Namibie

29.7. – 11.8. 2015(CK Adventura)

Obecné informace

Namibijská republikaRepublic of Namibia

Hymna: Namibia, Land of the Brave

Hlavní město: Windhoek

Rozloha: 825 418 km² (33.   na   světě )z toho zanedbatelné % vodní plochy

Nejvyšší bod: Königstein (2606 m   n.   m. )

Časové pásmo: +1

Poloha: 23°0′ j. š.,   17°0′ v. d.

ObyvatelstvoPočet obyvatel: 2 030 692 (147.   na   světě , odhad 2005)

Hustota   zalidnění : 2,5 ob. / km² (192.   na   světě )

HDI: ▲ 0,634 (střední) (129.   na   světě , 2007)

Jazyk: angličtina (úřední),oshiwambo (50 %),afrikánština (druhý jazyk většiny obyvatel), němčina(32 % bílé komunity)

Náboženství: luteránské křesťanství

Státní útvarStátní zřízení: republika

Vznik: 21. března 1990(nezávislost na Jižní Africe)

Prezident: Hage Geingob (od 2015)

Měna: namibijský dolar (= 100 centů) (NAD)

Mezinárodní identifikaceISO   3166-1 : 516 NAM NA

MPZ: NAM

Telefonní   předvolb a:

+264

Národní TLD: .na

Wikipedia

Namibie, oficiálně jako Namibijská republika, je republika na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu sousedí s Angolou, na severovýchodě se Zambií, na východě s Botswanou a na jihu s Jihoafrickou republikou. Na západě ji omývají vody Atlantského oceánu. Má rozlohu 824 292 km² a přes 2,2 miliónů obyvatel, což představuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe (2,6 ob./km2). Hlavním městem země je město Windhoek, kde žije kolem 450 tis. obyvatel (20% obyvatelstva). Namibie (dříve Německá jihozápadní Afrika) získala nezávislost v roce 1990 jako jedna z posledních afrických zemí, a to od Jihoafrické republiky, která ji pod názvem Jihozápadní Afrika přechodně spravovala. Je jednou ze čtyř zemí světa, které mají možnost jít z jednoho bodu do tří jiných zemí, tzv. čtyřmezí.

Původními obyvateli území byli Damarové a Sanové. Na konci 15. st. se na dnešním území Namibie vylodili Portugalci, ze severu přišly kmeny Ovambů, Hererů a Namů. Hererové s Namy a dalšími kmeny začali vést boje o půdu. Situaci vzájemných sporů využili Němci k obsazování země. V roce 1883 získal německý obchodník A. Lüderitz od Namů zátoku (dnes pojmenovanou) Lüderitz Bay. Angličané v té době již měli v držení Velrybí zátoku. Na zakoupeném území v okolí dnešního města Lüderitz (celkem 40 000 km2) Němci v roce 1884 vyhlásili protektorát. V roce 1894 byl zlomen odboj Hotentotských kmenů a Němci začali s intenzívním osidlováním.

Němečtí vojáci a statkáři zabírali domorodým kmenům pastviny a zabavovali dobytek. V roce 1904 proti útlaku kolonizátorů povstaly kmeny Hererů a Namů; povstání bylo potlačeno a mělo za následek tři roky trvající genocidu, které padlo za oběť asi 65 z 80 tisíc Hererů a asi polovina z dvaceti tisíc Namů. Zbývající byli uvězněni v koncentračních táborech, kde museli vykonávat otrocké práce pro Německou říši a velké množství jich zahynulo. Jejich veškerá půda byla císařským dekretem zkonfiskována a rozdělena mezi bílé farmáře.

Od roku 1915, kdy Jihoafrická unie obsadila tuto původně německou kolonii, byla správa území výhradně v rukou vlády v Pretorii, ačkoliv Jihoafrická unie ani pozdější Jihoafrická republika nikdy území de iure nepřipojila. Bílí obyvatelé Jihozápadní Afriky byli zastoupeni v Jihoafrickém parlamentu. Od roku 1926 existovalo Zákonodárné shromáždění, v němž byla zastoupena Národní strana a Německý svaz Jihozápadní Afriky; domorodému obyvatelstvu aktivní ani pasivní volební právo uděleno nebylo. Na místní úrovni hráli jistou roli většinou dosti servilní kmenoví náčelníci, se kterými udržovalo velice omezené kontakty jihoafrické Ministerstvo pro bantuské záležitosti. První projevy namibijské lidové iniciativy se objevovaly až v 50. letech v podobě odborových hnutí, o jejichž vznik se zasloužili hlavně jihoafričtí odboráři. V Jihoafrické unii se zároveň formovala Organizace studentů Jihozápadní Afriky. Z jejich řad vyšli pozdější vedoucí představitelé organizací Národní unie Jihozápadní Afriky Fanuel J. Kozonguizi a Zedekia Ngavirue a Lidová organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) Mburumba Kerina. Tito lidé se zasadili o vznik politické, nacionalistické, někdy až radikální alternativy k hierarchické kmenové, ze své podstaty nenárodní politice.

Po několikaletém úsilí OSN, zejména takzvané Západní styčné skupiny (tvořené Francií, Kanadou, NSR, Spojenými státy a Velkou Británií), a diplomatické aktivitě Spojených států, které zároveň usilovaly o omezení vlivu SSSR a Kuby v Angole, Namibie vyhlásila nezávislost 21. března 1990. Hlavní silou v třináctiletém ozbrojeném boji za nezávislost byla organizace SWAPO (Lidová organizace Jihozápadní Afriky) v čele se Samuelem Nujomou. Pří získání nezávislosti byl Sam Nujoma Národním shromážděním vzešlým ze svobodných a spravedlivých voleb zvolen prezidentem. Politický vývoj Namibie je ve znamení jasné převahy jedné strany (opakovaně potvrzované volbami) SWAPO, která není příliš ohrožována opozicí. Přestože Nujoma v souladu s ústavou opustil v roce 2005 prezidentskou funkci, nadále zůstává patrně nejvlivnějším namibijským politikem.

Velká část země je pokryta pouštěmi. Největší procento rozlohy země zabírá poušť Namib. Nejdelší řekou je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá poušť Namib, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu.

Města: Windhoek – hlavní a zároveň největší město, kolem 450 000 obyvatel

Walvis Bay (62 000 obyvatel) Rundu (62 000 obyvatel) Swakopmund (44 725 obyvatel) Oskahati (34 500 obyvatel) Ostatní města mají méně než 20 000 obyvatel

Namibijci jsou většinou příslušníky Ovambského kmene (50%), Kavangové 9%, Hererové 7%, Damarové 7 %, Namové 7 %, Sanové 3 %. Zastoupení ostatních kmenů je velice nízké. Obyvatelstvo smíšeného bělošského a černošského původu ("barevní") tvoří 6,5 % populace. V roce 2006 žilo v Namibii 40 000 Číňanů. Běloši tvoří 7 % populace a jedná se hlavně o potomky Portugalců, Nizozemců, Němců, Britů a Francouzů. 75% - 80% Namibijců je gramotných.

Namibie má téměř nejnižší hustotu zalidnění na světě - na kilometr čtvereční připadá jen 2,5 osob. Podle humanitární organizace Člověk v tísni je průměrný věk obyvatel 20 let a Nambijci se dožívají průměrně padesáti let. Více než pětina (20%) dospělých obyvatel je nositeli onemocnění AIDS. V zemi chybí dostatek lékařů, na jednoho lékaře připadá asi 9 000 obyvatel.

Úředním jazykem je angličtina. Do roku 1990 byly úředními jazyky také němčina a afrikánština. Když se Namibie osamostatnila od Jižní Afriky, nová vláda Namibie se chtěla vyhnout obvinění z upřednostňování afrikánštiny či němčiny. Proto se angličtina stala jediným úředním jazykem Namibie. Afrikánština, němčina a Oshiwambo byly uznány jako regionální jazyky. Polovina všech obyvatel Namibie má jazyk Oshiwambo jako svůj první jazyk, zatímco afrikánština je nejvíce rozšířeným komunikačním jazykem, u mladší generace je tímto jazykem angličtina. Afrikánština i angličtina se používají především jako druhý jazyk vyhrazený pro veřejnou sféru komunikace, ale menší komunity rodilých mluvčích těchto jazyků existují po celé Namibii.

Zatímco oficiálním jazykem je angličtina, většina bílých obyvatel mluví buď německy, nebo afrikánsky. Dokonce i dnes, 90 let po skončení německé koloniální éry, je němčina hlavním obchodním jazykem. Afrikánsky hovoří 60 % bílé komunity, německy 32 %, anglicky mluví 7 % a portugalsky 1 %. Portugalsky mluví černoši a běloši z Angoly.

Nejrozšířenějším náboženstvím v Namibii je křesťanství, které vyznává 90% obyvatel (51% luteránské, 19% římskokatolické, 5% anglikánské a další). Dále jsou zde v desetiprocentní míře zastoupena animistická náboženství.

Namibie má na africké poměry celkem slušnou síť silnic, vybudovanou německými kolonisty a modernizovanou jihoafrickými dělníky v 80. letech. Významným přístavem jeWalvis Bay (Velrybí zátoka), přes niž se do země dováží a vyváží většina zboží. Země je významným producentem diamantů, těží se ale také zinek, uran, stříbro, rudy olova, zinku, mědi a zlata. HDP dosahuje 6500 USD na hlavu, což je na africké podmínky mimořádné. Mezinárodní obchod je úzce provázán s JAR a zeměmi Commonwealthu. Měnou je namibijský dolar. 6% obyvatelstva je evropského původu. Tato skupina obyvatel má oproti původnímu obyvatelstvu značně vyšší kupní sílu.

Pár všeobecných informací a rad na cestu

Zájezd jsme absolvovali (s celou rodinou) s cestovní kanceláří CK Adventura. V ceně jsme měli letenky, přepravu minibusem, hotely a lodge ***/**** se snídaněmi a vstupy, další stravu jsme si platili sami. Kurz je cca 1 namibijský dolar = 2 Kč, takže se lehce přepočítává. Strava a voda 200 namibijských dolarů (lepší rastaurace, na večeře zásadně steaky) na den. Elektrické zásuvky jsou jihoafrického typu, je tedy potřeba speciální redukce, napětí 220V jako u nás.

Očkování není nutné (ovšem běžné cestovatelské minimum vřele doporučuji), my jsme nebrali ani antimalarika (to neberte jako doporučení, jen konstatuji fakt, že my jsme je neužívali). Ale pozor na oblečení. Namibie sice leží v Africe, ale určitá část země se nachází ve vyšší nadmořské výšce, kromě toho pobřeží ovlivňuje studený mořský proud (Benguelský proud), takže může být chladněji a často jsou nutné dlouhé kalhoty a mikiny, u moře i bundy s kapucí. Teploty přes den mohou někdy být i jen kolem 10-15 stupňů, zvláště v jejich suché zimě (naše prázdniny)! Nevyplatí se to podcenit, raději s sebou více triček než tílek. V Etoshi je tepleji, ale v noci teploty mohou klesnout i k nule. My jsme byli v Namibii o našich letních prázdninách, uprostřed namibijské zimy, tedy suchého období, kdy vůbec neprší. Naopak v létě občas sprchne. Deštivé léto má výhodu v tom, že jindy vyprahlá země se zazelená, suchá zima zase v tom, že vyprahlá a uschlá poušť nutí zvířata stahovat se k napajedlům, takže se při safari vidí mnohem více zvířat (včetně kočkovitých šelem, které jsou v létě schovány ve vysoké trávě).

Večerní a noční zima má ještě jeden dopad. Hotely, lodge a campy většinou nejsou vybaveny topením, takže je v noci prostě zima. Samozřejmostí jsou dodatečné přikrývky na pokojích, které jsme pravidelně používali, přitopit se dá občas i klimatizací puštěnou v režimu ohřev. Přesto to může nepřipraveného návštěvníka zaskočit.

Angličtina je oficiální jazyk, není tedy problém dohovořit se anglicky. A protože Namibie byla německou kolonií, téměř všude se dá uplatnit i němčina, hlavně u bílé části populace.

Úvod

Původně jsme na letošní rok plánovali zopakovat výbornou loňskou zkušenost se zájezdem zorganizovaným na míru Petrem Komersem, lákala nás africká Uganda s pozorováním horských goril. Bohužel se nakonec i přes jistou míru uskromnění v nárocích na ubytování a přepravu zájezd ukázal jako velmi drahý, zvláště pro čtyřčlennou rodinu. Takže jsme hledali nějakou jinou destinaci v rozumnější cenové relaci, kde by bylo možné absolvovat nějaké klasické safari, které ještě mladší část rodiny nezažila. A samozřejmě s termínem o prázdninách, kvůli našim stále ještě studentům (jak jsme původně mysleli, nakonec dcera Jana dokončila studium už v červnu a od července nastoupila do práce, naštěstí ji hned první měsíc umožnili čerpat dovolenou).

A tak nám po zvážení všech kritérií zbyla jen Namibie. Do té jsme se již několik let chystali, nakonec však vždy zvítězila jiná země, takže jsme byli rádi, že na ni konečně dojde. Zbývalo vybrat CK, v prázdninovém termínu podobnou cestu pořádá několik cestovek. Zvítězila Adventura, a to nejen kvůli nejnižší ceně, ale hlavně proto, že za tu nižší cenu má zájezd o dva dny delší než konkurence.

A zvolili jsme dobře. V Namibii jsme se setkali s klienty jiné cestovky, kterou jsme také zvažovali, a zdaleka nebyli tak spokojeni, jako my. A bydleli ve stejných nebo podobných lodgích a hotelech, takže ta cena u Adventury nebyla vykoupena horší kvalitou ubytování. Navíc nás jelo jen 8 (z toho 4 Novotní) plus průvodkyně Sheila a Jihoafričan Eldad - řidič a licencovaný průvodce v jedné osobě. To je ideální počet. V Eldadově poměrně novém mikrobusu Mercedes bylo pro naši desítku dost místa, zavazadla totiž byla ukládána do přívěsného vozíku, takže uvnitř vozu zbylo místo i na bednu s ledem plnou balené vody, kterou jsme si mohli kdykoliv vzít, udělat čárečku a zaplatit najednou na konci cesty. Stejně jsme si vodu kupovali, protože v supermarketu vyšla o něco levněji, ale bylo dobré mít tu jistotu, že nezůstaneme na suchu. A často jsme tu možnost využili, protože ne každý den jsme potkali supermarket nebo benzinku.

Byl to náš první zájezd s Adventurou, i když s jejich "dceřinou" cestovkou China Tours jsme byli už mockrát. Adventura nám to dokonce uznala jako důvod k udělení statusu stálého klienta a dostali jsme příslušnou slevu. Komunikace před odjezdem byla vzorná, informace jsme obdrželi vždy včas a Sheila si dokonce udělala čas na privátní infoschůzku v Adventuře, kde jsme probrali vše důležité, co bylo potřeba znát před cestou. Hlavně informace o počasí se ukázala jako klíčová, bez upozornění na zimu bychom asi volili mnohem lehčí oblečení a to by nám určitě nestačilo. Adventura dokonce zařídila výborný seating v letadlech na všechny cesty, pro nás čtyři je výhodné sedět ve dvojicích za sebou, což bývá dost problém, většinou je snaha posadit nás všechny čtyři vedle sebe a někdo pak sedí třeba přes uličku a podobně.

Letos trochu zlevnilo parkování na letišti, takže se nám vyplatilo zaplatit krytý parking přímo u Terminálu 2. Sice jsme trochu tápali s hledáním správné budovy (dokonce se mně povedlo projet parkovištěm, kde neplatí pravidlo o 15 minutách zdarma, takže mne ten pouhý průjezd stál 50 Kč), ale jinak je to pohodlnější, než parkování na letištích v okolí s čekáním na svoz.

Přišli jsme na sraz skoro na minutu přesně, delegát už čekal. Dostali jsme kromě letenek celkem dobře zpracovaný sešitek o Namibii a hlavně asi čtyři barevné stránky s anglickými i českými jmény všech možných zvířat, která můžeme v Namibii potkat - velice užitečné hlavně na safari. A sešli jsme se tady se zbytkem výpravy, polovinu tvoří naše rodina a zbytek čtyři kolegové, každý cestuje sám - Hela, Katka, Honza a Tono. Sheila bude čekat ve Windhoeku.

Protože nám procházely míle vylétané s ČSA v OK plus programu, rozhodli jsme se je utratit za letištní VIP salonek pro všechny čtyři, vyšlo nám to přesně, na obou účtech zbylo pod 10 mil. Letělo se odpoledne přes Frankfurt (dále pak na noc do Johannesburgu a nakonec ráno do cílového Windhoeku), takže jsme sice byli po obědě, už to ale bylo delší dobu, takže občerstvení přišlo vhod. Salonek je na T2 docela hezký, jen by možná mohl mít trochu větší kapacitu, najít 4 místa se stolečkem bylo trochu obtížné. Ale sedělo se pohodlně, lehké občerstvení bylo vynikající - hlavně humrové (ale i ostatní) chlebíčky, těch jsme spořádali celkem dost. K tomu chipsy, nějaký ten alkohol a džusy. Prostě to čekání na boarding uteklo tentokrát strašně rychle. Škoda, že už s ČSA tak často nelétáme a míle tím pádem hned tak neshromáždíme. Takovéto využití mil je asi lepší, než propagované letenky zdarma, protože u těch se musí platit poplatky, které jsou obvykle vyšší (přes polovinu ceníkové ceny letenky), než je cena celé letenky u nějaké levnější společnosti.

I na krátkém letu do Frankfurtu jsme dostali nějaké sendviče, takže jsme je schovali na horší časy, proč si kazit chuť po těch humrových chlebíčcích ze salonku. Ve Frankfurtu nám čas stačí tak akorát na přesun do odletového

terminálu a hned pokračujeme dále 11 hodin do Johannesburgu s Jihoafrickými aerolinkami. Už jsme s nimi párkrát letěli, je to docela příjemná letecká společnost, dobré jídlo a pití, noční balíček je samozřejmostí (ponožky, kartáček s pastou, maska na oči). Voda v zadní části letadla (kam to máme z našich míst blízko) neustále k dispozici i při nočním režimu, to je pro nás důležité, jsme celkem žízniví. Jen mně osobně cestování v noci nevyhovuje, se svými zády se stejně nevyspím (i když jsem unavený a třeba knížku číst nedokážu) a ještě ruším všechny kolem. Přes den je to pro mne lepší, to si bez problémů čtu a celkově zvládám to lépe.

Jídlo dobré, stejně ještě jsme najedeni z večera, k pití si poroučíme mj. amarulu, výborný jihoafrický likér, takové levnější baileays ve stylových hnědých lahvičkách se slonem na etiketě. Na své obrazovce si pouštím Gravitaci, ale jsem zklamaný. Přestože ji recenze chválí, mně ty fyzikální a astronomické nesmysly, kterých je film plný, natolik vadí, že se dodívám do konce jen se sebezapřením a jen proto, že stejně nemám nic jiného na zabavení.

Ani v Joburgu (jak mu říkají místní) moc nečekáme a zbylé dvě hodiny letu do hlavního města Namibie Windhoeku už jsou brnkačka. Sheila už čeká a hned nám představuje Eldada, našeho průvodce a řidiče, o kterém už byla řeč. Vyměníme peníze ve směnárně s neuvěřitelnou byrokracií a zdlouhavým procesem a usazujeme se v minibusu, kterým ujedeme v dalších dvou týdnech 3.500 km.

*****Na přivítanou dostáváme každý láhev vody a balíček speciality celé jižní Afriky - masa sušeného po křováckém způsobu, biltongu. Biltong je v celé této části kontinentu velmi populární, dá se koupit téměř všude. Setkání s ním čeká každého návštěvníka hned v prvním obchodu nebo benzínce, které navštíví. Na nejvíce exponovaném místě před pokladnami nikdy nelze minout stojany s balíčky tohoto masa. Asi půlka je z hovězího (ale toho místního, namibijského), druhá polovina je z divočiny a skopového. U divočiny převažuje přímorožec oryx, antilopa kudu, antilopa skákavá a pakůň.

Padesáti až stogramové sáčky vždy kromě masa obsahují i párátko, protože sušené maso dost leze do zubů. Ještě desítky minut po skončení jídla si tak můžeme vychutnávat kořeněnou chuť exotického masa, které se daří uvolňovat ze zubů (to je ode mne trochu nechutné, že?). Biltong je nabízen nejčastěji ve formě drobných útržků masa, ale může být i ve tvaru tenkých klobásek nebo plátků. Kromě zatavených balíčků se prodává i u obslužných chladicích pultů, kde je mu vyhrazeno většinou více místa, než klasickému čerstvému masu - a právě na pultech převládají párečky a pruhy, v sáčcích jsou častěji drobné útržky.

Namibijci jej milují. Je to pro ně levný a lehký zdroj potravy, navíc velmi výživný a energeticky hodnotný, takže biltong nakupují na pikniky po kilech. Je třeba si uvědomit, že sušením se z masa dostane pryč především voda, ostatní zůstává, takže když na posezení sezobete 50g biltongu, je to stejné, jako kdybyste snědli třeba půl kila čerstvého masa (když předpokládám poměr 1:10, to ale nemám ověřené, jen odhaduji).

A jak biltong chutná? Výborně a návykově. Je to jako s chipsy nebo oříšky. Když sáček načneme a ochutnáme první kousek, jsme tím odsouzeni sáček dojíst. Je sice dost tvrdý a musí se pořádně žvýkat, ale chuťově je vynikající, mně trochu připomíná sušené iberijské nebo italské šunky. Kromě přírodních verzí se prodává i biltong uzený nebo chilli, ale v zásadě se dá říct, že se neudělá chyba, ať už se koupí jakýkoliv. A cena? Řádově za 100g asi kolem 40-50 Kč. Když se takový sáček dá místo oběda či svačinky, možná úplně nezasytí, ale živin a energie dodá více než dost.

Už po výjezdu z areálu letišti vidíme, že jsme skutečně v Africe. Do města to máme tak půl hodinky, jedeme typickou africkou krajinou, kolem kvalitní asfaltky je po obou stranách nízká buš, nepříliš husté nízké stromokeře až do nedohledna.

Od cesty je krajina oddělená plotem, někde nižším, jinde vyšším. Celá Namibie je totiž rozparcelovaná mezi konkrétní majitele půdy - statkáře hospodařící na pozemcích s ohromující rozlohou. Všude jinde na světě by byli počítáni mezi boháče, tady jsou to ovšem průměrní (spíše chudší) podnikatelé, kteří mají problémy se uživit. Na těch mnohahektarových pozemcích se totiž nedá vůbec nic pěstovat, vyprahlá kamenitá půda to nedovolí. Takže jako zdroj obživy pro farmáře slouží stáda odolných zvířat, která se nějak dokáží uživit z toho mála, co jim v ohradách roste. A protože keře a stromy jsou nestravitelné, musí jim stačit řídká a tuhá tráva.

Pozemky jsou tak rozděleny ploty na menší ohrady (tedy z namibijského hlediska - mluvíme pořád o obdélnících se stranami v řádu kilometrů), dobytek je uzavřen do jedné z nich, dokud nevypase hubenou parodii na trávu, v ostatních ohradách se zatím snaží zvetit tráva spasená v předchozích obdobích. Pak se dobytek přesune do jiné

ohrady, kde se mezitím tráva jakž-takž zbrchala z nejhoršího. Přírodní zdroje vody takřka neexistují, zvířata jsou napájena v umělých napaječkách vodou čerpanou artézskými studněmi z podzemí.

Nižší plot indikuje chov klasického dobytka - různých druhů trochu hrbatých krav připomínajících zebu, místními souhrnně označovaných jako "cattle", dobytek. Vyšší ohrada znamená, že jsou za ní chována "divoká" zvířata, která by nižší plot v pohodě přeskočila, tedy zejména antilopy skákavé (z místa snožmo vyskočí 4 metry), pštrosi, buvolci, kudu, přímorožci. Stejně jako dobytek i divočina je chována na maso, přebytky se prodávají do restaurací.

Na první pohled to vypadá, že zahlédnout takto uměle chované antilopy nebude problém, ovšem rozloha ohrad je taková, že stáda jsou obvykle ztracena někde daleko v nedohlednu, takže se podél ohrad jede hodiny bez spatření nějakého zajímavého tvora (z pohledu Evropana). A když už se někdy antilopy vyskytnou poblíž plotu, než si stačí oko uvědomit, co vidí, tak je auto tak rychlé, že než se otočíme, jsou zvířata někde v dálce za námi. Nakonec nejčastěji viděným zvířátkem jsou prasata bradavičnatá, kterých se hlavně k večeru objevuje povícero - ploty pro ně nejsou překážkou, podlezou nebo se podhrabou.

Protože jsme ale natěšeni na africkou přírodu, sledujeme okolí silnice velmi pozorně a daří se nám zahlédnout nějaké springboky (antilopy skákavé) a dokonce vidíme pár žiraf. Máme pocit, že nás šálí zrak, a než zareagujeme, jsou daleko za námi. Eldad se tváří, že nám nevěří, přece jen žirafy nepatří mezi běžně chovaná zvířata v ohradách. Spíše je lze zahlédnout v turistických farmách, kde je chovají jako atrakci pro ubytované turisty, možná jsme nějakou takovou farmu míjeli. Ale na žirafách trváme. Přece jen to je zvíře, které se s žádným jiným splést nedá.

Windhoek připomíná spíše takový venkovský městys, přestože je hlavním a největším namibijským městem. Nízké domy, jednoduché a navzájem si podobné, žádné extravagantnosti nebo dokonce výškové budovy. Ty jsou k vidění jen v samotném centru, které se dá pěšky obejít za dvacet minut. Cestou do naší lodge projíždíme hlavně takovýmito periferiemi s řídkou zástavbou, jen před cílem urbanizace houstne. Největší stavbou je prezidentský palác postavený Severokorejci(!) za nehoráznou sumu peněz, která Eldada rozčílí už jen při pouhém pohledu na plot areálu. Samotná budova se jen na chvíli mihne na kopečku za plotem, prakticky není šance si ji za jízdy prohlédnout.

Lodge je překvapivě hezká. Bungalovy leží v rozumných rozestupech, každý zahrnuje dva apartmány se vstupy na protilehlých stranách, tedy naprosté soukromí. Vybavení v pořádku, místa až až, vše funguje. Jen bychom možná uvítali klasické topení, přece jen jsme zde uprostřed zimního období. A i když jsme v Africe, tak teploty v noci klesají na 4-5 stupňů (a místy bude i hůře a půjdeme pod nulu). Takže zapínáme klimatizaci v opačném režimu a topíme skrz ni, což má své limity. Naštěstí jsme s tím počítali, takže jsme na to připraveni a vybaveni.

Teď ale jen vybalíme zavazadla a trochu si oddáchneme po předlouhém letu, za hodinku se znovu scházíme u Eldadova mercedesu a jedeme se mrknout do města - myšleno do centra. Není to daleko, což zase není takové překvapení, ve Windhoeku není skoro nikam daleko. Začínáme u budovy historického Hlavního nádraží, které snad pořád funguje, přestože se tomu téměř nechce věřit.

Perónek jak z Ostře sledovaných vlaků, nádražní budova jen o něco větší. Na stěně budovy směrem ke dvěma párům kolejí dvě velké tabule, na nichž by měl být ručně vypsán jízdní řád, nicméně jsou spíše brány jako historický artefakt (s nápisy švabachem, pozůstatek německého vlivu). Eldad začíná vykládat a my začínáme tušit, že to s ním občas nebude úplně jednoduché, protože zabíhá do takových podrobností, že se výklad natáhne na půlhodinu, přičemž celou dobu stojíme na místě bez možnosti nějakého odpočinku. Ne že bychom nebyli dost nasezeni z letadla, ale přece jen stát na místě půl hodiny není úplně příjemné.

Tato Eldadova rozvláčnost se pak projeví ještě několikrát, ale nakonec se nám ji povede eliminovat tak, že dohodneme, aby svůj výklad přednesl hlavně Sheile, která sedí v autě vedle něj, a ona nám z něj pak udělá stručnější a zajímavější výcuc.

Před nádražím je několik historických lokomotiv formou open-air muzea, mne osobně nejvíce zaujme válečná lokomotiva s velmi vysokým podvozkem, vlastní kabina s motorem je od podvozku izolována velkým množstvím listových per, která mají pohlcovat následky případného výbuchu při nájezdu na minu. Pokud to fungovalo, tak je to dobrý nápad, jak zachránit drahý stroj.

A pak už pokračujeme na jedno z nejvyšších míst města, kde na kopečku stojí křesťanský kostelík, považovaný za nejvýznamnější historickou památku snad celé Namibie. U nás by jej ale lehce strčil do kapsy skoro každý

vesnický kostelík. Výhodou je, že kolem něj je parkoviště, kde můžeme odstavit náš minibus a pokračovat pěšky. Díky vyvýšené poloze pak po rozchodu lehce najdeme cestu.

