fra

Agite/Fra

Róbert Gál

Na křídlech

Agnomie

fra

Agite/Fra

fra

Róbert Gál (1968) je autorem několika knih filosofických afo-rismů – přičemž Epigraffiti (2001) a Znaky a príznaky (2003)vyšly souhrnně pod názvem Signs & Symptoms také v angličti-ně – a experimentálních novel Krídlovanie (2006) a Agnómia(2008). Gálovy žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástímnoha zahraničních antologií.

18

Róbert GálNa křídlechAgnomie

19

20

Róbert GálNa křídlechAgnomiePřeložil Ladislav Šerý

fra

Agi

te/

Fra,

201

0

22

Edice světové prózyRóbert GálNa křídlechAgnomieZe slovenských originálů Krídlovanie (Petrus, Bratislava 2006) a Agnómia (Petrus, Bratislava 2008)přeložil a doslov napsal Ladislav ŠerýObálka a ilustrace Martin KubátVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2010 jako svou 81. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Agite/Fra, 2010Text © Róbert Gál, 2006, 2008, 2010Translation © Ladislav Šerý, 2010Cover & drawings © Martin Kubát, 2010Author photo © Viktor Kopasz, 2010ISBN 978-80-86603-87-2

BB013

Na křídlech

23

Kouzlo fikce spočívá v klamném vědomí, že jde o fikci.Epigraffiti

24

25

První částKřivolákání

Protože svět v podstatě kašle na naše záměry a je jenna nás, jak s touto skutečností naložíme, aby nás nej-prve přestala znepokojovat a potom omezovat. Ne-boť až posléze se dostaneme k věcem, k nimž jsmese ve svém nitru vlivem neúplnosti (možností) té čioné skutečnosti celé roky dostat neuměli a nedoká-zali. Neboť kde je psáno, co je vytouženost bez ohle-du na její fiktivně zastupitelný kontext, do něhož by-chom ji mohli vložit i tak, abychom o ni tím pádemnemuseli hned přijít. Ale tohle jsou úplně konkrétnívěci, o nichž teoretizovat znamená zbytečně ztrácetčas. A koho zajímá náš čas, který ztrácíme?

Bytostná potřeba tvořit struktury a nacházet vnitřnířád ve všem, s čím se setkáváme a čím procházíme,tedy ve všem, co samo o sobě vnitřním řádem ne-ní…

Spojení genetického s frenetickým?

A., můj mladší bratranec, čte moje texty, ale nejsemsi jist, zda správně. Vždy jsem mu připomínal, aby tytexty nebral příliš edukativně, jinými slovy, aby je ne-bral jako mé rady jemu do života. Pro mě byly ty po-známky – jež zaznamenávaly jisté myšlenkové pocho-dy vždy za chodu a vždy především pro mě samého –materiálem, jímž se neustále zaobírám, protože jev něm mnoho zašifrováno (a mne baví to rozšifrová-vat). Ale ať by to zašifrované bylo cokoli, opět by to,třeba i rozšifrované, bylo jen pro mě. Proto mi dnesuž připadá jako ztráta času někomu něco vysvětlovat,připadá mi jako ztráta času odívat tyto iracionální

26

věci do elegantního hávu racionality, jež je těmto vě-cem v podstatě cizí, což jen umocňuje absurdnost –a možná i obskurnost – toho všeho.

Na dnešním setkání s L. a K. mi L. vyprávěl, jak předlety zareagoval na jeden seznamovací inzerát z Mla-dého světa. Bylo to v malém městě s malým náměstíč-kem, kam se ona i on, oba aktéři této trapné situace,dopravili autobusy z jakýchsi jiných, možná i men-ších míst za účelem seznámení. Setkali se na onomnáměstíčku a nějakou dobu se po něm dokola pro-cházeli. Bylo to mladé děvče, blondýna okolo jede-nadvaceti let, a přece už stihla být rozvedená. Protose jí L. zeptal, proč se s manželem vlastně rozvedla.Po celou dobu procházky nemohl odtrhnout pohledod jejích vysokých bot s korkovými podpatky a pest-robarevné minisukně. Na položenou otázku neumě-lo děvče odpovědět a to jen zvýšilo už i tak trapnénapětí mezi těmi dvěma, neboť L. žádnou další otáz-ku po ruce neměl. „A byla aspoň pěkná?“ ptám se.„Ne, vůbec mi tak nepřipadala.“ A tak se oba ještěchvíli mlčky procházeli, načež on pravil: „Tak ahoj,zavoláme si,“ a každý rychle odkráčel ke své autobu-sové zastávce. Už se nikdy neviděli.

Sen, 10. května 2005

Byli jsme s otcem – a ještě někým třetím, neidentifi-kovaným – na koncertě Johna Zorna kdesi na něja-kém ostrově. Bylo to v rámci turné, jež jsme měli ce-lé předplaceno, a na jednotlivá místa na zeměkoulijsme se dopravovali letecky. Koncert se odehrával vevelkém sále plném lidí. V sále bylo dovoleno kouřit,což pomohlo dotvořit zvláštní úkaz jakéhosi mon-

27

strózního undergroundového klubu uprostřed úpl-né pustiny. Koncert pomalu začíná, hudebníci jsoujiž na pódiu a hrají. Ex post mi dochází, že je topravděpodobně trio a jedním z hudebníků je šedi-vějící vlasáč, připomínající stárnoucího barda z onépomalu odcházející, a přece v omezených ostrůvcíchelit (z těch, co se opravdu prosadili) stále přežívající„beat generation“. Koncert trval jen chvíli, nějakýchdeset minut, a hudebně mi připadal jako zahřívacíkolo hlavního barda večera Johna Zorna (který měltehdy, pokud se nemýlím, také dlouhé vlasy), experi-mentujícího se svým saxofonem zatím jen v podobějakýchsi relativně – alespoň na něj – málo vřískavýchzvuků, svou atmosférou připomínajících mírně dis-harmonické rozezvučování většího ptačího orchest-ru, něco a la Olivier Messiaen. I když jen na jednomsaxofonu, protože ostatní nástroje, hlavně baskytaraa bicí, působily v té chvíli jen jako méně výrazné zvu-kové pozadí. Šlo tedy o jakousi ouverturu k samotné-mu koncertu, jehož jádro – alespoň v mých předsta-vách – mělo spočívat v permanentním a intenzivnímječení Zornova saxofonu, korigovaného a povzbuzo-vaného (podle nálad) dalšími dvěma nástroji, při-čemž výsledkem mělo být klasické zornovské inferno(intenzivní bolest vřesku, postavená do důstojnéhopozadí šíleného rytmu rituálu, usazovaného do nále-žitých oblastí tónu pomocí baskytary). Toto všechno– ono vyvrcholení, o němž hovořím – se ale nekona-lo. Koncert ze záhadných důvodů po deseti minu-tách skončil. Pamatuji si, že nikdo z diváků příliš ne-protestoval, všichni návštěvníci pomalu opouštěli sál.My s otcem tam stále překvapeni stojíme, přemýšlejí-ce, co se to vlastně stalo. Z místnosti vedle šatny při-chází vlasáč (baskytarista?), jenž pomalu „pakuje“jednotlivé instrumenty, jako by se vůbec nic nestalo.To mě ujistilo, že Zorn žije, že onen kolaps, k němuž

28

došlo, jeho zdraví nijak vážněji neohrozil. Ve chvíli,kdy se vlasáč vracel do šatny, jsem na chvíli uvidělZorna, sedícího na dřevěné židli v pozici myslitele,jenž se skloněnou hlavou podepřenou rukama vidi-telně připomínal známou Rodinovu sochu. Otecbyl zklamaný, říkal, že tohle se nedělá. Ale nakonecjsme už i my venku, na jakési poušti – žádná přílišnávegetace, žádné přílišné osvětlení – kde otci trpělivěvysvětluji, že se opravdu nic nestalo, a hlavně žeZorn určitě není narkoman, přičemž se mi však užnedaří otce přesvědčit, že nemá ani problémy s alko-holem jako jeden z dalších našich společných zná-mých mezi hudebníky. „Vždyť i on je jenom člověk,“potřeboval jsem zdůraznit.

Že ano, říká, ale ten největší na stropě radši nepouš-tíme, protože se vždy tak roztřese, že vypadá, jako bymohl spadnout. Dobře, že nevisí přímo nad postelí,říkám a ona reaguje smíchem. Její dvě cé se nademnou houpají jako zvonky do věčnosti.

Strukturování a blokování.

Vzpomínám si na Martina B., spolužáka ze základníškoly, jehož největší zálibou bylo pozorování řidičůautobusů za jízdy z jedné konečné na druhou. Vyzví-dání všech drobností a detailů, jež jsou při takovéjízdě nevyhnutelné. Jeho fascinace vypínači, jež muněkdy řidiči i darovávali, takže měl doma celou sbír-ku. Jedny byly černé a druhé bílé. Jako šachové fi-gurky, jako klaviatura klavíru. Šachové figurky – pro-středek hry, která umí upokojit, klaviatura klavíru –

29

prostředek hry, která umí cokoli. Zapnuto a vypnu-to, ano a ne, bílá a černá. Nuly a jedničky jako prin-cip počítadla. Počítače. O co jde při počítání? Jdepři počítání jen o počet? Je počet součtem? Čeho?Co se nám to tu neustále počítá? Je to počítání, ne-bo odpočítávání?

DokumentV jednom pozoruhodném dokumentu o agresivnímspolečenství anglických fotbalových fanoušků, kterýnatočil jeden z agentů, jenž do tohoto společenstvíz vlastní vůle vstoupil a později jeho členy tajně na-táčel, se stáváme přímými svědky naprosto nepřed-stavitelných scén, jež ohromují pozorovatele už tím,že jsou absolutně pravdivé a bez nejmenší stopycenzury zblízka ukazují násilí na konkrétních obra-zech ze života jeho konkrétních aktérů, lidí, proněž se násilí stalo formou názoru, rozkoše i sebe-realizace.

Tristní úvaha nad tristním tématem, a to bez toho,že by tu někdo uvažoval. Tady se děly věci.

Nikdy nezapomenu na jednu scénu z filmu, odehrá-vající se v emocionálně podbarveném prostředí do-mácké hospody, kde hlavní z aktérů nesmyslného –a přece přesně naplánovaného – krveprolití po fot-balovém zápase svého mužstva kdesi v zahraničí sezářícíma očima vypráví, jakou rozkoš prožíval vechvíli, kdy zřetelně zaslechl zvuk praskající páteřepolicajta, do nějž ze všech sil mlátil kovovou tyčív přítomnosti mladé přítelkyně onoho policajta, kte-rá po celou dobu „akce“ příšerně křičela… Ten člo-věk, když to vyprávěl, byl úplně ve vytržení, skoro to

30

vypadalo, jako by to potřeboval ještě několikrát zno-vu prožít, tentokrát ve společnosti těch, kteří hochápou, kterým se vlastně může – a potřebuje – svě-řit. Svěřit? Možná i víc: pochválit, kasat se v celé ne-oblomnosti svého chlapského já, jež se ukázalo, ježnasytilo svoji neukojenou touhu a doteď se z tohonedokáže vzpamatovat. – A přece mi v hlavě utkvělajedna myšlenka tohoto krvelačného primitiva: „Jávím, že jsem zlý, ale kdybych byl dobrý, nikdo si měnebude pamatovat. Takhle si mě zapamatují.“

Smrtonosnost života

Utěšují nás příběhy mrtvých, jimž dávajíce za prav-du, dáváme za pravdu sobě, živým. Jako by ti mrtvítéž nebyli někdy živí, jako by ti mrtví ani nikdy živínebyli či byli živí právě jen tím, čím jsou dnes pronás živí jako mrtví. Jako by potřeba unést život smrtíbyla všeobecně sdílenou potřebou živých být mrtví,stejně jako je potřeba těchto dnes pro nás živýchmrtvých být pro nás živými už za jejich života, jimive vztahu k nám, pro ně imaginárním, vlastně vykal-kulovaná.

Chvilkové setkání s Pavlem a jeho rodinou – ženoua třemi malými dětmi – mi připomnělo situaci, kteráje notoricky známá, a přece vždy fascinující (a záro-veň znepokojující). Ta permanentně ukrutná žá-dost, dožadování se dítěte po pozornosti, po vlastnívýznamnosti. Dítěti neunikne nikdo. Dítě tě přistih-ne při každé myšlence, která se ho netýká.

Formulování a formování.

31

Bylo to na školním výletě, už si nepamatuji, kolik mibylo. Nějaká společenská hra, do níž jsem se nechalchytit. Badminton? Podstatné bylo, že jsem se při-tom pěkně zapotil a k mému překvapení mi to do-konce i šlo, soudě podle reakcí. Vlastně tam bylave hře skoro samá děvčata, která mi tímto možnái chtěla dát něco najevo. Milé od nich, milé. To bylopřes den, večer nějaká televize a potom i něco zaká-zaného, nejspíš alkohol. Už si moc nepamatuji. Vímjen, že jeden spolužák, vždy před námi o něco na-před, přišel do místnosti s televizí, právě když film,který jsme sledovali, skončil, aby se vytahoval, co žeto prováděl na jednom z dívčích pokojů s předsedky-ní třídy. A nám, nezkušeným, nezbývalo nic jinéhonež poslouchat toto vytahování zkušenějšího. Možnájsem pil a kouřil víc, než bylo třeba, protože ráno mibylo tak zle, že jsem se celý roztřásl a ne a ne přestat.Přes celé ruce až do konečků prstů se mi nahrnulakrev, která vřela a dusila se, ukazujíc pod kůží napja-té trubice žil. Z napětí, které se stávalo čím dál ne-snesitelnější, mi úplně strnuly ruce. Posadil jsem sedo křesla, srdce mi splašeně bilo a za neviditelné asi-stence několika spolužáků a spolužaček jsem se pus-til do malé rozcvičky rukou, spočívající v co nejrych-lejším střídání polohy otevřené dlaně a ruky v pěst,což po chvíli trpělivého opakování skutečně přineslovýsledek v podobě celkového zklidnění. Mělo to všaksvou dohru, pochopitelně, a tou byla návštěva místnípolikliniky v doprovodu dvou spolužáků, kteří s ra-dostí využili možnosti vzdálit se se mnou – jako můjoficiální doprovod – do některé z místních hospod.Doktorka, která mě mírně roztřeseného přivítalav ordinaci za účelem změření tlaku a vyšetření EKG,mi dvakrát sympatická nebyla, ale člověk si nevybere.

32

Myslím, že paní doktorka si můj strach přímo užíva-la, a tak jsem se o to více snažil tvářit se „uvolněně“.Párkrát na mě vyzkoušela typicky školní otázky (jakotypicky školní učitelka) a pak pronesla památnouvětu, která mnou hluboce otřásla pro celý zbytek ži-vota. Ani mi nevadilo, že jsem tu větu několikrátv životě viděl napsanou černou na bílém v obyčejnéučebnici pro začínající lékaře, již s jistotou rovnajícíse stoprocentnosti jistě žádný doktor (tedy ani tenúplně nejmizernější) nemohl, ani kdyby chtěl, připřípravě na zkoušku obejít. Ona věta, vyslovená s do-statečnou suchostí, by zněla: „Když si nebudete dá-vat pozor na tlak, můžete oslepnout.“ Paní doktor-ka ji však prohlásila v rádoby ironickém stylu: „Jensi nedávejte pozor, a uvidíte!“ A ďábelsky se přitomušklíbla.

„Nevstoupíš do oblasti Hyda,“ praví Hyde Jekyllovi.„Nevstoupíš do oblasti Jekylla,“ praví Jekyll Hydovi.A o to právě jde.

Jiný druh kletby, na niž nezapomenu, taktéž z obdo-bí základní školy, v tomto případě dokonce přímoze školních lavic (scénka se odehrává ve třídě o pře-stávce).

Nenamlouvám si, že jsem byl lepší než jiné zlobivéděti mého typu, protože ve skutečnosti jsem opravdulepší nebyl, což mě, přiznávám, někdy i mrzelo, mi-nimálně ve vztahu k rodičům, které jsem opravdunechtěl trápit. O co šlo? Nevím už, co to do mě vje-lo, jen si pamatuji, že jsem jako žabák přeskakovallavice, abych znenadání zákeřně přepadl svou vyvole-nou „milou“ a nečekaně jí vlepil na tvář pusu a totak rychle, že žádná obrana nebyla možná. A „ha-ha-

33

ha“, ozývalo se ze stran laciných pozorovatelů, tedytěch, kteří se na vše dívají primárně jako na atrakci.A tehdy mi jedna z těch krásných mladých bytostís vyčítavým pohledem a nekompromisností bohyněvmetla do tváře: „Ty, TY se nikdy neoženíš!“

Princip rozmnožování proti principu jednoho. (Jed-no rozptýleno v mnohém, či mnohé sjednoceno dojednoho?)

Kouzlo podkrovního bytu, kouzlo samoty a potřebaizolovanosti od prostředí, které na jedné straně vyu-žíváme a na straně druhé je nám bytostně cizí. Kouz-lo možnosti perpetuelně posunovat nutnost až zajejí okraje, do toho bodu, kde každý krok vpřed jenutně vždy bumerangem, vracejícím se do bodu po-čátku, na nějž návratem do něj přímo upozorňuje –ať už se tomu bráníme nebo ne. Bezbranná obnaže-nost, či obnažení bezbrannosti?

Každý se hroutíme po svém. Z proskleného balkó-nu-kuchyně miniaturního podkrovního bytečku naBen Jehudově ulici v samém srdci Jeruzaléma častopozoruji nájemníka obývajícího na rozdíl ode mneten nejnižší, přízemní malý byt, z jehož okna v sobo-tu přes den rozvěšuje – ten živý a plešatý nájemník –svoje pestrobarevné prádlo na okenní věšák, což mipřipadá, jako by sám sobě dělal služku, hospodynii domácí paní. Že by to bylo tím, že tento typ bytu(vlastně to byl spíše domeček, taková ulitka, do-konce se schody k hlavnímu vchodu, umístěnýmiz vnitřní strany dvora) byl v mé představivosti auto-maticky spjat s větší rodinou, tedy s místem, kde byse přirozeně mohla (či měla) vyskytovat i hospodyněskutečná?

34

Já jsem se do svého bytečku nastěhoval po brutál-ním rozchodu s N., který mi nezabránil setrvat i na-dále v této pro mě stále dost neznámé zemi. A takjsem přemýšlel, co mohlo přimět mého o dost star-šího souseda přistěhovat se na takové bizarní místona jedné z hlavních ulic města. Vlastně jsem si častokladl otázku, zda se i zde, ve Svatém městě, nenachá-zejí nějaké nevěstince, protože jestli ne, bylo by topřece jen trochu neobvyklé. Jednou odpoledne, byloto na nějaký svátek nebo těsně před ním, všude vlád-lo hrobové ticho, se mi naskytl z mé kuchyňky zvlášťzajímavý pohled. Možná mi ta dáma utkvěla v pamětitím, jak se ještě těsně před vchodovými dveřmi upra-vovala na schodech, a také celkovou elegancí tělesnéobepnutosti, když oděná do těsné černé kombinézyv houstnoucím vzduchu nikde nikoho pomalu a jistěvyťukávala podpatkem na dlažbu svůj tajný kód protuto jedinou chvíli.

Nehanebná něha.

Analyzovat a katalyzovat.

Nekrvácení.

Pospojovat se do nikdy nespojeného?

Vylučovací metodou přirozeně dospět k výlučnosti.

Martin P., vystupující pod přezdívkou Kato, mě vždyfascinoval svým nadhledem spojeným se schopnostímít věci takzvaně na háku, což zvlášť za komunismu

35

byla nepopiratelná přednost. Fascinovala mě rozsáh-lost jeho sbírky sušené marihuany, jíž podle vlast-ních slov přechovával nějakých třicet druhů, „nakaždou náladu jeden“. To mi připadalo pozoruhod-né. Brzy jsem si i já vybudoval důkladnou sbírku de-sek, cédéček a knih, aby mě, chraň bůh, některáz mých nálad nepřekvapila. Vtom se však objevil dal-ší problém, který spočíval v jakési celkové otupělostia vlastně neschopnosti pociťovat něco jako náladubez toho, abych přesně věděl, do které ze škatulektato nálada patří. A to mě nutilo rozšiřovat početškatulek – a tím rozšiřovat i celou sbírku – úměrněs rozšiřováním představ o rozptýlenosti možnostíuchopitelnosti toho, co jsem považoval… za vnímá-níhodné. Neboť všechno ostatní jsem tehdy utápělv alkoholu.

Je třeba pochopit procesuální charakter mého myš-lení, spíše než jeho strnulost. Přechod skrz tmavýtunel bez vidiny světla na jeho konci je absurdnía hloupý.

Je třeba…

Zbavit se potřeby objektivity je třeba už proto, proto-že objektivita není objektem potřeby.

Člověk píše, aby nezapomněl, psaním vyvolává pa-měť. Je otázka, co z ní vyvolává, otázka zní, zda jepaměť vždy celá. Nevyvoláváme vyvoláváním z pamě-ti vždy to, co nám v paměti právě chybí? Není vyvolá-vání z paměti zpětnou rekonstrukcí paměti, vlastně

36

– její konstrukcí? Co z toho, co z paměti vyvoláváme,patří do paměti a co do vyvolávání? Má paměť du-cha? A pokud ano, je tento duch přímo vázán na nisamu, nebo jí je dodatečně implantován duchem to-ho, kdo tohoto ducha vyvolává? Nejde tu vlastněo jakési vyvolávání duchů?

10. června 2005

Předevčírem večer jsme se sešli s Viktorem K., kterými slíbil udělat dokonalý digitální portrét. Po celoudobu focení jsem tušil (a později v okénku fotoapa-rátu i přesně viděl), že Viktor K., fotograf, v mé ne-přítomnosti v jeho oku – v mé přítomnosti ve skuteč-nosti – s mým obrazem manipuluje, vtěsnává mě dočehosi a uvězňuje mě v tom. Všeobecně dekadentnítón fotek jen tu a tam naruší vizuálně výrazné pohy-by přehnaně prudké gestikulace v zakouřeném pro-storu chodby s inteligentně rozmístěnými stolečky,osvětlenými tlumenou barvou přímo ze stropu sespouštějících kuželů červené. Nejprve jsme to spo-lečně nazvali „zahrávání si s démoničnem“ a vzá-jemně se ujistili, že tudy cesta nevede. Nakonec, pozhruba padesáti cvaknutích a litru vypitého vína,jsme konečně dospěli k dobrému záběru. Včerajsem tento záběr odmailoval J., zvědavý na jeho ná-zor. J. mi odpověděl, že ta fotka se mu líbí a že na nívypadám (s odhlédnutím od jemných náznaků ros-toucích vousů) úplně jako dítě. Od té chvíle mě ma-te otázka, zda ten démon ve mně nemá s tímto dítě-tem něco hluboce a podstatně společného…

Dítě nemůže milovat, protože neví, co je nemocimilovat.

37

Být jako dítě, aspoň na chvíli. Moci být dítě…

Oživování, či umrtvování?

Dno jako inverze vrcholu – též vrchol.

Do nebe volající úzkost z nebe.

Pohledem světla, pohledem tmy.

Závaží roků přibývajících na váze, kdyby důvodemstárnout nebylo nic než jen toto. Závaží, které odpo-vídajíc na otázku po závažnosti, klade otázku po zá-važnosti váhy. Čas interiorizovaný zkušeností přechá-zí do věčnosti plynule a bezbolestně.

Můj oblíbený park v Jeruzalémě: k zemi přikovanélavičky, ženy s dětmi a já s Nietzschem…

Modlitby a zaklínadla.

Přeredukování.

Co testuje lakmus? K tomu či onomu zabarvenízkoumajícího papírku ekvivalentní vlastnost zkou-maného, nebo vlastnost lakmusu, kterou je jehoschopnost tak či onak (v závislosti na projevu zkou-maného) zabarvit papírek, který onu vlastnostzkoumá?

A ten, kdo hledaje identitu, hledá identitu toho,co hledá.

38

Pohřebním právem.

Streicher, píšící svoje protižidovské pamflety, při tomúdajně sedával nahý a evidentně ho to vzrušovalo…

Nedomyslet, nedocítit.

A to klamné slovo seberealizace, protože kdo můžesebe – realizovat?

Obraz č. 1

Prosklená kavárna na Astor Place v New Yorku.Dlouhovlasý týpek, sedící den co den dlouhé hodi-ny s papírovým kelímkem s dlouhou kávou u stolkuvedle elektrické zásuvky před přenosným počítačema komínem vedle něj položených prázdných cédé-ček; plně zahloubán na jedno po druhém systema-ticky nahrává hudbu svého mládí.

Obraz č. 2

Zpěvák skupiny Pink Floyd, který se prochází sesvou krásnou zasněnou přítelkyní po Karlově mostěv Praze.

Pozoruje vždy jen to, co vidí, a vidí vždy jen to, copozoruje:

V zaťatosti zubů formulované myšlenky, formulovanézaťatostí zubů.

Jeden legitimní zločin jednoho legitimního trestu.

Vidění, neustále cizelované do podoby viděného.

39

Příběh N.

1Nejhorší je, že N. běžně operuje s demagogií, což bývá vevětší společnosti působivé. Ono to vlastně ve vyhroceněj-ších polohách ani jinak nejde, zvlášť když okolo poslou-chají lidé N. jednoznačně naklonění. Mně vadí být vespolečnosti tím strojem na bonmoty, jejž by ona, P. a dal-ší ze mě rádi měli – pro potvrzení jejich představy o tom,jak já mám vypadat vedle nich. Dělají ze mě cvičenouopici, což je minimálně druh manipulace, neboť oni sipiplají situaci, v níž jsem na jejich popud hercem. A ob-čas se trefí (ne oni, ale ona, N., svým nízkým prolhanýmsmíchem) do nutně vznikajících mezer hovoru, vznikají-cích nutně právě v důsledku oné demagogičnosti. Zkrát-ka, je to začarovaný kruh jakési psychohry, která je čímdál agresivnější, až nakonec rozloží celou společnost…

2To, že mě irituje, je vlastně docela inspirativní…

3P. si úplně omotala kolem prstu, cucá ji jako cukříček.Jednou se o ní vyjádřil větou: „Mám pocit, jako bychz tebe vylezl.“

4Přemýšlím, na základě čeho o ní mohu takto hovořit. Ří-ká: „Jsem zrcadlem.“ A co není? Neobsahuje v sobě tatověta předpoklad jednostranně propustného zrcadla, zanímž stojí ONA?

40

Plno slov, jistě. Samá slova. Co jste čekali? Tadyse hledá domov, tady se staví dům z jazyka. Tadyse hledá víra, buduje chrám. Vysoké se mísí s níz-kým, banalita s filosofií, generační výpověď se se-bestředností, mikropříběhy s neologismy. Motivyse prolínají, ale nejde o radostnou hru imaginaceani o automatické psaní. Realita je všudypřítomnáa rozpíjí se do amalgamu viděného, slyšenéhoa tušeného.

Ladislav Šerý

Photo © Viktor Kopasz, 2010

9788086603872

fra.cz

Co

ver

© M

arti

n K

ub

át,

2010