idnes.cz

MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016 1

Mimořádná příloha

Češi ve světě

Marek Hrubec jeasi jediný českýrektor, který sepotýká s výpadkyelektřiny a vodyna akademicképůdě. Pracuje totižv Burundi.Tereza HronováSpolečnost Člověk v tísni

Na hranici nestabilního Bu-rundi vznikla díky podpo-ře českých akademiků uni-verzita. „Snažíme se učitto, co je užitečné pro da-

nou oblast,“ říká její první rektor,Marek Hrubec z Akademie věd.

Jak se zakládá taková univerzitav Burundi?Nápad založit univerzitu ve východ-ní Africe nevznikl na zelené louce.Moji afričtí a čeští kolegové a přáte-lé se dlouho věnují rozvojové po-moci a já, akademik, s nimi tento zá-jem sdílím v rámci mého zaměření,což jsou globální studia.Zabývám se výzkumem různých

stránek globalizace, včetně konflik-tů s celosvětovými dopady. To měsamozřejmě vede k zaměření na ob-lasti, které nejvíce trpí chudobou,tedy na subsaharskou Afriku, na In-dii apod. Kamarádka a kolegyně o

tomto mém zájmu věděla a kontak-tovala mě. Mám zkušenost s cho-dem univerzit a vědeckých institucív mnoha oblastech světa: v Evropě,USA, Indii, Brazílii, Chile i v afric-kých zemích. Stal jsem se prvnímrektorem univerzity. To je mnohopráce nejen s vlastním chodem uni-verzity. Kromě vedení kolegů nauniverzitě to znamená také komuni-kaci s ministerstvem školství, s gu-vernérem a dalšími představitelistátu a provincie ohledně pozemkůči cest, s rozvojovými organizacemia velvyslanectvími ohledně finanč-ní a další podpory.Zakládat univerzitu v chudých

podmínkách na hranicích Burundi,Rwandy a Konga znamená nejen

obědy a večeře s místními vlivnýmilidmi, ale také starost o zavedenívody nebo elektřiny do školy.

Proč jste se rozhodli založit jizrovna tady?Na různých místech světa, zejménav těch chudých, mají lidé zájem ovysokoškolské vzdělávání. Burundije podle mnoha statistik pátou nej-chudší zemí na světě, kde univerzi-ty chybějí. V oblasti na hranicíchBurundi, Rwandy a Konga navíc ni-kdy žádná univerzita nebyla. Kro-mě toho po sobě genocida ve Rwan-dě, krvavé konflikty v Kongu a ob-čanská válka v Burundi zanechalyneblahé stopy, které ovšem lze čás-tečně napravit vzděláním. Pomociprávě v této oblasti mi dávalo většísmysl než pomáhat někde jinde. Na-víc to byla výzva.

Univerzita se nachází v jedné znejchudších zemí světa, kde na-víc po pokusu o státní převratzuří konflikt. Jak se vypořádává-te s těmito podmínkami?Nemůžu si stěžovat. Zakládat uni-verzitu do této oblasti jsem jel prá-vě proto, že tam jsou tyto obtížnépodmínky. Nicméně jsem netušil,že tam proběhne vojenský převrats mnoha násilnostmi, ozbrojenáokupace burundských opozičníchjednotek s podporou Rwandy a vý-chodního Konga. Ozbrojené střety– se stovkami raněných a více nežstovkou mrtvých – se nevyhnulyani našemu univerzitnímu městu.

Pokračování na straně 4

Sedmatřicetiletý ekonom Jiří Bed-nář z Brna pracoval v prestižní audi-torské firmě nebo pro vlastníka čer-nouhelných dolů. Pak se rozhodlvyrazit na misi společnosti Člověk vtísni v Barmě. Místo vyžehlené koši-le teď nosí do práce dlouhou barm-skou sukni, takzvanou longyi, a užnemusí tolik spěchat.„Ve firmách jsem často slyšel, jak

jsou lidé frustrovaní, dřou, nemajíčas na osobní život. Není jednodu-ché přestat přemýšlet o procen-tech ze zisku a tvrdých finančníchukazatelích. To, že něco děláte ne scílem získat, ale s cílem dávat, je ne-zvyk,“ popisuje rozdílnost nezisko-vého a soukromého sektoru.Oceňuje, že v Barmě je možné

oprostit se od konzumu, který hostejně nedělal šťastným. „V Evropějsme obklopeni věcmi, které nema-jí hodnotu. Tady tu hodnotu ovšemzískávají,“ říká. Jako finančnímana-

žer mise společně se třemi místní-mi kolegy kontroluje finanční trans-akce, faktury a smlouvy. Dohlíží,komu a za co Člověk v tísni platí,zda jsou projekty efektivní a zodpo-vídá za vyúčtování využitých pro-středků do poslední koruny. Na roz-díl od komerční sféry nakládá z vel-ké části s veřejnými zdroji a má takodpovědnost k dárcům – jsou mezinimi obyčejní lidé, ale třeba i Evrop-ská unie nebo česká vláda.„Snažím se vymýšlet, jak dělat

úkoly snáz, rychleji a efektivněji.Čekám, že té práce budu mít méněa méně a moji barmští kolegovévíce a více. Vidím, že můj týmopravdu roste,“ popisuje Jiří Bed-nář, který podrobuje důkladnézkoušce své manažerské dovednos-ti – učí se motivovat lidi z jiné kultu-ry, předávat jim odpovědnost a zvy-šovat jejich kompetence.

Pokračování na str. 2

U prostřed africké Angoly jsemse setkala s Ludmilou, kteráje sice Angolanka jako pole-

no, ale mluví krásnou češtinou. Stu-dovala totiž v Praze. Chutnaly jíknedlíky a ráda vzpomíná na Kar-lův most.Ve „velkém“ Kongu i v té nejza-

padlejší vesnici, kde není elektric-ký proud a nevedou tam silnice,místní kluci komolí jména slav-ných českých fotbalistů. Vzdělaněj-ší lidé tu znají také bývalého prezi-denta Václava Havla. V Nigérii ob-chodují české firmy – ať už se žilet-kami, nebo kvalitním brokátem.Etiopie je prioritní zemí české vlá-dy a hned několik organizací tuvede rozvojové projekty. Zlepšujívzdělávací systém, zemědělské po-stupy i protierozní opatření. A Etio-pané si dobře uvědomují, odkudpřichází pomoc.V gruzínských horách se můžete

vydat na túru po „českých“ turistic-kých značkách, stejně jako v Brazí-lii. V kambodžskémměstě Takeoprý kdysi Československo pomoh-lo postavit místní nemocnici.Zkrátka české stopy i Češi samot-

ní jsou snad všude, což je vzhle-dem k tomu, jak malou zemí jsme,celkem k podivu. Možná se po pře-čtení této speciální přílohy budetedivit i vy.

ProfilMarek Hrubec

Zaměřuje se nasociální, ekono-mické, politicképroblémy a oz-brojené konflik-ty, na odstraňo-vání chudoby a

lepší vzdělávání v rozvojových ze-mích. Vede Centrum globálníchstudií na Filozofickém ústavu Aka-demie věd ČR v Praze. Přednášelv Brazílii, Chile, Indii či Indonésii.Byl prvním, zakládajícím rektoremEast Africa Star University na hrani-ci Burundi, Rwandy a DR Konga.

Pomoc v Kongu Lepší zdravotní péči, přístup k pitné vodě i léčbu podvýživy řeší společnost Člověk v tísni v Demokratické republice Kongo od roku 2008. Lidé na fotografii se učí také základníznalosti práva. Zjistili například to, že děti se bez porodního certifikátu nemůžou zapsat do školy, komu hlásit domácí násilí nebo jak prokázat vlastnictví půdy. Foto: Tereza Hronová

Žiji tady a teď, říkáekonom v Barmě

Kde Česko pomáhá?Mapa světa s místy, kde české ne-ziskové organizace, univerzity či fir-my stavějí školy, pomáhají ve zdra-votnictví, lidem žijícím uprostřed vá-lek a podobně. Strana 3

Češka sní o chlebu s máslemJihočeška na Filipínách idylku ob-čas nemá, ale svou charitativní prá-ci miluje. Strana 3

Syřané prosí o pomocHumanitární pracovníci považujíAleppo za nejnebezpečnější městosvěta, bombardování téměř neustá-vá. Syřané se bojí, že na ně světzapomněl! Strana 4

Český slabikář zná i AfrikaPomáhá ve Středoafrické republi-ce, jejíž obyvatelé patří k nejméněvzdělaným na světě. Strana 5

Ženy se učí od šperkařůMistři z Trutnova jezdí na Západníbřeh Jordánu, kde je vysoká neza-městnanost, učit chudé ženy nové-mu řemeslu - výrobě šperků. Samise jejich nápady inspirují. Strana 6

BurundiMnoho zdejších dětí nechodí do školy. Není dost školních budovani učitelů. Na univerzitu se dostane jen zlomek populace. Foto: Profimedia

Co se dále dočtete

Český vědec zakládaluniverzitu v tropech

EditorialTereza HronováČlověk v tísni

Kongo, Etiopie,Gruzie. Českéstopy jsousnad všude

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_001> [JIHLAVA -1 ] ... 21.10.16 Author:SMETANA Date:17.10.16 Time:16:37)

2 MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016

Češi ve světě

Tomáš Nídrnezávislý novinář

Desetitisícové městečko Ba-taypora, utopené hlubokov jihoamerickém vnitroze-mí, založil v roce 1953 slav-ný obuvnický magnát Jan

Antonín Baťa. Ke kolonizaci zapo-menutého koutu Brazílie přivedlřadu českých emigrantů, první sta-rosta obce se jmenoval JindřichTrachta. A i dnes se tam cítíte jakodoma, když na sloupech a stromechvidíte cedulky známé z našich luhůa hájů, které pomocí barevnýchproužků navigují návštěvníka k ob-hlídce zajímavostí. Nainstalovali jesem v minulých dvou letech zástup-ci Klubu českých turistů (KČT), kte-ří tak poprvé se štětcem a barvou za-mířil mimo Evropu.Systém značkování už Češi přenes-

li i do rumunského Banátu, do ukra-jinských Karpat, na chorvatské po-břeží či do albánských hor – tedy domíst našemu vandrovníkovi dobřeznámých. Ale co dělají v Brazílii?„Češi, kteří o baťovské kolonizaci

jižní Brazílie slyšeli, mají mylný do-jem, že je to oblast kdesi v hlubo-kém pralese, kam se bojí vyjet. Zná-mýmznačením jimdodáváme odva-hu vyrazit mimo Rio a proslulé po-břeží,“ říká Ondřej Veselý, který jev KČT za značení stezek kolem Ba-taypory zodpovědný.

