1

NÁZORY NA PERIODIZACI DĚJIN

Periodizace – jeden z hlavních problémů historické vědy

- orientace v dějinách, utřídění historických procesů v čase a prostoru, též podle obsahové specifiky historických událostí, jevů, epoch

• Kritéria pro členění historického procesu a vývoje se měnila

• S periodizací se setkáváme už v dějepisectví starověkého Orientu – tehdejší třídění či dělení vychází z vlády králů a dynastií

DĚLENÍ

• chronologické

• tematické

• dle stavebních slohů (kulturně historických epoch)

• podle různých mezníků

Řecká historiografie

• Posun oproti dějepisectví Orientu

• HESIÓDOS (8./7. st. př.n.l.) (řecky Ἡσίοδος) byl antický řecký básník a filosof, patrně mladší současník Homérův, který působil na přelomu 8. a 7. století př. n. l. Jeho hlavní díla jsou „O původu bohů (Theogonia)“ a „Práce a dni“, další díla připisována autorovi, která nejsou zachována v celku jsou „Héraklův štít”, „Genealogie héróů” a „Katalog héroin

– tvůrce prvního systému – 5 VĚKŮ lidského pokolení

• -zlatý, stříbrný, bronzový, homérský, železný

Římská historiografie

• POMPEIUS TROGUS (1. st. př.nl.) římský historik keltského původu z konce 1. století př. n. l.. Je považován za oficiálního historika Augustovy dobyPocházel z Gallie Narbonensis, z prostředí helenizované aristokracie, která kolaborací s Římany získala římské občanství. Jeho děd bojoval pro Gnaea Pompeia Magna, stal se jeho klientem a získal právo hrdě nosit jeho jméno, otec pak následoval Caesara do Galie. Gnaeus Pompeius Trogus byl současníkem Tita Livia, jeho pojetí dějin však bylo značně odlišné.

– autor prvních římských všeobecných dějin

• Jeho členění vychází z vnímání světovlády pěti mocností: asyrské, médské, perské, makedonské a římské

• Podobné představy měli někteří další současníci (např. DIONÝSIOS HALIKARNÁSSKÝ) a předchůdci

• Starověké dějepisectví má partikularistický pohled: dějiny se odehrávají v izolovaných světech a opakují se ve věčných cyklech

2

Pozdní antika, křesťanský středověk

• Středověké myšlení dospělo k představě o jednom světě a o dějinách jako UNIVERZÁLNÍM PROCESU spějícím ke konečnému cíli

• Periodizace v tomto období důsledně vychází z BIBLE, důležitou roli hraje symbolika

• Podle 6 dnů stvoření – šest období pozemských dějin (od Adama k Noemovi, od Noema k Abrahámovi, od Abraháma k Davidovi, od Davida k babylonskému zajetí, dále k narození Krista, a k poslednímu soudu

• Zdokonalení: EUSEBIOS Z KAISAREIE (3./4. st.) (asi 265 – 30. května 339), nazýván též Eusebius Pamphili (žák Pamfilův), byl biskupem v palestinské Kaisareii a je považován za otce církevních dějin. Ve svých Církevních dějinách (Historia ecclesiastica) se zabývá dějinami rané církve. Využil starší nedochované dílo Hegesippova; Eusebios v Církevních dějinách cituje mnoho jinde nedochovaných pramenů.

• HIERONYMUS (Sv. Jeroným) 4./5. st. původním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus (cca 347, Stridon, Istrie – 30. září 420, Betlém), byl křesťanský spisovatel, jeden z církevních Otců a učitelů církve, teolog a překladatel bible do latiny. Katolická církev jej řadí vedle sv. Ambrože, Augustina a Řehoře Velikého mezi čtyři velké západní církevní Otce.

• Vrchol: AUGUSTIN AURELIUS (sv. Augustin) též Augustin z Hippa nebo Augustin z Hippony, latinsky Aurelius Augustinus (13. listopadu 354, Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku – 28. srpna 430, Hippo Regius, dnes Annaba v Alžírsku), byl biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna. Augustinus, zvaný též „učitel Západu“, je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské platónsky orientované patristiky.

Augustin je tvůrce první ucelené křesťanské filozofie dějin

• Křesťanské dějepisectví si částečně podrželo i schéma „světových monarchií“

• názor, že franská či německá říše jsou pokračovatelkami ŘÍMSKÉ ŘÍŠE, proto pojem Svatá říše římská (poprvé ale až ve 12. st.)

JOACHIM DA FIORE (1145-1202) italsky Gioacchino da Fiore [džoakíno] a latinsky Joachim de Floris (kolem 1135, Celico u Cosenzy v Kalábrii – 30. března 1202, opatství Fiore v Kalabrii) byl italský mnich, spekulativní teolog, mystik a milenarista.

• Hlavní dílo: DE CONCORDIA obsahuje další pozoruhodnou periodizaci

• 3 ETAPY:

• Do narození Krista (lidé žili tělesně)

• Do současnosti (lidé žijí mezi duchem a tělesností

• Třetí etapa, od 13. st. do konce světa – lidé se řídí především duchem (období Ducha svatého)

• Fiore podává mystické vysvětlení dějin lidstva a církve

Renesance a humanismus

3

• Věcnější smysl pro chápání rozdílností jednotlivých historických dob a epoch

• FLAVIO BIONDO (1388-1463) (1392 - 4. června 1463) byl italským renesančním humanistickým historiky. Byl jedním z prvních historiků, kteří používali tříleté dělení historie (starověký, středověký, moderní) a je znám jako jeden z prvních archeologů . Narodil se v hlavním městě Forlì , v regionu Romagna , a byl od školního věku dobře vyučován , studoval v Ballistariu z Cremona . Během krátkého pobytu v Miláně objevil a přepisoval jedinečný rukopis Cicerova dialogu Brutus . V roce 1433 se přestěhoval do Říma, kde začal pracovat na své psací kariéře. Byl jmenován sekretářem k Cancelleria pod Eugene IV. v 1444 a doprovázel Eugena v jeho exilu, / Ferrara a Florence/. Po smrti svého patrona byl Flavio zaměstnán jeho papežskými nástupci, Nicholasem V , Callixtusem III a velkým humanistou Piem II .

• Starověk zanikl pádem Říma, novověk začíná kulturním rozkvětem humanistické Itálie

• Mezi tím – středověk= období stagnace

• Pojem STŘEDOVĚK (medium aevum)poprvé uţívá Kryštof CELLARIUS – Keller (17. st.) – prof. Univerzity v Halle – chápe tím dobu mezi císařem Konstantinem a pádem Cařihradu 1453

GIAMBATTISTA VICO (1668-1744) (vysl. džambatista víko, 23. června 1668, Neapol – 23. ledna 1744, Neapol) byl italský filosof, historik a právník, zakladatel filosofie dějin a jeden z prvních myslitelů kulturního vývoje národů a společnosti Vico byl originální myslitel, který velmi mnoho četl, ale všechny inspirace přijímal po svém a kriticky. Tak byl silně ovlivněn Descartem, nicméně odmítl jeho představu, že by kritériem pravdy mělo být jasné a zřetelné poznání. Pravdivé je podle něho to, co jsme sami udělali; občanský život – podobně jako matematika – je založen na konstrukcích. Descartova racionální metoda je důležitá, nelze ji však uplatnit v politice nebo v občanském životě; to by bylo jako „zbláznit se podle pravidel rozumu“, chtít ve spletité skutečnosti postupovat jako podle pravítka. Ani poznání nemůže postupovat jen racionální „geometrickou“ metodou, neboť v něm hraje podstatnou roli intuice a představivost. Vico tak rozlišoval raná čili „poetická“ – to znamená především tvořivá – období jednotlivých kultur, jimž odpovídá i poetické náboženství, poetické právo a podobně, a období racionální, kdy se lidé naučili používat rozumových nástrojů, což vedlo ke zdokonalování společnosti a růstu blahobytu. Nicméně časem se tím tyto kultury vyčerpají a upadají do „druhého barbarství“, „barbarství reflexe“.Civilizace se vyvíjejí cyklicky ve třech fázích: božské, hrdinské a lidské. Každé z nich odpovídají specifické politické a společenské rysy a také literární prostředky. V božské fázi lidé chápou prostřednictvím porovnání, trop a metafor, v heroické prostřednictvím metonymií a synekdoch, jimž odpovídají feudální a monarchické instituce. Lidskou fázi charakterizuje demokracie a ironická reflexe. Tyto tři fáze se mohou opakovat a tvoří „věčné schéma dějin“.

• Každý národ prochází 3 etapami vývoje:

• božskou, heroickou, lidskou (analogie s obdobím života člověka: dětství, mládí, zralost)

• DĚJINY = vývojový proces, v němž se univerzální dějiny realizují v dějinách jednotlivých národů a jsou záležitostí nikoli jednotlivců, ale celých společností

• VICO je tvůrcem novověké teorie historického koloběhu

JOHAN GOTTFRIED HERDER (1744-1803) (25. srpna 1744, Mohrungen [dnes Morąg], Východní Prusko – 18. prosince 1803, Výmar) byl německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující

4

vliv na německé i české národní obrození. V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let později vedlo i ke sjednocení politickému a stalo se vzorem pro národní emancipační hnutí ve střední a východní Evropě. Národ je podle něj skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával („Hlasy národů v jejich písních“ 1773).

• Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit

• Jeho periodizace vychází z představy univerzálních dějin a je založena na jednotlivých stadiích vývoje humanity v lidské civilizaci

• Národní dějiny chápe jako dějiny kultury

GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (1770-1831)

významný filosof, představitel německého idealismu. Hegelovým hlavním přínosem je objev dějinnosti[2]: svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž světový duch hledá cestu sám k sobě. V lidstvu se uskutečňuje svoboda a rozum vesmíru tím, že roste lidské uvědomění a schopnost přetvářet svět.[zdroj?] Tomu, co jest, nelze rozumět jinak než jako procesu, změně, vývoji, pokroku, cestě k dokonalosti, případně i zápasu protikladů. Tuto myšlenku převzala v průběhu 19. století nejen filosofie, ale postupně i jednotlivé vědy: jazykověda, právo, sociologie a v podobě evoluce také např. biologie, antropologie a kosmologie. Cesta ducha a zákonitá dějinnost světa začíná uzavřeným absolutnem, které je totožné s nicotou. Z kosmologického hlediska se dá hovořit o singularitě v období před velkým třeskem.[zdroj?] Absolutno se poté začíná realizovat v přírodě, aby nakonec po mnoha miliardách let dalo vzniknout vědomí a poznávalo samo sebe.

• Běh dějin dělí do 4 hlavních epoch (dle vývojových fází světového ducha):

• Svět orientální

• Svět řecký

• Svět římský

• Svět křesťansko-germánský

• Dějiny jsou chápány jako duchovní činitel, procesem uvědomění si svobody ducha

AUGUSTE COMTE (1798-1857) celým jménem Isidore Marie Auguste François Xavier Comte (19. ledna 1798, Montpellier – 5. září 1857 Paříž), byl francouzský matematik, společenský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů sociologie.

5

Comte se inspiroval zejména R. Descartem a F. Baconem. Jádro jeho filosofie spočívá v přijímání faktů a zkoumání jejich vzájemných vztahů. Tento proces zkoumání lze shrnout do tří bodů:

1. konstatovat fakta daná formou jevu2. uspořádat je podle určitých zákonů3. předvídat ze zjištěných zákonitostí budoucí jevy a řídit se podle nich

Jednotlivá fakta Comte spojuje podle principu podobnosti (tak získáváme pojmy) nebo podle principu posloupnosti (tím vznikají zákony). Tímto přístupem k filosofii Comte logicky musel dospět ke klasifikaci vědeckého poznání.

• Zakladatel pozitivizmu rozlišuje 3 stadia vývoje

• - teologické čili fiktivní stadium (svět vysvětlován nadpřirozenými silami)

• - metafyzické čili abstraktní stadium (svět vykládán prostřednictvím metafyzických představ a idejí)

• - pozitivní neboli vědecké stadium: jevy a zákony světa jsou poznávány zkušeností, pozorováním a experimenty

Marxistická periodizace

• Karel Marx (1818-1883), Bedřich Engels (1820-1895)

( Marx 5. května 1818 Trevír – 14. března 1883 Londýn) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.

• Mezníky v dějinách podle nich nepředstavují změny idejí či ducha doby, nýbrž střídání společenskoekonomických řádů – to je výsledkem třídních bojů a sociálních revolucí:

• -prvobytně pospolný,

• - otrokářský

• - feudální

• - kapitalistický

• - komunistický

Další pojetí periodizace

6

Generační teorie: pohled na dějiny spočívá na mechanismu střídání generací. Poprvé: LEOPOLD VON RANKE (1795-1886) (21. prosince 1795, Wiehe, Sasko – 23. května 1886, Berlín) byl německý historik, jeden ze zakladatelů vědecké historiografie, založené na původních pramenech. Úkolem historie podle Ranka je popsat, „jak tomu skutečně bylo“ („wie es eigentlich gewesen ist").

, podrobněji rozpracoval Ottokar Lorenz (tři generace: dědů, otců, synů – cca 100 let – tvoří uzavřený životní celek spojený fyziologickou a duševní jednotou

MAX WEBER (21. dubna 1864 – 14. června 1920) byl německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie. Dle Webera je cílem sociologie porozumět významu jednání na základě budování formálních modelů (ideálních typů) jednání a jejich srovnávání.

Jeho sociologické úvahy se věnují např. náboženství, moci či byrokracii.

• - snaha nahradit klasickou periodizaci dějiny jejich TYPOLOGIÍ

• Např. Evropský kapitalismus vděčí za svůj vznik protestantskému náboženství a morálce s akcentem na šetrnost, pracovitost, čestnost a podnikavost.

• Leo Frobenius: teorie kulturních okruhů (vychází z ní kulturní antropologie), zdůrazňoval ocenění mimoevropských civilizací v dějinách

Cyklická teorie

• OSWALD SPENGLER – 29. května 1880 Blankenburg v Harzu – 8. května 1936 Mnichov) byl německý filosof a spisovatel, který se zabýval dějinami, uměním i politikou. Jeho nejznámější dílo je Zánik Západu (Untergang des Abendlandes, 1918 a 1922), pokus o srovnávací studium civilizací, vybízející ke „konzervativní revoluci“. Nacisté se zprvu Spenglera dovolávali pro jeho kulturní pesimismus, od roku 1933 však upadl v nemilost pro odmítavý postoj k Hitlerovi a pesimistické hodnocení Německa.• Dějiny = řada neopakovatelných a na sobě nezávislých kultur, které procházejí stadii vzniku, rozvoje a zániku Běh světových dějin se podle Spenglera řídí zákony, podobnými zákonům života. Civilizace se rodí, rostou a hynou, protože ztratily schopnost tvořivě řešit nové problémy. Už v Zániku západu klade vedle sebe „kulturní monády“ jako antiku, Indii, Babylon a západní civilizaci a snaží se na nich doložit své teorie. S historickými fakty přitom zachází velmi násilně, takže historikové jeho dílo vesměs odmítali jako diletantské. Spengler se však nespokojil analýzou dějin, ale nabízel i návody k jednání. Západ se podle něho vyčerpal a na místo tvořivé a silné kultury, jak ji ztělesňuje Goethe, postavil slabošskou a rovnostářskou civilizaci s hesly svobody a rovnosti. Budoucnost je však podle něho v síle a je-li současnost kulturně málo plodná, musí tím víc bdít nad svými tradičními hodnotami, udržovat řád a vědomí povinnosti. Proti slabošskému Západu by se Německo mohlo spojit s barbarským, ale mladým a silným Ruskem. Naopak dětinský a nebezpečný Hitlerův rasismus nemůže obstát v budoucí konfrontaci s anglosaským parlamentarismem.Zánik západu byla jedna z nejúspěšnějších knih své doby a její titul se stal okřídleným rčením.

7

• Zkoumáním tří historických kultur - antické, evropské , arabské se zabývá ve svém hlavním díle Der Untergang des Abendlandes

• Na Spenglerovy koncepce navázal např. anglický historik TOYNBEE

Arnold Joseph Toynbee (14. dubna 1889 Londýn – 22. října 1975 tamtéž) byl vlivný britský univerzální historik, teoretik a filosof dějin a autor monumentálního díla A study of history (12 svazků, 1934-1961), srovnávací studie velkých civilizací.

a další zastánce cyklického vývoje: americký sociolog ruského původu SOROKIN

Teorie stadií ekonomického růstu

• V 60. letech rozvinul: WALT WHITMAN ROSTOW.

• Dosavadní historie = pět stadií růstu:

• Tradiční společnost, založená na zemědělství

• Společnost s předpoklady pro hospodářský vzestup

• Společnost hospodářského vzestupu

• Zralá společnost

• Společnost věku masové spotřeby

Periodizace v českém prostředí 20. Století

• JOSEF PEKAŘ (12. dubna 1870 Malý Rohozec[1] – 23. ledna 1937 Praha) byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy.

Základním principem Pekařova pojetí dějin byl princip, že historik má pochopit dobu z ní samé, má poznat a procítit jejího ducha. Dějepis dle něj měl mít základ vědecký, avšak přínos historika měl být v procítění a zobrazení dávné doby. Historie není suchá exaktní věda střízlivě pitvající látku, jako např. anatomie, ale je to věda zkoumající život konkretních lidí. Proto taky historik nemůže zůstat chladně nezaujatým pozorovatelem – musí k minulosti a jejím postavám zaujímat svůj postoj. Toto pojetí dějin již nelze považovat za pozitivismus.

8

Pekař pozitivismus již zřetelně překračuje tím, jak proniká svou historickou intuicí za fakta získána z historických pramenů. Pekař se rozcházel s dějinnou filozofií a výkladem dějin Palackého a Masaryka. Zpočátku Pekař považoval národní prvek za nosný a hybný faktor českých dějin, později mluvil o komplexnějším pojetí českých dějin - českou historii včlenil do širšího evropského kontextu. Masarykovy filozofické teze o českých dějinách odmítal. Pekař viděl větší složitost a relativnost historického dění.

• - základním kritérium jsou mu duchovní dispozice doby, duševní styl doby, což se nejlépe odráží v UMĚNÍ

• „o duchovní struktuře jednotlivých období poučí nás přímo a názorně povaha jejich, jak se jeví v tvorbě umělecké a literární…“

• Jeho periodizace:

• Starověk čili doba románská – do 12. století

• Středověk – zahrnuje dobu gotickou, renesanční, barokní (13.-18. století)

• Novověk -s dobu osvícenskou a romantickou-

• Označení „své“ doby nechává budoucím historikům

Shrnutí

• PERIODIZACE:

• - na ryze chronologickém základě

• - podle panovníků a dynastií

• - na základě význačných událostí

• - klasická: starověk, středověk…

• - na základě civilizačních stadií vycházejících ze stavu ekonomiky a techniky

• - na základě vývoje ducha a intelektu

• - jejímž základem jsou duše doby nebo duše kultury

II. VÝVOJ DĚJEPISECTVÍ

• Rozeznáváme tři hlavní stupně:

• - vyprávěcí =narativní

• - vypravování, výčet látky v prostorově – časovém sledu

• Klasické dílo „vyprávěcího dějepisu“:

• HÉRODOTOS (5. st. Př. Kr.)– líčí boje mezi Řeky a Peršany

• U různých národů – rozmanitý smysl pro zachycování historických událostí a schopnost reprodukce historické látky

• - poučné = pragmatické

9

• Z historických událostí je třeba čerpat praktické poučení pro podobné situace v budoucnosti.

• Thúkýdidés (5. st.) – uplatňuje tento způsob nazírání v dějinách Peloponéské války

• Polybios (3./2. st. Př.Kr.) – zdůrazňoval psychologické pohnutky jedinců – jednostranné a ovlivněné názorem a informacemi pisatele !

• Pragmatické dějepisectví – hlavně Řecko a Řím

• 1./2. st. Po Kr. Tacitus

• Ve STŘEDOVĚKU – pokles zpět k narativnímu dějepisectví kombinovanému se zdokonalenými formami, v pozdním středověku u některých národů rozkvetlo pragmatické dějepisectví (Francie, Itálie)

• - vývojové = genetické

• Teprve na tomto stupni se stává historie vědou

• Toto pojetí pronikala od 2. pol.18. st., v 19. st. již převažovalo

• Cílem je poznání, jak se každý dějinný zjev stal tím, čím byl za své doby a jak dále působil.

• Souvislost účinků = vývoj

• V uvažování o dějinách i přes přijetí základního pojetí genetického dějepisectví, existují hluboké rozdíly.

• Nemáme jediný všeobecně uznaný názor na svět.

Filozofie dějin

• Autor pojmu – VOLTAIRE (18. st.), když pojednával o mravech a duchu národů.

• Ve smyslu vědního odvětví ho formuloval J.G. HERDER na konci 18. st.

Dualisticko – teokratický názor na dějiny

• Nejstarší systém, zůstal platný po celý středověk, své místo má i dnes, zejména v katolickém prostředí:

• Tvůrce: AUGUSTIN AURELIUS (354-430)

• Tento názor formuloval svým dílem

• DE CIVITATE DEI

• (dualismus= říše Boží x říše Ďáblova)

• Částečně z něj vychází i protestantský názor na dějiny, ale výše hodnotí pozemský život a jeho kulturní statky.

Materialistický názor

• Významně pronikl za VFR

10

• 2 směry:

• A) biologický materialismus

• B) ekonomický materialismus

• Ad a) opírá se o vývojovou teorii Ch. Darwina (boj o život, přirozený výběr, dědičnost)

• Ad b) Formulován K. Marxem, dále B. Engels. Hybná síla = materiální poměry výroby, kolem nich se otáčejí veškeré dosavadní dějiny v podobě bojů národů a mas.

• O marxistický výklad historie Ruska se pokusil Michail Pokrovskij

Pozitivistický názor

• August Comte

• Dílo: Kurs pozitivní filozofie (1837).

• Pozitivní filozofie – blízká materialismu, ale není v zásadě materialistická.

• - dějinný vývoj uvaţován psychologickými prvky

• - individuální motivy, události, činy a ideje jsou určovány úhrnnými vlivy jejich okolí – millieu

• - za hlavní úkol doby povaţoval povznesení sociologie (nauka o lidské společnosti), k níž počítal také historiografii

Pokantovská filozofie

• Leopold von Ranke (19. st.)

• - zdůrazňování role státu v dějinách

• „ …K pravidelnému postupu světových dějin, i přes zdánlivou svobodu volních impulzů a činů jednotlivce, může docházet, proto, že si lidé dobrovolně ukládají podřídit se státnímu pořádku a jeho zákonům“… (I. Kant, 18. st.)

Expresionistický názor

• - Expresionismus jako umělecký směr poč. 20. st. zdůrazňoval individuální, vnitřní zážitek a vztah k zobrazované skutečnosti

• - hlavně v Německu, zdůrazňoval fakta

• Theodor Lessing 19./20 st. (dějiny jsou spoustou nahodilých událostí bez smyslu a souvislosti

• Oswald Spengler 19./20. st. (je pozitivnější, ale! „v dějinné skutečnosti není ideálů, není pravd, jsou jen fakta“

Humanitní filozofie

• zdůrazňuje humanitu – lidství, snahu po společenském ideálu

• Vychází z osvícenské filozofie Johanna Gottfrieda von Herdera (18. st.)

11

• Dílo: Myšlenky filozofie dějin lidstva

Sociologické směry

• zdůrazňuje humanitu – lidství, snahu po společenském ideálu

• Vychází z osvícenské filozofie Johanna Gottfrieda von Herdera (18. st.)

• Dílo: Myšlenky filozofie dějin lidstva

• vycházely z předpokladu, ţe sociologie je historii nadřazená

• Pitirim Sorokin

• Max Weber

20. století

• snaha o sblížení dějepisectví s filozofií

• NÁBOŽENSKÉ DĚJEPISECTVÍ

• - katolické

• - protestantské

• NACISTICKÁ HISTORIOGRAFIE – rasové aspekty, šéf Říšského institutu pro dějiny – Walter Frank, Hitler se o historii zajímal jen okrajově (hodnotil vysoce Spartu jak nejvyhraněnější stát v dějinách, též Řím a Svatou říši)

• - fašistická historiografie- Itálie: Joachino Volpe

Kyvadlo evropských stylů /kulturně historických epoch/

12

in Putna, M.C.: My poslední křesťané, str. 102

Odkazy:

https://is.muni.cz/el/1441/jaro2012/De2RC_HPR/NAZORY_NA_PERIODIZACI_DEJIN.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Periodizace_historie

http://www.dejepis.com/casova-primka/

Appendix

Česká republika a vývoj jejího klimatu…Ve všech významných databázích světa se lze setkat s písemnými prameny, které mají úzkou vazbu k Zemím koruny české….Je to bezesporu dáno již středověkou vysokou kulturní úrovní obyvatel zemí v této části Evropy,

13

která byla nejen křižovatkou dějin, ale i prostorem šťastného spojování kulturních vlivů antiky, ducha křesťanství, reformace, židovské religiozity a společenských tradic, životních zkušeností a síly zde žijících národů. ....Teprve vítězství armády Katolické ligy nad vojsky českých stavů…vyřadily České království z kontextu protestantských zemí, které se v 17. a 18. století staly centrem světového vědeckého, hospodářského a politického pokroku.

Využívány byly nejen kroniky, ale i osobní zápisky, hospodářské kalendáře, Efemeridy(astrologické kalendáře doplněné poznámkami o počasí, hospodářské zápisy a hlášení o výnosech obilí, mapy, plány, vyobrazení, lidové pranostiky, ba i toponomastické názvy a mnoho dalších pramenů.

Indexová metoda klasifikace

V ČR navržena a poprvé použita klimatology K.Dubcem a K Pejmlem v roce 1985. Má jedenáct stupňů a umožňuje převést historické záznamy do porovnávatelných alfanumerických zápisů.

Klimatické oblasti ČechNa území ČR můžeme rozlišit nejméně čtyři větší, klimaticky odlišné, oblasti:Pohraniční hory a Českomoravská vrchovina. Tyto oblasti mívají nadbytek srážek. Jsou náchylné k erozi a acidifikaci půdy. Zemědělství může být ohroženo studenými a vlhkými roky, pozdními mrazy a sněhy.

Česká kotlina. Leží ve srážkovém stínu pohraničních hor. Bývá postižena suchými léty i holomrazy. Přesunou-li se srážky do nitra Čech, mohou způsobit katastrofální povodně, protože řeky jako Berounka mají rozsáhlé povodí. Kotlina má odlišný vývoj v severní části, která většinou náleží termofytiku (oblast teplomilné středoevropské vegetace) a je průběžně osídlena již 7 tisíc let. Naproti tomu jižní polovina Čech, přibližně mezi údolím Botiče v Praze a Pošumavím, náleží chladnějšímu mezofytiku (oblast středoevropského opadavého lesa) a souvisleji byla kolonizována až někdy v době mohylové kultury, tedy někdy od 15 století př. Kristem. Značná část jižní poloviny země však byla osídlena až ve 12. - 13. století. V severní polovině Čech tak již několik tisíc let převládá step nebo kulturní step, zatímco jižní polovina země leží ve znamení lesa.

Jižní Morava, až po Brno, leží na periferii panonské nížiny, která bývá periodicky postihována suchy a některými klimatickými charakteristikami se blíží zálivu středozemního klimatu.Severní Morava a Slezko, srážkově bohaté, jsou na periferii severoněmecké a polské nížiny, postihované inverzemi a silnými mrazy. Nížiny umožňují rychlý a horami nestíněný kontakt s dešti a silnými větry v létě a s chladnou a suchou sibiřskou výší v zimě.

Stručný přehled přirozených klimatických období posledního tisíciletí(V knize samotné je tento přehled velmi detailní,včetně charakteristiky jednotlivých let a hojných citací, což pro účely tohoto článku bylo by příliš.)

Malé klimatické optimum let 875 - 1194Během 9. století končí chladné období ve střední Evropě a rok 875 uzavírá sérii mimořádně chladných a neúrodných let s velkým množstvím sněhu.

Je to doba, kdy Eskymáci poprvé osídlili nejsevernější ostrovy Kanady, kdy Vikingové kolonizovali Island a pořádali své plavby do Grónska.Slované, kteří osídlili českou kotlinu praktikovali tzv. „přílohové zemědělství“. Přílohové ve smyslu velkého množství úhorů, které se přírodním způsobem regenerovali až 10 let. V dobách, kdy se za slušný výnos považovalo cca 0,4 t/ha byla úrodnost pozemku a příhodné klima velmi důležitým faktorem přežití. Při jednom neúrodném roce nastávaly závažné problémy, v případě více takových let za sebou vypukly hladomory. Během 9. století zažila Evropa čtyři období několikaletého hladomoru a 64 případů hladomorů lokálních. Byla to doba

14

velmi drsná, kdy najíst se dosyta nebylo tak zcela obvyklé.

Připomeňme si, že přelom 9. a 10. století je dobou zániku Velké Moravy, mise Cyrila a Metoděje a formování Českého státu, tedy i sv. Václava. Uplynou ještě 2 století než zklidnění všeobecné situace a vhodné klimatické podmínky umožní agrární revoluci, která proběhla ve 12. a 13. století. Nájezdy Maďarů a Avarů ustávají, všeobecná christianizace Evropy přispívá k uklidnění mocensko-politických vztahů a dobré klimatické podmínky umožňují zvýšení výnosů v zemědělství.

Agrární revoluci charakterizuje především trojpolní systém. To v praxi znamená, že úhor už není ponecháván sám sobě, aby se vzpamatoval, ale pase se na něm dobytek. Úhor je tím přirozeně hnojen a za dobu, kdy se na něm nic nepěstuje i třikrát přeorán. To a fakt, že se zásadním způsobem modernizuje zemědělské nářadí, spolu s klimatickými podmínkami umožňuje výnos troj- až čtyřnásobku výsevu. Zároveň s tím se rozšiřuje a vylepšuje i dobytkářství. Průměrný termín počátku žní v těchto letech byl o 10 dní dříve než nyní a v teplejších klimatických epizodách až o 14 dní dříve. Průměné teploty se pohybovaly asi o 1 -1,5°C nad současným dlouhodobým normálem. Klima ovšem nebylo dokonale stabilní a projevují se tu několikaleté teplejší a studenější či sušší a vlhčí období.Více potravy umožňuje přežití většímu počtu lidí a naopak větší počet lidí potřebuje ke svému životu větší rozlohu polí a pastvin, čímž dochází k osidlování většího území a tedy k první (vnitřní) vlně kolonizace území Čech.

r. 1014 V celé České zemi suchota byla, neb od velikonocí (25.IV.) až do sv. Jana Stětí (29.VIII.) déšť nepršel, takže obilí velmi ztenčelo, trávy uschly, dobytek pomřel, potokové a studnice přeschly, v jezerách a rybnících vody se smradily, ryby mřely a země se horkem na mnoha místech zapalovala.(Šimon Partlic ze Špicberka)

r. 1043Roku od narození páně 1043 v Čechách byl takový hlad, že třetina lidí jím zahynula.(Kosmas)

Velmi studené, větrné a vlhké léto s početnými bouřemi. Ve žních přišel zhoubný sníh.(R.Henning)

Malá doba ledová v letech 1195 - 1465r. 1306Byla tak krutá zima a studený rok, že průliv mezi Islandem a Grónskem zamrzl a led na něm potom nepovolil přes celé léto. (Islandská kronika)

Vikingské osady v Grónsku ještě nějaký čas vzdorovaly, ale když přestávalo vůbec dozrávat obilí, museli je obyvatelé opustit. Poslední osady tak zanikly někdy v první polovině 15. století.V Čechách je tato doba ohraničena vládou Přemysla Otakara I. na počátku a Jiřího z Poděbrad na konci.Malá doba ledová a zásadní zhoršení podmínek k přežití je dáváno do příčinné souvislosti s expanzí mongolských hord pod vedením Čingischána, které, po porážce Ruské říše ovládly téměř celou Asii a pokračovaly dál do Evropy. Jedinou vítěznou bitvu s nimi svedl Václav I. v r. 1245 Olomouce. Bylo to však jen dílčí vítězství a nakonec Evropu zachránila smrt Čingischánova vnuka Őgedeje, poněvadž se všichni Mongolové museli vrátit na východ k povinné volbě nového velkého chána.

15

Zásadní zhoršení klimatu znamenal i zásadní pokles zemědělské výroby. Podvýživa, epidemie a konflikty způsobily i zásadní pokles počtu obyvatel. Možná i to bylo jedním z důvodů vnější, „německé“ kolonizace pohraničních území Čech ve 13. století.Jedině obecné rozšíření výhod agrární revoluce spolu s kolonizací nové zemědělské půdy, rozvojem měst a zaváděním peněžní renty, aby zhoršené klimatické podmínky zabránily dalšímu ekonomickému a hospodářskému vývoji.Za panování Karla IV. Bylo obyvatelstvo alespoň ušetřeno válek a také císařova obratná hospodářská politika na dlouho oddálila problém, který se už rýsoval na obzoru. Problém naplno propuká v 15. století husitskými bouřemi. Celá situace má za následek zásadní pokles počtu obyvatelstva a zánik mnoha vsí.

Všechny tyto vlivy způsobily, že se, zhruba od poloviny 13. století mění charakter krajiny a ona se stává takovou, jakou ji známe dnes a stávají se pro ni typické vesnice obklopené obdělávanými pozemky. Dalším novým fenoménem je středověké město obklopené hradbami a poskytující mnoha lidem nejen útočiště, ale možnost obživy.Spolu s přírodním klimatem se ale zásadně proměňuje i klima společenské. Neustálá nejistota, opakující se neúrody v závislosti na počasí, epidemie, nálety kobylek a časté konflikty vyvolávají obecnou nejistotu a pocit bezmoci. To vše vede k fanatické bigotnosti, vzniku nejrůznější sekt a propukáním sociálních bouří.

r. 1337A tu hvězdu (kometu spatřenou v červenci) předcházelo horko a sucho, které hubilo na jaře všechny rostliny. Vzápětí nastal také nedostatek obilí a vína a hojnost drahoty na mnohých místech.(Zbraslavská kronika)r.1443

Téhož roku byla krutá zima, takže na cestách pomrzlo mnoho lidí pěších i jízdních a také ptactva. Zima začala na sv. Mikuláše (6.12.) a trvala skoro až do středopostí (19.3.). Na Hromnice (2.2.) se po krajině toulaly smečky vlků a trhaly chodce i jezdce, kde koho potkaly, takže se lidé neodvažovali vycházet z domů.(Letopisy)

Malé klimatické optimum v letech 1466 -1618

r.1512Divný boží skutek, že po sv. Havle (16.října) trhali růži červenou vlaskou pod Vyšehradem a věnce z ní dělali co o božím těle, též jahody trhali a jedli, při tom čase i višně podruhé kvetly, jabloně i jiné dříví, víno též po druhé kvetlo po vinicích a zvláště na Šárce, kdež kroupy zbily. A tak bylo teplo utěšené a neslýchané až do sv. Mikuláše (6.prosince)(František Palacký: „Staří letopisové čeští…“)

…Záznamy o počasí z tohoto časového úseku, týkající se teplých zim a parných lét, náležejí na našem území vůbec k těm nejkurióznějším. Do tohoto tzv. „Malého klimatického optima“ spadá např. největší rozvoj vinařství, ale i melounářství a pěstování šafránu pravého na šafránicích u nás a značný rozvoj chmelařství. Neuvěřitelné jsou zejména výkazy ploch vinic, jakož i značně posunuté rozhraní vinohradnického pěstování vína. Vyplývá to např. z mapy Jana Amose Komenského, na níž je vyznačena hranice pěstování vinné révy severněji, nežli tomu bylo kdykoliv jindy. Zikmund Winter uvádí, že v 16. století bylo jen v Praze a okolí více nežli 2 tisíce vinic a Praze se přezdívalo „město vína“. V 16. a ještě na počátku 17. století je možno doložit nejenom rozložení vinařských a chmelařských oblastí podstatně severněji nežli je tomu dnes, ale i geograficky podstatně větší rozšíření pěstování dalších teplomilných rostlin, např. broskvoní v teplejších oblastech Čech, ořešáku královského a vinné révy v chladnějších oblastech jižních Čech, či mandloně obecné na Litoměřicku….

16

Malé připomenutí - jedná se o dobu ohraničenou vládou Vladislava Jagellonského a Rudolfa II., respektive prvními lety vlády jeho nástupce, císaře Matyáše.Právě díky nejpříznivějšímu klimatu dosahuje trojpolní systém v těchto letech svého vrcholu (sklízí se až pětinásobek výsevu) a mimořádně se rozvíjelo i rybníkářství a ovčáctví. Stále bohatnoucí venkov se projevuje svérázným slohem, označovaným jako selská gotika. Rostoucí počet obyvatelstva kultivuje stále větší území a v polovině 16. století je už takového rozsahu, že bývá nazýván malou kolonizací.

…Malé klimatické optimum 1466-1618 je možno na severní polokouli dokumentovat např. i exaktními údaji o ústupu ledovců, údaji o vzestupu hladin světového oceánu a spojovat jej případně i s četnějšími případy mořských záplav na severu a severozápadě Evropy….

r.1504

O vánocích bylo teplo jako na jaře, všechno se zelenalo a místy se objevily i květy. Lidé hodně umírali a nejvíce na Novém Městě.(Letopisy)r.1513Zima velmi tuhá a příkrá byla a led tlustý, kterýž potom druhého roku když sšel, mnohé lidem škody zdělal. Od sv. Michala Archanjela (29.9) pořád ustavičně mrzlo až do Hromnic (2.2)(Daniel Adam z Veleslavína)r.1520Toho roku nebyla žádná zima, nebyl žádný sníh ani mráz. Počasí bylo celou zimu jak sv. Václava a bylo sucho, až se po cestách prášilo.(Letopisy)r.1576Item u Veliký pátek (20.4) mráz na vinicích mnoho škody nadělal.(Jan Rakovnický)

Malá doba ledová let 1619 - 1897

…Malá doba ledová měla globální charakter. V Kanadě a na Sibiři dochází k posunu věčně zmrzlé půdy směrem k jihu, ve Skandinávii a Alpách se začínají opět rozšiřovat horské ledovce. Kaspické moře stouplo o 2,5m, ale údolí Nilu, saharská oblast a americký středozápad se stávají sušší. Celá Evropa je sužována nezvykle krutými zimami, při kterých zamrzá Baltské moře, švýcarská jezera, Temže v Londýně a v některých letech i Jadran. Sníh padá v Portugalsku, ve Španělsku i v horní Itálii….Ve Skandinávii, kde vedle krutých zim pronásledovala obyvatelstvo častá neúroda, vyhání klima Skandinávce do nového světa. Na Islandu se v průběhu malé doby ledové snížil počet obyvatelstva na polovinu.…Existují i teoretické úvahy klimatických historiků, kteří nástupu malé doby ledové přikládají rozhodující příčinný význam vzniku švédské expanze na jih od Skandinávie (včetně účasti Švédů ve třicetileté válce).

Jako každé období měla i tato malá doba ledová své výkyvy. Nejhoršími byli její dva vrcholy - studené klimatické epizody v letech 1655-1665 a 1687-1697. První velmi krutá zima nastala již v roce 1620/21, kdy zamrzlo i moře kolem Benátek a drastické následky měla i zima 1634/35, kdy pomrzlo mnoho vojáků třicetileté války Obě byly spojeny s neobvyklým počtem neúrodných let a v druhém případě vyvrcholily velkým hladomorem v 1696.

17

Naopak období v letech 1698-1725 bylo naštěstí příznivé. Podařilo se tak zacelit demografický propad z let třicetileté války a hladomoru. Sedmiletá válka (1756-1763), následný hospodářský rozvrat a hospodářská recese a následná velmi studená a hladová léta 1763-1771 způsobila pak doslova národní tragedii.Napoleonův útěk před zimou od Moskvy je už všeobecně znám. V 19. století pak byla ještě dvě velmi chladná období v letech 1837-1858 a 1887 - 1897.

Kruté studené zimy si vynutily změnu způsobu bydlení. Velké, společné a špatně vytopitelné místnosti nahrazuje členěný dům vytápěný pecí nebo krbem. A zatímco se předpokládá, že dřívější kruté zimy obyvatelstvo v podstatě prospalo, vytopený dům již umožňoval různé činnosti a předpokládá se i zlepšení hygieny.Podstatně se však zúžila plocha vinic i teplomilných stromů a rostlin.

r.1619Toho léta 1619 v středopostí (7.3) a to celého měíce března veliký mrazy a sněhy, pamětníka není. A před tím měsíc tepla znamenitá byly. Vinice řezali, zdvíhali, dědiny vorali, místem síti počali(Pavel Mikšovič)1637V mimořádných letních vedrech v tomto roce bylo množství požárů.(Antonín Strnad)1668Zima byla přenáramná a sněhu takové množství, že lidé z domu ani ven jíti nemohli.(Jan Rulík)1743Byla pak toho roku zima velmi příkrá, takže zemřelých Francouzů od Prahy až do Chebu jako much leželo.

(Jan Rulík)

Současné klimatické optimum

…Jeho první částí je chladné intersekulární období 1897 - 1942, na které navázalo teplé intersekulární období 1943 -1995. Již v chladném intersekulárním období současného klimatického optima došlo k prokazatelným globálním změnám podnebí, které se nejvíc projevily v severních zeměpisných šířkách. V teplém výkyvu, který celosvětově nastal ve dvacátých až třicátých létech stouply např. v Grónsku zimní teploty až o 5°Ca na Svalbardu (Špicberky) dokonce o 8°C. Ze středozápadu Kanady, který byl ještě na počátku 20. století nezemědělskou pustinou se stává významná obilnářská oblast. Ve druhé polovině 20. století se vody Barentsova moře a Severního ledového oceánu podle ruských údajů oteplily asi o 1,5°C, což vedlo k rozšíření zoogeografických areálů některých druhů ryb.. Pro teplé intersekulární období1943-1995 byl příznačný tak důvěrně nám známý mírný průběh zim a výskyt teplých vegetačních období. Celosvětově se v tomto teplém intersekulárním období projevovalo prokazatelné pozvolné oscilující oteplování s ústupem většiny ledovců, posunem hranice věčně zmrzlé půdy k severu a pozvolným vzestupem mořské hladiny o 1-2 mmm ročně.

Celkově však můžeme říci, že existují flexibilní civilizace, které dokáží přežít i velké klimatické změny i konzervativní společenství, které ohrozí i menší, např. srážkové fluktuace…

http://virtually.cz/archiv.php/art_download.php?art=13920