DIPLOMOVÁ PRÁCE · Jan Michna Uitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy Problematika výuky první pomoci na základních školách Olomouc 2014 vedoucí práce:

1

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra antropologie a zdravovědy

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Bc. Jan Michna

Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy

Problematika výuky první pomoci na základních školách

Olomouc 2014 vedoucí práce: Mgr. Jana Majerová

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a čerpal jen z uvedených zdrojů.

Jejich seznam uvádím v závěru práce.

V Ostravici dne 22. 4. 2014 ……………………………………

Bc. Jan Michna

Poděkování

Děkuji Mgr. Janě Majerové za odborné vedení diplomové práce a za její trpělivost a ochotu

při konzultacích.

Obsah

ÚVOD ........................................................................................................................................ 6

1 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ................................................................................................... 8

1.1 Dílčí úkoly: .................................................................................................................. 8

2 TEORETICKÉ POZNATKY ............................................................................................. 9

2.1 První pomoc ................................................................................................................. 9

2.2 První pomoc a legislativa ČR .................................................................................... 10

2.3 Historie poskytování první pomoci a její výuky ....................................................... 11

2.4 Aktuální stav znalostí z první pomoci v ČR .............................................................. 13

2.5 První pomoc v kurikulárních dokumentech ............................................................... 15

2.6 Organizace zajišťující výuku první pomoci .............................................................. 20

2.7 Výuka první pomoci v zahraničí ............................................................................... 22

2.8 Didaktické aspekty výuky ......................................................................................... 24

2.9 Organizační formy výuky vhodné pro výuku první pomoci ..................................... 24

2.10 Výukové metody vhodné pro výuku první pomoci ................................................... 26

2.11 Materiální didaktické prostředky vhodné pro výuku první pomoci .......................... 30

3 METODIKA VÝUKY VYBRANÝCH TÉMAT PRVNÍ POMOCI NA DRUHÉM

STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY ................................................................................................ 35

3.1 Téma: Volání na tísňové linky ................................................................................... 35

3.2 Téma: Poruchy vědomí, kardiopulmonální resuscitace ............................................. 40

3.3 Téma: Stavění krvácení, obvazování ......................................................................... 45

3.4 Téma: Rány a úrazy teplem ....................................................................................... 47

3.5 Téma: Šok, polohování .............................................................................................. 57

3.6 Téma: Obvazové techniky ......................................................................................... 61

3.7 Téma: První pomoc u zlomenin ................................................................................. 67

3.8 Téma: Postup na místě dopravní nehody, autolékárnička ......................................... 69

3.9 Téma: Infarkt myokardu, astmatický záchvat, hypoglykemický záchvat ................. 72

3.10 Téma: Opakování ...................................................................................................... 75

4 METODIKA PRÁCE ....................................................................................................... 79

4.1 Charakteristika souboru ............................................................................................. 79

4.2 Organizace průzkumu ................................................................................................ 79

4.3 Výzkumná metoda ..................................................................................................... 79

4.4 Výsledky .................................................................................................................... 81

4.5 Diskuse ...................................................................................................................... 86

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 88

SOUHRN ................................................................................................................................. 90

SUMMARY ............................................................................................................................. 91

REFERENČNÍ SEZNAM ........................................................................................................ 92

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................................... 98

SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................. 99

SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................ 100

PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 101

ANOTACE ............................................................................................................................. 116

6

ÚVOD

Tématem diplomové práce je problematika výuky první pomoci na druhém stupni

základních škol. Lidský život je jednou z nejcennějších věcí, které máme, a každý z nás se

jednou může dostat do situace, v níž bude druhému muset poskytnout první pomoc nebo ji

bude sám potřebovat. Umění poskytnout první pomoc by mělo patřit k základním morálním

vlastnostem každého z nás. A kde jinde by se těmto postupům měl člověk začít učit, než na

základní škole.

Jelikož jsem absolventem střední zdravotnické školy a následně oboru zdravotnického

záchranáře na vysoké škole, mám k problematice první pomoci blízký vztah. V průběhu svého

předchozího studia jsme v rámci výuky navštěvovali základní školy, na kterých jsme žáky

učili správně poskytovat první pomoc. Tam jsem zjistil, že neexistuje jednotný způsob výuky

první pomoci a každá škola tento problém řeší po svém. Dále jsem z kontaktu s žáky zjistil, že

jsou často učeni pouze teorii. Mezi žáky koluje řada omylů a mýtů o poskytování první

pomoci, které někdy šíří i sami pedagogové. Na druhé straně ale bylo vidět, že když se pro

výuku zvolí atraktivní metody a formy výuky, kdy se teoretické poznatky zkombinují

s praktickým nácvikem, k čemuž problematika první pomoci přímo vybízí, jsou žáci nadšení a

učení je velice baví. Tyto skutečnosti mě vedly k nápadu, vytvořit návrhy vyučovacích hodin

s vybranými tématy z první pomoci, které by učitelé mohli využít nebo se jimi alespoň

inspirovali.

Diplomová práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část nahlíží na

výuku první pomoci z několika hledisek, a to např. z historického vývoje její výuky, z jejího

ukotvení v kurikulárních dokumentech, z pohledu volby vhodných materiálních didaktických

prostředků, metod a forem výuky.

Praktická část se skládá ze dvou částí. V první části jsou zpracovány návrhy výuky

vybraných témat z první pomoci. Naším cílem bylo vytvořit vyučovací hodiny s vybranými

tématy z první pomoci tak, aby je mohli učitelé prakticky využít ke své výuce a aby u žáků

vedly k aktivnímu získávání vědomostí a praktickému nácviku dovedností. Jednotlivé

vyučovací hodiny jsou podrobně popsána z hlediska cílů, zvolených metod, forem výuky a

materiálních didaktických prostředků, které jsou pro dané téma vhodné. Druhá část se týká

průzkumu, který byl proveden pomocí dotazníkového šetření, na deseti školách

7

v Moravskoslezském kraji a jehož cílem bylo zjistit, v jakých ročnících a předmětech se první

pomoc nejčastěji učí, jaká témata jsou nejčastěji na školách probírána a jakými materiálními

didaktickými prostředky školy disponují. Výsledky jsou vyhodnoceny a zaneseny do tabulek

a grafů.

8

1 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE

Hlavním cílem diplomové práce je předložit didaktické zpracování výuky první pomoci

pro druhý stupeň základních škol s využitím různých výukových metod.

1.1 Dílčí úkoly:

Zpracovat vybraná témata výuky první pomoci s využitím různých metod výuky.

Zjistit, v jakých ročnících se první pomoc na druhých stupních základních škol

nejčastěji vyučuje.

Zjistit, v jakých předmětech bývá první pomoc na druhých stupních základních škol

nejčastěji vyučována.

Zjistit, jaká témata první pomoci bývají na druhém stupni základních škol nejčastěji

vyučována.

Zjistit, jakými didaktickými prostředky disponují vybrané základní školy.

9

2 TEORETICKÉ POZNATKY

2.1 První pomoc

Jednou z nejcennějších věcí, které člověk má, je lidské zdraví. Většina z nás se snaží

v rámci svých možností o své zdraví pečovat, neboť si uvědomuje, že je základem pro

úspěšnou realizaci jak v osobním, tak profesním životě. Na náš organismus působí řada

faktorů, které se naopak snaží naše zdraví podlomit a není vždy v našich silách těmto vlivům

odolat. Pro tyto případy je vhodné znát základy z oblasti medicíny, které nám sice nezaručí

okamžité vyléčení, ale umožní předejít komplikacím a urychlit rekonvalescenci. Jednou

z cest, jak zaručit osvětu v této problematice, je zařazení zdravotnických témat do výuky na

základních školách.

Jedním z předmětů, které se zdravotní problematiky bezprostředně dotýkají, je první

pomoc (PP). Existuje celá řada definic, jež popisují, čím se PP zabývá, a jak se dělí. Obecně

můžeme říci, že se jedná o postupy, které si kladou za cíl zabránit poškození zdraví a

následných zdravotních komplikací.

První pomoc můžeme dělit na technickou, laickou a odbornou. Technická první pomoc

spočívá v zajištění takových podmínek, aby mohla být prováděna zdravotnická první pomoc,

příkladem může být vyproštění ze zaklíněného vozidla, vytáhnutí z vodního toku či jiného

nepřístupného terénu. Provádí ji jak laici, tak příslušníci integrovaného záchranného systému

(IZS), nejčastěji hasičský záchranný sbor, horská služba, báňská záchranná služba aj. Laická

první pomoc je poskytována všemi osobami za použití omezených materiálních prostředků.

Na laickou PP zpravidla navazuje odborná PP, kterou zajišťují vyškolení profesionálové

s použitím lékového a přístrojového vybavení (Bydžovský, 2008).

10

2.2 První pomoc a legislativa ČR

Poskytnout pomoc člověku, který ji bezodkladně potřebuje, z důvodu ohrožení svého

zdraví se jeví, jako samozřejmá věc, pro většinu lidí. Avšak ne každý je na takové morální a

charakterové úrovni, aby tak učinil a zřejmě z toho důvodu bylo nutné zakotvit problematiku

poskytování první pomoci do právního řádu České republiky, a to do následujících zákonů:

Trestní zákoník - č. 40/2009 Sb.

§ 150 - Neposkytnutí pomoci

(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo

jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí

pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta (Trestní zákoník č.

40/2009 Sb).

(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo

vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání

povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo

zákazem činnosti (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb).

§ 151 - Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku

Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne

osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez

nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem

činnosti (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb).

Zákon o silničním provozu - č. 361/2000 Sb.

§ 47 Dopravní nehoda

(3) Účastníci dopravní nehody jsou povinni:

b) oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění

poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele

zdravotnické záchranné služby (Zákon o silničním provozu č. 361/2000 Sb).