Pomohlo ministerstvoS iniciativou přišli Evandro Trachtaa Pavel Šembera. První je brazilskýpodnikatel, vnuk prvního starosty ataké honorární konzul České repub-liky, který studoval v Brně veterinář-ství a dnes uchovává vzpomínky načeské začátky Bataypory.Druhý se jako student zúčastnil v

obci dobrovolnické práce na stavběhřiště pro děti a do Brazílie se zami-loval. S lidmi z Baťovy Dobré vody,jak zní překlad indiánského jménavesnice do češtiny, udržuje vřelé

styky a jako podnikatel tam častojezdí. Jednou společně přemýšleli,jak spojení mezi Batayporou a sta-rou vlastí upevnit, a napadlo je vyu-žít českou turistickou specialitu.KČT s nápadem souhlasil, jen bylo

třeba sehnat finance. Přes sbírku nainternetu to nevyšlo, ale akci pakpodpořilo ministerstvo zahraničíz fondů pro záležitosti krajanů.„Při dvou pobytech jsme vyznačili

tři trasy, které mají celkem 61 kilo-metrů. Dvě jsou okružní, třetí vedena farmu, kde návštěvník můžepřespat a půjčit si třeba k projížďcekoně,“ říká Veselý. „Na příští rok jev plánu udělat ještě žlutou trasu.Kudy by měla vést, musí vymysletEvandro. Nejspíš to bude cyklos-tezka z Bataypory do blízkého měs-ta Nova Andradina,“ dodává.

Kaplička s Pražským JezulátkemOhniskem stezek je postupně apodle vzoru Veselí nadMoravou bu-dovaná kaplička, která po dokonče-ní bude pod neprůstřelným sklempředvádět kopii Pražského Jezulát-ka. To do Brazílie před třemi letypřivezl kardinál Dominik Duka.Hned vedle leží Muzeum Jindři-

cha Trachty, kde se Evandro sesvým strýcem snaží roztřídit ohrom-nou spoustu předmětů, map, foto-grafií a písemností zachycujících ko-lonizaci brazilského státu MatoGrosso do Sul před necelými 70 letyz první ruky. Mimochodem překladtohoto jména do češtiny už je velmineaktuální. Zní Jižní hustý prales.Jenže po džungli zbyly jen občasnékapsy vegetace.V okolí Bataypory, která není žád-

nou zaostalou výspou civilizace, sikvůli rovným pastvinám pro skotpřipadáte jak někde v Texasu. Jenčetná termitiště tento dojem kazí.Pro agroturistiku je okolí Bataypo-

ry jako dělané. Jenže je to sem ode-všad daleko. Zatím sem občas zamí-ří při velkémbrazilskémokruhu ces-tovka Tam Tam, české značení cestby mělo svést k návštěvě i více indi-

viduálních cestovatelů.Možná nezů-stane jen u Bataypory.„Naše stezky zaujaly i představitel-

ku úřadu, který má v Mato Grossodo Sul na starosti rozvoj turismu.Ráda by náš systém rozšířila na celýstát. Je možné, že příští rok budeznačení žluté stezky spojeno sworkshopem, kde bychom místnínaučili, jak to dělat,“ říká Veselý svědomím, že od proklamace k činuje v Brazílii ještě dále než v našichzeměpisných šířkách. Nicméněpředstava, že si v budoucnu budemožné po zelené od KČT projít Pan-tanal, který je jedním z nejlepšíchmíst na pozorování divoké fauny vJižní Americe, zní o něco méně neu-věřitelně než dosud.

Po modré Rozcestník veměstě, kte-ré založil Jan Antonín Baťa.

N a biofarmě ve Velkých Hoš-těrádkách na jihu Moravypředstavují místní farmáři

ukázková políčka se svou úrodou.Načerpat zkušenosti sem přijeli zá-stupci zemědělských rozvojovýchprojektů z východoevropskýchzemí. Ze skupiny se ozývá angličti-na, ruština, rumunština i srbština.Návštěvníci hledají správné názvyve svém jazyce pro chrpu polní,dýni muškátovou či měsíček lékař-ský a pomáhají si při tom latinou.Zájem o biopotraviny stoupá. Od

roku 2010, kdy v Česku bylo regis-trováno 3 503 ekologických země-dělců, jejich počet stoupl na 4 316.Musí splňovat přísné normy.

Kvalitní plodiny z MoldavskaPlocha polí obhospodařovanýchekologickým způsobem představu-je více než 11 procent celkové výmě-ry zemědělské půdy v ČR. Aby čes-ké firmy pokryly poptávku posvých produktech, navazují spolu-práci se zahraničními farmáři. Roz-vojové země v tomto směru majíhodně co nabídnout. „V EU se zvy-šuje poptávka po biopotravinách,ale plocha na jejich pěstování nepři-bývá. V rámci rozšíření produkcejsme se proto rozhodli navázat spo-lupráci s Moldavskem,“ říká zakla-datel firmy Pro-Bio Martin Hutař.„Dají se tam pěstovat plodiny, o

které je u nás zájem. Moldavští far-máři dodávají velmi kvalitní konku-renceschopné produkty,“ popisujeHutař spolupráci. „Děláme v tomto

oboru již dvacet let. Když jsme začí-nali, učili jsme se od kolegů ze Zápa-du, především Švýcarů a Němců.Nyní cítíme povinnost to vrátit a po-moci na oplátku lidem v zemích,kde jsou nyní na začátku, tak jakomy tehdy,“ dodává.Od roku 2011 podporuje moldav-

ské zemědělce také Člověk v tísni.Za pomoci modelových farem

a ukázkových políček je učí princi-pům ekologického zemědělství,aby dokázali nabízet zdravější pro-dukci a přispívat tak k ochraně a re-generaci půdy a vody. Ve spoluprá-ci s experty navíc místním farmá-řům vysvětluje základy marketingua podnikání, aby za pomoci certifi-kace získali za své produkty lepšíceny a uspěli na trhu.Biofarmu na jihuMoravy navštívi-

li zástupci misí Člověka v tísninejen z Moldavska, ale také z Koso-va, Ukrajiny a Gruzie. „Hlavnímproblémem, který zásadně omezu-je rozvoj zemědělského sektoru vGruzii, je malé vlastnictví půdy. Při-bližně 760 tisíc rodin se u nás pří-mo věnuje zemědělství, většina znich ale vlastní jeden hektar země-dělské půdy nebo méně,“ popisujeBuba Jafarli, který řídí jeden z nej-větších rozvojových projektů Člově-ka v tísni v Gruzii.„Tak malé pole může nakrmit vás

a vaši rodinu, a když máte hodněštěstí, tak si i něco málo vyděláte.Ale veškeré peníze navíc okamžitěutratíte za základní potřeby, jako jeelektřina, dřevo na topení a na vaře-ní nebo oprava domu. Pak už ne-zbývá nic na další investice do hos-podaření,“ dodává.Člověk v tísni proto v Gruzii po-

skytuje zemědělcům podporu nut-nou k založení a rozvoji vlastní živ-nosti: granty na nákup nutného vy-bavení nebo konzultace a seminářezaměřené na podnikatelské zámě-ry. —Monika Ticháčková

M alé ruční papírně z Liberec-ka se podařilo vyvinout tech-nologii výroby papíru z vod-

ního hyacintu. Keňské Viktoriino je-zero květinou zarůstá a hrozí tak ka-tastrofa. Luboš Kyselo v Keni zkou-mal, proč lidé ve velkém odcházejíz venkova do městských slumů.Zjistil, že jednou z příčin je ekologic-ká katastrofa na Viktoriině jezeře.To od 80. let zamořuje vodní hya-cint. Rostlina mimo jiné brání tam-ním obyvatelům v rybolovu, což jejedna z mála možností obživy.Čech se na internetu dočetl omož-

nosti výroby papíru právě z vodní-ho hyacintu. Hyacintové stonky ne-chal otestovat na univerzitě v Par-dubicích a oslovil papírnu ve Zdisla-vě u Liberce, zda by se nechtělapustit do výroby „hyacintového pa-píru“.

Inspirace ve starém JaponskuBylo nutné přizpůsobit techniku vý-roby tamním podmínkám, aby bylaco nejlevnější, nevyžadovala elek-třinu a chemikálie. Papírna se inspi-rovala starou japonskou metodou z6. století, kdy se surová hmota ne-mele na papírenském mlýnku jakoobvykle, ale rozbíjí se dřevěnýmipalicemi. Jeden kilogram hyacintuvystačí na výrobu zhruba stovky lis-tů papíru formátu A4.„Celý projekt je postaven na reál-

ných zkušenostech naší papírny. Jesoběstačný, rentabilní a dlouhodo-bě udržitelný. Dá se případně rozší-řit do dalších oblastí Keni i dalšíchstátů Afriky,“ popisuje zdislavskýpapírník Michal Gorec.

