Stručné dějiny hudby
Úvod
Výraz "vážná hudba" má dva významy. Nejběžněji se používá jako
denotát té části hudby, nazývané jako hudba umělecká nebo vážná -
jako protiklad populární hudby. Tato definice pokrývá hudební
dějiny od Gregoriánských chorálů přes Beethovenovy symfonie až po
moderní skladatele.
Hudební historie může být rozčleněna různými způsoby. Tato práce
rozděluje hudbu do sedmi hlavních oddílů, a to hudbu starověkou,
středověkou, renesanční, barokní, klasicistní, romantickou a hudbu
20. století. Každý oddíl je krátce charakterizován a doplněn o
seznam nejdůležitějších autorů a doporučených nahrávek.
Jiné účelné rozdělení je možné podle návaznosti jednotlivých
slohů a technik. Toto rozdělení začíná církevní hudbou - chorály,
později hrou na varhany, z čehož se později, za přispění světské
hudby, vyvinuly "umělé" formy koncertu, opery, atd.
Jednotlivé kapitoly jsou vždy členěny na dvě části - světovou a
českou hudbu. Informace o světové hudbě zde plní také úlohu
kontextu, v němž lépe vyjdou najevo česká specifika.
Starověká hudba
Toto období popisuje úsvit a nejstarší období lidských dějin. O
tomto období nevíme prakticky vůbec nic, notový zápis samozřejmě
ještě neexistuje a tak můžeme pouze spřádat domněnky založené na
dochovaných nástěnných malbách a archeologických nálezech. Je však
téměř jisté, že už tenkrát se hudba dělila na světskou a duchovní.
Jistě hrála velkou úlohu při náboženských obřadech (bubny + tanec),
a dětské říkanky či zpěvy také jistě existovaly. Jediným
připomenutím tohoto období nám mohou být šamanské zpěvy a rituály
amazonských indiánů.
Starověká hudba na území Velké Moravy
Situace na území nynějších Čech se z hlediska dějin hudby od
světové neliší - nevíme o ní prakticky nic
Středověká hudba
Při zkoumání středověké hudby máme co do činění s nejvzdálenější
a nejdelší érou "pravé" hudební historie. Svatý Řehor (anglicky
Gregory, bez dialektriky málo srozumitelné), který uspořádal velký
soubor chorálů, které vznikly v průběhu prvních století trvání
křesťanství, byl papežem od roku 590 do 604; od jeho jména je
odvozen název Gregoriánský chorál. Středověká éra trvá až do 14.
stol., což představuje téměř 1000letý úsek dějin.
Jedním, a docela zásadním problémem, se kterým se musíme potýkat
při studiu středověké hudby je, že systém notového zápisu se vyvíjí
jen pomalu, je-li vůbec k dispozici. První dochované nálezy
notového zápisu pocházejí z 9. století. Rytmický zápis se vyvinul
až v 12. - 13. století.
Gregoriánský chorál je monofonní, tzn. hudba se skládá pouze z
jedné melodické linky bez doprovodu. Nevíme, kdo je autorem melodií
Gregoriánských chorálů. Stejně jako lidové melodie se chorály
pravděpodobně měnily, jak procházely ústním podáním generací.
Polyfonie je hudba, kde najednou zní dvě nebo více melodických
linek. Polyfonie neexistovala (nebo nebyla zaznamenána) až do 11.
století. Ačkoli většina středověkých polyfonních děl je anonymní -
jména autorů se buď nezachovala, nebo nebyla nikdy zaznamenána -
jsou známa jména skladatelů, jejichž práce byly tak významné, že
jejich jména byla dochována společně s jejich díly.
Důležití skladatelé
Hildegarde von Bingen
(1098 - 1179)
Perotinus
(1155 - 1220)
Guillaume de Machaut
(1300 - 1377)
John Dunstable
(1385 - 1453)
Guillaume Dufay
(1400 - 1474)
Středověká hudba na českém území
Dějiny hudby na území českém, slovenském a polském, jejichž
politické a kulturní osudy v prvých stoletích spolu těsně souvisí,
můžeme sledovat poněkud bezpečněji až od příchodu křesťanství,
které se do těchto území dostávalo okolo r. 830 působením německých
misionářů. Tomuto působení se pokusil čelit kníže Rastislav, který
v roce 863 povolal slovanskou misi vedenou Konstantinem a
Metodějem. Ti u nás začali zavádět staroslověnsky zpívanou
liturgii, která byla tehdy, na rozdíl od latiny, profannímu lidu
srozumitelná. Pád říše Velkomoravské však vedl k vítězství a
znovunastolení liturgie latinské. Přesto však staroslověnská píseň
přetrvala v lidovém podání.
Duchovní píseň je zastoupena v české oblasti památkami výjimečné
ceny. Je to především Hospodine, pomiluj ny! Je patrně nejstarší a
nejvěrnější uchovanou lidovou písní duchovní, která dosud žije.
Zpěv je historicky doložen s největší pravděpodobností k roku 1055
vypravováním kronikáře Kosmy. Další dochovanou památkou je píseň
Svatý Václave, o které mluví kronikář Beneš Krabice z Veitmile jako
o odedávna známé. Vznikla patrně koncem 13. století.
Již u prvních kronikářů, např. u Kosmy, se mluví při rozmanitých
příležitostech a světské lidové písni i hudebnících z povolání.
Politická a kulturní orientace otevřela Čechy a Moravu německému
rytířskému umění - tzv. minnesängu (Odtud Minnesängeři - pěvci a
hudebníci z tohoto období.
Slavným obdobím duchovní písně se stala česká reformace. Již v
Betlémské kapli věnoval Mistr Jan Hus soustavnou péči lidovému
zpěvu a dávná tradice ho také jmenuje skladatelem písní. Tak mu
Jistebnický kancionál připisuje písně, jako Jezu Kriste, ščedrý
kněže, Navštěv nás a Kriste žádúcí. Z Husových vrstevníků se jako
skladatel písní uvádí Jeroným Pražský. Základní památkou husitského
zpěvu je již výše uvedený Jistebnický kancionál, který byl sestaven
přibližně ve 20. letech 15. století. Obsahuje zpěvy mešní,
nešporní, a dále sbírku písní válečných a duchovních. Jediný autor,
jehož známe jménem, je kněz Jan Čapek z Tábora.
Doporučené nahrávky
The Spirits of England & France, Volume 1 Binchois Gilles,
Dunstable John, etc. Christopher Page / The Gothic Voices
(Hyperion) Audio: Anon: Quant la douce jouvencelle
Při úvahách nad hudební historií jako nad vývojovou řadou forem
pak z monofonie vzniká polyfonie, z ní pak složitější (komplexní)
polyfonie, atd. Jediným problémem této teorie je, že je velmi
vzdálena od pravdy. Tento disk ukazuje, jak spolu monofonie a
polyfonie existovaly v posledních stoletích středověké éry.
Canticles of Ecstacy Hildegard von Bingen Sequentia
(BMG/Deutsche Harmonia Mundi) Audio - Alma Redemptoris Mater
Hildegarda Bingen byla německá abatyše, která psala mystické
básně a skládala monofonní skladby pro svůj ženský chorál v
konventu. I ti posluchači, kterým se zdají chorály monotónními,
mohou být překvapeni zvláštním mysticko-extatickým nábojem
Hildegardiny hudby. Sequentia je jeden z nejlepších německých sborů
soustřeďující se na středověkou hudbu. Byl založen v Kolíně nad
Rýnem a nyní pracuje na dokončení nahrávek kompletního Hildegardina
díla.