11

2.3 Historie poskytování první pomoci a její výuky

Poskytování pomoci druhým je staré jako lidstvo samo a důkazem jsou četné

archeologické nálezy a zejména historické písemnosti staré několik tisíc let. Mezi první

způsoby ošetřování patřilo obvazování a znehybňování. Dokonalou a propracovanou

obvazovací technikou byli známí staří Egypťané, další důkazy o používání obvazové techniky

nalezneme na obrázcích řecké keramiky z doby 500 let př. n. l. či v Bibli v evangeliu podle

Lukáše, kde se píše o výborné obvazovací zručnosti dobrého Samaritána (Málek, J., Dvořák,

A., Knor, J., 2012).

Ve středověku zdravotní a sociální péči zajišťovaly špitální rytířské řády. V souvislosti

s křižáckými výpravami byly některé řády např. Suverénní a válečný řád nemocničních rytířů

sv. Jana z Jeruzaléma, určeny k poskytování pomoci raněným v boji (Málek, J., Dvořák, A.,

Knor, J., 2012).

Vývoj poskytování PP byl v následujících letech úzce spjat s válečnými konflikty.

Významnou osobností v oblasti přednemocniční neodkladné péče byl francouzský chirurg a

Napoleonův osobní lékař Jean Dominique Larrey. Zavedl mobilní ambulance, které

poskytovaly raněným první pomoc v boji, dále pak třídění raněných, nosítka a speciálně

upravené vozy na transport raněných, doporučoval stavění krvácení, používání čistých obvazů

včasné vyčištění a drénování ran coby předcházení infekčním komplikacím. Další významnou

osobností byla zakladatelka moderního ošetřovatelství Florance Nightingalová, která působila

mimo jiné v Krymské válce, kde se jí podařilo výrazně snížit úmrtnost zraněných vojáků

pomocí zlepšení hygienických a stravovacích podmínek. Krymské války se také zúčastnil

ruský chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov, který zdůrazňoval význam třídění raněných na

obvazištích, bojoval proti předčasným amputacím a znehybňoval končetiny pomocí

sádrových obvazů. V roce 1859 došlo k Bitvě u Solferina, při které byly zraněny desetitisíce

vojáků. Svědkem této události byl i Švýcar Henri Dunant, který začal mezi místními obyvateli

organizovat pomoc raněným. Na základě těchto zkušeností chtěl vytvořit organizaci, která by

poskytovala zraněným vojákům péči. To se mu povedlo a stal se spoluzakladatelem

Mezinárodního hnutí červeného kříže, který má celosvětovou působnost. Později za své

aktivity obdržel Nobelovu cenu za mír (Málek, J., Dvořák, A., Knor, J., 2012).

Vzdělávání civilních obyvatel v PP má počátky v 18. a 19. století. V r. 1877 začala

Ambulance sv. Jana, ve Velké Británii, školit laiky v PP. Prvním osvětovým spolkem u nás

byl Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, který vydal v roce 1897 publikaci

s názvem Návod o prvé pomoci při úrazech a nehodách. Na činnost Vlasteneckého

12

pomocného spolku pro Království české navázal v r. 1919 Československý červený kříž

(ČSČK), který se v r. 1993 rozdělil a vznikl Český červený kříž (ČČK), který působí doposud.

Jedním z poslání červeného kříže je zdravotně-výchovná činnost, kterou zajišťuje řadu let a

můžeme říci, že je nejdéle působící organizací, která vzdělává laiky v první pomoci na našem

území. V první pomoci školí mládež i dospělé, vydává odborné publikace, pořádá soutěže

(Málek, J., Dvořák, A., Knor, J., 2012).

Ve školních osnovách se první pomoc začala poprvé objevovat za minulého režimu a

vyučovala se v předmětu branná výchova. Pro žáky byly vydávány učebnice a v Cvičebnici

branné výchovy určené pro druhý stupeň základní školy byla v tématickém celku

zdravotnického výcviku probírána následující témata:

● Předcházení úrazům

● Ošetření krvavých poranění

● Obvazová technika

● Poranění kostí a kloubů

● Tepelná poškození

● Poranění hlavy a páteře

● Poranění břicha a hrudníku

● Umělé dýchání a zástava tepenného krvácení

● Hromadné neštěstí a odsun raněných (Černoch, Fencl, Nápravník, Rídl, 1989)

V roce 1991 byl přijat zákon č. 217/1991 Sb., kterým se zrušila výuka branné výchovy.

To mělo za následek, že se PP stala okrajovým tématem, které do učebních osnov zařazovaly

jen některé školy, což vedlo ke zhoršeným znalostem v této oblasti. Obrat nastal v posledních

letech, kdy se tato problematika dostala do rámcových vzdělávacích programů. (Zákon o

zrušení zákona č. 73/1973 Sb.)

13

2.4 Aktuální stav znalostí z první pomoci v ČR

Třebaže se v současnosti nabízí široká řada možností, jak se naučit poskytovat první

pomoc, tak tomu současné znalosti obyvatel České republiky neodpovídají. Pro důkaz tohoto

tvrzení uvádíme výsledky výzkumů, jež byly provedeny v nedávné době mezi žáky,

dospělými a řidiči.

Žáci

Na téma úrovně znalostí žáků o první pomoci byla vypracovaná řada bakalářských a

diplomových prací. Pro příklad můžeme uvést práce autorek Sovišové, Novákové a

Hurníkové, ve kterých autorky zkoumaly úroveň znalostí první pomoci u žáků základních

škol a nezávisle na sobě se shodly, že znalosti žáků jsou neuspokojivé (Sovišová, 2013;

Nováková, 2011; Hurníková, 2008).

Jednu z příčin výše zmíněné situace vysvětluje výzkum Reissmannové (2010), jejíž

výzkum objasnil, jakým způsobem probíhá výuka PP budoucích učitelů na vybraných

pedagogických fakultách v ČR. Zjistila, že výuka PP se na jednotlivých pedagogických

fakultách značně různí. Jednak se liší obsahem probírané látky a za druhé povinností studentů

tento předmět absolvovat, neboť je její výuka na některých pedagogických fakultách zařazena

jako povinný předmět a na jiných jako povinně volitelný nebo volitelný předmět

(Reissmannová, 2010).

Dospělí

V roce 2002 se pokusil zjistit MUDr. Luděk Hejkal, který je lékařem Zdravotnické

záchranné služby Plzeňského kraje, jak hodnotí poskytování první pomoci obyvateli ČR

ředitelé záchranných služeb. Výzkumu se zúčastnilo 9 záchranných služeb a vycházelo se

z celkového počtu výjezdů ZZS za rok 2000, který činil 111 209 výjezdů. Z toho bylo jako

akutní ohrožení zdraví hodnoceno 10 705 výjezdů a poskytnutí první pomoci bylo nutné u

3 780 z nich. Jelikož ZZS nevedou statistiky poskytování první pomoci laiky, bylo na

ředitelích, aby odhadli, v jaké míře byla pomoc poskytnuta. Odhady se pohybovaly zpravidla

mezi 5 – 10% (Hejkal, 2002).

14

Řidiči

Podle informací ČČK z roku 2010 zemře např. při dopravních nehodách zbytečně 8 –

10 % lidí jen proto, že jim nebyla poskytnuta žádná pomoc. Tato data potvrzuje i výzkum

v programu Euro Test z března 2013, který zorganizoval německý automotoklub ADAC, jež

se uskutečnil ve 14 zemích Evropy včetně České republiky a zúčastnilo se ho 2 786 řidičů.

Test řidičů se skládal z 10 teoretických otázek a dvou praktických úkolů. Z výsledů např.

vyplynulo, že 23,2 % českých řidičů se nikdy nezúčastnilo kurzu první pomoci a 61,1 %

z nich nevědělo jak správně resuscitovat (Škardová, 2013).

Pokud bychom měli vyjmenovat hlavní důvody, které vedou k nedostatečné znalosti první

pomoci, budou to tyto:

1. První příčinou je skutečnost, že první pomoc byla a bohužel i je v kurikulárních

dokumentech zmíněna velmi okrajově. Její výuku školy zpravidla realizují, ale často

nevhodným způsobem, kdy žákům předkládají převážně teoretický výklad

problematiky místo praktického nácviku, navíc v časových dotacích v řádu několika

málo hodin.

2. Zpravidla poslední možnost, kde se dospělý člověk může setkat s výukou první

pomoci je kurz autoškoly. A opět nejeden výzkum přichází se zjištěními, že znalosti

řidičů jsou nedostatečné, což svědčí o špatném způsobu výuky.

3. Ministerstvo zdravotnictví nejeví o tuto problematiku velký zájem, což by ze své

podstaty mělo a rovněž nevládne mezi ministerstvy školství a zdravotnictví

meziresortní spolupráce, která by např. vytvořila standardy a metodické materiály pro

výuku první pomoci.

4. Veřejné sdělovací prostředky nevěnují této problematice velkou pozornost.

5. A abychom nesvalovali vinu pouze na státní instituce, chyba je i v nás, běžných

občanech. V dnešní době existuje celá řada kurzů, které jsou zájemcům šity na míru

podle finanční, časové či obsahové stránky, a pokud nechceme investovat peníze, je na

internetu k dispozici široké spektrum výukových materiálů zcela zdarma (Hejkal,

2002).

15

2.5 První pomoc v kurikulárních dokumentech

Vzdělávání na českých školách se řídí podle platných zákonů a kurikulárních

dokumenů. Kurikulární dokumenty mají dvojí úroveň, a to státní a školní. Státní úroveň

představuje Národní program vzdělávání, který vymezuje vzdělávání jako celek a rámcové

vzdělávací programy (RVP), které vymezují závazné rámce vzdělávání pro předškolní (RVP

PV), základní (RVP ZV) a střední vzdělávání (RVP SOV, RVP G). Školní úroveň představují

školní vzdělávací programy (ŠVP), které si vytvoří každá škola tak, aby vyhovovaly jejím

potřebám.

● Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání

Aktuální RVP ZV pro základní vzdělávání vešel v platnost k 1. 9. 2013 a

problematika výuky první pomoci je v něm několikrát zmíněna. Pojetí RVP ZV nabízí

možnost výuky první pomoci ve více předmětech. RVP ZV se skládají z několika částí. Pro

potřeby diplomové práce se budeme podrobněji věnovat části, v níž jsou vymezeny cíle

základního vzdělávání, klíčové kompetence, vzdělávací oblasti, průřezová témata a rámcové

učební plány.

● Cíle základního vzdělávání

První pomoc je nepřímo zmíněna v cílech základního vzdělávání, kde stojí, že jedním z cílů

je:

Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný.

● Klíčové kompetence

Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů

a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti, přičemž jejich

získávání je kontinuálním procesem začínajícím už v předškolním vzdělávání a pokračujícím

přes základní, střední vzdělávání až do dospělosti. V souvislosti s výukou první pomoci

můžeme rozvíjet následující kompetence:

16

Kompetence k učení

- vyhledává a třídí informace. Na základě jejich pochopení a propojení je systematicky a

efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě

Kompetence k řešení problémů

- vnímá nejrůznější problémové situace,

- vyhledá informace vhodné k řešení problému,

- samostatně řeší problémy.

Kompetence komunikativní

- využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou

komunikaci s okolním světem

Kompetence sociální a personální

- v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá

Kompetence občanské

- poskytne dle svých možností účinnou pomoc a chová se zodpovědně v krizových situacích i

v situacích ohrožujících život a zdraví člověka (Rámcový vzdělávací program pro základní

vzdělávání, 2013)

● Vzdělávací oblasti

RVP ZV člení vzdělávací oblasti do devíti skupin. Jednotlivé vzdělávací oblasti

mohou být tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více vzdělávacími obory. Příkladem

jednoho vzdělávacího oboru může být vzdělávací oblast Člověk a svět práce se

stejnojmenným vzdělávacím oborem (Člověk a svět práce), příkladem více vzdělávacích

17

oborů je vzdělávací oblast Člověk a příroda se vzdělávacími obory (Fyzika, Chemie,

Přírodopis, Zeměpis).

Podle náročnosti a množství látky se mohou dělit na vzdělávací obory. Tématika první

pomoci je konkrétně zmíněna ve vzdělávacích oblastech Člověk a jeho svět, Člověk a příroda

a Člověk a zdraví (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2013).

Člověk a jeho svět

Tato vzdělávací oblast je jako jediná určená pouze pro první stupeň základní školy. Je

pojata velmi široce a do svého vzdělávacího obsahu zahrnuje témata týkající se rodiny,

společnosti, vlasti, přírody, kultury, techniky, zdraví, bezpečí a dalších témat, na kterých pak

žáci budou stavět ve vyšších ročnících. Je rozdělena do pěti tematických okruhů, ze kterých se

první pomoci týká nejvíce Člověk a jeho zdraví

- ovládá způsoby komunikace s operátory tísňových linek

- rozpozná život ohrožující zranění, ošetří drobná poranění a zajistí lékařskou pomoc

Člověk a příroda

Vzdělávací oblast navazuje na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět a má žákům

systematicky představit přírodu. Člení se do čtyř vzdělávacích oborů (Fyzika, Chemie,

Přírodopis, Zeměpis), z nichž je první pomoc zakotvena v oboru Přírodopisu. Vyučuje se na

druhém stupni v tematickém celku Biologie člověka. Žáci by se měli dozvědět o příčinách,

příznacích a prevenci nemocí a úrazů a jejich léčení a ošetřování (Rámcový vzdělávací

program pro základní vzdělávání, 2013).

Člověk a zdraví

Tato oblast si klade za cíl, aby si žáci uvědomili hodnotu svého zdraví. Představuje

žákům na jedné straně rizika, která mohou negativně ovlivnit jejich zdravotní stav, na straně

druhé činnosti a zásady, jak se těmto rizikům vyhnout a své zdraví posílit. Ve vzdělávacím

oboru Výchova ke zdraví se od žáků očekává, že se budou odpovědně chovat v rizikových

18

situacích silniční a železniční dopravy, aktivně předchází situacím, které je ohrožují na životě

a zdraví, v případě potřeby poskytnou první pomoc a uplatní adekvátní způsoby chování a

ochrany v modelových situacích ohrožení, nebezpečí i mimořádných událostí. Ve

vzdělávacím oboru Tělesná výchova dokáží poskytnout první pomoc při tělesné výchově a

sportu za různých klimatických podmínek (Rámcový vzdělávací program pro základní

vzdělávání, 2013).

● Průřezová témata

Průřezová témata představují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného

světa, a tím se stávají důležitou součástí základního vzdělávání. Dávají žákům příležitost, aby

se mohli uplatnit a rozvíjet jak po stránce individuální, tak po stránce kolektivní. Jejich hlavní

snahou je rozvoj osobnosti žáka v oblasti postojů a hodnot (Rámcový vzdělávací program pro

základní vzdělávání, 2013).

Všechna průřezová témata jsou jednotně zpracována, každé, z šesti témat, je na

začátku stručně charakterizováno. V charakteristice je zmíněn a zdůrazněn význam tématu,

jeho vztah ke vzdělávacím oblastem a přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka jak

v oblasti vědomostí, dovedností a schopností, tak v oblasti postojů a hodnot. Obsah

průřezových témat je rozpracován do tematických okruhů. Výběr témat a způsob, jakým jsou

zpracovány do učebních osnov, je věcí každé školy (Rámcový vzdělávací program pro

základní vzdělávání, 2013).

Tematické okruhy procházejí napříč vzdělávacími oblastmi a umožňují propojení

vzdělávacích obsahů oborů. Tím přispívají ke všestrannému vzdělávání žáků a pozitivně

ovlivňují proces utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků. Průřezová témata jsou

povinnou součástí základního vzdělávání a každá škola je musí do své výuky zařadit.

Konkrétně se jedná o následující témata:

1) Osobnostní a sociální výchova

2) Výchova demokratického občana

3) Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech

4) Multikulturní výchova

19

5) Environmentální výchova

6) Mediální výchova (RVP ZV, 2013)

Pro výuku PP by byla vhodná témata Osobnostní a sociální výchova, Výchova

demokratického občana a Enviromentální výchova, a to z následujících důvodů. Osobnostní a

sociální výchova se snaží u žáka rozvíjet dobré mezilidské vztahy, zvládání vlastního chování,

včetně chování za krizových situací. Výchova demokratického občana má u žáků rozvíjet

v obecné rovině hodnoty jakými jsou spravedlnost, tolerance, odpovědnost a v praktické

rovině rozvíjet kritické myšlení, vědomí si svých práv a povinností, jinými slovy má žáka

vybavit základní úrovní občanské gramotnosti. Enviromentální výchova vede jedince k

pochopení komplexních a složitých vztahů mezi člověkem a životním prostředím, do čehož

patří vliv životního prostředí na lidské zdraví, možnosti a způsoby ochrany lidského zdraví

(RVP ZV, 2013).

20

2.6 Organizace zajišťující výuku první pomoci

Český červený kříž

Český červený kříž (ČČK) je organizace, která působí v humanitární, sociální,

zdravotní a zdravotně-výchovné oblasti a je nejstarší organizací, která vzdělává veřejnost

v problematice první pomoci. Výuku nabízí pro všechny věkové kategorie a zájemci si mohou

vybrat z devíti kurzů, které se liší svým zaměřením a časovou náročností např. Zdravotní

příprava uchazečů o řidičský průkaz (6 hodin), Základní norma zdravotnických znalostí pro

pedagogické pracovníky (20 hodin) nebo Zdravotník zotavovacích akcí (40 hodin). Dále ČČK

vydává odborné publikace, výukové materiály, mobilní aplikace, pořádá soutěže jak pro

základní školy, tak pro své členy a oceňuje Plaketou ČČK „Za záchranu života“ osoby, které

poskytly PP druhým a prokazatelně jim tím zachránily život (www.cervenykriz.eu, 2014).

Záchranné služby

Poskytovateli přednemocniční neodkladné péče osobám, jež jsou postiženy na životě a

zdraví jsou zdravotnické záchranné služby (ZZS). Výčet činností, které jsou záchranné služby

povinny zabezpečit, je vymezen v Zákoně o zdravotnické záchranné službě č. 374/2011 Sb.

Třebaže povinnost vzdělávání veřejnosti v této problematice není zákonně stanovena, všechny

záchranné služby se na této osvětové činnosti podílejí, ať už demonstrací techniky při řešení

krizových situací, tvorbou vzdělávacích materiálů, nabídkou vzdělávacích kurzů nebo účastí

na projektech (Zákon o zdravotnické záchranné službě č. 374/2011 Sb.).

Liberecká ZZS uvedla v život projekt s názvem: „Maminky, pomozte!“ který je určen

pro nastávající matky a rodiny, ve kterých žije dítě do jednoho roku věku. Cílem projektu

bylo teoreticky a prakticky naučit poskytovat pomoc dětem do jednoho roku. Projektu se

s velkým zájmem zúčastnilo 100 rodičů, po 10 skupinách. Vyučovací blok sestával z 50 min.

teorie a 70 min. praxe. Pro velký zájem se uvažuje o jeho zopakování tento rok

(www.zzslk.cz, 2014).

ZZS Moravskoslezského kraje dlouhodobě spolupracuje i v oblasti vzdělávání laiků.

Důkazem jsou např. dva poslední projekty, kterými se snaží zlepšit znalosti v oblasti první

pomoci. Prvním byl projekt „První pomoc = šance na život“, kdy záchranáři navštěvovali

osmé a deváté třídy a v šestihodinových blocích žáky edukovali v této problematice.

