15. Od počátků slovanského osídlení ke vzniku a vývoji české státnosti v   raném středověku/do začátku 12.století/; románská kultura

1. Popište historickou situaci ve Střední Evropě v 5. – 6.století. /Jaký byl směr slovanské migrace , pohyb germánských kmenů/

Vznik a historické trvání Sámovy říše2. Uveďte zákl.informace o existenci Velké Moravy/ vznik, vzestup, pád; dynastie

Mojmírovců, byzantská misie, kulturní a historický význam3. Kdy zemřel arcibiskup Metoděj. Uveďte souvislost s moderními dějinami

/Metodějovo arcimilénium/4. Popište historickou situaci, v níž se formuje raný český stát. /Na jaká kmenové

uskupení byla rozdělena česká kotlina na konci prvního tisíciletí?/5. Kdo je prvním pramenně /v historických textech/ doloženým představitelem

vládnoucího rodu v Čechách?6. Kdo je tradičně považován za zakladatele českého státu v období raného

středověku? Jak posuzuje tuto otázku moderní historická věda?7. Uveďte základní historické prameny k poznání raných moravských a českých dějin.8. Kdo je autorem nejstarší doložené zprávy o Praze?9. Jak pronikalo do českých zemí křesťanství? Kteří čeští světci vytvářejí národní

pantheon? /čeští zemští patroni/. Případně: Jak se vyvíjela církevní organizace v českém raně feudální státě?

10. Vysvětlete pojmy: mir, translace, seniorát, hradská soustava, investitura11. Kdo je označován za prvního „českého“ Evropana?12. Charakterizujte románskou kulturu; v čem spočívá její jednotící rámec?13. Uveďte zákl. rysy románského umění. /typy sakrální architektury, světská

architektura, výtvarné umění, plastika/14. U příležitosti korunovace kterého českého krále vznikl Vyšehradský kodex?

Pomocné texty:

Příchod Slovanů

Od 5. století postupovalo slovanské obyvatelstvo na západ do prostorů uvolněných germánskými kmeny, hlavně Góty, Burgundy, Vandaly a Langobardy. Výchozí území se rozkládalo za řekou Bugem a Karpatami, kam se dříve slovanské populace dostaly zřejmě z jižnějších krajů. Další proud slovanského osídlení směřoval východně kolem Karpat do dolního Podunají a Karpatské kotliny. Z původního rozčlenění se dochovaly některé kmenové názvy (Srbové, Charvati, Doudlebové).

Ještě v 1. polovině 6. století se zdržovali na území Moravy Langobardi, zatímco zbytky Markomanů se patrně přesunuly s dalšími germánskými skupinami k Dunaji a účastnily se vytvoření kmene Bavorů. V polovině 6. století pronikli do Karpatské kotliny Avaři (po Hunech další z asijských kočovnických kmenů), kteří získali pod svůj vliv okolní slovanské a germánské populace. Langobardi se v roce 568 vydali do Itálie. Tím se uvolnil prostor pro další směr slovanského osidlování, při kterém se do českých zemí dostalo slovanské obyvatelstvo z Podunají i ze severu. Do počátku 7. st. tak Slované pronikli na pomyslnou linii mezi dnešními městy Terst – Lübeck, k samým hranicím kmenových svazů či říši Jutů, Sasů, Durynků a Bavorů.

1

Slovanský postup byl asi veden svobodnou válečnickou vrstvou (královské družiny zřejmě neexistovaly), jeho těžištěm ve střední Evropě však bylo zemědělské osidlování. Avarské vlivy působily jako vnější kořistný element, který byl postupně vytlačován s osvojováním si krajiny a formováním knížecích družin.

Sámova říše

Franské prameny nás zpravují o tom, že od 7. století podnikaly slovanské bojovnické skupiny nájezdy na germánské území, kde se zmocňovaly četné kořisti, mezi níž nechyběly ani dívky a ženy. Uvedené vpády byly patrně součástí každoročních bojovnických výprav, které měly nábožensko–rituální základ a sjednocovaly obyvatelstvo kmene.Ve 20. letech 7. století došlo ke vzniku říše Sámovy. Z Kroniky tzv. Fredegara se dozvídáme, že Sámo byl franský kupec, který se postavil na stranu povstání slovanského obyvatelstva proti násilnostem Avarů. Po vítězství nad Avary byl zvolen Slovany za krále a žil pohanským životem. V roce 631 se dostal do války s franskou říší, protože odmítl poskytnout náhradu za oloupení kupců a podřídit se králi Dagobertovi. Ve válce měly úspěch vedlejší oddíly Alamanů a Langobardů, ale hlavní vojsko krále Dagoberta bylo po neúspěšném třídenním obléhání Vogastisburku poraženo.

Tyto informace nelze blíže ověřit, a proto bývají v odborné literatuře z různých hledisek zpochybňovány. Faktem však zůstává to nejpodstatnější – Sámo se stal vůdcem s rituálními atributy a disponoval vojenskými družinami z rozsáhlých oblastí (neomezených na jeden kmen). K obraně území bylo využito velkého terénního opevnění.Ke spornějším otázkám patří Sámova národnost, okruh Sámovy vlády a poloha Vogastisburku. Protože střety se vedly hlavně v oblasti fransko–durynského pohraničí (Pomohaní, Posálí), lze předpokládat jádro Sámovy říše asi na jižní Moravě, bližší lokalizace k centru stále mocné avarské říše v uherské nížině se zdá být méně pravděpodobná. Vogastisburk se patrně rozkládal v západních Čechách, většina odborníků se klonila k mínění, že pevnost ležela na vrchu Rubín u Kadaně. Tento názor má však dnes jen málo přívrženců.

Slovanské kmeny a počátky rodové knížecí moci

Výsledkem demografického a hospodářského růstu v českomoravském prostoru během dalších dvou století byla stabilizace sídlištní sítě, formování kmenových svazů a výstavba soustavy hradišť. Rozvíjel se pohyb na hlavních obchodních spojích a do popředí vystupovaly aristokratické rody s válečnickými družinami. Na rozhodné porážce říše Avarů Karlem Velikým v roce 796 (dobytí chánova hringu, tj. hlavního hradiště) se podílely i slovanské družiny.

O kmenech na českém a moravském území se zachovala řada zpráv – od arabských obchodníků, ve franských klášterech a v českých pramenech. Nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, zachycující stav na přelomu 8. a 9. století.Otázka kmenů v Čechách (latinsky tradičně označovaných Bohemia) je stále předmětem diskusí. Není shody v tom, zda tu žilo mnoho kmenů, několik málo nebo pouze jeden (Čechů), zahrnující menší regionální (krajové) skupiny. Existují různé výklady názvu “Čechové”, kteří jsou v pramenech uváděni jako Bohemi (podle starého keltského kmene Bójů), na rozdíl od jiných skupin, zmiňovaných pod slovanskými jmény. Protože franské

2

kroniky často hovoří o Čechách jako o jednotném území, ačkoli se zde evidentně nacházelo více “kmenů” nebo knížat, můžeme předpokládat užší sepětí a častou společnou obranu. Odrazem rivality uvnitř Čech mezi jednotlivými sídelními a bojovnickými skupinami je pověst o válce lucké, zaznamenaná kronikářem Kosmou.

Prameny 9.–10. století ukazují, že česká kotlina byla rozdělena na tři kmenová uskupení s centry ve středních, severozápadních a východních Čechách. K tradičním “kmenovým” názvům zde patří Lemúzi (Bílinsko), Lučané (Žatecko), Pšované (Mělnicko), Zličané (Kouřimsko), dvojí Charváti (Pojizeří, horní Polabí) a Doudlebové (jižní Čechy).Poněkud odlišná situace byla na Moravě. Pomineme-li Holasice na sever od Jeseníků, kteří nenáleželi k sídelnímu jádru, jmenuje Geograf jen dvojí Moravany. Toto území přitom sahalo blíže k Dunaji a k Moravanům se počítalo i obyvatelstvo jihozápadního Slovenska. U všech raných civilizací se společenský život neoddělitelně prolínal s náboženstvím. Slovanské náboženství odpovídalo indoevropským obecným vzorům, ale mělo ještě velmi archaické rysy, odpovídající životnímu stylu převážně zemědělských občin. Konkrétní podobu náboženství starých Čechů a Moravanů neznáme, i když byla archeology odkryta pohanská obětiště či kultovní místa. Tradice zejména vegetativních nadpřirozených sil žily ovšem po staletí dál na venkově.

K základním pojmům společenského myšlení u slovanských etnik patřil termín “mir”, jenž znamenal uspořádaný svět, zajištěný rituály, podporou bohů a tradicí, zahrnující příslušníky kmene, na rozdíl od světa okolního, nepřátelského, neuspořádaného a zlého. O úspěchy kmene pečoval zejména kníže (původním názvem “kněz”), jenž magickým způsobem zprostředkoval styk mezi zemí a nebem, lidmi a bohy. Podobně jako i ve většině jiných kultur, byl kníže obdařen charismatickou autoritou (nadpřirozenou mocí propůjčenou od Boha), na jejímž základě ztělesňoval právo a vládu, byl držitelem společných institucí či majetků obyvatel, velitelem vojska, soudcem a pánem nad osudem lidí. Z těchto základů se vyhraňovala panovnická moc. Odlesk charismatické autority se přenášel na rody, z nichž držitelé knížecích funkcí pocházeli. Tím se nadřazovala kmenová aristokracie, usilující o trvalé zajištění svého majetkového a vojenského zázemí. Hlavním zdrojem veřejné moci bylo však shromáždění plnoprávných bojovníků.

Jména slovanských vládců od 8.–9. století potvrzují vysoké ambice jejich nositelů. Jsou to jména symbolizující moc kultovní (Svatoslav, Jaroslav), vladařskou (Mojmír, Přemysl) či válečnickou (Bořivoj, Svatopluk). Vývoj u jednotlivých etnik však nebyl shodný a zatímco u Čechů se aristokracie dostávala výrazně do popředí, jinde byla naopak zatlačena autoritou bojovnického sněmu (kmenový svaz Luticů). Vzestup aristokracie, její zájmy, rozhled a kontakty (sňatky), překračoval kmenová omezení a vedl ke vzniku říší.

Rychlejší formování říší na českomoravském území bylo patrně vyvoláno náročnou konfrontací, od výměny obchodní až po válečné střety, s pokročilejší podunajskou částí střední Evropy, která se po dobytí Bavorska a Itálie Karlem Velikým otevřela bezprostředněji západním a středomořským vlivům. Již roku 805 vyslal Karel Veliký vojska do Čech, aby je včlenil do pásma soustavy území, závislých na Říši. I když jeho výprava marně dobývala hradiště Canburg (zřejmě Kanina – Hradsko u Kokořína), datuje se od této doby podle říšských pramenů poplatnost Čech císařům (de facto “výkupné” za další vpády), k níž se brzy nato zavázaly některé kmeny. Tento poplatek se latinsky nazývá tribut. Roku 817 obdržel král Ludvík II. Němec, pozdější zakladatel říše východofranské, Bavorsko, Korutany a do sféry vlivu Čechy a Avary. Asi ve třicátých letech přijali křest předáci Moravanů a v roce 845 přijelo pro křest do bavorského Řezna (Regensburg) 14 českých “vévodů” i s družinami. I

3

když tato rozhodnutí vyvolávala v domácím prostředí nesouhlas a nebyla vždy trvalá, signalizovala rozpad starého společenského systému.

Mojmír a Pribina

Počínaje knížetem Moravanů Mojmírem I. se setkáváme s první dynastií, která zároveň v osobách vládců personifikuje (tj. zosobňuje) raně středověký stát. O Mojmírovi máme jen málo zpráv; přijal zřejmě křesťanství a byl v mírových vztazích s franskou říší. Na dějinné scéně se objevil kolem roku 830 jako panovník říše, pro niž se později ujal název Velká Morava. Tohoto označení užil jako první byzantský císař Konstantinos Porfyrogennetos, ovšem spíše ve významu “vzdálená Morava” (Byzanci byla zeměpisně blíže Morava srbská).

Velkomoravská říše byla prvním útvarem na našem území, který je možné označit jako ranou formu státu. Z původního jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti na Slovensku, v jižním Polsku, v Čechách a mezi Dunajem a Tisou.K významným událostem patřil Mojmírův útok na knížete Pribinu v Nitře ve 30. letech a připojení Nitry k jeho vlastnímu bezprostřednímu panství. Mezi historiky není shoda o tom, jaké bylo vlastně Pribinovo postavení – zda byl vládcem zvláštního kmene či příslušníkem moravské aristokracie. Vytvářel si však vlastní moc a někdy mezi lety 821 – 836 zde salcburský arcibiskup Adalram vysvětil kostel. Pribina sám přijal křest až ve vyhnanství. Mojmír se tedy podle zvyklostí doby zbavil nepohodlného rivala, jenž po různých peripetiích získal přízeň východofranského krále, který mu udělil v léno slovanské území v Panonii v oblasti západně od Balatonu. Později byl Pribina zabit v boji s Moravany, jeho nástupcem se stal jeho syn kníže Kocel.

Vláda knížete Rostislava

Mojmírův synovec Rostislav se ujal vlády v roce 846, nepochybně jako křesťan a s podporou východofranského krále Ludvíka II. Němce, jemuž složil slib věrnosti. Rostislav pobýval patrně nějakou dobu v Říši. Svůj vliv záhy rozšířil též do Čech. Vzrůstající Rostislavova moc však narazila na zájmy Ludvíka Němce, který se roku 855 ocitl s Velkou Moravou ve válečném konfliktu.Kolem roku 860 dospěli na Rostislavově dvoře k rozhodnutí získat podporu pro posílení státu a křesťanství u římského papeže. Úspěšnější však bylo moravské poselstvo vyslané roku 863 do Cařihradu k světské a duchovní hlavě (císaři Michalovi III. a patriarchovi Fótiovi) východního křesťanství. Podle Života Metodějova moravští vyslanci císaři sdělili:

“Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanských z Vlach, z Řecka a z Němec, rozličně nás učíce. My Slované jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a smysl její vyložil.”Byzantský císař Michal III. a patriarcha Fótios se rozhodli vyslat na Moravu misii v čele se soluňskými bratry Konstantinem Filosofem (Cyrilem) a Metodějem. Úmyslem Cařihradu zřejmě bylo vytvořit na Moravě církev východního typu (vlastní liturgický, tj. bohoslužebný jazyk) a udržovat s Velkou Moravou trvalé styky. Této alianci čelil Ludvík Němec roku 864 uzavřením vojenského spojenectví s bulharským chánem.

Byzantská misie záhy rozšířila své působení i do Panonie na knížectví Kocelovo. Tím vyvolala prudký odpor bavorského episkopátu, jehož dosavadní územní práva narušovala. Protože v roce 867 byl v Cařihradu zabit císař Michal III. a byla poražena strana patriarchy Fótia, řešila cyrilometodějská misie otázku vysvěcení svých žáků poutí do Itálie. Hlavním

4

problémem bylo užívání staroslověnštiny jako liturgického jazyka. K tomu však misie překvapivě získala souhlas papeže, který jmenoval Cyrila biskupem. Později (po brzké Cyrilově smrti 14. 2. 869) se z papežského rozhodnutí stal Metoděj arcibiskupem sirmijským a misijním biskupem pro Slovany s posláním vybudovat církevní provincii v oblastech na východ od salcburské.

Napjaté vztahy mezi velkomoravskou a východofranskou říší se ani poté podstatně nezlepšily. V roce 870 byl kníže Rostislav zajat svým synovcem Svatoplukem a vydán do franských rukou. Pro údajnou zradu byl dokonce ve franském zajetí oslepen.

Rozmach říše knížete Svatopluka

Svým vystoupením proti Rostislavovi si Svatopluk přízeň Franků nezískal nadlouho. Už v roce 870 jej zajali a vzápětí Velkou Moravu vojensky obsadili. Svatopluk však sáhl ke lsti, domluvil se s moravskými předáky, kteří si nepřáli cizí nadvládu, franské bojovníky porazil a posléze vytlačil za hranice své říše. V těchto dramatických chvílích zůstala moravskými spojenci česká knížata, mezi nimiž se roku 872 poprvé připomíná Přemyslovec Bořivoj. V roce 874 byl dojednán mír ve Forchheimu. Svatopluk se zavázal (stejně jako Čechové) odvádět Frankům tribut a složit slib věrnosti. Východofranská říše si nakrátko zajistila vliv a mír na východní hranici a Svatopluk si zase otevřel cestu k vlastním výbojům.

V dalším období těžil Svatopluk z nepochybného civilizačního náskoku Velké Moravy vůči svým slovanským sousedům a stejně jako franská říše začal rozšiřovat svou svrchovanost spolu s šířením křesťanství. Důležité místo opět zaujal v čele moravského kněžstva sirmijský arcibiskup Metoděj, jenž byl předtím (v letech 870–73) vězněn bavorským kněžstvem. V těchže letech přijal na Svatoplukově dvoře od Metoděje křest Přemyslovec Bořivoj. V Čechách to vyvolalo povstání, vedené podle některých pramenů knížetem Strojmírem. Na jeho potlačení se podílelo moravské vojsko. Po Bořivojově smrti v roce 888 či 889 převzal Svatopluk bezprostřední vládu nad Čechami. Nový stav potvrdil v roce 890 při mírové smlouvě s Velkou Moravou východofranský král Arnulf. Svatoplukovu nadvládu uznaly i některé lužické a slezské kmeny.

Složitým způsobem probíhalo vytváření organizační struktury moravské církve. Příčinou byl dvojí “původ” kněžstva – od misie byzantské, nebo franských misií. Obě skupiny si podržely různou mentalitu danou odlišnými rysy vývoje východního a západního křesťanství a jejich rivalitu nepříznivě ovlivňoval znovu se vyhraňující spor mezi Římem a Cařihradem. “Latinské” kněžstvo poukazovalo na Metodějovy styky s Byzancí a na odlišné formování slovanské církve. Celý spor řešil papež v roce 880 ve prospěch Metoděje i Velké Moravy. Řím si uvědomoval význam slovanských misií pro šíření vlastního vlivu, ocenil specifika Metodějova postavení a na tomto základě zřídil moravské arcibiskupství pod jeho vedením. Byla povolena staroslověnská liturgie, nepochybně jako nutný ústupek místním polopohanským poměrům a kulturním odlišnostem, podobně jako tomu bylo na britských ostrovech či na Pyrenejském poloostrově. Zároveň však papež zajistil rovnovážný podíl “latinského” duchovenstva na církevní organizaci Velké Moravy. Jeho představitelem se stal v hodnosti nitranského biskupa Šváb Wiching.

Uvedená rozhodnutí přinášela bula (zde papežská listina, opatřená kovovou pečetí) Industriae tuae, v níž papež zároveň schválil Svatoplukovo rozhodnutí dát se pod ochranu papežského

5

stolce “s pominutím všech knížat světských”, což posilovalo nezávislé postavení Velké Moravy ve vztazích k Říši.Spory mezi “latinskými” a “slovanskými” kněžími se znovu vyhrotily v době Metodějovy smrti (6. 4. 885). Metoděj označil za svého nástupce Gorazda, Řím však jako podmínku jeho uznání požadoval i jisté ústupky, které se týkaly liturgického jazyka. Protože “slovanská” strana odmítla na dohodu přistoupit, vyvolala Svatoplukův hněv a Gorazd byl z Moravy se svými stoupenci vyhnán.

Na sklonku 9. století se objevila nová hrozba z východu, kočovné maďarské kmeny, které si hledaly prostor k usídlení v dolním Podunají. V roce 893 porazily Bulhary a vytlačily je za Dunaj; v následujícím roce zemřel Svatopluk, označovaný v pozdější středověké tradici za krále.

Mojmír II. a zánik Velké Moravy

Panovníkova smrt vždy byla ve středověku zkouškou pro stabilitu státu. Také po Svatoplukově skonu se ukázalo, že jeho říši mimo moravské území spojovala především jeho osobnost. V Čechách se opět dostala k vládě domácí knížata, Přemyslovec Spytihněv I. (vládl 894–915) a jakýsi Vitislav. Ve spojení s východofranským králem Arnulfem se snažil prosadit vedle Mojmíra II. jeho mladší bratr Svatopluk, ale byl odražen. Morava se dostávala pod tlak Maďarů a vyčerpaná společnost se vracela k pohanství.

Mojmír II. se pokoušel zachránit stát novým obrácením se o podporu k papežské kurii a k říši východofranské. Asi v roce 903 nebo 904 utrpělo moravské vojsko velkou porážku od Maďarů, kteří pak zpustošili moravská hradiště. Prameny dokonce hovoří o “vylidnění” Moravy. Poslední nadějí k obnově mojmírovského státu mohlo být bavorské vojsko, ale to bylo roku 907 v bitvě u Bratislavy rovněž zničeno.

Maďarský vpád těžil z krizového stavu Velké Moravy, jeho důsledky však byly natolik razantní, že se i jádro státního území rozpadlo a obyvatelstvo se vrátilo k předstátnímu stavu. Morava sice nebyla – na rozdíl od jižního Slovenska – bezprostředně Maďary ovládnuta, zanikla však vláda dynastie a rozpadla se církevní organizace.

Kultura Velké Moravy

Kulturní podněty, které 9. století přineslo, byly natolik převratné, že je domácí prostředí jen s obtížemi vstřebávalo. Dokládá to fakt, že pohanské kulty se nepodařilo plně zatlačit, a že naopak na závěr existence Velké Moravy dokonce převládly. Bylo by ostatně iluzí se domnívat, že Velká Morava byla evropskou mocností na úrovni říše východofranské, či dokonce Byzance. Historickým úspěchem bylo, že se tento stát vůbec vytvořil a že prokázal schopnost najít svou roli v rozšiřujícím se systému křesťanské Evropy.

Zdrojem státní moci byl kníže a předáci, kteří si osvojili některé organizační principy tehdejší civilizace. Nedoceněnou roli přitom zřejmě sehrálo katolické duchovenstvo, které s sebou přinášelo obecné zkušenosti a praktiky vládnutí – od sféry právně etické přes organizaci dvora až po styk s papežem a okolními vládci. Z těchto praktických důvodů zřejmě také dávali Rostislav i Svatopluk přednost latinským kněžím a pověřovali je vedením své diplomacie.

Zdá se, že cyrilometodějská misie se orientovala spíše na aristokratické vrstvy a že přinášela poněkud odlišný způsob přijímání víry. Metoděj se dokonce odvážil vystupovat kriticky proti

6

násilnickému způsobu Svatoplukovy vlády, která ovšem stěží mohla být jiná než barbarská. I když původní byzantská misie přišla do mnohem primitivnějšího prostředí, než očekávala, byla svým dílem hluboce zaujata a mohla ve společnosti pevněji zakotvit. To by však zase do budoucna vyvolávalo náboženské třenice. Vyhnáním “slovanských” kněží upevnil Svatopluk stát, ale možná oslabil křesťanskou víru.

Cyrilometodějská misie si získala primát založením slovanského písemnictví, které se pak rozvíjelo v Bulharsku, Chorvatsku, Srbsku a v celé východní Evropě. Konstantin vytvořil ještě v Byzanci církevně slovanský jazyk (na základě jihoslovanského nářečí, jímž mluvili Slované v okolí Soluně) a písmo (hlaholice). Do staroslověnštiny byly přeloženy části knih Bible a soubor právních norem Zákon sudnyj ljudem; v oblasti Panonie vznikla veršovaná skladba Proglas (předmluva k evangeliím) a tzv. Panonské legendy (Život Konstantinův a Život Metodějův).

Bližší pohled na kulturu a hospodářství Velké Moravy umožňuje archeologie. Byla odkryta dvě velká sídelní centra s řadou sakrálních staveb (drobné kostelíky i větší baziliky) v aglomeraci Staré Město – Uherské Hradiště – Modrá (asi velkomoravský Velehrad) a v Mikulčicích. K významnějším střediskům patřila Nitra (snad třetí centrum), Pohansko, Staré Zámky u Brna, Děvín, Bratislava, Pobedim, Olomouc, Znojmo – Hradiště. Byla užívána různá platidla, ne však mince. Směna zboží měla dálkový charakter, ojediněle je doloženo zboží ze Středomoří.

Architektura (podle půdorysů) prozrazuje různé kulturní vlivy (z Bavorska, Dalmácie, Panonie), podobně jako šperkařství. Postupně se začal vytvářet moravský styl přepychových šperků, jenž se šířil zejména do Čech a jižního Polska. Nejvyšší aristokracie sídlila ve velkých areálech na vlastních dvorcích, obklopených obydlími svých bojovníků, služebníků a řemeslníků. K areálu dvorce mohl patřit kostelík. Není však jisté, zda se tato síť rozprostírala po celém území.

Přes značnou koncentraci politické moci i výroby pro panovnické a církevní potřeby patřila Velká Morava k raným typům států, které se rozvíjely zejména na kořistném principu. Její velký územní rozsah byl ve skutečnosti především okruhem tributární (kmenové) závislosti kolem menšího, ale pevného centrálního jádra. Maďarský vpád zničil právě toto jádro a zvrátil do té doby převládající trend státnosti s centrem na řece Moravě. Místo něho převzaly iniciativní roli při dotváření státu a národnosti přírodně lépe chráněné Čechy.

Proměny střední EvropyNa počátku 10. století vymřeli východofranští Karlovci a Říše se prakticky rozpadla na velká vévodství, která byla základem dalšího politického vývoje: Bavorsko, Sasko s Durynskem, Franky a Švábsko. Církev a šlechta v těchto zemích si udržovaly vědomí politické a jazykové sounáležitosti, pro které se začíná užívat termínů Německo (Teutonia) a Němci (Deutschen). Centrální moc však mohla být budována jen jako dědictví koruny Karlovců. V boji mezi vévody nakonec zvítězil Jindřich I. Ptáčník, příslušník saské dynastie (vládla 919–1024). Idea karlovského dědictví vedla pak jeho syna Otu I. Velikého k tažení do Itálie, kde získal roku 962 korunu římského císaře. Tím byla obnovena opět idea západního císařství.Restitutio imperii

K Říši byly bezprostředně připojeny Lotrinsko a tzv. Sklavinie (slovanská území za Labem); panovník zvolený v Německu ( s titulem římský král) měl automaticky také nárok na italskou královskou korunu a na císařskou korunovaci v Římě. Podpoře imperiálního programu

7

sloužila nová ideová politika, tzv. otonská renesance. Byla zacílena na “obnovu říše”, která by zároveň sjednocovala další křesťanské útvary zejména ve střední Evropě. Umělecké projevy otonského slohu byly ovlivněny Byzancí.

Přemyslovské "pražské" knížectví

Jádrem dalšího státního vývoje v českých zemích bylo přemyslovské knížectví ve středních a západních Čechách, které tvořilo ucelenou soustavu opevnění a osídlení. Výstavba dalších hradišť, která byla občas spojovaná s přesuny obyvatel k zajištění výroby a služeb, byla základem pružné státní organizace, jež přežila maďarské útoky, a byla oporou vlastní expanze do okolních oblastí. Přesto si i v české kotlině udržovala jistotu formu nezávislosti další místní knížata či předáci (kupř. Vitislav; pokládá se za vládce Zličanů, podle středověké tradice jejich větví byli Slavníkovci).

Ve druhé polovině 9. století získal v české kotlině největší autoritu Přemyslovec Bořivoj, který přenesl své sídlo z Levého Hradce na dolním toku Vltavy na pražské hradiště. Tak se Praha stala centrem rodícího se českého státu.I nevelké pražské knížectví bylo zapojeno do soustavy vazeb širšího dosahu. Politicky a komunikačně bylo spojeno s Bavorskem a s knížecími rody Polabských Slovanů. Bořivoj měl na manželku Ludmilu ze starého Srbska (střediskem Žič, něm. Zeitz; Kosmas klade její původ na základě jiných tradic do Pšova–Mělníka); Bořivojův syn kníže Vratislav I. (915–921) Drahomíru z Havolanska (pozdější Braniborsko). O bezpečném panství Přemyslovců v “Pražsku” svědčí, že po Vratislavově smrti se mohla za své nezletilé syny ujmout regentské vlády Drahomíra. Ludmila přesídlila na Tetín, pod nímž se usadila její družina a služebnictvo (ves Srbsko). Spor mezi oběma ženami o vliv na mladého Václava se zřejmě vyhrotil v souvislosti s postoji k Sasku, které si podrobovalo dosud jen poplatné slovanské kmeny a získalo do sféry svého zájmu knížata sídlící v Kouřimi. Dne 15. 9. 921 vyslala Drahomíra na Tetín své vikinské družiníky, kteří Ludmilu uškrtili.

Krátce nato převzal vládu Václav (narozen asi 907), na svou dobu značně vzdělaný panovník. Porazil a podrobil si kouřimského knížete (podle tradice Radslava), vzápětí však musel čelit odvetnému útoku vojsk saského Jindřicha I., jenž si předtím podřídil i Bavorsko. Poražený Václav složil králi Jindřichovi I. obvyklý slib věrnosti a zavázal se k odvádění tributu (500 hřiven stříbra a 120 volů), udržel si však panovnickou svrchovanost. Václav začal rozvíjet cílevědomou politiku, kterou by Čechy dosáhly silnějšího a respektovanějšího postavení v souvislosti s přeměnami střední Evropy. Výraznějším nástrojem panovnické moci se stala církev; v rámci těchto záměrů si Václav vyžádal od Jindřicha I. rámě sv. Víta (jeho ostatky byly dříve přeneseny k posílení křesťanství do Saska ze Saint–Denis u Paříže) a založil na Pražském hradě kostel sv. Víta.

Prosaská církevní politika rozvíjená knížetem Václavem se však nesetkala se všeobecným pochopením u předáků; důslednější christianizace hluboce zasahovala rodové či pohanské zvyklosti a rozšiřovala moc vládce jako “Kristova zástupce”. V situaci, kdy Václav byl teprve na počátku svého díla a setkával se s odporem, byl zavražděn družiníky svého mladšího bratra Boleslava na jeho dvorci na hradišti ve Staré Boleslavi dne 28. 9. 935 (v nejstarších svatováclavských legendách se většinou uvádí rok 929). Hned poté byli – v duchu krevní msty – vybíjeni Václavovi stoupenci i s rodinami.

Souvislosti a důsledky vraždy knížete Václava

8

Spiknutí Boleslava a části předáků proti Václavovi bývá někdy objasňováno “vlasteneckou” motivací, jako by Václav představoval proněmeckou politiku, zatímco Boleslav politiku slovanskou či program národní nezávislosti. Václav byl v této souvislosti dokonce vydáván za příklad “realistické” podřízenosti Čech mocnějšímu Německu. Tato hodnocení jsou však zcela novověká, ve středověku se neobjevují a lze je pokládat za tendenční. Čechy si přes porážku v roce 929 udržely samostatné postavení. Nestaly se pouhou německou markou (tj. okrajovým, pohraničním územím Říše), což by nutně vzbudilo další odpor. Krvavý převrat v Čechách proto nevyvolal vojenský zásah Říše, i když nesouhlas královského dvora a rozhořčení církevních činitelů lze předpokládat.

Jak dokládají václavské legendy, hlavní příčinou Boleslavova útoku na Václava byl typický problém raného středověku, kdy státní moc byla zosobňována panovníkem, ale také souvisela s nároky všech dalších členů dynastie, zejména synů vládců. Každý z nich mohl za určitých okolností shromažďovat předáky, budovat hrady a tvořit vlastní říši. Proto stále hrozil rozpad raně středověkých států. Boje mezi členy vládnoucích dynastií, vraždy a další ukrutnosti (kastrace, oslepení) byly proto na denním pořádku. Václav však byl výjimečným panovníkem, ale velmi schopný byl i jeho mladší bratr Boleslav. Ten jen těžko nesl svou podřízenost bratrovi, který však zase musel jeho moc co nejvíce omezit. Kolem obou se soustřeďovala válečnická družina snažící se zničit své protivníky. Neexistovala dosud “idea státu” jako instance nadřazená dynastii a předákům.

Legendy a kroniky zdůrazňují protichůdný vladařský styl obou bratrů, především ve snaze ukázat Boleslavovu krutost a Václavovu šlechetnost. Nesporné je, že v touze po moci uvolnil Boleslav kruté agresivní síly rané společnosti a vystavil tak zkoušce i dosavadní církevní koncepci Přemyslovců. V dlouhodobější perspektivě se však vždy panovníci vraceli, včetně vlády samého Boleslava I., k procírkevní politice, neboť jen církev jim mohla dát potřebnou širší legitimitu. Jak uvádí staroslověnská Proložní legenda:

“Boleslav železnou svou šíji sklonil k modlitbě. Poznal svůj hřích: že nejen zavraždil svého bratra Václava, ale že i jiné kvůli němu zahubil. Dal přenést tělo svého bratra Václava z hradu Boleslavi do Prahy, a uložili jej v chrámě svatého Víta.”Přenesení (translace) ostatků bylo zároveň počátkem Václavova kultu a stalo se druhým světcovým svátkem (4. březen).Kníže Václav však prošel po své smrti podivuhodně proměnlivým a stále neukončeným “druhým životem” patrona české země. Na jeho počátku byl kult knížete obdařeného výjimečnou charismatickou mocí (v dobovém chápání “darem milosti” od Boha). Ta se přenesla i na jeho knížecí funkci; Václav ji začal zosobňovat jako nebeský vládce a ochránce celého společenství Čechů. Kult Bohem vyvoleného knížete–mučedníka měl rychlý úspěch; byl v podstatě dovršením Václavových aktivit. Proces kanonizace (tj. svatořečení, prohlášení za svatého) podle tehdejších zvyklostí zřejmě ukončil na sklonku 10. století druhý pražský biskup Vojtěch. Sv. Václav spolu se sv. Ludmilou stojí na počátku “českého nebe”, jehož časný vznik “legitimoval” jak charismatickou autoritu přemyslovské dynastie, tak místo Čech v křesťanské Evropě.

Říše Boleslava I. a Boleslava II.

Po smrti Jindřicha I. se Boleslav I. (935 – asi 972) ocitl v dlouhodobém válečném konfliktu s jeho nástupcem Otou I. Nepřátelství bylo ukončeno až po 14 letech.

9

Boleslav I. dovršil budování pokročilejšího typu státu. Budoval hradskou správu. Zahájil ražbu mincí a původně dobrovolnou daň svobodných obyvatel vládci převedl na pevný poplatek v penězích (“daň míru”). Vzestup síly Čech opět vyvolal expanzívnost typickou pro raně feudální říše. Roku 955 se Čechové jako spojenci Oty I. účastnili vítězné bitvy s Maďary na Lešském poli u Augsburgu. Přemyslovci se zmocnili Moravy, Slezska, území Vislanů a západního Slovenska. Expanze byla spojena s šířením křesťanství. Jak dokresluje židovský obchodník z arabských zemí Ibrahím ibn Jákúb, Praha byla “nejlepší” ze slovanských “měst” střední Evropy, s kamennými stavbami a rozsáhlou specializovanou výrobou.

Zatímco na Boleslavovi I. lpěla vina za bratrovraždu, a byl proto středověkými dějepisci nazván Ukrutný, jeho děti Boleslav II. Pobožný, Mlada a Doubravka (správněji Dobrava, lat. Bona) si získaly uznání za aktivní církevní politiku. Přemyslovci se obrátili přímo do Říma, kam se vypravila s poselstvem Mlada. Z Říma byl založen první klášter (benediktýnek) na našem území u sv. Jiří na Pražském hradě, jehož se Mlada stala abatyší. Klášter se stal centrem ludmilského kultu. Papež zároveň souhlasil s projektem pražského biskupství.

Církevně Čechy patřily do řezenské diecéze (tj. biskupství) a mezi Prahou a Řeznem byly rozvinuty úzké kulturní vazby (kronikářství, legendy). Biskup sv. Wolfgang přes odpor své kapituly přenechal Čechám církevní samostatnost a na sjezdu císaře a knížat v Quedlinburgu 973 získalo pražské biskupství obecné uznání. Bylo přitom vyjmuto z okolních církevních provincií a podřízeno prestižnímu arcibiskupství v Mohuči, které v Čechách nemělo žádné zájmy. Zároveň byl vysvěcen biskup pro Moravu, patrně misijní. Prvním pražským biskupem se stal Sas Dětmar.

K úspěchům přemyslovské politiky patřil sňatek dcery Boleslava II. Doubravky s knížetem Polanů Měškem I. Polsko přijalo od Čechů křest a misionáře, jak to dokládá převzatá česko–bavorská terminologie (biskup, opat).V dalším vzestupu Čech měl sehrát klíčovou roli Vojtěch Slavníkovec. Vojtěch byl příbuzný císaře i Přemyslovců a znal církevní politiku říše (studoval v Magdeburku). Roku 982 byl na Levém Hradci provolán knížetem a předáky za biskupa. K jeho diecézi byla připojena Morava a další území sahající až k Tatrám. Vojtěch se podílel na projektech úplné christianizace střední Evropy a její přeměny v součást univerzální říše.

Myšlenka křesťanského císařství, pěstovaná kosmopolitním dvorem Oty II. a Oty III., však příliš předběhla svou dobu, kdy se teprve formovaly národy. V Čechách narazil Vojtěch na odpor při prosazování křesťanských zásad proti rodovým zvyklostem. Tato zklamání ho vedla k pobytům mimo jeho diecézi, zejména v Itálii, odkud přivedl do Čech první mužskou klášterní komunitu (založení břevnovského kláštera 992–3). Zároveň narůstaly politické ambice Slavníkovců (knížecí rod Zličanů či Charvátů nebo pravděpodobněji – boční větev Přemyslovců), kteří užívali vévodského titulu a začali razit v Malíně a Libici mince. Situaci vyostřila expanze polských knížat Měška I. a jeho syna Boleslava I. Chrabrého, kteří vytlačili české družiny z Krakova a Slezska. To přispělo k nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci; roku 995 se přemyslovská družina z vlastní iniciativy zmocnila lstí Libice, přítomné Slavníkovce povraždila a jejich hradiště trvale obsadila.

Biskup Vojtěch po pobytech v Itálii a v Polsku zahynul za misie u pobaltských Prusů (23. 4. 997). Ota III. k dovršení jeho díla založil “arcibiskupství sv. Vojtěcha”, které asi mělo původně nalézt sídlo v Praze, ale politické poměry vedly k zásadní změně. Metropolí nové

10

provincie se stalo Hnězdno, kde byly také uloženy Vojtěchovy ostatky. Slavníkovec Radim se stal prvním arcibiskupem, jiný člen Vojtěchovy družiny Anastazius byl postaven do čela nově vzniklého arcibiskupství ostřihomského v Uhrách.

Počátky křesťanské kultury v Čechách

Náboženský život, písemnictví a umění přemyslovských Čech se rozvíjely pod impulzy bavorského Řezna a Velké Moravy. Hlavním centrem vzdělanosti byla Praha, školská aktivita je však doložena také na Budči a Libici.Stěžejním tématem pro literární činnost byl již od doby Boleslava II. kult sv. Václava, do středu zájmů se však dostává také analistika (vedení zápisů o událostech podle let) a otázka dějin christianizace včetně osudu Velké Moravy. Již před polovinou 10. století vznikla První staroslověnská legenda o sv. Václavovi, a brzy i latinská díla. Důležitým pramenem asi z těchto dob je Kristiánova legenda. Také Vojtěchova mučednická smrt vzbudila okamžitý ohlas, který se však nejdříve projevil v evropském kontextu (Itálie, Německo). První rozkvět písemnictví ukazuje, že česká společnost si již kladla zásadní otázky o správnosti a smyslu své historické existence.

Nejstarší kostelík, “odkud vzešlo křesťanství”, dal podle moravských vzorů vystavět Bořivoj I. na Levém Hradci. Právě zde došlo k volbě Slavníkovce Vojtěcha pražským arcibiskupem. Nejstarší církevní stavbou v Praze je Bořivojův kostelík Panny Marie, po němž ve 20. letech 10. věku následovala, rovněž na pražském hradišti, bazilika sv. Jiří, plnící též funkci pohřebiště členů knížecí rodiny. Kníže Václav dal vystavět na kruhovém půdorysu kostel sv. Víta, od té doby nejvýznamnější církevní objekt v Čechách. Podle otonského stylu bylo přestavěno knížecí sídlo Slavníkovců na Libici. Významnou památkou z těch dob jsou i rotundy na Starém Plzenci a na Budči.

Na objednávku knížecího přemyslovského dvora vznikl na přelomu 10.–11. století iluminovaný rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavovi.

ROMÁNSKÁ KULTURA A PŘECHOD K ROZVINUTĚJŠÍM ETAPÁM STŘEDOVĚKU

Evropský Západ prošel v 11. a 12. století civilizačním rozmachem, který natrvalo posunul do popředí středověkého světa románské oblasti Francie a Itálie. Předpokladem nového vzestupu těchto zemí bylo překonání důsledků rozdrobení franské říše a pustošivých útoků Normanů a Maďarů. Řešením však nebyl vznik nové říše, jak tomu bylo na německém území, ale nejdříve rozkvět regionů, podmíněný prosazením dědičnosti lén, proměnami v osídlení a v obrodě měst. Výrazem cítění a myšlení této epochy bylo umění, nazvané podle zeměpisné polohy svých center “románské”.

Jednotícím rámcem pro nejen románské, ale i germánské, keltské a slovanské národy v západní polovině Evropy zůstala římskokatolická církev. Ne náhodou věnovala společnost největší úsilí na výstavbu chrámů. Vedle praktických problémů a každodenních sporů stála v popředí zájmu každého křesťana otázka spásy a posmrtného života. Myšlenka “memento mori” (pamatuj na smrt) byla všudypřítomná a po celý středověk se stále – přes rozvoj světské kultury – prohlubovala od strachu z magického vlivu ďáblů až po kontemplaci a vědomí viny. Při tom hrály důležitou úlohu mnišské řády, které vyjadřovaly dobové ideály zbožnosti, pronikaly na různá území bez ohledu na suverenitu feudálních vrchností a šířily zároveň úctu k papežství jako instituci nadřazené místním biskupským autoritám. Prvním velkým střediskem mnišské reformy byl benediktýnský klášter v Cluny (působil již v 10. století), jenž

11

se postupně také stal největší románskou stavbou Evropy. V 11. století vznikly další reformně zacílené řehole, řád premonstrátů a cisterciáků, které se staly nositeli nejen vyhraněného duchovního životního stylu, ale také kultivace dosud převážně zalesněné krajiny, která po celé Evropě převládala.

Významnou roli sehrávala církev při stabilizaci vztahů mezi feudálními rody podporou tzv. božích mírů, k jejichž vyhlašování se zavazovali zejména králové. Společnost si byla vědoma ničivosti vnitřních střetů, ale teprve hospodářská a právní výstavba panství a zemí vedla k překonání raně středověkých návyků. Při tom sehrála důležitou roli města, která se obnovují jako autonomní komuny v Itálii a Francii, nebo vznikají při velkých, zejména biskupských centrech v Porýní či v Anglii.

Západ se tak formoval – přes řadu dílčích center a regionálních oblastí – jako svět s obdobným životním stylem a mentalitou. Lidé se díky zvýšenému mírovému pohybu (obchod, poutě) vytrhují z tradičních lokálních, rodových či klanových závislosti a jejich světový názor se postupně sbližuje. Největší událostí spojující evropské národy byly křížové výpravy do Palestiny (Svaté země), vyhlášené papeži k osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Ty zároveň otevřely zaalpské Evropě bohatší kulturu východního Středomoří.

Rostoucí sebevědomí Západu se projevilo také v rozchodu mezi západní a východní křesťanskou církví (tzv. velké schizma) v roce 1054. Již v dobách patriarchy Fótia se vyostřily spory mezi Římem a Cařihradem, vyvolané nejen územními zájmy v oblasti Středomoří, ale také rozdílnými názory na celibát a na základní teologické otázky. Západní pojetí víry bylo v tom ovlivněno filosofií sv. Augustina (žil 354–430). Vycházelo sice z priority duchovních principů, jimž má být každodenní a přírodní svět podřízen, ale zároveň přihlíželo k lidské spoluúčasti a spoluzodpověnosti na obecných pravdách (symbolem je v tomto smyslu Kristus jako Bůh–člověk). “Rozuměj, abys věřil, věř, abys rozuměl,” zní krédo sv. Augustina.

Z těchto ideových představ přizpůsobených potřebám dosud převážně agrární, klanové či vazalské společnosti vyrůstala také konkrétní podoba románského umění. Jeho základem byly jednoduché geometrické abstrakce, na jejichž schématu vznikaly nejen chrámové stavby, ale také výzdoba, prezentující základní myšlenky církevního učení. Kristus zde ještě nevystupuje jako mučedník, nýbrž jako božský vládce, jak to odpovídalo mentalitě společnosti, která na prvním místě hodnotila vznešenou nadřazenost králů. Sochařství je začleněno do architektury na principu ornamentu, který se zase rozvíjí hlavně v knižní malbě. Románská architektura si udržovala elegantní ráz, typický pro společnost založenou na spoluvládě nejvyšší světské a duchovní aristokracie. Zároveň však vzniká v Itálii bohatá architektura městská.

Součástí světa románské kultury se stalo i české knížectví. Přemyslovský stát byl v důsledku nepříznivého vyústění vývoje v 10. století omezen ve svém územním rozsahu. Jeho expanze byla uzavřena vznikem státu polského a uherského, ale nalezl náhradu v budování vlastního zázemí cestou kvalitativních proměn v osídlení a organizaci státu. Ačkoli byl nejmenším státem střední Evropy, stal se respektovanou vojenskou silou, pro sousedy těžko ovladatelnou pevností, a udržel si samostatné postavení ve smluvním lenním vztahu k římskému císaři. Do soustavy Evropy doby románské byl zapojen nejen prostřednictvím knížecího dvora a církevních institucí, ale také vnitřně, proměnami v osídlení, vznikem šlechty, rozvojem velkých aglomerací městského typu a vývojem umění.

12

Duchovní struktury společnosti v 11. století

Představy obyvatel českých zemí měly v 11. století ještě převážně archaický ráz. Společenství stále tvořilo jistý, byť christianizovaný a státotvorný “mir”, v němž nositelem veřejné moci zůstával český kníže. Úzkou propojenost duchovní a světské moci symbolizovala přestavba rotundy sv. Víta na románskou baziliku knížetem Spytihněvem II. Od doby vlády Vratislava II. narůstal význam kultu sv. Václava jako jednotícího symbolu státu. Vratislav II. sám přesídlil na Vyšehrad, který zůstal panovnickým sídlem až do poloviny 12. století.

Církev dosud tolerovala některé pozůstatky pohanství, proti nimž zasáhl rázně až Břetislav II. Zajímavou roli sehrávala staroslověnská vzdělanost a liturgie, které našly poslední útočiště v Sázavském klášteře, založeném kolem roku 1033 Prokopem (+1053), kterého později církev svatořečila. Vliv této kultury na utváření jazykově českých projevů prozrazuje hymnus Hospodine, pomiluj ny. Definitivní konec staroslověnské kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal (roku 1097).

Staroslověnská kultura měla v porovnání s universální evropskou kulturou, rozvíjející se na základě latinské vzdělanosti, konzervativní charakter. Představitelem latinské evropsky orientované inteligence byl u nás kronikář Kosmas, autor Kroniky české (před 1125), v níž zachytil české dějiny od mytických počátků až do své současnosti.V benediktýnských klášterech blízko Prahy (Břevnov, Ostrov u Davle, Sázava) pokračovala tradice knižní kultury. K reprezentaci Vratislava II. byl vytvořen v zahraničí na českou objednávku nádherně iluminovaný Kodex vyšehradský.

Přemyslovský stát mezi císařstvím Jindřicha I. a říší Boleslava I. Chrabrého

V roce 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. Tím se zhroutila politická koncepce přestavby Evropy na universální křesťanskou říši se střediskem v Římě. Místo toho došlo ke střetu mocenských sil o znovurozdělení vlivu. Vládu v Říši získal bavorský vévoda Jindřich II, ale polský kníže Boleslav Chrabrý opanoval říšské Milčansko a Míšensko. Mezi oběma rivalizujícími panovníky ležely přemyslovské Čechy. Jejich postavení bylo o to těžší, že v sousedství vznikaly dva nové státy: Polsko pod dynastií Piastovců a Uhry vedené vládnoucím rodem Arpádovců.

Nový český kníže Boleslav III. Ryšavý (999–1002, leden – únor 1003) nahrazoval svou neschopnost krutostí, která byla nepřijatelná i pro drsnou českou aristokracii. Zatímco mladší bratři Jaromír a Oldřich si zachovali život útěkem do Bavor, předáci se Boleslava III. zbavili za pomoci jeho polského bratrance. Na stolec byl dosazen neschopný opilec Vladivoj (1002–3), zřejmě Přemyslovec, který si dal jako první český kníže udělit Čechy v léno od římského panovníka. Po jeho smrti Čechy ovládl Boleslav Chrabrý. Ten však nezískal v zemi úplné uznání a umístil na česká hradiště své bojovníky.

V nepřátelství mezi Jindřichem II. a Boleslavem I. Chrabrým se Čechy záhy postavily na stranu Římské říše. Již v roce 1004 vstoupil Jaromír spolu s králem Jindřichem do země a polské posádky byly vytlačeny. Romantické úvahy o “slovanské veleříši” mohly ovšem tehdejší české předáky stěží napadnout a tím méně nadchnout. Polská říše v té době představovala mohutný kořistný útvar ovládaný družinným vojskem a sahající od Labe po

13

Dněpr. Státní moc a národnost byly teprve ve stadiu zrodu. Římský král a poté císař Jindřich II. respektoval postavení Čech a dostačovalo mu jejich přičlenění k říši formou lenního svazku, který s ním předtím uzavřel kníže Vladivoj.

Expanze knížete Břetislava I.

V době Břetislavova nástupu (vládl v l. 1034–1055) se polská říše zcela rozpadla a na jejím území došlo k pohanské reakci. V Římské říši zemřel první císař z nové dynastie sálské Konrád II. Této příznivé vnější situace chtěl Břetislav využít ke změně středoevropské konstelace a v roce 1039 uskutečnil mohutné tažení do Polska. Kořistný vpád sledoval zároveň dva strategické cíle: obsazení Slezska a přenesení ostatků sv. Vojtěcha, Radima a dalších světců z Hnězdna do Prahy; Čechy se tak měly navrátit k odkazu Vojtěcha Slavníkovce a převzít úlohu centra církevní provincie. Před vyzdvižením ostatků se konalo pokání vojska a předáci se pak zavázali dodržovat křesťanské zásady vyhlášené knížetem (tzv. Hnězdenská dekreta).

Křesťanská Evropa ale zaujala jiné postoje, snažila se polský stát obnovit. S Břetislavem se střetl nový římský král Jindřich III., jeden z nejmocnějších středověkých vládců. České vojsko ho v roce 1040 sice zaskočilo a porazilo v zemské bráně u Brůdku (u Domažlic), ale v následujícím roce byl Břetislav sevřen na Pražském hradě a donucen ke kapitulaci. I nyní se Říše omezila na lenní slib věrnosti, jenž se změnil ve spojenectví.

Státní organizace a seniorátní řád

V prvních desetiletích 11. století byl obnoven přemyslovský stát v rozsahu, který se pak udržel po řadu staletí prakticky až do novověku. Spojoval území Čech a Moravy, na němž se dotvářel středověký český národ. I když obyvatelstvo bylo ještě mnohde krajově izolováno, probíhalo zároveň jeho sociální a jazykové sbližování, zejména v důsledku existence velmi dynamické vrstvy knížecích předáků a bojovníků, působení církevní organizace a (byť dosud omezené) směny.

Celé území tvořilo jeden celek plně podřízený pravomoci knížete. Cílem politického systému českého státu bylo především zaručit jeho stabilitu a kontinuitu. Reálným nebezpečím pro každý středověký stát v dobách před upevněním stavovských institucí byly dynastické spory a hrozba územního rozpadu. Rozdělené království je proti přirozenému stavu a pustne, zdůrazňoval biblickou myšlenku kronikář Kosmas. Proto se i v českých podmínkách udržovala silná autorita vládce, vycházející z tradičních domácích vzorů, posilovaných církevní autoritou. Kníže nastupoval vládu dosazením na kamenný stolec na Pražském hradě (ještě z pohanských dob) a na základě tohoto rituálu přebíral “vlastnictví” nad celou zemí. Nejen družina věrných, ale všichni obyvatelé byli jeho poddanými a “čeledí”. I jako křesťanský panovník personifikoval nastolený kníže veškerou právní (“veřejnou”) moc, vystupoval otcovsky, ale zároveň despoticky a krutě.

Aby se předešlo dělení státu a sporům mezi členy dynastie, převládl z Břetislavova rozhodnutí tzv. seniorát, zásada, že úřad panovníka má náležet tomu nejstaršímu. Mladším Břetislavovým synům byla předána místní správa a vláda na Moravě. Polovinu Moravy tvořilo Olomoucko, druhá – Brněnsko – byla počátkem 12. století dále rozdělena vznikem Znojemska. Na rozdíl od občasných přemyslovských údělů v Čechách (Žatecko, Hradecko, Plzeňsko) se moravské úděly staly v praxi dědičnými, nepochybně pro přílišnou vzdálenost pražského centra. Cílem moravských knížectví byla obrana státu proti Uhrám (Olomoucko) a

14

Rakousku (Brněnsko). Měly tedy vojensko–správní podstatu. Každý z moravských knížat měl teoreticky nárok na vládu v Čechách.

Jednotnou správu a obranu státu zabezpečovala hradská soustava, která byla rozšířena z Čech na Moravu. Náležela k ní jak provinční střediska, tak řada lokálních i strážních hradišť. Na rozdíl od předchozích “kmenových” center byla správní hradiště menší, umístěná často v jejich blízkosti (Kouřim). Správu řídil kastelán (český termín není doložen, snad “župan”) spolu s několika úředníky (sudí). Hradská správa organizovala shromažďování dávek, vojenské oddíly, vykonávala rozsáhlou pravomoc, která však ještě měla značně barbarské, kořistné rysy. Kolem předních hradišť byli soustředěni velmožové a bojovníci.

Roku 1012 se vlády v Čechách zmocnil Oldřich a asi roku 1019 dobyl na Polácích Moravu. Později zde předal správu svému synovi Břetislavovi, zrozenému z nelegitimního svazku. Břetislav si musel z tohoto důvodu vynutit sňatek s Jitkou z rodu Babenberků jejím únosem. Po nových střetech mezi Oldřichem a Jaromírem, které vyvolalo vměšování Říše, byl po Oldřichově smrti nastolen s Jaromírovým souhlasem za knížete Břetislav.

Politický vývoj v druhé polovině 11. století

dea jednotného státu byla vystavena pokušení vládychtivých snah jednotlivých Přemyslovců a jejich osobních družin. Kníže Spytihněv II. hned po nástupu k moci dal zajmout údajně 300 moravských předáku a zbavil vlády na Moravě své bratry. Pokrok vůči panovníkům 9. či 10. století lze spatřovat v tom, že potenciální odpůrce své svrchovanosti nedal ani povraždit, ani zmrzačit. Je přitom zřejmé, že mezi českými a moravskými předáky neexistovala nějaká kmenová přehrada, družiníci volně přecházeli na území obou geografických celků a mohli se účastnit nastolovacích obřadů.

Vratislav II., dříve oběť Spytihněvových zásahů, hned v roce 1061 obnovil existenci moravských údělů; každý z těchto knížat měl titul knížete moravského a nárok na český stolec. Obtížnější byla záležitost mladého Jaromíra, který byl určen za biskupa pražského. Biskupství spojovalo celé území státu a bylo důležitou oporou panovníka. V Jaromírových rukou se však mohlo stát nezávislým duchovním, ev. říšským knížectvím. K oslabení tohoto centralismu založil Vratislav dvě nové instituce – biskupství moravské se sídlem v Olomouci (1063) a kapitulu vyšehradskou, přímo podřízenou papeži.

V období Vratislavovy vlády došlo k tzv. boji o investituru mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. Obřad investitury (odevzdání berly a prstenu) znamenal uvedení do biskupského (opatského) úřadu, které císař vykonával ze své světsko–duchovní autority; s jeho souhlasem měl nastupovat i papež. Církev naproti tomu již požadovala právo kanonické volby a nadřazenost papeže vůči císaři.Spor o investituru ve své podstatě signalizoval krizi tradičního pojetí císařské autority. Pro pokročilejší západní a jižní Evropu narůstal duchovní význam papežství jako jediné universalistické moci. Dokládá to zejména široká odezva na papežovu výzvu k 1. křížové výpravě do Palestiny (vyhlášena 1095), která se převážně uskutečnila silami franko–normanských feudálů s podporou italských měst. Tím se Západ otevřel vyspělejšímu Středomoří. Králové Anglie a Francie uzavřeli s papeži konkordáty, v nichž uznali práva kanonické volby biskupů a podrželi zároveň svrchovanost koruny nad jejich územím. Ústup císaře však znamenal závislost Říše na papeži a oslabení základů říšské moci, které

15

představovala říšská biskupství a kláštery. K tomu nakonec došlo a v zoufalém zápase obou stran byli dosazováni protipapežové a proticísařové.

Zatímco Polsko a Uhry sledovaly gregoriánskou (prořehořskou) politiku, Vratislav II. vystupoval na straně císaře Jindřicha IV. Biskup Jaromír podporoval gregoriánskou stranu a byl dokonce v kontaktu s jejími hlavními představiteli. Polský Boleslav II. Smělý získal roku 1076 od papeže královskou korunu; Vratislavovi poskytl hodnost “krále českého a polského” zase roku 1085 císař. Česká vojska se účastnila bojů s císařovými odpůrci v Říši, Vratislav obdržel v léno Míšeňsko a získal slib na zisk Rakouska. Z těchto území zůstaly součástí Čech Budyšínsko a Zhořelecko.

Na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava, který podpořila “mladší” a nižší část aristokracie; to bylo příznakem přežívání dosavadního systému spoluvlády rodové elity předáků a projevem nedůvěry ve starobylý systém seniorátu. Břetislav byl sice poražen, ale po epizodické vládě strýce Konráda se ujal vlády. Vnitřní napětí však pokračovalo, Břetislav II. se obklopil vlastními stoupenci a nechal vypudit část předáků (Vršovci – uchýlili se do Polska). Brzy nato zbavil moci brněnské Přemyslovce. Roku 1100 byl na loveckém dvoře ve Zbečně zavražděn.

Cesty na strmý vrchol slávy" v první čtvrtině 12. století

Po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem právě vyhnaný Oldřich Brněnský, ale předáci a biskup Heřman povolali na stolec Bořivoje II. Toto narušení seniorátu připravoval již Břetislav II., když Bořivoje označil předákům za svého nástupce a dal mu “předem” odevzdat lenní korouhev roku 1099 od Jindřicha IV. Tím chtěl Břetislav zúžit nástupnictví jen na větev Vratislavových synů.

Kníže Oldřich musel své nároky prosazovat se zbraní v ruce, ale dosáhl jen obnovení vlády své rodové větve v Brně. Ale i Bořivoj měl velké obtíže, protože se do Čech vrátily i nedávno vypuzené rody a Vršovci tehdy ovládali Žatec, Litoměřice a Libici. Bořivoj nedůvěřoval ani Břetislavovým rádcům (Hrabišici) a podněcoval vzestup nové vlastní družiny. Tím byla zcela narušena křehká vnitropolitická stabilita a na vládu pomýšleli i další Přemyslovci. Mentalitu jejich bojovnických družin vyjádřil přední rádce Svatopluka Olomouckého slovy:

“Ještě jsme neučinili ze svých hlav most, po kterém se přichází na stolec... Ale ne vždy zbraní, nýbrž častěji lstí se přichází na strmý vrchol slávy.”Podle tohoto návodu Svatopluk Bořivoje roku 1107 svrhl a ve shodě s jeho bratrem Vladislavem (jenž se měl stát jeho nástupcem) byl dosazen na stolec. Český stát se za jeho vlády jakoby vracel někam do 9. století. Kníže strávil své panování v sedle na vojenských výpravách proti Uhrům a Polákům a do vnitřních záležitostí zasáhl vyvražděním Vršovců v roce 1108. Byl to drastický masakr, jemuž padli za oběť všichni v Čechách přítomní Vršovci včetně dětí, jejich příbuzní a přátelé: tím se zároveň obohatila Svatoplukova družina. V následujícím roce byl Svatopluk zavražděn.

Jeho družina se pokusila prosadit za vládce jeho bratra Otu, ale čeští předáci obhájili nástup Vladislava I. Ten se ještě musel vyrovnávat s morálními nároky svého staršího, ale neschopného bratra Bořivoje. Vladislav však obnovil integritu českého státu. Na sklonku jeho života ve snaze vyhnout se dalším krvavým obětem převzala aristokracie spolu s královnou Svatavou, vdovou po Vratislavovi II., iniciativu do svých rukou a dohodou na Vyšehradě byl

16

určen za nástupce Soběslav I. Definitivní opuštění seniorátu uznal i jeho dosavadní obhájce kronikář Kosmas.

Souhrn:

Vznik a vývoj českého feudálního státu za Přemyslovců- po rozpadu Velké Moravy se její hospodářské, politické a kulturní centrum přesunulo

na západ = do Čech- velké množství kmenů, největší kmen Čechů v centru země -> převaha nad ostatními:

o Pšované, Charváti, Doudlebi, Lučané atd.- > od Libuše a Přemysla Oráče odvozován původ kmene Přemyslovců

o nejstarší zmínky o knížeti Bořivojovi = 1. historicky doložený příslušník dynastie Přemyslovců

- s manželkou Ludmilou se zříká pohanství a nechává se pokřtít Metodějem -> na počest nechává postavit kostel na svém hradišti Levý Hradec sv. Klimenta x 885 přesidluje na pražské hradiště

- Bořivojovi synové:o Spytihněv I. – české kmeny se odtrhly od Velké Moravy, stává se vazalem

východofranského panovníka Arnulfa => 10. – 11. stol. latinská a staroslověnská kultura vedle sebe

o Vratislav I. – založena kostel sv. Jiří na Hradě, předčasná smrt = problém – dva nezletilí synové Václav a Boleslav -> vláda dvou kněžen: Ludmila + Drahomíra – snaží se dostat k moci x synové svěřeny Ludmile, strach ztráty vlivu nad syny -> nechává Ludmilu uškrtit (ostatky v chrámě sv. Jiří, prohlášena za svatou)

- Vratislavovi synové:o Václav – velmi vzdělaný panovník, oddán křesťanství -> založen chrám sv.

Víta, spor s bratrem Boleslavem (nesouhlas s jeho činností, touha po moci) -> spiknutí proti Václavovi: 935 zavražděn před vchodem do chrámu ve St. Boleslavi -> ostatky převezeny do chrámu sv. Víta, prohlášen svatým => symbol české státnosti, patron české země

o Boleslav I. – spojenec s něm. králem Ottou I. poráží 955 Maďary na řece Lechu, hospodářský rozkvět země -> ražba 1. mince

o jeho syn Boleslav II. – dokončeno sjednocení země- 973 zřízeno pražské biskupství – 1. biskup saský Dětmar a pak Slavníkovec Vojtěch- 995 přepadeno hradiště v Libici nad Cidlinou, vyvraždění rodu Slavníkovců kromě

Soběbora a biskupa Vojtěcha -> nadvláda Přemyslovců- Boleslavovi synové (Boleslav III., Jaromír, Oldřich) -> 1. krize českého státu,

vnitřní spory + boje o trůn:o Boleslav III. Ryšavý – neschopný a krutý -> útěk bratrů do Bavor; povstání č.

velmožů => Boleslav vyhnán, zásah polského Boleslava Chrabrého ->o Vladivoj (vzdálený příbuzný Přemyslovců) – jako první si dal udělit Čechy

v   léno -> český stát pokládán za součást římské říše x umírá -> vrací se Boleslav III. -> 1003 dává vyvraždit Vršovce -> zajat a uvězněn

o Boleslav Chrabrý – pokus o česko - polský stát -> odmítá Čechy jako léno od něm. krále Jindřicha II. – urážka -> vpád do Čech s cílem vrátit vládu do rukou Jaromíra a Oldřicha -> Poláci vypuzeni z Prahy

o Jaromír x zbaven vlády bratrem Oldřichem – dobyl Moravu –> trvalá součást Čech

17

o Oldřichův syn Břetislav I. – schopný panovník, unesl si z kláštera ženu Jitku- 1039 vpád do Polska – dobytí Hnězdna -> Vojtěchovy ostatky převezeny do Prahy ->

nad jeho hrobem formulován nejstarší soubor zákonů: Břetislavova dekreta- 1044/45 ustanoven tzv. seniorát: vládce v   Čechách má být vždy nejstarší příslušník

přemyslovské dynastie- mezi syny rozdělena Morava:

Vratislav – Olomoucko Konrád I. – Brněnsko Otta - Znojemsko Jaromír – věnuje se duchovnímu životu

o Spytihněv II. – nejst. syn -> určen pro vládu nad Čechami a Moravou, příkaz k vystěhování všech Němců z Čech včetně jeho matky Jitky

o p smrti Vratislav II. = nejschopnější syn -> zřízení olomouckého biskupství -> 1. biskup bratr Jaromír

- 1085 dostává královský titul za pomoc něm. císaři Jindřichu IV. za pomoc v boji proti papežovi Řehořovi VII. => u příležitosti korunovace vnik rukopisu – Kodex vyšehradský, doplněn malbou

o porušován seniorát, období krize -> střídání panovníků:o Konrád I., Břetislav II., Bořivoj II., Svatopluk, Vladislav I., Bořivoj II.,

Vladislav I. o Soběslav I. – nejml. syn Vratislava II., upevnění vlády českého státu, dokázal

se ubránit vlivu SSŘo Vladislav II. – syn Vladislava I., 1158 královský titul za pomoc Fridrichovi

Barbarossovi při potlačování severoital. měst - zřekl se trůnu ve prospěch syna, dokončena přestavba Pražského hradu, Juditin most

atd. po smrti období bojů o trůn až do konce 12. stol. -> vláda posledních

Přemyslovců – upevnění českého státu, vnitřní stabilita, hospodářský rozkvět

o Přemysl Otakar I. – dědičný královský titul stvrzený 1212 Zlatou bulou sicilskou: dáno právo Čechům volit svého krále, právo českého panovníka volit císaře SSŘ)

- 1216 seniorát nahrazen primogeniturou: na trůn nejstarší syn - vrchol románského umění: chorál Svatý Václave a latinský biblický slovník Mater

Verborumo Václav I. -> české království z předních států v Evropě, rozkvět rytířské

kultury a vzdělanosti, sestra Anežka - uvedla do Čech františkány a klarisky, jediný č. řád: Křížovníků s červenou hvězdou – charitativní účely

- 1241 poražen útok mongolských Tatarů na českých hranicích -> vypleněna Moravao Přemysl II. Otakar – tzv. král železný a zlatý = nejslavnější a nejmocnější

panovník v Evropě, díky sňatkům získává území: Štýrsko, Rakousy, Chebsko atd.

- neúspěšné úsilí o německou královskou korunu a římské císařství – strach něm. knížat z příliš mocného krále -> zvolen Rudolf Habsburský -> veřejné nepřátelství -> válka, Přemysl donucen přijmout Čechy v léno -> spor obnoven – 1278 bitva na Moravském poli -> Přemysl padl

o syn Václav II. – zpočátku ovlivňován Závišem z Falknštejna, později zajata a popraven, po smrti Guty sňatek s Eliškou Rejčkou -> 1300 zisk polské koruny, později zisk i uherské koruny pro syna Václava III.

18

- podpora umění a vědy: literatura : Alexandreis, Kronika zbraslavská stavitelství – rozmach gotiky: Anežský klášter, Staronová synagoga

o Václav III. – vzdává se uherské koruny, odboj při polské šlechtě -> připravuje se na tažení do Polska x na cestě v Olomouci zavražděn = 1306 dynastie Přemyslovců vymřela

_______________________________________________________________

Slované - od 5. stol. přicházejí ze svých původních oblastí ( Zakarpatí , Visla , Dněpr ) za kořistí a půdou na území uvolněné po germánských kmenech -a také v důsledku stěhování národů ( v 5.stol. relativně málo, v 6. a 7. stol. silnější vlna) 3 větve Slovanů - Západní - Polabští Slované , Poláci , Lužičtí Srbové , Češi , Slováci Východní - Rusové , Ukrajinci , Bělorusové Jižní - Slovinci , Srbové , Chorvati , Bulhaři , Makedonci

Sámova říšeJádro této říše bylo pravděpodobně na jižní Moravě a v přilehlých oblastech . Rozhodující úlohu zde mělo zemědělství , v době příchodů Slovanů neexistovali specialisté , každý si všechno vyráběl sám . Později došlo k diferenciaci , řemeslníci vyráběli zbraně , nástroje , nádoby.Slované zde žili se zbytky Germánů , došlo k hospodářskému rozkvětu , od 7. stol jsou doložena opevněná hradiště s kamennými hradbami a valy , vodní příkopy . Hradiště bylo obvykle stavěno na vyvýšenině nebo u řek ( způsob obrany ) .Podle franské kroniky tzv. Fredegara přišel k západním Slovanům franský kupec Sámo , který se postavil do čela jejich vojsk proti Avarům . Avary Sámo roku 623 porazil a Slované ho zvolili svým vládcem ( vojenským velitelem ) .Vytvořen vojenský kmenový svaz , jediný velitel .Poté Sámovu říši ohrožovali Frankové , Sámo odmítl podřídit se králi Dagobertovi prvnímu a poskytnout náhradu za oloupení kupců z Franské říše - došlo k bitvě u Wogastisburgu roku 631 ( pravděpodobně na západní české hranici ). Po třídenním boji byla Dagobertova vojska poražena .Po smrti Sáma roku 658 došlo k rozpadu říše , poté bylo území více jak 150 let beze správy. Uvádí se však , že zde existovalo velké množství malých kmenů , které mezi sebou bojovaly o moc. ( pouze domněnky )

Velká Morava- nejstarší raně středoevropský západoslovanský stát , podél toku řeky Moravy .Nejmocnější jsou velmoži ( nejmajetnější a privilegovaní ) , dále svobodní bojovníci .Vytvořena opevněná hradiště ve Starém Městě u Uher. Hradiště , na Valech u Mikulčic , u Znojma . Obchodní styky s Byzancí a Franky. Hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství .Vytvořena dvě velká knížectví - Moravské ( Mojmírovci ) v povodí řeky Moravy a Nitranské ( západní Slovensko ) – vládl zde Pribina . Kolem roku 830 přijala obě knížectví křesťanství - neustálé nebezpečí vpádu vojsk franské , později východofranské říše . 833 - se Mojmír zmocnil Nitranského knížectví , vyhnal Pribinu , spojil obě knížectví , vytvořil základ pro Velkou Moravu . V následujících letech se území Velké Moravy rozšiřovalo o území Čech , Slezska , Krakovsko . Mocenský vzestup Velké Moravy se již od začátku střetával s expanzí Východofranské říše .846 - Ludvík Němec vtrhnul po Mojmírově smrti na Moravu a dosadil do čela Moravy Rastislava , roku 855 – podnikl Ludvík nepříliš úspěšnou vojenskou výpravu proti Rastislavovi .

19

861 - požádal Rastislav papeže Mikuláše prvního , aby poslal na Moravu věrozvěsty. Když mu papež nevyhověl , obrátil se s stejnou prosbou na Byzantského císaře Michala třetího opilce .863 - Na Moravu přicházejí Konstantin a Metoděj ze Soluně . Vytvořili slovanské písmo hlaholici ( na základě řecké abecedy ) , znalost bible , řeč staroslověnštinu ( makedonský dialekt bulharštiny )864 - Ludvík podnikl velkou výpravu proti Moravě a oblehl hrad Dowina ( snad Děvín u Bratislavy ) .Rastislav slíbil Ludvíkovi věrnost jeho říši867 - Konstantin a Metoděj prosadili u papeže Hadriána druhého užívání slovanského jazyka při bohoslužbách .870 - Svatopluk - za pomoci Franské říše se dostal do vedení Velké Moravy , Rastislava nechal oslepit a uvěznit.871 - Svatopluk obviněn z porušení věrnosti Východofranské říši .872 - franská vojska vpadla na Moravu , ale jejich tažení skončilo porážkou . Po dalších bojích byl roku 874 uzavřen tzv. Forchheimský mír , který uznával nezávislost Velké Moravy. - pouze musel platit tribut ( poplatek )874 - snaha získat si podporu u papeže , přiklání se k latinské liturgii , Svatopluk vyhání Metodějovi žáky .80. léta 9.stol - Velká Morava dosáhla svého největšího územního rozmachu.882 - 894 Svatopluk se svým vojskem obsadil Čechy.

Mojmír II. ( 890 - 904 ) -franská vojska v letech 892 - 893 několikrát napadla Moravu . V roce 894 byl uzavřen mír ,přesto však boje pokračovali dál . Nesmírně tak oslabovali Moravu , stejně jako spory o trůn mezi Svatoplukovými syny .895 - Čechy v čele se Spytihněvem ( nástupce Bořivoje ) a Vitislavem ( zřejmě vládce východních Čech ) se odtrhli od Moravy. 898 - 900 - východofranský král Arnulf podnikl několik válečných výprav proti Velké Moravě , vesměs však neúspěšných.901 - uzavřen mír s Východofranskou říší diktovaný nutností obrany před vpádem kočovných Maďarů .906 - Maďaři přešli přes území Velké Moravy a zřejmě nenarazili na větší odpor .907 - ve velké bitvě u Brezalauspurcu porazili Maďaři východofranské vojsko . Ačkoliv šlo o místo , kde stál Velkomoravský hrad , o Moravanech se zde již nemluví , Velká Morava byla již zřejmě rozvrácena.

Počátky Českého státu- nejstarší zmínka je o Bořivoji - 1. historicky doložený příslušník dynastie Přemyslovců .882 - 894 Český stát je součástí Velké Moravy , 884 - přijímá Bořivoj se svou chotí Ludmilou na Velké Moravě křest. Na svém sídle Levém Hradci a v místech dnešního pražského hradu , později hlavním sídle Přemyslovců , založil první křesťanské kostely v Čechách . Kníže byl původně vlastníkem veškeré půdy , které se zmocnil v době sjednocování země. Část půdy přidělil k užívání členům své vojenské družiny . Ti pak spravovali přidělená území z hradů , zakládaných v této době po celé zemi . ( kníže dostával daně z úrody a správci území tvořili jeho vojsko - služba králi za propůjčenou půdu ) . Tento systém se nazývá hradská správa. K rozšíření zemědělské půdy došlo mýcením lesů . ( a zakládají se nové vesnice ) . Nová půda byla obsazena domácím obyvatelstvem - vnitřní kolonizace . Vedle vesnic vznikají pod hrady tzv. sídliště - centrem bylo tržiště - místo obchodníků a řemeslníků - později zde vznikají první města .Po Bořivojovi vládnou jeho synové - Spytihněv ( 984 - 915 ) - založena rotunda Petra a Pavla na hradě Budči. České kmeny se

20

odtrhli od Velké Moravy . Vratislav I. ( 915 - 921 ) - založen chrám sv. Jiří na Pražském hradě , vytvořen základ k vlastní správě země .Václav ( Vratislavův syn ) - v době jeho nezletilosti za něj vládne Drahomíra , 922 - se Václav ujal trůnu , prosazuje křesťanství . 929 - Německý král Jindřich první Ptáčník spolu s bavorským vévodou Arnulfem podnikli vojenskou výpravu do Čech . Kníže Václav se podle Kosmovy kroniky zavázal k poslušnosti a k odvádění poplatku 500 hřiven stříbra ( 1 hřivna = 216 g ) a 120 volů ročně .28 . 9. 935 - Kníže Václav byl ve Staré Boleslavi zavražděn svým bratrem Boleslavem prvním , ( 935 - 972 ) , který zřejmě nesouhlasil s tím , že se Václav podřídil Německému králi. Václav byl záhy po své smrti prohlášen za svatého , čímž se Přemyslovci vyvýšili nad ostatní příslušníky vládnoucí vrstvy . Postupně se kult Václava rozšířil tak , že je označován za patrona země České ( pro některé historiky je to ovšem Boleslav ) .936 - 950 - probíhají těžké boje mezi Boleslavem a Otou prvním . 950 - uzavírají spolu mír.955 - v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu porazili Ota s Boleslavem Maďary a ukončili jejich expanzi .V této době je území Čech rozšířeno o Slovensko , Krakovsko , Moravu - díky sjednocení a expanzi . Praha - opevněné sídlo , centrum obchodu s Byzancí , Rusy , Araby , Židy . , ražba první české mince - stříbrné denáry . –955 Zaveden výběr daní od obyvatelstva - vydržována početná a dobře vyzbrojená armáda , na dobytých územích budovány hrady s kastelány a vojskem - pevná vláda. 965 - první popis Prahy ve zprávě židovského obchodníka Ibrahima ibn Jakúba.970 - založen první klášter ( ženský klášter benediktýnského řádu , abatyše Milada - dcera Boleslava prvního )972 - Nastupuje Boleslav II. Pius /Pobožný/ ( 972 - 999 ) , založeno pražské biskupství , 1. biskupem byl Dětmar , druhý byl Sv. Vojtěch , za jeho vlády se český stát zmenšuje , Vladimir ( Kyjevská Rus ) dobyl Červenou Rus , Slovensko dobyl Měšek .Boleslav Chrabrý potom Krakovsko . 981 - umírá Slavnik ( uznával svrchovanost Přemyslovců , neusiloval o samostatnost ) ,druhý slavníkovec Soběslav však o ni už usiloval , začal razit vlastní mince , také hrozilo , že se Slavníkovci přidají na stranuPolska - 28 . 9 . 995 - Boleslav druhý nechal vyvraždit Slavníkovce na jejich hradu v Libici nad Cidlinou . Boleslav překonal poslední překážku k úplnému sjednocení .999 - zůstali tři synové - Jaromír , Oldřich , Boleslav . Boleslav ( Ryšavý ) nechal Jaromíra vykastrovat , Oldřicha chtěl zabít ,ale nepovedlo se mu to. Oba dva bratři utekli do Německa . Boleslav třetí byl neschopný panovník , popudil si proti sobě velmože , nakonec byl vyhnán z Čech . Na trůn dosazen Vladivoj ( nechal si udělit Čechy jako léno od Německa ). Také neschopný panovník , vystrnadil ho opět Boleslav třetí ( na krátkou chvíli ) , poté Čechám vládne jeden rok ( 1003 - 4 )Boleslav Chrabrý - 1. pokus o vytvoření česko-polského státu proti Německému nebezpečí . Poláci byli však vyhnáni Jaromírem a německým králem Jindřichem druhým ( obava ze silného soupeře ) .

__________________________________________________________________________Dodatky:

21

Kalendárium od 6. století do roku 1209

512. Část kmene Herulů, sídlících původně kdesi ve středním Podunají, odešla po porážce od Langobardů do svých původních sídel. Zprvu se dostala k Varnům v dolním Poodří, dále do Jutska a posléze až do Skandinávie. Na své pouti přitom procházela podle údajů římského historika Prokopia všemi územími obydlenými Slovany. Uvedená Prokopiova zmínka bývá považována za nejstarší historický doklad o přítomnosti Slovanů v částech území našeho dnešního státu.

531. Pod náporem Franků zanikla v sousedství Čech Durynská říše.

526-546. Po průchodu naším územím a krátkém pobytu na něm i v dolním Rakousku se přesunuli Langobardi do Panonie, kterou jim roku 546 přenechal byzantský císař Justinián I. za stálá sídla. V bojích s Gepidy se dvakrát uchýlil jejich spojenec, odmítaný následník langobardského trůnu Ildigis, se svým doprovodem ke Sklavínům (Slovanům), když předtím pobýval u Varnů.

558. Avaři podnikli nájezd na Franskou říši, přičemž při návratu vedla jejich cesta přes Moravu.

623/624-658/659. Vznikla a existovala tzv. Sámova říše.

623/624. Slované povstali v odboji proti avarské nadvládě. K nim se připojili franský kupec Sámo, kterého si Slované zvolili za krále.

626. Avaři spolu se svými spojenci Slovany a Peršany obléhali neúspěšně hlavní město Byzantské říše Konstantinopol.

631/632. Slované porazili pod Sámovým vedením u Wogastisburgu austrasijské vojsko v čele s franským králem Dagobertem I.

658/659. Sámo zemřel a zprávy o jeho říši umlkly.

788. V rámci Nordgau (bavorské severní župy) zřídil franský vládce Karel Veliký tzv. českou marku - pohraniční oblast Franské říše, sousedící s českými kmeny.

805 a 806. Karel Veliký organizoval tažení proti Slovanům při východní hranici říše.

805. V průběhu tažení do Čech byl obležen hrad Canburg, popleněna krajina v jeho okolí a zabit vévoda, jenž se údajně jmenoval Lech.

822. V listopadu se říšského sjezdu Ludvíka Pobožného účastnila ve Frankfurtu nad Mohanem též poselstva Čechů a Moravanů.

kolem r. 830-846. Na Moravě vládl kníže Mojmír I. Někdy v letech 833-836 vypudil Mojmír I. z Nitry tamního knížete Pribinu a připojil Nitransko k moravskému knížectví. Vznikl staromoravský stát, jádro Velkomoravské říše.

845. Patrně v Řezně bylo pokřtěno 14 "knížat Čechů" (Boemanů).

22

846. V srpnu podnikl Ludvík Němec výpravu proti Moravanům. Uspořádal zde poměry a dosadil za knížete Moravanů Mojmírova synovce Rastislava.

846-870. Na Moravě vládl kníže Rastislav, jenž za četných bojů s Franskou říší upevnil moravský stát.

846-857. Frankové opakovaně bojovali také s českými Slovany. V roce 849 byli Frankové v Čechách poraženi, což ukončilo závislost Čechů na východofranské říši.

kolem r. 861. Kníže Rastislav se obrátil k papeži Mikuláši I. do Říma se žádostí o vyslání kněží - učitelů víry. Po neúspěchu této žádosti u papeže vznesl stejnou žádost k byzantskému císaři Michalovi III.

863/864. Koncem roku 863 či na počátku roku 864 přišli na Moravu bratři Konstantin a Metoděj a začali organizační, pastorační a kulturní dílo nazvané později historiky cyrilometodějská mise.

866-869. Konstantin a Metoděj odešli z Moravy přes Mosaburk a Benátky do Říma. Římská kurie povolila užívání slovanského jazyka (staroslověnštiny) při bohoslužbách.

14. únor 869. Konstantin, jenž v Římě přijal mnišské jméno Cyril, zde zemřel.

869-870. Papež Hadrián II. zřídil arcibiskupství moravsko-panonské v čele s Metodějem, původně se sídlem v Sirmii, později na Moravě. Metoděj byl ustanoven papežským legátem pro slovanské země.

870. Svatopluk, synovec Rastislavův a vládce nitranského knížectví, zajal v průběhu vzájemných rozbrojů knížete Rastislava a vydal ho do rukou franského prince Karlomana. Sám byl též posléze Franky zajat a uvězněn. Poté uznal franskou svrchovanost nad svým územím.

870-871. Moravský stát se ocitl v přímém područí Franské říše. Správa území byla svěřena do rukou hrabat Viléma a Engelšalka z Východní marky. Na Moravě došlo k povstání. Vedením trestné výpravy byl Franky pověřen Svatopluk, jenž byl předtím zproštěn nařčení ze zrady. Za jednání s Moravany se k nim Svatopluk připojil, porazil franskou výpravu a ujal se vlády.

listopad 870. Rastislav byl na říšském shromáždění v Řezně obviněn z porušení přísah věrnosti, oslepen, zajat a držen v jednom z bavorských klášterů, kde zemřel.

871-894. Za vlády knížete Svatopluka došlo k rozkvětu a expanzi moravského státu, je to doba vlastní Velkomoravské říše.

872. Za bojů s Moravany podnikli Frankové jednu z dalších výprav do Čech. Vedl ji mohučský arcibiskup Luitbert, který někde u Vltavy porazil vojsko pěti knížat z Čech, Světislava, Vitislava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava. Vedle těchto pěti jmen se v jednom z rukopisů franských análů v této souvislosti objevilo poprvé i jméno Bořivoje (prvého bezpečně historicky doloženého knížete Čechů).

březen-říjen 883. Arcibiskup Metoděj přeložil během osmi měsíců z řečtiny do slovanštiny téměř celý Starý zákon.

23

80. léta 9. stol. Kníže Bořivoj přijal na Moravě křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Po návratu do Čech dal postavit na Levém Hradci nedaleko Prahy kostel, nejstarší na českém území. Kostel spravoval moravský kněz Kaich.

6. 4. 885. Zemřel arcibiskup Metoděj, jenž je pohřben v hlavním moravském chrámu. Po jeho smrti byli jeho žáci v čele s Metodějem designovaným nástupcem Gorazdem rozehnáni. Správy moravské církve se ujal nitranský biskup německého původu Wiching.

březen 890. Při mírových jednáních v Omuntesperchu postoupil franský král Arnulf Svatoplukovi vládu nad Čechami.

892. Za obnovených bojů říše s Moravany bojovali na straně Franků jako jejich spojenci poprvé Maďaři.

894. Zemřel kníže Svatopluk.

894-902/906. Za vnitřních rozbrojů s bratrem Svatoplukem, bojů s Bavory, Čechy a Maďary vládl kníže Mojmír II. V jednání s papežem Janem IX. se pokusil o obnovení moravské církevní organizace. Od jeho říše postupně odpadala okrajová území a posléze se říše rozpadala.

894-915. V Čechách stál v popředí přemyslovský kníže Spytihněv I. Neomezeně vládl přemyslovskému patrimoniu ve středních Čechách, nepřímo některým dalším částem země.

895. V červenci na sjezdu v Řezně se knížata z Čech v čele se Spytihněvem a Vitislavem poddala franskému králi Arnulfovi a odtrhla se od Moravy.

899. Čechové si u franského krále Arnulfa stěžovali na útisky Moravanů.

900. Čechové se připojili k bavorské výpravě proti Moravanům.

901. Na sněmu v Řezně došlo k smíru rádců franského vládce Ludvíka Dítěte a poslů Mojmíra II.

902. Mojmír II. a Moravané bojovali úspěšně s Maďary.

před r. 908. Za pokračujících bojů s Maďary Velkomoravská říše zanikla.

léto r. 900. Čeští bojovníci se připojili k bavorské výpravě, jež táhla jejich zemí proti Moravě, aniž by ovšem spojená vojska dosáhla přesvědčivějšího úspěchu. Takové byly zkušenosti z přímé vlády Svatoplukovy nad Čechami!

počátek r. 901. V Řezně ukončili jménem svých pánů válečný stav rádci německého krále Ludvíka Dítěte a vyslanci moravského knížete Mojmíra II.

903-906. V celní stanici Raffelstetten na Dunaji byl sepsán celní sazebník, určující výši poplatků, vybíraných od obchodníků překračujících říšskou hranici také do Čech, na Moravu a zjevně i dále na východ, a ovšem i zpět. Bavoři i říšští Slované sem přicházeli nakupovat potraviny a prodávat otroky, koně, dobytek a jiné movitosti. Z českých zemí přicházely

24

karavany, přepravující zboží jak po vlastních nohou (otroci a otrokyně, koně), tak i na soumarech (muly) a na zádech nosičů. Západní i středomořští podnikatelé dosud pravidelně navštěvovali "trh Moravanů".

904 nebo 905. Srbové, severní sousedé českých zemí, byli napadeni a podrobeni Sasy.

906. Na slovanské Dalemince, usedlé v Drážďansku a Míšeňsku, kdysi sousedy Srbů, zaútočila saská vojska. Daleminci se obrátili s prosbou o pomoc k Maďarům, kteří vskutku přitáhli, a to velmi pravděpodobně přes české země a se svolením pražského knížete, a Sasy porazili.

906. Mladší bratr panujícího knížete Čechů, Vratislav, uzavřel sňatek se vznešenou Drahomírou z rodu Havolanů či Stodoranů, nejproslulejší větve kmene Veletů-Luticů.

nejspíše r. 906. Konec organizované státní správy na Moravě. Stát tu vzal za své z důvodů své vnitřní slabosti, vzhledem k níž nedokázal odolat ohrožení vnějším nepřítelem.

nejspíše r. 907. Kněžici Vratislavovi a jeho choti Drahomíře se narodil syn Václav.

nejspíše r. 915. Zemřel Bořivojův nástupce na přemyslovském vladařském stolci od roku 895, kníže Spytihněv. Vláda nad středními Čechami připadla po Spytihněvově smrti jeho bratru Vratislavovi.

počátek druhého desetiletí 10. století. Kněžic Vratislav založil na Pražském hradě chrám sv. Jiří. Stalo se tak nejspíše po roce 910, kdy si Hatto, arcibiskup mohučský a opat kláštera v Reichenau, vyžádal od papeže pro svůj řeholní ústav světcovy relikvie.

počátek 20. let 10. století. Patrně 13. 2. 921 zemřel pán země, vládce Vratislav, ve věku 33 let. V okamžiku otcovy smrti nedosáhl ještě prvorozený syn Václav zletilosti, a nebyl tudíž způsobilý k vládě. Správu knížectví převzala proto po dobu jeho nedospělosti kněžna vdova Drahomíra, výchova kněžiců Václava a Boleslava byla pak svěřena Ludmile, kdysi manželce Bořivoje.

15. 9. 921. Dva ozbrojenci skandinávského původu s doprovodem připravili na středočeském Tetíně o život kněžnu Ludmilu. Obecně se míní, že tak učinili z návodu panující kněžny Drahomíry, obávající se Ludmiliných mocenských aspirací.

922. Vévoda Arnulf Bavorský vytáhl se svým vojskem do Čech.

nejpozději r. 925. Kněžic Václav dosáhl dospělosti a vykázal své matce Drahomíře za vdovské sídlo středočeský hrad Budeč. Ostatky své babičky, kněžny Ludmily, nechal převézt z Tetína do Prahy a uložit je v posvěcené půdě chrámu sv. Jiří.

2. pol. 20. let 10. století. Kníže Václav založil na Pražském hradě nový, okrouhlý chrám sv. Víta a získal pro něj od saského krále Jindřicha ostatky saského národního patrona sv. Víta.

929. Saský král Jindřich a bavorský vévoda Arnulf společně táhli do Čech. Václav se poddal Jindřichovi a přislíbil platit Sasku tribut.

25

28. 9. 935. Podle nejnovějších výzkumů přišel právě tohoto dne zrána po bohaté hostině na bratrově hradě Boleslavi o život kníže Václav, zavražděn ozbrojenci z družiny hradního pána. Nevíme bezpečně, byl-li Václav ženat a zanechal-li potomstvo; pramenné údaje jsou v tom směru značně nejasné. Na český knížecí stolec usedl Boleslav I.

936. Proti Boleslavovi se vzbouřilo jakési "knížátko ze sousedních oblastí", jež si vyžádalo od nového saského krále Oty I. vojenskou pomoc. Boleslav rozdělená říšská vojska na pochodu porazil a poté jeho jednotky dobyly ztečí hrad onoho "knížátka" a zničily ho.

936-950. Saský král Ota I. a český kníže Boleslav I. vedli dlouhodobou válku. Její průběh podrobně neznáme, ani jedna z válčících mocností nebyla však zjevně schopna docílit strategické převahy. Říše byla onou dobou válečně angažována i jinde, takže sotva mohla proti Čechům postavit všechny bojeschopné síly.

snad 4. 3. 938. Václavovy ostatky byly přeneseny z Boleslavi do pražského chrámu sv. Víta.

946. "Toho času, když pobýval král v pláních lesnatých, zabývaje se lovem, spatřili jsme rukojmí Boleslavova (I.), rozkázal král ukázati lidu, dosti se z nich zaradovav," říká saský kronikář, mnich Widukind. Toto je prakticky jediná zpráva, která se nám zachovala o válce, již vedl český kníže s německým králem.

950. Jednotky německého krále Oty I. vpadly do Čech a uzavřely Boleslavova syna, budoucího Boleslava II., na blíže neznámém Novém hradě. Při následných jednáních uznaly obě válčící strany za vhodné uzavřít mír a kníže Boleslav se poddal králi a patrně obnovil přísahu loajality Otovi a říši. Bližší podmínky míru mezi Otou I. a knížetem Boleslavem I. však neznáme.

kolem r. 950. Středočeské hradiště Libice nad Cidlinou u Poděbrad, osazené a opevněné již na počátku 10. století, se stalo exkluzivní rezidencí společensky významné rodiny. Jádro hradu obsahovalo pouze sídlo pána, kostel, hřbitov a některé obslužné budovy. Příbytky prostých občanů se přestěhovaly na zvlášť opevněné předhradí. Tento přesun je ve zjevné spojitosti s mocenským nástupem knížete Slavníka, jenž byl nezávislým pánem či správcem úřadu, který mu svěřil Boleslav I.

10. 8. 955. Otova vojska porazila s přispěním tisícovky českých bojovníků, z nichž řada padla na bojišti, Maďary v bitvě na řece Lechu v dnešním Bavorsku. Ačkoliv Uhři získali v bitvě převahu, rabováním se o ni připravili, byli poraženi a zahnáni na útěk. Po této porážce upustili od dalších pustošivých nájezdů do okolních zemí a postupně přešli k pokojnému stylu života. Boleslav I. v tomto konfliktu projevil vlastní postoj a změnil stranu: do té doby byli Maďaři spojenci Čechů v bojích se Sasy a Franky, proti nimž snad někdy české jednotky v soustavě maďarských vojsk dokonce i operovaly. Závazek postavit se Maďarům mohl Boleslav převzít při jednáních s Otou I. roku 950.

nejspíše r. 956. Na středočeské Libici se knížecím manželům Slavníkovi a Střezislavě (podle jiného věrohodného podání Adilpurc) narodil krásný synek, jemuž bylo dáno jméno Vojtěch. Podle legend v dětství těžce onemocněl a rodiče jej zaslíbili Panně Marii, uzdraví-li se. Vojtěch se skutečně dal na církevní dráhu a v boji za šíření víry položil i život ( 23. 4. 997).

26

961 nebo 962. Při návratu z cesty na Rus se na Libici nad Cidlinou zastavil misijní biskup Adalbert, původně mnich kláštera sv. Maximina v porýnském Trevíru. Udělil tu biřmování (konfirmaci ve víře) mladému Vojtěchu, jednomu ze Slavníkových synů.

961-962 nebo 965-966. Do Prahy přijel nejspíše z Magdeburgu zemskou cestou přes Chlumec podél Labe zvláštní vyslanec córdobského chalífy, Ibrahím ibn Jákúb at-Turtúší. Prahu označil za významné středisko výroby a mezinárodního obchodu. Uvedl pozoruhodnou zprávu o placení zvláštními šátečky, jejichž směnný poměr k ražené minci byl přesně určen. Ceny obilí, které udával, jsou však podle moderního bádání příliš nízké. Na základě zprávy o jeho pobytu lze se značnou pravděpodobností usuzovat, že Praha již tehdy hostila stálou židovskou obec.

965. Boleslav I. provdal svou sestru Doubravku za polského knížete Měška. Doubravka, vyznáním křesťanka, hrála klíčovou roli v konverzi svého manžela ke Kristově víře a tím v pokřtění Polska. Jejím synem byl i jeden z nejvýznamnějších polských panovníků Boleslav Chrabrý, jenž krátce vládl v Čechách.

965-969. Boleslav vyslal do Říma poselstvo vedené jeho dcerou Mladou. Mlada měla získat od papeže Jana XIII. svolení k založení ústavu jeptišek benediktinské řehole, prvního kláštera v našich zemích, pro nějž byl vybrán kostel sv. Jiří na Pražském hradě. Vstoupila při této příležitosti do benediktinského řádu, přijala řeholní jméno Marie a Jan XIII. ji ustanovil abatyší u sv. Jiří. Druhá, ještě významnější část jednání se týkala založení samostatného biskupství v Praze. K tomu dal papež zásadní souhlas.

935-972. Byla ražena první česká mince, především asi pro usnadnění transakcí v oblasti mezinárodního obchodu. Ražena byla podle západního, karolinského váhového standardu (hřivna o váze 408 g) a podle bavorských (řezenských) vzorů. O přesnou dataci této události se vede spor. Došlo k ní buď v průběhu vlády Boleslava I., nebo až na jejím konci v souvislosti se založením pražského biskupství. Z českého stříbra se ale razila i část mincí bavorských. Mince se však nestaly obecným platidlem; i nadále v českých zemích převládal směnný obchod.

967. Boleslav I. vyslal dva oddíly jízdních těžkooděnců na pomoc polskému knížeti Měškovi.

972. Zemřel Boleslav I. Na knížecí stolec usedl jeho stejnojmenný syn jako kníže Boleslav II.

972-981. Vojtěch, syn Slavníkův, dlel na studiích v polabském Magdeburgu. Zde byl arcibiskupem Adalbertem biřmován podruhé a obdržel při té příležitosti jeho jméno. Sedm svobodných umění (gramatiku, rétoriku, dialektiku, aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu se zpěvem) mu zde přednášel profesorský sbor vedený znamenitým a rezolutně křesťansky orientovaným učencem Ohtrikem.

967-973. Ota I. se stavěl příznivě k úsilí českého knížete o založení pražského biskupství. Tomu však kladl zásadní odpor řezenský biskup Michal, jehož diecézi byly Čechy až do této doby podřízeny, takže podstatného pokroku mohlo být docíleno až po Michalově smrti roku 972. Nové biskupství, podřízené církevně porýnské Mohuči (dnes Mainz), vzniklo zřejmě v prvních měsících roku 973.

7. 5. 973. Císař Ota I. zemřel a na trůn usedl jeho syn a designovaný nástupce Ota II., korunovaný již roku 967.

27

974. Ota II. zmařil zajetím bavorského vévody Jindřicha II., zvaného Svárlivý, v Ingelheimu přípravy proticísařského povstání, k němuž se hodlal připojit i Boleslav II.

podzim 975. Vojska Oty II. vpadla do Čech, plenila a loupila. Boleslavovi velitelé reagovali odvetnou výpravou stejného rázu do Bavor.

3.-16. 1. 976. Na úřad pražského biskupa byl v Alsasku vysvěcen Dětmar (Thietmar), kněz saského původu, již déle usedlý v Praze a výborně znalý slovanštiny.

28. 4. 976. U arcibiskupa mohučského Willigise dlel podle svědectví listin i biskup pražský a jménem neuvedený biskup moravský.

jaro 976. Bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý uprchl z císařského zajetí a vrátil se do Řezna, které však bylo ihned obleženo jednotkami věrnými Otovi II. Jindřichovi Svárlivému se podařilo proklouznout obležením a odebral se do Čech.

červenec 976. Otova vojska dobyla Řezna a císař určil jako cíl dalšího tažení Čechy. Němci pochodovali až pod Plzeň, kde byli Otovi válečníci po hrubé chybě svého velení napadeni při koupání a poraženi se vrátili na říšské území. Boleslavovi velitelé, z nichž známe jménem alespoň hraběte Dediho, znovu rozsévali se svými oddíly děs a hrůzu v říšském pohraničí, tentokrát v Sasku.

977. Ota II. připravoval další akci proti Čechám, jíž se měly zúčastnit jak jednotky bavorské, tak i bojové síly saské, poslední pod jeho vlastním velením. Bavoři však museli zůstat na říšském území, aby čelili povstání Jindřicha II. a jeho spojenců, a císař, který se v Čechách ocitl s daleko menší bojovou silou, než původně počítal, dal přednost vyjednávání s Boleslavem II.

Velikonoce r. 978. Ota II. přijal v saském Quedlinburku vlídně českého knížete a obnovil jeho lenní slib.

Nálezy z archeologického výzkumu: raně středověký hřeben z kosti

18. 3. 981. Zemřel kníže Slavník, otec budoucího světce a šesti dalších zdatných synů, které novověká historiografie nazve Slavníkovci. Slavníkova choť Střezislava (Adilpurc?) měla podle mladších pramenů pocházet z přemyslovského rodu. Řízení Slavníkovy državy se ujal nejstarší knížecí syn jménem Soběslav či Soběbor.

2. 1. 982. Zemřel Dětmar, první biskup pražský.

19. 2. 982. Na shromáždění předních Čechů konaném na Levém Hradci severně od Prahy byl na uprázdněný biskupský stolec země zvolen Vojtěch, mladší syn Slavníkův.

982 či 983. Nový pražský biskup Vojtěch se odebral do severoitalské Verony, aby zde přijal odznaky biskupského úřadu z rukou císaře.

7. 12. 983. V Římě zemřel císař Ota II. Zanechal v péči císařovny-vdovy řeckého původu Theofanó teprve tříletého synka Otu, na jehož hlavě spočinula koruna krále německých oblastí a Itálie již 24. prosince téhož roku.

28

Velikonoce r. 984. Neúnavný Jindřich Svárlivý, vévoda bavorský, se stal poručníkem mladistvého panovníka a ucházel se na sněmu v saském Quedlinburku s podporou Boleslava II. a dalších slovanských knížat sám o královský trůn. Odmítavá reakce shromáždění jej přiměla k tomu, aby se uchýlil znovu do Čech. Toho využili Boleslavovi velitelé k obležení Míšně, jejíž velitel přešel k nepříteli. V držení města, které musel opustit biskup Volkold, se uvázal osobně Boleslav. Sázka na Řezno ovšem nevyšla a vzhledem k slábnoucí Jindřichově podpoře v říši usoudil později český kníže, že bude taktičtější vydat Míšeň novému markraběti Ekkehardovi.

Velikonoce r. 986. Na sněmu v Quedlinburku projevili svou loajalitu Otovi III. Boleslav II. i polský vládce Měšek.

987. Zemřela Střezislava či Adilpurc, choť Slavníkova a matka Vojtěchova.

podzim 988 nebo jaro 989. Biskup Vojtěch, který velmi energicky vytýkal především Boleslavovým dvořanům neřádné poměry manželské, prodej křesťanů otrokářům-jinověrcům a neregulérní stav církve, ztratil podporu zemské elity a uznal za vhodné raději opustit zemi a odebrat se v doprovodu mladšího bratra Radima do Říma.

990. Po smrti polské kněžny Doubravky (asi roku 977) a novém Měškově sňatku se česko-polské vztahy začaly kalit.

992. Po napomenutí mohučského arcibiskupa Willigise, církevního arcipastýře Čech, vypravil kníže do Říma poselstvo, které mělo přimět biskupa Vojtěcha k návratu do země. Biskup této žádosti vyhověl.

992. Kníže Boleslav vyhlásil jako součást dohody, jíž Vojtěch podmínil svůj návrat do Čech, první podrobněji známý výnos české státní správy. Umožnil jím biskupovi stavět na hradech a příhodných místech kostely, vybírat církevní desátky (desátá část úrody, desetiprocentní církevní daň) a rozlučovat neřádně uzavřená manželství.

992. Zemřel polský kníže Měšek a na hnězdenský stolec usedl jeho syn Boleslav Chrabrý.

14. 1. 993. Biskup Vojtěch usadil skupinu benediktinských mnichů, která přicestovala do Libušiny a Přemyslovy země v jeho doprovodu, v našem nejstarším klášteře pro řeholníky, který s knížecí účastí založil podle tradice o tomto dni v dnes pražském Břevnově. Stvrzovací papežská listina pro Břevnov nese datum 31. 5. 993.

994. Vojtěch opustil zklamán a rozhněván Čechy podruhé a živ se sem již nevrátil. Odebral se zpět do svého římského kláštera.

995. Výpravy Oty III. proti polabským Obodritům (Bodrcům) se zúčastnily jednotky vyslané oběma slovanskými knížaty jménem Boleslav, polským i českým. S českými oddíly opustily domovinu rovněž síly slavníkovské, jimž velel nejstarší Slavníkův syn Soběslav.

27. 9. 995. Dlouholetá zášť pražských družiníků Boleslava II. proti Slavníkovým synům, posilovaná krizí české politiky, vyvrcholila bleskovým útokem na Libici a pádem silně opevněného hradu po pouze dvoudenním obléhání.

29

996. Vojtěch, vybídnut v Římě Willigisem, aby se vrátil do osiřelé Prahy, vyžádal si papežské svolení k misijní výpravě k pohanům v případě, že jej Čechové nebudou chtít přijmout zpět. Poté se vydal přes Alpy na zbožnou pouť k hrobům zakladatelů západního mnišství: sv. Martina v Toursu a sv. Benedikta z Nursie ve Fleury (St.-Benoît-sur-Loire). Když obdržel zprávu, že jeho návrat do Čech je nežádoucí, rozhodl se vypravit se na misii do Pobaltí k pohanským Prusům.

23. 4. 997. Vojtěch přijal z rukou pohanských Prusů mučednickou smrt.

998. Na uprázdněný biskupský stolec pražský byl Boleslavovým přičiněním jmenován mnich saského kláštera Korvey (Corbeia Nova) jménem Thiddag (Theadagus), znamenitý lékař, který kdysi knížete vyléčil z těžké choroby.

7. 2. 999. Zemřel Boleslav II., pražský kníže. Vládce byl patrně dvakrát ženat. Zplodil tři syny - stejnojmenného Boleslava, Jaromíra a Oldřicha. Jménem známe jeho druhou manželku, kněžnu Emmu (+ 1006), o níž někteří soudí, že mohla být vdovou po západofranském panovníku Lotharovi (+ 986). Na pražský knížecí stolec usedl jako kníže Boleslav III., nejstarší Boleslavův syn.

1000-1002. Bratři Boleslava III. Jaromír a Oldřich utekli před svým bratrem na dvůr bavorského vévody Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha II.).

březen 1000. Ota III. jednal v Hnězdně s polským knížetem Boleslavem Chrabrým.

23. nebo 24. 1. 1002. Ve věku 22 let zemřel neočekávaně poblíž Říma císař Ota III. Vláda v říši připadla bavorskému vévodovi Jindřichu III., synu Jindřicha Svárlivého, který po volbě 7. června téhož roku usedl na trůn jako Jindřich II.

1001 či 1002. Oldřichovi, jehož choť byla postižena neplodností, se ze soužití s blíže neznámou paní Boženou narodil synek, jemuž bylo dáno jméno Břetislav.

1002-únor 1003. Boleslav III. musel čelit povstání, které v Čechách proti sobě způsobem své vlády vyvolal. Po několika peripetiích (českým knížetem byl krátce i Polák Vladivoj) a zásahu polských vojsk se Boleslav znovu chopil vlády. '

9. 2. 1003. Svou druhou vládu zahájil Boleslav krvavým zúčtováním s těmi, jež pokládal za své protivníky, zvláště se zástupci rodu Vršovců: pozval je všechny k sobě na hostinu a nechal je pobít. Čechové požádali o zásah polského Boleslava. Ten pozval českého knížete na své území, nechal jej zajmout a oslepit a dlouhodobě jej uvěznil. Sám pak snad již v březnu téhož roku usedl na pražský stolec. Boleslav III. v polském zajetí posléze zemřel.

jaro 1003. Bezmocné Čechy ovládl polský vládce Boleslav Chrabrý, který již dříve opanoval Moravu, a osadil je posádkami. Pro některé z nich zbudoval dokonce nové hrady (Přerov). Odmítl však tato území přijmout jako říšské léno od Jindřicha II. Boleslavovu svrchovanost v Čechách neuznaly pouze Přemyslovcům věrné posádky hradů Vyšehradu a Dřevíče.

srpen 1004. Císař Jindřich II., který nehodlal nečinně přihlížet vzrůstu polské moci, se vypravil s vojskem oficiálně do Lužice, ve skutečnosti do Čech. Říšské jednotky úspěšně

30

překonaly hraniční opevnění a císaři otevřel brány i mocný Žatec, kde Jaromírovi přívrženci Poláky zmasakrovali. Polské posádky zemi kvapně opouštěly, svádějíce ústupové boje; při jednom z nich padl se zbraní v ruce na pražském mostě přes Vltavu Slavníkův syn Soběslav.

8. 9. 1004. Na Vyšehradě přijal Jaromír, nastolený dříve na Pražském hradě, z císařových rukou Čechy v léno. Zůstal Jindřichu II. i nadále věrný a zúčastnil se některých jeho vojenských výprav. Jeho bratr Oldřich obdržel osobní panství (úděl) na Žatecku. Morava však i nadále zůstala pod polským panstvím.

1006. Na svém sídle na Mělníku zesnula kněžna-vdova Emma, která se nejspíše navrátila s Jaromírem a Oldřichem z Bavorska. Nechala v městě nad soutokem Vltavy a Labe razit mince a jedna z nejproslulejších písařských dílen říše ve švábském Reichenau pro ni zhotovila první ručně psanou a ilustrovanou knihu, objednanou do této země - rukopis svatováclavské legendy mantovského biskupa Gumpolda.

1008. Do Prahy přišel z jedné z předních katedrálních škol západní Evropy, Lutychu v dnešní Belgii, mistr Hubald (Hucbaldus), kanovník tamní katedrální kapituly, aby zde vyučoval. Jeho představeným byl tehdy ředitel katedrální školy, mistr Wazzo (1007-1041). Ten poté nastoupil úřad lutyšského arcibiskupa (1043-1048) a uvedl v úřad nového ředitele lutyšského katedrálního učiliště, proslulého matematika a filozofa Franka (1047-1083).

12. 4. 1012. Jaromír byl sesazen a na knížecí stolec usedl jeho bratr Oldřich. Sesazený kníže se odebral nejprve do Polska k Boleslavu Chrabrému a poté k císaři Jindřichovi II., který ho však dal dlouhodobě uvěznit na západě říše.

září a říjen 1012. V Merseburgu uznal změnu vlády v Čechách císař Jindřich II., jenž udělil zemi v léno Oldřichovi.

letnice r. 1013. Na sněmu v Merseburgu udělil císař Boleslavu Chrabrému slavnostně v léno jeho země včetně dříve přemyslovské Moravy. Tomuto aktu přihlížel český kníže Oldřich. Až do dobytí Moravy českými válečníky roku 1019 nebo 1020 pak trval mezi Čechami a Polskem konflikt s drobnými lokálními střety, který však nepropukl v otevřenou válku.

jaro nebo léto 1014. K Oldřichovi přišlo polské poselstvo vedené synem Boleslava Chrabrého Měškem a nabídlo Oldřichovi spojenectví proti císaři. Oldřich nechal Měška uvěznit a předal jej jako cenné rukojmí císaři až teprve po Jindřichově slibu, že mu zajistí mír s Boleslavem Chrabrým. Císař však z nezbytnosti (či z politické prozíravosti?) propustil syna zpět k jeho otci.

11. 6. 1017. Zemřel pražský biskup Thiddag a jeho úřad převzal prelát Ekkehard.

30. 1. 1018. Jindřich II. a Boleslav Chrabrý v Budyšíně uzavřeli mír.

1019 nebo 1020. Oldřichovy jednotky dobyly na Polácích Moravu, načež kněžic Břetislav převzal její správu. Se zbraní v ruce hájil její bezpečnost, zbudoval tu síť opěrných bodů přemyslovské moci a položil základy nové organizace země; podle některých dal dokonce zarazit první středověkou moravskou minci. snad r. 1021. Břetislav, syn knížete Oldřicha a vnuk Boleslava II., "český Achilles", uzavřel manželství s Jitkou (Gutou), dcerou Jindřicha Schweinfurtského z rodu Babenberků, markaběte severobavorského Nordgau, po efektním, jakkoli nevalně organizovaném únosu.

31

Tento krok se mu vyplatil: kronikář charakterizuje totiž paní Jitku jako "rodem veleušlechtilou, na potomstvo veleplodnou".

8. 8. 1023. Zesnul pražský biskup Ekkehard a jeho úřad převzal Hizzo.

13. 7. 1024. Na žlučníkovou koliku zemřel císař Jindřich II. a na uprázdněný trůn usedl 8. září téhož roku Konrád II., původně franský vévoda.

30. 1. 1030. Na věčnost odešel biskup Hizzo a jeho nástupcem se stal Šebíř (Severus), vysvěcený 29. června roku 1031. Svůj úřad prý získal spíše umem kuchařským než zběhlostí v teologii - dovedl prý znamenitě připravit knížeti jeho oblíbenou pochoutku, čerstvý kančí ocas -, ale české církvi se ukázal pastýřem vhodným.

léto 1031. Břetislav napadl z Moravy uherské území a poplenil je až k Ostřihomi.

1031. Na Moravě se kněžici Břetislavovi a jeho choti Jitce narodil první syn Spytihněv.

1031. Polský kníže Měšek II., jenž byl vypuzen z vlasti, se uchýlil na dvůr knížete Oldřicha, kde však byl dočasně uvězněn. Měškův pobyt v Čechách posloužil o dva roky později císaři Konrádovi II. jako jedna ze záminek pro Oldřichovo sesazení.

asi r. 1032. Skupina poustevníků, seskupivší se kolem ctihodného Prokopa, jež proslul odříkavým životem naplněným svatým odhodláním vzdorovat osidlům vnějšího světa, v lesích při toku řeky Sázavy přijala benediktinskou řeholi, čímž vznikl v Sázavě klášter slovanského jazyka a ritu.

jaro nebo léto 1033. Jednotky českého knížete Oldřicha utrpěly v boji s říšskými vojsky, vedenými princem Jindřichem, porážku.

podzim 1033. Na sněmu v saském Vrbně na Labi byl Oldřich obžalován z věrolomnosti a posléze uvězněn. Správu Čech převzal Břetislav, proti němuž vytáhl vojensky císařův syn Jindřich, avšak bez valného výsledku.

jaro 1034. Kníže Oldřich byl propuštěn ze zajetí a měl patrně panovat nad polovinou země, kdežto druhá polovina byla svěřena jeho bratru Jaromírovi. Po návratu do Čech nechal však Oldřich Jaromíra oslepit a držel jej v domácím vězení. Dokonce i Břetislava vyhnal kníže z jeho držav.

asi r. 1034 (ale možná až 1037). V dalekém Polsku zemřel v zajetí a osamění slepý Boleslav III., kdysi pán Čech. O jeho choti nemáme zpráv, z potomků známe pouze jednu dceru.

9. 11. 1034. Uprostřed jednoho z bujných hodokvasů, jimiž se podle letopisců říše tato fáze Oldřichovy vlády vyznačovala, zastihla Oldřicha snad v důsledku mozkové či srdeční příhody náhlá smrt. Tentokrát se již nenašel kvalifikovaný lékař s internistickou praxí zvěčnělého Thiddaga.

konec r. 1034 nebo počátek r. 1035. Starý, slepý a nemohoucí Jaromír doporučil shromáždění předních mužů země volbu Břetislava na pražský knížecí stolec.Ta byla vzápětí provedena.

32

18. 5. 1035. Břetislav přijel na sněm do Bambergu jednat s císařem Konrádem II., jehož podpořil ve válce s Lutici; diskutuje se o tom, zda mu tam císař udělil Čechy a Moravu v léno.

4. 11. 1035. Kníže Jaromír byl zavražděn. Kdo za tímto útokem stál, nevíme, někdy se myslí na Vršovce, kteří se mu tak měli pomstít za jeho řeč pronesenou při Břetislavově nastolení.

4. 6. 1039. Zesnul císař Konrád II. a na trůn říše usedl jako jeho nástupce Jindřich III.

červen, červenec a srpen 1039. Břetislav využil rozpadu ústřední vlády v Polsku k bleskovému nájezdu na nejsvětější místa země mezi Tatrami a Baltem: chtěl se především zmocnit pokladů katedrály v sídelním městě Hnězdně. Zmocnil se tam co kořisti nejcennější ostatků svatého Vojtěcha a vedle toho relikvií Radima (Gaudencia) a sv. Pěti bratří, poustevníků umučených počátkem 11. století. Nepohrdl ovšem ani uchvácením součástí liturgického mobiliáře z drahých kovů, ani odvezením bohaté kořisti z jiných cenností. Uložení ostatků sv. Vojtěcha v Praze mělo napomoci zřízení pražského arcibiskupství.

červenec 1039. Břetislav vyhlásil první český zákoník. Stalo se tak nad pozůstatky svatého Vojtěcha, nad nimiž Čechové složili slavnostní přísahu, že se odřeknou svých dřívějších špatností.

23. 8. 1039. Polské tažení skončilo triumfálním Břetislavovým návratem na Pražský hrad. Poláci si na český zásah a uchvácení bohaté kořisti stěžovali v Římě.

podzim 1039. Vzhledem k přenesení ostatků sv. Vojtěcha do Prahy jednali čeští poslové v Římě, a to nejspíše o zřízení arcibiskupství v Praze. Výtky za Břetislavovu akci v Polsku utišili osvědčenými prostředky - dary a penězi, takže knížeti bylo pouze uloženo založit co pokání církevní ústav. Tak spatřila světlo světa kapitula ve Staré Boleslavi (kostel byl vysvěcen r. 1046).

15.- 31. 8. 1040. Nový císař Jindřich III. se rozhodl podřídit si českého knížete silou. Shromáždil proto branné síly říše v bavorském Chamu a vtáhl s vojskem na české území. Utrpěl však těžkou porážku a rozhodl se tažení ukončit. Odvolal i saské jednotky míšeňského markraběte Ekkeharda, které vpadly do Poohří.

duben 1041. Jednání Břetislava I. s Jindřichem III. v Selingenstadtu o smírném řešení sporů mezi oběma panovníky skončilo nezdarem.

15. 8.-29. 9. 1041. Rozhněvaný císař připravil další tažení do Čech a říšské branné síly, rozdělené do tří pochodových kolon, tentokrát uspěly. Břetislav byl 8. září obležen na Pražském hradě; poté, co k nepříteli přešla řada českých předáků včetně biskupa Šebíře, svolil český kníže k mírovým jednáním a složil zbraně. Ke kapitulaci jej patrně přiměly i zprávy o pustošení jižních Čech vojsky z Rakous.

říjen 1041. V Řezně padl Břetislav bos a v rouše kajícníka Jindřichovi k nohám, vzdal se vlády a žádal o odpuštění. Císař, který dosáhl svého, udělil Břetislavovi jeho državy v léno včetně některých území odtržených od Polska. O otázkách vrácení kořisti z Polska se nemluvilo, původně stanovená výše válečné náhrady byla českému knížeti snížena na polovinu.

33

září 1042. Na vpádu vojsk císaře Jindřicha do uherského království se vydatně podílely české oddíly vedené Břetislavem. Při tažení bylo vypleněno území na levém břehu Dunaje.

červen 1046. Břetislav se sešel s polským Kazimírem na Jindřichově dvoře a usmířil se s ním.

1048. V moravském Rajhradě vzniklo přičiněním Břetislava I. proboštství benediktinského domu břevnovského, které později vyrostlo v samostatný klášter.

asi léto 1050. Vojska polského knížete Kazimíra se překvapivým útokem zmocnila slezského Vratislavska a vyhnala odtud přemyslovské posádky.přibližně 1050. Břetislav I. provedl mincovní reformu. Ustoupil od karolinského váhového standardu a dal přednost dobově oblíbené severské soustavě. Základem mincovních emisí se stala nová váhová jednotka, hřivna o 210 g.

1052. Zemřela paní Božena, Břetislavova matka.

25. 3. 1053. Pozemský svět opustil poustevník a mnich Prokop, zakladatel a první opat sázavského kláštera. Tento klerik shromáždil kolem sebe v lesích při Sázavě skupinu podobně smýšlejících křesťanů. Řeholní obci udělil svou ochranu již kníže Oldřich a právní postavení ústavu zajistil po něm kníže Břetislav. Po Prokopově smrti převzal opatskou důstojnost jeho synovec Jimram a teprve po něm Prokopův syn Vít.

22. 5. 1054. Břetislav vrátil na sněmu v saském Quedlinburgu polskému knížeti již dříve obsazený "hrad Vratislav a jiné hrady" za odvádění pravidelného poplatku 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata.

10. 1. 1055. Při přípravách na tažení proti Uhrám český kníže Břetislav onemocněl a v Chrudimi zemřel. Na smrtelném loži vyhlásil podle Kosmovy kroniky tzv. stařešinský zákon - ze všech Přemyslovců má na pražský stolec usednout vždy nejstarší člen knížecího rodu. Ještě předtím rozdělil kníže Moravu na úděly, osobní panství mladších členů přemyslovského rodu, v našem případě Břetislavových synů Konráda a Oty. Po Břetislavovi nastoupil jeho nejstarší syn jako kníže

Spytihněv II.

1035-1055. V pozdních letech Břetislavovy vlády se poprvé objevuje "renovatio monetae", úmyslné zlehčování kovu českých mincí. Diskutuje se o tom, zda jde o zvlášť brutální formu zdanění či první doklad působení tržní ekonomiky u nás.

březen 1055. Na říšském sněmu v Řezně udělil císař Spytihněvovi II. české země v léno.

1055. Nový kníže se rozhodl zajistit své postavení vyřazením bojových sil svých bratří Konráda a Oty, spravujících úděly na Moravě. Svolal proto jejich družiny do Čech, ale ještě v pohraničním hvozdu je pod záminkou neuposlechnutí rozkazu nechal zajmout, odzbrojit a po malých skupinkách internovat na českých hradech. Zbývající bratr Vratislav odešel poté i se svou matkou do Uher.

5. 10. 1056. Zemřel císař Jindřich III. a na trůn říše usedl Jindřich IV.

1055-1057. Mniši slovanského obřadu byli vypuzeni ze Sázavského kláštera a odešli do Uher.

34

1058. Kníže Spytihněv povolal z uherského vyhnanství bratra Vratislava a vrátil mu Olomoucko.

2. 8. 1058. V uherském vyhnanství zesnula kněžna-vdova Jitka, kdysi Břetislavova choť a matka jeho pěti synů: Spytihněva, Vratislava, Jaromíra (který co biskup přijal jméno Gebhart), Konráda a Oty.

1059 nebo 1060. Kníže Spytihněv dosáhl od římského papeže Mikuláše II. za slib ročního poplatku 100 hřiven stříbra svolení k tomu, aby se na znamení své důstojnosti veřejně ozdobil mitrou, pokrývkou hlavy příslušející biskupovi. Kníže založil kolegiátní kapitulu v Litoměřicích (kolem r. 1057) a zahájil stavbu nového metropolitního chrámu země, svatovítské baziliky na Pražském hradě (tzv. Spytihněvova bazilika).Kalendárium - 1060-1079

1060. Polský král Boleslav II. Smělý vpadl na území českého knížete a pokusil se dobýt Hradec u Opavy. Jeho útok však byl neúspěšný.

28. 1. 1061. Zemřel kníže Spytihněv, který po sobě zanechal vdovu Idu z míšeňského markraběcího rodu Wettinů, syna Fridricha a dceru. Na pražský stolec usedl jeho mladší bratr jako Vratislav II. Ten vzápětí vytvořil pevnější strukturu moravských údělů, které svěřil oběma svým mladším bratřím - Olomoucko Otovi Sličnému a Brněnsko Konrádovi.

11. 3. 1061. Vratislavův bratr Jaromír, jemuž kníže určil dráhu duchovního, byl násilně vysvěcen na jáhna (diákon, druhý ze čtyř vyšších stupňů kněžských svěcení), načež uprchl do Polska.

27. 1. 1062. Zemřela druhá Vratislavova choť, kněžna Adléta. Zanechala knížeti dcery Juditu a Ludmilu a syna Břetislava (později vládl jako Břetislav II.); Vratislav, další syn, zemřel v útlém věku. Nato se na konci téhož roku novou českou kněžnou stala polská princezna Svatava, sestra Boleslava Smělého.

1062. Do Sázavského kláštera se z uherského exilu vrátili mniši slovanského obřadu. Časová souvislost s nástupem Vratislavovým posiluje domněnku, že důvod jejich vyhnání za Spytihněva byl především politický, jakkoli zde asi hrálo roli i velké schizma (1054).

1063. Kníže Vratislav zřídil při kostele sv. Petra v Olomouci biskupství, kde se prvním biskupem stal břevnovský mnich Jan. Tak se až po desetiletích začal uskutečňovat záměr zakladatele Břevnova, biskupa Vojtěcha, podle něhož měli zřejmě z Břevnova vzcházet přední církevní hodnostáři země, dobře připraveni řeholním životem.

9. 12. 1067. Zesnul pražský biskup Šebíř a jeho úřad převzal, původně proti Vratislavově vůli, jeho bratr Jaromír, známý též pod jménem Gebhart, zvolený 15. června roku 1068. Jaromírovu volbu prosadila zejména vůle mocných a dané sliby respektujících českých velmožů.

1068. Dosud velmi volně žijící společenství kanovníků katedrálního kostela svatého Víta na Pražském hradě přijalo z přičinění kapitulního probošta Marka pevnější řád, a to jak z hlediska liturgických náležitostí, tak i hmotného zabezpečení.

35

asi r. 1070. Pražský hrad se ukázal malý pro oba znesvářené bratry. Proto si Vratislav II. vyvolil za nové sídlo Vyšehrad. Aby vybavil svou novou rezidenci důstojnou církevní institucí, zřídil zde se svolením Říma kolegiátní kapitulu, jež měla být paralelou ke kanovnickému sboru svatovítskému. Nový ústav byl podřízen přímo papežskému stolci a jeho hodnostáři dostali výsadu nošení mitry a sandálů. Při zahájení stavebních prací na Vyšehradě prý sám kníže přinesl prvních dvanáct košů kamení.

počátek podzimu 1071. Jindřich IV. svolal schůzku českého a polského knížete do Míšně, aby tam nalezli řešení svých sporů. Z Polska totiž nebyl Čechům placen poplatek, ustanovený roku 1054, což vedlo k opakovanému českému drancování Slezska.

1073. Český kníže přijal z papežových rukou jako odznak své moci biskupskou mitru.

1074. Do Prahy přibylo poselstvo císaře Jindřicha IV., nabízející Vratislavovi předání míšeňské marky, jejíž markrabí Ekbert II. se postavil proti císaři, odměnou za poskytnutí pomoci proti vzbouřeným Sasům. Český kníže tuto nabídku přijal a od roku 1075 až do roku 1080 vypravoval každoročně do Míšně, kterou mu císař udělil v léno, zbrojní oddíly.

březen 1075. V Římě vyhlásil papež Řehoř VII. (1073-1085) svůj kuriální program, Dictatus papae. Jedinou hlavou církve je podle něj papež, pozemský zástupce Ježíše Krista. Duchovní moc je nadřazena světské, papež může zprošťovat poddané přísah učiněných zavrženíhodným pánům. Papež má právo sesadit z trůnu i císaře.

1075. V Římě bylo učiněno kompromisní rozhodnutí o rozdělení statků mezi pražské a olomoucké biskupství v důsledku svárů knížete a biskupa.

leden 1076. S plnou silou propukl konflikt mezi papežem a císařem o přední postavení v latinském křesťanstvu, známý jako boj o investituru.

květen a srpen 1077. Vratislav II. se dvakrát zúčastnil útoku vojsk císaře Jindřicha IV. proti švábskému vévodovi Rudolfovi, jenž byl v době, kdy byla na Jindřicha v důsledku bojů o investituru uvalena klatba, německým králem.

1077. Císař Jindřich jmenoval svým kancléřem biskupa Jaromíra-Gebharta, takže ten pobýval po nejbližších osm let většinou mimo Čechy.

1078. Olomoucký údělný kníže Ota Sličný s chotí Eufemií založil v Hradišti u Olomouce benediktinský klášter, jehož první mniši byli povoláni z Břevnova.

1078 nebo 1079. Vratislav vznesl v Římě žádost o povolení bohoslužby dle slovanského ritu, zejména v zájmu obecné srozumitelnosti posvátných textů. Projevila se tak snaha, zřetelná zvláště po roce 1100, aby se křesťanství neomezovalo jen na nejpřednější společenské kruhy, nýbrž ovlivnilo i prostý lid.

2. 1. 1080. Papež Řehoř VII. odpověděl záporně na Vratislavovu žádost o povolení bohoslužby dle slovanského ritu.

1080. Císař Jindřich vrátil míšeňskou marku markraběti Ekbertovi II.

36

1081. Pán bavorské východní marky, markrabě Leopold II., se postavil proti svému císaři a napadl jižní hranici Konrádova brněnského údělu, takže ji bylo nutno vojensky ochránit.

jaro a léto 1081. S císařskými vojsky vytáhl proti papežskému Římu i šik 300 českých válečníků, jimž veleli Vratislavův syn Bořivoj a jeho osvědčený spojenec, hrabě Viprecht z Grojče. Tito bojovníci se navzdory těžkým ztrátám vyznamenali v řadě akcí ve Věčném městě i v jeho okolí.

12. 5. 1082. V bitvě u Mailberku byl Leopold II. českými silami poražen a donucen uprchnout.

květen a červen 1083. Pod Viprechtovým velením ztekli čeští bojovníci hradby papežského okrsku římského (Leonova města) a císařské vojsko je obsadilo. Řehoř VII. se uchýlil do Andělského hradu.

1083-1085. Správu východní marky svěřil císař Jindřich přímo Vratislavovi.

1085. Leopold II., který opět změnil stranu a vrátil se k císaři, obdržel zpět východní marku.

duben až květen 1085: Jindřich IV. nezapomněl po své císařské korunovaci na věrného spojence. Na synodu v Mohuči udělil Vratislavovi právo nosit královskou korunu, sám mu jí ozdobil hlavu a dal arcibiskupovi trevírskému Egilbertovi pokyn, aby obřad korunovace českého knížete dokončil následujícího roku v Praze.

15. 6. 1086: Ve svatovítské bazilice Pražského hradu přijali Vratislav a jeho choť Svatava z rukou Egilbertových slavnostně královské koruny českou a polskou. K této příležitosti byl nejspíše zhotoven skvostný iluminovaný rukopis, tzv. Kodex vyšehradský, jenž obsahuje rovněž evangelijní čtení "in die ordinationis regis", tedy v den uvedení krále v úřad, a patrně i některé další rukopisy.

1085-1090. Vratislav II. vedl s biskupem Jaromírem-Gebhartem spor, motivovaný spíše osobní averzí než zásadními rozpory ideovými. Jeho důvodem se opět stalo olomoucké biskupství. Zprvu sice dosáhl Jaromír po smrti biskupa Jana (25. 11. 1085) zrušení olomouckého biskupství papežem, kníže však bez ohledu na to jmenoval posléze novým olomouckým biskupem svého kaplana Vecela.

9. 6. 1087. Zemřel olomoucký údělný kníže Ota zvaný Sličný, bratr Vratislavův. Vzápětí nato odebral kníže jeho nezletilým synům Svatoplukovi a Otovi II. Černému správu údělu a svěřil ji svému vlastnímu synu Boleslavovi.

26. 6. 1090. Zesnul Jaromír - Gebhart, pražský biskup, a jeho důstojenství převzal Kosmas.

1091. Na zásah brněnského knížete Konráda, ale až po vojenské konfrontaci, vrátil Vratislav II. (po Boleslavově smrti 11. 8. 1091) synům Oty Olomouckého dědictví po jejich otci. Nato vyhlásil Vratislav veřejně Konráda podle stařešinského zákona za následníka pražského stolce, což nelibě nesl Vratislavův syn Břetislav, který se svou družinou odešel do Uher.

14. 1. 1092. Na následky zranění, které si způsobil na lovu pádem z koně, zemřel český kníže a první král Vratislav. Pražský stolec připadl bratru zemřelého krále Konrádovi, údělnému knížeti brněnskému.

37

6. 9. 1092. Kníže Konrád zesnul, zanechávaje po sobě kněžnu-vdovu Virpirk a syny Litolda a Oldřicha, budoucí údělná knížata na Znojmě a Brně.

14. 9. 1092. Za knížete byl dosazen Břetislav II., syn Vratislava II. Zahájil svou vládu energickým zásahem proti pohanským kultům, jejich vyznavačům, vykonavatelům a svatyním.

jaro 1096. Břetislav táhl s vojskem do Slezska a založil tu jako svou mocenskou oporu hrad Kamenec.

konec května 1096: Prahou prošel houf účastníků první křížové výpravy pod vedením muže jménem Volkmar. Křižáci útočili na zdejší Židy, dávajíce jim na vybranou křest, nebo smrt. Po jejich odchodu nebránil biskup Kosmas násilně pokřtěným v návratu k víře jejich otců, za což si vysloužil ostrou kritiku části katolického kléru. Došlo zřejmě i k proměně pražské synagogy v křesťanský kostel.

1097. Ze Sázavského kláštera odešli podruhé a tentokrát definitivně mniši slovanského ritu, kteří byli nahrazeni břevnovskými benediktiny s opatem Děthardem v čele. Slovanští mniši zamířili zčásti znovu do Uher, zčásti přijali latinský ritus a zůstali na Sázavě nebo se odebrali do benediktinského domu ostrovského.

10. 12. 1098. Na věčnost odešel biskup Kosmas a jeho úřad převzal následujícího roku knížecí kaplan a boleslavský probošt Heřman z Maastrichtu, zvolený 28. 2. 1099.

jaro 1099. K císařovu dvoru do Řezna se odebral kníže Břetislav. Podařilo se mu přimět císaře Jindřicha IV., aby s udělením praporce ustanovil jeho nástupcem nikoli brněnského Oldřicha, Konrádova syna, jemuž měl připadnout pražský stolec dle stařešinského zákona, nýbrž jeho vlastního bratra Bořivoje. Poté Břetislav táhl s vojsky na Moravu, vyhnal Oldřicha a druhého Konrádova syna Litolda z Brněnska a to udělil Bořivojovi.

říjen 1100. Kníže Břetislav porazil Konrádova mladšího syna Litolda, jenž uprchl do Rakouska k hraběti Gotfriedovi. Odtud pak podnikal nájezdy na Moravu.

20. 12. 1100. Břetislav II. byl smrtelně zraněn rukou vraha Lorka a vzápětí nato zemřel (22. 12.). Zanechal po sobě vdovu Luitgardu z rodu bavorských hrabat z Bogenu a syna Břetislava.

25. 12. 1100. Vlády nad zemí se v Praze chopil Bořivoj II., bratr zesnulého Břetislava II. Oldřich a Litold, synové brněnského Konráda, se vrátili na Moravu.

1101. Nejstarší Přemyslovec Oldřich Brněnský si za hojnou odměnu vyprosil u císaře udělení Čech v léno a v srpnu vytáhl proti Bořivojovi vojensky. Moravané dospěli až k Malínu na dnešním Kutnohorsku, většina zemské obce se však postavila za Bořivoje, a tak brněnští předáci ustoupili a vrátili se do svých držav.

1103. Kníže Bořivoj vytáhl do boje o polský trůn. Když mu však bylo přislíbeno výkupné, vrátil se domů, zatímco olomoucký kníže Svatopluk v tažení pokračoval, což vedlo k napětí a nepřátelství mezi oběma Přemyslovci i k odvetnému polskému vpádu na Moravu (srpen 1104).

38

1105. Jednotky Svatopluka Olomouckého, syna údělníka Oty, zahájily za podpory polského knížete Boleslava III. Křivoústého, mladšího syna vládce Vladislava Heřmana, pochod na Prahu. Bořivoj se však okamžitě vrátil z císařského tábora pod Řeznem, kde právě dlel, a Svatopluk ustoupil od vltavských břehů zpět domů.

1107. Kníže Bořivoj II. ztratil podporu předáků, byl zbaven vlády a na pražský stolec usedl 14. května s pomocí polského Boleslava III. Křivoústého Svatopluk.

7. 8. 1107. V Lutychu zemřel celoživotními boji vyčerpaný císař Jindřich IV., který se nakonec musil dožít zajetí a donucení k rezignaci a k odevzdání odznaků císařské hodnosti, a to dokonce svým vlastním synem, který usedl na trůn říše jako císař Jindřich V.

1108. Svatopluk se přidal k výpravě nového císaře do Uher a řízením země pověřil po dobu své nepřítomnosti magnáty Vacka a Mutinu z rodu Vršovců. Pod dnešní Bratislavou však obdržel zprávu, že náhle propukl konflikt s Polskem a že Mutina a jiní Vršovci udržují velezrádné styky s nepřítelem. Bleskově se vrátil do Čech a útokem na přední Vršovce dal signál ke všeobecnému masakru příslušníků toho rodu.

říjen a listopad 1108. Morava byla popleněna vojsky uherského krále Kolomana v odvetě za Svatoplukův vpád do Uher.

podzim 1109. Svatopluk se svými jednotkami se zúčastnil císařova tažení do Polska. Při návratu z válečné porady zasadil knížeti dne 21. září dodnes neznámý vrah osudovou ránu. O Svatoplukově choti nemáme zpráv, víme však, že zanechal syna Václava.

konec září 1109. Ještě ve vojenském táboře ve Slezsku zvolili Čechové či spíše Moravané Svatoplukovým nástupcem jeho mladšího bratra Otu II., řečeného Černý. Ten se odebral do Prahy, ale česká zemská obec dala přednost tomu, aby byl k vládě povznesen jako kníže Vladislav I., syn Vratislava II. a Bořivojův mladší bratr.

Vánoce r. 1109. Prahy a Vyšehradu se s pomocí Viprechta Grojčského překvapivě zmocnil ze zapomnění se vynořivší Bořivoj. Nato zazněly signály k pochodu v Plzni, odkud se daly na pochod voje Vladislavovy, v Olomouci, odkud vytáhl na pomoc nyní již spojenec Ota II. Černý, i v císařském Řezně, kde poručil sedlat a vyjet do Čech sám císař, údajně na základě Vladislavova slibu vyplacení 500 hřiven stříbra. Jindřich předvolal sporné strany do Rokycan, kde dal Bořivoje uvěznit.

červenec 1110. Vladislav pokládal za bezpečnější uvěznit Otu II. Černého, nejspíše na Křivoklátě.

25. 9.-4. 10. 1110. Polský vládce Boleslav Křivoústý vpadl zcela neočekávaně do země přes hřebeny Krkonoš v doprovodu českého Soběslava a jeho družiny. Narychlo postavené české jednotky pod Vladislavovým velením zahradily nepříteli vstup do vnitrozemí u ústí Cidliny do Labe při hradu Oldříši.

8. 10. 1110. Bitvu u říčky Trutiny Čechové ztratili a obrátili se na útěk.

1111. Vladislav se smířil se Soběslavem a uvedl jej ve správu Žatecka. Český kníže se patrně zřekl tributu ze Slezska, pán Polska mu pak odevzdal Kladsko (dnes Klodzko).

39

1113. Soběslav zajatý v Sasku uprchl zpět do Polska, odkud útočil na české pohraničí. Vladislav se smířil s Otou II. Černým, propustil jej z vězení a vrátil mu Olomoucko.

leden 1114. U příležitosti svatby Jindřicha V. přijal v Mohuči úřad nejvyššího číšníka říše český kníže Vladislav, což oslavil zaražením zvláštní příležitostné mince.

březen 1115. Vladislav, Ota II. Olomoucký i Soběslav stvrdili mír, Soběslav se znovu vrátil do Čech a obdržel správu Hradecka, později však dostal do správy moravské úděly brněnský a znojemský.

1116. Bořivoj, propuštěný z císařské vazby, se vrátil do Čech.

1117. Vladislav I. složil nejvyšší zemský úřad a na pražský knížecí stolec podruhé usedl Bořivoj II. Jeho nedlouhá vláda (svržen byl již 16. 8. 1120) však nepřinesla nic významného.Kalendárium - 1120-1139

léto 1120. Kníže Bořivoj II. byl sesazen z pražského stolce, vlády se znovu chopil Vladislav I.

17. 9. 1122. Na věčnost se odebral Heřman, biskup pražský, a jeho důstojenství připadlo knězi Menhartovi.

23. 9. 1122. Boj o investituru byl uzavřen tzv. konkordátem wormským (podle porýnského města Wormsu), jenž byl kompromisem mezi stanovisky církevní a světské moci - císař Jindřich V. se vzdal investitury a papež Kalixtus souhlasil s královou přítomností při volbě biskupů.

1123. Vladislav I. vypudil z Brněnska a Znojemska svého bratra Soběslava a úděly odevzdal Otovi II. Černému. Soběslav nato znovu odešel do Polska.

2. 2. 1124. Bořivoj, kdysi druhý kníže český toho jména, zemřel v Uhrách. Zanechal po sobě kněžnu vdovu Herbirku Babenberskou a syny Jaromíra, Spytihněva a Lupolda.

1124. Svůj úřad ztratil pokřtěný Žid Jakub Apella, "spoluvladař" (vicedominus) země a nejvyšší správce jejích financí. Po jeho pádu vykoupil kníže od všech Židů křesťanské otroky a zakázal, aby křesťané sloužili Židům.

12. 4. 1125. Zesnul český kníže Vladislav I. Pražský stolec připadl již 13. dubna volbou jeho bratru Soběslavovi, prvnímu vládci Čech tohoto jména, s nímž se předchozí kníže krátce před svou smrtí smířil. Vladislav I. byl ženat s Richenzou z rodu švábských hrabat z Bergu, s níž měl dceru Svatavu či Luitgardu a syny Vladislava, Děpolta (Theobalda) a Jindřicha. Kníže Soběslav odebral Otovi II. Brněnsko a nechal mu jen Olomoucko.

23. 5. 1125. Zemřel císař Jindřich V. a na trůn říše usedl 13. září téhož roku saský vévoda Lothar ze Supplinburgu jako Lothar III. K němu se obrátil Ota II. Černý, olomoucký údělný kníže, se stížností, že jeho právo na pražský stolec bylo pominuto.

21. 10. 1125. Zemřel děkan pražské svatovítské kapituly a první kronikář českých zemí Kosmas.

40

únor 1126. Císař vyhověl Otovým prosbám a vypravil do Čech vojsko, k němuž se Ota přidal. Dne 18. února utrpěly invazní jednotky, jejichž velitelé zanedbali řádný průzkum a nevzali v úvahu obtížnou schůdnost zimního terénu, těžkou porážku u hradu Chlumce v severozápadních Čechách. Ota II. Černý zůstal mrtev na bojišti, císař, obklíčený v závěru bitvy na jakémsi pahorku, přistoupil na Soběslavovu nabídku vyjednávání.

22. 3. 1126. Do úřadu biskupa olomouckého byl zeměpánem jmenován Jindřich Zdík, patrně syn kronikáře Kosmy a jeho choti Božetěchy. Významný církevní kníže a duchovní i politický činitel, spojenec pražského knížete, dvakrát cestoval do Svaté země.

3. 10. 1126. Při svěcení, jehož se mu dostalo z rukou mohučského metropolity Adalberta v chrámu sv. Cyriaka ve Wormsu, přijal olomoucký biskup Zdík jméno Jindřich.

1126-1130. Soběslav nedbal dědických práv syna Oty II. na Olomoucko a odevzdal je Svatoplukovu synu Václavovi. Otův syn, rovněž jménem Ota, se zachránil útěkem na Rus. Také Konrád Znojemský a Vratislav Brněnský přišli o své úděly.

21.-22. 4. 1128. O Velikonocích se císař Lothar v saském Merseburku stal kmotrem Soběslavova novorozeného syna.

červen 1130. Kníže dopadl spikleneckou skupinu českých urozených předáků, která se údajně chystala připravit jej o život. Od 15. 6., kdy došlo k odhalení konspirátorů, uplynulo do poprav všech zúčastněných 23. 6. pouhých osm dní. Z nařčení z účasti na tomto spiknutí se musel po svém návratu z pouti do Jeruzaléma očistit i biskup Menhart. Navíc nechal kníže 30. června oslepit svého synovce Břetislava, syna Břetislava II., který brzy nato zemřel.

po r. 1130. Soběslav postupně uvedl moravské údělníky zpět do jejich držav. Zvlášť srdečné vztahy choval ke Konrádovi II. Znojemskému, druhému nejstaršímu Přemyslovci, jemuž pomohl ke sňatku s princeznou Marií, dcerou krále Uroše I. Srbského a sestrou královny uherské. Snad roku 1134 mu slíbil nástupnictví pod podmínkou, že Konrád bude chránit jeho syny a podpoří jejich nárok na trůn. Právě Konrád nechal pořídit známý cyklus nástěnných maleb přemyslovských knížat v kapli znojemského hradu.

30. 6. 1131. V Olomouci slavnostně vysvětil za přítomnosti knížete Soběslava, jeho choti, kléru a lidu Jindřich Zdík dosud nedostavěný biskupský chrám sv. Václava.

3. 7. 1134. Zemřel biskup Menhart, nad jehož rakví pronesl smuteční projev Jindřich Zdík. Pražského biskupského úřadu se ujal Jan I.

4. 12. 1137. Zesnul císař Lothar III. a na trůn říše usedl po korunovaci dne 13. března 1138 Konrád III. ze švábského rodu Štaufů.

květen 1138. Na sněmu v Bamberku udělil císař Vladislavovi, Soběslavovu synovi, na otcovu žádost české země v léno. Kníže tak odvrhl znojemské dohody.

červen 1138. S Vladislavovým nástupnictvím vyslovili na sněmu v Sadské souhlas čeští předáci.

41

8. 8. 1139. Zemřel pražský biskup Jan I. a v jeho úřad se uvázal Silvestr, opat Sázavského kláštera. Již příštího roku se však biskupství vzdal ve prospěch Oty, kanovníka a probošta svatovítského.

Kalendárium - 1140-1159

14. 2. 1140. Zemřel Soběslav I., pán českých zemí, jenž po sobě zanechal vdovu Adlétu, původně uherskou princeznu, dceru Marii a syny Vladislava, Soběslava, Oldřicha a Václava. Nejvyšší zemský úřad nastoupil však 17. února nejstarší syn Vladislava I. jako kníže Vladislav II.

po 17. 2. 1140. Z iniciativy Jindřicha Zdíka přišla na pražský Strahov z porýnské kanonie ve Steinfeldu skupina kanovníků, řídící se řeholí sv. Augustina, v čele s opatem Blažejem. Tak posléze vznikl za přispění knížete Vladislava II. první ústav nového premonstrátského kanovnického řádu u nás.

25. 6. 1140. Pražským biskupem byl v Mohuči vysvěcen Ota I.

1140. Moravští údělníci Konrád Znojemský a Vratislav Brněnský podrželi své úděly. Syn Oty II. Černého, Ota III. Dětleb, povolán z ruského vyhnanství, obdržel Olomoucko, kdežto dosavadní olomoucký údělník, Vladislav, syn Soběslavův, se musil odebrat k pražskému dvoru, o Vánocích však uprchl do Uher.

podzim a zima 1141. Jindřich Zdík nechal přenést biskupské sídlo v Olomouci od chrámu sv. Petra ke katedrále sv. Václava a zřídil tam novou dvanáctičlennou kapitulu řízenou děkanem.

zima 1142. Většina zemské obce se přiklonila na stranu Konráda II. Znojemského, vůdce protipražské opozice, jehož vojska vpochodovala do Čech.

25. 4. - červen 1142. V bitvě u Vysoké utrpěla Vladislavova strana těžkou porážku a Konrád oblehl Pražský hrad. Vladislav tam zanechal posádku pod velením bratra Děpolta a sám spěchal k císaři pro pomoc. České hranice překročil kontingent říšských vojsk, jimž se Konrád neodvážil postavit a ustoupil na Moravu.

1142. Přičiněním vznešeného Miroslava vznikl za přispění knížete Vladislava II. a biskupa Jindřicha Zdíka v Sedleci u Kutné Hory první klášter nového řeholního řádu cisterciáků. Mnišská obec sem byla uvedena z bavorského domu ve Waldsassen u Chebu.

1142-1144 (po 25. 4. 1142-polovina r. 1144). Vzhledem ke konfliktu mezi Prahou a moravskými údělníky dlel Jindřich Zdík mimo svou diecézi. Využil toho k získání práva razit mince a k zabezpečení imunity - vynětí ze správní i soudní pravomoci knížecích úředníků - pro poddané olomouckého biskupství od samého císaře Konráda III.

1143. Vladislav II. poplenil Moravu a pokořil moravské údělníky. Ti posléze zanechali odporu a přijali jeho svrchovanost.

počátek r. 1145. Na česko-moravském pomezí unikl Jindřich Zdík vražednému útoku, nastrojenému z iniciativy moravských přemyslovských údělníků.

42

pozdní léto 1147. Pod velením Vladislava II. se české oddíly vydaly na druhou křížovou výpravu. Dorazily však pouze do maloasijské Nikáje (dnes Iznik) a po návštěvě na konstantinopolském dvoře se kníže se svými věrnými přes Rusko a Polsko vrátil zpět do Čech.

10. 7. 1148. Zemřel biskup Ota a pražský biskupský úřad připadl Danielovi I.

1148-1153. Někdy v těchto letech napsal ve flanderském Gentu blíže neznámý mistr Nivardus svůj cyklus zvířecích bajek o vlku Ysengrinovi, jeden z pramenů proslaveného Románu o lišákovi. V tomto cyklu vlévá "český nápoj" nebo "české víno" jeho hrdinům do žil divokost, nezkrotnost a zuřivý hněv, nezastavující se ani před surovým násilím. Tak nás viděla Evropa 12. století.

25. 6. 1150. Zemřel olomoucký biskup Jindřich Zdík.

4. 8. 1150. Zesnula první Vladislavova choť Gertruda Babenberská.

15. 2. 1152. Zemřel císař Konrád III. V říši nastoupil po volbě 4. března a korunovaci 9. března téhož roku k vládě jeho synovec Fridrich I., obecně zvaný Barbarossa (Rudovous).

asi r. 1153. Vladislav pojal za choť Juditu, sestru durynského lantkraběte.

počátek června 1156. Ve Würzburku jednal císař Fridrich Barbarossa s Vladislavem II. Za pomoc při chystaném Barbarossově italském tažení slíbil císař knížeti udělení dědičné královské hodnosti.

pozdní léto 1157. Jednotky Vladislava II., jeho bratří Děpolta a Jindřicha i moravských knížat se zúčastnily tažení říšského vojska do Polska. Vladislav, příbuzný polského knížete, se stal prostředníkem při závěrečných mírových jednáních.

11. 1. 1158. Na říšském sněmu v Řezně propůjčil Fridrich Barbarossa Vladislavu II. královskou korunu.

léto 1158. Čechové se zúčastnili říšské výpravy proti Milánu v severní Itálii. Nejprve vyplenili okolí Verony a Brescie a teprve poté přitáhli k Milánu.

23. 7.-8. 9. 1158. Čeští bojovníci překročili u Milána jako první řeku Addu, zahnali obránce města, vyplenili okolí a pustili se ihned do opravy strženého mostu. Při obležení a kapitulaci města se vyznamenali řadou dalších pamětihodných skutků - také tím, že český král zprostředkoval na žádost Milánských mírová jednání; podmínky kapitulace zachytil písemnou formou kaplan biskupa Daniela Vincencius.

podzim 1158. České vojsko se s hojnou kořistí i dary vrátilo z Itálie do vlasti. Po boku Barbarossově zůstal biskup Daniel.Kalendárium - 1160-1179

1161. Soběslav, syn knížete Soběslava, se s 60 zbrojnými zmocnil Olomouce. Obležen Vladislavovými jednotkami uznal za vhodnější se s králem dohodnout a odebral se s ním do Prahy. Zde byl ovšem jat a uvržen do vazby na hradě Přimdě.

43

květen-září 1161. Vladislavův bratr Děpolt a jeho syn Bedřich se v čele oddílu 300 jízdných odebrali do Itálie na pomoc císaři v boji se severoitalskými městskými obcemi.

leden-duben 1162. Děpolt a Bedřich zamířili v čele českých vojsk znovu do Itálie, kde se stali svědky závěrečného aktu severoitalského dramatu. Barbarossa nařídil Milán úplně vyklidit, jeho jednotky liduprázdné město vyloupily a poté vypálily a rozbořily.

jaro 1163. Na žádost uherské královny Eufroziny se Vladislav s mocným vojskem vydal do Uher čelit vpádu Štěpána, uchazeče o tamní trůn, podporovaného byzantským císařem Manuelem Komnenem. Štěpán i Manuel se namísto čelení českým zbraním rozhodli vyjednávat; posléze byl uzavřen mír, stvrzený sňatkem Vladislavovy vnučky s císařovým synovcem a výměnou bohatých darů.

30. 7. 1167. Ve svatopetrském chrámu v Římě vykonal papež Paschal III. slavnostní korunovaci císaře Fridricha. Tohoto aktu se patrně účastnil pražský biskup.

9. 8. 1167. V Itálii, kam se odebral s českým pomocným sborem vedeným knížecím bratrem Děpoltem, zemřel na mor biskup Daniel I.

14. nebo 15. 8. 1167. Stejná nemoc ukončila snad kdesi v okolí kláštera Monte Cassino život Děpolta, králova bratra.

1169. Z iniciativy královny Judity byl pražským biskupem zvolen její příbuzný Gotpold. Když asi po půl roce zesnul, převzal jeho úřad biskup Fridrich, rovněž Juditin příbuzný.

1169. Král Vladislav založil v Praze bohatě dotovanou komendu řádu johanitů jako výraz ocenění předchozího daru klíčů k proslulému hradu Krak des Chevaliers (dnes Hosn el-Akrad v Sýrii) od velmistra řádu Raymonda de Puy.

konec r. 1172. Kníže Vladislav II. se vzdal vlády ve prospěch svého syna Bedřicha. Na nátlak císařův propustil Bedřich z vězení na Přimdě Soběslava, syna stejnojmenného kdysi knížete Čechů.

září 1173. Císař Fridrich Barbarossa oficiálně sesadil z vladařského stolce Bedřicha (nastoupil prý bez volby Čechů a císařského schválení) a udělil zemi v léno Oldřichovi, synu Soběslava I., žijícímu na císařském dvoře. Ten pak odstoupil vládu svému staršímu bratru Soběslavovi, původně vězněnému třináct let na hradě Přimdě, který se stal vládcem Čechů jako Soběslav II.

18. 1. 1174. Na statcích své druhé choti v Durynsku zesnul kníže Vladislav II. Kníže byl dvakrát ženat, poprvé s Gertrudou Babenberskou z rodu rakouských markrabat, podruhé s Juditou, sestrou durynského lantkraběte. Zplodil řadu dětí a mezi nimi syny Bedřicha, Přemysla Otakara a Vladislava Jindřicha.

po 9. 9. 1174. Zemřela královna Judita, choť Vladislava II.

podzim 1174-léto 1175. Soběslav vyslal na Barbarossovo tažení do Itálie pomocný kontingent vojska v čele s mladším bratrem Oldřichem. Čeští bojovníci tu prosluli spíše pleněním a loupením než udatností v boji, což bylo ovšem též způsobeno zásobovacími obtížemi.

44

1175-1176. Soběslav jednal bezúspěšně s Jindřichem II. Rakouským o vydání Vitorazska na pomezí Čech a Rakous, právě tehdy osazovaného kolonisty z obou zemí. Svůj nárok se posléze rozhodl prosadit silou zbraní a zaútočil na Rakousy v čele vojska posíleného oddíly ze Znojemska (Konrád Ota), Polska, Saska i Míšně. Nevybíravé plenění země na Dunaji zastavila až papežská kletba, jež tak zamezila drancování kostelů.

18. 10. 1177. Na onen svět se odebral Oldřich, syn Soběslava I., uvězněný počátkem roku svým panujícím bratrem Soběslavem II., jemuž kdysi předal vládu.

léto 1178. Soběslav II. ztratil z Barbarossovy vůle vládu a na pražský stolec usedl znovu Vladislavův syn Bedřich. Soběslav se uchýlil na hrad Skálu a snažil se shromáždit své přívržence.

23. 1. 1179. Kníže Soběslav využil Bedřichovy nepřítomnosti v zemi (Bedřich dlel na říšském sněmu ve Würzburku) k pokusu o dobytí Pražského hradu. Ten však uhájili bojovníci vedení energickou chotí Bedřichovou Alžbětou. Vojska Bedřicha a Soběslava II. vybojovala krvavou bitvu u Loděnice (Beroun), v níž byl Bedřich poražen.

27. 1. 1179. Bedřichovi přišly na pomoc sbory Konráda Oty Olomouckého a jejich spojené jednotky zvítězily nad Soběslavovými šiky v bitvě na pláni u Prahy. (Dnes připomíná tuto bitvu místní název Bojiště.) Z vděčnosti za vítězství nechala Bedřichova choť, kněžna Alžběta, vystavět na místě vítězství kostelík sv. Jana Křtitele (pod dnešním Lékařským domem na Novém Městě pražském). Soběslav II. posléze ztratil i hrad Skálu a uprchl ze země.

31. 1. 1179. Zemřel biskup Fridrich.

květen 1179. Na sněmu v Chebu určil Fridrich Barbarossa za přítomnosti Bedřicha, Konráda Oty a Leopolda V. Rakouského průběh sporné hranice mezi českými zeměmi a Rakousy.

Kalendárium - 1180-1199

29. 1. 1180. V zahraničí zemřel Soběslav, kdysi druhý kníže český toho jména. Zanechal po sobě kněžnu vdovu Alžbětu, dceru polského panovníka Měška zvaného Starý.

1180. Českým biskupem se stal kaplan kněžny Alžběty Valentin.

1182. Proti Bedřichově vládě vypuklo v Čechách povstání, kníže byl sesazen a na pražský stolec usedl Konrád Ota ze znojemské přemyslovské větve. Bedřich se pokusil dosíci nápravy intervencí u císaře. Ten povolal obě sporné strany do Řezna a rozdělil vládu nad zemí - Bedřichovi bylo přiřčeno panství nad Čechami, Konrádu Otovi pak nad Moravou, vyňatou z pravomoci pražského vládce a podřízenou přímo císaři. České země tak byly rozděleny vedví.

1182. Úřad pražského biskupa připadl po Valentinově smrti Jindřichu Břetislavovi, bratranci knížete Bedřicha a vnuku knížete Vladislava I.

1185. Bedřich vyslal na Moravu vojsko pod velením svého bratra Přemysla. České vojsko sice v bitvě u Loděnic (Moravský Krumlov) zvítězilo, avšak s těžkými ztrátami.

45

1186. Obě rozvaděná knížata se usmířila na schůzce v Kníně. Bedřich si ponechal vládu nad Čechami, Konrád Ota nad Moravou včetně markrabského titulu.

1187. Spor mezi Bedřichem a pražským biskupem vyřešil Barbarossa na sněmu v Řezně. Dal za pravdu mínění říšských biskupů, podle něhož je jim pražský biskup roven, neboť též přijímá investituru z rukou císaře. Zvláštním privilegiem zprostil nato Barbarossa pražského biskupa podřízenosti pražskému knížeti.

25. 3. 1189. Osudem zkoušený kníže Bedřich zemřel a zanechal po sobě vdovu Alžbětu, původně uherskou princeznu, a tři provdané dcery, které se dožily dospělosti. Na pražský stolec usedl dle předchozí dohody Konrád II. Ota ze znojemské linie Přemyslovců.

podzim 1189. Na sněmu v Sadské vyhlásil Konrád Ota český zákoník.

10. 6. 1190. V průběhu třetí křížové výpravy se neočekávaně utopil v maloasijské řece Kalykadnos (dnes Salef) císař Fridrich Barbarossa. Na říšský trůn usedl po něm 15. dubna 1191 jeho syn

Jindřich VI.

15. 3. 1191. Korunovaci císaře Jindřicha VI. papežem Celestinem III. v Římě přihlížel Konrád Ota.

9. 9. 1191. Na tažení Jindřicha VI. do Itálie zemřel před Neapolí na mor Konrád II.

podzim 1191. Vláda v zemi připadla dle předchozího rozhodnutí Konráda Oty Václavovi, nejmladšímu synu Soběslava I. S nároky na trůn však vystoupili rovněž bratři zesnulého Bedřicha, synové Vladislava II. Přemysl Otakar a Vladislav Jindřich, podporovaní biskupem Jindřichem Břetislavem.

leden-duben 1192. Císař se působením Jindřicha Břetislava přiklonil na stranu Přemysla Otakara a jeho společníků. Václav byl po vojenské porážce na útěku zajat a zemřel ve vězení markraběte míšeňského. Pražský stolec připadl Přemyslu Otakarovi, toho jména prvnímu.

červen 1193. Vzhledem k Přemyslovým stykům s proticísařskou opozicí ho Jindřich VI. na sněmu v porýnském Wormsu sesadil z knížecího stolce a české země udělil překvapivě v léno biskupovi Jindřichu Břetislavovi.

srpen 1193. Biskup vstoupil do země, šlechta se postavila na jeho stranu a Přemysl musel uprchnout. Jindřich Břetislav pak již nerušeně usedl na kamenný stolec na Pražském hradě.

léto 1194. Kníže vytáhl vojensky na Moravu a rozdělil vládu nad jednotlivými úděly.

květen 1197. Po pečlivé zahraniční přípravě vtáhla do země vojska Přemysla Otakara. Za nemocného Jindřicha Břetislava se však stále stavěla většina zemské obce, což zastavilo Přemyslův nápor.

15. 6. 1197. V důsledku předchozích událostí opustil raději kníže Jindřich Břetislav zemi a v Chebu tohoto dne zesnul, přirozeně bez manželky či potomstva.

46

22. 6. 1197. Čeští velmožové povolali k vládě Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha.

1. 10. 1197. Český kníže prohlásil za pražského biskupa svého kaplana Milíka, který přijal jméno Daniel II. a slíbil mu poslušnost.

listopad 1197. Houževnatý Přemysl znovu vpadl do Čech s vojskem.

6. 12. 1197. Vladislav Jindřich odstoupil ve šlechetném gestu vládu nad zemí staršímu bratrovi a sám se spokojil s titulem markraběte moravského.

září 1198. Aby si zajistil podporu pána českých zemí, nechal Filip Švábský na vojenském tažení Přemysla Otakara zvolit a v Mohuči korunovat králem a udělil toto postavení i jeho potomkům. Stanovil dále, že kdokoli bude v Čechách zvolen králem, bude říší uznán a jeho državy mu uděleny v léno. Zcizené části země měly být navráceny, český král obdržel právo investovat domácí biskupy a nemusel nadále odvádět říši poplatky.

1199. Biskup Daniel II. prohlásil, nejspíše na králův nátlak, Přemyslovo dlouholeté manželství s Adlétou Míšeňskou za zrušené. Král se poté oženil s mladou Konstancií Uherskou, Adléta si však stěžovala u papeže Inocence III. Přemysl si tímto svým činem znepřátelil míšeňský knížecí rod Wettinů. Tak se vytvořily podmínky pro to, aby Přemysl posléze změnil stranu a přidal se k Otovi Brunšvickému.

7. 4. 1200. Zemřel arcibiskup salcburský Vojtěch, bratr krále Přemysla I.

1. 3. 1201. Papež Inocenc III. vyzval Přemysla I., aby přešel na stranu krále Oty IV.

kolem r. 1201. Zanikly moravské knížecí úděly, došlo k nové organizaci moci.

1202. Blahoslavený Hroznata byl přijat papežem v Římě.

21. 4. 1202. Za biskupa olomouckého byl vysvěcen Angličan Robert, působící ve službách královské kanceláře, a opat nepomucký.

květen 1203. Přemysl I. jako spojenec římského krále Oty IV. vpadl s českým a uherským vojskem do Durynska a Míšeňska proti vojsku krále Filipa.

srpen 1203. Král Ota IV. potvrdil Přemyslovi dědičnou královskou hodnost a všechny svobody a državy Českého království.

1203-1206. Severní Morava se ocitla pod správou Vladislava Jindřicha.

13. 4. 1204. Vojska 4. křížové výpravy dobyla Konstantinopol.

15. 4., 19. 4. 1204. Papež Inocenc III. ve dvou listinách uznával českou královskou hodnost.

4. 7. 1204. Papež prohlásil bývalého opata slovanského Sázavského kláštera Prokopa (+ 1053) za svatého.

září 1204. Přemysl byl poražen a donucen k opětovnému uznání krále Filipa.

47

1204. Probíhala neúspěšná jednání Přemysla I. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.

1204. Přemyslovna Ludmila, dcera knížete Bedřicha, uzavřela svůj druhý sňatek s vévodou bavorským Ludvíkem z rodu Wittelsbachů. Jejím věnným územím bylo Sušicko.

1204. Moravský markrabě Vladislav Jindřich založil cisterciácký klášter Velehrad.

1205. Král Přemysl I. provdal svou dceru z prvního manželství Markétu (Dagmar) za dánského krále Valdemara II.

1207. Nová konsolidace vlády Přemysla I. na Olomoucku vedla k vydání privilegia pro Olomoucké biskupství a zřízení moravského kancléřství.

listopad 1207. Král římský Filip zasnoubil svou dceru Kunhutu se synem krále Přemysla a Konstancie Václavem (I.).

21. 6. 1208. Na shromáždění knížat v Bamberku byl zavražděn římský král Filip Švábský.

před r. 1209. Lev z Klobouk založil premonstrátský klášter v Zábrdovicích.

Expanze Slovanů

6. století. V průběhu tohoto století se vynořuje z temnot pravěku poslední velké indoevropské etnikum - Slované. V předchozích staletích byli snad antickým autorům známi jejich předchůdci především pod názvy Venetů a Antů, žijících v širokých prostorách severně od Karpat, mezi Vislou a Dněprem. V tomto území bývá hledán původ Slovanů v nositelích rozličných archeologických kultur (převorské, čerňachovské a zejména zarubiněcké). V těchto kulturních komplexech mají kořeny jak kultura pražského typu, tak kultura peňkovského typu i další skupiny nejstarším Slovanům připisované. Na počátku 6. století Slované pronikají do dolního Podunají a na okraje Karpatské kotliny. Bojují s Byzantskou říší a postupně přicházejí na Balkán, na Peloponéský poloostrov a dokonce až do Malé Asie. Směrem k západu se dostávají do horního Podunají na Mohan a severněji až k Sále a Labi. V průběhu této expanze, jdoucí z několika směrů, přicházejí Slované i do Čech a na Moravu. Nejstaršími kolonisty našeho území byli nositelé kultury pražského typu, kteří k nám přišli od severu. Na osídlení, zejména jižních částí země, se zřejmě o něco později podílely proudy z Podunají. Tady se míšením různých vln osídlení a jejich stykem se zbytky staršího obyvatelstva bývalých římských provincií, pozůstatky germánských kmenů i nově příchozích nomádů (Avarů) a v neposlední řadě i v dotyku s Byzantskou říší formovaly postupně nové, synkretické kulturní projevy doby Avarské říše. K nejcharakterističtějším patří již dovedně hotovená zdobená keramika podunajského typu, na rozdíl od podomácky vyráběné keramiky pražského typu, výrobky rozvíjejícího se kovářství, šperkařství a předměty přinášené dálkovým obchodem. Prvky kultury této mnohonárodnostní říše pronikají také k sousedním Slovanům. Především se jedná o součástky výstroje a výzbroje bojovníků, hlavně bohatě zdobené honosné pásy, odznaky postavení a moci, ženský šperk, ale tu a tam i o ušlechtilou keramiku. Tyto předměty přicházejí do prostředí tvořící se elity slovanské společnosti, zakládající v té době první hradiska, pevnosti střediska výroby,

48

směny i rodící se moci. Nejstarším, které známe jménem, ale o jehož podobě a poloze se stále ještě dohadujeme, byl Wogastisburg z doby Sámovy říše. Jeho příklad ukazuje nejnázorněji, že se na běhu dějů a dotváření kultury starých Slovanů podílelo i merovejské prostředí říše franské.Ke konci 8. stol. a na počátku následujícího věku, v době zániku Avarské říše , za Karla Velikého a jeho nástupců, orientace středoevropských Slovanů tímto směrem zesílila. Na pozadí tohoto dění se formoval u středoevropských Slovanů jejich první umělecký styl.

První slovanští kolonisté

6.-7. stol. V průběhu 6. století pronikaly na naše území prvé slovanské migrační vlny od severu a osazovaly zprvu nejúrodnější části země. Výzkumy dokazují, že naše země nebyly osídleny jen jedním proudem Slovanů z jednoho směru. Tehdejší Slované byli především rolníci a chovatelé dobytka; zakládali osady na terasách řek a potoků. Osady sestávaly ze skupin částečně zahloubených obydlí s charakteristickými pecemi v rohu, uspořádaných nejčastěji do půlkruhu či kruhu. Doplňovaly je zásobní jámy na obilí - podzemní sýpky, venkovní pece a ohniště. Inventář domácností byl nebohatý. Vedle prosté keramiky, hrnců, misek a hrubých talířů - pekáčů - se setkáváme v nálezech tu a tam s nástroji ze železa, kostí, parohu (hřebeny), přesleny na vřetánko a žernovy z ručních mlýnků na obilí. Nedochovaly se, ale oprávněně jsou předpokládány četné výrobky ze dřeva. Ojediněle nalézáme pozůstatky kovových součástek oděvů, drobných nástrojů a prostého šperku. Kovoliteckou výrobu dosvědčuje nález lžičky na odlévání z prostor největšího komplexu takovýchto osad u nás dosud objevených v okolí dnešních Roztok u Prahy. Osady se v krajině seskupovaly ve shluky. V Čechách např. v okolí Března u Loun v Poohří, na Moravě příkladně na Břeclavsku v prostorách a okolí pozdějšího velkomoravského hradiště "Pohanska". Jejich obyvatelé byli pochováváni po svém spálení do hliněných popelnic či jamek v zemi bez milodarů, jen občas s předměty osobní výbavy, např. hřebeny, nožíky, přezkami, ocílkou a křesadlem. Hřbitovy byly někdy nevelké, jindy čítaly až stovky hrobů jako např. u dnešních Přítluk a na jižní Moravě. Podle prosté podomácky vyráběné keramiky ušlechtilých tvarů, většinou v této době ještě nezdobené, nazvané před léty archeology pražským typem, bývá označován celý kulturní komplex migrujících starých Slovanů jako časně slovanská kultura pražského typu.__________________________________________________________________________

Citát - Zpráva Menandera Protektora psaná okolo roku 578

V té době se k Davrentovi a dalším slovanským představitelům dostavilo poselství Avarů a žádalo, aby Slované odváděli Avarům daně. Davrenta i ostatní vládcové odpověděli: "Kdo z lidí, které hřejí sluneční paprsky, je tak mocný, aby přemohl nás? Jsme zvyklí sami cizí země podmaňovat a ne, aby jiní ovládali naše. Takovým zůstane náš obyčej, dokud bude válka a meč!"

Citát - Z Freedegarovy kroniky

Čtyřicátého roku vlády Chlotarovy shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje senonského, větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidé. Slované se již počali bouřit proti Avarům, zvaným Hunové, a jejich králi kaganovi... Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali na lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů, počali se

49

bouřit. Když Vinidé s vojskem zaútočili proti Hunům, obchodoval u nich Sámo. I vytáhl s nimi ve vojsku a tam prokázal proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, neboť nesmírné množství Hunů bylo pobito mečem Vinidů. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho nad sebou králem a šťastně u nich vládl 35 let. Za jeho panování svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl 12 žen z pokolení Vinidů, z nichž měl 22 synů a 15 dcer...Období: 623

Vznik států v Čechách a na Moravě - Vznik národa Slovanů a jeho příchod do střední Evropy období kolem roku 500

Vznik mocného a obávaného národa Slovanů, jehož různé skupiny osadily v průběhu 5.-6. století rozsáhlá území při východních hranicích tehdy již značně oslabené římské říše, je zahalen temnotou. Netušíme, do jaké míry mají pravdu badatelé, kladoucí jej do dnes běloruských oblastí na sever od východního oblouku Karpat, nemáme zdání, zda není oprávněný předpoklad jiných odborníků, kteří předpokládají zrození slovanského etnika na území římské říše kdesi v oblasti středního Dunaje a jeho postupný pochod na sever.Ať již je tomu jakkoli, ve 4. století křesťanského letopočtu došlo k uvolnění dosud pevné jednoty slovanského etnika a zřejmě již od počátku 5. století započaly jeho různé skupiny - dnes rozeznáváme Slovany západní, jižní a východní - zaujímat nová sídla v krajích na východním pomezí římské říše. Tento pohyb se děl zprvu postupně a pozvolna a antičtí spisovatelé jej téměř nezachytili, a to především proto, že právě v 5. století se s uragánem hunské expanze, který se podařilo zastavit až v bitvě na Katalunských polích roku 451, poměry v Evropě za římskými hranicemi zásadně změnily. Řada germánských a jiných kmenových elit, které se inspirovaly římským příkladem a založily na svobodném území své státy, byla smetena a rozptýlena do všech koutů světadílu. Na rozsáhlých územích bez pána a obránce, kde se zbytky přeživšího obyvatelstva pokoušely založit novou existenci na troskách starého řádu, se pak skupinám nově příchozích germánských a slovanských osadníků nic nestavělo v cestu.Výrazně se ve střední Evropě příliv západoslovanských skupin projevil v 6. století. Tehdy osadily rozsáhlé oblasti při jižním pobřeží Baltského, ba i Severního moře a pronikly až do horního Podunají. Někdy v této době, a to zvláště po roce 568, kdy germánští Langobardi pod vedením krále Alboina opustili své državy v Čechách, na Moravě, Slovensku a v Rakousku a odešli do Itálie, zabrali západní Slované i naše země. Nalezli zde menšinové skupiny germánské a další, snad dokonce ještě keltské. S nimi žili v míru a přátelství, dokud se tyto prvky nerozplynuly ve většinovém, slovansky hovořícím obyvatelstvu českých zemí, které od 7. století určovalo jejich etnický profil. Další slovanské skupiny se v oné době pustily na východ do oblastí při velkých ruských řekách, tehdy obydlených obyvatelstvem hovořícím baltskými a ugrofinskými jazyky. Od počátku 7. století trpí nájezdy jihoslovanských skupin severní hranice Byzantské říše na Dunaji a při Černém moři, kde Slované zasadili říšské armádě těžké rány. Jak mohlo dojít k tak masovému záboru území, na nichž Slované prostě nenarazili na odpor? Zdá se, že zde vedle již vzpomenutého rozmetání starších státních ústředí na rozsáhlých teritorích východní Evropy hrály roli některé příznačné rysy slovanské společenské organizace. Slované byli především lidem velmi početným, pro nějž dostatek lidských rezerv nepředstavoval žádný problém. Současně byla jejich společenská organizace sice velmi jednoduchá, ale rovněž velice účinná, a zjevně byli schopni na základě příbuzenských svazků, solidarity a spojenectví zmobilizovat při určitých konkrétních příležitostech poměrně značné masy obyvatelstva. Jednoduchost společenské organizace také velmi usnadňovala jak zařazování příslušníků jiných etnik, tak i případné přijímání složitějších společenských struktur, pokud na ně Slované narazili nebo pokud existovaly v

50

jejich sousedství a oni sami si je přáli napodobit. Jednoduchost společenské organizace vyúsťovala překvapivě i v určitou míru tolerance a otevřenosti cizím vlivům. Cizím ctižádostivým politikům, ale i administrátorům a organizátorům nabízelo soužití se skupinami Slovanů výhody jednoduchého, avšak stabilního společenského uspořádání, vlídné přijetí ve snášenlivém, až poddajném prostředí i poměrně značné lidské i energetické zdroje. Tyto skutečnosti si velmi brzy uvědomili i hodnostáři pohraničních institucí křesťanské církve, kteří se již na sklonku 6. století pokoušeli o hlásání víry Kristovy mezi Slovany. Historicky se tak však stalo příliš brzy.To vše platí v plném rozsahu i pro počátky středověkého osídlení našich zemí. V nich hrají významnou úlohu především elity Avarů, původně kočovného, turkicky hovořícího kmene, který po roce 568 zaujal a mocensky ovládl rozsáhlá území při středním a dolním Dunaji. Avarský chanát, osazený celou řadou skupin podrobeného obyvatelstva, od vzdělaných obyvatel pozdně římských podunajských měst až po kočovníky z černomořských stepí, představoval pro slovanské obyvatelstvo našich zemí jakousi "základní školu státnosti". Mír vynucený avarskými zbraněmi přinesl uvnitř chanátu bohatou výměnu hmotných i duchovních statků, ze které skupiny slovanských obyvatel těžily a obohacovaly se především z kulturního dědictví říše římské. Rozvoj Slovanů nastává v 7.-8. stol. První slovanští kolonisté na našem území zachytili nepočetné zbytky staršího obyvatelstva, jehož stopy v kultuře té doby téměř nepozorovatelně mizí. Zprostředkovalo však kontinuitu zeměpisného názvosloví a sídelní tradice. S dalšími vlnami osídlení a rozvojem kontaktů s okolním světem k nám počínaly pronikat nové kulturní podněty a prvky. Začala se vyrábět dokonalejší, obtáčená a bohatě zdobená keramika s charakteristickými pásy vlnovek, rýh a hřebenem provedených kolků. Napodobovala se cizí ušlechtilá keramika neobvyklých tvarů. Začínal rozvoj hutnictví, kovářství i šperkařství a zejména v té době oblíbeného kovolitectví. Objevily se první depoty - poklady železných předmětů a bronzových okras. Dochází k rozvoji orného zemědělství, jak dosvědčují nálezy železných radlic a krojidel. Osídlené území se dále rozšiřovalo, osídlení se konsolidovalo a koncentrovalo v přirozených krajinných oblastech. Vznikla jeho opevněná centra, výšinná sídliště i hradiště, a počínaly se utvářet jejich soustavy. Vedle hradišť místního významu, jaká známe např. z Českobrodska, nejznámějším je tu hradiště v Klučově, to byly i hrady centrálního charakteru, které ovládaly rozsáhlé oblasti. Často se budovaly při dálkových cestách ve strategických polohách. V Čechách k nim patřilo např. hradiště na Rubíně u Podbořan, v Šárce u Prahy a u Kalu na Jičínsku, na Moravě pak v Mikulčicích, ve Starém Městě-Uherském Hradišti a v Olomouci. Vyšší společenské vrstvy usazené na hradištích přejímaly cizí módní prvky, např. honosně zdobené opasky a součástky výstroje a výzbroje z kulturního okruhu Avarské říše.

Slované užívali k zhotovování klenotů i zbraní také železo; na obr. rukojeť meče z 9. stol. z Blatnice

Období: 700

Slované a jejich sousedé

6.-7. stol. Počátkem raného středověku osídlili Slované východní, ale i značnou část střední a jihovýchodní Evropy a vešli ve styk a soužití s jinými etniky, často nomádskými. Střídavě bojovali a žili v míru s tehdejšími evropskými mocnostmi, Avarskou říší, Franskou říší a jejím nástupcem říší německou i s říší byzantskou. Zprvu sami a později spolu s Avary i dalšími nomády útočili na hranice této říše. Stáli na straně Gepidů za jejich bojů s Langobardy. Povstali proti Avarům a ubránili se Austrasijcům a jejich spojencům. Tu s větším, tu s

51

menším úspěchem čelili tlaku Franské říše za Karla Velikého a jeho nástupců, i rodící se německé říši Otonů a jejich následovníků na západě. Tvůrci Velké Moravy podlehli sice náporu starých Maďarů, ale vzápětí přispěli k jejich konsolidaci a zrodu prvého maďarského státu. Východní Slované až do poloviny 13. století čelili nájezdům dalších nomádů.Vesměs přitom konsolidovali v průběhu 8.-10. století své postavení a počali utvářet státní útvary a formovat základy jednotlivých národností, začleňovaných postupně do univerzálnějších mocenskopolitických a kulturněpolititických nadetnických struktur. Na formování dalších států a národností se podíleli jako postupně asimilovaný živel. Zprostředkovaně převzali transformované pozdně antické kulturní dědictví, v neposlední řadě křesťanství, a včlenili je do svých rodících se národních kultur. V naší zemi přitom počali vytvářet již v 9. století díky působení cyrilometodějské misie svébytnou jazykovou a literární kulturu. Jejím prostřednictvím měli možnost podílet se na kulturních statcích své doby. Na Moravě byl tento proces násilně přerván. V Čechách dozněl za postupné převahy vlivu univerzální literární kultury latinské. Pokračování nalezl u Slovanů v jihovýchodní a východní Evropě, kde se stal základem kulturního vývoje tamních slovanských států a národností. Slované byli v raném středověku významným hospodářským, mocenskopolitickým i kulturním činitelem tehdejší Evropy, a podíleli se proto i na utváření kořenů jejího pozdějšího vývoje a struktur.

Mohutné nájezdy Avarů

558. V tomto roce bojovali pod Kavkazem s byzantským vojevůdcem Justinem nomádi, kteří se nazývali Avaři. Z dolního Podunají, kam se mezitím přesunuli, podnikali do okolí kořistnické výpravy, a to až do Franské říše. Po rozepřích s Byzantskou říší uzavřeli spojenectví s Langobardy. Společně s nimi zvítězili nad Gepidy a usadili se na jejich území v Potisí. Posléze ohrožovali i Langobardy. Ti jim přenechali svá sídla v Panonii a odešli do severní Itálie. Avaři poté postupně opanovali Karpatskou kotlinu. Na pouti do tohoto území postupně připojili ke svému kmeni další nomády (Protobulhary), ale také části Slovanů a pozůstatky různorodého obyvatelstva bývalých římských provincií a vytvořili Avarskou říši. Spolu se Slovany útočili na balkánské provincie Byzantské říše, bojovali s Bavory a vpadli do Durynska a do severní Itálie. Neúspěšně společně obléhali roku 626 hlavní město Byzantské říše Konstantinopol. V roce 623/624 proti nim západní Slované povstali a po úspěšném odboji vznikla slovanská říše Sámova. Kolem roku 630 došlo v Avarské říši ke krizi. Po jejím překonání se za symbiózy Avarů s usedlým obyvatelstvem jejich říše od konce 7. století opět konsolidovala. V Karpatské kotlině se po nich dochovala zejména rozsáhlá kostrová pohřebiště. Opevněná sídla jejich vládců - hrynky - se dosud nepodařilo objevit. V letech 791-796 proti nim podnikl několik výprav franský král Karel Veliký a jejich říši vyvrátil.

Vznik Velké Moravy

Kolem r. 830. V průběhu 8. století avarská moc na středním Dunaji slábla - Avary porobené slovanské kmeny totiž projevily větší životaschopnost než avarští kočovníci a začaly se vymaňovat z jejich područí. Navíc v té době zaútočil proti Avarské říši jeden z nejmocnějších panovníků té doby, franský král Karel Veliký, jemuž byl rozlehlý avarský kaganát trnem v oku. Po několikaletých bojích zbyly z Avarské říše jen trosky. Po zániku Avarské říše koncem 8. století se ve středním Podunají měnily mocenské poměry. Spojením moravského a nitranského knížectví vznikl ve třicátých letech 9. století staromoravský stát, jemuž vládla dynastie Mojmírovců. O územním rozsahu i vnitřních poměrech tohoto státu existují v podstatě jen zprávy franské provenience - tedy z prostředí, s nímž moravští vládci vedli permanentní boj. Více vypovídají archeologické nálezy ve Starém Městě u Uherského

52

Hradiště, Mikulčicích a Pohansku u Břeclavi. Ty dokládají přítomnost většího počtu obyvatel (ve Starém Městě možná i 6000, v Mikulčicích 2000), schopných dokonalé řemeslné výroby (šperky, keramika). Předpokládá se, že původně existovala dvě samostatná knížectví - staromoravské a nitranské. Někdy kolem r. 830 se vztahy mezi oběma knížectvími zhoršily: konflikt byl ukončen vyhnáním knížete Pribiny a spojením obou panství do jednoho celku v čele s knížetem Mojmírem. Tento celek dnes nazýváme Velká Morava. V době existence mojmírovského knížectví se však názvu Velká Morava neužívalo - poprvé jím (slovy "hé megalé Moravia") označil panství knížete Svatopluka až v 10. století řecký císař Konstantin II. Porfyrogennétos. Za Mojmírova vládnutí se ve většině pramenů užívá názvu "země Moravanů, panství Moravanů". Přesto je však zřejmé, že šlo o poměrně homogenní celek, zahrnující dnešní Moravu, západní Slovensko, západní část Uher, Malopolska, Slezska a Čech. Byl významný nejen svou rozlohou, ale i nebývalým rozvojem zemědělství a především řemesel (šperkařství, zbrojířství, hrnčířství).Zánik Velkomoravské říše

Před r. 908. Po Svatoplukově smrti se vlády ujal jeho syn Mojmír, panující jako Mojmír II. Léta jeho vlády (894-906) byla vyplněna boji s mladším bratrem Svatoplukem (jež nacházejí odraz v záznamech byzantského císaře Konstantina II. Porfyrogennéta o "třech Svatoplukových prutech", později převyprávěných četnými kronikáři včetně Aloise Jiráska) i odbojnými náčelníky českých kmenů, kteří nakonec - vedeni Přemyslovcem Spytihněvem a dalším (nepřemyslovským) knížetem Vitislavem - na říšském sněmu v Řezně v červenci r. 895 odtrhli svá území od Velkomoravské říše a poddali se franskému panovníkovi. Oslabení velkomoravského státu využily i srbské kmeny, jež se rovněž poddaly Frankům a vymanily se tím z moravské nadvlády. V té době však již dochází k události, jež se vzápětí stala bezprostřední příčinou zániku Velkomoravské říše - ve východních částech Velké Moravy se usídlili Maďaři, kteří se s Moravany poprvé střetli roku 902, kdy byli Maďaři poraženi, a stejně tak dopadli i roku 906. V roce 907 však došlo - pravděpodobně u dnešní Bratislavy - k velké bitvě mezi Bavory a Maďary; podle jednoho historického pramene byli v této bitvě zabiti i četní moravští bojovníci, účastnící se jí po boku Bavorů. Každopádně byla dalšími útoky Maďarů Velkomoravská říše někdy před rokem 908 zcela rozvrácena a zanikla.

Osídlení České kotliny

9. stol. V té době již Slované osídlili celou Českou kotlinu po okraje ji lemujících hor a vrchovin. Osídlení bylo ovšem nerovnoměrně rozloženo. Nejhustší bylo v nejúrodnějších částech země, v Polabí, dolním Povltaví, středním a dolním Poohří, Podkrušnohoří, Pojizeří. Méně husté pak v povodí velkých řek v jižních a jihozápadních Čechách. Kumulovalo se v přirozených krajinných celcích, odděleno navzájem přírodními překážkami, a opíralo se o hradiště a jejich soustavy. V těchto celcích bývaly spatřovány staré české kmeny. O jejich existenci či neexistenci se však dnes diskutuje. Šlo nejspíše o teritoria pod vládou jednotlivých knížat, která jsou dosvědčena i písemnými prameny. V té době procházela českým územím vojska, účastnící se bojů moravsko-franských. České kmeny se tehdy přidávaly střídavě k oběma stranám, pozvolna však převládla orientace směrem na východ. Střední Čechy byly v té době osídleny kmenem Čechů, v němž vedoucí roli začal hrát rod Přemyslovců, vládnoucí na Levém Hradci. Severozápadní Čechy ovládli Lučané, sídlící kolem střední Ohře, další drobné enklávy tvořili Sedličané na horní Ohři, Lemuzi na Bílině, Děčané v severním Polabí a Litoměřici na soutoku Labe a Ohře. V okolí Mělníka sídlili Pšované, v Pojizeří Charváti a mezi nimi a Čechy vládli ve středním Polabí Zličané s hradiskem ve Staré Kouřimi. Z té doby nalézáme především hroby knížat s četnými šperky a

53

jinými předměty. Sídly místní nobility - knížat - byla hradiště centrálního charakteru. V Želénkách u zabrušanského hradiště v Podkrušnohoří se nalezl pohřeb takovéto kněžny s bohatou výbavou velkomoravského šperku. Na hradišti Stará Kouřim byl nalezen celý hřbitov knížat Zličanů s památkami karolinského a velkomoravského charakteru. Ve středním Poohří vznikl postupně systém hradišť starých Lučanů, původně s centrálním hradištěm na vrchu Rubíně u Podbořan a řadou hradišť po obvodu osídleného území, včetně pověstmi opředené Vlastislavi. Ve středních Čechách se utvářela soustava hradišť v Pražské kotlině a v jejím západním sousedství. K nejvýznamnějším z nich zprvu patřilo hradisko v Šárce při západním okraji Prahy, o něco později Pražský hrad. Vně potom hradiště na Levém Hradci u Roztok, na Budči u Zákolan a v Libušíně u Kladna. Levý Hradec - sídlo knížat českého kmene - se rozkládal na skalisku nad Vltavou. Slovanské osídlení se tu objevuje již v 8. století, v 1. pol. 9. století tu stálo opevněné hradisko, v němž za čtyři metry širokými valy, zesílenými palisádou a příkopem, byla vybudována srubová obydlí knížecí družiny. Po požáru v 2. polovině 9. stol. tu již byl postaven kamenný knížecí palác s prvním křesťanským kostelem v Čechách, založeným knížetem Bořivojem. Na konci 9. a na počátku 10. století doplnila přemyslovská knížata tato hradiště o další. Vytvořila tak systém, o který opřela moc svého rodu, a počala organizovat nejstarší český stát, postupně si plně podmaňujíce další části Čech. Přemyslovské Čechy tak začaly hrát roli, náležející předtím Velké Moravě.

Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci

Kostel sv. Petra a Pavla na Budči

Období: 974Citát - Ibrahím ibn Jákúb

Ibrahím ibn Jákúb, žid, pravil: ...Nyní mají [Slované] čtyři krále: krále Bulharů, krále Bújislava, vládce Frága, Bújima a Kráková, dále krále Meško, vládce severu, a Nákúna na nejzazším severu. ...A co se týče země Bújislava, tedy její délka od města Frága až k městu Kráková rovná se cestě tří týdnů a hraničí po celé délce se zemí Turků. Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přicházejí sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává se tam za jeden kírát (drobná mince) tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc, a za tutéž cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní, a dále za tento kírát deset slepic. V městě Frága vyrábějí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích. V zemi Bújima zhotovují se též lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za 1 kírát. Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku (nebo otroky, oboje je možné), koně, zlato, stříbro a všechno ostatní. Zvláštní je, že obyvatelé země Bújima jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich řídký.

(Překladatel Ibrahímovy zprávy Ivan Hrbek určuje Bújislava jako Boleslava I., Bújima jako Čechy, Frága jako Prahu, Kráková jako Krakov, Meško jako Měška I., vládce Polska, Nákúna jako Nakona, knížete Obodritů-Bodrců [954-967] a Turky jako Maďary. Zpráva vznikla v letech 962 nebo 966.)___________________________________________________________________________

Zrod křesťanství v Čechách

54

Kolem poloviny 9. století bylo podle zprávy Fuldských análů pokřtěno na příkaz krále Ludvíka Němce čtrnáct "knížat Čechů" (Bohemanů), patrně v bavorském Řezně. Přes četné a často důmyslné výklady zůstává zpráva značně nejasnou. V Čechách nebyly až dosud objeveny žádné bezpečné stopy církevních staveb z této doby ani další výrazné projevy nastupujícího křesťanství. Podle věrohodné legendární tradice je prvním českým křesťanským knížetem Přemyslovec Bořivoj, pokřtěný na Moravě arcibiskupem Metodějem. Bořivoj pak přivedl z Moravy na svůj hrádek Levý Hradec kněze Kaicha a vybudoval tu první křesťanský kostel, jenž je zasvěcen sv. Klimentovi. V následujícím období moravská tradice počátků křesťanství postupně odeznívala. Se změnou politické orientace Čech ke konci 9. století za franského krále Arnulfa se začíná prohlubovat i církevní orientace tímto směrem na centrum v Řezně. Další kostel, mariánského zasvěcení, založil Bořivoj na Pražském hradě. Spytihněv I. pak založil křesťanský chrám na dalším významném přemyslovském hradě, na Budči, a zasvětil ho sv. Petru. Po přestavbách z pozdějších dob zůstává zachováno jeho jádro jako jediná dodnes stojící stavba z této doby u nás v budečské rotundě sv. Petra a Pavla. Spytihněv nechal rovněž přestavět mariánský kostel na Pražském hradě.

Pro zajímavost ještě uvádím následující text dokládající existenci pohanských rituálů I v následujících desetiletích:Kouzelníci a hadačky

Roku 1092 zasáhl mladý kníže Břetislav II. velmi rázně proti přežitkům mimokřesťanských věr, či spíše vůbec poprvé zahájil energickou akci proti této konkurenci vládnímu křesťanství.Šlo především o tradiční zvyklosti, před kterými varuje na počátku 11. století penitenciál biskupa Burcharda z Wormsu. Tato příručka se v 11. století stala natolik populární, že z ní byl na jeho konci v Čechách pořízen výtah, zpracovaný do podoby homilií neboli textů příprav na kázání. Sborník, nazývaný obecně Homiliář opatovický, vznikl zřejmě péčí pražského biskupa Heřmana z Maastrichtu (1099-1122). Jeho výpověď o poměrech v českých zemích je přirozeně ovlivněna tím, že jde o dílo cizího původu. Homiliář varuje především před ctěním nebeských těles (slunce, měsíce, hvězd), živlů (vody v řekách a pramenech, ohně), hor, stromů, zvířat, obrazů stvořených lidskou rukou, lidských bytostí samých a jejich duší a toho, co nazývá "daemonia" (svatyně nebo nějaké přírodní úkazy?) a rovněž "fantasma" (duchové?). Zvláště upozorňuje na nepřípustnost kultu předků, kteří mají být připomínáni jako příklady k následování, nikoli uctíváni jako božské bytosti. Nikdo nemá ctít obrazy zhotovené lidskou rukou, ale nemá ani používat nic z toho, co bylo předkům odevzdáno. Výslovně ukládá kněžím, aby zakazovali zpěv a ženské tance při kostele, jakož i "ďábelské písně", které lid v noci pěje nad mrtvými, a hry, které se navzdory Všemohoucímu nad nimi provozují. Pastýři duší mají dále bdít nad tím, aby se lid v případech nemocí dobytka, hladomoru či jakékoli jiné nemoci neobracel ke zlým mužům a ženám, věštkyním a čarodějkám či zaklínačům, ani k falešným písmům, stromům či pramenům, nýbrž výhradně k Bohu, jeho světcům a svaté matce církvi. Křesťané nemají připisovat důležitost věštbám, zaklínáním, metání losu a magickým znakům, a to ani v případě onemocnění a starostí o uzdravení, nemají nosit amulety.Soužití křesťansky a mimokřesťansky smýšlejících skupin obyvatelstva v Čechách 11. století dokládají pěkně výsledky archeologického výzkumu hřbitova té doby v Žalanech u Teplic. Toto venkovské pohřebiště bylo rozděleno příčným přehrazením na část křesťanskou, nejspíše s dřevěným pohřebním kostelíkem, a část mimokřesťanskou, kde se objevil i záhadný objekt se psími kostmi, snad místo magických obřadů.

55

___________________________________________________________________________Kněžna Ludmila a české křesťanství

Kněžna Ludmila, Bořivojova choť, vyznávala v mládí některé z mimokřesťanských náboženství a víru Kristovu přijala zřejmě až v manželství s českým knížetem. Oddala se jí nicméně podle slov pramenů velmi horlivě a pečovala zejména o vybavení všech opevněných ústředí, která v prvních desetiletích 10. století ve středních Čechách vznikala, kostelními stavbami, z nichž řada obdržela zasvěcení svatojiřské. Kněžna Ludmila se rovněž starala o hmotné zabezpečení kleriků, působících při těchto svatyních; ti podléhali knězi Pavlovi, snad církevnímu hodnostáři řezenského biskupství (archipresbyteru), jmenovanému svým nadřízeným pro Čechy. Zasloužila se tak o duchovní základ raného českého státu. Podle legendistů vykonávala též určité služby charitativní povahy, do dějin však vstoupila zvláště svou snahou seznámit nezletilého kněžice Václava, jehož výchova jí byla svěřena, podrobněji se základy křesťanského učení. Na svém sídelním hradě Budči jej totiž nechala zřejmě po roce 915 vyučovat žaltář; sotva šlo o více, pověsti o budečském učilišti zřejmě vydatně nadsazují. Memorování žalmů představovalo základní výukový postup středověké křesťanské pedagogiky. Tyto texty totiž nejen podávají v neobyčejně účinné poetické zkratce tresť křesťanského učení, ale tvoří též složku celé řady liturgických úkonů, jichž se tak i laici znalí žalmů mohli účastnit. Navíc nabízí jejich doslovná znalost znamenitá východiska jak ke studiu latinského jazyka, tak k eventuální výuce psaní, která ovšem tehdy naprosto nebyla součástí povinné výuky hlav států, od nichž se především žádalo, aby zvládly otázky správy a řízení rodových území. Nejúčinnějším způsobem přípravy k tomuto poslání bylo pověřování těchto mladíků správou menších administrativních celků, kde se mohlo projevit jejich organizační nadání. Proto se společnosti na pražském dvoře zdál čas, který mohl být věnován školení kněžice ve správní praxi, zbytečně ztracený výukou žalmů. Zda kněžic Václav porozuměl kněžninou zásluhou knihám řeckým i latinským, jak praví některé legendy, se ovšem již nedovíme.

Život a smrt knížete Václava

907-935. Nejspíše roku 907 se kněžici Vratislavovi a jeho choti Drahomíře narodil prvorozený syn, jemuž vybrali jméno Václav (to jest Více slávy). Po neočekávané smrti knížete Vratislava asi roku 921 panovala za svého nezletilého potomka kněžna vdova Drahomíra až do roku 924 či nejpozději do roku 925, kdy Václav slavnostně usedl na pražský knížecí stolec. Tradice mu připisuje velmi dobré vzdělání a zejména podporu šíření křesťanství. Nechal přenést do Prahy ostatky sv. Ludmily, na Pražském hradě založil chrám sv. Víta. Upevňoval moc přemyslovských panovníků v rámci Čech: podle legend bojoval s kouřimským vévodou, který se i se svou zemí podřídil přemyslovské nadvládě. V roce 929 porazil Václava německý panovník Jindřich Ptáčník a Čechy začaly tehdy znovu platit říši tribut. Kníže Václav přišel o život na Staré Boleslavi přičiněním svého bratra Boleslava. Rok vraždy není zcela jistý, údaje písemných pramenů připouštějí jak datum 929, tak i 935. (Historikové dnes uznávají letopočet 935.) Důvodem k vraždě byla nejspíše Václavova politická orientace, přerušení tradičních styků s Bavorskem a příklon k Sasku. Do jaké míry zde hrálo roli údajné Václavovo křesťanské pojetí vlády, nelze dnes již historicky ověřit. Panovníkovo mrtvé tělo bylo přeneseno do Prahy do kostela svatého Víta, který se stal centrem svatováclavského kultu. Od desátého století je Václav uctíván jako světec, nejprve v Čechách a pak i v sousedních zemích.Život a mučednická smrt sv. Václava byly zpracovány v četných legendách. Již v 10. století vznikla První staroslověnská legenda, psaná církevně slovanským jazykem zavedeným k nám za časů velkomoravské misie, a rovněž latinsky psané legendy Crescente fide christiana,

56

legenda Gumpolda, biskupa v italské Mantově, a patrně také text, který dnes známe jako Kristiánovu legendu. Od druhé poloviny 11. století měla svatováclavská úcta klíčové postavení v ideologii české státnosti. Svatý kníže byl chápán jako mystický vládce a ochránce českého státu a podle opisu na pečeti českých knížat a králů spočíval "mír svatého Václava" vždy v rukou panovníka země. Od doby Karla IV. se symbolem českého státu stala tzv. svatováclavská koruna, jíž byly podřízeny jednotlivé země Koruny české. Z 12. století pochází píseň Svatý Václave, vévodo české země, hymna středověkého českého státu.

Z Kristiánovy legendy

Když tedy blahoslavený vévoda Václav s pomocí Kristovou uklidnil a upevnil své knížectví, jak se před Kristem osvědčil a jakou nádobou vyvolenou se stal, to vylíčiti by nestačil ani můj duch, ani jazyk a řeč, ani kniha, a také proto, že spoustou hříchů jsem obtížen, nedokázal bych vyložiti, kolik škod jako vojín Kristův pro Pána bojující ďáblu způsobil a kolik snopů do stodoly Kristovy jako jeho věrný sluha nashromáždil ... Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal a svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval...Neboť tak zajisté lpěla jeho svatá duše na zvyklostech náboženství křesťanského a řádu církevního, že si dával od svých lidí předčítati o samých vigiliích v předepsané době celé vypravování Starého zákona, což pokládáme za známku nejdokonalejších mnichů. A o největších svátcích, v sobotu velikonoční a svatodušní, kdy se konává hromadný křest v svaté církvi Boží, aby nic z toho nechybělo, co Bohu náleží, jestliže se v čas křestních zkoušek neobjevily žádné děti, posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které tam prodavači na prodej přivedli, jen z lásky k Bohu si kupoval, a tak svým dílem dílo Boží podporuje, nesnášel nikdy tento blahoslavený duch, aby při Božím obyčeji něco chybělo...Také ve válce bojující často Bůh na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky podporuje a všem, kteří Václava vzývají, pomáhá, jako i jemu samému, dokud žil, nejednou živými a jasnými znameními ku pomoci přispěl. Neboť jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit se na odpor tomuto světci. Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže. Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší. Když to pověděl, pozvedl ho svatý vévoda, aby mu dal políbení míru a upevnil pokojně nad ním i nad jeho krajem své panství, uděliv mu moc, aby spravoval ten kraj, pokud bude živ. Vpravdě kříž uviděl, poněvadž Krista následoval, a přešťastně došel království, kde Kristus kraluje s Otcem a Duchem svatým na věky věků, amen.Vojtěch - první český Evropan Nejspíše roku 956 oslavil pán Libice Slavník a jeho choť Střezislava (nebo Adilpurc?) narození syna, jemuž dali jméno Vojtěch, podle soudobého výkladu "Útěcha voje". Roku 961 nebo 962 se na Libici zastavil při návratu ze své misijní cesty na Rus biskup Adalbert, pozdější arcibiskup magdeburský, který tehdy udělil chlapci konfirmaci v křesťanské víře čili biřmování. Sedmdesátá léta 10. století strávil Vojtěch na katedrální škole v Magdeburgu, kde studoval pod vedením učence Ohtrika sedm svobodných umění, vlastně raně středověkou

57

univerzitu. Tam byl již arcibiskupem Adalbertem biřmován podruhé, přičemž obdržel jeho jméno jako jméno biřmovací. Poté se vrátil do vlasti a nalezl nový domov v Praze; po smrti prvního pražského biskupa Dětmara zvolili Čechové jeho nástupcem dne 15. února 982 právě Slavníkova syna. Pro spory s pražským dvorem odešel však Vojtěch roku 989 z Čech a roku 990 vstoupil do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na aventinském pahorku v Římě.. Roku 992 si jej Čechové zvláštním poselstvem vyžádali zpět. Za svého druhého pobytu v Praze založil Vojtěch roku 993 břevnovský klášter a věnoval se literární tvorbě. Hluboce zklamán ve svém úsilí o nápravu vztahu církve a společnosti opustil biskup svou domovinu roku 994 definitivně. Vrátil se do svého římského kláštera, odkud byl svým nadřízeným, mohučským arcibiskupem Willigisem, v roce 996 poslán znovu do Čech. Před tím si však vyžádal papežské svolení k tomu, aby směl jít kázat evangelium pohanům, pokud by jej Čechové nechtěli přijmout zpět jako biskupa. Obdržev zprávu, že je v Čechách nežádoucí, odebral se Vojtěch na misijní cestu do Pobaltí, kde utrpěl z rukou pohanských Prusů dne 23. dubna 997 mučednickou smrt. Jeho tělo vykoupil polský panovník Boleslav Chrabrý a nechal je pochovat v Hnězdně. Roku 1000 navštívil tento Vojtěchův hrob císař Ota III. Hnězdno tehdy získalo statut arcibiskupství. Roku 1039 zamířila do Hnězdna k hrobu svatého Vojtěcha česká vojska vedená Břetislavem I. s cílem získat světcovy ostatky a přenést je do Prahy. Nad posvátným náhrobkem vyhlásil Břetislav nejstarší český zákoník.

Z legendy Nascitur purpureus flos

Usnuli všichni a spali. Tu najednou zařinčely zbraně, zablýskala se kopí, zazvučel štít a ostrý meč. Hnán zuřivostí, přišel barbar, jemuž Poláci zabili bratra; s ním se spikli ti, kteří jásají nad nejhoršími činy. ... Bez váhání pustili koně, přihnali se letem rychlých nohou, vyrušili cizince z odpočinku, nasadili jim pouta, jako by byli lupiči, a svázali křesťanům ruce i paže... Ti, kdo byli při tom zápase, říkají, že bledý biskup nepronesl ani jediné slovo, jen když ho vedli svázaného na vrcholek hory, kde mu sedmi kopími probodli krásné tělo, tehdy pronesl jedinou větu k tomu, jehož kopí mělo zasadit první ránu a jenž ho s posupnou tváří postavil na místo, kde měl být zabit, a slabým hlasem se zeptal: "Co chceš, otče?"...Nejprve mu probodl srdce zuřivým vztekem rozpálený vůdce a velitel bezbožné tlupy, ostatní potom, soptíce zlobou, zločin spěšně dokonali. Aby však dobrotivý Bůh ukázal, že jeho služebník byl vysvobozen z žaláře tohoto světa, z mocných okovů a všech pout hříchů, v okamžiku, kdy zabili svaté tělo, pouta na jeho rukou se uvolnila, aniž je někdo rozvázal. Vojtěch pak objal přítelkyni smrt, rozepjal ruce do podoby kříže, který vždy s láskou následoval, klesající tělo dopadlo na matku zemi, svatá duše vstoupila šťastně do života, obdivujíc úsměv Boží a radosti prozpěvujícího nebe.Vršovci: vrazi, či oběti? 1108. V Kosmově kronice nalezneme opakované zmínky o rodu, který byl za dobu své existence několikrát postižen z knížecí vůle brutální decimací svých členů. Kronikář sám ve Vršovcích spatřoval veřejné ohrožení a v tom jej následovalo moderní historické bádání, které jim připisovalo nejrůznější padoušství včetně podílu na vyvraždění Slavníkovců. K tomu, abychom přesně určili, kdo vlastně Vršovci byli a čím ohrožovali mír v síních Pražského hradu, máme příliš málo informací. Víme pouze toto: V Kosmově Kronice Čechů, psané v letech 1119-1125, tvoří Vršovci skupinu sestávající nejméně ze tří souběžných rodových větví. O povaze rodového předka, "děda", jehož jméno lze rekonstruovat jako Vrš nebo Vrše, svatovítský kanovník nepraví nic. Dokládá existenci těchto osob: Božej, jeho syn Mutina a jeho dva mladší synové; Nemoj, Božejův příbuzný; Čáč nebo Čéč, jeho syn Božej a syn tohoto Bořut; a konečně blíže nezařaditelný Česta a jeho syn Jan. V tomto soupisu se uplatňují výhradně muži, o případných dcerách a nepochybně existujících manželkách nevíme nic. Členové rodu nenosí příjmení, jejich přináležitost k rodu je však v

58

kterémkoli okamžiku veřejně známa. Posloupnost přechází v rodinách z otce na syna a alespoň někdy bydlí dospělí synové se svými otci. Pan Nemoj věnoval roku 1100 vyšehradské kapitule dosti bohatý dar pěti venkovských vsí, kdežto Dětřichův dar se omezil na pouhé jedno popluží (výměra pole). Nevíme, zda z toho lze vyvozovat, že různé větve rodu disponovaly různým bohatstvím. Vyloučit to nelze a bylo by to naopak dosti logické. Vršovci by v takovém případě představovali společenský útvar, který by se poněkud podobal struktuře českých rodů v 10. století, jejichž jednotlivá sociální uskupení tvořila hierarchii s rozrodem Přemyslovců na vrcholu. Také u Vršovců by bylo možno předpokládat hierarchické postavení jednotlivých větví rodu. Znalost vztahů jednotlivých větví rodu totiž musela alespoň v elementární podobě vejít v obecnou známost, slyšíme-li na počátku 12. století o surovém vraždění členů rodu, na němž se podílela z vlastní iniciativy i řada přímo nezainteresovaných občanů tehdejších Čech.Vyvraždění Vršovců, kteří po dobu Svatoplukovy nepřítomnosti (válečné tažení do Uher) byli pověřeni zástupnictvím v zemi, bylo zřejmě vyvoláno zprávou, že jejich vůdce Mutina vyjednával s vyhnaným Bořivojem II., který nalezl útulek u polského Boleslava III., jehož vojska využila Svatoplukova nájezdu do Uher a zaútočila na přemyslovské území.Vratislav II. - první český král

Kněžici Břetislavovi a jeho choti Jitce se druhý syn Vratislav narodil zřejmě někdy v první polovině 30. let 11. století. Po otcově smrti se Vratislav roku 1055 uvázal v držení olomouckého údělu na Moravě, rok nato z něj však byl vyhnán starším bratrem Spytihněvem do Uher. Svůj úděl obdržel Vratislav zpět až po návratu a usmíření s bratrem roku 1058. Po svém nástupu na pražský stolec rozdělil vládu na Moravě mezi své mladší bratry, svěřiv Konrádovi Brněnsko a Otovi Olomoucko. Roku 1063 založil Vratislav olomoucké biskupství jako oporu knížecí moci na Moravě. Vratislav byl třikrát ženat: jeho první choť zemřela v důsledku bezohledného zacházení svých věznitelů na cestě z vězení ke svému manželovi do uherského vyhnanství, druhá manželka - dcera uherského krále Ondřeje Adléta (Adelheid), s níž měl Vratislav syna Břetislava - zemřela v roce 1062. Potřetí se Vratislav oženil se Svatavou, sestrou polského knížete Boleslava II. Smělého, jež mu porodila syny Boleslava, Bořivoje, Vladislava a Soběslava.V zahraniční politice stál český kníže ve sporu mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. (tzv. boj o investituru) věrně na straně císaře. Za své zásluhy získal Vratislav roku 1085 titul krále českého a polského a dne 15. června roku 1086 spočinula na jeho hlavě při slavnostním obřadu ve svatovítské bazilice Pražského hradu královská koruna. Od císaře Jindřicha IV. získal též tituly markraběte východní marky - Lužice (1075), Míšeňska (1076) a později, snad náhradou za předchozí, i markraběte bavorské východní marky - Rakouska. K Čechám bylo připojeno území Budyšína a Zhořelce. Vratislav podporoval slovanskou liturgii; povolal z uherského exilu sázavské mnichy a roku 1078 nebo 1079 se u římské kurie pokoušel o širší zavedení slovanského bohoslužebného obřadu.

První český král Vratislav na nástěnné malbě ve znojemské rotundě sv. Kateřiny; rok 1134

Závažné změny za krále Vratislava II.

1085. Udělení královského titulu tomuto českému vladaři znamená nepochybně okamžik významný z hlediska mezinárodní prestiže českého státu. Velmi přiléhavě však také vyznačuje určitý kvalitativní předěl, který Vratislavova vláda v našich dějinách znamená. Od Vratislavových časů je český kníže především nejbohatším mužem v zemích nad Labem a

59

Moravou. Jestliže Břetislavovi trvalo roku 1041 jen asi čtrnáct dní, aby po ukončení nepřátelství shromáždil "hojné dary", s nimiž odjel k císaři do Řezna, pak Spytihněv již odevzdává papeži za právo nosit mitru 100 hřiven stříbra ročně a na Vratislavově "výplatní listině" nacházíme dokonce i jeho služebníky v říši (hrabě Rapoto s platem 150 hřiven stříbra ročně). Část tohoto bohatství nepochybně pochází z výnosů obchodního podnikání. Hlavní pozornost českých obchodníků se zřejmě zaměřila směrem jihovýchodním, po toku Dunaje na břehy Černého moře a trhy byzantské. Zobecnění obnovy mince ("renovatio monetae") v této době by skutečně mohlo naznačovat širší uplatnění prvotních tržních vztahů. Další část knížecích příjmů vzcházela jistě z výnosu daně. Právě za Vratislavovy vlády shledáváme totiž poslední doklady tradičního rozdělení země na kraje a zřejmě v jeho době byla dovršena přestavba regionálního členění země do sítě provincií přemyslovského státu. To nepochybně posílilo fiskální účinnost přemyslovského správního aparátu a rozmnožilo příjmy knížecí pokladny.K neméně závažným změnám došlo v oblasti společenské. Prvotní knížecí družina se v Kosmově době mění v uzavřenou skupinu vpravdě magnátských rodů, jejichž příslušníci tvoří již takřka dynastie knížecích úředníků a správců. Tito profesionálové spolupůsobí při výkonu veřejné moci, žárlivě střeží své společenské postavení a upevňují je při každé příležitosti. Děje se tak zejména vhodnou strategií sňatečnou, která pomáhá utužit vzájemné svazky této zemské elity. Nepočetná skupina mužů (sotva jich bylo více než 300), která počíná takto společně s knížetem řídit stát, si vytváří i svou společenskou mentalitu v podobě toho, co bychom dnes asi nazvali mravním kodexem rytíře, hájícího přijaté závazky a dohodnuté smlouvy a majícího na zřeteli především blaho zemské obce. Páni a dámy z předních kruhů soudobé české společnosti si vytvářejí svůj příznačný životní styl včetně luxusního prostředí, v němž nechybějí hedvábné tkaniny či výrobky ze slonoviny a perel nebo i devocionálie z ušlechtilých materiálů (např. byzantské ikony). Tento styl zahrnuje i tak kultivované způsoby trávení času, jakým je šachová hra, doložená u nás v této době poprvé.Novinky se objevují i v oblasti duchovní. K pražskému biskupství přibývá metropole moravská v Olomouci, poskytující další možnosti duchovnímu působení křesťanské církve. Pražská katedrální kapitula se stává neobyčejně zajímavým a kultivovaným duchovním prostředím díky dlouholetému úsilí jejího představeného, probošta Marka (v úřadě 1068-1098), o liturgický život kanonie i o hmotné náležitosti kanovnických prebend. Působením pražského biskupa Jaromíra-Gebharta sílí i úcta k sv. Vojtěchu, který se v 70. letech 11. století stává spolupatronem pražského katedrálního kostela, a znovu se ozývá i literární tvorba oslavující tohoto českého světce. Zřejmě z prostředí katedrálních kapitul vycházejí první zbožní poutníci, kteří ještě v 11. století navštěvují nejen hrob sv. Martina v Toursu a svatojakubskou svatyni v asturijském Santiagu de Compostella, ale i sama svatá místa křesťanství v Jeruzalémě.

Kronikář Kosmas

Kosmas se narodil roku 1045. Dosud se vedou úvahy o původu jeho rodiny. Při líčení triumfálního návratu knížete Břetislava z polského tažení roku 1039 totiž kronikář uvedl, že s řadou významných zajatců z Polska přibyl tehdy do Prahy též "můj předek, v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz". Moderní bádání dospělo k názoru, že u této věty jde o pozdní vsuvku do textu, její uspokojivý výklad však dosud nebyl podán. Kosmas vyrůstal nepochybně ve velmi dobré kněžské rodině, spojené nejspíše svou službou se svatovítským kostelem na Pražském hradě. Dětství a mládí strávil studiem na pražské katedrální škole, kde se naučil základům latinské vzdělanosti. Účastnil se však i liturgického života katedrály a víme, že spolu s ostatními žáky zpívával žalmy v její kryptě.

60

Nejspíše brzy po roce 1074 odešel do města Lutychu (dnes belgický Ličge či Luik), kde strávil další plodná léta svého zralého života studiem u proslulého matematika a filozofa, mistra Franka. Školení, které tu absolvoval, bylo skvělé. Seznámil se podrobně se spisy antických klasiků - básníků Vergilia, Horatia a Ovidia, historika Sallustia i dalších latinsky píšících autorů. Po Frankově smrti roku 1083 snad nějakou dobu putoval po významných duchovních centrech západní Evropy. Sám udává, že byl roku 1086 přítomen v Řezně vystavení císařské listiny týkající se sjednocení pražského a olomouckého biskupství pražskému biskupu Jaromírovi, moderní bádání však tuto zprávu neshledává věrohodnou. Do vlasti se nejspíše vrátil kolem roku 1090 a přijal místo kanovníka pražské kapituly. Své zkušenosti ze zahraničního pobytu jistě zúročil na cestách, při nichž doprovázel svého biskupa do ciziny: roku 1091 putoval s biskupy Kosmou pražským a Ondřejem olomouckým do italské Mantovy, r. 1094 s týmiž hodnostáři do Mohuče.Snad někdy v této době pojal náš kanovník za choť paní Božetěchu, jejíž smrt oplakal ve své kronice; přežil ji o osm let. Nevíme, kolik potomků z manželství vzešlo, poslední bádání se však stále výrazněji kloní k názoru, že synem Kosmy a Božetěchy byl Jindřich Zdík. Roku 1099 doprovázel spisující kanovník nově zvoleného biskupa Heřmana do Ostřihomi, kde oběma duchovním, dosud pouze jáhnům (druhý ze čtyř vyšších kněžských stupňů), udělil tamní arcibiskup Serafim kněžské svěcení. Krátce poté byl ustanoven správcem organizačních a hospodářských náležitostí svatovítské kapituly čili jejím děkanem. Snad již v této funkci jednal roku 1110 s olomouckým údělným knížetem Otou II. Černým, od něhož se snažil vymoci návrat příjmů z tržních poplatků ve vsi Sekyřkostele na Moravě, o něž se vedl dlouholetý spor mezi pražským a olomouckým biskupstvím.Od roku 1119 věnoval tehdy již sedmdesátičtyřletý stařec a od roku 1117 vdovec čas, který vyšetřil mimo své úřední povinnosti, psaní literárního díla, jímž vstoupil do panteonu Čechů a Moravanů - Kroniky Čechů (Chronica Bohemorum). Její první knihu věnoval svému předchůdci v úřadě, děkanu pražské kapituly Gervasiovi, druhou pak Klimentovi, opatu břevnovského kláštera. Celé dílo nese dedikaci proboštu mělnické kapituly Šebířovi; bylo vysloveno mínění, že se tato dedikace původně vztahovala pouze ke třetí, nedokončené knize kroniky. Kronika popisuje události podle časové posloupnosti jednotlivých let ve více či méně epicky rozvinutých záznamech toho, co se v oné době stalo. S prameny zacházel Kosmas na svou dobu velmi svědomitě; popisoval události, k nimž nalezl pokud možno dobová svědectví. V kronice cituje i některé spisy, jichž použil - je mezi nimi např. i jedna z latinských legend o sv. Václavu - a zachycuje i zprávy o dějích, které osobně zažil. Nevíme přesně, co mínil svým vyjádřením o tom, že zdrojem jeho zpráv je i "bájné podání starců". Šlo snad o zachycování údajů získaných při rozhovorech s věkovitými pamětníky dávných dějů u knížecího dvora. Kosmas první zaznamenává podrobně a obsáhle staré pověsti české. Jím zachycená pověst o lucké válce má však dost blízko k jedné z germánských ság a také osudový příběh o muži, jehož Alois Jirásek pojmenoval Straba, který v boji zabije svou vlastní ženu-čarodějku, ač její tělo fyzicky neopustí jejich společnou domácnost, nachází svůj protějšek v údajích, které počátkem 11. století uvádí spis biskupa Burcharda z Wormsu.

61