Láskyplné sexy kecy

http://www.ebookeater.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookeater

http://www.esemes.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookforum

LÁSKYPLNÉ SEXY KECY

Michal Zachar

V čem se podobají sexualita a práce...?

Tak jdeme na to, zahajíli jsme sexuální osvětu zase trochu jinak a teď to najednou bylo něco

úplně jiného, padly první zábrany, první otázky a teďka se v bříšku objevuje první křeč...a

taky si tady možná poprvé v životě drbeme hlavu. Tu svoji.

Chápeme-li den jako náš posvátný prostor, který můžeme využít k tomu, aby se něco stalo,

stalo se cokoliv a my můžeme skvěle využít pro svou kreativitu. Tak dnes pro svou sexualitu.

My vtiskáváme své sdělení svým dnům a tak je tvarujeme. A dny vstupují do nás. V

moderním pojetí života nás možná všechny více děsí, jakou klecí se nám stal den, klecí v níž

člověk ztrácí elán, a sílu.

Přirovnávám to proto k práci. Zkuste si místo slova práce dosadit slovo sex a sexualita.

Obzvláště v práci jsme jako v kleci. V mnoha případech tam trávíme čas (skoro všechen) a

děláme práci, při nemůžeme použít svůj cit a tvořivost.

Většina pracuje pro někoho jiného a při své práci spotřebuje hodně energie. Skoro všechnu.

Unavení a frustrovaní se vracíme navečer domu, kde už nemáme sílu na to, aby jsme se

zabývali pocity, myšlenkami a touhami, které jsme sice celý den měli, ale které jsme celý den

odsouvali.

Většina z nás pracuje, aby přežila. Potřebujeme práci - a nemáme na výběr. Ti, kdo pracují,

jsou často v zajetí monotónnosti. Den se podobá jak vejce vejci. Naše práce je mnohdy

víceméně anonymní a chce se po nás jen jediné - naše energie. Celý den pracujeme, pak

příjdeme domu a pracujeme a stejně si na nás nikdo nevzpomene. Máme často pocit, že

jakkoliv je naše práce žádaná, děláme ji v podstatě mechanicky a nikdo ji v podstatě neocení.

Ale taková by sexualita být neměla. A práce vůbec ne.

Copyright © 2012 eBookEater.cz 3


Život a sex jsou arénami plnými možností a prostorem pro své skutečné sebevyjádření. Zatím

jsem dnes pochopil, že sexualita ovlivňuje můj život víc než jsem čekal a je na mě zda-li chci

žít v klišé a nebo jako originál. Jako na tom videu zde dole...ani jedno není toto video lepší

než to druhé, je to v podstatě stejné a jen na mně záleží, jaký tomu dám prostor...tak zatím,

jdu na další pokračování našeho sexu.

Láska, sex a kvantová fyzika

Století, co bylo, bylo plné objevů. V roce 1947 svitky od mrtvého moře; nasledoval objev

šroubovice DNA a nakonec se nám miniaturizovali mikročipy. Něco přišlo tak rychle, že jsme

ani nestačily registrovat, jak se produkt vyvíjí a najednou byl nahrazen, pro nás něčím úplně

neznámým. I naše lidské vztahy se stali méně lidskými. Spíše se podobají zboží ve formě

B2B. Dáš - dostaneš. Náš svět plný relativit nám neposkytuje mnoho jistot a ani naše vztahy

ne. Kvantová fyzika je fyzikou proměnných a nových možností a i my se podle toho

chováme. Konec století od r. 1993 do roku 2000 přinesl řadů pokusů, které v podstatě

definovaly nové paradigma, jenž můžeme vztáhnout i na sexualitu a lásku. A nejen je, mění

podstatu naší zatím definované reality.

Jistě všichni známe tvrzení, nedá-li se něco změřit, že to neexistuje. I proto zde uvádím dosud

vžitý názor, že to co je od sebe oddělené, např. dvě lidské bytosti, pak nemá jedno na druhé

vliv. Neexistuje mezi nimi žádné spojení. Od roku 1995 to díky práci Vladimira

Poponina (Rusko) a Dr. Clevera Backstera (USA) již neplatí.

V práci pana Poponina byla provedena série laboratorních pokusů, kde byla dávána

dohromady živá DNA a fotony ve válci, kde bylo vytvořeno vákuum. Výsledky? DNA - tedy

látka z níž je tvořeno naše tělo, má přímý vliv na kvantový materiál, z nejž je vytvořen náš

svět. A co více, po působení živé hmoty na fotony, a jejím vynětí z pokusné místnosti

reagovaly fotony jinak, než se čekalo. Zůstaly totiž uspořádány tak, jako by živá hmota byla

stále ve válci. Resumé?

