N A P Ř Í Č

• 1 •

Rok se s Rokem sešel

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

Milí čtenáři, právě se chystáte pročíst si poslední číslo tohoto roku, roku 2011. Naše začátky byly a jsou nelehké a vaše odezvy a komentáře nám ke zdokonalení velmi pomohly, děkujeme vám. I my se chystáme na vánoční odpočinek, na rozbalování dárků a na zimní sportování, proto vám vřele doporučujeme onen odpočinek, který by měl být strávený s rodinou a svými blízkými, lidskými i zvířecími. Naše redakce vám také přeje mnoho zdraví do dalšího roku, čeká nás jak jinak, než perný rok a my se budeme snažit vás o něm adekvátně informovat. Přejeme vám jednoduše pohodu, nejen po vánoční časy, však po celý rok. Děkujeme vám ještě jednou za vaši přízeň a doufáme, že s námi zůstanete i nadále.Za tým Napříč, Michal Trkal

BRNó, BRNó, zážitků plNóNaše redakce Napříč se cítila být již dlouhou dobu nedoceněná, a tak se rozhodla přihlásit náš originální, ryze subjektivní, velice výstřední a úplně nekompromisní plátek ašského gymnázia do ce­lorepublikové soutěže o nejlepší školní noviny. Ve skutečnosti to proběhlo tak, že si pan učitel Staněk všiml kdesi visícího plakátu, upozorňujícího na soutěž s názvem „Školní časopis roku 2011“, řekl o něm našemu šéfredaktorovi a ten nás seznámil s nápadem přihlásit se do probíhajícího pátého ročníku této soutěže. I nelenili jsme a po­slali jsme do soutěže všechna již vydaná čísla našeho, jak už jsem zmiňovala, nevšedního výplodu našich, společností unavených, hlav. Přidali jsme k tomu ilustrující foto redakce a pár vysvětlení, co že vlastně po tom našem světě chceme. Čekali jsme a čekali, až jsme se dočkali odezvy v podobě pozvánky na velkolepé vyhlášení celé soutěže, které proběhlo až v dalekém Brně, kam jsme všichni, kromě pana učitele, jeli poprvé, na Střední škole polytechnické. A tak jsme se vydali na dobrodužný výlet napříč republikouJá, Miška, Trki a pan učitel Staněk, to byl náš silný tým s ambicemi dojet v pořádku do Brna i zpátky. Nasedli jsme ve čtvrt na sedm večer v Chebu do vlaku a už jsme si to pelášili pěkně po kolejích směrem Praha. Cestu jsme si zpříjemnili hraním cestovního (jak jinak) Scrabble a dětského kvarteta, které se zpočátku zdálo být složitější, než by být mělo. Naštěstí, vše dobře dopadlo a růžové myšičky si našly k sobě cestu, sejně jako fialoví krtečci. A i králíčci s ježečkama to zvládli…Do Prahy jsme dorazili po jedenácté hodině, abychom zjistili, že nejspíše sedíme ve špatném vlaku. I vyběhli jsme do středu nově přestavěného (mimochodem velice vkusně a přehledně) pražského Hlavního nádraží zjistit, kde se stala chyba a jak ji napra­vit. Náš vlak směr Budapešť vyjížděl až za hodinu, a tak vyvstala otázka: co teď s hodinou volného času? I hodina může být dostatek na rychlo rychlou prohlídku vánoční Prahy a tudíž jsme vyběhli na „Václavák“, pokochat se trochou kýče. K našemu překvapení jsme stihli i „Staromák“ a pár turistických foteček u vánočního stromku, a pak už jsme nasedali do našeho vlaku a nezbývalo, než nařídit budíky na třetí hodinu ranní, abychom neskončili až v Budapešti.

Díky šéfovo vynalézavosti jsme si položili vlakové, jinak nepoho­dlné, sedačky, a spokojeně usnuli za rachotu kolejí.

Prohlížíme si se zájmem ostatní noviny středoškoláků. Konference v Brně. Foto: Francis

