Klemens Wenzel Nepomuk

Lothar kníže Metternich (žil

v letech 1773–1859) byl hlavní

postavou vídeňského kongresu

(1. 10. 1814 až 9. 6. 1815) a

vůdčí osobností evropské

politiky do roku 1848. Díky

svému diplomatickému nadání

dopomohl rakouskému

císařství k prvořadému

postavení v ponapoleonské

Evropě, ačkoliv předtím šla

jeho armáda od porážky

k porážce. Sám si svůj význam

dobře uvědomoval, v jednom

z dopisů tehdy napsal: „Svět

veškerou tíhou spočívá na

mých ramenou.“

► Najděte ve školním atlasu

světa, kde přesně leží ostrov

Elba.

22. Evropa po vídeňském kongresu (1815-1848)

V září 1814 se ve Vídni sešli zástupci téměř všech evropských

států, aby jednali o budoucím uspořádání kontinentu po

napoleonských válkách. Hlavním iniciátorem mezinárodního

kongresu byl ministr zahraničních věcí a pozdější rakouský kancléř

kníže Klemens Metternich. Do habsburské metropole na Dunaji se

sjelo velké množství státníků a diplomatů, hlavní slovo v jednání i

na podobu konečných výsledků měli ale jen zástupci čtyř zemí

(„výbor čtyř“) – vítězů nad napoleonskou Francií – Rakouska,

Ruska, Pruska a Velká Británie.

Jak ukazuje tato dobová karikatura, tak setkání monarchů a diplomatů ve Vídni

nebylo pouze jednáním politiků – denně se pro účastníky kongresu pořádaly plesy

(odtud pochází i označení „tančící kongres“), divadelní představení, lovy a

výlety.

Který slavný hudební skladatel byl autorem

tehdy populárních vídeňských valčíků?

Diplomatická jednání ve Vídni však nebyla vůbec jednoduchá,

komplikovalo je to, že každá ze stran na ně přišla s vlastní

představou budoucího uspořádání Evropy a urputně se bránila

posílení dřívějších spojenců. Sporů mezi velmocemi sdruženými ve

„výboru čtyř“ i nestabilní situace ve Francii po návratu Bourbonů

(Ludvík XVIII.) se pokusil využít sesazený císař Napoleon I. a

znovu se dostat k moci.

Útěk excísaře Napoleona I. z ostrova Elba se stal hlavní událostí nejen pro

účastníky vídeňského kongresu, ale i pro evropské veřejné mínění, které bylo o

něm informováno prostřednictvím tisku.

Přeložte s pomocí anglicko-českého slovníčku, o čem tehdy na své titulní

stránce psal list „Le Monitor Universal“ (přeloženo z francouzštiny do

anglického jazyka):

- 10 March: The Corsican ogre has just landed in Golfe-Juan

- 11 March: The tiger has arrived to Gap

- 12 March: The monster has slept in Grenoble

- 13 March: The tyran has crossed Lyon

- 18 March: The usurpator has been seen sixty leagues from Paris

- 19 March: Bonaparte strides along but he will never enter Paris

- 20 March: Napoléon will be tomorrow below our city walls

- 21 March: The Emperor has reached Fontainebleau

- 22 March: His Imperial and Royal Majesty entered yesterday His castle of

Tuileries among his lawful subjects.

Diskutujte ve skupině, jakou roli v informování o určitých událostech hrají i

dnes sdělovací prostředky, co všechno ovlivňuje to, jakým způsobem a o čem

informují atd.

► Proč byl pro pobyt

sesazeného císaře Napoleona I.

vybrán ostrov Svaté Heleny?

► Jak to, že po Ludvíku XVI.

nastoupil na francouzský trůn

Ludvík XVIII.?

►Proč se také někdy říká

Polskému království,

existujícímu v 19. století,

„Kongresovka“? ► Proč bylo Prusko

odškodněno právě na úkor

Saska?

Teprve až hrozba Napoleonova návratu do vrcholné politiky přiměla

velmoci na vídeňském kongresu k urovnání vzájemných sporů.

