Galicijsko-portugalská lyrika

Témata PL I (13.-18. stol.)

Středověká lyrika (galicijsko-portugalská)Středověká dějepisná , náboženská ,

výpravná a naučná prózaDivadlo: Gil VicenteRenesanční poezie a divadloOhlas zámořské expanzeRenesanční milostná novelaBarokní poezie a próza, homiletikaKlasicistní a preromantická poezie

Historické mezníky

obyvatelstvo Iberského poloostrova: 1) Iberové, Keltové, Keltiberové 2) Římané 3) Germáni 4) Maurové

711 - počátek středověku v Port. podle generace rom. 19. stol) reconquista (vznik Portugalska se pojí s křížovou válkou – určuje se jeden z rysů port. kultury a identity – boj za víru nebo jinou přesažnou hodnotu – národ, vlast, obecné dobro atd.)

Galicie x Portucale (Raimund a Jindřich, Urraca a Teresa, 1094 Jindřich Burgundský získává hrabství Portucale)

Afonso Henriques: svrchovanost na Galicii 1139 Ourique, 1147 Lisabon, 1165 Évora, 1169 Badajoz 1249 Faro (za vlády Alfonse III.): konec reconquistyvznik port. království: 1140, uznání papežem 1179 (1. král.

dynastie: burgundská, 1. panovník: Afonso Henriques)

středověk

myšlení (symbolické), spor mezi realisty a nominalisty, koexistence nadpřirozeného a fyzického světa, reforma křesťanství (tzv. clunyjská, 11. stol. unifikace)

hierarchické rozdělení společnosti (považováno za neměnné a dané Bohem):

oratores (mniši a klérus – zajišťují přízeň skrytých sil) belatores (válečníci, rytíři, chrání obec před vnějším nebezp.) laboratores (zajišťují obživu – rolníci, řemeslníci, výrobci)

rozdílný charakter střed. kultury na různých místech (rovněž v Port. – S vizigótská tradice, J hispánská tradice, mnohojazyčnost . – rom., arb, hebr., pobřeží civilizovanější, vnitrozemí archaické)

dějiny národní literatury

musí existovat:společenstvíjazyk

Jazyk

od 5. stol. nářeční diferenciace lidové latiny, vznikají románské jazyky

1) skupina východní (ital., rum., rétorom. dialekty) 2) skupina západní (fr., okcit. – provensál. dialekt, katal., kastil,

západohisp. nářečí – asturské, leonské, galicijsko-portugalské) gal.-port. dialekt: na SZ poloostrova, v Port. mezi řekami Minho a

Mondego, literární jazyk na poloostrově do 14. stol.

období proto-historické (od 9. do 12. století) – románské výrazy v textech psaných lid. latinou

období archaické – od konce 12. století (z doby před r. 1250 známy pouze dva dokumenty psané gal.port. – závěť Alfonse II. a Notícia do Torto, přibližný náčrt dokumentu, jehož konečná podoba je latinská.

Literární podněty

vycházejí z autonomní tradice (folklór) a z literatury provensálské

Galicijsko-portugalská lyrika

korpus asi 2000 skladebcantigas: určené ke zpěvu a tanci (pův. lidovost, ústní

podání); trovadores, jograis, segreis

existuje od konce 12. století, vrchol ve 13. stol., úpadek ve 14. století

cykly: předalfonsovský – do vlády Alfonse III., končí cca 1248 alfonsovský – zlatý věk, nejvýznamnější básníci, největší počet písní dinisovský – končí 1325 Dinisovou smrtí podinisovský – končí 1354, za vlády Pedra I. 

nejstarší (?) zaznamenaná píseň- Pai Soares de Taveirós: Cantiga de garvaia (1196)

dělení

profánní zpěvníky (Cancioneiros): Cancioneiro de Ajuda (Zpěvník z Ajudy): nejstarší, zahrnuje skladby

vzniklé před králem Dinisem (do r. 1279), cenný graficky Cancioneiro da Biblioteca Nacional (Zpěvník Národní knihovny;

zvaný též Colocci-Brancuti) – kopie z 16. stol. podle orig. ze 14. stol. přepsal A. Colocci, v 19. stol. nalezen v knihovně hraběte Brancutiho. Od 1924 v Nár. knihovně)