1. Existuje druh energie, o kterém jsme neměli nikdo ani tušení.

2. Buňky ovlivňují látku právě touto energií.



Tento pokus se udál na půdě ruské Akademie Věd a je možné jej kdykoliv zopakovat. Jinými

slovy my lidé máme přímý vliv na svět kolem nás, právě tak, jak nám už dlouho sdělovaly

posvátné staré knihy a duchovní texty.

V USA zase proběhl pokus ohledně tzv. fantomových efektů pro americkou armádu. A

prokázal, že emoce mají přímý vliv na fungování buněk v těle. Dobrovolníkovi byla odňata

DNA a lokálně napojena v misce na měřící elektrické přístroje. Ta byla umístěna nejprve od

dobrovolníka na vzdálenost desítek metrů a v následných pokusech až na 600 km. Onen

dobrovolník byl vystaven sérií obrazů z videa, kde byly ostře zobrazovány nefalšované lidské

emoce. Když dárce vykazoval propady a vrcholy, to samé a to synchronně bylo naměřeno na

jeho DNA v misce. Čas mezi dárcovým prožitkem a reakcí buňky byl měřen atomovými

hodinami V Coloradu. Při každém pokusu se časový posun rovnal nule, jednalo se o

simultánní efekt. Měl-li dárce nějakou emoci, jeho DNA reagovala jakoby byla s jeho tělem

spojena. Výsledek?

1. Mezi živými buňkami existuje dosud nepoznaná forma energie.

2. Buňky spolu prostřednictvím tohoto energetického pole komunikují.

3. Lidská emoce má přímý vliv na živou DNA.

4. Vzdálenost nemá na výsledek žádný vliv.

Nebereme teď vůbec do úvahy např. transplantace. Co třeba obyčejný dotyk? Kolikrát denně

se někoho dotkneme? Podáme mu ruku? Pokaždé na dotyčném ulpí naše kožní buňky. Tedy

naše DNA. A co teprve lidská sexualita, kdy naše buňky jdou pomocí slinného systému ústy a

pohlavními orgány do těla druhého v takové míře, že se těžko dá vyloučit to, že by se

nesmíchali?

Jaké je to vlastně - milovat se? Když ten druhý tím, na co při tom myslí a tím, co cítí může

vědomě i nevědomě ovlivnit kvalitu našeho života, ne-li život sám?

To si budeme v následujících letech muset pořádně promyslet a hlavně prožít.

Nahá opice

Na konci 17. století bylo na zemi 500.000 lidí. Teď je nás několik miliard. Pokud nezpomalí

tempo růstu bude nás za 260 let 400 miliard nahých opic.

Jinak, na každém kousku země bude taková hustota lidí jako je teď v našich hlavních městech.

Není to radostná perspektiva. Zvláště, když si uvědomíme, že jsme jenom biologický

fenomén.

Přes velkolepé myšlenky a nabubřelou ješitnost jsme stále nenápadní živočichové podrobení

všem základním zákonům živočišného chování. než však dojde k tomu, co píšu porušíme si

právě ty biologické zákony, jež ovládají naši přirozenost, že se jako vládnoucí druh zhroutíme.

Trpíme podivným velikášstvím, které nám namlouvá, že se to nikdy nemůže stát. Že stojíme

mimo okruh působení biologických zákonů. V minulosti vyhynulo tolik zajímavých druhů a

ani my nebudeme výjimkou. Pokud nenahlédneme pod povrch našeho života. Je nejvyšší čas

minci obrátit. A ukázat si i její rub. Protože jsme tak mocní a bohatí na rozdíl od zvířat, jsme i

citliví na svoje zbohatnutí a na svůj původ a tedy i na svou minulost. Jsme totiž neustále v

nebezpečí, že ji zradíme. Jsme i možná optimisté.



Vyrovnáme se s tím stresem, přelidněností, ztrátou soukromí a nezávislostí, že přetvoříme své

chování - budeme kontrolovat své agresivní a teritoriální pudy, sexuální podněty, ale i

rodičovské sklony a že pudům přidáme konečně i svou inteligenci. Mám za to, že je to

nesmysl. Naše drsná přirozená živočišnost nám to nikdy nedovolí.

Ovšemže se můžeme přizpůsobit. Ale naše přizpůsobivost má své hranice za které jít

nemůžeme. Až pokud své hranice důkladně poznáme a jestliže je budeme respektovat, pak

budeme mít naději, že přežijeme. Větší než žádnou. Neznamená to naivní návrat k přírodě.