Renesanční hudba
Kladení důrazu na individualismus v renesanci se v hudbě
odráží změnou role skladatele ve společnosti. Na rozdíl od svých
starověkých předchůdců byli renesanční skladatelé většinou oceněni
již za svého života. Technika tisku, která prostoupila i do světa
hudby, napomohla k většímu rozšíření děl a umožnila studium hudby
širší veřejnosti.
I když duchovní hudba má stále dominantní postavení, světská
hudba se stává více obvyklou a její forma je kultivovanější než v
předchozím období. Repertoár instrumentální hudby se stále
rozšiřuje spolu s nově vznikajícími nástroji - vznikl klavichord a
virginal (klávesové nástroje) a mnoho již existujících nástrojů
bylo vylepšeno.
Mše a motety byly hlavní formou duchovní vokální polyfonie.
Světské vokální formy zahrnovaly motety, madrigaly a písně
(většinou doprovázené loutnou či malým orchestrem). Instrumentální
díla byla většinou krátká polyfonní, nebo taneční hudba.
Důležití skladatelé
Johannes Ockeghem
(1425 - 1497)
Josquin Desprez
(1440 - 1521 nebo 1524)
Andrea Gabrielli
(1510 - 1586)
Giovanni Pierluigi da Palestrina
(1525 - 1594)
Orlande de Lassus
(1532 - 1594)
William Bird
(1543 - 1623)
Giovanni Gabrielli
(1554 - 1612)
Carlo Gesualdo
(1560 - 1613)
John Dowland
(1563 - 1626)
Orlando Gibbons
(1583 - 1625)
Hudba české renesance
Umělý zpěv chrámový byl podle nejedné poznámky a vyobrazení v
kancionálech spojen s instrumentální hudbou, v katolických chrámech
pak jezuité vůbec vydatně posílili instrumentální složku. Znovu se
dostalo obecného uznání varhanám. Na mnoha místech se dozvídáme o
stavbě nových nástrojů, z nichž nejslavnější byl u sv. Víta v
Praze, dokončený r. 1567 českobudějovickým varhanářem Jáchymem
Rudnerem.
Největší a nejdůležitější hudební institucí v Čechách byla
dvorská kapela. Založil ji Ferdinand I. (1526 - 1564) jako pěvecký
soubor se dvěma varhaníky. Za Maxmiliána (1564 - 1576) byla
rozmnožena o několik instrumentalistů a dosáhla vrcholného vývoje
za Rudolfa II. Českých jmen bylo v kapele zastoupeno málo, většinou
se jednalo o Nizozemce, Španěly, Němce a Italy. Kapelníkem byl po
35 let až do své smrti Philippe de Monte (1521 - 1603) skladatel
mší, motetů a madrigalů. Po příkladu císařského dvora pěstovala
horlivě hudbu také šlechta na svých venkovských sídlech. V 2. pol.
16. století proslula zejména kapela Rožmberská na Krumlově za obou
posledních vladařů tohoto rodu, Viléma a Petra Voka. V prvních dvou
desetiletích 17. stol. byla snad největší kapela na hradě Pecka.
Zřídil ji pan Kryštof Harant z Polžic (1564 - 1621), spisovatel,
válečník, dvořan a diplomat, jenž pro účast v českém povstání
položil hlavu. Z jeho děl se nám dochoval šestihlasý motet Qui
confidunt in Domino (Ti, co věří v Pána, 1598), pětihlasý motet
Maria Kron a zvláště krásná pětihlasá mše o trpící matce Missa
quinis vocibus super Dolorosi martyr z oblíbeného madrigalu
Marenziova. Vedle toho jsou pak ještě doloženy fragmenty čtyř
dalších vokálních děl, z nichž nejzajímavější je skladba na český
text Dejž tobě Pán Bůh štěstí.
Sólově i k zpěvnímu doprovodu se vydatně pěstovala loutna. V
rudolfínské Praze byl jejím mistrem zejména Jan Vencálek. Pro
loutnu se upravovaly i skladby vokální, jak ukazuje např.
transkripce německé písně Regnartovy, zpívané patrně v české
úpravě.
Již z 15., vetším dílem však ze 16. století známe melodie
některých českých světských písní lidových. Jako příklad poslouží
např. Čížku, ptáčku zeleného peří, Proč kalina v struze stojí,
Stojí lipka v širém poli, Dorna chodí po louce, aj. Udržely se
většinou jako nápěvy duchovní písně, někdy také v podobě, v jaké se
staly cantem firmem kontrapunktických skladeb.
Důležití skladatelé
Philippe de Monte
(1521 - 1603)
Jacobus Gallus
(1550 - 1591)
Kryštof Harant z Polžic
(1564 - 1621)
Jan Vencálek
(1598 - ?)
Doporučené nahrávky
Missa De Beata Virgine & MotetsJosquin DesprezSei
Voci(Astree)Audio: Missa De Beata Virgine, Offertoire, Ave Maria
gratia
Josquin Desprez býval nazýván "největším skladatelem renesance"
a dokonce "otcem vážné hudby". Při prvním poslechu zjistíme, že
jsou tato tvrzení poněkud přehnaná - hlavně proto, že Josquinova
hudba je velmi jednoduchá a "tenká". Avšak krásu jeho melodiím
nelze upřít. Podle mého názoru se nejlépe hodí jako hudba na
pozadí...
Canticles of Ecstacy Missa Papae Marcelli; MiserereGiovanni da
Palestrina; Gregorio AllegriSimon Preston / Westminster Abbey
Choir(DG)Audio: Kyrie
Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 - 1594) byl jedním z
největších renesančních skladatelů. Jeho komplexní polyfonní díla
vždy znějí čistě a silně. Tato mše (publikována 1567) je důležitým
dokumentem hudební historie. Byla zkomponována po Trentském
koncilu, kde církev uvažovala o zákazu polyfonie, protože podle
jejího názoru kontrapunkt zatemňoval význam duchovních textů k
hudbě zpívaných. Palestrinova mše dokázala, že je možné složit
polyfonní mši, ve které je text srozumitelný. Tato mše je typickou
palestrinovskou prací, se svými jasnými a jemnými melodiemi.
Notový zápis byl dlouho bedlivě střežen církví, a tak mohl být
předváděn pouze papežským sborem. Při své návštěvě Říma, v roce
1770, byl Mozart schopen zapsat tutu skladbu pouze po jediném
poslechu zpaměti.
Barokní hudba
Kdyby někdo srovnával éry hudebního vývoje s érami vývoje
architektury, pak by byla středověká éra symbolizována katedrálou
Notre Damme v Paříži, renesance domem ve Florencii a baroko palácem
Ludvíka XIV. ve Versailles. Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou
texturou v porovnání se svými předchůdci.
Na počátku baroka, tedy asi kolem roku 1600, se vyvinula nová
hudební forma - opera. Tato forma kombinuje poezii, divadelní hru,
výtvarné umění a hudbu. Vznikla jako výsledek snah skupiny
italských intelektuálů, kteří chtěli oživit ducha starého řeckého
dramatu, ve kterém hrála hudba klíčovou úlohu. První velká opera
byla Orfeo, od Claudia Monteverdiho, a byla poprvé předvedena
veřejnosti v roce 1607. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a
zobrazit přírodní fenomény byla objevena právě v éře baroka.
Vivaldiho soubor koncertů Čtvero ročních období je toho
nejznámějším příkladem.
Ačkoli imitační polyfonie zůstává velmi podstatná, homofonie se
stává stále více a více důležitá. Homofonická hudba předkládá jasný
rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí. Tento
styl byl velmi důležitý v opeře a sólové vokální hudbě, kde pomáhal
divákovi zaměřit se na expresivní melodii vokálního partu.
Homofonní styl se stále více rozšiřuje i do instrumentální
hudby. Mnoho barokních děl obsahuje část continuo, ve které klávesy
(harpsichord nebo varhany) a basový nástroj produkují harmonický
punkt, který doprovází melodickou linku (linky).
Byly vynalezeny nové polyfonní formy, a stejně jako v renesanci
bylo umění kontrapunktu esenciálním umem každého barokního
skladatele. Kánony a fugy, dvě velmi striktní formy imitačni
polyfonie, byly extrémně populární. Od skladatelů se dokonce běžně
očekávala schopnost improvizovat fugu kdykoli a na okamžité přání,
měli-li být na tehdejší poměry nazváni opravdovými skladateli.
Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z
doprovodu (či "doprovodníku") operní a vokální hudby.
Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo "concerto", ve kterém
hrál sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) "proti"
orchestru, čímž vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a
melodii.
Mnoho hudebních skladatelů bylo též virtuosními hráči. Na
příklad Archangelo Corelli byl znám svou hrou na housle a Johann
Sebastian Bach byl virtuosním hráčem na klávesy.
Důležití skladatelé
Claudio Monteverdi
(1567 - 1643)
Heinrich Schütz
(1585 - 1672)
Arcangelo Corelli
(1653 - 1713)
Henry Purcell
(1659 - 1695)
Francois Couperin
(1668 - 1733)
Antonio Vivaldi
(1678 - 1741)
Georg Philipp Telemann
(1681 - 1767)
Jean-Philippe Rameau
(1683 - 1764)
Johann Sebastian Bach
(1685 - 1750)
George Friedrich Händel
(1685 - 1759)
Domenico Scarlatti
(1685 - 1757)
Česká barokní hudba
Císařská kapela přesídlila za Matyáše do Vídně a přicházela do
českých zemí jen při velkých dvorských slavnostech. Důležitými
ohnisky se v 2. pol. 17. stol. staly šlechtické kapely. Zvláště
vynikají dvě kapely - kapela olomouckého biskupa Karla
Lichtensteina Kastelkorna (1664 - 1695) a kapela olomouckého
biskupa Schrattenbacha (1711 - 1738). Obě tyto kapely působily v
Kroměříži a Olomouci. Rovněž v klášterech se pěstovala světská
hudba. Četné doklady se nám zachovaly z 2. pol. 17. stol. z
cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova.
Opera se dostala poprvé do Čech v roce 1627 při korunovaci
Ferdinanda II. a od té doby se opětně provozovala při zájezdech
panovnického domu. V Praze a v Brně můžeme od počátku 18. stol.
pozorovat četné staggiony italských operních společností; žádné z
nich se však u nás nepodařilo usídlit se natrvalo. Rozhodující
obrat nastal až u příležitosti korunovace Karla IV. v roce 1723,
kdy byla provedena opera Johanna Josepha Fuxe (1660 - 1741)
Constanza e fortezza (Stálost a statečnost) s neobyčejně okázalou,
nádhernou výpravou, za účasti nejpřednějších hudebníků z celé
Evropy. Pod dojmem této opery povolal hrabě Sporck na své sídlo
Kuks u Jaroměře v roce 1724 operní společnost Ant. Denzia a svěřil
mu vedení opery ve svém pražském divadle.
Nejvýraznější osobností raného českého baroka je
jindřichohradecký varhaník, skladatel a básník Adam Michna z
Otradovic (1600 - 1676). Dovedl svou tvůrčí silou zaujmout významné
místo v celé tehdejší hudební produkci. Ve dvou sbírkách, nazvaných
Česká mariánská muzyka (1647) a Svatoroční muzyka (1661), vydal
čtyřhlasé a pětihlasé duchovní zpěvy, mnohdy Rukopis Jana Dismase
Zelenky přejaté z lidové tradice. Řada Michnových písní byla
převzata pozdějšími vydavateli kancionálu a jeho píseň Chtíc, aby
spal žije v lidové tradici dodnes. Poněkud umělejší byla Loutna
česká (1653), soubor duchovních skladeb pro dva soprány, s
doprovodem 2-3 viol a generalbasu.
Vrcholnými zjevy českého baroku jsou bezpochyby Zelenka a
Černohorský. Jan Dismas Zelenka (1679 - 1745) pocházel z Lounovic
pod Blaníkem. Hudbu studoval ve Vídni a v Itálii. V jeho melodické
invenci, zejména v rytmice, jsou patrny rysy české hudebnosti,
které jej výrazně odlišují od jeho italských i německých
současníků. Svou osobitou melodiku spojoval Zelenka s dokonalým
mistrovstvím, ve kterém uplatňoval skvělou kontrapunktickou
techniku i volně rozvíjenou ariózní melodiku, členěnou do
uzavřených forem da capo. Ještě za jeho života oceňovali Zelenkovo
skladebné umění jeho současníci, Telemann i J.S. Bach.
Bohuslav Matěj Černohorský (1684 - 1742) se narodil v Nymburce.
Dochovalo se o něm velmi málo zpráv, takže jeho životopis můžeme
rekonstruovat jen přiblině. Podobně je tomu i s jeho skladbami,
jichž se přes skladatelův věhlas dochovalo jen velmi málo. Známe
jeho vynikající moteto Laudetur Jesus Christus (velkolepá vokální
fuga s varhanním doprovodem), dále Regina coeli s formou koncertní
kantáty, několik skladeb varhanních, fugy a tokaty. S jeho jménem
je spjata celá skladatelská škola, do které patří zejména Josef
Ferdinand Seger, Jan Zach a František Tůma.
Josef Seger (1716 - 1782) je autorem vynikajících varhanních
skladeb i fug na témata J.S. Bacha a fugy na píseň Narodil se
Kristus Pán.
Důležití skladatelé
Adam Michna z Otradovic
(1600 - 1676)
Jan Dismas Zelenka
(1679 - 1745)
Bohuslav Matěj Černohorský
(1684 - 1742)
Jan Zach
(1699 - 1773)
František Tůma
(1704 - 1774)
Josef Seger
(1716 - 1782)
Doporučené nahrávky
Dido & AeneasHenry Purcellvon Otter, Varoce, Dawson, Hall et
al.(DG)Audio: Ho, ho, ho
Henry Purcell napsal Dido a Aeneas (1689) pro dívčí školu z
předměstí Londýna. Při poslechu této velmi dramatické opery je
velice těžké si představit její provedení dětmi. Ačkoli je to
stylizované drama s náznakem pokusu o dramatický realismus, je
Purcellova schopnost vyjádřit emoce ohromující. V této nahrávce
účinkuje mezzosopranistka Anna Sophie von Otter, která zpívá roli
Dida překrásným tónem, výborným pocitovým výrazem a dobře posazeným
hlasem.
Magnificat & Cantata No. 140Johann Sebastian BachEdith
Mathis, Peter Schreier, Dietrich Fischer-Dieskau, et al. Karl
Richter/The Munich Bach Orchestra(DG)Audio: Magnificat
Bach napsal stovky kantát. Byl to jeden z mnoha úkolů během jeho
práce hudebního ředitele kostela sv. Tomáše v Lipsku (tento post
zastával posledních 27 let svého života). Kantáty byly zpívány jako
část nedělních mší a byly založeny na "spolehlivých" melodiích
chorálu, které každý znal. Kantáta č. 140 je založena na melodii
chorálu "Wachet auf!" (Spáči, probuďte se !), tato melodie v
rozličných variacích prostupuje celou práci. Magnificat je napsána
ve "více než italském barokním stylu": extrovertní a brilantně
zbarvená; odrážející původní latinský text...
