházelo by
k provádění pohybu náhradními silnějšími svaly. V metodě se provádí například nácvik
posturální stabilizace páteře, hrudníku a pánve, ovlivnění napřímení páteře, nácvik
posturálního dechového stereotypu, využití stabilizační funkce bránice, nácvik posturální
stabilizace páteře při využití reflexní lokomoce aj. (Kolář, 2009, s. 234–240)
Cílem cvičení je zařazení naučené souhry stabilizačních svalů do běžných denních
činností a volní kontrola automatické posturální funkce svalů.
31
4.10 Globální posturální reedukace podle Soucharda
Ing. Philippe E. Souchard byl v letech 1974–1984 blízkým spolupracovníkem
F. Méziéres. Méziéres využívala koncept, který vychází ze základního předpokladu,
že pro obnovení normální funkce pohybového aparátu je nutná normalizace morfologických
vlastností těla neboli morfologických odchylek. Nutné je klást velký důraz na globální
chápání pohybového aparátu a jeho svalových řetězců, což v důsledku umožní zjistit
a následně terapeuticky ovlivnit i vzdálenější příčiny daných obtíží.
Po desetileté spolupráci se pro názorové neshody rozešli a Souchard následně rozvíjel svůj
vlastní koncept s názvem Globální posturální reedukace, který však vychází z hlavní
myšlenky F. Méziéres (Pavlů, 2003, s. 195; Dimitrova, Rohleva, 2014,
s. 72–73).
Globální posturální reedukace (GPR) vychází z integrovaného uspořádání svalového
systému. Koncept se zabývá rolí svalových smyček jako funkčních skupin svalů, které
zajišťují posturu a její změny. GPR také zkoumá míru, v jaké se svalové smyčky navzájem
ovlivňují a jaké následky mají změny jejich funkce (Castagnoli et al., 2014, s. 2). Mezi tyto
doplňující řetězce patří antero-interierní, inspirační, horní ramenní, antero-kyčelní a latero-
kyčelní řetězec (Pavlů, 2003, s. 198).
Využití konceptu je obdobné jako u F. Méziéres, tedy především pro poruchy držení
těla. Také praktické postupy jsou u tohoto konceptu velmi obdobné jako u metody Mériéres
s tím rozdílem, že využívá a bere v potaz výše zmíněné svalové řetězce. Cílem tedy
je protažení svalů zkrácených z různých příčin a posílení jejich antagonistů (Castagnoli et al.,
2014, s. 2; Pavlů, 2003, s. 198).
32
DISKUZE
McKenzie metoda
Mechanická klasifikace McKenzieho sytému mechanické diagnózy a terapie (MDT)
byla poprvé popsána v roce 1981 (McKenzie, 1981) a je i nadále v běžném používání v USA,
Velké Británii a na Novém Zélandu. Zahrnuje posouzení a zařazení pacientů do jedné
ze tří skupin mechanických syndromů, podle symptomatické a mechanické reakce
na opakované pohyby a trvalé pozice (viz kap. 4.4) (Hefford, 2008, s. 75–76 ).
Podle Clare et al. (2005, s. 123–126) proběhlo pět studií, které se zaměřily
na spolehlivost MDT klasifikace a zahrnovaly prevalence syndromů. Většina z těchto studií
se zaměřila na bederní páteř. Primárním cílem studií bylo zjistit, kolik pacientů
s mechanickou krční, bederní a hrudní bolestí bylo klasifikováno do každého ze skupiny
syndromů. Výzkumy se uskutečnily v klinických podmínkách Nového Zélandu se speciálně
vyškolenými klinickými pracovníky (akreditace MDT). Sekundárním cílem bylo, v rámci
redukovatelného poruchového syndromu, zjistit množství pacientů v každé symptomatické
kategorii spolu s přiděleným způsobem léčby (preferenci směru). Očekávalo se, že porovnání
těchto zjištění s předchozími studiemi dále potvrdí správnost klasifikací MDT systému.
Výzkumu se zúčastnili 34 pracovníci a měli za úkol v průběhu studie, která trvala 10
týdnů, posoudit a klasifikovat 10 po sobě jdoucích pacientů trpících bolestmi páteře (LBP).
Výsledky byly následující:
Z počtu 340 hodnocených pacientů bylo 19 pacientů pro nevhodnost ihned vyřazeno.
Z pacientů, kteří vykazovali bolesti bederní páteře (LBP), bylo z celkového počtu případů
klasifikováno 140 jako redukovatelný poruchový syndrom, 11 jako neredukovatelný
poruchový syndrom, 11 jako dysfunkční syndrom, 1 jako syndrom špatného držení těla a 24 v
kategorii "ostatní". Pro léčbu redukovatelného poruchového syndromu byla pro pacienty
z celkového počtu 140 lidí navržena následná terapie: extenze pro 98 pacientů, flexe pro 8,
laterální pohyby jedné ze stran, klouzání nebo rotace pro 34 pacientů. Klasifikace a léčba u
skupin pacientů trpících bolestmi krční a hrudní páteře probíhala v obdobném vzoru (Clare
et al., 2005, s. 123–126).
