Stanis lav Ignacy Lewinski

FYSIK A JEPTIŠKA

OSOBY:

ING. MILAN TEUFELE, MLUVČÍ JADERNÉ ELEKTRÁRNY BLANÍK

ING. ALAN TICHÝ, BEZPEČNOSTNÍ TECHNIK TAMTÉŽ

SESTRA ADALBERTA, VL. JMÉNEM VLADĚNA KOČÍ, JEPTIŠKA

JIŘÍ BROUZDAL, SVĚTÍCÍ BISKUP VYŠEHRADSKÝ

PRVNÍ OBRAZ

Špinavá unibuňka smrdí. Přímotop hřeje. Na nočním stolku stojí skládací digitální budík. Je čisto

do žluta. Uklizeno. V posteli leží člověk. Dobrá deka, kvalitní, skoro mohérová. Zvuk: Venku se

probudili svišti. Jelen v říji sladce zpívá. Bledým oparem za oknem klidně projde muž a žena.

On v obleku Hugo Boss, ona v klášterním šatu. Jeptiška. Vejdou dovnitř. Bez zaklepání. Svišti

se utiší.

TEUFELE

Tak tady máme našeho pacienta. Teď spí po velké dávce chloralu a morfia. Naší tajnou

zásadou je: Pracovat můžeš, spát musíš. Hehe. Víte sestro, všichni naši zaměstnanci jsou

nevyléčitelní šílenci. Správně bychom je měli všechny povraždit, ale k čemu to? Oni by

nám stejně poslali z Prahy nové. A k teď ještě ten experiment s Vámi. . . Tedy já rozhodně

nepatřím k těm zabedněným inženýrům, kteří nedokáží pochopit trochu té spirituality, ale

lézt nám s tím až sem? Tázavý pohled. Ticho.

Konečně vy jste si to nevymyslela. Znám dobře tyhle biskupské hejsky, myslím teď

Vašeho duchovního správce, už se vidí v televizi, přímý přenos, předseda vlády, ministr

průmyslu a hned vedle nich on. Určitě si už shání nový talár, ne, nejméně od Armaniho,

co říkáte?

ADALBERTA

Ale pane inženýre. Vám ta turbína opravdu nefunguje. Chceme Vám jen pomoci.

TEUFELE

No zajisté! Vysvětit turbínu! Copak si opravdu myslíte, že my jsme už vyčerpali všechny

možnosti? Jsou to jen vibrace. Trochu se to klepe, víte? Mluvím s Vámi jako s laikem, ale

co se dnes trochu nezachvěje, viďte sestro? Snad Vaše víra, že.

ADALBERTA

Myslím, že byste ke mně mohl být ohleduplnější. Uvědomte si prosím, že mluvíte s duchovní

osobou.

TEUFELE

Nesmíte se hned urážet sestro. To byla pouhá paralela. Chtěl jsem jen říct: Svět se otřás

a my s ním. Někdy si říkám, existuje vůbec nějaká vztažná soustava, vůči níž. . . ? Ale

proč bych Vás tím zatěžoval? Ukáže na spícího muže. Podívejte se na něj. Je tohle klidný

spánek?

ADALBERTA

Vůbec nevím pane inženýre, jak bych s ním měla jednat. Jakým způsobem se do toho dát?

Všechno jsem už zapomněla. . . Ale já, tedy my všichni, my jeho podpis potřebujeme. Jestli

se on jako bezpečnostní technik postaví proti, pak je vše ztraceno.

TEUFELE ležérně

Snad si nemyslíte, že já Vám budu radit? Tázavý pohled. Ticho.

Nesnažte se o nic zvláštního. Prostě se řiďte svou ženskou intuicí. Hehe. Promiňte, ale

2

teď už musím jít. Odchází, ve dveřích ještě přes rameno zvolá: Vstávej, Alane, hajdy na

rozcvičku, čeká Tě ranní jablko a vůbec program. . .

ALAN otevře oči a posadí se na kraj postele

Děkuji, Milane. Se zájmem: Co je tohle za halucinaci? Takovou jsem ještě jaktěživ neměl.

Mluvíš?

ADALBERTA

Jsem sestra Adalberta a ráda bych s Vámi mluvila.

ALAN

No vida, dnes je přívětivá. Včera byla brouková a pavouková až sem hrůzou kvičel. Někdy

sou zas medvědi a to je prima. Když moc nebručej. Tuhle po mně házeli kalamáře. Člověk

je pak modrej, jak kdyby ho oblízla chobotnice.

ADALBERTA

Já nejsem přízrak. Poslali mě sem, abych si s Vámi promluvila.

ALAN

Vždyť mluv. A jsi-li ze světa zdejšího nebo vedlejšího, tím se netrap. Já jsem také, jak se

říká, rozpolcen. Budu Ti říkat Mařenko, chceš?

ADALBERTA

Mé řeholní jméno je Adalberta.

ALAN

Takže Bertička. Nediv se sestro, že jsem poněkud křečovitě žertovný, snažím se jen zakrýt

jistý třes. Už dva roky jsem neviděl ženu. Žijeme tu tak trochu po chlapsku. Vlastně se mi

celou tu dobu o ženě ani nezdálo. A taky jak, však spánek pod chloralem, to není spánek

nějakého duševního drozda, to není pro padavky. A z morfia se taktéž sotva rozdychtíš.

ADALBERTA

Neomlouvejte se, inženýre. Jste mnohem klidnější než já.

ALAN

Tak já se půjdu proskočit. Sejdeme se v kantýně?

DRUHÝ OBRAZ

Šišatá kantýna – umakartový ráj. Zubem času ohlodáno na překližku. Adalberta přestrojena za

svačinářku, opřena o prosklený pult, spí vestoje. S čelenkou. Bílý plášť, modrá krempa. Zamaš-

těno. Energické raní rány na dveře.

ALAN stále venku za dveřmi

Andreo, Andreo, nechrápej, skučí mi tu kručí! Pauza. Andreo, kudlanko! Sedm úderů zvonů

katedrál.

ADALBERTA probouzí se, jde odemknout dveře

K Alanovi: Tiše. Tiše, Hurvínku. Hladí ho. Ráno tu byl černý kohout. Chtěla jsem jít až

nakonec. Tady v podbříšku, víš, tam mě to bolí. Bere ho za ruku a vkládá mu ji pod plášť

3

na příslušná místa.

ALAN

Nech toho, já vím, že nejsi lochtivá.

ADALBERTA se směje

Milan všecko vykecá.

ALAN

Jablko, preso s mlíkem, müsli, med a jogurt.

ADALBERTA

To mě musíš nejdřív pustit.

ALAN

Jako bych tam zarost. Přichází Milan.

TEUFELE k Alanovi

Nech toho. Nemá to smysl. Prostě neni lochtivá.

ALAN vyndá ruku zpod Andreina pláště. Má v ní kámen.

K Adalbertě: Tohle to bylo. Tohle Tě tam tlačilo. Otočí se a obrovskou silou vrhne kámen

proti dveřím, jimiž před chvílí přišel a jejich skleněná výplň se ustrašeně vysype na linoleo.

TŘETÍ OBRAZ

Známá unibuňka. Spící muž, sedící žena.

ADALBERTA

Drei Stück. Was has du? Drei Stück. . .

ALAN ze spaní

Nalévala mléko do skleněných džbánů. Poprvé se mi zdálo o ženě. Ruce měla bílé. . . Ramena

nazlátlá.

ADALBERTA

Könnte sein, drei Stück. Plátno jehlu a nitě. Alan se probudí. Ach, to jste vy. . .

ALAN

Byla jste zde celou noc?

ADALBERTA

Dívám se na Vás a chce se mi plakat. Myslíte si, že jste mrtvý, mrtvější než včera, mrtvější

než v pondělí, mrtvější než hrnec fazolí! Vám Vaše mrtvolnost připadá směšná, ano, vy si

na ní zakládáte, ten pitomý černý oblek a papírové lakýrky, v nichž každý večer uleháte!