Tři hodiny ráno, stojíme před brněnským nádražím, nikde ani živáčka, jen se občas tu a tam přeženou skupinky opilé mládeže. Počasí „nic moc“, mrholí, zima nám leze až pod bundy. Stále turisticky naladěni jsme si dali brzkou ranní procházku centrem Brna a nakonec jsme se uchýlili v čekárně na nádraží, kde nám ale společnost nepadla zrov­na do oka (nejsem zcela přesvědčena, že tam ti lidé čekali opravdu na vlak, spíše jakoby tam bydleli…), a tak jsme se opět vydali v pět hodin ráno cestovat šalinami do non­stopu, kde jsme se chtěli ohřát. Ohřáli jsme se. Dali jsme si kávu, zahráli jsme si billiard, po­bavili jsme se čerstvě ostužkovanými maturanty, dooslavujícími svůj životní úspěch a v sedm již byli pekárny otevřené, nebyl tedy důvod nedat si dobrou, čerstvou snídani. Posnídali jsme v šalině na cestě do místa konání vyhlášení soutěže, která však jela opačným směrem, takže jsme si museli počkat na druhou, která nás už úspěšně a včas dovezla až ke střední škole. Trochu jsme ještě bloudili, ale přece jen, jsme gympláci, ti by se něměli jen tak ztratit. Do školy právě přijíždělo i ostatních pětačtyřicet nejúspěšnějších redakcí, a my jsme měli možnost shlédnout a ohodnotit na nástěnkách vystavená čísla ostatních školních novin a časopisů, stejně úspěšných v soutěži, jako jsme byli my. V deset hodin zahájil MgA. Petr Kantor, patron soutěže, celý nabitý den a následovaly wokrshopy nejrůznějších druhů, týkající se tvorby novin. Tyto dílny nám poskytly každému nový náhled na věc, pár nápadů na vylepšení, pár připomínek, jak naši práci dělat a jak ji určitě nedělat. K obědu jsme velkoryse přijali, prý již vyhlášené, chutné bagety a šli jsme si do sálu znova sednout a vyslechnout ortel. Ne, jméno našeho plátku nezaznělo ani jednou při vyhlašování zhruba třiceti ocenění, ale nám to snad ani nevadilo,

• 2 •

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

byli jsme rádi, že žijeme a jsme zdrávi a nemohli jsme se dočkat, až budeme zase konečně sedět ve vlaku směr západ, natož až budeme opět ležet v našich postýlkách. Akce skončila, sbalili jsme saky paky a dali jsme si dvou hodinový rozchod. S Miškou a Michalem jsme se šli podívat do nákupního centra Vaňkovka, kde měli již připravené podium akorát pro Santu, což jsme shledali nechutným a nevkusným vzhledem k tomu, že drahý Santa se neváže k žádné české vánoční tradici. S odporem jsme raději vyrazili pochytat vánoční atmosféru na náměstí „Svobodák“ a „Zelňák“, kde jsme ochutnali teplou me­dovinu a teplý, v Brně prý tradiční, Turbomošt (kdo ví, co by v něm člověk našel..). Již nastal čas vyrazit na zpáteční cestu, s Brnem jsme se rozloučili a nasedli do vlaku, přeplněného turisty z Vídně a stu­denty, vracejícími se do Prahy. V Praze jsme byli už moc unavení na to, abychom zkoušeli zlomit náš vlastní časový rekord v rychlo­prohlídce Prahy, a tak jsme jen obdivovali vánoční ozdoby, které prodávají na nádraží (např. dva postříbřené a pozlacené listy kapradí za pouhých 750,­ Kč). Cestu do Chebu si, myslím, nikdo z nás ne­pamatuje, poněvadž jsme všichni upadli do hlubokého komatu. Do Aše jsme přijeli po půlnoci a věřte, že jsem Aš snad nikdy před tím tolik nemilovala.Pocity z téhle akce? Pozitivní. Navštívila jsem konečně Brno, Napříč zaznamenal svůj první úspěch, nasbírali jsme nové poznatky a zkušenosti a přesvědčili jsme se, že šalina a tramvaj je úplně to samé! A jak to vlastně dopadlo? Přišla nám e­mailem výsledková listina, na které stálo, že Napříč se ze zhruba dvě stě přihlášených plátků probojoval nejen do první pětačtyřicítky, nýbrž až na cel­kové třinácté místo, které jsme shledali velice úspěšným a přejme si navzájem, abychom takto dále pokračovali, neusli na vavřínech, ale třeba i vylepšili naše úspěchy a dotáhli to donekonečna a ještě dál!Prasárna

závěRečNý ples 7. RočNíku taNečNích

Slavnostní předání dárečků a fotek všem účastníkům kurzu. Foto: Francis

Dne 10.12.2011 se v AKS konal v pořadí již sedmý závěrečný ples, na kterém bylo hlavním programem ukázat všem návštěvníkům, co se „studenti“ základní školy taneční za uplynulých 10 lekcí naučili. Pro mě jakožto pro jednoho z účastníků začínala celá událost krátce před 6 hodinou, kdy jsme začínali nacvičovat svoje představení s názvem Polonéza a páry zkoušeli tance, o kterých věděli, že v nich nejsou vzhledem ke svým schopnostem úplně stoprocentní. Pro veřejnost začínala celá událost 7 hodinou, ale jak již na ašských plesech bývá zvykem, program samozřejmě začal o něco později. Nyní je kolem půl 8 a rodiče, prarodiče, sourozenci či přátelé účinkujících napjatě čekají, až celý ples začne. Úvodní předtančení proběhlo bez problémů a všechny páry včetně mě a mojí partnerky