Cancioneiro da Vaticana (Zpěvník Apoštolské vatikánské knihovny) Livro de Cantigas (Kniha písní), 1350 D. Pedro, conde de Barcelos)   duchovní Cantigas de Santa Maria (Alfonso X el Sabio, Písně na Pannu Marii):

chvalozpěvy a výpravné básně o zázracích Panny Marie, přes 400, znám hud. doprovod

žánry

rozdělení podle fragmentu poetiky Arte de trovar (Cancioneiro de BN) – fragmentární text, začíná 4. kap. 3. části)

cantiga de amigo (píseň o milém)cantiga de amor (píseň o lásce)cantiga de escárnio e maldizer (píseň

výsměšná a hanlivá)

Cantiga de amigo

CANTIGA: písně často určené ke zpěvu a tanciPUVOD: v autonomní tradici (poloostrovní folklór?,

arabské a hebrejské básnictví – jarchas, jarxas?) HLAS: hovoří žena o milém (není to šlechtična, ale

prostá dívka), námětem je láska, stesk po milém; do své promluvy zapojuje další prvky jako „postavy“ (bukolickou přírodu a další lidské bytosti)

ŽÁNR: se určuje podle výrazu amigo (příp. se hovoří o „přítelkyni“ nebo „dceři“ – fremosa, fremosinha, louçãa)

NÁPĚV báseň je často stručným shrnutím toho, co se stalo, zvoláním, apostrofou

prostor

inspirace životem venkovského lidu (dívka jde ke studánce, schází se s milým, myje si vlasy apod.; jde na procesí, kde čeká milého; často je zde náznak příběhu (nejde o lyrickou poezii v dnešním smyslu, ale o primitivní synkretický žánr – spojení lyriky, epiky a dramatu)

domácí prostředí (dívka hovoří s matkou, sestrou, přítelkyněmi apod.; věnuje se domácí práci apod.)

prostředí dvora (námětem je dvorská láska v prožívání ženy)

sémantické oblasti v promluvě subjektu

pocity zamilované ženy:

1. oslava krásy (dívka hovoří o své kráse, výrazná tělesnost, vlasy jako erotický symbol)

2. neopětovaná láska (žárlivost, bolest, stesk; příčiny: nestálost a nevěra milého, lež)

3. zákaz (milenci se nemohou scházet, dívka se bouří)4. štěstí, radost (opětovaná láska, klíč. slovo leda)

charakt. je živelně důvěrný vztah k přírodě (magické pouto mezi osobami a vším, co se proměňuje – vlnami, vodou pramene, květy atd. – symboly erot. touhy)

podžánry

bailias (taneční)cantigas de romaria (písně z procesí)cantigas marinhas, barcarolasalba (svítáníčko)

João Zorro

- Vlasy moje, vy mé vlasy,můj král pro ně posílá si.Co teď , matko? A co dál?- Musíš je dát, je to král.

- Hřívo moje, jak jsi vlála,Král chce, abych mu ji dala.

Co teď, matko? A co dál?- Musíš ji dát, je to král.

Pero Meogo

U zelené stráněviděla jsem laně,

miláčku.

Po zelené stránijeleni šli statní,

miláčku.

Já se potěšila,vlasy jsem si myla,

miláčku.

Co v tom bylo krásy,myla jsem si vlasy,

miláčku.

Potom zlatou mašlístáhla, ať je krášlí,

miláčku.

Zlatem jsem je sepla,tebe vyhlížela,

miláčku.

Zlatem jsem je stáhla, na tebe čekala,

miláčku.

