Lidská

důstojnost

ZS 15/16 doc. Jindřich Šrajer, Dr.

theol.

Lidská důstojnost

Historický a kulturně společenský kontext

(globalizace, pluralita, multireligiozita,

multikulturnost …)

Pojmové ujasnění

(lidská důstojnost/ důstojnost člověka (osoby))

Historický vývoj pojmu lidská důstojnost

Lidská důstojnost

Základ lidské existence, pokojného soužití

mezi lidmi, platforma diskuse

kontroverzních (naléhavých) otázek.

Lidské důstojnosti (důstojnosti člověka) se

dovoláváme, když je: pošlapávána nebo

ohrožována.

Lidská důstojnost

Je základem:

Charty spojených národů z 26. 6. 1945

Všeobecné deklarace lidských práv (1948)

(bezprostřední odpověď na masová zvěrstva proti lidskosti

dvou světových válek)

moderních ústav vyspělých zemí

Lidská důstojnost „My, členové spojených národů jsme pevně rozhodli

(...), obnovit a posílit naši víru (....) v lidskou důstojnost

a hodnotu lidské osoby.“

(preambule Charty spojených národů z 26. 6. 1945)

„Všichni lidé se rodí svobodní a stejné důstojnosti a

práv.“

(1. článek Všeobecné deklarace lidských práv 10. 12. 1948)

Lidská důstojnost

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a

právech. Základní práva a svobody jsou

nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a

nezrušitelné“.

(čl. 1. Listiny základních práv a svobod promulgovanou v roce 1993).

Lidská důstojnost Realita 21. stol.: ve světě dochází trvale k porušování lidských práv a

svobod

(IS, války, terorismus, mučení, drogové mafie ...)

(Rusko, Ukrajina, Čína, Severní Korea, Irák, Irán, Sýrie, Afganistán, Mexiko…)

organizace lidských práv „Amnesty international“.

založena v roce 1961 (londýnský advokát Peter Benson)

upozorňuje na nejkřiklavější případy porušování lidských práv.

vyvíjí tlak na zodpovědné činitele

Shrnutí Respekt k důstojnosti člověka je základem

pokojného soužití, humanity.

Úcta k člověku je trvalým požadavkem. Realizace

této úcty v dějinách, je často podmíněna

dobovým chápáním člověka.

Pojem lidská důstojnost je v základu VDLP a ústav

vyspělých zemí.

V 21. stol. dochází přesto k masivnímu pošlapávání

lidské důstojnosti (války, terorismus, mučení, vykořisťování…)

Lidská důstojnost Těžko definovatelná

Nebezpečí:

často omílané, vysmívané, bezobsažné fráze,

hezké floskule, prázdného slova. Používáme ho vždy, když postrádáme věcné argumenty.

Důležité otázky:

Má vůbec pojem lidské důstojnosti normativní sílu? Je pojem lidské důstojnosti jednotně vykládán?

Lidská důstojnost

Pojem lidská důstojnost:

je zatížen růzností výkladů

těší se pozornosti rozličných disciplín

(filosofie, teologie, náboženství, etiky, politiky, práva, psychologie,

sociální práce, literatury, umění aj.)

specifická pojmová interpretace

jednostranná konkretizace

Lidská důstojnost

Etymologická otázka

„lidská důstojnost“

nebo

„důstojnost člověka“

Lidská důstojnost Není výlučně západního původu - má zde však

hluboké kořeny

různorodost interpretací

opakované a nové pokusy o jeho výklad a

zdůvodnění

v mnohém se překrývají a doplňují

Lidská důstojnost

Po mnoho století

výlučným tématem filozofie a náboženství

v novověku

tématem jurisprudence a politiky

Lidská důstojnost synonyma:

váženost, vážnost, ctihodnost, vznešenost, vhodnost,

slušnost, náležitost

hodnost

Lidská důstojnost „[Důstojnost] jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkrétním i úřad čestný. Vaše

[Důstojnost]-i vyskytuje se jako titul praelátův, opatův,

představených katedrálních a kolegiátních kapitol. [Důstojný] tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý,

hodný něčeho vůbec a cti zvláště. Odtud vyskytuje se [Důstojnost]

(reverendus) jako titul nižšího duchovenstva. Veledůstojný

(admodum reverendu), titul kanovníkův katedrálních atd., vysoce

důstojný (amplissimus), titul praelátův, opatův, nejvýše důstojný,

nejdůstojnější (reverendissimus) titul biskupů atd“.

(Ottův slovník naučný)

Lidská důstojnost

kontingentní sociální nebo podmíněná:

ocenění osobních kvalit či zásluh jednotlivce

privilegované společenské postavení člověka

připisuje se jen vybraným lidem (exkluzivita)

může být získána, ztracena či znovu osvojena

váže na sebe požadavek rozličného respektu a

úcty

není mravním požadavkem

nemusí se výlučně vztahovat na člověka (živočichové, rostliny, příroda, lidské výtvory)

Lidská důstojnost

inherentní ontologicky pojatá (v něčem obsažená)

nepodmíněná důstojnost

metafyzický (vnitřní) bytostný charakter člověka

nárokuje si respekt mravního ohledu

inkluzivní pojetí lidské důstojnosti

vztahuje se na všechny lidi

konkretizuje se v realizaci etických požadavků

má se projevovat odpovídajícími činy důstojným

myšlením a jednáním

Shrnutí

V průběhu dějin se koncipují dvě

podstatné výkladové formy lidské

důstojnosti – kontingentní a inherentní

pojetí.

V západních dějinách se tyto dva

výkladové přístupy doplňují. Člověk jako

důstojná bytost, má svým životem tuto

důstojnost osvědčovat a prohlubovat.

Otázky V jakém významu se používá v běžné řeči slovo

„důstojný“?

V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi kontingentním a

inherentním pojetím lidské důstojnosti? Jaký má

toto rozlišení dopad do praxe?

Jaký je rozdíl mezi morálním ohledem a respektem

velké úcty? Uveď příklad!

Pojetí důstojnosti v pohanské

antické filozofii

zdůrazňuje jedinečnost člověka (zóon logon echón a zóon politikon)

nepracuje s pojmem „důstojnost člověka“

převažuje kontingentní pojetí lidské důstojnosti

Sofisté artikulují poprvé subjektivitu člověka (člověk je míra všech věcí!). Připravují půdu ideji kosmopolitismu

Sokrates, Platón, Aristoteles shoda v důrazu na odpovědnost člověka vůči společnosti na jeho úsilí o dobrý život!

