Barmský VJRingo turnajDarování krveBetlémské světloMikulášský víkendEfektO poklad Hradeckých měšťanůBarevný rádcovský kurz

StartérPostavme školu v AfriceDalší tři táboryCelostátní kolo Svojsíkova závodu + rozhovor: Teo

Rozhovor: Míša ŠimákováKurzy: OdysseaNa cestě: SrbskoKulturní koutek: Jazz goes to townDespekt: příloha bez respektu

ŽelvyŽamberk

Tea bag folding

Přesto editorial využiji k výzvě. Pište mi na mail skippy.radka@seznam.cz připomínky k časopisu, protože neodvratně stagnuje a redakce už dlouho nevymyslela žádné vypečené originalitky.

Toto číslo není ničím zvláštní, přesto v něm najdete řadu pozvánek na zajímavé akce. Dovolila bych si některé vypíchnout. Především se nebojte darovat krev se skauty, protože pomáhat se musí ze všech sil a záchrana života je výjimečně velká pomoc. Dále apeluji na vedoucí oddílů, aby se nebáli přihlásit na Efekt. Bude to dobrý kurz, ostatně Světluška a Zipi nám už loni na (D)efektu předvedli, že umějí připravit kvalitní vzdělávací akci. Do třetice určitě nepřehlédněte zážitkovou hru pro děti O poklad Hradeckých měšťanů. Dopřejte svým dětem možnost seznámit se s ostatními hradeckými skauty na společné akci.

Radka Fabiánová - Skippy

Milý čtenáři, ráda bych vás přivítala u listopadového čísla a popřála vám příjemné a užitečné čtení. Trpím podzimními depresemi, takže se nebudu radši rozepisovat o svých myšlenkových pochodech, jak máme tady v editorialu ve zvyku, protože na to bych potřebovala skautFLEX – Skippy má depku speciál.

2

18. 11. Společné darování krve

Seznamovací schůzka BRK

Ringo turnajO poklad hradeckých měšťanů

Barmský VJ

Mikulášský víkend

27. 11.

4. - 6. 12.

21. 11.

20. 11.

3

Z několika stran už se na nás se Světluškou hrnou dotazy ohledně přihlašování na Efekt, informací o ubytování, místě a podobně.

Po loňské nemilé zkušenosti z (D)Efektu, kdy lidé během akce odcházeli pryč a zase přicházeli, jsme se rozhodli udělat Efekt mimo Hradec, avšak v dobré časové dostupnosti. Místo a konkrétní informace o průběhu akce z hlediska organizace budou zaslány na mail vedoucím přihlášených týmů. Tím jsem se dostala k samotnému přihlašování, které je od 25. října spuštěno na stránce

www.skaut-hradec.cz/efekt

Nepřihlašuje se každý sám za sebe, ale přihlašujete se jako celé týmy. Vedoucí týmu vyplní přihlášku za všechny. Na jeho mail přijdou potom veškeré podrobné informace o průběhu akce. Přihlašování bude skončeno 30. listopadu.

V předchozích číslech jsem vás informovala o podobě Efektu, pokud vám ale stále není jasné, oč se bude jednat a co můžete čekat, směřujte své dotazy na Světlušku na adrese svetluska@inmail.cz.

(zp)

Před pár měsíci jsem v Kulturním koutku psala o lidskoprávním dokumentárním festivalu Jeden svět. Poukázala jsem na klíčový film Barmský VJ, který zdokumentoval tehdejší situaci v Barmě. Snímek získal řadu ocenění na mezinárodních festivalech. Nyní máte příležitost vidět ho i vy, a to v pátek 27. listopadu od 18 hodin v AC klubu a zdarma.

Barma je chudá a izolovaná země neblaze proslulá potlačováním lidských práv a demokracie. Téměř půl století zde vládne jedna z největších diktatur světa, barmská vojenská junta. Armáda potlačila i Šafránovou revoluci v roce 2007, o které film vypovídá autentickými záběry.

Není to sice čistě skautská akce, ale s Člověkem v tísni spolupracujeme například na sbírce Postavme školu v Africe, a také věřím, že vám osudy lidí v Barmě nejsou lhostejné. Po skončení filmu se můžete zdržet na tradiční páteční rockotéku.

(sk)

4

Po několik měsíců jsme vás informovali o plánovaném rádcovském kurzu BRK a ejhle, listopad je tu a začíná čas realizací plánů.

Na kurz se přihlásilo dvacet jedna účastníků, z toho deset holek a jedenáct kluků. Protože některé oddíly nevyužily svého práva poslat dva vyslance za novými zkušenostmi, byla volná místa doplněna z oddílů, které potřebovaly poslat víc než dva zástupce. Skauti a skautky se můžou těšit na přibližně čtyřicet přednášek a workshopů, bohaté večerní programy a další doprovodné aktivity.

Protože jsme si pro letošek připravili několik novinek, které bychom neradi zveřejnili dřív, než se dostanou k účastníkům, je to od nás prozatím vše. Ale nebojte, v průběhu kurzu nahlédneme několikrát do jeho dění a seznámíme vás nejen se zmíněnými novinkami, ale i s pocity účastníků, instruktorů a pořadatelů.

(zp)

Zatím byla řeč jen o účastnících, ale kurz má dvě strany. Tou druhou jsou instruktoři, kterých se na BRKu objeví celkem čtrnáct.

Rádi bychom připomněli jednu ryze vánoční akci. Jedná se o Betlémské světlo, což je tradiční vánoční akce, při níž je do Hradce Králové a mnoha dalších měst přivezeno světlo z Betléma. Po přivezení poputuje světlo na Biskupství a do Rozhlasu.

Rádi bychom vás však pozvali na Velké náměstí 23. prosince v 18 hodin ke chrámu Sv. Ducha, kde celá akce vyvrcholí zpíváním vánočních koled. Pokud si donesete svíčku, budete si moci Betlémské světlo odnést domů. Bližší informace přineseme v příštím čísle.

(kj)

Copak se nám bude dít zajímavého do konce roku? Kromě standardních schůzek se můžeme těšit na besedu NaSedáka, která se koná na přelomu listopadu a prosince. O čem to bude tentokrát a s kým? To si zatím necháme pro sebe.

V prosinci se koná akce zvaná Betlémské světlo, o níž se více dozvíte v samostatném článku.

Na začátku prosince, konkrétně 4. až 6. prosince se v Praze koná Mikulášský víkend. Jedná se o tradiční každoroční setkání roverů a rangers. Každému, kdo nezaváhá a přijede do Prahy, nabídne zajímavý a různorodý program. Trochu kultury a tvořivosti, poznávání, inspirace a přemýšlení, hodně zábavy i setkání s přáteli. Registrace je možná do 15. listopadu na stránkách www.skaut.cz/mikulas, kde je možno najít i mnoho dalších informací ohledně ubytování nebo programu.

(kj)

5

Bylo ti už 18 let? Vážíš přes 50 kilo? Máš dobrý zdravotní stav? Chceš udělat dobrý skutek a naplnit roverské heslo sloužím? Tak pojď darovat krev se skauty!

18. listopadu společně překonáme strach na Transfúzním oddělení Fakultní nemocnice Hradec Králové. Pokud se chceš ulít ze školy nebo z práce, přijď v 8 hodin, pokud upřednostníš pozdější čas, tak doraz ve 14 hodin. Vzít můžeš i kamaráda, partnera nebo sourozence. Zapojíš-li se do akce, předběžně se mi nahlas do 10. listopadu na mail skippy.radka@seznam.cz. Když tak učiníš, dozvíš se podrobnosti o akci a my budeme moci nahlásit přesný počet dárců nemocnici.

Jak se na darování krve připravit?Den před darováním krve je potřeba dostatečně pít (přes tři litry nealkoholických tekutin), ráno se vydatně nasnídat něčeho netučného. V nejlepším případě by měl člověk přijít na transfúzní oddělení odpočatý a v dobré náladě.

Jak bude akce probíhat?Každý si můžete vybrat čas, který se mu více hodí. Můžete přijít dopoledne a ulít se ze školy či práce. Jako dárci krve máte nárok na celý den placeného volna. Ve fakultní nemocnici vyplníte dotazník, bude vám odebrána krev na rychlou analýzu, odevzdáte vzorek moči, navštívíte pana doktora a bude-li vše v pořádku, můžete darovat ten nejsrdečnější dárek, který si umím představit. Krev je dárek od srdce v přeneseném i faktickém smyslu.

Co bude následovat po darování?Pamatujte, že od nás i od nemocnice dostanete něco za odvahu a na zub. Po odběru si zajdeme na oběd či svačinu do mekáče. Podrobnější informace k průběhu najdete v minulém čísle časopisu. Očekávejte, že budete unavení. Neměli byste vykonávat těžkou práci či práci vyžadující koncentraci (řízení auta). Slabším náturám se možná udělá špatně. Druhý den pravděpodobně už budete zase v normálu.

Ink na táboře netušil, že zítra bude potřebovat krev…

Jak jsem se dostal k přípravě akce Daruj krev se skauty? Řada z vás ví, že v zimě 2006 jsem na konci zimního skautského tábora způsobil autonehodu a těžce zranil sebe i další skauty v autě. Nikdy jsem si nepředstavil, že se zrovna mně stane něco takového.

Cestou z tábora jsem odvážel unavené skauty na vlak a čelně se střetl s protijedoucím autem. Byl jsem čtrnáct dní v bezvědomí a potom pomalu přicházel k sobě. Jedna světluška na tom byla ještě hůře než já. Na neurochirurgické JIPce jsem byl ihned podroben několika zákrokům, při nichž jsem potřeboval vedle vysoce odborné péče a lékařské techniky také krev. Krev potřebovali i ostatní. Nehoda mi hodně změnila život, ale jsem rád, že všichni žijeme.

Krev jsem byl naposledy dávat na vysoké škole. Poté jsem ji už hodně let dávat nechodil. Teď mi poprvé po úrazu povolili darovat a já jsem za to rád. Půjdete do toho s námi? Nikdy nevíte, kdo z vašeho okolí upotřebí právě vaši krev.

(sk, Ink)

6

7

Startér byl zážitkovou a motivační akcí pro hradecké rovery. O víkendu 9. až 11. října jich do Holic přijelo celkem sedmnáct. Jak hodnotí startér tři z nich?

„Pokud měl být Startér nakopávací akce, tak si myslím, že se povedl. Řekla bych, že všichni, nebo alespoň já, jsme si ujasnili, co to ten rovering vlastně je. Výborný program a skvělý lidi, se kterýma bych se jinak třeba ani neviděla,“ zhodnotila akci Sisla.

8

„Startér byla super akce, a to ve všech směrech. Už od začátku to bylo něco jinýho a nadupanýho. Myslím, že se taky sešla výborná parta lidí. Do všeho jsme šli po hlavě, někdy možná až moc. Takže já na Startér 2 rozhodně jedu!“ řekla ke Startéru Zuzka Petříčková.

„Startér se mi líbil. Byl to řekněme docela osvěžující zážitek, asi hlavně pro Čebu, Lahváče a Vaška. I když zrovna nemám potřebu chodit po jedné noze naboso po poli a hlavně jsem byl rád, že jsem nespadl z mostu do řeky. Prostě něco, co tu ještě nebylo a tak. Znáte to. I když to nemělo na Silvestr (hlavně ten skautský), galavečer s grilováním, nebo nedávnou oslavu osmnáctin v AC,“ uvedl Plech.

(sw)

Anne Vickers a její světlušky, dvanáct holčiček ve věku osm až devět let, by si rády během školního roku dopisovaly s podobnou skupinou dívek. Pokud máte o dopisování zájem, kontaktujte přímo vůdkyni oddílu Anne na jejím mailu anniev89@msn.com. Pro více informací se obraťte na okresního zahraničního zpravodaje Kubu (jakub.broukal@seznam.cz).

V předminulém čísle jsme vám přinesli základní informace o akci Postavme školu v Africe. Jaký byl letošní ročník?

Celostátní sbírku Postavme školu v Africe organizuje Junák společně s Člověkem v tísni již šestým rokem. Za předchozích pět let se podařilo vybrat 12 223 747 korun, za něž bylo postaveno a vybaveno již devět škol v Etiopii pro více než dva tisíce dětí. Proč právě v Etiopii? Etiopie je jednou z nejzaostalejších a nejvíce zalidněných zemí na světě, zároveň je zemí s obrovskou mírou negramotnosti. Podle údajů Světové banky z roku 2001 dosahuje negramotnost v této zemi 60 %, zatímco průměr v zemích Subsaharské Afriky je 38 %.Letošní ročník probíhal od 6. do 10. října.

V Hradci Králové se sbírka uskutečnila v pátek 9. října od 14 do 18 hodin. Ve stánku byly připravené drobné aktivity pro děti, například skládačka Afriky a kvízy pro dospělé. Veřejnost dostala mnoho informací o situaci v Etiopii a o samotném projektu, který má pomoci zvýšit gramotnost prostřednictvím budování nových škol a podporou vzdělávání. Během akce chodili po městě skauti s kasičkami a rozdávali letáčky s informacemi. Během odpoledne se podařilo vybrat přibližně osm tisíc korun.

Jak hodnotí akci sami účastníci? Akce byla hodnocena vesměs pozitivně. „Byla to opravdu povedená akce a dokonce se nás sešlo dost, což sem popravdě nečekal. Ale lidi byli občas dost protivný, vymlouvali se a vyhýbali,“ uvedl Pavouk.

9

Perličky a nejčastější argumenty lidí, kteří nepřispěli:- „Nemám čas.“- „Promiňte, spěchám.“- „Jsem rok bez práce a ještě vám budu platit.“- „A kam to platím?“ „Na stavbu školy v Etiopii.“ „Jo tak tam nepojedu.“- „Tak ať víc makaj.“ „Ale pane, 50 % lidí tam neumí číst ani psát.“ „Tak ať se učej.“ „No tak na to stavíme tu školu pane.“- „Tak vy stavíte školu v Etiopii, jo?“ „Ano, už devátou.“ „Tak to abyste si koupili letenku.

Podobně o akci mluvil i Pidži. „Fugas se jal aktivně vábit, nahánět a ukecávat kolemjdoucí lidi, aby se zastavili u našeho stánku. Jestliže se smilovali a zastavili se, tak je pan Fugas zavalil spoustou všemožných informací o nedostatku vody v Africe, o tom, jak tam jsou všichni negramotní a jak je důležitá výstavba škol a tak dále,“ uvedl Pidži. Posteskl si však, že pro příště by to chtělo větší zapojení ostatních středisek. To je výzva pro příští ročník.

(kj)

V tomto čísle vám přinášíme poslední tři články o letních táborech. Děkujeme všem lidem, kteří se na psaní podíleli.

(sve)

10

Letošní tábor Termitů se oficiálně konal poblíž Stanovic u Kuksu. To byla ovšem pouze krycí adresa, doopravdy jsme prožili dva týdny střídavě v Cheyenne mountain komplexu a na různých planetách v celé Galaxii. Podařilo se nám totiž zprovoznit fantastickou (a také přísně utajovanou) technologii prastarého národa Antiků, hvězdnou bránu. Naše družiny se proměnily v SG týmy, které cestovaly hlubokým vesmírem a prožívaly dobrodružství na osídlených i liduprázdných planetách. Několikrát jsme se setkali i s krutými a panovačnými příslušníky rasy Goaul’dů, kteří usilovali o vládu nad celou Galaxií a na podmaněných planetách sami sebe pasovali do úlohy bohů. Celá operace vyvrcholila příchodem vládce Goaul’dí soustavy Apophisem na Tauri (Zemi), kterou se pokusil ovládnout, ale díky postřehu a rychlé reakci SG týmů byla jeho invaze zastavena. Sám Apophis byl zničen a tělo prohozeno Hvězdnou branou na jeho domovskou planetu Chulak.

(Ondřej Kotland – Všeználek)

11

Letos se na čtrnáctidenní tábor vypravilo celé naše středisko. Tábor se opět konal u Bečkova poblíž Bernartic u Trutnova. Ale náš tábor se místo u polských hranic nacházel na místě jménem Zeměplocha, konkrétně ve městě Ankh- Morpork. Aniž by to děti tušily (tedy spíš jejich rodiče), přihláška na tábor byla současně přihláškou do městské hlídky. Povinnosti městské hlídky spočívaly hlavně v udržování pořádku na Zeměploše a plnění úkolů vrchního představenstva města. A proto se v průběhu prvního týdne museli branci nejprve zdokonalovat ve svých dovednostech, ať už se jednalo o zdravovědu, uzlování nebo práci s mapou. Jako správní členové jakékoli bezpečnostní složky měli právo a možnost kariérního postupu. Stačilo dosáhnout určitého počtu bodů a splnit předem daný úkol.

Teprve po povýšení se mohl zúčastnit náročnějších, ale o to zábavnějších výcviků. Například plaveckého nebo střeleckého. V druhém týdnu byly obě čety vyslány na okraj Zeměplochy, aby tam pomohly potlačit nepokoje.

Než se ale vydaly na náročnou a dlouhou cestu, musely vyřešit krádež v muzeu Trpasličího chleba nebo únos klauna Bonifáce z cechu klaunů a šašků.

Tyto dva zapeklité případy byly takovým testem, jak dobře jsou členové Hlídky vycvičení. A Lord Vetinari (hlavní to představitel města) je mohl s klidem vyslat na okraj, ale pro jistotu každé četě přidělil jednoho zkušenějšího seržanta. Obě čety se vrátily v pořádku, povstání bylo potlačeno, a tak si zasloužily adekvátní odměnu. Celkově letošní tábor z pozice vedoucí hodnotím velmi vydařeně a doufám, že vyjde to, co jsme si řekli při závěrečném ohni. Neboli zase za rok.

(Tereza Vitvarová - Diblík)

Naše středisko se letos jako každý rok vydalo s počtem asi třiceti účastníků na tábor do Vidonic u Pecky. Letošní tábor byl pouze český, jelikož v polovině začínal tábor v Dánsku, kam se šest našich skautů a skautek a dva vedoucí vypravili. Každý den u nás začíná v sedm hodin, poté následuje rozcvička, snídaně a samozřejmě nesmí chybět nástup v osm a vztyčení vlajky. Nakonec hygiena a dovoz vody od studánky. Když jsme toto všechno splnili, mohl začít program, například jsme šli hrát fotball, frisbee, softball nebo jsme šli na bojovku do lesa. Samozřejmě bylo třeba zajistit chod tábora, každý den mělo službu jiné teepee.

Jeho obyvatelé se starali o jídlo, vodu na mytí nádobí, topili pod kotlem a udržovali pořádek v kuchyni. Den jsme vždy zakončili opět nástupem ve ve dvacet hodin, sundali vlajku a do devíti děti ulehaly do postýlek a pokud měly uklizeno a povoleno topit, tak si mohly zapálit oheň a do deseti si ještě povídat. Pak nastalo všude ticho a celý tábor usnul.

Během tábora jsme si museli postavit jídelnu, kuchyň a sušák na spacáky, umývárku, vyrobit postele a rošty pod boty, vykopat ohniště a spoustu dalšího. Uprostřed tábora nás přijeli navštívit rodiče a stěžerští hasiči a připravili pro nás různé cvičení a my se na chvíli vžili do jejich kůže. Zkusili jsme si celou hasičskou přípravu na požár – běh s hadicí, zasazování do sebe, nasazování proudnice a nakonec samotné hašení. Další cvičení spočívalo v nošení zraněného na nosítkách, to vše na čas a nakonec nás seznámili s hasícími přístroji, ukázali nám jak je používat a nechali nás je vyzkoušet. Ten den se nám sice nevydařilo počasí, ale program určitě. Večer jsme slavnostně zapálili oheň a zpívali písničky. Nakonec odjeli hasiči, rodiče a opustila nás většina skautů, kteří odjížděli do Dánska a nám nezbývalo nic jiného než se zas vrátit zpět do každodenního táborového programu. Zbytek tábora jsme strávili hrami a poslední dva dny jsme skládali a uklízeli, aby po nás nezůstal jediný papírek a my se tam mohli příští rok zase vrátit.

(Pája Dufková)

12

Když jsem dostala za úkol napsat report o Roku nula, jak se jmenoval letošní Svojsíkáč pořádaný v Novém Městě na Moravě, zděsila jsem se. Čím mám začít a jak? Vše bylo tak perfektně promyšlené, že je škoda o něčem nenapsat a zároveň nejde všechno obsáhnout.

O závod jsem se začala zajímat na Elixíru 2008 v Kladně, kde se o něm objevily první zmínky v podobě zašifrovaného textu. Když pak přijel Teo přednášet na loňský (D)Efekt o novém programu, přihlásili jsme se se Světluškou jako průvodci hlídek. Světluška na této pozici zůstal, ale moje postavení se změnilo v květnu, kdy družina mých skautek vyhrála krajské kolo a postoupila tak na celostátní.

Z průvodkyně jsem se stala rázem doprovodem a začala jsem jen žasnout, o čem všem Rok nula bude. Organizátoři nenechali nic náhodě. Vznikl fiktivní svět, do kterého byly děti postupně vtahovány. Jak tento proces probíhal se dozvíte v prosincovém FLEXu, kde vám vše popíše družina Ačmi ou, skautky z Lochenic. Dnes se zaměřím spíš na samotný vznik a průběh akce, o kterém nám poví Teo, šéf závodu.

Jak jste se dostali k pořádání SVZ?Na začátku naší dlouhé cesty k pořádání celostátního kola Svojsíkova závodu stála naše nespokojenost s úrovní závodů v kraji Vysočina. Byli jsme častými kritiky těchto akcí, a tak jsme si na podzim roku 2005 řekli, že budeme trochu konstruktivní a přejdeme od řečí k činům. Vzali jsme si tedy na starosti pořádání okresního i krajského kola Závodu vlčat a světlušek 2006 a plánovali jsme pořádat i krajské kolo Svojsíkova závodu v roce 2007.

Závody vlčat a světlušek v našem podání měly velký úspěch. A to nejen v našem kraji. Díky nim si nás všiml Dick. Na podzim 2006 začala vznikat nová pravidla Svojsíkova závodu a Dick se s námi sešel s cílem přemluvit nás, abychom se zapojili do jejich tvorby. Tehdy nás napadlo, že když už se o nás ústředí tak zajímá, že bychom si místo toho krajského kola mohli zkusit prolobovat pořádání kola celostátního. Tak jsme to na Dicka jen tak zkusili. Celostátní kolo 2007 už však měli rozpracované Táboráci, takže jsme se dohodli na roku 2009.

Jak dlouho jste pracovali na přípravách a kolik lidí se na nich podílelo?Přípravy měly několik etap. Ta první začala tím, že nám bylo v roce 2006 pořádání přislíbeno.

13

Bylo to takové období tříbení myšlenek – každý si dával dohromady, co od závodu očekává, jak by měl vypadat a podobně. V této době také vznikal symbolický rámec Roku nula. Každou další etapu nastartovala nějaká akce, které jsme se společně zúčastnili. Ta druhá začala naší návštěvou na celostátním kole v Táboře, kde jsme byli sbírat inspiraci. Po návratu jsme začali pracovat společně v týmu čtyř lidí. Hlavním úkolem bylo nadchnout celé středisko do pořádání a vymyslet nějakou organizaci práce.

Další akcí, která nám měla přinést inspiraci, byl Kurz pro pořadatele velkých akcí, který zorganizoval tým Klíče 2008. Na něm jsme se dozvěděli, že naše představy o pořádání tak velké akce, jako je celostátní kolo závodu, byly dost naivní a že k tomu budeme muset přistoupit úplně jinak. Především práci rozdělit mezi více lidí a lépe ji delegovat. Tehdy začala fáze opravdu aktivních příprav. Vytvořili jsme si systém ministerstev, což byly týmy lidí, které se staraly pouze o jednu určitou oblast příprav. Ministerstvo lásky se staralo o komunikaci a propagaci, ministerstvo hojnosti o finanční a lidské zdroje, ministerstvo radosti o program a ministerstvo pohodlí o zázemí.

V čele každého ministerstva, které mělo asi pět členů, stál vždycky ministr. Občas jsme se scházeli na rady ministrů, kde jsme dávali výsledky naší práce dohromady, předávali jsme si mezi jednotlivými ministerstvy úkoly a podobně. Vidíte, že legenda je u nás velkým základem práce a dáváme si ji i tam, kde není úplně důležitá. Ono nás to pak více baví.

No a poslední etapou byla samotná akce. Její organizace přímo na místě byla výsledkem vyšší kombinatoriky a počet lidí podílejících se na ní v jednu chvíli se neustále měnil. V době maxima, což byly asi dvě hodiny v sobotu dopoledne, to bylo asi dvě stě třicet servisáků.

Připravit celostátní kolo není zrovna jednoduchá záležitost. Určitě to není úkol pro každého. Vaše středisko si na to přesto trouflo. Jaké jste podle tebe měli předpoklady k úspěchu?Tak prvním a jednoznačně největším předpokladem bylo určitě nadšení. Věřím, že kdokoli může dokázat cokoli a je to jenom otázkou toho, jak moc si za tím půjde a co všechno je tomu ochoten obětovat.

Druhým velkým předpokladem byl sehraný tým. To nejužší vedení akce tvořila v zásadě naše středisková rada. Prožili jsme spolu mnoho let v dobrém i zlém a zorganizovali desítky akcí, takže se perfektně známe, víme, co můžeme jeden od druhého čekat a naše přátelství nerozhodí ani občasné výměny názorů.

No a do třetice to bylo také to štěstíčko, které nám vyšlo trochu naproti, především s počasím.

Podle čeho jste se řídili, když jste vymýšleli program? V závodě nebylo opravdu nic ponecháno náhodě, děti byly prověřeny ve všem možném a k vítězství mohli dojít opravdu jen ti nejlepší. Základem přípravy programu byla samozřejmě pravidla Svojsíkova závodu. Ta nám dala nějaké mantinely, v nichž bychom se s podobou akce měli držet, a hlavně nastavila výchovné cíle, které by měl závod testovat.

14

Na druhém místě stála legenda. Jsme zvyklí na ni na všech našich akcích klást velký důraz a snažíme se, aby se hra co nejvíce přiblížila realitě. Prostě aby byli účastníci vtaženi do děje a připadali si, že jej opravdu prožívají.

Jakmile se nám podařilo do sebe pravidla a naši legendu zapasovat, přišel na řadu takzvaný risk management. Znovu jsme celý závod prošli a hledali místa, kde se může něco pokazit, a vymýšleli jsme opatření, jak tomu předejít. Největší problém byl asi s tím, jak zajistit, aby se družiny na stanovištích nikdy nehromadily. Tím jsme strávili asi nejvíce času a řešení této překážky pravidla závodu hodně zesložitilo.

Jakmile jsme byli s podobou závodu spokojení, vyzkoušeli jsme ještě většinu jeho částí s naším oddílem, což přineslo další nové poznatky a úpravy některých nedomyšlených věcí.

Jaká je tvoje skautská činnost? Co tě připravilo na vedení vašeho týmu?Celou dobu, kdy jsme chystali Rok nula, jsem zároveň vedl skautský koedukovaný oddíl. Musím říci, že to bylo docela náročné skloubit tyto dvě činnosti dohromady, protože se moc neumím soustředit na dvě věci najednou. Takže byla období, kdy jsem na Roku nula nebyl schopen nic udělat, třeba před tábory a naopak, kdy oddíl poznamenávalo to, že se mu moc nevěnuji. Ale přežili jsme. Kromě toho jsem občas zajel udělat nějaký seminář k novému programu a pomáhal v ústředním štábu Svojsíkova závodu. Nyní jsem oddíl předal a užívám si období čerpání sil do dalších skautských projektů.

Co se vedení přípravného týmu týče, já jsem byl ministrem lásky, tedy

propagace, takže se Rok nula navenek prezentoval hlavně přese mě a byl jsem tudíž nejvíce vidět. Ale že bych ten tým nějak řídil, to ani ne. Byla to opravdu parta velmi kompetentních lidí, kteří to ani nepotřebovali.

Závod se sice už úspěšně uskutečnil, pro účastníky to skončilo, ale co pro vás? Máš teď, měsíc po závodu, pocit, že je práce dokončená, nebo ještě zbývá sejít ten kopec, co jste vyšlapali nahoru před akcí?Po akci jsem si dal asi dva týdny pauzu, takže se mi pár věcí nahromadilo. Koncem závodu totiž práce pro pořadatele zdaleka nekončí. Jsou zde články do různých médií, upomínkové materiály, vyhodnocení zpětných vazeb, závěrečná zpráva, vyúčtování a tak dále, takže má s Rokem nula ještě dnes spousta lidí hodně práce.

Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem lidem z Hradce, kteří k Roku nula nějakým způsobem přispěli. Přestože jsme u vás oslovili jen pár lidí, informace o tom, že potřebujeme pomoci, se samovolně rozšířila a nakonec byla hradecká komunita v servistýmu jedna z nejpočetnějších. Navíc se většina lidí přihlásila poměrně brzy, takže jste nám dodávali optimismu i ve chvílích, kdy to s počtem lidí v servistýmu ještě nevypadalo příliš růžově. Ještě jednou díky, úspěch této akce padá i na vaši hlavu.

(zp)15

Seriál rozhovorů se střediskovými vedoucími pokračuje s Míšou ze střediska Karla Šimka. Míšu jsem doslova vyrušil během pondělní schůzky skautek, ale jako vždy mi ochotně poskytla pár minut ze svého nabitého programu.

Jak ses dostala ke skautu a kdy to bylo?Ke skautu jsem se dostala díky tomu, že můj starší bratr začal jezdit na výpravy se čtrnáctým oddílem, který ale už dávno zanikl. Bratr o něm vyprávěl tak nadšeně, že jsem jen bledla závistí a když se moje spolužačka zmínila o tom, že chodí do skautu, přihlásila jsem se taky. Bylo to 10. května 1990.

Co v současné době ve skautu děláš?Jsem vedoucí 4. roje světlušek a vedoucí střediska Karla Šimka.

Jak bys ve zkratce popsala vaše středisko?Máme čtyři poměrně dobře fungující oddíly a jeden klub oldskautů. Naši vedoucí jsou mladí, občas i velmi nadšení, ale hlavně vzájemně spolupracující, což je na tom asi to nejzásadnější.

A jak je to s tvým oddílem?Na začátku jsme byli pouze světlušky, ale protože příliš nefungovalo přestupování do nějakého dívčího skautského oddílu, tak se postupně vytvářely družiny skautek. V současné době máme víc skautek než světlušek. Máme také vodáckou družinu, kde jsou kluci a jedno vlče chodí na schůzky společně se světluškami. Jinak jsme ale čistě dívčí oddíl.

A nechybí vám někdy kluci?Vzhledem ke koedukovanému českému školství, kde mají děvčata kontakt s chlapci pořád, tak spíš ne. Pro holky je dobré být ve vyloženě dívčím kolektivu, kde je jedno, jestli se na táboře namalují, nebo mají otrhané tričko a nemusí se natřásat před kluky.

Zpátky ke středisku. Co tě vedlo k tomu stát se střediskovou vedoucí?Nouze. Jak se říká, občas je situace, kdy člověk něco musí udělat, protože to neudělá nikdo jiný a taková situace nastala u nás na středisku. Měla jsem pocit, že není nikdo jiný, kdo by to vzal. Snažím se to dělat jak nejlépe dovedu.

Proslýchá se, že vás čeká celková rekonstrukce celého objektu klubovny, je to pravda?Ano je to pravda. Rekonstrukce vychází na něco okolo tří miliónů, plus to, že za asi dva a půl milionu klubovnu odkoupíme od města.

16

Jako středisková vedoucí chodíš na okresní rady. Myslíš si, že jsou okresní rady přínosem? Mají smysl?Určitě má smysl, že se střediskoví vedoucí schází. Jenom nevím, zda se tak naplňuje kontakt mezi hradeckými středisky a vzájemná informovanost. Nevím, zda by nepomohly častější schůzky. Stále mám pocit, že je to v Hradci takové to hraní si na svém písečku. Musím říct, že teď se Tomáš Merta snaží, aby se v Hradci dělo něco dohromady, hlavně co se týče akcí. To je dobře.

Existují názory, že tým zpravodajů okolo Tomáše je složen z hodně mladých a nezkušených lidí. Co si o tom myslíš?No a kde jsou ti zkušení, kteří by něco takového dělali? Pokud tady někde jsou starší, žhaví, zkušení, tak je přivítám, ať se zapojí. Ty zkušenosti se musí někde nabrat. Chybami se člověk učí. Navíc hodně věcí odkoukají odjinud, když jezdí na kurzy. Ta starší generace už má jiné závazky a nemá na to čas.

A co říkáš akcím? Od těch pro děti, přes sportovní až po vzdělávací.Už tím, že náš oddíl má dánu programově jednu akci měsíčně, tak máme problém do toho zařadit i ty další akce. Když s nimi ovšem počítáme dopředu, dá se to. Myslím, že akcí je vcelku dost. Je fajn mít nějaké reprezentativní, jako například SKAUTdays nebo ples. Dřív chyběly vzdělávací akce, ale teď se chystá třeba BRK.

Skoro bych se zapomněl zeptat, jaké zaměstnání máš v civilním životě?Mé zaměstnání je mým koníčkem. Učím na základní škole přírodopis, chemii a angličtinu.

A nemáš těch dětí někdy už doslova plné zuby?Někdy až nad hlavu. Ale ve skautu jsou to děti kamarádi, nejsou na druhé straně barikády jako ve škole.

Musím se zeptat, čteš skautFLEX?Musím přiznat, že s určitým zpožděním. Nejsem moc příznivcem čtení na počítači, což bych samozřejmě mohla vyřešit tím, že si skautFLEX budu nechat posílat do schránky. Asi to zvážím.

Je něco, co chceš vzkázat čtenářům časopisu?Nenechte se otrávit. Hlavně když všechno nejde tak, jak si člověk představuje, že by mělo klapat a vycházet. Přeci jen všichni děláme ve skautu jako dobrovolníci, nikdo nám za to neplatí, nemusíme tak ještě přicházet k nějaké úhoně, a to nejen finanční.

(sve)

17

V jednom z minulých čísel jsem popsal naši cestu rumunským pohořím Rodna v roce 2008. Po sestupu z hor jsme s Radkou zamířili do hlavního rumunského města Bukurešti a potom do Srbska na festival balkánské dechovky Sabor Trubača ve vesnici Guča. Dostat se tam ale nebyla žádná sranda.

Do Bukurešti jsme jeli přímým nočním vlakem celých čtrnáct hodin. O Bukurešti se říká, že je nejošklivějším hlavním městem Evropy. Rozhodně je nejošklivější z těch, ve kterých jsem byl. Když tam přijedete vlakem, přivítá vás nevzhledné nádraží Gara du Nord, plné žebráků, bezdomovců, čichačů barvy a dalších ztracených existencí. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli ve dne. Problematické bylo najít internetovou kavárnu i restauraci, kde by se dalo za rozumnou částku najíst. Z Bukurešti jsme po několika hodinách s lehkým srdcem vlakem odjeli do města Drobeta-Turnu Severin.

Drobeta je malé rekreační letovisko na břehu Dunaje, který tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Tu jsme chtěli překročit po mostě, který je pár kilometrů od Drobety ve vesničce Gura Vaii. Dojeli jsme tam vlakem, za který jsme utratili poslední rumunské peníze. Jaké bylo naše překvapení, když nás celníci přes most, ze kterého se vyklubala přehrada, nepustili. Tvrdili, že je jen pro pěší. Zkoušeli jsme tedy stopovat, ale kdo by vzal do auta dva lidi těsně před hranicí? Na zpáteční cestu jsme neměli, bankomat ve vesnici samozřejmě nebyl, museli jsme tedy zpátky pěšky. To byl náš první pokus dostat se do Srbska, ale alespoň jsme se cestou vykoupali v překvapivě čistém Dunaji.

18

Pěšky už se nám to zkoušet nechtělo, proto jsme po vybrání hotovosti vlakem dojeli do Temešváru, odkud jezdí vlaky do srbského hlavního města Bělehradu. Vlak nám jel brzo ráno a tak jsme několik zbývajících hodin přečkali na benzínce blízko nádraží. Unavení jsme dorazili na nástupiště a nastoupili do vlaku, který tam stál.

Členové jedné z desítek dechových kapel odpočívají před dalšími hodinami hraní.

Rozjel se podezřele brzo a po chvíli nám došlo, že to je EC maďarských drah do Budapešti, tedy úplně na druhou stranu. Průvodčímu jsme vysvětlili, že nemáme peníze, na další zastávce jsme vystoupili a osobákem se vrátili do Temešváru. Tohle už na nás bylo moc a tak jsme se ubytovali v levném hotelu u nádraží. To byl druhý pokus dostat se do Srbska.

.ídilecísitmíšvedeřpamýnžommíšvesyknáts,eckartaévoťuoP.ečuGvuréfsomtaíntákinuířovtabduhnejeN

Naštěstí nám mezinárodní jízdenka nepropadla, pouze jsme si museli koupit novou rezervaci na další den. Už jsme nenechali nic náhodě a nastoupili do správného vlaku. Trochu jsme se divili, že jako mezinárodní rychlík nasazují starý a špinavý vlak, ale na hranici se Srbskem jsme zjistili proč. Začalo to už před hranicí, kdy k nám do kupé přišel nějaký Rumun, který pozdravil a na něco se zeptal. Mysleli jsme si, že si chce sednout, tak jsme kývli. Rumun ale vyskočil na sedadlo a začal odšroubovávat malý poklop, který vedl do prostoru mezi stropem kupé a střechou vlaku. Když poklop uvolnil, začal do něj dávat několik desítek párů bot a další drobné zboží. Potom si šel sednout do svého kupé.

Na hraniční stanici vlak zastavil a vlezla do něj celá jednotka Srbských celníků vybavená různým nářadím. Nám jen zkontrolovali pasy a potom už si nás příliš nevšímali. Měli totiž plno práce s rozebíráním vagónu a hledáním pašovaného zboží. Vedle vagónu pomalu rostla hromada bot, oblečení a dalšího zboží. Jeden z celníků vylezl i nad naše kupé. Strop se najednou propadl, všude byla spousta prachu a tak nás raději poslali sednout jinam.

19

Po dvou hodinách byla kontrola konečně hotová a mohlo se jet dál. Na další stanici bylo hned u nádraží obrovské tržiště, na které pašeráci mířili. Celníci toho našli dost, ale přesto pašerákům zbylo mnoho velkých tašek se zbožím. Osobně myslím, že tu panuje jakýsi status quo mezi celníky, kteří toho vezmou tolik, aby byli jejich nadřízení spokojení a pašeráky, kterým toho zůstane tolik, aby neprodělali. Jak jsme si všimli, pašují všichni, od mladíků po staré babky a později jsem zjistil, že se pašuje i na dalších přechodech.

Hlavní město Srbska je moc hezké a mnohem přívětivější než Bukurešť. Nádraží je čisté a v informacích návštěvník zdarma dostane mapku města a v pohodě se domluví anglicky. Nepříjemný je však všudypřítomný nacionalismus. Z Bělehradu jsme vlakem vyrazili vstříc vesničce Guča, kde se už devětačtyřicet let každý rok koná Sabor trubača, tedy soutěžní festival balkánské dechovky.

Jedni z nejzajímavějších návštěvníků. Chlápek v papírovém cylindru, chlápek, co vypadá jako Lábus a chlápek s obličeje Keitha Richardse v osmdesáti letech.

Socha trubače, která stojí v Guče na návsi.

Saborem žije celé Srbsko, dokonce je o něm natočený hraný film. Malé kvalifikační festivaly se pořádají na různých místech a soubory, které postoupí, se v Guči účastní velkého průvodu a soutěží o hlavní cenu. Koncerty tu mají pozvané zahraniční kapely i ty, co přijely samy od sebe. Guča je vlastně hudební festival zkřížený s obrovskou poutí. Jsou tu různé atrakce, ale především obrovské množství různých stánků se vším možným od jídla přes oblečení až po alba s balkánskou muzikou.

Už tak přecpané uličky Guči jsou ještě zúženy velkými zahrádkami místních hospod a restaurací, pro které je Sabor zlatým dolem.

20

Balkánská dechovka je tu slyšet na každém kroku, kapely hrají na ulicích i na zahrádkách hospod. Hlavní koncerty se konají na velkém fotbalovém stadionu. Ubytování jsme si s pomocí dvou Bosňanek a jednoho Američana zajistili na zahradě u moc milého pana Mira, v ceně byla i spotřeba jeho domácí rakije (balkánská hroznová pálenka).

V Guče jsme nakonec strávili tři nezapomenutelné dny. Potkali jsme zajímavé a přátelské lidi, poslechli jsme si balkánskou dechovku v její Mekce a samozřejmě jsme nakoupili suvenýry. Pak ale přišel čas vydat se na další cestu, opět vlakem, ale tentokrát do Chorvatska. O tom třeba zase někdy příště.

(sw)

Rozkaz zněl jasně. Vyberte si čekatelky a jeďte na ně! Já s Lupenem jsme z termínových důvodů vybrali Odysseu. To jsme ještě nevěděli, jak nám tento kurz změní život. Celý kurz byl rozdělen do tří běhů - jarního, letního a zkouškového podzimního.

Kapitola první - jarní běhTýden předem nám přišel dopis s instrukcemi. Hlavně kam a kdy se dostavit. Bylo to úplné tajemství. Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme a jaké to bude. Budou na nás hodní? Bude se někdo smát mým trapným vtipům? Zvládnu to? Když jsme se v různých skupinkách setkávali na nádražích v Pelhřimově či Jindřichově Hradci, všechna nervozita opadla. Celý jarní víkend byl seznamovací. Já osobně se tedy seznámila se všemi a hned, hlavně s kluky.

Organizátoři nás uvedli do legendy, která procházela celými čekatelkami. Překvapivě to byla cesta Odyssea na rodnou Ithaku. Zjistili jsme, co se od nás vlastně očekává a co nás nemine. Dostali jsme zápisník s celkem padesáti kompetencemi, které jsme museli splnit, pokud jsme chtěli čekatelky úspěšně dokončit. Naše loď jakožto loď Odysseových námořníků pomalu vyplula na dlouhou cestu.

21

Kapitola druhá - letní běhTa zrádná cesta přes Liberec do Nového Boru, kde byl společný sraz! Autobus z Hradce měl dvacet minut zpoždění a tím pádem jsme neměli šanci sraz stihnout. Na všech přednáškách se pak na otázku: „Už jsme všichni?“ ozývalo: „Jsou tu hradečáci, takže jo.“

Celý letní běh se nesl v duchu přednášek, workshopů, jídla, nespaní, hraní a zpívání. Největší úkol na léto, zadaný na jarním víkendu, bylo takzvané JP. Každý si vybral téma, na něž měl připravit třicetiminutový program. Vždy byl přítomen garant (s nímž se program konzultoval) a oponent (ten, který vás svou kritikou roztrhal na cucky). Já měla téma neverbální komunikace.

Všechny starosti spojené s JP ale opadly jakmile se dostal na řadu další úkol, při jehož zadání nám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. VA nebo-li víkendová akce! Přípravám bylo v létě věnováno kolem deseti hodin rozmístěných do šesti bloků. Mimo to jsme byli zahrnováni informacemi z oblastí práva, zdravovědy, hospodaření, myšlenkových základů, psychologie a hlavně naší milované metodiky.

Podle toho všeho by se mohlo zdát, že jsme se snad jen učili a namáhali mozky. Ale není tomu tak. Přednášky střídaly krátké fitky, které měly rozpohybovat naše ztuhlé svaly a špatně hmatatelný tep. Zažili jsme i vícehodinové hry jako Ovečky nebo Raz, dva, tři vlk. Ty nás naučily stát na hlavě, chytat ovce v lesních kopcích, krást seno, dřevo, rubat kameny a stavět ovčíny. Z těch užitečných věcí spolupráci, poznat jaký prostředek vede k jakým cílům a vymýšlení nejlepšího programu všech dob. Když skončilo tohle řádění, většinou začalo večerní zpívání nebo debatování. Všechno hezké ale jednou končí.

22

Kapitola třetí - zkouškový podzimní běhSešli jsme se po dvou měsících. Nejdřív nás instruktoři odreagovali hrou ve městě. Ale hned po příchodu na skautskou základnu Tortuga jsme se dozvěděli, že za třicet minut začnou testy. Chodbou se nesly otázky typu: „Četli jste někdo stanovy Junáka?“, „Co je to právní subjektivita?“ a „Jak byste do programu schůzky zapojili papežovu návštěvu v zemi?“

Druhý den po vydatné snídani zkoušky pokračovaly. Ale najednou k poledni byl konec! Už se nedá nic změnit, žádná odpověď opravit, teď se musí jen čekat na verdikt. Hlavou se nám honila věta ze zvacího dopisu: Neberte přípravu na čekatelky na lehkou váhu, zkoušky pravidelně neudělá dvacet pět procent účastníků. Nedokážu popsat tu radost, když instruktoři pronesli: „Nový rekord Odyssey v počtu úspěšných účastníků je na světě.“ Večer následovala velká dražba, promítání fotek a pařba až do pozdních ranních hodin. Nedělní den probíhal ještě výborný program, ale konec se neúprosně blížil. Proklaté loučení. Na nádraží v Nymburku ovšem panovala veselá atmosféra, jako po celou dobu. Odyssea každého z nás změnila a každého z nás obohatila. Byly to sice nervy a ospalost, ale hlavně mrtě legrace, zážitků a nejvíc nejlepších lidí jaký jsem poznala! Odysseova loď pro letošek definitivně doplula.

(Sisla)

Jazz. Pche, říkáte si. Hrstka páprdů, v lepším případě snobů sedí na zadku a nohou si podupává do neexistujícího rytmu free jazzové improvizace. Možná se vám někde takový obraz vryl do paměti, ale určitě ne na patnáctém ročníku hradeckého jazzového festivalu Jazz Goes to Town. Uskutečnil se v půlce října a ani navzdory finanční recesi nebyl špatný.

Díky své rozpolcené osobnosti se často dostávám do paradoxních situacích. Srdcí i duší jsem sice pankáč, ale punk jsem vlastně nikdy neposlouchala. Už pár let si libuji v jazzu a všech jeho rozličných provedeních. JGTT je pro mě svátek a o svátcích se nechodí do školy. Přesto pro mě festival začal až v úterý po návratu z vysoké školy. Pro úplnost, v pondělí v Adalbertinu zahrála se svým bandem Alice Springs. Kamarád říkal, že na to, jak je stará, má docela pěkné nohy. Víc jsem se o koncertu nedozvěděla.

V úterý jsem se do festivalového dění zapojila i já. Těšila jsem se na polskou krásku Karolinu Glazer. Příjemně jsem se naladila při poslechu ukázek na webu (www.karolinaglazer.com). Když jsem ale dorazila v sedm hodin k divadlu Drak, čekalo mě velké zklamání – koncert z technických důvodů zrušen. Pár sekund smutku nahradila radost ze spásné myšlenky, jde se na pivo! V restauraci U sokolíka, kde se konal další koncert, je vždy lepší být dřív, protože tam není příliš prostoru. Padlo pár kousků, po kterých se blues bigbeatová formace Gamba blues band skvěle poslouchal. Zakouřená hospoda, předtucha blížícího se hříchu, ožralá kapela i publikum, to je moje představa o jazzu.

23

S kapelou hraje dokonce Zdeněk Klon ze slavných Krásných nových strojů, které můžete znát i z Mixemu. Zaposlouchejte se na www.gambabluesband.com. Při pozdním odchodu jsme ještě potkali pana Martina Brunnera, zakladatele a dramaturga festivalu a očividně si večer užíval stejně jako my.

Při pozdně ranním pohledu do prázdné peněženky jsem přehodnotila situaci a vydala se na jam session VOŠ Praha do AC klubu zdarma! Po deváté hodině na pódium vlezli tři mladíci s pozouny. Jednu věc na jazzu fakt nemám ráda, a to je jeho volnost. Kdy se jedná ještě o jazz a kdy o patnáctiminutová změť nepříjemných tónů? To já, jakožto laik a člověk bez hudebního talentu, nedokážu posoudit. Ale těm třem frájům by to na konzervatoři mohl někdo vysvětlit. Při zjištění, že lezou na pódium podruhé, jsem si začala oblékat kabát, ale to nedopité pivo jsem tam nemohla nechat. Zaposlouchala jsem se, mladí hudebníci přibrali kamaráda pianistu, zahráli pár jazzových standartů, dokonce zazpívali, opili se a udělali tam Ivanovi pěknej bordel. Tentokrát to ale nebylo tak zlé.

Jaké bylo čtvrteční vystoupení Milana Svobody a jeho studentského big bandu? Kdo překvapil a naopak zklamal na pátečním hlavním večeru v Aldisu? Pokračování příště...

(sk)

E-obchod čeká velká změna a to již začátkem listopadu. Těšit se můžeme na přehlednější a profesionální grafiku, možnost nákupu bez registrace, úpravu fakturační a dodací adresy v průběhu objednávání, přehlednou vícestupňovou strukturu, možnost nakoupit najednou

v detailu zboží více kusů, přehlednou prezentaci novinek a akčních nabídek. K tomu všemu se připravuje i vydávání obsáhlého katalogu zboží TDC, kde najdeme všechny předměty od propagačních až po literaturu.

(sve)

Těšíte se na novou stezku/cestičku, která nejspíš vyjde v dubnu 2010? A nechce se vám na ni čekat ve společnosti klasické Stezky vlčat a Cestičky světlušek, které jsou mimochodem také dotištěné a nově k dispozici?

Vyprodané experimentální verze jsou opět k dostání. Stejné provedené, stejná cena čtyřicet korun.

Vzdělávání není jen záležitost letních kurzů a jen pro mladší generace. Helpdesk je nová celostátní akce pro výměnu zkušeností i vzdělávání činovníků od úrovně středisek výš. Je určena jak výchovným, tak „nevýchovným“ činovníkům.

Témata jsou připravena pro všechny úrovně vašich znalostí i pro nejrůznější zaměření. Předběžné přihlašování na akci už probíhá. Nenechte si tuto příležitost utéct, místa se plní. Více informací na www.skaut.cz/helpdesk. Potkáme se tam?

24

V minulém čísle vás Světluška pozval na výlet směr Litice a Potštejn. Nedávno jsem s oddílem navštívila klubovnu v Žamberku, od které první ze zřícenin leží asi deset kilometrů. V okolí města najdete i jiné hrady nebo třeba Tyršovu rozhlednu, kam určitě stojí za to se s dětmi vypravit. Žamberk je brána do Orlických hor.

Klubovna se nachází na druhé straně města než vlakové nádraží, z autobusového je cesta nepatrně kratší, takže se půl hodiny určitě projdete. Ve městě není bohužel nic moc k vidění, jen pár křesťanských či židovských památek. Sídlo místních skautů najdete ve dvou chatkách, které stojí za rekreačním střediskem. Okolo se rozkládá malý park vhodný pro spoustu aktivit a nedaleko je dětské hřiště. Po cestě z nádraží narazíte na supermarket.

My jsme navštívili dívčí klubovnu, ve které se na zemi vyspí asi třináct lidí. V té chlapecké to bude podobný počet. Najdete v ní jednu velkou místnost se stolem a kuchyní, druhou menší místnost a záchod s umyvadlem. Kuchyňka je vybavená nádobím a kotlíky, ale chybí sporák.

Na vaření jsou k dispozici plynové bomby. S tím, že z jedné uniká plyn, si tamní skautky moc hlavu nelámou. Za noc zaplatíte pouhých patnáct korun. Bohužel nevím, jak se v klubovně topí, protože my ji navštívili za teplého počasí, ale všimla jsem si krbu. Pro více informací se podívejte na webové stránky 1. oddílu Žamberk:skaut.zamberk.cz/skauti/index.html

Kontaktovat můžete vedoucího oddílu Robina na mailu severin@tyhan.cz nebo na telefonu 465 614 496.

Doufám, že se vám v Žamberku bude líbit. Doporučuji piknik v půlce cesty na Litice na nádherných rozlehlých loukách, kde si s dětmi můžete zahrát i nějaké hry.

(sk)

25

Místo: klubovna, hřištěPomůcky: žádnéPříprava: žádnáTrvání: 15 - 20 minutPočet hráčů: alespoň 6 a víc

Z názvu hry by se mohlo zdát, že půjde o nějakou klidnou a loudací hru, ale opak je pravdou. Před rokem si naše skautky začaly nosit hry na schůzky samy a od té doby následuje jedna herní perlička za druhou.

Při želvách rozdělíte nejprve družinku na želvy a chytače, přičemž chytače dělá čtvrtina družiny. Želvy se pohybují pouze po čtyřech a jejich snahou je uniknout smrti. Ta nastává v případě, že je želva chycena chytačem a to tak, že je převrácena na záda. Jakmile leží, je mrtvá a převtěluje se do chytače. Postupně tak ubývá želv a přibývá chytačů. Hra je super, docela drsárna, ale holky fakt baví, zvlášť když už zbudou jen dvě želvy, které nejdou za nic na světě převrátit ani čtyřmi chytači najednou. Dejte pozor na rohy stolů a podobně.

(zp)

Pomalu mi do této rubriky začala docházet inspirace. Chtěla jsem vám dát tip na neotřelou zimní rukodělku. Pomocnou ruku mi nakonec podal internet, proto na něj budu často odkazovat.

Jedním ze symbolů zimy je určitě horký čaj a právě jeho velká spotřeba v tomto období nám usnadní práci. Vyzvěte děti, ať schovávají papírové pytlíky od čaje, budou se hodit. S rukodělkou, která se nazývá Tea Bag Folding, nebo-li skládání z čajových pytlíků, nezačínejte dřív, než každé díte přinese sáčky minimálně ze dvou krabiček čajů. U některých vzorů využijeme ještě nůžky.

A nyní už slibované odkazy. Vzorů je hodně a na každý je potřeba samostatný postup, který nejlépe pochopíte z obrázků. Konečným výsledkem většiny výtvoru jsou různé hvězdičky, které se dají použít k ozdobení přáníček, dárkových krabiček nebo dárkových tašek. Všechny odkazy jsou v angličtině, ale s tím si jistě hravě poradíte. Navíc vše lze pochopit z obrázků.

www.lilystubbs.co.nz/Lily%20Stubbs%20diagrams.htm - Na této stránce je k vidění spousty skládaček, ale Tea Bag Folding až téměř dole. Mně nejvíce zaujala tato: www.lilystubbs.co.nz/images/3ateabag.jpg.

www.geocities.com/rubyburns@prodigy.net/folds.html – Tady najdete několik složitějších skládaček, ale s podrobným popisem, který se vám otevře po kliknutí na obrázek.

26

Milena Kučerová si při pravidelných okružních cestách po hypermarketech v autobusech a trolejbusech oblíbila zadní sedadla. „Je tam víc místa na tašky a navíc má člověk přehled o tom, co se ve voze děje,“ tvrdí důchodkyně. V poslední době ji ale po nástupu do vozidel MHD často čekalo zklamání. Dříve pramálo oblíbená zadní sedadla jsou nyní přeplněna skauty, kteří je považují za své výsostné území. Zájem je obrovský, na jedno sedadlo připadá v průměru čtyři a půl skauta.

Již delší dobu se skauti, trampové a další lesní lidé při cestách scházejí v posledních vagónech vlaků. Mají tak téměř jistotu, že narazí na někoho podobně naladěného. Mohou si povídat třeba o nejnovějších uzlech nebo o zajímavě tvarovaných větvičkách a kamíncích, které našli na poslední dobrodružné výpravě. Jejich poznávacím znamením je bodré „Nazdááár!“, které je často slyšet i o několik kupé dál. „Je to super. Nastoupím do posledních dveří, rozhlídnu se a hned vidím, kdo je skaut a kdo ne. Můžu si popovídat o krojovým řádu a dalších zajímavých tématech,“ tvrdí Alois Hromádka zvaný podle svého účesu Koště.

Teď však skauti berou útokem i zadní pozice ve vozidlech městské hromadné dopravy. A zdaleka nejde jen o Hradec Králové. Podobné zprávy přicházejí i z pražského metra, brněnských šalin a z autobusů a trolejbusů dalších velkých měst. Ušetřena zatím zůstala liberecká lanová dráha, kde je těžké určit, která kabinka je poslední. Skauti jsou tak rozptýleni po celé délce.

Co k tomu skauty vede není těžké určit. „Podobně jako další subkulturní skupiny se snaží nějak odlišit od většinové společnosti. Posluchači hip hopu mají své hlasité mobilní telefony, skauti si sedají na zadní sedadla a nosí divné oblečení. Časem je to, doufejme, přejde,“ vysvětluje sociolog Marián Poruba. Na otázku, jak dlouho si paní Kučerová bude muset hledat místo ve střední a přední části vozidel hromadné dopravy, však Poruba odpověď nezná.

(Jantar Kosodlinev, vedoucí přílohy Despekt)

27

skautFLEX - měsíčník hradeckého skautinguVydává okresní rada Junáka - Hradec KrálovéKontakt na redakci: skippy.radka@seznam.cz

Redakce: Radka Fabiánová - Skippy (sk), Zdeňka Pavlišová - Zipi (zp), Jakub Fabián - Swišť (sw),

Martin Pavlík - Světluška (sve), Jiří Rind - Kajmánek (kj)Jazyková a obsahová korektura: Jakub Fabián - Swišť

Grafická podoba a sazba: Ondra Koupil - Okoun28

Stále nejsi spokojený s dostupností skautFLEXu? Přečti si o třech zaručených způsobech, jak časopis získat. Tentokrát si určitě vybereš.

V elektronické podobě ti časopis každý měsíc chodí na mail. Můžeš si ho také stáhnout na www.skaut-hradec.cz . Tento způsob je nejrychlejší, nejlevnější a nejbarevnější.

Pokud ti nevadí dostávat černobílou kopii skautFLEXu, navíc s několikadenním zpožděním, vyzkoušej druhý způsob získávání. V každém středisku máme kontaktní osobu, která ti časopis každý měsíc předá do rukou nebo nechá v klubovně. Záleží na dohodě. Nevýhodou je horší kvalita tisku a pozdní dodání.

Žhavá novinka! Předplatné skautFLEXu! Pokud ti nevadí za jedno číslo časopisu zaplatit 15 Kč (tj. 165 Kč ročně), bude ti

chodit jeho černobílá kopie domů do schránky. Konečně si skautFLEX přečteš ve vlaku nebo ve škole pod lavicí. A to vše jen s malým zpožděním, takže ti neunikne žádná akce. Jako předplatitel můžeš očekávat řadu výhod, například přílohy!

1

2

3

Rozhodl ses přeplatit skautFLEX? Nechodí ti na mail? Chybí ti v časopise nějaká rubrika nebo naopak nějakou považuješ za zbytečnou? Uvítáme jakékoliv připomínky, protože chceme být nejlepší! Ozvi se na mail: skippy.radka@seznam.cz nebo na tel.: 775 048 483.