Tato zjištění přispěla k ověření platnosti metody McKenzie a k podpoře její techniky u
MDT u páteřních pacientů podle směrové preference (Hefford, 2008, s. 79- 80).
33
Srovnání metody McKenzie a Brunkowové
Babula et al. (2010, s. 34) provedli dvě studie. Cílem první bylo na základě literatury
analyzovat rozdíl v účinnosti metody McKenzie a Brunkowové u pacientů s LBP, v případě
druhé komparativní studie pak účinnost cvičebních programů McKenzie a Brunkowové
a jejich efekt na spinální mobilitu. U pacientů byla doporučena standardní konzervativní léčba
a používání tělesných cvičení ke zvýšení svalové síly a analgetizaci.
Byla porovnána efektivita McKenzie metody a cvičení podle Brunkowové, které
aktivují celé svalové řetězce. Cviky jsou statického typu a jejich cílem je zlepšit svalovou sílu,
která snižuje bolest, a proto se používá při léčbě LBP.
Po McKenzieho cvičeních se všechny parametry spinální hybnosti zlepšily, ale to samé
se stalo ve skupině, která cvičila podle Brunkowové. Většího rozdílu však bylo dosaženo
v rozmezích hyperflexe a laterální flexe vlevo i vpravo, a to ve prospěch skupiny McKenzie.
Závěrem je, že obě metody mohou být s úspěchem využity ke zlepšení spinální mobility,
ale metoda McKenzie je efektivnější. Výzkumníci však naznačují, že je výhodné oba typy
terapie spojit. První by měla být metoda McKenzie, snižující intenzitu bolesti a zlepšující
spinální mobilitu. Následovat by měla metoda Brunkowové pro dlouhodobé udržení výsledků
(Babula et al., s. 34–44).
Také výsledky studie Mujiće et al. (2004, s. 62–67) dokazují efektivnější účinnost
McKenzieho metody u léčby pacientů s LBP než v případě Brunkowové.
Ve studii je však doporučeno následné využití metody podle Brunkowové k posílení
paravertebrálních svalů. Aplikace cviků Brunkowové u pacientů s LBP, léčené McKenzieho
metodou, umožňuje dlouhodobé zachování dosažených výsledků, jakož i snížení hladiny
bolesti a uvolnění páteře.
Škola zad
Koncept Školy zad byl vyvinut, v roce 1969 Švédkou Mariane Zachrisson Forssel.
Program se skládá ze čtyř sérií cvičení, z nichž každá trvá 45 minut. Cílem cvičení je zlepšit
mobilitu, flexibilitu a sílu a tím dosáhnout zmírnění a prevence bolestí především v bederní
oblasti zad (Garcia et al., 2013, s. 730).
Llona et al. (2014, s. 92–98) se zajímali o efekt Školy zad u mladistvých pacientů
a dětí s nespecifickou bolestí zad nebo asymetrií pozorovanou v oblasti zad. Vyloučeni byli
pacienti s diagnostikovanou strukturální patologií (hernie disku, spondylóza, atd.) a skoliotici
s Cobbovým úhlem nad 25°. Prevalence bolesti na začátku studie byla 65,5 %. Pacienti byli
34
zaškoleni spolu se supervizory z řad rodiny, kteří dohlíželi na terapii po skončení programu.
Po třech měsících bylo u většiny pacientů hlášeno snížení bolesti, u některých její úplné
vymizení. Výsledkem této terapie bylo také zlepšení držení těla (postury) při každodenních
aktivitách. Tento výsledek byl hlášen jak samotnými pacienty, tak jejich rodiči.
Také Sahin et al. (2011, s. 224–229) se zabývali pacienty s chronickou LBP. Hodnotili
její efektivitu při kombinaci s fyzikální léčbou a pravidelným cvičením. Pacienti se účastnili
programu Školy zad dvakrát týdně po dobu dvou týdnů.
Odborník pacienty seznamoval s fyziologickou funkcí páteře, učil je ergonomické návyky
pro každodenní život a „správné používání“ bederní oblasti zad. Probandi byli rozděleni
do dvou skupin, kdy kontrolní skupina aplikovala pouze fyzikální léčbu a cvičení.
Druhá skupina byla mimo uvedené zahrnutá také do programu Školy zad.
Byl zpozorován prokazatelný efekt konceptu Školy zad, a to ihned po léčbě i po tříměsíčním
odstupu. Došlo k většímu snížení bolesti než v kontrolní skupině.
Srovnání metody McKenzie a Školy zad
Garcia et al. (2013, s. 729–747) se zabývali srovnáním efektu Školy zad a metody
McKenzie na nespecifické chronické bolesti v bederní oblasti. Během čtyř týdnů cvičení byla
hodnocena intenzita bolesti, disabilita a kvalita života. Soubor probandů byl znovu
zkontrolován také jeden měsíc, tři měsíce a šest měsíců po uplynutí programu. V obou
skupinách došlo k přetrvávajícímu snížení bolesti i disability. Metoda McKenzie dosáhla
lepších výsledků ve snížení disability.
