Život Vietnamců v České republice

Univerzita Karlova v Praze

Pedagogická fakulta

Katedra občanské výchovy a filosofie

Název diplomové práce:

Život Vietnamců v České republice

Diplomant: Petra Blesková

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Markéta Dvořáková

Prohlášení o samostatném zpracování DP

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma

„Život Vietnamců v České republice“

jsem vypracovala samostatně.

Použitou literaturu a podkladové materiály

uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 9. května 2010 Podpis

Poděkování

Mgr. Markétě Dvořákové

za rady a podněty

ke struktuře a obsahu práce.

Tran Thu Trang

Katrin Nguyen

za poskytnuté informace a rozhovory

související s praktickou částí práce.

Abstrakt

Tato práce pojednává o Vietnamcích žijících v České republice. Nejprve se

zaměřuje na Vietnamskou socialistickou republiku, ze které Vietnamci do Evropy

přicházejí. Přibližuje stručné dějiny této země a současnou ekonomickou a

politickou situaci, která silně ovlivňuje vietnamskou migraci.

Další kapitola pojednává o česko-vietnamských vztazích. Tyto vztahy se

rozvíjí především od 50. let 20. století a během své existence prošly mnoha

změnami. V současnosti se jedná především o finanční podporu Vietnamu ze strany

České republiky.

Ve třetí kapitole je možné se dočíst o životě Vietnamců v České republice, o

svátcích a zvycích, které Vietnamci dodržují, o jejich mateřském jazyce,

náboženské situaci a vztazích v rodině, které jsou charakteristické svou pevností.

Následně tato práce přibližuje možnosti vzdělávání Vietnamců jak ve své

vlasti, tak zde v České republice a upozorňuje na problémy, kterým musí

vietnamské děti, jejich rodiče a učitelé čelit na českých školách.

Poslední část této práce je věnována rozhovorům se dvěmi vietnamskými

dívkami - Tran Thu Trang a Katrin Nguyen, které vypráví o svém životě v České

republice, o vztahu k Vietnamu a své rodině.

Resümee

In meiner Arbeit beschäftige ich mich mit den in Prag lebenden

Vietnamesen. Um ihre Situation und ihr Leben zu vestehen, beschrieb ich zuerst die

politischen und ökonomischen Umstände in der Sozialistischen Republik Vietnam

(weiter nur Vietnam). Ich erwähnte auch die aktuellen Probleme in diesem Land,

wie zum Beispiel Mangel an Trinkwasser und Ernährung.

Der zweite Teil erörterte die Frage der Zusammenarbeit zwischen der

Tschechischen Republik und Vietnam. Am Anfang dieser Kooperation lockte die

Tschechische Republik vor allem die Menge der Bodenschätze in Vietnam. Heute

geht es vor allem um finanzielle Unterstützung Vietnams aus der Seite der

Tschechischen Republik. In diesem Teil schilderte ich auch die Gründe, warum die

Vietnamesen ihr Land verlassen.

Weiter kam ich der Frage des vietnamesischen und tschechischen

Zusammenlebens näher. Ich besuchte den vietnamesischen Marktplatz Sapa in Prag

– Libuš, in dem sich für die Vietnamesen alle wichtige Institutionen wie Ärzte,

Kindergärten, Sprachschulen etc. befinden.

Eine wichtige Rolle in dem vietnamesischen Leben spielt die Familie. Es ist

die Tradition, dass die ganze Familie zusammenlebt und dass sich die Kinder um

ihre alte Eltern kümmern.

Besonders für Lehrer/innen ist wichtig zu wissen, wie die vietnamesische

Sprache funktioniert und welche Regel bei der täglichen Kommunikation gelten. Es

ist völlig normal, nach der Gesundheit oder nach dem Alter fast fremden Leuten zu

fragen.

Ich beschäftigte mich auch mit dem Zugang der Vietnamesen zu der

Ausbildung – sowohl in der Tschechischen Republik als auch in Vietnam, wo es

immer noch viele Probleme gibt. Kompliziert haben es die Vietnamesen auch in der

Tschechischen Republik, in der sie oft die normale tschechische Schule besuchen

und kein Wort auf Tschechisch sagen können.

Der letzte Teil dieser Arbeit umfaßt Gespräche, die ich mit zwei in Prag

lebenden vietnamesischen Mädchen führte.

Obsah

1. VIETNAMSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA ........................................................... 10

1.1. GEOGRAFIE A PŘÍRODNÍ PODMÍNKY ZEMĚ....................................................................... 10 1.2. STRUČNÉ DĚJINY VIETNAMU PO ROCE 1945.................................................................... 11 1.3. SOUČASNÁ POLITICKÁ A EKONOMICKÁ SITUACE ............................................................. 14 1.4. OBYVATELSTVO............................................................................................................ 16

2. ČESKO-VIETNAMSKÉ VZTAHY................................................................................... 18

2.1. ZAČÁTKY DIPLOMATICKÉ SPOLUPRÁCE – 50. A 60. LÉTA 20. STOLETÍ .............................. 18 2.2. SEDMDESÁTÁ A OSMDESÁTÁ LÉTA................................................................................. 20 2.3. OD DEVADESÁTÝCH LET PO SOUČASNOST....................................................................... 22

2.3.1. Rozvojová spolupráce v letech 2006 až 2010 ...................................................... 23 2.4. SOUČASNÁ MIGRACE DO ČR.......................................................................................... 24 2.5. PŘÍČINY MIGRACE ......................................................................................................... 29

2.5.1. Ekonomické důvody a mýtus o České republice................................................... 29 2.5.2. Odchod za příbuznými ....................................................................................... 30 2.5.3. Lepší studium .................................................................................................... 31 2.5.4. Jiné důvody ....................................................................................................... 31

3. ŽIVOT VE VIETNAMU A V ČESKÉ REPUBLICE........................................................ 32

3.1. BĚŽNÝ ŽIVOT VIETNAMCŮ V ČR ................................................................................... 32 3.1.1. Vietnamská tržnice Sapa .................................................................................... 33

3.2. VIETNAMSKÁ RODINA ................................................................................................... 35 3.2.1. Tradiční rodina do roku 1945 ............................................................................ 35 3.2.2. Současná rodina ve Vietnamu ............................................................................ 37 3.2.3. Vietnamská rodina v ČR..................................................................................... 38

3.3. SVÁTKY A RODINNÉ OSLAVY ......................................................................................... 43 3.3.1. Nový rok............................................................................................................ 44

3.4. NÁBOŽENSKÁ SITUACE.................................................................................................. 46 3.5. VIETNAMŠTINA ............................................................................................................. 48

3.5.1. Oslovování ........................................................................................................ 49 3.5.2. Vietnamská jména.............................................................................................. 50

3.6. ZVYKY ODLIŠNÉ OD ČESKÝCH........................................................................................ 51 3.6.1. Rozdíly v sociálním styku a komunikaci .............................................................. 51 3.6.2. Žvýkání betele.................................................................................................... 54

4. VZDĚLÁVÁNÍ VIETNAMCŮ .......................................................................................... 55

4.1. VIETNAMSKÝ ŠKOLNÍ SYSTÉM ....................................................................................... 55 4.1.1. Školství po roce 1945......................................................................................... 55 4.1.2. Současné principy školství ................................................................................. 56 4.1.3. Struktura školství ............................................................................................... 57 4.1.4. Aktuální problémy vietnamského školství............................................................ 61

4.2. VIETNAMSKÉ DĚTI V ČESKÝCH ŠKOLÁCH ....................................................................... 63 4.2.1. Problémy na českých školách............................................................................. 64

5. ROZHOVORY ................................................................................................................... 68

5.1. ROZHOVOR S TRAN THU TRANG .................................................................................... 68 5.2. ROZHOVOR S KATRIN NGUYEN...................................................................................... 72

6. POUŽITÁ LITERATURA................................................................................................. 78

8

Úvod

Českou republiku můžeme jednoznačně označit za zemi multikulturní. To

znamená, že zde žijí nejen jednotlivci, ale i skupiny s odlišnou kulturou, různými

zvyky a obyčeji. Za významnou menšinu žijící na našem území lze považovat i

Vietnamce, o kterých budu pojednávat v této práci.

Z médiích se dozvídáme, že vietnamská komunita je velice uzavřená, a že

možnost dozvědět se o ní více je pro českého občana téměř nemožná. Tištěné

literatury zabývající se životem a kulturou Vietnamců je v českém jazyce

nedostatek. To je také důvod, proč v mé práci čerpám často z internetových zdrojů,

které považuji současně za nejaktuálnější dostupný zdroj informací.

Cílem mé práce je přiblížit problematiku vietnamského a českého soužití

všem, kteří se o toto téma zajímají, především pak vyučujícím na různých typech

škol, kteří se stále častěji dostávají do styku s vietnamskými dětmi a musí řešit

mnohé problémy v komunikaci s nimi i jejich rodiči.

Aby mohlo dojít k pochopení Vietnamců a k vyhnutí se možným

problémům s nimi, je nutné dozvědět se nejen o jejich životě v České republice, ale

také o životě doma ve Vietnamu. Teprve potom mohou Češi plně pochopit, proč

Vietnamci v tak hojném počtu opouštějí svou vlast a mnohdy celé rodiny a putují do

Evropy.

Největší počet Vietnamců v České republice žije v Praze a v pohraničních

oblastech (např. Aš, Železná Ruda a podobně). Proto budu v mé práci vycházet

především z informacích týkajících se pražského vietnamského etnika, i když

většinu z nich je samozřejmě možné vztáhnout na celou Českou republiku.

Nejprve se pokusím přiblížit hospodářské, politické a kulturní poměry ve

Vietnamské socialistické republice (dále jen Vietnam); v zemi, ze které k nám

Vietnamci přicházejí. Vietnam ve svých dějinách prošel mnoho změnami a válkami,

které otřásly a silně ovlivnily vietnamskou mentalitu a vietnamský způsob života.

Opomenout nelze ani současnou situaci ve Vietnamu, kde hlavní slovo má stále

komunistická strana.

Dalším důležitým bodem, u kterého se zastavím je vývoj česko-

vietnamských vztahů. Zamyslím se nad důvody Vietnamců, které vedou k opuštění

své rodné, mnohdy tolik milované, země.

9

Dále se pokusím přiblížit samotný způsob života Vietnamců v České

republice. Pokud mi to bude umožněno, navštívím vietnamskou tržnici Sapa

v Praze-Libuši, která je často označována jako „stát ve státě“ – myšleno jako

vietnamský stát v českém. Vietnamci tam žijí, mají tam své mateřské školy,

jazykové školy pro Vietnamce, mnoho restaurací, lékařů apod.

Dále se nastíním principy a pravidla fungování vietnamské rodiny.

Abychom tyto principy pochopili, je nutné zapátrat v minulosti a objasnit si kulturní

tradice a náboženství, které dnešní rodinu stále silně ovlivňují.

Popíši české prostředí, ve kterém Vietnamci žijí, a zvyky, které dodržují.

České a vietnamské národní tradice jsou velice rozdílné, což je dáno především

různou náboženskou situací v obou kulturách. Pokusím se upozornit na odlišné

zvyklosti v komunikaci mezi českým obyvatelstvem a Vietnamci, které mohou vést

k nedorozumění a vzájemnému nepochopení obou národů.

Neopomenutelná je také role vietnamštiny – tato kapitola bude důležitá

především pro učitele na školách, kde se dnes stále více vyskytují vietnamské děti,

které neumějí česky. Tato znalost jim může pomoci překonat případné problémy

v komunikaci a objasnit jim některé problémy, které vietnamské děti mohou mít při

učení se českému jazyku i jiným předmětům.

Dále se budu věnovat školství a vzdělávání Vietnamců. Popíši vývoj a

systém vietnamského školství a seznámím čtenáře s problémy, které se v této

souvislosti ve Vietnamu vyskytují. Pokusím se přiblížit také problémy (ať již

jazykové či kulturní), kterým jsou vystaveny vietnamské děti při nástupu do

českých škol.

V závěru práce se pokusím zkontaktovat některé Vietnamce a Vietnamky

žijící na území České republiky a pokud to bude možné, udělat s nimi rozhovor o

jejich životě zde a o vztazích k jejich rodné vlasti.

10

1. Vietnamská socialistická republika

1.1. Geografie a přírodní podmínky země

Vietnamská socialistická republika, krátce Vietnam, je exotickou asijskou

zemí, která je od Evropy vzdušnou čárou vzdálena přibližně 9 000 kilometrů. Její

rozloha činí 331 114 kilometrů čtverečních a je tudíž téměř čtyřikrát větší než

Česká republika. Vietnam leží na východním pobřeží poloostrova Zadní Indie. Na

severu hraničí s Čínou, na západě s Laosem a Kambodžou, jižní hranici tvoří

Jihočínské moře.

Vietnam je 13. nejlidnatějším státem světa, má přes 86 milionů obyvatel,

z nichž 27, 9% žije ve městech a 72, 1% na venkově.1 Země se dělí na 58 provincií

a 5 měst ústřední správy - Hanoj, Ho Či Minovo Město, Hai Phong, Can Tho a Da

Nang. Úředním jazykem je vietnamština, cizími nejčastěji používanými jazyky pak

angličtina a čínština. Měnou je Vietnamský dong.

Krajina ve Vietnamu je velice rozmanitá. Na severu země se zvedají vysoká

horská pásma, která jsou často pokryta neprostupnou džunglí, kterou protýká Rudá

řeka s jejími četnými přítoky. V okolí této řeky se soustřeďuje většina obyvatel

severního Vietnamu a nachází se zde i hlavní město Vietnamu, Hanoj (Hà Nội), ve

kterém žije přibližně 6 milionů obyvatel.2

Střední oblast je pouze určitým přechodem mezi severem a jihem, žije zde

v poměru k jiným částem země jen minimum obyvatel. Na východě se nachází

1 United Nations Development Programme: Viet Nam [online]. Ha Noi (Viet Nam) : United Nations

Development Programme, 2006 – [cit. 2009 – 08 - 15]. Dostupný z WWW:

<http://www.undp.org.vn/undp/about-viet-nam/viet-nam-at-a-glance/> 2 General Statistics Office Of Vietnam [online]. Ha Noi (Viet Nam) : General Statistics Office Of

Vietnam, Statistics Documentation Centre, 2004 – [cit. 2009 – 08 - 15]. Dostupný z WWW:

<http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=467&idmid=3&ItemID=8653>

11

mořské pobřeží, na západě pásmo hor. Tato část země v nejužším místě dosahuje

šířky pouhých 50 kilometrů.3

Jižní část Vietnamu, rozkládající se blízko rovníku, je pokryta náhorními

plošinami a nížinami, které postupně splývají s deltou Mekongu. Ta v této oblasti

plní obdobnou funkci jako Rudá řeka na severu – soustřeďuje se zde většina

obyvatel a leží zde také nejlidnatější město Vietnamu, Ho Či Minovo Město, dříve

známé pod jménem Saigon. Toto město má přes 6,5 milionů obyvatel.4

Řeky jsou pro místní obyvatele životně důležité. Znamenají pro Vietnamce

zdroj vody, obživy v podobě zemědělství a rybolovu, důležité dopravní cesty a

zdroj elektřiny.5 Na druhou stranu se řeky každý rok v období dešťů rozlévají a ničí

své okolí. Města se těmto rozsáhlým povodním ubrání jen díky vysokým hrázím

podél břehu.

Země leží ve dvou odlišných podnebných pásmech. Klimatické podmínky se

mění od mrazivé zimy v kopcích na severu k subtropickému teplu v deltě Mekongu

na jihu. Díky těmto pásmům zde žije mnoho živočichů a rostlin, jejichž počet

bohužel každým rokem ubývá. To je způsobeno především nešetrným zacházením

s životním prostředím.6

1.2. Stručné dějiny Vietnamu po roce 1945

Historie Vietnamu je velice pestrá a události minulých let dodnes silně

ovlivňují myšlení a jednání místních obyvatel. Vietnam byl ovládán Čínou, později

se stal francouzskou kolonií a byl silně zasažen válkou se Spojenými státy

americkými.

3 KOUDELKA, V., Vietnam : Země rýže a hor, s. 143. 4 General Statistics Office Of Vietnam [online]. Ha Noi (Viet Nam) : General Statistics Office Of


<http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=467&idmid=3&ItemID=8653> 5 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 19. 6 KOUDELKA, V., Vietnam : Země rýže a hor, s. 144.

12

Během druhé světové války vystřídali Francouze ve Vietnamu Japonci, kteří

chtěli zemi využít při dalších válkách a začlenit ji do „sféry společného rozkvětu

velké Východní Asie“.7 To se jim ale nepovedlo a když v srpnu roku 1945 svrhla

americká vojska atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, Japonci vzdali své

válečné úsilí a stáhli se i z Vietnamu.

13. srpna 1945 se konal sjezd Komunistické strany Indočíny, který zvolil

vietnamskou prozatímní vládu – Výbor národního osvobození, v jehož čele stál Ho

Či Min. Tato vláda předstoupila 2. září 1945 před veřejnost a vyhlásila nezávislost

země a vznik samostatné Vietnamské demokratické republiky s prezidentem Ho Či

Minem.8

V té době se země musela vyrovnat s mnoha překážkami, jednou z hlavních

byl hladomor, který byl způsobem nejen válkou, ale také silnými povodněmi Rudé

řeky, které zničily téměř veškerou úrodu. Dalším problémem vedle hladomoru byla

vysoká míra negramotnosti. Stát musel mimo jiné bojovat s vážnými ekonomickými

problémy. Vláda vyhlásila novou měnu (dong), byla zrušena daň z hlavy a zrušeny

byly také státní monopoly na opium.

Francie ale roku 1946 obnovila konflikt s Vietnamem, kterého se nechtěla

vzdát, a v zápětí ho ovládla na dalších osm let. Více než moderní zbraně

Vietnamcům nakonec pomohlo sebevědomí, které bylo probuzeno komunistickou

vládou. „Navzdory masivní americké pomoci Francouzi v roce 1954 po dlouhých

bojích definitivně prohráli a byli donuceni podepsat Ženevské dohody: Francie se

vzdala svých nároků v regionu a Vietnam byl prozatímně rozdělen na severní

Vietnamskou demokratickou republiku s prezidentem Ho Či Minem a jižní

Vietnamskou republiku.“9 Zatímco severní Vietnam se stabilizoval jako

komunistický stát, jižní Vietnam byl prokapitalistický, se silnou podporou

Spojených států amerických, které se obávaly rostoucího komunistického vlivu ve

světě.

