&.Cd;k->'m c e A PURK YT & Cot

ADVOKÁTNÍ A MEDIAČNÍ KANCELÁŘ

ÚSTAVNÍ SOUD

Joštova 8, 660j83 Brno

dne;0 1 6 -li', 2017 , . 4

_krát Přílohy: ^____

VyhzujeC^,,

Ústavní soud České republiky

Joštova 625/8

602 00 Brno-město

V Praze dne 14. listopadu 2017

návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 185/2016 Sb., ze dne 24. 5.

2016, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu

a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony

Navrhovatelka: skupina 18 senátorů

Pověřený senátor: PhDr. Tomáš Grulich

Valdštejnské náměstí 17/4

118 01 Praha 1

Právní zástupce:

Účastník č. 1:

Účastník č. 2:

JUDr. Martin Purkyt, advoká ev. č. ČAK 11461 Í

se sídlem Praha 5, náměst/#

Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky,

Praha 1, Sněmovní 4, PSČ 118 26

., . „ ___r & Co✓13, PSC150 oo ,, r,,

'S 1 '■ A ^ C E L A t,

JUD.: Msrt/n nurkyl J

Senát Parlamentu České republiky,

Praha 1, Valdštejnské náměstí 4, PSČ 118 01

TROJMO

Přílohy:

plná moc právního zástupce

podpisová listina senátorů

dle textu

Nepředchází

KU 685517

Purkyt & Co., advokátní a mediační kancelář náměstí 14. října 496/13 150 00 Praha 5Bankovní spojení: UniCredit Bank Czech republic and Slovakia, a.s. Č.Ú.: 517 458 006/ 2700

ID datové schránky: 8mrgh23 T: +420 257 223 737

+420 257 223 734 E: office@purkyt.cz W: www.purkyt.cz

I.

Navrhovatelka

Navrhovatelkou návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 185/2016 Sb., kterým se

mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Senót").

Seznam těchto senátorů je uveden v podpisové listině s tím, že osobou jednající za skupinu

senátorů je senátor PhDr. Tomáš Grulich, který udělil plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním

soudem České republiky (dále jen „Ústavní soud") advokátovi JUDr. Martinovi Purkytovi, ev. č. ČAK

11461.

Důkaz:

podpisovou listinou senátorů

plnou mocí udělenou JUDr. Martinovi Purkytovi, advokátovi

Úvod - předmět návrhui

Dne 13. června 2016 byl ve Sbírce zákonů v částce 70 pod č. 185/2016 Sb. vyhlášen zákon, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu (dále jen „SPÚ") a o změně

některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony zejména

v části druhé zákon č. 229/1991 Sb., tj. novela zákona o Státním pozemkovém úřadu (dále také „novela, novela zákona o SPÚ nebo novela zákona o půdě").

V rámci předmětné novely zákona o SPÚ bylo mj. zrušeno v části druhé /Změna zákona o

úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (čl. 4), bod 4. a související/

ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě") upravující postup

Státního pozemkového úřadu při převodu jiného zemědělského pozemku na tzv. oprávněné osoby

dle zákona o půdě, a to s účinností od 1. července 2018. Restituční nároky oprávněných osob dle

zákona o půdě tak budou nově od 1. července 2018 na základě novely zákona o půdě provedené

zákonem č. 185/2016 Sb. uspokojovány výhradně formou peněžité náhrady. V případě, že oprávněná osoba nepožádá SPÚ o peněžitou náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve lhůtě deseti let ode

dne nabytí účinnosti novely zákona o půdě, nárok na tuto peněžitou náhradu zaniká prvním dnem

následujícím po uplynutí této lhůty, tj. dnem 2. července 2028 (viz čl. V. Přechodná ustanovení, bod

2.).

Z důvodové zprávy k novele zákona o;SPÚ přitom vyplývá, že ke konci roku 2014 SPÚ stáleievidoval celkové nevypořádané restituční nároky oprávněných osob dle zákona o půdě ve výši

558.040.618,44 Kč, a to u více než 56 tisíc subjektů a tento nevyhovující stav i nadále trvá, přičemž v

2

téměř sto případech doposud ani nebylo rozhodnuto ze strany SPÚ o restitučním nároku na vydání

původního pozemku dle ustanovení § 9 zákona o půdě, tj. ani po dvaceti pěti letech stát/SPÚ nebyl u

těchto osob schopen o jejich, restitučním nároku rozhodnout. Tato situace je naprosto žalostná.

Demokratický československý stát se přijetím zákona o půdě v roce 1991 zavázal obětem

komunistického režimu poskytnout náležitou náhradu a napravit křivdy totalitního režimu. Po dvaceti

pěti letech, kdy v tisících případech dokonce již třetí generace oprávněných osob stále s nadějí čekají

na pozemkovou náhradu, kterou jim stát nebyl doposud schopen pro vlastní neschopnost poskytnout, vychází ve Sbírce zákonů (přes negativní stanovisko Ústavně-právního výboru Účastníka

č. 2 k návrhu tohoto zákona, jak bude uvedeno dále) tato novela zákona o půdě, která obě náhrady

k datu svévolně stanovenému zákonodárcem bez dalšího ruší.

Úřední finanční náhrada nabízená oprávněným osobám namísto náhrady naturální je přitom

naprosto nevyhovující, když je stanovena v úředních cenách platných ke dni 24. června 1991. Novela

navíc neobsahuje ani žádná přechodná ustanovení, která by stanovila, jakým zněním právních

předpisů se mají nároky oprávněných osob, vzniklé před 1. červencem 2018, po tomto datu řídit.

Dle tiskového prohlášení SPÚ neuspokojí stát do data 1. července 2018 celých 80 % ze

zbývajících nároků oprávněných osob, neboť do té doby SPÚ oprávněným osobám nenabídne

dostatečný počet pozemků, přestože má pozemků ve své správě dostatek. Dokonce vzhledem

ke dvaceti pěti letům trvajícím desítkám řízení o vydání původního pozemku dle ustanovení § 9

zákona o půdě je zjevné, že ani tato restituční [řízení, nebudou do této doby dokončena. Již z těchto

skutečností je zřejmé, že datum účinnosti zrušení ustanovení § 11a zákona o půdě bylo stanoveno

zákonodárcem naprosto svévolně, bez hlubší úvahy a domyšlení dalších právních a společenských dopadů. Tato novela zákona o půdě tedy představuje pouze snahu státu, respektive SPÚ, skrýt vlastní

neschopnost restituční nároky řádně a včas vypořádávat.

Novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 185/2016 Sb. tak zákonodárce odňal

oprávněným osobám dle zákona o půdě v rozporu s jejich více nežli čtvrt století trvajícím legitimním

očekáváním možnost naturálního uspokojování jejich restitučních nároků převodem nemovitostí

z vlastnictví státu. Současně stát novelou zákona o půdě libovolně a bez hlubší úvahy a přípravy

stanovil data ukončení poskytování této náhrady již na 1. července 2018, v hrubém nepoměru s desetiletou prekluzivní lhůtou pro finanční! náhrady, a je zřejmé, že vzhledem k dosavadnímu

přístupu a prohlášení SPÚ k vypořádávání restitučních nároků do té doby nebudou vypořádány

nároky desetitisíců oprávněných osob, a z nich zejména těch jednajících vigilantibus iura scripta šunt,

tedy aktivně uplatňujících svá práva na vydání náhradního pozemku dle §lla zákona o půdě ve

správních a soudních řízeních nebo účastnících se veřejných nabídek pozemků.

Desetitisíce oprávněných osob dle zákona o půdě (dále rovněž jako „oprávněné osoby") se tak ocitly ve stavu právní nejistoty, jejich důvěra v právní systém České republiky a její demokratické

zřízení byla zásadním způsobem narušena, jejich legitimní očekávání bylo po dvaceti pěti letech náhle

svévolným přístupem státu zlomeno. Stovky oprávněných osob počaly po vyhlášení přímé novely zákona o půdě uplatňovat své nároky soudní cestou, SPÚ i další organizační složky státu jsou

3

„zavaleny" žalobami, přičemž obecné soudy obtížně hledají odpověď na otázku, jakým zněním

právních předpisů se mají při ajslikaci zákona o půdě od 1. července 2018 řídit.

Oprávněné osoby se tak ocitly ve stavu právní nejistoty a bohužel i nedůvěry v náš

demokratický právní stát, kdy bude schopen napravit křivdy jim způsobené totalitním komunistickým

režimem, přestože v tuto nápravu po celých dlouhých dvacet pět let věřily, a to často i celé generace

těchto osob, kdy se předkové současných oprávněných osob ani za demokratického zřízení náhrady

nedočkali a nikdy se již nedočkají, neboť v mezidobí zemřeli. Demokratický právní stát by měl v první

řadě ctít odkaz těchto zemřelých oprávněných osob, často bojovníků proti bezpráví a zvůli

komunistického režimu, který spočívá ve víře v nápravu jejich těžké historické křivdy, která postihla je

a jejich rodiny, a nezbavovat je svévolně dědických práv a podruhé v jejich generaci i práv k jejich

legitimnímu očekávání ochrany vlastnického práva k půdě.

Zvýše uvedených důvodů podává Navrhovatelka tento návrh na zrušení některých

ustanovení novely zákona o půdě, která jsou zjevně v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

jak bude rozebráno podrobněji níže.

