filozofická fakulta univerzity karlovy, 2015

KONTEXTOVÉ

FAKTORY VE VÝVOJI

GRAMATICKÝCH

KATEGORIÍ

Mirjam Fried

Publikace vznikla v rámci projektu č. P406-11-2021, podporovaného Grantovou agenturou ČR.

Recenzovalyprof. Laura A. JandaMgr. Michaela Martinková, PhDr.

© Mirjam Fried, 2015© Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015

Všechna práva vyhrazena

ISBN 978-80-7308-570-4

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Fried, MirjamKontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií / Mirjam Fried. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015. – 179 stran. – (Trivium ; 8. svazek)Anglické resuméISBN 978-80-7308-570-4

811.162.3‘0 * 81‘367.625.43 * 81‘367.623 * 81‘ 367.625.44 * 81‘0 * 81‘366.5 * 81‘1– staročeština – 12. -16. století– příčestí– přídavná jména– slovesná přídavná jména– vývoj jazyka– mluvnické kategorie– kontext (lingvistika)– monografie

811.162.3 – Čeština [11]

Obsah

1. Složená participia přítomná jako jazyková kategorie 91.1. Od synchronní variabilnosti k diachronní změně 9

1.1.1. Polyfunkčnost staročeského složeného participia přítomného 91.1.2. Teoretický význam 13

1.2. Jazykový materiál 141.3. Analytický rámec a teoretická východiska 161.4. Organizace knihy 20

2. Transpoziční morfologie a kategorialita 212.1. Transpoziční morfologie v české tradici 212.2. Gramatikalizační teorie 252.3. Konstrukční gramatika v diachronní analýze 332.4. Konstrukcionalizace 382.5. Vývoj staročeského participiálního adjektiva v adnominálních kontextech 41

3. Distribuce adnominálního participiálního adjektiva 453.1. Morfologická stavba staročeského participiálního adjektiva 463.2. Základní kritéria pro analýzu kategoriálních posunů 49

3.2.1. Vymezení základního kontrastu mezi predikativní a atributivní platností 49

3.2.2 Slovesný potenciál staročeského participiálního adjektiva v adnominální pozici 52

3.3. Ústup slovesných rysů staročeského participiálního adjektiva 57

3.3.1. Interní rysy 603.3.2. Vliv jazykových faktorů mimo strukturu participiálního adjektiva 66

3.4. Shrnutí 76

4. Krystalizace atributivní funkce 784.1. Profilování děje vs profilování jeho participantů 79

4.1.1. Participiální adjektivum jako prostředek k profilování celistvé události 794.1.2. Funkčně nevyhraněné případy 824.1.3. Participiální adjektivum jako prostředek k profilování participantů 85

4.2. Od atributivních participií k lexikálním adjektivům 954.2.1. Souhra sémantiky a syntaxe 954.2.2. Adjektivní významy 964.2.3. Distribuce v textech 99

4.3. Konstrukční reprezentace 1014.4. Shrnutí 105

5. Pseudo ‑participia 1075.1. Podstata nepravidelné morfologické stavby staročeského participiálního adjektiva 109

5.1.1. Pseudo ‑participia a konjugační paradigma 1095.1.2. Pseudo ‑participia jako gramatická konstrukce 113

5.2. Syntaktická distribuce pseudo ‑participií 1175.2.1. Funkční platnost staročeských pseudo ‑participií 1185.2.2. Kvantitativní strovnání participiálních adjektiv a pseudo ‑participií 120

5.3. Adjektivní významy 1265.4. Konstrukční analýza 1315.5. Shrnutí 135

6. Gramatikalizace funkčně ‑formálních preferencí 1376.1. Gramatikalizace, lexikalizace, konstrukcionalizace 1376.2. Proměnlivá kategorialita v konstrukčně ‑gramatickém přístupu 142

6.2.1. Konstrukční reprezentace gramatické reorganizace 1426.2.2. Vyrovnávání nekongruentních konstrukčních podmínek 1466.2.3. Chronologické shrnutí 150

Závěr 156

Použité zkratky 159Zdrojové texty 161Slovesa v použité databázi 167Bibliografie 169Rejstřík 178Resumé/Summary 181

od synchronní variabilnosti k diachronní změně 9

1. Složená participia přítomná jako jazyková kategorie1

Jedním z charakteristických jevů v historickém vývoji češtiny a slo‑vanských jazyků obecně je vznik tzv. složených tvarů (např. mladý) v adjektivní morfologii, v kontrastu ke tvarům jmenným (mlád). Problematice těchto adjektiv dále přidává na zajímavosti fakt, že se netýká jen vývoje od jmenných tvarů k adjektivním (mlád → mlad ‑ý), ale že zahrnuje i z jiných jazyků dobře známý vývoj od tvarů pů‑vodně slovesných – tj. od participií, čímž v češtině vznikla adjektiva typu prohraný, přeživší, znalý atd. (k jiným jazykům srov. např. Hopper – Thompson 1984; Haspelmath 1990). U většiny těchto od původu participiálních adjektiv jde o vývoj zcela přirozený, neboť se jedná vesměs o participia vyjadřující nějaký nastalý stav, čímž se jejich význam i funkce dobře shoduje s primárním významem a syn‑taktickou funkcí adjektiv, tj. vyjadřováním statické vlastnosti, jež dále modifikuje referenci nějaké substance.

1.1. Od synchronní variabilnosti k diachronní změně

1.1.1. Polyfunkčnost staročeského složeného participia přítomného

Za zvláštní podtyp však musíme považovat deverbální adjektiva, je‑jichž původ je v participiích přítomných (nesa, plivaje, žádaje atd.). Tato participia primárně vyjadřují aktivní děj, nikoli stav, a dá se tedy předpokládat, že jejich přechod ke kategorii adjektiv nebude tak přímočarý, jako je tomu u participií minulých (přeživ) či pasívních

1 Publikace byla vypracována v rámci projektu č. P406–11–2021, podporovaného Grantovou agenturou ČR. Zároveň si moje poděkování zaslouží všechny kolegyně a kolegové, se kterými jsem svou práci v průběhu příprav konzultovala a jejichž připomínky a nápady rozhodně přispěly ke konečnému tvaru. Zejména děkuji Elizabeth Trau-gottové za četné diskuse nad otázkami teoretickými, ale také pracovníkům odd. staré češtiny v ÚJČ AV ČR, kteří mi umožnili přístup k archivnímu materiálu jazykovému i textovému, a obzvlášť Miladě Homolkové a Věře Chládkové za jejich nezištnou odbornou pomoc a rady. V neposlední řadě si mé upřímné poděkování zaslouží i obě recenzentky, jejichž velmi pozorné čtení a z něj plynoucí postřehy a otázky mi jednak pomohly lépe promyslet a formulovat někte-ré zapeklité pasáže a jednak i zabránily pár vyloženým interpretačním přešlapům způsobeným mou nepozorností.

10 složená participia přítomná jako jazyková kategorie

(prohrán), která označují výsledek děje, nikoli jeho aktuální průběh. Přesto však i participia přítomná aktivní dala v češtině a slovanských jazycích (s jistými omezenými paralelami i v jazycích germánských) vznik složeným tvarům (nesoucí, plivající, žádající), a nabízí se tedy otázka, co přesně tento vývoj motivovalo a formovalo, jak probíhal v čase a k jakým vedl výsledkům, anebo naopak do jaké míry přetrvává pro ně typické napětí mezi verbálními a neverbálními vlastnostmi. A právě raná historie českých „participiálních adjektiv“ (PA), jejichž původ je v participiích přítomných aktivních, je předmětem této studie, a to v zachycení nejstaršího stadia jejich vývoje: zaměřím se pouze na jejich počáteční podobu a následné proměny v období staré češtiny, tj. od nejstarších dochovaných dokladů z konce 12. století až k poslední fázi staročeského stavu na přelomu 15. a 16. století. V tomto období totiž můžeme nejlépe postihnout všechny detaily složitého procesu, který vedl od široké polyfunkčnosti k postupné krystalizaci funkční i formální, již známe ze současného jazyka.

Pro úvodní ilustraci nechť poslouží následující příklady někte‑rých užití staročeských PA. Jejich distribuce a funkční spektrum představuje poměrně široký záběr, který zahrnuje vyjádření ak‑tuálního děje (1), jednoznačně atributivní funkci (2) i označování jedince, tj. funkci syntaktického substantiva (3). Už toto rozložení naznačuje neusazený stav slovnědruhového rozlišování, pro něž je ve staré češtině charakteristická právě ještě značná prostupnost mezi jednotlivými funkcemi. Z tohoto důvodu je také vhodné při‑pomenout, že termín „participiální adjektivum“ se vztahuje pouze k morfologické formě daných výrazů, ale rozhodně není možné ho brát jako přímý odkaz na jejich funkční platnost a distribuci.

(1) a. uslyšel žáčka dřéveřečený verš zpievajíciehoPA.ACC.SG

‚uslyšel žáčka, jak zpívá zmíněnou píseň‘ [PovOl 255; přelom 14./15. stol.; zábavná próza]

b. scházejícímPA.DAT.PL jim z huory přikázal jim ježíš ‚když scházeli z hory, Ježíš jim přikázal…‘ lat. descendentibus illis (ablativus absolutus) [EvOl Mt 17,9; pozdní 14. stol.; biblický text]

od synchronní variabilnosti k diachronní změně 11

rkp. varianty: když jdiechu [BiblDrážď, ‑Ol, ‑Pad, EvPraž], chodiece [EvRajhr], když sú sstupovali [BiblPraž]

(2) ať patříme na tvój kajícíPA.ACC.SG život a následujeme tebe ‚ať hledíme na tvůj život plný pokání a následujeme tě‘ lat. pulchritudinem tuae castitatis ‚krásu tvého pokání‘ [VýklŠal 122a; pol. 15. stol.; výkladová náboženská próza]

(3) na vuoli věříciehoPA.GEN.SG jest diel od jednoho spolurukojmí vzieti ‚je [ponecháno] na vůli věřitele, aby si vzal od jednoho z garantů část

platby‘ [ProkArs 168; konec 15. stol.; manuál pro psaní právních textů]

Byť jde ve všech čtyřech příkladech o stejný morfologický útvar, jsou už na první pohled zřetelné některé rysy, kterými se od sebe podstatně liší jeho užití. V příkladech (1a) a (1b) vyjadřuje PA děj, který probíhá souběžně s dějem hlavním, ale (1b) navíc před‑stavuje svébytný syntaktický podtyp: PA scházející je součástí tzv. absolutní vazby (zde konkrétně dativus absolutus), která odpovídá úplné propozici a jednoznačně vyjadřuje sekundární predikaci pro‑bíhající zároveň s dějem věty hlavní. Naproti tomu v příkladu (2) rozvíjí PA kající substantivum život vyjádřením nějaké jeho vlastnosti. A nakonec v příkladu (3) má PA věřící význam činitelského jména a nacházíme ho zde v pozici adnominálního jmenného přívlastku v genitivu. Toto funkční spektrum lze v přehledu shrnout následovně (V = verbum, A = adjektivum, N = nomen, SP = sekundární predikát):

Všechny tři funkce jsou v nějaké míře doloženy už v nejstarších do‑chovaných textech, ale atributivní i pojmenovávací funkce nabývají na

(4) a. predikativní b. atributivní c. pojmenovávací (přišel jsem) věříc‑í věříc‑í člověk věříc‑í V SP A N N ‚(přišel jsem) ‚křesťan‘ ‚křesťan; věřitel‘ protože/dokud/když/ačkoli jsem věřil‘

12 složená participia přítomná jako jazyková kategorie

výraznosti během 14. století a jsou spojeny s explozí nových význa‑mových posunů. Ne všechny v jazyce zůstaly až do současnosti, ale celkový stav z počátku 16. století už je v základech srovnatelný se sta‑vem v současné češtině: PA vyjadřují stavy a charakteristické vlastnosti (vařící, nemohoucí, vroucí), případně probíhající procesy, nebo se uplat‑ňují jako činitelská jména určitého sémantického typu (vyučující), tedy funkce, které odpovídají typům (4b) a (4c). Protože jde evidentně o oblast materiálově i analyticky velmi rozsáhlou a vývoj směrem k ad‑jektivům vs směrem k substantivům představuje rozdílné analytické problémy, v této práci se soustředím pouze na vztah mezi typem (4a) a (4b), tedy na přecházení mezi adverbální predikativní funkcí naznače‑nou v příkladu (1) a atributivním užíváním, které ukazuje příklad (2).2

Už z tohoto stručného úvodu je zřejmé, že by bylo značným zkreslením situace, kdybychom chtěli považovat stav staročeský za jednoduše srovnatelný se stavem současným. Naopak je třeba po‑drobného zpracování distribuce staročeských PA a jeho postupné krystalizace právě v samotném staročeském kontextu, jednak aby‑chom mu správně porozuměli jakožto svébytému jazykovému prostředku, ale především abychom skrze toto poznání získali vhled i do způsobu, jakým se obecně formují gramatické kategorie. Obojí představuje aktuální výzkumná témata.

Ačkoli jde u PA o kategorii ve staré češtině dobře doloženou (viz kapitola 2), nedočkala se v dlouhé a bohaté historii české dia‑chronní lingvistiky ucelenějšího studia a soustavného zpracování. A přitom představuje nejen praktický problém např. z hlediska lexi‑kografického (srov. Staročeský slovník, 1968: 31) či zajímavé podněty pro srovnávací popis ve slovanském kontextu, ale především nabízí nadmíru užitečný a informativní materiál pro podrobný popis a ana‑lýzu komplexních gramatických změn a gramatické organizace. V nejobecnější rovině klade vývoj staročeských PA otázky po fakto‑rech, které sehrály rozhodující roli v postupné fixaci morfologicky vymezených slovních druhů sloveso vs substantivum vs adjektivum, protože ve staré češtině šlo ještě o slovnědruhové rozlišení podstatně

2 Problematika činitelských jmen je částečně zpracovaná v několika dílčích studiích (Fried 2007, 2009a), ale některé aspekty jejich historie ještě stále čekají na podrobnější analýzu.

181

Resumé/Summary

The topic of this study is framed by one of the fundamental questions in linguistic theorizing, namely, the nature, origin, and development of grammatical categories and grammatical organization in general. This broad question, in turn, leads to analytic and methodological challenges facing contemporary diachronic linguistics, and particularly the issue of capturing, in a systematic and cognitively and communicatively plausible way, the gradience of grammatical categories and thus also the inherently dynamic nature of linguistic structure. Taking as a starting point the advances in grammaticalization research, the present volume proposes a way of addressing these broad questions by adopting a constructionist approach to language change and recategorialization. This approach works with two fundamental assumptions: (i) mental representations of linguistic structure, including their changes over time, are crucially based on complex, multidimensional cognitive objects called ‚grammatical constructions‘ and (ii) categorial change originates in the intricate interaction between a particular item and certain concrete contexts in which it is used.

The theoretical questions are explored through a detailed analysis of the so ‑called participial adjectives in Old Czech, the type žádající/žádúcí. Their early history has not been studied systematically before and yet, it provides the perfect testing ground for the hypotheses about the gradualness of linguistic change and the nature of categoriaal shifts: the development illustrates the crystallization of a conventionalized encoding of the distinctions between predicative, attributive, and referential functions, which gradually emerged from a previously more fluid and context ‑dependent system of differentiation. The investigation, which is based on authentic Old Czech material, covering both regularly and irregularly formed tokens, aims at identifying specific recurring semantic and pragmatic features that motivated the gradual reorganization of the relevant grammatical patterns and the categorial status of the participial form. The inclusion of seemingly non ‑systematic tokens on the

182 resumé/summary

margins of regular paradigms has turned out to be a valuable source of a richer understanding of the processes language users employ in working out novel combinations, which in turn may manifest themselves in the reorganization of a given grammatical system.

Mirjam FriedKontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta,nám. Jana Palacha 2, Praha 1,jako 8. svazek ediční řady Trivium

Jazyková redakce Klára KunčíkováTypografická osnova František ŠtormSazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz)Tisk Tiskárna PROTISK, s. r. o., České BudějoviceVydání první, Praha 2015