7 MÜLLEROVÁ, P. Vietnam : Stručná historie států, s. 71. 8 MÜLLEROVÁ, P. Vietnam : Stručná historie států, s. 73. 9 Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká republika) : Člověk

v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 08 - 15]. Dostupný z WWW:

<http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/04.pdf>

13

Postupem času se stále více lidí z jižního Vietnamu ideově přiklánělo ke

svému severnímu komunistickému sousedu, který proto vytvořil Frontu národního

obrození Jižního Vietnamu (Vietkong), pomocí které na jih pronikali

severovietnamští vojáci. V srpnu 1964 došlo k vojenskému konfliktu americké a

severovietnamské lodi. Tento konflikt byl využit k legalizaci pravidelného vysílání

amerických jednotek do této oblasti.

Od poloviny 60. let 20. století se rozpoutala válka, ve které se používaly jak

klasické zbraně z 2. světové války, tak napalm, chemické zbraně a zkoušely se tzv.

kobercové nálety. Během této války přišlo o život více než čtyři miliony civilistů a

na Vietnam spadlo více bomb než na celý svět během 2. světové války.10 Odpor lidí

z USA proti pokračování intervence, narůstající lidské ztráty a četné vojenské

neúspěchy přivedly obě strany v roce 1973 k vzájemnému jednání a k podepsání

Pařížských dohod, na jejichž základě se americká vojska začala stahovat ze země.

K definitivnímu ukončení války došlo v roce 1975 tzv. akcí Ho Či Min, kdy

byl osvobozen Saigon a pojmenován Ho Či Minovo Město. K tomuto tématu

uveřejnila Česko-vietnamská společnost dne 1. 8. 2009 na svých internetových

stránkách článek, ze kterého je patrné, že válka skončila již před lety, ale že bomby

a nástrahy v ní používané, zabíjejí dodnes: „Více než třetina půdy v šesti

provinciích v centrální části Vietnamu zůstává zamořena minami a nevybuchlými

bombami… Od roku 1975 zabily tyto miny a bomby více než 40 000 lidí…

Vietnamské ministerstvo obrany odhaduje, že po celé zemi je stále zamořeno asi 6,6

milionů hektarů.“11

Několik měsíců po oficiálním ukončení války – 2. července 1976 – byla

země sjednocena a vznikla Vietnamská socialistická republika. O dva roky později

byl tento stát přijat i Organizací spojených národů.

Hospodářské a společenské podmínky přinutily mnoho lidí k odjezdu ze

země. Situace byla ztížena výpady Rudých Khmérů z Kambodže do jižního

Vietnamu a došlo dokonce k jejich nadvládě nad deltou Mekongu. Toto období bylo

10 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 40. 11 Česko-vietnamská společnost [online]. Praha (Česká republika) : Česko-vietnamská společnost,

2009 – [cit. 2009 – 08 - 15]. Dostupný z WWW: <http://www.cvs-

praha.cz/zpravy.php?rok=2009&clanek=118>

14

charakteristické násilným vystěhováváním obyvatel z měst do vesnic,

vyhlazováním inteligence, potíráním vietnamské kultury a téměř úplným zánikem

vztahů se zahraničím. Kambodžské jednání bylo podporováno Čínou, což vedlo ke

zvyšujícímu se napětí mezi Vietnamem a Čínou. Tento spor vyvrcholil v okamžiku,

kdy vietnamští vojáci zaútočili proti kambodžskému vládci a došlo k útoku ze

strany Číny, která toto jednání chtěla potrestat. Tím se vztahy z Čínou dostaly na

bod mrazu a Vietnam byl nucen hledat oporu u Sovětského svazu.

K zlepšení situace došlo po vstupu země do Rady vzájemné hospodářské

pomoci v roce 1979.

Významným mezníkem ve vietnamské historii byl rok 1986, kdy se konal 6.

sjezd Komunistické strany Vietnamu, na kterém byla podpořena perestrojka a

program reforem. Mezi významné změny například patří možnost volného styku

obyvatelstva s cizinci na území státu. Od počátku 90. let se Vietnam otevřel

asijským, americkým a evropským investorům a v těchto letech se o něm mluvilo

dokonce i jako o jednom z „asijských tygrů“.

1.3. Současná politická a ekonomická situace

Dnes je veškerá moc ve Vietnamu v rukou komunistické strany (opoziční

organizace jsou zakázány), která ovládá kulturní a hospodářský život v zemi.

Nejvyšším státním orgánem a jediným orgánem, jenž má ústavní a legislativní moc,

je Národní shromáždění. Toto shromáždění volí prezidenta státu a premiéra.12

Současným prezidentem je Nguyễn Minh Triết.

Komunismus vládnoucí ve Vietnamu není tím samým komunismem, který

známe z českých zkušeností. Tamější politici pochopili, že není možné zemi

izolovat od vnějšího světa a vedou řadu diplomatických a obchodních styků nejen

s asijskými, ale také se západními zeměmi.

12 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 25.

15

Lidé ve Vietnamu mohou dnes podnikat, svobodně cestovat a mají přístup

k informacím z celého světa. Ale i přes tuto skutečnost se dodnes setkáváme ve

Vietnamu s ideologickou cenzurou, korupcí či byrokracií.

Vývoj hospodářské situace ve Vietnamu je velice komplikovaný. Odráží se

v něm veškeré události posledních let. Země byla ve 20. století téměř neustále ve

válečném stavu, což negativně ovlivnilo i hospodářství, které musí dodnes bojovat

s chudobou.

Za nejchudší regiony jsou považovány: severovýchodní region, delta Rudé

řeky, severní střední Vietnam, centrální pobřežní region a delta Mekongu.13

Důležitým ekonomickým ukazatelem je také výška nezaměstnanosti.

Celostátně se udává 4,65% nezaměstnanost, v Hanoji pak 6,20%, v Ho Či Minově

Městě 6,17% a na venkově dokonce 21,1%. 14

Vietnamci se ve své vlasti živí hlavně zemědělstvím (asi 75% obyvatel).

Hlavní plodinou je rýže, která se pěstuje na více jak 80% obdělávané půdy. Delta

Mekongu a Rudé řeky jsou jejími hlavními producenty a úroda se zde sklízí třikrát

do roka. Tato činnost má velice dlouhou tradici. Proto je také rýže základní

vietnamskou potravou. Kromě ní se také pěstuje ovoce, zelenina, kukuřice či

bavlna.15

Základem zemědělské výroby je chov prasat, drůbeže a místy i chov buvolů

či skotu. Nově se Vietnam zaměřuje i na chov vodních živočichů.

Významným rokem byl rok 1995, kdy Vietnam vstoupil do organizace

ASEAN, což znamenalo začátek svobodného obchodování a seznámení se

s mezinárodním obchodem. V posledních letech stále stoupá také počet

zahraničních investic a místní obyvatelé nacházejí uplatnění v průmyslových

zónách, které pomalu vyrůstají v okolí velkých měst. Jedná se o asijské investice

13 DRBOHLAV, D. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu), s. 236. 14 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha (Česká republika) : Ministerstvo

zahraničních věcí, 2009 – [cit. 2009 - 08 -18]. Dostupný z WWW:

<http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/vietnam/ekonomika/> 15 BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export [online]. Praha (Česká republika) :

CzechTrade, 2009 – [cit. 2009 - 08 -18]. Dostupný z WWW:

<http://www.businessinfo.cz/cz/sti/vietnam-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000667/>

16

převážně ze Singapuru, Tchajwanu či Japonska nebo o mimoasijské investice

z Francie, Holandska nebo USA.

1.4. Obyvatelstvo

Ve Vietnamu žije přes 86 milionů obyvatel, to je tedy téměř 8krát více než

v České republice. 85% z nich se řadí mezi Vietnamce (národnost Kinh),

soustředěných v deltách řek a na pobřeží. Zbytek tvoří etničtí Číňané a Khmérové

(kolem 70 tisíc lidí žijících v jihozápadní deltě Mekongu), Čamové (kolem 60 tisíc)

a členové více jak padesáti etnických skupin Tay, Thai, Muong, Nung, Hmong a

Dao.16

Až na výjimky (jako jsou třeba již zmínění Khmérové a Čamové) žijí

příslušníci národnostních menšin většinou v horských oblastech; proto jsou zejména

u turistů známí jako lidé z horských kmenů.

Národnostně nejrozmanitějším koutem Vietnamu je sever země, kde žijí

různá etnika, která přicházela na území Vietnamu především z Číny. Každé etnikum

má svou vlastní, něčím odlišnou řeč a svou kulturu.

Předpovídá se, že v roce 2025 bude ve Vietnamu přes 105 milionů obyvatel.

Vláda se proti této skutečnosti snaží bojovat pomocí regulace porodnosti. Ale

potřeba dalších pomocníků v zemědělství a touha po synech vede Vietnamce

k plození dalších dětí.17

Zastupitelský úřad v Hanoji uvádí roční přírůstek obyvatelstva 2,11%.

Průměrná délka života je 71,01 let, přičemž muži se dožívají v průměru 68,27 let,

ženy pak o 6 let více.18

16 BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export [online]. Praha (Česká republika) :

CzechTrade, 2009 – [cit. 2009 – 08 - 22]. Dostupný z WWW:

<http://www.businessinfo.cz/cz/sti/vietnam-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000667/> 17 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 21. 18 BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export [online]. Praha (Česká republika) :


<http://www.businessinfo.cz/cz/sti/vietnam-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000667/>

17

Z následujícího grafu je patrné, že ve Vietnamu žijí převážně mladí lidé.

Dokonce více jak 34% populace tvoří mládež do 15 let. Dalších necelých třicet

procent je tvořeno lidmi od 15 do 30 let věku. A jen minimum populace (necelá

2%) jsou lidé starší 75 let.

Obrázek 1 - Demografické údaje - věkové rozložení obyvatelstva19

0%

5%

10%

15%

20%

25%

30%

35%

40%

0-14 let 15-29 let 30-44 let 45-59 let 60-74 let 75 let a více

19 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha (Česká republika) : Ministerstvo

zahraničních věcí, 2009 – [cit. 2009 – 08 - 22]. Dostupný z WWW:

<http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/vietnam/>

18

2. Česko-vietnamské vztahy

Historie česko-vietnamských vztahů nemá příliš dlouhou historii. V 17. a 18.

století putovali do Vietnamu čeští rodáci především z důvodů katolických misií.

Později zemi navštěvovali čeští cestovatelé a geologové, kteří se tam většinou

zastavovali pouze náhodně na cestě do Číny nebo Japonska. Do poloviny 20. století

se tedy nemůže mluvit o žádných intenzivnějších vztazích mezi oběma zeměmi a

tím pádem ani o migraci obyvatel těchto zemí.

2.1. Začátky diplomatické spolupráce – 50. a 60. léta 20. století

Diplomatické styky mezi tehdejší Vietnamskou demokratickou republikou a

Československou socialistickou republikou byly navázány dne 2. února 1950. Tento

den je také považován za oficiální začátek migrace vietnamských občanů do

tehdejšího Československa, které bylo čtvrtým státem (po Číně, Sovětském svazu a

Mongolsku), který s Vietnamem navázal oficiální styky. Válečný stav země ale

nedovolil rozvíjet vztahy okamžitě – první skupina československých velvyslanců

nastoupila do svého působiště v Hanoji až o čtyři roky později. „Československý

velvyslanec Vladimír Knap předal pověřovací listiny presidentu Ho Či Minovi

30. prosince 1954, a tímto oficiálně zahájil nejen činnost našeho tamního

velvyslanectví, ale také intenzivnější styky obou států. Vietnamské velvyslanectví v

Praze bylo zřízeno rok nato.“20

Československá vláda vnímala Vietnam jako zajímavou zemi především

kvůli značnému nerostnému bohatství a jako možnost získání dalších trhů v Asii.

20 Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) : Klub Hanoi, 2005

– [cit. 2009 – 08 - 29]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2007041601>

19

Československo se aktivně zapojilo do poválečné pomoci hlavně v oblasti dopravy,

zemědělství, tovární výroby, obnovení těžby nerostných surovin a v oblasti

zdravotnictví.

První větší kontakt nastal v roce 1956, kdy do ČSSR přijelo na základě

bilaterální smlouvy sto dětí (ve věku od šesti do patnácti let) a několik dospělých,

kteří byli postiženi francouzsko-vietnamskou válkou. Všichni byli umístěni

v Chrastavě u Liberce.21 Cílem bylo poskytnout těmto dětem kvalitní vzdělání. V té

době u nás již studovalo několik dalších Vietnamců, převážně na vysokých školách.

V roce 1956 byla mezi oběma státy podepsána Dohoda o hospodářské a

vědeckotechnické spolupráci. Ve skutečnosti šlo o pomoc Československa

Vietnamu, který byl stále ve špatném stavu. „V jejím rámci poskytovala

československá vláda nejen stipendia a odborné praxe vietnamským občanům v

Československu, ale na své náklady rovněž vysílala československé specialisty z

různých oborů do Vietnamu.“22

Počátkem šedesátých let se počet přijíždějících studentů neustále zvyšoval.

Vietnamci studovali hlavně na vysokých školách ekonomického a technického

směru. Po vypuknutí americké války ve Vietnamu přijalo Československo další dvě

skupiny sirotků.23

„Vysokoškolští pedagogové byli překvapení dobrými až leckdy výbornými

studijními výsledky vietnamských studentů a aspirantů... Málokdo totiž věděl, že

tito studenti jsou doslova pod kontrolním drobnohledem referenta zabývajícího se

studijními záležitostmi na zastupitelském úřadě VSR v Praze: ten, kdo si výborně,

případně chvalitebně neplnil své studijní povinnosti, se vystavoval riziku, že bude

21 e-Polis - Internetový politologický časopis [online]. Plzeň (Česká republika) : AS CPSSU Plzeň,

2008 – [cit. 2009 – 08 - 29]. Dostupný z WWW: <http://www.e-polis.cz/mezinarodni-vztahy/322-

bilateralni-vztahy-ceske-republiky-a-vietnamske-socialisticke-republiky.html> 22 Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) : Klub Hanoi, 2005


<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2007041601> 23 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 83.

20

okamžitě poslán zpět do Vietnamu, neboť nedobré studijní výsledky byly chápány

jako špatná reklama vlasti.“24

V tomto období docházelo také ke kulturnímu sbližování obou národů.

V roce 1955 byl v Hanoji uskutečněn československý filmový festival, potom došlo

k návštěvě brněnského loutkového sboru. V Praze naopak proběhla výstava o životě

a válce ve Vietnamu, byly představeny různé vietnamské dřevořezby a obrazy.25

V roce 1956 byl přijat návrh lékařů, že Československo přijme veškeré

náklady spojené se stavbou nemocnce v Hai Pongu, která nese dodnes jméno

„Nemocnice československo – vietnamského přátelství.“26

V letech 1967-70 přijelo do Československa 2 146 praktikantů do

strojírenského, hutnického, textilního a dalšího průmyslu. Jejich odborná příprava

skončila v březnu 1975, kdy odjely poslední skupiny.27

2.2. Sedmdesátá a osmdesátá léta

V roce 1973 navštívila vietnamská delegace Československo, aby dohodla

příchod nových deseti až dvanácti tisíc Vietnamců k získání profesních zkušeností,

kteří by potom byli schopni přispět k rozvoji válkou zničeného Vietnamu. Problémy

nastaly s nedostatkem budov, kam by mohli být tito lidé umístěni, aby mohli být

vyučováni. Další komplikace působilo personální zajištění učitelů češtiny, kdy na

výuku byly najímány hlavně učitelky v penzi. Problematické také byly otázky

podmínek odborné přípravy a umísťování dělníků po vyučení do praxe.28

„Z mezistátních smluv VSR a ČSSR v sedmdesátých a osmdesátých letech

vyplývaly nároky pro každého vietnamského imigranta. Vietnamský občan po

24 Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká republika) :

Člověk v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 08 -30]. Dostupný z WWW:

<http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/07.pdf> 25MÜLLEROVÁ, P. Vietnam : Stručná historie států, s. 84. 26 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 87. 27 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 84. 28 BROUČEK, S. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, s. 18.

21

příjezdu do Československa dostal zimní oblečení v hodnotě 2.400 Kčs a zálohu na

mzdu 900 Kčs splatnou do jednoho roku. Dělníci odjeli z pražského letiště přímo do

ubytoven závodů, učňové do jednoho ze dvou středisek jazykové přípravy.

Docházeli na lékařské prohlídky, školení a postupně se seznamovali s pracovním

prostředím.“29

V letech 1974-77 přijelo dalších 5 069 občanů Vietnamu, kteří se

zapracovávali hlavně ve strojírenských profesích, stavebnictví a energetice. Pobyt

trval většinou kolem šesti let a skládal se z šestiměsíční jazykové přípravy, z dvou

až tříleté odborné přípravy v učňovských zařízení a na konec z výrobní praxe

trvající až tři a půl roku.30

Československá vláda vyslovila v roce 1979 souhlas s odbornou přípravou

vietnamských občanů s tím, že vzniklé náklady budou uhrazeny výnosy z práce

občanů VSR.31

Počet učňů a stážistů byl nejvyšší v letech 1980-1983, přibližně 30 000

osob. „Pak došlo po mezivládní dohodě k postupnému snižování tohoto čísla. V

roce 1985 to bylo už 19 350 osob, z toho byla naprostá většina mužů (14 973).

Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem

4 000 osob).“32

V tomto období také docházelo k intenzivnímu sbližování obou národností a

k uzavírání smíšených manželství. Většina sňatků však netrvala dlouho. Nedá se

však zjistit, zda hojná rozvodovost souvisí s kulturními rozdíly nebo s celkovou

vysokou rozvodovostí v zemi. Mnohdy šlo pravděpodobně také o fiktivní sňatky.33

Na přelomu 70. a 80. let se Československo podílelo na stavbě „Kulturního

paláce vietnamsko – československého přátelství“ v Hai Pongu. V roce 1987 byl

zřízen „Dům československo – vietnamského přátelství“ v Ho či Minově Městě.34

29 BROUČEK, S. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, s. 23. 30 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 84. 31 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 97. 32 BROUČEK, S. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, s. 19. 33 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 85. 34 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 89.

22

2.3. Od devadesátých let po současnost

Listopadové události roku 1989 zasáhly i vietnamské etnikum žijící u nás.

Mnozí studenti informovali své krajany o tom, co se zde děje a doufali, že by

k podobnému zvratu mohlo dojít i ve Vietnamu a že komunistická vláda bude

svržena i tam. Jejich naděje nebyly naplněny a komunistická strana zůstala ve

Vietnamu u moci. Česká republika přerušila s Vietnamem téměř všechny politické a

hospodářské styky a začala odstupovat od vzájemných dohod.

Vietnamští pracovníci dostávali odstupné a byly jim hrazeny náklady na

cestu zpátky do vlasti. V té samé době k nám začali ilegálně přicházet Vietnamci

z Německa.35

Rok 1989 je současně i mezníkem ve vietnamské migraci. Díky němu

můžeme migraci rozdělit do dvou fází. V té první – před rokem 89 – se jedná

především o pomoc vietnamské společnosti postižené válkou. Nutné ale také

podotknout, že Vietnamci byli v Československu lacinou a mnohdy nezbytnou

pracovní silou.

V 90. letech – tedy ve druhé fázi – se do České republiky dostávají

Vietnamci, kteří jsou známí či příbuzní těch, kteří už měli zkušenost s pobytem u

nás z dřívějších let. Mnoho Vietnamců, kteří znali české prostředí, byli pracovití,

schopní a nenároční, využilo možnosti zde podnikat.

V roce 1994 byly podepsány dohody o odborné přípravě vietnamských

občanů ve středních odborných učilištích v České republice a o vzájemném

zaměstnávání českých a vietnamských občanů. To znamenalo opětovný příliv

Vietnamců do České republiky.36

„Česká republika obnovila rozvojovou spolupráci s Vietnamem po roce

1996 a v tomto období se soustředila především na projekty posilování

konkurenceschopnosti vietnamských podniků a modernizaci infrastruktury. Česká

35 MÜLLEROVÁ, P. Vietnam : Stručná historie států, s. 89. 36 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 91.

23

republika poskytla Vietnamu za období 1999–2004 oficiální rozvojovou pomoc

(Official Development Assistance – ODA) ve výši zhruba 3,5 mil. USD.“37

2.3.1. Rozvojová spolupráce v letech 2006 až 201038

Vzhledem k možnostem České republiky v oblasti finanční a v oblasti

lidských zdrojů probíhá spolupráce s Vietnamem ve čtyřech hlavních sektorech –

v sektoru životního prostředí, práce a sociálních věcí, zemědělství a v sektoru

průmyslu a obchodu.

Sektor životního prostředí se zabývá řešením starých ekologických zátěží. 5-

10% plochy je zamořeno toxickými jedy, především dioxiny, které byly používány

během války v 60. a 70. letech. Dále spolupracuje v oblasti ochrany vod a

v nakládání s odpady. Přístup k pitné vodě nemá ve Vietnamu stále asi 40%

populace.

V sektoru sociální péče se jedná zejména o čtyři hlavní body: za prvé o

rehabilitaci osob a sociální stabilizace rodin a komunit postižených dioxiny, za

druhé o podporu rovného postavení žen a mužů, kam patří mimo jiné zlepšení

možnosti přístupu ke vzdělání pro ženy, boj proti prostituci a otázky domácího

násilí. Třetím bodem je zlepšení postavení etnických menšin. Poslední oblastí, ve

které se chce tento sektor angažovat je podpora rozvoje trhu práce a odborného

vzdělávání.

Sektor zemědělství si vytyčil tři hlavní úkoly – pomoc při zavádění

kvalitnější a efektivnější zemědělské produkce, podporu zvyšování zdravotní

nezávadnosti a kvality potravin a v neposlední řadě také spolupráci při zalesňování

území a úpravě lesů.

Sektor průmyslu a obchodu se zaměří na vybavení zdravotních zařízení a

bude spolupracovat na školení personálu, který se bude starat o daná zařízení.

Dalším bodem je spolupráce v oblasti kožedělného a obuvnického průmyslu, kdy

37 Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky [online]. Praha (Česká republika) :

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2009 – [cit. 2009 – 09 - 01]. Dostupný z

WWW: <http://www.mpsv.cz/files/clanky/1639/Vietnam.pdf> 38 Tamtéž

24

půjde hlavně o poskytování odborného a učňovského vzdělání. Posledním

naplánovaným bodem tohoto sektoru je podpora v používání alternativních zdrojů

energie, především energie vodní a solární.

2.4. Současná migrace do ČR

Vietnamci v současné době tvoří třetí nejčetnější skupinu cizinců v České

republice, nejvíce je zde Ukrajinců (133 773 osob) a Slováků (76 956).

K 31.7. 2009 zde žilo podle údajů Českého statistického úřadu 60 998 Vietnamců.

Mnozí odborníci ale odhadují počet až dvojnásobně vyšší, s čímž sami Vietnamci

nesouhlasí.39 Obrázek 2 - 5 nejčetnějších státních občanství cizinců v ČR - k 31.7.200940

133 773

76 956

60 998

29 14420 700

0

20 000

40 000

60 000

80 000

100 000

120 000

140 000

160 000

Ukrajina Slovensko Vietnam Rusko Polsko

poče

t stá

tníc

h ob

čans

tví

39 UHEREK, Zdeněk; KORECKÁ, Zuzana aj. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy, s.

165. 40 Český statistický úřad [online]. Praha (Česká republika) : ČSÚ, [cit. 2009 – 09 - 03]. Dostupný

z WWW: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu>

25

Migrace Vietnamců do České republiky je velmi oblíbena, často je ale

provázena mnoha obtížemi - především jazykovou neznalostí a neznalostí

zahraničního práva. Většinu informací dostávají Vietnamci od svých známých či

příbuzných, kteří v zahraničí pobývali.

Mnohdy využívají Vietnamci tzv. zprostředkovatelských agentur, kterým

zaplatí kolem 6 000 USD na osobu a ty jim potom pomohou s cestou do zahraničí.

Najímáním vietnamských lidí na práci do zahraničí se zabýval v roce 2007

Dang Nguyen Anh, který napsal: „V chudých vesnických regionech funguje mnoho

jednotlivců jako agenti na vývoz práce nebo jako zástupci agentur. Navštěvují

domácnosti a rozšiřují informace o pracovních příležitostech v zahraničí. Tvrdí, že

mají podepsanou smlouvu se zprostředkovatelskou agenturou. Rolníci, v zoufalé

snaze zlepšit své živobytí, zastaví svoji půdu a majetek a půjčí si peníze od banky

nebo od soukromých věřitelů, aby zaplatili agentovi, a zajistili si tak pracovní místo

(5 000 — 6 000 USD). Samozřejmě je pro obyčejného rolníka téměř nemožné

získat pracovní místo v zahraničí bez účasti prostředníka. Nicméně mnoho těchto

pracovníků musí na zprostředkování práce čekat rok i více, aniž by měli jakoukoliv

zprávu o době svého odjezdu do zahraničí. Ve stejné době rostou úroky z jejich

dluhů. I kdyby se pracovník rozhodl odstoupit od dohody a vzít si nazpět své

peníze, nemůže tak učinit, protože se bojí, že nebude schopen zaplatit celý vzrostlý

dluh. Někteří pracovníci jsou tedy velice zadluženi dokonce již ve fázi příprav

svého odjezdu a musejí si půjčit další peníze od lichvářů, aby mohli zaplatit

přemrštěné poplatky a další výdaje. Umisťovacím agenturám většinou chybí pocit

zodpovědnosti v ohledu informovat pracovníka o reálné situaci v cílové zemi a

v asistování a v kompenzaci nákladů na předčasné neočekávané odjezdy z ciziny.“41

Obdobně to funguje i po příjezdu do České republiky. Vietnamci se

„spoléhají na služby zprostředkovatelů z řad místní vietnamské komunity. Ti jsou

většinou zplnomocněni k získání živnostenského listu a povolení k pobytu za

41 PECHOVÁ, Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s

lidmi a vykořisťování, s. 27.

26

účelem podnikání. Vedle toho jim poskytují daňové a účetní poradenství, tlumočí

na úřadech, zajišťují překlady apod.“42

Cizinci na území České republiky se zabývá mnoho organizací a

neziskových společností. Většina z nich se ale shoduje, že o jejich služby Vietnamci

neprojevují téměř žádný zájem. Obracejí se na ně většinou obyvatelé z bývalého

SSSR. Jednou z takových společností je i nezisková organice Centrum pro integraci

cizinců, která má své hlavní sídlo v Praze, ale působí i v mnoha dalších městech.

Podle pana Güntera z tohoto centra je zájem Vietnamců o jejich nabízené služby

minimální. Téměř žádný zájem neprojevují ani o sociální poradenství, které tato

organizace nabízí. Podobná je situace i s nabízenými kurzy češtiny. Těch se prý

Vietnamci čas od času účastní, ale většinou nepravidelně a zcela náhodně. Během

jara a podzimu roku 2008 se kurzů zúčastnilo celkem 559 zájemců, přičemž

Vietnamci tvořili 10% z tohoto počtu (tj. přibližně 55 lidí).

Pan Günter se domnívá, že hlavní problém spočívá ve velké pracovní

vytíženosti Vietnamců a v jejich neinformovanosti o těchto možnostech. Říká, že se

snažili Vietnamce oslovit a nabízeli jim kurzy pomocí různých prospektů

(samozřejmě psaných i vietnamsky) nebo vylepováním plakátů, ale že se zájem

Vietnamců o jejich nabídku nezvýšil. Rozhodující je pro ně údajně zkušenost jiného

Vietnamce s danou službou, jeho reference a doporučení.

To také vyplývá z výzkumu Trung Ta Minh prováděného v roce 2001 mezi

99 chebskými Vietnamci. Z jejích údajů vyplývá, že při komunikaci s úřady více

jak 73% Vietnamců využívá pomoci jiného Vietnamce, mezitím co českého

prostředníka využívají pouze 4%. Vyřídit záležitosti na úřadě osobně, bez cizí

pomoci, zvládne přes 22% Vietnamců.43

42 ČADA, Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělávání a na trh práce v ČR, s.

29. 43 MINH, Trung Ta. Podnikání a život Vietnamců v Chebu, s. 40.

27

Obrázek 3 - Vyřizování úředních záležitostí

0,00%10,00%20,00%30,00%40,00%

50,00%60,00%70,00%80,00%

s jinými Vietnamci sám s českýmprostředníkem

Počet cizinců se v České republice neustále zvyšuje. V roce 2007 se do

České republiky přistěhovalo celkem 102 511 cizinců, z čehož 12 % (=cca

12 301 osob) tvořili Vietnamci, kteří patří mezi třetí nejčastější přistěhovaleckou

národnost. Jak je patrné z následujícího grafu, nejvíce přistěhovaných pochází

z Ukrajiny (39%) a poté ze Slovenska (14%).

28

Obrázek 4 - Cizinci přistěhovaní ze zahraničí za rok 200744

Moldávie3%

Rusko7%

Vietnam12%

Ostatní26%

Ukrajina38%

Slovensko14%

Nejvíce Vietnamců žije v Praze a jejím okolí, v Brně, na Karlovarsku a

Ústecku. Vysoký výskyt vietnamského obyvatelstva můžeme zaregistrovat i na

hranicích s Rakouskem, například v Železné Rudě, dále v Aši, Chomutově a ve

větších městech jako je Ostrava či Olomouc. Méně než 200 lidí naopak žije v Písku

a na většině moravského území.

44 Český statistický úřad [online]. Praha (Česká republika) : ČSÚ, [cit. 2009 – 09 - 10]. Dostupný

z WWW: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_migrace>

29

Obrázek 5 - Rozložení Vietnamců na území ČR k 31. 12. 200745

2.5. Příčiny migrace

2.5.1. Ekonomické důvody a mýtus o České republice

Vietnam už mnoho let bojuje s vysokou chudobou, životní úroveň

průměrných Vietnamců je se situací v naší republice téměř nesrovnatelná.

„Příjmová hranice chudoby ve vesnických regionech tvoří ve VSR 20 000 VND

(vietnamských dongů) na jednoho obyvatele za měsíc (1USD = cca 16 000 VND).

V zemi však žije velké procento domácností, které tohoto příjmu nedosahují ani na

celou domácnost. Odhaduje se, že asi 30 % domácností v horských regionech a asi

17 % domácností celkem je možné považovat za chudé.“46 Zde je nutné zdůraznit,

45 Český statistický úřad [online]. Praha (Česká republika) : ČSÚ, [cit. 2009 – 09 - 10]. Dostupný

z WWW: <http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/1C00308159/$File/141408_kt07.pdf> 46 DRBOHLAV, D. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu), s. 235.

30

že i přes tento fakt je většina domácností schopna se uživit, protože se intenzivně

věnuje zemědělství.

I přes to, ale tato skutečnost donutí často lidi z venkova k odchodu do

zahraničí. Mnohdy to bývá jediná možná cesta, jak zabezpečit rodinu. Realita je ale

často jiná, než Vietnamci očekávají. Mají totiž o evropských státech mnohdy

zkreslené představy, které jsou umocňovány nejen fotografiemi, kteří Vietnamci ze

zahraničí ukazují doma, ale také tím, co vyprávějí a turisty, kteří Vietnam

navštěvují (lidé pracujících na svých polích nemají takové oblečení, fotoaparáty,

kamery apod. jako turisti, které vidí). Pro Vietnamce je těžké přiznat neúspěch,

proto neříkají, jak je obtížné a mnohdy zdlouhavé si v zahraničí vydělat. Pokud

Vietnamec vlastní pět tisíc korun v Čechách, jedná se o čtvrtinu průměrné mzdy,

přiveze-li však stejnou částku do Vietnamu, tak z ní dokáže žít jedna rodina několik

měsíců.47

2.5.2. Odchod za příbuznými

Rodina je pro Vietnamce zásadní, proto mnozí opouští Vietnam z touhy

setkat se se svojí rodinou, ať již s rodiči, manželem, manželkou či dětmi.

„Rozhodnutí o odchodu není rozhodnutím jednotlivce, ale celé rodiny,

protože většinou všichni skládají dohromady peníze na cestu, což chápou jako

návratnou investici. Finanční minimum nutné k odjezdu počítají zhruba

10 000 USD. Na tuto cestu se vydávají především mladší muži, ženy většinou

přilétají až poté, co muži vytvoří zázemí. Když manželé legalizují svůj pobyt a

vytvoří obchodní kontakty, tak teprve přijíždí i děti.“48

Velká část příchozích Vietnamců zde má blízké či vzdálené příbuzné. Pro ně

je ale i vzdálený příbuzný zárukou pomoci a zázemí, která souvisí s pevnou

vietnamskou tradicí.

47 PECHOVÁ, Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s

lidmi a vykořisťování, s. 19. 48 MINH, Trung Ta. Podnikání a život Vietnamců v Chebu, s. 16.

31

2.5.3. Lepší studium

Pro Vietnam je stále mnohdy typické, že lidé mají omezený přístup ke

vzdělání, které je často charakterizováno nízkou kvalitou. Zahraniční studijní pobyt

je pro Vietnamce zárukou kvalitního vzdělání. Jezdí sem také například děti

movitějších rodičů, kteří se nedostanou na vysokou školu ve Vietnamu. Česká

republika také vietnamským studentům poskytuje různá stipendia pro magisterský a

doktorandský program. Některé vysoké školy také podepsaly s vietnamskými

partnery smlouvy o příjímání studentů (např. Ostravská univerzita).

2.5.4. Jiné důvody

Kromě hlavních důvodů, kterým jsem se věnovala výše, existuje i mnoho

dalších. V obecné rovině lze konstatovat, že mezi hlavní důvody patří: nedostatek

pracovních příležitostí a špatné životní podmínky ve Vietnamu, zdlouhavě fungující

administrativa, nedostatečná zdravotní péče apod. 49 Mnoho Vietnamců se do České

republiky dostalo náhodou, když přes ni chtěli pouze přejet do jiného státu. Hlavně

ti, kteří byli zadrženi na hranicích, tu museli nějaký čas pobýt a už se tu usadili.

V neposlední řadě se sem dostanou Vietnamci nelegální činností. Ilegální

instituce je zde nutí pracovat v oblasti sexuálních služeb nebo v obtížných

pracovních podmínkách.

49 DRBOHLAV, D. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu), s. 236.

32

3. Život ve Vietnamu a v České republice

3.1. Běžný život Vietnamců v ČR

Největší počet Vietnamců žije v Praze, proto se budu v následující části mé

práce zabývat hlavně „pražskými“ Vietnamci. Vietnamští imigranti žijí z velké části

v pronajatých bytech, nejvíce v panelových domech na sídlištích, přičemž bývá

zvykem, že známí a příbuzní bydlí poblíž. Pokud to finanční situace Vietnamcům

dovolí, pořizují si byty do osobního vlastnictví. Zámožní vietnamští podnikatelé

mají svůj domov zařízen luxusně a jezdí v drahých autech. Naopak ti, kteří jsou

běžnými prodejci si takovýto nadstandard nemohou dovolit.50

Ekonomicky aktivní Vietnamci většinou podnikají na základě

živnostenského oprávnění nebo jsou zaměstnaní u jiného podnikatele. Nejčastější

aktivitou je nákup a prodej spotřebního zboží. Dříve většina Vietnamců prodávala

ve stáncích v tržnicích, dnes se stále častěji můžeme setkat s jevem, že se přesouvají

do kamenných obchodů. To je podle Lan Phan Thi chápáno jako velký úspěch: „Mít

kamenný krám je symbolem bohatství, víte? A úspěchu.“51

Vedle oblečení a různých doplňků dnes Vietnamci provozují obchůdky

s potravinami a zeleninou. Setkat se můžeme také s mnoha kosmetickými a

nehtovými studii.

Některým vietnamským podnikatelům se podařilo také prorazit i do

nevietnamských obchodních center a zábavních komplexů. Vietnamského majitele

má například sportovní obchod Sportisimo nebo obchod s bytovými doplňky Art

Home nebo různé fastfoody (např. Panda).52 Špičku pyramidy vietnamské komunity


176. 51 THI, LAN PHAM. Bílej kůň, žlutej drak, s. 26. 52 UHEREK, Zdeněk; KORECKÁ, Zuzana aj. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy, s.

178.

33

tvoří majitelé velkotržnic, kteří pronajímají své prostory menším podnikatelům.

V současnosti se Vietnamci orientují i na jiné oblasti a to především stavebnictví.

Mnoho Vietnamců zde žije v relativně náročných poměrech: dlouhá denní

pracovní doba, častá práce o víkendech, na Českou republiku často podstandardní

pracovní podmínky… mnohdy nezbývá příliš času na děti, na zábavu ani na výlet či

dovolenou.53

„Vzhledem k tomu, že vietnamští obchodníci většinu času (počítaje v to i

víkendy) věnují zaměstnání, orientuje se jejich volný čas na některé občasně

provozované sporty (především fotbal, dále stolní tenis, biliár). V komunitách při

západní hranici republiky existuje v každé lokalitě s odpovídajícím počtem

Vietnamců fotbalový tým, který se účastní různých příležitostných zápasů s dalšími

vietnamskými družstvy nebo s českými venkovskými kluby.“54 Existuje dokonce

FC Vietnam, který bychom mohli označit za národní tým Vietnamců.