Globální posturální reedukace (GPR)
Metoda GPR rozlišuje anteriorní a posteriorní svalové řetězce (smyčky) a zaměřuje
se na strečink antigravitačních svalů. V rámci jednoho řetězce jsou všechny svaly
protahovány během 20 minut. Zaujetí postury je bez kompenzačních mechanismů. GPR
předpokládá, že následkem zkrácení a tuhosti antigravitačních svalů jsou nedostatečná
rovnováha a revmatologické, respirační i neurologické symptomy (Amorim et al., 2013,
s. 441).
Amorim et al. (2013, s. 441–447) srovnali účinky GPR a segmentového cvičení
u pacientů se skapulární dyskinezí doprovázenou bolestí šíje. Sledovány byly změny
ve funkci horní končetiny, šíje, stupně bolesti a fyzické stránky kvality života.
Lepších výsledků bylo dosaženo v případě GPR. Bolest při skapulární dyskinezi může
35
být přičítána zkrácení a tuhosti trapézového svalu, prsních svalů a také akcentaci hrudní
kyfózy a krční lordózy (Amorim et al., 2013, s. 444).
Castagnoli et al. (2014, s. 1–8) provedli klinickou studii zaměřenou na krátkodobý
a dlouhodobý vliv terapie GPR ve srovnání se standartní individuální fyzioterapií u pacientů
s nespecifickou chronickou LBP. Cvičení bylo provedeno dvakrát v týdnu, v 15 sekcích,
každá s trváním 60 minut. Terapie byla zaměřena na uvědomění si vlastního tělesného
schématu, nápravu svalových dysbalancí, stabilizaci páteře a ovlivnění posturálních odchylek.
V obou skupinách bylo dosaženo srovnatelných výsledků v ovlivnění bolesti a funkce.
V případě GPR byla navíc hlášena přetrvávající úleva od bolesti i po jednom roce od terapie.
Můžeme proto předpokládat, že GPR má dlouhodobější účinky. Tato teorie ovšem vyžaduje
další výzkum.
Také studie Lawanda et al. (2015, s. 272–277), která vznikla kvůli posouzení účinku
v programu svalového protahování pomocí GPR u pacientů s chronickou LBP, prokázala
kladné výsledky. Na základě výsledných zjištění lze konstatovat, že program ukázal účinnost
při zlepšování bolesti i funkce. Dokonce došlo ke zlepšení některých dalších aspektů
posuzujících kvality života, jimiž je myšleno emocionální rozpoložení, duševní zdraví,
fyzické fungování či vitalita.
S-E-T koncept
Mau-Moeller et al. (2014, s. 1–2) provedli náhodně kontrolovanou klinickou studii
pro srovnání účinnosti dvou nemocničních programů. Cílem studie bylo zjistit ovlivnění
nápravy rozsahu pohybu (ROM) po totální arthroplastice kolenního kloubu (TKA).
Kontinuální pasivní pohyb (CPM) se často používá ke zvýšení ROM a zrychlení
pooperačního zotavení, navzdory minimálním jednoznačným vědeckým důkazům. Naproti
tomu je zde nová aktivní ROM terapie na bázi závěsu (SET), která přitom vyžaduje aktivaci
svalů kolenního kloubu a dynamickou stabilizaci kloubu. Předpokládali, že vyšší nároky
na sílu svalu a svalovou koordinaci během SET cvičení, by mohly být vhodné pro rychlé
zotavení po TKA.
Třicet osm pacientů bylo při pobytu v nemocnici náhodně rozděleno do skupin. V první
skupině využívali pacienti metodu SET, ve druhé skupině zase metodu CPM. Pacienti byli
vyšetřeni před zahájením léčby a primárním měřítkem výsledku byla velikost rozsahu pohybu
pasivní flexe kolene (PFL). Sekundární výstupy zahrnovaly rozsah pohybu aktivní kolenní
flexe, aktivní i pasivní ROM extenze kolene, statickou posturální kontrolu, fyzickou aktivitu,
36
bolest, délku pobytu v nemocnici a klinické či funkční výsledky, včetně hodnocení kvality
života (Mau-Moeller et al., 2014, s. 2–9).
Z výzkumu vyplynulo, že PFL byla výrazně vyšší u pacientů využívajících
metodu SET. Výsledek tedy podporuje zařazení SET v rehabilitačních programech, které
následují po TKA (Mau-Moeller et al., s. 8–9).
SMS Janda a Vávrová
Senzomotorický trénink (SMT) byl vyvinut Dr. Vladimírem Jandou jako součást
léčebného přístupu k syndromu chronických muskuloskeletárních bolestí (Hwang et al., 2013,
s. 1189–1190).