The Water Music & Music for the Royal FireworksGeorge
Fridrich HändelOrpheus Chamber Orchestra(DG)Audio: Music for The
Royal Fireworks, Overture HWV 351
Georg Friedrich Händel složil "Water Music" pro "lodní party"
krále Jiřího I., která se konala na řece Temži v roce 1717. Práce
se skládá ze tří suit, které obsahují tehdy nejpopulárnější taneční
formy, jakými byly menuet, hornpipe a bouree. Jedním z největších
Händlových darů byla schopnost kompozice dobře zapomatovatelné
(tudíž dobré a silné) melodie. "Water music" je plná takovýchto
melodií - některé "vivace", některé mírné a sladké.
"Music for the Royal Fireworks" (1749) je o mnoho
"agresivnější", jak už sám název napovídá. Orchestr na tomto CD
hraje velmi precizně a čistě, ačkoli (nebo právě proto, že) nemá
dirigenta.
Klasicistní hudba
Dalo by se říci, že hudba klasicismu se vzhlíží v umění a
filosofii starého Řecka a Říma - v ideálech vyrovnanosti, proporcí
a disciplíně vyjádření. Pozdně barokní styl byl polyfonicky
komplexní a po melodické stránce ornamentální, bohatý. Skladatelé
klasické éry se odklonili ve vývoji od svých předchůdců - jejich
hudba má podstatně jednodušší texturu. Je trochu ironií, že dvě
děti J.S. Bacha - Carl Philipp Emanuel (C.P.E.) a Johann Christian
(J.C.) - patřili mezi vůdčí osobnosti nové klasicistní éry. Jejich
otec byl největším mistrem barokního stylu a díky nové éře jeho
dětí se tento stal zastaralým.
Homofonie - hudba, kde jsou malodie a doprovod jasně odlišeny -
byla hlavním stylem tvorby v klasicistní éře; objevily se nové
styly dovršující transformaci baroka v éru klasickou. Sonátová
forma byla z těchto stylů nejdůležitější (a také nejrozvinutější).
Ačkoli barokní skladatelé psali také sonáty, klasicistní sonátová
forma je zcela odlišná...
Základem klasicistní sonáty je konflikt - např. mezi dvěma
tématy kontrastních charaterů. Kontrast se během provedení sonáty
zvětšuje, až je nakonec "vyřešen". Sonátová forma dovolovala
skladatelům dát čistě instrumentálním dílům dramatický ráz. Každá z
hlavních instrumentálních forem klasicistní éry, ať už kvartet,
symfonie a concerto, byla založena na dramatické struktuře
sonáty.
Jedním z nejdůležitějších "vývojových skoků", které nám klasická
éra přinesla, je rozvoj veřejných koncertů. Ačkoli aristokracie
bude stále hrát významnou mecenášskou roli v hudebním životě, je
nyní pro skladatele možné přežít i bez toho, aby byli stálými
zaměstnanci nějakého šlechtice či jeho rodiny. To také znamená, že
koncerty už nejsou limitovány pouze na salónky a slavnosti
aristokratických paláců. Zvyšující se popularita veřejných koncertů
vede k růstu obliby orchestrů, k jejich zvětšování co do počtu
hráčů a zvýšení počtu orchestrů vůbec. Komorní hudba byla sice
stále živá, ale rozvoj orchestrálních koncertů si vynucoval velká
veřejná prostranství. Jako výsledek všech těchto pochodů se
symfonická hudba (včetně opery a oratorií) stává více extrovertní
ve svém charakteru.
Důležití skladatelé
Carl Philipp Emanuel (C.P.E.) Bach
(1714 - 1788)
Christoph Willibald Gluck
(1714 - 1787)
Johann Christian (J.C.) Bach
(1735 - 1782)
Franz Joseph Haydn
(1732 - 1809)
Wolfgang Amadeus Mozart
(1756 - 1791)
Ludwig van Beethoven
(1770 - 1827)
Hudba českého klasicismu
V 18. století dochází ke šťastnému prolnutí základních
evropských tendencí společenského a hudebního vývoje s osobitými
rysy české lidové hudební tradice. Proto mohla v této době česká
hudba tak významně zasáhnout do celoevropského kontextu. Důležitým
momentem v rozvoji hudebnosti českého lidu byla prostá skutečnost,
že hudební nadání a vzdělání přinášelo značné existenční výhody.
Livrej zámeckého lokaje nebo hajného zbavoval roboty a nebezpečí
vojenské služby. Dobrý hudebník v livreji měl časem naději i na
propuštění z poddanství.
Nejdůležitější tvůrčí osobností českého klasicismu byl ve vlasti
František Xaver Brixi (1732 - 1771). Roku 1744 byl poslán do
hudebně proslulé piaristické školy v Kosmonosích. Po studiích se
Brixi s úspěchem uplatňoval v pražských chrámech jako varhaník a
skladatel. V roce 1759 mu bylo svěřeno nejvýznamnější hudebnické
místo v zemi - jako sedmadvacetiletý se stal kapelníkem v
metropolitním chrámu sv. Víta na Hradčanech. Stal se nejhranějším
českým skladatelem 18. století. Třebaže homofonní struktura u něj
převládá, ovládl znamenitě i skladbu polyfonní. Ač se nedožil
celých 40 let, zanechal rozsáhlé dílo, zatím odhadované asi na 500
titulů. V jeho díle převládají pochopitelně díla chrámová; velké
oratorní skladby jako Filius prodigus, Opus patheticum de septem
doloribus a Judas Iscariothes. Nevhodné podmínky mu neumožnily, aby
se uplatnil jako autor instrumentální hudby. Skladby pro cembalo a
varhany, včetně Symfonie D dur stojí na okraji jeho produkce.
Čestné místo zaujímá v domácí produkci skupina Segerových žáků.
Největší vážnsti z nich se těšil Jan Antonín Koželuh (1738 - 1814)
z Velvar. Studoval také ve Vídni, 30 let byl kapelníkem ve
svatovítském chrámu; zanechal chrámové a koncertní skladby. Jako
jediný domácí autor své doby komponoval také italské vážné opery:
Allesandro nell' Indie byl proveden 1769 a Demofoonte 1772.
Strahovským varhaníkem byl téměř 40 let.
Odedávna odcházeli čeští hudebníci do ciziny; v 18. století,
zvláště ve 2. polovině dosáhla tato emigrace nebývalé intenzity. V
západním proudu emigrace zasáhla nejmocněji do vývoje mannheimská
družina pod vedením Jana Václava Antonína Stamice (1717 - 1757).
Stamic přišel do Čech před rokem 1660 ze slovinského Mariboru, kde
se narodil jako syn varhaníka, kupce a konšela. Studoval na
Jihlavské jezuitské koleji. Od svých 24 let byl houslistou v
mannheimské kapele, od roku 1750 jejím koncertním mistrem.
V Itálii, kde jenom výjimečně mohl proniknout na špičku cizí
hudebník, byl nejúspěšnější Josef Mysliveček (1737 - 1781). Syn
pražského mlynáře se vyučil otcovskému řemeslu, než se zcela
obrátil k hudbě studiem u Fr. Habermanna a Josefa Segera. V r. 1863
opustil vlast, aby se zdokonalil v hudbě u benátského mistra G. B.
