85provokovat84 85

Nebuďme otroky svých životopisů

Nasazuje lidem brouka do hlavy. „Do konce života vám zbývá něco mezi 14 000 a 20 000 dny, jak s nimi hodláte naložit?“ ptá se na přednáškách, seminářích i v knihách Tomáš Hajzler, oblíbený guru těch, kteří se rádi vymykají střednímu proudu. Jedním z jeho hlavních témat je práce

a její místo v našem životě.

Zijeme v blahobytu jako nikdy předtím. V čem je tedy podle vás problém naší společnosti?Potíž je v  tom, že jsme si historicky definovali úspěch jako finanční veličinu a podle ní dělíme lidi na někoho a  nikoho. Spousta lidí běží nějaký svůj krysí závod a  vlastně ani neví proč. Chodíme do práce, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme, a  udělali tak dojem na lidi, na kterých nám nezáleží. Lékař Jan Hnízdil mluví o  tom, jak nemoci souvisejí se stavem společnosti a že ta naše je těžce nemocná. Dále říká, že šest set tisíc lidí v Česku trpí těžkými úzkostmi, depresemi

a bere farmaka, další milion by se možná léčit měl, mají potíže tělesné i duševní. Je totiž strašně vysilující pokoušet se být někým. Nebo někým jiným, než jste. Ten, kdo se snaží to někam dotáhnout, bývá velmi utahaný. Průměrnému tři-cátníkovi zbývá do konce života třináct tisíc dní. Většina lidí tráví podstatnou část svého života v práci. Když se ale na seminářích ptám, kdo z nich dělá svou práci tak rád, že by ji dělal i zadarmo, nezvedne se žádná ruka nebo jen pár. Není v pořádku dělat něco, co nechci, jen proto, abych si vydělal na něco, co dělat chci. Spousta lidí ale takhle žije. Kde se to zvrtlo?Zlom nastal s průmyslovou revolucí, kdy přišla průmyslová výroba a vzniklo „za-městnání“, kde vás za odvedenou práci odmění a nebudete se muset bát neúrody nebo nepřízně zákazníků. Jenomže temnou stránkou zaměstnání v průmyslové výrobě bylo, že s  sebou přinesla množství rutinní práce, kterou bylo potřeba dozorovat, a tak došlo na poslušnost a podřízenost, jež se postupně staly znaky doby. Průmyslová revoluce také způsobila, že se od sebe odštěpila dvě pojetí času – chronos a kairos. Chronos nám odměřuje čas přesnou taktovkou, dělí ho na jednotky, pomáhá synchronizovat sebe i výrobu. Ale podstatou života je kairos, tedy čas prožívání. Chronos je čas vnější, zatímco kairos je čas vnitřní. Čím více se dívám na hodinky, tím méně svůj čas prožívám. Každý z nás má schopnost prožívat tok času, ale žijeme v časoprostoru, který je měřen v jednotkách. Chro-nos slouží jako nástroj na podávání výkonu měřeného nejčastěji vyděláváním

peněz. Já mám pocit, že jsme si z  mnoha takových nástrojů udělali jediný modus života, zapomněli jsme na jeho pravou podstatu. Jak se nám stalo, že místo žití jen vyděláváme na život?Jsme opravdu tak uspěchaní? Není to náhodou jenom pocit v našich hlavách?Hlava jede, a když jede hlava, tělo za ní vlaje, protože musí. Hlava nenechá tělo vyspat. Stáváme se závislými na vlastních chemických procesech. Odměnou za každý malý úspěch a  odškrtnutý úkol je, že se nám do mozku vyplaví hormon dopamin. To je důvod, proč se cítíme dobře, když se nám něco podaří nebo když najde-me, co hledáme. Modem vivendi naší společnosti je výkon. Odměnou za výkon je dopamin. Kromě práce dnes může být jeho zdrojem například i in-ternet – každý lajk, tweet, komentář nebo esemeska či e-mail je malá kap-ka dopaminu. Dopamin má ale i svou stinnou stránku. Je velmi závislostní. Aby se dopaminová závislost neroz-vinula, je třeba správná míra oxyto-cinu. Toho se ale v naší kultuře zoufa-le nedostává. Oxytocin je látka, která posiluje imunitní systém a  prodlu-žuje život až o  několik let. Uvolňuje se například při dotecích a  blízkosti

TEXT RADKA SMEJKALOVÁ FOTO K AREL ŠANDA

86Je velký rozdíl mezi vnější a  vnitřní motivací. A  když něco dělám dobře, je dost pravděpodobné, že mi za to budou lidé ochotni zaplatit, v  tom je jakási přímá úměra. Když budete fanda do ředkviček, všechno si o nich nastudujete a  stane se z  vás odbor-nice. A kdokoli bude chtít něco znát o  ředkvičkách, bude vědět, kam se obrátit. Každý z nás má svou úlohu. Jde o to, dát do toho kus vášně, kus sebe. A umět to prodat. No právě! Ne každý si ale může dovolit z toho krysího kolečka vystoupit, ne každý má pod sebou pomyslný zlatý polštář.Počítejte, že je zapotřebí deset tisíc hodin práce, abyste se v něčem stali expertem, to nebude hned zítra. Teď jsme zvyklí na jeden velký příjem, ale v budoucnu si většina z nás nejspíše bude muset zvyknout na více drob-ných příjmů. Zároveň je třeba počítat s tím, že práce, kterou si vytvoříme, může být jen dočasná. Možná ji bu-deme dělat tři roky a  pak začneme hledat znovu. V tom osamostatňová-ní nám budou nápomocny i  techno-logie. Můžeme si vyrábět elektřinu ze solárních panelů a  dodávat ji do sítě nebo se zapojit do sítě napájení elektromobilů. Kvůli automatizaci zaměstnání ubývá, zatímco lidí při-bývá. Konkurence nikdy nebylo více a bude hůře. Znáte řešení pro všechny lidi, kteří by chtěli pracovat, zatímco zaměst-nání je stále méně? Jediná možnost je najít si něco, co lidé opravdu potřebují. Pekárnič-ka, zelinář, kavárnička, restaurace, hokynář, papírnictví. Možností je spousta. Výrazně přibude barterů – pokud vás to baví, můžete péct chle-ba pro sousedy. Rozplyne se koncept penze – pokud člověk dělá hlavou a  dělá to, co ho baví, vůbec nebu-de mít potřebu jít do důchodu. Jde o jedno – být více v pohodě, jíst méně prášků a kupovat méně věcí. Aby to mohlo fungovat, je třeba umět také nedělat nic, prostě lelkovat. Začně-me třeba u  Desatera – neděle je na nedělání. Například v Izraeli to je

Zaměstnanec, jak ho definuje záko-ník práce, je dvě stě let starý vyná-lez, který z velké části zanikne nebo se bude transformovat do jiných fo-rem organizace práce. Do slovníku dvacátého  století patřila slova jako „povinnost“, „odměna“, „ambice“, „šéf“, „podřízený“, „poslušnost“, „píle“. Slovník století jedenadvacá-tého má jako klíčová slova „smyslu-plnost“, „užitek“, „iniciativa“, „kre-ativita“, „štěstí“, „vlastní důlek“. Až po nás převezmou většinu manuální práce roboti, pak to, co zbude pro lidi, bude práce, kde je třeba celého člověka, kde budete muset být sa-mostatní a zároveň být s lidmi. Práci bude pravděpodobně stále obtížnější najít. O to důležitější bude schopnost si ji vytvořit – a to je už dnes mnohem jednodušší, než si práci najít. Místo boje o  lehátka na přeplněné pláži si najděte svou vlastní pláž. Místo le-zení na kariérní žebříček si najděte vlastní důlek. To, na co mám talent, pro co mám vášeň, co dává užitek.Je ale pro každého tak snadné najít podobný „důlek“?Chce to osvobodit se od svých živo-topisů. My jsme stále ještě jejich ot-roky! Strojaře vůbec nenapadne, že by mohl dělat marmeládu, i když jako dítě třeba nedělal nic raději. Podsta-ta šťastného života je jednoduchá – strávit co nejvíce času děláním toho, co má člověk rád, s  lidmi, které má rád. Když člověk naslouchá vlastní-mu tělu, samo mu napoví, kde je jeho důlek. Je to taková činnost, kterou by člověk dělal i zadarmo, kdyby mohl, při jejímž vykonávání se dostane do jakéhosi stavu „flow“, kdy vůbec ne-vnímá, jak plyne čas. Měli bychom poslouchat své tělo, ne hlavu. Tělo nás spolehlivě dovede tam, kde se cítíme dobře, zatímco hlava se nám vždycky bude snažit vysvětlit, proč s tím ještě pořád můžeme počkat.Takže když se rozhodnu, že mě vždycky bavilo pěstovat ředkvičky, začnu pěstovat ředkvičky a budu spokojená. Ale čím se budu živit?Podstata je v  tom, že když něco dě-lám rád, většinou to dělám dobře.

87provokovat

podobně naladěných lidí. Vděčíme mu za pocity jistoty a bezpečí. Zatím-co dopamin získáme z každého pře-čteného e-mailu, lajku na Facebooku nebo panáka rumu. Vybudovat si v těle dostatečnou hladinu oxytocinu trvá. Vezměte si, jak dlouho trvá, než si k někomu vytvoříte opravdu blízký vztah. Chce to čas, za který nám ni-kdo nic nedá. A to je ve společnosti, která se žene za výkonem, problém.Některé země spekulují o zavedení takzvaného základního příjmu – částky vyplácené každému občano-vi, ať pracuje, či ne, na pokrytí jeho základních potřeb. Je to podle vás řešení?Myšlenka základního příjmu se mi moc líbí. Mimochodem, aktuálně ji testují ve Finsku. (V  pilotním pro-jektu by měla skupina 2000–3000 Finů v  letech 2017–2018 pobírat mě-síční základní příjem 560 eur, cca 15  000  Kč. Tato částka zároveň na-hradí všechny ostatní sociální dávky. Pilotní studie má ověřit, jestli základní příjem dokáže omezit chudobu, sociál-ní exkluzi a byrokracii a zároveň zvýšit zaměstnanost, pozn. red.) Základní nesvoboda člověka spočívá v nutnos-ti pracovat, aby měl z  čeho žít. Už Benjamin Franklin na konci osmnác-tého století předpovídal, že ve století dvacátém budeme pracovat jen čtyři hodiny denně dva dny v týdnu. A po zbytek času se budeme věnovat ze-jména tomu, co nás těší – budeme si užívat volno a  rodinu. Podobných předpovědí byla spousta. Tak jak se nám mohlo stát, že máme jazyk na vestě, makáme jako blbí a z hypoték a strachu, jak to všechno zvládneme, jsme strašně nesvobodní? Život jako by se nám smrskl na vydělávání, jsme z  toho unavení, a  když přijde volno o víkendu, dospáváme to, co jsme ne-stihli kvůli práci. Kdyby se zavedl mi-nimální příjem, zmizel by strach, lidé by se osvobodili a došlo by k tomu, co pozoruji ve svobodných školách a fir-mách – dva roky tam nejdříve panuje anarchie, ale pak se to srovná. Tako-vý systém by nás mohl katapultovat do úplně jiné úrovně žití.

„Aby nám mohly některé souvislosti do-jít, je třeba zpomalit a čas od času dokonce zastavit. Pokud běžíme, těžko nás může dostihnout to, co pouze jde. V běhu nám jen velmi nepravděpodobně do-jde, kdo jsme, jaká je naše úloha a oč v tom světě okolo nás běží,“ zamýšlí se v úvodu své knihy Třináct tisíc dní.

Původním povoláním je ekonom, absolvent Vysoké školy zemědělské v Praze. Zemědělství studoval i na Běloruské zemědělské akademii Gorki a na Timirjazevově akademii v Moskvě, mezinárodní byznys na Hogeschool Van Hall Larenstein v Nizozemsku a titul MBA získal na CMC Graduate School of Business v Čelákovicích. Pracoval v marketingu a strategii korporací Douwe Egberts, Vitana a GE Capital. Od roku 2001 je na volné noze a věnuje se rozvoji konceptu zodpovědných firem, svobody v práci a svobodných škol, podporuje cohousing, sousedské slavnosti, komunitně podporované zemědělství. Založil nakladatelství Peoplecomm, překládá knihy, pořádá přednášky, píše blog. Své životní postoje rozvádí v autorských knihách Peníze, nebo život (2012), a letos vydané novince Třináct tisíc dní – Čtyřicátníkovy postřehy z cestování životem.

Je ženatý, s manželkou Petrou mají dvě dcery.

TOMÁŠ HAJZLER 45

Svobodné školy a svobodné firmy jsou častým tématem vašich před-nášek. Jak to v nich vypadá?Většina z  nás je zaseklá v  nějaké hierarchii mocenských struktur jako loutky, co koukají po loutkáři. Musí-me z  toho najít cestu ven. Jsou ško-ly, které stavějí na poslušnosti, me-morování, oddělených předmětech a věkově oddělených dětech. Těch je většina. A pak jsou školy, které stavějí na svobodě vyvážené zodpovědností. Vedou děti k  přemýšlení, chápání souvislostí a  hledání konsensu mezi vlastními potřebami a  potřebami ostatních. To se musíme naučit, s tím se nerodíme. Školy, které na tomto pojetí stavějí, dávají dětem možnost vzít si tolik svobody, kolik unesou. Ve světě působí řada svobodných škol, například Summerhill ve Velké Britá-nii nebo Sudbury v  USA. Například v jeruzalémské Sudbury, kterou jsem navštívil, platí jen jedna jediná pod-mínka – během týdne musejí děti ve škole strávit minimálně pět hodin. Jinak si mohou dělat, co chtějí, pokud to nenaruší práva druhých. Tam člověk vidí podstatu svobody – učí se odpovědnosti. Na těchto školách to může vypadat jako velký chaos, ale mě fascinuje jejich vnitřní řád. Mají své pevné body a kromě nich hroma-du svobody. A co si má člověk představit pod pojmem „svobodná firma“?Trendem dnešní doby je posun od poslušnosti, tedy podřízenosti, k  zodpo vědnosti, tedy sebeřízení. Zákazy a  příkazy na pracovišti nás stavějí do role neposlušných dětí. My se i  v  práci musíme stát dospělými a  přebrat svůj podíl zodpovědnosti. Když si člověk může sám určit para-metry své práce, má k ní diametrálně odlišný přístup, než když musí dělat něco, co ho nenaplňuje. Taková prá-ce je strašně demotivující. Na svo-bodných principech funguje mnoho úspěšných firem – zaměstnanci si v nich rozhodují, kolik budou vydělá-vat i kdo jim bude šéfovat. A před bra-nami jim stojí fronty lidí, kteří by pro ně chtěli pracovat. My jsme vyrostli

v  hierarchické kultuře, pro mnoho Čechů je těžké přijmout a vzít za své takové sousto svobody, zatímco v se-verských státech, kde tradičně pano-valo rovnostářství, to funguje mno-hem lépe. Ale už i u nás takové firmy působí, zejména v IT branži. Zdá se, že budoucnost bude přát malým fir-mám do sto padesáti zaměstnanců, kde se lidé znají a  nepodvedou se, musí to stát na důvěře. Korporace už se teď štěpí na malé, aby v nich lidé mohli být svobodnější. Být součástí smysluplného projektu lidi angažuje, jinak jsou odpojeni. Problémem při-tom není svoboda, ale zodpovědnost.Pokud je model práce, jak ho stvoři-la průmyslová revoluce, už obsta-rožní, co nás tedy čeká v blízké či vzdálenější budoucnosti?Náš vzdělávací systém stále chrlí absolventy v  očekávání, že si budou hledat práci, kterou vytvořil někdo jiný. To je passé. Zaměstnání bude stále méně, velká část navíc bude čím dál hůře placená. To platí pře-devším o rutinní práci, u níž je prav-děpodobné, že ji za nás udělá nějaký robot nebo že se odstěhuje do Asie.

„Náš vzdělávací systém stále chrlí absolventy v očekávání, že si budou hledat práci, kterou vytvořil někdo jiný. To je passé.“

jednoduché. Přijde šabat, přestanou jezdit autobusy, vlaky, zavřou se krá-my, stavba přestane stavět. U nás to všechno běží pořád dokola. Naučit se nicnedělání, udělat si čas na sebe a své blízké, to je základ. Lelkování je lákavá představa, ale pro většinu z nás je práce prostřed-kem, jak si zajistit živobytí, nemá-me moc na výběr. Nebo máme?Čím více vyděláváme, tím více utrácíme a  tím více máme pocit, že toho více potřebujeme. Tím pádem musíme více nakupovat a to nás tla-čí k  dalšímu vydělávání. Je potřeba z  toho bláznivého kolotoče seskočit a  zjistit, co člověk k  životu opravdu potřebuje a co z toho, co si kupuje, je jenom potěšení. Potěšení se totiž ku-povat nemusí, to se dá zajistit i jinde. Nepotřebuji vydělávat, abych zaplatil zážitkovou agenturu, která mi umož-ní jít hodinu někam bagrovat. Spous-

88 89provokovat

P L A C E N Á I N Z E R C E

▲

ta věcí, které má člověk špatně zaška-tulkované, může být zdrojem velkého potěšení. Například společný úklid. Nemusím vydělávat, abych si zapla-til paní na úklid. Když člověk není vyšťavený z  práce, kde tráví většinu svého času, tak mu ta trocha fyzické námahy může být zdrojem radosti. Je to hmatatelný a  rychlý výsledek práce. Řešení je v pestrosti.Agentury na zážitky i paní na úklid jsou jistě věci zbytné, většina oby-čejných lidí ale pracuje, aby vůbec pokryla své základní potřeby.Když jsem ještě pracoval v  nadná-rodní korporaci, utrácel jsem spous-tu peněz za nesmysly. Člověk po čase zjistí, že spoustu věcí vůbec nepotře-buje. Hodně lidí například řekne, že jsou zvyklí na svůj standard, že se na-příklad neobejdou bez auta. V Praze! Opravdu?! Je jen otázka času, než se přesvědčíte, že v Praze auto opravdu

„Žijeme ve světě konzumu, kdy si na smutek koupíme knížku, kabelku, lístek do kina.“

P L A C E N Á I N Z E R C E

▲

ČESKÉDOTEKY HUDBY

16/12Pražský

hrad

www.ceskedotekyhudby.cz

GABRIELA

DEMETEROVÁ

FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ

nepotřebujete. Když si ho párkrát za rok půjčím, zaplatím tisíckrát méně. Sekačku nebo vrtačku taky nepotře-buji – my ji sdílíme se třemi dalšími rodinami. Spousta věcí se dá vyrobit doma. Například jídlo. Potíž je, že jsme rozežraní. Máme závislost na autech, na dovolených, na věcech i zážitcích. Žijeme ve světě konzumu, kdy si na smutek koupíme knížku, kabelku, lístek do kina. Chvíli se cí-tíme lépe, než znovu pocítíme prázd-notu a  potřebu koupit si něco další-ho, a  tak stále dokola. Člověk pořád jen nakupuje a nakupuje, proto musí vydělávat. Ekonomové pláčou, že lidé šetří, že by měli více nakupovat. Tak-to nám média prezentují špatné zprá-vy. A  jako dobrá zpráva se pak jeví, že české automobilky vyvezly o  pět procent aut více. Co to je za zprávy?! Tvrdíte, že naše společnost je ne-mocná. Proč?V  tom smyslu, že jsme jako spo-lečnost závislí na moci a  penězích. Když to vezmete celospolečensky, alkoholici a narkomani nejsou jenom blbci, kteří v  osobním životě selhali

a špatně se rozhodli. S průmyslovou dobou se rozpadly komunity, my po-třebujeme blízkost a  sounáležitost. Roli rodin a  širších komunit převzal stát a byznys. Čekáme od něj, že nám vybuduje instituce, postará se nám o dítě i o nemocného tátu. Ujíždíme do extrému, měli bychom se o  krok vrátit. V  původních kulturách se údajně vždycky vyskytovaly nějaké závislostní látky – houbičky, drogy, alkohol. Ale nikdy tam prý nebyly závislosti. Přírodní lidé tyto látky používali řízeně k výletům do jiných světů. Až s  příchodem bílého muže a civilizace se zavřeli do bytů, odtrhli se od života a místo něj si začali dávat kořalku. Jak to myslíte, že jsme se odtrhli od života?Od průmyslové revoluce máme ně-kde adresu, kde bydlíme, ale náš život se odehrává jinde – ve škole, ve firmě. Jsme odtrženi, svou identitu si hledá-me jinde. Spousta lidí ráno odjíždí z mrtvých okrajových čtvrtí měst do svých bank a kanceláří vykonávat za-městnání, která nesnáší a která jsou

zbytečná a  nikomu nic nepřinášejí. Až tito lidé přijdou o své zaměstnání, budou si muset nějakou práci vymy-slet. I  když to bude bolet, najednou zjistí, že těch možností je tolik, tolik! Proto, abychom mohli začít žít tam, kde bydlíme. Najednou budou sedět doma a  budou moci vytvořit třeba komunitně podporovanou kavárnu. Spousta lidí ale nemá možnost hle-dat svůj „důlek“. Společnost bude vždycky potřebovat lékaře, učitele nebo pošťáky, kteří neutečou za hledáním sebe sama.To jsou všechno povolání, jež jsou smysluplná a  přitahují lidi, kteří je vnímají jako své poslání. Dnes bohu-žel platí, že čím nesmyslnější práce, tím více lidé berou a naopak. Kdo by jinak dělal třeba exekutora, kdyby to bylo zadarmo?Jaký je tedy váš recept na šťastný život?

Umění života je najít si svou míru ve všem – ve vnímání i  v  tom, co člo-věk vlastní a dělá a jak to dělá. Když Buddha odešel z bohatství do askeze, zjistil, že obojí je hrůza, že žádný ex-trém není dobrý. Jeden z  mých leti-tých projektů se jmenuje Malý život. Zkouším žít každý den jako jeden celý malý život. Aby v  každém dni byla většina základních věcí, které chci v životě mít – jako bych se ráno narodil a večer zemřel. O spánku se koneckonců říká, že je to malá smrt – ráno se vítáš, večer se loučíš. Snažím se poskládat každý svůj den tak, aby v  něm byl kus fyzické práce, nějaké psaní, čas s  rodinou, volný čas pro sebe. A blížím se tomu. Každý z nás je nějak zaškatulkovaný a  v  každém tom šuplíku je i  nános společenské-ho postavení. Místo „Co děláš?“ se ptáme jeden druhého „Kdo jsi?“. Přírodní národy popisují skutečnost

91provokovat

přes slovesa. My to děláme přes pod-statná jména. A jak moc nám to cvičí ega! Když se člověka zeptáte, co dělá, odpovídá, kdo je. Já se prostě snažím být. Plynout jako kairos. Nechci být někým. Nechci hrát tu bláznivou hru. Nechci patřit do žádného šuplíku. Máte za sebou syndrom vyhoření. Byl právě on tím zlomem, který vás donutil všechno přehodnotit?Ano, dlouhou dobu jsem běhal po-myslné krysí závody, pracoval jsem jako manažer u několika velkých kor-porací a doběhal jsem se až k syndro-mu vyhoření. Zhoršily se mi alergie, začal jsem mít problémy s  vyrážka-mi a  s  krční páteří. Dal jsem si pau-zu a  přehodil jsem výhybku. Začal jsem dělat věci, které mi opravdu dávají smysl. Vydávám knihy, píšu, pořádám semináře. U  nás v  Komo-řanech, které jsou taky takovou spí-še mrtvou čtvrtí, se nám podařilo

90 „Začal jsem dělat věci, které mi opravdu dávají

smysl. Vydávám knihy, píšu, pořádám semináře.“

„Když se na seminářích ptám, kdo z přítomných dělá svou práci tak rád, že by ji dělal i zadarmo, nezvedne se žádná ruka nebo jen pár.“

založit kápézetku – buňku komunitně podporovaného zemědělství. Dnes je nás kolem třiceti rodin, máme svého sedláka, u nějž jednou za týden objed-náváme zeleninu. Naše rodina začala nakupovat bez obalu, nechodíme do supermarketů. Potravinová revoluce, nezávislý potravinový systém, to je můj srdeční projekt. V minulosti exis-tovaly komunity propojené kolem jíd-la – byly dožínky, zabijačky, šlapalo se zelí, slavilo se posvícení. Je třeba udě-lat si čas na to, abychom žili tam, kde bydlíme, s lidmi, kteří tam žijí s námi.

Mezi čTyřMa očiMa

Hraje si se slovy, s myšlenkami, skládá

z nich za pochodu myšlenkové mapy. Je mistr aforismů.

Sype je ze sebe jako kostičky z krabice lega, staví z nich

základy svých tezí. Jeho přednášky

jsou strukturované a vypointované,

hovory s Tomášem Hajzlerem se spíše

podobají dlouhé plavbě po nespoutané

řece, kde cesta je cíl. Nespěchá. Vnímá.

Přemýšlí. Hledá. Tok jeho myšlenek se

občas větví do bočních toků i slepých ramen, aby se posléze vrátil do svého koryta i se

všemi přítoky, jež na své cestě přibral.

a zanechává po sobě hlubokou brázdu

v krajině.

Usilujete o komunitní život, při-tom z něj často prcháte. Vaše nová kniha Třináct tisíc dní má podtitul Čtyřicátníkovy postřehy z cestování životem a celá je o vašich cestách po světě.Mně není dobře v monokultuře. Rád jezdím mimo Evropu, odkud mohu vidět sebe i  svůj život úplně jinak. Odlišná realita člověka profackuje. Ta knížka je sbírka mých životních „Aha!“. Často mám pocit, že nerozu-mím tomu, jak svět funguje, snažím se ho uchopit. V určitých okamžicích

92

člověka na této cestě hledání posu-nou situace, kdy si pomyslně řekne: „Aha!“ A  to se mi často stává právě při cestování. Cestoval jsem vždycky a  cestujeme i  s  dětmi. Naše Valerie byla v sedmnácti měsících na Havaji a Valentina oslavila první narozeniny v Mexiku. Teď je jim jedenáct a  šest a viděly věci, které spousta jejich spo-lužáků neviděla. S batůžky se motaly v  Ománu, Izraeli, Jordánsku, na Srí Lance. Potkáváme na cestách rodiny, které s dětmi jedou třeba na cestu ko-lem světa. Je to velká škola života.