Cílem studie Hwanga et al. (2013, s. 1189–1190) bylo zkoumat účinky
senzomotorického tréninku na předpokládané posturální úpravy (APA) u pacientů
s chronickou LBP. Čtrnáct pacientů s chronickou LBP bylo náhodně rozděleno do skupiny
1, 2 a 3. První skupina je tzv. normální a je zvolená jako kontrolní pro porovnání s výsledky
z druhé a třetí skupiny. Druhá skupina zahrnuje pacienty využívající k léčbě obyčejnou
fyzickou terapii a třetí skupina využívá senzomotorický trénink. Pacienti ve skupinách
2 a 3 podstoupili léčbu po dobu čtyř týdnů, která trvala vždy 40 minut pět dní v týdnu.
Aby bylo možné vyhodnotit změny v APA, byla pomocí elektromyografie (EMG) zkoumána
aktivita svalů a čas jejich zapojování. Zjištění, zda se APA pacientů s chronickou LBP liší
od hodnot zdravých lidí, je klíčovou součástí léčby.
Z výsledků pro zapojení svalů vyplynulo, že ve skupině 3 došlo k rychlejší aktivitě
svalů m. obliquus externus abdominis a m. transversus abdominis než u skupiny
2. Senzomotorický trénink byl v této studii účinný pro zlepšení APA a reakci muskulární
aktivity u pacientů s chronickou LBP. Obecně lze říci, že senzomotorický trénink zvyšuje
intermuskulární kontrolu a zlepšuje reakce na senzorické vjemy. Senzomotorický trénink učí
pacienty, jak přizpůsobovat své vlastní svaly, což způsobí svalovou plasticitu, zmírnění
bolesti a zlepšení svalové síly (Hwang et al., s. 1189–1192).
DNS dle Koláře
Pro účely objasnění metody DNS byl do výzkumu zapojen pacient s posteriorní
kortikální atrofií (PCA). PCA je ve zkratce progresivní, vysilující stav charakterizovaný
obtížemi při vizuálně-prostorových úkonech, psaní a motorické kontrole. Mezi vlastnosti
37
tohoto syndromu patří ztráta kognitivních motorických funkcí a přítomnost výrazně
asymetrické apraxie končetin (Francio et al., 2015, s. 42–43).
Muskuloskeletální vyšetření je ve většině případů neprůkazné, nicméně závažné
progresivní, vizuální a kognitivní nálezy jsou běžné. Vizuální příznaky bývají detekovány
snáze než jiné poruchy, a to v důsledku vyšší úrovně poškození, nicméně léčba
neuromuskulární dysfunkce je považována za minimálně stejně důležitou. Podpůrná
rehabilitační léčba je považována za zásadní pro osoby s kognitivními motorickými
poruchami. Zvláštní úsilí musí být věnováno především neuromuskulárním vlastnostem PCA
a patřičné manuální terapii, rehabilitaci a cvičení. Kognitivní terapie je doporučována jako
možnost další péče o pacienta, zlepšení jeho kvality života a neuromuskuloskeletálních funkcí
(Francio et al., 2015, s. 42–43).
Podle Koláře ovlivněného prací Vojty, může být právě v takových případech
DNS považováno za správný druh podpůrné léčby a může pomoci zlepšit specifické funkce
muskuloskeletálního aparátu (Francio et al., 2015, s. 42).
V rámci výzkumu byly u výše zmíněného pacienta s PCA použity především metody
DNS, s důrazem na analýzu vzorců pohybu. V případě, že CNS nefunguje fyziologicky, mění
se i posturální program. V konečném důsledku rozsáhlé smyslové vjemy mířící
do CNS přispívají k neuromuskulární adaptaci vyžádané potřebami kortexu v jeho vlastním
procesu reorganizace. Z tohoto důvodu hraje manuální terapie zásadní roli při senzorické
stimulaci periferních receptorů, u nichž je známo, že ovlivňují vzory odezvy motoriky. Tyto
vzory zase přímo ovlivňují držení těla, rovnováhu, lokomoci a pohybové funkce. Procedury
manuální terapie užité v tomto případě zlepšily neuromuskulární funkci a kvalitu života
pacienta (Francio et al., 2015, s. 42–44).
Klinický přístup k řízení pohybové dysfunkce klade důraz na využití ruční stimulace
určitých částí těla. Dále pak na řádnou mobilizaci kloubů, která má pomocí CNS vyvolat
předem stanovené eferentní motorické vzory. Tyto vzory zprostředkují smyslové vjemy
ke zvýšení kortikální asimilace a k odpovídající reorganizaci (Francio et al., 2015, s. 42–44).