21

V současnosti běží projekt „První pomoc => šance pro život 2“. V tomto projektu, který je

financován Moravskoslezským krajem a Evropským sociálním fondem, učí záchranáři učitele

a provozní zaměstnance škol správným postupům v poskytování první pomoci. Finanční

prostředky by měly pokrýt vzdělání pro 5 000 osob (www.uszsmsk.cz, 2014).

Záchranný kruh

Jedná se neziskovou organizaci sdružující záchranářské subjekty. Vyvíjí a realizuje

systém vzdělávání, informování v oblasti běžných rizik a mimořádných událostí. Organizace

vytváří výukové materiály pro učitele a jejich žáky, dále také pro preventivní činnost

záchranných složek, organizuje a realizuje vzdělávací akce a podílí se na celostátních

koncepcích v oblastech běžných rizik a mimořádných situací (www.zachranny-kruh.cz,

2014).

ZDrSEM

Tato společnost poskytuje řadu kurzů první pomoci, které jsou akreditovány MŠMT

ČR. Kurzy jsou vedeny zážitkovou formou s důrazem na praktický nácvik potřebných

dovedností, řešením modelových situací a jejich rozborem. Vyučujícími jsou lékaři,

záchranáři a pracovníci IZS. Společnost také vydává skripta, testy a metodické materiály, na

jejichž tvorbě spolupracuje se Zdravotnickou záchrannou službou hlavního města Prahy

(www.zdrsem.cz, 2014).

BESIP

BESIP je organizací, která vznikla v roce 1967 jako koordinační orgán pro bezpečnost

silničního provozu. V současnosti spadá pod Ministerstvo vnitra ČR. Hlavní činností

BESIPU je provádění prevence v oblasti provozu na pozemních komunikacích tvorbou

celostátních kampaní, dopravní výchova a šíření osvětových informací (www.ibesip.cz,

2014).

22

2.7 Výuka první pomoci v zahraničí

Slovenská republika

Slovensko má ze všech zemí, které zde budu zmiňovat, k našemu školskému systému

nejblíž, a to jak ze strany organizace vzdělávací soustavy, tak ze strany kurikulárních

dokumentů, které mají podobně jako u nás dvě úrovně, a to státní a školní.

Státní úroveň představuje tzv. Štátny vzdelávací program (ŠVP) škôl, obdoba našeho

RVP, jež vymezuje obecné cíle vzdělávání. Školní úroveň představuje Školský vzdelávací

program (ŠkVP), který dává školám možnost profilace. Problematika výuky první pomoci je

v Štátnych vzdelávacích programoch zakomponována v průřezovém tématu Ochrana života a

zdravia (Štátny vzdelávací program pre 2. stupeň základnej školy, 2011).

Rakousko

V Rakousku je výuka první pomoci zakotvena v zákonech, konkrétně v § 2 a §6

Školského organizačního zákona a § 13a, §14 Zákona o školním vyučování. V oběžníku

spolkového ministerstva pro vyučování, umění a kulturu je uvedeno, jak mají být učitelé

vyučující první pomoc školeni, jakým vybavením pro výuku mají být školy vybaveny.

Obsahuje také záchranný řetězec, tedy návod, kterým se má škola řídit, při vzniku mimořádné

události ohrožující zdraví žáků (Strohmeyer, 2009).

Každý žák by měl během svého studia absolvovat základní kurz první pomoci a po

čase opakovací kurz. Podle učebních osnov se může vyučovat v předmětech tělesné výchovy,

biologie, občanské výchovy či výchově ke zdraví (Strohmeyer, 2009).

Velká Británie

Pouze 7% obyvatel Velké Británie dokáže správně přivolat a poskytnout první pomoc.

V lednu roku 2013 provedla společnost ICM v Británii a Walesu průzkum mezi žáky

středních škol, ze kterého vyplynulo, že se první pomoc učila pouze na 20 % procentech škol,

a že by ji reálně dokázaly poskytnout 4 % žáků (Mulligan, 2013).

23

Tato alarmující čísla vyústila v to, že Britský červený kříž doporučil vládě, aby zařadila

výuku první pomoci do národních kurikulárních dokumentů, kde doposud chyběla. O měsíc

později představila vláda návrh nových národních kurikulárních dokumentů, kde byla tato

problematika opět opomenuta, tato skutečnost podnítila Britský červený kříž k zorganizování

petice na podporu zařazení výuky první pomoci do národních kurikulárních dokumentů ve

všech stupních škol. Petici doposud podepsalo na 10 000 lidí (www.redcross.org.uk, 2014).

24

2.8 Didaktické aspekty výuky

Slovo didaktika pochází z řeckého slova didaskein, které znamená učit, vyučovat,

poučovat. Ve svých počátcích zahrnovala didaktika celou teorii vzdělávání tj. systém

vyučování na jednotlivých stupních škol, obsah vzdělávání a soustavu vyučovacích předmětů,

metody výuky, pedagogické zásady vyučování, výchovné problémy. Postupem času se ale

její význam zúžil, a to na teorii vyučování, jež se zabývá výukovými cíli, obsahem vyučování,

vyučovacími metodami a organizačními formami výuky. Didaktiku dělíme na obecnou, která

řeší obecné problémy výuky a na speciální, která aplikuje obecné zákonitosti na konkrétní

obory, předměty a stupně škol (Průcha, Walterová, Mareš, 2009).

2.9 Organizační formy výuky vhodné pro výuku první pomoci

Jednou ze základních didaktických kategorií jsou organizační formy výuky.

Organizační formou výuky rozumíme způsob uspořádání vyučovacího procesu. Správně

zvolená organizační forma výuky a její kombinace s vhodnými výukovými metodami

zpravidla vede k úspěchu ve vyučovacím procesu a dosažení výukových cílů. Učitel může

v rámci jednoho předmětu používat jednu organizační formu výuky, ale rovněž může zvolit

kombinaci více organizačních forem. Volba organizačních forem výuky závisí na více

faktorech, kterými může být počet žáků, tématika a obtížnost probírané látky nebo třída, ve

které výuka probíhá (Kalhous, Obst, 2002).

● Frontální (hromadná) výuka

Tento styl výuky se začal používat na přelomu 16. a 17. století a v současné době patří

mezi nejrozšířenější organizační formy výuky. Jak již název napovídá, jde o výuku, při níž se

vzdělávací obsah zprostředkovává většímu počtu žáků. Předpokladem hromadného vyučování

je vytvoření takové skupiny žáků, která má podobnou věkovou a mentální úroveň. Typická je

centrální role učitele, který pracuje se všemi žáky najednou, řídí celý vyučovací proces a

zpravidla jednosměrně komunikuje s žáky. Pokud ale učitel pojme frontální výuku

interaktivně a zkombinuje ji s dialogickými metodami, lze dosáhnout obousměrné

komunikace. V rámci výuky první pomoci je frontální výuka vhodná pro sdělení teoretických

poznatků, ze kterých poté žáci vychází při praktickém cvičení. Je ale důležité, aby výuka

první pomoci nespočívala pouze ve frontálním stylu výuky, neboť frontální výuka umožňuje

25

řadu negativních jevů, díky kterým bývá často kritizována, příkladem může být umožnění

pasivity žáků (Rohlíková, Vejvodová, 2012).

● Skupinová výuka

Jedná se o takovou organizační formu výuky, při které jsou žáci rozděleni do skupin o

třech až pěti žácích a společně řeší zadané úkoly. Skupiny mohou vzniknout spontánně nebo

žáky do skupin rozdělí učitel podle různých kritérií jako např. obtížnosti úkolu, charakteru

činnosti či učebního tempa žáků, mohou tak vzniknout skupiny nadaných rychle se učících

žáků vedle nichž jsou skupiny pomaleji se učících žáků. Ve skupinách žáci pouze neřeší

zadaný úkol, ale učí se spolu spolupracovat, vzájemně se respektovat, povzbuzovat se, učí se

jeden od druhého. V první pomoci se tato forma výuky často používá, např. když žáci

dostanou za úkol vyřešit modelovou situaci, kazuistiku nebo když si mají procvičit některé

činnosti např. transport raněného (Rohlíková, Vejvodová, 2012).

● Projektová výuka

Projektová výuka se rozšířila do celého světa ze spojených států. Podstatou projektové

výuky je zcela jiné uspořádání učební látky, než je v klasickém systému vyučovacích

předmětů. Při projektové výuce nemusí žáci pasivně poslouchat výklad učitele, ale naopak

sami s jeho pomocí aktivně řeší úkol komplexního charakteru, který vychází z praktických

potřeb nebo je s praxí úzce spojený, což má také vliv na to, že učení žáky více baví a jsou i

více motivovaní. V rámci výuky první pomoci by žáci mohli zpracovávat vybraná témata

z první pomoci. (Kalhous, Obst, 2002).

● Exkurze

Exkurze je organizační formou výuky odehrávající se v mimoškolním prostředí.

Exkurze mohou být dvojího typu, a to úvodní a závěrečné. Úvodní exkurze slouží k získání

poznatků a zkušeností, na které je poté ve školní výuce navazováno, jsou tedy vhodné pro

motivování žáků a vzbuzení jejich zájmu o obor, v rámci první pomoci by tomuto účelu

mohla sloužit exkurze na zdravotnickou záchrannou službu, operační středisko tísňových

linek nebo do zdravotnického zařízení. Druhým typem jsou závěrečné exkurze, které slouží k

ověření toho, že teoreticky nabyté informace je možné použít v běžném životě (Nelešovská,

Spáčilová, 2000).

