Oborová exkurze BIOLOGIE - zcu.cz...PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ CZ.1.07/1.1.30/02.0024 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem

PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ

CZ.1.07/1.1.30/02.0024

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Oborová exkurze

BIOLOGIE

Téma: LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI

Autoři: Mgr. Zbyněk Houdek, Ph.D. Mgr. Jiří Kout, Ph.D.

LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI

2

ÚVOD

1. LESNÍ PTÁCI

Lesní druhy stejně jako ostatní druhy ptáků řadíme do stejnojmenné třídy Ptáci neboli

Aves. Tuto třídu na první pohled charakterizuje jednoznačně pokryv těla – peří, pohyb po

podkladu po dvou zadních končetinách, přeměna předních končetin v křídla nebo ve vesla

díky nimž létají nebo plavou, vývoj a vzhled zobáku. Z anatomického hlediska mají ptáci už

zcela přehrazené srdce na tepennou a žilní část, složitou dýchací soustavu tvořenou nejen

plícemi, ale i plicními vaky a přítomnost složitého a velkého mozku. Mimo to mají ptáci velice

intenzivní metabolismus, který je dán stálou a vysokou teplotou těla, urychlený vývoj

zárodku ve vejci díky jeho inkubaci a složité instinktivní chování a vysokou schopnost učení.

Hlavním účelem této exkurze bude naučit se poznávat základní druhy ptáků v lese a

okolí. Z tohoto důvodu bychom se měli nejprve naučit popis těla ptáků a naučit se je určovat

dle poznávacích znaků na těle a případně hlasu. Pro pohyb v přírodě je dobré dodržovat tato

pravidla: mít na sobě nenápadné oblečení, nedělat prudké pohyby, využívat prostředí

k ukrývání a nebýt hluční.

K pozorování ptáků v přírodě je nejlépe využívat dalekohledy o zvětšení 8-10x a

naučit se znát základní části těla (topografické názvy) ptáků: hlavu dělíme na čelo, temeno,

týl, hrdlo, bradu, líc, zobák, nozdry a příuší a na těle najdeme krk, šíji, hřbet, kostřec, svrchní

a spodní krovky ocasní, ocas, břicho, prsa a bok, nohu tvoří lýtko a prsty a křídlo popisují

názvy jako ohbí křídla, malé, střední a velké krovky křídelní, letky ruční a loketní. Pokud druh

ptáka nepoznáme je nutné ho dourčit doma, pak si poznamenáme jeho velikost, zbarvení,

nápadné a neobvyklé znaky, pohyby, chování, hlas a prostředí, lokalitu a datum a čas jeho

pozorování.


3

Obr. 1 Morfologický popis ptačího těla

1.1 Řád: Dravci (Falconiformes)

Mezi dravce patří jak malí ptáci velikosti kosa, tak i velcí ptáci s rozpětím křídel přes 2

metry. Jejich charakteristickými znaky jsou špičatý, zahnutý zobák a ostré drápy, kterými

loví převážně živou kořist. Kořist loví hlavně ve dne pomocí zraku. Je známo, že jejich zrak

je několikrát citlivější než u člověka, takže jsou schopni spatřit kořist z větší vzdálenosti,

ale za to mají slabý čich.

Dravci jsou dlouhověcí ptáci, dožívají se přes 20 let. Jsou monogamní, oba partneři se

aktivně podílejí na péči o mláďata. Pokud jeden z rodičů uhyne, zahynou s největší

pravděpodobností také mláďata. Dospívaní dravců je velmi dlouhé, až 3 roky. Teprve

poté jsou schopni se rozmnožovat.

Kladení vajec

Menší druhy dravců – obdobně jako u většiny jiných zvířat – mívají větší snůšky, kratší

dobu inkubace vajec a jejich mláďata pobývají kratší dobu na hnízdě. Malý počet druhů

snáší jen dvě vejce, ale vychovává jen jedno mládě – první vyklubané mládě často zabije

nebo vystrčí z hnízda to druhorozené.

Káně lesní (Buteo buteo)- Nejhojnější z větších dravců u nás. Vyznačuje se tmavým hustě

příčně pruhovaným ocasem. Dospělci mají poslední tmavý pruh značně širší. Spodní část

těla je barevně velmi variabilní, od bělavé, přes okrovou po tmavou barvu s vlnkováním

nebo skvrnami. Shora většinou tmavě šedohnědé. Dospělci mají výrazný tmavý pruh na

křídlech. Hlas: táhlé „hijé“ (1. slabika vyšší).

Obr. 2 Káně lesní (Buteo buteo)


4

1.2 Řád: Šplhavci (Piciformes)

Šplhavci mají obvykle nápadný zobák, který nabývá různých forem zejména v závislosti na

typu přijímané potravy. Zatímco datlovití mají zobák obvykle dlouhý a ostrý, protože jim

slouží k tesání do dřeva. Tukani mají notoricky známý velký zobák, určený k získávání a k

manipulaci s plody. Ti šplhavci, kteří se živí hmyzem, mají dlouhý jazyk s malými háčky.

Prsty jsou u některých známých druhů přizpůsobené ke šplhání po svislých kmenech. Dva

prsty v tom případě směřují dopředu a dva dozadu. Jejich silný a pružný ocas jim

poskytuje oporu při šplhání a tlumí údery zobáku. V ČR jich žije 10 druhů a všechny jsou

chráněné.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)- Menší než kos. Zbarvení bílo-černé, samec – na

týle červený proužek, mladí ptáci červené i temeno, červené i podocasní krovky, břicho je

bíle a ostře ohraničené. Hlas: v sedě i v letu „kik“, v rozčilení je opakuje dlouho a rychle

za sebou. Při hašteření „křkřkř…“. Velmi hojný ve všech typech lesů, mimo hnízdění i

v zahradách, parcích a stromořadích.

Obr. 3 Strakapoud velký (Dendrocopos major), samice vlevo a samec vpravo

1.3 Řád: Sovy (Strigiformes)

Sovy mají vesměs velmi nenápadné zbarvení a výjimečně měkké peří s hřebínkovitým

okrajem, které umožňuje naprosto tichý let. To jim napomáhá při přiblížení ke kořisti, a navíc

umožňuje orientaci sluchem. Kolem očí mají vějířovitě uspořádané peří tzv. závoj. Podobně

jako dravci mají také zahnutý zobák. Prsty jsou porostlé peřím a 4. prst je tzv. vratiprst, který

se může otočit dopředu nebo dozadu. Samice sov jsou větší než samci, velikost od 12 do

84 cm.

Sovy slyší i ultrazvuk. Některé druhy mají jedno ucho výše než druhé – díky tomu mohou určit

pozici objektu - nejen stranový, ale i výškový úhel.


5

Sovy také velmi dobře vidí na dálku, a to i za velice špatných světelných podmínek. Nablízko

však tak dobře nevidí a proto se, například při porcování kořisti, řídí pomocí

štětinovitých pírek u kraje zobáku (vibrisy). Na rozdíl od ostatních ptáků mají oko překryté

horním víčkem, nikoli spodním. Jejich zorný úhel je 160° a hlavu mohou otočit až o 270°.

Výr velký (Bubo bubo)- Největší evropská sova s ušima z peří na hlavě a oranžovýma

očima. Zbarvení je načervenale žlutohnědé s početnými černými skvrnami. Hlas: samec

slabé „uhu“ nebo delší spojené „hů-ú-u“, jednotlivá volání krátce za sebou (asi po 10 s);

samice řídce vyšší „uhu“ nebo „ujhu“; mláďata vydávají v rozmezí 5-10 s „fšt“ nebo

„chéji“. U nás hnízdí na mnoha místech.

Obr. 4 Výr velký (Bubo bubo)

1.4 Řád: Měkkozobí (Columbiformes)

Jsou středně velcí ptácí s charakteristickou stavbou zobáku, který je tvrdý pouze na špičce a

báze je kryta ozobím. Živí se semeny a suchými i dužnatými plody. Mláďata jsou krmivá,

rodiče je krmí potravou z volete, které má dva postranní vaky. Původně skalní ptáci, později

stromovití a dnes s oblibou žijí v blízkosti lidských sídlišť.

Holub doupňák (Columba oenas)- Velikost jako holub domácí. Zbarvení je šedé a hruď

vínově načervenalá, krk je kovově zelený, na křídlech mají tmavé konce a 2 tmavé pásky,


6

na ocasu je 1 hnědá páska. Hlas: opakované houkání – „hů-u-u“ nebo jednoduché „hů“.

Tažný a hnízdí méně než dříve.

Obr. 5 Holub doupňák (Columba oenas)


7

1.5 Řád: Pěvci (Passeriformes)

Jedná se o největší řád třídy ptáků. Více než polovina druhů ptáků jsou právě pěvci.

Jsou přizpůsobeni díky svým nohám životu na stromech. Pro pěvce je

nejcharakterističtější schopností přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité

hlasové projevy, jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. V krku mají

složité svalstvo kontrolující hlasivky a zpěvný orgán syrinx. Díky němu mají výbornou

kontrolu nad hlasem. Zpěvem označují své teritorium, také jím

vábí samec samičku k páření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy

pěvců. Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto

řádu se starají o krmivá mláďata.

Červenka obecná (Erithacus rubecula)- Kulovitý tvar těla s načechraným peřím. Dobře

viditelná jsou oranžovočervená prsa, líce a čelo, naopak horní strana těla a ocas jsou

našedle olivové. Vyznačuje se trhavým pohybem ocasu a křídel. V zimě bývá málo

plachá. Drží se převážně při zemi, ale při zpěvu ji najdeme v koruně. Vábení: série

„c(i)k“ nebo „c(e)k“, méně slabé „c(í)h“ nebo „cib“. Zpěv: směs rychle po sobě

následujících skupin vysokých i nízkých flétnových tónů a cvrčivých a svištivých zvuků.

Obr. 6 Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Pěnkava obecná (Fringilla coelebes)- Jeden z našich nejhojnějších ptáků velikosti

vrabce. Mechově zeleně zbarvený kostřec a 2 světlé pásky na křídlech (bílá a žlutá).

Samec má ve svatebním šatu bledě vínově červenou hruď a hlavu po stranách, temeno

je popelavé a hřbet je tmavohnědý. Samice a mladí jsou nenápadně šedohnědí a shora

nazelenalí s šedou hrudí a bílým břichem. Vábení: „pink“ nebo „vin“.

Zpěv: řada rychlých tónů (tlukot) s na konci hrčivým motivem. V létě se ozývá „trí“

nebo „fít“. Celoroční pták, který hojně hnízdí.


8

Obr. 7 Pěnkava obecná (Fringilla coelebes)

Sýkora babka (Parus palustris)- Druh sýkory, který je menší než vrabec. Na spodu

bělavá, zeshora hnědavá, na temeni a týlu má černou čepičku, bílé líce a černou skvrnu

na bradě. Mladí ptáci jsou barevně nevýrazní. Pohybuje se často při zemi a v křovinách.

Vábení: „istje“ a násilné „dedede“. Zpěv: rytmické 1-3slabičné „tji tji tji“, „djep djep“,

„civrid civrid“, „tyjupli tyjupli“. Je stálá a hojně hnízdí.

Obr. 8 Sýkora babka (Parus palustris)

Brhlík lesní (Sitta europaea)- Velký jako vrabec a je přikrčený. Má krátké nohy,

plochou hlavu, dlouhý a špičatý zobák. Dokáže šplhat po stromech i hlavou dolů. Shora

je modrošedý, zespodu světle žlutohnědý a s čenou páskou přes oko. Vábení: krátké a

tenké „cit cit“, „ťo ťo ťoťoťo“ nebo „tě …“. Zpěv: „ví ví ví“ vysoká a rychlá série

„vivivivi…“, klesající „tyjé tyjé…“ a stoupající „úju“. Stálý a hodně hnízdí. Nejen v lesích,

ale i parcích, zahradách a alejích.


9

Obr. 9 Brhlík lesní (Sitta europaea)

Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)- Menší než vrabec. Bílé břicho, hrdlo a prsa

žluté, stejně tak nadoční široký proužek. Vábení: opakované „dý“. Zpěv úsečné

zrychlující se zvuky zakončené „sip sip sip… sipsipsipsiprrrrr“. Zpívá i za letu jako jediný

z našich budníčků. Hnízdí a žije v listnatých a smíšených lesích hlavně nížin. Tažný.

Obr. 10 Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)

Drozd zpěvný (Turdus philomelos)- Menší než kos. Shora olivově hnědý, naspodu bílý

a s nažloutlou hrudí s tmavými skvrnami. Za letu žluté spodní křídelní krovky. Často se

zdržuje na zemi, ale zpívá na stromech. Vábení: „cip“. Poplašný křik jako u kosa. Zpěv:

velmi bohatý, jasný a hlasitý. Hojně hnízdí nejen v lesích, ale i sadech a zahradách.


10

Obr. 11 Drozd zpěvný (Turdus philomelos)

Čáp černý (Ciconia nigra)- Má bílé pouze břicho, jinak je celý leskle černý, mladí jsou

tmavě hnědí se skvrnami. Zobák a okolí oka je sytě červené, u mladých žlutý a pak

zelený. Potravu loví v potocích a tůních lesa. V letu drží krk níže než hřbet. Hlas: hlasité

zvuky pouze při hnízdění a starší mláďata při vyrušení.

Obr. 12 Čáp černý (Ciconia nigra)


11

ÚVOD

2. LESNÍ MĚKKÝŠI:

Lesní měkkýši náleží mezi suchozemskou faunu, kterou odborně nazýváme

malakofaunou a patří mezi suchozemské plže. Ti sice nejsou tak známí nebo barevně a

tvarově rozmanití jako mořští nebo i sladkovodní měkkýši. Přesto náleží mezi druhově

bohaté skupiny živočichů, které nám mohou hodně napovědět o stavu prostředí, v kterém

žijí. Tento živočišný kmen Mollusca zahrnuje živočichy, kteří jsou charakterističtí měkkým a

slizským tělem, žláznatým pláštěm a schránkou, která měkkýše může ochraňovat jen

částečně nebo zcela. U plžů jí říkáme ulita.

Třídu plžů Gastropoda dělíme podle polohy dýchacích orgánů na předožábré,

zadožábré a plicnaté. Nás dnes budou zajímat plicnatí plži, kteří se přizpůsobili životu na

souši (Pulmonata). Ulita je u nich vyvinutá nebo je redukovaná, případně chybí. Zajímavé je,

že existují vodní druhy plicnatých plžů, které se vrátily pod hladinu, pak dýchají buď vzdušný

kyslík, nebo si vytvořili žábru a dýchají kyslík rozpuštěný ve vodě.

Schránky plžů, které jsou nejvíce nápadné a často nám prozrazují jejich přítomnost i

v zimním období, protože zůstávají po nich na jejich lokalitách i po odumření. Ulita se skládá

z několika vrstev. První je tvořena konchinem, což je bílkovina podobná složením chitinu, pak

následuje uhličitan vápenatý. Poslední vrstvou je perleť, kterou ale nacházíme plně

vyvinutou pouze u mlžů, jako jsou např. perlorodky a velevrubi.

Schránka plžů je velice důležitá i z hlediska poznávání jednotlivých druhů vůbec.

Věda, která se zabývá strukturou schránek měkkýšů, se nazývá konchologie. Barevnost

schránek pak závisí na kombinaci 4 základních pigmentů: žlutých karotenoidů, černých

melaninů, zelených porfirinů a červených a modrých indigoidů.

Co nám ulita napoví?

Ulita plžů se skládá ze závitů a je na vrcholu nejužší, naopak u základny je nejširší. Zde

bývá také otvor pro tělo plže – ústí. Šířka ulity je kolmá na její výšku a je to vzdálenost 2

nejvyklenutějších míst schránky plže. Na ulitě můžeme najít ještě mnoho dalších znaků, jako

je píštěl (otvor, který vytváří vnitřní stěny závitů na spodní straně ulity, když k sobě

nepřiléhají), směr vinutí závitů (pravotočivé, levotočivé – určíme podle polohy otevřeného

ústí, když postavíme ulitu na základnu ústím proti sobě), kýl (hrana na ulitě), šev (kde se

k sobě závity npřikládají). Ústí se skládá z patra (horní část), cívkový okraj (část přiléhající

k cívce nebo píštěli) a hltan (vnější část).


12

Obr. 13 Stavba ulity

Pod ulitou plžů najdeme plášť – kožní záhyb, který vně produkuje ulitu a uvnitř vytváří

plášťovou dutinu, kde najdeme plíce nebo žábru a srdce. Další zajímavý orgán najdeme na

začátku trávící soustavy plžů a to v jícnu, kde najdeme jazyk a na něm chitinovou pásku –

radulu. Která funguje spolu s čelistí jako struhadlo a je dokonce rodově nebo druhově

charakteristická.


13

2.1 Podtřída: Plicnatí (Pulmonata)

2.1.1 Čeleď: Orculidae (Sudovkovití)

Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá)

Ulita: žebrovaná, světle hnědé barvy, u ústí až 2 splývající záhyby, poslední 3 závity

jsou užší, čerstvá ulita má na sobě jemné ostny.

Velikost ulity: v -4, 5-6 mm, š-2-2,5 mm Biotop: les, staré stromy, skalky, teplomilná a vápnomilná, blízko vodních pramenů.

Patří mezi vzácné druhy.

Obr. 14 Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá)

2.1.2 Čeleď: Enidae (Hladovkovití)

Ena montana (Hladovka horská):

Ulita: špičatě kuželovitá s tupým vrcholem, silnostěnná, mírně průsvitná a matně

lesklá (7-7,5 závitů). Ústí je eliptické šikmo uťaté patrem. Píštěl je velmi úzká a

zakrytá. Barva ulity je hnědá.

Velikost ulity: v- 9-14 mm, š- 6-6,5 mm.

Biotop: les, staré stromy, skalky.


14

Obr. 15 Ena montana (Hladovka horská)

2.1.3 Čeleď: Cochlicopidae (Oblovkovití)

Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná) Ulita: nejmenší z rodu, světle rohová až bělavě žlutá barva. Velikost ulity: v- 4-5 mm, š-2,2mm

Biotop: xerotermní skály, suché svahy, suťové háje, je vzácnější.

Obr. 16 Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná)


15

2.1.4 Čeleď: Succineidae (Jantarkovití)

Succinea putris (Jantarka obecná)

Ulita: 3-4 závity, s vejčitým ústím a jeho horním ostrým rohem, ulita je tenkostěnná a

průsvitná, barva ulity je variabilní (žlutá-hnědá). Velikost ulity: v-16-22 mm, š- 8-12 mm.

Biotop: u vod, často na listech, hlavně v nižších polohách

Obr. 17 Succinea putris (Jantarka obecná)


16

2.1.5 Čeleď: Endodontidae (Vrásenkovití)

Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá)

Ulita: pruhovaná, se střídavými světlými a rudohnědými příčnými pásky, s pomalu se

rozšiřujícími závity, hustě žebernatá.

Velikost ulity: v-2,4-2,8 mm, š- 5,5-7 mm.

Biotop: významný lesní druh, zejména na padlém dřevu, druhotně synantropní na

vlhkých místech.

Obr. 18 Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá)


17

2.1.6 Čeleď: Arionidae (Plzákovití)

Arion rufus (A. ater - Plzák lesní)

Bez ulity, velký druh, barevná variabilita – oranžový, hnědý nebo černý, chodidlo

šedé, dýchací otvor na pravém předním okraji pláště.

Velikost: až 15 cm

Biotop: Velmi hojný ve vlhkých jehličnatých lesích.

Obr. 19 Arion rufus (A. ater - Plzák lesní)

2.1.7 Čeleď: Limacidae (Slimákovití)

Limax maximus (Slimák největší)

Bez ulity, velký štíhlý druh, barevná variabilita – světle až tmavě šedý, pruhovaný

nebo skvrnitý, Dýchací otvor je v zadní polovině štítu.

Velikost: 10-20 cm

Biotop: Obývá listnaté lesy, častý synatrop ve sklepích a kanálech.


18

Obr. 20 Limax maximus (Slimák největší)

2.1.8 Čeleď: Clausliidae (Závornatkovití)

Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká)

Ulita: lesklá levotočivá ulita bez žebírek, ale rýhovaná, 11-12 závitů, obústí s bělavým

pyskem a návalkem.

Velikost ulity: v- 15-17 mm, š- 4 mm

Biotop: Hojně obývá listnaté lesy, často na kmenech a pod kůrou.

Obr. 21 Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká)


19


Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná)

Ulita: levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná, 12-13 závitů, ústí se silným pyskem a obústí s vyvinutým zoubkem (járkem), na týlu s hřebenem i brázdou

Velikost ulity: v- 16-18 mm, š- 4 mm Biotop: Nejhojnější vřetenatka u nás, synantropní, v hrabance, na starém dřevu a vlhkých místech. Původně lesní druh.

Obr. 22 Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná)


Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná)

Ulita: malá levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná. Ústí s pyskem a zřetelným járkem.

Velikost ulity: v- 10 mm, š- 3 mm

Biotop: Řídce obývá vlhké suťové lesy, kde žije v opadance.

Obr. 23 Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná)


20

2.1.11 Čeleď: Hygromiidae

Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná)

Ulita: stlačeně okrouhlá, tenkostěnná, křehká a průsvitná. Povrch nepravidelně zrnitý. Skvrnitý plášť zřetelně prosvítá. Ústí rozšířené, píštěl velmi široká. Velikost ulity: v- 9-11 mm, š- 12-16 mm Biotop: vlhká údolí, úpatí skal

Obr. 24 Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná)

2.1.12 Čeleď: Hygromiidae

Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá)

Ulita: kuželovitá až kupolovitá, tenkostěnná a průsvitná s hustými chloupky, ústí zploštělé s pyskem a různě vyvinutým zubem. Zbarvení hnědé. Velikost ulity: v- 5-6 mm, š- 6-8 mm Biotop: vlhké údolní suťové lesy pahorkatin a hor


21

Obr. 25 Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá)

2.1.13 Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití)

Arianta arbustorum (Plamatka lesní)

Ulita: kulovitá a kuželovitá, tenkostěnná a průsvitná, ale pevná, ústí s pyskem. Zbarvení je kaštanově hnědé s četnými slámovými skvrnami a s případnou tmavou páskou. Velikost ulity: v- 10-22 mm, š- 14-26 mm Biotop: vlhké různé lesy pahorkatin a hor.

Obr. 26 Arianta arbustorum (Plamatka lesní)


22

2.1.14 Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití)

Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá)

Ulita: stlačeně kulovitá až vypouklá, tenkostěnná, průsvitná a málo pevná s prohnutými chloupky, trojúhelníkové ústí s pyskem a 3 zoubky. Zbarvení narudle hnědé. Velikost ulity: v- 4-7 mm, š- 7-11 mm Biotop: mezi kameny a pod padlými kmeny, suťové lesy pahorkatin a hor.

Obr. 27 Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá)

3 ZÁVĚR

Cílem této exkurze není Vás naučit všechny druhy ptáků a měkkýšů, kteří v našich

lesích najdeme, ale seznámit Vás s nejčastějšími a nejzajímavějšími z nich a naučit Vás je

prakticky poznávat podle jejich jednoduchých znaků, které jsou dobře viditelné nebo

slyšitelné, což se nám doufám podařilo.

LITERATURA

1. AnimalBase. http://www.animalbase.uni-goettingen.de/zooweb/servlet/AnimalBase/search/, staženo 25. 11. 2013

2. Balát, F.: Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Academia. Praha. 1986. 3. Klíč k určování naších ptáků v přírodě.

http://www.prirodainfo.cz/klic_k_urceni.php?klic_id=1/, staženo 18. 11. 2013 4. Pfleger, V.: Měkkýši. Artia. Praha 1988. 5. Terrestrial Mollusc Tool. http://idtools.org/id/mollusc/index.php/, staženo 15. 11. 2013

6. Třída Gastropoda. http://www.kbi.zcu.cz/OB/studium/invert/skri/mol_cr.htm/, staženo

23. 11. 2013 7. Wikipedia, free encyclopedia. http://en.wikipedia.org/wiki/, staženo 20. 11. 2013

Documents

Oborová exkurze BIOLOGIE - zcu.cz...PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ CZ.1.07/1.1.30/02.0024 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem