RočenkaJizersko-ještědského

horského spolku

2002

JIZ

E

RSKO-JEŠTĚD

SKÝ

H

OR

SKÝ SPOL

EK

Starý horský hotel na Ještědu

RočenkaJizersko-ještědského

horského spolku

RedigovalPavel Schneider

sekretář kanceláře JJHS Liberec

PRVNÍ ROČNÍK

2002

Liberec 2003Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů

vydal Jizersko-ještědský horský spolek

Technicky zpracovaloNakladatelství Petr Polda, Liberec

JIZ

E

RSKO-JEŠTĚD

SKÝ

H

OR

SKÝ SPOL

EK

PETR POLDA – NAKLADATEL

Liberec 2003ISBN 80-903252-0-3

ISSN 1214-1585

Mgr. Marek Řeháček předseda Jizersko-ještědského horského spolku

Cestou na vrcholSlovo předsedy spolku

První den nového roku jsme stoupali na vrchol Ještědu, dech se krátil a slunce seodráželo v každém krystalu nového sněhu, v bílých vlnách, v úplném sněžnémvlnobití, které řádilo na svazích nad Libercem. S přibývající výškou se zvětšovalrozhled do krajiny: nejdříve bylo vidět jenom město, potom přední frontu Jizerskýchhor a najednou – takřka znenadání – se nad obzorem vyhouply Krkonoše s domi-nantou Sněžky, vzdálené Sněhokupy, vypadala v tom křišťálovém zimním dni jakovzdálený špičatý přízrak, jako sídlo zimní královny Kristýny, vládkyně zeměsněžných sov. Byla to jenom Sněžka, v davech horalů stoupajících toho dne k vrcholu, k ojíněnému temeni Děda Ještěda, však vyvolával pohled na ni neskrývané nadšení.

Vážení členové Horského spolku, přátelé hor!Rok 2002 byl v krátkém životě našeho Horského spolku – trochu nadneseně, ale přeci si totroufám říci – bodem zlomu. Definitivně jsme se oprostili od letitých pochybností, jakýmsměrem máme spolek rozvíjet. Od leckdy chaotického tápání, co vlastně máme dělat, za coa proti čemu se máme profilovat, kde rozvíjet naše aktivity a jak je máme financovat, seposouváme – pomalu, ale s o to větší jistotou – ke spolku lidí, kteří mají nadšení pro hory a chtějí je znát, jistě se v nich pohybovat a v neposlední řadě mít i vliv na to, co se v nich děje. Není přitom vůbec nejdůležitější to, že Jizersko-ještědský horský spolek mádnes více jak dvě stě členů, fungující kancelář, rozpočet v řádu statisíců a řadu pod -porovatelů a sympatizantů v nejrůznějších oblastech. Za mnohem závažnější považuji to,že za naší činností zůstává spousta konkrétních a ve většině případů nezištně či jenom zanezbytné náklady realizovaných akcí. Díky výborné spolupráci se Správou CHKO Jizerskéhory a libereckým okresním úřadem jsme pomáhali vyznačit některé rezervace a chrá -něná území, nadále se podílíme na kosení biologicky cenných luk na Jizerce, VáclavíkověStudánce a v Bílém Potoce, s podporou Libereckého kraje, SCHKO JH a Preciosy jsmezrekonstruovali čtyři vyhlídková místa, z toho zábradlí na Krásné Máří kompletně, leč v původním stylu. Obnoven byl historický rozcestník pod Libereckou výšinou, ihned pooteplení dojde k rekonstrukci meteorologické budky v Lidových sadech, která bude opětosazena přístroji. Jsme jedním z hlavních aktérů rekonstrukce vyhlídkového plató naJeštědu, místa okolo památného kříže, který jsme již zabezpečili ochranným nátěrem.Chystáme se na obnovu vyhlídky Martinská stěna nad Libercem, která je dnes úplnězničená a zarostlá, dokážeme si představit, že již v roce 2003 odsud bude možné shlížet naměsto, pod skalou by také opět mohlo ožít lesní divadlo. Intenzivně se zaobíráme i myš-lenkou zpřístupnit pramen řeky Jizery, nejdůležitějšího toku zdejších hor. Náš Horskýspolek žije ale i společenskými aktivitami – vedle výletů se dnes aktivně podílí také na

5

životě Kristiánovské mariánské pouti, organizuje tradiční horský ples a od roku 2003 tak-též slavnost slunovratu v Ještědských horách. Chceme se navíc podílet i na uspořádání slav-ností 30. výročí otevření hotelu na Ještědu. Vydáváme knihy – po velmi úspěšnýchJizerskohorských bučinách, které již byly jednou dotištěny, spatřil světlo světa Přírodnípark Ještěd, chystají se Vyhlídková místa Jizerských hor a Jizerská rašeliniště. Pozitivnízprávou může být také to, že mezi půlstovkou nadšenců, kteří pravidelně zdolávají vrcholJeštědu, je již jeden „stovkař“, který opravdu dosáhl sta výstupů a pustil se do další stovky.

Aktivit je již tolik, že výbor spolku rozhodl o vypracování Strategie rozvoje JJHS, kteráby měla vzniknout na jaře 2003 a načrtnout, v čem bychom se chtěli angažovat a jakékonkrétní projekty rozvíjet.

Vážení členové Horského spolku, přátelé horalé. Nikdy jsem se netajil tím, že budoucnostHorského spolku vidím v navazování na minulost, na tradice Německého horského spolkupro Ještědské a Jizerské hory, pochopitelně při ostrém distancování se od jeho politickéhoangažování v roku 1938. V návaznosti na tyto tradice máme zájem i o členství přátel hor zesousedního Žitavska a dalších oblastí Euroregionu Nisa; za zmínku také stojí to, že v posled-ním období směřují aktivity spolku i do polské části Jizerských hor a nová publikace o jizer-skohorských rašeliništích je zpracovávána i za pomoci polských odborníků.

Staří horalé však měli podle mne to štěstí, že neznali jednu z oblastí, která je dnes téžpro náš spolek velice významná. A to je ochrana přírody, která byla na konci 19. století stáleještě jaksi příliš zbytečnou a snad i od normálního života odtrženou kategorií. Hory v tédobě zkrátka vypadaly a žily jinak. Nejsem přesto příznivcem toho, aby Horský spolek bylautomaticky řazen mezi ekologické organizace, jak jsou dnes tyto organizace chápány.Myslím si však, že je nutné, a také se tomu tak vždy děje, aby Horský spolek při veškeré svéčinnosti respektoval ochranu přírody jako jediný možný nástroj zachování co nejpůvod-nější (rozuměj staré) tváře našich hor. Vedle toho by si měl již dnes vytvořit dostatečněkvalifikovanou základnu odborníků, kteří by byli schopni se nejen intenzivně zabývatpraktickou ochranou přírody, ale dovedli by relevantně upozorňovat kompetentní orgányna konkrétní aktivity, které horám škodí. Členství mnoha spolupracovníků Stráže ochranypřírody, spolupráce se Správou CHKO JH či rozvoj pozemkového spolku, který momen tálněpečuje o tři lokality, jsou toho nikoliv snad zárukou, ale nadějným příslibem.

Zřetelně dnes vidíme také rozvoj některých hospodářských aktivit spolku, které by mělyjasně směřovat k získání či vybudování vlastní spolkové chaty v Jizerských horách či naJeštědu. Příklad starého Horského spolku, který v našich horách vybudoval řadu roz -hleden, útulných chat střízlivého vzhledu, je nám v tomto velkou výzvou. Přitom je všaknutné stále zdůrazňovat, že to hlavní, co dělá Horský spolek Horským spolkem, musí býtvždy nadšení a pohoda a já stále připomínám a připomínat budu, že Horský spolek není v prvé řadě hospodářským aktérem, ale dobrovolným sdružením lidí, kteří mají rádi hory.Na druhou stranu určitá vlastní hospodářská aktivita spolku je v mnohém případězdravější než pouhé usilování o prostředky z veřejných zdrojů nebo sponzorské dary.

Vážení členové Horského spolku, horolezec Luis Trenker kdysi ve své knize Moje horynapsal, že hory se nemají navštěvovat proto, aby se v nich hledaly jenom rekordy a sportovní výkony; mnohem důležitější je hledat a snad i najít duši hor. Přeji Vám všem,aby se Vám duše hor v celé své kráse ukázala i v roce 2003.

Váš Marek Řeháček

6

7

Ještědské horykontra Ještědský hřbet

Marek ŘeháčekLiberec

V poslední době se tu a tam lze setkat s otázkou, jak vlastně nazývat oblast okolo horyJeštědu. Jsou to Lužické hory, Ještědské hory, nebo je správnější říkat Ještědský hřbet či hře-ben, nebo Ještědské pohoří? Vzato čistě pragmaticky: kromě názvu Lužické hory se proJeštěd a okolní kopce dá použít každý z těchto názvů. (Ještěd rozhodně není nejvyššímvrcholem Lužických hor, a ani proto, že se o tom píše v několika turistických průvodcích a vlastivědných publikacích.)

Oficiálně je sice hřeben nad Libercem, jehož je Ještěd přirozenou dominantou, součástíJeštědsko-kozákovského hřebene, ale tento geologický název je jednak příliš dlouhý, jednaksi ve zdejším kraji jen málokdo spojuje špičatý Ještěd s placatým Kozákovem. Jak tedyhornaté krajině mezi Hodkovicemi a Jítravou říkat? Pochopitelně je možné nazývat jiJeštědským hřbetem či hřebenem, a bude to tak asi nejsprávnější. Lidé v Podještědí říkávajíjen: „Jdu do Ještěda,“ a tak vlastně ztotožňují vrchol s celou oblastí. (Toto pojmenování jepoužíváno i v dílech Karoliny Světlé, je však pravděpodobnější, že se je spisovatelka naučilaod horalů, než oni od ní.) Jistým, nemastným ani neslaným, kompromisem jsou výrazyjako Ještědské pohoří či ještědské hory (rozuměj s malým počátečním písmenem). A potézbývá již jen poslední pojmenování, které dnes prožívá jakousi malou renesanci: Ještědskéhory. Osobně je považuji za nejlepší a nejvhodnější, i když nutno přiznat, že je v něm hodně nadsázky: hory obvykle tvoří celá řada hřebenů. Zde je pouze jeden hlavní a malé vybíhající hřbítky v oblasti Kryštofova Údolí. Přesto však jde o pojmenování trefné:impozantní horstvo, tyčící se nad Libercem, si je jistě zaslouží.

Název Ještědské hory vznikl pravděpodobně jako paralela k německému Jeschken -gebirge, používanému zcela běžně až do konce 2. světové války. Ve staré literatuře a ma -pách se s tímto jménem lze setkat mnohem častěji než s pouhým označením Jeschken -kamm, tj. Ještědský hřbet (bylo-li toto jméno používáno, pak jen pro oblast od Plání ažněkam k Rozsoši, zatímco Jeschkengebirge se táhly od Hodkovic až k Jítravskému sedlu a někdy dokonce až k Popově skále). Němečtí obyvatelé Liberce byli na Ještěd mimořádněhrdí a je pochopitelné, že symbol města, kde žili, nemohl být jen v nějakém hřebenu.Pořádná hora prostě stojí v horách! Po válce se pro německé Jeschkengebirge ustanovilčeský ekvivalent Ještědský hřbet, který však ne zcela odrážel význam jména původního.Český ekvivalent Ještědské hory se používal jen sporadicky, jedním z prvních „odvážlivců“byl Miloslav Nevrlý, který jej nesměle užívá na několika místech své Knihy o Jizerskýchhorách. Jsem rád, že po vyjití knížky O pozoruhodných a tajemných místech Ještědskýchhor se jméno Ještědské hory zase trochu vrátilo do běžného užívání. Jde o jméno nad -sazené, ale na druhou stranu: může skalnatý Ještěd být jen na jakémsi hřebenu, kdyžvšechny pořádné vrcholy jsou v horách?

8

9

Pískovcové horyO lezení po skalách

Marek ŘeháčekLiberec

10

Volal jsem nervózně dolů: „Dober, dober!“ a lano se postupně napínalo až k jisticísmyčce; ruce se nepatrně klepaly, nohy také a deset centimetrů před mýma očima sezvedala skalní stěna. Pach potu se mísil s vůní skály. Prsty tápaly po jejích výčnělcích.Vysoko až k závrati, dělicí čarou mezi žitím a nežitím bylo jen modré lano. Bylčervenec, dole dozrály borůvky. Nikdy jsem nebyl ani průměrným horolezcem a teďuž jsem pomaličku uzrával, jako shnilá hruška. Poslední „Dober!“ a pak už jenomzoufalé „Drž!“. Ruce promáchly a následovalo prudké trhnutí, lano se napjalo v oka -mžiku zachycení pádu a kamarádi dole propukli v smích, když viděli, že ještě žiji.Nade mnou se mi vysmívala stěna Liberecké věže. Můj první pád v Pís kovcovýchhorách!

Horolezce leckdo považuje za blázny. Tahají po horách a skalách těžké rance,kamsi se zcela nesmy slně drápou a stejně tak se občas i nesmyslně zabíjejí. Mají tlapysamý sval a jizvu, rádi jedí konzervy s odpornou plechovou příchutí, vypíjejí nachatách až na dno a svádějí holky na červené svetry a černočerné historky.

Horolezci jsou však ve skutečnosti nesmírně ušlechtilí lidé, nikde než mezi niminenajdeš více asketických mnichů, pivních kazatelů, fousatých filoso fů, šlachovitéhozhmotnění lidství, schopnosti odpouštět, přátelství až do poslední minuty života.Každý, kdo se jednou spojí s ostatními pupeční šňůrou barevného lana, cvakne dosmyčky svoji karabinu nebo zabodne do zledovatělého sněhu cepín, nemůže už jinaka drápe se po skalách a horách tak dlouho, dokud se nezabije, neupije nebonedosáhne úplného nebeského klidu ve stařecké spokojenosti, která je jenom pro ty,kteří si ji nesmírně tvrdě vybojují. Na horách je nejblíže Bohu a horolezci jsou podletoho stvořeni.

Horní skály čnící z mladého porostu

11

Jsou dva druhy horolezců. Jedni – medvědi – mohutní, s chlupatými hrudníky a ru kamajako kladiva, uvázáni do lan se se skálou rvou jako s chlapem. Kdo s koho, pí sek se sype,rány pěstí, vítěz je vždy jen jeden. Medvědi se nejvíce hodí do velehor, do sněžných polí, jsoubratry pada jících kamenů, koupou se v plesech a večer se v jejich smutných očích odrážízápad alp ského slunce. Je třebamít v úctě medvědí sílu, zvláštěje-li spojena s moudrostí sta-rých horalů.

Na četných skalách Pískov -cových hor však lze spíše na -razit na jiné lezce: hubené, s vy stoup lými kostmi a šla -chami, poustev níky povahou i vzhledem. Nazval bych jeptáčky, to v proti kladu k med-vědům. Jsou lehouncí, poletujív maličkých botičkách ve skal ních římsách, tlačí prsty do vo štin a drobounkých puk-lin tak dlouho, dokud nesta-nou na ska lním cimbuří a ne -po vzdech nou si nad širým světem a nes mírně vzrušujícíná ma hou. Je mezi nimi vícemužů než žen, ale spojuje jejedno: zdo lávají bez nároku na po tlesk hlavně ty nejtěžšístěny.

Oba druhy horolezců spo -juje přátelství a láska ke ská le,k její neživé duši. Je hezképozorovat, jak lezou ve zvláštních lidských kombinacích. Ptáček – prvolezec, upevněn na lanku, poskakuje kdesi ve stěně, zatímco medvěd, bytelný dobrák, jej omotaný la nempod skálou jistí. Až ptáček překoná všechny ná strahy a vyletí na vrchol, role si vymění a i medvědovi se na chvíli dostane ptačího rozhledu. Jindy do těžkých spár rve své mohutnédlaně jako první medvěd, zatíná pěsti a vyta huje se na nich výše a výše cestou, o které se slabšímu ptáčkovi ani nezdá. Právě proto je horolezectví spravedlivé řemeslo pro těžké i lehounké, stačí k němu kus špagátu, trocha síly a ždibec odvahy. Nic víc, nic míň.

Dlouhé minuty dovedu sledovat horolezce na Obrvégrech; pokřikují na sebe zvláštnířečí hemžící se kramlemi, solí, frendy, wandy a han ky, a navíc – zvoní. Cink, cink – u pasuzacvaknuté karabiny z lehkých slitin do sebe narážejí a vydávají zvuk jako stříbrná lžička, když spadne na okraj porcelánového šálku. Cink, cink – nese se nad borovými lesyPískovcových hor.

Popova skála připomíná starý hrad

Večer po setmění většina horolezců z Pís kov cových hor odchází, odjíždí vlakem čiautem domů, hory jsou to příliš malé na to, aby zde byli nuceni zůstávat přes noc. Přestolze najít takové, kteří to činí, zůstávají v chalupách, hostincích či lesních brlozích a s vůnípiva na rtech vedou řeči o tatranských chatách, nejtěžších stěnách světa, hezkých holkácha alpské pro těži, kterou někdo tajně utrhl. Ti nejskalnější pak chodí dál do lesů unaveni a s odřenými lokty spát do bivaků, vlhkých skalních převisů. Kraj hrádeckých pískovců jena takováto noční sídliště v porovnání s jinými skalními městy poměrně chudý, ale přestoten, kdo jej dobře zná, ví, kam hlavu a lano složí, vyspí se i v dešti v této malé pískovcovézemi. Bivaky jsou v Krásném dole, u Popovy skály, pod Obrvégry i jinde, nejkrásnější spaníjsem však vždy míval pod převisem ve stráni naproti Popovce, někdy se tomu místu říkápodle tvaru blízké skály Kladivo. Spal jsem tam mnohokrát, v dešti s přáteli ohříval záda u ohně. Nikdy nikým nerušen. Kladivo bylo řadu let skryto v houští a nebylo vůbec lehkéje najít. Kdo o něm věděl, nepověděl. Zápisník, který jsme v jedné z puklin zanechali, bylřadu let bez zápisů, jen málo komu se tehdy chtělo prodírat hustým mlázím.

Před nedávnem těžko proniknutelné okolí bivaku zmizelo, zápisků naopak začalorychle přibývat, objevila se i sekera, spaní vystlané senem a prošlápnutý hrnec; tajemství jepryč, nemá cenu je dále střežit. Do Kladiva už dnes tak jako tak nikdo z horolezců spátnechodí, usídlili se v něm divocí trampové a ušlechtilé místo zaneřádili plechovými kamny,lavicemi a izo lací stěn. Zmizela tak nejkrásnější pro bu zení, kdy jsem dlouho po procitnutílehával pod skalou ve spacím pytli, myšlenky pomalu táhly hlavou společně s mraky nadstromy a přítomnost jiných lidí na tomto světě občas připo mněla jenom malá skvrna navrcholu Popovky – človíček toužící po časném raním výhledu – nemůže vědět, že je kýmsizdálky pozorován.

FellerovkaJe pravda, že dnes se tu a tam kezlosti všech pravých horolezcůobjeví i v Pískovcových horáchbambulové, co se neštítí vysekatdo těžce přístupné skály uměléstupy, tlouci do stěny řady skob,nečistě lézt jištěni lanem se shorapřes slaňovací kruh a pak se drzepodepsat do vr cholové knížky.Ale podíváme-li se do historie,zjistíme, že s tou čistotou lezeníto nikdy nebylo taky úplně jedno duché. Hlavní byl vždy cíl:dostat se na vrchol! Malinkýčlověk proti obří a ma jestátnéskále chtěl mít vždy pocit doby -vatele, někoho, kdo svojí silou

12

Výstup na Fellerovu věž

a důvtipem překonal nejen sám sebe, ale i hrozivý kámen, ze kterého mohl spadnout a zabít se. A tak do lezecky obtížné stěny Hrušky na Vraních skalách čísi ruce kdysi takévysekaly schůdečky, prvovýstupy se dělaly jen díky přehozeným lanům, někdy se dokoncepro snadnější lezení používaly i železné mačky, drásající ze skály hromádky písku.

Hezkým příkladem takového nejstaršího nesportovního výstupu je i slavné zdoláníFellerovky, nejznámější skály Lužických hor. Její hrozivá stěna s malým vrcholem strmí z hluboké šachty uprostřed Vraních skal. Celá tato bizarní skalní oblast byla ještě v druhépolovině 19. století pro horolezectví nepoznanou kra jinou, bílým místem na mapě, kamkromě pár nadšených turistů zabloudili tak akorát lesníci nebo pašeráci hledající s pytlikontrabandu úkryt před landvachy. Teprve 27. června 1891 sem od Císařského údolí podlouhém bloudění přišli horolezci Kahl a Scholze. Stáli prý na Havraním kameni a kou kalis úžasem v očích do šachty mezi skalami. Kahl a Scholze však tehdy na nepojmenovanouvěž nevystoupili a udělali chybu, prvovýstup mohl patřit jim! Na věž si totiž již brousil zubyžitavský profesor Theodor Feller, vášnivý turista a propagá tor horských sportů. Vysokouskálu ve skupině Havraních kamenů objevil patrně ještě před Kahlem a Scholzem a společně s přáteli plá noval její pokoření. Nakonec se pod vytouženou stěnu vypravil až 17. června 1894 s několika libereckými turisty a horolezci, mezi kterými byl i velicepopulární Josef Matouschek, jenž pro úspěch tohoto dne nechal v Liebiegově továrně, kdepracoval, vyrobit dlouhý provazový žebřík. Dobyvatelé ve vlněných podkolenkách,kabátech a těžkých okovaných botách se nejprve vydrápali na lehčeji dostupný Vysoký hav-raní kámen a odtud hodili na protější věž šňůru, na kterou poté přivázali lano a pletenýžebřík. Na Vysokém havraním kamenu pak vše pevně uvázali ke stromu a velkolepá akce,

13

Skalní útvar Česká brána na zemské – dnes státní – hranici

která předtím v Pískovcových horách neměla ob doby, mohla začít. První se vratkémužebříku svěřil sám Feller, ostatní tři horolezci prozatím vy č ká vali, jen Matouschek jižpředem prohlašoval, že je mu sice ctí být u takovéto přelomové události, ale že nahoru jejnikdo a nic nedo stane. Ve všech zatrnulo, když se houpavá lana ko nop ného žebříku podvahou odvážného profeso rova těla propnula tak mocně, až se zdá lo, že každou chvíli musíprasknout. Ale čím výše Feller stoupal, tím byli všichni dole veselejší. Nakonec stanuli navrcholu skály, pojmenované po prvním odvážlivci, všichni čtyři horolezci a nahoře napočest svého úspěchu zaklínili dřevěnou tyč a do pukliny uložili plechovou krabičku s datyprvovýstupu. Známý horolezec Rudolf Kauschka o tomto okamžiku později napsal: „Takdlouho očekávaného cíle bylo i přes nesportovní prostředky nakonec dosa ženo. Ale i v tomto boji byla skála přeci jen vítězem, neboť výstup znamenal také přímé přiznání, žetato naše nejsmělejší věž nemohla být dobyta bez umělých pomůcek.“

Kauschka byl ve své době přísným zastáncem čistého způsobu lezení bez provazovýchžebříků, umělých stupů či zbytečných skob. U Fellera a jeho druhů sice oceňoval odvahu k prvnímu kroku, ale mnohem více vychvaloval ty, kteří na temeno skály později vystoupilijen díky svojí vlastní síle a důvtipu. Ty, kteří se stěnou nebojovali za pomoci provazů a železa, ale s pokorou ji prosili, aby jim dovolila prožít krásný okamžik na vrcholu zdo -laném co nejčistěji. Podle dodnes posvátných horolezeckých pravidel tak poprvé naFellerovku vylezli 21. května 1904 Karl Kirchhof a Franz Salomon velkou trhlinou v severní stěně, nazvanou později Kirchhofův komín. Když se o jejich úspěchu dozvědělKauschka, sám velice úspěšný ve zdolávání skal Pískovcových hor, ihned se vydal s druhySteppesem a Tischerem Fellerovku najít a nějakou jinou cestou také zdolat. Varianta prvo-výstupu Kirchhofovým komínem, obohacená však o další cestu na vrchol, dostala pozdějinázev Kauschkova cesta. Kauschka, který v té době „objevoval“ Obrvégry a skály v Jizer -ských horách, Dubském Švýcarsku i jinde, se jakoby přitahován magickou silou k Felle -rovce stále vracel a pokoušel se o nové a nové výstupy. Na vrchol vylezl dokonce i 18. pro-since 1904 za velice nepříznivých povětr nostních podmínek a jeho lano, které se při sestupu zaseklo a přetrhlo, viselo ještě nějaký čas jako připomínka těch dřevních horo -lezeckých dob v jedné ze spár v hrozivé stěně.

V roce 1905 se Kauschka o kráse Fellerovy věže květnatě rozepsal v libereckých no vi -nách a od té doby k ní směřovaly doslova zástupy horolezců z Čech i Saska. Za pěkného dne21. května 1905 poprvé slanili přes západní stěnu známí horolezci Karl Kirchhof s Franzem Salomonem a uvážíme-li, že tehdy na vrcholu ještě nebyl slaňovací kruh, a takse tvrdé ko nopné lano zachytávalo jen za špičaté vý č nělky pískovce, pak bylo samotné sla nění, končící tehdy díky neexistenci jakýchkoliv pomůcek obvykle krvavými odře -ninami na krku, stehnech a zádech, hodnotným spor tovním výkonem. Necelých 14 dní po tomto v horolezeckých análech zaznamenaném fe no menálním slanění, 4. června 1905, se na Fellerovku konečně vydali také hrádečtí horolezci Raimund Wolf,Franz Johne a Edwin Haft. Věž pokořili výstupem přes severní stěnu a na vrcholu vztyčilimalou plechovou vlaječku, která pak tak dlouho odolávala divokým větrům, až ji nakonecsežrala rez. Šest dní po Hrádečácích se na skálu drápali také členové libereckého Alpskéhospolku, kteří zde upevnili ještě zinkovou krabici se silnou vrcholovou knihou, do kterévšichni další dobyvatelé Fellerovky zaznamenávali nové a nové výstupy. Zdá se, že týden co týden se za příznivého počasí horolezci pokoušeli o dobytí vrcholu této krásně strmé

14

skály, která se tehdy stala jakousi „vlajkovou lodí“ pískovcového horolezectví v Lužickýchhorách. Ze všech 461 zápisů, které byly do vrcholové knihy zaznamenány od jejíhozaložení do 1. května 1920, kdy byla zin ková schránka se značně poškozenými spisy sne sena a nahrazena novou, nutno uvést alespoň fantastický výstup Rudolfa Blumricha,který 14. srpna 1905 vylezl volně bez lana celou úmornou Šachtovou stěnu.

Hrdá a dlouho nepokořená Fellerovka se však úplně vzdát nehodlala a čas od času sivyžádala svoji krvavou daň. Většinou zůstávalo jen u odřených loktů a kolen, od lanpopálených zad, kapičky krve horolezců občas potřísnily jako pohanská oběť usmířenípískovcovou stěnu a duch skal se uklidnil a nechal horolezce jako malé mravenečky stěnuzase nějaký čas škádlit. O smrtelných pádech nebo zmrza čených se proto bohudíky žádné

15

Vraní skály s Fellerovou věží v pozadí

zprávy nedochovaly, v období před 1. světovou válkou se však hodně dlouho vzpomínalona hrůzo strašný pád dobyvatele skal Czerweneho, v běžném životě váženého živnosten-ského inspektora. Slaňoval z Fellerovky 10. října 1908, v chladivém počasí, které čistýmvzduchem láká horolezce k novým výstupům za dalekými výhledy, a z neznámých příčinse zřítil ze značné výšky dolů do šachty mezi skalami. S hlavou krvavou jak od roz -šlápnutých jeřabin, zářících tou dobou v alejích podél horských cest. Na první pohledstrašidelný úraz však jakoby zázrakem dopadl dobře: pan inspektor měl pouze zlámanýnos, několik odřenin a pár naražených kostí. Se svými bolístkami se pak na 14 dní uchýlildo dobré péče u hajného Hergessella v Dolním Sedle, jen na dohled od skal, na které prýani po pádu nezanevřel.

O skalních pánechStovky, možná tisíce byly odvážlivců, kteří si za celé jedno století, kdy se v Pískovcovýchhorách ve velkém leze po skalách, sáhli na temena zdejších věží. Stovky jmen, stovky dnesjiž dávno zapomenutých lezeckých osudů, vše pohltila černá díra minulosti, kroměněkolika zápisů Rudolfa Kauschky se o nejstarších horolezcích Pískovcových hor nicnedochovalo, zmizely staré vrcholové knížky, ztrouchnivěla lana, zrezivěly pradávné jistícíkruhy.

Několik starých jmen lze však ještě dnesnalézt u prvovýstupů zanesených v horo le -zec kých průvodcích. Pro budoucnost jeuchovám i já, je třeba si vážit prvníchdobrodruhů, kteří se jen z čisté radostidrápali s tvrdými hlavami na ještě tvrdšískály.

V manšestrových a vlněných kalhotách,omotáni lany, za které by dnes již horolezeckozu neuvázal, bez karabin, barevnýchsmyček, magnézia a krásných tleskajícíchholek pod stěnou.

K těm úplně nejstarším patřili MaxRichter a Gustav Jahn, kteří 10. listopadu1875 vylezli na Psí věže (Hundstürme).Jméno Theodora Fellera, prvního po koři -tele nej význam nější skály Pís kov covýchhor, jsem „pozlatil“ již v předchozí ka pi tole,k Fellerovi je však nutno přiřadit i Fer di -nanda Sieg munda, Willyho Kah la, Gustava

Seidela, Hein richa Scholze, Fer di nanda Sagasse ra, Edu arda Hiebela, Karla Kirch hofa, KarlaGahlera, Franze Salo mona, Fritze Steppese, Wilhelma Gärtnera, Rudolfa Kauschku,Rudolfa Blumricha, Maxe Tischera či Ro berta Haeuslera, kteří všichni také patřili k průkopníkům horolezectví na hrádeckém pískovci. Mezi nejaktivnější lezce žijící přímo

16

Rudolf Kauschka

v Hrádku nad Nisou se v té době řadili Raimund Wolf, Franz Johne a Edwin Haft, kteřídosáhli i mnoha úspěchů na skalách v sousedních Žitavských horách.

Do současnosti se dochovaly pohnuté osudy jen dvou z nich. Willy Kahl, výtečný ho ro -lezec a syn prvního předsedy Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, senedožil ani „objevení“ Obrvégrů, zahynul plný síly potupnou bílou smrtí 8. září 1894 v lavině na alpské Marmolatě. Smutného konce se dočkal i fotograf Adolf Gahler, jeden

ze za kladatelů horolezectví na Liberecku i v Českém ráji, po němž je pojmenovánajedna z nej krás nějších věží Obrvégrů. V nejlepších letech onemoc něl tehdy ne -vyléči telnou duševní chorobou a zemřel v kosmonoské léčebně 1. února 1919. Da -leko od svých milovaných skal byl nucenzemřít i Rudolf Kauschka, ale jeho za -jímavý životní příběh vyprávím jinde.

V době od počátku století až do druhésvětové války kralovaly horolezectví v Pís -kov co vých horách tři německé lezeckéspolky z Li berce. Alpenverein (Alpskýspolek), Wirbel steiner (nazvaný podle sku-piny skal Wirbel steine na úpatí Ješ tědu) a Empor (Vzhůru). Kluby, vedené mnohdyvelice ambiciózními lezci, se leckdy před-háněly v prvovýstupech a na důkaz svýchúspěchů vztyčovaly na tak významnýchvrcholech jako na Liberecké či Fellerověvěži kříže či vlajky. Přestože horolezci mělivždy sklon k samotářství a vlastním ideá-

lům, chodilo se mezi vál kami na skály pře devším organizovaně. Kauschka ve své knizevzpomíná, že liberečtí horolezci nejraději do Pískovcových hor jez dívali v neděli vlakem doHrádku a po prolezeném dni pak končívali příjemně unaveni na Černé Louži v Her knerověhostinci, kde při jablečné štávě a jakési „Černoloužské vodě“, což snad ani nemohlo být nicji ného než špiritus nebo nějaké podřadné pivo, vysedávali a poví dali a často potom museliukrutným během honit poslední večerní vlak na rynoltickém nádraží.

Poklidné horolezecké časy zadusila druhá světová válka, skály zůstaly někdy i mnohoměsíců opustěné, bez jediného človíčka, bez zasvištění lana, cvaknutí železné skoby. Radost z výstupu si tehdy mohl a chtěl užít málokdo, vzpomíná se jen na neúnavnéhočeského hrádeckého lezce Josefa Zárybnického, který zdolával zdejší skály válka neválka.

Z bitev na všech frontách se z předválečných aktivních německých lezců do Pískov -cových hor téměř nikdo nevrátil, část jich zašlapala smrtka se samopalem do bláta bojišť,část jich hnila v zajateckých lágrech na Rusi, ti šťastlivější se vrátili domů, aby byli vzápětíaž na výjimky odsunuti. Kruhy a vrcholové knížky tiše čekaly. Hned roku 1947 však v Hrádku nad Nisou vznikl horolezecký klub, který za svou historii vystřídal několik

17

Josef Čihula

jmen: Sokol, Vulkan Jiskra a Slovan. Horolezectví, spojené s novými jmény, jako napříkladKarel Trousílek, Ruda Svatoš, Jirka Křížek, Valtr a Honza Kosařovi či Mirek Chlumský,začalo postupně nabývat předválečných rozměrů, přicházeli noví a noví členové. NaObrvégrech, které se staly nej známějším hrádeckým skalním klenotem, byla zlezena a označena ještě i Malá Smrtka, na známých věžích byly vytvořeny nové cesty, zakládánynové vrcholové knížky. Od roku 1958 začali horolezci pořádat pravidelně každou prvnísobotu v listopadu pochod Hrádek – Ještěd.

Ještě předtím – roku 1953 – však padla na Pískovcové hory a jejich skály černá doba:velká část lesů a věží se ocitla za nově nataženými ost natými dráty u německé hranice,hrádeckým lezcům tak až do jejich roz stříhání v šedesátých le tech zbývaly pouze Obrvégrya několik dal ších skal. Na počátku šedesátých let se proto veškeré horolezecké úsilísoustředilo do okolí Horního Sedla. Roku 1961 vy lezl Jarda Motl jako první Hrádečák odválky Gahlera na Obrvégrech a jeho kamarádi okamžitě do vrcholové knížky napsali, že najeho počest Gahlerovu věž přejmenovávají na Mot lovu. Nové jméno, odmítané ostatněsprávcem oblasti, se nakonec neujalo. Starší lezci vzpo mínají na stálé kontroly občanskýchprůkazů a honičky s tehdejšími agilními pomocníky pohraničníků, udavači, kteří kdyžmohli, tak uškodili – jeden z nich dokonce v půli padesátých let prostřelil vrcho lovouknížku na jedné ze skal Obrvégrů. Vypráví se i historka o jiném pomocníku pohraničnístráže, který drze přišel v hezkém dni na horolezci přeplněné Obrvégry a pod stěnami sedožadoval okamžitého slanění všech a předlo žení legitimací. Neslanil prý tehdy nikdo, jenze všech věží se ozývalo jednohlasné, jadrné zaslání tohoto trouby kamsi, horolezci jsoudrsný národ a pro sprosté slovo na adresu škodivých elementů nechodí daleko.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se do lezení pustili i chlapi dnes již zvučnýchjmen: bratři Pepek a Jirka Zárybnický, Vašek Bran dejský, Vláďa Plíva, bratři Šedinové,Fredy Vol kert, Jarda Žalud, Déďa Martinec, Luboš Čmuchálek, J. Bistiak, Tomáš Schreier,Arnošt Kumpert, Helmut Ře háček a další, víceméně příležitostní nad šenci, pro které bylolezení jen jednou z mnoha aktivit. Jirka Zárybnický, po tomek slavného otce, který si nahrádecké skály sáhl i v těžkých dobách 2. světové války, v té době založil i dětský horo -lezecký oddíl, pro který získal starou dřevěnou chalupu při vstupu do Krásného dolu –bývalou Bavo rovského hájovnu. Poté, co ji mladí horolezci opravili a celou dali do po řádku,na řídila tehdejší lesní správa z pochybných důvodů demolici. Ho ro lezcům tak zůstala až doroku 1985, kdy si dostavěli chalupu na Horním Sedle, zase jenom lana, skály, modré nebenad hlavou a divoká radost ze zdolávání skal.

Šedesátá a začátek sedmdesátých let byl pro horolezce z Hrádku zlatou dobou. V letech1962–1964 přibývaly nové a stále těžší cesty jako na běžícím pásu. Začalo se také s důsled-nějším vyměňováním slaňovacích kruhů, které byly leckdy v katastrofálním stavu. „Kruhna Hrušce držel doslova silou vůle,“ vzpomíná Jirka Zárybnický, „a slaňovací kruh naTuleních byl zase zaklíněn rozeschlým dřevem a vypadával. Než jsme na něm mohli slanit,museli jsme jej pomočit a když pak dřevo nabobtnalo, teprve jakž takž držel.“ Roku 1967jelo několik horalů z Hrádku na 1. zahraniční zájezd do Julských Alp. Předtím bylo možnése dostat maximálně na tatranské expedice nebo „načerno“ do Žitavských hor. O tajnémlezení na Oybině, nočních útěcích před východoněmeckou policií a pašování lyží a dlaž -diček v krosnách přes hranice přímo pod očima pohraničníků se mezi hrádeckýmihorolezci vyprávějí dlouhatánské historie.

18

19

Skála Podkova ční vysoko nad Skalním divadlem

V sedmdesátých letech se ve vrcholových knížkách stále častěji začínají objevovat i jména Petra Vinklárka, Miloše Rubína, Josefa Škubly, Jirky Nováka, Jirky Kopenického,Jirky Svatoše, Vládi Sojky, Jirky Paseky, Josefa Sulkeho a Mirka Mitnyika. Roku 1976 se taképoprvé běžel ho ro lezecký Běh Císařským údolím, zvláštní závod plný potu a krásných skal,odrážejících se v očích funících běžců.

Prozatím poslední aktivní generaci hrá deckých lezců reprezentují například VráťaVotýpka či Honza a Petr Červeňové. Kruh se uzavřel, přes sto let hrádeckého horolezectvíje prozatím u konce. Začalo provazovým žebříkem a končí nejčistší technikou, radostí z překonání sama sebe a obtížných cest, o kterých se panu profesorovi Fellerovi ve vlněnémkabátě a klobouku ani nezdálo.

Ale skály a věže Pískovcových hor nepatřily po válce jenom lezcům z Hrádku nad Nisou a okolí, za lezením sem dojížděli také horalé z Liberce, Jablonce nad Nisou, Frýdlantu,Mimoně, Chřibské a řada chlapů z německých oddílů zpoza hranice. Předválečnémuskalnímu kavalírovi Kauschkovi se v lásce ke skalám a v četnosti výstupů vyrovnalipředevším liberečtí lezci Josef Čihula a Miroslav Machovič. Přátelé jim říkali Joska a Punťa.Lezli ty nejtěžší stěny, někdy spolu, jindy se svými kamarády – bratry Ginzelovými, VoloďouMaďěrou, Tomá šem Melicharem, Jirkou Strnadem, Bohoušem Čechlovským, Jiřím Šimo-nem a řadou dalších. Joska Čihula byl znám jako vynikající spárař, mohutný chlap s uzlovatýma prstama, Puňťa byl zase typickým představitelem horolezce – ptáčka. Stejnějako Kauschka skončili ale i oni smutně, dokonce velesmutně. Josef Čihula zahynul v únoru1966 v lavině ve Vysokých Tatrách a Miroslava Machoviče utrápila pomalá a o to horšínemoc, bránil se jí – jedl syrovou cibuli a až do posledních chvil svého života se vracel ke skalám, kde kdysi vytvářel ty nejtěžší cesty. Teskné je vyprávění o těch, kteří zdolávalinejtěžší stěny Pískovcových hor.

Teskné jsou i tabulky mrtvých lezců. Jedna starodávná je na Gahlerově věži a při pomínásmrt bergsteigera Herberta Guhna, který se z této skály zřítil ve dvacátých letech. Druhá jepoté na dohled odtud na úpatí Liberecké věže. Připomíná mrtvou Zuzku Vondrouškovou,nese vročení 1991 a krátkou básničku o andělích.

Nedobré je zakončovat kapitolu o veselých skalních pánech smutným vyprávěním.Sedím to tiž rozesmátý sluncem pod Libereckou věží v bo růvčí, ve stěně je několik staršíchhorolezců – ptáčků: Vláďa Hanzl, Jirka Strnad a doktor Machálek, spíše skotačí než lezou,cestou ve stěně trousí vtípky. Zakláním hlavu, modré nebe vysoko nad skálou je jakonekonečné moře, příšerné vedro se line při zemi. Nasávám vůni skal, borůvek a borovésmůly. Karabiny zvoní jako rolničky, hlas chlapů se odráží od stěny a nese se lesem.Zamávám skálolezcům a sbírám zpod skály malý kamínek, večer jej doma provrtám, hezkyse bude vyjímat na šíji mé zelenooké dívky hrádecký pískovec.

O horalské ušlechtilostiLezení po skalách a horách je ušlechtilou zábavou, snoubí se v ní hrubá síla s nejčistšímyslí, napnuté šlachy s lehkostí pohybů, řev nad zdoláním hory s tichou radostí při pode-pisování vrcholové knížky zmrzlou tužkou v omrzlých prstech při prvním lednovém „Horezdar“ – při prvním výstupu v novém roce. Lezení po lesních skalách má před mnoha jinými

20

sporty tu vý hodu, že se s ním nepojí skandování davů podél mantinelů, dopingové aféry,nafoukaní pře borníci krytých i nekrytých dvorců a drah, veliké peníze a národní hrdost.Horolezec leze především sám pro sebe a za sebe, na skálu mu nikdo nepomůže, dolů musítaké sám. Proto k horolezcům nejvíce patří potrhané tepláky, propocené svetry, osahanécepíny, omlácené karabiny, pivo, sešmajdané botky, zlomeniny a kostivalová mast k jejichléčení, odřené klouby a na prsou modré odznaky s bílými obrysy hor.

Já si navíc horalství možná až příliš tvrdošíjně spojuji s Rudolfem Kauschkou, celníkem,horolezcem, lyžařem, atletem, básníkem, spisovatelem a mistrem Evropy v jízdě na saních.Kauschka je jako červená nit, jeho jméno vystupuje z historie jako dobrý přízrak všudetam, kde jsou na Liberecku skály a hory. Narodil se 2. října 1883 v dnes již neexistující obciFukov severně od Šluknova, později žil v Bílém Potoce a Liberci. Již jako student patřil k prů-kopníkům horolezectví v severních Čechách, měl tu úžasnou možnost stanout jako prvnína vrcholcích, kterých se předtím nedotkla ruka ani noha žádného jiného člověka. Bylpoprvé tam, kam mohli předtím pouze ptáci a andělé. Kromě řady lužických a jizerskýchskal vylezl i několik velice těžkých věží v Českém ráji a později vystoupil i na vrcholynejvyšších velikánů Alp. Aby toho nebylo málo, tak se s přáteli navíc ještě vydával na téměřnesmyslné dálkové pochody z Liberce na Sněžku, s cepíny se probíjeli neprůstupnýmibílými pláněmi Krkonoš, dvacet čtyři hodin chodili v jednom kuse nahoru na Ještěd a zasedolů! Kauschka miloval extrémní výkony a také v nich vynikal, ale na rozdíl od některýchsvých následovníků všechny svoje namáhavé cíle vždy spojoval s intenzivním vnímáním

21

Popova skála – dominanta Pískovcových hor

okolní přírody. V jeho slavné knize Wandern und Klettern (Vandrování a lezení) otisklmimo jiné i řadu zvláštních básní, v nichž opěvuje nejen skály, ale i vůni rašelinišť, oblohu,lesy. O jeho vztahu ke sportu a přírodě svědčí i úryvek z úvodu knihy: „Dnes, kdy jedy a nákazy všeho druhu bují v lidu a život stále vzdalují krásnu a radosti, se nám nezdá nicdůležitější než se ohlédnout zpátky tam, kde život jde svoji věčnou cestu v nejčistších a posvátných zákonitostech. A komu jednou vyrostla v srdci láska k přírodě, tomu se v očích odráží věci čistě, učí se jistě odlišit falešné pozlátko od pravého bytí, je mu ne klamněznáma neposkvrněná opravdovost přírodního života a rád se odvrátí od nekon čícíhonečistého tance o zlaté tele.“ Těžko říci, do jaké míry byl sám Kauschka jen čistým a ušlechtilým člověkem. Jeho láska k horám je známa, o jeho životě se moc neví. Ze starýchfotografií na nás po půl století hledí přísný pán s hlavou vystříhanou dle tehdejší módy, sesvalnatýma nohama a tlustými vlněnými pod kolenkami, nic více nám obrázky řícinedokáží. Je znám jen Kauschkův tesklivý osud. Po skon čení války byl díky odsunu odtržen od svých milovaných skal a hor a donucen vysídlit do alp ského podhůří. Tam jetaké pohřben pod mohut ným balvanem s vše říkajícím nápisem „Mnoho cest vede k Bohu,jedna vede přes hory.“

Kauschkovo starodávné psaní o skalách a horách je jakousi biblí ušlechtilého horalství,čisté mysli a neupjatého smysluplného skota čení. Vyprávění o Pískovcových horách seproto cítím povinen zakončit citátem z jeho díla, ve kterém je v několika větách řečeno o horách, lesích a skalách vše: „Také příroda a hory jsou pouhou cestou k sobě samému –a nemůžeme zvolit cesty ryzejší a vznešenější. Ať o tom chceme mluvit, nebo mlčet. S horami je a zů stane spojeno něco nádherného i cosi hroz ného. Odhalují nešetrně, jsouneklamným zrcadlem, před kterým nelze nic zastřít, nic zatajit. Dívají se na tebe očima,které dovedou najít tvé poslední a nejskrytější. Kdo před tímto pohledem dokáže rok co rokobstát, kdo po něm touží snad proto, aby mu dal poznat cenu vlastního života, tomu muselpožehnat laskavý osud. Toto zrcadlo, tento pronikavý pohled je neúprosně krutý.“ To jeKauschkova a teď už i moje horalská modlitbička. Horolezci šetří slova, a proto i já končímsvoje rozvleklé vyprávění o Pískovcových horách, jejich skalách, lezcích a borůvkách, kterébarví zuby na modro.

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA:FAJGL, Pavel; SIMM, Otokar; VRKOSLAV, Milan: Jizerské hory – horolezecký průvodce.

Vrkoslav 1999.GIERACH, Erich a kol.: Heimatkunde des Bezirkes Deutsch-Gabel in Böhmen I.

Heft. Verlag der Anstalt für Sudeten deutsche Heimat forschung.Reichen berg 1933.

KIRSCH, F. W.: Das Jeschken-Iser-Gebirge nebst Zittauer- und Kreibitzer-Gebirge. C. C. Meinhold u. Soehne, Dresden.

KAUSCHKA, Rudolf: Wandern und Klettern. Paul Sollors’Nachf., Reichenberg 1923.Kolektiv: Jahrbuch des Deutschen Gebirgs – Vereines für

das Jeschken- und Isergebirge. Reichenberg 1929.Kolektiv: Kronika odboru turistiky KČT Hrádek nad Nisou.

PAUDLER, A: Der neue Kammweg von Jeschken zum Rosen berge. Leipa 1904.

SCHLEGEL, B: Lauzitzer Gebirge nebst Jeschkengebirge.Alexander Koehler. Dresden 1919.

22

SLOUKA, Vladimír a kol.: Pískovcové skály v Čechách, Severní Čechy, horolezecký průvodce.Olympia, Praha 1980.Vrcholové knížky z Obrvégrů, poskytnuté Jiřím Zárybnickým.

Popova skála – jedinečná vyhlídka Pískovcových hor

Úryvek z knihy HRÁDECKO – krajina na NiseV roce 2001 vydalo nakladatelství Petr Polda

text © Marek Řeháček, ilustrace © Petr Polda

23

24

220

315

22

1

330

222

3

2221

5 2

14

217

St

ará

škol

a

J

izer

ský

mlý

n 32

3

219

Ho

jerů

v dů

m

209

303

211

212

216

208

2

10

Velk

á Jiz

era

(Gro

ss Is

er)

roku

191

0. D

nes j

edin

ý sto

jící d

ům –

nov

á šk

ola

č. p

. 520

(Ch

atka

Gor

zystó

w)

– v

té d

obě j

eště

nes

tál.

Iser

baud

e

Kam

enný

dům

339

211

25

Velká JizeraTajemství zaniklé osady na levém

břehu řeky Jizery

Otokar SimmJablonec nad Nisou

Les zůstal za našimi zády a náhle se před námi otevřela Velká jizerská louka. Vlevoteče řeka, tvořící státní hranici, a před námi se rozkládá prostorná horská enkláva s temnými ostrůvky kosodřeviny. Neobvyklé ticho je v té zádumčivé krajině, jen vánekobčas zavane okolo našich hlav. Jediné stavení leží ještě daleko před námi.

Ale co je to po obou stranách široké cesty? Při pozorné prohlídce spatříme zarostlékupky starých sutin, jinde sotva znatelné odvodňovací strouhy. Jsou to pozůstatkypřipomínající zaniklou osadu Gross Iser. Zkusme poodhalit její tajemství, ponořme sena chvíli do její minulosti.

Když v pobělohorské době utíkali pronásledovaní evangelíci z českých panství, zakládalinové osady v blízké Horní Lužici a ve Slezsku. Byly to sice také země České koruny, avšakexulanti tady pro svoji víru nebyli vrchností stíháni. Tak se podle legendy stalo, že se jakýsi Thomas usadil v roce 1630 hned za hranicí v pustině nejodlehlejší. Řeka Jizera tadyplyne většinou mírně a klidně, rozlévá se lehce do šířky a její meandry se zařezávají doprastarých vrstev rašeliníku.

Můžeme jen spekulovat o tom, proč si Thomas k pobytu vybral místo tak nehostinné,ležící uprostřed syrových močálů a ve značné nadmořské výšce, kde zima bývá drsnější než kdekoliv jinde. Život tady byl z dnešního pohledu nepředstavitelně tvrdý i nebezpečný.Jisté však je, že po něm do těch míst přicházeli i další osadníci a položili základ osady, zvané zprvu Iserwiese nebo také Iserhäuser (Jizerská louka, Jizerské domky). Svízelnéživotní podmínky ale brzdily její rychlejší růst; když ji navštívil v roce 1791 vrchní konzis-torní rada z Berlína J. F. Zöllner, napočítal tady kolem dvaceti roztroušeně stojících stavení.

26

Střed osady se starým Jizerským mlýnem (uprostřed), přes cestu (vlevo) se chodilo do„tanečního sálu“. V popředí stojí tzv. Steinhaus – Kamenný dům, jediná stavba,

která na Velké Jizeře byla postavena celá ze žulových kvádrů. (asi 1930)

Roku 1799 se sem vypravil průkopník tělocviku Guts Muths a poznamenal, že zdejší cestynejsou sjízdné ani s trakařem, a že všechno potřebné sem obyvatelé přinášejí v koších a nakrosnách.

Obyvatelé osady, nazývaní Iserleute (lidé od Jizery), žili zde nahoře ve značné odlouče-nosti. Spojení s okolním světem bylo více než komplikované, nejbližší sousední obce (s výjimkou Karlsthalu) byly vzdáleny na hodiny chůze a stezky byly schůdné jen s největ-šími potížemi. O tom, jaký zde byl život, se dovídáme z kusých a nejspíš i dost subjektivněpojatých cestovních zpráv některých návštěvníků. Tak například kronikář Friedrich Lucaenapsal již roku 1689, že Jizerská louka slouží znamenitě chovu dobytka a zdejší obyvateléjsou živi hlavně z mléčné stravy. Již zmíněný rada Zöllner uváděl, že jsou velmi chudí a obživu nacházejí ve štípání šindelů a v předení.

Není divu, že se tady život vyvíjel v mnoha směrech svébytným způsobem. Rázovitíhoralé věřili mnoha pověrám, řídili se prastarými zvyklostmi a mluvili svérázným, dnes užjen těžko srozumitelným německo-slezským dialektem. Informace o dění dole v údolí sempronikaly jen omezeně a s velkým zpožděním. Leccos bylo napsáno o dlouhověkosti lidí odJizery. Bývalo možné se tady setkat s bělovlasými starci, kteří se přes nesnadné životní pod-mínky dožívali i osmdesáti let. Bylo to přičítáno hlavně zdravému horskému ovzduší a způsobu stravování. Méně se již dovídáme o vysoké dětské úmrtnosti, která postihlatéměř každou rodinu.

Úplně odříznuti tady zůstávali v zimě. Sněhu napadlo často tolik, že se lidé dostávali z domů jen pomocí vyhloubených tunelů a místo dveřmi museli z chalup vylézat štítovýmiokny. Vypráví se o zcela zavátých chalupách, po nichž na nějakou dobu nezbyla téměřžádná památka. Důležité směry se ve sněhu vyznačovaly tyčemi, a když se i ty ztrácely v závějích, zapichovaly se k nim další. Dokonce i nebožtíci, kteří byli pochováváni dole veFlinsbergu, museli v zimě na svou poslední cestu i několik týdnů počkat.

27

Opět starý Jizerský mlýn, tentokrát z opačné strany než na předchozím obrázku. Taneční sál stojí v popředí a Kamenný dům je zcela vpravo. (odesláno 1915)

Přes chladné podnebí, které tady nahoře panovalo, chodily ženy a děti téměř po celý rokbosé a děcka do šesti let běhala v létě úplně nahá. Sníh zde ležel půl roku a ani v letnímobdobí nebyly výjimkou přízemní mrazíky. Krátké horské léto neumožňovalo na VelkéJizeře pěstovat jakékoliv obilniny, neurodily se brambory, nedařilo se ani ovocnýmstromům. Sem tam se podařilo vypěstovat nějakou zeleninu. Ženy z Velké Jizery se spo -lečně s dětmi staraly o domácí zvířata, o pasení skotu a sušení sena, k jejich práci patřila i donáška zásob z Flinsbergu. Běžně mívaly naloženo na zádech kolem pětadvacetikilogramů.

Zdejší muži pracovali hlavně v lese. Po práci se starali o sečení trávy a pravidelnéhnojení pastvin, k jejich povinnostem patřila příprava dříví na zimu, které rovnali doobrovských ježků. V období let 1754–1888 byla v nedalekém Karlsthalu (dnes Orle) v pro-vozu sklářská huť, a tak i tam nacházeli někteří z mužů práci. Pro lázeňské účely se naVelké Jizeře také vypichovala rašelina, která se pak odvážela do Flinsbergu i jinam. Tovšechno ale často nestačilo k uživení mnoha krků, a tak se doma ještě předlo.

Ani tím by nebyly způsoby obživy vyjmenovány beze zbytku. Celé legendy se vyprávějío chlapících, kteří přilepšovali svým rodinám pašováním a pytlačením. Sortiment zboží,které se na černo nosilo přes hranici, se v průběhu časů měnil. Jednou to byla sůl, tabák,homole cukru, jindy zase špiritus a rum, látky, sklo i léky. Běda ale, když byli pašerácipřistiženi celníky, to pak většinou na nějaký čas skončili ve vězení.

Široko daleko kolovaly tajuplné historky o čarostřelcích z Velké Jizery a o jejich nebez-pečném „řemesle“. V panských lesích byl nadbytek vysoké zvěře, v řece a v potocích hojnostpstruhů. Podle všeho nebylo maso na stolech horalů takovou vzácností, jak by se mohlo naprvní pohled zdát. Za mystických obřadů odlévali černí myslivci kule s čarodějnou mocí,které prý nikdy neminuly cíl. Nebylo to ovšem snadné: olovo k jejich výrobě muselo býthříšně uloupeno z výplní kostelních oken a odlévat je bylo nutné skrz oční otvory lebkyoběšence. K nejznámějším a nejobávanějším pytlákům od Jizery patřil starý Tapper sesvým synem a také Velký Junker. Odvěké půtky s hajnými však nejednou končilypře střelkami se smrtelnými následky na obou stranách.

28

Po požáru staré krčmy byl v sousedství tančírny postaven nový Jizerský mlýn. (odesláno 1935)

29

Pohled na Velkou Jizeru směrem od hájovny. V pozadí před lesem, přesně uprostřed snímku,stojí již dvě nové celnice. Vpravo od nich se nachází Lyžařská chata. (odesláno 1942)

Kolonie Velká Jizera, tentokrát od loveckého zámečku. (odesláno 1940)

Kolem roku 1750 byla osada přičleněna k Flinsbergu. Je možné, že tato změna sou visela s připojením Slezska k Prusku v roce 1742. Přibližně v polovině 19. století seobjevuje pojmenování Colonie Gross Iser, tedy osada Velká Jizera.

Navštivme nyní vísku, která si vysloužila pověst nejzapadlejšího koutu celéhotehdejšího Pruska.

30

Velk

á Jiz

era

– Gro

ss Is

er19

45

Jizera

Kobel

Jehneci p.

Schw

edle

rova

pas

eka

hájo

vna

nová

škol

a 52

0

star

á šk

ola

Jizer

ská

boud

a 21

1

polic

ejní

stan

ice

519

Schr

eibe

rhau

Flin

sber

g

223

336

322

32222

2 221

219 21

7

celn

ice

510

509 31

533

233122

0215

216

Kam

enný

dům

339

Lyža

řská

chat

a 21

8

21430

322

5

224

34150

521

020

8

476

320

345

335

285

celn

ice

518

517

206

207

212

209

308

213

Hoje

rův

dům

Jiz

erka

7sr

ubLo

veck

ý zá

meč

ek

Nový

a S

tarý

Jize

rský

mlý

n 32

3

Hřeb

enov

é do

mky

Hirt

ova

boud

a 20

5

Zčernalé roubené chalupy se šindelovými střechami byly jakoby rozhozené na rozlehlélouce v okolí cest i při řece. V polovině 20. století tady stálo více než čtyřicet stavení, v nichžžilo kolem 250 obyvatel. Ke kolonii patřilo i pět Hřebenových domků (Kammhäuser) a třiboudy na Schwedlerově pasece. Dalších pět prostých stavení se nacházelo na druhém,jižním konci osady, na louce zvané Kobelwiese (na polských mapách Kobyla Łąka). Říkalose jim Kobelhäuser (Domky na Kobelu) a stejnojmenný potok Kobel je rozděloval na dvěčásti. Tvořil tady totiž hranici mezi okresy Hirschberg a Löwenberg, a tak tři chalupy, kteréstály na levém břehu potoka, přináležely ke Karlsthalu a tím pádem ke Schreiberhau (dnesSzklarska Poręba).

Na Velkou Jizeru pravidelně docházel pan farář z Flinsbergu a poté, co byly vylepšenycesty, a když to počasí dovolilo, přijížděl s povozem pekař, řezník i zelinář. Před zimou bylonezbytné se dobře předzásobit. Nakoupily se metráky brambor, nakládalo se zelí i okurky,švestky, dýně, lesní plody. Všechno ve velkém – vždyť v rodinách bývalo často více než desetdětí. Půdy chalup byly před zimou napěchovány senem, které muselo vystačit na šest ažsedm měsíců.

Při hlavní cestě se blízko hájovny nacházel dřevěný lovecký zámeček hraběteSchaffgotsche. O kus níže, ve staré škole se zvoničkou, se vyučovalo už kolem roku 1750.Učitel, který v ní bydlel, žil za starých časů ve velmi skromných a nuzných podmínkách.Žáci chodili do školy, jen když je rodiče zrovna nepotřebovali k jiné práci. Školní stavenísloužilo jizerským lidem zároveň jako modlitebna.

Mezi hájovnou a starou školou stála Jizerská bouda (Iserbaude), k níž byl v roce 1935přistavěn velký sál. Níže, při Jehněčím potoku, klapal odedávna mlýn. Obilí se semparadoxně dopravovalo z údolí a po umletí se vozilo zase zpátky anebo také do Čech. Bylo

31

Lyžařská chata a současně mládežnická ubytovna se stala oblíbeným zařízením. (asi 1932)

to možné jen proto, že se tu mlelo levněji a kvalitněji než pod horami. Později byl mlýnpřeměněn na proslulou krčmu, zvanou Isermühle. Starobylému hostinci se stal osudným13. říjen 1932, kdy k němu přilétl červený kohout. Netrvalo ale dlouho a byl nahrazennovým, moderním zařízením, pojmenovaným Neue Isermühle. Od Jizerského mlýna cestalehce stoupala k oblíbené Lyžařské chatě. Tato ubytovna mládeže byla se slávou otevřena8. ledna 1928. To již dávno nastal čas, kdy i sem pronikl cestovní ruch, a ten také ovlivnilzpůsob života horalů z Velké Jizery. Blížil se, bohužel, také čas nového válečného konfliktu.

Od Lyžařské chaty to bylo jen skok k Jizeře, která byla přemostěna dřevěnou lávkou. Po jejím překročení směřovala tzv. Celní cesta do Čech a okolo Hojerova domu vedla naJizerku. Ve druhé polovině 30. let vyrostly mezi mostem a Lyžařskou chatou dva novéobjekty celní stráže. Podobné celnice byly postaveny i v Karlsthalu (stojí tam dodnes) a další jedna na hřebenu. Nápadné zvyšování počtu německých celníků v pohraničí lzeklást do souvislosti s aktivitami zpravodajských služeb německé armády.

V roce 1938 byla dokončena hasičská zbrojnička, která byla vyzbrojena dvoukolovouruční stříkačkou, postavena byla také četnická stanice. Proti ní se ve stejném roce začaloučit v nové škole, která zůstala poslední stavbou Velké Jizery. I ta měla na střeše věžičku seškolním zvonkem.

Vraťme se však krátce na počátek dvacátých let minulého století, kdy všechny oby vatelekolonie Gross Iser a Karlsthalu rozrušila jedna událost: byly to československé plány navýstavbu gigantické přehrady, jejíž padesát metrů vysoká hráz měla být postavenanedaleko nad soutokem Jizery s Jizerkou. Štolou proraženou pod Středním jizerskýmhřebenem se měla přivádět i voda z Jizerky. Kdyby bývalo ke stavbě došlo, skončil by podhladinou Karlsthal i značná část Velké Jizery. Roku 1926 byla zahájena složitá vyjednáváníse schaffgotschskou správou, naštěstí ale neskončila úspěchem.

32

Mezi Velkou Jizerou a Hřebenovým domky se rozkládala Schwedlerova paseka. Vzácný obrázek zachycuje zdejší „dvojdomek“ (dvě popisná čísla),

třetí stavení se nacházelo na druhé straně cesty. Paseku pohltil do dnešní doby les, avšak základy se dají objevit. (zakoupeno 22. 5. 1928)

Zánik všeho, co v srdci Jizerských hor vytvořily generace tvrdých horalů, však přeci jenpřišel, a to s koncem druhé světové války. Dne 10. května 1945 dorazili do osady Gross Iserpříslušníci Rudé armády a nakrátko se tady utábořili. Zlí jazykové tvrdí, že její velitelé mělik dispozici zastaralé mapy, a proto se pustili z Flinsbergu do Čech přes hřebeny hor. Brzypo jejich odchodu byla Velká Jizera obsazena polskou armádou a již v červnu muselivšichni obyvatelé ve spěchu opustit své domovy. Přechodně se ještě usadili u sousedů naSchwedlerově pasece a ve Hřebenových domcích, ale v srpnu pak museli odejít dál doFlinsbergu. Odsun byl již jen otázkou času.

S odchodem obyvatel nadešel čas drancování, pustošení a zkázy. V polovině padesátýchlet pak byla všechna stavení zbořena. Na záběrech pořízených při leteckém snímkování v roce 1953 jsou ještě téměř všechny objekty dobře patrné. Do dnešních dnů však zůstalzachován jen jediný dům – někdejší nová škola. V době chladného přátelství ji přechodněvyužívali polští pohraničníci a po převratu v ní vznikla turistická Chatka Górzystów.

Příroda si vzala zase zpátky mnohé z toho, co jí lidé svojí lopotnou dřinou v průběhustaletí sebrali. Na louce se volně pasou koně, na cestách potkáváme výletníky. Někteříjen projedou okolo na svých bicyklech, jiní se zastaví krátce u chaty. Jen málo z dneš-ních návštěvníků si však uvědomuje, že tu kdysi pulzoval čilý život.

33

Lovecký zámeček hraběte Schaffgotsche. Průchod Rudé armády nezůstal bez následků: 11. května 1945 ho vojáci úmyslně zapálili

a o dva dny později zastřelili hostinského Paula Hirta z Jizerské boudy. Zničen byl také mládežnický srub, který stával blízko hájovny. (asi 1915)

34

Nejvýznamnějším stavením na Jizerském hřebenu (Polana Izerska) bývala Hirtova bouda.Kolem roku 1850 ji postavil Benjamin Sender a postupně začala sloužit povozníkům

a výletníkům. Byla proto vícekrát přebudována a rozšiřována. Později ji získali Heinrich a Paulina (dcera Benjamina Sendera) Hirtovi. Ve 30. letech proběhla poslední přestavba

a po roce 1945 byla tato oblíbená chata zlikvidována. (asi 1935)

Na hřebenu, ve výšce 1000 metrů nad mořem, stával též hostinec Zum Waldschlösschen (Lesní zámeček). V roce 1910 ho provozoval Adolf Kittelmann. Sjezd na saních či lyžích do

Flinsbergu po Staré jizerské silnici patřil k oblíbeným radovánkám. (odesláno 1910)

Nepravá komiseMnoho vody uplynulo v Jizeře od časů, kdy krátce po první světové válce měla být najejím horním toku postavena obrovská přehrada. Zaplavena by tehdy byla celásklářská osada Karlsthal a také větší část osady Gross Iser. Samozřejmě, že taková věcvyvolávala mezi obyvateli mnoho dohadů, obav i napětí. Všude se o stavbě mluvilo,ale ty nejzasvěcenější řeči se vedly – kde jinde než v hospodách. Z té doby, z let 1922až 1923, se traduje historka, kterou prý kdysi vyprávěl jeden z přímých účastníkůudálosti. Seběhlo se to všechno takhle:

Po jednom z příjemně strávených večerů zbylo v hospodě u Löfflerů na VáclavíkověStudánce „zdravé jádro“. Seděli tady Hejbam-Francludvík, Klejfas-Karl, Lejtseff-Albert,Pusch-Albert (dej mu Pánbůh lehkou zem), přítel Wagner z Nýčových Domků, DlouhejOswald a také John-Oskar a ze studáneckého hostince nějaký Umann s Ouhrapkou. Jakjinak, hovory se zase nakonec stočily k plánované stavbě přehrady, která měla brzy vyrůstuprostřed jizerských močálů. A v tom hospodském tlachání přišel přítel Hejbam- -Francludvík (i toho si už náš Pánbůh k sobě povolal) s dobrým nápadem: bylo by dobrésestavit komisi, která by se o stavbu začala trochu starat... Návrh byl jednomyslně přijat a byl také hned stanoven den, kdy se akce uskuteční!

Sraz členů komise byl brzy ráno v hostinci na Václavíkově Studánce. Všichni byli včasna místě – jednalo se přeci o vážnou věc. Jen Hejbam, který to všechno spunktoval, násnakonec nechal ve štychu. Musela to na nás asi být podívaná, jak jsme se všichni vymódili!Sami jsme se smíchy málem utloukli. Většina měla na sobě své tmavé svatební šaty, na

35

Starý mlýn s tančírnou. Vpředu vidíme most na Jehněčím potoce. Nad budovou mlýna je vidět stará škola. (asi 1908)

nose cvikr nebo brýle, někteří měli pod paží aktovku a John, ten si dokonce vtiskl do okamonokl. Teď jsme si také rozdělili role a každému bylo přiděleno úřední poslání a titul.John byl jmenován vládním komisařem, Pusch vrchním stavebním radou, Wagner stavite-lem, Klejfas-Karl stavebním znalcem. Oswald, který byl ve válce u žandárů a byl teď oblečendo své uniformy, ten se stal policejním asistentem, Umann tajemníkem a Ouhrapkainžinýrem. Rychle jsme se ještě posilnili sklenkou šňapsu a pak jsme se už vydali na cestu.V noci trochu sněžilo, a tak to byla prachmizerná chůze!

Mezi Václavíkovou Studánkou a Jizerkou musel poprvé zasáhnout náš žandár Oswald,když jsme potkali bábu s košem na zádech. Bylo třeba prověřit, jestli něco nepašuje, mělaale v krůsně jen tvaroh a trochu másla. O kousek dál, u chalupy na Kobyle, jsme zasehaltovali nějakého chlápka z Hutě, který byl podezřele oblečen do kožichu vojenskékavalerie. Málem nám ten svůj kožich bez protestu odevzdal, ale protože nebyl zdejší,žandár ho milostivě propustil. Tak jsme se alespoň přesvědčili, že u lidí budíme respekt!

Když jsme procházeli Jizerkou, zvědavci skoro vylámali okenní tabulky, jak se u nichtlačili. Moc jsme se tady ale nezdrželi a už kolem poledne jsme překročili pruskou hranicina Velké Jizeře. Původně jsme měli v úmyslu, že budeme předstírat provádění vy mě-řovacích prací, ale protože tady leželo dost sněhu a nám již byla zima, bylo rozhodnuto, žepůjdeme nejprve sjednávat ubytování pro budoucí úředníky a ustájení pro jejich koně. Takjsme přišli do kontaktu s obyvateli Velké Jizery a od toho jsme si slibovali víc srandy, nežkdybychom tady pobíhali s vyměřovacími tyčemi!

Začali jsme hned v první chalupě. Pan domácí nám musel sdělit jméno, rodinný stav a chtěli jsme též vědět, má-li ve chlévě místo pro koně. Poté, co nás provedl celou chalupou,bylo všechno zapsáno do našich knih. Tak to šlo od jednoho domku ke druhému, přičemžjsme se vždycky hned doptali i na to, jak se jmenuje soused. To nám přišlo při našich

36

Hostinec Lesní zámeček v létě. Dolů do Flinsbergu prudce spadá Stará jizerská silnice (v současnosti zničená erozí). Pro její strmost byla nahrazena mnohem mírnější,

ale zato delší Novou jizerskou silnicí (dnes asfaltka). (1908)

„úředních jednáních“ velmi vhod, jelikož na lidi působilo přesvědčivě, když jsme vstoupilia mohli říci: „Jsme tady dobře u pana Spondauera?“ nebo „Vy jste přeci pan Hirt neboGläser?“ Náš žandár občas prohodil s panem vládním komisařem pár slov česky, což činilona domorodce od Jizery zvlášť silný dojem.

V jedné chalupě jsme natrefili na dva bohaté obchodníky se dřevem z Bílého Potoka.Nejraději ale vzpomínám na ty tři muže z louky na Kobelu, kteří starostlivě mínili, že snadv zimě nebudeme moci pro množství sněhu se stavbou začít. Na to jim ale odvětil nášvrchní stavební rada: „S našimi horkovzdušnými aparáty jsme schopni za jediný denroztavit sníh a vysušit zem na jednom čtverečním kilometru!“ Ti mužští jen otevřeli hubya vykulili oči!

Jinak jsme toho domorodcům také hodně naslibovali, namlouvali jsme jim, že budoudobře odškodněni a na večer jsme je všechny pozvali do krčmy v Jizerském mlýnu. Tamměly být podepsány smlouvy o výkupech a o pronájmech chalup.

Když jsme pak odpoledne přišli do hospody, vyšla z kuchyně hostinská, která pocházela z Jizerky a dobře nás znala, a šeptala nám do ucha: „Chlapi dejte si pozor, v kuchyni sedí dva tajní.“ Po krátkém uvažovaní jsme si řekli, že když už je to takhle daleko,nezbývá než naši hru dohrát do konce. Byli jsme přeci mladí a silní chlapíci, všichni jsmese nedávno vrátili z vojny. Usoudili jsme proto, že ti dva nás do Hiršperku rozhodněnedostanou a dřív, než by dorazily přivolané posily, budeme dávno za blízkou hranicí. Kdyžpozději fízlové odešli, ptali jsme se hostinské, nechtějí-li z toho něco dělat? Ta nám však k naší radosti sdělila: „Ale kdeže! Oni mají víc strachu než vy všichni dohromady!“

Nadešel soumrak a do hospody se začali trousit obyvatelé osady. Ale nepřicházeli jenmužští, přišly s nimi i ženské s dcerami. Objevili se tu i obchodníci se dřevem, kteří násprokoukli, a teď zvědavě očekávali, jak to všechno dopadne. Pomalu jsme se museli k našílumpárně přiznat!

37

Později byl Lesní zámeček přebudován do této podoby a byl přejmenován na Novou jizerskouchatu. Ta shořela v roce 1918 a nebyla již nikdy obnovena. (asi 1915)

38

Byl to tenkrát čas, kdy se lidem na Velké Jizeře vedlo tuze špatně, vždyť to byla dobavelké inflace a hospodářské krize. Abychom nedostali do nosu, pozvali jsme nakonec celouvesnici s tím, že za ně zaplatíme útratu! S úctou k obchodníkům se dřevem budiž řečeno,že se k nám ochotně připojili. Nakonec nás ta legrace ani nepřišla moc draho: litr vínatehdy stál tři koruny, litr kořalky, stondorfské nebo jizerské hořké byl za šest korun a žitnábyla ještě levnější! Byl z toho veselý a dobrosrdečný večer, o kterém se dodnes v našichhorách vypráví.

Za ranního svítání se jako první vydal na cestu domů náš žandár, ostatní ale seděli takdlouho, jak se komu zlíbilo. Někteří zůstali dokonce i několik dnů...

Tak skončila naše „falešná komise“ v osadě Velká Jizera. Připravila všem, kteří byli při tom, spoustu legrace, a tak se také nakonec nikdo na nikoho nezlobil. Snad jenmanželky po návratu svých mužských trochu hudrovaly a nejvíc asi stará Wagnerka. Kdyžtotiž odcházel tak neobvykle nóbl vyšňořený „stavitel“ Wagner z domova, vymluvil se na to,že jde do špitálu navštívit svého těžce nemocného kamaráda. Jenomže z Velké Jizery odešelmezi posledními, a nebohý přítel mezitím zesnul a byl už dokonce i pochován.Samozřejmě, že se to Wagnerka dověděla, a tak kázání, které si musel doma „stavitel“vyslechnout, nebylo rozhodně možné označit za křesťanské...

Volně přeložil Ota Simm

Poznámka překladatele:Jako pramen této milé příhody mi posloužil manuskript p. Emila Nováka, který jizapsal snad v sedmdesátých letech uplynulého století. V roce 2001 byla jen v málozměněné podobě publikována v publikaci „Groß – Iser, Ortsteil von Bad Flinsberg“,napsané a vydané p. Hubertem Krausem v Lu. – Witenbergu, SRN.

Pohled od někdejší Hirtovy boudy na Jizerském hřebenu směrem do údolí Kwisy a k Supímukamenu (Sępia Góra) na Kamenickém hřbetu. Na řece Kwise se nachází dnešní Świeradów

Zdrój. Vlevo před lesem jsou dobře patrné ruiny vyhořelé Nové jizerské chaty. (asi 1935)

39

Projekt přehrady na Jizeře v Matouschkově mapě z roku 1927

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA:NEVRLÝ, Miloslav: Kniha o Jizerských horách. Severočeské nakladatelství 1981.

SCHOLDAN, Johannes: Aus urwüchsigem Wald inmitten Bergen zum Bad Flinsbergim Isergebirge. Meckenheim 1992.

KRAUS, Hubert: Groß Iser, Ortsteil von Bad Flinsberg I, II.Lu. - Wittenberg 2000, 2001.Pohlednice ze sbírky Petra Kurtina

40

Jak jsme pašovali dědečkaNejen pytláci a pašeráci z Velké Jizery, ale i ti z okolního podhůří prosluli svými kousky.Patřilo jaksi ke cti pašeráka, aby přelstil a napálil finance. Jestliže se pak některému z nichpovedlo něco obzvlášť vydařeného, pak se o tom vyprávělo dlouhá léta ve všech chalupáchna horách i pod nimi. Stavovská latina při tom jistě hrála svoji roli. I tahle příhoda se prýzaručeně stala:

Pytláky Richarda Gläsera a Karla Schieberleho z Flinsbergu potkalo onehdy loveckéštěstí a podařilo se jim složit kance nebývalé velikosti. Byl to kapitální kus, který bylo třebadopravit do Čech, do Nového Města, kde měli spolehlivého odběratele divočiny, který jimbyl ochoten za úlovek dobře zaplatit. Dlouho si lámali své zarostlé hlavy nad tím, jak jen tonavléknout, aby kňoura dostali přes blízkou hranici. Až najednou Richard přišel se spásnoumyšlenkou. V Novém Městě bydlel přírodní doktor (dnes bychom mu říkali léčitel) a tenměl být, aniž by o tom cokoliv věděl, celé věci nápomocen.

„Víš co, Karle? Kance posadíme pěkně na žebřiňák, hluboko do ksichtu mu narazímedědův klobouk, natáhneme na něj hubertus a do huby mu strčíme dědkovu fajfku,“navrhoval Richard Schieberlemu. „Ještě ho hezky zabalíme do deky a ve vší zbožnosti hopřevezeme přes hranici.“

Jak řekl, tak také učinili. U doktora bylo třeba být zavčas, protože tam býval nával. Abypřišli ještě ten den na řadu, rozhodli se vyrazit už dlouho před rozbřeskem. K žebřiňákupřipřáhli kobylku a drkotali si to tmou k hranici. „Bude ještě příjemné šero a financovébudou aspoň trochu rozespalí a méně pozorní,“ podotkl Karel, když se časně z rána blížilik celnici.

Službu měli zrovna dva mladí, ještě nezkušení celníci. Příchozím položili obvykléotázky: „Odkud a kam jedete? Co vezete?“

„Musíme s nemocným dědečkem do Nového Města k doktorovi,“ odpověděl zkroušeněSchieberle. Financové otráveně pohlédli na pokřivenou postavu naloženou na voze, mávlirukou a Karel s Richardem mohli pokračovat v cestě do Čech.

Po nějaké chvíli, když se už ti tři ztratili z dohledu, rozleželo se mladšímu z financů přecijen něco v hlavě a povídá: „Ty, člověče, všim sis, jak hrozně byl ten starej špinavej? Dyť vonsmrděl jako prase...“ Starší jen pokrčil rameny a byl zase se svými myšlenkami kdoví kde.

Podle Johannese Scholdana volně převyprávěl O. Simm

41

Po půl století znovu na Zvonu

Otokar SimmJablonec nad Nisou

Motto ze staré vrcholové knížky na Zvonu:

Tu z duše odlétá mi tíha její strohátu vrásky na čele se rozplynou mi zas

i mohu spatřit na zemi štěstí jasa na nebesích vidím boha.

M. J. Lermontov

42

Wol

fgan

g Gi

nzel

při

prv

ovýs

tupu

na

Zvon

19.

7. 1

952

Wol

fgan

g Gi

nzel

na

stejn

ém m

ístě

19.

7. 2

002

43

Jednoho letního dne přišli ke Zvonu bratři Wolfgang a Gustav Ginzelové. Dorazili semproto, aby se pokusili o výstup novým, dosud neprostoupeným směrem. V kalendáři bylasobota 19. července 1952 a do té doby vedly na Zvon pouhé dvě cesty. Jedna Kauschkova a druhá Ullrichova, obě z roku 1921.

Wolfgang vzpomíná s neskrývaným nadšením na první seznámení s touto skálou:„Poprvé jsme oblast Srázů navštívili s naším otcem v roce 1947. Ukázal nám samozřejmětaké Zvon, nahoru jsme ale tenkrát vylézt nedokázali. Po nějaké době jsme s přáteli zasebyli u Zvonu, když tady právě tři chlapíci lezli Ullrichovu dvojspáru. Jedním z nich bylznámý lezec Erich Bibach, s ním byl na laně Lánský a na jméno třetího si už nevzpomínám.Sledovali jsme jejich techniku, a když pak odešli, výstup jsme sami zopakovali. To bylo v roce 1949.“

Na prvovýstup začali Ginzelové pomýšlet už od roku 1951 a teď ho tedy uskutečnili.Wolfgang se navázal na chatrné konopné lano, přes rameno přehodil dvě – tři smyčky zestejného materiálu, na kterých se houpaly ocelové hasičské karabiny, skoby, kladivo a takédrátěný kartáč, Gustav přes tělo jistil. Prvolezec vystoupal na konec sokolíkové spáry a zatloukl tady první skobu. Odtud opatrně postupoval po uzoučké liště, kde oporou proruce mu byla jen hladká, téměř svislá stěna, klíčové místo celého výstupu. Když se přehouplpřes oblou hranu, zatloukl do spáry nad policí další skobu s kruhem. Zbýval ještě šikmýtraverz kolem břízky a výšvih na vrcholový blok.

Wolfovi bylo krásných devatenáct, Gustav byl jen o něco starší. Teď poslouchám, jak tovšechno probíhalo: „První skoba na konci spáry byla o dost níž, než je dnešní kruh, a tímbyl výstup o poznání těžší. Na hladkém traverzu jsem pak použil ten kartáč, protože bylopotřeba lištu očistit od mechu a lišejníku. Výstup jsme nazvali jednoduše Severní cestou a ohodnotili ho pátým až šestým stupněm obtížnosti.“

Po rovných padesáti letech připadl 19. červenec 2002 na pátek. Toho dne odpoledne seu Zvonu sešla početná skupina horolezeckých přátel a Wolfgang Ginzel znovu vyvedl svojicestu. Do vrcholové knížky zapsal: „Před padesáti lety jsem tuto cestu dělal jako prvovýstup.Vzpomínám na padesát let života plných krásných okamžiků a jsem rád, že dokážu ještěvylézt tuto cestu.“

Protože nenosím klobouk, smekám čepici, a přeji ti, Wolfíku, aby ti to ještě dlouhovydrželo.

44

Byli jsme a budem

45

Pevnůstky v horáchOpevnění Jizerských hor

z let 1937–1938

Jiří FRÝGO NovákLiberec

J istě jste se na některé ze svých toulek Jizerskými horami setkali s malými betonovýmipevnůstkami, lidově zvanými řopíky. Možná jste se pozastavili nad mohutností jejichzdí, snad jste se zamysleli nad jejich významem při obraně státu, někteří se asi vžilido role obránců našeho pohraničí. Pozornější z vás jistě odhalili určité rozdíly mezijednotlivými objekty.

Proč se ale začaly stavět? Jaká byla jejich odolnost? V čem se navzájem liší? Tyto a další otázky se pokusím zodpovědět v následujícím článku.

Na úvod Bylo by dobré říci něco k historii bunkrů. Počátky spadají do doby třicátých let minuléhostoletí, do neklidné doby rozvířené hospodářskou krizí a hitlerovským Německem.Nevyhnutelnost zajištění obrany Československa vedla na přelomu let 1933–34 k řaděopatření. Mezi ně patřila i výstavba stálého opevnění – hlavního pilíře obrany. Protože naševojenská doktrína vycházela z vojenské doktríny francouzské, stala se vzorem pro výstavbu československých objektů Maginotova linie.

V roce 1934 bylo francouzskou diplomacií umožněno navštívení Maginotovy linie delegací čs. důstojníků, v dubnu 1935 přijel do Československa pplk. Drecqe,francouzský poradce pro výstavbu opevnění. Druhá naše delegace pod vedením gen. Husárka navštívila Maginotovu linii v květnu roku 1935. Následně nato bylo 20. března při ministerstvu obrany zřízeno ředitelství opevňovacích prací, tzv. ŘOP (odtudvznikl lidový název pro malé pevnůstky – řopíky).

Výstavba opevněníPrvní plán výstavby čs. opevnění byl přijat 21. prosince 1935. Počítal s opevněním hranictěžkými objekty v celkové délce 860 km (celková délka čs. hranic dosahovala v té době 4 111 km, z toho 1 545 km s Německem). Uvedená čísla dokazují naprostou nedostatečnost

46

Lehké opevnění vzor 36 C

47

Lehké opevnění vzor 36 A

Půdorys lehkého opevnění vzor 36 typ A, B, Ca příčný řez

plánovaného opevnění. Proto byl v polovině následujícího roku program výstavby odzákladů změněn a 5. června 1936 byl přijat nový, II. plán opevňovacích prací. Ten počítal s opevněním po celé délce hranic a s vytvořením obranné linie v předmostí Prahy. Měly býtpoužity těžké objekty, v hornatých úsecích doplněné lehkými objekty vzor 36. Lehkéobjekty stejného vzoru byly plánovány také na vytvoření opevnění předmostí Prahy, tzv. Pražskou čáru.

Objekty vz. 36 byly stavěny podle zastaralých francouzských plánů. Brzy se všakukázala jejich obranná nedostatečnost, což vedlo k vytvoření objektu československékonstrukce označeného jako vz. 37. Nový objekt byl určen pro vytváření souvislých liniípalebné přehrady se vzájemným krytím. Nejprve byl konstruován ve třech, později v pětizákladních typech, označovaných písmeny A, B, C, D a E.

Vznik nového, moderního typu objektu s sebou přinesl i změnu plánů na výstavbuopevnění. Z tohoto důvodu byl v listopadu 1937 přijat konečný, tzv. Husárkův plán stavbyopevnění. Husárkův plán předpokládal existenci těžkého opevnění v úseku Ostrava –Krkonoše a na jižní Moravě. Ostatní plánované linie těžkých objektů měly nahradit levnější linie lehkých objektů vz. 37. Území republiky bylo rozděleno vnitrozemskými příčkami na tři samostatně obranyschopné celky, příčky měly také plnit funkci záchytnýchbodů pro případ ústupu československé armády.

Husárkův plán počítal s výstavbou opevnění až do 40. let. Pod tlakem událostí z březnar. 1938 (obsazení Rakouska Německem), které s sebou přinesly prodloužení hranice s Německem na 2 094 km, musela být výstavba, zvláště na jihu Moravy, urychlena.

Vedle bojových linií bylo vystavěno také několik objektů cvičných, v prostoru Jordán v Brdech, u Milovic a u Vyškova. Není nezajímavé, že jeden objekt LO vz. 37 byl vystavěn i v blízkosti Drážďan, kde měl sloužit německé armádě k nácviku dobývání našehoopevnění.

48

Betonová kostka pro zkoušku pevnosti betonu a pěchotní překážka, tzv. Prasečí ocásek

Výstavba veškerého opevnění byla na základě konkurzu zadána soukromým stavebnímfirmám a na stavbu dohlížel vojenský stavební dozor (VSD). Spolu s každým objektem bylaodlita betonová kostka pro zkoušku pevnosti betonu. Požadovaná pevnost byla 450 kg/cm2,ale ne každý objekt tuto normu splňoval.

Po okupaci Československa byla veškerá stavební činnost na betonové hranici za -stavena. Většina rozestavěného opevnění zůstala na území Sudet. Na území protektorátuzůstalo jen velmi málo, většinou rozestavěného, opevnění. Víceméně dobudována byla jenjedna linie, předmostí Prahy, tzv. Pražská čára.

Výcvik pevnostních posádekPro objekty těžkého opevnění byly cvičeny pevnostní pluky, zatímco pro obsazeníopevnění lehkého se počítalo s polní armádou.Výcvik posádek pevnostních objektů byl rozdělen do tří hlavních bodů:

A) průpravný výcvik, který byl rozdělen na dvě části:a) taktický

1) velení podle periskopu2) palba na cíl podle povelů v číslech nebo vztažných bodech3) obsluha periskopů, kulometů a větráků4) střelecká průprava, střelba cvičným střelivem5) střelba při mlze a v noci6) pobyt v zaplynovaném objektu7) zaujímání bojových stanovišť posádkou objektu8) výcvik v plnění úlohy velitele, pozorovatele, střelce ve dne i v noci

b) materiální1) umístění zbraní, potravin a uložení materiálu v objektu2) výcvik v přípravě stravy v objektu3) výcvik v ošetřování zraněných v objektu při nemožnosti odsunu

B) vedení bojea) chování posádky, je-li sousední objekt umlčenb) chování posádky, pronikne-li větší část nepřítelec) chování posádky, pokusí-li se nepřítel proniknout do objektud) znovunabytí ztracených objektůe) náhrada poškozených, zničených zbraní a obsluhyf) činnost při obklíčeníg) činnost při střelbě tanku na střílnu a při ucpání střílnyh) činnost při ohni

C) příprava pro boja) rozvrh palbyb) střežení překážek před objektemc) spojení mezi objekty a velitelstvímd) cirkulace mezi objekty – spojovací zákopye) zajištění střelby při zhoršené viditelnosti

49

50

Lehké opevnění vzor 37 typ A–160

směr vedení útokukamenná rovnanina

„ucho“kryje střílnu

litý beton s ocelovouvýztuhou s minimální

pevností 450 kg/cm2

ocelolitinový rámstřílny

zemní zásyp

otočnýzrcátkový periskop

zinkový žlábek s vodou na chlazeníhlavní kulometů

lehký kulomet vz. 26v univerzální lafetě vz. 37

těžký kulomet vz. 37v univerzální

lafetě vz. 37

dřevěná lavice na údržbu zbraní kombinovaná s lapačem nábojnic

nucený odtah plynůz prostoru nad zbraní

kamenné dopadiště granátu vchodová mříž pancéřová dvířka s uzavíratelnou střílnou

granátový skluz

ventilátor s nasávánímvchodová střílna s měnitelným otvorem

polní telefon

GF

B

D C

A

E

A: velitel – střelec z těžkého kulometu, B : desátník – střelec z lehkého kulometu,C: vojín – nabíječ těžkého kulometu, D: vojín – nabíječ lehkého kulometu, E, F: vojíni – pozorovatelé, G: vojín – obránce vchodu a obsluha ventilátoru

Průřez lehkým opevněním vzor 37 typ D–levýna modelu Ladislava Hanslíka

Lehké opevnění v Jizerských horáchOblast Jizerských hor byla rozdělena na dva úseky:

III. Jítrava – Oldřichov v HájíchIV. Oldřichov v Hájích – Václavíkova StudánkaDále je oblast rozdělena na tři podúseky:

J – střed Jizerských hor – jenž měl bránit I. prapor 44. pěšího pluku z LiberceK – západní křídlo Jizerských hor – podúsek měl bránit II. prapor 44. pěšího pluku z LiberceCH – východní křídlo Jizerských hor – to mělo být bráněno II. praporem 47. pěšího pluku z Liberce

Největší důraz byl kladen na výstavbu úseku J2, který sahal zhruba od Špičáku k Poledníkua přetínal jak silnici Oldřichov – Raspenava, tak i železniční trať. Vytyčení úseku provádělv létě 1937 velitel I. praporu 44. pěšího pluku major pěchoty V. Kubrycht. Výstavba bylazadána firmě Krušina z Bílé Třemešné, jež za výstavbu 58 pevnůstek požadovala 1 467 018,25 Kč. Průměrný plat dělníka se pohyboval od 1 do 1,50 Kč za odpracovanouhodinu. Veškeré práce měly být dokončeny do 140 pracovních dnů. Stavba byla zahájena27. 9. 1937.

K 6. 11. 1937 dokázalo 45 dělníků se třemi vedoucími vybetonovat pět řopíků. Vlivempočasí byla veškerá stavební činnost zastavena a pokračovalo se až v březnu následujícíhoroku. V dubnu pracovalo na opevnění již 58 dělníků a 2 vedoucí, v květnu 159 dělníků a 10 vedoucích a v srpnu 215 dělníků a 11 vedoucích. Do Mnichovské dohody bylo v úseku

51

J2 vybudováno 74 pevnůstek. Dokončené řopíky střežil XXIX. strážní prapor. V případěmobilizace měl být i nejvzdálenější objekt obsazen do 6 hodin.

Úsek III (Jítrava – Oldřichov) měl být zatarasen 23 655 bm překážek. Pro uzavřeníprůchodů bylo plánováno 370 pěchotních rozsocháčů.

V úseku IV (Oldřichov – Václavíkova Studánka) požadoval velitel 20 490 bm překážek.Uzavírat průchody mělo 140 rozsocháčů.

Denní výkon výstavby pěchotních překážek byl 300 m. Vše mělo být dokončeno 30. 9. 1938. Průseky mezi objekty kácela lesní správa s pomocí vojska. Ve východním křídleJizerských hor, v močálovém terénu, budovali překážky jen vojáci polním způsobem nadřevěných kolících. Veškeré práce ukončila okupace.

V Jizerských horách bylo vybudováno jen 24 % plánovaného opevnění, dle vyúčtovánífirmám.

A kde na bunkry narazíte?Nejvíce se jich nachází v úseku Andělská Hora – Bedřichovka – Novoveský vrch – Nová Ves – Mlýnice – Kančí vrch – Skalní hrad – Zabitý mládenec – Hausmannova skála. Celkem177 objektů. Pak je linie přerušena a pokračuje až za Poledníkem pěti objekty. Následujevelké přerušení a na další bunkry narazíme až pod Jizerou, kde přes Smědavu k rašenilištiJizerky můžeme najít 27 pevnůstek. Dalších pět je u osady Jizerka a posledních 19 pevnůstek najdeme mezi Václavíkovou Studánkou a Polubným. Od Tesařova již začínáKrkonošská linie.

52

Pěchotní překážka

Lehké objekty všeobecněNež se podíváme podrobněji na jednotlivé typy, řekneme si něco obecně o konstrukcibunkru. Veškeré objekty, o kterých bude dále řeč, se stavěly v pravé (P, označované též 1) a levé (L, označované též 2) verzi. V praxi to znamenalo uhýbání zalomeného vstupu doobjektu buď vpravo, nebo vlevo. Všechny objekty kromě typu C, který je konstruován jinak,mají vstup zajištěn mřížovými a pancéřovanými dvířky. Pro případ napadení je vchodjištěný protivchodovou střílnou uzpůsobenou na střelbu z pušky či z pistole.

K maskování sloužily ohnuté dráty (tzv. prasečí ocásky) zabudované po horním obvodubunkru, na něž se napínala maskovací síť či se do nich vplétaly větve. Univerzální ocelo -litinové střílny svíraly palebný úhel 60°.

Jednotlivé typy lehkého opevněníAsi nejčastějším typem bunkru, který v Jizerských horách potkáte, je LO 37 A. Je to dvou-střelištní třístřílnový bunkr se dvěma střílnami pro boční palbu. Posádku tvořilo sedm lidí – dva střelci, dva nabíječi, dva pozorovatelé a obsluha ručního ventilátoru.

Síla stěn standardního objektu: čelní stěna 80 cm + 100 cm kamenné rovnaniny, stropa střílnové stěny 60 cm a týlová stěna 50 cm. Objekt byl stavěn pro odolnost do ráže 105 mm. U zesíleného objektu tyto hodnoty dosahovaly u čelní stěny 120 cm + 100 cmrovnaniny, u stropu 100 cm, u střílnových stěn a týlové stěny 80 cm. Odolnost do ráže 155 mm.

53

Lehký objekt vzor 37 úsek J2 č. 221 typ A120 – šikmý

Objekty se stavěly ve verzích 220, 200, 180, 160, 140 a 120, podle úhlu svíraného osamistřílen. Též byla konstruována verze šikmá, kde byl sklon terénu řešen zešikmenímpodlahy, čímž se jedna střílna dostala výše, a verze lomená, stavěná hlavně v prudkýchsvazích, kde byl výškový rozdíl střelišť řešen schůdky.

54

Lehké objekty vzor 37 typ A v různých variantách

Objekt typu B se vyskytuje jen velmi zřídka. V Jizerských horách najdete tři tyto objektyv úseku CH2 a dva v úseku K2. Jedná se opět o dvoustřelištní třístřílnový objekt s jednoustřílnou pro boční palbu a s jednou střílnou pro palbu čelní. Posádku tvořilo opět sedm lidíve stejném složení jako u typu A.

Síla stěn: strop a střílnové stěny 60 cm, týlové stěny 50 cm, část čelní stěny 80 cm, navíczesílena kamennou rovnaninou. Stavěl se ve verzích 80, 90 a 100, podle úhlu os střílen.

55

Lehké objekty vzor 37 typ B v různých variantách

Typ C poněkud vybočuje z normálu. Je to objekt, který se stavěl jen výjimečně pro krytíhluchých prostor nepostřelovaných z pevnůstek, jako např. strží, koryt potoků a podobně.V Jizerských horách ho najdeme například nad Viničnou cestou u Hausmannovy skály. Z jeho pomocné úlohy vyplynuly i rozměry a výzbroj.

Stěna se střílnou pro lehký kulomet byla silná 50 cm, ostatní stěny 40 cm a vchodovápartie 20 cm. Strop byl z pozinkovaného vlnitého plechu pokrytého vrstvou štěrku. Existujei verze se slabou betonovou střechou, ale tu v Jizerských horách nenajdeme. Posádkutvořili dva muži, kulometčík a nabíječ. Zalomený vchod postrádal jakýkoliv uzávěr.

56

Lehký objekt vzor 37 úsek K2 č. 270 typ B1–80z (zesílený)

Lehký objekt vzor 37 úsek J2 č. 40 typ C

Objekt typu D je po konstrukční stránce polovina objektu typu A. Stavěl se v místech,kde objekty A nebyly plně schopny plnit palebné úkoly, např. na vrcholcích kopců, kde bylypostaveny dva objekty typu D zrcadlově otočeny. Je to jednostřelištní dvoustřílnový objekt s jednou střílnou pro boční palbu. Posádku tvořili čtyři lidé, střelec, nabíječ, pozorovatel a obsluha ventilátoru.

Síla zdí: čelní strana 80 cm + 100 cm kamenné rovnaniny, stěna se střílnou a strop 60 cm a stěna týlová 50 cm.

Objekt D můžeme vidět např. u silnice mezi Hausmannkou (Oldřichovské sedlo) a Raspenavou.

57

Půdorys a řez lehkým objektem vzor 37 typ D

Lehký objekt vzor 37 úsek J2 č. 34a typ D2, nad ním č. 34b typ D1

Posledním typem objektu je typ E. Byl stavěn v místech, kde bylo potřeba čelní palboupostřelovat údolí, řečiště či komunikace. Je to jednostřelištní objekt s jednou střílnou pročelní palbu. Čtyřčlenná posádka byla ve stejném složení jako u typu D.

Síla zdí: střílnová zeď a strop 60 cm, boční a týlová zeď 50 cm. Boky objektu bylyobloženy 100 cm silnou kamennou rovnaninou.

Objektů typu E není mnoho, jeden naleznete např. u Hausmannovy skály těsně podcestou.

Výzbroj a ochrana lehkých objektůStřílny objektu lehkého opevnění byly osazovány lehkými kulomety vzor 26 a těžkým

kulometem vzor 37. Pro oba kulomety byla osazována pevná lafeta, která jednakumožňovala přesnější střelbu, a to i za snížené viditelnosti, kdy se střílelo podle panora-matické mapy umístěné v horní části lafety, a zároveň sloužila ke snažší manipulaci sezbraní v malém otvoru střílny.

58

Lehký objekt vzor 37 úsek J2 č. 31a typ E2

Půdorys a řez lehkým objektem vzor 37 typ E

Dalším ochranným prvkem byl granátový skluz. Sloužil k ochraně bezprostředníhookolí bunkru. Je to šikmo zabetonovaná roura s uzávěrem, kterým v případě ohroženívyhazovala osádka LO ruční granáty, které dopadaly těsně u týlové zdi objektu. Místo dopadu granátů bývalo buď vybetonováno, nebo zpevněno kameny.

Nedílnou součástí obranných prostředků je také tzv. ucho. Je to přečnívající zeď sloužící k zamezení nepozorovaného přiblížení ke střílně vně objektu. Zeď končí v místech,kde začíná palebná výseč zbraní.

Větrání objektůJelikož již při prvních dávkách z kulometů vznikalo množství nebezpečných zplodin,zvláště u lehkých objektů bylo třeba zajistit cirkulaci vzduchu v objektu. Ventilace bylazajištěna ručně poháněným ventilátorem umístěným ve spojovací chodbičce střelišť podvchodovou střílnou. Nasáváním vzduchu zvenčí vznikal v objektu přetlak, který vytlačovalnebezpečné plyny, zachycené lapači nad zbraněmi, výdušnými rourami ven z objektu.Bohužel nebyl tento ventilátor opatřen žádnými filtry, takže v případě použití bojovýchplynů musela posádka použít plynových masek. Ventilátorů pro LO vz. 37 byl nedostatek,což citelně snižovalo bojeschopnost objektů a ztěžovalo palbu. Dobové prameny uvádějí, že k 1. 9. 1938 bylo vybetonováno 5 832 lehkých objektů vz. 37. V jiném pramenu je uve-deno 6 182 objektů. Jisté je, že pro tento počet objektů bylo k dispozici jen asi 2 500 venti-látorů.

59

Lehký kulomet vz.26

Vodou chlazený težký kulomet vz. 7/24 Těžký kulomet vz. 37 v lafetě vz. 37

Atypické objektyPřes důsledně dodržovanou typizaci objektů LO si praxevynutila i zcela výjimečná řešení pevnůstek.Příklady:

V Devínské Nové Vsi pod železničním mostem jevybetonován dvoupatrový LO vz. 37 A se vstupem krytýmprotizáplavovou šachtou v druhém patře objektu.

V obci Sazené byl do prvního patra barokního mlýnavsazen jednostřílnový objekt, označený A1–24a.

Další zajímavostí obce Sazené je objekt A1–25a, kekterému je přistavena obecní váha, takže objekt vypadájako její část.

V náspu silnice u Dolního Bezděkova je vybetonovánprodloužený objekt A 200 – speciální.

Zvláštních objektů bylo navrženo, částěčně i vybe-tonováno, značné množství. Bohužel se tato atypičnostJi zerským horám víceméně vyhnula. Jednou ze zvláštnos-tí, kterou v Jizerských horách máme, jsou dva objekty typuD v údolí řeky Jizery u Kořenova. Navzdory jejich těsnéblízkosti je mezi nimi výškový rozdíl 425 cm. Navíc obaobjekty mají střílny zabetonované podle sklonu terénu.

Osa střílny horního objektu: elevace +15 °.Osa střílny dolního objektu: deprese –10 °.

60

Ruční ventilátor o výkonu800 m3/hod

Lehké objekty vzor 37 úsek Ch1 č. 80a–b typ D1–D2

61

Půdorys, řez a pohled na lehké objekty vzor 37 v prostoru Kořenov

Další atypický objekt se nachází u silnice mezi Mníškem a Mlýnicí. Je to objekt troj -úhelníkovitého půdorysu bez ocelových střílen, jen s obdélníkovými otvory. Sloužil nejspíšjako opevněné stanoviště pro bezzákluzový kanón.

Opevněné stanoviště nad silnicí mezi Mníškem a Mlýnicí

Není nezničitelných pevnostíDůkazem toho, jak velkou hrozbou pro německou armádu naše opevnění mohlo být, je i to, že se po obsazení republiky pokoušela opevňovací objekty likvidovat. To, že se jí to s velkými náklady čas od času dařilo, dokládá mimo jiné i dobový dokument svědčící o zničení objektu Vltavské linie. Cituji: „Dne 4. 11. 1938 byl jsem říšským oberlaitnantem(nadporučíkem) Zahlenem z P. Pl. 135 zaveden k objektu č. 72, který byl roztrhán náložítritolu o množství 300 kg. Pravá strana objektu je vyvrácena, drží však pohromadě i sestřílnou, kdežto levá je roztříštěna a části (značné bloky) odhozeny až do vzdálenosti 300 m. Železo přetrháno na okraji jednotlivých bloků, vnitřní bednění zuhelnatělé. Vzorekz roztříštěného objektu č. 72 vzal jsem s sebou. Na objekt č. 75 bylo stříleno dělostřelectvemráže 10 a 15 cm bez účinku. Škpt. pěch. Dominik Tůma.“

Pár slov závěremAž při svých toulkách Jizerskými horami narazíte na betonové pevnůstky, vzpomeňte si nastovky mužů, jejichž jména již odvál čas, kteří byli připraveni bránit svobodu ve zdechbetonové hranice až do posledního dechu. A jen díky zradě jim to nebylo umožněno.Většina z nich již dávno zaklepala na nebeskou bránu. Čest jejich památce!

62

63

Lehké opevnění vzor 37 po destrukci

64

Obracím se s prosbou na všechny, kdož mají co říci k problematice opevnění v ČSR,mohou zapůjčit či věnovat různé materiály, aby se ozvali na tel. č. 606 184 622.

Děkuji.

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA:BAUER, Zdeněk: Opevnění z let 1937–38 v úseku Střekov–Děčín–Hřensko.

J. Škoda – FORTprint 1998.BENEŠ, Jaroslav a kol.: Liběchovická příčka. J. Škoda – FORTprint 2002.

BERAN, F., HAMÁK, B.: Šluknovský výběžek. J. Škoda – FORTprint 2001.KAŠPAR, Roman a kol.: Stalo se na severu Čech. Nakladatelství 555 2001.

LÁŠEK, Radan: Opevnění z let 1936–38 v Krkonoších. Codyprint 2001.LÁŠEK, Radan: Vltavská linie. J. Škoda – FORTprint 1998.LÁŠEK, Radan: „Pražská čára“ – vnější obrana Prahy. J. Škoda – FORTprint 1996.LÁŠEK, Radan,HŘÍDEL, Karel: Opevnění z let 1936–38 na Šumavě. J. Škoda – FORTprint 1997.

STEHLÍK, Eduard – komentář: Pamětní spis o Česko-slovenském stálem opevnění. J. Škoda –

FORTprint 2000.TROJAN, Emil: Betonová hranice. Oftis, s. r. o., Ústí nad Orlicí 2002.

65

Pevnůstky v horách — lehké opevnění vzor 37 typ A (nahoře) a D (dole)

66

Velká Jizera — rozcestník a Chatka Górzystów

67

Galerie rostlin – prha arnika, kropenáč vytrvalý, kyhanka sivolistá, vratička měsíční

68

Ptačí obyvatelé hor – mládě sýce rousného

69

Ptačí obyvatelé hor – kroužkování sokolího mláděte v Jizerských horách v roce 2002 (nahoře),tokající kohoutek tetřívka na náhorní plošině Jizerských hor (dole)

70

Nezvaní přivandrovalci — porost bolševníku velkolepého v Sedmidomípřed zahájením likvidace (nahoře) a ošetřená plocha po dvou letech (dole)

71

O chráněných územích — skalní útvar Sněžné věžičky v PR Černá hora, v pozadí hora Jizera(nahoře), PR Prales Jizery, torzo pralesa na vrcholové plošině (dole)

72

O chráněných územích — Přírodní rezervace Ptačí kupy

73

O chráněných územích

Přírodní rezervace na jizerskohorských tisícovkách

Jiří HušekSpráva CHKO Jizerské hory

Prales JizeraJméno Jizera nepatří jenom řece, která dala našim horám jméno. Označuje zároveň nej-vyšší vrchol centrální části hor – kopec vypínající se nad Smědavou do nadmořské výšky1122 metrů. Jizerou je nazýván nedlouho. Ve století šestnáctém byl označován jakoBražecký vrch a v dobách pozdějších, kdy v našem kraji převládala němčina, znali lidéhoru pod různými přepisy jména Siechhübel. Jména se střídala, hora sama však, díky svéodlehlosti a nepřístupnosti, dlouho odolávala změnám.

Rozložité temeno Jizery bylo vroubeno horským smíšeným lesem pouze po svýchokrajích, v nižších polohách. Samotná hora byla od věků porostlá lesem jehličnatým –původní vrcholovou smrčinou s malou příměsí jeřábu. Smrk zde byl výborně přizpůsobenextrémním klimatickým vlivům. Přesto bylo vždy zřejmé, že Jizera se svojí nadmořskouvýškou blíží horní hranici přirozeného výskytu lesa. I díky kyselému, na živiny chudémustanovišti, balvanitému terénu a podmáčeným polohám vznikl zde typický prales, v němždominovaly relativně nízké, v kmeni však mohutné letité smrky s většími rozestupy, bohatězavětvené, s masivním nasazením větví. Působením drsného klimatu a častých větrů bylyběžné i smrky zakrslého vzrůstu s jednostrannou, „vlajkovou“, korunou – projevy tzv.vrcholového fenoménu. Tyto porosty byly v průběhu staletí velmi málo dotčeny těžbou a pokud byly obnovovány novou výsadbou, pak za převážného použití sazenic právě z Jizery. Tento přírodě blízký les, společenstvo stromů, trav a bylin v jejich podrostu a najejich prostředí vázaných živočichů, se dochoval až do časů nedávno minulých, kdy v roce 1960 byl vrchol hory o rozloze 92,5 hektarů vyhlášen státní přírodní rezervací.Přírodní rezervací je Prales Jizera i dnes.

Tvář zdejšího lesa se postupem času změnila, tak jak se měnil vzhled celé náhorníplošiny. Bořivé větry, hmyzí kalamity a zejména exhalace z příhraničních elektráren sivybraly i tady svou daň. Těžce poškozené lesy v okolí rezervace člověk postupně odtěžil a Prales Jizera se stal osamoceným ostrovem na pohled suchého lesa v moři rozlehlýchholin. Místo vitálních horských smrků nyní vidíme pole „totemů“ a „rybích kostí“. Přibližším pohledu však zjišťujeme, že pod původním porostem začíná nový život. Nacházímeskupiny mladých smrčků, vyrůstajících přirozeně z místních semen nebo vysazenýchčlověkem. I tyto uměle vysazené stromky, pěstované ve školkách pod horami, pocházejí z jizerských semen. Smrčky společně s jeřábem ptačím, borovicí klečí a v nižších poloháchbukem jsou zárodkem nového ne sice pralesa, alespoň však lesa přírodě blízkého a patřičně odolného vůči všem negativním vlivům.

Lidé zaplatili snahu o návrat lesa na Jizeru tvrdou prací. V letech 1994-95 ve shodě seSprávou CHKO JH, z prostředků podniku Lesy ČR zajistila lesní správa Nové Město podSmrkem (nyní LS Frýdlant) podsadby celkem 45 hektarů poškozeného lesa ve vrcholovýchpartiích hory. Podmínky zdejšího stanoviště si vyžádaly použití sazenic nadprůměrnékvality, sázených do jamek o větší ploše, než je běžné. Lesníci tady v provozním měřítkupoužili metodu výsadby zvanou „Saprofyt“, kdy člověk napodobuje přírodní procesy a vy sazuje mladý stromek s kořenovým balem do jamek navrtaných v trouchnivějícíchpařezech či padlých kmenech. Ty poskytují sazenici potřebné živiny („dřevo roste nadřevě“), vyvýšená poloha chrání stromek před útlakem všudypřítomné trávy, před

74

75

Jizera od Smrku

nežádoucím podmáčením i přízemními mrazíky. Samostatnou kapitolou byla doprava více než stovky tisíc sazenic s rašelinným substrátem. Terén vylučoval použití těžkémechanizace i lesní lanovky, a tak i při částečném využití lehkých pásových prostředků na jarním sněhu zbyla největší práce na lidech a jejich nohou – opravdové nošení dříví dolesa. Námaha se však vyplatila, podsadby byly velmi úspěšné a v současné době zdárněodrůstají.

Jizera láká sportovněji založené turisty zejména za pěkného počasí. Na vrchol vede žlutěznačená odbočka turistické cesty z údolí Bílé Smědé nad Smědavou. Na temeni kopcenarazíme na dřevěnou stavbu – objekt Horské služby, v současnosti nevyužívaný a možnoříci, že přes dobrý stav veskrze zbytečný. Stojí od roku 1983 na místě někdejší hláskyněmecké armády ze druhé světové války, odstraněné v letech šedesátých. Nejvyšší vrcho lové skalisko je zpřístupněno schůdky a zabezpečeno zábradlím. Poskytuje velkolepývýhled, jeden z nejkrásnějších v Jizerských horách. Při dobré viditelnosti přehlédnemepanorama od Lužických hor přes polské nížiny, Krkonoše, Kozákov i Ještědský hřbet, a samozřejmě celé hory Jizerské. Nezapomenutelným zážitkem je zimní západ slunce zavrcholkem Ještědu, kdy se hory náhle zklidní a skály i stromy na Jizeře, obalené námrazou,krvavě zrůžovějí v posledních paprscích. Nechť jsou předchozí řádky pozváním k návštěvěPralesa Jizera a zároveň poučením a vysvětlením, že každý návštěvník napomůže ochraněa obnově tohoto citlivého fragmentu přírody především tehdy, bude-li se chovat ukázněně,nevstupovat a zejména nevjíždět na lyžích mimo vyznačenou pěšinu.

Černá horaSnad každý návštěvník Jizerských hor zná Černou horu, dominantu západní části pohoří.Její mohutný masiv uzavírá panorama hor při pohledech od Ještědu či Bedřichova a dosa-huje nadmořské výšky 1084 m. Společně se Smědavskou horou je tak třetím nejvyššímvrcholem české části Jizerek. Hora má vlastně vrcholy dva – Černou horu Kristiánovskou a o málo nižší Hejnickou, jejíž svah pozvolna klesá k východu až k Rozmezí a dobřeznámému rašeliništi Na Čihadle. Vlastní „hejnický“ vrchol je pak ozdoben malebnou skalnískupinou z hrubozrnné jizerské žuly. Jsou to vyhlášené Sněžné věžičky se skalní vyhlídkou,která poskytuje nezapomenutelné pohledy na hřebeny Jizerských hor, Ještědu i Krkonoš.Nedaleko „kristiánovského“ vrcholu, na odbočce turistické stezky, leží pozoruhodný Čertůvodpočinek, balvan s řadou skalních hrnců, které jsou odedávna považovány za otiskyzadku či pěstí pekelníkových.

Temeno Černé hory odedávna pokrýval horský les s převahou smrku a příměsí někte-rých dalších dřevin, zejména jeřábu. Na některých místech se do současnosti dochovalyzbytky původních porostů pralesovitého charakteru, byť ne v takové míře jako na Jizeře.Černá hora bývala obklopena sklárnami a pro člověka relativně přístupná. Proto lesy najejích svazích i hřbetu postupně doznaly velkých změn a zhusta byly nahrazeny smrkemnevhodného původu. Tato skutečnost nabyla významu v současném průmyslovém věku.Smrčiny na Černé hoře snáze podlehly působení průmyslových imisí a výsledkem je, takjako na většině jizerské náhorní plošiny, velkoplošné odlesnění. Zachovány zůstaly,přestože těžce poškozené, pouze porosty v nejvyšších polohách.

Les na Černé hoře má život krušný. Je vystaven extrémním podmínkám klimatickým i půdním. Kamenitá místa se střídají s podmáčenými plochami a rašeliništi. V plochémsedle, které odděluje oba vrcholky, se rozkládá půvabná Vánoční louka, typické vrchovištnírašeliniště s jezírky a porosty kosodřeviny. Přes drsné podmínky, nebo snad právě v jejichdůsledku, se na Černé hoře vyvinula unikátní rostlinná i živočišná společenstva. Předevšímnenápadná krása rašelinné flóry na Vánoční louce osloví vnímavého pozorovatele. Mezirašeliníkem, suchopýry a vlochyní se krčí drobné keříky šichy, kyhanky, klikvy nebočervené růžice masožravých rosnatek.

Pro svoje přírodní hodnoty je Černá hora již od roku 1960 chráněným územím. Původnírezervace, s rozlohou větší než 150 hektarů, zaujímala podstatnou část celé hory, včetněnepůvodních smrčin na svazích. Právě ty však byly v osmdesátých letech fatálně poškozeny exhalacemi a rok 1987 znamenal omezení plochy rezervace (ve stejné doběministerstvo kultury úplně zrušilo rezervaci na vedlejším vrcholu Holubníku). Dnes mápřírodní rezervace Černá hora výměru 41 ha, zaujímá nejcennější části obou vrcholků a třináctihektarovým ochranným pásmem je propojena s chráněným územím rašeliništěNa Čihadle.

Protože zbytky lesa v rezervaci jsou těžce poškozeny, musí mít i ochrana přírody v čer-nohorské rezervaci aktivní podobu. Aktuálním úkolem ochranářů a lesníků je ochranazbytků perspektivních mladých porostů původních dřevin, doplňování vhodných sazenicdo odumřelého a prosychajícího lesa a jejich ochrana před škodlivými činiteli (předevšímspárkatou zvěří). Před sedmi lety byl vrchol Černé hory svědkem horečné aktivity. Podle

76

77

PR Ptačí kupy od Bílé kuchyně

projektu Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, s finančním přispěním fondůPHARE a s odbornou garancí Správy CHKO vysadili lesníci na 110 tisíc sazenic původníchdřevin a postavili více než dvoukilometrový ochranný plot. Práce v rezervaci a jejím okolídále pokračují, stabilizace lesa a ochrana přírodních cenností si vyžádá ještě obrovské úsilí.

Vrchol Černé hory je turisticky přístupný po žlutě značené pěšině z Rozmezí na Sedlo Holubníku, s odbočkami na Sněžné věžičky a Čertův odpočinek. RašeliništěVánoční louka se nachází v jádru přírodní rezervace, za oplocením, a jeho návštěva nenípovolena. Platí také zákaz vjezdu na kole v celé oblasti Černé hory, která zůstává jednou z mála klidových zón pro pěší návštěvníky náhorní plošiny Jizerských hor.

Ptačí kupyPtačí kupy patří do nepočetné rodiny jizerských „tisícovek“, vrcholů, které přesahují svojívýškou hladinu moře o více než kilometr. Jsou severozápadní výspou mohutnéhoHejnického hřbetu, který kulminuje rozložitou Černou horou. Vlastní Ptačí kupy jsou odtáhlého hřbetu Holubníku odděleny mělkým sedlem a nebýt vrcholových skalisek, nebylyby snad ani opravdovou horou. Nejvyšší část kopce je tvořena právě oněmi „kupami“,rozložitými výchozy hrubozrnné jizerské žuly, které své typické podoby nabyly procesemzvětrávání – působením vody a mrazu. Dvě nejvyšší skaliska, odborně nazývaná tory,vytvářejí nezaměnitelnou siluetu Ptačích kup a hora jimi dosahuje nadmořské výšky 1013 metrů. Ploché temeno hory přechází na severní straně záhy ve strmý svah se stametrovým převýšením, který tvoří úbočí romantické rokle Bílého Štolpichu.

Ptačí kupy, německými starousedlíky nazývané Vogelkoppen, nesou své jménoodedávna. Jeho původ můžeme najít ve starobylé činnosti obyvatel Jizerských hor a podhůří – čižbě. Dnes málokdo zná význam tohoto slova, avšak ve středověku byločihařství (ptáčnictví) velmi rozšířené. Ptáčníci lapali zpěvné ptáky k potěše svého oka,ucha a především žaludku. Jedno z čihadel bývalo právě na našich Kupách. V průběhustaletí tu o svobodu či o život přišla hejna kvíčal, čečetek, brkoslavů nebo jikavců při jejichtazích z hnízdišť na dálném severu. Lovy dávno skončily, ptáků ubylo, ve zdejším místnímnázvu však zůstali natrvalo.

Neobvyklé terénní tvary, geomorfologie, jsou jednou z hodnot tohoto území. Velmicenné jsou i lesní ekosystémy s řadou vzácných rostlin i živočichů, přestože jsou zčástipoškozené imisemi a vystavené extrémním klimatickým vlivům. K ochraně všech složekpřírodního prostředí vyhlásilo již v roce 1960 tehdejší ministerstvo školství a kulturyochranu tohoto místa. V dnešní době jsou Ptačí kupy přírodní rezervací, sice malou svojírozlohou (necelých 11 hektarů), ale důležitou svým významem. Pod samotným vrcholem,ve výšce 960 metů nad mořem, se nachází nejvyšší souvislý porost buku lesního v Jizerských horách. Buk na Ptačích kupách dosahuje samé horní hranice svéhopřirozeného rozšíření. Stromy i ve zdejších podmínkách pravidelně plodí a dávají vznikatnové generaci lesa. Mladé semenáčky jsou ve svém vývoji ohrožovány okusem jelení zvěřía útlakem agresivní třtiny chloupkaté. Proto lesníci a ochránci přírody v minulých letechoplotili nejcennější části rezervace a jejího okolí, chrání bukové nárosty před třtinoupravidelným ožínáním a dosazují listnaté sazenice na volná místa. V brzké době tak chtějínejen zachovat zbytky cenných bučin a jejich přírodních hodnot na tomto výjimečnémmístě, ale také je postupně propojit s unikátními smíšenými lesy nedalekýchJizerskohorských bučin, chráněných v nové národní přírodní rezervaci.

Ptačí kupy jsou místem velice atraktivním a vděčným pro vnímavého návštěvníka.Celým hřebenem od Sedla Holubníku vede značená turistická pěšina. Ta je jednou z málatras v centru Jizerských hor, kde pěší turista může vychutnat kdysi běžný klid a nemusí seo cestu dělit se všudypřítomnými cyklisty. Skalnatý vrcholek Ptačích kup, kam lze zeznačené cesty odbočit, je výjimečným vyhlídkovým bodem. Za pěkného počasí poskytnerozhled nejen na celý severozápad Jizerských hor, ale také na Ještědský hřbet s Libereckoukotlinou, Lužické hory a polsko-německou Lužickou nížinu nebo jizerské podhůří a Frýdlantsko. Znalcům Jizerek nabídnou Ptačí kupy i chvilku zadumání u jednoho z nejmalebnějších pomníčků našich hor – Mietzelova obrázku s pohnutou pytláckouhistorií.

78

79

Nová chráněnáúzemí

Jindřichovský a Fojtecký mokřad vyhlášeny v roce 2002 přírodními památkami

Lenka PavlůSpráva CHKO Jizerské hory

Jindřichovský mokřadJindřichovský mokřad se nachází na jižním úpatí Jizerských hor, v obci Lučany nad Nisou.Předmětem ochrany jsou zde mokré louky vzniklé v terénní depresi po obou stranách beze jmenného potoka, který lokalitou protéká. Lokalita je významná výskytem zvláštěchráněných rostlin – prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), upolínu evropského(Trollius altissimus) a vachty trojlisté (Menyanthes trifoliata). Kromě nich se zde vy skytují druhy zařazené do Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR – ostřiceHartmanova (Carex hartmanii), vrbovka tmavá (Epilobium obscurum), vrbovkabahenní (E. palustre), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), kozlík dvoudomý(Valeriana dioica) a kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album ssp. lobelianum).

Vlastní mokřad je tvořen především porosty pcháčových luk (svaz Calthion),vyžadujícími alespoň minimální péči, nemají-li časem zdegradovat. Obecně platí zásada –čím více biomasy porost vyprodukuje, tím častěji by se měl kosit a pokosená biomasa z pozemku odstraňovat. Počínající degradace vzniklá dlouhým neobhospodařováním sezačíná projevovat i na této lokalitě. Na tuto skutečnost nás upozorňují porosty třtinychloupkaté a rákosu obecného, které bude třeba omezit sečí, jinak budou mít tendenci k nežádoucímu rozšiřování. Zarůstání lokality náletem dřevin není zatím aktuální, alestane-li se tak, měl by být včas odstraňován.

Mezi nejvzácnější asociace pcháčových luk Jindřichovského mokřadu patří Cre pido--Juncetum acutiflori a Polygono bistortae – Trollietum altissimi.

Pouze velice okrajově a ve fragmentech jsou na lokalitě zastoupeny porosty patřící kesvazu Caricion fuscae, které dříve patřily k velmi častým vegetačním typům vytvářejícímtzv. kyselé louky. I ty bývaly pravidelně koseny, čímž docházelo ke zlepšení jejich produk-tivnosti a kvality biomasy.

Luční společenstva vyskytující se v Jindřichovském mokřadu patří dnes z fytoceno -logického hlediska mezi nejhodnotnější v Jizerských horách. Jejich zachování je důležiténejen z hlediska udržení genofondu řady lučních druhů, ale významná je i jejich funkceprotierozní a filtrační.

Fojtecký mokřadDruhá lokalita, která byla vyhlášena, se nachází na západním úpatí Jizerských hor, v jihovýchodní části obce Fojtka. Členitý a poměrně rozsáhlý mokřad, který zde vznikl nasoutoku několika drobných vodotečí, se stal útočištěm pro řadu vzácných a ohroženýchdruhů rostlin i živočichů. Nejcennější částí mokřadu je plocha, vyskytující se v centrálníčásti lokality, která je pravděpodobně pozůstatkem bývalého rybníčku. Vlhkostnípodmínky v této části jsou vhodné převážně pro vachtu trojlistou a zábělník bahenní(Comarum palustre), které zde tvoří velice vitální porosty. Vegetace této části je fytoceno-logicky obtížně hodnotitelná, většina porostů je na rozhraní svazů Caricion rostratae,Phragmition communis a Caricion fuscae. Významný je porost asociace Equisetetumfluviatilis – společenstvo s dominantní přesličkou poříční (Equisetum fluviatile).

80

Do přírodní památky jsou zahrnuty i mokřadní louky vyskytující se po obou březíchhlavního potoka, které jsou tvořeny porosty pcháčových luk ze svazu Calthion s výskytemzvláště chráněných druhů prstnatce májového a Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii). Zevzácnějších druhů zařazených do Červeného seznamu zde nalezneme sítinu ostrokvětou,vrbovku tmavou, vrbovku bahenní, kozlík dvoudomý a bezolistý (Valeriana sambuci -folia). Z hlediska fytocenologického stojí za pozornost vzácná a ohrožená asociace Crepido--Juncetum acutiflori. Systematický zoologický průzkum tohoto území dosud nebylproveden, přesto zde byl při pochůzce zaznamenán výskyt zvláště chráněných druhůchřástala polního (Crex crex) a bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra).

Lokalita podobných vlastností se nevyskytuje nejen v blízkém okolí, ale ani v celýchJizerských horách, a proto si v plné míře zvláštní ochranný režim zaslouží.

Vlhké louky a mokřady jsou jedny z nejohroženějších přírodních biotopů u nás. Stejnějako většinu našich luk, vytvořil mokré louky a některé mokřady člověk uměle vykácenímlesů. Následnou hospodářskou činností byly pak louky celá staletí udržovány v bezlesémstavu. Kvalita a výnos z těchto ploch však byly nízké, a tak byly mnohé z nich odvodněny.Ve zbylých se dodnes často uchovávají cenná společenstva s významným rostlinným i živočišným genofondem. Dnes je ale osud těchto luk ohrožen i z jiné strany, a to pouhým„nicneděláním“. Pokud nejsou louky sečeny, mnoho vzácných druhů se z nich postupněvytrácí a začne být nahrazováno druhy ruderálními, popřípadě náletem. To bylo hlavnímpodnětem pro Správu CHKO Jizerské hory, proč přistoupila k vyhlašování těchto lokalit zapřírodní památky a že alespoň občasnou sečí bude tyto biotopy udržovat.

81

Jindřichovský mokřad

82

Přírodní rezervace Klečové louky

83

MokřadyCo jsou a proč je vlastně chráníme?

Lenka PavlůSpráva CHKO Jizerské hory

Před příchodem člověka se na většině našeho území rozprostíral les. S rozvojem osídlováníbyly lesy postupně mýceny a přeměňovány na louky. Na místech, která byla trvale neboperiodicky (občasně) zamokřená a kde se původně vyskytovaly lužní nebo mokřadní lesy,se postupně objevovaly mokřady. Vysoký obsah vody v půdě vyhovuje pouze některýmdruhům, proto zde dochází k jejich selekci a na mokřadech můžeme tak najít druhy, kterébychom marně hledali někde jinde. Mnohé z nich jsou vzácné, některé i zákonem chrá něné a jejich ohroženost stoupá s ubývajícím počtem mokřadních ploch. Mezinejvzácnější druhy obývající mokřady patří ty, kterým se zde podařilo přežít od dobyledové. Takovým druhům říkáme glaciální relikty.

Samostatnou skupinou mokřadů jsou rašeliniště, která vznikala za zcela specifickýchpodmínek. Podle různých kritérií dělíme rašeliniště na vrchoviště a slatiniště. Na náhorní

Přírodní rezervace Malá Strana

plošině Jizerských hor se vytvořily v meziledových dobách vhodné podmínky pro vznikvrchovišť. Bylo to především nepropustné žulové podloží, kde se hromadila srážková vodaa kde se v kyselém a živinově chudém prostředí za relativně nízkých teplot a nedostatkukyslíku velmi pozvolna rozkládal organický materiál. Na rašeliništích se díky velicevyhraněným životním podmínkám vyvinula specifická květena a zvířena, významné jezastoupení glaciálních reliktů, o kterých už byla zmínka o pár řádků výše.

O významu a vzácnosti vrchovišť v dnešní době naštěstí nikdo nepochybuje, proto jevětšina z nich chráněna formou maloplošných chráněných území. Podstatně hůř na tomjsou „ostatní mokřady“, se kterými se na rozdíl od vrchovišť, která se vytvořila většinou v horských a lidskému dění vzdálenějších oblastech, často setkáváme i v blízkosti obcí a měst. Hlavní příčinou redukce mokřadů v minulosti byla zemědělská činnost. Mokřadyměly malou únosnost pro zemědělskou mechanizaci i pasoucí se dobytek. Také kvalitamokřadních porostů byla nízká a způsobovala dietetické poruchy zvířat. A tak se člověkuchýlil ke zdánlivě logickému řešení, a to k odvodňování těžko využitelných močálů a bažin, za účelem zvyšování ploch zemědělsky využívané půdy. Závěrečné hodnocenítěchto aktivit však nevyznívá pro nás příliš dobře. Velké množství melioračních zásahůnebylo příliš úspěšných a k očekávanému efektu prostě nedošlo (nechci tímto říci, že vůbecžádné meliorace se nepovedly), ale podařilo se při tom nenávratně zlikvidovat i řadupřírodovědecky velmi cenných lokalit. Za posledních 50 let byla takto u nás odvodněnatéměř čtvrtina zemědělské půdy a tím z naší krajiny zmizela i většina tehdejších mokřadů.Kromě likvidace mokřadů za účelem zvyšování zemědělské produkce jich byla řadazastavěna nebo dokonce zasypána. Ale ani dnešní doba není zbylým mokřadům přílišnakloněna, často je bohužel ochrana přírody stavěna do pozice, že musí chránit i méněcenné lokality, protože ty „lepší“ již byly prakticky všechny zničeny. Některé dříve běžnémokřadní druhy jsou dnes natolik vzácné, že byly zařazeny do seznamu zvláštěchráněných druhů. Budeme-li ve svém nepříliš promyšleném jednání pokračovat, ne -budeme mít možnost chránit ani tyto druhy.

Odvodňováním mokřadů však nedošlo pouze k zániku životního prostředí vzácnýchživočichů a rostlin, ale zmizela nám zároveň i důležitá zásobárna přebytečné srážkovévody. Místo toho, aby se tyto lokality po vydatných deštích řádně nasákly, odtéká z nichvoda přímo do vodních toků jen s nepatrným časovým zpožděním, aniž by měla šanci se v krajině zadržet. Dnes stačí mnohem menší množství srážek k tomu, aby způsobilonebezpečnou povodeň, než tomu bylo dříve, kdy mokřady nebyly odvodněny a řeky a potoky nebyly tak zregulovány. Narušená rovnováha se bohužel neprojevuje pouze v době, kdy máme vody v krajině nadbytek, ale i v opačné situaci, kdy je jí nedostatek. Půda, která nemá v těchto obdobích příležitost dosycovat se vodou zadrženou v mo křa -dech, vysychá podstatně rychleji, než kdyby tuto příležitost měla. Přítomnost vody v krajině také napomáhá zmírňovat působení mrazů.

Problém s úbytkem mokřadů nemá jen naše republika, a proto se objevily snahy řešitochranu těchto stanovišť i v mezinárodním měřítku. Je to především Ramsarská konvenceo ochraně mokřadů, která byla přijata v roce 1971 v Iránu a do současnosti se k ní připojilovíce než 65 států světa. Československo se stalo jejím účastnickým státem v roce 1990.Doufejme, že příslib naší země k ochraně významnějších mokřadů nezůstane jenom napapíře.

84

85

Galerie rostlinO vzácných druzích

jizerskohorské květeny

Lenka PavlůSpráva CHKO Jizerské hory

Kropenáč vytrvalýMezi nejvzácnější druhy naší květeny patří jistě kropenáč vytrvalý (Swertia perennis).Můžeme se s ním setkat v některých našich pohraničních pohořích – na Šumavě, v Krušných horách, v Hrubém Jeseníku, v Krkonoších a také v Jizerských horách. Vyskytujese zde vzácně na horských prameništích, rašelinných a zamokřených loukách. PodleVyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. patří mezi zvláště chráněné druhy cévnatých rostlin – dokategorie druhů silně ohrožených. V celých Jizerských horách ne najdeme tuto zajímavourostlinu nikde jinde než v Přírodní rezervaci Bukovec, a to pouze na dvou mikrolokalitáchčítajících dohromady několik desítek jedinců. První zpráva o výskytu kropenáče v Jizerských horách pochází již z roku 1594 právě z Bukovce. Je tozároveň i první botanická zmínka o této přírodo vědeckypozoruhodné lokalitě.

Kropenáč je rostlina vytrvalá, vytváří chudé přízemní listovérůžice, lodyha je přímá, obvykle není vyšší než 30 cm, lodyžnílisty mohou být vstřícné i střídavé, čtyř až pětičetné květy jsouuspořádány do latnatého nebo hroznovitého květenství. Kvete v pozdním létě. Mnohého milovníka rostlin možná překvapí informace,že kropenáč vytrvalý patří do čeledi rostlin hořcovitých a snad jenocelově modrofialová barva jeho květů může někomupři pomínat barvu jeho některých blízkých příbuzných –hořců. Jednotlivé populace kropenáčů však vykazují v barvě květů (a nejenom v nich) značnou variabilitu,existují i rostliny s květy žlutě podbarvenými až skorošpinavě žlutými. V Jizerských horách se však vyskytujípouze jedinci s typicky modrým zabarvením.

Přesné místo výskytu tohoto krasavce z rostlinné říšezůstane raději uchováno v tajnosti, bude to pro něj bohuželta nejlepší ochrana před některými až příliš ne ne chavýminávštěvníky hor.

Prha arnika Další rostlinu, kterou vám chceme v naší galerii chráněných druhů Jizerských horpředstavit, je prha arnika (Arnica montana). Tato vytrvalá, slabě aromatická rostlina z čeledi hvězdnicovitých je právem zařazena mezi druhy ohrožené, protože jejich stanovištve volné přírodě velice rychle ubývá.

Arnika má dlouhý, obvykle plazivý oddenek, z přízemní listové růžice vyrůstá chuděvidličnatě větvená, řídce olistěná lodyha, dorůstající do výšky i přes 50 cm. Přízemní listyjsou vejčité, celokrajné, často přitisklé k zemi, vstřícné lodyžní listy v počtu jednoho až tří párů jsou přisedlé, vejčitě kopinaté. Velké, oranžově žluté květní úbory vyrůstajícíjednotlivě dosahují velikosti často až 8 cm v průměru.

86

Arnika byla v minulosti obdarována mnoha lidovýmijmény, jako např. matonice, šlakové koření, mačka,

uspivřed, smetanik. Poslední dvě jména nám prhupředstavují blíže, smetanik poukazuje na její pohledné sytěžluté květy, z dálky připomínající barvu na jaře kvetoucíchsmetánek. Na rozdíl od nich kvetou arniky o něco později,

během měsíců června až srpna. A jméno uspivřed? Bezpo-chyby se váže na léčivou sílu arniky, která se kdysi hojněužívala v lidovém lékařství na povzbuzení žaludeční a střevní

sliznice, ke zvýšení činnosti ledvin atd. Dnes se arniku nedopo-ručuje užívat bez rady lékaře a v rukou neodborníka by tato

jedovatá rostlina mohla být prostředkem dosti nebezpečným.Znovu je třeba zopakovat, že se jedná o rostlinu chráněnou, a tudíž

je její sběr v přírodě nepřípustný.Arnika roste na kyselých a chudých půdách

v podhorských až horských oblastech, na vlhkýchloukách a pastvinách, na okrajích mokřadůa rašelinišť. V Jizerských horách se dnes

vyskytuje v málopočetných populacích pouzena několika lokalitách, např. v PR Malá Strana,

PR Bukovec, v okolí Hrabětic a Bedřichova.

Kyhanka sivolistá Kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), patřící k typickým rostlinám horských rašelinišť, je malýkeřík nebo polokeřík, 10–40 cm vysoký, s dalekoplazivým oddénkem po délce zakořeňujícím. Šedavémálo rozvětvené stonky mají jednoduché kožovitéstálezelené listy s nápadně podvinutými okraji. Listyjsou na líci tmavozelené a na rubu díky silnému vos-kovému ojínění sivě modrozelené. Obou pohlavné drobnékvěty jsou seskupeny do chudých chocholíků.

Latinské rodové jméno se vztahuje k mýtické Andromedě,dceři krále Kefea a královny Kassiopeji, jež prý byla velmikrásná. Linné pojmenoval rostlinu podle velmi úhlednýchkvítků. Někdy bývá označována i lidovými názvy, jakonapř. bahnička nebo divoká rozmarýna.

Kyhanka se vyskytuje ve všech pohraničních horách,vždy ale pouze na rašeliništích. Typická je pro všechna vrchoviště Jizerských hor, kde jejírůžové kvítky rozkvétají v druhé polovině května. Patří mezi glaciální relikty, nebolipozůstatky doby ledové, tzn. mezi druhy, které se zde udržely po ústupu posledníholedovce. Je rovněž zákonem chráněna v kategorii druhů ohrožených.

87

Kyhanka je rostlina jedovatá, účinnou látkou je andromedotoxin. Příznaky otravy jsoupálení v ústech, slinění, zvracení, slabost, nápadné zpomalení pulsu a nepravidelná srdečníčinnost. Listy a větévky se v některých oblastech Ruska používají k vydělávání kůží a k bar-vení na černo. Někdy se kyhanka pěstuje na zahrádkách jako okrasná rostlina, zejména naskalkách poblíž vodopádů, což však neodpovídá jejímu přirozenému stanovišti.

Vratička měsíčníJednou z drobných kapradin rostoucích u nás je ne nápadná vratičkaměsíční (Botrychium lunaria). Ve volné přírodě obsazujepřevážně světlé listnaté lesy, suché louky a past viny převážně nazásaditých substrátech. Velikost kapradiny nepřesahuje obvykle 20 cm. Sterilní list (obvykle bývá na rostlině pouze jeden, vzácně ažčtyři) přisedá asi ve střední části rostliny, je tvořen ledvinitými ažkosodélníkovitými úkrojky. Fertilní část je dlouze řapíkatá, ve volnýchvýtrusnicích jsou ulo ženy žluté výtrusy.

V Jizerských horách je tato kapradina dosud uváděna pouze z jediné lokality, a to z PR Bukovec, přesněji řečeno – až doloňského roku zde nebyl více než sto let její výskyt znovu potvrzen.Poslední známý údaj byl z roku 1881 od botanika Winklera. Teprvev roce 2001 byla při podrobném výzkumu lučních porostů v PRBukovec objevena skupinka asi patnácti kusů této ohroženérostliny. Radost z neočekávaného nálezu byla rychle vystřídánaotázkami, zda k jejímu znovuobjevení nepřispělo pouze neobvyklesuché léto, které bylo příčinou mimořádně rozvol něného a nízkéhoporostu a vratička se svojí nízkou konkurenční schopností pouzevyužila příležitosti řídce obsazeného porostu. Pravděpodobné jeovšem i to, že ne ná padnost vratičky byla příčinou, proč ji zde takdlouho nikdo neviděl. V každém případě budeme lokalitukaždoročně sledovat a početnost vratičky za znamenávat.

88

89

Nezvaní přivandrovalci

O invazních druzích rostlin v Jizerských horách

Lenka PavlůSpráva CHKO Jizerské hory

V poslední době se stále častěji setkáváme s pojmem invazní druhy rostlin. Za invaznídruhy považujeme rostliny v naší květeně nepůvodní, tj. zavlečené, kterým umožňuje jejichživotní strategie úspěšné obsazování stále nových lokalit. Zároveň zvětšují rozlohu svýchporostů na stanovištích jimi již obsazených na úkor druhů domácích – tedy původních.(Pro ty domácí druhy, které se také mnohdy nebezpečně rychle šíří ve volné krajině, je lépepoužívat termín druhy expanzivní.) Zbývá ještě objasnit, co jsou to vlastně druhy původní.Pokud výskyt druhu v území nemá s činností člověka nic společného nebo pokud člověkpřispěl k jeho rozšíření před začátkem neolitu (cca 5–6 tisíc let př. n. l.), kdy byl ještě přirozenou součástí přírody, označujeme takový druh za druh původní. Původní rostlinnáspolečenstva jsou díky dlouholetému vývoji vyvážená a k místním podmínkám relativnědobře přizpůsobená. Nástup agresivních invazních druhů rostlin tuto vyváženost a sta -bilitu mnohde silně narušuje, podstatně mění skladbu původní vegetace a způsobujenevyčíslitelné škody jak v životním prostředí, tak na majetku lidí. Problematika invazníchdruhů rostlin se samozřejmě netýká pouze naší republiky, ale je v současné doběproblémem celosvětovým. Nás pochopitelně nejvíce zajímají „místní invazní druhy“,kterými jsou bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) a druhy rodu křídlatka(Reynoutria sp.).

Bolševník velkolepý má v Jizerských horách kromě své „jedinečné“ lokality naSedmidomí v Horním Maxově několik menších lokalit (Žďár, Desná, Hrabětice...). Tatorostlina je původní v jihovýchodní Asii, v oblasti Kavkazu. Z této oblasti byla zavlečena nabritské ostrovy a patrně odtud v druhé polovině devatenáctého století jako okrasná rostli-na do západních Čech. První výskyt v Čechách byl zaznamenán v roce 1862 v zámeckémparku Kynžvart u Mariánských Lázní. Zprvu byl bolševník zřejmě šířen jako okrasnárostlina, ve druhé polovině 20. století však dochází k jeho invaznímu šíření jak v oblastechjeho prvotního výskytu, tak i v řadě nových lokalit, prakticky na území celé republiky. Najeho rozšiřování se podílelo zejména neúmyslné zavlečení a částečně naše i zahraničnípublikace, ve kterých byl doporučován jako okrasná rostlina.

Bolševník patří do čeledi miříkovitých (okoličnatých). Jde o rostlinu dvouletou ažvytrvalou, dorůstající do výšky 3 až 4 metrů. Pro nás je důležité, že se rozšiřuje semeny,jejichž klíčivost se udává 15 i více let. Na jedné rostlině se vytváří několik tisíc semen. Ta serozšiřují větrem (do vzdálenosti několika desítek metrů), plavením vodou (což je nej -častější způsob šíření vedoucí k zarůstání pobřežních stanovišť), zvířaty (přichycenímsemen na povrchu těla), mechanizačními prostředky (znečištěním pneumatik, nářadí...),lidskou činností (např. jako okrasná rostlina). Celá rostlina je zdraví škodlivá, nej ne -bezpečnější jsou nezralé plody. Při poranění tkání vytéká z rostlin šťáva, která obsahujefotosenzitivní látky (furanokumariny), které pod vlivem slunečního záření způsobují nalidské kůži puchýřkovité otoky nebo vyrážky, které se obtížně hojí. Omezování šířeníbolševníku je velmi nákladná záležitost a je nutno k ní používat kombinace mechanické a chemické likvidace. Mechanické metody spočívají ve vykopávání dospělých rostlin nebov osekávání kvetoucích okolíků. K chemické likvidaci se používá především neselektivníherbicid Roundup-Bio. Tento herbicid hubí všechny rostliny bez rozdílu, jeho účinná látkaje přijímána zelenými částmi rostlin a proniká do jejich kořenového systému. Roundup jejeden z nejvíce šetrných herbicidů k životnímu prostředí, nepůsobí na člověka ani naživočichy, účinná látka se v půdě velice rychle rozkládá na neškodné složky.

90

Porosty křídlatky na rozdíl od bolševníku můžeme najít v Jizerských horách praktickyvšude. Kromě velice četného výskytu na březích tekoucích vod, na ruderálních sta no-vištích, na navážkách a v okolích stavenišť se začíná objevovat i v ochranných pásmechněkterých rezervací. Tam je její výskyt z hlediska ochrany přírody nejméně žádoucí. Velice nebezpečný je také výskyt křídlatky podél vodních toků, kde často vytváří mohutnéporostya kde negativně působí na stabilitu břehů, které svými kořeny rozrušuje. V zimníchměsících jsou plochy porostlé křídlatkou bez pokryvu a snadno podléhají vodní erozi.Zvláště při povodních dochází k rychlému vymílání a odnosu půdy.

Nejčastějším druhem křídlatky v Jizerských horách je křídlatka japonská (Reynoutriajaponica), která pochází z Japonska a dalších oblastí východní Asie. Do Evropy byladovezena kolem roku 1825 jako okrasná a krmná rostlina a pastva pro včely. Je to vytrvaládvoudomá rostlina keřovitého vzrůstu, dorůstající do výšky 1–3 m. Kvete v létě od čer vencedo srpna. Mnohem méně už se můžeme setkat s křídlatkou sachalinskou (R. sachalinen-sis) nebo křížencem výše uvedených druhů, křídlatkou českou. Na rozdíl od bolševníkuvelkolepého se křídlatka v našich podmínkách dosud rozšiřovala převážně vegetativně –úlomky rostlin. Semena křídlatky u nás totiž obvykle nestačí uzrát, výjimečná v tomtosměru byla v posledním období poměrně dlouhá a teplá léta, která způsobila, že přibližně5 % semen křídlatky dozrát stačilo. Nové porosty křídlatky podél vodních toků vznikajísplavováním úlomků rostlin, které na obnažených místech vyraší a zahájí nový růst. Taképřemisťováním zeminy dostává křídlatka velkou šanci rozšířit svůj současný areál výskytu.V neposlední řadě je to i velká schopnost křídlatky vytvářet nové výhony.

Likvidace křídlatky je velice problematická a nákladná. Podle literárních údajů je dosudnejlepším způsobem její likvidace chemický postřik herbicidem Roundupem. Dalším ze

91

Křídlatka

92

způsobů likvidace je i intenzivní sekání křídlatky, a to 6–8 krát za rok. Tento k životnímuprostředí šetrný způsob likvidace nepatří pro svoji časovou náročnost mezi častopoužívané, k výraznějšímu potlačení navíc dochází až po 5–7 letech. Podobně jako u likvi-dace bolševníku nestačí ke zničení porostu křídlatky pouze jedno vegetační období, ale je

to záležitost dlouhodobá, vyžadující několikaletou „péči“ o lokalitu. Velkým problémem jenásledná asanace již ošetřených ploch. Světlomilnou křídlatku je možné po jejím oslabeníchemickým postřikem ještě více omezit vysazením konkurenčních dřevin (kořenovákonkurence – voda, živiny, kořenový prostor, zastínění) nebo vysetím vhodné travnísměsky. Na většině ploch v intravilánu obcí, na kterých křídlatka tak dobře prospívá, sednes bohužel vyskytují skládky a navážky, vznikající převážně naší nedbalostí a neohle -duplností k životnímu prostředí. A tady nás čeká úkol úplně jiného charakteru, a to „zaméstsi každý před vlastním prahem“.

Porost bolševníku v Sedmidomí před zahájením likvidace v roce 1995

93

Ptačí obyvatelé horO vzácných a ohrožených

druzích jizerskohorského ptactva

Pavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory

Tetřívek obecný Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) je jediným druhem lesních kurů,jehož populace v Jizerských horách je v současné době naživotaschopné úrovni. Jeho příbuzný – tetřev hlušec (Tetraourogallus) – z našeho regionu téměř vymizel a rovněž jeřábeklesní (Bonasa bonasia) je velmi vzácný a v hnízdní době jsou z naší oblasti známa jen ojedinělá pozorování.

Tetřívek obývá kontinentální Evropu a severní Sibiř, jeho areál rozšíření se zhruba kryjes pásmem palearktických lesů. Při jižní a západní hranici areálu nabývá v současnosti jehovýskyt ostrůvkovitý charakter. V celé Evropě s výjimkou Švédska jeho početnost klesá.Tento trend se zrychlil od 70. let 20. století. V Čechách jsou pravidelnými hnízdními oblast-mi tetřívka pohraniční hory, do vnitrozemí proniká hlavně na Třeboňsku,Jindřichohradecku, Českomoravské vrchovině, Doupovských horách a v oblasti Tepelsképlošiny. Dává přednost vlhčím jehličnatým lesům v horách až pahorkatinách, hojněprostoupených pasekami a mokřinami, loukám a rašeliništím s křovinami a roz trouše -nými lesíky. Významný je hustý podrost maliníku, ostružiníku, borůvek a dalšíchbobulovin. Stavy tetřívků během posledních desetiletí značně poklesly a z mnohých oblastí zcela vymizel. Pouze v některých pohraničních horách v severní části Čech došlo v po sledních 20 letech ke značnému nárůstu početnosti. Jde zejména o Krušné hory,Jizerské hory a Krkonoše, tedy o pohoří, která byla nejvíce postižena imisemi. Ptáci zdenalezli vhodné životní podmínky na rozsáhlých imisních holinách.

Tetřívek žije v polygamii. Společný tok na tokaništích probíhá podle nadmořské výškyod půlky března do května. Kohoutci při něm spouštějí křídla, rozprostírají ocas, čepýřípeří, pobíhají a poskakují a ozývají se charakteristickými hlasy – syčením a bubláním.Hnízdo je tvořeno pouze mělkou jamkou v trávě, borůvčí, vřesu apod., vystlané je trávou,jehličím i peřím. Hnízdění probíhá v květnu až červnu, ve snůšce bývá 6–12 žlutavých až červenavých hustě tmavohnědě skvrnitých vajec. Sedí na nich výhradně samice, kterátaké sama pečuje o mláďata, která již po týdnu poletují a za měsíc již přespávají nastromech. Potrava tetřívka je převážně rostlinná. Jsou to pupeny, výhonky, bobule i se-mena, v menší míře je zastoupen i hmyz.

Na náhorní plošině Jizerských hor se tetřívek v minulosti vyskytoval pouze na rašeli-ništích a v jejich okolí, protože pouze tato místa byla zcela nebo zčásti bez lesního porostu.Později se změnou hospodaření v lesích, především v souvislosti s výsadbou smrkovýchmonokultur, se rozšíření tetřívka mění. Již na konci 17. století byl zaznamenán jeho výskytna pasekách a holinách mimo rašeliniště, pravidelně je však zjišťován i nadále pouze narašeliništích. Z historické doby neexistují ale žádné odhady jeho stavů. Trend vývojepočetnosti populace lze pouze odvodit z počtu ulovených tetřívků v jednotlivých obdobích.

V současné době je tetřívek chráněn zákonem, je zařazen do kategorie silně ohroženýchdruhů. Ochranu požívá rovněž v Německu, Rakousku a Polsku. Příčiny celkového sníženípopulace až do místního vymizení nejsou zcela objasněny. Nepříznivě působí změnyprostředí, jako likvidace rašelinišť, intenzivní lesní hospodaření a přeměna lesníchporostů. Možný je i vliv predátorů a nadměrný odstřel tokajících kohoutků v minulosti.

94

Ochrana prostředí spočívá v zachování přirozeného prostředí, zejména tokanišť, v ochraně a zřizování remízků a rozptýlené zeleně. Nepříznivě se na tokaništích projevujetěžba rašeliny. Z hlediska ochrany tohoto druhu je nutno pečlivě zvažovat i používáníbiocidů. Z biologického hlediska je zcela nevhodný odstřel kohoutků v době rozmno žování„pouze pro zábavu neboli pro trofej“, který narušuje hierarchii v době toku a genetickydegraduje a v důsledku toho celkově oslabuje populaci. Nepříznivě se projevuje jakékolivrušení v době toku a na zimovištích, např. turisty, dopravou, rekreací apod. V zimě lzeptáky úspěšně přikrmovat sušenými lesními plody, např. jeřabinami, různými druhybobulovin a běžnými semeny rostlin. Trvale je vhodné zlepšovat potravní základnuvýsadbou bobulovin a peckovin a třeba i zakládáním mravenišť.

Po značném nárůstu populace v 80. a 90. letech 20. století vlivem odlesnění náhorníplošiny, kdy tetřívci nalezli na vzniklých holinách vhodný biotop s dostatkem potravy i krytu, se v současné době zdá, že i populace v Jizerských horách má mírně klesajícítendenci.

S postupným odrůstáním obnovovaných porostů a s tím spojenou změnou přírodníchpodmínek náhorní plošiny dochází ke zhoršování

životních podmínek tetřívka. Na řadě tradičních tokanišť a sezónních

stanovišť tetřívků, která se nacházejí zejménana rašeliništích, je v současné době čilý

turistický ruch. Přesto, že řada z nichse nalézá v rezervacích,

není zde zaručen potřebnýklid pro zdárný průběh toku

a hnízdě ní. Důsledné znepří-stupnění těchto turisticky atrak-

tivních lokalit pro veřejnost sezdá být nereálné. Nabízí se zdejediné možné řešení. Vytvořeníbez lesých travnatých ploch v klidných, odlehlých loka li-tách, stranou od silně frekven-tovaných lesních cest, cyklo -turistických, lyžařských i pěšíchtras.

Výsledky dvouletého sčítánídokládají, že v Jizerskýchhorách stále žije 8–10 % z po -pulace tetřívků v České repub -lice. Je však nezbytné bez -odkladně přijmout a realizovatnavr ho vaná opatření, než do -

jde k zapojení smrkových mlazin nacelé náhorní plošině.

95

Sýc rousný Sýc rousný (Aegolius funereus) je menší sova, velikostí i zbarvením podobná sýčkovi obecnému, od kterého se lišíhustě opeřenými nohami a hlavou s kontrastnějšímzbarvením závoje. Sedává vzpřímeně, vždy jen vevětvoví. Snese přiblížení člověka na malouvzdálenost. Po většinu roku, zvláště v obdobíjarního toku, vydává hlasité, rychlé pupu pu -pupú, podobné volání dudka. V jarnímobdobí se ozývá občas i ve dne.

Má velký areál rozšíření, obývácirkumpolárně zónu tajgy a izolovanáúzemí jižně odtud. Tyto izolovanépopulace jsou považovány za glaciálnírelikty, středoevropské populace jsoupatrně relikty z některých obdobípoledových.

U nás se sýc vyskytuje ve všech po -hraničních horách. Konkrétních nálezůhnízd bylo však do 60. let minulého stoletívelmi málo a teprve od té doby bylo hníz -dění sýce rousného prokázáno na vícemístech. Do vnitrozemí proniká hlavně v jižních a západních Čechách a v okolí Doks. Nejčastěji obývá jehlič-naté, méně často smíšené staré lesy horských poloh. Ptáci se vyskytují ažpo horní hranici lesa, v rozsáhlých lesních komplexech však žijí i v nižších polohách. Sýchnízdí přirozeně v dutinách po datlu černém, často obsazuje vyvěšené ptačí budky. Snáší 4–7 bílých vajec, na hnízdě sedí samička, inkubační doba je 25–31 dní. Výchova mláďattrvá cca 30 dní. Potravu sýců tvoří především drobní savci, ptáci a hmyz.

Populace sýců rousných není v současné době bezprostředně ohrožena, v některýchoblastech jsou ale stavy nízké.

Rovněž v Jizerských horách byl sýc rousný donedávna považován za velmi vzácný druh,jednotlivě hnízdící ve starých smrkových a smíšených porostech. Po rozpadu smrčin nanáhorní plošině Jizerských hor v 80. letech minulého století ztratil sýc i přirozené možnostihnízdění v dutinách starých stromů.

Od roku 1991 probíhá na území CHKO Jizerské hory a v přiléhající části západníchKrkonoš intenzivní podpora hnízdních populací dravců a sov hnízdících v dutinách. Jednáse zejména o sýce rousného, kulíška nejmenšího, puštíka obecného a poštolku obecnou. V současné době je na celém území o rozloze cca 800 km2 rozmístěno přes 1000 budek, z toho cca 400 pro sýce rousného. Umělá hnízdiště vytvářejí hustou síť hnízdníchpříležitostí, umožňují migraci jednotlivých párů a jejich soustředění v blízkosti lokalit s nadprůměrnou nabídkou drobných hlodavců. Celý projekt vytváří jeden z důležitých

96

předpokladů, jak zastavit úbytek cenných druhů dravců a sov a obnovit jejich hnízdnípopulace zejména v imisně postižené oblasti Jizerských hor. Cílem plošné instalaceumělých hnízdišť je rovněž omezení škod způsobovaných drobnými hlodavci na novězakládaných lesních porostech. Vyvěšování budek, jejich údržbu a doplňování včetněpravidelných kontrol a každoročního vyhodnocování vývoje populací jednotlivých druhůprovádí firma EKOSTRIX z Hradce Králové. Projekt je podporován Lesy České republiky i Správou CHKO Jizerské hory.

Za uplynulých 11 let od instalace sítě umělých hnízdišť lze pozorovat pozitivní výsledky.Největší nárůst populace lze zaznamenat právě u sýce rousného. To naznačuje možnostrozhodujícího podílu této sovy na biologickém potlačování drobných hlodavců na imisníchholinách, což potvrzují i výsledky výzkumu potravní ekologie (vázanost především nahraboše mokřadního). Schopnost zahnízdění i většího množství párů na určité ploše hrajevýznamnou roli při biologické likvidaci drobných savců. Ve zdvojených hnízdištích naimisních holinách úspěšně vyhnízdily páry 50–100 m od sebe, v jednom případě bylydokonce vzdáleny jen 20 m. Počet usazených párů a úspěšně vyvedených mláďat je v jednotlivých letech závislý na potravní nabídce. V letech gradací drobných hlodavců s nadprůměrnou nabídkou potravy zahnízdilo v budkách v celé oblasti až 150 párů sýců.Otázkou zůstává další vývoj jizerskohorské populace, spojený s postupným odrůstánímnově založených smrkových porostů na imisních holinách náhorní plošiny.

Počet hnízdících párů sýců rousných ve sledovaném území v letech 1992–2001

1992 1993 994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 20019 32 48 53 57 69 150 58 34 147

Krkavec velký Krkavec velký (Corvus corax) je i přes poněkud nelibozvučný hlas našímnejvětším pěvcem, představitelem čeledi krkavcovitých ptáků, kterédal i jméno. Do této skupiny patří z našich druhů rovněž vrána,havran, kavka, straka, sojka a ořešník. Krkavec má nápadně silný a poměrně dlouhý zobák, jehož horní čelist je výrazně obloukovitězahnutá. Zbarvení celého těla je černé. Od vrány a havrana se zaletu pozná podle charakteristické siluety s výrazně klínovitýmocasem. Jeho hlas je nápadně hluboký a zdaleka slyšitelný, častose ozývá za letu zvuky, které lze popsat jako „krok krok“.

Krkavec má areál rozšíření téměř v celé Evropě, Asii a Severní Americe a zasahuje i doseverní Afriky. Areál v Evropě je ovšem značně roztříštěný, což bylo způsobeno vyhubenímdruhu na mnoha místech v minulých stoletích, v posledních letech se ale z lokálníchrefugií opět šíří do okolí. Je stálý, v mimohnízdním období se však ptáci potulují po okolí.Na hnízdiště se vracejí v únoru, kdy také začínají se stavbou hnízda buď na stromě, nebona skalním výstupku. Jeho výskyt v bývalém Československu měl velice zajímavý průběh. Ve středověku i později byl u nás krkavec hojně hnízdícím ptákem. Intenzívním

97

pronásledováním a zřejmě i změ -nami v hospodaření krkavců velmiubývalo, přesto ještě do poloviny

19. století pravidelně v Čechách hnízdili. Pakvšak nastala zhruba stoletá pauza. Koncem19. a začátkem 20. století ovšem vymizelnejen z Čech, ale i ze Slovenska, kdepříčinou jeho vyhynutí bylo pravděpodobněpokládání návnad na vlky, otrávených

strychninem. Po 1. světové válce se jehostavy na Slovensku zvýšily, od roku 1945

dochází k jeho opětovnému šíření. V této doběbyla zaznamenána jednotlivá pozorování i v Če -

chách. Stálá a poměrně početná populace se ovšemvytvořila na Slovensku. Na Moravě zahnízdil

krkavec znovu až v roce 1968 v huk -valdské oboře. Také v Jeseníkách sekrkavci od tohoto roku zdržují, s největší pravděpodobností zde i hnízdí. Později přibývají dalšímoravské lokality, které byly ob -sazeny z východu. V sedmdesátých

letech jsou první pozorování i z Čech. Expanzekrkavce do Čech, která nastala v první polovině

osmdesátých let, je výsledkem šíření populací z bývalé NDR jižním směrem. V letech 1973–77 byla

krkavcem obsazena pouze 3 % území ČR a celkový stav byl odhadnut na 5–10 párů. Během 10 let obsadil krkavec 45 % území ČR při celkovém počtu 250–400 párů.I v dalších letech však šíření neustávalo a tento druh se stal do jisté míry i průvodcemčlověka, přiživujícím se na odpadcích z městských jatek, na smetištích či na zbytcích poturistech. To platí hlavně v mimohnízdních obdobích, kdy se na místech s vhodnoupotravní nabídkou shromažďují i velká hejna, čítající někdy několik desítek jedinců.

Na Liberecku bylo první novodobé hnízdění prokázáno v roce 1983 na borovici v re -mízku nedaleko Raspenavy. V současné době hnízdí krkavec na celém území Libereckéhokraje, od nížin až po nejvyšší polohy hor. Patří mezi zákonem chráněné druhy.

Jeřáb popelavý Jeřáb popelavý (Grus grus), patřící do řádu krátkokřídlých,patří k velkým a nápadným ptákům, které lze v přírodě jen těžko přehlédnout. Je o něco větší nežčáp bílý, avšak celý popelavě šedý, s černým krkem a bílým podélným pruhem po stranách hlavy a s červeně

98

zbarveným temenem hlavy. U krátkého ocasu je velký načechraný chumáč šedého peřítvořený abnormálně prodlouženými loketními pery. V letu má natažený krk, podobně jakočápi, od kterých se liší nenápadným šedým zbarvením a též častým voláním za letu. S výjimkou doby hnízdění se vyskytuje zpravidla ve větších skupinách. Krátce po vzlétnutíse ptáci seřazují do charakteristických klínových útvarů tvaru V nebo příčných řad,uprostřed často kupředu prohnutých.

Jeřáb hnízdí v bažinatých rovinách a v okolí vod v tundře, tajze, lesostepích, stepích i v polopouštích v severní části Evropy a Asie, od středního Norska a Dánska, přes Německo,Polsko, země bývalého Sovětského svazu a Mongolsko až do severního Mandžuska. Jižnětohoto souvislého areálu leží několik izolovaných hnízdišť zřejmě reliktního charakteru v jižní Evropě, Malé Asii a Zakavkazí. Ještě v poměrně nedávné době zabíralo souvislérozšíření snad celou Evropu; s kultivací rozsáhlejších bažinatých lesů však jeřáb zmizel ažna několik izolovaných hnízdišť. Zimoviště jeřábů leží ve Středomoří, v Súdánu, Etiopii, v Indii a jižní Číně.

Jeřábi tvoří pravděpodobně stálé páry; tok, zvláštní jeřábí „tanec“ s poskakováním a ukláněním, je společný. Žije v monogamii, oba partneři jsou k sobě silně vázáni. Hnízdostavějí nejčastěji uprostřed bažiny na suchém místě; bývá to hromada různého rostlinnéhomateriálu z okolí, s kotlinkou vystlanou tenkou vrstvou suché trávy, rákosu apod. Hnízdajsou používána více let. Ve snůšce jsou obvykle dvě světle hnědavá vejce s nafialovělými,

olivovými a hnědými skvrnami. Mláďata se líhnou po 28–31 dnech a jak -mile oschnou, rodiče je odvádějí od hnízda do porostů, kde žijí asi dvaměsíce, než začnou létat. Pohlavní dospělosti dosahují v pěti až šestiletech. Nejvyšší zjištěný věk u ptáka v zajetí je 43 let.

Potrava je především rostlinná, zejména zelené části rostlin, bobule a semena včetně obilí. V nevelkém množství se živí i živočišnou potravou,

hlavně hmyzem, měkkýši, červy a drobnými obratlovci.V Čechách a na Moravě se dá předpokládat hnízdění

v minulosti, podle dřívějšího hojného výskytu; dokladyani konkrétní zprávy z našeho území však nejsou.

V bývalém Československu byla jedinouoblastí, kde se jeřábi vyskytovali pra -

videlně a ve větším počtu na tahu,Východoslovenská nížina. Ještě před

jejími úpravami se vyskytovali jeřábikaždé léto zejména v okolí Senné

v počtu až do 70 jedinců; jednalo se všako nehnízdící ptáky.

Od začátku sedmdesátých let přibývá údajů o výskytu jeřábů v době tahu a později i v době hníz-

dění ze severních Čech. Pravidelná pozoro-vání jeřábů v hnízdním ob dobí v osm-

desátých letech ze jména na Českolipskunasvědčovala možnosti hnízdění. To sepodařilo prokázat poprvé v roce 1989,

99

kdy byla nalezena hnízda s vejci a později i vylíhnutá mláďata. Jednalo se o první skutečněprokázané hnízdění jeřába popelavého v bývalém Československu, ovšem s velkou pravděpodobností zde jeřábi hnízdili již nejméně od roku 1985. Od této doby jeřábi pravidelně na Českolipsku hnízdí v několika párech (NPR Břehyně-Pecopala, NPRNovozámecký rybník, PR Hradčanské rybníky), hnízdění bylo později zjištěno i ve Šluk-novském výběžku. V posledních letech hnízdí jeřábi i na Jičínsku a v západních Čechách. V roce 1999 bylo zjištěno hnízdění jednoho páru na polské straně Jizerských hor v oblastiVelké Jizerské louky a v roce 2000 zde dokonce vyhnízdily dva páry. Rovněž v dalších letechjsou zde zaznamenána úspěšná hnízdění jeřábů. Zdá se, že tento kriticky ohrožený druh zaznamenává renesanci výskytu ve střední Evropě. Nezbytná je ovšem důslednáochrana hnízdišť, tj. rozsáhlejších mokřadů a bažinatých lesů a zamezení rušení hnízdí-cích ptáků.

Sokol stěhovavý Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) patří díky svému vzhledu a dokonalým letovým schopnostem k nejatraktivnějším a nej-známějším ptákům. Ještě v 70. letech minulého století všakpatřil na celém světě k druhům přímo ohroženým na své existenci. Díky přísné ochraně, zákazu používání DDT a rozsáhlým reintro-dukčním programům se podařilo dostat tento druh mimo nebezpečí vyhynutí.Početní nárůst sokolí populace se nejprve začátkem 90. let zastavil na naší západní a jižníhranici, teprve v posledních letech sokoli obsazují historická hnízdiště a jejich stavy u násse pomalu zvyšují.

Areál sokola stěhovavého zabírá téměř celý svět. V Evropě i Americe v polovině padesá-tých let minulého století začaly jeho stavy prudce klesat, a to zejména v důsledkukontaminace potravních řetězců pesticidy na bázi persistentních chlorovaných uhlo-vodíků, používaných v zemědělství. Ve srovnání se stavem před r. 1950 poklesla početnostsokola na území Evropy na dvě pětiny. Z řady států zcela vymizel. Teprve začátkem 90. letmin. stol. je z některých států západní a střední Evropy hlášen vzrůst populační hustoty a znovuosídlování dříve opuštěných hnízdišť. Ve Velké Británii a Irsku dokonce současnéstavy dosáhly nejvyšší známé úrovně.

Pouze severní populace sokolů jsou přísně tažné, což úzce souvisí s přesunem ptáků,které loví, do teplejších oblastí. Z ostatních populací je část jedinců tažná, část pak přelétavá nebo stálá. Na hnízdištích se sokoli objevují v únoru až březnu, podzimní tahprobíhá v září.

Hnízdo umísťuje nejčastěji na skalní stěně, je však schopen využívat i stará hnízdajiných dravců. Vyhledává spíše podhorské a horské oblasti. Sokoli jsou velmi věrnihnízdnímu místu, jednotlivé páry používají jedno hnízdo po mnoho let.

Sokol stěhovavý je velký asi jako vrána, v dospělosti je naspodu bílý s tmavým příčnýmvlnkováním, svrchu tmavě šedý. Nápadný je tmavý vous na bílé tváři. Mladí ptáci, na rozdílod starých, mají spodinu skvrněnou podélně, svrchní strana je tmavě hnědá. Sokolaspatříme v přírodě nejčastěji v letu – ten je přímočarý, značně rychlý, bez zbytečných

100

vzdušných manévrů, v malé chvíli překonává velkévzdálenosti. Dlouhá, nepříliš úzká zašpičatělákřídla jsou v ohbí nepatrně zalomená dozadu,tělo s krátkým ke konci zúženým ocasempůsobí zavalitým dojmem. Na hnízdišti častovolá hlasitým mírně stoupajícím „ké ké ké“,krátkým „kek kek kek“ či drsně znějícím„gre gre gre“.

Na území Čech a Moravy sokol pravi-delně hnízdil minimálně od středověku.Nejvyšší doložené stavy byly zřejmě ve 30. až50. letech minulého století. Rychlý poklesjeho stavů a následné vymizení z celých vel-kých oblastí začaly po r. 1950. U našich populacív minulých desetiletích souvisely jistě s rušenímna hnízdištích, odstřelem, vybíráním mláďatsokolníky a zejména s reprodukčními problémyvyvolanými rezidui pesticidů na bázi chloro-vaných uhlovodíků. Po r. 1965 sokol u náshnízdil nepravidelně a zcela ojediněle. V letech 1973–77 již nebylo prokázánojediné hnízdění, šlo pouze o pozorování starýchptáků v době hnízdění. Od 80. let, v souvislosti s šířením sokola od západu, i u nás rapidněpřibývá pozorování, která více či méně souvisejí s hnízděním. Prokázáno bylo hnízdění na Šumavě v druhé polovině 80. let. Počátek 90. let potvrdil tento příznivý trend. Sokolizahnízdili v Labských pískovcích, v Krkonoších a v roce 1996 dokonce úspěšně vyhnízdilina věži Týnského chrámu v Praze. V současné době se stavy sokolů stále zvyšují, v roce2002 úspěšně zahnízdil jeden pár i v Jizerských horách.

Sokol stěhovavý může posloužit jako dobrý příklad dravce, jehož populace byla v mno-hých zemích světa významně posílena vypouštěním ptáků odchovaných v zajetí. V mnohazemích Evropy jsou jeho stavy víceméně stabilizovány, tak např. k r. 1990 bylo uváděno zesousedního Německa 135–280 párů, z Rakouska 80–100 párů. Díky tomuto navýšenídochází k jeho již výše uvedenému šíření i do ČR. Zdá se tedy, že existuje naděje nastabilizaci stavů sokola stěhovavého i u nás.

Hnízda sokolů jsou ovšem stále ohrožena. Jednak může dojít ke zničení snůšky jinýmpredátorem, např. kunou, jednak mohou být hnízdící ptáci rušeni návštěvníky skalníchmasivů, zejména horolezci. Proto musí být některé oblasti v době hnízdění pro horolezceuzavřeny. Zároveň bohužel dochází v současné době i u nás k nejhoršímu ohrožováníhnízd sokolů – nezákonnému vybírání mláďat sokolníky. Některá známá hnízdiště takmusí být střežena, v čemž pracovníkům ochrany přírody často pomáhají dobrovolníci z řadamatérských ochránců přírody. Musíme věřit, že se nic podobného našim sokolíkůmnepřihodí a že se tento krásný dravec stane opět stálým obyvatelem Jizerských hor.

101

102

Poškození mladého porostu jelení zvěří

103

Les, nebo zvěř?Polemika nad vztahem spárkaté zvěře

a obnovou jizerských lesů

Pavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory

Osud jizerskohorských lesů na konci 20. století je obecně znám. Jeden z nejrozsáhlejšíchlesních komplexů v Čechách, dosud celistvý, přestal během pouhých deseti let ve svépodstatné části existovat. K zániku lesa došlo dle různých odhadů na ploše 90–120 km2,převážně v centrální, nejvýše položené části Jizerských hor. Příčiny a souvislosti tétoekologické katastrofy jsou dnes již dostatečně známy a zdokumentovány. Výchozímipředpoklady byly nevhodné ekologické a biologické dispozice lesů v postižené částiJizerských hor – výrazně pozměněná druhová skladba, převaha nepůvodní proveniencesmrku, malá věková rozrůzněnost porostů a extrémní stanovištní podmínky, které samy o sobě vystavují lesní ekosystém velké zátěži a stresům. V průběhu 70. a 80. let bylyzprovozňovány velké energetické zdroje na pomezí tehdejší NDR a Polska spalující hnědéuhlí podřadné kvality. V krátké době tak došlo k prudkému nárůstu imisní zátěže, kteráměla zhoubný vliv především na labilní smrkové monokultury exponovaných polohJizerských hor. Imisní škody, doprovázené gradacemi hmyzích škůdců, zejména obalečemodřínového, kulminovaly v polovině 80. let. Všeobecné chřadnutí smrkových lesů,projevující se rozsáhlou defoliací a prosycháním korun, bylo ze strany tehdejšíhodřevařského průmyslu chápáno jako pokyn k urychlené těžbě. Holiny brzy zaujaly téměřcelou plochu náhorní plošiny a horských hřebenů.

Velkoplošné odtěžení poškozených i relativně zdravých porostů do značné mírypředurčilo postup dalších prací – v krátkém období bylo nutné zalesnit plochy několika -násobně větší, než by tomu bylo v normálně obnovovaném lese, navíc v extrémníchpodmínkách velmi rozlehlých holin, často blízkých potenciální horní hranici lesa. Vzhledemk nepříznivé prognóze smrkového lesa na většině odlesněných ploch byly hledány tzv.náhradní dřeviny s vyšší tolerancí vůči imisnímu zatížení a depozicím znečišťujících látek.Rozhodující úlohu zde přitom sehrály geograficky nepůvodní dřeviny (exoty), předevšímsmrk pichlavý (R. Višňák, 2000: Poznámky k obnově jizerskohorských lesů).

Se změnou politického klimatu na přelomu 80. a 90. let se začala měnit i strategieobnovy jizerskohorských lesů ve smyslu úpravy jejich druhové skladby směrem k přiro -zenému stavu. Obecného uznání doznal poznatek, že na druhovém složení původních,člověkem neovlivněných lesů se zhruba rovným dílem podílely buk, jedle a smrk. K těmtodřevinám přistupují ve vyšších polohách další listnaté dřeviny, zejména jeřáb obecný, javorklen a bříza karpatská, v nižších polohách potom jilm horský, lípa velkolistá, javor mléč,jasan aj.

Jedním z limitujících faktorů úspěšného odrůstání umělé i přirozené obnovy listnatýchdřevin a jedle je spárkatá zvěř. Obrovské finanční prostředky jsou každoročně vynakládányna ochranu výsadeb i přirozeného zmlazení před poškozováním zvěří. Stavějí se desítkykilometrů oplocenek, tisíce individuálních ochran, používají se ochranné nátěry kultur.Položme si otázku, jak to s tou zvěří opravdu myslíme. Je nezbytné udržovat stavyneumožňující přirozenou obnovu všech dřevin a vynakládat neustále státní i soukroméprostředky na ochranu lesa před zvěří? Nebylo by rozumnější snížit dočasně početnostspárkaté zvěře na minimum schopné reprodukce, než se jizerské lesy vzpamatují z ne-dávné katastrofy? Nebo na stejné období uzavřít zvěř do obor, kde bude přikrmována?

Často slýcháme na různých jednáních lesníků, ochranářů a myslivců zakletou větu:„Vždyť ta zvěř přece do lesa patří.“ S tím lze souhlasit, ovšem za předpokladu, že ten les vy-kazuje určitou stabilitu, jsou zde nastartovány základní mechanismy samovolné obnovy

104

105

a existuje v něm i rovnováha mezi zvěří a predátory. Ovšem člověk dávno vyhubil veškerévelké šelmy, které zde kdysi žily (medvěd, vlk, rys) a kterým byla spárkatá zvěř přirozenoupotravou.

Stavy jelení zvěře jsou v Jizerských horách v současné době na úrovni zhruba troj-násobku normovaných stavů, a to ještě není jasné, zda i normované stavy jsou ekologickyúnosné pro současné lesní ekosystémy. V posledních letech vzrůstají stavy zvěře srnčí,která se hojně vyskytuje i v nejvyšších partiích hor. Na severním úpatí Jizerských hor se vyskytuje populace daňků, po části území se dosud pohybují jednotlivé kusy i skupinkyintrodukovaných muflonů. Oba posledně jmenované druhy zde již nejsou normovány,přesto se zde stále vyskytují a pronikají i do nejcennějších území národních přírodníchrezervací.

Státní správa lesního hospodářství a myslivosti ve spolupráci se Správou CHKO Jizerskéhory nařídila v první polovině 90. let redukci jelení zvěře bez omezení. Stavy v té doběkatastrofálně přemnožené zvěře se sice poměrně výrazně snížily, vedlo to ovšem k odlovenínejsilnějších trofejových jelenů a lovu laní nebyla věnována patřičná pozornost. Byla takzhoršena situace v poměru pohlaví a nepodařilo se snížit početnost jelení zvěře na normo-vané stavy.

Za pozitivní je nutné považovat zřízení několika zimovacích obůrek pro zvěř ve druhépolovině devadesátých let. Toto opatření vede ke snižování škod zvěří v zimním období v nižších polohách, kam s nástupem zimy sestupuje.

V čem je tedy zásadní problém? Je v odpovědi na otázku, která byla uvedena v názvutohoto příspěvku: „Les, nebo zvěř?“ Na rozdíl od výkyvů klimatu, větrných a sněho výchkalamit, pozdních mrazů, suchých roků apod. je naprosto zřejmé, že stavy zvěře můžečlověk, pokud bude opravdu chtít, významně ovlivnit. Problém spočívá ve stanovení priorit ve společnosti, mezi lesníky, myslivci a státní správou. Co je tzv. celospolečenskýmzájmem? Musíme se konečně rozhodnout, zda je pro nás důležitější rychlejší obnovazničených lesů bez vynakládání značných objemů financí na ochranu kultur, nebo chovvelkého počtu spárkaté zvěře z důvodu umožnění provozování záliby lovu zvěře myslivcipředstavujícími určitou, poměrně úzkou skupinu v rámci naší společnosti, která má aleznačný politický vliv.

Oplocenka chránící porost před poškozením zvěří

106

Medvědi byli v Jizerských horách vyhubeni již v polovině 18. století

107

Jaký osud na ně čeká?O vymizení a návratu

některých druhů živočichů

Pavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory Liberec

Od poslední doby ledové do příchodu člověka pokrývaly svahy Jizerských hor převážně jed-lobukové pralesy, náhorní polohy byly porostlé bučinami a smrčinami. V mělkých pánvíchnáhorní plošiny vznikla rašeliniště, v podhůří se vyskytovaly listnaté lesy s dubem, bukema habrem, podél toků lužní lesy a olšiny. Prostředí těchto pralesů umožnilo rozvoj bohatýchživočišných společenstev. Řada druhů přežila do dnešní doby, řada byla činností člověkavyhubena nebo značně zredukována. Naopak některé druhy, obývající otevřená, nezastí-něná stanoviště, se po odlesnění krajiny rozšířily. Přeměnou původních lesů tak došlo i k výrazným změnám ve složení živočišných společenstev.Přímým pronásledováním byly v minulosti vyhubeny velké šelmy. Z Jizerských hor, stejnějako z celých Čech, tak zmizel medvěd, vlk a rys. Poslední medvěd byl zastřelen v dubnu1741 v polesí Fojtka, poslední vlk rovněž ve fojteckém revíru 6. června 1766. Toulaví vlci bylipozorováni v zimních měsících ještě několikrát v první polovině 19. století. V současnýchpodmínkách hustého osídlení, odlesnění náhorní plošiny a značného turistického a sportovního využívání Jizerských hor, spojeného s vysokou návštěvností, by medvěd a vlkjiž nemohli v oblasti žít. Jiná je situace u rysa, který se v posledních letech i zásluhoureintrodukce na Šumavě a v Bavorsku začal znovu v Čechách šířit. Je snad pouze otázkoučasu, kdy dorazí do Krkonoš a Jizerských hor, resp. zda se zde trvale usadí, neboť v posled-ních dvou zimách byl v Jizerských horách výskyt rysa zaznamenán.

Podobným způsobem vymizeli i někteří dravci, zejména orel skalní a sokol stěhovavý. Výskyt orla skalního je z Jizerských hor udáván ještě v polovině 19. století, sokol stěho-

vavý se zde pravidelně vyskytoval do poloviny 20. století, kdy došlo k prudkému sníženístavů a sokol z většiny hnízdišť v ČR vymizel. V tomto případě nebylo důvodem pouzepřímé pronásledování, ale výrazně se projevily důsledky chemizace prostředí, zejménapoužívání pesticidů v zemědělství. Ty způsobují jednak akutní otravy, jednak pozvolnéukládání reziduí v organismu, které se projevuje sníženou plodností. V posledních letech sedíky sníženému používání nebezpečných pesticidů a umělým odchovům (vypouštěnímodchovaných mláďat zpět do přírody) daří postupně navracet tento druh na původnístanoviště. Sokol již několik let pravidelně hnízdí např. v nedalekém Českosaském Švýcar-sku, ale i na řadě dalších míst v Čechách.

108

Některé druhy živočichů vymizely teprve v posledních několika desetiletích. Příklademmůže být tetřev hlušec, který se v Jizerkách již prakticky nevyskytuje. Důvodem jehovyhynutí je pravděpodobně změna prostředí vlivem lesního hospodářství, odlesněnínáhorní plošiny a s tím spojené snížení potravní nabídky.

Meliorace vlhkých luk a náhradní rekultivace, které se ve snaze o zintenzívněnísocialistické zemědělské velkovýroby nevyhnuly ani podhůří Jizerských hor, zlikvidovalybiotopy řadě druhů živočichů. Z těchto oblastí vymizeli tetřívci, došlo k výraznému poklesustavů některých dalších druhů ptáků, hnízdících v tomto prostředí, např. čejky chocholaté,bekasíny otavní, chřástala polního apod. Teprve v posledních letech se v souvislosti s útlumem zemědělství v podhorských a horských oblastech tyto druhy začínají znovu šířit.

Pravděpodobně z důvodu důsledné druhové ochrany a omezení přímého pronásledo-vání, zejména myslivci, se na naše území v posledních letech opět navrátily některé většídruhy ptáků a savců, které v minulosti vymizely. V Jizerských horách hnízdí poměrněhojně např. krkavec velký, na Frýdlantsku se pravidelně vyskytuje vydra říční. V širšímokolí, např. na Českolipsku, již od začátku devadesátých let znovu pravidelně hnízdí jeřábpopelavý, volavka popelavá, orel mořský nebo luňák červený, na Labi na Ústecku se objevilbobr evropský. V posledních letech zahnízdili jeřábi i na Frýdlantsku a v Jizerských horách,orel mořský na polském úpatí Krkonoš a v Českém ráji. Díky zprůchodnění jezů a zdy -madel na Labi rybími přechody se v roce 2002 objevili znovu na Kamenici v Labskýchpískovcích lososi, kteří sem přitáhli ze Severního moře.

Mohli bychom pokračovat ve výčtu celé řady dalších druhů živočichů, jejichž početnostběhem několika posledních desetiletí doznala výrazných změn. U některých je původcemjejich úbytku či návratu člověk a jeho vědomé či neúmyslné ovlivňování přírodníhoprostředí, u dalších druhů příčiny jejich mizení či šíření nejsou zcela objasněny.

Všimli jsme si pouze několika druhů větších obratlovců, zajímavý je rovněž častopodobný osud drobných bezobratlých živočichů, o kterých si povíme příště.

Vlci v dnešní hustě osídlené krajině střední Evropy těžko nacházejí prostor k přežití

109

Drobné památky Jizerských hor

Herbert EndlerJiřetín pod Bukovou

Vážení a milí čtenáři!

Pomníčky, pamětní desky, kříže na skalách i stromech, Boží muka, kapličky, smírčí kříže,prameny, hraniční kameny...

...už asi tušíte, kam mířím. Ano, je takových drobných památek po Jizerských horách a podhůří roztroušeno mnoho. Připomínají tu lidský osud, tu vzpomínku na významnouosobnost, jindy zase určitou historickou epochu – zkrátka jsou jakýmisi svědky časůminulých. Ne, nejsou němí, umějí vyprávět, když umíte naslouchat. Mnoho jejich příběhůjsem za léta strávená jejich vyhledáváním a bádáním po původu vyslechl. Několik z nichVám nyní nabízím. Možná, že se Vám nebudou líbit, ale tak mi byly vyprávěny ve chvílích,kdy jsem se zastavil a chvilinku poseděl.

Než se do nich začtete, dovolím si Vám stručně představit spolek nadšených lidí, kterýmse drobné památky staly víc než koníčkem. „Pomníčkáři“ jim říkají, ale oni ten výraznemají rádi. Tak jim raději říkejme „přátelé drobných památek“.

...a takhle nějak vznikli:V Jizerských horách jako i v jiných oblastech se nachází mnoho drobných, různorodých

objektů, kterým jsme si zvykli říkat „pomníčky“ nebo souhrnně drobné památky. Jsou tokříže na rozcestích, Boží muka, smírčí kříže, pamětní desky, pomníky z válek, kapličky,studánky, milníky, hraniční kameny a pomníčky postavené na nejrůznějších místech z nejrůznějších příčin. Souhrnně lze ale říci, že nám vždy cosi zvěstují – připomínají:návštěvu významné osobnosti; ztráty na lidských životech ve válkách; smrt dřevorubce,hajného, pytláka, sebevraha či zbloudilce. Každý z těchto pomníčků dovede vyprávět svůjpříběh – stačí jen umět naslouchat – a to snad stojí za jejich záchranu...

Někdy od poloviny 19. století až do současnosti je vyhledávání pomníčků a památekčinností téměř cílenou, ale systematickým se vyhledávání pomníčků stává po II. světovéválce hlavně díky těm „dříve narozeným“ lidem, kteří měli k přírodě a krajině Jizerskýchhor vrozený vztah a úctu. Díky takovým lidem bylo podchyceno a zachráněno mnohojizerskohorských pomníčků před zapomenutím, ba i zničením.

Nastává čas, kdy se další generace začíná – byť ještě nesměle a individuálně – zajímat o tuto tematiku a zvláštnost našich Jizerských hor. První kroky těchto nadšenců nutněvedou k těm shora uvedeným, kteří mají přirozeně nejvíce zkušeností, poznatků a pod -kladů o pomníčcích Jizerských hor.

A to se již nezadržitelně přiblížil historický okamžik vydání Knihy o Jizerských horáchautora RNDr. Miloslava Nevrlého v roce 1976. Jakmile je tato kniha mezi zájemci, stává seněco neuvěřitelného: Nastává ohromný rozmach „pomníčkománie“! Horami bloudíjednotlivci i skupinky zvláštních lidí. K nelibosti ochránců přírody zásadně nechodí poznačených cestách, ale křižují po hřebenech, prolézají rokle, brodí se potoky a škrábou sepo skalách – jako by něco hledali... Chvílemi se zastavují a z ruksaků vytahují podlouhlouknihu, ve které něco čtou, a vzápětí znovu vyrážejí a hledají a hledají a hledají...

...s pocitem, který lze jen stěží popsat a který jsem mnohokrát také zažíval, nakonecnacházejí hledaný pomníček – neboť to je předmětem mnohdy až zoufalého bloudění pohorách! Tak přeci jen tady (křížek, pamětní deska, kamenný pomníček apod.) – a Kniha o Jizerských horách (potažmo RNDr. Miloslav Nevrlý) tedy nelhal! Zakreslit domapy, pár poznámek k tomu a rychle za dalším...

110

V této době a takové atmosféřekolem roku 1980 vznikla parta lidí,která ve své podstatě pracovala pod„odborným a metodickým“ vedenímEmila Nováka z Nového Města podSmrkem – nestora všech budoucích„přátel pomníčků a památek Jizer -ských hor“.

Tito lidé měli navíc niterný vztahk přírodě – byli sdruženi kolem teh-dejšího strážního obvodu č. 5 Státníochrany přírody (SOP) při SprávěCHKO Jizerské hory. Scházeli se naspolečných výletech, akcích v terénuzaměřených tu pomoci horám (vý -sadba stromků), tu zase opravámpomníčků, nebo na společnýchschůzkách v terénní stanici SOP naMariánskohorských boudách. Před -mětem schůzek bývalo napříkladpromítání filmů, diapozitivů, besedyse znalci Jizerek apod.

V první polovině roku 1990 vzni-ká myšlenka vydávat spolkový zpravodaj (tehdy ještě občasník), který by všechny zájemceinformoval o veškerém dění a nových poznatcích v souvislosti s činnostmi kolem pom -níčků a památek Jizerských hor.

Na schůzce konané dne 3. 6. 1990 na Mariánskohorských boudách dostává občasníknázev PATRON*, který je spolkem vydáván dodnes.

Jak již bylo uvedeno v úvodu, spolek jako takový (občanské sdružení) byl ustaven v roce1997. V současné době je ve spolku Patron 94 individuálních řádných členů, tři kolektivnía dva čestní.

* Název časopisu, který přešel i na spolek, navrhl p. Herbert Endler. Prvním vydavatelemčasopisu byl od roku 1990 do 1993 pan Gerhard Kutnar. Od roku 1993 do současnosti(2003) jej zajišťuje pan Jiří Šourek.

Autor je jednatelem spolku Patron.

111

Umístění opraveného pomníčku Buk anděla strážného nad chatou Hubertka

Záhadný, nikým nespatřený:Tabulový kámen; Tafelstein; PlytaVlastně to všechno způsobili manželé Tauscherovi, se kterými jsem konzultoval opravuStreitova obrázku a kteří mi vyřizovali pozdrav od pana Wernera Streita z Kemptenu, kterýstejně jako kdysi jeho prapředek – novoměstský pekař Streit – vlastní pekařství, jenomže v Kemptenu. Oni se mne mezi řečí zeptali, zda nevím něco bližšího o záhadném Tafel-steinu, a protože nebyli prvními lidmi pátrajícími a vyptávajícími se mne na tento kámenna Smrku, řekl jsem si: „Ne že bych se zrovna nudil – ale pokusím se sehnat, co je o němznámo.“ A vida, přeci jenom se něco nasbíralo. Nemyslím si, že bych přišel s něčímpřevratným – ale na druhou stranu: ještě jsem od nikoho nečetl takový souhrn údajů, jakýjsem pro Vás připravil.

Starý průvodce1) z roku 1902 nám na straně 534 dosti podrobně popisuje cestu zeStraßbergu (Ulicko) na vrchol Smrku. Mimo jiné i uvádí, že se jde kolem „Tafelsteinu“ s docela dobrým popisem umístění.

V polsky psané publikaci2) je na straně 78, pod heslem „Plyta“, uvedeno toto: „Tafelstein,Plyta. Granitova skalka na pn. Zboczu (Smreka przy granicy paňstwa powyžej žródel)Granicznika na wys. ok. 1080 m.“

Frýdlantská vlastivěda z roku 19283) se v části, kde jsou popisovány hranice a ploty,zmiňuje na několika místech o „Tafelsteinu“, a to vždy v souvislosti s hranicemi na Smrku.Vyjímám několik zmínek:

„Dle popisu hranic ze dne 12. července roku 1628 se na hoře Smrku nacházela ‚tabule‘se znakem a jménem majitele frýdlantského panství včetně letopočtu 1628 – to všeumístěno na mohutném smrku – od něhož hora jméno získala.“

U Tabulového kamene „v místech, kde hranice panství pána z Gersdorfu končí a Schaffgotschů začíná“, byl objeven hřebík (hřeb) z olova se jménem hraběte AntonaPankraze von Gallas z roku 1669.

Ještě jednu zmínku o „Tafelsteinu“ nacházím na straně 150, kde se píše, že: „Přestože jeroku 1750 zjištěno, že Tafelstein se jménem hraběte Antona von Gallase z roku 1669 je silněpoškozen, byl novými hraničními znaky opatřen teprve v roce 1801. Tyto hraniční znakybyly příkladem pro střídmé provedení hraničníků 19. století.

Tolik tedy několik zmínek z vlastivědy, která toho o hraničním značení obsahuje podstatně více. F = Frýdlant; M = Meffersdorf.

Nejvíce však jsem se dozvěděl z knihy4), kterou mi laskavě zapůjčil pan Karel Nádeník z Nového Města pod Smrkem. Na straně 127 je krátká zmínka, ale na straně 130 se lzedočíst podstatné údaje o kameni zvaném „Tafelstein“. Volně překládám a cituji:

„Na místě dnešního Tabulového kamene (1066 m), zmiňovaného již v různých prů vod -cích minulého století, protože je od něho překrásný výhled do Slezska, stával na počátku17. století na hranicích panství Meffersdorf a Greifenstein mohutný, ostatní stromy dalekopřevyšující smrk. Na tomto smrku nechal tehdejší majitel panství frýdlantského – slavný vévoda Valdštejnský – ve snaze ukončit vleklé hraniční spory umístit tabulku

112

s letopočtem 1628. Do stejné tabulky nechal později v roce 1638 vyrýt své iniciály M. G. M. –následný majitel panství Matthias hrabě Clam Gallas.

Podle jiné verze se na tomto místě sešla hraniční komise při urovnávání hraničníchsporů, která zde na podlouhlém kameni posvačila. Tedy prostřela ,tabuli‘ a mohutný smrkbyl nazván Tafelfichte5) – tedy Tabulový smrk.

Nutno přiznat, že první verze se zdá podstatně pravdivější už proto, že je doloženapodrobným popisem hranic z roku 1644.

Nicméně v roce 1790 padá mohutný smrk pod náporem vichřice a na jeho místě jezřízen (či vztyčen) kamenný sloup – nazvaný Tabulovým kamenem (Tafelstein), jehožnázev se zachoval dodnes. Tehdy vztyčený kámen byl z pískovce a stál na svém místě doroku 1874. To se tady tenkráte sešlo několik mladíků z Pruska, kteří si rozdělali oheň.Naneštěstí v bezprostřední blízkosti kamene, který následkem žáru praskl. Náklady vzniklése stavbou nového kamene museli tito výtečníci uhradit.

Nově zřízený Tabulový kámen – hraničník č. 111 – byl vztyčen ještě téhož roku kame -níkem panem Hubem. Doprava kamene na místo vedla přes kótu Kirsch-Aller-Bergel k ‚Odpočívadlu‘ (Ruhestein) a odtud přes paseku na místo určení.“

Na tomto místě zavírám krásnou knihu plnou zajímavých údajů z roku 1910 a dále semohu jen pokoušet hádat, co se dělo s Tabulovým kamenem po roce 1910...

...jisté je, že stál na místě bývalého hraničního kamene č. 111 – tedy dnešního 64/3, toby mělo identifikaci přesného místa podstatně ulehčit.

...jisté je, že pan Methner (jeho adresu mám k dispozici) nachází před několika letytříhranný kámen označený zelenou barvou (snad bývalé turistické značení)?!

...jisté je, že spousta lidí již obrátila snad každý kámen na místě, kde se domnívali, žezáhadný Tabulový kámen stál.

Osobně se domnívám, že Tabulový kámen (pokud se dožil konce II. světové války)nepřežil roky následující. Třeba padl při tehdy běžném shazování a ničení pomníků

113

Stará mapa

a různých památek, třeba padl při úpravách hraničního průseku, třeba tam ještě někde ležía čeká, až jej něčí šťastná ruka nadzvedne?!

1) Führer durch das Jeschken- und Isergebirge, Theile des Lausitzer und Mittelgebirges, durchReichenberg und Umgebung. Von Franz Hübler, k. k. Professor. 1902.

2) Slownik geografii turystycznej Sudetów, Góry Izerskie, 1989.3) Heimatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen, Allgemeiner Teil II.; 3. Heft.4) Festschrift zum Heimatsfeste Neustadt a.d. Tafelfichte, 1910.5) Hora Smrk údajně dostala své jméno podle tohoto „Tabulového smrku“ – Tafelfichte.

Emauzský obrázekMalebně položené Hejnice byly v minulosti významným poutním místem. Navštěvovaly jecelé zástupy poutníků, kteří přicházeli jako procesí ze všech světových stran. Jizerské horytehdy vypadaly poněkud jinak, než jak je známe dnes. Hluboké lesy, skalní rokle a rozsáhlárašeliniště bez schůdných cest, dravá zvěř a nejednou i dravci v lidské podobě – loupežníci.V procesí se lidé cítili bezpečněji.

Jednou z cest vedoucích na místo konání bohoslužeb v hejnickém kostele byla a dodnesje Stará poutní cesta, vedoucí ze sedla Hemmrichu smaragdově zelenými bučinami doHejnic. Na křižovatce lesních cest dodnes nalezne poutník kamenná Boží muka opatřenáobrázkem a tabulkou s textem. Kdysi (v šedesátých letech) zněl nápis asi následovně: „V těchto místech se říká odedávna U Emauzského obrázku, podle pomníčku, který tuzůstal po zaniklé poutní cestě do Hejnic.“ Na původním obrázku prý byli vyvedeni v barvách dva učedníci, kterým se na cestě do Emauz zjevil Pán. Text pod obrázkem prýzněl:

„Pane zůstaň s námi, den se již nachýlil a přichází noc.“

Neměl to v minulosti jednoduché Emauzský obrázek: po roce 1945 byl převrácen a „vejpůlpřeražen“. V padesátých letech to byl pan Franz Hausmann, člověk medvědí síly, který zapomoci přátel a jednoduché kladky vztyčil a důkladně vyspravil shozenou část Božích muk.Dodnes je patrné místo, ve kterém byl žulový kvádr přeražen.

Navštívil jsem toto nádherné místo Jizerských hor poprvé 8. května 1979 a naposledyzatím 14. 4. 1998 – to byl obrázek zrovna na opravě u pana Švajdy, dobrého ducha našichpomníčků a jejich neúnavného opatrovatele. Dlouho tu sedím, na stará procesí poutníkůvzpomínám. Odtud jdu směrem na Mlaka, kde je rovněž památka v podobě křížku na stromě...

Dívám se na staré snímky. Jeden z nich, pořízený asi tak v roce 1911 nebo 1912, ukazuječlověka sedícího na pařezu před Emauzským obrázkem. Hlavu má obnaženou, klobouk naklíně. Oblečen v dobovém obleku, bílé košili, vestě a saku s vázankou dívá se do objektivu.Na stromech jsou vidět ukazatele cest a tabulka – zřejmě s názvem místa. Po stranách cestyjsou narovnána polena, čekající na svoz v zimních měsících. Z obrázku na mne čiší klid a pohoda letního dne i místa samotného...

114

Opět mne napadá, kolik takových krásných míst dosud hory skrývají: nalezl jsem jichněkolik a na každém – věřte nebo ne – smekám, hlavu skloním, ne že bych byl věřící, aleprostě proto, že se to sluší...

Prameny:Kniha o Jizerských horách, M. NevrlýRočenky horského spolkuvlastní archív autora

Kropp-Seffův pomníčekPojďte, sedneme si na chvilku u pomníčku Kropp-Seffa v Bílém bukoví. Budete-li mít toštěstí a přijdete tam v podvečerní čas, kdy se vše kolem již zklidnilo, zkuste udělat to, codělám sám: Shodím batoh, vyndám z něho poslední zbylé dobroty po celodenním pu to -vá ní horami, pohodlně se usadím, usrknu kořaličky z „placatky“, přivřu oči a představujisi, jak...

115

Emauzský obrázek

...jak tenkrát kolem šesté hodiny večerní dne 5. května roku 1878 tudy procházel synmajitele frýdlantského panství František hrabě Clam-Gallas s doprovodem lesníků. Panhrabě si tehdy vyšel na lov tetřevů, když tu náhle spatřili člověka s pytlem v jedné a puškou v druhé ruce. Bylo jasné, že se jedná o pytláka.

Z pozdější výpovědi samotného Františka hraběte Clam-Gallase před soudem, tak jak jizaznamenal dobový tisk, měly události následující spád:

„Ze svého stanoviště jsem zahlédl postavu s puškou, která nepatřila k doprovodu, a poznal jsem, že se jedná o pytláka. Píšťalkou jsem přivolal své lidi (nejblíže byli lesníciKluch a Bartl) a s nimi začal pytláka pronásledovat. Zcela nečekaně jsem uslyšel nějakézavolání a spatřil pytláka, který, částečně ukryt, ze vzdálenosti asi 30 kroků na mne mířilsvojí zbraní. Lesník Kluch, který viděl mé bezprostřední ohrožení, zvolal na pytláka:,Odhoď zbraň!‘ Teprve nyní si pytlák zřejmě všiml, že nejsem v lese sám, ale s dopro vodem.Otočil hlavu po zvolání, ale ihned zase zamířil zbraní mým směrem. Lesní Kluch vida tentopohyb neváhal a vypálil na pytláka obě hlavně své pušky nabité broky. Pytlák se bez hlesuzhroutil k zemi. Lesníci mu odebrali zbraň, zjistili, že se nejedná o vážné zranění, a ne chalijej na místě s tím, že mne nejprve odvedou do bezpečí a pak se pro zraněného vrátí s povo-zem. Mezitím se však natolik setmělo (bylo kolem osmé hodiny večer), že bylo nutnopoužít luceren. Zraněného pytláka však již nenašli.“

Tolik z výpovědi pana hrabětepřed soudem v Liberci ze dne 16. září 1878 v 15 hodin odpo -ledne. Četníkům nedalo mnohopráce vypátrat, kdo že byl tím dotéto chvíle neznámým postře le -ným pytlákem. Nikdo jiný než bru-sič skla Josef Pörner z Desné –známý pytlák. Soud, který probí-hal dne 16. 9. 1878 v Liberci od 15 hodin, vynesl rozsudek: patnáctměsíců těžkého žaláře. Mýlil by sevšak ten, kdo se domnívá, že se s činností pytláka Pörnera jižnesetká. (O deset let později vyšlonajevo, že Josef Pörner vedl tehdypětičlennou pytláckou bandu,která zavraždila 25. 6. 1874 panaVáclava Porscheho, statkáře z Dou bí. Pörner však již mezitímzemřel.)

Zbývá snad jen dodat, proč sepomníček nazývá Kropp-Seffův, a nikoliv například Pörnerův?Zmi ňovaný Josef Pörner byl jakopytlák v širokém okolí znám pod

116

Kropp-Seffův pomníček

přezdívkou Volatej Pepek (čili Kropp--Seff). Způsobila to jeho nemoc po -cházející z nedostatku jódu (jako u mnoha lidí v horských oblastech),která zvýrazňuje přední část krku,že připomíná ptačí vole.

Málo platné, čas pokročil, jenutno vstát, protáhnout se, vzítbatoh na záda, naposledy se zapo-slouchat do zvuků lesa v nadchá ze -jícím podvečeru a vykročit směremk domovu. Ještě hrst nahořklýchbrusinek na skále před Kristi -ánovem a pak už jen dolů – k lid-ským obydlím v údolí...

Prameny:Kniha o Jizerských horách, RNDr. Miloslav NevrlýRočenky německého horskéhospolkuLiberecké noviny (ReichenbergerZeitung)vlastní archív autora

Křížek u Hojerova domuPři jednom ze svých srpnových putování horami (v roce 1992) jsem procházel i Střední hřeben jizerský. Prohlížeje si rozvaliny bývalé hájovny – Hojerova domu (Hoyerhaus) – a jeho okolí, nalezl jsem asi tak 70 kroků SV od rozvalin ve skalní kupě zasazený železný křížek. Nevím, kdo a kdy jej sem umístil, ale dotyčný měl zřejmě na mysli událostpopisovanou panem Miloslavem Nevrlým v jeho Knize o Jizerských horách na straně 47 –cituji:

„U skály severovýchodně od osamělého Hojerova domu, který dnes leží v rozvalináchna Středním jizerském hřebeni, stál prý ještě začátkem století kříž. Zde zastřelil pytlákMännich ze slezské samoty Kobel häuser, která leží jen nedaleko odtud za vodou, třinácti-letého chlapce. Dítě šlo tehdy brzy ráno z Jizerky na Velkou Jizeru pro housky, přestože i naJizerce bý vala pekárna, v Prusku byly ale housky o několik krejcarů levnější než v Čechách.Když se chlapec vracel domů, střelil Männich do košíku s bílou plachtou v do mně ní, že střílízvěř. Smrtelně raněné a umírající dítě donesl ještě domů.“

Potud tedy citát z Knihy o Jizer ských horách. Ve svých starých materiálech jsem nalezlzáznam o prvních obyvatelích Jizerky, kde se mimo jiné dovíme, že:

117

Křížek u Hojerova domu

„V roce 1733 bydlel na louce u Ji zerky ve svém domku i Chri stian Mannich z Flinsberku,který byl prvním zdejším hostinským. Hned vzápětí však je uvedeno, že brzy natolikzchudl, až se prý musel vrátit zpět do Slezska. Dále se ovšem dočítám, že ještě v roce 1750odvádí na daních 3 zl. a 30 krejcarů – tedy na Jizerce dosud bydlel!?

Pro stavbu domků, kterou prováděli majitelé pozemků na Jizerce sami, bylo vrchnostíposkytováno stavební dříví zdarma.

Na stavbu domku Christiana Mannicha, která byla provedena na základě dekretu(stavebního povolení) ze dne 30. ledna 1740, se zachoval rozpočet nákladů: celkovénáklady činily tehdy 68 zl. a 31 krejcarů. Z toho na tesařské práce připadlo 59 zl.; nazednické práce 4 zl. a 15 krejcarů; sklenářské práce představovaly 3 zl. a 25 krejcarů a za 1 zl. 51 krejcarů bylo prací hrnčířských.“

Netvrdím samozřejmě, že citovaný pan Mannich je totožný s pytlákem Männichem, i když možné by to bylo!? Pan Mannich zchudnul jako hostinský a neměl tedy peněznazbyt, aby si koupil třeba domek na slezské straně Jizerských hor. Je tedy docela možné,že se uchýlil (on nebo jeho potomek) na samotu Kobelhäuser a občas si zapytlačil. Ať tak,či onak, možná, že pátrání ve starých záznamech přinese jednou bližší podrobnosti o pytláku Männichovi a jeho nešťastném činu.

Autor připomíná, že se jedná o vlastní úvahu, nikoli o historicky podložená zjištění.Prameny:

Kniha o Jizerských horách, RNDr. Miloslav Nevrlývlastní archív autora

Wildnerova smrt v Černém potoceLiberecké noviny, dne 13. 2. 1886

...Bílý Potok, 10. února. (Neštěstí.)„Stává se sice občas, že při kácení, opracovávání a svážení kmenů dojde v místních

hraběcích lesích k úrazu s následkem smrti, ale vzhledem k rozsáhlosti lesů jsou to spíšepřípady ojedinělé. Svoji úlohu zde sehrává i to, že dřevorubci svoji práci mistrně ovládají –vždyť jsou k ní vlastně vedeni od mládí. Případ, jako je ten dnešní, který svojí povahoupřipomíná spíše lavinové nebezpečí v Alpách, se v našich horách ještě nikdy nestal.

Dnes ráno stoupalo několik mužů (dřevorubců) náročným terénem z údolí Černéhopotoka vzhůru směrem k Frýdlantskému cimbuří za prací. V oblasti tzv. Nosu byli zne -nadání zasypáni sněhovou lavinou a jen jejich duchapřítomnosti lze přičíst fakt, že nedo-šlo k ještě většímu počtu obětí. Při vyprošťování se ze sněhových mas však zjistili, že jeden z nich, Ferdinand Wildner, byl natolik těžce zraněn, že na místě svým zraněnímpodlehl a ze sněhu byl vyproštěn již mrtev.“ Potud tedy dobový tisk.

A čas mezitím ubíhal......v ročence německého horského spolku píše roku 1925 p. Leubner zcela lakonicky:

„Dne 10. února 1886 byl nedaleko vodopádu na Černém potoce zasypán sněhovou lavinoupětadvacetiletý Ferdinand Wildner z Bílého Potoka č. p. 29. Na místě neštěstí byl do skályvysekán kříž.“

118

...když se po roce 1945 pan EmilNovák s přáteli pustili do vyhledá -vání a oprav pomníčků Jizerskýchhor, měli k dispozici jen Leubnerůvúdaj – jenže kdo zná oblast, jíž setento odkaz týká, dokáže si předsta-vit, jak je rozsáhlá, a navíc v terénuvíc než náročném a nepřehledném.Poradit nedokázali ani místní staro -usedlíci, ani Němci vystěhovaní poválce, se kterými si Emil Novák dopi-soval a o radu žádal; poradit neumělani hajný Raaz, jenž ob -hospodařoval po desetiletí tentorevír; a nakonec když EmiluNovákovi napsal pan Oswald Mocdne 7. 10. 1964, že balvan s vytesa-ným křížem byl rozbit při stavběKozí stezky, ustaly snahy o nalezenípamátky na Wildnerovu smrt podlavinou úplně.

...teprve v říjnu 1977 dostala celá záležitost jiné obrátky. Lesní technik pan OtokarVaněk z Bílého Potoka viděl tento křížek prý před lety. Když ho chtěl později ukázat svémupříbuznému, již ho nedokázal najít! Úplně stejně se dařilo i Jožkovi Čihulovi – kdysi křížekviděl a když k němu chtěl přivést přátele, již jej nedokázal znovu nalézt! Tyto zprávy získalEmil Novák od p. Gustava Ginzela a utvrdily ho v přesvědčení, že křížek musí existovat!

Následují další pátrací akce Emila Nováka, další vyptávání u p. Vaňka, až nakonec......nakonec dne 14. října 1977 nachází zhruba 250 m nad vodopádem Černého potoka

a mezi 40–50 m od SZ úpatí skály Zevlouna Emil Novák vytesaný kříž spíše ve tvaruznaménka „+“ ve skále – v jakési úžlabině asi 40–50 cm nad zemí! Pocit radosti nadnalezeným křížkem na místě smrti Ferdinanda Wildnera byl obrovský, jak se lze dočíst v pozůstalosti Emila Nováka, který si tenkrát zapsal: „Konečně jsem našel tento dlouhohledaný křížek! Na jednu stranu je má radost obrovská, na druhé straně je mi však téměřlíto, že jsem vyluštil asi jednu z posledních hádanek našich Jizerských hor.“

Na místě samém pak Emil Novák založil pamětní knížečku s česko-německým popisemudálosti a prosbou o ochraňování a opravování památných míst Jizerských hor. Knížečkaneměla dlouho vydržet a plnit svůj účel – již v polovině května 1978 ji přinesli Emilovidomů p. Machovič s p. Mayerem, kteří mu vysvětlili, že by docházelo k narušování pravidelpohybu v přírodní rezervaci vlivem velkého počtu návštěvníků hledajících pomníček F. Wildnera. Jistě jednali správně. Neodpustím si ale poznámku, kterou si Emil Novákzapsal v listopadu roku 1985: „Konstatuji, že v uplynulých letech navštívilo tato místa (v přírodní rezervaci u pomníčku Ferdinanda Wildnera – pozn. autora) daleko více lidí nežkdy předtím. Vznikly tu doslova úplně nové stezky vyšlapané horolezci, turisty a návštěv-níky vůbec – a to i bez toho, že by tam ta knížečka bývala zůstala.“ Měl také pravdu!

119

Wildnerova smrt v Černém potoce

Až budete hledat (tak jako já poprvé dne 21. července 1979) památku smrti 25letéhoFerdinanda Wildnera, svobodného dřevorubce z Bílého Potoka č. p. 29, který zahynul dne10. února 1886, chovejte se prosím k okolní přírodě ohleduplně – je to jedno z posledníchnádherných romantických míst Jizerských hor.

Obrázková jedle či Jedle u obrázkuv Horních Lučanech n. N.(Die Bildtanne bei Ober-Wiesental)Platila ve své době za nejstarší strom v širém okolí. Stála na západním svahu Bukové hory(850 m n. m.) těsně u staré Kostelní cesty (Kirchweg) vedoucí přes Lučany (Grund) doSmržovky. Její věk je doložen již od roku 1680. Ve výšce vzrostlého muže má obvod 325 cma dosahuje rovněž úctyhodné výšky. Její pokroucené větve představují svými rozměrymenší stromy a škoda jen, že ty nejnižší jí již byly uřezány. Název Jedle u obrázku neboObrázková jedle je odvozen od svatého obrázku upevněného na jejím kmeni, na kterém jenamalován výjev Přijetí Panny Marie do nebe (spíše Nanebevstoupení Panny Marie).Obrázek připomíná dávnou* událost:

Když se před více než 90 lety vracela jistá paní Görnerová (přezdívaná Görner- -Mühlsche) z pouti v Tanvaldu domů, přepadly ji znenadání pod tímto stromem porodníbolesti a na místě porodila zdravého chlapečka. Na památku a z vděku, že všechno dobředopadlo, nechala na strom upevnit na plechu malovaný svatý obrázek. Od té doby semohutné jedli říkalo Obrázková. Chlapec, který se pod jedlí tehdy narodil, se jmenoval „der Görner-Mühlsche“, dožil se 75 let a zemřel roku 1890 na Maxově. Jistou dobu bydlel též v Lučanech v č. p. 232, kde – jak vypověděl dosud žijící 76letý pan Herrmann Klinger –vždycky večer vyprávěl dětem pohádky, pověsti a dával jim různé hádanky.

Dřívější majitel pozemku a stromu na něm byl pan Franz Anton Schöler z HorníchLučan n. N. č. p. 39. Od něho jej získal do vlastnictví ekonom Stefan Vater z Lučan. Prozachování stromu dalším generacím a aby nebyl pokácen byl spolu s pozemkem o rozloze73 čtverečných sáhů (cca 140 m2) koncem října 1906 vykoupen za cenu 120 K starostouobce Josefem Klingerem a stavitelem Sprengerem a později darován místnímuOkrašlovacímu spolku. Nádherný počin – hodný opakování! Pro ochranu stromu předpoškozením bude mohutná jedle spolkem oplocena.

O to větší je mé překvapení, když se o několik let později dočítám, že Obrázková jedle v Horních Lučanech byla roku 1919 pokácena!? Nevím, nepídil jsem se po skutečnostech a okolnostech provázejících tehdy skon tohoto mohutného, památného stromu. Možná, ženěkdo z vás mi napíše, a tak doplní příběh jednoho stromu...* Z vyprávění pana Roberta Weishaupta, ředitele na penzi v Lučanech n. N. Ohledně

Obrázkové jedle jsem též obdržel informace od učitele měšťanky R. Fischera v Jablonci n. N.a staršího učitele G. Leutelta v Dolním Maxově. Prvně jmenovaný věnoval rovněž snímekObrázkové jedle pořízený starostou Lučan n. N. Josefem Klingerem.

120

121

Prameny:Článek profesora Franze Hüblera v ročence německého horského spolku 1907 na stranách42–86 s názvem: O přírodních památkách Jizerských hor a Ještědského hřbetu včetně částiLužických hor a jejich ochraně.(Über die Naturdenkmäler des Iser- und Jeschkengebirges und eines Teiles des LausitzerGebirges und deren Schutz.)

Obrázková jedle

122

Práce na opravě vyhlídky Krásná Maří

123

Příznivé vyhlídkypro

vyhlídkyJizerských hor

Pavel D. VinklátRaspenava

Člověka odjakživa lákaly vrcholy hor i menší vrchy, návrší či skaliska jako přirozenévyhlídky k pozorování a poznávání krajiny. Jedinečné výhledy nad korunami stromů dohlubokých údolí, na hučící bystřiny s vodopády či široké plochy luk a polí mu přinášelyradost dříve, stejně jako nyní. Rozhledy z ptačích výšin navozují pocity jakéhosi nadhledunad světskou tíhou. Rozhlížení povznáší tělo i duši.

S rozmachem turistiky v Jizerských horách ve druhé polovině 19. století se stávalypřírodní vyhlídky romantickými zastaveními při putování horskou krajinou. Krátkáodbočení turistů z oblíbených turistických cest na atraktivní vrcholová skaliska či skalníostrohy dala nejprve vzniknout novým přístupovým chodníčkům a stezkám. Záhy začaličlenové turistických a okrašlovacích spolků pečovat o vyhlídková místa, aby je ještě vícezpřístupnili. Na strmých skalách vysekávali umělé stupně, budovali železná zábradlí a schodiště. Zpopularizované turistické vyhlídky dostávaly svá jména, zanášely se do map,byly popisovány v průvodcích se zakreslením vzdálených míst, které je možné odtuddohlédnout. V řadě případů se tato přírodní vyhlídková místa stávala (vedle dřevěných věžía kamenných rozhleden) hlavním cílem výletníků. K těm nejpřitažlivějším se dodnes řadí vyhlídky na Ořešníku, Krásné Maří, Paličníku, Jizeře, Dračím vrchu, Muchově,Terezínce...

Poválečný odsun německého obyvatelstva pak způsobil zánik turistických spolků, s nimiž se vytratila i pravidelná odborná údržba většiny vyhlídek. V následných letech se o bezpečnost turistů a návštěvníků jizerskohorských vyhlídek starala především horskáslužba se svými dobrovolníky, členové Klubu českých turistů a horolezeckých oddílů.Přesto řada vyhlídek, zvláště těch stojících mimo hlavní zájem turistické veřejnosti,zchátrala tak, že pouhá torza a ulámané zbytky kovových částí skromně připomínajíbývalou péči dávných turistů a milovníků hor.

S nápadem znovu začít systematicky pečovat o vyhlídky Jizerských hor přišli v roce2000 členové JJHS Honza Pikous a David Kofr. Při náhodném jarním výletu na Ořešníkzjistili, že kovové zábradlí u schodiště je ulomené a vytržené ze skály...

Již v květnu se sami pustili do jeho opravy. Provedli výměnu několika sloupků naschodišti i na vrcholu skály a doplnili chybějící vzpěry. Z Ferdinandova vynesli na svýchbedrech písek, vodu, cement a olovo, aby mohli přebetonovat a utemovat všechny sloupky.Opravené zábradlí se pak zaskvělo novým tmavě zeleným nátěrem.

Výbor Jizersko-ještědského horského spolku se nakonec rozhodl nejen na tuto prvníúspěšnou akci navázat, ale doslova převzít nad vyhlídkami Jizerských hor jakýsi patronát.Následný rok 2001 byl vpravdě výchozí. Připravovaly se projekty na rekonstrukce vyhlí dek, sepisovaly se žádosti na granty a sponzorské příspěvky... Nejprve bylo nezbytné provést inventarizaci jizerskohorských vyhlídek, což se podařilo v roce 2002 s podporouNadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Vyhlídky, které byly v minulosti nějak zásadně uzpůsobeny k rozhlížení, pečlivě sepsali členové JJHS. Se seznamem, který čítá kolem třiceti lokalit, se můžete seznámit na internetových stránkách JJHShttp://horskyspolek.ecn.cz.

Další velká akce se uskutečnila 5.–6. října 2002 na vyhlídce Krásná Maří, jedné z nej-známějších vyhlídek do severních údolí Jizerských hor. Rekonstrukci zábradlí podpořilyfirma Presiosa, a. s., Nadace Preciosa, Správa CHKO Jizerské hory a Liberecký kraj. Nemohlitušit staří horalé z Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, že „jejich“

124

zábradlí přežije rok 2000. Kvalitní kované železo sice odolávalo na skále plných sto let, leč „hryzec“ čas za spolupráce „děšťomrazosněhovětrných“ živlů si na něm zachroustalnatolik, že hrozilo jeho vylomení. O podzimním víkendu se ze skaliska Krásné Mařírozléhal do okolí řev motoru elektrocentrály, skřípění vrtáku, klapot sbíječky, bušeníperlíků o majzlíky a rozmanité vzdechy: „uff, jéé, úúž? néé, sakra, ještě dva cenťáky!“ To sečlenové spolku pustili do budování nového zábradlí skutečně s vervou. Po odkrytí někde ažpůlmetrové vrstvy zeminy s keříky borůvek a vyviklání původních sloupků čekalo sedm„statečných“ (Honza, David, Frýgo, Marek, Déčko, Martin, Schmudla) to nejdůležitější:vyhloubení do super tvrdé jizerské žuly, podle technického projektu Ing. Martina Sivka,tuctu třiceticentimetrových děr o průměru mužského zápěstí. Němečtí předchůdciusazovali tyče na čepy jen do polovičních klínových děr, a tak jakýsi základ otvorů byl.Jizerská žula se však ukázala nadmíru houževnatým materiálem. Nikdo nepočítal úderytěžkých kladiv na hlavy štíhlých majzlíků. Ruční hloubení představovalo mravenčí robotuna celý den. Později výrazně vypomohl nově dovezený vidiový vrták a nástavec sbíječky, lečse západem slunce chyběly ještě tři otvory. Večer na Tetřevích boudách, kde se o žaludkybrigádníků starala Máta, Eva a Leoš, příjemně ubíhal při plánování oprav vyhlídek naPaličníku, Kočičích kamenech či Martinské stěny. Zatímco v sobotu ostrý vítr přihnal jenněkolik přeháněk, v neděli vládla nad horami hustá mlha a z šedivé oblohy krutě pršelo.„Takže, chlapi!“ u snídaně optimisticky rozděloval úkoly David, „dneska dodělat díry,uříznout sloupky na míru, vše smontovat na šrouby, otvory utemovat... no a pak to jennatřít!“ Práce šla pěkně od ruky, jen řádně dalo zabrat Martinovi, Schmudlovi a Frýgovikrácení hranolových tyčí 3 x 3 cm obyčejnou ruční pilkou na železo, aby zábrana naskalisku stála všude ve stejné výšce. Odpoledne se již nové zábradlí skvělo v plné kráse.Pršet nepřestávalo, a tak otvory byly zalité vodou. Utěsnění tyčí podle staré technologie

125

Z rekonstrukce vyhlídky Krásná Maří 5.–6. října 2002 členy Horského spolku

roztavenou sírou a finální nátěr na zeleno tak museli dokončit Marek s Honzou dalšívíkend. Dnes se opět dá z Krásné Maří vyhlížet na zvlněné Frýdlantsko bezpečně, jennávštěvníci musí mít příznivější počasí nežli tehdy budovatelé vyhlídky. Ještě téhož roku sev říjnu–listopadu provedl nátěr zábradlí na Hajním kostele v oblasti Frýdlantského cimbuřía také na Paličníku, kam se však musí „opraváři“ vyhlídek vrátit brzy zjara. Je třeba na tra-verzy připevnit nový mostek z dubových fošen, který bezpochyby zpříjemní a zbezpečnívstup na jednu z nejatraktivnějších výhlídek hor. Poslední práce před blížící se zimou seuskutečnila na Kočičích kamenech u chaty Hubertky. V listopadu se oprýskané železozábradlí očistilo kartáčem a smirkovým papírem a poté natřelo ochranným nátěrem,speciální barvou antirezin.

A co v roce 2003? Na letní měsíce je naplánována obnova zábradlí na Martinské stěněnad Kateřinkami, u níž vznikl ve 20. letech 20. století přírodní amfiteátr. Lesní divadlo v Kateřinkách (Waldbühne „Martinswand“, blížeji Krkonoše – Jizerské hory č. 7/32) má zasebou pozoruhodný příběh, i proto, že se do něho tradice kulturních setkání po desetiletíchvždy vracela. První představení zde předvedl 11. 7. 1926 místní mužský pěvecký spolekLiederkranz. Přírodní scéna pod korunami mohutných buků byla později citlivě upravena.Místní nadšenci postavili na jevišti dva dřevěné domky, které sloužily ochotníkůmsoučasně jako kulisy a šatny, hlediště citlivě doplnili řadami dřevěných laviček. Početnínávštěvníci radostně spojovali výlet do přírody s kulturním zážitkem. Na dlouhé roky pakdivadlo osiřelo, až ve druhé polovině 80. let se tradice na několik sezón oživila setkáníminazvanými Malý vandr v Kateřinkách. Znovuobnovení této vyhlídky vyžaduje kromě upev-nění nových kovových zábradlí i vyřezání části stromů, zabraňující výhledu do údolí ČernéNisy. U příležitosti obnovení vyhlídky plánuje JJHS malou slavnost. Opět tak po letech zaznív amfiteátru hudba, mluvené slovo, zaskví se herecké výkony divadelních souborů...Předběžný termín je stanoven na polovinu září 2003.

126

Pod vyhlídkovou skálou Martinská stěna (Martinswand) nad Kateřinkami vznikla ve 20. letech 20. století scéna lesního divadla. Snímek je z doby před rokem 1932.

127

Pohádky z Libercea okolních hor

Jana EichlerováLiberec

Pohádka pro TerezkuV Jizerských horách bydlela vždycky radost. Lidi, co si tu postavili chaloupky, dělaliskleněné figurky, korálky, skleničky a jiné věci, co do nich rádo kouká sluníčko. A když sedo nich podívá, vypadají, jako by se smály. No, a protože tu horáci dělali tak hezké věci, mělije rádi všichni obyvatelé hor, co bydlí pod keři, na březích potoků a v korunách stromů.

Všelijací skřítci, hejkalové, borůvčáci zalévali pro ně kořeny stromů, aby rychle rostly a lidi mohli jejich dřevem topit ve sklářských pecích. Starali se také o borůvky, maliny,houby, také o lesní zvěř, dohlíželi na děti, aby se jim nic nestalo, když se vydaly do lesa. Nadtím vším bděl Jizerák. Dohlížel na tu svoji drobotinu z hory Smrk, kde bydlel. Všem tu bylodobře. Ještě výš než Jizerák bydlel vítr. Proháněl se v oblacích, honil se s mraky a někdy mělošklivou radost z toho, že zlomil nějaký ten smrk v horách. Jenže smrky se bránily a držely se větvemi země. Chtěly sloužit lidem. A tak na ně vítr poslal své spojence, brouky

hamáče, papáče, aby stromy oslabily a on pak s nimi měl lehčí práci. Brouci baštili kůru,větve i kořeny stromů a vítr, když zafoukal, měl radost, jak se kácejí k zemi. Les začal mi zeta s ním lidi a po nich skřítci, víly a všechna havěť. Nakonec odešel ke svému bratroviKrakonošovi i Jizerák. Hory zůstaly pusté a jen někdy v nich zapípal nějaký ten ztracenýptáček. Jenže všem obyvatelům hor se stýskalo po domově a chtěli se vrátit. Jeden zeskřítků, říkalo se mu Veseláček, protože se pořád smál, svolal všechny, co v horách dřívbydleli.

Dali hlavy dohro madya řekli si, že udělají všechno proto, aby les vy -padal znovu jako dřív.Nej dřív se vrátili lidi. Po -mohli lesu, aby se znovunarodil. Zasázeli novéstromky, ty polá manéspálili. Dávali velikýpozor, aby se nový lesubránil i tomu nejsilněj -šímu větru. Každý stromdostal úkol. Buky a dubychránily pichlavé smrky.Buky a duby jsou totižtakoví lesní siláci, co ubrání všechny. Byly tutaké slečny břízky, ty mělyudržet vodu v zemi.Přibyly také javory, abybyl les na podzim hezkyba revný.

Pomalu se vracelyborůvky, maliny, jahody a houby a s nimi i skřítci,co se o ně sta rají. PřišelBorůvčák, Jahoďák, i Ma -

liňák se odkudsi vynořil. O houby se staral Smržáček a o lesní kytky zase Kycol. Jmenuje sepodle takové zvláštní kytičky, co má hodně léčivé síly. Pak se vrátila lesní zvěř. Na pasekáchse zase objevili jeleni, srnci, v lese už zase lovily lišky a jezevci. Na březích lesních potůčkůse zase zabydlely vodušky, to jsou víly, co se starají, aby měli všichni, kdo to potřebují, dostvody. Nakonec se vrátil také Jizerák. Když zjistil, že to jeho království je zase v pořádku,zapálil si na Smrku fajfku a spokojeně se díval do údolí.

A když lidi zase viděli, že se ze Smrku kouří, oddechli si. Protože do Jizerských hor našlacestu zase radost. Jen sklo se tu už nedělá. Ale jeho střípky nacházejí lidé dodnes, většinouna dně potůčků v Jizerských horách, protože tam se do nich může koukat sluníčko, abybylo na světě veselo.

128

Pohádka pro JaničkuJak liberecká strašidýlka přikryla Nisu

Milá Janičko, ty už jistě víš, že Liberec je plný dobráckých strašidýlek, která mají pořádnějaké starosti. O jedné takové ti povím pohádku.

Jednou na jaře seděla tří liberecká strašidýlka na břehu Nisy a klábosila. Najednou se z řeky ozvalo kýchání a kašlání. Vodník Modráček se starostlivě naklonil nad vodu, abyzjistil, co se to v té jeho říši děje. Ryby si ale plavaly jakoby nic, žáby poskakovaly pokamenech a vodní kytky rostly, jak měly. Ale zase se ozvalo kýchání a kašlání. Vodníkzakroutil hlavou a nemohl pochopit, kdo to kašle. Přišel na to rozumbrada Valda.

„No přeci voda je nastydlá,“ povídá a klekl si na břeh, aby na vodu viděl líp.Modráček se zakabonil a řekl: „No

jo, ona ta jarní voda má samý spěch,chvílí neposedí, utíká horem pádem z hor a ani chvíli neteče klidně. A ně -kdy přijde v noci ještě mráz, aby sizimu ještě užil. A voda, když je takhlerozehřátá, je jí pak zima a nastydne.Každé jaro jí říkám, aby si dala pozor,ale ona ne. A už je to tu zas. Potřebujemed a přikrýt, aby jí bylo teplo.“

Ozval se Neptík: „Med ti dám, ještěho mám trochu od včel. Daly mi ho nazimu. Ale čím vodu přikryjeme?“

A zase si věděl rady Valda. „Mlhou.Bude jí teplo a vypotí se. A dá nám jiJizerák.“

Byl to dobrý nápad, ale už se smrá-kalo a hrozilo, že se zase objeví mrázKousal a vodě bude ještě hůř.

„Musíme za Jizerákem hned, nebovoda bude ještě víc stonat. A nejdřív jdeme za Tonkem, on je svítivý a bude nám svítit nacestu.“

A tak se tři postavičky vydaly do kostela svatého Antonína, kde ve věži vyspával Tonek.A zase se tam všichni tři hrnuli tak, že Tonka vzbudili už na schodech.

Tonek si mnul oči a koukal na dupající strašidla ještě ospale. Ale už ho zajímalo, co muchtějí.

Malý průvod vedl Modráček. „Tonku, musíš s námi k Jizerákovi. Voda je nastydlá a my potřebujeme mlhu, abychom

ji přikryli a bylo jí teplo.“Tonek si vzal svou lucerničku, přehodil si kapuci přes hlavu a už si to šinul ke schodům.

Cestou bručel: „A to mi nemůžou říct dřív, vždycky se tu objeví a všechno honem honem.

129

A já jsem takové staré strašidýlko, nohy mi už moc neslouží a já taky moc nesvítím. Takaspoň ta moje lucer nička. Ta určitě vydrží.“

Strašidýlka pospíchala do Jizerských hor. Celá udýchaná zdolala Českou chalupu,Bedřichov a zamířila ke Smrku. Kouřilo se z něj a to zna menalo, že Jizerák je doma. Horem -pádem se k němu rozběhla. Valda jim nestačil a zůstával trochu pozadu, ale oni na nějpočkali. I když to je strašidlo, nechtěli ho nechat samotného. Konečně byli na úpatí Smrku.Zkusili zavolat všichni čtyři, aby je Jizerák uslyšel.

„Jizeráku, Jizeráku, potřebujeme tvoji pomoc!“Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval mohutný hlas:„Copak se děje, že je takový kalup?“Všechny čtyři postavičky začaly poskakovat, aby si jich vládce Jizerských hor všiml a aby

věděl, kde jsou.Jizerák uviděl nejdřív Tonkovu lucerničku. Nátáhl ruku a čtyři liberecká strašidýlka se

mu vešla do dlaně. Usmál se na ně a začal na ně mluvit trochu stranou, aby je svým dechemneodfoukl.

„Tak co je tak nakvap?“Všichni čtyři honem říkali, proč za ním přišli, až z toho Jizeráka bolely uši. „Počkat, takhle to nejde, děláte jen rámus a já pořád nic nevím.“Ukázal na Modráčka: „Co je?“A Modráček mu pověděl, že je voda v Nise nastydlá a že potřebují mlhu, aby ji mohli

přikrýt.Jizerák pokýval hlavou, vyfoukl obláček ze své fajfky, pak do něj ještě jednou dýchl

a povídá:„Tady máte mlhu a ještě jsem vám do ní dýchl jizerských vzduch, protože je zdravý

a voda se z něj určitě uzdraví. A abyste byli u ní co nejdřív, trochu vám pomůžu.“Posadil všechny čtyři postavičky na obláček a zase do něj foukl. A pak už Modráček,

Tonek, Valda a Neptík na něm pluli až na břeh Nisy. Bylo načase, mráz už vstával a vodě bybyla velká zima. Dali jí med od Neptíka a přikryli ji mlhou, plnou jizerského povětří, abybyla brzy zdravá. A taky byla. Ráno už zase poskakovala přes kameny a se sluníčkem sihrála na zrcátka. Jen zavolala na čtyři postavičky na břehu „děkuju!“ a pospíchala za prací.A tak, Janičko, když někdy na jaře nebo i na podzim uvidíš nad Nisou mlhu, je voda nastydláa musí být přikrytá, aby se uzdravila a aby mohla zase těšit všechny, co se na ni dívají.

Pohádka pro MarkétkuJak si liberecká strašidýlka poradila s křídlatkou

Milá Markétko, ty víš, že liberecká strašidýlka sedávají skoro každý den na břehu Nisy v trávě a povídají si o všem možném. Jenže najednou kde se vzala, tu se vzala, vyrostla nabřehu nějaká divná kytka. Nebyla ošklivá, ale zlá. Vyhnala ze břehů všechny jiné kytky, cotam odjakživa rostly, a roztahovala se na jejich místě. Liberecká strašidýlka už neměla kdesedávat a povídat si s vodníkem Modráčkem a vůbec se jim to nelíbilo. A tak se za toukytkou vydali. Nejdřív promluvil Modráček:

130

„Ty, poslouchej, co ty jsi vůbec zač?A proč jsi vyhnala všechny naše kytky?“

Divná kytka se protáhla, zívla a podívalase dolů na mrňavé postavičky, co jí stály u kořenů.

„Já se jmenuji křídlatka a jsem z Ja pon -ska. Jsem okrasná a protože jsem krásná,žádná jiná kytka nemůže růst vedle mě. A vůbec, co vám je do toho? Mně se nejvíclíbí na břehu řeky a když se mi tu líbí, tak tužádné jiné kytky růst nebudou, a basta.“ A zase o kus poporostla.

Ale Modráček se jen tak nedal.„Poslyš, odjakživa tu rostly ještě jiné

kytky, blatouchy, orseje, kopretiny a spoustujiných. Bylo s nimi voňavo a mohli jsme tumezi nimi s kamarády klábosit. A ty jsi velkáa zabíráš těm menším jejich místo. My protitobě nic nemáme, můžeš tu klidně růst, alejen málo, aby se sem vešly všechny ostatníkytičky.“

Křídlatka jen prskla, jako že si budedělat, co bude chtít, a zase byla větší.

Liberecká strašidýlka se začala radit, jakna křídlatku vyzrát. Neptík, Valda i Mod -ráček dali hlavy dohromady, ale nějak je nic nenapadalo. Všichni tři ale svorně řekli:

„Tak to teda ne, takhle se tu křídlatka roztahovat nebude.“ Najednou svitlo Valdovi.„Musíme za Tonkem, mám nápad, jak s tou kytkou zatočíme.“A tak zase všichni tři horempádem pospíchali do věže kostela svatého Antonína, kde

spal Tonek, další liberecké strašidýlko. Dupali po schodech a jako vždycky Tonka vzbudiliuž v polovině schodiště. Tonek bručel:

„Určitě zase něco chtějí. Vždycky mě vzbudí, když něco potřebují. No, to jsem zvědavý,co to bude teď.“ Ale to už byli všichni tři nahoře, celí udýchaní, a pokřikovali jeden přesdruhého:

„Zlobí nás křídlatka, je zlá a vyhnala všechny naše kytky!“Tonek se zamyslel: „A co mám dělat?“Valda utišil oba své kamarády, Modráčka a Neptíka, a prosebným hlasem říkal:„Víš, Tonku, ona nechce růst jen málo, ona chce růst na celém břehu a to nejde. Musí se

tam vejít všechny kytky tak jako dřív a nejen ona.“„A je pořád větší,“ řekl Modráček.Valda pokračoval: „Víš, já si myslím, ty svítíš, když se ti chce, mohl bys ji pěkně

postrašit.“„A ona by utekla,“ řekl Neptík. „No, svítící, moc už sice nesvítím, ale když to je takhle, tak to určitě nějak zařídím.“

131

A tak se uradili, že až se setmí, začne Tonek u křídlatky svítit a ostatní vezmou takysvětýlka a budou křídlatku strašit. Jak se setmělo, kvačily čtyři malé postavičky na břehNisy ke křídlatce, která už pospávala po celodenním růstu. Najednou se vedle ní rozsvítilosvětlo. Bylo to Tonek a začal pobíhat kolem křídlatky. I ostatní strašidýlka se snažila.Běhala kolem křídlatky a budila ji ze sna. Křídlatka nejdřív zmateně koukala, a když ještěvšichni začali dělat hrozný rámus, začala utíkat. A utekla tam, kde ji nikdo neruší, nanevábné rumiště, kde nikomu moc nevadí. Na některých místech ještě zůstala, ale jakzačne růst, liberecká strašidýlka ji zase začnou strašit, aby si dala pozor. A na břehy Nisy sezase vrátily kytičky, co tam byly odjakživa a co je s nimi voňavo.

Kdybys, Markétko, náhodou zahlédla na břehu Nisy čtyři malé postavičky, co sedí v trávě a povídají, jsou to liberecká strašidýlka, co si poradila s křídlatkou.

Pohádka pro VojtíškaJak šel Modráček s Valdou a Neptíkem pro duhu

Milý Vojtíšku, ty víš, že v Liberci často prší. A já ti povím pohádku, jak liberecká strašidýlkašla ke sluníčku pro duhu.

Liberecká strašidýlka seděla na radničních schodech a dívala se na nebe, odkud pršelo.Strašidýlkům to nevadilo jako lidem. Ti chodili okolo nich a byli celí nabručení, že je zaseošklivo. Ani Modráček, ani Valda, ani Neptík neviděli žádný úsměv. Ani děti se neusmívalya celý den byl šedivý.

Rozumbrada Valda, co bydlí ve Valdštejnských domcích, zamudroval:„To by chtělo změnu, jinak budeme nabručení taky. A to nejde.“Vodník Modráček zabafal z fajky a řekl:„Lidem by udělalo dobře sluníčko, určitě by se zase usmívali.“ Pak se ale ťukl do čela.

„Chtělo by to něco barevného a všichni budou mít hned dobrou náladu.“Neptík, co je taky kamarád s vodou, se probral ze zamyšlení:„Já bych věděl, nejlepší by byla duha. Ale to bychom museli za sluníčkem, aby zasvítilo

do deště. Třeba by nás uslyšelo z Ještědu.“Tři postavičky se rozeběhly Pražskou ulicí a pak mířily dál na Ještěd. Celé upachtěné

a unavené stanuly pod stříbrnou věží, ale pořád to bylo málo. Sluníčko bylo schované zamraky a neslyšelo by je. Jenže kam na strašidýlka. Poradila si. Modráček vyčaroval ze zeměgejzír vody a pak na něj kývnul, aby se vrátil k zemi. Všechna strašidýlka si stoupla na vodua na další Modráčkovo mávnutí je vynesla až na špičku věže. Odtud pak všichni tři společnězavolali:

„Sluníčko, sluníčko, potřebujeme tě!“ Chvíli to trvalo, ale pak se rozhrnuly mraky a slu-níčko se na ně usmálo.

„Copak chcete, ale rychle, mám moc práce.“Slova se ujal Valda: „Sluníčko, v Liberci prší a lidi i děti se mračí. A my chceme, aby byli

všichni zase veselí. Potřebujeme, abys zasvítilo do deště a udělalo duhu. Můžeš?“Sluníčko pokývlo zlatou hlavou a namířilo paprsky do deště nad Libercem. A najednou

se udělala duha. Jeden její konec byl před radnicí a druhý za nádražím. A tou duhou mohli

132

procházet lidi. Všichni se začali zase usmívat, nejvíc děti. Procházely barevnými pruhy a měly radost. Trvalo to jen chvíli, protože sluníčko nemůže dlouho svítit na jednom místěa musí zase dál. Ale to už nevadilo. Narodily se úsměvy a už u všech zůstaly až do večera. A když se liberecká strašidýlka vrátila zpátky do města, byl čas jít na kutě. Po takovéštrapáci usnula okamžitě a zdálo se jim o duze.

133

Publikace vydanéJizersko-ještědským horským

spolkem

Reprint Matouschkovy mapy Ještědských a Jizerských hor z roku 1927

Mapa, jejímž autorem byl Josef Matouschek, byla pod názvem Spezial-Karte vom Jeschken-u. Iser gebirge vydána v roce 1927 v měřítku 1 : 50 000. Vyšla v nákladu deseti tisíc výtisků(na svou dobu neobvykle velkém). Na mapě je zachyceno rozsáhlé území od Lužických horaž po západ Krkonoš. Jsou zde zaneseny tisíce podrobností, pečlivě pojmenovány kopce,skály, průseky, cesty, řeky i potoky, památné stromy, osady a samoty, pomníčky i kříže,zaneseny turistické zajímavosti. Názvy sbíral Matouschek od lesníků, dřevařů i domorod-ců. Mapa byla vytvořena na podkladě rakouské vojenské mapy 1 : 25 000 a byla prvnímapou tohoto regionu s vrstevnicemi. V roce 2000 ji znovu vydal JJHS.

134

Přírodní park Ještěd Publikace je koncipována jako populárně naučná, je ur če na návštěvníkům přírodního parku i místním obyva-telům k bližšímu poznání přírodních, historických i kul-turních zajímavostí tohoto území. Texty jsou doplněnyřadou barevných fotografií geologických objektů, podzem-ních prostor, významných druhů rostlin a živočichů i his-torických památek nacházejících se na území parku nebo v jeho nejbližším okolí. Brožura je vybavena barevnýmiilustracemi charakteristických přírodních interiérů s vý -znamnými rostlinnými a živočišnými druhy, pano ramatyJeštědského hřbetu s popisem důležitých bodů a míst.Součástí publikace je rovněž výřez z turistické mapy,zahrnující území přírodního parku. Samostatná kapitola je věnována naučné stezce Terasy Ještědu. Knížka může tedy sloužit rovněž jako průvodce naučnou stezkou. Vzhledemk tomu, že publikace obsahuje i německý souhrn, bude použitelná i pro zahraničnínávštěvníky, z nichž zejména v tomto regionu převažují turisté z německy mluvících zemí.Autorský kolektiv byl sestaven z erudovaných odborníků a místních znalců geologických,botanických a zoologických poměrů Ještědského hřbetu i historických a kulturních po zo -ru hodností území. Publikace vyšla v roce 2001.

Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny

Brožura podává na 64 stranách informace o přírodních hodnotách NPR Jizerskohorskébučiny, která patří spolu s ochranným pásmem k největším v České republice. Zahrnujestrmé severní svahy Jizerských hor porostlé rozsáhlými bučinami s řadou skalníchvyhlídek, s horskými bystřinami s vodopády. Knížka, jejíž první vydání z roku 2000 bylorozebráno, je vybavena řadou barevných fotografií, mapkou severní části Jizerských hor a ilustracemi typických přírodních interiérů. Autorskýkolektiv je složen z místních odborníků a znalcůJizerských hor. Kromě přírodních hodnot nejsou v publi-kaci opomenuty ani historické a kulturní zajímavosti naúzemí Jizerskohorských bučin a v jejich nejbližším okolí.2. vydání vyšlo na podzim roku 2002.

Připravované publikace

Na roky 2003 a 2004 se připravují publikace o jizersko-horských vyhlídkách (autoři Marek Řeháček, Ota Simm,Jan a Šimon Pikousové) a o jizerskohorských rašeliništích(autor Pavel Vonička).

135

Dřevorubec v Jizerských horách

Jiří DudaLiberec

Úvodem něco málo, kdo je to dřevorubec. Například díky filmu Kurvahošigutentag a dalším televizním blafákům je osobnost dřevorubce zcela zkreslená.

Aby se dřevorubec dožil důchodového věku, je třeba, aby dodržoval kritéria téměřvrcholového sportovce. Nemůže si často dovolovat flámovat po nocích, musí rekreačněsportovat, musí rehabilitovat, musí mít zdravou mysl. Nejdůležitější však je, že musímít rád přírodu.

Ten, kdo jde pracovat do lesa s tím, že si chce jenom vydělat, v lese dlouho ne vydrží.V poválečném období, kdy se práce v lese začala rozvíjet a v sedmdesátých letechmodernizovat, byla úloha dřevorubce pouze těžit dřevo. Těžba se vždy řídila hospo-dářským plánem, nad kterým bral dohled vždy vážený hajný.

V Jizerských horách začala největší intenzita těžby dřeva začátkem osmdesátýchlet. Díky špatnému ovzduší zejména v severních Čechách měly exhalace nepříznivývliv na lesní porosty, byly oslabeny a napadl je kůrovec. Tato ekologická katastrofabyla tak značná, že v okolí Smědavy pracovaly lesní těžební stroje na tři směny.

Dnes víme, že díky nesmyslným těžebním plánům tehdejšího režimu bylo spoustyporostů vymýceno nesmyslně. Skutečnost byla nakonec ta, že začátkem devadesátýchlet, jsme převzali Jizerky zcela zdevastované.

Naštěstí dal člověk všechny morální síly dohromady, a díky za to, že brigádnickoučinností se začaly Jizerky znovu zalesňovat.

V tuto dobu se začala orientovat úloha dřevorubce i na lesnické práce. Nejenževymýtil kus lesa, ale paseku také zasázel a v lokalitách, kde je větší množství zvěře,staví oplocenky, které jim brání k proniknutí na zalesněnou plochu. Ostatní mladéporosty je třeba natírat proti okusu.

Během desetileté činnosti bylo jasné, že jsou Jizerské hory zachráněny. Návštěvnícitéto překrásné krajiny mohou vidět již vzrostlou mladou vegetaci, a tak se můžemeorientovat na údržbu vodních toků, na budování a zpevňování cest, na výstavbuvyhlídkových teras a odpočívadel.

Co si Jizerské hory přejí? Především slušné návštěvníky a milovníky přírody.

136

137

Patron – Emauzský obrázek na Staré poutní cestě

138

Příznivé vyhlídky – vyhlídka Krásná Maří (nahoře) a Paličník (dole)

139

Příznivé vyhlídky – údržba zábradlí na Kočičích kamenech, večer při „ohníčku“

140

Pozemkový spolek – prstnatec májový na pozemku na Václavíkově Studánce

141

Kosení Upolínové louky v osadě Jizerka

142

Odvoz biomasy z pokosených luk na Jizerce

143

Značení Přírodní rezervace Klečové louky

144

Značení Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery

145

Pozemkový spolekJJHS pečuje o cenné lokality

Pavel SchneiderLiberec

Pozemkový spolek JJHS pro přírodu a památky severovýchodních Čech, nazvanýpůvodně „Severák“, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědskéhohorského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na VáclavíkověStudánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálněuznávané pozemkové spolky v ČR, které musí splňovat podmínky a dodržovatpravidla vydaná Radou Národního pozemkového spolku.

Co to vlastně je pozemkový spolek? Pozemkové spolky jsou dnes jedním z nejrychleji serozvíjejících způsobů ochrany přírody na celém světě. Sférou zájmů pozemkových spolkůjsou většinou cenná území či objekty, které buďto nejsou dostatečně cenné pro státníorgány, aby jim udělily jistý stupeň ochrany, nebo jsou zde jiné překážky, se kterými setěžkopádná úřednická mašinérie není schopna vypořádat. Pozemkové spolky také mnohdy dokáží zajistit efektivnější a levnější ochranu daných lokalit, protože se z pře vážnévětšiny jedná o místní sdružení, která jsou velmi dobře obeznámena se zájmovýmipozemky. Vybrané nemovitosti pozemkové spolky buďto vykupují, získávají do dlouho do -bých pronájmů, nebo k nim nabývají jiná práva, která jejich ochranu nějakým způsobemzabezpečí.

Neznamená to však, že by pozemkové spolky pouze vyhlašovaly nějaké soukromérezervace a uzavíraly pozemky jejich dalšímu využití. Naopak, tam, kde je to možné, sepozemkové spolky snaží o trvale udržitelné hospodaření na pozemcích. Velmi často takékomunikují s vlastníky pozemků, vysvětlují jim hodnotu jejich pozemků a ukazují, jakýmzpůsobem na těchto pozemcích hospodařit, aby nedošlo k jejich znehodnocení.

Spolky, které prakticky prováděly činnost pozemkových spolků, u nás působily již napočátku 20. století. Po roce 1989 se znovu otevřely možnosti pro pronájmy a nákupypozemků, což některá sdružení, zejména ČSOP, využily a jsou tak od té doby vlastníkyněkterých chráněných území. Neexistující legislativu o pozemkových spolcích v Českérepublice se rozhodl suplovat Český svaz ochránců přírody, který od roku 1999 vydáváakreditace pozemkovým spolkům, které splní dané požadavky. V roce 2000 byl založen i takzvaný, Národní pozemkový spolek, snažící se podporovat a koordinovat činnostjednotlivých pozemkových spolků a propagovat myšlenku pozemkových spolků na celo-státní úrovni.

Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou, která je prováděna nejprvenabytím práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnouodpovídající péčí o ně.

Toto je pravděpodobně nejúčinnější způsob, jak zajistit trvalou efektivní ochranucenných lokalit a jejich zachování pro budoucí generace. Jizersko-ještědský horský spolekse svou širokou členskou základnou z celého regionu a několikaletou zkušeností s péčí o krajinu má jedinečné předpoklady pro provádění ochrany přírodního a kulturníhodědictví takovouto cestou.

Vzhledem ke zkušenostem JJHS s managementem lučních ekosystémů se chce po -zemkový spolek JJHS zaměřit v nejbližší budoucnosti hlavně na péči o přírodovědeckyhodnotné louky a mokřady, které jsou ohroženy postupnou degradací vlivem sukcese v důsledku chybějící péče nebo různými nevhodnými stavebními či podnikatelskýmizáměry. Svým přístupem by chtěl jít JJHS příkladem pro ostatní vlastníky půdy a ukázatjim, jak se dá trvale udržitelným způsobem hospodařit na pozemcích, kde zájmy ochranypřírody nedovolují běžné intenzivní obhospodařování.

Základní péče o luční ekosystémy spočívá v pravidelném kosení, monitorování výskytuzvláště chráněných druhů, zabránění všech aktivit, které by mohly znamenat potenciálníohrožení těchto biotopů, a naopak podpora aktivit směřujících k trvale udržitelnémuhospodářskému využití daných pozemků.

146

V současné době jsou v našem pozemkovém spolku zahrnuty dva pozemky, na Vá -clavíkově Studánce a v Bílém Potoce.

Václavíkova StudánkaPozemek se nachází v obci Kořenov, katastrální území Polubný, parcela č. 902 o vý měře 21 298 m2. Jedná se o komplex mokřadů, vlhkých luk a svahových lesíků s výskytem zvláštěchráněných druhů rostlin (např. prstnatec májový – Dactylorhiza majalis, vemeníkzelenavý – Platanthera chlorantha, pětiprstka žežulník – Gymnadenia conopsea).Území se nachází ve III. zóně CHKO Jizerské hory bez zvláštní ochrany. Tato lokalita jeohrožena zarůstáním náletovými dřevinami a postupnou sukcesí, která má za následeksnižování druhové rozmanitosti.

Management pozemku, stejně tak jako výběr dalších potenciálních lokalit, je konzulto-ván s odbornými pracovníky Správy CHKO Jizerské hory.

Bílý Potok Od 1. 10. 2002 získal PS Severák do pronájmu na dobu neurčitou pozemky v Bílém Potoce č. 235/2, 225 a 194/2 – tedy mokřadní louku, o kterou se JJHS stará již několik let. Totoúzemí (cca 0,9 ha) bylo Správou CHKO Jizerské hory vyhlášeno přechodně chráněnouplochou. Do budoucna by bylo vhodnější vyhlásit tento pozemek jako přírodní památku.Tento mokřad je zajímavý hlavně výskytem celé řady vlhkomilných rostlin včetněorchidejí, prstnatců májových (Dactylorhiza majalis) nebo silně ohroženého všivcebahenního (Pedicularis palustris). Vyskytuje se zde také vachta trojlistá (Menyanthestrifolia), náležející k ohroženým druhům. Ochrana tohoto území spočívá především v pravidelném kosení a vyřezávání náletu, které zabraňuje postupné degradaci a zarůstánílouky a podporuje tak růst ohrožených druhů rostlin.

147

Kosení louky na Vaclavíkově Studánce

148

Obal desek původní ročenky DGV z roku 1932

149

O Horském spolkuDo budoucna s tradicí

Marek ŘeháčekLiberec

„Také příroda a hory jsou pouhou cestou k sobě samému – a nemůžeme zvolit cesty ry zejší a vznešenější. Ať o tom chceme mluvit, nebo mlčet, s horami je a zůstanespojeno něco nádherného i cosi hrozného. Odhalují nešetrně, jsou neklamnýmzrcadlem, před kterým nelze nic zastřít, nic zatajit. Dívají se na tebe očima, kterédovedou najít tvé poslední a nejskrytější. Kdo před tímto pohledem dokáže rok co rokobstát, kdo po něm touží snad proto, aby mu dal poznat cenu vlastního života, tomumusel požehnat laskavý osud. Toto zrcadlo, tento pronikavý pohled je neúprosně krutý.“

Rudolf Kauschka

Tradice Horského spolkuSlova horolezce, básníka a přítele hor Rudolfa Kauschky byla vyřčena více jak před půlstoletím, ale navštěvování hor na Liberecku bylo zábavou zdejších městských obyvatel jižve druhé polovině 19. století.

Významným propagátorem pobytu v horské krajině okolo Liberce byl v té době AdolfHoffmann (1850–1915), zhořelecký továrník původem z Liberce. Na počátku sedmdesá-tých let 19. století prošel bez map, průvodců a turistických značek křížem krážem celý náš kraj, a proto je považován za zakladatele zdejší turistiky. V pozdějších letech pro -cestoval také zimní Švýcarsko, aby zde poznal vysoce rozvinutý zimní sport a získanépoznatky později použil pro stavbu ještědské sáňkařské dráhy roku 1909. Toto sportovnízařízení bylo především jeho dílo, které pomohlo rozmachu sáňkařského sjezdovéhosportu v Ještědských horách.

Konec 19. století byl zlatou dobou občanského sdružování: Adolf Hoffmann a dalšínadšenci poznávání hor se sešli 29. června 1884 v liberecké restauraci Střelnice a dohodlise, že nejlepším projevem jejich zájmu o turistiku a hory bude založení Horského spolku.Po mnoha přípravách byl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (zkratkaDGV) dne 13. října 1884 založen v restauraci U Korunního prince na Sokolovském náměstí,kde se také později scházeli členové při výročních schůzích a dalších významnýchudálostech.

I přesto, že vedení spolku převzali jiní, těšil se Adolf Hoffmann i v pozdějších letech vespolku velké úctě a jeho zásluhy byly oceněny tak, že nejoblíbenější výstupová cesta naJeštěd byla označena jako „Hoffmannova cesta“, což ve své době bylo velice prestižnízáležitostí, neboť před 2. světovou válkou hlavně po ní proudily statisíce lidí, toužících postanutí na vrcholu kupy. Bývalá Hoffmannova cesta dodnes částečně vede v trase modřeznačeného turistického chodníku.

Horský spolek začínal roku 1884 s 154 členy, ale vzhledem k narůstající oblibě hor a turistiky počet členů velice rychle rostl, takže po 50 letech jeho existence členskouzákladnu tvořilo 7 760 členů ve 25 sekcích. První ze sekcí byla roku 1885 ustavena v Hejnicích, později měl své DGV pobočky v každém větším městě na Liberecku a Jablonecku. Ústředí spolku bylo v Liberci, kde byla také nejsilnější členská základna – 4 298 členů (údaj z roku 1935). Největší počet členů mimo Liberec – 375 – měla sekce v Hrádku nad Nisou, vedená horolezcem Edwinem Haftem.

150

Od samého počátku své existence se Horský spolek snažil být jakousi zastřešujícíorganizací pro všechny turisty, přátele přírody a hor a lze bez obav říci, že v období před 2. světovou válkou byl DGV hlavním organizátorem a propagátorem turistiky na Libereckua v přilehlých oblastech Jablonecka, Frýdlantska a Českolipska.

Organizace spolku byla v průběhu jeho existence velice dobře propracována: v čele stálpředseda, který byl též členem osmičlenného hlavního výboru (v roce 1934 to byl HansSchmid). Vedle hlavního výboru existovalo ještě 9 zvláštních výborů pro nejrůznějšíspecializované činnosti: stavbu a značení cest, plánování výletů, hospodaření s chatou naJeštědu, prázdninové pobyty, ubytovny mládeže, žactvo, sáňkařskou dráhu a zimní sporty.Do struktury spolku byla zahrnuta ještě funkce čestného předsedy (tím byl v roce 1934obchodník Richard F. Richter) a čestných členů (v roce 1934 jich bylo 14, např. továrníciErnst Salomon a Emil Schmidt, osobní sekretář barona Liebiga Josef Matouschek či ředitellycea Leopold Tertsch).

Horský spolek velice pečlivě dbal na rozhojňování své členské základny: dával dokoncepro členy vytisknout propagační letáčky s důraznou pobídkou „Lákejte členy!“, kde bylovysvětlováno, že když každý člen DGV sežene jenom jednoho nového člena, spolek budebrzy dvakrát tak velký a bude moci sloužit okrašlování domova a hospodářskyvýznamného turistického ruchu.

Členská základna nejenže úspěšně narůstala, ale vedle zapálených milovníků hor jiobohacovaly stovky lidí, kteří svojí podporou přispívaly k vážnosti a společenské prestižispolku. Mezi podpůrci spolku byla pravidelně uváděna jména továrníků Demutha,Ginzkeye, Blaschka a Stiepela, na činnosti přispívala též Anna von Liebieg a Johannsvobodný pán Liebieg.

151

Členové hlavního výboru horského spolku

Jeden z předních v monarchiiNěmecký horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory býval v časech své největší slávy, napřelomu 19. a 20. století, jedním z nejčinorodějších horských spolků rakousko-uherské mo nar chie. Především díky vášnivým turistům Matouschkovi, Bielauovi, Hueblerovi a Tets chovi začal se souhlasem hraběte Clam-Gallase (majitele většiny lesních porostů v ho rách) systematicky značit promyšlenou síť cest pro turisty. Jizerské hory a okolí se brzystaly jednou z nejlépe turisticky označených oblastí starého mocnářství a hlavní trasy, pokte rých se kdysi ubírali turisté, zůstaly v horách ve svých směrech dodnes téměř nedotčeny.

Uvádí se, že vůbec první vyznačenou cestou spolku, a tedy i vůbec první turistickoucestou na Liberecku byl úsek Ještěd – Císařský kámen – Doubí. Později spolek sám cesty a kamenné chodníky dokonce i stavěl. Tak vznikla již zmiňovaná Hoffmannova cesta naJeštěd (Adolf Hoffmann Weg), cesta k Lesnímu koupališti, ke skále Kovadlina u Libereckévýšiny či lyžařská cesta z Rudolfova do Liberce a strmá spojka mezi Bedřichovem a Královkou. Celková délka sítě turistických stezek vytvořených, spoluvytvořených čialespoň vyznačených DGV dosáhla podle zprávy z roku 1934 téměř 2.500 km a náklady najejí vybudování byly vyčísleny na 500 000 Kč.

Staré cesty bývaly v těch dobách značeny povětšinou plechovými tvarovými značkami(hřebínek, kužel, břevno), „šlechtičnou“ mezi stezkami pak byla tzv. Kammweg(Hřebenovka) Ještěd – Růžovský vrch, kterou Horský spolek značil od roku 1902 společněs Horským spolkem pro Saské Švýcarsko z Děčína, Horským spolkem pro nejsevernějšíČechy z Krásné Lípy, Horským spolem z Varnsdorfu a spolkem Lusatia z Žitavy. ČlenovéDGV vyznačili z této cesty 22 km mezi Ještědem a saskou hranicí u Popovy skály; z pozdějšího pokračování hřebenové Hlavní cesty ke Sněžce opatřili značkami ještě 37 kmdlouhý úsek z Ještědu přes Jizerské hory k betonovému mostu na cestě mezi Jizerkou a pruským Karlsthalem. Mimochodem, i na zřízení tohoto slavného mostu, který de factoturisticky spojoval Jizerské hory a Krkonoše, se DGV aktivně podílel.

Zajímavostí je, že tabule s údaji o turistických cestách a vzdálenostech byly odlévané s reliéfním písmem. V této souvislosti se v jedné ze starých ročenek dochoval povzdechpředsedy horského spolku Hanse Schmida, který si ve 30. letech 20. století stěžoval nanákladnou povinnost doplnit německé údaje o nápisy v češtině.

Velice záhy si začal spolek pořizovat vlastní rozhledny a chaty. Vůbec první takovou akcíbylo přistavění dřevěné verandy pro 200 osob ke staré Rohanově chatě na Ještědu roku1885, v době, kdy DGV existoval teprve rok. Nejstarší svoji dřevěnou rozhlednu vybudovalDGV na Humboldtově výšině nad Kateřinkami dva roky nato. Chat a rozhleden ve správě a majetku spolku rychle přibývalo a DGV nakonec vlastnil takováto zařízení na Královce,Slovance, Bramberku, Jůslově vrchu v Josefově Dole a na Tanvaldském Špičáku. Po smrtibarona Liebiega spravoval také Libereckou výšinu. Po rozšíření činnosti dále směrem nazápad zakonzervoval DGV mimo jiné též zříceninu hradu Ralsko.

Spolek zpřístupnil či zabezpečil i četné vyhlídkové skály: Vyhlídku u Smržovky, Ořešník,Trniště, Popovu skálu, Kočičí kameny, Dračí kámen a Kovadlinu nad Libercem. O jednotlivé objekty se poté staraly zejména místní sekce DGV, což někdy vyvolávalo lehkérozepře mezi nimi a vedením spolku. Spor o stavbu nové rozhlednu na Černé studnici

152

nakonec roku 1903 vyústil v odtržení jablonecké sekce, která založila Německý horskýspolek pro Jablonec nad Nisou a okolí. Nevraživosti, zdá se, po několika letech utichly a jablonecký spolek založil s Horským spolkem pracovní společenství a využíval ročenkuDGV také ke své propagaci.

Vedle horských chat spolek provozoval také letní dětské prázdninové tábory v JosefověDole, ve Ferdinandově, Černousích a na nejatraktivnějším místě – v panském zámečku naKristiánově. Ve správě měl též 20 ubytoven pro mládež, z nichž nejznámější byla asi v bývalé sklárně na Jizerce (dnes Stará sklárna).

Celkem tři meteorologické budky s teploměry a barometry nechal DGV za spoluúčastidalších organizací vybudovat v našem kraji. Nejstarší budka, dodnes po rekonstrukcifungující, stojí vedle liberecké radnice; druhá (dnes již bez přístrojů) je naproti vchodubudovy Lidových sadů; poslední a nejmladší stojí (bohužel též již prázdná) v parku v Hrádku nad Nisou.

Nejdůležitější byl JeštědJeštěd byl odjakživa hlavním vyhlídkovým místem celého Liberecka a pro členy Horskéhospolu měl vždy zvláštní, jaksi vyšší význam. Již roku 1876 zde byla vztyčena za podporyAdolfa Hoffmanna první dřevěná rozhledna, kterou roku 1884 po svém vzniku převzalDGV a staral se o ni až do roku 1889, kdy musela být pro zchátralost odstraněna. Ještě v roce 1889 však na náklad DGV vznikla na Ještědu nová věž, ale v té době již předsta vi teléspolku uvažovali o honosné kamenné chatě s bytelnou rozhlednou.

153

Členové horského spolku pod novou ještědskou rozhlednou

Horský spolek se kvůli splnění snu o důstojné stavbě zadlužil a 13. ledna 1907, půl rokupo zahájení stavebních prací, se Nový ještědský dům – jak se tehdy psávalo – slavnostněotevíral. Chata na Ještědu se od tohoto okamžiku stala „vlakovou lodí“ DGV; byly zdepořádány nejrůznější schůzky a aktivity; členové se scházeli ve velké společenské míst -nosti, popíjeli pivo a jablečný mošt a vzhlíželi k západům a východům slunce. Svého časuse spolek zajímal i o stavbu lanovky na vrchol, ale tuto aktivitu později převzaly Česko -slovenské dráhy a za tímto účelem dokonce získaly i pozemek pod chatou, což u předsta-vitelů i členů Horského spolku vzbudilo velkou nelibost.

Zdaleka nejkurióznějším podnikem, který Horský spolek na Ještědu organizoval, bylasoutěž „stovkařů“. Cíl tohoto klání byl přitom jediný a jednoduchý – v co nejkratší době sto-krát vystoupit na vrchol. Staří turisté brali závody velice vážně a nevystupovali na vrcholpouze stokrát, ale úspěšně usilovali o odznaky za tisící a pětitisící výstup. A to dokonce i v době, kdy se na Ještěd bylo možné pohodlně dopravit lanovou drahou.

Vzorem pro tyto nadšené turisty byl Liberečan Adolf Trenkler, který každodenníchození na Ještěd provozoval jako odtučňovací kůru a v roce 1900 dosáhl úctyhodnéhočísla 2 000 výstupů. Přestože zlí jazykové tvrdili, že pravidelné stoupání na vrchol je„nemocí“, způsobenou „ještědským bacilem“, který nakonec turisty přivede na psychiatriido Kosmonos, počet milovníků hory stoupal. Po dostavění velké ještědské chaty na začátku 20. století navázal na tuto tradici DGV a zorganizoval „Soutěž stovkařů“ – každýzávodník měl ve výčepu na Ještědu svůj půllitr se jménem a počtem dosažených stovekvýstupů, stovkaři také získávali velice ceněné odznaky. V meziválečném období se stalo„stovkaření“ oblíbenou zábavou libereckých turistů, přední místa v závodě kupodivu brzyobsadily ženy: zní až neuvěřitelně, že během roku 1937 vystoupila na vrchol 709krát Lilly Flassaková. Roku 1922 dosáhl rekordu 12 výstupů za den liberecký horolezec

154

Stavba hotelu na Ještědu

Rudolf Kauschka s druhy. Absolutního rekordu 5 000 výstupů dosáhla v roce 1937 FriedaMandeliková, která získala stříbrný stovkařský odznak. Odznak z ryzího zlata za 10 000výstupů však již nebyl udělen, neboť soutěž stovkařů zanikla v době 2. světové válkyspolečně s jinými aktivitami DGV.

S jahůdkou a hořcem ve znakuPropagace patřila k nejdůležitějším činnostem Horského spolku. Již od roku 1885 začalyvycházet Zprávy Horského spolku (Mitteliungen des DGV), o šest let později byl tento titulrozšířen na Ročenku DGV (Jahrbuch des DGV).

Tlusté ročenky vycházely až do posledních chvil spolku na počátku 40. let. Poslední je z roku 1941, již notně „zaneřáděná“ hákovými kříži a oslavnými ódami na KonradaHenleina. Avšak především ročenky z 20. let dodnes skýtají neskutečně bohatou studnicipro poznávání regionální historie a zájmu o Jizerské a Ještědské hory. Ročenky byly bohatě doprovázeny desítkami reklam na nejrůznější pohostinské a ubytovací podniky v Liberci a okolí, jejich vydávání vedle příjmů z reklamy umožňovaly také některé liberecké banky, které patřily ke stálým příznivcům DGV.

Vedle ročenek a dalších tiskovin vydával spolek i dodnes ceněné pohlednice Ještědu a Jizerských hor a mapy tradičně připravované čestným členem a významnou horskoupostavou Josefem Matouschkem. Při vydávání prvních speciálek spolupracoval spolek s kartografem Juliuem Straubem z Berlína. Roku 1927 vyšla nákladem DGV nejslavnější

155

Členové horského spolku v malém salonku v hotelu na Ještědu

mapa Jizerských hor všech dob – SPEZIALKARTE VOM JESCHKEN u. ISERGEBIRGE, uni -kátní dílo, zacházející do nejmenších podrobností, z obsahového hlediska překonanénovými mapami až po 60 letech. Později následovaly ještě podrobné mapy Kummer -gebirge (mapa z roku 1929, pokrývající oblast okolo Máchova jezera a bývalý vojenskýprostor Ralsko) a Dubská hornatina (z roku 1932). Horský spolek vedle těchto karto -grafických skvostů vydal roku 1935 ještě specializovanou mapu turistických značenýchcest. Posledním jeho počinem v této oblasti byla aktualizovaná Matouschkova mapa z roku 1938, která se však díky novým poměrům do prodeje nikdy nedostala.

Do výčtu propagačních předmětů, které dotvářely osobitou image starého Horskéhospolku, je samozřejmě nutné zahrnut také odznaky se znakem DGV – půvabnou rostlinous jediným stonkem zakončeným horskými květy a divokou lesní jahůdkou. K atmosféřevšech horských chat a rozhleden v majetku DGV za předválečných časů patřily takéspolkové vlajky se znakem, třepotající se u každé chaty v jizerskohorském větru.

Smutný konec Horského spolkuHorský spolek byl od samého počátku budován jako německý měšťanský spolek, a topřesto, že v seznamech jeho členů je možné najít desítky členů s českými jmény (ale možná mluvících německy). DGV se dlouhá léta profiloval jako ochránce a propagátoroblastí v okolí Liberce, osídlených většinou německým obyvatelstvem, a k českým turis -tickým aktivitám se bohužel stavěl rezervovaně. Četná omezení nařízená úřady po vznikuČSR se ale dotkla i jeho aktivit: skončila podpora majitelů panství, nařízeny byly dvoj -jazyčné nápisy, ve třicátých letech byl dokonce zastaven i provoz kristiánovského dětského tábora v panském domě.

I na činnosti DGV se odrážely nacionalistické tenze v českém pohraničí – již na koncitřicátých let se v ročenkách začaly objevovat nekriticky laděné příspěvky některých členů,kteří se tak podíleli na protičeských kampaních. Po obsazení Sudet Německem se spolekjednoznačně přiklonil na stranu nacistů, ostatně jako všechny spolky, které tehdy nebylyzrušeny. Zpočátku se mu to vyplatilo: pozemky pod chatou na Ještědu, patřící v dobách 1. republiky Československým drahám, byly na přímluvu samotného Konrada Henleinadefinitivně převedeny na DGV a tzv. „ještědská otázka“, která rezonovala spolkem napříčcelými třicátými léty, byla rázem vyřešena. Spolek byl v té době úplně nakažen nacis -tickou ideologií, přehodnocena byla stará organizace a namísto předsedy měl budoucnustát v čele DGV již jenom Vůdce spolku.

Roku 1941 zemřel čestný předseda a pamětník starých časů Richard F. Richter, vyšlaposlední ročenka a spolek se rozplýval v Nacionálně-socialistickém říšském svazu protělocvik. Hory vzápětí upřely na některé členy svůj neúprosně krutý pohled na frontách 2. světové války, z nichž se mnozí nikdy nevrátili.

Bohatou činnost původního Horského spolku dnes připomínají jen staré ročenky,pohlednice, meteorologické budky a žulový rozcestník s písmeny DGV na staré Anniněcestě v libereckých Lidových sadech.

156

157

Soutěž stovkařů

V jubilejním roce 2000 obnovil po více jak půlstoleté přestávce stovkařské závody

Jizersko-ještědský horský spolek, který k nim vydal i závazné regule

(k dispozici v kanceláři JJHS nebo na http://horskyspolek.ecn.cz), průkazy a odznaky.

Do roku 2002 se do soutěže zapojilo několik desítek lidí, v průběhu roku 2001 dosáhl první „stovkař“ stého výstupu

a obdržel stovkařský odznak.

Pokud máte zájem zúčastnit se soutěže stovkařů, vyzvedněte si průkazku v kanceláři JJHS,

nebo si o ni napište na horskyspolek@volny.cz, případně na adresu kanceláře:

Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1.

158

Seznam členů JJHSk 28. 1. 2003

Titul Příjmení Jméno Obec36/02 ZO ČSOP Liberec

DiS. ANTL Jiří LiberecRNDr. BAREŠ Martin Liberec

Ing. BEŇADIKOVÁ Alena LiberecIng. BENEŠ Luděk, PhD. Praha

BERKA Václav Frýdlant v ČecháchMgr. BLAHŮŠKOVÁ Jana Liberec

BLECHOVÁ Eva LiberecBLIML Jiří Liberec

Ing. BODLÁK Petr PrahaBRANDEJSKÁ Marie Stráž nad NisouBRAUN Petr Liberec

Ing. BROŽEK Zdeněk LiberecBŘACH Tomáš LiberecČÁP Karel LiberecČÁP Radim LiberecČÁP Jakub LiberecČÁP Karel PrahaČÁPOVÁ Jindra LiberecČEŘOVSKÝ Viktor LiberecDAŇO Jan LiberecDEDECIUSOVÁ Jana LiberecDLABOLA Olda RaspenavaDOLEŽALOVÁ Kateřina LiberecDOLEŽALOVÁ Martina Liberec

PhDr. DOUBNEROVÁ Jitka LiberecDRAHOŇOVSKÝ Milan LiberecDVOŘÁK Rudolf LiberecEISENMANN Jan PrahaENDLER Herbert Jiřetín pod BukovouENGELMANN Isa Verona-Poiano

Ing. ERBE Heinrich HainewaldeFANTL Jan Liberec

Mgr. FANTLOVÁ Helena LiberecFELCMANOVÁ Zdena RaspenavaFELCMANOVÁ Jitka RaspenavaFIALA Milan Nová Ves nad NisouFOLCOVÁ Helena LiberecFORMAN Petr Jablonec nad NisouFOUQUÉ Petr Liberec

GABČO Jan LiberecGÁLIK František LiberecHAENSCH Christian Bernstadt-Dittersbach a. d. E.

Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad NisouIng. HAJÍČEK David Liberec

HERBACH Bernhard KleinhänchenHIKL Tomáš LiberecHLUŠTÍKOVÁ Ivana LiberecHORÁČEK Zdeněk LiberecHROMÁDKA Radek LiberecHUBKA Rudolf HejniceCHARVÁT Jaroslav LiberecCHOCHOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad NisouCHUDÁ Zuzana Liberec

Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. HoráchINDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. HoráchJAKOUBEK Martin SmržovkaJANDA Pavel LiberecJANDA Vojtěch LiberecJANDOVÁ Michaela LiberecJANDOVÁ Ladislava LiberecKAPLOVÁ Věra Nové Město pod SmrkemKIPOROVÁ Šárka Liberec

MUDr. KLIMOVIČ Tomáš LiberecKNĚBORT Milan Liberec

Ing. KNEITSCHEL Helmut SchnaitseeKOCUM Václav Jablonec nad Nisou

Ing. KOČÍ Aleš LiberecKOFR David LiberecKOLOUCH Josef Liberec

Ing. KORSELT Robert LiberecKOSÁK Stanislav LiberecKRAUSE Petr Jablonec nad NisouKREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v ČecháchKRUPAUER Jaroslav LiberecKŘÍSTEK Adam PrahaKURTIN Petr Jablonec nad NisouLINDA Stanislav Stráž nad NisouLINHARTOVÁ Jana Liberec

Mgr. LORENOVICZ Vítězslav LiberecIng. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad Nisou

159

JUDr. MAKOVEC Petr PrahaMAKOVEC Jan Praha

Ing. MATOUŠEK Miloš LiberecMAZELLOVÁ Martina Nová Ves nad Nisou

Ing. MOC Vladimír LiberecMODRÁ Eva LiberecMOIDL Zdeněk Liberec

Mgr. MORÁVKOVÁ Květa LiberecMOUCHA Ivan PrahaMRVA František Smržovka

Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela LiberecNÁDHERA Bohumil Liberec

RNDr. NEVRLÝ Miloslav LiberecNOVÁK Jiří LiberecNOVÁK F. Jiří LiberecNOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ

Kateřina PrahaMgr. OLYŠAR Petr LiberecIng. PALEČEK Tomáš Liberec

PAVLÍČKOVÁ Jana LiberecPAVLŮ Jiří LiberecPELC Jiří TanvaldPETR Radek PrahaPETR Vojta PrahaPETROVÁ Lenka PrahaPETROVÁ Kateřina PrahaPEUKER Pavel Jindřichovice p. SmrkemPEUKEROVÁ Alena Jindřichovice p. SmrkemPEUKEROVÁ Irena LiberecPIKOUS Jan LiberecPIKOUS Šimon Liberec

Ing. PIPAL Lubomír PrahaMUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec

Bc. PIVRNEC Martin LiberecPLACÁK Oskar PrahaPODHORA Jan HejnicePODOLSKÁ Jarmila LiberecPOLDA Petr LiberecPOŽÁRSKÝ Vlastimil LiberecPRAJZLEROVÁ Marcela LiberecPREISLER Jiří Liberec

Dr.med.PREUSSLER Almute FreudenstadtPRÍSLUPSKÝ Pavel Liberec

Ing. REJLEK Martin LiberecIng. RICHTER Vít Chrastava

ŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad OhříMgr. ŘEHÁČEK Marek Liberec

SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v ČecháchSAMAŠ Ján LiberecSAMAŠOVÁ Olga LiberecSENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz. HoráchSENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz. Horách

Ing. SCHNEIDER Pavel LiberecSILNÁ Lenka CvikovSIMM Otokar Jablonec nad Nisou

Ing. SIVEK Martin KlatovySLÁDEK Petr Liberec

Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u PrahyPhDr. SLUKA Tomáš PrahaMUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha

SOBOTKOVÁ Dana LiberecSTANGE Walter ZittauSTRÁNSKÝ Zdeněk Liberec

Mgr. STRNADOVÁ Martina LiberecSUCHL Jan Liberec

Ing. ŠÁMAL Tomáš Český DubIng. ŠIMEK Jiří Liberec

ŠKODA Jan LiberecŠKODA Richard LiberecŠKODOVÁ Milada LiberecŠLESINGER Vladislav LiberecŠMAUS Petr BedřichovŠTAJNEROVÁ Marie LiberecŠTANGLER Radek LiberecŠTEINFEST Milan LiberecTOBIŠKA Aleš RaspenavaTRŽICKÝ Martin PrahaTUREK Josef Jablonec nad NisouURBANOVÁ Petra LiberecVACÁTKOVÁ Alena LiberecVÁGNER Josef LiberecVALENT Radovan Nové Město pod SmrkemVALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod SmrkemVANĚK Karel LiberecVAŠEK Tomáš LiberecVAŠINA Leoš, st. LiberecVAŠINA Leoš, ml. LiberecVEČL Ladislav PrahaVERNER Jan Horní PolubnýVIMMER Ctibor Liberec

Mgr. VINKLÁT Pavel LiberecVLČKOVÁ Eva Jablonec nad Nisou

MUDr. VOLF Bohumil PrahaVOLKERT Helfried Hrádek nad Nisou

Ing. VONIČKA Pavel LiberecVYŠOHLÍD Ladislav LiberecWALDE Thomas EckartsbergWANKA Petr LiberecWANKA Klaus LiberecWANKOVÁ Marie LiberecWEBER Jorg GrossschönauZAJÍC Stanislav Semily

Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc.LiberecZELENKOVÁ Kateřina Liberec

160

Značení Přírodní rezervace Rybí loučky

161

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

ZPRÁVA O ČINNOSTI2002

JIZ

E

RSKO-JEŠTĚD

SKÝ

H

OR

SKÝ SPOL

EK

Jizersko-ještědský horský spolekJizersko-ještědský horský spolek, založený v roce 1996, je v současné době jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodu a historii. Zabývá se především ochranou přírody (značení rezervací, kosení biologickycenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor (výstavy Poezie jizerské žuly, Včera a dnes; Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv.Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace NPR Jizerskohorské bučiny a Přírodní parkJeštěd).

V roce 2002 měl JJHS cca 190 členů ve třech tematických sekcích. JJHS je občanskýmsdružením – otevřeným spolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kul-turní tradice a osvětovou a propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství.

V současné době Horský spolek pracuje v těchto sekcích:Sekce ochrany přírodyKulturní, propagační a vlastivědná sekcePozemkový spolek Severák

Sekce ochrany přírodySvoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práciv terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbe tu.Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezá váme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin, opravujeme

162

Kosení Upolínové louky na Jizerce

a udržujeme naučné stezky a jiná zařízení ochrany přírody, skalní vyhlídky apod. Kromětoho se zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnitroz hodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře pů so -bíme i ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKOJizerské hory a do konce roku 2002 i s referátem životního prostředí Okresního úřadu v Liberci. K nejvýznamnějším opatřením, která jsme realizovali v minulých letech, patří: � kosení horských luk v PR Bukovec a v PCHP Bílý Potok� značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny, NPR Rašeliniště Jizery, PR Černá jezírka,

Klikvová louka, Jedlový důl, Křížový vrch, PP Kamenný vrch, Terasy Ještědu aj.� výřez náletových dřevin v PR Malá Strana a Vápenný vrch� likvidace křídlatky a dalších invazních druhů rostlin v ochranném pásmu NPR

Jizerskohorské bučiny, v povodí Štolpichu a v PR Vápenný vrch� oprava a údržba zabezpečení zimovišť netopýrů u Nového Města pod Smrkem� spoluúčast na rekonstrukci naučné stezky Oldřichovské háje a skály� oprava skalních vyhlídek v Jizerských horách� vybudování naučné stezky Terasy Ještědu.

Kulturní, propagační a vlastivědná sekcePořádáme zejména výstavy fotografií a historických materiálů týkajících se Jizerských hor,které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků,posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodnímbohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví.

Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu histo-rického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze,seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovatvztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i naplňovat motto „turistikou za poznáním“. Současně se snažíme o obnovu drobnýchzapomenutých památek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání dopovědomí veřejnosti.

Pozemkový spolek SeverákPozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech – Severák byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku (JJHS). V červnu 2001získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akredito-ván ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR, které musísplňovat podmínky a dodržovat pravidla vydaná Radou Národního pozemkového spolku.Hlavním posláním pozemkového spolku Severák je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděnanejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem(dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně.

163

Pozemkový spolek Severák prováděl v roce 2002 managementové práce na pronajatémpozemku na Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin. Od října2002 získal PS Severák do pronájmu na dobu neurčitou pozemky v Bílém Potoce č. 235/2, 225 a 194/2 – tedy mokřadní louku, o kterou se JJHS stará již několik let. Totoúzemí (cca 0,9 ha) bylo Správou CHKO Jizerské hory vyhlášeno přechodně chráněnouplochou.

Tradice Jizersko-ještědského horskéhospolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky AdolfaHoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV).Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s 8 000 členy ve 25 sekcích. Již brzy pozaložení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrnícia významné osobnosti politického i kulturního života.

Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty.Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu,dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963).

Členská základna a struktura občanského sdruženíPočet členů a jeho změnyV roce 2002 bylo přijato 43 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl tak k 31. 12. 2002 celkem 194 členů.

Výbor Horského spolkuČinnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce2002 pracoval výbor JJHS v následujícím složení:

Do 6. 4. 2002:Leoš Vašina (předseda)Karel ČápPhDr. Jitka DoubnerováJaroslav Krupauer (hospodář)Mgr. Marek ŘeháčekJan ŠkodaCtibor Vimmer

164

165

Od 6. 4. 2002:Mgr. Marek Řeháček (předseda)Leoš Vašina (místopředseda)Marie Štajnerová (místopředseda)Marcela Prajzlerová (hospodářka)Karel ČápPhDr. Jitka DoubnerováIng. Aleš KočíOtokar SimmJan Škoda

Revizní komise

Do 6. 4. 2002:Rudolf HubkaMUDr. Marta PivrncováIng. Martin Rejlek

Od 6. 4. 2002:Ing. Martin RejlekMilada ŠkodováIng. Pavel Vonička

KancelářMarcela PrajzlerováIng. Pavel Schneider (od 1. 9. 2002)

Činnost Jizersko-ještědského horskéhospolku v roce 2002

Realizace projektů v ochraně přírody a krajiny

Realizovaná managementová opatření v roce 2002Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2002 jsme prováděli řadu managementovýchprací zadaných Správou CHKO Jizerské hory nebo Okresním úřadem v Liberci, zejména v maloplošných chráněných územích na území CHKO Jizerské hory, ale i mimo ně: � obnova značení hranic NPR Rašeliniště Jizery, PR Rybí loučky, PP Vlčí louka,

PR Klečové louky, PR Na Čihadle, PP Fojtecký mokřad, PP Jindřichovský mokřad, PR Křížový vrch, PP Hadí kopec

� kompletní obnova pruhového značení na stromech, obnova a instalace nových tabulíse státním znakem na přístupových cestách

166

� zajištění zimovišť netopýrů u Nového Města pod Smrkem – údržba a oprava mřížízajišťujících vchody do starých důlních štol z důvodu ochrany zimovišť ohroženýchdruhů netopýrů; úprava vchodu do štoly Nadílka štěstí – odstranění valu a umístěnížlabovek pro odtok vody ze štoly; údržba mříží u vchodů do štol Beránek Boží, Bohatáútěcha, Nebeské vojsko, Rapold, Děti Izraele a František

� údržba tůní pro obojživelníky v PR Bukovec – ruční vyčištění tůní od nánosu listí, větvía zeminy

� kosení Upolínové louky a „pralouky“ v Přírodní rezervaci Bukovec – pravidelnýmanagement lučních ekosystémů s výskytem vzácných a ohrožených rostlin (upolínvyšší, kropenáč vytrvalý); ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání suššíchploch mechanizací; úklid posečené hmoty a odvoz části biomasy mimo území rezer -vace; údržba odvodňovacích stružek

� kosení louky a mokřadu v Přechodně chráněné ploše Bílý Potok – ruční kosení a odklizení posečené hmoty z vlhkých luk a mokřadu na PCHP – lokality zvláštěchráněných druhů rostlin, vachty trojlisté a prstnatce májového

� likvidace celíku kanadského a komonice bílé v Přírodní rezervaci Vápenný vrch –asanace invazních druhů rostlin na území přírodní rezervace; vytrhávání rostlin v květu, postřik herbicidem Roundup.

Likvidace křídlatky – invazního druhu rostlinyV rámci grantu poskytnutého našemu občanskému sdružení Ministerstvem životníhoprostředí a Libereckým krajem bylo pokračováno v likvidaci křídlatky na území ochran -ného pásma Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a v navazujícím území v severní části CHKO Jizerské hory a v povodí řeky Smědé. Byl proveden opakovaný postřikkřídlatky v OP NPR a na březích řeky Smědé a jejích levostranných přítoků v k. ú. Hejnicea Raspenava a posekání odumřelých porostů.

Dále byla provedena obdobným způsobem likvidace porostu křídlatky v areálu firmyInterlana v Liberci.

Správní řízení, kterých se JJHS zúčastnil v roce 2002:Motocyklová šestidenní ISDE 2002 – JJHS, spolu s dalšími neziskovými organizacemi,nesouhlasil s umístěním tratí tohoto závodu v hodnotných lokalitách na Liberecku a Jablonecku. Ačkoliv se konání závodu v naší oblasti nepodařilo úplně zabránit, byloalespoň dosaženo odklonění trati z území CHKO Jizerské hory a dalších přírodovědecky a krajinářsky hodnotných lokalit. Závodníci a tzv. „černí jezdci“ ovšem na některýchmístech za sebou zanechali výrazné škody, ze kterých se bude krajina ještě dlouhovzpamatovávat.Vysílač Rádia Černá Hora u konečné lanovky na Černém vrchu – Vzhledem k tomu, žeJJHS se snaží chránit krajinný ráz Ještědského hřbetu, vstoupil do správního řízení o zámě-ru Rádia Černá Hora vybudovat vysílač u konečné lanovky na Černém vrchu. Dle našehonázoru by se vždy měla dávat absolutní přednost tomu, aby byla takováto zařízenímontována na již stávající objekty a nezahlcovat krajinu novými a novými stožáry. Orgánystátní správy však s touto stavbou vydaly souhlas, protože stožár o výšce pouhých dvanáctimetrů údajně nemůže výraznějším způsobem poškodit krajinný ráz.

Okrašlovací činnost v roce 2002Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horáchV roce 2002 zrekonstruoval JJHS s podporou Libereckého kraje, Správy CHKO Jizerské hory,Nadace a společnosti Preciosa čtyři vyhlídková místa: Krásná Maří, Paličník, Kočičí kamenya Hajní kostel. Dle potřeby bylo opraveno, natřeno či kompletně vyměněno zá bradlí a pří-padně provedeny další úpravy zabezpečení těchto vyhlídek.

V průběhu roku 2002 vytvořil JJHS seznam skalních vyhlídek a vyhlídkových míst v Jizer ských horách. Seznam je vystaven na internetové adresehttp://horskyspolek.ecn.cz/vyhlidky. Tento projekt podpořila Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Hlavním cílem projektu bylo zmapování a popsání skalníchvyhlídek v Jizerských horách a vytvoření seznamu, který bysloužil jako základ při pra vovanépublikace, která by měla vyjít v roce 2003.

Oprava kříže na vrcholu JeštěduČlenové JJHS natřeli pamětní křížna vrcholu Ještědu, který již byl vevelmi zanedbaném stavu. Stávajícíkříž je již sedmým nástupcempůvodního kříže z roku 1737. Bylvztyčen v roce 1990 členy dnes jižzaniklého Klubu přátel Ještědu a lanové dráhy a v současné doběse již o kříž nikdo nestará. JJHS jeochoten převzít nad ním patronáta provádět jeho pravidelnou údrž-bu. Je třeba stabilizovat upevněníkříže, který je vystaven tvrdýmklimatickým podmínkám, a pro-vést úpravu jeho okolí, které je v současné době v nepříliš dobrémstavu.

Meteorologická budka v Lidových sadechJJHS se rozhodl obnovit meteorologickou budku v Lidových sadech naproti zastávcetramvaje. Bylo již získáno svolení Statutárního města Liberec, na jehož pozemku se budkanachází. ČHMÚ Ústí n/L přislíbil zapůjčení barografu a vlhkoměru, které budou ještědoplněny teploměrem, aby budka mohla opět sloužit svému původnímu účelu. Zbylénevyužité vitríny na této budce budou použity k propagaci Jizersko-ještědského horskéhospolku.

167

Údržba zábradlí na Paličníku

Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejností Naučná stezka Terasy JeštěduV roce 2002 byly provedeny některé dokončovací a opravné práce na první naučné stezceJeštědského hřbetu, zbudované Jizersko-ještědským horským spolkem v roce 2001. Bylonutné provést kompletní osazení dvou cedulí a dále instalaci ochranných krytů z plexisklana všechny informační tabule a jejich zalištování.

Naučná stezka Ještědské vápenceV průběhu roku 2002 probíhala příprava druhé ještědské naučné stezky, nazvané Je štěd -ské vápence. Byly vytvořeny texty na informační tabule a tři z nich již byly vytištěny. Bylyrovněž vyrobeny dřevěné podkladové tabule. Trasa této naučné stezky povede od želez -niční zastávky v Pilínkově údolím Plátenického potoka k Panskému lomu a dále na Pláně.Odtud stezka pokračuje přes Vápenici a Velkou Basu do Padouchova a dále přes Skalákovnudo Rozstání, kde u autobusové zastávky končí. Instalace a otevření stezky se plánuje na rok 2003.

2. vydání publikace Jizerskohorské bučinyJizersko-ještědský horský spolek vydal dotisk populárně naučné publikace Národnípřírodní rezervace Jizerskohorské bučiny (2. vydání). Brožura podává na 64 stranáchinformace o přírodních hodnotách tohoto chráněného území, které patří spolu s ochran-ným pásmem k největším v České republice. Zahrnuje strmé severní svahy Jizerských horporostlé rozsáhlými bučinami s řadou skalních vyhlídek, s horskými bystřinami s vodo -pády. Knížka, jejíž první vydání z roku 2000 bylo rozebráno, je vybavena řadou barevnýchfotografií, mapkou severní části Jizerských hor a ilustracemi typických přírodních inte -riérů. Autorský kolektiv je složen z místních odborníků a znalců Jizerských hor. Kroměpřírodních hodnot nejsou v publikaci opomenuty ani historické a kulturní zajímavosti naúzemí Jizerskohorských bučin a v jejich nejbližším okolí. Knížka vyšla v nákladu 3 000 ks.

Internetové stránkyJizersko-ještědský horský spolek má od léta 2002 nové kvalitní oficiální internetové stránkyna adrese http://horskyspolek.ecn.cz. Měly by sloužit nejen jako propagace spolkunavenek, ale také členům spolku jako rychlý a efektivní zdroj aktuálních informací týkají-cích se JJHS. Kromě základních informací o spolku a jeho činnosti, kalendáře společnýchakcí a nabídky publikací je zde také možno nalézt seznam knih ve spolkové knihovně, stáhnout si přihlášku nebo spořič obrazovky s motivy Horského spolku. Od prosince 2002je tu také vystaven seznam skalních vyhlídek v Jizerských horách.

Odborné a poznávací exkurze pro členyV roce 2002 se uskutečnilo několik jednodenních výletů a tematických exkurzí s přírodo-vědným i historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu:

23. 3. – první jarní výšlap po Ještědském hřbetu8. 6. – geologicko-mineralogická exkurze na Jizerku pod vedením RNDr. Ivo

Honsy

168

169

14. 9. – exkurze do štol u Nového Města p. Smrkem, znovu pod vedením RNDr. IvoHonsy

7. 12. – výlet do Kryštofova Údolí, dále přes Karlovské bučiny a Ostašov na Letku.Vícedenní exkurze členů Horského spolku byly směrovány do následujících oblastí:

24. – 26. 5. – Chráněná krajinná oblast Lužické hory, ubytování v Horní Světlé3. – 7. 7. – Česká Kanada, ubytování ve Slavonicích26. – 28. 10.– Chráněná krajinná oblast Broumovsko, ubytování na Správě CHKO

v Polici nad Metují.

Další uskutečněné akce

Tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolkuV sobotu dne 16. 2. 2002 se uskutečnil třetí tradiční ples Jizersko-ještědského horskéhospolku, opět v sále restaurace U Cimpla ve Ferdinandově u Hejnic. Vedle našich členů seplesu zúčastnili i přátelé a příznivci Horského spolku, zejména z řad členů partnerskýchobčanských sdružení.

Kristiánovská pouť7. 9. 2002 se Jizersko-ještědský horský spolek opět zúčastnil tradiční Mariánské pouti v osadě Kristiánov v Jizerských horách. Byl zde umístěn stánek s občerstvením,publikacemi, pohlednicemi a propagačními materiály.

Značení Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery

170

výkaz o majetku a závazcích za rok 2002

MAJETEKhodnota DKN 147 375pohledávky 27 500stav pokladní hotovosti 823stav běžného účtu 187 049součet majetku 362 747

ZÁVAZKYsoučet závazků 15 163rozdíl (vlastní jmění) 347 584

hospodářský výsledekpříjmy celkem 819 528výdaje celkem 840 119rozdíl příjmů a výdajů -20 591hospodář. výsledek (základ daně)

rozpis příjmů a výdajů

PŘÍJMY CELKEM z toho:z hospodářské činnosti 175 210z reklam 48 000z prodeje propag. materiálu 95 664refundace mezd 89 512členské příspěvky 19 600dotace a dary 329 196úrok z běžného účtu 1 166ostatní příjmy 61 180příjmy celkem 819 528

VÝDAJE CELKEM z toho:materiálové:kancelářské potřeby 8 503literatura 816pohonné hmoty 28 835nářadí 12 681ostatní materiál 130 175občerstvení 34 009nemateriálové výdaje:nájem a služby 20 961propagace, tisk 163 993telefon. poplatky 26 483poštovné 7 734cestovní náhrady 10 333provozní režie 34 559doprava 7 966ostatní výdaje 94 023mzdové náklady:mzdy 101 430odvody 49 978zálohy na daň z příjmu fyzických osob 10 560ostatní osobní náklady 82 516srážková daň 14 564výdaje celkem 840 119

Zpráva o hospodaření za rok 2002

171

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

PŘIHLÁŠKAza člena Jizersko-ještědského

horského spolku

Jméno, příjmení, titul:

Rodné číslo: / Adresa včetně PSČ:

Kontaktní telefonDomů:

Zaměstnání (škola):Mobil:

Zaměstnání: E-mail:

Zkušenosti v následujících oblastech:

Přijat(a) za člena dne:

V: dne: Evidenční číslo:

Podpis: Podpis předsedy:(U neplnoletých osob nutno připojit podpiszákonného zástupce)

Přihlašuji se za člena JJHS.Souhlasím s evidováním a úschovou svých shora uve-dených osobních údajů a jejich využitím ke komunika-ci mezi výborem spolku a moji osobou. Třetím osobámbudou mé osobní údaje poskytovány pouze v rozsahustanoveném právními předpisy České republiky.

Vyplňuje výbor spolku

#

172

Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2002 děkujeme dále uvedenýmorganizacím a jednotlivcům:Baumax ČR, a. s. � Elitronic, s. r. o. � Envigea, s. r. o. � Chemicor, s. r. o. � Interlana, s. r. o. � Ještěd, s. r. o. � Kalendář Liberecka, s. r. o. � Kooperativa, pojišťovna, a. s. � Knihy 555 � Liberecký kraj � Likto, s. r. o. � Ministerstvo životního prostředí ČR � Nadace Preciosa � Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor � Okresní úřadLiberec � Pivovar Hols Vratislavice � Pivovar Svijany, s. r. o. � Severočeská energetika, a. s.� Severochema Liberec � SIAL architekti a inženýři, s. r. o. � Společnost pro Jizerské hory,o. p. s. � Správa CHKO Jizerské hory � Statutární město Liberec � Šimon Pikous –fotografický ateliér � Tarmac Severokámen, a. s. � ÚVR ČSOP.

KontaktyJizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení

IČO: 65 10 03 52Sídlo: U Sila 1205, 463 11 Liberec 30

kontaktní adresa – kancelář: Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1tel.: 485 109 717

e-mail: horskyspolek@volny.czweb: http://horskyspolek.ecn.cz

Bankovní spojení: GE Capital Bank, pobočka Liberecč. ú.: 89904574/0600

Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo složením na účet spolku č. 89904-574/0600 u GE Capital Bank Liberec

(jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny pondělí a středa 8-17 hod).

Minimální roční příspěvek činí 100 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky.

JIZ

E

RSKO-JEŠTĚD

SKÝ

H

OR

SKÝ SPOL

EK

173

Seznam vyobrazení

FotografieBERKA Václav, Cvrček 60/2, 61BĚLKA Tomáš 69/2DOSTÁL Libor 67, 68, 69/3, 102ENDLER Herbert 111, 116, 117, 119HULÁK Jiří, Vlk 63NOVÁK Jiří, Frýgo 46, 47, 56/2, 58, 59/2PAVLŮ Vilém 70/2, 81PIKOUS Jan ml. obálka, 66, 71/1, 82, 122, 125, 127, 128, 129, 131, 133, 138, 139,

141, 142, 143, 144/1, 147, 157, 160, 162, 165, 167, 169PIKOUS Šimon 65/1, 72, 75, 77, 140, 144/2POLDA Petr 4, 48, 50, 57, 59/1, 59/3, 60/1, 62, 65/2, 137ŠTANGLER Radek, Crab 53, 56/1VIŠŇÁK Richard 71/2VONIČKA Pavel 69/1, 83VRŠOVSKÝ Vladimír 105Archiv Správy CHKOJizerské hory 70/1, 91, 92

Kresby a plánkyGRYGAR Oldřich 47, 54, 55, 56, 57, 58, 61HÍSEK Květoslav 79, 85, 86, 87, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 145MOŠANSKÝ Aristid 106, 108POLDA Petr 2, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 15, 16, 17, 19, 21, 23, 25, 30, 40, 41, 43,

45, 50, 93, 103, 109

174

ObsahCestou na vrchol – Slovo předsedy spolku M. Řeháček 5Ještědské hory kontra Ještědský hřbet M. Řeháček 7Pískovcové hory – O lezení po skalách M. Řeháček 9

Fellerovka 12O skalních pánech 16O horalské ušlechtilosti 20

Velká Jizera – Tajemství zaniklé osady... O. Simm 25Nepravá komise 35Jak jsme pašovali dědečka 40

Po půl století na Zvonu O. Simm 41Pevnůstky v horách – Opevnění Jizerských hor... J. F. Novák 45

Na úvod 46Výstavba opevnění 46Výcvik pevnostních posádek 49Lehké opevnění v Jizerských horách 51Lehké objekty všeobecně 53Jednotlivé typy lehkého opevnění 53Výzbroj a ochrana lehkých objektů 58Větrání objektů 59Atypické objekty 60Není nezničitelných pevností 62Pár slov závěrem 62

O chráněných územích – Přírodní rezervace... J. Hušek 73Prales Jizera 74Černá hora 76Ptačí kupy 77

Nová chráněná území – Jindřichovský a Fojtecký... L. Pavlů 79Jindřichovský mokřad 80Fojtecký mokřad 80

Mokřady – Co jsou a proč je vlastně chráníme L. Pavlů 83Galerie rostlin – O vzácných druzích... L. Pavlů 85

Kropenáč vytrvalý 86Prha arnika 86Kyhanka sivolistá 87Vratička měsíční 88

Nezvaní přivandrovalci – O invazních druzích... L. Pavlů 89Ptačí obyvatelé hor – O vzácných ohrožených... P. Vonička 93

Tetřívek obecný 94

175

Sýc rousný 96Krkavec velký 97Jeřáb popelavý 98Sokol stěhovavý 100

Les, nebo zvěř? – Polemika nad vztahem spárkaté... P. Vonička 103Jaký osud ne ně čeká? – O vymizení a návratu... P. Vonička 107Drobné památky Jizerských hor H. Endler 109

Záhadný, nikým nespatřený: Tabulový kámen... 112Emauzský obrázek 114Kropp-Seffův pomníček 115Křížek u Hojerova domu 117Wildnerův pomníček 118Obrázková jedle či Jedle u obrázku... 120

Příznivé vyhlídky pro vyhlídky v Jizerských horách P. D. Vinklát 123Pohádky J. Eichlerová 127

Pohádka pro Terezku 127Pohádka pro Janičku 129Pohádka pro Markétku 130Pohádka pro Vojtíška 132

Publikace vydané JJHS 134Dřevorubec v Jizerských horách J. Duda 136Pozemkový spolek – JJHS pečuje o cenné lokality P. Schneider 145O Horském spolku – Do budoucna s tradicí M. Řeháček 149

Tradice Horského spolku 150Jeden z předních v monarchii 152Nejdůležitější byl Ještěd 153S jahůdkou a hořcem ve znaku 155Smutný konec Horského spolku 156

Soutěž stovkařů 157Seznam členů JJHS 158Zpráva o činnosti 2002 161

Jizersko-ještědský horský spolek 162Sekce ochrany přírody 162Kulturní, propagační a vlastivědná sekce 163Pozemkový spolek Severák 163Tradice Jizersko-ještědského horského spolku 164Členská základna a struktura občanského sdružení 164Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2002 165Zpráva o hospodaření za rok 2002 170Přihlášká nového člena JJHS 171Kontakty 172

Seznam vyobrazení 173

176

Ročenka Jizersko-ještědského horskéhospolku vznikla s finanční podporou:

Jablotron, s. r. o.

Ing. Pavel Vonička – biologické průzkumy a posudky

177

Lanová dráha Lysá hora

Lanová dráha Medvědín

Horský hotel Ještěd

178

179

180

Vilová 333/2, 461 71 Liberec

tel.: 485 341 911e-mail: liberec@severochema.cz

http://www.severochema.cz

Tradiční výrobce´ technických kapalin a ředidel´čisticích prostředků SELI´dezinfekčních prostředků ASANOX´přírodních tekutých škrobů a aviváží´kosmetiky se solí z Mrtvého moře

DEAD SEA´psích šamponů

Prodejny Severochemy v Liberci:Průzkumová prodejna, Jablonecká ul. 16Obchodní Centrum Babylon, Nitranská 1

Kapka (u soudu), Valdštejnská 381

181

Likto, s. r. o.U Kolory 302

463 12 Liberec 25Tel./fax: 485 292 503

likto@likto.czwww.likto.cz

Průmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov)Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie)

Obsluha vodního hospodářstvíOdpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů)

Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení)Termické odlakování (pomocí tepelné regenerace)

Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOORZámečnictví (kalibrace, drobná výroba)Pronájem a obsluha skladových prostor

RIA REALITY a. s.člen ARK ČR

nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí

prodej a pronájem nemovitostí za tržní cenyporadenské služby v oblasti převodu nemovitostí

odborné posouzení technického stavu nemovitostíodkoupení nemovitostí za tržní ceny

zajištění znaleckých posudkůinženýrskou činnostsprávu nemovitostí

kanceláře:Železná 248/10, 460 01 Liberec

tel./fax: 485 113 325, 485 113 256Podhorská 7, 466 01 Jablonec nad Nisou

tel./fax: 483 310 861, 483 312 394

webové stránky: www.ria.cze-mail: ria@ria.cz

182

183

Konzultace a služby pro životní prostředí,

EMS a geologii

třída 1. máje č. 52460 01 Liberec

tel./fax: 485 104 123mobil: 603 267 842, 604 809 203

e-mail: mbox@envigea.com

Hlavní zaměření firmy:

Poradenská a konzultační činnost v oblastech dotýkajících se životního prostředí.

Odborná pomoc při přípravě projektů k podpoře z fondů PHARE a jiných zdrojů Evropské unie.

Příprava a zavádění systémy ekologicky orientovaného řízení podniku(EMS/EMAS) na základě norem Evropské unie (ISO 14001 aj.)

v souladu s platnou legislativou ČR, její výklad a aplikace v konkrétních situacích firem.

Hodnocení průmyslových rizik, analýzy situace,

zpracování bezpečnostních programů prevence závažné havárie a bezpečnostních zpráv.

Zajišťování činnosti firem autorizovanými osobami při nakládání s nebezpečnými látkami

a přípravky dle zákona č. 157/1998 Sb.

184

185

FotografFotograf

Milan DrahoňovskýMilan DrahoňovskýMasarykova 518/4a, 460 01 LIBEREC 1Mobil: 602 245 091 e-mail: milan@photo-bank.czTel.: 482 712 978 www.photo-bank.czFax: 482 713 474

— reklamní a technická fotografie— moderní fotografický ateliér— fotografie přírody na výzdobu interiérů— diapozitivy na přípravu tisku— digitální fotografie— fotobanka 10 000 diapozitivů (CD na vyžádání)— portréty— akty— fotografie skla— reprodukce obrazů— fotografické práce v interiérech

výroba pohlednic, kalendářů, novoročenek, propagačních materiálů, navštívenek…

186

Šetříme přírodu montáží netradičních zdrojů energií (tepelná čerpadla, sluneční kolektory aj.),

snižujeme spotřebu tepelné energie regulací otopných soustav.

SEKOM HS, spol. s r. o.

Žitavská 135/52460 11 Liberec 1

Tel./fax: 485 104 125Mobil: 602 442 050

e-mail: sekom.lbc@worldonline.cz

Božena HégerováZdeněk Severa

možnosti realizace zahrad

kompexní lesnické činnosti:

� těžba, přibližování a odvoz dříví � pěstební práce: zalesňování, prořezávky, probírky, ochrana lesních kultur proti buření, � ochrana lesních kultur proti okusu zvěří,

úklid klestu � stavba oplocenek � dodávky surového dříví pro pily a papírny � výkup dřevní hmoty � výkup lesů s pozemky

� mimořádná kácení pomocí plošiny nebo horolezecké techniky � návrh a realizace zahrad, parků – úpravy – údržby

� poskytování služeb v myslivosti a stavba krmelců � prodej mulčovací kůry � likvidace invazních druhů rostlin – křídlatka japonská, třapatka netýkavka

kontakt: Petr Wanka adresa: Skalní 495/5, 460 01 Liberec 5

tel. domů: 486 111 902mobil: 603 314 214

E-mail: wanka@centrum.cz

187

Karel Stein, Albrecht Kittler, Cornelius Zippe

Album starých pohlednic – ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO

Vázaná celobarevná publikace, formát 230 × 210 mm, 156 stran, cena 495 Kč. Nakladatelství GRAPHIS, Liberec.

V prodeji bude kniha od května 2003 ve všech knihkupectvích.Objednat si ji však můžete již dnes na adrese nakladatelství GRAPHIS

a získáte slevu 10 % (tj. cena 445 Kč), balné a poštovné Vám nebude účtováno.

GRAPHIS • Sokolovské nám. 1 • 460 01 Liberec 1 Tel./fax: 485 108 306 • e-mail: info@graphis.cz • www.graphis.cz

Další kniha populární edice mapuje České Švýcarsko, turisticky oblíbenoua přírodovědně neobyčejně bohatou oblast severních Čech. Tento malebnýkout byl vždy v zájmu vydavatelů pohlednic a tak díky historickým pohled-nicím vstoupíme do zašlých časů, do soutěsek s vodopády a říčkami, nahlavní vrcholy s rozhlednami a turistickými chatami. V souboru více než300 nejzajímavějších pohlednic, vybraných z deseti soukromých sbírek,nechybí sousední oblasti jako je Saské Švýcarsko, město Děčín a okolí.

Texty jsou v celém rozsahu přeloženy do němčiny.

188

– výroba a prodej všech druhů skleněných technických kuliček

– technické poradenstvípro sklářský průmysl

– výzkum a vývoj sklovin

Kontakt na firmuEcoGlas Ginzel, s. r. o.

adresa: 1. máje 74, 466 04 Jablonec nad Nisou 4

tel./fax: 483 705 760 486 705 794

e-mail: glassballs@ecoglas-ginzel.cz

EcoGlas

GINZEL

189

Kdyžpro pivo, tak pro

Konráda!

190

Turistický oddíl KLETRpro děti od druhých tříd

Nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v oddílové klubovně,

výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných a drsných krajů, na letním třítýdenním táboře

pod stany, na zimním přechodu některých českých hor i na náročných zahraničních expedicích.

Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech606 275 504608 970 360

Sazba knih a časopisůčernobílé ilustrace k vlastivědným tématům

608 970 360482 725 580

ferdys. polda@tiscali.cz

PETR POLDA – NAKLADATEL

191

Tato ročenka byla vytištěna s laskavým přispěním a pod odborným vedením pana Jiřího Bílka,

majitele tiskárny GEOPRINT.

www.geoprint.cz

GEOPRINTpohodová tiskárna pro pohodové zákazníky

192

Redakce: Pavel Schneider, Petr PoldaJazyková úprava: Martina Strnadová

Grafická úprava a sazba: Nakladatelství Petr Polda, LiberecLitografie: GRAPHIS DTP studio, s. r. o., Liberec

Tisk: tiskárna Geoprint, Liberec

Vydal Jizersko-ještědký horský spolek v Liberci v březnu 2003

Náklad 1 000 výtisků

ISBN 80-903252-0-3ISSN 1214-1585