26

2.10 Výukové metody vhodné pro výuku první pomoci

Vyučovací metody patří mezi základní didaktické disciplíny a jsou tedy nedílnou

součástí vyučovacího procesu. Vyučovací metody mají řadu definic, Mojžíšek (1975) např.

uvádí, že „Vyučovací metoda je pedagogická – specificky didaktická aktivita subjektu a

objektu vyučování, rozvíjející vzdělanostní profil žáka, současně působící výchovně, a to ve

smyslu vzdělávacích a také výchovných cílů a v souladu s vyučovacími a výchovnými principy.

Spočívá v úpravě obsahu, v usměrnění aktivity subjektu a objektu, v úpravě zdrojů poznání,

zájmů a postojů“, obecně lze říci, že je tento pojem chápán jako způsob dosahování výchovně

vzdělávacího cíle vyučování nebo jako cesta, jež je svým způsobem uspořádána tak, aby žák

získal požadované vědomosti. Je to vlastně způsob, jakým učitel a žáci pracují, jejich

vzájemná aktivní činnost, kterou od sebe nelze oddělovat (Nelešovská, Spáčilová, 2000).

Stejně tak, jako existuje řada definic vyučovacích metod, existuje rovněž řada

klasifikací. Kalhous (2002) pro učitelskou praxi doporučuje klasifikaci dle I. J. Lernera

(1986).

Rozdělení vyučovacích metod (Kalhous, Obst, 2002):

1. Informačně receptivní metoda

2. Reproduktivní metoda

3. Metoda problémového výkladu

4. Heuristická metoda

5. Výzkumná metoda

Uvedené metody ve vztahu k poznávacím činnostem žáků rozdělujeme do dvou základních

skupin.

A. Reproduktivní metody (metoda č. 1 a 2), při nichž si žák osvojuje hotové vědomosti a na

požádání je reprodukuje.

B. Produktivní metody (metoda č. 4 a 5), vyznačuje se tím, že žák získává převážně

samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti (Kalhous, Obst, 2002)

27

Metodu problémového výkladu (č.3) zařazujeme do přechodné skupiny, neboť předpokládá

jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti.

a) Slovní metody

K nejčastěji používaným metodám na základní škole patří slovní metody. Jejich

prostřednictvím získávají žáci základní informace, jsou jimi motivováni k učení a rovněž se

rozvíjí jejich poznávací schopnosti, myšlenkové operace a vyjadřovací schopnosti. Je přitom

nutné, aby byly doprovázeny konkrétními smyslovými vjemy a praktickou činností, neboť

jejich izolované používání a nadužívání vede k verbalismu a formalismu, což znamená, že si

žáci zapamatují pojem, ale nechápou jeho význam. Slovní metody se zpravidla člení na

metody monologické a dialogické (Nelešovská, Spáčilová, 2000).

● Vyprávění

Charakteristickými rysy metody vyprávění jsou konkrétnost, epičnost a živost.

K dalším charakteristickým rysům patří emocionálnost projevující se mimo jiné i v tónu

vyprávějícího učitele, ve snaze vzbudit u žáků patřičné citové zaujetí. Jejím cílem je

zprostředkovat žákům konkrétní událost nebo situaci či navodit určitou citovou atmosféru. Při

besedách se záchranáři, kteří žákům vypráví své zážitky a zkušenosti, bývá tato metoda hojně

užívaná.

K základním požadavkům na tuto metodu patří:

1. Srozumitelný slovní projev tj. zřetelná mluva, správná dikce a užívání výrazů, kterým

žáci rozumějí.

2. Vyprávění musí ve vědomí žáků vyvolávat odpovídající představy.

3. Jsou-li ve vyprávění použity neznámé pojmy, musí být žákům vysvětleny.

4. Vyprávění musí být živé a přednášené se zaujetím (Nelešovská, Spáčilová, 2000).

● Vysvětlování

Jedná se o často používanou výukovou metodu, kterou učitelé používají v situacích, ve

kterých se nemohou opřít o předchozí žákovské zkušenosti. Učitel musí postupovat postupně,

výklad musí být učleněný a výstižný a měl by být zaměřený zejména na objasňování vnitřních

vztahů a zákonitostí. U vysvětlování se počítá s vnitřní aktivitou žáků a očekává od nich vyšší

28

úroveň myšlení, hlavně analýzu a zobecňování, vše za vydatné pomoci učitele. Při výuce

první pomoci se učitel vysvětlování nevyhne, vysvětlováním dopl (Kalhous, Obst, 2002).

● Školní přednáška

Školní přednáška je nejnáročnější formou slovních metod, protože zprostředkovává

poznatky v delším, soustavném a logicky učleněném postupu. Z tohoto důvodu se zařazuje na

vyšších stupních škol. Přednáška vyžaduje od žáků větší myšlenkové úsilí a schopnost

koncentrace po delší čas. Učitel při přednášce rozebírá jevy a procesy, poukazuje na jejich

vzájemné souvislosti, vysvětluje příčiny, dokazuje vyslovené závěry a provádí hodnocení.

Přednášku může užít jak při úvodu do problematiky, tak také při opakování a shrnutí učiva

(Skalková, 2007).

● Rozhovor

Metoda rozhovoru je jednou z nejstarších výukových metod, důkazem jsou i četné

názvy jejích variant (sokratická, heuristická, repetitorská). Tato metoda je velmi efektivní,

poněvadž aktivizuje činnost žáků ve vyučování a učiteli dává okamžitou zpětnou vazbu

z hlediska zvládnutí nebo nezvládnutí učiva. Jejím principem je, že se formou otázek a

odpovědí osvětluje určitý jev či problém a vede žáky k novým poznatkům. Pokládané otázky

by měly na sebe logicky navazovat tak, aby rozvíjely podstatu věci. V první pomoci se

metoda rozhovoru může využít při hře, kdy si žáci ve dvojicích zkouší simulovat hovor na

tísňovou linku. (Skalková, 2007)

b) Názorné metody

K této skupině patří metody vyučování, které využívají názorné pomůcky a technické

prostředky, jež významně ovlivňují pochopení osvojovaného učiva. Řadíme zde např. metodu

pozorování a metodu předvádění (Kořínek, 1984).

● Předvádění (demonstrace)

Jde o samostatnou metodu, která však může být kombinována se všemi ostatními.

Obohacuje, ozvláštňuje a zpestřuje výuku, jež je realizována ostatními metodami, přispívá

k vytváření představy o probíraných jevech, předmětech a procesech, aktivizuje a motivuje

žáky. Při její realizaci je nutné, aby všichni studenti dobře viděli a věděli, proč se demonstrace

29

dělá. Demonstrace by měla mít slovní doprovod a případné pokusy by měl mít učitel předem

vyzkoušené. Ve výuce první pomoci ji můžeme využít téměř ve všech probíraných tématech,

kdy žákům demonstrujeme správný postup, který si následně sami zkouší, příkladem může

být předvedení zhotovení tlakového obvazu, fixaci končetin při zlomeninách či způsob

provádění kardiopulmonální resuscitace (Podlahová a kol., 2012).

● Pozorování

Při metodě pozorování poznávají žáci podle návodu učitele předměty a jevy v jejich

přirozeném prostředí nebo ve školní třídě. Z toho důvodu se k pozorování využívá vycházek,

při kterých žáci např. pozorují konkrétní přírodní jevy nebo exkurzí do závodů, ve kterých

pozorují pracovní proces. Často se využívá dlouhodobé pozorování, např. pozorování

jednotlivých fází měsíce, při nichž se žáci učí registrovat průběh a výsledky pozorování a

mohou sledovat předměty a jevy v jejich vývoji (Kořínek, 1984).

c) Metody praktické

Tyto metody jsou ve vyučovacím procesu zaměřeny na přímou praktickou činnost

žáků. Mají mnoho společného se slovními, názornými a demonstračními metodami, které

doplňují a jsou jejich součástí. Specifické jsou ale tím, že žáky především aktivizují pro

konkrétní činnost manipulační i intelektuálně praktickou. Nejčastěji požívanými praktickými

metodami jsou frontální praktické práce a frontální laboratorní práce. Využití těchto metod

vyžaduje od učitele pečlivou přípravu, jelikož je nezbytné zajistit a promyslet výběr činností,

pokyny pro žáky, zajištění pomůcek, organizaci a řízení činnosti žáků (Nelešovská, Spáčilová,

2000).

d) Metody simulační

Simulační metod a je založena na případech z praxe, žáci analyzují konkrétní situaci,

diskutují o ní, snaží se najít různé alternativy jejího řešení a nakonec se rozhodnou pro jedno

z nich. Situace jsou zpravidla voleny na základě reálných situací nebo z reálných situací

vycházejí a jsou přizpůsobeny potřebám vyučovacího procesu. Metoda je velice vhodná pro

výuku první pomoci, neboť žáci vidí, že teoretické poznatky jdou využít v praxi, což

pozitivně ovlivňuje jejich motivaci k dalšímu učení. (Bednaříková, 2006).

30

e) Metody situační

Podstatu situačních metod tvoří řešení problémového případu, který odráží skutečnou

událost. Učitel nejprve představí případ, a to slovní, písemnou nebo obrazovou formou. Žáci

dále získávají ať už od učitele nebo z jiných zdrojů další informace potřebné k řešení případu.

Případ mohou řešit samostatně nebo ve skupinách. Poté se představí návrhy řešení, provede se

jejich rozbor a diskutuje se o nich, na závěr se jednotlivá řešení vyhodnotí a zobecní se

závěry, případně se vyvozené závěry zkonfrontují s praxí (Rohlíková, Vejvodová, 2012).

2.11 Materiální didaktické prostředky vhodné pro výuku první pomoci

V didaktice je didaktickým prostředkem vše, čeho může učitel a žáci využít k tomu, aby

dosáhli výukových cílů. Didaktické prostředky se zpravidla dělí do dvou hlavních skupin, a to

na materiální a nemateriální. K materiálním didaktickým prostředkům řadíme vyučovací

pomůcky, žákovské pomůcky, učebny a didaktickou techniku. Mezi nemateriální prostředky

se řadí vyučovací metody, organizační formy a vyučovací zásady. Nemateriální didaktické

prostředky byly podrobněji popsány výše, proto se budeme podrobněji zabývat materiálními

didaktickými prostředky.