Brügger koncept
Bílková (2009, s. 1) provedly studii, jejímž cílem bylo analyzovat účinnost
Brüggerovy metody při léčbě idiopatické skoliózy. Studie byla provedena na 17 pacientech
ve věku 7–18 let, (9 mužů, 8 žen) postižených adolescentní idiopatickou skoliózou. Hlavním
kritériem pro výběr probandů bylo zakřivení skoliózy maximálně 30° (měřeno metodou
38
Cobb) a absence pasivní opory v minulosti. V průběhu jednoho roku byla aplikována terapie
podle Brüggerovy koncepce. Po uplynutí této doby byla účinnost terapie vyhodnocena.
Výsledky prokázaly pozitivní změny u všech probandů při srovnání počáteční a závěrečné
zkoušky a podporují klinickou účinnost Brüggerova konceptu v léčbě idiopatické skoliózy
u dětí. Léčba může prokazatelně zmenšit thorakolumbální a lumbální zakřivení.
SM Systém
Účinky pomocí SM systému zkoumali ve své studii Dovrtělová a Struhár (2014, s. 67–69,
74–75). Kladli si za cíl zjistit, zda se může zlepšit úroveň posturální stability pomocí cvičení
s elastickým lanem, které koncept využívá. Průběžné výsledky byly měřeny pomocí
elektronické balanční plošiny (EBP). Test probíhal v průběhu tří měsíců. Vstupní měření
zahrnovalo stoj na EBP po dobu 30 vteřin s otevřenýma očima. Proband měl za úkol udržovat
EBP v rovnovážné poloze za pomoci zpětné vazby v podobě sledování obrazovky. Testu
se zúčastnilo 29 zdravých probandů, aktivních v moderní gymnastice, kteří byli zatíženi
aktivitou během týdne v celkovém rámci 18 ti hodin. Experimentální skupina cvičila navíc
dvě hodiny s elastickým lanem. Z výsledků měření vyplynulo, že účastníci testu, kteří
používali navíc ke své aktivitě elastické lano, prokazovali mnohem lepších výsledků,
než účastníci druhé skupiny. Autoři dodávají, že ke zlepšení výsledků ovlivnění posturální
stability pomocí SM systému může docházet nejen u vrcholových sportovců, ale také u dětí
a pacientů.
39
ZÁVĚR
Samotné vymezení termínu „postura“ se ukázalo jako nelehký úkol, protože existuje
mnoho autorů, kteří se od sebe liší v různých pohledech na členění a definice postury a témat
s ní souvisejících. Nebylo však v mých silách v bakalářské práci zahrnout všechny pohledy.
Důvodem je obrovský rozsah tématu, nebo konkrétněji pojmu postura. Snažila jsem se proto
zařadit do kapitol takové pojmy, které souvisejí s mým výběrem terapeutických konceptů.
Při vyhledávání vybraných konceptů jsem došla k závěru, že nejvíce studií prokazujících
účinnost a efektivitu daných metod se týkají McKenzieho metody,
Školy zad a Globální posturální reedukace. Z pohledu konceptu Roswith Brunkowové jsem
našla zmínku o pozitivním vlivu na posturu v rámci srovnání s McKenzieho metodou. S-E-T
koncept je prokázán relevantní u pacientů po TKA. Z Brüggerova konceptu, respektive
z myšlenky Brüggerova sedu vychází mnoho terapeutů. Z mých vybraných konceptů
například prof. PaeDr. Pavel Koláře, Ph.D. (Kolář, 2009, s. 235), nebo MUDr. Raševa
(1992, s. 113, 115). Účinnost tohoto terapeutického konceptu však představuji v rámci české
studie, kterou provedly Mgr. Iva Bílková a Doc. PaedDr. Dagmar Pavlů, CSc. Stejně
tak průkaznost SM Systému MUDr. Richarda Smíška potvrzuje česká studie provedená
na probandech aktivních v moderní gymnastice. Závěry však poukazují na možné využití
u dětí a pacientů. Jména jako je Prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc. a prof. PaeDr. Pavel
Kolář, Ph.D. jsou ve světě známá. Také metody těchto dvou špičkových českých osobností
nezůstávají pozadu, což dokazují provedené studie. Koncept Jarmily Čápové je v České
republice certifikován od roku 2010 na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České
republiky. Veškeré školící akce garantuje doc. MUDr. František Véle, CSc.,
Prof. MUDr. Peter Wendsche a MUDr. Aleš Doležal. Školení provádí sama Jarmila Čápová.
Myslím, že lze prohlásit, že je koncept v České republice významný a úspěšný.
40
REFERENČNÍ SEZNAM
AMORIM, C. S. M., et al. 2013. Effectiveness of global postural reeducation compared to
segmental exercises on function, pain, and quality of life of patients with scapular dyskinesis
associated with neck pain: a preliminary clinical trial. Journal of Manipulative and
Physiological Therapeutics. 2013, vol. 37, no. 6, pp. 441-447. ISSN 0161-4754.
BABULA, G. et al. 2010. The analysis of the effectiveness of the McKenzie method in
patients with low back pain – based on the literature. Arthroscopy and Joint Surgery. 2010,
vol. 6, no. 1., pp. 34-44. ISSN 2214-9635.