netrpělivě čekají na pokyny našeho učitele tance pana Hubáčka, který nás provázel všemi lekcemi, prodlouženou a i nyní na závěrečné se staral o to, aby šlo vše podle plánu a daného programu. Cha­cha, jive, polka, mazurka, jive, waltz, valčík nebo sousedská (záleží na tom, jest­li páry dělali svoje otáčky o čtvrt nebo o půl), rumba, polka a tak dále až do úplného skonání. To byl program nás tanečníků, který byl však obohacen o jednu věc. Již na poslední taneční hodině se ze všech 23 párů vybíralo 17, které poté postoupili do semifinále taneční soutěže, která se odehrávala právě zde na závěrečném plese. Všechny páry hodnotila odborná „MEZINÁRODNÍ“ porota a i přes to, že byl jejich úkol velmi jasný, rozhodně nebyl jednoduchý, ze 34 semifinalistů museli vybrat pouhých 12 jedinců tvořících taneční dvojice, kteří se měli utkat o absolutní výhru v celé soutěži. Nedokážu si představit být na místě porotce, protože dle mého názoru byli hlavně ve finále všechny páry hodně vyrovnané. To však nic nemění na tom, že někdo vyhrát musel a já bych tímto rád pogratuloval Báře Michálkové a Jakubovi Jurákovi, kteří se umístili na prvním místě.Samozřejmě bych mohl tento článek dál rozšířit o můj subjektivní názor jakožto účinkujícího na celý průběh nebo také o to, jakým způsobem se mohlo bavit osazenstvo, či jak se to líbilo mým rodičům, kteří to samozřejmě viděli z úplně jiné perspektivy než já, ale obrázek si každý udělá sám a vlastně už asi každý ví, jak to na těchto plesech chodí. Jelikož jsem redaktor, mám tu moc prostřednictvím mých článků poděkovat všem, kteří si to dle mého názoru zaslouží a já bych velmi rád poděkoval samozřejmě panu Hubáčkovi a jeho partnerce paní Havlíčkové za naučení něčeho nového, paní Knoblochové, díky které byla možnost se do tanečních vůbec dostat, všem lidem, kteří se na nás přišli podívat, ale hlavně mojí spolutanečnic nejzadnější lavici u dvěří blíž ke dveřím. I když jsem to nesnášel, bude mi to chybět a ples byl povedený.druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce

předsudky jsou out, část dRuháVlastně jsem v téhle části trochu ztracen. První výlet do Bečova nad Teplou v rámci projektu „předsudky jsou out“ mě nadchnul jako dlouhou dobu nic jiného. Pamatuji si, že víkend před odjezdem na další třídenní část tohoto kurzu jsem nebyl přítomen v Aši, ale najednou už bylo pondělí kolem půl 10 a my jsme přijížděli k naší ubytovně. Nebyl jsem schopen ani pořádně rozeznat, jestli se jedná o jakýsi flashback nebo jsem doopravdy znova tam. Samozřejmě, že jsem tam byl a pro mě a celou naší třídu začínala další část toho nejlepšího, co nás letos potkalo. Už není potřeba vám dalekosáhle vysvětlovat o čem tento projekt je, jaká organizace ho pořádá a co je naším úkolem, to vše totiž bylo řečeno již po kurzu prvním, který byl již v říjnu. Lektory nám nyní dělal opět Honza avšak s novým kolegou, který se jmenoval Zbyněk, se kterým by jistě byli všechny slečny, které navštěvují naše gymnázium nadmíru spokojené. Musím říct, že tento „výlet“ na mě z části zapůsobil i více než ten první, ale ne proto, že bychom probírali zajímavější věci, ale spíše proto, že jsme šli konečně více do hloubky samotného problému, který se dá nazvat nadmnožinou „předsudky“. Bavilii jsme se o formách utlačování, které se vyvíjeli od té nejméně problémové – pomluvy, až po tu nejhorší možnost, která může nastat – genocida. To vše jsme vztahovali na různé rizikové skupiny, které jsme měli samozřejmě rozdělené na etnicitu, náboženské vyznání, sexuální orientaci, ale také třeba na ekonomické postavení ve společnosti a podobné. V rámci dne, kdy byla probírána tyto témata, jsme sledovali dokument o genocidě v Rwandě. Máte za to, že žijete v civilizovaném světě, kde lidé plní pravidla Ženevské konvence, jsou mírumilovní, vzdělání a nenechají sebou lomcovat působením základních zvířecích pudů? Tak se podívejte na tenhle dokument, který se odehrává kolem roku 1994, budete velmi překvapeni, jaké jsou až do této doby následky kolonizování a potřeby těch „vyšších, silnějších a vyspělejších“ ov­