Pescettiho a zařadil se r. 1767 neapolskou premiérou opery
Bellerofonte k nejúspěšnějším autorům italské opera seria. I v
ostatních formách, jako symfonie, koncerty, sonáty,... vyvinul
neobyčejně bohatou tvůrčí činnost. Udržoval s vlastí stálý kontakt
a několik jeho oper a oratorií bylo provedeno v Praze. V Itálii
dostal přezdívku Il divino Boemo (tzn. Božský Čech) nebo také
Venatorini (it. překlad příjmení Mysliveček). Zemřel na těžkou
chorobu v Římě.
Důležití skladatelé
František Xaver Brixi
(1732 - 1771)
Jan Antonín Koželuh
(1738 - 1814)
Jan Václav Antonín Stamic
(1717 - 1757)
Josef Mysliveček
(1737 - 1781)
Jan Křtitel Krumpholz
(1742 - 1790)
Pavel Vranický
(1756 - 1808)
Gottfried Rieger
(1764 - 1855)
Jakub Jan Ryba
(1765 - 1815)
Doporučené nahrávky
Four Symphonies (w. 183, 1-4) & Hamburg Symphony no. 5Carl
Philipp Emanuel BachGustav Leonhardt/Orchestra of the Age of
Enlightenment(Virgin Classics)
C.P.E. Bach byl druhý z početných synů J.S. Bacha a
pravděpodobně ten nejtalentovanější z nich. Jeho hudba ukazuje
mnoho zásadních obratů raného klasicismu, zvláště čistotu textury.
V porovnání s ostatními skladateli jeho doby (včetně jeho mladšího
bratra Johanna Christiana) se jeho melodie a harmonie zdají být až
bizarně zdobné a nepředpověditelné. Tyto symfonie rozhodně upoutají
a ve velké míře ukazují velikost představivosti a dokonce i smyslu
pro humor skladatele.
Symphonies Nos. 82-87 'Paris' Franz Joseph HaydnLeonard
Bernstein / New York Philharmonic(CBS/Sony)
Haydn napsal těchto šest symfonií v roce 1787 pro pařížskou
koncertní organizaci, jejíž orchestr byl tehdy velmi znám a vážen
pro svoji velikost a skvělou úroveň. Haydn si samozřejmě nenechal
ujít příležitost psát pro takový orchestr. Tři z těchto symfonií
dostaly i jména: C. 82 C dur dostala název Medvěd kvůli tanci v
poslední části, C. 83 g mol se jmenuje Slepice kvůli "kdákavému
motivu v první větě a C. 85 B dur je Královna, protože to byla
nejoblíbenější skladba Marie Antoinetty (ženy Ludvíka XIV.)
Piano Concertos Nos. 9 & 17Wolfgang Amadeus MozartMalcom
Bilson (fortepiano) J.E. Gardiner/English Baroque Soloists(DG)
Mozart napsal klavírní koncert č.9 když mu bylo 21 let. Na této
práci je mnoho neobvyklého; začíná neobvyklou (ale krátkou) částí
sólového piana při zahájení orchestru, pomalé plynutí je překvapivě
vážné a intenzivní co se pocitů týče a předznamenává jeho největší
operní díla (Don Giovanni). Hudebníci na tomto CD hrají na dobové
nástroje včetně výborně znějícího piana.
Symphonies Nos. 5 & 7Ludwig van BeethovenCarlos Kleiber /
Vienna Philharmonic Orchestra(DG)
První věta Beethovenovy symfonie je všeobecně známa, ale celá
symfonie jako celek nebývá profánním lidem uznávána. První věta je
nečekaně krátká (v porovnání s ostatními) a je založena na oné
notoricky známé 4-notové melodii, která svou genialitou vytváří
silný pocit koncentrované, výbušné síly. Nahrávky Carlose Kleibera
Betthovenových symfonií jsou uznávány po celém světě.
Z Beethovenových nahrávek je třeba take doporučit nahrávky
Herberta von Karajana, které patří snad vůbec k nejlepším.
Romantická hudba
Stejně jako slovo "klasická" vyvolává určité představy,
slovo "romantická" je ještě více evokativní. Když si ještě
vzpomeneme na Bídníky Victora Huga a Delacroixovy malby -
romantismus implikuje fantazii, spontánnost a citlivost.
Klasická perioda byla změřena na strukturální jasnost a
emocionální zdrženlivost. Klasická hudba byla expresivní, ale ne
tak "vášnivá", aby přebila vyrovnanost. Beethoven, který byl
vlastně zodpovědný za "zažehnutí plamene romantismu" vždy bojoval
(ne vždy úspěšně) za udržení rovnováhy díla. Většina ze skladatelů
romantického období následovala tento Beethovenův model a hledali
svou vlastní rovnováhu mezi emocionální intenzitou a klasickou
formou. Svou nezanedbatelnou roli začíná hrát i "hudební
vypravěčství" (t.j. díla měla vyjadřovat nejaký faktický obsah) a
to nejen v opeře, ale i v čistě instrumentálních skladbách. Forma
symfonické básně byla vynesena v romantické éře. V jejím přednesu
záleželo, aby skladba opravdu ukazovala scénu, kterou mela ukazovat
a "vyprávěla" příběh, který měla vyprávět.
Barva zvuku je charakteristickým výrazovým prostředkem
romantické hudby. Do orchestrů si našly cestu nové nástroje, nikdy
před tím v orchestru nefigurující a skladatelé experimentovali se
způsoby, jak ze starých nástrojů "vydobýt" nové zvuky. Velká paleta
barev zvuků, potřebná pro vyjádření exotických scén, byla
neodmyslitelnou součástí skladatelských technik. Exoticismus byla
posedlost 19. století. Ruští skladatelé píší hudbu popisující
španělské země (např. Capriccio Espagnol od Nikolaje
Rimského-Korsakova) a němečtí skladatelé zase skotské země (např.
Mendelssohnova Skotská symfonie). Děj oper byl většinou situován do
exotických lokalit (např. Verdiho Aida se odehrává ve starověkém
Egyptě).
Další novinkou v hudbě, kterou nám romantická éra přinesla, bylo
nalezení lidové hudby pro hudbu klasickou. Nacionalismus se stává
řídící silou pozdně romantické periody a skladatelé se hudbou
snažili vyjádřit jejich kulturní identitu. Tyto sklony byly
ponejvíce patrně v Rusku a v zemích východní Evropy, kde se
elementy lidových písní stávaly dokonce částmi symfonií,
symfonických básní a jiných forem.
Romantická éra byla rájem virtuosů. Výjimečně nadaní interpreti
byli extrémně populární. Liszt, velký maďarský pianista a skladatel
hrával na piano s takovým důrazem a vášní, že dámy omdlévaly.
Protože mnoho autorů této doby byla take virtuosy, tak hudba,
kterou psali, je take hodně náročná na techiku přednesu.