BÍLKOVÁ, I. 2003. Therapy for scoliosis using elements from Dr. Brügger’s concept.
Fyzioklinika. Dostupné z: https://www.fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/therapy-for-scoliosis-
using-elements-from-dr-br-gger-s-concept.
BÍNOVÁ, A., ŠPRINGROVÁ PALAŠČÁKOVÁ, I. 2008. Nové aspekty v metodě Roswithy
Brunkow sledováním aktivity vybraných svalů pomocí povrchové EMG. Rehabilitace a
fyzikální lékařství. 2008, no. 2, s. 74-81. ISSN 1803-6597.
BONER, R., et al. 1995. Zdravé držení těla během dne: podle Dr. med. A. Brüggera. Přel. A.
KOLLMAN. 1. přeložené vydání. Praha: 1995, 128 s. ISBN 80-900069-5-7.
BUJANG, R., ABDUL WAHAT, N. H., UMAT, C. 2013. Posture Stability in Adult Cochlear
Implant Recipients. Journal of Medical Sciences. 2013, vol. 2, no. 13, pp. 86-94. ISSN 1682-
4474.
CARPENTER, R., REDDI, B. 2012. Neurophysiology: a conceptual approach. 5th ed. Boca
Raton: CRP Press, 2012, 510 s. ISBN 978-1-444-13517-6.
CASTAGNOLI, C., et al. 2014. Effects in short and long term of global postural reeducation
(GPR) on chronic low back pain: a controlled study with one-year follow-up. The Scientific
World Journal. 2014, vol. 2015, article ID 271436, pp. 1-8. ISSN 1537-744X.
ČÁPOVÁ, J. 2008. Terapeutický koncept „ Bazální programy a podprogramy ". 1. vydání.
Ostrava: Repronis, 2008, 119 s. ISBN 978-80-7329-180-8.
CLARE, H. A. et al. 2005. Reliability os McKenzie Classification of Patients With Cervical
or Lumbal Pain. Journal of Manipulative and Physiological Therapeutics. 2005, vol. 28, no.
2, pp. 122-127. ISSN 0161-4754.
DAVLIN, CH. D. 2004. Dynamic Balance in High Level Athletes. Perceptual and Motor
Skills. 2004, vol. 98, no. 3, pp. 1171-1176. ISSN 1558-5125.
41
DIMITROVA, E., ROHLEVA, M. 2014. Global Postural Reeducation in the treatment of
postural impairments. Research in Kinesiology. 2014, vol. 4, no. 1, pp. 72-75. ISSN 1857-
7679.
DRŠATA, J. 2007. Počítačová posturografie v diagnostice a rehabilitaci závrativých stavů.
Hradec Králové, 2007, 124 s. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze. Lékařská fakulta
v Hradci Králové. Klinika Ušní nosní a krční.
DYLEVSKÝ, I. 2009. Speciální kineziologie. Praha: Grada Publishing, 2009, 171 s. ISBN
978-80-247-1648-0.
FRANCIO, V. T., BOESCH, R., TUNNING, M. 2015. Treatment of a patient with posterior
cortical atrophy (PCA) with chiropractic manipulation and Dynamic Neuromuscular
Stabilization (DNS): A case report. The Journal of the Canadian Chiropractic Association.
2015, vol. 59, no. 1, pp. 37-45. ISSN 1715-6181.
FRANK, C., KOBESOVA, A., KOLAR, P. 2013. Dynamic Neuromuscular stabilization &
Sports Rehabilitation. Journal of Orthopaedic and Sports Physical Therapy. 2013, vol. 8, no.
1, pp. 62-73. ISSN 0190-6011.
GARCIA, A. N. et al. 2013. Effectiveness of Back School Versus McKenzie Exercises in
Patients With Chronic Nonspecific Low Back Pain: A Randomized Controlled Trial. Physical
Therapy. 2013, vol. 93, no. 6, pp. 729-747. ISSN 1538-6724.
GOLIWALIS, M., FURMANIUK, L., LEWANDOWSKI, J. 2015. Postural stability in adults
under 30 years of age. TRENDS in Sport Sciences. 2015, vol. 22, no. 2, pp. 83-88. ISSN 2299-
9590.
GROSS, M. T., MERCER, V. S., LIN F. CH., 2012. Effects of Foot Orthoses on Balance in
Older Adults. Journal of Orthopaedic and Sports Physical Therapy. 2012, vol. 42, no. 7, pp.
649-657. ISSN 0190-6011.
HEEBNER, N. et al. 2015. Reliability and Validity of an Accelerometry Based Measure of
Static and Dynamic Postural Stability In Healthy and Active Individuals. Gait & Posture.
2015, vol. 41, pp. 535-539. ISSN 0966-6362.
HEFFORD, CH. 2008. McKenzie classification of mechanical spinal pain: Profile of
syndromes and directions preference. Manual Therapy. 2008, vol. 13, no. 1, pp. 75-81. ISSN
1356-689X.
HONOVÁ, K. 2012. Aktivace hlubokého stabilizačního systému s využitím moderních
fitness pomůcek. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2012, no. 1, pp. 42-46. ISSN 1803-6597.
42
HORAK, F. B. 2006. Postural orientation and equilibrium: chat do we need to know about
neural control of balance to prevent falls? Age and Ageing. 2006, vol. 35, no. S2, pp. ii7-ii11.
ISSN 1468-2834.
HWANG, J. A. et al. 2013. The Effects of Sensorimotor Training on Anticipatory Postural
Adjustment of the Trunk in Chronic Low Back Pain Patients. Physical Therapy Science.
2013, vol. 25, no. 9., pp. 1189-1192. ISSN 0915-5287.
KIRKESOLA, G. 2009. Neurac – a new treatment method for long-term musculoskeletal
pain. Fysioterapeuten. 2009, vol. 76, no. 12, pp. 1-12. ISSN 0807-9277.
KOLÁŘ, P. 2002. Vadné držení těla z pohledu posturální ontogeneze. Pediatrie pro praxi.
2002, vol. 3. pp. 106-109. ISSN 1803-5264.
KOLÁŘ, P. 2006. Posturální funkce v diagnostice a terapii bolestivých poruch hybného
systému. Bolest (suppl. 1). 2006, s. 44. ISSN 1212-0634.
KOLÁŘ, P. et al. 2009. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vydání. Praha: Galén, 2009. 713 s.
ISBN 978-80-7262-657-1.
KOLÁŘ, P., LEWIT, K. 2005. Význam hlubokého stabilizačního systému v rámci
vertebrogenních obtíží. Neurologie pro praxi. 2005, no. 5, pp. 270-275. ISSN 1803-5280.
KOPECKÝ, M. 2010. Zdravotní tělesná výchova. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého
v Olomouci, 2010, 109 s. ISBN: 978-80-244-2509-2.
KRÁLÍČEK, P. 2011. Úvod do speciální neurofyziologie. 3. přepracované vydání. Praha:
Galén, 2011, 235 s. ISBN 978-80-7262-618-2.
LACOUR, M., BERNARD-DEMANZE, L., DUMITRESCU, M. 2008. Posture control,
aging, and attention resources: Models and posture-analysis methods. Clinical
Neurophysiology. 2008, vol. 38, no. 6, pp. 411-421. ISSN 1388-2457.
LATASH, M. L. 1998. Neurophysiological basis of movement. Champaign: Human Kinetics,
1998, 269 s. ISBN 0-88011-756-7.
LAWAND, P. et al. 2015. Effect of a muscle stretching program using the global postural
reeducation method for patients with chronic low back pain: A randomize controlled trial.
Joint Bone Spine. 2015, vol. 82, pp. 272-277. ISSN 1297-319X.
LORD, S. R., MENZ, H. B. 2000. Visual Contributions to Postural Stability in Older Adults.
Gerontology. 2000, vol. 46, no. 6, pp. 306-310. ISSN 1423-0003.
LLONA, M. J., et al. 2014. Back school: A simple way to improve pain and postural
behaviour. Anales de Pediatría. 2014, vol. 81, no. 2, pp. 92-98. ISSN 1696-4608.
MAU-MOELLER, A. et al. 2014. The effect of continuous passive motion and sling exercise
training on clinical and functional outcomes following total knee arthroplasty: a randomized
43
active-controlled clinical study. Health and Quality of Life Outcomes. 2014, vol. 68, pp. 1-10.
ISSN 1477-7525.
MOHAMMADIRAD, S. et al. 2012. Intra and intersession reliability of a postural control
protocol in athletes with and without anterior cruciate ligament reconstruction: a dual-task
paradigm. The International Journal os Sports Physical Therapy. 2012, vol. 7, no. 6, pp. 627-
636. ISSN 2159-2896.
MUJIĆ, S. E., et al. 2004. The effects of McKenzie and Brunkow exercise program on spinal
mobility comparative study. Bosnian journal of basic medici sciences. 2004, vol. 4, no. 1, pp.
62-68. ISSN 1840-4812.
MYSLIVEČEK, J. et al. 2009. Základy neurověd. 2. vydání. Praha: TRITON, 2009, 390 s.
ISBN: 978-7387-088-1.
NOVÁKOVÁ, E. 2005. McKenzie mechanická diagnostika funkčních poruch pohybového
systému. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2005, no. 2, pp. 76-80. ISSN 1803-6597.
PAGE, P. 2006. Sensorimotor training: A “global” approach for balance training. Journal of
Bodywork and Movement Therapies. 2006, vol. 10, no. 1, pp. 77-84. ISSN 1360-8592.
PALAŠČÁKOVÁ ŠPRINGROVÁ, I. 2012. Funkce, diagnostika, terapie hlubokého
stabilizačního systému. 2. vydání. Čelákovice: Rehaspring, 2012, 67 s. ISBN 13 978-80-260-
1698-4.