Společně se rozhodly jednou provždy skoncovat s „věčným

rušitelem klidu a míru“ v Evropě. Pouze sto dnů trvalo Napoleonovo

„druhé císařství“, vše ukončila definitivní porážka francouzského

císaře 18. června 1815 u vesničky Waterloo [vatrló]. Z rozhodnutí

vítězů byl poražený a zajatý excísař převezen britským křižníkem na

ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, kde strávil, přísně střežen,

posledních šest let svého života.

Krátce nato se do Paříže vrátil Ludvík XVIII. (1814–1824), bratr

popraveného Ludvíka XVI., aby s vítěznými mocnostmi uzavřel

nový, pro Francii tentokráte nevýhodný mír. Francie ztratila

všechny své územní zisky z dob napoleonských válek, musela vrátit

umělecká díla svezená do Paříže z celé Evropy a zaplatit vítězům

700 miliónů franků válečných reparací. Na podmínky uzavřeného

míru pak dohlíželo 150 000 spojeneckých vojáků, kteří na pět let

obsadili hlavní francouzské pohraniční pevnosti.

Závěrečná dohoda účastníků vídeňského kongresu byla

podepsána 9. června 1815, tedy ještě před bitvou u Waterloo. Měla

především zajistit návrat Napoleonem sesazených dynastií

(Bourboni se vrátili na trůny ve Francii, Španělsku či v Neapolském

království, papeži byl vrácen církevní stát), a obnovu

předrevolučních poměrů v daných zemích. Kongres dále potvrdil

vznik několika nových států a množství územních změn, ke kterým

došlo ve prospěch vítězných států.

Bylo rozhodnuto, že už nebude obnovena Svatá říše římská národa německého a

že na jejím území vznikne volné sdružení 35 států a 4 svobodných měst pod

názvem Německý spolek. Hlavní roli v něm hrálo Rakousko, které předsedalo

jednání společného sněmu zasedajícímu ve Frankfurtu nad Mohanem. Hlavní část

Vévodství varšavského, které Napoleon vytvořil, bylo personální unií spojeno

s Ruskem jako Polské království. Nově vzniklo i Nizozemské království jako

určitá bariéra proti případné další rozpínavosti Francie a zabíralo území dnešního

Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Rakousko rozšířilo své území o severní Itálii

(Lombardsko a Benátsko) včetně Dalmácie, navíc v menších středoitalských

státech nově vládli příslušníci vedlejší větve Habsburků. I Prusko se neobyčejně

rozrostlo, zejména na západě, v bohatém Porýní a část území mu bylo nuceno

odstoupit Sasko. Velká Británie si ponechala některé strategické námořní základy,

které se jí podařilo obsadit v průběhu napoleonských válek (např. Maltu, Jónské

ostrovy, ostrov Helgoland v Severním moři, Kapsko na jihu Afriky, Cejlon

v Indickém oceánu). Rusko kromě Polska připojilo ke svému území ještě Finsko

(Švédsko bylo za jeho ztrátu odškodněno ziskem Norska, odebranému

poraženému Dánsku).

Mohyla připomíná vítězství britsko-pruského vojska v bitvě

u Waterloo – stejnojmenné vesničky ležící jižně od

Bruselu. Na 145 metrů vysokém uměle vytvořeném pahorku

je umístěna socha lva, který cení zuby směrem k Francii.

Podle legendy byla socha ulita z mosazi, kterou spojenci

získali roztavením francouzských děl. Památníku,

postaveném roku 1914, se často přezdívá „lví kopec“.

Zjistěte, kteří spojenečtí velitelé stáli v čele vítězných

armád nad Napoleonem I.?

Jaký význam má i dnes rčení „bylo to jeho Waterloo“?

K čemu podle vás slouží památníky připomínající slavné

bitvy?

Svatá aliance a její

zakladatelé – ruský car

Alexandr I., rakouský císař

František I. a pruský král

Fridrich Vilém III.