Důležití skladatelé
Franz Schubert
(1797 - 1828)
Hector Berlioz
(1803 - 1869)
Felix Mendelssohn Brtholdy
(1809 - 1847)
Fryderyk Chopin
(1810 - 1849)
Robert Schumann
(1810 - 1856)
Franz Liszt
(1811 - 1886)
Giuseppe Verdi
(1813 - 1901)
Richard Wagner
(1813 - 1883)
Anton Bruckner
(1824 - 1896)
Johannes Brahms
(1833 - 1897)
Modest Mussorgskij
(1839 - 1881)
Petr Iljič Čajkovskij
(1840 - 1893)
Antonín Dvořák
(1841 - 1904)
Nikolaj Rimskij-Korsakov
(1844 - 1908)
Gabriel Fauré
(1845 - 1924)
Edward Elgar
(1857 - 1934)
Giacommo Puccini
(1858 - 1924)
Gustav Mahler
(1860 - 1911)
Hudba českého romantismu
V této době u nás probíhá národní obrození. Vrcholným projevem
obrozeneckých tendencí se v duchu romantismu jevila především česká
opera. Pronikavý úspěch singspielu Josepha Weigla (1766 - 1846)
Švýcarská rodina r. 1823 podnítil Chmelenského a Františka Škroupa
(1801 - 1862) k původní české zpěvohře. Škroup se narodil v Osicích
u Pardubic a o skladbu se pokoušel již od gymnaziálních let a
pokračoval v ní i při studiích filosofie a práv v Praze. Po
provedení elektické zpěvohry Dráteník (1826) se stává kapelníkem
Stavovského divadla. S Chmelenským složil ještě české opery Oldřich
a Božena (1826) a Libušin sňatek (1835). Hudba k Tylově hře
Fidlovačka je památná písní Kde domov můj.
Jedním z nejdůležitejších autorů tohoto období a Čech vůbec, je
bezesporu po boku Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha Bedřich Smetana
(1824 - 1884).
Bedřich Smetana se narodil v Litomyšli ze třetího manželství
panského sládka Františka Smetany s Barborou Linkovou. Rodina se
neustále stěhovala. Smetana studoval gymnázium v Jindřichově
Hradci, v Jihlavě, v Havlíčkově Brodě, v Praze a v Plzni, kde je
pod dozorem svého bratrance dokončil. Jako klavírista vystoupil
poprvé r. 1830 na akademii litomyšlských filosofů. Rozhodující
význam pro Smetanův umělecký vývoj mělo studium u Josefa Proksche.
Po dokončení studií založil v Praze soukromou klavírní školu a rok
poté se oženil se svou studentskou láskou, Kateřinou Kolářovou. V
této době se skladatelsky věnoval téměř výlučně klavíru. Vrcholem
tohoto období je Klavírní trio g moll (1855), do kterého vložil
smutek ze smrti své dcery Bedřišky. Ve snaze uniknout prostředí,
kde mu všechno připomínalo ztracené štěstí, se Smetana rozhodl
změnit působiště. Roku 1856 odjíždí do švédského Göteborgu. Když
severské podnebí urychlilo Kateřininu chorobu (zemřela v r.1859),
přivedl si po roce do Švédska novou choť - dvacetiletou Bettinu
Ferdinandiovou.
Smetana byl velkým obdivovatelem Liszta, stýkal se s ním hodně
písemně a setkaváli se i osobně. Smetana byl zaujat největší
Lisztovou myšlenkou - symfonickou básní. Tak vznikl Richard III.,
Valdštýnův tábor a Haakon Jarl. Po uvolnění poměrů v Čechách
spěchal domů, kde se mu však příliš dobře nevedlo. Roku 1863
dokončil zpěvohru Braniboři v Čechách (libreto od Karla Sabiny),
která měla velký úspěch (a zajistila také autorovi tolik potřebné
finance). Prodanou nevěstu dokončil roku 1866 a sám ji
dirigoval.
Roku 1886 se Smetana konečně stává kapelníkem Prozatímního
divadla. V tvorbě se zaměřil především na opery. Vznikly opery jako
Dalibor, Rolnička, Libušin soud.... V této době, po celé tři roky
vznikala také Libuše. Libuše rostla z vědomí nejvyšší odpovědnosti,
z lásky k národu a v pevné víře v jeho budoucnost.
V noci z 19. na 20. října 1874, jako následek dlouhé choroby,
postihlo Smetanu největší neštěstí, jaké skladatele může postihnout
- naprostá hluchota. V tomto stavu přistupuje k uskutečnění svého
staršího tvůrčího záměru: oslavit cyklem symfonických básní vlast a
národ. Vzniká cyklus Má vlast, složený z částí Vyšehrad, Vltava,
Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Ke konci svého života
složil ještě za velkého vypětí opery Hubička (1876), Tajemství
(1877) a Čertova stěna (1879 - 82). Bedřich Smetana zemřel 12.
května 1884 v pražském ústavu pro choromyslné.
Dalším monumentem českého romantismu je Antonín Dvořák. Narodil
se 8. září 1841 v Nelahozevsi, kde vyrostl v ovzduší vesnického
muzikantství. Jako šestnáctiletý přišel na pražskou varhanickou
školu; později byl violistou Komžákovy kapely, s níž přešel do
Prozatímního divadla. Jeho prvním dílem je Hymnus z Hálkových
Dědiců Bílé hory. Získal státní stipendium a Johannes Brahms,
nejvlivnější člen poroty, ho doporučil berlínskému nakladateli
Simrockovi, pro kterého r. 1878 napsal Dvořák první řadu
Slovanských tanců, jimiž se rázem proslavil na celém světě. Jeho
symfonická díla propagovali Bulow, Richter aj. Skladby oratorní a
kantátové se staly reprezentativními díly pro domácí pěvecké spolky
i pro slavné anglické festivaly. V roce 1890 a 1891 byl Dvořák
jmenován doktorem honoris causa na cambridgské a pražské
univerzitě. Od r. 1891 byl profesorem a poté, až na tříletí 1892 -
95, kdy řídil konzervatoř v New Yorku, byl uměleckým ředitelem
pražské konzervatoře. Uctíván jako jeden z největších skladatelů
své doby, Dvořák zemřel v Praze 1. května 1904.
Vedle Smetany a Dvořáka je v této době nejvýraznější osobností
Zdeněk Fibich (1850 - 1900). Jeho dílo je věnováno nejrozmanitějším
oborům. Intimní charakter mají písně (Šestero písní, Jarní paprsky
a dueta. Klavírní skladba je zastoupena zvláště lyrickým cyklem Z
hor a čtyřručnou Sonátou B dur. Orchestrální tvorba zahrnuje
všechny dobové útvary. 3. Symfonie e moll patří vedle Dvořákových
symfonií mezi nejlepší české symfonie XIX. století. Z Fibichových
oper je nejdůležitější Nevěsta mesinská a Šárka. Významnou součástí
Fibichovy tvorby jsou melodramata - Štědrý den, Pomsta květin,
atd.
Důležití skladatelé
Bedřich Smetana
(1824 - 1884)
Antonín Dvořák
(1841 - 1904)
Zdeněk Fibich
(1850 - 1900)
Vilém Blodek
(1834 - 1874)
Karel Bendl
(1838 - 1897)
Doporučené nahrávky
Il TrovatoreGiuseppe VerdiLeontyne Price, Placido Domingo,
Sherill MilnesZubin Mehta/The New Philharmonia
Orchestra(RCA/BMG)
Ačkoli se děj Il Trovatore (trubadúr) neodehrává v žádné
exotické lokalitě, jeho libreto je plné typických romantických
elementů: cikáni, trubadúři, žárlivost, nešťastná láska a neúmyslná
bratrovražda. Verdi věřil, že každá dobrá opera musí mít svoji
jedinečnou hudebně-dramatickou barvu, které říkal tinta Il
Trovatore má velmi temnou tintu, jak se sluší na hrozivý
příběh.