Obrázek č. 1 Rozdělení didaktických prostředků (Geschwinder, Růžička, Růžičková,

1995)

31

● Učebnice první pomoci

Učebnice jsou jedním ze základních učebních prostředků používaných ve vyučovacím

procesu. Na českém knižním trhu není učebnice, která by se zabývala první pomocí a byla

určena primárně žákům základní školy. Podle výzkumu Skula, který analyzoval učebnice

výchovy ke zdraví a přírodopisu vyšlo najevo, že první pomoc není v učebnicích

preferovaným tématem. Ve většině učebnic je tato problematika zmíněna okrajově v podobě

krátkých odstavců věnujícím se vybraným tématům, nejčastěji volání na tísňové linky, stavění

krvácení a úrazům. Najdou se ale i učebnice, které nezmiňují vůbec (Skula, 2010).

● Video

Videoprojekce patří mezi žáky k oblíbeným výukovým metodám. Organizace

zabývající se problematikou první pomoci jako např. ČČK, Česká resuscitační rada aj. vytváří

videa sloužící k výukovým účelům. To, že je video u žáků oblíbené ale automaticky

neznamená, že jej všichni žáci pečlivě sledují. V rámci první pomoci je pouštění videa

vhodnou doplňkovou metodou, která dokáže zpestřit výuku. Je ale nutné dbát na to, aby se

výuka neomezila pouze na pouštění videa a aby informace byly aktuální, což v případě DVD

kazet, kterými mnohé základní školy disponují, neplatí (Petty, 2006).

● Resuscitační figuríny

Resuscitační figuríny slouží k nácviku srdeční masáže a umělého dýchání. První

resuscitační figurína byla vyrobena v roce 1960 výrobcem hraček Asmundem Laerdalem.

Stalo se tak na popud prof. Petera Safara, který je znám jako zakladatel kardiopulmonální

resuscitace. Výroba první figuríny trvala téměř dva roky, Laerdal pojmenoval figurínu

názvem Resusci Anne („resuscitační Andula“). Tvář figuríny byla inspirována posmrtnou

maskou mladé dívky, která byla v 18. století nalezena utonulá v řece Seině v Paříži. První

model umožňoval nácvik umělého dýchání, v r. 1969 přišel na trh model umožňující srdeční

masáž (Resusci Anne for CPR) a model kojence (Resusci Baby), v r. 1971 bylo možní

zaznamenávat kvalitu prováděné srdeční masáže (Recording Resusci Anne). V současnosti je

na trhu široká škála modelů. Existují základní modely umožňující nácvik srdeční masáže a

umělého dýchání, tyto modely se nejčastěji vyskytují na základních školách. Vývoj figurín šel

mílovými kroky kupředu a na trhu jsou i vysoce sofistikované modely, které jsou počítačově

řízeny a dokáží věrně simulovat srdeční zástavu a další poruchy srdečního rytmu včetně

32

doprovodných fyziologických projevů jako např. pocení, svalový třes, zrychlený/zpomalený

tep aj. (www.resuscitace.cz, 2014).

● AED

Automatický externí defibrilátor (AED) je přístroj používaný při laické resuscitaci.

AED dokáže zhodnotit srdeční rytmus pacienta v bezvědomí a v případě nutnosti podá

postiženému defibrilační výboj. Ovládání je jednoduché, každý přístroj je vybaven

přehledným návodem k obsluze a navíc podává zachránci po zapnutí slovní instrukce. Princip

AED vychází z klasických defibrilátorů z 50. let 20. století., avšak první AED se začaly

používat kolem roku 2000. V současné době je použití AED součástí postupů neodkladné

laické resuscitace. Přístroje jsou nejčastěji rozmísťovány v místech s vysokou koncentrací

osob jako např. sportovní stadiony, nákupní centra, letiště apod. V roce 2008 bylo schváleno

jednotné označení AED v podobě zelenobílého čtverce s piktogramem ve tvaru srdce

s bleskem a bílým křížem v pravém horním rohu (Truhlář, 2010).

Obrázek č.2 Symbol AED (www.resuscitace.cz, 2014)

● Resuscitační masky a roušky

Tyto pomůcky slouží k umělému dýchání z plic do plic, jejich použití se ale

doporučuje pouze školeným zachráncům, jelikož jejich použití vyžaduje určité zkušenosti.

Resuscitační masky vešly do povědomí v roce 2010, kdy je ministerstvo dopravy zařadilo do

povinné výbavy autolékárniček, proti jejich používání se zvedla velká vlna odborné kritiky, a

proto rok poté byly novou vyhláškou z povinné výbavy autolékárniček vyňaty.

● Obvazový materiál

Obvazovým materiálem se rozumí obvazové látky, které se používají k obvazování

ran, zástavě krvácení či znehybnění zlomenin. Obvazový materiál je jednou z nejstarších

33

pomůcek v první pomoci. Již v dávných dobách se lidem stávala zranění, která bylo potřeba

ošetřit. Zprvu se krytí ran používaly listy, rány se ucpávaly směsí suchých travin a mechů.

Dnes existuje nepřeberné množství obvazových materiálů vycházejících z patofyziologie

hojení ran. Pro výuku první pomoci na základních školách se z obvazových materiálů

nejčastěji uplatní hotové obvazy, hydrofilní a elastická obinadla a sterilní krytí různé

velikosti, náplasti, trojcípé šátky (Psennerová, 2007).

● Dlahy

Účelem dlah je zpevnění a znehybnění poraněných kloubů a končetin. Dlahy se

nejčastěji vyrábí z plastu, kovu a dřeva. K nejznámějším zástupcům patří Krammerovy dlahy

vyrábějící se z kovových žebříčků obalených buničitou vatou a obinadlem. V současnosti se

také používají pneumatické nebo vakuové plastové dlahy. V rámci první pomoci lze zhotovit

improvizovanou dlahu z věcí denní potřeby jako např. dlouhého deštníku, turistických hůlek

aj.

● Izotermická fólie

Tato fólie je vyrobená z plastu (polyethylenu) a je pokovena tenkou vrstvou hliníku.

Fólie je nepromokavá, chrání proti profouknutí, ale není nehořlavá. Díky pokovení dokáže

odrazit až 80% tepla vyzářeného lidským tělem, díky čemuž se požívá ke zlepšení tepelného

komfortu u pacientů a v prevenci podchlazení a šoku (www.komorazachranaru.cz).

● Škrtidlo

Škrtidlo slouží k zástavě masivního krvácení, které nejde zastavit tlakovým obvazem.

Typickým příkladem bývají rozsáhlé amputace končetin či otevřené zlomeniny s tepenným

krvácením. Škrtidla se nejčastěji vyrábějí z gumových materiálu o šířce min. 5 cm,

nejznámějším příkladem je Martinovo gumové obinadlo (Zeman, 1998).

● Lékárnička

Lékárnička je zpravidla skříňka nebo vak, ve které je uložen zdravotnický materiál.

Materiální vybavení lékárniček se podstatně liší podle toho, pro koho je lékárnička určena.

Existují např. domácí lékárničky, autolékárničky, lékárničky na pracovišti, lékárničky pro

horolezce aj. Některé lékárničky mají zákonem vymezený povinný obsah (auto-lékárničky,

lékárničky na pracovišti) u jiných závisí vybavení jen na vůli majitele, obecně by lékárnička

34

měla obsahovat léčiva, obvazový materiál a zdravotnické pomůcky. Při výuce první pomoci

by se měli žáci s obsahem lékárničky seznámit a naučit se jej používat (Psennerová, 2007).

● Maskovací sady

Do výuky první pomoci bývá často zařazováno řešení modelových situací. Čím víc se

modelové situace blíží skutečnosti, tím víc je pravděpodobnější, že si žáci osvojí správné

postupy v poskytování první pomoci. K realistickému znázorňování poranění je možné využít

maskovacích sad, pomocí kterých lze různé druhy poranění věrně vytvořit. Maskovací

materiál se dělí na krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý materiál chystá maskér

bezprostředně před maskováním, patří zde např. umělá krev, zvratky, mozková tkáň. K

dlouhodobému materiálu patří líčidla, štětce, špachtle, nůžky, skalpely, nože, hřebeny,

kartáčky, fixační spreje, vlasové gely, misky na vodu, popel, střepy aj. (Altrichterová, A., V.

Straka a P. Štajer, 2003).

● Karimatky, deky

Jelikož se při výuce první pomoci často nacvičují nejrůznější dovednosti např.

polohování, transport raněných, resuscitace, je nutné zajistit, aby se žáci mohli položit na zem

tak, aniž by se ušpinili, k čemuž slouží tyto pomůcky.

● Ochranné rukavice

Gumové „chirurgické“ rukavice je nutné používat vždy, když hrozí kontakt s krví a

tělními tekutinami. Jejich používáním se předchází přenosu infekčních chorob.

35

3 Metodika výuky vybraných témat první pomoci na druhém

stupni základní školy

3.1 Téma: Volání na tísňové linky

Časová dotace: 45 min.

Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví, Člověk a jeho svět

Vzdělávací obor: Výchova ke zdraví

Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova, Výchova v demokratického občana

Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Informační a komunikační technologie

Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence komunikativní,


Metody výuky: diskuse, prezentace, vysvětlování, demonstrace

Formy výuky: frontální výuka, skupinová výuka

Pomůcky: počítač, audio technika, pracovní listy

Vzdělávací cíle:

● Kognitivní:

- žák dokáže vyjmenovat telefonní čísla tísňových linek

- žák je schopen zvolit podle povahy situace vhodné tísňové číslo a jeho výběr zdůvodnit

● Afektivní:

- žák si uvědomuje důležitost ovládání volání na tísňové linky

- žák si je vědom negativních následků při zneužívání tísňových linek

● Psychomotorické:

- žák je schopen telefonem přivolat pomoc na místo události

- žák ovládá zapínání handsfree na mobilním telefonu

36

Postup a časový harmonogram:

Úvod (5 minut)

Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy, sdělení tématu a cílů vyučovacích

hodin.

Motivace (5 minut)

Učitel žákům stručně představí problematiku první pomoci a zdůrazní žákům, že se

budou dozvídat důležité informace. Následně představí první probírané téma, kterým je volání

na tísňové linky. V úvodu se zeptá žáků, zda měli zkušenost s voláním na tísňové linky.

V případě, že tuto zkušenost měli, poprosí je, aby se o svou zkušenost podělili s ostatními.

Hovory s žáky stručně rozebere, proč volali, na jaké tísňové číslo, jak hovor probíhal a jak

dopadl.

Expozice (10 minut)

Učitel vyloží žákům novou látku pomocí prezentace v programu PowerPoint,

prezentace č. 1 Volání na tísňové linky. Během výkladu zapojuje žáky do hodiny tak, že se

jich ptá na potřebné informace. Učitel hovoří jasně a výstižně, důležité informace zdůrazňuje

a opakuje, případné nejasnosti žákům vysvětluje.

V průběhu výkladu jsou zmíněna národní a mezinárodní tísňová čísla, žákům je

vysvětleno jaká tísňová čísla mají podle povahy nastalé situace volat. Podrobně jsou probrány

informace, které je nutné dispečerovi tísňové linky sdělit a z jakého důvodu. V závěru

výkladu jsou zmíněny chyby, kterých se volající nejčastěji dopouštějí, a kterých se je potřeba

vyvarovat.

Aplikace (10 minut)

Žákům jsou puštěny tři autentické telefonní hovory z tísňové linky zdravotnické

záchranné služby. Úkolem žáků je poslouchat jednotlivé hovory a na základě informací, které

se dozvěděli z prezentace, hovor zhodnotit a říci, co volající udělal dobře nebo špatně.

Hovor 1

V prvním hovoru volá muž na tísňovou linku zdravotnické záchranné služby, kvůli

náhlému kolapsu své čtyřicetipětileté ženy. Volající je značně rozrušený, operátorka se ho

snaží uklidnit a získat potřebné informace, což se ji zpočátku daří. Zvrat ale nastává v situaci,

37

kdy operátorka potřebuje upřesnit zdravotní stav postižené, která se nachází ve vedlejší

místnosti, než ze které telefonuje manžel. Operátorka proto vyšle manžela, aby její stav

zkontroloval a popsal jí ho. Manžel proto jde za manželkou, a když vidí, že bezvládně leží na

zemi a nedýchá, zpanikaří a ukončí spolupráci s operátorkou. Celá situace by dopadla fatálně,

kdyby operátorku nenapadlo zavolat sousedům, kteří postižené poskytli před příjezdem ZZS

pomoc (Špičák, 2011).

Hovor 2

Druhý hovor se týká nahlášení dopravní nehody osobního automobilu. Na tísňovou

linku volá mladá slečna, která s operátorkou dobře spolupracuje. Průběh hovoru je ale po

celou dobu narušován třetí osobou, a to mladší sestrou volající. Ta, ač v dobré víře, své sestře

neustále skáče do řeči, čímž hovor zbytečně prodlužuje. Operátorka se ji snaží zaměstnat, aby

nebyl hovor narušován, bohužel se jí to ale nedaří. Operátorce se ale nakonec podaří zjistit

všechny potřebné informace a předat instrukce dívkám. Dopravní nehoda naštěstí nebyla

vážná, takže zbytečně dlouhý hovor neměl negativní následky na zdraví postižené (Špičák,

2011).

Hovor 3

Ve třetím hovoru volá syn kvůli potížím svého otce, který si stěžuje na bolest na

prsou. Syn s operátorem spolupracuje velice dobře. Poté, co se operátor vyptá na vše potřebné

a podá synovi instrukce je na místo vyslána posádka ZZS a hovor je ukončen tím, že pokud se

stav otce zhorší, má syn opět volat na tísňovou linku. Bohužel se otcův stav za několik minut

zhorší natolik, že postupně upadá do bezvědomí a syn opět volá na tísňovou linku. Tentokrát

hovor zvedá jiný operátor, který se nejprve musí v situaci zorientovat. Operátorka na základě

zdravotního stavu otce je nucena zahájit tzv. TANR (telefonicky asistovanou resuscitaci). Syn

svému otci provádí do příjezdu ZZS srdeční masáž, čímž výraznou měrou přispívá k přežití

svého otce (Špičák, 2011).

Fixace (15 minut)

Žáci obdrží pracovní listy, Pracovní list č.1, s otázkami a úkoly na probrané téma, ten

samostatně vyplní a následně společně zkontrolují. Vyplněný pracovní list bude sloužit jako

zápis.

38

Prezentace č.1 Volání na tísňové linky

40

3.2 Téma: Poruchy vědomí, kardiopulmonální resuscitace


Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví


Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova, Výchova v demokratického občana

Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Informační a komunikační technologie

Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence komunikativní,


Metody výuky: diskuse, výklad, vysvětlování, předvádění


Pomůcky: počítač, sešity, resuscitační figuríny, resuscitační maska, karimatky, deky,

pracovní listy


● Kognitivní:

- žák vyjmenuje poruchy vědomí

- žák popíše způsoby jakými lze zprůchodnit dýchací cesty

● Afektivní:

- žák si uvědomuje závažnost situace při ztrátě vědomí, a proto je ochoten raněnému pomoci


- žák dokáže rozpoznat poruchu vědomí a zhodnotit stav dýchání

- žák dokáže zvolit vhodnou polohu pro pacienta s poruchou vědomí

- žák je schopen správně provádět srdeční masáž

41


Úvod (2 minuty)

Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy, sdělení tématu a cílů vyučovacích

hodin.

Motivace (3 minuty)

Učitel žákům stručně představí téma hodiny a motivuje tím, že si budou moci

vyzkoušet srdeční masáž na resuscitační figuríně. V úvodu se zeptá žáků, zda už někdy zažili

epileptický záchvat, kolaps či jakoukoliv jinou poruchu vědomí, ať už u sebe sama nebo u jiné

osoby. V případě, že tuto zkušenost měli, poprosí je, aby se o svou zkušenost podělili

s ostatními.

Expozice a aplikace (35 minut)

Učitel pomocí prezentace v programu PowerPoint začne probírat jednotlivé poruchy

vědomí, přitom žákům zdůrazňuje, co si mají zapsat do sešitu. U každé poruchy žákům

stručně vysvětlí, proč porucha vzniká, jaké jsou její projevy a jaké jsou správné i nesprávné

postupy v rámci první pomoci. K předvádění správných postupů využívá figuranty z řad žáků.

U epileptického záchvatu může žákům pustit pro lepší představu video viz. prezentace č. 2

Poruchy vědomí a KPR.

Poté, co je probrána a na figurantovi ukázána zotavovací poloha, jsou vyzváni žáci,

aby vytvořili dvojice, vzali si deky a karimatky a vzájemně se zkusili do této polohy uložit.

Učitel kontroluje správný postup žáků. Když si všichni žáci vyzkouší polohování, vrací se do

lavic.

Učitel pokračuje ve výkladu, na úvod tématu kardiopulmonální resuscitace pustí

žákům motivační video viz. prezentace č. 2 Poruchy vědomí a KPR. Jako u předešlých témat

uvede příčiny srdeční zástavy, její fyziologické projevy a správný postup resuscitace,

následuje praktický nácvik srdeční masáže na dvou resuscitačních figurínách. Žáci opět

vytvoří dvojice, jeden z dvojice masíruje po dobu jedné minuty a druhý z dvojice mu počítá

počet kompresí hrudníku. Pro lepší odhad správné frekvence se žákům může pustit písnička

„Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas“. Úkolem žáků je masírovat v rytmu této písničky.

Učitel se žáky během masáže snaží upozorňovat na jejich chyby, nejčastěji na nízké

stlačování hrudníku, přerušovanou masáž nebo zbytečně rychlou masáž.

42

Fixace (5 minut)

Učitel provede shrnutí celé hodiny a na závěr rozdá žákům do dvojic až trojic pracovní

listy (Pracovní list č. 2 – 10) s modelovými situacemi, jejichž řešení si žáci budou muset za

domácí úkol připravit a v úvodu následující hodiny dojde k jejich zkontrolování.

Prezentace č. 2 Poruchy vědomí a KPR

45

3.3 Téma: Stavění krvácení, obvazování




Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova

Mezipředmětové vztahy: Přírodopis

Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence pracovní, Kompetence

sociální a personální

Metody výuky: výklad, vysvětlování, demonstrace


Pomůcky: pracovní listy, sešity, sterilní krytí, obvazy, trojcípý šátek, gumové rukavice


● Kognitivní:

- žák vyjmenuje druhy krvácení

- žák vyjmenuje pomůcky, které může použít k zastavení krvácení

● Afektivní:

- žák si uvědomuje nebezpečnost velké krevní ztráty


- žák dokáže zhotovit tlakovým obvaz a správně zaškrtit končetinu

46


Úvod (17 minut)

V úvodu hodiny dojde ke zkontrolování pracovních listů, Pracovní list č. 2 - 10

z minulé hodiny. Každá skupinka přečte svou modelovou situace a seznámí třídu se svým

způsobem jejího vyřešení. Třída zhodnotí, zda byl úkol vyřešen správně.