Důkaz:

vládním návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém

úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, včetně důvodové zprávy tiskovým prohlášením SPÚ

III.Schvalovací proces vedoucí k přijetí zákona č. 185/2016 Sb.

a)Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a

o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, měl

dle své důvodové zprávy zajistit zejména řádné a hospodárné nakládání se zemědělskou půdou v

majetku státu. V zákoně o půdě s ohledem na aktuální výměru státní zemědělské půdy, se kterou byl

SPÚ příslušný hospodařit, potom citovaná novela omezila možné formy náhrad pouze na peněžitou

náhradu. Tato změna v příslušných ustanoveních zákona o půdě má odloženou účinnost od 1. července 2018, kterou předkladatel odůvodnil potřebou čerpat veškeré možnosti, které stát/SPÚ má

k uspokojení nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, tj. poskytnutím náhradních pozemků

oprávněným osobám dle zákona o půdě.

b)Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále

také „Sněmovna") jako sněmovní tisk č. 575/0, ;a to dne 25. srpna 2015 (jako novela zákona o Státnímlpozemkovém úřadu). Organizační výbor Sněmovny projednání návrhu zákona doporučil dne 3. září

2015 (jako zpravodaje určil poslance Ing. Petra Kudelu) a navrhl přikázat návrh zákona k projednání

4

Zemědělskému výboru Sněmovny. První čtení návrhu zákona proběhlo na 33. schůzi Sněmovny dne

20. října 2015 a návrh zákona, byl přikázán k projednání Zemědělskému výboru Sněmovny. Na 42.

schůzi Sněmovny dne 1. března 2016 prošel návrh zákona v rámci 2. čtení obecnou i podrobnou

rozpravou. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo dne 23. března 2016 také na 42. schůzi Sněmovny a

návrh zákona byl Sněmovnou schválen.

c)Senátu byl návrh zákona doručen dne 4. dubna 2016. Organizační výbor Senátu přikázal

senátní tisk dne 5. dubna 2016. K návrhu novely zákona Ústavně-právní výbor Účastníka č. 2

doporučil její zamítnutí. Již v rámci podrobné rozpravy k novele zákona v Senátu bylo zpochybněno,

jakým způsobem se stát rozhodl oprávněné osoby dle zákona o půdě finančně kompenzovat. Bylo mj.

uvedeno, že tato novela je v naprostém rozporu se setrvalou judikaturou Ústavního soudu,

Nejvyššího soudu České republiky, i Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP") a

v případě, že bude zákon přijat, povede to jenom k dalším soudním sporům a soudy budou přetížené. Tato předpověď se bohužel naplnila, v současné době již vede jen SPÚ restitučních soudních sporů

cca 2000.

Usnesením Senátu č. 420 na 23. schůzi Senátu dne 27. dubna 2016 tudíž Senát vrátil

Sněmovně návrh zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Návrh zákona byl Sněmovně

vrácen následujícího dne, tj. 28. dubna 2016. Sněmovna přesto dne 24. května 2016 na své 47.

schůzi setrvala na původním návrhu zákona (usnesením č. 1230). Návrh zákona byl následně

předložen k signaci prezidentovi republiky dne 30. května 2016 a byl publikován dne 13. června 2016 ve Sbírce zákonů ČR (v částce č. 70/2016 Sb., na straně 2943-2952).

Důkaz:usnesením Ústavně-právního výboru Účastníka č. 2

sdělením SPÚ k vývoji a počtu sporů vedených s oprávněnými osobami (nechť si soud za

účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá u SPÚ)

předmětným usnesením Senátu č. 420

stenozáznamem z prvního dne 23. schůze senátu ze dne 27. dubna 2016, viz webový odkaz:

htto://www.senat.cz/xaw/xervlet/DSsenat/hlasovani?action-steno&O=10&IS=5699&D=27.04.201

6ffbl6768

IV.Dlouhodobá neschopnost Pozemkového fondu ČR a posléze SPÚ

vypořádat restituční nároky oprávněných osob

a)Jak již bylo uvedeno, z důvodové zpráyy k zákonu č. 185/2016 Sb. vyplývá, že SPÚ evidoval

v době přijetí novely celkové nevypořádané restituční nároky oprávněných osob dle zákona o půdě

ve výši 558.040.618,44 Kč, a to u více nežli 56 tisíc osob.

5

Ke shora uvedenému je dále nezbytné zmínit, že nabídka pozemků pro oprávněné osoby dle zákona o půdě ze strany Pozemkového fondu České republiky (dále také „PF ČR") i SPÚ byla

v minulosti a je i po přijetí citované novely zákona o půdě naprosto nedostačující. Nedostatečnost

nabídky pozemků pro oprávněné osoby podle zákona o půdě byla opakovaně konstatována dovolacím i Ústavním soudem a je již bohužel „smutnou" soudní notorietou (např. rozsudkem

Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, rozsudkem Nejvyššího soudu České

republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo

2597/2015), tato skutečnost vyplývá i z kontrolních zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu (viz odkaz

www.nku.cz/kon-zavery/K02014.pdf), konečně i z vlastní důvodové zprávy k novele.

Ústavní soud již ve svém nálezu III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004 konstatoval, že právní

předchůdce SPÚ (PF ČR) neplní řádně úkoly státu, které mu byly svěřeny zákonem, tj. neuspokojuje

dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky oprávněných osob. Tento stav trvá bohužel

dodnes.

Nefunkčnost v postupu SPÚ při saturaci oprávněných osob náhradními pozemky jsou rovněž

doloženy v nálezu Ústavního soudu z loňského roku sp. zn. I. ÚS 1663/16, kterým Ústavní soud

vyhověl ústavní stížnosti oprávněné osoby podle zákona o půdě a zrušil rozsudek Okresního soudu v

Domažlicích sp. zn. 7 C 123/2013 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu. Z písemného

odůvodnění cit. rozhodnutí přitom plyne, že soudy již pravomocně vyhověly i žalobám u oprávněných

osob, které se nikdy předtím žádných veřejných nabídek nezúčastnily. To do určité míry koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze

kterého plyne, že nabídka pozemků zajišťovaná SPÚ byla z kvantitativního i kvalitativního hlediska

krajně omezenou, což legitimizovalo úvahu, že po oprávněné osobě předchozí účast ve veřejných

nabídkách nebylo možno spravedlivě požadovat, neboť by jejich prostřednictvím vydání

odpovídajícího náhradního pozemku nemohla docílit.

Je vinou administrativy státu, nikoli stavu dosavadních právních předpisů, že stát nebyl

schopen po více nežli čtvrtstoletí nároky oprávněných osob vypořádat, a je naprosto nedůvodné a

v rozporu s principy právního státu tuto neschopnost řešit odnětím možnosti pozemkové a posléze

i finanční náhrady, která je oprávněnými osobami dle zákona o půdě zcela legitimně očekávána.

Stát měl místo toho zlepšit a zefektivnit nabídku pozemků pro oprávněné osoby lepším manažerským vedením SPÚ. Současný SPÚ se zabývá, jak vyplývá z jeho webových stránek a publikací, především

realizací pozemkových úprav, soutěžemi o nejlepší pozemkovou úpravu a konferencemi na tato

témata. Oprávněné osoby dle zákona o půdě naproti tomu zcela opomíjí, veřejné nabídky dle zákona

o půdě vyhlašuje pouze ojediněle, kvalita nabízených pozemků je stále špatná, přes pět let existence nového úřadu SPÚ systém těchto nabídek nedoznal žádného zlepšení, spíše naopak. SPÚ ani nebyl za

tuto dobu schopen dokončit zbývajících cca 100 řízení dle ustanovení § 9 zákona o půdě o vydání

původní nemovitosti, která trvají již neuvěřitelnou dobu čtvrtstoletí!

i b)

SPÚ nejen, že doposud nevypořádal velké množství restitucí, ale v rámci restitučních řízení i

jednání mimo ně činí vůči oprávněným osobám všemožné obstrukce, aby se svých restitučních

6

nároků v zákonné lhůtě nemohly domoci. SPÚ např. stále standardně oceňuje komunistickým

režimem odňaté pozemky oprávněných osob jako zemědělské bez přihlédnutí k tomu, zdali pozemky byly nebo nebyly určeny k zastavění. Žádosti oprávněných osob o správné ocenění odňatých

pozemků dle ustanovení § 28a zákona o půdě ignoruje a odkazuje je na obecné soudy. SPÚ tak řádně

neplní svoje zákonné povinnosti, když dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České

republiky platí, že SPÚ je povinen oprávněným osobám zajistit správné ocenění jejich restitučních

nároků řádným znaleckým posudkem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo

3767/2009). Tento postup SPÚ např. dokládá Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28

Cdo 1816/2013 ze dne 9. října 2013, ve kterém bylo zjištěno, že SPÚ nesprávně oceňoval restituční

nároky oprávněných osob dle zákona o půdě, ačkoliv nevydané pozemky měly být oceněny jakožto

stavební, neboť již v době jejich převodu na stát byly tyto pozemky určeny k zastavění (podobně též

např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo

4237/2013, ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 21. června 2016, sp. zn. 28

Cdo 155/2016 či ze dne 24. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).

SPÚ dokonce i v případě, kdy je pravomocným rozhodnutím soudu shledáno jeho pochybení

při ocenění restitučního nároku oprávněných osob, kdy odňaté pozemky ocenil jako zemědělské, aniž

by zohlednil jejich stavební charakter, toto rozhodnutí nerespektuje a nadále trvá na ocenění

odňatých pozemků v několikanásobně nižších hodnotách odpovídajících pozemkům zemědělským.