• 3 •

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

ládat, i když většina lidí by asi raději použila slovo ochraňovat, ty „slabší a chudší“. Tohle byla hlavní náplň našeho posledního pobytu v Bečově nad Teplou, ale nechyběli samozřejmě aktivity pohybové, které tuto listopadovou část velmi obohatili oproti té předchozí a konečně také závěrečná reflexe ve stylu Pythagorejců, kde jsem se zase mohl trochu ponořit do všech svých spolužáků a aspoň na ch­vilku to vidět jejich očima. Jediná věc, která mě trochu mrzela je, že Santa se zase smál jako poslední a jeho provokativní hlava nás nedoprovodila jako jakási trofej zpět do Aše.druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce

otevřeli jsme se vám

Den otevřených dveří na naší škole. Foto: Francis

V pátek 9. 12. 2011 jste mohli navštívit naše gymnázium a seznámit se s budovami, výukou, s několika učiteli a studenty. Po 15. hodině, když se multimediální učebna zaplnila příchozími, mohl program začít prezentací komentovanou zástupcem školy, panem Kozlem. Návštěvníci byli seznámeni s naším výukovým programem, s letošními přijímacími zkouškami a o přípravě na ně, kterou naše škola bude poskytovat. Mluvilo se též o akcích, které škola pořádá, od tematických projektových dnů přes tradiční třídní výlety až po zahraniční zájezdy, které poučí a hlavně si z nich odvezete krásné vzpo mínky (osobně mohu dosvědčit). Dále byla na programu příprava koktejlů, kterou měla pod palcem paní profesorka Mgr. Pěnčíková s některými ze studentů sexty. Namíchali alkoholický drink pro dospělé a nealkoholické pro děti. Byla možnost prohlédnout si i naše učebny a prostornou jídelnu. Přesunuli jsme se do učebny hudební a estetické výchovy, kde nám zapěli studenti kvinty tři písně a už už se schylovalo k poslednímu bodu prohlídky školy, ke dlouho očekávané módní přehlídce. Paní profesorka Hessová nezklamala a připravila několik ekologických návrhů, které byly prezentovány studentkami tercie.Celá akce měla hojnou účast a naše škola se těší na druhý den otevřených dveří, který proběhne 8. Února (budete včas informováni a náležitě pozváni). Těšíme se na vás, jsme srdečně zváni. Francis

výlet za kultuRouDne 1.12.2011 se oktaváni z ašsského gymnázia opět rozhodli vydat na cesty. Tentokrát zavítali do Plzně, kde je čekal bohatý program. Po návštěvě Techmanie a krátkém rozchodu měl přijít vrchol dne, na který všichni už netrpělivě čekali. Nikdo si nechtěl nechat ujít divadel­ní představení „S vyloučením veřejnosti“ nebo také „Za zavřenými

dveřmi“, nejznámější hru existencialisty Jeana­Paula ­Sartra.Když třída vešla do plzeňského Komorního divadla, byla uvedena do malé místnosti se sedadly, která nebyla ani půl metru od hereckého prostoru. Všechno kolem vytvářelo téměř domácí atmosféru. Pak se setmělo a podívaná začala. Čtyřčlenná skupinka herců předvedla ob­divuhodný výkon. Svým velmi dramatickým pojetím hry vtáhla pub­likum do děje a přiměla jej zamyslet se nad zajímavými otázkami, jako je existence, smrt, utrpení a nesení zodpovědnosti a důsledků za své činy. Ostatně právě o tyto otázky v existencialistických dílech jde. Přestože divadelní představení mělo vážné téma, vyskytlo se v něm i pár vtipných momentů v podobě černého humoru, což alespoň trochu zjemnilo těžkou situaci odehrávající se na jevišti.Po skončení hry někteří odcházeli přímo nadšení, jiní možná nebyli úplně spokojení. Každopádně tak či tak každý odcházel s nějakým dojmem. A všichni dobře víme, že pocity jsou hlavním účelem di­vadla.Pavla Růžičková, oktáva

výlet do techmaNiePrvní prosincový den čekal studenty oktávy ašského gymnázia a pár jedinců ze čtvrtého ročníku SOŠ výlet za poznáním. Vyrazili jsme do plzeňské Techmanie, abychom se přesvědčili, že i fyzika a chemie můžou být zábavné.Zpočátku nás, netechnické typy, mohl název muzea trochu děsit, ale když jsme se po několika minutách po výstavě rozprchli, každý si našel svůj koutek. A těm, kteří už měli vše prohlédnuté a především prozkoušené, se naskytovala možnost polámat si hlavu s dřevěnými kostičkami, kuličkami nebo jinými tvary. A co nás zaujalo nejvíce? Harfa, která hrála pohlazením světelných paprsků? Přístroj ve tvaru dlouhého hranolu, kde na každé straně stál člověk a druhého viděl jako v kaleidoskopu? Pseudotyp kola, které šlapáním na pedály rozezvučelo celou halu? Nebo okénko, které známe z vězeňských návštěv ve filmech – ovšem s tím rozdílem, že naše tvář se částečně přetransformovala do tváře člověka za sklem? Ať to byl jakýkoliv vynález, čas ubíhal rychle a my se bavili až do odchodu. Viděli jsme i světoznámou Entropu (plastiku Evropy od umělce Davida Černého), která pohoršila takovou spoustu lidí. A co víc, pomocí programu v počítači jsme mohli části jednotlivých států rozhýbat a rozezvučit.Nicméně je nemožné popsat slovy naše zážitky, a proto je nejlepší výlet doporučit dál, abyste i vy vše poznali na vlastní kůži. My jsme si to užili – a že jsme kolikrát nároční návštěvníci výstav! Daniela Uhlíková - oktáva

pRažská koNfeReNce 2011Dne 23.11. jsme v brzkých ranních hodinách nasedly do autobusu a vyjely – směr Praha, ministerstvo školství. Po krátkém občerstvení a uvítací řeči paní doc. Milady Švecové začala samotná konference.Záběr témat studentských prací byl opravdu široký. Dozvěděly jsme se něco o bakteriích, plžích, různých druzích elektráren, chovu koní, krokodýlů či hospodářských zvířat a mnoho dalšího. Na ubytovnu jsme odjížděly plny nových vědomostí.Večer jsme udělaly pár posledních úprav v prezentaci a ráno jsme byly připraveny zahájit druhou část konference našimi Biopotravi­nami a fair trade. V prezentaci jsme se zaměřily na obecnou charak­teristiku, dále jsme zpracovaly poznatky z návštěvy ekofarmy pana Štěpánka a z naší ochutnávky bio a „nebio“ mléčných výrobků. Ce­lou práci jsme proložily četnými anketami.Po nás následovalo dalších pět prezentací. Pak se rozdaly diplomy, rozloučily jsme se a vydaly se na cestu domů.Za tuto zkušenost jsme rády, dozvěděly jsme se mnoho nových infor­mací z oblasti ekologie a vyzkoušely si, jaké to je, mluvit před tolika

• 4 •

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

lidmi. Děkujeme panu Mgr. Staňkovi a panu Ing. Lhotákovi za to, že nám umožnili si to zkusit a podporovali nás při práci.Tereza Demjaničová, Vendula Mazáčová, Očka Davaa, sexta

floRBal v aši úplNě NezamRzlV Aši po několik let existoval florbalový tým FBC Diablo Aš, který hrál 3.ligu Karlovarsko­Plzeňskou a jeho „áčku“ se jednou dokonce povedlo probojovat i do ligy 2. To samé by určitě zvládla i 2 roky zpátky jeho juniorka nebýt špatné domluvy při dopravě na turnaje a vyloučení z celé ligy, které jsme na první pozici kralovali od je­jího začátku až do konce. Diablo se po dlouhé době své existence minulý rok rozpadlo a jediná reprezentace našeho ašského výběžku byla tvořena středoškolským výběrem ašského gymnázia, který svůj úkol zvládl velmi dobře.Na okresním kole, kterého jsem se bohužel kvůli zdravotním potížím nemohl zúčastnit, se našemu týmu povedlo urvat druhou pozici po 2 výhrách a 1 remíze s naším největším sokem chebským gymnáziem, které bylo „doma“. Tyto výsledky zajistili florbalové elitě ašského gymnázia 2.místo a postup do části, kde se bojovalo o nejlepší tým celého kraje. Hned první zápas jsme se dostali velmi rychle do tem­pa, a i když jsme prohrávali 1:0, tak jsme se díky řekněme velkému štěstí v podobě prvního gólu, kdy si asistenci připsal gólman Jakub Vince vrátili do zápasu a po dalších 2 trefách vyhráli nad chebským gymnáziem 3:1. Ostatní zápasy by se možná dali označit za trápení, protože i přes velký počet šancí nám dělalo velký problém vstřelit gól a naše výsledky plynuly z pevnosti týmu, který nikdy nedovolil soupeři vytvořit si nějaký náskok. Dvakrát jsme remizovali se školami ze Sokolova a dokonce se nám povedl uhrát nádherný výsledek s jed­nou školou z Karlových Varů, kdy jsme prohráli 1:0. Ano, většina z vás si jistě řekne, co je tak povedeného na prohře, ale tato škola byla jistě favorit celého turnaje a mezi jejími hráči nechyběli zástupci z karlovarského extraligového týmu nebo také pražské Sparty. Mou povinností je samozřejmě zmínit i zápas poslední, o kterém by však většina z nás radši mlčela. I přesto, že jsme proti druhému karlovar­skému výběru vyhrávali 1:0 a 2:1 jsme prohráli vysoko 8:3, ale to už nám nezabránilo, abychom se udrželi na třetím bronzovém místě a přivezli tak i z kraje pohár s medailemi.druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce

kiNg kRule - kiNg kRuleHudební servery vypouštějí měsíc co měsíc do éteru celou plejádu jmen, o kterých jsou bytostně přesvědčeni, že právě oni jsou ti, kteří udělají díru do světa. Ne, že by to bylo něco špatného, koneckonců vládnoucí kabinet dělá při obsazování ministrů do jednotlivých resortů úplně to samé a navíc s překvapivě stejným efektem.Sedmnáctiletý Archy Marshall, alias King Krule, má veškeré možné předpoklady k tomu, aby na něj mediální pes štěkal při jakékoliv možné příležitosti. Ačkoliv je otázkou, zdali je to vůbec to, co toto vtělení čisté nonšalance skutečně chce, pokud vůbec něco chce. Bylo by povrchní popisovat ten fantazijně­groteskní obličej, který má v sobě něco z La Roux, bílé čarodějnice z Narnie a toho kluka, jehož cihla zdemolovala výlohu místního zelinářství.Pokud máte zájem zvědět, v jakých podmínkách vytvářel své první věci, co dělají jeho rodiče a co si myslí o britských nepokojích, hledejte „tam, kde se ptají neustále na to samé.“Jediné, co dokážu vyložit je, že každý jednotlivý poslech vzbudí re­zonanci něčeho zcela nového, netušeného. I když ta ozvěna občas zní jako muchlování struhadel a příborů. A ve všem je ukryté jakési paranormální schizma, jaké se vznáší nad věcmi, jimž přikládáme důležitost. Po stránce textů mám dojem, že ke mně promlouvají slo­va plná melancholického pohled mladého Londýňana, jehož oči poz­

byly veškerých iluzivních stínidel a dívají se do groteskně vulgární tváře světa. A potom je tady to instrumentální alter ego, které kom­binuje chillwave, dub a příšerně jednoduché riffy, které byť by byl o jeden akord delší, ztratilo by se v nich vše, kvůli kterým je vnímám každým centrem krychlovým mé osoby. Je to naopak stoický klid, který se naopak vysvobodil z koloběhu štěstí a zklamání. Vše je zahaleno v reverbové mlze a jediné, co se rozléhá zorným polem je hlas, který není hluboký, ale je hloubkou. (chaot)

hudBa ve filmuMnoho kapel či sólových zpěváků minulosti i současnosti se zap­salo jak mezi hudební hvězdy, tak i význačnými díly do průmyslu filmového. Kdo s tím vůbec začal? Michael Jackson byl první, kterého napadlo vytvářet klipy, i když jeho idea byla spíše brána jako krátkometrážní filmy k jeho hudbě. V těchto jeho „filmech“ vystupoval například i Macaulay Culkin, kterého jistě většina z vás bude znát jako malého kluka z filmu Sám doma. Avšak klipy k pís­ním se po Jacksonovi staly velmi běžnou záležitostí a kapely začaly točit filmy celovečerní. O samotném Jacksonovi je natočený v do­kumentárním stylu film This Is It. Dalším vynikajícím příkladem jsou třeba díla notoricky známé čtyřky z Liverpoolu Help nebo Hard Days Night, zmínit můžu také jeden nekonečný klip na nejznámější písně kapely Pink Floyd – The Wall. Celkem nedávno natočený film o kapele Joy Division ­ Control nebo příběh Tonyho Wilsona, který založil legendární Factory Records, jenž byl popsán ve filmu 24 Hour Party People. Ještě mě takhle z místa napadá film s názvem The Doors, který popisuje vzestup celé této kapely, ale zároveň i její pád zaviněný hlavně frontmanem Jimem Morrisonem. Takhle by se dalo pokračovat až do nekonečna, ale já si jich samozřejmě vyberu jen pár, o kterých se rozepíšu trochu víc.

Král popu, nebo pedofil?Těžko byste hledali osobu, o které bylo natočeno tolik dokumen­tárních filmů, napsáno knih, nebo prostě jen interpreta, který pro­dal tolik alb jako Michael Jackson. Do dneška drží světový rekord za své album Thriller, kterého se prodalo přes 110 miliónů kopií. Tohle všechno bylo po dlouhou dobu zastíněno rozmazáváním jeho „zbělení“ pomocí plastických operací (avšak o jeho nemoci vitiligo už moc lidí neví) nebo jeho údajné pedofilie. Avšak 25.6.2009 mnoho lidí na všechny tyto pomluvy či možná pravdivé výroky zapomnělo, protože Michael byl přesně ve 23:26 v LA prohlášen za mrtvého.Několik měsíců po této tragické události vyšel snímek s názvem This Is It, který popisoval, jak měly vypadat jeho koncerty, které se chystaly na naše letní prázdniny téhož roku v londýnské O2 aréně. Snímek je poskládán až ze stohodinových videích, které byly pořízeny v zákulisí při celkové přípravě této velkolepé show, označené samotným Michaelem jako „show celé dekády“. Ve filmu můžete vidět, jak chtěl Michael s celým svým týmem hudebníků, tanečníků, producentů a dalších propracovat své nejznámější písně do úplně nové podoby a vdechnout jim druhý život po jeho médii zprostředkovaném úpadku. Málokdo může říct, že to nebyl člověk na svém místě. V životě jsem neviděl nikoho pracovat úplně na všem, co se jeho vystoupení týče. Ano, kapela se většinou asi postará aspoň o hudbu, i když pochybuji o tom, že například něco z repertoáru Lady Gaga je přímo od ní. Jenže sám Jackson zasahoval jak do hudby, tak do celkové choreografie, podoby nově tvořených klipů, efektů, a celkově za vším, co se mělo na pódiu odehrávat, stálo jeho srdce a asi nemalý dar od boha.