Papírny by se v budoucnu mohlyobjevit nejen v Keni, ale také v Tan-zanii nebo Ugandě, které vodní hya-cint také trápí. Kromě zbavení sevodního hyacintu z jezera může vý-roba papíru pomoci i rozvoji turis-tického průmyslu. Češi vidí případ-né využití papíru také ve školáchnebo jako doplněk pro bytový tex-til, například pro stínidla lamp.„Největší přínos je ve vytvoření

pracovníchmíst ve venkovských lo-kalitách. Přitom zde využijí materi-ál, který lze zdarma nasbírat na je-zeře. V jedné papírně našlo uplatně-ní pět až osm lidí,“ dodává Gorec.Papírnu ve Zdislavě v minulém

roce navštívil keňský velvyslanecpro rozvojové projekty Ken Okon-go, který od českých kolegů získalkromě praktické instruktáže i dalšívýukové materiály. V současnédobě společně hledají partnera, kte-rý by umožnil papírnu přímo namístě v Keni vybudovat.— Charlota Dědková

Ruční výroba VKeni se učí od papír-ny z Liberecka. Foto: archiv

V Brazílii jako v ČeskuOkolí města Bataypora v brazilském vnitrozemí nabízí jednu českou specialitu - barevné turistické značení. Klub českých turistů tuzatím vyznačil tři trasy, další je naplánovaná na příští rok. 3x foto: archiv Klubu českých turistů

Dokončení ze str. 1Člověk v tísni v Barmě dlouhodoběpracuje na ochraně lidských práv apodpoře občanské společnosti, usi-luje o řešení etnicko-náboženskýchkonfliktůmezi komunitami nebo sev klášterních školách snaží o ochra-nu dětí z chudých rodin. „Když li-dem rozdáváte jídlo, stavíte školunebo vodovod, výsledek vidítehned. Když zorganizujete trénink,změnu nepoznáte. Je to běh nadlouhou trať a já tu jsem zatím jenpár měsíců,“ popisuje Bednář.Je něco, co českému ekonomovi v

Barmě chybí? „Když jsem naposle-dy letěl do Česka, koupil jsem sikvěták a usmažil si ho. Dovezl jsemsi koření, jako je majoránka nebosladká paprika,“ líčí. Domů se za-tím natrvalo nechystá. „Mám tusmlouvu ještě na rok, a to je teď promě ten horizont. V byznysu je oblí-bená otázka ‚Kde se vidíte za pětlet?‘. Já se nikde nevidím. Žiji tady ateď a naplňuje mě to,“ dodává JiříBednář z Člověka v tísni. — TerezaHronová, Monika Ticháčková

NávštěvaMoravská biofarma před-stavuje své hospodářství Východo-evropanům. Foto:M. Ticháčková

Barva a štětec Trasy zatím v Brazílii značí Češi, ale možná už příští rok tobudou učit místní obyvatele, kteří značky rozšíří po celé zemi.

V EU se zvyšujepoptávka pobiopotravinách,ale plocha na jejichpěstování nepřibývá.

Biozemědělci z ČR předávajísvé know-how na východ

Český papír z hyacintučistí Viktoriino jezero

Naše turistické značky zná i BrazílieKlub českých turistů pomáhá brazilskémuměstečku založenému podnikatelem Baťou

PříležitostHledáme kolegy

Společnost Člověk v tísni hledánové kolegy a kolegyně s ekono-mickým vzděláním. Hledámeúčetní, účetní kontrolory i finanč-ní manažery na pražskou centrálui zahraniční mise.Více na www.clovekvtisni.cz/kariera

Žiji tady a teď,říká finančnímanažer

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_002> [JIHLAVA -2 ] ... 21.10.16 Author:FILIP Date:18.10.16 Time:17:12)

MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016 3

Češi ve světě

Na březíchZambezi, v údolíchKavkazu a také vestepíchMongolska– tam všude Češizanechali stopy. Anejen jako turisté.

Michal Kaplanředitel Českérozvojové agentury

Rozvojových projektů vedeČeská republika řadu. Za-mbijským dívkám a chlap-cům jsme pomohli se vyu-čit v praktických oborech,

jako je krejčí či elektrikář, a tím zís-kat pravidelné zaměstnání. V odleh-lém gruzínském regionu Tušetijsme zprostředkovali zdravotnípéči a plán rozvoje chráněné pří-rodní oblasti. V několika mongol-ských provinciích jsme zkvalitnilimístním lidem přístup k pitnévodě, a i proto mají menší motivacimigrovat do hlavního města.Podobně Česko pomáhá ve 12 ze-

mích a ve třech dalších už projektyskončily. Spolupracuje se státnísprávou, kraji a obcemi i s firmami,univerzitami, nevládními organiza-cemi a řadou dobrovolníků. Přispí-vá tak ke globálnímu úsilí za odstra-nění chudoby. Důstojného životapro každého nelze dosáhnout bezekonomického růstu ani bez ochra-ny životního prostředí.

Ve finančním srovnání ještě za vy-spělými dárci, jako jsou severskézemě, Nizozemsko nebo Německo,zaostáváme, nicméně se nebojímkonstatovat, že rozvojovou pomocděláme typicky českým způsobem– pokorně, úsporně a šikovně. Po-korně proto, že nepropadámemesi-ášskému komplexu, ale snažíme sevždy přizpůsobit potřebám a zvyk-lostem místní komunity. Úsporněproto, že na administrativu jde jenpět procent nákladů každého pro-jektu. A šikovně proto, že dokáže-me improvizovat i tam, kde zdánli-vě hi-tech řešení selhávají.

„Rozdáváme schopnosti,předáváme zkušenosti“Ptáte se, zda český přístup nese vý-sledky? V Kambodži jsem mluvil srodinami, které díky domácím bio-plynárnám šetří energii a jejich dětise mohou učit i po setmění. Napředměstí etiopské Addis Abebyjsem potkal ženy, které se díky čes-kému projektu organizují do sku-pin a dosáhnou na mikroúvěry prosvé podnikání. V Bosně jsem navští-vil farmáře, kteří díky naší pomocizvýšili zemědělskou produkci a teďji mohou vyvážet na evropský trh.To jsou cíle, kterých chtějí Češi ve

světě dosáhnout. Nerozdávámechudým lidempeníze ani jídlo. Roz-dáváme jim schopnosti, díky kte-rým se o své živobytí postarajísami. Předáváme jim naše zkuše-nosti z přechodu k demokracii, alevždy s citempromístní situaci a kul-turu. Nepoučujeme o potřebě dob-rého vládnutí, ale snažíme se moti-vovat ke změně a podporovat míst-

ní instituce v jejich reformním sna-žení. Nenahrazujeme soukromé in-vestice, ale usnadňujeme obchod anavazování podnikatelských part-nerství.A co když se některý projekt nepo-

daří? Může se to stát. Pracujeme vesložitém klimatickém, bezpečnost-ním a právním prostředí. Rozvojo-vá pomoc je investice a ta se bez ri-zika neobejde. Důležité je, že pro-středky daňových poplatníků spra-vujeme svědomitě a dovedeme sez chyb poučit.A proč to všechno děláme? Proto-

že rozvojovou spolupráci chápemejako nedílnou součást české zahra-niční politiky. Protože svět není jenzdrojem hrozeb, před kterými bybylo možné se schovat za vysokouzdí. Své bohatství ani bezpečí ne-můžeme ochránit, aniž se o ně po-dělíme s ostatními. Protože sdílímestejnou planetu se sedmi miliarda-mi dalších bytostí. Spousta Čechů aČešek to ví, a tak vyrazila do světazanechat své stopy.

H elena Kotková (30) z Jindři-chova Hradce pracovala veVietnamu, v Jižní a Střední

Americe, v Mongolsku a Gruzii.Poté zamířila na Filipíny, kde je vsoučasnosti její domov. Vede tu roka půl misi Charity Česká republika.I když život na tropickém ostrověSamar vypadá jako idylka, často totak není. „Jako jediná cizinka žiji vmalé vesnici. Mám pronajatý pokojv místní škole, kde jsem první rokneměla ani tekoucí vodu. Zásobová-ní vesnice je minimální a je možnénakoupit si jen na vedlejším ostro-vě,“ říká Helena.Domů jezdí většinou dvakrát roč-

ně. „Chybějí mi drobné věci, jako jepít vodu z kohoutku beze strachuze střevních potíží, namazat si chle-ba máslem či vyrazit na houby.“Svou práci na Filipínách má však

ráda. Dohlíží na šest zemědělskýchprojektů v jedné z nejchudších pro-vincií. Několikrát týdně namotorcevyráží navštívit farmáře, ale hodněčasu tráví v kanceláři a na schůz-kách. „Největší odměnou mi je vi-

dět pozitivní výsledek naší práce voblastech, kde lidé čelí i několikrátročně přírodním katastrofám,“ říkáČeška. Její tým radí místním, jakzvýšit výnosnost polí nebo použí-vat méně chemikálií při pěstování.Základ úspěchu je podle ní poko-

ra a trpělivost. Vést místní kolegynení vždy jednoduché. „Na filipín-ské poměry jsem moc přímá, což jepro ně občas těžko snesitelné. Díkynim jsem si také rozšířila míru tole-rance. Překvapivě ryze katolická fi-lipínská společnost toleruje absolut-ně kohokoliv a cokoliv,“ líčí.Vypadá to, že Filipínci svou čes-

kou šéfku přijali vřele. „Chci zažítna vlastní kůži všechno, co místní.Zkoušela jsem orat pole s vodnímbuvolem, sázet s farmáři rýži, sklí-zet kokosové ořechy,“ směje se He-lena. Z Filipín se domů zatím ne-chystá. Přemýšlí o další zemi, kte-rou by ráda poznala: „Záleží, jestlibych se vydala na dovolenou, neboznovu vyrazila pracovně. Tak jakotak bych nejspíš hledala další desti-naci v Africe.“ — Tereza Hronová

„Své bohatství anibezpečí nemůžemeochránit, aniž se o nědělíme s ostatními.“Michal Kaplan

0,33

Česká pomoc v číslech

Na vlastní kůžiDomovemHeleny Kotkové je nyní tropický ostrov Samar.Smístními si už vyzkoušela lecjakou práci – třeba orat pole. Foto: archiv

Jihočeška na Filipínáchsní o chlebu s máslem

0,12

1490

21

Kde Česko pomáhá?České neziskové organizace, univerzity, firmy a další aktéři vedou rozvojové projekty, jako je stavba škol, oprava vodních zdrojůnebo školení zdravotnického personálu ve více než 70 zemích světa. Kromě toho Češi pomáhají také při humanitárníchkatastrofách a v konfliktech, aktuálně například v Sýrii, na Ukrajině nebo v Nepálu. Oficiální rozvojová pomoc České republikyse však soustřeďuje do 14 zemí, jako je Kambodža, Etiopie nebo Moldavsko.