Nad kostelem je moderní Budova nezávislosti, postavená také Severní Koreou, architektonický styl vypadá podle toho. Nepříliš nápaditá kombinace skla a rádoby zlaté barvy. Dnes se jím zabývat nebudeme, ale poslední den cesty budeme mít více času, památník si tak projdeme a pokocháme se vyhlídkou na město pod námi. Dnes zatím po prohlídce kostelíka přejdeme na druhou stranu kruhového objezdu kolem kostela, z kterého ústí hlavní ulice centra, tedy Mugabe Avenue (vedoucí k parlamentu) a Fidel Castro Street (do historického centra). Kam jsme se to proboha dostali, Mugabe a Castro, to snad nemůžou myslet vážně?

Historickým centrem města je míněno několik hrázděných dvoupatrových domů se štíty v německém koloniálním stylu a jedna hodinová věž, kterou lze podle očekávání "věží" nazvat jen s velkou nadsázkou. Přestože je Independence avenue hlavní tepnou města, zdejší semafory na křižovatkách a přechodech pro chodce provoz spíše zdržují, než aby jej zrychlili. Při čekání u cesty, po níž projíždějí auta jen řídce, to obvykle nevydržíme a přejdeme na červenou, stejně jako to dělají místní. Prostě klasické maloměsto s klidnou a pohodovou atmosférou, která láká k posezení v některé ze stylových kaváren.

Největší tahákem města tak zůstává svérázná "meteorická fontána" v jedné boční ulici (u hlavní pošty), kde na nerezových podstavcích je vystavena téměř polovina Gibeonského meteorického roje (mělo by zde být 31 meteoritů ze 77 nalezených kusů celého roje, ovšem nepočítal jsem je a několik podstavců je prázdných - netuším, zda jsou chybějící kameny ukradeny nebo odvezeny na nějakou renovaci či konzervaci). Železné meteority jsou poměrně velké a určitě hodně těžké, takže bez techniky je těžko někdo může zcizit. Místním jsou samozřejmě lhostejné, zato pro nás to je docela velká rarita, kde si můžete jen tak sáhnout na něco, co přiletělo odněkud z vesmíru a je kdovíjak staré. Takže si plánujeme, že na konci cesty po návratu do Windhoeku se na ně půjdeme mrknout určitě ještě jednou.

Dnes zatím namíříme do asi jediné ZOO na světě, kde nejsou žádná zvířata. Jmenuje se tak totiž park nad hlavní třídou a jedinými zvířaty tu jsou nějaké místní vrány, nebo co je to za ptáky. Sice jsme dostali oficiální rozchod, ovšem není tu moc kam jít, takže stejně jdeme dál více méně pohromadě. Máme čas, skočíme tedy do sympatické kavárničky, kde ve venkovní zahrádce kromě kafe poprvé ochutnáme Savanu dry, místní ovocný cider, kupodivu ještě o něco alkoholičtější než pivo. Zejména ženská část výpravy si Savanu oblíbí tak, že ji bude pít skoro denně k večeři. Existují i varianty Dark a Light, ovšem Dry je jednoznačně nejlepší. Posedíme, odpočineme, popijeme (a navzájem si začneme všichni tykat). Začíná se stmívat a prudce se ochlazuje. Ke kostelíku to máme asi 7 minut pěšky, takže není problém si načasovat příchod tak, abychom tam byli přesně.

Všichni jsme se přihlásili na večeři v nejznámější windhoecké (potažmo namibijské) restauraci Joe's. Chceme totiž zkusit zdejší vyhlášené steaky z divokých zvířat. Přestože je restaurace obrovská, je nutná rezervace. Nechápeme, kde se v tak malém městě bere tolik lidí ochotných jít na jídlo do jedné z nejdražších místních restaurací. A kde se vzali ti ostatní turisté, když jsme doposud skoro žádné nepotkali?

Máme zajištěno místo v kryté části, i zde je ovšem relativně frišno, takže přijdou vhod velké ohřívače známé i z pražských zahrádek v zimním období. Stěny a vůbec každé volné místečko je zaplněno různým stylovým harampádím od vraků motorek přes vycpaného levharta až po stovky vypitých lahví různého alkoholu. Nad naším stolem je na obrázku zebra, která se ptá, co že to dnes dávají u Joa k jídlu - jídelní lístek napoví, že mimo jiné zebry (i já ji zkusím při poslední namibijské večeři za dva týdny). Z hlediska pruhovaných zvířat poněkud černý humor.

Dnes ovšem dáváme na Eldadovu radu a poroučíme si 300g steak z orixe (to je latinské jméno pro přímorožce, anglicky gemsboka). Přímorožec patří k větším antilopám, stavbou těla trochu podobným i našemu dobytku, a steaky z něj jsou obecně považovány za jedny z nejlepších. K tomu našemu dostáváme zeleninovou oblohu, nějaké žampiony a dva brambůrky s česnekovou tatarkou (brambory a i ostatní přílohy jsou vůbec vzácné, protože jak už je psáno výše, Namibie prakticky nemá pěstitelské zemědělství, ve zdejším suchém klimatu se rozumně pěstovat téměř nic nedá). To ovšem neznamená, že bychom byli o hladu. Špalek masa, který dominuje talíři, má určitě více než těch deklarovaných 300 gramů.

Postupně je na nás všech vidět, že prvotní potěšení z vynikajícího jídla se mění v těžký boj s ohromnou porcí, kdy je nám líto nechat něco tak dobrého nedojedeného, takže ke konci už do sebe tlačíme růžové masíčko téměř násilím. Steak je výborný, přestože je silný, je přesně podle objednávky uprostřed krásně udělaný na medium. Eldad sice trvá na tom, že by měl být rare (aby vynikla pravá chuť masa), ale skoro si myslím, že takto středně je ideální.

Asi se nedá říct, že by se divočina nějak zásadně lišila od hovězího, ale už ten pocit, že jíme antilopu, stojí zato. Hezky si užíváme každé sousto. Netušíme totiž ještě, že další dva týdny nebudeme večeřet nic jiného, než právě steaky, snad s výjimkou ryb a mořských plodů ve Swakopmundu.

Nakonec to všichni zvládneme a končíme s čistým štítem, tedy prázdnými talíři. Eldad nás odveze zpět do lodge, už se nemůžeme dočkat postele (přestože v Namibii se nemusíme zabývat časovým posunem, v místním zimním čase je to jedna hodina, v létě by nebyl posuv žádný). Ráno poměrně brzy vstáváme, čeká nás delší přejezd (jako skoro každý další den, najedeme celkem za dva týdny 3.500 km - ale to už jsem psal dříve).

První snídaně dává tušit, že Namibie se v tomto ohledu nebude lišit od jiných zemí. Nabídka je víceméně standardní a podobná se bude opakovat i v dalších dnech. Ráno je zima, k autu jdeme ve svetrech a bundách, dnes je ještě užijeme i později. Stabilizoval se nám zasedací pořádek, na stejných místech už pojedeme celý zbytek cesty. Eldad má v autě přenosný reproduktor na akumulátor, který hodí přes přední sedačky otočený k nám. Může mluvit do mikrofonu a z reproduktoru pěkně slyšíme, co říká. Bohužel ho neopustila jeho rozvláčnost, takže jsme rádi, když se povede domluvit přímé tlumočení Sheilou, které Eldad předříká své povídání a Sheila nám z něj udělá souhrn.

Krajina je podobná včerejší cestě z letiště, keřovitá buš a ploty farem po obou stranách cesty, prozatím ještě stále asfaltové. Eldad to pálí 120 km/h, takže když občas v ohradě zahlédneme nějaké to zajímavé zvíře, tak je to skutečně jen na mžik.

První zastávka je stylová a docela nás překvapí, i když jsme ji vlastně mohli čekat. Nikdo z nás si ale neuvědomil, že jsme těsně nad Obratníkem Kozoroha a míříme na jih, takže jej musíme protnout. Obratník označuje prostá bílá cedule s černým anglickým nápisem "Tropic of Capricorn". Uprostřed pustiny, žádná okázalá stavba nebo dlouhá linie na zemi. Jen úzká asfaltka, kolem ní pruh červené země a vyschlá keřovitá pustina. Určitě je tento neokázalý způsob upozornění na přechod obratníku ten nejhezčí možný, žádný jiný by se sem asi nehodil.

Pro všechny z nás to je první přímé překročení obratníku, jižněji jsme samozřejmě byli, ale obratník jsme vždy překonali letadlem. Jsme zde ale v místní zimě, takže i kolem poledne je slunce severněji, přímo nad námi by bylo v létě. A i když zde nenastává žádná speciální situace typu: "Jdu na sever, jdu na sever - a už jdu na jih!", tak přece jen je to rarita, kterou si nemůžeme nechat ujít a rozkročíme se jednou nohou v pásmu tropickém, druhou v subtropech. Chvíli se protáhneme a odpočineme, zdokumentujeme toto zajímavé místo a po dvaceti minutách pokračujeme v cestě.

Projíždíme několik městeček, spíše větších vesnic, jinak pořád podobná krajina, snad jen trochu méně kopců. Na farmách podél cesty upoutají náš zájem výrazné artézské studny, kterými se čerpá voda z podzemních zdrojů, jiná voda tu ani pořádně neexistuje.

Na záchod stavíme u malé benzínky s obchodem, kde si koupíme nějaký biltong, oplatky a zdejší specialitu - karamelové fudge, kostky zkaramelizovaného kondenzovaného mléka. Prodávají se v Namibii skoro všude (na kusy nebo v malých balíčcích, třeba po 4 kusech) a pokaždé vypadají jinak, takže se zřejmě jedná o místní ruční výrobu. Jsou vynikající, ale asi to budou kalorické bomby, zacházíme s nimi tedy raději opatrně a kupujeme jen po malých množstvích. Jsou totiž návykové, a kdybychom jich koupili více, tak je všechny sníme do další zastávky. Na závěr nákupu nás namísto obligátního "Další, prosím" nebo "Děkujeme za nákup" nápis na displeji pokladny ujistí, že Ježíš i v roce 2015 stále žije ("Jesus is alive 2015").

V brzkém odpoledni se Eldad chystá zastavit ve známém obchůdku/bufetu na oběd, bohužel kousek od něj vyrostlo nové nákupní středisko a bufet přišel o zákazníky a zkrachoval. Zůstal jen jako obchod, ale bez jídla. Nezbývá, než popojet kousek zpátky a zastavit se v jiném podobném obchůdku, který ještě přežívá. V jedné větší místnosti je po straně zasklený pult s výdejním okýnkem, zbytek místnosti je velice stylově zaplněn naprosto nesourodými předměty vesměs raritními - staré zemědělské nářadí, psací a počítací stroje, první rádia, archaické reklamní cedule ("Pivo je levnější než terapie"), staré váhy, kožené kufry, láhve se zavařeninami, medem a kompoty. Na stěně mapa Evropy s barevnými špendlíky v místech, odkud zde měli zákazníky (připichujeme i na místo, kde asi leží ta naše Dlouhá Lhota) a bankovky různých zemí.

Objednáváme si zapečené tousty (nějaké vajíčkové, další se slaninou) a samozřejmě kupujeme další fudge. Na tousty chvíli čekáme, ale stojí to za tu chvíli čekání, jsou docela dobré, byť ne úplně levné. Na rychlé zaplnění žaludku tak akorát, zbytek se dojíme biltongem a fudgem.

A v tomto městečku končí asfaltka, dále budeme pokračovat po klasické šotolině. Většina cest v Namibii má právě tento druh prašného povrchu. Zvláště v suchém období jsou cesty v docela dobrém stavu, takže se občas Eldad rozparádí i na stovku. Jen když míjíme jednou za hodinu protijedoucí auto, tak chvíli jedeme poslepu v oblacích prachu. Jsme už znatelně jižněji, to asi vyhovuje snovačům, protože pozorujeme jejich obří kolonie na okolních sloupech elektrického vedení (dokud ještě nějaké podél cesty je), dále už jen na ojedinělých stromech. Dokonce zahlédnu několik zoborožců a leskoptví, ale v té rychlosti je nejen nestihnu fotit, ale ani na ně nemám šanci včas upozornit ostatní.

Krajina se začíná více vlnit, dokonce mizí i ploty farem. Místy projíždíme až skoro hornatým územím se skalami a kopci s viditelnými vrstvami sedimentů, které trochu připomínají coloradský kaňon. Je to poměrně zvláštní, jedeme pořád vyprahlou krajinou s podobnou vegetací, přesto ani na chvíli nemáme pocit, že by okolí bylo fádní a že by nás začínalo nudit dívat se z okna. Právě naopak, objevujeme pořád nové a nové tváře okolní krajiny.

Později odpoledne odbočíme z jedné polňačky na jinou, užší, která nás dovede do dnešního cíle, campingu známé namibijské rodiny Hammersteinů.

Zastavujeme uprostřed prašného parkoviště před recepcí a než se zařídí ubytování, fascinovaně hledíme na páreček antilop skákavých, odpočívajících na trávě opodál. Opatrně se snažíme k nim přiblížit, samička se nechá velmi váhavě pohladit, sameček s upilovanými rohy si udržuje mírný odstup. Srst antilop je na omak tuhá a tvrdá, trochu jakoby se hladila koza. Takto zblízka už asi springboky neuvidíme, to je nám jasné, takže fotíme a fotíme.

Ubytovaní jsme v řadovkových lodgích, zařízených asi ne úplně novým vybavením, ale pěkných, prostorných a čistých. Je krásný slunečný den, přímo láká k posezení na lavičkách před vchody do pokojů. Už nás tu objevily i antilopky a tentokrát jsou naladěny kontaktněji, i sameček si přichází pro podrbání na hlavě a snaží se nás označkovat výpotkem ze žláz mezi parůžky - otírá se nám silně o nohy, až to přestává být příjemné, byť to pořád ještě není trkání. Přesto ho posíláme svou cestou.

Když už tu mají antilopy skákavé, neobjevíme ještě další zajímavá zvířata? Vydáváme se na průzkum kempu. Uprostřed kolem bazénu se rozvalují odpočívající turisté v plavkách, voda je však na koupání příliš studená. Obdivujeme skalky se zajímavými rostlinami a neomylně směřujeme k výběhu další antilopy, poněkud větší - proto v ohradě. S přímorožcem (latinsky oryx, anglicky gemsbok, ovšem oryx je brán více mezinárodně) se známe důvěrně ze včerejší večeře, kde jsme si pochutnali na steacích z této prý nejchutnější antilopy.

Vrchní část ohrady není z pletiva, jako je spodek, ale tvoří ji jen napnuté dráty. To dělá antilopě zřejmé problémy, když se jí každou chvíli povede dostat jedním či oběma předlouhými rohy mezi dráty a nemůže jen tak jednoduše hlavu vykroutit a uvolnit se, vždy je to složitá několikaminutová operace. Naštěstí zdejší oryx patří spíše k těm menším, takže si nakonec vždycky poradí. Velcí oryxové, jaké uvidíme později, by měli s uvolněním asi problémy mnohem větší.

Máme z divokého zvířete, znervóznělého bojem se zákeřnými dráty, trochu respekt, takže hladíme jen opatrně, s před sebe nataženou rukou. Přesto se občas mihne dlouhý ostrý roh jen těsně kolem naší hlavy, takže raději s kamaráděním končíme a jen zpovzdálí obdivujeme krásnou kombinaci krémově hnědé srsti na těle s bílo-černou kresbou na hlavě, nohách, hřívě na voleti a ocasu.

Potkáváme náhodně pár Čechů z konkurenčního zájezdu, kteří zde končí. A nejsou zrovna nadšeni, krajina se jim zdá fádní, navíc organizačně je jejich zájezd trochu netakticky otočený vůči našemu, takže přijeli z tepla do nepříjemné zimy (nám se tak hrozná nezdá). Absolvovali právě prašnou poušť Namib a bez možnosti sprchy, tedy špinaví a zaprášení, odjíždějí za chvíli na dlouhou cestu domů. Když přičteme ne úplně dobrý kolektiv, tak nejsou moc spokojeni. Doufáme, že nás čeká příjemnější dovolená, náš začátek rozhodně vypadá mnohem lépe.

Ale už musíme spěchat, ať si před dalším programem stihneme dát aspoň hrneček kávy nebo teplého čaje na recepci, spolu s dobrými domácími sušenkami je vše zdarma k dispozici. Posedíme v křesílkách u zatím vyhaslého krbu a chvíli jen tak nad kávičkou odpočíváme. Přihlásili jsme se na prohlídku párku gepardů a ještě nevíme, co od toho můžeme očekávat. Podle zkušeností se snažíme svá očekávání spíše mírnit a odhadujeme, že nám krotitel přivede na vodítku nějakou tu velkou žíhanou kočku, kterou si možná budeme moci opatrně pohladit. Skutečnost se ukáže mnohem lepší. Vědět, co nás čeká, těšili bychom se mnohem více.

Scházíme se do skupinky na recepci, dokonce musíme podepsat nějaký papír, že vše podnikáme na vlastní riziko. Černý průvodce nás vede vyšlapanou cestičkou za kemp (cedule se zákazem vstupu bez průvodce) a my už zdálky vidíme několik ohrad. Asi po 300 metrech přicházíme k první z nich, ale fotíme kočkovitou šelmu v sousední druhé kleci - prochází se tam menší levhart.

Levhart (leopard) se od slíbených gepardů liší tím, že bývá větší (však také patří do slavné Velké pětky), nemá u očí tmavé pruhy a skvrny na těle připomínají tvarem obláčky nebo stopy. Gepardi jsou obecně menší, mají prohnutý hřbet, od očí jim se jim dolů táhne černá stopa jakoby po neviditelných slzách. A skvrny na těle jsou více kruhové a plné.

Ten náš levhart sice nepatří k největším, ale ostatní znaky jsou jasné. A má i zajímavě zbarvené oči, kdy pravé oko je červeně a levé žluté. Prý následek úrazu z mládí, na červené oko asi nevidí. Prochází se chvíli sem tam, vyskočí na střechu boudy s pelechem, zase seskočí a řekne si, že už se nám napředváděl dost a schová se v boudě.

Zatím ranger odemkl vrata a vede nás přímo do výběhu gepardů! A jednoho už v dálce vidíme, průvodce jej pískáním vábí a my konsternovaně sledujeme, jak šelma míří přímo k nám. Prý je to Wilde (Divoká), samice. Průvodce se viditelně těší, až dořekne svůj oblíbený vtip. V dálce nám ukazuje samce, který se jmenuje pro změnu Oscar. Chvíli nám trvá, než nám to docvakne: zdejší páreček se jmenuje po známém spisovateli Oscar Wilde.

Wilde je odvážnější a jako správná kočka se ráda tulí. Jde přímo k nám, otírá se nám o nohy a nechá se šimrat za ušima a hladit po hřbetě. Přitom si hlubokým hlasem hlasitě přede, asi jako kdyby náš kocour byl mnohonásobně zesílený přes zesilovač s reprobednou. Dokonce nám chvíli trvá, než si uvědomíme, že ty hluboké vibrace jsou kočičí předení. Když už je Wilde dost našimraná, bez zaváhání se vydává pryč do vzdálenější části hodně rozlehlé ohrady a nechává nás stát na místě.

Já se mezitím vydávám natočit si Oscara. Ten tolik o společnost nestojí, drží si trochu odstup. Začínáme chápat, proč nás průvodce pouští k nebezpečným šelmám. Oscar si totiž nese kus žrádla, okousanou nohu nějakého býložravce. Přežraná zvířata nemají důvod na člověka útočit a šelmy bezdůvodně energií neplýtvají, zvláště gepardi.

Gepard je nejrychlejší savec, dokáže vyvinout rychlost až 130 km/h (různé prameny uvádí i jiné hodnoty). Tato rychlost je ovšem vykoupena nutným extrémním okysličováním krve, což je časově limitováno na pár desítek vteřin. Pokud gepard nechytne kořist do doby, než se jeho krev přestane stačit okysličovat, musí pronásledování zanechat a relativně dlouhou dobu regenerovat. Toho občas zneužívají jiná menší i větší zvířata, která využijí chvilkové nemohoucnosti šelmy a už ulovenou kořist jim ukradnou (ale samozřejmě lvi se nemusí bát ani geparda ve vrcholné formě). Takže když na pražských billboardech trojská ZOO píše, jak rychle by do ní gepard z různých míst Prahy doběhl, tak nás trochu mystifikuje.

Další známou vlastností gepardů je právě předení, které ostatní velké kočky neovládají. Ovšem něco za něco. Gepard zase na rozdíl od nich neumí řvát, to už tak známé není. A jako jedna z mála koček neumí gepard zatahovat drápy, možná mu trochu nahrazují při sprintu hřeby treter.

Kdo někdy viděl geparda pronásledovat kořist nebo aspoň jen tak běžet, určitě na to nikdy nezapomene, gepardí běh patří k tomu nejelegantnějšímu, co můžeme v říši zvířat vidět. My jej tady sice běžet nevidíme, ale užili jsme si to před lety v Masai Maře. Ovšem ten pocit, prohlížet si "číty" (anglicky se gepardům říká cheetah, "číta") zblízka, bez bezpečí auta a současně bez plotu mezi námi, to vydá nad všechny běžící gepardy.

Natáčím tedy Oscara, který mne po očku sleduje. Poponese svou potravu, lehne si a po kouscích odtrhává kusy masa. Ostatní si tak blízko netroufají, ale já Oscarovi věřím. Nicméně pokud se podíváte na fotku, kde natáčím Oscara z bezprostřední blízkosti, tak se ji prosím nesnažte napodobit ve volné přírodě, to by se vám jistě nevyplatilo. Asi byste ani tomu nejunavenějšímu gepardovi neutekli.

Strávíme u gepardů možná půl hodiny. Už teď víme, že to bude pro nás jeden z vrcholů zájezdu. A to je vlastně teprve první den, v programu jsme s něčím podobným nepočítali a už zítra nás čeká prý další vrchol - panoramatické červené duny údolí Sossuvlei. Začátek cesty rozhodně nevypadá špatně.Přejdeme kole leopardí klece, levhart trucuje v pelechu, takže jej nevidíme. A průvodce nás pouští do třetího výběhu, tentokrát o něco menšího. Měli by zde být dva rysové karakali. Vydáváme se bloudit po zdánlivě prázdné ohradě, rysové jsou menší a maskovaní. Nakonec objevuji prvního karakala ležet pod keřem. Je

mnohem menší než gepardi, zato je nervóznější. Při přiblížení na takové čtyři metry ukáže zuby a syčí tak zuřivě, že už si blíže netroufnu. Na rozdíl od větších koček v předchozích výbězích nemají karakalové skvrny, jsou relativně malí a charakteristickým znakem jsou špičaté uši.

Pohlazení tady rozhodně nepřipadá do úvahy. Z bezpečné vzdálenosti fotíme a natáčíme, jen když chceme efektní záběr vrčícího rysa s otevřenou tlamou, daří se nám jej trochu vyprovokovat opatrným přiblížením, které se mu ani trochu nelíbí. Snažíme se najít i druhého partnera a nakonec jej objevujeme. Je ještě trochu menší, asi to bude samička. Prochází se vzadu u ohrazení a na kamarádění také moc nevypadá. Prostě gepardi byli lepší.

Naše hodina uplynula, trousíme se pomalu ven z ohrady a vracíme se do kempu. My ještě objevujeme levharta, který už opustil bezpečí brlohu a pozoruje nás vleže z trávy u přední strany výběhu, toho nejvíce zabezpečeného, přední strana dokonce mřížemi připomíná spíše bezpečnou klec, než ohradu. Takže si ještě vyfotíme jeho barevné oči a pospícháme za ostatními, aby nás tu nenechali.

Dáme si ještě jeden čaj a chvíli posedíme u hořícího krbu, schází se celá naše malá skupinka, seskupujeme křesla a povídáme. Je nám příjemně a cítíme se uvolněně a natěšeně na další dny. Dnes vynecháváme poprvé a naposled společnou večeři, všichni potřebujeme zlikvidovat poslední zásoby z domova. Spát jdeme brzo, cítíme potřebu ještě dohnat ten spánkový deficit z letadla.

Ráno se nám probírá ze spánku hodně těžko, vstáváme totiž velice brzy, čeká nás ještě kus cesty, kterou musíme zvládnout tak, abychom ještě před svítáním byli včas u brány NP Namib Naukluft. Na recepci si dáme sušenky, kafe a čaj na akutní zahnání hladu, balíčky se snídaní jsou už naloženy v autě. Ona se ta snídaně nakonec ukáže být obědem.

Venku je zima, musíme být nabaleni, ale ono to oblečení přijde vhod jak při toulání po dunách v chladném a větrném počasí pouště, tak večer po příjezdu do přímořského Swakopmundu, nejchladnějšího místa naší cesty. Loučíme se s kempem, která nás tak příjemně překvapil (hlavně tedy těmi přítulnými gepardy).

Cesta dále je pořád ve stejném duchu - liduprázdná krásná krajina, sice vyprahlá, ale zajímavá. Ani moc nepospáváme, výhledy na krajinu nám to nedovolí. A tak asi po hodině cesty přijíždíme před šestou ranní ke vstupní bráně národního parku, kde už jsme asi pátí v pořadí. Takto brzký příjezd mají naplánovaný všichni návštěvníci. Každý totiž ví, že jede fotit ty nejhezčí duny na světě, které jsou nejlépe nasvíceny právě nízkým vycházejícím sluncem. Kouzelné světlo zdůrazňuje neobvyklou barvu písečných přesypů a současně ponechává jejich odvrácené strany v černočerném stínu, přechod na hřebenu duny mezi nasvícenou červenou a černou ve stínu je přitom velice ostrý. Takže výsledné fotky spíše připomínají moderní grafiky než snímky reálné krajiny.

Chvíli musíme čekat na skutečný východ slunce, pak teprve se brána kempu otevře. Zatím sledujeme přes plot terénní auta se stanovými nástavbami na střechách, nejčastější dopravní prostředek nezávislých cestovatelů po Namibii, takové čtyřkolky se zřejmě půjčují na okružní cestu zemí nejvíce. A jsou asi i nejpraktičtější, kempy s nimi počítají a jsou na ně zařízené (přípojky vody i elektřiny, vyhrazená místa).

Po otevření brány musíme projet samotným kempem, za kterým pokračuje kupodivu výborná asfaltka. Tedy spíše začíná než pokračuje, my jsme přijeli po šotolině. Projíždíme hodně širokým údolím Sossuvlei s plochým dnem, po obou stranách v dálce souběžná pohoří, prozatím za ranního rozbřesku tmavá. Až po několika kilometrech se začnou přibližovat, takže rozeznáváme svahy pokryté červenavým pískem různých odstínů a řídkou vegetací. A prakticky na hranici kempu potkáváme stádo skákavek, springboků, tedy antilop skákavých.

K nejzajímavějším místům parku budeme muset kus popojet. Zatím pozorujeme hru barev na kopcích po obou stranách cesty. Hodně v dálce uvidí Eldad i přímorožce, ale přes náš nesouhlas nehodlá zastavit. Ví proč. Za chvíli potkáváme dalšího, a to už mnohem blíže a pár desítek metrů za ním stojí další snad 10 metrů od silnice. To už Eldad zastavuje a nechává naše foťáky pořídit první snímky volně žijících oryxů. Jsou to opravdu majestátní zvířata a jejich rohy jsou obdivuhodné – dlouhé určitě přes metr, u některých mírně zahnuté dozadu, ale hodně přímorožců zdobí rohy úplně přímé. Však je také ve středověké Evropě pokládali za rohy bájných jednorožců. A křováci si z nich dělají toulce na šípy.

Pokračujeme dále a potkáme ještě několik stád či jednotlivců stejného druhu. Je až s podivem, jak se tak velké zvíře dokáže v poušti uživit jen suchými trsy krátké tuhé trávy. Na okolních svazích se objevují první přesypy, písek je prozatím oranžovožlutý. A poprvé máme možnost pozorovat efekty černého kontrastního stínu pod ostrým hřebenem na vrcholku dun. Když se svahy po stranách už hodně blíží cestě a skalnaté svahy střídají písečné přesypy, zastavíme na chvíli na vyhlídce, abychom se pokochali výhledy. Společnost nám dělají

černobílé vrány. Střídám Sheilu na předním sedadle, abych mohl lépe fotit a natáčet a hned mám pěkný záběr při prudkém sjezdu pískem z vyhlídky zpět na cestu.

Teď už cestu lemují opravdové duny. K jedné z nich vede krátká odbočka – a to hned k té nejznámější, pojmenované poněkud neobvykle Duna 45. Sice to vypadá jako nějaká šifra, ale ve skutečnosti číslo 45 označuje vzdálenost v km od vstupu do parku. Tato oranžovočervená hromada písku se vrší do výšky úctyhodných 170 metrů, jednotlivá zrnka sem doputovala z poměrně nedaleké Kalahari a odhadované stáří přesypu je neuvěřitelných 5 milionů let. Skoro se nechce věřit. Určitě tehdy nestála na tomto místě, protože údolím se žene neustálý vítr, který strhává písek z hrany na hřebenu a snáší jej na závětrnou stranu duny, která se tak neustále přesouvá a putuje směrem do zužujícího se údolí, pomalu a trpělivě.

Dostáváme rozchod, ale domlouváme se, že nahoru nepolezeme, je tu totiž dost nával, takže nám Eldad slíbí nějakou méně frekventovanou duničku. Takže jen fotíme, kousek si samozřejmě i popolezeme, nohy se boří po kotníky, budeme si muset sandály pořádně vyklepat. Naštěstí Eldad na své autíčko není nijak háklivý a trocha písku ho nerozhází. Kdo potřebuje, může si i odskočit do budek k tomu určených, čehož část výpravy ochotně využije. My ostatní aspoň máme více času na focení, jeden neví, kdy přestat. Ruce by mačkaly spoušť dál a dál, protože tak fotogenické prostředí se vidí málokde. A to ještě netušíme, co nás čeká za chvíli v Mrtvém údolí.

Když se tedy dostatečně pokocháme, nasedneme znovu do našeho mercedesu a popojedeme. Tím předstihujeme některé konkurenční výpravy, které tu stráví více času jednak samotným výstupem na vrcholek duny, jednak občerstvením, které jim řidiči jejich velkých autobusů ohřejí a připraví na rozkládací stolečky a židličky, aby se měli po návratu čím osvěžit. My ovšem prozatím snídani odkládáme, najedli jsme se sušenek na recepci.

Duna 45 je strategicky umístěná asi v polovině údolí. Příjemně jsme se protáhli a pokračujeme dále, naší rychlostí zbylou půlku cesty proletíme za něco více než 20 minut. To už nás okolní duny sevřely docela těsně. Přijíždíme na parkoviště a tam už to pro nás je werichovský Nejdedál. Jemný písek nahrazující dosavadní asfalt by naše vozidlo nezvládlo, pokračovat mohou jen čtyřkolky. My musíme čekat, až se pro nás uvolní místo v jednom z terénních otevřených vozů, která tu provozují kyvadlovou dopravu. Zatím aspoň fotíme krásný rozložitý strom, který je však úplně suchý. Přesto ve zdejším suchém podnebí dále stojí na svém místě a nejeví žádné známky nějakého tlení.

Čekáme trochu déle, než se zdálo. Zřejmě jezdí prozatím jen dva shuttly, které nestíhají. Nakonec ale nasedáme na korbu náklaďáčku zařízeného pro převoz turistů písečnou pouští. Bavíme se na účet řidiče v pleteném kulichu, poušť máme přece jen spojenou s teplem, zvláště když obloha je jako vymatená. Ale jsme uprostřed zimy, a tak se musíme smířit s tím, že teplota je taková, jaká je. Vždyť my jsme také navlečeni, na trikách svetry, na svetrech bundy a na hlavách kapuce.

Vjíždíme na rozježděnou pískovou cestu, kola občas proklouznou do strany, ale na široké pláni to nevadí, není do čeho narazit. Nízké stromy po obou stranách jsou v dostatečné vzdálenosti. A sotva vyjedeme, tak nečekaně blízko parkovišti plnému lidí se pase stádo asi dvaceti antilop skákavých, které se dávají na úprk přes cestu těsně před námi tak rychle, že ani nestihneme tasit foťáky a kamery. A to je velká škoda, protože několik z  nich předvádí ukázkové ladné skoky, které jim daly jméno. Ještě dvě podobná stádečka sice potkáme, ale už bez skákajících antilop.

Stromy kolem postupně mizí a ocitáme se na pláni typicky pouštní, všude samý písek, kupodivu spíše do bíla, což mezi červenými dunami působí neobvykle. Auta vyjezdila hluboké rýhy, kterým se snaží řidiči vyhnout neustálým rozšiřováním trasy. Potkáváme několik protijedoucích SUV, je nám divné, proč se tak brzy vracejí nebo kam a odkud to vlastně jedou?

Jedeme asi 4 km, snad by se to dalo zvládnout i pěšky, ale bylo by to zbytečně dost namáhavé. Takto to máme za 10 minut za sebou, pěšky by hodina nestačila. Vysedáme uprostřed pouště, místy písek pod nohama zpevňují vystupující kamenné plotny, většinu cesty se však budeme bořit po kotníky do písku. Váhali jsme s obutím, nakonec správně vyhrály sandály. Tam sice písek lehce pronikne dovnitř, ale stejně lehce i vypadne ven. Kapuce nesundáváme ani mimo auto, vlezlý a nepříjemný vítr žene plání kvanta neviditelných pískových zrníček, která píchají jako jehličky a samozřejmě za pár minut už máme písek úplně všude, tady by snad nepomohl ani neopren.

Vydáváme se k dunám na obzoru, čekají nás asi dva kilometry, které nejsou porovnatelné s dvěma kilometry kdekoliv jinde. Jde se špatně, hledáme náznaky skrytých kamenných úseků, přesto většina trasy vede prostě jemným pískem. Duny mají rozmazané kontury, to vítr strhává z hran koruny každé duny písečná mračna a

přemisťuje tak nenápadně duny dál k jihu. Cesta je neznatelná, každá stopa je ihned zavátá. Navigujeme se tedy podle vzdálených dun, které musíme obejít.

Písečná pláň kolem nás sice ještě netvoří duny, ale zato má krásně zvlněný povrch, písek se chová jako voda a je tedy zbrázděn dlouhými vlnkami, které tvoří na povrchu jemný manšestrový vzorek. Nízké vyvýšeniny lákají k vyběhnutí, jsme ztraceni v písečné pustině, kam až oko dohlédne, není nic než oranžový písek. Přesto se každým krokem otevírají nové pohledy. Tak docházíme k velkým a vysokým dunám, které musím zprava obejít. Duny jsou i z druhé strany, musíme vystoupat do sedla mezi nimi. A ze sedla se konečně před námi otevírá neskutečný výhled na náš cíl, Mrtvé údolí, Dead Vlei.

Před 550 roky, tedy geologicky před pár vteřinami, přehradily duny tok řece, beztak vysychající, a jezírko uzavřené mezi dunami postupně vyschlo, jen rozpuštěné solné usazeniny vytvořily pevnou bílou krustu. A stromy v přesolené suché půdě neměly šanci na přežití, takže uschly, ale na druhou stranu jim suché prostředí zaručilo jistou nesmrtelnost v podobě pahýlů, které patří k nefotografovanějším místům v Namibii.

Pořád hlubokým pískem scházíme ze sedla na vyschlou bílou pláň plnou rozsochatých stromů, které vypadají jak velké ozdobné samorosty. Duny po levé straně se zvedají do větší výše, svahy tvoří jemný písek, na rozdíl od dun napravo, které mají pevnější základ, a místy se už na nich uchycuje náletová vegetace ve formě malých keříčků. Z toho přírodovědci usuzují, že jezero zřejmě není vyschlé úplně a pod zemí že možná proudí nějaká podzemní řeka. Pro nás z toho plyne jedna téměř zanedbatelná nevýhoda. Mnohem fotogeničtější pro svůj tvar jsou duny bez vegetace, které ale leží východně od nás a jejich svah do Dead Vlei je tak méně nasvícený nízkým sluncem, takže na zastíněných svazích nevyniká rudá barva písku. Naopak krásně nasvícené rudé kopce západně jsou trochu kaženy šedozelenými keříčky.

Pustá pláň s pozůstatky stromů se táhne do daleka široka, takže ani nevadí davy turistů, jinde v Namibii v takovém množství nevídané. Každý si může najít své místečko, odkud nafotí ty klasické namibijské fotky: bílá a zdánlivě liduprázdná rovná pláň, na ní temně hnědé stromy před pozadím zpola červeným (duny), zpola blankytně modrým (ranní obloha).

Místo je to tedy skutečně kouzelné, v soutěži o nejhezčí přírodní scenérii na zemi by určitě nebylo bez šancí. Procházíme se mezi uschlými bývalými stromy, hledáme pořád nové a nové záběry. Na rozlehlé planině běháme z jedné strany na druhou ve snaze zachytit světlo, které se neustále mění podle slunce stoupajícího od obzoru tvořeného hřebeny dun výše do nadhlavníku. Tak se zabereme do focení, že skoro zapomeneme na sraz skupiny zpátky v sedle nad jezerem. Musíme trochu pohnout kostrou, ať na nás nemusejí ostatní čekat. Ale pořád nás to nutí otáčet se a hledět na tu úchvatnou podívanou.

Stejně přicházíme o pár minut později, všichni ale mají pochopení, oni se také rádi naposledy pokochají pohledem na přírodní zázrak pod sebou. Jsme trochu překvapeni, když nás Eldad vede poněkud jinou cestou, kterou kromě nás nikdo jiný nejde. Samozřejmě ví, co dělá. My ještě trochu pro sebe remcáme, že nás tu tahá hlubokým pískem, místo abychom šli ušlapanější cestou, nicméně necháváme trasu na něm. Jdeme tak ještě o něco déle než při příchodu do údolí, když se před námi otevře pohled na udusanější plošinu doupravenou lidskou rukou, je zde zřejmě definitivní konec cesty a točna i pro ta nejterénnější auta. Místo slouží i jako parkoviště a pikniková zastávka, je zde několik dřevěných stolečků s lavicemi ve stínu už živých a zelených stromů.

Pořád fouká, ale přece jen se začíná trochu oteplovat. Eldad nás dovedl k patě krásné duny (tentokrát klasicky žluté) s pohodlně pozvolnou náběhovou hranou. Vyrážíme každý svou rychlostí nahoru, Jana s Jirkou a foťákem jdou napřed, my s Hankou jsme už předem smíření, že až nahoru nepůjdeme, vyhodnocujeme čas na zdolání duny jako příliš krátký – znamenalo by to pro nás úprk nahoru a zpět, my dáváme přednost raději volnějšímu tempu a pozorování okolí.

Čím výše se jde, tím je otravný vítr protivnější, bičuje odhalenou kůži tisíci jehliček, písek se dostává pod oblečení a vítr se snaží nás srazit z ostré hrany svahu dolů do hlubiny pod námi. Vypadá to až nebezpečně, ale ve skutečnosti tomu tak není ani náhodou. Dokonce se dá prakticky kdekoliv spustit dolů, klidně tím nejprudším a nejdelším svahem, který vypadá, že je jej možné zdolat jen volným pádem. Písek je totiž tak měkký a sypký, že každý dopad nohy znamená zaboření po kotníky, které „běh“ ze svahu bezpečně zpomalí, až to vypadá jako záběry z chůze v prostředí s nízkou gravitací.

S výškou se rozšiřuje i obzor: donekonečna jedna duna za druhou. Víme, že moře písku se tu táhne desítky kilometrů až na nehostinné pobřeží Atlantického oceánu, kde poušť přechází ve známé Pobřeží koster. Při pozorování okolí zaregistruji nějaký pohyb hluboko pod námi – na řídké vegetaci se tam pase několik krásných a

mohutných přímorožců oryx. Necháváme ostatní, ať se vydovádějí na dunách, a my se spouštíme tím kosmonautským během dolů z prudkého srázu přímo ve směru divokých antilop.

Eldad předpokládal možnost setkání s antilopami a varoval nás, že minimální bezpečná vzdálenost je 50 metrů, bližší přiblížení by mohlo vyvolat i agresi, přestože jinak samozřejmě přímorožci nebezpeční člověku nejsou. I když nutno uznat, že jejich velikost a především ostré dlouhé rohy respekt zaručeně vzbuzují. Jenže se ukazuje, že i těch 50 metrů je pro přímorožce dost blízko. Zpozorují nás a v naprostém poklidu se vydají mezi písečné kopečky, kterých je kolem nás plno, aby se odklidili do bezpečí před nepředvídatelnými turisty. Nemáme šanci se k nim přiblížit, přestože se pohybují zdánlivě pomalu a klidně, vzdálenost mezi námi spíše narůstá. Takže toho necháváme a pomalu se vracíme na parkoviště (nebo spíše na závěrečnou točnu v místě, kde duny uzavírají údolí Sossuvlei tak důkladně, že už dále nic neprojede).

Už všichni společně se vydáváme k místu, kde jsme před několika hodinami vysedli z terénního shuttlu. Jdeme po vyježděných stopách aut, takže se nám našlapuje docela dobře, země se tu tak pod námi neboří jako na dunách a mezi nimi. Kolem dokola jen samý písek, v našem bezprostředním okolí už ne ve velikosti dun, ale jen takových menších kopečků a přesypů porostlých zvláštními jemnými keříky a občasným osamělým stromem. V dálce se párkrát mihnou přímorožci, jinak poušť vypadá bez života.

Asi ve dvou třetinách cesty potkáváme naše auto, jede nám podle dohody s Eldadem naproti. Počkáme, až najde místo na otočení, nasedáme a jedeme rozježděným pískem zpět k našemu mercedesu. Cestu zpět k branám parku zvládáme už rychleji, nezastavujeme tak na vyhlídky, i když jednu zastávku na nafocení dun pro změnu krásně růžových přece jen udělat musíme. Další z vrcholů cesty je za námi, škoda.

Přijíždíme na dohled ke vjezdu do parku, Eldad však nečekaně zatáčí doprava a jedeme podél plotu chráněné oblasti z vnitřní strany. Po pár minutách (poté, co mineme stádečko antilop skákavých, kterých si skoro nikdo nevšimne) zastavujeme na parkovišti, kde už stojí několik dalších aut. Vystupujeme a vydáváme se k okraji srázu, kde rozděluje zemi trhlina nejméně 15-20 metrů hluboká. Jako had se tu pod námi vlní kaňon Sesriem.

Vydáváme se podél trhliny a kopírujeme její zákruty. Skoro se nechce věřit, že se jedná o dílo prudce tekoucí vody, kde by se tu voda v té poušti vzala? Ale je to tak, kaňon vyhloubila za tisíciletí říčka, která teče jen pár dnů v roce, vždy po skončení vydatných jarních dešťů. Hledíme do miniaturní zmenšeniny Grand kaňonu a Eldad se nonšalantně zeptá, jestli se náhodou někdo nechce podívat dovnitř. Žádný rozumný přístup nevidíme, takže si myslíme, že si z nás střílí, zvláště když po kladné odpovědi naznačí šipku dolů. Ale pak naprosto nečekaně zamíří ke skrytému chodníčku, který nás opravdu zavede až na dno kaňonu, které tak máme možnost si projít asi v kilometrovém úseku.

Shora to nebylo patrné, ale kaňon není jen jedna přímá úžina, na jednom místě z  ní odbočuje cestička do druhé větve, kterou dojdeme až nakonec zahrazený kamennou hradbou, kudy v deštivém období stejnojmenná říčka Sesriem padá do kaňonu formou vodopádu. Příjemná procházka, dnes jsme se prozatím opravdu pěkně prošli a protáhli, teď už nás bude čekat jen dlouhý přejezd.

Na konci kaňonu vystoupáme na úroveň okolní krajiny a překvapeně hledíme, že jsme vlastně zase na parkovišti, kaňon se velkým obloukem vrací skoro k místu, kudy jsme před chvílí sešli dolů. Nasedáme a vracíme se ke vstupu do parku. Jenže pořád ještě nenecháme Eldada vyjet ven.

Včera nám slíbil zastavit u nějakého hezkého hnízda snovačů, bohužel jsme však jako naschvál už žádné nepotkali. Takže když jednu kolonii vidíme na stromě hned u cesty, necháváme si zastavit a obdivujeme dokonalý snovaččí činžák v koruně polouschlého zakrnělého stromu, který tíhu hnízda snáší evidentně z posledních sil. Hnízdo máme nasvícené poledním sluncem, které dává vyniknout jeho zlaté barvě. Upravená hromada uschlé trávy je proděravělá vstupy do bytových jednotek jednotlivých párů nenápadných ptáčků – zdejší snovači žijící v koloniích jsou šedí, na rozdíl od krásně žlutých kolegů, kteří si staví hnízda individuálně (jedno etiopské nám visí doma na stěně v pracovně – to to namibijské by se nám domů určitě nevešlo).

Obdivujeme dokonalou stavbu a udivuje nás neustálé štěbetání linoucí se z otvorů. Asi je pěkně štveme, takže je nakonec necháváme v klidu odpočívat a konečně vyjíždíme z parku. Výjezd provází složitá procedura, kdy musíme všichni vystoupit a projít přes rohože napuštěné desinfekcí, Eldad s autem také projíždí kanálem s očistnou lázní. Tak nějak tomu nerozumíme, spíše bychom podobnou proceduru čekali na vstupu do parku, ne na výjezdu. Nicméně nám to nevadí, aspoň máme možnost si prohlédnout krásné vyřezávané sošky ptáků a jiných zvířat typických pro tato místa, která tu jsou nabízena k prodeji.

Začínáme jeden z delších přejezdů, potřebujeme se dostat přes takřka pouštní oblast a nehostinné skalnaté pohoří trochu severněji, ovšem hlavně k moři, či spíše oceánu. Šotolinová cesta vede zpočátku podobnou krajinou, jako jsme jeli ráno z kempu, tedy vysušenou savanou se žlutými zbytky trávy, strom se zahlédne jen občas, takže i snovači tu berou zavděk sloupy s elektrickým vedením, které tak dostávají slušivé čepice snovaččích kolonií. Zahlédneme jedno nebo dvě stádečka antilop skákavých, na drátech odpočívají zoborožci, ale v té rychlosti si jich tak-tak stačíme všimnout.

Krajina je liduprázdná, naděje na nějakou benzinku s čerstvým občerstvením se nenaplní, dojídáme tedy místo oběda balíček od snídaně. Přejíždíme znovu obratník Kozoroha, tentokrát opačným směrem. Začínáme střídavě stoupat do sedel menších pohoří a klesat za nimi zpět do údolí, jejichž středem obvykle vede vyschlá řeka, ve které proudí voda jen pár dnů deštivého období. Teď, uprostřed sucha, je písčité dno rozježděné stopami aut, které si tudy zřejmě zkracují cestu – byť je nám záhadou, kam asi tak mohou v té poušti mířit.

Po jednom takovém klesání musíme na chvíli zastavit a nechat odpočinout brzdám přívěsného vozíku, kola jsou už příliš horká. Zastavujeme na rozšířené části cesty za mostem přes suché koryto široké řeky, kde od posledního proudění vody stihla vyrůst docela vysoká vegetace – podzemní vlhko dělá keřům a stromům evidentně dobře. Údolí je sevřeno strmými svahy s jasně patrnými vrstvami usazenin prorostlými křemennými žílami. Koryto vedoucí do neznáma vypadá tajemně a romanticky, přímo láká k průzkumu, na nějaké procházky však samozřejmě nemáme čas, takže fotíme jen z můstku.

Po vychladnutí koleček znovu stoupáme, a dokonce ještě výše. Kolem nás je jen kamení s občasnými ministromy adénií naběhlých, nám už z Etiopie známých jako Sloní nohy nebo Pouštní růže. A najednou po strmém skalnatém srázu sešplhává mohutný přímorožec oryx, přejde cestu a na druhé straně se odvážně pouští do zdolávání dalšího prudkého kopce. Během následující hodiny jich potkáme ještě několik, vždy samotáře, nikdy ne ve stádu. Asi jen samotář se dokáže uživit na nepatrných ostrůvcích vegetace, nám téměř neviditelných. Nechápeme, co tyto býložravce vede k životu v tak nehostinných končinách s naprostým nedostatkem potravy.

Občas se přes cestu mihne ještě nějaký ten daman kapský, zvíře velké jako něco mezi vypasenou krysou a menším králíkem, které je prý ale nejbližším příbuzným slonů. No, nechce se tomu příliš věřit, dokonce jsem i někde četl nějaký článeček, který to zpochybňuje. Nemohu soudit, když se nedohodnou ani zoologové. Ani nemáme moc možností si je blíže prohlédnout, protože jen tryskem přeběhnou přes cestu těsně před naším autem řítícím se z kopce po prašné cestě plné zatáček stovkou. Ale my je máme pěkně zblízka v paměti ze Stolové hory v Kapském městě a z tanzanských plání Serengeti, kde damani úspěšně konkurují mangustám při vykrádání popelnic v kempech.

Asi uprostřed cesty nám Eldad zastavuje u vyhlídky na vzdálenou jeskyni, kde prý prožili většinu války dva němečtí dezertéři. Geologové pracující v tehdejší německé kolonii odmítli narukovat a bít se za Hitlera, raději volili život v pustině na hranici možnosti přežití. Úplně izolováni od světa tady překonali nejen válku, ale i nějakou dobu po jejím skončení, o kterém neměli nejmenší tušení. Až nemoc jednoho z nich je donutila vrátit se zpět do civilizace.

Hory jsme úspěšně zdolali, ale na dlouhém a pozvolném sjezdu k pobřeží přichází nečekaný zádrhel a komplikace. Na kamenité cestě vystřelí od levého zadního kola kámen velikosti pomeranče, trefí přední čelo plechového vleku a odráží se přímo do zadního okna našeho mercedesu. Sklo nemá nejmenší šanci. Obrovská rána, rozsypané sklo po zadních sedačkách, kde naštěstí nikdo nesedí, jen tu máme na sedačce izolovanou bednu s pitím uloženým do ledu (což oceníme až v teplé Etoshi). Už při zavřených oknech se práší i uvnitř auta skoro na hranici únosnosti, jsme celí pokrytí jemným prachem, bez skla by cesta nebyla možná vůbec, to bychom se udusili. Musíme to nějak opravit.

Kupodivu nejklidnější zůstává Eldad. Obchází auto, prohlíží si rozbité sklo a k ničemu se nemá. Pomoc tu žádnou čekat nemůžeme, od národního parku jsme nepotkali auto (a po dobu asi hodinové opravy projedou kolem nás dvě auta s turisty-cizinci, z nichž jedno ani nepřibrzdí, druhé posíláme pryč, protože už vidíme, že si poradíme sami).

Iniciativy se ujímá neurochirurg Honza, zřejmě od přírody zručný. Pod jeho velením se každý nějak zapojí do práce – někdo uklízí auto od střepů, vysklíváme zbytky skla z okna, sháníme „náhradní díly“ po taškách a kufrech z otevřeného přívěsu. Jako hlavní záplata poslouží rozložená kartonová krabice od snídaňového balíčku, na utěsnění padne stará igelitka, vše přilepí metry a metry izolep a lepicích pásek z  hygienických a zdravotnických balíčků, které si různě vezeme s sebou. Asi nejméně se do oprav zapojuje Eldad, až když vidí, že

Honzovo řešení bude funkční, tak důležitě natáhne poslední lepenku křížem přes karton. Jeho klid nám nezbývá než závidět.

Večer se Eldad ve Swakopmundu pustí do definitivní opravy, kdy malý a nedostačující papírový obal od snídaně nahradí pořádným kartonem, úzké izolepy vystřídá široká lepicí páska, kterou se nemusí tak šetřit. S takto zaslepeným oknem pak absolvujeme zbytek zájezdu, aniž by nám to nějak podstatněji vadilo – dozadu stejně přes vozík výhled nebyl a prach se do auta dostává i jinudy.

Už se začíná stmívat, když projíždíme přímořské průmyslové a přístavní městečko Walvis Bay (na namibijské poměry docela velké město) a potmě dojíždíme závěrečný úsek cesty do sousedního o něco menšího Swakopmundu, který s ním tvoří skoro dvojměstí, asi jako u nás Hradec s Pardubicemi. Eldad nám po telefonu za jízdy zamlouvá rezervaci v nejoblíbenější a největší rybí restauraci na pobřeží, tato oblast je vyhlášená prý výbornou mořskou kuchyní, už se těšíme.

Přijíždíme do hotelu v centru, asi 5 minut od pobřeží. Naše pokoje jsou v nízké přízemní části kolem otevřeného dvora, ze kterého se vstupuje přímo do pokojů. A dokonce je zde topení, první a poslední v Namibii, bohužel jak se ukáže v noci, není dostatečně dimenzované na zimní měsíce, kdy teplota v noci klesá pod nulu a ani přes den se pokoje nevyhřejí, protože za dva dny našeho pobytu se teploměr přes desítku nepodívá, zůstává nejčastěji kolem pěti stupňů.

Ani nevybalujeme, hned se hromadně vydáváme na večeři. Restaurace je asi 10 minut pomalé chůze od hotelu, přímo na pláži u oceánu, takže nás cestou pěkně profoukne studený vítr vanoucí souběžně s prouděním velmi studeného Benguelského proudu, který způsobuje nehostinnost většiny namibijského pobřeží včetně s¨známého Pobřeží koster. Tady by asi bylo lehce možné na poušti umrznout.

Restaurace samotná stojí na kůlech, proskleně stěny by za světla poskytovaly krásnou vyhlídku na oceán, takto potmě jen občas zahlédneme bíle zpěněný hřeben mohutné vlny valící se na pobřeží. Restaurace je skutečně skoro plně obsazena, většinu návštěvníků tvoří turisté, ale docela podstatná část hostů je z  řad místní honorace. Zejména pár od vedlejšího stolu s několika dětmi by mohl z fleku hrát v mafiánském filmu. On vysoký silný (tlustý) černoch v černé košili a sněhobílém obleku ověšený zlatem, ona přichází v hustém pravém kožichu, pod kterým skrývá slavnostní róbu jak do plesu v opeře. Jen děti jsou oblečeny tradičně v džínách a tričkách se svetry.

Večeře samotná je pro nás obrovským zklamáním. Jak moc jsme se těšili na dary moře, tak nás zejména zdejší způsob úpravy vůbec neuspokojil. Možná jsme jen špatně zvolili, ale naprostá většina ryb, ale i mořských plodů, je zde servírována po německém baltském způsobu, tedy více dušené než pečené, navíc s těžkými omáčkami. Za chvíli má člověk plný žaludek, přitom chuť ryby si vůbec nevychutná, protože je přehlušena omáčkou. Ryba samotná je pak rozdušena do rozpadající se hmoty neurčité konzistence. Je ale možné, že jsme si jen špatně vybrali, jinak je zdejší kuchyně vyhlášená a i z cestopisů na internetu to vypadalo, že milovníci mořských lahůdek zde zažijí ráj a nirvánu.

Nakonec je největším zážitkem náš první malva puding, namibijská specialita. Je to vlastně taková kyprá buchta perníkového typu, podávaná ovšem se zmrzlinou a přelivem z vanilkové omáčky (custard). Nečekaně lahodná kombinace, opravdu vynikající. Budeme si malvu dávat skoro ke každé večeři a nikdy nás nezklame. Občas bude chybět některá z ingrediencí (zmrzlina nebo krém), o to lepší bude ta druhá. A malva vždy vyniká i aranží a způsobem naservírování. Skvělá tečka za každou večeří.

Rozcházíme se postupně, necháváme Janu s Jirkou odejít dříve, ale brzy je následujeme. Při cestě do restaurace jsme se příliš zapovídali, takže jsme nedávali pozor na cestu, a to se nám teď trochu vymstí, když chvíli bloudíme po strašidelně liduprázdných ulicích, kde je slyšet jen šumění bouřících vln a skučení neustávajícího přímořského vichru. Nakonec se kousek vrátíme (na dohled restaurace) a trefíme na správnou odbočku, která vede přímo k hotelu. Recepce je zavřena, naštěstí máme na klíčích dálkový ovladač, ten otevírá vrata do dvora, z kterého jdeme na pokoj. Budeme tu spát dvě noci, takže nám to stojí za uložení oblečení do polic a skříní, chvíli tedy vybalujeme, nachystáme se na zítřejší chladný den, osprchujeme zaprášená těla (div neucpeme odtok) a jdeme spát.

Po snídani jdeme pěšky k moři, je to opravdu kousek. Nedaleko včerejší restaurace uprostřed záhonku stojí stánek, kde se prodávají lístky na plavbu katamaránem po zálivu. Plavby pořádá několik společností, nicméně katamarány mají téměř stejné, trasu také a občerstvení snad berou od jednoho dodavatele, takže nás

nepřekvapuje, že ani cena se nijak neliší. Než se na nás dostane řada, pozorujeme houf divokých perliček, jak se snaží ze záhonků dostat něco k snědku.

Nasedáme do minibusů, dokonce se k nám vejde i pár cizích lidí. Čeká nás asi půlhodinová cesta do nedalekého Walvis Bay. Vracíme se toutéž silnicí, kterou jsme včera večer přijeli, dnes ovšem jedeme za světla. Ve Walvis Bay sjíždíme k pobřežní kolonádě a řidič hned na okraji městečka zastavuje a nechá nás vystoupit. V mělké vodě zálivu postávají na svých dlouhých nohách stovky plameňáků, mezi kterými se proplétají racci a kormoráni. Plameňáci jsou hezky barevní, asi jim studená mělká voda poskytuje dostatek korýšů, jejichž schránky a barvivo z nich získané při trávení dává těmto brodivým ptákům jejich charakteristickou barvu.

Chvíli se kocháme a pozorujeme růžové ptáky s bílými a černými variacemi na křídlech. Škoda, že moře má tak nepřívětivě šedivou barvu, celé scenérie kvůli tomu působí trochu smutným dojmem. Navíc je hrozná zima, teplota bude kolem nuly, zachumláváme se do svetrů a bund, ke slovu přijdou i kapuce. Od moře trochu fouká, moc se tedy nezdržujeme a nasedáme zpět do auta, které nás přiblíží k přístavu výletních katamaránů.

Sjelo se nás tu několik výprav, dělíme se do skupin na jednotlivé katamarány. Na nás připadá ten, jehož kapitánkou bude mladá dcera majitele. Prý se jí moc nechtělo, měla na dnešek slíbené volno a chystala se do Windhoeku, ale turistů se sešlo na místní poměry nečekaně mnoho, takže podlehla rodinnému nátlaku a vypomáhá s kormidlováním katamaránu, který by jinak nemohl vyplout, protože by neměl licencovaného kapitána. Posádka vypadá celkově docela komunikativně a sympaticky, ono to ovšem na jiných lodích nebude jiné.

Naloďujeme se na konci dlouhého mola, ze sloupů nás pozorují racci nebo nějaký podobný druh mořského ptáka. Je nás hodně, dokonce to vypadá, že ne všichni budou mít v kabině místo na sezení. Naštěstí nenastane situace, že by chtěli sedět všichni najednou, nějak se osazenstvo rozprchává po palubě, část zůstává v relativním teple a závětří kajuty, jiní hledí na moře z boků lodi a nejotužilejší se usazují na střeše a přídi. Sice mají nejchladnější místa, zato budou přímo uprostřed dění.

Vyplouváme na širé moře, i když jsme pořád před hlavním náporem větrů chráněni tím, že neopouštíme záliv, který dal jméno i celému městu, Walvis Bay. Doprovázejí nás hejna mořských ptáků, kterým brzy začnou dominovat obrovští bílí pelikáni se žlutooranžovými zobáky. Hlavní speaker posádky vykládá docela srozumitelnou angličtinou o jejich způsobu života a obživy, v kbelíku má připravené rybičky a naučení ptáci pořádají nálety na příď a snaží se hozené rybičky v letu chytat do svých zobanů. Když zdroj vyschne, pro jistotu ještě chvíli čekají a doprovázejí po moři naši loď, plavou docela bez námahy a přitom tak rychle, že se nás bez problému udrží. Aspoň můžeme pěkně zblízka obdivovat jejich sněhobílé peří, kontrastující s oranžovou a žlutou barvou dlouhého zobáku s voletem a s černými špičkami křídel.

Zatímco nejvíce lidí sleduje na přídi krmení pelikánů, my čekáme na zádi, kudy se na loď dostávají lachtani (jak vím z videí, která jsem sledoval při přípravě na dovolenou). I člen posádky, zajišťující informování pasažérů (nechápeme v té zimě jeho bosé nohy v žabkách), se zmiňuje o tom, že v moři tu žije několik ochočených lachtanů, kteří mají mezi sebou rozdělené katamarány, takže si navzájem nekonkurují. Jak je z moře poznají, to je pro mě záhada, protože pro mne jsou všechny velmi podobné. Ten náš má rezervovaný lachtanice Necklace, česky Náhrdelník, prý se jako malá chytla do sítě jako do oka a od té doby má kolem krku rýhu ve tvaru náhrdelníku.

A opravdu, přestože jsme uprostřed moře a země je téměř mimo dohled, najednou se docela znenadání vyhoupne otevřenou zádí na palubu pořádný černý lachtan. Při pozorném pohledu poznáváme skutečně Necklace, byť je její rýha viditelná jen při velmi pozorném pohledu, a kdybychom neznali její příběh, tak bychom si jí určitě nevšimli. Na záď se vyhoupne krásně mrštně, jakoby to nic nebylo. Sklouzne svým elegantně pružným tělem přes moji nohu a uličkou mezi kajutou a bokem lodi se přísuny posouvá na příď, kde tuší kbelík s rybičkami.

Je opravdu nádherná, elegance sama. Hned po příchodu dostává první rybičku, pak musí chvíli počkat, než nám průvodce dopoví všechny zajímavosti ze života lachtanů. Hladit si ji prý nemáme, nemá to příliš ráda, i krmení zůstává jen na průvodci, který lachtanici rybičky pouští pěkně zvysoka, aby se musela trochu vztyčit a natáhnout, přičemž vyniknou její ladné křivky, umožňující lachtanům aerodynamický pohyb ve vodě. Vše trvá asi pět až deset minut, když představení končí a lachtanice dostává pokyn, aby se vrátila do vody. Poslušně a bez odmlouvání se otáčí, smýkne sebou k boku lodi, zamokří mi nohavici kalhot až po kolena (ale stihnu si ji opatrně pohladit po mokré srsti – na dotyk podstatně hrubší, než by se zdálo pohledem), najde mezeru mezi zábradlím a v podstatě bez šplouchnutí šipkou mizí v hlubině.

Dostáváme chvíli volna na vydechnutí po tom vzrušujícím setkání se zástupcem savců nastavených k životu v moři a za chvíli nás čeká setkání s dalšími tvory, kteří jsou maximálně uzpůsobeni životu ve vodě, přestože dýchají plícemi. V různých vzdálenostech od všech asi pěti katamaránů, které se tu s námi pohybují, se objevují na mžik vyskakující delfíni. Prý se jedná o dva různé druhy, nám laikům samozřejmě připadají úplně stejní, v  té desetině vteřiny nad vodou rozdíly nepochytíme. Nikdy se nedá odhadnout, kdy a kde se delfín objeví, takže snahy o foto přicházejí vniveč a za úspěch považuji aspoň pár záběrů na kameře, které ale stejně musím trochu zpomalit, aby bylo trochu poznat, že se jedná o delfíny.

A když už se nějaký ten prohnutý hřbet nad hladinou objeví blíže, tak to není delfín, ale nějaký hravý lachtan, který se nebojí nám přiblížit více. Zatímco delfíni postupně mizí, lachtanů přibývá. V mlze se k nám po levoboku blíží písečná kosa, vystupuje jen pár decimetrů nad hladinu ledového oceánu (pořád ten Benguelský proud), není téměř vidět, přestože zde stojí výstražný maják s červenobílými pruhy. Ovšem není funkční, takže je také skoro neviditelný. Začínáme chápat, proč je blízké Pobřeží koster plné vraků lodí, které najely na mělčiny. Mlhy jsou tu totiž na denním pořádku.

Aby nás cestou ke koloniím lachtanů kapitánka trochu zabavila, vytahuje několik lahví místního likéru Sedgwick´s Old Brown a nalévá z nich do vinných skleniček aperitiv na vytrávení před plánovaným občerstvením, které má přijít na řadu za chvíli. Přestože mám žaludek pořádně rozbouřený a pořád se snažím mít vyhlídnuté volné místečko u zábradlí (kam bych v případě nouze mohl rychle přiskočit a naklonit se nad hladinu moře), tak ochutnávku neznámého likéru si nemůžu nechat ujít. Třeba zabere lépe než Kinedril, který se prozatím příliš neosvědčuje. Spíše než likér nápoj chutí připomíná těžké sladké víno portského typu, je docela chutný a zajímavý. Necháváme si nalít přídavek, a kdyby to nebylo hloupé, tak bychom zvládli i třetí skleničku.

Mezitím pořád plujeme podél písčitého břehu, na kterém se sporadicky objevují skupinky lachtanů. Ty začínají postupně přibývat, až můžeme z bezpečné vzdálenosti od břehu (bezpečné z hlediska najetí na mělčinu, ne kvůli obavě ze zvířat) sledovat ohromné shromaždiště tisíců (celkově na zdejším pobřeží až desetitisíců či statisíců, podle roční doby) lachtanů. Někteří jen tak leží a odpočívají, jiní se pošťuchují, mláďata si hrají a snaží se ztratit matkám – většinou ledově klidným. Ohromní několikasetkiloví samci hlídají pozorně své harémy, naopak zejména mladší lachtani dovádějí v moři a připlouvají až k našemu katamaránu, aby si nás pěkně zblízka prohlédli. Možná i doufají v nějaké to sousto od turistů, ale marně.

Fotíme, ale v té mlze a na tu celkem velkou vzdálenost se pořádná fotka udělat nedá, počkáme si na zítřek, u Cape Cross budeme chodit přímo středem kolonie, tam si uděláme lepší snímky. Takže raději jen pozorujeme skotačící lachtany v moři a kocháme se pohledem na romanticky zamlženou pláž plnou zavalitých a neohrabaných těl, která se v moři umí proměnit na pružné projektily plující a manévrující neuvěřitelnou rychlostí.

Kapitánka po nějaké době loď otáčí a začínáme se vracet do přístavu. Čeká nás hezký kus cesty, kterou nám sice už nebudou zpestřovat přírodovědné zastávky s pelikány, lachtany a delfíny, zato nás čeká jiná atrakce, taková trochu přízemnější – občerstvení. Bosý průvodce už začíná na zádi vytahovat z kbelíku s mořskou vodou čerstvé ústřice (jejichž sádky jsme před chvílí minuli bez nějaké většího zájmu osazenstva lodi) a malým nožek je zručně otevře, vyřeže mazlavou živou hmotu a pokládá rozevřenou skořápku s amputovaným tvorečkem na tác.

Mezitím ostatní členové posádky vytahují ze skříněk tácy s pochutinami krytými fóliemi a aranžují je na stůl v kabině. Úhledně seřazeny v řadách čekají na naše ochutnávání malinké obložené minibagetky, smažené jarní závitky a indické samosy, vařená vejce, miniaturní roládičky a masové koule. Kapitánka vytahuje a otevírá několik lahví šumivého vína místní značky Pearl Bay, nalévá do flétnových skleniček a svolává nás k přípitku, který zvolá ve všech oblíbených modifikacích známých z hlavních světových jazyků.

Můj žaludek se pořád ještě pořádně neuklidnil, takže tácy s občerstvením mne moc nezaujmou, pro formu ochutnám pár kousků, ale není to žádný zázrak. Prostě samosa je nejlepší v Indii, jarní závitek ve Vietnamu a masová koule ve Švédsku, to je jasné. Navíc tady to podle chuti vypadá na rozmrazené polotovary. Když pak zmatená stará Španělka několikerým kýchnutím důkladně pokropí jeden z táců svými bacilonosnými kapénkami, přestávají znechuceně jíst i ostatní (i ona si raději bere z druhého tácu, pak ovšem osahaný kousek vrátí a totéž několikrát zopakuje – prostě bez komentáře). Takže si raději nechávám dolít tu napodobeninu šampaňského, která je docela dobrá a kupodivu mám dojem, že mně i uklidňuje vzbouřený žaludek. Což je vynikající, protože se blíží vrchol této zážitkové plavby, který u mne překoná i toho lachtana na palubě.

Kapitánka bere tácy s přichystanými ústřicemi, vše důkladně opepří, pokape limetkami a zalije sojovkou (to prý je ve Francii zločin téměř hrdelní, tam je sojovka u ústřic přísně zakázaná). Solit netřeba, mořská voda stačí. Škaredé rozvrásněné skořápky s mazlavou hmotou nevypadají příliš lákavě a velká část turistů na palubě nenajde vůbec odvahu něco takového pozřít. Naštěstí, aspoň více zbude na nás ostatní.

Už jsem několikrát předtím ústřice jedl, ale vždy u nás, tedy zřejmě zmrazené. A nijak mne nezaujaly, prostě takové škeble, asi jako když si člověk dá španělskou paellu se srdcovkami nebo slávkami, jen trochu lepkavější a tahavější, navíc byly vždy trochu cítit rybinou, prostě žádný mimořádný kulinářský zážitek. Ovšem dnešní ochutnávka je něco úplně jiného. Čerstvě vylovené ústřice, které srkáme ze škeblí i se zbytky mořské vody, jsou naprosto úžasné. Něco takového jsme nečekali. Zvláštní chuť je tak nepodobná ničemu jiném, že se snad ani nedá popsat, čemu se podobá. Jsme nadšeni a s upřímnou radostí využíváme toho, že ne všichni najdou odvahu ochutnat. I tak na nás vyjdou jen čtyři škeble, což ovšem při jejich velikosti docela slušně vystačí. Dokonce i na tu žaludeční nevolnost zapomínám. Dovolím si tuto ochutnávku ústřic označit za další z vrcholů zájezdu (to už máme mazlení s gepardy, nezapomenutelné červené duny Sossuvlei s panoramatickými pohledy v Dead Vlei, teď ty skvělé ústřice, prostě skoro každý den něco).

Nadšeni se vracíme do přístavu a nasedáme zpět do minibusů. Vracíme se do Swakopmundu a necháváme se individuálně vysadit u místního akvária, od kterého to budeme mít do hotelu kousek. Akvárko je spíše menší, člověk nesmí od Swakopmundu očekávat mořský svět jako v Barceloně, Singapuru či jinde, ale třeba takové hlazení rejnoků se asi neomrzí nikdy, navíc když vstupné je poměrně lidové. Zdržíme se asi půlhodinku a vracíme se do hotelu.

Ani si moc neodpočineme a scházíme se s ostatními na recepci, abychom se nechali trochu provést po městě. Swakopmund má zvláštní a v Namibii nezaměnitelnou atmosféru malého a líného koloniálního městečka. Centrum se dá obejít za pár minut, kromě pár hrázděných domů německého stylu tu nic zvláštního k vidění není. Asi nejhezčí je část kolem majáku a sporného pomníku padlým Němcům. Kousek od něj je městské muzeum, kde se po společné hodince znovu rozcházíme. Do večera je času dost, takže se rozhodujeme pro návštěvu muzea, i když jinak tato oblastní muzea moc nevyhledáváme.

A děláme dobře, protože to swakopmnudské určitě za návštěvu stojí, strávíme tu nakonec mnohem více času, než jsme původně mysleli. Jedna jeho část je věnovaná místní zvířeně s mnoha vycpanými exponáty od nejmenších zvířat až po nosorožce, další část ukazuje kolonizaci země včetně modelů cestovních povozů v životní velikosti, hezká je i expozice místních etnik. A když už myslíme, že jsme viděli vše, tak objevujeme část věnovanou životu zhruba ze začátku XX. století. Procházíme typicky zařízenými pokoji, obchody a řemeslnými dílnami, kde vše vypadá, jakoby je právě jejich obyvatelé opustili a odskočili si někam na svačinku.

Hanku zaujme samozřejmě lékárna, kde je oficína zařízená opravdu přesně podle fotek z konkrétního dne na přelomu XIX. a XX. století včetně štandek s medikamenty, přístrojů a strojků na výrobu léků, starých pokladen a vah, až po unikátní homeopatické oddělení (zde nadepsané jako Homöopathie) – už tehdy!

A u východu nemůžeme minout miniaturní obchůdek se suvenýry. Zde docela zajímavými, vkusnými a jak se ukáže později, tak i nejlevnějšími v celé Namibii, a to včetně různých tržišť. Nakoupíme pár pohledů, ale hlavně křovácký luk se šípy uloženými v toulci z rohu přímorožce (s koženými záklopkami z typické oryxovské kůže). Nakonec tak v muzeu pobudeme asi dvě a půl hodiny.

Cestou zpět se projdeme městem a stavíme se na chvíli ve Sparu na nějaké drobné nákupy, svačiny na zítřejší přejezd, vodu a podobně. Snažíme se najít nějakou rozumnou restauraci na večeři, dokonce se nám jedna zdá, že by nemusela být špatná, ale zvenku to vypadá, že mají docela plno. Stejně chceme nejdříve odnést věci na hotel. Jen tak se mrkneme na jídelní lístek v naší hotelové restauraci a jsme překvapeni, že docela zajímavě znějící jídla nevyjdou dráž, než kdybychom se vraceli do města do některé z restaurací v centru (ono je centrum stejně vlastně celá tato část městečka i s naším hotelem). Takže volíme hotelovou restauraci, kde se nakonec opět tradičně sejdeme všichni včetně Eldada.

Dáváme se chobotnici nadívanou krevetovou nádivkou a moc se těšíme. Bohužel dopadneme jako včera, chobotnice je zalitá hutnou a těžkou omáčkou, nádivka je také stejně těžká a hutná, jako příloha vařená rýže. Prostě zkažené výborné suroviny, doma bychom si je připravili lépe. Vše musí nakonec napravovat malva puding, jediná jistota. Od zítřka už až do konce budeme žít na steacích.

Ráno vyrážíme dál na sever naprosto liduprázdnou pouští, během jedenapůlhodinové cesty od výjezdu ze Swakopmundu nepotkáme živáčka, žádné auto, žádné zvíře, prostě nic. Jedeme jedním z nejnehostinnějších míst

na zemi, částí pouště Namib nazvané Pobřeží koster. Teplota se drží jen těsně nad nulou, kolem nás jen hrubý písek a kamenní. Poušť se táhne do dálky několika set kilometrů. Prozatím ještě nevidíme moře, které je snad jen pár kilometrů od nás. Kvůli Benguelskému proudu je moře ledové, kvůli podmořským bradlům, útesům, mělčinám a silným větrům extrémně nebezpečné. Ztroskotaly zde stovky lodí, jejich pískem polozasypané vraky (kostry) lemují pobřeží. Posádky takto ztroskotaných lodí měly smůlu. Sice se jim povedlo zachránit před utonutím, ovšem radost ze záchrany brzy opadla, protože neměly nejmenší šanci projít pouští a čekala je pomalá smrt žízní (prý i na jejich kostry lze v odlehlých částech pobřeží narazit). Ještě v druhé polovině dvacátého století tak zemřelo mnoho lidí, další desítky záchranářů zemřely při záchranných výpravách, občas jich bylo dokonce více, než těch zachráněných.

Podél cesty vyjeté koly aut v písečné šotolině se jen občas jako jediná připomínka civilizace objevují primitivní stojánky s hromádkou krystalů a sáčkem či kasičkou na peníze. Spoléhá se na čestnost turistů, kteří by měli zájem o krystaly. Na lístku si mají přečíst cenu a peníze nechat v sáčku nebo pokladničce. Ale evidentně to nefunguje, nebo aspoň ne běžně, o krystaly asi není zájem.

Po téměř 90-ti minutách (a 120 kilometrech) se objevuje první křižovatka (dá-li se to tak vůbec nazvat), vyjeté koleje odbočují doleva a po pár stech metrech uvidíme před sebou šedé a nevlídné moře. Vlevo stojí dva kříže, ještě se jim budeme věnovat, vpravo domeček s jednou místností – pokladnou, kde se prodávají lístky do národního parku Cape Cross. Na stolečku uvnitř překvapí krabička plná prezervativů zdarma, stejně jako na nádraží ve Windhoeku. Tady nám ovšem smysl poněkud uniká, jezdí sem hlavně informovaní turisté, kteří díky svým znalostem a zvyklostem nejsou ohroženi virem HIV tak moc, jako místní obyvatelstvo, navíc tu v okolí není místo, kde by se daly smysluplně využít.

Před budkou na dalším stolečku visí na stojánku pár výrobků z lachtaní kožešiny (peněženky, klíčenky) a umělohmotné lahvičky s lachtaním olejem, opět styl s placením do pokladničky. Peněženky vypadají docela vkusně a nejsou drahé, jedna vyjde asi na 50 Kč, nicméně jejich využití v praxi je kvůli naprosté nepraktičnosti tak nepravděpodobné, že je nikdo nekupuje.

Prostranství zdobí několik megakostí z velryby včetně lebky a žeber, další lebky patří hyenám a lachtanům – jsou překvapivě velice podobné tvarem i velikostí. Opodál je ke slunci nasměrovaná stěna z elektrovoltaických panelů, které pokrývají spotřebu strážního domečku. Vést sem elektriku z města je nereálné.

Vydáváme se nejdříve ke dvěma křížům, lachtaní kolonie nám neuteče. Přejdeme příjezdovou cestu a zpod kamene, tvořícího schod na stezce ke křížům vztyčeným na nepatrném kopečku, vylézá zvláštní barevný had, dlouhý možná i jeden metr, s výraznou kresbou na hřbetě i bocích. Máme nedůvěru k písečným hadům, takové zmije písečné nebo růžkaté patří k těm nejjedovatějším hadům. Tento had sice nemá typicky trojúhelníkovou hlavu, ale přesto se k němu moc nepřibližujeme a chováme se s určitým respektem, co kdyby... Nejdivnější je, že i v dnešní teplotě, která teď po ránu určitě nepřelézá pět stupňů, je had poměrně čilý, spíše bychom čekali, že bude hybernovaný, ale on přesto leze a vztyčenou hlavou nás sleduje. Až doma z internetu zjišťuji, že to byl šípovec, což je druh neškodné užovky. Ono to je na těle a hlavě vidět (hlavně zpětně, když už se ví, že je to vlastně barevná užovka), ale stejně se nevyplatilo riskovat.

Cape Cross objevil při své druhé cestě do Indie v roce 1484 portugalský kapitán a navigátor Diogo Cão, který zde jako první Evropan vstoupil na území dnešní Namibie. Na památku nechal na místě prvního vstupu na pevninu vztyčit kříž, tzv. padrão, který dal mysu jeho dnešní jméno. Kříž byl roku 1893 odvezen do Berlína, kde je dodnes, a na jeho místě byl vztyčen obyčejný dřevěný kříž, jenž byl po dvou letech nahrazen kamennou replikou originálního kříže. A na konci XX. století byl díky soukromým darům vyroben druhý kříž, věrněji zachycující podobu originálu, takže nyní zde stojí kříže dva. A třetí kopii v životní velikosti jsme viděli včera v muzeu ve Swakopmundu.

Takže chvíli věnujeme prohlídce křížů a snažíme se neúspěšně luštit nápisy. Na to stačí tak asi pět minut času, a tak se hned vydáváme směrem k moři, kde nás oplocení lachtaního území směřuje na dřevěný chodník na kůlech, kterým je možné se toulat skoro středem kolonie lachtanů jihoafrických, prý největší na světě. A hned nás vítají dva atributy lachtaních kolonií – hluk a smrad.

Tisíce lachtanů (a celkově na širším území Cape Cross prý i miliony) se neustále škorpí, bojují a bučí, což tvoří neustávající kakofonii zvuků. Navíc je zde shromážděno obrovské množství trusu a smrdí zřejmě i přímo samotní lachtani, takže citlivější povahy mají problém se s tímto nepříjemným pachem vyrovnat. Prostě lachtani jsou slyšet a cítit ještě dříve, než je člověk pořádně uvidí.

Z chodníku máme nádherný výhled na několik zátok, jejichž přilehlé pláže jsou plné lachtanů. Část jich dovádí a loví ryby v divokých vlnách zálivu, jiní polehávají na pobřeží, další spolu bojují o samice či prostor. Vlhká srst vypadá úplně hladce a černě, přestože jinak je kupodivu barevná škála lachtanů docela pestrá, od mladších kusů téměř bílých přes béžovou a rezatou až po tmavě hnědé a černé kolosy lachtaních samců. Tento druh lachtana jihoafrického je největší mezi lachtany, samci dorůstají úctyhodné délky 230 cm a váhy prý až 350 kg! Mimochodem, známý lachtan Gaston, který uplaval z trojské ZOO při povodni roku 2002 a později v Labi uhynul, byl právě tohoto druhu.

Protože se ke zvířatům dostáváme doslova nadosah, můžeme si všimnout nejmarkantnějšího rozpoznávacího znaku, který lachtany odlišuje od velmi podobných tuleňů – tuleni nemají uší, jen dírky na jejich místě, lachtani mají naopak pěkná malá ouška, jasně patrná. I když takto poznávat lachtana od tuleně v přírodě není potřeba už proto, že lachtani žijí na jižní polokouli, kdežto tuleni na severní. Takže v Namibii opravdu není potřeba zkoumat, zda zvíře má či nemá ouška, tady to totiž vždy bude jen a jen lachtan.

Pozorujeme jednotlivá zvířata, některá si ustlala k spánku přímo u našeho chodníku či přímo pod ním, takže si je můžeme prohlédnout pěkně zblízka a někdy i opatrně rychle pohladit. Nezdá se, že by na dotek nějak reagovali, ale zuby bojujících samců, které tak hezky cení při svém zastrašujícím řevu, vzbuzují dostatečný respekt na to, abychom nějak dráždili byť jen spící samice či mláďata.

Dnes bohužel nevidíme pro toto místo typické hyeny, které si tu prý chodí na tulení mláďata jako do fastfoodu. Ale hyeny nejsou jediným nebezpečím pro mláďata, těm jsou někdy nebezpečné i jejich vlastní matky, které je při své hmotnosti dokážou zalehnout a udusit. Dokonce několik takových mršin vidíme, na jedné z nich hoduje černobílý racek (nebo co je to za ptáka) za naprostého nezájmu okolních lachtanů.

Celkem tu setrváme asi hodinku, pak se pomalu začínáme vracet k autu a užíváme si ticha a čistého vzduchu. Celkově je Cape Cross docela zajímavým zážitkem hlavně pro ty, co dosud lachtany takto zblízka neviděli. Pro nás to až taková novinka není, už jsme je párkrát pozorovali na různých jiných lokalitách i takto zblízka, dokonce známe i velké kolonie – ono totiž není okem možné poznat, jestli jsou jich na jednom místě tisíce či desetitisíce, členité pobřeží obvykle umožní pohled na dvě-tři zátoky s plážemi plnými lachtanů, ale co je za nimi, to už vidět není. Přesto má Cape Cross svou unikátní atmosféru, danou jednak lachtany, jednak podpořenou historickým duchem místa, jednak okolní neútěšnou krajinou.

Nasedáme do Eldadova minibusu a vyrážíme vstříc teplu, po kterém se nám už začíná stýskat.

Kus cesty se musíme vrátit, přece jen nám na cestě ze Swakopmundu jedna odbočka na cestě pouští unikla. Ne tak Eldadovi, který se orientuje ve zdejší silniční síti jednak podle svých znalostí země, jednak podle navigace, kterou má neustále puštěnou. Na prašných cestách se totiž občas jen těžko pozná, zda se jedná o bezvýznamnou slepou odbočku k nějaké farmě (desítky kilometrů vzdálené), nebo zda jde o hlavní komunikaci spojující významná města. Takže teď Eldad správně odbočuje doleva směrem ke vzdálenému NP Etosha. Charakter krajiny se ovšem zpočátku nemění, pořád stejná nehostinná poušť.

Až po nějaké asi hodině cesty se začíná objevovat první vegetace ve formě uschlých trsů zažloutlé trávy. A hned se objevuje i život: poblíž cesty se snaží spásat zbytky trávy stádečko pštrosů, může jich být až kolem dvaceti. Pro Eldada nic neobvyklého, takže by ani nezpomalil, jenže nakonec se nám povede ho donutit k fotozastávce. Bohužel až o kus dál, nicméně pořád ještě v dosahu fotoaparátů. Škoda je to o to větší, že jsem o pár set metrů dříve zahlédl podél cesty velké množství pštrosích vajec, bylo jich tolik, že jsem ani nevěřil vlastnímu úsudku a netroufal jsem si nutit Eldada k návratu na to místo. Bál jsem se blamáže, že totiž tam bude ležet pár balvanů, které jsem v té stokilometrové rychlosti (při současném natáčení na kameru) považoval za něco, co nejsou. Až doma z videa jsem zjistil, že se mně úplně náhodně a nevědomky povedlo natočit několik desítek celkem vzácných pštrosích vajíček jen kousek od cesty. Nikdy dříve ani později už jsme je v přírodě nezahlédli, známe je jen ze suvenýrových shopů.

Kolem oběda projíždíme prvním městečkem s krátkým jménem Uis. U nás by asi status města nedostalo, spíše bychom řekli vesnička středisková. Ale na jeho kraji stojí supermarket s benzinkou, ideální místo na technickou a obědovou pauzu. Navíc v Namibii platí jednoznačné pravidlo, že u každé pumpy by se mělo natankovat do plné nádrže, protože u žádné další benzinky nemusí mít zrovna naftu. Mezitím než Eldad natankuje, my máme volno na nákupy.A hned před supermarketem se poprvé setkáváme s příslušnicemi slavného kmene Himba. Ty jsou známé tím, že sice částečně přijímají současný způsob života, ale na některé tradice si sáhnout nedají a stále je dodržují. Nejviditelnější na první pohled jsou dva základní atributy: složité účesy vdaných žen a to, že chodí oblečené jen

do jednoduché krátké kožené sukýnky, horní polovinu těla odhalenou. Právě podle toho je jasně identifikujeme, když sedí v hloučku na zemi před krámem a čekají, než ostatní kamarádky dokončí nákup.

Himbské ženy jsou mezi ostatními domorodými ženami vyhlášené krásky. A i zdejší mladé maminky s kojenci v náručí jsou poměrně pohledné, štíhlá pružná těla, souměrné obličeje s plnými rty, výrazné tmavé oči, exotické účesy. Samozřejmě si je chci vyfotit, ale to není tak jednoduché. Slušnost je se zeptat, zda souhlasí. Jenže Himbky už pochopitelně znají cenu peněz, vždyť sedí před nákupním centrem, takže se za foto bude muset platit. Nastává fáze smlouvání, kdy první požadavek na asi 300 Kč za jednu osobu je naprosto absurdní. Po několikerém mém odcházení a přivolání zpátky se domlouvám s nejhezčí maminkou s dítětem na deseti namibijských dolarech, tedy naší dvacetikoruně.

Pořídím několik fotek a chtěl bych i natočit pár záběrů na kameru, což mne stojí dalších dvacet korun. Řekl bych, že to jsou dobře investované peníze, protože ostatní kolegové čekají s focením až do himbské vesnice (nebo je jim trapné fotit náhodné obnažené Himby sedící na zemi u obchodňáku). A v  himbské vesnici už takto autentické Himby neuvidíme, bude to turistická vesnička s obézními ženami, které tráví život sezením a čekáním na turisty, což se velmi negativně projevuje na jejich postavách. Kdežto já mám nafocenou naprosto skutečnou a reálnou Himbku tak, jak opravdu současné Himbky žijí.

Jdeme rychle nakoupit něco k rychlé svačině nahrazující oběd (kupujeme nějaké burgry, docela si pochutnáme). Před námi dokončuje nákup další vysoká štíhlá Himbka, asi utratila všechny peníze, protože míří k okénku místní banky/spořitelny, vystojí si frontu a normálně si vybere peníze z účtu. Celá scéna je naprosto absurdní. Nahá krásná žena s červenými vlasy mezi oblečenými domorodci (z evropského hlediska nepříliš hezkými), které o hlavy převyšuje, si vybírá v bance u supermarketu peníze z účtu. V jejich vesnici plné žen s obnaženými hrudníky to nikomu divné nepřijde, ale tady mezi regály supermarketu člověk najednou při setkání face to face neví, kam s očima.

A při výjezdu z městečka se setkáváme ještě s dalším významným etnikem. Podél cesty stojí stánky s typickými rukodělnými výrobky, které nabízejí jejich autorky z kmene Herero, známé svými viktoriánskými šaty s rohatými barevnými čepci. Eldad nezastavuje, máme časový plán hodně nabitý. Říkáme si, že Hererek ještě uvidíme dost, takže nijak vehementně neprotestujeme, bohužel se později ukáže, že to byla chyba. Pár jich sice zahlédneme ve slumu za Windhoekem poslední den cesty, ovšem vždy jen z jedoucího auta. Tady by byla ideální příležitost k fotce, přestože by to asi stálo nějaké drobné nebo povinný nákup suvenýrů. Takto mám jen pár mihnutí těchto zvláštně očepcovaných žen na kameře.

Pokračujeme dále na jih víceméně podobnou krajinou, která se začíná postupně vlnit a po stranách údolí se zvedají kopečky, často skalnatého a kamenitého rázu. Většina země je zbarvená do ruda, stejnou barvu mají i okolní balvany a skály. Míjíme odbočku ke skalám s křováckými kresbami včetně nejznámější tzv. Bílé paní, skalního obrazu prý bělošské ženy, ve skutečnosti spíše šamana natřeného bělavým zaschlým bahnem připravujícího zaříkáváním úspěšný lov pro lovce. Nemáme ji v programu a celá tato oblast je docela daleko, přesto zvažujeme, zda si neudělat dnes nebo zítra zajížďku. Po debatě s Eldadem a společné diskuzi se rozhodujeme, že Bílou paní necháme na jindy a dokonce schvalujeme návrh poměrně razantní změny programu, kdy vypustíme z itineráře tzv. Hořící horu (Burnt Mountain) a Skalní varhany (Organ Pipes), abychom získali den navíc na safari v NP Etosha. Rádi souhlasíme, na Burnt Mountain jsem četl hodně zklamané recenze (obyčejná skála nasvícená zapadajícím sluncem, jakých ještě pár uvidíme), Organ Pipes zase prý nedosahuje rozměrů ani krásy čedičových varhan na Panské skále u Kamenického Šenova, takže o tolik nepřijdeme. Míjíme tedy (byť s trochou pochopitelné lítosti) i odbočky k těmto dalším turistickým atrakcím.

Krajina už zase vypadá úplně jinak, než v předchozích dnech, přestože vyprahlost a jen střídmá zeleň zůstávají. Podle nás má krajina do jednotvárnosti, před kterou nás varovali druhý večer v Namibii turisté konkurenční CK, hodně daleko. Necháváme si zastavit na jednom z fotogenických míst a fotíme okolí, když v dálce zahlédneme několik velkých paviánů, které jsme z jedoucího auta úplně přehlédli. Kdoví, kolik divokých zvířat cestou míjíme bez povšimnutí.

Z „hlavní“ cesty odbočujeme na vedlejší, rozdíl je ovšem neviditelný, pořád jen vyjetý pruh písku v  savaně. Směrník ukazuje směr Twyfelfontein, nejznámější lokalita křováckých skalních rytin. Už to není daleko, za pár desítek minut přijíždíme na parkoviště před administrativními budovami zdejšího národního parku ze dřeva a suché slámy. Vítá nás svým zpěvem leskoptev na trámu altánu chránícího zaparkovaná auta před přímým sluncem. Bohužel tím, že je ve stínu, vypadá nenápadně jako černý kos se žlutými očima, přitom víme, že na sluníčku se krásně kovově leskne, přímo září metalickou modří.

Konečně teplo! Po ledové přímořské oblasti se po pouhých pár hodinách cesty dostáváme přímo do třicetistupňových veder. Ovšem nikomu to nevadí, všichni si teplo rádi užíváme. Schováváme bundy a mikiny, odepínáme nebo vyhrnujeme nohavice kalhot.

Křovácké skalní rytiny v severonamibijském Twyfelfontein patří sice mezi kulturní světové dědictví UNESCO až od roku 2007, ale místní legislativa je chrání už od roku 1952 – když si promítneme jihoafrickou realitu a mírně nestabilní územní uspořádání (např. samotná Namibie vznikla až 21. března 1990), tak je to skoro zázrak.

Rytiny jsou známé už od roku 1921, nicméně blíže popsány byly až roku 1950. K jejich uchování nepochybně přispělo, že jsou situovány do poměrně odlehlého místa uprostřed skal v polopouštní pustině, kde ani v minulosti kromě Křováků a jejich předchůdců nikdo nedokázal přežít. Až moderní doba s rozvojem masové turistiky zpřístupnila tato místa i běžným turistům, ovšem to už byly nastaveny ochranářské mechanismy, které vzácné rytiny dostatečně chrání před vandalismem. Před přírodními podmínkami se rytiny chránit nemusí, suchá nehostinná krajina kolem to dělá za nás.

Do blízkosti rytin se nesmí bez doprovodu rangera z informačního centra (a samozřejmě zaplacení vstupného – je třeba si uvědomit, že i ochrana něco stojí a bez příjmů z turistiky by domorodí obyvatelé k ochraně rytin nebyli motivováni, takže proti vstupnému nemá cenu reptat). My jsme měli současně štěstí i smůlu na naši průvodkyni, skoro americky prdelatou malinkou černošku, která byla zadýchaná už po dvaceti metrech chůze a nechala nás chodit více méně samotné (to je ta pro nás příznivá zpráva), na druhou stranu některé její teorie o původu a důvodech vytvoření rytin, kterými nás častovala, když jsme na ni někde počkali, nám přišly poněkud přitažené za vlasy (to je už méně příznivé).

Průvodkyně má problémy už při pochodu od infocentra ke skalám, což je pro nás asi 15 minut chůze, pro ni minimálně o pět minut více. Pod skalami je ještě poslední možnost občerstvení v restauraci a prodejně suvenýrů, my se zdržíme jen na chvíli kvůli toaletám. Čekání nám zpestří pestrá ještěrka, snad nějaký druh agamy, ale hlavně ochočená zemní veverka, která už je nachystaná na loudění pamlsků od turistů. Bohužel nic nemáme, tak zklamanou veverku musí udobřit jedna ze zaměstnankyň kůrkou chleba. Veverka je spokojená, bere kůrku do předních tlapek a předvádí parádní představení s profesionálním pózováním pro objektivy fotoaparátů a kamer.

Rytiny vyryli Křováci (správněji Sanové) do svislých skalních ploten uprostřed skal, je třeba k nim vylézt trochu výše po kamenitých stupních, upravených uměle tak, aby to zvládli i méně zdatní turisté, kteří mají dokonce vyhrazenu speciální odlehčenou „light“ trasu (prý „pro americké důchodce“). Ale ani „adventure“ verze není nic složitého, co by běžný turista nezvládl – tedy kromě naší rančerky, která na nás vždy čeká na dohodnutém místě pod skalami, kresby a zajímavosti nám popíše hezky předem zpaměti. Aby se trochu rehabilitovala, předvede nám ukázku mlaskavého křováckého jazyka, což se nám opravdu velmi líbí, na rozdíl od vyfabulovaných teorií o tom, proč někdy vznikaly kresby a jindy rytiny. Tam logika poněkud pokulhává, ale budiž ji odpuštěno, stejně asi jen memoruje naučené cizí texty.

Už samotná krajina Damarlandu (vlastně to je nekorektní slovo, správně se zdejšímu kraji má říkat ponovu Kunene, což samozřejmě kromě puristů nikdo nepoužívá) je úchvatná, výhledy do polopouštní savany v pozdním odpoledni jsou téměř kýčovité. A když se k tomu přidají siluety zvířat vyrytých do oranžově zbarvených skalních desek, člověk se pocitově skoro dostává o 6000 let zpět do minulosti, k  lovcům a sběračům doby kamenné, kteří je tehdy vytvořili. Ano, nejstarší rytiny jsou skutečně takto staré. Zachycují převážně divoká zvířata – lvy, nosorožce, žirafy, slony, pakoně, antilopy a dobytek. Ale najdou se i lidské siluety, dlaně a chodidla. A kupodivu i zvířata, která zde nikdy nežila – lachtani, plameňáci, tučňáci. To dokazuje, že tehdejší lovci se dostávali až k více než 100 km vzdálenému pobřeží Atlantského oceánu.

Stoupáme nahoru do skal, rančerka za námi těžce popadá dech. Ve stínu pod převisem na ni počkáme, tam nám dá základní výklad a posílá nás na první a nejznámější vyhlídku ke „Lví desce se Lvím mužem“. Stoupáme nejdříve po kamenech, poslední úsek pak zpříjemní kovové schody s vyhlídkovou plošinou – lépe se po nich jde a současně jsou tak chráněny rytiny před přímým fyzickým kontaktem s turisty. Deska je krásně plochá, její sklon zabraňuje deštné erozi při výjimečných deštích, které zde téměř nejsou. Na ploše zhruba 3 x 1,5 metru je vyryto asi 15 zvířat včetně slona, žirafy, domácího dobytka, antilop a zeber. Ovšem nejznámější rytinou je symbol zdejšího parku, který i dal desce jméno, rytina tzv. Lvího muže.

Lví muž je rytina lva se zvláštně zalomeným ocasem, která je použita i na zlatých výšivkách rančerských stejnokrojů. Naše prdelatá feministka zdůrazňuje, že se jedná o lvici, protože mezi domorodci prý vždy vládnul, vládne a vládnout bude matriarchát, a proto i zobrazená zvířata jsou obvykle ženského rodu. Proč se rytina jmenuje Lví muž? Prý se jedná o šamanský rituál ztotožnění lovce s lovenou zvěří, což provází zlidštění

zobrazeného zvířete. To se projevuje tím, že místo lvích tlap má prý lidské ruce. No, já bych to spíše viděl na kombinaci projekce pohledu na zvíře zboku a zobrazení tlap zepředu, něco jako když staří Egypťané zobrazovali těla faraonů zepředu a hlavu z profilu. Ale já nejsem odborník na dobu kamennou.

Dále pokračujeme už bez oficiálního doprovodu. Rytiny jsou všude kolem nás, na každém trochu plošším kousku skály. Objevujeme desítky dalších kreseb, některé krásně viditelné už z dálky, jiné schované pod převislými balvany a v rozsedlinách. Od Lví desky je nejviditelnější rytina slona „vyťukaná“ na skále opodál. Při troše šikovnosti se dá dostat až úplně na dosah rytiny, bylo by možné si ji dokonale osahat, ale kdyby to udělal každý, tak by slon byl asi za chvíli z povrchu skály vymazaný, takže ani my na něj zbytečně nemakáme.

Další schody s plošinou vedou k jiné plotně se zvířecími výjevy, k už dříve viděným zvířatům se přidává třeba nosorožec, pakoně, buvoli a hlavně nepříliš povedený, ovšem naprosto neoddiskutovatelný lachtan. Zdejší umělci byli evidentně scestovalí, k moři je to pěkný kus cesty. Celý výjev je tentokrát i podepsaný, na rozdíl od jiných rytin a kreseb, které známe odjinud, zdejší autoři jako signaturu prý používali obrys svého chodidla. Můžeme tomu věřit, ovšem mně se to jako podpis příliš nezdá.

Pod skalami s rytinami je plošinka posetá balvany, které lákají k posezení a vyhlídkám do kraje pod námi. Užíváme si výhledů a genius loci místa s tisíciletou historií. Snad přežije i další staletí i přes nápor turistů v dřívějších dobách nepoznaný.

Vracíme se k parkovišti, žádní noví turisté nepřijeli, čehož využívá pokladní k tomu, že si nechává od kolegyně naplétat cizí vlasy do svého účesu. My se vydáváme zpět na hlavní silnici. Už dříve jsme zaregistrovali značky Pozor, sloni!. A teď při průjezdu přes vyschlé řečiště dočasné řeky objevujeme čerstvé hromádky sloního trusu, ještě se z nich kouří. Když jsme touto cestou jeli před dvěma hodinami opačným směrem, tak tu určitě nebyly. Ceká oblast je známá poměrně hojným výskytem pouštních slonů, později Eldadovi místní pumpař potvrdí, že je cestou z práce a do práce potkává skoro každý den, přesto je tu Eldad ještě nikdy neviděl. A neuvidí je ani s námi, budeme pozorovat několik známek jejich přítomnosti, ale samotné tlustokožce dnes ani zítra nezahlédneme. Užijeme si jich dosyta až v Etoshi, ale to už je jiný druh slona.

Čas nás už tolik nehoní, Eldad sám iniciativně zastavuje na focení západu slunce, který tu je skutečně romantický. Udivuje nás vytrvalost zvířeného prachu z cesty, který zůstává rozvířený po celou dobu naší fotozastávky, tedy možná i dvacet minut. Naštěstí provoz je tak řídký, že to jedno protijedoucí auto za hodinu či dvě, které sporadicky potkáme, dokážeme při zavřených oknech s puštěnou klimatizací vydržet.

Dojíždíme do městečka Khorixas, krajského města oblasti. Eldad chce dotankovat, ale nafta došla. Nechá nás tedy u obchůdku s potravinami a jede hledat jinou pumpu. My si zatím nakoupíme hlavně vodu (máme ji sice pořád v autě k dispozici, ale je to trochu dražší, takže ji šetříme na horší časy), ale zkoušíme i místní oplatky a sladkosti. Naproti přes cestu čeká na nějakou místní dopravu skupina lidí a mezi nimi jedna Himbka, opět zažíváme ten absurdní pocit z jediné neoblečené ženy ve skupině běžně oděných lidí.

Hotel – kemp je kousek za městečkem, ubytujeme se a hromadně jdeme na večeři do hotelové restaurace. Dnes volíme nižší steak z místního hovězího a hranolky. Jídlo vypadá a chutná téměř evropsky, což není ani pochvala ani výtka, jen konstatování. Masíčko tradičně výborné.

Ráno se vracíme stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli. Míjíme odbočku k rytinám a pokračujeme rovně dále. Cestou projedeme kolem několik farem, které lákají na vlastní verzi Zkamenělého lesa, ale všichni, kdo podobnou farmu navštívili, tak potvrzují, že to se stejnojmenným, oficiálním chráněným územím nemá nic společného. Většinou se jedná jen o pár kousků zkamenělého dřeva.

My zastavujeme až právě u toho pravého Zkamenělého lesa, státem chráněného. Krajina kolem nás je snad nejexotičtější, jakou jsme prozatím podél cesty viděli, bohužel jemné odstíny zelené a stříbřitě šedé vytvářejí tak zvláštní kombinaci barev, že na fotkách naprosto nevyniká. Dostáváme s sebou průvodce, který nás docela rozsáhlým areálem provede.

Už ve Swakopmundu byla možnost si prodloužit lodní výlet výjezdem terénními auty za zdejší zvláštností, welwitschií podivnou. Tehdy nám Sheila slíbila, že welwitschie uvidíme později a zadarmo. A teď se to splnilo,

první zastávka v areálu je u vzorové rostliny hned za vchodem, obehnané kamennou ohrádkou. Na té nám místní průvodce demonstruje její způsob života a zvláštnosti. Další zdejší welwtischie už ochranu z kamenů nemají a rostou zde naprosto volně a divoce, jsou jich zde stovky.

Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je opravdu podivná. Jedná se o velmi zvláštní rostlinu, jediného zástupce druhu welwitschie, jediného druhu čeledě welwitschiovitých. Podivný je už evoluční původ rostliny, která byla původně stromem v pralese pokrývajícím prehistorickou jižní Afriku. Jenže s dávnými změnami klimatu oblast vysychala a vysychala, prales ustoupil poušti a jediná rostlina, která se dokázala adaptovat na nové podmínky, byla právě jen a jen welwitschie.

Welwitschie roste endemicky v extrémních podmínkách jedné z nejstarších pouští světa – v poušti Namib u Atlantského pobřeží jižní Afriky na území Angoly a Namibie. Prakticky jedinou lokalitou, kde se jí daří úspěšně přežívat už z historických dob, je zlověstné Pobřeží koster (Skeleton Coast), žádnou rostlinu byste nenašli dále než 80 km od studeného moře (přestože jsme v subtropech, moře je silně ochlazeno ledovým Benguelským proudem). Právě srážka studeného a vlhkého oceánského vzduchu s extrémně horkým pouštním vzduchem dává vzniknout pravidelným mlhám, které umožňují welwitschiím přežít v místech, kde prakticky neprší, srážky přicházejí jen ojediněle a nárazově jednou za několik let či desetiletí.

Denní teplota v poušti Namib překračuje běžně 50 stupňů, ranní mlhy se vyskytují až 300 dní v roce, což dává welwitschiím vláhu ekvivalentní asi 50 mm srážek – to je desetinové množství oproti Praze, rostlinám to však v pohodě stačí.

Na zemi vypadá welwitsche z dálky jako hromada odpadků a uschlých travin či keříků. Když se přiblížíme, vidíme nízký dřevnatý kmen, ze kterého vyrůstají do stran dva dlouhé nevzhledné listy a vzhůru nenápadné květy. Listy jsou často rozpraskané tak, že to vypadá, jakoby z kmene vyrůstal celý trs listů, ale je to jen klam. Listy pravidelně po celý dlouhý život rostliny od kmene dorůstají a na konci usychají, přesto se jedná o nejdelší listy rostlinné říše, neboť mohou dorůst až do délky přes 7 metrů, jejich šířka může být i 1,8 metru!

A teď jsem vlastně mimochodem prozradil největší podivnost welwitschie – do těch mnoha metrů délky mohou listy dorůst jen díky tomu, že rostlina patří k rekordmanům v délce života „nestromových“ rostlin. Rostliny jsou často několik set let staré, hovoří se i o jednom až dvou tisících letech. To zřejmě bude přehnané, ale rostliny staré ověřených a dokázaných (radiouhlíkovou metodou) 600 let jsou poměrně běžné.

Welwitschie se dělí na samčí a samičí rostliny, které se ovšem na rozdíl od jiných nahosemenných rostlin neopylují větrem, dokonce pyl nepřenášejí ani mravenci, kteří mají sladkou šťávu květů v oblibě, ale jediným opylovačem je zvláštní druh ploštice. Přesto není těžké welwitschie pěstovat uměle, semena se dají sehnat i na internetu a pravděpodobnost vyklíčení je velmi vysoká, jenže kdo by si pěstoval rostlinu, která mu povyroste o pár milimetrů za rok…

Přestože je welwitschie endemická a v obou zemích chráněná, nedá se říct, že by byla nějak zvlášť ohrožená. Na svém území roste velice hojně, skoro jako plevel. Takže není problém na ně cestou po poušti Namib narazit třeba přímo u silnice, je zbytečné platit místním cestovkám peníze za výpravy za welwitschií, které jsou běžně a úspěšně nabízené v okolních městech.

Obdivujeme tedy zdejší welwitschie všech různých tvarů a velikostí, vidíme i ploštice, které pendlují mezi rostlinami a tím je opylují. Průvodce na nás nijak nespěchá, jen nás prosí, ať k rostlinám nechodíme moc blízko, mohli bychom jim poničit podpovrchové kořeny, které těsně pod zemí sbírají ranní vláhu z mlh sražených na listech.

Postupujeme dále od vstupu, trochu do kopce, kde na nás čeká první zkamenělý kmen. Při vymírání pralesa, ze kterého se adaptovaly jen welwitschie, byly celé oblasti postiženy nějakou lokální katastrofou, která způsobila hromadné vývraty mohutných stromů. Ty zapadly do písčité půdy rozmočené dešti a vichřicemi jako do bahna či močálu a bez přístupu vzduchu zde petrifikovaly – zkameněly. A právě na tomto místě jich můžeme vidět nejvíce pohromadě. Není to sice žádný kompaktní les, i když se to tu tak jmenuje, ale přesto se zde najde několik desítek zkamenělých kmenů. Jen nejsou jeden vedle druhého, jak by člověk od lesa čekal, ale jsou od sebe různě vzdáleny.

Stromy leží na zemi různě rozlámané na kusy, na první pohled vypadají jako dřevo, při pohledu zblízka a na dotek zase jasný kámen. Dokonce jsou zachované i letokruhy. Les zde opravdu asi byl, protože i při přecházení mezi nejlépe zachovanými kmeny je cesta plná kamenů, které evidentně jsou součástí rozlámaných

petrifikovaných kmenů. Docela by lákalo si kousek odnést, ale hrozba velmi přísných trestů vězení a pokuty (tedy vězení „plus“ pokuty, nikoliv „nebo“) dokáže většinu turistů odradit. Ani my si odsud nic neodnášíme.

Procházíme se tady možná hodinu a půl, obdivujeme zkamenělé stromy i welwitschie (obojí často přímo vedle sebe) i nepopsatelnou krajinu kolem, která sice na fotkách moc zajímavě nevypadá, ale ve skutečnosti je neuvěřitelně exotická a nádherná. Zahlédneme i bílou agamu a barevného scinka, to už ovšem na cestě zpět k parkovišti.

Až teď, když už máme tvar welwitschie v oku, s překvapením zjišťujeme, že rostou všude kolem silnice, za jízdy jich vidíme stovky. Necháme si na jednom náhodném místě zastavit a na pár desítkách čtverečních metrů tu roste podél krajnice možná třicet exemplářů.

Čeká nás přejezd, dnes však nebude tak dlouhý. Navíc jej budeme mít zpestřená návštěvou Himba vesnice. Nebude to pravá vesnice Himbů vzdorujících civilizaci, ale zastavíme na jedné z farem, jejichž majitelé nechávají Himby žít na svém území.  I Himbové ještě někde žijí tradičním způsobem života, ale jsou to hlavně kočovné kmeny u severních hranic Namibie s Angolou, ke kterým se my nedostaneme.

U našich jižnějších Himbů jsou patrné jasné známky přijetí civilizace. Zejména muži chodí oblékaní naprosto běžným způsobem, a když Himbu potkáte ve městě, asi ho nepoznáte. Zato jejich ženy odolávají aspoň částečně. Přes všechny snahy oficiálních (a církevních) míst si Himbky zachovaly tradiční oděv sestávající jen z velmi úzké kožené sukýnky (pod kterou ale mají další kus vydělané kůže na způsob plínky) a korálků. Zbytek těla včetně obvykle pevných prsou nechávají odhalený, a to i mimo vesnici, třeba při nákupu v městském supermarketu, jak jsme se mohli sami přesvědčit.

Dalším typickým znakem je účes. Mladé dívky si splétají vlasy do copu přes temeno hlavy, po první menstruaci dostávají druhý cop a jsou připravené na vdávání. Po svatbě už si splétají na vršku hlavy korunku, od níž spadají na záda pruhy vlasů zpevněné červenou hlinkou, na konci opět roztřepené do vlasových bambulek.

Třetím neomylným znakem je červená barva kůže. Ta není přirozená, ale ženy se denně natírají zvláštní směsí hlinky, která je chrání třeba před parazity. A nejen kvůli tomu, aby si hlinku nesmyly, se ženy nikdy (prý opravdu nikdy) za celý život nemyjí. Voda je nedostatkový artikl a je učena jen k pití a vaření, na mytí se jí neplýtvá. Místo ranní a večerní koupele zapálí Himbka večer v chýši speciální směs koření a dýmem (kupodivu velmi hezky vonícím) se nechá celá vykouřit. Uvidíme a ucítíme později.

Po pár hodinách jízdy zastavujeme na parkovišti "kulturní vesničky" se školkou a školou, kterou Himbům na svých mnohahektarových pozemcích vybudoval osvícený farmář. Samozřejmě tušíme, že jedeme do skanzenu, ale je to horší, než jsme čekali. Až nám u toho je trochu stydno a smutno.

Ještě nejautentičtější jsou děti, které čekají před školou na zahájení odpolední výuky a volný čas si zpříjemňují skákáním šňůry, přes švihadlo a jinými hrami. Jen si člověk při pozorování dospívajících dívek připadá tak trochu jako pedofil...

Pak už nás vede mladý Himba v džínách a tričku k hliněným chatrčím. Cestou míjíme skupinku chlapců různého věku, kteří buď do školy nechodí, nebo nemají odpolední vyučování a učili se ráno, nebo jsou ještě příliš mladí. Aspoň ten jeden, který se tu nahý pohupuje na patách a má nudli od nosu po celém obličeji a břichu, malý na školu je určitě.

Naučíme se mezitím himbské pozdravy a podávání ruky (stisk dlaně, zalomení palce a znovu stisk dlaně), budeme to potřebovat, každý (každá) se s námi bude chtít zdravit. Vzhledem k tomu, co už víme o jejich hygienických návycích, je to přece jen lepší, než kdybychom se třeba na uvítanou objímali a líbali :-)

U prvního domečku Himbka plete náramek či náhrdelník. Trvá na himbském pozdravu a s každým si chce lámat palce. Jen je taková nějaká moc při těle, na fotkách, které jsem před odjezdem hledal na síti, vypadaly původní obyvatelky trochu sošněji, stejně jako ty supermarketové. Himbky byly vždy brány jako jedny z nejhezčích žen, hlavně známé svými štíhlými a pevnými postavami. Zdejší první obyvatelka tedy štíhlostí zrovna nevyniká.

A netrvá dlouho a poznáváme, že bude hůř. Ocitli jsme se ve skanzenu, kde mají ženy jedinou práci - sedět a nechat se fotit od turistů. Těla historicky zvyklá na namáhavý způsob života v savaně rychle podléhají pohodlnému způsobu života, za takto lehce vydělané peníze je navíc možná koupit si více jídla (pokud možno

méně zdravého), takže uprostřed vesnice sedí skupinka tlusťošek, snad s výjimkou jedné starší ženy a jedné "dvoucopánkové" dívky. A jedna z Himbek by dokonce z fleku mohla do Japonska zápasit v sumo.

Trpělivě sedí a pózují našim fotoaparátům. Náš místní "chief of guides" (jak se tituluje) nás zve do šamanské chatrče (šaman prý je putovní pro několik vesnic a dnes je zrovna jinde), kde nám popisuje způsob života mužů i žen. Výklad je zakončen praktickou ukázkou ranní (či večerní) kouřové koupele, kterou nám přichází předvést jedna z žen. Naštěstí ten kouř opravdu voní, takže celou proceduru vydržíme sledovat, přestože jsme v chatrči dost namačkaní. Nakonec ještě zalomit palce (mám takový divný pocit, jakoby přitom na mě dělala oči, křestní jméno jí sice ještě prozradím, ale adresy už si raději nevyměňujeme) a můžeme vyjít zpět na světlo denní.

A samozřejmě tradiční kruh se suvenýry, ke kterému se mezitím obézní ženy převalily, aby z nás dostaly nějaké ty dolary. Ovšem kvalita suvenýrů je tak nízká, že ostrouhají. Konečně vidíme i muže – Himbu, sedí před svou kulatou chatrčí a my ho vůbec nezajímáme. On nás taky moc ne. Zato matka s  dítětem na zádech, která odněkud přichází, vypadá aspoň trochu autentičtěji než její kolegyně – herečky pro turisty, i když úplně štíhlá také není.