Znamená to prostě, že bychom měli přizpůsobovat svůj inteligentní pokrok požadavkům

chování. Musíme se zdokonalovat spíše v KVALITĚ LIDÍ než v kvantitě. Jestliže tak

neučiníme s LÁSKOU, budou se naše potlačované biologické pudy stále upevňovat, až se

celá přehrada života protrhne a celou naši pracně vybudovanou existenci odplaví povodeň. Ta

poslední.

Kamenná nevěra? Aneb o kamenných řadách v Kounově

Jsem heterosexuál. To za prvé. Za druhé nechci změnit orientaci. Za třetí mě to vážně štve. Že

nejsou chlapi. Proč o tom píšu? Ani nevím. Dneska jsem s přáteli vyšlápnul na Kounovské

kamenné řady. Asi při pohledu na ta dlouhé řady kamenů ležících jeden za druhým a

generujícím obrovskou energii jsem si to uvědomil. Vše bylo tiché a nehybné. V lese ani noha,

jen my a mračené příšeří.

Co po nás ty ženy vlastně chtějí? Abysme leželi jako ty šutry bez hnutí v řadě? Dávali energii?

Byli středem vesmíru? No pokud si myslíte milé dámy, že my chlapi někdy mentálně a

emočně dospějeme do takového stavu, že nám vše vysvětlíte svou "mužskou" logikou, tak jste

vedle jedle. Chlapi jedou z infantility rovnou do senility. Věčně se s námi musí jako dětmi. No

a protože je jako každé malé dítě fascinováno především samo sebou a druhé nevnímá,

nečekejte krucipísek, že my chlapi přijdeme na to jak vás milovat, aby to bylo ještě řekněme

rozkošné.



Říkáte-li si, jak se jmenuje úchylka popisující milování se s kameny, tak to nevím. Za to vím,

jak se v mnoha českých i světových domácnostech vrší hromady šutrů. Chceme v partnerovi

tu pevnost a vztah. Jo a jednu babu jsem viděla, jak si z lesa vezla menhir. Na zahrádku. Asi

1,5 metru. Manželovi její vzkaz nikdy nedošel. My na to, co vy samice chcete prostě

nepřijdeme. Basta.

Zkuste si jen tak přijmout odpovědnost za své potřeby a neházejte to na nás, stejně tak byste

na dítě taky neházely žádnou odpovědnost. Já i muj kamarád David jsme si dneska připravili

každý mapku pochodu. On ji nechal na stole doma, ja pak u něj v autě. Došli jsme a našli

jsme, co jsme chtěli. Ale ne tím, že bysme si to vysvětlili!!!

Názorností a pak tady zabrala Zuzka, naše kamarádka, jdoucí s námi. Řekla moc důležitou

větu. Já vám věřím, že tu cestu najdete. Jako kdybyste nám v hlavě zapojili prehistorický

kompas. Jeden pohled a druhým už se velelo - tudy. Prostě, když nás budete milé dámy

negativně motivovat, je v tom cosi ujetého, řekněme si to otevřeně.

Stál jsem po prohlídce šutrů v lese až pak na konci na posledním a největším menhiru mimo

všechny řady. Jmenuje se Gibon. Přišla sem taková malá copatá a "loztomilá". Zabili byste jí,

co se naviváděla, aby na sebe strhla pozornost celé rodiny, jenž ji přehlížela. Pak přišla k

místu, kde nevěděla, co si sním má počít a ztichla. Kámen ji věnoval svou lásku a pozornost.

Ten okamžik intimity jsem zachytil na fotografii. V tom jsem si uvědomil, že intimitu s námi

většina žen vůbec nepěstuje. Něhu vy ženy jen předstíráte, stejně jako my muži předehru.



Postavit ten pravěký kalendář nebo co to bylo, napadla o nás regenerační centrum atp., prostě

to bylo asi namáhavé. Většina lidí ve svém vztahu podléhá klamu zvanému úsilí. Usiluji se tě

milovat. My se pak začneme bát, že musíme podat výkon. "Prd musíme, umřít musíme, to je

to jediný, co musíme předsedo," křičel děda na předsedu JZD, když nám přišli sebrat naše

koně v dobách kolektivizace vesnic.

Kdy mi, která žena dala ve svém náručí možnost být bezbranným? Pořád courajíc někam do

daleka, ulétavající mimo vesmír, proudící kanálem energiií. Tak sem vám tam tak seděl a říkal

jsem si, no a teď nám asi tak půl planety bloudí tiše a pozitivně ve vesmíru, místo aby sedělo

na prdeli na zemi a milovalo se zde i se svými muži či ženami. Jenže to bysme se museli

změnit. A až teprve potom se může změnit i to ostatní. V nás, našich vztazích, životech,

dětech i zemi.