Zatímco vietnamské děti získávají díky navštěvování český škol návyky

českých občanů, jejich rodiče tuto tendenci nemají, i když některé rysy českého

životního stylu je ovlivňují. Vietnamci se soustředí ve svých centrech jako je

například tržnice Sapa v Praze. Díky možnostem, které jim tato tržnice nabízí

nemají často potřebu vyššího kontaktu s českou majoritou.

Pro podporu vietnamské komunity a upevňování vietnamského sebevědomí

vychází v české republice hned několik vietnamských novin a časopisů (např. Que

Huong, Tuan Tin Moi nebo The Gioi Te apod.). Tyto tiskoviny informují

Vietnamce o jejich vlasti a i o životě u nás.

Mimo již zmíněného tisku existuje mnoho organizací zabývajících se

aktivitami vietnamského etnika. Patří mezi ně Svaz Vietnamců v ČR, Česko-

vietnamská společnost nebo Svaz vietnamských podnikatelů.

3.1.1. Vietnamská tržnice Sapa

Naprosto specifické prostředí pro Vietnamce existuje v tržnicích a

vietnamských velkoobchodních skladech. Toto prostředí se zdá Čechům jako

53 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 108. 54 BROUČEK, Stanislav. Imigrace, adaptace, majorita (Český pohled na Vietnamce), s. 265.

34

samostatný asijský svět, a ne neoprávněně. Takovým typickým místem je například

areál v Praze-Libuši, který koupila vietnamská akciová společnost Saparia a zřídila

zde svojí tržnici, kterou pojmenovala Sapa.

Nejedná se pouze o centrum obchodu, ale také o centrum kulturní a

obchodní. Dříve sem byl vstup možný pouze na základě živnostenského oprávnění,

v současnosti toto pravidlo již neplatí a i já jsem se tam dostala bez jakýchkoliv

problémů.

V areálu můžeme najít vedle skladů také mnoho restaurací, bister, kasin,

kosmetických a kadeřnických studií apod. Velkou roli zde hrají i různé

zprostředkovatelské firmy, cestovní kanceláře, vietnamští lékaři, kteří jsou místními

hojně navštěvováni. Sídlo zde mají i vietnamské redakce. Snažila jsem se

s místními prodejci komunikovat, ale bohužel uměli minimálně česky, většinou jen

obchodní fráze. Jedna paní potom zavolala svého desetiletého syna, který mi

tlumočil a šel se mnou do mateřské školky, která se nachází v tomto areálu. Hned u

vchodu visí snad jediná česky psaná cedule v celém areálu – „Zákaz vstupu do

mateřské školky“. Chlapec zazvonil na zvonek, ale bohužel nás nikdo nepustil

dovnitř, prý tam nikdo nemluví česky a nemám tam co dělat.

Vedle mateřské školy existují v areálu další školy. Například GD škola. Ta

funguje od roku 2002 a připravuje studenty na přijímací zkoušky na gymnázia,

vysoké školy a na mezinárodní jazykové zkoušky z angličtiny. Tato škola nabízí

také kurzy češtiny.

V Sapě dochází také k mnoha kulturním událostem. Konají se tu například

oslavy dětské dne, oslavy příchodu nového roku nebo různá sportovní utkání.

V areálu sídlí i mnohé neziskové organizace a občanská sdružení (například

zde má pobočku Klub Hanoi), která se zabývají vietnamskou kulturou a Vietnamci

v České republice. Svou kancelář zde má také Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Nejvíce lidí navštěvuje areál Sapy o víkendu, kdy obchodníci doplňují své

zboží do obchodů. Zatímco v týdnu tu denně potkáme přibližně dva tisíce lidí, o

víkendu se může počet vyšplhat až na neuvěřitelných šest tisíc lidí denně.55


180.

35

3.2. Vietnamská rodina

Pro vietnamskou rodinu je charakteristická vysoká poslušnost dětí, pevný

řád v rodině a udržování pevných vazeb i ke vzdálenému příbuzenstvu. Je kladen

velký důraz na vzájemnou pomoc a solidaritu v rodině. Toto pojetí rodiny ale prošlo

ve svých dějinách mnoha proměnami. Až do roku 1945 vypadala vietnamská rodina

úplně jinak než ta současná – hlavním rozdílem byla legitimita polygamie.

3.2.1. Tradiční rodina do roku 1945

Od 11. století byla ve Vietnamu rozšířena polygamie, respektive

polygynie.56 Ta přinášela pro obyvatelstvo hned několik výhod najednou. Hlavním

přínosem byla možnost mít více dětí, hlavně synů, kteří zachovávali rod. Hned

dalším bylo posílení ekonomické situace muže, kterému byly jeho manželky

povinny zajistit dostatečnou podporu svou prací.57 A v neposlední řadě se tradovalo,

že čím více manželek muž má, tím více je zámožný.

Cílem sňatku bylo, stejně jako jinde ve světě v té době, nutnost zajištění

potomků a pokud možno, tak docílit lepšího sociálního statutu rodiny. Proto o

svatbě do jisté míry rozhodovala rodina a příbuzní, ne sami budoucí manželé.

Výjimkou nebyly ani sňatky s velkým věkovým rozdílem mezi manžely. Zvykem u

bohatých rodin bylo, že svému synovi vybírali manželku mnohem starší, aby se o

něj mohla dobře starat.

Vietnamská rodina byla patriarchálního typu.58 Nejdříve byla moc otce

absolutní. To znamená, že své děti a ženu mohl klidně i prodat. Postupem času ale

došlo k potlačování tohoto jevu.

Každý jedinec měl dvě rodiny – rodinu z otcovy strany neboli „vnitřní

příbuzné“ a rodinu z matčiny strany – „vnější příbuzné.“ Žádná z rodin nebyla

56 Polygynie je příbuzenské pravidlo umožňující muži, aby měl více než jednu manželku. 57 Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) : Klub Hanoi, 2005

– [cit. 2009 – 09 - 25]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz/pdf/stzena.pdf,> 58 Typ rodiny, kdy veškerá moc je soustředěna v rukou otce, který stál v čele rodiny.

36

nadřazena či podřazena druhé. K oběma musel jedinec projevovat patřičnou úctu a

respekt.59

Základem rodiny byly děti a to především chlapci. Ve Vietnamu, na rozdíl

od mnoha jiných asijských zemí, nikdy nedocházelo k usmrcování novorozeňat –

ani dívek. Samozřejmě byla větší radost, když se narodil chlapec, ale ani dívkou

nebylo pohrdáno. Obzvlášť, pokud se narodila jako první a mohla později pomáhat

matce s výchovou a péčí o sourozence.

Tradicí bylo, že syn zůstával doma a staral se o své rodiče, zatímco dívka

domov opustila a stala se součástí rodiny svého muže.60 „Děti byly povinny

vynaložit veškeré prostředky a úsilí, aby svým rodičům poskytly veškerou péči a

pohodlí, a to i na úkor svého osobního štěstí.“61

V minulosti platily tvrdé zákony, které trestaly provinění dětí vůči rodičům

– např. za urážku rodičů nebo pošpinění jejich jména mohl být potomek oběšen.

Existovaly také tresty za porušení tříleté doby smutku po smrti rodičů – v té době se

potomek nemohl ženit/vdávat, účastnit se oslav, poslouchat hudbu, pít alkohol, nosit

jiné šaty než smuteční, dokonce nesměl ani sexuálně žít. Za porušení těchto pravidel

se udělovaly nejrůznější tresty od vyhnanství přes bití holí nebo bičem až po nucené

práce.

„V rodinách silně ovlivněných konfucianismem děti nesměly vstupovat do

místnosti rodičů, pokud tam nebyly pozvány nebo k tomu neměly výslovné

povolení. Nesměly hovořit první, pokud nebyly vyzvány, a nesměly se dotýkat

předmětů, které byly v nějaké souvislosti se sňatkem rodičů. O rodičích musely

hovořit za všech okolností uctivě a pouze v dobrém, a to v jejich přítomnosti,

nepřítomnosti, i po jejich smrti.“62


– [cit. 2009 – 09 - 30]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz/pdf/stzena.pdf> 60 Tamtéž 61 Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) : Klub Hanoi, 2005


<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005011301> 62 Tamtéž

37

3.2.2. Současná rodina ve Vietnamu

Rodina zaujímá ve vietnamské společnosti stále velmi silné postavení a

proto je velice pevná, často se skládá ze tří a více generací. Pro Vietnamce jsou

domovy důchodců nepředstavitelné, protože vždy jedno z dětí (nejčastěji nejstarší

syn) má na starost rodiče.

V rodině existují jasná pravidla, která jsou do vysoké míry ovlivněna

konfucianismem, který hrál hlavně v minulosti velkou roli. Ten také definuje tři

základní mezilidské vztahy odehrávající se uvnitř rodiny. Je to vztah mezi otcem a

synem, manželem a manželkou a mezi straším a mladším bratrem. Už z tohoto

můžeme registrovat silné patriarchální zaměření vietnamské rodiny – vztah dcery a

matky nebo dvou sester je vynechán.63

Asi nejsilnější vztah je mezi rodiči a dětmi, přičemž děti jsou stále podřízeny

hlavně otci. Děti by se měly chovat k rodičům s úctou, pečovat o ně a starat se o ně

ve stáří. Vztah rodičů by měl být charakterizován laskavostí a mírností. Vietnamské

děti musí své rodiče poslouchat i když jsou dospělí – rovnocenná výměna názorů

mezi více generacemi je vyloučena – pravdu má vždy ten starší.

Termínem, který se často ve spojitosti s vietnamskou rodinou používá je tzv.

synovská oddanost. Tím je nazýván ideální vztah mezi otcem a synem. Vietnamci

vychází z předpokladu, že bude-li se syn chovat ke svým rodičům uctivě a zdvořile,

bude se později chovat stejným způsobem i k ostatním lidem, a ve společnosti bude

vládnout pořádek a klid.64

Role ženy je ve vietnamské společnosti také jiná než u nás. Její postavení je

dodnes většinou podřízené muži. Platí zde pravidlo, že dokud žena žije s rodiči,

poslouchá otce, když se vdá, poslouchá manžela, když manžel zemře a žena žije se

63 LANDA, Ondřej. Vietnamská rodina [online]. [cit. 2009 – 10 - 02]. Dostupný z WWW:

<http://www.ondrejlanda.wz.cz/pdf/viet_fam.pdf>, s. 2. 64 Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) : Klub Hanoi, 2005


<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005011301>

38

synem, tak ho musí poslouchat.65 Samozřejmě se v moderní společnosti od této

tradice stále více ustupuje. Roste úloha žen – jak v rodině, tak ve společnosti. Žena

může rozhodovat ohledně mnoha událostí, ale poslední slovo – alespoň formálně –

musí mít vždy muž.

3.2.3. Vietnamská rodina v ČR

Pro Vietnamce žijící v České republice je rodina stále základním kamenem.

Zde, daleko od své vlasti, je často rodina to jediné, na co se Vietnamci mohou

spolehnout. Členové se navzájem podporují a pomáhají si. Často spolu také pracují

nebo společně vedou obchody.

Rodina žijící v České republice se snaží udržovat se svými příbuznými ve

Vietnamu kontakt. Z výzkumu Trung Ta Minh (viz výše) vyplývá, že přes 81%

dotázaných udržuje se svými příbuznými telefonický kontakt, kolem 26 % si píše e-

maily, 39,4% sleduje satelitní televizní vysílání a 16, 2% čte vietnamské noviny a

časopisy. Z 99 dotazovaných navštívilo Vietnam během svého pobytu zde pouze

13%.66

65 Multikulturní centrum Praha [online]. Praha (Česká republika) : Multikulturní centrum Praha,

2005 – [cit. 2009 – 10 - 02]. Dostupný z WWW:

<http://www.mkc.cz/uploaded/otevrena_skola/ikd_vietnam.pdf>, s. 8. 66 MINH, Trang Ta. Podnikání a život Vietnamců v Chebu, s. 42.

39

Obrázek 6 - Způsob udržování kontaktu s Vietnamem

0,00%

10,00%

20,00%

30,00%

40,00%

50,00%

60,00%

70,00%

80,00%

90,00%

telefonicky satelitní TV e-mail noviny ačasopisy

návštěvy

Rodinná soudržnost se také projevuje tím, že Vietnamci v České republice

posílají peníze svým příbuzným do Vietnamu. Ve Vietnamu a podobných zemích je

daleko větší tendence očekávat od bohatého příbuzného stálou finanční pomoc

(bohatým příbuzným je míněný Vietnamec žijící v České republice i v situaci, kdy

bohatý na zdejší poměry vůbec není).

Vietnamská rodina je v hostitelské zemi často vystavena tlakům, které

postupně mění její principy a fungování. Můžeme se setkat s tím, že změny ve

vztazích širšího příbuzenstva mají někdy za následek snahu některých členů rodiny

o integrování se do české společnosti (hlavně v tzv. druhé generaci Vietnamců).

Tito jedinci přestávají s příbuzensky vzdálenějšími členy rodiny komunikovat a

orientují se pouze směrem k členům rodiny přítomných v ČR. Ke konfliktům

dochází ale teprve když jedna generace rodiny nastupuje cestu integrace (děti),

zatímco generace rodičů trvá na dodržování rodinných norem v souladu

s vietnamskou tradicí.67


189.

40

Postupem času se také výrazněji mění postavení ženy, které zde není tak

vázáno tradicí jako ve Vietnamu. Ženám je ponechána větší volnost a samostatnost,

to platí i o dětech.

Příkladem jsou „…vietnamské rodiny, které ve své zemi původu žily na

venkově a v emigraci pobývají ve městě. Některé tradiční rurální genderové

stereotypy se v městském prostředí začínají měnit. Pojetí rolí přestává být tak

tradiční.... Vietnamští muži nepožadují po ženách takový komfort obsluhy a

úslužnosti apod. Tato změna rolí …je… dána také přechodem z tradičního rurálního

prostředí v zemi původu do českého urbánního, než jen přechodem z jedné kultury

do druhé.“68

Stále častěji se můžeme setkat také s uzavíráním mezietnických sňatků.

Podle údajů Českého statistické úřadu69 si mezi lety 1995-2007 vzalo 35 tisíc

českých žen muže cizince a 22,7 tisíc českých mužů se oženilo s cizinkou. Z toho

bylo vždy 7% sňatků, kdy jeden z manželů měl vietnamskou státní příslušnost. To

je patrné i z následujících grafů, kde můžeme vidět mimo jiné také srovnání se

sňatky Čechů a Češek s ostatními národnostmi. Česko-vietnamský sňatek je třetím

nejčastějším mezietnickým sňatkem.


58. 69 HOLÁ, Bohdana. Život cizinců v ČR, s. 19.

41

Obrázek 7 - Sňatky muž cizinec - žena ČR, 1995 - 2007

Itálie3%

Rusko3%

Rakousko4%

Ostatní 32%

Spojené království

5%

Ukrajina 6%

Vietnam 7%

Spojené státy5%

Slovensko21%

Německo 14%

Obrázek 8 - Sňatky žena cizinka - muž ČR, 1995 - 2007

Ostatní17%

Polsko3%

Vietnam7%

Rusko8%

Bělorusko3%

Ukrajina32%

Slovensko30%

42

Většina vietnamských ženichů i nevěst vcházela v těchto letech (1995-2007)

do sňatků svobodná (u mužů bylo 85,5%, u žen 69,3%), zbytek byl rozvedený nebo

ovdovělý). V 15 % manželství, ve kterých byl muž cizinec a žena Češka došlo

k rozvodu, tam, kde byla cizinka žena byla rozvodovost nižší, činila 9%.70

Na území České republiky se mezi lety 1995 až 2007 narodilo 15 tisíc dětí –

cizinců, z čehož, jak ukazuje následující graf, mělo 35 % vietnamské státní

občanství (= 5 306 dětí).71 To je nejvyšší počet, na druhém místě jsou ukrajinští

děti. Označení „ostatní“ je pro ty národnosti, u nichž počet narozených dětí

nepřesáhl 300.

Obrázek 9 - Narození cizinci v ČR, 1995 - 2007

USA1%

Ostatní21%

Bulharsko1%

Francie2%

Mongolsko2%

Ukrajina16%

Vietnam35%

Rumunsko2%

Slovensko11%

Rusko6%

Čína3%

70 HOLÁ, Bohdana. Život cizinců v ČR, s. 23, 26. 71 HOLÁ, Bohdana. Život cizinců v ČR, s. 13.

43

3.3. Svátky a rodinné oslavy

Vietnam je stát bohatý na tradice a svátky. To je dáno především vlivem

náboženství, kterých je v této zemi hned několik. Tradice je ovlivněna také dřívější

nadvládou Číny nebo Indie. V současnosti má na Vietnam vliv také západní svět.

Protože se ve Vietnamu používá čínský kalendář, připadá většina oslav na jiné

datum než u nás.

Silným a stále existujícím zvykem je uctívání předků, který vychází

z animismu. Každá rodina má doma oltář předků, kde bývají umístěny fotografie

zemřelých, případně destičky s nápisy týkajícími se předků. Předci bývají uctíváni

až do čtvrté generace. Při výročí úmrtí některého člena rodiny se vaří slavnostní

jídla a zvou se přátelé a příbuzní. Lidé se modlí ke svým předkům, aby je samotné a

jejich blízké ochránili.

Významným svátkem je Den bloudících duší. Je to připomínka smrti.

Bloudícím duším (= duším, které zemřeli nevhodnou smrtí – utonutím nebo

sebevraždou - nebo duším těch, kteří po sobě nezanechali mužského potomka, který

by se staral o rodinu) se obětuje jídlo a další dary, aby došly klidu a zapomněly na

smrt. V chrámech se slouží modlitby a v domácnostech se obětuje na rodinných

oltářích. Pálí se papírové oblečení a boty jakožto votivní dary smrti.72

Další slavností je Svátek středu podzimu. Slaví se 15. den 8. lunárního

měsíce. Říká se, že v tento den je měsíc jasnější a plnější než kdy jindy. Středem

zájmu jsou děti, kteří se slavnostně obléknou a společně s rodinami vyráží do města

za zábavou. V tento den se můžeme také setkat v obchodním areálu SAPA s mnoha

dětskými atrakcemi. Je to obdoba našeho Dne dětí, který slavíme 1. června.

Posledním svátkem roce je Svátek ducha rodinného krbu. Podle lidových

představ má každá rodina svého ducha, který pozoruje rodinu během celého roku a

na konci roku vyráží ze země do nebes k nejuctívanější bytosti taoistického nebe –

72 Mezikulturní dialog [online]. Praha (Česká republika) : Mezikulturní dialog, 2009 – [cit. 2009 –

10 - 05]. Dostupný z WWW: <http://www.mezikulturnidialog.cz/svatky-na-ermd/vietnamska.html>

44

k Nefritovému císaři. V tento den proto Vietnamci tohoto ducha obdarovávají, aby

na ně císaři nežaloval a oni nebyli potrestáni.73

Důležitou událostí v životě rodiny je pohřeb. Lidé se na svou smrt připravují

a hovoří o ní mnohem více než my v České republice, to je způsobeno také tím, že

staří lidé umírají v rodinách, zatímco u nás jsou stále častější domovy důchodců

popř. nemocnice. Zajímavé je, že úmrtí se svým přátelům neoznamuje – jejich

povinností je, se o smrti dozvědět od svých známých. Smrt je ve Vietnamu chápána

jako odchod duše do jiného světa a musí být proto uctívána, aby nalezla klid.

3.3.1. Nový rok

Nejdůležitějším a stále dodržovaným vietnamským svátkem je oslava

nového lunárního roku (vietnamsky Tet Nguyen Dan – častěji používaná zkratka

Tet). Je to buddhistický svátek jara.

Nový rok spadá v našem kalendáři přibližně mezi poslední dny ledna a

poloviny února. K vietnamskému novému roku se váže mnoho zvyků a rituálů.

Součástí příprav je i výzdoba domů, stejně jako tomu bývá u nás v období Vánoc.

Novoročním stromečkem je v severním Vietnamu malá kvetoucí broskvoň, v jižním

rozkvetlá meruňka. Setkat se můžeme také s kumkvatovým stromkem obaleným

plody, které se podobají mandarinkám. Podle tradice je broskev symbolem

dlouhověkosti a nesmrtelnosti a lidé věří, že květy mají sílu ochraňovat před zlými

duchy. Kumkvartové stromečky představují pokračování života a střídání

generací.74

Do následujícího roku se snaží lidé – stejně jako u nás – vstoupit bez sporů,

dluhů a dalších neřestí. I ve Vietnamu se říká: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“

Celé rodiny putují před Novým rokem na hřbitovy a zvou své zesnulé předky na

novoroční oslavy domů.

Vietnamská studentka Metropolitní univerzity v Praze Nguyen Thi Thuy

Dugong popisuje, jak tráví ve Vietnamu Nový rok: „Tradiční novoroční pokrm je

však bánh chung. Ve Vietnamu se přípravě tohoto slaného koláče věnuje doma i

73 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 63. 74 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 58-59.

45

několik dní. Vaří se z lepkavé rýže, je plněný fazolemi, tučným vepřovým masem a

balí se do velkých listů. Během vaření se vyprávějí legendy, třeba o tom, jak bánh

chung vznikl… To nejlepší jídlo nejdřív obětujeme na rodinném oltáři. Hostíme tím

naše předky. Voláme jejich zemřelé duše zpět na pozemský svět a modlíme se k

nim. Současně se zapalují ve Vietnamu vyráběné vonné tyčinky… Venku pálíme

falešné papírové peníze. To symbolizuje prosbu k předkům, aby po celý rok zajistili

rodině dostatek peněz… Následuje slavnostní večeře, která trvá i několik hodin.

Svátek slaví celá rodina společně, což ve vietnamském pojetí neznamená pouze

rodiče a děti, ale i prarodiče, strejdy, tety, sestřenice a bratranci, a dokonce i

příbuzenstvo z druhého nebo třetího kolene. Sedíme na zemi, neboť se sejde i

dvacet, třicet lidí.“75

Jeden z důvodů, proč se vietnamské děti těší na oslavy je, že dostávají

peněžité dárky, tradičně v červených obálkách. Příchod nového roku o půlnoci

oznamují velké ohňostroje. První čtyři dny nového roku obvykle Vietnamci

navštěvují pagody, chrámy, své příbuzné, kamarády, známé ale i učitele.76

Pro imigranty žijící v České republice je příchod nového lunárního roku

neméně důležitý. Většina z nich si ho přeje oslavit se svou rodnou ve Vietnamu, ale

finanční situace jim to neumožňuje. Tak proto alespoň domů telefonují a posílají

peníze a dárky. V předvečer Nového roku se sejdou všichni příbuzní žijící v ČR a

slaví pospolu. Samozřejmě během oslav nechybí ani tradiční pokrm a uctívání

předků. Během čekání na příchod nového roku sledují rodiny přímý přenos oslav ve

Vietnamu a v souladu s vietnamským časem také zlom starého a nového roku.

V České republice přichází v šest hodin večer. Setkat se můžeme také s tím, že

Vietnamci jdou do zábavních podniků, což se ve Vietnamu nestává.77



<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2008021401> 76 Multikulturní centrum Praha [online]. Praha (Česká republika) : Multikulturní centrum Praha,

2005 – [cit. 2009 – 10 - 07]. Dostupný z WWW:

<http://www.mkc.cz/uploaded/otevrena_skola/ikd_vietnam.pdf> 77 UHEREK, Zdeněk; KORECKÁ, Zuzana aj. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy, s.

193.

46

Tento den se dá označit i jako oslava narozenin, protože nyní si Vietnamci

přičtou rok života navíc. Rozdílem vůči České republice také je, že Vietnamci

počítají do svého stáří i dobu v mateřském lůnu. Oslavu narozenin, tak jak ji známe

my, vietnamská tradice nemá, až v současnosti, pod vlivem západní kultury slaví

příslušníci mladé generace své narozeniny v den, kdy se narodili. Jmeniny

Vietnamci neznají vůbec.

3.4. Náboženská situace

Obecně lze říci, že Vietnamci jsou mnohem více nábožensky založeni než

Češi. Zatímco Česká republika je spíše ateistickou zemí, ve Vietnamu je většina lidí

věřících. Dalším rozdílem je, že v České republice je nejčastější římskokatolická

církev, ale ve Vietnamu najdeme hned několik vedle sebe existujících směrů.

Původní Vietové byli animisté, to znamená, že podle jejich názoru nejen

všichni lidé a zvířata mají duši, ale že ji mají také přírodní útvary, rostliny, kameny

apod. Z toho vychází i víra v nadpozemské bytosti. V nadpřirozený svět věří lidé

bez ohledu na náboženství, které vyznávají. Věří, že existují různí duchové a bozi,

kteří ovlivňují – ať už pozitivně či negativně – život na zemi.

Nejvíce populace se v dnešní době hlásí k buddhismu, hlavně k tzv.

mahájánovému formě (mahájána je jedním ze tří hlavních proudů buddhismu,

vznikl kolem 1. století n.l.). V každé obci, kde žijí vlastní Vietnamci najdeme

buddhistický chrám (u nás o něm najdeme nejčastěji zmínky jako o pagodě,

přestože toto označení není úplně přesné).78

Před třemi lety zaregistrovalo Ministerstvo vnitra ČR Vietnamský klub

sympatizantů s buddhismem v EU. Od ledna 2008 můžeme ve Šluknovském

výběžku ve městě Varnsdorf najít buddhistický chrám založený vietnamskou

komunitou.


47

Významnou roli v životě Vietnamců hrál a stále hraje konfucianismus. Tato

filozofie ovlivňovala Asiaty více než 2 tisíce let a silný vliv měla i na celou

vietnamskou společnost.

Asi 10% obyvatel se hlásí ke katolicismu, což je po Filipínách nejvyšší

číslo mezi všemi asijskými zeměmi. I katolíci mají jak ve vesnicích, tak městech

své kostely, někdy dokonce katedrály. Ve Vietnamu existuje několik čistě

katolických obcí.

V České republice se nachází také poměrně početná vietnamská katolická

komunita, stejně jako ve Vietnamu se jedná asi o 10% z celkového počtu

Vietnamců zde žijících. Katolická komunita má ale zaregistrováno pouze necelou

tisícovku Vietnamců. Problém spočívá v tom, že vietnamští obyvatelé tuto

komunitu neznají. Na území ČR působí totiž jen tři vietnamští kaplani – dva na

Moravě a jeden v Čechách. Řada věřících tak nemá možnost zúčastnit se mší

svatých ve svém rodném jazyce. Činnost této komunity spočívá mimo jiné také

v pořádání vánočních setkání, organizuje letní tábory pro mládež apod.

Přibližně 200 tisíc věřících v oblastech Centrální vrchoviny vyznává

protestantismus. Etničtí Khmerové a Čamové – tj. asi 10% - se hlásí většinou

k islámu. Dále zde můžeme najít obyvatele, převážně zbytky indické komunity

v Ho Či Minově Městě, kteří uznávají hinduismus. Na území Vietnamu existují také

dvě velké sekty – sekta Cao Dai a Hao Hao (asi 1,5 milionů věřících).79

Sekta Cao Dai, ke které se dnes hlásí asi 2 miliony věřících vznikla ve

20. letech 20. století. Snaží se o spojení různých prvků všech světových

náboženství. Zajímavostí je, že tato sekta uctívá nejen různé velké náboženské

představitele jako Ježíše Krista, Konfucia, Buddhu, ale například i francouzského

spisovatele Victora Huga.80

Komunisté proti uctívání předků nikdy nevystoupili, pouze tuto činnost

prohlásili za národní tradici. Ústava socialistického Vietnamu zaručuje svobodu



<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2003081203> 80 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 76.

48

náboženského vyznání. Mohou zde proto působit všechny státem uznané církve a

náboženské organizace a to i přes snahu mnoha komunistů náboženství potlačit.81

3.5. Vietnamština

Abychom Vietnamce lépe pochopili, je potřeba také znát nejen jejich

historii, kulturu a náboženství, ale také vědět základní informace o jejich mateřském

jazyce. Je nutné zdůraznit, že Vietnamci, přestože jejich země leží na asijském

kontinentu, píší latinkou. Čínským znakům rozumí dnes již pouze výjimky.

Vietnamština se počítá mezi jazyky s nejbohatší slovní zásobou. I přes tuto

skutečnost je nutné podotknout, že ve vietnamštině nenajdeme téměř žádná slova

cizího původu – ani slova anglická, latinská či řecká.

Co se týče vietnamštiny a češtiny, nemají tyto dva jazyky společného téměř

nic. Vietnamština nerozlišuje jednotné a množné číslo, nerozlišuje mluvnické rody

nebo slovesné časy. Slova se neskloňují, nečasují a ani jinak nemění. Základní

slovní zásoba se skládá z jednoslabičných slov.

Důležitou roli hraje ve vietnamštině intonace. Každé slovo je možné

vyslovovat pomocí šesti různých tónů, které rozlišují význam. K použití vhodné

intonace nám pomáhají značky, které se umisťují nad či pod jednotlivá písmenka.

Proto se můžeme v textu shledat s různými vlnovkami, čárkami, tečkami,

vaničkami, stříškami či apostrofy. V textu se také vyskytují některá písmena

přeškrtnutá, či doplněna poznámkami.82

Jako příklad, bych ráda uvedla jednoslabičné slovo „ma“, které může mít

hned několik významů – buď znamená „duch“ (rovný tón), „ale“ (klesavý tón),

„tvář“ (stoupavý tón), „hrob“ (klesavě stoupavý tón), „kůň“ (přerušovaně stoupavý

tón) nebo „sazenice rýže“ (hluboký hrdelní tón).83 Na tomto příkladě můžeme vidět,

jak silně se mohou významy slov lišit pouhým použitím intonace.

81 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 77. 82 KOUDELKA, V., Vietnam : Země rýže a hor, s. 148. 83 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 51.

49

Je pravděpodobné, že pro většinu Čechů, by bylo velmi obtížné naučit se

tento jazyk. Je nutné si proto uvědomit, že ne lehčí úkol čeká Vietnamce, kteří

přijedou k nám do České republiky.

„Většina Vietnamců sice po svém příchodu do ČR navštěvuje … jazykové

kurzy organizované krajany, kurzy však nevyučují kvalitní lektoři a ani nejsou k

dispozici vhodné učební materiály, takže absolventi nejsou schopni jazyk aktivně

využívat. Přesto se Vietnamci jen zcela výjimečně účastní kurzů organizovaných

neziskovými organizacemi.“84

3.5.1. Oslovování

Ve vietnamštině neexistuje tykání a vykání, tak jak ho známe z češtiny. Aby

Vietnamci vyjádřili zdvořilost či úctu, používají speciálně určená slova a obraty,

jejichž aplikace závisí na okolnostech vztahujících se k věku či společenské

příslušnosti účastníka.85

Rozdíl mezi vietnamštinou a češtinou spočívá také v používání zájmen. Ta

Vietnamci mají, ale používají je většinou pouze děti. Ve zdvořilé konverzaci se

nevyskytují, jsou dokonce považována za urážku. Právě nahrazováním těchto

zájmen Vietnamci vyjadřují úctu, kterou my Češi vyjadřujeme pomocí tykání a

vykání.

Místo zájmen se používají slova označující příbuzenské vztahy. To platí, i

v případě, kdy bychom chtěli říct „já“, ve vietnamštině musíme říct např. „starší

sestra“. Přičemž volba slov „mladší/starší“ se nezakládá na věku, ale na postavení

v rodině. Takže například všechny děti od staršího bratra otce (strýce) jsou pro děti

mladšího bratra vždy staršími sourozenci, i když jsou ve skutečnosti mladší.86


35. 85 Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká republika) :

Člověk v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 10 - 15]. Dostupný z WWW: < http://www.varianty.cz> 86 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 53.

50

V ČR dochází ale postupně ve vietnamštině k mnoha změnám – například

ztrácí tuto výše uvedenou přísnou věkovou a poziční hierarchizaci společnosti

(vyjadřovanou mnoha druhy zájmen a oslovení).87

Při oslovování Vietnamce v Čechách platí obecné pravidlo, že použijeme

českého „paní/pane“ a přidáme k tomu křestní jméno Vietnamce (viz níže).

Důležité je také vědět, že ve vietnamské rodině si navzájem příslušníci

netykají. Děti rodičům a i rodiče dětem vykají. Proto se můžeme často shledat

v české společnosti s jevem, kdy se vietnamské dítě diví, že české tyká rodičům

nebo naopak, že vietnamské dítě omylem tyká učitelce ve škole.

3.5.2. Vietnamská jména

Vietnamské jméno se na rozdíl od českého skládá z několika samostatně

stojících slabik. Nejčastěji bývají tyto slabiky tři, setkat se můžeme i se dvěmi nebo

čtyřmi.

První slabika je vždy příjmení. Celkový počet příjmení ve Vietnamu je

omezený, často to bývají ta, která dříve patřila panujícím dynastiím (např. Nguyễn,

Trần, Lê).88 Zajímavostí je, že jméno vietnamské ženy se po sňatku nemění,

nepřebírá příjmení svého muže.

Posledním místo zaujímá vždy křestní jméno. Je zvykem, že dívky dostávají

jména po květinách nebo po jiných krásných věcech či přírodních úkazech (př. Cúc

[chryzantéma], Sương [rosa], Lan [orchidej]). Muži dostávají naopak jména podle

různých ctností a hrdinských vlastnostech (Đức [ctnost, čest], Khiêm [skromný]).

Prostřední jméno nám může pomoci určit pohlaví, ale nebývá to tak vždy.89

V současnosti se můžeme stále častěji setkat s tím, že Vietnamci si v České

republice nechají říkat českým jménem. Důvod, který je k tomu vede, je prostý –


58. 88 Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká republika) :

Člověk v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 10 - 17]. Dostupný z WWW:

<http://www.varianty.cz/index.php?id=17&action=list&theme=&target=&orderCol=note&direction

=ASC&start=160&item=179> 89 Tamtéž

51

Češi nedokáží jejich pravé jméno správně vyslovit. A proto raději, než aby si ho

nechali komolit, přijmou české. Doma a ve vietnamské komunitě se ale zpravidla

stále oslovují jejich původním vietnamským jménem.

3.6. Zvyky odlišné od českých

3.6.1. Rozdíly v sociálním styku a komunikaci

Kromě mnoha svátků a oslav existují i další zvyky a způsoby chování, které

jsou odlišné od českých. Pokud budeme znát alespoň základní zvyklosti při styku

s Vietnamci, můžeme se vyvarovat mnoha nepříjemnostem.

První z rozdílností, na kterou narazíme hned při setkání je pozdrav. Ve

Vietnamu se vždy nejprve zdraví muž. To platí, i když se oslovuje celá skupina. Je

slušností říci: „Vážení pánové, vážené dámy“, nikdy naopak. Také je zvykem, že se

při zdravení podávají obě ruce a na okamžik je podržíme a stiskneme (ruka se

druhému drží mezi oběma rukama).90

Zvykem je zahajovat konverzaci hovorem na téma zdraví, rodina a věk.

Znakem dobrého vychování je, že se zajímáte o partnerův stav a o stav jeho rodiny.

Setkat se tedy můžete s otázkami typu: „Kolik Vám je let?“ „Jste zdravá?“

Evropané chápu většinou takovéto otázky jak nezdvořilé a vzájemně si je nekladou.

Není výjimkou, že vietnamské dítě položí ve třídě vyučující otázku, kolik jí je let, a

tu, pokud nezná tuto tradici to může zaskočit a může reagovat nevhodným

způsobem.

S negativní reakcí se můžeme setkat také při upřímně míněné lichotce ze

strany Vietnamců. Ti, ve snaze nám polichotit mnohdy řeknou „Jste tlustá“. Tato

věta ve vietnamském podání má znamenat, že vypadáte dobře, že vám to sluší, že se

vám vede dobře. Ve Vietnamu stále platí, že kdo je štíhlý, tomu se daří špatně.

Štíhlost je příznakem podvýživy.91

90 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 154. 91 ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 86.

52

Dalším odlišným projevem je „věčný“ úsměv. Ten má mnoho různých

významů – nejen štěstí a spokojenost jako u nás, ale také smutek nebo rozhořčení.

Záleží vždy na situaci. V okamžiku, kdy Vietnamec něčemu nerozumí, tak se

usmívá. Usmívá se i když mu je něco nepříjemné. Proto se často můžete setkat se

situací, kdy Vietnamci je něco vytýkáno a on se usmívá. Není to drzost, jak by se na

první pohled mohlo Evropanům zdát, ale snaha potlačit nepříjemnou situaci. Tento

zvyk existuje i v jiných asijských zemích – např. v Japonsku či Koreji.

U nás platí, že je slušné se lidem dívat do očí, když s nimi mluvíme. Tak

tomu ale ve Vietnamu není. Přímý a dlouhý pohled do očí je pro ně nepříjemný a

často si ho vysvětlují jako sebevědomé vystupování, domýšlivost nebo dokonce

jako urážku. Sklápění očí ve Vietnamu znamená vyjádření úcty a slušné chování.

Typickým příkladem je výpověď jednoho vyučujícího: „Mluvil jsem s paní Ha.

Zrovna když jsem ji říkal to nejdůležitější, přestala mě poslouchat a dívat se mi do

očí, sklopila zrak. Jako by nechtěla slyšet, co její syn ve škole provedl, jako by mě

ignorovala.“92 To se také snadno může stát ve škole příčinou i jiných nedorozumění

– učitel, který chce přimět vietnamské dítě, aby se zapojilo do výuky, často

vyhledává oční kontakt - aby ho povzbudil, dodal mu odvahy. Ale vietnamské dítě

si toto chování vysvětluje jako pohrdání a je raději ticho a vůbec se nezapojí.

V asijských kulturách je zásadou společenského chování nevyjadřovat

negativní emoce, není slušné vyjádřit někomu do očí svůj nesouhlas, odmítnutí.

Snadno se tedy můžeme setkat se situací, kdy budeme po Vietnamci něco chtít, on

bude říkat „ano“, ale při tom to neudělá. Toto „ano“ znamenalo, že nás poslouchá,

že nám rozumí. S tímto tématem také úzce souvisí projevování kritiky na veřejnosti.

Je naprosto nepřípustné kritizovat nebo vytýkat chyby druhému před ostatními. Ve

Vietnamu se toto považuje za jeden z nejtvrdších trestů. V případě, že se člověk

neudrží a začne na Vietnamce křičet, přestane k němu Vietnamec mít respekt,

člověk ztratí autoritu.93

Běžným jevem v českém školství (zvláště v nižších ročnících) je, že když

chce vyučující pochválit dítě, že ho pohladí po vlasech. Ale tak to ve Vietnamu není

správné - hlazení po vlasech a jiné dotýkání hlavy je považováno za projev velké

92 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 152. 93 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 88.

53

neúcty, děti jsou zvyklé více na „poplácání“ po ramenech či zádech. Pohlazení po

hlavě je přípustné pouze mezi rodiči a dětmi.

Rozdíl je také ve stolování. Známou věcí je, že Vietnamci jedí hůlkami. Co

již tolik známé není, je fakt, že je zcela běžné, že chutná-li Vietnamci jídlo, že

zašpiní ubrus. Slušné také je, nedojídat jídlo, v talíři by měl zbýt alespoň kousek

rýže, abyste dali najevo, že jste sytí. Pokud by se tak nestalo, domnívá se

Vietnamec, že máte ještě hlad a hned vám přidá. Se stolováním také úzce souvisí

mlaskání. To je také výrazem chutnosti pokrmu a okamžitou lichotkou na stranu

hostitele. Po každém jídle si má člověk říhnout, aby nezatěžoval trávící akt

vzduchem, který se tam během pojídání dostal. Pojídání pokrmů je dlouhodobá

záležitost, protože je zvykem, že se při jídle řeší rodinné i pracovní záležitosti.94

Rozdíl je také v přivolání druhé osoby. Vietnamci se přivolávají nataženou

rukou před sebe, ale dlaní se pohybuje ve vodorovné poloze směrem dolu. Možné je

také pohybovat prsty směrem k sobě. Je neslušné přivolávat osobu ukazováčkem

směrovaným nahoru – opět to vyjadřuje nadřazenost jedince.95

Zejména pro obchodní styk je důležité znát i další vietnamskou zvyklost:

„Podobně jako v celé Asii i ve Vietnamu je výměna navštívenek při společenském i

obchodním styku naprostou samozřejmostí. Za zdvořilou formu je pokládáno

předání a převzetí navštívenky oběma rukama. Předání vizitky jednou rukou či

dokonce položení na stůl (podobně i podávání peněz při placení) je společensky

nepřijatelné. Při jednání je pak vhodné vizitku ponechat před sebou na stole jako

znamení úcty - okamžité založení vizitky je považováno za výraz nezájmu.“96

Mezi další rozdílnosti například patří, že Vietnamci nepoužívají kapesník,

předměty si vždy předávají oběma rukama jako vyjádření úcty, není běžné, aby se

milenecké páry na veřejnosti líbali a objímali, ženy téměř nenosí sukně. Často také

můžeme vidět Vietnamce s dlouhým nehtem na malíčku, který může dosáhnout

94 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 88. 95 Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká republika) :

Člověk v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 10 - 25]. Dostupný z WWW:

<http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/10.pdf> 96 BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export [online]. Praha (Česká republika) :


<http://www.businessinfo.cz/cz/sti/vietnam-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000667/>

54

délky až několika centimetrů. Je to na důkaz toho, že se má dobře, a že nemusí

fyzicky pracovat.

3.6.2. Žvýkání betele

Téměř národním zvykem Vietnamců je žvýkání betele. Jde o peckovice

z arekové palmy, které se rozdrcené zabalí do listů pepřovníku betelového. To je

rostlina, která má stimulační a vzpružující účinek. Poté se list potře hašeným

vápnem a žvýká. Během žvýkání se uvolňují omamné látky, proto je tato činnost

považována za konzumaci drog. Žvýkání betele zbarvuje sliny do ruda. Tím pádem

dochází k obarvení zubů téměř do černé barvy.97

Ke žvýkání betele dochází při každém setkání - při příležitosti různých oslav

a svátků je žvýkání neodmyslitelné.

Ve Vietnamu je žvýkání betele často i součástí svatebního obřadu. Tato

tradice vychází z toho, že plod areky a betelový list jsou prakticky nerozlučnou

dvojicí. A to by mělo platit i pro manželský pár. Podle jiného zvyku se říká, že

nevěstina šikovnost se pozná podle toho, jak umí uvázat betelový balíček.

97 MÜLLEROVÁ, P. Vietnam : Stručná historie států, s. 110.

55

4. Vzdělávání Vietnamců

4.1. Vietnamský školní systém

Ve Vietnamu má vzdělání velkou hodnotu, to je ovlivněno opět především

konfucianismem, který vyzdvihuje především morální jednání, rozum a

zodpovědnost. Jednou z hlavních zásad vietnamských škol proto je: „Nejprve se

učíme dobrým mravům, pak vzdělanosti.“ V roce 1919 byla zrušena konfuciánská

výchova a nahradil ji moderní systém odpovídající osnovám tehdejšího

francouzského školství. Začaly se vyučovat přírodovědné a umělecké předměty.

Hlavním jazykem byla francouzština. Problémem bylo, že ke vzdělání měla v té

době přístup jen horní vrstva obyvatelstva.98

4.1.1. Školství po roce 1945

Po získání nezávislosti v roce 1945 byla provedena reforma a byl zaveden

nový školní systém. Ho Či Min započal velký boj proti negramotnosti a zrealizoval

povinná školení čtení a psaní. Uzákonil také zápis vietnamštiny latinkou.

V 50. letech zavedl povinnou školní docházku (5 let). Jeho počínání bylo úspěšné –

do roku 1955 se opravdu zvýšila gramotnost obyvatelstva. Ale teprve až v roce

1975 se začíná systematicky budovat ucelený školský systém. Od roku 1987 byly

zaváděny reformy srovnatelné s úrovní evropského školství.99

98 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 133. 99 Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) : Střediska

integrace menšin, [cit. 2009 – 10 - 26]. Dostupný z WWW:

http://www.inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/Vzdelavaci_systemy_v_zemich_puvodu_

deti-cizincu.pdf, s. 5.

56

4.1.2. Současné principy školství

Vietnamská společnost vždy kladla důraz na vzdělání. Vietnam patří ve

vzdělání k lepšímu průměru zemí východní Asie a na rozdíl od ostatních

rozvojových zemí v regionu zde prakticky neexistuje analfabetismu. Děti dostávají

ve škole více úkolů oproti České republice, protože se ve škole většinou stihne

probrat jen teorie a praktická cvičení musí děti dělat doma nebo během doučování,

které je běžně praktikováno hlavně ve městech.

Vietnamské školy vyžadují větší disciplínu, učitelé mají u žáků větší

autoritu. Pro Vietnamce je paní učitelka jako matka, kterou je potřeba ctít. Ve

vietnamské škole rovněž bývá ve třídách více žáků, mnohdy i padesát. Z tohoto

důvodu (= příliš žáků) probíhá často ve školách i výuka odpoledne nebo večer, je

totiž potřeba se v prostorách vystřídat.

Vyučování probíhá i v sobotu, školní rok ale trvá pouze do května, takže

prázdniny mají žáci tři měsíce (červen, červenec a srpen). Vietnamci nemají jarní

nebo podzimní prázdniny, dodržují pouze lunární na začátku nového lunárního

roku. Děti také musí nosit školní uniformy. Povinná školní docházka trvá pouze pět

let. Hodnotí se od 1 do 10 s tím, že desítka je nejlepší známka, které dosáhne

málokdo málokdy.

Osnovy základního povinného školství jsou oficiálně jednotné – škola si

může výuku určovat sama z 15%. Základem je přizpůsobování osnov potřebám

dětí. Velký rozdíl je mezi výukou probíhající ve městech a na venkově, což je

ovlivněno materiálním vybavením školy, její dostupností apod. Výuka ve městech

je většinou kvalitnější a děti dosahují lepších výsledků.100

Rodiny jsou v současnosti schopné vynakládat veškeré své prostředky jen na

to, aby mohly jejich děti studovat. Společnost si vždy vážila učitelů a vzdělaných

lidí, přestože nikdy nebyli dobře placeni. Typickou výukovou metodou je frontální

vyučování. Základem úspěchu je slušné chování a píle. Důraz je kladen na národní

100 Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) : Střediska



deti-cizincu.pdf>, s. 7.

57

cítění a vlastní kulturní tradici. Nutné je také podotknout, že oficiální osnovy jsou

schvalovány v souladu s ideály a hodnotami oficiální komunistické strany.101

Dodnes však základní vzdělání není samozřejmostí pro všechny vrstvy

obyvatelstva – nejhorší situace je v horských oblastech, kde žijí národnostní

menšiny. Navzdory kladení důrazu na vzdělání tyto děti neabsolvují někdy ani pět

let povinné školní docházky. To je způsobeno hlavně ekonomickými důvody.

Rodiče musí investovat mnoho peněz do různých školních poplatků, nákupů

učebnic, dojíždění a podobně.

Institucí, která dohlíží na vzdělávací systém je Ministerstvo výchovy a

vzdělávání. To také v současnosti přišlo s návrhem zvýšení školného pro rok

2009/2010 (školné se neplatí pouze během pětileté povinné docházky). Například u

učňovských škol by mohlo být zvednuto až na 135 tisíc VND102 na měsíc. U

vysokých škol, které vedou k dosažení magisterského titulu dokonce na 270 tisíc

VND.103 Proto stát aplikuje vzdělávací politiku, která umožňuje získat stipendium,

sociální podporu nebo jiné možné formy výhod.

4.1.3. Struktura školství

Ve Vietnamu tvá mateřská dovolená jen čtyři měsíce, po této době matka

nastupuje do práce a o dítě se starají příslušníci rodiny, kteří již nepracují

(prarodiče), chůva nebo dítě nastupuje do jeslí. Během prvního roku práce má

matka mnoho úlev – chodí do práce později, má delší polední přestávku a vrací se

domu dříve. Jesle navštěvují děti od tří měsíců do tří let. Rozdílem oproti České

republice je, že vychovatelky se o děti starají i když jsou nemocné. Po třech letech




deti-cizincu.pdf>, s. 7. 102 VND = vietnamský dong, kurz k 27. 8. 2009 je 1000 VND= 1,015 USD 103 VietNamNet Bridge [online]. Ha Noi (Viet Nam) : VietNamNet Bridge, 2009 – [cit. 2009 – 10 -

27]. Dostupný z WWW: <http://english.vietnamnet.vn/education/2009/08/864830/>

58

jdou děti do školky, jejíž hlavní náplní je samozřejmě celkový rozvoj dětí a příprava

na školu.104

Povinné základní vzdělání trvá pět let a týká se dětí od šesti do maximálně

čtrnácti let. Na konci děti skládají závěrečnou zkoušku. Výuka trvá většinou

přibližně 4 vyučovací hodiny denně. Hodina má zpravidla 35 minut, přičemž cca 25

minut je věnováno hrám.105

Nižší střední škola přijímá žáky od 11 let, kteří navštěvovali základní školu

a trvá čtyři roky. Na konci musí žák opět složit závěrečnou zkoušku. Po ukončení

tohoto stupně mohou žáci pokračovat na vyšším stupni střední školy nebo odejít na

různá odborná učiliště, odborné školy nebo nastoupit do práce. 106

Odborné a technické školy se dělí107 na:

Odborné (2-3 roky) – poskytuje všeobecné vzdělání a odbornou

průpravu

Odborné navazující (1-2 roky)

Technicky zaměřené učiliště (3-3,5 roku) – zaměřené na technickou

specializaci

Technicky zaměřené učiliště navazující (2-2,5 roku)

Vyšší středoškolské vzdělání trvá většinou tři roky a týká se dětí starších

15 let, které složily poměrně obtížné přijímací zkoušky. Toto vzdělání je hlavně

chápáno jako příprava na vysokou školu a je proto zakončeno národní maturitní

104 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 135. 105 Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) : Střediska



deti-cizincu.pdf>, s. 8. 106 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 136. 107 Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) : Střediska



deti-cizincu.pdf>, s. 8.

59

zkouškou. Tato zkouška se skládá se čtyř předmětů, ale studenti jich musejí umět

šest, protože teprve v den maturity se dozvědí, z kterých dvou ji budou skládat.108

Můžeme se setkat s dělením škol podle tří specializací109:

Přírodní vědy

Společenské vědy

Přírodní vědy a inženýrství

Podle vietnamského statistického úřadu existuje ve školním roce 2008/2009

28 114 škol všeobecného vzdělávání, z čehož je 15 051 základních, 9 902 nižších

středních a 2 192 vyšších středních škol. Zbytek tvoří spojené základní a střední

školy. Žáků studujících v tomto roce bylo 15 127,9 tisíc, přičemž 6 731,6 tisíc

navštěvuje základní školu, 5 468,7 nižší střední a 2 927 tisíc vyšší střední školu.110

Vysoké školy mají podobnou strukturu jako v České republice. Bakalářský

program trvá tři roky, studenti musejí mít maturitní zkoušku a úspěšně absolvovat

přijímací zkoušky. Školy, kde se studuje pouze bakalářské studium se nazývají

„vyšší odborné školy.“ Na vysokých školách lze studovat pouze magisterské

studium, které má různé programy – na čtyři, pět nebo šest let. Toto studium je

rozděleno do dvou fází – první fáze (3 až 4 semestry) poskytuje obecné vzdělání,

druhá fáze je zaměřena na specializaci. Posledním možným typem studia je




deti-cizincu.pdf, s. 10. 109 Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) : Střediska



deti-cizincu.pdf>, s. 9. 110 General Statistics Office Of Vietnam [online]. Ha Noi (Viet Nam) : General Statistics Office Of


<http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=474&idmid=3&ItemID=9217>

60

doktorandské – jeho délka závisí na jeho konkrétní podobě – zda je prezenční,

kombinované nebo dálkové.111

Úroveň vzdělání stále nedosahuje evropské, proto mnoho mladých

Vietnamců odchází do Evropy nebo Ameriky studovat. Vysokoškolský diplom ze

zahraničí je současně také uznávanější než diplom získaný na vietnamské škole.


61

Obrázek 10 - Zjednodušené schéma vietnamského školství112

4.1.4. Aktuální problémy vietnamského školství

Jak bylo již napsáno výše – vietnamské školství se neustále zlepšuje a stále

více se podobá svým systémem evropskému školství. Ovšem dodnes musí bojovat

s mnoha překážkami. Nejaktuálnějším problémem je výběr učiva a stanovení osnov.


62

Učivo totiž obsahuje příliš teoretických poznatků na úkor praktických.

Působení školy na tělesné či kulturní složky jedince je nedostatečné. Dalším bodem

kritiky je, že obsah učiva nepromítá všechny oblasti učiva – např. psychologie nebo

filozofie se neučí ani na gymnáziích. Problémem je také metoda vyučování –

převládají pamětně verbální metody – tzn., že žáci se učí převážně teoretické

poznatky a to nazpaměť.113

V srpnu roku 2009 se Ministerstvo výchovy a vzdělávání rozhodlo připravit

směrnice pro učitele s cílem ukončit pasivní vztah učitele a žáka. Učitelé nebudou

muset používat výhradně učebnice jako tomu bylo do teď, ale budou moci

zapojovat svou představivost a používat ve výuce i jiné materiály. Ohledy budou

také brány na individualitu žáka. Ministerstvo si od tohoto kroku slibuje zlepšení

kvality vzdělání a samozřejmě aktivní zapojení žáka do výuky a získávání

praktických dovedností.114

Dalším problematickým bodem je otázka morální výchovy. Stále má velký

vliv konfucianismus, ale je potřeba brát ohledy na ekonomický a hospodářský

rozvoj, který lidem přináší společně s mnoha pozitivními jevy i jevy negativní. Pro

mládež začínají být ekonomické a materiální hodnoty důležité. Škola by proto měla

žáky připravovat i na okolnosti spojené s konkurenčním prostředím a naučit děti

vhodným prostředkům jak dosáhnout svého cíle.115

Důležitým a často diskutovaným tématem je také vzdělání pro dívky

z etnických menšin, které často nemají možnost školu navštěvovat ať již

z ekonomických důvodů nebo proto, že neexistuje způsob, jak se do škol dostat.

Překonávat problémy ve Vietnamu pomáhá mnoho organizací, mezi nimi

například světová organizace UNICEF. Ta se zaměřuje na pomoc nejen v oblastech

vzdělávání, ale také zdraví a ochrany lidských práv.

Se společenským a ekonomickým rozvojem přichází mimo jiné také hrozba

drogové závislosti a HIV/AIDS. UNICEF proto zavedla „Vzdělávací program

zaměřený na správné životní a zdravotní návyky“, který má za úkol vyškolit učitele

113 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 140. 114 VietNamNet Bridge [online]. Ha Noi (Viet Nam) : VietNamNet Bridge, 2009 – [cit. 2009 – 11 -

01]. Dostupný z WWW: <http://english.vietnamnet.vn/education/2009/08/864823/> 115 KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách, st 140.