O národní sjednocení a

vytvoření svého vlastního

občanského státu usilovali

Italové, Němci, Poláci i

balkánští Slované.

► Vysvětlete, v jaké situaci

byli Němci a Italové po

napoleonských válkách.

►Proč nelze v této době

hovořit o Německu a Itálii?

Evropa po vídeňském kongresu:

Na návrh ruského cara Alexandra I. bylo ve Vídni přijato

prohlášení, nazvané Svatá aliance, k němuž vedle rakouského

císaře Františka I. a pruského krále Fridricha Viléma III.

přistoupili v dalších letech téměř všichni evropští monarchové.

Panovníci Ruska, Rakouska a Pruska se dohodli na vzájemné

spolupráci, která měla do budoucna zabránit jak vzájemným

konfliktům, tak šíření demokratických a liberálních myšlenek i

revolučních nálad. Jejich dohoda byla nazvána Svatou aliancí,

protože se zúčastnění panovníci ve společném prohlášení zavázali,

že se budou ve své politice řídit křesťanskými principy. Přestože

Svatou alianci mnozí považovali slovy Metternicha „za zvučnou a

prázdnou listinu“, stala se po roce 1815 významným nástrojem

k potlačování svobodomyslných projevů v různých částech Evropy

a udržení statutu quo.

Z pověření Svaté aliance zasáhlo Rakousko na jaře 1821 proti revolucím

v Neapolsku a v severní Itálii, v dubnu 1823 potlačila Francie revoluční hnutí na

Pyrenejském poloostrově (vzpoura části důstojníků vyvolala revoluci v Madridu,

která donutila španělského krále vydat ústavu).

Odpor proti vládám, které po vídeňském kongresu obnovily

neomezenou moc panovníka a tvrdě potlačovaly jakoukoliv opozici,

rostl v řadě evropských zemí. Svatá aliance ztělesňovala pro

evropskou veřejnost návrat ke starým feudálním pořádkům, které

byly v rozporu s moderní představou o svobodě člověka i národa.

Na mnoha místech Evropy vznikla řada tajných spikleneckých

spolků, jejichž aktivity časem přerostly k pokusům o revoluční

změny. Po vzoru americké a francouzské revoluce usilovali členové

těchto spolků především o vydání ústavy a uzákonění občanských

práv. Řadě změn, které tyto revoluce vyvolaly, nedokázala zabránit

ani Svatá aliance – např. pádu absolutistické monarchie ve Francii

v roce 1830, rozpadu Nizozemí a následnému vzniku Belgie, nebo

tomu, že po mnohaletých bojích dosáhly ve 20. letech 19. století

nezávislosti španělské kolonie v Latinské Americe.

Simón Bolívar (žil v letech

1783–1830) byl venezuelský

politik a velmi schopný

generál, nejvýznamnější

postava boje Střední a Jižní

Ameriky za nezávislost na

Španělsku.

►Zjistěte, co všechno je po

Bolívarovi pojmenováno nejen

v jeho rodné Venezuele?

Latinská Amerika na počátku 19. století:

Řecké povstání Ačkoliv prožívala Osmanská říše od konce 17. století postupný

mocenský úpadek, přesto i nadále ovládala většinu Balkánského

poloostrova s pravoslavným obyvatelstvem, které se bránilo

tureckému útlaku častými povstáními. Hluboká krize, kterou

procházela říše osmanských sultánů, dávala naději národně

osvobozeneckému hnutí na úspěšný boj proti turecké nadvládě. Po

neúspěšných povstáních Srbů a Rumunů se k odporu roku 1821

odhodlali i Řekové.

Řecké povstání za nezávislost bylo jedním z prvních příkladů v moderních

dějinách, kdy se ukázala síla veřejného mínění v civilizovaném světě. Antické

Řecko bylo kolébkou evropské civilizace, evropská veřejnost proto od počátku

sledovala boj Řeků za svobodu s netajenými sympatiemi, zvláště poté, co se

objevily zprávy o krutostech Turků a masakrech civilního obyvatelstva.

Národně osvobozenecký boj obyvatel Latinské Ameriky proti španělské nadvládě se rozhořel v době, kdy Španělsko

ovládla vojska císaře Napoleona I., díky čemuž ztratilo Španělsko nad svými americkými koloniemi jakoukoliv

kontrolu. Boj za nezávislost probíhal ve dvou etapách, úspěšná byla až ta druhá z let 1815–1826, během níž se

osvobodila většina latinskoamerických zemí. Zásluhu na úspěchu povstání měl především zkušený generál Simón

Bolívar, který se postavil do čela povstaleckých oddílů, a finanční i diplomatická podpora např. od Spojených států

amerických a Velké Británie.

Co sledovaly USA a Velká Británie podporou vzbouřenců proti Španělsku?

Národně osvobozovací boj Latinské Ameriky byl v Evropě populární a někteří z mladých revolucionářů se bojů proti

Španělům osobně zúčastnili. Který italský národní hrdina zde získal cenné zkušenosti pro revoluční boj za

sjednocení Itálie? Španělé udrželi svou koloniální nadvládu pouze nad ostrovy Kuba a Portoriko.

Prvním státem Latinské Ameriky, který se osamostatnil, bylo Haity [hajty], původně francouzská kolonie. Zjistěte,

za jakých okolností tento stát vznikl.

Nové státy ve Střední a Jižní Americe byly však hospodářsky a politicky velmi slabé a moci se v nic ujaly většinou

vojenské junty [chunty] a začaly se místo Španělska orientovat na hospodářskou spolupráci s USA.

Které nové státy v Latinské Americe tehdy vznikly?

Pomník v Athénách k uctění

památky anglického básníka a

bojovníka za řeckou svobodu,

lorda Byrona.

► Ke které skupině básníků

patřil svou tvorbou i životem

George Gordon Byron?

► Kdo se stal prvním řeckým

králem a z jakého rodu

pocházel?

Triumfální oblouk

v Petrohradě postavený na

památku ruského vítězství ve

válce s Tureckem (1828–1829),

které oslavovali i čeští

vlastenci. Již v roce 1829 vydal

František Ladislav Čelakovský

svou slavnou sbírku Ohlasy

písní ruských.

► Která báseň z této sbírky

připomíná vítězství Rusů nad

Turky?

Umělcem, který tyto události

ve své tvorbě zachytil, byl

např. Eugène Delacroix

[eugne delakroa]. Jeho obraz

Vraždění na ostrově Chiu,

který vznikl na základě zpráv

o masakrech Řeků Turky

z roku 1822, měl v tehdejší

Evropě mimořádný ohlas.

Spisovatelé, novináři a

někteří politici burcovali své

vlády, aby povstalcům

pomohly. Kromě finanční

pomoci neváhali příznivci

řecké svobody přispět i

osobním nasazením. Mezi

tisíci dobrovolníky byl i

slavný anglický básník lord

George Byron [džorž bajrn],

který v Řecku během

povstání zemřel.

Tlak evropské veřejnosti i tisku přiměl vlády Velké Británie,

Francie a Ruska, které navíc vystupovalo v mezinárodních vztazích

jako ochránce pravoslavných poddaných tureckého sultána, k

vojenské pomoci řeckým povstalcům. Společnými silami v roce

1827 porazily turecko-egyptské loďstvo u Navarina, ve stejné době

se Francouzi vylodili na Peloponésu a ruské jednotky úspěšně

překročily pohoří Balkán. Turecko bylo donuceno podepsat v roce

1829 s Ruskem tzv. drinopolský mír, kterým se zavázalo

poskytnout širokou autonomii nejen Řekům, ale i Srbům a

obyvatelům Valašska a Moldavska. Rusové mírem získali kontrolu

nad dunajskou deltou, téměř celého východního pobřeží Černého

moře a jeho obchodní lodě mohly volně proplouvat černomořskými

úžinami.

Nezávislým státem se Řecko stalo v roce 1830, nové samostatné

království ale ještě nezahrnovalo všechna území obývaná Řeky.

Povstání děkabristů Po napoleonských válkách rostla i v Rusku nespokojenost

s carským samoděržavím, které bylo vnímáno jako hlavní

překážka potřebné modernizace země. Hlavními nositeli

pokrokových myšlenek i změn byli především mladí armádní

důstojníci, kteří se v rámci bojů s napoleonskou Francií dostali až

do západní Evropy a mohli tak srovnat tamní poměry s tuhým

carským absolutismem v zaostalém Rusku.

Tajné spolky ruské svobodomyslné šlechty v armádě se

rozhodly využít krátkého období bezvládí po smrti cara Alexandra I.

k zahájení vojenského povstání s cílem modernizovat Rusko a

přeměnit ho v konstituční monarchii. Proti novému caru Mikuláši I.

(1825–1855) vyvolali důstojníci petrohradské posádky povstání.

Na Senátním náměstí v Petrohradě se shromáždily asi tři tisíce vojáků, kteří

odmítli 26. prosince (prosinec – rusky děkabr) 1825 složit přísahu věrnosti

novému caru, pokud nepřistoupí na jimi požadované změny – především vydání

ústavy.

Povstání děkabristů ovlivnilo

celou řadu ruských spisovatelů.

K jejich velkým obdivovatelům

a přátelům patřil kromě

Lermontova i Alexandr

Sergejevič Puškin (viz na

obr.).

Slovníček pojmů:

gubernie – administrativní

oblast v Rusku

junta – vláda nastolená

převratem

reparace – náhrada válečné

škody vyžadovaná na

poraženém státu

rusifikace – porušťování,

zavádění ruštiny jako jediného

úředního i kulturního jazyka

Knihovnička:

Jan Klíma – Simón Bolívar;

Zrození Latinské Ameriky Michal Rapport – Evropa 19.

století Jaroslav Šedivý – Děkabristé

Milan Švankmajer – Dějiny

Ruska

Filmotéka:

Bídníci [Les Misérables],

režie: Jean-Paul Le Chanois

(1958), Bille August (1998)

Povstání bylo špatně zorganizováno a sami povstalci se neshodli na tom, čeho

chtějí dosáhnout. Po krátkém vyjednávání poslal car proti váhajícím povstalcům

vládní vojsko, které posíleno dělostřelectvem nad vzbouřenci snadno zvítězilo.

Pět vůdců děkabristů bylo popraveno a mnoho dalších posláno do vyhnanství na

Sibiř.

Odpovědí státní moci na neúspěšný pokus děkabristů o změnu

situace v Rusku bylo upevnění samoděržaví, zostření cenzury a

nastolení tvrdého policejního režimu, který po roce 1830 omezoval i

cestování Rusů do ciziny, a to i v případě studií na zahraničních

univerzitách. V rámci Svaté aliance se Rusko velmi aktivně podílelo

na potlačování jakýchkoliv revolučních výbuchů, tvrdě zakročilo

proti polskému povstání z let 1831 a 1846, porazilo maďarskou

revoluční armádu v roce 1849 u Villágoše [vylágoše]. Svými

současníky byl proto ruský car Mikuláš I. označován jako „četník

Evropy“. Současně s vojenskými zásahy proti revolucím se

zahraniční politika Ruska orientovala na podporu balkánských

národů v boji s upadající Osmanskou říší.

Červencová revoluce a její ohlas v Evropě Impulz k další revoluční vlně v Evropě přišel z Francie.

Restaurace bourbonské dynastie po napoleonských válkách byla

spojena se snahami o znovuzavedení absolutismu. Když roku 1830

král Karel X. (1824–1830), mladší bratr předchozího krále Ludvíka

XVIII., rozpustil krátce předtím zvolenou sněmovnu, zavedl

cenzuru a omezil volební právo, povstal pařížský lid znovu. Tzv.

červencová revoluce svrhla absolutistický režim Karla X., vůdcové

povstání se však rozhodli udržet monarchii. Novým králem

konstituční monarchie se stal Ludvík Filip (1830–1848) z orleánské

větve Bourbonů, který přísahal na novou ústavu a zavázal se

k jejímu dodržování. Svatá aliance proti definitivnímu pádu

Bourbonů ve Francii nezasáhla. Červencová monarchie přinesla

svobodnější atmosféru a příznivé podmínky pro podnikání, politická

moc však zůstala nadále jen v rukou úzké skupiny nejbohatších,

zejména šlo o příslušníky finanční a průmyslové buržoazie.

► Zjistěte, v jaké části Afriky

měla Belgie svou kolonii, která

svou rozlohou několikanásobně

převyšovala rozlohu samotné

mateřské země.

► Který český básník pomáhal

polským emigrantům

utíkajícím před

pronásledováním po porážce

povstání v roce 1830?

Neutěšené národností i sociální

poměry vedly většinu polské

inteligence do emigrace. Mnozí

z nich se za hranicemi své

neexistující vlasti světově

proslavili, jako např. hudební

virtuos a skladatel Frederic

Chopin [frederyk šopén].

► Kteří další významní umělci

a vědci 19. století měli polský

původ?

Červencová revoluce měla bezprostřední ohlas v sousedním

Nizozemském království, kde v Bruselu koncem srpna 1830

vypuklo lidové povstání proti nizozemské nadvládě. Katolické

obyvatelstvo bývalého Rakouského Nizozemí, spojeného od

vídeňského kongresu s Nizozemskem, se cítilo nábožensky,

politicky i jazykově diskriminováno.

Nizozemská vláda upřednostňovala kalvínství a snažila se prosadit ve francouzsky

hovořících oblastech holandštinu jako jediný úřední jazyk.

S podporou Velké Británie a Francie se povstalcům podařilo

dosáhnout odtržení a vytvoření vlastního samostatného státu. Belgie

byla konstituční monarchií a spolu se Švýcarskem vystupovala

v mezinárodní politice jako neutrální stát. Ve 2. polovině 19.

století se Belgie stala díky bohatým nalezištím uhlí a železné rudy

průmyslově vyspělou zemí s vlastním koloniálním panstvím.

Neúspěšně naproti tomu skončila povstání v některých italských

a německých státech a v Polském království, která byla vyvolána

zprávami o úspěšné revoluci ve Francii. Nekompromisním

zákrokem rakouských a pruských vojsk v rámci Svaté aliance byla

hnutí vedená tajnými spolky Mladá Itálie a Mladé Německo,

usilujícími o sjednocení svých zemí, potlačena. Stejný osud postihl i

polské povstání proti carovi Mikuláši I. Mnoho z polských

povstalců, nad nimiž na jaře 1831 zvítězily ruské jednotky, putovalo

do sibiřského vyhnanství. Polsko bylo zbaveno autonomie a kleslo

na úroveň řadové ruské gubernie, v níž navíc byla prováděna násilná

rusifikace a pronásledována katolická církev.

Otázky a úkoly:

1. Jaké bylo uspořádání Evropy po vídeňském kongresu?

2. Které země stály za vznikem Svaté aliance a co bylo hlavním

cílem této nadstátní organizace?

3. Jaké byly cíle a výsledky revolučních hnutí v jednotlivých

evropských zemích?

4. Kdo to byl Simón Bolívar a proč je dodnes v zemích Latinské

Ameriky tak populární?

Eugène Delacroix – Svoboda vede lid na barikády.

V reakci na nepopulární politiku Karla X. vypuklo v roce 1830

v Paříži nové povstání – v ulicích vznikly barikády, boje trvaly

tři dny, vyžádaly si více jak tisíc obětí. Ke vzbouřeným

Pařížanům se přidala i většina královského vojska, s jehož

pomocí byl dobyt i královský palác. Karel X. abdikoval a

uprchl z Francie.

Pro zvídavé: Ve které zemi nalezl tento sesazený monarcha

politický azyl?