Oprávněné osoby jsou tak nuceny opětovně se obracet na soudy a domáhat se již jednou

provedeného „přecenění" jejich restitučního nároku tak, jako se stalo mimo jiné v případě rodiny Chvojových, jejíž restituční nárok za odňaté pozemky v k.ú. Libeň a Kobylisy ocenil SPÚ původně

v hodnotě odpovídající zemědělským pozemkům, byť bylo oprávněnými osobami v rámci soudního

řízení prokázáno (předchozí žádosti oprávněných osob o revizi ocenění restitučního nároku SPÚ

nevyhověl), že již v době přechodu pozemků na čs. stát byly pozemky platnou územně plánovací dokumentací určeny k zástavbě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června

2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). I přes pravomocná rozhodnutí soudů SPÚ tyto závěry nerespektoval

a výši restitučního nároku rodiny Chvojových nadále sporoval. Opětovně tak o stejné otázce k dovolání SPÚ rozhodoval Nejvyšší soud České republiky, který v rozhodnutí ze dne 24. dubna 2017,

sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, znovu dovodil pochybení SPÚ a jeho liknavý a svévolný přístup k těmto

oprávněným osobám. K dokreslení přístupu SPÚ lze uvést, že závěry uvedených rozhodnutí

Nejvyššího soudu České republiky nezohlednil SPÚ ani při ocenění restitučního nároku rodiny

Chvojových plynoucího z rozhodnutí vydaných v průběhu let 2014 až 2016, kterými SPÚ rozhodl o

nevydání dalších původních pozemků nacházejících se ve stejné lokalitě, kdy se v řadě případů

jednalo o jiné části původních PK parcel, jejichž ocenění bylo řešeno a stavební charakter prokázán ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, a tyto pozemky i nyní ocenil jako

zemědělské. Ve snaze předejít opětovným sporům o ocenění nevydaných pozemků se oprávněné

osoby obrátily na SPÚ s přípisem „Zamezení nesprávnému úřednímu postupu při ocenění

restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění" a následnou „Žádostí o revizi

nevydaných pozemků a ocenění restitučního nároku - oprávněné osoby doc. RNDr. Zdeněk Chvoj, DrSc. a Ing. Miroslav Chvoj, CSc.", kdy však SPÚ tyto snahy oprávněných osob nikterak nereflektoval.

Rodina Chvojových je tak nucena se zohlednění skutečného charakteru nevydaných pozemků při

ocenění restitučního nároku opětovně domáhat soudní cestou, byť již byl její případ opakovaně

7

přezkoumáván Nejvyšším soudem České republiky, a kdy jí dal nově zapravdu též Okresní soud

v Příbrami v aktuálním rozhodnutí ze dne 26. září 2017, kdy dovodil, že i tyto (nově) nevydané

pozemky byly v době přechodu na čs. stát určeny k zástavbě.

Jako další recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, ve kterých je citována

liknavost, svévole a neochota SPÚ uspokojovat restituční nároky oprávněných osob včetně jejich

přecenění, uvádí Navrhovatelka příkladmo sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, sp.

zn. 28 Cdo 2597/2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015, sp. zn. 28 Cdo 2843/2015, sp. zn. 28 Cdo

4657/2015, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, sp.

zn. 28 Cdo 1637/2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, sp. zn. 28 Cdo 1949/2016, sp. zn. 28 Cdo 2552

/2016, sp. zn. 28 Cdo 2576/2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 4200/2016 a sp. zn. 28

Cdo 2119/2017.

SPÚ přesto tuto rozhodovací praxi vyšších soudů nijak nerespektuje a stále eviduje stovky a

možná dokonce i tisíce restitučních nároků v několikanásobně podhodnocené výši. V důvodové

zprávě uváděná částka celkových zbývajících neuspokojených restitučních nároků 558.040.618.44

Kč íe tak ve skutečnosti zřejmě mnohem vyšší.

Pokud by PF ČR a poté SPÚ svoje zákonné povinnosti řádně plnil, nepochybně za dobu

několika desítek let, by při takto vstřícném přístupu SPÚ, byly restituční nároky oprávněných osob již

řádně uspokojeny. SPÚ vede v současnosti zhruba 2000 restitučních soudních sporů. Takto vysoké

množství soudních sporů a odpovídajících žalobám vyhovujících rozsudků zcela jasně dokládá to, že SPÚ, potažmo stát zde dlouhodobě svoje zákonné poslání řádně neplnil, je dlouhodobě při

vypořádávání restitučních nároků liknavý a přistupuje k oprávněným osobám svévolně.

Stát je tedy nadále prostřednictvím soudů zatěžován naprosto zbytečnou agendou, přestože

měl více než čtvrt století na to, aby se s oprávněnými osobami řádně vypořádal a majetek jim v

původní nebo v naturální podobě vydal. To se bohužel dodnes nestalo. Současně je nezbytné

upozornit na to, že je notorietou, že i v průběhu soudních řízení s oprávněnými osobami dochází ze strany SPÚ ke všemožným obstrukcím, jejichž účelem je zabránit oprávněným osobám v získání

náhradních pozemků státu. V soudních řízeních s oprávněnými osobami SPÚ způsobuje průtahy jako

např. nepředkládáním důkazů soudům včas, mařením nařízených soudních jednání žádostmi SPÚ o

odročení soudního jednání na poslední chvíli, předkládáním obsáhlých písemných vyjádření a různých

důkazů den před soudním jednáním nebo dokonce až na samotném soudním jednání/event.

opakovaným vznášením námitek místní nepříslušnosti soudů přes jednoznačně určenou místní

příslušnost soudů dle ustanovení § 88 písm. b) o.s.ř. nebo podáváním návrhů na delegaci soudních

řízení k jiným soudům bez rozumného důvodu (viz např. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 284/2017-173 ze dne 31. července 2017 ve sporu oprávněných osob sSPÚ, ve kterém krajský

soud uvedl, že postup SPÚ v souvislosti s jí podanou námitkou místní nepříslušnosti považuje za čistě

účelový nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Nd 280/2017-375 ze dne 30.

srpna 2017, ve kterém Nejvyšší soud České republiky uvedl, že není žádného rozumného důvodu

předkládat věc soudu označenému v delegaci SPÚ, neboť ani nelze dosáhnout hospodárnějšího, ani

rychlejšího projednání dané restituční kauzy).

8

SPÚ dokonce v soudních řízeních o žalobách oprávněných osob po podání žaloby převádí

žalované pozemky na třetí osoby (nikoli oprávněné osoby) mimo veřejnou nabídku, aniž by vyčkal

rozhodnutí soudů. Lze uvést například případ oprávněné osoby, paní Anny Bekové, roz. Hanušové,

narozené dne 4. června 1943 (věk 74 let), jejíž otec byl v padesátých letech jako vesnický kulak po

zabavení jeho veškerých nemovitostí odvlečen do tábora nucených prací a na svobodu byl propuštěn

až v souvislosti s amnestií tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, při které se z vězení vrátila

převážná část osob odsouzených v politických procesech padesátých let - nicméně pan Hanuš st. se

na Berounsko, kde před odsouzením zemědělsky hospodařil, již nikdy vrátit nemohl a zemřel před

pádem komunismu v osmdesátých letech minulého století, aniž by se dožil restituční náhrady.

Paní Beková a její rodina se domáhala restituční žalobou vydání náhradního pozemku ve správě SPÚ, a to pare. č. 475/1 v k.ú. Bedřichov u Jihlavy dle ustanovení § 11a zákona o půdě, když se

ani po čtvrt století nedočkala adekvátní náhrady. Tento pozemek však dne 28. srpna 2017 po podání

předmětné žaloby (žaloba oprávněné osoby byla k příslušnému prvoinstančnímu soudu podána dne 22. července 2016), SPÚ převedl přes probíhající soudní řízení s oprávněnou osobou na třetí

(komerční a nezemědělský) subjekt - společnost ICOM Transport s.r.o., a to dokonce vědomě (v

katastru nemovitostí je poznámka o podané žalobě i tato skutečnost vyplývá z textu samotné směnné smlouvy v čl. VI. odst. 6) v rozporu s vlastním metodickým pokynem SPÚ pro směnu pozemků (MP č.

2/2/1 - část předmět směny), dle kterého jsou výslovně z převodu vyloučeny pozemky (cit.) „....které jsou předmětem neskončeného soudního sporu...." Touto svévolí SPÚ byla zmařena snaha paní

Bekové a její rodiny dosáhnout zmírnění křivdy způsobené komunistickým režimem i v rámci

soudního řízení.

Důkaz:

přípisem ze dne 18. července 2016 „Zamezení nesprávnému úřednímu postupu při ocenění

restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění"

žádostí o revizi nevydaných pozemků a ocenění restitučního nároku - oprávněné osoby doc.

RNDr. Zdeněk Chvoj, DrSc. a Ing. Miroslav Chvoj, CSc. ze dne 11. října 2016

usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 284/2017-173 ze dne 31. července 2017 usnesením Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Nd 280/2017-375 ze dne 30. srpna

2017směnnou smlouvou uzavřenou mezi SPÚ a soukromou obchodní společností ICOM transport

a.s. ze dne 28. srpna 2017 (z registru smluv)náhledem na webové stránky SPÚ www.spucr.cz (k činnostem SPÚ výhradně v oblasti

pozemkových úprav)metodickým pokynem SPÚ pro směnu pozemků (MP č. 2/2/1)

SPÚ i nadále dlouhodobě při převodech státního majetku upřednostňuje třetí osoby před

oprávněnými osobami a majetek, který by měl primárně sloužit k uspokojování oprávněných osob,

dle zákona o půdě převádí např. na obce (dokonce bezúplatně) nebo komerční/nezemědělské

subjekty. Tato protiprávní praxe byla potvrzena v mnoha soudních rozhodnutích. Lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, citace: „Za pochybení při

9

řešení vzájemných vztahů těchto předpisů ze strany Pozemkového fondu by bylo možno pokládat,

pokud by při převodu pozemků (způsobem upravovaným v zákoně č. 95/1999 Sb.) byly

upřednostňovány převody nemovitostí na třetí osoby podle zvláštních právních předpisů před nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb." Dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České

republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu Česká republiky sp. zn. 28 Cdo

170/2008 atd.