Je to všechno o tom, přiznat si, že chcete MÍT svého muže (ženu) a nebo ho chcete opravdu

milovat? Stejně jsem si zrovna já, trochu zamiloval kounovské kameny. Snad mi to přítelkyně

odpustí. Tuhle kamennou nevěru.



Praktikovat milující laskavost k sobě samým je patrně nejlepší způsob, jak rozptýlit temnotu

nevědomosti v těchto nelehkých časech. Je kolem tolik zlosti a tím i tolik odporu k životu.

Kamenné kounovské řady mě naučily, jak milovat jednoduše. Bez odporu. Asi už je načase se

nad tím vším trochu zamyslet a začít probouzet naší milující laskavost. Stejně jako ji v nás a

ve mně probudily milující kounovské kameny. Stavte se tu, budou vás taky milovat.

Když nám do všeho povídají všichni ostatní...

Za několik dnů začne nový kurz v naší škole 3AVL o sexualitě. Jde o kurz nazvaný

pracovně DOTYKY. Sám patřím mezi tzv. "nedomazlené děti", které si svou potřebu se

dotknout následně kompenzují činností v oborech, kde je tato činnost povolena a tolerována,

např. služby péče o tělo. O ducha taky, ale tam se dotýkáme jinak, nicméně principy tužeb

jsou stále stejné. Postupně člověk ve svém životě zjišťuje, že sexualita je jeho nedílnou

součástí.

A přichází to relativně brzy. Někdy mezi sedmým rokem, a trvá nejméně celou tu etapu

vývoje člověka, jenž se dá počítat v sedmiletích. Tedy do věku 14 let. Skoro 14 let jsem vedl

turistický oddíl právě s těmito dětmi.

Je to vše pouze jakási příprava. Když dítě začíná se svou sexualitou, rodiče se nejvíce vměšují,

protože jim do toho prostě jejich rodiče taky nějak vkládali své připomínky a komentáře. "A

ten tvůj kluk se mi nelíbí" atp. Skoro všechny děti s námi jezdily i proto, aby z područí toho

rodičovského diktátu utekly. Ne jenom, ale i. My známe jen to samé co nám bylo děláno, a to

doslova od věků. V podstatě až během posledních 20 - 30 let se vhled společnosti a její role v

pohlavním dospívaní mladých změnila, i když jen v některých zemích.

Společenské systémy různého stupně nedovolovaly přípravu na sexualitu. Protože se lidem,

kteří se dokáží svobodně a uvolněně oddávat sexu - a tím pádem vědí, o čem je život - špatně

vládne, vštípila se jim do mysli utkvělá představa, že podpisem manželské smlouvy se už

nikdy v životě nesmějí podívat, natož setkávat (a nedej Bůh pohlavně) s nikým jiným. Známe

jen to, co bylo děláno jim, a tak jednoduše v tomto jednání pokračujeme i vůči svým dětem.



Z mé vlastní praxe bývalého vedoucího turistického oddílu (věk dětí byl 9 - 17). Někdy vás

prostě příroda přemachruje a zmoknete. Pamatuji se, jak jednou, když jsme s oddílem

promokli na kost v horách, nezbylo než děti usušit v jedné chatě v jedné místnosti, a

samozřejmě pod dekami se pak rozběhla diskuse na témata, která byla tak trochu zahřívací.

Pro nás to bylo štěstí a následně i sranda. Děti se po příjezdu domů s tímto zážitkem, jak jsme

unikli horské bouřce a následné mačkanici v místnosti pro dva, kde nás bylo skoro 30,

samozřejmě pochlubily. A já jsem pak po udání dvou "matek" musel policii vysvětlovat, že

jsem děti nenutil se svlékat a jen svědectví boudaře a jeho ženy mě zachránilo před trestnicí.

Rozdělujeme děti podle pohlaví namísto toho, abychom si je učili hrou k vnímání - spojením

jejich rolí při tvorbě jejich sexuality a tím i života ve vztahu. Hrou. A potom, když se zvedne

opona a následně se začne drama života, jsme nepřipraveni a v podstatě všichni jen doplácíme

na tu neochotu vidět věci takové, jaké jsou. Opona života, která z nás dělá jen dva odlišné

druhy zvířátek. Na hraní. Koho a pro co? Na to si odpovězte každý sám. Děti jsou dnes

utlačovány námi rodiči a potlačovány do starých, a už dost přežitých rolí.

Narodil jsem se ze sexu. Žiju ještě trochu sexem (:)), a i moje děti se narodily ze sexu. Tak

proč je kolem toho proboha tolik povyku? Bez tzv. chytrých představ nás kolem, kteří přeci

víme, co je špatně a co je dobře, ne? Protože skoro všem nám nedovolovala společnost kolem

nás, včetně naší vlastní rodiny, vyrůstat úplně svobodně a přirozeně. A proto máme my

všichni v tzv. dospělosti problémy s přirozením.

Jsou láska, radost a klid emoce?

Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím.

Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení

myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích

ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké

nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní

radost, láska a pohoda.

Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou

aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se

osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují

na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete

schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova „vyrušení". Slovo emoce pochází z

latinského emovere, což znamená „vyrušit".

Láska, radost a klid jsou hluboké stavy Bytí či spíš tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím.

Jako takové nemají žádný protiklad. To proto, že vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce,

které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. To znamená, že

nemůže být něco dobrého bez něčeho špatného. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s

vlastní myslí nazýváte radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se

měnícího cyklu bolesti a potěšení. Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost

vzniká ve vašem nitru. To, co vám dnes působí potěšení, vám zítra způsobí bolest. A to, čemu

říkáte láska, může být na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní

závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho „milostných" vztahů

osciluje mezi „láskou" a nenávistí. Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné?

Nikdy se náhle nemění v nenávist, stejně jako se radost nemění v bolest. Jak už jsem řekl,

okamžiky skutečné lásky, skutečné radosti a hluboké pohody můžete prožít i předtím, než

dosáhnete osvícení - než se osvobodíte od své mysli.



Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti, která je obvykle zastíněna vaší myslí. I v

„normálních" závislých vztazích mohou existovat okamžiky, kdy si uvědomujete přítomnost

něčeho opravdového a nezničitelného. Tyto okamžiky jsou přechodné a obvykle jsou velmi

rychle přehlušeny aktivitou vaší mysli. Pak máte pocit, že jste ztratili něco vzácného, nebo

vás vaše mysl přesvědčí, že to bylo jen zdání. Zdání to však nebylo a nikdy to nemůžete

ztratit. Je to součást vaší přirozenosti, kterou mysl může zastínit, ale nikdy ji nemůže zničit. I

když je obloha zatažená, slunce nezmizelo - je stále nad mraky.

Jak hrajeme divadlo?

Celý život hrajeme role, které nám přisoudil někdo jiný. Už od narození jsme vychováváni jak

se stavět k životním situacím, jak jednat, na co si dávat pozor. Rodiče se nás snaží připravit na

pouť životem a jsou rádi, když plníme jejich představy. Stále totiž plníme něčí představy, je v

pořádku pokud se ožením, založím rodinu, budu mít děti, dodělám školu. Nad tím se nikdo

nepozastaví, očekává se to, vždyť se tak přece chová každý.

A když si najdeme životního partnera, nasazujeme si další masku, aby nás viděl přes růžové

brýle, co kdyby nás za naše nedostatky přestal mít rád? A tak zase hrajeme další z rolí, kterou

jsme si vytvořili, stále dokola, celý život. Na konci života pak máme pocit, že jsme to ani

nebyli my. To jsme nebyli my, to byly jenom naše masky, a představy druhých lidí.

Scházíme se občas s přáteli u čaje, povídáme, mlčíme, smějeme se, prostě podle nálady.

Minule jsem si uvědomil zvláštní věc, že před těmi, kteří jsou mí přátelé, vlastně nemusím

hrát žádné své role a ani to od nikoho z nich neočekávám. K tomu naši opravdoví přátelé jsou.

K životu bez rolí. Sami za sebe a v sobě.

Ale my si je občas (furt) hrajeme nejenom před nimi, hrajeme si je i před sebou. Co si

popovídat třeba se stromem, a nebo zazpívat si jenom tak do větru při chůzi na ulici? Ani to

nemůžeme, co když nás někdo potká a bude si myslet, že jsme se zbláznili? A zase si hlídáme

masku spořádaného a rozumného člověka.



Každý jsme něčím, každému vyhovuje jiná role. Někdo je mnichem, buddhistou, mágem,

mudrcem, filozofem nebo elektrikářem, esoterikem. Já byl čarodějem. Ale proč pořád

někým být ??? Proč prostě nezůstat člověkem, který vnímá tenhle krásný svět, dívá se,

pozoruje, cítí, dýchá a raduje se. Pokud se cítím mnichem, říkám tím kdo jsem a tak trochu i

to, čím nejsem.

Být někým ("něčím se musíš stát") je jako omezení. Pokud jsem jenom tím, co je TEĎ,

zůstává jenom mé vědomí, vědomí v nekonečném prostoru, ve spojení se světlem, vesmírem,

bohem. Často máme v oblibě říkat čím jsme: "Narodil jsem se ve znamení vah, střelce, ryb

nebo lva. Chtěl bych se stát dokonalým lvem". Ale k čemu se stávat lvem nebo já nevím čím,

stejně tím jenom říkám čím nejsem a tak se stávám jenom dvanáctinou celku. Proč nebýt vším

dohromady? Obsáhnou všechna znamení, všechny energie, celý zvěrokruh, celý život, celý

vesmír...

