Recenze v čísle:

NEPRAVDĚPODOBNÁ POUŤ HEROLDA FRYE – Rachel JOYCE Harold Fry se vydává na pouť dlouhou šest set mil s jediným cílem: jeho dávná přítelkyně, umírající

na rakovinu, bude díky tomu žít. Příběh o nenápadném muži, který jde, aby zachránil druhého (ale

během své cesty zachrání sám sebe), je podán s nesmírnou přesvědčivostí, humorem i smutkem.

Vypráví o tajemství, zvláštních setkáních, náhodách, jež nás od základu změní.

STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKNA A ZMIZEL – J. JONASSON Duchaplný, inteligentní i zábavný román, jehož hrdina vykazuje přímo cimrmanovské rysy. Švédsky

vyšla poprvé na podzim 2009 a skoro okamžitě se stala čtenářským hitem a byla přeložena do desítek

jazyků. Allan Karlsson má narozeniny. Je mu sto let. Vlastně důvod k oslavě. Starosta i místní tisk se

připravují na velkolepou oslavu, stoletý stařík má však docela jiné plány; jednoduše zmizí - a brzy je

celé Švédsko kvůli jeho útěku vzhůru nohama. Jenže s podobnými věcmi už má Allan své zkušenosti -

v mládí koneckonců uvedl do zmatku celý svět.

NICEVILLE – Carsten STROUD Napínavý, temný román bestsellerového autora si rázem získal obrovský čtenářský úspěch. A není

divu, neboť tento mysteriózní thriller je pojatý úplně nově. Nevysvětlitelným zmizením chlapce z

města Niceville začíná podivná série událostí spjatých s temným tajemstvím, které doutná pod

pokojným vzezřením města. Pátrání vede bývalý příslušník speciálních sil Nick Kavanaugh a v

hrůzné noční můře je i s manželkou Kate zatažen do temného světa mezi životem a smrtí.

AMATÉŘI – John GRISHAM Právnické firmě Finley & Figg na chicagském předměstí se nedaří zrovna nejlíp. Má bídnou a

pochybnou klientelu a její stárnoucí majitelé zoufale vyhlížejí ten jeden „velký případ“, na němž

zbohatnou, aby mohli odejít do penze.

Ročník XIII. č. 4-5, duben-květen 2013

duben

květen

Literární soutěž ke Dni Země

Esej na téma: Co by se stalo, kdyby ze dne na den zmizely

všechny rostliny...?

Fotoreportáž z akce

Týden prvňáčků

RECENZE:

NEPRAVDĚPODOBNÁ POUŤ HEROLDA FRYE

RACHEL JOYCE

Britská autorka Rachel Joyceová má za sebou dvě desítky rozhlasových her, z nichž

asi nejznámější je „To Be a Pilgrim“, za kterou získala v roce 2007 cenu Tinniswood

Award. Hra, kterou napsala pro svého otce umírajícího na rakovinu, se stala

základem jejího prvního románu „Nepravděpodobná pouť Herolda Frye“ (orig. The Unlikely Pilgrimage

of Harold Fry, 2012). Tento neuvěřitelně lidský příběh o naději se stal jednou z největších senzací na

knižním trhu ostrovního království. Není divu, že byl nominován mezi dvanáct nejvýznamnějších

literárních počinů pro udělování světově uznávané literární ceny The Man Booker Prize za rok 2012.

Život Harolda Frye, pětašedesátiletého důchodce z poklidného pobřežního městečka na jihu Británie, se

změní jednoho krásného jarního dne. Ve schránce našel dopis adresovaný přímo pro něj. Nejen že

soukromé dopisy dneska už moc nikomu nechodí, ale ještě přišel z nějakého severoanglického městečka,

o kterém nikdy neslyšel. Ale o autorce ručně psaného listu slyšel. Byla to jeho bývalá spolupracovnice

Quennei, jež se s ním tímto dopisem vlastně loučí, neboť v tamějším hospici umírá na rakovinu. Její

krátký vzkaz Heroldův monotónní život naprosto rozhodí. Nejenže neví, jak na takovou zprávu

reagovat, ale otvírají se jím i špatně zahojené rány z dávné minulosti. Spěšně napíše krátkou odpověď,

nacpe ji do obálky a hned se celého problému chce zbavit tím, že ji okamžitě chce vhodit do nejbližší

poštovní schránky. Osobně ale cítí, že odpověď je nejen banální, ale snad i trapná. Trapná jako jeho celý

život, který se mu začíná jevit jako naprosto promarněný a zbytečný. Míjí jednu schránku za druhou,

poněvadž ví, že by mohl udělat něco jiného, lidštějšího. Snad poprvé ve svém životě. Pak narazí na

benzínce na mladou prodavačku, které se svěří se svým zoufáním. A její názor mu ukáže, co by měl

udělat správně. A tak z původního pouhého hození dopisu do nejbližší schránky se stane pěší pouť

dlouhá přes šest set mil. Cesta zaprvé fyzická, ale taky především cesta naděje a znovuobjevení.

Starý muž, který jen tak mokasínech jde hodit dopis do schránky, se domů nakonec vrátí po mnoha a

mnoha týdnech. „Nepravděpodobná pouť Herolda Frye“ je nejen příběhem o hledání pozitivního

v životě, ale je to hlavně o obyčejné svobodě a o něčem tak přirozeném, jako je prostá chůze krajinou.

„Nemyslel na nic, alespoň na nic, co by se dalo vyjádřit slovy. Pouze byl. Cítil v ramenou slunce, pozoroval

nehlučný let poštolky a nohy samy přenášely váhu z paty na špičku a střídaly jedna druhou, nic víc. Chůze se

stala součástí jistoty, že dokáže Queenie udržet při životě, a jeho tělo rovněž.“

Je to až dojemný příběh, který ale nepostrádá i množství úsměvných kapitol. Joyceová totiž nenapsala

jen knihu o monotónní cestě po Anglii, ale díky neustálým návratům do Haroldovy minulosti, především

spojených s jeho synem, taky příběh značně dramatický, plný postav, jež potkává na svojí cestě bez

jakéhokoliv běžného materiálního či finančního zajištění.

Tento skvostný příběh o naději, o kráse krajiny, o různorodosti dnešní společnosti, o odhodlanosti

pomoct, pro Knižní klub – Euromedia group přeložila Naďa Špetláková.

Bohdan Volejníček

STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKNA A ZMIZEL

JONAS JONASSON

V lavině krimi thrillerů, které se neustále na nás hrnou ze severských krajin, se sem

tam ukáže i něco méně krvavého či děsícího. Mezi humorné hity patří např. knihy od

norského krále krimi Jo Nesbo o doktoru Proktorovi (a prdící prášek či vana času),

které jsou sice psány pro děti a mládež, ale v samotném Norsku obsadily první příčku

prodejnosti i v kategorii knih pro dospělé čtenáře. Teď ze sousedního Švédska k nám přišel další velký

severský humoristický bestseller – „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“. Tato prvotina Jonase

Jonassona (*1961) vyšla ve Švédsku v roce 2009, a od té doby si titul dobývá celý svět. Vyšel od Německa,

přes Francii až po USA. V současnosti se natáčí jeho filmová podoba, která by měla dle všeho být

nejdražším švédským filmem v historii.

Hrdinou knihy je Alan Karlsson, který: „otevřel okno svého pokoje v přízemí domova důchodců

v södermanlandském Malmköpingu a vylezl na záhon. Tenhle manévr mu dal zabrat a není divu, protože

Alan se právě ten den dožil sta let.“ A toto je kniha o jeho životě. Tedy většinou, protože Alan potom, co

vylezl z okna, aby nemusel slavit v domově důchodců své narozeniny, jednal stejně tak, jak po celý život.

Například chvíli na to sebral na autobusovém nádraží velký kufr. Ten ale patřil členu gangu švédské

narkomafie. A tak ani ve sto letech si nemohl Alan dopřát trochu klidu s něčím na zakousnutí a hlavně

zapití. A že to byl život plný neuvěřitelných událostí. Alan Karlsson totiž nikdy o ničem dlouho nedumal.

Jonasson napsal knihu, kterou bychom mohli s klidem nazvat Forrest Gump po švédsku. Hlavní postava

Alana taky totiž jakoby žila mimo realitu okolního světa. Do ničeho se netlačí, ale pokud ho slušně

požádali o pomoc, tak rád pomohl. Jediné, co ho zcela nezajímá, je politika, náboženství, či jakákoliv

ideologie. Tedy všechno to, co je hybnou silou dějin. Autor si vybral významné postavy a události

v historii a velmi mistrovsky svého podivného hrdinu Alana jí „protáhl“. Ale nejen, že u nich Alan byl,

ale že je hlavně sám Alan ovlivnil. Tak poznáme, že jeho celoživotní záliba a profese – výrobce výbušnin

– ho zavedla do všech koutů světa, ke každé významné události či osobě. Začal občanskou válkou ve

Španělsku, poté vyřešil Oppenheimerovi problém s atomovou bombou, když ho slušně požádali o tu

stejnou službu Stalinovi přisluhovači, taky neodmítl atd. A tak potkal a pomohl množství jiných

diktátorů v různých koutech světa. A v současnosti tedy utíká před nejpodivnější zločineckou organizací

o čtyřech členech.

„Stoletý stařík“ je výborná a přitom inteligentně napsaná humorná kniha, která vám na jakékoliv

stránce vyvolá na tváři potutelný úsměv. Svižný a literárně nenáročný příběh, jenž je plný absurdního a

ironického humoru, pro který není nic svaté. Prostě vezměte něco z Forresta Gumpa, něco z našeho

Švejka a možná i trochu Homera Simpsona, a máte Alana Karlssona.

Ze švédského originálu „Hundraaringen som klev ut genom fonstret och försvann“ přeložil Zbyněk

Černík pro nakl. Panteon. Více na www.jonasson.cz.

Bohdan BoboKing Volejníček

NICEVILLE

CARSTEN STROUD

Král hororů Stephen King si pro svoje příběhy vytvořil městečka v Nové Anglii jako

Derry či Castle Rock, kde pak vypráví o zlých a děsivých věcech, které se dějí jejich

obyčejným obyvatelům. Kanadský autor Carsten Stroud (*1946) si pro svůj příběh

vymyslel obdobné jižanské městečko – Niceville. Přes svůj líbezný název je to ale místo,

kterému se vyhýbali už původní indiánské kmeny. Městu vévodí především vysoká skalní

stěna s temným a snad i bezedným Kráterovým jezerem na vrcholu. Řečeno slovy jedné

z postav: „ … jako by městem nebo za ním či pod ním probíhala jakási energie, jako vodič pod proudem

nebo podzemní řeka, a tahle energie není přívětivá. Ať to je cokoli, lidi to rádo nemá. Na Niceville je prostě

něco špatného.“

Svým pojetím je „Niceville“ mysteriózní román, příběh na pomezí hororu a thrilleru, možná přesněji

řečeno čerpající plnými doušky z obou těchto žánrů. Je to ale především příběh o zlu, které pomalu

požírá mysl a duši obyvatel. Jak trefně to na přebalu vyjadřuje citát od Moliéra: „Zlí lidi mohou umřít,

ale zlo nikdy!“

Stroud svůj příběh rozehrál skutečně ve velkém stylu. Podobně jako v Kingově románu „Nezbytné věci“,

i on vložil do děje množství postav z Niceville, které nemají zdánlivě nic společného, ale stačí malé

popíchnutí a zlo se jako lavina začne šířit celým okolím. Protože všichni mají v temném koutku duše něco

„shnilého“, či nějakého toho kostlivce ve skříni, který je pak v konečné fázi donutí vzít pušku a ustřelit si

hlavu, nebo s malým letadlem okázale naletět do skalní stěny.

Příběh začíná dvěma událostmi, které potažmo spolu nesouvisejí, ale velmi rychle jedna druhou začnou

velmi ovlivňovat. Nejdříve je to záhadné zmizení malého chlapce uprostřed dne, které je vlastně vstupní

branou do oné hororové části knihy, spojené s pradávnými rozbroji čtyř zakladatelských rodů města. Na

to jsme svědky krvavého bankovního přepadení, které doslova šokuje chladnou bezcitností. Toto jsou

takové prvotní impulzy, které začnou vytahovat na světlo boží další zlo a špínu, jenž se skrývá v myslích

obyvatel městečka.

Tvrdit, že král hororů je mrtev, ať žije nový král, je asi předčasné. K mistrovství jakoby chyběla nějaká

tajná přísada. Přesto Stroud svým okázalým vypravěčským stylem dokáže vyvolat mrazivý pocit, že zlo

je skutečně věčné a nezničitelné. Podobně jako King i on zde nezastává filozofie, že existuje něco jako

šťastný konec. Uvidíme, čím dalším nás městečko Niceville překvapí v pokračováních chystaných na léto

roku 2013 (The Homecoming) a 2014 (The Departure).

Z anglického originálu „Niceville“ (2012) přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi.

Bohdan Volejníček

AMATÉŘI

JOHN GRISHAM

Před asi patnácti lety vyšel v jednom časopise o knihách rozhovor s mluvčí amerických

veřejných knihoven, kde tvrdila, že pro spokojenost čtenářů stačí, když knihovna bude

mít dvě oddělení – oddělení Stephena Kinga a oddělení Johna Grishama. V polovině

devadesátých let už minulého století patřil tento bývalý právník k nejprodávanějším

autorům na světě. Co kniha, to mezinárodní bestseller, a snad každá byla zfilmovaná jako velký

hollywoodský trhák. Vzpomeňme třeba na tituly „Firma“, „Nebezpečný klient“, „Porota“, „Případ

Pelikán“ atd. A přestože jeho největší sláva je už trochu za vrcholem, dodnes má milióny oddaných

čtenářů nejen ve světě, ale i u nás, což dokazují neustálé reedice jeho titulů z nakladatelství Knižní klub.

Hrdiny příběhu jsou právníci z malé a tak trochu pochybné právní kanceláře Finley a Figg z chicagského

předměstí. Jejich profesní náplní je vyhledávání poškozených u autonehod, trapné vysedávání na

pohotovosti blízkých nemocnic, či rozvody lidí žijících většinou ze sociálních dávek. Prostě laicky řečeno

taková právnická spodina, která inzeruje svoje služby na letácích na bingo, či na záchodcích přilehlých

fastfoodů. A do takové kanceláře se jednoho dne vpotácí David Zinc, specialista z obrovské právnické

firmy, zcela opilý a psychicky vyhořelý, jen aby vyměnil své statisícové výdělky za paběrkování u FaF.

Chtěl hlavně vypadnout z toho stresujícího světa téměř nonstop práce pro nadnárodní koncerny a

společnosti. Ale u svých nových zaměstnavatelů se objeví v době, kdy se rozhodli chytnout štěstí za

pačesy a vytřískat vytoužené velké peníze na hromadné žalobě proti jednomu léku obrovské

farmaceutické společnosti.

Autorovo jméno je vlastně synonymem pro literární žánr zvaný právnické thrillery, tedy příběhů plných

napětí, kde právo a honba za mocí a penězi jde ruku v ruce s korupcí a násilím. John Grishma dokázal

ale napsat i vynikající humorný příběh „Vánoce nebudou“. A tento talent v „Amatérech“ skloubil

dohromady a vznikl spíše tragikomický příběh o normálních právnících, kteří si nepočítají tisíce dolarů

za hodinu, ale jsou rádi, když vydělají dost na nájem. Je to kniha o lidech bez morálních zábran, žijících

z hlouposti a chamtivosti druhých, ještě hloupějších, než jsou oni sami. To vše v typicky americké hře o

milióny, zvané mimosoudní vyrovnání s bohatou firmou.

Grisham svůj příběh staví především na kontrastu naivních právníků z předměstí, plných snů a tužeb po

slávě a bohatství, a mocných právnických firem a hvězd soudních síní počítajících si nevratné zálohy za

případy v miliónech dolarů. „Amatéři“ (orig. The Litigators, 2011) jsou chytlavý a čtivý příběh, spíše než

tragický a napínavý, tak komický, o naivních touhách tisíců Američanů po velkém americkém snu.

V překladu Drahomíry Michnové vydala v roce 2012 Euromedia group - Knižní klub.

Bohdan BoboKing Volejníček

Co by se stalo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny...?

Ve spolupráci se Základní školou Generála Píky se uskutečnila ke Dni Země literární soutěž s názvem „Co by

se stalo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny...?“

Celkem bylo odevzdáno 38 prací, ze kterých bylo vybráno 5 nejlepších. V úterý 16. dubna 2013 v 15 hodin se

uskutečnilo vyhlášení vítězných prací na pobočce Fifejdy. Výherci obdrželi knihy s ekologickou tématikou a

dárkové poukázky. Vítězem se stal Simon Čermák a jeho vítěznou práci spolu s dalšími uveřejňujeme.

Touto cestou děkujeme paní učitelce Mgr. Jitce Magincové za pomoc a ochotu při realizaci literární soutěže.

Všem žákům děkujeme a vítězům gratulujeme.

Za pobočku Fifejdy

Mgr. Světlana Honzková

Co by se stalo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny...?

Nikol Husarová, ZŠ Gen. Píky, 7.A

Mnoho snů, mnoho lidí. Ať spíme v jakoukoliv hodinu nebo v jakékoliv pozici, různě dlouho, tak každý se

jednou probudí. Ať už s dobrou náladou nebo se špatnou náladou. Naše rozespalé oči by se otevřely. Naše

nohy, které se tak tak doplahočily k oknu, by se zastavily. Ruka by zatáhla za ŠŇŮRKU OD ŽALUZIÍ,

UCHOPILA JI A ZATÁHLA. Jedním lehkým škubnutím by se žaluzie rozevřely. Do pokoje by vrazilo denní

světlo. Naše oči by se vzpamatovávaly z prudkého útoku světla. Ale to by nebyl jediný šok, který by nás v tuto

ranní hodinu čekal. Šok, který by určitě mnoho lidí ze začátku netrápil. Pohled ze skleněného okna činí doslova

pláň bez rostlin, pláň bez čehokoliv, co by rostlo. Rostliny, stromy, keře a i ona „bezvýznamná“ tráva, po které

s takovým nezájmem šlapeme, ne-li dupeme, by byla fuč. Naše první otázka by asi zněla: „Je to jen sen? Štípni

se!“ Někteří by si možná v tomto pohledu představili záhubu zvířat a ne jen jich – ale i nás. Nás, naši lidské

populace, která si přivlastnila zemi. Blázni? Ne! Tito lidé by měli naprostou pravdu. Některé skupiny by si

začaly kontrolovat zásoby potravin a tekutin s tím, že by si v mžiku vteřiny zazdily dveře a okna čímkoliv, co

by je udrželo v bezpečí. Co kdyby je někdo chtěl okrást o jejich „drahocenné“ zásoby, nebo dokonce je samotné

použít jako kusy zásoby masa? Mezi touto širší skupinkou lidí by nastala panika, chaos a v neposlední části

kanibalismus. Ale musíme zmínit i jinou skupinku lidí. Tu statečnější, která by se vydala ven, aby prozkoumali

okolí. Jejich holé nohy by se dotkly země, která by v sobě neměla jakoukoliv zmínku po životě. Žádný kořínek.

Žádná barevná rostlinka a už vůbec ne ta tráva. Všude prach, hlína a po přírodě ani památka. Zvídavci by sice

byli skuteční hrdinové, ale každý hrdina musí něco zaplatit za daň, kterou postupuje ve svém zvídavém

prozkoumávání. Tahle daň by byla dost vysoká. Naše plíce by se zkoušely nadechnout. Znovu a znovu. Ale

tento bezvýznamný pokus by se pomalu ale jistě činil čím dál tím těžším, než by se mohlo zdát. Dříve pro nás

normální věc, nadechnout se vzduchu, ale teď nadlidský úkol. Vzduch by na planetě docházel, až by nakonec

doslova došel. Zmizel. Byl by fuč. Naše převážně sobecké plíce by se už nenadechly. Naše srdce by už

nepumpovalo krev do zbytku těla. Země by utichla. Za pár dní by všechna světla zhasla. Tma! Mrtvo! Planeta

by byla opuštěná jako ostatní. Už by nebyla námi týraná. Za pár let by se i domy rozpadly. Zbyly by jen trosky,

které jediné by připomínaly, že tam někdy dávno někdo žil. Planeta by byla osvobozená. Jen úvaha? Pokud se

k přírodě nezačneme chovat s patřičným respektem a rozmýšlením, tak se tato úvaha může stát skutečností.

Takto by mohl vypadat konec světa.

Co by se stalo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny…?

Simon Čermák, ZŠ Gen. Píky, 7.A

Myslím si, že je otázka položená špatně. Spíše bychom se měli ptát: „Co se stane, až zmizí všechny rostliny“,

protože si myslím, že je otázka pár let, než se lidi přírody naprosto zbaví. Už teď lidi ztratili mateřský pud

k přírodě. Byla to právě příroda, která nám dala mateřskou půdu pod nohama, ale pro většinu lidí to vůbec nic

neznamená. Lidé jsou slepí a v dnešní době vidí za vším jen peníze. Proto je pro ně příroda již nepotřebná,

oprostili se od ní. Lidé jsou tak hloupí. Místo, aby pečovali o přírodu, které je v dnešní době bohužel velmi

málo, tak jí ničí a vůbec si jí neváží. Při pomyšlení na to, že se můj syn nebo dcera už nikdy nedotknou

mohutného stromu, je mi do pláče. Strašně je mi líto přírody, protože je to právě příroda, na které se odráží naše

hloupá rozhodnutí vůči ní. Je od lidí strašně sobecké, že myslí jenom na sebe. Lidé si neuvědomují, že za pár

letu už neuvidí strom porostlý mechem, krásně rozkvetlou jabloň ani potůčky, lesy, prostě nic.

Tyto všechny věci jsem si uvědomil a změnil jsem svůj postoj vůči přírodě. Začal jsem si jí vážit a pečovat o ni.

Uvědomil jsem si, že když začnu já, dám, ať vědomě nebo nevědomě naději změnit se i ostatním a to mně

motivuje. Uvědomil jsem si, že pokud chci změnu vidět na ostatních, musím se nejprve změnit já.

Co pro mě teď příroda znamená?

Neskutečně moc. Příroda je pro mě místo, kde se opravdu cítím volný a svobodný. Jelikož celkově nám

světový systém nedává moc na výběr, ( systém nám, říká, že máme vydělávat, aby potom peníze šly do jeho

kapes ), přijde mi příroda bohužel jediným místem, kde se cítím svobodný. Příroda je pro mě místo, kde se

moje myšlenky ubírají úplně jiným směrem. Vlastně, když jsem v přírodě, nemyslím na nic. V přírodě je moc

přítomného okamžiku, prožívám jen danou chvíli jako by byla poslední. Je od lidí strašně sobecké, že vlastně

ničí domov zvířatům. Vždyť jsme žili v přírodě před více než miliónem let, tak proč teď neudělat vstřícný krok

zvířatům a nenecháme přírodu na pokoji?

Na závěr bych chtěl všem těm, kteří tohle četli, vzkázat jediné: „Změňte se a tím dejte naději změnit se i

ostatním“. Když jsem to zvládl já, může to zvládnout každý. Jde jen o dvě věci: Chtít a věřit. Změňme se a tím

změňme naší planetu v lepší místo pro život. Ne jenom pro nás, ale pro všechno co tady je.

Co by se stalo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny...?

Dominik Polách, ZŠ Gen. Píky, 8.B

Jaké by to bylo, kdyby ze dne na den zmizely všechny rostliny? Dalo by se za těchto podmínek vůbec žít?

Určitě ne. Všichni víme, že rostliny tvoří kyslík a zpracovávají CO2. Kdyby rostliny nebyly, za pár dní by na

Zemi nebyla jediná molekula kyslíku a lidstvo by zahynulo udušením.

Rostliny také tvoří naše životní prostředí. Jen se podívejte z okna! Vidíte? Stromy, keře, tráva, to všechno jsou

rostliny. Podívejte se, když jedete autem nebo vlakem. Silnice i koleje jsou lemovány alejemi stromů a kopce

v dálce jsou zalesněné.

Určitě i samozřejmost jako ovoce a zelenina jsou vlastně součástí rostliny. Kdyby zmizely, museli bychom jíst

jen samé maso a naše strava by nebyla správně vyvážená, protože by chyběla většina vitamínů a vláknina.

Rostliny pomáhají i při rekultivaci skládek. Rozkládají všechen odpad a za takových 50 let se z poloviny

skládky stane kopec a na něm les a louky nebo snad ne?

I když si to možná neuvědomujeme, ale rostliny jsou pro náš život velmi důležité. Vytváří kyslík, získáváme

z nich potravu, rozkládají odpad a tvoří naše životní prostředí.

Bez nich by tu bylo pusto a nebylo by kde odpočívat, hrát si a trávit volný čas. Nedokážu si svět bez nich

představit. Vy jo?

DDIIVVAADDEELLNNÍÍ PPŘŘEEDDSSTTAAVVEENNÍÍ HHRRDDÝÝ BBUUDDŽŽEESS

V rámci akce Měsíc – březen čtenářů proběhlo ve středu 13. března v knihovně na Fifejdách divadelní

představení Hrdý Budžes. Dramatizaci stejnojmenné knihy Ireny Douskové si pro studenty 8. a 9. tříd

základních škol připravila studentka Tereza Agelová. Zhruba hodinové představení přiblížilo studentům dobu

„Husákovy normalizace“, která vtipně komentuje hlavní hrdinka , žákyně 2. třídy ZŠ Helenka Součková.

TÝDEN PRVŇÁČKŮ

Od 4. do 9. března v Knihovně města Ostravy a jejich pobočkách probíhal Týden prvňáčků.

Knihovnice převlečené za princezny, piráty, čarodějky a jiné pohádkové postavičky pasovaly

prvňáčky na čtenáře.

A jak to vypadalo? Prohlédněte si naše fotografie.

pobočka Vítkovice pobočka Petřkovice

pobočka Přívoz pobočka Fifejdy

pobočka Daliborova pobočka Daliborova