Mediator Dei – PIUS XII

7/22/2019 Mediator Dei – PIUS XII.

http://slidepdf.com/reader/full/mediator-dei-pius-xii 1/66

E N C Y K L I K A P I A X I I .

M E D I A T O R D E I

ČASOPIS KATOLICKÝCH BOHOSLOVCŮ – MUSEUM

O P O S V Á T N É L I T U R G I I





M E D I A T O R D E I

B r n o 1 9 4 8

P I U S X I I .

E N C Y K L I K A

O P O S V Á T N É L I T U R G I I



No 151.

Ex Episcipali Ordinariatu

Brunae, die 4. Februari 1948

Imprimatur

† Carolus,

Episcopus



ÚVOD ...................................................................................... 7

Část první: Podstata, vznik a vývoj liturgie . . . . 10

I — Liturgie je veřejnou bohopoctou . . . . 10II — Liturgie je vn itřní a vnější bohopoctou ..... 13

III — Liturgie je řízena církevní hierarchií ..... 18

IV — Vývoj a rozvoj l i t u r g i e ........ 21

V — Tento vývoj nemůže bý t ponechán úsudkus o u k r o m n ík ů . . . . . . . . . . 23

Č ást druhá: Úcta k euchar i s t i i ......... 25

I — Podstata eucharistické o b ě t i ....... 25

II — Účast věřících na eucharistické oběti ..... 29

a) pokud ji přinášejí společně s knězem ..... 30

b) pokud musí obětovat sami sebe jako obětní dar ... 33

c) prostředky, jak podnítit tuto účast...... 35

III — Přijímání nejsvětější svátosti ....... 36

IV — Úcta nejsvětější s v á t o s t i ........ 41

Č ást třetí: „Božské oficium“ a liturgický rok ...... 43

I — „Božské oficium“ . . . . . . . . . . 43

II — Okruh tajemství v liturgickém roku ...... 47

III — S vátky sv at ý c h .......... 50

Č ást čtvrtá: Pastýřské směrnice ......... 52

I — Živě se doporučují i ostatní druhy zbožnosti, jež nejsou přísně l i t u r g i c k é . . . . . . . 52

II — Liturg ický duch a liturg ický apoštolát ..... 55

Závěr ............... 60

O B S A H



Oprava: na str. 18, cl. 35 v 9. řádce shora má správně zníti: Hlavy a rozlévá se k prospěchu všech údů (namísto rozlévala se).



ÚVOD

1 „Prostředník mezi Bohem a lidmi“,1) veliký velekněz,který pronikl nebesa, Ježíš, Syn Boží,2) když vzal na sebe dílomilosrdenství, jímž zahrnul lidské pokolení nadpřirozenýmidary, chtěl bezpochyby obnovit mezi lidmi a jejich Stvořite-lem onen řád, který byl hříchem porušen, a přivést ubohé po-kolení Adamovo, nakažené dědičnou vinou, k nebeskému Otci, prvním u počátku a posledním u cíli. Proto , když pobýval na

zemi, nejen zvěstoval začátek vykoupení a prohlásil slavnéotevření království Božího, nýbrž i usilovně pracoval o spáseduší neustálou modlitbou a obětí, až na kříži sama sebe obě-toval jako oběť bezúhonnou Bohu, aby očistil svědomí našeod m rtvých skutků, abychom sloužili Bohu živému.3) A tak všichni lidé šťastně odvráceni od cesty, která je vedla k ne-štěstí a záhubě, byli znovu obráceni k Bohu, aby osobní spolu-

prací na dosažení vlastního posvěcení, ovoce to krve Beránkaneposkvrněného, vzdali Bohu chválu, jež mu náleží.2 Božský Vykupitel pak chtěl, aby kněžský život, který za-

počal ve svém smrtelném těle svými modlitbami a svou obětí,nepřestal během věků v jeho mystickém Těle, jímž je Církev.Proto ustanovil viditelné kněžství, jež by na každém místě

podávalo oběť čistou,4) aby všichni lidé od východu až na

západ byli osvobozeni od hříchu a pro svědomí sloužili dobro-volně a rádi Bohu.3 A tak Církev, věrna příkazu svého Zakladatele, pokračuje

v kněžském úřadě Ježíše Krista především posvátnou liturgií.Č iní to na prvním místě u oltáře, kde se oběť kříže neustálezpřítomňuje5) a lišíc se jen způsobem obětování obnovuje;6)

pak svátostmi, jež jsou zvláštn ím i nástroji, skrze něž se lidéúčastní nadpřirozeného života; konečně pak denní obětí chvály

přinášenou Bohu nejdobrotivějším u a nejvyššímu. „Jak radost-nou podívanou“ — tak praví Náš předchůdce blažené pamětiPius XI. — „poskytuje nebi a zemi modlící se Církev, když seneustále po všechny dny a po všechny noci zpívají na zemižalmy napsané z vnuknutí Božího: po celý den nenajdemehodiny, jež by nebyla posvěcena vlastní liturgií; každý věk lidského života má své místo při díkůvzdání, v chvalách,

7



v prosbách, v touhách této společné modlitby tajemného TělaKristova, jímž jest C írkev.“7)

4 Je vám jistě známo, ctihodní bratři, že na konci minuléhoa na počátku tohoto století byly zvláště horlivě studoványotázky liturgické, a to jednak z chvályhodného podnětu někte-rých soukromých osob, jednak hlavně z horlivé a vytrvalé píle různých klášterů slavného řádu benediktinského. A tak nejen v mnohých evropských krajích, nýbrž i v zemích zámoř-ských vyrostlo v této věci chvályhodné a užitečné závodění,

jehož požehnané výsledky byly patrny jak na poli posvátnýchvěd, kde byly obšírněji a hlouběji prostudovány a poznányliturgické obřady Církve západní i východní, tak v duchovníma soukromém životě mnohých křesťanů.

5 Vznešené obřady mešní oběti byly více poznány, chápány,oceněny; účast na svátostech byla větší a hojnější, liturgickémodlitby byly lahodněji zakoušeny a úcta eucharistická poklá-dána — jak také opravdu je — za střed a zdroj pravé křesťan-ské zbožnosti. Mimo to byla jasněji zdůrazněna skutečnost, ževšichni věřící tvoří jediné, co nejúže spojené tělo, jehož hlavou je Kristus; a odtud plyne pro křesťanský lid povinnost, aby se

podle svého postavení zúčastnil litu rgických obřadů.6 Sami bezpochyby nejlépe víte, že tato Apoštolská Stolicese vždycky pečlivě starala, aby lid jí svěřený byl vychovávánk správnému a činnému liturgickému smýšlení, a že neméně pečlivě usilovala o to, aby se posvátné obřady skvěly i na-venek přiměřenou důstojností. V témže smyslu jsme ve Svéobvyklé promluvě k postním kazatelům tohoto Svého rodnéhoměsta v roce 1943 je usilovně vybídli, aby napomínali své po-sluchače, aby se účastnili eucharistické oběti vždy s většíhorlivostí; a nedávno jsme znovu dali přeložit z původníhotextu do latiny knihu žalmů, aby liturgické modlitby — jejichžtak velikou část tvoří v katolické Církvi právě žalmy — bylysprávněji chápány a jejich pravda a krása snadněji při-

jím ány.8)7 Zatím co liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro

spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povin-nost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postaralio to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.

8 Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí, žesmysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajíchněkdy chabé anebo tém ěř žádné, pak na druhé straně pozorujeme

8



s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtiví novota vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslua touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v theorii anebo v praxi tu to velmi posvátnou věc poško-zují a často ji poskvrňují bludy, jež se týkají katolické víry

a zásad duchovního života.9 Č istota víry a mravů musí býti význačnou sm ěrnicí této posvátné vědy, jež se musí naprosto shodovat s moudrounaukou Církve. Je proto Naší povinností, abychom pochválilia schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom za-drželi anebo odmítli všechno to, co odbočuje z pravé a správnécesty.

10 Ať se však neteční a liknaví nedomnívají, že s nimi sou-

hlasíme, poněvadž káráme bloudící a krotíme odvážlivé; aninerozvážliví ať si nepokládají za chválu, když napravujemenedbalé a lenivé.

11 Ačkoliv v tomto okružním listě pojednáváme hlavně o la-tinské liturgii, není tomu tak proto, že bychom si méně vážiliúctyhodných liturgií východní Církve, jejíž obřady přejatéz vynikajících a starých památek jsou Nám stejně velmi drahé,

nýbrž to závisí spíše na zvláštních poměrech západní Církve, jež jsou takové, že vyžadují zásahu Naší autority.12 Proto ať všichni křesťané naslouchají učelivě hlasu spo-

lečného Otce, který si vroucně přeje, aby všichni co nejúžes ním spojeni přistupovali k oltáři Božímu, vyznávajíce toužvíru, poslouchajíce téhož zákona a účastníce se téže oběti s je-dinou myslí a jedinou vůlí. Žádá to povinná úcta k Bohu; vy-

žadují toho i potřeby naší doby. Když totiž dlouhá a krvaváválka nepřátelstvím a krveprolitím rozdělila národy, lidé dobrévůle snaží se jak mohou nejlépe přivést všechny ke svornosti.Soudíme však , že žádný úmysl a žádná snaha není v tomto

případě účinnější nad vroucího ducha a náboženskou horlivost, jíž musí být prodchnuti a vedeni křesťané, takže upřím ně při- jímají ty též pravdy a poslouchají učelivě zákonných pastýřůa vytvářejí v přinášení povinné bohopocty bratrské společen-ství: „poněvadž (to jest) jeden chléb, jsme my mnozí tělem

jedním .“9)

9



Č Á S T P R V N Í

Podstata, vznik a vývoj l iturgie

I — LITURGIE JE VEŘ EJNOU BOH OPOCTOU

13 Je jistě hlavní povinností člověka, aby zaměřil k Bohusebe i svůj život. „Neboť on je ten, k němuž hlavně musíme

býti připoutáni, jakožto k nehynoucím u původu, k němu musístále směřovati také naše hledání, jakožto k poslednímu cíli;od něho se také v hříšné nedbalosti odvracíme a věřením

a osvědčováním v íry se máme navrátiti.“10) Č lověk pak sp ořá-daně směřuje k Bohu, když uznává jeho svrchovaný majestáta svrchovaný učitelský úřad, když oddaně přijímá zjevenéBoží pravdy, když zbožně zachovává jeho zákony, kdyžk němu obrací veškerou svou činnost, když — stručně řečeno — ctností nábožnosti vzdává povinnou úctu jedinému a pra-vému Bohu.

14 Tato povinnost zavazuje nejprve všechny lidi jednotlivě, je však také i společnou povinností celé lidské společnosti,spořádané vzájemnými sociálními vztahy, poněvadž i ona zá-visí na nejvyšší autoritě Boží.

15 Budiž ještě připomenuto, že tato povinnost zavazuje lidizvláště proto, že je Bůh povznesl do řádu nadpřirozeného.

16 A tak dívámeli se na Boha jako na původce Starého zá-kona, vidíme, že prohlašuje i obřadní předpisy a stanoví po-drobně směrnice, jichž musí lid dbát, když mu prokazuje zá-konnou bohopoctu. Proto ustanovil různé oběti a nařídil různéobřady, podle nichž se měly přinášeti; a určil jasně vše, co setýkalo archy úmluvy, chrámu a svátečních dnů; ustanovilkněžskou třídu a velekněze, označil a popsal šat, jehož měliužívat posvátní služebníci, a cokoliv se vůbec vztahovalok bohopoctě.11)

17 Tato bohopocta nebyla os tatně ničím jiným, než stínem12)oné bohopocty, již Velekněz Nového zákona měl přinésti ne-

beskému Otci.18 Sotva totiž „Slovo tělem učiněno jest“,13) ukazuje se

světu ve svém kněžském úřadu tím, že věčnému Otci podáváúkon poslušnosti, jenž potrvá po celý život: „Vcházeje na svět p rav í: Hle, přicházím … abych vykonal vůli tvou, Bože …“,14)

10



úkon, jenž bude podivuhodně dokonán krvavou obětí na kříži:„V této vůli jsme posvěceni obětováním Ježíše Krista jednou(provždy).“15) A veškerá jeho činnost m ezi lidmi nemá jinéhocíle. Jako dítě je v chrámě Pánu obětován; jako jinoch se tamopět vrací; pak tam často chodí, aby učil lid a aby se modlil. Než začal svou veřejnou činnost, postil se čtyřicet dní a svouradou i svým příkladem vybízí všechny, aby se modlili dnemi nocí. Jako učitel pravdy „osvěcuje každého člověka“,16) abysmrtelní lidé správně poznali Boha nesmrtelného a nepatřilik těm, „kteří se straní ke své záhubě, nýbrž k těm, kteří majívíru, aby získali život.“17) Jako pastýř pak řídí své stádce,vede je na pastvy života a dává zákon, jehož nutno poslouchat,aby se nikdo nevzdálil od něho a od správné cesty, kterou on

ukázal, nýbrž aby všichni žili svatě jeho vlivem a jeho půso- bením. P ři poslední večeři slavným obřadem slaví novou oběťa pečuje o to, aby dále trvala v božsky ustanovené nejsvětějšísvátosti; druhého dne pak povýšen mezi nebe a zemi přinášíspásonosnou oběť svého života a ze svého probodeného bokudává jaksi vytrysknout svátostem, které přivlastňují duším poklady vykoupení. Jeho jediným cílem při tom všem je

oslava Otcova a vždy větší posvěcení člověka.19 Když pak vstoupil do sídla nebeské blaženosti, chce, abynepřetržitě pokračovala bohopocta, kterou sám ustanovil a pocelý pozemský život přinášel. Neboť nenechal lidské pokoleníosiřelé, nýb rž, jako mu vždy ck y pomáhá svou trvalou a mocnouochranou, jsa naším přímluvcem u Otce v nebesích,18) tak mu pomáhá také skrze svou Církev, v níž jeho přítom nost pře-trv ává věky, kterou ustanovil sloupem pravdy19) a rozdělova-telkou milostí a kterou svou obětí na kříži založil, posvětila upevnil na věky.20)

20 Má tedy Církev s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovati všechny pravdě, říditi a vychovávati lidi, přinášeti Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnoviti meziTvůrcem a tvory ono souladné spojení, jež apoštol národů jasně udává těm ito slovy: „Již nejste cizinci a přistěhovalci,

nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží, jsouce vzdělánina základě apoštolů a proroků, an nejhlubším kamenem úhel-ným jest sám Kristus Ježíš. V něm veškerá stavba se spojujea roste v chrám svatý v Pánu, v něm i vy se spoluvzdělávátev příbytek Boží v Duchu.“21) Proto společnost založená bož-ským Vykupitelem, jak svou naukou a svou vládou, tak obětía svátostmi od něho ustanoveným i, tak konečně úřadem od

11



něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jinéhocíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to sevpravdě stává tehdy, když Kristus se vzdělává a mohutnív duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostoua mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském

vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou a zákonnou bohopoctu. V každém liturgickémúkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zaklada-tel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osoběsvého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami;ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich,aby byly účinnými nástroji svatosti; je konečně přítomen vechvalách a modlitbách přinášených Bohu, podle slov: „Kde

jsou dva nebo tři shromážděni ve jméno mé, tam jsem jámezi nimi.“22) Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou,kterou náš Vykupitel jako hlava Církve vzdává nebeskémuOtci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává svéHlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřej-nou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavya jeho údů.

21 Liturgie začala tehdy, když Církev byla božsky založena.Křesťané prvotních dob totiž „trvali v učení apoštolském, v ob-cování, v lámání chleba a na modlitbách“.23) Kdekoliv mohou pastýři shromážditi hlouček křesťanů, tam stavějí oltář, naněmž přinášejí oběť a kolem ní jsou uspořádány ostatní ob-řady, aby se jimi lidé posvěcovali a Bohu aby se vzdávala

povinná sláva. Mezi těmito obřady zaujímají prvé místo svá-

tosti, to jest sedm hlavních pramenů spásy; pak konání Božíchchval, kdy věřící navzájem spojeni plní výzvu apoštola Pavla:„Abyste ve vší moudrosti poučovali a napomínali se vespolek žalmy, chvalozpěvy a písněmi duchovními, v milosti je zpíva- jíce ve svých srdcích Bohu“;24) dále četb a zákona, proroků,evangelia a apoštolských listů; konečně homilie či kázání,v němž představený shromáždění připomenuté příkazy bož-ského Učitele užitečně vysvětluje, závažnější události a skutkyz Kristova života připomíná a napomíná všechny přítomnévhodnými napomenutími a příklady.

22 Bohopocta se uspořádává a rozvíjí podle okolností a po-třeb křesťanů, obohacuje se o nové obřady, úkony a vyjádřenía to vždy z téhož důvodu, „abychom totiž oněmi znameními

byli povzbuzováni … poznali dosažený pokrok a zatoužili tímhorlivěji po jeho růstu: výsledek je totiž tím bohatší, čím ž h a vější

12



touha jej předchází“.25) Takto se duše více a lépe po-zvedá k Bohu a kněžství Ježíše Krista je neustále v tokučasu činné, neboť posvátná liturgie není nic jiného, než vyko-návání tohoto kněžského úřadu. A jako její božská Hlava, tak i Církev je stále se svými syny, jim pomáhá a je povzbuzujek svatosti, aby ozdobeni touto nadpřirozenou důstojností se jednou vrátili k nebeskému Otci. Ty, jimž je dán tento pozem-ský život, znovurodí k životu nadpřirozenému a posiluje jemocí Ducha svatého v boji proti nesmiřitelnému nepříteli; volákřesťany k oltářům a naléhavým i výzvam i je vybízí k sp ráv-nému slavení a účasti na eucharistické oběti a živí je andělskýmchlebem, aby byli vždy silnější; očisťuje a těší ty, jež hříchzranil a poskvrnil; zákonným obřadem světí ty, kteří jsou

z Božího vnuknutí povoláni ke kněžskému úřadu. Posiluje mi-lostmi a božskými dary čisté manželství těch, kteří jsou určenik založení a vytvoření křesťanské rodiny. A konečně osvěžujea občerstvuje poslední hodiny tohoto smrtelného života eucha-ristickým pokrmem a posledním pomazáním a pak s největšízbožností doprovází ke hrobu tělesné schránky svých synů,ukládá je uctivě k odpočinku a chrání záštitou kříže, aby odtud

jednou povstali jako vítězi nad smrtí. Mimo to také žehná aslavnostně vyprošuje dobro těm, k teří se zasvěcují služběBohu, ab y dosáhli dokonalosti řeholního života. Konečně podává pomocnou ruku duším, které jsou očišťovány smírným ohněma které prosí o pomoc a o modlitby, aby je nakonec šťastně při-vedla do věčné blaženosti.

II — LITURGIE JE VNITRNÍ A VNĚJŠÍ BOHOPOCTOU

23 Veškerá bohopocta, kterou Církev vzdá vá Bohu, musí býti jak zevní, tak vnitřní. Je zevní, neboť toho vyžaduje při-rozenost člověka, skládajícího se z duše a z těla; také proto, žeBůh to tak zařídil, „abychom poznávajíce Boha viditelně, jím

byli uchvacováni k milování věcí neviditelných“.26) A pak

všechno, co vychází z duše, projevuje se přirozeně skrzesm ysly ; a dále: bohopocta se týk á nejen jednotlivců, nýbrži lidské společnosti, a proto je nutné, aby byla společná; tovšak je ve věcech náboženských nemožné bez vnějších pout a projevů; konečně pak je prostředkem , k terý zvláštním způso- bem osvětluje jednotu tajemného Těla , rozhojňuje jeho posvát-né snahy, jeho síly zpevňuje a jeho činnost den ze dne znásobuje:

13



„ Ačkoliv totiž obřady samy o sobě neobsahují žádné do-konalosti a svatosti, přece jsou vnějšími náboženskými úkony,které jako vnější znamení povzbuzují ducha k úctě k věcem

posvátným, pozvedají mysl k nadpřirozeným skutečnostem,živí zbožnost, rozohňují lásku, zvětšují víru, posilují oddanost, poučují prostý lid, jsou ozdobou bohoslužby, uchovávají nábo-

ženství a odlišují pravé věřící od nepravých křesťanů a jino-věrců.“27)

24 Ale podstatným prvkem bohopocty musí býti prvek vnitř-ní. Je totiž nutno, abychom žili neustále v Kristu, jemu se úplněoddali, abychom v něm, s ním a skrze něho vzdávali nebeské-mu Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby seoba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdů-

razňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty.Tak na příklad nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postn í cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem .“28)Počínáli si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým a prázdným obřadnic tvím . Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrá-mu a za vyvrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají

jediné zvukem dobře zladěných hlasů a divadelním i posuňky,a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují věčnou svouspásu, ačkoliv ze svých srdc í nevykořenili zastaralé neřesti.29)Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhlik nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku;snažně si přeje, aby zástupy lidu po příkladu pacholat, kterás radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jerusa-lema, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nej-vyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním;aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostnéa děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolé u jezera ti-

beriadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; aneboaby jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s ode-vzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace.

25 Proto se úplně odchylují od správného a vlastního význa-mu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze zavnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za ja-kousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považujíza pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.

26 Každý musí tedy věděti, že nemůže Boha důstojně oslaviti,

14



neobrátíli svou duši k dosažení dokonalého života, a že bohopocta, kterou C írkev vzdává ve spojení se svou božskou Hla-vou Bohu, je k dosažení svatosti co nejúčinnější.

27 Tato účinnost, jednáli se o eucharistickou oběť a o svá-tosti, pochází především z hodnoty samotného úkonu (ex opereoperato). Mámeli však na zřeteli též vlastní činnost neposkvr-

něné Snoubenky Ježíše Krista, s níž zdobí eucharistickou oběťa svátosti modlitbami a posvátnými obřady, anebo jednáli seo svátostiny a o ostatní obřady ustanovené církevní hierarchií,

pak účinnost plyne spíše z činnosti Církve (ex opere operantisEcclesiae), pokud je svatou a koná to v nejužším spojení sesvou Hlavou.

28 Přejeme si proto, ctihodní bratři, abyste obrátili svou po-

zornost k oněm novým theoriím o „objektivní zbožnosti“, ježve snaze o zdůraznění tajemství tajemného Těla, pravé skuteč-nosti posvěcující milosti a božské působnosti svátostí a eucha-ristické oběti, chtěly by zmenšit anebo úplně pominout „zbož-nost subjektivní“ či osobní.

29 Při liturgických úkonech a zvláště při vznešené obětioltářní nepochybně pokračuje dílo našeho vykoupení a při-

vlastňuje se nám jeho ovoce. Kristus každodenně působí našispásu ve svátostech a ve své oběti a skrze ně lidské pokoleníneustále očišťuje a Bohu zasvěcuje. Mají tedy objektivní moc,

jíž skutečně dávají našim duším účast na božském životě JežíšeKrista. Proto mají ne z naší moci, nýbrž z moci Boží účinnousílu k tomu, aby spojily zbožnost údů se zbožností Hlavy autvořily z ní jaksi úkon celé společnosti. Z těchto hlubokýchdůvodů někteří uzavírají, že veškerá křesťanská zbožnost musí

spočívat v tajemství tajemného Těla Kristova, bez jakéhokolivohledu „osobního“ či „subjektivního“; a proto se domnívají, žese mohou zanedbávat ostatní úkony náboženské, jež nejsous posvátnou liturgií úzce spjaty a jež se konají mimo veřejnou bohopoctu.

30 Ačkoliv zásady, jež jsou svrchu uvedeny, jsou správné, přece může bý t každému zřejm é, že závěry o dvojím druhu

zbožnosti jsou naprosto mylné, záludné a nebezpečné.31 Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřnísílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vy-lévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu,ab y dosáhly pravé účinnosti, vyžadu jí dobré přípra vy našíduše. Proto sv. P avel s ohledem na eucharistii napomíná:„Zkusiž v šak každý sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha

15



pij.“30) Proto C írkev stručné a jasně nazývá všechnyúkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očišťuje: „služ-

bou bojovnictví křesťanského“.31) Je to totiž snaživá práceúdů, jež se chtějí pomocí milosti přimknouti ke své Hlavě, aby„se ukázal“ — užijme slov sv. Augustina — „v naší Hlavě sámzdroj milosti“.32) Je však třeba poznamenati, že tyto údy žijí

a že mají vlastni rozum a vůli; proto jest naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životodárného pokrm u, pře-tvořily jej v sebe a odstranily vše, co může brániti účinnostitohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, ježsamo v sobě nezávisí na naší vůli, vyžaduje vnitřního úsilí našíduše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.

32 Kdyby soukrom á a vnitřní zbožnost jednotlivců zanedbá-

vala vznešenou mešní oběť a svátosti a kdyby se vzdalovalaod spásonosného vlivu, který proudí z Hlavy do údů, byla by bezpochyby zavrženíhodná a neplodná. Když však všechnysnahy a úkony zbožnosti, jež nejsou těsně spjaty s posvátnouliturgií, mají na zřeteli lidské skutky jen proto, aby je pozvedlyk nebeskému Otci, aby je spasitelně povzbudily k pokání ak svaté bázni Boží a aby je vytrhly lákání světa a hříchů a při-

vedly je šťastně strmou cestou k vrcholu svatosti, pak jsou nejenom hodny nejvyšší chvály , nýbrž nutně, poněvadž odkrý-vají nebezpečí duchovního života, nás posilují k získáváníctností a rozmnožují v duši horlivost, s níž se máme všichnizasvětit službě Ježíše Krista. Pravá zbožnost, nazvaná Anděl-ským učitelem „oddanost“, jež je základním úkonem ctnosti ná-

božnosti, — tímto úkonem se lidé správně pořádají a vhodnýmzpůsobem směřují k Bohu a svobodně se věnují bohopoctě33)

— má zapotřebí meditace o nadpřirozených skutečnostecha duchovních cvičení, aby byla živena a pobízena, aby mohut-něla a dodávala nám mysli k dokonalému životu. Křesťanskénáboženství, jeli svědomitě zachováváno, vyžaduje přede-vším, aby se vůle zasvětila Bohu a ovládala pak ostatní mo-hutnosti duše. Avšak každý úkon vůle předpokládá užívání roz-umu a dříve než se zrodí v duši touha a předsevzetí zasvětit se

obětí věčnému Bohu, je naprosto nutné, aby člověk znal dů-vody a pohnutky, které náboženství přikazují, jako na příklad: poslední cíl člověka, vznešenost Božího m ajestátu, povinnost poddanosti vůči Stvořite li, nevyčerpatelné poklady, jimiž náschce obohatit, nutnost milosti k dosažení cíle, jenž nám bylustanoven, a zvláštní cesta, kterou nám připravilaBoží Pro-zřetelnost a připojila nás všechny jako ú dy jednoho Těla k Ježíši

16



Kristu — Hlavě. Protože to však nejsou vždy pohnutkylásky, jež jsou hybnou pákou našeho ducha, kolikrát rozbouře-ného nezřízenými hnutími, je také velmi prospěšné, aby násdojalo spasitelné rozjímání o Boží spravedlnosti a tak nás při-vedlo ke křesťanské pokoře, kajícnosti a k nápravě života.

33 Všechny tyto úvahy nesmějí býti prázdnou připomínkounebo zbytečným rozvažováním, nýbrž musí skutečně směřo-vat k tomu, aby naše smysly a jejich mohutnosti byly podro- bovány rozumu, osvícenému katolickou věrou, aby se našeduše zbavovala vin a očišťovala se a každodenně se úže spo-

jovala s Kristem, stále více se mu připodobňovala a od něhočerpala osvícení a božskou sílu, které potřebuje; a aby bylylidem vždy účinnější pobídkou k dobru, k věrnosti vlastní po-

vinnosti, ke konání náboženských povinností, k horlivému ko-nání ctností, je třeba mít na paměti tuto pravdu: „vy jste Kris-tovi a Kristus Boží.“34) Všechno tedy budiž správně a theo-centricky uspořádáno, chcemeli opravdu, aby všechno smě-řovalo ke slávě Boží životem a ctností, jež do nás plynou z naší božské H lavy: „M áte tedy, bratři, důvěru ve vstup do vele-svatyně v krvi Kristově, který nám zasvětila jako cestu novou

a živou, (vedoucí) skrze oponu, to jest skrze tělo jeho. (Máme)také kněze velikého nad domem Božím. Přistupujme protos opravdovým srdcem v plné víře, zkropeni jsouce na srdci odsvědomí zlého a umyti na těle vodou čistou; držme vyznánísvé naděje n ez vra tný m … , mějme pozor jedni na druhé, by-chom se povzbudili k lásce a k dobrým skutkům .“ 35)

34 Z toho plyne souladná vyrovnanost údů v tajemném TěleJežíše Krista. Tím, že nás Církev učí katolické víře a povzbu-zuje k zachování křesťanských přikázání, připravuje a zabez- pečuje cestu k vlastní své kněžské a posvětné činnosti; připra-vuje nás též k pronikavějšímu chápání života božského Vy-kupitele a vede nás k hlubšímu poznání tajemství víry, aby-chom z nich čerpali nadpřirozenou potravu a sílu k bezpečné-mu pokroku v dokonalosti skrze Krista. Církev usiluje, abynejen činností svých služebníků, nýbrž i činností jednotli-

vých věřících takto napojených duchem Ježíše Krista, týmžduchem pronikla život a činnost soukromou, rodinnou, so-ciální, ba i hospodářskou a politickou, aby všichni ti, kteříse nazývají syny Božími, mohli snáze dosáhnouti vytčenéhocíle.

35 Takto soukromé úkony a ono zbožné úsilí, jež směřujek očistě duše, povzbuzuje energii věřících, uschopňuje je, aby

17



se účastnili vznešené mešní oběti lépe připraveni, aby přijí-mali svátosti s větším užitkem a aby vykonávali posvátné ob-řady takovým způsobem, že odtud odcházejí nadšenější a od-hodlanější k modlitbě a ke křesťanskému sebezáporu, aby spo-lupracovali účinně s osvíceními a vnuknutími milosti a aby denze dne více napodobovali ctnosti Vykupitelovy, a to nejenk jejich vlastnímu užitku, nýbrž i k prospěchu celého TělaCírkve, v němž všechno dobro, co se koná, vychází z mociHlavy a rozlévá se k prospěchu všech údů.

36 Proto nemůže býti v duchovním životě nějakého rozporunebo odporu mezi božskou činností, jež k obnovování našíspásy vlévá do duší milost, a mezi usilovnou spoluprací člo-věka, jež nesmí přijmouti daru Božího nadarmo.36) Podobně

mezi účinností vnějšího obřadu svátostí, jež vychází z jehovnitřní hodnoty (ex opere operato), a zásluhou těch, kteří jeudělují anebo přijímají (opus operantis); stejně mezi veřejnýmia soukromými modlitbami; mezi ethikou a kontemplací; meziživotem asketickým a liturgickou zbožností a konečně mezi

pravomocí církevní hierarchie a pravoplatným učitelskýmúřadem a výlučně kněžskou mocí, jež se vykonává v témž po-

svátném úřadě.37 Z vážných důvodů přikazuje Církev služebníkům oltářea řeholníkům, aby v určitých dobách konali zbožně rozjímání,svědomité zpytování svědomí a ostatní duchovní cvičení,37)

poněvadž jsou zvláštním způsobem určeni k vykonávání litu r-gických funkcí mešní oběti a Boží chvály. Liturgická modlitbamá nepochybně vyšší důstojnost nežli soukromé modlitby, protože je to veřejná modlitba slavné Snoubenky Ježíše Krista;ale tato vyšší důstojnost nikterak neznamená, že tyto dva způ-soby modlitby jsou ve vzájemném rozporu nebo odporu. Obadva splývají a spojují se, protože jsou oživovány týmž duchem podle slova: „vším a ve všech jest Kristus“38) a směřujík témuž cíli: až by se Kristus utvořil v nás.39)

III — LITURGIE JE Ř ÍZENA CÍRKEVNÍ HIERARCHIÍ

38 Abychom pak lépe a výstižněji pochopili posvátnou li-turgii, je třeba si povšimnouti jiného jejího významného rysu.

39 Církev jest totiž společnost a proto vyžaduje vlastní au-tority a hierarchie. Ačkoliv všechny údy tajemného Těla majíúčast na těchže dobrech a směřují k tém už cíli, přece však nemají

18



všechny touž moc a nejsou uschopněny konat tytéž úkony.Božský Vykupitel chtěl totiž založiti své království na pevnémzákladě sva tého kněžství, jež je jakým si odleskem nebeskéhierarchie.

40 Jediné apoštolům a pak těm, kteří pravoplatně přijalivzkládání rukou od nich a od jejich nástupců, je udělena kněž-ská moc, pro niž jak zastupují u lidu jim svěřeného osobu Je-žíše Krista, tak před Bohem zastupují lid. Toto kněžství se ne- přenáší ani dědictvím , ani pokrevním příbuzenstvím ; ani ne- pochází od obce věříc ích anebo z pověření lidu. Kněz, dřívenež zastupuje před Bohem lid, zastupuje božského Vykupitelea protože je Ježíš Kristus Hlavou onoho Těla, jehož údy jsoukřesťané, proto zastupuje u svého lidu Boha. Proto moc, jež

je mu svěřena, nemá ve své podstatě nic lidského; je nadpři-rozená a pochází od Boha: „Jako mě poslal Otec, i já posílámvás… 40) Kdo vás slyší, mne s ly š í… 41) Jdouce do ve šk e-rého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a

pokřtěn bude, spasen bude.“42)41 Pročež viditelné a vnější kněžství Ježíše Krista se nepře-

dává v Církvi způsobem všeobecným a neurčitým, ale uděluje

se vybraným jednotlivcům duchovním zrozením toho kněžství, jež je jednou ze sedmi svátostí a jež nejen uděluje zvláštní mi-lost, vlastní tomuto stavu a tomuto úřadu, nýbrž i nezrušitelnéznamení, které připodobňuje posvátné služebníky Ježíši Kristuknězi a uschopňuje je k pravoplatnému vykonávání nábožen-ských úkonů, jimiž jsou lidé posvěcováni a Bůh je oslavován podle záměrů a příkazů Božích.

42 Jako tedy křestní koupel odlišuje křesťany a odděluje jeod ostatních, kteří nebyli obmyti očistnou vodou a nejsou údyKristovými, tak také svátost kněžství odlišuje kněze ode všechostatních křesťanů, kteří nejsou posvěceni, poněvadž jedinéoni z nadpřirozeného povolání byli uvedeni do vznešené služ- by, jež je přivádí k posvátným oltářům a jež z nich činí Božínástroje, skrze něž se sděluje tajemnému Tělu Ježíše Kristanadpřirozený život. Kromě toho pak, jak jsme již řekli, jediné

oni jsou poznamenáni oním nezrušitelným znamením, které je připodobňuje Kristu knězi, a jediné jejich ruce jsou posvě-ceny, „aby bylo požehnáno vše, co žehnají, a vše, co zasvětí,aby bylo zasvěceno a posvěceno ve jménu Pána našeho Je-žíše K rista“.43) Ke kněžím se ted y musí obrá titi každý , kdochce žíti v Kristu, aby od nich přijal útěchu a pokrm du-chovního živo ta; od nich přijímá spasitelný lék, k terý ho

19



uzdraví a posílí, aby mohl šťastné povstat ze záhuby a zkázy plynoucí z neřestí; od nich konečně přijme požehnání, jež po-svěcuje rodinu, a oni zaměří poslední dech tohoto smrtelnéhoživota k bráně blažené věčnosti.

43 Poněvadž tedy posvátná liturgie je vykonávána přede-vším kněžími z pověření Církve, musí také její uspořádání,řízení a forma záviseti na církevní autoritě. Toto plyne nejenze samé podstaty křesťanské bohopocty, nýbrž je to také po-tvrzováno historickými svědectvími.

44 Toto neochvějné právo církevní hierarchie je potvrzenotaké skutečností, že se totiž posvátná liturgie co nejúže spojujes oněmi prvky nauky, které jsou Církví považovány za hlavní body nejjistější pravdy, a proto se musí přizpůsobit příkazům

katolické víry, které vydala autorita nejvyššího učitelskéhoúřadu k upevnění neporušenosti Bohem zjeveného náboženství.

45 V tomto ohledu pokládáme za potřebné osvětlit správnýmsvětlem jednu věc, o níž se domníváme, že vám, ctihodní bratři,není neznáma: omyl a klam těch, kteří se domýšleli, že po-svátná liturgie je jakousi zkouškou pravd víry, v tom smyslutotiž, že vydalali některá tato pravda skrze posvátné litur-

gické obřady plody zbožnosti a svatosti, je prý třeba, aby ji Církev schválila, neli, aby ji zavrhla. Odtud ten výrok:„Zákon modlitby je zákonem víry.“ (Lex orandi, lex credendi.)

46 Ale tak Církev neučí, tak nepřikazuje. Bohopocta, kterouona vzdává Bohu nejvýš dobrotivému, je, jak výstižně a jasně praví sv. Augustin, nepřetržitým vyznáním katolické víry aúkonem naděje a lásky: „Boha je třeb a ctíti — tak sám tvrd í — vírou, nadějí a láskou.“44) V posvátné liturgii otevřeně vy-znáváme katolickou víru nejen slavením božských tajemství,konáním oběti a udělováním svátostí, nýbrž i recitováním čizpíváním „Vyznání víry“, které je pro křesťana takřka odzna-kem a osobním průkazem, pak pročítáním jiných svědectvívíry, nebo četbou Písma svatého, jež bylo napsáno z vnuknutiDucha svatého. Celá liturgie tedy obsahuje katolickou víru.

pokud veřejně dosvědčuje víru Církve.

47 Z toho důvodu, kdykoliv se jednalo o definování některé pravdy Bohem dané, sv. Otcové a sněm y při čerpání z tak zvaných theologických pramenů, nezřídka čerpali důkazy takéz této posvátné nauky; tak na příklad učinil Náš předchůdcenezapomenutelné paměti Pius IX., když vyhlásil Neposkvrněné početí Panny Marie . Podobně Církev a sv. Otcové, kdykolivse jednalo o pravdy sporné anebo uvedené v pochybnost, neopomenuli

20



hledati osvětlení v úctyhodných obřadech, jež senám zachovaly ze starých dob. A tak máme onen známý aúctyhodný výrok: „Zákon modlitby ať stanoví zákon víry.“(Legem credendi lex sta tuat supplicandi.)45) P osvátná liturgietedy neurčuje, ani neustanovuje katolickou víru neomezeně asvou vlastní mocí, ale spíše, poněvadž je vyznáním nebeských

pravd, které podléhají nejvyššímu učitelskému úřadu Církve,může poskytnouti důkazy a svědectví nemalé ceny k osvětleníněkterého článku křesťanské nauky. Chcemeli naprosto aobecně rozlišit a vymezit vzájemné vztahy mezi vírou a po-svátnou liturgií, pak můžeme právem říci: „Zákon modlitbyať stanoví zákon víry.“ Totéž je také třeba říci, jednáli seo ostatní božské ctnosti: „V e … v íře , naději a lásce se vžd y

modlíme neochabující touhou.“46)

IV — VÝVOJ A ROZVOJ LITURGIE

48 Církevní hierarchie používala v každé době tohoto svého práva ve věcech litu rgických; zavádí a uspořádává bohopoctua obohacuje ji vždy novým leskem a krásou k Boží oslavě ak prospěchu křesťanů. Kromě toho neváhala změniti, co nepo-kládala za přiměřené — zachovávajíc beze změny podstatueucharistické oběti a svátostí — a neváhala přidati, co se zdálovhodnější k rozmnožení cti Ježíše Krista a nejsvětější Trojicea ke vzdělání a spasitelnému povzbuzení křesťanského lidu.47)

49 Posvá tná liturgie se totiž skládá jak z lidských, tak bož-ských prvků; tyto nemohou být lidmi zřejmě nijak měněny,

poněvadž byly ustanoveny božským Vykupitelem, ony však, pokud toho vyžadují potřeby doby, věcí a duší, mohou prodě-lati různé změny, jež schválila církevní hierarchie, opírající seo pomoc Ducha svatého. Odtud pochází ona pozoruhodná roz-manitost východních a západních obřadů, odtud pramení po-zvolný vývoj význačných náboženských zvyků a úkonů zbož-nosti, které byly v dřívějších dobách jen nepatrně naznačeny;

odtud také vyplývá to, že jsou někdy opět povolána k použí-vání zbožná ustanovení, na něž se během času zapomnělo.Toto všechno vydává svědectví o životě neposkvrněné Snou- benky Ježíše Kris ta během tolika stole tí; vyjadřuje posvátnoumluvu, jíž ona používá, aby projevila svému božskému Snou-

benci víru a nevyčerpatelnou lásku svou i svěřených jí náro-dů; a zároveň dokazuje její moudrou vychovatelskou sta rostlivost,

21



aby vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smý-šlení Kristovo“.

50 Je, po pravdě řečeno, nemálo příčin, jimiž se vysvětlujea rozvíjí vývoj posvátné liturgie v dlouhých a slavných dě- jinách Církve.

51 Tak na příklad, když byla určitěji a bohatěji prohlášenakatolická nauka o Vtěleném Slovu Božím, o nejsvětější svátostia o eucharistické oběti a také o Matce Boží Panně Marii,

byly zavedeny nové obřady, jimiž to světlo, jež nádherněji za-zářilo z prohlášení učitelského úřadu Církve, lépe a jasněji seobráželo v liturgických úkonech, aby mohlo snáze proniknoutido myslí a do srdcí křesťanského lidu.

52 Další rozvoj církevního řádu při udílení svátostí, jako na

příklad při udělování svátosti pokání, zřízení a pak zrušeníkatechumenátu, přijímání nejsvětější svátosti pod jednou způ-sobou v latinské Církvi, přispěl nemálo ke změnám starýchobřadů a k pozvolnému zavádění nových obřadů, které zřejmělépe odpovídaly změněným ustanovením.

53 K tomuto vývoji a k těmto změnám značně přispěly zbož-né podněty a zbožné úkony, které nejsou úzce spojeny s po-

svátnou liturgií a které se podle podivuhodného úradku Bo-žího zrodily v následujících stoletích a mocně se rozšířilymezi lidem: jako na příklad den ode dne vzrůstající a horli-vější úcta k nejsvětější svátosti, úcta k přehořkému utrpenínašeho Spasitele, k nejsvětějšímu Srdci Páně, k Rodičce BožíPanně Marii a k jejímu nejčistšímu Snoubenci.

54 Mezi vnějšími okolnostmi měly svou část jednak veřejné

poutě ke hrobům mučedníků konané ze zbožnosti, jednak za-chovávání určitých postů ustanovených za týmž cílem, jednak těž i kajícné průvody a shromáždění ve stanovených kostelích,

jež se konaly v tomto slavném městě a jichž se nezřídka účast-nil i sám papež.

55 Snadno také pochopíme, jak rozvoj krásných umění,zvláště stavitelství, malířství a hudby, měl nemalý vliv přistanovení a různém uzpůsobení vnějších prvků posvátné li-

turgie.56 Téhož svého práva v otázkách liturgických použila Cír-

kev, aby chránila posvátnost bohopocty proti zlořádům opo-vážlivě zavedeným soukromými osobami i církevními obcemi.A tak, když se během XVI. století množily úkony a zvyky to-hoto druhu a když soukromé podněty uváděly v nebezpečíneporušenost víry a zbožnosti k velkému prospěchu bludařů



a k šíření jejich bludů, stalo se, že Náš předchůdce nesmrtelné paměti Six tus V. na obranu pravoplatných církevních obřadůa k zábraně pronikání nesprávných obřadů ustanovil 1588 Kon-gregaci obřadů;48) této kongregaci i dnes přísluší právo po-řádat a předpisovat s bdělou pečlivostí všechno, co se týká

posvátné liturgie.49)

V — TENTO VÝVOJ NEMŮ ŽE BÝT PONECHÁN ÚSUDKUSOUKROMNÍKŮ

57 Proto jediné nejvyšší velekněz má právo schváliti a sta-noviti jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zaváděti

a potvrzovati nové obřady a změniti ty, které uznává zanutné.50) Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdíti,aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě za-chováv ány.51) Není ted y možno ponechati úsudku soukromníků,třebas jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které sevztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vy-konávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vzdávání po-vinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešenéRodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodunení nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony,které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jed-notou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s nepo-rušeností katolické víry.

58 Církev je nepochybně živým organismem a proto i v těchvěcech, které se týkají posvátné liturgie, roste a rozvíjí se a

přizpůsobuje se okolnostem a požadavkům jak se naskytnou během času, zachovávajíc a chráníc však neporušenost svénauky. Je však nutno přísně zavrhnout opovážlivou odvahutěch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti, nebodávají znovu obživnouti obřadům již zaniklým, které nesou-hlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se, ctihodní bratři,ne bez veliké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech

málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechy- bějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistickéužívají lidového jazyka, kteří některé svátky — které bylyz důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny — přenášejína jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejnýchmodliteb vyškrtli posvátné texty Starého zákona, poněvadž jenepokládají za vhodné a přiměřené naší době.

23



59 Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké částiCírkve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou

proti jakémukoliv porušení čisté nauky. P ři mnoha obřadechostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovo-

lila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikati bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli,řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.

60 Týmž způsobem musíme posuzovati pokusy jednotlivcůo obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie starédoby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledímeli

jediné na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledemk pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější li-

turgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadžvznikly pod vlivem Ducha svatého, který je stále v Církvi pří-tomen až do skonání věků,52) a jsou prostředkem, kterého vzne-šená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastněnísvatosti lidem.

61 Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vrace t semyslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její

studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k po-chopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátnýchobřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudréani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minu-losti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdochce dáti oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgickýchrouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby

v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříž i byl tak zobrazován, aby jeho tělo ne-neslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá azavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydanýmSvatou Stolicí.

62 Jako totiž žádný rozumný katolík nemůže odmítnout vy- jádření křesťanské nauky, jež C írkev osvícena a řízena Du-chem svatým usnesla a přikázala k velkému užitku v novějšídobě, proto, aby se mohl vrátit k starým vyjádřením prvníchsněmů církevních anebo nemůže odmítnout platné zákony, abyse vrátil k předpisům starých pramenů kanonického práva, tak stejným způsobem, jednáli se o liturgii, nebyl by zřejmě veden

pravou a rozumnou horlivostí ten, kdo by se chtěl vrá tit kestarým obřadům a zvyklostem a odmítal nové směrnice, za-vedené z vůle Boží Prozřetelnosti pro změnu poměrů.

24



63 Tento způsob myšlení a jednání dává oživnouti přemrště-nému a nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonnýmsněmem pistojským; zároveň se snaží obnoviti ony mnohoná-sobné omyly, které byly příčinou, proč týž sněm byl svolán,a které potom z něho vyšly ne bez velké škody pro duše akteré Církev, poněvadž je bdělým strážcem „pokladu víry“,

jenž jí byl svěřen božským Zakladatelem, plným právem od-soudila.53) Vždyť přece nepěkné úmysly a pokusy toho druhusměřují k tomu, aby podvrátily a zlehčily posvětnou činnost,s níž posvátná liturgie vede spasitelně k nebeskému Otci při-

jaté syny Boží.64 Všechno tedy děj se tak, aby bylo zachováno nutné spo-

jení s církevní hierarchií. Nikdo ať si neosobuje právo být si

sobě samému zákonem a podle své libosti jej ukládati i jiným.Jediné nejvyšší velekněz jakožto nástupce svatého Petra, je-muž svěřil božský Vykupitel úkol pásti celé stádce ,54) a spolus ním biskupové, které v závislosti na Svaté Stolici „Duchsv atý u sta nov il … aby spravovali církev Boží“,55) mají právoa povinnost spravovati křesťanský lid. Proto, ctihodní bratři,kdykoliv chráníte svou autoritu — používajíce, jeli třeba,

i spasitelné přísnosti, — nejen plníte svou povinnost, nýbrži obhajujete samou vůli Zakladatele Církve.

Č Á S T D R U H Á

Úcta k eucharistii

I — PODSTATA EUCHARISTICKÉ OBĚTI

65 Srdcem a středem křesťanského náboženství je tajemstvínejsvětější svátosti, kterou kdysi ustanovil nejvyšší velekněz

Kristus a kterou jeho služebníci v Církvi z jeho vůle neustáleobnovují. Poněvadž se jedná o věci z posvátné liturgie nejdů-ležitější, pokládáme za vhodné zdržeti se poněkud při toma obrátiti vaši pozornost, ctihodní bratři, k této velmi závažnéotázce.

66 Kristus Pán, „kněz na věky podle řádu Melchisedecho-va“56), jenž. „poněvadž miloval své, kteří byli ve světě“57), „při

25



poslední večeři té noci, ve které byl zrazen, aby zanechalCírkvi, své milované snoubence, viditelnou oběť (jak toho vy-žaduje přirozenost lidská), kterou by se zpřítomňovala krvaváoběť, jež jedenkrát měla být na kříži přinesena, a památka nani trvala až do konce světa a její spásonosná síla se nám přivlastňovala na odpuštění těch hříchů, jichž se denně dopou-štíme, … tělo a krev svou obětoval pod způsobami chleba avína Bohu Otci a pod týmiž způsobami dal apoštolům (kterétehdy ustanovil kněžími Nového zákona), aby je přijímali, a přikázal jim a jejich nástupcům v kněžstv í, aby je obětovali“.58)

67 Vznešená oběť oltáře není pouhou a prostou připomín-kou utrpení a smrti Ježíše Krista, ale pravou a skutečnou obětí,v níž nejvyšší velekněz se nekrvavě obětuje, koná to, co již

jednou na kříži učinil přinášeje sebe sam a věčnému Otciv oběť nejpříjemnější. „J e d e n … a tý ž je obětní dar ; ten týžobětník, který se nyní obětuje službou kněží, tehdy sám sebena kříži přinesl v oběť; jenom způsob obětování je rozdílný.“59)

68 Týž je tedy kněz Ježíš Kristus, jehož svatou osobu za-stupuje jeho služebník. Tento se připodobňuje pro své kněž-ské svěcení nejvyššímu veleknězi a má moc, aby jednal silou

a jménem samého Krista.60) Pro to svou kněžskou činností jaksi Kristu „půjčuje svůj jazyk, podává ruku“.61)69 Týž je také obětní dar, totiž božský Vykupitel podle

své lidské přirozenosti a se skutečným svým tělem a svoukrví. Rozdílný je však způsob, jímž se Kristus obětuje. Neboťna kříži přinesl Bohu v oběť sebe sama a svoje bolesti, a obě-tování obětního daru bylo vykonáno krvavou smrtí, již svo-

bodně podstoupil. Na oltáři však pro oslavený stav jeho lid-ské přirozenosti „smrt nad ním již nepanuje“62) a proto je ne-možné vylití krve; ale Boží moudrost našla podivuhodný způ-sob, jak znázornit oběť našeho Vykupitele vnějšími znameními,které jsou symboly smrti. Neboť „přepodstatněním“ chlebav tělo a vína v krev Kristovu, je skutečně přítomno jak jehotělo, tak i jeho krev: svátostné způsoby pak, pod nimiž je pří-tomen, představují krvavé oddělení těla a krve. A tak pa-

mátka jeho skutečné smrti na Kalvarii se opakuje v každéoběti mešní, protože se oddělenými symboly naznačuje a uka-zuje, že Ježíš Kristus je ve stavu oběti.

70 Tytéž jsou konečně předem stanovené úm ysly: prvníz nich je oslava nebeského Otce. Od dětství až do smrti hořelJežíš touhou po oslavě Boží a s kříže vystoupila oběť jehokrve do nebe jako vůně líbezná. A aby tento chvalozpěv nikdy

26



nepřestal, spojují se v eucharistické oběti údy se svou božskouHlavou a s ní, s anděly a archanděly společně pějí věčnéchvá ly Bohu,63) přinášejíce všemohoucímu Otci všechnu česta chválu.64)

71 Druhým úmyslem je vzdávání povinných díků Bohu. To-

liko božský Vykupitel, jako nejmilejší Syn věčného Otce, je-muž byla známa Otcova nesmírná láska, mohl mu podati důstoj-ný chvalozpěv díků. To měl na zřeteli a to sám chtěl, když „po-děkoval“65) při poslední večeři. To nepřestal konati vise nakříži a nepřestává to činiti ani při vznešené oběti na oltáři,

jež znamená právě konání díků či eucharistii. A to proto , po-něvadž to „věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitel-no“.66)

72 Třetí úmysl je očistný a smírný. Nikdo jiný než Kristusnemohl jistě zadostučiniti všemohoucímu Bohu za hříchy po-kolení lidského; chtěl se tedy sám na kříži obětovati jako„oběť smírná za hříchy naše, ale nejen za hříchy naše, nýbrži (za hříchy) celého světa“.67) Ale i na oltářích se právě tak každodenně obětuje za naše vykoupení, abychom byli vysvo- bozeni od věčného zatracení a byli připočteni ke stádci vyvo-

lených. A to nejen pro nás, kteří žijeme tímto smrtelným ži-votem, nýbrž i „pro všechny, v Kristu odpočívající, kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje“68).neboť ať žijeme, nebo umíráme, „od jediného a téhož Kristase neodlučujeme“.69)

73 Č tvrtým úmyslem je prosba. Č lověk jako m arno tratnýsyn všechen majetek přijatý od nebeského Otce utratil a pro-

marnil a proto upadl do nejvyšší bídy a strádání. Ale s křížeKristus „ob ětoval … s křikem silným a se slzami pro sby amodlitby a byl vyslyšen pro svou uc tivost“.70) Také na po svát-ných oltářích je naším účinným prostředníkem u Boha, aby-chom byli naplněni vším požehnáním a milostí.

74 Je tedy snadno pochopitelné, proč posvátný sněm tri-dentský prohlašuje, že eucharistickou obětí se nám udělujespasitelná síla kříže na odpuštění našich každodenních chyb.71)

75 Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a do-konalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalilnavždy ty, kteří se posvěcují.72) Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic : zasahují veškerélidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem aobětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť a také jeho po-slušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože

27



on sám chtěl umříti jako Hlava lidského pokolení. „Viz, jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz, za ja-kou cenu kupuje; … krev prolil, koupil za svou krev, koupil zakrev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího.Kupcem je Kristus; majetkem je celý sv ět.“73)

76 Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plnéhoúčinku; je nutné, aby Kristus, když byl vykoupil svět nejdražšícenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lid-ských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a provšechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupenía spasení a aby bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby sekaždý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly přivlastňovány zásluhy, jež z ní plynou. Je možno říci, žeKristus zřídil na Kalvarii očistnou a spásonosnou nádrž, kterounaplnil svou prolitou krví: neponoříli se však lidé do jejích vlna tam se ze skvrn svých hříchů neočistí, pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni.

77 Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věříc ích. Třebaže totiž Kristus, povšechněřečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou

smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděnik jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickouoběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získalna kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denněvíce připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prý-štící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opa-kovati slova svatého Pavla: „S Kristem ukřižován jsem; žiji

pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus.“74) Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „um írajena kříži, daroval své Církvi nesmírný poklad vykoupení, anižona k němu nějak přispěla; když však se jedná o rozdělovánítohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snou- benkou o tuto posvětnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jejího přispění“.75)

78 Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým serozdělují věřícím zásluhy plynoucí s kříže božského Vyku-

pitele; „kdykoliv se slaví pam átka této oběti, koná se dílo na-šeho vykoupení.“76) Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstoj-nosti krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká tridentský sněm,77)zdůrazňuje její velikost a osvětluje její nutnost. Zatím co sekaždodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, lečv kříži Pána našeho Ježíše K rista ;78) že však Bůh sám chce

28



pokračování té to oběti „od východu slunce až na západ“,79) abynebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dlužíTvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a po-třebují krve božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí

jeho spravedlnost.

II — ÚČ AST VĚ Ř ÍCÍCH NA EUCHARISTICKÉ OBĚ TI

79 Je tedy nutno, ctihodní bratři, aby všichni věřící pova-žovali za svou hlavní povinnost a za nejvyšší důstojnost účastna eucharistické oběti; a to ne trpně, netečně a roztěkaně,nýbrž tak soustředěně a horlivě, že jsou co nejúže spojenis nejvyšším veleknězem dle slov Apoštolových: „To smýšlenímějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši“ ;80) že spolu s ním askrze něho obětují a spolu s ním se posvěcují.

80 Je zajisté pravda, že Kristus je knězem, ale je knězem pro nás, ne pro sebe, protože jm énem celého lidského pokolení přináší věčnému Otci touhy a náboženské city; Ježíš je takéobětním darem, ale za nás, poněvadž se obětuje místo hříšného

člověka. Nuže, slovo Apoštolovo: „to smýšlení mějte v sobě,které bylo i v Kristu Ježíši“ vyžaduje ode všech křesťanů, abysi osvojili, pokud je to v lidské moci, týž duševní stav, v němž

byla duše božského Vykupitele, když sebe sam a přinášelv oběť: totiž pokornou poddanost mysli, adoraci, čest, chválua díky svrchované Boží velebnosti. Vyžaduje kromě toho odnich, aby si osvojili též stav obětního daru: sebezápor podle

přikázání evangelia, dobrovolné a ochotné konání pokání, lí-tost a smír za vlastní hříchy. Jedním slovem vyžaduje, aby-chom všichni s Kristem tajemně na kříži umřeli, takže bychommohli říci s Pavlem: „S Kristem jsem ukřižován.“81)

81 Je velmi nutné, abyste svému stádci jasně vysvětlili, jak ta skutečnost, že se věřící účastní eucharistické oběti, nijak ne-znamená, že mají moc kněžskou.

82 I dnes se totiž, ctihodní bratři, někteří vracejí k bludůmdávno již odsouzeným82) a učí, že Nový zákon zná jedinékněžství, které patří všem pokřtěným, a že příkaz, který dalJežíš Kristus při poslední večeři apoštolům, aby konali to, cosám učinil, se přímo vztahuje na celou Církev věřících a te-

prve později vzniklo kněžství hierarchické. Proto tv rdí, že jenlidu se dostává pravé kněžské moci, zatím co kněz jedná tolikoz úřadu, k terý mu svěřila obec. V důsledku toho pokládají

29



eucharistickou oběť za pravou a skutečnou „koncelebraci“a domnívají se, že je lépe, aby kněží společně se shromáždě-ným lidem koncelebrovali, než aby přinášeli oběť soukroměv nepřítomnosti lidu.

83 Je zbytečné vykládati, do jaké míry tyto lákavé omyly

odporují oněm pravdám, o nichž jsme se nahoře zmínili, když jsme pojednávali o místu, jež patří knězi v tajemném Těle Kris-tově. Připomínáme jen, že kněz jen proto jedná místo lidu, pro-tože zastupuje osobu Pána našeho Ježíše Krista, pokud je Hla-vou všech údů a za ně se obětuje; proto přistupuje k oltáři jakoslužebník Kristův, nižší než Kristus, ale v yšš í než lid.83) Na-

proti tomu lid, k terý žádným způsobem nepředstavuje osobu božského Vykupitele, ani není prostředníkem mezi sebou a Bo-hem, nemůže být nikdy nositelem kněžské moci,

a) pokud ji přinášejí společně s knězem

84 Toto vše je známo s jistotou víry; jest však třeba říci,že i věřící obětují božský obětní dar, ovšem v jiném smyslu.

85 Velmi jasně to prohlásili již někteří Naši předchůdci acírkevní učitelé. „Nejenom kněží obětují — tak Innocenc III.nesm rtelné pam ěti — ný brž i všichni věřící; neboť co sezvláštním způsobem dokonává službou kněží, to se děje po-všechně přáním věřících“.84) Je dobře uvésti v této souvislostialespoň jeden z mnoha výroků svatého Roberta Bellarmina:„Oběť — p raví — se přináší především v osobě Kristově.Proto obětování, které následuje po proměnění, dosvědčuje, že

celá Církev souhlasí s obětováním vykonaným Kristem aspolu s ním obětuje.“85)

86 Rovněž obřady a modlitby eucharistické oběti neméně jasně naznačují a ukazují, že obětní dar přinášejí kněží ve spo- jení s lidem. Vždyť nejen přisluhovatel svatých tajem ství poobětování chleba a vína, obrátiv se k lidu, jasně praví: „Mod-lete se, bratři, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha,

Otce všemohoucího“,86) nýbrž i modlitby, jimiž se přináší Bohu božský obětní dar, jsou pronášeny většinou v množném čísle;v nich jest také nejednou naznačováno, že i lid má účast natéto vznešené oběti jakožto spoluobětník. Ř íká se na příklad:„Za k teré ti přinášíme, nebo k teří tobě přin áše jí … Tu to tedyoběť služebnosti naší, ale i veškeré čeledi své, prosíme, Pane,abys usmířen přijal … My služebníci tvoji, ale i lid tvůj svatý,

30



přináším e přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběťčistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou.“87)

87 Není ani divu, že věřící jsou povýšeni k takové důstoj-nosti. Vždyť očistnou koupelí křtu se všichni křesťané stávajíúdy tajemného Těla Kristakněze a pro nezrušitelné znamení,které se vtiskuje do jejich duše, jsou určeni k bohoslužbě; a tak se přiměřeně svému stavu stávají účastnými kněžství Kristova.

88 V katolické Církvi lidský rozum osvícený vírou vždyckyusiloval, aby si získal co největší možné poznání Božích věcí.Je proto přirozené, že se křesťanský lid zbožně táže, v jakémsmyslu se praví v kánonu eucharistické oběti, že i on ji obětuje.Abychom tedy splnili toto zbožné přání, rádi zde tuto otázkustručně a jasně vyložíme.

89 Především jsou to důvody vzdálené: nezřídka se totižstává, že věřící, účastnící se posvátných obřadů, pronášejímodlitby střídavě s modlitbami kněze; někdy také se stává — ve starých dobách se to stávalo častěji — že přinášejí služeb-níkům oltáře chléb a víno, aby se staly tělem a krví Kristo-vou; a konečně, že za jejich almužny přináší kněz za ně božskýobětní dar.

90 Jest však také hlubší důvod, proč lze říci, že všichni křes-ťané a zvláště ti, kteří jsou přítomni u oltáře, obětují.91 Aby v této velmi důležité otázce nevznikl zhoubný omyl,

jest třeba, abychom přesně stanovili význam slova „obětovati“. N ekrvavá oběť, při níž jest Kristus ve stavu oběti přítomen naoltáři, jakmile jsou vyslovena slova konsekrační, jest vyko-nána samým knězem, pokud zastupuje osobu Kristovu, ne však pokud zastupuje osobu věříc ích. Poněvadž však kněz klade božský obětní dar na oltář, přináší jej Bohu Otci jako oběťk oslavě nejsvětější Trojice a k dobru celé Církve. Této obětiv užším slova smyslu se věřící účastní způsobem jim přiměře-ným a to z dvojího důvodu: protože totiž přinášejí oběť nejenskrze ruce kněze, nýbrž i v určitém smyslu spolu s ním; a protuto účast se vztahuje k liturgické bohopoctě také oběť lidu.

92 Že však věřící přinášejí oběť skrze ruce kněze, je patrno

z toho, že služebník oltáře zastupuje osobu Krista jakožto Hla-vy, obětující jménem všech údů; proto se právem říká, že celáCírkev skrze Krista přináší obětní dar. Když pak se říká, žezároveň s knězem obětuje lid, netvrdí se tím, že údy Církvenejinak než sám kněz vykonávají viditelný liturgický obřad – což přísluší jediné knězi Bohem k tomu určenému – nýbrž žespojuje svá přání chvály, prosby, smíru a díkůčinění s přáním

31



či úmyslem kněze, ano, samého nejvyššího Kněze, aby byly podány Bohu Otci při obětování obětního daru a také vnějšímobřadem kněze. Jest totiž nutno, aby vnější obřad obětovánísvou povahou vyjadřoval nitrnou bohopoctu: oběť Novéhozákona pak naznačuje onu nejvyšší úctu, s níž sám hlavníobětník, jímž jest Kristus, a s ním a skrze něho všechny jehotajemné údy patřičně Boha uctívají.

93 S velikou radostí v duši jsme přijali zprávu, že tatonauka, zvláště v této poslední době pro horlivý zájem mno-hých o liturgické otázky, byla postavena do správného světla.

Nemůžeme však živě nepolitovati přehánění a překrucování pravdy, jež se nesrovnávají s pravým i příkazy Církve.

94 Někteří totiž vůbec zavrhují mše, které se slouží soukro-mě a bez účasti lidu, jakoby se odchylovaly od prvotního způso- bu obětování; nechybějí ani hlasy, které tvrdí, že kněží nemo-hou přinášeti božskou oběť současně na více oltářích, protožetímto jednáním rozvracejí obec věřících a porušují její jednotu;a dokonce nechybějí ani takoví, kteří zacházejí až tak daleko,že pokládají za nutné potvrzení a schválení oběti lidem, abymohla nabýti své síly a účinnosti.

95 Nesprávně se v této věci poukazuje na sociální povahueucharistické oběti. Neboť kdykoliv kněz obnovuje to, co bož-ský Vykupitel vykonal při poslední večeři, skutečně se doko-nává oběť: a tato oběť má vždycky a všude, nutně a svouvlastní podstatou ráz veřejný a sociální, neboť ten, kdo ji obě-tuje, jedná jménem Kristovým a věřících, jejichž Hlavou jest božský Vykupitel, a přináší ji Bohu za svatou Církev katolic-

kou a za živé a za zemřelé.88) A to se nepochybně děje, ať jsouvěřící přítomni — a m y si přejem a doporučujeme, aby seúčastnili v co nejhojnějším počtu a co nejzbožněji — nebo ne-

jsou, protože se nikterak nevyžaduje, aby lid schválil, co koná přisluhovatel sva tých tajem ství.

96 Ač tedy z toho, co jsme právě vyložili, jasně vysvítá, žese svatá oběť mešní platně obětuje jménem Kristovým a Církve

a že nepozbývá ani svých užitků sociálních, i když je slouženaknězem bez m inistranta, přece pro důstojnost tohoto vzne-šeného tajemství si přejeme a naléhavě žádáme — jak ostatněMatka Církev přikázala — aby žádný kněz nepřistupovalk oltáři, neníli přítomen ministrant, který by mu přisluhovala odpovídal, jak předpisuje kánon 813.

32



97 Aby však obětování, jímž v této mešní oběti věřící přinášejí božský obětní dar nebeskému Otci, dosáhlo plnéhoúčinku, jest třeba ještě jiné věci: jest totiž nutno, aby samisebe obětovali jako obětní dar.

98 Toto obětování se neomezuje jen liturgickou oběť. Knížeapoštolské totiž chce, abychom proto, že jsme jako živékameny stavěni na Krista, mohli jako „kněžstvo svaté podá-vati duchovní oběti příjemné Bohu skrze Ježíše Krista“;89) apo-štol Pavel pak bez jakéhokoliv rozlišení času napomíná křes-ťany těmito slovy: „Pro to napomínám vás, … abyste vydalitělo své v oběť živou, svatou, Bohu libou, by to bylo duchovní

bohoslužbou vaší.“90) Ale když především věřící se účastn í li-turgického úkonu s takovou zbožností a pozorností, že seo nich opravdu může říci „jejichž víra je tobě známa a pově-doma zbožnost“,91) nemůže se nestáti, že víra každého z nichtím odhodlaněji působí skrze lásku, že rozkvétá a rozohňuje sezbožnost, že se všichni zasvětí horlivosti o slávu Boží a usi-lovně zatouží co nejvíce se připodobniti Ježíši Kristu, který

vytrpěl nejkrutější muka, aby se spolu s nejvyšším knězem askrze něho obětovali jako duchovní oběť.99 Tomu nás učí také povzbuzení, které biskup pronáší jmé-

nem Církve k posvátným služebníkům v den jejich svěcení:„Uvědomujte si, co konáte. Žijte podle toho, co činíte, abyste,slavíce tajemství smrti Páně, umrtvovali v údech svých vše-chny nepravosti a zlé žádosti.“92) A téměř stejným způsobem

se napomínají v posvátných liturgických knihách věřící, kteří přistupují k oltáři, aby se účastnili posvátných tajem ství: „Bu-diž na to m to … oltáři c těna nevinnost, obětuj se tam pýcha,znič se hněv, buď zraněna rozkoš a každá žádostivost těla,obětuj se místo hrdliček oběť čistoty a místo holoubátek oběťnevinnosti.“93) Když tedy stojíme kolem oltáře, musíme promě-nit svou duši tak, aby úplně vyhasl každý hřích, který v ní je,a aby se s veškerou péčí obnovovalo a posilovalo všechno to,co skrze Krista dává život nadpřirozený: a tak se spolu s ne- poskvrněnou obětí stávám e obětním darem příjemným BohuOtci.

100 Církev usiluje všemožně, aby pomocí předpisů posvát-né liturgie co nejvhodnějším způsobem uskutečnila toto svaté předsevzetí . K tomu směřují nejen čtení, výklady evangelia a jiná kázání posvátných služebníků a veškerý cyklus tajem ství,

b) pokud musí obětovat sami sebe jako obětní dar

33



jež se nám připomínají během celého roku, nýbrž i roucha a posvátné obřady a jejich vnější pomůcky; účelem toho všeho je, aby „se připomínala velebnost tak veliké oběti a povzbu-dily se mysli věřících těmito viditelnými znameními zbožnostia úcty k pa třen í na nejvznešenější věci, jež se v této oběti

ukrývají“.94)101 Všechny prvky liturgie směřují tedy k tomu, aby se vy-tvořil v naší duši obraz božského Vykupitele skrze tajemstvíkříže podle slova apoštola národů: „S Kristem ukřižován jsem;žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“.95) Proto sestáváme obětním darem spolu s Kristem k větší slávě Otcově.

102 K tomu tedy věřící, kteří v eucharistické oběti přinášejí božský obětn í dar, musí obracet a pozvedat svou duši. Jestlitotiž, jak píše sv. Augustin, leží na stole Páně naše tajemství,to jest sám Kristus Pán,96) pokud je Hlavou a symbolem onohospojení, jímž se stáváme tělem Kristovým97) a údy jeho Těla,98)

jestli sv. Robert Bellarmin podle nauky hipponského učiteleučí, že v mešní oběti je naznačena celková oběť, jíž se celétajemné Tělo Kristovo, to jest celé vykoupené město Boží,obětuje Bohu skrze Ježíše Krista velekněze,99) pak nelze najiti

nic správnějšího a nic spravedlivějšího, než abychom se takémy všichni spolu se svou Hlavou, která pro nás trpěla, oběto-vali věčnému Otci. Ve svátosti oltářní se podle téhož Augusti-na Církvi ukazuje, že v oběti, kterou obětuje, je také samaobětována.100)

103 Nechť tedy věřící dobře uváží, k jaké důstojnosti je po-vznesla posvátná křestní koupel; a ať se nespokojují při účasti

na eucharistické oběti s povšechným úmyslem, jak se sluší naúdy Kristovy a na syny Církve, nýbrž ať svobodně a úzce spjatis Veleknězem a s jeho služebníkem na zemi v duchu posvátnéliturgie sjednocují se s ním zvláště ve chvíli konsekrace božskéhostie a ať ji obětují spolu s ním, když se pronášejí ona slav-nostní slova: „Skrze něho, s ním a v něm jest tobě, Bohu Otcivšemohoucímu, v jednotě Ducha svatého všecka čest a chvála po všecky věky věkův,“101) a na tato slova lid odpovídá:„Amen.“ Ať též křesťané nezapomínají, aby spolu s božskouukřižovanou Hlavou obětovali sebe samé, své starosti, bolesti,úzkosti, ubohost a potřeby.

34



104 Jsou tedy hodni chvály ti, kteří pro usnadnění a k načer- pání většího užitku z účasti křesťanského lidu na eucharistickéoběti se snaží dát vhodně do rukou lidu „Ř ímský m isál“, takževěřící, spojeni s knězem, modlí se s ním týmiž slovy a s týmžsmýšlením, jako má Církev; podobně jsou hodni pochvaly ti,kteří chtějí udělat z liturgie i zevně posvátný úkon, jehož seopravdu zúčastní všichni přítomní. Toho lze dosáhnouti různý-mi způsoby: když totiž všechen lid podle předpisů o posvát-ných obřadech buď ukázněně odpovídá na slova kněze, nebozpívá vhodně podle různých částí mešní oběti, nebo dělá obojeanebo konečně, když při slavné mši střídavě odpovídá na mod-

litby služebníků Ježíše Krista a připojuje se k nim při litur-gickém zpěvu.105 Ale tyto způsoby účasti na mešní oběti jsou tehdy hodny

chvály a doporučení, když svědom itě zachovávají příkazyCírkve a směrnice posvátných obřadů. Slouží hlavně k tomu,aby živily a rozdmychávaly zbožnost křesťanů a jejich úzkéspojení s Kristem a s jeho viditelným služebníkem a aby po-

vzbuzovaly ono smýšlení a ony vnitřní vlohy, jimiž se našeduše musí připodobňovat nejvyššímu knězi Nového zákona. Nicméně, ačkoliv vnějším způsobem dokazují, že oběť pro její podstatu , pokud je vykonána Prostředníkem mezi Bohem alidmi,102) je třeba považovat za úkon celého tajemného TělaKristova, nejsou však nutné, aby vytvářely její veřejný a spo-lečný ráz. Kromě toho „recitovaná“ mše nemůže nahraditislavnou mši, která, i když se slouží za přítomnosti pouhých

posvátných přisluhovatelů , zachovává si svou zvláštní důstoj-nost pro velebnost svých obřadů a pro bohatost svých úkonů;ačkoliv velice vzrůstá její lesk a její sláva, účastníli se jí, jak si přeje Církev, četný a zbožný lid.

106 Je třeba ještě poznamenat, že jsou mimo pravdu a mimocestu zdravého rozumu ti, kdož pro klamné domněnky připi-sují všem těmto okolnostem takovou cenu, že neváhají tvrdit,

že posvátný úkon nemůže dosáhnouti svého určeného cíle, budouli ty to opomenuty.

107 Nemálo věřících je totiž neschopno používat „Ř ímskéhomisálu“, i když je vydán v mateřském jazyku; a ne všichni jsouschopni, aby správně, jak se sluší, pochopili liturgické obřadya úkony. Nadání, povaha a vlohy lidí jsou tak různé a rozdílné,že ne všichni mohou být stejně dojati a vedeni modlitbami,

c) prostředky, jak podnítiti tuto účast

35



zpěvy nebo společně konaným i posvátným i úkony. Kromětoho duševní potřeby a disposice nejsou u všech stejné a aninezůstávají stejné u téhož člověka. Kdo tedy, jsa veden tímto předsudkem, odváží se říci, že tolik křesťanů se nemůže z ú -častnit eucharistické oběti a požívat jejích dobrodiní? Mohouse jí zajisté zúčastniti jiným způsobem, který je pro některésnadnější: tak na příklad mohou zbožně rozjímat o tajemstvíchJežíše Krista anebo mohou konat jiná cvičení zbožnosti a mo-dlit se jiné modlitby, jež, i když se liší od posvátných obřadůformou, přece jim odpovídají svou povahou.

108 Pro to vás, ctihodní bra tři, vybízíme, abyste ve svédiecési anebo církevní iurisdikci řídili a upravili nejvhodnějšízpůsob, jak se může lid účastnit liturgických úkonů podle

směrnic daných „Ř ímským m isálem“ a podle příkazů P os vá t-né kongregace obřadů a Kodexu kanonického práva; tak totiž,aby se vše konalo s patřičným pořádkem a uctivostí a aby ni-komu, i kdyby to byl kněz, nebylo dovoleno používat posvát-ných prostor k libovolným pokusům. K tomu cíli si také pře- jeme, aby v každé diecési, jako již je komise pro posvátnouhudbu a umění, byla též zřízena komise pro podporu litur-

gického apoštolátu, aby se pod vaší bdělou péčí všechno svě-domitě konalo podle předpisů Apoštolské Stolice.109 V řeholních domech pak budiž přesně zachováváno vše-

chno to, co vlastní konstituce v této věci stanovily, a nechť senezavádějí novoty, které by nebyly předem schváleny před-stavenými.

110 Jakkoliv se tedy mohou různit vnější způsoby a okol-

nosti účasti lidu na eucharistické oběti a na jiných liturgickýchúkonech, je třeba vždycky co nejusilovněji směřovat k tomu,aby se duše přítomných spojily s božským Vykupitelem pouty pokud možno nejužšími a aby jejich život mohutněl vždy většísvatostí a denně více rostla sláva nebeského Otce.

III — PŘ IJÍMÁNÍ NEJSVĚ TĚ JŠÍ SVÁTOSTI

111 Vznešená oltářní oběť je zakončena účastí na božskéhostině. Ale, jak všichni vědí, k úplnosti téže oběti se vyža-duje toliko, aby kněz se nasytil nebeským pokrmem, ne však aby i lid — což je ostatně svrchovaně žádoucí — přistoupil kesvatému přijímání.

112 Rádi při této příležitosti opakujeme úvahy Svého předchůdce

36



Benedikta XIV. o definicích koncilu tridentského:„Předně … musíme říci, že žádnému věřícímu nesmí ani namysl přijíti myšlenka, že soukromé mše, při nichž přijímá jenkněz, ztrácejí proto cenu pravé, dokonalé a úplné nekrvavéoběti, ustanovené Ježíšem Kristem, a že se mají považovat zanedovolené. Věřící také vědí anebo mohou býti snadno po-učeni, že posvátný koncil tridentský, opíraje se o nauku ucho-vávanou v nepřetržitém ústním podání Církve, odsoudil novoua nesprávnou nauku Lutherovu, jež se jí příčila.“103) „Kdo říká,že mše, v nichž svátostně přijímá jediný kněz, jsou nedovolenéa proto mají být zrušeny, budiž vyloučen z Církve.“104)

113 Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří odmítajísloužit, nepřistupujeli křesťanský lid k božskému stolu; a

ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost,že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem,záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběťa o hostinu bratrského společenství a společně vykonané svaté přijím ání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.

114 Je proto nutno ještě jedenkrát připomenout, že eucha-ristická oběť podstatně spočívá v nekrvavém obětování bož-

ského obětního daru, obětování, jež se tajemně projevuje od-dělením posvátných způsob a jejich obětováním věčnému Otci.Svaté přijímání pak náleží k úplnosti oběti a k účasti na ní

přijetím nejsvětější svátosti; a zatím co je naprosto nutné pro přisluhujícího obětníka, věříc ím se jenom živě doporučuje.

115 Jak však Církev, jako učitelka pravdy, se snaží se vší péčí chránit čistotu katolické víry, tak, jako pečlivá m atkasvých synů, je živě povzbuzuje, aby se horlivě a často účast-nili tohoto největšího daru našeho náboženství.

116 Především si přeje, aby křesťané — zvláště když ne-mohou snadno přijmout skutečně eucharistický pokrm — jej přijímali aspoň touhou, tak totiž, že s živou vírou, s duchemuctivě pokorným a plně oddaným vůli božského Vykupiteles co nejvroucnější láskou se s ním spojují.

117 Ale to jí nestačí. Poněvadž, jak jsme svrchu řekli, se

můžeme účastniti oběti také svátostným přijímáním, požíva- jíce andělského chleba, proto m atka Církev, abychom účinněji„užitek vykoupení v sobě ustavičně cítili“,105) opakuje všemsvým synům pozvání Krista Pána: „Vezměte a je z te … Točiňte na mou památku.“106) Proto také tridentský sněm jakoozvěna přání Ježíše Krista a jeho neposkvrněné Snoubenky dů-razně vybízí, „aby při každé mši přítomní věřící přijímali

37



eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vze-šel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.“107) Ba i Náš ne-smrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji pro-

jevila účast věříc ích na téže božské oběti přijetím eucharistie,chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, nýbrž raději chtějí po-žívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám pro-hlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se

jedná o eucharistický chléb již předtím řádně konsekrovaný.Píše totiž takto: „A ačkoliv se účastní téže oběti kromě těch,

jimž sloužící kněz dává část obětního daru, k terý sám v téžemši přinesl, také ti, jimž kněz dává hostie, které se uchovávají,

přece však proto C írkev nikdy nezakázala , ani nyní nezaka-

zuje, aby kněz vyhověl zbožnosti a spravedlivému přání těch,kteří jsou přítomni mši a chtějí být připuštěni ke společenstvína téže oběti, kterou i oni stejně přinášejí způsobem, který je jim přim ěřený; dokonce schvaluje a přeje si, aby se to tak dálo, a pokárala by ty kněze, jejichž vinou a nedbalostí by

byla věříc ím ona účast odepřena.“108)118 Dej pak Bůh, aby všichni ochotně, radostně a svobodně

vyhověli těmto starostlivým pobídkám Církve; dej Bůh, abyse věřící účastnili třebas každý den, mohouli, božské obětinejen duchovně, nýbrž i přijetím nejsvětější svátosti požíva-

jíce tělo Ježíše Krista, které je obětováno za všechny věčnémuOtci. Probouze jte, ctihodní bratři, v duších svěřených vaší péči živelný a nenasytný hlad po Ježíši K ristu; kéž jsou provaše poučování oltáře obklopeny dětmi a mládeží, aby oběto-valy božskému Vykupiteli sebe, svou nevinnost a své nadšení:kéž často přistupují manželé, aby se živili u svatého stolu a po-síleni mohli pak vychovávati děti sobě svěřené podle smýšlenía podle lásky Ježíše Krista; kéž jsou zavoláni dělníci, abymohli přijmout účinný a nikdy neubývající pokrm, který ob-novuje jejich síly a připravuje jim za jejich námahy věčnou od-měnu v nebi; shromážděte konečně muže všech tříd a „při-nuťte vejíti“ ;109) neboť toto jest chléb života, jehož všichni po-

třebují. Církev Ježíše Krista má jen tento chléb, aby nasytilatouhy a přán í našich duší, aby je úzce spojila s Ježíšem Kristema aby se jím konečně stali „jedním tělem“110) a sbratřili sevšichni ti, kteří sedí u téhož nebeského stolu, aby s lámáním

jediného chleba přijímali lék nesm rtelnosti.111)119 Je také velmi vhodné — což ostatně liturgie stanovila —

aby lid přistupoval ve svatém přijímání potom, až kněz přijal

38



s oltáře božský pokrm; a, jak jsme výše napsali, zasluhují po-chvaly ti, kteří se účastní mše a přijímají hostie konsekrovanév téže oběti, takže se uskutečňuje „abychom, kdožkoliv z to-hoto podílnictví na oltáři svatosvaté Tělo a Krev Syna tvého

přijmeme, všelikým požehnáním nebeským a milostí naplněni byli“.112)

120 Přece však někdy nechybějí důvody a nejsou řídké, proč se rozdělu je eucharistický chléb buď před anebo po téžeoběti a proč také — když se svaté přijímání podává hned po

přijím ání kněze — se tak děje hostiemi již dříve proměněnými.I za takových okolností — jak jsme ostatně již připomenuli — se lid správně účastní eucharistické oběti a může často s většísnadností přistupovat ke stolu života věčného. Jestli tedy se

Církev snaží s mateřským porozuměním vyjít vstříc duchov-ním potřebám svých synů, tito ze své strany nemají snadno

pohrdat vším tím, co radí posvátná liturgie, a mají vždy, kdy-koliv tomu nebrání rozumný důvod, konat všechno to, čím seu oltáře jasněji projevuje živá jednota tajemného Těla.

* * *

121 Když byl ukončen posvátný úkon, který je řízen zvlášt-ními liturgickými směrnicemi, tím se nijak nezprošťuje povin-nosti díkůčinění ten, kdo požil nebeského pokrmu; ba dokoncese velice sluší, aby se po přijetí eucharistického chleba a poskončení veřejných obřadů usebral a úzce spojen s božskýmM istrem se trváv al s ním, pokud mu to okolnosti dovolí, ve velmivroucím a požehnaném rozhovoru. Odchylují se tedy od bez- pečné cesty pravdy ti, kteří ulpívají spíše na slovech, než namyšlence a tvrdí a učí, že po skončení mše se nemá prodlužo-vat díkůvzdání nejenom proto, že oltářní oběť je sam a svou podstatou vzdáváním díků, nýbrž i proto, že to náleží k sou-kromé, osobní pobožnosti a ne k dobru celku.

122 Ale naopak sama povaha svátosti vyžaduje, aby křes-ťan, který ji přijímá, z ní načerpal bohaté ovoce svatosti. Ve-

řejné shromáždění křesťanské obce se ovšem rozpouští, ale jenutné, aby jednotlivci spojeni s Kristem nepřerušovali ve svéduši zpěv chvály, „děkujíce vždycky za všecko ve jménu Pánanašeho Ježíše Krista Bohu a Otci“.113) K tomu nás vybízí takésama posvátná liturgie eucharistické oběti, když přikazuje,abychom se modlili těmito slovy : „dej, prosíme, abychomv ustav ičném díkůčinění setrvali114) … a nikdy neustali ve tvé

39



chvále“.115) Máli se tedy ustavičně Bohu děkovat a nikdy senemá ustati v jeho chvále, kdo by se proto odvážil kárat Cír-kev anebo jí vytýkat, že radí svým kněžím116) a věřícím, aby po přijím ání setrvali aspoň chvilku na rozmluvě s božskýmVykupitelem, a že vložila do liturgických knih vhodné modlit-

by obdařené odpustky, aby se jimi posvátní služebníci vhodně připravili před sloužením a před přijím áním a aby jimi po mšisvaté projevili Bohu svou vděčnost? Posvátná liturgie je da-leka toho, aby potlačovala nejhlubší city každého křesťana,spíše je usnadňuje a povzbuzuje, aby se přizpůsobovaly JežíšiKristu a aby skrze něho směřovaly k Otci; proto ona samažádá, aby každý, kdo přistoupil ke stolu Páně, Bohu patřičně

poděkoval. Božský Vykupitel totiž rád naslouchá našim m od-litbám, upřímně s námi rozmlouvá a poskytuje nám ve svém planoucím Srdci útočiště.

123 Ba tyto úkony, každému vlastní, jsou naprosto nutné,abychom všichni hojněji čerpali z nadpřirozených pokladů, ji-miž oplývá eucharistie, a abychom je podle svých možnostírozdávali i ostatním, aby Kristus Pán dosáhl ve všech duších

plnosti své moci.

124 Proč bychom tedy, ctihodní bratři, nepochválili ty, kteří po přije tí eucharistického pokrm u, i když veřejně bylo pro- puštěno křesťanské shromáždění, prodlévají v důvěrném přá-telství s božským Vykupitelem, nejen aby si s ním mile poho-vořili, nýbrž aby mu děkovali a patřičně ho chválili a zvláštěaby ho prosili o pomoc, aby odstranili ze své duše všechno, comůže zeslabit účinek svátosti a aby vykonali ze své strany

všechno, co může podporovat bezprostředně přítomné půso- bení Ježíše Krista? Vybízím e je, aby to zvláště konali jednak plněním stanovených předsevzetí a cvičením se v křesťan-ských ctnostech, jednak tím, že používají ke svým vlastním potřebám toho, čeho se jim dostalo s královskou štědrostí.Správně mluví podle předpisů liturgie a v jejím duchu spiso-vatel zlaté knížky „O následování Krista“, když tomu, kdo

přijal tělo Páně, radí toto: „Zůstávej v ústraní a užívej Bohasvého; neboť máš toho, koho ti celý svět nemůže vzít.“117)

125 My všichni tedy tak úzce spjati s Kristem snažíme se ponořit se do jeho nejsvětější duše a proto se s ním spojujeme,abychom měli podíl na úkonech adorace, jimiž se přináší nej-světější Trojici nejmilejší a nejpříjemnější hold; na úkonechnejvyšší chvály a díků, které obětuje věčnému Otci a jejichžvěrnou ozvěnou je chvalozpěv nebe i země podle slov: „Dobrořečte

40



všechna díla Páně Pánu“;118) konečně na těch úko-nech, jimiž si vyprošujeme nebeskou pomoc v nejvhodnějšíchvíli pro vy prošen í a získání pomoci jménem Kristovým 119)a jimiž se především přinášíme a obětujeme jako obětní dar slovy : „Nás sam y zdokonal pro sebe za obětní dar věčný.“120)

126 Božský Vykupitel neustále opakuje svou snažnou v ý -

zvu: „Zůstaň te ve mně.“121) Svátostí oltářní pak Kristus zů-stává v nás a my zůstáváme v Kristu; a jako Kristus zůstávajev nás žije a působí, tak také je nutno, abychom my zůstávajícev Kristu skrze něho žili a pracovali.

IV — ÚCTA NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI

127 Eucharistický chléb, jak všichni vědí, obsahuje „oprav-du, skutečně a podstatně tělo a krev spolu s duší a božstvímPána našeho Ježíše Krista“;122) není tedy divu, jestliže Církevod počátku uctívala tělo Kristovo pod způsobou chleba, jak vysvítá ze samých obřadů vznešené oběti, jimiž se posvátným přisluhovatelům oltáře nařizuje, aby uctívali nejsvětější svá-

tost pokleky anebo hlubokými úklonami.128 Posvátné sněmy učí, že bylo Církvi svěřeno od počátku jejího života, že musí uctívati „jedinou adorací vtělené SlovoBoží i jeho vlastní tělo“;123) a svatý Augustin praví: „Nikdonepožívá onoho těla, aniž se mu dříve nepoklonil“ dodávaje,že nejen nehřešíme, klanímeli se, nýbrž hřešíme, neklanímelise.124)

129 Z těchto zásad katolické nauky se zrodila a pozvolnavyrůstala eucharistická úcta klanění, odlišná od svaté oběti.Uchovávání svátostných způsob pro nemocné a pro všechnyty, kteří by se octli v nebezpečí smrti, vedlo k chvályhodnémuzvyku klanět se tomuto nebeskému pokrmu, který se uchová-vá v chrámech. A tato úcta klanění opírá se o silný a pevnýdůvod. Eucharistie je totiž obětí a také svátostí; a od ostatníchsvátostí se liší tím, že nejenom uděluje milost, nýbrž i trvalým

způsobem obsahuje samého původce milosti. Když nám protoCírkev přikazuje, abychom se klaněli Kristu, skrytému podeucharistickým závojem, a bychom si od něho vyprošovalinadpřirozené i pozemské dary, jichž v každé době vždycky potřebujeme, projevuje tím živou víru, jíž věří, že její božskýSnoubenec je přítomen pod tímže závojem, projevuje mu svouvděčnost a těší se z jeho důvěrného přátelství.

41



130 Během času pak Církev zavedla různé druhy této úcty,den ze dne krásnější a prospěšnější: jako na příklad zbožné ai každodenní návštěvy božských svatostánků; požehnání nej-světější svátostí; slavnostní průvody ve městech i na ven-kově, zvláště při příležitosti eucharistických sjezdů a klaněníse veřejně vystavené nejsvětější svátosti. Tato veřejná klaněníněkdy trvají krátce, jindy pak se prodlužují na celé hodiny ataké na 40 hodin; na některém místě trvají po celý rok stří-davě v jednotlivých kostelích. Jinde pak se nepřetržitě vyko-návají ve dne i v noci péčí řeholních rodin a těch se často zú-častňují i věřící.

131 Tyto úkony zbožnosti přispěly podivuhodně k rozkvětuvíry a nadpřirozeného života Církve bojující zde na zem i,

která se takovýmto počínáním stává do jisté míry ozvěnouCírkve vítězné, jež věčně pozvedá hymnus chvály k Bohu ak Beránkovi, „jenž byl zabit“.125) Proto Církev nejen schválila,nýbrž i vzala za své a svou autoritou potvrdila tyto úkonyzbožnosti, jež se během staletí rozšířily.126) Vyvěrají z ducha posvátné litu rgie : a proto, jsouli vykonávány s náležitou dů-stojností, vírou a zbožností, jak toho vyžadují posvátné obřa-

dy a předpisy Církve, jistě přispějí velmi mnoho k prohloubeníliturgického života.132 Nelze také říci, že tato eucharistická úcta vyvolává

mylnou záměnu mezi Kristem historickým, jak říkají, který žilna zemi, a Kristem přítomným v nejsvětější svátosti oltářní aKristem oslaveným, který slavně kraluje v nebi a rozdělujemilosti; je nutno dokonce spíše tvrdit, že věřící tímto způso-

bem dosvědčují a slavnostně projevují víru Církve, jíž se věří,že je jedno a totéž Slovo Boží a Syn Marie Panny, který trpělna kříži, který je skrytě přítomen v eucharistii a který kralujev nebesích. Tak sv. Jan Zlatoústý: „Když je (tělo Kristovo)vidíš před sebou, řekni si: Pro toto tělo už nejsem hlínou a po-

pelem, už nejsem otrokem, ale jsem svobodný: proto doufám, žedostanu nebe a dobra, která jsou tam uložená, nesmrtelný život,úděl andělů, důvěrný styk s Kristem; toto tělo probodené hřeby ,

rozdrásané bičíky, nestalo se obětí smrti; … toto jest to tělo,které bylo zbroceno krví, kopím probodeno, tělo, z něhož vy-tryskly na svět dva spásonosné prameny: jeden krve a druhýv o d y … Toto tělo nám dal, abychom je uchovávali a požívali;

je to důsledek nezměrné lásky.“127)133 Zvláště pak je třeba velice pochválit zvyk, že se mnohé

náboženské úkony, jež se staly obvyklými u křesťanského lidu,

42



zakončují obřadem svátostného požehnání. Není nic lepšího anic prospěšnějšího než žehnání, jímž kněz pozvedá k nebichléb andělský před tváří klečícího křesťanského lidu a žehnaje jím ve znamení kříže prosí nebeského Otce, aby milostivěobrátil své oči ke svému Synu, ukřižovanému z lásky k nám,a aby pro toho, jenž chtěl být naším Vykupitelem a bratrem,a skrze něho vylil své nebeské dary na ty, které vykoupila ne- poskvrněná krev B eránkova.128)

134 Snažte se tedy, ctihodní bratři, se svou obvyklou velmiusilovnou pečlivostí, aby chrámy, které vystavěla víra a zbož-nost křesťanských generací během staletí jako věčný hymnusoslavy všemohoucího Boha a jako důstojný příbytek pro na-šeho Vykupitele, skrytého pod eucharistickými způsobami,

byly co nejvíce otevřeny stále četnějším věříc ím, aby, shro-mážděni u nohou našeho Spasitele, slyšeli jeho nejlaskavější

pozvání: „Pojď te ke mně všichni, kteří se lopotíte a js teobtíženi, a já vás občerstvím .“129) Nechť jsou opravdu chrám ydomem Božím, aby, kdokoliv do něho vstupuje prositi za dob-rodiní, mohl se radovati, že všeho dosáhl,130) a dostal nebeskouútěchu.

135 Jediné tak se může stát, že se celá lidská rodina pouspořádání poměrů upokojí a že se svornou myslí i srdcem za-zpívá píseň naděje a lásky: „Dobrý’s Pastýř, Chléb jsi pravý! —Smiluj se, slyš hlas náš lkavý: —Pasiž, hlídej naše davy. — dobro dej nám, Přelaskavý, — v zemi živých dej nám zřít!“131)

Č Á S T T Ř E T Í

„Božské oficium“ a l iturgický rok

I — „BOŽSKĚ OFICIUM“

136 Ideál křesťanského života spočívá v tom, ab y se každýco nejúže a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou Cír-kev vzdává věčnému Bohu a která spočívá zvláště v eucha-ristické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádána a upra-vena, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny hodiny denní,

43



na týdny, na celý rok, na všechny doby a na všechny okol-nosti lidského života.

137 Protože božský Mistr přikázal: „Jest potřebí vždyckyse modliti a neustávati132), Církev, věrně poslušná tohoto na- pomenutí, nikdy neustává v modlitbách a vybíz í nás těm itoslovy apoštola národů: „Skrze něho (Ježíše) přinášejme Bohuvždycky oběť chvály.“133)

138 Veřejná a společná modlitba, jež se ode všech zároveňvysílá k Bohu, se v nejstarších dobách konávala jenom v urči-tých dnech a v určitých hodinách. Ale modlitby se konaly nejen ve veřejných shromážděních, nýbrž i v soukromých domecha někdy se sousedy a se známými. Brzy však se na různýchmístech křesťanského světa ujal zvyk, aby byly k modlitbě

určeny význačné doby, na příklad poslední hodina dne, kdyzapadá slunce a rozžíhá se světlo, nebo první hodina, kdykončí noc, když totiž kohout již zakokrhal a když sluncevychází. Ostatní denní chvilky jsou označené jako nejvhodnějšík modlitbám jednak Písmem svatým, jednak tradičními zvyk-lostmi židovským i a obyčeji denního života. Podle Skutkůapoštolských shromáždili se učedníci Ježíše Krista k modlitbě

o hodině třetí, když „všichni byli naplněni Duchem svatým“;134)kníže apoštolské pak dříve než pojedl, „vystoupil na střechu,aby se pomodlil — bylo kolem poledne“;135) a Petr a Jan „šlido chrám u k modlitbě na hodinu devátou“ ;136) a „o půl n o c i …Pavel a Silas modlíce se, zpěvem chválili Boha“.137)

139 Tyto různé modlitby se zvláště z podnětu a přičiněnímmnichů a asketů den ze dne neustále zdokonalovaly a pozvol-na byly zavedeny církevní autoritou i do užívání posvátnéliturgie.

140 „Božské oficium“ — jak je nazýváme — tedy jest mod-litbou tajemného Těla Ježíše Krista, jež se obrací k Bohu jmé-nem všech křesťanů a k jejich prospěchu, neboť je vykoná-vána kněžími, ostatními služebníky Církve a řeholníky pově-řenými k tomu samou Církví.

141 Jaké povahy a hodnoty má být tato Boží chvála, vysv ítá

ze slov, která Církev vybízí recitovat před začátkem modliteboficia, předpisujíc totiž, aby byly recitován y: „důstojně, po-zorně a zbožně“.

142 Slovo Boží, berouc na sebe lidskou přirozenost, přineslodo tohoto pozemského vyhnanství chvalozpěv, který se zpíváv nebi po celou věčnost. Sjednocuje s sebou celou lidskou spo-lečnost a přidružuje ji k sobě při zpívání tohoto božského

44



hym nu chvály. S pokorou musíme uznat, že „nevíme, zač bychom se měli modliti, jak jest potřebí; ale Duch sám při-mlouvá se za nás za všecky vzdechy nevysloveným i“.138)A také Kristus skrze Ducha svého modlí se v nás k Otci. „Bůhnemohl by dáti lidem větší dar … (Ježíš) modlí se za nás jakonáš velekněz, modlí se v nás jako naše Hlava, modlíme sek němu jako ke svému B oh u… Uznejme tedy i své hlasyv něm i jeho hlas v nás … Modlíme se k němu jako k Bohu,on se modlí jako služebník: tam jako Stvořitel, zde jako tvor,který bere na sebe proměnlivou přirozenost lidskou, aniž sámse mění, a činí z nás s sebou jednoho člověka: Hlavu a Tělo.“139)

143 Vynikající důstojnosti této modlitby Církve musí bý t přim ěřená pozorná zbožnost naší duše. A poněvadž hlas mod-

lícího opakuje verše psané z vnuknutí Ducha svatého, kteréhlásají a vyzvedají nejdokonalejší velikost Boží, je také nutné,aby se k tomuto hlasu přidružilo vnitřní hnutí našeho ducha,abychom si osvojili tytéž city, jimiž se povznášíme k nebi, ko-říme se nejsvětější Trojici a vzdáváme jí patřičné chvály a dí-kůčinění: „Tak si počínejme při recitování žalmů, aby myslnaše se shodovala s hlasem naším.“140) Neběží tedy jenom o re-

citování anebo o zpěv, který, i když velmi dokonalý podle zá-konů hudebního umění a podle zásad posvátných obřadů, sedotýká přece pouze sluchu, nýbrž především o pozvednutí našímysli a naší duše k Bohu, abychom mu ve spojení s JežíšemKristem zasvětili sebe a všechno své konání.

144 Na tom jistě nemálo závisí účinnost našich modliteb.Tyto pak, neobracíli se na samé Slovo tělem učiněné, zakon-

čují se těmito slovy: „skrze Pána našeho Ježíše Krista“; a on, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, ukazuje nebeskému Otcisvé oslavené rány „jsa vž dy ck y živ, aby za nás o rodova l.“141)

145 Hlavní část božského oficia, jak všichni vědí, tvoří žal-my. Obepínají celý den, posvěcují jej a zdobí svatostí. Pěkně

praví Kassiodor o žalmech, rozdělených do božského oficia jeho doby: „O ny … si ranním jásotem přátelsky získávají přízeň nastávajíc ího dne. Zasvěcují nám první hodinu denní,

posvěcují nám třetí hodinu, rozveselu jí nám šestou hodinu přilámání chleba, o deváté nám naznačují konec postu, uzavírajíkonec dne a zabraňují, aby se zatemnil náš duch, když přicházínoc.“142)

146 Připomínají pravdy zjevené Bohem vyvolenému národu,někdy hrozivé, jindy provanuté milou sladkostí; opakují a roz-něcují naději ve slíbeného O svoboditele, kte rá bývala kdysi živena

45



zpíváním buď u domácích krbů, nebo v samém velebnémchrámě; také staví do podivuhodného světla předpověděnouslávu Ježíše Krista a jeho svrchovanou a věčnou moc, potom

jeho příchod a jeho zm aření se v tomto pozemském vyhnanství, jeho královskou důsto jnost a kněžskou moc a konečně jeho po-žehnané námahy a jeho krev, vylitou za naše vykoupení. Stej-ně také vyjadřují radost našich duší, smutek, naději, bázeň anaši vůli, jež naprosto Bohu důvěřuje a oddaně ho miluje, a náštajemný vzestup k Božím Stánkům.

147 „Ža lm … je požehnáním lidu, chválou Boží, oslavoulidu, souhlasem všech, obecnou mluvou, hlasem Církve, zpěv-ným vyznáním víry, plnou oddaností k autoritě, radostí ze svo- body, voláním radosti, ozvěnou štěs tí.“143)

148 Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbáchoficia hojnější; ale ponenáhlu se zmenšovala a, jak jsme právěřekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řehol-níků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účast-nili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti.Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby

tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možnosti obnoventam, kde zanikl. To zajisté přinese spasitelné ovoce, budoulinešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby růz-nými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou ve-řejně i soukrom ě bez rušení zachovávány svá teční dny, kterémusí býti Bohu zvláště věnovány a zasvěceny; a předevšímneděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradilisobotu. Byloli přikázáno židům: „Šest dní budete pracovati,dne sedmého jest sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý,kdo by toho dne pracoval, ať zemře“,144) jak se nemají obávatiduchovní smrti křesťané, kteří o svátečních dnech konají slu-žebné práce a ve svém svátečním odpočinku nevěnují se zbož-nosti, ani náboženství, ale nemírně holdují vnadidlům tohotosvěta? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny boho-

poctě, jíž se klaním e Bohu a duše se živí nebeským pokrmem;

a ačkoliv Církev přikazuje jenom, aby věřící odpočívali od slu-žebných prací a aby se účastnili eucharistické oběti a nedávážádného přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě při-kázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještěvíce žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířiliBoha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubo-kou bolestí, když pozorujeme, jak v našich dobách prožívá

46



křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných di-vadel a her jsou plná, zatím co kostely jsou navštěvoványméně než se sluší. Je však beze vší pochybnosti nutno, abyvšichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučovánio pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli

bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli v y -zbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Nechť se všichni starají, aby se naučili těm textům, které sezpívají při nešporách, a nechť se snaží jejich smyslem naplnitsvou duši; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv.Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnechTvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve.Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná

pravda, z níž vzplanul m ocný oheň zbožnosti, a proudily slzy,a mně bylo v nich tak dobře.“145)

II — OKRUH TAJEMSTVÍ V LITURGICKÉM ROKU

149 Slavení eucharistické oběti a modlitby hodinek se bě-

hem celého roku především obracejí k osobě Ježíše Krista; a jsou uspořádány tak souladně a vhodně, že v nich vyniká nášSpasitel v tajemstvích svého ponížení, vykoupení a oslavení.

150 Když pak posvátná liturgie připomíná tato tajemství Je-žíše Krista, chce, aby se jich všichni věřící účastnili takovýmzpůsobem, aby božská Hlava tajemného Těla žila svou doko-nalou svatostí v jednotlivých údech. Kéž se duše křesťanů po-dobají oltářům, na nichž se znovu opakují a oživují různé částioběti, kterou obětuje nejvyšší Kněz: totiž bolesti a slzy, kterésmývají a usmiřují hříchy; prosba k Bohu, která vystupuje ažk nebi; zasvěcení a jakoby obětování sebe samého, vykonanés ochotným, velkomyslným a horlivým smýšlením, a konečněnejužší spojení, jímž svěřujeme Bohu sebe a své záležitosti aspočíváme v něm, „poněvadž duší zbožnosti je napodobovattoho, jehož ctíš“.146)

151 Shodně s těmito způsoby a pohnutkami, jimiž nám litur-gie v ustanovených obdobích předkládá k rozjímání život Je-žíše Krista, Církev nám předkládá příklady, jež máme napo-dobovat, a ukazuje na poklady svatosti, již si máme osvojit,

protože je nutno, abychom věřili to, co ústy vyznávám e a aby-chom v soukromém i veřejném životě uskutečňovali, co myslívěříme.

47



152 V posvátné adventní době v nás totiž vzbuzuje vědomíhříchů, jichž jsme se nešťastně dopustili; a vybízí nás, aby-chom, krotíce žádostivosti a dobrovolně umrtvujíce tělo, seusebírali ve zbožném rozjímání a abychom byli neseni živoutouhou navrátit se k Bohu, jenž jediný nás může osvoboditisvou milostí od skvrny hříchů a od zhoubných zel, která jsou

jejich následkem.153 Když opět přijde den narození Spasitelova, pak se zdá,

jako by nás znovu přiváděla k betlemské jeskyni, abychom setam naučili, že jest naprosto nutné, abychom se znovu naro-dili a dokonale proměnili; a to je možné pouze tehdy, když sespojíme úzce a životně se Slovem Božím, jež se stalo člově-kem, a budeme mít účast na jeho božské přirozenosti, k níž

jsme byli povýšeni.154 Připomínajíc pak svátkem Zjevení povolání pohanů ke

křesťanské víře, chce, abychom denně děkovali věčnému Bohuza tak veliké dobrodiní, abychom s velkou vírou toužili po ži-vém a pravém Bohu, abychom zbožně a hluboce chápali věcinadpřirozené a zamilovali si mlčení a rozjímání, abychom tímsnadněji nebeským darům porozuměli a dosáhli jich.

155 Ve dnech po neděli „Devítník“ a po první neděli postníCírkev, naše matka, rozmnožuje svou péči, aby každý z násuvažoval bedlivě o své ubohosti, aby byl účinně povzbuzenk nápravě mravů a aby zvláště usilovně litoval svých hříchůa smýval je modlitbou a pokáním, poněvadž vytrvalá modlitbaa pokání za hříchy nám získávají Boží pomoc, bez níž jestkaždé naše dílo marné a neplodné.

156 V posvátné době, kdy liturgie předkládá ukrutné utrpeníJežíše Krista, zve nás Církev na Kalvarii, abychom sledovalikrví zbrocené stopy božského Vykupitele, abychom s ním rádinesli kříž, abychom v sobě měli totéž smýšlení smíru a po-kání a abychom spolu s ním všichni zemřeli.

157 O svátcích velikonočních, kdy si připomínáme vítězstvíKristovo, naplňuje se naše duše vnitřní radostí; i my si mámedobře uvědom it, že musíme povstati spolu s Vykupitelem

z chladného a nečinného života k životu horlivějšímu a světěj-šímu, že se máme dát Bohu plně a velkomyslně a, nedbajícetéto ubohé země, máme pohlížeti jediné k nebi. „Jestliže tedy js te povstali s Kristem, hledejte těch věcí, které jsou svrchu,… o to pečujte, co svrchu jest .“147)

158 V době svatodušní nás pak vybízí Církev svými příkazya svým přispěním, abychom byli učelivými k působení Ducha

48



svatého, neboť on chce zapálit naše srdce Boží láskou, aby-chom tím horlivěji denně prospívali ve ctnosti, a tak se posvě-covali, jako jest svatý Kristus Pán a jeho nebeský Otec.

159 Celý liturgický rok tedy můžeme považovati za velko-lepý hymnus chvály, který křesťanská rodina podává skrzeJežíše, svého věčného prostředníka, nebeskému Otci; ale také

od nás žádá pilné a rozumně upravené studium, abychom denze dne lépe poznávali a chválili svého božského Vykupitele;a žádá též velkou a účinnou snahu a neúnavné cvičení, aby-chom napodobovali jeho tajemství, abychom dobrovolně na-stoupili cestu jeho bolestí a tak abychom jednou měli účast na

jeho slávě a na jeho věčné blaženosti.160 Z toho, co jsme až dosud vyložili, jasně vysvítá, ctihodní

bratři, jak se odchýlili od pravého a čistého pojm u liturgie tim od ern í spisovatelé, kteří jsou oklamáni domněle vyšší m ys-tickou naukou a odvažují se tvrd iti, že se nem áme soustřeď o-vat na Krista historického, ale na Krista „duchového a oslave-ného“; a nerozpakují se také tvrditi, že prý se ve zbožnostikřesťanů stala změna, jíž byl Kristus téměř zbaven svého trů-nu, poněvadž Kristus oslavený, který žije a kraluje na věkyvěků a sedí na pravici Otcově, je ukrytý, a na jeho místo byl

postaven Kristus, k terý žil tím to pozemským životem. Někteří proto zacházejí až tak daleko, že chtějí odstraniti z kostelůobrazy božského Vykupitele trpícího na kříži.

161 Ale tyto klamné domněnky jsou v naprostém rozporu sesprávnou naukou, přijatou od předků. „Věř v Krista naroze-ného v těle, — tak sv. Augustin, — a přijdeš ke Kristu, naroze-nému z Boha, Bohu u Boha.“148) Posvátná liturgie nám pak

dává celého Krista ve všech okolnostech jeho živo ta: totižKrista, který jest Slovem věčného Otce, který se rodí z PannyMarie Matky Boží, který nás učí pravdě, který uzdravuje ne-mocné, těší zarmoucené, který trpí a umírá; který pak povstá-vá jako vítěz nad smrtí, kraluje v nebeské slávě, posílá námDucha Utěšitele a který konečně stále žije ve své Církvi: „Je-žíš Kristus (jest) týž včera i dnes i na věky.“149) A dále nám ho

staví před oči nejen jako vzor k následování, nýbrž i jakoučitele, jehož máme ochotně poslouchat, jako pastýře, kteréhomáme následovat, a jako prostředníka naší spásy, zdroj našísvatosti a tajemnou Hlavu, jejíž jsme údy, žijícími jeho vlast-ním životem.

162 Poněvadž pak jeho hořké utrpení tvoří ústřední tajem-ství, z něhož pochází naše spása, je požadavkem katolické víry,

49



aby bylo postaveno do svého plného světla; jest totiž jakobystředem bohopocty, protože je eucharistická oběť denně zpří-tomňuje a obnovuje a protože se všechny svátosti připínají conejúže ke kříži.150)

163 Pro to liturgický rok, k terý zbožnost C írkve živí a do- provází, není chladným a neúčinným zpřítomněním skuteč-ností, které náleží minulosti, nebo pouhým a prázdným vzpo-mínáním na události minulých dob. Liturgický rok je spíše sámKristus, který neustále žije ve své Církvi a pokračuje v cestěsvého nezměrného milosrdenství, již začal s milosrdnýmúm yslem v tomto smrtelném životě, když chodil, dobře čině,151)aby přivedl lidské duše do styku se svými tajemstvími a aby je skrze ně oživil; a tato tajem ství jsou zajisté neustále pří-

tomná a účinná, ne neurčitým a mlhavým způsobem, o němžmluví někteří novější spisovatelé, ale, jak nás učí katolickánauka a také podle učení církevních učitelů, pro tože jsou jak vynikajícími příklady křesťanské dokonalosti, tak i pramenyBoží milosti pro zásluhy a na přímluvy Kristovy a protožesvým účinkem v nás setrvávají, ježto každé z nich je způso-

bem přim ěřeným své vlastní povaze příčinou naší spásy.

K tomu přistupuje, že zbožná matka Církev, když nám před-kládá k rozjímání tajemství našeho Vykupitele, vyprošuje svý-mi modlitbami ony nadpřirozené dary, jimiž se její synové conejvíce naplňují z moci Kristovy duchem těchto tajemství. Jehovlivem a mocí můžeme za spolupráce své vůle přijmout živo-todárnou sílu jako ratolesti ze stromu a jako údy z hlavy;a tak se můžeme krok za krokem a usilovnou prací přetvořiti„v míru věku plnosti Kristovy“.152)

III — SVATKY SVATÝCH

164 Během liturgického roku se slaví nejen tajemství JežíšeKrista, nýbrž i svátky svatých, v nichž, i když se jedná o nižšía podřízený řád, Církev vždy starostlivě předkládá věřícím

příklady svatosti, jež by je povzbuzovaly k tomu, aby se ozdo- bili tým iž ctnostm i božského Vykupitele.

165 Je totiž nezbytné, abychom následovali ctností světců,v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apo-štolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinůaž k vylití k rve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání

50



Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše askrom ná sladkost křesťanské poko ry; ve všech pak hořelažhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade přednaše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom naně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch,

z jejichž radujeme se zásluh“.153) Je tedy nutno zachovat „ne-vinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svě-domitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milo-srdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spra-vedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádnéctnosti, jež nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje,které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, aby-chom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaže-

nosti“.154) A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, Církevchce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých,k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctí-váme, i ctností následovali“.155)

166 U křesťanského lidu je však ještě jiná pohnutka k uctí-vání svatých: jsou to prosby o jejich pomoc a to, „že jsme podporováni ochranou těch, z jejichž chval se těš ím e“.156)

Z toho snadno vyplývá důvod mnohých modliteb, jež nám Cír-kev předkládá k vyprošování ochrany svatých.167 Mezi světci pak zasluhuje vynikající pocty Panna Maria,

Matka Boží. Její život je pro poslání Bohem jí svěřené úzcespjat s tajemstvími Ježíše Krista a jistě nikdo více než onanekráčel blíže a důsledněji ve šlépějích Vtěleného Slova, nikdose netěší větší přízni a moci u nejsvětějšího Srdce Božího Syna

a skrze Syna u Otce nebeského. Ona je světější nad Cherubínya Serafíny a je bez jakéhokoliv přirovnání slavnější než vši-chni ostatní svatí, poněvadž je „milostiplná“157), Matkou Božía poněvadž nám svým požehnaným porodem dala Vykupitele.K ní, jež je „Matkou milosrdenství, životem, sladkostí a nadějínaší“, se utíkáme všichni m y „lkající a plačící v tomto, slza-vém údolí“158) a s důvěrou svěřujeme její ochraně sebe a vše-chny své věci. Stala se naší matkou, když božský Vykupitel

dokonával svou oběť; a proto jsme i z tohoto důvodu jejímisyny. Ona nás učí všem ctnostem; dává nám Syna svého as ním všechnu pomoc, jíž potřebujeme, neboť Bůh „chtěl, aby-chom měli všechno prostřednictvím Mariiným“.159)

168 Touto liturgickou cestou, jež se nám každým rokemznovu otevírá, pod posvětnou činností Církve, posilováni po-mocí a příklady svatých, zvláště Neposkvrněné Panny Marie,

51



„přistupujme s opravdovým srdcem v plné víře zkropeni jsoucena srdci od svědomí zlého a umyti na těle vodou čistou“160) ke„Knězi velikému“,161) abychom žili a smýšleli jako on a aby-chom s ním vešli „do vnitřku za oponu“162) a tam ctili Otce ne- beského po celou věčnost.

169 Taková jest podstata a smysl posvátné liturgie: vzta -huje se totiž na oběť, na svátosti a na chvály Boží; rovněž mána zřeteli spojení našich duší s Kristem a jejich posvěcení skrze božského Vykupitele, aby byl oslaven Kristus a skrze něho av něm nejsvětější Trojice: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

Č Á S T Č T V R T Á

Pastýřské směrnice

I — ŽIVĚ SE DO PORUČ UJÍ I OSTATNÍ DRUHY ZBOŽ- NOSTI, JEŽ NEJSOU PŘ ÍSNĚ LITURGICKÉ

170 Aby se tím snáze oddálily od Církve omyly a přehánění pravdy, o nichž jsme mluvili nahoře, a aby mohli věříc í, ve-deni bezpečnými směrnicemi, konati liturgický apoštoláts hojným užitkem, pokládáme za vhodné, ctihodní bratři, aby-chom ještě něco připojili, čím bychom vyloženou nauku uvedliv praxi.

171 Když jsme jednali o pravé zbožnosti, prohlásili jsme, žemezi posvátnou liturgií a ostatními náboženskými úkony — jen když jsou správně uspořádány a směřují k správném u cíli — nemůže bý t opravdového rozporu; dokonce jsou něk terázbožná cvičení, která Církev kleru a řeholníkům velice do-

poručuje.

172 Chceme však, aby tato cvičení nebyla cizí křesťanskémulidu. Jsou to, abychom se zmínili aspoň o hlavních, rozjímánío duchovních věcech, zpytování svědomí, duchovní cvičenízavedená pro horlivější uvažování o věčných pravdách, ná-v š tě v y nejsvětější svátosti a různé modlitby ke cti blahosla-vené Panny Marie, mezi nimiž, jak všichni vědí, vyniká rů-ženec.163)

52



173 Těmto rozmanitým druhům pobožností nemůže chybětivnuknutí a působení Ducha svatého; vždyť všechny, i kdyžrůzným způsobem, směřují k tomu, aby obrátily a řídily našeduše k Bohu, aby je očišťovaly od hříchů a pobádaly k získáníctnosti a konečně, aby je spasitelně podněcovaly v úsilí o pra-vou zbožnost tím, že je navykají rozjímání o věčných prav-dách a že je více uschopňují k rozvažování o tajemstvích bož-ské a lidské přirozenosti Kristovy . A mimo to tím, že živív křesťanech horlivější duchovní život, připravují je, aby seúčastnili posvátných obřadů s bohatším užitkem, a zabraňujínebezpečí, že by se liturgické modlitby staly prázdným ob-řadnictvím.

174 Neustávejte tedy, ctihodní bratři, ve své pastýřské hor-

livosti doporučovati a podporovati tato zbožná cvičení, z nichžlidu vám svěřenému nepochybně poplynou spásonosné plody.Především nedovolujte — jak se někteří domnívají buď s omlu-vou obnovy liturgie, nebo hovoříce lehkomyslně o výlučnéúčinnosti a důstojnosti liturgických obřadů — aby chrámy zů-stávaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány ado-

race a návštěvy velebné svátosti, aby se zrazovalo od svatézpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláštěmezi mládeží skoro až k ochabnutí úcta Panny Marie, MatkyBoží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse.Toto jsou otrávené plody svrchovaně škodící křesťanské zbož-nosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu; jesttedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohlaživiti pouze nejsladší a nejlepší plody.

175 Poněvadž však mínění, která někteří projevili ohledněčasté zpovědi, jsou úplně cizí Duchu Kristovu a jeho nepo-skvrněné Snoubenky a jsou opravdu zhoubná pro duchovní ži-vot, připom ínáme to, co jsme o této věci s bolestí napsaliv encyklice „M ystici Corporis“ ; a znovu naléháme, abyste předkládali k vážnému rozjímání a k poslušnému uskutečňo-vání svým stádcům a zvláště kandidátům kněžství a mladým

kněžím všechno to, co jsme tam velmi závažnými slovy řekli.176 Obzvláště pak usilujte o to, aby se co nejvíce nejen

kněží, nýbrž i laiků a zvláště členů náboženských sdružení ačlenů Katolické akce účastnilo měsíčních obnov a duchovníchcvičení konaných ve stanovené dny k upevnění zbožnosti. Tatoduchovní cvičení, jak jsme již řekli nahoře, jsou velmi užiteč-ná, ba dokonce nutná, aby vštěpovala duším pravou zbožnost

53



a aby je vychovávala ke svatosti tak, aby mohly z posvátnéliturgie čerpat účinnější a hojnější dobrodiní.

177 Co však se týká různých způsobů, jimiž se konávajítato cvičení, budiž ovšem známo a jasno, že v Církvi zde nazemi, stejně jako v Církvi tam na nebesích, jest „příbytkůmnoho“164) a že aske tika nem ůže být monopolem jedince. Je-den jest Duch, k te rý však „vane, kde chce“165) a různými darya různými cestami řídí duše, jež osvěcuje, k dosažení svatosti.Jejich svoboda však a nadpřirozené působení Ducha svatéhov nich budiž věcí tak posvátnou, že není nikomu a ze žádnéhodůvodu dovoleno ji porušit anebo pošlapat.

178 Dobře však je známo, že duchovní cvičení, jež se ko-nají podle způsobu a návodu svatého Ignáce, byla plně schvá-

lena a důrazně doporučována Našimi předchůdci pro svou po-divuhodnou účinnost. I My jsme je ze stejného důvodu schválilia doporučili a rádi to i nyní opakujeme.

179 Je také naprosto nutno, aby vnuknutí k následování ake konání určitých zbožných cvičení přicházelo od Otce svě-tel, od něhož sestupuje všecko dání dobré a každý dar doko-nalý ;166) a známkou toho bude účinnost, s jakou dovedou ta to

cvičení zapůsobiti, aby bohopocta byla vždy více milována avíce se šířila, aby věřící byli poháněni usilovnější touhouk správné účasti na svátostech a k náležité službě a úctě kevšem posvátným věcem. Jestliže však by se tato cvičení mělanaopak ukázat jako překážka anebo by měla být v rozporu sezásadami a směrnicemi bohopocty, pak bychom měli bez vá-hání usuzovat, že nebyla řízena správným úmyslem, ani ve-dena osvícenou horlivostí.

180 Kromě toho jsou také jiná zbožná cvičení, která, i když podle přísného práva nepatří k posvátné liturgii, přece majízvláštní cenu a důležitost, takže jsou pokládána jakoby za vlo-žená nějakým způsobem do liturgického řádu a byla častěji

potvrzena a schválena touto Apoštolskou Stolicí a biskupy. Dotohoto počtu se zařazují modlitby, které se konají buď v mě-síci květnu ke cti Rodičky Boží Panny Marie, nebo v měsíci

červnu ke cti nejsvětějšího Srdce Ježíšova, rovněž devítidennía třídenní pobožnosti, úcta Ježíše Krista křížovou cestou a jiné podobné modlitby.

181 Poněvadž tyto pobožnosti povzbuzují lid jednak k hor-livému přijímání svátosti pokání a k řádné a zbožné účasti naeucharistické oběti a na nebeské hostině, jednak k rozjímánío ta jem stvích našeho vykoupen í a k následování zářných příkladů

54



s v a t ých, tím již přispívají spasitelným i plody k našíúčasti na liturgické bohopoctě.

182 Proto by jednal zhoubně a naprosto nesprávně, kdo byse opovážlivě odvážil přem ěnit v šechny tyto pobožnosti avtěsnat je jediné do liturgických schemat. Jest ovšem nutno,aby duch posvátné liturgie a její nařízení je tak blahodárně

ovlivňovaly, aby tam nebylo vnášeno naprosto nic, co by bylonevhodné, nebo nehodné důstojnosti domu Božího, nebo co by bylo na škodu vykonávání posvátných obřadů a překáželozdravé zbožnosti.

183 Dbejte tedy toho, ctihodní bratři, aby tato čistá a pravázbožnost denně pod vaším dohledem více prospívala a vždy bohatěji rozkvétala. A kéž vám obzvláště nebude zatěžko,

abyste všem vštěpovali do mysli, že křesťanský život nespo-čívá v mnohých a různých modlitbách a pobožnostech, nýbržspíše v tom, aby tyto modlitby opravdu přispívaly k duchov-nímu pokroku věřících a proto i ke vzrůstu celé Církve. Vždyťvěčný Otec „si nás v něm (Kristu) vyvolil před ustanovenímsvěta, abychom byli před ním svati a neposkv rněni“.167) Vše-chny naše modlitby a všechny naše pobožnosti musí tedy smě-řovati k tomu, aby obrátily a řídily všechny naše duchovnísíly k dosažení tohoto nejvyššího a nejvznešenějšího cíle.

I I — LITURGICKÝ DUCH A LITURGICKÝ APOŠTOLÁT

184 Vás pak, ctihodní bratři, důrazně vybízíme, abyste, od-stranivše bludy a nepravdy a zakázavše všechno to, co je

mimo pravdu a správný řád, podporovali tak úsilí, která dá-vají lidu hlubší poznání posvátné liturgie, aby se tak sámmohl přiměřeněji a snáze účastniti božských obřadů v opravdukřesťanském duchu.

185 Především je nutno snažiti se o to, aby všichni dbalis náležitou poslušností a náležitou vírou usnesení, která vydali buď sněm tridentský, nebo římští papežové a Posvátná kon-

gregace obřadů, a všech nařízení liturgických knih ohlednětoho, co se vztahuje k vnějšímu výkonu veřejné bohopocty.186 Ve všech věcech, které se týkají liturgie, mají se zaskví-

vati především tyto tři ozdoby, o nichž mluví Náš předchůdcePius X.: totiž svatost, které se protiví jakýkoliv světský vliv;ušlechtilost obrazů a tvarů, jíž slouží každé pravé a dobréumění; konečně obecnost, která — zachovávajíc oprávněné

55



mravy a zvyky různých krajů — vyjadřuje obecnou jednotuCírkve.168)

187 Přejeme si a vřele ještě jednou doporučujeme výzdobu posvátných chrám ů a posvátných oltářů. Každý ať se cítí prodchnut oním božským slovem: „Horlivost pro tvůj důmstravuje m ě“;169) ať se snaží podle svých sil, aby vše, aťv posvátných chrámech, ať v oděvu a liturgickém nářadíi když to nehýří bohatostí a leskem, bylo přece čisté a upra-vené, neboť vše je zasvěceno Boží velebnosti. Ačkoliv již na-hoře jsme odmítli nesprávné počínání těch, kteří pod zámin-kou návratu k prvotním dobám chtějí z chrám ů odstraniti posvátné obrazy, přece však zde pokládáme za Svou povin-nost, abychom pokárali nesprávně vychovanou zbožnost těch,

kteří ve chrámech určených k bohopoctě, nebo na samýcholtářích, bez oprávněné příčiny předkládají k uctívání mnohosoch a obrazů, kteří vystavují ostatky neuznané pravou auto-ritou, kteří konečně zdůrazňují věci zvláštní a malého význa-mu, zatím co zanedbávají věci hlavní a nutné a tak vydávajínáboženství v posměch a zmenšují vážnost bohopocty.

188 Připomínáme též dekret „o nezavádění nových způso-

bů bohopocty a zbožnosti“ ;170) jeho svědomité zachovávánidoporučujeme vaší bdělosti.189 Co se týče hudby, nechť jsou v liturgii svědomitě za-

chovávány vyhraněné a jasné směrnice, které vydala tatoApoštolská Stolice. Gregoriánský zpěv, který Církev římská považuje za svou věc, protože byl přijat od staré tradice a byl po staletí chráněn její horlivou pečlivostí, a k terý předkládávěřícím také jako jejich věc a který bezpodmínečně nařizuje pro některé části liturgie,171) nejen dodává lesku a velebnostisloužení posvátných tajemství, nýbrž i svrchovanou měrou přispívá také ke zvětšení v íry a zbožnosti účastn íků. K to-muto cíli Naši předchůdcové nesmrtelné paměti Pius X. aPius XI. nařídili — a My rádi potvrzujeme Svou autoritou je-

jich rozhodnutí — aby byl v seminářích a řeholních ústavechusilovně a svědomitě pěstován gregoriánský zpěv a aby aspoň

u významnějších chrámů byly obnoveny staré „Scholae can-torum“, jak se to již se šťastným výsledkem stalo na nemálomístech.172)

190 Mimo to, „aby se věřící činněji účastnili bohopocty, bu-diž obnoven gregoriánský zpěv i v užívání lidu v té části, kteráse týká lidu. A je opravdu naléhavé, aby se věřící účastnili

posvátných obřadů ne jako cizí a němí diváci, nýbrž hluboce

56



dojati krásou litu rg ie… , aby svůj hlas střídali dle před e- psaných směrnic s hlasy kněze nebo kůru; jestliže se to šťastně podaří, pak se již nestane, aby lid buď vůbec neodpovídalanebo stěží odpovídal slabým a polohlasitým bručením na spo-lečné modlitby, pronášené latinsky nebo v jazyce mateř-ském“.173) Shromáždění, které se pozorně účastní oltářní oběti,v níž náš Spasitel zároveň se svými syny vykoupenými jehonejsvětější krví zpívá svatební píseň své nesmírné lásky, ne-může jistě mlčeti, neboť „milující musí zpívati“174) a jak jižodedávna praví přísloví, „kdo dobře zpívá, dvakrát se modlí“.Tak Církev bojující, totiž kněžstvo zároveň s lidem, spojujesvůj hlas se zpěvy Církve vítězné a s andělskými sbory avšichni společně zpívají velebný a věčný hymnus chvály nej-

světější Trojici, jak je psáno: „S nimiž rač, prosíme, připustitii hlasy naše.“175)

191 Sotva se však může tvrditi, že z bohopocty katolickéhonáboženství by měla býti úplně odstraněna hudba a modernízpěv. Naopak, neobsahujíli nic světského, nebo nevhodného pro posvátnost m ísta a liturgického úkonu, ani nevznikajíz prázdné snahy po něčem zvláštním a neobvyklém, opravdu

je potřebí otevřít jim dveře našich kostelů , protože oba dvamohou nemálo přispěti k lesku posvátných obřadů, k pozdvi-žení myslí a zároveň k osvěžení pravé zbožnosti.

192 Také vás vybízíme, ctihodní bratři, aby se vaší péčírozmáhal lidový náboženský zpěv a jeho přesné provádění,konané s přiměřenou vážností, protože snadno může povzbu-dit a roznítit víru a zbožnost křesťanského lidu. Kéž svornýa mohutný zpěv vašeho lidu vystupuje k nebi jako hukot vlnm ořských176) a vyjadřuje lahodně a svěže jedno srdce a jednuduši,177) jak se sluší na b ra try a syny téhož Otce.

193 Skoro totéž, co jsme řekli o hudbě, lze říci i o ostatníchušlechtilých uměních, zvláště pak o umění stavitelském, so-chařském a malířském. Nelze pohrdat a všeobecně a z před- pojatého mínění odmíta t moderní obrazy a formy, jež jsou při-měřenější novým hmotám, z nichž se dnes dělají, ale je na-

prosto nutno ponechat svobodné pole i moderním u umění,sloužíli s náležitou úctou a s náležitou oslavou posvátným

budovám a posvátným obřadům, varujíc se ovšem s rozumnouvyrovnaností výstředního realismu na jedné straně a přepja-tého symbolismu na straně druhé a berouc ohled spíše na potřeby křesťanské obce, nežli na osobní úsudek a vkus uměl-ců; tímto způsobem i moderní umění může připojiti svůj hlas

57



k podivuhodnému zpěvu slávy, který v minulých stoletíchzpívali katolické víře nejvýznamnější mužové. Nemůžemevšak z povinnosti Svého svědom í jednat jinak, než že litu- jeme a zavrhujem e ty obrazy a ty formy, nedávno některým izavedené, jež se zdají býti znetvořením a kažením pravéhoum ění a jež někdy o tevřeně odporují důstojnosti, skromnostia křesťanské zbožnosti a bídně urážejí náboženský cit; takovédo našich kostelů nesmějí a musí z nich být naprosto odstra-něny jako „všeobecně všechno to, co není v souladu s posvát-ností m ís ta“.178)

194 Přidržujíce se papežských směrnic a rozhodnutí, bedlivě pečujte, ctihodní bratři, abyste osvěcovali a řídili mysl i dušiumělců, jimž bude dnes svěřen úkol obnovit anebo znovu po-

stavit tolik kostelů, poškozených nebo zničených hroznou vál-kou. Kéž sami mohou a chtějí se inspirovat božským nábožen-stvím, aby našli vhodnější a důstojnější náměty pro potřeby

bohopocty ; tak se totiž šťastně splní, že lidská umění jakobys nebe dána zazáří jasným světlem, svrchovaně podpoří lid-skou civilisaci a přispějí ke slávě Boží a ke spáse duší. Neboťumění se tehdy opravdu shodují s náboženstvím, když „jako

nejvýš vznešené služebnice slouží bohopoctě“.179)195 Jest však ještě jedna věc většího význam u, ctihodní

bratři, již obzvláště doporučujeme vaší starostlivosti a vašíapoštolské horlivosti. Všechno, co se týká vnější náboženské bohopocty , má jistě svůj význam, ale především je naléhavěnutno, aby křesťané žili liturgickým životem a živili a rozhoj-ňovali jím nadpřirozené smýšlení.

196 Postarejte se tedy horlivě, aby mladý klerus byl vycho-váván k porozumění posvátným obřadům, k pochopení jejichvelebnosti a krásy a aby se svědomitě naučil rubrikám sou-ladně s výchovou asketickou, theologickou, právní a pasto-rální. A to nejen z důvodů kulturních, nejen proto, aby byl bo-hoslovec jednoho dne schopen vykonávati náboženské obřadynáležitě, důstojně a vážně, nýbrž především proto, aby byl

vychováván v nejužším spojení s Kristem knězem a stal sesvatým přisluhovatelem svatosti.197 Všemožně též těmi prostředky a těmi pomůckami, které

vaše moudrost uzná za nejvhodnější, usilujte o to, aby klerusa lid byli jedna mysl a jedna duše; a kéž se křesťanský lid tak činně účastní liturgie, aby se vskutku stala posvátným úko-nem , jímž kněz, k terý se sta rá o duše především ve své fa rnosti,

58



spolu se shromážděným lidem vzdává věčnému Bohunáležitou bohopoctu.

198 Aby se toho vhodněji dosáhlo, jistě bude užitečné, abyse zbožní a dobře vychovaní hoši vybírali ze všech tříd věří-cího lidu, aby nezištně a rádi, zbožně a vytrvale přisluhovali

u oltáře: tento úkol měl by býti ve veliké vážnosti u rodičůa to i u rodičů vyššího postavení a vzdělání. Budouli tito hošivychováváni s náležitou péčí a pod dohledem kněze, abytento svůj úkol vykonávali ve stanovený čas uctivě a vytrvale, pak se snadno stane, že z jejich řad vyjdou nová kněžská po-volání; a kněží si nebudou stěžovati, že nemohou najít — jak se bohužel stává někdy i v nejkatoličtějších krajích — nikoho,kdo by jim při sloužení nejsvětější oběti odpovídal a přislu-hoval.

199 Snažte se svou svědomitou horlivostí dosáhnout přede-vším toho, aby všichni věřící byli přítomni na mši svaté, abysi odnášeli z ní co nejhojnější spásonosný užitek, vytrvale jim připomínejte, aby se jí zbožně zúčastnili, používajíce všechtěch oprávněných způsobů, o nichž jsme shora psali. Vznešenáoběť oltářní je základním úkonem bohopocty; je proto nutno,

aby byla zřídlem a středem i křesťanské zbožnosti. Myslete si,že jste potud neučinili zadost své apoštolské horlivosti, pokudneuvidíte, že vaši synové ve velikém počtu přistupují k ne-

beské hostině, jež je „svátostí zbožnosti, znamením jednoty a poutem lásky“.180)

200 Aby pak křesťanský lid mohl dosáhnouti těchto nadpři-rozených darů ve stále větší hojnosti, poučujte ho pečlivě o po-

kladech zbožnosti, obsažených v posvátné liturgii, vhodnýmikázáními a především rozpravami a cykly přednášek, studij-ními týdny a jinými podobnými projevy. V té věci vám budouzajisté nápomocni členové Katolické akce, neboť jsou vždy při- praveni, aby spolupracovali s hierarchií na rozšíření králov-ství Ježíše Krista.

201 Je však naprosto nutno, abyste byli pozorně bdělí vevšech těchto věcech, aby nepřišel na pole Páně nepřítel a ne-nasel koukole mezi pšenici,181) to jest, ab y nepronikly do va-šeho stádce ony jemné a zhoubné bludy nesprávného mysti-cismu a škodlivého kvietismu — tyto bludy, jak víte, byly již

Námi zavrženy182) — a též aby duše neby ly svedeny nebez- pečným humanismem, ani aby se nezaváděla klamná nauka, jež převrací sám pojem kato lické víry, ani konečně přílišnýarcheologismus v liturgických věcech. Se stejnou pečlivostí

59



dbejte, aby se nerozšiřovaly nesprávné názory těch, kteří semylně domnívají a učí, že oslavená lidská přirozenost Kristova přebývá vskutku a svou neustálou přítom ností v „ospravedl-něných“. Anebo též, že jedna a počtem táž milost, jak se říká,spojuje Krista s údy jeho tajemného Těla.

202 Nikdy neklesejte na mysli p ro nové a nové nesnáze,nikdy ať vám nechybí vaše pastýřská horlivost. „Trubte trou- bou na S ionu… , svolejte schůzi; ať se lid sejde, ať posvětí seobec, shromážděte starce, seberte děti, také ty, které prsů po-žívají ,183) a všem ožně se snažte, aby by ly chrám y a oltářevšude obklopovány věřícími, kteří by se jako živé údy spojenése svou božskou Hlavou, občerstvovali m ilostmi svátostí as ním a skrze něho slavili vznešenou oběť a vzdávali náležité

chvály věčnému Otci.

ZÁVĚR.

203 Všechny tyto věci, ctihodní bratři, jsme vám zamýšleli

psáti. A činíme to s tím úmyslem, aby Naši i vaši synové lépechápali a více si vážili nejdrahocennějšího pokladu, který je ob-sažen v posvátné liturgii: totiž eucharistické oběti, která zpří-tomňuje a obnovuje oběť kříže, svátostí, které jsou prameny božské milosti a božského života , a hymnu chvály , k terýzemě a nebe denně pozvedají k Bohu.

204 Budiž nám dovoleno doufat, že tato Naše vybídnutí povzbudí liknavé a protivící se nejen k horlivějším u a řád-nějšímu studiu liturgie, nýbrž aby i prakticky uplatňovali v ži-votě jejího nadpřirozeného ducha podle slova apoštolova:„Ducha neuhášejte.“184)

205 Těm pak, jež upřílišená horlivost žene k tomu, abyněkdy hlásali a konali věci, které My ovšem s bolestí nemů-žeme schválit, opakujeme napom enutí sv. Pavla: „Všeckovšak zkoušejte, co dobré jest, toho se d rž te“ ;185) a s otcovským

duchem je napomínáme, aby čerpali svůj způsob myšlení a ko-nání z křesťanské nauky v souhlase s příkazy neposkvrněnéSnoubenky Ježíše Krista a Matky svatých.

206 Všem pak připomínáme nutnost velkodušné a věrné po-slušnosti pastýřů, kteří mají právo a jsou vázáni povinností ří-dit celý život a především duchovní život Církve: „Poslou-chejte svých představ ených a buď te jim poddáni, neboť oni

60



bdí (nad vámi) jakožto ti, kteří vydají účet za duše vaše, abyto činili s radostí a ne se vzdechy.“186)

207 Bůh, kterého ctíme, a který „není Bohem rozbroje, nýbrž pokoje“,187) kéž nám všem milostivě udělí, abychom se v tomto pozemském vyhnanství jednou myslí a jedním srdcem účast-

nili posvátné liturgie, která jest jakousi přípravou a zárukouoné nebeské liturgie, v níž, jak doufáme, budeme jednou zpí-vati společně s nejvznešenější Matkou Boží a nejmilejší Mat-kou naší: „Tomu, jenž sedí na trůně, a Beránkovi chvála a česti sláva a moc na věky věků.“188)

208 S touto nejradostnější nadějí udělujeme všem vám jed-notlivě, ctihodní bratři, a stádci svěřenému vaší bdělosti, ja-kožto záruku božských darů a jako důkaz Své zvláštní blaho-vůle co nejlaskavěji apoštolské požehnání.

Dáno v Castel Gandolfo, u Ř íma, dne 20. listopadu 1947, de-vátého roku Našeho pontifikátu.

PIUS PP. XII.

61



POZNÁMKY

1) Tim. 2, 5. — 2) Srv. Žid. 4, 14. — 3) Srv. Žid. 9, 14. — 4) Srv. Mal. 1, 11. — 5) Srv. T r ident., sez. 22 hl. 1. — 6) S rv .tamže hl. 2. — 7) Enc. Caritate Christi, 3. 5. 1932. — 8) Srv.Motu Proprio, In coditianis precibus, 24. 3. 1945. — 9) 1 Kor.

10, 17. — 10) Sv. Tomáš A., Summa Theol., 22, q. 81 a. 1. — 11) Srv . kniha Leviticus. — 12) Srv . Žid. 10, 1. — 13) Jan 1, 14.— 14) Žid. 10, 5—7. — 15) Tamže 10, 10. — 16) Jan 1 ,9. — 17) Žid.10, 39. — 18) Srv. 1 Jan 2, 1. — 19) Srv. 1 Tim. 3, 15. — 20) Srv.Bonifác IX, Ab origine mundi, 7. 10. 1391; Kalist III., SummusPontifex, 1. 1. 1456; Pius II., Triumphans Pastor, 22. 4. 1459;Innocenc XI., Triumphans Pastor, 3. 10. 1678. — 21) Efes. 2.

19—22. — 22) Mat. 18, 20. — 23) Skutk y 2, 42. — 24) Kolos. 3,16. — 25) Sv. Augustin, Epist. 130, ad Probam , 18. — 26) Ř ím-sk ý misál, pref. vánoční. — 27) I. kardinál Bona, De divina psalmodia, hl. 19, § 3, 1. — 28) Ř ímský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní. — 29) Srv. M arek 7 ,6 a Is. 29, 13. — 30) 1 Kor.11, 28. — 31) Ř ím ský misál, Popeleční středa: modlitba poudělení popelce. — 32) De praedestinatione sanctorum, 31. —

33) Srv . Sv. Tomáš A., Summa Theol., 2—2, q. 82 a. 1. — 34) Srv. 1 Kor. 3, 23. — 35) Žid. 10, 19—24. — 36) Srv. 2 Kor.6, 1. — 37) Srv. C. I. C., can. 125, 126, 565, 571, 595, 1367. — 38) Kolos. 3, 11. — 39) Srv. Gal. 4, 19. — 40) Jan 20, 21. — 41) Luk. 10, 16. — 42) Marek 16, 15—16. — 43) Pontif. Rom., Deordinatione presbyteri, in manuum unctione. — 44) Enchiri-dion, cap. 3. — 45) De gratia Dei „Indiculus“. — 46) Sv. Au-gustin, Epist. 130, ad Probam, 18. — 47) Srv. Const. Divini cul-tus, 20. 12. 1928. — 48) Const. Immensa, 22. 1. 1588. — 49) C.I. C., can. 253. — 50) Srv. C. I. C., can. 1257. — 51) Srv. C. I.C., can. 1261. — 52) Srv. Mat. 28, 20. — 53) Srv . Pius VI.,Const. Auctorem Fidei, 28. 8. 1794, nn. 31—34, 39, 62, 66, 69— 74. — 54) Srv. Jan 21, 15— 17. — 55) Skutky 20, 28. — 56) Ž.109, 4. — 57) Jan 13, 1. — 58) Trident., sez. 22 hl. 1. — 59) Tam-že, hl. 2. — 60) Srv . Sv. Tomáš A., Summa Theol., 3, q. 22 a. 4.

— 61) Jan Zlatoústý, In Ioann. Hom., 86, 4. — 62) Ř ím. 6, 9. — 63) Srv. Ř ímský misál, preface. — 64) Srv. tamže, kánon. — 65) Marek 14,23. — 66) Ř ímský misál, preface. — 67) 1 Jan 2 ,2. — 68) Ř ímský misál, kánon. — 69) Sv. Augustin, De Trinit., lib.13. c. 19. — 70) Žid. 5, 7. — 71) Srv. sez. 22 hl. 1. — 72) Srv.Žid. 10, 14. — 73) Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n. 16. — 74) Gal. 2, 19, 20. — 75) Enc. Mystici Corporis, 29. 6. 1943. —

62



76) Ř ímský misál, sekre ta 9. neděle po sv. Duchu. — 77) Srv. sez.22 hl. 2 a kánon 4. — 78) Srv. Gal. 6, 14. — 79) Mal. 1, 11. — 80) Filip. 2, 5. — 81) Gal. 2, 19. — 82) Srv. Trident., sez. 23 hl. 4.

— 83) Srv. Sv. Robert Bellarmin, De m issa, 2, cap. 4. — 84) DeSacro Altaris Mysterio, 3, 6. — 85) De Missa, 1, cap. 27. — 86) Ř ím ský misál, m ešní řád. — 87) Tamže, mešní kánon. — 88) Ř ím ský misál, mešní kánon. — 89) 1 Petr, 2, 5. — 90) Ř ím.12, 1. — 91) Ř ím ský misál, mešní kánon. — 92) Pontif. Rom.De ordinatione presbyteri. — 93) Tamže, De altaris con-secrat., Praefatio. — 94) Srv. Trident., sez. 22 hl. 5. — 95) Gal.2, 19. 20. — 96) Srv. Serm o. 272. — 97) Srv. 1 Kor. 12, 27.98) Sr v. Efes. 5, 30. — 99) Srv. Sv. Robert Bellarm., De Missa, 2,cap. 8. — 100) De Civ. Dei, lib. 10, cap. 6. — 101) Ř ím ský mi-

sál, mešní kánon. — 102) Srv. 1 Tim. 2, 5. — 103) Enc. Certioreseffecti, 13. 11. 1742 § 1. — 104) Trident., sez. 22, kánon 8. — 105) Ř ím ský misál, kolekta svátku Božího těla. — 106) 1 Kor.11, 24. — 107) Sez. 22 hl. 6. — 108) Enc. Certiores effecti, §

— 109) Sv. Luk. 14, 23. — 110) 1 Kor. 10, 17. — 111) Srv. Sv.Ignác muč., Ad Ephes., 20. — 112) Ř ím ský misál, mešní ká-non. — 113) Efes. 5, 20. — 114) Ř ím ský misál, postcom munio n e-

děle v okt. Nanebevst. — 115) Tamže, postcommunio neděle 1. po sv. Duchu. — 116) C. I. C., can. 810. — 117) Lib. 4, cap. 12. — 118) Dan. 3, 57. — 119) Srv. Jan 16, 23. — 120) Ř ím sky misál,sekreta mše o nejsv. Troj. — 121) Jan 15, 4. — 122) Trident.,sez. 13, kánon 1. — 123) Conc . Constant. II, Anath. de t r ib.Capit., can. 9 collat. Conc. Ephes., Anath. Cyrill., can. 8. Srv.Conc. Trid., Sess. 13, can. 6; Pius VI., Const. Auctorem Fidei,n. 61. — 124) Srv. Enarr. in Ps. 98, 9. — 125) Zjev. 5, 12 srov.7, 10. — 126) Srv. Trident., sez. 13 hl. 5 a kánon 6. — 127) In 1ad Cor., 24, 4. — 128) Srv. 1 Petr, 1, 19. — 129) Mat. 11, 28. — 130) Srv . Ř ímský misál, kolekta ve mši posv . chrámu. — 131) Ř ím ský misál, sekv. Lauda Sion o svátku Božího Těla. — 132) Luk. 18, 1. — 133) Žid. 13, 15. — 134) Srv. Skutky 2, 1—15. — 135) Tamže, 10, 9. — 136) Tamže, 3, 1. — 137) Tamže, 16, 25. — 138) Ř ím. 8, 26. — 139) Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 85, n. 1. —

140) Sv. Benedikt, Regula Monachoram, c. 19. — 141) Žid. 7,25. — 142) Explicatio in Psalterium , předmluva. — 143) Sv.Ambrož, Enarrat. in Ps. 1. n. 9. — 144) Exod. 31, 15. — 145) Vyznání, kn. 9, hl. 6. — 146) Sv. Augustin. De Civ. Dei, Lib.8, cap. 17. — 147) Kolos. 3, 1—2. — 148) Sv. Augustin Enarr. inPs. 123, n. 2. — 149) Žid. 13, 8. — 150) Sv. Tomáš A., SummaTheol., 3, q. 49 a q. 62 a. 5. — 151) Srv. Skutky. 10,38. — 152) Efes.

63'



4, 13. — 153) Ř ímský misál, kolekta 3. mše pro více muč. m imočas. velik. — 154) Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omni-um Sanct. — 155) Ř ímský misál, ko lekta mše sv. Jana Dam as-cen. — 156) Sv. Bernard, Sermo 2 in festo omnium Sanct. — 157) Luk. 1, 28. — 158) „Zdrávas Královno.“ — 159) Sv. B ernard,In Nativ. B. M. V., 7. — 160) Žid. 10, 22. — 161) Tamže, 10, 21. — 162) Tamže, 6, 19. — 163) Srv. C. I. C., can. 125. — 164) Srv.Jan, 14, 2. — 165) Jan, 3, 8. — 166) Sr v. Jak. 1, 17. — 167) Efes.1, 4. — 168) Motu Proprio Tra le sollecitudini, 22. 11. 1903. — 169) Ž. 68, 10; Jan 2, 17. — 170) Suprem a S. Congr. S. Officii:Decretum, 26. 5. 1937. — 171) Srv. Pius X., Motu Proprio Trale sollecitudini. — 172) Srv. Pius X., loc. cit.; Pius XI., Const. Di-vini cultus, 2. 5. — 173) Pius XI., Const. Divini cultus, 9. —

174) Sv. Augustin, Serm. 336, n. 1. — 175) Ř ím ský misál, p re-face. — 176) Srv. Sv. Ambrož, Hexameron, 3, 5, 23. — 177) Srv.Skutky. 4, 32. — 178) C. I. C., can. 1178. — 179) Pius XI., Const.Divini cultus. — 180) Srv . Sv. Augustin, T ract. 26 in Joan., 13.

— 181) Srv. Mat. 13, 24—25. — 182) Enc. M ystici Corporis. — 183) Joel 2, 15— 16. — 184) 1 Soluň. 5, 19. — 185) Tamže, 5, 21. — 186) Žid. 13, 17. — 187) 1 Kor. 14, 33. — 188) Zjev. 5, 13.

P I U S X I I .

„ M E D I A T O R D E I “ENCYKLIKA O POSVÁTNÉ LITURGII

V překladu brněnských bohoslovců a za redakce Dr Vladimíra

Nováčka jako přílohu 75. ročníku časopisu katolických bohoslovců

„MUSEUM“ vydala Sušilova literární jednota bohoslovců v Brně,

Antonínská 1, vytiskla knihtiskárna Typos v Brně — Cena 20 Kčs

64





Documents

Mediator Dei – PIUS XII