Další otázka, kterou si můžeme položit: Kdo chce být někým? To naše Já, ego se chce něčím

stát, potřebuje něčím být. Potřebuje se zařadit, vymezit aby se neztratilo v nekonečném

oceánu vědomí a energie, aby nezemřelo...Já někým být nemusím, už někým jsem. Stačí mi

být, tím, kým jsem.

Láska je...

Možná, že lásku hledáte na neobyčejných místech. Nehostinných. Nevlídných. Poznání toho,

že by se mohla nalézat v našem srdci, to přináší i jednomu velkou útěchu....

Jednou z hodnot, které bysme se v lásce či přátelství neměli nikdy vzdávat je naše odlišnost.

Někdy se stane, že jeden partner bude mít sklon napodobovat toho druhého. Nebo měnit jeho

osobnost k svému obrazu. Může to být sice znamením touhy po splynutí. Ale to taky může být

velmi nebezpečné. A destruktivní. Pro láskyplný vztah.

Je ironií, že to, co na počátku bylo tím, co přitáhlo dva lidi k sobě a stvořilo jejich vztah, tedy

jejich vzájemná odlišnost se po pár letech stane nežádoucí. Po pár letech se mnohdy jeden

podobáme druhému jako vejce vejci. U vajec to nevadí. Naopak.

Láska nás má osvobozovat, abysme byly úplní a plně sami sebou. Láska není tím, kdo by měl

jakkoliv zaujímat jiný postoj. Láska je. A pokud jsme i my láska, nemusíme se vzájemně

napodobovat a zametat lásku pod koberec tím, že si dokazujeme cosi, co není dokazování ani

hodné.



Naše láska by nám měla dát svobodu k tomu uskutečnit náš osobní růst a vývoj. Na rozdíl od

andělů, kterým prý bylo vše dáno včetně schopnosti oddaně milovat svého Boha, je naše

vzpurná lidská myšlenka naší duše tím, kdo nás lásce paradoxně vzdaluje. My jsme lidé a ne

andělé a musíme se lásce vzájemně učit. Pořád. Každou vteřinu. A od všech.

A máme-li si tedy v lásce zachovat svou odlišnost (a někdy stačí i jen změnit líčení, či šatník),

potřebujeme spoustu prostoru. Je zajímavé, že jeden z hebrejských výrazů pro spásu označuje

zároveň i prostor. A je jen na nás čím jej vyplníme.

A jak řekl Chalíl Džibrán: "Nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry bytí ať

tančí mezi vámi."

Objeví se nekonečno...

Říkám si jak je to, s tou naší láskou. Pro staré národy prý hrála významnou roli sounáležitost

a bezprostřednost. Jedna má kamarádka se o totéž jasně a přesně pokouší. Chce být světlem v

životě, chce být tím, co spojuje. A to je možná to, co mě a nás chlapy obecně na vztazích tak

irituje.

My sice zoufale hledáme nový model světa a vztahů. Jsme ve své ubohé "mužnosti" dost

osamělí a ztracení. Jako ve tmě. Zoufale potřebujeme nové a hlavně něžné světlo. V něm by i

ta naše duše mohla najít útočiště a to tolik hledané vědomí sounáležitosti.

Většina našich ženských protějšků je světlem. A ráda. Ale bohužel pro sebe a i pro nás

světlem, které dost často spíše upaluje než osvětluje. Já vím, za těch x-milionů žen upálených

jen v Evropě v procesech s čarodějnicemi v středověku si dneska asi nic jiného nezasloužíme.

My ale potřebujeme světlo, které ví nebo aspoň tuší o své příbuznosti s temnotou. Na počátku

jsem byli dětmi tmy. Naše tělo a tváře bylo utvářeno ve tmě. A narození bylo první cestou do

světla.

Naše duše žije ve tmě celý život. Ve tmě našeho těla. A každá naše myšlenka je jako křísnutí

křemenu o pazourek. Záblesk z tmy našeho bytí. Zázrak utvářející se za našimi zraky. Světlo

myšlenky se rodí v temnotě. Každý den končí tmou a začíná světlem a v tomto cyklu jdeme

desítky tisíc a miliónů let.

A sebe a svou rovnováhu lásky nalezneme tehdy, když se naučíme důvěřovat tomuto rytmu.

Chápu tu naši touhu po světle. Volá nás jako slunce svými paprsky, zdroj tepla a barev našeho

života. Světlo probouzí duši k životu a pomáhá nám aspoň něco spatřit a uchopit něco z těch

posvátných hlubin v nás. Jakmile jsme jako lidé začali hledat smysl života bylo světlo dost

blízko jako metafora životní hloubky a věčnosti. A náš intelekt byl najednou plíživě pasován

na sídlo onoho božství v nás. Byly to naše myšlenky.

Soft revolution of love

Můj návrh revoluce spočívá zkusit pochopit rozdíl ve vnímání lásky a tím i celé podstaty

lidstva i světa. Pokud jsme krom jiného i my sami z lásky, proč ji furt sháníme a potřebujeme?

Vždyť my sami i vše ostatní z ní už jsme! Pokud jsem já sám láskou, tak ji, ale nejenže

nemusím shánět, ale ani ji nemusím nikomu dávat! Vždyť my se lidí kolem ani neptáme a

rovnou je tou naší láskou znásilňujeme!!! Stáli o to? Ptal se jich vůbec někdo? Máme se

vlastně k smrti rádi, že?...



Naše touha mít a vlastnit je to, co nás zabíjí. Mít lásku? Copak to není dost slyšet, jak to

spojení slov drhne? Zabíjí naše životy, naše vztahy, zabíjí vše živé v nás. Jak se tedy

propracovat k lásce? K té skutečné, živé, tlukoucí naším srdcem? Stačí tak málo. BÝT

LÁSKOU. Být vědomě pozorný k sobě. K svému tělu, pocitům i mysli. Jemně se pozorovat.

S láskou se zřít.

Zkuste to. Nenuceně. Výkon a úsilí vám pomůže dopravit potravu do úst, ale nedá vám chuť.

Dokáže vás udržet v posteli, ale nepřinese vám spánek. Dokáže vás přimět sdělit někomu

tajemství, ale ne vytvořit mezi vámi důvěru. Umí vás přimět někomu zalichotit, ale ne ukázat

obdiv. Úsilí výkonu dokáže prokazovat službu, ale neumí přinést ani ukázat vaši lásku.

A to je kámen úrazu. My malí pošetilí zaslepenci vlastních second hand pocitů (převzatých od

druhých, rodina, region, Tv a tzv. idolů) dosahujeme jen tzv. potlačení sebe sama. Svým

touhám, které jsou našimi projekcemi říkáme láska. Láska je však skutek porozumění a vidění.

Sebe sama. Tady a teď.

A přestaňte po ní toužit! To prostě nejde. Toužíte-li po lásce, budete mít strach, že jí

nedosáhnete a nebo nenaplníte. Budete mít pocit neustálého neuspokojení a neuspokojení a

váš strach zabije právě to, co chcete získat. Vás a vaši lásku ve vás. A tak "láskyplně"

rozdáváte strach. A ten nakonec zbyde nejen kolem vás. Nakonec i ve vás. Budete bez lásky,

sami, opuštění, ale ctižádostiví, chamtiví a s vlastní gloriolou svatosti. A všichni tito lidé pak

klidně jdou a ve všech koutech světa a za všech časů klidně křižují své mesiáše a maitrei.

To, co jste vy, je vaše láskyplné tvůrčí vědomí, které rozpouští hloupost, ambice, úzkost,

zápas i výhry. A lpění i obavy. Říká se, že muže i ženy přitahuje láskyplná náruč. Vašeho

inspirujícího bytí. Ne láskyplného usilovného dělání pro dělání...

Kdo z nás miloval, kdy tak, aby upustil ten kámen, který máme od těch Ježíšových dob stále

připravený v ruce? Co kdyby ten naproti, nebo támhleta, podívej se jak vypadá, to bude ona,

ta naše vina.. A tak si sem tam cvičně hodíme. S láskou. A proto je náš život plný kamení. A

rozbitých zrcadel vlastních tváří. Ale z těch střepů se pořád usmívá naše vlastní láska, kterou

zaháníme. Jak dlouho ještě?



Zneužívání sexu

Většina z nás žije svůj život jako idiot. Jako mechanická figurka vykonává série nacvičených

pokynů, které jsme si vtloukli do hlaviček díky příkazovému řádku s hesly rodina, společnost,

slušnost a klid a pohodlí. Nenaučili jsme se za celý svůj život to základní = MILOVAT. To

protože egoismem nakažený člověk žijící v nevědomí sebe sama považuje sebe za NĚCO ?

Chápete tu absurditu toho sdělení? Něco mě miluje nebo nemiluje...Obrovskou roli při

udržováni mechaničnosti našeho života hraje sex.

