Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Slezská církev evangelická augsburského vyznání
Práce Pro Ministerio
Vztah Ježíše Krista k Písmu
Vypracoval: Ing. Michal Klus, M.Div.
1
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že práci pro ministerio na téma
"Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy"
jsem vypracoval samostatně.
Použitou literaturu a podkladové materiály
uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Třinci dne 13.června 2006.
2
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Obsah:
KAPITOLA 1 - VÝZNAM STUDIA JEŽÍŠOVA VZTAHU K PÍSMU……………………....s.4
1.1 Proč je důležitý Ježíšův vztah k Písmu
1.2 Způsob studia Ježíšova vztahu k Písmu
1.3 Kritika aplikace Ježíšových postojů
1.4 Důvod pro studium významu Písma
KAPITOLA 2 - PÍSMO, KTERÉ JEŽÍŠ ČETL……………………………………………….s.11
2.1 Židovský kánon
2.2 Kopie a překlady Písma
2.3 Otázka Ježíšova citování textů Písma
KAPITOLA 3 – JAK JEŽÍŠ POUŽÍVÁ PÍSMO…………………………………….………..s.16
3.1 Ježíš používá celé Písmo
3.2 Ježíš používá pouze Písmo
3.3 Oblasti, ve kterých Ježíš používá Písmo
3.4 Způsob, jakým Ježíš používá Písmo
KAPITOLA 4 – ČÍM JE PRO JEŽÍŠE PÍSMO……………………………………..………...s.27
4.1 Názvy a tituly, které dává Ježíš Písmu
4.2 Slovo Boha
4.3 Slovo Boha sepsané lidmi
4.4 Neomylné a bezchybné Písmo
4.5 Autoritativní Písmo
4.6 Historicky přesné Písmo
4.7 Prorocké Písmo
4.8 Životodárné Písmo
KAPITOLA 5 - ODKAZ JEŽÍŠOVA POSTOJE V DNEŠNÍ DOBĚ…………………………s.50
5.1 Kristus ano či ne?
5.2 Církev ano či ne?
3
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
1 Význam studia Ježíšova vztahu k Písmu
1.1 Proč je důležitý Ježíšův vztah k Písmu
„Jako milované děti následujte Božího příkladu.“ (Ef 5:1) Apoštol Pavel vyzývá Efezské
k tomu, aby následovali Božího příkladu. Vyzývá je, aby svým chováním napodobovali chování
Boží. Tato výzva předpokládá, že známe Boží chování a Jeho charakter. Tento Boží charakter
nám nejvýrazněji odhaluje Boží slovo, a tak studiem Bible může člověk poznávat Boží chování
a napodobovat Jej. Nicméně musíme přiznat, že mezi námi a Bohem je zásadní rozdíl, a proto
pro nás není vždy jednoduché rozpoznat, jak ho máme napodobovat. Zdaleka nejjednodušší
cesta, jak napodobit Boží chování, je sledovat a následovat příklad Ježíše Krista. (1Tm 1:16; 1P
2:21) Je to totiž Ježíš Kristus, kdo je jak Bohem tak člověkem a kdo žil na této zemi. Právě
proto, že Ježíš je rovněž člověkem a že prožil situace, které prožíváme i my, je pro nás téměř
automatické, že se nejdříve snažíme učit od Něj. Je pro nás mnohem jednodušší následovat
Ježíšův příklad než obecně příklad Boží.
Co víc, Bůh nám dokonce dává příkaz, abychom Ježíše poslouchali v tom, co říká. Sám Bůh
Otec na hoře proměnění řekl: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho
poslouchejte.“ (Mt 17:5) Právě proto, když narazíme na jakýsi problém, ptáme se, zda se s tím
problémem setkal Ježíš, co o něm učil a jak jej řešil. Zajímá nás Ježíšovo učení o manželství,
o výchově dětí, učíme se od něj odpouštět, kázat, učit či evangelizovat. Přestože se tyto pravdy
učíme stejně věrohodně z celé Bible, často se zaměřujeme nejdříve či nejdůkladněji právě
na Ježíšovo učení v té či oné oblasti. Teolog John R.W. Stott je stejného názoru: „Od Ježíše
získáváme pochopení Boha, nás samých, dobra a zla, služby a cíle, času a věčnosti, nebe a pekla.
Naše chápání každé problematiky je závislé na Ježíšově učení. … A to platí také o Bibli.“1
1.2 Způsob studia Ježíšova vztahu k Písmu
Když se teda snažíme studovat, čím je Bible, jaký k ní máme mít vztah a jak ji používat,
logicky se nejdříve díváme na Ježíše. Můžeme očekávat, že právě u Ježíše najdeme odpověď
na otázku, čím Písmo opravdu je. Werner Gitt, profesor z Braunschweigu, konstatuje: „Kristus je
jedinečným klíčem k porozumění Písmu. Biblicky věrné porozumění Písmu je proto identické
1 Stott s.7
4
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
s Ježíšovým porozuměním Písmu.“2 Rozhodl jsem se proto vypracovat studium evangelií, kde
bych zkoumal, jaký byl Ježíšův vztah k Písmu.
Je mi samozřejmě jasné, že mnoho biblických učenců zastává názor, že není možné vědět, co
přesně Ježíš učil. Pokud by byla pravda, že z evangelií nedokážeme o Ježíšově učení zjistit nic
nebo téměř nic, pak tato práce nemá žádný význam. Pokud ovšem jsou historické záznamy
evangelií plně nebo alespoň částečně pravdivé, pak tato studie má smysl, neboť existuje opravdu
velké kvantum informací týkající se Ježíšova vztahu k Písmu.3 Vztah Ježíše k Písmu se budu
snažit vypozorovat ze všech čtyř evangelií a to bez jakékoli diskriminace. To znamená, že
veškeré pasáže týkající se Ježíšova vztahu k Písmu budou považovány za stejně hodnotné
a nebude brán ohled na kritické přístupy k jednotlivým pasážím. Jsem přesvědčen, že i ti,
pro které jsou mnohé pasáže evangelií zpochybnitelné, jistě naleznou spoustu důvěryhodného
materiálu zabývajícího se Ježíšovým vztahem k Písmu. Historicitu evangelií zde obhajovat
nebudu. To není obsahem této studie a rozsah této problematiky je tak závažný, že jej nelze
zmínit pouze okrajově.
Rozhodl jsem se taky, že se pro účely této práce budu snažit k evangeliím přistoupit pouze
jako k historickému záznamu z prvního století, kde očití svědkové zaznamenávají život Ježíše.
Kdybych pro účely této studie neomezil mé chápání evangelií na historický záznam, dostal bych
se do argumentační smyčky. Základem mé argumentace by totiž bylo tvrzení, že Bibli považuji
za Boží slovo, protože ona sama o sobě tvrdí, že je Božím slovem. A to je pro mnohé
nepřijatelné.
Proto pro účely tohoto studia k evangeliím přistupuji jen jako k historickému dokumentu,
který mi odhaluje historickou osobu Ježíše Krista.4 Tyto historické záznamy mne vedou
k přesvědčení, že Ježíš je Syn Boží. Jinak si totiž Jeho chování a učení nelze vyložit. Pokračuji
a učím se od Ježíše a hledám odpověď na otázku, zda mi tento historický záznam může ukázat
něco o Jeho vztahu k Písmu. Při samotném studiu a rozboru textů evangelií se řídím zásadou
Johna W. Montgomeryho, který řekl: „Při rozboru musíme naslouchat tomu, co říká text, a ne
2 Gitt s.173 Pozn. autora: Sám jsem přesvědčen o úplné pravdivosti všech záznamů evangelií. Ale chci tímto říci, že i pro ty, kdo nejsou přesvědčeni o jejich úplné pravdivosti, má studium Ježíšova vztahu k Písmu smysl. 4 Pozn. autora: Sám jsem přesvědčen, že evangelia jsou Božím slovem. Toto omezení činím, abych dokázal, že Ježíšův vztah k Písmu lze prokázat i bez toho, abychom vycházeli z předpokladu, že evangelia jsou Božím slovem.
5
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
předpokládat podvod nebo chyby, dokud se autor sám neusvědčí tím, že bude protiřečit sám sobě
nebo známým faktům.“5
1.3 Kritika aplikace Ježíšových postojů
Někteří teologové se snaží naznačit, že z Ježíšova učení nedokážeme přesně pochopit, co
ze Starého zákona Ježíš přijímá a co nikoli. Tvrdí, že fakt, že Ježíš mluví o osobách, které známe
z Písma, nezbytně neznamená, že věří v jejich historicitu. Saarnivaara vysvětluje přístup těchto
teologů k této problematice: „Liberální kritikové běžně vysvětlují, že se Ježíš buď přizpůsobil
názorům, jaké měli Jeho vrstevníci bez toho, aby se je pokoušel opravit nebo se vzdal své božské
moudrosti do té míry, že nebyl schopen posoudit otázky týkající se Starého zákona a jeho
historie.“6
První argument tvrdí, že Ježíš prostě nechtěl své posluchače nahněvat, a proto je vědomě
nechává věřit, v co věří, a navíc je utvrzuje v jejich přesvědčení. Toto však nemá velikou váhu
ve světle Ježíšovy ostré kritiky tradice, která byla přidávána k Písmu. Židé se sice nesnažili
přidat své tradice do kánonu, ale v realitě jim přiznávali téměř stejnou moc. Proto Ježíš velmi
ostře a často kritizuje cokoli, čemu se přisuzuje autorita srovnatelná s autoritou Písma. Dobře
viditelné je to právě při Jeho sérii kázání na hoře, kde vidíme, jak obezřetně Ježíš odděluje Boží
zákon od pozdějších dedukcí, které z tohoto zákona byly vyvozeny.
Snad nejmarkantnějším příkladem toho, že Ježíš tiše netoleroval chyby Jeho vrstevníků,
může být rozprava s farizeji a zákoníky tak, jak ji zaznamenal evangelista Marek: „Farizeové
a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma
rukama?" Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě
rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou
jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice."“ (Mk 7:5-8)
Ježíš tady nekritizuje nezbytně tradici samotnou, ale fakt, že lidé opustili „přikázání Boží“
a drží se „lidské tradice.“ Pomineme-li všechny další významné závěry, které z Ježíšova výroku
můžeme vyvodit, pak vidíme, že Ježíš nepřijímal automaticky všechno tehdejší učení, ale trval
5 Montgomery: History and Christianity s.296 Saarnivaara s.35
6
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
na následování a dodržování Písma. Písmu se nic nemůže vyrovnat a hlavně Písmo nemůže být
ničím nahrazeno.
Také vidíme, že Ježíš nedovoluje, aby byl spojován s jakýmikoli národnostními očekáváními
a tyto falešné představy rovněž potírá. Wenham píše: „Byl připraven jít na kříž za to, že se
vzpíral obvyklým nepochopením. Jistě by zřetelně oddělil směsici Boží pravdy a lidské chyby
v Písmu, pokud by si myslel, že existují.“7 Opak je pravdou. Nejen, že Ježíš nikde takový
problém ani nenaznačuje. Co víc, Jeho neustálé používání Písma ve všech důležitých situacích je
dosti zřetelným důkazem toho, že na něj absolutně spoléhal. Při tom všem navíc tvrdil: „Dokud
nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona.“ (Mt 5:18),
„Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ (L 16:17), „Písmo nemůže být
zrušeno.“ (J 16:17, NBK) Wenham vysvětluje Ježíšovo naprosté přijetí starozákonního kánonu:
„Skutečnost, že to bylo Jeho vlastní stanovisko a ne pouze postoj ad hominem, který přijal tím,
že se přizpůsobil svým posluchačům, je vidět na Jeho používání Písma, když čelil ďáblu. Fakt,
že tento Jeho postoj nebyl pouze výsledkem Jeho lidského omezení, je vidět na tom, jak velký
důraz klade na Písmo po tom, co byl vzkříšen.“8
Představa, že by se Ježíš v otázce vztahu k Písmu přizpůsobil tendenčním názorům, je tedy
jen velmi těžce prokazatelná. Naopak, je velmi nelogická a nesystematická. Vidíme, že Ježíš
často kritizuje tendenční názory, používá Písmo jako mocný a autoritativní nástroj a nikdy Písmo
nekritizuje ani neopravuje. Toto jsou důkazy, které manifestují, že tento první argument kritiků
je nepřijatelný.
Druhý argument kritiků, který tvrdí, že Ježíš se vzdal své moudrosti vzhledem k historicitě
Písma, rovněž ztrácí svou váhu, když se zamyslíme nad tím, jak intenzivně a fundovaně Ježíš
používal Boží slovo. Když Ježíše pozorujeme, je nám jasné, že rozuměl Písmu mnohem více než
kterýkoli z lidí. Je naprosto nepředstavitelné, že by žil v ignoranci v otázkách historicity Písma
a byl obdařen takovou moudrostí v jeho výkladu. Tyto možnosti si odporují a nejsou slučitelné.
Pinnock si všímá: „Jeho (Kristovy) zmínky o učení Písma, přímé či nepřímé, zjevné či sotva
patrné, nám obstarávají neotřesitelný důkaz nejen o Jeho naprosté znalosti celého textu Písma,
ale také o Jeho vyhodnocení Písma jako božské pravdy.“9
7 Wenham s.148 Ibid. s.29 Montgomery: History and Christianity s.202
7
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Když se tedy zamyslíme nad oběma kritickými přístupy, tak vidíme, že dokazují, že Ježíš
buď lidi podváděl vědomě a utvrzoval je v jejich falešném přesvědčení nebo prostě o sobě učil
něco, co nebyla pravda, protože neměl takové poznání, jaké tvrdil, že má. (J 3:11; J 18:6; J 14:6)
Obě dvě tyto varianty vedou k uznání toho, že Ježíš nebyl tím, kým se vydával být. Tak to
vyjádřil i Stott: „Tyto teorie představují Ježíše jako buď podvodníka nebo podvodníka.“10
A pokud by tedy tyto teorie byly pravdivé a dokazatelné, tak v tom případě nám Ježíš nemá co
nabídnout.
Nicméně, tuto diskuzi nelze ukončit jinak než prohlášením, že tyto teorie jsou pouhé
nepodložené a nedokazatelné pokusy zdiskreditovat Ježíšův postoj. Stejně se vyjadřuje i Stott:
„Ve světle těchto pomlouvačných spekulací musíme pokračovat v ujišťování, že Ježíš věděl, co
učil, že to mínil vážně a že to, co učil a jak to myslel, je pravda.“11
1.4 Důvod pro studium významu Písma
Hlavním důvodem pro toto studium je fakt, že v křesťanských kruzích, a to především mezi
teology a pastory, dochází k odklonu od tradiční víry ve verbální inspiraci, neomylnost a autoritu
Písma. To znamená, že dochází k diskuzi o samotném základu křesťanské víry. O to důležitější
je objektivně se touto problematikou zajímat a nalézt odpověď na palčivou otázku, zda Bible je
či není Božím slovem. Je třeba si odpovědět na otázku, zda tady dochází k odhalení zásadního
omylu a podvodu v historii lidstva nebo zda jde „pouze“ o další Satanův útok na církev.
V církvi nebylo doby, kdy by církev nebyla pod Satanovými útoky. Pokud však je toto další
Satanův útok, pak jej můžeme nazvat nejnebezpečnějším. Proč? Protože napadá samotný základ
křesťanské víry, Boží slovo. Doktrína Božího slova je nejdůležitější ze všech teologických
doktrín, protože všechny ostatní z ní vycházejí. Pokud dojdeme k závěru, že Bible není Boží
slovo, pak církev nemá důvod pro svou další existenci.
Připojme ještě krátké ohlédnutí do historie. Reformace v čele s Lutherem je známá tím, že
stavěla veškerá svá tvrzení na Bibli. Přesto v Augsburském vyznání ani v Lutherových
katechismech nenajdeme samostatné pojednání o Písmu. Příčina netkví ve faktu, že by to snad
nebylo důležité, ale v tom, že to, čím je Písmo, nebylo v tomto období vůbec diskutováno
a pozice Bible byla v tehdejším křesťanském světe neochvějná. Později, ve Formuli svornosti 10 Stott s.1311 Ibid. s.14
8
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
vidíme, že si reformní teologové uvědomili potřebu jednoznačně definovat, že Bible je
naprostým základem veškerého učení i života. Proto jako naprosto první větu ve Formuli
svornosti čteme: „Věříme, učíme a vyznáváme, že jedinečným pravidlem a vodítkem, podle
něhož mají být posuzovány a rozsuzovány jak všechny nauky, tak i učitelé, jsou sama prorocká
a apoštolská Písma Starého a Nového zákona. Jak stojí psáno: ‘Světlem pro mé nohy je tvé
slovo, osvěcuje moji stezku.‘ (Ž 119, 105) A u svatého Pavla: ‚Kdyby sám anděl z nebe přišel
hlásat jiné evangelium, budiž proklet!‘ (Ga 1,8) Zato jiné spisy, učitelů starých i nových, ať již
jakéhokoli jména, nemají být k Písmu svatému stavěny na roveň. Naopak mu mají být všechny
vespolek podrobovány …“12
Samozřejmě toto zásadní reformační učení bylo v minulosti opakovaně překrouceno
a deformováno. Z mnoha různých teologických směrů zmiňme alespoň jeden – neo-ortodoxii.
Zatímco klasický liberalismus popíral hodnotu Bible, neo-ortodoxní teologové mluví
o „znovuobjevení Bible.“ Za otce neo-ortodoxie je považován Karl Barth. Jeden ze základních
pilířů Barthovy teologie by se dal charakterizovat jeho citátem: „Odděleně od Ježíše Krista
a bez něj nemůžeme říci nic o Bohu a člověku a o jejich vzájemné vztahu.“13 Zde jasně zaznívá
návrat k Ježíši Kristu, nicméně už zde je viditelný Barthův problém s Biblí jako Božím slovem,
které nám objektivně předává poselství o Bohu, člověku a jejich vzájemném vztahu. Barth často
mluví o teologii Božího slova, ale teologie Božího slova je podle něj odlišná od teologie Bible.
Profesor David L. Smith definuje Barthovo trojí chápání Božího slova: „1.Zvěstované slovo –
kázání Božího zjevení; 2.Zapsané slovo – lidský záznam Božího zjevení; 3.Zjevené slovo – Bůh
se zjevil v Ježíši Kristu.“14 Podle Bartha Bible není Božím slovem, ale pouze svědkem o osobě,
o Ježíši Kristu; lidští autoři Bible píšou jako omylní a chybující lidé, jako jsme my; Bible není
Božím slovem, ale stává se Božím slovem, když Duch svatý působí na čtenáře.15 Jsme vděčni
za Barthovu tvrdou kritiku liberalismu a návrat ke studiu Bible, ale je tragické, že Barth takto
odmítl přiznat Bibli autoritu Božího slova. Lightner se ptá: „Pokud Božímu zjevení, tak jak je
zapsáno v Bibli, nemůžeme bezvýhradně důvěřovat, jak potom rozpoznáme, kdy mu můžeme
důvěřovat a kdy ne?“16 Chybí cokoli objektivního a Boží slovo je zamlžené, nedosažitelné
12 Kniha svornosti s.48713 Barth, Scottisch Journal of Theology s.22514 Smith s.2915 Barth, Church Dogmatics, 4/1.70; 1/2.507, 52916 Lightner s.3
9
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
a nejisté. A tak můžeme říct, že neo-ortodoxie není ortodoxní. Jak s oblibou říká můj profesor
systematické teologie Francis Monseth, neo-ortodoxie není ani nová ani ortodoxní.
Objektivně musíme konstatovat, že jisté kritické názory na konzervativní pohled vůči
doktríně Božího slova neminuly ani naši církev a neo-ortodoxie mnohé teology silně ovlivnila
a ovlivňuje. Nejeden bývalý či současný farář dává najevo, že nepřijímá konzervativní, ortodoxní
či chcete-li reformační pohled na Písmo, ale ve svém přístupu k Bibli je více či méně skeptický
a kritický. Není se co divit, protože právě tomu je většina našich studentů teologie s vědomím
naší církve vyučována na fakultách, kde studují. Nutno rovněž podotknout, že jisté kritické
názory se projevily i v oficiálních publikacích církve. Gustav Szurman ve své příručce
pro konfirmandy definuje vztah Bible a Božího slova po vzoru Bartha. Píše: „Bible obsahuje
Boží slovo.“17 Proto považuji toto studium za velmi důležité a zároveň vnímám obrovskou
potřebu, aby naše církev svůj vztah k Písmu jednoznačně definovala.
V současné době je mnoho těch, kdo zvěstují pravdy z Božího Slova, ale zároveň nepokládají
Bibli za bezchybnou a naprosto autoritativní. Lightner o takovém počínání říká: „Je to ryzí
teologická dvojsmyslnost a intelektuální nečestnost, když někdo neuznává autoritu Bible
a ve stejné době hledá útočiště v jejím učení ohledně jiných problémů, jakkoli důležité by mohly
být.“18 Ve skutečnosti existují pouze dva postoje. Buď Bibli přijmeme jako Boží slovo nebo ji
nepřijmeme vůbec. Jsem si jist, že Ježíš, který je Božím Synem, nás mnoho naučí a že chceme
sdílet Jeho názor. Jak řekl Jacob A. O. Preus: „Toužíme milovat, co On miloval, nenávidět, co
On nenáviděl, dělat, co On dělal, žít, jak On žil. A tyto touhy máme, protože Ježíš nás spasil
a protože je náš Pán.“19
17 Szurman s.518 Lightner s.419 Preus s.5
10
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
2 Písmo, které četl Ježíš
2.1 Židovský kánon
Když mluvíme o vztahu Ježíše k Písmu, musíme vědět, co držel Ježíš v ruce a o čem mluvil.
V době, kdy Ježíš Kristus chodil a učil v Judské provincii římského císařství, měli Židé ucelený
kánon Písma. Tento kánon byl pro Židy mnohem více než jen souhrn jednotlivých knih. Byl
vnímán jako Bohem inspirovaný celek. Dle svého obsahu bylo toto Písmo děleno do tří částí:
Zákon (Torah), Proroci (Naviim) a Spisy (Ketuvim). Sám Ježíš o těchto částech mluví a jednou
je zmiňuje dokonce všechny tři najednou (Lukáš 24:44).
Celé písmo se skládalo z 24 knih a jejich rozdělení mělo následující charakter:
A. Zákon (5 knih) - 5 knih Mojžíšových
B. Proroci (8 knih)
1. Přední proroci (4 knihy) - Jozue, Soudců, Samuel, Královská
2. Zadní proroci (4 knihy)
a) Velcí proroci (3 knihy) - Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel
b) Malí proroci (1 kniha) - Dvanáct proroků: Ozeáš, Joel, Ámos, Abdijáš,
Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Agens, Zacharjáš,
Malachiáš
C. Spisy (11 knih)
1. Poetické (3 knihy) - Žalmy, Přísloví, Job
2. Pět svitků (5 knih) - Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester
3. Historické (3 knihy) - Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon
Toto rozdělení bylo široce rozšířeno a akceptováno. Někteří autoři té doby, jako např.
Josephus, se zmiňují pouze o 22 knihách kánonu. Ale zde šlo pouze o jiné rozdělení týchž knih,
které obsahoval kánon o 24 knihách. Takže lze říct, že v tomto případě jde o naprosto stejný
kánon, který se liší pouze v rozdělení jednotlivých knih.
Nutno připomenout, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, obsahuje kromě již
zmíněných 24 knih také apokryfní knihy. Někteří vědci tedy usuzují, že musel existovat
i rozšířený židovský kánon, který kromě zmíněných 24 knih obsahoval i knihy apokryfní.
Nicméně, neexistuje záznam, který by potvrzoval zařazení těchto knih do jakéhokoli kánonu.
11
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Alfréd Edersheim vysvětluje: „Starozákonní kánon se prakticky vyskytoval pouze v Palestině.
Tento kánon byl přijat alexandrijskými překladateli a protože na rozdíl od Palestiny tito helénisté
měli volnější přístup k ‚inspiraci’ a chyběla jim přísná ostražitost vzhledem k textu, tak došlo
k přidávání a změnám textu a nakonec i k přidání apokryfních textů do řecké Bible.“20 Důležitým
faktem také zůstává, že Ptolemaios Filadelfos, který inicioval přeložení Písma, nebyl Židem a šlo
mu více o literaturu než o Boží slovo. To mohlo být významným důvodem pro zařazení apokryfů
do Septuaginty.
Zdá se tedy, že je poměrně jednoznačné, že Židé v Palestině v zásadě akceptovali pouze
kánon tvořený 24 knihami. G. Douglas Young studoval podrobně tuto problematiku a dochází
k závěru: „Neexistuje žádný důvod, abychom věřili, že by se sbírka knih, o kterých hovoří Ježíš
a které považuje za Písmo, lišila v čemkoli od sbírky knih, kterou měli Židé. … Když
porovnáme Josepha, starší Talmud a další zdroje, například písemnosti sardského biskupa
Melita, pak dokážeme přesně identifikovat rozdělení jednotlivých knih do tří částí židovského
kánonu v době Krista. … A tak sbírka knih tvořící židovský kánon rostla postupně v průběhu let
tak, jak byly jednotlivé knihy psány. Ale všichni Židé přijali pouze 24 knih, našich 39, jako
Písmo. Těchto 24 knih neobsahovalo žádné apokryfní knihy. Toto byl kánon Židů v době Krista,
kánon, který Kristus přijal, kánon, který přijala křesťanská církev.“21 Tímto citátem profesora
Younga můžeme zakončit tuto část s vědomím, že v době Ježíše Krista na území Palestiny
existoval jeden obsahově ucelený a sjednocený židovský kánon Písma.
2.2 Kopie a překlady Písma
Ježíš se ve své době mohl setkat se třemi základními texty. Tím prvním byl klasický
hebrejský text. Tento text byl nejuznávanější a v palestinských synagogách se používal pouze on.
Na druhé straně nutno říci, že tento text byl značně dražší než jiné texty a pro většinu Židů tedy
nedostupný, jelikož jeho manuální kopírování se řídilo velmi přísnými pravidly.
V Ježíšově době byl tomuto textu silným konkurentem již zmíněný řecký překlad Starého
zákona - Septuaginta. Je to první známý překlad Bible a vznikl někdy v období 250 - 160 př. Kr.
Cílem tohoto překladu bylo zpřístupnit Písmo zhelenizovaným Židům, kteří měli problém se
svou mateřštinou. Pravděpodobným místem vzniku byla Alexandrie v Egyptě. Pseudonymní 20 Edersheim s.1821 Henry s.180
12
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Aristeasův dopis z druhého století před Kristem uvádí, že skupina 72 rabínů přeložila Písmo
do řečtiny na žádost řeckého vládce Egypta, Ptolemaia Filadelfa. Zjednodušeně můžeme říci, že
Septuaginta je překladem silně ovlivněným hebrejštinou. Velmi často jednoduše imituje
hebrejskou syntax. Přestože Septuaginta vznikla, aby sloužila Židům žijícím mimo území
Palestiny, rozšířila se velmi rychle i na jejím území. V době Ježíše to byla asi nejrozšířenější
verze Písma a to především proto, že byla podstatně levnější.
Třetí textem, se kterým se Ježíš mohl setkat, je takzvaný Samařský pentateuch. Byla to kopie
prvních pěti knih Mojžíšových, kterou si vytvořili Samařané v době, kdy jim byl odepřen přístup
k židovským náboženským obřadům. Kupodivu, Samařský Pentateuch se v některých místech
více podobá řecké Septuagintě než židovské texty. Je ale nepravděpodobné, že by Ježíš byl
v aktivním styku s tímto textem, jelikož byl jen řídce rozšířen a navíc pouze mezi Samařany.
2.3 Otázka Ježíšova citování textů Písma
Mohli bychom strávit spoustu času tím, že budeme studovat, jak Ježíš citoval Písmo. Na toto
téma bylo napsáno mnoho knih a není to cílem tohoto studia. Cílem této práce není lingvistické
studium Ježíšových citací, ale historické studium Jeho postoje k Písmu, a proto následuje jen
základní a zjednodušené vysvětlení této problematiky.
Evangelia nám ukazují Ježíše, jako osobu gramotnou, která uměla číst (Mt 5:18; L 4:16;
L 16:17). Nejsme však schopni určit, v jakých jazycích byl Ježíš schopen číst.
Nejen, že Ježíš byl schopen číst Písmo, On je také velmi dobře znal. Nemalou zásluhu na tom
určitě měli rodiče. Evangelia nám ukazují Marii, jako ženu, která rovněž znala Písmo. Snad
nejlépe je to viditelné na jejím chvalozpěvu (L 1:46-55). Zároveň je nezbytné podotknout, že
předávání znalosti Božího slova z rodičů na děti bylo vcelku zásadní součástí života
v židovských rodinách.
Ježíšova znalost Písma se projevila už v Jeho útlém věku při návštěvě Jeruzaléma
(L 2:41-52). Samozřejmě, ještě mnohem zjevnější se tato skutečnost stala v době Jeho služby,
která je doslova plná odkazů na Písmo. Není problém souhlasit s Lightnerem, který o Ježíši tvrdí:
„Byl dokonale obeznámený s celým Starým zákonem jak v jeho hebrejské tak i řecké formě
a bezpochyby znal velkou část Písma zpaměti.“22
22 Lightner s.28
13
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
A teď už k otázce Ježíšových citací. V prvé řadě je třeba připomenout, že evangelia jsou
napsána v řeckém jazyce, který se používal v prvním století a který se nazývá koiné. Je však
velmi nepravděpodobné, že by Ježíš používal tento jazyk ať už k vyučování nebo k rozhovorům.
Většina odborníků se přiklání k názoru, že Ježíš mluvil aramejsky. Nebylo by však neobvyklé,
kdyby texty citoval hebrejsky nebo dokonce řecky. To znamená, že Ježíšovy citace byly často
autory evangelií překládány.
Jednoduchým pozorováním citovaných textů lze zjistit, že Ježíš často necituje Písmo
doslovně. Tento fakt někteří kritikové rádi presentují k tomu, aby dokázali že ani Ježíš
neakceptoval verbální inspiraci Písma. Wayne A. Grudem nám však připomíná, na co nesmíme
zapomínat: „Musíme pamatovat, že existuje rozdíl mezi přesností a pravdivostí. Hájit naprostou
pravdivost Písma určitě není stejné jako hájit v každém bodě technickou přesnost, protože výrok
může být nepřesný a přesto kompletně pravdivý.“23 Grudem nám tímto ukazuje na to, co je
podstatné při těchto Ježíšových citacích. Důležitá není technická přesnost, ale pravdivost těchto
výroků.
Podívejme se na jeden příklad, kde Ježíš vynechává část textu. V Matouši 11:5 a dále Ježíš
vynechává část věty o Božím soudu nad pohany, který je ve starozákonním textu Izajáše 35:5-6
a 61:1 uveden. Toto je situace, kdy Ježíš opravdu necituje doslovně, ale to nic nemění
na pravdivosti Jeho výroků. Ježíš se v této situaci nezajímá o pohany, jde mu pouze o Židy,
a proto si dovolí vynechat část textu, který v dané situaci „nepotřebuje“. Jeho citace není přesná,
ale je pravdivá. Ježíš nic nemění a vynechání této části neznamená, že v Písmu je něco, co tam
nepatří.
Pinnock vysvětluje toto Ježíšovo jednání: „Neodhalujeme Ježíšův nízký náhled na Písmo, ale
spíše radikální interpretační metodu, která přetíná tradiční zažité čtení…Ježíš považoval
za nezbytné použít šokovou terapii, aby lidé uslyšeli zásadní Boží poselství, které bylo překryto
a zaměněno lidskou tradicí. Ježíše hněval přístup k textu, který lidem zastíral vnitřní principy
Božího zjevení a jeho mesiášského naplnění.“24
Roger Nicole uvádí šest základních důvodů, proč mnohé novozákonní citace Starého zákona
nejsou technicky přesné. Nicole nestudoval pouze citace Ježíše, ale citace pisatelů Nového
zákona a došel k těmto závěrům: „1. Pisatelé Nového zákona museli citáty překládat. 2. Pisatelé
23 Carson, Woodbridge s.5124 Montgomery: History and Christianity s.208
14
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Nového zákona neměli stejná pravidla pro citace, jako ty, která jsou dnes nezbytná při pracích
vědeckého charakteru. 3. Pisatelé Nového zákona občas své citáty parafrázovali. 4. Pisatelé
Nového zákona často pouze připomínají texty Starého zákona bez záměru citovat je. 5. Autoři
Nového zákona někdy zaznamenávají citáty, které řekl někdo jiný. 6. Vyskytují se i další
principy, jejichž aplikace musí být omezená.“25
Mohli bychom tady psát dlouze o literárních faktorech, jako že novozákonní řečtina
nepoužívala uvozovky, že někdy Ježíš cituje z hebrejských textů, jindy z řeckých a jindy jde
o kombinaci obojího atd. Chci však uzavřít tuto kapitolu konstatováním Lightnera: „Všechna
slova koncového produktu jsou inspirována ať už jsou celkovými a přesnými citacemi nebo ne…
Duch Boží musí mít naprostou svobodu k tomu, aby měnil a vybíral výrazy, které použil
ve Starém zákoně.“26
25 Nicole s.142-147 26 Lightner s.9
15
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
3 Jak Ježíš používá Písmo
3.1 Ježíš používá celé Písmo
Ježíš vnímal Písmo jako celek a zcela tím přijal chápání Písma, které bylo v Palestině Jeho
doby rozšířeno a které bylo diskutováno v předchozí kapitole. V souladu s učením rabínů
nechápal Písmo jako množství jednotlivých knih jednotlivých autorů, ale jako jednotné
a jedinečné Boží slovo. To je zjevné především v tom, že když Ježíš cituje Písmo, tak se často
neodvolává pouze na autory jednotlivých knih nebo na názvy těchto knih, ale odvolává se
na Písmo (Mt 22:29; Mk 12:10; L 4:21; J 5:39) nebo na jeho části: zákon (Mt 12:5; L 2:23;
J 10:34), proroci (Mt 11:14; L 18:31, J 6:45).
Velice významným důkazem Ježíšova přijímání celého Písma, to znamená Starého zákona,
tak, jak jej známe dnes, je Jeho citace u Lukáše 24:44 „Řekl jim: ‚To jsem měl na mysli, když
jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně
Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.‘“ Zde vidíme, že Ježíš referuje ke všem třem částem Písma
tak, jak jej přijímali Židé Jeho doby a tím potvrzuje správnost jejich přístupu. Zároveň všechny
tři části Písma popisuje jako autoritativní prorocké texty, které vypovídají o Něm samém. Ježíš si
je naprosto jist, že se na Něm všechno vyplní tak, jak je to v každé části Písma zapsáno. Lightner
dochází ke stejným závěrům: „Jeho kánon (seznam knih) Písma byl identický s hebrejským
kánonem a On prohlašoval naprostý souhlas s jeho ohraničením tím, že o něm mluvil jako
o Zákoně, Prorocích a Žalmech (Lukáš 24:44). O tomto trojdílném rozdělení Starého zákona
mluvil jako o Písmech (Lukáš 24:45).“27
Ježíšova služba je naplněna prací s Písmem. Biskup Kotula uvádí, že Ježíš citoval Starý
zákon stotřicetkrát.28 Harry Rimmer zase vyhodnocoval verše a došel k závěru, že 179 veršů
v evangeliích jsou Kristovy citace Starého zákona. Rimmer uzavírá: „Deset procent všeho,
co Ježíš řekl, jsou doslovné citace Starého zákona.“29 Různí autoři ovšem uvádějí různá čísla,
jelikož je jen velmi těžké odhadnout, kdy Ježíš text cituje, kdy jej parafrázuje, kdy se k němu jen
odkazuje a kdy jde prostě o podobnost vyučovaných pravd, kde Ježíš neměl na mysli citaci
Starého zákona.
27 Lightner. s.1428 Kotula s.1929 Rimmer s.227
16
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Uveďme alespoň několik základních příkladů toho, že Ježíš aktivně pracuje se všemi třemi
částmi Starého zákona. Začněme u Pentateuchu:
Knihy Starého zákona Příklady Ježíšových citací nebo referencí
1. Mojžíšova Mt 19:4-5; Mk 10:6-8
2. Mojžíšova Mt 5:21, 5:27, 15:4, 19:18-19, 22:32; Marek 7:10, 10:19, 12:26
3. Mojžíšova Mt 5:33, 5:43, 19:19, 22:39; Mk 12:31; L 10:27
4. Mojžíšova J 3:14
5. Mojžíšova Mt 22:37; Mk 12:29-30; L 10:27
Ježíš přímo cituje pět starozákonních proroků:
Knihy Starého zákona Příklady Ježíšových citací
Izajáš Mt 13:13-15, 15:8-9; Mk 4:11, 8:6-7; L 4:18-19, 8:10, 22:37
Jeremjáš Mt 21:13; Mk 11:17; L 19:46
Ozeáš M 9:13, 12:7
Zacharjáš Mk 14:27
Malachiáš Mt 11:10; L 7:27
Ježíš cituje i ze spisů. Nejčastěji je to z knihy Žalmů. Máme nejméně osm přímých citací
z knihy Žalmů: Mt 21:16, 21:42, 22:44, 27:46; Mk 15:34; L 23:46; J 13:18, 10:34.
A tak můžeme říci, že Ježíš přijal celé Písmo, protože celé Písmo používal a citoval. Lightner
opět zdůrazňuje, že Ježíš nikdy nekritizoval žádnou část Písma ani žádnou jeho knihu, jako tu,
která by tam neměla patřit. Lightner o Ježíši řekl: „Přijal Písmo bez jakéhokoli pokusu upravit
nebo diskutovat jeho obsah.“30 Naopak, Ježíš říká, že vše, co je v Písmu, až do příchodu Jana
Křtitele, je platné a naplňuje se. (L 16:16)
3.2 Ježíš používá pouze Písmo
Evangelia nám jednoznačně ukazují na fakt, že Ježíš nepoužíval žádné jiné autoritativní
zdroje než Písmo, které měl k dispozici. Tento fakt má určitě zásadní význam ve zkoumání
Ježíšova vztahu k Písmu. Ve všech situacích Ježíšovy služby Ježíš buď používá Písmo nebo staví
na základě svého vlastního slova. Ježíš mohl postupovat jinak.
Ježíš mohl jednoduše citovat jakékoli tradiční židovské texty vykládající Písmo. On to však
nečiní ani v jednom případě. Jednoznačně tak ukazuje na to, že tyto texty patří do naprosto jiné
skupiny textů. Ale Ježíš jde ještě dále, nejen že tyto texty a ústní tradice nepoužívá, On je velice
30 Lightner s.20
17
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
striktně napadá a kritizuje jejich používání. A to není jenom nějaká okrajová kritika. Tato kritika
se objevuje velice často a je zcela zjevná. Navíc je zřetelně viditelné, že když Ježíš mluví
o tradici, staví ji do kontrastu s Písmem. Vidíme zde, že Ježíš nezařazuje Písmo do soustavy
tradic, které kritizuje. Ježíš sám řekl, že nepřišel, aby zrušil Mojžíšův Zákon (Mt 5:17). Naopak,
Ježíš staví Písmo a tradici proti sobě jako dva zcela odlišné koncepty.
Uveďme si příklad. V předchozí kapitole jsme už zmínili rozhovor Ježíše s farizeji podle
záznamu Marka. Podívejme se na stejnou událost tak, jak ji zaznamenal Matouš, a rozeberme ji
podrobněji. Matouš zapsal: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem
neomývají ruce!" On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?
Vždyť Bůh řekl: 'Cti otce i matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.' Vy však
učíte: Kdo řekne otci nebo matce: 'To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar', ten již to nemusí
dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval
o vás Izaiáš, když řekl: 'Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě
uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.'“ (Mt 15,2-9)
Farizeové a zákoníci vytýkají Ježíši to, že Jeho učedníci nedodržují tradice. O jaké tradice
šlo? Lenski vysvětluje, že je řeč o „celém souhrnu pravidel chování, které se předávalo ústně
skrze presbu,teroi, starší, ctihodné a vzdělané rabíny. Část této ‘tradice,’ která byla později
sebrána do Talmudu a Midráše, se skládala z haggady, výkladů a legendárních rozšíření
historických a prorockých knih Starého zákona, a z halachy, pravidel, která regulovala chování
do nejmenších detailů. V tomto textu je zmíněna halacha, která je ‘plotem‘ postaveným kolem
zákona. Šlo o pravidla, které z části pocházely osobně od Mojžíše a z části byly odvozeny z jeho
písemností. Pravidel bylo 613 (později k nim bylo přidáno 7 dalších) a vedla se velká diskuze,
zda tyto pravidla mají být považovány za podřadné, stejně hodnotné nebo nadřazené kánonu
Písma. V praxi však byla ‘tradice’ postavena výše než kánon.“31
Farizeové a zákoníci tedy obviňují učedníky z nedodržení tradice otců (v.2a), tzn. z porušení
celé halachy. Hned v zápětí (v.2b) přesně definují jejich prohřešek. Tím prohřeškem bylo, že si
neumyli před jídlem ruce. Lenski vysvětluje, proč bylo umývání rukou tak důležité:
„Zachovávání tohoto příkazu bylo považováno za zásadní a to ne z důvodů sanitárních nebo
31 Lenski s.582
18
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
prostě ze smyslu pro čistotu. Základním důvodem pro mytí rukou bylo to, že se tyto ruce mohly
dotknout něčeho, čeho se dotýkali pohané.“32
Ježíš tyto tradice okamžitě postavil do kontrastu s Božím slovem, aby ukázal na to, co je
opravdu důležité. Ježíš odsunuje jejich tradice do naprosto podřadné roviny pod Písmo. Písmo
v takovém rozsahu omývání nepřikazuje. Tento zákon byl pouhým rabínským učením. Ježíš
a Jeho učedníci dodržovali zákony zapsané v Písmu, ale ignorovali zákony rabínské. A činili to
nikoli proto, že lidské nařízení nepotřebujeme dodržovat, ale protože Židé považovali tuto
lidskou tradici za nadřazenou Písmu.
Ježíš tady dává farizeům a zákoníkům jasně najevo, že všechny oblasti lidského života jsou
podřízené Božímu slovu, nikoli tradici. Ježíš nemluví o tradici otců, ale o jejich tradici: th.n para,dosin u`mw/n. Tím je Ježíš činí přímo zodpovědnými za to, že tyto tradice
nadřadili nad učení Písma. Ježíš staví toto jejich učení do prudkého kontrastu s Božím učením.
Ve čtvrtém verši říká: „Bůh řekl“ (o` qeo.j ei=pen) a ve verši pátém kontruje: „Vy říkáte“
(u`mei/j le,gete). Určitě není bez významu, že při použití stejného slovesa Ježíš používá
v případě farizeů a zákoníků přítomný čas a poukazuje tak na jejich konstantní učení, které není
učením Písma. Ježíš tak ukazuje, že zde jde o rozpor mezi Božím slovem a jejich slovem a že oni
jsou přímo odpovědni za snížení Písma na úroveň lidského slova, co víc, pod jeho úroveň. Ježíš
má pro tyto farizeje a zákoníky pouze jedno pojmenování: pokrytci. Tímto Ježíš dává najevo, že
se farizeové pouze snaží, aby před lidmi vypadali tak, jak to Bůh vyžaduje, ale přitom takoví
nejsou. Hned v zápětí je Ježíš uzemňuje citátem z Izajáše: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich
je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými, marně
mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.'“ (Mt 15:7-9) Podle Ježíše Bůh už
dávno skrze Izajáše popsal to, co dělají tito zákoníci a farizeové. Oni učí pouze ‘lidské příkazy‘ a
ne příkazy Boží, které jsou podle Krista příkazy Písma.
Ježíš nikdy nekritizoval Písmo. Ale velmi často kritizoval chování farizeů a zákoníků, kteří
silně dbali na dodržování Zákona. Nicméně, nikdy je nekritizoval za to, že poslouchají a dodržují
zákon. Většinou jim pouze dal najevo, že jsou velice selektivní a aplikují pouze to, co uznají
za vhodné. Naproti tomu Ježíš přijímal celé Písmo a farizeům řekl: „Běda vám, zákoníci
a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je 32 Lenski. s.582
19
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní
nezanedbávat.“ (Mt 23:23) Ježíš tady říká, že i to, co farizeové a zákoníci už činí, se nemá
zanedbávat. Ježíš jde dokonce ještě dále a říká: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci
a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků
nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Ježíš tady vyzývá k poslušnosti vůči farizeům
a zákoníkům, jelikož oni vykládají Písmo, ale zároveň varuje před jejich pokryteckým stylem
života.
Jak je vidno z těchto veršů, Ježíš nikdy nekritizoval Písmo. Dokonce vyzýval lid k tomu, aby
poslouchal učení farizeů a zákoníků, protože oni lidu přinášeli Písmo. A činil to, přestože toto
slovo bylo farizeji a zákoníky interpretováno a aplikováno velmi uboze. Ježíš věřil v moc Písma,
které je Božím slovem a má moc měnit lidské životy.
Ježíš postavil hráz mezi slova Písma, které nazval slovy Boha, a mezi vše ostatní. Svým
učením dává najevo, že přijímá pouze akceptovaný kánon Písma.
Jak jsme zmínili, v Jeho době byla Písmem lidu Septuaginta, kterou Ježíš často citoval.
Nicméně Ježíš neakceptoval přítomnost apokryfních knih v ní obsažených. Fakt, že nikdy
necitoval ani jednou ani jednu z apokryfních knih je toho důkazem. Někteří namítají, že Ježíš
taky nikdy apokryfní texty nekritizuje. To je sice pravda, ale je potřeba si uvědomit, že Ježíš
neměl proč tyto texty kritizovat. Židé v Palestině totiž apokryfní texty také nebrali jako součást
kánonu. A to je právě důvod, proč nemáme žádný záznam toho, že by Ježíš tuto problematiku
diskutoval nebo že by kritizoval používání apokryfní literatury.
Uveďme zde jednu situaci, ze které vidíme, že Ježíš nikdy s apokryfy nepočítá. Lukáš
zaznamenal tato slova Ježíše: „Proto také Moudrost Boží promluvila: Pošlu k nim proroky
a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina
za krev všech proroků prolitou od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který
zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina.“
(L 11:49-51) V tomto textu Ježíš mluví o těch, o kterých Písmo mluví jako o mučednících víry.
Ježíš definuje prvního a posledního. Prvním byl v první knize Bible Ábel a posledním byl
v poslední knize židovského kánonu Zachariáš. Poslední kniha židovského kánonu byla
v Ježíšově době 2. Paralipomenon a tam čteme o vraždě Zachariáše (2 Pa 24) Apokryfní
literatura však mluvila o dalších mučednících víry. Tyto Ježíš do svého seznamu mučedníků
20
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
nezařazuje a ignoruje tak apokryfní knihy a dává nám tak jasný signál, abychom Jeho příklad
následovali.
F. F. Bruce, profesor biblické kritiky a výkladu na Manchesterské universitě, uzavírá celou
otázku Ježíšova vztahu k apokryfní literatuře následujícími slovy: „Odpovědí je, že jak Židé
z Palestiny tak Židé z Alexandrie nepovažovali tyto texty za kanonické a že náš Pán a Jeho
apoštolové akceptovali židovský kánon a potvrdili jeho autoritu tím, že jej používali. Na druhé
straně neexistuje žádný důkaz prokazující, že by považovali apokryfní texty (tolik z nich, kolik
jich v té době bylo) za podobně autoritativní.“33
Nejenže Ježíš citoval výhradně Písmo, ale On jej používal i tehdy, kdy mohl argumentovat
naprosto odlišným způsobem. Jeho použití Písma je opravdu všudypřítomné. Jako příklad
můžeme uvést příhodu, která se odehrála cestou do Emauz, jak ji popisuje Lukáš ve dvacáté
čtvrté kapitole. David Barnhard popisuje významnost této události: „Není to úžasné, že se Ježíš
neidentifikoval jednoduše tím, že by ukázal své jizvy jako důkaz fyzického vzkříšení? Místo
toho Ježíš používá stejný zdroj důkazů, jaký máme ty a já k dispozici dnes – Písmo svaté.“34
Uzavřeme tuto kapitolu slovy Lightnera: „Existovalo mnoho zdrojů, ke kterým měl (Ježíš)
přístup a mohl se na ně odkázat, ale On to neučinil. Spoléhal výhradně na starozákonní kánon
Písma.“35 Lightner pokračuje: „Záznamy evangelií dosvědčují, že Kristus citoval pouze z Písma,
někdy z existujících hebrejských kopií a někdy ze Septuaginty, řeckého překladu.“36
To, že Ježíš cituje pouze Písmo ukazuje na Jeho velký respekt k Písmu, ukazuje na to, že
Písmo je něco kategoricky jiného než ostatní texty. Ukazuje na to, že argumentace Písmem je
nadřazená jakýmkoli argumentacím včetně našeho logického úsudku.
3.3 Oblasti, ve kterých Ježíš používá Písmo
Důvodů, proč Ježíš používal Písmo, je spousta. Lightener píše, že tím obecným důvodem je
„Jeho touha a rozhodnutí potěšit Otce a činit Jeho vůli“ a také „Jeho zájem o dobro lidstva“.37
Nicméně Kristovo používání Písma můžeme rozdělit do několika konkrétních situací. Lightner
33 Bruce s.16434 Barnhart s.4435 Lightner s.1136 Ibid. s.1437 Ibid. s.20
21
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
rozděluje důvody pro použití Písma do tří zásadních skupin: „Některé z důvodů mají vztah
ke Kristu samému, některé k Jeho přátelům a další k Jeho nepřátelům.“38
Přestože Ježíš je vrcholem zjevení, tak se podrobuje psanému Božímu slovu a navíc v něm
hledá pomoc a útěchu. A to je zřejmě to zásadní použití Božího slova vzhledem ke Kristu
samotnému. Ježíš hledá v Písmu pomoc a povzbuzení a nejčastěji to činí tak, že cituje biblická
proroctví, která zrovna naplňuje. Nejmarkantnější je to v posledních minutách před smrtí
na kříži. Wenham píše: „V hodině největší krize a v momentu smrti přišla na Jeho rty slova
Písma.“39 Ježíš říká z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27:46) Toto je citát
Žalmu 22:1. Důvodem pro tato slova není nic jiného, než že v době nejtěžší krize Ježíš cituje
slova proroctví a povzbuzuje se ve svém hrozivém utrpení slovem živého Boha. To stejné platí
o dalším Jeho výroku: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (L 23:46) Zde Ježíš
cituje Žalm 31:6. Lightner vysvětluje tento způsob používání Písma: „Vidíme, že Kristus pojal
Písmo, jako svého životního vůdce. V Písmu také nacházel svoji duchovní stravu a výživu. Jeho
životní dílo bylo vykonáno v jeho autoritě, pokušením odolával díky jeho síle a životní krize
zvládal díky jeho životadárné moci.“40
Tímto svým jednáním Ježíš zanechává základní příklad všem svým následovníkům a ukazuje
na to, že Boží slovo má zcela zásadní význam pro naší osobní víru. Už u učedníků vidíme, že
následovali Ježíšova příkladu. Snad nejmarkantnějším příkladem může být Štěpán, který
dokonce vyslovil při své smrti slova totožná se slovy Ježíše.
Další použití Písma je ve vztahu k Jeho přátelům a to především k Jeho učedníkům. Ježíš
používá Písmo k Jeho osobitému vyučování a právě učedníkům svěřuje plnost svého učení. Byli
to právě učedníci, kdo nejednou uslyšeli více než jen samotné podobenství, uslyšeli i výklad
těchto podobenství. Učedníkům vrtalo hlavou, proč Ježíš používá tento ilustrativní jazyk
a nemluví přímo. Zeptali se tedy Ježíše: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ (Mt 13:10) Ježíš
jim v odpovědi dal najevo, že pouze ti, kdo budou chtít vědět více než příběh a doptají se, ti
od Ježíše uslyší i vysvětlení. Aby podpořil toto své tvrzení, citoval jim proroka Izajáše: „Budete
stále poslouchat a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce
tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem
38 Lightner. s.20-2139 Wenham s.1540 Lightner s.22
22
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.'“ (Mt 13:14-15, Iz 6:9-10.) Po dalším podobenství,
které Ježíš řekl, učedníci Ježíše prosí sami: „Vylož nám to podobenství.“ (Mt 13:36). A tak
použitím Písma Ježíš otevírá učedníkům oči a oni touží po tom, aby chápali.
Ježíšovo použití Písma ve vyučování učedníků je nejmarkantněji viditelné na konci Ježíšovy
služby na zemi. Ježíš opakovaně ukazuje učedníkům na biblická proroctví a na jejich základě jim
vysvětluje, co ho čeká. Evangelista Lukáš zapsal Ježíšova slova: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na
Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se
mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.“ (L 18:31-33)
Pinnock si všímá, že role Písma v Ježíšově vyučování graduje: „Je velice významné všimnout si,
že po vzkříšení, když se ukazoval učedníkům před svým nanebevstoupením, zabýval se téměř
výhradně výkladem Písma.“41 To je dáno především tím, že ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista
byla naplněna mnohá proroctví a Ježíš jim tedy ukazoval, že celé Písmo se zabývá tím, co oni
právě na vlastní oči viděli – spasení hříšníka skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista. V této chvíli
zároveň vidíme změnu v reakci na Ježíšovo učení. Před Jeho smrtí a vzkříšením bylo často jejich
reakcí to, že nepochopili, ale báli se zeptat. (Mk 9:32) Na Ježíšovy výklady Písma po vzkříšení
učedníci reagují jinak. Kleofáš se svým přítelem vyznávali: „Což nám srdce nehořelo, když
s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (L 24:32) Učedníkům konečně události posledních
dnů začaly do sebe zapadat. A oni nejen že pochopili, ale tento výklad Písma v nich živí víru,
která se projeví jejich odhodláním stát se zvěstovateli Ježíše Krista, ať se děje cokoliv.
Tím třetím použitím Písma je to, kdy Ježíš používá Písmo ve vztahu k těm, kdo byli
proti němu nastaveni nepřátelsky. Lightner rozdělil i toto používání Písma do tří oblastí: Ježíš
obhajuje svoje chování, poukazuje na chyby a definuje svůj vztah k Bohu.42
Farizeové a zákoníci opakovaně napadali Ježíše a Jeho učedníky za to, že to, co dělají, není
v pořádku. Nejjednoznačnějším příkladem toho, jak se Ježíš v obhajobě obrací k Písmu, je
u Matouše 12. Učedníci procházejí obilným polem, mnou v rukou klasy a pojídají zrníčka obilí.
Farizeové napadají toto chování jako protizákonné, protože narušuje zákon týkající se sabatu.
Ježíšova reakce je příkladná: „Nečetli jste …“ (Mt 12:3) Tento Jeho odkaz na Písmo, na biblický
příběh krále Davida, protivníky umlčel. Už neměli co namítat. Ježíš Písmem obhájil chování své
41Montgomery, God’s Inerrant Word s.20442Lightner s.26
23
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
i svých učedníků. V evangeliích máme i další záznamy takového Ježíšova chování: Mt 12:10;
Luke 14:3; Mt 21:12-13.
Nejen že se Ježíš použitím Písma bránil, On jej také používal, aby poukazoval na chyby těch,
kteří se stavěli proti Němu. Mezi největší chyby, na které poukazoval, byl problém lidské tradice
jako kontrastu k Božímu slovu. Nejznámější příklad z Matouše 15 už byl rozveden. Jako jiný
příklad si můžeme vzít saduceje, kteří nevěřili ve vzkříšení. Ježíš si nebere servítky a říká:
„Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.“ (Mt 22:29) A hned je volá k tomu, aby si vzpomněli
na slova Písma: „Nečetli jste, co vám Bůh pravil?“ (Mt 22:31) Ježíš cituje Písmo a rozepře je
ukončena. Lidé žasnou nad Jeho moudrostí, nad Jeho logickou aplikací Božího slova. Preus
k těmto veršům dodává: „Stojí za povšimnutí, že jak pro Ježíše tak pro ty, s kterými diskutoval,
neexistuje vyšší instance než Písmo Svaté.“43
Tím posledním, k čemu Ježíš používá Písmo, je to, aby těm, kdo se stavěli proti Němu,
poukázal, kým opravdu je. Ježíš opakovaně poukazoval na svůj vztah k Bohu Otci, dokonce
na svůj vztah k patriarchům víry. Dobrým příkladem je rozprava s Židy po uzdravení ochrnutého
u rybníka Bethesda. Ježíš velice nekompromisním způsobem dokazuje své božství a mluví
o svém vztahu k Bohu, jehož oni vyznávají. Ježíš nejprve mluví o činech a zázracích, které činí
a které by pro ně měly být dostatečně dobrým důkazem o tom, kdo Ježíš skutečně je. Nicméně,
vyvrcholením této rozpravy je Ježíšův odkaz na Písmo. Ježíš říká: „Zkoumáte Písma a myslíte si,
že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli
život.“ (J 5:39-40) Ježíš zde poukazuje na to, že Písmo je svědectvím o Něm, o Božím Synu.
Právě Písmo jim mělo pomoci identifikovat Ježíše s Mesiášem. Nestalo se tak a důvodem je fakt,
že nemají lásku k Bohu. Ježíš nakonec dodává: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste
i mně, neboť on psal o mně.“ (J 5:46) Kdyby Židé opravdu věřili Písmu, uvěřili by v Ježíše jako
Božího Syna. Jejich problém byl, že nepochopili a nepřijali Písmo. To byl rozhodující faktor.
3.4 Způsob, jakým Ježíš používá Písmo
Z předchozích podkapitol je zřejmé, že Písmo hrálo v životě a ve službě Ježíše zásadní roli.
Nicméně je nezbytné ověřit, jakým způsobem Ježíš Písmo používá. Z historie víme, že ti, kdo
k Písmu chovali velkou úctu, jej používali různými způsoby.
43 Preus s.24
24
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Z Bible a i z jiných zdrojů víme, jakým způsobem používali Písmo Ježíšovi současníci.
Lightner poukazuje na jejich způsob interpretace Bible: „Převládající metodou interpretace
Kristových současníků byla doslovná metoda.“44 Doslovnou metodou chápeme, že biblický text
byl přijímán tak, jak byl čten. V textu se nehledalo žádné skryté poselství. Thomas Horne dále
vysvětluje: „Ačkoliv Sanhedrin a Ježíšovi posluchači se často odkazovali na Starý zákon, tak
nikde nenacházíme žádné známky alegorické interpretace.“45 Horne dále dokazuje, že alegorická
metoda interpretace Bible v Ježíšově době ještě neexistovala. Filón z Alexandrie je prvním, kdo
se o této metodě zmiňuje a mluví o ní jako o dosud neslýchané novince. Takže z toho je jasné,
proč se Ježíš o této metodě také nezmiňuje a o to více to vylučuje hypotézu, že by sám Ježíš tuto
metodu používal. To je ostatně vylučitelné už zběžným studiem Jeho citací a argumentací.
Na druhé straně musíme rozpoznat, že doslovná metoda interpretace v podání Židů šla
mnohem dále, než byl Ježíš ochoten jít. Lightner vysvětluje: „…doslovnost zákoníků a farizeů
byla dekadentní a to taková, že nabourali Písmo a překroutili jeho pravý význam. Židé Kristovy
doby zneuctili doslovnou metodu interpretace Písma. Vyvýšili písmeno do takové výše, že se
ztratil opravdový smysl.“46 Toto bylo zřejmé především v tom, že si zákoníci a farizeové z Písma
vybírali, co se jim hodilo. To, co jim bylo nepopulární, ignorovali. Jako příklad může posloužit
Ježíšova řeč k farizeům, jak ji zapsal Matouš: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!
Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo,
milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte
komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23:23-24)
Ježíš učí, co se musí stát, aby lidé byli schopni chápat Boží slovo. Wenham říká: „Ježíš
vysvětluje, že takové pochopení nepřichází pouze ze studia Písma za pomocí lidského úsudku.
Ono přichází skrze znalost Písma, která byla osvícena Boží mocí.“47 Ježíš to ukázal saduceům při
jejich rozhovoru o vzkříšení a zároveň jim ukázal, čeho se jim nedostává. Ježíš řekl: „Mýlíte se,
neznáte Písmo ani moc Boží!“ (Mk 12:24)
Ježíš nikdy neodsuzuje ani Písmo ani používání rozumu k jeho pochopení. Wenham
vysvětluje, kde vidí Ježíš problém: „Jeho odsouzení přichází, když lidské zlo tak zpřevrací lidský
úsudek, že jsou lidé slepí k vnitřním principům Božího zjevení. Sám Ježíš věděl jak podněcovat
44 Lightner s.2945 Horne s.32446 Lightner s.3047 Wenham s.11
25
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
lidský úsudek a opakovaně povzbuzoval své posluchače, aby šli hlouběji než jen k jazyku Písma
a aby objevovali obecné principy. Tento přístup můžeme jasně vidět při Jeho vysvětlování
desatera.“48
Ježíš opakovaně kritizoval své vzdělané posluchače, že nepochopili Písmo. Na dvou místech
(Mt 9:13, 12:7 ) Ježíš cituje proroka Ozeáše: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je
nad zápaly.“ (Oz 6:6) Ježíš v obou dvou případech kritizuje farizeje, že nepochopili toto slovo.
Wenham vysvětluje: „Ježíš pokáral farizeje, že selhali v pochopení důsledku Ozeášových slov.
Ježíš vyžaduje více přemýšlení, ne méně. Ale toto přemýšlení musí být zakořeněno v pokorném
a učenlivém duchu, který je řízem samotným Bohem.“49 A Ježíš svým posluchačům připomíná,
že Bůh je opravdu bude vyučovat a cituje slova Izaiáše 54:13: „Všichni budou vyučeni
od Boha.“ (J 6:45)
Ježíš také dává najevo, že Písmo nelze vysvětlovat pomocí něčeho jiného a to specificky
pomocí tradice. Text Písma musí být naopak chápán v kontextu celého Písma. Pouze Písmo
může vysvětlit Písmo. Ježíš ukazuje, že složitější pasáže v Písmu musí být vysvětleny těmi
jasnými. Jako příklad můžeme uvést Ježíšovu diskuzi o rozvodu z Matouše 19. Farizeové
argumentují „rozlukovým lístkem,“ který dal lidu Mojžíš. Ježíš připomíná původní řád stvoření
a důvody pro vydání těchto „rozlukových lístků.“ Dalším příkladem by mohlo být Ježíšovo
pokušení, kde biblickým textem odpovídá na verš, který cituje satan. Text, který citoval Ježíš,
ohraničuje působení zaslíbení, které citoval satan. Ježíš vysvětluje Písmo Písmem.
Lightner uzavírá téma Ježíšovy interpretace konstatováním: „Opakované použití Písma
Ježíšem nikdy neodhaluje nic jiného, než interpretaci založenou na historicko-gramatickém
významu Písma.“50
48 Wenham. s.1249 Ibid. s.1250 Lightner s.34
26
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
4 Čím je pro Ježíše Písmo
4.1 Názvy a tituly, které dává Ježíš Písmu
John W. Wenham ukazuje na neustále citování Písma Ježíšem: „Máme stovky citací
a zmínek, které se spontánně objevují ve velkém množství různorodých situací. Ty nám často
o Ježíšových základních předpokladech ve vztahu k Písmu říkají více než Jeho specifické
vyučování.“51 Citacím Písma často předchází jisté „titulování“ Písma. Ježíš dává Písmu
nejrůznější názvy a přívlastky a i z těch se můžeme mnoho naučit. Mnohé z těchto názvů a titulů
byly v Jeho době běžné, ale to nijak nesnižuje jejich význam, neboť i tak nám říkají mnoho
o tom, čím bylo pro Ježíše Písmo. Lightner definuje význam těchto názvů a titulů: „Za prvé,
odhalují Kristův postoj ke Starému zákonu. Jeho technické termíny mluvily o autoritativním
Božím zjevení, jež se nachází ve Starém zákoně. … Za druhé, Kristovo používání těchto názvů
ukazuje Jeho znalost a důvěrnou známost nejen části Písma, ale celého Starého zákona. …
Za třetí, Jeho používání těchto názvů a titulů předpokládá existenci kompletní sbírky textů, které
se liší ode všech jiných.“52
Následující názvy a tituly jsou kompletním výpisem všech pojmů, kterými Ježíš označuje
Písmo.
Písmo, Písma (h` grafh,) Mt 21:42, 22:29, 26:54; Mk 12:10,24, 14:49; L 4:21; J 5:39,
7:38, 7:42, 10:35, 13:18, 17:12. Jde o Ježíšem nejčastěji používaný název pro psané Boží
slovo, který zaznamenávají všichni evangelisté. Ježíš jej používá v jednotném i množném
čísle. Když mluví o Písmu v jednotném čísle, mluví jak o Písmu jako celku (J 10:35) tak
i o specifické pasáži (L 4:21). Lightner vysvětluje, že nejde pouze o cokoli psaného, ale
o slova tehdy známého kánonu: „Kristus vždycky používal toto označení v přísně
ohraničeném smyslu tím, že vždy mínil posvátné texty, které odděloval od světských
textů.“53
Zákon, Mojžíšův zákon, Mojžíš, Mojžíšova kniha (o` no,moj; o` no,moj Mwu?se,w; Mwu?sh/j; h` bi,bloj Mwu?se,wj) Mt 5:18, 8:4, 12:5, 19:8, 23:23; Mk
1:44, 7:10, 10:3, 12:26; L 5:14, 10:26; 16:17; J 5:45-46, 7:19,23, 8:5,17, 10:34, 15:25.
51 Wenham s.252 Lightner s.19-2053 Lightner s.17
27
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Všechny tyto pojmy mají společného jmenovatele a tím je Tóra – Mojžíšův zákon. Nicméně,
nejméně ve dvou případech má Ježíš na mysli i více než jen Tóru, má na mysli celé Písmo
(Mt 5:18; L 16:17). Jinak Ježíš používá tyto slova zaměnitelně. Lightner píše: „Ve většině
případů Ježíš omezuje pojem „zákon“ do Mojžíšovské legislativy a často ji identifikuje s
Mojžíšem, dárcem zákona (L 22:44; J 7:19, 23).“54
Přikázání (h` evntolh,) Mt 5:19; 15:3; Mk 7:8-9. Ježíš většinou používá toto slovo ve
vztahu k desateru Božích přikázání (tyto reference zde nejsou uvedeny.) Nicméně,
v některých případech je Jeho použití širší. V těchto případech má Ježíš na mysli celé Písmo
nebe alespoň tóru.
Zákon, proroci a žalmy (o` no,moj kai. oi` profh/tai kai yalmo,j) L 24:44.
Jediný výskyt rozšířeného trojitého rozdělení Písma. Není absolutně přesný, ale přesto je to
zásadní pro manifestaci toho, že Ježíš přijímá celé Písmo. Toto však už bylo diskutováno
v jedné z předešlých podkapitol.
Zákon a/nebo proroci (o` no,moj h' / kai. oi` profh/tai) Mt 5:17, 7:12, 11:13,
22:40; L 16:16. Zkrácená verze předchozího názvu. I farizeové používají toto označení pro
Písmo a zdá se, že bylo široce rozšířené. To, že Ježíš vypouští třetí část neznamená, že by ji
nepovažoval za součást Písma. Z Ježíšovy řeči je jasné, že má zase na mysli celý kánon
Písma, což je dnešní Starý zákon.
Mojžíš a proroci (Mwu?sh/j kai. oi` profh/tai) Lk 16:29, 31, 24:27. Pouze jiná
alternativa předchozího pojmenování, význam je stejný.
Proroci (oi` profh/tai) L 18:31, 24:25; J 6:45. I v tomto případě nemůžeme úzce
definovat, že Ježíš mluví o části Písma zvané proroci. Mnohem pravděpodobněji se vyjadřuje
k prorocké vlastnosti Písma a srovnává jejich proroctví s naplňující se realitou. Je jasné, že se
odvolává k písemným záznamům Božího slova, které byly vzdělaným Židům známé.
Kniha žalmů (h` bi,bloj yalmw/n) L 20:42. Toto je konkrétní odkaz na Davidův
Žalm 110 a na jeho specifické proroctví. Ježíš zde potvrzuje Davida jako autora tohoto
žalmu.
Prorok Daniel (Danih.l o` profh,thj) Mt 24:15. Další konkrétní odkaz, tentokrát
k proroku Danielovi 11:31. Jde znovu o potvrzení autorství.54 Ibid. s.17
28
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Izajáš, proroctví Izajáše (VHsai<aj / h` profhtei,a VHsai<ou) Mt 13:14, 15:7;
Mk 7:6. Ježíš se odkazuje na proroka a proroctví Izajáše. Při tom všem má na mysli psaný
záznam těchto proroctví, který byl součástí kánonu.
David (Daui.d) Mt 22:43-45; Mk 12-36-37; L 20:42-44. Jeden výskyt zapsaný ve třech
synoptických evangeliích. Je zcela zásadní, že Ježíš říká o Davidovi, že to, co zapsal
v citovaném Žalmu, zapsal v Duchu. Podle Ježíše to byl Duch Boží, který vedl Davida, aby
napsal proroctví, které se naplňuje v Ježíši Kristu. Když Ježíš mluví o slovech Davida, mluví
o slovech Písma.
Boží slovo (o` lo,goj tou/ qeou/) Mt 15:6, Mk 7:13; L 8:11,21, 11:28; J 10:35.
Především u J 10:35 Ježíš identifikuje Písmo s Božím slovem. Kniha žalmů, o které je zde
řeč jako o součásti Písma, je pro Ježíše zapsané Boží slovo.
Stvořitel řekl (o` kti,saj ei=pen) Mt 19:4-5. Toto je další velmi významný Ježíšův
citát, protože Ježíš tady vkládá do úst Stvořiteli to, co řekl v knize Genesis vypravěč, tedy
Mojžíš. Ježíš tady znovu říká, že to, co řekl Mojžíš, řekl Bůh. Ježíš používá slova „Bůh“ a
„Písmo“ zaměnitelně. Z toho plyne, že to, co říká Písmo, říká Bůh.
Bůh pravil, Bůh přikázal (tou/ qeou/ le,gontoj) Mt 15:4, 22:31-32. Podobné
případy jako ten předchozí. Ježíš cituje starozákonní citace a prohlašuje je za Boží slovo.
Boží moudrost pravila (h` sofi,a tou/ qeou/ ei=pen) Lk 11:49. Moudrost
pocházející od Boha je spojena s autorstvím citátu z knihy Přísloví.
Je psáno (ge,graptai) Mt 4:4,7,10, 11:10, 21:13, 26:24,31; Mk 7:6, 9:12,13, 11:17,
14:21,27; L 4:4,8, 7:27, 10:26, 18:31, 19:46, 20:17, 21:22, 22:37, 24:44,46; J 6:31,45, 8:17,
10:34, 15:25. Toto slovo samo o sobě komunikuje nesmírně mnoho. Použité perfektum
dodává tomuto výrazu velikou moc. Toto slovo komunikuje, že Písmo bylo napsáno a je stále
platné. Ježíš tuto frázi používá opakovaně a i toto samotné oslovení poukazuje na autoritu
Písma v Jeho životě. Wenham vysvětluje, co vše Ježíš tímto jediným slůvkem komunikuje.
Říká: „Zde je trvalé neměnitelné svědectví o věčném Bohu zachováno pro naše vedení
ve psané formě.“55
55 Wenham s.15
29
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Nečetli jste (ouvk / ouvde. / ouvde,pote avne,gnwte) Mt 12:3,5, 19:4,
21:16,42, 22:31; Mk 2:25, 12:10,26; L 6:3. Toto je další příklad toho, jaké slovní spojení
Ježíš používá, když uvádí záznam z Božího slova. Tento pojem Ježíš aplikuje většinou
v rozhovorech se vzdělanými v Písmu a gramatická forma naznačuje, že očekávaná odpověď
je pozitivní: ano, četli jsme. Ježíš zde mluví o pasážích, které Židé znali a přesto nepochopili.
Aby se naplnilo (plhro,w) Mt 3:15, 26:54,56; Mk 14:49; L 4:21, 24:44; J 13:18, 15:25,
17:12. Už samotný význam tohoto slova naznačuje, že tuto frázi Ježíš používal, když mluvil
o proroctvích, které se stávaly skutečností. Ježíš toto spojení používá jak u proroctví
vztahujících se na něj samotného, tak u proroctví týkajících se jiných osob.
Tohle byl výpis toho, jak Ježíš mluvil o Písmu, jak uváděl situace, kdy Písmo citoval a jak
mluvil, když chtěl, aby si Jeho posluchači vybavili slova Písma. Lightner nás upozorňuje, že
Ježíš cituje Písmo i bez použití těchto frází: „Spasitel nepoužíval vždy úvodní frázi, když citoval
Písmo. Bez pochyby často citoval nebo referoval ke Starému zákonu bez jakéhokoli speciálního
uvedení.“56
4.2 Slovo Boha
Nemáme žádný záznam o tom, že by se někdo někdy Ježíše ptal, zda Písmo pochází od Boha,
jinak řečeno, zda je inspirované Bohem. Tento fakt nebyl židovskými náboženskými učenci
v Ježíšově době nikdy zpochybněn. Příkladem může být třeba i fakt, že kdykoli se Ježíš obrátil
k Písmu, argumentace Jeho oponentů utichla.
To, že Písmo bylo pro Ježíše Božím slovem, dokazují všechny oblasti, které se týkají
Ježíšova vztahu k Písmu. A tak vše, co je popsáno v třetí a čtvrté kapitole této práce, je vlastně
důkazem pro to, že Ježíš byl přesvědčen, že autorem Písma je sám Bůh. Musíme dát za pravdu
Pinnockovi, který nám připomíná, že máme spoustu materiálů, které můžeme studovat, protože:
„Doktrínu inspirace neučí Ježíš náhodně nebo okrajově, ale opakovaně, důrazně a bezvýhradně
vysvětluje její závažnost.“57
Už i samotné pojmy, kterými Ježíš nazývá Písmo, nám dávají spoustu studijního materiálu,
který poukazuje na fakt, že Písmo pocházelo od samotného Boha. Tím velmi zásadním
56 Lightner s.1957 Montgomery: History and Christianity s.216
30
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
argumentem je to, že Ježíš nazývá lidmi sepsané texty kánonu Božím slovem. Tento fakt a také
odkazy na texty, kde to činí, už byly zmíněny v předchozí podkapitole. Podívejme se nyní
na některé z těchto textů podrobněji:
Mt 15: 1-9. Ježíšův incident s farizei, který započali farizeové tím, že se ptali, proč si
Ježíšovi učedlníci nemyjí ruce, už zde byl diskutován (viz kapitola 3.2). Nebudu jej proto tady
znovu podrobně rozebírat, nicméně je velmi vhodné začít tuto podkapitolu právě veršem z tohoto
dialogu. Ježíš farizeům říká: „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ (Mt 15:6) Ježíš to řekl
v době, kdy se spolu bavili o textu tóry a to znamená, že Ježíš zde mluví o Mojžíšově zákoně
jako o Božím slovu a tvrdě kritizuje farizeje za jejich omyl. Pochybili tím, že umísťovali
osvědčené tradice nad Mojžíšův zákon, nad Boží slovo. Z této diskuze vidíme, že Ježíš přijímal
minimálně Mojžíšův zákon, ale mnohem pravděpodobněji celý kánon Písma, za Boží slovo. Ale
tohle je pouze první příklad toho, jak Ježíš mluví o Písmu.
J 10:34-36. V desáté kapitole Janova evangelia vidíme Ježíše, který se prohlašuje
za „dobrého pastýře“ (v.11) a říká, že zná Otce a Otec Jeho (v.15). Potom dochází k rozmluvě
s Židy, kteří Ježíše obklopili v chrámu v době svátku posvěcení chrámu. Tam Ježíš prohlašuje:
„Já a Otec jsme jedno.“ (v.30) Židé jednoznačně pochopili, co Ježíš říká, a většina z nich se
chopila kamenů, aby Jej kamenovali. Ježíš se prohlásil za Boha. Ve své obhajobě se Ježíš
odvolává na Žalm 82:6 a tvrdí, že pokud soudcové Izraele byli nazýváni bohové, pak tím více
i On, Boží Syn, může být takto pojmenován, aniž by se dopustil rouhání. Je důležité všimnout si
už faktu, že Ježíš uvádí tento citát z Žalmu slovy: „Ve vašem zákoně je přece psáno.“ (v.34)
Ježíš určitě moc dobře věděl, že cituje žalm a ne Mojžíšův zákon. Udělal to vědomě. Warfield
vysvětluje význam takového počínání: „Ježíš to dělá, protože žalmy jsou součástí celého Písma.
Přisuzuje zde právní autoritu celému Písmu a to ve shodě s rozšířenou představou, která byla
běžná mezi Židy.“58
To zásadní, co nás zde tato Ježíšova rozprava učí, je, že Božím slovem nejsou jen nějaké
principy a koncepty, ale každé slovo Písma je pro něj Božím slovem. Ježíš je zastáncem verbální
inspirace Písma. Podívejme se, na čem staví Ježíš svůj argument. Staví jej na jednom jediném
slovu a to je slovo „bohové“. Jeho argumentace je založena na tomto jediném slovu, jehož
použití je v Písmu docela unikátní. O tomto slovu Ježíš prohlašuje, že je Božím slovem, a proto
58 Warfield s.138-139
31
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
„nemůže být zrušeno“ (J 10:35). Ekumenický překlad říká méně doslovně: „musí platit.“ Preus
připomíná legální význam tohoto slova: „V klasické řečtině má toto slovo význam anulování
zákona nebo jeho prohlášení za neplatné, anulování hlasování nebo zrušení závěti. Dále se
používalo ke zrušení právní dohody nebo smlouvy. … Ježíš tedy míní, že Písmo nemůže být
anulováno nebo obráno o svůj legální a závazný charakter. Neexistuje žádné odvolání a žádná
cesta kolem něj.“59
Ježíš to ovšem neprohlašuje jen o tomto jediném slovu, ale říká, že Písmo jako celek jako
unikátní sepsané Boží slovo nemůže být zrušeno. Young vysvětluje, že použití slova Písmo má
zásadní význam: „To, co říká tento verš z knihy Žalmů, je pravda, protože tento verš náleží
do skupiny písemností zvaných Písmo a toto Písmo má tak naprostou autoritu, že nemůže být
zrušeno. Když tedy Kristus používá slovo Písmo, nemá pouze na mysli jeden verš z knihy
Žalmů, ale celou skupinu písemností, do kterých tento verš náleží.“60
Mt 5:17-18. V tomto textu Ježíš jmenuje, kromě části Písma zvané Zákon, i část zvanou
Proroci. O obou těchto částech a tím o celém Písmu říká, že jsou nezrušitelné, tedy navždy
závazně platné. Ligtner tyto verše komentuje následujícími slovy: „Bezpochyby verš osmnáctý
uznává inspiraci i té nejmenší části Písma a tímto nám také důrazně ukazuje Kristův pohled
na inspiraci celku.“61 To, co ukazuje, je fakt, že rozhodně nejde jen o pouhou inspiraci pojmů
nebo konceptů, ale jde o inspiraci i těch nejméně významných gramatických částí či písmen.
Mt 19:4-5. Toto je jeden z příkladů, kdy Ježíš cituje Starý zákon a přitom jej uvádí tím,
že za autora citovaného textu prohlašuje Boha. V některých případech prohlašuje za Boží slovo
to, co Božím slovem nazývá i Starý zákon (Např. Mt 22:31-32). V tomto případě prohlašuje
za Boží slovo to, co ve Starém zákoně patřilo do úst autora textu, v tomto případě Mojžíše
(Gn 2:24).
Mt 22:23-33. Tento text popisuje dialog Ježíše se saducei, kteří se jej snažili přesvědčit
o tom, že neexistuje vzkříšení. Ježíšova odpověď a Jeho následná argumentace nám znovu
ukazují na to, jak zásadní význam mělo pro Něj Písmo. Ježíš totiž staví svůj argument o
vzkříšení na jednom jediném slově, co víc, na jeho gramatickém tvaru. Ježíš cituje Ex 3:6 a říká:
„Nečetli jste, co vám Bůh pravil: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?' On
59 Preus s.2760 Young s.5561 Lightner s.61
32
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ (Mt 22:32) Celý Ježíšův argument spočívá ve
slovíčku „jsem.“ To, že je zde použit přítomný a nikoli minulý čas, je podle Ježíše dostatečným
důkazem toho, že Abrahám, Izák a Jákob byli vzkříšeni a žijí. Nejen že Ježíš tímto potvrzuje
historicitu Mojžíše, On potvrzuje každé slovo, které je v tomto textu zaznamenáno a tím celé
Písmo. Podle Ježíše je každý detail Písma Božím slovem, na které se můžeme spolehnout.
Mohli bychom zmínit ještě mnoho dalších veršů, ale do jisté míry by už to bylo opakování
podobných textů nebo textů, které jsem už použil v jiných částech této práce. Vhodným
zakončením těchto výčtů by mohla být situace, kdy Ježíš mluví o tom, že David psal žalmy
pod vedením Ducha svatého (Mt 22:43-45; Mk 12:36-37). To je zcela zásadní. Podle Ježíše to
byl Duch svatý, kdo vedl lidské autory v psaní Písma.
Když se snažíme učit se od Ježíše, tak otázka inspirace Písma je zcela nejdůležitější. Lightner
vysvětluje, proč je tak podstatné, že Ježíš věřil, že Bible má božský původ: „Tento Kristův postoj
k Písmu je zásadní vzhledem k Jeho celkovému pohledu. Všechny ostatní koncepty a postoje,
které učil, jsou na inspiraci závislé a závisí na pravdivosti tohoto tvrzení.“62
Nakonec této podkapitoly je důležité říci, že kromě psaného slova Písma měl Ježíš ještě
jeden inspirovaný zdroj – své vlastní slovo. Toto zdůrazňoval především evangelista Jan. Ježíš
opakovaně dává najevo, že skrze Něho mluví Bůh (J 14:10,24, 17:8,24). Tímto Ježíš ukázal, že
On sám je vyvrcholením Božího zjevení, protože Slovo se stalo tělem. Tím zároveň položil
velmi pevný základ inspiraci Nového zákona, kterou zaslíbil a zároveň podpořil sesláním Ducha
svatého.
4.3 Slovo Boha sepsané lidmi
Ježíš tedy považuje Písmo za slovo Boha, ale přitom jasně rozpoznává lidské přičinění
v tomto procesu. Ježíš mluví o Mojžíši, Izaiáši, Davidovi a dalších jako o pisatelích Božího
slova. To je dostatečně manifestováno v kapitole 4.1. Jaký je tedy vztah Boha a těchto lidských
pisatelů? Už v předchozí kapitole jsme jednoznačně dokázali, že Písmo není lidskou knihou, ale
Božím dílem. Jakým způsobem tedy Bůh použil lidi? Možností není mnoho. Pokud je Písmo
v každém svém detailu Božím slovem, pak existují jen dvě další možnosti. První možností je, že
62 Lightner s.14
33
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
lidé byli jen příjemci poselství, které jim Bůh nadiktoval a oni je zapsali tak, jak je odebrali.
Druhou možností je to, že Bůh komunikoval své poselství skrze lidské autory a pod vedením
Ducha svatého použil jejich schopnosti a vlastnosti k tomu, aby lidstvu předal své dokonalé
poselství.
Ježíš rozhodně vidí lidskou zangažovanost v procesu vzniku Písma. Ale nikde nenajdeme
náznak toho, že by věřil, že Písmo bylo nadiktováno Bohem. Ano Bůh nejednou prorokům
diktoval slova, která mají zvěstovat, ale tyto slova tvoří jen nepatrnou část z celku. Wenham
píše: „Lidští autoři jsou skutečnými autory, nevidíme zde jediný náznak mechanického
diktátu.“63 Naopak, některé texty mají mnohem blíže k tomu, že lidští autoři tvořili sami, i když
inspirováni a vedeni Duchem svatým. K tomu nás vede způsob, jakým Ježíš popisuje Davidovo
psaní: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem…?“ (Mt 22:43) Byl to tedy
David, kdo je autorem diskutovaného textu, ale jeho slova jsou zapsána „v Duchu svatém.“ Ježíš
zde odhaluje to, co potom apoštolové vysvětlují podrobněji. Odhaluje, že lidští autoři psali pod
vedením Ducha svatého, který způsobil, že to, co je v Písmu, je Božím slovem.
Ježíš Kristus byl rozhodně a nezvratitelně zastáncem verbální inspirace a to ve smyslu, že
Bůh vedl lidi tak, aby pro lidstvo slovy svých spisů bezchybně uspořádali a zaznamenali Boží
poselství.64 Rozhodně zde nepoužívám pojem „verbální inspirace“ ve smyslu neo-ortodoxních
a liberálních teologů, kteří naše použití termínu „verbální inspirace“ vnímají jako pojem
znamenající, že lidští pisatelé nejsou ničím jiným než Božími psacími stroji.
Wenham na základě Ježíšova příkladu vyvrací ještě další chybný náhled na inspiraci:
„Mojžíš, proroci, David a další pisatelé Písma podle Ježíše dostali svá poselství od Ducha
Božího. Není zde žádná zmínka o moderní teorii, že pisatelé byli inspirováni, ale jejich spisy
nikoliv.“65 Wenham pokračuje a připomíná, že Písmo ukazuje na slabost a hříšnost jeho autorů.
To ale není překážkou tomu, aby toto Písmo bylo inspirované Bohem. To, co je pro Ježíše
autoritou, je Písmo, ne jeho autoři.
V této podkapitole by bylo rovněž vhodné zmínit se o tom, že Ježíš potvrzuje autorství
některých knih Starého zákona. Toto je zvláště důležité, protože tradiční autorství nejedné knihy
Starého zákona je mnohými zpochybňováno. Určitě není bez zajímavosti, že Ježíš mluví
63 Wenham s.1764 Ryrie s.7865 Wenham s.17
34
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
specificky o těch autorech, jejichž autorství je nejvíce zpochybňováno, tedy o Mojžíši a Izajáši.
Samozřejmě kritici se brání tím, že se Ježíš jednoduše přizpůsobil tomu, čemu věřilo Jeho okolí.
Tento jejich argument nemá velkou váhu, což jsme již vysvětlili a rozebrali v kapitole 1.3.
Zamysleme se nyní právě nad tím, co Ježíš učí o Mojžíšově a Izajášově autorství. Veršů, kde
Ježíš tyto osoby zmiňuje, je spousta, ale jsou některé specifické pasáže, které velmi silně
dokazují autorství knih nesoucí jména těchto osob.
Podívejme se tedy společně na Mojžíše. Kritická teologie upírá autorství Mojžíšových knih
Mojžíšovi a tvrdí, že byly tvořeny různými skupinami autorů. Naproti tomu Ježíš při už
mnohokrát zmiňovaném rozhovoru se saducei říká: „Nečetli jste v knize Mojžíšově,
ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův
a Bůh Jákobův'?“ (Mk 12:26) Termín „Mojžíšova kniha“ může být použit dvěmi způsoby. Buď
jde o knihu, kterou Mojžíš vlastnil nebo o knihu, kterou napsal. Není pochyb o tom, že v tomto
případě platí ta druhá možnost.
Ježíš tady konkrétně mluví o výroku z knihy Exodus a tímto dává najevo, že jejím autorem je
Mojžíš. Ježíš zde mohl místo termínu „Mojžíšova kniha“ použít slovo Písmo, tóra, atd. On to
nedělá a specificky mluví o knize Mojžíšově. Tímto odvrací veškeré pochyby.
Dalším podobně významným textem by mohly být verše z Lukáše 16:29, 31. Zde Ježíš
vypráví podobenství o boháči a Lazarovi a říká, že pokud chce člověk strávit věčnost s Bohem,
musí poslouchat „Mojžíše a proroky“. Jelikož však tyto osoby v této době nežily, je jasné, že jde
o odkaz na dvě ze tří částí Písma. To samozřejmě neznamená, že třetí část je vyloučena. Ježíš
zde zjevně odkazuje na celé Písmo. Je však významné, že namísto slova zákon zde opět používá
jméno autora Mojžíše a skrývá za ním všechny části tóry, tzn. knihy Genesis až Deuteronomium.
Lidským autorem všech písemností obsažených v této pětidílné knize je podle Ježíše Mojžíš.
Podobná vyjádření Ježíše můžeme najít i v dalších evangeliích.
U knihy proroka Izajáše nemáme tolik různých textů, kde by Ježíš toto autorství potvrzoval
(o to více je potvrzují sami evangelisté). Jsou jen dvě situace, které evangelisté zaznamenávají.
V první z těchto situací Ježíš pomocí citátu z knihy Izajáše vysvětluje význam podobenství. Ježíš
říká: „Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou.
A plní se na nich proroctví Izaiášovo: 'Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete
hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli,
35
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.'“
(Mt 13:13-15) Zde Ježíš cituje část z knihy Izajáše (Iz 6:9-10), která, podle knihy Izajáše, není
vyřčena Izajášem, ale samotným Panovníkem, čili Bohem. Takže podle textu z knihy Izajáš zde
nejde o proroctví Izajáše, ale o Panovníkovo slovo k Izajáši. Nicméně Ježíš tvrdí, že je to
proroctví Izajášovo. Jediné vysvětlení této situace je to, že toto Boží slovo zapsal Izajáš, který je
jako jediný také slyšel. A proto můžeme s určitostí říci, že text z šesté kapitoly knihy Izajáše byl
napsán Izajášem.
Úplně stejná situace je, když Ježíš kritizuje upřednostňování tradice otců nad Boží přikázání
(Mt 15:7-8). Ježíš zde opět cituje slova, která dle Starého zákona vyřkl Panovník nikoli Izajáš.
Závěr tedy musí být, že Izajáš zapsal slova, která nalézáme v dvacáté deváté kapitole. Ježíš takto
potvrzuje Izajášovo autorství minimálně těchto dvou zmiňovaných částí. Zpochybnit Izajášovo
autorství těchto dvou částí znamená zpochybnit Ježíše Krista.
Kromě Mojžíše a Izajáše Ježíš svým učením potvrdil také autorství knihy proroka Daniele
(Mt 24:15) a žalmy krále Davida (Mt 22:43-44).
4.4 Neomylné a bezchybné Písmo
Neomylnost Písma je velmi blízce spojena s původem Písma. Pokud přijmeme Písmo
za Bohem inspirované, tak z toho vyplývá, že je rovněž bez chyb. Bezchybnost a neomylnost
Písma je akceptována Ježíšem, církevními otci, reformátory i mnohými dnešními teology. Je
tady ovšem moderní trend, který chce od sebe oddělit neomylnost ve věcech zásadně
dotýkajících se křesťanské víry od bezchybnosti v ostatních okrajových záležitostech. Takovéto
oddělení je však nepřípustné a neslučitelné s inspirací. Wenham vysvětluje: „Problémem je, že
takové rozdělení nenajdete nikde v Ježíšově učení a zdá se, že je vyloučené Jeho svědectvím
o naprosto přesném záznamu historie a o inspiraci Starého zákona…Pokus o oddělení zásadního
od okrajového se jeví jako produkt devatenáctého a dvacátého století.“66 Ježíš používá Písmo
a často mluví o detailech, které by při takovémto rozdělení byly okrajové. Co víc, Ježíš na těchto
„okrajových“ situacích staví své doktrinální argumenty, což jsme ostatně rozebírali
v podkapitole 4.2. Lightner popisuje Ježíšův postoj: „Vykládat Kristovo učení o Písmu jako něco
méně než totální bezchybnost a absolutní neomylnost je jako obvinit Jej nebo autory evangelia
66 Wenham s.22
36
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
nebo je všechny dohromady z nejvyššího stupně nevědomosti a pokrytectví. … Bezchybnost
aplikoval nejen v oblasti etiky a morálky, ale také v oblastech historie a geografie.“67 Více
o historicitě Písma v očích Ježíše je v podkapitole 4.6.
Ježíš rozeznává, že Bůh daroval lidem Písmo skrze lidské pisatele, ale i tak dává svým
učením najevo, že tento lidský vliv neměl žádný negativní dopad na komunikaci Božího slova.
Bere Písmo jako dokonalé a bezchybné Boží slovo a ani v jediném případě ho nekritizuje nebo
neopravuje. To je zcela zásadní, když si uvědomíme, že velmi významná část Jeho služby byla
náprava mylného učení Jeho současníků.
Co víc, Ježíš nemá připomínky ani k různým překladům. Nikdy se nezmiňuje o tom, že by se
verze, kterou měli Židé k dispozici, až příliš lišila od originálních rukopisů. Nic takového se
neděje a tímto nejen potvrzuje bezchybnost Písma, ale rovněž důvěryhodnost kopií.
Zamysleme se opět nad známým textem z Marka: „Ježíš jim však odpověděl: 'Nebloudíte
snad proto, že neznáte Písma ani Boží moc? '“ (Mk 12, 24; NKB) Preus vysvětluje, co nám tento
text komunikuje: „Ve skutečnosti Ježíš říká, že pravé poznání Písma by ochránilo saducee
od chyb. V tomto případě to tedy vypadá, že Ježíš považoval Písmo za bezchybné, považoval ho
za neomylného průvodce.“68
Ježíšovo masivní používání Písma ve všech druzích diskuzí a argumentací poukazuje na to,
že mu bezmezně věřil. To, že v nejzásadnějších otázkách víry nebo ve chvílích nejtěžších krizí
důvěrně spoléhá na autoritu Písma, je zásadním důkazem toho, že naprosto důvěřuje jeho
obsahu. To platí také o prorockých pasážích Písma. Podle Ježíše to nebyly jen pokusy proroků
vlít do žil utrápených Izraelců naději. Naopak, Ježíš vehementně dokazuje, jak přesná
a bezchybná jsou tato proroctví a ukazuje učedníkům, jak se na něm naplňují. V L 24:44 Ježíš
připomíná, že všechno, co je psáno, se musí naplnit. Poukazuje tím na to, že Písmo pochází
z Boha a že důkazem toho je i fakt, že se naplňuje prorocký aspekt tohoto Písma. O prorockém
aspektu Písma bude pojednávat celá podkapitola 4.7.
Podívejme se nakonec na jeden příklad, který manifestuje Kristovu důvěru v bezchybnost
Písma. Jde o pokušení Ježíše na poušti. Ježíš cituje sám sebe a na první pokušení odpovídá slovy,
které již řekl Izraelcům na poušti: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem,
které vychází z Božích úst.“ (Mt 4:4) Ježíš říká, že člověk je živ každým slovem. Nejen
67 Lightner s.7468 Preus s.28
37
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
některými slovy, ale každým slovem. O tom, že je to odkaz na Písmo, zde není nejmenších
pochyb. Každé slovo Písma je tedy životodárné a to určitě znamená, že žádné slovo Písma tam
není omylem, ale pochází z Boha. Druhá část pokušení rovněž ukazuje na neomylnost Písma.
Satan tvrdí, že cituje Písmo, a říká: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys
nenarazil nohou na kámen.“ (Mt 4:6) V tomto citátu ale vynechal podstatnou část: „…aby tě
chránili na tvých cestách.“ (Ž 91:11-12) Tato vynechaná část mluví o tom, kdy je Boží ochrana
zajištěna. A z toho vyplývá, že Boží ochrana není zajištěna ve chvílích, kdy zbytečně riskujeme.
Ježíš se nenechal vyvést citátem vytrženým z kontextu, ale spoléhá na každé slovo Písma,
spoléhá na toto Písmo v jeho kontextu.
V dnešní době také často slyšíme tvrzení, že Bible není neomylné Boží slovo, ale že je
svědectvím a vede nás k neomylnému Ježíši Kristu. Tato teorie však také ztrácí ve světle
Ježíšových odpovědí na útoky satana smysl. Ježíš mimo jiné také říkal: „Je psáno“ (Mt 4:4,7,10)
a neříkal „Písmo svědčí.“
4.5 Autoritativní Písmo
Další důležitou otázkou, na kterou je nezbytné najít odpověď, je, zda Ježíš považoval toto
bezchybné Boží slovo za autoritativní a použitelné. Autoritou Písma rozumíme skutečnost, že
Písmo je konečným měřítkem pravdy a kritériem pro hodnocení a rozsouzení.
Ježíš velmi často mluví o své vlastní autoritě a často připomíná, že ji má od svého nebeského
Otce. Jeden příklad za všechny (více v kapitole 4.8): „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní
je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ (Mt 7, 24) Slyšet
Ježíšova slova a plnit je znamená zajištění a bezpečí. Jeho slova jsou tedy užitečná
a autoritativní. D. Martyn Lloyd-Jones připomíná: „Evangelia byla napsána s definitivním
a jednoznačným cílem. Nebyly pouze psanými záznamy, pouze sbírkou faktů. Je naprosto
bez pochyb, že měly komunikovat zcela konkrétní sdělení. Všechna presentují Pána Ježíše Krista
jako Pána, jako konečnou autoritu.“69
O tom, jak je potvrzena Ježíšova autorita Jeho učením, Jeho skutky ale třeba i samotným
Bohem Otcem, se přesvědčujeme na mnoha stránkách Starého i Nového zákona. Existuje také
spousta knih, které se tímto tématem zabývají. Podstatné však je, že ruku v ruce s Ježíšovou
69 Lloyd-Jones s.16
38
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
vlastní autoritou jde autorita Písma. Lightner říká: „Autorita, kterou si Ježíš přisvojuje a autorita,
kterou přiřazuje Písmu jsou tak propojeny, že kdyby někdo zrušil jednu, zruší obě. Když někdo
přijímá jednu, přijímá obě.“70 Co je tím elementem, který dává jak Písmu tak Ježíšovým slovům
takovou autoritu? Na tuto otázku můžeme odpovědět vcelku jednoznačně. Podle Ježíše to byl
fakt, že původcem těchto „slov“ byl sám Bůh. Ježíš učedníkům hlásal to, co mu komunikoval
Bůh Otec. Ježíš tento fakt připomíná opakovaně. Zmiňme text z Jeho velekněžské modlitby:
„Slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali.“ (J 17:8) Wenham tedy shrnuje, proč je
Písmo autoritativní: „Písmo je autoritativní ne díky lidským autorům, ale protože Bůh je jejich
konečným autorem.“71
Písmo je tedy pro Ježíše autoritativní, protože pochází od Boha a nic na tom nemění ani fakt,
že bylo zapsáno lidmi, jak už to bylo probráno v předchozích podkapitolách. Zároveň na základu
studia v předchozí části vidíme, že Ježíš přijímá autoritu jako autoritu komplexní ne jen jako
autoritu některých myšlenek nebo doktrín. Edward J. Young popisuje Ježíšův vztah k Písmu
následovně: „Ježíš Kristus pohlížel na Starý Zákon jako na formovaný a organický celek, ale
také věřil, že jak tento celek, tak i jeho jednotlivé úseky, jsou konečnou a absolutní autoritou …
Nicméně, Ježíš nepřipisoval tuto autoritu pouze Písmu jako celku nebo také jednotlivým veršům
a výrokům, ale rozšířil ji i na jednotlivá slova a dokonce písmena.“72
V třetí kapitole bylo velmi zřetelné, že z toho, jak Ježíš toto Písmo používá, je vidět, že je pro
něj Písmem autoritativním. Vždyť jak jinak můžeme vysvětlit, že v něm Ježíš hledá pomoc,
povzbuzení a útěchu, že vyučuje a uvádí do poznání pravdy ostatní a že obhajuje svoje chování,
poukazuje na chyby a definuje svůj vztah k Bohu právě na základě Písma? Naprosto zásadním se
pak jeví fakt, že tímto Písmem argumentuje s Pokušitelem na poušti a jeho pokušení Písmem
úspěšně odráží. To je možné pouze tehdy, pokud je toto Písmo autoritativní.
Spolu s Packerem tedy můžeme uzavřít: „Fakt, kterému musíme čelit, je ten, že Ježíš
Kristus, vtělený Boží Syn, který přisuzoval božskou autoritu všemu, co dělal a učil, potvrdil
absolutní autoritu Starého zákona pro ostatní a sám se ji bezvýhradně podřídil.“73
Následující podkapitoly jsou dobrým důkazem toho, že Ježíš vnímal Písmo jako autoritativní
a to ve všech oblastech, kterých se Písmo dotýká.
70 Lightner s.8771 Wenham s.1772 Young s.56-5773 Packer s.55
39
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
4.6 Historicky přesné Písmo
Když se diskutuje Ježíšův názor na historicitu Písma, pak je nutné konstatovat, že existuje
obrovské množství situací, kdy Ježíš mluví o historických osobách a událostech zaznamenaných
v Písmu. Wenham tento fakt přijímá s vděčností: „Bohudík, máme hodně průkazného materiálu,
abychom zjistili pohled našeho Pána na historicitu starozákonních osob a událostí. … Vskutku,
je pravděpodobné, že když nejsme schopni znát Ježíšovo učení o této oblasti, pak nejsme
schopni znát vůbec nic z Jeho vyučování.“74
Máme spoustu starozákonních historických událostí, které Ježíš komentuje nebo používá
jako příklad svých tvrzení. V následující tabulce jsou vypsány jednotlivé události:
Stvoření člověka Gn 5:2 Mt 19:4Vražda Ábela Gn 4 Mt 23:35; L 11:51Doba Noeho Gn 7 Mt 24:37; L 17:26Potopa a archa Gn 7 Mt 24:38-39; L 17:27Doba Lota Gn 13 L 17:28Zničení Sodomy Gn 19 Mt 11:23; L 17:29Mojžíš u hořícího keře Ex 3:1-6 Mk 12:26; L 20:37Slovo Boží k Mojžíši Ex 3:6 Mt 22:32; L 20:37Manna na poušti 2M 16 J 6:31, 49Obřad obřízky Gn 17:10 J 7:22Získání Zákona Ex 20 J 7:19Boží přikázání Ex 20:12-16 Mt 19:18Zákon týkající se malomocenství Lv 14 Mt 8:4; Mk 1:44; L 5:14Vyvýšení bronzového hada na poušti Nu 21:9 J 3:14Mojžíš povoluje rozvod Deu 24:1-4 Mt 19:8Znesvěcení chrámu skrze kněžstvo Nu 28:9-10;
1Pa 9:30-32Mt 12:5
Davidovo požití posvěcených chlebů 1S 21 Mt 12:3-4; Mk 2:25-26; L 6:3-4Davidovo autorství žalmů Ź 110:1 Mt 22:43-45; Mk 12:35-37; L 20:41-44Nádhera Šalomounova 1Kr 10 Mt 6:29; L 12:27Příjezd královny ze Sáby
k Šalamounovi
1Kr 10 Mt 12:42; L 11:31Hlad za Eliáše 1Kr 17 L 4:25Vyslání Eliáše ke vdově v Sidónu 1Kr 17 L 4:26Elíša uzdravuje Naamána 2Kr 5 L 4:27Danielova znesvěcující ohavnost Da 9:27 Mt 24:15Jonáš v břiše ryby Jon 1:17 Mt 12:40
74 Wenham s.5
40
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Jonášovo poselství v Ninive Jon 3:5 Mt 12:41; L 11:29-32Vražda Zachariáše 2Pa 24:21 Mt 23:35; L 11:51
Nejen, že se Ježíš odvolává na mnohé historické události, On navíc opakovaně mluví o už
zmíněných nebo o dalších historických osobách. Další tabulka uvádí kompletní výpis těchto
míst:
Lotova žena L 17: 32Jonáš Mt 16:4Izajáš Mt 13:14, 15:17; Mk 7:6Daniel Mt 24:15Ábel Mt 23:35; L 11, 51Zachariáš Mt 23:35Abiatar Mk 2:26David Mt 23:2, 24:15Mojžíš Mt 8:4; Mk 7:10, 10:3; (L 16:29-31, 24:44); J 5:46Abrahám Mt 8:11, 22:32; L 13:28, (16:22-30), 19:9; J 8:37,39-40,56,58Izák, Jákob Mt 8:11, 17:11-12, 22:32; L 13:28Šalamoun Mt 12:42Eliáš Mt 11:14; Mk 9:12-13Noé L 17:26ff
Máme-li tedy tak mnoho dat, pusťme se do jejich zhodnocení a zpracování. Při tom si
uvědomme, že nejde pouze o to, že Ježíš používal historická data, ale o to, jak je používal.
Samotné používání starozákonních příběhů by nebylo dostatečným důkazem. Vždyť duchovní
pravdy lze ilustrovat i na legendách nebo smyšlených historkách. A vskutku je pravdou, že Ježíš
by mohl v mnohých případech stejně dobře použít jak skutečnou historickou událost tak
legendární situaci. Na tom, co se snažil demonstrovat, by to v jistých situacích nic nezměnilo.
Nicméně pokud důsledně zvážíme některé z těchto situací, musíme nutně dojít k závěru, že
události popsané ve Starém zákoně Ježíš považoval za skutečné historické události.
Jako příklad nám může posloužit otázka rozvodu, kterou otevírají farizeové, jak ji zapsal
Marek 10 nebo Matouš 19. U Marka čteme: „Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li
muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: "Co vám ustanovil Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš
dovolil napsat rozlukový lístek a propustit." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal
toto ustanovení. Od počátku stvoření 'Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž
41
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo'; takže již nejsou dva,
ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"“ (Mk 10:2-9) Argument, který Ježíš
používá by byl naprosto nesmyslný, pokud by stvoření světa a Mojžíšův zákon byly pouze
legendy. Zde jde o diskuzi o historických faktech a pouze na základě historicity těchto událostí
může Ježíš argumentovat a pouze proto nejsou farizeové schopni Jeho argumenty zpochybnit.
Pokud není stvoření člověka a Boží výrok o muži a ženě historicky pravdivý, pak veškerá
Ježíšova polemika o manželství a rozvodu nemá smysl.
Podobně bychom mohli mluvit o mužích z Ninive, kteří jednou povstanou, aby soudili zlé
a zpronevěřilé pokolení (Mt 12:41). Pokud tito mužové a tím i Jonáš a jeho kázání nejsou
historickou skutečností, pak je Ježíšovo kázání jen výstřelem do prázdna. A pokud je Ježíš tím,
kým tvrdí, že je, pak by určitě použil jiná slova, kdyby šlo pouze o legendy. To samé platí
o historicitě Šalomouna a královny ze Sáby, o kterých Ježíš mluví hned v následujícím verši
(Mt 12:42). Navíc tím, že tyto dvě historické události stojí hned vedle sebe, je nutné buď
zavrhnout obě nebo žádnou. Zavrhnout pouze nepravděpodobný příběh Jonáše a ponechat
historicky dokázané skutečnosti zapsané v Královských knihách je díky této spojitosti vskutku
nemožné.
Dalšími příklady by mohlo být prohlášení o podobnosti doby Noeho (Mt 24:37) a dnů před
Ježíšovým druhým příchodem, srovnání tvrdosti srdce obyvatel Sodomy a Kafarnau
(Mt 11:23-24) nebo odkaz na Lotovu ženu (L 17:32). Ještě tvrdší argument se skrývá v Ježíšově
prohlášení: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8:58) Když to
řekl, chtěli Jej Židé kamenovat. Ježíš, stejně jako Židé, byl přesvědčen o historické existenci
Abraháma.
Ježíš také přidává několik plošných prohlášení, ve kterých prohlašuje starozákonní události
za historické. Říká: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně
pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5:12) V jiné souvislosti opět generalizuje
a říká, že „tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou od založení
světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní.“
(L 11:50-51)
Není určitě nezajímavé, že Ježíš se nejčastěji dotýká právě těch historických událostí, které
jsou v současnosti nejkontroverznější. Chronologicky bychom měli začít u Adama a Evy. Ježíš
42
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
byl přesvědčen o tom, že počátek lidstva byl u stvořeného muže a ženy (Mt 19:3-5) a tak
„potvrdil, že Adama a Evu stvořil Bůh, že oba byli živými, konkrétně jednajícími, lidskými
bytostmi a ne pouhými symboly mužství a ženství.“75
Další kontroverzní situací je již zmiňovaná potopa světa za dnů Noe. Ježíš o ní mluví a opírá
o ni zásadní doktrínu soudu a druhého příchodu (Mt 24:38-39; L 17: 26-27). Pro Ježíše je
konečný soud a Jeho druhý příchod stejně pravdivý jako to, že byla potopa, která zahladila celé
lidstvo, kromě rodiny Noeho. Pro Ježíše je dále stejně pravdivé to, že zemře a bude v hrobě jako
fakt, že Jonáš byl v břiše velké ryby (Mt 12:40). Přestože Ježíš nemusel, opírá nejzásadnější
doktríny o historické události, které jsou nejčastěji zpochybňovány. Pokud nebylo Adama a Evy,
potopy světa, Jonáše v břiše mořské obludy, pak narážíme na zásadní problém věrohodnosti
Ježíšova učení a musíme jej odmítnout. Pokud přijímáme Ježíšovo učení, nezbývá než přijmout
i historicitu Starého zákona.
Pinnock uzavírá diskuzi o Ježíšovu vztahu k historicitě Písma tímto prohlášením: „Není
přehnané tvrdit, že (Ježíš) přijal bez připomínek celou historickou konstrukci Starého zákona a to
včetně pasáží, které jsou tak problematické pro moderní mysl.“76 Obdobně se vyjadřuje rovněž
Preus: „Je naprosto bezpečné prohlásit, že když se v Novém zákoně Kristus nebo Jeho
následovníci odvolávají na nějakou historickou událost zaznamenanou ve Starém zákoně, a to
od stvoření světa po Malachiáše, pak zmíněné postavy i události berou jako historické, skutečné
a pravé.“77
4.7 Prorocké Písmo
Zcela zásadní část Písma, které měl Ježíš k dispozici, byla naplněna proroctvími
a předobrazy. Obrovská spousta těchto proroctví a předobrazů se naplňovala právě tím, že Slovo
se stalo tělem. Množství Ježíšova učení začne dávat smysl, když si uvědomíme, že se v něm
naplňují stará proroctví. A právě proto, že si to mnozí posluchači neuvědomovali, měli zásadní
problémy s pochopením Ježíšova učení a Jeho aplikací. R.T. France zapsal: „Podstata Jeho nové
aplikace byla v tom, že viděl naplnění předpovědí a předobrazů ze Starého zákona na sobě
a na svém díle.“78
75 Ryrie s.9576 Montgomery: History and Christianity s.20277 Preus s.3678 France s.223
43
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Když se na Ježíšovo učení díváme z pohledu těch, kdo znají smysl Ježíšova příchodu na svět
a kdo ví o Jeho smrti na kříži a vzkříšení, tak mnohem jednodušeji chápeme také mnohá
proroctví. Stejně na tom byli i učedníci, kteří až po vzkříšení začali chápat Písmo, když jim ho
sám vzkříšený Kristus začal otevírat. Ještě před tím, než jim ho vysvětlil, tak se Ježíš podivoval,
že je proroctví zapsaná v Písmu ještě neosvítila. Řekl jim: „Jak jste nechápaví! To je vám tak
těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ (L 24:25) Diví se tomu, že nepochopili. Vždyť poselství
proroků je tak jasné. Ježíš očekává, že Jeho následovníci pochopí, že celá Bible ukazuje na Něj
jako na Mesiáše. Ježíš očekává, že čtenáři proroctví v Něj uvěří, protože tato proroctví jsou
pravdivá a protože On sám jim věří.
Ježíš mluví o naplnění proroctví velice často. Jeho interpretace proroctví není zdaleka
jednoduchá a měřeno měřítky dnešní doby, asi bychom Jeho interpretace často odmítli. Ale
souhlasíme s Wenhamem, který píše: „Tyto exegetické problémy slouží k tomu, že se ještě více
ujišťujeme o tom, že celý soubor prorockých textů je darován Bohem, a že musí, díky Božské
nezbytnosti, být vyplněn.“79
Nejen že si Ježíš uvědomoval, že se Písmo naplňuje, On si také uvědomoval, že se mnohé
teprve v budoucnu naplní. Byl naprosto přesvědčen o pravdivosti těchto proroctví a neustále
na to poukazoval. Fakt, že se tyto věci naplňují, zatímco Ježíš o nich mluví, byl pro něj
a pro mnohé posluchače znamením jejich důvěryhodnosti. Preus o Ježíši v této souvislosti říká:
„Prohlášení Písma bere Ježíš jako pravdivá, protože odpovídají tomu, co se stalo, co se stane
nebo tomu, co se právě děje.“80 Ježíš opakovaně připomíná, že to, co se děje, se děje proto, „aby
se naplnilo“ to, co je zapsáno v Písmu.
Uveďme si tedy to, co Ježíš říká o naplňování proroctví. Nechme zaznít všechna Jeho
ohlášení o naplněných proroctvích: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“
(L 4:21). „To je ten, o němž je psáno: 'Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil
cestu'“ (Mt 11:10) „Řekl jim: "Eliáš má přijít napřed a obnovit všecko. Jak to však, že je psáno
o Synu člověka, že má mnoho vytrpět a být v opovržení? Ale pravím vám, že Eliáš již přišel
a učinili mu, co se jim zlíbilo, jak je to o něm psáno"“ (Mk 9:12-13). „Hle, jdeme do Jeruzaléma
a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům
a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane“
79 Wenham s.1880 Preus s.26
44
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
(L 18:31-33). „Jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno“ (L 21:22) „Syn
člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje“
(Mt 26:24). „Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: 'Byl započten mezi
zločince.' Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle“ (L 22:37). „Vy všichni ode mne
této noci odpadnete, neboť jest psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda“ (Mt 26:31).
„Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií
andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být? …Vyšli jste na mne jako
na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil,
a nezmocnili jste se mne. Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co psali proroci“
(Mt 26:53-56). „A on jim řekl: "Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili
proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech
proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24:25-27) „Řekl
jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno,
co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby
rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;
v Jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc
Jeruzalémem"“ (L 24:44-47). „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma
svědčí o mně … Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.
Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5:39,46-47). „Nemluvím o vás
všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: 'Ten, který se mnou jí chléb,
zvedl proti mně patu'“ (J 13:18). „To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně:
'Nenáviděli mě bez příčiny'“ (J 15:25). „Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém
jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl
zavržen, aby se naplnilo Písmo“ (J 17:12). Spolu těmito verši Wenham říká: „Náš Pán přijal
božský charakter prorockých Písem a činil to jasně, plně a důrazně.“81
4.8 Životodárné Písmo
Nakonec této kapitoly, která pojednává o tom, čím bylo pro Ježíše Písmo, je nutno zmínit asi
nejzásadnější charakteristiku Písma, kterou u Ježíše vidíme. Pro Ježíše je Písmo zdrojem života.
81 Wenham s.20
45
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Preus tuto jedinečnou vlastnost Písma ještě rozděluje do dvou významných podskupin: „Za prvé
je zde koncept moci nebo schopnosti Písma a za druhé je zde koncept spásného účelu Písma.“82
Ale podívejme se teď na některé ze situací, které ukazují na tento Ježíšův přístup. Zaměřme
se tedy znovu na pasáž o pokušení Ježíše na poušti, jak ji zapsal Matouš. Na ďáblův návrh
k zázračnému opatření jídla Ježíš reaguje těmito slovy: „Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude
člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. '“ (Mt 4:4) Těmito slovy Ježíš dává
najevo, že Boží slovo má moc nebo schopnost dát život či v tomto případě ještě konkrétněji
udržet při životě. A jelikož už jsme v jedné z předchozích kapitol dokázali, že Písmo bylo
pro Ježíše v celém svém rozsahu Božím slovem, pak je zjevné, že Ježíš říká, že Písmo je
životodárné.
V jakém smyslu je Písmo životodárné? I o tom není v Ježíšově učení žádných pochyb. Jako
příklad můžeme použít Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi. Oba zemřou a boháč se ocitá
v pekle, Lazar je přenesen do „klína Abraháma“. Ve velkém soužení prosí boháč o pomoc,
a když se mu jí nedostává, tak prosí Abraháma, aby poslal Lazara do jeho rodného domu, aby
varoval jeho bratry. Jejich společný dialog končí takto: „Ale Abraham mu odpověděl: 'Mají
Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!' On řekl: 'Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo
z mrtvých, budou činit pokání.' Řekl mu: 'Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se
přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“ (L 16:29-31) Tímto rozhovorem dává Ježíš
najevo, v jakém smyslu dává Písmo život. Bratři boháče měli k dispozici Mojžíše a proroky
ve formě Písma. Fakt, že někdo nebere vážně slova tohoto Písma, způsobuje, že tento člověk
nemůže po smrti žít věčný život. Naopak, čekají ho pekelná muka. Z tohoto krátkého rozhovoru
vyplývá, že naděje člověka na věčnost strávenou s Bohem je úzce spojená s Písmem,
s „posloucháním Mojžíše a proroků.“ Písmo je zdrojem věčného života. A v očích Ježíše je tato
životodárná moc Písma významnějším nástrojem víry v životě člověka než jakékoli nadpřirozené
skutky, jako například to, že se někdo po smrti vrátí k životu a podá svědectví o tom, co zažil.
Tato příhoda nás zjevně učí, že lidé, kteří odmítají životodárnou moc Písma, protože to je
nevědecké, by určitě odmítli i výpověď člověka, který se vrátil ze záhrobí jako nevědeckou
a nehodnotnou. Ježíš dává znát, že člověk dříve příjme zvěst Písma než zvěst někoho, kdo by
tvrdil, že se vrátil ze záhrobí.
82 Preus s.41
46
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Čím to tedy je, že je Písmo životodárné? Co mu dává takovou moc? I na tuhle otázku Ježíš
odpovídá a to v jedné z diskuzí s farizei. Židům nebylo cizí přesvědčení, že v Písmu je cesta
k věčnému životu. Farizeové opravdu spojovali spasení s Písmem. Ježíš s nimi souhlasil a řekl
o nich: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život…“ (J 5:39a) Nicméně, Ježíš
jim hned nato vytýká, že nevidí, co je centrem Písma. Řekl: „…a Písma svědčí o mně.“ (J 5:39b)
Centrem Písma je totiž On sám, Ježíš Kristus. Přestože farizeové byli dobří intelektuální studenti
Písma, uniklo jim to zásadní. Unikl jim Mesiáš. A tak tito učitelé nepochopili, proč je Písmo
životodárné. Nepochopili, že Písmo dává život, protože je to Boží slovo o plánu záchrany
hříšníka skrze Ježíše Krista. Farizeové nedokázali Písmo správně pochopit a proto jej nebyli
schopni ani správně vykládat těm, kdo byli závislí na jejich výkladu - především těm, kdo
nevlastnili Písmo nebo byli negramotní. A právě kvůli jejich ignorantství a kvůli jejich odmítání
přímého svědectví Božího Syna jim Ježíš říká: „Zavíráte lidem království nebeské, sami
nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23:13)
I v dnešní době je spousta těch, kdo Písmo znají velmi dobře. Ale mají stejný problém jako
farizeové – nevidí, že je to vše o Ježíši a odmítají dokonce i přímé svědectví Nového zákona.
Podle Ety Linnemannové jsou těmito novodobými příjemci tohoto Ježíšova varování zastánci
historicko-kritické teologie.83
Preus sumarizuje, proč je Písmo životodárné a mluví o Kristu: „On je jedinou cestou
ke spasení, ale Písmo, jako doručitel Krista, nám Krista přináší a jako takové je spásné. Stejně
tak pracuje i Duch Svatý, který Písmu dodává spásnou moc, ale Duch pracuje skrze Písmo, a tak
má Písmo spásnou a životodárnou moc.“84
Ale vraťme se k názorům Ježíše. Ježíš velmi často mluvil o svých slovech jako o slovech
životodárných. Zde jsou některé z Jeho výroků:
Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život
věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5:24)
Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6:63)
Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8:51)
83 Linnemannová s.4584 Preus s.41
47
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Ježíš samozřejmě o sobě tvrdil, že je Božím Synem a že On a Otec jsou jedno. Kromě toho
zároveň opakoval, že Jeho slova mají původ u samotného Boha. Zde je několik veršů, které to
připomínají:
Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8:28)
Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce. (J 8:38)
Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit
a co říci. A vím, že Jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi
pověděl Otec. (J 12:49-50)
Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své
skutky. (J 14:10)
A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14:24)
Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. (J 7:16)
Toto vše dokazuje, že Ježíš opakovaně tvrdí, že to, co říká, je životodárné, že Jeho slova mají
moc dát život a současně mluví o tom, že Jeho slova jsou slovy Boha. Proto i zde můžeme dojít
k závěru, že pro Ježíše je Boží slovo, ať už to, které bylo v Písmu Jeho doby, tak to, které On
sám vyslovil, životodárným Božím slovem.
Kromě toho, že Ježíš i těmito výroky potvrzuje životodárnost Písma, On také dokazuje to, že
Písmo není k užitku pouze pro ty, kým bylo Písmo adresováno přímo, ale všem, kteří jej slyší
nebo čtou. Lightner dodává: „Skutečnost, že Ježíš takto používá Písmo, odhaluje, že přestože
bylo Písmo napsáno, aby naplnilo potřeby lidí, kterým bylo originálně určeno, tak ono je rovněž
aplikovatelné do životních situací dalších lidí.“85 Pokud stovky let staré Písmo bylo pro Ježíše
životodárným Božím slovem, pak tady platí, že Písmo je životodárným Božím slovem
pro každého čtenáře či posluchače.
Předcházející část byla o tom, že Boží slovo má moc spasit, zachránit, dát život. Ale je
důležité si uvědomit, že celé Písmo má spásný účel. Písmo bylo napsáno především proto, aby
dávalo život. A to je viditelné právě ze slov a služby Ježíše Krista, protože toto je zároveň
zásadní účel Ježíšovy služby. Ježíš o účelu své služby řekl: „Já jsem přišel, aby měly život
a měly ho v hojnosti“ (J 10:10). Přijetí tohoto daru života Ježíš doprovází jednoduchou větou:
„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (M 9:2). Přestože Ježíš dokonce vzkřísil
85 Lightner s.35
48
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
několik osob a dal jim fyzický život, tak Jeho záměr je jasný – odpuštění hříchů a život věčný.
A právě o tom a k tomuto účelu bylo napsáno Písmo. Slyšení tohoto Písma totiž dává život, jak
to vyznali obyvatelé Sychar: „Sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa“
(J 4:42). Preus vidí tento spásný účel ve všem, co Kristus činí: „Všechno, co řekl, každé použití
Jeho Slova, má tento spásný účel. A Jeho slovo je schopno vykonat to, pro co bylo posláno
(Iz 55:11). Kristus přišel, aby 'hledal a spasil, co zahynulo' (L 19:10). Vše co dělal, myslel
a mluvil sloužilo přímo tomuto účelu. Stejně tak Písmo bylo darováno pro tento účel, totiž,
abychom mohli znát Krista jako našeho Spasitele.“86
86 Preus s.42
49
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Kapitola 5 - Odkaz Ježíšova postoje v dnešní době
5.1 Kristus ano či ne?
Vztah Ježíše Krista k Písmu je nezpochybnitelný. Kristus považoval Písmo za neomylné,
autoritativní a historicky přesné Boží slovo. Kristus je přesvědčen, že každá čárka Písma je
důležitá a věčně platná. To je Kristův postoj. Stott nám připomíná, že „nemáme tu svobodu,
abychom vynechali cokoli z Ježíšova učení. … Nemáme žádnou kompetenci, abychom sami
sebe uvedli do pozice soudce a abychom rozhodovali, že přijmeme některé části Jeho učení,
zatímco jiné odmítneme.“87 Stott zároveň varuje: „Jak můžeme my, učedníci Ježíše, mít nižší
pohled na Písmo než měl náš Učitel? Jak můžeme my, služebníci Ježíše, dovolit, aby Písmo
zabíralo méně místa v našich životech, než mu dovolil náš Pán?“88
Když se tedy zamýšlíme nad otázkou našeho přístupu k Písmu, zamýšlíme se nad naším
přístupem k Ježíši. Pokud nepřijmeme Písmo tak, jak ho přijal Ježíš, pak odmítáme Ježíše jako
Spasitele. Pokud kriticky odmítneme některé pravdy Písma, pak odmítáme něco z Ježíše. Pokud
odmítneme něco z Ježíše, pak ztrácíme jakékoli jistoty a nemáme se absolutně o co opřít. Stejně
to vyjádřil i Packer: „Pokud odmítneme věřit části toho, co učí Kristus, pak tímto popíráme, že
On je Božím Mesiášem a to vše činíme svou vlastní autoritou. Otázka ‘Co si myslíš o Starém
zákoně?’ nachází řešení v otázce ‘Co si myslíš o Kristu?’ Naše odpověď na první otázku je
zároveň odpovědí na druhou.“89 Lightner vysvětluje, proč tyto otázky spolu tak souvisí: „Jak
Bible tak Kristus jsou nadpřirozeného původu. Mnozí lidé jsou ochotni přiznat, že Kristus byl
velice dobrým člověkem, tím, kdo byl Bohu blíže než kdokoli jiný. Ale On je více než to; je
Božím Synem. Stejně tak mnozí uznají, že Bible je opravdu dobrá kniha, kniha, která obsahuje
pravdu o Bohu. Ale Bible je mnohem víc než to; je Božím Slovem.“90 Vidíme zde dva podobné
koncepty Božího Slova a Božího Syna. Lightner vysvětluje důležitost rozpoznání obojího:
„Nemůžete mít Spasitele, pokud nepřijmete Jeho pohled na Písmo.“91
87 Stott s.788 Ibid. s.1389 Packer s.5990 Lightner s.191 Ibid. s.2
50
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
Takže naše rozhodnutí je rozhodnutím, zda Kristu věříme nebo nikoli. Profesor Tasker
o vztahu Ježíše k Písmu řekl: „Pokud se Ježíš mýlí v oblasti, které přiřazuje největší důležitost
vzhledem ke své osobě a své službě, pak je těžké si přesně představit, jak a proč bychom mu
mohli nebo měli důvěřovat v ostatních oblastech.“92
Své přesvědčení, které jsem popsal v této práci, bych shrnul slovy Clarka H. Pinnocka:
„Nejdůležitější důvod proč křesťané věří v božský původ a autoritu Bible je ten, že sám Ježíš
Kristus nepochybně vedl k této víře.“93
5.2 Církev ano či ne?
Podle Ježíše je chybné pochopení Boha a otázek spasení důsledkem neznalosti Božího slova
a Boží moci, která v tomto slově je obsažena. (Mk 12:24) Křesťanské církve jsou často tak slabé,
neaktivní a bezzubé právě proto, že ubraly moc Božímu slovu. Bible byla okradena a zařazena
do kategorie pouze nějaké lepší knihy. Až příliš často už není mocí ke spasení, už není zdrojem
života, už není tím Slovem, které proměňuje člověka. Bible už není pro mnohé církve Božím
slovem a učení takových církví a křesťanů je srovnatelné pouze s prázdným farizejským učením.
Přestože mnozí znají Písmo dokonale, čtou jej v originálních jazycích a píšou o něm spousty
knih, odebrali Bibli moc a jsou od Boha stejně daleko jak už zmínění farizejští učenci.
Toto odebrání se samozřejmě z počátku neprojevuje tím, že by Písmo bylo striktně napadáno.
Ale krok za krokem jsou zpochybňovány některé jeho části. Většinou to začíná kritikou
autorství, posléze je zpochybňována tradiční exegeze a to z důvodu, že není založena
na dostatečně „vědeckých poznatcích“. Aplikací historických a kulturních filtrů jsou mnohé
biblické pravdy rozmělňovány a zpochybňovány. Máme problém označit Bibli za bezchybnou
a tak se raději o doktrínách Božího slova nebavíme a necháváme všem, ať si věří čemu chtějí.
Dnešní křesťané jsou tlačeni k tomu, aby akceptovali skeptický postoj k Bibli a jsou
ujišťováni v tom, že to je ten správný postoj. Mnozí teologové tvrdí, že záznamy Písma nesmíme
brát jako historické, ale jako teologické. To znamená, že se nemáme zabývat otázkou
historičnosti, ale toho, co nás tyto texty učí. Wenham potom ukazuje na důsledky takového
přístupu: „Z toho plyne, že je možné přijmout nejextrémnější kritický přístup a stále tvrdit, že
uznáváme biblické pravdy. Proto musíme dávat pozor, abychom si uvědomovali, jak daleko nás 92 Tasker s.3793 Montgomery: History and Christianity s.201
51
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
může zavést nekritické přijetí biblického kriticismu. Je důležité, abychom nadále brali Písmo tak,
jak je brala a chápala prvotní a historická církev.“94
Otázkou tedy je, jak dlouho zůstaneme nekritičtí k devalvaci Písma? Jak dlouho budeme
mlčky přihlížet, jak jsou naši studenti teologie masírováni kritikou Bible? Jak dlouho budeme
přihlížet tomu, že se mnozí faráři už nebojí Písmo podřídit svému kriticky naladěnému rozumu?
Je na čase, abychom znovu aplikovali vyznání biskupa Kotuly: „Jako kniha, ve které se zjevil
sám Bůh a skrze kterou k nám promlouvají Jeho svědkové, proroci, apoštolové a především sám
Boží Syn, Ježíš Kristus, je pro nás Bible autoritou vyžadující jednoznačné uznání a poslušnost.“95
Znovu se potřebujeme podřídit Písmu. Znovu musíme hledat cesty, jak vrátit Písmo tam, kde
patří. Potřebujeme si uvědomit to, co vyznává Carson: „Vyznáváme, že Písmo učí neomylnou
pravdu a že tato víra je nejen trpělivá v odůvodněné obraně, ale je nesmírně důležitá pro
existenci církve.“96 Existence církve je opravdu závislá na vztahu církve k Písmu a na schopnosti
církve Písmo bránit. Jakou tedy máme budoucnost?
Uvědomme si znovu, jaký měl k Písmu přístup Ježíš. Jak nesmírně důležité pro něj bylo, že
Písmu může bezvýhradně důvěřovat a to do posledního písmenka. Znovu si uvědomme, jak
významné je vnitřní svědectví Písma. Jak říká Carson: „Příliš málo křesťanů si uvědomuje,
například, kolik zásadních důkazů ve vnitřním svědectví Písma poukazuje na vlastní pozici
Písma.“97 Vraťme se tedy k Písmu! Studujme jej a dovolme mu, aby nám ukázalo, čím je!
Zásadním úkolem každého kazatele Božího slova musí být to, aby vedl k lásce k Božímu
slovu, aby ukazoval jeho obrovskou hodnotu. Potřebujeme znovu ukázat, jaké bohatství leží
v Písmu. Potřebujeme, aby o nás i dnes platilo to, co platilo kdysi: „Evangelická církev
uznávající Písmo svaté za jediný zdroj pravdy, víry a vyučování vždy kladla velký důraz na čtení
a studium Bible. V evangelické církvi se zrodil obraz skutečného evangelíka. Je jím biblický
člověk, který zná Bibli a žije Biblí. Je smutné, že zvyk čtení Bible se čím dál více vytrácí
a definovaný typ skutečného evangelíka se vytrácí .“98
Musíme souhlasit s Montgomerym: „Dokud je v církvi Ježíš Kristus vyznáván, ctěn
a obdivován, tak můžeme jistě očekávat, že přetrvá vysoká autorita Písma. Ale z důvodu
94 Wenham s.495 Kotula s.1496 Carson, Woodbridge s.9 97 Ibid. s.1098 Kotula s.3
52
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
významného pokulhávání dnešních křesťanů v této oblasti, odvážně voláme po návratu
k řádnému přijímání Bible a to na základě podstatných faktů sledovaných v doktríně inspirace
Písma tak, jak ji učil náš Pán.“99
99 Montgomery: History and Christianity s.215
53
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
LiteraturaBARNHART, David R.: Contending for the Faith. Eagan: Abiding Word Publications, 1994
BARTH, Karl: “On Systematic Theology,” Scottish Journal of Theology 14. 1961
BARTH, Karl: Church Dogmatics. Edinburgh: T.andT. Clark, 1957
BRUCE, F.F.: The Books and the Parchments. London: Pickering nd Inglis Ltd., 1950
CARSON, D.A. a WOODBRIDGE, John D. ed.: Scripture and Truth. Leicester: Inter-Varsity
Press, 1983
EDERSHEIM, Alfred: The Life and Times of Jesus Christ the Messiah. Peabody: Hendrickson
Publishers, 2000
FRANCE, R.T.: Jesus and the Old Testament. Chicago: Inter-Varsity Press, 1971
GITT, Werner: Tak je psáno. Ostrava: A-Alef, 2004
HENRY, Carl F.H., ed: Revelation and the Bible. Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1958
HORNE, Thomas Hartwell: An Introduction to the Critical Study and Knowledge of the Holy
Scripture. London: Longman, Brown, Green, and Longmans, 1959
KNIHA SVORNOSTI: Kniha svornosti. Praha: Kalich, 2006
KOTULA, Karol: Co to jest Biblia - Istota, povstane i treść. Warszawa: Zwiastun, 1961
LENSKI, R.C.H.: Commentary on the New Testament, The Interpretation of St.Matthew’s Gospel.
Peabody: Hendrickson Publishers, 1998
LIGHTNER, Robert P.: A Biblical Case for Total Inerrancy. Grand Rapids: Kregel Publications, 1998
LINNEMANNOVÁ, Eta: Originál, nebo Padělek? Historicko-kritická teologie ve světle Bible.
Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 2004
LLOYD-JONES, D.Martyn: Authority. Trowbridge: Redwood Books, 1997
MONTGOMERY, John Warwick, ed.: God’s Inerrant Word. Minneapolis: Bethany Fellowship
MONTGOMERY, John Warwick: History and Christianity. Downers Grove: InterVarsity Press, 1971
NICOLE, Roger: New Testament Use of the Old, Revelation and the Bible. Grand Rapids, Baker Book
House, 1958
PACKER, J.I.: „Fundamentalism“ and the Word of God.. London: Inter-Varsity Press, 1958
PREUS, Jacob A.O.: It is Written. St. Louis: Concordia Publishing House, 1971
RIMMER, Harry: Internal Evidence of Inspiration. Grand Rapids: Eerdmans Publishing Co., 1938
RYRIE, Charles C.: Základy Teologie. Třinec: Biblos, 1994
SAARNIVAARA, Uuras: Can the Bible be Trusted? Minneapolis: Osterhus Publishing House
SMITH, David L.: A Handbook of Contemporary Theology. Wheaton: BridgePoint, 1992
54
Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy
STOTT, John R.W.: The Autority of the Bible. Chicago: Inter-Varsity Press, 1974
SZURMAN, Gustav: Zásady Víry. Praha: Slezská církev evangelická a.v., 1971
TASKER, R.V.G.: The Old Testament in the New Testament. London: SCM, 1954
WARFIELD, Benjamin Breckinridge: The inspiration and Authority of the Bible. Philadelphia: The
Presbyterian adn Reformed Publishing Company, 1948
WENHAM, John W.: Christ’s view of Scripture . In: Inerrancy. Grand Rapids: Zondervan Publishing
House, 1980
YOUNG, Edward J., Tha Autority of the Old Testament. Grand Rapids: Wm.B.Eerdmans Publishing
Company, 1953
55