PAVLŮ, D. 2003. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody I. 2. opravené vydání. Brno:
Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2003. 239 s. ISBN 80-7204-312-9.
PAUK, J., IHNATOUSKI, M., LASHKOUSKI, U. 2013. Mechanical loading on plantar
surface in children. Mechanika. 2013, vol. 19, no. 1, pp. 92-95. ISSN 1392-1207.
RAŠEV, E. 1992. Nejen bolestí zad vás zbaví Škola zad. Praha: 1992, 216 s. ISBN 80-
900272-6-1.
ROCK, C. M., PETAK-KRUEGER, S. 2000. Agisticko-excentrické kontrakční postupy
k ovlivnění funkčních poruch pohybového systému. Brno: Akademické nakladatelství CERM,
2000, 144 s. ISBN-10: 3-905407-01-9.
ROKYTA, R. et al. 2000. Fyziologie. Praha: ISV nakladatelství, 2000, 364 s. ISBN 80-
85866-45-4.
SAHIN, N., et al. 2011. Effectiveness of back school for treatment of pain and functional
disability in patients with chronic low back pain: a randomized controlled trial. Journal of
rehabilitation medicine. 2011, vol. 43, no. 3, pp. 224-229. ISSN 1650-1977.
SMÍŠEK, R., SMÍŠKOVÁ, K., SMÍŠKOVÁ, Z. 2013. Zdravá záda. 4. rozšířené vydání.
Richard Smíšek, 2013, 173 s. ISBN 978-80-87568-20-0.
44
STRUHÁR, I., DOVRTĚLOVÁ, L. 2014. Vliv SM-systému cvičení na úroveň posturální
stability. Studia sportiva. 2014, vol. 8, no. 2, pp. 67-76. ISSN 1802-7679.
SUCHOMEL, T., 2006. Stabilita v pohybovém systému a hluboký stabilizační systém –
podstata a klinická východiska. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2006, no. 3, pp. 112-124.
ISSN 1803-6597.
SUCHOMEL, T., LISICKÝ, D. 2004. Progresivní dynamická stabilizace bederní páteře.
Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2004, no. 3, pp. 128-136. ISSN 1803-6597.
TROJAN, S. et al. 2005. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 3. přepracované
a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2005, 240 s. ISBN 80-247-1296-2.
TROJAN, S. et al. 2003. Lékařská fyziologie. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha:
Grada Publishing, 2003, 739 s. ISBN 80-247-0512-5.
TRZASKOMA, L. I. Z. et al. 2013. Lower limb laterality versus foot structure in men and
women. Biomedical Human Kinetics. 2013, vol. 5, no. 1., pp. 28-42. ISSN 2080-2234.
VAŘEKA, I. 2002. Posturální stabilita (I. část): Terminologie a biomechanické principy.
Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2002, vol. 9, no. 4, pp. 115-121. ISSN 12112658.
VÉLE, F. 1995. Kineziologie posturálního systému. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1995, 83 s.
ISBN 80-7184-100-5.
VELÉ, F. 2006. Kineziologie: Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro
diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. 2. vydání. Praha: TRITON, 2006, 375 s.
ISBN: 80-7254-837-9.
VRABEC, P., et al. 2002. Rovnovážný systém I: obecná část: klinická anatomie a fyziologie,
vyšetřovací metody. 1. Vydání. Praha: Triton, 2002, 104 s. ISBN 80-7254-307-5.
WINTER, D. A. 1995. Human balance and posture control during standing and walking. Gait
& Posture. 1995, vol. 3, no. 4, pp. 193-214. ISSN 0966-6362.
45
SEZNAM ZKRATEK
APA předpokládaná posturální úprava
atd. a tak dále
CMP cévní mozková příhoda
CNS centrální nervová soustava
CPM kontinuální pasivní pohyb
DNS dynamická neuromuskulární stabilizace
EBP elektronická balanční plošina
EMG elektromyografie
et al. a kolektiv
GPR globální posturální reedukace
HSSP hluboký stabilizační systém páteře
LBP bolest bederní páteře
m. musculus
mm. musculi
MDT mechanická diagnóza a terapie
např. například
no. number
PCA posteriorní kortikální atrofie
PFL pasivní flexe
ROM rozsah pohybu
s. strana
SET terapie na bázi závěsu
S-E-T Sling Exercise Therapy
SM stabilizace a mobilizace
SMT senzomotorický trénink
TKA arthroplastika kolenního kloubu
tzv. tak zvaný
VDT vadné držení těla
vol. volume
46
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1: Model 3 ozubených kol podle Brüggera.
Příloha č. 2: Nácvik malé nohy.
47
Příloha č. 1: Model 3 ozubených kol podle Brüggera.
(Dostupné z: https://haroldgibbons.files.wordpress.com/2011/06/cogwheel-111.jpg )
48
Příloha č. 2: Nácvik malé nohy. (Page, 2006, s. 80)