Vše, co lidé dělají souvisí se sexem. Politika, náboženství, umění, divadlo, hudba - všechno je

samý "sex". Nebo si vážně myslíte, že lidé chodí do divadla a do kostela, aby se modlili či

podívali na novou hru? To je jen naoko. Hlavní věcí v divadle jako i v kostele je to, že tam

bude hodně žen a hodně mužů. To je jádro všech společenských událostí. Co podle vás přivádí

lidi do kaváren, restaurací a na různé slavnosti? Jídlo? Snad to není prohlášení příliš

jednostranné, ale především sexualita a naše možné vylepšení si sociálního postavení v

žebříčku toho, jaký jsem tzv. alfa samec či samice. Hnací silou veškerého nevědomého lidstva

je sex.

Je však dobré si osvětlit co tím mám na mysli. Je-li si sex vědom sám sebe a provádíme-li jej

k tomu k čemu jej, tedy nezastíráme jej různými nábožensko-fanatickými pokyny (včetně

nevědomě aplikované tantry), pak není tou mechaničností o které jsem mluvil. Právě naopak.

Sexualita, jenž nezávisí na nikom jiném než na nás samých a je námi v plné míře přijímána je

obrovským úspěchem!

Obecně vzato jsou jen dva způsoby, jak vydávat správně sexuální energii. Normální sexuální

život a potom sex jako transmutace naší bytosti na vyšší úroveň. Co však způsobuje ono

zneužívání sexu? I toto bývá dost často překrouceno. Nemyslím tím nějaké perverze či

sexuální přemrštěnosti. To jsou poměrně neškodné formy zneužívání sexuality. Zneužívání



sexu znamená špatné působení sexuálního energetického centra prostřednictvím jiných center

(hlava = rozum, hruď = emoce a nohy = pohyb). Nebo ještě přesněji fungování sexuálního

centra pomocí energie vypůjčené od jiných center.

Málokdo si je vědom toho, že sexuální centrum je ze všech energetických center v těle

nejsilnější. A naše mechanicky nevědomé reakce dokážou sex centrum úplně zničit. Tedy

zabránit mu v normálním chování. Jsem jako vy všichni vychován v tom být vůči ostatním

slušný, ne? Nesmíme to a to, tato slova jsou tabu a o tomto se nesmí mluvit. Co je nejvíce

tabu v normální komunikaci je sex.

Nedokáží však zastavit jeho energii. Ta zůstává v těle a přechází na ostatní centra, přičemž

skrze ně hledá možnost jak se projevit. Energii sexuálního centra působící v myšlenkách,

emocích a pohybu poznáte podle zvláštní "příchuti", podle určitého zápalu, podle jisté

prudkosti, jenž však povaha věci, o niž se jedná, nevyžaduje. Myšlenkové centrum píše knihy,

ale jakmile začne využívat energii sexuálního centra nezabývá se již pouze filosofií, vědou či

politikou - pořád s něčím bojuje, hádá se, kritizuje, vymýšlí nové subjektivní teorie.

Emocionální centrum káže křesťanství, zdrženlivost, asketismus, nebo strach a hrůzu z hříchu,

pekla, muka věčného plamene a to vše s energií sexuálního centra. Jindy zase vyvolává

revoluce, krade, loupí, zabíjí, to vše opět s pomocí té samé energie. Pohybové centrum se

zaměstnává hlavně sportem (hodně adrenalinovým), překonává nejrůznější rekordy, slézá hory,

skáče, šermuje, zápasí, boxuje atd. Ten jeden obecný spojující rys je zvláštní prudkost a

dohromady s tím také ZBYTEČNOST dané činnosti. Ani myšlenkové (hlava), ani

emocionální (srdce) a ani pohybové (nohy) centrum nemůže s energií sexuálního centra

vytvořit nikdy nic UŽITEČNÉHO. A to je příklad "zneužívání sexu".

PS: Energeticky je činnost sexuální síly často zvané kundalíni vážně podceňována. Avšak její

energetická struktura je podobná asi tomu, jako když do dortu zapečete hrst žiletek. Bude

prostě ostřejší než je obvyklé. Ale málokdo si toho všimne a zeptá se sám sebe, co s tím mohu

udělat....No kdybysme svou komunikací umožnili sexualitě "normálně" pracovat a s vlastní

energií, kterou my sami umíme přijímat a dávat sobě i druhým, pak by to bylo známkou

poměrné vysoké úrovně vlastního bytí. Hledáme osvícení a ve vlastní posteli si radši

zhasínáme, že?

Michal Zachar – čaroděj, imagemaker a básník říká: „Iluze máme každý, ale je otázka,

mám-li vědomě dělat někomu iluzi, to jest lhát.“

http://witcher-wanbli.blogspot.com/

Škola 3AXIS VISUAL LANGUAGE

http://bodylooklanguage.blogspot.cz/



http://www.esemes.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookforum

Education

Láskyplné sexy kecy