Myslíte si, že je to Vaše rouhání jakýmsi hlubokomyslným výsměchem světu, možná si

sám nadutě připadáte existenciálně směšným. . . Chce se mi plakat. Odmlka. Jste lev?

ALAN

Jsem prase, Marie.

ADALBERTA vzlyká

Jak jste hloupý!

4

ALAN vstane z postele

Sluší Vám to. Promiňte. Pauza. Narodil jsem se v roce prasete, stejně jako Konfucius, víc

svinstva v tom není. . . Jde k oknu a dívá se ven. Vidíte, kachny. Divoké kachny. V ko-

lika jadernejch elekrárnách jsem byl, v deseti? Francie, Japonsko, Amerika, Dukovany a

Bohunice, samozřejmě. A všude byly kachny, i v tom pitomym Černobylu! Víte, atomová

elektrárna musí být na řece, takže to je vlasně logické. Člověk má pocit, že je to vypůjčené

ze Strinberga, kachny ťapou kolem reaktoru, rybníček, jilmy. Víte, že všichni fysici jsou

rybáři?

ADALBERTA

Snídáte dnes doma? Nejdete do kantýny?

ALAN

Vybral jsem včera hnízda. Kachní vejce. Udělám omeletu. Dáte si se mnou?

ADALBERTA

Nejím vejce. Hnusí se mi tohleto perverzní pojídání zárodků. Vám se to nezdá šílené?

ALAN

Prosímvás, je to pro ně vysvobození. Všechna ta vejce jsou ozářená. Vylíhl by se z nich

přinejlepším nějaký kriplkačer s modrým zobákem a zelenejma blánama. Opravdu si ne-

dáte?

ADALBERTA

Když myslíte. . . Stejně mám pocit, že je to proti přírodě.

ALAN

Bože a co není?!

ADALBERTA

Neberte si do úst Boží jméno, prosím. Jistě jste nezapomněl, jaké je mé poslání.

ALAN

Poslání? Chcete mě prudit s jakýmsi jelimanem v černém plášti! Hudly mudly, posvětíme

turbínu! Kdybyste aspoň přišla s nějakou umbandou. Trochu brazilských rytmů, médium,

posedlé duchem hirošimských zesnulých se svíjí na chladící věži, grafitové tyče se samy

zasunují a vysunují, egunové vstupují i do ostatních zaměstnanců elektrárny, ti postupně

upadají do extáze, hlavy jim padají na záda, těla se zmítají a podléhají pontos, z očí se

vytrácí výraz, údy tuhnou, pohyby jsou automatické a vyjadřují povahu ducha, který tan-

čícího pracovníka posedl. Sám se divně zmítá. Vykřikuje: Ešu Veludo, é Mojuba! A Pomba

Gira é Mojuba! Zase soustředěně. A teď k Vaší nabídce. Přijdete sem smrdět s kadidelnicí.

Pár vypalichaných donchuánů v mitře cosi zamumlá. Celé je to k nesnesení trapné a vy si

myslíte, že to povolím.

ADALBERTA

Chtěla jsem Vás o to poprosit.

ALAN

Povolil bych to snad tak ze soucitu k Vám, ale právě proto, že jsem soucitný a nechci Vám

5

projeveným soucitem ublížit, budeme to muset zarazit. To je všechno. Teď můžete jít.

ADALBERTA

A ta vajíčka?

ALAN

Ale ano. Budou za chvíli, jen si je tu snězte.

ADALBERTA

Asi bych Vám měla něco říct. . . Monsignor Brouzdal to nechce pojmout nijak spartánsky,

tedy myslím asketicky, všechno se mi plete, když s Vámi mluvím, my prostě chápeme,

že je třetí tisíciletí a chceme v tomto virtuálním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít

k nějaké přijatelné mediální expresi, ať už skrze eucharistii či jinak.

ALAN

Pojďte, oloupem spolu ta vajíčka. Podává jí vajíčka. Jedno je červené, druhé je bílé, třetí

kvete modře.

ČVRTÝ OBRAZ

Doma u matky. Alanovi je dvanáct. V levé ruce tužku, v pravé ruce lžici. K židli uvázaná dřevěná

kačenka na kolečkách. Talíře cibuláky, jelen ve skoku a krátké kalhoty s kšandama. Bavorská

idyla. Matka má tvář Adalberty. Tutéž ladnost ramen.

MATKA

Nekresli, když jíš.

ALAN

Musim si to poznamenat.

MATKA

Sakra.

ALAN

Mám to v hlavě. Teď.

MATKA

Nevim, co máš v hlavě, ale v žaludku budeš mít vředy.

ALAN mimochodem

Jak vůbec vypadá takovej vřed, mami?

MATKA

Vřed? Jak to mám vědět? Odporně vypadá, hnusně nejspíš. A bolí.

ALAN

Myslíš, že spíš jako proláklina, jako kráter? Nebo spíš výrůstek?

MATKA

No výrůstek, samozřejmě, si neslyšel o prasklým vředu? Copak může díra prasknout?

ALAN

Řek bych, že ne. Prasknutí je vlastní podstatou díry. Chápu-li tedy díru jako otvor. Takže

6

díru nepraskneš. Jako bílou nezabílíš.

MATKA

No vidiš. Takže výrůstek. Sopka a nahoře kráter.

ALAN

Jako jebák?

MATKA

Co? Vidim Ti snad do žaludku? Dítě, dítě, ty tvý otázky. . .

ALAN

A žaludek vypadá jako držky asi? Vyndavá lžici z polívky a prohlíží si její obsah.

MATKA

Dojez to už konečně. V polívce je síla.

ALAN odstčí talíř

Dej mi ten guláš, mámo.

PÁTÝ OBRAZ

Velín temným i bledým prachem pokryt. Zvuk míchačky. Datel. Listnaté stromy bez listí. Hlísti

protahují svá zmrzlá těla. Je těsně před jarem nebo už. Alan spí. Hlava na pultu. V ústech škvíra

na dýchání. Vápno ve vlasech.

TEUFELE klepe mu na rameno

Alane, vstávej.

ALAN

Strumpfhose, lila, pastel, víla.

TEUFELE podává mu tabletu

Vem si tohle. Alan tabletku automaticky spolkne.

ALAN pro sebe

Jest potrzebna duchowa rewolucia.

TEUFELE vesele

Až naprší a uschne. Hehe. Alane, chci Ti někoho představit. Vejde muž.

BROUZDAL

Buď pozdraven pán Ježíš Kristus.

ALAN

Když řeknu: Pojď za mnou. Půjdeš?

BROUZDAL k Teufelemu

S kým mluví?

TEUFELE

Snad s nějakou husičkou. Stará se nám tu o ně. Hehe. Víte, husí vejce, monsignore,. . .

BROUZDAL

Inženýre! Mluvím s dispečerem či s husopasem?

7

TEUFELE

A není to jedno, velebnosti? Však ti naši dispečeři, s těmi svými neutrony, huš huš tam,

huš huš ven, jak ta drůbež za svou husopaskou, jen ten proutek neni z vrby, ale z grafitu,

hehe.

ALAN

Máme tu vztak k přírodě, otče. Koukněte se z okna, támhle máme i kozičky. Angoráky,

černé ptáky. Podívejte jak se směje, Fousáček! Zázrak či záhada k rozlousknutí, suď jak suď,

jen co začne masopust, jak by spadly z tý zvěře naší všecky stavy depresivní i sebevědomí

ňák naskočí a láska do očí!

TEUFELE

Je to parta fatalistů, ti naši kozli chlupatí! A co jim taky zbývá, dobytku? Prase se Boha

nedovolá.

BROUZDAL

Inženýre! Rouháte se jako ateista.

TEUFELE

Ale já jsem ateista.