Trochu zklamaně se vracíme k autu a odjíždíme do blízkého městečka na ubytování a večeři. Prašná silnice vede opět mezi oplocenými farmami, blíží se večer a Eldad zrychluje, chtěl by dojet za světla. I značky u cesty začínají varovat před prasaty bradavičnatými a antilopami, které začínají s večerem být aktivnější, a srazit některé z těchto zvířat by mohlo mít fatální následky. Ostatně všechny bedekry doporučují jezdit po Namibii jen za světla.

A opravdu několik prasat bradavičnatých zahlédneme, jak peláší přes cestu a dírami v plotě, případně tunely vyhrabanými pod plotem, se vydávají plenit už tak bídnou vegetaci farem. Bohužel jsou prasátka tak rychlá, že na focení to není. Podél cesty se z obou stran postupně začínají objevovat termitiště, jsou čím dál tím vyšší, některá určitě dosahují tří metrů. Eldad nám zastavuje na focení.

Náš kemp je velmi hezký, kvalita ubytování jde nahoru a určitě je lepší než ** deklarované v propozicích cesty. Máme prostorné pokoje s vysokým trámovým stropem, krásně povlečené postele, naaranžované ručníky. Moc hostů tu asi nemají, v jídelně jsme sami. Přesto jsou číšníci nějací zmatení a prakticky všechny objednávky popletou. Ovšem nakonec se vše vyřeší, náš steak z divočiny je jako vždy výborný, k němu si dáváme hranolky a součástí je zeleninová obloha. A na závěr malva puding, Jana s Jirkou ovšem mění tradici a poručí si  Don Pedro Amarula, což bývá v celé Namibii pokaždé v nabídce dezertů stejně jako malva (kupodivu skoro v polovině případů je ale v jídelním lístku psáno nikoliv Don, ale Dom, tak nevím, co je správně). Rozmixovaná vanilková zmrzlina ve vinné skleničce zakapaná tekutou čokoládou a zalitá amarulou (existují i verze s jinými alkoholy). Velmi lehký dezert přijde k chuti hlavně v teplejších oblastech.

Zítra nás čeká Etosha.

Vstáváme brzy, fasujeme snídaňový balíček, abychom se nezdržovali snídaní. Čeká nás ještě kus cesty do národního parku, přijíždíme k jeho branám z jihu, asi tak po hodince cesty. Paradoxně se zde nekupují vstupenky, pro ně se musí do nejbližšího kempu. Další poměrně dlouhý kus cesty pokračujeme po asfaltce nezajímavou krajinou bez zvířat, zřejmě nějakým nárazníkovým pásmem, které má izolovat samotný národní park od okolí. I když aspoň jednu žirafu v dálce přece jen zahlédneme, v mlžném ránu to ale není ani na fotku. Vlastní Etosha se zvířaty začíná vlastně až za kempem Okaukuejo, kde se zastavíme na koupení vstupenek (což zařizuje Eldad) a na toalety – v přírodě nebudou a vystupovat z auta se samozřejmě nesmí.

Součástí kempu je malá napáječka hned za posledními lodgemi, je zde altánek chránící před sluncem, ideální místo na snídani z balíčku a na první pozorování zvěře. A první „divoká“ zvířata, která tu spatříme, až tak divoká nejsou a už jsme je několikrát viděli – a to nejen v Namibii: u vody se tlačí hejno perliček. Vypadají pěkně vypaseně, ale strach z predátorů evidentně nemají. Není totiž důvod, perlička je ve skutečnosti mnohem menší, než vypadá, protože její útlé tělíčko je obaleno silnou vrstvou peří. Pro dravce a šelmy naprosto nevhodná kořist, masa zanedbatelně, takže jim nestojí za zobák/tlamu plné peří.

To skupina antilop skákavých (springboků) opodál je mnohem obezřetnější. Pro nás také nic nového, v Namibii patří k nejrozšířenějším antilopám a už jsme se s nimi setkali mnohokrát. Skákavky se jdou opatrně napít, dokonce si hlídají i malé predátory, které jsme přehlédli – v kamenech za napáječkou se téměř ztrácí několik šakalů čabrakových. Šakal je poměrně zbabělé zvíře, které má strach skoro ze všech ostatních zvířat, pokud tedy nepočítáme ty perličky, takže je otázka, zda je obezřetnost springboků opravdu nutná.

Šakali se různě mezi sebou škorpí a cení na sebe zuby ve snaze získat lepší místo na pití. Někteří zůstávají okolo napáječky, ale další se vydávají dokonce do kempu, asi hledat kolem popelnic něco k snědku, šakal nepohrdne žádnými zbytky ať už v přírodě po velkých kočkách, nebo v kempu po lidech.

Mezitím došly k vodě i opatrné antilopy a dávají se do pití. V klidné hladině napajedla se odráží blankytně modré ranní nebe a antilopy se krásně zrcadlí, takže hned jedna z prvních fotek nasnímaných v Etoshi se pro mne stane takovým symbolem namibijského safari – antilopa skákavá pije vodu z napajedla, stojí přitom ve vodě, která ji zrcadlí tak dokonale, že nebýt kamenů na břehu za ní, tak by téměř nešlo poznat, kde má fotka vršek a kde spodek, šlo by ji klidně otočit vzhůru nohama a chvíli by trvalo, než by si divák všiml, že něco není v pořádku.

Stádečko antilop se napije a odchází do buše, přicházejí ale další skupinky i osamocené antilopy a také se napojí. Šakali se dál prohánějí po břehu a kempu. My jsme dosnídali a už přichází Eldad s  propustkami do parku, můžeme nasedat a vydat se vstříc prvnímu pořádnému safari v Namibii.

Vyjíždíme z kempu na prašnou polní cestu, po stejných se teď budeme pohybovat celé tři následující dny. Po stranách je cesta lemovaná suchými šedými keři, které rostou tak hustě, že mezi nimi těžko může něco žít. A přece, hned kousek za kempem zahlédnu opodál na volnějším místě důstojně si vykračovat jednoho z nejtěžších létavých ptáků na světě, dropa kori. Tito dropi jsou až 150 cm dlouzí, 120 cm vysocí, rozpětí křídel může dosahovat bez 25 cm tří metrů a váha 20 kg. Bohužel šedý pták na šedém pozadí kus od cesty se nedá pořádně vyfotit, ale ještě budeme mít příležitostí dost a dost, v Etoshi je totiž hojně rozšířen.

Etosha byla ustanovena chráněným územím v roce 1907, kdy její velikost dosahovala neuvěřitelných 100.000 km2, byla tedy největší chráněnou oblastí na světě. V té době byla Namibie a okolí německou kolonií, ovšem po rozpadu koloniálních panství se rozloha NP zmenšila asi na čtvrtinu původní velikosti. Na tomto menším území je ochrana zvířat mnohem efektivnější, ovšem problém nastal s vodou, protože spolu se ztrátou území se přerušil i přístup k volným vodním plochám. Správa NP to vyřešila jednoduše. Po celém území NP vybudovala umělá napajedla napájená z podzemních zdrojů. Dokonce se daří realizovat i řízenou migraci zvířat, která by jinak stálým přístupem k vodě nebyla nucena putovat na dlouhé vzdálenosti tak, jak to bylo vlastní celým předchozím generacím jejich předchůdců. Takže správa NP podle ročních období některá napajedla nechává na suchu a tím nutí stáda zvěře migrovat jako zastara. Z hlediska turistického ruchu zase vysoká koncentrace zvěře u napáječek dává návštěvníkům parku jistotu, že když už nikde jinde, tak u nich určitě nějaká ta zvířata uvidí.

Jedeme poměrně nezajímavou krajinou, zvířata prozatím nevidíme žádná, ale safari není ZOO. Eldad dobře ví, kam má jet, míří přímo nejkratší cestou k první z mnoha napáječek. Ta je neobvykle položená na mírném kopečku, takže teprve když vyjedeme těch pár výškových metrů na jeho vršek, otevře se před námi panoráma jezírka v poušti, kolem kterého je několik stádeček různých zvířat. Nejvíce samozřejmě springboků, ale vidíme i známé přímorožce oryxe a v pozadí pštrosy. Z nových druhů zahlédneme několik pakoňů žíhaných, kteří samozřejmě s koněm nemají nic společného, jsou to černé mohutné antilopy se zahnutými rohy a hrbem na hřbetě. A přicházejí i zebry stepní. Antilopy skákavé nemohou chybět a dokonce nám jedna z nich předvede, jak a proč přišly ke svému jménu – rozverně skáče sounož do výšky a oběhne tak skákavě velkým obloukem celou zadní část areálu napajedla. Skoky prý mohou dosahovat až 4 metrů výšky, po tomto představení tomu věříme.

Eldad nám vykládá o jednotlivých druzích, samozřejmě poněkud rozvláčně, jak už je jeho zvykem. Vypínáme tedy pozornost a čekáme na shrnutí, které nám pak udělá Sheila. Pro nás, co už jsme poměrně dost safari absolvovali, je scéna před námi samozřejmě trochu méně zajímavá, než pro ty, co vidí takovou koncentraci exotických zvířat poprvé a zebry znají jen ze zoologické zahrady. Ale všechno se změní, když někdo (asi po dvaceti minutách) upozorní na nenápadný tmavý hrbol, kolem kterého zrovna moc zvířat není. Při pozorném pohledu a přiblížení zoomy fotoaparátů a kamer poznáváme odpočívajícího starého lva, který tu pospává s hlavou na zemi směrem od nás, proto tak dlouho nepovšimnutý. Teď už rozumíme, proč je kolem něj kruh bez zvířat! Lev je sám, proto není pro antilopy a další zvířata až tak nebezpečný, samotný lev totiž obvykle antilopu nechytí, potřebuje při nadhánění podporu dalších členů smečky. Antilopy si tedy udržují rozumný odstup, ale necítí potřebu panicky prchat. Vědí, že kdyby se lev zvedl, budou mít spoustu času na ústup.

Eldad se rozhoduje, že napáječku objedeme, abychom se dostali ke lvovi zboku a lépe ho viděli, zde zezadu je pro nás jeho hlava schovaná za mohutné tělo, a i když ji posléze zvedne, stejně vidíme jen hřívu na zadní straně hlavy. A daří se, z druhé strany získáváme mnohem lepší výhled a najednou vidíme krále zvířat hezky zboku včetně obličejové části hlavy. Zdá se, že se lev dívá přímo na nás, ale je otázka, jestli nás z té vzdálenosti přes celou šířku jezírka opravdu vnímá.

Nevypadá to, že by se to tu chystalo k nějaké akci, takže asi po 3/4 hodině se Eldad rozhoduje, že popojedeme dál, nemůžeme celou safari strávit na jednom místě. Podle mapy je to k další napáječce jen kousek, takže míříme k ní. Tentokrát přijíždíme jen k takovému plivátku, spíše vypadá jako větší louže než jako napajedlo. Právě sem míří několik zeber a springboků, které jsme cestou minuli, ovšem nakonec je předběhne stádečko slonů. Zdá se, že máme štěstí, jezdíme po Etoshi teprve dvě hodiny a už si můžeme v seznamu odškrtnout dva z největších taháků zdejšího safari, lva a slony.

Mezi slony je několik samců – možná všichni, asi stádečko mladých adolescentů, kteří se potulují společně. Že to jsou samci, to je u některých z nich naprosto nepřehlédnutelné, dokonce to vypadá, jako by někteří z nich měli pět noh. Nevíme, zda seriozně nebo jen tréninkově spolu někteří začínají bojovat a dokazovat si své postavení v hierarchii stáda. Nicméně hlavním cílem je samozřejmě voda, takže všechny šarvátky nakonec končí společným pitím. Sloni prý nemají rádi vodu zkalenou jinými zvířaty, zde tedy mají volný prostor a náležitě si jej užívají. Nakonec načerpají svou denní dávku vody a spokojeně odcházejí do savany za jezírkem.

Toho využívá asi desetihlavé stádečko zeber a přichází se také napojit. Jsou sice obezřetné, ale kolem jezírka je pustá holá pláň, na které by případný predátor byl vidět zdaleka, takže zebry spokojeně pijí svým obvyklým způsobem. Seřadí se do řady vedle sebe na okraji jezírka a všechny současně ponoří nozdry do vody a pijí, což nám umožňuje pořídit typické fotky pijící řady zeber. Jako kdyby byly cvičené a pózovali nám na přání.

A po zebrách další dva nové druhy antilop: majestátný kudu velký (samec s dlouhými kroucenými rohy, ze kterých domorodci umějí vyrobit hudební nástroj, vyluzující troubivý zvuk) a trochu menší buvolec káma s typicky černou obličejovou maskou mezi lyrovitými rohy.

Když se všechna zvířata napojí a jezírko osiří, vydáváme se na další cestu. Jedeme trochu jiným typem krajiny než doposud, z pouštní savany se dostáváme do stromové buše s nízkými listnatými stromy. Na cestě před námi stojí dvě auta a něco pozorují, připravujeme se tedy také a čekáme, co za zvíře jejich posádky v hustém stromoví objevily. A vidíme, že k tomu ani nemuseli být přespříliš pozorní, nejdříve vlevo, ale o kus dál i z druhé strany cesty se mezi korunami stromů objevují mohutná šedá těla sloního stáda, tentokrát klasické stádo se samicemi, mladými slony i maličkými slůňátky.

Jsou všude kolem nás a musí jich být několik desítek. Kam jen oko dohlédne, tam jsou samí sloni. Trhají větve ze stromů a obědvají. Mladí sloni se drží poblíž matek, zvláště pak dvě snad jen několikadenní slůňata (odhadem osmdesátikilová), která se od matek nehnou dál než na jeden-dva metry, jedno vidíme vlevo, druhé o kus dál vpravo od cesty.

Mohutná samice se při přecházení cesty zastaví a vydává se přímo směrem k nám. Eldad zůstává ledově klidný, ohromné zvíře se pomalu blíží, nakonec však až k nám nedojde, pár metrů před námi zastaví, zvedne ze země opuštěnou upadlou větev a odejde s ní mimo cestu. Další samice, jen trochu menší, je ovšem popudlivější a předvede podobný výpad proti nám, dojde snad až na metr před nás, kde teprve zastaví, a když vidí, že ani neprcháme ani neútočíme, tak se klidně a majestátně otočí. Dala nám vědět, že tu je pánem ona, a může hrdě odejít se vztyčenou hlavou. A do třetice se znenadání zleva vynoří další kapitální kousek, míjí nás jen o pár desítek centimetrů, takže snadno můžeme porovnat výšku tlustokožce a našeho mercedesu. Slon s  přehledem vyhrává, možná až o půl metru.

Strávíme tady mezi stádem dobré půl hodiny, než ohlásíme, že už máme vše natočeno a nafoceno a můžeme tedy pokračovat v cestě východním směrem k další napáječce.

Ta je opět o něco větší, jen je škoda, že vyhlídku kazí technické zázemí pro čerpání vody za vodní plochou, u kterého není ani náznak nějakého maskování nebo citlivějšího zasazení do přírody. Prozatím zde žádné zvíře nevidíme, přesto se rozhodujeme chvíli počkat. Vyplatí se, už po pár minutách se blíží stádečko samic kudu velkého. Bezrohé samice nejsou tak impozantní, jako samci, které jsme viděli před chvílí. Vzpomínáme ne prvního kudu, kterého jsme viděli před mnoha lety v Jihoafrické republice. Statný samec tam stál asi 10 metrů od nás, rančer nás ho ukazoval, přesto nám trvalo nějakou dobu, než jsme ho uviděli. Dokonalé mimikry ho neuvěřitelně zamaskovaly, barva stejná jako pozadí, svislé pruhy připomínají tenké kmínky keřů, takže nehybný samec byl prakticky neviditelný, přestože ho nic neclonilo. Bylo to jako u kdysi populárních 3D obrázků, kde člověk musel pořádně hledět do barevné změti skvrn a po chvíli teprve z obrázku „vystoupil“ objekt. Přesně tak to bylo s kudu – nejdříve jsme ho neviděli, ale když už jsme ho objevili, tak jsme nechápali, jak to, že jsme ho neviděli.

Eldad nás upozorňuje na dravce za jezírkem, kterého bychom asi přehlédli. Je to přece jen dost daleko a orlík kejklíř není zase tak velký. Z buše přichází stádo slonů, které jsme před chvílí potkali na cestě. Už dohodovali a potřebují oběd pořádně zapít. Přestože nemají rádi přítomnost ostatních zvířat kalících jim vodu, zde se musí smířit se stádem kudu. Nevypadají, že by jim to až tak moc vadilo. Malá slůňata jsou při pití kouzelná, ještě neumějí pořádně ovládat své choboty, takže vypadají velmi roztomile.

A přichází i jedno z našich nejoblíbenějších zvířat, prase bradavičnaté, tak škaredé, až je vlastně krásné. Jméno dostalo podle hrbolů („bradavic“) po stranách hlavy. I když správně to bude asi prase savanové, dříve uváděné jen jako poddruh prasete bradavičnatého, nyní však považované za samostatný druh. Ta opravdová prasata bradavičnatá žijí spíše v oblastech kolem rovníku, na jihu afriky jsou rozšířena prasata savanová. Oba druhy se ovšem liší jen velmi nepatrně (např. bradavičnaté má prý kratší nohy), takže my mu i zde říkáme bradavičnaté.

Samci i samice mají řezáky proměněné v nápadné kly, kterými dokážou způsobit nepříjemná zranění. Přestože vypadají na první pohled docela mile a až ustrašeně, jsou to prý agresivní a nesnášenliví tvorové. Při pastvě a pití často poklekají na přední nohy, při útěku jsou nápadná zvednutým ocasem se štětkou na konci, který jim trčí nad tělem jako anténka. Důvod tohoto chování zřejmě spočívá v potřebě dát ostatním členům stáda na vědomí, že je někde poblíž hrozící nebezpečí a je tedy třeba prchat.

Prase pokleká na břehu u vody a pije, kudu si s nimi nekonkurují, takže si oba druhy navzájem nevadí, o slonech nemluvě. Chvíli ještě zůstáváme, žádná nová zvěř se neblíží, takže se po chvíli rozhodujeme pokračovat v  cestě. Charakter krajiny se mírně mění, ubývá stromů a keřů, zůstává jen uschlá tráva.

Přímo u cesty se pasou antilopy skákavé a za nimi tři nádherní pštrosi, dva černí samci a jedna hnědá samice. Pštros patří k nejhloupějším zvířatům, má dokonce mozek menší než oko. Tady na pastvě to ale není nijak poznat. Po chvíli se dávají pštrosi na cestu, jdou podél cesty naším směrem, tak s  nimi chvíli držíme krok. O kus dál se pase stádo pakoňů, tady je máme mnohem blíže, než když jsme je pozorovali při pití před pár hodinami u napajedla.

Projíždíme zase novým typem krajiny, menší solnou pánví. Bílá sůl tak odráží sluneční světlo, až je to trochu nepříjemné. Uprostřed pláně je skrytá další napáječka, kde chvíli pozorujeme zebry a springboky, pak se musíme vrátit stejnou cestou na hlavní cestu parkem. Stádo pakoňů se mezitím trochu rozrostlo, i když samozřejmě s migrujícími statisíci pakoňů, které jsme pozorovali při Velké migraci v Keni a Tanzanií, se to srovnávat nedá.

Na pahýlu uprostřed solné pánve sedí mohutný orel jasnohlasý. Bohužel na pořádnou fotku je trochu moc daleko, takže se příliš nezdržujeme a pokračujeme dál. U další vodní plochy potkáváme opět nový druh, který jsme ještě neviděli – v Namibii endemické impaly černočelé. Přestože jinak patří impala k nejrozšířenější antilopám, doposud jsme je tady v Etoshi nepotkali. Od skákavek se liší chybějícím tmavým pruhem na boku, jinak stavěnými rohy, černou obličejovou částí a zvláštní kresbou na zadní části těla, o které ještě bude řeč později.

Popojíždíme dále na východ, krajinka kolem je zase trochu veselejší, objevují se zelené stromy a mezi nimi se pasou zebry a další impaly. Na paloučku mezi keři o kus dále zastihujeme nádherně vybarveného dropa kori, tentokrát si ho můžeme prohlédnout z větší blízkosti než za vstupem do parku. Majestátně a důležitě si vykračuje, nohy přitom zvedá do výšky, hlavu s korunkou mírně v záklonu, což mu dává vzhled sebevědomého a trochu namyšleného obřího opeřence.

U další napáječky začínáme ztrácet přehled, kde jsme už byli a kde jsme poprvé. Nicméně nám připadá nová, od ostatních se poněkud liší rozbahněnými břehy, ostatní doposud navštívené měly břehy spíše kamenné. A z bahna loví nějaký hmyz pták kladivouš, jehož dozadu učesaná chocholka dává hlavě tvar kladiva, podle kterého dostal své jméno.

Před námi se objevuje obrovská bílá plocha, do které vede cesta vyznačená zatlučenými kolíky, na kterou zamíříme. Solná pláň Etosha. 150 km dlouhá a 50 km široká pláň zbylá po vyschlém jezeře, z něhož zbyla jen solná krusta. Abychom si udělali představu o rozloze, jedem kus do jejího centra, kde je vyhlídková kruhová plocha na otočení. Na té se zastavují návštěvníci, aby se pokochali výhledem na monotónní bílou pláň. Na točně se otočí a vrací se zpět na břeh bývalého jezera k dalšímu pokračování cesty. Na břehu solné pláně budeme dnes večer ubytovaní.

Trochu neočekávaně je blízké okolí solné pláně jednou z nejzelenějších oblastí národního parku a možná i Namibie vůbec. Zřejmě pod povrchem zůstávají nějak vodní zdroje, které dávají vláhu stromům a keřům na

povrchu. Stromy poskytují stín stádům impal a zeber, zahlédneme i nějaké pakoně a dokonce žirafy. Doposud jsme je jen párkrát spatřili v dálce a Eldad nám nechtěl zastavovat na foto, protože prý jich ještě uvidíme mraky. Žádná obrovská stáda tu sice nejsou, ale pár ucházejících fotek se daří pořídit, i když úplně blízko tyto nádherné a elegantní tvory ještě nemáme. V tuto chvíli ještě nevíme, že zítra budeme skutečně přežirafovaní, takže fotíme, co to dá, i když jsou žirafy často skryty za trnitými keři a stromy akácií.

Poprvé vidíme i další druh dropa, oproti korimu nesrovnatelně menšího dropa šedotemenného se žlutýma nohama, kropenatým hřbetem, černým krkem a hlavou (s bílým líčkem a červeným zobákem). Výškově by sahal korimu tak kousek nad kolena.

A dalšími ptáky jsou samozřejmě poměrně hojní zoborožci. Tito exoticky vyhlížející ptáci s obrovskými zobany posedávají na stromech a sloupech podél cest, jedoucí auto jim nevadí, ale když se pokusí zastavit, zoborožec vždy preventivně popoletí o strom dále, také se poměrně špatně fotí. Nejčastější jsou zoborožci jihoafričtí se žlutým zobákem, ale občas zahlédneme i zoborožce šedého. A právě jeden z nich před námi neuletí na další strom, nýbrž sletí z keříku jen na zem a nechává nás dojet do fotitelné vzdálenosti.

Potkáváme ještě další slony, dnes už jsme jich viděli tolik, že nás už ani nevzruší a ani se nám je nechce fotit, i když nakonec samozřejmě neodoláme. Podobně jsme na tom se zebrami a pakoni, kteří se pasou o kousek dále. Dnes jsme objeli skoro celou Etoshu a dostáváme se do míst, kde už většina návštěvníků otáčí svá auta a míří zpět do některého ze tří tradičních kempů v NP. My ovšem máme zajištěno jiné ubytování, ke kterému pokračujeme kolem solné pláně na sever. Příjezd ke kempu vede hustým zeleným křovím, skoro by se chtělo napsat nízkým lesem, tak hustým, že tu žádné zvíře nepotkáme.

Přijíždíme ke kempu Onkoshi, kde nás čeká jedna z nejromantičtějších nocí naší dovolené. Vítá nás zoborožec jihoafrický usazený na drátech plotu kolem dřevěného chodníku na kůlech spojujícího sruby s recepcí.

Kemp Onkoshi na severním okraji NP Etosha v Namibii je poměrně nový a ne dostatečně známý. Personál proto dělá, co může, aby se dostal do povědomí turistů. Na okraji solné pláně stojí několik chatek na kůlech - prý kvůli jarním bahnům. Přístupné jsou jen po vyvýšených chodnících, což vypadá romanticky a adrenalinově, přestože vlastně na tom nic tak vzrušujícího není. Chatky se na první pohled zdají být postaveny ze solidního materiálu, ale zdání klame. Stěny jsou celtové, takže by se vlastně mělo psát spíše stany než chatky. Ovšem jejich vnitřní vybavení je natolik luxusní, že bych zůstal u těch chatek.

Personál je velmi ochotný, zavazadla samozřejmě donese až před postel, u recepce je několik termosek s kávou a čajem, každý si může kdykoliv přijít a nalít si, kolik jen chce. Anebo zavolat místním telefonem a kávu zdarma přinese pokojová služba až pod nos. Dostáváme poslední dvě celtové chatky, každý ze srubů má kolem sebe dost velkou diskrétní zónu, takže i když jich tu jen pár, tak se docela projdeme, budeme muset s  tou vzdáleností kalkulovat při srazech a vyrazit o něco dříve.

Dveře mají panty netradičně řešeny formou čepů nahoře a dole, asi v jedné čtvrtině šířky dveří, které tak vypadají při otevírání poněkud neobvykle. Vnitřní prostor nás doslova ohromí. Luxusně a velkoryse řešená hlavní místnost, stolek s taburetem, za paravánem z loupaných dřevěných tyčí krásná dvojpostel s nebesy a moskytiérou. Různé stolečky, sedací souprava, polštáře, sošky na stolcích, vše krásně stylové. V levé části vzadu kosmetický koutek s barevným umyvadlem v kovové tepané konstrukci, mosazný starodávný vodovod, zrcadlo ve stejném duchu. U zdi velká vana se sprchou, další sprchový kout za paravánem s pověšenými župany.

Chatka je rohem nasměrována nad solnou pláň táhnoucí se do nedohledna a teď nasvětlenou zapadajícím sluncem. Obě stěny jsou v tomto směru prosklené, takže i přímo z postele je nádherný výhled na pláň. Podél obou těchto stran směřujících k pláni lemuje srub terasa se stolečkem a židlemi, na konci je dokonce už třetí sprcha, tentokrát venkovní, dnes ji při teplotách v noci klesajících k nule zcela určitě nevyužijeme, zato stolek s židlemi hned vyzkoušíme a kocháme se západem slunce.

O případný hmyz by se nám mohl postarat gekon, spící na podlaze u francouzského okna na terasu, ale raději ho posílám ven. Měli bychom vybalovat, ale nemůžeme se odtrhnout od scenérie venku. Vše je dokonale vymyšleno, chatky jsou tak zvláštně situovány, že sice z terasy na terasu je vidět, ale když se zajde dovnitř, tak každý domeček poskytuje obyvatelům maximální soukromí, přestože výhled na pláň zůstává otevřený a žaluzie na oknech nejsou.

Opravdu nejhezčí a nejstylovější ubytování celé dovolené. Sice bude v noci zima a topení tu samozřejmě nemáme, peřiny jsou dost silné na to, abychom zimou příliš nestrádali. Ta romantika spolehlivě přebíjí všechny zanedbatelné nevýhody tohoto způsobu ubytování. Klidně bychom tu vydrželi i více nocí, bohužel jsme zde jen na jedno přenocování.

Na večeři jdeme opět společně, máme pro nás připravené sražené stoly. Kromě nás deseti tu je asi 15 dalších turistů, většinou páry. Dáváme si kafe z termosky, není špatné, podobně čaj. Počítá se s tím, že si návštěvníci poručí večerní menu, tak to děláme i my. Je sice poměrně drahé, vyjde skoro na necelých 300 Kč, což je na místní poměry hodně, ale určitě to stojí zato. Jeho součástí je samozřejmě káva a čaj v libovolném množství, dále pak dýňová krémová polévka, smažené rybí prsty (neplést si s tím, co se za rybí prsty vydává u nás, tady to jsou kusy skutečné ryby obalené v sezamu a osmažené), nízký steak z přímorožce a jako dezert namibijský národní puding malva s vanilkovým přelivem. Asi nemusím dodávat, že vše je vynikající.

Mezi předkrmem a hlavním chodem přichází nečekaná show. Do dveří jídelny vchází vlnící se had zaměstnanců kempu, od bell boyů přes uklízečky, recepční, šéfa až po právě kuchaře a pěkně zakulacené kuchařky s vysokými bílými čepicemi a vařečkami v rukách. Všichni se vlní do rytmu, tleskají a tlučou na primitivní nástroje a do toho zpívají. Ale jak zpívají. Zdánlivě každý něco jiného, přesto dohromady naprosto úchvatné melodie. A stihnou dělat i opičky, například při písni věnované amarule, jihoafrické obdoby baileys.

Odzpívají a odtančí několik písniček, ze slov odchytíme kromě amaruly jen často se opakují jméno kempu Onkoshi, takže asi propagují sami sebe. A dělají to skvěle. Takže, prosím vás, až budete mít cestu kolem severního okraje Etoshi, nezapomeňte se tam u nich stavit.

Ráno po snídani vyrážíme zpět mezi zvířata. První vidíme už po cestě k recepci, na solné pláni pod námi ozářené vycházejícím sluncem se prohání perličky. A hned kousek od kempu, v místech, kde večer bylo úplně mrtvo, dnes potkáváme v hustém podrostu miniaturní antilopky, ty první se jen tak rychle mihnou, takže z nich postřehneme jen neobvykle velké uši, což spolu s jejich malou výškou trochu evokuje naše zajíce, ale když pak další z nich potkáme o kus dále, poznáváme už jasně a jednoznačně malé antilopy travní.

Po opuštění husté oblasti se vracíme do typické etoshské savany, mezi keříky místy vyčnívají stromy a na jednom z nich pozoruje okolí velký sup africký. Je s podivem, jak málo supů vidíme (a to ještě převážně v dálce), všude jinde v Africe je jich plno, tady máme vlastně za tři dny safari jedinou možnost prohlédnout si tohoto mrchožrouta zblízka.

O kus dál se prochází drop kori, těch je tu naopak hodně. Projíždíme kolem stáda pštrosů a nad keři se vynořují hlavy větší skupiny žiraf, Eldad měl pravdu, uvidíme jich dost a dost, i když jsme dlouho měli strach, jestli je vůbec budeme mít možnost prohlídnout si zblízka. Tato skupinka míří k nedalekému napajedlu, my jim nadjíždíme po cestě a u vody na ně počkáme.

Nakonec to trvá mnohem déle, než jsme čekali. Jak nám vysvětluje Eldad, žirafa je strašně bojácná a ví, že především při pití je zranitelná, takže ostražitě při přibližování k vodě pozoruje okolí a blíží se jen velmi pozvolna. Podle Eldada to trvá někdy i hodinu. My tak dlouho čekat nemusíme, ale ten strach z  šelem je na žirafách vidět, hlavně u starších a zkušenějších kusů, mladší žirafky se hrnou napít docela odvážně. Zato nejstarší samec, skoro černý, se nakonec ani za hodinu vůbec nenapije, byť stojí po kotníky ve vodě. Těžko říct, jestli za tím stojí strach z predátorů, nebo má nějakou zdravotní indispozici, která mu brání pořádně roztáhnout nohy a sklonit hlavu. V každém případě bez pití nemá moc velké šance na delší přežití.

Pijící žirafy jsou stejně elegantní, jako při chůzi, s grácií sklánějí své dlouhé šíje k vodě, přední nohy doširoka rozkročené. V tomto okamžiku jsou jedině zranitelné, jindy by se ubránili každému útočníkovi kopy svých tvrdých kopyt, ovšem při roztažených nohách a skloněné hlavě to nedovedou. Mláďata to neřeší, starší kusy hlídají okolí i za ně. Několik přímorožců rozhodně žádné nebezpečí neznamená, takže je nechají přijít a také se napojit.

Zato zebry je kupodivu skoro vypudí. Z ničeho nic mezi stromy vykouknou první pruhované hlavy, za nimi další a v pár okamžicích je celá pláň před napáječkou plná černobílých pruhů, vůbec nedokážeme odhadnout, kolik desítek jich asi tak může být, možná bychom se dopočítali až ke stovce. A celá ta tlupa se nezadržitelně hrne přímo do vody, žirafa nežirafa, přímorožec nepřímorožec. Ani ne minutu po objevení první vedoucí zebry je celé jezírko plné pijících zeber. Ta rychlost, s jakou zaplnily každičký decimetr vodní plochy, je neuvěřitelná. Až máme strach, aby celou napáječku nevypily do dna. Ve změti pruhů je těžké se orientovat, geniální nápad matky

přírody, jak ochránit sympatické zvířata před lvy a jinými kočkami. Jak by mohly zaútočit na krk zvířete, aby je zardousily, když jej v té změti nenajdou.

Jak rychle se zebry objevily, tak rychle po napití zase mizí, zůstává po nich jen zvířená voda a zmatené žirafy, které jakoby vůbec nepochopily, co se to tu stalo. Vrací se k jezírku a pokračují v pití. Spolu s nimi přímorožci, kteří také počkali opodál, a několik nových pštrosů.

Strávili jsme tu skoro hodinu, která ovšem stála za to, je čas vydat se dál. Na vrcholku nějakého trnovníku přímo u cesty docela nebojácně sedí neskutečně nádherný mandelík fialovoprsý. Opatrně zastavujeme a čekáme, až vzlétne, protože za letu je prý ještě hezčí. Moc se mu nechce, jen tak klidně sedí a nechá se fotit. Jeho peří hraje všemi možnými barvami, tady se příroda opravdu vyřádila a na barvách nešetřila. Když pak najednou nečekaně vzlétne, tak jej skoro nestihneme natočit. Eldad měl pravdu, modrá je najednou ještě modřejší a letící mandelík vypadá jako opeřený drahokam.

U dalšího z napajedel s travnatým ostrůvkem uprostřed zažijeme zajímavou příhodu s hyenou, ovšem ze začátku nic nenasvědčuje tomu, že uvidíme něco neobvyklého.

Kolem vodní plochy se potuluje několik majestátných samců kudu velkého se svými typickými zakroucenými rohy. O chvíli později je doplní stádečko endemických impal černočelých, samozřejmě jsme je už několikrát viděli, ale teprve teď nám krásně pózují svými pozadími. Typická kresba připomíná známý dvojoblouk loga sítě hamburgáren, hned je jasné, proč se impalám říká také antilopa McDonald. I když existuje i druhá teorie, podle které za to alternativní jméno může jejich množství, v určitých oblastech je jich tolik, že si na ně šelmy chodí jak do fastfoodu.

Zvířecí společenství doplňují obezřetné žirafy a z podrostu se vybatolilo několik prasat bradavičnatých, vše jistí přímorožci oryx. Všechna zvířata se navzájem respektují a nevšímají se jedno druhého. Každý potřebuje pít, tak proč si to navzájem nějak komplikovat. Takže ani příchod několika hyen skvrnitých ostatní zvířata nevyvede příliš z míry.

Nechci soudit, zda zaslouženě či nikoliv je hyena jednou z nejvíce nenáviděných šelem savany. Hyena je člověku nepříjemná už svým vzhledem. Má totiž zadní nohy podstatně kratší, než přední, což je tak neobvyklé, že to na člověka působí vyloženě nepříjemným nesymetrickým dojmem. K tomu rozcuchaná srst plná nachytaných zbytků suché trávy (pro plížící se hyenu vynikající mimikry), protivné kýchání, zlý pohled šikmých očí. A ještě se živí mršinami a zbytky po jiných predátorech, už to samo o sobě je odpudivé.

Ono to tak ve skutečnosti nemusí být. Je pozorováno, že častěji lvi odeženou hyeny od jejich kořisti a pochutnají si na ní sami, než že hyena dojídá po smečce lvů (ono toho stejně obvykle ani moc nezbude). Hyena má jen výhodu neuvěřitelně silného stisku čelistí (snad nejsilnějšího mezi šelmami), takže po lvech občas dochroupá i silnější kosti jejich obětí, se kterými si už král zvířat nedokáže poradit.

Samice hyeny je větší a silnější než samec, tlupa má vždy vůdčí samici, samci žijí samotářsky. Je rychlým běžcem (přes 60km/h), ovšem na rozdíl od většiny ostatních šelem je nejen rychlá, ale  i vytrvalá. Dokonce má dvakrát větší srdce, než má mnohem těžší lev, aby při déle trvající námaze dokázalo tělo zásobit okysličenou krví.

Lva se hyena samozřejmě bojí, tedy alespoň pokud není v minimálně trojnásobné početní převaze. Takže když se lev rozhodne pochutnat si na hyení kořisti, hyena se obvykle poroučí a zpovzdálí sleduje, jak její potrava mizí ve chřtánech lví smečky.

A právě tady pozorujeme velice zvláštní a inteligentní chování hyeny, která na lvy velmi jednoduše vyzrála.Mohutná samice hyeny skvrnité, nejlepší lovkyně mezi hyenami, se rozvážně blíží k napajedlu, sledována zdálky opatrnými antilopami. Jen poloslepá prasata bradavičnatá si z ní nic nedělají, protože ji zřejmě nevidí ani necítí. Hyena obejde napajedlo a klidně vstoupí do stojaté vody. Už to je samo o sobě podivné – šelma, která miluje vodu a jde se jen tak vykoupat?

Pomalu obepluje travnatý ostrůvek a najednou se celá ponoří pod vodu. Hyena potápěč!

A když se vynoří, drží v tlamě nohu zebry. Klidně a beze spěchu si z ní postupně asi čtvrt hodinky bude odtrhávat kusy masa, než se zřejmě dostatečně nasytí. Pak se s nohou opět ponoří, chvíli ji zřejmě uchycuje pod kořeny vodních rostlin, spokojeně připlave ke břehu a důstojně v klidu odkráčí do stepi.

Chytrý mrchožrout si ve vodě schovává potravu, aby mu ji zlodějští lvi neukradli. No není to projev inteligence? To už nejsou jen instinkty. Podle Eldada je takovéto chování u etoshských hyen poměrně nové. Poté, co byla plocha NP Etosha před pár desítkami let radikálně zmenšena, nemají hyeny v pusté stepi (v suché namibijské zimě vyschlé na troud) kam si kořist před lvími smečkami schovat. Proto se naučily využívat této netradiční možnosti – lvi jako kočkovité šelmy moc na koupání nejsou a kořist schovaná pod vodou je pro ně nedostupná. Co na tom, že hyena sama je vlastně také šelma, takže by moc vodomilná být neměla…

Míříme pomalu do kempu Namutoni, kde se chystáme dát si polední pauzu, zastavíme ještě u kraje cesty u dalšího mandelíka, ale to nejzajímavější nás čeká až na dohled kempu. Někdo s bystrýma očima zahlédne v dálce pod stromem ležet velkého nosorožce dvourohého (tedy lidově černého).

Leží si tam v řídkém stínu pod akácií a spí. Snažíme se najít co nejlepší místo, odkud bychom na něj viděli lépe, objíždíme jej velkým obloukem přes křižovatku u vjezdu do kempu, ale o moc lepší to není. Kolegové s  menším zoomem nebo bez teleobjektivu mají smůlu. Nosorožec je v tak hlubokém spánku, že se ani nehne, ani nemrkne, takže za chvíli nás přestává bavit a my odjíždíme k poslední napáječce před polední zastávkou.

Obligátně tu stádo bázlivých žiraf využívá toho, že v horkém poledni ostatní zvěř odpočívá, a stahuje se k vodě. Na keři opodál je pozoruje páreček sparáků šedých. Své anglické jméno gray go-away-bird získali tito chocholatí ptáci podle výrazného křiku, kterým varují ostatní zvířata před blížícím se nebezpečím, asi jako naše sojky, prostě takoví hlídací ptáci. Už jsme jich pár viděli, ale ne takto pěkně zblízka, protože obvykle věrni svému jménu včas uletěli.

V napajedlu se marně snaží ulovit něco k snědku husice egyptská, snad o něco úspěšnější je mezi kameny na okraji jezírka kulík třípásý. A na keři o kousek dál starý známý mandelík. Jinak je tu přes poledne docela mrtvo. Moc se nezdržíme, raději se kolem stále ještě spícího nosorožce vracíme ke kempu Namutoni, kde se chystáme dát si chvilku poledního odpočinku.

Většina kolegů zamíří kolem nízkých hradeb s vyhlídkovou věžičkou do obchůdků v centru kempu a později se usadí v některé z restaurací na kafe, my si vyhledáme kempinkovou oblast, kde se dají u bazénu ve stánku koupit docela slušné sendviče, sice trochu dražší, ale tak nám chutnají, že si přidáme další várku. V tom horku se nikomu nechce nic dělat, ale já osamoceně vyrážím hledat napajedlo, o kterém vím, že by mělo být součástí kempu.

Skrývá se ve svahu blízkého kopečku, který se musí ovšem obejít širokým obloukem, takže pořádně přidávám do kroku, abych se stihl včas vrátit. Asfaltka přechází v polňačku, později se zužuje na chodníček a poslední část už vede po kamenech ke stylovému přístřešku s lavicemi v poměrně značné výšce nad napajedlem, zřejmě v rámci lepšího výhledu a ochrany pozorovatelů (které tu nechrání karoserie auta) před zvěří.

U vody se schází obvyklá sestava antilop, ale v dálce zahlédnu mezi stromy i slona. Přes svou velikost mezi stromy téměř není vidět a myslím, že ostatní návštěvníci altánu o něm nemají ani tušení, protože veškerou svou pozornost věnují antilopám.

Moc nemám čas se zdržovat, vracím se ke zbytku rodiny a spěcháme s krátkým odběhnutím na toalety zpět k autu, aby se na nás nemuselo čekat. Přesto přicházíme poslední, nicméně v časovém limitu (snad na vteřiny přesně). První cesta z kempu vede samozřejmě k našemu nosorožci. Ten se právě vzbudil a k našemu nadšení se postavil na nohy a v dálce aspoň částečně zapózoval. Bohužel se však vydává směrem od nás a brzy jej ztrácíme v nepřehledné buši. Ale co, pár fotek vzácného zvířete, asi posledního, které nám chybělo do sbírky, už máme.

Zvířata se teprve vzpamatovávají z poledního klidu, narážíme na nějaké slony, už nás ani nevzrušují, viděli jsme jich dohromady za uplynulé dva dny snad stovku. Při cestě zahlédneme několik stojících aut, to vždy znamená něco zajímavého, v tomto případě menší smečku lvů. Jsou však tak schovaní v podrostu, že je problém je pořádně zahlédnout, natož přes křoví vyfotit. Opodál odpočívají pakoně, žár zmáhá i zoborožce, kteří neprchají tak zbaběle jako jindy. Savanou kráčí velký drop a my zastavujeme u téměř prázdného napajedla, rozhodujeme se chvíli čekat, to se nám vždy osvědčilo.

Po chvíli zažíváme masivní okupaci břehu nespočetným houfem perliček, je jich tolik, že si vůbec netroufáme odhadnout jejich množství. Udělají kolem jezírka kruh, kterým by se k vodě jiné zvíře nemělo šanci dostat. A jak se znenadání přiřítily, tak najednou houfně místo opouštějí zběsilým úprkem a vrací se mezi trávu a nízké keře za vodou.

Střídají je žirafy. Pozorujeme nějaký rituál, který považujeme za zásnubní tanec páru mladých žiraf, z omylu nás vyvádí až Eldad, který upozorňuje na to, že se jedná o dva samce v boji o samici. Celý boj vyznívá z našeho pohledu až směšně. Je neuvěřitelně pomalý, jak zpomalený film. Samci se dlouho navzájem obcházejí, pak jdou spolu bok po boku v malých kruzích, občas překříží krky. Asi tak jednou za několik minut některý z nich ohne hlavu a velmi, velmi pomalu udeří druha svými parůžky do boku. Vše je tak zdlouhavé, že se divíme, proč oběť neuhne. Víme, že při obraně před predátory umí žirafa kopat kolem sebe velkou rychlostí, tak proč teď nic nepodnikne?

Asi nemá důvod, zasažený žirafák nejeví nejmenší známky bolesti, natož zranění. A ví, že za pár minut to soupeři stejně neškodně vrátí. Jen netušíme, jak se u takového zpomaleného duelu rozhoduje o vítězi, my jej tedy určitě nepoznáváme. Oba samci se snad kvůli boji ani pořádně nenapijí, nakonec spolu s ostatními žirafami odcházejí, pořád po boku s občasným poškádlením skloněnou hlavou. Aspoň se můžeme více soustředit na méně nápadné obyvatele okolí jezírka, jako je brodivá čejka černočelá.

Dnes už toho víc nestíháme. Pomalu míříme k výjezdu z národního parku. Už mimo nejatraktivnější část konečně pěkně zblízka vidíme páreček dik-diků Kirkových, nejmenších antilop. Jsou opravdu maličké, jediné co je na nich veliké, jsou jejich nádherné černé oči. Jejich velikost napovídá, že jsou nejaktivnější ráno a za soumraku, proto jsme je přes den ještě nezahlédli, i když jsou jinak docela hojní. Pro nás patří k nejroztomilejším antilopám, sympatický je i jejich rodinný život, kdy spolu páry žijí ve stálém svazku tak těsném, že prakticky není šance zahlédnout osamělého jedince, pohybují se vždy po dvojicích (když nepočítáme mládě, které je občas doplní na trojici). To jim dalo i jejich jméno. Proto se jim říká dik-dik, kdyby byl někde jen jeden, tak by to prý byl jen dik.

Vy jíníme branou ven z NP Etosha, musíme vystoupit a nechat náš mercedes projet desinfekční louží, sami také procházíme přes rohože napuštěné desinfekcí. Ještě předtím ale obdivujeme různá dřevěná zvířata rozvěšená na ohradě před výjezdem z parku, opravdu docela vkusné suvenýry by to byly, nicméně obsluha improvizovaného stánku chybí.

K našemu překvapení hned za výjezdem odbočíme do resortu luxusního **** hotelu, nejdražšího za celý náš pobyt v Namibii – zdráhám se napsat i nejlepšího, přestože by si to asi zasloužil, ovšem my jsme byli tak nadšeni z přespání ve stanech minulou noc, že ani ten luxus nám romantiku stanových chatek nepřekoná. Zatímco dva kolegové jsou risknout koupel v ledovém bazénu, my si všimneme směrníků k „reptail parku“ a hodláme jej navštívit ještě před společnou večeří.

Cesta k němu vede romantickými stezičkami kolem obrovského termitiště nasvíceného v počínajícím soumraku barevným světlem, pak po cestičkách lemovaných kamennými obrubníky až do plotem ohrazené zarostlé buše, ve které jsou pavilony a „bazénky“, kde by měli žít různí plazi a ještěři. Bohužel areál není nasvícený a nám se tak daří zahlédnout nějakého hada asi tak v každém čtvrtém pavilonku. Na konci ještě uvidíme krokodýla, varana a želvy tygří, vše spíše tušíme, než vidíme, takže se raději vracíme do pokoje aspoň za šera, než definitivně padne na areál tma.

Večeře je tu očekávaně nejdražší ze všech hotelů, je ovšem formou volného bufetu, který je skutečně bohatý, výběr máme hned z několika druhů polévek, různých salátů a předkrmů včetně carpaccia z divočiny, různé steaky snad ze všech druhů antilop, velikánský pult jen se zákusky, ovoce. Nejlepší je neustále grilovaná kýta z oryxe, ze které kuchaři na přání odkrajují čerstvé plátky. Samozřejmě se přejíme, ale máme pocit, že některé z dřívějších servírovaných večeří nám chutnaly více.

A po cestě do našich pokojů nás překvapí stádo buvolců volně se pasoucích na trávnících mezi řadami bungalovů. Procházíme jen kousíček od nich, jsou ovšem tak velcí, že raději nezkoušíme přímý kontakt, i když by se pravděpodobně nic nestalo, to by je tu neměli tak volně.

Ráno po snídani si ještě vyfotíme buvolce, kteří se pasou na stejném místě jako večer, Eldad si dohodne na recepci, že si tu do odpoledne můžeme nechat přívěs, aby se nám po parku lépe jezdilo, a vydáváme se naposled do Etoshi. A hned začátek je famózní, k napajedlu dorážíme ve chvíli, kdy se u něj sešla na zapití snídaně smečka lvů. Napití se posléze přesunou kousek dál pod stromy, kde v klidu odpočívají. Většinou tu jsou mladí samci se světlou hřívou, které doprovází několik lvic včetně jedné úplně vyhublé, jsou ji vidět skrz kůži žebra. Ještě ji dnes uvidíme a bude to smutný pohled.

Kolem se samozřejmě nakupilo několik aut, kterých si šelmy vůbec nevšímají. V klidu polehávají opodál, když se jim zachce přejít na nové místo, míjejí návštěvnické vozy ve vzdálenosti jen pár metrů. Žádné jiné zvíře se teď k vodě neodváží, jen v povzdálí vyčuhuje nad koruny stromů hlava statného žirafáka.

A právě na něj nás upozorní Eldad. Žirafa je typický býložravec. Je poměrně nenáročná a uživí se i tam, kde mají ostatní býložravci problémy nalézt dostatečné množství potravy. Se svou výškou využívá výhody toho, že dosáhne i tam, kam se antilopy a zebry nedostanou, takže ve stromovém patře prakticky nemá konkurenci (ještě tak ve slonech). Navíc má dlouhý, mrštný a silný jazyk, ten jí umožní vyhnout se ostrým trnům, kterými stromy marně chrání své listy a plody před spasením.

Žirafa se běžně nebojí žádného predátora. Dokáže svou dlouhou nohou s kopytem kopnout tak nečekaně rychle a prudce, že tím spolehlivě odradí každého útočníka. Je zranitelná jen tehdy, když pije - a pít musí každý den. Protože neumí kleknout na kolena, musí své přední nohy co nejvíce roztáhnout a skloněna nad hladinu jazykem pije. Jen v tom okamžiku může být napadena především lvem (resp. lvicí, protože lvice loví častěji než lev - ten si totiž počká, co lvice uloví, pak ji odežene, nažere se, a když něco zbude, tak se snad dostane i na lvici a lvíčata). Lvice u napajedla dokáže skloněné žirafě skočit na dlouhý krk a zardousit ji. 

Ale zpět k žirafě. Podobně jako člověk i žirafa potřebuje občas doplnit různé minerály a další prvky. Jenže kde je v chudé solné pánvi, jakou je Etosha, vzít. Instinkt a genetická informace v pozadí malého mozku zvířete radí spolehlivou cestu, jak doplnit alespoň vápník. A tak se dá při troše štěstí v Etoshi narazit na žirafu, která si spokojeně cumlá zvířecí kost, kterou našla někde v poušti na místě lví nebo hyení hostiny. Ale pohled to je určitě zvláštní, jak právě vidíme. Nad stromy se tyčí dlouhý krk zakončený hlavou cucající kost jak lízátko. Skoro to vypadá, jakoby žirafa právě dojídala ulovenou kořist.

Popojedeme. Včera večer jsme kromě spícího nosorožce zahlédli ještě jednoho (jak ho mohla Jana v buši zahlédnout, to není nikomu jasné), byl ale tak daleko a tak schovaný, že jsme se u něj ani příliš nezdržovali. Teď to vypadá, že ještě naposled budeme mít štěstí – na konci rozlehlé planiny pod nevelkými kopečky zpozoruje někdo nosorožce, jak pravidelným krokem kráčí našim směrem k místu, kde se musí přiblížit cestě, po níž právě jedeme. Rozhodujeme se, že pomalu pojedeme společně s ním, máme tedy dostatek času na průběžné pořizování snímků. Místo je to ideální, žádné keře ani stromy nám výhled nezaclánějí.

Jak se blíží cesta ke kopečkům, tak i my se blížíme k našemu tlustokožci. Vidíme, jak je krásně dvojbarevný, zřejmě si hověl v nějaké bažince, spodní půlku těla tak má od vlhkého bahna tmavší, na hřbetě je téměř bílý. A hlavně vyniká jeho štíhlý a ostrý roh, kterým se nejvíce liší od včerejšího kolegy, jehož roh byl sice tlustší, zato mnohem kratší a tupější. Je to sice zvláštní, oba však patří ke stejnému druhu, i teď před sebou máme docela blízko nosorožce dvojrohého (tedy černého).

Kousek před námi přejde přes cestu a schová se do křoví, kde se chvíli pase na větvičkách (jeho kolega, nosorožec tuponosý – bílý by hodoval hlavně na trávě). Na pár chvil se dokonce vynoří v mezeře mezi keři jen pár metrů od nás. Jeho jakoby vyleštěný ostrý roh je impozantní a obdivuhodný. V tu chvíli celé auto hledí doprava na nosorožce, jen mne osvítí náhlý nápad podívat se doleva, kde se něco mihlo – na stromě přistál zoborožec. Nic zvláštního, jen ze zvyku cvaknu spouští, abych až následně při prohlížení snímků přišel na to, že jsem náhodou vyfotil vzácného a endemického zoborožce namibijského s typicky červeným zobanem.

Na dopoledne toho bylo docela dost, zajíždíme opět do kempu Namutoni, kde si chceme odpočinout a odskočit na toaletu. Hned na kraji kempu, kde odstavujeme auto, nemůžeme přehlednout houf malých zvířátek, mangust žíhaných. Samozřejmě pro ně je typickým biotypem savana a buš, ovšem malá zvířátka už pochopila, že na odpadcích po turistech se v kempu uživí mnohem snáze, takže se z nich stala zvířata téměř domestikovaná a v kempech je člověk zahlédne s větší pravděpodobností, než v přírodě. Skoro vůbec se nás nebojí, nechají nás přiblížit se na pár metrů. Oblezou známá místa, kde očekávají potenciální potravu a vracejí se na betonové parkoviště. My zatím spěcháme do známého stánku na tousty, abychom dohnali čas strávený focením mangust.

Vyrážíme naposled do etoshké přírody, už jsme na všech dostupných napáječkách byli nejméně dvakrát a vracíme se k jedné z nich minimálně potřetí. A Etosha se s námi loučí. K vodě se stahují snad všechny druhy býložravých zvířat, která tu žijí. Na jednom místě se tak setkávají žirafy, zebry, přímorožci oryx, antilopy skákavé, majestátný samec kudu a jako překvapení na závěr nás Eldad upozorňuje na největší antilopu – antilopu losí, což byla asi poslední antilopa, kterou jsme doposud nepotkali. Přichází důstojně a majestátně z levé strany, vědoma si své velikosti, sama samotinká. Těžko říct, kde má zbytek stáda. Velkolepá skupina různých zvířat na závěr safari.

Ale ani to ještě není vše. Zezadu se blíží naše známá vyhublá lvice, kost a kůže, už ani nevzbuzuje hrůzu, jen tak se s námahou plouží k vodě. Teď vidíme zblízka i jednu z příčin jejich potíží. Na hrudi pod krkem má zabodnuté nejméně tři ostny z dikobraza. Podle Eldada je tak slabá a nemocná, že už si nedokáže ulovit nic k  snědku a ani se v tlupě prosadit při dělení kořisti. V nouzi z hladu zřejmě podnikla pokus předem odsouzený k nezdaru a zaútočila nesmyslně na dikobraza, který se snadno ubránil. Tak alespoň přišla naplnit si hladové břicho vodou, namáhavě sklání hlavu a pije a pije. Lvice umírá, je jen otázkou dnů nebo dokonce hodin, kdy nastane konec. Taková je příroda, to je koloběh života.

Odjíždíme z NP, zahlédneme poslední mladé slony rozverně dovádějící u vody a po nezbytných desinfekčních procedurách definitivně opouštíme NP Etosha. V hotelu, kde nás čeká vozík se zavazadly, si vyprosíme čas na novou návštěvu plazího parku, tentokrát za světla máme více štěstí a nějaké ty hady nacházíme. Není to úplně jednoduché, mají vynikající mimikry a najít je ve spleti kamenů a suchých větví vyžaduje dobré oči a pozorovací schopnosti.

Na focení to většinou není, bereme zavděk aspoň varanem a želvami. Při výjezdu z areálu hotelu nám Eldad ještě zastaví u rozbitého termitiště, kde máme možnost prohlédnout si jeho vnitřní strukturu plnou chodbiček, a pak už odjíždíme na jih směrem na Windhoek. Cesta nám bude trvat dva a půl dne, máme na ni dostatek času.

Ráno nikam nespěcháme, čeká nás jen volnější den na přesun, samozřejmě zpestřený několika zastávkami. Bohužel se nepovedlo zrealizovat návštěvu farmy s ochočenými šelmami, nedá se nic dělat, s gepardy už jsme si stejně pohráli druhý den zájezdu. Co naopak dopadlo, je návštěva krokodýlí farmy jen kousek od hotelu, vyjíždíme tam jen tak bez zavazadel a budeme se ještě vracet zpět.

Přijíždíme trochu dříve, než bylo plánované. Do času krmení ještě zbývá skoro hodina, my si zatím samostatně prohlídneme areál s krokodýlími výběhy. Centrem farmy je velká prostora ohraničená přes metr vysokým zděným plotem, kde se v betonovém jezírku a na jeho březích povaluje několik desítek krokodýlů, většinou velkých a tlustých. Všichni jen líně pospávají a žádný z nich nehne ani drápem na noze. Rachot sbíječky, který tak ruší nás, jim vůbec nevadí, asi jsou zvyklí. Oprava areálu probíhá průběžně a zřejmě dlouhodobě.

Když hlavní výběh obejdeme z levé strany, dostaneme se k několika menším ohradám s vybranými kusy. Nevíme, jestli je to nějaká karanténa, nebo proč vlastně tady jsou některá zvířata izolována od ostatních. Ale s pohybem to mají stejně, ani se nehnou, jen se otevřenými tlamami ochlazují. Můžeme sledovat jejich jazyk přirostlý ke spodní čelisti, to jim umožňuje polykat velká sousta najednou.

Přichází starší vrásčitý chlápek, který nám udělá výklad o krokodýlech. Je mu docela špatně rozumět, ale to nevadí, protože největší atrakcí je prohlídka dvou bazénků s mladými krokodýlky, hlavně druhý bazének s několikaměsíčními mláďaty maximálně půlmetrovými nás baví, protože si všichni můžeme jednoho krokodýlka podržet v rukách.

Mezitím se nakupilo několik dalších lidí, připadají nám většinou na Namibijce. Školní výprava je určitě místní a vyšňořená černošská rodina asi také nebude zdaleka. Přichází velký černoch v pracovním s několika kbelíky plnými mrtvých slepic. Začíná je házet krokodýlům, kteří jsou ovšem tak přecpaní, že je to ani moc nezajímá. Až po chvíli se začínají líně zvedat a šourají se k naházeným slepicím. Jsou tak tlustí, že se ani pořádně nezvednou na nohy a musí vláčet svá olbřímí břicha po zemi. Nakonec krmení vcelku polykají, vypadá to však, že je to jen jakoby z nějaké povinnosti, rozhodně ne z hladu.

Tím sice končí prohlídka farmy, ale my ještě chvíli zůstaneme a stavíme se v přidružené restauraci s krokodýlím sortimentem. Jsme jen chvíli po snídani, takže se domlouváme na degustačním menu, kdy vybereme z jídelního lístku několik opticky nejzajímavěji vypadajících jídel, o která se podělíme.

Naše první setkání s krokodýlím masem proběhlo v Zimbabwe a bylo vyloženě inspirativní, zejména ocas byl vynikající. Následovalo velké zklamání z kajmana v Amazonii - usmažený na palmovém oleji nestál za nic, i když jsme si ho sami ulovili. Až Namibie teď krokodýlům zase vrací kredit. Dáváme si žebra, steak a ocas a moc si pochutnáváme. Jedničkou je právě ten ocas, plný chutí jako maso dobytka, přitom jemný a křehký jako kuřecí. Obrali jsme kostičky až doběla.

Bohužel toho nebylo moc, na to, abychom zvládli dnešek bez oběda, to však stačí. Prozatím se vracíme do hotelu, nakládáme zavazadla a vyrážíme na cestu, máme před sebou jen asi necelé tři hodiny cesty známým typem krajiny, stejným jako včera, tedy suchou buší s občasnými keři a zakrslými stromy, podél cesty nekonečné ohrady rozlehlých farem. Se zvířaty jsme se skoro definitivně rozloučili, jen občas zahlédneme prasata savanová

- bradavičnatá, jak přebíhají přes cestu a mizí podhrabanými tunely za ploty farem. Dokonce na ně upozorňují i dopravní značky s hezkým obrázkem prasátka s typickými kly.

Odpoledne přijíždíme k našemu předposlednímu hotelu. Opět patří k těm hezčím, velký oplocený areál s parkovou úpravou, hlavní budova s restaurací a recepcí, kolem centrálního prostoru do velkého a širokého oblouku řada spojených bungalovů, každý s vlastním chodem. Dominantně upoutá zejména vysoká sedlová střecha této řady pokojů, která je vyrobena z usušené trávy a sahá mimo dveří a oken až po zem. U restaurace se cestou do jídelny přechází jezírko po stylovém dřevěném můstku.

Ubytujeme se ve stylových pokojících s postelemi vybavenými moskytiérami na dřevěných konstrukcích. Máme volno až do večeře, vydáváme se tedy na obhlídku areálu. V bazénu s ledovou vodou chvilku pozorujeme Honzu s Katkou, jak odvážně přeplavou pár délek bazénu v jeho ledové vodě, je nám zima už jen z pohledu na ně.

Za hlavní částí areálu je rozlehlá oblast bušového charakteru a uprostřed vybetonovaný kruh s několika ohništi-grily na přípravu barbecue steaků. Škoda, že nám nepovolili skupinové grilování. Eldad plánoval, že nakoupí maso, naloží je a společně že si jej ugrilujeme, bohužel hotelová recepce při ranním telefonátu odmítla. Je to jasné, přišli by o kšeft, který jim uděláme na večeři v restauraci.

Obdivujeme velké termitiště (zřejmě mrtvé), má na výšku něco přes dva metry. Na trávník před bungalovy se nahrnulo hejno perliček, na stromě se usadilo několik sparáků (go-away). A kousek dál od perliček pobíhá pták, kterého také považujeme za perličku, až Sheila nás upozorní, že to perlička není. Ovšem frankolín koroptví je perličkám opravdu hodně podobný, jen stavbu těla má poněkud jinou.

Večeře tradičně dobrá, tentokrát ještě vyšperkovaná zvláštním servírováním předkrmu z mořských plodů v "misce" z vajíčka smaženého v nějaké formě do tvaru košíčku. Kromě předkrmu, hlavního jídla (samozřejmě antilopí steak), moučníku (malva puding a don pedro amarula) si tentokrát dopřejeme i tradičního nápoje amaruly jako digestivu.

Náš hotel stojí na předměstí městečka Okahandja, které je známé mj. i svým trhem s výrobky ze dřeva. To si nemůžeme nechat ujít, takže po snídani bez vlečňáku vyrážíme do města. Cesta trvá jen pár minut, když se po levé straně objeví řada stánků se suvenýry. U prvního z nich stojí dřevěné sochy slona a Himbky takřka v životní velikosti - ty si asi nikdo nekoupí. Vrháme se na tržiště, jsme tu v tuto chvíli jediní turisté, takže se na nás mohou prodejci pěkně soustředit, což také hned začínají dělat.

Nechceme nakupovat hned, raději se snažíme získat přehled o nabízeném sortimentu a cenách. To je trochu problém, protože každý prodavač by nejraději prodal hned, navíc o cenách by se muselo smlouvat. A když se smlouvá, tak by se po dosažení rozumné ceny mělo i koupit. To však ještě nechceme. Takže vybíráme prozatím očima.

Kupodivu skoro vše je tu docela vkusné, i když kýče se samozřejmě také najdou. Nicméně prakticky vše je ruční práce, to je vždy lepší, než když se nabízejí unifikované strojně vyráběné předměty. Já jako vždy sháním masku a tady mám žně, jsou jich tu stovky a každá je jiná. Nejprve jen tak procházím, pak si jednu vyberu a začínám smlouvat. Není špatná, ale ta vedlejší je mnohem hezčí. Na tu si však netroufám, ta bude moc drahá. Cena začíná na čtyřnásobku toho, co bych byl ochotný maximálně dát, já zase navrhuji asi třetinu své částky. Postupně se začínám přibližovat, ale velmi pomalu.

Cena je pro mne za tento druh masky pořád vysoká, ovšem na tu druhou, hezčí, už by to bylo zajímavé. Takže navrhnu za požadovanou cenu tu hezčí, autentičtější masku. Samozřejmě prodavačka nechce ani slyšet, ani když kousek přihodím. Ale vidím, že je pěkně načatá, takže nic nehrotím a prozatím odcházím, že jako nemám zájem. U dalších stánků zatím nakoupíme další dárky (pro příbuzné děti kouzelné dřevěné sošky prasátek bradavičnatých, Jana si vybrala náušnice se zebrami a žirafami, babičkám také nějaké figurky a otvíráky na pivo s rukojetí tvaru a barvy zebří hlavy, kolegům do práce svazek dikobrazích ostnů).

Jsem docela překvapený, že za mnou prodavačka od vybrané masky přijde asi až za půl hodiny, kdy už skoro začínám myslet, že budu muset koupit nějakou jinou, méně zajímavou a levnější. Nakonec se pevné nervy osvědčily, dostávám nádhernou angolskou masku za velmi solidní cenu, s jakou jsem na začátku rozhodně nepočítal. Vypadá skutečně opravdově, rozpraskané dřevo, stará a skoro rozpadlá látka, vše pořádně zašlé a špinavé, jakoby masku někdo léta používal. Lze ji nasadit na hlavu a dívat se prořízlými otvory pro oči. Vzadu visí na hadrách srolovaných do šňůrky vždy několik kousků bambusu za sebou, což vypadá jako dredový účes.

Budu to hezký doplněk k indonéské, nasazovací, barevné rituální masce, která už visí v jednom z rohů pracovny. Tato angolská přijde do druhého rohu.

Tím jsme nákupy dokončili a přecházíme hlavní cestu ke kavárně na druhé straně, kde si dáme po delší době kafe. Hned za rohem kavárny je funkční artézská studna, takto zblízka jsme neměli možnost si ji prohlédnout, takže toho využívám a studuju detaily technického řešení tohoto užitečného vynálezu, bez kterého by se namibijským farmářům těžko žilo.

Blíží se zítřek, den odletu, takže nastal čas nakoupit sušený biltong. Obáváme se, že jej budou chtít nakoupit všichni, takže zásoby v nějakém běžném obchodě nebo na benzince by nemusely stačit. A tady máme přímo u nosu obchod jen s biltongem. Kupujeme asi 15 balíčků, máme toho dvě igelitky. Na dárky je biltong ideální - je relativně skladný, cena ucházející, chuť výborná a hlavně je to něco naprosto typického a unikátního.

Vracíme se do naší hezké lodge, nakládáme zavazadla a nasedáme na poslední přejezd. Do hlavního města je kousek, nějaké dvě a půl hodiny, přesto si i na tomto krátkém úseku stačíme udělat jednu zajímavou zastávku. Prakticky hned u cesty je vjezd do pštrosí farmy. Paradoxně dříve než pštrosy spatříme při příjezdu za plotem krásnou žirafu, ta však na nás nepočká a důstojně odkráčí pryč mezi zakrslé trnovníky.

Ujímá se nás samotná majitelka, vede nás k plotu, kde nám chvíli povídá o pštrosech, kteří už vědí, co bude následovat a blíží se nedočkavě k nám. Z kbelíku od majitelky si můžeme nabrat hrst krmení, převážně kukuřice, natáhnout dlaň a nechat pštrosy sezobat si potravu přímo z ruky. A to i přes velký a výrazný nápis, varující před nebezpečnými zvířaty.

První úder zobáku do natažené dlaně je nečekaně nepříjemný, ale brzy si zvykáme a s masochistickým potěšením si necháme oždibovat ruce divokými ptáky. Zdejšímu hejnu šéfuje dominantní samec, který navzdory zvyklostem a předpokladům není největší. Je však tak agresivní, že ostatní se jej evidentně bojí. Nejvíce samice. A dominantní samec si je svého postavení vědomý, takže tak nespěchá a zobe své příděly celkem slušně a opatrně. Zato samice vedle něj ví, že nesmí příliš váhat, takže se snaží vše z dlaně sebrat jedním rychlým pohybem, který je až bolestivý.

Povede se mně nečekaně pěkná fotka s pštrosí hlavou v popředí, kterou pak použijeme na konci roku k naší novoročence a vánočnímu přání, jen na pštrosí hlavu v grafickém editoru přidám santaclausovskou čepičku. Má velký úspěch.

V dalších ohradách chovají i jiná zvířata, třeba velkou želvu leopardí, krokodýla a hodně, ale opravdu hodně vypasené prase bradavičnaté, odhadem nejméně třikrát tak těžké, jako jeho divocí kolegové. A zřejmě i dost agresivní, jak dokládá zpevněný plot jeho výběhu a varování majitelky.

Strávíme na farmě příjemnou hodinku a pokračujeme dále do Windhoeku. Jsme tentokrát ubytovaní v jiném hotelu, než při příjezdu, zase velmi hezkém, sloužícím pro mezinárodní kongresy (všechny hotely vysoce převyšovaly ** deklarované v programu zájezdu). A protože máme před sebou odpoledne bez oficiálního programu, domlouvá s námi Sheila zajištění netradiční vyjížďky do windhoekského "ghetta", všichni se chceme zúčastnit, takže Sheila volá svým kontaktům a po chvíli odpočinku můžeme vyrazit.

Přijíždí teréňáček s korbou s lavičkami a plátěnou střechou, vypadá jako speciál na safari. Lidské safari, v tomto případě. V něm dva černoši, oba obyvatelé Katutury, windhoeksého ghetta, kteří si založili živnost na tom, že vozí turisty do míst, kam normální bělošské cestovky nejezdí. A zřejmě jim to docela dobře prosperuje. Právě standardní cestovky jim vůbec nekonkurují, tento typ výletů není v jejich nabídce. Ona totiž rasová segregace je sice oficiálně zrušená a překonaná, v praxi ovšem funguje stále. A bělošské obyvatelstvo do Katutury nejezdí a nechodí. Ne proto, že by jim tam hrozilo nějaké nebezpečí, ale proto, že je to pod jejich úroveň a že se to společensky nehodí. Dokonce i Eldad se naší cesty do Katutury odmítne zúčastnit.

Nasedáme na korbu náklaďáčku a vyrážíme městem na sever. První zastávka je na hřbitově obyvatel považovaných dříve za rasově méněcenné. Hliněná louka, udusaná a bez jakékoliv vegetace, většina hrobů je označena jen malým kamenem, každý vypadá jinak. Ani by nás skoro nenapadlo, že se jedná o hřbitov. Jen u vchodu je udržovaný památník lidem, kteří se zasloužili o zrušení oficiální segregace.

Dostáváme výklad o mísení ras v Namibii. Žije zde několik skupin obyvatelstva. Dvě základní jsou nezpochybnitelné - běloši (tedy přímí potomci kolonizátorů) a původní černí obyvatelé (domorodé kmeny, dodnes žijící mimo hlavní město). Ale ty jsou doplněny dvěma dalšími skupinami, znesvářenými nejen s dvěma

hlavními skupinami, ale i mezi sebou. Jejich pojmenování má v češtině i angličtině poněkud pejorativní a nekorektní nádech, tady je ovšem bráno tak, jak se jim říká, bez jakýchkoliv negativních konotací. První skupinou jsou "Barevní", tedy míšenci bělochů a černochů, kteří žijí způsobem života podobnějším původním domorodým kmenům (se kterými ovšem nechtějí mít nic společného), druhou jsou tzv. "Bastardi", opět míšenci a bývalí levobočci, kteří se však cítí být více podobni kolonizátorům než původním kmenům.

Windhoek tak je neoficiálně, přesto velmi striktně rozdělen do tří oblastí. V centru žijí a pracují bělošští obyvatelé, kteří v druhé polovině minulého století vykázali nebělošské obyvatelstvo do předměstských částí, samozřejmě zvlášť Barevné a Bastardy (dostali na přestěhování dva dny, na druhou stranu jim vláda postavila a víceméně darovala menší domky, z nichž většina je obydlena dodnes). Tato oficiální segregace, kdy se člen určité skupiny ze zákona nesměl přestěhovat do oblasti jiné skupiny, byla samozřejmě zrušena, ovšem fakticky zůstává zachována. Skupiny nadále žijí odděleně a nikoho nenapadne, že by se mohl přestěhovat někam, kam nepatří. Symbolicky Bastardi mají svou čtvrť blíže centru, Barevní žijí dále na předměstí Katutura, kam právě teď míříme.

Jedeme po pěkných a širokých asfaltkách s nepříliš hustým provozem. Co nás upoutá a uchvátí, jsou GSM vysílače upravené do podoby stromů tak věrně, že kdyby nás na ně naši místní průvodci neupozornili, tak si jich ani nevšimneme. Navíc jsou přizpůsobeny okolí natolik, že v oblastech s převládajícími jehličnany mají kamufláž jehličnatého stromu (mnohem věrohodnější, než je občas viditelná u nás), kdežto v listnatých oblastech vypadají jako listnáč.

Jižní hranici Katutury označuje velká tržnice, naše první zastávka. Máme trochu obavy, jak na nás budou místní reagovat, ty se však brzy rozplývají. Pro domorodce jsem evidentně velice exotická návštěva, zachytáváme kradmé i zcela otevřené okukování nás - cizinců, nicméně nás rozhodně neberou jako vetřelce či nepřátele. Spíše naopak. Tím, že pro místní bělochy je návštěva těchto míst něčím pod jejich úroveň, tak náš zájem jim vyloženě lichotí a jsou rádi, že se zajímáme o jejich způsob života. Celou naši cestu provázejí úsměvy, mávání, nesmělé přátelské pozdravy.

V tržnici dokonce dostáváme všude přednost, nemusíme stát fronty, rádi nám všude předvedou svůj sortiment. Jen platit musíme stejně jako místní, přece jen jsme v chudší části města a tady zadarmo nikdo nikomu nic nedá. A protože tržiště je samozřejmě vždy spojeno s domorodým fastfoodem, nemůžeme neochutnat místní pochoutky.

I když ono se řekne pochoutky. Hned jeden z prvních stánků nabízí sušené červy mopani ("mopane worms"). Už je známe ze Zimbabwe, přesto zkoušíme, jestli nebudou lepší. A nebudou. I když jsou významným zdrojem proteinů a místním chutnají, pro nás mají vysušení červi po rozkousnutí chuť drceného písku skřípajícího mezi zuby. Nehledě na to, že nám je starší domorodka nabízí v piksle od vyjetého oleje. Nejdříve ovšem musíme domluvit ty finance, dát ji pár nějakých drobných, za které nám dovolí ochutnat každému po červu (i když samozřejmě jako obvykle ne všichni se odváží). Sušený špenát ani neochutnáváme, je určený pro další úpravu, ale kousek si bereme na památku.

Další stánek dojem napravuje. Velká část tržiště je otevřeným řeznictvím, všude se po pultech válejí půlky krav, na zemi čerstvě stažené kůže, ještě se z nich kouří. A vedle celá řada grilů na dřevěné uhlí, na které řezníci přímo při práci odhazují drobné odřezky masa. Ani nemusíme stát v nekonečné frontě natěšených zákazníků, místní obyvatelé nás pouštějí dopředu, aby mohli sledovat, jak nám chutná. A ono nám opravdu chutná. Opečené kousky masa se okoření vložením do hromádky koření, jehož významnou složkou je chilli, a rovnou se jedí. Jsou opravdu výborné, jen slabší povahy se raději nedívají kolem sebe na ne zcela sterilní prostředí. A doporučuje se vybírat lépe propečené kousky - jednak kvůli chuti, jednak kvůli tomu, že přece jen vzhledem k místním hygienickým podmínkám je pořádné tepelné opracování žádoucí.

Posledním testovacím pokrmem je rajčatový salát, který jde mezi místními také dobře na odbyt. Nadrobno pokrájená rajčata s cibulkou, nějak okořeněná a podávaná v polystyrenových krabičkách. Samozřejmě je salát dobrý, ale tady jsme si tu chuť dokázali předem představit.

A za pultem s rajčatovým salátem začíná sekce ševců. Ne tak exotická, jako třeba v Etiopii, Keni nebo Tanzánii, ale přesto je zajímavé sledovat zručného obuvníka, jak z tvrdé kůže vyřezává podrážku a na ni našívá měkčí kůži s kožešinkovým střapcem - vše prý z antilopy skákavé. Výsledkem je nádherný nazouváček, o kterém by si každý myslel, že pochází ze strojového zpracování některé známé obuvnické firmy.

V další stánku vznikají kotníčkové, světle hnědé kožené boty, opět jedna jako druhá. Až při pohledu na podrážku zespodu vidíme, že podrážka je typicky africká, tedy z kusu pneumatiky i s dezénem. A když už se tu vyrábějí kožené produkty, tak nemohou chybět bytelné kalhotové pásky.

Dostáváme se ke službám, vedle sebe si tu konkuruje několik kadeřnických salonů, tedy z jedné strany otevřených špeluněk, kde se místním kráskám kromě vlasů postarají třeba i o nehty a kosmetiku. Nicméně těžištěm jsou pochopitelně vlasy. Na hlavách dam i dívek vznikají složité účesy, vedou různě spletené copánky ve složitých vzorech. Alternativou jsou vyčesané a do výšky vyfoukané účesy. Ovšem všechny styly jsou přizpůsobené černošským vlasům a jejich možnostem. Kadeřnice i jejich zákaznice se snaží si nás moc nevšímat, abychom je zbytečně nerozptylovali, proti focení nic nemají. Ovšem mladá slečna, odhadem dvanáctiletá, je z nás celá nadšená a nesnaží se to nijak skrývat. A když ještě zjistí, že bude na fotkách a videu, tak už se neubrání potěšenému širokému úsměvu.

Krejčovský salon se specializuje na hererské oblečení, švadlena zrovna šije typické široké šaty. Naši průvodci se znají s každým, takže bez ptaní z polic sundávají hererské rohaté čepce a podávají nám je k prohlídce. Už jsme je párkrát na různých místech země zahlédli, ale až tady máme možnost prohlédnout si je zblízka. Styl oblékání Hererek ustrnul ve viktoriánské době.

Obešli jsme celou tržnici a vracíme se ke vstupu. Posledním stánkem je opravna domácí elektroniky. Dva zaměstnanci právě z auta přinášejí obrovskou plazmovou televizi s úhlopříčkou určitě přes 140 cm. Pokládají ji na pult a odvážně odšroubují zadní kryt. Když se podíváme kolem na "sklad náhradních dílů", tak se si říkáme, že tady bychom asi do opravy svou televizi nesvěřili. Po celé boudě jsou bez ladu a skladu poházeny hromady starých základních desek s elektronikou, stará videa, rádia, monitory a televize, ze stropu visí šňůra se žárovkou a další se zásuvkou, u objímek prosvítají odizolované vodiče. Přesto asi zdejší opraváři musí mít nějaké úspěchy, jinak by jim přece tak drahé věci do opravy nikdo nesvěřil.

Nasedáme a vyrážíme do středu Katutury. Začínáme rozumět, proč se tu mluví o ghettu a ne o slumu, jako v jiných zemích. On to totiž žádný slum není. Slum je shluk provizorních obydlí postavených ze všeho možného, od kartonu po plech - a to Katutura rozhodně není. Kdežto ghetto je vyloučená lokalita, která o bohatství či chudobě svých obyvatel nic neříká. A právě takovou oblastí projíždíme. Domečky kolem docela upravených asfaltových ulic jsou sice malé, mnohdy vypadají jen na jednu místnost, ale většina je vzorně omítnutá, kolem sebe mají některé zahradní úpravu, byť jiné naopak jen bahnitý dvorek plný harampádí. Na terasách a verandách poposedávají široké rodiny a sledují crkot. Poměrně dost obyvatel patří k Hererům, to poznáváme podle typických klobouků baculatých žen. A co překvapí asi nejvíce, skoro před každým domkem, i před tím nejmenším a nejubožejším, stojí zánovní auto. A často to nejsou jen tak nějaké šunky, ale i poměrně nové bavoráky a mercedesy. Kdo by to byl řekl. Prostě je vidět, že ghetto nemusí být vždy slum.

Projeli jsme poklidnou částí Katutury a dostáváme se skoro do volné přírody. Přes kopeček za předměstím a kolem jezera přijíždíme do rekreační oblasti. Na březích rozlehlé vodní plochy vidíme několik travnatých pláží, teď v zimě opuštěných. My míříme k větší stavbě, která patří výrobnímu družstvu založenému místními podnikateli. Hlavním účelem je poskytnout práci domorodým ženám, které by jinak těžko sháněly uplatnění. Tady mají zajištěnu práci na výrobě různých suvenýrů, o jejichž odbyt se stará speciální obchodní oddělení. Bohužel se nám jejich produkty zdají dost předražené, což dobrý úmysl poněkud degraduje. Z nás si skoro nikdo nic nekoupí ani v rámci charity, přestože jsme se chystali místní trochu podpořit. Ale ne zase za každou cenu.

Vracíme se do města a projíždíme tentokrát trochu jinou částí Katutury, méně výstavnou. Tady už opravdu stojí domy z vlnitého plechu, ovšem z nerezového. A nejsou to jen tak nějaké boudy 2x2 metry, ale někdy i docela velká stavení. V zapadajícím slunci se nerez krásně leskne, takže ani tato chudá část nevypadá tak hrozně, jako na předměstích jiných afrických hlavních měst. Jen provizorní stánky kolem silnice jsou typicky zpustošené a zrezavělé, ty ovšem neslouží k bydlení, nýbrž k prodeji všeho možného přes den. A i tady vidíme zaparkovaná auta, nicméně už to nejsou nové mercedesy a není jich zdaleka tolik, aby se dalo říct, že každé stavení má své auto.

Abychom trochu více nasáli atmosféru, domlouváme se s průvodci, že nám zastaví v nějaké místní nálevně. Zhruba na pomezí chudší a bohatší části nám tedy zastavují u jedné z mnoha hospod (přímo vedle bílého mercedesu). Sedáme kolem prázdného stolu v otevřeném Maspiri Baru, kolem nás několik domorodců, převážně muži, ale i několik hezky a moderně upravených žen. Všichni mají chytré mobily, zachytíme několik více či méně nápadných použití mobilu jako nástroje k vyfocení exotické návštěvy. Aby to doma věřili. Dáváme si piva a savany dry, zdržíme se asi půl hodiny. Všichni nás okukují, ale navázat přímý kontakt si dlouho nikdo

netroufá, až po delší době se jedna z moderních dívek odváží požádat blonďatou Katku o společné foto, což odstartuje hromadné focení (nutno poznamenat, že na obou stranách).

Tím naše cesta (trochu nekorektně nazvaná "Katutura safari") končí a vracíme se do hotelu. Jen si přesedneme k Eldadovi a vyrážíme na slavnostní poslední večeři, kam jinam, než do vyzkoušené restaurace "U Joa", symbolicky stejně jako při večeři první. My s Hankou si dáváme steak ze zebry, na který jsme jinde nenarazili (s bylinkovým máslem a opečenými brambory), Jana s Jirkou zkoušejí špíz s masem z antilopy skákavé, přímorožce a také zebry, jako příloha bramborové krokety. Obojí jak jinak než vynikající, tady se člověk nesplete, ať si vybere cokoliv. Jako dezert naposled Malva puding a připijeme amarulou. Když stylově, tak stylově.

Po snídani máme před sebou volné dopoledne. Eldad nás vyhodí v centru, sraz si dáme nahoře u kostela. Přidává se k nám Honza a v pěti se vyrážíme znovu podívat, jestli náhodou neubylo meteoritů z fontány před poštou. Jsou tam všechny, stejně jako před dvěma týdny. Kolem všech asi tří místních pamětihodností (kromě meteoritického roje ještě hodinová věž a hrázděné domy) velmi pomalu přicházíme po "Robert Mugabe avenue" ke kostelu a stejně nám ještě zbývá nejméně hodina času. Strávíme ji v monumentálním Muzeu nezávislosti, bílo-zlaté prosklené stavbě postavené spřátelenou Severní Koreou. Interiér je stejně velikášský jako vnějšek, nedá se ovšem jen tak odbýt tím, že podobných muzeí jsme již navštívili desítky. Některé expozice jsou zajímavé a ta hodina není jen nějakou nudnou procházkou mezi nástěnkami s fotokopiemi dokumentů, jak jsme se původně obávali. A narážíme i na českou stopu. V historické části jsou kopie historických záznamů a fotografií, přičemž na popisku jedné fotky náhodou nacházíme jako autora snímku jméno cestovatele Emila Holuba!

Zbytek už je nezajímavý. Po "Fidel Castro Street" projíždíme kolem parlamentu a jeho zahrad ven z města směrem k letišti. Tam se rozloučíme s Eldadem. Cesta domů probíhá podobně jako cesta opačným směrem, tedy letíme přes Johannesburg a Frankfurt. Dlouhý let zvládám lépe, letíme přes den, takže to rychleji utíká. Už v Johannesburgu tak tak stíháme přestup, ve Frankfurtu je situace téměř kritická, nakonec si vyprosíme předběhnutí dlouhé imigrační fronty a let do Prahy těsně stíháme.

Jak tedy celou cestu zhodnotit? Namibie je trochu civilizovanější, než země, které jsme navštívili v minulých letech. Nádherná příroda, divoká zvířata na dosah ruky, vynikající jídlo. Takové fotky, jaké se dají pořídit v Namibii, se jinde pořídí jen těžko. Pokud je focení pro někoho jedním z hlavních cílů cestování, pak pro něj bude Namibie ráj. Určitou nevýhodou je právě ta civilizovanost. Třeba NP Etosha není zdaleka tak autentický, jako třeba Serengeti nebo Masai Mara. V zimním období jsme párkrát zažili docela chladno a zimu, hlavně v noci. Ale to jsou zanedbatelné drobnosti. Jinak považuji Namibii za vhodný cíl jak pro zkušené cestovatele, tak i pro začátečníky, kteří chtějí vyrazit do Afriky na některou ze svých prvních exotických výprav. Určitě nebudou zklamaní a budou ještě dlouho vzpomínat.