The Nutcracker (Louskáček) & Serenade for StringsPetr Iljič
ČajkovskýAntal Dorati / London Symphony Orchestra(Mercury)
Louskáček (poslední ze tří Čajkovského baletů) je často
předváděn; bývá však oceňován hlavně jako balet a jeho hudební
stránka zůstává nedoceněna. Je možné, že hudba zde trpí svou
přílišnou familiárností. Téměř každá část tohoto díla je
pozoruhodná, zejména díky inovacím orchestrálních "barev" a ostrých
charakteristik jednotlivých nástrojů. První část je obzvlášť
impresivní s přesně zacílenou dramatickou strukturou. Waltz na
sněhových vločkách, který ukončuje první dějství, patří mezi
Čajkovského nejlepší kreace; perfektně evokuje hluboký les s bílými
padajícími vločkami. Sborový zpěv beze slov se naším unaveným uším
může zdát příliš jednoduchý a plytký, ale to je spíše proto, že
mnoho skladatelů po Čajkovském tuto imaginativní inovaci
přejalo.
Slavonic Dances (Slovanské tance) (16)Antonín DvořákGeorge
Szell/Cleveland Orchestra(CBS/Sony)
Dvořák věřil, že skladatelé potřebují používat lidovou hudbu
jejich národa v klasických pracech. Dvořák nepoužíval pouze českou
lidovou hudbu; za svého pobytu v USA pojal za svou i hudbu
amerických indiánů. V některých z jeho komorních prací a hlavně
Novosvětské symfonii jsou začleněny melodie, které reflektují
indiánskou hudbu. Dvořákovy dva soubory Slovanských tanců odrážejí
českou lidovou hudbu. Jsou plné výborných melodií, jejich skladba
je bohatá a plná.
Violin Sonatas, Sonata for Flute, Viola and Harp;Violin
Sonata;Introduction and AllegroFranck; Debussy; RavelKyung Wha
Chung, Radu Lupu; The Melos Ensemble(London)
Houslová sonáta Cesara Francka byla nejoblíbenějším dílem
houslistů téměř celé století. Je to čistě romantické dílo - lyrické
a snivé, avšak plné ohně a vášně, umožňující interpretovi předvést
jeho vyspělost techniky.
Hudba 20. století
Proč se mění hudební styly? Minimálně je evoluce hudebních stylů
výsledkem vlivů jednotlivých autorů mezi sebou. Bohužel nelze
obecně říci, že by tento vliv byl vždy pozitivní. Někdy skladatelé
svými díly reagují proti stylu, který byl stylem jejich otců (i
když jejich hudbu někdy obdivovali). Příkladem může být vztah
klasicismu a baroka, který je přímo anticipační, včetně příkladu
J.S. Bacha a jeho synů.
Pozdně romantická éra má svoje extrémy: zdá se, že využívá v
největší možné míře harmonii a melodii a že umění jejich rozvíjení
dovedla až na hranice možností. Je jistě možné vidět hudbu 20.
století jako pokračování romantického stylu, ale stejně tak dobře
ji můžme interpretovat jako reakci proti romantismu.
Hudba 20. století je série "ismů" a "neo-ismů". Hrubá energie
Stravinského Svěcení jara se nazývala neoprimitivismus. Prudce
emocionální tóny raně Schönbergovy dostaly nálepku expresionismu.
Návrat k čistě strukturovaným formám a texturám se jmenuje
neoklasicismus. Všechny tyto názvy vznikly (a vznikají) jako snaha
o orientaci ve velice nesourodém světě hudby 20. století.
Během 1. poloviny 20. století má stále velký vliv nacionalismus,
studium lidových písní obohatilo hudbu mnoha skladatelů, např.
Ralpha Vaughana Williamse (Anglie), Bély Bartóka (Maďarsko),
Heitora Villa Lobose (Brazílie, 1887 - 1959) a Aarona Coplanda
(USA). Jazz a populární hudba mají také velký vliv na mnoho
"vážných" skladatelů, ať už v Americe či v Evropě.
Vývoj technologií má ohromný vliv na vývoj hudby 20. století.
Skladatelé používají např. kazetový magnetofon jako skladebný
nástroj (jako např. Violin Phase od Steva Reicha). Elektronicky
generované zvuky znějí spolu s klasickými nástroji, užívá se
počítačů přímo ke skládání (skládají počítače, ne člověk)
atd...
Důležití skladatelé
Leoš Janáček
(1854-1928)
Claude Debussy
(1862-1918)
Richard Strauss
(1864-1949)
Carl August Nielsen
(1865-1931)
Jean Sibelius
(1865-1957)
Arnold Schönberg
(1874-1951)
Ralph Vaughan Williams
(1872-1958)
Maurice Ravel
(1875-1937)
Béla Bartók
(1881-1945)
Igor Stravinskij
(1882-1971)
Anton Webern
(1883-1945)
Alban Berg
(1885-1935)
Sergej Prokofjev
(1891-1953)
Paul Hindemith
(1895-1963)
George Gershwin
(1898-1937)
Kurt Weill
(1900-1950)
Aaron Copland
(1900-1990)
Dmitrij Šostakovič
(1906-1975)
Olivier Messiaen
(1908-1992)
John Cage
(1912-1992)
Benjamin Britten
(1913-1976)
Pierre Boulez
(1925)
Luciano Berio
(1925)
Philip Glass
(1937)
Česká hudba 20. století
Přechod od zakladatelské generace k novému údobí ztělesňuje
Josef Bohuslav Foerster (1859 - 1951). Vystudoval varhanickou školu
a několik let byl v Praze varhaníkem. Potom odešel se svou chotí do
Hamburku a do Vídně. Po převratu roku 1918 se vrátil do Prahy, kde
působil 12 let na konzervatoři a zaujal také jinak význačná místa
ve veřejném životě (čestný doktor Karlovy univerzity, 8 let
prezident České akademie věd a umění). Je velikým mistrem skladby
písňové (cykly Erotikon, Láska, Noční violy atd.) sborové a
kantátové (Stabat Mater, Svatý Václav aj.). Orchestrální obor je
zastoupen 5 symfoniemi, 6 svitami a 4 symfonickými básněmi. Psal
také opery, komorní práce a chrámové skladby.
Výboje české moderny zahájil Vítězslav Novák (1870 - 1949).
Studoval na pražské konzervatoři skladbu u Dvořáka. Jako profesor
mistrovské třídy skladebné (1909 - 1939) pedagogicky odchoval
generace skladatelů domácích i cizích, především slovanských. Od
roku 1897 se ve své tvorbě opřel o lidovou píseň, zvláště slováckou
a slovenskou. Věnuje jí množství originálních úprav (zvl. Slovenské
zpěvy). Tento vliv se projevuje zvláště ve Slovácké svitě .
Prožitím lidové písně dospívá již velmi osobitých rysů v klavírních
skladbách (Můj máj, Sonata eroica) a v symfonické básni V Tatrách.
Obohacuje své harmonické a barevné myšlení impresí Lothar
Martinonismem, ale dovede se vyvarovat jeho nebezpečí v hudbě
důrazem na pevnou stavbu (např. Toman a lesní panna). Vyhraněné
hudební myšlení a technická suverenita vyznačují zralé tvůrčí
období. Zahajuje je (1910) mořská fantazie Bouře a klavírní cyklus
Pan. Méně známé jsou klavírní svita Exotikon, písňové cykly
Erotikon. V následujících letech se soustředil na dramatický obor.
Výsledkem jsou dramata Zvíkovský rarášek, Pohádková Lucerna, Dědův
odkaz a Nikotina.
