Teologicko-etická kritéria v sociální práci 2

Výběr studijních textů (pracovní, nekorigovaný text)

2

1. Blok: Uvedení do problematiky CITACE:

- Václav Havel projev ve Filadelfii v USA, 4. července 1994: „Ukazuje se, že vše co klasická novověká věda popsala, byl jen povrch věcí, jen jedna di-menze skutečnosti, dimenze tím klamavější, čím dogmatičtěji byly považována za dimenzi je-dinou, respektive za samu podstatu skutečnosti. Např. o kosmu toho dnes víme asi nepoměrně víc než naši předkové, a přece se stále častěji zdá, že oni o něm věděli cosi podstatného, co nám uniká…Čím důkladněji jsou popsány všechny naše orgány a jejich funkce, jejich vnitřní struktura a biochemické reakce, které v nich probíhají, tím víc jako bychom se míjeli se sa-motným duchem, cílem a smyslem, který to dohromady tvoří a který zakoušíme jako naše ne-zaměnitelné já….Na jedné straně se dnešní člověk těší z vymožeností soudobé civilizace a na druhé straně neví přesně, co sám se sebou, neví k čemu se má vztahovat, svět jeho zkuše-ností mu připadá chaotický, nesourodý, nepřehledný v jeho zážitku světa jako by nebylo žádné integrující síly, jednotného smyslu, vskutku niterného porozumění jevům…“. TŘI ROVINY PROBLÉM Ů

- Podle anglického filosofa Bertranda Russella (1872-1970) řešení všech problémů života a světa probíhá ve třech rovinách:

ad.1. v rovině náboženství – řešení prostřednictvím víry (univerzální rovina) ad.2. v rovině filosofie – nabízející hypotetické rozumové řešení (univerzální rovina) ad.3. v rovině vědy – nabízí rovněž hypotetické rozumové řešení, není však schopna řešit vyš-

ší problémy, např. etické (zkušenostní rovina) Tyto tři roviny se promítají do všech problémů, vždy jedna ze sfér podle charakteru je domi-nantní. (I. Badal, Úvod do filozofie člověka, CERM, Akad. nakl., s. r. o. 2001,s. 13). CHARAKTERISTIKA - ztráta vědomí Boha x MONOLOG nikoliv DIALOG - krize svědomí x PRAGMATISMUS (psychologizace morální řeči) „vyhovuje nám to“ „kritérium p říjemnosti“ - ztráta filosofického myšlení x KRITICKÉ MYŠLENÍ a SCHOPNOST ROZLIŠOVAT SOUVISLOSTI Zjednodušeně se dá říct, že jsme svědky třetí proměny „universálního“ schématu v rámci tří epoch evropské civilizace:

- předmoderny = zhruba do nástupu novověku - moderny = od novověku do poloviny 20. století - postmoderny = od poloviny 20. století

3

Odpovídajícího na tři základní otázky: - Kdo/co je považován za boha? (tedy skutečnost, kterou lidé přijímají pro sebe jako

„absolutní“) - Co si tento bůh žádá? - Kdo je prostředníkem k bohu?, Vůbec přitom nemusí jít o Boha monoteistických náboženství.

Otázka \ Epocha Předmoderna Moderna Postmoderna Kdo (co) je bůh? Bůh na nebesích Rozum Veřejné mínění Co si tento bůh žádá? Víru Vědu Zábavu Kdo je prostředník k bohu? Církev Škola (Stát) Média

DŮSLEDKY:

- Programy přinášejí informace, obrazy, životní vzory, názory, výklady, postoje, nábo-ženské představy z celého světa. Důsledky toho se označují jako „posbíraná slátanina“ a „kolážová identita“.

- Existence Boží se nepopírá, žije se bez víry. Není již potřeba ospravedlňovat nevěru, nýbrž víru. Bůh již není problémem, jelikož jeho přítomnost již není zřejmá. Nábožen-ská praxe se stává méně viditelnou; ve společnosti, pohlcované novými poselstvími, již evangelium nezaznívá. Profánní se stalo vládcem toho co je společné a podrobuje si i to co je soukromé.

POSTOJE: Denis McQuail hovoří: - o určení ducha doby. Mimo jiné charakterizovaný odmítáním racionality, střízlivosti, po-

třeby řádu a kritického myšlení, „kdy neplatí pevná víra či přesvědčení ani řádná daná pra-vidla. Je to doba uvolnění, hédonizmu, individualismu, života v přítomnosti“.1 Na místo konsekventního nasazení pro jasný program nastupují silné příklony člověka k fikci a snění po světě bez utrpení a hladu.2

Co Alberta Camuse (1913-1960) francouzského spisovatele a filosofa zajímá je: − zjistit, jak se má člověk chovat. Přesněji řečeno, jak se má chovat, když nevěří ani

v Boha, ani v rozum (s. 136). − jak má žít a jak se chovat s vědomím, že jeho existence může kdykoli náhle skončit? − jaké myšlenky, cíle a hodnoty vůbec obstojí tváři v tvář smrti? A stojí vůbec za to žít? (s.

137) Pro Blaise Pascala (1623-1662) francouzský matematik: (M. Macrone, Od Aristotela k virtuální realitě s. 21-22) − my všichni hrajeme v kostky s Bohem. Tvrdil, že nejsme schopni dokázat, že Bůh existu-

je

1 D. McQuail, Úvod do teorie masové komunikace, Praha 2001, s. 82. 2 Srov. D. Mieth, Etika a urychlování biotechniky in: R. Veselská, J. Kuře, Lidský genom vědění, možnosti, sou-

vislosti (sborník k interdisciplinární konferenci), Brno 2000, s. 22-31, s. 23.

4

− člověk by byl pošetilý, kdyby nevěřil v Boha. Opírá se přitom o teorii pravděpodobnosti. Podle něj se lidská víra či nevíra v Boha podobá sazce.

− ad. 1. pokud Bůh existuje a PS je pravdivé, může víra čl. po smrti vynést nekonečné štěstí − ad. 2. pokud B. neexistuje, pak vše o co čl. vírou přijde jsou omezené rozkoše časově li-

mitovaného života. − Je to tak 50 na 50. Čl. může udělat jedinou rozumnou věc a sice vsadit si na Boha. Rozum

tedy člověku přikazuje, že musí věřit v Boha. − V opačném případě získají na vrh vášně, které ovládnou to lepší já. Dají se zkrotit tím, že

se člověk chová jako kdyby v Boha věřil a účastní se křesťanských rituálů. Papež Benedikt XVI. vidí: - v radikální emancipaci člověka od Boha v dnešním světě, tedy do krajnosti dovedený po-

kus utvářet lidské záležitosti úplně bez Boha, přibližování se stále blíže k okraji propasti, k totálnímu odsunutí, či chcete-li, k popření člověka.

- Jeho snahou je zajistit základy soužití a obecné základy humanity na vědomí Boha. Obra-cí tak zásadu osvícenců a říká, že i ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by se přesto pokoušet jednat tak a svůj život zaměřit tak, jako kdyby Bůh existoval. Tím ne-ní, dle něj, nikdo omezován ve své svobodě a všechny naše záležitosti získají oporu a mě-řítko, jež tak naléhavě potřebují.3

- Křesťanská víra je nakloněna tezi, že svět pochází z rozumu a ten je jeho měřítkem a cí-lem. Nikoli tezi, že svět pochází z iracionality a rozum je jen vedlejší zplodina jeho vývo-je. Iracionální rozum nemůže být řešením našich problémů.

OTÁZKA PO SMYSLU: - F. M. Dostojevskij ve svém „Deníku“říká: „že existence člověka bez víry ve vlastní duši

a její nesmrtelnost je nepřirozená, nemyslitelná a nesnesitelná“ - Pascual Chávez (hlavní představený salesiánů) říká: že největším a nejrozšířenějším pro-

blémem mladých nejsou drogy a alkohol, či zmatek v oblasti sexuality, nýbrž chybějící směr, obzor, smysl, projekt života. To vede k povrchnímu životu, ke konzumací věcí a zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku.

- Ztráta smyslu= zřetelný příznak elementární krize. Příznaky: - Projevy agrese proti vlastní společnosti i všemu cizímu (strach – fundamentalismus) - Nárůst sebevražd a rostoucí sklon k násilí mezi mladistvými – skinhedi x cizinci

- Wolfgang Huber (prof. etiky): „Nic dnes neukazuje hledání zdůvodněné etické orientace naléhavěji než exploze násilí v jeho nejrůznějších podobách“.

OTÁZKY - Které otázky řeší náboženství, teologie, filosofie, etika, věda? Které otázky řeším já a jak? - Souhlasíš s tím, že dnešní člověk je ve většině pragmatický? Jaké to má pro něj důsledky? - Jak rozumíš Pascalově postoji? Vidíš nějakou spojitost mezi jeho postojem a postojem

papeže Benedikta XVI.? - Co říkáš návrhu papeže Benedikta XVI.? Je reálný a opodstatněný? - Co říkáš a jak rozumíš dnešní roli a významu médii?

3 Srov. RATZINGER, Josef: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Karmelitánské nakladatelství Kostelní

Vydří 2006, s. 38-43.

5

2. Blok: Uctívání Boha, spiritualita, křesťanská neděle CITACE:

- Juan Vecchi (bývalý hlavní představený SDB) se domnívá, že:

„Dnešní mladí lidé jsou sice individualisté, ale jsou přesto i solidární. Jsou zaměřeni na kon-zum i na duchovno, jsou racionalističtí i nechávající vše na náhodě. Je v nich rozpor mezi city a skutečností, mezi emocemi a zodpovědností, estetikou a etikou.… Jsou vnímaví pro otázky míru, ale daleko méně se angažují v boji za spravedlnost. Topí se v návalu informací, ale jsou slabí v samostatném uvažování. Mají vysoký smysl pro svobodu, ale jsou stále neschop-nější se rozhodnout. Dokáží se nadchnout při rozhovorech o hodnotách, ale prudce reagují na bezpodmínečné požadavky, které s sebou tyto hodnoty přinášejí. Ve vztazích jsou ote-vření a zdánlivě nenucení, ale musí se velice namáhat, aby se při konfliktech nestáhli zpátky. Uznávají důležitost těla, ale tělo se pak pro ně stane polem různých experimentů bez mravní zodpovědnosti. Nemají problém uznat, že nějaký Bůh existuje, ale nedokáží přijmout, že by měl nějakou konkrétní podobu. Chtějí Boha „podle sebe“ a podle svých měřítek“. KDO JE ČLOVĚK?

- Člověk je schopen uvědomovat si sám sebe a zkoumat sám sebe - Nejdříve odpovědi v rovině mýtů, pak racionální přístupy. Boží sebesdělení. Čl. není

jen odlesk nebo součást celku, nýbrž autonomní bytost, osoba, osobnost. - Člověka vnímáme jako bytost bio-psycho-sociální, hovoříme také o sféře duchovní

(spirituální) - V.E. Frankl hovoří o čl. jako o „tělesně-duševně-duchovní totalitě (Jankovský s. 15) - Nebezpečí redukcionismu. Otázka po vzájemném vztahu a hierarchii. - Dvě významné tradice: 1. Řecká filosofie (Platónova filosofie) 2. židovsko-křesťanská

tradice ŘECKÁ FILOSOFIE – DUALISMUS DUŠE A T ĚLA (Claudie Tresmontant, Bible a antická tradice. Esej o hebrejském myšlení. Vyšehrad 1998)

- Na počátku byla (božská) jednota, která se rozložila v mnohost. Pohyb od jednoty k mnohosti je negativní, je to pád, sestup, úpadek, ztráta, smrt, rozklad. Princip indivi-dualizace je vysvětlován hmotou (s. 14n..19).

- Dochází ke směšování pojmů. Nerozlišuje se jak v Genezi mezi stvořitelem a stvoře-ným, mezi stvořením a pádem.

- Smyslový svět je místem vyhnanství, odcizením. Je stínem srozumitelného světa pří-stupného rozumu. Spása znamená vrátit se zpátky k původu. Vrátit se k počátku. Pod-stata zla spočívá ve smyslovém světě, v těle, ve hmotě. Cestou úniku je askeze, která přináší spásu (s. 20).

- Svět je dán pevně a neměnně ve světě idejí. Nemůže se k němu nic přidat, jedná se jen o ubývání a úpadek. (s. 27).

- Čas se skládá z tříště okamžiků. Cyklický pohyb nikoli tvořivý pohyb vývoje. Podle Aristotela je každá změna rozkladná. Čas je sám o sobě spíše příčinou rozkladu než vznikání. Nehybné je mnohem víc. Všechno uplývá,uniká, všechno míjí. (s. 30-32)

6

- Cesta k poznání je odvracení se od smyslového světa (s. 61). Vtělení je nepřijatelné a pohoršující. Zjevení pravdy v existujícím, stejně jako spása přicházející skrze konkrét-ní národ je nepředstavitelná a skandální.

- O zlu a utrpení se mluví jako o představeních, o divadlech. Utrpení se zbavuje skuteč-nosti, svého obsahu, aby se stalo pochopitelným, aby se včlenilo v to, co je srozumi-telné (s. 89).

- Jde zde o druh moralismu a askeze. Nechápe se nadpřirozený význam ducha. Ztráta smyslu pro nadpřirozené (s. 106n).

HEBREJSKÉ, BIBLICKÉ MYŠLENÍ – DYNAMIKA, VZTAH, NAD ĚJE

- Ve zrodu mnoha jsoucen vidí positivní čin, sám o sobě chtěný a žádoucí pro svoji skvělost. Individualizace se nevysvětluje „hmotou,“ ale samým aktem stvoření. Jde o stvoření ne o vnoření nebo vyhnanství (s. 15, 88).

- Myšlenka stvoření zahrnuje radikální rozlišení mezi stvořitelem a stvořeným a zároveň i transcendenci stvořitele (s. 19).

- Stvoření je „zárodek“ předpoklad rozvoje. Stvoření zakoušíme, když svobodně jedná-me (s.14). Stvoření stále trvá (s. 23).

- Původ zla není ve hmotě, ve smyslovém světě, nýbrž je původu duchovního (lež). As-keze není záchranou,vysvobozením. Spása není v askezi. Nové pojetí spásy, pojetí du-chovní, nadpřirozené. Šťastná vina, která vedle ke zrození Boha. Překonání disonance. Prvotní radost byla bezprostřední. Konečná plnost prošla zprostředkováním zla, pře-konala nesoulad, jež ji rozštěpil a nikdy již nebude v pokušení exilu. (s. 20n)

- Čas přináší nové, objevujeme nové. Nepřetržité tryskání nového. Čas zrod nového, za-hrnuje ale i chátrání. (s. 23-25). Vyloučení jakékoli formy fatalismu, předurčení, pre-destinace. Čas a dějiny mají smysl. Služba proroků, kteří mají vhled do tvořivých činů božích (s. 32n, 39).

- Dějiny nejsou hotové. Je to nepředvídatelné vynalézání dvou svobod, které se zasnou-bily ke společnému dílu. Biblické pojetí svobody, to je biblické pojetí času. Čas a věčnost se prostupují. (s. 40-42)

- Hebrejština je konkrétní jazyk. Je vzdálen idealismu i materialismu. (s. 50-51) - Podle Platóna se k poznání srozumitelného musí vyjít, odvrátit od smyslové skuteč-

nosti, která je pouhým stínem. Hebrejec používá běžné skutečnosti k cestě poznání. Nikdy se neobrací k mýtu, k alegorii, legendě. (s. 61)

- Izrael je závislý na slově Jahvově Izrael se vymezuje duchem. Dialektika mezi Izraeli-tou jako etnickou skutečností a teologickým bytím – pravým Izraelem. Kdo se v Izraeli narodil může tvořit Izrael jen svou osobní volbou. Etnická skutečnost Izraele se nekry-je s Izraelem vymezeným teologicky. (s. 68-69)

- Duchovní dobrodružství začíná exodem. Izrael je oddělen. Podstata prorocké služby (s.72-73).

- Antropologie není dualistická. Nová dimenze - pojem ducha. Jistá dialektika mezi člo-věkem a nadpřirozenou dimenzí ducha. (s. 83-84) Řád přirozený - smrtelnost. Řád nadpřirozený – nesmrtelnost (s. 101-108).

- Psychosomatika: smysl pro tělesnost a smysl pro duchovost (s. 97-101) ROZLIŠENÍ Člověk je trojdimenzionální bytost:

- tělo – pohyb, sport, zdraví - duše – psychické pochody (emoce, vášně, nálady) – psycholog, psychiatr

7

- duch – transcendentní, náboženská dimenze, spiritualita – kněz, duchovní Rozměr života:

- jednodimenzální – jíst, spát, vyměšovat, pracovat, hospoda ...... - dvoudimenzální – navíc, kultura, vzdělání, sport, umění, příroda.... - trojdimenzální – modlitba, meditace, náboženský život, společenství.....

SPIRITUALITA

− Co je to spiritualita? Je to touha po překročení sebe sama? Je možné spatřovat v ha-zardním sportu, touze po riziku, po tajemnu, v sexualních touhách náboženský prvek, rozměr? Kardinál Martini vidí v mnoha lidských hříších na sexuálním poli nevědomou touhu po Bohu, po přijetí. Podle něj se zde nesprávně hledá to, po čem člověk v hloubi srdce touží a nalézá jen v Bohu. Vyjít ze sebe a plně se odevzdat milující osobě, která mě v lásce bezvýhradně přijímá. Toto přijetí a naplnění nabízí křesťanská víra. Ježíš, přece přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (J 10,10).

− Všeobecný trend odmítání etablovaných církví. Útěk k východním náboženstvím (hin-duismus, budhismus), ale také k islámu. Zájem o esoterismus, okultismus, sekty ...... Mluví se o nástupu „autonábožeství“ – privatizace náb. ž. – „neviditelná náboženství“.

− Postmoderní religiozita nepřímo předkládá diktát plurality náboženského života. Jedno omezení, věř si co chceš jen neříkej, že tvoje víra je ta pravá.

− Snaha nebýt ničím vázán a omezován. Zakoušet volnost (přesažnost - horolezectví, ri-ziko). Odpoutat se od reality a světa, zbavovat se svých tužeb a přání (meditace, prak-tiky – budhismus, hinduismus). Víra v osudovost, tajemné síly. Snaha tyto tajemné síly spoutat (magie). Hledání bezpečí (sekty). Všeobecná charakteristika: Vykročení do ne-určita!

− Křesťanská spiritualita – vykročení směrem k Bohu. Setkání s ním = VZTAH. Spolu-práce, rozhovor, růst.

RELIGIOZITA – KŘESŤANSKÁ SPIRITUALITA

− Bohopocta patří k podstatě lidské existence, kdy si člověk uvědomuje své bytí, své po-stavení.

− Tertulián: duše lidská je od přirozenosti křesťanská. Protestantský teolog Helmut Thie-licke (20. století) - člověk je „nenapravitelně náboženský“.

− Víra v Boha není něco nepřirozeného. V B. nachází člověk směr života. − První přikázání vyzývá člověka, aby vedle Boha neměl žádné jiné bohy. Bůh se zjevu-

je jako ten, kdo osvobozuje. Člověk má žít jako osvobozený. Požadavek vychází z lás-ky. Kdo o této lásce ví, kdo v ni věří a jí důvěřuje, neváže se na žádné jiné bohy: „Bůh sám stačí“ (Terezie z Avily). Člověk je stvořen pro Boha. Neplatí zde dnešní často zdůrazňované, že nejdůležitější je svoboda, protože to nakonec vede ke svobodě „osamocení“. Máme všechno, můžeme si vše dovolit, užíváme si, ale jsme vlastně osamocení a sami. Je to nepříjemné zjištění, „procitnutí“ do prázdnoty. Biblické posel-ství je v tomto směru jednoznačné. Svoboda je vnímána ve vztahu. Pomocí evangelij-ních požadavků jsme uváděni do plnosti svobody a harmonie vztahů. Do vztahu k Bohu, k sobě, k druhým, k věcem a k okolnímu stvoření. Tím se učíme být vníma-vými pro hodnoty a vztahy, pro Boha.