• 5 •

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

Kdyby Syd nebyl blázen, bob Geldof by přišel o Svou životní roli

Pink Floyd, The Wall, Syd Barrett, Bob Geldof nebo Gerald Scarfe. Pokud vám ani jeden z těchto názvů nic neříká, tuto část článku vynechte. Jedná se o životní příběh, možná by se to dalo říct, o jakousi celoživotní reflexi jedince, který byl dlouho alfou a ome­gou jedné z nejznámějších kapel všech dob, o jejich nejvíce zpro­fanované písně, kterým byl vdechnut život pomocí neuvěřitelných animací Geralda Scarfeho.Mlčky sedí ve svém pokoji, obehnán zdí, které se nedokáže zba­vit a stále ho dohání nejhorší okamžiky jeho života. Přemýšlí nad svým dětstvím bez otce, nad tím, jak ho zradila jeho přítelkyně a jak pro něj všechno skončilo. Ale čeká se už jen na něj, protože začíná další zaplněný koncert, na kterém je očekáván jako největší hvězda. Když ho najdou v pokoji bez vlasů a bez obočí, sotva mu bije srdce, ale to v showbyznysu nikoho nezajímá. Toto filmové dílo v podobě kontinuálního klipu, obohaceného pro mě nepopsatelný­mi animacemi Geralda Scarfeho, vplouvajícími mezi hrané scény s Bobem Geldofem v hlavní roli, tvoří obraz lidské nemohoucnosti ve věcech, které nás dokážou zlomit a donutit nás si kolem sebe vybu­dovat zeď, za kterou nikdo nevidí.

Kontrolovat Se S epilepSií je těžKéDílo s názvem Control o post­punkové kapele z Anglie a o jejím front­manovi Ianu Curtisovi bylo točeno podle knižní předlohy, kterou ve skutečnosti napsala Curtisova manželka a zfilmoval Anton Corbjin, který nikdy netajil to, že Curtis je jeho velký oblíbenec. Tento film­ový kousek z roku 2007 je složený z těch nejvytříbenějších kousků z hudební dílny kapely Joy Division, z jejich postupného vzestupu a nejdůležitějších událostí jak v životě Iana, tak v existenci celého seskupení. Za zmínku určitě stojí například to, že podepsali smlouvu s Tonym Wilsonem, o kterém jsem se již zmínil v úvodním odstav­ci. Zajímavostí je, že při podpisu u sebe prý nikdo neměl pero, a tak bylo vše stvrzeno krví. U filmu je velmi dobře zobrazeno pro­pojení Ianova osobního života s jeho hudební tvorbou ­ například píseň „She Lost Control“ napsal sám Curtis o své ženě. V průběhu filmu je vidět, že Ian má velké potíže se zvládáním sebe sama a postupem času přestává kompletně zvládat své psychické problémy, které dohromady s epilepsií způsobí, že se oběsí. Zbylí členové však nezanevřeli na hudbu a po jeho smrti zakládají kapelu New Order, který funguje až dodnes.Všichni jedinci či seskupení, o kterých v článku padla řeč, ovlivni­li svět i lidi, kteří v něm žijí, ať už něčím kladným, či záporným; minimálně kladným ve smyslu jejich výborných příspěvků do světové filmografie. Povedlo se jim zanechat v nás jejich odkaz navždy; o většině z těchto legend se nedá pochybovat a to asi ani když styl, který hrají, nepatří mezi ten váš oblíbený (ať už je to Guetta, Gaga nebo třeba Katty Perry).druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce

giRl walk // all day aNeB jak jsem oBjevila aNNe maRseNZe začátku roku zhlédla jsem video, ve kterém zaujala mě tančící bruneta v barevné větrovce. Tehdy jsem ještě netušila, že ono video je část tanečního projektu, za kterým stojí partička z New Yorku v čele s režisérem Jacobem Krupnickem a hlavní aktérkou Anne Marsen.J. Krupnik požádal Anne na konci minulého roku, zda by s ním nenatočila celovečerní hudebně­taneční film, protože už s ní dříve spolupracoval a věděl, že se věnuje natáčení tanečních videí. Tudíž se malý štáb a tanečníci už 2. ledna 2011 vydávají na trajekt spojující Staten Island s New Yorkem natočit oficiální trailer k filmu. Následu­je mírná odmlka v tvorbě, když Anne odjíždí studovat Bollywood

dance do Indie a natáčí zde další taneční klip. V dubnu natáčení filmu oficiálně začíná, točí se na různých místech od stadionu Yankee přes rušné ulice New Yorku a jeho podzemku až po Central park. V říjnu natáčení končí a je naplánována premiéra první části filmu na 29. listopad. Od té doby se film zveřejňuje po kapitolách vždy v úterý a čtvrtek až do 6. ledna příštího roku.

Film je založený na hudbě z mash up alba All day od Gregga Gillise (a.k.a. Girl Talk). Příběh vypráví o dívce znavené stereotypem, snažící se roztančit město, na své cestě potkává mnoho různých pos­tav, od kterých se učí nové pohyby, ale i s nimi soupeří. Například se objeví stepující Gentleman, nebo Creep v kostýmu kostry.Ostatně průběh celého projektu můžete sledovat na girlwalkallday.com, kde jsou ke zhlédnutí i dosud zveřejněné kapitoly filmu.(tram)

chvilka kultuRyPro tuto Chvilku kultury jsme vyzpovídali zpěvačku folkové skupiny Potíže Lenku Syrovátkovou.

Jak dlouho zpíváš se skupinou Potíže ?Od roku 1988 tedy neuvěřitelných 23 let Jak jste se dali dohromady ?Dělala jsem vychovatelku v Abertamech a odtud znám zpěváka Karla Folaufa. V Aši, kterou jsem v té době navštěvovala, jsem pozna­la další členy kapely kytaristy Míru Bukovjana a Romana Bukovjana a určitě vám známého učitele z umělecké ZŠ Milana Jelínka, který hraje v kapele na basu, klávesy a flétnu.

Pokud se nemýlím máte na svém kontě se skupinou dvě CD chys-táte další ?Ano, cca za 10 let

V první písni druhého CD se v písni Dudlajdy song objevuje souvětí “Po víně povinně po přeslici nevymřem to už by muselo bejt, abychom skončili na radnici, aby nám pánbůh dal na lásku glejt“ je myšlena restaurace U Radnice, nebo administrativní bu-dova?Zde je myšlena administrativní budova.

Ač se první CD jmenuje Černá káva, jsou na obou CD zmínky o víně. Čemu ty osobně dáváš přednost?Jednoznačně vínu.

• 6 •

N O V I N Y G Y M N Á Z I A A S T Ř E D N Í O D B O R N É Š K O L Y A Š 10 • 2 0 1 1

Jsi jediná zpěvačka ve skupině hýčkají si tě kolegové ?Prohlašují o mě, že jsem nejhezčí zpěvačka v kapele.

Na co vše hraješ?Ve škole hraju dětem na kytaru, společně s třídou muzicírujeme na flétny a hrála jsem cca 10 let na housle.

Jaký je tvůj oblíbený hudební žánr?Nemám vyhraněný hudební žánr, záleží na náladě a kvalitě hudby.

A oblíbený zpěvák či oblíbená skupina?Opět podle nálady, ale například Support Lesbien, Radůza, Bárta...

Nepřemýšlíte nad vydáním zpěvníku?Možná v budoucnu, ale texty písní z druhého CD jsou přímo u něj.

Děkuji za tvůj čas a výborný zelený čaj. Martin Kunca

Napříč si myslíProč necháte Santy lézt si do oken?Jiné by už jste hnali pryč s koštětem.

(tram)

Kupte si rohlík v podvečera na ráno můžete si smluvit schůzku se zubařem.

(tram)

Evropa a unie je jako Romeo a Julie(chaot)

s jako poezienezaStavitelnáBudu spisovatelkouUdělám díru do světaTřímajíc paletu v rukouJsem osvětaSe štětcem zahraju si MonetaProtančím noc se smutným pánemHltat měsíc se soumrakemZahraju jazz na tympánuZabydlím se v aeroplánuNazpívám vesmíru albumPocestuju napříč světemOtevřu sbírku pro muzeumPropluju školní chodbouObklopím se bialovofílouUlovím geparda prakemVymyslím rovnici na blbostChci mít za domek mostVlastnit olivový háj v ItáliiZnát každou zápletku z knihyZhlédnu všechny seriályVymáčknu z pomeranče litr šťávyZaložím nový státkde nikdo nebude spátVyšetřím vraždu na počkáníNikdo nešetří na zoufáníStvořím nový módní trendVšechno dělat s nadhledemPošlu vánoční pohled do Bílého domuzašklebím se na ObamuPolíbím vražednou žraločí ploutviVypěstuji nejrudější růžiJsem ambiciózní ženouNechám se inspirovat tekoucí vodouNapíšu román za jednu nocNeskončí pro mě rokNajdu si osobní píseňVyfotím se u všech sochNepřemůže mě žádná tíseňBudu silnánikdy mít dostZeptá se někdozda dělám to pro radost? (tram)

S přáním více než příjemného prožití vánočních svátků a již brzkého Nového roku se s vámi loučí tým Napříč. Těšme se na rok 2012, přinese nám opět skvělé zážitky. Tak tedy Šťastné a Veselé!

posledNí vydáNí Napříč Roku 2011 připRavili... [ Š É F R E D A K T O R ]Michal Trkal [ R E D A K T O Ř I ]Dominik ČechSarah ErbanováMartin KuncaMatěj TkadlecPavla RůžičkováMichaela TrávníčkováDaniela Uhlíková[ G R A F I C K Á Ú P R A V A ]Marian Pekár faceBook : Napříč //

e-mail : noviny.gympl@seznam.cz