Zcela odlišné tóny přináší do naší hudby Josef Suk (1874 -
1935). Nadání, vykvetlé z učitelské tradice, vypěstovali na
konzervatoři Benewitz, Stecker a Dvořák. Tvůrčí práci, již v mládí
velmi slibně zahájenou, podstatně brzdilo členství v Českém
kvartetu, přísnost autokritiky, těžké životní zkoušky a bolestné
duševní krize. Později byl také značně zaneprázdněn učitelskou
činností na konzervatoři (od r. 1922). Bezprostředním muzikanstvím
a svými všestrannými vlohami připomíná Suk Dvořáka, jehož
instrumentální bohatství ještě vystupňoval a individualizoval.
Reagoval na světový vývoj a umocní básnickou náladovost a výraznost
své mluvy zvláště ve složce melodické a rytmické. Dal svému lyrismu
po konstruktivní a stavebné stránce takovou rozmanitost, že se
přiřadil k největším zjevům české hudby. Tento vývoj se odráží
především v orchestrální tvorbě. Smyčcová serenáda (1892) a
Symfonie E dur jsou ještě plně dvořákovské, ale již v hudbě k
Zeyerovým pohádkám Radúz a Mahulena a Pod jabloní silně vystupují
Sukovy osobní rysy. Přesahují do bizarních oblastí ve Fantastickém
scherzu, poněkud ustupují v symfonické básni Praga. Pak se začíná
řada symfonických děl, která spolu tvoří velký celek. Smuteční
symfonie Azrael, hudební báseň Pohádka léta, Zrání a Epilog.
Důležitým svědectvím boje o vlastní styl je vášnivá houslová
Fantasie g moll s orchestrem.
Vedle Nováka a Suka vystupuje kolem roku 1900 Otakar Ostrčil
(1879 - 1935). V duchu svého učitele Fibicha se v mládí věnoval
symfonické básni (Pohádka o Šemíkovi), melodramatu (Balada o mrtvém
ševci a mladé tanečnici) a baladě (Osiřelo dítě). V symfonickém
oboru patří k jeho nejvýznačnějším dílům Imprompta, Svita c moll a
Symfonietta, v slohu operním jsou to pak díla Kunaluvy oči, Poupě,
Legenda z Erinu a Legenda o sv. Zitě.
Když se již jasně rýsoval nástup české moderny, uzrál k
vývojovému zásahu mnohem starší Leoš Janáček (1854 - 1928). Od
mládí, po studiích na varhanní škole, byl činný dirigentsky,
organizačně i pedagogicky. Ve skladbě se zprvu omezuje na menší
formy sborové a nástrojové, navazujíc na Křižíkovského a Dvořáka,
jež mu byl také hlavním vzorem v tragické opeře Šárka k básni
Zeyerově. Spolupráce s Františkem Bartošem ho přivedla ke sběru a
studiu lidových písní a hudby. Jejich výrazem jsou zcela originální
úpravy, k nimž se často vracel. Odtud vzešlo orchestrální znění
Lašských (původně Valašských) tanců, jež s Hanáckými tvoří podstatu
národopisného baletu Rakos Rakoczy. Svůj národopisný zájem obrátil
potom Janáček k lidové mluvě, jejíž nápěvky sbíral a jejichž spád
působil později na ráz jeho úsečně melodické invence, rytmicky
prudce oživené. Tento Janáčkův sloh se připravuje operou Počátek
románu a plně vystupuje ve folkloristicky barvité a výrazově
úchvatné opeře Její pastorkyňa, což je první česká opera na
literární drama (Gabriela Preissová) psané prózou. Následuje Osud,
okouzlující Liška Bystrouška, psychologicky a dramaticky
soustředěná Věc Makropulos. Zcela nový typ vytvořil Janáček v
mužské sborové tvorbě, hlavně skladbami na básně Bezručovy (Kantor
Halfar, Maryčka Magdonová). Naprostou původností vynikají skladby
klavírní (cyklus Po zarostlém chodníčku) a komorní (houslová sonáta
s klavírem, 2 smyčcové kvartety). Obecného uznání se Janáček dočkal
až velmi pozdě - zahájilo je až pražské uvedení Její pastorkyně r.
1916. Janáček se také stal prvním čestným doktorem Masarykovy
univerzity v Brně.
Uvědoměle protiromantickou generaci, jež vystoupila po I.
světové válce, vede Bohuslav Martinů (1890 - 1959). Byl žákem
Josefa Suka, ale plně se rozvinul až vlivem svého dalšího učitele
Alberta Rousella v Paříži, kde žil v letech 1923 - 1941. Poté
přesídlil do USA. Od té doby se stal jedním z neznámějších
světových skladatelů; poslední léta svého života trávil v Itálii a
ve Švýcarsku, kde také zemřel. Jeho tvorba je co do počtu děl
obrovitá. V symfonickém oboru byly jeho prvními úspěchy Halftime
(1924) a La Baggare (Vřava, 1926). Pak Symfonia concertante pro dva
orchestry, partita pro smyčcový orchestr a zvláště Concerto grosso
a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, který
patří k vůbec nejlepším dílům světového dramatismu těch let.
Martinů má četné koncerty (4 klavírní, koncert pro dva klavíry,
houslový koncert, dva koncerty violoncellové a mnoho dalších pro
rozličné nástroje). Z více než 70 komorních děl vynikají kvartety,
sonáty pro housle a klavír, sonáty pro violoncello a klavír. Ze
skladeb vokálních je tu řada skvělých písní (zvláště Nový špalíček,
Písničky na jednu stránku, písničky na dvě stránky), z oper Hry o
Marii, Julietta, Řecké pašije. Z deseti baletů je pozoruhodný
zvláště zpívany Špalíček.
Důležití skladatelé
Josef Bohuslav Foerster
(1859 - 1951)
Vítězslav Novák
(1870 - 1949)
Josef Suk
(1874 - 1935)
Otakar Ostrčil
(1879 - 1935)
Otakar Zich
(1879 - 1934)
Rudolf Karel
(1880 - 1945)
Leoš Janáček
(1854 - 1928)
Ladislav Vycpálek
(1882 - 1969)
Emil Axman
(1887 - 1949)
Karel Boleslav Jirák
(1891 - 1972)
Bohuslav Martinů
(1890 - 1959)
Pavel Bořkovec
(1894 - 1972)
Alois Hába
(1893 - 1973)
Jaroslav Ježek
(1906 - 1942)
Jan Novák
(1921 - 1984)
Doporučené nahrávky
Verklarte Nacht;Variations for OrchestraArnold SchönbergHerbert
von Karajan/Berlin Philharmonic(DG)
Nejdůležitějším faktem k zapamatování o Schönbergovi je, že se
pokládal za nástupce Brahmse. Když se poprvé předváděla jeho
atonální hudba, mnoho hudebníků a většina obecenstva ze sálu
utekla. Schoenbergova hudba se zdála od Brahmsovy vzdálená, jak to
jen jde. Ke konci života, s nástupem nové hudební generace běžně
atonální hudbu používající, byl Schoenberg pokládán dokonce za
staromódního (a tedy nakonec - ne tak daleko od Brahmse). Tento
disk je výborným úvodem do Schönbergovy atonální hudby.
Les Noces & MassIgor StravisnskijLeonard Bernstein/English
Bach Festival Orchestra & Chorus(DG)
Stravinského skladba Les Noces (Svatba, 1923) je balet s velmi
podivným "orchestrem" složeným ze čtyř sólových hlasů, pěveckého
sboru, čtyř klavírů, tympánů a šesti perkusí. Svatba je zvukově
velmi podobná Svěcení jara.