Aristoteles – božský prvek v člověku (rozum), ctnost (velkomyslnost)

Stoikové (Cicero) – důstojnost člověka

Pojetí důstojnosti v pohanské

antické filozofii „Velkomyslný jest ten, kdo se pokládá za hodna velkých věcí a

skutečně jich také hoden jest. Ten totiž, kdo se tak cení, aniž jest

toho hoden, jest člověk pošetilý, žádný ctnostný člověk však není

pošetilý ani nerozumný. Velkomyslný jest tedy ten jmenovaný;

neboť ten, kdo jest hoden malých věcí a pokládá se za hodna jen

takových, jest rozumný, nikoli však velkomyslný. Velkomyslnost totiž

záleží ve velikosti, jako také krása ve veliké postavě, kdežto lidé

malé postavy jsou sliční a souměrní, nikoli však krásní. Ten, kdo se

pokládá za hodna velkých věcí, aniž jest jich vskutku hoden, jest

nadutý, ten však, kdo se pokládá za hodna větších věcí než

opravdu jest, není vždy nadutý. Ten, kdo se pokládá za hodna

menších věcí, nežli jest, jest malomyslný.“

(Nikomachova etika 1123b)

Pojetí důstojnosti v pohanské

antické filosofii „Jest tedy velkomyslný člověk co do velikosti na vrcholu, co do správnosti ve

středu – neboť se cení podle hodnoty -; ostatní tak činí buď příliš mnoho nebo příliš

málo.(…) Velkomyslný člověk, poněvadž jest hoden největších věcí, jest asi

nejlepší; (…) Opravdu tedy velkomyslný člověk musí být nutně dobrý. I zdá se, že

vlastní předností velkomyslného člověka jest velikost v každé ctnosti. (…) Přihlížíme-

li k jednotlivostem, jevil by se velkomyslný člověk zcela směšným, kdyby nebyl

dobrý. Nebyl by ani cti hoden, kdyby byl špatný; (…) Nejvíce tedy, opakuji, má

velkomyslný člověk vztah ke cti, ale také umírněně se bude chovati k bohatství,

moci a všelikému zdaru a nezdaru, ať se přihodí jakkoli, i nebude se ani příliš

radovati ve zdaru, ani v nezdaru příliš truchliti. Neboť ani ke cti, ač jest největší, se

tak nechová – vždyť moc a bohatství jsou žádoucí pouze pro čest; ten tedy, kdo

je má, chce býti pro ně ctěn -; tomu, komu čest jest nepatrnou věcí, jsou jí i ostatní

věci (…). Co se týká zdraví anebo dobrého stavu a jest příjemné, touží mírně a jak

má, i po ostatních příjemnostech, když nejsou oněm na překážku, anebo nejsou

proti krásnu nebo nad jeho majetkové poměry.“

(Nikomachova etika 1123b, 1124, 1119)

Pojetí důstojnosti v pohanské

antické filosofii

„Ani nemluví mnoho o lidech; ani totiž nevypravuje o sobě,

ani o druhém; neboť mu nejde o to, aby byl chválen, ani o

to, aby ostatní byli haněni, ani zase není přítelem

vychvalování; proto o jiných zle nemluví, ani o nepřátelích,

leč pro jejich zpupné chování. (…). I pohyb u

velkomyslného člověka se zdá býti pozvolný, hlas vážný,

mluva klidná; vždyť ten, kdo usiluje o málo věcí, nekvapí,

ani nenapíná hlasu ten, kdo nic za velké nepokládá; neboť

křik a unáhlení pocházejí odtud.“

(Nikomachova etika 1125)

Pojetí důstojnosti v pohanské

antické filosofii

„Jestliže naše přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je

to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk, musí být podle téže

přirozenosti i prospěch všech lidí věcí společnou. A jestliže tomu

tak je, jsme všichni spojeni jedním a týmž přirozeným zákonem, a

jestliže toto platí, jistě nám přirozený zákon zakazuje, abychom

jeden druhému ubližovali. (…). Ti lidé pak, kteří tvrdí, že sice

musíme mít ohled na spoluobčany, ale nikoli na cizince, ti popírají

cit pospolitosti celého lidského rodu. (…). Kdybys způsobil

v něčem újmu člověku zcela neužitečnému jen pro svůj vlastní

prospěch, jednal bys člověka nedůstojně a proti zákonům

přírody.“

(Cicero, De officiis, III, 27,28,30)

Shrnutí V pohanské antice převládá kontingentní pojetí

lidské důstojnosti.

Aristoteles věnuje pozornost božskému prvku v

člověku (rozum). Důstojnost ztotožňuje s

velkomyslností, ta předpokládá dobrý život, ctnost.

Stoikové rozvíjejí ideu kosmopolitismu. Otevírají

prostor pro pojetí důstojnosti člověka.

Cicero shrnuje stoické myšlení a myšlenky římského

práva a hovoří o důstojnosti každého člověka.

Otázky

V čem je pro pojetí důstojnosti člověka

významný přínos starověké, pohanské

antiky?

Co objevujeme ve vztahu k lidské

důstojnosti u Aristotela?

V čem je zajímavý a přínosný Cicero ve

vztahu k pojetí lidské důstojnosti?

Pojetí důstojnosti v Bibli Bible neobsahuje systematické učení o člověku – je zde množství

rozličných obrazů člověka -, ani samotný pojem důstojnost člověka.

jsou zde důležité výpovědi, které jsou pro biblickou řeč o člověku, a tím také pro diskusi o jeho důstojnosti, určující.

biblické, „hebrejské myšlení“ před - helenské antiky, se odlišuje od

„myšlení řeckého.“ Starozákonní člověk uvažuje v aspektech a konstelacích. Starozákonní Izraelita si uvědomuje, že je Bohem stvořenou bytostí. Jeho život se odvíjí ve vztazích. Nechápe se jako autonomní jedinec.

problém: rozporuplnost výpovědí o důstojnosti člověka - positivní vykreslení ideje důstojnosti člověka x případy nehumánního násilí páchaného na nepřátelích Izraele ve jménu Božím. Napětí mezi bídou a

důstojnosti člověka (Job).

pozitivní idea důstojnosti člověka - zpráva o stvoření (Gn 1 -11) a skutečnost Kristova vtělení.

Shrnutí Ve Starém zákoně se řeší napětí mezi důstojností (vznešeností) a

bídou (misérii) člověka. Důstojnost člověka je postavena na čl.,

jako Božím obrazu. Člověk může důvěřovat Bohu i v obtížných

situacích, důstojnost je zachována nevypověditelností

vzájemného vztahu mezi člověkem a Bohem, ze strany Boha.

SZ rozvíjí „kulturu lidské důstojnosti.“ Předkládá ustanovení, která

mají chránit svobodu, dobré jméno člověka. Péče o lidskou

důstojnost zahrnuje ochranu slabých, ochranu života a štěstí

člověka.

Lidská důstojnost podtrhuje lidskou vzájemnost a solidaritu.

Ježíš představuje dokonalost lidství a božství. Bere na sebe zlo a

hřích člověka a lidstva – vykupuje je. Skrze zmrtvýchvstání

odhaluje eschatologický rozměr lidské důstojnosti.

Ježíš zakládá bratrství a sesterství všech lidi. Všichni jsou si před

Bohem rovni, za všechny položil svůj život.

Otázky V čem se liší pojetí důstojnosti v pohanské antice a

Bibli ?

Základem podobnosti člověka s Bohem je jeho

schopnost komunikace – má vliv na úroveň této

komunikace, zda člověk v Boha věří či nevěří?

Člověk má podle bible vládnout živočišné říši – jak

má tuto nadvládu z etického hlediska realizovat?

Jak rozumíš tomu, že důstojnost člověka je v bibli

chápána jako dar?

Jak rozumíš Kristově vtělení vzhledem k důstojnosti

člověka a rovnosti všech lidí?

Pojetí důstojnosti v období

patristiky

Období patristiky (1. – 7. stol. po Kr.)

Řečtí otcové

(Tertulián, Origénes, Klement Alexandrijský, Justin mučedník, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Řehoř

Nýsský, Řehoř Naziánský, Basilej,…)

Latinští otcové

(Ambrož, Jeroným, Augustin, Řehoř Veliký, Lev I. Veliký, Laktanc…)

Pojetí důstojnosti v období

patristiky

Vliv biblického učení o stvoření a stoické

filosofie

Otázka ztráty lidské důstojnosti v důsledku

provinění člověka

Rovnost všech lidí před Bohem

Výsostné postavení člověka v rámci stvoření

Pojetí důstojnosti v období

patristiky Ztráta lidské důstojnosti skrze hřích?

starší křesťanští autoři ne vždy zřetelně rozlišovali: mezi

přirozenou podobností člověka s Bohem na základě

stvoření, náležející všem lidem (imago creationis) a

nadpřirozenou podobností - zdokonalení skrze milost.

Tertulián: v duši hříšníka zůstává obsaženo stvořené,

původní dobro. Co pochází od Boha, nebude zničeno,

nýbrž zatemněno. Na špatném člověku je vždy něco

dobrého, jako na dobrém je i malinko špatného.

Klement Alexandrijský předpokládá i u pohanu

podobnost s Bohem. U křesťanů se umocňuje na

základě křtu.

Pojetí důstojnosti v období

patristiky

Řehoř Nýsský: Boží obraz v člověku je hříchem

zpitvořen k nepoznání - podobně jako nepoznáme

člověka, který padl obličejem do bláta – mění se

v obraz zlého. Hřích znehodnocuje Boží dar. Boží

obraz však není nenávratně ztracen, je pouze zakryt.

U významných řeckých církevních otců se zdá, že

z lidské důstojnosti hříšníka toho mnoho nezůstane

– jde však často při těchto vyjádřeních o rétorické

figury, nadsázky.

Pojetí důstojnosti v období

patristiky

Ambrož: u hříšníka dochází k úplné ztrátě

podobnosti s Bohem. Hříchem ztrácí člověk své

jméno, stává se někým jiným. Mění se v nicotného

člověka. Boží milost mu dává možnost nového

začátku.

Starokřesťanští teologové – jakož i teologové

pozdějších dob - v duchu antické a biblické

tradice srovnávají neřestné lidi se zvířaty. S oblibou

se odkazují na 49 žalm, verš 13:

„Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou“.

Pojetí důstojnosti v období

patristiky

Tacián: je názoru, že člověk by se neměl více

nazývat člověkem, když jedná jako zvíře.

Laktanc: se domnívá, že po odstranění

náboženství nemůže být zachována ani moudrost

ani spravedlnost. Klesneme pak buď skrze ztrátu rozumu k tuposti zvířat nebo k divokosti bestie.

Ambrož: odkazuje na to, že PS připisuje hříšníkům

zvířecí jména: had, mezek, kůň, liška. Právem už

není nazýván člověkem, protože se změnil a z člověka se stal někdo podobný zvířeti. Podobně hovoří sv. Augustin.

Pojetí důstojnosti v období

patristiky církevní otcové hovoří o rovnosti všech lidí

rovnost všech lidí a přiznání důstojnosti každému člověku

odvozují také z Ježíšova požadavku lásky k nepřátelům:

„Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás

pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on

dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na

spravedlivé i nespravedlivé“. (Mt 5, 44n)

Hříšnost, která by mohla motivovat k odstupňování důstojnosti, zde nehraje žádnou roli.

Shrnutí

Ve stoicko-křesťanské tradici vystupuje do popředí

důstojnost člověka ponejprv jako nárok na jeho

určitou podobu. Následně se prosazuje pojetí

důstojnosti člověka jako jeho podstatného znaku

(metafyzická podstata). Ukazuje se obzvláště v rozumu a svobodě (interpretace člověka jako

osoby) – podobnost člověka s Bohem. Rovněž tak

v jeho vzpřímené postavě, a také v

privilegovaném postavení člověka vůči ostatnímu

stvoření a v konečném důsledku ve výkupném činu Ježíše Krista.

Pojetí důstojnosti ve středověké scholastice

(cca 11. -13. stol.)

všichni lidé mají nesrovnatelnou důstojnost, vděčí za ni Bohu

Bernard z Clairvaux (1090-1153):

základ lidské důstojnosti podobnost člověka s Bohem

člověk je korunou stvoření

vzpřímený postoj je odkazem na jeho vznešené určení

Boží obraz v člověku, na základě stvoření, nemůže být ztracen.

Tomáš Akvinský (1225-1274)

Člověk představuje stvoření, které se podílí na všech řádech a stupních bytí a života. Rozumná duše člověka je nejdokonalejší z pozemských forem bytí, proto mu musí složit andělé, i když stojí v hierarchii bytí nad ním.

Boží vtělení propůjčuje člověku nesrovnatelnou důstojnost, protože posiluje v člověku naději na dosažení blaženého patření na Boha v nebi.

Tomáš nadřazuje blaho společnosti nad osobní blaho jednotlivce (trest smrti).

Shrnutí Církevní otcové rozvíjejí inherentní pojetí lidské důstojnosti za

pomocí myšlenkové stavby stoicismu doplněné o biblický obsah.

Člověk je Bohu podobný, čl. přináleží privilegované postavení v

rámci stvoření, všichni lidé jsou si před Bohem rovni.

Církevní otcové řeší otázku možné ztráty lidské důstojnosti v

důsledku hříchu. Důstojnost hříšníka se neztrácí, je však zatemněna

či zpitvořena.

Středověká scholastika pokračuje v dosavadní interpretaci lidské

důstojnosti (vliv stoicismu). Argumentuje se zde teologicky – čl. je

Božím obrazem. Zdůrazňuje se svoboda (Bernard z Clairvaux) a

privilegované postavení člověka v hierachii bytí (Tomáš Akvinský).

K důstojnosti člověka patří jeho schopnost přijmout věčné (Bernard

z Clairvaux), být schopen komunikace s Bohem (Tomáš Akvinský).

Ten připouští s odvoláním na lidskou důstojnost i trest smrti.

Otázky Může člověk přijít o svoji důstojnost hříšným

jednáním? Jakým?

Dá se skloubit trest smrti s důstojností člověka?

Souhlasíš s názorem Tomáše A., že oběť zločinem

ztrácí svou důstojnost, a že v případě potrestání

pachatele ji nabude zpět?

Pojetí důstojnosti v renesanci a

humanismu

období renesance a humanismu (cca 14. – 17. stol.) Přechodové období mezi středověkem a novověkem.

důstojnosti člověka je v tomto období věnována zvláštní

pozornost

výraz lidská důstojnost – dignitas hominis – získává zvláštní

význam v konfrontaci se středověkou zkušenosti lidské bídy – der

miseria hominis.

Temný obraz člověka středověku (Inocenc III.):

„Lidé jsou zformováni z prachu a popela, ze země ornice a špinavého semene. Přichází na svět jako dílo prostopášností slabí, křehcí a nazí. Jsou škaredá od bolestných nemocí a strachů poznamenaná těla, mořeni

hnidami, vešmi a červy. Ke všemu tomu produkují jen hlen, moč a lejno na rozdíl od stromů pole, které přinášejí květy a ovoce. Celý lidský život, který

nenalézá klid ani v noci, je prý jediná dřina a námaha – jen slizký trus.“

Pojetí důstojnosti v renesanci

a humanismu

Humanisté jednostranně zdůrazňují proti veskrze

trudnému obrazu člověka středověku jeho

důstojnost, velikost a vznešenost.

Člověk je podoben Bohu,

má rozum a svobodnou vůli, Tradiční

má významné postavení vůči všem,

má nesmrtelnou duši,

má dokonale zformované lidské tělo nové

Pojetí důstojnosti v renesanci

a humanismu

Pico della Mirandola (1463 – 1494) nepochybuje o Boží existenci. Člověku nepřiznává významné místo uprostřed

stvoření, v rámci kosmu. Daruje mu však, inspirován jedním

z mýtů platónského dialogu Protagoras, nevídanou svobodu.

Bůh, podle něho, stvořil člověka bez bytostného určení. Nic mu

prý pro něho nezbylo, když předtím bytostně určil všechny jiné

živočichy. Do Božích úst vkládá slova, která adresuje Adamovi:

„Nedal jsem ti žádné pevné místo k bydlení, … žádné vlastní vzezření, ani

nějaké zvláštní dary, to vše záleží jen na tobě jak budeš bydlet, vypadat a jaké budeš vlastnit dary, závisí to na tvém přání a rozhodnutí. Přirozenost ostatního stvoření je pevně určena a je ohraničena vnitřními zákonitostmi. Pro

sebe sama si je urči ty sám bez jakéhokoli omezení a ohledů podle svého uvážení… Nestvořil jsem tě ani nebeského ani pozemského, ani smrtelného ani nesmrtelného, ty sám ve své velikosti svobodně jako tvůrčí sochař utváříš sebe sama k podobě, kterou upřednostňuješ“.

Pojetí důstojnosti v renesanci

a humanismu

Opačné postoje Montaigne (1533-1592) a Voltaira (1694-1778)

Silněji poukazovali na nicotnost člověka a jeho skromné místo

ve vesmíru. Chtěli zlomit jeho přehnané povýšenectví a pýchu.

„Domýšlivost je naše přirozená dědičná nemoc. Člověk je nejnešťastnější a

nejubožejší ze všeho stvoření, a vesměs nejnadutější. Vidí a cítí se zde na zemi bydlet v blátě a bahně země, v nejhorším, nejodumřelejším a nejzpráchlivějším koutě kosmu vyhníván a přikován …; a jde a sedá si ve své domýšlivosti tam nad měsíční dráhu a činí si nebe za podnož svým nohám. Z pýchy této domýšlivosti pak dochází k tomu, že se srovnává s Bohem, připisuje si božské vlastnosti, a domnívá se že je vyvolený a od

ostatního stvoření separován“.

(Montaigne)

Pojetí důstojnosti na počátku

novověku

Pascalova koncepce:

Bluise Pascal (1623-1662) rozpracoval jedinečným

způsobem „dvojakost člověka.“ Člověk má sklon k

bezuzdné domýšlivosti, jako i k nejděsivější sklíčenosti.

Člověk není podle něho ani zvíře ani anděl, nýbrž bytí

mezi tím.

Shrnutí

V humanismu a renesanci jsou výklady lidské důstojnosti

systematičtější a obsáhlejší než u středověkých filosofů.

Uchovává se zde a dále rozvíjí křesťansko-metafyzický obraz

člověka. Velikost a vznešenost člověka je odvozována od jeho

podobnosti s Bohem, daru rozumu a zvláštního postavení ve

světě.

K tradičnímu pojetí se přidává také důraz na dokonalost

lidského těla, které je považováno za důstojný příbytek

nesmrtelné lidské duše. Je odrazem Boží dokonalosti.

Dosti jednostranně je zde vyzdvihována vznešenost člověka a

upozaďována jeho bída, která byla naopak přehnaně

zvýrazňována u středověkých autorů.

B. Pascal přináší vyvážený pohled na člověka. Reflektuje jak

jeho bídu, tak jeho vznešenost.

Otázky Proč si myslíš, že má člověk tendenci vidět sebe

sama příliš pesimisticky či naopak zase příliš

optimisticky?

Nevnímáš jistou paralelu mezi kultem těla v humanismu a renesanci a současností? O čem to

může vypovídat?

Jak se dá rozumět svobodě člověka ve vztahu k jeho důstojnosti?

Pojetí důstojnosti v novodobé

filosofii rozumu

Pascal zahájil proces, kdy mělo stále více ztrácet na

významu nábožensko-metafyzické zdůvodnění lidské

důstojnosti.

Lidská důstojnost je stále méně odvozována od

podobnosti člověka s Bohem a jeho privilegovaného

postavení v rámci kosmu. Akcent se přesouvá na jeho

rozum a svobodu.

Pascal, jako věřící křesťan, píše:

„Veškerá důstojnost člověka spočívá v myšlení. Nemám hledat svoji důstojnost v prostoru, nýbrž v řádu svého myšlení…. Skrze

prostor si uvědomuji, že jsem součástí kosmu a ztrácím se v něm

jako jeden bod, skrze myšlení jsem sto to pochopit“.

Pojetí důstojnosti v novodobé

filosofii rozumu Pufendorf (1632 - 1694), odborník na přirozené a mezinárodní

právo, spojil ve své představě o důstojnosti člověka pojem

Mirandolova chápání důstojnosti ze svobody s Pascalovým pojetím důstojnosti z myšlení.

Podle Pufendorfa již samotné slovo člověk ozřejmuje, že v něm

spočívá zvláštní důstojnost. Nejvyšší důstojnost má člověk na

základě toho, že má nesmrtelnou duši, která je vybavena

světlem rozumu, schopností věci posuzovat a vybírat, a

kreativně jednat.

Podle Pufendorfa s přirozenosti člověka spojená důstojnost je

základem sebeúcty, a tím i úcty k druhým, kteří jsou právě

takoví, jaký je on sám:

„Kdo tedy ctí sebe sama jako člověka, ten musí prokazovat úctu všem ostatním, protože jsme přišli na svět ve stejné podobě, tedy lidství je nám všem společné.“

Shrnutí Novodobé objevy o postavení země a člověka v

rámci kosmu (Koperník, Galilei) zpochybňují

dosavadní náboženské přesvědčení o člověku

jako středobodu vesmíru, jako tomu, kvůli kterému

byl svět stvořen.

Pascal v návaznosti na přesvědčení Koperníka

představuje zlom ve filosofickém uvažování.

Důstojnost člověka neodvozuje od postavení

člověka v rámci kosmu, nýbrž z jeho schopnosti

myslet. Otevírá tím prostor pro utváření novodobé filosofie rozumu.

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

I. Kant (1724-1804) chápe člověka jako „občana“ dvou

světů:

Člověk je součástí živočišné říše, přirozené bytí - (ens naturae),

patří k viditelnému světu - (res extensa) = bytí menšího významu

(v rámci kosmu), podléhá zákonu kauzality (přírodním

zákonům) jako každé jiné živočišné bytí (svět nutnosti).

Je mravní bytostí, rozumovým bytím – ens morale, patří

k mravnímu světu – res cogitans = uvědomuje si sebe sama, je

osobou, je od ostatních zcela odlišné bytí, má důstojnost, má v

sobě mravní zákon (svět účelů či svobody).

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Kant považuje důstojnost za bezpodmínečnou, nesrovnatelnou vnitřní hodnotu člověka. Je nevyčíslitelná.

Být člověkem, znamená být neprodejný. Kant přitom rozlišuje

„cenu“ a „důstojnost.“ V lidském světě:

„má všechno buď cenu nebo důstojnost. Co má cenu, na jeho místo může být jako ekvivalent dosazeno něco jiného; co naproti tomu je nad jakoukoli cenu, tedy žádným ekvivalentem nahrazeno, má důstojnost“.

Důstojnost v sobě zahrnuje nárok i povinnost: „(Člověk) vlastní důstojnost (absolutní vnitřní hodnotu), čímž si ode všech ostatních rozumných tvorů vynucuje úctu“.

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Člověk je úctou povinován i k těm, kteří svou důstojnost

sami popřeli. Nesmí jim být odepřena. Podle toho platí,

že

„nesmím odepírat veškerou úctu prostopášníkovi jako člověku,

která mu nemůže být odňata minimálně v kvalitě člověka; ačkoliv

on sám svým jednáním se činí nedůstojným téhož samého“.

Hegel (1770 –1831)měl jednou prohlásit:

„Sama nejzvrhlejší myšlenka nějakého ničemy je velkolepější a

vznešenější než zázrak nebe“.

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Důstojnost = povinnost vůči sobě Podle Kanta nemáme jen práva a povinnosti vůči jiným,

nýbrž také povinnosti vůči sobě samým. Vyzývá každého,

aby nikdy neurážel vlastní důstojnost, která ho povyšuje

nad vše stvoření a vlévá mu úctu k sobě samému. Patří k

tomu:

nikdy se před druhými neplazit. Nepodřizovat se jim jako psi. Kdo

před jinými dobrovolně ohýbá páteř, vzdává se tím vzpřímené

chůze. Pošlapává vlastníma nohama svoji důstojnost. Jen život

ve vzájemné úctě a správné sebeúctě podle Kanta umožňuje

vzpřímenou chůzi, což odpovídá důstojnosti člověka.

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Kant je rozhodným zastáncem absolutních trestů (trestu

smrti). Zlý skutek bude trestem očištěn.

Stát má bezpodmínečnou povinnost zločince potrestat.

Pokud by ho stát nepotrestal, nectil by jeho důstojnost

(nebral by ho jako svobodné bytí, které je odpovědné za své činy)

Trestem (trestem smrti) získává zločinec zpět ztracenou

důstojnost.

Námitka: zpředmětnění?

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Kdo týrá zvířata a ničí přírodu ohrožuje důstojnost

člověka.

Zvířata ani příroda nemají podle Kanta důstojnost

(představují pouze nevědomé bytí, věci). Nezaslouží si

úctu jako rozumné bytosti. Člověk s nimi může libovolně

nakládat. Odmítá však nevhodné chování vůči nim

(brutalitu). Vede to ke hrubosti v jednání člověka ve

vztahu k druhým lidem.

Pojetí důstojnosti u Immanuela

Kanta

Podle Kanta úcta před důstojností druhého člověka

vyžaduje nenutit ho k sebeúctě. Doslova k tomu říká:

„Nikdo mě nemůže nutit k tomu, abych byl šťastný, nýbrž každý smí

hledat svoji blaženost na cestě, která se jemu samotnému zdá

dobrá, když tím jenom není narušena svoboda druhých, kteří o

podobný cíl usilují podle nějakého možného společného zákona“.

Shrnutí Kant zůstává na pozicích filosofické tradice, autorů Cicera,

Augustina, Lva Velikého, Tomáše Ak., Manettiho, Pascala či

Pufendorfa, aj. Důstojnost člověka považují za absolutní

hodnotu odvozenou od jeho přirozenosti. Přísluší jedině jemu,

zatímco ostatnímu stvoření chybí. Podle Kanta spočívá

důstojnost člověka v jeho rozumu, který ho pozvedá do roviny

svobodného a mravního bytí.

Kant zastává i již dříve rozvíjenou pozici, že lidská důstojnost

znamená i jistý požadavek na podobu člověka a jeho postojů.

Kant, na rozdíl od středověkých myslitelů, jako i většina

novověkých filosofů, opustil nábožensko-metafyzické

zdůvodnění důstojnosti člověka. Myšlenku podobnosti člověka

s Bohem, Kant, zcela vypustil.

Otázky Čím podle Kanta převyšuje člověk ostatní živočichy a okolní

svět? Co z toho pro něho vyplývá při jednání vůči nim?

Uvažuj o situacích, kdy může dojít k zpředmětnění člověka!

Nedochází k němu při aplikaci trestu smrti?

Neproviňují se rodiče proti důstojnosti člověka, když vnucují

svým dětem štěstí, které nechtějí? Uveď nějaké takové situace!

Má člověk cenu nebo důstojnost? Dá se jeho hodnota vyčíslit

(viz článek „Jakou cenu má člověk – pár tisíc, nebo miliardu?“)

Důstojnost člověka a lidská práva

Pochopení pojetí lidské důstojnosti a jejího zdůvodnění v

dějinách je předpokladem pochopení ideje lidských

práv a jejího dějinného vývoje.

O lidských právech v dnešním slova smyslu – o jejich

uplatňování či nedodržování - je možné hovořit až od

novověku (cca 18. stol.) – člověk je respektován ve své

svobodě a právech (člověk = občan). Do té doby

hovoříme o určité „prehistorii“ lidských práv a jakýchsi

předstupních, které vedly k jejich novodobému

chápání.

Prehistorie lidských práv

Idea lidských práv je úzce spojena s přirozeným právem

(zákonem). Vztahuje se k pojmu, esenci či přirozenosti

člověka.

Positivní (promulgované) právo musí mít své zdůvodnění

v prepozitivní (přirozeně právní) rovině (již sofisté běžně

rozlišovali mezi normami, kt. platí na základě lidského

ustanovení a normami, kt. platí od přirozenosti)!

Idea lidských práv se také opírá o ideu jednoty lidského

rodu [Cicero (stoikové), křesťanství – rovnost všech lidí

před Bohem - problém (rozchod křesťanské praxe

s křesťanskou naukou)].

Lidská práva ve společenském

kontextu

Trojvrstevná, aristokraticko-vertikální společnost: Společnost a její fungování je postaveno na principu pravdy,

ideologicky normativně. V takovéto společnosti má právo

vládnout pouze ten, kdo tuto pravdu vlastní, je nositelem určující

ideologie.

V takovéto společnosti je nutný určitý druh lidí:

kasta mudrců, kněží či ideologů,

kastou lidí – vojáků, válečníků, rytířů a jiných ozbrojených sil

kastu lidí (měšťanstvo) - vytváří hmotné bohatství společnosti.

o V tomto konceptu je subjektem práv jen pravda (ideologie).

o Bludu, ideologické odchylce, žádná práva nepřísluší! Ohrožují

homogenitu společnosti.

Lidská práva ve společenském

kontextu

Společnost demokraticko-horizontální : S americkou revolucí (1776) se prosazuje nový princip legitimizace veřejné

moci.

Dosavadní princip pravdy je nahrazen principem souhlasu.

Demokraticko-horizontální systém se prosazuje především díky lepší výkonnosti a pružnosti v zajišťování občanského blaha (hmotného, kulturního, vědeckého a duchovně-náboženského).

„Považujeme za zřejmé tyto pravdy: všichni lidé byli stvořeni rovnými, jsou obdařeni od Stvořitele určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž je právo na

život, na svobodu a na vyhledávání štěstí. Vlády jsou utvářeny proto, aby zajišťovaly tato práva, a jejich spravedlivá moc pochází ze souhlasu těch, jimž

se vládne...“ (Deklarace nezávislosti 1776)

Jedná se o laický stát. Je postaven na respektu ke svobodě a

právům jednotlivce (svoboda svědomí, vyznání). Stává se pouze

ochráncem těchto práv.

Stát se prohlašuje za světonázorově neutrální.

Významné dokumenty

lidských práv Petition of Rights (1628) - první dokument lidský práv puritánské

revoluce

Declaration of Rights (1688) – dokument tzv. slavné revoluce

Virginia Bill of Rights (1776) – dokument americké revoluce

Deklarace nezávislosti [13 spojených státu (1776)] - první psaná ústava novověku

Společná ústava Spojených států amerických (1789)

Proklamace práv člověka a občana (1789) - požaduje pro každého právo na svobodu, vlastnictví, rovnost před zákonem a

ochranu před libovolným zatýkáním (francouzská revoluce)

Francouzská ústava (1791)

Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a další dokumenty Spojených národů.

Právní positivismus

Zastánci právního positivismu (počátek druhá pol. 19. stol.) tvrdí, že

positivní právo nepotřebuje prepositivní odůvodnění.

Ospravedlňuje se samo sebou. Hlavním představitelem právního

positivismu je ve 20 stol. je Hans Kelsen (1881 – 1973)

Základní teze zastánce právního positivismu se dá formulovat:

Právo je to, co lidská autorita za právo deklaruje a jako takové může prosadit.

Gustav Radbruch v roce 1932 napsal „Kdo má schopnost právo prosadit, dokazuje

tím, že je k ustanovení práva povolán“. Po Hitlerově diktatuře svoji tezi odvolal a

vyzýval k znovuoživení přirozeného práva. Mimo jiné říká: „Právní věda se musí

rozpomenout na nashromážděnou tisíciletou moudrost antiky, křesťanského

středověku a osvícenství, kdy existuje nejvyšší právo jako zákon, přirozené právo,

božské právo, právo rozumu, krátce nadzákonné právo….“.

Teorie přirozeného práva

(zákona)

Existují dvě významné teorie přirozeného práva: Klasické

a novověké přirozené právo.

Klasické přirozené právo (křesťansko-středověké

přirozené právo). Rozhodující podobu nalezlo u Tomáše

Akvinského. Převažuje zde teologická argumentace.

Novověké přirozené právo, nebo-li právo rozumové

(profánně-novověké přirozené právo). Je základem

politické filozofie osvícenství. Jeho nejzralejší podobu

nalézáme u Kanta. Dominuje zde racionální

argumentace.

Pojetí klasické nauky

přirozeného práva Základem klasického přirozeného práva, resp. jeho pojetí, je

Tomášova teorie přirozeného zákona. V jeho podání není

přirozený zákon identický s předem daným přírodním

zákonem.

Přirozený zákon představuje schopnost člověka participovat

na Božím zákonodárství (lex aeterna). Tímto zákonem je člověk vázán. Na základě rozumu však může (má) v jeho intencích

pořádat a řídit oblasti, které mu přísluší spravovat. Člověk je

vázán povinností vůči Bohu konat dobro. Je však zároveň

zmocněn k tomu, specifikovat jeho obsah.

Všechny praktické zásady přirozeného zákona mají být

poznatelné rozumem. Měly by být přístupné obecnému

diskursu.

Novověké přirozené právo

Teorie novověkého přirozeného práva pracuje stejně jako

klasická teorie práva s pojmem, esencí či přirozeností člověka,

včetně existenciálních cílů, které musí být řízeny rozumem.

Kant rozlišuje mezi: (I.) legalitou (právní povinnosti); (II.) moralitou (povinnosti ctností).

Právní povinnosti se vztahují jen na vnější jednání. Závaznost právních povinností je striktní (povinnost lze přesně určit i

vynutit). Právní povinnosti mají přednost před povinnostmi

ctností.

Povinnosti ctností přesahují rozsah právních povinností. Nejde jen o vnější chování, nýbrž i o mravní motivaci. Jde o růst ve

vlastní dokonalosti. Závaznost povinností ctnosti je rozsáhlá (je

možné ji určit jen ve všeobecných zásadách, např. lásku).

Politický liberalismus – svobodný

právní stát

Podle klasické teorie přirozeného práva je „správné“ (spravedlivé) nutně spojeno s „dobrým“. Je nevyhnutelně spojeno se světonázorovým a náboženským obsahem, s nárokem na pravdivost.

Novověký stát se musí vzdát, chce-li být svobodnou společností, nároku

na pravdu. Koncipuje se do pozice zajištění práva (míru). Otázku celkového určení člověka, základních hodnot a smyslu přenechává jednotlivci, resp. jeho svobodě, partikulárním (náboženským, filosofickým) diskursům.

Sekularizovaný stát se v mravních otázkách omezuje jen na zakazování toho, co společnosti škodí (např. pedofilie). Žije z předpokladů, které sám nezaručuje (představuje to jeho ohrožení).

Světonázorově neutrální stát nemůže být hodnotově neutrální (Halík). Může takový stát zajistit, aby se v jim garantovaných prostorách svobody dobře žilo? Je možná politika bez vnímání základních hodnot a smyslu, bez kritérii lidskosti a humanity?

Právo není eticky neutrální. Musí se orientovat na lidskou důstojnost. Vynutitelnost práva, jako základ spořádaného fungování společnosti,

vyžaduje ctnost.

Problematika lidských práv v

současnosti Důstojnost člověka nalézá vyjádření v lidských právech. Ta jsou

v současnosti zpochybňována v rovině teoretické i praktické.

Dochází k instrumentalizaci člověka:

člověk je podřizován ekonomickým, politickým či jiným cílům

(dochází k vykořisťování, manipulaci, mučení, apod.).

problémem je rasová, náboženská, nacionální, politická,

sociální nesnášenlivost či diskriminace.

lidé jsou stále více hodnoceni podle „kvality života“. Některý

život je považován za bezcenný (postižení, staří, apod.).

člověk je nahlížen jako předmět či produkt. Lze ho buď použít,

nebo odstranit. Vše je na těch, kteří nad ním mají moc (např.

přístup k nemocným ze strany zdravotnického personálu).

Problematika lidských práv v

současnosti K porušování lidských práv dochází:

ze strany národů, které se dovolávají „národních zájmů“ nebo

své činy ospravedlňují poukazem na „odlišné kulturní tradice“

(např. současné Rusko)

když se dovolávání práv oddělí od spravedlivých požadavků

morálky a obecného dobra (lidská práva jsou ohrožována ve

jménu lidských práv – invaze lidských práv). Porušují se práva

druhých lidí či národů.

když dochází k nátlakovými akcím vázanými na zahraniční

pomoc. Ta je často podmiňována nepřípustnými požadavky,

např. nucenou kontrolou porodnosti nerespektující práva

rodičů a jejich dětí (problematika třetího světa). Jedná se o tzv.

„kulturní imperialismus“.

Problematika lidských práv v

současnosti - obtíže

„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva. Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti, nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech (…). Jsou-li individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl, stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených požadavků, zbavených jakýchkoli kritérii“

(Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)

Problematika lidských práv v

současnosti - obtíže

„Lidská práva v současnosti zajišťují princip humanitárního vměšování, který dovoluje přijít na pomoc postiženým a obětem i v cizích zemích. Stojí též u zdroje nových mezinárodních soudů, jež jsou výrazem odhodlání nadřadit morálku suverenitě vlád, odsoudit zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, a zavést tak spravedlnost v planetárním měřítku. Setřením hranic mezi oblastí práva a morálky zavádí nové pojetí lidských práv jakýsi mravní světový řád – i když je nutno dodat, že intervenčního práva se využívá jen velmi výběrově a postižení jsou výhradně zločinci z „malých“ zemí, jejichž počínání vyvolává skandál v západním veřejném mínění.“

(LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 68)

Shrnutí Důstojnost člověka nalézá své vyjádření v lidských právech.

Existuje mezi nimi spojitost, čímž se mají chránit lidská práva před

nepochopením či zneužitím.

Positivní právo musí nalézat své zdůvodnění v prepozitivní

rovině. Problematický je právní positivismus, který legitimizuje

právo pouze na základě principu prosaditelnosti a

vymahatelnosti.

Pro pojetí lidských práv je důležitý společenský kontext. Prostor

pro lidská práva není ve společnosti tzv. aristokraticko-vertikální,

která je založena na principu pravdy. V demokraticko-

horizontální společnosti jsou naopak lidská práva v jejím

samotném základu. Tato společnost funguje na principu

souhlasu.

Problémem moderních světonázorově neutrálních, pluralitních

společností, je, že žijí z hodnot, které samy nevytváří.

Otázky Jak rozumíš vztahu práva a ctností?

Čím je oslabena síla zákona, jeho vymahatelnost?

Jaké má stát nástroje k vymahatelnosti zákona?

Jak může světonázorově neutrální společnost garantovat, aby

se v ní také dobře žilo (garance nejen spravedlnosti, ale i

dobra)?

Světonázorová pluralita

Světonázor zahrnuje otázky po podstatě a určení člověka, jeho orientaci

ve světě v komplexu otázek po základních životních jistotách, hodnotách a smyslu. Dotýká se i problému transcendence.

Světonázory jsou náboženské, politické, filosofické.

Otevřená společnost, ve které si občané uchovávají své názory a

navzájem se respektují, je hodna respektu a podpory.

Za liberálním postojem civilizovaných států se ukrývá:

pragmatické poznání – nikdy se nedokážeme zcela sjednotit v otázkách po hodnotě života a smyslu světa.

filozofické přesvědčení - na světonázorové otázky se nedá dát všeobecná odpověď.

právní názor - pluralistické společnosti musí přenechat svým občanům

zodpovězení světonázorových otázek, když chtějí být pluralistickými.

Hranice tolerance jsou dány v pluralitní společnosti intolerancí k intoleranci!

Filosofie a otázka světonázoru

Filosofie konce 19. a začátku 20. stol. potvrzuje, že otázky

světonázoru nejsou zodpověditelné se všeobecnou platností.

Nejsme vlastníky privilegovaných pramenů poznání.

Nemůžeme uchopit s jistotou celek bytí. Žádný ze světonázorů,

např. teismus, panteismus nebo materialismus, si nemohou nárokovat absolutní platnost svého přesvědčení.

Dilthey, Weber a Jaspers zastávají názor, že světonázory více či

méně poskytují stejné orientační možnosti. Žádný z nich se

nemůže považovat za nositele celé pravdy. Neznamená to

ovšem, že jednotlivec nemůže být přesvědčen o věrohodnosti

jednoho či druhého světonázoru. Nikdy ho to ale

neospravedlňuje k tomu, aby svůj názor vnucoval jiným. Není oprávněné předkládat vlastní světonázor jako absolutní

pravdu.

Idea lidské důstojnosti a

světonázor

Ve svobodné společnosti je možné věřit i na nepravděpodobné. Ve světonázorových a náboženských otázkách může jedinec považovat za pravdivé, co chce.

Nikdo nesmí nutit své bližní, aby chápali svět stejně jako on. Nesmí na bližního vykonávat nátlak ve světonázorových otázkách.

Světonázorově neutrální stát nesmí diktovat občanům se světonázorem

spojené hodnoty nebo ideje. Nesmí jim vnucovat náboženský obraz světa. Žádná vláda nesmí předepisovat občanům, jak mají přemýšlet o duchovních hodnotách a náboženských otázkách. Nevylučuje to

ovšem privátní a veřejné diskuse o problematických otázkách.

Světonázorově neutrální stát nesmí vnucovat občanům určité pojetí života. Nesmí ho vydávat za jediné správné. Členové takového

společenství by měli být vůči sobě tolerantní.

Svobodná společnost - tolerance

Ve svobodné společnosti musí existovat tolerance. Ta má ovšem své hranice. Světonázorově neutrálnímu státu musí být dovoleno chránit určitý obraz člověka a od toho se odvíjející hodnotový systém. Nemůže mu být jedno, jak o sobě smýšlejí jeho občané. Na jedné straně mluvíme o světonázorové neutralitě, na druhé straně o určitém hodnotovém systému.

Mohlo by jít o obecně závazné směrnice. Neodvíjely by se od interpretace člověka a světa, nýbrž od univerzálně sdílených hodnot. Je otázkou, zda důstojnost člověka představuje takovou hodnotou? Důstojnost člověka je spojena se světonázorovým obrazem člověka. Nemůže být tedy nosným základem pluralistické společnosti.

Prezentace lidské důstojnosti jako vrozené, předem člověku dané

absolutní hodnoty, je bez světonázorového výkladu nesrozumitelná, nevýznamná. Snaha spojit světonázorově neutrální stát s určitým hodnotovým systémem se zdá být nerealizovatelnou. Oba principy k sobě nepasují. Naznačený protiklad je v praxi obvykle umenšován realizovatelným kompromisem.

Ideologická neutralita státu – tichá likvidace

náboženství ve veřejném prostoru?

V posledních desetiletích se prosazuje zásada tzv. „politické

korektnosti“. Podle některých to vede k tomu, že vedle dvou

morálně nepřijatelných modelů:

- státem vnucovaného náboženství

- státem vnucovaného ateismu

se do společnosti vkrádá jiná problematická politika:

- státem vnucovaný sekularismus.

Pod praporem všeobecné tolerance a neurážení

náboženského cítění kohokoliv se pomalu destruuje to, z čeho

zásada tolerance a náboženské svobody vyrostla.