V rozporu se shora uvedeným principem, který SPÚ zakazuje zvýhodňovat třetí osoby na úkor1oprávněných osob, SPÚ stále převádí pozemky na obce; v posledním roce tak byly převedeny

pozemky státu např. na město Bělá nad Radbuzou, město Kladruby, město Hranice, město Valašské

Meziříčí, město Děsná, Obec Milhostov, město Skalná, město Frýdlant, město Pohořelice, město Rokycany, město Třebíč, město Štíty, město Odry, statutární město Jihlava, statutární město Děčín,

statutární město Plzeň atd.

Důkaz:přehledem převodních smluv uzavřených mezi SPÚ a obcemi

c)SPÚ v důsledku manažerských chyb vedení v posledních letech dokonce přichází na úkor

oprávněných osob o velký rozsah pozemků za přinejméně „podivných" okolností. Příkladmo lze uvést např. kauzu pozemků v Modravě, kde stát pochybením SPÚ (kontumačním rozsudkem) přišel o 24

hektarů státní zemědělské půdy - viz rozsudek Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 175/2016-67

ze dne 11. listopadu 2016. SPÚ se následně proti kontumačnímu rozsudku dokonce ani neodvolal a

proti převodu nebrojil, přestože s převodem nesouhlasila Správa NP Šumava a nárok obce byl zjevně

promlčen. Uvést lze rovněž směnu pozemků v hodnotě desítek miliónů korun v Bedřichově, kde se jednalo o devět hektarů státních zemědělských parcel - rovněž tato kauza ilustruje, jak SPÚ

upřednostňuje třetí osoby (zde podnikatele v zemědělství) před oprávněnými osobami, neboť

uvedené pozemky byly zcela způsobilé k vypořádávání restitučních nároků oprávněných osob dle

zákona o půdě.

Důkaz:

rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C175/2016-67 ze dne 11. listopadu 2016

novinovým článkem z Hospodářských novin „Při obchodu s pozemky v horách přišel stát o

desítky milionů"

novinovým článkem iDNES.cz „Pozemkový fond směnil levně horské louky, Bedřichovským se

to nelíbí"

novinovým článkem z.Hospodářských novin „Tisíce restituentů se nedočkají náhradní půdy,

stát ji přestane vydávat. Dostanou jen nízké odškodné"

d)Jak dále uvádí důvodová zpráva k novele zákona o půdě, zprivatizoval stát (PF ČR/SPÚ) od

začátku 90. let celkem 660 tisíc hektarů státní zemědělské půdy, přičemž v rámci restitučních nároků

10

byla oprávněným osobám dle zákona o půdě převedena z celkového rozsahu pouze jedna osmina

celkových výměr představující zhruba 82 tisíc hektarů státní zemědělské půdy.

V současnosti SPÚ stále hospodaří s přibližně 130 tisíci hektary státní zemědělské půdy, ti.

1.5 násobkem výměry pozemků převedených od roku 1991 všem oprávněným osobám dle zákona

o půdě, přičemž dle důvodové zprávy by k uspokojení restitučních nároků všech stávajících osob

stačilo „pouhých" 10.000 hektarů, tedy méně než 10% disponibilní výměry v příslušnosti hospodaření SPÚ.

Je tedy zcela zjevné, že stát má zemědělské půdy pro vypořádávání restitučních nároků

oprávněných osob stále dostatek. Odnětím možnosti vydání náhradního pozemku stát připravil stále

více než 45 tisíc oprávněných osob o jedinou možnost adekvátní náhrady za křivdu způsobenou v

dobách totalitního komunistického režimu, čímž došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek (čl. 11

Listiny) a diskriminaci osob, jejichž restituční nároky formou převodu náhradního pozemku

vypořádány nebyly, včetně porušení práva těchto osob na stejnou ochranu vlastnického práva všech

vlastníků (oprávněných osob) zakotvené rovněž v čl. 11 Listiny.

V daném případě je zřejmé, že dlužník, kterým je stát, v důvodové zprávě k novele zákona o

půdě tvrdil, že nemá dostatečné množství pozemků k naturální restituci, zavedl novou a protiústavní zákonnou právní úpravu provedenou novelou zákona o SPÚ, ale na straně druhé

disponuje dostatečným množstvím pozemků nezbytných k saturaci restitučních nároků

oprávněných osob, které však využívá nebo hodlá využít na úkor oprávněných osob pro jiné účely,

jako jsou komerční převody, bezúplatné převody na obce atd.

e)Kromě toho je nezbytné uvést, že tentýž stát/dlužník oprávněných osob se prostřednictvím

jiných organizačních složek státu, např. prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových (dále jen „ÚZSVM") bez přestání zbavuje tzv. „nepotřebného nemovitého majetku"

pořádáním veřejných nabídek majetku státu zejména pro komerční účely/např. ÚZSVM jenom v roce

2015 prodal nemovitý majetek státu v hodnotě 1.576.578.963,- Kč, když se jednalo celkem o 5151 nemovitých majetkových položek, viz výroční zpráva ÚZSVM za rok 2015 (viz dále výročí zprávy

ÚZSVM za poslední tři roky).

Stát prostřednictvím ÚZSVM dále zveřejnil na svých webových stránkách informace o tzv.

neznámých vlastnících (viz http://www.uzsvm.čz/nedostatecne-urcite-identifikovani-vlastnici-2140-0-I85/). ve kterém je více nežli 92 tisíc nemovitých věcí, z toho 88.000 pozemků, jejichž souhrnná

rozloha činí 22.500 hektarů (z toho 8.451 hektarů orná půda a 5.344 hektarů lesní pozemky).

Nepodaří-li se vlastníky těchto nemovitostí zjistit a uběhne-li desetiletá lhůta podle nového

občanského zákoníku, má se za to, že nemovitost je opuštěná a stane se vlastnictví státu. Stát tak

disponuje dalšími desítkami tisíc nemovitostí: kterými by mohly být vypořádány restituční nároky

oprávněných osob.

11

V souvislosti s liknavým postupem SPÚ, ale zejména v souvislosti s novelou zákona o půdě

IMavrhovatelka uvádí, že ÚZSVM se po vydání této novely z důvodu zrušení §lla zákona o půdě sám

stal předmětem soudních žalob oprávněných osob na vydání pozemků, které se nemohou domoci vydání pozemků u SPÚ a dohledaly si odpovídající pozemky v hospodaření této jiné organizační

složky, avšak též osoby - státu a tedy stejného dlužníka, neboť se zcela legitimně obávají, že se u SPÚ

pozemkové náhrady do 1. července 2018 pro jeho obstrukční jednání soudní cestou nedomohou.

Pozoruhodný je zde přístup ÚZSVM, tedy jiného představitele administrativy státu, který sám

napadá novelu zákona o půdě pro její neústavnost, jak vyplývá z čl. V. vyjádření ÚSZVM ve věci

vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 14 C 180/2016 ze dne 18. listopadu 2016, kdy stát prostřednictvím této své organizační složky sám uvádí, (cit.) „...žalovaná (Česká republika)

zejména zdůrazňuje, že zákon č. 185/2016 Sb. zakládá nerovnost mezi skupinou oprávněných osob,

jejichž nárok se podaří uspokojit, a druhou skupinou, jejíž nárok se uspokojit nepodaří, dále

způsobuje nerovnost mezi cenou náhradního pozemku a výší potencionální finanční náhrady, která

je stanovena v cenách k roku 1991, dále je dotčen ústavní princip ochrany oprávněné důvěry

občana v právo legitimního očekávání z pohledu zákazu svévole a právní jistoty plynoucí z principu právního státu a z pohledu práva plynoucího z dodatkového protokolu k Úmluvě chránícího I

majetkový nárok a dále lze shledat I svévoli zákonodárce při stanovení lhůty k ukončení možnosti

uspokojení restitučních nároků formou náhradních pozemků. Lhůty časově omezují uplatnění práva

oprávněných osob na vydání náhradních pozemků."

f)Navrhovatelka dále předkládá Ústavnímu soudu tzv. mapu majetku státu zpracovanou

ÚZSVM, ze které vyplývá, že na stát je evidováno celkem 1.620.613 nemovitostí, přičemž rozloha

pozemků činí 1.922.601 hektarů, což představuje více nežli 24 % rozlohy České republiky.

Za této situace, kdy stát (jak SPÚ, tak i ostatní organizační složky státu) disponuje

dostatečným množstvím nemovitostí/náhradních pozemků byla Parlamentem České republiky přijatá

tzv. přímá novela zákona o půdě znemožňující zcela naturální restituci. To je za situace, kdy k saturaci

všech zbývajících restitučních nároků dostačuje převod přibližně 10.000 hektarů státní půdy ostudné

- stát disponuje skoro dvěma milióny hektarů půdy.

Z výše uvedeného je zjevné, že nemůže obstát jako důvod pro ukončení nabídky pozemků pro

oprávněné osoby v důvodové zprávě novely zákona o půdě uvedený nedostatek pozemků ve

vlastnictví státu. Rezervy a řešení vypořádávání restitučních nároků by stát měl hledat v efektivnějším a lepším manažerském řízení SPÚ, správě vlastních pozemků a nakládání s nimi a zejména

v reformování systému veřejných nabídek pozemků. Novela zákona o půdě tak zcela postrádá

materiální ratio.

Důkaz:účastnickým výslechem ústřední ředitelky SPÚ Ing. Svatavy Marodové, MBA

webovými stránkami SPÚ - viz odkaz www.spucr.cz

publikací SPÚ o pozemkových úpravách

12

informací o množství pozemků spravovaných SPÚ ke dni 30. června 2017 (nechť si soud za

účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá u SPÚ)

přehledem veřejných nabídek pozemků SPÚ pro oprávněné osoby dle zákona o půdě a dle

zákona o SPÚ od vzniku SPÚ (1. ledna 2013) - viz odkaz http://spucr.cz/nabidky/prehled-

terminumapou majetku státu od ÚZSVM

výročními zprávami ÚZSVM za roky 2014, 2015 a 2016

V.

a)Založení nerovnosti mezi oprávněnými osobami

Novela zákona o půdě zakládá nerovnost mezi skupinou oprávněných osob, jejichž nárok již

byl pozemkovou náhradou uspokojen, resp.; se do 30. června 2018 podaří uspokojit, a druhou

skupinou cca 45 tisíc osob, jejichž nárok se uspokojit pozemkovou náhradou nepodaří, přičemž

finanční náhrada poskytovaná podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě je zcela nedostatečná.

Navrhovatelka dále poukazuje na to, že z veřejně dostupných informací vyplývá, že SPÚ ústy

svého mluvčího Hynka Jordána dokonce veřejně tvrdí, že zbývající oprávněné osoby čekají zhruba na

10 tisíc hektarů státní půdy, ale rozdělí se mezi už jenom přibližně pětina této výměry. Citace

z veřejného prohlášení SPÚ: „Zbývající restituenti čekají zhruba na 10 tisíc hektarů půdy, ale rozdělí

se mezi ně už jen přibližně pětina."

Navrhovatelka považuje za nepřípustné vůči oprávněným osobám, jakožto osobám

postiženým komunistickým režimem, jejichž majetek byl tímto režimem nezákonně odňat, že

demokratický právní systém ani po dvaceti pěti letech od přijetí restitučního zákonodárství (zákona o

půdě) nedokázal velké množství nepravostí doposud napravit. Stát navíc prosadil přijetí právní úpravy, která oprávněným osobám odnímá možnost naturální restituce za situace, kdy SPÚ/stát stále

disponuje dostatečným množstvím vhodných pozemků, které lze použít k naturální restituci. Tento objektivní právní stav navíc doprovází subjektivní libovůle SPÚ, který veřejně prohlašuje, že do

uvedeného data drtivou většinu oprávněných osob ani neuspokojí, přestože to bylo právě ministerstvo zemědělství, pod které uvedený SPÚ spadá, které novelu zákona o půdě iniciovalo a

realizovalo.

Jistě hlavním ze základních práv je právo na rovné postavení před zákonem zakotvené včl. 1

Listiny základních práv a svobod. Je povinností právního státu zajistit osobám ve stejném právním

postavení rovná práva a povinnosti. Nároky všech oprávněných osob vznikly dle zákona o půdě podáním žádosti o vydání původního pozemku v letech 1991 a 1992 a převážně vinou státu dosud

nebyly v desetitisících případů uspokojeny, 'jbuď pro neúměrně dlouhá správní řízení o vydání

původního pozemku, nebo nedostatečně kvalitní a omezené nabídky pozemků. V tomto právním

postavení jsou si všechny oprávněné osoby rovny a přísluší jim stejná práva i povinnosti, která se jim

13

stát přijetím zákona o půdě v roce 1991 zaručil zajistit a chránit je. Právní stát nemůže nyní libovolně

a bezdůvodně, a to ani prostřednictvím zákona, vyčlenit jednu skupinu, jejíž nároky uspokojil, od

druhé skupiny, kterou neuspokojí. Takový případ představuje hrubé porušení principu rovného

zacházení.

Zde lze odkázat na relevantní judikaturu, v níž Ústavní soud zformuloval hlediska

ústavněprávního posouzení kategorie rovnosti [viz především nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS4/95 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí,

svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 8,

nález č. 67; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález

č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 151;

vyhlášen pod č. 584/2004 Sb.), sp. zn. PI.ÚS 47/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 47;

vyhlášen pod č. 181/2005 Sb.)].

Při chápání ústavního principu rovnosti se zejména ztotožnil se závěrem vyjádřeným Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,

nález č. 11, str. 37). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje

odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní

rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Obsah principu rovnosti Ústavní soud tím posunul do

oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje

ve vyloučení libovůle. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu

zakládajícího nerovnost je jím založené dotčení některého ze základních práv a svobod.

Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve

smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či

kategorii osob oproti jiným, nemůže být tudíž bez dalšího označena za porušení principu rovnosti.

Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát

o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl

zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky kjeho dosažení (právní výhody) existoval vztah

přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales

a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177; Inze z r. 1987, § 41).

Pokud se jedná o možné situace, lze vyjít ze dvou základních možností, které nastanou po

nabytí účinnosti novely zákona o půdě provedené zákonem č. 185/2016 Sb.;

a) oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě a tento byl uspokojen;

14

b) oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě a tento restituční nárok

nebyl doposud uspokojen, event. o restitučním nároku oprávněné osoby nebylo doposud ze strany SPÚ ani rozhodnuto.

Jak Navrhovatelka uvedla již shora, z vlastní důvodové zprávy k novele zákona o půdě

vyplývá, že stát od začátku 90. let zprivatizoval celkem 660 tisíc hektarů státní zemědělské půdy,

přičemž v rámci restitučních nároků byla oprávněným osobám dle zákona o půdě převedena z

celkového rozsahu pouze jedna osmina celkových výměr představující zhruba 82 tisíc hektarů státní zemědělské půdy. Z posledních prohlášení SPÚ potom plyne, že není vypořádáno stále více nežli 45

, ítisíc oprávněných osob, ačkoliv SPÚ má státní zemědělské půdy stále dostatek.

Dle informací IMavrhovatelky v současné době SPÚ dále eviduje několik desítek1neskončených restitučních případů/řízení (až 100), které byly zahájeny v letech 1991-1992, kdy

byly podány příslušné výzvy k vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Na tyto oprávněné osoby, ol ^ (jejichž restitučním nároku nebylo doposud zeí strany SPÚ vůbec rozhodnuto, novela zákona o půdě

zcela zapomněla, resp. jim přisoudila pouze možnost finanční náhrady v cenách kroku 1991.

Restituce v jejich případech tedy nebyla skončena ani po více nežli 26 letech, když lhůta pro rozhodnutí podle správního řádu činila/činí šedesát dnů. V těchto konkrétních případech lze důvodně

očekávat, že s ohledem na průtahy v restitučních řízeních, nerovnost účastníků ve věci poskytování restitučních náhrad, může být Česká republika v jakémkoliv soudním sporu vedeném u Evropského

soudu pro lidská práva ve Štrasburku neúspěšná. Lze uvést následující příklad: oprávněná osoba,

které bude doručeno rozhodnutí o nevydání pozemku, se bude několik let podle části V. občanského

soudního řádu soudně domáhat vydání svého nevydanému pozemku, jehož byla původním

vlastníkem. V případě, že příslušný soud rozhodne o nevydání bývalého majetku např. v r. 2020, nezbude této oprávněné osobě nežli získat finanční náhradu, kterou jí poskytne SPÚ ve výši dle

cenového předpisu v cenách k roku 1991. Tato oprávněná osoba se logicky bude další roky soudit o výši svého restitučního nároku s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017 sp. zn.

II. ÚS 4139/16 [ÚS 2544/2017], který se týká poskytování finančních náhrad oprávněným osobám za

nevydané pozemky. Stát tak ponese odpovědnost za nerovnost oprávněných osob při poskytování

restitučních náhrad, za porušení legitimity očekávání ve spravedlivé a rovné rozhodování i za průtahy

v řízeních, které nelze jakýmkoliv způsobem právně, ani morálně omluvit.

Důkaz:sdělením SPÚ k počtu a stavu správních řízení o vydání původního pozemku dle § 9 zákona o

půdě (nechť si soud za účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá u SPÚ)

b)

Nepřípustná retroaktivita novely zákona o půdě

Novela zákona o půdě tak působí i zpětně, neboť zasahuje do právního nároku oprávněných

osob na vydání náhradního pozemku dle ustanovení § 11a zákona o půdě (resp. ustanovení § 11 odst.

2 předchozího znění zákona b půdě) vzniklého před jeho účinností, který dokonce zcela ruší bez

adekvátní náhrady. Jedná se tak o nepřípustný případ přímé retroaktivity. Součástí principu právní

15

jistoty a ochrany důvěry občanů v právo pak je totiž také nepřípustnost retroaktivity a retroaktivního výkladu právních norem, jak ostatně zdůraznil Ústavní soud již ve svém historickém

nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94: „Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a

ochrany důvěry občanů v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp.

jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této

své důvěře zklamán. Z tohoto pohledu nelze aplikaci práva, která de facto rozděluje oprávněné

osoby na dvě kategorie (tj. na ty, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto do rozdělení společného státu,

a na ty, o jejichž nárocích, uplatněných do 31. 12. 1992, bylo rozhodnuto až po 1. 1. 1993),

považovat za ústavně konformní.".

c)Svévolné porušení legitimního očekávání oprávněných osob státem

Nepřípustnost zpětné účinnosti právních norem je tak zdůvodněna požadavkem právní jistoty

fyzických a právnických osob a ochranou jejich legitimního očekávání. V případě vztahů založených

na nadřízenosti a podřízenosti, tedy vztahů mezi subjektem soukromého práva a orgánů státní moci,

působí legitimní očekávání jako základní právo.

SPÚ je při rozhodování o vydání původního odňatého pozemku dle ustanovení § 9 zákona oipůdě vůči oprávněným osobám nepochybně ve vrchnostenském postavení, neboť autoritativně

rozhoduje o vzniku jejich nároku na vydání náhradního pozemku dle ustanovení § 11a, resp.

ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě (v případě nevydání původního pozemku). Nicméně novela

zákona o půdě oprávněným osobám v rozporu s tímto základním právem odnímá možnost tento

nárok vůbec nabýt (u dosud neskončených správních řízení dle ustanovení § 9 zákona o půdě) anebo tento nárok řádně nabytý na základě pravomocného správního rozhodnutí SPÚ (pozemkového úřadu)

o nevydání původního pozemku dle ustanovení § 11a, resp. ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě,

vůbec uplatnit. K tomu je nutné poznamenat, že legitimní očekávání získání náhradního pozemku je

v těchto případech zesílené dobrou vírou ve správnost tohoto rozhodnutí orgánu veřejné správy,

které v poučení výslovně uvádí, že. jím vzniká oprávněné osobě subjektivní právo na vydání

náhradního pozemku vůči státu.

Oprávněné osoby již v letech 1991 a 1992 řádně postupovaly podle zákona o půdě právě za

tím účelem, aby v případě nevydání jejich komunistickým režimem odňatého pozemku, dosáhly

možnosti pozemkové náhrady. Podaly žádosti v zákonných lhůtách, prošly poměrně složitým

správním řízením za dokládání množství historických dokumentů a skutečností ohledně jejich

restituce, a zcela po právu spoléhaly na státní moc, že jejich subjektivní právo na restituční

náhradu jejich majetku ochrání.

Svévolné odnětí možnosti nabýt nemovitý majetek jako restituční náhradu novelou zákona o

půdě k 1. červenci 2018 v rozporu s tímto očekáváním oprávněných osob je naprosto nepřípustné a

narušuje základní právo oprávněných osob na nabytí nemovitého majetku, jež je chráněno i Dodatkovým protokolem k Úmluvě. Zde lze odkázat na relevantní judikaturu ESLP např.:

16

Smluvní státy disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové

kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou či. 1 Protokolu č. 1. Pokud ovšem smluvní stát, poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující

celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou

legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1

Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat

ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zákony zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1 -

např. Broniowski proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 19. prosince 2002, stížnost č. 31443/96;

ESLP ve svých rozhodnutích zdůraznil, že opatření zasahující do práva na ochranu vlastnictví

musí dbát „spravedlivé rovnováhy" mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a imperativy

ochrany základních práv jednotlivce, musí zde existovat rozumný poměr přiměřenosti mezi

použitými prostředky a sledovaným cílem všech opatření učiněných státem, včetně těch

zbavujících jednotlivce majetku - např. Pressos Comapnia Naviera S. A. a další proti Belgii či Bývalý řecký král a další proti Řecku;

k určení, zdali sporné opatření respektuje zamýšlenou „spravedlivou rovnováhu", zejména

zdali stěžovatele nezatěžuje nepřiměřeným břemenem, je namístě podle ESLP přihlédnout

ke způsobům odškodnění, které vnitrostátní právní úprava předpokládá, v tomto ohledu

ESLP uvedl, že bez platby v rozumném poměru k hodnotě nemovitosti zakládá obecně zbavení majetku nadměrný zásah do vlastnictví - viz obdobně rozhodnutí Ústavního soudu

ze dne 18. července 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 [ÚS 2544/2017];

podle ESLP lze pod pojem „majetek" zahrnout jak existující majetek, tak majetkové

hodnoty, včetně pohledávek, o nichž může poškozený tvrdit, že má přinejmenším

„legitimní naději" na získání skutečného vlastnického práva - viz Kopecký proti Slovensku;

judikatura ESLP dále také stanoví, že pokud má dotčený majetkový zájem povahu pohledávky

(restituční pohledávky), lze jej za majetkovou hodnotu považovat tehdy, má-li dostatečný

základ ve vnitrostátním právu, ti. ie-li např. potvrzován ustálenou judikaturou soudů tak, jak se zcela běžně děje i v České republice v případě žalob oprávněných osob dle zákona o

půdě proti SPÚ - viz desítky až stovky soudních rozhodnutí, citované i v tomto návrhu, za

všechny lze uvést např. rozhodnutí. Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo

3767/2009 anebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2597/2015.

VI.Libovůle zákonodárce při stanoveníidata účinnosti přímé novely zákona o půdě

Předmětná novela zákona o půdě představuje rovněž svévoli zákonodárce při stanovení lhůty

k ukončení možnosti uspokojení restitučních nároků formou náhradních pozemků, a to i ve vztahu

17

k oprávněným osobám, které svoje restituční nároky vůči státu uplatňují v rámci probíhajících cca

2000 soudních řízení.

Zákonodárce se při stanovení dne účinnosti zrušení ustanovení § 11a zákona o půdě (1.

července 2018) vůbec nezabýval otázkou, jaký bude k tomuto dni stav nároků oprávněných osob na

vydání náhradního pozemku dle citovaného ustanovení, který již vznikl, anebo který může dle zákona

vzniknout na základě žádosti (o vydání původního pozemku dle ustanovení § 9 zákona o půdě) ve

stovce správních řízení zahájených již v roce 1991.

Je přitom zřejmé a SPÚ to sám prohlašuje, že do tohoto dne nebude vypořádáno pro

nekvalitní a neefektivní nabídku náhradních pozemků 80 % restitučních nároků současných

oprávněných osob. Dále je zjevné, že nebudou dokončena ani stále probíhající správní řízení dle

ustanovení § 9 zákona o půdě, neboť je stát nebyl schopen dokončit ani za čtvrtstoletí a zejména nebude s pravděpodobností hraničící jistotou ukončeno téměř 2000 soudních sporů, které vede SPÚ

s oprávněnými osobami, a to i díky neustálým procesním obstrukcím ze strany SPÚ, jejichž zjevným

účelem je oddálení soudních rozhodnutí za horizont 1. července 2018. Zrušením ustanovení § 11a

zákona o půdě napadenou novelou k tomuto datu by rovněž zcela nepřípustně došlo k faktické legalizaci těchto procesních obstrukčních praktik SPÚ.

Jak již Ústavní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích, principu právního státu je

imanentní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci. Princip

předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu podstatným způsobem souvisí s

principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Z charakteru

právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní

moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Datum

účinnosti zrušení ustanovení § 11a zákona o půdě však bylo stanoveno novelou zákona o půdě zcela libovolně, bez hlubšího rozmyslu a bez exekutivní přípravy této změny (SPÚ jak je uvedeno výše

dokonce sám veřejně prohlašuje, že do tohoto data 80 % restitučních nároků nevypořádá) a bez

ohledu na spoléhání se oprávněných osob na řádné projednání jejich věci a rozhodnutí o jejich

nároku dle dosavadních právních předpisů, jakož i bez ohledu na jejich rozličné právní postavení a

stav vyřizování jejich věci.

Tisícům oprávněných osob, aktivně dbajícím svých práv a jednajícím tak v souladu se

zásadou vigilantibus iura scripta šunt, ať již účastí ve veřejných nabídkách pozemků, ve správním

řízení podle ustanovení § 9 zákona o půdě nebo v neposlední řadě soudní cestou ve stovkách

případů žalob na vydání náhradního pozemku dle § 11a zákona o půdě, je tak novelou zákona o

půdě státem svévolně v této realizaci práv bráněno, což je v přímém rozporu s uvedeným

principem právního státu - legitimní důvěry oprávněné osoby v řádný výkon státní moci chránící

její subjektivní práva a nebránící jí je řádně uplatňovat.

Ústavní soud vyslovil zásadní právní názor vymezující rozsah přezkumu zákonných ustanovení

zakotvujících lhůty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 Sb. tak, že „.... Lhůta sama nemůže být

protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti.", přičemž tyto okolnosti čili

18

hlediska kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury shrnul a jasně vymezil již ve svém nálezu sp. zn Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. prosince 2005 takto:

1. nepřiměřenost (dispróporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění

ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení

subjektivního práva. Necelé dva roky dlouhá lhůta stanovené novelou zákona o půdě pro

zánik §lla citovaného zákona je naprosto nepřiměřená zejména z hlediska 2.000 probíhajících soudních sporů, které vedou oprávněné osoby s SPÚ a ve kterých uplatňují

konkrétní nárok o pozemek, neboť je jisté, že v této lhůtě nebudou tyto spory dokončeny.

Tato lhůta je rovněž nepřiměřená pro aktivní uplatnění práva oprávněných osob ve veřejných nabídkách pozemků, neboť sám SPÚ jako administrátor těchto soutěží oficiálně prohlašuje,

že v této lhůtě uspokojí pouze 20 % zájemců. Tato lhůta je dále ve zjevné disproporci ke lhůtě

desetileté pro uplatnění nároku na finanční náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, kteréžto

ustanovení navíc obsahuje tříletou pariční lhůtu.

2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty. Novela zákona o půdě není ústavně konformní vůči oprávněným osobám (i) uplatňujícím svůj nárok ve správním řízení před SPÚ dle § 9 zákona o

půdě na vydání původního pozemku (zhruba sto osob), a dále (ii) vůči oprávněným osobám

aktivně se domáhajícím práva na vydání konkrétního pozemku, kdy např. k rozhodnutí o

jejich nároku dojde např. 2. července 2018 a tato oprávněná osoba tak o pouhý jediný den

ztratí tímto svévolným zásahem státu svůj nárok, resp. jí v rozporu svíce než čtvrtstoletí

trvajícím legitimním očekáváním ani nevznikne. Přičemž novela zákona o půdě neobsahuje

pro tyto případy žádné přechodné ustanovení - viz níže v textu.

3. Ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů. K tomuto hledisku viz výše

v textu část V. a).

VII.

Absence přechodných ustanovení novely zákona o půdě

Předmětná novela neobsahuje žádná přechodná ustanovení ve vztahu k oprávněným osobám v různých právních postaveních (s výjimkou zlomku oprávněných osob (20 % dle prohlášení SPÚ),

které do 1. července 2018 uspějí ve veřejných nabídkách pozemků), jedná se o ohromující množství

45 tisíc oprávněných osob, které doposud žádnou nebo úplnou náhradu neobdržely, ačkoli jsou

k jejímu vydání oprávněny podle ustanovení § 11a (původně ustanovení § 11 odst. 2) zákona o půdě

pravomocnými (před 1. červencem 2018) rozhodnutími SPÚ o nevydání původního pozemku, a

stovkám oprávněných osob, které se soudí s SPÚ o vydání náhradního pozemku pro liknavý přístup

SPÚ, v různých stupních soudního řízení, tj. nijak nezohledňuje společenské a finanční dopady této

novely, výši finančních nákladů nezbytných na dokončení probíhajících soudních sporů, včetně otázky

náhrad škod vůči státu, kterou neúspěšné oprávněné osoby vůči státu pravděpodobně vznesou.

19

Novela zákona o půdě ani neobsahuje přechodná ustanovení týkající se právního postavení

skupiny cca stovky oprávněných osob, které požádaly dle ustanovení § 9 zákona o půdě o vydání

původního pozemku v roce 1991 a doposud o jejich žádostech nebylo ani po neuvěřitelně dlouhé

době celého čtvrtstoletí rozhodnuto.

Navrhovatelka tímto poukazuje na další vadu novely zákona o půdě, a to chybějící přechodnái

ustanovení. Zákonodárce opomněl stanovit právní režim těchto případů po 30. červnu 2018. To je za situace, kdy SPÚ vede s oprávněnými osobami více než 2000 soudních sporů a cca 100 správních

řízení není stále dokončeno, alarmující stav. Většina oprávněných osob přitom pro procesní obstrukce ze strany SPÚ vede tyto soudní spory se státem více nežli pět let. Současný právní stav je

tak zcela nevyhovující, neboť neexistuje hmotněprávní podklad, jak tyto oprávněné osoby dle zákona

o půdě, budou-li v soudních řízeních po nabytí účinnosti novely zákona o půdě úspěšné, naturálně uspokojit. Odpověď na shorá nastíněný právní problém nemá SPÚ, Ministerstvo zemědělství, ani

soudy, které se touto otázkou budou nutně odl 1. července 2018 zabývat.

Navrhovatelka tedy má za to, že absence přechodných ustanovení, k již probíhajícím soudním řízením byla hrubou chybou předkladatele návrhu novely zákona o SPÚ a nevyřešením této otázky

ani v rámci legislativního procesu tak byl porušen princip právní jistoty oprávněných osob dle zákona o půdě, které vedou soudní spory s SPÚ. Není tedy vůbec zřejmé, zdali se po 30. červnu 2018 dokončí

zahájená soudní řízení podle dosavadní právní úpravy, tj. bude možné dokončit převod náhradních

pozemků v případě úspěchu oprávněných osob v soudních řízeních. Závěrem k tomuto bodu je nezbytné uvést, že SPÚ si byl tohoto problému vědom, v důvodové zprávě toto zmiňuje, ačkoliv sám

žádné přechodné ustanovení do předmětné novely nezařadil, zatímco v případě žádostí o převod

funkčních celků, tak naopak učinil. Tento případ se přitom týká marginální skupiny oprávněných osob,

a to nikoliv přímých nároků původních oprávněných osob nebo jejich dědiců, ale odvozeného

majetku (nepůvodních nemovitostí sousedících s jinou nemovitostí) a spíše postupníků restitučních

nároků. Zákonodárce tak tuto skupinu neoprávněně a bezdůvodně upřednostnil oproti ostatním

oprávněným osobám, pro něž naopak právní režim již vzniklých nároků na vydání náhradního

pozemku od 1. července 2018 neupravil vůbec a uvrhl je tak do stavu právní nejistoty.

Mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, princip jeho

srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Princip právního státu se váže na formální charakteristiky,

které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v

potaz při určování svého budoucího jednání. Výše uvedeným opominutím přechodných ustanovení pro nároky oprávněných osob na vydání náhradního pozemku vzniklých před 1. červencem 2018

však zákonodárce tyto principy hrubě porušil. Desetitisíce oprávněných osob s nevypořádanými

restitučními nároky se přijetím novely zákona o půdě ocitly ve stavu právní nejistoty, neboť

naprosto nemohou předvídat pro nesrozumitelnost novely zákona o půdě, jaké bude jejich právní

postavení od 1. července 2018.

20

VIN.Nerovnost mezi cenou náhradního pozemku a výši potenciální finanční náhrady

a souvislost s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. července 2017

Je zcela jistě nesporné, že úřední finanční náhrada nabízená oprávněným osobám od 1.

července 2018 jako jediná možnost náhrady dle novely zákona o půdě ie naprosto nedostatečná. když je stanovena v úředních cenách platných ke dni 24. června 1991, což potvrdil i Ústavní soud ve

svém nálezu sp. zn. III. ÚS 130/14 ze dne 13. srpna 2015 ve věci analogických finančních náhrad dle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu

vyplývá, že nelze poskytovat finanční náhradu za odňaté nemovitosti podle cenových předpisů

platných ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991, finanční náhrada by měla být

poskytnuta v rozumné výši.

Zejména však v recentním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18.

července 2017 bylo ze strany Ústavního soudu /II. senátem Ústavního soudu jednoznačně

konstatováno, že finanční náhrada za pozemky, které nelze oprávněné osobě dle zákona o půdě

vydat, má být s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná s tím, že jinak by došlo

k dotčení práva oprávněných osob vlastnit majetek i jejich práva na soudní ochranu.

Nicméně novela zákpna o půdě toto zcela nevyhovující dosavadní ustanovení o výši

finanční náhrady (ustanovení § 28a zákona o půdě) ponechává stále naprosto beze změny. Ani po vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 tak není patrné, že by mělo dojít k nápravě

a upravení výše poskytování finanční náhrady v praxi ze strany SPÚ, aby byla přiměřená, a to

z následujících důvodů (viz níže).

Pariční lhůta pro plnění finanční náhrady je dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě

stanovena jako tříletá od podání žádosti oprávněné osoby o její vyplacení. Z dosavadního obecně nepříznivého a v řadě případů liknavého přístupu PF ČR, resp. SPÚ, k vyřizování restitučních nároků,

jak bylo uvedeno výše v tomto návrhu, je zřejmé, že SPÚ tuto pariční lhůtu zcela využije a oprávněné

osoby ponechá další tři roky čekat, přičemž lze rovněž předpokládat, že přiměřenou náhradu

nevyplatí a bude trvat na vyplacení dosavadní „úředně" stanovené a zcela nedostatečné finanční

náhrady dle ustanovení § 28a zákona o půdě.

SPÚ oprávněným osobám totiž na svých veřejných webových stránkách sdělil k nálezu sp. zn.

II. ÚS 4139/16 stanovisko, že (cit.) „...není možné říci, zdali vůbec ke konkrétním změnám v oblasti

stanovování výše náhrad dojde..." a dále v článku v Hospodářských novinách ze dne 6. října 2017

nazvaném „Stát se stále nevyrovnal s 45 tisíci oprávněných osob. Nemáme půdu, tvrdí pozemkový úřad, loni přitom prodal skoro tisíc hektarů" uvedl tiskový mluvčí SPÚ Hynek Jordánek k uvedenému

nálezu, že (cit.) "...Ten (Ústavnísoud) zaujal stanovisko ke konkrétnímu případu, kdy celou věc vrátil

k soudu nižší instance ke stanovení přiměřené náhrady. Přestože Ústavní soud mohl příslušné

ustanovení zákona zrušit, neučinil tak. Proto SPÚ prozatím dále postupuje dle platné právní

úpravy,".

21

Vzhledem k těmto prohlášením svědčícímu o neochotě SPÚ řešit praktické dopady nálezu,

nebo neochotě ho dokonce'respektovat!, i vzhledem ktomu jak již bylo uvedeno, že SPÚ nijak

nerespektuje relevantní judikaturu dovolacího soudu ohledně oceňování odňatých nemovitostí

oprávněných osob dle zákona o půdě, ani relevantní judikaturu vyšších soudů týkající se zákazu

zvýhodňování třetích osob na úkor osob oprávněných osob dle zákona o půdě, ani nijak řádně neplní

další povinnosti, které mu jsou ze zákona uloženy (tzn. nepřevádí náhradní pozemky oprávněným

osobám v dostatečném množství), lze skutečně důvodně předpokládat, že ani v tomto případě se v praxi u SPÚ ničeho nezmění a SPÚ bude dále oprávněným osobám bránit dosáhnout odpovídající

finanční náhrady za pozemky v minulosti odňaté, aniž by respektoval a v praxi aplikoval nález sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. července 2017.

Desetitisíce oprávněných osob by tak zůstaly odkázány na složitá soudní řízení o vyplacení

přiměřené finanční náhrady, která si však v drtivé většině pro nedostatek právního vzdělání a

finančních prostředků pro zajištění specializovaného právního zastoupení nemohou dovolit. I

v případě, pokud by tato soudní řízení oprávněné osoby po 1. červenci 2018 zahájily, vzhledem

k průměrným délkám soudních řízení v restitučních věcech a pokročilému věku většiny oprávněných

osob z nich by se s největší pravděpodobností těchto spravedlivých finančních náhrad ani nedožily.

Důkaz:informací z webových stránek SPÚ

http://archiv. ihned.cz/cl-65901860-naprava-kri\/cl-nikoli-restituce-za-zabavenou-puclu-jeste-

ani-zdaleka-neskoncily-rika-advokat-petr-meduna

Ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. července 2017 a

zrušením pozemkové náhrady dle ustanovení § 11a novelou zákona o půdě je nezbytné poukázat

na významný finanční aspekt. Oproti bezúplatným převodům náhradních pozemků, kterých má

stát pro restituční účely dostatek a jejichž převody nepředstavují přímou finanční zátěž pro státní

rozpočet, představuje vyplácení finanční náhrady okamžitou finanční potřebu státu.

Dle důvodové zprávy k novele zákona o půdě je doposud nevypořádaných restitučních

nároků celkem 558.040.618,44 Kč. Toto číslo však představuje pouze nedostatečnou „úřední

náhradu" v cenách roku 1991 ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě. Pokud by skutečně mělo dojít pouze k vyplácení přiměřené finanční náhrady dle nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18.

července 2017 jako jediné možnosti náhrady po zrušení pozemkové náhrady novelou zákona o

půdě od 1. července 2018, byla by celková finanční částka k vyplacení oprávněným osobám

několikanásobná až astronomická se zásadním dopadem na státní rozpočet v řádech nejméně

desítek miliard Kč!

Je rovněž nutné znovu uvést, že SPÚ eviduje velké množství restitučních nároků oprávněných

osob nesprávně, tj. několikanásobně je podhodnocuje, neboť oceňuje původní odňaté pozemky

oprávněných osob jako zemědělské, přestože je má správně oceňovat jako pozemky určené pro

stavbu dle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.,; I

přičemž v těchto oceněních může být rozdíl až 100 násobný. Stav od 1. července 2018, kdy by mělo

22

docházet k vyplácení pouze přiměřených finančních náhrad bez možnosti pozemkových náhrad, je

tak z hlediska veřejných financí zcela neúnosný až ohrožující řádný chod státu a jeho financování.

Vyplácení pouze peněžité náhrady je navíc v rozporu s původním účelem zákona o půdě a

důvody jeho přijetí. Jedná se o náhradu čistě subsidiární ve vztahu k náhradě pozemkové. Jak Ústavní soud již konstatoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 tuto

skutečnost lze potvrdit obsahem vystoupení společného zpravodaje výborů Sněmovny lidu

Federálního shromáždění poslance Václava Bendy při projednávání návrhu zákona o mimosoudních rehabilitacích na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR

dne 19. února 1991, jenž v této souvislosti konstatoval: „My, poslanci, z většiny výborů i z iniciativní

skupiny, která na návrzích pracovala, jsme v zásadě podporovali naturální restituce všude, kde je to

možné, ale nechtěli jsme v nějakém širokém rozsahu zavádět finanční nebo dokonce, jak bylo

v původních návrzích, peněžní restituce.". Obdobně i u zákona o půdě byl jeho navrhovatel v otázce

funkce finanční náhrady veden stejnou intencí. Princip priority naturální restituce před finanční

kompenzací měl u obou z uvedených restitučních zákonů za následek konstrukci, dle níž finanční

náhrada neplnila účel hodnotového ekvivalentu za nevydanou věc, resp. pozemek, a měla toliko

symbolickou satisfakční funkci. Tato konstrukce vycházela z ekonomiky limitovaných možností státu

po roce 1989 formou finančních náhrad zmirňovat některé křivdy způsobené komunistickým

režimem. Z těchto důvodů nemůže obstát konstrukce dle novely zákona o půdě, aby po 1. červenci

2018 finanční náhrada zůstala jedinou formou náhrady.

IX.Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [226/2005 USn.l ze dne 13. prosince 2005 ve světle

novely zákona o půdě provedené zákonem č. 185/2016 Sb.

a)Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [226/2005 USn.j došlo ke zrušení ustanovení §

13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud

se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě,

ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu.

Dle názoru tehdejších navrhovatelů předmětná novela zákona o půdě provedená zákonem č.

253/2003 Sb. výrazně zasáhla do vykonávací fáze restitučního procesu, zhoršila postavení

oprávněných osob - věřitelů státu - ve srovnání s ostatními fyzickými a právnickými osobami v

postavení věřitelů státu, jakož i ve vztahu k několika desítkám tisíců oprávněných osob, které se již v

minulosti v té či oné formě uspokojení svých nároků domohly, v čemž tehdejší navrhovatelé

spatřovali porušení jednoho ze základních principů právního státu, a to principu právní jistoty a důvěry v právo, jak plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny.

PF ČR, tj. právní předchůdce SPÚ, ještě před přijetím zákona č. 253/2003 Sb. postupoval

nesprávně při hospodaření sej svěřeným majetkem státu a rovněž postupoval nesprávně i při plnění

závazků vyplývajících z restitučních zákonů.

23

Při uplatnění práva na bezúplatný převod jiného pozemku byly oprávněné osoby odkázány pouze na nabídku PF ČR, která byla v souvislosti s prodejem státní půdy značně omezena.

PF ČR převáděl pozemky na jiné subjekty, které neměly podle zákona o půdě status

oprávněné osoby, a upřednostňoval prodej státní půdy před vypořádáním nároků oprávněných osob

v rámci restitucí.

K datu 31. prosince 2003 nebylo stále ještě vypořádáno nejméně 39 % všech restitučních

nároků o celkovém objemu 2 660,6 miliónu Kč.

Tehdejší navrhovatelé dále poukazovali na nerovnost mezi skupinou oprávněných osob,

jejichž nárok se podaří uspokojit, a druhou skupinou, jejíž nárok se uspokojit nepodaří, a to i v

případech objektivních potíží nezaviněných ani dlužníkem (státem) ani věřitelem (oprávněnou

osobou). Poukázali dále na to, že z ústavního1 principu rovnosti vyplývá, že stát jako dlužník rovněž

nesmí mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž existence byla potvrzena rozhodnutím

orgánu veřejné moci. Změna, kterou přinesla novelizace zákona č. 229/1991 Sb. provedená

ustanoveními čl. V a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., dle tehdejších navrhovatelů výrazně zhoršila

postavení osob, jimž vznikl nárok na bezúplatný převod jiného pozemku - věřitelů, a bezdůvodně

zvýhodnila stát jakožto dlužníka, a to tím, že časově omezila jeho povinnost k plnění bez ohledu na

to, zda svoji povinnost stát nesplnil v důsledku své nečinnosti nebo nesprávného fungování orgánů,

které plněním svých úkolů pověřil.

Napadená ustanovení nutně rozdělovala oprávněné osoby, jimž byl přiznán nárok na

bezúplatný převod půdy, do dvou skupin, a to na skupinu těch, jejichž nárok bude v zákonem

stanovené lhůtě uspokojen, a těch, kteří v konečné lhůtě uspokojení svých nároků nedosáhnou.

Přitom dle tehdejších navrhovatelů své zařazení do té či oné skupiny nebudou oprávněné osoby

schopny přímo ovlivnit, pročež stát tak bude zacházet s jednotlivými občany nacházejícími se ve

stejném postavení rozdílným způsobem, aniž by byly tyto rozdíly nějak objektivně odůvodnitelné.

Uvedený postup, dle tehdejších navrhovatelů, vykazoval znaky svévole, byl porušením ústavních

principů rovnosti a právního státu, zejména pak principu předvídatelnosti zákona, jeho

srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.

Napadená ustanovení zákona o půdě pak dle tehdejších zákonodárců odnímala legitimní očekávání vydání majetku, jež je chráněno i Dodatkovým protokolem k Úmluvě a nahrazovalo je

finančním plněním v cenách k 24. červnu 1991, tedy v cenách, které neodpovídaly ani cenám, dle

nichž by bylo možno tento majetek vyvlastnit, pročež tedy nešlo ani o vyvlastnění za náhradu, ale o

odnětí majetku a jeho nahrazení zcela nepřiměřenou finanční náhradou. Ustanovení § 13 odst. 6 a 7

zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. tak dle tehdejších navrhovatelů představovalo i dotčení

práv plynoucích z protokolu k Úmluvě.

Zejména zvýše uvedených důvodů předložila tehdejší skupina 24 senátorů Senátu a 57 poslanců Sněmovny Ústavnímu soudu svůj návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o

24

půdě, a ustanovení čl. VI. části třetí zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb.,

o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů,

a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění

pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony.

b)Od vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [226/2005 USn.j ze dne 13. prosince

2005 uplynulo více nežli deset let, Navrhovatelka však má za to, že důvody, které tehdejší

navrhovatele k podání návrhu vedli, jsou do značné míry shodné se současným právním stavem:

1. v daném případě je zcela zjevné, že novela zákona o půdě, zcela zásadně zasahuje do celého

restitučního procesu, zhoršuje postavení oprávněných osob/věřitelů státu ve srovnání s

ostatními fyzickými a právnickými osobami v postavení věřitelů státu, jakož i ve vztahu

k oprávněným osobám, které měly to „štěstí" a jejichž restituční nároky byly alespoň částečně ze strany SPÚ naturálně uspokojeny; shora uvedeným postupem tedy dochází

k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo, jak plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i

zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny;

2. Navrhovatelka shora Ústavnímu soudu doložila, že i právní nástupce PF ČR, tj. SPÚ, stále

nesprávně hospodaří se svěřeným majetkem a nesprávně postupuje při plnění závazků vyplývajících z restitučních zákonů; tyto postupy SPÚ vyplývají zvláštní důvodové zprávy

k novele zákona, zvláštních vyjádření představitelů SPÚ (např. zvláštního tiskového

prohlášení SPÚ, z něhož plyne, že do data 1. července 2018 celých 80 % ze zbývajících

restitučních nároků oprávněných osob nebude již uspokojeno, neboť do té doby SPÚ

oprávněným osobám nenabídne dostatečný počet náhradních pozemků, ačkoliv SPÚ má

náhradních pozemků dostatečné množství), dále bylo doloženo, že SPÚ dokonce dlouhodobě

nerespektuje rozhodovací praxi vyšších soudů ve vztahu k oprávněným osobám dle zákona o

půdě, u velkého množství oprávněných osob eviduje restituční nároky v několikanásobně

podhodnocené výši apod.;

3. při uplatnění práva na bezúplatný převod jiného pozemku jsou oprávněné osoby stále odkazovány, pouze na nabídku SPÚ, která je stejně jako kdysi zcela nevyhovující a

nedostatečná;

4. SPÚ stejně jako PF ČR stále převádí pozemky na jiné subjekty nežli na oprávněné osoby,

upřednostňuje prodeje státní zemědělské půdy před vypořádáváním ná