63

a jiné dobrovolníky, jejichž úkolem bude rozvíjet správné životní návyky u

mládeže, především u dívek.116

4.2. Vietnamské děti v českých školách

České školství hraje klíčovou roli v integraci vietnamských občanů. Je

jakýmsi mostem mezi vietnamskou komunitou a českou společností. Povinná školní

docházka se vztahuje na cizince s vízem nad 90 dnů, s povolením k dlouhodobému

a trvalému pobytu i na azylanty. Základní školy tak jsou jednou z prvních institucí,

se kterou imigranti (ať již jako žáci nebo rodiče) v ČR přicházejí pravidelně do

styku.

Podle dat Ústavu pro informace ve vzdělávání docházelo k 30. 9. 2008 do

českých škol 6 932 vietnamských dětí. Z toho 1 102 dětí navštěvovalo mateřskou

školku, 3 270 dětí školu základní, 1 906 střední školu a 654 studentů bylo na

vyšších odborných nebo vysokých školách.117 Obrázek 11 - Počty vietnamských žáků na českých školách (k 31. 9. 2008)

1 102

3 270

1 906

4

650

0

500

1 000

1 500

2 000

2 500

3 000

3 500

Mateřská škola Základní škola Střední škola Vyšší odbornáškola

Vysoká škola

116 UNICEF [online]. United Nations Children’s Fund, 2009 – [cit. 2009 – 11 - 01]. Dostupný z

WWW: <http://www.unicef.org/vietnam/girls_education.html> 117 Ústav pro informace ve vzdělávání [online]. Praha (Česká republika) : ÚIV, [cit. 2009 – 11 - 01].

Dostupný z WWW: <http://www.uiv.cz/rubrika/713>

64

Ze statistiky vyplývá, že nejvíce žáků navštěvuje základní školy. Největší

koncentrace vietnamských dětí v Praze je v Praze 4 a Praze 9. Podle informací

Klubu Hanoi, který jsem 10. 9. 2009 osobně navštívila, je nejvyšší počet

vietnamských žáků na ZŠ Meteorologické v Praze 4 – Libuši. Je tomu tak

pravděpodobně proto, že se nachází v blízkosti vietnamského velkoobchodního

centra Sapa, kde pracuje velká část pražských Vietnamců.

O Vietnamcích se obecně říká, že jsou to výborní studenti, a že v mnoha

předmětech předčí české žáky. Je nutné si ale uvědomit, že to, že je někdo

Vietnamec ještě neznamená, že bude studovat bez problémů a dostane se na

gymnázium, jak tomu mnohdy bývá. U vietnamských dětí, stejně jako u českých,

existují výjimky, které mají při studiu problémy, chodí za školu a těží z toho, že

jejich rodiče neumí česky nebo je omlouvají právě proto, že jsou v nevýhodě,

protože jsou cizinci.

Vietnamští rodiče se často špatně orientují v školním systému České

republiky, a proto své děti nejčastěji posílají na osmiletá gymnázia, která chápou

jako třetí stupeň základního vzdělávání. Úspěšnost vietnamských dětí při

přijímacích zkouškách je vysoká, což je pravděpodobně dáno především jejich

snaživostí, svědomitostí a vysokou motivací, která je do nich již od dětství

vkládána. Na druhých stupních základních škol zůstávají většinou jen ti Vietnamci,

kteří se do České republiky přistěhovali ve vyšším věku a nestihli si včas osvojit

češtinu. Ale i oni se snaží dostat se po deváté třídě na gymnázia. Jen výjimečně

chodí na jiné školy.118

4.2.1. Problémy na českých školách

Při práci s vietnamskými dětmi je nutné si uvědomit, že je můžeme rozdělit

do tří skupin podle toho, jak ovládají český jazyk. Mnohé děti nastupují na základní

školu bez znalosti českého jazyka. Většina učitelů zastává názor, že dítě je po třech

měsících schopno česky komunikovat, po roce je možné dítě plnohodnotně zapojit

do vyučování. Proto tyto děti často navštěvují o ročník nižší třídu, než by podle


66

65

věku měly. Jiné děti už naopak česky hovoří, ale třeba v omezené míře. U těch je

potřeba si dávat pozor především na to, abychom podle jejich omezené slovní

zásoby nehodnotili jejich inteligenci. To, že něco neumí vyjádřit ještě neznamená,

že to neví. A poslední skupinu tvoří děti, které česky hovoří bez problému. Jsou to

děti, které vyrůstaly v českém prostředí, navštěvovaly českou mateřskou školu nebo

jim rodiče platili českou chůvu.

Pro žáky, kteří mají problém s češtinou, existují na některých školách dnes

tzv. vyrovnávací třídy. Jsou to třídy, které navštěvuje kolem patnácti dětí přibližně

stejné jazykové úrovně a stejného věku a učitel má více času se jim věnovat a

pomáhá jim překonávat jazykové problémy. Mnohdy dochází k tomu, že

vietnamské děti mají do týdne zhruba tři až čtyři hodiny nadstandardní výuky

češtiny namísto hodin výchov (pracovní, občanská...) ve svých kmenových třídách.

Ale tento model je organizačně náročný. Předpokládá skloubení rozvrhů učitele a

žáků.

Další překážkou, se kterou musí děti bojovat je kulturní rozdílnost.

Vietnamské zvyky a způsoby komunikace jsou mnohdy zcela jiné než české (viz

kap. 3.5. Zvyky odlišné od českých). Mnohé vietnamské děti jsou již dnes

označovány jako „banánové děti“. Znamená to, že vypadají sice jako Vietnamci, ale

že se cítí a chovají spíše jako Češi. S problematikou kulturní rozdílnosti také souvisí

to, jak nově příchozí Vietnamce přijmou do své třídy děti české. U menších dětí to

není velký problém, pokud je vietnamské dítě slušné a ostatním neubližuje, tak se

většinou začlení bez problémů. U straších žáků to ale mnohdy bývá problém,

protože ve třídě jsou již utvořené různé skupiny, které se kamarádí, a které mnohdy

nerady přijímají „nové členy“.

V neposlední řadě je problém v komunikaci mezi školou a rodiči. Mnohdy

rodiče nekomunikují se školou a učitelé se potom chybně domnívají, že rodiče

nemají zájem o prospěch a chování dítěte. Samozřejmě tomu tak také může být, ale

častější příčinou je, že rodiče neumí česky a nejsou schopni se školou komunikovat.

Jejich zájem je patrný tím, že vietnamské dítě má velice často soukromá doučování-

a to nejen českého jazyka, ale i jiných předmětů. Děti svým rodičům musí také

překládat, což může vést k mnoha dalším nedorozuměním. Řešení tohoto problému

našla ZŠ Meteorologická – zaměstnává vietnamského pedagogické pracovníka.

Dalším tématem souvisejícím s dětmi cizinci na českých školách je

problematika klasifikace. Při hodnocení cizinců v základní nebo střední škole z

66

předmětu český jazyk a literatura se přihlíží k dosažené úrovni znalosti českého

jazyka. Závažné nedostatky v osvojených vědomostech z tohoto předmětu se

považují za objektivní příčinu, pro kterou žák nemusí být v průběhu prvního roku

docházky ve škole z tohoto předmětu klasifikován.119

Problém ale nastává při hodnocení dalších předmětů. I tam samozřejmě

neznalost českého jazyka ovlivňuje výkon žáka. Učitelé se proto při hodnocení

chovají různě – někteří přiznávají, že jsou při hodnocení mírnější, jiní tvrdí, že

hodnotí vietnamské žáky stejně jako české. Jiné školy se při hodnocení

vietnamských dětí přiklánějí spíše ke slovnímu hodnocení, do kterého mohou

popsat, co dítěti dělá problémy a co ne. Pravděpodobně nejčastějším jevem je, že

vietnamské děti dostávají vysvědčení, kde mají část předmětů hodnocených slovně

a část klasicky známkou.

Důležitou roli u českých škol hraje také družina, kterou mohou děti

navštěvovat. „Tak jako mateřská škola v případě nejmladších dětí má školní

družina v případě dětí na prvním stupni velký integrační potenciál. Družina je

místem, kde se děti mohou věnovat domácím úkolům a zároveň být v interakci s

českými vrstevníky, zvykat si na české prostředí a zdokonalovat se v češtině.“120

V rámci mé práce jsem se pokusila spojit s několika pražskými školami,

které navštěvuje značná část vietnamských žáků s prosbou o vyplnění dotazníku.

Bohužel školy mou žádost buď přímo odmítnuly s tím, že Vietnamci jsou na jejich

školách stále zkoumáni nějakými organizacemi nebo na ni nereagovaly vůbec.

Pokusila jsem se tedy alespoň spojit se ZŠ Meteorologickou, která se

nachází v blízkosti vietnamské tržnice Sapa, zda by mi některý z vyučujících

poskytnul rozhovor na téma integrace vietnamských žáků v jejich škole (jak již bylo

zmíněno výše, tuto školu navštěvuje nejvíce Vietnamců v Praze). Paní zástupkyně

ředitele mi sdělila, že v žádném případě nemám vyučující kontaktovat, že se učitelé

musí tímto tématem neustále zabývat, a že za to nic nemají. Prý škola již několikrát

žádala Ministerstvo mládeže a tělovýchovy o dotace kvůli této problematice, a že

119 Věstník MŠMT ČR. 2000, roč. LVI, sešit 9. s. 31. 120 ČADA, Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělávání a na trh práce v ČR, s.

65.

67

jim tato pomoc byla vždy odmítnuta, a že se proto rozhodly, že nebudou poskytovat

žádné informace.

68

5. Rozhovory

5.1. Rozhovor s Tran Thu Trang

Dne 13. dubna 2010 jsem v Praze – Vinohradech vedla rozhovor s Tran Thu

Trang, které si raději nechává od Čechů říkat Lenka. I já jsem se rozhodla, že ji

budu raději oslovovat českým jménem, protože vyslovit správně její pravé –

vietnamské – jméno není lehká záležitost. Lenka se narodila v roce 1985 v Hanoji a

do Čech se přestěhovala v osmi letech, nyní studuje Českou zemědělskou univerzitu

v Praze. Má mladší sestru (22) a bratra (10).

P.B.: Proč a kdy jste se přestěhovali z Vietnamu do České republiky?

L.T.: Přestěhovali jsme se v listopadu 1993, tenkrát mi bylo osm let.

Hlavním důvodem byl odchod za prací, ve Vietnamu tenkrát nebyla.

P.B.: A proč zrovna Česká republika?

L.T.: Tatínek tady za komunistů studoval střední průmyslovou školu

v Masné a pak zde pracoval jako tlumočník. Maminka zde také pracovala. Rodiče

se dokonce i seznámili zde v České republice, vzali se v Praze-Letňanech. Chtěli

zde zůstat, ale když se rozhodli pro dítě, tak jim to komunisti zakázali a museli se

vrátit zpět do Vietnamu. A tam jsem se narodila já a sestra. V roce 1993 rodiče

využili šance a odjeli zpět do České republiky.

P.B.: Máte zde nějaké příbuzné? Vídáte se s jinými Vietnamci?

L.T.: Žádné blízké příbuzné zde nemáme a s jinými Vietnamci se skoro

nevídáme. Já teda samozřejmě znám pár mladých lidí ze školy a podobně, ale to

nejde o žádné pravidelné stýkání.

69

P.B.: Uměla jsi česky, když jste se sem přestěhovali?

L.T.: Česky jsem neuměla. Bylo mi tehdy osm a do té doby jsme žili jen ve

Vietnamu. Když jsme sem přijeli, rodiče mě dali do české školky, abych byla mezi

dětmi a naučila se česky. Po třech měsících jsem šla rovnou do třetí třídy. Myslím,

že když se přestěhuje takhle malé dítě, že to není až takový problém. Děti se učí a

přizpůsobují rychle a i já jsem se naučila. Ze začátku se mi děti smály, že špatně

mluvím, komolím slova a neskloňuji. Ale tím mě zároveň opravovaly a já se naučila

česky. Dnes mluvím zcela plynně a po telefonu lidé ani nepoznají, že jsem

z Vietnamu.

P.B.: Pamatuješ si, jak jsi tenkrát zvládala učivo? Jak tě vyučující

známkovali?

L.T.: To si moc nepamatuji, ale určitě na mě učitelé museli být ze začátku

mírnější. Vím, že když jsem měla s něčím problémy, tak mi pomáhali. A také můj

tatínek mi pomáhal, tím že uměl česky, tak to nebyl takový problém, mohl mi

vysvětlit to, co jsem nepochopila ve škole.

P.B.: A jak se staví tvoji rodiče ke škole, ke vzdělání obecně?

L.T.: Vzdělání je pro ně opravdu důležité. Škola je na prvním místě. Už od

malinka jsem byla vedena, že po základní škole musím jít na gymnázium, pak na

vysokou školu. Tatínek říkával: „Jsi zde cizinka, musíš být lepší než ostatní, lepší

než průměr, jinak si tě lidé nebudou vážit.“

P.B.: Musíš pomáhat doma? A máš nějakou práci?

L.T.: Ke škole mám různé brigády, stejně jako většina studentů. A doma

pomáhám. Rodiče mají obchod kousek za Prahou, takže přes týden jsou tam a domu

moc nejezdí, protože by se jim to finančně nevyplatilo. Takže se společně se sestrou

staráme o domácnost a mladšího brášku. Doma si umím poradit téměř se vším.

Správná žena přeci musí umět domácí práce - vařit, šít, vyšívat, plést a podobně.

Mnohdy mě překvapuje, že české dívky takové činnosti neumí.

P.B.: Umíš vietnamsky dobře? I číst a psát? A jak mluvíte doma?

L.T.: Umím vietnamsky bez problémů, číst i psát. Přeci jen jsem tam osm let

žila, chodila tam do školy. Doma mluvíme různě, ale mamka česky nemluví, jen

70

rozumí, takže když je doma ona, tak většinou převažuje vietnamština. Se sestrou

mluvíme někdy česky, někdy vietnamsky. Když byl ale například brácha malý, tak

rodiče chtěli, aby uměl vietnamsky, takže jsme doma mluvili jen vietnamsky.

Bráška do svých třech let téměř neslyšel češtinu.

P.B.: Udržujete kontakt s Vietnamem?

L.T.: Ano, voláme si, když je to možné, tak tam jedeme. Já tam byla

několikrát. Je to úžasné, přesto, že příbuzné dlouhou dobu nevidím, panuje tam

výborná atmosféra a já se tam cítím jako doma. A když pak odjíždím, brečím a

nechci zpět. Ale vím, že musím, mám tady rodinu, přátelé, školu a jiné povinnosti.

P.B.: Když to takhle říkáš, musím se tě zeptat – chceš jednou žít v České

republice nebo se vrátit do Vietnamu?

L.T.: To je těžké říci, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Nyní jsem doma tady,

ale kdyby se situace ve Vietnamu zlepšila, bylo více práce a podobně, nevylučuji,

že bych se tam nevrátila.

P.B.: Máš zde přítele? Jak se rodiče staví k tvým partnerům?

L.T.: Nyní žádného přítele nemám, ale rodiče jsou v tomto rozumní, je jim

jedno, jestli je to Čech nebo Vietnamec, hlavně abych byla šťastná. Přesto, že už

jsem měla i dlouhodobější vztahy, žádného kluka jsem doma nepředstavila. Koho

přivedu domu, ten se stane součástí naší rodiny, musí to být tedy někdo, s kým jsem

si jistá, že je to na celý život. Jediné, co by naši těžko snášeli, by bylo společné

bydlení před svatbou. Jsou přesvědčeni, že tím dívka ztratí svou čest.

P.B.: Setkala jsi se se zvyky, které jsou v českém a vietnamském styku

odlišné?

L.T.: Myslím, že žádné razantní rozdíly nejsou. Ale Češi často považují

Vietnamce za špinavé a mnohdy neslušné. To pramení z jiné kultury a životních

podmínek, na které byli Vietnamci zvyklé ve své vlasti. Například mlaskání je ve

Vietnamu běžná věc. Když člověk mlaská, znamená to, že si užívá jídla, že mu

chutná. Pro kuchaře je to lichotka, pochvala. Zde je mlaskání nepřípustné.

71

P.B.: Dodržujete vietnamské tradice, svátky?

L.T.: Dodržujeme. Uctíváme naše předky. Doma máme oltář předků. Každé

ráno je zvykem, že se k oltáři dá ovoce, sklenice vody a zapálí se vonná tyčinka.

Tím dáš předkům najevo, že na ně myslíš. A zároveň si tím „nakláníš hvězdy na

svou stranu“. Když tyčinka ze dvou třetin shoří, můžeme začít jíst my. Tento rituál

je něco samozřejmého, prostě jako si jde ráno člověk vyčisti zuby, tak udělá i toto.

Jinak největším svátkem je oslava čínského nového roku. Ten se slaví obdobně jako

zdejší nový rok. Jen s rozdílem, že se dávají peníze jako dar. Peníze pro štěstí. Ty

ostatně hrají trošku jinou roli než tady v Čechách. Dávají se například i na svatbě

místo darů. Není to tím, že by Vietnamci byli hamižní a chtěli jen a jen peníze. Je to

dáno historií – dříve peníze prostě nebyly a když se konala například svatba, bylo a

stále je zvykem pohostit celou vesnici. Na to by svatebčané samozřejmě neměli,

takže místo věcných darů dostávali peníze, aby zaplatili hostinu. Nejsou to peníze

pro ně samotné, aby si žili v luxusu.

P.B.: Slavíte narozeniny? A dodržujete české tradice?

L.T.: Narozeniny se slaví málo, spíš jen dnešní mladá generace. Moji

prarodiče narozeniny neslaví, není to pro ně důležité. Ve Vietnamu byla dlouho

válka, nebylo co jíst, podmínky pro život byly mizerné. A slavit narozeniny byla

naprosto zbytečná věc. Jinak slavíme například Vánoce. Ale ty se slaví i ve

Vietnamu a jinde ve světě, není to čistě česká tradice.

P.B.: Moje poslední otázka je, zda se cítíš být více Češkou nebo

Vietnamkou?

L.T.: Obojí. Jsem Vietnamka, to je bez diskuze. To nemohu a v žádném

případě ani nechci zapřít, jsem na to hrdá. Ale Češka jsem také, vyrostla jsem zde,

mám zde nejlepší kamarády. České okolí na mě působilo většinu mého života, takže

mě i značně ovlivnilo.

72

5.2. Rozhovor s Katrin Nguyen

Jak jsem psala v třetí kapitole této práce, je poměrně běžné, že dochází

k uzavírání manželství mezi Čechy/Češkami a Vietnamci/Vietnamkami. Právě

z jedné takovéto česko-vietnamské rodiny pochází i 24letá Katrin Nguyen, se kterou

jsem dne 8. dubna 2010 v Horních Počernicích vedla rozhovor o jejím vztahu

k Vietnamu, vietnamské kultuře, České republice atd. Otec Katrin pochází

z Haiphongu (město ležící východně od Hanoje), matka z Moravy, ale ona se

narodila stejně jako její dva bratři (20 a 26 let) v Praze. Katrin dokončila bakalářské

studium Mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze a nyní se věnuje

Asijským studiím.

P.B.: Jak se tvůj otec dostal do České republiky?

K.N.: Táta sem přijel na výměnný pobyt v jeho patnácti letech. Měl se zde

vyučit galvanizérem a pak jet zpět do Vietnamu. Tenkrát bylo běžné, že když se

tady Vietnamci vzdělávali, museli zde i nějakou dobu pracovat – téměř zadarmo,

aby splatili dluh české společnosti za poskytnuté know-how. V té době se táta

seznámil s mojí mamkou a rozhodl se zde usadit. Jediná možnost jak toto udělat

byla svatba a pořízení si dítěte. A tak se také stalo, narodil se můj starší bratr. To

ovšem nestačilo, táta musel na vietnamskou ambasádu a tam splatit dluh, který

vznikne poté, co se nevrátí pracovat zpět do vlasti. Tenkrát to bylo poměrně hodně

peněz a naši tolik neměli. Tak splatili alespoň část, s tím, že zbytek doplatí později.

P.B.: Máte tady nějaké vietnamské příbuzné a známé?

K.N.: Naši nejbližší zůstali ve Vietnamu, ale samozřejmě tu mám a vídám

některé mé strýčky, synovce a podobně. Vietnamci drží hodně při sobě, takže

komunikace a udržování vřelých vztahů v rodině je něco samozřejmého.

73

P.B.: A udržujete vztahy i s lidmi žijícími ve Vietnamu? Jak?

K.N.: Udržujeme samozřejmě i tyto vztahy. Dnes je komunikace relativně

jednoduchá díky internetu. Táta jezdí do Vietnamu přibližně jednou za dva roky. Já

tam byla zatím čtyřikrát, vždy u příbuzných, plus jsem tam cestovala. Problém je,

že je to poměrně drahá záležitost. Člověk musí zaplatit letenku a přivést tam nějaké

peníze nebo dary, což nejde tak často. Peníze posíláme do Vietnamu i odsud.

Příbuzní a známí přijíždějí i za námi do Čech. Někteří zde zůstávají, jiní se vracejí

zpátky, mnohdy poměrně zklamáni – není to zde takové, jak si často představují.

P.B.: Jak doma hovoříte? Česky? Vietnamsky?

K.N.: Když jsme byli malí, tak jsme mluvili občas vietnamsky. Jenže táta

často pracoval, takže převažovala čeština. Dnes umím z vietnamštiny jen základy a

dokonce jsem se ve škole zapsala na kurs vietnamštiny. Což je docela vtipné,

protože mě vietnamsky učí Češka.

P.B.: Když už jsme u té školy, jak tvůj otec hodnotil/hodnotí tvé školní

výsledky?

K.N.: Tak to bylo a stále ještě je velice přísné. Když jsem přinesla trojku,

byl velice zklamaný. Ve Vietnamu je vzdělání hodně ceněné a důležité. Aby člověk

něčeho dosáhnul, musí být vzdělaný. Pro tátu byla škola vždy na prvním místě. A

tak je to dodnes. Již tři roky mám přítele (českého chlapce), ale táta zastává názor,

že na to mám dost času po škole a nechce o něm téměř slyšet.

P.B.: Stalo se ti někdy, že by tě někdo diskriminoval kvůli tvému

vzhledu?

K.N.: Nijak razantně. Ve škole jsem nikdy problémy neměla, ale to bylo

také dáno tím, že jsem uměla výborně česky. Ale na sídlišti, kde jsme bydleli, to

bylo jiné. Tam lidé na naší rodinu mnohdy koukali skrz prsty, protože dříve byl

česko-vietnamský svazek velice neobvyklý, dnes už je to běžnější, takže lidé se

tolik nediví.

P.B.: Dodržujete doma některé vietnamské svátky?

K.N.: Dodržujeme všechny důležité svátky, nejvíce ale asi kult předků. Snad

v každém bytě, ve kterém žije Vietnamec, je oltář předků. To je místo, které je

74

uctívané, jsou tam fotky zesnulých, miska s rýží, do které se zapichují vonné

tyčinky, miska s ovocem a podobně. V tento svátek se scházejí všichni příbuzní a

známí a uctívají své předky. Každý kdo přijde, přinese nějaký pokrm nebo dar a ten

dá na oltář nebo k němu. Pak zapálí tyčinku, pomodlí se, ukloní a pozve předka, aby

se s námi pojedl. Zvykem je, že my můžeme jíst až poté, co si dá zesnulý. To se

pozná podle toho, že dohoří tyčinka. Potom si sedneme na zem, jíme, popíjíme a

povídáme. Je to poměrně veselý a příjemný svátek, na rozdíl například od českých

dušiček, kdy lidé chodí na hřbitovy, mnohdy pláčí či v tichosti vzpomínají. A

obdobně jako kult předků se slaví i lunární nový rok, jen s tím rozdílem, že předka

pozveme k oslavě nového roku. Když jsme byli malí, tak jsme slavili vietnamský

den dětí.

P.B.: Slavíte narozeniny?

K.N.: Narozeniny slavíme. Ale spíš jen děti, nebo pak staří. Ve středním

věku oslavy nejsou úplně pravidelnou záležitostí. Zajímavé je, že když se ve

Vietnamu narodí dítě, tak je už rok staré. Takže mně je vlastně podle vietnamských

zvyklostí už dvacet pět, ne dvacet čtyři.

P.B.: A české tradice dodržujete?

K.N.: Ano – Vánoce, Velikonoce, prostě normálně jako ostatní.

P.B.: Setkala jsi se někdy s rozdílnými zvyky v běžné komunikaci?

K.N.: Ano, těch je hned několik. Počínaje nezdvořilým pohledem do očí a

hlazením po vlasech. Také je mezi Vietnamci zvykem, že při pozdravu uchopuje

mladší osoba ruku té starší oběma rukama. Zajímavé také je, že ve Vietnamu je

nepřípustné, aby žena na veřejnosti kouřila. To se považuje za velice vulgární.

Naopak například plivání na ulici je zcela běžné. Také mě při posledním pobytu ve

Vietnamu zaujalo, že mezitím co my v Evropě chceme být co nejvíce opáleni,

navštěvujeme solária nebo používáme samoopalovací krémy, ve Vietnamu je to

úplně naopak. Lidé se potírají bělícími krémy, ženy používají bělící pudr, halí své

tělo do oblečení. Vše dělají proto, aby byli co nejbělejší. Být bílý totiž znamená být

bohatý, nemuset pracovat venku, rukama.

75

P.B.: Moje poslední otázka: Cítíš se být více Češkou nebo Vietnamkou?

A kde by jsi chtěla jednou žít?

K.N.: Ty jo, to je těžké takhle odpovědět. Ale asi spíš Češkou, přece jenom

jsem zde vyrostla. A kde budu žít ještě nevím. Prvně bych ráda cestovala, ale

myslím, že natrvalo se asi usadím tady v České republice.

76

Závěr

Tato práce se zabývá vietnamským obyvatelstvem žijícím v České republice.

Nejvíce Vietnamců žije v pohraničních oblastech, především u hranic s Německem

a Rakouskem. Dále jich můžeme najít mnoho ve velkých městech jako je například

Brno nebo Praha. Tato práce se zaměřuje především na život pražského

vietnamského etnika.

První kapitola se zabývá Vietnamskou socialistickou republikou; zemí, ze

které k nám Vietnamci přicházejí. Přibližuje nám historický vývoj této země, který

je charakteristický mnoha válkami a konflikty, které silně ovlivnily vývoj

vietnamského národního cítění. Dočíst se zde můžeme také o současné politické a

ekonomické situaci. Ve Vietnamu dodnes žije mnoho lidí, kteří nemají dostatek

potravy, pitné vody a zdravotní péče. Hlavní slovo na politické scéně zaujímá

komunistická strana, která vše v zemi řídí a zakazuje veškeré opoziční strany.

Další důležitou kapitolou je vývoj česko-vietnamských vztahů. Jedná se o

spolupráci trvající více jak padesát let. Na začátku této spolupráce vidělo

Československo Vietnam jako zajímavou zemi především kvůli možným investicím

- ve Vietnamu jsou velké zásoby nerostného bohatství, a možnost získání nových

asijských trhů byla také velice lákavá. Dnes se situaci obrátila – jedná se především

o finanční a humanitární podporu Vietnamu ze strany České republiky.

Dočíst se můžeme také o důvodech, proč Vietnamci svou zemi opouštějí.

Existuje k tomu mnoho příčin. Nejčastější z nich je ekonomická situace. Je ale

nutné si uvědomit, že i když Vietnamci svou zemi opustí, neznamená to, že na ni

zapomenou. Stále mnoho zde žijících Vietnamců udržuje kontakty se svými

příbuznými ve Vietnamu a pravidelně je finančně podporují.

V další kapitole jsem přiblížila život Vietnamců v České republice a

porovnala ho se způsobem života ve Vietnamu. Nejprve jsem se zaměřila na popis

pražské vietnamské tržnice Sapa, která se nachází v Praze-Libuši. V této tržnici se

nachází téměř vše, co Vietnamci ke svému životu potřebují - mateřskými školami

počínaje a lékařskou péčí a cestovními agenturami konče.

77

Důležitou částí této práce je také role rodiny. Vietnamská rodina je velice

soudržná, vždy si pomáhá, rozvody jsou pouze výjimečné a mnoho generací žije

pod jednou střechou. Pro Vietnamce jsou domovy důchodců či jiná sociální zařízení

téměř nepředstavitelná. Rodina a dodržování tradic je často úzce spojeno

s náboženstvím – s konfucianismem nebo buddhismem, který vyznává většina

Vietnamců. Nejdůležitějším svátkem je oslava Nového roku, která v našem

kalendáři spadá na konec ledna a února.

Abychom Vietnamcům lépe porozuměli, je potřeba se dozvědět něco o

jejich mateřském jazyce. Přestože vietnamština neobsahuje téměř žádná slova

cizího původu, patří, co se slovní zásoby týče, mezi nejbohatší jazyky světa.

Zajímavostí také je, že Vietnamci píší latinkou, čínským znakům rozumí dnes

málokdo.

Mnoho rozdílů můžeme také najít v běžné konverzaci. Zatímco v České

republice dochází vždy nejprve k uvítání žen, ve Vietnamu je prvně pozdraven muž.

Další otázky se většinou zaměřují na zdraví jedince a jeho rodiny nebo na věk. Ve

Vietnamu je naprosto nepřípustné, aby někdo na veřejnosti dával najevo negativní

emoce. I pohled do očí nebo pohlazení po vlasech je velikou urážkou. Zatímco

usmívání u nás znamená souhlas či pochopení, u Vietnamců vyjadřuje pravý opak –

směje-li se Vietnamec, pravděpodobně to znamená, že vůbec nechápe, o čem s ním

mluvíte.

Ve Vietnamu má velkou hodnotu vzdělání, které je ovlivněno především

konfucianismem, který vyzdvihuje především morální jednání, rozum a

zodpovědnost. Školský systém prošel ve svém vývoji mnoha změnami, ovšem

dodnes zdaleka neodpovídá běžným evropským normám – úroveň škol je mnohdy

velice špatná, obyvatelé musí často bojovat se špatným hygienickými podmínkami,

špatnou dostupností a některým dívkám, především v horských kmenech je

vzdělávání dokonce plně nepřístupné. Proto také mnoho Vietnamců posílá své děti

studovat do zahraničí, i do České republiky.

V poslední kapitole jsem se zaměřila na rozhovory s dvěmi vietnamskými

dívkami, kterých jsem se ptala na jejich život v České republice a jejich vztah

k Vietnamu. Obě dvě, přestože většinu života žijí mimo Vietnam, mají silné vazby

na své příbuzné a známé ve Vietnamu a pravidelně dodržují vietnamské tradice i

zde v českém prostředí.

78

6. Použitá literatura

BROUČEK, Stanislav. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR.

Praha : Etnologický ústav AV ČR, 2003. 178 s.

BROUČEK, Stanislav. Imigrace, adaptace, majorita (Český pohled na Vietnamce).

Praha : Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., 2003. 478 s. ISBN 80-85010-46-1

ČADA, Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělávání a na trh

práce v ČR. Praha : Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2007.

92 s.

DRBOHLAV, Dušan. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském

kontextu). Praha : Nakladatelství Karolinum, 2008. 311 s.

ISBN 978-80-246-1552-3.

HOLÁ, Bohdana. Život cizinců v ČR. Praha : Český statistický úřad, 2008. 60 s.

ISBN 978-80-250-1876-7

KOCOUREK, Jiří; PECHOVÁ, Eva aj. S vietnamskými dětmi na českých školách.

Jinočany : Nakladatelství H&H, 2006. 221 s. ISBN 80-7319-055-9

KOCOUREK, Jiří. My a Ti druzí: příručka pro multikulturní výchovu a vzdělávání

na základní škole. Praha : MKC, 2003. 83 s. ISBN 80-239-2099-5

KOUDELKA, Viktor. Vietnam : Země rýže a hor. Třebíč : Vydavatelství Akcent,

2003. 173 s. ISBN 80-7268-269-5.

LANDA, Ondřej. Vietnamská rodina [online]. [cit. 2009 – 10 - 02]. Dostupný z

WWW: <http://www.ondrejlanda.wz.cz/pdf/viet_fam.pdf>.

79

MÜLLEROVÁ, Petra. Vietnam : Stručná historie států. Praha : Nakladatelství

Libri, 2004. 127 s. ISBN 80-7277-255-4.

PECHOVÁ, Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky

obchodu s lidmi a vykořisťování. Praha : La Strada Česká republika, 2007. 64 s.

ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha : Portál, 1998. 203

s. ISBN 80-7178-285-8.

TA MINH, Trung. Podnikání a život Vietnamců v Chebu. Cheb, 2002. Bakalářská

práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta ekonomická. Vedoucí bakalářské

práce Dr. Ing. Jiří Hofman. 57 s.

THI, LAN PHAM. Bílej kůň, žlutej drak. Praha : Euromedia Group, k.s. – knižní

klub, 2009. 138 s. ISBN 978-80-242-2525-8

UHEREK, Zdeněk; KORECKÁ, Zuzana aj. Cizinecké komunity z antropologické

perspektivy. Praha : Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., 2008. 259 s. ISBN 978-80-

87112-12-0

Věstník MŠMT ČR. 2000, roč. LVI, sešit 9. 31 s.

Elektronické zdroje:

BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export [online]. Praha (Česká

republika) : CzechTrade, 2009 – [cit. 2009 – 10 - 22]. Dostupný z WWW:

<http://www.businessinfo.cz>.

Česko-vietnamská společnost [online]. Praha (Česká republika) : Česko-vietnamská

společnost, 2009 – [cit. 2009 – 08 - 15]. Dostupný z WWW: <http://www.cvs-

praha.cz>.

80

Český statistický úřad [online]. Praha (Česká republika) : ČSÚ, [cit. 2009 – 09 -

10]. Dostupný z WWW: <http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home>.

e-Polis - Internetový politologický časopis [online]. Plzeň (Česká republika) : AS

CPSSU Plzeň, 2008 – [cit. 2009 – 08 - 29]. Dostupný z WWW: <http://www.e-

polis.cz>.

General Statistics Office Of Vietnam [online]. Ha Noi (Viet Nam) : General

Statistics Office Of Vietnam, Statistics Documentation Centre, 2004 – [cit. . 2009 –

08 - 15]. Dostupný z WWW: <http://www.gso.gov.vn>.

Klub Hanoi: stránky všech přátel Vietnamu [online]. Praha (Česká republika) :

Klub Hanoi, 2005 – [cit. 2009 – 10 - 10]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubhanoi.cz>.

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky [online]. Praha (Česká

republika) : Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2009 – [cit. 2009

– 09 - 01]. Dostupný z WWW: <http://www.mpsv.cz>.

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha (Česká republika) :

Ministerstvo zahraničních věcí, 2009 – [cit. . 2009 – 08 – 22]. Dostupný z WWW:

<http://www.mzv.cz>.

Mezikulturní dialog [online]. Praha (Česká republika) : Mezikulturní dialog, 2009 –

[cit. 2009 – 10 - 05]. Dostupný z WWW: <http://www.mezikulturnidialog.cz>.

Multikulturní centrum Praha [online]. Praha (Česká republika) : Multikulturní

centrum Praha, 2005 – [cit. 2009 – 10 - 07]. Dostupný z WWW:

<http://www.mkc.cz>.

UNICEF [online]. United Nations Children’s Fund, 2009 – [cit. 2009 – 11 - 01].

Dostupný z WWW: <http://www.unicef.org>.

81

United Nations Development Programme: Viet Nam [online]. Ha Noi (Viet Nam) :

United Nations Development Programme, 2006 – [cit. . 2009 – 08 - 15]. Dostupný z

WWW: <http://www.undp.org.vn>.

Ústav pro informace ve vzdělávání [online]. Praha (Česká republika) : ÚIV, [cit.

2009 – 11 - 01]. Dostupný z WWW: <http://www.uiv.cz/>.

VietNamNet Bridge [online]. Ha Noi (Viet Nam) : VietNamNet Bridge, 2009 – [cit.

2009 – 11 - 01]. Dostupný z WWW: <http://english.vietnamnet.vn>.

Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni: Varianty [online]. Praha (Česká

republika) : Člověk v tísni, 2008 – [cit. 2009 – 10 - 25]. Dostupný z WWW:

<http://www.varianty.cz>.

Vzdělávací systémy v zemích původu dětí-cizinců [online]. Praha (Česká republika) :

Střediska integrace menšin, [cit. 2009 – 10 - 30]. Dostupný z WWW:

<http://www.inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/Vzdelavaci_systemy_v_

zemich_puvodu_deti-cizincu.pdf>.

Documents

Život Vietnamců v České republice