ALAN

My tu máme víru tak ňák na háku, monsignore.

BROUZDAL

Proto jsem tu. Na misii. Doufám, že budete spaseni.

TEUFELE

Proč ne. Když budem těm kozlum chutnat. Hehe.

ALAN

Počkejte s tím do Velikonoc, velebnosti.

TEUFELE

Po Velikonocích bude chřest. Čerstvý chřest se šunkou a holandskou omáčkou. Hehe. Brzo

bude květen.

BROUZDAL

Jak to vypadá s tou Vaší turbínou?

TEUFELE

Je trochu rozrušená. Nervy, víte? Vlezete k ní a sotva se jí chcete dotknout odstrčí Vás až

si zabílíte oblek od zdi. Máme to tu čerstvě vyvápněné.

ALAN

Ono to v ní všechno hučí, mele se to v ní. Někdy mi připadá, že si, sama pro sebe, jen tak,

zpívá tiché písně. Máte to taky někdy, monsignore? Huhu já tur, huhu bína, proč v domě

z betonu, proč plna atomu tu tonu, huhu, já tur, huhu bína, proč ne v lesu, ne v moři, ne

jako brambořík, na poli bambuli nenesu, huhu já tur, huhu bína, sama jak mrož, nižádnou

brož. . .

8

TEUFELE

Každý máme svoji vnitřní melodii. Chcete slyšet tu moji?

BROUZDAL

Potřebujete naši pomoc!

TEUFELE

Ale pane biskupe. Co my to budem za podivnou koalici? Vždyť vy nám tu chcete prostě

vylízat tu naši smetanu. Štká nám holka ve sklepě, turbína, no a co, na koho ten smutek

v březnu nepad?

ALAN

V květnu bude zase pusinková. Milane, byl si za ní vůbec s prvníma sněženkama?

TEUFELE

Byl. A šťouchla do mě.

BROUZDAL

Potřebujete naši pomoc!

ŠESTÝ OBRAZ

Unibuňka – muž – žena. Ona sedí na židli, nohy na topení, bradu na hrudi, schoulena spí.

Pravidelný dech. On stojí za ní. Dojat v růžových gumových rukavicích. Maže si je Indulonou.

ALAN věcně jako na přednášce z teorie grup

Co teď, co teď, co teď? Ona spí. Já se tu jen motám. Kdybych ji. . . Položit dlaně na její

ramena, cítit ten rytmus. Pauza. Chci to udělat. Alane, běž a udělej to. Pauza. Nic. Stojím

tu jak vozembouch. Mlátím sebou na místě, umcaj, umcaj, pohnout se nedokážu. Chtěl

bych žít krátce jak jepice, ale hutně, a zatím se ten zapšklý život vleče jako nekonečný

kabanos až někam za šedivý, nudný, jalovcový obzor beznadějného jalového dne, kde čeká

všivá, zatuchlá smrt.

ADALBERTA čerstvě probuzena

Nemluvte jak Trakl, Alane. Dokážete ještě mnoho dobrého.

ALAN

Sestro, chováte se ke mně jako ke svému pacientovi. Bere si prášek.

ADALBERTA

Mluvila jsem s Vaší matkou. Měl byste zase malovat.

ALAN

Malovat. . . Ani psát nemůžu. Zmrvily mě ty mašiny. Napsat smazat, smazat napsat, ta

odporná lehkost k zblití. Nenapíšu jedinou větu. Tři slova naklepu, čtyři smažu, pak půl

hodiny surfu, jak se mám soustředit, když na mě mé myšlenky útočí v tak krátkých inter-

valech, až se mi slyjí. Nevím kde je začátek a kde je konec. Tři slova napsat, čtyři smazat.

Kolikrát jsem to už udělal. Ani nevím jestli jste právě přišla, nebo jestli tu jste odjakživa.

Připadám si jak šofér, co vyjel ráno na dálnici s tím, že na třetím výjezdu odbočí. Jenže

9

já kroužím už pěkných pár let a na každé křižovatce se sám sebe ptám: je to ta první nebo

pětistá? Chtělo by to zastavit, pět, deset vteřin, jen chvíli ticha, jen si to porovnat v palici,

ale jak? Tři slova napsat, čtyři smazat. Myslím, že jsem psal docela dobré divadelní hry.

Kdysi. Mám ještě teď spoustu nápadů. Ale co s nimi? Nemůžu napsat jedinou větu.

ADALBERTA

Vám se to musí podařit! Postarám se o Vás. Klid, klid. Myslím, že ve zdech kláštera,

v náručí víry, byste dokázal klidně vydechnout. Ale tam Vás vzít nemohu.

ALAN

Co jste tak rigidní? Nebyl by z nás snad párek papoušků v té Vaší šedé cele? Na hromádce

v klášteře! Bože, to je přímo dialektická perverze. Ach, jak se mi hnusí ta idea nevěst

Kristových! A teď: já na jeho místě. Sestro, musíte mne tam vzít.

ADALBERTA

Inženýre, ovládejte se.

ALAN

No tak, Berto. Tváříte se jak nějaká frigidní protestantská filcka. Já bych Vám hanbu

neudělal. Vezmu si paruku, tady trochu přidáme. . . recituje. . . Kozičky mladé, neodolá,

mám pro Trouvého do výseku a korunovaného vola, že na ně skáče ve svém věku . . . směje

se. . . stejně jsem měla vždycky problémy s identitou, bude ze mě sestra Ala z Pečorski

lavry v Kyjevě, nebo rovnou ze Sergei Posad, Ala jako Pugačeva, do pekla s Alanem a jen

sesterská láska mezi námi, Berto!

ADALBERTA

Nedotýkejte se mě. Pokouší se o pláč a pláč se pokouší o ni.

ALAN

No tak, sestřičko. Dost toho sentimentu. No tak. Pauza. Nesmíš se na mne zlobit, nemyslel

jsem to tak, mám prostě jen nulovou sociální inteligenci. Ale kdo tím nejvíc trpí? Jen já

sám. Kdo je sakra nejhůř ochuzen? Zase já! Co, že nedokážu prožít normální vztah, já si

ho nedovedu ani představit! Mně něco vyprávět o lásce. . . To je jak slepýmu balit dárky

do vánočního papíru místo do novin! Směje se. Promiňte.

ADALBERTA

Já jsem poznala lásku.

ALAN

Pak Vám nemohu než závidět. Víte, dříve jsem si kladl následující otázku: Je tato, jak vy

říkáte, láska, jen pud, který mě, jako živočišnému druhu není dán, nebo se jedná o doved-

nost, kterou lze poctivým tréninkem získat a vycvičit?

ADALBERTA

A k čemu jste došel?

ALAN

K ničemu. Tedy: nepocítil jsem nic než shovívavý úsměv nad svou pošetilostí. Nejdříve

jsem přijal nabídku ke stáži do Dubny, k cyklotronu. Snad jsem měl pocit, že je v těch

10

Češkách cosi germánsky vymrzlého, snad jsem věřil v životadárnost ruské krve jak poslední

obrozenec, nevím. Vošukal jsem půlku Moskvy a třetinu Petrohradu a NIC. Pak jsem se

oženil. Nějaké děti a tyhle triky, znáte to. Doufal jsem, že bych třeba dokázal milovat svého

syna, tak jsem si jednoho zplodil. Strašlivá marnost! Tříletý syn, jarní podvečer tak jako

dnes, malebné náměstí ve stínu kaštanů, táto vyťapem na skluzavku za ručičku. Bože ta

bída těch debilních her! Táto uděláme díru. Lavička, vyhřívám se na sluníčku jako dobytek

a pláču nudou. Slzy se kutálí, slunce svítí, ani nevíš jestli víc nenávidíš sebe nebo tu pitomě

prázdnou situaci. Táto uděláme díru. Táto, dej mi kyblíček. Člověk by blil, ale v krku má

tak sucho, že by tím sevřeným hrdlem ani nevikvikl, natož zvracet, tak to prostě zůstává

tam vevnitř, cítíš jak to hnije, nebo necítíš, necítíš nic, děti padají tiše ze stromů a chlapík

vedle tebe cinká lžičkou. Pauza. Tak sem to uťal. A dal se na chemii.

ADALBERTA

Kolik toho spolykáte?

ALAN

Pár gramů denně. Dělá mi to dobře. Myslím, že jsem blízko. Tuhle jsem dokonce litoval

kulhající kachnu. Jsou to všechno jen chemické reakce, jde jen o to narvat do mozku do-

statek katalyzátoru. . .

ADALBERTA

Musíte s tím skončit.

ALAN

Máte pravdu. Ale mluvíme jen o mě. Co on? Opustil Vás? Nebo je snad chvála bohu

mrtvý?

ADALBERTA

Je mrtvější než vy. Loňského léta vysvěcen. Kněz.

ALAN

To nezní jako konec. Spíš jako začátek. Jistě bude potřebovat nějakou hospodyňku. . .

ADALBERTA

Tu mu můžete dělat vy s tou Vaší parukou. Odjel někam na misii. Snad do Austrálie.

ALAN

Podívejme, takže i jeptišky mají takovéhle problémy. . . Pauza. Hospodyňku mu dělat ne-

budu. Známe tyhle úchylácké ptáčky. A vobzvlášť ne s parukou a v Austrálii. Vždyť je tam

všechno vzhůru nohama. Ještě by mi ta paruka někde v Perthu spadla rovnou do nebe.

Směje se smíchem tupých.

ADALBERTA

Ten Váš primitivní humor! Je mi z něj smutno, jak kdybych se dívala na kopanou. Jak je

to všechno zbytečné!

ALAN

Nechme toho. Stejně už musíme do kantýny.

11

ADALBERTA

Zajímá Vás něco jiného než jídlo?

ALAN mimochodem

Vuřty, sádlo, knedlíky. . .

ADALBERTA

Ale to je přece jídlo!

ALAN

Vlastně máte pravdu. Pauza. Pojďte nebo nám zavřou! Oba odchází.

SEDMÝ OBRAZ

Žádná okna. Ona ve dveřích, vchází. On za stolem, sedí. Vše temně rudé, plyšované, zlatě

zarámované. Zdi, podlaha, strop, lustr. Ona má světlé vlasy zčesané dozadu, tmavé brýle, holá

bílá ramena, sukni barvy uhle, světlá lýtka, černé lodičky na nekonečně dlouhých a špičatých

jehlových podpatcích. Bere židli za opěradlo, chce si sednout.

BROUZDAL

Řekl jsem Vám snad abyste se posadila?

ADALBERTA sedne si a dá si nohy křížem

Vím, nebyl to dobrý nápad. Vezme si ze stolu sklenici s vodou.

BROUZDAL

Ptal jsem se Vás jestli máte žízeň?

ADALBERTA

Nemám. Polevá si vlasy, hruď, záda, klín, stehna, přičemž velmi levně sténá. Je mi jen

horko.

BROUZDAL stále s hlavou vloženou do levé dlaň a psovsky smutnýma očima

Musíte najít pokoj!

ADALBERTA

V té unibuňce se věčně žít nedá. . .

BROUZDAL

Nechte věčnost na pokoji!

ADALBERTA

To je pořád nějaký pokoj. . .

BROUZDAL

Tohle nevydržím!

ADALBERTA vstane, jde k němu, vloží jeho ruku pod svou blůzu, bezprostředně na horké,

nekompromisně ploché břicho

Pamatuješ? Pamatuješ si aspoň, že nejsem vůbec lechtivá?

BROUZDAL vyndá ruku, v dlani má kámen, mrští jím ve směru plyše

Ty Tvoje věčný šutráky!

12

OSMÝ OBRAZ

Lavička v sadu. Alan na zádech na ni. Oči zavřeny spánkem. Ona přichází alejí drobnými kroky,

pohled do leva, pohled do prava. Přisedá na kraj. K jeho hlavě. Ruce v klíně. Oči do korun

stromů. Pomalým posunem bederní oblasti míří k němu. Lavička je červená.

ADALBERTA

Jakoby, jako bych slyšela kosa. Někdy na jaře zpívají. Kosi. A někdy nezpívají. Možná

cítím i moře. Mušle. To je jak kdybych chtěla říct mašle a měla rybu. Rybu z moře. Mašle

z moře. Růžová mašle ve vlasech malé střapaté holčičky!

ALAN ze spánku

Dveře, zavři ty dveře, řikám.

ADALBERTA

Ráno jsem si šla čistit zuby a na poličce Perlička. Hned jsem si ji dala na kartáček. Ty

bíločervené proužky jak na vánoční punčoše! Sladká, sladká s chutí bonpari. Sama jsem

teď celá rozslazená.

ALAN

Průvan, stále ten příšerný průvan.

ADALBERTA

Nebo potom. Vzala jsem si žluté punčochy s oranžovými květy, tyrkysovou sukni, červené

sandály, okrovou blůzičku se zlatým lemem a pusu jsem si namalovala tak bláznivě vesele!

Na zuby jsem si nalepila malá odrazová sklíčka. Otevře hubu, namíří do ní baterku a me-

louc zuby vytváří kouzelnou barevnou hudbu. Lehotský s Modusem zpívají: Sklíčka, sklíčka

dotykov. . . Vesele: Alane, vstávjte, budeme tančit!

ALAN

Třináctá komnata byla zas celou noc otevřena. Fučelo odtam ledově, jak by sami umrlci

vířili povětří v rytmu divokého tartasu. Ach!

ADALBERTA

Ale no tak, Alane. Jsem dnes tak rozjařená! Nekažte to, vy brumlálku.

ALAN

Vždyť vy jste ta nejchladnější!

ADALBERTA

Já jsem dnes jak větříček.

ALAN spolkne prášek

Dobrá, dobrá. Pojďme k věci. Co tu chcete?

ADALBERTA

Získat od Vás povolení k vysvěcení turbíny. Vibruje Vám.

ALAN

Srdce mi vibruje, to je problém. Ale komu by se nezatřáslo, kdyby do sebe sypal co já.

Směje se. Mám pocit jako bych s Vámi už mluvil.

13

ADALBERTA

Jde o jediný podpis.

ALAN

Ukažte. . . Jeden hloupý podpis. . . Tady? A já vám ho nedám. Co se budu montovat do

turbíny. Vysvětit, nechat být. Ať si to rozhodne sama až ji bude osmnáct.

ADALBERTA

To už jí pomalu je, ne? Jak dlouho Vám tu leží?

ALAN

Třináct šťastných let. Vždyť ona je jak má dcera. Mé sémě, cha. To mi připomíná mou

první milostnou báseň. Končila: “Tys má jímka, já Tvůj plynovod Družba.” Krásný ob-

raz. . .

ADALBERTA

Zajímavé. Takže i vy jste prošel tímhle obdobím?

ALAN

Vždyť to nic není. Vystačíte s opakováním jediné fráze: “Miluji Tě.” A pořád pěkně do-

kola, jako mantru. Vtip je v tom, že to vyžaduje i ta nejzpustlejší kurva. Víte, všechen ten

blábol o osvobození ženy je fikce. Nakonec dá každá přednost tomuhle pitomému rituálu:

Ja Tebja ljublju! No a dyž jí trochu vožužláte ucho a poslintáte šátek na něžné bílé šíji,

tak je hotovo.

ADALBERTA

Takže co? Vysvětit, nevysvětit?

ALAN

Hodíme si korunou, ne? Panna?

ADALBERTA

Orel.

ALAN

Prima. Hází. Panna. Je mi to líto.

ADALBERTA

Jste tak cynický.

ALAN

Dal jsem Vám šanci. V principu jsme vložili rozhodnutí do rukou Božích. Che.

ADALBERTA

Někdy mám pocit, že z těch Vašich řečí pojdu.

ALAN

A mně není k smrti smutno? S jakou chutí bych se zabil, jen vědět jak. . .

ADALBERTA

Trochu invence, inženýre! Což takhle zajít do reaktoru?

ALAN

Kde myslíte, že sedám každý večer? Kdepak sestro, radioaktivita neexistuje. Je to obyčejné

14

templářské spiknutí. Elektřina, radioaktivita, atomová energie, každý příslušník duchov-

ního bratrstva ví, že to jsou jenom metafory, předem dohodnuté lži, jak zakrýt pravou

podstatu síly, jíž my zasvěcenci vládneme. Neexistuje fysická síla, jen fysické utrpení.

Všechna energie je výhradně duševní, tellurické proudy. Stačí najít vlastní střed, nebo

počátek, chcete-li, homo umbilicus, naučit se ho ovládat a vycházet z něj. Chcete vidět

jak levituji?

ADALBERTA

Inženýre, netrapte mě.

ALAN

Dobře, tak mi alespoň dovolte poznat Váš kritický bod, Omfalos, Východisko Velení.

ADALBERTA

Kde myslíte, že ho mám?

ALAN

Tady! Otevřenou dlaní prohmátne její hyždní sval. Sestro, musím Vás políbit v řiť.

ADALBERTA cudně se usmívá, sluší ji to

Nezkoušejte na mě tyhlety jezuitské triky.

ALAN

Co máte na mysli?

ADALBERTA

Vyprávíte nesmysly, čekáte, až Vám dám za pravdu a pak mě půjdete udat.

ALAN

Proč bych to dělal?

ADALBERTA

Chcete se mě zbavit.

ALAN

Zbavit? Myslíte, že jsem dokonalý blázen? Vždyť Vy jste to nejsladší, nejněžnější stvoření,

které jsem za posledních deset let v tomto svém vyhnanství potkal!

ADALBERTA

Jak mě unavuje ten Váš připitomělý humor! Co mi to tu vykládáte? Já vím docela přesně,

že jsem podle Vás jen vlezlá, nevzdělaná husa, která chce zaklít Váš zamilovaný reaktor.

Máte mne za čarodejnici. Ten Váš na oko vlahý pohled mysogina! Nenávidíte ženy, a mě

nejvíc z nich.

ALAN

Neřekl bych, že je to nenávist. Snad strach z nepoznaného. Klišé, že? Ale vy jste mi blízká,

snad, že jste jeptiška. Vždyť celé mé mládí, to byl vlastně též jen mnišský život. Od skript

do laboratoře a zpět. Ženu jsem potkal tak v neděli v kostele. A proto jsem tam přestal

chodit. Byla to příšerná sexuelní muka! Pak k matce do té navoněné díry. Oběd na vkus-

ném bílém porcelánu. Ach, jak jsem si přál, aby na talířích, nebo aspoň na šálcích byl

pořádný jelen dvanácterák, nejlíp ve skoku, odraz ze skály, v pozadí veveřák, svině zrzavá,

15

něco takového by našim tichým obědům dalo přinejmenším jistou estetickou dimenzi, ale

ne, ta sterilní maloměšťačka byla ke všemu KULTIVOVANÁ! Pauza. Jak jsem se k tomu

dostal?

ADALBERTA

Nevím. Zdáte se mi zoufalý.

ALAN

Lichotíte mi. Jsem ze dvou třetin mrtvý. Co dělám v tomto nesmyslném životě? Bez-

pečnostního technika v jaderné elektrárně, kterou nikdo nepotřebuje a která se ne a ne

rozběhnout. No ano, pár zkoušek, doladí se to a všechno půjde dobře. Ale k čemu? Co

z toho? . . . Připadám si opuštěný jak Malý Princ.

ADALBERTA

A já? Jsem Vaše lištička nebo had, který spolkl slona?

ALAN

Kdyby ste mě tak chtěla sežrat, sestro. Roztrhat na kusy, hltat, polykat, dávit se mnou.

ADALBERTA

To nevím. Máte v sobě jakoby máslovou jemnost. A zkuste rotrhnout máslo. Žluté, se

zákysem. Jak Vaše vlasy barvy zralého žita. Připomínají mi lány na Haliči, kde se narodil

můj otec.

ALAN

Měli jsme tu jednoho dělníka, z Haliče. Vy se na něho musíte pamatovat: Semjon. Jednou

se chtěl u míchačky před ženskýma vytáhnout, jakou ma sílu, naložil si na záda dva pytle

cementu a ztrhnul se. Pak brzy umřel. A já bych řek, ze jsem se taky ztrhnul. Gymnázium,

univerzita, potom k cyklotronu, školy, plány. Věřil jsem v Boha jinak než ostatní, oženil se

jinak než ostatní, rozčiloval jsem se, riskoval jsem, peníze jsem strkal napravo, nalevo, byl

jsem tak nadšený a tak zklamaný, jak nikdo v celém okrese. A to jsou zase moje pytle, se-

stro. Naložil jsem jich na sebe tolik, ze to páteř nevydržela. Ve dvaceti letech jsme všichni

hrdinové, do všeho jdeme po hlavě a na všechno stačíme – a ve třiceti už jsme utahaní a

nejsme k ničemu. Jak mi vysvětlíte, proč dneska člověka všecko tak rychle unaví, no jak?

Ale možná, že v tom to vlastně taky není. . . V tom to není, v tom ne! Jděte už sestro,

sbohem, otravuju Vás.

ADALBERTA

To je Ivanov.

ALAN

Jistě, Ivanov. Jsem tak prázný, že ani vlastní utrpení nedokážu vyjádřit svými slovy a

musím je krást. Jsem stará tykev. Běžte sestro, než se nad sebou rozbrečím.

DEVÁTÝ OBRAZ

Prší. Antuka je měkká jako budapešťská pomázánka. Dva hnědobílí muži na tenise.

16

BROUZDAL

40:15. Nenecháme toho, inženýre?

TEUFELE

Kdepak, monsignore, hrajete jako pán Bůh, chacha, byla by škoda nezvítězit kvůli pár

kapkám.

BROUZDAL

Leje už dobrou hodinu.

TEUFELE

Lepší než srpnová vedra. Za měsíc začnou hony. Brzy bude divočina. 40:30.

BROUZDAL

Je mi už trochu zima.

TEUFELE skoro recituje

Zas babí léto vešlo v sad, kde vítr češe jeho vlasy. V té době Petřín obléká si znovu svůj

zlatohnědý šat. Podzim to je Rilke, monsignore, cheche.

BROUZDAL

Shoda. Pane Teufele, nechme to nerozhodnuté. Sedneme si do šatny, dohrajeme to třeba

zítra.

TEUFELE

Anebo nikdy, že. No dobrá. Řekl jste tenis. Jistě to byla záminka. Chcete se mnou mluvit.

Ale možná i já mám s Vámi jisté plány, nemyslíte? Hrajete vysokou hru, monsignore.

BROUZDAL zalobuje

Nebuďte tak křečovitě metaforický, pane Teufele. Provokujte mě, prosím, ňufejte si tu svoji

turbínu, tančete své folklórní tance! Opravdu si myslíte, že Vám to žeru, tu Vaši dementně

profánní stylizaci? Jarní skopové, pak chřest, jahody a teď zas dýně a dýně a ty kachny!

TEUFELE

Koloběh přírody, monsignore, Boží to rozmar, cheche.

BROUZDAL

Boží rozmar. . . pěkně řečeno. . . obrazně. Říkám Vám, přestaňte mluvit o Bohu v těchto

koloritních kontextech, přestaňte ho nahlížet skrze všechny ty tupé lidské vlastnosti, to je

pojmový aparát, vy, vy, antropocentriku, to je. . .

TEUFELE

Jak kdyby parta mravenců čuměla zezadu na Winonu Ryder v plavkách a řikali by hele,

ta vypadá ňák divně ne, ten zadek teda nic moc. To ste měl na mysli, monsignore?

BROUZDAL

Ne. Podávám? Sebere míček, nadhodí ho, vzepne se na špičky, napřáhne se, zaservíruje.

Není to ale tenisák, nýbrž kachní vejce. Úder rakety prorazí skořápku, v důsledku čehož se

žloutek s bílkem rozhodnou poslušně stéci do vlasů. Ty věčné kachní zárodky!

17

DESÁTÝ OBRAZ

Spolu v duchnách. Flanelové povlečení. Šedočerný proužek na bílé. Ona vyleze z peřin a velmi,

velmi pomalu si obléká růžové punčochy.

ADALBERTA

Víš, jak jsme šli tou procházkou, ve čtvrtek?

ALAN

Kolem trati.

ADALBERTA

Pod viaduktem přes nákladové nádraží. Je tam teď úzká pěšina pro cyklisty. Ty si mi vy-

právěl, jak si jako kluk chodil nahoru na ten nadjezd pozorovat vlaky a posunovače a jak

Ti jednou spadla dolů Tvá nejoblíbenější hračka, plyšová opička v oranžových lacláčích,

koukal ses na ni, ona ležící s rozhozenýma rukama, Ty pláčeš o šest metrů výš, je to jen

kousek, přesto příliš daleko, aby se dalo cokoliv dělat, i kdybys sešel, musel bys přelézt

plot a pak ještě deset kolejí. . . Tak si ji tam musel nechat, svou zamilovanou opičku. Jak

já Ti to v ten čtvrtek žrala! Řekls mi. . .

ALAN

Řekl jsem: A teď jako bych našel své srdce, které jsem tu pětiletý zanechal, jen o pár

pražců dál, cestou k lokomotivnímu depu, o třicet let později, dejte mi ruku Berto, ať

mi Vás vítr neodfoukne, podruhé bych to už nepřežil,. . . usmívá se. . . větší než biftek je

zoufalství ze ztráty plyšové opičky, což teprv ztratit Vás! Láskyplně se chechtá.

ADALBERTA

Ty to umíš zpaměti.

ALAN ukazuje jí tahák

Vidíš, tady jsem si to napsal. Učil jsem se to celý víkend.

ADALBERTA

Je to možné? Vypadal si tak spontánně, zasažen okamžikem, Tvá silueta v ostrém Slunci. . .

ALAN

17:48 klesne Slunce pod nadjezd a svítí jako spodem, víš. Trvá to jen pár minut, opravdu.

Byl jsem si to změřit v pondělí i v úterý. Nebylo to jednoduché.

ADALBERTA

Co mi to říkáš? Proč mě zraňuješ?

ALAN

Chci Tě potěšit. Tobě snad nelichotí, že jsem kvůli Tobě strávil týden přípravou jednoho

tříminutového výstupu? Nejsi dojatá?

ADALBERTA

Já, nevím.

ALAN

Přece si čekala, až vylezu z tý mý solilitový postele, vylítnu z týdle papundeklový budky,

18

hergot chtěla si, abych vzal svůj život do vlastních rukou, tys mě přesvědčovala, že dokážu

ještě napsat dobré divadelní hry a já to splnil, napsal jsem to, zrežíroval a zahrál, divadlo

jednoho herce, bylas krásná na ranžíru, všechno si mi věřila, vlastně to byla skutečnost,

v tý chvíli, mám pocit, že se opravdu něco stalo.

ADALBERTA

Tohle má být Tvůj nový naplněný život?

ALAN

A co si čekala?

ADALBERTA

Jsem tak naivní. . . Myslela jsem, že něco podnikneš, že pojedeš. . . nejmíň do Čečenska,

budeš se brodit bahnem zajateckých táborů, přespávat na korbách náklaďáků, tak jako

když si v osmnácti přišel do Prahy, že budeš stařenky nosit v náručí z dosahu bajonetů

agresivních vetřelců, že to budeš Ty, jako skála! Alan, Lví srdce.

ALAN

Došel jsem z maringotky až skoro k nákladovému nádraží. . . Jen kvůli Tobě. Dělám ze sebe

šaška, jen abych Tě pobavil. Tobě je to málo. Poslouchej, co jsem si připravil na dnešek.

Odkašle si. Vzpomínám si jak si tu se mnou poprvé navečer seděla. Kdy to bylo? V lednu?

Zima pichlavá jak rákosí, Sparty nám rychle docházely, Veltliner studenej. . . Bylas tak

křehká! Pak sis zula boty, rozpustila vlasy, přitáhla židli k topení a chodidla sis položila

na horká žebra radiátoru. Stál jsem spíš zezadu, díval jsem se na Tvá ramena, ramena šíji,

šíji paže, paže dlaně, dlaně na Tvých stehnech, punčocháče si měla fialové, sukni zelenou,

pastel, tmavě pastelový večer, vypadala si spíš jak obraz od Bonnarda než návštěva v uni-

buňce, zdálo se mi, že spíš a já chtěl jen položit ruce na Tvá ramena, Ty si se otočila a

najednou si zase měla šedé oči a řeholní šat, celý svět byl zas černobílý, došly mi prášky,

stejně jako dneska, už jsem to měl, cítil sem zachvění, do prdele a je to zase pryč! Futruje

se medikamenty.

ADALBERTA

Alane, já Vám odpouštím.

JEDENÁCTÝ OBRAZ

Muž, vodorovná poloha, řemen kolem pasu, zavěšeno nad kostrčí. Teufele 12m vysoko. V spárech

jeřábníka. Na zemi stojící Adalberta. Vrána a liška.

ADALBERTA vtíravě

Zazpívej vráno, zazpívej, chci slyšet Tvůj zvučný hlas.

TEUFELE

Nemůžu žeru sejra.

ADALBERTA

Ach, to jste vy, inženýre. Copak, copak?

19

TEUFELE

Kontrolní cesta, obhlídka stanoviště. Že ano. A proletět se s kachničkami, hehe. Klesá.

ADALBERTA

Snášíte se jako anděl.

TEUFELE

Snadná věc, sestro, pro cvičeného parašutistu.

ADALBERTA

Pane Teufele, už dávno jsem si všimla, že nosíte na levé ruce prstýnek. Přitom jsem Vás

nikdy neviděla vyjít z elektrárny a tu přece není jediná žena mimo mě. Nechci se Vás nijak

dotknout, ale přesto, nebo právě proto, mohu se Vás zeptat. . .

TEUFELE

Co je na něm? Malá vyrytá opička, chcete ji vidět?

ADALBERTA

Ne. Myslela jsem. . . Co máte všichni s těma vopicema?

TEUFELE

Jen běžná úcta k předkům, hehe. Sundá si opasek, potěžká ho a zamyslí se. Co se tak

trochu proletět, sestro?

ADALBERTA

Myslím na to, co jsem se ráno vzbudila.

TEUFELE navléká jí popruhy

Vidíte. A pak že si my dva nemůžeme rozumět. Ona stoupá, on ji houpá. Hops. Vlašťovko

leť! Na zem spadne šutrák. No vidíš a je to, je to venku, ty Tvoje věčný šutráky.

DVANÁCTÝ OBRAZ

Alan jako skaut. Mundúr vyšisován do pískova. Pleť pouští ošlehána. Tentýž odstín. Modré oči.

Okr – azur. Oáza – duna. Adalberta svírá pastelky.

ADALBERTA

Odcházíte?

ALAN

Vím, bylo toho příliš.

ADALBERTA

Byla jsem krutá. . .

ALAN

Měla byste jít se mnou.

ADALBERTA

Chcete být sám.

ALAN

To s tím nesouvisí.

20

ADALBERTA

Smíte mě políbit na tvář. Pak se rozloučíme.

ALAN

Pojď ke mě. Berta se rozejde a zakopne. Spadne Alanovi v náruč.

ADALBERTA

Promiň. To je tím hrachem. Háže to se mnou jako s miminkem. Neměla jsem ho sníst

tolik.

ALAN

Kachní omeletka s hráškem?

ADALBERTA

Ze dvou modrých a jednoho zeleného. Kulhavě odstoupí.

ALAN

Kotník?

ADALBERTA

Nic to není.

ALAN sundavá si usárnu a vytahuje z ní elastický obvaz, pokleká

Podívám se na to.

ADALBERTA

Víš přece, že nejsem lochtivá.

ALAN

Počkej.

ADALBERTA

Chceš si se mnou hrát na doktora?

ALAN

Máš to vymknuté. Odnesu Tě do stínu ořešáku. Bere ji v náruč.

ADALBERTA

To je kokosová palma, Alane.

ALAN

Pro mě je to ořešák. Aspoň dokud mě nešvihne kokosem do kebule. S úsměvem ji položí.

ADALBERTA

Au.

ALAN

Stáhnu Ti to elasťákem.

ADALBERTA

Ty si snad strávil celý mládí ve zdravovědným kroužku.

ALAN v pokleku ji něžně ošetřuje

Jsem v tom trochu úchylák, máš pravdu. Třeba první sen, co si pamatuju, byly mi tři,

čtyři roky: Kamenitá cesta uprostřed hvozdů, nikde nic, jen čtyřspřeží běloušů a kočár.

Pak prasklá loukoť, splašení koně, strašná nehoda a hluk, znáš ten lesní opar, koukám do

21

něj a už v tichu vidím zraněnou princezničku, z kolena jí teče krev, určitě jí není víc než

pět. A to je má chvíle, vylézám z houští, kapsy plné leukoplasti, vezmu ji v náruč, ona tiše

hlesne. . .

ADALBERTA hravě i koketně

Ach!

ALAN

Nech toho!

ADALBERTA

To je jak s tou kachnou.

ALAN

S jakou kachnou?

ADALBERTA

S tou co napadala na jednu nohu, jak Tě tudle rozněžnila.

ALAN

Téměř rozněžnila, sem řikal.

ADALBERTA

Počkej. Už je to dobré. Vstane, došlápne na špičku a bolestivě zasyčí.

ALAN

Říkám Ti brzdi s tim kulháni nebo to vážně nevydržím. Neodejdu a zůstanu s Tebou.

Vždycky se ve mě dotkneš něčeho. . . téměř zapomenutého a přitom hluboce vnitřního. . . Ot-

víráš mě jak šuplíky v komodě, jeden po druhém, jak kdybys něco hledala jen nevím co.

Opisujeme stále větší kruhy, rychleji a rychleji. Já nevěřím, že je to náhoda. Ty jsi jedno-

duše má druhá polovina.

ADALBERTA

Jako Tvá máma, tu myslíš?

ALAN

Myslím to duševně, ne fysicky.

ADALBERTA

V tom případě s Tebou souhlasím. Můžu Ti dát tu pusu, co jsem Ti slíbila?

ALAN

Na rozloučenou. Líbají se.

ADALBERTA

Šťastnou cestu. Alan odchází.

TŘINÁCTÝ OBRAZ

Zas ta rudě sametová podlaha. Muž za stolem, muž ve dveřích.

BROUZDAL

Věděl jsem, že přijdete.

22

ALAN

Jistě, volal jsem Vaší sekretářce.

BROUZDAL

Věděl jsem, že jí zavoláte.

ALAN

Poslal jsem Vám mail, že zavolám.

BROUZDAL

Věděl jsem, že pošlete ten e-mail.

ALAN

Vždycky jste byl o tři kroky napřed, monsignore.

BROUZDAL

Můžu Vám něco nabídnout?

ALAN

Dančí kýtu na smetaně, houskový knedlík, brusinky. Nahřát talíř, je-li možno.

BROUZDAL

Stále ten stejný vtip. Divočina. Pečeně. Kachny. Ptáci.

ALAN

Ale kdo by měl mít k přírodě blíž než ten, kdo řídí štěpnou reakci?

BROUZDAL

Podle té Vaší logiky bych řekl, že tak leda vlašťovka.

ALAN

Vrabec, monsignore. Vrabec, vždyť tak se jmenuje i reaktor v Řeži, který nás všechny

vychoval. Jsme jen vrabčáčci, my atomoví fyzici, tak jako Edith Piaf, všemi zatraceni, bez

lásky.

BROUZDAL

A s láskou je to jako s radioaktivitou, že, všichni o ní mluví a kdopak ji kdy viděl, to jste

chtěl říct?

ALAN

Spíš ne. Přijde mi to trochu plytké.

BROUZDAL

No dobře. Podá Alanovi lejstro. Tady mi to podepište.

ALAN

Není třeba. Ráno jsem rozvázal pracovní poměr.

BROUZDAL

Já vím. Formálně to nemá žádný význam. Přesto: mě na tom záleží. Podepište to prosím.

ALAN

Když Vám to udělá radost. Podepíše se.

BROUZDAL

Štastnou cestu.

23

ALAN

Sbohem.

ČTRNÁCTÝ OBRAZ

Školní lavice. Papírový pytlík a v něm chleba s máslem. Miska s pestrobarevně malovanými vejci.

Alan se jimi cpe. Nejdřív jich beze slova sežere dvacet.

ALAN loupe červené velikonoční vajíčko a se zalíbením na něj prohlíží

1984. Nejlepší ročník. Nasládlá chuť botulotoxinu, kulatá vůně po sirovodíku, mírná radio-

aktivita, ach. Padá mrtev k zemi.

PATNÁCTÝ OBRAZ

Konečně u turbíny. Lesk jak blesk, ale zato trubkovito. Kulato a rourovito. Uprostřed postel

s modrými nebesy, v ní spící biskup. Kolem plují stovky transparentních jeptišek. Roznáší na

podnosech hory pokrmů a medikamentů, pravá paže vytrčena, dlaň směřuje k nebi v jedné rovině

s ramenem a společně podpírají tác. Krůček po krůčku, nožka vždy strne míjíc koleno, asi tak

jak u volavky. Levá ruka se nepřestane dotýkat zdi, s ortodoxní posvátností. Brouzdal se vyklube

z peřin, sedne na kraj postele, vytáhne si noční košili až někam k lýtkům a nechutně mele bosými

palci, přičemž zobe z lahůdek korzujících nymf. Labutí jezero a ukrajinská svatba.

BROUZDAL průběžně radostně užírá

Čekání – to je objetí, které zapomnělo povolit. Sevření v železech prázdnoty. Trvání

v kruhu. Rozetneš kruh a otevře se brána. Pauza. Tak copak si vezmu na sebe? Prou-

žek, jistě, jemný, submikroskopický kroužek. Vem si proužek, solo niente imbastardire, tak

to říká Giorgio. . . He, talár od Giorgia, kdo to má, no ne, teď si ho oblékat nebudu, s se-

bou, s sebou, pěkně na ramínko, zatím jen sako se stojáčkem. A bílé ponožky! Jak myšky

divošky. To mám nejradši, když si rozesmátí farníci uprostřed mého kázání začnou svékat

ponožky a radostně je hází do vzduchu. . . Jupíí! Fusekle se nad oltářem mění v malé bě-

lavé netopýrky, děkuji, dám si ještě jeden, netopýří chlupy se vznášejí společně s chmýřím

odkvetlých pampelišek, snášejí se v kruhu, vstupuji do něj a hned zas vystupuji, je to jak

trolejbus, jen jednu zastávku, i má tykadla snímají vesmírnou energii, ještě jeden koláček,

dobře na cestu, poslední, nesmím zapomenout na svěcenou vodu, kolik jí tak bude potřeba

na turbínu, dnes je můj velký den, strčil jsem ji vůbec přes noc do lednice? Mlíko jsem

tam dával, to vím jistě, ble, jestli se mi na ní zas udělal ten mastný povlak z mušího trusu,

snad ne, prosinec hmyzu nepřeje, rychle, musím se podívat do kuchyně! Odchází. Přichází

Adalberta s Teufelem, oblečeni jak v prvním obraze, do sebe zavěšeni se proplétají rusalčím

rejem.

ADALBERTA

Opravdu je to tady? Tohle je snad Sen noci svatojánské.

24

TEUFELE

Na Velikonoce? Ale kdež. Vidíte, všechno je připravené, pekl jsem už od úterka. Zajíci byli

mírně tuzí, nakládal jsem je do mořidla. Prý to vyžere všechny živiny, ale co, hehe, že ano.

Copak Vám se to nelíbí? Nesnila jste nikdy o romantické oslavě? Zob. Co uvidí, ochutná.

ADALBERTA

Já. . . Ve snech nejsem zrovna přebornice.

TEUFELE

Hluboký, nevinný spánek. Čistá duše, hehe.

ADALBERTA

Vlastně jsem vůbec neusnula. Snad chvíli nad ránem, pár okamžiků, spíš mdloba nežli

náruč spánku.

TEUFELE

Neměj strach, holčičko. Přichází Brouzdal, na zádech má ruksáček.

BROUZDAL

Dobře sestro. Teď nevzlykejte. Vzdal se Vás. Ukazuje jí jakousi smlouvu. Tu to mám po-

depsané.

ADALBERTA

Rozešli jsme se. Vzdát se můžete jen toho, co vlastníte. Rozumíte. . . to je jako. . . že díru

neprasknete.

TEUFELE

Jsi kouzelná, Ty moje malá opičko. Už vidím naše důvěrné večerní debaty o antihmotě.

Hehe. Monsignore, myslím, že naše dohoda může být dokonána.

BROUZDAL nejistě jak kdyby agitoval pro kolektivizaci

Sestro Adalberto, chtěl jsem Vám říct, že v životě křesťana jsou okamžiky, kdy, víte, tohle

je šance, která se už nemusí opakovat, jistě, musíte vsadit celou svou duši, je to vysoká

sázka, ale právě o to může být vyšší výhra, ne pro Vás, ale pro celé společenství Kristovo,

jestli mi rozumíte. . .

ADALBERTA

To stačí. Myslíš, že jsem jedna z těch pitomých hus, co tu všude pobíhají? Svlékne si šat

jeptišky, ach. Pod ním má brilianty posázené bílé svatební saténové šaty a je nádherná jak

princezna. Teď mě zbav slibu, Jirko.

BROUZDAL obřadně

Kopyto, jelito, neplatí to.

ADALBERTA

Tvé rámě, Milane.

TEUFELE

Ale rád, Vladěnko. Můžeme začít, monsignore.

BROUZDAL podává mu papír k podpisu

Ještě tohle kamaráde.

25

TEUFELE

Ty si mi ale pěkně upjatej švagříček! Hehe. Plácnem si a hotovo, k čertu s tímhle papíro-

váním. Vodu máš s sebou?

BROUZDAL z baťohu vytáhne ledovou krychli o straně tak padesát čísel

Měl jsem strach, že se mi zkazí. Lednička jak mražák, kdo se v tom má vyznat, voboje je

bílý. . .

TEUFELE

Jako heroin, viď, Jirko.

BROUZDAL

Nebo koks.

ADALBERTA

Nebo tvarohové koláčky.

TEUFELE

Dobře Jiří, pusť se do toho, prstýnky jsou tu a za svědky nám půjdou místní krasavice.

Odchytí dvě z přůhledných jídlonošek.

BROUZDAL slavnostně vystoupí na svou kostku ledu

Milí svatebčané, vy, kteří jste přišli na křtiny, hosté. Když jsem dnes poprvé spatřil tuto

chladně svěcenou krychli, vybavil se mi jeden můj dávný, téměř zapomenutý zvyk. Kdysi,

byl jsem ještě mladík v semináři, nedokázal jsem čelit pokušení, té odporné vůni rozkvet-

lých třešní prostou silou víry, musel jsem se skutečně fysicky ostuzovat. Mým druhým

domovem se tak stal zimní stadión. Byly nás tam stovky stejně postižených, tisíce, jen

muži, vojáci, nervní protestantská mládež, všichni se stejně odhodlaně vysunutou bradou,

nejdřív zářivě vzteklí, pak pomalu stydnoucí, přesto krásní s jarem rozpálenýma očima.

Utíkat před voláním máje na hokej, to je ta cesta, kterou se vydal náš lid, snad drobný

úskok, nemožný za časů svatého Antonína, o to vynalézavější a v pravdě funkční dnes. Ale

to odbíhám. V den, o kterém jsem chtěl mluvit jsem byl na stadiónu téměř sám, přesněji,

bylo nás snad dvacet, ničemu jsem nerozumněl, konalo se mistrovství republiky v kraso-

bruslení. Po prázdné ploše kreslily vonící dívky tiché osmičky, odrážely se, skákaly a padaly

zoufale zkroucené jak střelené bojovnice kung-fu, krev se z nich lila, flitry házely prasátka

do prázdného hlediště, ony se stále bolestivěji smály a já pochopil, že toto a nic jiného,

to je ten pravý triumf života a vůle. A tak přeji i Tobě, buď zarputilá jak pohmožděná

krasobruslařka a stejně tak i krásná, turbíno jaderné elektrárny Blaník, nezoufej z každé

vibrace, ber ji též jako součást bytí, překonej ji, toč se a toč! Sleze z krychle a mrdne ji

obouruč na turbínu. Křtím Tě jménem Václav, budiž nám oporou i nadějí. K snoubencům:

A Váš sňatek prohlašuji za právoplatný.

TEUFELE

Děkuji, Jiří.

ADALBERTA

A co hudba?

26

BROUZDAL

Ale Vladěnko. . . Já přeci chápu, že je třetí tisíciletí a naše církev musí v tomto virtuál-

ním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít k nějaké přijatelné mediální expresi. Dámy a

pánové, Karel Gott. Vejde ohromný kriplkačer s modrým zobákem, zelenejma blánama a

tváří Alana. Ze zobáku mu vykukuje špička kvalitní italské obuvi.

ALAN podmanivým hlasem

Dobrý večer.

ADALBERTA

Alane! Jste to vy?

ALAN

V celé své kráse, Vladěnko.

TEUFELE

Podívejme, radioaktivní kůra nakonec přeci jen zabrala. Hladí ho. Mutace jak z učebnice,

hehe.

BROUZDAL

Kde je Karel?

ALAN

Sezob jsem ho, slavíčka.

TEUFELE

Už vidím ty titulky: Děsivý křest turbíny – zombie polkuno kriplkačerem. Mediálně půso-

bivé, monsignore.

ALAN

Zkouším teď trochu zpívat, Vladěnko. Víš, jsem přesvědčen, že v umění a jenom v umění

nabývá život smysl. Jsem zase silný jak když mi bylo osmnáct.

TEUFELE

Stejně jak v Aristofanových ptácích: pojíš-li nesmrtelného, zachráníš se pro věčnost. Ach

ten pravidelně pulsující koloběh přírody, hehe.

ADALBERTA

Takže mi ulétl můj neopeřený vrabčáček?

ALAN

A vrátil se silný jako pštros. Líbají se. Teufele opodál snáší vejce. Brouzdal si vytahuje

z baťůžku plastikové kačenky a jde si je pustit do umyvadla. A Alan zpívá stylem břicho-

mluvce: Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží. Jeptišky tancují jak kdyby to byl sám ein

Kessel buntes a všichni zpívají do rytmu to svoje GAGAGAGAGA.

KONEC.

30. ledna 2004

Freiburg i. Br.

27