Martim Codax: Cantigas de amigo

formální rysy

paralelistická strukturazákl. strukturní jednotkou je strofa (copla),

zpravidla dvojice dvojverší (obě dvojice vyjadřují totéž a liší se pouze rýmovanými slovy)

po strofě následuje refrén

Martim Codax: Bože můj, kdyby můj milý tušil

Bože můj, kdyby můj milý tušil, Ave Vigu nemám jedinou duši B a jsem zamilovaná. refrén

Bože můj, kdyby můj přítel věděl, A´ jsem ve Vigu sama tolik neděl B´a jsem zamilovaná. refrén

Ve Vigu nemám jedinou duši, Bnikoho, kdo mě hlídá jak sluší, Ca jsem zamilovaná. refrén

Jsem ve Vigu sama tolik neděl, B´ a nikdo, kdo by si mne tu hleděl, C´a jsem zamilovaná. refrén

Paralelistická struktura

může být složitější a obměňovaná (souvisí s rozvojem kompoziční invence)

A) místo dvojverší – 3 nebo 4-veršové strofyB) anaforický paralelismus (doslovné

opakování sdružených strof)C) refrén přestává být na konci, vkládá se do

textu nebo je obměňovánD) cantiga de mestria (bez refrénu)

Cantiga de amor

subjektem je muž, který hovoří o své lásce k ženě vliv okcitánský, který se projevuje: A) jazykovými výpůjčkami (cor místo coraçon, prez místo preço , ren

místo nada, u místo aí, atd.) B) tématem: ideál dvorské lásky (amor cortês, fin´amors) vyjadřující

neopětovanou touhu po nedosažitelném objektu; tato touha se nemůže naplnit, aby nevyprchala; láska má cíl sama v sobě;

Dáma (senhor): „vassalagem de amor“ (milostné vazalství); dáma je pánem, jemuž básník pokorně slouží; představuje idealizovaný obraz ženy (klidný a jasný pohled, mírná gestikulace a pohyby, jemný úsměv (bon riir), dobrá mluva – důležité je chování, „vnitřní“ podstata ženské (božské) bytosti

V dvorské lásce platí daný etický kodex (nutno uchovat v tajnosti totožnost dámy, důležité je sebeovládání, uměřenost – tzv. mesura, básník musí snášet útrapy, nesmí se od dámy vzdálit, pokud k tomu nesvolí

- důl. je sebepozorovací analýza (introspekce) bás. subjektu

nápěv

liší se od provensálského typu – je rétoričtější a nikdy (až na 1 výjimku) neevokuje popis přírody

někdy spočívá pouze v axiomatickém tvrzení, které je dále rozvíjeno (quem ama, está destinado a sofrer)

někdy jde o syntetické vyjádření osobní situace (amo a tal ponto a minha senhora que não sei o que fazer)

nejčastěji má nápěv podobu apostrofy (k dámě 1/3 písní – důl. pro určení žánru)

sémantické oblasti v promluvě subjektu

1. chvála dámy (elogio da dama)2. odstup dámy (reserva da dama)3. láska subjektu (amor do sujeito)4. utrpení z neopětované lásky (pena por

um amor não correspondido)

chvála dámy

není popisem tělesné krásy abstraktní a neurčité estetické hodnocení (fremosa, de bon parecer, dõaire, někdy hyperbolické fremosa e de bon parecer)

odkazy k jiným kvalitám (duševním): bem falar, medida, muit´amada, důl. motiv loor n. prez (úcta)

pouze výjimečně chvála postavy (bem talhada – odpovídá motivu bien taillie okcit. písní)

Výjimky: Garcia de Guilhade (zelené oči), Vidal (přirovnání k růži), Garcia de Guilhade – místo dámy opěvuje obyčejnou dívku

odstup dámy

reakce dámy většinou odmítavá, nicméně očekává se od ní mesura (emoc. rovnováha)

často se ale objevuje desmesura (nejde o překročení etikety, ale o neschopnost či lhostejnost dámy odměnit svého vazala – dáma využívá své moci, mstí se, odnímá mu právo ji milovat, dívat se na ni, pobývat na stejném místě apod.)

odstup dámy často vyjádřen zákazem (vidět ji, mluvit s ní) nebo přinucením opustit dané místo (alongar, mandar ir, fazer partir)

subjekt tedy může milovat dámu a sloužit jí, pokud ona o tom neví, a neustále se bojí, aby nedošlo k prozrazení

láska

většinou také syntetické zhuštění (opakování výroků jako mia senhor que amo muito, ua dona que quero ben, amo-vos tanto)

subjekt již zamilovaný, když začíná mluvitposléze většinou konstatování, že láska není

opětována a kompenzována (galardon)

Rui Queimado – známý ve své době tématem „morrer de amor“ – hojně parodováno

utrpení z lásky (coita)

modality : pesar, penar, dano, sofrer, padecer atd., z ní vyplývá situace, v níž se básník nachází (desaventurado, desasperado, cativo atd.)

projevy:nespavost, ztráta radosti, symb. slepota

(důl. motiv očí: senhor – lume dos meus olhos), pláč, žal, zešílení (perder o sen, sandeu, folia), smrt

D. Dinis (1279 – 1325)

D. Dinis: jak jste krásná, jak jste milá

Jak jste krásná, jak jste milá!Byla-li to vůle boží

poznat vás, Bůh mě i souží.Co jste se mne natrápila!Napravte to ještě včas,

hle, stačilo vidět vása jsem rád a hned jsem ožil.

Ach, ta krása bez poskvrny!Nevídáno, jak jste štíhlá,to před vámi duše zjihla.

Dej Bůh, ať se vám vše splní.Hle, teď jste se za trápeníodměnila, jen jste se mi před očima jednou mihla.

Já jsem od té vaší krásyčekal nekonečně blaha,ale zatím, marná snaha,dveře u mne podává si

žal, já nemám na vás nárok,ale aspoň jednou za rok

vidět vás jen den, má drahá!

Rozdíly mezi okcitánskou cansó a galicijsko-portugalskou cantigou

portrét dámy v gal.port. básnictví se zdá poněkud konvenčnější, analýza citů stereotypní, někteří badatelé hovoří o monotónnosti (vysvětleno: např. Natália Correia – jde o záznam emocí, nutné opakování – emotivní funkce)

hl. rozdíl je ve formální výstavbě (hodně básní má jako cantiga de amigo refrén a paralelistickou strukturu)

Okcitánské žánry, jejichž obdobu lze najít v gal.-port. lyrice

pastorelaalba pranto (planh, žalozpěv)descordo (descort, balada, která chce

vyjádřit citový otřes pozměňováním strofické stavby, logickými a syntaktickými nedůslednostmi atd.)

tenção (tenso)/ partimen sirventês (sirventes)

Cantiga de escárnio e maldizer

častým námětem dvorský život a bohémapředstavují střed. společnost (např. rozdíly a

spory mezi trobadorem a žakéřem) – dokument o šlechtické mentalitě a intimních stránkách dvorského života

Všechny žánry mohou mít strukturu dialogickou (tencóna – tenção)

Pero da Ponte

Bernaldo, vy zasloužítetahat se s nejhorší z bab,a přitom moc dobře víte,že kdyby ji chytil dráb,

na holou by dostala.Coura, ta by pískala!

A vy vzteky zcepeníte.

Vy, kdo všecko pochopítejako dobrý segrel, chlap,

a přitom si narazítekdekým ošlapaný křáp?

Jen by drby dělala,cuchta jedna ožralá.Pořádně se zostudíte.

Jak se z toho vykroutíte,kdyby to tak někdo káp

královi, že s běhnou spíte?Ten by jí přistřihnul dráp.

Co od Boha nevzala,za to vás by prohnala,

a vy jí to nevrátíte.

A co kdyby měla dítě?Pomyslete na ten svrab,

když se s ní, jak dobře víte,vyspí každý darmošlap.

Byla by tak uznalá,že by i vám přiznala

díl na děcku nepokrytě.

další termíny

cantiga de vilãocantiga de seguircantiga de atafinda (fiinda)

palavra perduta (verš bez rýmu)dobre (opakování slov ve strofě)mordobre (opakování slov morfologicky

pozměněných)cacefaton (nehezké slovo)

Vybraní autoři

Martim Codax: galicijský žakéř, 7 písní o milém s dochovaným notovým zápisem

Dinis (1279-1325): 138 písní, žák provensálské školy, ale vytýkal jí formalismus

João Garcia de Guilhade: patrně z Galicie, orig. svým pojetím lásky, kterým převrací prov. topos dvorské lásky a místo „smrti z lásky“ předkládá koncept „života z lásky“ (láska je tělesná, je zdrojem tvůrčí síly apod.)

Pero da Ponte: gal.básník, známý hanlivými písněmi na potulného žakéře Bernarda de Bonaval, který si za svá díla nechal platit

Alfons X. Učený (1252-1284): Cantigas de Santa Maria

15. století

nedochovaly se památky, přestože básnická tvorba existovala

vznikají kastilské zpěvníky, např. Cancionero de Baena (Juan Alfonso de Baena, 1445) nebo Cancionero General (Hernando del Castillo, 1511)

úpadek gal.-port. lyriky, která existuje, ale její typ. rysy se proměňují – např. zaniká paralelismus a opakování, metrická pestrost se omezuje na tzv. redondilhu (stará básnická norma – „medida velha“):

A) redondilha maior (7 slabik)B) redondilha menor (5 slabik)

Garcia de Resende: Cancioneiro Geral (1516)

tištěná podoba; obsahuje tvorbu složenou na dvorech Alfonsa V., Jana II. a Manuela I. (přesně tvorba z let 1440?–1516), kterou se podařilo shromáždit z rukopisných zpěvníků („cancioneiros de mão“), často bez ohledu na kvalitu

rozměr sociologický: rysy života a zábavy u dvora přelomu 15. a 16. století

Předmluva: úmysl: zachovat portugalské tradici významnou literární

produkci nedávné minulosti a nevyhýbat se žádným tématům (vše lze zbásnit) – moderní (předrenesanční) duch

pokračování trobadorské milostné poezie (gentilezas) a satirické tradice (cousas de folgar)

poezie je zábava i nástroj kritikynabádá k opěvání velkých činů Portugalců

Žánry

vilancete: motto (2-3 verše) + volta (glosa) (7 veršů)

cantiga: motto (4-5 veršů) + volta (glosa) (8 – 10 veršů)

esparsa: 1 strofa (8-16 veršů)trova – označení pro strofu

znaky palácové poezie

skupinová mentalita (sdílení hodnot – výsměch z toho, co vybočuje z běžně uznávaného rámce, týká se např. i módy, navazuje na satirickou tradici)

příležitostný ráz (umění skládat básně patří k základním dovednostem dvořana)

existence modelových témat (usnadňujících tvorbu) - poezie je chápána jako umění variace, jež dokládá básníkův (ostro)vtip, psát verše (fazer trovas) znamená primát formy nad obsahem

galantní charakter (hl. tématem je žena – tradice milostné lyriky, nicméně mnohdy žena fyzická, stejné spol. úrovně, jejíž totožnost není nutné držet v tajnosti)

kolektivní charakter (na skladbě se podílí několik dvořanů, týká se zejména básní založených na struktuře právního procesu – dvě strany, každá obhajuje jeden názor – tradice tenção/partimen – nyní se více blíží skutečnému procesu (svědci, obžaloba, obhajoba, rozsudek atd.) , pouze milostná témata

osamostatňování na hud. doprovodu – nicméně redondilha stále ještě hudebnost podtrhuje (viz též odkazy v 19. a 20. stol.)

Autoři

autoři, kteří se stanou hlavními představiteli portugalské renesance: Gil Vicente, Bernardim Ribeiro, Sá de Miranda

ostatní, např. sám Garcia de Resende (Trovas à morte de Dona Inês de Castro), Diogo Brandão (Fingimento de amores), João Roiz de Castel Branco (Cantiga, partindo-se) aj.