Burkina Faso

Peru

Bolívie

Mexiko

Benin

Barma

Thajsko

Vietnam

Kambodža

Indonésie

FilipínyBangladéš

Šrí Lanka

Indie

ČínaTibet

Nepál

Kyrgyzstán

Kazachstán

UzbekistánBosna a Hercegovina

Černá Hora

Moldavsko

Srbsko

Bělorusko

Rumunsko

Rusko

DemokratickárepublikaKongo

Středoafrickárepublika

Egypt

Uganda

Uganda

Keňa

Libye

Mali Niger

Nigérie

Namibie

JAR

Zimbabwe

Malawi

Tanzanie

Kamerun

Irák Írán

GruzieTurecko

SýrieIzrael

LibanonPalestina

Jordánsko

ÁzerbájdžánArménie

KosovoAlbánie Makedonie

Kuba

Haiti

Afghánistán

MongolskoUkrajina

Jemen

Etiopie

AngolaZambie

Ghana RwandaBurundi

Guinea

Senegal

Sierra Leone„V ústavu jsem nepotřebovalaumět číst, byli tam pracovníci,kteří to dělali zamě. Ale teď žijuve své vlastní domácnosti, a taksemusím naučit dělat všechnosama – a líbí se mi to takmnohem víc!“

Andja ze Srbskaprojekt Člověka v tísni nazlepšení ústavní péče

JižníSúdán

„Poslední zimu jsem neměla anidostatek dřeva na topení. Teďměnavštěvuje každý týdenpečovatelka a pomáhámi sevším, na co už sama nestačím.“

Natalia zMoldavskaprojekt Diakonie ČCE

„Hodně jsem se toho od vás naučilao přípravě zdravějších jídel promojeděti. Dávám si také pozor, abymísto,kde vařím, bylo čisté a před vařením sivždy umyju rucemýdlem.“

Mary z Jižního Súdánuprojekt Člověka v tísni protipodvýživě

„Když jsme zjistili, že dcerkamá šedýzákal, báli jsme se ji nechat operovat,když je ještě takmalá. Ale ujistili nás,že jde o jednoduchou 15minutovouoperaci. Teď už dcerka vidí a vím, žemá před sebou normální budoucnost.“

Tsadkan z Etiopie o své dceřiEyeRus, program oční péče Světlapro svět

„Jsem velmi hrdá na to, že díky své práci recepčnína lékařské klinice Ostrova Naděje teď zvládámdobře se postarat o všechny své děti a nejsem užzávislá na svém násilném a věčně opilémmanželovi.“

Linet z Kenikomunitní centrum Ostrov Naděje – projektCentra Narovinu

„Díky vašemu školení jsem si zlepšila svéprávnické dovednosti jako obhájkynězranitelných občanů Barmy.“

advokátka Khin Khin Kyawz Barmyprojekt na podporu právního státu odorganizace Barmského centra Praha

„Užmůžu chodit do školy. Mýmoblíbeným předmětem je angličtina.Snažím se učit co nejlépe. Chci býtdoktorem. Ne proto, abych pomáhal– ale aby lidi nic nebolelo.“

Ismail ze slumovéhovzdělávacího centra organizaceADRA v Bangladéši

„Když jsem se dozvěděla o systémuintenzifikace rýže, řekla jsem si, proč tonezkusit. Neměla jsem co ztratit.Ostatní zemědělci se tvářili skepticky,zato nyní obdivují moji úrodu –největší, kterou jsem kdy sklidila.“

Anna z Filipínprojekt na podporu zemědělstvíCharity Česká republika

„Na zimu jsem se snažilpřipravit a nachystat si velkézásoby sena a krmiva. Letošnízima byla extrémně náročná.Všechny zásoby jsou pryč. Jídlood Člověka v tísni nám pomůžepřečkat tohle těžké období.“

Baasanjav zMongolskahumanitární pomoc Člověkav tísni po ničivémmrazu

„Pořád si s dcerou nemůžememoc vyskakovat, ale užumíme spořit i z mála.Nemusíme chodit pro půjčkydo banky. Na to, co jsem senaučila ve spořicí skupině,jsem hrdá a těším se nabudoucnost.“

Mireille z Haiti projektorganizace CARE

prioritní země zahraničnírozvojové spolupráce ČR

další země, kde působíčeské neziskovéorganizace/členové FoRS

„Vystudoval jsem díkypodpoře českého sponzorav rámci programu adopcena dálku vysokou školu. Teďpracuji jako administrativnípracovník ve škole Salim,kterou postavila organizaceWontanara."

Thierno z Guineyprojekt organizaceWontanara

Pracujeme s pokorou,úsporně a šikovně

1

26.

procenta HNDposílá česká vlá-da na rozvojovouspolupráci (4,9miliardy korun).

procenta HNDje mezinárodnízávazek pro Čes-ko (naplní hov roce 2030).

zemí je pro Čes-ko tzv. prioritních– např. Etiopie,Gruzie či Kam-bodža.

zemí získává odČR veřejné pení-ze (např. přesOSN a Evrop-skou unii).

miliarda se vy-brala na pomocve veřejných sbír-kách a ze soukro-mých zdrojů.

let uplynulo odobnovení české-ho programu za-hraniční po-moci.

místo zaujímáČR ve výboruOECD DAC, jenžsdružuje 29 dár-covských států.

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_003> [JIHLAVA -3 ] ... 21.10.16 Author:FILIP Date:18.10.16 Time:17:12)

4 MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016

Češi ve světě Válkav Sýriiv číslech

Východní Aleppo zaží-vá nejkrvavější náletyod začátku války v Sý-rii. Kvůli protibunkro-vým střelám už neníbezpečno ani v pod-zemních úkrytechpro civilisty.

Eleanor McClellandSpolečnost Člověk v tísni

Humanitární organizace po-važují Aleppo za nejnebez-pečnější město světa, přestři měsíce sem nemohlydoručit žádnou pomoc.

Češi tu pracovali jako jedni z prv-ních. Bitva o syrské Aleppo, kterázačala v roce 2012, představujezhmotnění válečné brutality. Městoje rozděleno na provládní a opozič-ní zónu. Dva miliony civilistů žijí-cích v obou částech zažívají peklo.Bomby ničí domy, pekárny, nemoc-nice, tržnice i dětská hřiště. Zhrouti-la se tu ekonomika i infrastruktura,nefunguje elektřina, dochází pitnávoda, roste chudoba a hlad.„Matka všech bitev“, tak se boji o

toto strategicky a historicky vý-znamné město přezdívá. „Utrpení

obyčejných lidí se zhoršuje. Dochá-zí nám jídlo, nedá se sehnat zeleni-na, rýže, bulgur ani sušené mlékopro děti. Bombardování zničilozdroje pitné vody. Ceny benzinu seztrojnásobily,“ říká Abdel-Haderz východního Aleppa.

Češi jsou zde čtyři rokySpolečnost Člověk v tísni tu pomá-há od léta 2012. Tehdy byla tato čes-ká nevládní organizace jedinou veměstě a jednou z mála v celé Sýrii.„Lidé tenkrát působili ještě docelaoptimisticky, věřili v brzký konecválky. I přes všudypřítomnou chu-dobu byli vstřícní vůči cizincům,ochotně a pohostinně sdíleli i tomálo, coměli,“ vypráví Maciek Perc-zynski, který vedl český tým ve vý-chodním Aleppu, toho času podkontrolou opozičních sil.Česká organizace se tehdy starala

o to, aby ti nejchudší dostali chléba další potraviny a přečkali zimu.V následujících měsících se huma-

nitární situace v Aleppu výraznězhoršila, tisíce lidí začaly opouštětsvé domovy. Ti, kdo se rozhodli zů-stat, se dívali, jak se jejich země roz-padá. Viděli dopadat bomby na ško-ly a nemocnice. Vyučovalo se a ope-rovalo raději v podzemí, ve většímbezpečí. Kamiony přijíždějící z Tu-recka vykládaly humanitární po-moc za tmy. Všude vládl strach.

„Báli jsme se, že světlo přiláká po-zornost vládních leteckých jedno-tek. Ráno už byla mouka z kamionůpřeložena na malá nákladní auta ata ji rozvážela do pekáren. Za párhodin už lidé dostávali příděly chle-ba, který je hlavní součástí jejich jí-delníčku,“ vzpomíná Perczynski.Situace se ještě zhoršila koncem

roku 2013. Vláda zesílila letecké úto-ky na opozicí ovládané části města.Na civilisty dopadaly desítky ne-chvalně proslulých barelových

bomb. „Letadla shazovala okolo tři-ceti bomb denně. Nespočet lidí bylzabit. Vzpomínám si na naše zaměst-nance, jak se vraceli z práce v zakr-vavených šatech. Snažili se pomocivytahovat zraněné civilisty z tro-sek,“ kroutí hlavou Perczynski. Čes-ká organizace dál pomáhala tisícůmlidí. Dovnitř země už nebylo bezpeč-né posílat zahraniční pracovníky,a tak misi řídila z Turecka.Násilí v Sýrii se stupňuje, bomby

dopadají na sklady humanitární po-

moci, kanceláře zahraničních orga-nizací i konvoje přivážející pomocz Turecka.Od začátku července prochází

Aleppo jednou z nejintenzivnějšíchbitev za celých pět let. Provládnísíly odřízly poslední z přístupovýchcest do východní části města. Zhru-ba 300 tisíc civilistů se ocitlo v oble-žení bez možnosti pomoci. „Od7. července, kdy byla odříznuta jedi-ná přístupová cesta ze západní částiměsta, letecké útoky neustaly. Bom-bardování se nezastavuje déle nežna hodinu,“ popisuje současnou si-tuaci SyřanMunther, který stále žijeve východním Aleppu.

Docházejí potraviny i pitná vodaStupňují se útoky na vodovodní sta-nice a Aleppu hrozí epidemieprůjmových onemocnění ze špina-vé vody. „Lidé používají vodu zestudní, které si museli vykopat. Taje plná bakterií,“ dodává Munther.Humanitární organizace nemůžoupřivážet zásoby. Lidem docházejípotraviny, pitná voda, pohonnéhmoty, léky a jiné základní položky.Syřané už nevěří, že jim meziná-

rodní společenství pomůže. Bojí se,že na ně svět zapomněl. Když vý-chod města padl do obležení, vyšlilidé do ulic s transparenty. Na někte-rých ze zoufalství žádali o pomocMarťany.

Syřané se bojí, že na ně celý světzapomněl, pomoc stoply bomby

250 11,5

Pokračování ze strany 1

Jak to v Burundi vypadá teď?Nejhorší situace z hlediska bezpeč-nosti tam byla loni, od té doby do-chází jen k občasným násilnostem.Rok 2015 byl rokem prezident-ských voleb, kdy vláda uplatňovalaautoritářské přístupy a opozice naně reagovala násilnými střety na uli-cích. To pak oboustranně eskalova-lo. Ze země kvůli tomu uprchlo při-bližně 170 tisíc lidí. Usadili se v okol-ních zemích, hlavně v Tanzanii aDR Kongo. V uprchlických tábo-rech propukla i cholera a jiné nemo-ci, i když v poslední době se na vět-šině míst zdravotní situace zlepšila.

Učí na univerzitě spíše místní,nebo Evropané?Na univerzitě přednášejí přede-vším místní kolegové. Většina je zBurundi, některé jsme získali také zKonga, Rwandy či Ugandy. Rozvíjí-me rovněž spolupráci s evropský-mi a dalšími univerzitami ve světě,například s evropskými mediky.

Jak složité je získat pro univerzi-tu tamní experty? Má Burundivysokoškolsky vzdělané lidi?Burundi má jen menší procento vy-sokoškolsky vzdělaných obyvatel.Nicméně univerzitu nezaměřujemepouze na Burundi, ale na východníAfriku, a to jak z hlediska studentů,tak z hlediska učitelů. Oslovujemetedy případné pedagogy z celéhoregionu a v tom už nějaký výběrudělat můžeme.

Z jakých oborů simohou studen-ti vybrat?Máme už akreditované tři fakulty adalší dvě jsou v procesu utváření.Cílem je pět fakult: medicína, země-dělství, technika, ekonomie a prá-vo, sociální a humanitní vědy. Rádbych zdůraznil, že nabízíme nejenobecné vzdělání jako jinde, ale takéspecifické vzdělání, které může po-moci v dané oblasti. Zaměřujemese tedy nejen na lékařství, ale takékonkrétně na tropickou medicínu,podobně i na tropické zemědělstvís ekonomikou, pochopení východo-

africké společnosti v globálnímrámci a podobně.

Od založení univerzity uplynuloněkolik let. Je již dnes viditelnýjejí přínos pro zemi či celý regi-on?Těší nás, že jsme v červnuměli prv-ní absolventy. Jsme teprve na začát-ku. Než se naši bývalí studenti do-stanou do pozic, ze kterých bymoh-li výrazněji ovlivnit zemi nebo regi-on, potřebují několik let. K tako-vým vlivům obvykle dochází až povětší pracovní zkušenosti, a to zpra-vidla až ve vyšším nebo alespoňstředním věku, a to i v Evropě. Vidí-me, že by se studenti mohli dobřeuplatnit v praxi už jen proto, že lidís vysokoškolským vzděláním tamnení mnoho. A navíc se domnívá-me, a to pokládám za skutečně dů-ležité, že poskytujeme vhodnévzdělání, které je šité na míru tam-ním podmínkám.

Comyslíte, žemohouČeši, potaž-mo Evropané, danému regionunabídnout?Češi, Evropané i lidé z jiných oblas-tí světa tam mohou nabídnout po-moc a spolupráci, pokud pochopí abudou respektovat především hlav-ní potřeby, zájmy a hodnoty tam-ních lidí. Bohužel mnohdy docházík vnucování cizích zájmů různýchzahraničních politiků, firem a dal-ších subjektů, ať už jsou ze Rwan-dy, nebo jiných afrických zemí, zEvropy nebo odjinud. Respektová-ní jejich odlišností při zachováníalespoň základních práv je nutnoucestou k porozumění a kooperaci.

Existuje něco, čím bychom seměli naopak inspirovat my?Mohli bychom se inspirovat jejichintenzivními mezilidskými vztahy,které by mohly pomoci odstranitmnohé deprese a frustrace vzájem-ně izolovaných a přepracovanýchEvropanů. Poznání tamní úchvatnétropické přírody nás přitom můžepřivést k větší úctě k přírodě jako ta-kové a k uvědomění si neudržitelnéplanetární devastace životního pro-středí, kterou je třeba zastavit.

Trosky Východní Aleppo prochází od července jednou z nejhorších bitevod začátku války. Bombarduje se téměř bez přestávky. Foto: archiv ČvT

5

P aní Olga je jediná Češka, kterážije přímo v Sýrii, a to v oblastiRožava, kde Kurdové vyhlásili

autonomii na režimu Bašára Asada.O tom, že na severu Sýrie žije Češ-

ka, se dozvídáme už v Praze. Těžkotomu věřit. Ale nakonec jsme jiopravdu vypátraly. Víme, že se jme-nuje Olga. Oblast Rožava je zevšech stran obklopena nepřáteli –na jihu takzvaným Islámským stá-tem, na severu Tureckem, které naRožavu vyhlásilo embargo a hrani-ci neprodyšně uzavřelo vysokýmplotem a střeleckými věžemi.Nezbývá nám než se za Olgou vy-

dat z Iráku. V malé plechové loďcepřekračujeme řeku Tigris a jedemedo Kámišlí, hlavního města Roža-vy. Zde se potkáváme s panem Ba-hrim, který studoval v Bratislavě. Jeto jediný člověk, který ví, kde Olgas manželem bydlí. Jejich telefon jetotiž nedostupný.Kodrcáme se po prašných

cestách vesničkami mezi stádyovcí. Máme štěstí a brzy nás – pře-kvapivě plynulou češtinou – vítámanžel paní Olgy, Hosen Jannan.Česko-syrský pár se nezalekl blíz-kosti islamistů a rozhodl se zůstatve svém domově, na obrovské far-mě. Hranice takzvaného Islámské-ho státu je odtud 25 kilometrů.Projíždíme sadem olivovníků a ci-

trusů. Po levé straně míjíme stádoovcí a výběh pro koně. U vchodudo domu nás do nohy málemkousne želva. „To je náš pes, vyje-de po každém, kdo chce dovnitř,“směje se blondýna, která právě vy-šla ven. Olga Jannanová, drobná pa-desátnice, která se nezalekla váleč-né vřavy kousek za humny.

Vzácná chvíle, kdy jde elektřina„Seznámili jsme se v Praze, na ple-se, Hosen studoval zemědělku. Pakjsme žili nějaký čas v Německu, alena nás je tam všechno moc organi-

zované. Vydrželi jsme tam dvacetlet a pak jsme se rozhodli, že z tohoevropského stresu potřebujeme ně-kam do klidu,“ vypráví Olga v mo-derně zařízeném domě.Právě pustili proud. Chtěla zrov-

na začít žehlit – musí využít vzácnýokamžik, kdy jde elektřina. Stěho-vat se nechce. „Rakety nám padalyna dům, když Asad bezdůvodněbombardoval tuhle oblast. Bylijsme rozhodnutí se bránit se zbranív ruce. Když tu žijete, naučíte se le-dacos,“ naznačuje Olga, že semuse-la naučit zacházet se zbraněmi.Není jediná. V Rožavě se učí stří-

let děti od čtrnácti let a každý mádoma zbraň. Takzvaný Islámskýstát totiž často útočí v noci.Farma Jannanových je jako oáza

uprostřed ničeho. Hlavním zdro-jem příjmů farmy dřív bývali dosti-hoví koně. Hosen jim rozumí jakonikdo široko daleko. Dřív stačiloprodat jedno dobré hříbě a měli na

celý rok vystaráno. Válka ovšemdo-stihy a chov koní zničila. Nakoupilitedy ovce a chovají je na maso.

Proč mám vysvětlovat, kdojsem a kam jedu?Paní Olgu štve i mnoho checkpoin-tů na silnicích. „Proč mám několi-krát během cesty někomu vysvětlo-vat, kam jedu? Co je jim po tom?Všichni mě tu znají, vědí, co jsemzač.“ Ne všichni v Rožavě podporu-jí hlavní opoziční stranu PYD, zatoprý všichni stojí za kurdskými mili-cemi YPG a YPJ. „Jen díky YPG násDaeš zatím nesežral. Ale byli hodněblízko – dívali jsme se odsud zdomu, jak je koalice bombardova-la. YPG neutíkají, a kdo sám neboju-je, rád je podpoří. I my. Když k námpřijdou, dáme, co máme, vždyť náschrání,“ líčí Olga. Na strach prýnemá čas, musí se starat o hospo-dářství. —Markéta Kutilová, Len-ka Klicperová, Femisphera

V tomto roce začalaválka v Sýrii jako protest-ní boj za svobodu. Situa-ce se stále zhoršuje.

Česko-syrské hospodářstvíOlga aHosen Jannanovi žijí na severu Sýrie. Dříve se živili chovemdostihových koní, než válka vše změnila.Místo o koně senyní starají o ovce, které chovají namaso. Foto:Markéta Kutilová

milionu Syřanů muse-lo opustit svou zemi avydalo se hledat bezpeč-nější domov.

Český vědec zakládaluniverzitu v Burundi

2011tisíc lidí přišlo o život adalších téměř 300 tisícjich stále zůstává v bom-bardovaném Aleppu.

FaktaČeši pomáhají v zemích,ve kterých se válčí

Na humanitární pomoc poskytova-nou v případě válek, živelních kata-strof či jiných akutních problémů vy-členilo letos Ministerstvo zahraničíČR 73 milionů korun.Patnáct milionů putuje do Sýrie, Irá-ku a syrského uprchlického táborav Jordánsku. Část peněz v roce2015 získala syrská mise společ-nosti Člověk v tísni. Od ní dostalokaždý měsíc přes 187 tisíc lidí po-travinovou pomoc, pekárny upeklychleba z více než 6 000 tun mou-ky, 20 škol s více než 8 000 studen-ty dostalo nové vybavení, školenínebo platy pro učitele a 3 000 lidí simohly čtvrt roku vydělávat veřejný-mi pracemi.Česká humanitární pomoc šla i dodalších zemí. Organizace OmegaPlus za české peníze vyrábí obva-zy pro nemocné leprou v Indii a vAfrice. Diakonie ČCE pomáhalavnitřně vysídlenému obyvatelstvu vdůsledku etnického konfliktu v Bar-mě. ADRA tu zase na jihovýchodězemě zajišťovala zdravotní a nutrič-ní péči. Pomáhala i jihosúdánskýmuprchlíkům a obětem sucha v Etio-pii. Mezinárodní organizace promigraci získala od MZV podporuna ochranu vnitřně vysídlených lidív Jemenu, Lékaři bez hranic nazákladní zdravotní a nutriční péčipro matky s dětmi v Nigeru. MZVpodpořilo i Palestinu, Středoafric-kou republiku či Ukrajinu.

Humanitární pomoc 2015● 87 milionů korun● 46 projektů● 23 zemíZdroj: MZV ČR

tisíc škol poškodily čizničily bomby. V Sýrii vy-růstá „ztracená“ genera-ce dětí bez vzdělání.

Jediná Češka žijící s válkou za humny

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_004> [JIHLAVA -4 ] ... 21.10.16 Author:FILIP Date:18.10.16 Time:17:12)

MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016 5

Češi ve světě

AnketaCo pro vás znamenápracovat v zahraničí?

Jana Gašparíkováchargé d’affaires,Kambodža

Ke Kambodži mám dlouholetývztah. Začal díky mému dobrémukambodžskému kamarádovi z dět-ství, který přicestoval do Českav 80. letech, a pokračoval na studi-ích. Proto jsem ráda, že jsem moh-la své vědomosti zúročit při znovuo-živení vzájemných česko-kam-bodžských vztahů. Kambodža sinaši pozornost určitě zaslouží.

Veronika Jelínkováprogramová mana-žerka, Člověk v tís-ni, Etiopie

Baví mě psát nové projekty a sbíratpro ně data v terénu, potkávat ses novými lidmi a rozšiřovat si při-tom obzory. Mám pak dobrý pocitz toho, že projekty, které následněrealizujeme, mají smysl a vycháze-jí ze skutečných potřeb lidí. To, žeskutečně rozumím situaci v Etiopii,je pro mě pocit k nezaplacení.

Arthur F. Sniegonochránce slonů,Kongo, Brazzaville

Život v Kongu přináší každodenněmnohá překvapení, a ta jsou buďnegativní (opět nejde voda, diktá-tor uzavřel kvůli státním oslavámvšechny hranice), anebo člověkupřipomenou, proč snáší ta početnáúskalí – přejde vám přes cestu slonnebo uslyšíte v pralese šimpanze.A víte, že pro ně děláte maximum.

Jan Styblíkprůvodce a foto-graf, Thajsko

Jsem rád, že jako fotograf mohu už18 let dokumentovat tradiční svět ji-hovýchodní Asie s jeho pestrými et-nickými skupinami, než nadobrozmizí; že jako průvodce mohu uká-zat země regionu jinak než jenomjako turistické cíle a představit kaž-dodenní život obyvatel mimo zná-mé a navštěvované lokality.

Tomáš Nídrnovinář, Peru

Nezpochybnitelnou výhodou Peruje jeho výborná kuchyně a to, žečerstvé a levné ovoce je na trhu pocelý rok. Problém však je, že kdyžchce člověk žít v evropském stan-dardu, vyjde ho to v Latinské Ameri-ce mnohem dráž než doma. Přede-vším proto, že bezplatné školství azdravotnictví má tak zoufalou úro-veň, že si každý, kdo jen trochumůže, tyto služby platí soukromě.

Karel Lizerotdiplomat Evropskéunie, Jižní Súdán

Mám rád svoji práci v zemi, kde pů-sobím, přestože tam v těchtodnech kvůli bezpečnosti vlastně ne-pobývám. Mám ji rád, protože na-stavuje zrcadlo. Ukazuje mezníhodnoty pro mě osobně i pro rozvo-jovou pomoc EU. Učíme se, jak citli-vě pracovat v nejkřehčí zemi světa.Doufám, že naše evakuace nebu-de trvat dlouho.

Petr SchmiedČlověk v tísni,Ukrajina

Práce v zahraničí mi umožňuje po-znat a ocenit pracovitost, inteligen-ci a přátelskost lidí, o kterých v Čes-ké republice přemýšlíme často zby-tečně stereotypně. Je skvělé načas vystoupit z té naší bubliny a po-znat svět takový, jaký opravdu je.Často cítím, že mě takové zkuše-nosti – ať už z Ukrajiny, Etiopie,nebo Afghánistánu – dělají vnitřněmnohem bohatším.

Lucie Kavanovánovinářka

Světou „Máma mele maso“se čtenáři prvního slabiká-ře ve středoafrickém náře-čí nesetkají, přesto unikát-ní kniha vznikla právě v

České republice. Tu nejzákladnějšíučebnici zde vytvořila česká organi-zace Siriri a abecedu se podle ní vjedné z nejchudších zemí světa nau-čilo už prvních sto prvňáčků. Nynímíří do dalších škol.Středoafrická republika je podle

statistik OSN jedna ze tří zemí snejméně dostupným vzděláním nasvětě. „Většinu škol tvoří chýše bezjakéhokoliv vybavení, kde děti me-chanicky opakují výklad učitele,“říká Ludmila Böhmová z neziskovéorganizace Siriri, která vmístě dlou-hodobě působí.

Místní slabikář popisuje něco,co si děti neumějí ani představitV zemi zmítané občanskými válka-mi nefungují základní státní struk-tury včetně vzdělávání. Výklad vevětšině škol tak probíhá i 56 letpoté, co se bývalá francouzská kolo-nie osamostatnila, ve francouzšti-ně, které ale většina prvňáčků vů-bec nerozumí. A francouzsky je na-psáno i to málo učebnic, které jsouzde k dispozici, včetně slabikářů.Reálie v nich jsou navíc zejménavenkovským dětem vzdálené.„Například se v nich popisuje, jak

někdo přiletěl letadlem a rodina hojela autem vyzvednout na letiště.To je pro zdejší děti naprostésci-fi,“ říká Böhmová.Výsledkem je šestapadesátipro-

centní negramotnost.Právě proto se Siriri, české sdruže-

ní, které se ve Středoafrické repub-lice deset let zaměřuje na vzděláva-cí projekty, vloni rozhodlo vytvořitslabikář v nářečí sango. To je v tétooblasti velmi rozšířené.

Pomohli místní učiteléVe spolupráci s italskými misionářia místními učiteli vytvořili učebni-

ci, v níž texty i pestrobarevné ilu-strace vycházejí z místních reálií.Texty jako „Dnes jsem jedl brambo-ry a banány“ či „Usnul jsem ve stí-nu velikého stromu“ napsali středo-afričtí učitelé a jsou proložené ob-rázky výtvarníka Davida Böhma.Mají motivy například z místníhotrhu, školy, pekárny nebo ordinacelékaře.Spolu s abecedou si totiž jeho pro-

střednictvím mají prvňáčci osvojit izákladní hygienické návyky a rozší-řit si představu o zaměstnáních, kte-

rým by se jednou mohli – kroměpráce na poli – věnovat.Mít vlastní učebnici je dle pracov-

níků Siriri pro místní děti luxus.Aby tedy knihy posloužily školá-kům co nejvíce, je formát slabikářeuzpůsoben tomu, aby se z něj moh-ly učit až tři děti najednou.

Za pár měsíců umí většinaškoláků celou abeceduVpilotní fázi se podle českého slabi-káře na přelomu roku učilo 150 prv-ňáků. „Po několika měsících

ovládlo abecedu devadesát pro-cent z nich,“ pochvaluje si LudmilaBöhmová.Nyní sdružení Siriri zahájilo tříle-

té pokračování projektu, běhemně-hož nechalo v Kamerunu vytisk-nout dalších pět tisíc kusů slabiká-ře, které distribuuje do dalších stře-doafrických škol. Kromě výroby ténejzákladnější učebnice je v plánu iškolení místních učitelů vedené pe-dagogy-dobrovolníky z Česka a vý-roba dalších základních pomůcekk výuce abecedy.