Motivace (2 minuty)

Sdělení tématu hodiny. Žáci budou motivováni tím, že se budou učit praktickým

dovednostem – zhotovení tlakového obvazu, zaškrcení končetiny.

Expozice (10 minut)

Učitel žákům vyloží novou látku, kterou si žáci zapíší do sešitu. Rozdělí krvácení na

vnější (je na pohled viditelné a vzniká porušením kožního krytu) a vnitřní (krvácení uvnitř

těla), seznámí žáky s druhy krvácení: vlásečnicové (slabé život neohrožující) krvácení, žilní

(plynule vytékající tmavě červená krev), tepenné (světle červená pulzující krev).

Vysvětlí, že krvácení z nosu raněného posadíme do předklonu, stlačíme mu měkké

části nosních křídel po dobu 10ti minut. Upozorníme raněného, aby krev nepolykal, nesmrkal

a vyvaroval se větší fyzické námaze. Pokud se krvácení nepodaří zastavit, zajistíme raněnému

lékařské ošetření.

Dále žákům vysvětlí, že se masivní krvácení staví stlačením krvácejícího místa v ráně

a následně přiložením tlakového obvazu, který se skládá ze tří vrstev. V případě amputací,

otevřených zlomenin eventuálně neúčinnosti tlakového obvazu se k zástavě krvácení používá

škrtidlo. To musí mít šířku alespoň 5 cm a přikládá se nad krvácející ránu. Učitel nezapomene

žákům zdůraznit používání ochranných rukavic, coby ochrany před infekčními nemocemi.

Aplikace a fixace (16 minut)

Žáci vytvoří dvojice a zkouší si zhotovit tlakový obvaz, přikládat škrtidlo. Učitel

kontroluje správnost jejich kroků a opravuje případné chyby.

47

3.4 Téma: Rány a úrazy teplem

Časová dotace: 2 x 45 min.



Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova

Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Fyzika, Chemie

Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence pracovní, Kompetence

sociální a personální

Metody výuky: výklad, vysvětlování, práce s textem

Formy výuky: skupinová výuka, frontální výuka

Pomůcky: pracovní listy, maskovací sada (těsto, umělá krev, nůž, drátěnka, popel, střepy, gel

na vlasy, papírový kapesník), obvazy, sterilní krytí, náplast, nůžky


● Kognitivní:

- žák vyjmenuje druhy ran

- žák vyjmenuje příčiny a příznaky ran

● Afektivní:

- žák si uvědomuje důležitost správného ošetření ran


- žák dokáže správně ošetřit odřeninu, bodnou a řeznou ránu, popáleninu, pokousání hmyzem

a uštknutí hadem

48


Úvod (5 minut)

Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy. Opakování probrané látky z minulé

hodiny formou zkoušení žáků ve třídě.

Otázky k opakování:

Vysvětli, z jakých důvodů může vzniknout krvácení z nosu a jak lze zastavit?

Uveď, jakými způsoby můžeš zastavit masivní krvácení?

Popiš, jak bys udělal tlakový obvaz?

Vyjmenuj situace, ve kterých zastavujeme krvácení pomocí škrtidla a popiš, jaké zásady musí

být při zaškrcování dodrženy.

Motivace (2 minuty)

Sdělení tématu a cílů vyučovací hodiny. Žáci budou motivováni tím, že budou

ošetřovat namaskované rány u svých spolužáků.

Expozice a fixace (38 minut)

Žáci se rozdělí do skupin a každá skupina obdrží pracovní list s odborným textem a

otázkami, na které po přečtení odpoví. Z každé skupiny si učitel vybere jednoho figuranta a

v mezidobí, kdy žáci studují texty, namaskuje figurantům zranění. Otázky jsou poskládány

takovým způsobem, aby jejím zodpovězením bylo stručně a jasně představeno konkrétní dílčí

téma. Skupinky poté budou předstupovat před tabuli, seznamovat zbytek třídy s daným

tématem a přitom ošetřovat namaskované figuranty.

Příklad: Odřeniny

Co je odřenina a jak vzniká?

Odřenina je povrchová rána, která vzniká působením nadměrného násilí na pokožku.

49

Čím může být odřenina komplikovaná?

Odřenina může být komplikovaná přítomností nečistot v ráně a vznikem infekce v ráně.

Jaký je postup při ošetření odřeniny?

První pomoc spočívá v odstranění nečistot z rány opláchnutím proudem vody, a vyčištění

okolí rány mýdlem nebo dezinfekcí. Hrubé mechanické drhnutí rány se nedoporučuje.

Postup:

Žáci přečtou a zodpoví otázky týkající se odřenin a poté ošetří namaskovanou odřeninu.

● Úkol č.1 Odřenina

Odřeniny jsou povrchové rány vznikající působením nadměrného násilí na pokožku.

Odřenina může být komplikována přítomností nečistot v ráně (drobný štěrk, písek, škvára) a

z důvodu porušení celistvosti kůže také vznikem infekce.

První pomoc u odřenin spočívá v odstranění nečistot z rány, opláchnutí vodou a

vyčištění okolí rány mýdlem nebo dezinfekcí. Hrubé mechanické drhnutí rány se

nedoporučuje. Odřeninu je možné krýt náplastí nebo obvazem. U rozsáhlých odřenin

konzultovat očkování proti tetanu s lékařem (Franěk, 2011).

Otázky:

1. Vysvětli, co je odřenina a jak vzniká?

2. Vysvětli, čím může být odřenina komplikovaná?

3. Předveď na figurantovi správný postup ošetření odřeniny?

Maskování

Potřeby: umělá krev, popel, štěrk, drátěnka

Postup: Umělá krev se nanese na vybrané místo a rozetře se drátěnkou, pokud má být

odřenina znečištěná, posype se popelem nebo štěrkem.

50

Obrázek č.3 Odřenina (www.e-besedy.cz, 2014)

● Úkol č. 2 Řezné rány

Řezné rány vznikají poraněním ostrým předmětem nejčastěji nožem, nůžkami, sklem.

Řezné rány mají rovné okraje, ze kterých rána krvácí. Jako u všech ran zde hrozí zanesení

infekce a vykrvácení v závislosti na velikosti a hloubce rány (Franěk, 2011).

Malé řezné rány cca do 1 cm mohou být ošetřeny tzv. mašličkovým obvazem – náplast

vystřižená do tvaru mašličky. U rozsáhlých ran je třeba vyčistit ránu (odstranit volné střepy) a

zastavit krvácení tlakovým obvazem a přivolat odbornou pomoc (Bydžovský, 2001).

Otázky:

1. Vysvětli, jak vzniká řezná rána?

2. Vysvětli, čím je postižený s řeznou ranou ohrožený?

3. Předveď na figurantovi správný postup při ošetření řezné rány?

Maskování

Potřeby: umělá krev, modelovací hmota, špachtle

Postup: Na místo, kde chceme vytvořit řeznou ránu, naneseme tenkou vrstvu těsta, ve kterém

špachtlí vytvoříme rýhu. Na ránu naneseme umělou krev.

Obrázek č.4 Řezná rána (www.ppp.zshk.cz, 2012)

51

● Úkol č.3 Bodné rány

Bodné rány vznikají průnikem tenkého ostrého předmětu do tkáně. Nemusí být

provázeny velkým zevním krvácením, ale mohou způsobit masivní vnitřní krvácení, které

ohrožuje postiženého na životě (Zeman, 1998).

Bodné rány ošetřujeme následovně. Zabodnutá cizí tělesa, pokud nejsou volně v ráně,

nevyndáváme, ale fixujeme v ráně tak, že je obložíme obvazy. Při píchnutí injekční stříkačkou

necháme ránu pod studenou vodou krvácet, poté dezinfikujeme a při podezření na

infikovanou stříkačku navštívíme lékaře (Bydžovský, 2008).

Otázky:

1. Vysvětli, jak vzniká bodná rána?

2. Vysvětli, čím je postižený s bodnou ranou ohrožen?

3. Předveď na figurantovi správný postup při ošetření bodné rány?

Maskování

Potřeby: umělá krev, modelovací hmota, nůž, sklo

Postup: Na místo, kde chceme vytvořit bodnou ránu, naneseme silnější vrstvu těsta, do

kterého umístíme zabodnutý předmět (nůž, střep skla). Na ránu naneseme umělou krev.

Obrázek č.5 Cizí těleso v ráně (www.armytccc.webnode.cz, 2009)

52

● Úkol č.4 Vyjmutí klíštěte

Klíště se odstraní tak, že se odezinfikuje místo jeho přisátí, a poté se kývavými či

kroutivými klíště vytáhne, následuje opětovná dezinfekce místa přisátí. Chybným postupem je

jakékoliv zabíjení klíštěte mačkáním či potírání olejů a mastí (Franěk, 2011).

Otázky:

1. Popiš, jaký je správný postup při vytáhnutí klíštěte?

2. Uveď chybné postupy při vytáhnutí klíštěte?

Obrázek č.6 Klíště (www.ventus.skauting.cz, 2013)

Maskování

Potřeby: umělý model klíštěte, fixátor (bezbarvý lak ve spreji)

Postup: Klíště naneseme na potřebnou část a zafixujeme.

● Úkol č. 5 Ušknutí hadem

Zmije obecná je jediným jedovatým hadem žijícím v ČR. Po uštknutí bývají v kůži

patrny dvě ranky. Uštknutí zmijí nebývá ve většině případů smrtelné. První pomoc spočívá

v uklidnění postiženého, zajištění absolutního klidu postiženého. Rána se dezinfikuje, sterilně

překryje a nad ranou směrem k srdci se provede bandáž elastickým obinadlem. Končetina se

znehybní a může se chladit. Jed se z rány nevysává, nevymačkává, rána se nerozřezává ani

Documents

DIPLOMOVÁ PRÁCE · Jan Michna Uitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy Problematika výuky první pomoci na základních školách Olomouc 2014 vedoucí práce: