14. Starověké otrokářské despocie v   oblasti Předního východu, severní Afriky a Dálného východu.

1. Jakými znaky se vyznačují vyspělé zemědělské kultury přecházející do stadia starověkých civilizací?

2. Ve kterých oblastech se objevují první centra civilizací, tzv. říční kultury?3. Uveďte historické významné státní útvary v období starověku.4. Charakterizujte společenskou strukturu těchto starověkých civilizací.5. V kterých stavbách se zračí stavitelská vyspělost starověkých civilizací?6. Kde vznikl v historii patrně první zapsaný zákoník?7. Které druhy písem z období starověkých kultur znáte?8. O čem vypráví tzv. epos o Gilgamešovi? V jaké oblasti vznikal a ve které verzi se

dochoval?9. Co obsahuje Starý zákon? 10. Vysvětlete, co je monoteismus, mumifikace, chrámové hospodářství, zikkurat, sfinga,

diaspora, kastovní systém, jin, Rgvéd.11. Kdo byli: Ramesse II., Chattušili I., Nabukadnezar II., Aššurbanipal, Champollion?12. Které matematické úkony tehdejší lidé znali? Jaké měli astronomické znalosti?13. Které století je tzv. velkou osou světových dějin /K.Jaspers/. Vysvětlete blíže tento

pojem.

Příčiny vzniku prvních států, odlišnost staroorientálních států od klasických otrokářských.- potřeba řídit a organizovat výrobní zemědělskou činnost ( zavodňovací práce podél celého toku ), obchod, nebo usměrňovat zájmy různých vrstev obyvatelstva ( upevňování moci bohatých za pomoci náboženství a vojska, vznik privilegované vrstvy ). Zřejmě nejdůležitější podmínkou ( meiner meinung nach ) je vznik té privilegované vrstvy.

Odlišnost - v čele staroorientálního státu byl panovník, despota , který měl neomezenou moc ( zákonodárná, soudní a vojenská ). Často byl považován za ztělesnění boha nebo jeho blízkého. Zemědělství bylo základním zdrojem obživy, veškerou půdu symbolicky vlastnil panovník, skutečným majitelem byla vesnická občina. Obyvatelstvo vesnice obdělávali půdu společně, rovně se dělili o úrodu a samozřejmě platili daně panovníkovi. Hlavní pracovní silou v staroorientálních státech bylo obyvatelstvo vesnic ( svobodní ),otroků bylo poměrně málo. Otrokem byl : válečný zajatec, neplatič daní, zločinec, dlužník, potomek otrokyně. Většinu otroků vlastnil výhradně panovník - vykonávali práce celostátního významu ( zavodňovací kanály, stavba opevnění ). Soukromí otrociskoro nejsou. Klasické otrokářské státy - hlavně zemědělství, ale také rozvinutá řemesla a obchod, panovníci většinou nemají neomezenou moc !,otroci vykonávali veškerou práci, otroky vlastnil každý majetnější člověk, půda patří jednotlivcům.

Mezopotámie ( = meziříčí ) - mezi řekami Eufrat a Tigris, oblast dnešního Iráku. Dvě hlavní oblasti - Sever ( ASÝRIE ) a Jih (BABYLONIE ) - na severu AKKAD a na jihu SUMER. Mezopotámie patří k jedné vůbec z nejstarších civilizací - zemědělství sem proniká v 6. tisíc. př.n.l. - rozhodující oblastí byl jih, kde vznikají první zemědělské vesnice. V polovině 4. tisíc.př.n.l. vznikají první městské státy - Sumerové ( nejistý původ, snad ze SV ) - Lagaš, Ur, Uruk, Eridu, Kiš. Objevuje se bronz a písmo ( nejdříve piktografické, postupně klínové ). Města se postupně chrání hradbami a začínají mezi sebou bojovat. Centrem města je vždy chrám - centrum politického,náboženského a hospodářského života, kněz je správcem chrámu i organizátorem hospodářství - CHRÁMOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ -soustřeďuje se zde veškerá

1

úroda, kterou kněží rozdělují obyvatelstvu. - vláda theokracie. Ta byla vystřídána světskou mocí - panovníkem ( zástupce boha na zemi ), ten měl svůj palác - pevnost s hradbami - PALÁCOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ. Panovník se mohl rychle rozhodovat v době války - nemusel se dohodovat s ostatními kněžími, o přidělení úrody rozhoduje jeden člověk. Prvním sjednotitelem Akkadu a Sumeru byl vládce Sargon Akkadský ( asi 2350 nebo 2340 př.n.l. ). Vypravil se také do Sýrie, kde pronikl až k pobřeží Středozemního moře. Tažení přineslo bohatou kořist, nevedlo však k územnímu rozšíření akkadské říše.Poté vládne jeho dynastie, vrchol byl za jeho vnuka Narám - Sín ( 2223 - 2198 př.n.l. ) - ovládl oblast severní Mezopotámie. Později však dochází k barbarským nájezdům Gutejců ( z pohoří Zagros ), na sto let danou oblast ovládli ( zpustošili ) 2200 - 2100 př.n.l.Asi 2100 př.n.l. byli Gutejci vyhnáni, k moci se dostává Urská dynastie - tzv. období sumerské renesance - hospodářský a kulturní rozkvět, vybudován obrovský zikkurat v Uru ( zbytky existují dodnes ). Šulgi - ovládl sousední Elam. Poté došlo k úpadku.Právě Elamité a Amorité ( Amorejci ) zničili tuto říši.

Mezopotámie ve 2. a 1. tisíc. př.n.l. - 2 říše - ASYRSKÁ A BABYLONSKÁ ( obě vytvořeny Semity ).Starobabylonská říše ( 1900 - 1600 př.n.l. ) - boje amoritských vládců v čele jednotlivých měst, roku 1800 př.n.l. se dostává do popředí Babylon - král Chammurapi ( 1792 - 1750 př.n.l. ) - zakladatel říše, ovládl celou dolní Mezopotámii. Země byla rozdělena na oblasti a okresy se správci. Došlo k hospodářskému a kulturnímu rozvoji - zvýšení výnosů v zemědělství ( dokonalé zavlažování )ovládnuty oba toky po celé délce, rozvoj řemesel, dálkový obchod.

Pevný stát- řízen podle zákonů - Chammurapiho zákoník - jeden z prvních v dějinách lidstva, zároveň dlouho nepřekonatelný. Oblá čedičová deska ( stéla ) s klínopisným záznamem Chammurabiho zákonů, vysoká dva a čtvrt metru, se zachovala v téměř neporušeném stavu. V horní části je reliéf zobrazující boha slunce Šamaše, jenž sedí na trůnu a odevzdává odznaky vladařské moci králi Chammurabimu, stojícímu před ním. Ustanovení Chammurabiho zákoníku se týkají zejména krádeží,loupeží,zpronevěry,násilných činů a majetkových vztahů. Tresty a pokuty za přestupky nejsou stanoveny jednotně, nýbrž podle postavení pachatele ve společnosti.Chammurabiho zákony : Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko plnoprávnému občanu, vyrazí mu oko; jestliže zlomil kost plnoprávní plnoprávného občana, zlomí mu kost; jestliže vyrazil oko muškénovi ( pro pochopení viz dole ) nebo zlomil kost muškéna, zaplatí jednu minu stříbra, jestliže vyrazil oko otroku někoho nebo zlomil kost otroka někoho, zaplatí polovinu jeho kupní ceny. Jestliže plnoprávný občan vyrazil zub plnoprávného občana, sobě rovného, vyrazí mu zub, jestliže vyrazil zub muškéna, zaplatí třetinu miny stříbra. Jestliže plnoprávný občan udeřil ve tvář plnoprávného občana, jenž je výše postaven než on, bude před shromážděním potrestán šedesáti ranami volskou oháňkou, jestliže plnoprávný občan udeřil ve tvář plnoprávného občana, jenž mu je roven, zaplatí jednu minu stříbra, jestliže muškén udeřil ve tvář muškéna, zaplatí deset šekelů stříbra, jestliže něčí otrok udeřil ve tvář plnoprávného občana, uříznou mu ucho.Text Chammurabiho zákoníku se skládá z prologu, vlastních ustanovení a epilogu. V prologu jsou především vypočítávány Chammurabiho zásluhy o rozmach a správu říše, v epilogu vyzdvihuje Chammurabi význam svých „ nálezů spravedlnosti „ a svěřuje je ochraně Šamaše a jiných babylonských božstev. Z 282 ustanovení zákoníku je jich v ukázce uvedeno deset. I mezi plnoprávnými občany starobabylonské říše existovaly společenské rozdíly, které se promítaly do trestů za tělesná ubližení. 1 mina = 60 šekelů = 505 gramů stříbra.

2

Obyvatelstvo Starobabylonské říše bylo rozděleno do 3 vrstev - AWILUM - nejbohatší svobodní, plnoprávní, privilegovaní občané ( vlastníci pozemků a otroků ). MUŠKÉNI - nižší vrstva, osobně svobodní, ale neprivilegovaní – zemědělci na pronajaté půdě, zaměstnanci královského paláce nebo chrámu, řemeslníci, vojáci. OTROCI - nesvobodní, nepříliš početní,mohli se kupovat a dědit. Později dochází k barbarským nájezdům Kassitů z pohoří Zagros, oslabený babylon dobyli Chetité -asi roku 1594 př.n.l. Muršilišem prvním. Chetité Babylon pouze dobyli a vyplenili, usadili se zde Kassité

Středobabylonská říše ( 1594 - 1100 př.n.l. ) - má dvě fáze - a. KASSITSKÁ NADVLÁDA - přejali vyspělou kulturu, převzali dokonce akkadštinu i babylonské tradice. Byli mírumilovní, uzavírali mírové smlouvy např. s Egyptem ( četné sňatky s dcerami faraónů ), věnovali se hlavně obchodu. Konec jejich panování učinili Elamité kolem roku 1160 - Šutruknachunte - z Babylonu odvezl Chammurapiho zákoník. b. ISINSKÁ DYNASTIE - došlo k velkému rozkvětu za Nabukadnezara prvního, který dobyl Elam ( skromně se nazýval králem " veškerenstva" ). Ale kolem roku 1100 př.n.l. dobyl Babylonii asyrský vládce Tiglatpilesar první ( 1115 - 1077 př.n.l. ). poté byl babylon podřízen Asýrii, když tam vládnou přímo asyrští panovníci nebo babylonští králové v závislosti na Asýrii.

Novobabylonská ( chaldejská ) říše ( 625 - 539 př.n.l. ) - Babylon povstal proti Asýrii ( semičtí chaldejci ), ti se proti nim spojili se Skyty a Médy, na stranu Asyřanů se dali Lýdové a Urartejci. Vyhrál Babylon, Asyřané vyhnáni králem chaldejského původu Nabopolasav, 612 př.n.l. dobyto Ninive, zbytek poražen 605 př.n.l. u Karchemiš - zánik Asýrie, za nástupce Nabukadnezara druhého ( 605 - 569 př.n.l. ) došlo k rozkvětu Babylonu, ovládl většinu Mezopotámie, Sýrie a Palestinu - 587 př.n.l. dobyt Jeruzalém.Velkolepá výstavba Babylonu, obrovské hradby, postavena babylonská věž ( buh Marduk ) - čtvercový základ o 90 m, stejně tak 90 metrů byla vysoká. Roku 539 př.n.l. byl babylon dobyt perským králem Kýrosem druhým - zánik Babylonie a všech Mezopotámských říší.

Asýrie - Staroasyrská říše ( 1900 - 1600 př.n.l. ) - stejné počátky jako v Babylonii, jsou to také Semité, původním centrem bylo město Aššur. V staroasyrském období dochází k rozmachu za vládce Šamši Adáda prvního ( důležitá obchodní křižovatka ), dosáhl velké moci, dobyl severní Babylonii, pak ale úpadek, jelikož byl poražen Chammurapim. Kolem roku 1650 př.n.l. začínají pronikat na území Asýrie a sever. Babylonie churrité - vytvořili mocný stát Mitanni, Asýrie se dostává do její závislosti.To trvalo až do poloviny 14. stol. př.n.l., kdy Asyřané využili, že Mitanni byla poražena Chetity a osamostatnili se.

Středoasyrská říše ( 1350 - 1078 př.n.l. ) - došlo k znovusjednocení, roku 1235 př.n.l. Asýrie dobyla Babylonii, poté došlo k částečnému oslabení, Asýrie byla ohrožena aramejskými a chaldejskými semitskými kmeny, ale opět rozkvět za Tiglatpilesara prvního, který dobyl Babylon.

Novoasyrská říše ( 911 - 612 př.n.l. ) - počátky jsou ve znamení boje proti říši Urartu, z počátku měli Asyřané problémy, poté sami získávají převahu. V této době se rozšiřuje železo, byla vytvořena nová profesionální armáda - dobře organizovaná,válečné vozy, jízda, měli vlastní ženisty - krutí válečníci, přinutili celé národy k přesunu, zohavovali zajatce - v nejlepším jim uřízli uši, nebo usekli nohy a ruce, stahovali je z kůže. Aššurnasirpal druhý ( 883 - 859 př.n.l. ) - dobyl fénická města, Tiglatpilesar třetí ( 745 - 727 př.n.l. ), Sargon druhý ( 722 - 705 př.n.l. ) - porazil Izrael, Egypt a Urartu. Asýrie byla nejmocnější stát v Přední Asii

3

v 9 - 7. st. př.n.l., největší územní rozmach ( Sýrie, Palestina, Egypt, část Malé Asie, Irán a Babylon ). Vrchol moci byl za Aššurbanipala ( řec. Sardanapal , asi 668 - 630 př.n.l. ) - porazil Babylon a Elam, ale nedokázal čelit rozpadu říše - nájezdy kočovníků ze severu, neustálé povstání v dobytých oblastech, vnitřní spory o trůn. Nakonec byla říše rozvrácena útoky Médů a Babylonie ( viz novobabylonská říše ).

EGYPT - v 5. tisíc. př.n.l. se zde objevují první zemědělské vesnice - obilí, len, ovce, kozy, krávy. V této době byly nástroje ještě kamenné nebo dřevěné, vzácně měděné ( jehly ). Původní složka obyvatelstva přišla z Asie ( z okolí Palestiny ). Klíčový význam měl Nil - vláha v suché oblasti, bahno - hnojivo. Rozsáhlý stát, ovšem max. 15 km od řeky. Záplavy byly mohutné, rozdíl až 8 metrů. Docházelo ke sjednocování říše díky zemědělství - společná činnost na vodních kanálech. Jednotlivé vesnice se začali sdružovat do krajů ( nomů ) - vytvořeny dva státy - Horní a Dolní Egypt ( na jihu je Horní ). Používali rákos na výrobu chatrčí a lodí.Objevují se snahy ovládnout celý tok Nilu. Kolem roku 3100 př.n.l. došlo k sjednocení Egypta, kněz Marello vytvořil soupis 31 dynastií - spolehlivý, ale začátek je divný - 2 sjednotitelé - MENEJ a NARMER ( možná fogi a syn, možná dřívější jméno před nástupem do úřadů ). Sjednocení provedl Horní Egypt.

Raně dynastické období ( 3100 - 2700 př.n.l. ) - vláda prvních dvou dynastií, je dokončeno sjednocení, rozpory mezi říšemi přetrvaly ještě nějakou dobu. Faraon jako symbol sjednocení - spojená koruna Horního a Dolního Egypta ( červená a bílá ) - měl dva hroby. Sjednocení mělo pozitivní dopad, obyvatelé nemuseli soupeřit o vodu z Nilu. Díky lepšímu využívání vody jsou větší sklizně, vzniká přebytek a dochází k sociální diferenciaci společnosti. Rovněž dochází k dělbě práce - specializovaní řemeslníci. Dále se rozvíjí obchod ( dokonce již zahraniční ), hlavně po Nilu, první kontakty s Asií a Fénicií. Objevuje se písmo, dochází k rozvoji věd,které byly důležité pro jejich život - astronomie, matematika, geometrie. Stavělo se z cihel ze sušeného bahna a rákosu, chrámy z kamene.

Stará říše ( 2700 - 2200 př.n.l. )-období velkých pyramid, tu první navrhnul Imhotep ( první ministr Džoséra, zakladatele 3.dynast. ) asi 60 metrů vysoká, obdelníkový půdorys, po smrti považován za boha. Postavena byla v Sakkáře. Snofrew ( Nebmaat ) egyptský panovník asi kolem roku 2600 př.n.l., který válčil v Núbii a Libyi. jeho pyramida u Médúmu je první, která má klasický tvar jehlanu.Právě on patří k nejvýznamnějšímu panovníkovi staré říše, porazil Núbii ( dnešní Súdán ) a kořist zabezpečila Egypt na několik generací dopředu.Jeho nástupce Chufev ( řec. Cheops ) díky tomu začal stavět největší pyramidu v Gíze ( někde se udává 149 m, jinde 146,59 m ).V sousedství stojí pyramidy jeho nástupců Racheva a Menkawré ( řec. Mykerinos ). Sfinga má zřejmě podobu Racheva. Tyto stavby Egypt vyčerpaly po ekonomické stránce a rovněž ubylo mnoho pracovních sil. Později se stavějí menší pyramidy a z méně kvalitního kamene ( nejsou tak dobře dochované jako např. v Gíze ). - důvod, proč zanikla stará říše, lidové povstání vedoucí k rozpadu říše.

Na vrcholu společnosti byl faraon, jeho zástupcem byl vezír, dále nomarchové ( správci krajů ), vojenští velitelé, písaři, velká vrstva kněží ( v některých obdobích více než faraon ). Střední vrstvu tvořili řemeslníci, obchodníci a umělci. Obyvatelé vesnických občin -svobodní, zastávali většinu prací v Egyptě. Otroci - nebyla to rozhodující pracovní síla.

4

Střední říše ( 2100 - 1800 př.n.l. ) - došlo k znovu sjednocení vésetskými králi 11. dynastie, sídelním městem se stává Véset v Horním Egyptě, obnovena prosperita. Rozšiřuje se bronz, dochází k velkému rozkvětu Egypta - řemesla, rozvíjí se obchod ve větší míře - Kréta, období mnoha úspěšných dobyvačných výprav - Núbie a Sýrie.Lidé však chodili válčit a neobdělávali půdu, museli se vzdát myšlenek na expanzi, nakonec se stal obětí cizí agrese - vpád Hyksósů ( pastevecké pohyblivé kmeny z oblasti Sýrie ) –byli sice na nižší úrovni, ale po vojenské stránce se měl Egypt hodně co učit - lehké dvoukolové vozy tažené koňmi, luky, bronzové meče, bronzové pancíře. Vládce Hyksósů se stal egyptským faraónem, usadili se v Nilské deltě, oblasti na jihu byly nezávislé.Egypťané okopírovali jejich zbraně, naučili se válčit a knížata z Vésetu zahajují s nimi boj a to dalo podnět ke vzniku nové říše.

Nová říše ( 1550 - 1100 př.n.l. ) - největší rozmach Egypta, byl umožněn vynálezy, které přejali od Hyksósů. Došlo ke změně zahraniční politiky. Dříve se pořádali neorganizované, pustošivé nájezdy do okolí za kořistí. Nyní se postupně Egypt rozšiřoval směrem na jih i na sever.Prvním úspěšným dobyvatelem byl Thutmose první ( Aacheperkáre ) - kolem roku 1528 - 1510 př.n.l.,rozšířil Egypt směrem na jih ( Núbie) a krátkodobě ovládl oblast Sýrie. Tyto výboje však neměli trvalé důsledky. Po něm vládl Thutmose druhý ( 1510 - 1490 př.n.l., Aacheperenré - potlačoval vzpoury v Núbii. Po jeho smrti vládla Hatšepsowet ( 1490 - 1448 ) společně s Thutmose třetím ( Mencheperré, 1490 - 1436 př.n.l. ) - vytvořil velice silnou armádu, největší dobyvatel, rozšiřuje Egypt znovu do Sýrie a Núbie. za Eufrat vytlačil říši Mitanni, která měla rozhodující vliv v oblasti sev. Sýrie - 1. pol. 15. stol - vrchol moci.Jeho nástupci již nebyli takoví válečníci, vliv Egypta udržovali vzájemnými sňatky s dcerami z říše Mitanni. Dalším významným panovníkem byl Amenhotep čtvrtý ( Neferchepruré Waenré, Achnaton ) - kolem roku 1364 - 1347 př.n.l., který se snažil omezit obrovskou moc kněžích boha Amona, prosadil universálního boha Atona, opustil Véset a založil nové hl. město Achetaton. Jméno Amenhotep ( = Amon je spokojen ) nahradil Achnatonem ( = Vtělení Atona ). Reformy vyvolaly odpor kněží a oslabily zemi. Achnaton si vytvořil nový dvůr,kde se ani nehledělo tolik na urozenost, spíše kdo mu uměl pochlebovat.Narážel na velký odpor, byla to prostě tradice - vnitřní boje, lidová povstání. Faraon potřeboval vojáky a musel rezignovat na zahraniční politiku. Po jeho smrti se vše vrátilo do původního stavu. - toho využil Šuppiluliumaš ( Chetité ) , který ovládl severní Sýrii, porazil zdejší spojence Egypta a celkově toto období znamenalo úpadek. Tutanchamón se vrátil k Amonovi.Rámessovci - 11 panovníků 19. a 20. dynastie ( zhruba 1320 - 1085 př.n.l. ). Ramesse druhý veliký ( 1298 - 1230 př.n.l. ), měl přes 100 dětí, je označován za největšího dobyvatele, ale není to pravda. Zůstalo po něm spousta chrámů a reliéfů, které připomínají jeho vítězství, kterých možná nikdy nedosáhl - chrám Abú Simbel, hrobka v údolí Králů. Měl jeden cíl - obnovit říši v plném rozsahu za Thutmose třetího ( znovuzískat Sýrii, která byla za Achnatona ztracena ). Shromáždil armádu 20 000 vojáků a vydal se do Sýrie.Obě strany ( jak Egypt tak i Chetité ) měli pěchotu a válečné vozy. V Egyptské armádě hrála pěchota hl. roli, a každý válečný vůz operoval samostatně. U Chetitů hrály prim vozy, byli sehraní, uměli dělat manévry. Posádka byla 3členná, vozy byly lehčí a lepší konstrukce. A v ojích měly zabudované kosy - moderní tank. Schylovalo se tedy k bitvě u Kadeše ( 1285 př.n.l. ). Ramesse měl armádu rozdělenou do čtyř skupin, které pochodovali za sebou v rozmezí několika kilometrů. Podařilo se jim chytit několik zvědů ( léčka ), kteří říkali, že Chetité se bojí a dali se na ústup. Ramesse se utábořil, ale zjistili na místě čerstvé stopy. Odhalili léčku a Ramesse nechal poslat pro druhou armádu, která však už neexistovala. Chetité ji zničili společně s první armádou. Ramesse uprchnul s několika vojáky. Při útěku narazil na čtvrtou armádu, která o střetu vůbec nevěděla. Ramesse ji popadl a upaloval ( velká

5

odvaha )s ní zpátky. Chetité byli silně zaskočeni, jelikož dávno začali oslavovat vítězství a byli značně společensky unaveni. Stáhli se do Kadeše a válka skončila nerozhodně. Muvattallišova a Ramessova armáda se rozešli. Roku 1277 př.n.l. podepsal Ramesse druhý společně s Chattušilišem mírovou smlouvu ( nejstarší v dějinách lidstva ), která nikdy nebyla porušena. Na konci 13. stol. a v průběhu 12. stol. začali mořské národy ( Frýgové, Thrákové ) ohrožovat Egypt. Ramesse třetí se jim ubránil a jejich nájezd odrazil. - ekonomický úpadek, postupně klesá i moc faraona na úkor kněží boha Amona ( ti vlastnili 1/5 veškeré půdy )

Pozdní doba ( 1100 - 332 př.n.l. ) - v armádě si získávali nejvyšší pozice Libyjci, ti se usadili v nilské deltě, získali si určitou nezávislost, v průběhu 10 .stol. př.n.l. se jejich vůdce zmocnil vlády a nastolil v Egyptě vládu Libyjské dynastie - Šešonk - vyplenil Šalamounův chrám v Jeruzalémě. Později však začínají Nubíjci z jihu ohrožovat Egypt - samostatný stát, který těžil z Egyptské.kultury, stavěli pyramidy a uctívali boha Amona. V 8.stol. př.n.l. Egypt dobyli a začala vláda Nubijské dynastie.Roku 666 př.n.l. byl Egypt dobyt asyrským králem Aššurbanipalem. Poslední rozkvět Egypta - Psammtek první - Libyjec, který vyhnal Asyřany a začal tzv. Sajská renesance ( podle města Sais v deltě ) - 655 - 525 př.n.l. Psammtek obnovil nezávislost Egypta,z jihu vytlačil Nubíjce, podrobil si místní vládce v Egyptě - došlo k obnovení a restauraci starých chrámů, vrací se k umění staréa střední říše. Vybudoval silnou armádu, která se opírala o řecké žoldnéře, kteří se také začali usazovat v nilské deltě. Na konci své vlády se Psammtek stal spojencem Asýrie - proti ní bojuje Novobabylonská říše, jenž získala za spojence Médy a ze severu útočili Skytové. Psammtek se obával zániku Asýrie a vzniku nové velmoci, která by později ohrožovala Egypt. Ale 612 př.n.l. bylo dobyto Ninive. Neko druhý, synátor Psammteka, pokračoval v otcově politice a poslal do Mezopotámie vojska na podporu Asyřanů – nic to však nezměnilo. Roku 605 př.n.l. Karchemiš - Egypt prohrál, egyptská vojska se stáhli do Egyptu, který ubránili. Neko se potom snažil vybudovat dnešní Sueský průplav. Roku 525 př.n.l. dobyli Egypt Peršané.Perská nadvláda byla mírná, nechal opravit chrámy,uctívali jejich bohy. Přesto se to Egyptu nelíbilo a podnikali různá povstání. Konec znamenalo dobytí Egypta Alexandrem Makedonským roku 332 př.n.l. Od té doby tam vládnou Ptolemáiovci až do roku 30 př.n.l.

Chetité ( 1650 - 1200 př.n.l - mořské národy ) - klínové písmo Chetitů rozluštil Bedřich Hrozný ( 1915 ), jejich praotcem měl být Hat ( "strašný " ), syn Kanaanův.

Lýdie ( 7 stol.př.n.l. - 546 - Peršané ) - vznik mincí.

Elam ( 3 tisíc. př.n.l. - 7. stol. př.n.l. - Asýrie ) Médie ( 7.stol. př.n.l. - 559 př.n.l. - Peršané )

Persie - zakladatel říše - Kýros druhý Veliký ( 559 - 530 př.n.l. ) z dynastie Achaimenovců, původně Medský vazal, kterou porazil, roku 546 porazil Lýdii, také ovládnul řecká města na pobřeží Egejského moře, pak území východního Iránu a Střední Asie, 539 př.n.l. dobyl Novobabylonskou říši, došlo k sjednocení Přední Asie - Mezopotámie, Sýrie, Fénicie, Palestina. Jeho nástupce Kambysés se roku 525 př.n.l. zmocnil Egypta, podrobil si rovněž Lybii - perská říše se stala největší starověkou říší. Po smrti Kambysa nastupuje Dáreios první ( 522 - 486 př.n.l. ) - roku 522 př.n.l. tvrdě potlačil povstání kněze Gaumáty, upevnil moc, roku 513 př.n.l. podnikl výpravu s maloasijskými Řeky proti Skytům ( ale neúspěch ), ovládl jen Thrákii, pak Makedonii.

6

Roku 500 př.n.l propuklo povstání maloasijských Řeků - potlačeno, ale počátek nepřátelství mezi Peršany a Řeky. Peršané prohráli válku s Řeckem. Prohru neodvrátil ani Xerxés ( 486 - 465 př.n.l. ). V 5. a 4. st. př.n.l. docházelo k pozvolnému úpadku říše, oslabená říše byla ovládnuta 334 - 330 př.n.l. Alexandrem Makedonským, po jeho smrti zde vládli Seleukovci ( 327 - 250 př.n.l. ),Poté Parthové ( Arsakovci ) vytvořili svoji říši, kterou dobyli Sasánovci roku 226 n.l. a ovládali ji až do roku 651. Toto území bylo v letech 634 - 651 dobyto Araby.

Fénicie ( dnešní Libanon ) - počátky kolem 1. tisíc.př.n.l., vytvořili Kartágo ( 814 př.n.l. ), vytvořili první hláskové písmo – abeceda s 24 znaky, dalo základ řeckému a latinskému písmu.Izrael - David sjednotil izraelské kmeny ( 1010 - 970 př.n.l. ), vrchol rozkvětu za Šalamouna ( 970 - 930 př.n.l. ) - chrám boha Jahve.

Indie - nejstarší města Harappa a Móhandžó- daro, k sjednocení došlo asi kolem roku 2300 př.n.l.

Čína - k sjednocení došlo roku 221 př.n.l. - Čchin Š Chuang -ti, - kompas, inkoust, porcelán, hedvábí, tuš.

Souhrn:Starověké otrokářské despocie - počátky lidské civilizaceSTAROVĚK(4 000 př. n. l. – 476 let n. l.)> naše země starověkem neprošly, v ZŘŘ v r. 476 n.l. Středověk

- ½ 4 000 př. n.l – vznik a vývoj písma- 3 000 př. n. l. – vznik prvních států:

o 2 typy států: staroorientální státy (4000, 3000 let př. n. l.), hl. v povodí řek:

Mezopotámie, Egypt, Čína, Indie oblast Malé Asie, Írán, Sýrie, Foinikie, Palestina, Persie

klasické (1000 př.n. l.), hl. oblast Středozemního moře: Řecko, Řím

o proces vzniku státu: proces vzniku států byl velmi pomalý, vznik městských států, později

celky státůo předpoklady k vzniku státu:

usedlý způsob života zemědělská výroba rozvoj železa –> vliv na hosp. rozvoj lidstva skupina obyvatel, která si je schopna upevnit a udržet moc -> skupina

vládnoucích a skupina ovládaných potřeba písma

charakteristika staroorientálních států- vznik v období chalkolitu a neolitu- rozpad rod. společnosti -> majetková nerovnost- vývoj od měst -> městské státy -> centralizované říše- příčiny vzniku:

o činnosti, které by měla řídit úzká skupina lidí: řízení odvodňování a zavodňování podél toku řek

7

řízení ochodu obrana území před nepřáteli

funkce státu: hospodářsko-organizační, vojenská politická, kulturní (školy, náboženství)

- vznik v oblastech příznivých přírodních podmínek: teplo, úrodná půda –> údolí řek:o Egypt – Nil x Vých. poušť, Saharao Čína – Huang-che, Jang-c-tiang x Mongolské pouštěo Indie - Indus, Ganga x Himaláje, Indická poušťo Mezopotámie – Eufrat, Tigris x pohoří Íránu, Asijská poušť

STAROVĚKÝ EGYPT

Periodizace:Predynastické období (5000 – 4000 př.n.l)

- Egypt rozdělen na :o Horní Egypt = jih – bohatšío Dolní Egypt = sever – chudší

- > budování odvodňovacích a zavodňovacích kanálů Raně dynastické období (přelom 4000 – 3000 př.n.l.)

- Horní Egypt ovládá Dolní Egypt -> vznik jednotného státu – vláda 1. a 2. dynastieStará říše (2650 – 2150 př.n.l)

- vláda 3. a 4. dynastie:o 3. dynastie – zaměření na stavbu pyramid -> nejstarší stupňovitá pyramida

v Sakkaře (král Džosér)o 4. dynastie – pyramidy:

nejslavnější Cheopsova pyramida (div světa) pyramida krále Racheva -> před ní sfinga = socha s lidskou hlavou

(panovníka) a lvím tělem pyramida krále Mankaura

- uctívání bohů = mnohobožství – 2 bohové: bůh Slunce (Ré) a bůh mrtvých (Usiré)1. přechodné období (asi 150 let)

- oslabení centralismu- hosp. krize -> povstání chudých v dolním Egyptě - roztříštěnost státu

Střední říše (2000 – 1785 oř.n.l.)- vláda 11. a 12. dynastie:

o 12. dynastie -> rozšíření osevních ploch -> zlepšení hosp. krize - přenesení král centra do dolního Egypta

- stavba menších pyramid zasvěcených jednomu bohu + stavba chrámů2. přechodné období

8

- vnější problémy za posledních panovníků 12. dynastie – pronikání kočovných semitských kmenů v 18. století = Hyksósové (mají dvoukolé bojovné vozy, luky a bronzové meče)

Nová říše (1560 – 1080 př.n.l.)- začíná porážkou a vyhnáním Hyksósů -> vláda krále Ahmóse I.:

o výbojné války -> největší územní rozmach- > 14. století = nejslavnější období: Amenhotep IV.:

o rozpory mezi vládou a chrám. kněžstvem ->náboženská reforma = konec mnohobožství(jediný bůh slunce Atón)–nechává se přejmenovat na Achnatóna

x po smrti nástup Tutanchátona – ruší reformy, přejmenovává se na Tutanchámona- 13. století – dynastie Ramézovců – boje s Chetity – 1270 1. mírová

smlouva(nejstarší)3. přechodné období = nájezdy na Egypt – uchránil vnitrozemí x ztráta asijských území Pozdní doba (712 – 332 př.n.l.)

- boje s soudní Nubií a Libyí - nadvláda Asyrské říše - 26. dynastie – Sájská dynastie = nový rozmach- 6. století Egypt ovládán Peršany -> 525 součástí Perské říše- 332 Alexandr Makedonský – po jeho smrti vládá Ptolemájovců

__________________________________________________________________

Egypt, Podnebí u pobřeží Středozemního moře je subtropické, se suchým létem a deštivou zimou. V Alexandrii je průměrná srpnová teplota 26 °C, lednová 14 °C, roční průměr srážek jen 184 mm. Ve vnitrozemí podnebí ostře kontinentální, s velkými denními i sezónními rozdíly teplot, srážky jsou minimální nebo zcela chybí. Jediným stálým tokem je Nil; suchá údolí (vádí) mají vodu jen v době dešťů. V údolí Nilu a v oázách kulturní rostlinstvo, pouště jen místy křovité nebo travnaté. –V oblasti dolního toku Nilu došlo koncem 4. tis. př. n. l. k vytvoření států Horního a Dolního Egyptu. Jednotný egyptský stát od 1. pol. 3. tis. př. n. l. (tzv. archaická doba – 1. a 2. dynastie) s pevnou vnitřní organizací a administrativou. Za 3. – 6. dynastie (tzv. Stará říše, 2778 – 2263 př. n. l.) došlo k rozvoji státní administrativy, což spolu s vnitřní kolonizací země vedlo k posílení egyptské ekonomiky a umožnilo rozkvět monumentální architektuře, umění a řemesel. Rozvíjela se aktivní zahraniční politika, zaměřená zejm. na obchod a jednorázové získávání surovin a lidské pracovní síly (tažení do Núbie a Libye). V důsledku nadměrného růstu moci administrativy a oslabení ekonomiky země došlo za tzv. 1. přechodného období (2263 – 1991 př. n. l.) k úpadku a dočasnému rozpadu jednotného státu. Na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. se místním vládcům z Vésetu podařilo zemi znovu sjednotit. Panovníci Střední říše (1991 – 1786 př. n. l.) se zejména z ekonomických důvodů zmocnili velké části Núbie, nepodařilo se jim ale trvale upevnit královskou moc, jejíž oslabení za 2. přechodného období (1786 – 1580 př. n. l.) vedlo k opětnému rozpadu Egypta, kdy byla delta Nilu obsazena Hyksósy. Jejich porážkou na počátku Nové říše (1580 – 1085 př. n. l.) začínalo období egyptské expanze, při níž Egypt ovládl Núbii až po 4. nilský katarakt a dočasně i Palestinu a Sýrii až po Eufrat. Egyptskou moc nakrátko oslabila náboženská reforma Amenhotepa IV. (Achnaton), při níž se pozornost soustředila na vnitřní problémy země. Odrážení útoků tzv. mořských národů a postupný úpadek egyptské administrativy a ekonomiky vedly na konci 20. dynastie ke konci Nové říše. V tzv. pozdní době (1085 – 332 př. n. l.) došlo až k faktickému rozdělení země na Horní Egypt v moci kněžské a vojenské thébské oligarchie a Dolní Egypt s

9

převahou vojenských panovníků libyjského původu. Na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l. se Egypta nakrátko zmocnili núbijští a po nich i asyrští vládci. Období samostatnosti egyptského státu skončilo za 26. dynastie dobytím Egypta Peršany 525 př. n. l. Perskou nadvládu, provázenou řadou povstání, ukončil příchod Alexandra III. Velikého 332 př. n. l. V helénské době (332 – 330 př. n. l.) vládli v Egyptu Ptolemaiovci. 30 př. n. l. Egypt připojen k římské říši.egyptské písmo, písmo užívané ve starověkém Egyptě. Základní typy egyptského písma, obrázkové (tzv. hieroglyfické, od konce 4. tis. př. n. l.), kurzívní obrázkové (tzv. hieratické, od počátku 3. tis. př. n. l.), respektive zjednodušené lidové (tzv. démotické, od 8. stol. př. n. l.) se skládaly z ideogramů (obrazové znaky), fonogramů (znaky vyjadřující skupiny 1 – 4 hlásek) a tzv. determinativů (znaky pouze blíže určující význam). Od 3. – 4. stol. n. l. nahrazeno egyptské písmo koptským písmem (řecká abeceda doplněná o 6, respektive 7 alfabetických znaků).Champollion [šampoljon] Jean-François, * 23. 12. 1790, † 4. 3. 1832, francouzský egyptolog. Rozhodujícím podílem přispěl k pochopení systému egyptského písma a k jeho rozluštění v nové době. Základní návrh, vycházející z dvojjazyčného textu Rosettské desky, uveřejnil v roce 1822, od kdy se také datuje vznik EGYPTOLOGIE. Autor Précis du systčme hiéroglyphique (Nástin hieroglyfické soustavy) a popisu památek Egypta a Núbie; sestavil slovník pro četbu hieroglyfů. Mezopotámie, historické území mezi středním tokem řek Eufratu a Tigridu v dnešním Iráku; jedno z prvních center starověkých civilizací. Od 100 000 př. n. l. starší paleolit; nejstarší nálezy pracovních nástrojů. 13 000 – 10 000 př. n. l. mladší paleolit; domestikace zvířat. 9000 – 7000 př. n. l. protoneolit; první vesnice. 7000 – 5200 př. n. l. neolit; první zemědělská sídliště. 5200 – 3500 př. n. l. chalkolit. 3500 – 3200 př. n. l. starší doba bronzová; keramika na hrnčířském kruhu, pečetě, města (Uruk, Tepe Gaura). 3200 – 3000 př. n. l. první doklady písma, pečetní válečky, chrám na terase (Uruk IV., Chafádží, Tepe Gaura). 3000 – 2700 př. n. l. sumerské archaické texty (Džemdet-Nasr, Abú Salábích, Šuruppak, Kiš). 2700 – 2350 př. n. l. sumerské městské státy (Kiš, Šuruppak, Ur, Nippur, Lagaš). 2340 – 2124 př. n. l. akkadská říše. Asi 2200 př. n. l. vpád Gutejců. 2111 – 2003 př. n. l. hegemonie Uru (3. dynastie urská), tzv. “sumerská renesance”. Asi 2000 – 1800 př. n. l. městské státy pod nadvládou měst Isin a Larsa. 1950 – 1750 př. n. l. doba staroasyrská, centrum v AŠŠURU. 1894 – 1594 př. n. l. doba starobabylónská, Babylón centrem říše (Chammurapi). Asi 1700 – 1390 př. n. l. Asýrie pod nadvládou MITANNI. 1518 – 1204 př. n. l. doba středobabylónská; ovládnutí Babylónie Kassity. 1390 – 1080 př. n. l. doba středoasyrská, vzestup moci asyrského státu. 1160 – 1030 př. n. l. byla Babylónie ovládána 2. dynastií isinskou. 900 – 612 př. n. l. říše novoasyrská (Sargon II., Aššurbanipal), vyvrácena Médy a Babylóňany. 626 – 538 př. n. l. novobabylónská říše, tzv. chaldejská dynastie (Nabopolasar, Nebukadnesar, Nabonid). 538 – 331 př. n. l. Mezopotámie ovládnuta perskými Achaimenovci. 331 – 323 př. n. l. říše Alexandra III. Velikého. 312 – 169 př. n. l. Mezopotámie pod vládou Seleukovců. 169 př. n. l. – 224 n. l. součást říše Parthů (hlavní město Ktésifón); od pol. 1. stol. př. n. l. pokusy Římanů o dobytí Mezopotámie. 115 – 117 římská provincie Mesopotamia.

chetitská říše, stát, vytvořený ve 2. tis. př. n. l. v Malé Asii CHETITY. Zakladatelem starochetitské říše Chattušiliš I. Vlastní politické dějiny chetitského státu (vyrostl z malých městských států Neša, Kuššar, Zalpa apod.) začínají v 17. stol. př. n. l., kdy vznikla starochetitská říše, jejímž hlavním městem byl CHATTUŠAŠ. Pro její zahraniční politiku

10

byla typická expanze k pobřeží Malé Asie, ale zejm. do úrodných oblastí severní Sýrie (Chattušiliš I., Muršiliš I.) s cílem získat kontrolu tamních obchodních cest a přístup k bohatým zdrojům zemědělských produktů. Po smrti Muršila I. docházelo k rozporům mezi panovníkem a šlechtou; jejich výsledkem byl politický kompromis (Telipinuš). Nová situace přispěla k stabilizaci vnitřních poměrů ve státě a umožnila další zahraniční expanze, zejm. do Sýrie a severní Mezopotámie (Šuppiluliuma I.). Jejich výsledkem bylo např. vítězství nad MITANNI a vazalská závislost mnoha lokálních syrských států na chetitské říši, potvrzená státními smlouvami. Podařilo se upevnit i chetitský vliv v dalších oblastech Malé Asie. Šuppiluliuma je považován za zakladatele novochetitské říše. Jeho nástupce Muršiliš II. úspěšně hájil zájmy chetitského státu v Sýrii proti Egyptu a za Muvattaliho (asi 1300 př. n. l.) došlo k velkému vojenskému střetnutí s Egyptem, které vyústilo v bitvě u Kadeše. Protože žádná z bojujících stran nedosáhla převahy, nedošlo ke změně sfér vlivu v Sýrii. Za Chattušila III., kdy zesílil vliv Asýrie, došlo k uspořádání poměrů s Egyptem (smlouva, potvrzená také dynastickým sňatkem). Asi 1200 př. n. l. chetitská říše zanikla. Důvodem pádu nejen nestabilita vnitřních poměrů, ale zejm. vpád MOŘSKÝCH NÁRODŮ.Hrozný Bedřich, * 6. 5. 1879, † 12. 12. 1952, český orientalista; profesor na Univerzitě Karlově v Praze. Na základě klínopisných nápisů rozluštil chetitštinu a určil její indoevropský charakter. Přispěl též k rozluštění luvijského hieroglyfického písma. Na Univerzitě Karlově založil vědecké studium klínopisu, stál u zrodu Orientálního ústavu a časopisu Archív orientální. Ve 20. letech vedl dvě archeologické expedice do Sýrie a do Turecka, kde objevil (na lokalitě Kültepe) rozsáhlý archív asyrských kappadockých tabulek. Hlavní díla: Základy chetitského jazyka, Nejstarší dějiny Přední Asie, Kréty a Indie.

Palestina, historické území v jihozápadní Asii u Středozemního moře (na území dnešních států Izraele a Jordánska). Historická arabská část Palestiny zahrnuje západní břeh Jordánu a pásmo GAZY. – Palestina je název starověkého IZRAELE, který zavedli Římané po římsko-židovských válkách v 1. a 2. stol., aby jméno Izrael upadlo v zapomenutí. Název odvozen od FILIŠTÍNŮ (Pelišejců), kteří však nebyli semitským lidem a nemají s dnešními Palestinci nic společného. Později se název Palestina užíval a užívá dodnes (v křesťanství, judaismu a islámu) jako označení celku Svaté země. Panství Římanů nad Palestinou přešlo na byzantskou říši. Izrael, – Území dnešní Izraele (starověký Kanaán) je původní vlastí Židů, v níž vytvořili vlastní stát.Po římsko-židovských válkách v 1. a 2. stol. n. l. byli Židé z Izraele násilně vytlačeni a žili v podmínkách DIASPORY. Vzpomínka na původní vlast však dále žila v židovském náboženství (JUDAISMUS) a v poutích do Svaté země, kde zůstaly malé skupiny věřících Židů. Území Izraele se zprvu christianizovalo, později arabizovalo a islamizovalo. Izraelské království, starověký židovský státní útvar v Kanaánu (Palestině). Počátky státní organizace souvisí s působením vojevůdce izraelských kmenů Saula, který se stal asi 1025 př. n. l. izraelským králem. Za vlastního zakladatele Izraelského království (též Judsko-izraelského král.) považován David, který na poč. 10. stol. př. n. l. sjednotil jižní (Judea) a severní (Izrael) část země u učinil hlavním městem Jeruzalém. Za vlády Davida a jeho nástupce Šalomouna největší rozkvět. V roce 932 př. n. l. rozdělení království na jižní JUDSKÉ KRÁLOVSTVÍ s centrem v Jeruzalémě a Izraelské království s centrem v Samaří. Kolem roku 850 př. n. l. rozvoj Izraelského království, 840 – 770 př. n. l. assyrská nadvláda, 722 př. n. l. Izraelské království zničeno assyrským králem Sargonem II. a obyvatelstvo zčásti odvlečeno do assyrského zajetí.

11

Judské království, starověký židovský státní útvar vzniklý v Kanaánu (Palestině) po rozpadu jednotného IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ 932 př. n. l. Centrem Jeruzalém, králové pocházeli z rodu Davidova. 920 př. n. l. Jeruzalém vypleněn Egyptem, 711 př. n. l. spojenectví s Egyptem zaměřené vůči assyrskému Sargonovi II., 609 př. n. l. Judské království podrobeno Egyptu, od 605 př. n. l. babylónská svrchovanost, 597 př. n. l. poraženo babylónským králem Nabukadnesarem II. a část obyvatelstva odvedena do BABYLÓNSKÉHO ZAJETÍ. 586 př. n. l. království Nabukadnesarem II. rozvráceno a Židé odvlečeni (druhá deportace do babylónského zajetí). Státní útvar obnoven až za Judy Makabejského († 161 př. n. l.; viz též MAKABEJCI).

Indie – Nejstarší kultura předsóánská (před 0,5 mil. let) a sóánská, dále madráská, névaská (asi 40 000 př. n. l.), kvétská, předharappská (4. – 3. tis. př. n. l.) a HARAPPSKÁ. Příchod Árjů asi ve 13. stol. př. n. l. zahájil éru kultury védské (asi do 600 př. n. l.; viz též VÉDY); tehdy vznikly nejstarší indické státní útvary MAHÁDŽANAPADY. V 6. – 5. stol. př. n. l. působení Buddhy a Džiny. Asi 500 př. n. l. rozmach Magadhska, poté říše Maurjů (šíření buddhismu za krále Ašóky), Šungů, Sátaváhanů, Kušánů, 320 založena říše Guptovců. Po jejím rozpadu pod náporem Hunů skončila za krále Harši severoind. hegemonie a Indii ovládly regionální dynastie Čálukjovců, Pallavů, Pálů, Gurdžárů-Pratihárů, Ráštrakútů, Čolů, Pándjů, rádžpútských dynastií aj. harappská kultura, též civilizace údolí Indu – vyspělá městská kultura z 3. – 2. tis. př. n. l. v západní části indického subkontinentu s výběžky u hranic Íránu, v Afghánistánu a na Amudarji. Hlavní střediska Mohendžo-daro v Sindhu a Harappa. Opevněná města s pravoúhlými třídami a ulicemi měla vyvýšenou citadelu, paláce a kultovní stavby, veřejné lázně, sýpky, cihlové obytné čtvrti s rozvodem vody a kanalizací. Nositelé harappské kultury (snad drávidského původu) vytvořili zřejmě teokratický stát s centrální organizací, jednotný systém měr a vah, znali písmo (zachováno na pečetích; dosud nerozluštěno); zanechali pozoruhodné ukázky řemeslné výroby a umění. Závlahové zemědělství, obchodní styky s Mezopotámií. Náhlý zánik harappské kultury mezi 1800 – 1700 př. n. l. není dosud spolehlivě vyjasněn (předpokládá se jako důsledek přírodní katastrofy či nájezdu ÁRJŮ). Název podle HARAPPY.védy, nejstarší literární památky indických ÁRJŮ, sepsané v archaické formě sanskrtu; /sanskrt, indoárijský jazyk indoevropské rodiny; upravený kolem 400 př. n. l., od té doby byl užíván jako vznešený jazyk staroindické literatury a vědy. Ve své současné podobě kodifikován Paninim. /vznikaly postupně v období asi 1500 – 400 př. n. l. Jejich hlavním námětem je obětní rituál a výklady jeho smyslu. Nejstarší částí véd jsou čtyři sanhity, sbírky veršů a průpovědí doprovázejících obětní rituál nebo magické úkony. Rgvéd je sbírka 1 028 hymnů uspořádaných do 10 knih (mandal), velebících védská božstva; byly recitovány knězem při oběti. Hlavními božstvy, jimž byly přinášeny zápalné oběti (trvající i několik dní), byli Agni (bůh ohně), Sóma (personifikace halucinogenního nápoje konzumovaného obětníky při některých obětech) a Indra (bůh války a bouře). Sámavéd je kniha nápěvů, jimiž kněz doprovázel oběť. Jadžurvéd je sbírka obětních formulí, jimiž obětník provázel vlastní rituální úkony. Čtvrtá sanhita, Atharvavéd, obsahuje asi 730 hymnů a průpovědí sloužících potřebám černé a bílé magie. Na sanhity navazují bráhmany (asi 1000 – 800 př. n. l.), prozaické, často obšírné texty, které vysvětlují a rozvádějí podstatu a smysl obětního rituálu. S nimi úzce souvisí áranjaky, které obsahují spekulace o skrytém významu oběti. Následují UPANIŠADY (asi 800 – 400 př. n. l.), které pomocí symbolických a alegorických interpretací překračují rámec védského obětnického ritualismu a kladou základy pozdějšího indického filozofického myšlení. V HINDUISMU platí védy za posvátné, lidmi nestvořené vědění, které bylo lidem pouze předáno inspirovanými védskými světci. Védy se staly předmětem četných komentářů

12

a interpretací klasických (MÍMÁNSA, VÉDÁNTA) i moderních (BRÁHMASAMÁDŽ, ÁRJASAMÁDŽ, VIVÉKÁNANDA). Viz též BRÁHMANISMUS.Čína – Stát s nejdelší kontinuitou civilizace na světě, označován jako Říše středu. Nejstarší osídlení z doby před 1,5 mil. – 850 000 lety. První státní útvary Sia, Šang-Jin, Čou vznikaly od přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. kolem řek Chuang-che a Jang’c’. Severní, západní a jižní oblasti dnešní Číny osídleny nečínskými kmeny. V 1. tis. př. n. l. centrální moc slábla ve prospěch nových států Čchun-čchiou, Čan-kuo. Při středním a dolním toku Chuang-che zformováno etnické společenství Chua-sia (předchůdci dnešních Číňanů). Od 4. stol. př. n. l. ve velkých státech nová centralizace moci, v roce 221 př. n. l. území Číny sjednoceno dynastií Čchin (odtud název Čína ve většině evropských jazyků). Za dynastie Chan území rozšířeno téměř do současných hranic a otevřena cesta na západ (hedvábná cesta). Ve 4. – 6. stol. n. l. severní Čína ovládána státy vytvořenými kočovníky z Mongolska a sibiřských stepí

Dodatky:

Vyspělé kultury se stávají civilizacemi

S vytvořením prvních vyspělých kultur začíná historické období lidstva. V protikladu k doposud vzniklým a v té době existujícím zemědělským kulturám objevují se jako centra civilizace takzvané říční kultury: * Na Nilu Egyptská říše * Na Eufratu a Tigridu Mezopotamská říše * Na Indu Protoindická říše * Na Hoangho Čínská říše Vyspělé kultury se vyznačují následujícími znaky: * Dochází k zakládání měst. Ta jsou centrem vlády a obchodu. * Společnost se organizuje ve státě, je rozdělena hierarchicky do různých sociálních vrstev (panovník, knězi, válečníci, úředníci, rolníci, otroci). * Dochází k dělbě práce odpovídající příslušným pracovním úkolům. * Vznik a používání písma jako komunikačního prostředku. * Řeč, kultura a náboženství vyjadřují společné pocity a myšlenky.

13

Období: 2500 př. Kristem

První důležité vynálezy

Jedním z nejdůležitějších vynálezů lidstva ve starší době byl vynález kola. Nejstarší praktické uplatnění kola nalezneme v hrnčířském kruhu, který používali mezopotamští výrobci keramiky již kolem roku 3500 př. Kr. První kola u povozů měla dvě nebo tři loukotě, které byly k ose připevněny klíny. Taková kola jsou známá přibližně od roku 3200 př. Kr. a byla zhotovena ze dřeva. Vynález kola umožnil převážet snadněji a rychleji i těžké náklady z místa na místo. Asi kolem r. 2000 př. Kr. se začínají v severní Mezopotámii objevovat lehčí kola s více loukotěmi. Hvězdicovitě umístěné loukotě vycházejí z osy k obvodu kola, který tvoří dřevěný ráfek, složený z několika ohnutých dřevěných dílů. Přibližně stejně starý je i vynález pluhu. Dřevěné rádlo ulehčilo přípravu půdy. K jeho tahu se využívalo síly zvířat (volů, oslů, mul). Ve starých civilizacích Předního východu se setkáváme se zavlažovacími soustavami kanálů. Jedna z nejstarších pochází z Mohendžo-daro v údolí řeky Indus (kolem r. 2500 př. Kr.). Vodní přivaděče jsou z hliněných trubek. Z období druhých paláců v Knóssu na Krétě pocházejí hliněné kanalizační trubky. Kanalizace na Krétě měla i přístupové šachty a odvětrávací otvory. Egypťané znali způsob, jak rozvádět vodu nad úroveň hladiny. Používali tzv. šadúf, vahadlový stroj s koženými vaky.

Období: 3500 př. Kristem

Starý Egypt - Země na Nilu

Na světě sotva nalezneme zemi, jejíž politický, hospodářský i kulturní vývoj by tak výrazně ovlivňovaly přírodní podmínky, jako je Egypt. Krajina je přirozeně rozdělena na tři části:

14

úzké údolí Nilu (horní Egypt), širokou deltu a na západní a východní stepní oblasti s oázami. Toto rozděleni způsobilo trvalý nepoměr mezi suchou stepí, pouští a úrodným pásem, což vedlo k izolaci obyvatel sídlících podél Nilu od ostatních kultur a k vytvoření zvláštního modelu hospodářství. Každoroční záplavy na Nilu přinutily obyvatele sdružit se do větších společenství, aby mohli regulovat vodu a cílevědomě hospodařit s jejími zásobami. "Skok do dějin" se Egypťanům podařil okolo r. 3000 př. Kr. (v období časného sjednocení říše), když zavedli hieroglyfické písmo, důmyslnou kombinaci písma obrázkového a fonetických znaků. V tomto období se rozvinuly také staroegyptské náboženství, umění a technika do specifického staroegyptského stylu (zpracování zlata, mědi a slonoviny).

Starý Egypt - První sjednocení říše

Vlastní dějiny Egypta začínají založením první cínevské dynastie (okolo r. 3000 př. Kr.) a sjednocením Dolního a Horního Egypta do jednotného státu králem Menejem (Narmerem) a Ahou. Král spravoval "dvojí" , tj. Horní a Dolní Egypt. Egyptský faraón byl ztělesněním (inkarnací) boha Hóra, který jeho prostřednictvím vládl celému světu. Centrem moci se stala Královská rezidence v Mennoferu (Memfidě). Celé území bylo rozděleno do 42 správních oblastí. Které se jako samostatné hospodářské jednotky vytvořily v prehistorické době (omezené hospodaření s vodou). Již první vladaři cínevského království rozšířili svou moc i do Núbie, Libye a do Libanonu, aby si zajistili chybějící suroviny (minerály, kovy a dřeviny).

Egypt po 3000 př. Kr. - Král Menej zakládá Egyptskou říši

Menej (podle některých pramenů Narmer), král Horního Egypta, sjednotil obě egyptské říše a založil první dynastii. Menej nosil bílou korunu Horního Egypta, kterou později symbolicky spojil s červenou korunou Dolního Egypta v dvojitou korunu a tím dokumentoval svůj nárok na moc nad celou zemi. Egypt náleží k nejdéle lidmi osídleným územím na světě. První zemědělská sídliště vznikala okolo 4200 př. Kr. v deltě Nilu a oáze Fajjúm. Vedle chovu prasat, hovězího dobytka, ovcí a koz tam byla pěstována pšenice a ječmen. Již před rokem 3100 vznikly obě říše: Dolni Egypt (území nilské delty) a Horní Egypt (horní údolí Nilu k Elefantiné).

Egypt okolo 2600 př. Kr. - Král Džóser okázale pohřben v Sakkaře

Král Džóser zemřel a byl pohřben v pyramidě v Sakkaře, první monumentální stavbě dějin. Pohřební okrsek se stupňovitou pyramidou byl postaven stavitelem Imhotepem ještě za života krále Džósera. Stavba je bohatě vyzdobena plastikami, které představují Džósera, jeho rodinu a různá božstva. Uvnitř pyramidy se nachází socha sedící postavy krále vytesaná z vápence. Je umístěna v komoře, která byla po pohřbu zazděna a není tedy určena pro pohled případného diváka. V protikladu k dřívějším zobrazením prokazuje zřetelnější portrétní znaky: vystupující lícní kosti, umístění a tvar úst a hluboce posazené oči. Obrazy v pohřební komoře neukazují žádné historické události z doby vlády Džósera, ale spíše typické královské činnosti: lov, válečné scény a kultovní obřady, jakým byl např. obětní tanec krále u příležitosti výročí nástupu na trůn.

15

Džóser byl první z egyptských králů, který se označoval jako Zlatý Ré a tím se přirovnával k bohu Slunce. Podle egyptských představ není král člověkem, je božského původu, je totožný s bohem oblohy Hórem, synem boha úrodnosti Osírise, který, jak praví pověst, byl zabit bohem sucha Settem a vstal poté z mrtvých. Osírisův osud tak symbolizuje vznikání a zanikání v přírodě, které se každoročně opakuje.

Egypt okolo 2500 př. Kr. - Život na Nilu je určován jeho záplavami

Roční rytmus života Egypťanů byl určován Nilem, který každoročně vystupoval ze svých břehů a pokrýval zemi úrodným bahnem. Vysoký stav vody začínal v červenci, po vydatných deštích a tání sněhu na etiopské vysočině, dosahoval svého vrcholu v září a opadával v říjnu. Potom se lidé vraceli zpět z výše položených území, pole byla nově vyměřena a započalo jejich obdělávání. Rolníci žili v chatrčích z nepálených cihel, které nilská voda rozmáčela. Museli proto každý rok nejprve znovu vybudovat svá obydlí. Nilská voda byla zadržována ve velkých nádržích a prostřednictvím husté sítě kanálů přiváděna na obdělávaná pole. Voda byla drahocenná, protože jen zřídka pršelo. Když k záplavám nedošlo nebo byly méně vydatné než obvykle, docházelo k hladomorům, protože chyběla voda a hnojivo. Závislost tamějších obyvatel na Nilu si vyžadovala pečlivě organizovaný život společnosti. Nádrže na vodu a hráze musely být plánovitě budovány a udržovány. Rozdělení půdy a vodní právo potřebovaly spravedlivou správu. Král disponoval velkým štábem úředníků, kteří vyřizovali tyto úkoly. Aby Egypťané nebyli záplavami překvapeni, byl poměrně brzy vyvinut spolehlivý kalendář. Sluneční rok je 365 a 1/4 dne dlouhý, při kalendářním roce o 365 dnech posunuje se počátek roku každé čtyři roky o jeden den. Proto se kalendář spojoval s hvězdou Sirius, která každý rok, po delším období, kdy nebyla pozorovatelná, opět poprvé vycházela 19. července. Jedna perioda Siria trvá 1460 dní (čtyřikrát 365), sluneční rok a rok Siria se tak shodují. Práce na kalendáři je hlavním úkolem astronomie, která byla v Egyptě na velmi dobré úrovni. Horní Egypt byl v této době obýván kočovnými nomády, kteří se svými stády putovali od oázy k oáze a na svých cestách se orientovali podle hvězd.

Pyramidy - mistrovské dílo náboženské architektury v Egyptě

Egypťané Staré a Střední říše pohřbívali své krále v pyramidách, poprvé Džósera (okolo 2600 př. Kr.). V Nové říši již nebyly pyramidy budovány. Pyramidy jsou monumentální stavby budované z kamenných bloků a později z hliněných cihel. Největší je Cheopsova pyramida v Gíze s výškou 137 m a původní délkou základny 230,38 m. Pomůcky, které se při stavbě používaly, byly z dnešního hlediska nanejvýše primitivní: dioritové kladivo, měděná pila a sekera, křemenné brusy. Kamenné kvádry byly přepravovány během záplavových měsíců z lomu na místo stavby po vodě, poslední kus cesty byly taženy na dřevěných saních. Pomocí nasypávaných ramp a dřevěných lešení byly bloky, vážící průměrně 50 metrických centů, dopravovány na své místo. Jsou tak přesně opracovány, že spáry mezi bloky nejsou širší než 0,5 mm. V blízkosti pyramidy se zřizoval chrám mrtvých, ve kterém se konaly pohřební slavnosti. Další chrámy byly zasvěceny těm božstvům, která faraón obzvlášť uctíval. Sarkofág (řecké slovo, doslova znamená "požírač mrtvol" ) se smrtelným tělem krále byl z města po Nilu dopraven do blízkosti pyramidy, odtud pak zvlášť vybudovaným kanálem dovnitř hrobky.

16

Do Cheopsovy pyramidy se vcházelo vstupní chodbou, která nejprve klesala k odbočce do prázdné hrobové komory, odtamtud stoupala do ústřední místnosti, kde byl umístěn faraónův sarkofág. Do celého systému místností uvnitř pyramidy se přiváděl důmyslnými větracími kanály čerstvý vzduch. Práce neprováděli otroci, spíše to bylí svobodní Egypťané, kteří během záplav a v obdobích sucha nemohli pracoval na polích. Práce na stavbě pyramid byla náboženským dílem. Lid ji vykonával pro krále, který ztělesňuje boha a má mít ještě z onoho světa významný vliv na život pozemský. Neohraničené panství božského krále garantuje nejen pořádek na Zemi, ale také soulad s kosmem. Pyramida je věrným obrazem nebes, je stavěna na základě pevných geometrických hledisek. Užívá se pojmů "zlatý řez" ,"magický čtverec" ,"posvátný trojúhelník" . Při vyměřování pyramid hrála roli magická čísla, zejména často tří a čtyři, představující dokonalost. Egypťané věřili na posmrtný život: Faraón jede každý den po obloze na slunečním člunu, v noci pak na člunu mesíčním. K tomu je nezbytné, aby jeho tělo zůstalo zachováno a aby byl opatřen vším, co potřebuje k životu. Dostával s sebou do hrobu jídlo a pití, nástroje, šperky i služebníky, nahrazované později jejich vyobrazeními. Mrtvola byla mumifikována, tzn. že byl vyjmut mozek a vnitřní orgány, tělo bylo vyplněno, zašito, napuštěno chemikáliemi a ovinuto plátěnými pásy, aby bylo na věky zachováno neporušené. Suchý pouštní vzduch příznivě ovlivňoval konzervaci těla. Podle egyptské víry zplozuje král v okamžiku své smrti s ženským božstvem sám sebe jako svého nástupce a opět nastupuje jako bůh na trůn. Pohřební rituál spočívá na mýtu plodnosti. Zobrazuje vznik a zánik, který je patrný také ve fázích Měsíce a v osudech klíčící setby. Hierarchické uspořádání na onom světě odpovídá pozemskému. Pro ženy krále a vysoké úředníky byly zřizovány hrobky u pyramid tak, aby byli králi i po smrti na blízku. Armáda rolníků sklízela v říši mrtvých úrodu, sloužící byli k dispozici dvoru. Aby byl zajištěn další posmrtný život, museli potomci řádně vykonat všechny obřady a provést posmrtné oběti. Jinak hrozilo nebezpečí, že mrtvý zemře navždy nebo se vrátí zpět, aby obtěžoval živé.

Pětistupňová pyramida v Sakkaře vybudovaná ve třech stavebních fázích je nejstarší pyramidou. S její stavbou započal stavitel Imhotep v r. 2640 př. Kr. na objednávku krále Džósera (III. dynastie), byl pohřben okolo r. 2600 př. Kr.

Nejvýznamnější skupina pyramid se nachází v Gíze (odleva: Mykerínosova. Chefrénova a Cheopsova pyramida, okolo 2540-2450 př. Kr.). Cheopsova pyramida je svými 137 m (původně 146,6 m) nejvyšší v Egyptě, tvoří ji 2,34 mil. kubíků kamene. Pyramida Cheopsova syna Chefréna je nižší: 136,5 m (původně 143,5 m), vlevo před Mykerínosovou pyramidou jsou postaveny malé hrobky pro ženy faraónů a státní úředníky.

Egypt okolo 2471 př. Kr. - Mykerínos se zvěčňuje stavbou pyramidy

Sousoší se zemřelým egyptským králem čtvrté dynastie Mykerínosem ukazuje krále společně se dvěma bohyněmi, vpravo jej objímá bohyně lásky a zrození Háthor, vlevo patronka kraje Assiut Mikra. Nad její hlavou nesou na tyči ležícího šakala, znak kraje. 60 m vysoká královská hrobka, Mykerínosova pyramida, tvoří s hrobkami krále Cheopse a Chefréna slavnou skupinu pyramid v Gíze. Nákladná stavba těchto i dalších pyramid vedla k ekonomickému vyčerpání Egypta a k vnitřnímu napětí. Sílící pozice vezíra a decentralizace způsobená udělováním lén (která se

17

postupem času stala dědičnými) královským úředníkům omezovaly ve stále větší míře moc krále.

Starý Egypt - Krize a revoluce

Za vlády šesté dynastie (2325-2155 př. Kr.) nastává čas rozpadu. Politické a sociální nepokoje i boje na hranicích říše v Núbii a v Palestině umožnily vzestup moci lokálních vládců (oblastní knížata). Úsilí faraónů o zachování silné královské vlády ztroskotalo. Knížecí rodina z Nennísovetu (Hérakleopolis) se nakonec zmocnila území okolo Mennoferu (Memfis) a usilovala o faraónský trůn. Říše se rozpadla. Na jihu se osamostatnila oblast Horního Egypta pod vedením města Théby (roku 2134,7. -10. dynastie). Okolo r. 2040 př. Kr. se podařilo králi Mentuhotepovi I. (2061 až 2010 př. Kr.; 11. dynastie) dobýt severní říši (Nennísovet, Hérakleopolis) a znovu sjednotit Horní a Dolní Egypt. Začíná období Střední říše.

Egypt okolo 2300 př. Kr. - Voda Nilu zabezpečuje existenci Egypťanů

Nil, jehož každoroční náplavy úrodného bahna jsou ukládány na pole, tvoří pilíř egyptského zemědělství - jeho výnosy jsou přímo úměrné vydatnosti (event. nedostatku) těchto úrodných náplav. Hlavními zdroji obživy Egypťanů jsou ječný chléb, datle a cibule, které, podle roční doby, jsou doplňovány ovocem, masem, rybami, drůbeží, medem a různými mléčnými produkty. Podle egyptské víry mají také bohové nárok na pravidelné zásobování stravou, která je jim přinášena během obřadů.

Egypt okolo 2155 př. Kr. - Nepokoje v Egyptě

18

Když po smrti egyptského krále Pjopeje II. ze šesté dynastie, který byl nejdéle vládnoucím králem starých egyptských dějin, nebyli jeho neschopní následovníci vůbec schopni zabezpečovat centrální moc faraóna, docházelo ke krvavým povstáním, která otřásala základy egyptské říše. Sociální napětí vedlo k rozpadu Staré říše, jižní část Egypta se osamostatnila, moc přešla na silnou šlechtu. Výsledkem všech těchto zmatků byly přibývající právní nejistota a krizové nálady ve společenské i duchovní oblasti. Příznačné pro úpadek královské moci je rychlé střídání vládců sedmé a osmé dynastie, egyptský historik Manehto mluví dokonce o 70 králích v 70 dnech. Feudální šlechta, která se rekrutovala nejčastěji z úřednických špiček, si začala činit dědičný nárok na majetek, který původně obdržela od krále jako léno. Ve střídajících se koalicích se střetávají provinční knížata v bojích o vládu. Na severu se mohou prosadit knížata z Herakleiopolisu, na jihu se stávají vládnoucí mocí Théby (Luxor). Teprve až vítězství Théb (po téměř jednom století trvající občanské válce) otvírá cestu k opětovnému sjednocení celé egyptské říše.

19

20

Egypt kolem 2000 př. Kr. - Krize vedou k náboženským změnám

Hospodářské a politické obtíže, s nimiž se potýkali faraónové 11. dynastie (v takzvaném Prvním přechodném období), v Egyptě ovlivnily výrazným způsobem náboženství a kult mrtvých v říši na Nilu. Místo četných nástěnných maleb se scénami vysněného života po smrti v zádušních chrámech a ve hrobkách provázejí nyní pohřby četné obětní dary ve formě dřevěných modelů. V této době také vzrůstá popularita boha Osírida, který vstal údajně z mrtvých, aby všem věřícím - chudým i bohatým bez rozdílu - zajistil spravedlivý poslední soud pozemského žití i život věčný v záhrobí. Představa absolutní rovnosti králů i poddaných po smrti omezila dřívější víru ve výlučnost posmrtného života a v odměnu za obětní dary. Chudí i králové nyní měli šanci na stejný posmrtný život. Ještě na začátku Prvního přechodného období naříkali Egypťané nad kulturním úpadkem: "Mrtví budou vrženi do řeky, smích se ztiší a celou zemí bude táhnout bída."

Starý Egypt - Rozkvět Střední říše

Druhé velké období rozkvětu Egypta bývá spojováno se zakladatelem dvanácté dynastie Amenemhétem I., který nastoupil na trůn r. 1991 př. Kr. Mennofer (Memfis) se stal znovu hlavním městem říše. Jeho pozdějšímu nástupci Senvosretovi III. (Sesostris III. , vládl v letech 1878-1841 př. Kr.) se podařilo připojit k Egyptu na jihu i zlatonosnou Núbii až ke druhému nilskému kataraktu. Pod egyptskou kontrolu se dostal i Sinajský poloostrov bohatý zásobami mědi. Trvaly však potíže se zajištěním severozápadní hranice proti nepřátelským libyjským kmenům. Hlavní obchodní spojení směřovala na mínojskou Krétu, která tehdy prožívala své první období kulturního rozkvětu, a také do mezopotamského prostoru. Senvosret (Sesostris) byl úspěšný i ve vnitřní politice. Po dlouhých bojích se mu podařilo zlomit nezávislé postavení místních knížecích rodin a znovu nastolit centrální vládu.

Písařské umění

Cheti, egyptský písař z doby 12. dynastie (1991-1786 př. Kr.), popisuje různá povoláni v říši na Nilu: "Viděl jsem kováře při práci. Jeho ruce jsou ztvrdlé jako kůže krokodýla. . . Kameník se pořád potýká s tvrdou skálou. . . Lazebník holí a stříhá dlouho do noci. Jen když se k jídlu posadí, může se o lokty opřít a trochu odpočívat. . . Lodník pluje až do Nahta (přístav v nilské deltě), aby si mzdu svou zasloužil. . . Tkadlec v přítmí domu je na tom hůře než žena. Břicho si koleny mačká, čerstvého vánku se nenadechne. . . Posel musí svůj majetek předat dětem, než odjede do cizích zemí. Tam bojí se potom dravé zvěře i lupičů. . . i švec je nešťastný. Stále jen vzdychá, do kůže píchá, aby se uživil. Písařství je ze všech činností nejpřednější, neboť na celém světě prázdného slova není. Kdo od dětství z poznání toho vezme si příklad, stane se váženým mužem."

Starý Egypt - Cizí nadvláda Hyksósů

Po zániku dvanácté dynastie (r. 1785 př. Kr.) se na trůnu střídá jeden panovník za druhým. Politická nestabilita vedla ke kulturnímu úpadku a posléze i ke ztrátě odlehlých provincií Núbie, Sinaje a Palestiny. Do severní delty, především do její východní části, pronikly

21

nomádské semitské kmeny. Roku 1650 př. Kr. se Egypt dostal pod nadvládu Hyksósů, semitsko-churritských kmenů, které se usídlily v Tanis v severovýchodní deltě. Osvobozenecký boj proti Hyksósům zahájil knížecí rod z Théb. Thébský král Ahmóse I. (vládl v letech 1552-1527 př. Kr., zakladatel 18. dynastie) vytlačil r. 1551 př. Kr. cizí dobyvatele. Když si dobře osvojil jejich bojovou techniku (mimo jiné i používání lehkého dvoukolového bojového vozu). Tak se stal po Narmerovi a Mentuhotepovi I. v pořadí již třetím sjednotitelem Egypta. Jeho vládou začíná období Nové říše.

Starý Egypt - Nová říše usiluje o světovládu

Egyptské úsilí o světovládu je spojováno s Thutmósem I., který panoval v letech 1505-1494 př. Kr. a kolem roku 1505 př. Kr. ovládl Středozemí. V této době vzniká proti Thébám, novému hlavnímu městu říše, na západním břehu Nilu i rozsáhlé pohřebiště faraónů, známé "údolí králů" . Amón, dříve místní božstvo Théb, se stává ústředním božstvem celé říše. Za panování Thutmóse III. museli uznat svrchovanost a naprostou suverenitu Egypta v oblasti Předního východu i Chetité, Babylóňané a Asyřané. Období aktivní vojenské a válečné politiky skončilo až za Amenhotepa III. (nastoupil na trůn r. 1402 a zemřel r. 1364 př. Kr).

Egypt 1468 př. Kr. - Thutmóse III. udělal z Egypta světovou říši

Po svržení své matky Hatšepsovety nastupuje na egyptský trůn Thutmóse III. a zahajuje systematicky vojenská tažení na severovýchod, údajně k ochraně hranic. Thutmóse III. chce ovládnout především Sínajský poloostrov a Palestinu. Právě z těchto zemí se přes oblast Suezu dostávali do Egypta snadno nepřátelé. Faraón podnikl mnoho vojenských tažení (v historických textech je jich doloženo celkem sedmnáct) a připojil jižní Sýrii a Palestinu k Egyptu jako součást říše. V bitvě u Megiddo na úpatí pohoří Karmel v zemi Kanaán (v Palestině) vybojoval Thutmóse III. rozhodující vítězství proti syrsko-palestinskému spojeneckému vojsku. Dobyté provincie byly potom spravovány podle egyptského vzoru. Na strategicky významných místech byly umístěny vojenské oddíly a města Megiddo i Bet-Šan se stala (stejně jako části Libanonu) egyptskými pevnostmi. Vedení státní správy Sýrie a Palestiny sídlilo v Gaze. Z obsazených provincií měl Egypt i značný hospodářský zisk ve formě pravidelných naturálních odvodů (válečné tributy). Dobytím Sýrie se stal Egypt bezprostředním sousedem říše Mitanni. Thutmóse III. se sice stále snažil svého významného konkurenta mocensky oslabit a vyřadit, ale nikdy se mu to nepodařilo. Teprve jeho nástupce Thutmóse IV. uzavřel s říší Mitanni mír.

Egypt 1490 př. Kr. - Vládu v Egyptě vykonává žena

Po předčasné smrti svého muže a zároveň bratrance Thutmóse II. strhla na svou stranu moc regentka Hatšepsovet, která měla vládnout jenom dočasně až do plnoletosti svého nevlastního syna Thutmóse III. Tento bezprecedentní čin ospravedlnila "rozhodnutím osudu a věštbou" , pocházející od samotného thébského boha Amóna. Během dvaadvacetiletého panování královny Hatšepsovet zažil Egypt dobu hospodářského a kulturního rozkvětu a dobu míru se sousedy. Hatšepsovet se nechávala zobrazovat jako muž. Královna vyslala obchodní výpravu do vzdálené země Punt (do dnešního Somálska), odkud potom dovážela vonné kadidlo a vzácné dřeviny.

22

Nejvýznamnější ze staveb z doby její vlády je Hatšepsovetin vlastní zádušní chrám v Dair al-Bahri.

Starý Egypt - Achnatonova kulturní revoluce

Za vlády Achnatona (Amenhotepa IV.) v letech 1364-1347 dochází v egyptské říši k řadě vnitropolitických otřesů. "Kacířský král z Amarny" se postavil na počátku svého panování do čela náboženského hnutí, které spatřovalo v bohu Slunce Réovi pramen veškerého života. Boha Réa symbolizoval "sluneční kotouč" Aton a sám král byl současně nejvyšším knězem v náboženském proudu směřujícím k jednobožství. Achnaton přesunul královskou rezidenci z Théb (ze sídla starého slunečního kultu) do nově založeného města El-Amarna (Achetaton, tj. Obzor Atonův). Sám potom přijal nové jméno Achnaton (tj. Prospěšný Atonu). Změny v náboženství se projevují i ve svérázném naturalistickém a expresionistickém uměleckém stylu. Proti uctívání Atona však vznikla v lidových vrstvách silná opozice, protože vnitřní náboženské problémy silně oslabily celkovou moc říše. Egypt musel postoupit Sýrii Chetitům. Achnatonův nástupce, slavný Tutanchamón (proslulá hrobka), se nakonec znovu vrátil do Théb.Kulturní revoluce ve Starém Egyptě Egyptský král Amenhotep IV. povýšil kolem r. 1361 sluneční božstvo Atona na státního boha a přeložil hlavní město i rezidenci faraóna z Théb do Tell el-Amarny. Již jako mladý regent sdílel Amenhotep IV. zalíbení svého otce Amenhotepa III. ve slunečním kultu, který tehdy nedosahoval ani zdaleka významu říšského boha Amóna. Různé egyptské mýty vyprávějí, že bůh slunce Ré stvořil svět jako součást kosmu. Ré sám se zjevoval v různých podobách. Jednou z nich bylo i Slunce (zvané Aton), které kněží vysvětlovali jako tělo Réa. Po nástupu Amenhotepa IV. na trůn byla všude v Egyptě dávána přednost uctívání Atona, ve čtvrtém roce vlády panovník dokonce zasvětil slunečnímu kultu nové město, jež leželo na poloviční cestě mezi Thébami a nilskou deltou na náhorní plošině. Sídliště Tell el-Amarna dostalo nový název Achetaton a stalo se královskou rezidencí. Krátce potom přijal faraón i své nové jméno Achnaton (Prospěšný Atonovi). Král nařizuje uctívání Atonova kultu a zrušení kultu Amónova včetně likvidace všech chrámů starého říšského boha. Amónovy sochy a obrazy v říši byly včetně průvodních nápisů zcela zničeny. Dokonce i v královském archívu byly na hliněných tabulkách s dopisy určenými pro cizinu odstraněny klínové znaky s Amónovým jménem.

Egypt 1337 př. Kr. - Faraón Tutanchamón obnovuje kult boha Amóna

Egyptský faraón Tutanchamón byl zavražděn ve věku asi dvaceti let. Jeho smrtí končí vláda 18. dynastie. Příčina předčasné Tutanchamónovy smrti nebyla dosud uspokojivě objasněna. Zranění lebky, objevená při výzkumu tělesných pozůstatků, nebyla určitě příčinou smrti. Politicky jinak bezvýznamný faraón Tutanchamón se stal slavným po senzačním nálezu jeho hrobu (4. listopadu 1922). Byl to prakticky první hrob egyptského vládce, který se dochoval v téměř neporušeném stavu až do dneška a jehož výbava přinesla důvěryhodné svědectví o nepředstavitelném bohatství zádušních darů faraónům. Tutanchamón nastoupil na trůn po smrti svého otce Amenhotepa IV. (Achnatona) jako druhý následník.

23

Ještě v prvním roce jeho panování byla opuštěna královská rezidence Tell el-Amarna. Krátce před opuštěním města přijal král jméno Tutanchamón. Opuštění města Achetatonu, založeného otcem, a také změna vlastního jména ukazuje na odklon od náboženské a kulturní reformy. V Egyptě dochází k obnově starého kultu boha Amóna. Královskou rezidencí se stal opět Mennofer (Memfis), město na severu Egypta. Doba mezi opuštěním El Amarny a předčasnou smrtí vládce se nevyznačuje žádnými zvláštními politickými událostmi.

Starý Egypt - Ramessovci

Po Tutanchamónově smrti (zemřel r. 1337 př. Kr.) se podařilo veliteli vojsk Haremhebovi během třicetiletého panování (1333-1306) překonat vleklou státní krizi el-amarnského období. Haremheb provedl celou řadu vnitřních reorganizací říše a také náboženskou restauraci (obnovení starých kultů). Za vlády králů 19. dynastie (1306-1186 př. Kr.) se stal Egypt znovu první mocností tehdejšího světa. Ramesse II. (1290-1224 př. Kr.), nejslavnější faraón této dynastie, zahájil v Egyptě celou řadu význačných staveb. Podařilo se mu také uzavřít mír s Chetity, s nimiž se Egypťané v minulosti museli dělit o moc na Předním východě. Horečná stavební činnost vyčerpala zemi. Na západě vzrostlo nebezpečí ze strany Libyjců a na severu ohrožovaly Egypt tzv. Mořské národy, které si v průběhu 13. století př. Kr. vytvořily základny na Krétě a na Egejských ostrovech. Poslední faraón Nové říše Ramesse III. (vládl v letech 1184-1153 př. Kr.) sice ještě stačil nápor Libyjců a "Mořských národů" odrazit, ale za časů jeho nástupců byl již stále více zřejmý rozpad královské moci. Kněžstvo v Thébách získalo takovou nezávislost, že se za vlády slabé 21. dynastie (1070-945 př. Kr.) Egypt prakticky rozpadl na thébsko-jihoegyptský chrámový stát a na vlastní sídlo další vlády v královské rezidenci v severní deltě. V 10. století vzniká v bývalé provincii Núbii říše Kuš, organizovaná podle egyptského vzoru. Vládci Kuše vpadají v 8. století př. Kr. do Mennoferu a na čas obsazují celé nilské údolí. Roku 671 př. Kr. dobývá Mennofer asyrský král Assarhaddon, roku 663 př. Kr. dobývají Asyřané i Théby.

Egypt 1290 př. Kr. - Sethi I. upevňuje egyptskou moc

Egyptský král Sethi I. (vládl od roku 1303 př. Kr.) umírá a je pochován v Biban al-Muluku. Jeho nástupcem se tedy stává jeho syn Ramesse II. Sethi I. byl jedním z nejvýznamnějších faraónů. Podařilo se mu získat zpět oblasti, které ztratil Amenhotep IV., proslulý spíše jako náboženský reformátor než jako státník (kolem 1361). Sethi I. již brzy po nástupu k moci táhl s vojsky do Sýrie a Palestiny, kde dřívější egyptské pevnosti obsadily nomádské kmeny beduínů. Sethi I. přešel přes Gazu do Libanonu. Později dobyl syrské město Kadeš na řece Orontés, kde se jeho postup zastavil. Nepodařilo se mu totiž zahnat Chetity, kteří mu pod vedením krále Muvatalliše vyšli od severu v ústrety. Sethi se na jistý čas spojil s amoritským králem Bentesínem, jehož však Chetité zajali. Území Egypta se sice rozšířilo, ale dobyvatelé nestačili nová území úspěšně bránit proti vnějším útočníkům. V Libyi došlo ke stěhování nomádských kmenů, které se vydaly na západ a ohrožovaly vlastní hranici Egypta. Tyto kmeny se nakonec podařilo odvrátit. Proti Núbijcům nechal Sethi I. u Tell el-Amarny postavit opevněné město.

Egypt 1290-1224 př. Kr. - Král Ramesse II. se proslavil i jako stavitel

24

Egyptský faraón Ramesse II. se během svého dlouhého panování (vládl 66 let) proslavil i jako významný stavitel. Nejznámějšími díly, která vznikla na jeho příkaz, jsou Skalní chrám v Abu Simbelu (tvoří jej tzv. Velký a Malý chrám), a také Ramesseum (Ramesseho město) v Thébách. Velký chrám vznikl k uctívání Réa, Amóna, Ptaha a Ramesseho samotného. Jeho podélná osa je orientována tak, aby směřovala v čase noční a denní rovnosti proti vycházejícímu slunci, které svítilo do šedesátimetrové chodby. Malý chrám byl zasvěcen bohyni Hathóře. Leží 150 km severně od Velkého chrámu. Obě stavby jsou vytesány do skály. Vnitřní prostory zdobí četné sochy a nástěnné malby. Ve Velkém chrámu je vyobrazena názorně bitva u Kadeše, v níž král mohl jenom osobním přispěním odvrátit jistou porážku. Kromě toho se v něm setkáme ještě s tzv. "svatební stélou" , kde vidíme faraónovu svatbu s chetitskou princeznou. Sňatek byl zároveň i zajištěním smlouvy s novochetitskou říší. Ramesseum je zádušním chrámem krále. Jde o rozsáhlou stavbu s řadou sloupových síní a kleneb. K vlastnímu chrámu přiléhají dvory a vedlejší domy, např. skladiště k uchovávání obětin.

Rozpad královské moci

Po smrti egyptského krále Ramesse III. , posledního velkého panovníka Nové říše, začíná v roce 1153 př. Kr. zánik egyptské moci. V době vlády Ramesse III. se Egypt musel urputně bránit náporu Mořských národů, které během egejského stěhování vnikly do Sýrie a do Egypta. Mořské národy se vytrvale snažily obsadit Egypt jak pěchotou, tak námořní flotilou, která se dostala až do ústí nilské delty. Ramesse III. stačil jejich nápor sice odvrátit, ale musel se vzdát Sýrie. Dlouhé boje citelně oslabily hospodářství Egypta, což následně vedlo k politickému napětí uvnitř země a k nepokojům (stávky dělníků na stavbách). Hospodářskou situaci ztěžovalo i nevhodné rozdělení půdy. Chrámy spravovaly přes 30 % polí, ale poskytovaly výživu jenom přibližně 20 % obyvatel. Nejvyšší kněz Amónova chrámu v Thébách z výtěžků půdy velmi zbohatl a měl v Egyptě stále větší politickou moc. Odrazem politické nestability Egypta je pak i smrt Ramesse III. Panovník byl zavražděn při návštěvě vlastního zádušního chrámu v Madinat Habu spiklenci. Jeho syn Ramesse IV. však ještě získal vládu jako pravoplatný dynastický nástupce.

Egypt 404 př. Kr. - Egypt získává ještě jednou nezávislost

Amenardis (Amyrtaios), zakladatel a jediný vládce 28. dynastie, osvobodil Egypt od perské nadvlády a získal pro svou zemi ještě jednou nezávislost. Amenardis využil zmatků na perském královském dvoře, kde probíhaly boje o nástupnictví po smrti Dáreia II. Notha. Tehdy se stal legitimním nástupcem nevýrazný syn Artaxerxés II. Mnemon. V říší vypukla řada povstání. Artaxerxův bratr si zajistil podporu Sparty a postavil se proti králi. Perská říše byla politicky oslabena. Za této situace se postavil do čela egyptské vzpoury (začala již r. 412) Amenardis, který vyhnal Peršany ze země. Perský pokus o opětovné dobytí Egypta skončil neúspěchem. Egypt byl pod cizí nadvládou dlouhou dobu. Peršané tam vládli od r. 525. V letech 715-664 př. Kr. měli v Egyptě rozhodující moc etiopští vládci. Po tomto období byli egyptští králové závislí na Asýrii.

Egypt 360 př. Kr. - Kulturní rozkvět za vlády Nechtharebha II.

25

Po sesazení a vyhnání krále Tacha z Egypta se dostává na trůn jeho syn Nechtharebhe II. (30. dynastie) a ujímá se vlády na Nilu. Je posledním samostatným králem starého Egypta před druhým obsazením země Peršany. Nechtharebhovu nástupu k moci předcházely četné vnitřní politické a vojenské boje v zemi na Nilu. Egypt se mocensky ocitl mezi politickými ambicemi Athén a Persie. Athénské i spartské loďstvo a pozemní vojsko podporovaly expanzívní záměry Egypta v Palestině. Vnitřní boje v Egyptě však přinutily faraóna Tacha k odchodu do Sús do perského exilu. Za sedmnáctiletého panování Nechtharebha dochází k rozkvětu stavební činnosti v Egyptě, o čemž svědčí četné památky. Nechtharebhe rozšiřoval chrámové komplexy o rozsáhlé přístavby (například v lokalitě Dendera v Horním Egyptě). V přístavbách se konaly kultovní obřady spojené s mystérii o zrození mladých božstev. Vysoký umělecký styl dokumentují četné plastiky. Nechtharebhe byl velkým ctitelem bohyně Ísis.

Egypt podzim 343 př. Kr. - Peršané znovu vládnou v Egyptě

Po první perské nadvládě na Nilu (525-404 př. Kr.) dobyl král Artaxerxés III. Óchos znovu Egypt, který se stává perskou satrapií (provincií). Král Nechtharebhe (Nektanebos II. ) utekl s pokladnicí do exilu v Núbii. Egypt byl obilní sýpkou antiky a Persie získala jeho novou anexí značné bohatství. Perský útok vedl vojevůdce Bagoas, který se však nesetkal s vážnějším odporem po zradě některých měst v nilské deltě. K zajištění své výbojné politiky proti Egyptu uzavřel perský král Artaxerxés III. ještě před invazí s Makedonií smlouvu o neútočení.

Starý Egypt - Obnova a pozdní doba

Zakladatelé 26. (sajské) dynastie Nekó I. a Psammték I., původně málo významní místní vládci, využili nastupující krize v Asýrii a získali moc nad celým nilským údolím. Zbavili tak Egypt asyrské nadvlády a znovu jej sjednotili. Země na Nilu prožívala čas rozkvětu, všude rostly stavby a umění navazovalo promyšleně na tradice Staré a Střední říše. Egypt se pokoušel opět připojit ke svému území Sýrii. Psammtékův následovník Nekó II. však utrpěl roku 605 př. Kr. zdrcující porážku od Babylóňanů u Karchemiše na Eufratu. Tím skončily egyptské pokusy o průnik na Přední východ. Za panování Ahmóse (Amasise) získal Egypt ještě Kypr a mohl tak potvrdit svou námořní převahu ve Středomoří. Vzestup perské říše za Kýra II. Velikého přinutil Ahmóse vstoupit do obranného spojenectví s Babylónií, Lýdií a se Spartou. Po porážce Lýdie (r. 547 př. Kr.) a Babylónie (r. 539 př. Kr.) bylo jenom otázkou času, kdy dojde i na Egypt. Poslední vládce sajské dynastie Psammték III. podlehl perskému králi roku 525 př. Kr. Egypt se stal závislým územím Persie (satrapií). I když noví vládci byli vůči podrobeným národům značně tolerantní, Egypťané cizí moc nenáviděli. Roku 343 př. Kr. se ještě jednou podařilo jedné z místních rodin vypudit okupanty. Poslední období nezávislosti skončilo r. 343 novým perským vpádem. O jedenáct let později, r. 332 př. Kr., oslavovali potom všichni Alexandra Velikého při jeho vstupu do Egypta jako osvoboditele od nenáviděné perské nadvlády.

Vyspělé kultury Mezopotámie - Země mezi Eufratem a Tigridem

Mezi léty 3100 a 3000 př. Kr. vznikla na rozsáhlé náplavové rovině v jižním meziříčí (Mezopotámie) mezi Eufratem a Tigridem (jižně od Bagdádu, centrálního území dnešního Iráku) první civilizace lidstva. Její archeologické kořeny, zvláště v severní Mezopotámii, jdou

26

daleko zpět do pravěku (asi 7000 př. Kr.). Později se zemědělství přemístilo ze svahů pohoří Zagros, bohatých na srážky, do uměle zavlažované úrodné záplavové krajiny jižní Mezopotámie. Zde vznikla v 5. tis. př. Kr. početná malá sídliště, která se vyvinula v první města lidstva. Bohatství tohoto území přitahovalo v následujících dobách stále nové nomádské kmeny, které se zde rychle usazovaly. Početné vlny přistěhovalců a měnící se období vlády těchto příchozích určovalo kulturu a dějiny celého úrodného půlměsíce, nížiny Eufratu a Tigridu, až po čas orientální antiky.

Vyspělé kultury Mezopotámie - Architektura a umění

V průběhu asi 3500 let se vytvořilo v Mezopotámii velmi samostatné a relativně jednotné umění a kultura, které ovlivnily mnohé oblasti dalšího vývoje lidstva. Architektura Mezopotámie působí svými monumentálními stavbami, paláci, rozlehlými chrámy, vysokými zikkuraty a mocnými městskými hradbami. Oproti tomu byly obytné domy docela jednoduché. Jako stavební materiál byly používány na slunci sušené cihly (vypalované cihly byly užívány pouze u skvostných monumentálních staveb. Které vyžadovaly trvalou ochranu proti povětrnostním vlivům). Klenutí hrobek a mostů ukazuje převládající valenou techniku, sloupy byly méně časté. Plastická díla jsou dochována asi od 3000 př. Kr. jako sošky prosebníků. Od 9. stol. získávají zobrazení vládců zvláštní význam. Široce se uplatňuje reliéf. V novoasyrské době (po roce 1000 př. Kr.) jsou často opatřeny spodní části palácových stěn asi 2 metry vysokými vápencovými deskami, na kterých jsou znázorněny činy vládců. V této době získalo na významu také nástěnné malířství, zejména technika používající vypalovanou glazuru na hliněných cihlách, které mj. zdobily chrám bohyně Ištar a palác Nebukadnezara II. v Babylóně. V Sumeru vzniklo v 3. tisíciletí písmo. Rozšíření písma umožnilo vedle zhotovování záznamů hospodářského rázu, výměny informací i zapisování textů literárního charakteru. Díky tomu se zachovaly ukázky literární tvorby z údobí velkých mezopotamských civilizací. Literární tvorba ze sumerského údobí se uchovala především v opisech. Jedná se hlavně o mytologické příběhy o bozích a epické skladby, opěvující hrdinské činy vládců, dále o chrámové, hymnické texty, modlitby a zaklínání. Z menších literárních útvarů se zachovaly celky nebo zlomky zápisů bajek, přísloví, satir aj. Největší část literatury v akkadském jazyku se váže na přelom starobabylónského období. Na sumerskou tradici navazuje žánrově i tematicky. Vedle epických skladeb se v ní vyskytují i zápisy mýtů (včetně kosmologického mýtu o vzniku světa), legendy a kroniky, z lyrických skladeb pak hymny na počest bohů či slavných panovníků, modlitby, žalmy a zaklínadla.

Mezopotámie okolo 2750 př. Kr. - Sumerové uctívají v každém městě jiné božstvo

Náboženské představy Sumerů vycházely z toho, že bohové vládnou světu a lidé jsou stvořeni, aby jim sloužili. Sumerové byli jako rolníci závislí na přírodních silách, výnosy žní ohrožovalo sucho nebo záplavy. Obávali se proto hněvu bohů a považovali za jeden z nejdůležitějších úkolů se k nim pravidelně modlit. Když službu bohům nevykonávali osobně, nechali se zastupovat soškou prosebníka (viz obr.). Široce rozevřené převeliké oči jsou symbolem zbožňování, ruce figur jsou spojeny k jediné nekonečné modlitbě. Každé město náleželo jednomu bohu či bohyni, jakými byli například bůh oblohy Anu, vzduchu Enlil, vody Enki a v každém městě stál chrám zasvěcený tomuto patronu. Církevní

27

hierarchie vykonávala v chrámech, pozemských příbytcích bohů, komplikované rituály, směřující k získání boží přízně. Mezopotámie po 2750 př. Kr. - Kníže Gilgameš chce dosáhnout nesmrtelnostiEpos o Gilgamešovi, nejvýznamnější dílo babylónské literatury, vypráví o úsilí polobožského knížete města Uruku dosáhnout nesmrtelnosti. Gilgameš se vydává se svým přítelem Enkiduem vykonat hrdinské činy. Enkidu zabíjí Huvavu, strážce cedrových lesů, a nebeského býka, kterého bohyně Inanna (Ištar) poštvala na oba hrdiny, a musí za toto rouhačství zaplatit svým životem. Zoufalý Gilgameš se dává na cestu k hrdinovi potopy Utanapištimu, aby se od něj dozvěděl tajemství nesmrtelnosti. Utanapišti mu radí bdít po šest dní a sedm nocí, ale Gilgameš usne. Po dalším marném pokusu vidí kníže Gilgameš, že nesmrtelnost je pro člověka nedosažitelná, že však mu jeho činy mohou zajistit nesmrtelnou slávu.

Gilgameš, městský kníže z Uruku, hrdina Eposu o Gilgamešovi (basreliéf, 8. stol. př. Kr., Asýrie, Louvre, Paříž)

Mezopotámie okolo 2500 př. Kr. - Služebníci jdou se svými pány dobrovolně na smrt

Mesannepada, zakladatel první dynastie z Uru, rozmnožil slávu a bohatství svého domu. Během vlády si nechal v Uru, politickém centru říše, zbudovat nádherný hrob s umělecky ztvárněnými milodary. Vedle takové výbavy zemřelého, jakou byly řemeslnické nástroje, keramické nádoby, zbraně, válečkovité pečetě, k ní také patřily osobní šperky ze zlata a drahých kamenů. Zpracování šperků dokládá vysoce rozvinuté řemeslo urucké říše. Podle kultovních rituálů té doby následovali služebníci svého pána dobrovolně do hrobu (vypili pohár jedu).

28

Tento sumerský obyčej má kořeny pravděpodobně v obřadu tzv. svaté svatby bohyně Inanny (představované nejvyšší kněžkou) s jejím snoubencem, bohem podsvětí Dumuzim, kterého představoval král.

Mezopotámie asi od 2260 př. Kr. - Akkadská světová říše obnovena Narámsínem

Král Narámsín, který jako poslední vládl akkadské veleříši, se ji snažil rozšířit dobyvačnými válkami. Svá vítězství nechal zvěčnit na pískovcové stéle. Událostí jsou na stéle znázorněny v chronologickém pořádku, bez vnitřního členění na jednotlivé obrazy. Poprvé je krajina jako pozadí zahrnuta do vyobrazení událostí. Narámsín se pokoušel napodobovat zakladatele akkadské říše krále Sargona I. v jeho expanzivních snahách. Přesto se po Narámsínově smrti akkadská říše rozpadla.

Babylónie okolo r. 2064 př. Kr. - Zikkurat - chrám a hospodářské střediskoJednou z nejvýznamnějších kulturních zásluh takzvané třetí dynastie z města Uru, založené králem Urnammuem, byla výstavba stupňovitých chrámů namísto dřívějších nízkých chrámů s terasou. Zikkurat (stupňovitý chrám) Etemenniguru ve městě Uru má tři poschodí. Mohutná stavba (dnes vysoká pouze asi 20 metrů) se základy o straně 210 metrů sloužila k uctíváni kultu boha Měsíce Nannara. Podobné zikkuraty nechal Urnammu postavit i v jiných městech své říše. Setkáme se s nimi například i v Uruku (chrám Eanna) a v Nippuru (chrám Ekur zasvěcený bohu Enlilovi). Zikkurat v Uru byl několikastupňovou stavbou s různě vysokými terasami, postavenou z cihel vysušených na slunci. Obvodový plášť stupňovitého chrámu tvoří vypálené cihly v četných výklencích a podpůrných sloupech. V průčelí stavby je centrální schodiště, které se u třetí terasy spojuje se dvěma dalšími schodišti bočními. Odtud ústí centrální schodiště až do vlastni svatyně boha Měsíce. Každá terasa zikkuratu je opatřena zdí, k níž z vnitřní strany přiléhá soustava podlouhlých místností. Zde bydleli knězi a úředníci. Chrám byl totiž v této době i významným hospodářským a správním střediskem přilehlé oblasti. Byl v něm zpravidla umístěn i archív (jako například v Lagaši, kde byl archív klínopisných tabulek s cennými texty).

Mezopotámie kolem 1900 př. Kr. - Mari - nádherná rezidence na Eufratu

Město Tell Chariri (se starověkým názvem Mari) na pravém břehu Eufratu patří k největším kulturním a uměleckým střediskům Sumeru. Palác (pochází ze 2. tisíciletí př. Kr.) se rozkládá na ploše dva a půl hektaru a tvoří jej více než 300 místností a dvorů. Vnitřní vybavení paláce je na svou dobu ojedinělé. Místnosti paláce byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami a četnými sochami. Neobvykle vysoký počet obětních scén svědčí o mimořádném významu náboženského života ve městě. Audienční síň paláce zdobí pětidílný cyklus fresek (jednou z jeho částí je freska Rybář s úlovkem), vytvořených vodovými barvami. Jsou na nich válečné i náboženské scény a také pásy s geometrickými vzory.

29

Vyspělé kultury Mezopotámie - Babylónie a Asýrie

V následující době vznikly z mezopotamských městských států dvě nové velké říše: Babylónie na jihu a Asýrie na severu, v dalším půldruhatisíciletí rozšířily svá panství daleko za hranice Mezopotámie. Okolo r. 1700 př. Kr. se podařilo Chammurabimu z Babylónu (1728-1686 př. Kr.) porazit ostatní vládce v Aššuru, Ešnunně, Larse a Mari a vytvořit jednotnou velkou říši, rozprostírající se od Perského zálivu až po dnešní Turecko, od pohoří Zagros až k Chábúru v Sýrii. Babylónská správa, obchod a zákonodárství se prosadily všude. Babylónština vytlačila staroakkadštinu a sumerštinu jako úřední řeč a babylónský městský bůh Marduk byl přes množství sumerských a akkadských bohů povýšen na boha celé říše. A přece se r. 1531 př. Kr. babylónské panství zhroutilo po ničivém náporu maloasijské říše Chetitů. Po jejich odchodu převzal moc v Babylónii na příští století původně íránský horský národ Kassité. R. 1170 př. Kr. opětovně do Babylónie pronikli Elamité a říši Kassitů zničili. Mezitím mohla Asýrie v severní Mezopotámii, na horním toku Tigridu, rozšiřovat své panství, protože konkurující ji mocná říše Mitanni založená Churrity před rokem 1500 př. Kr. byla okolo 1350 př. Kr. zničena Chetity. Tak vznikla v období 1318 až 1050 př. Kr. tzv. středoasyrská říše, nejsilnější vojenská mocnost Přední Asie. Vojenská tažení k jezeru Van v Arménii a ke Středozemnímu moři, proti Aramejcům, proti Babylónu, jehož bůh Marduk byl přenesen do Aššuru, sloužila k rozšíření jejího panství, čemuž napomáhaly i styky s Egyptem. Kontinentální expanze Asyřanů, končící teprve se smrtí Tiglatpilesara I. (1116-1077 př. Kr.), měla za následek soupeření s chetitskou říši. Která od r. 1600 př. Kr. soustavně posunovala své hranice z původního centra ve střední Anatolii. Zhroutila se teprve pod náporem tzv. mořských národů okolo roku 1200 před Kristem. Poté se Malá Asie na staletí ponořila do temnoty dějin.

Babylónie 1686 př. Kr. - Chammurabi dal Babylónii zákony

Babylónský král Chammurabi, zakladatel starobabylónské říše, nechal poprvé v historii sestavit právní předpisy a zákony přístupné každému a jejich text dal napsat na kamennou stélu (tzv. Kodex Chammurabi). Chammurabi sjednotil zemi, roztříštěnou spory mezí nástupnickými státy třetí urské dynastie, do říše, která sahala až k Perskému zálivu (hlavní město Babylón). Klínové písmo se stalo na celém tomto území základem informací. Za vlády Chammurabiho se rozvíjejí astronomie, lékařství a matematika. Babylónský bůh Marduk se stal uznávaným božstvem celého státu. Král se proslavil zejména svými zákony, které bylv vytesány na kamenné stély a vystaveny v Mardukově chrámu v Babylónu na veřejných místech. Kamenné stély se zákony oznamují: "Poškozený, který chce uplatnit své právo, nechť přijde před tuto stélu, přečte si ji, nechť váží si všech vzácných slov. Kamenná stéla mu (celý spor) objasní, takže nalezne své právo." V zákonech Kodexu Chammurabiho stále platí staré semitské právní normy, např. "oko za oko, zub za zub" . Chammurabiho zákony obsahují případy z trestního práva, ale současně upravují i zásady obchodu a právní vztahy v běžném životě (např. majetkové a rodinné právo). Zákony vznikly ve druhém roce Chammurabiho vlády a sám král se zde označuje za "toho, jenž položil základy spravedlnosti" . Kodex Chammurabi obsahuje celkem 280 paragrafů a proslavil svého tvůrce v celé další historii.

Vyspělé kultury Mezopotámie - Poslední rozkvět a pád mezopotamské říše

30

V první polovině 1. tis. př. Kr. vyrostla s nástupem novoasyrské říše (mezi 932-612 př. Kr.) s centry Kalach a Ninive (obě města jsou na horním toku Tigridu) nová mocnost v předoasijském prostoru, která v těžkých bojích obnovila oblast panství staré říše asyrské a početné státy, jako Izrael, Judeu a Babylón, degradovala na vazaly. Asyrskou nadvládu vyznačovala brutalita a deportace celých národů. V r. 714 př. Kr. byla rozbita v Arménii říše Urartu, 689 zničen Babylón, 671 podroben Egypt, 639 vyvrácen Elam. Tyto války a vnitřní rozbroje vedly k tomu, že Asýrie byla na konci 7. stol. př. Kr. neschopná bránit své rozsáhlé hranice a odvracet početná povstání v provinciích. Roku 612 př. Kr. pokořili Medejci a Babylóňané Ninive a zpečetili tak zánik novoasyrské říše. Poslední vládce, Aššuruballit II. , zemřel kolem roku 609 před Kristem.

Tak vznikla jako nástupce moci asyrské říše novobabylónská, udržela se však pouze 100 let. Nejslavnější král těch dob byl Nebukadnezar II. (605-562 př. Kr.), mj. známý jako významný stavitel. Roku 539 př. Kr. perský král Kýros II. Veliký (559-529 př. Kr.) dobyl Babylón a tak zanikla říše novobabylónská. Kýros II. setřásl roku 550 př. Kr. nadvládu medejského krále Astyaga (585-550 př. Kr.) a učinil se sám vládcem Persie. Jeho následovníci zvětšili říši až k Indu, Černému a Kaspickému moři, do Malé Asie a Egypta. Zánik staroperské říše začal povstáním ionských měst na západním pobřeží Malé Asie (494-449 př. Kr.), vedoucí přes porážku Peršanů u Marathónu (490), Salaminy (480) a Platají (479 př. Kr.) až ke zkáze Dáreia III. , posledního perského krále (336-330 př. Kr.), v bitvě u Issu (333 př. Kr.) a Gaugamél (331 př. Kr.) proti makedonskému králi Alexandru Velikému.Babylón 605-562 př. Kr. - Babylón je centrem obchodu

Babylón měl 250 000-300 000 obyvatel a byl největším městem tehdejšího světa. Babylón byl i centrem obchodu mezi východem a západem. Babylónské čluny pluly po Eufratu až do Perského zálivu a přivážely zboží z Arábie a z Indie. Město bylo spojeno karavanními cestami s Malou Asií, Sýrií a s Persií. Babylóňané exportovali vlnu, látky a obilí, za které dováželi především měď, olovo, železo, zlato a stříbro i chybějící dřevo. Město se brzy stalo i významným finančním střediskem. Peněžní obchody uzavírali kněží v chrámech, existovaly však i soukromé banky. Fyzickou práci vykonávali otroci, kteří však vedli svým pánům i účetnictví, psali dopisy a účastnili se obchodních jednání. Babylóňané měli mnoho otroků. Jejich cena nebyla vysoká. Otrok stál tolik co dva volci nebo dvacet koz. Otroci nebyli zcela bez občanských práv, směli například uzavírat některé smlouvy.

Elam 639 př. Kr. - Elamská říše ztrácí nezávislost

Asyrské oddíly dobývají Súsy, hlavní město elamské říše, a srovnají je se zemí. Elam, který byl založen kolem r. 3000 př. Kr., ztrácí natrvalo svou samostatnost. Dějiny Elamu jsou poznamenány trvalými boji se sousedy. V nejstarším období byl Elam ohrožován Sumery, kteří zde kolem r. 2300 př. Kr. získali nadvládu. Elam byl v době od 2200 do 1950 př. Kr. několikrát samostatný, ale vždy jenom krátce. Přesto se mu tehdy podařilo zajmout posledního krále tzv. třetí dynastie urské a odvézt jej na své území. Od 13. století př. Kr. je Elam pod babylónskou nadvládou. Nabukadnezar I. z Babylónu zničil elamskou říši okolo r. 1100 př. Kr. V 8. století vznikla novoelamská říše, kterou ze západu ohrožovali Asyřané a ze severovýchodu potom pronikající Peršané. Situace se dále komplikovala vnitřními nepokoji v samotném Elamu.

31

O Elam usilovaly okolní starověké říše kvůli jeho dobré úrovni hospodářství a kvůli výhodné geografické poloze na křižovatce obchodních cest ze západu na východ. Okolí města Súsy bylo velmi úrodné.

Vyvedení Izraelitů z Egypta

Starozákonní kniha Exodus popisuje jednání, která vedli Mojžíš a Áron, vůdcové Izraelitů usazených v nilské deltě.V jednáních s egyptským faraónem šlo o vyvázání Izraele z robotní povinnosti a o přiznáni svobody. Bůh Jahve seslal na Egypt "devět ran" , aby podpořil nároky Mojžíše a Árona."Ranami egyptskými" byly: žezlo změněné v hada, voda změněná v krev, rozmnožení nilských žab, nálety komárů, nálety much, dobytčí mor, vředová onemocnění, krupobití, kobylky a temnota v zemi. Když se faraón i po devíti pohromách zdráhal osvobodit Izraelity od roboty, oznámil Mojžíš faraónovi desátou pohromu: všichni prvorozenci v zemi během určené noci zemřou. Tato noc před vyjitím z Egypta je původem židovského velikonočního svátku pésach. V knize exodus se praví: "Mojžíš svolal všechny izraelské starší a pravil jim: Jděte si vzít kus z bravu podle vašich čeledí a zabijte velikonočního beránka. Potom vezměte svazek yzopu, namočte jej v misce s krví a krví z té misky potřete nadpraží a obě veřeje. Ať nikdo z vás až do rána nevychází ze dveří svého domu. Až Hospodin bude procházet zemí, aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích. Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás. Dbejte na toto ustanovení. To je navždy platné nařízení pro tebe i pro tvé syny. Až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá, jak přislíbil, dbejte na tuto službu. Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: Je to velikonoční obětní hod Hospodinův, on v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy osvobodil. Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka. Tu faraón v noci vstal, i všichni jeho služebníci a všichni Egypťané, a v celém Egyptě nastal velký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý. Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl jím: Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj skot a svůj brav, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne. Egypťané naléhali na lid a spěchali s jeho propuštěním ze země. "

Izrael 878 př. Kr. - Kult boha Baala žádá lidské oběti

Král Omri, který založil stejnojmennou dynastii v Izraeli, otevřel zemi cizím náboženstvím, především kultu boha Baala. Bůh Baal byl uctíván na celém Předním východě. Baalovi bylo v pantheonu podřízeno i Slunce a Oheň. Baal (Pán) dával lidem plodnost a králům úspěch v bojích. Střediskem Baalova kultu byly Sýrie, Foiníkie a Kanaán. Tento bůh byl však oblíben i u jiných kmenů. Rozšíření Baalova kultu způsobila migrace různých skupin nomádských a polonomádských pastevců a zemědělců. Pokud jde o víru, byli ve starých civilizacích nejvíce tolerantní egyptští faraónové. Na dobytých územích mohly dál působit vžité politické instituce a místní bozi se stávali součástí egyptského pantheonu. Tak se Baal stal protějškem boha smrti a pouště Setha. V Egyptě platil Baal za boha cizinců. Baalův kult byl převzat také v Izraeli v době, kdy víra v jediného Boha nebyla ještě upevněna. Lidé chovají obyčejně úctu k cizím a neznámým božstvům, kterých se obávají a žádají i od nich přízeň a ochranu. To nebylo nic neobvyklého. Když například

32

umíral faraón Amenhotep III. (1364 př. Kr.), vypůjčil si od svého tchána Tušratty z říše Mitanni obraz ninivské bohyně Ištary. V Izraeli bojovalo proti Baalově kultu několik náboženských vůdců. Nejznámější z nich je Eliáš. Tito proroci odsuzovali především lidské oběti, které byly Baalovi předkládány. Proroci vyzývali ke zrušení nesmyslných a zbytečných obětí. Náhradou za Baala nabízeli lidu víru v jediného boha Jahva, která vyžaduje ovšem dodržování Božích přikázání. Baalovi byly obětovávány hlavně děti. Jejich těla byla spalována v jámách nebo na železných oltářích. Takové oltáře s Baalovým obrazem se nazývaly Moloch. Baal prvý dával přednost obětem dětí bohatých hodnostářů. Ti však vykupovali děti chudých a vychovávali je k pozdějšímu hrůznému obřadu. Jsou známy i případy zajatců, kteří byli zachováni při životě jenom pro pozdější oběť Baalovi, která měla vést k dalšímu vítězství. Moloch byl nenasytný. Oltářní podstavec ke spalování lidských obětí (tzv. tofet) byl v každém větším městě, kde děti "procházely ohněm" . Lidské oběti byly běžné i při zakládání staveb. Stavitel domu pohřbíval svého prvorozeného syna pod prahem, aby si zajistil požehnání příbytku. Baal měl nárok také na tzv. první oběť. Proto mu bylo dáváno první zrno ze sklizně, první jehňata v době vrhu ovcí i první děti. Při zvláštních příležitostech pro boha Baala byli zabíjeni i nejkrásnější býci.

Judsko 608 př. Kr. - Egypťané kontrolují Judsko a Jeruzalém

Joziáš vládl jako šestnáctý král Judska od r. 638 př. Kr. a padl v bitvě u Megidda v boji proti egyptskému faraónovi Nekóovi II. Judský stát, který tvořila od smrti krále Šalomouna (926 př. Kr.) jižní část Palestiny s hlavním městem Jeruzalémem, se tak dostal pod egyptskou nadvládu. Nekó II. dosadil na judský trůn Joziášova syna Jojákima. Judsko však po vítězství Babylóňanů nad Asyřany začíná ohrožovat expanzivní politika novobabylónské říše. Nekó II. patřil mezí nejvýznamnější vládce 26. (saiské) dynastie, kdy se v Egyptě začínají prosazovat řecké vlivy.

Jeruzalém červenec 587 př. Kr. - Židé jsou deportováni do Babylónie

Novobabylónský král Nabukad nezař obléhal půldruhého roku Jeruzalém. Hlavní město Judského království nakonec dobyl a zničil. Záminkou k útoku proti Jeruzalému bylo povstání proti Babylóňanům, kteří po porážce Egypta u Karchemiše ( 607-605) ovládli Palestinu. V obavě před dalšími vzpourami přikročili Babylóňané k tvrdým opatřením. Chrám, palác a hradby v Jeruzalémě lehly popelem nebo byly rozvaleny. Židovský král Sidkijáš byl při mučení oslepen a spolu s většinou obyvatelstva deportován do Mezopotámie ( do babylónského zajetí ). Židé byli sice v Babylónii rozděleni do několika měst, ale měli jinak celkem velkou volnost pohybu. Mnozí z Židů , mezi nimi i prorok Jeremiáš, utekli do Egypta.V babylónském zajetí se Židé seznámili s kulturou a civilizací staré Mezopotámie.Babylónie/Judsko od 539 př. Kr. - Židé se vracejí ze zajetí Kýros II. , perský král, dobyl Babylón a dovolil Židům, aby se vrátili zpět do Judska. Židé byli v babylónském zajetí od povstání krále Sidkíjáše (červenec 587 př. Kr.). Přesídlování postupovalo pomalu, na cestu do vlasti se zpočátku vydaly jenom malé skupiny. Po potlačeném povstání proti babylónskému panství totiž nebyl do Mezopotámie deportován všechen lid, ale jenom jeho vedoucí vrstva (asi čtvrtina všeho obyvatelstva). Rolníci mohli zůstat ve svých domovech. Vůdci povstání byli uvězněni, ostatním deportovaným dovolili žít v tradičních rodových pospolitostech.

33

Židé v zajetí neměli postavení otroků, ale patřili ke stavu lidí s omezenými právy, tedy ke střední vrstvě. Mohli si v Mezopotámii stavět domy, obdělávat půdu, uzavírat sňatky a v menší míře i obchodovat. Později se někteří dostali i ke dvoru. Židé v zajetí však nesměli rozvíjet svou víru a stavět svatyně. Teprve po návratu ze zajetí dovolil Kýros II. obnovit chrám v Jeruzalémě.

Král Dáreios I. zakládá perskou světovou říši

Perský král Dáreios I. Veliký zemřel při přípravách válečného tažení proti Egyptu. Jeho nástupcem se stal syn Xerxés I. z manželství s královnou Atossou. Král Dáreios I. se dostal k moci roku 522 před Kr., když se postavil do čela spiknutí šesti nejbohatších aristokratických rodů, které svrhly nelegitimního uzurpátora Gaumátu. Dáreios byl synem parthského satrapy Hystapsa z vedlejší větve achaimenovského královského rodu. Po svržení Gaumáty ho spiklenci zvolili králem. Tuto zpočátku velmi nejistou pozici Dáreios posílil sňatkem s Atossou, dcerou Kýra II. Velikého. Nový král až do roku 517 před Kr. potlačoval v celé zemi povstání proti své vládě. Tyto stálé nepokoje způsobily potom reformu vnitřní správy říše. Dáreios I. se vrátil k přísné centralizaci státní správy. Rozsáhlé území říše rozdělil na dvacet provincií (satrapií), které potom řídily perské a médské aristokratické rody. Jednotliví satrapové byli relativně nezávislí. Dáreios pokračoval v tolerantní politice svého předchůdce Kýra. Dovolil podmaněným národům udržovat zvyky a obyčeje, uctívat místní božstva a hovořit vlastním jazykem. Král se také proslavil zavedením jednotné měny (nové mince), stavbou cest a poštovních stanic. Nejznámější cesta spojovala lýdské město Sardy v Malé Asii s perskou rezidencí v Súsách. Velké zlepšení informací ve státní správě přineslo zavedení aramejštiny jako úřední řeči v říšských kancelářích. Tuto řeč již dlouho předtím používali při vzájemném styku správci a obchodníci etnicky různých a často i vzdálených oblastí. Perský velkokrál byl obávaným soudcem. Když se nějaký jiný soudce protivil právu a rozhodl chybně v závažném sporu, byla mu zaživa stažena kůže s těla. Kůží potom potáhli soudcovské křeslo. Právní předpisy vycházely v jednotlivých satrapiích z místních tradic. Dáreios si nechal ještě za života postavit hrobku, tradiční hrob vytesaný do skály. Nedaleko své rezidence v Persepoli nechal Dáreios vytesat ve skalní stěně Naqš-i-Rustán pohřební prostor. Fasádu skály tvořilo umělé průčelí paláce s cimbuřím, vlastní hroby byly potom zapuštěny do podlah a pohřební komory překrývaly velké kamenné desky.

Dáreios tak vytvořil nový umělecký styl hrobové skalní fasády, který přejali všichni jeho nástupci. Peršané tesali do nepřístupných skal kromě pohřebních prostorů i kolosální sochy a rozsáhlé historické nápisy. Proslulý Behistúnský nápis podává zprávy o jednotlivých vzpourách v provinciích po Kambýsově smrti a jejich potlačení Dáreiem v Babylónii a v Elamu.

Starochetitská říše

V průběhu první vlny stěhování indoevropských národů se Chetité dostávají po r. 1900 př. Kr. v menších skupinách do východní Anatolie. Do Malé Asie přišli pravděpodobně přes Kaspickou nížinu ze severovýchodu. S Chetity a Churrity pronikají Indoevropané poprvé i na Přední východ, kde se nejprve asimilují a potom se snaží zakládat mocné říše. Jejich úsilí udržet si vedoucí postavení však nemá nikdy trvalé výsledky.

34

Chetité se pravděpodobně původně dělili na tři různé jazykové skupiny a podle nich na tři politické okruhy, které se kolem r. 1750 př. Kr. po vnitřních bojích spojily do jednotného státu (původní rezidence Kuššara). Chattušili I. (Labarnaš I., asi 1600-1590 př. Kr.) založil starochetitskou říši a přenesl hlavní město do Chattušaše (Boghazköy). Chetité zničili staroasyrské obchodní kolonie v Kappadokii a přerušili tak výměnu zboží mezi Asýrií a Anatolií. Za vlády krále Muršila I. (asi 1560-1531 př. Kr.) dobyli babylónské město Mari a r. 1531 př. Kr. samotný Babylón. Jejich vpád do Mezopotámie způsobil zánik starobabylónské říše a nástup panství Kassitů. Po návratu z Babylónu padl Muršiliš I. za oběť atentátu. Starochetitskou říší potom otřásají vnitřní spory o následnictví, které velmi oslabují moc státu. Toho využívají Churrité, kteří pronikají do Malé Asie ze své říše Mitanni (původně v severní Mezopotámii). Chetitské království bylo nedědičnou monarchií se silnou radou velmožů. Teprve poslednímu králi starochetitské říše se podařilo prosadit dědičné nástupnictví na trůn. Bohatství Chetitů spočívalo v těžbě a zpracování kovů, hlavně železa. Chetité rozvíjeli i zemědělství a chov dobytka, za hlavní potraviny pokládali chléb a pivo. V 18. -17. století př. Kr. přejali z Mezopotámie klínové písmo. Kromě toho existuje ještě chetitské hieroglyfické písmo, jehož obrázkové symboly jsou řazeny zprava doleva a v následující řádce obráceným směrem.Vyspělé kultury v Indii - Civilizace poříčí Indu (protoindická)

Dlouho se předpokládalo, že základy indických dějin byly položeny až po vpádu Árjů ve 2. tisíciletí př. Kr. Když však byly v 19. století nalezeny v Pandžábu (Pákistán) poblíž dnešních lokalit Harappa a Mohendžo-Daro pozůstatky měst, objevily se náhle stopy civilizace, která existovala asi 1000 let - od r. 2500 do r. 1500 př. Kr. Tato protoindická civilizace doby bronzové se podle prvního místa svého nálezu nazývá také kulturou harappskou. Ještě významnější postavení než Harappa mělo v této kultuře Mohendžo-Daro, sídliště, jež mělo již jasně velkoměstský charakter. Toto město mělo na starověká měřítka jedinečný vodovodní a kanalizační systém a také množství víceposchoďových domů. Hlavní a vedlejší ulice se křižovaly v pravých úhlech a zachovávaly si svou polohu téměř po tisíc let. Vytvářely přesně vymezené čtvrti, ve kterých žilo obyvatelstvo odděleně podle jednotlivých skupin povolání. Někteří badatelé spatřují v tomto přísném rozdělení předobraz kastovního systému, jenž se opírá mj. i o dědičnost povolání a jenž přetrvává až do současné doby. V náboženství harappské kultury jsou některé rysy, jež nápadně připomínají pozdější hinduismus. Byly např. nalezeny hliněné figurky zvířat a bohyň-matek značně podobných těm, které ještě dnes stávají na domácích oltářích na indickém venkově. Na několika pečetidlech je zobrazeno mužské božstvo s rohy a třemi obličeji; zde se nabízí srovnání s pozdějším hinduistickým bohem Šivou. Častá a podivuhodně realistická zobrazení zvířat na pečetidlech snad opravňují k domněnce, že již v této době bylo uctívání některých zvířat součástí náboženských představ a rituálů. Dosud se však nepodařilo jednoznačně identifikovat chrámové stavby. Ačkoli se dosud nepodařilo jednoznačně rozluštit protoindické obrázkové písmo a tak přesně určit jazyk jeho uživatelů, je více než pravděpodobné, že obyvatelé Harappy a Mohendžo-Dara hovořili jazykem náležícím do drávidské rodiny. Drávidská jazyková rodina má mezi jazyky světa relativně samostatné postavení (v nedávné době byly nalezeny souvislosti s altajskými jazyky), v dnešní době je - až na malé výjimky - omezena na jižní část poloostrovní Indie. Z nalezených kosterních pozůstatků lze usuzovat, že obyvatelé Harappy náleželi - podobně jako dnešní obyvatelé této oblasti převážně k dlouholebému kavkazskému typu, byli spíše slabší tělesné konstrukce a v průměru se nedožívali vyššího věku než třiceti až čtyřiceti let. Nezdá se, že by protoindická civilizace byla orientována výrazně vojensky či

35

snad prodchnuta válečnickým duchem. Když pak kolem r. 1500 př. Kr. zahájili ze severozápadu své útoky bojovní Árjové, užívající válečných vozů tažených koňmi, kulturně vyspělejší Harappané podléhali v nerovném boji.

Indie okolo 2500 př. Kr. - Pečetě mají chránit vlastnictví

Centrum harappské kultury (zvané též protoindická), která zná měď a bronz, tvoří obě hlavní města Harappa a Mohendžo-daro. Lidé používali často pečeti, které sloužily k zapečetění zboží a potvrzovaly tak platnost vlastnických práv. Nadto plnily tyto pečetě religiózní funkci. Přivolávaly ochranu vyobrazeného božstva - ducha či zvířete.

Vyspělé kultury v Indii - Doba Árjů

Původ etnika světlé pleti, živícího se pastevectvím a chovem dobytka, které samo sebe označovalo jako urozené, "árja" , není dosud přesně objasněn. Árjové mluvili archaickou formou sanskrtu, který patří mezi indoevropské jazyky; proto se předpokládá, že přišlí z indoevropského prostoru, jenž se ve 3. tisíciletí př. Kr. rozkládal ve stepní oblasti severně od Černého a Kaspického moře. Po r. 1500 př. Kr. tito Árjové postupně ovládli velkou část severní Indie, do r. 200 př. Kr. pak rozšířili sféru svého vlivu na celé území mezi Himálajem a Vindhijským pohořím a od moře k moři. Jejích pronikání dále na jih nemělo vždy válečný charakter; zde také na rozdíl od severu nedokázali zcela změnit místní drávidskou kulturu: v jižní Indii dodnes dominují drávidské jazyky, zatímco velká většina jazyků střední a severní Indie je historicky příbuzná s indoárijským sanskrtem. Árjové vyznávali různá přírodní božstva, která částečně personifikovala přírodní síly, Jak např. oheň, vodu a vítr. Přízeň bohů se snažili získávat modlitbami a obětováním zvířat na uměle budovaných obětištích. Nejvyšším z jejich bohů byl bůh války Indra, jehož prostřednictvím zbožštili i prototyp árijského válečníka: velkého, silného, s ohnivě rudým vousem a oddaného alkoholickým a omamným nápojům. Z oněch prvních staletí árijské vlády v Indii pochází i nejstarší dochovaná literatura tohoto etnika, védy (dosl., vědění, nejstarší části již z období 1500-1200 př. Kr.), sbírky náboženských hymnů, rituálních a magických průpovědí, nápěvů i náboženských a filozofických spekulací. Během staletí docházelo k míšení kultury a náboženství Árjů a původního obyvatelstva. Postupně se zformovala nová náboženská představa o univerzální duši (brahma), jež je stejné podstaty jako individuální duše člověka (átman). Má-li dojít ke splynutí obou, musí jednotlivec usilovat o pravé transcendentální poznání; jen tak se může vymanit ze strasti každodenního života. Nově se v indoárijském prostředí objevuje i učení o převtělování duší, podle něhož činy člověka (a každého živého tvora) v současném životě rozhodují o údělu a kastovní příslušnosti v životě následujícím. Bráhmanismus rozvíjející tradiční árijské představy se naopak orientoval na přísně dodržované a komplikované obětní rituály, jež měly mj. i upevňovat společenský význam kněžské vrstvy. Moc boha války Indry a jeho velebitelů, bráhmanských obětníků, však postupně klesala. V upanišadách (dosl. přisednutí, zřejmě žáka k učiteli), které začaly vznikat kolem 800 př. Kr., jsou přírodní božstva Árjů postupně vytlačována představami o univerzální duši a o převtělování. Současně s tímto vývojem vzrůstala úcta ke zvířatům: postupně se upouštělo od krvavých zvířecích obětí, krávy se staly posvátnými, začala převládat vegetariánská strava. Tuto pozvolnou změnu smýšlení lze sledovat ve velkém indoárijském eposu Mahábháratě, jenž byl do své konečné podoby dotvořen kolem r. 400 po Kr., rodil se ale po několik staletí.

36

V nejstarších pasážích se tu porážky zvířat líčí ještě bez výhrad, v pozdějších však již se zřetelným odporem. V polovině 1. tisíciletí př. Kr. se organizačními centry árijské moci stalo několik zprvu nevelkých královských dvorů, kde hráli významnou úlohu bráhmani především jako rádci. Ideu kastovního dělení, jehož horlivými obhájci se stali právě bráhmani, převzali Árjové snad od protoindického obyvatelstva, restrukturovali je však v hierarchicky uspořádaný čtyřkastovní systém, na jehož nejvyšším stupni stáli bráhmani (kněží). Po nich následovali kšatrijové (válečníci), vajšjové (řemeslníci a kupci) a na nejnižším stupni stáli šúdrové (rolníci a sluhové). Mimo tuto pevně utříděnou společnost stáli nedotknutelní, příslušníci dosud neasimilovaných kmenů a takzvaných nečistých povolání, jako např. metaři. Samotní Árjové zastávali v tomto systému vyšší funkce, ještě dnes jsou ve vyšších kastách zastoupeni převážně Indové světlé pleti.

V Indii vzniká první veleříše

Souběžně s rozmachem říše Maurjů (asi od r. 322 př. Kr.) probíhají v Indii pronikavé změny. Současně s dobyvatelským tažením Alexandra Velikého a částečně také jako jeho důsledek vzniká v Indii poprvé centralisticky spravovaná říše. Čandraguptovi Maurjovi, jehož původ není znám, se podařilo s pomocí svého pozdějšího ministra Kautilji provést převrat. Dynastie Nandů musela odstoupit ve prospěch Čandragupty, který z Magadhy v severovýchodní Indii podnikal výboje a budoval první indickou říši. Hlavním městem této maurjské říše, rozprostírající se od Indu až po Bengálsko a od Himálaje až k pohoří Vindhja, případně ještě dále na jih, se stává magadhská Pátaliputra (dnešní Patna). Podle zprávy Řeka Megasthena, který působil jako vyslanec na Čandraguptově dvoře, byla Pátaliputra na Ganze obehnána palisádovým opevněním a městským příkopem. Převládajícím stavebním materiálem bylo dřevo. Správa byla v rukou silné byrokracie. Celé území bylo rozděleno na jednotlivé provincie, v jejichž čele stáli guvernéři. Ti vládli pomocí vysokých úředníků pověřovaných různými konkrétními úkoly a tvořících vládní rady, jež byly podřízeny přímo králi. Také hospodářství s vyspělým daňovým systémem bylo přizpůsobeno centralizovanému státu. Stálé vojsko hájilo stát navenek, úkolem armády donašečů bylo vypátrat a zneškodnit vnitřní nepřátele.

Vyspělé kultury v Indii - Dynastie Guptovců

Po zániku buddhistických říší nastoupilo v Indii období bráhmanské renesance. Mnoho menších knížecích rodů podporovalo bráhmany, kteří mj. představovali pro stát menší zátěž než buddhistické mnišské řády. Jako protislužbu za podporu, která jim byla ze strany politické moci poskytována, vtělovali bráhmanští kněží panovnické nároky svých knížat do svého učení i rituálu. Kolem r. 320 po Kr, povstala ze středu těchto knížecích rodů dynastie Guptovců, jež k sobě postupně připoutala jiné knížecí dvory systémem srovnatelným s feudalismem. O státním zřízení tohoto období jsme dosti dobře informováni díky zprávám, které nám zanechali čínští buddhističtí poutníci. Guptovci si vyvinuli vlastní dvorskou kulturu a opět oživili klasický sanskrt. Kulturní vliv této epochy pak přetrvával po staletí a dlouho přežíval období vlády guptovské dynastie. Doba panování Guptovců se všeobecně považuje za zlatý věk klasické Indie. Kastovní řád se sice prosazoval striktněji než před buddhistickým obdobím, trestní zákonodárství však bylo podstatně mírnější než v době Maurjů. Pod náporem středoasijských nomádských Hunů se guptovská říše koncem 5. století po Kr. zhroutila. Následovalo období válek, které jen nakrátko od r. 606 do r. 647 přerušila vláda mocného panovníka Haršavardhany, vládnoucího ze severoindické Kannaudže. Poté se

37

jednotlivé oblasti severní Indie opět osamostatnily a dostaly se pod vládu místních dynastií. Po celou dobu mezi zánikem guptovské říše a koncem 12. století byla severní a severozápadní Indie politicky rozdělena na několik soupeřících regionálních států.

V Indii se upevňuje kastovní systém V Indii se postupně zdokonaluje kastovní systém. Čtyři základní kasty (brahmáni-kněží, válečníci, řemeslníci a rolníci a konečně poddaní) se stále více od sebe oddělují. Oddělování kast způsobilo pravděpodobně úsilí přistěhovalecké indoevropské horní vrstvy o zachování vlastní "čistoty" . Čistota byla ostatně proklamovanou zásadou kastovního systému. Rozdělení lidí do ohraničených skupin bylo v Indii považováno za boží rozhodnutí. Zachování takové "čistoty" vyžadovalo sňatky pouze uvnitř kasty. Příslušníci různých kast nesměli přijít do přímého styku (doteku) a nesměli ani spolu jíst. Lidé museli dodržovat zvláštní očistné rituály a jídelní obřady. Určité práce směli vykonávat jenom členové zvláštní kasty. Tak například všechny činnosti spojené se smrtí směli provádět jenom poddaní z nejnižší kasty (omývání mrtvol, práce s kůží aj.). Védy a jiné svaté spisy směli studovat jenom "Dvojnarození" , příslušníci tří vyšších kast. Nejnižší kasta měla své vlastní rituály, při nichž nesměl být přítomen nikdo jiný. Tomu, kdo za života činil zlé skutky a nechoval se řádně, hrozilo po znovuzrození živoření v nižší kastě. Příslušnost ke kastě s vymezenými tradičními pravidly a řády vyvolávala v každém jednotlivci pocit neměnnosti, věčného trvání poměrů na světě. Období: 550 př. Kristem

Vyspělé kultury v Indii - Historická svědectví

Písemných svědectví, která by zachycovala dějiny Indie a jejich panovníků, je jen poskrovnu. První záznamy pocházejí až z doby po smrti zakladatele buddhismu Buddhy (kolem r. 563-479 př. Kr.), který bývá považován za první historickou osobnost Indie. Příčiny tohoto skrovného dějepisectví tkví v životním názoru Indů na postavení člověka ve světě. Osobní osud jedince, tak zjevně podléhajícího změně a pomíjivosti, je pro poznání věčné pravdy nedůležitý. Proto není důležitá ani jedinečnost a neopakovatelnost historických událostí; přetrvává pouze to, co je nadčasově platné. Naše znalosti dějin předislámské Indie se zakládají na pramenech, které jiné vyspělé kultury přijímají jen jako pomocná historická svědectví; na archeologii, numismatice a nápisech, na literatuře a legendách, na zprávách cizích cestovatelů a poutníků.

Učení velkých náboženských zakladatelů o pravém životě a o víře

Šesté a páté století př. Kr. je dobou, kdy vznikají velká náboženství. Nová učení víry rozvíjejí Buddha, Mahávíra, Konfucius, Lao-c', Izajáš, Pýthagorás a Zarathuštra ( kolem 600). Osa dějin /Karl Jaspers/V těchto nových směrech náboženství není již uctíván větší počet místních bohů, ale jistý absolutní, všezahrnující princip, který ani nemusí být chápán jako božstvo (např. v buddhismu). Mění se také postavení člověka. Starší kulty neznaly oddělení státu od náboženství. Jedinec byl jako příslušník určitého rodu nebo kmenu úzce spojen s místním kultem. V novém náboženství se k božstvu obrací jedinec, který může uctívat i kosmický princip. Gautáma Siddharta Buddha (asi 563 až 479 př. Kr.) učil, že život je plný utrpení. K jeho zmírnění a překonání vede osmerá cesta: správný názor, správné zamyšlení, správná řeč, správný čin, správný život, správné úsilí, správné přehodnocení a správná meditace.

38

Vykoupením z utrpení je potom znovuzrození v nirváně. Jednotlivá duše není věčná, je jenom představou jako všechny věci okolního světa. Mahávíra (před 477 př. Kr.) byl nejdůležitějším učitelem indického džinismu. Džinismus pokládá sám život za svatý. Každý čin na tomto světě má důsledky pro další život. Z kruhu přeměn duše se může osvobodit jenom ten, kdo ovládá svá utrpení a nečiní nic, co by muselo být vykoupeno a vyrovnáno v dalším životě. Konfucius (551-479 př. Kr.) rozvinul v Číně systém ctností: obětavost, uctivost, zdvořilost, věrnost rodině a pánovi. Takové ctnosti jsou silou, která působí více než vnější přinucení. Konfucius učil o tomto světě: "Jak může být ospravedlněna služba duchům ještě dříve, než živoucí člověk někomu sloužil?" Lao-c' (3. nebo 4. století př. Kr.: podle čínské tradice již 6. století př. Kr.) rozvíjel taoismus. Tao znamená Cesta, která vede k harmonii mezi lidmi a ke kosmické věčnosti. Věřící se mají soustředěním a cvičením (jóga) přivést do stavu, kdy je Cesta (Tao) zcela pohltí. Cestě je přitom zapotřebí dát plnou volnost, takže je soustředění a očekávání mnohdy lepší než úsilí vyjádřené činy. Izajáš (působil mezi 740-701 př. Kr.) poznal v Babylónii, že Bůh není vázán na jedno místo a na určitou svatyní. Proto Izajáš vybízel svůj lid, aby chápal politické neštěstí, jako trest Židů za hříchy a hledal cestu k Bohu. Morálka a mravnost je Bohu milejší než zápalné oběti. Pýthagorás (kolem 570-490 př. Kr.) rozvíjel kult mystérií, který byl blízký orfickému. Učením o posmrtném životě přispíval k uklidňování obyvatelstva. Věřil na převtělování duší a na kosmickou harmonii, která se řídí matematickými zákony.

Čína před sjednocením - Doba mytologická, Pchan Ku, vejce a první císaři

Původ osídlení Číny není zatím objasněn. Nálezy kosterních zbytků tzv. "pekingského člověka" (Sinanthropus pekinensis) staré 500 000-400 000 let však svědčí o pradávných obyvatelích této oblasti Asie. Podle legendy byl otcem všeho lidstva Pchan Ku. Zrodil se z vajíčka, které je ztělesněním veškerého bytí. Vejce se roztrhlo na dvě poloviny - na Zemi a Nebe. Pchan Ku potom rostl každý den o tři metry. Také nebe se vzdalovalo od pevniny o tři metry a Země naopak denně o tři metry tloustla. Když Pchan Ku po 18 000 letech zemřel, vznikla z jeho těla celá příroda. Lidé vznikli ze vší na jeho těle. S'ma Čchien (145-90 př. Kr.), čínský historik, který jako první sestavil souborné dějiny Číny, pokládal za prvního smrtelného vladaře Huang-tia, Žlutého císaře. V době Tří císařů (2842-2598 př. Kr.) byly položeny základy civilizace. Vznikla státní správa, peněžnictví, hospodářství, chov dobytka. Byl také vynalezen kompas, zavedeno písmo a mnoho dalších vymožeností. Císař Jü, legendární zakladatel dynastie Sia (2205 až 1766 př. Kr.), reguloval toky hlavních čínských řek. Na konci dynastie došlo k povstání proti mocnému rodu Sia, v jehož čele stáli Šangové. Šangové položili základy feudálního systému v Číně a vládli rozlehlému územnímu státu. Moc po nich převzala r. 1022 př. Kr. dynastie Čou, která vládla až do r. 249 př. KrČína 1401 př. Kr. - Vzestup Číny v době pozdních Šangů

Vládci dynastie Šangů přivedli čínskou říší k politickému a kulturnímu rozkvětu. Centrum říše leželo na severu, na dolním a středním toku Žluté řeky (hlavní město An-jang). Šangové upevnili v řadě lokálních válek proti sousedním kmenům svou moc a zavedli fungující lenní systém. Král byl současně nejvyšším knězem. Vládci opevnili města mohutnými hradbami a postavili řadu chrámů. Nejvyšším bohem se stal Šang-ti, Duch předků vladařské rodiny. Rozvinulo se znakové písmo, používané původně knězi-zaříkávači a věštci. Nejstarší čínské znaky se dochovaly na želvích krunýřích a na kostech používaných k předpovědím budoucnosti. Nejdůležitějším vývozním zbožím čínského obchodu bylo hedvábí.

39

Čína kolem 1025 př. Kr. - Králové Čou vystřídali dynastii Šangů

Dynastie Čou vystřídala v Číně po rozbrojích vedoucích až k občanské válce dynastii Šangů. Období dynastie Čou je považováno za klasickou královskou dobu. Čouové pocházeli ze západu Číny, kde za Šangů vládli jenom jako místní knížata. Základním územím dynastie Šangů byla oblast na severu dnešní Číny, na dolním a středním toku Žluté řeky. Jejich stát měl silné rysy feudalismu. Kromě aristokratické horní vrstvy tvořily společnost početné sociální vrstvy státních a soukromých otroků, dále rolníci a řemeslníci. K charakteristickým znakům rozvinuté čínské kultury řadíme i chov bource morušového a vynikající řezbářství (řezbářské práce byly součástí výbav bohatých hrobů po r. 1800), dále i kult předků a obrázkové písmo.

Čína 8. století př. Kr. - V Říši středu vládnou Čouové

Za vlády dynastie Čou v Číně (dostala se k moci kolem 1025) se podařilo vojenskými výpravami rozšířit území říše na východ a na západ. Významná byla i tzv. rolnická kolonizace. Základ čínského státu tvořil feudální lenní systém. Postupně vznikaly nezávislé lenní státy, které od r. 771 proti dynastií Čou revoltovaly a také soupeřily navzájem. Tento nepříznivý vývoj vedl postupně k zániku jednoty říše. Hospodářský základ čínské říše tvořilo zemědělství (obilnářství a chov dobytka). Výnosy při sklizních však značně ovlivňovalo počasí. To vedlo k rozšíření kultu plodnosti a úrodnosti, spojeného s kultem předků. Číňané věřili, že duch zemřelého ovlivňuje život potomků a je jakýmsi prostředníkem mezi lidmi a bohy. Předkům je třeba neustále obětovat. Votivní dary měly vyvolat představu nepřetržité rodové tradice.

40