Afričané dobře znajíčeský fotbal, žiletkyi rozvojové projekty.

Tereza HronováSpolečnost Člověk v tísni

P avel Mikeš je znalec Afriky a di-plomat. Nyní je velvyslancemv Nigérii, kde místní seznamu-

je s českými firmami i Járou Cimr-manem.

Vědí Nigerijci něco o České re-publice?Vědí. A není tohomálo. I několikráttýdně se tu v novinách píše o bran-káři Petru Čechovi, o tom slyšelisnad všichni. Kromě toho znajínaše výrobky, například žiletky.Těch vyvážíme do Nigérie asi za200 milionů korun ročně. Jmenujíse tam Tiger a je na nich nápisMade in Czech Republic. Slavný jev Nigérii i český brokát, což je pev-ně tkaná bavlněná tkanina z egypt-ské bavlny, u nás paradoxně téměřneznámý. Na světě jsou jen tři fir-my, které jsou schopny vyrobit takkvalitní brokáty jako česká společ-nost Veba. Pro bohatší Nigerijce jeoblečení hned po jídle ta nejdůleži-tější věc. Potrpí si na kvalitu dalekovíce než my. Ti vzdělanější takévědí, že jsme jim v historii několi-krát pomohli, když byla ohroženajednota jejich státu. Během občan-ské války v 60. letech jsme jim do-dali letadla a další vojenský materi-

ál a i dnes má Nigérie naši podporuv boji proti terorismu, proti BokoHaram na severu.

Narazil jste na české stopy i jin-de v Africe?Dobře nás znají i v Demokratické re-publice Kongo, kde jsme od 60. letměli ambasádu a pracovala tamřada krajanů. Navíc dost Konžanůstudovalo v Česku a mnoho z nichmá dnes vysoké postavení. Podob-né je to i v tom druhém, „malém“Kongu, což bývala ve své době takésocialistická země, proto jsme mělisilné vazby. Ty přežívají a máme tudobré jméno. Ale například s Gabo-nem jsme vminulosti nebyli propo-jení, protože to byla prozápadnízemě, ale v současnosti spolupracu-jeme díky několika zdravotnickýmfirmám. Snažíme se posílit i vztahyv oblasti kultury, například otevřítspolupráci s Nolywoodem, jak seříká nigerijskému filmovému prů-myslu. Po indickém je druhý největ-ší na světě. Přineslo by to příležitos-ti pro česká filmová studia.

Myslíte si, že současné česko-af-rické vztahy jsou spíše dědic-tvímminulosti?Spíše ne. Jedním z pilířů je ekono-mická spolupráce – náš obchod s Af-rikou se v poměrně krátkém obdo-bí zdvojnásobil. V mnoha zemíchvzniká střední vrstva – lidé bohat-nou a cestují k nám. Navíc Češi hle-dají od pádu železné opony uplat-nění v zahraničí – žijí v Kamerunu,v Nigérii i jinde.

A pak jsou v Africe vidět i českérozvojové projekty. Česká vládapomáhá vzdělávat etiopské dětii zlepšovat zdravotnictví v Zam-bii…Ano, například Etiopie patří meziprioritní země české rozvojové spo-lupráce a posíláme tam dlouhodo-bě peníze i odborníky. Kromětoho, že tyto projekty pomáhají,tak vytváří lepší image Česka, což jezase důležité pro obchod. Bohuželzatím české firmy opravdu jen ob-chodují, nejedná se o investice.

Ke kterým zemím v Africemáme tak nějak nejblíže?

Určitě je to Etiopie, Nigérie a Gha-na, kde působíme dlouhodobě. Ji-hoafrická republika je významnýobchodní partner a řada lidí tamemigrovala. Naše první diplomatic-ké zastoupení bylo v roce 1948 v DRKongo. Na otevření konzulátu teh-dy tlačila firma Baťa.

Je to vlastně vaše práce, tyhlevztahy vytvářet a udržovat. Copřesně dělá ambasáda v nigerij-ské Abudži?Pomáháme českým podnikatelům.Nabízíme jim poradenství, snažímese prověřovat jejich obchodní part-nery. Pak se na nás obrací i čeští ob-

čané v nouzi. Řešíme sňatkové pod-vody i půjčky. Stává se, že lidé, kte-ří v Česku nedosáhnou na půjčku,naletí Nigerijcům na nějaký pod-vodný úvěr na internetu. To je teďúplný hit. Ale kromě toho všeho jetu i oblast kultury, v té jsme hodněaktivní. Organizovali jsme třebapředstavení hry Járy Cimrmana. Ni-gerijští herci odehráli Dobytí sever-ního pólu a byl to obrovský úspěch.

Proč jste si vybral Afriku? Praco-val jste v Nigérii, Etiopii, Kon-gu… Na africké ambasády se di-plomaté úplně nehrnou.Vystudoval jsem africkou historii alingvistiku, domluvím se amhar-sky, svahilsky, trochu somálsky. Af-rika mě lákala vždycky. Myslím, žepro začínající diplomaty je to skvě-lá zkušenost a podlemě by první vý-jezdy měly být vždycky sem. Je totaková škola ohněm.

A kde jste doma? V Nigérii?Ne, určitě v České republice. Čímdál tím víc. I když mám velmi rádEtiopii, ta si podmaní snad každé-ho. Člověk si ale s věkem a uplývají-cím časem uvědomuje, že doma jedoma. Znám řadu afrických příslo-ví, která to jen potvrzují.

A vzpomenete si na nějaké?Jedno amharské z Etiopie říká, žečlověk cestuje a cestuje, a stejně na-konec přistane doma, stejně jakočlověk žije a nakonec stejně skončív zemi. To, že zemřeme, je stejnějasné jako to, že se vrátíme domů.

Milovník AfrikyPavelMikeš působil v Kongu, Etiopii a nyní je v nigerijskéAbudži. Afrika ho lákala od dětství. Foto: archiv PavlaMikeše

Nové pomůckyČeský slabikář, s nímž se učí abecedu prvňáci ve Středoafrické republice, není jedinou cestou, jak si osvojit základy gramotnosti. Sdruže-ní Siriri nechalo pro děti vyrobit i další pomůcky, například karty s jednotlivými písmeny. 2x foto: David Böhm

Co vidí, to znajíSlabikář ilustrovalDavidBöhm.Obrázky dětemusnad-ňují výuku, jde omotivy z jejich reál-ného života.

Máma nemele maso. ProzatímČeský slabikář pomáhá v minimálně vzdělané Středoafrické republice

Afrika je školou pro začínající diplomaty

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_005> [JIHLAVA -5 ] ... 21.10.16 Author:FILIP Date:18.10.16 Time:17:13)

6 MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016

Češi ve světě

ŠtěpánMacháčekČeský rozhlas

Zaměstnanci českého zastu-pitelského úřadu v Ramal-láhu z toho měli nejdřívobavy. Mezi palestinskéženy a dívky z dobročinné-

ho spolku v Túbásu měli do čistěženského kolektivu na týden přijetdva čeští šperkaři z turnovské umě-leckoprůmyslové školy. V kurzu jeměli naučit novým technikám přivýrobě šperků. Jak se nakonec uká-zalo, obavy to byly zbytečné.Túbáské ženy v muslimských šát-

cích a různého věku mezi sebe při-jaly evropské muže úplně bez pro-blémů. Spolupráci a atmosféru sipochvalovali i oba čeští učitelé – Ja-roslav Prášil a Jiří Kmošek.Túbás je malé městečko v severní

části Západního břehu Jordánu.Práce tu rozhodně není tolik jakotřeba v nedalekém Nábulusu nebov Ramalláhu, a tím spíš ne proženy. Právě na ně se zaměřuje zdej-ší dobročinný spolek. Kromě toho,že poskytuje ženám třeba právníporadenství v rodinných záležitos-tech, je vlastně takovým výrobnímdružstvem. Ženy bez práce tu v díl-nách vyrábějí oblečení, výšivky,

nebo šperky a spolek se pak stará ojejich prodej a distribuci. V městeč-ku mají i svůj družstevní butik. Je-jich výrobky mají v oblibě třeba Pa-lestinci, kteří žijí v diaspoře a dorodné vlasti jezdí jen na letní prázd-niny.

Měď, korálky, provázkyTúbáské ženy si chtějí svoje doved-nosti rozšiřovat a zpracování kovůpro ně bylo vítanou disciplínou.Jsou mezi nimi svobodné dívky irozvedené ženy, které to mají v tra-diční arabské společnosti poměrněobtížné a musí se spolehnout samyna sebe.„Chodí sem na půl devátou ráno

a my musíme rozhodnout, kdy seskončí, jinak by tady vydržely až dovečera,“ říká Jiří Kmošek. S kole-gou Jaroslavem Prášilem má na sta-rosti výuku pro osm budoucíchšperkařek. U šestibokého pracovní-ho stolu, připraveného v České re-publice speciálně pro tuto výuku,ženy usilovně pilují, řežou a kroutímosazné plechy a drátky. Práce jeevidentně baví a baví je také vymýš-let nové šperky.Jiří Kmošek chválí dvaadvacetile-

tou Manár, která soustředěně pra-cuje na svém šperku s modrými ko-rálky: „Tady vidíme, jak vzniká

tvůrčí projev bez našeho zásahu.Včera si přinesla vlastní návrh, za-čala svěšovat kamínky dohromadya zapojila do toho tento vyřezanýprvek. To už je dost rychlý posun.“Manár popisuje, jak ke svému ná-

vrhu dospěla: „Přemýšlela jsem onáhrdelníku. Tak jsem si nakreslilatakový návrh, napadlamě kombina-ce mědi a korálků. A teď se pokou-ším dát ty materiály dohromady aozdobu vyrobit.“

Jazyk není v této dílně bariérou,přestože zdejší ženy světové řečimoc neovládají a českým učitelůmzase chybí arabština. Mají tu ale tlu-močnici a hlavně, jak říká JaroslavPrášil, u řemesla se nemluví, alepracuje. Stačí prý ukazovat.Jaroslav Prášil teď prohlíží další

vznikající výrobek. S kovem dělajíženy poprvé v životě, ale učí se prýrychle: „Vypadá to velmi pěkně. Ře-meslně je to trošku složité, ale vý-tvarně je to zajímavé.“Některé nápady můžou inspiro-

vat i české učitele: „U tohoto náram-ku jsempřekvapený, jak neuvěřitel-ně zvládla do mosaze včlenit pro-vázky. Jsou obyčejné, ale v té sklad-bě, v tompropletení, to vypadá vel-mi pěkně, protože to celý předmětzjemnilo,“ popisuje šperk Prášil.

Vzdělané ženy, kterýmdiplom práci nezajistilPalestinky ve zdejším kurzu nejsoujen nevzdělané vesničanky. Tymladší mají dokonce vystudovanévysoké školy, jako třeba Sundus:„Já jsem studovala management,ale práci v oboru nenajdu. Absol-ventů je hodně a během studiajsem se nic praktického nenaučila.Tak jsem se dala na řemeslo. Uvidí-me, co bude dál.“ Sundus zatím

vdaná není. Směje se, že je to takmnohem lepší. Raději si prý užíváživota a učí se něco nového.Tahle kolektivní ruční výroba je

pro ženy i důležitým sociálním mo-mentem. Vytrhne je ze stereotypudomácnosti a umožní jim se smyslu-plně setkávat. Maha Darághme ješéfkou dobročinného spolku a říká,že zatímco se muži setkávají po ve-čerech v kavárnách, pro ženy se tonehodí. Společná výroba šperků jetak pro ně dobrou alternativou.Jiří Kmošek a Jaroslav Prášil záro-

veň přiznávají, že se od těchto ženněco naučí i oni. Jejich tvorba jeprý totiž „opravdová“. „My do těchzdobných prvků dáváme technikua šperk už je potommrtvý. V těchtozemích, které navštěvujeme, je cítitživočišno, srdce a touha něco udě-lat bez jakéhokoliv odbornéhovzdělání. To je ta nádhera, kteránás s Jirkou do těchto končin táh-ne.“Jaroslav Prášil už dělal s kolegou

Jiřím Kmoškem podobné kurzytaké v egyptské Núbii a Káhiře.Tady, v palestinském Túbásu, se

na konci kurzu shodly palestinskéženy i čeští muži, že pouhý týdenvýuky byl zoufale krátký. Už teď seproto pracuje na pokračování kur-zu třeba v příštím roce.

OriginálČeští mistři připouštějí, že ioni sami se učí od svých žaček.

Řemeslo pro ženy Palestinky jsou z výroby šperků nadšené. Baví je tvořit ivymýšlet vlastní návrhy. 2x foto: ŠtěpánMacháček

ZdeněkMüller je jakologistik na své třetímisi s Lékaři bez hra-nic. Je vystudovaný sta-vební inženýr a pět letpůsobil jako statik. Jaksemu pracuje v nebez-pečném Iráku?

D o Iráku jsem odjel loni v červ-nu jako nováček v řadách Lé-kařů bez hranic. Během něko-

likaměsíců jsem se toho tady spous-tu naučil: jak se starat o flotilu na-šich aut, jak zapojit generátor, jakzajistit dodávky vody, jak ji vyčistit,aby byla pitná, a mnoho dalšího.Tyto zkušenosti se mi náramněhodí teď, když jsem v Iráku potřetía začínáme pracovat v Tikrítu.Vojenské operace spojené se zno-

vudobytím měst Širkat a Havídža,při kterých irácké spojenecké sílyvytlačují válečníky takzvaného Is-lámského státu zpět směrem do zá-padních pouští a na sever k metro-poli Mosul,mají za následek, že civi-listé utíkají ze svých domovů právěsměrem k městu Tikrít.Cestou jsou prchající lidé zadržo-

váni v detenčních táborech a pakumisťováni do prozatímních obydlíve městě a jeho blízkém okolí. Ti-krít má kolem 150 tisíc obyvatel aodhadem sem zatím dorazilo asisto tisíc uprchlíků. Denně přijdou ti-síce dalších a očekává se, že celkemjich bude půl milionu! Místní zdra-votnické kapacity nejsou na tuto si-tuaci absolutně připraveny a hrozíkolaps základní zdravotní péče.Kromě uprchlického tábora Do-

míz, kde máme porodnici pro syr-ské uprchlíky, pracuje můj tým ješ-tě vměstečku Zummar, odkud den-ně vyjíždí naše mobilní kliniky, abyposkytovaly zdravotní péči obyvate-lům v odlehlých vesnicích kolemhory Sindžár, jen pár kilometrů odválečné fronty. A brzy budeme po-máhat lidem i tady, v Tikrítu. To jeteď dočasně můj nový domov. Od-tud vyjíždíme do terénu.

Vstáváme asi v šest. Nakládámeléky a vše potřebné do dvou auto-busů. Ty teď slouží jako lékárna akonzultační prostor pro naše sestrya lékaře. Před odjezdem do uprch-lického tábora asi 20minut jízdy odTikrítu ještě jdeme nakoupit vel-kou zásobu lahví s pitnou vodou aledové bloky. Teplota je přes denstále kolem 50 °C ve stínu.Odjíždíme směrem k táboru a par-

kujeme autobusy asi osm metrů odsebe. Prostor mezi nimi slouží jakočekárna. Přes autobusy přetáhne-me plachtu chránící pacienty předsluncem. Rozmisťujeme židle a čty-řicetilitrové zásobníky s vodou, aby-chom předešli jejich dehydrataci.Během čtvrt hodiny je hotovo.

Jdu na obhlídku tábora, kontroluji

počet latrín, jejich umístění a čisto-tu, sleduji, jak funguje zásobovánívodou. V budoucnu plánujeme v tá-boře postavit karavanovou nemoc-

nici s pohotovostí, takže je potřebanajít vhodné místo, které by bylopřístupné pro pacienty a zároveňby se tam cítili bezpečně. Odpoled-ne se chystáme balit, ale náhlý po-ryv větru boří velký stan, pod kte-rým čekají nově příchozí uprchlíci.Všude panika a zmatek. Beru náš lo-gistický tým a běžíme tam.Společně se skupinou dobrovolní-

ků sundáváme nebezpečnou ocelo-vou konstrukci stanu, aby nespadlana lidi. Jako zázrakem se nikomunic vážného nestalo. Přemýšlíme,co ještě můžeme udělat. Raději částstanu sundáme úplně, je to tak bez-pečnější. V úmorném vedru to večtyřech lidech není žádná legrace.Pak už nezbývá než sbalit našimo-

bilní kliniku a odjet zpět do Tikrítu.

Vykládáme léky, následuje poradas logistickým týmem, pauza na sva-činu a pár e-mailů a pak jedeme ob-hlédnout město, abychom našlidům pro naši základnu a sklad.Chceme tu totiž otevřít nemocnici apohotovost.Lidé na útěku zoufale potřebují

naši pomoc. Nejvíce mě zasahujípříběhy těch, kterým před očimazastřelili členy rodiny. Někteří do-stávají SMS zprávy od bojovníků Is-lámského státu z čísel svých příbuz-ných: pokud se prý nevrátí, budoupopraveni. Nejhorší je asi vidět vtěchto podmínkách děti.Večer je porada, pomáhám zdra-

votní sestře připravit krabice s lékyna další den a hodinu po půlnoci vy-čerpaně uléhám.—ZdeněkMüller

Čekání „Lidé na útěku potřebují naši pomoc. Zasahují mě příběhy těch, kterým před očima zastřelili rodinu,“ říká ZdeněkMüller. Foto: Gabrielle Klein,MSF

SoutěžVyhrajteatraktivní biotričko

Soutěžte o stylová biotrička! Stačíodpovědět správně. Odpovědi zasí-lejte do pondělí 24. října na adresurozvojovka.soutez@clovekvtisni.cz.Vylosujeme 10 výherců. Napište ipoštovní adresu a typ trička, kteréchcete vyhrát (velikost, pohlaví).Do jakých zemí posílá peníze čes-ká vláda (uveďte alespoň 3)?

O společnostiČlověk v tísni

Během téměř čtvrtstoletí své exis-tence se Člověk v tísni stal jednouz největších neziskových organiza-cí ve střední Evropě.Vznikl v roce 1992 v okruhu váleč-ných zpravodajů a novinářů, kte-rým už nestačilo jen přivážet ze za-hraničních cest informace a začalilidem v konfliktních oblastech po-máhat. Dnes má asi 1 200 pracov-níků a 168 projektů v rámci 19 stá-lých zahraničních misí.Nepůsobí pouze v chudých ze-mích. Snaží se také zlepšovatvzdělávací systém nebo pomáhatv sociálně vyloučených lokalitách vČeské republice. Součástí organi-zace je také festival Jeden svět.Oddělení Rozvojovka se zaměřujena osvětu o rozvojových zemích.www.clovekvtisni.czwww.rozvojovka.cz

„Místní kapacitynejsou na tisíceuprchlíků připraveny.Hrozí kolaps základnízdravotní péče.“

Ženy se od výroby šperků neodtrhnouČeští šperkařští mistři z Turnova učí chudé Palestinky na Západním břehu Jordánu

Den v Iráku: nejhorší je vidět to utrpení dětí

Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s.Příloha byla finančně podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraničnírozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni.redakce: Tereza Hronová, Tereza Česká editorka: Ivana Faryová kontakt: rozvojovka@clovekvtisni.cz www.rozvojovka.cz

(MSMAFRA1: MFP-CS-PRILO_C1-VYROBA <CLOVEK_006> [JIHLAVA -6 ] ... 21.10.16 Author:FILIP Date:18.10.16 Time:17:13)