ZISK MANAŽMENT

16 www.ezisk.sk

ROZHOVOR S...

TOMÁŠ HAJZLER: „Je třeba, aby peníze byly prostředníkem, nástrojem, ne cílem. Tedy ne pánem, ale sluhou.“

ZISK MANAŽMENT

17www.ezisk.sk

ROZHOVOR S...

■ Známe o Vás je, že sa venujete hľa­daniu prirodzenejších ciest k tomu, ako pracovať. Prečo ste sa rozhodli práve pre túto oblasť?Strávil jsem část života v totalitě. Kromě té československé jsem žil v Rusku a opakovaně jsem jezdil do západní Afriky nebo do Číny. Na druhou stranu jsem žil v Holandsku a opakovaně pobýval ve Spojených státech. Pracoval jsem dohromady ve třech korporacích a tam si všiml, jak moc se dnešní velké firmy podobají Československu 70. let nebo třeba i současné Koreji. Jak moc se relativ­ně svobodný dospělý člověk (2013, Evropa) stává od pondělí do pátku dítětem, či také lidským zdrojem, kolečkem v totalitním stroji, které poslouchá absurdní příkazy typu co,

kdy, kde, jak dělat. Začal mi dochá­zet ten obrovský kontrast mezi tím, jak relativně svobodně dnes zvlá­dáme roli občana a jak nesvobodní jsme v práci. Nedalo mi to a začal jsem to zkoumat.

■ Kde hľadáte inšpiráciu? Poslední roky především u svých dětí, u Valérie a Valentýny. To jsou moji největší učitelé. Obří úlohu

hrálo a hraje cestování. Především mimo Evropu tam, kde naše „nor­mální“ je „nenormální“ a naopak. S batohem, co nejobyčejněji. Určitě také knihy. Ty považuji za základ. Kromě toho mám to štěstí, že potkávám mraky lidí, od kterých se umím obohatit. V neposlední řadě se obrovsky učím v přírodě, od rostlin a od zvířat. Co se dá jen na takových rajčatech nebo slimácích naučit o životě!

■ Ste šíriteľom princípov slobody v práci. Čo si pod tým treba pred ­ s taviť? Je vôbec pracovná sloboda v súčasných podmienkach reálna? Co si pod tím představit? To by bylo na celý článek! V jednoduchosti ale organizaci, která existuje na

prvním místě proto, aby vyřešila nějaký prob lém, zlepšila kvalitu života (a teprve potom aby vydělala peníze). Firmu, která místo pod/nadřízení přechází k sebeřízení a od poslušnosti k zodpovědnosti. Co se týče „reálnosti“, v mnoha branžích už není zbytí. Všude tam, kde od lidí potřebujete tvořivost a samo­statnost – snad nejvíc v IT a obec­ně v organizacích fungujících na

webu a s webem si už firmy začínají bolestně uvědomovat, že mají potíže sehnat pro ně ty správné lidi. Proč by měl schopný programátor dělat v české/slovenské hierarchii a hrbit se před šéfem, když může jít bez po­tíží pracovat třeba do Silicon Valley nebo rozjet něco vlastního, když to nikdy v historii nebylo snažší?

■ Ktoré české, prípadne slovenské firmy podnikajú podľa koncepcie slobody v práci?Většina firem je při svém vzniku svobodná (nehierarchická, nebyro­kratická). Problém přichází s růs­tem. Mnoho firem totiž vyroste do velikosti, kdy si už nevystačí s inuticí, důvěrou a přirozeným fungováním. Mnohým svobodomyslným zakla­datelům se stalo, že se jednoho dne probudili a jejich firma jim přišla příliš chaotická. „Bouchli do stolu“ a rozhodli se z toho „bordelu“ udělat

„pořádnou“ firmu – s manažery, směrnicemi, kontrolou, systémy hodnocení, bonusy a dalšími tech­nikami. Možná jste si všimli, jak moc my lidé kopírujeme druhé...? Jak moc se například jedna firma podobá druhé? Často jako vejce vejci. A protože zdaleka nejčastější forma uspořádání firmy je právě byrokra­tická hierarchie, myslíme si, že je to jediná možná cesta. Firmy jako například EtNetera, Inmite nebo Se­znam.cz v Čechách a Zaraguza, Mar­tinus nebo Websupport na Slovensku či Google, W. L. Gore, Semco nebo Zappos ve světě ukazují, že lze fun­govat do velké míry i bez formální hierarchie, šéfování a kontroly. Pro mnoho lidi může být překvapivé, že už v minulém století, za tzv. 1. repub­liky bylo Československo průkopní­kem v tzv. družstevním podnikání. Naše záložny, kampeličky, elektrická, výrobní a jiná družstva k nám jezdil obdivovat „celý svět“. Skutečné druž­stvo (ne to, co známe z období socia­lismu) je jednou z nejsvobodnějších forem uspořádání organizace.

■ Prečo by malo byť v záujme nielen zamestnancov, ale i firiem zavádzať slobodu v práci? Proč? Protože už brzy nebude zbytí.

”

„Firmy je nutné budovat tak, aby i tam lidi mohli být lidmi.

Tomáš Hajzler sa už mnoho rokov venuje skúmaniu pracovného sveta. Dôraz kladie najmä na hľadanie prirodzenejších ciest k tomu, ako pracovať. O tejto téme píše, prednáša, vydává knihy a organizuje odborné stretnutia. Je zakladateľom firmy Peoplecomm Praha, ktorá šíri princípy slobody v práci. Vytvára kurzy s cieľom ukázať podstatu pracovnej slobody a poradiť, ako ju zaviesť do života.

ZISK MANAŽMENT

18 www.ezisk.sk

ROZHOVOR S...

Stačí vyrazit do Španělska, Portu­gals ka, Irska, Řecka, aby si toho člověk všiml... Na světě dnes žije přes sedm miliard lidí, hranice nebyly ni­kdy otevřenější. Práce, která je – tak jako v minulosti – postavená pouze na poslušnosti, píli a dovednostech, se stále rychleji stává komoditou. V našem systému maximalizujícím profit tak není důvod platit drahé­ho českého či slovenského dělníka, programátora nebo inženýra, když je možné takovou práci koupit mno­hem levněji např. v Indii. Pokud si chceme udržet práci a jako firma

nepřijít o zakázky, je nutné začít stavět na přednostech každého z nás, tj. na tom, v čem jsme oprav­du dobří a co nás zároveň opravdu zajímá. Firmy je nutné budovat tak, aby i tam lidi mohli být lidmi. Aby mohli tvořit (místo pouze „dělat“), aby mohli spolurozhodovat a řídit se do mnohem větší míry (než je tomu dnes) sami. Aby se mohli věnovat tomu, co je opravdu naplňu­je. Navíc, kromě vzrůstající globální konkurence nebylo v historii nikdy víc automatizace/technologizace (vezměte si, kolik práce v posledních letech nahradil nějaký automat, stroj či software), stejně jako se rozmáhá přenesení úkonů na zákazníka (tak jako to dělá např. IKEA). Práce, tak jak ji známe, prostě ubývá. A bude hůř. Stavět práci na přednostech každého z nás proto už není pouze možné, ale nutné. Budovat firmy, ve kterých budeme z lidí dělat zdroje, už je dnes passé.

■ Ako sa vymaniť spod vplyvu spo­ločnosti a zažitých konvencií o tom, ako má náš život vyzerať? (Škola

– rutinná práca – ak sa dočkáme, možno aj dôchodok...). Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba zapadnout, chovat se jako druzí, být stejní. Kdo se v „divočině“ choval „jinak“ (po svém), nepřežil a nepředal geny dál. Myslím si, že potřeba „jít za stádem“ je jednou z věcí, která nás lidi dělá lidmi. Tj. vždy budeme „pod vlivem společnos­ti“, tomu se utéct nedá. Žijeme však v roce 2013, ve středu Evropy a máme mnoho možností se z většinové kultury utrhnout a vytvořit si tzv. sub­kulturu. Jinými slovy, obklopit se lidmi, s kterými budeme sdílet hodnoty a kteří budou vidět svět podobně jako my. Vzájemně se tak podpoříme v tom, co a jak děláme a nebudeme mít potřebu poukazovat na to, jak jsou druzí „divní“. Budeme

„ne­normální“ a přitom ve své skupi­ně normální. To považuji za základ, obklopit se správnými lidmi. Jinak si myslím, že je důležité především uvě­domění zažitých vzorců a stereo typů a vědomé rozhodnutí, že se vydává­me vlastní cestou. Že místo snahy „to daleko dotáhnout“ budeme žít víc tak, abychom byli v souladu se svým vnitřním nastavením tak, aby to, co děláme, bylo pro druhé skutečně užitečné a pro nás smysluplnné.

■ 8 z 10 ľudí využíva podľa Vás svoj potenciál priemerne len na 5 – 15 %. Existuje nejaký návod, ako by ho mohli využívať efektívnejšie? Návodů budou asi mraky. Já věřím spíš v principy (z latinského „princi­pium“, tj. základ, podstata fungování, zákonitost), než v recepty a návody. Už jsem říkal, že považuji za nutné začít stavět práci na přednostech kaž­dého z nás. Já osobně mluvím o tzv. důlku. Myslím si totiž, že podobně jako kulička se kutálíme životem tak dlouho, dokud si nenajdeme svůj důlek. A co myslím důlkem? Průnik toho, v čem jsme nejlepší, co nás opravdu naplňuje a co je pro druhé zároveň tak užitečné, že nám za to zaplatí. Aby to bylo možné, člověk se potřebuje v sobě na prvním místě lépe vyznat, tj. pochopit své silné a slabé stránky a být víc tím, kým je. Myslím si, že klíčové je zvolit si téma.

Něco, co vás pálí, co vás burcuje tak, že jste tím třeba i posedlí. Čím víc, tím líp. Tím víc energie to totiž vyvolá a zvolené téma k vám tak spo­lehlivě připoutá lidi, kteří ho s vámi sdílejí a zároveň odpudí ty, kterým je putna. V dalším kroku je nutné se pustit do práce, aby člověk nabral zkušenost a byl v tom, co se rozhodl dělat, opravdu dobrý. A když už jste dobří v tom, co děláte a víte o tom pouze vy a pár nejbližších přátel, je to stále k ničemu. Proto je dále třeba za­čít pracovat na renomé (psát blog, být aktivní na sociálních sítích, mluvit o tématu s lidmi, domluvit si sloupek v novinách, točit videa ... ) tak, aby si vás ostatní začali s tématem spojo­vat. A nakonec je třeba najít to, co je pro druhé tak užitečné, že vám za to zaplatí, tj. definovat tzv. produkt. To je v kostce můj „recept“, mé principy, které jsem popsal v knize Peníze, nebo život? Ale existují samozřejmě i další cesty.

■ Peniaze v súčasnosti hýbu svetom. Ako by ste teda odpovedali na otáz­ku „Peniaze alebo život“? Ano, hýbou. Já odpovídám: „Život!“ A co myslím životem? Věnovat se většinu času tomu, co mě naplňuje, co je pro druhé opravdu užitečné, s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Život mi přijde příliš krátký na to, abych napl­ňoval něčí očekávání. Pokud vám už bylo třicet a ještě nebylo 40, do smrti vám zbývá v průměru 13 000 dní. To není moc, ne? Nůž je od toho, aby krájel, sklenice od toho, aby držela kapalinu, telefon od toho, aby nám pomohl komunikovat. Stejně tak každý z nás máme svoji úlohu. A já si myslím, co říkal i Buddha: „Naší úlohou je nalézt svoji úlohu a pak se jí oddat celým svým životem“. Proto­že ale žiju v systému, který používá peníze jako nástroj směny, moje přesnější odpověď je: Život! A pak peníze. Rozdíl oproti většinové spo­lečnosti je v tom, že peníze jsou pro mě prostředníkem, nástrojem, ne cílem. Tedy ne pánem, ale sluhou.

Zhovárala sa: Ing. Kamila ŠevčíkováFoto: archív T. H.

http://www.ezisk.sk