8

NEVÍRA − Setkáváme se s různými formami bezbožectví. „N ěkteří člověka tak vyvyšují, že tím ví-

ra v Boha téměř ztrácí sílu; zdá se však, že jim jde více o zdůraznění člověka než po-pření Boha. Jiní si vytvářejí takový obraz Boha, že představa, kterou odmítají, vůbec není Bůh evangelia. Jiní si otázku o Bohu vůbec nekladou; necítí totiž, jak se zdá, ná-boženský neklid a nechápou, proč by se ještě o náboženství měli zajímat“ (GS 19) Mnozí poukazují také na zlo ve světě a považují ho za neslučitelné s představou Boha; a nemálo je těch, kteří prohlašují, že možnosti utváření světa, které nám poskytla věda a technika, činí Boha zbytečným. Jedině co má význam, je prý člověk sám.

IDEOLOGIE

− Ideologie si nárokují určovat smysl a cíl člověka. V ideologii si člověk vytváří obraz (řecky eidolon) o skutečnosti, do kterého vtěsnává skutečnost, když se (už) s tímto ob-razem neshoduje. Je přímo charakteristickým znakem ideologií, že chtějí úplně a ob-sažně objasnit skutečnost z pohledu jednoho předpokladu, který je podstatně jedním z faktorů skutečnosti.

− Křesťanství není ideologii ani jeden z mnoha světonázorů. Zde si nevytváří člověk ob-raz Boha, ale je to Bůh, který se lidem zjevuje. K tomu Rahner píše: „Nemám žádné oprávnění k tomu pojímat křesťanství jako jeden z mnoha světových názorů. Rozuměj-me křesťanství přesně! Srovnejme!...Pak nebude nikde jinde něco vyššího, co dobré, pravdivé, co vykupující a bytí osvětlující, co je odhalující v nekonečnosti Božího ta-jemství, co byste v nějakém jiném světonázoru nalezli a v křesťanství ne“.

SEKTY

− To, co platí o ideologiích platí do značné míry i o sektách. Je zde vyhraněnost a fana-tismus, absolutní nasazení a bezvýhradnost.

Problém:

− popření svobody − redukcionismus − manipulace

Etika se snaží dobrat pravdivě podstaty věci a z toho vyvozovat odpovídající závěry. ZÁKLADNÍ FORMY ZBOŠTĚNÍ

− Zbožštění majetku. Bohatství se stává mamonem, všeovládajícím bůžkem. − Zbožštění moci. Člověk přehnaně touží po osobním uplatnění a uznání. − Zbožštění požitku a rozkoše. Člověk absolutizuje touhu po požitku a rozkoši. Mluví-

me o rozkoši smyslů (zraku, čichu, chuti, sluchu, hmatu) a o duchovním požitku. − Zbožštění sexuality je vnitřní zotročení pudem, který může ovládnout lidi natolik, že

už neuvažují vůbec o tom, aby sexualitu rozumně kultivovali. Takovéto zotročení ne-ničí jen lásku mezi lidmi, ale také lásku k Bohu.

9

RŮZNÉ FORMY BOHOPOCTY

− Dějiny náboženství ukazují, že bohopocta a kult jsou staré jako lidstvo samo. Kultovní nábožnost nikde úplně nechybí, ani u primitivních kmenů, ani u vyšších kultur, třebaže formy bohopocty mohou být velmi rozdílné.

− Z křesťanského pohledu lze každé mravně dobré jednání považovat za úkon bohopo-cty. Akty bohopocty v přísném slova smyslu jsou však pouze ty, jejichž výslovným a bezprostředním předmětem je klanění se Bohu a jeho chvála:

− 1. modlitba 2. Četba posvátných knih (slova pocházející od Boha) 3. posvátné svá-tostné obřady. 4. svěcení určitých dní a dob, poutí a procesí. 5. vyhrazování posvát-ných míst a předmětů, uctívání Božího jména, božských symbolů nebo obrazů. 6. Uctívání Boha se projevuje také v uctívání svatých.

− Psychologie potvrzuje, že lidé potřebují vztah k Bohu v pravé odevzdanosti a klanění.

C.G.Jung spatřuje v nedostatku náboženské orientace rozhodující příčinu psychických nemocí a neuróz, zvláště v druhé polovině života. Náboženskou víru pokládá za pod-statnou podmínku duševního zdraví. Pokud člověk přisoudí absolutní význam relativní hodnotě, zůstane nenaplněn a nakonec onemocní.

RITUÁLY A SYMBOLY

- Náboženství jsou charakteristická mnohostí rituálů, která jsou bohatá na symboliku. Křesťanství oplývá tradicí obřadů a znamení jako již ve SZ posvátná místa (chrám), posvátné doby (sabat, pascha), posvátné předměty (svitky tory, sedmiramenné svícny) a posvátná místa (tóra, knihy proroků) i náboženské písně, žalmy a modlitby, i když s jiným významem.

- Obřady pozvedají člověka nad jednotvárnost všedního dne a obohacují jeho existenci tím, že vyjasňují jeho situaci ve světě a začleňují ji do širších souvislostí. Symboly nás upozorňují na něco, co běžně přehlížíme (prorocká služba). Symboly jsou často mno-hoznačné. Rituály bohaté na symboliku např. svátosti mají přiblížit neviditelné půso-bení Boží milosti. Viditelné věci a vnější úkony pozvedají srdce k Bohu, zintenzivňují a prohlubují postoje ducha a udržují jejich životnost.

− Rituály však nejsou jen náboženský fenomén, nýbrž i empirická skutečnost o kterou

jeví zájem profánní vědy, především pak sociologie. Rituály a obřady totiž k člověku neodmyslitelně patří. Jan Sokol hovoří o „antropologických konstantách“, které mají různou podobu a význam.4 Jedním ze základních momentů je „přesažnost“. Obřady a rituály povzbuzují člověka tam, kde zakouší svojí bezmocnost, kde už jeho vlastní síly nestačí. Jsou jimi např. přírodní katastrofy, nevyléčitelná nemoc, tíživá životní situace, můžeme zde ale řadit i situace před sportovním výkonem či složením zkoušek. V takových situacích se člověk modlí, prosí a přináší oběti.5 Dovolává se ve své bez-moci ujištění pomoci, která není zcela v jeho moci.

− V pocitu bezmoci a následném zakoušení „přesažnosti“ se ale člověk dotýká také zá-

kladní roviny etické odpovědnosti za svůj život a své životní postoje. Život přináší ne-sčetné množství situací, které žádají rozhodnutí a z toho vyplývající odpovědnost a to i

4 Srov. J., Sokol, Člověk a náboženství, Proměny vztahu člověka k posvátnu, Praha Portál 2004, s. 53. 5 Srov. H. Weber, Das bleibende Thema der Sakramente, s. 200.

10

za něco a někoho, kdy výsledek nezáleží jen na nás a také situace, kdy se zavazuji k něčemu co nemohu úplně a zcela předvídat např. když na sebe beru nějaký závazek či dělám slib. V takových případech má takové rozhodnutí nepochybně „transcendent-ní rozměr“ a je doprovázeno různými obřady, kdy je zde snaha opřít se o něco mimo sebe, co člověka podrží. Ve vztahu ke svátostem zde můžeme vidět onu bazální a zá-roveň finální odpovědnost za svůj život před Bohem, u kterého zároveň hledáme opo-ru, abychom své odpovědnosti dostáli6.

− Rituály a obřady představují rovněž sváteční rozměr života. Vybočení ze šedi každo-

dennosti a tlaku starostí. I když se opakují, zahrnují v sobě vždy něco nového a zvlášt-ního. Osvobozují od tlaku hledat vždy, na svou vlastní pěst, způsoby jednání a rozho-dování. Toto odlehčení pak znamená jednak názorovou ukotvenost v labyrintu světa a zároveň otevírá potenciál pro hledání toho nejlepšího. Slavení svátostí pak dává zaku-sit, že život je povolání. Existujeme ne proto, že jsme chtěli, ale proto že si nás Bůh přál. Náš život je tak výsledkem Božího chtění a nelze proto žít bez ohledu na Boží vůli. Nemůžeme žít podle vlastní libovůle, ale přijmout život jako dar a to i s hranicemi, které musíme respektovat. Základním postojem, který se od nás žádá je, abychom Boha nejenom uznali, ale také jej ve svém životě hledali a uspořádali podle toho svůj život.7 Tím zde nacházíme hluboké spojení mezi svátostmi a etikou, jestliže jí chápeme jako vůdce v oblasti svobody, kdy nehledám jen dobré, ale lepší a nejlepší.8

− Opominout nelze ani sociální funkci rituálů. Integruji jedince do společenství nebo

společnosti. Člověk se stává členem skupiny, když akceptuje její rituály a obřady a ob-ráceně skupina vzniká a trvá skrze existenci a uznání společných rituálů. Potřebuje je jako prostředek své soudržnosti. Rituály jsou tak důležité jak pro jednotlivce, tak pro společenství a společnost. V této souvislosti se jeví jako velmi významné ty rituály, které jsou spojený s důležitými přechodovými obdobími v životě člověka jako je naro-zení, vstup do dospělosti, do manželství a konečně při umírání. Svátosti plně kore-spondují s těmito obdobími, do kterých jsou zasazeny.9 Tím je ukázán nejenom jejich nesmírný význam pro jednotlivce, nýbrž i společenství či společnost. Pomáhají tak ukazovat souvislost mezi jednotlivcem a společenstvím či společností, jejich vzájem-nou podmíněnost a připomíná vzájemné povinnosti.

− V neposlední řadě rituály definují a ozřejmují otevřené situace člověka. Jinými slovy

dávají poznat smysl života a jeho jednotlivých fází.

FALEŠNÝ KULT A POVĚRA

- Pravá bohoslužba má za cíl Boží poctu a oslavení. Falešný kult se naproti tomu snaží pomocí náboženských praktik božství ovládnout k užitku člověka.

- Někdy očekávají lidé blahodárné účinky i od čistě mechanického používání posvát-ných předmětů, jako např. posvátných obrazů nebo ostatků. Člověk zde spoléhá na pů-sobení hmotného předmětu, místo aby stavěl na vnitřní oddanosti Bohu.

6 Srov. J., Sokol, Z. Pinc, Antropologie a etika, Praha 2003, s. 27n. 7 Srov. P.Ch.Villanueva, Boží Slovo a salesiánský život v dnešní době, ACG 386, český překlad Salesiánská

provincie Praha 2004, s. 27. 8 Srov. J., Sokol, Z. Pinc, Antropologie a etika, Praha 2003, s. 15-32. 9 Srov. H. Weber, Das bleibende Thema der Sakramente, s. 201n.

11

- Extremní formou falešného kultu je uctívání a adorace neskutečných bohů, démonů a ďábla (satanský kult). PS potvrzuje existenci duchovních bytostí a zvláště ďábla. Bůh je vládce nade všemi. I když jim je dána určitá moc, nelze se s nimi v žádném případě vypořádat jejich uctíváním, nýbrž jedině počestným životem.

- Pověru v širokém slova smyslu představují zvyky a praktiky, jež jsou objektivně ne-

podložené, a proto nicotné a absurdní. Pověra v užším smyslu záleží v nicotných zvy-cích a praktikách, opírajících se o víru v neskutečné mocnosti.

- Pověru je třeba odlišit od obřadů a obyčejů jež nejsou výslovně racionální (např. užití svěcené vody ke kropení osob a předmětů, které vyjadřuje ve viditelném znamení prosbu o Boží pomoc a ochranu).

- Pověru je rovněž třeba odlišit od užívání parapsychologických schopností člověka. Někteří lidé nepochybně dokáží vyhledávat s virgulí a kouzelným kyvadlem vodu, mi-nerály, a někdy dokonce ztracené předměty. Jiným fenoménem parapsychologické po-vahy jsou zázračná uzdravení, která ovšem narážejí na své meze u vážnějších nemocí. Užívání těchto mimořádných schopností se může samozřejmě smísit s pověrečnými praktikami, nebo dokonce může být pouhým předstíráním, čirým podvodem a klamem (falešní léčitelé).

- Mezi příčinami pověry hraje důležitou roli nevědomost. Nejsmutnější příčinou pověry však je nedostatek pravé víry v Boha a pravé nábožnosti. Pověra se tak stává jedním ze zoufalých lidských pokusů o objasnění bezvýchodnosti existence, o zvládnutí životní nejistoty a úzkosti.

- PS přísně odsuzuje těžké formy pověrčivosti, jako např. věštění, pověrečné hádání, přivolávání mrtvých, užívání amuletů, magie a kouzel (Dt 18, 9-14; Iz 2,6) a dokonce stanoví trest smrti pro čarodějnice a média (Ex 22,17; Lev 20,27). NZ vyslovil jedno-značný rozsudek nad pověrou a nad přidržováním se démonických mocí a sil (srov. Sk 13,10n; 19, 13-19).

- Slovo „pověra“ znamená falešná, převrácená víra („pa-víra“), ale také nepravý postoj víry. Pověra předpokládá magický obraz světa a přijetí nevysvětlitelných mocí a sil, kterým je člověk vystaven a které se pokouší ovlivnit ve svůj prospěch a positivně na-klonit magickými úkony. Pověra může existovat v každém náboženství. Víra a křes-ťanské zvyky mohou souviset s pověrčivými představami nebo se mohou stát pověrou.

POŠETILÁ VÍRA - Pošetilá víra záleží v přikládání významu jistým znamením a okolnostem a v užívání

některých předmětů bez věcného odůvodnění (strach z černé kočky, strach z čísla 13, neženění se v květnu...).

- Rozšířeno je také používání jistých věcí k osobní ochraně nebo pro přivolání štěstí. Sem patří talismany, amulety a maskoty. Talismany jsou předměty, o nichž se věří, že přinášejí štěstí a zajišťují svému nositeli prosperitu a úspěch. Amulety mají odrážet škodlivé vlivy. Maskoti mají chránit před neštěstím.

VĚŠTECTVÍ

- Věštectví je pokus o předpověď budoucnosti nebo o dosažení jiného skrytého vědění. Takové skryté vědění se může týkat osudu pohřešované osoby, místa výskytu ztrace-ných předmětů, pachatele neobjasněného zločinu, zapomenuté vzpomínky, situace ne-přítomného člověka nebo něčeho podobného. Nelze popřít, že existují takto parapsy-chologicky nadané osobnosti. Velmi často jde, ale o nepoctivou hru a podvod. Předpo-

12

vídání budoucnosti je dar mnohem vzácnější a doprovází ho mnohem více nejistoty než věštění o skrytých přítomných nebo minulých událostech či faktech.

- Při obecném mravním zhodnocení věštectví je potřeba říct, že je nutné rozlišovat a na druhé straně být víc než obezřetný, zvláště tehdy, kdy začíná jít o spiritismus nebo spojování s ďáblem. Didaché říká: „Dít ě mé, neptej se věštců ve věštírnách po bu-doucnosti. Vede to k modloslužbě. Neužívej zaříkadel ani hvězdopravectví ani kouzel. Nechtěj to ani poznat. Z toho všeho povstává modloslužba“.

- Častým jevem u věštění je věštění o utajených skutečnostech. Věštění o utajených sku-tečnostech se zdá být přípustné, když zúčastnění jsou oprávněni k poznání, když ne-hrozí nebezpečí škodlivého omylu a když použité metody nepůsobí pohoršení. Médi-um a osoba, dožadující se informace, musí mít oprávnění ke hledanému poznání. Toto věštění se musí vyvarovat pohoršlivých metod, jako např. jistých podob spiritismu ne-bo zaklínání ďábla.

ASTROLOGIE

- Vychází z předpokladu, že existuje zákonitý vztah mezi postavením hvězd v okamžiku narození daného člověka a jeho charakterem či osudem. To vede k úsilí vyčíst z hvězd jeho budoucnost. Astrologie je velmi starý druh věštění.

- Lidovou formou astrologie jsou horoskopy, objevující se v mnoha novinách a časopi-sech. Většina profesionálních astrologů je odmítá jako bezcenné. Sledování horoskopů je výslovně pověrečná praktika, nedůstojná odpovědné osobnosti. Ale i profesionální astrologii je třeba pokládat jakožto vědecký postup za nepodloženou a nezpůsobilou pro získání poznatků o budoucnosti.

VĚŠTĚNÍ Z KARET, ČAJOVÝCH ŠÁLKŮ, KŘIŠŤÁLOVÝCH KOULÍ atd.

- Takové věštění je často spíše zneužitím naivní lehkověrnosti klientů, než že by šlo o skutečnou paranormální schopnost. Totéž platí o chiromantii, která se pokouší vyčíst budoucnost člověka z čar jeho ruky.

SPIRITISMUS

- Tato forma jasnovidectví spočívá v úsilí o vyvolání duchů mrtvých nebo ducha světa, od kterých lze získat utajené poznatky a vědění o budoucnosti. Spiritistické seance jsou v mnoha částech světa běžnou praxí. Ze spiritismu se vyvinul řádný náboženský kult. V severní a jižní Americe i v jiných částech světa vytvořily spiritistické skupiny opravdové církve. Spiritistická shromáždění jsou přinejmenším projevem zmatené ná-božnosti a musí být odsouzeny jako falešný kult: nelze je schvalovat. Věřícím je zaká-zána přítomnost a aktivní účast na spiritistických seancích, kvůli jejich nebezpečím pro víru a dobré mravy.

MAGIE

- Magie je úsilí o vyvolání jistých účinků nepřirozeným způsobem pomocí tajemných sil. Magie se dělí na bílou (používání náboženských formulí nebo symbolů), která se snaží o prospěšné nebo alespoň přípustné účinky, a černou (dovolávání se ďábla a dé-monů), jež chce někomu uškodit nebo směřuje k jiným hříšným cílům. Magií se nazý-

13

vá také využívání skutečně existujících, třebaže tajuplných sil. Pokud tyto síly nejsou naprosto neskutečné, nelze víru v ně a jejich užívání hodnotit jako pověru.

- Podařilo se dokázat, že někteří lidé mají schopnost jen svými duševními silami fyzicky a psychicky ovlivňovat jiné osoby a předměty (př. hráči v kostky mohou duševně ovlivnit padání určitých čísel).

- Nemluví se o magii tam, kde jistá osoba výslovně vztahuje své mimořádné síly k Bo-hu. V takovém případě se hovoří o zázračných schopnostech, kdy dotyčný se pokládá za nástroj Boží a svých schopností užívá výhradně k dobru druhých (např. Don Bo-sko).

- Magie, kouzelnictví a čarodějnictví jsou slova používaná k označení činnosti lidí, jež uplatňují své schopnosti k tomu, aby pochybným nebo škodlivým způsobem ovlivnili zdraví lidí či zvířat.

- Užívání parapsychologických sil (telepatie, mimosmyslové vnímání, jasnovidectví, pohyb hmoty způsobený jen duševní činností) v zásadě podléhá stejným mravním normám jako každá jiná činnost a ovlivňování druhých. Samy o sobě nejsou parapsy-chologické síly nic špatného. Člověk má povinnost je správně a dobře používat.

SATANISMUS

- Satana lidé uctívají ze čtyř hlavních důvodů: - 1. Jedni jej uctívají jako svého boha, protože chtějí moc (vysoká politika...) - 2. Jiní jej uctívají kvůli bohatství (podnikatelé). Satanismus je často svázán s prostitu-

cí, pašováním drog a se zednářstvím. - 3. Třetí kategorie satanistů jsou mladí lidé, kterým jde o dobrodružství. Zvláště proto,

že se jim líbí sexuální orgie. Slibují satanovi, že budou dělat všechno možné zlo. - 4. Čtvrtá skupina uctívá satana kvůli získání popularity. Sem patří mnoho rockových

skupin. Mnoho populárních - zvláště metalových - skupin má texty, jimiž přímo uctí-vají satana, chválí sebevraždy, prostituci, kriminalitu...... Poslechem této hudby do se-be mladí lidé aniž by o tom věděli, satanské výroky (deska puštěná po zpátku „satan je můj pán, satan je můj spasitel...)

- Satanisté nejsou ateisté. Věří v Boha, ale snaží se proti němu bojovat. Během svých ri-

tuálů někdy obětují při zvláštních příležitostech lidi, případně tělíčka potracených dětí; zejména o vánocích, velikonocích nebo 1. srpna, což je pro satanisty nejsvětější den. Jinak své rituály provádějí hlavně v pátek a v neděli v opozici k tomu, že pátek je pro křesťany dnem spasení a neděle dnem Páně. Běžné jsou jejich rituály při úplňku.

- Jedním z důvodů, proč se mladí lidé dávají k satanistům je, že se cítí osamoceni. NEW AGE

- Hnutí Nový věk New Age má ve Spojených státech a v západní Evropě milióny násle-dovníků. Vypadá velice nevinně. Pomáhá ti odhalit síly, které máš v sobě, a síly v pří-rodě. Přívrženci tohoto hnutí říkají, že věří v boha. Ale kdo je ten bůh, ve kterého vě-ří? Je to bůh, který je v přírodě, a proto i v tobě. Je to bůh, kterého ty sám tvoříš skrze svou sílu. Nakonec uslyšíš: Nehledej Boha mimo sebe, ty sám jsi Bůh!

- Kde hledá křesťanství setkání a společenství s Bohem, je to v New Age „ člověk se svými dosud netušenými, většími možnostmi, který tu začíná žasnout sám nad sebou. Není to Bůh, s kým se setkává. Zvěstovatelé New Age zvou, vybízejí k dobrodružství objevování nás samotných. Člověka odkazují na člověka, nikoli na Boha“ (Horst Bürc-

14

kle). Sám v sobě jsi všemohoucí, nepotřebuješ Boha, aby tě zachraňoval. Tvé spasení spočívá v tom, že odhalíš a rozvineš síly, které máš v sobě. Jinými slovy řečeno, ter-mín spása zde není rozuměn v křesťanském smyslu; žádná naděje pro onen svět, nýbrž jak to vyjadřuje Alberto Godenzi: „Radost a smysl musejí nastat na tomto světě, v bezprostředním zde a nyní“.

- Myšlení New Age je vždy znovu chápáno jako výraz protestu proti zcela racionalistic-kému obrazu světa, proti čistě instrumentálnímu chápání rozumu, proti pojmu zkuše-nosti, redukovanému na to, co lze kvantifikovat. Jedná se o získání těch duchovních zkušeností, jež zprostředkují pocit „bytí v rezonanci s celým univerzem“. Vše sjedno-cující monistické ideje sjednocení v New Age ruší osobní svobodu, autonomní subjek-tivitu a tím i odpovědnost.

- V kosmickém vědomí New Age spočívá lidská „svoboda“ pouze v tom, aby se člověk „otevřel, ochotně a bez odporu se vyladil a ‘naskočil’ do kosmického procesu přeměny ke spáse“. New Age svobodu zlehčuje, nedává žádný prostor pro skutečně svobodné rozhodnutí lidského jedince, který podléhá neúprosným kosmickým zákonům.

- Společným znakem nové religiozity vědomí je zrušení náboženského napětí Já - Ty ve prospěch nadřazené jednoty.

SHRNUTÍ

- Celkově se dá říct, že dochází k nárůstu okultismu především u mládeže. Ta se zabývá obzvláště jednoduchými praktikami spiritismu.

- Dospělí se spíše přiklánějí k hnutí „New age“ a reinkarnačním teoriím. - Celkově stoupá tendence přijímat spiritistické obrazy světa a mytologický výklad svě-

ta. - Důvody mohou být psychologické, ale též zklamání nad selháním vědy a techniky,

touha po dobrodružství, tajemství atd... Je zde snaha zvládnout svět a dění osudu okultními praktikami a příklonem k hnutím hlásajícím nový věk.

- Současný příklon mnohých lidí k okultním praktikám a k představám „nového věku“ je také kritickou otázkou pro církev a pro věřící.

- Mnohdy je těžké rozlišit, které metody jsou či nejsou okultní. Podle P. Eliase Velli exorcisty z Malty můžeme zařadit do okultismu částečně i satanismus, spiritismus, ča-rodějnictví, kouzelnictví, věštění.... Proto je žádána skutečná obezřetnost ve vztahu k těmto praktikám. Okultismus je především živen starou lidskou touhou vidět za hori-zont běžného a k tomu často se pojící touha touto cestou ovládat ve svůj prospěch to, co mi může buď prospívat, nebo škodit. Tato touha dochází svého naplnění jednak v tajných učeních, dále v praktikách, která mají člověka chránit (různá zaříkávání a „obranné rituály“) a konečně v magii, černé a bílé, která chce manipulovat skutečnost ve svůj prospěch, aniž se její původce chce podřídit Stvořiteli. Dále je to určitý strach z nepoznaného, neovladatelného, nebezpečného. Člověk reaguje na tento strach buď tím, že mimo vědu a křesťanskou víru hledá prostory k ovládnutí světa, nebo tak, že si vybere zlo za svého spojence, aby byl před ním bezpečný (satanismus, černá magie).

ZVLÁŠTNÍ PROJEVY ÚCTY K BOHU

- Bůh zjevuje své jméno a tím zjevuje sám sebe. Zjevuje se jako Bůh, který se rozhodně přiklání k člověku, zjevuje se Mojžíšovi jako zachraňující Bůh. Jemu náleží čest a úcta. Pro křesťany je Boží jméno nerozlučně spjato se jménem Ježíš, které znamená: „Bůh je pomoc, spása“ (Je=Jahve, šua=spása)

15

- Modlitba je nejzákladnější náboženský úkon. V modlitbě uznává člověk svou vlastní stvořenost. Pro křesťany je modlitba zvláště výrazem víry v milujícího Otce. Modlitba je „povznesení srdce k Bohu“ (Jan Damašský) a rozmluva s Bohem“. Bůh si osobně dělá s člověkem starosti a naslouchá mu. Písmo svaté mluví o vylévání duše před Bo-hem (1 Sam 1,15), o touze po Bohu, „jako laň dychtí po bystré vodě“ (Žl 42,1) o po-zvednutí duše (Žl 25,1), o hledání útočiště u Boha (Žl 31,2). Modlitba jako pozdvižení duše k Bohu znamená pohyb celé osoby směrem k Bohu v úkonech chvály, oddání, naděje a lásky. Pouhé intelektuální přemýšlení o Bohu proto ještě není modlitbou; zů-stává na úrovni bádání a studia. Modlitba je odevzdáním se do Boží vůle a odpověď na jeho lásku.

- Modlitba může mít různé podoby; prosebná modlitba, děkovná modlitba, modlitba odevzdanosti, modlitba nářků, smíření, klanění, chval. Církev je ze své podstaty mod-lící se církev.

- Modlitba není jen jedna činnost vedle jiných. Modlitba v nejširším slova smyslu je schopnost žít celý svůj život jako dialog, jako komunikaci. Věřím-li jsem schopen unést skutečnost, takovou jaká je. Ne silou své heroičnosti nebo blazeovaného nadhle-du, nýbrž silou důvěry, naděje.

- Žít život jako dialog, naslouchat, odkrývat Boží výzvy v událostech vlastního života, to je třeba se učit. Smysl neleží zpravidla na povrchu. Modlitba, a zvláště meditativní modlitba, naslouchající rozjímání, je cesta, jak překonávat taková „krátká spojení“ a unáhlené závěry jak sestupovat na hlubinu.

- V jednom jezuitovi, který přišel do Indie, vyvolala děsivě působící bída dvojí typ reak-

ce. Dětskou: utéci, raději to nevidět! A pubertální: je třeba udělat revoluci! Dětský únik nic neřeší a adolescentní revolucionářství jen rozmnožuje nespravedlnost, násilí roztáčí ďábelské kolo odplaty. Teprve když v meditaci uklidnil svoje srdce a získal svobodný odstup od svých emocí a zkratkovitých reakcí, dozrál k dospělému řešení, k trpělivé službě. Není náhodou, že trpělivá, obětavá práce dvou lidí, kteří do značné mí-ry změnili tvář Indie - Mahátmy Gándhího a Matky Terezy - vzešla z hloubky kontem-plativního života.

- Modlitba nás osvobozuje od fixací na sebe, na svá přání, na své starosti, vede k vidění života z nové perspektivy. Začínáme si uvědomovat, že je tu něco důležitějšího než naše momentální přání a potřeby.

OTÁZKY

- Souhlasíš s charakteristikou dnešního mladého člověka jak ji prezentuje Juan Vecchi? - Souhlasíš s názorem, že duše lidská je od přirozenosti křesťanská? - Jaké jsou rozměry lidského života? - Je rozdíl v kvalitě života podle prožívané dimenzionality bytí? - V čem je problém sekt a ideologii? - Proč má dnešní člověk sklon k okultismu a pověrám? - Dá se považovat hazard a rizikový sport za náhražku náboženského rozměru života?

16

2. hod.: Slavení neděle a posvátných dob Pravidelný den odpočinku je nezbytný pro tělesné a duševní zdraví člověka. Povinnost uctívat Boha jednotlivě i ve společenství náleží k podstatě toho, že je člověk stvořená bytost. BIBLICKÝ PŮVOD SVĚCENÍ NEDĚLE a) Svěcení sabatu ve Starém zákoně − Slovo „sabat“ je v úzké souvislosti se slovem „přestat“ nebo „zastavit se“. Zachovávat

sabat znamená zastavit se. Člověk se musí zastavit, aby si hlouběji uvědomil skutečnost života. K tomu, aby člověk byl skutečně člověkem, patří klid, zotavení, odpočinek a čas k hlubšímu zamyšlení.

− Sabat jako den klidu je tu pro lidi bez ochrany, bezbranné a závislé. Přikázání ctít sabat je do jisté míry zákonem na ochranu práce. Zdůrazňuje v příkazu k pracovnímu klidu rov-nost všech lidí před Bohem a přiznává jim základní práva na ochranu (srov. Ex 20,10; Dt 5,14).

− Doby klidu a zotavení existovaly i u jiných národů. Ale v Izraeli byl sabat zdůvodněn ví-rou. Slavení sabatu je znamením smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Ve smlouvě s Bo-hem je pro lid smlouvy sabat nábožensky zdůvodněn; stává se dnem zasvěceným Bohu a má být proto svatý.

− Bůh na počátku stvořil svět a dal mu řád, který byl předán člověku: řád práce a odpočin-ku. Člověk se v práci nevytrácí, ale stojí nad ní. Sabat připomíná odpočinek Stvořitele sedmého dne (Gn 2,2-3). Člověk může v odpočinku a zotavení důvěřovat, že Boží stvoře-ní a s ním i člověk je vždy v rukou Božích. Nikoli člověk, ale Bůh sám dovrší dílo stvo-ření.

− Povinnost světit sabat je zdůvodňována Božím osvobozujícím činem na počátku dějin Iz-raele: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vy-vedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku“ (Dt 5,15). Proto je každý sabat slavností svobody. Tím, že lid dodržuje sabat, dokazuje, že je sjednocen smlouvou s Bohem, který jej osvobodil. Sabat má od počátku zásadní charakter radosti a slavení (srov. Oz 2,13; Iz 1,13).

− Přes staletí zůstala tato oslava poznávacím znamením židů. Tím zůstala zachována identi-ta národa.

b) Den Páně v Novém zákoně − V počátcích církve neděle existovala vedle soboty (Skt 2,42-46; 13, 14; atd.). První misi-

onáři využívali sobotních setkání v synagógách ke zvěstování evangelia židům. Neděle velmi dlouho nebyla dnem klidu. Tím zůstala sobota.

− Už v prvopočátku církve si však mladá křesťanská obec vybrala za svůj vlastní den boho-služby neděli. Nedělní bohoslužba brzy zcela nahradila bohoslužbu sobotní. O 300 let později se stala neděle také dnem veřejného klidu (císař Konstantin).

− Křesťanské svěcení neděle vychází z přesvědčení, že zmrtvýchvstalý Kristus se v tento den chce setkat se svými věřícími. Významnou skutečností je, že Kristus vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům „v první den týdne“. Další významnou skutečností je seslání Ducha svatého.

17

− Zvyk konat nedělní slavnosti, ke kterým se schází křesťanská obec, aby vyslechla slovo Boží a zúčastnila se eucharistické hostiny, dokládají raní autoři jako pisatel Didaché. Hippolit, Tertulián, Origenés a Cyprián považují nedělní bohoslužbu za samozřejmou.

− Výraz „den Páně“ se vyskytuje již v Janově Zjevení (1,10). Církevní latina a románské jazyky toto označení ve svých termínech pro neděli zachovaly, např. dominica, domingo, dimanche. Výraz „den slunce“ (Sonntag) pro den Páně poprvé použil Justin Mučedník kolem roku 150 po Kr. ve své první Apologii.

− V Kristu vyšlo křesťanům „Slunce spravedlnosti“. Křesťané byli od nejstarších dob pře-svědčeni, že se bez neděle nedá žít. Neděle je pro prvotní křesťany „dnem Páně“ a sou-časně „dnem obce“. Společenství věřících tak společně osvědčují víru, vzájemně se posi-lují ve víře a předstupují před Boha jako zástupci mnohých. Jejich setkání je viditelným znamením jejich víry. Pro život obce je to životně nezbytné. Slavení neděle je zvlášť dů-stojnou tradicí.

NEDĚLE DNEŠNÍHO KŘESŤANA − V dnešní společnosti má neděle ve srovnání s minulostí jiné místo v pořadí hodnot. Pro

většinu lidí v naší moderní industrializované společnosti již není tím svátečním dnem, který vystupuje z průběhu týdne, ale je součástí prodlouženého konce týdne - víkendu, který pro mnohé začíná již v pátek odpoledne a končí v neděli večer nebo dříve. Místo dřívější kultury neděle nastoupila kultura víkendová. Přičemž se vyvíjí vyhraněný víken-dový životní styl.

− Volný víkend je velkým přínosem. Kvůli jednotlivci, rodině a celé společnosti musí všechny skupiny a společenství, včetně církve, mít zájem, aby volný víkend byl pokud možno zachován. Obzvlášť průmysl a podniky cestovního ruchu a služeb, jakož i země-dělství, mají povinnost působit na to, aby neděle byla zachována.

− V industrializované společnosti mohou některé skupiny užívat volného víkendu jen zříd-ka (pracující matky, zaměstnanci služeb, nemocnic, zaměstnanci s klouzavým pracovním týdnem, pracující a studující dál od bydliště /v neděli odpoledne odjíždějí/). Nezaměstna-ní jsou odsouzeni k trvalému volnu, pociťují víkend ne jako volno, ale jako další prázdný čas. Pro rozvedené nebo partnerem opuštěné, pro osamělé a také často pro staré a nemoc-né lidi se může právě víkend stát dobou, kdy bolestně zakoušejí odloučení, samotu a opuštěnost.

− Nelze rovněž přehlédnout, že mnozí přes víkend pokračují ve svých soukromých pracích, tak jako ve všední den. Jiní zase nevědí co si s volným časem počít, a jsou rádi, když je už opět po víkendu.

− V neposlední řadě je víkend poznamenán převážně zesvětštělou víkendovou kulturou. Čistě světské postoje a životní zvyky ovlivňují stále víc a víc i chování křesťanů. Mnozí nemyslí ani tak na neděli a její křesťanský smysl, jako spíše jak si naplánovat víkend, v němž je vše křesťanské vytlačeno na okraj nebo vůbec není bráno v úvahu. Je nemálo těch, pro které svěcení neděle slavením eucharistie je sotva něco víc než obtížné přikázá-ní, kterým se cítí málo vázáni. Mnozí navštěvují nedělní bohoslužbu, jen když k tomu mají „čas a náladu“.

− Smysl neděle jako svátečního dne spočívá v tom, že si člověk odpočine. Pro nás křesťany je slavení celé neděle znamením a výrazem naší úcty k Bohu; je to den zamyšlení, dí-kůvzdání a radosti z Božího stvoření a nového stvoření v Kristu. Proto se nemá v neděli pracovat, ale odpočívat. Slavením neděle vydáváme svědectví o své víře a o své naději.

18

− Eucharistie je aktem zjevení a jako taková udržuje víru živou, a tím také společenství vě-řících (církve). V kodexu kanonického práva (CIC) se o účasti na bohoslužbě a o neděl-ním klidu píše: „O nedělích a o dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinnos-tí zúčastnit se mše; kromě toho se zdrží práce a činností, které jsou na překážku boho-službě a radosti vlastní dnu Páně nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení“ (can. 1247).

− Pravidelná účast věřících na nedělní mši zůstává zavedeným církevním pořádkem i pro 2. vatikánský koncil. Přikázání církve nezdůvodňuje povinnost, ale důrazně ji připomíná ja-ko dar dlužný Pánu a účast na oběti Kristově. Přesto zůstává vážným proviněním vůči Bohu a církevní obci, když křesťan v neděli zanedbá bez vážného důvodu účast na eucha-ristické slavnosti. Zda se v takovém případě jedná o těžký hřích závisí od toho jak dalece je to vyjádřením postoje nevděku, lhostejnosti nebo odmítnutí vůči Bohu a jeho církvi.

− Přikázání o účasti na nedělní eucharistické slavnosti neplatí v každém případě a za všech okolností. Mohou existovat důvody, které od účasti omluví (např. těžké osobní škody, neúnosné zátěže /např. zasažené zdraví, nemoc, daleká cesta/...). Těm, pro které není účast na nedělní bohoslužbě církevní obce možná, nabízejí náboženské pořady v televizi a rozhlase možnost aspoň tímto způsobem prožívat církevní slavnosti.

− Ve farnostech, kde není kněz je možnost slavení bohoslužby slova se svatým přijímáním. Pokud ani to není možné (není nikdo pověřený dostupný), mají se věřící sejít k modlitbě, aby světili neděli způsobem, který je pro ně možný.

OTÁZKY − Jakou roli má slavení svátečního dne pro kvalitu života? − Není to brzda ekonomického rozvoje?

19

3. Blok: Zodpovědné rodičovství Fyziologická - osobní dimenze, rozvoj v oblasti reprodukční medicíny (diagnostika, terapie). Konflikty ohledně regulace početí v církvi. Adopce.

Širší souvislosti:

- Otázky a problémy s růstem obyvatelstva byly diskutovány již v antice. Vědecké po-jednání tohoto problému začíná teprve na přelomu 17. a 18. v merkantilismu.

- V 17. stol. se teoretizovalo o tom, jestli může lidstvo vymřít (nábož. války, mor, hla-domor...). Hlavním problémem byl úbytek obyvatelstva, kdy nárůst obyvatelstva byl předpokladem k hospodářské prosperitě země.

- O století později, ale pastor Thomas Malthus ve své „Eseji o principech populace“

(1789) již hovořil o přelidnění, protože v rámci industrializace lidstva přibylo. - Malthusovy teze: - blaho země se odvíjí od zajištění potravy - v jeho výpočtu platí: populace přibývá geometrickou řadou (1,2,4,8.....) potraviny

aritmetickou (1,2,3,4....). - tento stav předurčuje katastrofu - represivní faktory (hladomor, války, epidemie) reguluji rovnováhu mezi růstem po-

pulace a potravinovou zásobou. - vyslovuje se pro preventivní opatření (posunout věk k sňatku a manželskou zdržen-

livost) - Pozdější mathusianismus – přísná kontrola porodnosti (parciální umožnění potratů)

- Od 60. let 20. stol. se objevuje pojem „populační exploze“. V roce 1954 s ním přišli

američtí odborníci na reklamu. Inscenovali tím kampaň, která měla vyvolat strach z rychlého růstu obyvatelstva.

- Existují radikální pozice, které bagatelizují zmíněný problém a hovoří o „mýtu pře-lidnění“. Angličan Julian Simon nebo němec Günther Steinmann zase tvrdí, že se ne-jedná o katastrofu, nýbrž o důsledek a indikátor enormního zlepšení životních podmí-nek člověka. Technologický pokrok hodnotí positivně jako motor vývoje. Růst popu-lace vytváří tlak, který žene dopředu rozvoj nových technologii.

- Malthusova teze o disproporci mezi růstem populace a zásobou potravin se ukázala

jako lichá. - Soudobé propočty ukazují, že jak v industriálních tak rozvojových zemích, že produk-

ce potravin na hlavu roste rychleji, než populace. - Ve hře jsou stále nové možnosti, které představují velkou neznámou, ale i možné šan-

ce zároveň. - Za hladomorem a jinými problémy dneška nestojí nedostatek surovin, ale špatná poli-

tika a kulturní rámec. Ve vyspělých zemích je nadprodukce. - Růst populace a ekologie. Ani zde neplatí přímá úměra. Problém jsou spíše důsledky

produkce a konzumu. I když i hustota osídlení může mít vliv na klimatické změny. - Je zde velký rozdíl v životním stylu vyspělých zemí a rozvojových zemí. Stejný život-

ní styl západního světa by znamenal pro planetu zemi katastrofu.

20

- Růst populace a sociální konflikty. Diskutuje se hustota osídlení a možné sociální konflikty. Ve velkých městech s velkou hustotou osídlení je i vyšší kriminalita a také je více psychicky narušených lidí. Hlavně problém chudého jihu. v roce 2000 45% obyvatel (2 miliardy) žilo v megaměstech (Bangladéš – 2x větší než ČR = nejchudší a nejhustěji osídlená země / 1961 – 50 mil. 2000 – cca. 150 mil./)

- Úbytek populace a sociální konflikty. Problém Evropy. Představuje to, ekonomické,

sociální a politicko-společenské problémy. Starší generace brzdí ekonomický růst ze-mě. Země ztrácí nejen ekonomickou, nýbrž i vojenskou sílu. Roste nebezpečí konflik-tu generací. K udržení životní úrovně je třeba pracovních sil ze zahraničí. To vyvolává konflikty (nacionální a rasové...). Prohlubuje se osamělost lidí.

- Populační politika je chtěné působení na velikost, růst a věkovou strukturu obyvatel-

stva jako i jeho rozvrstvení v prostoru. Ve všech dobách je patrná snaha ovlivňovat a kontrolovat porodnost: - Podle Ex 1, 6-22 dal egyptský farao příkaz usmrtit narozené židovské chlapce. - Ve starověku byla populace chápána na základě filosofie státu a ekonomie jako

předmět politiky. Ve Spartě manželství zredukovalo na prostředek služby státu. Bylo nařízení, že každý Sparťan se musí oženit. V době války byli odměňování ot-cové početných rodin (chlapců). Osvobození o vojenské povinnosti nebo od všech občanských závazků.

- V Římě byly zákony ohledně manželství a plodnosti. Nerespektování těchto předpi-sů mělo za následek omezení dědických práv.

- Dnes patří právo na předávání života k jedněm z nejzákladnějších. Konference o lidských právech v Teheránu (1968) – rodiče mají právo svobodně a zodpovědně rozhodnout o počtu dětí a v jakém časovém sledu je chtějí. Nesmí na ně být vyvíjen tlak.

- Konference o světové populaci v Mexiko City (1984). Stanovuje etické premisy, za kterých je individuální a státní plánování rodiny legitimní. Rodiče potřebují relevantní informace, vzdělání a nezbytnou pomoc.

- Přes deklarace je realita jiná. Je zde snaha ze strany státní politiky přímo nebo nepřímo ovlivnit rozhodování rodičů o počtu dětí. Nezřídka jsou rodiče v důsledku státní poli-tiky determinování k určitým rozhodnutím. Má se za to, že EU je „nepřátelská“ vůči dětem.

Příklady:

- Rakousko: V 60. a 70. letech 20. stol. zde začala protipopulační politika a to v různé podobě: - Sociální systém preferoval bezdětné. - Bezdětné ženy odcházeli do důchodu ve stejném věku jako ženy, které měly děti. - Za ideální byla považována rodina s jedním max. dvěma dětmi. - Z tohoto důvodu byly stavěny malé byty.

- V důsledku ještě mnoha jiných faktorů (životní styl, neplodnost, industrializace) má okolo 90 % žen jen jedno dítě a mnohé páry jsou bezdětné.

- Tato situace ohrožuje důchodový systém a sociální smír. Vzniklo ministerstvo pro ro-dinu s preferencí tradičních rodin.

- Návrhy: Finančně ohodnocovat práci ženy v rodině. Bezdětným ženám odebrat důcho-dová privilegia. Finančně podpořit rodiny s dětmi.

21

- Švédská politika: Asistenční stát. Stát přebírá mnohé úkoly a náklady rodiny a garan-tuje je. Patří k tomu: plošné přídavky na děti, příspěvky na bydlení, bezplatné vzdělá-ní, novomanželské půjčky, dotace kolektivních zařízení pro děti, služby (obědy...), bezplatná lékařská péče matek a dětí, proplácená mateřská dovolená.

- Tato politika poprvé formulována ve 40 –letech 20. stol. jako reakce na pokles porod-nosti ve 30-tých letech.

- Nejdříve úspěch růst, ale pak pokles od poloviny 90 let (1996 nejnižší počet naroze-ných ve Skandinávii). V současnosti opětovný růst.

- Čínský model: Je ukázkovým příkladem nerespektování etických pravidel. Snahou té-

to politiky je dosáhnout toho, aby obyvatelstvo nerostlo a jeho počet se ustálil na cca. 1,2 miliardách. Populační zákon je hospodářským zákonem, protože tyto dvě skuteč-nosti spolu souvisí.

- Platí zde systém finančních postihů a odměn, které mají za cíl realizaci ideální rodiny s jedním dítětem. Manželský pár, který se rozhodne mít jedno dítě dostane odpovídají-cí certifikát, který zahrnuje řadu privilegii (příplatek k měsíční mzdě, bezplatná lékař-ská péče, přednostní přijetí dítěte do školských zařízení a jeslí, rychlejší přidělení by-tu...). Když porodí druhé dítě, musí certifikát vrátit a ztrácí dřívější privilegia.

- Systém veřejných odměn a sankcí se vztahuje na ty, kteří podporují a nebo nepodpo-rují kontrolu porodnosti.

- Populační politika v Indii: Příklad neúspěšné politiky pomocí rigorózního tlaku na

snížení porodnosti. Do roku 1952 – vládní podpora přirozeného plánování. Pak na nátlak USA a dalších vyspělých zemí nastupuje umělá kontrola porodnosti (kliniky rodinného plánování, tělíska, kondomy, pilulky, sterilizační campy).

- Propaguje se za finanční odměnu a pak i prostřednictvím přímého nátlaku – operativní sterilizace. Během několika měsíců bylo sterilizováno sedm milionů můžu.

- Na konci 80-let, byly ženy, které odmítly sterilizaci, v chudé severní Indii vyškrtávány se seznamu na příděl potravinové pomoci.

- Systém odměn a trestů pro ženy a administrativu, která to prováděla vedl ke komerci-onalizaci a korupci.

- Umělá antikoncepce je v Indii stále oficiálně propagována. Více peněz se dává do pro-gramu kontroly porodnosti než do osvěty a následné medicínské péče.

- Populační politika ve třetím světě: Zde je situace ovlivněna strachem vyspělých ze-

mí a mezinárodních organizací z přelidnění. Programy masivní expanze umělých anti-koncepčních prostředků (komerční zájmy..). Je to politika v duchu programu bývalého presidenta USA Lyndona B. Johnsona: Pět dolaru do kontrolu porodnosti je lepší než jeden dolar do programu rozvoje.

- Snížení porodnosti má přednost před požadavky sociální spravedlnosti. Hospodářská pomoc těmto zemím je podmiňována přijetím programů regulace porodnosti (steriliza-ce, potraty). Západ za regulací porodnosti skrývá své ekonomické zájmy. Chtějí eli-minovat nikoliv chudobu, ale chudé.

- Africký kontinent: Neplodnost představuje pro ženu osobní katastrofu a špatné soci-

ální postavení. Příčina neplodnosti se hledá u ženy. Africké studentky na Univerzitě mají běžně 2 až 3 sexuální partnery. Velké nebezpečí šíření AIDS spočívá ve vcelku běžném permanentním sexuálním životě s 5 až 6 partnerkami. Praxe používání kon-domů odporuje Africké mentalitě. Kondom má sloužit jako ochrana proti onemocnění

22

AIDS a bránit početí. V Africké mentalitě má úzkou souvislost sexualita s plodností. Žena, se kterou má partner sexuální akt s kondomem, se vnímá jako prostitutka. Ženy tuto „kondomovou“ praxi nechtějí. Sexualita se také chápe jako výměnný obchod – žena dá tělo a muž majetek.

- Případ České republiky: Česká populace ztratila celkem 3× dynamiku růstu:

� na konci 20.let (během 1. světové války),

� na začátku 60.let,

� na začátku 90.let.

V prvních dvou případech došlo vždy k nápravě, v současnosti ty odhady jsou ale pesimistické (optimistický odhad: do r.2010 → koeficient dítěte na ženu – 1,47, a mohlo by se to ustálit, v současnosti 1,13 – 1,19, ideální koeficient – 2,13).

PŘÍČINY POKLESU PORODNOSTI ČR

� Hlavní příčinou úbytku porodnosti byla vysoká míra zaměstnanosti žen.

� Neutěšená bytová situace.

� Měnová inflace, která nastala v r.53 – zhoršila sociální situaci rodin s dětmi (např. náklady na 3 děti před r.53 byly po tomto roce srovnatelné s náklady pro 2 děti). V tomto období začíná pozvolný úbytek druhých a třetích dětí.

- Zlepšení situace nastalo v 70.letech – v důsledku zavedení novomanželských půjček, také byla prodloužena mateřská dovolená a začala mohutná výstavba nových bytů. By-la provedena reforma dětských přídavků s výslovnou preferencí 3. a 4. dítěte a její po-zvolné zvyšování.

- V době normalizace (konec 70. – zač. 80.let) došlo k opětnému vzrůstu porodnosti. Příčinou byla zlepšená sociální politika, ale také vynucená pasivita velké části obyva-telstva (zvláště mladých lidí) v důsledku politické situace, která nastala po invazi vojsk Varšavské smlouvy a vedla k návratu k rodině. Rodina byla jediným místem, kde se mohl člověk realizovat.

- Nejvyšší porodnost byla v r.1974 – 2,4 dítěte na ženu. Celkově se tohoto roku narodi-lo 194.000 dětí. Pak nastoupil sestupný trend – koeficient porodnosti byl v r.1989 a v r.1990 1,9 dítěte na ženu. Obzvlášť počet třetích a dalších dětí v manželství klesl a upevnil se model rodiny s dvěma dětmi.

- Rychlé sbližování s trendy západní Evropy nastalo v období po převratu. V r. 1990 – narodilo se přes 130.000 dětí; 1993 – 121.000; 1995 – 96.000; 1996 – 94.446; 1999 – 89.500. Odborníci hovoří o „populační depresi“. Hledají se příčiny: někteří říkají, že je to tím, že byla nejistá rodinná, sociální politika.

- Za komunismu se stávaly dívky matkami už v 21 letech, dnes se ta hranice 1.mateřství posunula na 25.rok. Různé předpovědi tvrdí, že počet Čechů může do r.2030 poklesnout až o 1 mil. V současnosti je v ČR průměrné stáří 37 let, za 10 let tomu může být 45 let. Snižuje se počet obyvatel v produktivním věku a naopak zvyšu-je se počet obyvatel v neproduktivním věku – velká zátěž na sociální systém.

- V některých evropských zemích se již rozjela propopulační kampaň. Pokles porodnosti v Evropě znamená, že se změní struktura počtu obyvatel na zemi. Studie OSN uvádí,

23

že v r.2050 bude v rozvojovém světě žít 82% z celkového počtu 9 mld. obyvatel ze-měkoule (zatímco dnes žije v rozvojovém světě 658 mil. lidí, v r. 2050 to budou 2 mld.). Evropský kontinent se bude vylidňovat nebo sem přijde silná vlna přistěhoval-ců.

- Shrnutí: Důvody pro změnu demografického režimu jsou různé a četné. Např. došlo k odkládání sňatku – důvodem jsou nové možnosti, které se otevřely před mladými lidmi; dále růst nákladů na děti – to se především projevilo po převratu – byly odstra-něny dřívější dotace na ceny dětského zboží a potravin; dále nedostupnost bytů. Nejdů-ležitějším momentem je hodnotová orientace.

Nápady:

- Chorvatsko- otec početné rodiny, by měl mít jeden den v týdnu volno, aby se mohl vě-novat své rodině.

- Jižní Korea po 35 letech proti populační politiky je početná rodina prezentována jako ideál.

- Dnes růst také Francie, Irsko...... Graf: 1

Populační politika

Porodnost Nábož. přesvěd. životní styl... Postoj manželů k dítěti Medic. hygien. hospodářský. RP ⇒⇒⇒⇒ RPO ⇒⇒⇒⇒ PP rozvoj (P) Společenské klima

Průměrný věk

Media, veřejné mínění ....

RP – Růst populace, (P) -přírůstek; RPO – rozvoj populace; PP – populační problémy.

Postoj k dítěti

- Výsledky studie P. M. Zulehner/ H. Denz (1990/1991): - dítě, vzájemná láska a uspokojení sexuálních tužeb má pro oslovené manžele velký

význam. - Otevřenost pro děti hraje velmi významnou roli ve vidění vysněného partnera. Dítě

přesto není na prvním místě. Upřednostňováno je rodinné společenství. Dítě není ne-důležité, ale je v pořadí.

24

A. Vzájemný respekt a uznání 84,3 %

B. Věrnost 81,7 %

C. Vzájemné porozumění a tolerance 77,3 %

D. Děti 65,9 %

E. šťastný sexuální vztah 62,1 %

F. žít odděleně od rodičů partnera 45,5 %

G. dobré bydlení 37,7 %

H. společně vést domácnost 35,8 %

I. přiměřený příjem 35,8 %

J. společné náboženské přesvědčení 22,5 %

K. stejný sociální původ 16,8 %

L. soulad v politických otázkách 9,4 %

- N. Schneider dokladuje na svém výzkumu (Německo), že v dnešní společnosti se

prosazují tři určující motivy:

1. Nezávislost a flexibilita bezstarostného životního stylu. V odmítnutí rodičovství

převládá tento motiv především u vzdělanějších.

2. Přílišná orientace na povolání a kariéru je dvakrát častěji uváděna jako důvod pro

chtěnou bezdětnost.

3. Chybí ochota, zodpovědnost, převzít rodičovské role.

Co je důležité pro dobré manželství (Evropa) 90/91

81,7 % 84,3 %

77,3 % 65,9 %

62,1 % 45,5 %

37,7 %

35,8 % 35,8 %

22,5 % 16,8 %

9,4 % L. K. J. I.

H. G.

F. E. D. C. B. A.

25

- V těchto pozicích nachází odpověď na otázku, proč se stále více mladých vědomě

rozhoduje pro bezdětnost. Celkově hovoří o rodičovství nepřátelské společnosti.

- Gallupův institut provedl v roce 1996 pro NEWS reprezetativní průzkum ohledně

rodičovství. Bylo dotázáno 500 rodičů na jejich postoj k dětem. Na otázku proč máte

děti odpovědělo:

- protože děti přinášejí radost 61%:

- z tradice 23%

- z potřeby vychovávat 11%

- Na otázku “proč nemáte žádné děti ” odpovědělo:

- že jsou na to příliš mladí 32% dotázaných

- chtějí vést pohodlný život 21%

- z finančních důvodů 15%

Proč máte děti?

61%

23%

11%

Přinášeji radost

Tradice

Potřeba vychovávat

NEWS 32/96

26

Člověk by měl usilovat

mít dobré přátele 73 %

vést zdravý život 66 %

mít jisté zaměstnání 61 %

sociální jistotu 61 %

obstarat si vlastní bydlení 59 %

harmonický rodinný život 59 %

užívat si života 58 %

mít úspěch v zaměstnání 56 %

bezstarostný život 55 %

nalézt odpovídajícího životního partnera 51 %

dobrý výdělek 47 % být tělesně fit 47 %

mít děti 45 %

život bez stresu 44 %

dostatek volného času 43 %

být od ostatních vážen 42 %

Průzkum: Market Srpen./září 96`, 1000 dotázaných

Proč nemáte děti?

32%

21%

15%

Jsem příliš mladý

Pohodlný život

Finanční důvody

NEWS 32/96

27

- Náboženské přesvědčení a postoj k dítěti. Podle šetření N. Schneidera se ukazuje,

že nábožensky založení partneři jsou v méně případech bezdětní. Bez vyznání – 35 % .

Věřící – 8 %.

- Hodnotová studie P.M. Zulehnera/ H. Denze, dokazuje významný vliv na počet dětí

daný náboženským přesvědčením a obraz ženy ve společnosti. Bohaté na děti jsou ty

země, kde je silná religiozita a současně – přiměřený obraz ženy – spíše tradiční

/předmoderní: jako např. v Irsku, Islandě, Polsku, Slovensku.

- Skutečný počet dětí a vysněný počet dětí. Podle statistik je zde více či méně diskre-

pance. Přání nepředčí realitu. Je to rozdílné dle zemí a regionů. J.-D. Lecaillon10 se

domnívá, že pravou příčinou této diskrepance je životní styl manželů, který je nutí

rozhodnutí pro dítě odložit. Tak se stane, že se to odsune na dobu, ve které už děti mít

nemohou. Rozhodnutí mít děti později může také znamenat nemít děti žádné.

- Dalšími příčinami jsou neplodnost, zdravotní problémy, psychicky nátlak okolí (co by

si o mě řekli...), materiální zázemí, strach z budouctnosti – mít v této době děti je ne-

zodpovědné.

Shrnutí:

- Porodnost resp. růst populace vykazuje dle regionů a zemí rozdílné tendence.

Rozvojové země – vysoká porodnost. Vyspělé země – pokles porodnosti. Celkově

nárůst.

- Rozvoj populace resp. porodnost ve světě je odvislá od:

- vědecko-technického pokroku

- společensko- politické situace (společenské klima)

- populační politiky

- postoje manželů k dětem (životní styl, smysl života, náboženské přesvědčení

.....)

- Vývoj porodnosti resp. růst populace podle regionů a kontinentů vyvolávají rozdíl-

né populační problémy:

- rozvojové země (chudoba, stoupající hustota obyvatel)

10 Ein Demografie-Professor, Universität Paris, Frankreich.

28

- průmyslové země (stárnutí obyvatelstva, ohrožení dosavadního sociál. systému,

rasismus).

- celosvětově ekologická ohrožení problém s potravinami, rostoucí hustota oby-

vatel...

- Tyto problémy nevznikají jen z růstu populace, nýbrž i z konzumního stylu ži-

vota. Problémy jsou principiálně řešitelné (zásadní změna konzumního způso-

bu života, vytvořit spravedlivý světový hospodářský řád...).

- V rozvojových zemích silná protipopulační politika (vláda, mezinárodní organiza-

ce, nevládní organizace....) Antikoncepce, nucená sterilizace, interupce, finanční

odměny a sankce.... Ve vyspělých zemích více či méně vládne dětem nepřátelské

klima (prefence konzumu).

- V průmyslových zemích nejsou děti v očích mladých lidí nedůležité, ale v důsled-

ku životního stylu, kariéry a osobních požadavků a svobody jsou upozaděny. Stále

více párů má jen 1 nebo dvě děti. Skutečný počet dětí zůstává za původním očeká-

váním mladých lidí.

- Možné protiklady populační politiky:

- demografický – státní důchodový systém podporuje biologické vymírání národa

(děti jsou zátěží, ohrožují životní standard – státní zajištění je jisté).

- manželský – služby asistenčního státu narušují základní princip manželství. Stát

universální pečovatel rozbíjí manželský příslib (vzájemné odkázanosti) – odrazuje

od uzavírání sňatků, podporuje volná soužití a rození dětí mimo manželství.

- rodičovský – narušuje mravní a hospodářské vazby mezi rodiči a dětmi. Kolektivní

instituce působí antisociálně a rozbíjejí rodinu. Oslabuje to spojení mezi rodiči a

dětmi.

- pracovní – stát přebírá výchovu dětí podporuje zaměstnanost žen. Matky nevycho-

vávají vlastní děti, nýbrž jiné děti v sociálních zařízeních.

Otázky:

29

Odpovědné rodičovství Do Koncilu:

- legitimnost manželství a sexuálního života je dána plozením - odpovědné rodičovství – věrnost biologickým zákonitostem a vůli Boží - regulace porodnosti – manželská zdrženlivost, neplodné dny (Knaus – Ogino)

Koncil:

- Nové pojetí manželství- společenství života a lásky - Význam sexuálního života pro vzájemný vztah manželů a výchovu dětí.

Odpovědné rodičovství:

− Rodičovství jako povolání. Odpovědná spolupráce s láskou Stvořitele − Právo darovat dětem život, přísluší jen manželům − Nikoliv nereflektovaná náhoda nebo funkci biologických zákonitostí, nýbrž také ro-

zumné a zodpovědné rozhodování − Regulace porodnosti – nikoliv omezení počtu dětí ani ne mít dětí co nejvíc je možné − V současných poměrech je regulace porodnosti nutná.

Kompetence manželů:

− nezadatelné právo člověka na manželství a plození dětí − rozhodnutí o počtu dětí a odstupů mezi porody je záležitost svědomí manželů − nesmí jim být odňato ani od státní autority ani od jiných instancí. − všichni mají v rámci svých možností přispět k jejich „správnému úsudku“. − zdůrazňuje mezinárodní společnou práci a úkol vlád, které mají přispět k zlepšení ži-

votních podmínek manželů a podpoře správné výchovy jejich svědomí: − zlepšování výchovných a sociálních podmínek − náboženské vzdělávání nebo přinejmenším obsáhlé mravní poučení. − manželé mají být vyučováni moudrým způsobem o povolených metodách regulace

Kriteria rozhodnutí sv ědomí - rozhodnutí svědomí (ne libovůle, ne úzkostlivost) - společné rozhodnutí (společná odpovědnost) - ohled na objektivní měřítka (věcně správný úsudek). Ohled na:

− dobro manželů − dobro již narozených a nebo v budoucnu předvídaných dětí − dobro celé rodiny − dobro společnosti a církve

Respekt a doporučení − koncil nehovoří o konkrétním optimálním počtu dětí − povzbuzuje rodiče, darovat dětem život − chválí především početné rodiny resp. rodiče, kteří po uvážené společné dohodě přijímají

velkoryse větší počet dětí, když je mohou náležitě vychovávat. − Hovoří se o velkomyslné službě životu nebo o velkorysé lidské a křesťanské odpovědnosti

manželů, dětem darovat život.

30

Kriteria pro rozhodování rodičů o počtu dětí (Gaudium et spes čl. 50) 1. Vnímavá uctivost vůči Bohu ne libovůle, zaměření na Boží zákon Rozhodnutí nýbrž rozhodnutí svědomí

naslouchat učitelskému úřadu církve

2. Společné přemýšlení (rozhodnutí) 3. Věcně správný úsudek vlastní dobro narozených dobro dětí očekávaných materiální doby podmínky duchovní vlastního života

rodinného společenství

dobro světské společnosti

církve

31

Přání mít dítě

- dítě je dar – neexistuje na něj právo Umělé oplodnění:

- bezprostřední manipulace se zárodečnými buňkami (vajíčka, spermie): Intrautrinní in-seminace IUI – zavedení spermii do dělohy- homologní, heterologní inseminace; In vitro fertilizace IVF; pronajaté mateřství – matka → dárce; dárce→ matka.

- z etického hlediska nevhodné – dítě „produkt“ - selekce (zdravé, hezké, chytré ....) opak rozpaky, odmítnutí - narušení interpersonality (manželský akt, otec - matka – dítě) - zdravotní rizika (opakování – úspěšnost IVF 15 – 25 %) - otázka statusu zmražených embrii - personální rozměr (výchova, psychika....)

Babyboxy:

- zprostředkovaná možnost na záchranu lidského života (možnost odložit narozené dítě) - v ČR od r.2005 zakladatel Ludvík Hess. V současnosti 59 babyboxů (99 zachráněných

dětí – prosinec 2013) - Babyboxy jsou v Polsku („Okno žycia“ – Okno života), v Německu (BabyKlappe),

v Japonsku („storks cradle“ – Čapí kolébka). Ve VB a Francii nejsou. Opuštění dítěte do dvou let je ve VB trestné. Jsou zde ale velmi příznivé podmínky k adopci. Francie nabízí možnost anonymních porodů.

Adopce: - naplnění sociální role manželství – rizika – těžkosti – šance - legislativa, rozhoduje soud (jednotlivec, manželský pár) Pěstounská péče: - vzniká rozhodnutím soudu a končí plnoletostí dítěte - mají práva a povinnosti rodičů - nejsou zákonnými zástupci dítěte - stát přispívá na úhradu potřeb dětí

Otázky: Použité prameny: - Lázničková, L. a Cenap. Přirozené plánování rodičovství. Neplodnost. Brno 2003, s. 27-31. - Ondok, J. P.. Bioetika, bitechnologie a biomedicína. Triton 2005, s. 75-93. - Šrajer, J. Kindersegen und verantwortete Elternschaft. Linz 1999, s. 22-49.

32

4. Blok: Rozvíjení života – poškozování života Zdraví – nemoc: osobní kultura života – veřejné poměry, jednostrannost, poškození způsobená naší civilizací. Solidarita s trpícími, postiženými, starými lidmi.

Víme, co je to zdraví? - Dnes už zemřelý Josef Lux jednou, v době, kdy již byl vážně nemocen řekl: „Moje teta mi

vždycky při našem společném setkání přála hlavně to zdraví. Dost dobře jsem jejímu přání nerozuměl. Proč pořád to zdraví, říkal jsem si. Dnes vím, že zdraví je důležité. Dnes toto přání vidím jako opodstatněné“.

- Sami jistě máte tuto zkušenost. Člověk si uvědomí hodnotu něčeho, většinou až tehdy, když to nemá, když to ztrácí. Zvláště pak nemocní a staří, přitakají na přání hodně zdraví, provázený tak trochu bezmocným, ale přesto doufajícím povzdechem, kéž by bylo.

- Erich Fromm říká: „Málokteré pojmy jsou tak často tematikou lidských myšlenek a rozho-vorů, obav i nadějí jako zdraví a nemoc a máloco dovede vzbudit takový zájem jako sen-zační zprávy o neobvyklých chorobách a náhlých úmrtích. Je to pochopitelné a souvisí to s vysokou, ne-li nejvyšší hodnotou, která bývá přisuzována zdraví a dlouhověkosti a určitým destruktivním tendencím ukrytým hluboce v lidském podvědomí“.

Co to je zdraví? - V průběhu dějin lidského rodu se pojetí zdraví a nemoci měnilo v souvislosti s vývojem

myšlení a znalostí o funkcích lidského těla. - Od magického a sakrálního chápání zdraví a nemoci přes hippokratovskou teorii rovno-

váhy tělesných šťáv, šel vývoj ke znalosti lidské anatomie a fyziologie, k pojetí orgánové-mu, patologicko - anatomickému a buněčnému. Převratné změny přinesly bakteriologické objevy.

- V posledních dvou stoletích pak rozvoj biochemie, molekulární biochemie, znalost regu-lačních mechanismů, genetika. Stále více se docházelo k hlubšímu pochopení zákonitostí funkce živých organismů.

- Tento nastíněný vývoj poznání ovšem vedl od dob renesance a osvícenství ke ztrátě celko-vého pohledu na člověka v jeho duchovní, psychické a fyzické jednotě. Nesporný přínos nových poznatků pro péči o zdraví, byl na druhé straně provázen určitým odosobněním nemocného, který měl často oprávněný pocit, že je považován za zajímavý „případ“ a niko-li za trpící člověka, bližního.

- Materialistický pohled na člověka znamenal, že se člověk stal strojem, jakýmsi chemickým reakčním strojem. Úkolem medicíny pak bylo tento stroj zachovat v chodu, aby byl práce schopný.

Pokusy o definici zdraví - Vznikla řada definicí zdraví. Většina z nich je jen zjednodušeným pojetím označujícím

zdraví jako nepřítomnost nemoci. - Druhá polovina 20. století přinesla pokusy o celostní chápání lidského zdraví. Došlo se k

názoru, že zdraví nelze chápat jako prostou nepřítomnost nemoci nebo poruchy, ani jako statistickou „normalitu“ v dané době a regionu, a už v roce 1948 formulovala nově vzniklá Světová zdravotnická organizace (WHO) dodnes citovanou a uznávanou definici:

33

Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci ne-bo zdravotního postižení. - V této definici chybí ještě slůvko „duchovní“, ale i tak je patrno, že jde o stav pro smrtelní-

ka nedosažitelný. - Do kategorie „zdraví“ je zahrnována tematika velice široká. Medicína sama nemůže léčit

diktátorské režimy ani zajistit ekonomickou prosperitu a dostatek potravin. Ráj na zemi se nedá realizovat. To ovšem neznamená rezignovat na snahu zlepšit život a zdraví strádají-cích populací a zaměřovat se pouze na skutky milosrdenství prokazované jednotlivcům.

- Kritika:

- příliš široké pojetí - zdraví ztotožňováno s harmonii, štěstím a dokonalou pohodou. - být stále šťastný nemusí nutně znamenat být zdravý - zdraví naopak neznamená automaticky štěstí - dobré zdraví není totéž co spokojený život - lidé mohou být zdraví, ale nešťastní - řada nemocných působí relativně klidně a šťastně

- V roce 1986 byla formulována tzv. Otawská charta podpory zdraví, která přinesla na pro-

blematiku zdraví a nemoci nový závažný pohled: K dosažení stavu úplné fyzické, duševní a sociální pohody musí být jednotlivec nebo skupina lidí schopni stanovit a realizovat své cíle, uspokojit své potřeby, změnit své prostředí nebo se s ním vyrovnat. Zdraví je tedy nahlíženo jako zdroj každodenního života, a nikoli jako životní cíl. Zdraví je pozitivní pojem zdůrazňující sociální a osobní zdroje právě tak jako fyzické schopnosti. (cit. Nordenfelt 1987) - Zdraví je částí kvality života, není s ní totožné - jsou tu další aspekty, jako např. spirituali-

ta, vztahy k okolí, aktivity, které vedou k rozvoji osobnosti, které sice zdraví ovlivňují, ale nedefinují je.

- Podle Nordenfelta (1987) je zdraví schopnost individua uspokojit své základní potřeby a dosáhnout svých životních cílů. Jde tedy o relativní pojem, závislý na tom, zda si člověk dovede stanovit cíle přiměřené své konstituci, věku i geografickým a sociálním poměrům. Znamená to podporovat adaptaci na nové podmínky, aktivizaci životních sil a využití zbyt-ku zdraví po nemoci či postižení. Jde o to, pěstovat ve společnosti i v životě jednotlivé fak-tory vytvářející zdraví.

- 21. stol. – stol. starých a chronicky nemocných - potřeba podpory a motivace – naučit se žít se všemi omezeními - boj s bolestí, strachem a neklidem – nedílnou součástí léčby – indiv. práh citlivosti - nové horizonty pacientovy osobnosti – komunikační barieéry - život je dar, nemoc ne-dar - sféra transcendence objevování smyslu života, utrpení a nemoci - závazek i výzva Poruchy zdraví - K poruše zdraví dochází, jestliže jedinec není z duševních nebo tělesných příčin schopen

dosáhnout svých (přiměřených, minimálních, dobrovolně stanovených) cílů a uspokojit své základní potřeby. V takovém případě mluvíme o:

34

- chorobě, jde-li o působení léčitelné vnitřní příčiny - úrazu, pokud jde o vnější příčinu - defektu (vrozeném, léčebně neovlivnitelném).

- Člověk s objektivně zjistitelnou poruchou zdraví může být výkonný a cítit se zdráv. Naří-kat může ten, kdo mnoho patologie nemá.

- Každá porucha zdraví, choroba, nemoc, se týká celého člověka, při jejím vzniku hraje roli mimo genetické dispozice (např. vrozená porucha metabolismu, vyšší či nižší odolnost) i psychická a sociální pohoda daného jedince, která ovlivňuje jeho imunitní děje. Tady ně-kde koření úspěchy „přírodní,“ „tradiční“ medicíny a sugestivních vlivů alternativní léčby. Podle misionáře z Kamerunu P. de Rosny, potřebuje domorodec ke svému zdraví být v mí-ru sám se sebou a s duchy svých předků. K africké mentalitě patří, že když je někdo nemo-cen, otázka zní, kdo je vinen? Je zde souvislost: vina-nemoc.

- Nemoc činí nemocným vždy celého člověka. Řeč mimika, chůze, způsob myšlení a vztah k okolí se mění, když člověk trpí. Při tělesné bolesti nebo duševních strastech se mění postoj ke každodenním věcem života.

Př: Nemocný mladý člověk trpící rakovinou, v rozhovoru s redaktorkou jedněch novin vyznává, že si

nyní všímá věcí, kterých si dřív vůbec nevšímal. Třeba pozoruje jak po stěně leze pavouk a doká-že jej pozorovat dlouhé chvíle a žasnout nad jeho důmyslností.

- Nemocný pociťuje, že jeho omezeností a závislostí jsou porušovány nebo dokonce ničeny

rozličné vztahy, které dělají život pěkným a smysluplným: vztah k sobě samému, k okolí, k ostatním lidem a často také k Bohu.

- Cítí se být vyřazen z normálního života, izolován, neschopný a zbytečný. Nemoc a utrpení kladou před nás nejen otázku „odkud“, nýbrž i „proč“, jaký je smysl utrpení ba i života vů-bec.

- Jsou výkřikem o pomoc a uzdravení, o život, zdraví a spásu: - Mohou se stát krizí a zhroutit se v zoufalství, jestliže je uzdravení beznadějné - mohou být příležitostí k rozjímání a obrácení se - mohou se stát výzvou k ostatním lidem o přízeň a doprovázení - mohou být prubířským kamenem pro chování lidí k nemocnému, stárnoucímu a umírají-

címu člověku. - Nemoc a utrpení připomínají konečnost všeho pozemského života, umírání a smrt. Souvislosti - Pojetí zdraví a nemoci těsně souvisí s celým světovým názorem jedince potažmo dané spo-

lečnosti. - Na rozdíl od racionalistického a osvíceneckého pojetí, kdy byla nemoc chápána jako věc

sama o sobě přepadající člověka („dostal jsem angínu, mám tuberkulózu, chytil mě žluč-ník“), je dnes nemoc chápána spíše jako proces. To znamená jako sled na sebe navazujících epizod, kdy předchozí epizoda modifikuje svým výsledkem průběh té příští, a kdy lze tento proces ovlivňovat jak kladně, tak záporně vnějšími i vnitřními zásahy a vlivy (léky, živo-tospráva, duševní pohoda - ale i duchovní faktory, jako např. vědomí viny, nesmířené kon-flikty) (Nordenfelt, 1987).

Prof. Ivančič hovoří o tom, že hřích (provinění proti sobě, druhým, Bohu, či-li následek nemorální-

ho jednání) ničí a ohrožuje život člověka. Hřích vidí jako velmi těžké trápení, v sobě i v ostatních

35

lidech. Cokoliv je negativního a zlého, trápení, smrt - to vše přichází z hříchu. Hřích je vina, která leží před očima člověka jako těžký závoj, jakoby něco těžkého leželo na nervech člověka. Vina pů-sobí výčitky svědomí. Právě ty jsou varovným signálem, který upozorňuje: Pozor! Tvůj život se zastavuje! Lékařské výzkumy ukazují, že velké procento výskytu rakoviny má původ ve výčitkách svědomí. On sám mnohokrát zažil, že lidé, kteří měli rakovinu, se okamžitě uzdravili ve chvíli, když někomu odpustili. Mnoho nemocí pochází přímo z hříchu. Podobně jako psychické napětí může způsobit žaludeční vředy, výčitky svědomí způsobují různé nemoci. Spousta nemocí, zvláště srdečních, má svůj původ ve výčitkách svědomí. Př. Janko Ihnát

Masaryk: nemravným a nemoudrým životem si člověk připravuje předčasnou smrt. Jedná se o ne-

vědomost a špatnost, neznalost a zanedbávání praktických věd (hygieny, etiky atd.). Doslova říká: „(sebezabití) je ten nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k ne-bezpečím života.“

- Jde vlastně o složitý děj, o vzájemné působení původce choroby s postiženým konkrétním

jedincem, přičemž hrají podstatnou roli i jeho vztahy k okolí, včetně vztahů transcendent-ních, jeho víra a naděje.

- A tak chorobný proces, odvíjející se v čase, může za příznivých podmínek vyústit do uzdravení, přičemž nemocný člověk může být změněn proti výchozímu stavu k lepšímu (fyzicky: např. získá imunitu proti právě prodělané infekci, duchovně: získá nový pohled na smysl existence).

- Uzdravení také nemusí být úplné, zůstávají následky, postižení (pak jde o to, naučit se s nimi žít a využívat zbytek zdraví), ale může také končit smrtí.

Rozdíl mezi mužem a ženou a jeho význam pro medicínu − od devadesátých let 20. stol. novinka – sexualita není dána, nýbrž konstruována (feminis-

tická dekonstrukce – Judith Butlerová, prof. rétoriky v Berkeley) − dochází tak k zpochybnění dosavadní polarity žena x muž v oblasti kulturně podmíněných

rolí. − neexistuje žádné „přirozené“ tělo jako takové. Tělesné pohlavní rozdíly jsou pouhým vý-

plodem jazyka. Rozdíl mezi pohlavím (sex) a gender (rod) je záležitostí pouhé interpretace. Biologie = kultura

− někteří postmodrerní myslitelé nepovažují člověka za transcendentní bytost, nýbrž jen za společenský, historický nebo jazykový umělý výtvor.

− jde o to vidět člověka jako tělo a duše. Medicínská péče by se neměla odlišovat od ošetřo-

vatelské – posloužit tělu i duši. Závěr - Zdraví jako i nemoc je možné správně pochopit a k němu přistupovat jen na základě kom-

plexního přístupu k člověku. - Zdraví a nemoc se vždy týkají celého člověka. - Člověk je psychosomatická jednota duše a těla otevřený, nebo-li zaměřený k hodnotám du-

chovním (spirituálním). - Žít zdravě a tak podporovat zdraví znamená uskutečňovat svůj život vyváženě ve všech

třech rovinách.

36

- Nemoc, staří je znamením pomíjejícnosti života je výzvou k napnutí všech sil k možnému uzdravení jako i objevení jejího smyslu, který člověk nalézá v transcendetální rovině a po-máhá k přijetí dané situace a adekvátnímu prožívání.

Použité prameny: - D. Pohunková, Zdraví, nemoc a smrt v TT 4/97, 111- 113 - Prof. Ivančič, Zůstaňte ve mně a já ve vás, seminář duchovní obnovy, Rožnov p. R., 1991 - Život z víry, Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé, Č. Budějovice 1998 - S. Ernst sen, Vývoj moderních ideologii a jejich účinek na medicínu, přednáška Bratislava

1991. - Salvifici doloris, obzvl. Čl. 5- 8. - Současná medicína a náš obraz člověka. Sborník příspěvků. 1996, s. 49-55; 67-71 Otázky: - Má mravní život člověka vliv na jeho zdraví? - Myslíš, že mladí lidé hazardují se svým zdravím, experimentují? - Jak hodnotíš dnešní životní styl?

37

5. Blok: Zabíjení - sebeusmrcení Interrupce, vražda, zabití z nedbalosti, sebevražda, trest smrti

Život

Co je to život? - biologie – buňky, orgány, organismus – růst, udržování (metabolismus), reprodukce, roz-

pad (smrt) - antropologie – tělesnost, psychika, personalita – sociálně komunikační aspekt - teologie – ž. dar a úkol, pochází od Boha je k němu zacílen

Biblický pohled na život příroda (přirozenost) – člověk, zvířata, rostliny příroda svět ► ↕ - Stvoření: ► dějiny - věda, technika, umění, sociální útvary, instituce kultura příroda - příroda filosof. člověka ↔ přirozenost (rozličné představy) x ► - člověk teolog. člověka ↔ přirozenost (určuje vztah) nezaměnitelnost čl. - stvoření ↔ dějiny => zodpovědnost člověka osobně v dějinách (zkušenost exodu, uzavření smlouvy) - Izraelité zakoušeli Boha ► ne v přírodě (narození, smrt, plození) stvořením sakralizaci přírody - Úzká souvislost mezi ► obrana proti ► dějinami ideologizaci dějin - Život je teologický pojem. Život pochází od Boha. Závisí od vztahu k němu. - Člověk je celistvé bytí. Partnerem člověka je člověk nikoliv zvíře. - Život vysoká hodnota – hledání vztahu k Bohu → věčný život - Život je vztah k živoucímu Bohu

Přikázání nezabiješ - Obsah tohoto přikázání je lépe vystižen formulací „nesmíš vraždit“ než běžně používaným

obratem „nezabiješ“. - Bible mluví o „vraždění“ namísto o „zabití“ proto, že tomu odpovídající hebrejské slovo

nemíní „usmrtit“ ve smyslu zabití, nýbrž protiprávní zabití. Tento požadavek nezahrnuje ve svém původním významu ani zabití ve válce ani zabití zvířete ani trest smrti.

- Starý zákon se výslovně dovolává trestu smrti za některé trestné činy, ospravedlňuje válku proti nepřátelům víry a za určitých podmínek legitimizuje i krevní mstu.

38

- Ve svém původním významu toto přikázání zakazuje zabití nebo vraždu osobního protiv-níka. Je namířeno proti zlovolnému a nezákonnému zabití, kterým je ohrožováno pokojné soužití ve společnosti.

- Zjednodušeně se dá říct, že požadavkem tohoto přikázání je: Nesmíš prolít krev nevinného člověka a nesmíš narušit právní soužití společnosti! U tohoto přikázání se jedná o základní zákon pro společný život společnosti.

- NZ toto přikázání potvrzuje a rozšiřuje. Je zde vyjádřeno „právo na život“. Právo na život je právo těch druhých – moje povinnost. Neměli bychom říkat „mám právo na svůj život, nýbrž nemám právo na žádný cizí život“.

Interrupce - otázka začátku lidského života - různé názory – jistá míra nejistoty - římské právo – právo novorozeněte na život až po přijetí otcem (ž. začíná „socializací) - princip životaschopnosti – právo osoby jakmile je schopno žít samostatně mimo tělo

matky (díky technickému pokroku se posouvá blíž početí dříve 7. měsíc dnes 5. měsíc). - Aristoteles (→ Tomáš A.) zárodek novým čl. m. → 40 dnů, ž. → 90 dnů. A. nebyl pev-

ně přesvědčen. Církev nikdy nepřijala jako oficiální stanovisko. - Názory – jedná se jen o biologický materiál („preembryo“) – lingvistické inženýrství - Mozková aktivita – počátek života - FIVET potvrzuje, že lidský život začíná početím. Naplňuje se zde princip jednoty a

existence: embryo má svůj vlastní život a identitu. - Embryo je autonomní – má svůj vlastní genom - Embryo je autoregulativní – samo řídí svůj vývoj - Embryo je autogenerativní – má schopnost dát počátek nového života jemu podobné

bytosti. - platí presumpce ochrany lidského života !!!! Použité prameny:

- Scripta Bioetika roč. 4. 2004/2, s. 16-22.

39

6. Blok: Vnímání lidských možností a omezení. Umírání - zabíjení Doprovázení při umírání, hospic, paliativní péče. Euthanasie (aktivní, pasivní, přímá, nepřímá).

Kultura toho, co je omezené místo iluze „Wellness and Power for ever“ (H. Röneckl) - Základní otázka etiky „Jak se vydaří náš život?“ - Testovací otázky jsou: Lze s jejich pomocí zvládat velmi krásné i velmi těžké hodiny živo-

ta a dávají nám sílu a orientaci i pro všední dny, které tvoří většinu našeho života? V obtížných situacích života to máme těžší než dříve

- Známý historik A. E. Imhof došel k následujícímu zjištění: „V méně obtížných záležitos-

tech života z těch obtížnějších to máme v životě snazší, ve velmi obtížných záležitos-tech života to máme těžší než dříve.“

- Méně obtížnými záležitostmi života z těch obtížnějších jsou dle něj použijeme-li starou formulaci: „mor, hlad a válka“.

1. „Mor“ = epidemie, infekční nemoci. To, máme – prozatím – do značné míry pod kontrolou.

2. „Hlad“ se nehledě na malé skupiny na okraji společnosti, nevyskytuje, máme zde spíš problémy z nadbytku (ve velké části světa je to ale dosud jinak).

3. „Válka“. Ještě nikdy nebyla v našich zemích tak dlouhá fáze míru. Mnozí jsou toho názoru, že na to máme tedy pragmatický nárok a reagují velmi alergicky, když jsou upozorňováni na to, že by se to mohlo opět změnit.

- „Nejtěžšími záležitostmi života“ rozumí Imhof umírání, stárnutí, neodstranitelné utrpení,

nezvratná omezení.

Důvody: Jsme dětmi novověku: - Dříve byly smrt a umírání lidí důvěrně známými, častými a blízkými zkušenostmi: Ještě

v polovině 19. století byla v našich regionech průměrná délka života u mužů zhruba 45 let, u žen zhruba 35 let. Nyní je to u mužů zhruba 76, u žen zhruba 82 let.

- Zatímco dříve prakticky každý člověk prožíval v bezprostřední blízkosti umírání některého rodinného příslušníka, dnes tato konkrétní zkušenost většině lidí chybí. Lidé většinou umí-rají za zástěnou v nemocnici. Dnes jsou lidé s touto obtížnou životní realitou často přímo konfrontováni poprvé až při svém vlastním umírání. (Umírání v televizi znamená existen-ciálně velmi málo.)

- Naše vědomí, naše představy a pocity jsou určovány vizemi a programem novověku:

Vzhledem k tehdejším extrémně omezeným životním poměrům: předčasné umírání, nouze a nedostatek, bezmoc vůči přírodním silám a vrchnosti, se lidé začali spoléhat na „osvobo-zení“, na zlikvidování hranic a omezení, na rozšiřování životních možností.

40

- Byla snaha zkoumáním všech zákonitostí dostat je do své dispozice a všechny poměry pře-tvořit ve prospěch člověka. To, co je omezené, se v této perspektivě zdálo méněcenné a bylo považováno za něco, co je třeba překonat. - Novověk byl velmi úspěšný, mnoha jeho cílů bylo do značné míry dosaženo. Z toho

vyplývají dva momenty:

1. „Melancholie z naplnění“

2. Nové otázky, které nejsou řešitelné novověkými instrumentárii a myšlenkový-mi obrazy:

- Prostředky intenzivní medicíny dokážeme nejen zvládat těžká zranění a dříve smrtelné kri-ze. Můžeme jimi prodlužovat nejen život, ale i umírání.

- Lidé jsou konfrontováni s možnostmi vysoce výkonné medicíny, ale i se ztroskotáním všech možností, se smrtelnými úzkostmi, se smrtelností a se smrtí. Při této „chůzi po úzké hraně“ a v tomto vypětí jsou postižení, jejich blízcí, lékaři a ošetřující personál často pone-cháni v osamocení.

- Strach ze smrti a umírání lidé pociťují jako něco nepatřičného, jako porážku, jako něco, co „by se vlastně nemělo vyskytovat“, ale ono se to přece dříve či později dotkne každého člověka.

Pozdně novověká degenerace: - V rané a vrcholné fázi novověku lidé vynakládali velké úsilí, pro prodlužování průměrné

délky lidského života, k postupnému mírnění nedostatku, utrpení a nouze, dnes se sugeruje všemi prostředky reklamy: Na každý problém je možno zakoupit jednoduché příjemné pro-středky, řešení problémů, terapie a pojištění, až po zaslíbení duševní nesmrtelnosti: „anti-aging“, „Full Power and Wellness for ever“.

- Zde se klidně slibuje více, než je ve skutečnosti možné. Takovými nesplnitelnými sliby se komerčně vyvolávají hluboké obavy a touhy, posilují se tím – vlastně nečestným způsobem – iluze, blokuje se přemýšlení o nevyhnutelných hranicích, integraci omezení a umírání do nezkrácené kultury života.

- Naproti tomu potřebujeme být citliví na podstatu věcí:

1. Podařilo se rozšířit příliš omezené poměry života a minimalizovat předčasné umírání.

2. Na základě novověkých vymožeností ale také víme: Všechno na Zemi je ome-zené, nejen země, vzduch, voda, suroviny…, ale také čas, síla, kreativní a vi-tální potenciály, i přes veškeré rozšíření v zásadě i doba života člověka.

- Rozhodující je spojit tento věcný náhled i s přiměřenou kvalitativní interpretací:

1. To, co je omezené, není méně hodnotné, není to něco, co je třeba překonat, ale-je to cenné a jedinečné.

2. Tento kvalitativní vhled stimuluje kultivované zacházení s tím, co je omezené. Znázorněme si to na příkladu vody: Dokud jí máme nadbytek, tak si jí příliš nevážíme, spotřebováváme ji a plýtváme jí, více či méně bezmyšlenkovitě. Te-

41

prve jestliže máme vody málo, začínáme si jí vážit a usilujeme o uvědomělé a kultivované zacházení s ní. V poušti může být dokonce pohár vody cennější než zlato.

3. Úspěšný architekt Kükelhaus, který druhou polovinu svého života věnoval po-stiženým lidem, formuloval z této zkušenosti podobný názor: „Zdraví lidé spo-třebovávají (někdy zcela bezmyšlenkovitě) svůj život. Postižení jej vytvářejí.“ Pomysleme jen na kroky spasticky ochrnutého člověka, na úsilí, které je s nimi spojeno a na radost, kterou z nich má.

„M ělo by to jít rychle a tak, abych o tom nevěděl.“ - Tato výpověď vyjadřuje – to je jasný výsledek empirických studií – přání a představy velké

většiny lidé ohledně vlastního umírání. Tomu ovšem protiřečí starosvětsky působící litanie: „Od náhlé a nenadálé smrti ochraňuj nás, Pane.“

- Toto zvolání nemá jen nábožensky transcendentní, ale také konkrétní lidský význam pro důstojné umírání. V tomto období je prostor k vyjasnění a usmíření.

- V poslední fázi života a pro skutečně lidsky důstojné umírání jsou tak důležité dimenze osobních vztahů často velmi málo brány v úvahu! Kdo již zažil umírání někoho blízkého, ví o definitivní hranici smrti, zná tvrdou nemožnost promluvit o tom, co ještě zůstalo ote-vřené a o tom, co by potřebovalo vyjasnění, zná hořkost toho, když se člověk nemůže roz-loučit.

- Při náhlé smrti může to, co zůstalo otevřené, pozůstalé zatěžovat po dlouhou dobu, někdy i celý život.

- Kritická poznámka k lékařské praxi, která je u nás poměrně obvyklá: Léky na utišení boles-ti se dávají umírajícím v tak velké dávce, že se tím eliminuje nejen bolest, ale i vědomí vů-bec. To se považuje za „komfort“ pro umírající i jejich blízké.

- Pro umírající je důležitá optimální terapie bolesti spolu s dalšími paliativními opatřeními. Ale není co nejjasnější vědomí, možnost mít verbálně nebo i beze slov ještě kontakt se svými blízkými, mnohem lidsky důstojnější než „nevědět o ničem“?

„Strach ze smrti je strach z toho, co přijde po ní“ - Naše civilizace je totálně fixována na život zde a nyní, lidé mají bezbřehá očekávání a

nejsou cvičeni a do značné míry nejsou ani schopni promýšlet perspektivy přesahující smrt.

- Jestliže jsou konfrontováni se smrtí, jsou do značné míry neschopni slova, v rozpacích a pokoušejí se různým způsobem tuto skutečnost zamaskovat nebo vytěsnit. To jsou ale ty nejneuspokojivější způsoby, jak zacházet s důležitými skutečnostmi života.

- Je otřesné, že se v současné době stále více rozmáhá praxe spalovat nebo pohřbívat zemře-lé anonymně, bez jakéhokoliv rituálu, bez pohřebního obřadu. Ve východním Německu se to děje již v 65 %, v Praze zhruba v 50 %, v Hamburku a Berlíně okolo 40 % zemřelých li-dí.

- Hrozí, že tak bude ukončena kulturní tradice, prokazatelná od nejrannějších dob lidstva, pochovávat zemřelé lidi s úctou a důstojností, s nadějí přesahující smrt. Neschopnost kon-

42

frontovat se s umíráním a smrtí, vytěsňování a vyhýbání se otázkám o smrti vede k takovýmto „řešením“ a ponechává zemřelé i pozůstalé v temnotě bez smyslu.

- Tato temnota beze smyslu je vzhledem ke kráse a závažnosti, úkolům a zátěžím v lidském

životě vlastně nesnesitelná. To zřejmě vystihují slova básníka „Každá slast chce věčnost, hlubokou, hlubokou věčnost!“ Velký psychoanalytik Igor Caruso dal své knize o smrti pří-značný název „Rozloučení milujících“.

- V této knize uvádí, že na smrti je obzvlášť hořké to, že jsou od sebe násilně odtrženi vnitř-ně vroucně spojení lidé a to vyvolává palčivé otázky: Jestliže by smrt byla skutečným kon-cem, jestliže z milovaného zemřelého člověka skutečně nezbude víc než trocha země či popela, znamenalo by to, že to nejhlubší a nejdůležitější v životě propadne definitivně zká-ze… Nebylo by pak lepší, žít „povrchněji“, nezávazněji, nevázat se tak hluboce na jednoho člověka, jestliže na konci čeká jen rozloučení a zmar?

- Max Horkheimer sleduje jiný aspekt: to, co je ve světě strašné. Své poslední knize, na-

psané již pod dojmem svého smrtelného utrpení, dal zvláštní název: „O touze, aby vrah s konečnou platností netriumfoval nad svou nevinnou obětí“. Za tím stojí zkuše-nosti stálého masově vykonávaného bezpráví a strašných zločinů.

- Horkheimerova pozornost se nezaměřuje tolik na často neobjevené pachatele bezprá-ví, ale na oběti, jimž byl vzat život (pomysleme na zraněné a zavražděné děti). Jestliže by bezpráví spáchané na těchto obětech zůstalo neusmířeno a nevyrovnáno, pak by mnohé na Zemi bylo nespravedlivé a nesmyslné. Nebyla by pak i angažovanost pro spravedlnost a lidskou důstojnost beznadějná a sotva snesitelná, jestliže by nebylo možné doufat ve vyrovnání a uzdravení v nějaké jiné dimenzi za hranicí smrti?

- Pro biblicko-křesťanský pohled na lidský život je ústřední realistická naděje: My lidé po-

cházíme s tvůrčí náklonnosti Boží, na často obtížných cestách života je možné objevovat lidsky důstojný život a učit se svět postupně kultivovat.

- Biblická orientace objasňuje: život, osvobození, „spása“ se nedaří „ovládnutím“, ale ve „vztahu“. Kde k sobě mají lidé blahovolnou náklonnost, kde se žije lidská sounáležitost, spravedlnost, milosrdenství a věrnost, tam se uskutečňuje něco Božího mezi lidmi (srv. Mt. 25,31ff).

- Zkušenost pravdy definitivních hranic vlastní moci musí ve smrti udělat každý člověk. Křesťanská naděje ale je, že po průchodu temným tunelem smrti dokoná Stvořitel to, co se začalo zde na Zemi: život ve vztahu, nyní transformován do šťastného vztahu tvorů mezi sebou navzájem a se svým Tvůrcem. Smutek a utrpení už nebude, „Bůh setře každou slzu s oka.“ (Zj. 21,4)

„Meditatio mortis sapientea vitae“: Přemýšlení o smrti přináší kvalitu, „moudrost“ do života

- Omezení nemusí být snížením hodnoty života. Naopak: nebudeme-li pravdu omezení vy-těsňovat, bude život méně difúzní, banální, iluzivní, získá na autenticitě.

- Jestliže je pro nás, např. v křesťanské perspektivě, možná fundovaná naděje přes hranici smrti, pak získává to, co zde prožijeme, význam přesahující pozemskou fázi.

43

- Vnímání a chápání omezenosti jako jedinečnosti každé hodiny, každého dne, kaž-dého roku, činí každou hodinu a rok cennými a ukazuje, že je dobré je utvářet v radosti a svědomitosti tak, abychom je při pohledu zpět mohli vidět a přijmout jako dobré hodiny, dny, roky. Máme podnět pro to, abychom dbali na odpovídající priority, proporce a dimenze.

- V této perspektivě je možné korigovat jednostrannosti naší doby: Máme zde značné přeceňování hodnoty peněz, výkonu, konzumu, necháme se příliš fixovat na „event, fun, wellness“.

- V souvislosti s tím zbývá málo prostoru a pozornosti pro rozhodující dimenze, jako je lidskost, péče o dlouhodobé vztahy, pro blahovůli, věrnost, respekt a důvěru, pro všechno, čeho nelze dosáhnout rychle, co se nedá koupit ani prodat, pro to, co nemá přímý účel, pro nevypočitatelnou krásu a pro to, co lze darovat.

- Jednostranná „racionalita“ a „účinnost“ v naší civilizaci nás lidi může redukovat na pouhá produkující a konzumující kolečka velkého soustrojí, na faktory nákladů a veličiny kalkulace. To by bylo odduševnění, ochromení mozku a srdce, žalostné ochuzení uprostřed materiálního blahobytu!

Nebezpečné trendy v poslední fázi života - Vynikající lékařský pokrok novověku nás může speciálně v postoji k posledním fázím ži-

vota přivést do obtížných situací: Počet lidí vysokého věku, kteří jsou chronicky nemocní a často potřebují hodně lékařské ošetřovatelské péče, se stále zvyšuje. Disponovatelnými lé-kařskými možnostmi se neprodlužuje jen život, ale často také umírání.

- Jsme ovlivňováni (pozdně) novověkými bezmeznými představami a jak nejsme zvyklí za-cházet s tak rychle rostoucími lékařskými možnostmi a stálými omezeními života, se často ještě nedaří žádoucí rozlišování mezi maximální a optimální lékařskou pomocí – jak na straně lékařů, tak na straně postižených a jejich blízkých.

- Jestliže byly po pečlivém přezkoumání vyčerpány smysluplné možnosti léčení a ponechá se dostatek času a prostoru pro osobní procesy objasnění, je možné se z etické perspektivy vzdát mimořádných lékařských opatření prodlužujících život a – při pokračující lékařské péči a dobrém ošetřování – je možné nechat průchod nastalému procesu umírání.

- Kompetentně formulované „dispozice pacienta“ nebo odpovídající plná moc pro domácího lékaře zde mohou usnadnit rozhodování. Je ovšem zapotřebí zvážit, jak obtížné je předem, při ještě často nikoliv absolutně jednoznačné diagnóze a prognóze, dávat dispozice o dosud nikdy nezažité existenciální mezní situaci.

- Musíme rozhodně odporovat nebezpečně vzrůstajícímu trendu ke zkratkovitým „řešením“: Namísto odborného a lidsky jistě obtížného osobního doprovázení a zodpovědného rozho-dování se uplatňují i v posledních fázích života technokratická a anonymně administrativ-ně, elektronicky „objektivizovaná“ rozhodnutí o terapiích, případně nepoužití a ukončení terapií.

- V poslední době se s odvoláním na osobní autonomii, na soucit a lidskou důstojnost horuje pro uvolnění toho, co ještě donedávna ve všech právních státech založených na lidských právech bylo zakázáno jako aktivní usmrcení lidí (V Nizozemsku a v Belgii se už tak sta-lo.)

- Při tom se přehlíží, v jak prekérní situaci jsou těžce nemocní lidé, jak deprimující mohou být určité fáze nemocí a odkázanost na trvalou pomoc. Bez jasných právních limitů zákazu

44

aktivního usmrcení může být pro postižené velmi obtížné chtít zůstat na živu. A existují také – skryté i otevřené – dost nízké motivy pro „pozvání“, se „svobodně“ rozhodnout pro „pomoc v umírání“ nebo k vlastní eliminaci.

- Poukázat na alternativy, hodné úsilí, na vzrůstající budování paliativní medicíny a

péče, na mobilní a stacionární hospicové služby. Konec možností léčit nejtěžší ne-moci neznamená konec lékařské a ošetřovatelské pomoci.

- Odpovídajícími znalostmi a angažovaností lze ještě mnoho udělat pro kvalitu života a lidskou důstojnost v poslední fázi života, a je možné umožnit to, co je rozhodují-cí právě v této fázi pro tak důležitou osobní dimenzi: vzniká tak ještě naposledy prostor, čas a dobré podmínky pro lidské vztahy a pro ty, kterým je přístupná nábo-ženská sféra, pro vztah k božskému Stvořiteli a naplniteli života.

- Ovšem i v nejlepším případě to jsou jen možnosti pomoci. Umírání a truchlení zů-stávají i tak nejosobnějšími, „posledními“ výzvami, které přesahují veškeré myšle-ní, mluvení i pomoc.

45

Eutanazie Uvedení problematiky − Co si uvědomuje svoji ohraničenost a pomíjivost. Dělá zkušenost, že se rodí a umírá.

− Závěr pozemského bytí je velmi citlivou oblastí, v níž člověk často prožívá nejkritičtější chvíle svého života. To se týká jak stránky tělesné - nezřídka je příčinou smrti těžká ne-moc či vážné zranění, tak také stránky duchovní - dochází k bilancování životních rolí a k úvahám o smyslu prožitého života.

− Možnost smrti je neustále přítomným břemenem, s nímž se život trvale potýká.

− V čl. zakódováno přání po dobré smrti. Chce dobře zemřít.

− Nelze se vyhnout problematice eutanazie. Existuje přirozené právo na život. Je však „žít“ povinností, je povinností udržovat život člověka? Existuje právo na smrt? Co je to dů-stojná a přirozená smrt? Má člověk právo na důstojnou smrt?

− V současnosti, kdy medicína umožňuje udržovat i takový život, který téměř ztrácí kvalitu lidské existence, je hledání odpovědí na tyto otázky víc než obtížné.

− Představa dobré smrti je vždy podmíněna historicko-kulturně-náboženským pohledem.

Pojem eutanazie − Problematika eutanazie nesmírně složitá. Označuje celou řadu různých situací. Na síle

získává emotivní argumentace ve prospěch eutanazie.

− Smysl slova eutanazie je dán její složeninou dvou slov (z řec. eu – dobrý a thanatos – smrt) „dobrá smrt“ nebo také „n ěžná smrt“. V antice byl tento pojem zprvu používán ve smyslu „pomoc k dobré smrti“.

− V pozdější době se tím rozumělo úmyslné zkrácení procesu umírání. Nemocnému se ne-dostane pomoci v jeho umírání, ale jeho umírání je zkráceno usmrcením.

− V době nacismu bylo pod pojmem eutanazie míněno „zničení životanehodného života“. V Hitlerem vyhlášeném „programu eutanazie“, který byl pak na nátlak především cír-kevních kruhu odvolán, bylo nařízeno zabití desetitisíců duševně nemocných lidí. Nešlo tu o usmrcení umírajících, nýbrž o zničení životaschopných lidí.

− Těmto zrůdnostem předcházel na začátku 20. stol. spis právníka Karl Bindinga a lékaře Alfreda Hoche pod názvem „Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden“ „vědecké a nezvratné“ argumenty o tom, že lze bezpečně určit, který život „není hoden žití“ (lebensunwertes Leben).

− Vyjádřili názor, že určité osoby, například pacienti s nevyléčitelným onemocněním nebo těžce postižené děti vedou méněcenný nebo bezcenný život. Pro takové lidi je smrt vlast-ně darem.

− Tyto „bezcenné životy“ stojí společnost mnoho peněz a mohou znehodnotit genetický zá-klad národa. Autoři tak došli k závěru, že likvidace těchto defektních jedinců je vlastně ochranou společnosti.

46

- V současném chápání je vnímán pojem eutanazie u většiny jako výraz „aktivní eutana-zie“ – míní se tím přímý zásah do procesu umírání usmrcením pacienta, i když se to děje na jeho přání.

- Prohlášení Kongregace pro nauku víry o eutanazii (1980) chápe pod eutanazii „jednání nebo opomenutí…, které ze své podstaty nebo s vědomým úmyslem přivodí smrt, aby tak ukončila jakoukoliv bolest. Eutanazie spočívá tedy jak v rovině úmyslu, tak v rovině pou-žitých metod.

- „Pasivní eutanazie“ . Pod tímto pojmem rozumíme zřeknutí se použití prostředků, které

u umírajícího vedou ke krátkodobému prodloužení života, ale znamenaly by vlastně jen prodloužení utrpení.

- Zde jde o to nechat zemřít a nikoliv o aktivní usmrcení. Pasivní eutanazie je všeobecně

považována za mravně přípustnou. Eutanazií nelze označit nenasazení nebo ukončení ta-kové léčby, která je z medicínského hlediska marná nebo beznadějná, neopodstatněná.

− Současná medicína přináší možnost dlouhodobě udržovat životní funkce člověka i

v terminální fázi nemoci. V důsledku toho vzniká potřeba rozhodovat o tom, zda se má vzhledem k povaze onemocnění použít mimořádných prostředků k prodloužení života a kdy se mají tato opatření ukončit.

− Život nemá být udržován za každou cenu. Rozhodování o tom, jestli v daném případě mohou ještě medicínská opatření stav pacienta zlepšit, je záležitostí svědomí, odpověd-nosti lékaře a celého terapeutického týmu.

− Holandský katechismus - jestliže lékařská činnost pouze prodlužuje vegetování bez hnutí lidskosti, je dovoleno přerušit všechna mimořádná opatření a ponechat průběh normální-mu umírání. Cílem odejmutí život udržující, ale zbytečné léčby, je umožnit pacientovi přirozeně dožít. Nejde tedy o eutanazii, ale o ponechání přirozeného průběhu onemocně-ní, když už není žádná šance na uzdravení.

− Upuštění od používání prostředků se stává aktivní eutanazii, když jde o zaviněné zanedbání, v němž je úmysl život předčasně zkrátit.

- Pasívní eutanazie bývá vnímána jako podstatný důvod pro právo na přirozenou smrt,

vzhledem k tomu, že při dnešním vyspělém technickém zázemí medicíny stále častěji do-chází k tzv. dystanazii – zadržené smrti.

- Klíčovým problémem je systém kriterií, který by umožnil takovou smrt a zabránil zneuži-tí. V zahraniční terminologii se hovoří o programu DNR /do not resuscitate/ nebo v českých pramenech NR /neresuscitovat/.

Aby nedocházelo k nedorozuměním a chybným výkladům, měl by být pojem eutanazie chápán jen ve smyslu aktivní eutanazie. Ve všech ostatních případech by se mělo mluvit o pomoci při umírání nebo doprovázení při umírání.

Pro doplnění vysvětlení ještě několika pojmů: - Asistovaná sebevražda - zvláštní forma eutanazie. Pacient si přeje zemřít, protože je ne-

vyléčitelně nemocný, trpí nesnesitelnými bolestmi a jeho onemocnění má špatnou prognó-zu. Žádá proto lékaře o pomoc nebo konkrétní prostředek pro realizaci odchodu ze života. Akt ukončení života však nevykonává lékař, nýbrž za jeho asistence tak činí sám pacient.

47

- Diskutabilní pojem prenatální eutanazie má označovat interrupce ze sociálních důvodů.

Mnozí odborníci jej odmítají s poukazem na to, že nechtěné dítě není nevyléčitelně ne-mocné, netrpí žádnými nesnesitelnými bolestmi, o špatné prognóze se nedá hovořit a o mi-losrdnou smrt nás ani žádat nemůže. O jeho bytí nebo nebytí v takové situaci rozhoduje někdo silnější než dítě, tedy jeho matka, která mu tak upírá základní právo na život.

- Pojem sociální eutanazie je u nás používán jen minimálně. Není prakticky možné poskyt-

nout všem lidem, kdykoliv a kdekoliv na světě stejně kvalitní péči odpovídající součas-ným poznatkům vědy a medicíny. Jednotlivému pacientovi lze poskytnout pouze reduko-vanou péči s ohledem na to, jak omezené jsou ekonomické, geografické a vzdělanostní zdroje lokality, v níž se právě nachází. V tomto směru je nejvíce zdůrazňována ekonomic-ká problematika alokace zdrojů, méně už je zmiňována geografická dostupnost a pouze výjimečně se připouští, že některé diagnostické a léčebné postupy zatím prostě neumíme provádět.

Kulturn ě a sociálně podmíněný pohled na umírání a smrt Způsob, jakým se člověk odpovědně staví tváří v tvář zkušenosti smrti, úzce souvisí se spole-čenskými interpretačními vzorci smrti. - Ve starověku zahrnoval životní pocit zakotvenosti a bezpečí v pozemském světě, ve spo-

lečenství lidí i existenci smrti. Smrt stejně jako život nebyla událostí týkající se pouze jednotlivce, ale celého společenství konkrétní obce. Obřady a rituály související se smrtí posilovaly solidaritu jednotlivce a společenství navzájem, dodávaly sílu v boji proti nepřá-telským přírodním mocnostem a upevňovaly víru v existenci posmrtného života. Smrt byla pro každého blízká a důvěrná.

- Od 5. století př. Kr. je doložen pojem dobrá smrt – řecky euthanatos. Tímto slovem se ro-

zumělo buď klidné a lehké umírání, nebo i čestná smrt ve službě vlasti na bitevním poli. Klid byl chápán jako synonymum posmrtného štěstí. Křesťané ve starověku tento pojem eutanazie nepřijímali , protože pro ně byla smrt „mzdou hříchu“ /Řím 6, 23/ a jako ta-ková prostě nemohla být „dobrá“. V křesťanských pramenech starověku nebyl pojem eu-tanazie vůbec používán.

- Ve středověku se prosazuje v důsledku křesťanské nauky o smrti individualizace smrti.

Důraz je kladen na přípravu na vlastní smrt a zdůrazňování zbožné bázně před Božím soudem, nastávajícím ihned po smrti člověka. Dbalo se na to, aby člověk v hodině své smrti uzavřel bilanci života, protože se za něj bude definitivně zodpovídat svému Stvořite-li. Láska k životu, ale i naděje na život po smrti, byly pro zkušenost života a smrti v tehdejší době charakteristické. Smrt se stává vlastní smrtí /smrt sebe sama/ a lidé se brá-ní strachu před ní dalším rozšířením smutečních a pohřebních obřadů.

- Od 16. století se začínají objevovat první vědecké úspěchy a s nimi i naděje na technic-

ké zkrocení smrti. Lidé se už, na rozdíl od minulosti, nechtějí bát „nadpřirozených“ pří-rodních sil, a proto usilovně objevují různé přírodní zákonitosti. V této snaze se prudce rozvíjí teoretické empirické vědy, které odhalují některá tajemství přírodních zákonů. Od

48

18. století je smrt ještě více individualizována. Plně privatizována byla smrt v 19. stole-tí, kdy došlo k přísnému oddělení veřejné a soukromé sféry.

- Ve 20. století se smrt stává ošklivou, nečistou záležitostí. Umírání a smrt už nejsou dá-vány do souvislosti se zlem, zkušenost viny je však vystřídána zkušeností studu. Ve střetu se smrtí získává velký význam medicína. Tato věda, která v zásadě bojuje o život člověka, však považuje smrt za svou porážku a snaží se jí tedy od umírajícího včas od-vrátit. Setkáváme se s pojmem zakázaná smrt (umírání člověka, který předstírá, že neze-mře)11 – o smrti se mluví co nejméně.

Doba „postmoderní“ − Postmoderna je charakteristická silným vystřízlivěním vůči programu evropského novo-

věku. − Silou svého rozumu vzít celý svět do lidské režie, konkrétně dosáhnout skrze neomezený

vědecko-technický rozvoj nadvládu nad všemi problémy světa. − Silné tendence k příklonu člověka k fikci a snění po světě bez utrpení a hladu. − Postoj, co člověk může to také smí. Pro člověka přestává být stále méně věcí tabu. − Do všeho by chtěl člověk zasahovat, bere vše jako záležitost své vlastní volby. − zkušenost - věda a pokrok nepřináší vždy jen ulehčení, ráj na zemi, nýbrž otevírá nové

problémy, rizika, strachy a ohrožení. I v oblasti medicíny. Moderní zdravotnictví nejenom prodlužuje život, lepé léčí, ale také na druhé straně prodlužuje možnost utrpení. Zde vy-vstávají nové strachy a obavy dnešního člověka:

- lidé se nebojí smrti, ale umírání - strach je umocněn ztrátou smyslu utrpení jako důsledek ztráty smyslu života. Člověk mo-

derní doby je vykořeněn, neví kde je jeho místo, je snadno manipulovatelný, vystavený svým vrtochům a náladám.

- Utrpení a umírání je chápáno z pohledu konzumní společnosti jako ponížení, překážení, ekonomická přítěž. Konzumní společnost často vnímá člověka jako objekt nikoli jako sub-jekt. Přání smrti tak může vyjadřovat přání po ukončení tohoto ponížení, „bezesmyslného utrpení“.

- Od osvícenství jsou zde vyzdvihovány dvě stejně významné základní hodnoty sebeurčení a ochrana života. V důsledku ztráty Boha, oslabení víry a významu náboženství převážila hodnota sebeurčení.

Holandský případ

− Holandsko je první evropskou zemí, která realizovala legalizaci eutanazie. 28. 11. 2000 schválili nizozemští poslanci jednoznačným poměrem hlasů (104 : 40) zákon, který ob-sahuje výčet podmínek, za nichž není možné trestat lékaře za pomoc pacientovi při dob-rovolném odchodu ze života.

− Norma vstoupila v platnost na jaře roku 2001, když ji potvrdila také horní komora nizo-zemského parlamentu (10. 4. 2001).

− Holandsko je k eutanazii vysoce tolerantní a zákonná forma beztrestnosti aktivní euta-nazie bývá ve světě dávána za vzor moderního humánního přístupu k umírajícím.

11 Srov. ARIES, P. Dějiny smrti II…, s. 318 – 321; 339 – 343.

49

− 90 % Holanďanů eutanazii podporuje, což byl jeden z hlavních argumentů zastánců zá-kona o eutanazii.

Podmínky nového zákona, za nichž může být eutanazie uskutečněna:

- nevyléčitelně nemocný pacient musí trpět nesnesitelnými a neustávajícími bolestmi, - musí opakovaně, dobrovolně, bez nátlaku a při plném vědomí požádat o ukončení svého

utrpení pomocí eutanazie; nemocný může učinit i písemnou žádost, v níž dá lékařům prá-vo rozhodnout o eutanazii v případě, že by on sám byl později z psychických důvodů ne-schopen samostatného úsudku,

- do věku 16 let dítěte mohou žádat o eutanazii jeho rodiče, - pacient musí být informován i o dalších lékařských stanoviscích, pohledech a profesionál-

ních posudcích, na které musí být brán zřetel, - rozhodnutí lékaře o provedení eutanazie, které musí být učiněno na základě několika pro-

fesionálních posudků, posuzuje komise tvořená lékaři a právníky, - ukončení života musí být učiněno humánním a lékařsky vhodným způsobem.

− Tento holandský zákon vykazuje mnoho nedostatků, především se jedná o tkzv. „sorg-faltskriterien“, která jsou více méně záležitostí subjektivního posouzení stavu pacienta lékařem, tím se otevírá prostor pro zneužití.

(Holandští evangelíci se vyjádřili již v roce 1972 pro eutanazii jako možnost pro křesťany. Předseda křesťansko demokratické strany v Holandsku se vyjádřil v tom smyslu, že křesťanští demokraté nejsou proti eutanazii jako takové, ale proti předloženému zákonu). Principy Optimální, ne maximální terapie − Veškeré úsilí lékařů má být ve službě uzdravení a prospěchu pacienta. Toto kriterium při-

vádí lékaře do situace, kdy musí v určitých případech odpovědně zvažovat. − Kde jsou jen malé šance na přežití, jsou oprávněné také rizikovější prostředky. Kde však

má intervence jen malé vyhlídky na úspěch a současně vyvolávají u pacienta značné těž-kosti, nebudou se mu vnucovat.

− Prospěch pacienta nevyžaduje vždy maximální, nýbrž optimální nasazení lékařských pro-středků. To zahrnuje skutečnost, že bude vědomě upuštěno od určitých intervencí, které jen nutný proces umírání prodlužují. Jestliže patří smrt k lidskému životu, pak jako tako-vá neznamená selhání medicíny, nýbrž vyznačuje její oblast úkolů a určuje její postup v terminální fázi.

− Mnoho lidí umírá ve vysokém věku bez dramatických operací a intenzivních terapií.

Umírání se u nich projevuje jako přirozený proces. Podpora v umírání se zde může smys-luplně zakládat jen na použití prostředků, které zmírňují bolesti.

− Bylo by nesmyslné chtít nasazením všech existujících prostředků prodlužovat život za

přirozenou smrt. Vedle normální lékařské pomoci je žádáno pečovatelské zaopatření, osobní náklonnost, doprovázení. Jde o ulehčení posledního období života umírajícího.

50

− Podobně to platí v situaci, kde se proces umírání zúžil na pozvolné vyhasínání biologic-kých funkcí a náhle přišli komplikace (např. zápal plic), které zkracují proces umírání. Zde není lékař zpravidla povinen potírat komplikace, aby po krátkém zachování života umírající znovu upadl v potíže umírání.

Tišení bolestí − Kde uzdravení nebo zlepšení není možné, koncentruje se lékařská péče na snížení obtíží a

bolestí. Zmírnění bolestí patří odjakživa k velkým úkolům a službám medicíny. Je ospra-vedlnitelné v poslední fázi života podávat i takové tišící prostředky, které jako vedlejší účinek mají za následek možné zkrácení života.

Hrani ční situace − Někdo s nevyléčitelnou nemocí podle lékařské diagnózy už nemá dlouho žít, stojí před

otázkou, zda má podstoupit ještě jednu operaci, která by sice mohla smrt na krátkou dobu odsunout, avšak přináší s sebou těžké tělesné a duševní potíže. Jestliže se nemocný vě-domě a svobodně rozhodne proti operaci, je třeba jeho rozhodnutí respektovat, neboť ne-mocný se rozhoduje na místo nesmyslného prodlužování utrpení pro vědomé člověka dů-stojné umírání.

− Zvláštní problémy s sebou dnes přinášejí medicínsko-technické možnosti intenzivní tera-

pie. Etickým principem pro nalezení mravně správného posouzení konkrétního nasazení intenzivních terapií je princip uměrnosti - správné zvážení prostředků se může podařit jen tehdy, „jestliže se porovná terapeutický druh, jeho nesnáze a stupeň nebezpečí, po-třebné náklady i možnosti použít s nadějnými výsledky, jak se zřetelem na stav nemocné-ho, tak i jeho tělesné a duševní síly.

- Jestliže má nemocný výhledově šanci znovu získat intenzivní terapií zdraví, pak je nasa-zení takové terapie mravní povinností.

- Jestliže je ale naopak každá naděje na zlepšení vyloučena a umírání je jen uměle prodlu-žováno, pak není vzdání se takové terapie žádným nespravedlivým disponováním živo-tem. Takovýmto rozhodnutím je respektována smrtelnost člověka a Bohem stanovená lhů-ta. Pro lékaře však takovéto rozhodnutí předpokládá souhlas pacienta nebo, není-li to již možné, souhlas příslušníků rodiny. Respekt před důstojným umíráním zahrnuje i mravní dovolenost nepokračovat dále v umělém dýchání, jestliže se jedná již jen o zachování bio-logických funkcí

Závěr − V dnešní hektické, konzumní společnosti, zaměřené na výkon a požitek je třeba stále

znovu objevovat smysl života, jeho jednotlivých fází a tedy i umírání a smrti. − Požadavek na důstojné umírání a smrt. Křesťané vědomi si toho, že Bůh připouští utrpe-

ní, neodstraňuje totiž ani bolest ani smrt, zůstává člověku stále na blízku a tak mu dává možnost objevovat smysl a význam všeho. Zde je zdroj síly a milosti pro tato životní ob-dobí a také pro pomoc a doprovázení druhých. Neexistuje právo na usmrcení jen nárok na důstojné umírání.

51

Trest smrti z etického pohledu

- Od prvopočátku se setkáváme u mnoha národů a civilizací se skutečností trestů, patří mezi ně i tresty, které mají za následek smrt.

- Rozlišujeme přitom vedle praxe krevní msty fenomén trestu smrti, jako právní institu-ce ve smyslu trestního práva. Zpočátku bylo toto právo jen zřídka zpochybňováno ne-bo dokonce striktně odmítáno.

- Ve starověku a středověku byl trest smrti používán velmi často. I když o počtu prove-dených poprav v těchto obdobích neexistují spolehlivé údaje, hovoří se o tom, že v Anglii za vlády krále Jindřicha VIII. (1509 – 1547) bylo uskutečněno 72 000 poprav a za vlády královny Alžběty (1558 – 1603) dokonce 89 000.

- Kolem poloviny 16. století se pozvolna stává hlavním trestem trest odnětí svobody namísto tělesných trestů. V době osvícenství v 18. století byly trestány smrtí téměř vý-lučně jen vraždy.

- V této době začínají také teoretické disputace radikálně zpochybňující trest smrti, po-žadující jeho zrušení. Tyto snahy předznamenal Tomáš Morus svým dílem „Utopie“. V daleko větší míře však italský právník Cesare Beccaria (1738-1794) a jeho dílo „Dei delitti e delle pene“ (1764).

- Doba osvícenství se svojí filosofií je tak počátkem programového požadavku zrušení trestu smrti a to i přesto, že takoví velikáni jako Kant a později Hegel, ale také Goethe Beccariovy myšlenky odmítli. I reakce katolické církve na Beccariovo dílo byla nega-tivní, ocitlo se na indexu.

- Dnes je ve většině civilizovaných zemí trest smrti zrušen (u nás od roku 1990) anebo neaplikován a to proto, že už není nahlížen jako morální legitimní prostředek udílení trestů, protože není ani účinnou cestou, ani jedinou možností jak chránit právo.

- Přesto nadále v mnoha zemích existuje. Stále znovu a znovu, a to i tváří v tvář jednot-livým případům, vyvstává diskuse, zda trest smrti ano či ne. Jinými slovy, zda je státní autorita oprávněna, resp. povinna vynášet tresty smrti?

Biblické výpovědi

- Bible nenabízí žádné bezprostřední odpovědi na tyto otázky jednak proto, že trest smr-ti zde není centrálním tématem. Starý zákon jej pojímá s naprostou samozřejmostí a v Novém zákoně je zmíněn jen okrajově.

- Dějiny izraelského lidu, zaznamenané v Pentateuchu, demonstrují etický a právní vý-

voj ve vztahu k trestu smrti. Jedná se o pokračující historický proces omezování bez-uzdné msty.

- Prakticky tento proces znamená, že praxe rodové msty je nahrazována uváděním do psaného zákona se stále silněji a diferencovaněji stanoveným právním řádem. Výkon trestu smrti je stále víc přenecháván těm, kteří vládnou a je odnímán rodinným před-stavitelům a rodovým vůdcům.

- Deuteronomické spisy ukazují mnoho příkladů tohoto vývoje (např. Dtn 13,6-12). Pro ospravedlnění trestu smrti je důležitý teologický moment, že lid má zůstat před Bohem čistý a má se držet dalek všeho, co by mohlo smlouvu mezi ním a jeho lidem narušit.

52

Z tohoto teologického pohledu je třeba nahlížet lex talionis (oko za oko zub za zub), který prezentuje jasnou snahu o individuální užití trestu, tedy adresnost.

- V antické době totiž bylo běžné usmrcení některého z nevinných příbuzných pachate-le, zatímco lex talionis požaduje trestat smrtí jen vraha.

- Princip individualizace viny se postupně prosazuje a vytlačuje tak starou představu „kolektivní zodpovědnosti“. V pozdním židovství je pak zřejmá zdrženlivost v aplikaci trestu smrti spojená s radostí a chloubou nad tím, že tento trest není apliko-ván, nebo jen velmi málo.

- Tento eticko-právní vývoj však není charakteristický jen pro Izrael a ani jen v souvislosti s jeho náboženskou zkušeností víry, nýbrž je patrný u mnoha národů a společností, které přešli od kočovného nomádského k usedlému způsobu života ve městech.

- Nový zákon nám toho rovněž mnoho nenabízí ohledně povolení trestu smrti. Trest smrti

zde není nikde explicitně ani ospravedlňován ani zakazován. Ježíšovými součastníky a také apoštoly byl trest smrti brán zřejmě jako něco zcela samozřejmého a nevidí jej vý-slovně jako etický problém.

- Důvod je nasnadě. Žili v té době v rámci existujících právních řádů, kterým se podřizova-li. Novozákonní křesťanské obce neměly právo trestat někoho trestem smrti. I když, jak dosvědčují Pavlovy listy, existuje v křesťanské obci potrestání provinění proti křesťan-skému étosu, nikoliv však smrtí. Vydávání provinilců světské moci není v novozákonních spisech doloženo.

- V Ježíšových výrocích nenajdeme žádný, který by trest smrti explicitně a ve všeobec-

nosti odmítal. Z jeho postoje vůči ženě obviněné z cizoložství (Jan 8, 2-11), ale i z obsahu jeho učení se dá dedukovat, že mu byl tento trest bytostně cizí.

- Ježíš neustále hledá, toho kdo je ztracen, aby ho navrátil k životu, tj. do společenství s Bohem. Ježíši jde o vykořenění hříchu už v samém zárodku a zdůraznění, že soud patří výlučně Bohu.

- Je zde zpochybněna síla spravedlnosti na bázi krevní msty, na které staví lex talionis. Centrálním se stává společenství lásky zahrnující přátele i nepřátele jako nová cesta k překonávání zla.

- Je zdůrazněna odpouštějící Boží láska, dosvědčující možnost odpuštění v tomto světě, relativizující každý lidský soud a každý s tím spojený absolutní nárok (srov. Mt 7,1-7; Lk 6, 37-38.41-42).

- Ježíšův postoj při soudu před Pilátem, kdy nepopírá jeho moc nad životem a smrtí (Jan

19,10n) a také Pavlův postoj vyjádřený v Řím 13,1-7 zde hlavně verš 4, od kterého křesťanská tradice odvozovala právo státu vynášet trest smrti nad těmi, kteří ztratili právo na život odpovídajícím trestným činem, žádá v současnosti diferencovanější pří-stup.

- Rozhovor Piláta s Ježíšem, neopakovatelná situace dějin spásy, neřeší principielní otázku práva státu na možnost nebo dokonce jeho povinnost trestat smrtí.

- Při výkladu Pavlova textu nesmíme ztratit se zřetele historické souvislosti a celý bib-lický kontext. V tomto textu nejde speciálně o trest smrti - slovo „meč“ (v. 4) v jeho řeči o vrchnosti je těžké brát jednoduše jako symbol práva státu k výkonu trestu smrti. - nýbrž o základní strukturu lidské společnosti (pohanské i křesťanské), založené na úctě k legitimní autoritě, která získává své oprávnění, jak vyplývá z obou textů, od Boha.

53

- Z jiné strany viděno, lépe je Pavlovu vyjádření rozumět jako upozornění pro křesťany, kteří se cítili dispenzováni od občanských povinností v souvislosti s příslibem přichá-zející říše.

Teologicko-církevní aspekty

- křesťanská tradice vždy trvala na oprávněnosti vrchnosti (státu) trestat některé těžké zločiny smrtí. Rezervovaný přístup k trestu smrti v předkonstantinovské době se dá pochopit na základě zkušenosti křesťanů s mučednictvím, kteří byli jeho častou obětí.

- polemický ráz textů řady teologů tohoto období se nedá brát jako zpochybnění opráv-nění státu k výkonu trestu smrti. Texty jako např. od Laktancia (kolem roku 300) striktně odmítající usmrcení (trest smrti) se pravděpodobně vztahovaly pouze na křes-ťany nikoli na vrchnost.

- Po vydání Ediktu milánského tedy po roce 313 rezervovaný přístup vůči trestu smrti

ustoupil a rozšířily se hlasy, které oprávnění státu k tomuto trestu výslovně potvrzova-ly a ospravedlňovaly.

- Tím, že křesťané začali mít podíl na světské moci si vyžádalo jisté omezení dřívějšího zákazu spolupodílení se věřících (např. obžalobou, spoluprací při popravě....) na trestu smrti pouze pro příslušníky kléru. Přesto tím není dán neomezený souhlas.

- Augustin apeluje na jistou umírněnost při výkonu trestu smrti a podmiňuje světskou moc nad životem a smrtí možností intervence biskupa ke zmírnění výkonu této moci. Jeho nové ospravedlnění trestu smrti jako prostředku, kterým má světská moc pomáhat církvi v jejím boji proti heretikům, má v tomto smyslu význam jakéhosi způsobu dělby práce světské a církevní moci v duchu hesla, které se razilo i ve středověku, „ecclesia not sitit sanguinem“ - církev nelační po krvi. Církev se omezuje na posuzování přípa-dů, které se jí týkají např. právě hereze, ale výkon trestu je přenechán světské moci.

- V současnosti přistupuje církev k problémům spojeným s trestem smrti citlivěji.

V posledním období došlo v katolické církvi k zřetelné změně dosavadního dominant-ního postoje obhajoby trestu smrti jako spravedlivého trestu, který, zdá se, definitivně padl.

- V katolickém katechismu pro dospělé německé biskupské konference z roku 1995 je po připomenutí tradičního učení církve zdůrazněno, „že přes veškerý právní řád se může i ten nejhorší zločinec usmířit s Bohem tím, že přijme milost poznání a obráce-ní“. Křesťané by tak neměli být (alespoň ne v evropských poměrech) stoupenci trestu smrti.

- I ve formulaci Katechismu katolické církve (1992) došlo k posunu. V původním textu (1992), ze kterého vychází český překlad (1995), je zdůrazněn charakter trestu smrti jako „ultima ratio“. V latinské verzi (1997) došlo k zajímavé korektuře. Problematice trestu smrti je zde věnována zvláštní pasáž, zahrnující na konci formulaci encykliky „Evangelium vitae“ (1995): „Za předpokladu, že provinilec a jeho odpovědnost jsou s jistotou prokázány, nevylučuje tradiční učení církve možnost trestu smrti, kdyby to byla jediná možnost, jak bránit život člověka proti nespravedlivému agresorovi…. V důsledku možností, kterými stát disponuje, aby účinně potlačil zločin a zneškodnil pa-chatele, bez toho, že by mu definitivně odňal možnost nápravy, jsou dnes případy, ve kterých je odstranění provinilců absolutně nutné, velmi ojedinělé nebo téměř neexistu-jí‘“ (KKC 2267).

54

Etická diskuse

- Trest smrti v konfrontaci s všeobecně a trvale platným požadavkem ochrany lidského života upozorňuje na svou výlučnost, ale současně s tím i na nutnost zřetelných a prů-kazných argumentů, které dokládají jeho oprávněnost.

- Kromě základních předpokladů, že uložení takového trestu přísluší jen nejvyšší legi-timní autoritě a to jen za těžká provinění a jako nutná ochrana k zachování veřejného pořádku, to jsou pokání, odplata a satisfakce za zločin, odstrašení ostatních (prevence) a ztráta práva na život. T

- yto pro morální teologii všeobecně platné důvody pro přípustnost aplikace nejvyššího trestu je třeba stále znovu prozkoumávat a to i s ohledem na historicko kulturní a spo-lečensko politický vývoj, který dává těmto zdůvodněním jiný význam a hodnotu. Do-cházíme tak k řadě námitek.

- Argument ochrany veřejného pořádku a ztráta práva na život se dá zřetelně objasnit

na postojích Tomáše a Kanta. Tomášovo nadřazení blaha společnosti (Bonum com-mune) nad osobní blaho jednotlivce zahrnuje požadavek ve prospěch společného blaha vyžadovat jistá omezení blaha osobního.

- Trest smrti, kterým se společnost zbavuje pro ní nebezpečného delikventa majícího na ní zhoubný vliv, tak není jen věc dovolená, ale dokonce záslužná. Nebezpečí daná ži-votem takového zločince se mu zdají větší a jistější než možnost jeho nápravy. Nehle-dě k tomu, že zločinec se svým činem provinil proti své důstojnosti a tím ji nejenom ztratil, nýbrž se tím zároveň vyloučil z lidské společnosti, která s ním má právo nalo-žit, jak to bude odpovídat potřebám jiných. Má jít v tomto případě o jakousi amputaci nemocného údu v lidském organismu, ale také o navrácení důstojnosti oběti zlého či-nu, která ji skrze zlý pachatelův čin ztratila.

- Kant se naopak dovolával trestu smrti z důvodů znovunabytí ztracené důstojnosti pa-chatele. Stát, podle něj, nemá z tohoto důvodu jen právo, nýbrž přímo povinnost sankcionovat viníka smrtí. Nejedná se zde o instrumentalizaci člověka, ale naopak o ochranu jeho důstojnosti skrze uloženou a vykonanou sankci. Tím Kant sám vyvrací častou námitku odpůrců trestu smrti, že se jedná o degradaci člověka na pouhý instru-ment k dosažení stanoveného cíle.

- Vyžaduje však ochrana veřejného pořádku skutečně absolutní trest, trest smrti? Proti

tomuto bezpochyby nejzásadnějšímu argumentu pro jeho ospravedlnění existují dvě podstatné námitky:

1. Dá se přesně určit situace, kdy další život delikventa bude skutečně ohrožovat bezpečí a životy druhých (např. že vrah bude dál skutečně vraždit)? Může být někdo usmrcen jen na základě podezření?

2. Je ještě dnes absolutní trest skutečně jediným účinným prostředkem k zachování veřejného pořádku? V kočovných společnostech nebo společnos-tech s nefungujícím systémem vězeňství, rozsáhlou korupcí, řáděním ozbroje-ných, zločineckých band byl a snad je oprávněným, o zemích s vyspělou de-mokracií se to říct nedá. Dnes je většina států morálně schopna držet zločince v bezpečné izolaci, proč tedy ještě trest smrti?

- Polemizovat se dá i s myšlenkou o znovunabytí lidské důstojnosti skrze aplikaci trestu

smrti, a to jak u provinilce, tak u jeho oběti.

55

- V prvém případě se o tom dá snad hovořit jen za předpokladu, že pachatel přijímá trest smrti jako pokání za své činy, čímž se jistým způsobem obnovuje jeho důstojnost jakožto mravní bytosti.

- V druhém případě vyvstává již samotná pochybnost v tom, zda a nakolik je oběť zbavena své důstojnosti, skrze nespravedlivé jednání druhého, a nakolik, podle teorie náhrady, může být brán trest smrti jako adekvátní zadostiučinění a odškodnění způsobené újmy?

- Při pohledu na principy spravedlnosti a lidské důstojnosti je v moderním trestním právu rozhodující přiměřenost trestu vzhledem k vině, nikoliv zničení pachatele. Jinak řečeno, moment smíření či pokání je, pro svoji vysokou náročnost v sekularizované a pluralistické společnosti, sotva ještě nosný, aspoň ne natolik, že by měl ospravedlňovat zmaření života.

- Rozpačité a nejednotné jsou i závěry týkající se odstrašujícího účinku trestu smrti. Lze se

jen domnívat, že stupeň jistoty trestu je účinnější než jeho výše. Doposud nemáme k dispozici relevantní výsledky empirických průzkumů, které by to buď potvrzovaly nebo vyvracely.

- Samotná myšlenka, že výkon trestu smrti má sloužit jako výstraha a zastrašení společnosti od dalších nežádoucích trestných činů, degraduje odsouzeného na prostředek evidentně od-porující jeho neopakovatelné lidské důstojnosti.

- Zaznívají také názory, zda tím nedochází spíše k jakémusi afektu brutalizace společnosti. Od věci není ani názor, že trest smrti je větším trestem, konfliktem ve svědomí, či trauma-tem pro bezprostřední vykonavatele tohoto trestu, či příbuzné pachatele, než pachatele sa-motného.

Závěr

- I když sankce trestu smrti doprovází lidstvo ve všech jeho dobách, nelze říct, že byla a je vždy viděna její oprávněnost.V současnosti je tato otázka vnímána velmi citlivě. Při pohledu na argumenty pro a proti se dá jen těžko říct jednoznačné ano či ne.

- Přesto se zdá, že postupem doby získávají na síle a váze stále víc argumenty proti tres-tu smrti a to i s ohledem na kulturně historický a politicko hospodářský vývoj. Nikdo nemá právo disponovat se životem druhého, který je nedisponovatelný. Nikdo vzhle-dem k životu není výš než druhý.

- Trest smrti de facto znamená eliminaci času a prostoru k polepšení a obrácení odsou-zeného a toto právo přísluší přece jen Bohu. Skutečně závažná je rovněž možnost ne-napravitelného justičního omylu a využití trestu smrti jako možného nástroje k eliminaci rasově, nábožensky a politicky nepohodlných jedinců.

- Dosavadní zkušenost sice ukázala, že zatím není ani reálné a ani snad oprávněné (vzhledem ke konkrétním okolnostem a společenské úrovni v některých zemích), chtít vyžadovat jednotnou praxi u všech národů.

- Nic však nebrání tomu podporovat náležitá opatření v oblasti práva (např. proti justič-ním omylům), burcovat veřejné mínění a podnikat patřičné kroky na poli mezinárodní politiky (např. proti zneužívání institutu trestu smrti k upevňování totalitní moci) a zá-roveň tím a nejenom tím podporovat vývoj směřující k praktické neoprávněnosti a zbytečnosti užívání tohoto trestu.

56